Franco Cardini
Jeruzalém Průvodce dějinami města
Přeložily Tereza Sieglová a Helena Lergetporer.
Franco Cardini Jeruzalém Průvodce dějinami města
Z italského originálu Gerusalemme. Una storia vydaného nakladatelstvím il Mulino v roce 2012 přeložily Tereza Sieglová a Helena Lergetporer. Vydalo nakladatelství Argo, Miličova 13, Praha 3, 130 00, www.argo.cz, roku 2015 jako svoji 2513. publikaci. Obálku a přebal s použitím fotografie Magdaleny Moravové zhotovil Jiří Synáček. Odpovědná redaktorka Magdalena Moravová. Jazyková korektura Petra Švehlová. Technický redaktor Milan Dorazil. Sazba Jiří Synáček. Tisk a vazba Tiskárna Protisk s. r. o. Vydání první. ISBN 978-80-257-1408-9
Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas. Sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice Tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 E-mail:
[email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz.
„Introibo ad altare Dei“ Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu, ať mi má pravice sloužit zapomene. Žalm 137,5
Naštěstí jsem měl na očích sluneční brýle. Dokonalé alibi – ukázat se se slzami v očích by mě uvádělo do rozpaků. Tam, naproti Jaffské bráně, jsem se cítil jako v mrákotách: oslepující slunce odrážející se od bílého kamene, křik, strkající se lidé, hukot turistů, štiplavý zápach benzinu a spálených pneumatik, což je jedno z nejcharakterističtějších aromat Orientu, které vás – podobně jako meloun v létě – provázejí ze Soluně až do Šanghaje… Hluk, hluk, hluk, jako když jste pod vodou a doléhá k vám halas z přeplněné pláže pár metrů od vaší hlavy. Ale já jsem neposlouchal. Neviděl. Dokonce ani nemyslel. Nedokázal jsem myslet. Chtělo se mi křičet nebo usedavě plakat, záviděl jsem Židům, že umí Pánubohu děkovat tancem. Zkusil jsem se modlit, ale ke rtům se mi nic neprodralo. Až na jediné slovo. Jeruzalém, Jeruzalém, Jeruzalém… Modrobílý autobus zastavil před Jaffskou bránou. Otevřenými dveřmi nás zasáhl proud rozžhaveného a prašného vzduchu, který rozptýlil vlahý chládek klimatizace. „Provedete je vy?“ zeptal se mě řidič jakoby nic. „Co je tohle za vtip?“ pomyslel jsem si celý zděšený. A přitom, jako bych v tu chvíli byl mimo své tělo a scénu jen pozoroval, jsem se slyšel, jak povýšeně a zoufale drze odpovídám: „Jasně.“ „Výborně. Tak za dvě hodiny vás vyzvednu u Damašské brány.“ „Je tu spousta lidí a velký hluk, ale s tím nic nenaděláme. Nesmíme se ztratit,“ zakřičel jsem na své spolucestující shromážděné kolem mě, asi třicet dost důležitých lidí. „Budu nad hlavou držet noviny,“ dodal jsem a ukázal deník Haarec, který jsem držel 7
Jeruzalém
srolovaný v pravačce. „Nenechte se odchytit prodavači, na nákupy bude čas dnes večer,“ připomenul jsem. Vytasil jsem se s takovou vervou, až mi to vyrazilo dech. Jako mávnutím kouzelného proutku se mi zdálo, že jsem v životě nedělal nic jiného než turistického průvodce a že tohle je „moje“ město, „můj“ svět. Vydali jsme se dolů po příkré David Street („dejte pozor na schůdky…“), pak jsme pod obloukem maltézských rytířů zabočili doleva, přešli jsme po východní straně náměstí Muristan s krásnou koloniální architekturou („tady jsou nejkrásnější a nejmazanější kočky z celého Jeruzaléma“), poté jsme opět zabočili doleva za průčelím novostředověkého chrámu Vykupitele („toho si nevšímejte, to je dárek od císaře Viléma II.