G8 a výbuch v Londonistánu 13

28

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVI. V 11.— 17. 7. 2005 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

G8 a výbuch v Londonistánu

13

Feministky s kytarou 22 V Paroubek v sudetském dresu Recepty pro zdraví a štíhlou linii 4

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE, GR 2,30 €; HR 15 Kn

5

2

KOMENTÁŘE EDITORIAL

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, z Respektu odchází Hana Čápová, přejeme jí tedy v osobním životě i další novinářské kariéře spokojenost. Respekt naopak posiluje spisovatel, nyní také reportér Jáchym Topol. Počínaje dnešním dnem pro vás na straně šest připravujeme prázdninový seriál, který jsme pojali jako průvodce patnácti lety naší svobodné existence. Půjde o osm reportáží z pozoruhodných míst a osm příběhů pozoruhodných lidí. A dále: jako téma čísla jsme připravili článek o setkání skupiny G8 ve Skotsku a vzhledem k teroristickému útoku na Londýn aktuálně přidáváme text o al-Káidě v Evropě. Před týdnem jsme oslovili předního iráckého novináře Ahmada Al-Rikabyho, aby nám napsal komentář, jak vidí vývoj ve své zemi. Vpravo si můžete přečíst výsledek. Příjemné léto přeje Marek Švehla

VE HVĚZDÁCH Kdyby se soutěžilo o nejlegendárnější filmový western, k favoritům by patřil snímek Sedm statečných. Snad každý zná příběh – inspirovaný Kurosawovými Sedmi samuraji – nájemných pistolníků, kteří brání mexickou vesnici a její zoufalé obyvatele před útokem bandity Calvery. A kdyby se soutěžilo o nejlegendárnějšího z oněch sedmi statečných, k fa-

Statečný Yul Brynner

11.–17. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 28

V Iráku se dějí dobré věci Přední bagdádský novinář píše o situaci ve své zemi

A

čkoli to tak zřejmě z dálky nepůsobí, každým dnem se Irák posouvá k normálnějšímu životu. Lidé řeší podobné problémy jako třeba Evropané a budoucnost už nevidí v tak temných souvislostech. Je třeba ale zároveň přiznat, že nově nabytá svoboda nebyla jen požehnáním, ale také zdrojem problémů a chaosu. Svět si před pár dny připomněl rok od chvíle, kdy Iráčané převzali vládu nad svou zemí. Pro mnohé zdejší lidi je ale mnohem důležitější fakt, že za rok a půl, tedy od chvíle, kdy byl chycen, nedošlo k odsouzení Saddáma Husajna.

Čekání na soud K pochopení dnešní situace v Iráku zřejmě nejlépe poslouží přirovnání k někomu, kdo strávil pětatřicet let ve vězení a najednou má vyrazit do svobodného světa. Absence zákazů a příkazů, po které tolik let prahnul, se najednou stává zdrojem bolesti či zmatku. A ačkoli nechce návrat do vězení, nemůže se ubránit do jisté míry nostalgickému pohledu zpátky, vždyť vězeňská cela byla po tři dekády jeho domovem. Bývalí trestanci se mnohdy i na svobodě chovají jako lidé uzamčení v malé cele, jako by dozorce stále kontroloval jejich životy a myšlenky. Dozorce je v tomto případě Saddám Husajn, který i nadále vyvolává strach a hrůzu, a to přesto, že už jeho moc padla a sedí ve vězení. V tuto chvíli není nejdůležitějším tématem nově vznikající politická elita Iráku, ale fakt, že Saddám Husajn stále připomíná svým obětem, že spravedlnosti ještě nebylo učiněno zadost. Přes hory důkazů, které svědčí o jeho vině, a přestože uplynul více než rok od jeho zatčení, není bývalý diktátor stále potrestán za byť jediný z hrozných zločinů, jichž se dopustil na iráckém lidu. A to je problém, který stále řadu Iráčanů znepokojuje. Jako by Husajnova moc přetrvávala a umožňovala mu, aby se vyhnul spravedlivému trestu. Až se jeho případ definitivně uzavře, bude to pro Irák velmi významná zpráva, která přinese úlevu a víru ve spravedlnost. Mezitím se Irák posouvá kupředu. Je pravda, že od svržení Husajnova režimu v dubnu 2003 byly zavražděny tisíce nevinných civilistů, ale za stejné období se narodilo mnohem více dětí, a také se nesmí zapomínat, že pokud by Saddám Husajn byl stále u moci, mnohem více lidí by bylo popraveno nebo spáleno v masových hrobech. V jeho časech bylo v dnes tak slavné věznici Abú Ghraíb během jednoho jediného dne popraveno na dva tisíce vězňů. Přesto řada lidí v Bagdádu v těchto dnech přemýšlí, že v té době se žilo lépe než dnes. Někteří z nich říkají: „Minimálně tu byl zákon a pořádek.“ To je sice do jisté míry pravda, ale rozhodně ne úplná.

Nepřijatelný terorismus Král a já (Chris přijde později). FOTO EGP

Ve starých časech se Bagdád a několik dalších provincií v Iráku ve srovnání se zbytkem země těšily relativně dobrému životnímu standardu. V těchto „mírových“ časech mnohé jižní provincie přišly

o zdroje vody, energie a infrastrukturu, což ochromilo jejich život. Tyto regiony nezažily žádný významný rozvoj od šedesátých let. Diskriminace jižanů, kteří byli většinou šíité, se brala za automatickou záležitost, která byla obecně schvalována. V těchto dnech se na jihu země žije mnohem lépe. Například lidé mohou ve svých domovech, oproti minulosti, využívat o několik hodin denně déle elektřinu. Vodu se dokonce pomalu daří vracet do starých mokřin, které byly v éře Saddáma Husajna vysušeny. A v neposlední řadě se intenzivně pracuje na vybudování fungující infrastruktury. Na severu země je situace ještě lepší. Po více než dekádě si Kurdové užívají svobodného života, který už nekontroluje jejich nepřítel Saddám. Mají dokonce příležitost předběhnout zbytek Iráku v lákání zahraničních investic. Mnohé ze západních společností, které se usídlily v Bagdádu, se totiž rozhodly přestěhovat do kurdské provincie, protože jde o nejbezpečnější místo v celé zemi. A to je bezesporu mnohem lepší situace než ve starých dobách, kdy Kurdové bojovali o přežití. Samozřejmě, že jiná situace je v Bagdádu a přilehlých provinciích. To je místo, odkud chodí nejhorší zprávy, a je to zřejmě místo, kde se dříve žilo ve větším klidu. Minimálně proto, že se lidé zabíjeli na odlehlých místech a nenápadně. Dnešní násilí by se ale nemělo vydávat za jediný obraz života v Iráku. To je přesně to, o co teroristé stojí, protože jim to pomáhá rekrutovat nové dobrovolníky. A už vůbec by se neměl podporovat obraz, že zde lidé násilí schvalují. V našem rádiu Dijla máme velmi populární program, který se skládá téměř výhradně z telefonátů posluchačů. Když jsme položili otázku, jestli při sebevražedných útocích jde o teroristické činy, nebo oprávněný boj za svobodu,

Řeší kriminalitu i teenagery Příběh rádia Dijla by vystačil na zajímavou knihu. Ahmad Al-Rikaby (35) se narodil v Praze, ale vyrůstal v řadě jiných evropských zemí, kam se stěhovali jeho rodiče. Protože později pracoval jako redaktor Rádia Svobodný Irák, dostal nabídku pracovat jako žurnalista přímo v Bagdádu. Využil pozvání švédské vlády, aby s její finanční pomocí (300 000 dolarů) rozjel diskusní rádio. „Zjistil jsem, že je velmi těžké redaktorům vysvětlit, co to diskusní rádio je, tak jsem je vzal do své kanceláře, pustil počítač a našel jim internetové vysílání rádia BBC 5. A pak jsem jim řekl, takhle diskusní rádio zní,“ popisoval Al-Rikaby britským novinářům začátky. Vznikl tak vůbec první projekt tohoto druhu v regionu. Nedávalo se mu příliš šancí na přežití,

drtivá většina, více než devadesát procent lidí, prohlásila, že jde o nepřijatelný terorismus.

Vzdálený sen Samozřejmě, že se země potýká s řadou problémů. V jakém stavu se dnes Irák nachází, může naznačit i práce nás, novinářů. Na jedné straně je to „zlaté“ období, protože můžeme budovat nezávislé rádio, které kritickým okem sleduje kroky vlády i spojenců a pak o tom referuje. Na druhé straně to jde samozřejmě pomalu, protože většina redaktorů slyší poprvé v životě pravidlo, že se informace ověřují ze dvou zdrojů. Dosud se přijímala jen vládní verze. Strach ze svobodného vyjádření či chyby stále při práci svazuje ruce. Například jeden redaktor za mnou přišel celý roztřesený, že se odvážil v mé zprávě změnit jedno slovo. Jiný kolega mi zase vyprávěl, že když pracoval pro Saddámovu televizi a udělal jednu gramatickou chybu, tak přišel o dva měsíční platy. Irák se potýká především s otázkou, jak se vyrovnat s tolika změnami. Řada lidí má například poprvé možnost sledovat filmy a jsou šokováni, když v televizi vidí polibek. Také se nás ptají, jaký je rozdíl mezi vládou a parlamentem. Na druhé straně se ale lidé více starají o dění kolem sebe, což ukazuje například to, že když někdo zavolá do rádia, že má nějaký problém, okamžitě přicházejí další telefonáty nabízející pomoc. Zřejmě nejzajímavější na dnešní situaci je, že se vytváří zcela nová mentalita. Vězni se mění na svobodné lidi. Jen je třeba mít trpělivost, demokracie je zatím pro nás jen slovo a vzdálený sen. Ahmad Al-Rikaby Zakladatel nezávislého iráckého rádia Dijla.

i proto, že rádio chce být financováno pouze z odvysílané reklamy, aby si tak uchovalo nezávislost. Rádio Dijla se ale uchytilo, a to především díky nápadu, aby lidé mohli do vysílání zasahovat svými telefonáty. Těch denně přichází nejméně 18 tisíc a jejich vliv je takový, že například po opakované kritice vysokých cen za volání z mobilu snížil irácký operátor poplatky. Dnes je rádio slyšet na ulicích, zní z aut taxikářů či obchodů. V rámci programu řeší i dosud na veřejnosti neprobírané otázky mezilidských vztahů či náboženství. V bloku nazvaném Fatwa se například setkávají sunnitští i šíitští duchovní, kteří debatují o tom, co je spojuje či rozděluje. „Ze skromného rodinného domu někde na západním předměstí Bagdádu rádio Dijla bojuje s kriminalitou, zachraňuje lidské životy a řeší emocionální problémy zamilovaných teenagerů,“ popsal návštěvu a poslouchání rádia Dijla redaktor britského deníku The Guardian. – ET –

voritům by patřil Chris Adams v podání nezaměnitelného Yula Brynnera. Brynner byl záhadnou postavou nejenom svým zjevem, ale i životním příběhem. Právě teď by mu bylo 85 anebo také 90 let – prameny se rozcházejí. Jisté je, že se narodil na ruském Dálném východě – podle jednoho pramene 11. července 1920 na Sachalinu, podle jiného 7. července 1915 ve Vladivostoku. Také etnický mix jeho genů je záhadný. Otec byl údajně švýcarsko-mongolský diplomat, matka pak Ruska s příměsí romské, ale také snad japonské krve. Jisté opět je, že právě ona přesunula rodinu do Mandžuska a počátkem 30. let do Paříže. Tam se mladý Julij, respektive Youl, později Yul, seznamuje s ruskou emigrací, vystupuje jako artista v cirkuse, až ho posléze Michail Čechov (potomek slavného dramatika) zlanaří do svého divadla v New Yorku. Za války už trojjazyčný Brynner působí v armádě jako hlasatel francouzského vysílání amerického rozhlasu a po demobilizaci začíná jeho divadelní i filmová kariéra. Proráží rolí siamského panovníka v muzikálu Král a já, pak Oscarem za její filmovou verzi. Z hlediska tuzemské mytologie se vrchol dostavil ovšem až v roce 1960 s dílem Sedm statečných. Brynner umírá na rakovinu v roce 1985. Navzdory všem jeho mystifikacím můžeme připomenout jednu nepříliš známou věc. Ať už to bylo s jeho genetickým mixem jakkoli, k romskému původu se hlásil – mimo jiné tím, že byl čestným předsedou Mezinárodní romské unie. – ZP –

Vítej do světa, kde se smí chybovat. (Porodnice Červeného půlměsíce v Bagdádu, červen 2004.)

FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 28 V 11.–17. ČERVENEC 2005

Benešová si dala výpověď

P

remiér Paroubek neustále dokazuje, že není černobílý politik. Někdy nepříjemně překvapí, když se například podbízí totalitní Číně a zdejším komunistům, jindy zase zaskočí odvážným krokem. Jako třeba v případě svého odhodlání odškodnit sudetoněmecké antifašisty. Tento problém zahalený nacionálním tabu otevřel premiér svým nedávným článkem v deníku Právo, kde odmítl „dnes již nepřijatelný princip kolektivní viny“ a vyzval Čechy, aby měli odvahu uznat sta-

Ministr Němec by ji mohl následovat

N

ení sporu, Marie Benešová by měla opustit post nejvyšší státní zástupkyně. Bez důkazů totiž obvinila představitele ministerstva spravedlnosti, že uplácí redaktory televize Nova. Mrzuté ale je, že nakonec bude odvolána ministrem spravedlnosti Pavlem Němcem. Problém Benešové je v tom, že rychleji mluví, než myslí. Ale člověka její zásadovosti a poctivosti potřebujeme víc než arogantního ministra, který zaujal hlavně tím, jak stopil zákon o střetu zájmů, nerespektováním soudu a ohrožováním občanů pirátskými jízdami v limuzíně s majáčkem.

Bravo, zrádče

Já si na to posvítím Je jistě sympatické, když představitelka instituce, která má v popisu práce stíhat lumpy a dohlížet na práci policie, používá na veřejnosti tvrdá slova poukazující na špinavé praktiky zločinců. Ještě sympatičtější je, když neváhá jako podílníky zločinu označit policisty, politiky nebo představitele dalších významných státních organizací. Marie Benešová zneklidňujícími slovy nikdy nešetřila. Před pěti lety kritizovala policii za to, že nedokáže vyšetřit ty nejzávažnější hospodářské zločiny, a slibovala, že si na její práci posvítí. O dva roky později se zavázala, že prověří podezřelé udělování vysílacích licencí Radou pro rozhlasové a televizní vysílání. Konečně loni na jaře se nechala slyšet, že „propojení podnikatelské sféry s komunální politikou je prostě šílené“ a „regionální politici se chovají jako gubernátoři“. „Na to se teď budeme soustředit,“ prohlásila. Jenže potom ze své pozice jednoho z hlavních strážců spravedlnosti nedokázala veřejnost uklidnit tím, že by se zločinem rázně zametla. Na rozdíl od normálních občanů si o údajných zločinech nemusela šeptat jen v hospodě, ale mohla uvést do chodu svůj a policejní aparát a pak s plnou parádou oznámit, co zjistila, koho zavřela, kdo byl odsouzen. Nikdy to neudělala, a tak přispěla k přesvědčení občanů, že vlastně všichni mocní jsou gauneři a nedá se s tím nic dělat. Výsledkem její práce zůstaly anonymní tajné zprávy. A pokud v těch dokumentech – jejichž existencí se dnes snaží doložit svá tvrzení – bylo něco zásadního, proč je Benešová nezpřístupnila přijatelným způsobem veřejnosti? Letos na jaře si získala přízeň občanů, když bez váhání začala šlapat na paty i svému nadřízenému ministru Němcovi. Nechala totiž policií prověřit podezření, že za jeho snahou vydat katarského prince (podezřelého ze zneužívání dětí) ke stíhání do jeho rodné země může být korupce. Policie zatím nic neobjevila a ministr to Benešové neodpustil. V pátek připravil do vlády podklady k jejímu odvolání za to, že obvinila jeho mluvčího Dimuna z uplácení redaktora Novy, aby o státním zastupitelství vysílal kritické zprávy. Nejprve mluvila o padesáti tisících korunách, později o poskytování exkluzivních informací. Nijak ovšem svá tvrzení nedoložila. Je to dvojnásobné provinění. Využila svůj mocenský post a přístup do médií k pomluvě svého soka. Pokud měla nějaké informace

Sbohem, gubernátoři a korupčníci – ať vás zase chvíli pomlouvá někdo jiný. FOTO LUDVÍK HRADILEK

o korupci, měla jako státní zástupkyně jednat a dát vše vyšetřit – a ne něco naznačovat.

Jsou to páni policistů Marie Benešová zareagovala slovy o korupci na reportáž, ve které čerstvě odvolaný státní zástupce Radek Ondruš řekl, že „třicet procent státních zástupců je nekompetentních a nezpůsobilých“. Motivy odvolaného státního zástupce mohou být jakékoli (proč nemluvil o svém přesvědčení dřív, než se začalo projednávat jeho odvolání?), ale v zásadě má pravdu. V posledních týdnech se sesypala na hlavu policie drtivá kritika za to, jak vyšetřuje zločiny. Za vyšetřování ale odpovídají státní zástupci. Oni jsou jejich pány, mohou policisty kontrolovat, dávat jim úkoly, navrhovat jejich potrestání za průtahy ve vyšetřování nebo odfláknutou práci. Nedělají to, naopak novinářská zkušenost říká, že policejní šmejd kryjí a omlouvají. Řečeno slovy ombudsmana Otakara Motejla: jedou v tom s policisty. Benešová jen smutně potvrdila v reakci na Ondruše, kam sklouzla. Místo toho, aby sdělila svůj názor na práci státních zástupců, obvinila Ondruše: „Mstí se za své odvolání, mám na stole jeho spis a odvolání je zasloužené.“ To je nepřípustné zneužití postavení a lukrativního přístupu k informacím. Kvality státního zástupce Ondruše mohou být jakékoli, ale řekl něco, co si myslí nejen Motejl, ale i spousta dalších právníků či politiků. Benešová na to nedokázala odpovědět. Pokud je přesvědčena o dobré práci svých podřízených, mohla s noblesou s Ondrušovým

S Blairem do poslední bitvy Londýn počítá desítky mrtvých, ale projevil nebývalou chladnokrevnost. Ta se může stát základem nové energie pro evropskou integraci. Kde bych chtěl být, až nastane konec světa? V Anglii, tam přijde všechno o sto let později. Tento výrok je připisován Bismarckovi. Bystrý německý konzervativec měl v mnohém pravdu, ale britské zpoždění dnes už neplatí. Ve čtvrtek zasáhl i „starou dobrou Anglii“ globální terorismus. Čtyři koordinované výbuchy v Londýně za sebou zanechaly přes padesát mrtvých, na sedm set zraněných a znejistění. Pravda, za čtyři roky od doby, kdy al-Káida zničila pýchu New Yorku, uspěly skupiny s ní spojené na území Evropské unie pouze dvakrát – loni v březnu v Madridu a teď v Londýně. Takže obrana funguje. Nicméně symbolika posledního útoku je jasná: teroristé zasáhli zemi, na jejímž teritoriu právě jedná osm vrcholných lídrů planety, zasáhli město, které právě slaví přidělení olympijských her v roce 2012. Když už není jisto ani v takhle přísně střežené Británii, která si dokáže poradit v Iráku i jinde, tak není jisto už nikde, řekl by skeptik. Ale takový pohled by byl

3

velice zjednodušený. Právě Británie je totiž snad nejlepším evropským příkladem vzdoru a zároveň vede EU. Možná tedy brzy spatříme, jak se společná evropská politika vytváří v praxi, zdola, a nikoli z moci byrokracie.

Neuhnuli Hitlerovi ani al-Káidě Po každém atentátu podobného typu přijde řada na analýzu příčin a chyb v prevenci i reakci. Jak se mohla buňka teroristů připravit na tak koordinovanou akci, aniž by zpravodajské služby daly signál? To je otázka nejenom pro Brity, neboť přeshraniční působení teroristů je zákonitostí, ne výjimkou. Proč byla vzápětí zastavena doprava v celém Londýně? Jistě, nikdo nemohl vědět, že čtvrtý výbuch je konečný, ale například v Izraeli, který má s terorismem přebohaté zkušenosti, se v takových případech doprava

obviněním zamést. Jestli má pochyby, měla je přiznat a vysvětlit, jak se snaží práci podřízených zlepšit. Když už odstoupil policejní prezident Jiří Kolář, měla by Benešová udělat totéž. I kdyby si premiér Jiří Paroubek – který s ní chce ještě promluvit – myslel, že jen plácla hloupost. Také nejvyšší státní zastupitelství nese vinu na tom, jak vypadá policejní práce. Bez ohledu na to, že Marie Benešová je veřejností vnímána (a pravděpodobně taková je) jako poctivá a zásadová žena. Téměř sedm let, která strávila ve funkci, naznačilo, že jen tyto vlastnosti na zvládnutí tak významného postu nestačí. Předpokládejme, že Benešová u premiérské audience neuspěje a bude nutné hledat jejího nástupce. Ten musí přestřihnout nitky kamarádských vztahů, panujících mezi policisty a státními zástupci. Jasně předvést, kdo odpovídá za pátrání po zločincích. Mělo by skončit odkládání případů, vyžadování zbytečných znaleckých posudků nebo strach z vyšetřování vlivných lidí. Místo teoretických reportů nastává čas praktiků, státních zástupců, kteří budou chodit na místa činu a neustále urgovat u policistů výsledky jejich práce. Znepokojivé ale je, že se na hledání takové osobnosti bude podílet i ministr spravedlnosti Pavel Němec. Jaroslav Spurný

Q

Měl by premiér odvolat Marii Benešovou? Řekněte nám svůj názor na www.respekt.cz.

nezastavuje. Přispívá to k pocitu normálnosti. A hlavně – když teroristé vidí, že s použitím pár malých výbušnin paralyzují celé velkoměsto, mají inspirace habaděj. V britských reakcích ale jednoznačně převládaly plusy a chladnokrevnost, zachycená v médiích. Na poli ohrožení a vzdoru vůči němu nejsou Britové rozhodně začátečníky. Vždyť si ještě pamatují útoky IRA nejenom v Severním Irsku, ale i přímo v Londýně. Samotná královna Alžběta II. zažila jako čtrnáctiletá bitvu o Anglii i bombardování Londýna. Královská rodina tehdy odmítla opustit Buckinghamský palác a přesídlit do bezpečnějšího Skotska. Takže když dokázala vzdorovat Hitlerovi, proč by nevzdorovala al-Káidě?

Proti terorismu jen společně V souvislosti s atentátem a desítkami mrtvých to možná zní cynicky, ale na všem špatném je něco dobrého. V době, kdy Evropa tápe ohledně své budoucnosti, vidí, zač je reality loket. Jak se bránit terorismu na bázi národních vlád? Dobrá rada drahá. Mrtví v Londýně tak ukazují, že evropská integrace má širší význam než handrkování o formulace v komplikovaném ústavním dokumentu. A toto poselství je srozumitelné každému. Británie vyhrává v každé válce jen jednu bitvu – tu poslední. Tento výrok je připisován Churchillovi. Tvrdit, že nynější hon na al-Káidu v Británii je poslední bitvou ve válce s terorem, by byla nabubřelost. Ale Británie může i díky němu pomoci rozhodnout defenzivně vedený zápas o evropskou integraci. Zbyněk Petráček

Q

tečnost řady odbojářů, u nichž bychom se měli pokusit „zmírnit historickou křivdu, která byla těmto německým antifašistům v minulosti způsobena“. Dalo by se namítnout, že přece na výzvě odškodnit lidi, kteří nasazovali své životy v boji za svobodu a místo ocenění pak prožili život v ústrcích, není nic překvapivého. Jenže v Česku to, bohužel, překvapivé je. Ještě koncem devadesátých let dostávali novináři, vyjadřující se podobně jako dnes premiér Paroubek, rozčilené dopisy nadepsané „ty fašistický grázle“. A nejde jen o nějaké výkřiky ulice: i poslední parlamentní volby v roce 2002 ovládla hysterie kolem sudetoněmecké otázky natolik, že každý, kdo naznačil byť minimální vstřícnost k vyhnaným českým Němcům, byl na politické scéně označen téměř za zrádce národních zájmů. A prudké emoce vyvolává každé ohlédnutí na dosud nezvládnutou minulost dodnes. Takže Paroubkův krok nelze vůbec vnímat jako nějaký předvolební trik. V českém prostředí totiž může jenom tratit. Body bude sklízet (a my s ním) pouze v Německu a Rakousku. Samozřejmě, že je zapotřebí počkat na chvíli, kdy se premiérova idea promění ve skutek. Už ale samotný Paroubkův článek je svého druhu činem. Po letech vytrvalého NE totiž vysoký ústavní činitel veřejně a pro domácí publikum přiznává část české viny a chce ji alespoň symbolicky odčinit. Erik Tabery

O

d chvíle, kdy se výtvarné umění vymklo pravidlům modernismu, se soudný člověk v galerii musí občas ptát: O co tu vlastně jde? K čemu jsou všechna tahle postmoderní díla dobrá? Zajímavý příspěvek do debaty o smyslu umění

Umění patří šimpanzům padnul nedávno v londýnské aukční síni Bonhams: tři obrazy šimpanze Conga se vydražily za více než 14 000 liber, zatímco plátno Andyho Warhola bylo pro nedostatek zájemců z aukce staženo. Congo nebyl obyčejný opičák. V padesátých letech, kdy ve své rodné londýnské zoo namaloval přes 400 obrazů, se počítal mezi „celebrity“, jeho expresivní práce obdivoval Picasso, Miró i Dalí, a ke třetím narozeninám mu londýnský Institut současného umění dokonce uspořádal výstavu. Kuriozita? Možná, ale není bez významu. Congův příběh včetně současného comebacku elegantně dokončuje bourání starého mýtu, podle nějž je umění nejvyšším projevem požehnaného lidského ducha. Je tu samozřejmě úskalí, že u odpůrců současných trendů naopak posílí mýtus nový: uměním může být cokoli, na co lidé z branže ukážou prstem. To je svým způsobem pravda, nejednou se přece stalo, že umělecký trh vyprodukoval bublinu, která brzy splaskla. Tahle iracionalita a programová záliba ve výstřelcích všeho druhu má ale také své plusy. V přílivech módních vln dokáže umění občas vynést na světlo outsidery, kteří by jinak na svých patnáct minut slávy čekali celé věky, a přitom nás jejich tvůrčí život může inspirovat. Tak je to i s Congem: kulička v ruletě uměleckého byznysu se dnes zastavila na malém šimpanzovi a my máme příležitost si uvědomit, že na planetě existují i „umělci“, kteří kýženou pollockovskou živočišnost nemusejí hledat v láhvi šnapsu, ale mají ji stále přirozeně v sobě. Petr Třešňák

4

ČESKÁ REPUBLIKA

11.–17. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 28

Recepty pro zdraví a štíhlou linii Důležité je mít pohodlné křeslo, televizi – a víru

U

nikátní kultura Bifidus Essencis, zdravá svačinka s tyčinkou z „čerstvého našlehaného mléka“, Nutela plná oříšků, mléka a energie. To všechno je podle reklamy ideální jídlo pro vás a vaše dítě. Ale je tomu opravdu tak? Je skutečně ideální servírovat dítěti k snídani čokoládu? A co všechna ta zdravím načichlá slova vlastně znamenají? V drtivé většině případů vůbec nic. Přesto se stávají stále častější součástí našeho životního stylu.

Kvapík v rytmu Jupíku Agresivní a v mnoha případech klamavá reklama na nezdravé, cukrem a tukem překypující dobroty již dnes přináší své ovoce. Za posledních deset let se obezita v evropských zemích zvýšila o desítky procent, varují lékaři. V Česku dnes trpí nadváhou nebo je obézních 72 procent mužů a 68 procent žen. Trend nezdravé stravy je přitom nejnebezpečnější (a z pohledu reklamy nejúčinnější) pro děti, které minimálně do deseti let nedokáží rozlišovat mezi regulérním televizním programem a reklamním výplachem hlavy. „Já jsem nadprůměrně kvalifikovaný konzument, takže reklamě na nezdravé potraviny nepodléhám, jen mě rozčiluje,“ říká Tamara Starnovská z Fóra pro zdravou výživu. „Na děti mají tyto reklamy ovšem drtivý dopad.“ Paní Starnovská ví, o čem mluví. Na oddělení dietologie v pražské Thomayerově nemocnici se věnuje pacientům, kteří se kvůli obezitě rozhodli vyhledat lékařskou pomoc – někteří i se svými potomky. Podle jejích slov se do jídelníčků malých tlouštíků evidentně promítá, jaká reklama se zrovna objeví na televizní obrazovce. Mezi nejčastější „ničitele“ vyrovnané stravy dnes patří například Kinder Bueno, tyčinka Delissa, Zott Monte nebo Jupík Cola. Negativní dopad na děti tkví v tom, kolik obsahují cukru, reklamním slovníkem řečeno – energie. Po snězení jedné takové tyčinky by dítě při zachování vyvážené stravy nemělo sníst celý den již nic sladkého, což je podle Starnovské téměř nemožné. „Jde o to, že

děti potřebují všechny živiny a vydávají často celkem malé množství energie. Jejich pohybová aktivita se snižuje, protože hodně času tráví u počítače a u televize. Pojídáním těchto výrobků tak získají hodně energie, kterou nedokáží spotřebovat, a zároveň se jim nedostane například potřebných bílkovin,“ říká Starnovská. Problém je i s tukem. Například v reklamě na „zdravou svačinku“ Kinder pinguí se praví, že „si uchovává přednosti čerstvého našlehaného mléka, a nahradí tak mléčnou svačinu“. Přitom podle testů, zveřejněných letos v Mladé frontě Dnes, obsahuje dvakrát tolik tuků než hamburger s hranolky z restaurace McDonald’s. Pokud chce tedy rodič připravit dítěti opravdu výživnou a zdravou svačinu, musí hledat inspiraci někde jinde než v televizi a sahat po zelenině, sýru nebo bílém jogurtu, na něž žádné reklamy nejsou.

Dobrý je, když chutná Zatímco touha dětí se přirozeně upíná ke sladkostem, touha rodičů směřuje ke štíhlé linii. Výrobci jim proto servírují zboží, které obsahuje „nula procent tuku“ nebo něco speciálního, neznámého, ale zaručeně zdravého. Hitem se stal například Bifidus Essencis, po němž člověk – alespoň podle reklamních průvodců zdravým životem – všechno lehce stráví. Herečky v reklamách si libují, jak se po jeho konzumaci cítí skvěle, byť se to „ani nedá přesně popsat“. Podle doktora Pavla Kohouta z metabolické jednotky intenzivní péče Thomayerovy nemocnice se jedná o virtuální realitu. Bifidogenní bakterie a laktobacily, které se skrývají pod názvem Bifidus Essencis, totiž obsahuje každý zakysaný výrobek na trhu jako kefír nebo acidofilní mléko. Bifidogenních látek, které pomáhají lepšímu trávení, je v kysaných výrobcích velké množství, takže výrobci stačí kombinaci několika z nich zaregistrovat, vymyslet obchodní název typu bio, aktiv nebo fit. Výjimečnost produktu se pak rovná informaci typu „náš jogurt je vyro-

ben z mléka“. Má se tedy spotřebitel cítit podveden? Podle doktora Kohouta je reklama na zdraví udělaná tak chytře, že její autoři z případné kritiky vždy vyklouznou. „Výrobky tyto bakterie opravdu obsahují,“ říká Kohout. „A když tvrdí, že je něco dobré pro děti, mohou to vykládat tak, že dětem chutná, a proto je pro ně dobrý.“ O pravdivost a etiku reklamy se v Česku starají profesní organizace – Asociace českých reklamních agentur a Asociace komunikačních agentur (AKA). Asociace tvoří zástupci z reklamní branže a médií a pro dohled nad reklamní produkcí si zřídili Radu pro reklamu. Ta reklamu monitoruje a přijímá též stížnosti veřejnosti. Její funkce je čistě poradní a autory reklam nic nenutí její verdikty respektovat. Navíc zástupci asociací vidí výhrady proti lžím v reklamách skepticky. Případný nesouhlas s tvrzením, že nejlepší snídaní pro dítě je porce přeslazené pomazánky, by prý stejně neuspěl. „Dnes vám prostě nikdo jednoznačně neřekne, že

Hubni, dokud nemáš hlad Největší zázraky čekají na televizního diváka v noci při sledování teleshoppingu. V něm se dozví neuvěřitelné věci. Třeba to, že může sedět u televize, jíst a přitom zázračně hubnout. Stačí si na břicho připnout pás s elektrickými impulzy. Například Česká televize nabízí teleshopping osmdesát minut denně a ročně jí vynáší sedmdesát milionů korun. Při dubnové kontrole České obchodní inspekce, která prověřovala pětadvacet náhodně vybraných produktů teleshoppingu, přitom kromě jednoho žádný nevyhověl českým normám. Víc než polovina z nich byla dokonce natolik nebezpečná, že musely být staženy z prodeje.

je cukr pro dítě škodlivý,“ hájí reklamy výkonný ředitel AKA Jiří Janoušek. Zástupci reklamních agentur se netají tím, že případný spor kolem spotů by jim naopak udělal radost. „Není žádný nástroj, který by agenturu donutil udělat reklamu jinak. Každá agentura si hledá způsob, jak zaujmout svou cílovou skupinu. Takže když vás někdo žaluje, roztáčí se tak kolotoč publicity, který se agentuře může vyplatit,“ říká Petr Marek z reklamní agentury Marco. Jaké má tedy nespokojený rodič v obraně proti klamavé televizní reklamě možnosti? Ředitel Janoušek krčí rameny: „Mají právo vypnout televizi.“ Jan Kovalík

Q

Uklidňuje vás „právo vypnout“? Nebo byste nad reklamou pro děti navrhovali jiný dohled? Přijměte pozvání k debatě na www.respekt.cz

Teleshopping je zákonem definován jinak než reklama, a nevztahují se proto na něj časové limity pro reklamu. Televize tak není vázána jedním procentem vysílacího času na reklamu a bloky teleshoppingu může zařazovat podle toho, jak se jí to vyplatí. Nad obsahem oněch neuvěřitelných nabídek teleshoppingu bdí Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Lépe řečeno, ukládá jí to zákon. „Ano, také si nemyslím, že zhubnu v křesle u televize,“ říká předseda rady Petr Pospíchal, podle kterého Rada primárně hlídá jen to, jestli celkový objem reklamy nepřesahuje stanovené limity. „Obsahem se zabýváme v případě, že dostaneme od někoho podnět,“ říká Pospíchal. Stížnosti ale podle něj zatím žádné nebyly. Rada má sice podle zákona sama korektnost informací jdoucích z obrazovky hlídat, v praxi je ale něco takového – alespoň v případě teleshoppingu – nereálné.

