Formál ál í n vzdě d lávání d osp lých: Koncepce a praxe v Evropě

F Formální ál í vzdělávání v dělá á í dospělých: d ělý h Koncepce a praxe v Evropě

BG

Evropská komise

Formální vzdělávání dospělých: Koncepce a praxe v Evropě

Tento dokument vydala Výkonná agentura pro vzdělávání, kulturu a audiovizuální oblast (EACEA P9 Eurydice).

Publikace vyšla tiskem v jazyce anglickém (Adults in Formal Education: Policies and Practice in Europe), francouzském (L'éducation formelle des adultes en Europe: politiques et mise en œuvre) a německém (Formelle Erwachsenenbildung: Massnahmen und Praktiken in Europa).

ISBN 978-92-9201-170-3 doi:10.2797/57854

Publikace je k dispozici také na internetu (http://www.eurydice.org). Konečné znění textu: únor 2011. © Education, Audiovisual and Culture Executive Agency, 2011. © Ústav pro informace ve vzdělávání, 2011. Obsah publikace může být částečně reprodukován, s výjimkou reprodukce pro komerční účely. Výňatku musí předcházet úplný odkaz na „Eurydice, informační síť o vzdělávání v Evropě“ s datem vydání publikace. Žádosti o povolení reprodukovat celou publikaci je třeba adresovat EACEA P9 Eurydice.

Education, Audiovisual and Culture Executive Agency P9 Eurydice Avenue du Bourget 1 (BOU2) B-1140 Brussels Tel. +32 2 299 50 58 Fax +32 2 292 19 71 E-mail: [email protected] Website: http://eacea.ec.europa.eu/education/eurydice

PŘEDMLUVA

Během posledního desetiletí se celoživotní vzdělávání stalo ústředním

tématem

evropské

politiky

spolupráce

v

oblasti

vzdělávání a odborné přírpavy. Vzdělávání dospělých je v tomto programu

považováno

za

důležitou

součást

celoživotního

vzdělávání. Poskytovat dospělým příležitosti ke vzdělávání je nezbytně nutné nejen proto, aby našli své osobní uplatnění na trhu práce, ale rovněž z důvodu zajištění rozvoje ekonomiky i celé společnosti. Investice do vzdělávání dospělých se vrací ve zvýšené angažovanosti občanů v životě společnosti, v jejich lepším zdravotním

stavu

a

pocitu

životní

pohody.

Mezi

osobní

a společenské přínosy vzdělávání dospělých pak patří lepší zaměstnatelnost a možnosti získat kvalitní zaměstnání. Téměř před deseti lety si členské státy Evropské unie stanovily pět cílů či referenčních úrovní (tzv. “benchmarks”) v oblasti vzdělávání a odborné přípravy. Jedním z nich byla dohoda, že do roku 2010 by se mělo průměru nejméně 12,5 % dospělé populace účastnit celoživotního vzdělávání. V roce 2009 souhlasily členské státy s navýšením této referenční úrovně, a to na 15 % do roku 2020, jakožto součást plnění strategického rámce pro spolupráci v oblasti vzdělávání a odborné přípravy ('ET 2020') (1). S podporou Evropské komise nyní členské státy společně pracují na dosažení vytyčených cílů. Sdělení Evropské komise “Na vzdělávání není nikdy pozdě” (It is never too late to learn, Evropská komise,

2006)

vyzdvihlo

zásadní

přínos,

jaký

má

vzdělávání

dospělých

vzhledem

ke

konkurenceschopnosti, zaměstnanosti a sociálnímu začleňování. Po tomto sdělení byl přijat Akční plán vzdělávání dospělých (Action Plan on Adult Learning) “K učení je vždy vhodná doba” (It is always a good time to learn, Evropská komise, 2007) jenž vytyčil pět hlavních bodů, na něž by se měly praktiky a postupy v oblasti vzdělávání a odborné přípravy dospělých zaměřovat: •

analyzovat dopad, jaký měly reformy realizované v různých oblastech vzdělávání a odborné přípravy na vzdělávání dospělých

•

zlepšit kvalitu poskytování programů v sektoru vzdělávání dospělých;

•

dát dospělým více možností, jež by jim dovolily postoupit tzv. „o stupeň výše“, tj.dosáhnout kvalifikace alespoň o jednu úroveň vyšší než doposud;

(1) Rada Evropské unie, 2009. Závěry Rady o strategickém rámci evropské spolupráce ve vzdělávání a odborné přípravě (ET 2020), OJ C 119/2, 28.5.2009.

3


•

urychlit proces posuzování dovedností a schopností a dále ověřování a uznávání výsledků vzdělávání;

•

urychlit proces posuzování dovedností a schopností a dále ověřování a uznávání výsledků vzdělávání;

•

zlepšit monitorování sektoru vzdělávání dospělých.

Akční plán vzdělávání dospělých probíhal do konce roku 2010 a Komise má v úmyslu v průběhu roku 2011 navrhnout nový akční plán. Nastala proto vhodná doba zhodnotit průběh původního Akčního plánu a jeho priority a analyzovat, jak jednotlivé členské země přistoupily k řešení vytyčených úkolů. V této souvislosti je mi proto potěšením představit zprávu Eurydice, jež byla připravena s cílem přímo reagovat na zmíněný Akční plán vzdělávání dospělých, zvláště pak jeho cíle spočívajícího v poskytování možností dospělým občanům postoupit “o stupeň výše” a zlepšit si dosažené vzdělání. Zpráva se věnuje nejen příležitostem dosáhnout formálních kvalifikací určeným nízce kvalifikovaným dospělým, ale zabývá se rovněž koncepcemi a opatřeními, které byly přijaty s cílem zvýšit participaci na vysokoškolském vzdělávání. Všechny zmíněné aspekty ilustruje řada konkrétních příkladů. Jsem přesvědčena, že tato zpráva přinesla cenné zhodnocení iniciativ a opatření, jež byla v oblasti vzdělávání a odborné přípravy dospělých realizována. Věřím, že zaujme odpovědné osoby, které rozhodují o vzdělávací politice, odborníky z praxe a zároveň i všechny ty, které zajímá efektivní přístup ke vzdělávání dospělých.

Androulla Vassiliou Komisařka pro vzdělávání, kulturu, mnohojazyčnost a mládež

4

OBSAH

PŘEDMLUVA

3

OBSAH

5

ÚVOD

7

KAPITOLA 1: VZDĚLÁVÁNÍ A ODBORNÁ PŘÍPRAVA DOSPĚLÝCH: REFERENČNÍ UKAZATELE

9

1.1. Úroveň dosaženého vzdělání dospělé populace v Evropě

9

1.2. Účast dospělých v celoživotním vzdělávání

10

1.3. Účast dospělých ve formálním vzdělávání a odborné přípravě

12

KAPITOLA 2: VYMEZENÍ POJMU FORMÁLNÍ VZDĚLÁVÁNÍ A ODBORNÁ PŘÍPRAVA DOSPĚLÝCH

17

2.1. Definice formálního, neformálního a informálního učení

17

2.2. Formální vzdělávání v rámci Šetření o vzdělávání dospělých

19

KAPITOLA 3: DOSPĚLÍ STUDENTI A KVALIFIKACE DO ÚROVNĚ STŘEDNÍHO VZDĚLÁNÍ

23

3.1. Organizační struktura a hlavní způsoby poskytování programů “druhé šance”

23

3.1.1. 3.1.2. 3.1.3. 3.1.4.

Programy poskytované do úrovně nižšího sekundárního vzdělání Programy na úrovni středního vzdělávání Rámcové programy pokrývající různé úrovně a typy vzdělání Institucionální uspořádání

3.2. Přizpůsobení formálního vzdělávání a odborné přípravy potřebám dospělých studentů 3.2.1. 3.2.2. 3.2.3. 3.2.4.

Modularizace programů a zvyšování flexibility vzdělávacích cest Uznávání a validace předchozího neformálního a informálního učení Otevřené a distanční učení Učitelé a lektoři

KAPITOLA 4: DOSPĚLÍ STUDUJÍCÍ VE VYSOKOŠKOLSKÉM VZDĚLÁVÁNÍ

23 27 29 30 34 34 37 40 41

43

4.1. Koncepce, strategie a opatření směřované k povzbuzení participace dospělých studentů v oblasti vysokoškolského vzdělávání 43 4.2. Uznávání a validace předchozího neformálního a informálního učení 4.2.1. Legislativní rámec a validace neformálního a informálního učení v oblasti vysokoškolského vzdělávání 4.2.2. Přístup k vysokoškolskému vzdělávání založený na uznávání a validaci předchozího učení 4.2.3. Postup ve vysokoškolském vzdělávání na základě uznávání a validace předchozího učení

46 46 48 50

4.3. Přípravné programy pro netradiční uchazeče o vysokoškolské studium

52

4.4. Alternativní formy studia na vysokých školách

53

4.4.1. Jak rozumět terminologii 4.4.2. Účast studentů v jiné než denní formě vysokoškolského studia 4.4.3. Iniciativy na národní úrovni pro podporu alternativních forem vysokoškolského studia

5

53 54 55


KAPITOLA 5: FINANCOVÁNÍ FORMÁLNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ DOSPĚLÝCH A PODPORA STUDUJÍCÍCH 5.1. Zdroje financování formálního vzdělávání dospělých 5.1.1. Financování z veřejných zdrojů 5.1.2. Poplatky za studium placené studenty 5.1.3. Financování studia zaměstnavatelem

59 59 60 62

5.2. Finanční podpora studentům a studijní volno 5.2.1. 5.2.2. 5.2.3. 5.2.4.

59

Přímá finanční pomoc Daňové pobídky Studijní volno Speciální podpora pro nezaměstnané studenty

63 63 66 67 68

ZÁVĚR

71

BIBLIOGRAFIE

75

GLOSÁŘ

79

SEZNAM OBRÁZKŮ

81

PODĚKOVÁNÍ

83

6

ÚVOD Tato zpráva byla připravována s cílem reagovat na Akční plán vzdělávání dospělých (Action Plan on Adult Learning) „K učení je vždy vhodná doba“ (It is always a good time to learn, Evropská komise, 2007) a – konkrétně – na definovaný cíl tohoto plánu rozšířit příležitosti pro dospělé při dosahování vyšší kvalifikace (přesněji, kvalifikace alespoň o jednu úrovneň výšší než jakou měli předtím). Následující dokument se tak zaměřuje na analýzu způsobů, jak poskytnout dospělým příležitost dokončit základní vzdělání nebo dosáhnout středoškolské kvalifikace, a stejně tak se věnuje různým opatřením přispívajícím k dostupnosti vysokoškolského vzdělávání pro dospělé, kteří se opětovně vracejí do systému formálního vzdělávání. Obsah zprávy Dokument zahrnuje analýzu statistických údajů týkajících se úrovně dosaženého vzdělání obyvatel Evropy a účasti dospělých ve vzdělávání a odborné přípravě. Objasňuje také pojem formálního vzdělávání a odborné přípravy dospělých. Hlavní součást zprávy pak tvoří srovnávací přehled koncepcí a opatření v jednotlivých evropských zemích určených k podpoře zvyšování kvalifikace dospělých občanů. Z důvodu lepších možností porovnání situace v jednotlivých evropských zemích se zpráva nezabývá všemi programy formálního vzdělávání a/nebo kvalifikacemi určenými pro dospělé studenty, jež státy nabízejí. Místo toho se zaměřuje zejména na programy vedoucí k získání národně uznávaných kvalifikací, zejména těch, které jsou tradičně spojeny s počátečním vzděláváním a odbornou přípravou, a zkoumá, jak lze tyto kvalifikace získat v pozdějším věku. Pokud je to důležité, zpráva odkazuje rovněž na ostatní kvalifikace uznávané na národní úrovni. Vedle programů formálního vzdělávání a odborné přípravy jako takových zkoumá zpráva i rozsah, v jakém státy uznávají výsledky neformálního a informálního učení, a způsoby využití těchto výsledků vzhledem k ukončení formálního stupně vzdělání či kvalifikace. Uspořádání textu Zpráva je rozdělena do pěti kapitol. Kapitola 1 uvádí soubor indikátorů vzdělávání dospělých, které určují kontext pro další analýzu příležitostí formálního učení dospělých v Evropě. Obsahuje údaje o rozvoji lidských zdrojů v Evropě a o účasti dospělých v procesu celoživotního učení, přitom klade zvláštní důraz na formální vzdělávání a odbornou přípravu. Kapitola 2 se zabývá teoretickými východisky pojmu formálního vzdělávání dospělých. Analyzuje a srovnává rozdílné definice formálního, neformálního a informálního učení, jež se používají ve vzdělávací politice evropských zemí, a zejména se věnuje pojetí formálního vzdělávání dospělých v rámci Šetření o vzdělávání dospělých (Adult Education Survey – AES). Kapitola 3 mapuje programy pro dospělé studenty vedoucí k získání kvalifikací, jež mohou být – vzhledem k předpokládanému postupu studenta – považovány za rovnocenné kvalifikacím získaným v hlavním vzdělávacím proudu, a to až do úrovně středního vzdělávání. Zkoumá, jak se tyto programy « druhé šance » organizují a přizpůsobují potřebám dospělých studentů. Kapitola 4 popisuje opatření, jež mohou zlepšit zapojení dospělých do procesu vysokoškolského vzdělávání. Představuje programy, jež jsou zaměřené výhradně na dospělé studenty, a opatření, která mají zlepšit dostupnost vysokoškolského vzdělávání pro tzv. netradiční studenty, včetně dospělých občanů.

7


Konečně, kapitola 5 nabízi informace o způsobech financování formálního vzdělávání a odborné přípravy dospělých studentů a uvádí přehled různých typů podpor, jež mohou usnadnit zapojení dospělých občanů do formálního vzdělávání. Kapitoly 3, 4 a 5 obsahují celou řadu konkrétních příkladů ilustrujících všeobecná tvrzení v textu a poskytujících podrobnější informace o množství programů, opatření a konkrétních kroků, jež v současnosti probíhají v celé Evropě. Tyto příklady jsou odlišeny od hlavního textu jiným typem písma. Metodika Dokument vychází převážně z informací shromážděných sítí Eurydice a získaných z její databáze Eurybase (2). To platí zejména o kapitolách 3, 4 a 5 této zprávy. V některých konkrétních případech byly informace z databáze Eurybase doplněny údaji z jiných zdrojů. Mezi tyto zdroje patří soubory dat sebraných v rámci studií Eurydice „Higher Education in Europe 2009: Developments in the Bologna Process“ (Vysoké školství v Evropě 2009: Vývoj rámci boloňského procesu, Eurydice, 2009) a „The Modernisation of Higher Education“ (Modernizace vysokého školství, Eurydice, připravované vydání), stejně jako popisy národních systémů odborného vzdělávání vytvořené v síti Cedefop ReferNet (3). Kapitola 1 této zprávy vychází z dat Eurostatu, z Průzkumu pracovních sil v EU (EU Labour Force Survey, EU LFS) a z Šetření o vzdělávání dospělých (Adult Education Survey, AES)). Zatímco klasifikace ISCED 97 tvoří hlavní referenční bod pro zmíněnou komparativní analýzu, dokument odkazuje rovněž na vývoj spojený s Evropským rámcem kvalifikací (EQF) a s jednotlivými Národními soustavami kvalifikací (NQFs). Ve druhém případě jde zejména o země, které již Národní soustavu kvalifikací oficiálně přijaly (4). Příprava a vypracování zprávy byly koordinovány oddělením Eurydice při Výkonné agentuře pro vzdělávání, kulturu a audiovizuální oblast (EACEA). První verze textu byla předložena jednotlivým národním oddělením Eurydice k připomínkám a ověření. Zpráva odráží situaci k listopadu 2010. Všichni, kdo přispěli k této zprávě, jsou uvedeni na konci dokumentu a je jim vysloveno poděkování.

(2) (3) (4)

http://eacea.ec.europa.eu/education/eurydice/eurybase_en.php http://www.cedefop.europa.eu/EN/Information-services/browse-national-vet-systems.aspx Do května 2010 byly národní kvalifikační poustavy zavedeny ve Vlámském společenství Belgie, v Estonsku, Francii, Irsku, Maltě, Portugalsku a Spojeném království (Cedefop a Evropská komise, 2010).

8

KAPITOLA 1: VZDĚLÁVÁNÍ A ODBORNÁ PŘÍPRAVA DOSPĚLÝCH: REFERENČNÍ UKAZATELE Tato kapitola představuje soubor indikátorů, jež vytvářejí širší kontext pro oblast formálního vzdělávání dospělých v Evropě. První část se soustřeďuje na údaje, jež se vztahují k rozvoji lidských zdrojů v Evropě. Druhá uvádí všeobecné údaje o účasti dospělých na celoživotním vzdělávání, zatímco poslední část kapitoly zkoumá data vztahující se k formálnímu vzdělávání a odborné ppřípravě dospělých. Hlavními zdroji dat, z nichž tato kapitola čerpá, jsou Průzkum pracovních sil v EU (EU Labour Force Survey, EU LFS) a Šetření vzdělávání dospělých (Adult Education Survey, AES)).

1.1. Úroveň dosaženého vzdělání dospělé populace v Evropě Vzdělanost dospělé populace se běžně používá jako ukazatel pro znalosti a dovednosti, jež daná akonomika využívá. Tento indikátor tak shrnuje výši dosaženého formálního vzdělání dospělé populace daného státu. Podle Průzkumu pracovních sil v EU (EU Labour Force Survey, EU LFS) zhruba 70 % dospělých v Evropě ve věku 25-64 let dosáhlo alespoň středního vzdělání. To znamená, že obyvatelé s nižším dosaženým vzděláním (tzn. pod úrovní středního vzdělání) představují méně než jednu třetinu dospělé populace v Evropě. Toto číslo však stále odpovídá asi 76 milionům dospělých lidí v Evropské unii. Obrázek 1.1: Dospělá populace v Evropě s dosaženým vzděláním nižším než středním (ISCED 3), věk 25-64 let (%), 2009

EU

BE

BG

CZ

DK

28.0

29.4 22.1

8.6

23.7 14.5 11.1

HU

MT

NL

AT

19.4 72.3 26.6 18.1

PL 12.0

PT

DE RO

EE SI

70.1 25.3 16.7

IE 28.5 SK 9.1

EL

ES

FR

38.8 48.5 29.6 FI

SE

UK

18.0 19.3 25.4

IT 45.7

CY

LV

27.6 13.2 IS

LI

34.1

:

LT

LU

8.7

22.7

NO

TR

19.5 71.8

Zdroj: Eurostat, Průzkum pracovních sil v EU (data získaná v lednu 2011).

Porovnáme-li jednotlivé země, můžeme si v celé Evropě všimnout významných rozdílů. V České republice, Německu, Estonsku, Lotyšsku, Litvě, Polsku a Slovensku je podíl dospělých obyvatel, kteří nemají ani střední vzdělání, relativně malý, pohybuje se mezi 9% až 15%. V Maďarsku, Rakousku, Slovinsku, Finsku, Švédsku a Norsku nepřesahuje 20%. Na druhé straně ve Španělsku a Itálii dospělí, kteří nedosáhli středního vzdělání, představují téměř 50% populace ve věku 25-64 let a v Maltě, Portugalsku a Turecku je to kolem 70%. Dostupné údaje z EU LFS také naznačují, že mladí lidé mají na rozdíl od starších mnohem častěji přinejmenším střední vzdělání: podíl těch, kteří získali alespoň střední vzdělání je o téměř

9


20 procentních bodů vyšší ve věkové skupině 25-34 let, než ve skupině 55-64 let. Je důležité také zmínit, že do kategorie obyvatel s relativně nižším dosaženým vzděláním patří především lidé, kteří opustili počáteční vzdělávání ještě před uokončením základní školy. Do skupiny lidí s touto velmi nízkou úrovní vzdělání patří asi 8 % dospělých v Evropské unii, což představuje cca 23 milionů obyvatel. V České republice, Dánsku, Estonsku, Lotyšsku, Litvě, Maďarsku, Rakousku Polsku Slovinsku, Slovensku, Spojeném království a Islandu podíl dospělé populace, která nedosáhla ani základního vzdělání, nepřesahuje 2 %. V Bulharsku, Německu, Rumunsku a Švédsku je stále relativně malý, mezi 3 % a 5 %. Řecko, Španělsko, Malta, Portugalsko a Turecko se nachází na druhém konci tohoto spektra. V prvních třech jmenovaných zemích ti, kteří nedokončili základní vzdělání, představují něco mezi 20 % a 25 % dospělé populace, zatímco v Portugalsku je to o něco více než 50 % a v Turecku kolem 62 % ve věkové kategorii 25-64 let. Obrázek 1.2: Dospělá populace v Evropě s dosaženým vzděláním nižším než základním (ISCED 2), věk 25-64 let (%), 2009

EU-27

BE

BG

CZ

DK

DE

EE

8.4

12.7

4.0

0.2

0.5

3.3

1.0

IE

EL

ES

FR

IT

CY

LV

LT

LU

12.5 24.6 20.4 11.7 12.6 16.1

0.7

1.1

8.9

HU

MT

NL

AT

PL

PT

RO

SI

SK

FI

SE

UK

IS

LI

NO

TR

1.5

23.6

7.2

1.1

0.5

50.8

4.9

1.8

0.7

8.3

4.9

0.3

1.7

:

:

62.3

Zdroj: Eurostat, Průzkum pracovních sil v EU (data získaná v říjnu 2010).

1.2. Účast dospělých v celoživotním vzdělávání Data, která umožňují hodnotit účast dospělých na vzdělávání a odborné přípravě, poskytují na evropské úrovni tři průzkumy: Průzkum pracovních sil v EU (EU LFS), Šetření o vzdělávání dospělých (Adult Education Survey, AES) a Pokračující průzkum odborného vzdělávání (Continuing Vocational Training Survey, CVTS). Zatímco poslední průzkum se soustřeďuje výhradně na odborné vzdělávání a přípravu, první dva poskytuji všeobecnější údaje o účasti dospělých na celoživotním vzdělávání. Evropský průzkum pracovních sil představuje zdroj dat pro indikátor referenční úrovně EU (benchmark) týkající se účasti dospělých v celoživotního učení. Tato referenční úroveň je stanovena na 15% a má být dosažena do roku 2020 (5). Podle výsledků průzkumu provedeného v roce 2009 se během čtyř týdnů před datem konání průzkumu téměř 10 % dospělé populace v Evropě účastnilo nějaké z forem formálního či neformálního vzdělávání čiodborné přípravy. Situace v jednotlivých zemí ukazuje, že severské země, Nizozemí a Spojené království již stanoveného evropského cíle na rok 2020 dosáhly, a Rakousko a Slovinsko se k němu blíží. Naproti tomu v Bulharsku a Rumunsku účast dospělých na vzdělávání a odborné přípravě zdaleka

(5)

Rada Evropské Unie, 2009. Závěry Rady o strategickém rámci pro evropskou spolupráci v oblasti vzdělávání a odborné přípravy (ET 2020), OJ C 119/2, 28.5.2009.

10

Kapitola 1: Vzdělávání a odborná příprava dospělých: Referenční ukazatele

nedosahuje stanovené referenční úrovně (účastní se zde méně než 2 % dospělých) a v Řecku, Maďarsku, Slovensku a Turecku je situace obdobná (účastní se méně než 4 %). Obrázek 1.3: Účast dospělých na vzdělávání a odborné přípravě čtyři týdny před datem dotazování (EU LFS), věk 25-64 let (%), 2009

EU

BE

BG

CZ

DK

DE

EE

IE

EL

ES

FR

IT

CY

LV

LT

LU

9.3

6.8

1.4

6.8

31.6

7.8

10.5

6.3

3.3

10.4

6.0

6.0

7.8

5.3

4.5

13.4

NL

AT

PL

PT

RO

SI

SK

FI

SE

UK

IS

LI

NO

TR

4.7

6.5

1.5

14.6

2.8

25.1

:

18.1

2.3

HU

MT

2.7

5.8

17.0 13.8

22.1 22.2 20.1

Zdroj: Eurostat, Průzkum pracovních sil v EU (data získaná v lednu 2011).

Vysvětlivka Tento indikátor zahrnuje účast na formálním i neformálním vzdělávání či odborné přípravě.

Šetření o vzdělávání dospělých (AES) je novou součástí statistik EU týkajících se vzdělávání a celoživotního učení, které poprvé proběhne v letech 2011-2012 v celé Evropě. Pilotní AES se však již uskutečnilo na dobrovolné bázi mezi lety 2005 a 2008 ve 29 zemích EU, EFTA a kandidátských zemích EU (6). Na rozdíl od Průzkumu pracovních sil je Šetření o vzdělávání dospělých koncipováno specificky s cílem postihnout míru účasti dospělé populace na vzdělávání a odborné přípravě. Poskytuje také podrobnější informace o učebních aktivitách a programech, jichž se dospělí účastní. Porovnáme-li výsledky Průzkumu pracovních sil s výsledky Šetření o vzdělávání dospělých, mohou nás na první pohled překvapit výrazné rozdíly. Podle Průzkumu pracovních sil se celoživotního vzdělávání účastní méně než 10 % dospělých, zatímco z Šetření o vzdělávání dospělých vyplývá, že na vzdělávání a odborné přípravě participuje zhruba 35 % dospělé evropské populace. Zmíněné rozdílné výsledky obou průzkumů však lze částečně přičíst skutečnosti, že referenční období EU LFS pokrývá pouze čtyři týdny před datem dotazování, zatímco referenční období pro AES pokrývá 12 měsíců. To znamená, že osoby, které se neúčastnily žádné z forem vzdělávání v době čtyř týdnů před konáním průzkumu EU LFS (a je proto na ně nahlíženo jako na « ne-studující »), se mohly zúčastnit vzdělávání či odborné přípravy již dříve, napž. v uplynulých 12 měsících. Jak zdůraznil Rosenbladt (2009), délka referenčního období hraje při zkoumání míry participace v celoživotním učení důležitou roli, protože neformální učební aktivity jsou charakterizovány spíše krátkou dobou trvání a jsou často rozloženy v čase. Podle výsledků Šetření o vzdělávání dospělých jsou zeměmi, které dosahují nejvyšší účasti dospělých na vzdělávání a odborné přípravě, Švedsko (73 %), Finsko (55 %), Norsko (55 %) a Spojené království (49 %). Všechny tyto země mají vellký podíl účasti i podle Průzkumu pracovních sil Ve srovnání s tím Šetření o vzdělávání dospělých ukazuje na relativně nízký podíl účasti dospělých na (6)

Účastnící se země: Rakousko, Belgie, Bulharsko, Chorvatsko, Kypr, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Německo, Řecko, Maďarsko, Irálie, Lotyšsko, Litva, Malta, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švýcarsko, Turecko a Spojené království.

11


vzdělávání v Rumunsku (7 %), Maďarsku (9 %), Turecku (14 %) a Řecku (15 %), a toto je potvrzeno podobnými výsledky EU LFS. Obrázek 1.4: Účast dospělých na vzdělávání a odborné přípravě 12 měsíců před datem dotazování (AES), věk 25-64 let (%), 2007

x

Neúčastnili se pilotního průzkumu

EU 34.9

BE 40.5

BG 36.4

CZ 37.6

DK 44.5

DE 45.4

EE 42.1

EL 14.5

ES 30.9

FR 35.1

IT 22.2

CY 40.6

LV 32.7

LT 33.9

HU 9.0

MT 33.7

NL 44.6

AT 41.9

PL 21.8

PT 26.4

RO 7.4

SI 40.6

SK 44.0

FI 55.0

SE 73.4

UK 49.3

NO 54.6

TR 14.1

Zdroj: Eurostat, Průzkum vzdělávání dospělých (data získaná v lednu 2011).

Vysvětlivka Tento indikátor zahrnuje účast dospělých na formálním a neformálním vzdělávání a odborné přípravě.

Přestože ve většině zemí jsou míry účasti v celoživotním vzdělávání v průzkumech EU LFS a AES obecně dosti podobné, v některých případech výsledky vykazují značné rozdíly. Tato diskrepance je nejpatrnější v Bulharsku a na Slovensku, kde je, podle průzkumu EU LFS, účast dospělých na vzdělávání a odborné přípravě relativně nízká, zatímco podle šetření AES přesahuje průměr Evropské unie. Tyto odchylky mezi výsledky EU LFS a AES ještě nebyly zcela objasněny.

1.3. Účast dospělých ve formálním vzdělávání a odborné přípravě Výsledky Průzkumu pracovních sil stejně jako Šetření o vzdělávání dospělých ukazují, že poměr dospělých obyvatel, kteří se účastní formálního vzdělávání a odborné přípravy (tj. vzdělávání, jež poskytuje školský systém, univerzity nebo jiné formální vzdělávací a školící instituce, pro podrobnější informace viz. Kapitola 2), je výrazně nižší než poměr těch, kteří se účastní neformálních vzdělávacích aktivit (např. organizovaných a dlouhotrvajících vzdělávacích aktivit, které přesně neodpovídají výše uvedené definici formálního vzdělávání, pro více informací viz Kapitola 2). Podle údajů z Šetření o vzdělávání dospělých dosahuje průměrná účast dospělých na formálním vzdělávání 6 %. V jednotlivých evropských zemích se pak pohybuje od méně než 3 % v Bulharsku, Řecku, Francii, Kypru, Maďarsku a Turecku do více než 10% v Belgii, Dánsku, Finsku, Švédsku a Spojeném království. Nejvyšší míra participace byla zaznamenána ve Spojeném království, kde představuje 15 %.

12


V zemích, kde je podíl nekvalifikované dospělé populace relativně vysoký (pro více informací viz podkapitola 1.1), je účast dospělých na formálním vzdělávání nebo odborné přípravě následující: 7 % v Portugalsku, 6 % ve Španělsku, 5 % na Maltě, 4 % v Itálii, 2 % v Řecku a Turecku. Obrázek 1.5: Účast dospělých na formálním a neformálním vzdělávání a odborné přípravě 12 měsíců před datem dotazování (AES), věk 25-64 let (%), 2007

Neformální vzdělávání a odborná příprava

Formální vzdělávání a odborná příprava x


EU 6.2 31.5

BE 12.5 33.5

BG 2.7 35.2

CZ 3.9 35.4

DK 10.1 37.6

DE 5.2 43.1

EE 5.0 40.2

EL 2.3 12.7

ES 5.9 27.2

FR 1.7 34.1

IT 4.4 20.2

CY 2.9 39.5

LV 5.4 30.7

LT 6.3 30.9

HU 2.5 6.8

MT 5.2 31.3

NL 6.8 42.1

AT 4.2 39.8

PL 5.5 18.6

PT 6.5 22.5

RO 3.3 4.7

SI 8.7 36.1

SK 6.1 41.2

FI 10.2 51.2

SE 12.7 69.4

UK 15.1 40.3

NO 9.9 50.6

TR 2.3 12.8

Zdroj: Eurostat, Šetření o vzdělávání dospělých (data získaná v lednu 2011).

Je také zajímavé, že zatímco ve většině zemí je účast dospělých v neformálním vzdělávání a odborné přípravě nějméně pětkrát vyšší než ve formálních vzdělávacích aktivitách, existují země, kde není tento rozdíl tak výrazný.To platí zejména o Belgii, Maďarsku, Rumunsku a Spojeném království. Věková struktura dospělých účastnících se formálního vzdělávání a odborné přípravy ukazuje, že těchto programů se spíše účastní mladí lidé než starší ročníky. V průměru se v celé Evropské unii účastní formálního vzdělávání 13 % obyvatel ve věku 25-34 let, zatímco ve věkové skupině 35-54 let je to pouze 5 % a v kategorii 55-64 let již jen 2%. Sledujeme-li však situaci v jednotlivých zemích, zjistíme, že v otázce měr účasti na vzdělávání v různých věkových skupinách existují mezi zeměmi významné rozdíly. Ve Finsku je například účast věkové skupiny 25-34 let relativně vysoká (24 %), avšak ve věku 35-54 let je jen 9 % a u kategorie 5564 pouze 1 %. Ve Spojeném království a v Belgii je situace poněkud odlišná. Ve Spojeném království činí participace 23 % u věkové skupiny 25-34 let, ale u věkových skupin 35-54 a 55-64 let je stále relativně vysoká, u první je to 15 % a u druhé 8 %. Podobná situace existuje v Belgii (22 % pro první, 11 % pro druhou a 7 % pro třetí skupinu). Jak tvrdí Rosennbladt (2009), analýza podle věkových skupin může sloužit jako prostředek k určení těch států, kde je formální vzdělávání omezeno na dětství a období rané dospělosti, a na země, kde naopak činí běžnou součást celoživotního učení.

