Foto: Radovan Boček
deník sedmý 1989 červen–listopad
KF0008_blok_172x240.indd 249
Houpeš-li se na lustru, nepadej jiným do čaje. Aleš Jaluška
29.11.2010 14:20:23
16. června si od lékaře odnáším cenný úlovek: „… Ze zdravotních důvodů není vhodné časté holení. Jen asi 2× týdně…“ Blížila se nám vojna a já se jistil vůči očekávaným buzeracím. Takže teď to víte. Nesmím se holit, nakázal mi to lékař. Mám to tu černé na bílém! Tři dny na to nastupuji na „závěrečné soustředění vojsk“ ve Stříbře. Šlo o měsíční „vojnu“, kterou musel každý vysokoškolák (muži) absolvovat po dvouleté docházce na vojenskou katedru. Všechny tři pražské umělecké školy plus medici jsme školeni na lapiduchy. Standardní kasárna, buzerplac, rozcvičky, rajony, výcvik, nástupy, hlášení, železné palandy, zelené deky, vycházky, holky za branou, noční útěky do hospod přes zeď, strážní služba, průšvihy, kantýna, každodenní šlichta do ešusu, posádkový „obchod“, průjmy, infekce, plné marodky, pochody, přesuny, vojska pravděpodobného nepřítele, střelba, vrhání granátů, několikadenní výjezd v otéčkách (obrněný transportér) z kasáren a pobyt v západočeských lesích – lesy, to se mi líbilo. Nuda po večerech, nedostatek kafe, cigaret, stesk po normálním životě, po přátelích. Abychom se z toho nezbláznili, přihlásil jsem se za nástěnkáře (oficíři žasli nad mou agilností, trvalo jim to ale jen chvíli, než pochopili, o co jde) a přeměnil vojskovou nástěnku na nástěnné noviny, kde jsem humornými glosami komentoval dění v kasárnách. Ve středu 5. července mám na bráně návštěvu. Spolužáci ze školy. Vyprávějí o tom, co se děje za zdmi kasáren. Mám z nich pocit, že v Praze propukla revoluce… Závěrečné soustředění vojsk – zakládám nástěnné noviny
Charta 77, povzbuzena a možná trochu zaskočena aktivizací občanů po Palachově týdnu, zveřejňuje 29. června manifest Několik vět. Vystihla v něm všechny důležité problémové okruhy, které nás v té době tížily. (Pomineme-li samozřejmě kardinální fakt, že jsme žili v komunistické diktatuře. Ale na tu přijde později.) „(…) Pohyb ve společnosti se tak začíná stále povážlivěji srážet s nehybností moci, roste společenské napětí a začíná hrozit nebezpečí otevřené krise (…).“ Petice vznesla tyto požadavky (kráceno): – okamžité propuštění politických vězňů – svobodu shromažďování – rovná práva pro neoficiální občanská sdružení, hnutí, svazy, odbory a spolky – konec censury, svobodu tisku – svobodu a respektování práv věřících – veškeré projekty, které ovlivňují životní prostředí, musí být dány k posouzení odborníkům i veřejnosti – otevřít diskusi o padesátých letech, ale i o Pražském jaru a následné normalisaci „Vládu vyzýváme, aby s ním (tímto stanoviskem) nenaložila tak, jak je dosud zvyklá s nepohodlnými názory nakládat. Zasadila by tím osudnou ránu nadějím, jimiž jsme vedeni, totiž nadějím na skutečný společenský dialog, jako jediné možné východisko ze slepé uličky, v níž se dnes Československo nalézá.“
250