“) a dorazili jsme tak po St. Helena Street na náměstí s chrámem Božího hrobu. Naproti stojí mešita vybudovaná v 10. století, aby připomínala místo, kde v roce 638 chalífa Umar II., muslimský dobyvatel města, spočinul v modlitbách. Rychlá návštěva chrámu byla povinností, vysvětlil jsem však, že jde jen o ochutnávku emocí, jako ta, již jsme před dvěma či třemi hodinami zažili na Olivové hoře, když jsme jediným pohledem obsáhli celé město a za srdce nás chytila zlatá kupole „Umarovy mešity“, zalitá ranním sluncem. „Ale nechoďte se dívat do edikuly Božího hrobu nebo na Kalvárii,“ pravil jsem rozhodně, „tam půjdeme zvlášť a v klidu až druhý den.“ Poté, co jsme se vrátili zpět a obešli, co zbylo z jižní stěny starobylé konstantinské baziliky, dnes zanořené do pozdějších staveb, jsme se odvážně vrhli do zmatku súku. Zabočili jsme doleva a za křiku davu a mezi vůněmi a štiplavými zápachy trhu jsme prošli celou tmavou, úzkou a stinnou ulicí zastřešenou gotickým loubím z doby křížových výprav až na náměstíčko, kde se súk Chan el-Zejt, kterým jsme prošli („dejte pozor: tohle byl cardo maximus Aelie Capitoliny, klenba zastřešení je z 12. století…“), napojuje na al– Wad, východní křídlo třídy cardo. Odtamtud jsme vystoupali po schodišti plném lidí a zboží a skrze Damašskou bránu jsme zase vyšli ven, za městské zdi. Během cesty jsem neopomněl ukázat místa, k nimž vedly četné boční ulice, které jsme minuli cestou, a dokonce jsem zašel tak daleko, že jsem doporučil i nějaké to pekařství či obchod se starožitnostmi. 8
„Introibo ad altare Dei“
Zatímco jsme nasedali zpět do autobusu a odjížděli směrem k hotelu, který se nacházel v novém městě – blízko neomaurské budovy YMCA a hotelu King David –, mohl jsem si spolu s klimatizací a ledovým pivem, které mi nabídl řidič, vychutnat i svou čtvrthodinku slávy. Moji významní spolucestující mě zahrnuli chválou a potleskem. „Jak dlouho jste v Jeruzalémě žil? A kolikrát jste tu byl?“ ptali se mě obdivně. Odpovídal jsem neurčitým gestem: „Jednou na pár měsíců, ne moc dlouho; pak jsem se sem vrátil asi šestkrát nebo sedmkrát, ale jen nakrátko, ne déle než pár týdnů.“ Lhal jsem bez zábran. Když už jsem do toho spadl, nic jiného mi ani nezbývalo. Jakmile člověk, který neumí lhát, jednou zalže, už to nezastaví, a dokonce v tom nalézá i potěšení. Možná se za to pak celý život stydí, ale v té chvíli je kouzlo lži až příliš silné. Ostatně za tu příhodu se ani po mnoha letech nedokážu stydět, tedy alespoň ne tak, jak bych měl. Ty lži totiž pro mě byly „alternativní pravdy“, vkládal jsem do nich všechny své sny, představy i očekávání. V té chvíli jsem pochopil to, co jsem do té doby nebyl nikdy s to pochopit: jak je možné vypustit z úst lež s jasným vědomím, že se jedná o lež, a přesto být prvním, kdo v průběhu vyprávění té lži neochvějně uvěří jako hlouběji pravdivé pravdě, než jakou je banální „takzvaná skutečnost“. Cítil jsem se trochu jako Godefroi z Bouillonu, Pierre Loti, plukovník Lawrence a především také trochu jako můj starý přítel Lionardo Frescobaldi, který v letech 1384–1385 přijel jako šedesátiletý do Jeruzaléma ze Sinaje a jehož cestopis jsem velmi pečlivě prostudoval. Ale abych řekl pravdu, ve skutečnosti jsem myslel na ubohé obchodníky s deštěm, s nimiž jsem se mnohokrát setkal v cestopisech „svých“ pozdně středověkých poutníků, zvaných „tolomazzi“ a „turcimanni“, dílem průvodců, dílem tlumočníků, dílem mluvků, dílem loupežníků. A pokud mám úplně přiznat barvu, záleželo mi především na tom, abych dobře zapůsobil, protože ve vybrané společnosti akademiků, které jsem v tu chvíli provázel, byla nádherná žena, na niž jsem si moc přál udělat dojem. To se mi nepovedlo, úplně tragicky jsem pohořel, ale místo toho jsme se od té doby stali velkými přáteli. Stalo se to na jaře roku 1977. Jako šestatřicetiletý „pověřený“ profesor (jak se tehdy říkalo) středověkých dějin na Univerzitě ve 9
