františka
xavera šaldy
K čkarozpálené na plechové střeše
Tennessee Williams
Kočka na rozpálené plechové střeše Ze života Tennesseeho Williamse 1911 – Narozen v Columbu, v jižanském státě Mississippi jako syn obchodního cestujícího (prodavače obuvi). Pravým jménem Thomas Lanier Williams. Jako chlapec hodně pobývá v rodině svého dědečka, duchovního. 1918 – Otec se stává ředitelem pobočky své firmy v St. Louis. Nešťastná rodina tam žije s ním. Tom působí mimořádně plaše a otec jej tituluje přezdívkou „slečna Nancy“. 1924 – Píše básně pro školní noviny. 1927 – Poprvé publikuje. 1929 – Začíná studovat na Missourské univerzitě. Zde vzniká pseudonym Tennessee, který mu přisoudili spolužáci. Protože odmítne navštěvovat univerzitní vojenské kurzy, otec ho přestane finančně podporovat. 1931 – Otec Tomovi obstarává práci úředníka. 1935 – Následkem psaní po nocích se Williams hroutí. Zotavuje se u matčiných rodičů. Ti mu v následujících letech pomáhají na studiích. 1938 - Absolvuje Iowskou univerzitu. 1939 – Přijímá jméno Tennessee. Poprvé navazuje homosexuální vztah. 1944 – V Chicagu je uveden Skleněný zvěřinec. 1945 - Premiéra Skleněného zvěřince na Broadwayi. Obrat ve Williamsově životě, dostavuje se úspěch a sláva. 1947 – Následuje premiéra hry Tramvaj do stanice touha, za níž získává Pulitzerovu cenu. 1948 – Vychází povídková sbírka Jedna paže. Uvedena hra Léto a dým. 1950 – Poté, co v minulých letech navštívil Řím, publikuje prozaické dílo Římské jaro paní Stoneové. 1951 – Je poprvé uvedena hra Tetovaná růže. 1953 – Premiéra hry Camino Real. 1955 – Kočka na rozpálené plechové střeše. Podruhé získává Pulitzerovu cenu. 1957 – Premiéra hry Sestup Orfeův. 1959 – Premiéra hry Sladké ptáče mládí. 1961 – Premiéra hry Noc s leguánem.
Tennessee Williams
Tennessee Williams
1963 – Umírá na rakovinu Frank Merlo, Tennesseeho dlouholetý intimní přítel. V následujících letech upadá do deprese, s níž se snaží bojovat alkoholem a léky. Touto kombinací se jeho stav zhoršuje. Teprve v sedmdesátých letech se dostaví nová energie a opět hodně píše. 1973 – Poskytuje interview časopisu Playboy, kde otevřeně hovoří o své homosexualitě. 1974 – Vychází prozaická sbírka Osm smrtelnic posedlých. 1975 – Vydává Paměti. 1983 - Nešťasnou náhodou umírá v hotelovém pokoji v New Yorku následkem zadušení. Tennessee Williams si přál být pohřben do moře. Jeho hrob však leží v St. Louis, ve městě, které nenáviděl.
