FRANK McDONOUGH
GESTAPO MÝTUS A REALITA HITLEROVY TAJNÉ POLICIE
VYŠEHRAD
THE GESTAPO The Myth and Reality of Hitler’s Secret Police Copyright © Frank McDonough, 2015 Translation © Jindřich Manďák, 2016 ISBN 978 ‑80 ‑7429 ‑742-7
OBSAH
Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Kapitola 1 P O Č Á T K Y G E S T A P A . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 Kapitola 2 M U Ž I A M E T O D Y G E S T A P A . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 Kapitola 3 D O H L E D N A D N Á B O Ž E N S K O U V Í R O U . . . . . . . . . . . . . . . 68 Kapitola 5 U D Á V E J B L I Ž N Í H O S V É H O . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133 Kapitola 6 R A S O V Á V Á L K A P R O T I „ S O C I Á L N Í M O U T S I D E R Ů M “ . 160 Kapitola 7 P R O N Á S L E D O V Á N Í Ž I D Ů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190 Kapitola 8 G E S T A P O P Ř E D S O U D E M . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 220 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 249 Slovníček německých výrazů a organizací . . . . . . . . . . . . . . . . 269 Prameny a bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 271 Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 287 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 289
KAPITOLA 6
RASOVÁ VÁLKA PROTI „SOCIÁLNÍM OUTSIDERŮM“
V prvních letech Hitlerovy vlády bylo ústředním cílem gestapa zni‑ čení politické a náboženské opozice. Počínaje polovinou třicátých let začal nacistický režim k vykreslení svých šíře definovaných „raso‑ vých nepřátel“ používat pseudoeugenických termínů. Rasová hierar‑ chie byla nastavena od „nejhodnotnějších“ po „nejméně hodnotné“ členy nacionálního společenství. Z práce gestapa se teď stával spíše jakýsi kooperační podnik, který zahrnoval kriminální policii (kripo) a širokou řadu sociálních a zdravotních pracovníků, kteří byli všichni určení, aby se zabývali široce definovanou skupinou zvanou „spole‑ čenští outsideři“. V roce 1937 definoval Reinhard Heydrich roli gestapa a kripa ote‑ vřeně rasovými výrazy: Celková odpovědnost tajné policie [SIPO] je ochránit německý Volk jako celistvou entitu, jeho životní sílu a instituce před jakýmkoli typem destrukce či dezintegrace. Defenzivně musí odrážet útoky všech sil, které by mohly jakkoli oslabit nebo zničit zdraví životní síly… Ofenzivně musí vyšetřit a tak předjímavě bojovat proti všemu opozičnímu, aby se tato opozice nemohla vyvinout v něco destruktivního a dezintegračního.1
Ti, kdo byli klasifikováni jako stojící mimo idealizované, rasově čisté nacionální společenství (Volksgemeinschaft), se od té chvíle stanou terčem kruté bezohlednosti. Mezi tyto lidi široce definované jako „asociálové“ patřili: notoričtí zločinci, homosexuálové, pacha‑ telé sexuálních deliktů, prostituti a prostitutky, dlouhodobě neza‑ městnaní, alkoholici, žebráci, mladiství delikventi, pouliční gangy
160
a cikáni. Návrh zákona o „Zacházení s nepřizpůsobivými osobami“ definoval „sociální outsidery“ jako jedince, kteří: 1. Ukazují, že svou osobností nebo způsobem života, a především jakýmkoli neobvyklým nedostatkem intelektu či charakteru nejsou schopni vlastními silami vyhovět minimu požadavků, které na ně klade národní společenství; 2. (a) kvůli neochotě pracovat či ledabylosti vedou bezcenný, rozhazo‑ vačný nebo neuspořádaný život, a představují tudíž břemeno nebo nebezpečí pro společenství; nebo mají ve zvyku nebo sklon žebrat nebo toulat se, zahálet, krást, pod‑ vádět či páchat jiné méně závažné přestupky nebo se oddávají nad‑ měrnému pití nebo z kterékoli z těchto příčin nedokážou dostát své povinnosti uživit se; nebo (b) trvalou nevraživostí či svárlivostí narušují klid ve společenství; 3. vykazují svou osobností nebo chováním, že mají mentální dispozice k páchání závažných přečinů.2
Celá desetiletí před nástupem nacistů k moci pseudovědecká dis‑ ciplína zvaná eugenika tvrdila, že pouze selektivní šlechtění může zredukovat počet kriminálních a asociálních jedinců ve společnosti. Termín „eugenika“ poprvé razil britský vědec Francis Galton. Fráze „rasová hygiena“ byla poprvé použita roku 1895 v knize němec‑ kého lékaře Alfreda Ploetze, která obhajovala tvrzení o nadřazenosti německé „árijské“ rasy. Eugenické ideje byly populární i v řadě jiných zemí. Mnozí biologové dospěli k závěru, že lidské odlišnosti jsou dědičné a neměnné. Z toho vyplývalo, že lidské pokolení se může zkvalitnit pouze šlechtěním, jako je tomu u dostihových koní či elitních psích plemen. Eugenika se stala nejen populárním, ale i váženým oborem a pohlíželo se na ni jako na moderní a podlože‑ nou vědu. V Británii byla v roce 1902 založena Eugenická společ‑ nost. V roce 1909 jmenovala londýnská University College profesora eugeniky. Zákony o sterilizaci byly zavedeny ve Švýcarsku (1928),
161
Reinhard Heydrich, čelná postava ve vedení gestapa, SS a SD.