Hlavními organizátory petice byli Václav Havel, Saša Vondra a Jiří Křižan, který jí dal i název. Na prvních arších se vedle jmen z disentu (Dienstbier, Uhl, Vaculík, Čarnogurský) objevila i jména mimo – Josef Kemr, Jiří Mensel, Jiří Suchý, populární psychoterapeut Jaroslav Skála, Filosof Ladislav Hejdánek. A přibývala další – Jiří Bartoška, Daniela Kolářová, Boleslav Polívka, Hana Zagorová, Zdeněk Svěrák, Rudolf Hrušínský, Martin Stropnický, kardinál Tomášek… A také stovky a stovky podpisů „bezejmenných“. Tak jako u Iniciativy kulturních pracovníků citovala pravidelně jména signatářů v dlouhých seznamech Svobodná Evropa. S napětím jsme sledovali, kdo z nás, a kdo z těch známých přibyl. Přes naléhavou výzvu (viz výše) ale komunisté zareagovali stejně stupidně jako vždy – Několik vět označili za protistátní pamflet a sérií článků v Rudém právu („Kdo seje vítr“, „Co mají za lubem“ ad.) rozpoutali obvyklou kampaň. Na stránkách rudého deníku snaživě vyjadřovaly „znepokojení nad další akcí nelegálních struktur“ mnohé pracovní kolektivy i jednotlivci, sám text Několika vět však oficiálně zveřejněn nebyl. V červenci oznámilo FMV, že byla v souvislosti s manifestem Několik vět zahájena „trestní stíhání pro trestný
martin mejstřík deník
KF0008_blok_172x240.indd 250
29.11.2010 14:20:23
čin pobuřování“. Někteří aktivisté skončili ve vězení, další měli problémy na školách, v zaměstnáních. V září 1989 předali zástupci petentů Několik vět i s podpisy Úřadu vlády (Ladislav Adamec), kde žádali o dialog, který měl zprostředkovávat kardinál Tomášek. Vláda ani po dvou měsících neodpověděla. A pak už měla jiné starosti. A my tu hnijeme v kasárnách! Vedle Několika vět byla ale ještě jedna událost, kterou spolužáci žili – famácký CILECT ’89 v Karlových Varech. Atmosféru dobře vystihuje práce Magdy Bittnerové (kráceno): V červnu se mezi veřejnost dostala petice Několik vět, jejímž autorem byl scenárista Jiří Křižan. Několik vět byla první masově podepisovaná petice, v červnu 1989 ji podepsalo 1 800 lidí a do podzimu kolem čtyřiceti tisíc signatářů, mezi nimi i mnoho studentů AMU. Jiří Křižan byl členem poroty SUOČ 1989, byl to filmový scenárista, takže tím spíš získala petice ve škole širokou odezvu. Nejen, že ji mnozí studenti podepsali, ale další ji distribuovali mezi další signatáře. Andrea Sedláčková a Ondřej Trojan v tom byli zvlášť činní. Trojanovi se na představení besídky divadla Sklep podařilo jako signatářku získat Hanu Zagorovou. „To už byli distributoři, to už ani nebyli signatáři… V podstatě, kdo to nepodepsali, to byly dvě kategorie: Buďto taková úzká skupinka lidí, kteří byli opravdu hodně ustrašení, anebo pak ti, kteří už měli zkoušky hotové (bylo zrovna zkouškové období) a už tady nebyli. Účast na petici mezi studenty AMU byla skutečně masová.“ (Jan Hřebejk) Igor Chaun patřil k těm, kteří se k petici připojili později. Vnímal to jako rozhodující zážitek: „Neobyčejně silný pro mě byl osobní čin, když jsem jedné noci při opětovném poslechu jmen nově se ‚připodepsavších‘ pod prohlášení Několik vět, kde se už objevovaly známé osobnosti, jsem to prostě nevydržel a Křižanovi někam na severní Moravu jsem poslal velký patetický telegram, že s přihlédnutím k vyššímu principu mravnímu (…).“ Bylo to poprvé, kdy se studenti AMU otevřeně připojili k něčemu, co bylo skutečně ilegální. Dosud se všechny jejich aktivity pohybovaly v mezích tehdejších zákonů. Po lednovém Stanovisku a Fóru AMU to byl další zlomový okamžik ve směřování studentů, v jejich vymezování se vůči poměrům ve společnosti. Petici podepsali i dva pedagogové DAMU. Městský výbor KSČ požadoval pak po Bojanovském jejich odvolání. Avšak rektor se svých spolupracovníků zastával a používal přitom ryze pragmatické argumentace: jednalo se přece o pedagogy, kteří vedli své studenty k absolventským představením, a proces výuky nemohl být narušen. Oba kantoři, Ivo Rajmont a Dana Kolářová, na škole zůstali. Kromě SUOČ byl důležitou událostí v životě FAMU i CILECT RIFE, mezinárodní přehlídka studentských filmů. Konala se každý lichý rok v Karlových Varech. (Střídala se tak s „Velkými Karlovary“.) Úroveň snímků