Když do vsi přijde chlap, který se vyzná Jana Borkovcová se utkala s ministrem a už ví, co je to úzkost. Na břehu řeky za vesnicí nedaleko Havlíčkova Brodu sedí v parném dopoledni žena se sklopenou hlavou, opodál loví její manžel ryby. Jana Borkovcová se teprve učí, jak naložit s volným časem, který před ní najednou vyvstal. Před měsícem totiž po svém desetiletém působení na obecním úřadě odešla z funkce starostky tisícihlavé obce Lípa na Vysočině a ve svých 47 letech se zapsala na seznam žadatelů o podporu na úřadě práce. „Třikrát jsem tam šla, třikrát se otočila a odešla pryč. Říkala jsem si: Jano, co tady proboha děláš? Pak mi ale došlo, že jinou volbu nemám,“ říká žena, která se odvážila ukázat na podezřelé čachrování se státními dotacemi místního obyvatele, člena zastupitelstva a současně ministra zemědělství Petra Zgarby (ČSSD). „Prošla jsem si ohněm, nechci chodit mezi lidi, potřebuji se zbavit vnitřní úzkosti, která ve mně zůstala. Děti s manželem mi vymýšlejí program, abych nemusela zůstávat ve vesnici. Ne že bych měla strach, ale ještě jsem se nesrovnala s tím, co se vlastně stalo.“

Vzduchem letí miliony Potíže starostky Borkovcové začaly před více než třemi lety, kdy poslanec Petr Zgarba, který se do vesnice přestěhoval ze sousední obce, založil novou kandidátku ČSSD. „Do té doby tady nebyla žádná strana, všichni jsme byli nezávislí,“ říká paní Borkovcová. Nový soused-politik založil na vsi pobočku své strany a na kandidátku sehnal většinou lidi z bývalého družstva, dnes Zemědělské akciové společnosti (která mimochodem dostává ročně ze Zgarbova ministerstva přes milion korun dotací). ČSSD v tomto složení sice vyhrála obecní volby, paní Borkovcová však dostala zdaleka nejvíc preferenčních hlasů (o polovinu víc než pan Zgarba) a vítězové museli přistoupit na to, že hlavou obce se stane právě ona. Sociální demokraté měli ale v zastupitelstvu o hlas více, a starostka se tak ocitla v opozici. „Sice jsem byla starostkou, ale obec v reálu vedli lidé pana Zgarby a snažili

se mě odtamtud dostat,“ říká paní Borkovcová. „Jednání rady pro mě bylo vždy jak poprava. Proti všemu měli námitky, napadali mě a říkali mi, že to stejně dlouho nevydržím.“ První vážný střet nastal kolem plánu vystavět v části Lípy zvané Petrkov tzv. dům na půli cesty – pro děti, které vyrůstaly v dětských domovech a tady by dostaly možnost naučit se samy hospodařit a začlenit se bez zbytečných kolizí do života. Starostka s projektem pro osm mladých lidí souhlasila, ale mocný protivník z ČSSD se postavil proti. „Pan Zgarba svolal schůzi, protože se mu ten nápad nelíbil a chtěl mít podporu lidí,“ vzpomíná Václav Prchal, občan Petrkova a člen tamního osadního výboru. „Tak jsme mu na rovinu řekli, že tady nechceme žádný problémový lidi. A pan Zgarba se za nás postavil, takže se to nepostavilo.“ Další konflikt se už týkal dotací. V roce 2003 přišel zastupitel Zgarba za starostkou a nabídl jí, že přes své kontakty v Praze sežene 20 milionů korun na rekonstrukci místní školy; podmínkou je, že žádost o dotaci podepíše jen ona sama a nikomu o tom neřekne. Starostka ale takové pokoutní jednání odmítla a svolala zastupitele, aby o jeho nabídce hlasovali. Ti dotaci pro školu odsouhlasili, nicméně Zgarba se rozzlobil a většinu slíbené dotace (bezmála 15 milionů) poslal do nedalekého Havlíčkova Brodu. Tehdy se také poprvé pokusili lidé kolem pana Zgarby šéfku radnice odvolat – pro „nekomunikativnost“. Jenže plán nevyšel. „Svolala se schůze, jenže lidi tam starostku podpořili a Zgarbovi nadávali tak, že musel odejít,“ vzpomíná pan Prchal. Poslední dějství přišlo loni skryté pod maskou opravy obecní kanalizace. Zastupitelé ji schválili, starostka požádala Prahu o dotaci – a pak najednou přišla ČSSD s požadavkem říct si o víc peněz a natáhnout novou kanalizaci do okrajové části Petrkova. „Říkala jsem jim, že to nejde, protože dotace je určená pouze na opravu, a kdybychom ji použili na stavbu nové kanalizace, tak budeme muset peníze vrátit

Bývalá starostka Borkovcová: „Prošla jsem si ohněm.“ FOTO LUDVÍK HRADILEK

a uhradit to ze svého,“ vzpomíná paní Borkovcová. Mezitím ale tehdy ještě poslanec Zgarba předložil v Poslanecké sněmovně pozměňovací návrh ke státnímu rozpočtu, kterým navýšil dotaci o 2,5 milionu korun, aby bylo i na vybudování kanalizace pro Petrkov, kde Zgarba bydlí a kde údajně plánuje změnit budovu bývalých bahenních lázní v rekreační objekt. „Naštvala jsem se, já jsem nesla za obec zodpovědnost, přitom ji ale řídil někdo úplně jiný.“ Zneklidnělá starostka oslovila redaktora MF Dnes Jaroslava Kmentu s tím, aby se na celou záležitost podíval a byl svědkem jejího vývoje. „Vždycky mi dalo velkou práci sehnat sto, dvě stě tisíc. To už pro mě byly velké peníze, které mi daly spoustu papírování,“ vysvětluje paní Borkovcová svůj krok. „A pak sem najednou přišla postava se silnou mocí za zády a vzduchem začaly lítat miliony, nic není problém, já to zařídím. A se všemi pravidly byl najednou konec. Ale kde bude ministr, jeho úředníci, až budu muset za ty dotace skládat účty a dělat závěrečné vyhodnocení?“

Chytrý chlap Spojení s novinářem se ovšem ukázalo jako dvojsečné. Na jedné straně se díky Kmentově

angažmá dozvěděla o událostech v Lípě široká veřejnost a utajené nahrávky s úředníkem ministerstva financí potvrdily i Zgarbovu podezřelou machinaci s dotacemi. Na straně druhé ale starostčino „spiklenectví“ rozhořčilo některé sousedy i zastupitele z kandidátky Nezávislých natolik, že paní Borkovcová tváří v tvář pobouřené atmosféře ve vsi raději počátkem června rezignovala. „Volili jsme ji, protože byla dobrá, ale teď jsme na ni změnili názor,“ říká jeden z petrkovských občanů pan Fikar. „Měli jsme tu mít kanalizaci, ale teď to vůbec není jisté. A nevím, proč tak vystupuje proti panu Zgarbovi. Tady vždycky žili jednoduší lidé, kteří neuměli moc mluvit, a tak jsme rádi, že sem přišel chytrý chlap, který to umí a do všeho vidí.“ Na starostenské místo dosadili zastupitelé zoologa ze Zemědělské akciové společnosti Jiřího Kunce, který se na radnici dostal přes Zgarbovu kandidátku ČSSD. Nový starosta se ke sporným událostem ve vesnici odmítl vyjádřit. Způsob, jakým ministr Zgarba získával dotace, nyní prošetřuje policie. Eliška Bártová

Q

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 28 V 11.–17. ČERVENEC 2005

5

Paroubek kope za sudetské Němce S čím míří premiér na návštěvu Rakouska

A

čkoli se říká, že si jsou Češi a Rakušané povahově hodně podobní, máme s nimi z našich sousedů nejhorší vztahy. Alespoň to ukazují průzkumy veřejného mínění na obou stranách, které sice nedávají přesnou odpověď na otázku, kde je chyba, ale naznačují napětí. Podle sociologů je to do značné míry dáno především dvěma věcmi – jadernou elektrárnou Temelín a sudetoněmeckou otázkou. Už tento týden zamíří český premiér Jiří Paroubek do Vídně a veze s sebou nečekanou nabídku, která by naše vztahy mohla zlepšit.

Překvapivá zpráva z Práva Když se letos v lednu zastavil v Praze během bleskové návštěvy rakouský kancléř Wolfgang Schüssel, tak na tiskové konferenci prohlásil: „Věřím, že tento rok, kdy slavíme 60. výročí konce druhé světové války, najde Česká republika odpovídající způsob, jak učinit smířlivé gesto vůči německé menšině.“ Vedle něj stojící premiér Stanislav Gross jen pokýval hlavou. Zdálo se, že to bude pouze další z mnoha nenápadných poznámek z řad rakouských či německých politiků, která zůstane nevyslyšena. Tento dojem umocnilo to, že česká politika se o pár týdnů později zanořila do komplikované Grossovy aféry. Z té ale vyšel nový premiér Jiří Paroubek, který na začátku června v Právu publikoval překvapivý text. Stálo v něm totiž, že by mělo dojít k morálnímu ocenění sudetoněmeckých antifašistů, kteří by se měli dočkat i symbolického odškodnění. „Mělo by jít o gesto, kterým my Češi dáváme najevo, že jsme si vědomi určitého podílu dějinné odpovědnosti za hromadný odsun bývalých sudetoněmeckých občanů, v němž se uplatnil dobově pochopitelný, ale dnes již nepřijatelný princip kolektivní viny,“ napsal Paroubek doslova. Jde o zatím nejkonkrétnější vyjádření českého premiéra v této otázce. Vstřícnost sice v minulosti naznačoval i Vladimír Špidla, ale odmítal se o ní bavit s novináři. Podle jeho tehdejších poradců bylo jedním z důvodů i to, že se obával dalších rozbrojů ve své straně, ale i odmítavé reakce prezidenta Václava Klause. Tehdejší místopředseda vlády Petr Mareš sice vypracoval návrh na odškodnění českých Němců, kteří po II. světové válce zůstali v Česku a byli diskriminováni, ale nikdy nevešel v platnost. Mimo jiné i proto, že Špidlova vláda po dvou letech padla a v té nové už Mareš nezasedl. Podle informací Respektu není Paroubkova vstřícnost namířena ani tak vůči Rakousku, jako vůči Německu, respektive tamnímu sociálnědemokratickému kancléři Gerhardu Schröderovi. Má

být pro něj jakýmsi bonusem před blížícími se parlamentními volbami. Praha poprvé udělá vstřícný krok též směrem k odsunutým Němcům, čímž naruší tezi o kolektivní vině. Větší vliv to ale bude mít na vztahy s Vídní, protože zatímco Schröder po Češích nějaké vstřícné gesto přestal žádat, Schüssel ho připomínal při každém setkání. Přesná podoba odškodnění antifašistů zatím není hotová. Mělo by jít o obdobu odškodnění nuceně nasazených, tedy že se v tisku objeví text, který vyzve všechny antifašisty, aby se přihlásili českým úřadům. „V tuto chvíli to mají na stole právníci. Je nesmírně důležité, aby odškodnění nedostala byť jedna zpochybnitelná osoba, to by celý projekt poškodilo,“ říká člověk blízký premiérovi, který nechce být jmenován. Ministerstvo zahraničí by vstřícný krok uvítalo. „Cokoli, co přinese zlepšení vztahů s Rakouskem či Německem, je pochopitelně dobré,“ říká Jaromír Plíšek, který má na ministerstvu Rakousko na starosti. „Jen by se neměly vzbuzovat naděje, že to utiší všechny sudetoněmecké spolky a otázky minulosti budou zažehnány.“

Nebezpečné stereotypy Že je česká vstřícnost zapotřebí, dokazuje i fakt, že naše vztahy s Rakouskem nejsou moc dobré ani na nejnižší úrovni. Podle průzkumů CVVM Češi hodnotí vztahy s Rakouskem jako nejhorší ze všech sousedů. Téměř polovina Čechů Rakousku nedůvěřuje. A stejná zpráva přichází i z Vídně vůči nám. Průzkumy se ale už bohužel neptají na přesné příčiny tohoto znepokojení. „Vztahy hodně ovlivnil Temelín a sudetoněmecká otázka, kde bylo Česko až přehnaně kritizováno. Velmi vlivné Krone Zeitung dlouho psaly o Česku jen jako o zkorumpované zemi, kde jsou neschopní lidé,“ říká šéfredaktor německy píšícího listu Prager Zeitung Uwe Müller. „To mělo dopad i na podnikatelské kruhy, které uvěřily obrazu zkorumpované země. Ministři pak dlouho přesvědčovali středně velké podnikatele, že Česko je popisováno přehnaně negativně a nemusí se sem bát investovat.“ Vztahům mezi jinak blízkými zeměmi nepomohlo ani to, že český premiér Miloš Zeman označil Rakušany, kteří protestovali proti jaderné elektrárně, za „idioty“. Za jeho vlády byly naše vztahy na bodu mrazu. Vůbec téma Temelín mělo na vztahy našich zemí velmi negativní vliv, protože Češi dlouho vzkazovali, že Vídni do naší elektrárny nic není. Přitom všechny studie ukázaly, že

Mají pomníky místo pánaboha Evropský kanál Arte přináší zprávu o českých vyznavačích kultu mrtvého vůdce. Už jen pár dnů dělí diváky francouzsko-německého televizního kanálu Arte od ne příliš častého zážitku: z obrazovky k nim domů dorazí informace o zemi jménem Česko. A bude to speciální zpráva. Reportáž připravená německou ARD jim ukáže kmen, jehož veškerý život se točí kolem kultu jednoho dávno mrtvého politika. Přestože většina zdejších usedlíků už na květnové odhalení sochy Edvarda Beneše v Praze dávno zapomněla, pokud ho vůbec zaregistrovala, na kanálu Arte to bude událost. Odborníci a politici tam budou diskutovat nejen o něm, ale i o stále bolavé ráně poválečného vyhnání německé menšiny, kterou onen kus bronzu symbolizuje. Pořad reprezentuje podstatnou část současného obrazu Česka v očích našich největších a nejvlivnějších sousedů. Pokud jsme na západ od Aše vůbec vnímáni, pak jako země, ve které dominuje minulost.

Karl-Petr před svatyní Reportér německé televize Ulrich Meerkamm má na svou osmiminutovou reportáž o Benešovi dost času. Hraje si s ní skoro tři týdny. Není to žádný specialista na česko-německé vztahy, přijíždí sem jako záskok, česky neumí. Ale je to profesionál, který pro ARD obvykle zajišťuje aktuální zprávy z Frankfurtu od sportu přes ekonomiku až po poli-

tiku. „Dokument o Benešovi vzniká na objednávku Arte a má být o jeho současném politickém významu,“ říká Meerkamm, usazený v pohodlném křesle studia ARD nedaleko pražského centra. Tým studia poskytuje reportérovi zázemí, informuje ho o české debatě a pomáhá mu rychle se zorientovat. Jeho krátký dokument nakonec zachycuje české tance okolo Beneše celkem věrně. Politici jej obhajují, pějí na něj ódy, stavějí mu pomníky a muzea. Lidem je to buď jedno, nebo Benešovu adoraci vítají, zvláště jde-li o starší ročníky. A čeští politologové, reprezentovaní v reportáži Jiřím Pehem, Beneše nemilosrdně kritizují. To je ale jediný odmítavý hlas. O debatě a pochybnostech ve zdejších médiích nebo o tom, že v den rozebíraného Benešova memoriálu v Sezimově Ústí pátrali mladí Češi v džungli křovisek a kopřiv kolem severočeských Postoloprt po masových hrobech zavražděných sudetských Němců, se německý divák nedozví nic. Místo toho uvádí komentář plynoucí pod obrazem extrémní politické výroky z obou stran: Václav Klaus označuje vyhnání českých Němců za čin nutný k udržení míru, bavorští regionální představitelé a předsedkyně Svazu vyhnanců Erika Steinbachová vidí naopak v Benešovi Miloševiče nebo Stalina. „Reportáž má být provokativním úvodem k diskusi o poválečném vyhnání Němců. Diváci by měli dostat základní vhled a informaci o tom, proč je téma stále problém. Na detailní pit-

Kde je ten idiot, co jim říkal idioti? (Blokáda česko-rakouské hranice protijadernými aktivisty, Wullowitz, říjen 2004.) FOTO GÜNTER BARTOŠ

při případné katastrofě by bylo Rakousko zasaženo stejně vážně jako Česko. Výhodou dnes je, že se tento spor pomalu uklidňuje. Dohoda z Melku uzavřená v prosinci 2000 mezi českou a rakouskou vládou zajišťuje Rakousku přístup k informacím z elektrárny. „Výměna informací je excelentní,“ řekl českému tisku mluvčí rakouského velvyslanectví Michael Haider. Pak ovšem Miloš Zeman sváry znovu oživil svými „politickými memoáry“, ve kterých se vychloubal, jak rakouského kancléře dostal svou geniální strategií do situace, kdy musel dělat to, co si on – Zeman – přál. Ačkoli to nebyla pravda, vzbudilo to ve Vídni ostrou kritiku opozice. Naopak z Vídně zase naše vztahy zkomplikovala neochota vpustit Čechy na tamní pracovní trh. Rakušané tak vehementně odmítali severní sousedy, že ti dnes o tamní práci příliš nestojí. „Zájem Čechů o pracovní migraci klesá. Příčiny lze spatřit ve vývoji Česka a restriktivní pracovní politice cílových zemí,“ stojí ve studii, kterou si nechala vypracovat dolnorakouská zemská vláda

vání tady není dost prostoru,“ říká reportér Meerkamm. Převládajícím „základním vhledem“ se tedy stává vyhrocené hledisko politiků, světlo rozumné reflexe nese jeden osamocený hlas. Jedním z podkladů pro práci pana Meerkamma byly texty jiného německého dopisovatele usazeného v Praze, Karla-Petera Schwarze z listu Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ). Tento asi padesátiletý Rakušan píše již více než deset let o naší politické scéně a v jeho textech hraje benešovské téma významnou roli. Například v článku „Národní sebepotvrzení – Benešův kult v Česku“, který vyšel koncem května, referuje o politice nové Paroubkovy vlády, která stejně jako ty předchozí „uctívá jednoho rozporuplného politika“ – Edvarda Beneše. Novinář v textu představuje českou společnost zeširoka na příběhu pražských pomníků. „Vaše pomníky mě zajímají,“ říká Schwarz, profesí historik, podle něhož dnes v Česku vládne stejně silný a zaujatý kult vztyčování Benešových pomníků jako těsně po druhé světové válce. „Ty sochy jsou jakýmsi symbolem, v němž národ – paradoxně jeden z nejateističtějších v Evropě – uctívá sám sebe místo pánaboha,“ říká Schwarz, „a postavil si kvůli tomu pomníky srovnatelné s kostely nebo obrovskými tibetskými svatyněmi.“ Dopisovatel novin významu FAZ je samozřejmě důležitý zprostředkovatel obrazu Česka v Německu – a Karl-Peter Schwarz si nároky plynoucí z této role uvědomuje. „Nepíšu jenom o vzývání Beneše a odsunu,“ odmítá výtku, že jeho reportáže určené Němcům dávají důraz pouze na jednu – tu konfrontační – tvář české společnosti. „Psal jsem i o Kříži smíření nebo o akcích mladých Brňanů, kteří před pár lety nutili tamní magistrát odsoudit vyhnání.“ Proč zaťatost politiků zahleděných do minulosti pod bronzovým Benešem nedoprovodil i obrazem velmi současné české mládeže meditující u postoloprtských jam o hříších svých otců a svého národního společenství, Schwarz vysvětluje stručně: „Protože jsem tam nebyl. Ale stejně je rozdíl mezi zajímavou akcí mládeže a tím,

poté, co jí z jiných studií vzešla znepokojivá zpráva, že v důsledku stěhování a malé porodnosti ubývají kvalifikované síly.

Visegrád vede Tématem nynější Paroubkovy návštěvy Vídně ale bude především otázka Evropské unie. Rakousko už několik let usiluje o to stát se lídrem malých států v Unii. Před třemi lety si dokonce sezvalo české novináře na ambasádu v Praze, aby je s tímto cílem seznámilo. Jenže lídrem se jen těžko může stát ten, kdo se před partnery uzavírá a příliš jim toho nenabízí. Češi sázejí mnohem více na Visegrádskou čtyřku – která sdružuje kromě nás Polsko, Slovensko a Maďarsko. Spojuje nás totiž společná historie a navíc je dobré mít v partě velké Polsko. Paroubek toto stanovisko s největší pravděpodobností kancléři zopakuje. To ale nebude bránit debatě například o evropské ústavě, kterou oba premiéři podporovali. Erik Tabery

Q

když před ministerstvem zahraničí v památkově chráněné zóně vztyčí Benešovu sochu a je u toho předseda sněmovny i premiér.“ Nicméně když v červnu tentýž premiér publikoval v deníku Právo vstřícný článek s prvním veřejně vysloveným návrhem na odškodné pro sudetoněmecké antifašisty, Schwarz o tom čtenáře FAZ neinformoval. Proč? „Jsou to jen řeči,“ říká korespondent. „Nevěřím, že to premiér myslí vážně. Už před lety mi to samé řekl Zeman, pak to říkal Špidla, Mareš, ale zatím se nic nestalo. To, co teď dělá Paroubek, je stejná hra. Nic překvapivého.“

Naši Sasové nám rozumějí Naštěstí ne všichni němečtí novináři se ve zprávách pro tamní publikum obsedantně točí kolem Beneše. V německých médiích se samozřejmě objevují i jiné obrázky z Čech, ale proti historickým tématům nebo sportovním výsledkům se prosazují těžko. Podle české dopisovatelky bavorského listu Süddeutsche Zeitung (a produkční televize ARD) Antje Buchholz je zájem o Česko v německých médiích obecně malý. Populární jsou nanejvýš různé grotesky a obskurity (Jára Cimrman a Václav Klaus) nebo překvapivá „civilizační“ témata. „Psala jsem například o českých hypermarketech. Němci totiž moc nevědí, že tady jsou a že jsou větší než ty jejich. Tématem jsou také české benzinové pumpy v pohraničí, které válcují ty německé,“ říká korespondentka, podle které by bylo žádoucí „víc popsat obyčejný život v Čechách, protože o něm se v Německu moc neví“. V tom je s ní zajedno Hans-Jörg Schmidt z Drážďan, český dopisovatel regionálního listu Sächsische Zeitung. „Nechme Čechy přemýšlet o vlastních dějinách. Nemusíme jim pořád říkat, co musí. Proto o Benešovi moc nepíšu, ani o vztyčení jeho pomníku – není to pro mě ani pro náš list tak zásadní. Raději informuji o náladě v Česku rok po vstupu do EU, o dálnici D8 nebo jezech na Labi.“ Jaroslav Pašmik

Q

6

LETNÍ SERIÁL: MÍSTA A LIDÉ, KTEŘÍ VZRUŠILI ČESKO

11.–17. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 28

Í TN L LE RIÁ

Zázračné městečko čeká na energii nových časů

SE

Čuba je pryč a kde je Lynch?

Jen se dívej, jak to mydlí. (Golfisté na dostihové dráze.) FOTO PETR BAKLÍK

Někteří zkrachovali, jiní zmizeli – ale pořád jich tu je nejvíc na hlavu. FOTO PETR BAKLÍK

O

vá například bojové psy nebo tygry. Říká se, že jeho obchody už léta prověřuje BIS. V železobetonové budově nesídlí již dlouho žádná firma. Proč se tu tedy zakupoval? „Slušovice jsou dobrá lokalita,“ říká do telefonu stručně Cach, který v obci vlastní i další pozemky, včetně části dostihového areálu.

dkazy „KAM zajít“ pro tuto obec zatím neexistují, odpovídá internetový vyhledávač na otázku, jak trávit volný čas v městečku Slušovice. Ani víkendová procházka zdejšími rozpálenými ulicemi návštěvníkovi příliš nepomůže. Ty tam jsou davy, které se sem koncem 80. let sjížděly z celé země na dostihy, na vyhlášenou diskotéku anebo koupit jinde nesehnatelné zboží – třeba pomeranče nebo cigarety Sparta v tvrdých krabičkách. Zázrak jménem Agrokombinát Slušovice zmizel ze scény i se svým kdysi všemocným tvůrcem Františkem Čubou – to však neznamená, že se Slušovice proměnily v město duchů. Na troskách „výkladní skříně socialismu“ vyrostly desítky nových firem a městečko se pořád pyšní jedním z největších republikových počtů podnikatelů v přepočtu na hlavu. Kromě bývalé špičky proslulého JZD, která privatizovala části rozpadlého molocha, zde do tajů úspěšného byznysu pronikli i zcela noví lidé.

Nejste tajní? První dojem je přesto všechno poněkud skličující. Zvědavce přijíždějícího po čtyřproudé dálnici od Zlína vítá shluk chátrajících baráčků: někdejší chlouba celého východního bloku, kde se z dovezených součástek montovaly první jednoduché počítače. Skanzen komunistické high-tech střídá prázdný fotbalový stadion (na kterém se už dávno místo druhé ligy píská o čtyři stupně nižší soutěž) a někdejší pýcha Slušovic – dostihová dráha. Oprýskané tribuny,

prázdné budovy obchodního střediska a opuštěný motel. Je poledne, na jedné z tribun popíjejí dva mladíci limonádu a sledují, jak dole na dráze nacvičuje pár golfistů odpaly. „Kam se tady dá jít přes den? No sem, dívat se, jak to ti chlapi mydlí. Večer se chystáme na párty do Zlína,“ říkají mládenci. Dostihový areál má dnes několik desítek vlastníků, ale ani oni nejsou schopni dát dohromady peníze na údržbu a pořádání dostihů – letos se konaly zatím jedny. (Nebetyčný rozdíl oproti 80. letům, kdy se tu běhalo dvakrát měsíčně a žokejům fandily desetitisíce lidí.) V jedné z tribun sídlí galerie. „Je to slabé, neprodáme už skoro nic,“ říká František Kunst, člen výtvarného sdružení Valašský názor, které galerii provozuje. Prodavačka v obchodě se sklem se nechce bavit vůbec. Hospoda Motorbar v dubnu zavřela. Diskotéka v budově zvané Sud nenabízí na červenec žádný program. Exkurze po Čubových stavbách končí u nové administrativní budovy agrokombinátu – hnědého železobetonového kolosu na okraji obce, kam se už po revoluci nestačili úředníci hroutícího se družstva přestěhovat. „To nesmíte fotit, majitel by si to nepřál,“ odhání nás ochranka. Kdo je majitelem? „To vám nesmím říct,“ odpovídá muž. Při prohlídce novinářského průkazu pookřeje. „Tak si to vyfoťte, měl jsem strach, že jste tajní z BIS,“ říká. Jeho obava se vysvětluje později nahlédnutím do katastru nemovitostí. Budovu od Čuby koupil Alexandr Cach – kontroverzní zlínský milionář, který zbohatl na neobjasněných kšeftech s Ruskem, majitel luxusního ranče nedaleko odtud, na němž cho-

Takové normální městečko „Tato hospoda tu stála před Čubou a možná právě proto tu stojí i po něm. Vyděláváme,“ říká číšnice v Přerovské restauraci na náměstí Slušovic. O svátku je tu plno. Ceny jsou mírné, obsluha přívětivá. „Mám malou stavební firmu,“ říká Josef Bláha, který vzal do restaurace na oběd ženu a syna. „Zakázek je poměrně dost. Tady ve Slušovicích vzpomínají lidé na Čubu. Měli se za něj dobře. Teď, když to bez protekce nejde, diví se.“ Agrokombinát vykazoval v druhé polovině osmdesátých let ročně stamilionové zisky. Po pádu komunismu finanční úředníci zjistili stejně vysoké daňové nedoplatky. Hospodaření Slušovic začala vyšetřovat policie, účty agrokombinátu prověřovalo na šedesát expertů. Konečný účet zněl na dvě miliardy daňového úniku. Jenže František Čuba byl rychlejší. Družstvo se rozdělilo na sto dvacet menších podniků, které si bleskurychle rozprodali šéfové JZD mezi sebou a v kolotoči nových jmen a zpřeházených účtů se už nikdo nedokázal zorientovat: za slušovickou černou díru nebyl nikdo nikdy obviněn, šetření šlo do vytracena a není dodnes uzavřeno. Řada zprivatizovaných podniků zkrachovala,

Zdenka Blažková půdu neprodává Až budou ekonomové zase zkoumat motivace lidí, mohli by se zastavit na okraji Prahy. Najdou tady člověka, který popírá všechny dosavadní poučky o síle peněz. Zdenka Blažková by se mnohem lépe „ztratila“ na jihočeské návsi než na Václavském náměstí. Nosí zástěru a jako čerstvá penzistka se nejradši stará o svoji zahradu, přes zimu vyšívá. Čte, sleduje televizi, a když ušetří nějaké peníze, jezdí na poznávací zájezdy po Česku. Její předci před třemi sty lety koupili třetinu církevního statku v Lysolajích. Tehdy ještě ležel dvě hodiny chůze od Prahy, dnes je její součástí. Zase tak velká změna to ale není. Ze vrat statku „U Srbů“, jak stojí na bráně, se dnes stejně jako před třemi sty lety koukají na pole lemované lesem a skalami, odkud je romantický výhled na Vltavu a zubatou čáru Hradčan daleko na obzoru. Právě v tom spočívá „problém“ paní Zdenky. Kvůli rodovým polím kdysi komunisti dohnali jejího otce k infarktu. Tím éra sedláků ze statku U Srbů násilně skončila. V nových časech si dvě desítky hektarů pronajalo druž-

stvo a rodinný rozpočet paní Blažkové, manžela a jejich syna dostává každý rok dvacet tisíc k lepšímu na nájmech. Od půlky devadesátých let ale začal rozruch. Jedné z nejlepších parcel v Praze si všimli developeři a rodová pole Blažkových najednou získala neuvěřitelnou hodnotu víc než půl miliardy korun. Zatímco dva sousedi v podobné situaci bez otálení souhlasili s prodejem, paní Blažková zavrtěla hlavou. „Na našich pozemcích se stavět nebude. Ta půda není na prodej. Můj tatínek se tady málem udřel k smrti a já to mám vyměnit za nějaké papírky?“ Za slovy pronesenými hned na první schůzce s obchodníky s realitami si stojí i dnes. Trvání na skoro nevídané (alespoň v Česku) sedlácké zásadě „půda se neprodává“ jí vyneslo nejen místo na stránkách celostátních novin, ale i problémy. Nátlak a pak nevraživost starosty, který chtěl stavět a rozšiřovat obec,

Za papírky neměním. FOTO ARGUMENTS AND FACTS

a rodin ze sousedních statků, jejichž pole leží až za Blažkovými a bez souhlasu paní Zdenky se na ně stavební stroje nedostanou. Nejde

ale jiné se transformovaly a chytily. Například společnost Greiner, výrobce plastových obalů, která zaměstnává pět set lidí z okolí a koupila před dvanácti lety podíl od Čuby. I v této firmě jsou ale ostražití. „Ty budovy nesmíte fotit,“ říká před sídlem společnosti muž z ochranky, který se odmítá představit. „Proč? Prostě máme špatné zkušenosti.“ Přes tuto celkem nezvyklou atmosféru se Slušovice většinu času na návštěvníka tváří jako úplně běžné městečko uprostřed zvlněné valašské krajiny. A bere ho tak i většina jeho obyvatel. „Časy zlatokopů jsou pryč. Už není co rozkrást a je nutné budovat,“ říká žena vycházející z přítmí kostela na sluncem ozářené náměstíčko. „Jsme normální obec, prosperují tu malí obchodníci, opraváři a někteří zemědělci. Je tu slušná knihovna, několik spolků, pěkné okolí pro výlety,“ dodává. Své jméno ale prozradit nechce. „Musím myslet na rodinu,“ říká tajuplně. To starosta Petr Hradecký (KDU-ČSL) anonymitu samozřejmě nežádá, ale názor má v podstatě stejný: „Jsme normální obec a staré časy nás už nezajímají. Pro nás je teď téma třeba úspěch našich dobrovolných hasičů nebo opravený kostel.“ Je podvečer. Mladíci, kteří sledovali z dostihové tribuny golfisty, čekají na zastávce na autobus do Zlína. „Tak co?“ říkají přátelsky. „Jak se vám líbí Slušovice? Docela zapadákov, že? Ale jestli se chcete navečeřet, doporučujeme místní pizzerii.“ Jaroslav Spurný

Q

o maličkost, ale tíhu starých sedláckých sporů, které na čas otupil tlak komunistů: pan Denger, majitel nejbližšího statku (od Srbů hned za zdí) podepsal smlouvu o smlouvě budoucí, dostal milionovou zálohu a čekal na souhlas paní Blažkové, který by mu vynesl desítky dalších milionů. Koupil koně, které tu v Lysolajích kdysi vlastnil každý sedlák, a čekal na další peníze. Místní si dodnes vyprávějí, jak v hospodě rozhazoval tisícikoruny. Pak peníze došly, neměl na krmivo ani na opravu chátrajícího statku, koní se ale nevzdal. Obě rodiny spolu přestaly mluvit. „V květnu v neděli jsme uslyšeli větracím okýnkem odvedle výkřik,“ vzpomíná paní Blažková. „Koně začali řehtat a psi štěkat. Byl to výkřik hrůzy z přicházející smrti.“ Starý pan Denger skonal a statek, pole, čekání na souhlas paličaté sousedky a nevraživost k ní převzal syn. Tohle je ale tichý boj, který si prožívají jen aktéři sporu. Nad hladinou lysolajského dění běží život dál. Staří rodáci postupně umírají, domy v možná nejpozoruhodnější pražské periferní čtvrti kupují „přespolní“, kteří se nestarají nebo spíš s paní Blažkovou sympatizují. „Když se nebude stavět, bude tu větší klid,“ říká jedna z oslovených obyvatelek Lysolají. Vyměnilo se i vedení místní radnice, zmizel nátlak na vlastníky půdy. Jeden majitel malého kusu půdy přístupného i bez souhlasu paní Blažkové pozemek prodal a teď se tu staví pět vil obehnaných vysokým plotem. Pokud by paní Blažková kývla, stálo by jich tu tři sta padesát. Marek Švehla

Q

INZERCE

RESPEKT 28 V 11.–17. ČERVENEC 2005

7

„Revoluční angličtina bez biflování a gramatiky“ Pro ty co nemají čas se učit. Pro začátečníky, věčné začátečníky i pokročilé bez rozdílu věku. pozorněte! Jak to, že vůbec mluvíte? Přemýšleli jste o tom někdy? Všichni jsme se ve škole učili cizí jazyk, ale 95 % z nás ho neovládá. A ještě si většina lidí myslí, že jsou na jazyky hloupí. Jenže to je omyl. Nejsme hloupí. Protože kdybychom byli, pak bychom se nenaučili ani mateřský jazyk. Dokonce i mentálně retardovaní jedinci se naučí mluvit. Naučit se první (mateřskou) řeč je nejtěžší ze všech řečí. U dalších jazyků totiž můžeme porovnávat nové poznatky se starými. A jak se tedy naučíte první řeč? Rozhodující je jazykové prostředí. Tříleté dítě asi 13 000 hodin ze svého života prospalo, ale dalších 13 000 hodin na něj působilo jazykové (zvukové) okolí. Nejdříve začalo chápat, pak mluvit a nakonec přišlo na řadu psaní a čtení. Ve třech letech již hodně rozumí a také samo mluví, i když ještě ne „na úrovni“. Stejně tak, i když pomaleji, to zvládnou i retardované děti. Naše první řeč je čeština a další jazyk ovládají pouze děti z vícejazyčného prostředí. Ve Švýcarsku a zemích Beneluxu je několik rozdílných úředních řečí a lidé je ovládají. Myslíte si, že lidé ve Švýcarsku nebo v Beneluxu jsou chytřejší než my? Ne, to určitě nejsou. Jen od dětství žijí ve vícejazyčném prostředí. A nyní přijde to nejzajímavější. I když tomu asi nebudete věřit, přesto se vy dospělí můžete naučit další řeč stejně jednoduše jako kdysi svou mateřskou řeč. Spoluautoři metody TAXUS Learning® Ivo Toman a Martina Králíčková spojili postup malých dětí s moderními poznatky o mozku. Využili i toho, že vy již umíte číst, a tedy dokážete zapojit obě mozkové polokoule součas-

ně: posloucháním originální angličtiny a čtením doslovných překladů. Doslovné překlady jsou z hlediska češtiny nesprávné, ale pro pochopení angličtiny správné, neboť anglicky mluvící lidé používají jiný slovosled než my. Pokud byste používali český slovosled, cizinec by vám nerozuměl, i kdybyste vyslovovali jednotlivá

TAXUS Learning® je vybaven pozitivními podprahovými záznamy. Kromě 9 modrých výukových CD obsahuje i 3 červená CD, která vám vytvoří tiché anglické prostředí, a knihu s 270 obrázky, ve které je tato metoda podrobně popsaná. 14 hodin mluveného slova obsahuje 7960 vět.