Jeruzalém
Florencii jsem se náhodou velmi šťastně nachomýtl k jakési „státní návštěvě“. Třicet učitelů z humanisticky zaměřených italských fakult, někteří dokonce s rodinou, bylo oficiálně pozváno izraelskou vládou, aby poznalo Izrael a jeho kulturní instituce. Byly tu osobnosti jako Rosario Villari, Giuliano Procacci, Paolo Alatri, Marino Berengo, Renata Segreová, Pietro Rossi, Mariateresa Beonio Brocchieriová, Salvo Mastellone, Massimo Teodori a mnoho dalších. Když na ministerstvu odsouhlasili seznam účastníků, n ěkoho napadlo, že by bylo užitečné vzít s sebou alespoň jednoho „odborníka“ na křížové výpravy, náboženské poutě a podobné věci. Jenže se zjistilo, že v Itálii v té době nebylo v této oblasti mnoho badatelů. Napadli je Raoul Manselli a Geo Pistarino, ale ani jeden z nich neměl čas. A tak si Salvo Mastellone, děkan mé fakulty, vzpomněl na toho záhadného mladého florentského kolegu, jemuž Marino Berengo před lety svěřil redakci jedné knížečky z nakladatelství Sansoni o dějinách křížových výprav a kterého poté pozval na večeři v Paříži. Oba jsme tam byli na pozvání Maison de l’Italie a v létě roku 1972 jsme se vídali dva nebo tři měsíce každý den ve velké studovně Národní knihovny. A tak jsem poprvé navštívil Svaté město. A při té příležitosti jsem se setkal s Vittoriem Danem Segrem, který byl naším skutečným výjimečným průvodcem, a také s Joshuou Prawerem, Benjaminem Z. Kedarem, Robertem Bonfilem, Olegem Grabarem, Sylvií Scheinovou, se svým spolurodákem Davidem Cassutem – Florenťanem a čistokrevným jerušalmim, jestli kdy nějaký existoval –, a se „svými“ františkány Michelem Piccirillem, Claudiem Barattem, Sabinem de Sandoli, Virgiliem Corbou. Později jsem se seznámil také s dalšími osobnostmi od velkého Bellarmina Bagattiho přes Euguenia Alliatu až po Pierbattistu Pizzaballu… ale nehoňme příliš zajíců najednou. Už mnoho let jsem snil o Jeruzalému. A díky svým středo věkým poutníkům jsem znal plán starého města, uzavřeného do „Sulejmanových“ hradeb, jako svoje boty. Medievalistická studia jsem samozřejmě doplnil četbou mnoha moderních cestopisů a těch nejrespektovanějších turistických průvodců. Už celé roky 10
„Introibo ad altare Dei“
jsem žil Jeruzalémem. Naštěstí ta improvizovaná prohlídka sta rého města (ve skutečnosti procházka po jeho severozápadní části velmi jednoduchou trasou do pravého úhlu, jakoby ve tvaru převráceného „L“ mezi Jaffskou a Damašskou branou) byla mým jediným jeruzalémským počinem. Po zbytek cesty jsem se mohl omezit na stručná historická či archeologická vysvětlení související s dějinami křížových cest, tedy s tématem, v němž jsem se lépe orientoval a navíc jsem měl vždycky po boku místního odborného a kvalifikovaného průvodce. „Skutečného“ průvodce. Jak jsem už řekl, vždycky jsem se za tu lež tak trochu styděl, ale v hloubi duše jsem na ni zároveň byl i hrdý. Svým způsobem jsem podal důkaz odbornosti. A především lásky. V průběhu staletí byl Jeruzalém dobyt podvodem, nebo násilím, nebo špetkou mazané diplomatické lsti. David, Nebúkadnesar, Pompeius, Titus, Hadrián, Husrav, Umar, křižáci, Saladin, sultán Selim, Allenby, Abdalláh ze Zajordánska, Dajan… tak proč ne já? Jedna věc však je provázet skupinu návštěvníků – ať už vědců, studentů, poutníků, turistů nebo zvědavců –, a něco docela jiného nabídnout jim jakéhosi písemného průvodce, který samozřejmě nemůže (a ani nechce) nahradit