Dánsku (1929) a Norsku (1934). Ve Švédsku platily zákony o steri‑ lizaci až do roku 1975. Nejrozsáhlejší sterilizační program se reali‑ zoval v USA, kde ne méně než třicet devět amerických států, počí‑ naje Indianou v roce 1899, sterilizovalo duševně a tělesně postižené. Počet sterilizovaných lidí v USA v letech 1907 až 1932 se odhaduje na 12 145.3 Sociální politika cílená na zlepšení „rasového potenciálu“ se praktikovala i v mnoha dalších zemích jako v Číně, Brazílii a Indii.4 V roce 1920 dva němečtí lékaři – Karl Binding a Alfred Hoche – publikovali knihu s názvem Svolení k zničení života, který si nezasluhuje existovat. Rozeznávala řadu jedinců bez „společenského či hos‑ podářského významu“, především „nevyléčitelné idioty“ a duševně postižené. Autoři rovněž navrhli, že by nevyléčitelně nemocní měli získat právo na asistovanou sebevraždu. Vedoucí nacističtí předsta‑ vitelé tyto myšlenky s vervou podporovali a chtěli je prosadit v pří‑ padě, že se dostanou k moci. Stali se z nich vášniví stoupenci teorií
162
eugeniků. Hitlerův utopický slib vytvořit bezkonfliktní a rasově čisté „národní společenství“ padl do noty především voličům ze střední vrstvy, jimž připadal tvrdý postoj nacistické strany vyjadřovaný slovy zákon a pořádek velmi atraktivní. „Vysvětlení, které podávali na shro‑ mážděních strany,“ vzpomíná jedna žena z Düsseldorfu, „vypadalo často takhle: Z ulic musí zmizet lůza! Recidivisté, sexuální delikventi a paraziti na lidovém společenství… budou převychováni v táborech, aby poctivě pracovali. Naučí se kázni a čistotě.“5 V roce 1933 během několika dní po uchopení moci nacisty vyhlá‑ sil ministr vnitra Frick priority sociálních výdajů nové vlády. Peníze budou určeny všem „rasově nezávadným a zdravým lidem“, ale dojde k přísným programovým škrtům veřejných výdajů pro ty, kteří budou zařazeni jako „méněcenní a asociální“, a bude uplatňována nová radikální politika, aby se „zabránilo reprodukci těžce postižených lidí“.6 Dne 14. července 1933 byl publikován návrh Zákona na pre‑ venci šíření potomstva s dědičnými chorobami. Vstoupil v platnost od 1. ledna 1934. Zaváděla se povinná sterilizace pro každého, kdo trpěl vrozenou slaboduchostí, schizofrenií, maniodepresivní psychózou, epilepsií, Huntingtonovou chorobou, dědičnou slepotou, hluchotou a těžkým fyzickým postižením. Poskytovala se též možnost určit ke sterilizaci i alkoholiky. Následné dodatky učinily z úzce definovaného medicín‑ ského opatření pravidlo, které dovolovalo lékařům a orgánům sociální péče odvolávat se při sterilizaci na „sociální příčiny“. Kolem 60 pro‑ cent těchto sterilizovaných bylo označeno za „slaboduché“. Odhady celkového počtu lidí, kteří byli v nacistickém Německu sterilizováni v letech 1933 –1945, sahají od 350 000 do 400 000. Prvním krokem u každého případu sterilizace bylo doporučení lékaře ze státního zdravotnického zařízení nebo ředitele státního ústa‑ vu pro duševně choré, pečovatelského ústavu nebo věznice. Sociální pracovníci se probírali lékařskými záznamy, školními vysvědčeními a zaměstnaneckými a policejními záznamy. Osoba navržená ke steri‑ lizaci pak dostala dopis, který obsahoval datum objednání u místního lékaře. Během prohlídky lékař rozhodl, zda bude pacient sterilizován,
163
či nikoli. Ke spravování tohoto systému bylo zřízeno celkem 220 sou‑ dů dědičného zdraví. Předsedali jim dva lékaři ze státních zdravot‑ nických zařízení a právník. Dalších 18 soudů projednávalo odvolání. Odvolání musela být vyřízena do jednoho měsíce. Oficiální statistiky sestavené Říšským ministerstvem vnitra uka‑ zují, že v roce 1934, v prvním roce platnosti zákona, bylo násilně sterilizováno 32 628 lidí. Z nich bylo 17 070 (52,9 procenta) klasi‑ fikováno jako „slaboduší“, 8194 (25,4 procenta) označeno za „schi‑ zofreniky“ a 4520 (14 procent) byli epileptici. Z ostatních jich bylo 201 slepých a 333 hluchých.7 Proti příkazům povinné sterilizace bylo podáno 4000 odvolání, ale pouze 441 z nich bylo úspěšných. Procedura u odvolacích soudů často trvala méně než patnáct minut kvůli vysokému počtu případů, které byly každý den na pořadu. Muži byli sterilizováni vasektomií a ženy podvázáním vejcovodů.8 Zhruba 5000 žen zemřelo na pooperační komplikace způsobené touto složi‑ tou chirurgickou procedurou. Někteří horliví místní lékaři, kteří se snažili zavděčit svým nacistic‑ kým chlebodárcům, začali jednostranně navrhovat své vlastní pacien ty. V roce 1942 bylo 38 000 německých lékařů členy nacistické stra‑ ny, což představovalo přes 50 procent celkového počtu.9 Jeden lékař úspěšně navrhl sterilizaci mladé ženy, která měla dvě „nelegitimní“ děti. Pak zapátral v zázemí její rodiny a navrhl deset jejích příbuzných. Maria von Linger vzpomínala, že její strýc trpěl těžkými depresemi a pokusil se spáchat sebevraždu: „Pokus se nezdařil. Jeho lékař pří‑ pad ohlásil místnímu ústavu národního zdraví. A strýc musel pod‑ stoupit sterilizaci. Zažil životní otřes. Byl to velmi pohledný muž.“10 V roce 1937 žádali státní úředníci rodinné lékaře, aby při poho‑ vorech s kandidáty na sterilizaci kladli otázky týkající se jejich pro‑ fesního života, jejich prostředí a zda si dokážou poradit se životem. K procesu rozhodování o sterilizaci byly připojeny inteligenční testy, které zahrnovaly otázky týkající se obecných znalostí, jako například „Kdo objevil Ameriku?“ nebo „Kdy se narodil Kolumbus?“ Lékaři v prvé řadě navrhovali ke sterilizaci jedince pocházející z chudých vrstev dělnické třídy. Ti lépe situovaní mohli v boji proti povinné
164
sterilizaci zaměstnat advokáty. V Hamburku dokonce skupina členů akademické obce vypracovala mapu asociálů ve městě. Upozornila, že největší koncentrace „asociálů“ je v drsné chudinské přístavní čtvrti, která byla dřív komunistickou baštou.11 Kritéria používaná u sterili‑ zace většiny tělesně zdatných lidí byla tak pružná, že je bylo možné aplikovat prakticky na kohokoli. U policejních, sociálních, akade‑ mických a lékařských kruhů se stále více prosazovalo přesvědčení, že asociální chování je dědičný rys. Důvody pro sterilizaci uváděné lékaři byly víc a víc diktovány zcela evidentními, a obzvlášť třídními předsudky. Poznámky jednoho lékaře ve věci doporučení k nařízení sterilizace u místního pobudy na základě „morální slabomyslnosti“ jsou hodně typické: V jeho složce o sociálním postavení je popisován jako žebrák, tulák a ztroskotanec. Pobírá 50 procent penze za válečné zranění a kvůli tuber‑ kulóze na plicích a ve střevech. Peníze utrácí velmi neodpovědně. Hodně kouří a někdy se opije. Opakovaně byl klientem ve Farmsenu [azy‑ lové bydlení pro bezdomovce]. Obyčejně odtamtud odchází na toulky. V minulosti byl několikrát odsouzen za kladení odporu při zatýkání, narušování veřejného pořádku, veřejné pomlouvání a těžké ublížení na zdraví. V jeho složce sociálního zabezpečení se uvádí, že často naru‑ šoval fungování služby a fyzicky napadal její pracovníky.12
