Frédéric Lenormand
Případy soudce Ti Smrt čínského kuchaře
Frédéric Lenormand
Případy soudce Ti Smrt čínského kuchaře
Z francouzštiny přeložila Marta Darom.
mort d’un cuisinier chinois les nouvelles enquêtes du juge ti Copyright © Librairie Arthème Fayard, 2005 Translation © Marta Darom, 2013 isbn ----
HLAVNÍ POSTAVY: Ti Žen-ci, soudce Paní Lin Er-ma, první ze tří manželek soudce Ti Pcho Č’-Sin, mladý eunuch z paláce Šeng, kuchař paní matky Pan Siu, bankéř Děj se odehrává v roce 677 n. l. Sedmačtyřicetiletý soudce Ti byl právě jmenován k Metropolitnímu soudnímu dvoru v Čchang-anu. Hlavní město dynastie Tchang bylo ve své době největším městem světa: dvakrát větší než Bagdád a třikrát větší než Konstantinopol.
I
Soudce Ti se vrací do hlavního města; marně hledá své místo.
Jakmile se dozvěděl o svém jmenování ve Čchang-anu, císařském hlavním městě dynastie Tchang, soudce Ti spěšně vyřídil neodkladné záležitosti a spolu se svým věrným pobočníkem Ma Žongem se vydal na cestu. Jeho tři manželky zůstaly na severských planinách v Pej-čou, aby dohlédly na stěhování. Jediný společník se soudci zdál jako dostatečný doprovod. Zůstával věren svému nezávislému duchu, rád cestoval bez omezení, aby se mohl kdekoli zastavit nebo naopak pokračovat, pokud to čas a nálada umožňovaly. Kromě toho Ma Žong, ten obr s širokými rameny, vydal za vojenský oddíl. Zdálo se, že císařská obsílka si vyžaduje rychlou odpověď. Soudce Ti na sebe s uposlechnutím rozkazů nerad nechával čekat, ostatně sám neměl radost, když si někdo dával načas s provedením jeho rozkazů. Oba muži strávili dva týdny v sedle, zastavovali v lepších i horších hostincích, žádali o pohostinnost místní obyvatele, spali vedle svých postrojů ve stájích, a občas 9
strávili noc v lese u ohně na rohoži pod prošívanou dekou, protože v okolí nebylo jediného obydlí. Stále častěji se potkávali s karavanami velbloudů, které se v dlouhých řadách táhly po cestách sbíhajících se k srdci říše. Soudci Ti se tato zvířata vždy líbila, pokud po něm tedy nikdo nechtěl, aby si vylezl na jejich hrbatá záda. Houpavá chůze dodávala velbloudům komický a ledabylý vzhled, ale u těch, kteří na tento pohyb nebyli zvyklí, spolehlivě vyvolávala mořskou nemoc. Karavany z nehostinného severu přivážely obchodníkům s koženým zbožím vydělané kůže. Nazpátek se vracely s nákladem látek a náčiní vyráběného v místních dílnách. Na krajích města stály význačné karavanseráje, výchozí body obchodních cest, které Hedvábnou stezkou spojovaly Čínu s celou Asií, a dokonce i se vzdálenou a tajemnou Evropou. Přijeli k mohutným zdem z nepálené hlíny, které město tvarovaly do dokonalého obdélníku. Ne že by se Tchangové vážně obávali, že je nějaký nepřítel přijede ohrožovat až do jejich hlavního sídla – tendence byla spíš opačná – ale tak jako každý měli rádi naprostou jistotu, že je nebude doma nikdo obtěžovat. Metropole byla vystavěna podle přesného plánu a rozdělena do sto deseti čtvrtí, které se jako na šachovnici rozkládaly kolem Zakázaného města. Celek byl obehnán obrovskými hradbami, jimiž projeli dovnitř majestátní Bránou zářné ctnosti. Město, jímž projížděli, se od doby, kdy ho soudce Ti před čtrnácti lety opustil, notně změnilo. Sláva říše mezitím nepřestávala narůstat, a to stejnou rychlostí, s jakou císařovna Wu ovládala soukolí státu. Všechny ty šťastné události, jež stát zaznamenal, se odrážely v životě a architektuře jeho hlavního města. Ostatně, 10