Kočka na rozpálené plechové střeše Tennessee Williams o sobě Jak pracuji ...Rád jsem v domě úplně sám a v kuchyni u kafe dumám o tom, s čím se chystám začít. Mívám obvykle rozděláno víc věcí najednou a tak se rozhodnu, do které se právě dnes pustím. Jdu do studia. Tam si většinou dám trochu vína. A pak se opatrně vracím k tomu, co jsem psal včera. Je jasné, že po jedné nebo dvou sklenkách vína mám sklony k výstřednosti. Inklinuji ke krajnostem, protože při psaní popíjím. Příští den budu hodně škrtat… Má práce je, pokud jde o city, autobiografická. Nemá žádné vazby na konkrétní události mého života, ale odráží jeho emocionální průběh. Zkouším psát každý den, protože není jiné útěchy, než je psaní. Když procházíte nešťastným obdobím, hroutí se vám vztah, zemře někdo, koho milujete nebo když cokoliv jiného naruší váš život, můžete se utéct jedině ke psaní. Ale když deprese dosáhne rozměru nemoci, znemožňuje dokonce i práci. Těsně potom, co zemřel Frank Merlo, jsem byl takto paralyzován, neschopný psát, dokud jsem nezačal brát amfetaminy. Pak jsem pracoval posedle. Mohli byste existovat bez psaní? Já ne… Kdo mě ovlivnil? Kteří autoři mě jako mladého ovlivnili? Čechov. A z dramatiků? Čechov. Jako autor příběhů? Čechov. D. H. Lawrence taky, svým duchem, samozřejmě, svým chápáním sexuality a života vůbec. Homosexualita Nikdy jsem nepovažoval za nezbytné o ní psát. Tahle otázka nikdy neopanovala mou mysl vyjma mého soukromí, osobního života. Pokud jde o mou práci, našel jsem velké zalíbení v ženské psychice. Ženská osobnost, emocionalita, pocity a trápení. …Osobně mám raději ženy než muže. Vyhovují mi víc než muži. Myslím,
Tennessee Williams že mezi lidmi, kteří mě milovali, převažují ženy asi pětinásobně… Křesťanství …Mé hry jsou plné křesťanských symbolů. Hluboce, hluboce křesťanských. Ale to je představa Krista, jeho krásy a čistoty a jeho učení, to ano… ale nikdy jsem nepřistoupil na představu, že život, který žijeme, pokračuje po smrti. Ne. Věčné kulové, to si myslím… Smrt Každý se jí obává, ale já už tolik ne. Začínám se s ní smiřovat. Ale nesmířím se s umíráním, dokud nedokončím svou práci. Mám velmi silnou vůli. Během posledního roku přišly chvíle, kdy nebylo daleko k mému odchodu. Ale má vůle mě přinutila pokračovat, protože jsem dosud nedokončil práci. (vybráno a kráceno)
Tennessee Williams o Kočce na rozpálené plechové střeše: Tato hra nemá v úmyslu řešit psychologické problémy jediného člověka, ale snaží se na příběhu několika lidí zachytit skutečnou povahu lidských zážitků – ty nejasně mihotavé, efemérní – ale tak explozivní! – reakce mezi živými lidskými bytostmi za bouřkových mračen kritického střetnutí – to je ten pták, kterého chci chytit do sítě této hry! V každé hře by měla být při odhalování jednotlivých charakterů ponechána značná dávka tajemnosti, stejně jako je tomu v životě, jako je tomu dokonce i při odhalování vlastního charakteru. To ovšem nezprošťuje dramatika povinnosti pozorovat a zkoumat tak přesně a tak do hloubky, nakolik je to jeho právem, to by však nemělo vést k ukvapeným závěrům, které ze hry dělají jenom hru a ne léčku, do níž má být zachycena pravda lidského zážitku.
