františka
xavera šaldy
Naši furianti „Ten punč platím já” aneb Kdo bude v Honicích ponocným?
Naši furianti
Ladislav Stroupežnický
Furiant
1. 2.
člověk přemrštěně a okázale projevující své sebevědomí, pýchu, domýšlivost, nadutost, umíněnost, člověk pyšný, umíněný český lidový kolový tanec prudkého tempa, v němž se střídají takty 2/4 a 3/4, notován však bývá průběžně v taktu 3/4
Ladislav Stroupežnický
Slovník cizích slov SPN, 1987
František Ladislav Stroupežnický
Prozaik, básník, dramatik a první dramaturg Národního divadla se narodil 6. ledna 1850 v jihočeských Cerhonicích nedaleko Písku. Jeho otec byl váženým a dobře situovaným správcem premonstrátského opatství. Byl všestrannou osobností s množstvím nejrůznějších zájmů: zaváděl pěstování chmele, zabýval se analýzou půdy, sbíral nerosty, přispíval do regionálních časopisů články na hospodářská témata, hrál na několik nástrojů, zpíval na mirotické kruchtě, složil nápěvy k několika písním a pochodům, zúčastnil se národního a politického života, sbíral české knihy. Díky jeho postavení na cerhonickém patrimoniálním úřadě byla rodina slušně zajištěna.
Syn František Ladislav však dobré pověsti rodiny nijak nepřispíval. Jako dítě byl zpupný, zlý a projevoval jisté sadistické sklony k týrání zvířat – údajně trhal křídla mouchám, veverce uřízl ocas, králíkovi prý ucho, dokázal i ptákům vydloubávat oči. Odpudivě a surově se choval i k vrstevníkům. Ve škole neprospíval, škola ho nezajímala. Po jednom z incidentů v němž ošklivě kopl do břicha spolužáka, který se pak musel dlouho léčit, byl vyloučen v roce 1862 z písecké reálky. A tak nedovzdělaný, dvanáctiletý nastoupil v otcově úřadě a začal vykonávat všechny možné úřednické práce... a kupodivu ke spokojenosti nejen svého otce. Věnoval se řezbářství, sestavování různých mechanických hraček. Kreslil a rád karikoval cerhonické sousedy. Zklidnil se prý, ale žil samotářským životem, a ve vsi s nikým nemluvil. Ani cerhoničtí občané jej neměli v lásce, přestože již nevyváděl jako dříve. Miloval lov. Zvláštní bylo jeho přátelství s Janem Alšem, bratrem Mikoláše Alše. Stroupežnický nezvykle využíval Janovy až závislosti na své osobě
M. Šajdkova, M. Štěchová - foto ze zkoušky
Naši furianti k psychickému týrání. Vyžadoval různé projevy oddanosti. Střídavě projevoval žárlivost a posléze zase odmítání. Oba se znali již z mirotické školy. Osudné se pro Jana Alše staly Velikonoce v roce 1867. Stroupežnický Alšovi vyhrožoval, že na něj něco prozradí dívce, kterou Jan miloval. Ten se s puškou vypravil na lov čápa, aby se náhle před zraky milované dívky zastřelil. Nikdo neví, zda k tomu došlo nešťastnou náhodou, či úmyslně. Stroupežnickému se stal osudným jiný den roku 1867. 11. srpen zcela změnil jeho život. Spolu s hospodářským adjunktem vyrazili večer na obhlídku polí a případné pronásledování pytláků. Vyzbrojeni loveckými puškami uviděli v polích u Radobytců, jak někdo seká jetel. Stroupežnický prý vystřelil na stín, který jen připomínal člověka. Stín však strašlivě vykřikl a zhroutil se k zemi. Syn hajného, Charvát, který zcela legálně kosil jetel pro koně snad nikdy nevysvětlil, zda byl výstřelem zraněn, nebo zda zranění jen předstíral. Stroupežnického kolega, adjunkt Kadlec, se vyděsil a utekl. Stroupežnický podlehl dojmu, že zabil. Aniž se o tom přesvědčil, obrátil zbraň proti sobě a střelil se pod bradu. Výstřel mu roztrhl patro a utrhl nos, ale nezabil jej. Následoval strašlivý pokus se oběsit. Ani ten nevyšel. Ladislav se tedy dovlekl k rybníku a chtěl se utopit. Ale zapadl do bahna a ztratil vědomí. Našli jej prý večerní plavci, kteří přivolali pomoc. Lékař nevěřil, že Ladislav přežije noc a následující den. Ale stalo se. Stroupežnický byl převezen na pražskou kliniku, kde byl téměř devět měsíců podrobován bolestivým operacím. Bylo mu vyrobeno umělé zlaté patro, umělý zlatý chrup, zlaté nosní dírky, které kryl voskový nos visící na brýlích provedený ve dvou verzích – tmavší nos na léto a bledý na zimu.