podobně tomu bylo i u událostí poněkud spornějšího ražení. Soudce Ti si všiml, že buddhistické chrámy se teď tyčí téměř všude, stejně tak jako centra všelijakých exotických náboženských bratrství. Císařovna našla veliké zalíbení v náboženství Osvíceného a nařídila poslat vyslance do Tibetu, a dokonce až do Indie, aby odtamtud přivezli staré posvátné svitky, které byly zbožně přechovávány v nových svatyních. Hlavní město se pod jejím vlivem brzy přeměnilo na poutní místo buddhistů z celé Asie. Univerzita pak přitahovala studenty ze Sýrie, Koreje, Annamu, a dokonce i z Japonska, které nedávná porážka utržená od sil Draka donutila zajímat se o kulturu přemožitele, aby mu napříště mohlo lépe čelit. Viděli mnoho cizinců rozpoznatelných podle směšných obleků, bledé či spálené barvy pleti a špatných způsobů, které jen málokdy odpovídaly zvykům a obyčejům dodržovaným v Nebeské říši, zvykům, jež byly cizelovány po několik tisíciletí trvání rafinované civilizace, až dosáhly neochvějné dokonalosti, na kterou byl hrdý i ten poslední poddaný. Peršané, Mongolové a Turkové byli za vlády posledních dvou panovníků dobře přijímáni, ba dokonce chráněni, a otevírali si obchody s řemeslnými výrobky či potravinami. Jejich výhodou byla jistá dávka výstřednosti. Bylo jasně vidět, že Čchang-an se stal středem známého světa, tedy alespoň toho, kterého mělo smysl znát. Soudce Ti se vracel z dlouhého exilu v těch nejvzdálenějších provinciích, nemluvě o dvou posledních služebních pobytech u barbarů na severu a na západě. Tamější obyvatelstvo se natolik smísilo s nomádskými kmeny a válečníky, kteří tábořili na hranicích země, že už téměř nebylo čínské. Jeden by si mohl myslet, že soudcovi 11
nadřízení se nadevše snažili, aby mu svěřili správu těch nejzaostalejších krajů, kde pohled na úředníka v hedvábném šatu byl asi tak častý jako zjevení bohyně Kuan-jin v aureole rudých plamenů. Proto si také při pohledu na všechen ten život okolo, na ty davy nosičů, dvořanů všeho druhu, vyzdobených nosítek a kavalírů v nádherných uniformách císařské gardy připadal lehce nesvůj. Při průjezdu novými bohatými čtvrtěmi obdivovali velkolepé portály, které si šlechta nechávala stavět na znamení svého úspěchu, zdi, za nimiž se schovávaly rozkošné zahrady určené jen vyvoleným, a nápadné domy současných oblíbenců. Dostali se do jiné, klidnější čtvrti, kde domy nebyly tak bohaté a jasně hovořily o tom, že své lepší dny zažily za vlády předchozích panovníků. Soudce Ti pochopil, že místo, kam se jeho otec po jmenování do Císařské rady odstěhoval, od jeho odjezdu buď už vyšlo z módy, nebo si během dlouhé nepřítomnosti své vzpomínky poněkud přikrášlil. Nakonec spatřil dům rodičů, bohatou, ale poněkud omšelou budovu. Když se dostali k hlavnímu vchodu, Ma Žong pozvedl těžké bronzové klepadlo s hlavou chiméry zavěšené na dveřích, načež vyšel portýr, jehož jeho pán neznal. Soudce vytáhl z mošny vizitku: „Řekni své paní, že přijel její syn.“ Sluha vyvalil oči a chvíli si prohlížel toho člověka s dlouhým černým huňatým vousem, který na syna ve svém ušmudlaném a zaprášeném cestovním šatě rozhodně nevypadal. Několikrát se uklonil a běžel dovnitř. „Chuligán! Ani nás nepozval dál!“ rozhořčil se Ma Žong. Brána zůstala pootevřená. Přivázali koně venku a překročili vyvýšený práh. 12