předváděných na obou karlovarských festivalech neodpovídala vždy aktuální světové špičce. Studenti FAMU však neměli mnoho možností navštěvovat zahraniční festivaly. Problémem byly (kromě katedry fotografie) i zahraniční stáže a výměny pedagogů a studentů. (…) Možností výjezdu na Západ bylo minimum. (A.F.F.A. 1/I/88) (…) Do organisace CILECTu se studenti FAMU pouštěli s velkým nasazením. Úkolem studentů hostitelské země (tedy často Československa) bylo denně vyrobit Festivalové vteřiny, deseti- až dvacetiminutový blok ohlasů na festivalové dění, který se promítal před večerními projekcemi. Šlo o typický studentský humor, aktuální a střižený pro danou událost – grotesky, black-outy, parodie na zhlédnuté filmy. Studenti FAMU byli rozděleni do štábů, které vedli studenti režie z vyšších ročníků, měli pevnou hierarchii od režisérů, kameramanů, střihačů a produkčních přes jejich asistenty z nižších ročníků až po prváky, kteří „tahali kabely, nosili materiál a byli ranaři“. Ostatní ve skečích hráli. Točilo se na černobílý 16mm film, natočený materiál se vozil do Prahy do laboratoře a odtud okamžitě zpátky, do karlovarského hotelu Thermal, kde byly provisorní střižny. Přes noc se film sestříhal, aby už následující den mohl běžet v promítacím sále. Zároveň už probíhala příprava dalšího dne. Organisaci tedy tvořilo několik štábů ve fázovém posunu a nad nimi stál ještě hlavní organisátor. „To se nejvíc naučilo. Za rok FAMU byl ten týden ve Vteřinách ekvivalentního vzdělání. Najednou to bylo všechno, čím natáčení je.“ (Jarchovský) Organisaci CILECTu, rozdělení do štábů, přičítá Petr Jarchovský velký význam při průběhu pozdější studentské stávky v listopadu 1989 – studenti se rozdělili do skupin, automaticky fungovala hierarchie, rychle se objevili přirození vůdci (jistě ne náhodou měl v prvním dnu stávky rozhodující slovo Ivan Trojan, šéfrežisér CILECTu ’89), lidé se dobře znali mezi sebou. Takovou výhodu velké pražské ani mimopražské školy neměly. (…) Celé Vteřiny z osmdesátého devátého roku jsou zachovány v archivu studentských filmů FAMU. Z dnešního pohledu je už většina narážek a gagů nepochopitelná, ale ve Vteřinách o nějakou trvalou hodnotu nešlo. I tak je ale zřejmé, že i ve festivalovém „deníku“ se objevují zřetelné narážky na současné politické dění. Typickým příkladem byla anketa Všichni si myslíme totéž s otázkou: „Co si myslíte po přečtení Rushdieho knihy?“ Všichni respondenti jsou pro zabití spisovatele, jen Jan Hřebejk si dovolí protestovat – ne nadlouho. Kamera je vypnuta a v příštím záběru vystoupí neposlušný student již dokonale poučený o správné odpovědi. Podobně působily i další šoty, v jednom vystupoval dokonce Karel Marx, jinde se objevila parodie na pohlaváry ÚV SSM. Podobně jako všechny otevřené akce AMU byl i CELECT RIFE pod dohledem StB, která mezi studenty vyslala své zaměstnance, aby na průběh mezinárodního festivalu dohlédli. Studenti-organisátoři o nich věděli a s přítomností tajné policie se vypořádali svérázným způsobem. Na CILECTu fungoval systém akreditací a příslušných martin mejstřík deník
KF0008_blok_172x240.indd 251
251
29.11.2010 14:20:24