13


Obrázek 1.6: Účast dospělých na formálním vzdělávání a odborné přípravě 12 měsíců před datem dotazování podle věku, věk 25-64 let (%), 2007

25-34 let

35-54 let

55-64 let

x


EU 13.4 4.5 2.0

BE 21.8 11.2 7.4

BG 7.4 1.5 0.1

CZ 9.8 2.6 0.3

DK 28.0 7.0 2.1

DE 14.8 2.8 1.8

EE 11.3 3.5 0.6

EL 5.8 1.4 0.1

ES 11.8 4.1 1.8

FR 5.4 0.6 0.2

IT 12.5 2.6 0.7

CY 7.8 1.2 0.1

LV 10.8 4.7 1.3

LT 16.4 3.5 0.3

HU 7.2 1.5 0.0

MT 10.0 4.9 1.2

NL 15.2 5.1 2.4

AT 11.4 2.4 0.4

PL 13.4 3.2 0.1

PT 13.9 4.8 1.2

RO 8.7 2.4 0.1

SI 22.3 5.5 0.5

SK 12.7 4.5 0.1

FI 24.0 8.5 1.3

SE 26.5 11.4 2.7

UK 23.1 14.7 7.7

NO 20.8 8.2 2.3

TR 5.5 0.8 0.1


V některých zemích, jež mají relativně vyšší podíl účasti mladých dospělých (25-34 let) na formálním vzdělávání, mohou být tyto údaje zkreslené skutečností, že počáteční vzdělávání a odborná příprava (7) je zde rozloženo na delší období. V průzkumech tak mohou být mladí lidé účastnící se formálního vzdělávání ve skutečnosti vysokoškolskými studenty, kteří ještě neukončili své počáteční vzdělání, spíše než těmi, kteří se do systému formálního vzdělávání « vrátili ». To se může týkat zemí, kde mladí lidé běžně začínají první cyklus terciárního vzdělávání až po dvacátém roce svého věku (např. v Dánsku, Litvě, Finsku a Švédsku – Eurydice, 2010)), a zemí, kde účast na terciárním vzdělávání vrcholí ve věku 22 let (Finsko, Švédsko, Island a Norsko – Eurydice 2007a) nebo 24 let (Dánsko a Lichtenštejnsko – Eurydice, 2007a). Průzkum vzdělávání dospělých tak neumožňuje rozlišit ty osoby, které jsou stále v procesu počátečního vzdělávání, a ty kteří se opět zapojili do systému formálního vzdělávání po určitém časovém období, kdy stáli mimo něj. Pokud jde o údaje týkající se účasti dospělých na formálním vzdělávání podle úrovně nejvyššího dosaženého vzdělání, můžeme si všimnout, že ve všech evropských zemích ti, kteří mají nižší dosažené vzdělání (tzn. ti, kteří dokončili maximálně základní vzdělání), mají nejnižší účast. V průměru se v Evropské unii účastní pouze 2 % dospělých s nedostatečnou kvalifikací na formálním vzdělávání a odborné přípravě, zatímco podíl účasti těch, kteří dosáhli středního vzdělání, je 6 %; v případě osob s terciárním vzděláním pak 12 %.

(7)

Počáteční vzdělávání a odborná příprava jsou definovány jako “Všeobecné nebo odborné vzdělávání a příprava uskutečňující se v systému počátečního vzdělávání, obvykle před nástupem do práce” (Cedefop, 2008).

14


Obrázek 1.7: Účast dospělých na formálním vzdělávání a odborné přípravě 12 měsíců před datem dotazování (AES) podle nejvyššího dosaženého vzdělání, věk 25-64 let (%), 2007

ISCED 0-2

ISCED 3-4

ISCED 5-6

x


EU 2.4 5.6 12.1

BE 6.6 11.8 19.0

BG 0.2 2.5 6.0

CZ 0.7 3.2 9.7

DK 7.4 9.6 13.4

DE 2.5 5.2 7.1

EE 1.3 3.6 8.5

EL 0.4 2.5 5.2

ES 1.7 6.6 12.6

FR 0.4 1.3 4.0

IT 0.6 6.1 13.8

CY : 1.0 7.8

LV 0.3 2.8 14.7

LT 2.0 3.9 12.6

HU 0.4 2.5 5.5

MT 2.1 6.6 18.1

NL 3.6 5.6 11.3

AT 1.0 4.1 8.1

PL 0.7 3.4 16.1

PT 3.6 14.1 14.7

RO 0.2 3.5 8.4

SI 2.1 8.9 13.6

SK : 4.9 11.2

FI 3.7 11.7 12.7

SE 6.3 8.8 24.8

UK 7.8 17.2 20.6

NO 5.6 7.5 17.0

TR 0.6 6.2 7.8


Analýza podle jednotlivých zemí ukazuje, že v některých evropských státech se účast dospělých s nedostatečnou kvalifikací na formálním vzdělávání pohybuje zřetelně nad průměrem Evropské unie. Například v Norsku je to 6 % a v Belgii, Dánsku, Švédsku a Spojeném království mezi 6 % a 8 %. Zdá se tak, že výše jmenované země jsou relativně více úspěšné v « přilákání » osob s nízkou kvalifikací do programů formálního vzdělávání a odborné přípravy. Nejvice rovnoměrně rozložené míry participace ve všech třech vzdělanostních úrovních má Dánsko. Šetření o vzdělávání dospělých také nabízí zajímavé informace o charakteristikách učebních aktivit, jichž se dospělí účastní. Jednou z těchto charakteristik je počet vyučovacích hodin daného vzdělávacího programu. Podle dostupných údajů jsou formální programy v průměru výrazně delší než neformální učební aktivity: průměrný počet vyučovacích hodin na účastníka formálního vzdělávání je 383, zatímco u neformálního vzdělávání a odborné přípravy je to jen 71 hodin. Na úrovni jednotlivých zemí však můžeme pozorovat dosti významné odchylky. Počet vyučovacích hodin ve formálním vzdělávání je zdaleka nejvyšší v Německu (905 hodin), výrazně nad průměrem EU je také v Bulharsku (609 hodin), Lotyšsku (572 hodin), Portugalsku (543 hodin), Rakousku (532 hodin) nebo Švédsku (515 hodin). Naopak ve Spojeném království trvají formální učební aktivity relativně krátkou dobu : v průměru 121 hodin. To znamená, že průměrná doba trvání formálních učebních aktivit ve Spojeném království je téměř stejná jako průměrná doba trvání neformálních aktivit v Dánsku, Belgii, Španělsku nebo Maďarsku (neformální vzdělávací programy zde trvají v průměru mezi 111 a 121 hodinami). Tyto skutečnosti mohou souviset s některýmí koncepčními rozdíly v pojetí vzdělávání dospělých, které jsou rozvedeny v kap. 2.2. Šetření o vzdělávání dospělých nabízí rovněž podrobné informace o tom, jaké množství peněz na formální vzdělávání vynaloží jeho účastníci. Finanční výlohy zahrnují jak poplatky za registraci a účast ve studiu, tak za studijní materiály. Podle dostupných údajů formální vzdělávání dospělých ve všech evropských zemích vyžaduje vyšší soukromé finanční investice než neformální učební aktivity: ti, kteří se účastní formálního vzdělávání utratili v průměru 603 eur, zatímco průměrná soukromá investice do neformálního vzdělávání činí pouze 145 eur.

15


je zřejmé, že průměrné náklady na jednoho účastníka formálního vzdělávání se v jednotlivých evropských státech liší. Zatímco dospělí účastníci formálního vzdělávání v Belgii, České republice, Lotyšsku, Nizozemsku, Rumunsku, Finsku, Švédsku a Turecku utratili v průměru 400 eur za studium v uplynulých 12 měsících, studenti v několika dalších evropských zemích uváděli mnohem vyšší soukromé investice (viz obrázek 1.8). Obrázek 1.8: Průměrné náklady na účastníka formálního vzdělávání a přípravy 12 měsíců před datem dotazování (AES), věk 25-64 let (EUR), 2007 EU

BE

BG

CZ

DK

DE

EE

EL

ES

FR

IT

CY

LV

LT

603

226

462

368

739

1 025

565

1 308

703

:

:

3 336

397

531

HU

MT

NL

AT

PL

PT

RO

SI

SK

FI

SE

UK

NO

TR

431

1 061

336

1 454

681

1 120

294

1 015

407

153

393

438

1 136

359


Je však důležité poznamenat, že v zemích, kde jsou soukromé investice účastníků relativně vysoké, jsou určité typy vzdělávacích programů pokrývány z veřejných prostředků a/nebo je některým cílovým skupinám poskytována finanční podpora. Podrobnější informace o financování formálního vzdělávání dospělých a odborné přípravy naleznete v Kapitole 5.

16

KAPITOLA 2: VYMEZENÍ POJMU FORMÁLNÍ VZDĚLÁVÁNÍ A ODBORNÁ PŘÍPRAVA DOSPĚLÝCH Pod « formálním vzděláváním dospělých» se obvykle rozumí vzdělávací aktivity, které vedou k získání diplomů nebo osvědčení odpovídajících těm, jež lze získat ve školském systému. Přestože se na tyto učební aktivity podrobně soustřeďují kapitoly 3 a 4 této zprávy, je důležité zmínit, že termín «formální vzdělávání dospělých » může zahrnovat širší rozsah učebních aktivit. Cílem této kapitoly je teoreticky ukotvit pojem formálního vzdělávání dospělých. Kapitola je rozdělena do dvou částí. První část představuje hlavní definice formálního, neformálního a informálního učení, které se ve vztahu k politice vzdělávání a odborné přípravy v Evropě používají. Druhá část se soustřeďuje na pojetí formálního vzdělávání dospělých v rámci Šetření o vzdělávání dospělých (Adult Education Survey, AES).

2.1. Definice formálního, neformálního a informálního učení Na evropské úrovni v současnosti existují dvě hlavní terminologické studie, jež pojednávají o formálním, neformálním a informálním učení: dvě vydání glosáře vytvořeného organizací Cedefop (Cedefop, 2004 a 2008) a manuál Klasifikace učebních aktivit (Classification of Learning Activities – CLA) připravený Eurostatem (Eurostat, 2006). Definice obsažené ve druhém dokumentu vycházejí z glosáře Mezinárodní standardní klasifikace vzdělávání (International Standard Classification of Education – ISCED 1997, UNESCO, 1997). Dále existuje glosář vytvořený v rámci iniciativy Evropské komise Studie evropské terminologie ve vzdělávání dospělých pro společné porozumění a monitorování této oblasti (Study on European terminology in adult education for a common understanding and monitoring of the sector – NRDC, 2010). Definice formálního, neformálního a informálního učení vycházejí z výše uvedených glosářů Cedefop. Glosář vytvořený organizací Cedefop v roce 2008 obsahuje výběr 100 termínů, které se používají v Evropě v politice vzdělávání a odborné přípravy. Podle tohoto glosáře se formální učení definuje jako: Učení, jež probíhá v organizovaném a strukturovaném prostředí (tzn. ve vzdělávací nebo školící instituci nebo v zaměstnání) a je výslovně vymezeno jako učení (pokud jde o cíle, dobu trvání a zdroje). Formální učení je z hlediska studujícího záměrnou činností. Oobvykle vede k validaci a udělení certifikátu (Cedefop 2008, str. 85). Neformální učení je definováno jako: Učení, které je obsaženo v plánovaných činnostech, jež nejsou výslovně vymezené jako učení (pokud jde o cíle a dobu učení nebo podporu v učení). Neformální učení je z hlediska studujícho záměrnou činností (ibid. p. 93). Informální učení je: Učení, které vyplývá z denní činnosti vztahující se k práci, rodině nebo volnému času. Není organizováno nebo strukturováno, pokud jde o cíle, dobu trvání nebo podporu v učení. Informální učení je ve většině případů z hlediska učícího se neúmyslné (ibid. p. 133). Manuál Eurostatu Klasifikace učebních aktivit (CLA) definuje formální vzdělávání jako: Vzdělávání poskytované v systému škol, vysokých škol, univerzit a jiných formálních vzdělávacích institucí, které tvoří pomyslné vzdělávací stupně (« žebřík ») denního studia pro děti a mladé lidi, obvykle začínající mezi pátým a sedmým rokem věku a pokračující až do věku 20 až 25 let. V některých zemích jsou na horním stupínku tohoto « žebříčku » organizované programy současně probíhajícího zaměstnání na částečný úvazek a dálkového studia v běžném systému středních škol a univerzit: takovým programům se začalo říkat « duální systém », nebo jim byly v daných zemích přiřazeny podobné názvy (Eurostat 2006, str. 13).

17


Neformální vzdělávání je definováno jako : Jakékoliv organizované a dlouhotrvající vzdělávací aktivity, které neodpovídají přesně výše zmíněné definici formálního vzdělávání. Neformální vzdělávání se proto může konat jak ve vzdělávacích institucích nebo mimo ně a může být poskytováno osobám všech věkových skupin. V závislosti na situaci v jednotlivých zemích může zahrnovat vzdělávací programy zaměřené na gramotnost dospělých, poskytování základního vzdělání pro děti, které nenavštěvují školu, životní dovednosti, pracovní dovednosti a všeobecnou kulturu. Neformální vzdělávací programy nemusí nutně odpovídat systému vzdělávacího « žebříčku » a mohou mít odlišnou délku (ibid. p. 13). Informální učení je : Záměrné, ale méně organizované a méně strukturované ... a může obsahovat například učební aktivity, ke kterým dochází v rodině, na pracovišti a v každodenním životě každého člověka na samostatně řízené, rodinou řízené nebo společensky řízené bázi (ibid. p. 13). V manuálu se ještě uvádí jeden doplňkový termín – náhodné učení – definované jako nezáměrně učení. Náhodné učení je vyjmuto ze statistického pozorování. Tabulky, které následují, poskytují přehled výše zmíněných definicí.

Obrázek 2.1: Pojmy formální, neformální a informální učení podle glosáře Terminologie evropské politiky vzdělávání a odborné přípravy (Cedefop, 2008) Formální učení Poskytuje se v organizovaném a strukturovaném prostředí Výslovně vymezené jako učení

Běžně vede k validaci a certifikaci Záměrné

Neformální učení

Je obsaženo v plánovaných činnostech, které nejsou výslovně vymezené jako učení

Záměrné

Informální učení Neorganizované a nestrukturované vyplývající z každodenních činností

Ve většině případů nezáměrné

Obrázek 2.2: Pojmy formální a neformální vzdělávání a informální a náhodné učení podle manuálu Klasifikace učebních aktivit (CLA) (Eurostat, 2006) Formální vzdělávání Poskytuje se v systému formálních vzdělávacích institucí (včetně “duálního systému”)

Neformální vzdělávání

Informální učení

Náhodné učení

V rámci vzdělávacích institucí a mimo ně Organizované a dlouhotrvající činnosti

Tvoří průběžný “žebříček” vzdělávání

Nemusí nutně odpovídat systému “žebříčku” Délka trvání se může lišit

Záměrné

Záměrné

Méně organizované a méně strukturované než neformální vzdělávání

Záměrné

Nezáměrné Vyjmuto ze statistického pozorování

18

Kapitola 2: Vymezení pojmu formální vzdělávání a odborná příprava dospělých

Když porovnáme tyto dva typy definicí, můžeme si všimnout některých rozdílů v pojetí fomálního, neformálního a informálního učení. Podle glosáře Cedefop (Cedefop, 2008) je pojem formálního učení relativně široký: mezi formální učení patří činnosti, které se konají v « organizovaném a strukurovaném prostředí » a které jsou « výslovně vymezeny jako učení ». Ve srovnání s tím je neformální učení « zabudované do plánovaných činností », ale tyto činnosti nejsou « výslovně vymezené jako učení ». To znamená, že v rámci tohoto pojetí odpovídá formální učení nejenom školním či akademickým programům, které vedou k národně uznávané kvalifikaci (např. osvědčení o ukončení středního vzdělávání, bakalářskému titulu atd.), ale také nejrůznějším činnostem krátkodobého vzdělávání a odborné přípravy, jež vedou k různorodým typům osvědčení. Definice formálního vzdělávání, jež je obsažena v manuálu Klasifikace učebních aktivit (Eurostat, 2006) je ještě vice omezující. Na základě této definice je možné vyvodit, že formální vzdělávání odpovídá programům, jež vedou k hlavním národním kvalifikacím získaným ve školském systému, zatímco kurzy krátkodobého vzdělávání a odborného výcviku, směřující k různým typům osvědčení, spadají do kategorie neformálního vzdělávání (např. kurzy gramotnosti dospělých). Je však nutné zdůraznit, že vedle hlavních definicí uvedených výše, nabízi Eurostat ještě další kriteria, podle nichž se rozlišuje formální a neformální vzdělávání. Tato kritéria rozšiřují pojetí formálního vzdělávání na další učební aktivity, jimiž se zabývá podkapitola 2.2. Další rozdíl mezi těmito dvěma sadami definic se týká informálního učení. Glosář Cedefop definuje informální učení jako učení, které je « ve většině případů z hlediska učícího se nezáměrné », zatímco manuál Eurostatu definuje stejný termín jako « záměrné, ale […] méně organizované a méně strukturované » učení. Pokud jde o nezáměrné učení, zavádí Eurostat doplňující termín « náhodné učení » a vyjímá tento typ ze statistického pozorování. Přestože se výše uvedené rozdíly v definicích formálního, neformálního a informálního učení mohou jevit jako dosti významné, vztahují se hlavně ke skutečnosti, že každý ze zmíněných dvou dokumentů byl vypracován pro odlišný účel. Manuál Eurostatu měl sloužit jako nástroj pro sestavení a představení srovnatelných statistických údajů a indikátorů učebních aktivit (jak v rámci jednotlivých zemí, tak jejich porovnáním v rámci Evropy), zatímco cílem glosáře Cedefopu bylo identifikovat a definovat klíčové termíny, jež jsou důležité pro pochopení současné politiky vzdělávání a odborné přípravy v Evropě. Podkapitola 2.2 bere v úvahu některé rozdíly v pojetí definic formálního, neformálního a informálního učení a soustřeďuje se na pojetí formálního učení definovaného v rámci Šetření o vzdělávání dospělých.

2.2. Formální vzdělávání v rámci Šetření o vzdělávání dospělých Manuál Eurostatu „Klasifikace učebních činností“ (Classification of Learning Activities, Eurostat, 2006) byl vytvořen, aby sloužil jako pojmový základ pro Šetření o vzdělávání dospělých. Vedle základních definicí formálního, neformálního a informálního učení (viz podkapitola 2.1) poskytuje manuál také podrobné informace o operačních kritériích pro rozlišení různých typů učebních činností. Pokud jde o formální vzdělávání, zde se používá jedno základní kritérium, podle něhož se rozlišuje formální a neformální vzdělávání. Spočívá v tom, zda daná vzdělávací činnost vede k takovému výsledku, který může být zařazen do Národní soustavy kvalifikací (NFQ). Národní soustava kvalifikací se definuje jako : Jednotný systém přijatý na národní a mezinárodní úrovni, podle něhož se mohou měřit a vzájemně porovnávat všechny výsledky učení dosažené různými cestami, a který definuje vztah mezi všemi osvědčeními a kvalifikacemi získanými v blasti vzdělávání a odborné přípravy. (Eurostat 2006, str. 15). Manuál Eurostatu dále vysvětluje že :

19


NQF by mohla mít podobu regulačního dokumentu, jenž vymezí kvalifikace a jejich relativní postavení v hierarchii dosažených výsledků učení – stejně jako instituce, jež tyto kvalifikace poskytují. Národní soustava kvalifikací může být mechanismem, jenž propojuje úrovně dosažených výsledků učení s jinými, seznamuje s nimi širší veřejnost, a /nebo může být regulačním prostředkem, který pro kvalifikace stanoví celkové standardy (ibid. str. 15-16) (8). Vycházíme-li z této definice, je zcela zřejmé, že do konceptu formálního vzdělávání v rámci Šetření vzdělávání dospělých patří nejenom vzdělávací činnosti, které vedou k získání kvalifikací v rámci tradičního školského systému, ale všechny činnosti vedoucí k získání kvalifikace či certifikace, jež je součástí Národní soustavy kvalifikací. Tento aspekt je nutné brát v úvahu, když analyzujeme výsledky Šetření o vzdělávání dospělých, zejména účast dospělých na formálním vzdělávání. Je důležité poznamenat, že Národní soustava kvalifikací je systém, který je definován v národním a ne všeobecném měřítku, a proto se jeho rozsah může v jednotlivých zemích lišit. To lze ilustrovat některými konkrétními příklady. Kurzy základních dovedností jsou například takové učební aktivity, jež se soustřeďují na získání základních dovednosti čtenářské a početní gramotnosti a IKT a často jsou považovány za typický příklad neformálního vzdělávání dospělých. Popisy národních systémů vzdělávání vydané Eurydice zahrnují několik příkladů různých programů zaměřených na základní dovednosti. Kurzy základních dovedností sice mohou vést k získání různých typů osvědčení, ta se však všeobecně nepovažují za národně uznávané kvalifikace. Proto je zcela opodstatněné, když se na kurzy základních dovedností nahlíží jako na typický příklad neformálního vzdělávání dospělých. V některých zemích však může být situace jiná. Například v Národním průzkumu učení dospělých (NALS) (9) ve Spojeném království najdeme v pokynech pro rozhovory v rámci dotazování, že mezi potenciální aktivity formálního učení patří činnosti, které vedou k získání « kvalifikací osvědčujících získání klíčových nebo základních dovedností » (NatCen 2005, str. 38). To odráží skutečnost, že ve Spojeném království (Anglie, Wales a Severní Irsko) mohou takové učební aktivity vést k získání národně uznávaných kvalifikací, jež jsou obsaženy v Národní soustavě kvalifikací. Tyto kvalifikace mohou mít různé názvy, jako např. základní dovednosti, čtenářská gramotnost dospělých, matematická gramotnost, klíčové dovednosti, funkční dovednosti a hlavní dovednosti. Z toho vyplývá, že v souladu s manuálem Klasifikace učebních činností (Eurostat, 2006) programy, které rozvíjejí základní dovednosti v oblasti čtenářské a matematické gramotnosti, jsou ve Spojeném království zařazeny pod formální vzdělávání, zatímco v mnoha jiných zemích by podobné učební aktivity nevedly k získání akreditovaných kvalifikací a byly by proto zařazeny do neformálního vzdělávání. Podobně ve Vlámskem společenství Belgie může být kvalifikace gramotnosti zařazena na úroveň 2 vlámské soustavy kvalifikací. Pokyny pro rozhovory v rámci dotazování švédského Šetření o vzdělávání dospělých také obsahují některé učební aktivity, které mohou být v jiných zemích klasifikovány rozdílně (Löfgren a Svenning, 2009; Rosenbladt, 2009). Tyto pokyny například obsahují vedle potenciálních aktivit formálního vzdělávání programy, které se nazývají « švédština pro cizince », zatímco v mnoha jiných zemích jsou jazykové kurzy pro cizince spíše spíše za neformální vzdělávání. Další oblastí, v níž lze nalézt rozdíly v klasifikaci učebních aktivit po celé Evropě, mohou být programy nazvané « odborná příprava na trh

(8)

(9)

Toto je velmi podobné pojetí Národní soustavy kvalifikací (NQF) jako koncept formulovaný v Doporučení pro Evropský rámec kvalifikací. NQF je zde definována jako “ nástroj pro klasifikaci kvalifikací podle soustavy kritérií pro stanovení určité úrovně dosaženého vzdělání, jenž má za cíl integrovat a koordinovat podsystémy národních kvalifikací a zlepšit transparentnost, rozvoj a kvalitu kvalifikací a přístup k nim ve vztahu k pracovnímu trhu a občanské společnosti.” (Rada Evropské unie, Evropský parlament, 2008, Doporučení evropského parlamentu a Rady ze dne 23.4. 2008 ke zřízení Evropského rámce kvalfikací pro celoživotní vzdělávání. OJ C 111/1, 6.05.2008). Dotazník Národního průzkumu učení dospělých (National Adult Learning Survey, NALS) 2005 obsahuje otázky z předchozích průzkumů NALS (2001 a 2002), evropského Šetření o vzdělávání dospělých a Průzkumu pracovních sil EU. Dotazník zahrnuje zvláštní část přizpůsobenou kvalifikacím v Anglii a Walesu a další část přizpůsobenou Skotsku. Text odkazuje na část uzpůsobenou Anglii a Walesu.

20

Kapitola 2: Vymezení pojmu formální vzdělávání a odborná příprava dospělých

práce organizovaná prostřednictvím úřadů práce », jež se ve Švédsku řadí do formálního vzdělávání (Löfgren a Svenning, 2009; Rosenbladt, 2009). Jednou z ústředních otázek je ta, jak vnímat zmíněné rozdíly. Podle Rosenbladta (2009), se na diference v klasifikaci učebních aktivit může pohlížet ze dvou odlišných úhlů. Na jedné straně mohou být považovány za « metodologický zdroj nedokonalé komparability ». Na druhé straně – odchylky v klasifikaci učebních aktivit v jednotlivých zemích mohou odrážet skutečné rozdíly v jejich vzdělávacím systému (Rosenbladt, 2009). Jinými slovy, podobné učební aktivity mohou být v jiném kontextu nahlíženy / uznávány na jiných úrovních. Některé země mohou řadit určité vzdělávací aktivity do vyšší úrovně, například proto, že výsledky, ke kterým vedou (ve formě kvalifikací či osvědčení), lze zahrnout do Národní soustavy kvalifikací. Jiné země (např.Švédsko) mohou mít jednoduše více forem formálního vzdělávání (Löfgren and Svenning, 2009). Národní směrnice pro vedení rozhovorů v rámci související s Šetřením o vzdělávání dospělých jsou z tohoto pohledu velmi bohatým zdrojem informací. Tyto směrnice jsou bohužel ve většině případů dostupné pouze na národní úrovni a v národních jazycích. Národní průzkum učení dospělých Spojeného království (NatCen, 2005) obsahuje další prvek související s formálním vzděláváním, jenž zadává příčinu k dalšímu rozboru. Do seznamu potenciálních formálních učebních aktivit patří nejenom aktivity, jež vedou k národně uznávaným kvalifikacím, ale také rozdílné moduly, jež s těmito kvalifikacemi souvisejí. V tomto kontextu je důležité uvést, že programy (kurzy) formálního vzdělávání a odborné přípravy ve Spojeném království jsou charakterizovány relativně krátkou délkou trvání ve srovnání s programy (kurzy) formálního vzdělávání v jiných zemích (pro více informací viz podkapitola 1.3). To lze částečně vysvětlit existencí modulární struktury programů. Jinými slovy, lze předpokládat, že v zemích s dobře vyvinutou modulární strukturou (tzn. tam, kde se rozdílné moduly vážou k zvláštním osvědčením, jež se mohou získávat postupně během delší doby), formální učební aktivity budou mít v průměru kratší trvání než v zemích, kde modulární struktura nebyla ještě plně zavedena. Jak se ukázalo v této kapitole, formální vzdělávání dospělých je složitý pojem a jednotlivé země se do určité liší v tom, jak klasifikují učební aktivity na formální či neformální. To nemusí nutně znamenat špatné třídění učebních aktivit, ale může to odrážet skutečné rozdíly ve vzdělávacích systémech jednotlivých zemí. Nicméně formální vzdělávání dospělých obsahuje řadu vzdělávacích aktivit, jež jsou považovány za formální ve všech zemích. Mezi tyto aktivity patří programy vzdělávání a odborné přípravy vedoucí k získání osvědčení/kvalifikací, jež odpovídají těm, které lze získat v rámci školského systému. Právě na takové aktivity se zaměřují kapitoly 3 a 4.

21

KAPITOLA 3: DOSPĚLÍ STUDENTI A KVALIFIKACE DO ÚROVNĚ STŘEDNÍHO VZDĚLÁNÍ V dnešní Evropě je absolvování středního vzdělání základním přepodkladem pro úspěšný vstup na trh práce a pokračující zaměstnatelnost. Data Eurostatu ukazují, že ti, kteří mají dokončené přinejmenším střední vzdělání, mají výrazně větší míru zaměstnanosti, než lidé s pouze základním vzděláním. Navíc zaměstnání, jež vyžadují střední vzdělání, jsou často odměňována vyššími platy, zaměstnanci mají lepší pracovní podmínky a více příležitostí pro pokračující profesní rozvoj, než zaměstanci, kteří pracují v povoláních, pro něž stačí nižší úroveň kvalifikace. Jedním z cílů Evropské unie je udržet mladé lidi v procesu vzdělávání a odborné přípravy přinejmenším až do ukončení středního vzdělávání. Tento cíl je vyzdvižen v závěrech Rady ze dne 12.5.2009 ke strategickému rámci evropské spolupráce v oblasti vzdělávání a odborné přípravy – 'ET 2020' (10), jenž obsahuje konkrétní referenční úroveň (benchmark) pro tzv. předčasné ukončení vzdělávání a odborné přípravy: do roku 2020 má být podíl populace ve věku 18-24 let, jež má jen základní nebo nižší vzdělání a již se dále nevzdělává, menší než 10%. Evropská vzdělávací politika se zaměřuje na mládež a mladé dospělé zejména proto, že nekvalifikovaní mladí jedinci se vystavují největšímu riziku dlouhodobé nezaměstnanosti nebo nestabilního zaměstnání. To může mít dodatečné důsledky jako například sociální vyloučení. Zatímco mladí lidé představují hlavní cílovou skupinu, na niž se – ve vztahu k dosahování středního vzdělání – zaměřuje vzdělávací politika, dokončení tohoto stupně vzdělání může významně přispět k ekonomické a sociální integraci osob v jakékoli fázi jejich života. Tato kapitola se zabývá programy vedoucími k získání kvalifikací až do úrovně středního vzdělání, jež mohou být z hlediska rozvoje potenciálního dospělého studenta považovány za odpovídající kvalifikacím získaným v hlavním vzdělávacím proudu. Kapitola je rozdělena do dvou částí. První část zkoumá, jak jsou tyto programy « druhé šance » organizovány, druhá se pak zabývá tím, jak jsou přizpůsobeny potřebám dospělých studentů.

3.1. Organizační struktura a hlavní způsoby poskytování programů “druhé šance” Každá evropská země bez výjimky poskytuje lidem, kteří ukončili své počáteční vzdělávání aniž by dosáhli středního vzdělání, určité možnosti zvýšit si kvalifikaci v pozdější fázi svého života. V různých evropských státech však mají programy « druhé šance » různou organizační strukturu.

3.1.1. Programy poskytované do úrovně nižšího sekundárního vzdělání Ve všech zemích EU tvoří v současnosti základní vzdělávání (tzn. primární (1.-5. ročník ZŠ) a nižší sekundární (6.-9. ročník ZŠ)) dva stupně povinné školní výuky. Přesto kolem 23 milionů dospělých opustilo v Evropě školu ještě před dosažením základního vzdělání (pro více informací viz obrázek 1.2 v Kapitole 1). Existuje pro to řada důvodů, mezi něž patří průběžně se měnící politická situace či migrační trendy. V některých zemích nemají základní vzdělání ukončené hlavně ty populační skupiny, k nimž lze jen obtížně proniknout, např. romská populace ve střední a východní Evropě.

(10)

Rada Evropské unie, 2009. Závěry Rady ke strategickému rámci evropské spolupráce v oblasti vzdělávání a odborné přípravy (ET 2020), OJ C 119/2, 28.5.2009.