Jestliže obvodní zeď potřebovala drobné opravy, vnitřní dvůr působil velmi zchátralým dojmem. Jediným radostným prvkem byly dva přenádherné růžové keře zdobící z každé strany vchod a úzkostlivě opečovávané orchideje vysázené podél pergoly chránící před sluncem. Soudce Ti si vzpomněl na matčinu vášeň pro tyto vzácné květiny. V duchu ji viděl, jak se naklání nad rostlinami, aby jim láskyplně věnovala všechnu péči, kterou tak choulostivý druh vyžaduje. Na vnějším schodišti se objevila šedovlasá, věkem již shrbená žena. Její hbitost však dokazovala, že je stále při síle. Na chvilku zůstala nehybně stát, mhouřila oči jejich směrem, načež rychle sešla několik schodů a rozběhla se k nim s rozpřaženými pažemi: „Synu! Můj drahý synu! Tento den je požehnaný bohy!“ Soudce Ti, jehož vzrůst přesahoval průměr, se sklonil, aby mohl matku obejmout. Ta se mu pověsila na krk, jako by ji snad zachraňoval z rozvodněné řeky. Vdovin obličej byl brzy zmáčený slzami. Ma Žong viděl, jak se zbytek osazenstva domu postupně srocuje pod stříškou a pozoruje shledání. „Kdyby to bylo možné, řekla bych, že jsi vyrostl!“ vykřikla stará paní a ustoupila o krok vzad, aby si ho mohla lépe prohlédnout. „Ale zhubl jsi, je to tak? Cožpak tě tvá První neživí, jak by měla?“ „Matko, mám za sebou dlouhou cestu a ne kulinářský výlet,“ odpověděl soudce s dojatým úsměvem. „Aha! Jedl jsi, co ti přišlo pod ruku, kupoval sis jídlo u cesty! Pojď dovnitř, nechám ti udělat tvé oblíbené jídlo.“ V tu chvíli si všimla statného chlapíka stojícího za jejím synem. 13
„A tohle je kdo? Tvůj otrok?“ „Ma Žong je můj pobočník,“ odpověděl Ti a pokynul mu, aby se přiblížil. „Pomáhá mi při vyšetřování a občas mi slouží jako osobní strážce.“ Obr se před pánovou matkou hluboce uklonil, zatímco ta si ho nepříliš laskavě prohlížela. „Lepší bude se neptat, kde jsi k němu přišel,“ ucedila. „Ale co! Vypadá jako stvořený na práci, kterou po něm chceš. Ať jde do kuchyně, dají mu tam něco pořádného k snědku. Jí asi tak za čtyři, což? Řekni mi, mám před ním schovat cenný porcelán, nebo jsi ho dobře vycvičil?“ Soudce Ti vrhl na Ma Žonga omluvný pohled a pak už se nechal odtáhnout do přijímacích pokojů. Po dvou dnech odpočinku a troše práce na úpravě zevnějšku, která mu navrátila vzhled úctyhodného soudce, Ti vstal časně zrána, aby se připravil na návštěvu na ministerstvu. Paní matka a její společnice vyšly z ženské části domu a obdivovaly se mu ve slavnostní róbě: šatu ze zeleného hedvábí s výšivkami a černé čepici s naškrobenými křidélky. „Jak jsi krásný, synu!“ zvolala stará paní a spráskla ruce. Doprovodila ho až k bráně, aby nad ním udělala znamení, zatímco se vzdaloval. Cítil její pohled v zádech a měl za to, že se musí několikrát otočit a pozdravit ji. Vyvolávalo to v něm stejný dojem, jako když ho každý rok po letních prázdninách posílala zpět k učitelům. Téhle velitelce stačilo jen pár hodin a už byl zase malý chlapec, jímž v jejích očích ostatně zůstane navždy. Úřední centrum Čchang-anu bylo téměř stejně rozlehlé jako Zakázané město, k němuž přiléhalo, a které pojilo se