visaček. „My jako hostitelé jsme měli červené tkaničky a na tom byla ta cedulka. Zahraniční hosté měli modré, pedagogický sbor měl zelené… Ale pak tam byla jedna barva navíc. Oni všem těm fízlům dali hnědou tkaničku. Takže když se rozpustili tam v tom davu, tak třeba půl dne byli označeni jako ‚tajná policie‘.“ Na CILECTu byla i oficiální nástěnka s programem. Studentka KSD Lucie Paulová na ni umístila text petice Několik vět, česky a anglicky, a také reakce na petici ze Svobodné Evropy a z oficiálních míst KSČ. „… Za chvilku někdo vstal a sundal ty věci. Ona se zase trpělivě zvedla – měla plnou tašku těch textů – a zase to tam připíchla. A zase si šla sednout…“ O bezmocnosti StB svědčí i výstup ze závěrečného divokého večírku: „Ti fízlové tam byli, u jednoho stolečku, smutní, parta, která se nebaví, tak tam jen sedí a už si ani nehraje na to – zřejmě hnědé šňůrky zapůsobily –, že by měli splynout s davem. Úplně opilý Vláďa Barák… vytáhl verzatilku a vyšrouboval z ní tuhu, vzal papírky, udělal z nich kuličky a flusal ty oslintané kuličky na ně… Ale už to bylo tak, že se zvedli a šli.“ (Jarchovský) Tak jednoduché to pochopitelně nebylo. Vedení školy se za aféru kolem petice Několik vět muselo zodpovídat stejně jako za Trojanovy Vteřiny. Paradoxně snad víc než politické narážky vadil erotický podtext některých skečů (natáčelo se ve sprchách s nahými studentkami, na pokojích, kde spali studenti i studentky společně, ve Vteřinách bylo hned několik vášnivých líbacích scén…). Rektor Bojanovský musel jednání svých studentů vysvětlovat podobně jako o několik let dříve, kdy pohoršení příslušníků StB vzbudili nazí studenti FAMU v bazénu hotelu Thermal. Avšak vzhledem k tomu, že se na jednom z předchozích CILECTů podobných hrátek zúčastnil i odpovědný příslušník StB Zelený, musela být kritika přeci jen mírnější. (Magdaléna Bittnerová, FAMU 1989 – Politické aktivity studentů FAMU na konci osmdesátých let, bakalářská práce) Na závěr, jako překvapení, mi Jolana Součková a Ondřej Trojan předávají balík Kavárny č. 3–4, ještě voní tiskařskou černí. Během večera si ji kluci na ubikaci rozeberou. Na palandách je nezvyklé ticho. Všichni čtou. ••• Co přineslo dvojčíslo 3-4/II/89? Úvodník měl Viktor Malát („Jsme skvělí, jsme první, máme úspěchy. Pěstujeme demokracii, roubujeme ‚glasnosť‘ /jak krásné české slovo/, šlechtíme dialektiku…“) V anketě Co pro tebe znamená vlastenectví odpovídá mimo jinými respondenty i Jiří Mucha. Trochu smutný „český příběh“: „Vlastenectví je zprofanované slovo. Všude. Posledních sto padesát let krylo všechny možné zájmy, jen ne ty, které předstíralo. U nás to bylo zvlášť zlé, a navíc nevyvážené
252
vědomím státnosti, tj. zodpovědností za osud země jako nadřazeného celku. To je vázané na určitý stupeň kulturní vyspělosti. Je to stará bolest. Když se za první Křižácké výpravy vydaly tisíce všelijakých dobrodruhů osvobozovat Svatou zem, pochodovaly jako kobylky Evropou (rytířská elita se plavila z Janova po lodích). Zatímco si musely vyžádat od maďarského krále povolení k přechodu jeho územím – dal je hlídat Pečeněhy a za sebemenší přestupek byl trest smrti –, prošly naším územím a – „nikdo neměl té moci, aby prostopášnosti té byl brániti mohl, an kníže Břetislav ve Slezsku stavením Kamenca zaměstnán“, abych citoval Palackého. A tak vesele a beztrestně zplenili, co mohli, a v dějinách se o tom ani nemluví. V době, kdy jsme z mnoha příčin prohráli českou korunu, upevnili Maďaři svou státní