23


Ve většině evropských zemích se při ukončení nižšího sekundárního vzdělání či po splnění povinné školní výuky vydává osvědčení (11). Přestože toto osvědčení většinou nestačí k tomu, aby byl jeho držitel úspěšný na trhu práce, v mnoha zemích je jeho získání nezbytným předpokladem pro pokračování na dalších stupních formálního vzdělávání. To se týká nejen mladých lidí, ale také dospělých studentů. Jinými slovy – ti, kteří nemají ukončené základní vzdělání, nejsou často schopni pokračovat ve studiu na úrovni středního vzdělávání. Jak můžeme vidět na obrázku 3.1, tento jev je patrný v asi 20 evropských státech. Obrázek 3.1: Ukončené nižší sekundární vzdělání (ISCED 2) jako podmínka přístupu dospělých ke střednímu vzdělávání (ISCED 3), 2009/10

Ukončené nižší sekundární vzdělání je nutnou podmínkou pro vstup do všech vzdělávacích programů na úrovni ISCED 3 je nutnou podmínkou pro vstup do některých vzdělávacích programů na úrovni ISCED 3 není nutnou podmínkou pro vstup do vzdělávacích programů na úrovni ISCED 3 údaje nejsou k dispozici

Zdroj : Eurydice. Doplňující poznámky Belgie (BE fr): Není vydáváno žádné osvědčeni na konci nižšího sekundárního vzdělávání (ISCED 2). Na úrovni ISCED 3 existují dvě osvědčení získaná v rámci celostátního školského systému, jež na sebe navazují: kvalifikační osvědčení (CQ) aosvědčení druhého stupně středního vzdělávání (CESS). Dospělí, kteří chtějí studovat v programech vedoucí k CESS, nemusí mít nutně CQ. Spojené království (ENG/WLS/NIR): Neexistuje žádné osvědčení nebo kvalifikace na konci nižšího sekundárního vzdělávání (ISCED 2). Na úrovni ISCED 3 existují dvě všeobecné kvalifikace získané v rámci školského systému na rozdílných úrovních definovaných Národní soustavou kvalifikací. Státní zkoušky vedoucí k získání GCSE (všobecné osvědčení středního vzdělání) se konají běžně na konci povinného vzdělávání, kdy studenti dosahují věku 16 let, a pokud je absolvují se známkou nad určitou prahovou hodnotou, odpovídá toto osvědčení urovni 2 NQF, zatímco zkoušky A levels (zkoušky pokročilé úrovně), jež studenti běžně absolvují ve věku 18 let, odpovídají úrovni 3. Dospělí, kteří chtějí studovat v programech vedoucích k získání kvalifikace na úrovni A levels, nepotřebují mít nutně GCES, pokud prokáží, že mají pro zvolené studium potřebné znalosti a schopnosti. Norsko: Právní úprava stanoví, že střední vzdělávání je otevřené pro ty, kdo dokončili nižší sekundární vzdělávání nebo studium odpovídající této úrovni. V případě studentů, kteří nezískali formální osvědčení, se často používá validace předchozího učení.

Vysvětlivka Země s tzv. systémem single-structure povinného základního vzdělávání (např. Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Lotyšsko, Maďarsko, Slovinsko, Slovensko, Finsko, Island, Norsko a Turecko) mohou používat jiné výrazy k popisu nižšího sekundárního vzdělávání (např. “poslední ročníky základního vzdělávání, poslední ročníky povinné školní docházky”).

(11)

Je důležité poznamenat, že v několika zemích neodpovídá konec nižšího sekundárního vzdělávání (ISCED 2) konci povinné školní docházky. V některých státech končí povinné vzdělávání rok nebo dva po ukončení nižšího sekundárního vzdělávání (ISCED 2). V Maďarsku a Portugalsku končí povinná školní docházka, když studenti dosáhnou věku 18 let, což většinou odpovídá konci středního vzdělávání V Nizozemsku musejí žáci zůstat ve škole, dokud nedosáhnou základní kvalifikace nebo věku 18 let.

24

Kapitola 3: Dospělí studenti a kvalifikace do úrovně středního vzdělání

Například v Rakousku ti, kdo chtějí studovat na střední technické nebo odborné škole či akademicky zaměřené střední škole, musejí mít ukončené všeobecné nižší sekundární vzdělání (ISCED 2). Navíc bez osvědčení o ukončení nižšího sekundárního vzdělání je šance nalézt místo v učilišti relativně nízká. Podobně je v Polsku prakticky nemožné pokračovat v dalším formálním studiu bez osvědčení o ukončení povinné školní docházky. V Nizozemí a Slovinsku dospělí, kteří nedokončili nižší sekundární vzdělávání, se mohou zapsat pouze do krátkých kurzů středního odborného vzdělávání, ale nemohou být přijati do delšího studia středního vzdělávání, ať již zaměřeného všeobecně či odborně. Existují také země, kde završení nižšího sekundárního vzdělání není nutnou podmínkou pro postup na úroveň středního vzdělávání a získání příslušných kvalifikací. V některých těchto zemích nevede nižší sekundární vzdělávání (ISCED 2) k získání žádného osvědčení (např. V Belgii a Spojeném království). V jiných zemích zase nepotřebují zájemci o střední vzdělávání žádné osvědčení o ukončení nižšího sekundárního vzdělávání. Například ve Francii není státní zkouška konaná na konci nižšího sekundárního vzdělávání (krevet) podmínkou pro přijetí do studia a odborné přípravy na střední vzdělávací úrovni. Na Islandu je středoškolské vzdělávání otevřené všem zájemcům, kteří dosáhli věku 16 let, a nejsou na ně kladeny žádné další kvalifikační požadavky. Ve Finsku si pak mohou instituce poskytující střední vzdělávání vybrat až 30 % studentů v rámci flexibilního výběru posluchačů, tzn. na základě validačních kritérií definovaných danými školami. Přesto, jak je ukázáno dále v textu, Finsko zajišťuje a poskytuje formální vzdělávací programy pro dospělé, jež naplňují kurikulum nižšího sekundárního vzdělávání. V několika zemích mohou dospělí studenti bez nižšího sekundárního vzdělání získat osvědčení o ukončení této vzdělávací úrovně (nebo podobnou kvalifikaci či osvědčení, jež jim otevře cestu k dalšímu formálnímu studiu), pokud úspěšně završí vzdělávací program, jenž trvá jeden až tři roky. Takové programy existují v zemích jako jsou Česká republika, Německo, Řecko, Itálie, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Slovensko. V některých případech mohou tyto programy obsahovat i odbornou složku (např. v Lotyšsku, Maďarsku a na Slovensku). V severských zemích (v Dánsku, Finsku, Švédsku a Norsku) si mohou dospělí studenti vybrat, zda chtějí studovat jednotlivé předměty zvlášť nebo soubor předmětů dohromady, aby si dokončili základní vzdělání odpovídající úrovním ISCED 1 a 2. V Dánsku se všeobecné vzdělávání pro dospělé (AVU) skládá z kurzů jednotlivých předmětů, které mohou být završeny zkouškou odpovídající závěrečným zkouškám na Folkeskole (státní základní škole). Je také možné absolvovat všeobecnou zkoušku a získat osvědčení v 5 předmětech: dánštině, matematice, angličtině, přírodních vědách a nebo ve francouzštině, němčině, dějepise a společenské nauce (společenských vědách). Toto osvědčení umožní zájemci zapsat se do vyššího přípravného programu nebo vyššího přípravného kurzu zaměřeného pouze na jeden předmět v odpovídajícím oboru studia (ISCED 3). Ve Finsku je základní vzdělávání pro dospělé organizováno formou kurzů. Lidé mohou studovat jednotlivé předměty (např. jazyky) a/nebo se mohou připravovat na zkoušky z několika předmětů, po jejich absolvování pak mohou postoupit na úroveň středního všeobecného vzdělávání. V Portugalsku a Španělsku – zemích, kde je celková úroveň dosaženého vzdělání dospělé populace relativně nízká (pro více informací viz podkapitola 1.1) – jsou programy pro dospělé rozděleny do několika podstupňů vedoucích k získání zvláštních osvědčení či kvalifikací. S tímto přístupem mohou být dospělí studenti s různou úrovní znalostí a schopností integrováni do procesu vzdělávání a odborné přípravy. Ve Španělsku se vzdělávání a odborná příprava dospělých až do úrovně nižšího sekundárního vzdělávání (odpovídající 10 letům školní docházky ISCED 1 a 2) skládá ze šestí stupňů. Zaměřuje se na osoby starší 18 let, kteří nedokončili povinné vzdělávání. Znalosti a dovednosti, jež odpovídají primárnímu vzdělávání (prvním 6 letům školní docházky, ISCED 1), se poskytují v programech běžně rozdělených do dvou úrovní (přestože některé

25


autonomní oblasti mají třístupňovou strukturu): čtenářská a početní gramotnost (první úroveň) a upevnění základních dovedností (druhá úroveň). Nižší sekundární vzdělávání dospělých (ISCED 2) je rozděleno do tří oblastí: komunikace, společenské vědy a věda a technika. Každá oblast je organizována v modulech (módulos). Úspěšné ukončení všech modulů ve všech oblastech znamená završení nižšího sekundárního vzdělávání. V Portugalsku se vzdělávání dospělých, jež odpovídá úrovni primárního a nižšího sekundárního vzdělávání, poskytuje v různých schématech, zejména v kurzech EFA (Educação e Formação de Adultos), které jsou otevřeny pro každého, komu je více než 18 let. Výsledky učení získané v prvních devíti letech školní docházky (ISCED 1 a 2), lze rozdělit mezi kurzy tří odlišných úrovní, jež vedou k získání osvědčení a odpovídají čtyřem, šesti a devíti letům školní docházky. Kurzy pokrývají čtyři standardní oblasti: jazyk a komunikaci, matematiku pro život, IKT a občanství a zaměstnatelnost. Jejich obsah je přizpůsoben specifickým potřebám dospělých. Kurzy na třetí úrovni obsahují odbornou složku a vedou nejen k získání osvědčení základního vzdělání třetího cyklu, ale také k odbornému osvědčení na úrovních 1 a 2. Kurzy EFA mohou být kombinovány s uznáním, validací a certifikací kompetencí získaných v neformálním a informálním kontextu. Celkově je dosti obtížné zhodnotit rozsah, v němž státní instituce napříč Evropou zajišťují poskytování primárního a nižšího sekundárního vzdělávání pro dospělé studenty. V některých zemích se právní předpisy výslovně zabývají základním, primárním či nižším sekundárním vzděláváním pro dospělé, určují instituce, jež jsou odpovědné za jeho poskytování a v některých případech specifikují, v jakém rozsahu má být toto vzdělávání poskytováno. V Polsku zákon o školním vzdělávání (1991) stanoví, že vzdělávací systém musí nabídnout všem dospělým možnosti dokončit si všeobecné vzdělání. Poskytovat takový typ vzdělání je povinností místních úřadů, tzv. komun. Ve Švédsku se vyžaduje, aby každá obec poskytovala dospělým, kteří nezískali osvědčení o ukončení povinné školní docházky, základní vzdělání (odpovídající úrovním ISCED 1 a 2). Vede k udělení osvědčení, pokud student získá známku prospěl ve čtyřech hlavních předmětech: ve švédštině nebo švédštině jako cizím jazyce, angličtině, matematice a společenských vědách. V Norsku je primární a nižší sekundární vzdělávání pro dospělé organizováno obcemi. Ty jsou odpovědné za vyhodnocení potřeb dospělých a plánování výuky. Primární a nižší sekundární vzdělávání se často nabízí ve zvláštních kurzech otevřených každému, kdo dosáhl věku 16 let a tento druh vzdělání potřebuje. Kurzy nižšího sekundárního vzdělávání pokrývají hlavně poslední tři ročníky povinného vzdělávání a vedou ke zkouškám v různých předmětech. Několik zemí udává, že poskytuje v relativně rozsáhlé míře kurzy vedoucí k osvědčení o ukončení nižšího sekundárního vzdělání. Například ve Španělsku se ve školním roce 2008/2009 registrovalo kolem 140 000 lidí v kurzech nižšího sekundárního vzdělávání pro dospělé, a to buď v prezenčních (denních) nebo distančních.kurzech. V Polsku nižší sekundární vzdělávání poskytuje 148 institucí (14 464 účastníků se hlásilo ve školním roce 2009/2010). V Řecku existuje 57 škol druhé šance (SDE), které poskytují primární a nižší sekundární vzdělávání, a kolem 60 detašovaných oddělení těchto škol (17 946 účastníků mezi lety 2005 a 2008). V Maďarsku poskytuje téměř 50 zařízení kurzy nižšího sekundárního vzdělávání pro dospělé studenty. V některých zemích je státem financované nižší sekundární vzdělávání organizované podle konkrétní situace v závislosti na místních potřebách a dostupných finančních prostředcích. Takové údaje přicházejí např. ze zemí jako jsou Česká republika, Slovensko a Rumunsko. V České republice se například během školního roku 2008/2009 účastnilo pouze 368 dospělých studentů kurzů zaměřených na dokončení nižšího sekundárního vzdělávání. Zároveň je důležité zdůraznit, že počet žáků, kteří nedokončí základní školu, je v České republice velmi nízký a dospělí, kteří nemají nižší sekundární vzdělání, představují pouze 0.2 % dospělé populace ve věku 25-64 let; jsou to většinou dospělí v populačních skupinách, k nimž lze obtížně proniknout.

26


Nakonec je nutné poznamenat, že existují také země, kde kurzy či kvalifikace pokrývající znalosti a schopnosti běžně odpovídající úrovním ISCED 1 a 2 netvoří ekvivalent ke stupňům základního vzdělávání (primárnímu nebo nižšímu sekundárnímu), a/nebo příslušným osvědčením. To platí zejména v několika státech, kde dokončení nižšího sekundárního vzdělávání není nutnou podmínkou k postupu do studia na úrovni středního vzdělávání a pro získání příslušných kvalifikací. Například: V Belgii, ve Vlámském společenství neposkytuje systém vzdělávání dospělým studujícím žádné možnosti získat osvědčení nižšího sekundárního vzdělávání. Existují zde však kurzy základních dovedností v předmětech jako je holandština, matematika, jazyky, IKT a společenské vědy (občanská nauka), jež poskytuje 13 center pro základní vzdělávání dospělých a které jsou financované vlámskou vládou. Pokud studenti tyto kurzy úspěšně absolvují, obdrží osvědčení udělené za každou oblast učení, ale všeobecné osvědčení o ukončení nižšího sekundárního vzdělávání se neuděluje. Navíc čtenářská gramotnost na úrovni 2 je integrována do vlámské soustavy kvalifikací. V Německy mluvícím společenství neexistují žádné programy pro dospělé studenty, jež by pokrývaly celý rozsah vědomostí a dovedností získaných v primárním a nižším sekundárním vzdělávání. Avšak některé instituce zabývající se vzděláváním dospělých poskytují kurzy, jež pokrývají rozdílné oblasti kurikula spojené s nižším sekundárním vzděláváním. Tyto kurzy jsou neformální a nevedou k získání nějakých kvalifikací, ale absolvent získá osvědčení o jejich ukončení. Ve Spojeném království (Anglie, Wales a Severní Irsko) mohou dospělí, jimž se nedostává dovedností v oblasti čtenářské a početní gramotnosti, v jazyce a IKT, absolvovat kurzy základních dovedností vedoucí k získání příslušných kvalifikací. Tyto kvalifikace se akreditují na třech odlišných úrovních v rámci devítiúrovňové Národní soustavy kvalifikací (NQF): vstupní úroveň (dále rozdělena na podúrovně 1,2,3), úroveň 1 a úroveň 2. Neexistuje však přímé přenesení jednotlivých podúrovní dané vstupní úrovně do úrovní národního kurikula – stupnice, jež se používá k měření dosažených výsledků v primárním vzdělávání (ISCED 1) a nižším sekundárním vzdělávání (ISCED 2 – známé jako klíčová etapa 3). Avšak jak úrovně národního kurikula, tak NQF pokrývají podobně široký rozsah dosažených výsledků a možnost postupu z nejzákladnějších úrovní na ty, které jsou tradičně spojovány se všeobecnými nebo odbornými kvalifikacemi. Na Islandu mohou ti, kdo si potřebují zlepšit své základní čtenářské a početní dovednosti, absolvovat neformální kurzy nevedoucí k získání kvalifikací, jež nabízejí místní obce a devět center celoživotního vzdělávání

3.1.2. Programy na úrovni středního vzdělávání Jak již bylo zdůrazněno v úvodu k této kapitole, ukončení středního vzdělání se běžně považuje za minimální požadavek pro vstup na trh práce a udržitelnou zaměstnatelnost. V popisech národních systémů vzdělávání sítě Eurydice několik zemí výslovně uvádí « programy středního vzdělávání pro dospělé ». Pro tyto programy je charakteristická jejich flexibilita a často jsou poskytovány ve formě dálkového nebo večerního studia. Účastníci kurzů musí obvykle splnit různé vstupní požadavky včetně kvalifikačních předpokladů (musí mít např. osvědčení o ukončení základního vzdělání) a věkové hranice. Pokud jde o věk, uchazečům musí být nejméně 17-18 let. Například ve školách pro pracující dospělé v Rakousku mohou studovat uchazeči, jimž je nejméně 17 let. Podobně je tomu v Dánsku, Španělsku, Polsku a Lichtenštejnsku, kde je vyšší sekundární vzdělávání otevřené pro dospělé, kteří dosáhli věku alespoň 18 let. Přesto ve Španělsku a Polsku mohou být v některých konkrétních případech ke studiu přijati i mladší uchazeči. Ve Švédsku musejí ti, kdo chtějí studovat v programech středního vzdělávání, dosáhnout věku 20 let a v Norsku 21 let. Několik evropských zemí (např. Bulharsko, Česká republika, Estonsko, Malta, Rumunsko, Slovensko, Spojené království a Island) neuvádí žádné programy, které by výslovně spadaly do kategorie « střední vzdělávání pro dospělé». V těchto zemích však může být střední vzdělání (všeobecné nebo odborné) vedoucí k získání státem uznávaných kvalifikací poskytováno v různých flexibilních formách přizpůsobených potřebám dospělých studentů Například školský zákon v České republice a na

27


Slovensku stanoví, že kromě denního studia může být střední vzdělávání organizováno jako večerní, dálkové, distanční nebo kombinované studium. Jinými slovy, přestože výše zmíněný právní předpis výslovně nezmiňuje « dospělé studenty », umožňuje vzdělávacím institucím poskytovat střední vzdělání v různých flexibilních formách studia. Tyto programy jsou otevřené pro všechny studující, kteří již přesáhli věk pro povinnou školní docházku a splňují kvalifikační předpoklady. V některých zemích existují také programy specielně vyhrazené pro dospělé, kteří se vracejí do vzdělávacího procesu, aby mohli splnit požadavky pro přijetí do vysokoškolského studia (viz podkapitola 3.4). Stejně jako u základního vzdělávání, není snadné zhodnotit, v jakém rozsahu státní instituce v různých evropských zemích poskytují střední vzdělávání pro dospělé studenty. V mnoha státech závisí poskytování tohoto typu vzdělání na několika faktorech, zejména na počtu zájemců o studium, dlouhodobých cílech jednotlivých zemí či regionů a kapacitě škol. Pouze v několika zemích jsou státní, resp. regionální autority výslovně odpovědné za zajištění dostatečného množství vzdělávacích zařízení, v nichž by střední vzdělání získali ti dospělí, kteří se vracejí do vzdělávacího procesu, a zejména ti, kteří si vzdělání na této úrovni potřebují doplnit. Ve Švédsku jsou obce vázány zákonem poskytovat střední vzdělávání pro dospělé a zajistit, aby nabídka vzdělávacích možností vycházela vstříc poptávce a potřebám občanů. Jestliže počet uchazečů přesahuje počet volných míst v kurzu, musí být dána přednost těm, kteří měli omezené možnosti vzdělání získat,a těm, kteří splňují určitá kritéria stanovená ve vyhlášce o vzdělávání. Každá obec musí navíc poskytovat informace o dostupnosti vyššího sekundárního vzdělávání a pobízet dospělé starší 20 let, aby se do něj zapojili. V Norsku mají od roku 2000 dospělí, kteří nezískali střední vzdělání, zákonem stanovené právo být přijati do kurzu. Za poskytování středního vzdělávání jsou odpovědné místní školské úřady. Každá obec dostává ze státního rozpočtu na tyto účely finanční prostředky. Všeobecné předpisy o středním vzdělávání a kurikulu jednotlivých předmětů se vztahují také na vzdělávání dospělých. Zvláštní předpisy týkající se středního vzdělávání dospělých stanoví, že poskytování tohoto typu vzdělání musí být flexibilní a musí se přizpůsobit individuálním potřebám dospělých studentů. Mimoto, z celostátních statistických údajů vyplývá, že státní a regionální autority v některých státech činí rozsáhlá opatření vedoucí k zajištění středního vzdělávání co největšímu počtu dospělých studentů. Například v Polsku bylo ve školním roce 2009/2010 zavedeno 7 104 flexibilních sekcí (programů) všeobecného středního vzdělávání, do nichž se zapojilo 183 835 dospělých studentů a 2 458 flexibilních specializovaných, odborných a technických sekcí (programů) středního vzdělávání, jichž se zúčastnilo 42 350 dospělých studentů. Ve Španělsku fungovalo ve školním roce 2008/2009 1 241 skupin (večerních kurzů) všeobecného středního vzdělávání a 318 programů na pokročilé úrovni odborného vzdělávání pro dospělé studenty. V Itálii existuje v současné době okolo 900 večerních progrmů na středních školách. Nejvíce navštěvované jsou přitom kurzy organizované technickými a odbornými školami. Nakonec je nutné poznamenat, že státní autority v Portugalsku prohlásily dokončení středního vzdělávání (12 let školní docházky) za jednu z klíčových priorit své vzdělávací politiky. Tohoto cíle dosahují rozšířením a diverzifikací vhodných příležitostí k poskytování odborného vzdělávání, validací předchozího učení a poskytováním flexibilních kurzů pro dospělé. Očekávalo se, že mezi lety 20052010 v rámci státem financované « Iniciativy nových příležitostí » získá střední vzdělání jeden milion dospělých lidí. Na konci roku 2010 byly výsledky následující : 1 602 136 (což odpovídá asi 30 % ekonomicky aktivní populace) se do této inicitaivy zapojilo a 435 055 získalo příslušné osvědčení či kvalifikaci.

28


3.1.3. Rámcové programy pokrývající různé úrovně a typy vzdělání Zatímco dvě předchozí podkapitoly se zabývaly základním a středním vzděláváním poskytovaným odděleně, je důležité uvést, že některé země vypracovaly společný rámcový program, podle něhož nabízejí dospělým studentům vzdělání « druhé šance » na různých vzdělávacích úrovních. Takový program se může skládat z poskytování všeobecného vzdělávání (např. všeobecného vzdělávání dospělých v Dánsku) nebo může zahrnovat všeobecné a odborné vzdělávání (např. kurzy EFA v Portugalsku). Také může poskytovat formální vzdělávání na různých úrovních vedle kurzů neformálního vzdělávání (např. Vzdělávání pro společenský postup ve Francouzském společenství v Belgii). V Belgii ve Francouzském společenství je Vzdělávání pro společenský postup (enseignement de promotion sociale) zaměřeno na lidi starší 16 let, kteří si chtějí zlepšit úroveň vzdělání nebo své kariérní vyhlídky. Kurzy poskytované v rámci tohoto programu mohou vést k získání kvalifikací odpovídajících těm, jež studenti nabydou v počátečním vzdělávání a odborné přípravě hlavního vzdělávacího proudu, nebo k získání osvědčení udělenému při ukončení programu Vzdělávání pro společenský postup (např. Kurzů IKT, běžných jazykových kurzů či přípravných jazykových kurzů pro imigranty atd.). Programy společenského postupu se poskytují v institucích různého typu. Podobný systém existuje ve Vlámském společenství. Kurzy, jež se poskytují v Dánsku v rámci všeobecného vzdělávání pro dospělé jsou přístupné lidem starším 18 let a skládají se ze tří úrovní: přípravné vzdělávání dospělých (FVU), všeobecné vzdělávání dospělých (AVU) a vyšší přípravné kurzy zaměřené na jeden konkrétní předmět (HF). Přípravné vzdělávání dospělých je neformální a patří do něj krátké kurzy dánštiny, čtení, psaní a matematiky na primární a nižší sekundární úrovni. Všeobecné vzdělávání dospělých se skládá z kurzů zaměřených na jeden předmět, které mohou být zakončeny zkouškou, jejíž úroveň odpovídá závěrečným zkouškám na Folkeskole. Vyšší přípravné kurzy pro dospělé zaměřené na jeden předmět odpovídají úrovni všeobecného středního vzdělávání. Iniciativa Návrat ke vzdělávání (BTEI) v Irsku je projekt zaměřený na řešení nízké úrovně vzdělanosti dospělé populace. Poskytuje flexibilní dálkové (kombinované) studium a možnosti odborné přípravy pro dospělé, kteří se navracejí do vzdělávacího procesu a chybí jim střední vzdělání. Kurzy, které jsou v rámci tohoto projektu nabízeny, mohou být jak formální tak neformální a mohou například zahrnovat předměty vedoucí k získání osvědčení o ukončení střední školy (Junior and Leaving Certificate – ISCED 3), kurzy základních dovedností a širokou škálu modulů a programů, které jsou certifikovány Radou pro osvědčení o dalším vzdělávání a odborné (profesní) přípravě (Further Education and Training Awards Council – FETAC). V Nizozemsku se všeobecné střední vzdělávání dospělých (VAVO) skládá z dálkových (kombinovaných) programů nižšího a vyššího sekundárního vzdělávání zaměřených na dospělé studenty, kteří ukončili nepřerušované počáteční vzdělávání a odbornou přípravu bez uznávané kvalifikace. Programy poskytované v rámci VAVO pokrývají přípravné kurzy pro střední odborné vzdělávání (VMBO, ISCED 2), střední všeobecné vzdělávání (ISCED 2 and 3) a přípravné kurzy pro vysokoškolské studium (ISCED 2 and 3). Kurzy EFA v Portugalsku se zaměřují na osoby starší 18 let, ktěří nezískali střední vzdělání. Cílem těchto kurzů je zvýšit kvalifikační úroveň dospělé populace tím, že jí nabídnou vzdělávání a odbornou přípravu, a zároveň uznají výsledky neformálního a informálního učení. Kurzy mohou vést k získání osvědčení o všeobecném vzdělání na čtyřech úrovních (jež pokrývají primární, nižší sekundární a vyšší sekundární vzdělávání a odpovídají 4., 6., 9. a 12. ročníku základní a střední školy), a také k získání odborných kvalifikací na třech různých úrovních Kurzy EFA odpovídají úrovním definovaným v Národní soustavě kvalifikací.

29


3.1.4. Institucionální uspořádání Programy formálního vzdělávání a odborné přípravy pro dospělé, kteří se vracejí do vzdělávacího procesu, jsou poskytovány v zařízeních různého typu. Některé země nabízejí tyto programy ve stejných školských zařízeních, v jakých se poskytuje dětem a mládeži základní a střední vzdělávání, zatímco v jiných státech nabízejí tento typ vzdělání převážně instituce, které již nespadají do systému škol zajišťujících denní povinnou výuku. V mnoha evropských zemích můžeme najít kombinaci obou typů institucionálního uspořádání. Cílem této podkapitoly je zmapovat tuto složitou oblast a zaměřit se na zavedené instituce v některých zemích, jež poskytují formální vzdělávání a odbornou přípravu pro dospělé, kteří se vrátili do vzdělávacího procesu. Obrázek 3.2 ukazuje hlavní instituce, které poskytují střední vzdělávání dospělým studentům, a ilustruje různorodost existujícich institucionálních uspořádání. V zemích jako jsou Bulharsko, Česká republika, Rumunsko a Slovensko jsou školská zařízení pro děti a mládež na úrovni základního a středního vzdělávání jedinými poskytovateli formálního vzdělávání a odborné přípravy pro dospělé studenty. Programy pro dospělé studenty mají často formu dálkového, večerního, externího nebo distančního studia a vedou je učitelé a lektoři pracující v systému počátečního vzdělávání a odborné přípravy. Podobně je tomu v Itálii, kde zařízení nabízející základní a střední vzdělávání pro děti a mládež jsou rovněž významnými poskytovateli formálního vzdělávání a odborné přípravy dospělým studentům. V dohledné době však budou školy v Itálii fungovat jako sítě autonomních místních institucí, které mají zajistit vzdělání a odbornou přípravu pro dospělým studentům. V Itálii v současné dobe patří do stávající institucionální infrastruktury pro formální vzdělávání a odbornou přípravu asi 500 stálých oblastních center (CTP), které sídlí ve státních školách zajišťujících povinnou výuku a kolem 900 večerních kurzů poskytovaných na středních školách. V rámci nového sytému bude poskytování vzdělávání na nižší a vyšší sekundární úrovni spojeno a vytvoří se místní sítě – provinční centra pro vzdělávání dospělých (CPIA). Tato centra budou mít vlastní zaměstnance a stanou se zcela autonomními samosprávnými vzdělávacími zařízeními V některých zemích se formální vzdělávání a odborná příprava určené dospělým nejčastěji poskytují v institucích nezávislých na těch, jež zajišťují počáteční vzdělávání pro děti a mládež. Takové institucionální uspořádání existuje v případě středního a vyššího odborného vzdělávání dospělých ve Vlámském společenství v Belgii. Ve Vlámském společenství Belgie existuje 111 center vzdělávání dospělých (Centra voor Volwassenenonderwijs – CVO), kde mohou dospělí navštěvovat velké množství kurzů středního nebo vyššího odborného vzdělávání. Tato centra se zaměřují na dospělé frekventanty kurzů a fungují nezávisle na systému škol zajišťujících povinnou výuku. 28 těchto center je oprávněno nabízet kurzy všeobecného vzdělávání na střední úrovni (tzv. vzdělávání druhé šance).

30


Obrázek 3.2: Institucionální uspořádání poskytování středního vzdělávání dospělým, 2009/2010

Programy organizované školami hlavního vzdělávacího proudu, které zajišťují počáteční vzdělávání a odbornou přípravu pro děti a mládež Programy organizované ve zvláštních institucích, které poskytují především vzdělání pro dospělé Údaje nejsou k dispozici

Zdroj : Eurydice. Doplňující poznámka Spojené království: Žádná ze dvou kategorií neplatí zcela pro koleje (colleges) dalšího vzdělávání. Přestože jsou tyto školy hlavními poskytovateli formálního vzdělávání a odborné přípravy pro dospělé, zaměřují se také na studenty, kteří dosáhli 16 let věku (a někdy, ve spolupráci se školami, na čtrnácti až šestnáctileté). Nelze tedy říci, že se primárně soustřeďují na dospělé studenty. Existují take jiné typy institucí poskytujících tento typ vzdělání.

Vysvětlivka Programy středního vzdělávání pro dospělé jsou organizovány ve školách hlavního vzdělávacího proudu, ve většině případů mají formu dálkových nebo večerních kurzů.