14
zbytkem města jako jakýsi filtr. Soudce Ti byl sice oblečen v úředním šatu, to ho ale nezprostilo povinnosti prokázat se předvoláním veliteli stanoviště. Protože si příliš nepamatoval uspořádání místa, přidělili mu vojáka, který ho doprovodil až k budově, v níž se nacházel Metropolitní soudní dvůr, pro každého soudního úředníka to nejsvětější místo. Budova stála za první řadou hradeb oddělujících vyhrazené prostory. Tady se člověk nacházel v předpokoji moci, v nejtěsnější blízkosti Jejich Veličenstev, držitelů absolutní moci, kterou jim udělili bohové a síla zbraní. Strážný zanechal soudce ve vstupní hale. Nějaký zaměstnanec tam stál a čekal, ruce zkřížené na břiše. Ti mu podal svou navštívenku, na níž bylo napsáno Ti Žen-ci, soudce šestého stupně. Dotyčný na ni hleděl, jako by podobný kousek papíru viděl poprvé v životě. „Ano? A proč jste přesně přišel?“ zeptal se slušně s lehkým údivem v hlase. Soudce Ti si uvědomil, že asi není tak očekáván, jak si představoval, a opět vyndal z rukávu drahocenný císařský dokument, který ho povolával k Metropolitnímu soudu, místu, k němuž se upínají zraky každého mandarína, jenž se zajímá o kariérní postup. Muž dokument pečlivě pročetl. Jeho výraz se rozzářil náhlým pochopením. „Aha! Už vím! Nemusel jste tak spěchat, ctěný soudče. Zatím pro vás není nic nachystáno.“ „Takže… myslel jsem… rozkaz císaře…“ zakoktal Ti. Zřízenec udělal gesto, kterým dával jasně najevo, že drží v rukou jen obyčejný formulář z ministerstva. Odpověděl velmi pomalu a pečlivě vyslovoval, jako by se snažil dorozumět s duševně zaostalým:
15
„Ano, ano, ale takových, jako jste vy, jmenuje dvacet ročně. Kdybychom se měli o každého z nich postarat, nevěděli bychom, kde nám hlava stojí. Tady totiž máme na bedrech spravedlnost říše, víte? Nejsme tu proto, abychom zaopatřili každého bezvýznamného soudce z venkova, který se rozhodne přijet. Ale dobrá. Posaďte se. Zjistím, co se dá dělat.“ Soudce Ti poděkoval a posadil se na lavici přistavenou u zdi mezi dvě obrovské vázy. K jeho překvapení zaměstnanec opět zaujal svou nehybnou polohu u dveří, ruce na břiše, jako by se nic nestalo. Po několika minutách se Ti zvedl a uklonil se před tím bezvýznamným poskokem, na němž podle všeho závisel jeho kariérní postup. „Nezpravíte někoho o mém příjezdu?“ zeptal se tím nejuctivějším tónem, jehož byl schopen. Chlapík se shovívavě usmál nad otázkou, která tak naivně usvědčovala o naprosté neznalosti fungování ministerstva. „Ale ctěný soudče, v tuto hodinu zde nikdo není.“ Ti pochopil, že v hlavním městě se tak brzy ráno nevstává. Zajisté proto, že zde byly možnosti jak trávit večery, na rozdíl od těch provinčních děr, z nichž nějakým zázrakem právě vyvázl. To vysvětlovalo, proč tu byl jen tenhle odměřený portýr, který se ani nesnažil být milý. Soudce po několik dalších minut zkoušel svou trpělivost. Vida, že se nic nehýbe ani uvnitř ani venku, rozhodl se odejít na snídani do nějaké hospůdky a vyčkat tam, dokud se vysocí úředníci nerozhodnou opustit pohodlí svých krásných domů a přijet si zasloužit své platy. „Na chvíli se vzdálím,“ řekl portýrovi. „Pokud by se po mně někdo sháněl, budu zanedlouho zpátky.“ 16