Ladislav Stroupežnický Tato událost změnila nejen Stroupežnického zjev, ale především celý život. Vrátil se do Cerhonic a počal dohánět své chatrné vzdělání. Otevřel se mu svět literatury. Zvláštním způsobem. Dostal za úkol uspořádat cerhonický zámecký archiv. Přišel tak do styku s historickými písemnostmi, archaickým jazykem a mnoha starými příběhy. Otevřela se mu otcova bohatá knihovna, v níž kromě české literatury již byly překlady řady klasických děl. Učaroval mu Shakespeare. Společně s Mikolášem Alšem, Janovým bratrem, pořádal výlety do okolí a společně se věnovali pozorování života lidí, typů atd. Pod Alšovým vlivem se rozhodl i psát. V roce 1871 mu byla uveřejněna první povídka v Humoristických listech – Kantorovy trefuňky se jmenovala. Později se stala součástí sbírky Nejlepší české humoresky. Uznávaným humoristou se Stroupežnický později stal, i když nikdy nedosáhl na umění a popularitu Jana Nerudy nebo Ignáta Hermanna. Stroupežnický se přestěhoval do Prahy a v humoristickém psaní pokračoval. Vydal postupně čtyři sbírky - Humoristické čtení (1875), Rozmarné historky (1879), Lidé směšní a ubozí (1884), Po trnitých stezkách (1887) – poslední dvě už jako dramaturg Národního divadla. Po přestěhování do Prahy v první polovině sedmdesátých let seznal, že se psaním neuživí a tak se stal úředníkem první české Pojišťovací banky v Praze Na Příkopech. Než byly zařazeny do sbírek, vycházely povídky a humoresky v různých časopisech. Autor je musil chrtlit, chtěl-li z nich mít ekonomický prospěch. Přispíval do časopisů Lumír, Humoristické listy, Šotek, Pokrok, Paleček. Zejména poté, kdy zanikla v roce 1875 Pojišťovací banka. Dramatická prvotina se nedochovala. Autor
Naši furianti ji nikdy nezveřejnil. Byla prý příšerná... „pamatuji dodnes, že jeden, tuším druhý nebo třetí akt, končil tím, že hraběnka, která se setká po létech s nemanželským svým synem, jenž se stal zatím slavným zpěvákem, dá se mu poznati jako matka slovy: Tys můj panchart!! - načež opona rychle sletí... a od ukončení tohoto sliboval si Stroupežnický ohromný úspěch”... napsal o prvotině Josef Štolba, redaktor časopisu Paleček, právník a dramatik, který snad jediný hru četl. Nicméně ji Stroupežnický později přepracoval na román Cavani (1878), který měl slušný ohlas. Po zániku zaměstnavatele se vrátil na čas do Cerhonic, odolal nabídce stát se správcem statku v Adrsbachu a vrhl se do riskantního života umělce. Otec mu poskytl v Praze byt a roční penzi 800 zlatých. V roce 1878 se stal písařem na pražském magistrátě. Za zlatku denně tu vydržel „škrabat úřední listiny” čtyři roky a současně psal humoresky, epické básně a počal psát i pro divadlo. Již v roce 1875 uvedla Aréna Na hradbách komedii Noviny a karty. Pan Měsíček, obchodník měl premiéru 3. čevna 1877 v Národní aréně na Pštrosce, 20. prosince v Prozatímním divadle romantické drama Černé duše (lektor divadla jej popsal jako „prachobyčejné svinstvo”). Za uvedení hry se však přimluvil Jan Neruda a bývalý dramaturg Prozatímního divadla Jakub Arbes. Další hra-žert V ochraně Napoleona I se na profesionální jeviště nedostala. Stroupežnický byl znám tvrdou hlavou, talentem a nevšední pracovitostí. Správa Národního divadla hledala před jeho znovuotevřením dramaturga. Oslovila řadu tehdejších autorit. Mimo jiné i Svatopluka Čecha, Jana Nerudu, J. J. Kolára. Všichni s díky odřekli. 30. listopadu 1882 se dramaturgem stal Stroupežnický.