Taxus Learning® funguje u všech typů lidí

slova správně. Takto se naučíte myslet anglicky a získáte i dobrou výslovnost. Špatný přízvuk mají lidé hlavně proto, že danou řeč nemají dostatečně dlouho „naposlouchanou“. Teorii a gramatiku vůbec neprobíráte. Tu pochopíte z doslovných překladů. Ostatně, děti jdou do první třídy a gramatiku již umí. Až ve škole zjistí, jak je to vlastně „těžké“. Dokonce ani slovíčka se nebudete učit a přitom s TAXUS Learning® získáte slovní zásobu přes 4000 slov.

Postup je jako u dítěte. Nejdříve poslouchat a pochopit, pak mluvit a nakonec číst a psát. Každý jiný postup je nepřirozený. Nejdříve si „vědomě“ projdete lekci na modrém audio CD. Pak si tutéž lekci na červeném CD pouštíte velice potichu, na samém prahu slyšitelnosti, stále dokola. Musí to být tak potichu, že vás to nijak neruší, a vy se přitom můžete věnovat čemukoliv jinému. Dívat se na televizi, pracovat, bavit se, jet autem, sportovat, prostě cokoliv vás napadne. Váš mozek se tím bude podvědomě zabý-

vat a vy se učíte, aniž byste však měli ty nepříjemné pocity, že se musíte učit. Navíc toto může „jet“ několik hodin denně v práci nebo u vás doma. Celá rodina tak má vytvořeno anglické prostředí z výrazů, které již vaše podvědomí zná z doslovných překladů. Nemusíte se kvůli tomu odstěhovat do ciziny. To je ideální postup pro ty lidí, kteří nemají čas na intenzivní „vědomé“ učení se. Což je vlastně většina z nás! Pokud se Vám něco zdá nadsazené, pak vězte, že pouze naše školství v nás vypěstovalo poznání, že cizí jazyky jsou těžké. Systém výuky angličtiny ve škole je totiž špatný, neboť tam musíte ihned nahlas číst a psát. A hlavně, učit se slovíčka. Biflování jednotlivých slov je přímo rakovinou pro naše znalosti jazyků. Proč? Ze dvou důvodů. Vraťme se k dětem. Kdo z rodičů mluví na své děti jednotlivými slovy? Navíc samotné slovo zní úplně jinak, než slovo spojené s jinými do vět. Tyto i další objevy metody TAXUS Learning® stojí 5990 Kč (dobírka + 100 Kč, posílá se ještě v den objednání). Máte je napořád a navíc pro celou rodinu. Pro srovnání, jedna hodina konverzace s anglickým lektorem stojí asi 300 Kč na hodinu. Návratnost TAXUS Learning® je asi 20 takových hodin. Máte málo času na učení a chcete poznat vylepšenou cestu poznávání dětí? Pak navštivte ČESKO: společnost TAXUS International s. r. o., Na Pankráci 49, 140 00 Praha 4 (mezi metrem Vyšehrad a Pražského povstání) od 10 do 17 hod. Nebo volejte: 603 579 174 (nonstop), e-mail: [email protected], www.taxus.cz. SLOVENSKO: Ing. Ivo Toman – TAXUS, Riazanská 110/700, 831 02 Bratislava 3, Tel./fax: 00421/2/44 64 48 91, e-mail: [email protected]

8

EKONOMIKA TŘIKRÁT NA OKRAJ

Šéfovi Sazky Aleši Hušákovi se sice povedlo prohlásit výstavbu sportovní haly Sazka Aréna za veřejně prospěšnou stavbu, ale již brzy ho možná přejde humor. Tento týden má totiž vláda projednat návrh novely zákona o loteriích s plánovanou platností od roku 2006. Jedním z cílů navrhovaných změn je zajistit, aby licence na provozování loterií nevlastnili mafiáni. To se Sazky snad netýká, ale stejně jako ostatní ji citelně zasáhne druhý návrh: zakázat podporu různých neprůhledných nadací a povinnost zveřejňovat

11.–17. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 28

Čína kontra Kjóto Bez rozvojových zemí je boj proti emisím nesmyslný ský protokol by tak nakonec mohl tlakem na přemístění výroby do Číny paradoxně způsobit zvýšení celosvětového objemu emisí. Čína přitom již dnes přispívá největším tempem k růstu emisí skleníkových plynů. Tamní uhelné doly a koksárny jsou skutečnou ekologickou noční můrou, země má 544 uhelných elektráren, výstavba 500 dalších se prý plánuje. V roce 2030 bude Říše středu produkovat více CO2 než Evropa, Austrálie, Japonsko, Kanada a USA dohromady. Navíc rostoucí čínská rýžová pole uvolňují značné množství metanu, který je třicetkrát účinnějším skleníkovým plynem než oxid uhličitý. Jeho koncentrace v atmosféře je zatím nízká, ale roste mnohem rychleji než koncentrace oxidu uhličitého.

Průhledný Hušák, večeře na Wall Streetu a VW korumpuje

Investujte do technologií nejen jména akcionářů firmy, ale také přesné sumy a adresáty povinných odvodů na veřejně prospěšné účely za poslední tři roky. Takže se zřejmě příští rok konečně dozvíme, kolik přesně dávala Sazka na výstavbu fotbalových stadionů či sportování dětí a kolik byl zbytek určený na platy manažerů a výstavbu Hušákova betonového pomníku. Konec opulentních večeří na Wall Streetu se možná blíží. O co jde? Američtí brokeři a makléři mají ze zákona zakázáno dávat dárky dražší než sto dolarů svým zákazníkům, manažerům investičních či penzijních fondů, kteří jim svěřují peníze svých klientů. To je bezpochyby správné opatření. Jenže když burziáni nemohou koupit svému zákazníkovi víno za sto dolarů k narozeninám, tak si sami v restauraci objednají archivní mok rovnou za tisíce a zákazníka nechají přisednout. Teď hodlá těmhle praktikám, které nápadně připomínají úplatky, udělat přítrž americký regulátor trhu s cennými papíry. Buď by si měl večeři platit každý sám, nebo makléř bude moci za svého zákazníka zaplatit nejvíce 350 dolarů za rok. Makléřské firmy s těmito návrhy souhlasí, ale jejich představitelé hned dodávají – rádi bychom, aby to tak bylo vždy, pokud ovšem nepůjde o mimořádné okolnosti. Co těmi okolnostmi myslí, ovšem neprozradili. Volkswagen, největší výrobce aut v Evropě, se potácí v aférách, kterých si všímá evropský tisk. Podle listu The Economist korupční skandály VW zpochybňují německý model konsensuálního podnikání. Pro korupci je vyšetřován bývalý personální šéf Škody Helmuth Schuster, někteří dolnosaští poslanci SPD pobírali od VW mzdy a manažeři údajně upláceli odboráře, mimo jiné formou zájezdů do Brazílie. Jak se zdá, na své si tedy přišli všichni. Není divu. V žádném jiném německém koncernu není vzájemná provázanost a závislost tak vysoká: v odborech jsou i členové dozorčí rady a vláda Dolního Saska je hlavním akcionářem firmy, dokonce ze zákona. Přitom Evropská unie tento systém již léta kritizuje, ale bezúspěšně. Snad teď konečně němečtí politici tohle propojení rozbijí. Anebo taky ne, když mají s automobilkou tak nadstandardní vztahy. – MH –, – ZP –

Helmuth Schuster: Bral jako kdekdo. FOTO ČTK

Omezte se vy, my chceme taky auta a energii. Doly v čínském Vnitřním Mongolsku. FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

S

ummit skupiny nejbohatších zemí G8 ve skotském Gleneagles byl kromě jiného věnován i otázce globálního oteplování. To je automaticky dáváno do souvislosti s lidskou průmyslovou činností a za jediné řešení bývá označován podpis Kjótského protokolu o omezení emisí skleníkových plynů vyspělými zeměmi. Na jedné straně stojí odpovědní státníci, kteří hodlají prosadit ratifikaci protokolu ve svých zemích, na druhé jeho odpůrci, bezohlední zastánci průmyslové lobby. Jenže to může být i naopak. Hlavním odpůrcem protokolu je prezident Bush, který ho nechce podepsat z ekonomických důvodů. Znamenal by podle něj příliš velké výdaje pro americký průmysl – náklady, které by bylo možné lépe využít v podobě investic do nových, úspornějších technologií. Bush tedy

v zásadě říká: „Nemá cenu vrážet obrovské částky do omezení emisí starého trabanta, raději budeme šetřit peníze na nákup moderního úsporného vozu.“ Evropští státníci naopak chtějí podepsat a říkají: „Raději vylepšit trabanta než čekat.“ Oba přístupy jsou legitimní, ale existuje jiná zásadní námitka proti podepsání protokolu. Pokud Spojené státy začnou omezovat své firmy, ty přesunou velkou část své průmyslové produkce do zemí, které nejsou protokolem vázány, zejména do Číny. Oxid uhličitý ušetřený v Severní Americe by byl namísto toho vyprodukován v Asii, a to v mnohem větším množství. Čínský průmysl je totiž mnohem méně efektivní a ekologicky šetrný než průmysl americký. Totéž platí i pro Evropu, která Kjótský protokol přijala. Emise ušetřené v EU se objeví v Číně a v dalších zemích, které ho nepodepsaly. Kjót-

Vláda vydává předvolební účtenky Nižší daně pro chudé, nechtěná podpora švarcsystému a povinné vydávání paragonů. To jsou ekonomické návrhy prosazované před koncem volebního období sociálními demokraty. Snížení daně z příjmů v roce 2006, a to v prvním daňovém pásmu z 15 na 12 % při současném protažení tohoto pásma ze stávajících 109 na 121 tisíc se má stát srozumitelným předvolebním tahákem sociální demokracie. Tento návrh, který bude po prázdninách projednávat parlament, je nejvýhodnější pro lidi s průměrnými a podprůměrnými příjmy (ti by mohli ušetřit podle propočtů ministerstva financí až okolo 4500 korun ročně), ale zcela zastínil další související změnu, která by mohla vyvolat v Čechách malou revoluci. Podle ní by fyzické osoby, které uplatňují své výdaje paušálem, mohly od svých příjmů jako výdaj odečíst polovinu příjmu oproti současným 25 procentům u příjmů z podnikání, 30 u autorských práv a umělců a 20 procentům u příjmů z pronájmu. Jinak řečeno, pokud nyní zdaňují 70–80 procent svých příjmů, od roku 2006 by to mělo být pouhých padesát procent. Zároveň ušetří při přechodu na paušál námahu či výdaje spojené s vedením účtů. Spoustě profesí, zejména tam, kde jsou malé náklady na materiál, jako například u novinářů, účetních, učitelů či kadeřníků, se díky tomu vyplatí spíše pracovat na živnostenský list než se nechat dále zaměstnávat. Pokud tito „noví“ živnostníci budou poskytovat své služby hlavně pro své bývalé zaměstnavatele, může až geometrickou řadou vzrůst i počet sporů na téma

„švarcsystém“ vedených s finančními úřady či s úřady práce. Většina podnikatelů ale za ještě významnější vládní návrh označuje snížení penále v případě nezaplacení daní. Neustálé změny zákonů a jejich výkladu, například u daně z přidané hodnoty, kde ministerstvo financí na svých internetových stránkách mění bez upozornění informace k jednotlivým problémovým okruhům, jim rozhodně nepřidávají na jistotě. Pokud pak finanční úřad přijde na chybu, musí poplatník kromě dlužné částky navíc zaplatit vskutku lichvářský úrok 72 procent ročně (pokud „jen“ odvede daň pozdě, zaplatí 36 procent). Novela předpokládá v případě doměřené daně penále ve výši 20 procent z dlužné částky v kombinaci s úrokem z prodlení ve výši 18 procent za rok, nejvýše však 75 procent nezaplacené daně. Jde sice o pozitivní posun, ale i tak půjde stále o nejvyšší penalizace v celé Evropě. Je ovšem otázkou, zda je v tomto případě vláda vedena snahou změnit současnou likvidační praxi, nebo jde o reakci na právní rozbor specialistů z firmy Vorlíčková & Leitner, kteří dospěli k závěru, že současná výše a konstrukce sankčních penále v ČR je v rozporu s evropským právem a že čeští podnikatelé mají reálnou šanci domoci se snížení vyměřené pokuty u evropských soudů.

Podle různých projekcí se ovšem zemské klima otepluje, průměrný vědecký odhad říká, že během následujících sta let zhruba o tři stupně Celsia. To způsobí vzestup mořské hladiny o 47 centimetrů. Katastrofické vize zaplavených kontinentů tedy zůstanou jen na plátnech kin, ale problémy mohou mít některé ostrovní státy ležící na nízkých atolech a hlavně chudý Bangladéš, který nemá prostředky na úpravu svého pobřeží. Tyto problémy však Kjótský protokol nevyřeší. Jednak není spolehlivě dokázáno, že na oteplování podnebí mají zásadní vliv lidmi produkované skleníkové plyny, a za druhé, Kjótský protokol je bez podpisu Číny, Indie a dalších rozvojových zemí neúčinný. V situaci, kdy půl miliardy Indů teprve čeká na elektrifikaci a desítky milionů Čínanů sní o vlastním autě, jejich vlády určitě „Kjóto“ nepřijmou. Řešením proto není omezování průmyslu ve vyspělých zemích, ale masivní investice do výzkumu a vývoje nových, čistších energetických technologií a jejich levný transfer do třetího světa. Na Kjóto, polykající zbytečně peníze, by bylo lepší v tomto případě zapomenout jako na donkichotský projekt, který nic nevyřeší a navíc může lidstvu způsobit obrovské problémy. Pavel Kohout Autor je ekonomem PPF.

Q

Jak ušetřit lepidlo Současně s vylepšením podmínek pro podnikání chtějí jako vždy politici ukázat také tvrdou ruku vůči podvodníkům. Tento dobrý úmysl ale v českých podmínkách často končí jako otravná karikatura. Podobně dopadla i novela živnostenského zákona platná od července. Ta ukládá obchodníkovi povinnost vydat doklad o prodeji zboží nebo služby nad padesát korun i proti výslovné vůli kupujícího. Kromě identifikace prodávajícího, data prodeje a ceny musí paragon obsahovat i údaj o druhu zboží nebo služby. Protože ale zákon neříká, co se rozumí druhem zboží, ministerstvo financí informuje, že stačí uvádět jako druh zboží „nejbližší společný pojem, který má stejnou sazbu DPH, např. ovoce, nikoli jablka a hrušky, pečivo, nikoli rohlíky a chleba“. Jediným logickým zdůvodněním této úpravy je donutit obchodníky pořídit si elektronické pokladny vydávající stvrzenky ještě před jejich povinným zavedením v roce 2007. Pikantní je situace u prodeje prostřednictvím prodejních automatů. Zákon o registračních pokladnách, který má reálně platit od r. 2007, výslovně vyjímá prodej zboží prostřednictvím prodejních automatů ze své působnosti. Naopak novelou živnostenského zákona ukládá i provozovatelům prodejních automatů povinnost od července u jednotlivého prodeje nad padesát korun vydávat doklad, což stávající stroje zpravidla neumí. V současné době se problém týká nejvíce prodeje cigaret v automatech. Limonády, sušenky i prezervativy se do padesátikoruny vejdou. Objevilo se už „kutilské“ řešení, totiž doklad o prodeji nalepovat ručně na cigarety, problém je však se správným datem prodeje. Ušetřit lepidlo a námahu chce prodejcům cigaret ministerstvo financí. Na svých internetových stránkách sice upozorňuje, že by i provozovatelé prodejních automatů měli zajistit vydávání účtenek, ale živnostenské úřady jsou zároveň nabádány k toleranci při neplnění této povinnosti „v přechodném období“, tedy než zákon o registračních pokladnách, který by měl platit od roku 2007, tuto povinnost zruší. Miroslav Michálek Autor je auditor a daňový poradce.

Q

EKONOMIKA

RESPEKT 28 V 11.–17. ČERVENEC 2005

9

Za cizí chyby nesmí platit klient S Tomášem Prouzou o bankách, státních podporách a finančním ombudsmanovi řitelna a GE Money Bank se vzdaly poplatků za zrušení účtu, ředitel České spořitelny a na začátku velký odpůrce změn Jack Stack mi odpovídá na pozdrav a nepřechází na druhou stranu ulice. Podle mne už banky vidí, že mají problém. Kde zatím banky spolupracovat nechtějí? Teď se začne lámat chleba, protože od obecné deklarace spolupráce přecházíme k diskusi o konkrétních opatřeních. Banky se samozřejmě budou bránit, ale je jasné, že „bankovní prázdniny“ skončily a změny musí přijít. Může to ohrozit konečný termín zářijové dohody? V září budeme vědět, na čem je shoda a kde bude muset vláda rozhodnout jednostranně. Pojišťovny se chovají podobně? Lépe. S pojišťovnami debatujeme a upřesňujeme si navzájem informační pravidla. Člověk by měl vždy přesně vědět, kolik platí a za co. Hledáme hranici mezi tím, co je schopen posoudit a co už nikoli. Běžný člověk třeba netuší, jaký je rozdíl mezi záplavou a povodní. Nikdo mu to nevysvětlí. Takže se pojistí a pak zjistí, že mu pojistka neplatí na řeku vylitou z břehů, ale jen na případy, kdy mu řeka nateče do domu z kanálu. A další problém je neprofesionalita některých pojišťováků, prodejců pojištění.

FOTO LUDVÍK HRADILEK

Jak to vypadá v zahraničí? Jsou v této oblasti banky regulovány? Například ve Španělsku se národní banka stará o to, aby ceníky byly srozumitelné. V Irsku je dokonce regulována i výška bankovních poplatků. To ale považuji za extrém.

Tomáš Prouza (32) je od 1. srpna 2004 náměstkem ministra financí odpovědným za finanční trhy, EU, mezinárodní vztahy, ekonomické analýzy a loterie. Předtím řídil internetový portál penize.cz a pracoval jako novinář v měsíčníku The Prague Tribune.

V

Co tedy navrhujete? Varianty jsou dvě. Buď banky uznají problém a budou ho řešit dobrovolně samoregulací, nebo se do patnáctého září nedohodneme a dojde na změny zákonů.

yčítáte bankám jejich chování ke klientům. Proč? Ze dvou důvodů. Zaprvé u českých bank nelze srovnat jejich nabídku. Stačí se podívat na ceníky, jejich terminologie je složitá, struktura nepřehledná, smlouvy obtížně pochopitelné. Když chcete znát cenu za převod peněz z jedné banky do druhé, musíte často zjistit, kolik je v ceníku cena za převod, a k tomu připočítat cenu za použití komunikačního kanálu a cenu za účetní položku. Zadruhé je těžké od banky odejít. Když vás banka naštve, musíte mít možnost za sebou zabouchnout dveře, a ne se několik měsíců doprošovat, aby vás banka milostivě pustila, a ještě za odchod zaplatit.

Co by měl takový zákon obsahovat? Nebudeme regulovat ceny ani podobu produktů, nastavíme jen jednoznačná pravidla – jednotnou terminologii v cenících, povinnost uveřejňovat ceny na internetu a dovolit klientovi rychle opustit banku. Klient musí dostat jasnou informaci, co přesně v sobě jednotlivé položky skrývají, a musí být schopen si jednoduše porovnat nabídky bank. Stejně jako v Irsku musí mít možnost okamžitě převést své finance do jiné banky. Pokud například platil kartou a ve staré bance mu po jeho odchodu naskočí nějaké pohledávky, banka si je strhne z nového účtu. Také musí mít možnost převést všechny platební příkazy a inkasa automaticky do nové banky prostřednictvím jednoho podpisu. A bankovní poplatky? Banky tvrdí, že musí mít vysoké základní poplatky, protože si u nás lidé nekupují složitější služby, na kterých banky vydělávají v zahraničí. Kdyby měly naše banky lepší pověst a lépe se chovaly ke klientům, tak by se lidé naučili používat i další služby. Jsou banky momentálně ochotny spolupracovat? Na škále od nuly do sta bych viděl jejich ochotu spolupracovat někde u sedmdesáti. Česká spo-

INZERCE

FIRMA ASKO a. s. vypisuje výběrové řízení na pozici:

v sortimentu značkových stavebních materiálů POŽADUJEME: ⌧ vysokoškolské vzdělání

NABÍZÍME:

⌧ ⌧ ⌧ ⌧

dobrou znalost AJ, NJ – podmínkou zkušenosti s prodejem značkových výrobků ochotu cestovat dynamickou, komunikativní osobnost

⌧ ⌧ ⌧ ⌧ ⌧

samostanou odpovědnou práci řídící funkci perspektivní práci v nejvýznamnější firmě v oboru odpovídající platové ohodnocení služební vozidlo, mobilní telefon, notebook

Nabídky se strukturovaným životopisem zasílejte e-mailem na adresu: [email protected]. Pracoviště je v Praze 10-Uhříněvsi.

V čem konkrétně je ten problém? Představte si, že chcete pojistit zahradu i zahradní traktůrek. Přijde pojišťovák, vy mu traktůrek ukážete, a on řekne, že se pojistka na zahradu vztahuje automaticky i na něj. Ale pak vám jej ukradnou a zjistíte, že pojištěný nebyl, protože měl shodou okolností o něco větší výkon, než pojistka uznává. Jako klient jste se spolehl na ujištění profesionála, který selhal. Z jednání by měl existovat zápis, kde budou jasně uvedeny požadavky klienta – a mělo by být na odpovědnosti prodejce, že je naplní. Za cizí chyby nesmí platit klient, ale ten, kdo poskytl špatnou službu. Od kdy bude tohle platit? Do konce září bychom měli mít změny připravené.

Volnost penzijním fondům Tvrdíte, že stát se bude muset naučit lépe pracovat se státními podporami, například jednotlivých druhů spoření. Co tím myslíte? Je třeba si rozmyslet, co chce stát vlastně podporovat. To zatím nikdo neřekl a podpory jsou nevyvážené. Je také třeba znovu posoudit, co by mělo být podporováno více a co méně. Co by tedy měl stát podporovat? Spoření na důchod a na bydlení, jako je to dnes. A pokud se bude platit školné, tak by zřejmě měla existovat i podpora investic do vzdělání. Více by se mělo podporovat spoření na důchod a méně spoření na bydlení, tedy mělo by to být přesně naopak než v současnosti. Připravujete tedy nějaké zvýšení podpory pro ty, kdo si sami spoří na penzi? Chceme o dvě procenta zvednout daňově uznatel-

né příspěvky zaměstnavatelů na penzijní připojištění a životní pojištění, a to již od příštího roku. To je podpora pro zaměstnance. Uděláte něco podobného i pro živnostníky? Zkoušeli jsme něco takového vymyslet, ale nejde to. Musela by se změnit i další pravidla, zejména pro sociální zabezpečení. Celkově totiž náš sociální systém a stát s živnostníky moc nepočítá, neumí si s nimi poradit. Dalším problémem je, že penzijní fondy nejsou díky omezením plynoucím ze zákona moc výnosné. Zejména mladým lidem se nevyplatí spořit na penzi, pokud se vložené peníze zhodnocují jen o tři procenta ročně. Chystáte nějakou změnu? Chceme uvolnit regulaci, umožnit penzijním fondům, aby mohly vytvářet různé „podfondy“ od bezpečných s malým ziskem až po ty rizikové s možností velkého zisku i ztráty. Změny by se ale měly udělat až zároveň s celkovou reformou penzijního systému. O té se ale mluví už léta a pořád nepřichází. Uvidíme, co udělá příští vláda. Pokud se na začátku svého funkčního období dohodne, že v dohledné době přijme reformu penzí, se svým návrhem počkáme. Pokud nebude takové řešení na obzoru, předložíme náš návrh samostatně.

Lidi je třeba vychovávat Kdo by měl podle vás chránit spotřebitele na finančním trhu v případě sporů o podmínky hypoték nebo smluv s podílovými fondy? Uvažujeme o vytvoření speciálního úřadu finančního ombudsmana. Ten by měl na starosti kromě bank i pojištění, úvěry a investování a byl by vybaven větší pravomocí, než má nynější finanční arbitr. Co konkrétně by mohl takový finanční ombudsman pro občana udělat? Kdyby měl klient pocit, že ho banka, pojišťovna nebo investiční společnost okradly nebo mu daly něco jiného, než za co zaplatil, mohl by se na něj obrátit a ombudsman by spor závazně rozhodl – včetně náhrady škody. Kolik na to bude potřeba lidí? Kdyby měl velký úřad pravomoci a byl proaktivní, tak zhruba padesát. Proaktivitou myslím to, že třeba v Irsku dělá taková instituce i srovnání produktů a služeb různých finančních institucí. Proč by to ale měl dělat úřad a ne soukromníci, třeba spotřebitelské organizace nebo finanční poradci? Protože lidé u nás zatím moc netuší, jak finanční trh funguje a že rozdíly v nabídce jsou tak velké. Mělo by jít o výchovu lidí, jak si vybírat, aby nepodepsali návrh prvního pojišťováka někde na rohu… Kdy by měla tato instituce vzniknout? Vzhledem k tomu, jak dlouho se v Česku tvoří zákony, vznikne nejdříve v roce 2008. Marek Hudema

Q

10

ZAHRANIČÍ

11.–17. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 28

Millerová zvolila vězení Ani USA zákonně nevyřešily, zda reportér může chránit svůj zdroj při vyšetřování

V

e středu rozhodl vrchní soudce městského soudu v americkém hlavním městě Washingtonu Thomas Hogan o tom, že reportérka deníku New York Times Judith Millerová stráví dobu až do října za mřížemi. Důvod: pohrdání soudem za její odmítnutí sdělit vyšetřovateli, kdo byl tajným zdrojem pro její článek o prozrazené agentce CIA. Je to po sedmadvaceti letech první významný případ tohoto druhu ve Spojených státech. Tehdy šel do vězení novinář v New Jersey. Až po výkonu trestu jej omilostnil státní guvernér.

Watergate stále rezonuje Případ prozrazené identity agentky Valerie Plame-Wilsonové již dva roky zaměstnává politickou a novinářskou elitu hlavního města Spojených států, teprve minulý týden ale nabral obrátky a objevil se na předních stranách světových novin. Zároveň vyústil do zápletky v téže době, kdy časopis Vanity Fair prozradil, že legendárním tajným zdrojem Washington Postu v aféře Watergate (1972–74) byl tehdejší náměstek FBI, dnes 91letý důchodce Mark Felt. Na pultech knihkupců se bleskově objevila kniha Boba Woodwarda Secret Man (Tajný muž) líčící podrobnosti o stycích Felta s ním a kolegou Carlem Bernsteinem, hlavními novinářskými postavami skandálu, jenž nakonec přinutil k rezignaci prezidenta Richarda Nixona. Nového vydání se dočkal také Woodwardův a Bernsteinův světový bestseller Všichni prezidentovi muži. Na pomyslný stůl občanské rozpravy se tak vrátilo téma důležitosti tajných zdrojů v žurnalistice a statutu reportérů a jejich práce v moderní demokracii. Aktivisté opět volají po přijetí zákona, který by novinářům umožnil chránit totožnost jejich zdrojů; soudci jsou však většinou zajedno v neoblomnosti, jakou reprezentuje jejich washingtonský kolega Hogan: Nikdo, ani novináři, v Americe nestojí nad zákonem.

Pomstít se Wilsonovi O co v kauze vlastně jde? V červnu 2003 napsal známý konzervativní komentátor Robert Novak, že cesta bývalého velvyslance Josepha Wilsona do Nigeru, kde měl ověřovat věrohodnost informací o kontaktech Iráku a ilegálních obchodníků s obohaceným uranem, mohla být dohozena jeho manželkou, respektovanou agentkou CIA Valerií Plameovou pracující v oboru prevence šíření zbraní hromadného ničení. V USA je vyzrazení totožnosti tajného agenta federálním zločinem. Novak se v článku odvolal na nejmenované vládní zdroje. Rozhořčený ambasador Wilson začal – s podporou opozičních demokratů a aktivistů proti

Být nad zákonem, nebo popřít zvláštní kontrolní roli? Millerová teď platí za svou občanskou neposlušnost.

válce v Iráku – šířit svůj názor, že jeho manželku vyzradili lidé prezidenta George Bushe. Podle jeho nikoli nepravděpodobné verze se mu tím chtěli pomstít za jeho kritiku Bushovy války v Iráku. Během vyšetřování v síti státního zástupce uvízlo několik reportérů. Sám Novak, který všechno začal a jenž zpočátku prohlašoval, že povinností novináře je své zdroje chránit, kupodivu mezi nimi není. Má se za to, že se s federální velkou porotou rozhodl nějakou formou spolupracovat. Novak ani vyšetřovatel tyto informace nekomentují, takže jde pouze o dohady. Tim Russert z televize NBC, Glenn Kessler a Walter Pincus z Washington Postu s vyšetřovatelem po dohodě s jejich zdroji hovořili, jejich informace se však zřejmě neukázaly jako klíčové. Dnes jsou mimo nebezpečí. Millerová z New York Times a Matthew Cooper z týdeníku Time zpočátku s vyšetřovatelem hovořili, odmítli však jemu i velké porotě sdělit jména informátorů. Loni v říjnu jim soud uložil pokutu 1000 dolarů za den plus vězení do doby, než začnou svědčit. Odvolací soud v únoru rozsudek potvrdil. Novináři podle něj nemají právo odmítnout vypovídat před federální velkou porotou

Co prozradí svědek D Hlava státu, nebo terorista? Nový íránský prezident Ahmadínedžád se před šestnácti lety údajně podílel na vraždě tří Kurdů ve Vídni. Poslanec za rakouské Zelené Peter Pilz je podsaditý, sportovní muž s krátkými vlasy a čilýma očima. Jako expert na otázky bezpečnosti v nejmenší opoziční straně se specializoval na témata, která připadají ostatním zákonodárcům příliš choulostivá. Vydal již pět knih s tituly jako Kartel, S Bohem proti všem či Eskorta do Teheránu. Právě ta poslední je nanejvýš aktuální. Pilz v ní detailně popisuje, jak 13. července 1989 v jednom bytě ve vídeňském třetím obvodu íránské komando zavraždilo tři Kurdy. Oběťmi byli Abdurrahmán Kásemlú, lídr Demokratické strany íránského Kurdistánu, jeho zástupce Abdulláh Gháderí Ázar a prostředník, irácký Kurd žijící v Rakousku, Fázil Rasúl – právě s ním pojilo Pilze úzké přátelství. Slibem, že budou moci vést jednání s íránskou vládou, byli Kurdové nalákáni do vídeňské pasti. Tato epizoda vstoupila do moderní rakouské historie jako „kurdská vražda“ – a to jako velmi neslavná kapitola. Ačkoli celou věc vyšetřovala policie, pachatelé se bez problémů ukryli na

íránské ambasádě a potom neobtěžováni opustili Rakousko. Tehdejší ministr zahraničí Alois Mock hovořil o „svinstvu“, jeho úředníci pak o „vyděračských metodách Íránců“, nicméně celá kauza nebyla nikdy objasněna a ustavení parlamentního vyšetřovacího výboru ztroskotalo na odporu tehdejší vládní koalice. Vše ale oživil první červencový víkend letošního roku.