knihu o dějinách nebo dobrého průvodce, ale který by nějak mohl posloužit jako určitý interpretační klíč, jako introibo. Jeruzalém – záhada. „Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu, ať mi má pravice sloužit zapomene,“ zpívá se v Žalmu 137 z exilu. „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni,“ pláče Pán, když město obdivuje z vrcholků kopců na východě, tak krásné, zahalené do „zlata, mědi a světla“, jak ho popisuje snad nejpopulárnější izraelská písnička. Jeruzalém, který Stát Izrael prohlásil za své věčné hlavní město a jehož obraz nevyhnutelně spočívá na bedrech všech palestinských vůdců. Jeruzalém, který tři náboženství shodně považují za svaté město a právě z této shody se rodí tisíciletá rozepře a hluboká nenávist. Může nenávist pramenit z přemíry lásky? Dneska je metou Židů z celého světa, včetně těch, kteří nesdílejí sionistické ideály, stejně jako křesťanských a muslimských poutníků a je také jedním z nejpodmanivějších center turistického ruchu. 11
Jeruzalém
Také knihy, které se jím zabývaly a dále se jím zabývají, dokážou zaplnit celé obrovské knihovny, přičemž bez ustání vycházejí další a další. Existuje rozsáhlá křesťanská, hebrejská a muslimská literatura o cestě či pouti do Jeruzaléma, který se v některých případech stal inspirací pro skutečná mistrovská díla. Jen jako příklad: čím by byl náš romantismus bez pamětí Chateaubrianda, Lotiho či Gérarda de Nerval? Osvobozený Jeruzalém. Osvobodilo ho mnoho lidí, možná až příliš mnoho. Prvním ze všech byl Kýros Veliký, jenž v roce 538 př. n. l. povolil Židům, které Nebúkadnesar odsunul do Babylónie, aby se vrátili do vlasti a obnovili své město. Od té doby je připomínán a oslavován jako výjimečný osvoboditel, jako první ze Spravedlivých mezi národy. Jakou ironií je tato okolnost, když ji po dvou tisících a pěti stech letech vidíme ve světle vztahů mezi Izraelem Benjamina Netanjahua a Íránem Mahmúda Ahmadínežáda! Jako by si dějiny z lidí opravdu tropily legraci. Ale, před Kýrem i po něm, byli „osvoboditelé“ spíš, jak se obvykle stává, dobyvateli. Syrsko-řečtí panovníci z dynastie Seleukovců, potom Hasmoneovci a ještě později Římané, kteří spolu s pokřesťanštěním říše umožnili vybudování chrámů nové víry, jež měla nahradit tu starou (podle tradice byla režisérkou tohoto díla svaté, geniální falzifikátorské archeologie Konstantinova matka, císařovna Helena). A pak chalífa Umar, jenž v roce 638 vrátil důstojnost oblasti Šalomounova chrámu, který křesťané nechali chátrat. Potom v roce 1099 křižáci, v roce 1187 Saladin, v roce 1517 osmanský sultán Selim I. a přesně čtyři sta let poté v roce 1917 Britové generála Allenbyho (spolu s Araby hašemitského šarífa Husajna a plukovníka Lawrence). V roce 1950, po první arabsko-izraelské válce, která proběhla roku 1948, je dobyl jordánský král Abdalláh, a konečně v roce 1967 Izraelci, vedení Mošem Dajanem. Příliš mnoho osvoboditelů, příliš mnoho pánů – komu doopravdy patří Jeruzalém? Ale má vůbec smysl ptát se, jestli město, které bylo po staletí v centru dějin a víry, může opravdu někomu „patřit“, odhlédneme-li od politiky, institucí, hranic či zvyklostí? „Patří“ Athény skutečně Řecku? A je Řím výhradně „italský“? 12
„Introibo ad altare Dei“