Kočka na rozpálené plechové střeše Barevná poezie plná šedi Když se v padesátých letech začala na světových jevištích objevovat Kočka na rozpálené plechové střeše, Jan Werich zaujal k této hře odmítavé stanovisko. Napsal: „Zdá se mi, že vulgarizování psychoanalýzy v USA vedlo k velkým omylům estetickým… Vcelku myslím, že je to móda. Až to přejde, tak snad z toho začnou dělat divadlo.“ „Když člověk žije s někým, koho miluje, může si připadat opuštěnější, než když žije úplně sám! – Když tě totiž ten, koho ty miluješ, nemiluje.“ T. Williams/Kočka na rozpálené plechové střeše Tento soud je příkrý a snad neprávem. Werichovo postěžování si na „nedostatek divadelnosti“ však nemusí svědčit ani tak o Williamsových hrách samotných, jako spíš o nebezpečích spojených s jejich inscenováním. Zuzana Sílová si ve své stati o uvádění Williamsových her na českých jevištích (Disk 5/ září 2003) všímá, že ačkoliv kritika většinou vysoce hodnotí herecké výkony, inscenace „inklinují k televizní zploštělosti“ a setrvávají na pozicích psychologicko-realistického divadla. Že by přece jen nedostatek divadelnosti? Při čtení her Tennesseeho Williamse naopak upoutá to, jakou důležitost autor věnuje atmosféře. Podobně jako Čechov počítá se zvuky za scénou, navíc myslí na rytmizaci a melodičnost hlasu svých postav, Bricka dokonce nechává zpívat (kontrastně k probíhající situaci). V Noci s leguánem, jedné z nejpoetičtějších her jaké kdy napsal, přirovnává postavy hry k Rubensovým obrazům: „Mašírují z pláže a vypadají jako nějaké oživlé plátno od Rubense. Jsou všichni skoro nazí, růžoví a bronzoví od slunce. Ženy na sebe navěšely girlandy ze světlezelených chaluh, které se mokře lesknou, a wagnerovský novomanžel troubí na velkou lasturu.“ Kočka na rozpálené plechové střeše prokazuje spíš Williamsovu schopnost realistického až naturalistického pozoro-
Tennessee Williams vání skutečnosti. Ale myslím, že o Brickovi, usrkávajícím neustále whisky, která mu pomáhá neslyšet a nevidět, může docela dobře platit autorská poznámka věnovaná Shannonovi a Hannah z Noci s leguánem: „Shannon ani tak nenaslouchá jejím slovům jako spíš jejich tónu a kadenci jejího hlasu.“ Také intonace Margarety v Kočce na rozpálené plechové střeše podle Williamse vyžaduje jemné čarování s hlasem: „Margareta protahuje slova, ale mluví rychle. Při delší řeči dostávají její věty kadenci, která připomíná kněžskou manýru při liturgickém zpěvu, jednotlivé fráze téměř zpívá a své věty doříkává už takřka bez dechu, takže se musí pokaždé honem nadechnout.“ A dále přidává: „Skoro od každého kromě Margarety by takové řeči zněly nesympaticky, ale od Margarety to zní kupodivu humorně, protože přitom neustále mrká a hlas se jí chvěje smíchem, který je v podstatě dobromyslný.“ Prostředí a situace, které „Mlčením se všechno jen zvětšuje. Roste to, hnisá a nakonec je z toho zhoubný nádor.“ T. Williams/Kočka na rozpálené plechové střeše Williams v Kočce popisuje, jsou sice zcela realistické, ale ze způsobu, jak je popisuje, prostupuje výsostně básnické a barvité vidění: „…bambusové žaluzie vrhnou po pokoji dlouhé, zlatem vroubené stíny,“ o Brickově duši píše: „…tato klidná hladina se však tu a tam zčeří a něco pod ní probleskne, jako když se zčistajasna zablýská z modré oblohy…“ nebo „…taťkův obličej se zakrabatí jako rozpukaná žlutá omítka, která se má v nejbližší chvíli rozpadnout na prach. Na obloze se objeví záře.“ Cítím velmi silně, že Williamsova obrazotvornost byla vždy nesmírně komplexní. Jeho nadmíru senzitivní povaha mu umožnila vnímat jemné obrysy okolního světa, druhých lidí i sebe samého a spisovatelské nadání mu poskytlo příležitost si tyto emocionální zážitky znovu vyvolávat a také je vytvářet. Sám napsal, že pravda, život a realita jsou organické věci, které básnická imaginace představuje nebo vyvolává pouze skrze transfor-