Tuláci a žebráci byli chápáni jako klasičtí „asociálové“. V roce 1933 nemělo 500 000 Němců stálý domov. Nacisté vydávali kaž‑ dému bezdomovci „tuláckou registrační knížku“. Ta zaznamenávala jejich pohyb mezi městy a pobyty v azylech pro bezdomovce. Ti, kdo ji policii na požádání neukázali, byli označeni za „tuláky narušující veřejný pořádek“ a často zadržováni na neurčitou dobu v koncent‑ račních táborech. V září 1933 bylo při mohutném zátahu kriminální policie zadrženo na 100 000 tuláků. Byli brzy propuštěni, poněvadž v té době neexistovaly dostatečně velké koncentrační tábory, které by je pojmuly. V roce 1934 jeden místní představitel nacistické strany v Kasselu navrhl radikální „řešení“ problému s tuláky v dopise jed‑ nomu vysokému státnímu úředníkovi:
165
Legislativní a administrativní opatření by neměla sledovat cestu nejmen‑ šího odporu a mít za cíl svést tuláky do řádných kolejí. Cílem musí být úplně odejmout nemajetným tulákům právo na existenci. Nelze popřít, že tohoto cíle může být dosaženo jedině s velkými obtížemi, ale jestli kdy vůbec nastal vhodný čas k jeho dosažení, pak je to právě teď, když má stát možnost jednat, pokud existuje pevná spolupráce mezi soudní mocí a policií.13
Jednou příčinou, stále více uváděnou, pro sterilizování „asociál ních“ lidí, jako jsou tuláci, bylo velmi volně definované „narušo‑ vání pořádku“ nazývané „morálně mentální retardace“. Tento výraz naprosto postrádal lékařské opodstatnění. Zpráva o 450 případech sterilizace provedených oddělením rasové hygieny Ústavu veřej‑ ného zdraví v roce 1936 poznamenala, že nikdo z těch, kteří byli sterilizováni z tohoto „důvodu“, neměl žádný „inteligenční deficit“, ale všichni vykazovali, jak to formuloval jeden z úředníků, „napros‑ tou lhostejnost k morálním hodnotám“. Jiná, stejně vágní „nemoc“, která ospravedlňovala sterilizaci, byla nazývána „dědičná mentální retardace“. V univerzitní nemocnici v Göttingenu bylo u 58 procent všech sterilizovaných žen poznamenáno, že trpí touto velmi volně definovanou poruchou.14 Nacistický režim zřídil „Poradní centrum pro zlepšení genetic‑ kého a rasového zdraví“. Zasnoubené ženy dostávaly leták s názvem „Desatero přikázání při výběru chotě“: 1. Pamatuj, že jsi Němka. 2. Pokud jsi geneticky zdravá, neměla bys zůstávat svobodná. 3. Udržuj cudnost těla. 4. Měla bys udržovat cudnost mysli a ducha. 5. Jako Němka by sis měla zvolit chotě stejné nordické krve. 6. Při výběru chotě se ptej na jeho předky. 7. Zdraví je rovněž předpoklad fyzické krásy. 8. Vdej se jen z lásky. 9. Nehledej kamaráda, ale druha pro manželství. 10. Měla bys chtít mít co nejvíc dětí.15
166
Nacistická rasová politika stále více pokládala chudé problémové rodiny za užitečná morčata pro sociální experimenty. V Brémách v roce 1939 místní úřady rozhodly prozkoumat, zda se z asociálních rodin působících potíže mohou stát nekonfliktní členové nacionálního společenství. Začaly se rozvíjet nacistické projekty sociálního inže‑ nýrství. V roce 1936 byl na předměstí Hashude zřízen uzavřený stře‑ žený obecní pozemek pro „asociály“. Stálo to 600 000 marek. Bylo na něm čtyřiaosmdesát domů postavených z železobetonu odolného vůči vandalům, ve tvaru L a bez zadních vchodů. Všechny přední vchody byly viditelné z pozorovací věže s ozbrojenými strážemi. Mezi dvojitým živým plotem se skrýval plot z ostnatého drátu, který se táhl po celém obvodu pozemku. Rodiny poslané do Hashude byly vybírány sociálními pracovníky. Všichni rodiče měli dlouhé záznamy o vážných sociálních problé‑ mech, včetně nadměrného pití, vandalismu a odsouzení za drobnou kriminalitu. Téměř všechny rodiny byly v konfliktu se svými sou‑ sedy. Jejich děti byly v lokalitách, v nichž bydlely, rušivým jevem a nechodily do školy. V Hashude byly tyto rodiny prvních šest měsíců pod přísným dohledem a byly denně kontrolovány. Muži byli nuceni vykonávat namáhavé práce, ženám byly ukládány dlouhé směny úklidu domů a děti byly donuceny chodit do zřízené místní školky. Ke špatnému chování a porušování pravidel bylo přistupováno s nulovou tolerancí. Pokud se chování rodiny zlepšilo, bylo jí dovo‑ leno bydlet v terasových domech kolonie. V červenci 1940 byl pro‑ jekt ukončen. Mnohé místní řádné rodiny byly přesvědčeny, že tyto problémové rodiny by neměly být odměňovány za špatné chování pěkným bydlením. Zachoval se soupis toho, co se stalo s posledními osmdesáti čtyřmi rodinami z Hashude. Ukázalo se, že padesát devět rodin se zlepšilo natolik, že se jim mohlo dovolit znovu bydlet v rámci místní komunity, dalších sedm bylo ohodnoceno jako „zlepšených“, ale osmnáct jich bylo označeno za „naprosto nenapravitelné“. Tento nový experiment nacistického sociálního inženýrství byl nesmírně nákladný a už se nikde jinde neopakoval.16
167