Těmto otázkám nemá smysl se vyhýbat, zároveň však na ně nelze ani odpovědět. Faktem je, že Jeruzalém v sobě stále uchovává památky z dávných i nových dob, vtištěné do kamenů a strmých ulic, do srázů a nerovností, které obepínají jeho staré hradby a nesou jména, jež se mnohým z nás zdají téměř pohádková (Getsemanská zahrada, Jóšafat, Sijón, Šíloašská nádrž, Hinnóm…). Nacházejí se v jakési výjimečné „minulosti, která se nestává minulostí“ a zrcadlí se i v nekonečné metropoli, jež jádro starého města obklopuje. „Jiný“ Jeruzalém, i on výjimečný, koloniální a futuristický, zbožný a bezostyšný, výsostně izraelský a přesto kosmopolitní, s odkazem „městských legend“ a obtížným, bouřlivým i láskyplným vztahem ke svému starému srdci z bílého kamene se starodávnými svatyněmi, jež se tyčí v jeho středu. Moderní či postmoderní Jeruzalém, který nás spisovatelé jako David Grossman či Amos Oz naučili znát a milovat. A možná i lépe chápat… Ale jak se mu člověk může přiblížit? Bez průvodce – ať už v podobě knihy nebo člověka – to není možné. Jenže všichni průvodci klamou, všichni průvodci nás obelhávají. Každý z nich nám vypráví o „svém“ Jeruzalému, který je často v rozporu se všemi ostatními, a neexistuje zasvěcení, jež by zároveň nebylo klamem, a neexistuje pomoc, jež by zároveň nebyla zradou. Archeologicko-urbanisticko-architektonický palimpsest, který nám za častého bušení srdce umožní během pár desítek metrů projít dějinami od prehistorie až po dnešek, je ničím ve srovnání s palimpsestem náboženských vyznání, tradic, vydobytých i pošlapaných práv. Nikde jinde než v Jeruzalémě nezní otázka „Kdo má pravdu?“ naléhavěji a palčivěji, zároveň však nikde jinde nemá absurdnější, zbytečnější a zoufalejší vyznění. Proto je dobré vyzkoušet „hravý“ přístup, i když takový nakonec není. Guy Delisle to v díle Jeruzalém. Rok v rozděleném světě (Chroniques de Jérusalem) zkusil prostřednictvím komiksu. Přesně tak: tři sta třicet tři stran stripů s mnoha svým způsobem krajně realistickými obrázky a s minimem slov v bublinách, v nichž nám autor vypráví o své cestě a ročním pobytu mezi Židy a Araby, mezi starobylými kostely a tmavými uličkami, a líčí nám drama nových kolonizátorů a starých bývalých vládců s vojenskými zátarasy a ortodoxními věřícími ze čtvrti Mea Šearim. Vypráví o údivu nad 13
Jeruzalém
náhodnými setkáními a strachu z nedorozumění, o radosti lidí, kteří tančí, i o strachu z atentátů a represí. Vyvstává před námi obraz svým způsobem čestný a pravdivý, přesto je v něm něčeho příliš a něco jiného v něm zase úplně schází. V jakémsi zcelujícím dialogu na dálku bych k němu přiřadil krásnou knihu Fiammy Nirensteinové A Gerusalemme (V Jeruzalémě). Její odzbrojující úvod má větší cenu než sto tisíc učených stran: „Z Jeruzaléma se každému zatočí hlava.“ Toto konstatování je úžasně i zatraceně pravdivé. Fiamma, žena a spisovatelka hrdě zaujímající jasný postoj, má „svůj“ Jeruzalém. Přesto, nebo spíš právě proto, se její vyprávění občas dotkne hluboko skrytých strun pravdy, které přesahují různá šikování i polemiky. Možná, nebo spíš určitě, často záměrně provokuje, irituje či pobuřuje, jak už to má v povaze. Především však dokáže dojmout, ať již vědomě a chtěně či nikoli (ale já jsem si jistý, že čtenáře dojímá vědomě, a podezřívám ji, že i chtěně). Pokud však z této záplavy vzpomínek a pocitů vyjdeme, pocítíme potřebu pevného „objektivního“ ukotvení zpráv, faktů i věcí, které dohromady ve čtenáři neznalém tématu vyvolají dojem, že se zde mluví o jiném městě, než o jakém mluvil ten, kdo je popsal s vášní a účastí. Jenže právě zde tkví ono tajemství: v hledání souznění, soudržnosti, shody. Jeruzalém – paradox. Je skutečně třeba paradoxu, abychom se dostali k jeho jádru, k jeho podstatě? Avšak chceme-li dobýt jádro či najít duši, musíme se připravit na výstup na nebesa nebo sestup do podvědomí – nikdy nelze