Kočka na rozpálené plechové střeše
Tennessee Williams
Tennessee Williams OSOBY A OBSAZENÍ
Margareta: Veronika Korytářová
K čkarozpálené na plechové střeše
Brick: Tomáš Impseil Mae: Jana Kabešová-Vojtková Mamka: Eva Lecchiová Taťka: Ladislav Dušek
Překlad: Luba a Rudolf Pellarovi Režie: Petr Hruška Scéna: Adam Pitra Kostýmy: Eva Pitrová Dramaturgie: Tomáš Syrovátka Jazyková spolupráce: Karel Svátek
Důstojný pán Tooker: Martin Polách
Inspice: Blanka Schieblová Nápověda: Šárka Teplíková
V inscenaci jsou použity hudební nahrávky z alb:
Premiéry dne 8. a 9. října 2004 v Šaldově divadle
Gooper: Martin Stránský Doktor Baugh: Jindřich Khain V dalších dětských rolích alternují: Vlastimil Barák, Kryštof Hájek, Lucie Hakenová, Leoš Kopecký, Anička Korytářová, Tereza Kuncová, Bára Merglová, Matěj Stránský, Jitka Svobodová, Blanka Šindelářová
ARTIE SHAW: 100 ANOS DE SWING SOUTHERN BLUES MILES DAVIS: LOVE SONGS THELONIUS MONK: THELONIUS ALONE IN SAN FRANCISCO
Kočka na rozpálené plechové střeše maci, skrze přetvoření do jiných forem, než jaké představuje pouhá zjevná zkušenost. Nevnímal své psaní jako odraz skutečnosti, ale jako její obraz. Toužil po plastickém divadle, které nahradí vyčerpané realistické konvence. V jedné z autorských poznámek v Kočce na rozpálené plechové střeše (v programu je otištěna – viz T. W. o Kočce…) zmiňuje nepolapitelnost toho, co chtěl v této hře zachytit. Jeho velký vzor D. H. Lawrence v knize Apokalypsa napsal: „Člověk přemýšlel a stále ještě přemýšlí v obrazech. Jenže dnes naše obrazy nemají téměř žádnou emocionální hodnotu. Vždycky toužíme po nějakém „závěru“, po nějakém konci, vždycky chceme ve svých mentálních procesech dojít k nějakému rozhodnutí, k uzavřenosti, k závěrečné tečce. Získáváme tím pocit uspokojení. Veškeré naše mentální vědomí je pohybem vpřed, pohybem rozděleným do jistých etap, stejně jako jím jsou naše věty, v nichž každá tečka je milníkem, který zaznamenává náš „pokrok“– to, že jsme někam dospěli. Spolu s naším mentálním vědomím pokračujeme pořád dál a dál. Jenže žádný cíl pochopitelně neexistuje. Vědomí je konečným účelem samo o sobě…“ Williamsovy ústřední postavy odpovídají podobnému vidění světa. Do jejich vědomí nelze zcela proniknout, nedokáží to ani ony samy, ani žádná z dalších postav. Bohatost Williamsových „obrazů“ však poetičností, barvitostí, melodičností, múzičností nekončí. Zcela zásadní složku v jeho hrách – a to i podle americké kritiky – hraje humor. Sám Williams svůj humor charakterizuje jako černý. U některých jeho postav se objevují dokonce i karikující a groteskní rysy. Naturalistické vidění člověka jako těla, které se nijak neliší od zvířecího mechanismu (viz repliky Taťky v Kočce) se tak kdesi v pozadí lehce prostupuje s expresivním laděním figur Goopera a Mae nebo pana faráře, kteří doslova připomínají krkavce a supy, nebo „bezkrké zrůdičky“, jak Margareta „Každej lidskej tvor sní o věčným životě, jenže na zemi, a ne až v nebi.“ T. Williams/Kočka na rozpálené plechové střeše