„Ano, ano,“ pokýval dotyčný a jeho úsměv vyjadřoval jasnou pochybnost nad možností, že by se o soudce v jeho nepřítomnosti někdo zajímal. O hodinu později Ti s uspokojením zaznamenal, že okolí ministerstva ožilo: Prošli kolem něj nejméně tři poslíčci, z nichž dva nesli teplá jídla a nápoje v koších z vrbového proutí. Muž, který ho předtím přijal, stál nadále u dveří a tvářil se nehnutě jako nějaká keramická socha. Ti se uklonil a šel si zase sednout. Pak si to ale rozmyslel a přiblížil se k portýrovi, aby se ujistil, že ho nevolali. „V jaké záležitosti?“ otázal se jeho protějšek a krabatil čelo, jako by opravdu pátral v paměti. Soudce Ti si uvědomil propast dělící ta milá městečka, kde je podprefekt považován za všemocného pána, od hlavního města, kde se ztrácí v bezejmenném davu dotěrných žadatelů. „Ti Žen-ci,“ opakoval. „Byl jsem nedávno jmenován. Přišel jsem převzít své místo.“ „Ano, ano!“ odpověděl zřízenec. „Pan Li Pao-Tchien právě přišel. Přesně toho hledáte. Oznámím mu, že tu jste. „Pan Li se zabývá nově jmenovanými?“ zeptal se Ti s nadějí v hlase. Jeho protějšek udělal záporné gesto, jehož hbitost naznačovala, že tímto druhem případu se nezabývá nikdo. „Vůbec ne. Ale je to člověk dokonale uhlazených způsobů. Bude to pro vás dobrý první kontakt. A taky tu je.“ Soudce Ti nechal zřízence zmizet v chodbě. Přeci nevstával tak časně zrána, aby si vytvořil „dobrý první kontakt“ s nějakým neznámým s „dokonale uhlazenými způsoby“, jehož hlavní kvalitou je fakt, že se nachází 17
v kanceláři. Přijel, aby byl užitečný svému císaři, ale začínal si říkat, zda by nebyl víc platný, kdyby i nadále honil zločince ve svém městě v dalekých stepích. Zřízenec se vrátil o chvíli později. Jakmile zahlédl návštěvníka, začal mávat do vzduchu klikyháky, které mohly znamenat jen to, že Ti i celá jeho rodina byli zachráněni z bídy na následující tři generace. „Přijme vás,“ řekl polohlasem, jako by se jednalo o úslužbu, která nesmí být vyzrazena, aby nevyvolala závist ostatních. „Říkal jsem vám, že přesně jeho potřebujete. Pojďte za mnou.“ Vedl ho labyrintem chodeb, do nichž vedly dveře s kulatými otvory zakrytými papírem. Všechny byly zavřené. Před jedněmi se zastavili. Zřízenec vešel dovnitř, v rychlosti se podíval na soudcovu vizitku, aby si osvěžil paměť, a uvedl ho. Soudce vešel do malé místnůstky zaplněné krabicemi s archivními materiály. Jedinou ozdobou této velké skříně bylo okno vedoucí do dvorku oživeného několika rostlinami v květináčích. Za stolem se stohy papírů a nefritovými razítky seděl baculatý muž. Když soudce Ti vstoupil do místnosti, vstal a uklonil se. Takhle tedy vypadá vysoký úředník Metropolitního soudního dvora, pomyslel si. V duchu se připravoval, že i on bude takto pohřben v podobném kumbálku, kde na něj bude padat prach stejnou rychlostí, jakou se on bude zakulacovat. Zbývalo mu jen doufat, že existují i jiné způsoby, jak vykonávat úkoly soudního rady. Každopádně nechápal, co stojí v cestě tomu, aby i jemu vyhradili podobný kout a on se mohl vrhnout do své nové práce, ať jí je cokoli.