Podobně ve Spojeném království – tzv. colleges v sektoru dalšího vzdělávání mohou poskytovat programy formálního vzdělávání zaměřené na dospělé, kteří se vracejí do vzdělávacího procesu. To však není hlavním zaměřením těchto institucí, ale spíše dílčí úkol v rámci obecného cíle, kterým je poskytnout vzdělání a odbornou přípravu lidem, kterým je vice než 16 let, což je věk, kdy žáci končí povinnou školní docházku. Ve Spojeném království (Anglie, Wales a Severní Irsko) poskytují koleje (colleges) dalšího vzdělávání denní nebo dálkové studium a odbornou přípravu hlavně pro studenty, kteří jsou starší 16 let, včetně dospělých studentů. Tyto koleje tradičně nabízely kurzy technického a odborného vzdělávání, mnoho z nich však své zaměření rozšířilo a nyní nabízejí programy orientované více na všeobecné vzdělávání včetně získání základních dovedností, všeobecného osvědčení středoškolského vzdělání (GCSE) a všeobecného osvědčení na pokročilé úrovni (GCE A levels) pro dospělé, dále přístup do kurzů vysokoškolského vzdělávání, zejména krátkých programů odborného vzdělávání zakončených základním diplomem (foundation degree). Koleje také ve spolupráci se školami poskytují odborné a s prací spojené kurzy pro 14ti až 16ti-leté a poskytují hlavně kurzy denního studia pro 16ti až 19ti-leté vedoucí k získání vzdělání na úrovni GSCE a GCE A levels. Koleje dalšího vzdělávání však nejsou jedinými poskytovateli formálního vzdělávání pro dospělé. V Anglii a Walesu (ne však ve všech oblastech) existují rovněž komunitní vzdělávací centra pro dospělé. Ta se soustřeďují na poskytování neformálního vzdělávání, ale mohou také nabízet programy formálního vzdělávání pro dospělé, kteří se vrátili do vzdělávacího procesu. Tato centra

31


jsou spravována místními úřady a liší se od kolejí dalšího vzdělávání způsobem řízení a financování. Mezi ostatní poskytovatele patří i soukromé nebo dobrovolné vzdělávací organizace, které jsou podporovány ze státního rozpočtu. Programy formálního vzdělávání na kolejích ve Skotsku mohou vést k získání nejrůznějších formálních kvalifikací např. skotského osvědčení kvalifikací, národního osvědčení, vyššího národního osvědčení, vyššího národního diplomu a skotské odborné kvalifikace. Většinu studentů na těchto kolejích tvoří dospělí starší 25 let. Ve většině evropských zemí může být formální vzdělávání dospělých organizováno jak v zařízeních hlavního vzdělávacího proudu, jež poskytují počáteční vzdělávání pro děti a mládež, tak v zařízeních zaměřujících se specielně na dospělé studenty. Taková kombinace institucionálního uspořádání existuje například v Estonsku, Španělsku, Francii, Kypru, Litvě, Lotyšsku, Nizozemsku, Rakousku, Portugalsku, Slovinsku, Finsku a Norsku. Ne všechny programy jsou však poskytovány ve všech institucích. Ve Španělsku může být základní vzdělávání (ISCED 1 a 2) a všeobecné vyšší sekundární vzdělávání vedoucí k maturitě (baccalaureate) na úrovni ISCED 3 nabízeno buď ve školách, které poskytují vzdělání pro děti a mládež nebo ve zvláštních školách pro dospělé. Středně pokročilé programy odborné přípravy (ISCED 3) mohou být také poskytovány v obou typech institucí stejně jako v určitých odborně zaměřených školách. Ve Francii jsou školy nižší a vyšší sekundární úrovně spojeny do skupin na základě geografické blízkosti a dávají dohromady své finanční zdroje, aby mohly zabezpečit vzdělávací programy pro dospělé studenty. Každá skupina tvoří síť GRETA (tzn. skupinu vzdělávacích zařízení). GRETY mohou také poskytovat vzdělávání a odbornou přípravu nejen ve svých zařízeních, ale i mimo ně, např. v podnicích nebo ve vězeních. Záleží na tom jaké potřeby mají místní úřady nebo místní podnikatelská sféra. Pokud jde o formální kvalifikace získávané v hlavním vzdělávacím proudu, nabízejí GRETY programy, jež začínají na úrovni středního vzdělávání a končí u krátkodobých programů na úrovni terciárního odborného vzdělávání a kvalifikací. Učitelé a lektoři jsou hlavně odborníci, kteří pracují v rámci systému počátečního vzdělávání a odborné přípravy, každá síť má však své vlastní zaměstnance zodpovědné za plánování, organizaci a celkovou koordinaci učebních aktivit. Formální odborné kvalifikace jako BEP nebo CAP (obě na úrovni ISCED 3) jsou také poskytovány Národní asociací pro odbornou přípravu (AFPA). AFPA má 22 regionálních divizí a skládá se z 274 pracovišť poskytujících odbornou přípravu či validaci a 207 pracovišť poskytujících profesní poradenství. Zatímco GRETY fungují pod ministerstvem školství, AFPA spadá do kompetence ministerstva práce a zaměřuje se především na uchazeče o práci a další občany, kteří jsou trhu práce ohroženi sociálním vyloučením. Na Kypru mohou dospělí studovat na školách pro dospělé na středoškolské úrovni (esperina gymnasia) stejně jako na Večerní průmyslové (technické) škole v Nicosii, která nabízí čtyřleté studium a vydává osvědčení, jež odpovídá osvědčení o středním vzdělání (apolytirion). V Litvě se formální všeobecné vzdělávání dospělých poskytuje v 17 centrech pro vzdělávání dospělých a 13 školách všeobecného zaměření pro dospělé. Navíc 33 škol všeobecného zaměření pro děti a mládež pořádá zvláštní kurzy vzdělávání dospělých. Školy se všeobecným zaměřením a školy s výukou pro dospělé studenty postupují podle kurikula zpracovaného pro primární, nižší sekundární a vyšší sekundární úroveń vzdělávání dospělých. V Lotyšsku mohou dospělí získat vzdělání na středoškolské úrovni buď ve večerních kurzech nebo ve školách hlavního vzdělávacího proudu se všeobecným zaměřením nebo ve zvláštních školách, jež jsou známé jako večerní nebo školy se směnným provozem a poskytují vzdělání druhé šance pro všechny věkové skupiny. V Nizozemsku mohou dospělí studenti získat střední vzdělání buď na středních odborných školách nebo ve 43 regionálních přípravných centrech (ROC), které nabízejí plný rozsah odborně zaměřených programů pro dospělé včetně formálního vzdělávání a odborné přípravy.

32


V Rakousku mohou programy formálního vzdělávání a přípravy pro dospělé poskytovat školy pro pracující dospělé, které fungují hlavně v zařízeních, jež nabízejí střední technické a odborné vzdělávání dětem a mládeži nebo v takových institucích jako jsou Volkshochschulen, Berufsförderungsinstitute, a také některé nevládní organizace. Tři poslední poskytovatelé nabízejí hlavně programy druhé šance, zejména osvojení základních dovedností, přípravné kurzy vedoucí k získání osvědčení o ukončení nižšího sekundárního vzdělávání (ISCED 2) a kurzy, které připravují na zvláštní odbornou maturitní zkoušku (Berufsreifeprüfung). V Portugalsku mohou být organizovány kurzy EFA (Educação e Formação de Adultos) ve státních, soukromých nebo družstevních vzdělávacích zařízeních, centrech odborné přípravy, které patří Institutu pro zaměstnanost a odbornou přípravu (IEFP) a dalším akreditovaným institucím. Existuje tam také síť 500 Center nových příležitostí, kde si mohou lidé starší 18 let, kteří mají nejméně tři roky odborné praxe za sebou, nechat své předchozí učení validovat, mohou tam absolovovat vzdělávací kurzy, nebo jim mohou být poskytovány služby profesního poradenství. Centra nových příležitostí jsou podporována školami hlavního vzdělávacího proudu, centry odborné přípravy, podniky, obcemi, agenturami místního a regionálního rozvoje a jinými institucemi. Ve Slovinsku mohou být programy vzdělávání dospělých vedoucí k získání kvalifikace na vyšší sekundární úrovni organizovány ve školách hlavního vzdělávacího proudu, jež poskytují počáteční vzdělání dětem a mládeži, stejně jako ve zvláštních institucích, jež se zaměřují hlavně na dospělé (lidové střední školy, vzdělávací jednotky v rámci podniků nebo komor). Ve Finsku je možné poskytovat základní a střední vzdělávání v tzv. centrech vzdělávání dospělých, které se nacházejí jak v institucích poskytujících vzdělávání pro děti a mládež, tak v samostatných středních školách pro dospělé, které jsou přibližně ve 40 obcích. Základní a střední vzdělávání může být dále organizováno některými lidovými středními školami jako jsou “letní univerzity (12) či “ letní školy středního vzdělávání””(13). V Norsku mohou dospělí absolovovat kurzy základního vzdělávání jak v místních základních školách, tak v obecních centrech vzdělávání dospělých. Střední vzdělávání mohou dospělí získat v tradičních středních školách nebo v centrech vzdělávání dospělých zřízených obcí. Některé vzdělávací společnosti, instituce pro distanční vzdělávání a úřady práce ještě nabízejí studijní celky, jež jsou uznávanými komponenty programů středního vzdělávání. Někdy lze zaznamenat rozdíly v institucionálním uspořádání programů všeobecného vzdělávání a programů orientovaných na odbornou přípravu. To lze ilustrovat na příkladech z německy mluvících společenství v Belgii, Dánsku, Německu a Estonsku. V Německy mluvícím společenství Belgie jsou všeobecné formální vzdělávání a odborná příprava dospělých organizovány pěti instituty pro vzdělávání dospělých (Institut für Schulische Weiterbildung). Ve školním roce 2007/2008 se většina institutů pro vzdělávání dospělých spojila se školami, jež poskytují střední vzdělávání pro děti a mládež. Existují zde však také instituce organizující odbornou přípravu pro dospělé, rekvalifikační kurzy a určité formy formálního vzdělávání ve zvláštních centrech, která se liší od tradičních školských zařízení a nejsou na ně nijak navázána. V Dánsku se všeobecné vzdělávání do vyšší sekundární úrovně poskytuje dospělým v samostatných samosprávných zařízeních (centrech pro vzdělávání dospělých – VUC), zatímco kurzy odborně zaměřeného vzdělávání na vyšší sekundární úrovni nabízejí zejména zařízení, která poskytují odpovídající vzdělání dětem a mládeži.

(12) (13)

Letní univerzity nabízejí krátkodobé kurzy z různých oborů, které nejsou zakončeny diplomem. Ve Finsku existuje kolem 20 letních univerzit a kurzy se konají na 132 místech. Letní střední školy jsou intenzivními a neformálními alternativami škol hlavního vzdělávacího proudu. Během léta 2010 se ve Finsku pořádalo 16 letních středních škol.

33


V Německu poskytují všeobecné vzdělávání pro dospělé samostatné instituce soustřeďující se na vzdělávání dospělých, zatímco programy odborné přípravy na úrovni středního vzdělávání nabízejí soukromé instituce poporované Federální agenturou práce a v menší míře také zařízení poskytující dané vzdělání dětem a mládeži. V Estonsku mohou dospělí získat základní a střední vzdělání jednak v 16 středních školách (täiskasvanute gümnaasium), nebo v 18 odděleních pro dospělé studenty zřízených ve školách všeobecného zaměření. Střední odborné vzdělání lze získat v odborných školách hlavního vzdělávacího proudu. Je důležité dále poznamenat, že zařízení poskytující formální vzdělávání pro dospělé studenty se v mnoha zemích řadí mezi nejvýznamnější poskytovatele neformálního vzdělávání a odborné přípravy. V některých zemích se pod jednou střechou neorganizuje pouze formální a neformální vzdělávání, ale také širší škála služeb spojených se vzděláváním, například poradenské služby nebo validace neformálního a informálního učení. Například ve Francii poskytují sítě GRETA programy, mezi něž patří jak formální vzdělávání, tak kurzy neformálního vzdělávání, dále validace neformálního a informálního učení, kurzy ušité na míru jednotlivým odvětvím a služby profesního poradenství pro studenty. Přestože se tato podkapitola nezabývala konkrétně rolí zaměstnavatelů a podniků při poskytování formálního vzdělávání a odborné přípravy, je nutné poznamenat, že vedle projektů vzdělávání učňů, kdy výuka probíhá střídavě ve vzdělávacím zařízení a na pracovišti, mohou někdy formální vzdělávání poskytovat výhradně zaměstnavatelé. Například ve Spojeném království existuje možnost, že programy vedoucí k národně uznávaným kvalifikacím, zejména k odborným kvalifikacím jako jsou Národní odborné kvalifikace (NVQS), mohou nabízet organizace poskytující vzdělávání na pracovišti nebo sami zaměstnavatelé. Mnoho takových programů je buď plně financováno vládou, nebo je financováno částečně a zbytek pak platí zaměstnavatel. Obdobně v Německu nemusejí osoby starší 18 let během své odborné přípravy navštěvovat specielní školské zařízení odborného vzdělávání.

3.2. Přizpůsobení formálního vzdělávání a odborné přípravy potřebám dospělých studentů Efektivní přizpůsobení formálního vzdělávání a odborné přípravy potřebám dospělých studentů může hrát důležitou roli při odstraňování bariér, jež jim zabraňují se do vzdělávacího procesu zapojit. Existují různé způsoby, jak toho dosáhnout. Například flexibilita programů se může zlepšit jejich modularizací nebo alternativními formami poskytování, například formou večerních kurzů, distančním učením nebo prostřednictvím tzv. e-learning. Dospělým studentům mohou být také nabízeny různé služby šité na míru včetně služeb profesního poradenství nebo validace výsledků učení dosažených v neformálním a informálním učení. Následující podkapitola mapuje různé iniciativy spojené s modularizací formálních programů, validací předchozího učení (za účelem získání formální kvalifikace), distančním učením a e-learningem. Nastiňuje také, jak se vzdělávání učitelů a lektorů přizpůsobuje potřebám dospělých studentů.

3.2.1. Modularizace programů a zvyšování flexibility vzdělávacích cest Modularizace jeko metoda navrhování vzdělávacích programů příspívá k individualizaci a diferenciaci vzdělávacích cest. Programy rozdělené do několika rozdílných modulů nebo bloků umožňují studujícím osvojovat si různé schopnosti vlastním tempem a postupně dosáhnout kvalifikace. Modularizace může také usnadnit proces validace předchozího neformálního a informálního učení, jelikož umožňuje použit validaci pro jednotlivé části (komponenty) celé kvalifikace. Modularizace formálních programů pro dospělé studenty je zavedena nebo se zavádí v řadě evropských zemí. Systematický přístup k modularizaci můžeme pozorovat například ve Španělsku (všeobecné a odborné střední vzdělávání dospělých, v tálii (kurzy v rámci stálých oblastních center na nižší sekundární úrovni a večerní kurzy na školách střední úrovně), Kypru (odpolední a večerní kurzy

34


v průmyslových školách, Litvě (všechny úrovně vzdělávání včetně základního a středního vzdělávání pro dospělé), v Rakousku (kurzy pro pracující dospělé na střední úrovni technických a odborných škol a na středních technických a odborných kolejích), Slovinsku (všeobecné a odborné střední vzdělávání), Islandu (vzdělávání dospělých na středoškolské úrovni) a Lichtenštejnsku (programy na odborných středních školách). Například: Ve Španělsku byl zaveden modulový system v rámci středoškolského vzdělávání dospělých. Vzdělávací obsah je uspořádán do tři tematických oblastí (komunikace, společenské vědy, a věda a technika) modulovou strukturou. Počet a organizace modulů se v různých autonomních společenstvích liší. Přístup k těmto modulům je pružný a studenti mohou vstoupit do modulu, který nejlépe odpovídá jejich předchozím dosaženým výsledkům a potřebám. Aby mohli být studující přijati do prvního modulu, musejí prokázat, že dokončili 6. ročník primárního vzdělávání nebo odpovídající úroveň, nebo že absolvovali úroveň dvě počátečního vzdělávání dospělých. Další možností, jak získat přístup k jakékoliv úrovni středního vzdělávání pro dospělé, je prokázat patřičnou znalost ve vstupním hodnocení. Odborná příprava (na středně pokročilé a pokročilé úrovni) je rovněž organizována v modulech. Dospělí si mohou vybrat, že se zapíší pouze do modulů, jež jsou součástí programů odborné přípravy. Na Islandu je středoškolské vzdělávání strukturováno pomocí modulů do systémů vyučovacích jednotek/kreditů. To znamená, že vzdělávací obsah každého předmětu je na jeden semestr rozdělen do určitého počtu vyučovacích jednotek. Každá dokončená vyučovací jednotka je oceněna určitým počtem kreditů (jeden kredit obvykle odpovídá jedné vyučovací hodině za týden v průběhu jednoho semestru). Belgie (všechna tři společenství) je příkladem země, která právě dokončuje postupné zavádění modulové struktury do vzdělávání a odborné přípravy dospělých včetně formálních programů. Další příklady zemí, jež postupně zavádějí modulové nebo na vyučovacích jednotkách založené struktury, jsou Portugalsko a Spojené království. Portugalsko zahájilo komplexní reformu systému kvalifikací, zatímco Spojené království směřuje k nové soustavě kvalifikací vycházející ze systému vyučovacích jednotek/ kreditů. Ve Vlámském společenství Belgie začala modularizace základního vzdělávání dospělých v roce 2000. Od roku 2007 všechny programy organizované centry pro základní vzdělávání dospělých (CBE) postupují podle nové modulové struktury. V roce 2007 zveřejnila vlámská vláda řadu rozhodnutí týkajících se modulové struktury ve středoškolském vzdělávání. Počítá se s tím, že existující lineární kurzy středního vzdělávání postupně zaniknou do roku 2012 a od té době již budou muset být všechny kurzy nabízeny v modulové formě. Prozatímní hodnocení tohoto opatření ukázalo, že 98.7% kurzů poskytujících vzdělávání na střední úrovni je již organizováno v modulovém systému. Francouzské společenství Belgie začalo zavádět modulovou strukturu pro programy společenského postupu v roce 1991. Obě struktury lineární a modulová fungovaly několik let paralelně, dnes však již musejí být všechny nové programy nabízeny v modulové struktuře, jež se skládá z jedné či více jednotek; každá jednotka zahrnuje jeden kurz či soustavu kurzů. V Německy mluvícím společenství Belgie jsou kurzy pro dospělé, jež nabízí pět institutů (Schulische Weiterbildung), postupně nahrazovány vzdělávacími moduly skládajícími se z jedné či několika jednotek. V Portugalsku probíhá modularizace programů společně s komplexní reformou odborného vzdělávání, která započala v roce 2007. Reformy zahrnují vytvoření Národní kvalifikační soustavy, která bude obsahovat Národní katalog kvalifikací (vypracovaný a průběžně aktualizovaný 16 sektorálními radami). Tato soustava má osm úrovní a zahrnuje všechny kvalifikace, jež se v současnosti udělují v portugalském systému vzdělávání a odborné přípravy. Národní katalog kvalifikací obsahuje také standardy pro cca 250 ne-terciárních kvalifikací, jež vycházejí z modulové struktury. Dospělí mohou absolvovat různé moduly tím, že se zapíší do programů odborného vzdělávání a přípravy, nebo pouhou validací znalostí získaných dříve prostřednictvím neformálního a informálního učení.

35


Ve Spojeném království (Anglie, Wales a Severní Irsko) vytvořila Národní soustava kvalifikací (NQF) jednotný rámec devíti úrovní (vstupní úroveň a dále úrovně 1- 8) pro jak všeobecné, tak odborné kvalifikace. Kvalifikace na stejné úrovni obtížnosti se však mohou velmi lišit, pokud jde o obsah a délku kurzu. Kvalifikační a kreditní soustava (QCF) je novou soustavou, která používá stejný systém úrovní jako NQF, ale liší se v tom, že každá kvalifikace se skládá z jednotek, jimž je přiřazena odpovídající hodnota kreditů. Kvalifikace v QCF jsou udělovány na třech úrovních – potvrzení o kvalifikaci, osvědčení a diplom, jež jsou definovány podle počtu kreditů přiřazených ke každé jednotce či kvalifikaci. Ke konci roku 2010 se většina odborných kvalifikací přesunula do QCF. Dosud nebylo rozhodnuto o tom, zda se z NQF do QCF přesunou rovněž kvalifikace všeobecného vzdělávání – zejména Všeobecné osvědčení o středním vzdělání (GCSE) a Všeobecné osvědčení o vzdělání na pokročilé úrovni (A Levels). Jednou z typických vlastností modulového systému je to, že jednotlivé moduly nebo stavební prvky mohou být uznány jako samostatné kvalifikace a mohou se okamžitě využít na trhu práce. Například v Norsku odpovídá velký počet kurzů z oblasti pracovního trhu organizovaných Ministerstvem práce a sociálních věcí modulům z kurikula pro středoškolské vzdělávání. V České republice se každá kvalifikace na úrovni středního vzdělávání skládá z několika komponentů nazývajících se dílčí kvalifikace. Dílčí kvalifikace se získávají pouze v systému dalšího vzdělávání a odpovídají znalostem a dovednostem, jež se vyžadují pro vykonávání určité profesní činnosti. Tyto kvalifikace lze získat buď formálním vzděláváním nebo validací dříve získaného neformálního a informálního učení. Mohou se využít jednak pro přímý vstup na trh práce, jednak k tomu, aby byly postupně kumulovány či doplňovány s cílem dosáhnout úplné odborné kvalifikace na úrovni středního vzdělání. Existují také další organizační schémata vzdělávání dospělých, jež jsou podobná modularizaci a umožňují postupné skládání výsledků učení. Například v některých zemích se mohou předměty nižšího nebo vyššího sekundárního vzdělávání studovat a certifikovat odděleně. V Dánsku je všeobecné vzdělávání dospělých organizováno v podobě kurzů zaměřených na jeden předmět. Studující získají po ukončení studia každého jednotlivého předmětu formální osvědčení a nakonec mohou být kurzy završeny závěrečnou zkouškou na úrovni všeobecného nižšího a vyššího sekundárního vzdělávání. Ve Spojeném království (Anglie, Wales a Severní Irsko) neexistuje žádné jednotné osvědčení či diplom o ukončení školní docházky ve věku 16 či 18 let. Studenti absolvují zkoušky na úrovni GCSE a A Levels z řady předmětů, které jsou certifikovány odděleně.Tyto stupně vzdělání jsou přístupné i pro dospělé studenty, kteří mohou studovat na kolejích dalšího vzdělávání nebo formou distančního studia, nebo (v mnoha oblastech Anglie a Walesu) v komunitních vzdělávacích centrech pro dospělé. Tímto způsobem si mohou dospělí postupně doplňovat vzdělání, které získali ve škole, aniž by museli opakovat předměty, jež předtím úspěšně absolvovali. Země jako Česká republika, Estonsko, Maďarsko a Slovensko realizují zkrácené programy středního vzdělávání, tzv. « překlenující programy », jež umožňují studujícím dále rozvíjet kvalifikace, které získali dříve. Nemusejí tedy opakovat studium podobné tomu, které již absolvovali. Tyto překlenovací programy jsou zaměřené na ty, kteří absolvovali krátký odborně zaměřený program na úrovni vyššího sekundárního vzdělávání (ISCED 3C) a rádi by získali kvalifikaci umožňující přístup k vysokoškolskému vzdělávání (ISCED 3A), nebo na osoby, které již získaly kvalifikaci na úrovni středního všeobecného vzdělávání a rády by získaly i odpovídající odbornou kvalifikaci. V Maďarsku se mohou dospělí, kteří absolvovali programy středního odborného vzdělávání, a nemají maturitní zkoušku, jež by jim zajistila přístup k vysokoškolskému vzdělávání (érettségi vizsga), zapsat do kurzů zkrácené výuky, které by je na tuto zkoušku připravily. V těchto kurzech se vyučují pouze předměty, které nebyly zahrnuty do kurikula středního vzdělávání. Dospělí, kteří již mají maturitní zkoušku z všeobecně zaměřeného studia, ale chybí jim odborná kvalifikace, mohou navštěvovat kurzy zkrácené výuky, které se skládají pouze z technických a odborných předmětů.

36


3.2.2. Uznávání a validace předchozího neformálního a informálního učení Uznání a validace předchozího neformálního a informálního učení je jednou z pěti prioritních oblastí v Akčním plánu vzdělávání dospělých (Evropská komise, 2007). Téměř všechny evropské země v současnosti vypracovávají systém validace neformálního a informálního učení nebo dále rozvíjejí systém již zavedený. To jde ruku v ruce s kroky směřujícími k zavedení Národní soustavy kvalifikací založené na dosažených výsledcích učení. Většina zemí však naráží na určité problémy spojené s prioritní rolí formálního vzdělávání poskytovaného v tradičních školských zařízeních, neboť to je často nahlíženo jako jediný možný způsob, jímž lze dosáhnout znalostí, dovedností a kompetencí potřebných k získání hlavních národních kvalifikací jako je například osvědčení o ukončení středního vzdělávání. Navzdory těmo bariérám již mnoho zemí zavedlo, alespoň do určité míry, postupy, jež v sobě obsahují určité prvky validace neformálního a informálního učení ve vztahu k formálním kvalifikacím získaným v hlavním vzdělávacím proudu. Řízení o uznání a validaci předchozího neformálního a informálního učení někdy probíhá při vstupu do programů fomálního vzdělávání a odborné přípravy. Tento typ uznávácí procedury poskytuje dospělým studentům možnost zapsat se do kurzů, i když nesplňují tradiční kvalifikační předpoklady pro přijetí. Ve Finsku umožňují právní předpisy studentům zapsat se do programů středního vzdělávání, i když nesplňují standardní vstupní požadavky (např. nemají osvědčení o ukončení zákaldního ). V těchto případech je student přijat na základě validace neformálního a informálního učení. Vcelku lze říci, že střední školy s odborným zaměřením přijímají větší počet kandidátů bez standardních vstupních kvalifikací než stejný typ škol se všeobecným (akademickým) zaměřením. Hodnocení budoucích studentů před zahájením kurzů, jež bere v úvahu všechny dosud dosažené výsledky učení, lze také využít k tomu, aby byli uchazeči o studium umístěni do takových vzdělávacích programů, jež jim vyhovují. V Dánsku začíná odborné vzdělávání dospělých (GVU) vedoucí ke kvalifikacím, jež odpovídají vzdělání dětí a mládeže dosaženému v systému počátečního vzdělávání a odborné přípravy, individuálním hodnocením předchozích zkušeností a kvalifikací daného uchazeče o studium. Toto počáteční ohodnocení, jemuž se říká “hodnocení kompetencí” má určit úroveň každého uchazeče. Bere v úvahu předchozí formální a neformální učení. Na základě tohoto hodnocení se pro každého účastníka kurzu připraví individuální vzdělávací plán. Tento plán identifikuje mezery v učení daného frekventanta, které musí být řešeny ještě předtím, než přistoupí k psaní závěrečného testu a složení závěrečné zkoušky. Zároveň se zpracuje “prohlášení o kompetenci”, v němž je vyznačeno, které prvky z kurikula odborného vzdělávání a přípravy již frekventant ovládá. Ve Španělsku současné předpisy týkající se primárního a sekundárního vzdělávání dospělých vyžadují, aby se podle počátečního hodnocení studenti rozřadili do příslušných kurzů a byly jim poskytnuty poradenské služby. Podmínky pro počáteční hodnocení se stanoví v každém autonomním společenství. V některých společenstvích předpisy vymezují, že hodnocení může vzít v úvahu výsledky učení dosažené ve formálním a neformálním učení. V některých zemích (např. Belgie, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Španělsko, Lotyšsko, Rakousko, Polsko, Finsko a Norsko) mohou studující skládat zkoušky z formálních kvalifikací bez předchozí účasti ve vzdělávacích programech. Přímý přístup ke zkouškám je umožněn v jednotliých předmětech (nebo vyučovacích jednotkách a modulech) nebo v celých programech. Ve Francouzském společenství Belgie se mohou kvalifikace hlavního vzdělávacího proudu získat buď účastí na vzdělávacích programech nebo složením zkoušek organizovaných Zkušební komisí Francouzského společenství (Jurys de la Communauté française). Tyto instituce udělují značný počet osvědčení na úrovni středního a terciárního vzdělávání, která mají podle zákona stejnou platnost jako ta, jež udělují školy. Tento systém představuje alternativní způsob, jak získat osvědčení o formálním vzdělání. Zkoušky se zaměřují hlavně na

37


samouky a dospělé osoby, které nemohou absolvovat tradiční formální vzdělávání. Podobný systém existuje I ve Vlámském společenství Belgie. V České republice školský zákon z roku 2004 umožnil dospělým složit závěrečnou zkoužku na konci středního vzdělávání ze všech předmětů (nebo z jiných oddělených částí učiva) bez předchozí školní docházky. Je také možné skládat různé části zkoušky ukončující vzdělání na jednotlivých typech středních škol (maturitní zkouška, závěrečná zkouška nebo absolutorium). Navíc zákon o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání z roku 2006 zavedl nový typ formálních kvalifikací nazvaných “dílčí kvalifikace”; příprava na ně se poskytuje jen v rámci systému dalšího vzdělávání a mohou se získat buď účastí v organizovaném vzdělávání nebo validací předchozího učení. V Dánsku se všeobecné vzdělávání dospělých skládá z kurzů zaměřených pouze na jeden předmět na třech jednotlivých úrovních. Dospělí, kteří studijní kurzy neabsolvovali, mohou skládat zkoušku z různých předmětů jako nezávislí studenti. V Estonsku mohou studenti dokončit základní nebo střední vzdělávání externími zkouškami a během přípravy na zkoušky mají právo na konzultace a pomoc od učitelů. Ve Španělsku školský zákon z roku 2006 stanoví, že školské orgány mohou organizovat kvalifikační zkoušky pro studenty starší 18 let, kteří nemají osvědčení o ukončeném nižším sekundárním vzdělání (Graduado en Educación Secundaria Obligatoria). Zákon také předepisuje školským orgánům, aby pravidelně organizovaly závěrečné zkoušky vedoucí k získání osvědčení o ukončeném středoškolském vzdělávání (Bachiller) pro osoby ve věku 20 let či starší. Totéž se vztahuje na odborné vzdělávání a přípravu: studenti, kteří dosáhli věku 18 let, mohou být rovnou připuštěni k závěrečné zkoušce pro kvalifikaci Técnico Superior. Navíc lidé s odpovídající profesní zkušeností mohou požádat o hodnocení kompetencí vztahujících se k různým dílčím jednotkám Národního katalogu odborných kvalifikací. Jednotky, které jsou úspěšně zvládnuty, se započítají do celkového hodnocení úplných odborných kvalifikací. V Lotyšsku zákon o odborném vzdělávání umožnil v roce 2011 dosáhnout odborné kvalifikace v rámci hlavního vzdělávacího proudu pouhým vykonáním zkoušky, aniž by student předtím musel absolvovat příslušný vzdělávácí program. V Rakousku osoby pracující v podobné pozici jako učni, mohou vykonat zkoušku, po níž obdrží výuční list (Lehrabschlussprüfung), a tak získají formální odbornou kvalifikaci. V Polsku lidé starší 18 let, kteří nejsou studenty ani denního či večerního studia, mohou vykonat “zkoušky na dálku”, jež vedou přímo k ukončení primárního nebo sekundárního vzdělávání. Ve Finsku zákon o imatrikulační zkoušce umožňuje řediteli školy přijímat k závěrečné (imatrikulační) zkoušce po ukončení střední školy i ty jedince, kteří nenavštěvovali příslušný kurz. V Norsku mohou dospělí studenti vykonat zkoušky na úrovni nižšího i vyššího sekundárního vzdělávání z různých předmětů jako externí kandidáti, aniž by se účastnili nejakých kurzů. Vedle příkladů uvedených výše zavedlo Rakousko zvláštní odbornou maturitu pro dospělé studenty (Berufsreifeprüfung), jež do určité míry uznává předchozí učení. Studenti nejsou například zkoušeni z určitých prvků (částí) učiva, pokud prokážou příslušné kompetence. V Rakousku se zvláštní odborná maturita pro dospělé studenty (Berufsreifeprüfung) skládá ze zkoušek z němčiny, matematiky, moderního cizího jazyka a odborného předmětu vztahujícího se k oboru, v němž zkoušený student pracuje. Diplom, jenž se po úspěšném vykonání zkoušky uděluje, svou hodnotou odpovídá osvědčení, jež se uděluje po složení běžné maturity (Reifeprüfung) na středních školách, protože umožňuje jeho držitelům studovat na rakouských univerzitách a dalších vysokých školách. Také státní úředníci, kteří tento diplom mají, jsou zařazováni do stejných platových tabulek jako úředníci, kteří mají běžnou maturitu. Zvláštní odbornou maturitu