Všechna data souhlasí Peter Pilz opět vyrukoval s „kurdskou vraždou“ v deníku Der Standard. Proč právě teď? Přihlásil se mu svědek, íránský novinář žijící v Paříži, jehož Pilz označuje pouze jako „D“, aby mu sdělil nové detaily o šestnáct let staré vraždě. A jádro těchto detailů je věru pikantní: právě zvolený íránský prezident Mahmúd Ahmadínedžád tehdy dodal vrahům pistole s tlumiči a během vraždění stál na stráži se samopalem v ruce. Pilz považuje svědka „D“, s nímž udržuje telefonický kontakt,

a jejich snaha chránit zdroje nemá oporu v prvním dodatku americké ústavy (zaručujícím svobodu projevu). Soudci odvolacího soudu se však neshodli, zda ochrana zdrojů vyplývá z obecného precedenčního práva. To mohl definitivně určit Nejvyšší soud Spojených států, ten však 27. června odmítl případ rozhodnout a vrátil jej soudci Hoganovi. Millerová tedy nastoupila výkon trestu. Soudce odmítl možnost, že by tak učinila formou domácího vězení. Uvěznění má v tomto případě charakter donucovací, nikoli trestní. Společnost tedy reportérku netrestá, nýbrž chce přimět ke spolupráci s vyšetřovatelem. Soudce se domnívá, že ve vězení na ni bude větší tlak a Millerová si to může rozmyslet. To je však téměř vyloučeno a novinářka zřejmě ve vězení zůstane do října, kdy vyšetřování skončí. Cooper na poslední chvíli obdržel od svého informátora souhlas s prozrazením jeho totožnosti a vězení se vyhnul.

Právo mlčet Má mít novinář právo mlčet a chránit zdroje během vyšetřování? Odpovíme-li ano, stavíme

za věrohodného: „Dává odpovědi na otázky, které při policejním vyšetřování v roce 1989 zůstaly otevřené. Má podrobné znalosti o místě činu, zbraních a provedení vraždy.“ Pilz, jenž má coby poslanec přístup k interním dokumentům, to dokáže posoudit: „Všechny údaje svědka souhlasí s dosud utajovanými materiály ministerstva vnitra a Zásahové skupiny pro potírání terorismu.“ Ještě pikantnější je potom Pilzův požadavek: Zahájit vyšetřování proti Ahmadínedžádovi. Setkání, které se odehrálo 20. května ve vile bývalého íránského prezidenta Abola Hasana Baního Sadra ve Versailles u Paříže, se zúčastnila i Eva Twarochová, francouzská korespondentka Rakouského rozhlasu. Neznámý jí připadal „velmi, velmi ochotný k rozhovoru“, i když podle jejího názoru by měl být „D“ označován spíše jako informátor než jako svědek, neboť při vraždě nebyl osobně přítomen. „D“ tvrdí, že informace získal od svého přítele, jenž byl příslušníkem vražedného komanda a před třemi lety zahynul při potápění. Podle těchto informací šly v červenci 1989 do akce dva týmy – jeden vyjednávací a druhý operační. Právě tento operační tým zavraždil Abdurrahmána Kásemlúa s jeho dvěma průvodci. A právě k tomuto týmu prý patřil Ahmadínedžád. Na otázku, proč s touto informací vyrukoval až teď, „D“ odvětil: „Nyní je doba zralá.“

Byl u pazdaránů Vídeňské státní zastupitelství reagovalo neprodleně. Jako první věc Rakousko předložilo Francii dožádání o právní pomoc ohledně výslechu informátora. Ten se zdráhal spolupracovat s francouzskými úřady, neboť se obává, že tak vyjde najevo jeho skutečná identita. Poté Rakousko vyslalo do Francie speci-

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

reportéry nad zákon. Odpovíme-li ne, popíráme zvláštní kontrolní roli, kterou novináři v demokracii plní. Zdá se, že toto dilema zatím nedokázala zákonně vyřešit ani první demokracie světa, země s nejdelší tradicí svobodného projevu. Otázkou však je, není-li nakonec současný „nehotový“ stav nejlepší. Nesignalizuje totiž nadřazenost novinářů. Proč by ostatně dnes, kdy je novinářem každý blogger s digitálním diktafonem a fotoaparátem v mobilním telefonu (což není myšleno hanlivě), měla právě tato profese stát mimo systém, když jí právě integrita systému zaručuje rozkvět a fungování? Novináři, kteří stále víc píší o superstar a stále méně o reformě penzí, by měli stát nad zákonem? Zároveň však tato právně-občanská elipsa, tato systémová neukončenost poskytuje novináři, jenž – stejně jako Judith Millerová – bere zásady vážně, prostor pro občanskou neposlušnost. Platí za ni několika měsíci vězení a dává tak najevo závažnost svého činu. Tomáš Klvaňa Autor přednáší na Newyorské univerzitě v Praze a je členem České euroatlantické rady. Q

ální tým úředníků. Na tom, co se dozvědí, respektive nedozvědí, závisí další vývoj celého případu. Íránská diplomacie odpověděla rychle, rázně – a očividně podle stejného vzoru jako v roce 1989. Írán začal vykonávat masivní tlak. Od rakouského velvyslance v Teheránu požadoval „prohlášení důvěry“. Íránský ambasador ve Vídni označil zmíněná podezření za „propagandu z teroristických a sionistických kruhů“. Rakouské ministerstvo spravedlnosti reagovalo jako ve většině takto zpolitizovaných případů: na ministerské úrovni kauza okamžitě podléhá „povinnému hlášení“. S až přehnanou a předčasnou poslušností rezort justice konstatoval, že pátrání státního zastupitelství není zaměřeno proti íránskému prezidentovi, nýbrž se týká pouze a výhradně svědka „D“. Rakousko udržuje s Íránem čilé hospodářské vztahy, takže si hlídá jistou politickou obezřetnost. Peter Pilz zůstává aktivní. Ve svém internetovém blogu ve čtvrtek napsal: „Včera večer jsem dlouze telefonoval s ,D‘. Ministerstvo vnitra je s ním už v kontaktu, připravuje se výslech. Stanoví to samozřejmě soud. A Ahmadínedžád je samozřejmě jedním z hlavních podezřelých. Vždyť sám se pyšní tím, že léta sloužil u pazdaránů. Kuds-pazdaráni, to je jednotka odpovědná za atentáty po celém světě. Jenom v Evropě zavraždili desítky lidí – v Londýně, v Paříži, v Berlíně a právě ve Vídni. Ahmadínedžád byl kuds.“ Barbara Tóthová, Vídeň Autorka je vnitropolitická redaktorka deníku Der Standard. Q

K Ahmadínedžádovi detailně na str. 12.

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 28 V 11.–17. ČERVENEC 2005

11

Dobrovolníkem v Banda Acehu Aneb malý návod pro ty, kteří by nás chtěli následovat

S

tát se dobrovolníkem na místě při nápravě tak ničivé katastrofy, jakou bylo prosincové tsunami? Na první pohled žádný problém. Je přece zapotřebí každá ruka. Ale v Banda Acehu, nejpostiženějším městě nejpostiženější oblasti na indonéské Sumatře, to nebylo zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.

Cestovat raději vzduchem Co vůbec znamená „nejpostiženější město“? Pár desítek kilometrů od Banda Acehu leží rybářská vesnička Pulot. Z ní zbyly jen základy domů a studna. Z šesti set obyvatel jich přežily pouze čtyři stovky. Teoreticky je tato vesnička v porovnání s Banda Acehem naprosto zničená. Avšak už po čtyřech měsících od tsunami jsou v ní vidět velké změny. Někteří lidé ještě stále žijí ve stanech, ale více jich už má nové domovy. Na základy starého domu postavili dřevěnou kostru. Boční stěny a střechu prozatím pobili plachtou. A až budou mít více peněz, tak na střechu přijde plech, na boky dřevo, dům se podezdí a do děr ve zdech se zasadí okna. Naštěstí není kam spěchat. Zima je nečeká. A nakonec menší komunita si pomůže vždy lépe a rychleji než lidé ve velkém městě. I z tohoto důvodu jsme se rozhodli, že pomůžeme lidem ve velkém městě, jakým je Banda Aceh. O víza potřebná ke vstupu do Indonésie žádáme s kamarádkou Hanou v malajském Georgetownu na ostrově Penang. Dostáváme je na dva měsíce. O tom, že pojedeme dobrovolničit do Acehu, jsme při žádosti neřekli ani slovo. Možná to bylo dobře, protože jak jsme se dozvěděli později, tak i někteří ze zástupců silných organizací přivážejících do Indonésie značnou částku peněz na velké a prospěšné projekty, dostali víza, o něž žádali přímo v České republice, pouze na čtrnáct dnů. V jejich případě naštěstí s vidinou prodloužení. Dva dny nato jsme v Indonésii, na Sumatře, ve městě Medan. S nejistou vyhlídkou na to, kam se v Banda Acehu vrtneme, kupujeme neuvěřitelně levné letenky do této destinace a ještě před odletem si bereme týden na seznámení se s místním prostředím. Do hlavního města provincie Aceh cestujeme vzduchem, neboť podle zpráv již zkušených lidí

by nás cesta autobusem stála spoustu úplatků na vojenských kontrolních stanovištích, navíc s rizikem, že nás na tom dalším stejně obrátí a pošlou zpět do Medanu. V rámci tohoto týdne kontaktujeme české organizace, jež v oblasti pracují, ale kromě České charity, která však momentálně provádí monitorovací a přípravné práce, a tudíž nás nepotřebuje, nám nikdo neodpovídá. Nakonec tedy máme dvě možnosti. Buď tam prostě přijedeme a zkusíme si najít práci sami, a nebo se připojíme k filipínskému týmu, který jsme potkali na lodi z Penangu do Medanu: už v Banda Acehu působí, ale dělá trošku jinou práci, než bylo naším prvotním záměrem. Ten spočíval v tom, že najdeme nějakou rodinku či dvě, které o vše přišly, a dopomůžeme jim k novému bydlení tím, že postavíme malý dřevěný domeček. Na to by nám peníze, které jsme obdrželi jako dar pro lidi potřebující pomoc v oné části světa od skautů ze Šlapanic, Ochoze u Brna a Pozořic, stačily a jako lidé znalí tesařiny bychom to zvládli i manuálně. Rychle se ale ukazuje, že tento postup v provincii Aceh nefunguje, neboť tu není možný volný pohyb cizinců. Večer před odletem do Banda Acehu se proto rozhodujeme připojit k filipínskému týmu, který vede ve městě centrum s názvem Posko kasih global, kde se starají o padesát devět rodin, což čítá zhruba tři sta lidí. Každý den jim dodávají suroviny k přípravě jídla v podobě rýže, sušených ryb, nudlových polévek. To je každodenní základ. Ale aby jídlo nebylo stále stereotypní, tak se občas zpestří vajíčky, kuchyňským olejem, a nebo se do balíčku přidá něco, co sice nemá s jídlem nic společného, ale rodinu to potěší. A každé odpoledne pak dělají program pro děti. Hrají si s nimi, učí je anglicky, a rodiče tak mají další čtyři hodiny na to, aby si zařídili, co je potřeba, nebo pracovali na obnově svého domu. Zatím se k nim připojíme na čtrnáct dnů a potom se uvidí.

stavba kuchyně, kterou odplavila voda, ale Rendy už má opět svůj modrý pokojíček. Jeden týden je naší hlavní pracovní náplní distribuce devíti tisíc plechovek kuchyňského oleje do dalších center, která sdružují další a další rodiny. Na každou rodinu připadají dle počtu členů průměrně tři plechovky, takže pomáháme zpříjemnit živobytí asi třem tisícům rodin. Poté co tři měsíce mnozí jedli pouze potravu vařenou ve vodě, z toho mají opravdu velkou radost. Večery trávíme balením jídla, které pak distribuujeme nazítří. Do každého pytlíku dáváme čtyři misky rýže a po týdnu mám pocit, že mi prošlo rukama tolik rýže, co jsem nesnědl za celý život. Přesto se nám jí v jednom okamžiku nedostává. Proto nakupujeme za tři sta dolarů přivezených od skautů šedesát patnáctikilových pytlů rýže, což je jídlo pro našich tři sta lidí na pět dnů. Po necelém měsíci své nové známé opouštíme a vyrážíme na ostrov Weh, ležící nedaleko Banda Acehu. Zvažujeme, že zbylé peníze utratíme právě tam. To však není nutné, protože kopcovitý ostrov nebyl naštěstí mnoho poničen. Po čtyřech dnech se tedy opět vracíme i s penězi do Banda Acehu. Náš původní záměr postavit někomu domeček jsme nakonec neuskutečnili, a tak náhradou pomůžeme lidem alespoň tím, že jim rozdáme sady nářadí určené právě pro takovou stavbu. Nakupujeme deset kompletních sad nářadí na stavbu dřevěného domku za cenu, za kterou bychom u nás koupili nanejvýš deset kladiv. Rozdáváme je v oblasti, kterou jsme jako první navštívili den po příjezdu do Banda Acehu. V oblasti, kde z domů zbyly pouze betonové základy, na nichž lidé staví malé dřevěné domky. Když navečer toto místo naposledy opouštíme, shodujeme se na tom, že za onen měsíc jsou tu vidět opravdu velké změny k lepšímu, lidé už se sem proto opět pomalu navracejí.

Změny už po měsíci

Nezapomenout na Aceh

Ze čtrnácti dnů je nakonec skoro měsíc. Přes týden pracujeme v centru a o víkendu jezdíme pomáhat Tině, Imramovi a jejich malému synkovi Rendymu, kterým jsme věnovali sto dolarů na rekonstrukci domečku. Leckomu se ta částka může zdát malá, ale při místních cenách se jim díky tomu po necelých pěti měsících od tsunami podaří přestěhovat se ze stanu opět pod střechu. Sice ještě schází pří-

Vyrážíme do Bukit Lawangu, asi 100 km od Medanu, pozorovat orangutany v centru, které jim pomáhá s návratem do volné přírody poté, co je jako své domácí mazlíčky opustili jejich majitelé. Namísto nich však každý den z terasy našeho hostelu sledujeme dělníky, jak na protějším svahu staví novou vesnici. Přes tu původní se totiž 2. listopadu 2003 přehnala rozvodněná řeka a ves zničila. Lidé říkají, že to byla

největší přírodní katastrofa na Sumatře před tsunami za poslední desítky let, zahynulo při ní několik stovek obyvatel. Na to, aby všichni nalezli nový domov, je potřeba postavit 354 domů. Zatím jich stojí něco přes polovinu. A kde se postaví ty ostatní, zatím nikdo neví. Ani indonéská vláda, která dle místních stále jen slibuje. A dokud nebudou stát všechny domy, nebude se losovat o to, kdo který dostane, takže zatím bydlet v novém nebude nikdo. Všichni říkají, že je to tím, že se na Bukit Lawang zapomnělo. A to už mnohem dříve, než postihla Aceh prosincová katastrofa. Co se týče jí, v nápravě škod po ničivých vlnách se naštěstí neangažuje pouze indonéská vláda, ale též nespočet organizací z celého světa. Však jde o mnohem více než „pouze“ postavit tři sta padesát čtyři domů. Nicméně i v tomto případě je osud provincie v rukou indonéské vlády, protože devatenáct měsíců před tsunami zde bylo vyhlášeno stanné právo. Nejen zahraniční pracovníci, ale i místní obyvatelé čekají, co vláda udělá s tím, že se jí na donedávna kontrolovaném území pohybuje nespočet pro ni neznámých lidí. Zatím se to začalo řešit po úřednicku: kontroly už na letišti v Medanu se zpřísnily natolik, že teď už se do Acehu dobrovolníci z celého světa bez patřičných povolení tak snadno jako my zřejmě nedostanou. Miloš Hotař Autor je redaktorem čtvrtletníku s uprchlickou tematikou Přes.

Q

Nechceme privilegia, chceme členství Za tři měsíce zahájí Evropská unie vstupní rozhovory s Ankarou, ale Tureckem se šíří skepse. Prožívá Turecko podobnou kocovinu po krachu ústavních referend jako Evropa? To je závažná otázka. V EU se šíří pocit, že další expanze je nemožná. Hlavními proponenty myšlenky „privilegovaného partnerství“ pro Turecko jsou vůdce francouzského Svazu pro lidové hnutí Nicolas Sarkozy, který aspiruje v roce 2007 na prezidentství po Jacquesu Chiracovi, a šéfka německých křesťanských demokratů Angela Merkelová, která už letos v září může nahradit Gerharda Schrödera. Oficiální Turecko se drží toho, co před deseti dny potvrdila Evropská komise, tedy že vstupní rozhovory začnou 3. října, ale v zemi panuje znejistění.

Až o to stát nebudeme „Neuvažujeme o ničem jiném než o plném členství,“ zdůrazňuje ministr zahraničí Abdullah Gül. Nicméně na zprávu o předčasných volbách v Německu výrazně reagovaly obchodní kruhy. Istanbulská burza se ze dne na den propadla o téměř pět procent. I prohlášení o „privilegovaném partnerství“ působí na reprezentanty turecké ekonomiky, která s perspektivou unijního členství a s podporou mezinárodních finančních institucí po těžkých krizích nastoupila stabilní růst, značně znepokojivě. „Zvláštní status pro Turecko je nepřijatelný. Zvláštní status byl Turecku přiznán celní unií. Nyní se chceme stát, až dokončíme vstupní rozhovory, plnými členy a žádný jiný alternativní status není přijatelný,“ citoval server Turkishpress prezidenta turec-

ké asociace průmyslu a obchodu TUSIAD Alda Kaslowského. Své rozčarování ze změny nálad v EU po krachu referend o euroústavě neskrývají ani političtí analytici. „Pokud Evropané ustupují od svých vlastních projektů, proč bychom měli být tak entuziastičtí,“ řekl americkému listu San Francisco Chronicle profesor Ankarské univerzity Dogu Ergil v narážce na názory, podle nichž Unie zahájí rozhovory jen proto, aby si mohla klást tak vysoké nároky, až Turecko řekne, že za takových okolností o členství nestojí. Jisté náznaky tohoto vývoje představují nedávná prohlášení premiéra Recepa Tayyipa Erdogana, že Turecko žádné dodatečné podmínky nepřijímá. „Osa Merkelová-Sarkozy může Turecku způsobit vážné potíže,“ varuje na stranách libanonských novin Daily Star odbornice na mezinárodní vztahy Beril Dedeogluová z istanbulské Univerzity Galatsaray. „Přístupové rozhovory mohou začít, ale z uzavírání každé kapitoly bude Ankaru hodně bolet hlava,“ dodává Dedeogluová. Ještě skeptičtější je profesor mezinárodních vztahů Hasan Unal z Univerzity Bilkent, který podle listu International Herald Tribune uvedl: „Myšlenka plného členství Turecka v Evropské unii je prakticky mrtvá.“

Evropané se nás bojí S přijetím Turecka Evropská unie naráží také na zásadní dilema své identity. Křesťanský klub, jak nazývají Unii zastánci evropských kulturních

Evropané o našich zkušenostech nic nevědí. FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

kořenů, v Turecku vidí ohrožení. Z řady komentářů tureckého tisku je ale patrné, že vyvolávání emocí vzpomínkami typu obležení Vídně Turky namísto užívání logických argumentů působí na dnešní obyvatele Anatolie urážlivě. „Evropané se nás bojí a mají vůči nám předsudky, ale o Turecku nebo našich zkušenostech za posledních sto let nic nevědí,“ řekl San Francisco Chronicle 31letý počítačový inženýr z Istanbulu Dogan Selcuk. Psychický blok v hlavách Evropanů potvrzují i odborníci. „Pokud se podíváte zpátky na dřívější rozšíření o desítku zemí, nikdo se na názor lidí neptal, protože nešlo o zásadní věc. Ta se z toho stala jen proto, že Turecko je muslimskou zemí,“ shrnula to v německé rozhlasové stanici Deutsche Welle turecká analytička Amanda Akacakocaová z bruselského Institutu evropské politiky (EPI).

Ačkoli turecká republika urazila dlouhou cestu k moderní sekulární společnosti evropského typu, je obklopena muslimským světem. Svět křesťanství a islámu mezi sebou komunikuje a vzájemně se ovlivňuje už po staletí. Ale dosud odděleně. „Pokud EU přijme Turecko, pak se z EU nestane křesťanský klub, ale adresa, kde se civilizace setkávají,“ řekl minulý týden premiér Erdogan na přednášce věnované duchovnímu rozměru evropské integrace. „My chceme harmonii mezi civilizacemi,“ uvedl předseda vlády, jehož umírněně islamistická strana AKP se po dlouhých letech politické nestability v Turecku drží pevně u moci. Radek Palata Autor je publicista.

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

P

řed týdnem slavil 750. výročí Královec, jediné město evropského věhlasu založené českým panovníkem, město, kde se narodil a celý život strávil Immanuel Kant. Vystřídalo názvy Königsberg a Kaliningrad, ale dějiny jsou tu stále živé. Ruská enklá-

Přemysl II. ožil v Královci

Mameluk nové generace Ahmadínedžád je konzervativní revolucionář i pragmatik

P

oprvé od islámské revoluce v roce 1979 není íránským prezidentem muslimský duchovní, k moci se dostává nová generace. Nejde ale o obrat k demokratickým nebo prozápadním hodnotám. Právě naopak. Nový íránský prezident, devětačtyřicetiletý inženýr Mahmúd Ahmadínedžád, ohlašuje návrat k původním heslům islámské revoluce o povznesení „utlačovaných a (tehdy) bosých“ mas. Otevřeně tvrdí „neměli jsme revoluci proto, abychom měli demokracii“, a údajně se jako člen zvláštních oddílů Revolučních gard podílel na fyzické likvidaci představitelů opozice. Při tom všem je ale zároveň pragmatickým technokratem, který podporuje rozvoj internetu a ve svých prvních projevech se vyjádřil pro zrušení víz v regionu.

Na konci slepé uličky

Od Kanta k Hongkongu.FOTO ARCHIV va mezi Polskem a Litvou tvoří ostrov v Evropské unii a zároveň jakýsi skanzen studené války včetně peripetií s vízovou agendou. Výročí pojala Moskva vskutku velkolepě. Prezident Vladimir Putin pozval na oslavy Gerharda Schrödera a Jacquese Chiraca, aby se s nimi ukázal a též se připravil na nadcházející summit G8. To se ovšem nelíbilo Polsku a Litvě, protože jejich představitelé pozváni nebyli. Putin tak jasně demonstroval, kam míří jeho zájem a ambice. Udělat z Královce jakýsi evropský Hongkong, který by využíval německý sentiment coby investiční pobídku, nebo rozvíjet běžnou spolupráci se sousedy? O tohle tu běží. Také proto bylo při oslavě znovu odhaleno sousoší zničené v roce 1945 sovětskou armádou, jež zobrazuje tři postavy – zakladatele Přemysla Otakara II., posledního velmistra řádu Německých rytířů Albrechta Braniborského, který město sekularizoval a předal do „civilní správy“ protestantského knížectví, a Bedřicha I., který se tu v roce 1701 nechal korunovat na pruského krále. Místním komunistům, kteří trvají na názvu Kaliningrad a raději by obnovili pomník Stalina, se to nelíbí. Ale místní pivovar bez problémů nabízí pivo Königsberg.

S

nad kvůli státním svátkům, kdy nevycházely noviny, se poněkud pozapomnělo na jedny narozeniny – ve středu se ve zdraví dožil sedmdesátky 14. tibetský dalajlama. Evropský tisk se mu ovšem věnoval, a to v širokém kontextu. Konstatuje, že doba, kdy Tibet stál v centru pozornosti, tedy přelom 80. a 90. let, už pominula. V roce

14. dalajlama sedmdesátiletý 1986 ho papež pozval k modlitbě za světový mír do Assisi, v roce 1989 dostal Nobelovu cenu míru, 4. října 1990 ho prezident Richard von Weizsäcker přijal jako prvního zahraničního hosta po sjednocení Německa... Nicméně i tak dalajlama svou aktivitou v exilu připomíná, že podobně jako se mýlili ruští bolševici, když se Stalin řečnicky ptal, kolik divizí má papež, se v jeho případě mýlili i čínští komunisté. K dalajlamovým divizím patří Richard Gere, David Bowie, Beastie Boys, Bernardo Bertolucci, Martin Scorsese či Brad Pitt. Peking se ovšem poučil. Když dalajlama před deseti lety rozpoznal šestiletého Tenzinga Ketonga Čhokjie Ňjamu jako reinkarnaci 10. pančenlamy zesnulého v roce 1989, Peking ho de facto unesl a na jeho místo – za spolupráce jemu loajálních mnichů – dosadil Gjalcena Šosanga Norbua, rovněž šestiletého, ale syna dvou členů strany. Nyní se Peking nechal slyšet, že příští inkarnace dalajlamy se zcela jistě nenarodí v exilu, nýbrž na území Čínské lidové republiky. – ZP –

11.–17. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 28

Ahmadínedžád se vynořil jakoby odnikud. Na Západě i v Íránu málo známý starosta Teheránu najednou vyhrál prezidentské volby proti favorizovanému bývalému prezidentovi Rafsandžánímu. Jak je to možné? Odpověď je jasná: Ahmadínedžád se soustředil především na ekonomické problémy, což je přitažlivé v zemi, kde inflace i nezaměstnanost dosahují dlouhodobě dvouciferných hodnot. Sám se navíc stylizuje do role muže z lidu. Je znám svým prostým, téměř asketickým životem a byl populární u nižších tříd v Teheránu, které mají pocit, „že je jedním z nich a že bude hájit jejich zájmy“. Na teheránské radnici prosazoval podpory pro chudé, odpuštění části dluhů a výhodné půjčky pro novomanžele, místo drahých černých limuzín typických pro íránské politiky prý stále používá svůj starý peugeot, model z roku 1977, bez klimatizace. Ve svém třípokojovém bytě na konci jedné slepé uličky v Teheránu má prý pouze minimum nábytku a továrně vyráběné koberce. Reportérovi deníku The New York Times o něm sousedé vyprávěli historky jako o legendárním králi či světci: nosil si prý na radnici vlastní jídlo, protože nechtěl, aby mu ho platilo město; dal peníze místnímu řezníkovi, aby mohl dát při prodeji masa slevu chudým; je přístupný různým žádostem atd. Navíc pochází z chudé rodiny. Je čtvrtým ze sedmi dětí kováře narozeným ve vesnici Arádán asi sto kilometrů východně od Teheránu. Když byl Ahmadínedžádovi jeden rok, rodina se přestěhovala do íránské metropole. Ahmadínedžád dostal v rodině i náboženskou výchovu a je považován za zbožného muže. To je v Íránu výhodou. Ještě větší výhodou ale je, že není profesionálním klerikem. Ti vládnou zemi od islámské revoluce a jsou značně neoblíbení. Zejména jim je vyčítána zkorumpovanost establishmentu, která se údajně objevila po smrti „čistého“ zakladatele režimu ájatolláha Chomejního v roce 1989. Ahmadínedžádovým volebním programem proto nebyl jen slib sociální spravedlnosti, nižších cen a podpor chudým, ale také konec „šestnácti let úpadku, despotismu a zlodějny“. Právě s touto pověstí a s tímto programem pak ve volbách porazil hlavního soupeře, bývalého prezidenta Akbara Hášimího Rafsandžáního, který byl považován za sice proreformního, leč bohatého a úplatného politika, mullu a člena vládnoucí party.

Socialista proti levici Zatímco na jedné straně je Ahmadínedžád socialistický populista, na druhé straně jde o bývalého revolučního radikála, který zasvětil podstatnou část svého života pronásledování Kurdů, levice a „službě vlasti“ v ozbrojených silách. Do radikálního hnutí tehdy zaměřeného proti šáhovi se údajně zapojila jeho rodina již před revolucí. Revoluce ho zastihla na univerzitě Elm-o-Sanaat (kde později, v roce 1986, obdržel titul stavebního inženýra) a jako mnoho jeho spolužáků ho fascinoval ohnivě kázající ájatolláh Chomejní. To, že byl členem a posléze jedním z vůdců konzervativní Studentské islámské asociace, mu umožnilo několik osobních setkání s vousatým vůdcem. Později se stal dokonce jedním ze zakladatelů další radikální studentské organizace – Úřadu pro posílení jednoty – a zástupcem studentů své univerzity v této skupině. Organizace se posléze podílela na čistkách mezi univerzitními levicovými studenty a podle některých pramenů se jich zúčastnil i Ahmadínedžád. Jeho působení v té době je nejasné, nicméně ještě více otázek vyvolává jeho role při okupaci americké ambasády v Teheránu. Tu obsadila v listopadu 1979 skupina radikálních studentů, držela zde 444 dní jako rukojmí 52 Američanů a za jejich propuštění žádala vydání svrženého írán-

ského šáha a jeho majetku do Íránu. V západním tisku se objevila obvinění, že na zadržování amerických diplomatů či na jejich výsleších se podílel právě Ahmadínedžád. Ten to odmítá. Nicméně nikdy veřejně nepopřel, že se účastnil schůzky, na níž se celá akce plánovala. Podle jednoho z jeho kolegů z vedení Úřadu byl však proti obsazení americké ambasády a podle dalších zdrojů prosazoval buď současný, nebo separátní útok na sovětské velvyslanectví. Se svým návrhem neuspěl a zdá se, že pokud se na území americké ambasády skutečně vyskytl, bylo to jako osobní „oko“ ájatolláha Chomejního (což tvrdí první prezident Baní Sadr, který utekl po své roztržce s Chomejním v roce 1981 do emigrace), nebo až později, když se zde nacházelo jedno ze sídel Revolučních gard. Ahmadínedžád do této ideologicky prověřené vojenské jednotky podřízené přímo Nejvyššímu duchovnímu vůdci Íránu vstoupil podle svého oficiálního životopisu v roce 1986. Styky s vojáky měl ale již dříve. Sám uvádí, že po vypuknutí íránsko-irácké války v roce 1980 bojoval na frontě, byl šéfem měst Maku a Choj v provincii Západní Ázerbájdžán a účastnil se tajných operací v týlu nepřítele. Jeho političtí protivníci však popisují jeho činnost jinak: podle nich sloužil Ahmadínedžád ve speciálním oddělení pro vnitřní bezpečnost Revolučních gard, v západním Íránu údajně potlačoval hnutí Kurdů a v Teheránu prý dokonce působil jako vyšetřovatel ve známé věznici Evin. V Rakousku nyní zkoumají jeho údajný podíl na atentátu na předáka íránských Kurdů ve Vídni v roce 1989. Jasné je zatím pouze to, že Ahmadínedžád byl od poloviny 80. let jedním z velitelů speciální jednotky Revolučních gard zvané Kuds (Jeruzalém), která se specializovala na operace v zahraničí.

Dokončit revoluci Válka silně ovlivnila jeho myšlení a navždy zůstal spjat s veterány a vojáky. Analytik Rádia Svobodná Evropa Bill Samii upozorňuje, že Ahmadínedžád je představitelem druhé generace islámské revoluce, která nyní vstupuje do vrcholné politiky. Zatímco první generaci ovlivnil především boj proti šáhovi a snaha vytvořit islámský stát, druhá generace má za to, že přinesla svoji oběť, když krvácela v bitvách irácko-íránské války, a nyní požaduje něco na oplátku. Chce „dokončit“ islámskou revoluci, která byla ukradena prodejnými mully a obchodníky, vrátit se k idejím puritanismu a sociální spravedlnosti, jedním z hesel je stejně jako za šáha rovnoměrnější rozdělení zisků z ropy. Propojení nové mocenské špičky, již Ahmadínedžád představuje, s Revolučními gardami pak dokonce jeden expert označil v deníku Wall Street Journal za nástup nových mameluků: vojáků, kteří prý možná převálcují i samotného vůdce současného Íránu Chameneího, který je podporuje a hodlá využít v boji proti reformátorům. Čeká tedy Írán návrat do revolučních časů kombinovaných s nástupem vojáckého pořádku? Na přesnou odpověď musíme počkat až do doby po srpnové inauguraci nového prezidenta, nicméně pokud jde o vnitřní politiku, Ahmadínedžád začíná používat umírněné tóny. Zatímco jako starosta Teheránu více méně neúspěšně prosazoval striktnější normy oblékání a zavřel několik restaurací, které příliš propagovaly anglického fotbalistu Davida Beckhama, před volbami zařadil zpátečku. Prohlásil, že „skutečným problé-

mem země je zaměstnanost a bydlení, nikoli to, co kdo nosí“, a jeho poradce Mehdi Chaltor uklidňoval obyvatele, že nový prezident nechá „prosté lidi“ na pokoji. Sám Ahmadínedžád pak řekl, že je proti „jakémukoli extremismu“. Nicméně i tak je jasné, že po jeho zvolení bude mít kritika režimu i jeho osoby omezenější prostor a některý z opozičních novinářů možná skončí ve vězení či pádem ze schodů. Ještě větší obavy pak vzbuzuje jeho nástup v zahraničí, vůči kterému chce nastolit tvrdší linii. Navíc Ahmadínedžád je osobně velmi sebevědomý, občas až hrubý a má značnou zásobu „hrdosti“ na Írán kombinovanou s téměř nulovou zkušeností z velké politiky. Výsledkem je, že se chová jako slon v porcelánu. Prohlásil například, že se rozhodně nehodlá vzdát íránského jaderného programu, islámskou revoluci označuje za vzor „pro celý svět“, vztahy s Amerikou ho nepálí a Německu nemůže zapomenout jeho pomoc Bagdádu v průběhu irácko-íránské války, zejména pokud jde o výrobu chemických zbraní. Marek Hudema

Q

Mahmúd Ahmadínedžád Narozen 1956 1975 – vstupuje na univerzitu; 1979 – islámská revoluce v Íránu; 1986 – ukončuje univerzitu; 1986 – vstupuje do speciálních jednotek Islámských revolučních gard; 1993 – jmenován guvernérem provincie Ardebil; 2003 – zvolen starostou Teheránu; 2005 – zvolen íránským prezidentem.