Jednou skupinou, o níž Himmler a Heydrich rozhodli, že ji nelze napravit, byli recidivisté. Jedním z nejméně známých aspektů naci‑ stického Německa je způsob, jakým režim brutálně pronásledoval zatvrzelé zločince. Dne 24. listopadu 1933 umožnil Zákon proti nebezpečným profesionálním zločincům vzetí do „neomezeně dlouhé ‚ochranné vazby‘ “ kohokoli, kdo byl dvakrát odsouzen za jakýkoli kriminální delikt. Pokud byl zločinec v minulosti dvakrát odsouzen k odnětí svobody na šest měsíců, pak měl soudce možnost vzhledem k minulým přečinům vynést pro aktuální přečin rozsudek odnětí svo‑ body na patnáct let. Doložka k tomuto zákonu umožňovala soudům nařídit kastraci sexuálním delikventům starším dvaceti let, kteří se již dopustili více než jednoho přečinu. V letech 1934 –1939 bylo nuceně kastrováno 1808 vězňů. Zhruba 70 procent z nich byli usvěd‑ čení pedofilové. Druhou největší skupinu, z níž pocházeli kastrovaní, představovali trestanci odsouzení za znásilnění. Většina kastrovaných sexuálních delikventů patřila do věkové skupiny od třiceti do padesáti let a pocházela z nejchudšího prostředí. Kriminologové v Hitlerově Německu považovali politiku využívání kastrace proti sexuálním delikventům za úspěšnou a poukazovali na to, že recidiva u sexuál ních přečinů klesla pod 5 procent.17 Kriminální statistiky v nacis‑ tické éře skutečně zaznamenávají jistý překvapivý pokles odsouzení u sexuálních deliktů. Za války, kdy většina mužů mezi osmnáctým a čtyřicátým rokem sloužila v armádě, bylo toto snížení dramatické. V letech 1939 –1943 klesl počet odsouzení za znásilnění ze 7614 na 2112, což představovalo pokles o 72 procent, a sexuální delikty vůči dětem do čtrnácti let klesly z 6285 na 2480, což představovalo pokles o 60,5 procenta.18 Po 1. lednu 1934 byl každý, kdo byl označen za „recidivistu“, dokonce zbaven práva na propuštění, poté co si odpykal trest ve vězení. I policie považovala tuto politiku za obrovský úspěch. Tak například v březnu 1932 došlo v Berlíně k sedmašedesáti ozbrojeným loupežným přepadením, ale v březnu 1934 jich bylo jen dvanáct.19 Od počátku roku 1935 byl tento zákon aplikován na všechny recidi‑ visty. Ke 30. dubnu 1938 bylo z vězení celkem propuštěno pouhých
168
701 recidivistů. Ukázalo se, že používání těchto pevně nevymeze‑ ných trestů bylo pro vězně mimořádně traumatizující. Franziska, která měla v rejstříku celou řadu odsouzení za drobné krádeže, dala průchod své frustraci v dopisu své rodině: „Strašně mě roztrpčuje, že tady sedím a nevím proč a na jak dlouho… Jestli to tak půjde dál, zblázním se… Je to pomalá sebevražda.“20 Vězeň jménem Gustav, jehož vězeňští pracovníci označili za „flákače“ a „notorického zlo‑ děje“, podal k soudu následující odvolání: „Popírám, že jsem ‚nena‑ pravitelný zloděj‘. Když jsem své přečiny spáchal, byl jsem hodně mladý a sotva jsem si uvědomoval své zločiny… které mě dnes odpuzují a které už zcela určitě znovu nespáchám. Skoro při všech svých krádežích jsem měl nepříjemné pocity [a] při těch posledních, které jsem spáchal v roce 1930, jsem si bral jen zřídka víc, než jsem potřeboval k životu.“21 V březnu 1937 rozjelo kripo ve velkém zátahy na recidivisty. Výsledkem bylo zatčení 2752 lidí, včetně lupičů (938), zlodějů (741), sexuálních delikventů (495) a podvodníků (416). Propuštěno jich bylo celkem 372 a 68 jich zemřelo ve vazbě.22 Tuto politiku „dva delikty a z vězení už nevyjdeš“ podpořily statistické přehledy zločinů, které ukazovaly, že většinu zločinů mají na svědomí recidivisté. Statistický přehled zločinů zpracovaný Říšským ministerstvem spravedlnosti v roce 1937 uváděl, že 72 procent recidivistů je poprvé odsouzeno před jedenadvacátým rokem svého života. Panovalo přesvědčení, že je nepravděpodobné, že by se po tomto věku mohli delikventi polep‑ šit, a odnětí svobody na neurčito je tudíž nejlepší řešení pro národní společenství.23 Politika tvrdých rozsudků nad drobnými delikventy měla podle všeho jen malý dopad na snížení výskytu takových pře‑ činů. Počet drobných krádeží se ve skutečnosti zvýšil z 44 352 v roce 1939 na 82 828 v roce 1943, což je nárůst o 71 procent.24 Dne 14. prosince 1937 vydalo ministerstvo vnitra nový dekret s názvem „Preventivní boj proti zločinu“. Ten rozšířil „preventivní policejní vazbu“ na všechny zatvrzelé delikventy, kteří „ohrožovali“ veřejnost. Bylo to univerzální opatření v prvé řadě aplikované vůči komukoli, jehož chování se nelíbilo gestapu nebo policii. Arthur
169
Nebe, šéf kripa, byl nadšeným zastáncem zvýšeného využívání „pre‑ ventivní vazby“. Celková zločinnost v nacistickém Německu opravdu poklesla ze 444 036 deliktů v roce 1937 na 266 223 v roce 1940. Pokles přestupků spáchaných „recidivisty“ byl stejně dramatický, snížily se ze 171 430 v roce 1937 na 86 668 v roce 1940.25 Zločinci byli ze sterilizačního zákona vyjmuti, ale oficiálně uznaná choroba „dědičná slaboduchost“ dovolovala ředitelům vězení ve spolupráci s vězeňskými lékaři nařídit sterilizaci vězňů. V letech 1933 –1939 bylo násilně sterilizováno celkem 5397 vězňů (4909 mužů a 488 žen). U mnohých to bylo na základě zdůvodnění, že trpí duševní chorobou nebo jsou „vážně asociální“. Bylo mezi nimi hodně tuláků, těžkých alkoholiků a prostitutek. Zprávy vězeňských lékařů často používaly k ospravedlnění příkazu ke sterilizaci fráze jako „duševně méně‑ cenný“ nebo „nepopsatelně stupidní“. V případě žen se pak označení za „morálně labilní“ nebo „sexuálně nevázanou“ pokládalo za dosta‑ tečně dobrý důvod, aby jim bylo odňato právo mít děti.26 Za války se tvrdé zacházení s notorickými zločinci ještě zinten‑ zivnilo. Dne 5. září 1939 byl vydán dekret proti národním škůdcům. Byl zaměřen proti třem kriminálním skupinám: těm, kdo zneužívají zatemnění, zlodějům a asociálním sabotérům. Dekret proti násilné kriminalitě z 5. prosince 1939 také poskytl soudům větší pravomoci při jednání s gangstery a násilníky. Počet vězňů stoupl ze 120 000 v roce 1939 na 200 000 v roce 1945.27 Adolf Hitler 20. srpna 1942 řekl jednomu vysokému soudnímu úředníkovi, že není správné držet „kriminální sběř ve vězeních“, zatímco ty „nejskvělejší“ příklady německé rasy jsou obětovány na bitevním poli. Vyplýval z toho logický závěr, že zločincům ve věznicích se ještě dopřávají příznivé podmínky. Otto Georg Thierack, nový ministr spravedlnosti, se této výzvy okamžitě chopil. V tajné dohodě s Himmlerovou SS zahájil utajovaný vyhlazovací program zaměřený speciálně na vraždění „asociálních“ vězňů. Ti, kteří do něj byli vybráni, byli přemístěni do koncentračních táborů, aby podstoupili „zničení prostřednictvím těžkých prací“, což byl eufemistický výraz pro umoření vězňů hla‑ dem a dřinou. „Všeobecný přesun“ „asociálních“ vězňů začal v říjnu
170