osobitost, získali práva, která jsme my ztratili, a výsledkem pak bylo Rakousko-Uhersko, a ne Rakousko-Česko. To jsou dva příklady mezi spoustou jiných, jak málo je u nás vyvinutý pojem státu jako nadřazeného útvaru, jehož zájmy stojí nad zájmy jedinců nebo politických stran. Za první republiky se většina politiků chovala ke státu jako k dojné krávě a ten postoj se nijak nezměnil. Přičteme-li dnešní katastrofální neznalost vlastních, zejména novodobých dějin, lze o vlastenectví mluvit leda sarkasticky. A bylo by ho věru třeba – v takové podobě, v jaké existuje ve vyspělých zemích. V Anglii se říká: Right or wrong, my country. Dobré nebo špatné, v první řadě je to moje země. Budu ji hájit, ať jsou moje soukromé námitky jakékoliv. Češi v cizině odjakživa slzeli při Vesničce má pod Šumavou, ale pilně běhali k cizím o pomoc proti názorovým odpůrcům, které vylučovali ze svého středu – ke škodě všech – a škrtali jejich existenci. To by nikoho se smyslem pro zájmy státu nenapadlo – viz třeba Polsko nebo Maďarsko. Pro ty byl zájem celku vždycky víc než politické různice, eventuálně politické přisluhování. Takže: soubor otázek v okruhu pojmu vlastenectví je pro mne klíčem k řešení naší přítomnosti i budoucnosti.“ Číslo mělo 76 stran, tak opravdu jen namátkový výběr: Ze spřáteleného bulletinu Ústrety (FF UK) přetiskujeme rozhovor Kamily Míkové s literární historičkou Jaroslavou Janáčkovou („Rozhovor“). Vilém Rubeš se věnuje mladé české próze („Mladá, zelená a nečtená“). O censuře (tentokrát v Tvorbě) informuje filmový kritik Jan Foll. („O jedné ‚upravené‘ stati“). Famáci se v rozsáhlém materiálu vracejí ke své SUOČce ’89. Petr Slabý přináší rozhovor s frontmanem Psích vojáků Filipem Topolem – „Až umřu, chtěl bych se stát hudbou…“ („Psí vojáci“). Já tam mám svou polemiku s námi samými, se sebou samým. „Býti občanem“, už o ní byla řeč. Profil tu má Jakub Špalek (autorkou je Jolana Součková). Překlad z britské A Handbook of Contemporary Drama („Czech Drama“) přinesla Jolana Šopovová (tehdy si z nějakého důvodu říkala Šopová). Byl to pro Kavárnu svým způsobem průlomový článek. Poprvé zde padla vedle sebe jména celé jedné (nám zamlčované) dramatické generace, nebo spíš generací – Radok, Krejča, Topol, Grossmann, Havel, Kačer, Uhde, L. Kundera, I. Klíma, M. Kundera, Landovský, Schorm, Aškenázy, Kohout… Co jméno, to černá listina, nebo přímo disent.
martin mejstřík deník
KF0008_blok_172x240.indd 252
29.11.2010 14:20:24
rozhovor se sovětským dramatikem Michailem Šatrovem („Nezdolatelnost pravdy – překlad Věra Krincvajová). Už jenom, když si člověk přečte ty titulky, které jsme článkům dávali… Nedivím se, že profesoru Bojanovskému vstávaly vlasy hrůzou na hlavě a Štěpán na MV KSČ zuřil. V reportáži jsem se také vrátil k ničivému zemětřesení v Arménii z počátku prosince 1988 – „‚A‘ – jako Arménie“. Popisoval jsem spontánní reakci studentů a mladých lidí v Praze, kteří dokázali zorganisovat pomoc Arménii o tři dny dříve než oficiální státní složky. Mezi jinými neznámými v článku děkuji i Šimonu Pánkovi. To ještě netuším, že se za pár měsíců potkáme „face to face“. A bude nám pěkně horko. V ekologické sekci se věnujeme ohrožené Stromovce a plánu komunistických inženýrů na tzv. Pražský vnitřní dopravní okruh – SDO ZKS (ZAKOS). Paradoxem (?) je, že se dvacet let poté ZAKOS realizuje – jen pod lahodnějším názvem a pod jinou partají. Ale o tom už byla řeč. Tehdy o projektu pro Kavárnu psal architekt Ivan Plicka („Stromovka stále ohrožena!“). Pavel Lagner zvonil na poplach proti plánované výstavbě nového rádiového vysílače v nedávno vyhlášené biosférické reservaci UNESCO na Pálavě („Lokalita Pálava“). BÝTI OBČANEM Martin Mejstřík