Ladislav Stroupežnický
J. Doseděl, V. Korytářová - foto ze zkoušky
Volba byla poměrně udivující. Stroupežnický byl známý, ale ne tolik jako jiní. Byl konfliktní povahy, ale první ředitel Národního divadla F. A. Šubert napsal, že na mladého dramatika upozorňoval již v roce 1880. Časopis Lumír Stroupežnického podpořil slovy, že „síly schopnější a pracovitější nalezne naše divadlo sotva”. Jiní se obávali konfliktnosti a dokonce i působení Stroupežnického zjevu uvnitř divadla. Dalším nesedělo, že se dramaturgem stává člověk, který je písařem na magistrátě. Jenže autor pozdějších Našich furiantů obstál v pohovorech a získal přímluvce i v Dr. Riegrovi, ”vůdci národa” - tedy něco jako politickou podporu. A tak se nakonec stal dramaturgem nejprestižnější národní kulturní instituce té doby.
Naši furianti Čas ukázal, že to nebylo rozhodnutí špatné. Stroupežnického působení přineslo do divadelního života hodně nového. Jeho nelehké postavení komplikovalo i to, že byl jak dramaturg, tak dramatik. Vyvolával zlobné a závistivé reakce. Byl prý nerudný, svérázný a umíněný. Bezohledně prosazoval svůj náhled na kompozici, stavbu hry, proti různým autorům. Musel být často krocen svým ředitelem Šubertem. Ani s jeho hrou Jan Výrava nejednal v rukavičkách a vedl ji k přepsání. V roce 1883, ještě před otevřením ND, byl v budově Nového českého divadla uveden jeho Zvíkovský rarášek – hra na svou dobu neobvyklá, protože ukazovala historické postavy ve směšných situacích. Vedle Našich furiantů nejhranější Stroupežnického hra. Triumf vědy se jmenovala komedie ze současnosti, po jejímž totálním propadnutí v r. 1884 nabídl autor rezignaci na místo dramaturga. Šubert ji nepřijal. Velký sen se jmenovalo historické drama z téhož roku - bylo relativně úspěšné. Výrazným úspěchem skončila hra Paní mincmistrová v r. 1885 (předloha filmu O. Vávry „Cech panen kutnohorských”). Napsal výpravnou hru Christoforo Colombo a historickou komedii V panském čeledníku v roce 1886 – odehrává se v roce autorova narození, v čeledníku cerhonického zámku. Během doby svého působení v ND si stále intenzivněji uvědomoval, že na jeviště patří skutečný život a stával se průkopníkem realistického dramatu. Nejen jako autor, který v roce 1887 napsal (premiéra 3. května) Naše furianty, ale i jako dramaturg, který se významně podílel na podobě her Gabriely Preissové, Její pastorkyňa a Gazdina roba, na Mrštíkových Maryši a jiných. Nebylo lehké se prosadit jak proti autorům, tak
Ladislav Stroupežnický proti konzervatizmu Družstva Národního divadla. Naši furianti měli úspěch u publika, ale hráli se málo-jen pět repríz po premiéře. F. A. Šubert o nich později napsal, že je považoval za „slušně propadlé”. Divácký úspěch zaznamenalo až uvedení druhé v roce 1889. Od té chvíle se na ně diváci již hrnuli. Vyvolali však diskusi o tom, zda takový reálný obraz vesnice patří na jeviště. Většinou byl počin uvítán a dokonce schválen i některými Stroupežnického oponenty. Václav Hrobčický z Hrobčic byla jeho poslední hra, jejíž premiéry se zúčastnil. Všechny další byly uvedeny až po jeho smrti – Vojtěch Žák, výtečník(1894), Na Valdštejnské šachtě (1892), nebo nebyly uvedeny vůbec – Zkažená krev a Král Třtina. V roce 1888 zemřel Stroupežnickému otec. V roce 1890 se zapřísáhlý starý mládenec oženil. 