TÉMA

RESPEKT 28 V 11.–17. ČERVENEC 2005

13

Kdepak dnes tyhle děti jsou? (Somálští chlapci čekají na příděl zahraniční pomoci během hladomoru v roce 1992.) FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Ukradený summit v Gleneagle Schůzka G8 byla letos úplně jiná – a nejen kvůli teroru

Bývala to uzavřená setkání, kterým nikdo nerozuměl. Britské předsednictví je proměnilo v událost, která měla změnit svět. Nadšení nakonec zmrazily bomby teroristů. Byl letošní summit G8 úspěšný?

L

etos mělo být všechno jinak. Odtažitě opulentní schůzky v nepřístupných horách a na izolovaných ostrovech nahradil neméně luxusní, ale na obyčejném kole dostupný hotel v Gleneagle. Místo obvykle nezáživného a nejasného programu elit jednajících za zavřenými dveřmi mohl celý svět dlouhé měsíce před summitem diskutovat o dvou důrazně položených otázkách, které se týkají všech – africké bídě a proměnách světového klimatu. A obvyklé odcizení politické elity lhostejnému zbytku populace zpestřené pouze střety policie s rozběsněnými skupinkami odpůrců globalizace vystřídalo prolnutí politiky s popkulturou a otevřený zájem milionů lidí na jasných a srozumitelných výsledcích summitu. Očekávání alespoň části veřejnosti byla vyšroubována tak vysoko, že britská BBC neváhala mluvit o možném zlomovém okamžiku současné světové politiky. Nakonec všechno skutečně jiné bylo. Místo urputných jednání o změnách klimatu stáli účastníci schůzky G8 v semknutém kordonu okolo muže, který oznamoval světu smrt nevinných lidí. Zjevně otřesený Tony Blair, který měl proměnu každoročního zasedání sedmi nejvyspělejších demokratických zemí a Ruska na svědomí, se místo úspěchů či proher u jednacího stolu musel v přímém přenosu vyrovnávat s teroristickým útokem na Londýn. Extremističtí islamisté se na pořad jednání zařadili sami.

Vzhůru na Kananaskis Opovržlivé odfrkování nad smysluplností schůzek lídrů sedmi nejmocnějších demokracií a Ruska patří do běžné výbavy médií. „Summit G8 by se v seznamu hloupých lidských činností zařadil na přední místo,“ zhodnotil třeba v roce 2002 nepřesvědčivé výsledky tehdejšího setkání uprostřed kanadských velehor prestižní The Economist. Nicméně mocní vůdcové se spolu vytrvale a každoročně setkávají už třicet let a o členství v samozvaném elitním klubu je po celém světě enormní zájem – na dveře klepe Španělsko, ale také třeba Čína nebo Indie. Něco na té hlouposti tedy být musí. Schůzky mocných zahájil v kalných dobách ropné krize uprostřed sedmdesátých let minulé-

ho století francouzský prezident Valéry Giscard d’Estaing, který do svého letního sídla v Rambouillet pozval k diskusím o roztočené inflaci, stoupající nezaměstnanosti a nedostupné ropě představitele Spojených států, Německa, Itálie, Velké Británie a Japonska. K šestce se rok nato přidala ještě Kanada a tradice summitů G7 doplněných časem o stále rozsáhlejší agendu setkání odborníků a ministrů vlád přerostla během let ve fakticky permanentní kontakt vlád nejmocnějších demokracií. Závěrečné komuniké letošní schůzky se tvrdě vyjednává už celé měsíce a program schůzek bude pokračovat až do prosince, kdy se plynule chopí předsednictví Rusové. Samotný summit nejvyšších představitelů je tedy především symbolickou demonstrací jednoty a síly mocných, což správně pochopili na konci devadesátých let antiglobalisté a letos teroristé. Ačkoli byl původně hlavním hnacím motorem schůzek pud sebezáchovy v dobách, kdy vyspělým ekonomikám docházel dech, agenda se postupně rozšiřovala na globální problémy, jako je odzbrojení nebo boj s terorismem – není divu, státy dnešní osmičky disponují dohromady dvěma třetinami světového bohatství a jejich vliv je obrovský. Samotné výstupy z jednání šéfů však byly opravdu dlouhá léta nezáživným slohovým cvičením typu „Dohodli jsme se, že budeme společně usilovat o řešení“. Vyjednalo-li se něco v přítmí salonků, veřejnosti se to nedoneslo. O publicitu schůzek se tak nakonec nepostarali politici, ale nové mezinárodní hnutí zastřešené hlavičkou People’s Global Action, které sdružilo různé radikální protikapitalistické proudy a premiérově se v roce 1998 otevřeně pustilo do násilného pouličního odporu na schůzce v Birminghamu. Aktivisté bojovali proti globalizaci, volnému obchodu, rasismu, ničení životního prostředí a spoustě dalších věcí a násilné střety policie s demonstranty se pak staly pravidelnou součástí summitů G8. Všechno vyvrcholilo v roce 2001 v Janově, kde srážky přerostly v malou občanskou válku, která po sobě zanechala vybílené ulice, vypálené obchody, jednoho zastřeleného demonstranta a desítky zraněných na obou stranách barikád, o zmlácených zatčených aktivistech i novinářích nemluvě. V tu dobu už také arogance nákladných schůzek překračovala všechny hrani-

ce vkusu – italská vláda vyčlenila na organizaci janovského setkání sto milionů dolarů a Janované dostali příkaz v průběhu zasedání nekazit moderní image svého města tradičním sušením prádla z oken v úzkých uličkách. Po Janovu přišly teroristické útoky 11. září a následující schůzky se přesunuly na odlehlá a nepřístupná místa, jako byl americký Sea Island nebo kanadský Kananaskis. Výsledky však zůstaly stejně nekonkrétní jako dříve, jak ukazuje i výše citované hodnocení Economistu. Tehdy v Kanadě byla na programu podobně jako dnes chudoba v Africe a kromě toho ještě třeba zločinnost a korupce, terorismus, udržitelné zemědělství, volný obchod a mnohé další prospěšné věci. Pokud jste to už náhodou zapomněli, na pomoc Africe tehdy lídři vyčlenili 6 miliard dolarů, ovšem splatných vykutáleně až po roce 2006. Ostatně s dodržováním usnesení to není žádná sláva – závěry schůzek nejsou závazné a jednotlivé státy se v přístupu k dohodám dosti liší. Podle studie zveřejněné na kanadských webových stránkách G8 je dodržuje nejvíce Velká Británie a Kanada, nejméně Francie a Spojené státy. Závazky z Kananaskisu byly dodrženy z jedné třetiny. Summity potkala v roce 2002 ještě jedna novinka: do klubu bylo ze strategických důvodů – coby vlastník jaderného arzenálu – a také jako odměna Borisi Jelcinovi za demokratizační úsilí přijato Rusko. Jeho účast však budí čím dál silnější rozpaky: ekonomicky do první ligy rozhodně nepatří (a nesmí se kvůli tomu účastnit schůzek ministrů financí, které dále nesou označení G7) a s demokracií to jde v Rusku také od desíti k pěti. Však se také před letošním summitem objevily z řad amerických senátorů hlasy, že by putinovské Rusko mělo být z klubu zase rychle vyloučeno. Vzhledem k nutnosti podílet se na dozoru nad ruským jaderným potenciálem však taková varianta zjevně není na pořadu dne.

Blair a Bob a Bono Proč se tedy letos schylovalo ke změně? Souběhem několika šťastných okolností. Předně se předsednictví chopila země, jejíž lídr už doma dosáhl všeho, čeho se dosáhnout dalo, a jehož angažmá v globálních problémech tedy může být

14

TÉMA

11.–17. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 28

Tak jsme tu, vážení, jen Bono se trochu zpozdil. (Demonstranti čekají na přílet lídrů G8 v Edinburghu, 4. července 2005.) FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

upřímné a nezatížené domácí agendou. Navíc tím lídrem je mediální génius Tony Blair, jenž pochopil, že obvykle negativní emoce spjaté se zasedáním špiček lze využít k podpoře vhodně zvolených témat. Samotný rok 2005 je potom také okamžikem, kdy OSN hodnotí průběžné výsledky svého celosvětového programu boje s chudobou, nazvaného Millenium Development Goals, a zároveň se po dlouho odkládané ratifikaci Kjótského protokolu pokouší vymyslet, co si s globální změnou podnebí počít dál. Obě témata – extrémní chudoba doléhající nejvíce na kontinent, se kterým pojí Británii dávné koloniální vazby, i oteplování, nad nímž se v Británii vážně pohoršuje i královská rodina – přitom rezonují s pocity milionů lidí na celé planetě. Přípravy letošního tragického summitu vlastně začaly již v hloubi roku 2004, kdy britský ministerský předseda založil Komisi pro Afriku, jež měla za úkol vysvětlit, proč je Afrika jediným kontinentem, který nepřetržitě chudne. Složení Komi-

se bylo prvním signálem, že Blair hodlá jako paliva k řešení problémů využít vystupňovaný zájem veřejnosti: kromě odborníků vesměs z afrických zemí v ní zasedla také rocková hvězda a symbol charitativního vzepětí Západu z poloviny osmdesátých let Bob Geldof. Komise dospěla k podobným výsledkům jako zpráva OSN, jejímž hlavním autorem je americký ekonom z Kolumbijské univerzity a poradce Kofiho Annana Jeffrey Sachs (viz box). Ten výsledky shrnul také v knize The End of Poverty (Konec bídy), k níž zase napsal předmluvu zpěvák irských U2 Bono. Tenhle charismatický Ir se už léta aktivně účastní kampaně za odpuštění dluhů nejchudším zemím světa a dokázal si díky své urputnosti a popularitě zjednat přístup k nejmocnějším lidem světa, včetně amerického prezidenta nebo šéfa Světové banky. Otevřené pojmenování problémů, publicita zajištěná apely popových hvězd a promyšlené prolnutí politiků s celebritami, jež vyvrcholilo několik dní před summitem sérií koncertů Live 8, zajistilo britským politikům

Důraz na Afriku dává smysl, říká Jeffrey Sachs

většina zemědělské produkce závislá na dešťových srážkách v oblastech náchylných k dlouhotrvajícímu suchu, a za třetí velké náklady na dopravu, protože značná část obyvatelstva žije v oblastech daleko od pobřeží a splavných řek. Všechny tyto „ekologické“ faktory je možné zlepšit pomocí investic do zdravotnictví, intenzivního zemědělství a infrastruktury, jako je doprava, telekomunikace či přístup k internetu.

– autor knihy Konec bídy. Je hlavním autorem hodnotící zprávy programu OSN Millenium Development Goals (přístupné na www.milleniumproject.org). Kromě toho je pan Sachs poradcem pro rozvojové země generálního tajemníka OSN Kofiho Annana a vyučuje ekonomii na Kolumbijské univerzitě. Rozhovor poskytl Respektu v den zahájení summitu G8 v Gleneagles. Je správné, že se skupina G8 ve svém boji proti chudobě letos zaměřila výlučně na Afriku? Neměl by boj proti chudobě probíhat zároveň po celé planetě bez rozdílu? Čím je africká bída tak specifická? Důraz na Afriku dává smysl. V Africe posledních dvaceti let se na rozdíl od v podstatě všech ostatních oblastí světa kombinuje extrémní bída s nedostatkem ekonomického rozvoje. Například v Asii žijí také stovky milionů lidí v extrémní chudobě, zároveň tu však dochází k výraznému ekonomickému pokroku. Stručně řečeno, Afriku charakterizuje „past chudoby“ takového rozsahu, jaký nemá obdoby nikde jinde na světě. Příčiny africké bídy jsou složité, na různých místech kontinentu se liší, ale mají také některé společné rysy. Pravděpodobně nejdůležitější je skutečnost, že kromě obvyklých „viníků“, jako je chybná politika a mizerné vládnutí, tu jsou tři „ekologické“ faktory. Za prvé velká zátěž způsobená tropickými chorobami, z nichž nejhorší je malárie. Za druhé velké problémy s vodou, kdy je

Jak velkého zmírnění chudoby mohou dosáhnout země G8? Je realistické a odpovědné představovat summit G8 jako příležitost k zásadnímu průlomu? Podle studií, které jsem vypracoval pro OSN na začátku tohoto roku, potřebuje Afrika do roku 2010 pravidelnou roční pomoc ve výši přibližně 55 miliard dolarů, má-li úspěšně investovat do boje proti chorobám, rozvoje zemědělství a infrastruktury. Dnes dostává 25 miliard. Odpuštění dluhů, bude-li masivní, poskytne přibližně 3–5 miliard dolarů ročně. Návrh oddlužení, který má G8 na stole, by přinesl přibližně polovinu, asi 1,5 miliardy dolarů ročně. Odpuštění dluhů je tak naplněním pouze skromné části afrických potřeb. I kdyby byl odpuštěn celý africký dluh – a vzhledem k rozsahu africké krize chudoby by k tomu určitě mělo dojít –, bude Afrika k uskutečnění kriticky důležitých investic stále potřebovat desítky miliard dolarů ve formě přímé pomoci. G8 by proto měla pokročit dále, ke značnému zvýšení přímé pomoci. Pomoc Africe by měla být zdvojnásobena na alespoň na 50 miliard dolarů ročně v následujících pěti letech a pak ztrojnásobena do roku 2015 (alespoň na částku 75 miliard dolarů ročně). Protože HDP vyspělých zemí činí přibližně 30 bilionů dolarů, hovoříme tu přibližně o 10–20 centech na každých 100

podporu veřejnosti při vyjednávání o konkrétních krocích k řešení problémů.

Ve tmě pro vodu Na barevných fotografiích umístěných na webových stránkách BBC se před očima celého světa odvíjí každodenní příběh třicetileté tanzanijské vesničanky Joyce. Spolu s dalšími ženami z vesnice vyráží Joyce každou noc, aby do rána přinesla domů vodu pro svých pět dětí. Cesta ke studni trvá pět hodin tam a pět zase zpátky. Výsledkem desetihodinové cesty je kbelík s dvaceti litry vody. „Vracíváme se hrozně unavené. Někdy cestou zpátky ve tmě upadnu a voda se vyleje. Pak se musím vrátit pro novou,“ vysvětluje vzdáleným čtenářům své strasti žena z Tanzanie. Joyce koná cestu noc co noc od svých deseti let. Za rok ujde pěšky pro vodu 8000 kilometrů. Přesto má štěstí. Vesnice získala od britské neziskové organizace finanční pomoc a staví

vlastní vodovod. Tanzanie se navíc právě nedávno dočkala odpuštění dluhu, a to je podmíněno zrušením školného, zřízením nových škol a opravou těch starých. Joyceiny děti na rozdíl od ní teď mohou chodit do základní školy. Dál se však nedostanou. Na střední školu nebude mít těžce pracující Joyce nikdy peníze. Pracuje sice s manželem na poli, díky špatným silnicím však nedokáže dopravit své zboží na trh. A letos bude navíc ráda, když budou mít s rodinou sami co jíst: přišlo sucho a polovina kukuřice uschla. Joyce se však na fotografiích směje a tančí. „Když se lídři G8 budou moci podívat, jak těžce žijeme, snad jim to pomůže při rozhodování…“ stojí v popisku pod posledním obrázkem. Britové přišli před summitem s konkrétními návrhy – zbavit africké země dluhů a zdvojnásobit přímou finanční pomoc. V kombinaci s postupným odbouráním především zemědělských dotací a podporou vojenských mírových sborů Africké unie (AU), jež jsou bez západní techniky téměř neakceschopné, by to mohlo fungovat. Výsledek summitu není úspěchem pro maximalisty, ale rozhodně není ani prohrou. Soustředěný tlak přinesl konkrétní srozumitelné výsledky. Blair a jeho vyjednávači dokázali dohodnout oddlužení 18 zemí s tím, že na další (třeba lidnatou, ale nehorázně zkorumpovanou Nigérii) odpuštění astronomických dluhů teprve čeká, začnou-li se jejich vlády chovat zodpovědně. To však samo o sobě situaci radikálně neřeší – odpuštěné dluhy přinesou africkým zemím pouze zlomek potřebných financí, zbytek musí přijít odjinud – ve formě přímé pomoci a výdělku ze spravedlivého obchodování. S přímou pomocí to bylo horší, ale nakonec se lídři přece jenom dohodli: Afričané budou v příštích letech dostávat každým rokem 25 miliard dolarů navíc. Pro Joyce to znamená, že půjde-li všechno podle slibů, doputuje k ní ve formě investic do zdravotnictví, vzdělání nebo sjízdnější cesty do města potřebných šedesát dolarů, které by ji podle výpočtů OSN dostaly z úplně nejhorší bídy. Zbytek by si snad mohla přivydělat obchodem. Jenže tady její úsměvy s šéfy nejmocnějších zemí nehnuly. Přes naléhání hlav všech afrických států zůstal spravedlivý obchod bez dotací a ochranných tarifů jenom mlhavým příslibem. Evropský spor o dotace zemědělcům se dostal do centra bojů o příští rozpočet EU a možná o podobu sjednocené Evropy vůbec a zbylé země G8 se svých dotací také nehodlají vzdát. George Bush sice prohlásil, že přestane-li Evropa dotovat své zemědělce, učiní tak on s radostí také, je to však jenom hra na Černého Petra – totéž ale naopak mohou prohlašovat i Evropané či Japonci a evropská dotovaná pšenice není o nic horší než americká státem podporovaná bavlna. Výzvy afrických zemí i nevládních organizací tak vyznívají naprázdno: konkrétní plán postupného narovnání trhu neexistuje a naděje se budou muset přesunout k dalšímu jednání na úrovni Světové obchodní organizace letos v prosinci. Blair vzhledem k londýnské tragédii chuť slavit jistě neměl, s prázdnou ale z Gleneagles neodcházel. „Nedosáhli jsme všeho, co všichni chtěli, ale je to pokrok – skutečný a dosažitelný pokrok,“

dolarů HDP vyspělých zemí. Vyspělý svět takovou úroveň pomoci už mnohokrát slíbil – slíbil ve skutečnosti mnohem více, a svůj slib by měl splnit. Teď nastala ta správná chvíle. Jaký je vztah mezi špatným vládnutím a chudobou? Je špatné vládnutí příčinou chudoby, nebo je to naopak? Jaký dává smysl podmiňovat pomoc splněním kritérií dobrého vládnutí? Vztah příčiny a následku tady probíhá oběma směry. Špatné vládnutí může zničit hospodářství (příkladem je Severní Korea), chudoba může zase vést ke špatnému vládnutí, protože chudí vládní zaměstnanci jsou více úplatní a protože vlády postrádají prostředky na informační technologie, vzdělané manažery a základní fungování veřejných služeb, jako je zdravotní péče, vzdělání a investice do infrastruktury a údržby. Problém Afriky se obvykle svaluje na špatné vládnutí, jenže to je často spíše než hlavní příčinou pouze důsledkem chudoby. Existuje mnoho slušně spravovaných a přesto zbídačených zemí (např. Ghana, Senegal, Tanzanie a další). Jejich problémy jsou hlubší – spíše ekologické než politické. Proto potřebují finanční pomoc, aby mohly uskutečnit investice potřebné k úniku z pasti chudoby. Do jaké míry je obchod odpovědí na africkou bídu? Je obchod řešením pro všechny země, nebo zde existují regionální rozdíly? Obchod je velmi důležitý, ale obchod potřebuje infrastrukturu: silnice, přístavy, telekomunikace, internet. Obchod také vyžaduje zdravou pracovní sílu s alespoň základním vzděláním a gramotností. Proto je heslo „Obchod, ne pomoc“ nesprávné. Přímá pomoc na podporu investic do infrastruktury, zdravotní péče a vzdělání zároveň podporuje

FOTO EGP

obchodování. Bez pomoci zůstane Afrika pouze exportérem několika základních druhů zboží. Do jaké míry ovlivní budoucnost Afriky případná změna klimatu? Změna klimatu zasáhne Afriku pravděpodobně velmi tvrdě. Vyšší teploty způsobí velký teplotní stres zemědělským plodinám. Změna klimatu může také přinést častější a intenzivnější období sucha. Vyšší teploty budou příčinou šíření tropických nemocí do vyšších nadmořských výšek a do oblastí, které jsou dosud mimo zónu ohrožení. Je ironií osudu, že i když sama Afrika ke globálnímu oteplování téměř vůbec nepřispívá, bude jednou z jeho hlavních obětí, ne-li přímo tou nejvíce postiženou.

TÉMA

RESPEKT 28 V 11.–17. ČERVENEC 2005

15

prohlašoval v pátek odpoledne vážný Tony Blair v černém obleku.

Změna klimatu Nejmírnější pokrok přinesla smutná schůzka G8 v otázce klimatických změn. Tady zeje mezi Bushovou vládou a zbylými sedmi členy skupiny opravdu hluboká propast. Zatímco Evropané, Japonci i Rusové dobrovolně přijali limity omezující produkci skleníkových plynů, americký prezident žongluje se slovy a hledá cestu, jak říct nemožné: Otepluje se a mohou za to skleníkové plyny, jejichž zvýšené koncentrace v ovzduší způsobili lidé; to ale podle současné vědy vůbec neznamená, že je člověk příčinou změny klimatu. V interview pro britskou televizi ITV pak Bush otevřeně říká, že nepřipustí žádné kroky, které by poškodily americkou ekonomiku. Výsledkem schůzky je potom „objevné“ společné prohlášení, v němž stojí, že změna klimatu je problém, přispívají k němu lidé a je třeba urychleně konat. Je to mlhavé, co a kdy, to se dozvíme zase někdy příště. Ve světě reálné politiky drobných krůčků a velkých kompromisů to jistě úspěch je, pochválit se za něj však politikové budou zřejmě muset sami. Ale přece jenom: Bush připustil existenci problému a v rozhovoru pro konzervativní britské The Times dokonce vysvětlil, co jej k tomu přimělo: „Existuje zajímavá shoda mezi důsledky, které má závislost na fosilních palivech z hlediska ekonomické bezpečnosti a z hlediska produkce skleníkových plynů.“ Ropa zkrátka tak jako tak dochází a je potřeba hledat nové zdroje. Americká vláda tvrdí, že vše vyřeší nové technologie, což znamená především výstavbu jaderných elektráren a vývoj vodíkových palivových článků. Přímo za jejími zády se navíc v samotných Spojených státech dává do pohybu opačný proud. Státy Kalifornie a New York se chystají přidat k obchodování s emisními limity, které nedávno zavedla Evropská unie. Skupina amerických firem, které společně vypustí do vzduchu tolik skleníkových plynů jako Velká Británie, obchoduje na soukromé burze v Chicagu. Devět amerických států si založilo sdružení Regional Greenhouse Gas Initiative s cílem zavést vlastní systém emisních limitů a obchodu s nimi. Problém tedy tlačen okolnostmi nakonec doputoval až do agendy prezidenta, který měl ještě nedávno hlavu hluboko v písku. Na druhé straně se však očekávalo, že lídři G8 přispějí Světové

Výbuch v Londonistánu Co o evropské al-Káidě či teroristech na ni napojených či jí inspirovaných vlastně víme? Odhaduje se (píše to BBC ve své souhrnné zprávě), že teroristický moloch operuje celkem ve čtyřiceti až padesáti zemích a disponuje osmnácti tisíci bojovníky (tvrdil to loni v květnu londýnský Mezinárodní institut pro strategická studia). V západní Evropě pak má prý buňky v Hamburku, Madridu, Londýně a Miláně, kde se verbují noví bojovníci, shánějí finance a plánují operace. Jenže jako v celosvětovém měřítku, i v Evropě máme co dělat s nepřehledným chuchvalcem organizací, u nichž není jasné, nakolik jsou s al-Káidou propojené. A navíc se vynořují stále nové, dosud neznámé skupiny. K londýnskému masakru se zatím přihlásily dvě organizace – zcela nová Tajná organizace al-Káidy a džihádu v Evropě a Brigády mučedníka Abú Hafse Masrího, která se přihlásila k útokům na istanbulské synagogy v roce 2003. Obě se hlásí k al-Káidě. Jako místa, kde teroristická organizace prokazatelně založila své „pobočky“, jsou potvrzena první dvě jmenovaná města – Hamburk a Madrid.

INZERCE

Elektrárna v Arizoně: Kouřit musí, jinak Indii netrumfneme.

bance konkrétní sumou na podporu nových technologií ve třetím světě, a k tomu nedošlo.

FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

kapitolou je pak teroristické vraždění v Londýně: že si ke svému útoku na obyčejné lidi vybrali právě okamžik, kdy se politické špičky snaží pomoci nejchudším z nejchudších, mluví samo za sebe.

Letošní setkání šéfů G8 bylo skutečně jiné – kdekdo se o ně zajímal a kdekdo ví, jak

dopadlo. Britský premiér potvrdil pověst geniálního tvůrce kampaní, když dokázal k prosazení alespoň části svých plánů využít pozitivních emocí veřejnosti. Vystupňoval při tom však očekávání do té míry, že se teď nebude moci vyhnout výbuchům zklamání ze strany těch, kteří doufali v maximum. Hnusnou

Německý přístav vstoupil ve známost svojí koncentrací teroristů hned několik dní po jedenáctém září – tři z pozdějších únosců letadel tady žili jako „spící“ teroristé, včetně vůdce celé skupiny Egypťana Muhammada Atty. Buňka se odchodem těchto atentátníků „nevyprázdnila“ – v prosinci 2003 německé tajné služby ve spolupráci s americkými kolegy odvrátily pumový útok proti městské vojenské nemocnici a vojenskému letišti. Ve španělské metropoli se to teroristy spojenými s 11. zářím 2001 a 11. březnem 2004 jen hemžilo. Alespoň soudě podle počtu mužů, které zatkly španělské úřady a jež stavějí před soud. Minulé úterý bylo uzavřeno přelíčení se čtyřiadvaceti muži, mezi nimiž je i údajný vůdce madridské buňky al-Káidy, Syřan Imadaddín Barakat Jarkas alias abú Dahdá, kteří byli podle obžaloby zapleteni do útoků na New York a Washington. Rozsudek bude vynesen v půlce září. Na soud nyní čekají desítky podezřelých, které policie pozatýkala po madridských bombových útocích, přičemž tři hlavní podezřelí raději vyhodili sami sebe do vzduchu, když je v jejich domě dva týdny po atentátech obklíčila policie. Aby to nebylo jednoduché, někteří z mužů, kteří nyní sedí ve španělských věznicích,

prý nebyli zapojeni ani do akcí ve Spojených státech či Madridu, ale zřejmě utvořili buňku pracující pro Jordánce al-Zarkávího a verbovali budoucí sebevražedné atentátníky pro Irák. Co se týče Británie, na jejím území sice nebyla přímo potvrzena filiálka al-Káidy, ale vyskytuje se tu řada spolků, které se k jejímu „dílu“ otevřeně hlásí a zřejmě s ní i přišly do kontaktu. Koncentrace extremistů v britském hlavním městě je tak vysoká, až mu vynesla přezdívku Londonistán. Izraelský Mezinárodní vládní institut pro terorismus tvrdí, že v Londýně operují extremistické organizace z Kašmíru, Srí Lanky, Afghánistánu, Egypta, Alžírska nebo Turecka. Největší pozornost na sebe zatím strhávaly dvě skupiny; první z nich je al-Muhadžírún (v překladu „imigranti“), která má zhruba 800 členů a v čele stojí muslimský radikální duchovní, syrský rodák Omar Bakri Mohamed. Britská policie ji vyšetřovala, když několik jejích členů přiznalo, že působili jako „duchovní poradci“ pro dva teroristy britského původu, kteří předloni spáchali sebevražedné útoky v Izraeli. Sám Mohamed byl šestnáctkrát zatčen a vždy zase propuštěn. Skupina otevřeně volá po vraždění „Židů a křižáků“ a chválí „bratry“ za zbožné činy, teroristické útoky. Loni

v dubnu zpovídali reportéři listu Evening Standard několik mladých členů al-Muhadžírún a jeden z nich jim na otázku, zda se nechystá útok také na britskou metropoli, odpověděl: „Vím, že se to stane, protože šejk bin Ládin to řekl. Stane se to jako v Bali, jako v Turecku, jako v Madridu – modlím se za to a těším se na ten den.“ Vedle „imigrantů“ si jako svoji základnu zvolili severní Londýn také následovníci Egypťana abú Hamzy al-Masrího, kazatele démonického vzhledu, který při bojích v Afghánistánu v osmdesátých letech přišel o oko a místo rukou má kovové háky. Z jeho mešity ve Finsbury Park se podle britských zpravodajců stalo náborové středisko al-Káidy a duchovní, podezřelý z účasti na několika teroristických útocích v různých zemích světa, nyní v britském vězení čeká na vydání do USA. Za mřížemi na druhé straně Atlantiku už sedí muž, který tam stráví zbytek života – britský občan a příslušník al-Káidy Richard Reid. Jestli jste byli někdy při vstupu na americké území podrobeni ponižujícímu procesu kontroly bot, vděčíte za to právě jemu – v prosinci 2001 se pokusil vyhodit do vzduchu letadlo výbušninou ukrytou v botě.

Hnusný útok

Jiří Sobota

Silvie Blechová

Q

16

ROZHOVOR

11.–17. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 28

Na vymýšlení románů nemám čas S Bohumilem Černíkem o bylinách, vězení a myšlence, kterou mu vnukl Bůh naší vesnicí. Vyslali jsme k nim parlamentáře, aby se vzdali. Odmítli a nastal krátký boj. Poznal jsem, co je to bojovat po boku Rudé armády. Rusové nás vyhnali v rojnici do pole proti Němcům, sami zůstali skryti mezi domy ve vsi. Nakázali: „Kdo se obrátí, toho zastřelíme!“ Proti nám Němci a v zádech Rusové. Po chvíli začala střelba a trvala tak dvacet minut. Také jsem střílel, ale jen do vzduchu. Dva z našich padli. Němci pár chlapů zajali a vzali je jako rukojmí. Nakonec projeli vsí a byl klid. Měli jste čas hospodářství po válce pozvednout? Nejdřív to šlo dobře. Koupili jsme si se sousedy samovaz. No to byly žně! Nemuselo se sekat, odebírat, vázat. Posekali jsme i dalším sousedům. Dokonce jsme měli plán, že společně koupíme kombajn. K tomu už nedošlo. Jak u vás probíhala kolektivizace? Rychle. Učitel a zároveň předseda národního výboru na nás udělal habaďúru. Uspořádal ve škole schůzi, na kterou se všichni museli dostavit. Když jsme se sešli, dva policajti zamkli vchod a předseda prohlásil: „Sešli jsme se, abychom dnes založili družstvo. Kdo je proti, ať zdvihne ruku.“ A bylo založeno. Když pak později prezident Zápotocký prohlásil, že toho, kdo nechce být v družstvu, nebude nikdo držet, někteří lidé z družstva vystoupili. A taky já.

FOTO GÜNTER BARTOŠ

Rolník a spisovatel Bohumil Černík se narodil roku 1924 v Střemošici u Luže ve východních Čechách. Těsně před válkou se rodina přestěhovala do České Rybné u Proseče, kde B. Č. žije dodnes. Do roku 1970, kdy mu byl majetek násilím zestátněn, se živil jako soukromý zemědělec. V roce 1950 byl odsouzen k 14 měsícům vězení, které strávil v koncentračních táborech na Jáchymovsku (odsouzeni byli i jeho rodiče), v roce 1962 byl znovu odsouzen na půl roku. Po roce 1989 nebyl rehabilitován ani odškodněn. Vydává a píše řadu knih a brožur, ve kterých mapuje nedávnou historii svého kraje, zabývá se bylinkářstvím a košíkářstvím.

J

ste zemědělec. Jak jste se dostal k vydávání knih? V roce 1951 jsem začal psát kroniku likvidace soukromých zemědělců, kterou jsem nazval „Rudé temno nad Vysočinou“. Věděl jsem, že po mně jdou, a tak jsem rukopis zavřel do sklenice od okurek a zakopal ve stodole. V roce 1989 jsem ho vykopal, dokončil a vydal. Prodalo se ho osm tisíc výtisků. Od té doby vydávám knížky. Rozdávám je a posílám zadarmo, náklad je kolem 3000 kusů. Nejsem žádný spisovatel, jen zapisuju zločiny nacistů a komunistů. Popisuju pravdivé události a děje, na vymýšlení románů nemám čas. A jak jste se dostal ke sbírání bylin? Když jsem se vrátil podruhé z komunistického vězení, byl květen, na mých polích nebylo zaseto, dobytek byl v družstvu. Předseda mi vzkázal, abych si pro něj přišel. Řekl jsem, že jsem ho neodváděl, tak ho nebudu ani přivádět. Přivedli ho tedy jednoho rána sami. Zhrozil jsem se. Krávy vyhublé, úplné trosky. Předtím byly čiperné a poskakovaly, když šly na pastvu. Navíc mi ani nevrátili všechny. I já sám jsem byl z vězení

domordovaný, chytla mě ledvinová kolika, musel jsem do nemocnice. Tehdy jsem začal pít bylinné čaje a ledviny se už neozývají. Nejdříve jsem trhal bylinky jen pro sebe, potom jsem je dával i svým známým. A když jsem se v roce 1968 oženil, začali jsme se ženou sušit na půdách od jara do podzimu spoustu léčivek, které dávám nemocným, aby se uzdravili, a zdravým, aby neonemocněli. Co sbíráte? Nejdřív na jaře podběl, petrklíč, devětsil. To je do průduškových směsí. V květnu trhám mladé kopřivy, mátu, meduňku, řepík a šalvěj. Máta je pro chuť k jídlu, meduňka uklidňuje nervy, řepík je do směsí na žlučník a tak dále. Chodím sbírat do luk i do lesů, pak suším a rozdávám a rozesílám.