18
Pan Li naznačil, že si přejí být o samotě. Zřízenec naposledy pozdravil a zavřel za sebou. „Hm, Ti Žen-ci. Nějaká příbuznost s tím slavným Ti Žen-ci, vyšetřovatelem zapeklitých případů?“ zeptal se úředník, když si prohlédl vizitku. Po chvíli překvapení se Ti rozhodl předpokládat, že se tu mluví o něm. „Jiného neznám,“ odpověděl a uklonil se. Odhalení soudcovy identity vzbudilo u jeho protějšku první známku zájmu o jeho osobu, kterou mu kdo od chvíle, kdy vešel do této budovy, věnoval. „Ale prosím vás, vy jste ve svém žánru hvězda!“ vykřikl pan Li, jehož obličej musel zářit podobně, když si sedal k jídlu. Soudce Ti by ho rád požádal, aby mu upřesnil, o jaký žánr se jedná, ale nakonec otázku nepoložil. Rozhodl se předpokládat, že díky své neoblomnosti a houževnatosti při vykonávání svých povinností vzbudil pozornost. Li Pao-Tchien si prohlédl soudcův šat, který Tiovi sloužil v posledních třech úředních místech. Ve srovnání se zářivým oblekem vysokého úředníka už byla látka poněkud vybledlá a střih byl naprosto zastaralý. „Asi jste už dlouhou dobu nedostal váš hedvábný důchod1“, /1/Soudci často dostávali své roční odměny v rolích vzácných látek, které byly běžně používány pro velké platby.// poznamenal Li a význačně pokýval hlavou. „To budeme muset zařídit.“ Soudce Ti přemítal, zda ho přijali u Metropolitního soudu nebo u odborníků na oděvy, jejichž úkolem je oblékat kurtizány.
19
„Byl jsem jmenován do vzdáleného města a obávám se, že tam na mě bylo poněkud zapomenuto,“ vysvětlil. „Anebo tam zboží přicházelo jen s obtížemi. Však víte, pohraniční oblasti…“ Postoj pana Li vyjadřoval největší soucit, byť znalosti tohoto ryze městského úředníka o pohraničních oblastech byly čistě abstraktní. Zato v intrikách u dvora se vyznal velmi dobře. Vysvětlení, proč byl soudce Ti odeslán spravovat nějaké bezvýznamné místo kdesi na pomezí severní pouště, na sebe nenechalo čekat: „Ha! Ocitnout se v nemilosti je opravdu smutné. Můžete se pro Jeho Veličenstvo přetrhnout, ale stačí říct jedno nerozumné slovo některému z jeho rádců a ocitnete se na moři, tváří v tvář ukrutným Japoncům, anebo ještě hůř, u hranic s Mongolskem, kde můžete leda tak počítat velbloudy.“ Soudce Ti si pomyslel, že přesně tam strávil celý svůj poslední pobyt. Že by to pan Li tak přiléhavě popsal náhodou, nebo toho o něm ví víc, než by si soudce myslí? „Ale to je teď za vámi,“ pokračoval Li. „Teď jste v poznámkách císařského, tedy spíš císařina sekretariátu. Všimli si vás. Zalíbil jste se. Velmi šikovně jste manévroval.“ „Bezpochyby díky mým oddaným službám,“ poznamenal skromně Ti. Tu skromnost by však bylo potřeba ještě vylepšit. „Vůbec ne,“ odpověděl s širokým úsměvem Li. „Víte, Jejich Veličenstva jsou jako všichni ostatní. Večer se doma u krbu nudí. I hostiny a artisti vás nakonec přestanou bavit. Veličenstva si nechávají předčítat všechny zprávy o vyšetřování, které posíláte na ministerstvo úřednictva. Musím říct, že v celém tomto okruhu se vaše texty 20