22. května si vzal herečku Annu Turkovou ze souboru ND. V témž roce mu zemřela matka. V roce 1891 chtěl z divadla odejít, protože se mu poměry v divadle zdály strašné. Nakonec zůstal. Zažil ještě úspěch ND na mezinárodní výstavě ve Vídni. V červenci roku 1892 onemocněl tyfem. 11. srpna zemřel. Na den 25 let poté, co si způsobil svá těžká celoživotní zranění. Teatrolog Jan Císař o Stroupežnickém mimo jiné napsal: „Éra Stroupežnického je érou „poetického realismu” jako ústupu pozdního romantizmu a „techniky dramatu” jako vyznání důvěry v možnost uplatňovat pevné a nepopiratelné zákony dramatičnosti. Z těchto pramenů vyrůstá praxe prvního dramaturga činohry ND a také prvního skutečného dramaturga českého divadla, jestliže touto profesí označíme schopnost porozumět vnitřnímu ustrojení, struktuře dramatického textu. /.../ Dramatik napíše Naše furianty, dra-
Naši furianti Ladislav Stroupežnický
Naši furianti Režie Štěpán Chaloupka Renata Pavlíčková Scéna Petra Krčková Kostýmy Martin Pacek Pohybová spolupráce Pavel Kotlík Světelná výprava Martin Urban Dramaturg Překlad českého textu do romštiny Miroslav Kotlár ml. Inspice: Blahoslav Franc Nápověda: Šárka Teplíková Děje se v obci Honice, okres Mirovice, kraj Písek, země Čechy, LP1869
OSOBY A OBSAZENÍ Valentin Bláha, vysloužilý voják David Punčochář Petr Pěknic Josef Habršperk, švec Filip Dubský, Jaromír Tlalka sedlák a starosta obce Honické Marie Dubská, jeho žena Milena Šajdková Václav, jejich syn Jan Meduna j. h. Petr Dubský, Filipův otec, výměnkář Jindřich Khain Jakub Bušek, Václav Helšus sedlák a první radní v Honicích Františka Bušková, jeho žena Eva Lecchiová Verunka, jejich dcera Šárka Bilíková j. h. Martin, jejich syn Blahoslav Franc
Ladislav Stroupežnický Jiří Doseděl František Fiala, krejčí Terezka, jeho žena Markéta Tallerová Krystýna, jejich dcera, 16 let Veronika Korytářová a jejich další děti Nikola Hráská, Naomi Adachi, Marie Kordová, Kristýna Čechlovská, Dominika Paukertová, Michal Sedláček, Adam Novák, Štěpán Šindelář, Filip Milichovský Matěj Šumbal, sedlák a obecní výbor Ladislav Dušek Marie, jeho žena Michaela Lohniská Marek Ehrmann, Jakub Kabeš majitel hospody v Honicích Rozárka, jeho žena Šárka Teplíková Pavel Kožený, sedlák a obecní výbor Martin Stránský Vít Musil Kašpar Šmejkal, sedlák a obecní výbor Tomáš Impseil Závodčí četníků z městečka Rotic Markýtka, zpěvačka a obchodnice Marie Štěchová j. h. První muzikant, její bratr a klarinetista Miroslav Kotlár Julia, jeho dcera, cimbalistka Julia Kotlárová Patrik Kotlár Druhý muzikant, basa Roman Grajcár Třetí muzikant, violista Tibor Beňák Čtvrtý muzikant, harmonikář Andrea Víchová, Milan Kulík, Chasa honická Maruška Procházková, Ondřej Brett, Lukáš Jedlička, Iva Dvořáková, Karel Jiroš, Alžběta Brezarová Poděkování za pomoc při realizaci inscenace: Základní umělecké škole ve Frýdlantské ulici, Romskému komunitnímu centru v Liberci, Prácheňskému muzeu v Písku, archivu Národního divadla v Praze a jmenovitě PhDr. Jiřímu Práškovi, Libuši Hájkové, Jiřímu Horáčkovi, Azalce Horáčkové, Miroslavu Kotlárovi a Martinu Veselému