V zádech Rusové Z jaké jste rodiny? Naši měli koloniální obchod. Cukr, káva, sudy s petrolejem a se slanečky, hřebíky, hrnce, všechno, co lidé na vesnici potřebují. Otec často v krámě s mužskými probíral politiku, já se nejvíc těšil na strýčka Polánského s fajfkou stále u pusy. V oblacích dýmu se rozohňoval: „Kdybych měl šavli, všechno rozsekám jak Sarajevo!“ Rád jsem ho poslouchal a vždycky jsem byl smutný, když slovně vytahoval šavli – to bylo znamení, že se chystá odejít. No, dařilo se nám celkem slušně. Proč jste se tedy přestěhovali? Táta měl známého úředníka v Praze u ministerstva financí, a ten mu říkal: „Peníze v krátký době ztratěj hodnotu a zřejmě bude válka. Koukej koupit nějakou usedlost s polnostma.“ V roce 1938 naši nakonec sehnali v České Rybné statek s 12 hektary. Barák na spadnutí, stodola krytá lepenkou, když pršelo, voda se chytala do hrnců... Tak jsme postavili novou střechu, udělali nové podlahy, stropy. Já jsem byl přijatý na obchodní akademii v Pardubicích, ale protože byla potřeba každé ruky, ze studií sešlo a musel jsem pomáhat v hospodářství. Jak jste to bral? Nevzpouzel jsem se. A v životě jsem pak poznal, že to snad pro mne bylo i lepší. Náš ročník totiž daroval kolaborant Moravec Hitlerovi, a musel bych jít jako totálně nasazený do rajchu. Jelikož jsem ale pracoval v zemědělství, do Německa jsem nemusel. Za války se ovšem hospodařilo těžko. Nebyly stroje, oralo se s kravami, koňmi. Často chodily hospodářské kontroly. Všechno muselo být zaregistrované, co se naselo a co se z toho odvede. Byli ve vsi mezi Čechy udavači? Byli, jenomže to o nich každý věděl, a tak se před nimi nemluvilo. Vlajkař u nás byl jen jeden a oháněl se puškou, protože jeho otec byl myslivcem. Po únoru 1948 se z něj stal horlivý komunista. Tři dny před koncem války i u nás proběhla revoluce. Vedli ji ruští partyzáni, kteří se tu skrývali v lesích a měli v nás oporu, dodávali jsme jim jídlo. Odzbrojili oddíl Maďarů, kteří s úsměvem odevzdávali zbraně, a ty se pak rozdělily mezi místní chlapy. Mně dal výcvik ruský major. Trval jednu minutu. Řekl mi: „Tu puška, tu patróny, zasuneš, zmáčkneš.“ Spali jsme ve škole a drželi hlídky kolem vsi. Od Poličky ustupoval oddíl Němců a chtěl projít

Ten sarkastický pohled Pod jakou záminkou vás poprvé zatkli? 10. ledna 1950 odpoledne přišlo najednou do stavení pět esenbáků, místní bezpečnostní referent a újezdní tajemník, lenoch, zbabělec a negramot. Hledali protikomunistické letáky a zbraně. Letáky jsem ovšem měl. Rozhazoval jsem je na různá místa v okolí Chrudimi. Co na těch letácích bylo? Bylo na nich: „Poctivý člověk nejde nikdy se zloději a vrahy.“ Měl jsem je ale dobře schované. Hůř už jsme schovali 30 kg nepřihlášeného čerstvého masa, které jsme dostali výměnou za naše sele. A teď to začalo. „Kde jsi ho sehnal?“ Říct pravdu nešlo. Tvrdil jsem tedy, že jsme ho koupili od neznámého člověka. Zuřili, ale nevypáčili ze mne nic. Tátu pak večer esenbák Maršík při výslechu zkopal a dupal po něm. Mě, tak jak jsem byl, v gumácích, kalhotách a roztrhaným kabátu, protože jsem zrovna házel hnůj, odvezli do kriminálu. Když mě vedli v řetězech do tudoru, přemýšlel jsem o tom, že čeští rolníci jsou jako zločinci vláčeni, když se chtějí najíst. Rozhlížel jsem se po kraji a loučil se s domovem. Dostal jsem čtrnáct měsíců jáchymovského koncentráku, táta půl roku prachovické cementárny a maminka devět měsíců tuněchodské cihelny a gumárny ve Zlíně. A k tomu sto tisíc pokuty a propadnutí zabavených věcí. Udal vás někdo ze sousedů? Byli jsme trnem v oku místním komunistům. Když jsem se pak vrátil domů, předseda akčního výboru povídá: „Pořád jsi měl ten sarkastický pohled. My jsme vás museli ťuknout.“ Že zavřeli mě, tátu a mámu na několik let, tomu říkal ťuknutí! Jak jste snášel vězení? Věděl jsem, že někdo nade mnou bdí a ví o mně v každém okamžiku života. To byla jistota, bez které bych sotva přežil uranové peklo na Jáchymovsku. I když mě svázali a ponižovali, cítil jsem se šťastný a svobodný, protože jsem věděl: to všechno je jenom násilí, které ducha nepokoří. Byl jsem jednou na výslechu v Hlinsku, trval pět hodin a poručík Pešava měl napsaný sloupec otázek. Chodil kolem stolu a najednou řekl: „O vás je známé, že nenávidíte komunistický režim. Je to pravda?“ Říct ano znamenalo přinejmenším několikaletý kriminál. Řekl jsem: „Pane poručíku, máte jistě otce a matku. Kdyby vám s rodiči někdo surově zacházel, měl byste ho rád?“ Tu myšlenku mi vnukl Bůh. Jaké to bylo doma, když jste se vrátil? Hůř už s námi dělat nemohli. Mámě bylo jednapadesát, když se vrátila z vězení. Byla nemocná, strhaná, nemohla dělat těžkou práci, musel jsem sám dojit, podlahu mýt. Za pár měsíců zemřela. Tatínkovi bylo 62 let. Byl úplně zničený z těžké práce v cementárně, kde ho přirazily vozíky. A komunisti mu pořád vyhrožovali, že ho znovu zavřou. Jednoho dne jsme měli jet na pole sázet brambory. Otec za mnou přišel a povídá: „Ty, hochu, co může být za to, když někdo přechovává někoho, kdo je stíhaný policií?“ Odpověděl jsem: „To máte těžký, podle toho, co je to za člověka. Může to být na rok nebo i na pět.“ Pomohl mi zapřáhnout, a pak řekl, že na pole dnes nepojede, protože mu není dobře. Když jsem se pak vrátil domů, našel jsem ho mrtvého.

Oběsil se. Myslím, že někomu pomáhal a tolik se bál dalšího kriminálu. Takže jste zůstal na hospodářství sám. Úplně sám. Měl jsem traktor a soukromě jsem hospodařil. Jenomže jaké to bylo hospodaření! Sráželi mi dvě až tři pětiny z tržby, kterou jsem dostal za mléko, maso, obilí a brambory. Když jsem měl z toho zbytku koupit osivo nebo bramborovou sadbu, na živobytí mnoho nezbývalo. Musel jsem platit další a další pokuty. Penále a daně jsem nemohl platit, protože už nebylo z čeho. Stálá buzerace. Měl jsem asi 50 tisíc dluhů. Nebylo týdne klidu, stále předvolání na trestní komisi nebo na pohovor na MNV. A za patou Státní bezpečnost. Jednoho dne jsem dostal předvolání k soudu. Byli tam svědci od nás ze vsi, předseda výboru a tajemník, a ti svědčili, že zesměšňuji úřady. Byl mezi nimi taky funkcionář družstva, ten bývalý vlajkař, o kterém jsem mluvil. Dostal jsem půl roku. Rozsudek jsem neuznal a nenastoupil. Tak si pro mě přišli. Jak jste si vysvětloval všechno to pronásledování? Nás zavřených zemědělců byly v Jáchymově stovky. Seděl tam se mnou jeden sedlák, který vlastnil 30 hektarů. Jeho provinění – ohrozil republiku tím, že neposekal počtvrté vojtěšku. Vysvětlovat mocichtivým ševcům, ze kterých se přes noc stali bolševici, že těsně před zámrazem se nesmí vojtěška vysekávat, bylo zbytečné. Všechno to pronásledování si vysvětluji takto: Zemědělec, má-li kousek půdy, je samostatným člověkem. Když mu půdu vezmou a naženou ho do kolchozu, je poddaným a ztratí jedinečnost. To chtěli. Nahnat lidi do houfu a vygumovat v nich vědomí odpovědnosti. A pak, ve vlastním hospodářství má všechno lidský rozměr. Bolševici říkali: „Už soukromé zemědělce nepotřebujeme, teď pěstujeme ve velkém.“ Jenže pak přišly nemoci a tisíce prasat musely být utraceny... U nás ve chlévě měly krávy dřevěné dláždění, stále nastlanou slámu, nízký strop, takže byly v teple. V družstevním kravíně byl beton, tvrdá dlažba, zima. U nás seno, které bylo dobře usušeno, vonělo, sláma též suchá, neprohnilá. V kravíně siláže, které na dálku odporně zapáchaly. Dobytek na zemědělské usedlosti patří tak trochu do rodiny. A na zvířeti se pozná, jak se s ním zachází, podle výrazu očí. Při dobrém zacházení má výraz klidný, při hrubém divoký, nejistý, uhýbá...

Sedmasedmdesátkrát Před pěti lety vás potkala velká tragédie. Můžete o tom dnes hovořit? Ano. Šli jsme tehdy se ženou normálně spát. A spal jsem tvrdě. Asi ve čtyři hodiny ráno mě Anička probudila výkřikem, že slyší nějaký praskot. Ucítil jsem kouř. Povídám jí, ať otevře okno a vyskočí. Síň už byla plná ohně. Měl jsem tam pytle s bylinkami. Právě tam vznikl oheň – od vadného relé mrazničky chytl prach, sáčky a celá síň. Dveře byly skoro celé prohořelé, plameny šlehaly od země až po strop. Bosý jsem proskočil. Roztočil jsem kohoutek u hadice a najednou slyším: „Já nemůžu, já už nemůžu.“ To byla poslední Aniččina slova. Už ji nebylo možné zachránit. Úplně všechno shořelo. Zpráva se rychle roznesla, pomáhali sousedé, přátelé i neznámí. A desítky kamarádů mi pomohly dům znovu postavit... Potkaly vás takové bolesti, celý život mezi kriminálem, otroctvím a polosvobodou. Co si o tom všem dnes myslíte? Myslím, že mě tím vším navštívil Bůh, jako toho Joba. Ale nezanevřel jsem na svět – snad jsem víc poznal. Už to, že je mi 81 a že tu stále jsem, je důkazem Boží ochrany. Mohu být stále prospěšný, pomáhat lidem. Zkušenostmi a bylinkami. Jste křesťan. Jak se vyrovnáváte s odpuštěním? Vůči mým věznitelům nechovám žádnou nenávist. Dokonce jsem jim vděčný, že mi dali titul: recidivista. Mám to mnohem raději, než kdyby mi dali titul zasloužilý umělec nebo laureát státní ceny. A zlost? Tu není dobré živit. Přicházejí za mnou potomci komunistů a říkají: „Bolí mě tady, dej mi na to nějaký lektvar.“ Neříkám jim, tvůj táta nebo tvoje bába se podepsali na tom, že návrat Marie Černíkové je nežádoucí, což bylo usnesení místního národního výboru. Odpustil jsem všem, neodmítám podat pomocnou ruku. Ježíše se ptali, kolikrát se má odpouštět. Sedmkrát? Odpověděl: Ne, sedmasedmdesátkrát. Tedy vždycky. Nenávist neživím. Nikdy však nezapomínám. I proto se pokouším vydat svědectví v knihách. Miloš Doležal Autor je redaktorem Čro 3 – Vltava.

Q

DEBATA / INZERCE

RESPEKT 28 V 11.–17. ČERVENEC 2005

Mají milovníci bůčku platit víc?

D I V A D E L N Í S P O L U P R Á C I

V E

S P O L E Č N O S T S D I V A D L E M

17

F A U S T A B C U V Á D Í

Následující příspěvky pocházejí z internetového diskusního fóra k článku Plány pro zdravotnictví (Respekt č. 25/2005). Otázka zní: Mají kuřáci a milovníci bůčku platit prostřednictvím speciální daně více na zdravotním pojištění? Do debaty se můžete zapojit na adrese www.respekt.cz.

Zajímalo by mě, jak přesně hodlá ministerstvo sledovat, jak si kdo „ničí“ svoje zdraví. Kdo bude určovat, co projde a co už ne. Budou si víc platit i pasivní kuřáci nebo lidé s plícemi zhuntovanými znečištěným životním prostředím? Kdo vlastně určí, co přesně tu či onu nemoc způsobilo? Zdravotní hlídky, další lejstra, buzerace občanů atd. Jinak řečeno víc úředníků s nejasnými pravomocemi? Tedy méně svobody, zato větší bordel? Nejspíš. Úředník bývá voličem nejvděčnějším. Problém spíš než úřednický pakl vyřeší vyšší spotřební daně na výrobky jednoznačně poškozující zdraví, případně úpravy ve výši hrazení nákladů na léčení.

Spravedlnost zdravotního pojištění je třeba vidět úplně jinde než v rovině finanční. Pokud mám vysoký plat a platím vysoké zdravotní pojistné, a přitom jsem ze zdravotní pokladny za celá léta neviděl ani korunu, pak nemám co reptat a vymýšlet spravedlivější systém, ale mám především děkovat Bohu. Ty dary, kterými mne obdařil, jsou nesrovnatelně cennější než všechna ta péče, kterou dostávají jiní od VZP. Skutečnost, že mladý, zdravý a pracovitý člověk doplácí na staré a nemocné, je přirozená, a komu to vadí, je sobec a asociál. Rozlišovat pojistné pro milovníky tabáku a alkoholu a pro abstinenty je blbost, stejně jako rozlišovat sportovce a pecivály. Skutečnost, že již dnes se na výkaznictví přiživují tisíce inkoustů, mne vede k přesvědčení, že systém je třeba naopak zjednodušit. Žádné individuální účty, žádné druhy pojistných plánů – jedno povinně smluvní pojištění s jednoduchou sazbou, např. typu 1000 Kč + N procent z příjmu. Fakt je, že by bylo rozumné řadu drobných položek nechat plně hradit pacientovi. Problém je, jak to zorganizovat, aby chronicky nemocný, který užívá desítky léků, jejichž souhrnná cena představuje tisíce měsíčně, dostal většinu uhrazenou, a naopak zdravý člověk, kterému doktor předepíše jednorázově jeden z nich, si ty dvě stovky plně uhradil. Rozhodně si myslím, že nemocenská by první 2–3 dny neměla být hrazena vůbec. Byl by to jasný signál, že lidi nemají utratit peníze za ptákoviny a žít každý měsíc od výplaty k výplatě, ale vytvořit si alespoň malou finanční rezervu.

[email protected]

[email protected]

Bez určitého rizika žijí snad jen důchodci a pár lidí v domácnosti. Rizikovým způsobem života žijí všichni řidiči, všichni zaměstnanci u strojů, sportovci, kuřáci, alkoholici, mlsouni sladkého i tučného, všichni lidé žijící ve městech a podél frekventovaných silnic, a tak bychom mohli pokračovat. Konzumace levných chemizovaných jídel také nikomu nepřidá. Chemie kosmetická, hygienická, pěstitelská – do jaké míry je ještě užitečná a kdy už je zdraví škodlivá? Stravovací návyky na pracovištích, nepřestávající hluk motorů automobilových i z chladicích agregátů, psychický stres. To všechno ovlivňuje naše zdraví negativně, a pár dalších rizik by se ještě našlo. Kdo a jakým způsobem dokáže stanovit, co a koho jednotlivé rizikové prvky ovlivňují více nebo méně, kdo a jakým způsobem dokáže stanovit finanční míru? Lidé se při jídle budou řídit nejvíce finančními možnostmi a nabídkou trhu. Mohu si stokrát vtloukat do hlavy, že například ryby jsou zdravější nežli bůček, ale s důchodem v peněžence si stejně vyberu to druhé. Až bude pytel ryb za 10 Kč jako před lety, dám zase přednost jim. (Já tedy ještě důchodce nejsem a na ryby mám, ale moje maminka už si je dá jenom na návštěvě u svých dětí.) Dokud budeme trpět opilé řidiče na silnicích, žádné zvýšené zdravotní pojištění to nenapraví. Zdravotní pojišťovny by se v první řadě měly naučit vymáhat peníze od dlužníků, lépe kontrolovat nemocenské a užívání léků, lépe kontrolovat lékaře i pacienty při podezření ze zneužívání systému. Sedět na zadku, nic nedělat, natahovat ruku pro peníze a pak je rozhazovat, to dokáže každá opice.

Pořád se nějak nediskutuje o kořenech problémů. Nejdůležitější je přece to, že princip solidarity by měl být omezen pouze na nejnutnější pomoc nemajetným. Jinak by si všichni zdravotní péči stejně jako jídlo, bydlení atd. měli hradit sami. Je celkem logické, že vzhledem k charakteru zdravotních vydání by se branže chopily komerční pojišťovny a každý, kdo by měl zájem, by se na základě své svobodné úvahy pojistil nebo nepojistil. Pokud občan nebude mít peníze na ošetření ani pojistku, jsem ochoten jeho ošetření/léčení financovat prostřednictvím státu, který mu patřičnou sumu poskytne formou bezúročné půjčky. Za tu pak občan bude ručit veškerým svým majetkem. Pokud by se stejný princip použil i pro oblast dalších sociálních dávek, do dvou let by začal zdravý vývoj nejen ve zdravotnictví. Místo toho se teď řeší dementní otázky, zda by ten, kdo se bude cpát bůčkem, měl platit víc peněz a podobně.

Ono to zní jednoduše, ale jak si budou platit péči ti, kteří ji nejvíce potřebují a kteří čerpají nejvíce peněz? Lidé, kteří se nemocní už narodili a vydělávat si na sebe nemohou? Lidé, kteří i přes velkou snahu nevydělají dost peněz? A tak by se dalo pokračovat dlouho... Ve Spojených státech také funguje zdravotnictví na principu „co nejméně státu“, a péče podle toho vypadá. Jste-li bohatý, OK, běda ovšem, když ne... Spousta těch, kteří se léčí, přitom už nikdy vydělávat nebude. Co se otázky týká: proč místo trestání „špatného“ chování nepodporujeme dobré? Proč jsou u nás třeba tak drahé produkty ekologického zemědělství? Nebylo by lepší podporovat než trestat? [email protected]

O lidském organismu toho víme velmi málo a naše názory na škodlivost toho či onoho se mění skoro každých deset let. Navíc každý je svébytné individuum, každému prospívá a škodí něco jiného. Trestat někoho za to, že dělá něco, o čem dnes „víme“, že to velice škodí zdraví, o čem zítra budeme „vědět“, že to právě jemu zas až tak škodit nemusí, je velice zpozdilé... Vezměme si například notorického kuřáka doutníků W. S. Churchilla, který se dožil velice vysokého věku, aniž by dostal rakovinu. Vůči němu by trestné poplatky za kouření byly krádeží. Navíc: člověk by neměl být trestán za to, že se rozhodne dát svůj požitek nad své zdraví. Je to jeho suverénní volba. A když potom přijde s prosíkem o pomoc v těžkém zdravotním stavu, léčíme ho kvůli solidárnosti a ta překračuje kalkul. [email protected]

[email protected]

H I S T O R I E

O

D O K T O R U

FAU S T O V I

The Tragical History of Doctor Faustus CHRISTOPHER MARLOWE

13.,14.,17. – 26. 7. 2005 2 0 . 0 0 V Y Š E H R A D - G O R L I CE

(podzemní sál s originály barokních soch z Karlova mostu)

PROJEKT PROBÍHÁ ZA PODPORY HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY P Ř E D P R O D E J V S T U P E N E K / TICKETS ARE AVAILABLE AT: V SÍTI TICKEPRO (ON-LINE WWW.TICKETPRO.CZ NEBO NA TEL. +420 296 329 999) V POKLADNĚ DIVADLA ABC (TEL. +420 224 215 943) VYŠEHRAD – INFORMAČNÍ CENTRUM ŠPIČKA (UL. V PEVNOSTI, PRAHA 2, TEL.: +420 261 225 304) V MÍSTĚ KONÁNÍ HODINU PŘED ZAČÁTKEM PŘEDSTAVENÍ / AT A VENUE ONE HOUR BEFORE THE PERFORMANCE

Předplatenka RESPEKT RESPEKT RESPEKT +

+

tištěná verze

20,-

Roční

Aktuální číslo on-line

20,-

Pololetní

Archiv on-line

15,-

Čtvrtletní

= 25,-

+

+

= 25,-

= 20,-

+

= 20,-

Od čísla:

více na www.respekt.cz

Jsem majitelem karty ISIC, IYTC nebo ITIC (–3,- Kč) bankovní převod

[email protected]

Nápad odvádět do „fondů“ zdravotních pojišťoven část spotřební daně za tabák, alkohol a benzin byl podle mých znalostí již v návrhu koncepce, který připravil pro krátkodobého ministra zdravotnictví Stráského jeho odborný poradce Miroslav Macek. A některé podobné názory byly v úvahách o financování zdravotní péče vždycky. Já jsem dokonce navrhoval, aby si všichni aktivní sportovci připláceli na zdravotní pojištění, pokud k tomu statistiky úrazovosti najdou odůvodnění. S ohledem na růst agresivity při sportu to bude v současných podmínkách fakticky vždy. Navíc by se měla odvádět „zdravotní“ daň za všechny prostředky adrenalinových sportů a dalších aktivit a akcí tohoto typu, prostě za všechny činnosti, které přinášejí vyšší riziko nejen úrazů, ale i škod na zdraví z jejich dlouhodobého působení. U veškerých podnikatelských aktivit produkujících nemoci z povolání by rovněž měl stát část daní povinně přidělit do fondů zdravotních pojišťoven nebo pro toto riziko vytvořit speciální pojišťovnu, jaká je například v Belgii a jiných zemích. Zdravotní systém byl před více než padesáti lety nastaven na životní podmínky, v nichž bylo podstatně méně rizik. Vše novodobé si tedy zákonitě vyžaduje zvýšený příliv do systému, aby se splnila zásada, že každý je odpovědný sám za sebe. Nevidím totiž vůbec žádný důvod, proč by se z příspěvků občanů žijících „obyčejným“ životem měla hradit léčba člověka, který si například způsobil invaliditu pokusem překonat Niagarské vodopády v sudu.

[email protected]

T R A G I C K Á

složenka

hotově (pouze v Respektu)

platba kartou (pouze na www.respekt.cz) Uživatelské jméno: Poznámka:

1) Heslo Vám bude zasláno e-mailem. 2) Nevyplňujte, pokud objednáváte pouze tištěnou verzi.

Jméno, příjmení

PLÁTCE

O D B Ě R A T E L*

Firma IČO DIČ Ulice PSČ Město Stát Telefon E-mail Zašlete mi darovací certifikát. Datum

*Jen pokud se liší od plátce.

Podpis Předplatenku zašlete na adresu: Předplatitelský servis týdeníku RESPEKT, Křemencova 10, 110 00 Praha 1 zelená linka: 800

100 634

tel.: (+420) 224 930 999, fax: (+420) 224 930 792, e-mail: [email protected], internet: www.respekt.cz. Předpis pro úhradu předplatného obdržíte s prvním výtiskem anebo e-mailem.

18

CIVILIZACE

KALEIDOSKOP Americký Nejvyšší soud rozhodl, že provozovatelé peer-to-peer sítí mohou být trestně odpovědní za porušování autorských práv. To je novinka. Až dosud převládal v USA právní názor, že stíhat lze jen konkrétní jednotlivce, kteří copyright prokazatelně porušili. Podle názoru Nejvyššího soudu je proviněním provozovatelů sítí to, že aktivně povzbuzují své uživatele, aby zákon porušovali. To je sporné. Peer-to-peer sítě totiž

11.–17. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 28

NASA míří ke hvězdám Americká kosmická agentura kráčí ve stopách Julese Verna

Tři příběhy o copyrightu neslouží jen k nelegálnímu kopírování hudby a filmů, ale také například k šíření svobodného softwaru. Klíčovým precedentem v této věci dosud bylo rozhodnutí z roku 1984. Tehdy Nejvyšší soud zbavil dodavatele videorekordérů odpovědnosti za případné nelegální kopírování filmů, protože usoudil, že video má také mnoho legálních způsobů užití. Díky tomuto precedentu se po dvacet let rozvíjela digitální technika bez obav z komplikovaných soudních procesů. Nyní je však rovnováha vychýlena. Výsledkem může být třeba zdražení MP3 přehrávačů, protože výrobci si do ceny budou chtít započítat případné soudní výlohy. Vzhledem k tomu, že v USA sídlí jak hlavní výrobci digitální techniky, tak všechny největší nahrávací a filmové společnosti, týká se tento vývoj celého světa. Nelegální kopírování dnes drží na uzdě především stále širší nabídka obsahu zdarma: hudby, textů, fotografií. Jeho tvůrci často hledají nové obchodní modely, které jim umožní neúčtovat posluchačům a čtenářům. Nejběžnější možností je reklama a jednou z nejnovějších cest, jak obsah šířit, je takzvaný podcasting. Na internetu se nabízí již několik tisíc „podcastů“: vysílacích kanálů, hudebních i zpravodajských, v drtivé většině neplacených. Stačí si vybrat, objednat pomocí speciálního softwaru – a pokaždé, když připojíte svůj MP3 přehrávač k internetu, získáte aktuální obsah vysílání. Ten si pak můžete přehrát. Výhledově může jít o vážnou konkurenci pro konvenční rozhlasové stanice. Svět se nedávno pozastavil nad tím, jak Microsoft a jiné počítačové firmy aktivně pomáhají čínské vládě cenzurovat internet. Jejich ochota má ekonomické důvody: Čína ignoruje běžnou autorskoprávní ochranu, takže jediný způsob, jak se mohou americké firmy na jejím trhu prosadit a neprodělat kalhoty, spočívá v tom, že pekingským komunistům vyhoví a na oplátku požádají o protislužbu. Není to morální ani vkusné, ale čekat od nadnárodních společností méně pragmatický přístup je asi naivní. Řešení dilematu paradoxně spočívá v tom, že Čína se rychle rozvíjí, stále méně je jen dílnou světa a stále více i jeho výzkumnou laboratoří. Vznikají tam řešení, jež budou sama potřebovat autorskoprávní ochranu. Budou-li ji čínské firmy potřebovat pro sebe, budou ji muset přiznat i jiným – a americký počítačový průmysl se pak bude moci snáze postavit proti nemravným návrhům z Pekingu. Zda to opravdu udělá, to je jiná věc. Petr Koubský Autor je šéfredaktorem časopisu Inside.

Nechte mi kalhoty a já zcenzuruji celý svět! (Bill Gates.) FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Tak letíme pro to hélium, šéfe. (Astronaut Kenny Chen skáče v židli s měsíční gravitací v americkém Hvězdném táboře, Alabama 1991.) FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Z

e dna nejhlubší propasti až na vrchol Everestu. Tak by se dal popsat příběh, který v posledních dvou letech prožil americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku. Organizace, jejíž chod řídí především strach z neúspěchu, se po předloňské tragédii raketoplánu Columbia dlouhé měsíce topila v hluboké krizi a rozpočtové nouzi. Teď prožívá jedno z nejúspěšnějších období své existence. Povrch Marsu vítězoslavně brázdí její vozítka Spirit a Opportunity, kolem Saturnova měsíce Titanu krouží sonda Cassini a minulý týden obletěly svět fotografie dokládající triumf mimořádně obtížné mise modulu Deep Impact, jemuž se podařilo trefit kometu Tempel 1.

Na kometě Pečlivě naplánovaná a prakticky v přímém přenosu zdokumentovaná srážka amerického projektilu s kometou je nepochybně mediálně vděčným představením, které může pomoci oživit skomírající zájem veřejnosti o kosmické projekty, a podpořit tak uvadající ochotu politiků podobné věci platit. Pokud by NASA uvažovala takto, může být spokojena – v době zásahu zaznamenala na svých webových stránkách rekordní miliardu (sic!) přístupů. Slibuje však Deep Impact i něco jiného? Skeptici namítají, že za 333 milionů dolarů (bezmála 8,5 miliardy korun) lze pořídit i jiné věci, než jen spektakulární nebeský ohňostroj k oslavě Dne nezávislosti. Pravdu přitom bezpochyby mají v tom, že NASA, která barometr společenských nálad sleduje snad ještě úzkostlivěji než politici, jistě nenačasovala srážku s kometou na 4. červenec pouhou náhodou. Přesto není rozumné vědeckou hodnotu mise zpochybňovat. Pro její pochopení je však nutné stručné ohlédnutí do nedávné historie. Před více než půlstoletím se výzkumníkům podařilo experimentem prokázat, že z neorganických látek se v elektrických výbojích vytvářejí organické sloučeniny – především aminokyseliny. Tento objev pak sloužil jako důkaz, že aminokyseliny, jimž vděčíme za existenci života, jsou specifickým pozemským produktem, kterému dal vzniknout bouřlivý a jedinečný vývoj naší planety bohatý na potřebné události. Před dvaceti lety však byly organické sloučeniny a aminokyseliny objeveny i v tzv. uhlíkatých chondritech – meteoritech, které občas dopadají na zemský povrch a které od svého vzniku před 4,5 miliardami let žádným takovým vývojem neprošly. Navíc se ukázalo, že zatímco díky výbojům vzniká přesně stejný počet aminokyselin s levotočivou i pravotočivou strukturou, převládají v uhlíkatých chondritech i pozemských organismech jednoznačně aminokyseliny levotočivé. Taková shoda naznačila cosi o tom, že za přítomnost „stavebních kamenů života“ na povrchu naší planety vděčíme spíše než specifickému vývoji právě uhlíkatým chondritům. Pokud se nyní díky úspěšné misi modulu Deep Impact ukáže, že podobné materiály obsahují i komety, přispěje to k narovnání mnoha otazníků pátrajících nejen po vzniku sluneční soustavy, ale i po původu života. Mimořádný zájem Američanů o ce-

lou misi pak lépe pochopíme, připomeneme-li si, jak vášnivé spory se ve Státech dnešních dnů vedou o to, zda život „vznikl“, či byl „stvořen“.

Cesta na Měsíc Zatímco automatické sondy přinášely NASA v posledních měsících obdiv a jeden úspěch za druhým, zůstávaly pro ni pilotované lety – její někdejší výkladní skříň – víceméně černou můrou. Otázka je, zda se to v dohledné době změní. Již tento týden by sice po více než dvouleté pauze a několika opakovaných odkladech měl konečně odstartovat raketoplán Discovery a trochu tak zastínit stále čerstvou a bolestivou vzpomínku na sedm mrtvých astronautů z Columbie. Blížící se výročí přistání člověka na Měsíci (20. 7. 1969) však připomíná především prohlášení prezidenta George Bushe, podle něhož by budoucnost americké kosmické agentury měla být spojena s mnohem velkorysejšími projekty: už v příštích letech by totiž podle představ prvního muže Spojených států měla opět začít organizovat lunární procházky. Bushova kosmická vize, již je ve stručnosti možné vyjádřit heslem „vraťme se na Měsíc a už tam zůstaňme“, se však zatím nesetkala s nijak jednoznačným ohlasem. Předseda sněmovního výboru pro vědu, republikán Sherwood L. Boehlert, už se například nechal slyšet, že „federální vláda má příliš málo zdrojů a příliš mnoho závazků, než aby NASA mohla počítat s šekem na předem neomezenou částku“. Mike Griffin, současný administrátor kosmické agentury, se však snaží mírnit obavy a ujišťuje, že stálou lunární základnu by jeho lidé dokázali vybudovat už v okamžiku, kdy by existující rozpočet (15 miliard dolarů ročně) byl navýšen o třetinu. Podle svých slov totiž počítá s tím, že by pak Národní úřad pro letectví a kosmonautiku na oplátku ušetřil především na svém angažmá v rámci Mezinárodní kosmické stanice, která je v USA od počátku považována za víceméně nechtěné dítě. Prezident i NASA přitom mohou počítat s vydatnou podporou vojenské a průmyslové lobby. Těšili se jí už v době Apolla a spolehnout se na ni mohou i dnes – jen máloco totiž slibuje přinést leteckému průmyslu tolik tučných zakázek jako velkorysý kosmický program. Jaký má ale vlastně budování základny na Měsíci smysl? Viděno čistě očima vědců a výzkumníků, je jistě každý podobný projekt vítaný. Minimálně přináší příležitost k množství experimentů a pozorování, jež v pozemských podmínkách nelze ani při nejlepší vůli uskutečnit. Každý astronom se při pomyšlení na lunární observatoř musí tetelit blahem a chvět vzrušením nad představou, jaké možnosti by nabízela. Při takových představách je ovšem dobré mít na paměti také zkušenost, která praví, že všechny základny mívají nadmíru vlastních provozních problémů, a nezřídka proto končí podobně jako Mezinárodní kosmická stanice, která je natolik zaměstnána sama sebou, že už nestačí pořádně plnit to, k čemu byla vybudována.

A je tu ještě jeden moment: motto Edmunda Hillaryho – Překonejme Everest jen proto, že existuje – bylo kosmickému podnikání ve všech zemích v drtivé většině případů cizí. Věda byla popelkou, skutečnou motivaci představovala touha po demonstraci raketového potenciálu, vojenských a logistických schopností a technologické převahy. Jak prozrazují časté úvahy o lunární základně jako o projektu, který by především umožnil ovládnutí měsíčních surovin, není tomu jinak ani dnes. Debata, která se nad těmito úvahami za oceánem vede, přitom není filozoficko-etické povahy. Otázka, zda mají lidé právo podmaňovat si jiné světy, možná trápí Evropany. Američané ale kolonizaci chápou jako hrdinský čin a jen menšinu napadne zabývat se tím, jak na tom dnes jsou původní indiánské kmeny, o stádech bizonů ani nemluvě. Spor o lunární základnu tedy v USA vyvolávají především překážky technického rázu a s nimi spojená výše nákladů. Jednou ze surovin, které by bylo možné z Měsíce dovážet, je například hélium (3He), bez nějž se neobejdou uvažované fúzní elektrárny a kterého je na Zemi málo. Potíž ovšem spočívá v tom, že k jeho získání by bylo zapotřebí doslova přerýt ohromné plochy lunárního povrchu, neboť hélium je na Měsíci přítomno jen v té nejsvrchnější vrstvičce půdy. Ještě komplikovanější je to v dalších případech, které bývají zmiňovány. Ti, kdo nadšeně upozorňují, že obsah žádané platiny v lunárních horninách je v průměru až stokrát vyšší než na Zemi, sice mají pravdu. Má to ale jeden významný háček – na Měsíci zatím nebyly objeveny žádné geochemické anomálie, které většina čtenářů zná pod pojmem „ložisko“ či „žíla“. Co z toho plyne? Že kýžené prvky se v měsíčních horninách nevyskytují v koncentracích, ale jsou všude rovnoměrně rozptýleny. Pokoušet se o jejich těžbu je proto – alespoň dnes – kousek technologicky náročný a finančně přinejmenším kaskadérský.

