Fungování společné evropské právní úpravy prodeje v rámci nařízení Řím I

GENERÁLNÍ ŘEDITELSTVÍ PRO VNITŘNÍ POLITIKY UNIE TEMATICKÁ SEKCE C: OBČANSKÁ PRÁVA A ÚSTAVNÍ ZÁLEŽITOSTI

PRÁVNÍ ZÁLEŽITOSTI

Fungování společné evropské právní úpravy prodeje v rámci nařízení Řím I SHRNUTÍ

Abstrakt Cílem této studie je prozkoumat přesněji vztah mezi společnou evropskou právní úpravou prodeje (DCEV) a nařízením Řím I a zjistit, nakolik tento vztah podpoří přeshraniční obchod typu B2C tím, že umožní obchodníkovi, který si přeje obchodovat v celé Evropské unii, řídit se imperativními ustanoveními DCEV, a nikoli imperativními ustanoveními vnitrostátních zákonů 27 členských států EU. Následně studie ověří, zda jsou imperativní ustanovení DCEV ve srovnání s vnitrostátními právními úpravami členských států EU na vysoké úrovni, pokud jde o ochranu spotřebitele.

PE 462.477

CS

Tuto studii si vyžádal Výbor pro právní záležitosti Evropského parlamentu. AUTORKA Martine BEHAR-TOUCHAIS profesorka na Univerzitě Paris 1 Panthéon-Sorbonne (právnická fakulta Sorbonny) spoluředitelka Ústavu Sorbonny pro právní výzkum (IRJS – Institut TUNC) ředitelka sekce pro smluvní právo, spotřebitelské právo a právo elektronického obchodu evropské sítě právních expertů Trans Europe Experts (TEE) bývalá členka kolegia Francouzské rady pro hospodářskou soutěž ODPOVĚDNÁ ADMINISTRÁTORKA Danai PAPADOPOULOU Tematická sekce: Občanská práva a ústavní záležitosti Evropský parlament B-1047 Brusel E-mail: [email protected]

JAZYKOVÁ ZNĚNÍ Originál: FR Překlad: BG/ES/CS/DA/DE/ET/EL/FR/IT/LV/LT/HU/MT/NL/PL/PT/RO/SK/SL/FI/SV

O VYDAVATELI Pokud chcete kontaktovat tematickou sekci nebo si objednat její pravidelný měsíčník, pište na adresu: [email protected] Evropský parlament, rukopis dokončen v říjnu 2012 © Evropská unie, 2012 Tento dokument je dostupný na internetu na této adrese: http://www.europarl.europa.eu/studies

PROHLÁŠENÍ: Uvedené názory jsou názory autorky a nemusí být nutně oficiálním postojem Evropského parlamentu. Rozmnožování a překlady pro nekomerční účely jsou povoleny pod podmínkou uvedení zdroje, předchozího upozornění vydavatele a předání jednoho výtisku vydavateli.

Tematická sekce: Občanská práva a ústavní záležitosti

______________________________________________________________________________

SHRNUTÍ Souvislosti Zelená kniha Komise o možnostech politiky pro pokrok směrem k evropskému smluvnímu právu pro spotřebitele a podniky (COM(2010) 348/3) shrnula sedm možností, jak vytvořit evropskou právní úpravu smluvního práva. Tyto možnosti jdou od prostého zveřejnění výsledků práce skupiny expertů, kteři jsou k tomu účelu jmenováni, až po skutečný evropský kodex smluvního práva. Evropská komise mezi těmito krajními možnostmi navrhla střední cestu, a tedy že by nařízení „mohlo vytvořit nepovinný nástroj, který by byl v jednotlivých členských státech pojímán jako „druhý režim“, jenž by stranám poskytoval možnost volby mezi dvěma režimy domácího smluvního práva“. V této souvislosti Komise zveřejnila dne 11. října 2011 návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné evropské právní úpravě prodeje (COM(2011) 635). Je na místě prozkoumat, jaký bude moci být vztah této společné evropské právní úpravy prodeje (DCEV) k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, nazývanému Řím I. Tuto otázku zde zkoumáme pouze, pokud jde o vztahy typu B2C.