Tennessee Williams „Věřím, že mezi lidmi se dají prolomit přehrady, takže mohou jeden k druhému, byť jenom na jednu noc.“ T. Williams/ Noc s leguánem pojmenovává jejich děti. (Dravého ptáka připomíná Williamsovi i hrdinka paní Stoneová v jeho nejznámější próze.) Humor zde však není komediálním cílem, ale spíš znakem divadelnosti Williamsových her. Básnivost nebyla jen vlastností Williamse dramatika. Některé jeho povídky ukazují dokonalou symbiózu naturalizujících vykreslení života na okraji společnosti s citem pro magičnost a básnivost života. Doslova bych řekl, barvy ukryté v šedi oprýskaných omítek… Podobné bohatství si nesou i Williamsovy postavy. Většinou se jedná o lidi osamělé, kteří byť žijí s nějakým blízkým člověkem, opravdový naplněný vztah jim bolestně chybí. To však neznamená, že v jejich životě není přítomná láska v té nejčistší podobě. Jejich touha je totiž obrovská a touha jakoby ztělesňovala nutnost lásky, které se nedostává. Chybějící city jsou o to více patrné, čím jsou neskutečnější a vzdálenější. Bolest a smutek dávají člověku prožívat své emoce hlouběji, než to mnohdy dokáže štěstí. Podobnou rozporuplnost ukrývají i dějiště Williamsových textů. Jeho hry i povídky se často odehrávají v domácnosti, ale také v hotelích, ubytovnách, podnájmech. Životy postav, do kterých se Williams vtělil, pronásleduje buď dusivá atmosféra rodinných vztahů, která jim nenechá svobodně dýchat, nebo jsou to štvanci odsouzení k osamělosti, přelétavosti, těkání, existenciální neukotvenosti. Obraz světa a lidského života, který se nad Williamsovým dílem vznáší, má odstín té nejhlubší existenciální skepse. Zdá se, že není východisek, není volby. Citlivý a vnímavý člověk je k existenciální úzkosti ze své přirozenosti odsouzen. To je predestinace, byť nemá nic společného s vinou, hříchem. Tyto kategorie Williams podle svých vlastních slov neuznává. Nemožnost volby jakoby vysvítala i z pomyslného dialogu postav napříč Williamsovými hrami. Takový dialog na dálku vede Blanche z Tramvaje do stanice touha a
Kočka na rozpálené plechové střeše Hannah z Noci s leguánem. Promiskuitní Blanche je veskrze opakem staré panny Hannah, alespoň pokud jde o přístup k životu, o cestu, již zvolila. Bezvýchodnost a zkáza je ale u obou žen stejná. Blanche zakrývá pravdu a vyhledává život ve stínu iluzí, malířka Hannah odhaluje pravdu sobě i jiným. Jedna ani druhá cesta však nevedou ke štěstí. Snažení postav v Kočce na rozpálené plechové střeše o vzájemné porozumění nemá šanci na úspěch. Jakoby se vždy ti nepraví snažili o nepravé věci, o to, o co ten druhý právě v jejich přítomnosti nestojí. Margareta usiluje o Brickovu lásku, on ji však odmítá. Taťka cítí náklonnost k Brickovi, jemuž na ní, na rozdíl od Goopera nezáleží. Gooper i Mae usilují o přízeň Mamky, „… když se dva přestanou milovat, vybují v nich ohromná vášeň pro prachy…“ T. Williams/Sestup Orfeův zatímco ona se vidí v Brickovi, a nakonec se přimkne k Margaretě, Taťka touží po tělesném životě ve chvíli, kdy nad ním nemoc podepsala rozsudek smrti, snaha pana faráře vymodlit si dar působí téměř komicky beznadějně… Kompozice hry v tomto smyslu trochu připomíná Sartrovo S vyloučením veřejnosti, kde „peklo jsou ti druzí“. Jeden druhému jsme peklem, připravujeme si peklo, ale jsme odsouzeni spolu žít. Dítě, které snad v závěru hry počnou Brick s Margaretou, se nezrodí z lásky, ale symbolizuje neměnnost stavu, který nastal. Člověk se rodí k beznaději plný touhy a smyslu pro barevnost šedého světa kolem nás … ts