38


mohou skládat všichni dospělí, kteří předtím ukončili učňovský studijní program, studium na střední úrovni technického a odborného vzdělávání, nebo navštěvovali školu pro zdravotní sestry nebo zdravotní personál, kurzy pro řemeslníky (mistry řemesel), nebo složili kvalifikační zkoušku (Befähigungsprüfung). V některých zemích mohou být znalosti, dovednosti a kompetence požadované k získání formálních kvalifikacích uznávané a validované různými hodnotícími metodami, jež se liší od tradičních zkoušek konaných ve škole. Mezi takové hodnotící přístupy patří metoda portfólia, praktických ukázek dovedností, předvádění činností nebo pozorování. První přístup je dosti rozšířený ve Francii a Portugalsku, zatímco ostatní přístupy můžeme ilustrovat na finském příkladu kvalifikací založených na kompetencích. Ve Francii je možné všechny odborné kvalifikace získat v určitém validačním procesu, jemuž se říká VAE (Validation des Acquis de l'Expérience). Tento proces byl zaveden v roce 2002 zákonem o sociální modernizaci a umožňuje dospělým studentům validovat výsledky učení, jež získali v různých prostředích (např. v profesní činnosti, charitativní práci, společenských, politických a kulturních aktivitách) se záměrem dosáhnout formálních kvalifikací. Pro přístup do validačního procesu VAE se vyžaduje minimální doba zkušeností v délce tří let. Validace učebních výsledků, jež mají odpovídat kvalifikacím získaným středoškolském vzdělávání hlavního vzdělávacího proudu, se skládá z několika stupňů a využívá zejména metod portfólia. Uchazečovo portfólio dokazovaných znalostí a zkušeností se hodnotí na základě požadavků pro udělení určitého diplomu. Validační postup může vést k přímému udělení úplné kvalifikace, nebo k udělení dílčích kvalifikací; v osvědčení je vymezeno, jaké prvky učiva musí ještě žadatel zvládnout, aby dosáhl na úplnou kvalifikaci. Jestliže uchazeč neprokáže příslušné výsledky učení, neobdrží žádné osvědčení. Portugalsko vypracovalo v rámci Inicitaivy nových příležitostí systematický postup uznávání a validace neformálního a informálního učení, jenž je znám pod názvem RVCC proces. Proces uznávání může vést ke kvalifikacím na základní úrovni, jež odpovídají 12 letům školní docházky, nebo odborným kvalifikacím. Provádí se pro každou kvalifikaci podle standardů klíčových kompetencí. Aby se mohli uchazeči do tohoto procesu zapojit, musí jim být nejméně 18 let a musí mít minimálné tři roky profesní zkušenosti. Uchazeči, kteří splní vstupní požadavky, si připraví portfólio kompetencí, v němž prokážou své znalosti a schopnosti. Každé portfólio hodnotí porota. Uznávací proces může být zakončen udělením úplné nebo dílčí kvalifikace. Ve druhém případě může být uznávání a validace předchozího učení ukončena absolvováním vzdělávacího kurzu (např. EFA kurzu nebo modulové odborné přípravy). V průběhu celého procesu jsou uchazečům poskytovány podpůrné poradenské služby. Ve Finsku se validace předchozího učení používá hlavně pro kvalifikace založené na získávání kompetencí. Existují tři úrovně těchto kvalifikací: kvalifikace na úrovni středního vzdělávání, kvalifikace na úrovni dalšího vzdělávání a specializované odborné kvalifikace. Kvalifikace na úrovni středního vzdělávání odpovídají kvalfikacím získaným v odborném vzdělávání dětí a mládeže. Aby student získal tuto kvalifikaci, musí prokázat znalosti a schopnosti, jež se vyžadují pro danou profesi. Dospělí studenti mohou prokázat své odborné schopnosti v testech kompetencí bez ohledu na to, kde a jak tyto schopnosti získali (např. uchazeči mohou vykonat zkoušky po skončení nebo během formálního vzdělávání, nebo bez jakékoliv formální přípravy). Kvalifikační předpisy určují, jaké požadavky na odborné dovednosti musí uchazeč splňovat, aby mohl získat osvědčení o kvalifikaci. Definují také komponenty, které kvalfikaci tvoří, a metody, jimiž mají být odborné schopnosti prokázány (např. praktické ukázky dovedností, pozorování, pohovory, dotazníky, portfólia pracovních úkolů a/nebo pracovních projektů). Hodnotící metody jako portfólia, praktické ukázky dovedností, simulace pracovních činností nebo pozorování jsou často používány při validačních postupech pro získání odborných kvalifikací, které existují pouze v systému dalšího vzdělávání a odborné přípravy (např. u dílčích kvalifikací v České republice). Tyto metody hodnocení se také používají v některých zemích jako nástroj pro vedení studenta a pro poradenské služby. Tak je tomu například ve Spojeném království (Skotsko), kde se metoda portfólia běžně užívá jako nástroj, jenž má studenta vést, pomoci mu zhodnotit pokroky ve

39


studiu a přijmout správná rozhodnutí týkající se jeho dalšího vzdělávání a odborné přípravy. Hodnotící proces tudíž nevede k udělení formální kvalifikace nebo osvědčení, jeho výsledkem je spíše nasměrování uchazeče k možnostem dalšího studia. Vcelku se uznávání neformálního a informálního učení primárně jeví jako proces, který se používá ve vztahu k odbornému vzdělávání a přípravě, spíše než k všeobecnému vzdělávání nebo akademicky orientovaným kvalifikacím. Například Vlámské společenství Belgie udává, že v návrhu pro postup uznávání výsledků předchozího učení (eerder verworven kwalificaties – EVK) je jasně vytyčen rozdíl mezi odbornými a akademickými kvalifikacemi. Podle tohoto návrhu: Akademické kvalifikace jsou kvalifikace, které mohou lidé získat ve vzdělávacím systému, a které jim umožňují přístup k dalšímu vzdělávání či profesi a/nebo umožňují správné fungování ve společnosti. Profesní kvalifikace jsou souborem kompetencí, jež daná osoba používá v rámci určité profese nebo v určitém společenském kontextu, aby dosáhla výsledků, jež se od této profese či sociální role očekávají. Tyto kompetence lze získat ve školách hlavního vzdělávacího proudu, ale také odborným výcvikem mimo vzdělávací systém (EACEA/Eurydice, 2010).

3.2.3. Otevřené a distanční učení Jedním z největších úkolů pro dospělé studenty, kteří by se rádi vrátili k formálnímu vzdělávání a odborné přípravě, je skloubit své studjiní povinnosti s dalšími, jakými jsou např. povinnosti v rodině nebo v práci. Z tohoto důvodu mnoho dospělých, kteří se vracejí do vzdělávacího procesu, hledá takové programy, kde jsou nároky na studium (z hlediska času, místa, tempa či metody výuky) minimalizovány. Večerní a dálkové kurzy těmto požadavkům částečně odpovídají. Navíc existují další formy vzdělávání, jež potřebám dospělých studentů obzvláště vyhovují, a to například otevřené učení, distanční vzdělávání a e-learning. Ve většině evropských zemí otevřené a distanční učení až do úrovně středního vzdělávání zajišťují hlavně místní úřady (organizují se např. projekty ad hoc na úrovni školských zařízení) nebo na tomto poli aktivně působí soukromí poskytovatelé vzdělání. Jen zřídka v této oblasti přijímají opatření či přicházejí s iniciativou celostátní instituce. Ve Francouzském společenství Belgie, ve Španělsku a Francii existují státní organizace, jež spadají pod ministerstvo školství, které zajišťují poskytování otevřeného a distančního učení pro studenty všeho věku, např. pro děti a mládež, stejně jako pro dospělé, kteří se vracejí do vzdělávacího procesu. Tyto organizace buď poskytují výhradně formální vzdělávací programy (Španělsko) nebo formální či neformální vzdělávání (Francouzské společenství Belgie a Franice). Ve Francouzském společenství Belgie se začalo distanční učení zavádět v roce 1956, a to s dvěma hlavními cíli. Za prvé: připravit studenty na zkoušky organizované zkušebními komisemi Francouzského společenství (Jurys de la Communauté française), jež vedou k získání formálních kvalifikací na nižší a vyšší sekundární úrovni. Za druhé: připravit uchazeče o místa a postup ve státní správě na zkoušky organizované státními institucemi. Zatímco tyto původní cíle byly zachovány, rozsah poskytování distančního vzdělávání se postupně rozvinul. Podobným způsobem bylo distanční učení poskytováno ve Vlámském společenství Belgie, ale do konce roku 2010 postupně tato forma učení zanikla. Stále však existují kurzy, které jsou k dispozici na otevřeném vzdělávacím portálu a vlámská vláda podporuje otevřené a distanční vzdělávání různými dalšími prostředky (např. finanční podporou kurzů, jež obsahují minimálně 25% distančního učení, a financováním projektů, jež se zaměřují na rozvíjení kurzů s podstatným podílem distančního učení). Ve Španělsku řídí formální distanční učení španělské ministerstvo školství prostřednictvím Centra pro inovaci a rozvoj distančního vzdělávání (Centro para la Innovación y Desarrollo de la Educación a Distancia – CIDEAD). Toto centrum má na starosti různé formální programy a kvalifikace (od primární po střední úroveň) a také program školící učitele pro práci v distančním vzdělávání. Navíc některá autonomní společenství zřídila zvláštní centra pro

40


distančni vzdělávání dospělých, která také nabízejí různé programy formálního vzdělávání a získání formálních kvalifikací (od úrovně primárního do úrovně vyššího sekundárního vzdělávání). Národní centrum pro distanční vzdělávání (Centre national d'enseignement à distance – CNED) ve Francii, založené v roce 1986, je veřejná instituce řízená ministerstvem školství. CNED poskytuje vzdělávání a odbornou přípravu od dětství až po dospělost v kurzech jak formálního, tak neformálního vzdělávání. Pokud jde o formální vzdělávání, CNED nabízí kvalifikace od úrovně středního vzdělávání až po úroveň vzdělávání terciárního. Navíc také nabízí kurzy neformálního vzdělávání pro různé cílové skupiny jako jsou uchazeči o práci, zaměstnanci a velké organizace (např. armáda, francouzská státní dráha a velké korporace). Další příklady aktivní politiky v oblasti otevřeného a distančního vzdělávání můžeme nalézt v Dánsku, které vytvořilo právní rámec, jenž umožňuje zlepšit poskytování otevřeného a distančního učení, a ve Spojeném království, kde vláda podporuje rozvoj řady konkrétních projektů zaměřených na distanční učení. V Dánsku je otevřené učení regulováno zákonem o otevřeném vzdělávání. Cílem tohoto zákona je zajistit, aby bylo v celé zemi odpovídajícím způsobem poskytováno odborně orientované vzdělávání. Otevřené vzdělávání poskytují různé instituce řízené ministerstvem školství, které mají povolení nabízet odborně orientované programy na úrovni středního a terciárního vzdělávání. Ve Spojeném království existuje learndirect, síť učení online a informačních služeb, vybudovaná z pověření vlády organizovat flexibilní kurzy s použitím nových technologií pro studující starší 16 let a zejména pro ty, kteří mají buď málo dovedností či kvalifikací, nebo žádné, a není tudiž pravděpodobné, že se zapojí do tradičních forem vzdělávání. V Anglii a Walesu se learndirect poskytuje v síti více než 750 online centrech a patří mezi ně také programy neformálního vzdělávání a kvalfikační kurzy. V Severním Irsku funguje, learndirect ve spolupráci se sektorem dalšího vzdělávání, aby se podpořil rozvoj forem učení v tomto sektoru využíváním learndirect produktů a služeb. Ve Skotsku je learndirect součástí organizace Rozvoj dovedností Skotsko, která nabízí kurzy v řadě míst a některé z nich jsou kurzy online. Možnosti vzdělávat se formou otevřeného a distančního učení nabízí také mnoho jiných poskytovatelů. Ti mohou být akreditováni Komisí pro kvalitu otevřeného a distančního učení na základě metod výuky, učebních materiálů i administrativních postupů. Rada byla původně založena na žádost vlády, nyní je však nezávislou organizací.

3.2.4. Učitelé a lektoři Existují také další způsoby, jak přizpůsobit programy formálního vzdělávání potřebám dospělých studentů. Jedním z klíčových faktorů, které hrají roli při zajišťování toho, aby byly vzdělávací programy ušité na míru potřebám dospělých studentů, jsou schopnosti učitelů a lektorů. Ve většině evropských zemí musejí učitelé a lektoři, kteří poskytují programy formálního vzdělávání dospělým studentům, splňovat stejné kvalifikační předpoklady jako ti, kteří poskytují primární, nižší a vyšší sekundární vzdělávání žákům v systému počátečního vzdělávání a odborné přípravy. Ve většině zemí však programy počátečního vzdělávání učitelů neobsahují žádné prvky, jež by se týkaly vyučovacích metod a postupů zaměřených na dospělé studenty. V celé Evropě lze nalézt jen několik málo výjimek. Například v Norsku je metodika vyučování dospělých studentů zahrnuta do běžného počátečního vzdělávání učitelů. Ve Slovinsku musejí mít všichni učitelé středního vzdělávání magisterský titul v určitém oboru (s výjimkou několika odborných oblastí, kde se takové vzdělání nenabízí), do něhož běžně patří modul zaměřený na teoretickou znalost metodiky vyučování dětí, mládeže a také dospělých. Jestliže není takový modul zahrnut do počátečního vzdělávání, musejí učitelé absolvovat doplňující kurz v příslušné oblasti, aby mohli získat trvalé zaměstnání. Ve Spojeném království (Anglie, Wales a Severní Irsko) existují rozdíly v přípravě učitelů pro práci ve školním vzdělávání a v sektoru dalšího vzdělávání studentů starších 16 let. Budoucí učitelé, kteří

41


chtějí pracovat v oblasti dalšího vzdělávání, musejí při svém studiu zvládnout činnosti, jež mají za cíl vybavit je kompetencemi potřebnými pro výuku jak dětí a mládeže, tak dospělých, kteří se vracejí do vzdělávacího procesu. Zákonné požadavky na učitele pro školní vzdělávání (vzdělávání do věku 16 let a ve věku od 16 do 19 let, jež probíhá ve školách) jsou jiné. To platí dokonce i tehdy, jsou-li programy, které se vyučují na školách, a programy v institucích dalšího vzdělávání totožné. Na závěr musíme zdůraznit, že zatímco ve většině evropských zemí nejsou metody zaměřené na výuku dospělých studentů zahrnuty do počátečního vzdělávání budoucích učitelů základních a středních škol, učitelé ve většině zemí mohou dále rozvíjet své dovednosti vyučovat dospělé v systému dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků (CPD).

42

KAPITOLA 4: DOSPĚLÍ STUDUJÍCÍ VE VYSOKOŠKOLSKÉM VZDĚLÁVÁNÍ Poznámka redaktora: Z jazykových důvodů je v textu užíván výraz vysokoškolské vzdělávání. V ČR však do této kategorie patří i vzdělávání na vyšších odborných školách. Celoživotní vzdělávání je integrální součástí agendy Boloňského procesu a jeho význam byl zdůrazněn ve všech sděleních Evropské komise (14), jež byla po Boloňské deklaraci (1999) zveřejněna. Nedávno, v roce 2009, mu byla věnována zvláštní pozornost ve sdělení z Leuvenu/Louvain-la-Neuve,v němž byl zdůrazněn význam zavádění politiky celoživotního vzdělávání do sektoru vysokého školství. Akční plán vzdělávání dospělých K učení je vždy vhodná doba (Evropská komise 2007) se přímo zmiňuje o účasti dospělých na vysokoškolském vzdělávání. V rámci cíle postoupit « o stupeň výše », podle něhož by dospělí měli dostat příležitost dosáhnout kvalifikace alespoň o jeden stupeň vyšší, než jakou měli dříve, akční plán požaduje zavádět opatření, jež by rozšířila možnosti dospělých zapojit se do vysokoškolského studia. Tato kapitola mapuje iniciativy různých zemí zaměřené na rozšíření přístupu do sektoru vysokoškolského vzdělávání s cílem « přilákat » netradiční studenty, a to včetně dospělých, kteří se vracejí do vzdělávacího procesu. První podkapitola poskytuje všeobecný přehled koncepcí, strategií a opatření, jež mají povzbudit dospělé studenty, aby se zapojili do vysokoškolského vzdělávání. Následující podkapitoly pak analyzují konkrétní akce, jež velkou měrou přispívají k rozšíření přístupu ke vzdělání. Mezi ně patří umožnění netradičních přístupových cest k vysokoškolskému vzdělávání, alternativní způsoby, jak se v tomto vzdělávání dostat na vyšší úroveň, a flexibilní formy poskytování terciárních vzdělávacích programů.

4.1. Koncepce, strategie a opatření směřované k povzbuzení participace dospělých studentů v oblasti vysokoškolského vzdělávání Dospělí studenti (nebo dospělí vracející se do vzdělávacího procesu) představují kategorii vysokoškolských studentů, kterou je dosti obtížné definovat. Na úrovni Evropy neexistuje běžně přijímaná definice « dospělých studentů » ve vysokoškolském vzdělávání, jež by identifikovala tuto kategorii, pokud jde o věk. Ve skutečnosti většina studentů, kteří studují na vysoké škole, již dosáhli legálního věku pro určení dospělosti. V mnoha ohledech se dospělí studenti od těch mladších neliší – všichni totiž mohou studovat jak v denním tak dálkovém studiu, nebo se zapsat do kurzů distančního, elektronického (e-learning) či otevřeného studia. Všeobecně se však vnímá, že dospělí studenti jsou starší než typický představitel vysokoškolského studenta (15) a vstoupili do formálního vzdělávání znovu po určité době, kterou strávili mimo školský systém. S největší pravděpodobnosti můžeme tuto skupinu studujících nalézt v různých flexibilních studijních programech, například ve formě kombinovaného (dálkového), otevřeného, elektronického či distančního vzdělávání. Na úrovni jednotlivých zemí je kategorie dospělých studentů někdy definována přesněji, zejména ve státech, jež přijaly určité koncepce nebo strategie jak přitáhnout dospělé studenty do vysokoškolského vzdělávání, nebo v zemích, které tuto kategorii studentů zahrnují do svých národních statistik. Dostupné průzkumy (Higher Education Academy EvidenceNet, 2010) naznačují, že dospělí studenti nejsou homogenní skupinou. Ve skutečnosti je spojuje pouze jejich rozhodnutí zapojit se do (14) (15)

Praha 2001, Berlín 2003, Bergen 2005, Londýn 2007, Leuven/Louvain-la-Neuve 2009. Pro více informací o typickém věku vysokoškolských studentů v celé Evropě viz přehled tabulek v publikaci Eurydice Focus on Higher Education in Europe 2010 (Eurydice, 2010).

43


vysokoškolského vzdělávání v pozdějším stádiu života a často lze mezi nimi nalézt značné rozdíly pokud jde o demografické charakteristiky jako je věk, socio-ekonomické postavení, společenská třída atd. Některé země zavedly ve své vzdělávací politice taková opatření, jež s touto odlišností počítají. Například Irsko a Spojené království (Skotsko) příjaly určitá opatření, jak řešit nedostatečné zastoupení nezaměstaných dospělých studentů ve vysokoškolském vzdělávání. V jižní Evropě zase Španělsko vypracovalo koncepci alternativního přístupu k vysokoškolskému vzdělávání zaměřenou na tři rozdílné věkové skupiny dospělých studentů: studenty, kteří jsou starší než 25, 40 a 45 let. V současnosti se jako země mající nejvíce konkrétní cíle související s koncepcí účasti dospělých ve vysokoškolském vzdělávání jeví Estonsko a Irsko: V Estonsku si strategie pro vysokoškolské vzdělávání na období 2006-2015 a její realizační plán pro období 20082010 vytkly za cíl zvýšit podíl třicetiletých či starších studentů v prvním a druhém cyklu studia na 25% do roku 2015 (v roce 2007 to bylo 22,0 % a v roce 2009 23,0 %). V Irsku se dospělými studenty ve vysokoškolském vzdělávání rozumějí studenti ve věku 23 let a starší. V roce 2008 stanovil Národní plán pro rovnost v přístupu k vysokoškolskému vzdělávání na období 2008-2013 cíl zvýšit podíl dospělých studentů v dennim (prezenčním) studiu z 13 % v roce 2006 na 20 % do roku 2013. Stanovil take cíle pro zvýšení účasti dospělých studentů na prezenčním (dennim) a kombinovaném (dálkovém) studiu z 18 % v roce 2006 na 27 % v roce 2013. Hlavní cíle tohoto plánu dále zahrnují podporu agendy celoživotního vzdělávání v Irsku rozvíjením širších možností vstupu do vysokoškolského vzdělávání, významným rozšířením dálkových flexibilních kurzů (ze 7 % v roce 2006 na 17 % v roce 2013) společně s finančními opatřeními, jež mají řešit podporu studentů v procesu celoživotního vzdělávání. Ve většině dalších evropských zemích se koncepce nebo strategie vysokoškolského vzdělávání nebo strategie celoživotního učení dotýkají účasti dospělých studentů na vysokoškolském vzdělávání spíše z obecného hlediska, zdůrazňujíc, že sektor vysokoškolského vzdělávání by měl podporovat příležitosti formálního a neformálního vzdělávání pro dospělé jedince. Navzdory skutečnosti, že většina zemí nemá v koncepci účasti dospělých na vysokoškolském vzdělávání příliš mnoho konkrétních cílů, řada z nich realizovala různá opatření, která dobře reagují na potřeby dospělých studentů. Například v několika evropských zemích není získání tradičního osvědčení o ukončení všeobecně nebo odborně zaměřené střední školy jedinou cestou, jíž lze vstoupit do vysokoškolského vzdělávání (viz obrázek 4.1). To znamená, že uchazeči, kteří nevlastní standardní osvědčení ze střední školy, jež jim zaručuje přístup k terciárnímu vzdělávání, mohou využít nejméně jednu další alternativní cestu ke studiu na této úrovni. Alternativní možnosti nejčastěji zahrnují přijetí do studijního programu na základě validace předchozího učení (viz podkapitola 4.2.2) nebo na základě absolvování konkrétních programů připravujících na vysokoškolské studium (viz podkapitola 4.3). V některých zemích si studenti mohou nechat uznat předchozí neformální či informální vzdělávání pro vysokoškolské studium a nemusejí potom některé části (jednotky) učiva studovat. Přesto v Evropě ještě není běžnou praxí uznávat výsledky neformálního a informálního učení jako odpovídající výsledkům vysokoškolského vzdělávání (pro více informací viz podkapitola 4.2.3). Když se dospělí studenti rozhodnou věnovat tradičnímu dennímu (prezenčnímu) studiu, často se setkávají s řadou problémů. Důležitou roli v rozšiřování účasti dospělých na formálních vzdělávacích programech tak hrají různé alternativní způsoby poskytování vysokoškolského vzdělávání (pro více informací viz podkapitola 4.4).

44

Kapitola 4: Dospělí studující ve vysokoškolském vzdělávání

Obrázek 4.1: Alternativní přístupy k vysokoškolskému vzdělávání pro “netradiční” uchazeče, 2009/10

Alternativní cesty existují Alternativní cesty neexistují

Zdroj: Eurydice Doplňující poznámka Kypr: Všichni uchazeči o vysokoškolské studium musí vlastnit osvědčení o ukončeném středoškolském vzdělání, ale jistý počet studentů starších 30 let může být přijat na státní univerzity za určitých dohodnutých podmínek (např. mohou mít u vstupních zkoušek horší známky). Navíc uchazeči o studium na Otevřené univerzitě Kypru získávají (podle věku) během přijímacího řízení ještě body navíc.

Vysvětlivka Alternativní přístupy existují: Alespoň jedna alternativní cesta k vysokoškolskému vzdělávání existuje (např. osvědčení o ukončení všeobecného či odborného středního vzdělávání není nutnou podmínkou pro přijetí na vysokou školu). Alternativní přístupy neexistují: Osvědčení o ukončení všeobecného či odborného středního vzdělávání je nutnou podmínkou pro přijetí na vysokou školu.

45


4.2. Uznávání a validace předchozího neformálního a informálního učení Vysokoškolské vzdělávání je často považováno za sektor, jenž je, pokud jde o proces uznávání výsledků předchozího neformálního a informálního učení, nejnáročnější. Jelikož v celém procesu je nutné připustit, že kurzy neformálního vzdělávání, zkušenosti z praxe a životní zkušenosti mohou odpovídat výsledkům učení získaných prostřednictvím mnoha let formálního vzdělávání, a mohou tudíž studujícího opravňovat k tomu, aby začal studovat vysokou školu, pokročil ve vysokoškolském studiu nebo aby získal plnohodnotný vysokoškolský diplom, není divu, že názory, zda lze takový typ vzdělávání uznat či ne, se dost často liší. Nicméně cíle, na nichž se Evropská unie v rámci Boloňského procesu dohodla, vytvářejí stále rostoucí tlak na sektor vysokoškolského vzdělávání, aby se v teorii i praxi přizpůsobil současným požadavkům.

4.2.1. Legislativní rámec a validace neformálního a informálního učení v oblasti vysokoškolského vzdělávání Právní předpisy různých evropských zemí řeší uznávání a validaci předchozího neformálního a informálního učení v oblasti vysokoškolského vzdělávání různými způsoby. Zákony mohou nařizovat a výslovně požadovat na školských zařízeních, aby si proces uznávání a validace osvojily, nebo mohou těmto institucím umožnit, aby tento proces přijaly, pokud samy chtějí, nebo se tímto problémem nemusejí vůbec zabývat (viz obrázek 4.2). V několika málo případech právní předpisy výslovně požadují, aby vysoké školy zavedly postupy pro uznávání předchozího neformálního a informálního učení, i když to může být různými způsoby a v různém rozsahu. Například ve Švédsku, podle vyhlášky o vysokém školství z roku 2003, musejí vysokoškolská zařízení na požádání ohodnotit výsledky předchozího neformálního a informálního učení u uchazečů, kterým chybí potřebné formální kvalifikace. Ve Francii dávají právní předpisy jedincům zákonné právo nechat si uznat a validovat předchozí zkušenostní učení v tom školském zařízení, jež si vyberou. Ve Vlámském společenství Belgie byla v souladu s právními předpisy zřízena zvláštní vysokoškolská instituce, a to Rada pro řešení sporů ohledně rozhodování o pokračování ve studiu (The Council for Disputes about Decisions on Study Progress ), jež vyhodnocuje odvolání studentů proti rozhodnutím vysokých škol v různých oblastech, včetně oblasti uznávání předchozího učení. Právní předpisy o vysokoškolském vzdělávání v Estonsku a Slovinsku také obsahují některé zvláštní požadavky týkající se validace předchozího učení vysokými školami. V těchto dvou zemích však validace neformálního a informálního učení nemůže nahradit kvalifikace na úrovni středoškolského vzdělání získané v běžných školách, které jsou potřebné pro přijetí na vysokou školu (pro více informací viz obrázek 4.1) – může být využita pouze pro postup v rámci vysokoškolského studia. Estonské právní předpisy stanoví, že rada každé vysoké školy musí vytvořit podmínky a postupy pro validaci předchozího učení a profesních zkušeností studentů. Vysoké školy musejí informovat studenty o validačních postupech a zajistit jejich jednotnost. Slovinský zákon je již méně jednoznačný, pokud jde o realizaci validačních postupů, stanoví však, že programy vysokoškolského studia mohou být akreditovány jen tehdy, definují-li kritéria pro uznávání znalostí, dovedností a kompetencí získaných před zapsáním do studijního programu. Kritéria pro akreditaci vysokoškolských institucí a studijních programů z roku 2004 (revidovány v roce 2010) určují, že je možné brát v úvahu znalosti, dovednosti a kompetence získané formálním, neformálním a také informálním učením. Ve Francouzském společenství Belgie, České republice, Německu, Španělsku, Itálii, Litvě, Maďarsku, Nizozemsku, Rakousku, Portugalsku, Islandu a Norsku zákon výslovně umožňuje vysokým školám realizovat postupy pro uznávání předchozího neformálního a/nebo informálního učení, přičemž školy se mohou samy rozhodnout, zda budou takové postupy zavádět a v jakém rozsahu (stanoveném zákonem). V důsledku toho se státy zařazené do této skupiny velmi liší co do míry, v jaké jsou

46


validační postupy realizovány. Zatímco v některých zemích je validace předchozího neformálního a/nebo informálního učení již zcela běžnou praxí, ve většině zemí se tato možnost užívá stále spíše zřídka. Je také důležité si všimnout, že v každé zemi se právní předpisy zmiňují o validaci neformálního a informálního učení jiným způsobem, a podobně se liší i v tom, v jakém rozsahu mohou vysoké školy předchozí neformální a informální učení uznat (pro více informací viz podkapitoly 4.2.2 a 4.2.3). Obrázek 4.2: Legislativní rámec pro validaci předchozího neformálního a informálního učení v oblasti vysokoškolského vzdělávání, 2009/2010

Zákon výslovně požaduje, aby vysoké školy* zaváděly postupy pro validaci neformálního a informálního učení Zákon výslovně povoluje vysokým školám** zavádět postupy pro validaci neformálního a informálního učení Zákon nezmiňuje validaci neformálního a informálního učení v sektoru vysokoškolského vzdělávání

Údaje nejsou dostupné

Zdroj: Eurydice. Doplňující poznámka Dánsko: Odpovědnost za vysokoškolské vzdělávání je rozdělena mezi ministerstvo školství, ministerstvo pro vědu, techniku a inovace, a ministerstvo kultury. Pokud jde o programy v gesci ministerstva školství, zákon požaduje, aby vysokoškolské instituce uznávaly předchozí neformální a informální učení v přijímacím řízení. Pokud jde o programy v gesci ministerstva pro vědu, techniku a inovace a ministerstva kultury, vysokoškolské instituce mohou (ale nemusejí) zavádět takové postupy v rámci přijímacího řízení. * nebo vyšší odborné školy (poznámka redaktora) ** nebo vyšším odborným školám (poznámka redaktora)

Existují také země, kde zákon výslovně nezmiňuje validaci předchozího neformálního a informálního učení v oblasti vysokoškolského vzdělávání (Bulharsko, Řecko, Kypr, Lotyšsko, Malta, Polsko, Rumunsko, Slovensko, Spojené království, Lichtenštejnsko a Turecko). Přesto v některých z nich uznávání a validace předchozího neformálního a informálního učení jsou zcela běžnou praxí. Například ve Spojeném království (Anglie, Wales a Severní Skotsko) existuje dlouhá tradice uznávání předchozího učení v sektoru vysokoškolského vzdělávání, přestože tyto postupy nejsou regulovány zákonem. To přímo souvisí se skutečností, že univerzity jsou autonomním institucemi odpovědnými za kvalitu kvalifikací, jež udělují, a za podmínky, za nichž je udělují. Podobně je tomu v Polsku, kde na národní úrovni není uznávání předchozího neformálního vzdělávání právně regulováno, ale vysokoškolské instituce předchozí neformální učení často uznávájí a započítávájí je studentům do předpokladů pro získání vysokoškolských kvalifikací a diplomů. O tom, zda je uznají nebo ne,

47


rozhodují tyto instituce samy. Kromě výše zmíněných případů mají země, jež do této skupiny patří, velmi omezené zkušenosti s validací neformálního a informálního učení v oblasti vysokoškolského vzdělávání. Ve většině z nich pojetí validace předchozího neformálního a zkušenostního učení teprve vzniká a vysokoškolského sektoru se ještě netýká. Vedle právního rámce je nutné si povšimnout, že celostátní úřady v některých zemích (např. Irsko a Spojené království) vydaly konkrétní doporučení (směrnice), jak podporovat vysokoškolské instituce v zavádění postupů pro uznávání a akreditaci předchozího učení. Předchozí učení se v kontextu vysokoškolského vzdělávání může uznávat pro dva různé účely. Za prvé, aby studenti mohli být přijati na vysokou školu, a za druhé, aby mohli předvést, že splnili, částečně nebo úplně, požadavky daného vysokoškolského programu. Ve většině zemí, kde již akreditace předchozího učení v kontextu vysokoškolského vzdělávání existuje, mohou být akreditační postupy použity pro oba účely. Existují však státy, kde se akreditace využívá pouze pro účel přijetí na vysokou školu (např. Portugalsko), nebo pro postup v rámci vysokoškolského studia (např. Česká republika, Estonsko, Itálie, Polsko a Slovinsko).