1942, ale individuální přesuny vybraných vězňů pokračovaly až do konce války. Skoro všichni vězňové putovali do koncentračních táborů na území Německa. Operaci zajišťovalo kripo, často za asi‑ stence gestapa. Vězni byli transportováni do koncentračních táborů velkými nákladními auty a zvláštními vlaky. Do konce dubna 1943 jich bylo do koncentračních táborů posláno 14 700 (13 100 mužů a 1600 žen).28 Typickým účastníkem transportu byl drobný delikvent jménem Richard. Měl za sebou dlouhý seznam trestů za drobné krá‑ deže včetně krádeže zahradní hadice ze statku. Byl poslán do kon‑ centračního tábora v Mauthausenu 29. listopadu 1942. O dva měsíce později zemřel. Odhaduje se, že celkem bylo do koncentračních táborů posláno 20 000 vězňů a přežilo jich velmi málo. Do roku 1944 zemřelo hladem nebo bylo popraveno 7736 z 10 231 vězňů převe‑ zených do Mauthausenu.29 Vraždění německých vězňů odsouzených k dlouhým trestům je dalším příkladem rozsáhlé genocidní politiky prováděné nacistickým režimem. Další skupina, kterou nacisté klasifikovali jako „sociální outsi‑ dery“, byli dlouhodobě nezaměstnaní. Trestem za nezaměstnanost byly v nacistickém Německu otrocké nucené práce, třebaže nezaměst‑ nanost nikdy oficiálně jako přečin neexistovala. Heinrich Himmler 26. ledna 1938 informoval gestapo a kripo o svém plánu provést nečekané celostátní razie v průběhu, jak to nazval, „Národní kam‑ paně proti zahalečům“. Dekret definoval jako „zahaleče“ každého práceschopného člověka, který dvakrát z nejasných příčin odešel ze zaměstnání. Do té doby se gestapo nikdy tímto způsobem na neza‑ městnané nezaměřovalo. Místní pracovní úřady byly požádány, aby dodaly pracovníkům gestapa podklady se jmény a adresami jednot‑ livců. Postranní motiv tohoto zátahu na nezaměstnané nebyl pouze rasový. Himmler chtěl donutit přebytečnou pracovní sílu k zapojení do práce v továrnách, jež byly nyní napojené na koncentrační tábory. Příkaz vydaný gestapu trval na tom, že zadrženi by měli být pouze ti, kdo „chtějí pracovat“, a definoval následující skupiny jako nevhodné pro zatčení: alkoholiky, cikány, staré lidi, tuláky a reci‑ divisty. „Operace Zahaleči“ byla zahájena 21. dubna 1938 a trvala
171
devět dní. Podle jedné zprávy bylo zadrženo a do koncentračních táborů odvezeno 1500 „asociálů“.30 Heydrich byl přesvědčen, že gestapo definovalo „asociální“ nezaměstnané příliš úzce. Kripo bylo požádáno, aby zorganizovalo ráznější zátahy proti dlouhodobě nezaměstnaným. Všechny policejní obvody kripa dostaly 1. června 1938 za úkol zatknout ve své oblasti 200 nezaměstnaných „asociá lů“. Od 13. do 18. června 1938 zatkli příslušníci kripa 8000 „aso ciálů“ podle široké definice, mezi nimiž byli nejen dlouhodobě neza‑ městnaní, ale i tuláci, žebráci, zločinci, a dokonce i několik cikánů. V seznamech zatčených se objevili i agresivní opilci a pasáci. Tato zatčení měla za cíl vyslat jasné varování všem „asociálům“ z nejnižší sociální vrstvy, že pokud se budou dál vyhýbat práci, skončí v kon‑ centračním táboře. Všichni lidé zatčení během „operace Zahaleči“ byli rovnou odvezeni do koncentračních táborů ve Flossenbürgu, Mauthausenu a Neuengamme, které už nebyly vyčleněny čistě pro „politické“ a „náboženské“ odpůrce. Ani mnohé další koncentrační tábory již nebyly určeny výhradně pro politické a náboženské opo‑ nenty. Tak například v říjnu 1938 bylo z 10 188 vězňů držených v Buchenwaldu 1007 „zločinců z povolání“ a 4341 bylo označeno za „asociály“.31 V roce 1939 bylo v koncentračních táborech více než 10 000 „asociálů“. V Sachsenhausenu náhle přibylo k 1600 politic‑ kých vězňů 6000 spoluvězňů z řad „zahalečů“. Uniformy „asociálů“ v těchto koncentračních táborech byly ozna‑ čené černým trojúhelníkem. Jejich pobyt je měl údajně „vychovat“, učinit z nich spolehlivé členy národního společenství. Na rozdíl od politických, náboženských a zločineckých skupin postrádali „aso‑ ciálové“ jakoukoli skupinovou solidaritu. Stráže SS je považovaly za líné, hloupé a zbabělé. V hierarchii koncentračního tábora stáli níž než „asociálové“ jen homosexuálové a Židé. Většina z nich byli prostě zranitelní, osamělí a často zmatení jedinci, kteří se nedokázali přizpůsobit a vyrovnat se životem. Úmrtnost „asociálů“ byla mnohem vyšší než u politických a náboženských vězňů. Mnozí zemřeli, když měli v zimních měsících vydržet namáhavou práci pod širým nebem v kamenolomech. Političtí vězňové, na něž stráže SS pohlížely jako
172
Koncentrační tábor Buchenwald.
na zásadové a tvrdě pracující jedince, dostávali za úkol zacvičit nové „asociály“ do těžké práce. Dne 18. června 1940 nařídil Hlavní říšský bezpečnostní úřad (RSHA), že žádný „asociál“ ani notorický zloči‑ nec nemá být nikdy z koncentračního tábora nebo z vězení propuštěn. Jak se tábory plnily „asociály“, objevil se mnohem brutálnější režim zahrnující otrockou nucenou práci, těžší tresty, a dokonce lékařské experimenty. Také německé teenagery zasáhl boj o zajištění společenského přizpůsobení. Nacistický režim nastavil velmi vysoký standard pro chování dětí. Sociální pracovníci zaměstnávaní u Úřadu sociálního zabezpečení mládeže měli právo žádat o vydání příkazu k převzetí do péče dětí žijících v „asociálních“ rodinách. Počet mladých lidí umístěných v pečovatelských ústavech a nápravných ústavech pro mladistvé dramaticky vzrostl. V roce 1941 bylo v takových insti‑ tucích zavřeno 100 000 dětí. Většinu jich tam sociální pracovníci poslali z „preventivních důvodů“. Zločinnost mladistvých se vzpírala obecnému trendu poklesu zločinnosti. Přečiny spáchané mladými
173
lidmi ve skutečnosti vzrostly ze 17 458 v roce 1939 na 52 469 v roce 1942.32 V březnu 1940 Dekret na ochranu mládeže zakazoval mla‑ distvým navštěvovat tancovačky a zábavní parky po deváté hodině večerní nebo pít alkohol, kouřit či se potloukat po ulicích. Na školy byl vznesen požadavek, aby hlásily správě sociálního zabezpečení případy záškoláctví. Soud pro mladistvé v Hanau poslal v březnu 1939 Emmi Krauseovou do nápravného ústavu pro mladistvé za opako‑ vané záškoláctví, poté co byla viděna pozdě večer policií ve společ‑ nosti mladých mužů a vojáků na vycházce poblíž místního hlavního nádraží. Dochovaly se záznamy jednoho z nejpřísnějších nápravných zaří‑ zení v Breitenau v severním Hesensku. Původně to byl chudobinec, ale za nacistické éry sloužil jako nápravné zařízení pro děti. Personál byl špatně placený, přepracovaný a nekvalifikovaný. George Saurbier, ředitel, upřímně věřil v „rasové“ poslání nacistického státu. Pohrdal tím, čemu říkal chovanci ze „spodiny“, a jejich rodinami. V hláše‑ ních o setkáních s rodiči, kteří přijeli na návštěvu, je často popisoval jako „biologicky méněcennou lůzu“ nebo jako „duševně zaostalé“.33 Dívkám, které měl v péči, podával sedativa, aby udržel na uzdě jejich „pohlavní nutkání“, ale jeden kolega z nedalekého ústavu pro duševně choré mu poradil, aby přijal jinou a méně nákladnou metodu jak si poradit s „promiskuitními dívkami“ v jeho péči, když mu napsal v dopise: „Člověk si s těmi dívkami poradí jedině tak, že je ukázní. Když se takové věci stanou u nás, uložíme je na lůžko, živíme je vodo‑ vou polévkou a nasadíme jim tu nejpřísnější dietu, dokud nezhubnou a nezoškliví. Pak už většinou problémy nebývají… Se sedativy se podle mých zkušeností nikam nedostanete.