Naši furianti maturg pochopí, že tu nastoupil typ dramatu, jež jeho až s brutální posedlostí požadovaným kvalitám dramatu může poskytnout a zabezpečit zcela nové životní zázemí. Tak vznikne vrchol Stroupežnického éry v činohře ND na bázi poetiky, která v daném okamžiku vývoje evropského a českého divadla zaručuje podstatě Stroupežnického dramatičnosti pevnou oporu. Jeho „ohmatávání Ibsena” svědčí o tom, že byl připraven jít dál. Jakkoliv to zní paradoxně, tento zoufale osamělý dramaturg, o němž se jeho současníci domnívali, že brání rozvoji českého dramatu, byl svou nesmlouvavostí, jež pramenila z jeho profesního poznání, připraven dokonale k tomu, aby rozuměl vývoji dramatické tvorby, jejím novým proměnám a přitom střežil, prosazoval, skutečně podstatnou dramatickou kvalitu. Právě proto je Ladislav Stroupežnický vskutku první český dramaturg.“ mur
Ladislav Stroupežnický ponocného v každé obci, kde je víc než padesát popisných čísel. O jeho volbě rozhodoval obecní výbor. V něm měli ve vsi největší vliv nejbohatší sedláci. Majetek a grunt znamenal automaticky úctu, která převyšovala úctu ke vzdělání a rozhledu. Ve hře je celá řada místních reálií: Radotice (Radobytce, do nichž patřily Cerhonice farou a školou), Písek, Čimelice, Protivín, Strakonice, písecká hospoda Na Štychu, oblíbené světice-Panna Marie Sepekovská i Svatohorská, tažení píseckého pluku do Itálie v roce 1859. Zabití Václavova bratra Josefa klade autor do bitvy u Náchoda, která o týden předcházela bitvu u Hradce Králové v roce 1866, největšího masakru ve střední Evropě v 19. století.
Honice aneb Cerhonice Naši furianti se odehrávají v Honicích, což jsou nepochybně Cerhonice, vesnička asi 15 kilometrů od Písku, den před poutí (tedy v srpnu - podle cerhonické zámecké kaple zasvěcené svatému Vavřinci) roku 1869. Přesně v tom roce (dva roky po svém úrazu) působil 19 letý autor jako hospodářský příručí cerhonického velkostatku, který patřil premonstrátskému klášteru v rakouském Schläglu. Od dětství přicházel do styku s mnoha lidmi z vesnice. Volba ponocného, pro bezpečnost vesnice a jejích obyvatel důležité osoby, se stala podnětem celé hry. Řád policie požárové nařizoval ustanovit
T. Impseil, P. Peknic - foto ze zkoušky
Naši furianti Zato slavný monolog dědečka Petra Dubského je mimo historii. Je asi kompilací různých událostí vztahujících se k tématu. Návštěvy ruského cara na Orlíku u knížete maršála Schwarzenberka (vítěze bitvy u Lipska) u příležitosti jejího druhého výročí 15. října 1815. Jejich procházky po Protivíně. Na Orlíku byl i císař František I., ale v roce 1810. Jindy se v kraji nevyskytl.
Jak je to s postavami? Filip Dubský, sedlák a starosta obce honické V té době byl starostou Cerhonic Matěj Dubský, nevlastnil dva statky, leč pouze jeden na malé vyvýšenině. Podle polohy se mu říkalo „U Vršeckých”. Manželka se nejmenovala Marie, nýbrž Kateřina. Statek měl č. p. 21 a ujal se ho syn Josef, který tedy ve skutečnosti nikde nepadl. Syn Václav, který si ve hře má vzít Verunku si ve skutečnosti nikoho nevzal a žil jako chalupník v sousedních Radobytcích. Jakub Bušek, sedlák a první radní v Honicích V čp. 44 se skutečně říkalo „U Bušků”, ale ti tam nikdy nebydleli, žil tam však rod Žáků a vedle Žákova pole stával křížek, kde se říkalo „U Bušků kříže”. Žák prý byl ale pytlák. Matěj Šumbal, sedlák a obecní výbor V době Stroupežnického se už jen chalupě č. 24 říkalo „U Šumbalů”, ačkoliv tam už bydlel někdo jiný. Pavel Kožený, sedlák a obecní výbor V Cerhonicích skutečně žil a živil se jako tesař. Kašpar Šmejkal, sedlák a obecní výbor Selský rod Šmejkalů se odstěhoval z Cerhonic již v roce 1792, ale chalupě se pořád říkalo „U Šmejkalů”.