4.2.2. Přístup k vysokoškolskému vzdělávání založený na uznávání a validaci předchozího učení Uchazeči o vysokoškolské studium, kteří by chtěli být přijati na základě výsledků předchozího učení, musejí splnit různá kritéria. Ta se často týkaji věku nebo délky předchozí profesní zkušenosti. Mohou být určeny i jiné požadavky, např. v Německu je akreditace předchozího učení otevřená jen těm, kteří mají určité odborné kvalifikace. Akreditace předchozího učení pro přijetí do vysokoškolského vzdělávání může být postavena na řadě akreditačních metod a postupů. V některých případech je uchazeč přijat na základě výsledků učení doložených v přihlášce a/nebo na základě pohovoru. Jindy se u tzv. knetradičních uchazečů o vysokoškolské vzdělávání požaduje, aby úspěšně vykonali specielně navrženou zkoušku nebo napsali test, a tak prokázali, že mají potřebné schopnosti začít vysokoškolské studium. Ve Vlámském společenství Belgie předpisy vysokým školám umožňují přijmout uchazeče o studium v bakalářských programech na základě jejich celkových znalostí a dovedností, jež jsou hodnoceny přijímací komisí dané instituce. Výsledky předchozího neformálního a informálního učení se mohou brát v úvahu i tehdy, když se uchazeči, kteří nemají magisterský titul, hlásí do doktorských programů. V Německu zavedly v roce 2009 spolkové země (Länder) standardní postup, podle něhož mistři řemesla, technici a další, kteří mají odborné kvalifikace v komerční nebo finanční sféře, jsou oprávnění přihlásit se k vysokoškolskému studio, pokud ve své profesi nabyli alespoň třílete zkušenosti. Ve Španělsku univerzity každý rok rezervují určitý počet míst pro uchazeče o studium, kteří spadají do určitých kategorií. Tyto kategorie zahrnují tři skupiny dospělých studentů: studenty starší 25, 40 a 45 let. Uchazeči starší 25 let, kteří splňují obvyklé požadavky pro přijetí, mohou nastoupit do progarmů vysokoškolského vzdělávání, pokud úspěšně vykonají zvláštní přijímací zkoušku. Tato zkouška se skládá ze všeobecné části, jež obsahuje tři testy, a zvláštní části, jež hodnotí dovednosti, schopnosti a vlohy pro vybraný obor studia. Lidé starší 40 let, kteří nedisponují kvalifikací, jež by jim umožnila přístup k vysokoškolskému vzdělávání, si mohou nechat svou předchozí profesionální zkušenost uznat, jestliže má návaznost na kurz, který chtějí absolvovat. Univerzity určují validační kritéria a profesní zkušenost, jež se pro rozdílné studijní programy vyžadují. Uchazeči ve věku 45 let a starší, kteří nemají odpovídající profesní zkušenost, mohou být na vysokou školu přijati po úspěšném vykonání všeobecného testu a osobního pohovoru. V Portugalsku studenti starší 23 let, kteří nemají žádné formální kvalifikace, společně se studenty, kteří mají příslušné post-sekundární kvalifikace, mohou získat přístup k vysokoškolskému vzdělávání prostřednictvím

48


zvláštních zkoušek, jež prokážou jejich schopnost absolvovat daný kurz. Obsah těchto zkoušek stanoví jednotlivé vysokoškolské instituce. Ve Švédsku jsou od roku 2003 všechny vysokoškolské instituce povinny na požádání hodnotit již získané znalosti a zkušenosti u žadatelů, jimž chybí formální kvalifikace. V roce 2006 žádalo o validaci neformálního a informálního učení kolem 5 800 uchazečů o stadium, z nichž téměř 2 000 bylo uznáno za schopné splnit vstupní požadavky pro program, který chtěli studovat. Kvůli konkurenci ostatních studentů bylo následně ke studiu přijato pouze cca 1 000 tzv. netradičních žadatelů. Ve Spojeném království (Anglie, Wales a Severní Irsko) jsou sice nejběžnější formou vstupní kvalifikace pro zahájení vysokoškolského studia zkoušky “A levels”, nicméně, přesto se uznává i řada jiných kvalfikací a mnoho vysokých škol také vítá žádosti od dospělých uchazečů, kteří mají dostatečné zkušenosti, ale chybí jim formální kvalifikace. Agentura pro zajišťováni kvality vysokoškolského vzdělávání (The Quality Assurance Agency for Higher Education – QAA) vydala Etický kodex (resp. Kodex zásad dobré praxe), jenž stanoví, že při posuzování potenciálu budoucího studenta uspět ve zvoleném studijním programu se zvažuje řada doložených skutečností. Mezi ně mohou patřit schopnosti, vlohy, dovednosti, kvalifikace, další předchozí učení a zkušenosti, včetně těch, které získal(a) na pracovišti. Na Islandu, podle zákona o vysokém školství z roku 2006, mohou vysokoškolské instituce přijímat studenty bez požadovaných formálních kvalifikací, vyžadují však od nich potřebné znalosti a vyzrálost. Záleží na jednotlivých vysokoškolských institucích, jak budou v tomto směru rozhodovat. V Norsku uchazeči o studium ve věku 23 let a starší, kteří mají za sebou 5 let doloženého vzdělání a odborné přípravy a/nebo pracovní zkušenosti, mohou splnit požadavky přijímacího řízení na vysokou školu tím, že úspěšně splní předepsanou úroveň v šesti předmětech (norština, angličtina, historie, společenské vědy, matematika a přírodní vědy). Navíc od roku 2001 mají vysokoškolské instituce právo přijímat studenty starší 25 let bez dostatečných formálních vstupních kvalifikací. Příslušná vysoká škola sama rozhodne, zda je uchazeč na základě předchozího neformálního a informálního učení kvalifikován pro zvolený studijní program. Přístup k validaci předchozího učení pro přijetí na vysokou školu se u různých typů vysokoškolských institucí může lišit i v rámci jedné země. Například ve Finsku platí o něco odlišná politika při přijímacím řízení na univerzitu a na technické vysoké školy. Podobně je tomu v Belgii (Francouzské společenství), zde existují rozdíly mezi alternativním přístupem na univerzity (hautes écoles) a na umělecké školy. V těchto souvislostech lze konstatovat, že v několika zemích jsou umělecké školy a umělecké studijní programy velmi flexibilní, pokud jde o vstupní požadavky. To platí nejen v zemích, kde je validace předchozího učení běžnou praxí, ale také v zemích, kde validace předchozího učení obecně neumožňuje přístup k vysokoškolskému vzdělávání (např. Česká republika, Slovinsko). Přesto je důležité poznamenat, že v České republice nemohou studenti bez příslušného osvědčení o ukončení střední školy získat vysokoškolský titul. V zemích, kde existuje centrálně řízený systém přijímacího řízení na vysoké školy (např. Dánsko a Irsko) je tzv. netradičním studentům často doporučováno kontaktovat přímo vysokou školu, již si vyberou, aby jejich neformální učení i pracovní zkušenosti mohly být ohodnoceny a vzaty v úvahu. V Dánsku jsou volná studijní místa na vysokých školách rozdělena do systému dvojích kvót. Místa v první kvótě jsou rozdělena mezi uchazeče s osvědčením o ukončení středního vzdělávání na základě počtu bodů získaných za průměr známek. Tito uchazeči žádají o přijetí prostřednictvím koordinovaného systému zápisu (KOT). Místa v druhé kvótě (10 % míst na univerzitách) jsou přidělována uchazečům na základě individuálního ohodnocení. Z těchto uchazečů mohou být přijati i ti, kteří nemají požadovaný stupeň vzdělání, pokud daná instituce dojde k názoru, že uchazeč má kompetence podobné těm, které se vyžadují při závěrečné zkoušce na střední škole. V Irsku má většina vysokoškolských institucí kvóty pro zajištění míst pro dospělé studenty. Obecně lze říci, že vysokoškolské instituce vyžadují, aby se dospělý student ucházel o studijní místo nejdříve přes Centrální úřad pro

49


žádosti o studium. Uchazečům je však také doporučováno, aby kontaktovali příslušnou vysokou školu přímo, aby zjistili, zda ještě existují další požadavky pro přijetí. Ve většině případů obdrží uchazeči kredit za předchozí pracovní zkušenost, zejména když má význam pro vybraný obor studia. Na závěr je možné konstatovat, že zavedením národních soustav kvalifikací v terciárním vzdělávání se zřejmě významně změní přístup k validaci předchozího učení pro účely přijetí na vysokou školu. Je tomu tak proto, že národní soustavy kvalifikací mají vyjasňovat obsah různých národních kvalifikací. V důsledku toho mohou tyto soustavy umožnit, aby byly « netradiční » kvalifikace či osvědčení lépe chápány a potenciálně přijímány vysokoškolskými institucemi jako alternativa tradičního osvědčení o ukončeném středoškolském vzdělání. V Irsku například od zavedení Národní soustavy kvalifikací došlo k nárůstu počtu studentů s kvalifikacemi z dalšího vzdělávání (tzn. netradičními kvalifikacemi pro vstup do vysokoškolského vzdělávání), kteří byli přijati na vysoké školy. Uchazeči s kvalifikacemi z dalšího vzdělávání v roce 2007 představovali přibližně 10% zapsaných studentů.

4.2.3. Postup ve vysokoškolském vzdělávání na základě uznávání a validace předchozího učení Předchozí učení může být validováno nejen pro účely přijetí na vysokou školu, ale rovněž s ohledem na splnění požadavků daného studijního programu. Studenti mohou být osvobozeni od účasti na výuce určitých částí studijního programu pokud prokážou, že disponují příslušnými znalostmi, dovednostmi a kompetencemi. Taková situace existuje v několika evropských zemích. Například: Ve Vlámském společenství Belgie stanoví zákon o flexibilních vzdělávacích cestách z roku 2004, že studenti mohou být osvobozeni od účasti na některých kurzech vysokoškolského studia, pokud prokážou kvalifikace získané v příslušném oboru a/nebo na základě validace předchozího učení. Ve Španělsku se mohou univerzity svobodně rozhodnout, zda uznají již získané znalosti studentů a sníží pro ně počet kurzů, které musí absolvovat, aby získali vysokoškolský titul. V Polsku není na národní úrovni uznávání předchozího učení regulováno zákonem, ale může být využito pro postup ve vysokoškolském vzdělávání. Nejčastějším scénařem je uznávání a validace cizojazyčných dovedností získaných a certifikovaných mimo rámec formálního vzdělávacího systému (např. v jazykových školách). Senáty několika vysokých škol přijaly vnitřní předpisy, jež určují, jaká neformální osvědčení mohou být uznávána a validována. Ve Spojeném království (Anglie, Wales a Severní Irsko) je každá vzdělávací instituce zodpovědná za kvalitu a standardy svých kvalifikací. Z toho vyplývá, že každá instituce je zodpovědná za rozhodnutí týkající se validace předchozího učení, jež se může započítávat do požadavků pro úspěšné ukončení studijního programu a pro dosažení příslušných diplomů či kvalifikací. V některých případech (např. Francouzské společenství Belgie, Česká republika, Německo, Itálie a Maďarsko) stanovují právní předpisy rozsah, v němž může validace předchozího učení přispět ke splnění požadavků studijního programu. Ve Francouzském společenství Belgie studenti hautes écoles, kteří předloží doklad o tříleté profesní zkušenosti v daném oboru, mohou být na základě validace předchozího učení osvobozeni od účasti na výuce některých kurzů. Tyto výjimky nesmějí překročit 20 % celého studijního programu. Podobné příležitosti nabízejí také univerzity. Studenti musejí prokázat nejméně pět let profesní či osobní zkušenosti, jež se vztahuje k danému oboru. Zmíněné “učení zkušenostmi” může být ohodnoceno až 60 kredity za akademický rok. Příslušné rozhodnutí vydává hodnotící komise na základě dokladů předložených studujícími. V České Republice, podle novelizovaného vysokoškolského zákona z roku 2001, mohou vysokoškolské instituce na základě úspěšně dokončených kurzů celoživotního vzdělávání (tzn. neformálních kurzů konaných na vysokých

50


školách) uznat až 60 % kreditů potřebných k dokončení studia vedoucího k získání vysokoškolského titulu. K takovéto praxi však stále dochází dosti zřídka. V Německu je od roku 2002 možné uznat znalosti a dovednosti získané mimo rámec vysokého školství pro vysokoškolské studium. Tento postup je možné aplikovat až u 50% vysokoškolských studijních programů. Řízení o uznání předchozího učení se může konat prostřednictvím posuzování jednotlivých případů, všeobecné validace pro celou skupinu uchazečů, nebo rozřazovacímí testy. Přestože stále chybí celostátně zavedené postupy, několik vzorových řízení již proběhlo. V Itálii nemohou vysoké školy uznávat více než 60 kreditů na bakalářské úrovni a 40 kreditů na magisterské úrovni. V Maďarsku zákon o vysokém školství z roku 2005 dává vysokým školám právo uznávat nejen předchozí formální učení, ale také pracovní zkušenosti. Podle tohoto zákona může být za pracovní zkušenost připsáno nejvýše 30 kreditů. V praxi se však takový postup uznávání přechozího učení používá jen zřídka. Ve Vlámském společenství Belgie a ve Francii může validace předchozího učení vést přímo k udělení osvědčení o ukončení vysokoškolského studia, aniž by student musel absolvovat jakýkoliv studijní program. Ve Vlámském společenství Belgie lze získat bakalářský či magisterský titul, jestliže vzdělávací instituce na základě získaných kvalifikací a/nebo předchozího učení uchazeče rozhodne, že daná osoba získala potřebné kompetence Ve Francii validace předchozího učení (Validation des Acquis de l'Expérience – VAE) může vést k udělení dílčí nebo úplné kvalifikace včetně vysokoškolských titulů. Vztahuje se na jakéhokoliv uchazeče, který předloží doklad o tom, že má alespoň tříletou zkušenost v daném oboru činnosti, přičemž tato zkušenost může zahrnovat placenou nebo neplacenou práci, stejně jako dobrovolné aktivity. V roce 2007 udělily vysoké školy 2 154 osvědčení o ukončení studia na základě validace předchozího neformálního a informálního učení a dalším 2 046 žadatelům byla část jejich vysokoškolského studium validována na základě uznání předchozího učení (údaje ministerstva školství z roku 2009).

51


4.3. Přípravné programy pro netradiční uchazeče o vysokoškolské studium Netradiční studenti, včetně těch dospělých, často potřebují dodatečnou podporu při získávání dovedností nutných pro studium na vysokoškolské úrovni ještě předtím, než se k němu přihlásí. Několik zemí (např. Irsko, Francie, Spojené království a Island) vypracovaly zvláštní programy, jež mají těmto budoucím studentům pomáhat. Tyto programy jsou primárně zaměřeny na studenty, kteří dříve zvolili kratší odborně zaměřené středoškolské studium (tzn. programy, které neumožňují přístup k vysokoškolskému vzdělávání, u nás jsou to např. učňovské vzdělání bez maturity, pozn. překladatele)), nebo na ty, kteří odešli ze střední školy, aniž by ji ukončili. Všeobecně lze říci, že pro zápis do těchto kurzů neexistují kvalifikační předpoklady, ale může být vyžadováno splnění určitých vstupních podmínek jako např. věk, doba, jež uplynula od ukončení formálního vzdělávání (např. ve Francii musí být žadateli nejméně 20 let a musí být nejméně dva roky mimo školský systém). Tyto přípravné kurzy trvají obvykle jeden školní rok a jsou-li úspěšně zakončeny, vedou k udělení osvědčení či kvalifikace, jež umožňují přístup k vysokoškolskému studiu. V Irsku řada vysokých škol nabízí přípravné “přístupové kurzy” či “kurzy základů studia”, které připravují dospělé studenty na vstup do terciárního vzdělávání. Ve Francii musejí studenti, kteří se chtějí zapsat na univerzitu, nejdříve úspěšně složit zkoušku baccalauréat. Existuje však také alternativní možnost k baccalauréat – ‘DAEU’ (Diplôme d'Accès aux Études Universitaires). DAEU je celostátní diplom, jenž udělují speciálně akreditované univerzity. Je určen pro studenty, kterým je nejméně 20 let, kteří nemají baccalauréat a nejméně dva roky mimo školský systém. Diplom je udělován po ročním studiu a po úspěšném vykonání psané a ústní zkoušky, jež hodnotí nabyté znalosti uchazeče a jeho všeobecné kulturní povědomí, stejně jako fakt, zda má organizační schopnosti a dovednosti potřebné k vysokoškolskému studiu. DAEU propůjčuje uchazeči stejná práva jako baccalauréat. Existují dva odlišné diplomy DAEU: DAEU A a DAEU B. Získají-li studenti první diplom, jsou připraveni pro vysokoškolské studium v takových oborech jako jsou francouzština, umění, humanitní předměty a společenské vědy, jazyky, komunikace, právo, ekonomika, administrativa a řízení. Druhý diplom umožňuje uchazečům přístup ke studiu přírodních věd, techniky, tělesné výchovy, medicíny, stomatologie, farmakologie a ošetřovatelství. Ve Spojeném království existuje řada programů, jež připravují na studium netradiční uchazeče o vysokoškolské vzdělávání. V Anglii, Walesu a Severním Irsku mohou dospělí zvolit alternativní rychlejší cestu určenou ke splnění potřeb těch, kteří se po nějaké době vracejí ke studiu a mohou jim chybět formální kvalifikace. Diplomy nazvané “Přístup k vysokoškolskému vzdělání” poskytují koleje dalšího vzdělávání a požadavky na jejich dosažení jsou vypracovány ve spolupráci s vysokoškolskými zařízeními. Programy se zaměřují na určitý obor (např. “Přístup k diplomu VV (vysokoškolského vzdělání) – ošetřovatelství” nebo “přístup k diplomu VV – právo” a kombinují vzdělávací obsah daného předmětu s prvky, které mají podpořit dospělé studenty, např. s klíčovými dovednostmi v informačních technologiích, matematické gramotnosti, komunikaci či studijními dovednostmi. Mezi vyučovací metody patří také podpora individuálního konzultanta (tutora). Typický program má podobu jednoročního denního studia, ale může být také poskytován formou dálkového (kombinovaného) studia. Podobné je to ve Skotsku, kde řada specielně navržených kurzů připravuje dospělé, jimž chybí potřebné kvalifikace na vysokoškolské vzdělávání, at jak obecně tak specialně na konkrétní kurzy. Takové “přístupové kurzy” obsahují řadu SQA (16) jednotek a kurzů, jejichž úspěšné dokončení může vést k získání SQA osvědčení. Jeden z těchto přístupových kurzů je SWAP (Scottish Wider Access Programme – Skotský program širšího přístupu). Od zahájení SWAP kurzů v roce 1988 si tuto cestu k vysokokolskému studiu zvolilo více než 25 000 dospělých studentů. Na Islandu mohou netradiční uchazeči o studium začít studovat na vysoké škole po dokončení přípravného studijního programu organizovaného pro jednotlivce, kteří nesplňují standardní požadavky na přijetí.

(16)

Skotský úřad pro kvalifikace (The Scottish Qualifications Authority – SQA) je národním akreditačním orgánem ve Skotsku. Pro více informací viz http://www.sqa.org.uk/sqa/CCC_FirstPage.jsp

52


4.4. Alternativní formy studia na vysokých školách Jak bylo zdůrazněno v kapitole 3 (podkapitola 3.2.3), nedostatek flexibilních programů může představovat překážku účasti dospělých studentů na formálním vzdělávání a odborné přípravě. To platí pro všechny úrovně vzdělávání včetně vysokoškolského. Opatření či koncepce, jež se snaží zvýšit účast dospělých studentů na formálním vysokoškolském vzdělávání, by tak měly zahrnovat možnost flexibilního uspořádání studia.

4.4.1. Jak rozumět terminologii Alternativní formy studia na vysokých školách se nejčastěji definují jako « dálkové (kombinované) studium », « večerní či externí studium » nebo « distanční studium ». Zatímco na první pohled se význam těchto termínů může zdát docela jasný a srozumitelný, je důležité uvést, že některé z nich se v různých zemích chápou odlišně. Například termín « dálkové studium » může mít různé konotace a interpretace. Ve většině zemí právní předpisy vztahující se k vysokoškolskému vzdělávání výslovně neodkazují na « dálkové studium » a obecné chápání tohoto termínu se od země k zemi liší. Několik zemí užívá jiné termíny jako např. « večerní studium » (Bulharsko), « externí studium » (Slovensko) nebo tzv. « programy rozložených hodin » (horaires décalés, Francouzské společenství Belgie). V zemích, kde právní předpisy výslovně zmiňují jiné než denní studium (tzv. part-time studies), může být tento termín definován různými způsoby. V některých státech je hlavním kritériem, jež se používá k rozlišení mezi denním a ostatními frmami studia, průměrná studijní zátěž vyjádřena počtem ECTS kreditů, které má každá kategorie studentů získat během jednoho akademického roku. Studenti jiného než denního studia (tzv. part-time students) jsou definováni jako ti, kteří mají získat méně něž 60 kreditů za akademický rok, a proto se předpokládá, že budou studovat déle než studenti denního studia. Takovou definici uvádí například Irsko a Lotyšsko. Jindy v definování « part-time studies » není zmínka o průměrné studijní zátěži studentů (tzn. že u studentů denního i ostatních forem studia se obecně předpokládá, že získají stejný počet ECTS kreditů za akademický rok) a namísto toho se definice odvíjí od počtu kontaktních hodin s vyučujícím. Například v Maďarsku stanoví vysokoškolský zákon, že programy « part-time » studia by měly mít nejméně 30 % a maximálně 50 % kontaktních hodin kurzu denního studia. Podobné rozdíly v interpretaci « part-time » studia byly označeny ve zprávě Social and Economic Conditions of Student Life in Europe (Eurostudent, 2008). Ta rozlišuje mezi čtyřmi typy studentů jiného než denního studia (« part-time students »): •

Studenti zapsaní do distančního studia (tzn. studenti, kteří obvykle pracují a tráví jen část svého času vysokoškolským studiem );

•

Studenti zapsaní do večerních a víkendových kurzů na vysokých školách. Tyto kurzy jsou nabízeny vedle kurzů pro studenty denního studia;

•

Studenti zapsaní do tradičních kurzů denního studia, kteří však mají status studentů “part-time” (tzn. že se předpokládá, že doba jejich studia bude trvat déle než u studentů denního studia);

•

Studenti zapsaní jako studenti denního studia, kteří však tráví jen část svého času činnostmi spojenými se studiem.

Zmíněné příklady ukazují, že srovnání flexibilních forem studia v různých evropských zemích musí být prováděno opatrně, a že je nutné brát v úvahu rozdílné národní interpretace a porozumění daným termínům. To je důležité zejména při analýzách systémů financování flexibilních programů vysokoškolského vzdělávání. Dále je důležité uvést, že mohou existovat další organizační uspořádání,

53


jež vycházejí vstříc potřebám dospělých studentů, a pro něž nelze použít terminologie uváděná v této kapitole.

4.4.2. Účast studentů v jiné než denní formě vysokoškolského studia Pro účely mezinárodních statistických srovnání se jedinec považuje za studenta jiného než denního studia (tzv. part-time student) tehdy, studuje-li vzdělávací program vyžadující méně než 75 % průměrné studijní zátěže programu denního studia (UNESCO/OECD/Eurostat, 2010). Mezinárodní statistiky podle této definice ukazují, že kolem 21 % vysokoškolských studentů studuje tento typ programů (« part-time »). Poznámka redaktora: V českém prostředí podle výše zmíněné definice výraz part-time neodpovídá ani jedné z existujících ostatních forem studia, jako je distanční či kombinované (dříve dálkové / externí), neboť tyto programy u nás vyžadují stejně jako prezenční (denní) studium plnou studijní zátěž, tzn. úplné kurikulum či plný počet kreditů. V následujícím textu je tak buď ponechán anglický výraz „part-time“ nebo uvádíme „jiné než denní studium“, popř. „ostatní formy studia“. Podíváme-li na údaje z jednotlivých zemí, vyjdou najevo poněkud rozdílné modely. Na jednom konci škály – v Lotyšsku, Litvě, Polsku, Finsku a Švédsku – představují studenti jiných než denních forem studia více než 40% celkového počtu studentů. V hlavní skupině zemí (Belgie, Bulharsko, Dánsko, Estonsko, Irsko, Španělsko, Kypr, Malta, Holandsko, Rumunsko, Slovinsko, Slovensko, Spojené království, Island, Lichtenštejnsko a Norsko) pak představují mezi 10 % a 40 % vysokoškolských studentů. Na opačném konci škály (Česká republika, Německo a Lucembursko) tvoří studenti ostatních forem studia méně než 10% celkového počtu studentů. Nakonec existuje několik zemí (Řecko, Francie a Itálie), kde se podíl studentů jiného než denního studia rovná nule nebo je zanedbatelný. Obrázek 4.3: Podíl studentů jiného než denního (part-time) studia na vysokých školách (ISCED 5 and 6), 2008

EU

BE

BG

CZ

DK

DE

EE

IE

EL

ES

FR

IT

CY

LV

LT

LU

21.4

24.4

33.9

3.7

11.3

6.2

11.5

18.3

0.0

11.0

0.0

0.0

12.4

43.1

46.0

8.9

HU

MT

NL

AT

PL

PT

RO

SI

SK

FI

SE

UK

IS

LI

NO

TR

38.7

23.2

13.9

:

52.1

:

35.9

33.8

39.2

45.1

49.6

36.1

25.3

31.0

29.1

:

Zdroj :odhady Eurydice vycházející z údajů Eurostatu, UOE (data získaná v prosinci 2010).

Doplňující poznámka Česká republika a Malta: Údaje za rok 2007.

Vysvětlivka Definice studenta denního (prezenčního) studia („full-time“) a studenta jiné formy studia („part-time“) závisí na tom, jak se měří studijní zátěž jednoho studenta. Ideálně by tato zátěž měla být měřena podle akademické náročnosti studia, ale může být také určována podle doby věnované studiu nebo času stráveného v posluchárně. Národní data, která mají jednotlivé země k dispozici, rozhodující měrou určují, kterou ze jmenovaných metod / definic státy používají ke kategorizaci studentů na denní (full-time) a částečné (part-time) (UNESCO/OECD/Eurostat, 2010).

54


Z uvedených údajů vyplývá, že důležitou roli při rozhodování studenta, zda studovat v jiné než denní formě, hraje věk. V zemích Evropské unie v průměru kolem 49 % vysokoškolských studentů, kteří jsou ve věku 30 let a starší, studují tzv. « part-time », zatímco studenti, kteří jsou mladší 30 let, představují v této skupině pouze 16 %. To lze vysvětlit tím, že dospělí posluchači potřebují sladit svá studia s prací a/nebo s rodinnými povinnostmi. Ve většině evropských zemí je podíl studentů jiných než denní formy studia přinejmenším třikrát vyšší ve starší věkové skupině (30+) než ve skupině mladších studentů. V Estonsku, Polsku, Rumunsku, Finsku a Švédsku je však toto číslo pouze dvakrát vyšší. V těchto státech zřejmě věkový faktor ovlivňuje míry účasti na part-time studiu na vysokých školách méně, než je tomu v ostatních evropských zemích. Lze dále říci, že v Maďarsku, Polsku, Slovinsku a na Slovensku se jiného než denního studia účastní více než 90 % studentů ve věku 30 let a starších. Obrázek 4.4: Rozdělení studentů jiného než denního (part-time) studia podle věku (ISCED 5 a 6), 2008

15-29 letí

30 let a starší

EU

BE

BG

CZ

DK

DE

EE

IE

EL

ES

FR

IT

CY

LV

LT

LU

15.6

19.0

26.9

1.9

4.1

4.1

9.7

8.9

0.0

4.8

0.0

0.0

10.8

31.9

37.4

6.2

49.2

65.6

83.6

13.5

28.0

18.5

18.4

67.9

0.0

38.2

0.0

0.0

30.0

74.4

89.4

32.1

HU

MT

NL

AT

PL

PT

RO

SI

SK

FI

SE

UK

IS

LI

NO

TR

25.5

12.7

5.9

:

47.2

:

31.7

23.7

25.0

34.4

37.4

17.7

13.1

21.4

18.7

:

93.2

77.4

74.4

:

97.3

:

59.6

90.9

93.9

71.5

71.6

77.7

43.5

63.4

50.0

:

Zdroj :odhady Eurydice vycházející z údajů Eurostatu, UOE (data získaná v prosinci 2010).

Doplňující poznámka Česká republika a Malta: Údaje za rok 2007.

4.4.3. Iniciativy na národní úrovni pro podporu alternativních forem vysokoškolského studia Ve většině zemí mají vysoké školy svobodu rozhodnout se, zda budou poskytovat studijní programy ve flexibilní nabídce (ostatní formy studia mimo denního). V důsledku toho je v různých vzdělávacích institucích dostupnost alternativních forem studia různá. Nicméně, některé země se dostupnost flexibilních vzdělávacích cest snaží zlepšit na celostátní úrovni. Zatímco ve většině evropských zemích rozhodují samy vysokoškolské instituce o tom, v jakém rozsahu budou nabízet alternativní formy studia, v některých zemích jsou studijní programy vysokých škol běžně organizovány flexibilním způsobem a poskytují studentům dost volnosti, aby si sami vybrali studijní zátěž na jeden rok a rozhodli o tom, jak ji rozprostřít. Například :

55


Ve Vlámském společenství Belgie se od roku 2004, kdy byl zaveden zákon o flexibilních vzdělávacích cestách, od vysokých škol vyžaduje, aby nabízely své studijní programy ve třech typech organizačního uspořádání: smlouvy o akademickém titulu, smlouvy o kreditu a smlouvy o zkoušce. Podle smlouvy o akademickém titulu si mohou studenti vybrat, jaké množství učiva budou studovat: 60 kreditů za akademický rok (program s plnou studijní zátěží), nebo méně než 54 kreditů za akademický rok (program s částečnou studijní zátěží). Mají k dispozici i jiné možnosti včetně individuálního studijního programu. Podle smlouvy o kreditu si mohou studenti zapsat určitý počet kreditů s cílem získat osvědčení o udělených kreditech pro jeden nebo několik částí (jednotek) studijního programu. Podle smlouvy o zkoušce se mohou zapsat na zkoušky s cílem, že získají diplom nebo osvědčení o kreditech pro jeden nebo vice částí (jednotek) studijního programu. Ve Finsku si mohou univerzitní studenti vybrat mezi řadou studijních možností a zvolit si vlastní tempo studia. (Je však nutné uvést, že při studiu technických oborů a programů, jež se vztahují k určitým regulovaným povoláním, mají o něco méně volnosti). Norsko zavedlo specifický nástroj (individuální vzdělávací plán), aby podpořilo individualizaci vysokoškolského studia. Od roku 2003 musejí všichni studenti, kteří se zaregistrují do studijního programu na vysoké škole, vyplnit “individuální vzdělávací plán”, v němž musejí zodpovědět otázky, zda plánují studovat s plnou či částečnou studijní zátěží, a kolik ECTS kreditů si v každém semestru/roce zamýšlejí zapsat. Individuální vzdělávací plán se používá jako nástroj, jenž má sledovat pokrok studenta, protože mnoho vysokoškolských institucí běžně organizuje posuzování studijních výsledků jednotlivých studentů, kteří nesplňují cíle, jež si v plánu vytkli. Vedle toho se můžeme v Evropě na národní úrovni setkat s některými pilotními projekty, které testují nové přístupy k poskytování flexibilních forem vysokoškolského vzdělávání: Ve Spojeném království (Anglie) Rada pro financování vysokoškolského vzdělávání v Anglii (Higher Education Funding Council for England – HEFCE) poskytla osmi vysokoškolským institucím finanční prostředky, aby zkušebně zavedly flexibilní vzdělávací cesty, jež mají přitáhnout “netradiční” uchazeče o studium z prostředí, z něhož se studenti běžně nerekrutují. Tyto flexibilní metody poskytování vzdělávání zahrnují zrychlené studijní programy, programy spojené s prací, zrychlené programy dálkového (kombinovaného) studia a programy poskytované formou distančního studia, e-learningu nebo smíšeného učení (jež spojuje distanční učení a učení přímo ve škole). Programy se týkají hlavně odborných předmětů. V akademickém roce 2008/2009 studovalo ve flexibilních programech, jež vzniikly na základě této iniciativy, 850 studentů. Mezi alternativní způsoby vysokoškolského vzdělávání patří obvykle poskytování otevřeného a distančního učení a učení podporovaného informačními technologiemi. V některých zemích (např. v Německu, Řecku, Španělsku, na Kypru, v Nizozemsku a Spojeném království) jsou zřízeny zvláštní vysokoškolské instituce, jež poskytují bakalářské a magisterské programy formou otevřeného a distančního učení. V roce 1974 vznikla v Německu univerzita všeobecného zaměření pro distanční studium – Fernuniversität. Tato vysokoškolská instituce nabízí řadu kurzů vedoucích k získání akademického titulu, stejně jako doplňující a nástavbové studium. Během zimního semestru 2008/2009 studovalo na Fernuniversität více než 55 000 studentů; většina z nich s částečnou studijní zátěží. Univerzita sídlí v Hagenu, má však také síť center distančního učení v různých městech v Německu a také v Rakousku, Švýcarsku a v zemích východní a střední Evropy. V Řecku poskytuje od roku 1992 Helénská otevřená univerzita – nezávislá a samosprávná vysokoškolská instituce – bakalářské, magisterské programy a postgraduální programy formou distančního studia. Jedním z cílů Helénské otevřené univerzity je podporovat vědecký výzkum a rozvíjet technologii a metodiku v oblasti distančního učení. Tato instituce zajišťuje přístup k vysokoškolskému vzdělávání všem uchazečům bez rozdílu věku. Helénská otevřená univerzita sídlí v Patrasu a má pobočky v různých městech po celé zemi.