“34 Ukázalo se, že vyhladovět chovance je levnější. Denní náklady na jídlo pro jednoho chovance ve středisku Breitenau poklesly od roku 1934 do roku 1939 z osmačtyřiceti na třicet feniků. To odpovídalo dvěma krajícům chleba ráno a čirému vývaru k obědu a k večeři. Děti kvůli těmto hladovým přídělům z domovů utíkaly. Mnoho smutných a osamělých dětí psalo rodičům srdcervoucí dopisy a obvykle pro‑ silo o nějaké jídlo jako v tom následujícím od chlapce jménem Rolf:
174
„Prosím, nemyslete si o mně nic zlého kvůli tomu, že vám píšu tak často, ale je tady taková zima a já už mám chladné prsty. Jsem pořád v tom domě neštěstí… Teď nebudu na Vánoce doma, prosím vás, nezapomeňte mi něco poslat. Podívejte se třeba, jestli byste pro mě nedali dohromady půlku Stollen [štóla] a nějaký perník a kdyby to šlo pár adventních sušenek a trochu cukroví.“35 Za války se gestapo začalo zvýšenou měrou zaobírat tím, proč mladí lidé vytvářejí disidentské skupiny. Pod jejich drobnohled se dostaly především aktivity dvou skupin mládeže. Tou první byli Edelweiss Piraten (Piráti alpské protěže, kterou měli ve znaku – pozn. překl.), složení převážně z chlapců od čtrnácti do devatenácti let, kteří žili v oblastech Kolína, Düsseldorfu, Essenu, Wuppertalu a Duisburgu. „Piráti“ byli propojení s řadou dalších podvratných skupin mládeže, zejména s „Šílenými borci“, „Navajos“ a „Kittel‑ bašskými piráty“. Gestapo bylo rozhodnuto stíhat tyto mladé „rebely bez příčiny“. Zpočátku nebylo pro gestapo jednoduché odlišit jejich chování od kriminality mladistvých. Soudce kolínského „zvláštního soudu“ popsal členy skupiny: Předepsaná uniforma Edelweiss Piraten jsou krátké kalhoty, bílé ponož ky, kostkovaná košile, bílý svetr, šátek a větrovka. Kromě toho mají velmi dlouhé vlasy. V levé ponožce nosí hřeben a v pravé nůž. Pokud jsou v partě i dívky, nosí bílý svetr nebo vestu. V teplejších měsících opouštějí po stovkách město pěšky, na kolech nebo vlakem. Střídavě pořádají shromáždění a výlety. Obvykle se scházejí večer na nárožích, v průchodech nebo v parcích. Zpívají své vlastní písně… Homosexualitu moc nepěstují. Místo toho souloží s členkami party.36
Čím víc byli „Piráti“ šikanováni, tím rozhodněji kladli odpor. Jednou z jejich oblíbených taktik bylo přepadávat příslušníky Hitle‑ rovy mládeže v nově vybudovaných linkách podzemní dráhy. Také čmárali na veřejné budovy protinacistické nápisy. Jedna zpráva Říš‑ ského ministerstva spravedlnosti uvádí: „Kromě neškodného zvonění na domovní zvonky mlátí kolemjdoucí. Vyskytly se i případy, kdy pomazali tváře nacistických soudruhů lidskými výkaly.“37
175
Dne 17. července 1942 zaslala pobočka nacistické strany v Düssel‑ dorfu místnímu gestapu následující hlášení o jejich aktivitách: Řečení mladíci se tady znovu roztahují. Byl jsem informován, že shro mažďování mladých lidí je mnohem výraznější než kdykoli předtím, zvláště od posledního náletu na Düsseldorf. Tito mladíci… se potloukají pozdě večer po ulicích s hudebními nástroji a mladými ženami. Poněvadž tato chátra z větší části nepatří k Hitlerově mládeži a zaujímá nepřátelské postoje k této organizaci, představuje nebezpečí pro ostatní mladé lidi.38
Düsseldorfské gestapo zpracovalo podrobné složky o členech devatenácti skupin Edelweiss Piraten, které fungovaly v letech 1938 –1944. Ty poskytují zajímavé informace o sociální povaze tako‑ vých skupin. Šlo většinou o teenagery z dělnické třídy ve věku šest‑ náct až devatenáct let, kteří byli předtím členy katolických mládež‑ nických organizací a chodili do základní školy. Většina z nich přišla ve válce o otce. Nepatřili k „asociálním“ dlouhodobě nezaměstnaným nebo mladistvým delikventům. Většina z nich měla stálou práci s prů‑ měrným měsíčním výdělkem kolem stovky říšských marek. Byli to sebevědomí příslušníci dělnické třídy, kteří se nechtěli přizpůsobit přísné disciplíně vyžadované nacistickým režimem, ale přitom bez jednoznačného politického přesvědčení.39 Ministerstvo spravedlnosti radilo gestapu, aby činilo rozdíl mezi vůdci, aktivními členy a pasiv‑ ními stoupenci Edelweiss Piraten. V nezávažných případech dopo‑ ručovalo napomenutí. Vazba pro mladistvé byla používána až jako krajní případ. Vůdcům mělo být „zabráněno v další činnosti v rámci party těmi nejtvrdšími tresty“, mezi něž patřilo umístění v „převý‑ chovném“ táboře pro mládež.40 V prosinci 1942 provedlo gestapo řadu zátahů v Porýní, aby učinilo přítrž jejich řádění. V Düsseldorfu bylo zatčeno 283 mladých lidí z deseti skupin; v Duisburgu bylo rozbito deset skupin a 260 členů zatčeno a v Essenu a Wuppertalu bylo zadr‑ ženo celkem 196 jedinců. Většinou byli obviněni z psaní protinacis‑ tických nápisů a šíření protinacistických letáků.41 O dva roky později postupovalo gestapo mnohem bezohledněji. Dne 10. listopadu 1944 kolínské gestapo zatklo a poté veřejně oběsilo třináct členů Edelweiss
176
Piraten v dělnickém okrsku Ehrenfeld. Cílem bylo zastrašit ostatní od dalšího členství v podobných skupinách.42 Zcela odlišný typ rozšířeného protestu mládeže se objevil za války: „Mládež swingu a jazzu“. Jeho stoupenci se rekrutovali převážně ze vzdělaných příslušníků zámožné střední vrstvy z velkých měst, především Hamburku, Berlína, Stuttgartu, Frankfurtu a Drážďan. Obdivovali americkou jazzovou a swingovou hudbu, zakládali ile‑ gální kluby, obvykle ve sklepeních prostorných domů svých rodičů, a organizovali taneční večery. Zprávy gestapa o swingovém hnutí pokaždé podtrhují volný a otevřený postoj jeho stoupenců k sexua‑ litě. Hlášení jednoho špeha z Hitlerjugend o ilegálním swingovém festivalu v Hamburku v únoru 1940 podává mimořádně živý popis aktivity účastníků: Veškerá taneční hudba byla anglická a americká. Hrál se jenom swing a jitterbug. U vchodu bylo vyvěšeno upozornění, na němž byla slova „Swing zakázán“ pozměněna na „Swing vyžadován“… Tanečníci posky‑ tovali strašný pohled. Žádný z párů netančil normálně; byl to jenom swing toho nejhoršího druhu. Někdy tancovali s dívkou dva chlapci; někdy několik párů utvořilo kruh, propletlo paže a skákalo, tleskalo dlaněmi, a dokonce se vzájemně třeli týly hlavy.43