Ladislav Stroupežnický Valentin Bláha, vysloužilý voják Vzorem se Stroupežnickému nepochybně stal policajt Valentin Bláha z městečka Mirotic, dva kilometry od Cerhonic. Josef Habršperk, švec Do Cerhonic se přiženil v roce 1840 z Blatenska, bydlel v čísle 15 a skutečně ševcoval. František Fiala, krejčí Fialovi skutečně v Cerhonicích žili a bydleli v č. p. 10, jak ve hře uvedeno. Marek Ehermann, židovský majitel hospody v Honicích Stejně se jmenoval hostinský z nedaleké vsi Dolní Ostrovec. Jeho syn Solomon, pozdější významný vídeňský lékař, studoval píseckou reálku ve stejné době jako Stroupežnický. Sami Cerhoničtí nebyli se svým obrazem ve hře spokojeni. Když spolek Domov sehrál 14. dubna 1921 v Cerhonicích na návsi, tedy v místech zcela autentických, poprvé tento kus, nechtěli se místní k postavám, z nichž některé ještě pamatovali, znát. Starý výměnkář Kučera, který pamatoval ještě Stroupežnického z dob jeho hrozného mládí, odmítl všechny hlavní postavy hry. „ Takoví lidé tady nikdy nebyli, kdepak, máme zde pořádné sedláky, ale o sobě měl napsat hru, o všech svejch darebáctvech, to bysme se nasmáli!” Podle Jiřího Práška z Prácheňského muzea v Písku
Ohlasy první premiéry Našich furiantů v kritikách Dedukovati z veselohry, která nemá jiného účelu než býti co možná nejvěrnější reprodukcí života venkovského před dvaceti lety, věci
Naši furianti jiné, jako by snad autor měl proto venkov a lid v nevážnosti, anebo jej stavěl na pranýř svého a veřejného posměchu, je buď ignorancí nejvyšší, neb slepou zlomyslností. /.../ Dobře, že se hrají hned po Našich furiantech Bodří venkované – pan Sardou (populární francouzský autor komedií, pozn. red. ) se rovněž vysmíval svým krajanům, a nejen on, nýbrž i celá řada spisovatelů, kteří chtějíce smíchem říci pravdu, byli nejen umělci, nýbrž i moralisty svého národa.. Jaroslav Vrchlický, Hlas národa V celé naší dramatické literatuře není jediné hry, jež by se v prohloubení svých figur mohla postavit po bok Našim furiantům. /.../ Naši furianti mají v dějinách české dramatické literatury své místo, neboť jsou úhelným kamenem, na němž vybuduje se naše moderní drama; poměr je týž, jako při Gogolově Revizoru. Základ je tu. Nyní jen třeba pracovníků, kteří by dovedli dále stavěti, dobré zdivo od špatného oddělovati, aby stavba byla trvalá. J. Ledecký, Česká Thálie
Ladislav Stroupežnický ...zevnější úspěch novinky byl velmi pěkný, herci i autor byli hlučně voláni a smíchu bylo dost a dost. Zlatá Praha ... zazněl nesouhlas s některými nezvykle naturalistickými scénami v prvním aktě.. M. A. Šimáček Zevnější úspěch měla tato novinka hlučný, bylo mnoho potlesku mnoho smíchu, ale také ozýval se tu a tam v obecenstvu odpor, který mohl autor předvídati. Takový krajní realismus v umění, zvláště na jevišti, budívá vždycky částečnou opozici - příkladů by se dala uvést celá řada. časopis Lumír
„.. mluva z hospody venkovské nehodí se zcela na jeviště, třeba v obraze života venkovského”. časopis Jeviště Stroupežnický jest na omylu, myslí-li si, že mluva špatná, zvrhlá, negramatická je totožná neb aspoň stejně cenná jako dialekt. K. B. Mádl, kritik ...našli se i zákeřníci, kteří popuzovali proti autoru dřív, nežli kus jeviště spatřil.. časopis Čas