Z Bulletinu agilního Aktivu mladých divadelníků jsme v překladu P. Scherhaufera převzali překlad o Wroclavském divadelním experimentu („Pomerančová alternativa“ – šlo o nenásilné, humorné happeningy, pomocí nichž polská veřejnost zkoušela trpělivost tamních komunistů a jejich represivních orgánů. U nás se Pomerančovou alternativou inspirovala Společnost za veselejší současnost). Píšeme o sovětském divadle („Jediná volba – pravda“, překlad z časopisu Kultura i žizň), ale i o českém („Hra o svobodě“ – recense Andrey Sedláčkové na hru Daniely Fischerové „Hodina mezi psem a vlkem“, kterou uvádělo Divadlo v Řeznické. Jde v kostce o soud nad bouřlivákem Françoisem Villonem, avšak velmi snadno aplikovatelný na tehdejší poměry.) Reportáž ze studentských demonstrací v Amsterodamu přinesla Lucie Paulová (bez názvu, v rubrice „Chambre separée“). Skvělé zamyšlení o „nutnosti konfliktu v žánru“ přinesl Petr Jarchovský („Nedotknutelní“). UMPRUM (Gaba Kopecká) představila v Profilech Luďka Bártu (tehdy 5. roč. filmové a televizní grafiky). Na úskalí postmoderny (tento filosofický směr se k nám dral i přes železnou oponu a Kavárna se mu v posledních číslech věnovala) upozorňoval Filosof a estetik Stefan Morawski z Varšavské university („Zákeřná hra s minulostí“ – překlad z polského časopisu Polityka obstarali Jolana Šopová a Jaroslav Kamiński). Z ruských překladů (dodali přátelé z FŽ UK) jsme přinesli například článek disidenta Andreje Sacharova „Nabýt demokratického vědomí“, nebo
Dobrý den v novém roce, přátelé. Já vím, je to anachronismus mluvit nyní o novém roce, ale vězte, že výrobní doba našeho časopisu je poměrně dlouhá. Dobrá tedy, u vědomí toho, že je sice pár dní po Novém roce, ale že vy budete tyto řádky číst až někdy v předjaří, popřeji vám jinak a lépe: Dobré nové jaro, přátelé. I období další. Je tomu něco kolem osmnácti měsíců, co jsme se na stránkách Kavárny A.F.F.A. (i mimo ně) vydali hledat ztracenou identitu naší generace. Za osmnáct měsíců se ukázalo mnoho. Vzplanulo bezpočet nových nadějí, jiskřičky motoru čekajícího na jízdu k lepšímu budoucímu začaly naskakovat, jen jen vůz popostrčit, skočit do sedadel a jedeme! Jenže v tom je ten malér – jiskry přeskočily, ale motor ne a ne… A tak ve mně vedle příjemného pocitu z toho, čehož jsme přece jen za tu dobu dosáhli, delší již čas setrvává pocit lehkého rozčarování. Nad námi samotnými, jako generací… Vše, co nás obklopuje, jevy, události, nutnosti i nahodilosti, naše osudy, okolní svět – vše je do sebe náležitě propleteno, vše souvisí se vším. Dovolte mi tedy pojmout mou úvahu tentokrát šířeji, než bývá na stránkách Kavárny zvykem. Československá společnost se dostala během svého x-letého vývoje do kritického stadia – stadia morálního a společenského úpadku. Vleklé, nekonečné roky normalizace, kdy se měly původně pacifikovat a napravit chyby politického dění z konce let šedesátých, nás přivedly na dno totální abnormality. Všimněme si několika aspektů, které k tomu vedly. Pro život společnosti v sedmdesátých letech nebyl ani tak tragický vstup do tohoto období, kdy byla našim martin mejstřík deník
KF0008_blok_172x240.indd 253
253
29.11.2010 14:20:24