Status quo vadis Jak reálná je tedy šance, že se George Bush dočká naplnění své vize o brzkém návratu Američanů na Měsíc? Těžko říci. Kosmický program je dlouhodobá záležitost, zatímco politická scéna se v poměrně krátkých cyklech mění, a jen těžko proto může být zárukou jeho „udržitelnosti“ v jednou zvoleném směru. Příkladů, kdy se nově zvolení zástupci odchýlili od linie svých předchůdců a opustili jimi založené a podporované programy, by se dala najít celá řada. Co se budoucnosti toho Bushova lunárního týká, může leccos naznačovat jisté opovržení, jež veřejnost dává najevo vůči Mezinárodní kosmické stanici, a naopak její vřelý zájem o misi sondy Deep Impact: těší-li se dnes ve Spojených státech nějaké kosmické projekty pozornosti a sympatiím opravdu širokých vrstev, pak především ty, jejichž cílem je pátrat po původu života. Petr Jakeš Autor je geolog.

Q

CIVILIZACE

RESPEKT 28 V 11.–17. ČERVENEC 2005

19

Bez Rusů a bez naděje Pohlednice ze země, kterou navštívil imám Alí a štědří komunisté

Ú

chvatné hory pnoucí se do výše téměř sedmi tisíc metrů, blankytně modrá jezera, romantické jurty a prehistorické rytiny. Takový je první dojem turisty z tádžického Horského Badachšánu. Bída, nedostatek a pokračující úpadek, takový je pohled místních obyvatel. Dílo zkázy zde nevykonala jen vleklá občanská válka, ale především štědré dotace, které do oblasti posílal Sovětský svaz.

Dobře už bylo „Tohle je prokletá země, tady nic neroste,“ říká muž od volantu žigulíku, zatímco jeho vůz uhání po rozpraskané silnici na kamenité náhorní plošině ve výšce skoro tři a půl tisíce metrů. Řidič – pyšnící se sovětským titulem inženýr – se teď živí jako taxikář pendlující mezi metropolí Badachšánu Chorogem a více než tři sta kilometrů vzdáleným oblastním střediskem Murghabem. „Žádné květiny ani brambory, jenom to malé křoví – říká se mu tersken – a jinak nic!“ Podle staré pověsti právě tady, kde je dnes chudá vesnice Aličur, stávalo kdysi město proslulé svým bohatstvím. Jednoho dne je prý navštívil imám Alí přestrojený za chudáka a dožadoval se kousku chleba. Bohatí měšťané mu odmítli cokoli dát a on ve svém hněvu město spálil a okolí proměnil v prosolenou planinu. Přitom Aličur je dnes považován za jedno z bohatších míst v kraji – dobytek se má kde pást a luxus představuje i nedaleké jezírko se sladkou vodou. Jenže tohle bohatství je relativní. „Sovchoz se rozpadl, není tu co dělat, je tu jen bída,“ říká místní rodačka Soňa (28). „Lidé tady pasou ovce a jaky, většina z nich ale nemá práci, a tak celé měsíce jen sedí a čekají.“ Na Godota, chtělo by se dodat. Soňa, která vystudovala lékařskou fakultu, upozorňuje i na další ne tak zřejmé problémy – nedostatek léků

a vitamínů: „Základní léky jsou sice zadar- velice málo míst, odkud kluci nemuseli rukomo, ale je jich málo. Navíc zelenina a ovoce vat. My jsme tu výsadu měli,“ vzpomíná třiase téměř nedováží, případně jsou tak drahé, třicetiletý Akim z Murghabu. „Byla tady dobrá že si je většina místních nemůže dovolit. Lidé zdravotní péče, autobusy svážely děti do školy tady nemají přední zuby ze zlata jenom kvů- a pravidelně vozily mouku a uhlí.“ li parádě.“ Obzvláště štědré podpoře se „Za Svazu bylo mnohem lépe,“ těšily početné rodiny a zejména zní refrén, který zde stále opapastevci. Kdo vykazoval nejlepší Horský Badachšán roční přírůstky, mohl se těšit na kují mladí i staří, když nosstranický poukaz do lázní. Jistalgicky vzpomínají na funbyl za sovětské totou pro všechny pak předstagující elektrickou a telefonní vovala teplá strava doručovaná síť, dostatek potravin, plnou éry protežovanou ve várnicích až na horské plázaměstnanost a pojízdné kino. oblastí. Kreml do ně. Zkrátka nepřišla ani zvířata. To všechno dnes patří minulosProtože zde téměř neměla co ti. Nad kvádry hliněných a tvárjeho vysokohorských žrát, staraly se jim o pravidelný nicových domků se sice vypínapřísun kalorií vrtulníky doprají telegrafní stožáry, ale telefon pustin lákal vující sem čerstvou a šťavnatou je ve vesnici jen jeden a funguje obyvatele trávu podle místních snad až jen občas. Velké satelitní antéz Ukrajiny a Gruzie. ny postavené za zdí u jednoho nebývalými Zbytek obyvatel zaměstnávala z domů také nepomohou: hydvýhodami sovětská a posléze ruská armáda. roelektrárna už deset let nefunOstatně i centrum regionu, Murguje a na naftu do generátoru a zvířatům vozil ghab ležící v nadmořské výšce nejsou peníze. trávu vrtulníkem až 3640 metrů, bylo založeno přímo jako předsunutá ruská vojenská Tráva právě přistává z Gruzie. základna v roce 1891 a dlouhá léta neslo jméno Pamirskyj post. V těch stížnostech je zrnko pravdy. Horský Badachšán a zejména jeho příhraniční regiony sousedíTeď se starejte sami cí s Čínou a Afghánistánem byly za sovětských časů sice uzavřené, ale zároveň Výsledek sovětské politiky se dostavil. Lidé na protežované. Pamír přicházeli za vysokou výplatou, rodiHranice, které tady vznikly až anglo-ruskou ny, které měly již tradičně vysoký počet dětí, si dohodou v devatenáctém století, byly vyzna- toto populační chování udržely prý až do počátčeny jen vágně a po čínsko-sovětské roztrž- ku osmdesátých let. Původně nevelká populace ce v šedesátých letech se objevily teritoriální se rozrostla a v celé oblasti dnes žije 12 500– požadavky ze strany Číny. Jakémukoli zpo- 16 000 lidí a rozrostl se i počet zvířat. Jenže chybňování sovětského impéria ale bylo třeba s rozpadem Sovětského svazu nastal i konec čelit vojensky i ekonomicky, a sporné území dotací. Katastrofu pak dovršila občanská válka, proto Kreml horlivě obsazoval co největším která v Tádžikistánu zuřila od jara 1992 až do počtem obyvatel. „V Sovětském svazu bylo jen roku 1997 a území odřízla od úrodných rovin.

INZERCE

My jsme ti, Angliãtina v pfiírodû kdo mluví. Pfiidejte se!

Jazyková škola Mluvím nabízí pobytový kurz pro studenty od 15 do 99 let. Výuka je zaměřena na každodenní mluvenou angličtinu všech úrovní od falešných začátečníků po velmi pokročilé. K výuce používáme materiály speciálně sestavené pro tento kurz.

Co Vás ãeká? praktický jazyk k rozmluvení studenta intenzivní a pravidelný rytmus výuky klid na soustředění možnost sportovního vyžití a relaxace v přírodě

Program: dopoledne 4 hodiny soustředěné výuky odpoledne 3 hodiny výuky s důrazem na realizaci studenta

Nabízíme dva termíny v jiÏních âechách: Luãkovice u Blatné – 13.—20. 8. 2005 ubytování ve 3 a 4-lůžkových pokojích s vlastním příslušenstvím areál položený uprostřed lesů a luk na Blatensku volejbal, koupání, procházky v borových lesích, oáza klidu... Lipno – 20.—27. 8. 2005 ubytování ve 2 až 4-lůžkových pokojích s umyvadlem, příslušenství sdílené (zcela nově vybavené koupelny) penzion u břehu lipenské přehrady (vedle Horní Plané) vlastní pláž, lodičky, šlapadla, vynikající podmínky pro cyklistiku, romantickým přívozem do šumavských hvozdů...

Cena (vãetnû DPH):

se P ř ihlaste 0 5 0 d o 1 5 . 7. 2

Cena pro veřejnost: Kč 6.444,— Cena pro studenty Mluvím a jejich přátele: Kč 5.555,— Cena pro skupinu tří přátel: Kč 14.999,—

Cena zahrnuje: celodenní výuku – ubytování – plnou penzi – pitný režim – dopravu – dobrou náladu

Jazyková škola Mluvím | telefon: 608 735 909 e-mail: [email protected] | www.mluvim.cz

Obyvatelé areálu, kde není fakticky možné nic vypěstovat, se ocitli na pokraji smrti hladem. Naštěstí pomohly mezinárodní organizace (zejména fond šéfa sekty ismailitů Aga Chána). Minulý rok však potravinovou pomoc ukončily s tím, že nejhorší krize pominula a je třeba, aby se místní obyvatelé postarali sami o sebe. Tahle rána byla ještě znásobena téměř současným odchodem ruských pohraničníků. Jejich tádžičtí nástupci zaměstnávají jen hrstku lidí a za zhruba sedminu původního platu.

Příliš málo turistů, příliš mnoho obyvatel V oblasti zůstaly pouze dvě organizace – Mountain Societies Development Support Project podporovaná nadací Aga Chána a Acted dotovaný švýcarskou vládou a Unescem. Obě usilují především o rozvoj turistiky. „Počet návštěvníků pravidelně stoupá,“ pochvaluje si místní koordinátorka Actedu Marielle Leseurová původem z Francie. „Předloni jsme tu měli asi třicet lidí, loni dvě stě padesát a letos tu bude 400–500 lidí.“ Acted sice deklaruje, že jedním z jeho cílů je zabránit rostoucímu odchodu lidí, ve skutečnosti je ale útěk pro místní obyvatele jediným rozumným řešením. „Lidé zde většinou chovají dobytek a tolik, kolik jich tady je, se tím prostě nikdy nemůže uživit. Terskenu, který slouží jako pastva pro dobytek i jako topivo, katastrofálně ubývá,“ přiznává i Marielle. „I kdybychom připočítali možné výdělky z turistického ruchu, uživí se tu nanejvýš nějakých devět tisíc obyvatel, na víc tenhle kraj prostě nestačí.“ Jenže jejich odchod nikdo nepodporuje, a jak svorně říká většina lidí z Murghabu: Kam bychom šli? Tady jsme se narodili a tady jsme doma. A navíc, práce není v celém Tádžikistánu. Marek Hudema, Tádžikistán

Q

20

DISKUSE

11.–17. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 28 INZERCE

Naději přináší Frankenstein Černý kontinent potřebuje geneticky modifikované potraviny

B

udou-li se plodiny v subsaharské Africe roky 1992 a 1997 přišla Uganda o téměř celou i nadále pěstovat současným způsobem, úrodu manioku. Vir, který jej napadl, se navíc bude místním obyvatelům podle odha- začal rychle šířit směrem k Nigérii, jednomu z nejdů různých studií do roku 2025 chybět důležitějších producentů této klíčové zemědělské na 90 milionů tun obiplodiny v Africe. Také ničivá síla lovin. Dnešní svět sice teoreticky afrických plevelů je mnohonásobvyprodukuje dostatek potravin pro ně vyšší, než s jakou se lze setkat Pokusy vypěstovat všechny, ale v praxi se bohužel jen v Evropě. Například plevel rodu obtížně zajišťuje, aby se dostaly napadá kořeny plodin, jako plodiny odolné vůči Striga k potřebným lidem. Problém bude je kukuřice, a doslova je uškrtí. Je samozřejmě vyřešen, až ukončíme téměř nemožné jej odstranit ručsuchu tradičními války, vymýtíme korupci při rozvoním pletím. metodami zu jídla a postavíme silnice a žeSnaha řešit tyto problémy se leznice k jeho přepravě. Jak dlouubírá dvěma směry a bude zajíselhávají. ho to ale bude trvat? Africkým vědmavé sledovat, který z nich bude cům proto zatím nezbývá nic jinéúspěšnější. Pokusy o vypěstováho než hledat jiné cesty, jak kontiní odolnějších odrůd jsou časonent nakrmit. Jedním ze způsobů vě náročnější, ale některé výsledje vývoj geneticky modifikovaných plodin, které ky této metody jsou velice uspokojivé. Na polích odolávají škůdcům a přinášejí vyšší úrodu. v Keni tak například probíhalo testování odrůdy kukuřice, která není geneticky modifikovaná a je odolná proti herbicidu imazypyr. Semena kukuřiRostliny vzkříšení ce jsou potažena přípravkem proti plevelu, který se pomalu uvolňuje. Napadne-li plevel rostoucí Drobní zemědělci, jako je pan Rabie Mntungwa, a drobní rolníci jako paní Goodness Dlamini obje- kořeny, je rychle zahuben a kukuřice zůstává bez poškození. Bohužel takto vyvinuté rostliny svou vují a oceňují výhody geneticky modifikované odolnost často ztrácejí, nejsou-li pěstovány ve kukuřice. Oba žijí blízko Piet Retiefu, rozpálené zcela vhodných podmínkách. hornaté krajiny ležící u hranic mezi Jihoafrickou Zástupce druhého proudu snah řešit problérepublikou a Svazijskem. (Její název v řeči zulu je my afrického zemědělství představují vědci, kteKhiphiunyawo, což znamená „drž se zpátky“ nebo ří vkládají naději do geneticky modifikovaných „nevstupovat“.) odrůd důležitých zemědělských plodin, které by Rabie Mntungwa vysadil na pěti z šestnácti hektarů své půdy geneticky modifikovanou kuku- byly odolné vůči virům Jako velmi slibná se například jeví kukuřice řici. Je pastorem v místním evangelickém kostele, má devět dětí, z nichž tři podporuje na pomatu- obsahující Bt-toxin, u níž se ukazuje, že kukuřičné klasy jsou chráněny nejen před škůdci, ale ritním studiu. Na kukuřici, kterou pěstuje a která byla modifikována, aby snášela herbicid glyfosát, i před plísněmi po sklizních, které mohou způsobovat toxickou hepatitidu a rakovinu jícnu. nedá dopustit. „Díky ní se mi teď vyplatí obdělávat Jednou z nejúžasnějších možností budoucnosvětší část pozemku. Vypadá to, že si budu časem ti jsou pak plodiny odolné proti suchu. Nedávno moci koupit i auto,“ říká pan Mntungwa. Podobný postoj si k upravené kukuřici zacho- jsem měla možnost hovořit s drobnými zemědělci, kteří v Keni pěstují banány. V této zemi se podavává i paní Goodness Dlamini, která hospodaří na malém záhonu za svým domem o rozloze asi tři- řilo pěstováním ve tkáňové kultuře nalézt takové odrůdy banánů, které jsou odolné vůči virům a výkrát čtyřicet metrů. Semena jí věnovala společnost razně více plodí. Na otázku, co nyní nejvíce omeMonsanto a paní Dlamini si pochvaluje, že její zuje zemědělskou výrobu, farmáři svorně odpozdravá úroda bez škůdců jí teď umožňuje nakrmit věděli, že „nedostatek vody“. její rodinu a mít ještě něco málo na prodej. Pokusy vypěstovat plodiny odolné vůči suchu Nebezpečí, která na africkou úrodu číhají pomocí tradičních metod přitom zatím nebyly a s nimiž musejí tamní pěstitelé zápasit, je dlouhá úspěšné. Nabízejí se ovšem metody genetického řada: sucho, viry, agresivní plevely. Například mezi

DOPISY Bohatství jako pobídka k přelidnění Biolog Vojtěch Novotný v článku Bohatství jako prezervativ (Respekt č. 26/2005) píše o nepřímé úměře mezi bohatstvím a porodností: chudé populace světa podle něj reagují snížením porodnosti na již poměrně nevelké zvýšení své materiální úrovně. Nepřímo světu doporučuje nové technologie, a zejména rozvojovým zemím geneticky modifikované „plodiny“. Kdyby se Vojtěch Novotný probíral statistikami pečlivěji, našel by mnohé, co jeho teorii vážně nahlodává. Čím vysvětlí, že v kulturně a geograficky zhruba srovnatelných zemích je jen porodnost samotná bez přistěhovalců často větší právě v zemích bohatších a nižší v chudších? Proč je plodnost čili TFR (počet dětí, připadajících na jednu ženu během jejího plodného období – cituji zde odhady CIA za rok 2005) v Saúdské Arábii (4,05) a Ománu (5,84), tedy zemích disponujících i jistým průmyslem a infrastrukturou, vyšší než v podstatně chudších zemích Tunisku (1,75), Íránu (1,82), Alžírsku a Libanonu (po 1,92)? Proč má bohatá Malajsie s moderním průmyslem a službami více dětí (TFR 3,07) než chudší Srí Lanka (1,85) či diktaturou zbídačelá Barma (2,01)? Proč mají Američanky téměř dvakrát víc dětí (TFR 2,08) než obyvatelky mnoha chudších oblastí Evropy? Vojtěch Novotný tvrdí, že obyvatelům vyspělých zemí zůstala na jejich území relativně zachovalá příroda a populačně stagnující obyvatelstvo, jež si jí vcelku váží. Nechť se tedy podívá do Kalifornie s expandujícími městy, na západní pobřeží Severní Ameriky, kde probíhá kácení mnohasetletých vzácných stromů ve velkém. „Svobodné“ holoseče původních pralesů, jaké nepamatuje ani naše pohraničí za komunistů v 50. letech. Nechť zavítá na Floridu, kde počet obyvatel (s odpovídající devastací krajiny) od roku

1940 vzrostl z 1,9 na 15 milionů! Na populačním růstu USA se přistěhovalci podílejí ze 61 %. Opouštějí své domovské země a jejich politikové pak mají méně motivů nárůst své vlastní populace omezovat. V roce 1951 měly USA 151 milionů, dnes již 296 milionů a nárůst spíše stoupá. To má být ta stabilizovaná populace bohatých zemí? V dnešní době se člověk těžko vyhne otázce, zda by nejen pro biosféru, ale i pro lidstvo samotné nebyl bezpečnější spíše pozvolný úbytek jeho počtu. Nárůst lidské populace však omezuje daleko složitější kombinace sociálních i přírodních faktorů a bohatství samo, dokonce i technologický rozvoj, jej často naopak stimuluje. O tom, že dopřávat lidem hojnost je krátkozraké a může zakládat ještě větší problémy do budoucna, věděl lépe než Vojtěch Novotný již koncem 18. století Thomas Robert Malthus. Zdeněk Zacpal, Praha

Společenské vědy nejsou fyzika Společenské vědy nejsou fyzika, a tak jsou i významné závislosti, jako třeba mezi porodností a bohatstvím, ovlivněny také dalšími faktory. Je proto snadné nalézt nějaké výjimky, ale to nic nemění na platnosti globální analýzy. Příklady uvedené výše se ostatně týkají zemí různým způsobem zvláštních, počínaje Saúdskou Arábií, jež je zvláštní prakticky ve všem. A ano, na západním pobřeží USA se kácí nějaké stromy, ale co to má co dělat s analýzou celosvětových trendů? O tom, že stabilizace nebo i pokles celosvětové populace by lidstvu prospěl, není sporu. Autor dopisu varuje, že „dopřávat lidem hojnost“ je v tomto ohledu nemoudré, neboť vede k růstu populace. Hojnost, jíž si užívaly rozvojové země v druhé polovině minulého století, byla tedy zjevně přílišná, neboť jejich populace tehdy rychle rostly. Musíme být tedy ještě přísnější. Výborný plán, gratuluji. Vojtěch Novotný, České Budějovice

inženýrství. Například na mé domovské univerzitě v Kapském Městě používáme geny pocházející z jihoafrické „rostliny vzkříšení“, Xerophyta viscosa. Tato pozoruhodná bylina, která roste v prasklinách skal Dračích hor na východě Jihoafrické republiky, dokáže dlouhodobě přežívat při pěti procentech svého normálního obsahu vody. Ztratí veškerý chlorofyl a vypadá jako uschlá. Když se však znovu zalije, během 72 hodin se „vzkřísí“. První geny, které jsme zanesli do transgenních rostlin kukuřice, vykázaly odolnost vůči dehydrataci, horku a soli. Vzhledem k tomu, že je nepravděpodobné, aby jeden jediný gen učinil plodinu snášenlivou vůči suchu, jsme nyní ve fázi, kdy ukládáme dva či více genů rostliny Xerophyta viscosa do jedné transgenní rostliny kukuřice. Další snahy afrických laboratoří směřují k vývoji vylepšených odrůd místních plodin, jako je luštěnina vigna, povíjnice jedlá (batáty), brambory či čirok. V různých regionech Afriky hrají mnohé z těchto plodin nesmírně důležitou roli.

Dejte Africe šanci Je tu ovšem několik potíží. Předně pro některé výše jmenované plodiny neexistuje rozšířený trh, takže nadnárodní společnosti nemají na zvyšování výnosu těchto plodin velký zájem, a Afričané tak zůstávají v úsilí o dosažení tohoto cíle osamoceni. Daleko větší problém ovšem představuje jiná věc: lidé v Evropě, kteří mají dostatek jídla a nezažívají hlad, se na geneticky modifikované potraviny dívají s nedůvěrou a někteří se dokonce přímo staví proti jejich vývoji. V roce 1999 uvalila EU de facto moratorium na vývoj a dovoz geneticky modifikovaných plodin. Tento zákaz krom jiného způsobil, že řada afrických zemí geneticky modifikované plodiny rovněž odmítá, a to i v situaci, kdy jsou ohrožené hladem. Důvodem jsou obavy, že pokud afričtí farmáři použijí geneticky modifikované rostliny, ztratí v Evropské unii významného obchodního partnera – odběratele řady svých zemědělských produktů. Odvažuji se říci, že tento přístup je nemorální. Odsuzuje totiž na příští léta mnoho Afričanů k utrpení, či dokonce k smrti hladem. Jennifer A. Thomsonová, Jihoafrická republika Autorka pracuje na Oddělení molekulární a buněčné biologie univerzity v Kapském Městě. Q

Krejčíře ani jeho otce neznám V článku Divoká jízda Radovana K. (Respekt č. 26/2005) jste uvedli, že trestně stíhaný Radovan Krejčíř v rámci kuponové privatizace odkupoval akcie podniků také díky tipům, které mohl získat od rodinného přítele a tehdejšího ministra financí Ivana Kočárníka, spolužáka Krejčířova otce, kterého jezdil často navštěvovat. Tato informace se nezakládá na pravdě, neboť s panem Krejčířem ani s jeho otcem jsem se nikdy v životě nesetkal a nikdy jsem také nebyl jeho spolužákem. Ing. Ivan Kočárník, CSc., Praha

Pelhřimovský horor Rád bych navázal na článek Markéty Pilátové Tři pokusy, jak se vyrovnat Švýcarsku (Respekt č. 25/2005), ve kterém je popsána snaha lidí o nápravu ošklivosti veřejného prostoru v našich městech. Bohužel lze v současnosti zaznamenat i opačné tendence – objevuje se stále více „kulturträgerů“, kteří se domnívají, že mohou esteticky „vylepšovat“ veřejná prostranství podle svých norem vkusu, aniž by měli ponětí, co je kvalitní současné umění. A tak instalují vizuální horory, jejichž úroveň předčí i někdejší komunistickou sorelu. Na krásném pelhřimovském náměstí se například před časem objevil kovový paskvil. Něco, co snad ani nelze nazvat sochou. Naneštěstí přitom tato věc stojí přímo proti skvělé kubistické fasádě domu od architekta Janáka. Nezbývá než doufat, že tento pseudosurrealistický kýč je tam umístěn jen dočasně, jinak bych byl nucen si myslet, že konšelé města „kuriozit a rekordů“ jsou stiženi rekordní mírou nevkusu. Jiří Velinger, emeritní profesor sochařství a designu na Department of Fine Arts John Abbott College v Montrealu

KULTURA

RESPEKT 28 V 11.–17. ČERVENEC 2005

21

Sharon na evropském Woodstocku Karlovarský festival řeší otázku, kolik skvělých vítězství ještě vydrží

K

arlovarský filmový festival letos představil desítky mimořádně kvalitních a oceňovaných filmů, do soutěže se povedlo nalákat velká režisérská esa, akreditovalo se nejvíc filmových profesionálů a opět byl překonán rekord v prodeji lístků. A jak s uspokojením konstatoval deník MF Dnes – návštěvou Roberta Redforda a Sharon Stoneové se karlovarská přehlídka také „definitivně zbavila nálepky provinčnosti“. To vše je pravda. Zároveň je ale třeba říct, že se naše nejprestižnější filmová událost dostala k určité kritické hranici.

Jiný pohled na horizont Smyslem velkých filmových festivalů je udávat směr světové kinematografii, smyslem těch malých je pomáhat netradičním a zajímavým filmům. Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech stojí někde mezi. Tváří se jako velký festival s přívětivou atmosférou těch malých. Za dobu své existence si díky mimořádné vstřícnosti směrem k mladému publiku vybudoval stabilní divácké zázemí, které se naprosto odlišuje od festivalového publika kdekoli jinde, což do Varů láká čím dál tím víc zahraničních filmových profesionálů. Pohled na letošní ročník ovšem přinesl naléhavou otázku, zda tahle netradiční atmosféra bude napříště stačit. Během několika posledních let se festivalu podařilo dovážet stále více důležitých a proslulostí ověnčených filmů. Začal se však bohužel projevovat fakt, že tyto prověřené, v odborném tisku diskutované filmy začaly zaplňovat i programové sekce, které by jinak měly hledat nové filmové trendy, případně objevovat nové režisérské osobnosti. Program letošního ročníku tak na jednu stranu působil mimořádně povedeně. Výběr třiačtyřiceti snímků v nejsledovanější sekci Horizonty dokonale mapoval dění na světových festivalech v uplynulém roce. Diváci měli možnost vidět nové filmy takových režisérů jako Larse von Triera, Tsai Ming-lianga, Arnauda Desplechina či bratrů Dardennových, doprovázené objevy uplynulého roku, jako je například íránsko-irácký film I želvy létají, který si loni v srpnu odnesl Zlatou mušli ze soutěže na festivalu v San Sebastianu. Problém však nastal u ostatních sekcí. Zatímco většina filmových festivalů se pokouší o nalezení osobitého přístupu k výběru filmů, Karlovy Vary se až příliš spokojují s výběrem, který za ně udělali jiní (jiné festivaly, distribuční firmy atd.). Jednotlivé filmy, které by se klidně mohly stát součástí sekce Horizonty, tak dramaturgové trochu zmateně nasazují jinam. V sekci lakonicky nazvané Jiný pohled se proto mísí dokumenty, asijský, arabský a africký film nebo vysokorozpočtový komerční snímek Král či film 9 písní natočený hvězdou současné britské kinematografie Michealem Winterbottomem. Co tedy má být „jiný pohled“? Vždyť jde prostě jen o další řadu filmů, které měl informovanější návštěvník až na pár výjimek možnost vidět někde jinde. Pojem nezávislý film byl vždy spojován přede-

Je tu a provinčnost taje jako sníh.

FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

vším s americkou produkcí. Ve Varech se do sekce Fórum nezávislých vejde vlastně cokoli, aniž by to pojem nezávislý jakkoli definovalo. Často se o Karlových Varech mluví také jako o mostu mezi Západem a Východem, avšak pokud se podíváme na soutěž východoevropských filmů, nalezneme zde například ruský snímek Na dálku, který loni v září soutěžil na festivalu v Benátkách, nebo film Ruiny, který byl prezentován letos v Rotterdamu atd. Soutěž tedy zahraničním distributorům kromě několika výjimek ukazuje díla, která již dávno po festivalech kolují.

Skončili a žádná zpráva Vraťme se však k atmosféře festivalu. Ta připomíná spíše menší přehlídky, kde jde především

Život podle návodu na pračku Čtyři nové hry v letošní sezóně prozradily, jak nás všechny vidí české divadlo. Je to drsný obraz: pod povrchem komické nadsázky, silně expresivním výrazem či chladem jevištních výjevů jako by zela černá díra, pohlcující jakékoli hlubší dimenze lidského života. Tohle nám zprostředkovalo Divadlo Na zábradlí, které v uplynulé sezóně uvedlo nová díla našich současných dramatiků.

Nože, růže a Barbíny Autoři psali pro konkrétní tým herců a režisérů, proto se jejich práce až překvapivě těsně prolínala. Jiří Pokorný, režisér inscenace brněnského dramatika Marka Horoščáka W. zjistil, že válka je v něm, se nakonec stal i spoluautorem předlohy, protože se mu původní výpověď hry zdála příliš pesimistická. Hrdinův pocit životní marnosti, jeho naprostou citovou otupělost a nijakost tedy režisér kvůli věrohodnosti zasadil do psychiatrického rámce. Výborný Igor Chmela v hlavní roli ale po celou dobu jako

jakýsi novodobý muž bez vlastností dokazoval, že prázdnota a lhostejnost jsou samy o sobě dostatečně silným tématem. Spisovatel Miloš Urban svou hru Nože a růže slepil ze dvou zcela odlišných linií. Spojil námět divokého pánského večírku s tématem těžké choroby a ještě přidal melodramatický závěr. Skvělá byla část, kdy muži předváděli tradiční „hnus“ a „sprosťárny“ a vedle toho i zcela soudobý fenomén mužského světa: fetišistickou péči o vlastní tělo a vůbec zdravý „sexy“ způsob života – přesně podle mediálních návodů. Do večírku někdejších spolužáků však zasáhne příchod bývalé dívky jednoho z nich, a především fakt, že ji opustil těsně před operací rakoviny prsu. Po prvotním šoku se pochopitelně všichni – s mobilem u ucha – vytratí. Až na jednoho. Následuje smíření a odpuštění. Ženskou variantu pánské jízdy nabízí inscenace Barbíny. S tím rozdílem, že autorka Iva Volánková

o velký kontakt režisérů a herců s diváky. To je pro filmové festivaly s kategorií A téměř nemyslitelné. Karlovy Vary jsou proto opravdu takovým „evropským filmovým Woodstockem“, jak se nechal slyšet Steven Gaydos z amerického filmového magazínu Variety. Přijedete za slavnými jmény a maximálně si to užijete. Zda ale bude jen tato „image“ stačit, aby vedle dramaturgické neujasněnosti udržela zájem o festival i do budoucna, to je velká otázka – a odpověď se dá prorokovat spíše záporná. Festival také stále nebyl schopen vyřešit svůj základní problém, infrastrukturu, navzdory tomu, že se stal oblíbeným výletním cílem celé řady českých politiků. I letos tuzemští zpravodajové informovali například o návštěvě Václava Klause s nadšením, které sugerovalo, že se ve Varech objevila

další hvězda mimořádného světového významu. Přitom právě politici již několik let neslyší zoufalé prosby festivalového šéfa Jiřího Bartošky o investice do technického zázemí. To je ovšem pro akci takového mezinárodního významu dost potupné. Karlovarský filmový festival se tím vším dostal, jak už bylo řečeno, k určité kritické hranici. Ačkoli představil řadu mimořádně kvalitních filmů, nenabídl nám žádnou vlastní zprávu o stavu světového filmu, neobjevil žádné nové trendy, a to dokonce ani ve středoevropském filmu. A přestože se zde objevily desítky významných jmen, hranici mezi přehlídkou a skutečně sebevědomým festivalem se překročit nepodařilo. Přemysl Martinek Autor je dramaturgem filmových festivalů.

Q

Tmavé místo s plyšem

Michala Hvoreckého, tentokrát v chladné variantě, připomínající současnou západní coolness dramatiku. Plyš se odehrává při několikadenním výpadku proudu v americkém velkoměstě, v němž postavy fotografa, jeho fanynky, manažera, moderátorky a tvůrce televizní reality show zažívají pocit všeobecného odcizení, pocit neskutečnosti života, absenci jakýchkoli reálných prožitků. Hvorecký a režijní tým SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) ale od vlastního tématu bohužel v závěru utekli. Hra jako by končila po hodinovém expozé, po němž se překotnou zkratkou dostaví melodrama a happy end: fotograf a moderátorka spolu zůstávají v tmavé místnosti pokryté plyšem a možná tu aspoň na okamžik zažívají cosi skutečného. Shrňme to: všem hrám byla společná atmosféra kruté existenciální prázdnoty. Co dříve tvořilo život a lidství, zmizelo v podání dramatiků nenávratně za mediálními obrazy. Díky intenzivní reklamní a mediální masáži se tělo samo stalo jakýmsi instrumentálním, technickým, a přitom netělesným reklamním produktem. U hrdiny W. z první hry nahrazovala vymývání mozku zvnějšku vlastní apatie a marnost, neschopnost citu. Tato témata působí i v komediálním podání téměř drtivě, zřejmě i na samotné tvůrce. Přes depresivní výsledek otevřely ovšem nové inscenace tuto scénu (a třeba nejen ji) novým možnostem, objevilo se společné téma i náznak nového typu dramatiky vyjadřující více atmosféru současného světa.

Podobný životní pocit jako Barbíny a zčásti Nože a růže v sobě nesl i Plyš slovenského prozaika

Zuzana Augustová Autorka je teatroložka a překladatelka.

a spoluautorka a režisérka Valerie Schulzová se vědomě zřekly příběhu a děje. V díle jde záměrně o banalitu, povrchnost, neskutečnou naivitu, spojenou s vulgaritou a současně mýtem dokonalé sexuality v pojetí ženských časopisů. Skrze tyto jevy však tvůrkyně vyjadřují všeobecnou ztrátu soukromí, mizení osobního života i totální absenci jeho existenciální roviny jako vlastní téma. Autorky ani herečky nemusíme podezírat z toho, že by byly tak hloupé jako postavy, jak se po premiéře domnívala většina recenzentů. Zdánlivě chybějící reflexi tady nahrazuje kamera, která nepřetržitě monitoruje výpovědi, rozhovory a kreace tří ženských figur. Oko „Velkého bratra“, televizní studio a moderátorovy cynicky nehorázné hlášky „z režie“ dávají všemu až hrůzný rámec. Přitom nejde jen o bohapustou parodii, byť tanečky à la Dáda či SuperStar jsou kouzelné. Naopak, autorky se rozhodly jít radikální cestou, jakou známe třeba z feministických her Elfriede Jelinekové, která samozřejmě v jazyce i obraze pracuje s ještě daleko větší měrou brutality a drastické, až fyziologické doslovnosti. I Jelineková píše mimo jiné o oné šílené prázdnotě, která zeje za mediálním obrazem, jenž je jako ideál vtloukán do hlavy už malým holčičkám. A tento obraz i vakuum se autorkám a představitelkám Barbín podařilo zachytit dost přesvědčivě. A tři čtvrtiny Urbanovy hry ukázaly, že úplně stejné masmediální masáži jsou vystaveni i muži a že jejich život taky probíhá – řečeno volně s Jelinekovou – jako podle návodu na pračku.