Cíle Aby byla DCEV úspěšná, musí být jasný její vztah k nařízení Řím I. Dále je třeba, aby DCEV vedla k vysoké úrovni ochrany spotřebitele, která – aniž by musela nutně zahrnovat všechna opatření, jež zajišťují nejsilnější ochranu spotřebitele – je srovnatelná s vnitrostátními právními úpravami. Je tředy třeba nejprve prozkoumat, jaký je vztah mezi DCEV a nařízením Řím I. Bylo možno pojmout DCEV jako 28. režim, tedy jednotný právní předpis, který by se v případě konfliktu vnitrostátních právních úprav použil přednostně, anebo jako druhý režim ve vnitrostátním právu. V tomto ohledu je určující, že bylo rozhodnuto pojmout DCEV jako druhý režim ve vnitrostátním právu. Volba DCEV není volbou práva ve smyslu mezinárodního práva soukromého. Jde o sekundární volbu, která probíhá v rámci použitelného práva a týká se toho, který z jeho dvou režimů se využije – zda 1. režim, který je vnitrostátního původu, anebo 2. režim, kterým je DCEV. Doktrinální kritika tohoto pojetí není jednoznačná. Někteří autoři tvrdí, že evropské nařízení nemůže být pramenem vnitrostátního práva. Jiní zkoumají další důsledky, které by mělo pojetí DCEV jako vnitrostátního právního režimu přinést (vnitrostátní interpretace, uvedení do souladu se stávajícími směrnicemi, provádění budoucích směrnic v rámci DCEV atd.). Tyto úvahy se shodují nanejvýš na tom, že DCEV má hybridní povahu, neboť je druhým režimem ve vnitrostátním právu, avšak zároveň vznikla na evropské úrovni a jejím základem bylo evropské nařízení. Skutečnost, že vznikla na evropské úrovni, například odůvodňuje její výklad Soudním dvorem. Každopádně však pojetí DCEV jako druhého režimu ve vnitrostátním právu umožňuje, aby nařízení Řím I fungovalo běžným způsobem. Toto nařízení tak není vytlačeno a bude umožňovat určení rozhodného práva. Oslabena jsou pouze imperativní ustanovení předpisů 1. režimu, jak vysvětluje Komise: „Pokud si smluvní strany zvolí v rámci transakce mezi podnikatelem a spotřebitelem právo jiného členského státu, než je právo země spotřebitele, nesmí tato volba za podmínek čl. 6 odst. 1 nařízení Řím I zbavit spotřebitele ochrany, kterou

3

Fungování společné evropské právní úpravy prodeje v rámci nařízení Řím I ____________________________________________________________________________________________

mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit, země jeho obvyklého bydliště (čl. 6 odst. 2 nařízení Řím I). Pokud si však smluvní strany zvolí v rámci použitelného vnitrostátního práva společnou evropskou právní úpravu prodeje, nemusí mít toto ustanovení žádný praktický dopad. Důvodem je, že ustanovení společné evropské právní úpravy prodeje v rámci zvoleného práva dané země jsou totožná s ustanoveními společné evropské právní úpravy prodeje v rámci práva země spotřebitele. Úroveň ochrany poskytované kogentními předpisy na ochranu spotřebitele v zemi spotřebitele proto není vyšší, a spotřebitel tak není zbaven ochrany, kterou mu poskytují právní předpisy v místě jeho obvyklého bydliště.“ (důvodová zpráva k návrhu, s. 7). Jinak řečeno, jelikož fakultativní nástroj je druhým režimem ve vnitrostátním právu každého členského státu, nemůže být z povahy věci vytlačen imperativními ustanoveními režimu vnitrostátního původu, neboť pokud si jej smluvní strany zvolí, zcela tento režim 1

vnitrostátního původu nahrazuje ( ). Stane se vnitrostátním režimem zvoleným smluvními stranami. Podrobný vhled do vztahu DCEV a hlavních ustanovení nařízení Řím I ukazuje, že tento vztah nepůsobí žádné potíže, pokud se přistoupí na předpokládané úvahy a na pojetí druhého režimu ve vnitrostátním právu jako fakultativního nástroje. * Avšak protože v případě, že si spotřebitel vybere fakultativní nástroj, nebude již chráněn imperativními ustanoveními prvního vnitrostátního režimu spotřebitelského práva platného v místě svého obvyklého bydliště, nýbrž imperativními ustanoveními druhého vnitrostátního režimu platného v místě svého bydliště, jimž je DCEV, je důležité porovnat úroveň ochrany, kterou poskytuje DCEV a vnitrostátní právní úpravy členských států EU. Významným výsledkem tohoto srovnání je, že se ukazuje, že volba DCEV spotřebitele neznevýhodňuje, neboť bude nadále požívat vysoké úrovně ochrany. Zajisté jsou zde rozdíly, avšak ty spočívají z převážné části v detailech, snad s výjimkou jednostranného prohlášení neplatnosti bez soudního rozhodnutí. Rozdílnosti v detailech, které se objevují, se dají případně řešit tak, že bude podporována informovanost spotřebitelů podle jednotlivých zemí o rozdílech mezi 1. a 2. režimem.

1 V tomto ohledu viz již náš informační dokument „Vztah fakultativního nástroje a vnitrostátních zákonů“ z roku 2010.

4