Svět skrytých pravd a lží Kočku na rozpálené plechové střeše napsal Tennessee Williams, jeden z nejvýznamnějších amerických a světových dramatiků, v první polovině padesátých
Tennessee Williams let minulého století. V roce 1955 byla poprvé uvedena na Broadwayi v režii Elii Kazana* a o něco později byl podle stejnojmenného scénáře natočen film s Elizabeth Taylorovou v titulní roli Maggie. Kočkou v Kočce na rozpálené plechové střeše je Maggie (Williams ji na různých místech pojmenovává „Maggie the Cat“ – kočka Maggie). Maggie je manželPůvodní plakát ke známé filmové kou Bricka, druhoadaptaci s Paulem Newmanem a rozeného syna na Elizabeth Taylorovou v hlavních rakovinu umírajícího rolích pana Pollitta a paní Pollittové (Mamka), majitelů jedné z největších plantáží v deltě Mississippi, jevišti většiny Williamsových „jižanských tragédií“. Plantáž a smrt otce jsou ústředními body dramatu, kolem nichž se vše točí. Odchod otce pochopitelně úzce souvisí s dědictvím jeho majetku, o nějž usilují jak Gooper, prvorozený syn, tak Maggie. Hra stojící na základech boje o vlastnictví, jenž je pro* Tříaktová hra byla po dopsání předána Eliu Kazanovi k jevištnímu ztvárnění. Historie textu však tímto přeposláním nekončila. Kazan, Williamsův dvorní režisér, nespokojený s třetím jednáním, v němž se neobjevuje jedna z ústředních postav – Taťka (Big Daddy), žádal po Williamsovi přepracování. Kazanovi kromě nepřítomnosti Taťky vadily ještě dvě věci: chybějící vnitřní vývoj u Bricka, mladšího ze synů Taťky Pollitta, a nedotažené propracování postavy Maggie, jejíž jednání mělo v divákovi dle Kazana jasněji vzbuzovat náklonnost a pochopení. U Williamse, který vyjma poznámky k Maggie, s Kazanem nesouhlasil, převládla touha po uvedení a třetí dějství přepsal. Nicméně toto premiérové „broadwayské“ dějství zůstává do budoucna pouze dějstvím dodatečným (tak je tomu například i v souhrnné reprezentativní edici Williamsova díla Plays (1937–1955).
Kočka na rozpálené plechové střeše „Člověk se nemá stydět za to, že se liší od druhých.“ T. Williams/Skleněný zvěřinec sycen skrytými pravdami, záludnými narážkami a lžemi (slovo prolhanost či licoměrnost se neustále ve hře vracejí jako refrén), na sebe však nabaluje další, intimnější boje umístěné ve vnitřním teritoriu postav, výsostném Williamsově prostoru. Maggie nebojuje jen o majetek, ale, a to zejména, i o ztracenou Brickovu přízeň. Ten, závislý na alkoholu, odmítá Maggie fyzicky i duševně milovat. Kořeny jejich neradostného soužití sahají do minulosti, k potlačeným skutečnostem, skrytým pravdám a lžím, které pozvolna vyplouvají na hladinu. Brickův odpor k Maggie, doprovázený vnitřním tlením za přispění alkoholu (další způsob lhaní), je během hry postupně ozřejmován jako důsledek Brickova vřelého vztahu k příteli Skipperovi. Skipper, který v sobě objevil prostřednictvím sexuálního styku s Maggie homosexuální orientaci, toto poznání neunesl a podobně jako manžel Blanche v Tramvaji do stanice touha spáchal sebevraždu. Pohřbená událost, která narušila