Q

22

KULTURA

11.–17. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 28

Trojskok dějinami Co přináší kniha o českém působení jazykovědce Romana Jakobsona

M

ezi vědci světového formátu, jejichž odborná dráha byla významně spojena s Československem, náleží přední místo ruskému jazykovědci Romanu Jakobsonovi (1896–1982). Do Prahy přijel v sovětských službách roku 1920 a žil u nás až do konce roku 1939. Poslední měsíce se skrýval, protože věděl, jaká nebezpečí hrozí v protektorátu Židům, ale díky pozvání Kodaňské univerzity se mu povedlo uniknout do Skandinávie. Odtud se v červnu 1941 přeplavil do USA, kde nalezl definitivní útočiště. Publikace Formalistická škola a dnešní literární věda ruská, kterou pro nakladatelství Academia připravil Tomáš Glanc, nese název cyklu přednášek, které Jakobson proslovil roku 1935 na Masarykově univerzitě v Brně. Text nebyl určen k publikaci, dochoval se jen ve strojopise a jeho první vydání vyplňuje zhruba třetinu svazku. V dalších dvou třetinách najde čtenář zasvěcený komentář a podrobné biografické i bibliografické údaje, tedy jakýsi zhuštěný úvod k Jakobsonovu dílu i osudu, ale také pozoruhodné pásmo dokumentů, které dokreslují některé aspekty Jakobsonova českého působení. Pro zdejší vědecké prostředí nejsou zrovna lichotivé.

Z Ruska přes Evropu za oceán Exilové putování Romana Jakobsona je příznačné pro století, kdy se tradiční intelektuální ohniska starého světa vinou dějin tříštila a porůznu přesouvala, čímž se myšlení vypěstované v určitém prostředí dostávalo do překvapivě nových kontextů. On sám byl účastníkem hned dvou významných vln: jako intelektuál odešel z bolševického Ruska, které inteligenci deptalo, a jako Žid opustil v letech holocaustu Evropu. Je pozoruhodné, jak dokonale Jakobson reprezentoval duchovní atmosféru každého prostředí,

kde pobýval. V předrevoluční Moskvě patřil k zakladatelským postavám neklidné a extremistické futuristické avantgardy, přátelil s Chlebnikovem, Majakovským, Malevičem i Šklovským, psal básně, ale zároveň studoval Husserlovy zásady logiky či Einsteinovu teorii relativity. Už v devatenácti založil Moskevský lingvistický kroužek, jehož obdoby pak vznikaly v každém místě jeho působení, přičemž Pražský lingvistický kroužek (založený v roce 1926) patřil k nejslavnějším. I po revoluci se jako teoretik účastnil radikálně modernistických aktivit, jimž dával bolševismus zpočátku zelenou, svých známostí ovšem využil také k tomu, aby své rodiče dostal do bezpečí v kapitalistickém zahraničí. Sám vycestoval o dva roky později legálně do Prahy, aniž by se s bolševickým režimem rozešel. Několik let tu působil jako vedoucí tiskového oddělení sovětského zastupitelství, nadále se přátelil s prominentními sovětskými umělci a zprostředkovával jejich kontakty s českou levicovou avantgardou z okruhu Devětsilu. Blízko měl zpočátku k S. K. Neumannovi, vysoce ovšem ctil i pravicového katolíka Jaroslava Durycha. Vědecky se zabýval zejména starší českou literaturou, psal však také články o české kulturní současnosti. Obzvláštní nevraživost mezi akademickými nacionalisty mu v roce 1932 vynesla stať O dnešním brusičství českém, v níž si vzal na mušku lingvistickou nesmyslnost dobového tažení proti germanismům v češtině. Po Majakovského sebevraždě a nástupu zostřeného stalinismu třicátých let se Jakobson od sovětských poměrů částečně distancoval, což mu vyneslo ostrý Neumannův útok. Plně se sžil s českým prostředím a mohl by být pokládán za prototyp středoevropského vzdělance, byť jeho práce v Pražském lingvistickém kroužku i na Masarykově univerzitě v Brně rozhodně nezapřela východiska, která se zrodila v krajně konzervativním carském Rusku, když dozrávalo k revoluci. Jejich

intelektuální radikalismus ostatně neměl až tak daleko k výstřednosti převratných teorií, jaké plodila Vídeň v posledních letech císařství. Když Jakobson odešel na americké univerzity, tkvěl svými kořeny ve dvojí půdě: patřil jednak k dovršitelům ruského bádání o jazyce a literatuře, tedy k osobnostem typu Šklovského, Proppa, Bachtina či Lotmana, ale zároveň se řadil k dlouhé řadě myslitelů z někdejší podunajské monarchie, kteří byli nacismem donuceni k emigraci do anglosaských zemí a hluboce ovlivnili tamní intelektuální život. Většinou vynikli hlavně při smazávání hranic mezi tradičními vědeckými obory. Také Jakobsonovy americké, potažmo světové úspěchy vycházejí z podnětných aplikací metod strukturalistické jazykovědy v nejrůznějších oblastech – od filozofie a psychologie přes akustiku, sémiotiku, antropologii a kulturní historii až po fyziku a kybernetiku.

Se Stalinem na bludaře Brněnský cyklus Jakobsonových přednášek vychází sedmdesát let po svém sepsání a vnímán bude asi především jako doklad dobové úrovně bádání. Už zde se ovšem zajímavě ohlašuje tendence k mezioborovosti, a to zejména v pronikavých rozborech básnického jazyka a obraznosti. Poezie má dnes sice žalostně málo běžných čtenářů, pro myslitele se však stala neobyčejně lákavým předmětem zkoumání, neboť jde o jev natolik nevypočitatelný, že přímo provokuje objevitelské interpretace z nejrůznějších teoretických hledisek. Náš svět se skládá z dokonale zanalyzovaných jednotlivin, které místo výkladu vyžadují spíš návod k použití, zatímco dobrá báseň bývá jednak „nepoužitelná“, jednak vlastním, spíš organickým způsobem celistvá. Svazek připravený Tomášem Glancem má ovšem ještě druhé, pro české čtenáře možná

významnější těžiště v dokumentech, které ukazují, jak u nás byl Roman Jakobson vzhledem ke své komplikované politické identitě prověřován, pomlouván i odsuzován. Jde vlastně o jakýsi trojskok dějinami. Nejvíc dokumentů pochází z počátku třicátých let, kdy se ruský učenec ucházel o místo na brněnské univerzitě. Jeho jmenování se snažila zabránit lobby nevraživých odpůrců, jejichž dobrozdání o nezpůsobilosti podezřelého cizince předjímají tón zabijáckých kádrových posudků éry socialismu. Další soubor tvoří novinové články z 50. let, které tehdy už amerického vědce líčí jako agenta imperialismu a na základě Stalinových statí o jazykovědě jej usvědčují z vědeckých omylů a bludů. Dokumentární blok uzavírají dvě verze rozhovoru, který Jakobson při své návštěvě Prahy poskytl 13. srpna 1968 časopisu Student (toho dne dostal čestný doktorát Karlovy univerzity). S kádrováckým tónem, jakým se u nás psalo o Jakobsonovi, nápadně kontrastuje věcnost jeho slov, relativní smířlivost, odpor ke generalizacím i k příkrým soudům nad jednotlivci. Dokumenty se zachovaly v soukromém archivu Jakobsonovy brněnské posluchačky Felicitas Wünschové (1913–1986). Její drobný medailonek, zpracovaný podle vzpomínek prof. Alexandra Sticha, s nímž spolupracovala v šedesátých letech, vypovídá o typicky tuzemském životě, který nekonečné kádrování a vyhazovy z práce nejspíš dost poničily. Velký, naplněný osud světového myslitele tak v knize získává skličující český protějšek. Viktor Šlajchrt

Q

Roman Jakobson: Formalistická škola a dnešní literární věda ruská, editor Tomáš Glanc, vydala Academia, Praha 2005, 321 str.

Satan nosí podprsenku Rebelující dívky z New Yorku a Vídně hrály poprvé v Praze a Slavonicích. Bylo to divoké. Už vám někdo někdy nasypal na koncertě za kalhoty led? Jestli ne, tak si dejte pozor na newyorskou feministickou kapelu Le Tigre. Autor těchto řádků to zažil z ženské ruky na jejich představení koncem června v pražském klubu Strahov 007. V mžiku pochopil, co znamená hnutí Riot Grrrl (Rebelující holka), jehož je kapela symbolem: především provokaci – humorný, někdy až brutální útok na mužskou část populace, kterou je potřeba probudit ze snu o panství nad civilizací.

Můžeš dělat cokoli Malý studentský klub na Strahově praská ve švech a za chvíli připomíná prádelnu. Dostat se dopředu nejde. Chce-li člověk vidět alespoň něco, musí se postavit na židli úplně vzadu. Přes neuvěřitelnou natěsnanost jsou lidé k sobě ohleduplní. Nedlouho po deváté nastupují tři tygřice na maličké pódium plné krabiček, kláves, zesilovačů, samplerů a projektorů. Oblečené do jakýchsi „diskokostýmů“ se narovnají k mikrofonům a spustí svůj elektropunk. Rozjařené publikum si opravdu užívá písně z nové desky This Island, která je programově méně aktivistická než ta předchozí, ale o to více taneční. Skalní feministky se ale dočkají ostřejších skladeb z minulého alba Feminist Sweepstakes. „Deset krátkých let progresivní změny, padesát zkurvených let nadávek,“ bouří píseň F.Y.R. (Fifty fuckin years). „Vyzýváme feministky! Hlaste se u stolu! Ušly jsme už dalekou cestu, brouku. Oslavily jsme gay-manželství ve Vermontu, zbavily se těch starých zákonů o sodomii, jeden krok dopředu a pět zpátky,“ ozývá se dál z pódia. Kapela zpívá o právech gayů, brojí proti rasismu, sexismu, republikánům a „křesťanskému kapitalismu“. Snaží se probudit ženy z apatie už více něž pět let. Její zakládající členka Kathleen Hanna se ovšem pohybuje v branži o dost déle. Stála u začátků amerických militantních Riot Grrrls počátku 90. let. Vedla různé fanziny a pobí-

zela dívky k umělecké produkci, která by vyjádřila jejich pocity a byla společensky kritická. „Nechceme se asimilovat do mužských standardů. Osvobozující punková myšlenka – můžeš dělat cokoli – je pro naši revoluci rozhodující,“ stojí v jejím osobním manifestu. Zajímavá a inspirativní je také jiná úvaha z dílny kapely, která se zamýšlí nad smyslem ironie: „Pokud je ironie vaší jedinou kritikou, pak zůstanete průměrní. Proto se snažíme být v kritice upřímné. Dokonce riskujeme to, že budeme příliš emocionální,“ uvádí Le Tigre v komentáři ke své písni Mediocrity Rules. Práce amerických feministek našla odezvu v Evropě. Není zde sice tak silná scéna, nemáme militantní magazíny jako Girl Germs nebo Satan Wears A Bra, ale věci se začínají hýbat. Dokazuje to například rakouská hudebnice Eva Jantschitschová (27), alias Gustav, která kráčí ve stopách Le Tigre. Loni se stala objevem rakouské hudební scény a minulý týden poprvé zahrála v Česku na festivalu ve Slavonicích. Svou produkci tam sice pojala spíš jako příležitost k experimentování a předvedla jakési podivné torzo věcí příštích, zmiňme se však o jejím loňském debutovém albu Gustav rettet die Wale (Gustav zachraňuje velryby), které skutečně stojí za to. Eva, jež získala mužskou přezdívku od otce, který jí tak říkal v dětství, protože si přál chlapečka, si vzala punkové heslo „můžeš dělat cokoli“ k srdci a doslova vypiplala hudebně pestré album sama. Jako studentka oboru multimédia na vídeňské Akademii měla přístup k elektronice, jako pilná studentka filozofie na univerzitě v Grazu zase vymýšlela, co chce říct. Zpívat a hrát na piáno, housle a kytaru se naučila v dětství, ve Vídni již několik let hrála s různými kapelami i sólově. Nedokonalosti v interpretaci vycizelovala na počítači a výsledek všem vyrazil dech. Žánrově hraje elektropop, pěvecky i stylově se blíží Björk, zpívá anglicky a německy, v textech vychází z hnutí Riot Grrrl. Kromě feministické agendy pochybuje o na-

Gustav: Chraňte velryby a nevěřte v peníze! FOTO YAMUKO DIGITAL STILL CAMERA

ší kultuře (všechna krása se zdá být špatná), konzumní společnosti a o současné podobě demokracie: „Vyhráli volby, zveřejnili pisatele projevů, ale nikdy nás doopravdy nežádají, abychom udělali křížek vedle jejich jmen,“ zpívá v písni We Shall Overcome. „Politikové poslouchají ekonomy, a ne lidi. A to je špatně,“ vysvětluje Eva, která je pro-

ti neoliberalismu, a dodává: „Nelíbí se mi školné, které v Rakousku nedávno zavedli. Máme právo na vzdělání, abychom se mohli rozvíjet jako osobnosti! Je nesmysl dávat prachy za každou informaci. Nevěřím v peníze, jsem anarchista.“ Jaroslav Pašmik

Q

SCÉNA

RESPEKT 28 V 11.–17. ČERVENEC 2005

KNIHY

TELEVIZE

HUDBA

23

KULTURNÍ TIP Kdo si myslí, že divadelní sezóna skončila koncem června, je na omylu. Připomínají to nejen Shakespearovské slavnosti na Pražském hradě, ale hlavně zajímavý festival Toto léto, který probíhá v podhradí. Tři pražská nezávislá divadla – Alfred ve dvoře, Divadlo bratří Formanů a Divadlo v Celetné – se dala dohromady a nabízejí program plný premiér.

Kulaté výročí nejstrašnější války v dějinách vyvolalo záplavu publikací. Mnohé z pultů zaslouženě spláchla další nabídka, některé si ale své čtenáře zaslouží. Tanky útočí (JOTA) je svědectví ruského vojáka od bitvy u Kurska po pád Berlína. Jevgenij Bessonov popisuje, jak se z mladého kluka stává stroj na zabíjení. Líčí boje den po dni, vzdoruje nenávisti i opilství nadřízených, podivuje se velikým domům a hladkým silnicím Evropy, kterou na pancíři tanku dobíjí. Anglické vydání neslo snad přiléhavější název Tank Rider. Životnost tankových jezdců se odhadovala na dva dny. Bessonova upřímně překvapilo, že přežil, a přičítal to jedinému poznání, které získal, že totiž „ve válce je možné všechno“. Na frontě proti němu stál mj. Léon Degrelle, velitel belgické (valonské) SS divize Wallonie, autor knihy Tažení v Rusku 1941–1945 (Elka Press). Považoval se za idealistu, nesmírně obdivoval Hitlera a byl dojat, když mu Vůdce sdělil, že by chtěl mít syna, jako je on. Degrelle střídá popisy infernálních masakrů ruské fronty se sentimentálním opěváním přírody a urostlých dívek. Rusové se ovšem všude „rojí jako ropuchy“ a „rány se otvírají a zavírají jak živé“. Nacista Degrelle byl přesvědčen, že „ideál je dar, pro nějž musí muž bojovat a zemřít“, což se téměř všem mužům esesácké divize podařilo. Jeho kniha o válčení na východě je četbou pro otrlé, vhled do myšlení plavovlasých bestií ale poskytuje mimořádný.

Je to nadlidský úkol vybrat z televizního programu tohoto týdne něco, co by zaujalo jen trochu přemýšlivého diváka. Velice jednoduché by bylo nalákat milovníky telenovel či seriálů. Už samotné názvy jako Plamen pochybnosti či Okouzlení slibují mnohé. A kdo by nechtěl znát odpovědi na otázky uváděné v programu například k seriálu Stefanie? „Co všechno se může přihodit sestřičce Stefanii? Co ji potká na nemocničních chodbách?“ Nebo k telenovele Vždy tě budu milovat: „Podezření z nevěry a intriky sokyně zavedou jednoho dne mladou ženu do vlaku, který jí navždy změní život...“ Ovšem slavit mohou i milovníci těsných džínsů a nechutných barev. Tento týden totiž pokračuje karneval normalizační zábavy sedmdesátých a osmdesátých let. Začíná to už dnes rozvernou komedií Kamarád do deště, kterou internetový server Atlas přirovnal k legendárnímu snímku Podraz. Ještě že už Robert Redford opustil Česko. A pak už to jen frčí: jeden reprízovaný seriál či film z let osmdesátých za druhým: My holky z městečka, Šaráda, Kamarádi, Ohnivé ženy se vracejí, každý den nějaká ta pohádka. Ovšem ve čtvrtek to bude těžké rozhodování, sledovat veselé Televarieté na jedničce, nebo depresivní Ztracenou duši národa o zdejší kolaboraci? Či by bylo lepší počkat tu hodinku a zhlédnout Majora Zemana na Primě? Samozřejmě se dají najít i lepší kousky, ale opět jde většinou o reprízy. Tak například skvělý britský seriál Jistě, pane ministře, který se vysílá každé úterý na ČT 2. Nebo nedělní komedie bratří Marxů Noc v opeře. Za zhlédnutí rozhodně stojí v sobotu uváděný premiérový film Stevena Spielberga Minority Report (na snímku).

– JT –

– ET –

The House of the Rising Sun je hit, který v šedesátých letech proslavil britskou kapelu The Animals (na obrázku). Zpíval jej tehdy Eric Burdon, kterého kritici chválili jako nejlepšího bělošského interpreta blues. Tento týden si můžeme Burdona a jeho kapelu (složenou z nových tváří) vychutnat v Česku a to hned třikrát. V úterý začne v pražském Lucerna Music Baru, pak se přesune do Ostravy (klub Altán), a ve čtvrtek zahraje v brněnském Semilasu. Zpěvák podle zahraničních recenzí neztratil nic z kouzla svého hlasu a do důchodu se evidentně nechystá. Naopak loni nahrál sólovou desku a připravuje další. Čtyři dny plné divadla, hudby a filmů zažijí návštěvníci letošního festivalu v Boskovicích, který pořádá již potřinácté Unijazz. Místní letní kino, synagogu, evangelický kostel, hrad, muzeum, sokolovnu a další objekty oživí například Tata Bojs, MCH Band, VRM nebo trio Davida Dorůžky. Diváci se mohou vrhnout na film Krajina mého srdce Jana Němce, na přehled videoklipů Les a tuš, které sesbíral Pavel Klusák, nebo na představení souboru Buchty a loutky. Zajímavým, ale podivně rozháraným a nevyrovnaným programem na sebe letos upozorní mezinárodní hudební festival v Českém Krumlově, který začne v pátek koncertem Symfonického orchestru Českého rozhlasu se skvělým violoncellovým virtuozem Mischou Maiským. Další perlou, která se představí v Krumlově později (30. 7.), bude fenomenální kanadský trumpetista Maynard Ferguson, jenž přijede se svou velkou kapelou Big Bop Nouveau. Většinou klasický repertoár a kanadskou jazzovou hvězdu nepochopitelně začátkem srpna doplní vystoupení slovenské skupiny Elán.

Pestré divadelní léto v podhradí Filip Nuckolls, klíčový režisér Celetné, se rozhodl připravit netradiční verzi „oslav vegetativních funkcí a touhy“ – tedy Shakespearovy komedie Sen noci svatojánské (premiéra 17. 7.). „Mojí touhou je přenést děj do letního města a klubu. Přeji si, aby se místo lesa změnilo v taneční klub à la Roxy. Místo, kde je prázdný prostor zaplňován hudbou. DJs, kteří touto hudbou dokáží manipulovat davy. Temný beat, tančící těla, hra světel. Svátky plodnosti, tedy vegetativnosti, jsou mimo vše zelené a nadupané mízou slaveny také rytmickými nástroji, tancem a iluminací tmy,“ říká o své revitalizaci klasika Nuckolls. Kdo není zvědavý na Shakespeara, může navštívit Alfreda ve dvoře a představení Computer music (premiéra 11. 7.). Prý to bude něco mezi koncertem, opravnou elektroniky a výtvarnou instalací. (Hravou show připraví novoborská kapela B4). Později lze navštívit dvě taneční představení Mama Luna a Noise mladé nadějné choreografky Veroniky Švábové (15. a 16. 7.) nebo se vrhnout na houpající se palubu lodi Tajemství bratří Formanů (na nábřeží Svobody u botelu Albatros), kde vystoupí Majerovy brzdové tabulky (11. 7.), world music kapela Rodinka (12. 7.) z jižní Francie a plzeňští Mediteriani (13. 7.) hrající španělskou hudbu. – JP –

– JP –

MIMOCHODEM CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

Kolumbie – Neuvěřitelný Homo Pater Nevynechá žádnou nedělní mši. Chodí pravidelně ke zpovědi a ke svatému přijímání. Krásně kreslí. Jmenuje se Rodolfo León Sánchez (30) a stvořil nejpozoruhodnější úlet v dějinách komiksů. „Superhrdinu“ v červené kápi – zesnulého papeže Jana Pavla II., který využívá svých zázračných schopností, aby konal dobro na zemi. Papež se tedy dostal do panteonu svalovců po bok Batmana, Pepka Námořníka a Supermana. Technicky snad až příliš dokonalý hrdina v knížce komiksů pojmenované Neuvěřitelný Homo Pater však vypadá spíš jako fotografický Bojuje proti všemu Zlu, pomáhá policistům a jeho činy nikdy nebudou zapomenuty. záznam než jako kreslená postavička. Komiks byl FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP oficiálně představen na veletrhu současného umění v Bogotě, dva dny před smrtí papeže Jana Pavla II., a dnes visí obrazy s postavičkou také v Národní škole karikatury. Homo Pater se postavou podobá posledním letům Pater setkal s jinými hrdiny – Batmanem a SupermaHrdina zrozený z pastelky Rodolfa Leóna Sán- zesnulého papeže. Je oděný do upnutého červeného nem – a činil své dobrotivé kousky. Druhá kniha by cheze si nemohl vybrat lepší zemi, kde spatřit světlo oblečku doplněného zelenými trenýrkami a botkami, měla vyjít za rok a všichni dnešní fanoušci doufají, že světa. V Kolumbii, stejně jako v celé Latinské Ame- na hrudi štít s velkým H. Bojuje proti veškerému Zlu papež si to bude rozdávat s drogovými kartely nebo rice, je totiž katolická víra u 90 procent lidí naprosto – pouličním zlodějům, vyděračům, řidičům autobusů, teroristy. A autor slibuje, že ve třetím pokračování si neotřesitelná a škapulíře s Panenkou Marií visí na kteří nestavějí na autobusových zastávkách, ale také NHP sundá kápi! Na takovou ironickou provokaci, ať krku jak prelátům a jeptiškám, tak každé prodavač- proti všem neřestem obsaženým v desateru. Má vel- si je plná dobrých úmyslů či ne, samozřejmě nemohce v supermarketu, levicovému extremistovi bojují- kou moc, vždycky mluví pravdu, je na straně sprave- ly reagovat jen literární sloupky v novinách. Rodolfo címu v partyzánských jednotkách FARC či nezletilé- dlnosti za každých okolností a pomáhá policii. Taky León Sánchez tvrdí, že se mu dostalo podpory od tisímu zabijákovi v bogotských slumech. si rád občas šoupne do pusy „bonbon víry“, něco na ců bogotských katolíků, a útoky těch, co nemají smyPráce mladého výtvarníka si získala hned po způsob špenátové konzervy Pepka Námořníka, aby sl pro humor, odráží tím, že se jedná především o to, vydání velkou pozornost. Literární a výtvarní kriti- se znásobila jeho síla a zázračné schopnosti. aby činy člověka, který přežil hrůzy války, komunisci hovoří o tzv. „ikonokanibalismu“, „komiksovém Rodolfo León Sánchez, který pracoval na komiksu mu a pokus o atentát, nikdy nebyly zapomenuty. Říká fotorealismu“, „katolickém pop artu“ a jiných ošk- více než rok, se dušuje, že záměrně nevyužil papežovy také plný obdivu, že muž trpící artritidou, Parkinsolivě komplikovaných věcech. Ovšem ironický Bogo- smrti, že chtěl naopak udělat papeže nesmrtelného. vou nemocí a ztrátou hlasu, a přesto schopný podťan se všemu teoretizování jen směje a prohlašuje, „Bohužel papež zesnul, ale znova se narodil, skoro niknout stovky cest a ujet miliony kilometrů, nemohl že jde především o konzumní výrobek určený širo- jako Kristus, tentokráte díky fantazii a moci komiksu. být nic jiného než Neuvěřitelný Homo Pater. kým masám věřících. Ti se mohou těšit i na figurky Už není s námi, ale zůstalo nám jeho učení, všechno, „superpapeže“, trička, ořezávátka, škapulíře a přívěs- co prožil.“ Tři knihy plné příhod líčí přerod Jana Pavla Markéta Pilátová ky. Ovšem kdo čeká mladistvou postavičku s vypra- II. na Neuvěřitelného Homo Patera. První část nazva- Autorka je hispanistka, působí na FF UP covanými svaly, bude zklamán, protože Neuvěřitelný ná „Výcvik“ vypráví o tom, jak se Neuvěřitelný Homo v Olomouci. Q

Jako děti na pískovišti, říkávají shovívavější občané o potentátech, kteří se hašteří na veřejné scéně. Když se ovšem v duchu vrátím o půl století zpátky, zřetelně cítím, že zlehčující tón není na místě. Vždyť právě na pískovištích jsme prožívali první ostré střety s vrstevníky,

Lekce z pískovišť právě tam nám starší kluci brali kyblíčky a s potěšením rozšlapávali naše křehké výtvory. Kyblíček znamenal možnost seberealizace. Komu ho vzali, byl vyřazen, odsunut na okraj, uvrhnut do absurdity existence, jež se na pískovišti zdála bez kyblíčku mučivě nesmyslná. Nikoho tehdy ani nenapadlo, že ještě absurdnější je existence s kyblíčkem. Ta předpokládá usilovné dolování a pěchování písku, urovnávání terénu a věčné obavy, zda se tvar při vyklápění nerozpadne. Každému přitom musí být jasné, že i tu nejzdařilejší bábovičku zakrátko spláchne déšť a rozfouká vítr. Zbaveno kyblíčku, mohlo by děcko na celé to marné pachtění slastně zapomenout a s čistým svědomím se oddat nečinnosti, jenže místo toho brečí a dovolává se pošlapaných práv. Kdyby se zamyslelo, možná by přišlo na to, že je výhodnější kyblíček půjčovat, ať se s ním lopotí jiní. Tím by se jim zavděčilo, získalo sympatie a mohlo požadovat protislužby, popřípadě rovnou drobné finanční částky, z nichž by si postupně ušetřilo na další kyblíčky, aby je dál pronajímalo a bezpracně kumulovalo zisky. Nakonec by mohlo půjčovat i půjčovny. Už staré šejdířské přísloví praví, že kdo moc pracuje, nemá čas vydělávat. Pro začátek stačí ocitnout se chvíli mimo hru. To činitelé dobře vědí a své porážky rozhodně neprožívají tak tragicky jako děti na pískovištích. Musí být dostatečně ostřílení, neboť by se jinak činiteli nikdy nestali. A když už jimi jsou, není nijak nesnadné i prohry skvěle zúročit. – VŠ –

24

MINULÝ TÝDEN

Po bombových útocích al-Káidy, které zabily kolem padesáti lidí a ochromily provoz metra v Londýně, oznámil ministr vnitra František Bublan, že Praha posílí ochranu svých strategických objektů. Třicet tisíc lidí se zúčastnilo národní pouti na Velehrad, aby zde společně oslavili dávný příchod věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu. Smetanovou Litomyšlí zněl poprvé Tannhäuser. Sdělovací prostředky oznámily, že sonda Deep Impact se ve vesmíru úspěšně srazila s kometou Tempel 1. Teď už nikdo nemůže nařknout karlovarský filmový festival z provinčnosti, napsal deník Mladá fronta Dnes poté, co na mezinárodní filmový festival v Karlových Varech přijeli Sharon Stoneová a Robert Redford. Obchodní inspekce při kontrolách zjistila, že každá druhá karlovarská restaurace okrádá během festivalu své zákazníky. V Praze zemřel válečný hrdina, bývalý pilot 313. československé stíhací perutě ve Velké Británii generál František Elston. Česko navštívila Catherine Deneuveová. Kvůli technické závadě na vládním letounu musel v Mauritánii nouzově přistát ministr zahraničí Cyril Svoboda cestující

11.–17. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 28

na návštěvu Latinské Ameriky. Zpřísnily se podmínky pro výkup surovin. Jedenáct lidí zahynulo na českých silnicích za jediný den 5. července 2005, čímž byl překonán letos rekordní 21. květen s deseti mrtvolami; během víkendu předcházejícímu rekordním řidičským žním zahynulo pod koly aut v Česku dvacet lidí. Chorvatské úřady vydaly a všechny české noviny otiskly varování turistům, aby na dalmatském pobřeží nevstupovali do vody, protože tam byl spatřen žralok; poslední známý útok tohoto zabijáckého dravce se odehrál poměrně nedávno – v roce 1971 – a lidem na pláži přivodila jeho vražedná ploutev tak těžký úlek, že je tento nájezd dosud v Chorvatsku i mezi staršími turisty v živé paměti. Jejich divoký životní styl mi není blízký, mám radši naši filozofii: přes týden v práci, o víkendu na motorkách, komentoval na stránkách deníku Právo nedávný sraz Pekelných andělů na pražském koupališti Džbán člen konkurenčního „gangu“ Harley Owners Group Josef Kadeřábek. Čtyři policisté utrpěli zranění v Olomouci při zásahu proti rozkuráženým fanouškům během zápasu SK Sigma Olo-

mouc versus Pogoň Štětín. Americká společnost GE Healthcare Technologies se zapojila do projektu brněnského Centra klinické medicíny, na němž společně pracují odborníci z brněnské Fakultní nemocnice u sv. Anny a proslulé americké kliniky Mayo. V tuzemských lihovarech začalo povinné kolkování lihu. Pádem z jižní stěny Grossglockneru se zabil padesátiletý český alpinista. Hospodářské noviny zveřejnily informaci, že podle posledních vědeckých výzkumů se tajemství dlouholetého života jmenuje předčasný důchod; lidem, kteří pracují příliš dlouho, zásadně zkrátí penzi prožité vyčerpání a stres. V jackpotu středeční sportky marně čekalo na vítěze 100 milionů korun. Na Vltavě jezdily dračí lodě. Premiér Jiří Paroubek pozval do jedné z malostranských restaurací na oběd bývalého prezidenta Václava Havla, aby se s ním pobavil o budoucnosti Evropské unie. Noviny přinesly zprávu, že vůdce buddhistů, Jeho Svatost dalajlama oslavil 70. narozeniny. Náchodská kazatelka Církve československé husitské Milena Tomešová přerušila po jedenadvaceti dnech hladovku drženou na podporu církevní autority kriti-

zujícího a jimi naopak pronásledovaného patriarchy Jana Schwarze, který krátce předtím podlehl nátlaku a odstoupil z funkce. Zemřel Petr Kabeš. Trvající bouře nad Mexickým zálivem vyhnaly cenu ropy na rekordních 61 dolarů za barel. Ministr Němec může být spokojený, protože jsem si teď konečně naběhla na vidle – myslela jsem, že je to interní rozhovor, ale použili to proti mně a je vymalováno: tady se nedá bojovat s kriminalitou s ministrem, který nám hází klacky pod nohy, prohlásila nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová vyzvaná k odchodu z funkce poté, co v nahraném telefonickém rozhovoru obvinila bez důkazů novináře TV Nova, že točí kritické reportáže o její instituci na objednávku a za peníze od ministra spravedlnosti Pavla Němce. Českobudějovická firma Terms zahájila experiment s připojením k internetu pomocí elektrických rozvodů. Šest tisíc zájemců prošlo konkurzem na účast v Big Brother is watching you – nové reality show televize Nova. [email protected]

Q

INZERCE

Villa Vallila,občanské sdružení,

Rytmus, o.s. hledá

přijme od září 2005

pro školní rok 2005/2006

pracovního asistenta

komunikativní, tvořivé a empatické zájemce o práci

asistent učitele ve třídě s individuálně integrovaným žákem. Jde o přímou práci s dítětem s postižením v rozsahu 5 až 7 hodin denně v pražských základních školách. Asistent dítěti zprostředkovává příjem informací a poskytuje mu ve spolupráci s učitelem potřebnou podporu během vyučování. POŽADUJEME minimálně SŠ vzdělání. NÁSTUP možný od 29. 8. 2005. Strukturovaný životopis a motivační dopis zasílejte do 31. 7. na adresu [email protected]

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 759, 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis: 800 100 634 (zelená linka)

do provozu služby v Domě na p li cesty v Červeném Újezdě u Votic. Požadujeme středoškolské vzdělání, praxe v sociální oblasti vítána. Nabízíme zajímavou práci s možností dalšího vzdělávání. Ubytování zajištěno v domě. V případě zájmu kontaktujte na mobilním telefonu 737 104 090 E-mail: [email protected]

Ročník XVI. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika ([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Jan Kovalík, Jáchym Topol. Ekonomika: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček. Téma: Jiří Sobota. Civilizace: Josef Greš. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Foto: Ludvík Hradilek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Greguš, Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: MAFRA, a. s., Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 10. 7. 2005, © Copyright, R-PRESSE, spol. s r. o.