dosáhnout cíle. Ostatně, je třeba porozumět, aby člověk miloval? Není to spíš tak, že musíme milovat, pokud chceme porozumět? Na druhou stranu by se jistě neměla zakrývat či zastírat ani nenávist, hněv, protichůdné důvody, zklamané naděje a porušené dohody, sliby a zrady. To všechno tvoří tisícileté dějiny nejkrásnějšího města na světě. Přesto ke skutečnému pochopení Jeruzaléma existuje stále tentýž klíč – ten, který hýbe světem, ten, bez něhož by neexistovala ani nenávist. Jeruzalém – láska. Po tom dávném roce 1977 jsem se sem vrátil ještě mnohokrát. Už to ani nepočítám. Sám, s rodinou, s nějakým kamarádem, ve skupině. Často se jednalo o pracovní cesty, jako například o návštěvu 14
„Introibo ad altare Dei“
univerzity či konference, někdy o archeologické výpravy, které měly Svaté město jako výchozí bod, nebo také o cesty-semináře se studenty nebo o cesty-poutě. Na jedné z nich, jež byla kombinací posledních dvou kategorií, mne doprovázela spousta toskánských přátel. Šlo o studijní cestu, uspořádanou na jaře roku 1997 střediskem Europe-Near East Center v Bari, v jehož čele tehdy stál teolog Nicola Bux. Byly tam se mnou rovněž i dvě moje výborné studentky, které se později staly mými kolegyněmi, Anna Benvenutiová a Lucia Ricciardiová. A také jeden chlapec, velká naděje Florentské univerzity (myslím to doslova, nikoli jako frázi): Leone Borsotti, tehdy sotva dvacetiletý, ale předčasně vyspělý a výjimečně nadaný student v oboru filologie a filozofie z Prata. Nikdo nemohl vědět, že nás Leone o několik měsíců později následkem autonehody opustí. Byli jsme ubytováni v hotelu provozovaném izraelskými křesťanskými Araby, na jižním svahu Olivové hory, poblíž velké silnice Derech Jericho, která po překlenutí výškového rozdílu zhruba 1100 metrů vede až k Mrtvému moři. Během jednoho z posledních večerů našeho pobytu jsem po večeři oznámil svůj záměr vyrazit druhý den za úsvitu do Jeruzaléma údolím Jóšafat (Emek Jehošafat), kde se podle tradice na konci věků všichni sejdeme. Z velkých oken hotelové restaurace jsme si prohlíželi údolí rozprostírající se před námi a ponořené do znepokojivého nočního ticha. Měl jsem v plánu projít jím rovně od východu k západu. To znamená sejít až k potoku Kidron, v tom ročním období skoro vyschlému, a potom vystoupat po západním svahu se skalními hrobkami nacházejícími se pod jihovýchodními zdmi Chrámu, kde se kdysi tyčila pinna, z jejíhož vrcholku satan pokoušel Ježíše Krista. Potom jsem chtěl vejít do města Hnojnou branou, navštívit Západní zeď (zvanou též Zeď nářků či Kotel), vystoupit na Haram aš-Šaríf (tehdy ještě volně přístupnou Chrámovou horu) a následně dojít k Božímu hrobu. Byla to náročná cesta, která s sebou nesla jisté obtíže, a dokonce i nějaké to nebezpečí, ale tehdy ji člověk ještě mohl absolvovat. Dnes ani nevím, zda by se dala uskutečnit. Zeptal jsem se, zda někdo nechce jít se mnou. Ale ať už kvůli vyhlídkám na velmi brzké vstávání nebo snad kvůli poněkud 15
Jeruzalém
chmurné pověsti tohoto neschůdného údolí, posetého hřbitovy, které opravdu není tím nejlákavějším místem pro procházku,
Rozsáhlý hřbitov na svazích Kidronského údolí při pohledu z Olivové hory
faktem zůstává, že se přihlásil jen Leone. A tak jsme druhý den, když na nebi ještě svítily hvězdy a za našimi zády teprve lehce zčervenal pruh svítající oblohy, vyrazili. Podél kostrbaté a strmé cesty jsme každý položili na zem kámen, abychom si tu po vzoru dávných poutníků pro sebe zajistili místo v den Posledního soudu. Vím, že toho dne tam Leona najdu, jak na mě čeká.
16