vztah Bricka s Maggie, však tento zoufalý pár neopustila. Naopak, čím víc je potlačována, tím víc je přítomna. To je ústřední poselství Williamsovy hry-boje o výdrž na rozpálené plechové střeše: odkrývání skrytého a potlačeného, přiznávání smrtelného, odmítání povrchního a vyslovování pravdivého za cenu jakékoli bolesti. Williams by k tomu dodal: „Samozřejmě vím, že jsem občas počítal s až přílišným pochopením a zájmem těch, k nimž jsem promlouval příkře. Vedlo to k mnoha odmítnutím, jež byla bolestivá a drahá natolik, že mě měla inspirovat k větší obezřetnosti. Ale když zvažuji jednu věc s dru„Když vběhneme do nějaké místnosti a zase z ní bezcílně vyběhneme, protože nebylo proč tam vejít, ale taky nebylo proč z ní zase odejít, to je těkání. Těkání je všechno, co děláme bezdůvodně. Ale má vůbec něco nějaký důvod? Člověk si ovšem vždycky může nějaký důvod vymyslet, to ano, a některé vypadají přijatelně.“ T. Williams/ Římské jaro paní Stoneové
Tennessee Williams hou, lehké sympatie s těžkým respektem, jazýček jde vždy tím samým směrem. I když riskuji, že se ke mně někdo otočí zády, nehodlám s lidmi mluvit o povrchnostech jejich životů, kterými se známí baví při všedních společenských příležitostech.“ (Martin Pšenička, pedagog Masarykovy univerzity Brno)
„…hoře budí upřímnost…“ T. Williams/Tramvaj do stanice touha Kočka na rozpálené plechové střeše je první režií Petra Hrušky v Liberci. S Divadlem F. X. Šaldy byl však spjat už v minulosti. Konkrétně na začátku devadesátých let jako dramaturg. Později působil v téže funkci v Mladé Boleslavi a v Divadelním spolku Kašpar. Zároveň začal režírovat a příležitostně i hrát. Jako student DAMU se autorsky podílel na dramatizaci Škvoreckého Miráklu, který jsme nedávno uváděli v Malém divadle. Režisér Miráklu Petr Palouš a dramaturg Martin Urban znají Petra Hrušku ještě ze školy – Petr Hruška byl na DAMU jejich žákem. V současnosti vede soukromé Divadlo Na Prádle v Praze, které se postupně vzpamatovává z následků povodně. Zde také v poslední době režíroval Lorcovu Pláňku a hru afrického dramatika Makhélého s názvem Bajka o lásce, pekle a márnici. (Mimochodem stejný text nastudovala v Českém rozhlase Lída Engelová, pravidelný host DFXŠ). Divadlo Na Prádle se věnuje i dalším kulturním aktivitám a vlastní i galerii a kavárnu. Příležitostně Petr Hruška přijímá režie mimo své divadlo, v loňské sezóně nastudoval s K. Brožovou, J. Langmajerem a dalšími francouzskou komedii A do pyžam, která se pravidelně hraje v Divadle Bez zábradlí. Čtyřicátník Petr Hruška žije v Praze a má syna Matouše…
„Lidský stvoření je obyčejný zvíře, jenže fakt, že stejně umře, nijak nezvětšuje jeho soucit s vostatníma.“ T. Williams/Kočka na rozpálené plechové střeše
františka
v liberci
divadlo
xavera šaldy
TECHNICKÁ SPOLUPRÁCE Vedoucí osvětlovač: Jan Doskočil Světla: Pavel Košek Zvukař: Zuzana Borodinová Pavel Košek Jevištní mistr: Petr Ottl Vedoucí rekvizit: Danuše Klosová Vlásenky: Alena Mikušová Vedoucí výroby scénických kostýmů: Jitka Linhartová Scénu vyrobily dílny DFXŠ pod vedením Vojtěcha Michla © 2004 náklad: 1 000 ks ředitel: František Dáňa šéf činohry: Štěpán Chaloupka redakce: Tomáš Syrovátka korektura: Alena Fialová grafická úprava a fotografie: Stefan Canov
Veškerá práva k provozování tohoto díla zastupuje DILIA Praha cena 14 Kč www. saldovo-divadlo. cz