56


Ve Španělsku byla vytvořena otevřená univerzita (Universidad Nacional de Educación a Distancia – UNED) na začátku sedmdesátých let a nyní má více než 160 000 studentů. Tato vysokoškolská instituce, největší v zemi, nabízí 26 studijních programů a více než pět set pokračujících kurzů profesního rozvoje. V roce 2002 vznikla na Kypru veřejná univerzita zaměřená na otevřené a distanční učení. Otevřená univerzita Kypru poskytuje jak bakalářské a magisterské, tak postgraduální studium. Prvních 162 studentů přijala v září 2006 a v akademickém roce 2008/2009 celkový počet studentů vzrostl na 584. Nizozemsko založilo státní instituci pro distanční učení v roce 1984 – Otevřená univerzita Nizozemska (OUNL). Zákon o vysokém školství a výzkumu (WHW) stanoví, že úkolem OUNL je poskytovat počáteční kurzy na terciární úrovni ve formě distančního studia a přispívat k inovacím v oblasti vysokoškolského vzdělávání. Tím, že se obejde bez formálních požadavků pro přijímací řízení a nabízí značnou flexibilitu pokud jde o místo, délku a tempo studia, zpřístupňuje OUNL vysokoškolské vzdělávání pro široký okruh lidí. Univerzita má 12 studijních center v Nizozemsku a 6 studijních center ve Flandrech, která poskytují studentům informace, doporučení a rady týkající se jejich studia. Ve Spojeném království je hlavním poskytovatelem distančního učení Otevřená univerzita (OU). Stejně jako jiné univerzity je Otevřená univerzita autonomní institucí, jež může udělovat vlastní akademické tituly. V roce 1969 získala Královskou chartu a první studenty přijala v roce 1971. Otevřená univerzita je nyní největší univerzirou ve Spojeném království, pokud jde o počty zapsaných studentů, má více než 175 000 studentů, z nichž většina studuje s částečnou studijní zátěží. Styl učení Otevřené univerzity se nazývá “podporované otevřené učení”, což znamená, že studenti dostávají podporu od konzultanta (tutora) a zaměstnanců studijních oddělení v regionálních centrech, stejně jako od centralizovaných služeb jako jsou např. knihovny. Některé programy nabízejí formu denního studia (tzv. denní školu či rezidenční školu), kdy se kurzy konají v různou dobu na různých místech. V tomto kontextu je nutné uvést že v Norsku pověřilo ministerstvo školství jednu ze svých agentur (Otevřenou univerzitu Norska), aby působila na norské vysoké školy ve smyslu rozvíjení a zvyšování nabídky flexibilních programů a kurzů založených na informačních a komunikačních technologiích, a koordinovala aktivity na poli celoživotního učení a flexibilního učení podporovaného IKT nebo v oblasti multimediální výuky. Na závěr lze říci, že finanční politiky mnohých zemí specielně reagují na potřeby vysokoškolských studentů, kteří nemohou studovat s tradiční plnou studijní zátěží. Toto téma je rozvedeno v následující kapitole.

57

KAPITOLA 5: FINANCOVÁNÍ FORMÁLNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ DOSPĚLÝCH A PODPORA STUDUJÍCÍCH Nedostatek financí může představovat velkou překážku v participaci dospělých studentů na formálním vzdělávání a odborné přípravě. To platí zejména v případě osob s nízkými příjmy, těch, kteří jsou vyloučeni z pracovního trhu, a těch, kterým takové vyloučení hrozí. Následující kapitola poskytuje informace o tom, jak se formální vzdělávání a odborná příprava financují, a seznamuje s různými typy podpor, jež mají usnadnit účast starších studentů na formálních vzdělávacích programech.

5.1. Zdroje financování formálního vzdělávání dospělých Existují tři možné zdroje finacování formálního vzdělávání a odborné přípravy dospělých: financování z veřejných zdrojů, poplatky placené studujícími a financování ze strany zaměstnavatelů.

5.1.1. Financování z veřejných zdrojů Státní úřady ve všech evropských zemích v určitém rozsahu formální vzdělávání a odbornou přípravu dospělých financují. Veřejné financování je umožněno buď na základě rozhodnutí přijatých ve vzdělávací politice, politice zaměstnanosti či politice pracovního trhu. Ve druhém jmenovaném případě mohou mezi formální vzdělávací aktivity, jež mají nárok na finanční podporu, patřit odborné vzdělávací programy, kdy hlavními cílovými skupinami jsou nezaměstnaní a ostatní osoby ohrožené vyloučením z pracovního trhu. Národní finační zdroje často doplňují finanční prostředky z Evropského sociálního fonfu (ESF). Státní úřady používají k financování formálního vzdělávání a odborné přípravy nejrůznější mechanismy. Pokud jde o programy do úrovně středního vzdělávání, finance se obvykle převedou z centrální vlády na místní úřady, které pak financují poskytovatele vzdělávání. Finance z centrálního rozpočtu se mohou také kombinovat s různými místními zdroji. Například ve Švédsku se vzdělávání dospělých na úrovni obcí (zahrnující základní a střední vzdělávání) financuje přímo z obecního rozpočtu, jenž se skládá z příspěvků státu a příjmů z místních daní. Poskytovatelé formálního vzdělávání dospělých mohou být také financováni centrální vládou přímo. Tento model převládá v sektoru vysokoškolského vzdělávání, kdy většina vzdělávacích institucí nejčastějizískává finanční prostředky přímo ze státního rozpočtu. V některých případech (např. Vlámské společenství Belgie) poskytují úřady, které jsou na nejvyšší úrovni zodpovědné za vzdělávání a odbornou přípravu, přímé dotace nejen pro vysokoškolské (terciární) vzdělávání, ale také pro formální vzdělávání dospělých na nižších úrovních. Státní úřady mohou rovněž poskytovat přímou finanční podporu jednotlivcům. Zde se soustřeďují obvykle na ty, kteří by se vzdělávání a odborné přípravy neúčastnili, kdyby takovou podporu neměli (pro více informací o finanční podpoře pro jednotlivce viz podkapitola 5.2). Výše finančních prostředků z veřejných zdrojů přidělovaných místním úřadům nebo poskytovatelům vzdělávání na umožnění dospělým studentům ukončit povinné vzdělávání nebo vzdělávání na středoškolské úrovni, se často vypočítává jako procento z nákladů na studenta s plnou studijní zátěží na stejné úrovni počátečního vzdělávání. Například: Ve Finsku jsou kritéria pro financování středního všeobecného vzdělávání dospělých v souladu s kritérii pro střední školy všeobecného zaměření. Nicméně, jednotkový náklad na vzdělávání dospělých představuje pouze 60 % jednotkového nákladu obcí na veřejné střední školy.

59


Podobné modely financování se často používají pro formální vzdělávání a odbornou přípravu dospělých, jež se poskytují v různých flexibilních organizačních formách jako například kurzy dálkového (kombinovaného) studia, distanční učení nebo e-learning. V České republice vychází financování programů středního vzdělávání poskytovaných v různých flexibilních formách studia ze stanoveného procenta průměrného nákladu na studenta s plným studjiním zatížením daného studijního oboru (tzn. normativ na studenta, pozn. překladatele). Konečné slovo v rozhodování o skutečné výši procenta z daného normativu pak mají krajské úřady. V převážné většině krajů se finanční prostředky kalkulují následovně: 5% normativu studenta pro e-learning, 15 % pro distanční učení a 40 % pro kombinované studium či večerní kurzy. Některé země přidělují institucím, které poskytují vzdělávací programy pro dospělé včetně formálních programů, dodatečné finanční prostředky na základě sociálních kritérií. Například ve Francouzském společenství Belgie v rámci programu Vzdělávání pro společenský postup (enseignement de promotion sociale) mohou být školám přiděleny dodatečné finanční prostředky podle podílu studentů, kteří jsou nezaměstnaní, nebo mají jen minimální mzdu. Školy mohou těchto navíc přidělených prostředků použít k náboru dalších učitelů, aby zmenšily počty žáků ve třídě, nebo mohou zlepšit své vybavení. Na úrovni vysokoškolského vzdělávání je financování často založeno na počtu jednotek ECTS, jež si studenti zapisují. V některých zemích model financování rozlišuje mezi studenty s plnou studijní zátěží a studenty s částečnou studijní zátěží využívajících různých flexibilních forem studia. V Maďarsku například tvoří finanční prostředky vyhrazené na studenty s částečnou studijní zátěží polovinu dotace na studenta s plnou studijní zátěží a jednu pětinu dotace na programy distančního učení. V Dánsku, kde vedle sebe existují dva systémy vysokého školství, je financování obou typů vzdělávání rozdílné: tradiční systém vysokoškolského (terciárního) vzdělávání je plně hrazen z veřejných prostředků, zatímco systém vyvinutý specielně pro dospělé studenty je částečně hrazen státem a částečně ze školného, jež platí studenti.

5.1.2. Poplatky za studium placené studenty Od dospělých studentů, kteří se chtějí zapsat do formálního vzdělávání, se často očekává, že budou přispívat na náklady své výuky. To platí zejména u osobo, které nejsou ohroženy sociálním vyloučením. Vedle tohoto obecného trendu však můžeme v Evropě pozorovat řadu jiných řešení. Co se týče programů « druhé šance » určených k získání základního (resp. primárního a nižšího sekundárního) vzdělání, ve většině zemí jsou poskytovány zdarma. Je tomu tak proto, že dospělí, kteří neukončili formální vzdělávání, patří často mezi nejohroženější skupiny ve společnosti a v důsledku toho je často vzdělávací politika státu podporuje. V některých státech se však od dospělých studentů očekává, že budou na svou výuku v programech základního nebo nižšího sekundárního vzdělávání finančně přispívat. To se však obvykle vztahuje na dospělé, kteří nejsou ohroženi rizikem sociálního vyloučení nebo vyloučení z pracovního trhu. Některé země umožňují dospělým studentům ukončit střední vzdělávání ve státních vzdělávacích institucích, včetně alternativních forem studia (např. kombinovaného či distančního), zcela zdarma (např. Česká republika, Estonsko, Španělsko, Švédsko a Norsko). Jiné země naopak očekávájí, že dospělí studenti si budou částečně hradit výuku a/nebo zkoušky ve středoškolském vzdělávání, pokud nebudou patřit do kategorie znevýhodněných studentů. Nicméně, v mnoha státech jsou poplatky studentů za kurzy vedoucí k ukončení středního vzdělání dosti nízké (např. Belgie a Finsko) a jsou často regulovány legislativou nebo upraveny ze strany státní správy. V Belgii ve Francouzském společenství přispívají studenti starší 18 let na náklady vzdělávání tzv. druhé šance tím, že platí zápisné, jež se vypočítává podle délky a úrovně studijního programu, který si vyberou. Některé

60

Kapitola 5: Financování formálního vzdělávání dospělých a podpora studujících

kategorie dospělých studentů, např. osoby s postižením nebo uchazeči o práci, jsou z těchto poplatků osvobozeni. V Německy mluvícím společenství musejí dospělí studenti platit registrační poplatek, aby se mohli zapsat na institut vzdělávání dospělých (Schulische Weiterbildung). Částka, již mají zaplatit, vychází z typu a délky studijního programu a ze sociálně-ekonomického postavení studenta. Vzhledem k finanční krizi studentské příspěvky od září 2010 vzrostly. V současné době je maximální registrační poplatek za zápis do formálních vzdělávacích programů 200 eur. Ve Vlámském společenství je sekundární vzdělávání dospělých organizováno a dotováno soukromými nebo veřejnými institucemi – centry pro vzdělávání dospělých (Centra voor Volwassenonderwijs – CVOs). Ti, kteří se zapíšou do všeobecně zaměřených kurzů, jsou od registračních poplatků osvobozeni. Osoby, které si vyberou odborně zaměřené kurzy vedoucí k získání diplomu, však musejí platit registrační poplatek 1 EUR za vyučovací jednotku. Od roku 2008/2009 byly poplatky omezeny na 400 eur za kurz a akademický rok nebo na 1 200 eur za období čtyř akademických let. Nejvíce ohrožené skupiny mají právo na různé slevy. V Maďarsku musejí studenti starší 18 let v programech jiného než denního studia platit mezi 20-40 % nákladů na kurz, a to od 11. ročníku (odpovídá 2. ročníku střední školy, pozn. překladatele). Musejí také platit dodatečné školné (opět od 11. ročníku výše), pokud potřetí opakují ročník z důvodu nesplnění studijních požadavků. Tento poplatek však nemůže být vyšší než náklady na kurz, a může být snížen, pokud student podá dobrý výkon. Ve Finsku se poplatky v počátečním vzdělávání nevybírají, a to ani od dospělých studentů. Jisté poplatky “v přiměřené výši” jsou zavedeny pouze v rámci dalšího vzdělávání a specializovaného odborného vzdělávání (např. v případě národně uznávaných odborných kvalifikací navazujících na střední odborné vzdělávání). V případě středního všeobecného vzdělávání dospělí studenti navštěvující individuální kurzy, aniž by se zapsali do celého studijního programu středního vzdělávání ukončeného maturitní zkouškou, musejí platit poplatky kolem 30-50 EUR. Ti, kteří se zapíší do celého programu, jsou od placení poplatků osvobozeni, a platí jen náklady na maturitní zkoušku, jejíž cena se pohybuje od 118 do 174 EUR. Ve Spojeném království (Anglie, Wales a Severní Irsko) se mohou vybírat poplatky od studentů starších 19 let. V Anglii se předpokládá, že přibližně 50% nominálních nákladů na kurz bude pokryto vybraným školným. Podle zákona o vzdělávání a dovednostech z roku 2008 mají však dospělí, kteří ještě nedosáhli určitých kvalifikací, nárok na místo v kurzu a výuku zadarmo. Existují však určitá omezení. Ze studentů ve věku mezi 19 a 25 lety mají tento nárok ti, kteří ještě nedosáhli “plné” úrovně 2 nebo “plné” úrovně 3 národní kvalifikační soustavy (NGF) či soustavy kvalifikací a kreditů (QCF). Ze studentů starších 25 let se školné v plné výši odpustí těm, kteří ještě nedosáhli “plné” úrovně 2. Nárok na programy úrovně 2 mají pouze ti, kteří si vyberou odborně zaměřené programy. Nárok na programy základních dovedností mají všichni studenti bez ohledu na věk. Tato pravidla financování se však mají změnit. V listopadu 2010 vláda ve své Strategii dovedností pro Anglii oznámila, že přestože bude nadále plně hradit poskytování vzdělávání pro studenty, jejichž kvalifikace jsou na velmi nízké úrovni, vzdělávání pro studenty starší 24 let a studujících na úrovni 2 a výše hradit nebudem – místo toho bude prostřednictvím “účtu celoživotního vzdělávání” (‘Lifelong Learning Account’) poskytovat půjčky se státní podporou. Ve Walesu si koleje dalšího vzdělávání samy stanovily vlastní politiku poplatků a zatím neplánují toto opatření změnit. V Severním Irsku si vysoké školy rovněž stanovily vlastní politiku vybírání poplatků, přesto se v současnosti rozbíhá projekt, podle něhož se mají posuzovat okolnosti, za nichž by studenti, zaměstnavatelé a vláda měli na vzdělávání přispívat. Žádné nové opatření však nebude zavedeno dříve než v akdemickém roce 2012/2013. Ve Spojeném království (Skotsko) studenti s plnou studijní zátěží v dalším vzdělávání nemusejí platit žádné poplatky, pokud splní podmínky trvalého pobytu ve Spojeném království. Platit poplatky musejí pouze studenti s částečnou studijní zátěží. Nicméně, studenti z nízkopříjmových rodin nebo studenti, kteří pobírají od státu sociální dávky, mají nárok na odpuštění poplatků. V několika zemích mají různé skupiny znevýhodněných dospělých studentů (např. jedinci s nízkým příjmem, nezaměstnaní, uchazeči o azyl, atd.) nárok na to, aby byly od registračních poplatků či polatků za školné na úrovni středního vzdělávání buď zcela nebo částečně osvobozeni. Existují různé dohody mezi státními úřady a poskytovateli vzdělávání o kompenzaci ztráty z nezaplacených poplatků. Například ve Vlámském společenství Belgie vláda refunduje jakékoliv registrační poplatky,

61


o něž přišla Centra pro vzdělávání dospělých vzhledem k tomu, že někteří účastnící kurzů od nich byli plně či částečně osvobozeni. V sektoru vysokého školství neexistuje obvykle žádný zjevný rozdíl mezi poplatky, které platí mladí lidé vstupující na vysokou školu rovnou po ukončení středního vzdělávání, a poplatky od dospělých studentů, kteří se rozhodnou studovat vysokou školu v pozdějším věku. V jednotlivých zemích si však můžeme všimnout velkých rozdílů, pokud jde o poplatky za tradiční denní (prezenční) studium a poplatky za studijní programy poskytované v různých alternativních formách (již zmiňované « parttime » kurzy), jež vycházejí vstříc potřebám dospělých studentů. V některých zemích (např. Belgie, Česká republika a Rakousko) se ke studentům denního i ostatních forem studia přistupuje stejně a ti, kteří studují dálkovou (kombinovanou) formou studia nemusejí platit vyšší poplatky než studenti v prezenčním studiu. V zemích, kde studenti denního i jiných než denních forem studia platí stejně, však důležitý faktor tvoří doba studia, neboť finanční pomoc z veřejných zdrojů může být studentům poskytována jen po dobu trvání standardního (denního) prezenčního studia v oboru, jenž studují. V některých státech však mohou být brány v úvahu rovněž individuální podmínky studentů, jako například jejich práce a rodinné povinnosti. V Rakousku nemusejí studenti, kteří mají stejná práva jako rakouští občané, platit poplatky za vysokoškolské studium, pokud ukončí kurzy v době o dva semestry delší, než je doba stanovená pro kurikulum (denního) prezenčního studia. Následně musejí studenti platit 363 EUR za každý semestr. Mohou být však z placení poplatků osvobozeni, pokud předloží doklad o souběžném zaměstnání, nemoci či zdravotním postižení či pokud se starají o děti, a nemohou tak studovat v rezenční formě studia. V další skupině zemí se od studentů v jiné než denní formě obvykle očekává, že budou na studium přispívat více než studenti prezenčního studia (např. Slovensko, Estonsko, Maďarsko, Malta, Polsko a Slovinsko). Například: V Estonsku se od studentů obvykle vybírají poplatky za (dálkové) kombinované vysokoškolské studium, i když existují výjimky, jako například vzdělávací programy pro učitele. V Maďarsku musí většina studentů, kteří studují v programech (dálkového) kombinovaného a distančního studia, přispívat na náklady výuky, protože existuje jen velmi málo zařízení financovaných státem, kde se tento typ studia poskytuje v různých oborech. Na Slovensku musejí všichni studenti platit poplatek za přijímací zkoušku, registraci atd. Další poplatky pak platí studenti, kteří byli přijati do externí/kombinované formy studia, studenti, kteří překročí standardní délku studia a ti, kteří současně studují dva nebo více studijních programů. V zemích, kde studenti v jiné než denní formě studia platí školné, nejsou tyto poplatky regulovány právními předpisy. Například na Slovensku mohou vysoké školy vybírat poplatky od studentů v ostatních formách studia, ale maximální částka těchto poplatků je regulována vyhláškou ministerstva školství. Ve Spojeném království (Anglie, Wales a Severní Irsko) nejsou u tzv. part-time programů poplatky ze školné regulovány zákonem a stanoví je příslušná instituce.

5.1.3. Financování studia zaměstnavatelem Zaměstnavatelé mají zpravidla zájem rozvíjet stávající lidské zdroje a zajistit, aby jejich zaměstnanci měli potřebné znalosti a schopnosti napomáhající k úspěchu firmy či společnosti. Ve všech evropských zemích přispívají zaměstnavatelé významné finanční částky na vzdělávání a odbornou přípravu dospělých. Tyto příspěvky jsou však obyčejně směrovány spíše do neformálních

62


vzdělávacích aktivit, jako jsou kurzy a semináře vztahující se k danému zaměstnání, kurzy IKT, jazykové kurzy a další. V mnoha zemích ukládá zákon zaměstnavatelům jen velmi omezené povinnosti pokud jde o další vzdělávání a odbornou přípravu zaměstnanců. Proto obvykle podstatně záleží na tom, jaký přístup k této problematice zaujme daná firma, průmyslové odvětví či obchodní sektor, nebo jakou smlouvu zaměstnavatel se zaměstnancem uzavře. Ve většině států však v případě, že zaměstnavatel požaduje po zaměstnanci, aby se zapsal do určitého vzdělávacího programu, musí náklady na tento kurz hradit sám zaměstnavatel. V některých státech musejí firmy povinně přispívat na další vzdělávání a odbornou přípravu dospělých do kolektivních fondů. Takto vybrané prostředky se často používají nejen k financování neformálního vzdělávání a odborné přípravy, ale také programů formálního vzdělávání. Například: Ve Španělsku požadují právní předpisy po firmách, aby financovaly formální a neformální odbornou přípravu zaměstnanců a nezaměstnaných. Finanční prostředky od firem se kombinují s pomocí z Evropského sociálního fondu a ze Státního úřadu veřejných služeb zaměstnanosti (Servicio Público de Empleo Estatal – SPEE). Ministerstvo práce a imigrace přiděluje tyto prostředky různým vzdělávacím iniciativám. Výše částky, kterou firmy na vzdělávání svých zaměstnanců obdrží, závisí na výši jejich příspěvku v minulém roce a na jejich velikosti. Ve Francii legislativa vyžaduje, aby soukromé firmy přispívaly na náklady dalšího vzdělávání a odborné přípravy. Výše příspěvku se liší v závislosti na typu společnosti a počtu zaměstnanců. Firmy mohou své závazky splnit tak, že zaplatí buď celý povinný příspěvek nebo jeho část organizacím akreditovaným k vybírání příspěvků od zaměstnavatelů (Organisme Paritaire Collecteur Agréé – OPCA). Tyto prostředky se používají na financování různých projektů dalšího vzdělávání a odborné přípravy, zahrnujících např. “právo jednotlivce na odbornou přípravu” nebo “právo jednotlivce na studijní volno”. Může jít jak o formální tak neformální aktivity.

5.2. Finanční podpora studentům a studijní volno Existují různé projekty, jak usnadnit dospělým studentům návrat k formálnímu vzdělávání a odborné přípravě. Tyto projekty mohou mít formu přímé či nepřímé finanční pomoci, nebo mohou poskytovat dospělým příležitost uvolnit se kvůli studiu z práce. Většina evropských zemí navíc zřídila podpůrné projekty zaměřené na nezaměstnané. Následující podkapitoly mapují různé typy pomoci pro ty, kdo vstoupili do procesu formálního vzdělávání v pozdějším stádiu života.

5.2.1. Přímá finanční pomoc Přímá finanční pomoc se poskytuje dospělým studentům prostřednictvím různých nástrojů finanční pomoci, jako jsou například příspěvky na studium, státní a jiná stipendia, dotace, poukázky na odborný výcvik, atd. Finanční pomoc může mít také formu bankovních půjček, které na rozdíl od příspěvků zmíněných výše, musejí být splaceny. Dospělí studenti mají po ukončení studia nárok na refundaci školného. Některé země poskytují finanční pomoc ve formě příspěvků na studium, jejichž výše se může lišit v závislosti na takových okolnostech, jako jsou rodinný stav nebo doba zaměstnání příjemce. Například: V Rakousku mají studenti navštěvující školu pro pracující dospělé, kteří odešli ze zaměstnání nebo jej přerušili, aby absolvovali studium ukončené maturitní zkouškou, nárok na zvláštní příspěvek na studijní účely po dobu až šesti měsíců. Sezdaní studenti, jejichž partneři či partnerky nepobírají žádný příjem, mají nárok na další měsíční příspěvek v hodnotě 335 EUR. Jestliže student platí zákonem předepsané výživné na své dítě, zvyšuje se zvláštní studijní příspěvek o 127 EUR na každé dítě. Ve Finsku se poskytuje příspěvek na vzdělávání zaměstnancům nebo osobám samostatně výdělečně činným, kteří si chtějí vzít nejméně dva měsíce studijní volno. Příspěvek může být poskytnut žadateli, jenž byl zaměstnán

63


po dobu nejméně 8 let (do 31. 7. 2010 to bylo nejméně 5 let). Aby na tento příspěvek dosáhl, musí se žadatel účastnit studia, jež vede k získání titulu, nebo kurzů dalšího odborného vzdělávání organizovaných finskou vzdělávací institucí pod veřejnou správou. Období, po které bude příspěvek dostávat, se určuje podle doby, po níž byl uchazeč zaměstnán, a pohybuje se od 2 do 18 měsíců. Od 1. srpna 2010 se výše příspěvku rovná výši podpory v nezaměstnanosti vypočítané na základě předchozího výdělku, bez navýšení. Například na základě platu 1 600 EUR dostane student příspěvek na studium ve výši 998 EUR. Stipendia jsou další formou poskytování přímé finanční pomoci. Stipendia se mohou poskytovat jak u programů se všeobecným zaměřením, tak u programů odborné přípravy. Taková stipendia se obvykle udělují v závislosti na věku nebo sociálních charakteristikách žadatele. V Dánsku je státní systém pro udělování stipendií dospělým (VEU) zaměřen na ty, kdo se účastní odborné přípravy dospělých (AMU). Finanční prostředky VEU se přidělují jako kompenzace za ušlou mzdu nebo ztracené pracovní příležitosti. V Německu mohou být podle federálního zákona o pomoci v odborné přípravě poskytována stipendia dospělým, kteří se snaží získat osvědčení o ukončení školy, nebo chtějí absolvovat kurzy zaměřené na kariérní růst, například Abendschulen or Kollegs. Pokud však vzdělávání začne poté, kdy student dosáhl věku 30 let, může získat finanční pomoc pouze výjimečně. Ve Španělsku mají studenti v nepovinném a vysokoškolském vzdělávání, včetně studentů dospělých, možnost získat různé typy grantů. Grant na zápisné je dostupný pro všechny studenty ve všech autonomních společenstvích. Granty na mobilitu (mobilitní granty) jsou konkrétně zaměřeny na studenty, kteří studují nějaký program mimo autonomní společenství, kde žijí. Jiné granty poskytují pomoc studentům technických oborů na vypracování závěrečného projektu. V akademickém roce 2009/2010 byly zavedeny granty kompenzující univerzitním studentům absenci příjmů a programy finanční pomoci pro nezaměstnané absolventy. Tyto granty mají hradit náklady vzniklé zápisem do magisterského programu na veřejné univerzitě. Jejich účelem je zvýšit úroveň vzdělání příjemců a pomoci absolventům univerzit, kteří se stali nezaměstnanými, opět vstoupit na trh práce. V Nizozemsku studenti jiného než dennního studia, kteří si zvolí cestu teoretického vzdělávání (VMBO-t), pokročilé všeobecně zaměřené střední vzdělávání (HAVO), přípravné kurzy na univerzitu (VWO) nebo všeobecně zaměřené střední vzdělávání pro dospělé (VAVO), mají nárok na finanční pomoc. Tato pomoc vychází z typu a rozsahu (délky) studia, jež si student vybere, typu instituce, národnosti a příjmu studenta. Ve Švédsku studenti účastnící se programů pro vzdělávání dospělých organizovaných obcí (tzn. formálních programů na úrovni základního a středního vzdělávání) mohou žádat o finanční pomoc. Ta se skládá z grantu a půjčky. Grant je obvykle o něco vyšší než 30 % celkové podpory. Za určitých podmínek může grant tvořit kolem 75 % podpory. Studenti starší 25 let mohou získat vyšší grant na studium na úrovni základního a středního vzdělávání. V rcoe 2010 činila celková výše grantu a půjčky 2035 SEK (přibližně 230 EUR) za jeden týden studia. Studenti s dětmi mají také možnost získat doplňkový grant. V roce 2010 se stanovila výše tohoto grantu v ropětí 508-996 SEK (přibližně 60-110 EUR) na čtyři týdny, a to v závislosti na počtu dětí. Ve Spojeném království (Anglie, Wales a Severní Irsko) mladí dospělí (ve věku 19 let a starší), kteří studují denní stadium na první kvalifikaci úrovně 2 a 3 Národní soustavy kvalifikací/ Rámce pro kvalifikace a kredity, mohou zažádat o grant pro vzdělávání dospělých. Tento grant se uděluje na základě prokazatelné potřebnosti (tj. na základě majetkových poměrů uchazeče) ve výši až do 30 £ (přibližně 36 EUR) za týden a má pokrýt dodatečné náklady na studium, které vznikají návštěvou kurzu, např. náklady na knihy, vybavení a cestovné. Ve Walesu Sdružený grant pro další vzdělávání (Assembly Learning Grant for Further Education – ALG FE) poskytuje podporu na základě prokazatené potřebnosti ve třech platbách až do výše 500 £ (přibližně 600 EUR 600) na (denní) prezenční studium nebo (dálkové) kombinované studium v rámci dalšího vzdělávání v délce nejméně 275 hodin. Nejvíce znevýhodnění a sociálně vyloučení studenti mohou ziskat finanční prostředky ve formě pomoci

64


v hmotné nouzi (známé v Anglii jako ‘Discretionary Support Funds’ – volně použitelné fondy, ve Walesu jako ‘Financial Contingency Funds’ – fondy pro nepředvídané události a v Severním Irsku jako ‘Access Funds’ – přístupové fondy). Tyto prostředky rozdělují instituce financující další vzdělávání a jsou určeny k tomu, aby studenti mohli dokončit daný kurz i když se ocitnou ve finanční tísni. Děje se tak prostřednictvím jednotlivých vysokých škol. Na základě širokých kritérií, jež doporučují instituce odpovědné za financování, si vysoké školy stanovují vlastní kritéria pro udělování podpory v hmotné nouzi, a také pro výši částek, jež mají být studentům vypláceny. Studenti mohou tuto podporu požadovat společně s dalšími formami finanční pomoci. Podobně ve Skotsku mohou z volně použitelných fondů čerpat studenti, kteří se ocitli ve finančních nesnázích, a to jednak aby získali přístup k vysokoškolskému nebo dalšímu vzdělávání, a/nebo aby v něm pokračovali. Studenti nemusejí tuto finanční pomoc splácet a je jim poskytována vedle dalších forem studentské podpory. Skotská rada pro financování dalšího a vysokoškolského vzdělávání (SFC) vydává pro studenty přiručku s radami týkajícími se vyplácení prostředků na další vzdělávání z volně použitelných fondů nebo z fondů na péči od dítě. O tom, kdo dostane pomoc z těchto fondů a v jakém rozsahu, rozhoduje příslušná vysoká škola. Studenti mohou dostat podporu z volně použitelných fondů několikrát během akademického roku, avšak celková výše nesmí přesáhnout částku 3 500 £ (přibližně 4 170 EUR). Pro finační prostředky poskytované z fondu na péči o dítě však žádný limit neexistuje. V Lichtenštejnsku poskytuje vláda finanční pomoc ve formě stipendií a bezúročných půjček. Tato finanční pomoc se vztahuje jak na studenty v počátečním vzdělávání, tak na dospělé studenty, kteří dostávají “druhou šanci”. Nárok na finanční podporu se však odvíjí od příjmu a majetku studenta a jestliže má student dostatečné finanční prostředky, musí si studium hradit sám. Úřad pro udělování stipendií rozhodne podle dostupných údajů o finanční situaci studenta, v jakém rozsahu mu má být přiměřená podpora přidělena. Přímá finanční podpora se dospělým studentům vyplácí také ve formě poukázek na vzdělávání, jež se v některých zemích používají na úhradu školného. V Belgii ve Vlámském společenství a v regionu Brusel-hlavní město si mohou zaměstnanci koupit poukázky na vzdělávání v hodnotě až do 250 EUR za kalendářní rok. Mohou je použít na zaplacení vzdělávávacích programů organizovaných poskytovateli vzdělávání a odborné přípravy, jako například Centry pro vzdělávání dospělých (CVO), které jsou akreditované státním úřadem pro práci a zaměstnanost (VDAB). Zaměstnanci hradí pouze polovinu nákladů na poukázky na vzdělávání. Dospělí studenti mohou mít také nárok na finanční podporu, jež jim pokryje nebo refunduje výdaje, které jim během studia vzniknou. Mezi ně patří výdaje na dopravu, ubytování, v případě, že se student musí do místa školy přestěhovat, stejně jako výdaje na studijní materiály. Španělsko zavedlo finanční pomoc na cestovní výdaje, výdaje na ubytování a studijní materiály pro studenty v programech středního a terciárního vzdělávání. O tuto pomoc mohou žádat jak mladí lidé tak dospělí. Aby na ni měli nárok, musejí studenti splňovat akademické a finanční požadavky, které se stanovují každý rok. Z této podpory mají těžit studenti, kteří dosáhli určitých studijních výsledků, a jejichž rodinný rozpočet není dost velký, aby z ní mohli pokrýt výdaje spojené se vzdělávacím programem, do něhož se zapsali. Uchazeči, kteří již mají kvalifikaci umožňující výkon profesních činností, na tuto pomoc nárok nemají. Ve Spojeném království (Wales) byl v roce 2002 zaveden sdružený grant na vzdělávání (ALG). Mají k němu přístup studenti denních i dálkových forem studia programů dalšího a vysokoškoškolského vzdělávání (ve věku 19 let a starší) z nízkopříjmových rodin. Tento grant jim má pomoci hradit výdaje za knihy, vybavení, cestovné a péči o dítě. Vztahuje se na kurzy dalšího vzdělávání, které trvají nejméně 275 hodin, a vedou k národně uznávaným kvalifikacím. Může být vyplácen až do hodnoty 1 500 £ (přibližně 1 790 EUR) společně s dalšími příspěvky pro dospělé studenty (starší 25 let) a ty, kteří mají výdaje spojené s péči o dítě.