setkaly s dosti značným úspěchem. Není pochyby, že se bez nich Jejich Veličenstva již nemohou obejít, víte? Tím, že vás jmenovala do hustě obydleného, různorodého, nepolapitelného a nebezpečného města, kde jsou nepravost a korupce spíš pravidlem než výjimkou, protože takové naše drahé hlavní město je, se chtěla ujistit, že budete mít vždy dostatek pěkných detektivních případů, kde se to jen hemží strašnými vraždami, hanebnými pakty a odpornými vrahy. Řekněte mi pravdu: Tři čtvrtiny z toho si vymýšlíte, že ano?“ Soudce Ti potřeboval chvilku na přijetí představy, že se mu dostalo postupu z titulu vypravěče a veřejného baviče, což ho snižuje na úroveň nějakého akrobata nebo hadího muže. Tento detail bude lepší matce zamlčet. Taková nečekaná proslulost každopádně odstranila veškeré bariéry, které by se mohly tyčit mezi ním a jeho budoucími kolegy. Pan Li do něj šťouchl loktem, jako by byli dávní přátelé: „No tak, kamaráde, povězte mi také jednu, pokud možno trochu peprnou. Zdá se, že neváháte vést vyšetřování i v domech radovánek… Musel jste vidět věci!“ Úředník projevoval obrovskou touhu nechat si vyprávět nějakou pikantní historku o těch dalekých a tajemných končinách, kde je každý druhý zločin připisován duchům, kteří mají ten špatný zvyk míchat se smrtelníkům do života. Soudce se ho pokusil jemně přivést zpět k tématu svého přidělení. „No ano, co pro vás mohu udělat?“ zeptal se pan Li. Soudce Ti mu ukázal dokument, který ho volal do Čchang-anu, aby tam sloužil státu. „Přišel jsem převzít svůj post, jak mě k tomu vyzývá tento úřední dopis.“ 21
„Vy jste se do toho ale obul!“ vykřikl Li. „Jeho Veličenstvo jmenuje rady, to ale neznamená, že bychom měli nějaké místo, které bychom jim mohli přidělit. Počkejte přeci chvíli. Nežeňte se tak. Jste ještě mladý, máte spoustu času. Hlavním slovem je zde ‚trpělivost‘. Všechno přijde v pravý okamžik. Nic neuspěchávejte.“ Soudce Ti by rád věděl, zda se dočká, než bude mít šedé spánky a holou hlavu. S lítostí si pomyslel, že měl raději zůstat ve svém městečku Pej-čou a vyčkat tam, dokud mu v této budově nenajdou nějaké místo. O nic se neprosil a mohl se spíše dál věnovat svému milému městu, než čekat v předpokojích ministerstva a ztrácet čas. Pan Li pokračoval v řeči, jejímž hlavním poselstvím podle všeho bylo: Z jakého záhadného důvodu jste nás sem přijel obtěžovat? „Proč vás raději nedali na Cenzorský úřad? Někoho jako vy, kdo rád hledá mouchy všude, kudy projde! Já vím, jsou tam samí zatrpklí jedinci, kteří tráví čas tím, že všechny otravují svými zbytečnými kritikami. Tam byste byl jako ryba ve vodě!“ Ti se cítil velmi unaven. Zeptal se, co má dělat, zatímco bude čekat, až někdo vymyslí, co s ním. „Udělejte si volno! Užívejte života! Tohle město je skvělé: bavte se! Tam u těch vašich pasáků ovcí jste přeci tolik příležitostí pobavit se neměl.“ Li se přiblížil k soudci, aby mu sdělil malé tajemství: „Místní ženy používají neodolatelné parfémy dovážené z daleké Arábie, a dokonce až z tajemné Evropy. Až je uvidíte v jejich lepším světle, budou se vám pastevkyně ze stepí zdát tak ošklivé a chlupaté jako ta jejich zvířata.“ Soudce poděkoval za drahocenné rady a rozloučil se. Přemítal přitom, co z toho bude moct zopakovat matce. 22