Mladí swingeři měli peníze a byli módně oblečení. Nebyli to anti‑ fašisté, ale apolitičtí hédonisté, kteří se chtěli přihlásit k jiné identitě než k té, kterou vnucoval nacistický režim. Byli silně ovlivněni kultu‑ rou kapitalistických a demokratických západních oponentů Německa, především USA a Británie. Tato nekonformní mládež a skupiny alternativní kultury představovaly malou menšinu, ale ukazovaly, že někteří mladí lidé ve velkých městech začali být rozčarovani stro‑ hou konformitou Hitlerova Německa již dlouho před koncem války. Prostitutky šlapající chodník vidělo gestapo ve velkých městech též jako velký problém. Byly označovány za „geneticky postižené přenašeče pohlavních chorob“ a za „nebezpečí pro rodinný život Třetí říše“.44 Podle Zákona o boji proti pohlavním chorobám z roku 1927, schváleného demokratickou výmarskou vládou, byla prostituce
177
legalizována a státem provozované nevěstince byly uzavřeny. To umožnilo prostitutkám nabízet své služby na ulicích. V květnu 1933 nacistická vláda veřejně prohlásila nabízení se‑ xuálních služeb za úplatu za nezákonné. Následovala řada zátahů na prostitutky. Například v Hamburku jich bylo zatčeno 3201 a 274 jich bylo donuceno podstoupit lékařské vyšetření na venerické choro‑ by.45 V srpnu 1934 kripo zatklo prostitutku jménem Rosa pro krádež čtyřiceti říšských marek zákazníkovi, s nímž spala, který ji za to udal policii. Prokurátor označil Rosu za „vulgární a nebezpečnou pouliční děvku“ a žádal soudce, aby vzal v úvahu podobný přečin, jehož se dopustila v roce 1927. Byla odsouzena k odnětí svobody na šestnáct měsíců, jenže se z toho stal trest na dobu neurčitou a Rosa nebyla nikdy propuštěna. Nicméně po roce 1936 začal nacistický režim projevovat vůči prostituci protichůdný přístup. Prostitutky byly chápány jako nutné zlo. Himmler dospěl k závěru, že organizované nevěstince pomáhají odklánět mládež od homosexuality, a za války mohou dokonce půso‑ bit jako odměna pro vojáky.46 V tajné směrnici vydané ministerstvem vnitra 9. září 1939 byly nevěstince znovu legalizovány, ale nabízení sexuálních služeb na ulici zůstalo ilegální. Prostitutky byly nyní regis‑ trovány, podstupovaly oficiálně zdravotní prohlídky a musely pra‑ covat v regulérních nevěstincích. Vůči těm, které se nabízely mimo nevěstince, se postupovalo přísně. Večer 21. září 1942 se objevil v úřadovně gestapa lodní topič a ohlásil, že jedna místní prostitutka, která ho pohlavně nakazila, nabízela sexuální služby mužům v jedné pivnici v neblaze proslulé hamburské čtvrti Reeperbahn. Podal její popis. Jeden příslušník gestapa se do uvedeného výčepu neprodleně vypravil a na místě ji zatkl. Prostitutka podepsala následující pro‑ hlášení: „V posledních devíti týdnech jsem nepracovala a v té době jsem si vydělala příliš málo. Provozovala jsem prostituci. Nevěděla jsem, že mám pohlavní chorobu [ta ještě nebyla diagnostikována]. Nepozorovala jsem žádné příznaky. Měla jsem v úmyslu nastoupit v nevěstinci a pokračovat s prostitucí.“ Byla vzata do „ochranné vazby“ a poslána do vězení.47
178
Ženy, které měly několik sexuálních partnerů, byly často udávány gestapu nebo kripu pro asociální chování. Dne 14. srpna 1941 naří‑ dilo kripo v Essenu „preventivní zatčení“, poté co jim místní sociální pracovnice oznámila, že jedna místní rozvedená žena vede „promis‑ kuitní život“. Bývala viděna, jak navštěvuje místní bary ve společ‑ nosti několika mužů, přičemž své děti nechávala doma samotné. Děti byly převzaty do péče. Nakonec ji kripo sebralo, když se sama a opilá potloukala po ulicích Duisburgu. Byla poslána do koncentračního tábora v Ravensbrücku a nakonec odjela s transportem do Osvětimi. Zemřela tam 23. července 1942.48 V roce 1942 bylo jen v samotném Berlíně dvacet osm řádných nevěstinců. Kripo na všechny dohlíželo a usměrňovalo je. Byly zři‑ zovány i pro zahraniční dělníky a jako prostitutky využívaly zahra‑ niční dělnice. Němečtí občané měli zakázáno do nich chodit. Ač je to k nevíře, nevěstince fungovaly i v mnoha koncentračních táborech, aby poskytovaly to, čemu Himmler říkal „motivace“ a „odměna“ pro tvrdě pracující privilegované vězně známé jako „kápa“. Mnohé z žen donucených k prostituci přišly z koncentračního tábora v Ravens brücku. Prostitutky byly často doplňovány kvůli vyčerpání. V roce 1944 byly nevěstince v osmi hlavních koncentračních táborech na území Německa. V těchto nevěstincích musely prostitutky praco‑ vat. Odhaduje se, že celkem 31 140 žen v nacistických koncentrač‑ ních táborech pracovalo jako prostitutky.49 Úplně jiný postoj zaujímalo gestapo vůči homosexualitě. Veřejné pronásledování homosexuálů nebylo v nacistickém Německu nové a nebylo ve světě ojedinělé. V té době byla homosexualita ve vět‑ šině zemí klasifikována jako kriminální aktivita.50 Himmler viděl v otevřeném a svobodomyslném homosexuálním kulturním klubu „Kabaret“ výmarského Berlína „příznak vymírající rasy“. Často dělal na toto téma moralizující přednášky příslušníkům SS s názvy jako „Nebezpečí homosexuality pro německou rasu“.51 V jedné řeči uvedl: „Všichni homosexuálové jsou zbabělci; lžou jako jezuité. Homo sexualita vede ke stavu mysli, která neví, co dělá.“52
179
REJSTŘÍK
Adenauer, Konrad 145, 242 Arendtová, Hannah 11, 243
Buch, Eva Maria 107 von Cabitz, Dora 128
Barrová, Rosa 111 Barth, Karl 72, 78 Bauer, Fritz 244n Bauer, Hugo 157 Becková, Elisabeth 148 Beck, Gad 180, 195 Beck, Gerhard 206 Berger, Gerhard 78 Bernadotte, Folke, hrabě 221 Berndorff, Emil 55 Berngenová, Paula 214–218 Bertram, kardinál 85 Best, Werner 48–50, 58, 222, 224n, 247n Biegelson, Arnold 193 Binding, Karl 162 Blobel, Paul 238 von Blomberg, Werner, generál 37, 41 Bobel, důstojník gestapa 137n Boger, Wilhelm 244n Bormann, Martin 187 von Bose, Herbert 45 Bovensiepen, Otto 246n Braschwitz, Rudolf 54 Braune, Werner 238 Broch, Joseph 79–81 Broszat, Martin 12n, 91 Brunck, Wilhelm 153