J. Tlalka, E. Lecchiová, V. Helšus - foto ze zkoušky
Naši furianti Po drahný čas nevzbudil u nás původní kus rozruch tak značný, nerozvířil mínění tak živě jako Naši furianti... Rozpor soudu o novém díle Stroupežnického bylo již dobře znáti v divadle samém: první jednání vzbudilo hlavní pochvalu, ale také odpor. K. B. Mádl, kritik ...úspěch byl tím cennější, jelikož první akt nebyl dobyt bez boje... J. Vrchlický, Hlas národa
Tržba Premiéra 452,50 zlatých, první repríza 263,- zl., druhá 350,10 zl., třetí 199,30 zl., po páté byla hra stažena a znovu nastudována až o dva roky později. Naši furianti jsou výborně napsanou hrou, kterou lze hrát bez velkých úprav již více než sto let jako hru autentickou, jejíž téma i děj stále oslovují diváky, jakoby vznikla právě teď. Je to hra svým způsobem rituální. Nejde v ní o chiméru národního charakteru, jak bylo často míněno. Snad jen o to, jak se v přesně a realisticky vymezené komunitě řeší veřejné i osobní problémy, které ji charakterizují. Je to komedie se silným přídechem hořkosti. Její konflikt je mravní, ale současně navozuje otázku, co je vlastně mravnost. Snad právě tato otázka spolu se způsobem jakým je nastolována a probírána pomohla hře k její předlouhé životnosti. Furianty mají všude na světě. Ve Stroupežnického komedii jsou to ti naši, kteří tváří v tvář sobě i úkolům na ně životem kladeným volí, snad i proti své vůli, tento druh tance. S dupáními tam, kde se dupat nemusí. Proč? A rituál
Ladislav Stroupežnický se směšně opakuje, a není z něj cesty ven. Zasáhne všechno a všechno zkomplikuje. Smutek je překryt smíchem. Neřešitelné se vyřeší. Ale na jak dlouho? Bavme se dobře. mur
Noví hosté Šárka Bilíková
Narozena 30. 4. 1982 ve Valašském Meziříčí, Posluchačka 4. ročníku brněnské JAMU, obor herectví. Ve studiu JAMU, Marta, hraje v Ostrovského Výnosném místě, Polinku, Witenbergově Rodinné oslavě, Piu, v inscenaci Atreovci Trojskou Helenu a Ifigenii.
Jan Meduna
Narozen 12. 2. 1982 v Praze. (První tři léta života prožil v Liberci, kde byl jeho otec Jaromír Meduna v angažmá Divadla F. X. Šaldy.) Posluchač 4. ročníku pražské DAMU. V divadle Disk hraje Mitche ve Williamsově Tramvaji do stanice touha, Markýze a starého Otrapu v Kunderově Jakubu a jeho pánu, hostuje ve Švandově divadle v Praze s Veselými skoky se společností Studio DVA a v Divadle v Celetné.
františka
v liberci
divadlo
xavera šaldy
TECHNICKÁ SPOLUPRÁCE Vedoucí osvětlovač: Jan Doskočil Světla: Pavel Košek Zvukař: Zuzana Borodinová Miloš Vondráček Jevištní mistr: Petr Ottl Vedoucí rekvizit: Danuše Klosová Vlásenky: Alena Mikušová Vedoucí výroby scénických kostýmů: Jitka Linhartová Scénu vyrobily dílny DFXŠ pod vedením Vojtěcha Michla © 2004 náklad: 1 000 ks ředitel: František Dáňa šéf činohry: Štěpán Chaloupka redakce: Martin Urban korektura: Alena Fialová fotografie ze zkoušek: Karel Kubát grafická úprava: Stefan Canov
Veškerá práva k provozování tohoto díla zastupuje DILIA Praha cena 17 Kč
www. saldovo-divadlo. cz