Cohn, Siegmund 190 Dahlem, Franz 104 Daluege, Karl 49 Deeserová, Rosa 142 Delarue, Jacques 12 Diels, Rudolf 20–23, 26–30, 32n, 36–38 Dihr, Otto 97, 232n Dittger, důstojník gestapa 137–139 Dorf, Michael 112n Dorner, Kurt 117 Dresden, Heinz 119 Ebbut, Norman 196 Ehrenfried, biskup 85 Eichmann, Adolf 54n, 209, 221, 226n, 243n Eicke, Theodor 34, 42 Eisfeld, Waldemar 240 Elsäss, Hans 157 Engelová, Gertrud 114 Engelhart, Aloys 130 Esslinger, Ludwig 117 Feedler, Karl 139n Feelich, Gustav 120 Fegelein, Hermann, generál 220 Fischerová, Margarethe 205
289
Förder, Ludwig 190 Forst, Hans 90 Frank, Hans 29 Freisler, Roland 15 Frenz, Wilhelm 119 Freyová, Ellen 193 Frick, Wilhelm 26n, 31, 33, 35n, 38n, 46n, 50, 163, 228 Funk, Leopold 205 Gablon, Hermann 111 von Galen, Clemens, biskup 85, 90 Galmová, Hannah 104 Galton, Francis 161 Gellately, Robert 14n, 60, 199 Gelling, Wilhelm 117 Gerres, Wilhelm 93 Gerum, Joseph 60 Girault, Michel 142n Gisevius, Hans 32, 44, 132 Goebbels, Joseph 25, 41n, 45, 68, 74, 82, 145, 203n, 213, 236 Gördeler, Karl 234n Göring, Hermann 12, 20–22, 26–29, 31–34, 36–38, 41n, 44–47, 49, 83, 118, 222n, 228, 236 Grafová, Maria 111 Gräfe, Heinz 28 Grimmeová, Maria 66 Grossmann, Friedrich 126n Grüber, Heinrich, pastor 75 Grynszpan, Herschel 203 Gudland, Hans 120 Gürtner, Franz 145 Hack, Johann 154n Halder, Franz, generál 31 Hansse, Enke, pastor 73 Harnacková, Mildred 66 Haus, Hermann 129 Heinová, Katharina 148 Heinzelmann, Erich 233
Heller, Reinhold 54 Henning, Rudolf 152 Henselovi, Cecile a Paul 197 Henzen, Heinz 214n, 217 Herson, Wilhelm 114 Hess, Rudolf 25, 53, 86, 139 Hesse, Helmut, pastor 76–78 Heydrich, Reinhard 12, 20, 22, 24n, 34, 38, 41n, 44–49, 53n, 56n, 69, 79, 81, 87, 92, 127, 137, 160, 162, 168, 172, 186, 193, 199, 204, 209, 246 Heydrichová, Lina 24, 38 Himmler, Heinrich 12, 20, 22–26, 34–38, 41–50, 54n, 69, 168, 170n, 178n, 186n, 209, 220n, 223, 228, 243, 245n Hinkler, Paul 33 Hitler, Adolf 11–15, 21–27, 30n, 36–39, 41n, 44–47, 49–52, 54, 58, 67–69, 71n, 74, 79, 83n, 86n, 90n, 97n, 102n, 105n, 111, 114n, 117n, 121–126, 133, 135n, 144, 146, 151–156, 160, 163, 168, 170, 177, 187, 191, 193, 195n, 198, 201, 203, 214, 220n, 226, 229–232, 234, 236–238, 245 Hoche, Alfred 162 Hofovi, pán a paní 141 Hoffmann, Karl-Heinz 225n Holdenberg, Peter 147n Honecker, Erich 124 Hösener, Hubert 80 Höss, Rudolf 218 Hottger, Johannes 233 Husemann, Walter 99 Johnson, Eric 14n, 59 Joseph, Rolf 211 Jung, Edgar 41, 45 Jung, Ludwig 58 Justinová, Eva 185
290
Kahn, Josef 200, 202 von Kahr, Gustav 42 Kaltenbrunner, Ernst 55, 228 Kape, Alois 127 Karnová, Aloisia 106 Keelmann, Rudolf 119 Kenath, Wilhelm, pastor 78 Kendricks, Anton 116–118 Kerrl, Hanns 72 Kesler, Karl 150n Klausener, Erich 45 Kleff, Siegfried 200n Koch, Karl-Otto 10 Kogon, Eugen 96, 182 Kohl, paní 128n Kohn, Helene 205 Konte, Johann 153 Kopkow, Horst 53 Koptur, Karl 135 Krabsovi, Helene a Paul 214–219 Krause, Emmi 174 Kroll, Marianne 152 Kruppovi, Erish a Karoline 110–112 Kuzment, Buray 112
McCloy, John, generál 238 Mann, Reinhard 13–15 Matschke, Kurt 240 Mayerová, Edith 214–217 Mayer, Rupert, otec 83n Meiser, Hans, biskup 76 Mendlingová, Imgard 233 Merkel, Rudolf 222, 226n Meyer-Semliesová, Ursa 192 Mohr, Robert 15 Moser, Claus 191, 194, 198 Müller, Heinrich 49, 52n, 203, 220n, 228, 243, 246 Müller, Ludwig 71n Muth, Karl 110n
Lammers, Hans 50 Lampert, Carl, otec 87 Langeová, Elizabeth 97 Lawrence, Geoffrey, sir 222 Ledux, Robert 129 Lehm, Wilhelm 154 Leikam, Alfred 10 Leuders, Walter 220 Ley, Robert 132 Lindow, Kurt 54, 240 von Lingen, Maria, hraběnka 149 Lippert, Adam 155n Löffler, Karl 239 Lorenz, Heinrich 240 Lossner, Erich 127 van der Lubbe, Marinus 30, 139 Lummers, Karl 233
Pacelli, Eugenio, monsignor 69 von Papen, Franz 20n, 39–41, 45, 69, 229 Paul, Hugo 127 Peet, Martha 211n Penk, Peter 112n, 115 Pierceová, Irmgard 147–149 Pius XI., papež 84 Ploetz, Alfred 161 Pohl, Oswald 238
Naumann, Erich 238 Nebe, Arthur 50, 169n, 187, 246 Needen, Walter 157 Niemöller, Martin 71–74 Niemöllerová, Pauline 74 Nosske, Gustav 229 Ohlendorf, Otto 56n, 229n, 238
Quest, Helmut 152 vom Rath, Ernst 203 Reich, Max 154 Reiner, Max 209 Remmer, Walter 143
291
Ritter, Robert 183–185, 187 Ritting, Josef 233 Roden, Josef 80 Röhm, Ernst 9, 25n, 34, 36–39, 41–43, 45n Ronnig, Anton 148 Russell, Charles 91 Saurbier, George 174 Schäfer, Emanuel 57n, 240 Schäfer, Werner 29 Schehr, John 104 Scheuenberg, Klaus 191 Schiedlausky, Gerhard 183 von Schleicher, Kurt, generál 38, 44n Schlemann, Paul 96 Schlosserová, Dorothea 197 Schmid, Willi 42 Schneider, Paul 9–11 Schoemann, Peter 114 Schollová, Sophie 15 Schotte, Walter 45 Schuler, Emil 117 Schwärzelová, Helene 234n Siegler, Arnold 112 Solmitz, Josef 105n Sprinz, Franz 240 von Stauffenberg, Claus, plu‑ kovník 52, 98, 152 Stein, Hermann 119 Steinbeck, Michael 200–202 Steinwender, Leonhard 10 Stieber, Wilhelm 19n Storey, Robert, plukovník 222 Strasser, Gregor 38, 44n Streckenbach, Bruno 240n Stresemann, Gustav 54 Struckovi, Anna a Wilhelm 124 Stuffelová, Helen 147–149
Thälmann, Ernst 99, 102, 104, 118 Thierack, Otto Georg 170 Tietzová, Erna 193 Tismerová, Ingeborg 154 Unterdorferová, Ilsa 97 Vaernet, Carl 183 Valtin, Jean 65 Veet, Heinrich 135–137 Vock, Aloys 122n Vöglerovi, Luise a Karl 105–107 Vogt, Josef 53 Vogtsová, Klara 148 Vort, Karl 137–139 Wagener, Wilhelm 136 Wagner, Adolf 34n Walles, Friedrich 120 Wasschermann, Heinz 118–120 Weffer, Wilhelm 154 Weiss, Erich 121n Weltbach, Friedrich 135 Weltch, Robert 194 Wessel, Horst 9 Weyrauch, Walter 51 Wiesenthal, Simon 220 Wintenovi, Heinrich a Elizabeth 95 Winterová, Seline 90 Wolf, Friedrich 120 Wolfensteinová, Valerie 210 Wurm, Theophil, biskup 75 Zindel, Hans 119 Zorn, Jakob 103
292
EDICE MODERNÍ DĚJINY
FRANK McDONOUGH
GESTAPO MÝTUS A REALITA HITLEROVY TAJNÉ POLICIE Z anglického originálu The Gestapo. The Myth and Reality of Hitler’s Secret Police, vydaného nakladatelstvím Hodder & Stoughton Ltd. roku 2015, přeložil Jindřich Manďák Obálku a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., roku 2016 jako svou 1506. publikaci Redakce Dan Török Odpovědný redaktor Filip Outrata Vydání první. AA 15,51. Stran 296 Vytiskla Tiskárna a vydavatelství 999, s. r. o. Doporučená cena 368 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail:
[email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978 ‑80 ‑7429 ‑742-7