65


Dospělí studenti mohou také využívat státem garantované půjčky, které musejí po ukončení studia splatit. Důležité však je, že v oblasti vysokoškolského vzdělávání je možnost požádat o studijní půjčku často omezena určitou věkovou hranicí (např. v Maďarsku je to 40 let), a získají ji pouze studenti denního (prezenčního) studia (např. Estonsko a Finsko). Ve Spojeném království nabízejí banky půčky na profesní rozvoj a kariérní růst, kdy úroky z těchto půjček platí za studenta po dobu studia a ještě měsíc po jeho ukončení stát. Tyto půjčky se vztahují ke kurzům, jež mají vést k získání zaměšstnání nebo ke zlepšení dovedností spojených s určitým zaměstnáním, a není možné na ně získat jiný druh finanční pomoci. Studenti si mohou půjčit až na 80 % poplatků za kurz (100 %, pokud jsou nezaměstnaní tři měsíce před podáním přihlášky ke studiu), a dále na výdaje v plné výši za knihy a další studijní materiály. Studenti v kurzech prezenčního (denního) studia mohou také žádat o půjčku přispívající na jejich životní náklady. Půjčka může pokrýt až dva roky studia (tři roky v případě, že kurz obsahuje rovněž praktické části zaměřené na profesní zkušenost) a její výše se pohybuje v rozmezi od 300 £ (přibližně 350 EUR) do 10 000 £ (přibližně 11 900 EUR). V Norsku mohou dospělí studenti získat půjčky a granty od Norského státního vzdělávacího fondu (Lånekassen) pro střední vzdělávání (Lånekassen), studium na odborně zaměřených vyšších odborných školách a vysokých školách. Horní věková hranice je stanovena na 65 let, ale žádné jiné konkrétní požadavky týkající se věku stanoveny nejsou. Maximální výše půjčky za akademický rok 2009/2010 byla stanovena na 87 600 NOK (přibližně 12 000 EUR). Pokud student složí všechny zkoušky, nežije-li s rodiči a jeho dodatečný roční příjem nepřesahuje daný limit, může se až 40 % půčky změnit v grant. V některých případech může finanční pomoc získat formu refundace školného v programech vzdělávání dospělých. Tato refundace je často podmíněna úspěšným ukončením vzdělávacího programu. Ve Vlámském společenství Belgie mohou účastníci kurzu vedoucího k získání akademického titulu po jeho ukončení požadovat vrácení poplatků za školné buď v částečné či plné výši. V Rakousku spolková země Horní Rakousko zavedla system zvaný Bildungskonto. V rámci tohoto projektu správní úřad vlády Horního Rakouska refunduje 50 % poplatků za individuální kurzy osobám účastnícím se dalšího vzdělávání do maximální výše 830 EUR (‘všeobecné’ Bildungskonto). Lidem starším 40 let a osobám bez jakýchkoliv kvalifkací může být vráceno až 80 % poplatků, které za kurz zaplatili. “Zvláštní” Bildungskonto umožňuje účastníkům předložit žádost o finanční pomoc na úhradu 50 % osobních nákladů až do výše 1 660 EUR, pokud prokážou, že studium úspěšně zakončili. Přípravné kurzy na oficiálně uznávané zkoušky (např. Berufsreifeprüfung, zkoušky vedoucí k získání výučního listu, mistrovské zkoušky, atd.) patří mezi nejčastěji dotované vzdělávací aktivity. Různé projekty na refundování poplatků za školné existují i v jiných spolkových zemích.

5.2.2. Daňové pobídky V některých zemích mají dospělí studenti nárok na úlevy na daních, zahrnou-li do daňových přiznání výdaje vzniklé v důsledku dalšího vzdělávání a odborné přípravy, mezi něž patří i programy vedoucí k získání formálních kvalifikací. Například: V Estonsku zákon o dani z příjmu umožňuje poplatníku odečíst si výdaje za své studium vzniklé během daného daňového období; totéž může učinit i za dítě mladší 26 let. V Litvě v souladu s novelizovaným zákonem o osobním příjmu (2008) si může litevský občan odepsat ze svého příjmu výdaje na odborné vzdělávání a studium, jež je zakončeno získáním formální kvalifikace, vzniklé během daného daňového období. Pokud za odborné vzdělávání či jiné studium platí z půjčených prostředků (bere si půjčku z banky), může mu být z příjmu odepsána část půjčky, jež mu byla v daném daňovém obodobí

66


refundována. Ve zvláštních případech, kdy student nemůže tohoto práva využít, může být převedeno na jednoho z členů jeho rodiny. Náklady na zkoušky vedoucí k získání kvalifikace se mohou odepsat z daní. V České republice zákon o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání (2006) umožňuje daňovému poplatníku, jenž má příjem ze zaměstnání, odečíst si náklady na zkoušky vedoucí k částečné kvalifikaci z daňového základu až do výše CZK 10 000 Kč (přibližně 420 EUR). Osoby s postižením mají nárok na vyšší daňové zvýhodnění. Podobně jako studenti mohou mít prospěch z daňových slev i zaměstnavatelé, kteří si mohou z daňového základu odečíst výdaje spojené s poskytováním vzdělávacích služeb svým zaměstnancům. V Nizozemsku se zavedl systém daňových úlev, jenž má zajistit, aby zaměstnanci s žádnou nebo nízkou kvalifikací měli větší šanci získat tzv. základní kvalifikaci (na úrovni 2 osvědčení HAVO, VWO nebo MBO). V rámci tohoto systému mají zaměstnavatelé nárok na slevu na dani a na příspěvek na sociální pojištení, což jim vyrovnává náklady spojené s odbornou přípravou a vedením nekvalifikovaných zaměstnanců, kteří se snaží základní kvalifikaci získat.

5.2.3. Studijní volno Studijní volno je dodatečnou formou podpory dospělých jedinců, kteří chtějí nastoupit cestu k formálnímu vzdělávání a odborné přípravě při zaměstnání. Na rozdíl od neformálního vzdělávání a odborné přípravy (například odborná příprava k rozvoji určitých pracovních dovedností), jež obvykle probíhají během omezeného časového období, formální vzdělávání zpravidla vyžaduje dobu mnohem delší. Umožnit zaměstnancům, aby mohli v pracovní době navštěvovat kurzy formálního všeobecného či odborného vzdělávání, je proto důležitou formou podpory při získávání vyšších kvalifikací. Studenti mají možnost využívat výhod studijního volna v několika zemích. Země Evropské unie se v poskytování studijního volna liší především v tom, jaké kategorie zaměstnanců mají na studijní volno nárok. Právo vzít si nebo požádat o studijní volno často závisí na sektoru, v němž zaměstnanec pracuje, nebo na velikosti jeho organizace. V Itálii se placené volno poskytuje pouze v rámci kolektivní smlouvy v několika průmyslových odvětvích za účelem získání osvědčení o ukončeném nižším sekundárním vzdělání nebo, což je méně často, o ukončeném vyšším sekundárním vzdělání (tzn. středním, pozn. překladatele). Na Kypru mají podle zákona nárok opustit zaměstnání na určitou dobu za účelem získání kvalifikace pouze zaměstnanci veřejného sektoru. V soukromém sektoru je v několika odvětvích právo na studijní volno zakotveno v kolektivní smlouvě. Ve Spojeném království (Anglie, Wales a Skotsko) mají zákonné právo vyžádat si volno na studium či odbornou přípravu pouze ty osoby, které pracují v organizacích, jež mají 250 či více zaměstnanců. Tento nárok je znám pod pojmem “čas na učení” a od 6. dubna 2011 bude rozšířen na zaměstnance organizací všech velikostí. Na Islandu nemají obvykle dospělí zákonné právo opustit práci za účelem studia na úrovni základního (povinného), středního či vysokoškolského vzdělávání, s výjimkou učitelů na primárních a středních školách, kteří mají jednou za svou pracovní kariéru nárok na placené studijní volno až v délce jednoho roku. Studijní volno se může rovněž poskytovat zaměstnancům a státním úředníkům na základě jejich zaměstnanecké smlouvy. Délka studijního volna se v Evropě výrazně liší. Například: V Belgii závisí délka volna na typu programu, do něhož se zaměstnanec zapsal, a měla by se pohybovat mezi 32 a 120 hodinami za rok.

67


V Estonsku rozlišuje zákon o vzdělávání dospělých mezi odlišnými typy vzdělávání a umožňuje vybrat si 30 dní volna za rok za účelem účastnit se programů formálního vzdělávání a odborné přípravy. Zajišťuje také možnost vybrat si dalších 15 dnů volna na dokončení studia a promoci. V Rakousku se mohou zaměstnavatelé a zaměstnanci dohodnout na délce studijního volna, jež může trvat od tří do dvanácti měsíců. Ve Finsku si mohou vzít zaměstnanci volno na studijní účely v celkové délce až dvou let v rámci období pěti let. Zaměstnavatel má však právo poskytnutí studjiního volna odložit, jestliže vybrané období vážně ohrožuje jeho podnikatelské aktivity. V Norsku mají zaměstnanci, kteří pracují více než tři roky, a u stejného zaměstnavatele více než dva roky, zákonné právo na studijní volno, pokud studují program formálního vzdělávání formou (denního) prezenčního či (dálkového) kombinovaného studia, a to v délce až tří let. Některé systémy umožňují zaměstnancům udržet si během studia svůj plat. Ten však nemusí být nutně vyplácen zaměstnavatelem. Například ve Francii zaměstnancům, kteří mají studijní volno, může být plat částečně nebo úplně vyplácen z fondu na « individuální vzdělávání » (Fongecif). V Belgii refunduje zaměstnavateli plat vyplácený studujícímu zaměstnanci federální ministerstvo zaměstnanosti. Někdy je doba, během níž mají studující zaměstnanci nárok na svůj plat, omezena a nemusí se nutně shodovat s délkou studijního volna. Například v Estonsku zaměstnanci, kteří se zapíší do programů formálního vzdělávání, dostávají průměrný plat pouze po dobu 20 dnů, nezávisle na délce studijního volna, jež jim bylo uděleno. Národní legislativa často stanovuje konkrétní požadavky, jež musejí žadatelé o placené studijní volno splnit. Například Belgie umožňuje získat placené volno jen pro kurzy, které splňují určité náležitosti stanovené zákonem. V jiných zemích mají zaměstnanci nárok žádat o studijní volno pouze poté, co byli zaměstnáni u stejného zaměstnavatele po určitou dobu (např. jeden rok ve Finsku, 26 týdnů ve Spojeném království. Některé země naopak nevyžadují, aby zvolený obor dalšího vzdělávání měl přímou návaznost na pracovní činnost zaměstnance. To platí pro případ Belgie, Francie a Spojeného království, kde program, jenž zaměstnanec se studijním volnem studuje, nemusí mít přímou spojitost s předmětem činnosti jzaměstnavatele, nebo s činností, kterou vykonává sám zaměstnanec. Nicméně, ve Francouzském společenství Belgie je tendence neudělovat studijní volno na kurzy, jež nevedou k získání odborných dovedností a/nebo nemají žádnou spojitost s prací zaměstnance (např. užité umění, fotografie atd.).

5.2.4. Speciální podpora pro nezaměstnané studenty Ve většině evropských zemí existují speciální projekty pro nezaměstnané, jež jim mají usnadnit návrat na trh práce prostřednictvím zvyšování úrovně kvalifikace. Ve většině případů může nezaměstnaný využít těchto projektů za předpokladu, že se zaregistruje jako uchazeč o práci u příslušného úřadu práce. Nejběžnějším typem podpory pro uchazeče o práci, kteří se zapíšou do vzdělávacích programů, je částečné nebo úplné osvobození od poplatků za školné. Například: V Belgii ve Francouzském společenství jsou uchazeči o práci osvobozeni od placení školného za vzdělávání poskytované v rámci projektu Vzdělávání pro společenský postup (enseignement de promotion sociale). V Německy mluvícím společenství registrovaní uchazeči o zaměstnání, kteří pobírají příspěvky od státu (např. podporu v nezaměstnanosti nebo příspěvek na hledání zaměstnání), platí snížené školné v institutech vzdělávání dospělých (Schulische Weiterbildung). Ve Vlámském společenství je několik cílových skupin plně osvobozeno od placení školného. Patří mezi ně uchazeči o práci, kteří dostávají příspěvek na hledání zaměstnání nebo podporu v

68


nezaměstnanosti, a zapíšou se do programů vedoucích k získání práce, které uznává státní úřad pro práci a zaměstnanost (VDAB). V Irsku od září 2009 obdrželo podporu asi 1 800 nezaměstnaných účastnících se bakalářských, magisterských či doktorských programů jiného než prezenčního studia na vysokých školách. V Lotyšsku od roku 2009 mají nezaměstnaní, kteří chtějí získat novou kvalifikaci, nárok na poukázky na vzdělávání, jež mohou být využity na pokrytí nákladů na odborné vzdělávání, rekvalifikaci nebo na programy dalšího odborného vzdělávání (tzn. formálního i neformálního). V roce 2010 pak dostalo dalších 690 nezaměstnaných, kteří měli nedokončené či současné době nevyhovující vysokoškolské vzdělání, podporu k získání nových profesních kvalifikací nebo k dokončení vysokoškolského studia a získání akademického titulu. Obdrželi také finanční prostředky na pokrytí školného ve výší až 1 000 lotyšských latů (přibližně 1 400 EUR) a měsíční stipendium po celou dobu studia. Tento program však v roce 2011 nebude pokračovat. Ve Spojeném království (Skotsko) zavedla Skotská rada pro financování vysokoškolského vzdělávání v akademickém roce 1998/1999 projekt na prominutí poplatků za jiné než prezenční vysokoškolské studium. V akademickém roce 2010/2011 bylo na tento účel vyhrazeno z rozpočtu 3,7 millionů £ (přibližně 4,4 millionů EUR). Na Islandu individuální program pro uchazeče o zaměstnání zahrnuje vzdělávání a odbornou přípravu zdarma. Tento program se financuje ze státního rozpočtu prostřednictvím fondu podporujícího vzdělání a zaměstnanost a z příjmů fondu pojištění v nezaměstnanosti. Několik zemí poskytuje nezaměstnaným, kteří se zapíšou do programů formálního vzdělávání a odborné přípravy, zvláštní příspěvky. Tyto dotace mohou mít formu refundace cestovních nákladů vzniklých během studia, příspěvků na ubytování v případech, že výuka vyžaduje přespání v místě jejího konání, příspěvků na stravování a studijní materiály (učebnice), a u těch studentů, kteří mají děti, také příspěvků na péči o dítě či pobyt dítěte v předškolním zařízení. V Belgii uchazeč o práci, který je registrován u FOREM (Valonská veřejná služba zaměstnanosti a profesního vzdělávání), podepíše smlouvu o profesním vzdělávání, jež ho opravňuje k různým výhodám. Mezi ty patří zachování podpory v nezaměstnanosti nebo plateb na sociální začlenění, refundace cestovních nákladů, kompenzace za profesní vzdělávání v hodnotě 1 € za hodinu studia (za určitých stanovených podmínek) a příspěvek na zajištění hlídání dětí či pobyt v předškolním zařízení u účastníků kurzů s malými dětmi. Ve Vlámském společenství poskytují Veřejné služby pro práci a zaměstnanost (VDAB) množství příspěvků pro účastníky kurzů hledající zaměstnání, jako např. příspěvek na dopravu, ubytování (pokud kurz trvá více dní) či příspěvek na hlídání dětí pro klienty s malými dětmi. V Bulharsku mají osoby, které aktivně hledají zaměstnání, nárok na stipendium na profesní přípravu, jež vede k získání odborné kvalifikace. Ve Španělsku mohou nezaměstnaní, kteří se účastní profesní přípravy, dostávat příspěvky na dopravu, stravování a ubytování, stejně tak podporu na péči o děti mladší 6 let nebo vyživované osoby. Ve Slovinsku nezaměstnaný, který se zapíše do programů formálního vzdělávání na vyšší sekundární a terciární úrovni, má nárok na příspěvek na životní náklady ve výši 6 € za den a další příspěvky na cestovní náklady, studijní materiály a pomůcky. Celková částka však nemůže přesáhnout 20 % minimální mzdy. Stát za studenty rovněž platí povinné zdravotní pojištění. Nezaměstnaní studenti, kteří se zapsali do programů vyššího sekundárního a terciárního vzdělávání delších než 100 hodin, mají navíc nárok na grant, jenž se pohybuje od 100 do 300 EUR v závislosti na délce programu. V závislosti na konkrétním národním kontextu si nezaměstnaní, kteří se účastní vzdělávání a odborné přípravy, si buď mohou ponechat podporu v nezaměstnanosti, nebo se jim tyto příspěvky nahrazují jinou formou finanční pomoci. Např. v Irsku si mohou nezaměstnaní, kteří se účastní programů

69


vzdělávání a profesní přípravy, buď ponechat sociální dávky, nebo je jim místo nich vyplácen příspěvek na studium. Studentům jsou nadále přiznávány i ostatní sekundární výhody (např. příspěvky na pohonné hmoty, nájem nebo na úhradu za zdravotní péči) a mají nárok i na řadu dalších příspěvků pokrývajících náklady spojené s účastí na studijních programech, jako například stravování či cestovné. Je zajímavé, že ve Finsku ti uchazeči o práci, kteří si z vlastní iniciativy vyberou profesní přípravu na jiných institucích, než které nabízí Úřad pro zaměstnanost a ekonomický rozvoj, si na základě stanovených podmínek mohou ponechat podporu v nezaměstnanosti.

70

ZÁVĚR Tato zpráva se snaží zkoumat, jak jednotlivé evropské země přistupují k významnému úkolu, kterým je poskytování příležitostí dospělým občanům postoupit tzv. « o krok nahoru » a dosáhnout kvalifikace alespoň o jeden stupeň vyšší než jakou mají. Přestože se zpráva zaměřuje především na možnosti, jak se lze posunout od nižší kvalifikace k vyšší, je nutné poznamenat, že celoživotní vzdělávání nemůže být chápáno pouze jako vertikální proces, v němž chtějí všichni studující získat vyšší kvalifikace. Někdy může být tento proces horizontální, a to ve smyslu získání jiné kvalifikace na stejné úrovni kvalifikační struktury, anebo v případě, že studující ve skutečnosti získají naopak nižší kvalifikaci – zejména pokud mění povolání nebo rozšiřují své dovednosti a schopnosti. Všechny zmíněné způsoby či postupy mají své opodstatnění a své místo v procesu celoživotního učení a množství programů a opatření diskutovaných v této zprávě nabízí potřebnou podporu při jejich realizaci. Pro účely lepšího srovnání situace v zemích EU se tento dokument nezabývá úplnou škálou formálních kvalifikací, které existují v různých zemích. Jak se totiž ukázalo, formální vzdělávání představuje komplexní sféru a jeho rozsah či formy se v jednotlivých zemích liší. Z toho důvodu se zpráva soustřeďuje pouze na jednu část sektoru formálního vzdělávání a odborné přípravy, a to na kvalifikace hlavního vzdělávacího proudu spojené se systémem počátečního vzdělávání a odborné přípravy. Cíklem tak bylo prozkoumat, jakým způsobem mohou dospělí jedinci dosáhnout těchto kvalifikací v pozdějším věku. Následující text vybírá nejdůležitější témata, jimiž se zpráva zabývá, a naznačuje možné směry, kterými by se vzdělávací politika v jednotlivých evropských zemích mohla ubírat s cílem zvyšovat úroveň dosaženého vzdělání dospělých občanů.

Při zvyšování úrovně dosaženého vzdělání dospělé populace čelí evropské země rozdílným úkolům Pokud jde o vzdělávání a odbornou přípravu, statistické údaje vztahující se k rozvoji lidských zdrojů ukazují, že v roce 2009 se v Evropské unii nacházelo kolem 76 milionů dospělých, kteří nedosáhli ani středního vzdělání – tzn. stupně vzdělání, jenž se považuje nejen za minimální požadavek pro úspěšný vstup na trh práce, ale i pro pokračující zaměstnatelnost. Do této skupiny přitom patří kolem 23 milionů dospělých, kteří mají ukončené pouze primární vzdělání (1. – 5. ročník základní školy, pozn. překladatele). Nicméně, v různých evropských zemích existují velmi rozdílné vzdělanostní struktury dospělé populace. Zatímco v některých zemích nedosáhla nižšího nebo vyššího sekundárního vzdělání jen relativně malá část dospělé populace, v jiných státech panuje zcela odlišný model charakteristický významným podílem dospělých s nízkou úrovní dosaženého vzdělání. Z toho vyplývá, že v otázce poskytování příležitostí doplnit si formální vzdělání prostřednictvím celoživotního učení čelí evropské země značně rozdílným výzvám.

Nedokončené základní vzdělání představuje pro dospělé významnou překážku bránící zapojení do programů vedoucích k získání kvalifikací na středoškolské úrovni Statistické údaje naznačují, že ti, kterým chybí formální kvalifikace, se s mnohem menší pravděpodobností zapojí do formálního vzdělávání než ti, kteří ukončili alespoň středoškolské vzdělání. To může být částečně způsobeno strukturálními bariérami v systémech formálního vzdělávání. Analýza ukázala, že v mnoha evropských státech ti dospělí, kteří neukončili základní či nižší sekundární vzdělávání, mají jen velmi omezené možnosti pokračovat v systému formálního vzdělávání směrem k dosažení vyšších kvalifikací, zejména kvalifikací na středoškolské úrovni. V této souvislosti zpráva zmiňuje dva příklady dobré praxe. V některých zemích legislativa přímo zaručuje

71


dospělým s nízkou kvalifikací přístup k základnímu nebo nižšímu sekundárnímu vzdělávání. Tento stav vyžaduje spolupráci s místními / regionálními úřady, kdy tyto úřady zajišťují nabídku příslušných vzdělávacích programů vedoucích k získání nižšího sekundárního vzdělání na základě poptávky po studiu. V jiných zemích bylo zavedeno flexibilní přijímací řízení a pro přijetí do studia na vyšší sekundární úrovni se žádné formální kvalifikace nevyžadují.

Mnoho zemí poskytuje dospělým vracejícím se do vzdělávacího procesu příležitosti získat formální kvalifikace pomocí různých flexibilních forem učení Z mapování situace v evropských státech vyplynulo, že formálních kvalifikací mohou dospělí až do středoškolské (vyšší sekundární) úrovně dosahovat různými flexibilními způsoby. Za prvé: některé země poskytují programy formálního vzdělávání a odborné přípravy postavené na modulech či vyučovacích jednotkách, což studentům umožňuje zvolit si vlastní vzdělávací cestu a postupně skládat jednotlivé komponenty kvalifikace. V dalších evropských zemích se použivají jiné organizační formy, jež se modularizaci podobají. Za druhé: účast v programech formálního vzdělávání a odborné přípravy není vždy nutnou podmínkou pro dosažení formálních kvalifikací. V několika evropských státech mohou studenti, kteří již mají povinnou školní docházku za sebou, složit částečnou nebo závěrečnou zkoušku vedoucí k získání formálních osvědčení a kvalifikací bez předchozí účasti ve vzdělávacích kurzech. To umožňuje dospělým vracejícím se do vzdělávacího procesu, aby se připravili na zkoušky vlastním tempem a/nebo zúročili výsledky učení, které získali jiným než formálním způsobem. Pokud jde o odborné kvalifikace, tradiční zkoušky konané ve škole mohou být nahrazeny jinými hodnotícími postupy jako například porfólii, pozorováním, praktickými ukázkami apod. Na závěr je nutné říci, že několik zemí zjevně významně investuje do otevřeného a distančního učení. Jsou to obvykle země, které v rámci ministerstva školství zřídily organizace, jež mají zajistit poskytování otevřeného a distančního učení pro dospělé všech věkových kategorií, včetně dospělých navracejících se do vzdělávacího procesu.

Systémy vysokoškolského vzdělávání se významně liší, pokud jde o vstřícnost k dospělým vracejícím se do vzdělávacího procesu Výsledky analýz naznačují, že jasné cíle koncepcí v otázce účasti dospělých studentů na vysokoškolském vzdělávání byly dosud stanoveny jen v několika zemích. Nicméně, mnoho států realizovalo či realizuje různá opatření, jež vycházejí vstříc potřebám tzv. netradičních uchazečů o vysokoškolské vzdělávání a netradičních studentů, včetně dospělých vracejících se do vzdělávacího procesu. V některých státech, například, není tradiční osvědčení o ukončeném všeobecném či odborném středním vzdělání jediným předpokladem pro vstup do terciární úrovně vzdělávání. Mezi alternativní přístupové cesty patří nejčastěji přijetí na základě validace předchozího neformálního či informálního učení nebo na základě speciálních přípravných programů pro netradiční uchazeče o vysokoškolské vzdělávání. V některých zemích navíc mají studenti možnost nechat si uznat výsledky předchozího neformálního a informálního učení, aby mohli ve vysokoškolském studiu postoupit o úroveň výše. Tak vznikají pro dospělé studenty možnosti zhodnotit široký okruh výsledků učení a získaných zkušeností, včetně učení spojeného s prací. Konečně, mnohé země přijaly opatření a konkrétní kroky k tomu, aby uspokojily potřeby studentů, kteří nemohou studovat na vysoké škole tradiční formou denního (prezenčního) studia, což je právě velmi často případ dospělých studentů vracejících se do vzdělávacího procesu.

Vetšina evropských zemí zavedla finanční opatření, jež mají podporovat účast nejvíce ohrožených skupin na formálním vzdělávání a odborné přípravě Ze zprávy vyplynulo, že ve většině zemí poskytují státní úřady finanční pomoc na kompenzaci výdajů na formální vzdělávání a odbornou přípravu, která je zaměřena na nejohroženější skupiny, zejména na dospělé s nedostatečnou kvalifikací a na ty, jimž hrozí riziko sociálního vyloučení. Například programy druhé šance na úrovni základního nebo nižšího sekundárního vzdělávání jsou ve většině

72

Závěr

zemí poskytované zdarma pro účastníky, kteří vzdělání na této úrovni ještě nemají ukončené. Totéž platí o programech a kvalifikacích středního vzdělávání. Přesto není snadné vyhodnotit přesný rozsah, v jakém státní instituce v jednotlivých evropských zemích zajišťují dospělým s nízkou kvalifikací dostatečný přístup k vhodnému typu vzdělávání. Pokud jde o vysokoškolské vzdělávání, evropské země se výrazně liší ve způsobech financování flexibilních vzdělávacích programů (tzn. jiné než prezenční studium), které jsou šité na míru právě dospělým studentům vracejícím se do vzdělávacího systému. Zatímco některé státy financují tradiční programy prezenčního studia a flexibilní programy podle stejných měřítek, v jiných zemích se pro každý typ studia používá jiný způsob financování. Ten spočívá nejčastěji ve výrazně vyšších soukromých investicích spojených s flexibilními formami studia, ve srovnání se studiem denním (prezenčním). Mezi státy existují podstatné rozdíly rovněž s ohledem na poskytování přímé či nepřímé finanční pomoci, na kterou mají dospělí studenti nárok při opětovném zapojení se do formálního vzdělávání. Nicméně, ve všech evropských zemích se přímá či nepřímá finanční pomoc soustřeďuje na nezaměstnané a na ty, kteří jsou ohroženi vyloučením z trhu práce. * **

Na závěr je důležité zmínit, že přestože osvědčení a diplomy prokazující dosažení různých kvalifikací často zůstávají v platnosti po celou dobu pracovního života jednotlivce, znalosti, schopnosti a kompetence potřebné na pracovním trhu i ve společnosti jako celku, se vyvíjejí rychlým tempem. Formání osvědčení a kvalifikace, jež člověk v minulosti získal, tak již často nepostačují k zajištění pokračující zaměstnatelnosti po celou délku pracovního života, resp. pracovní kariéry. Jinými slovy, získání formální kvalifikace by mělo být v současnosti chápáno spíše jako další krok na žebříčku celoživotního vzdělávání.

73

BIBLIOGRAFIE Boateng, S.K., 2009. Significant Country Differences in Adult Learning. Eurostat: Statistics in Focus 44/2009. [pdf] Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities. Available at: [Accessed 6 January 2011]. Cedefop, European Commission, 2010. Synthesis of national developments related to the implementation of the EQF – May 2010. Internal document. Brussels: Cedefop, European Commission. Cedefop, 2004. Terminology of vocational training policy. A multilingual glossary of an enlarged Europe. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities. Cedefop, 2008. Terminology of European education and training policy. A Selection of 100 key terms. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities. Cedefop, 2010. Vet in Europe – Country reports. Available at: [Accessed November 2010]. EACEA/Eurydice, 2010. Eurybase – Descriptions of National Education Systems and Policies. Available at: [Accessed November 2010]. ECOTEC, 2007. European Inventory on Validation of informal and non-formal learning. [pdf] Birmingham: ECOTEC. Available at: [Accessed 6 January 2011]. European Commission, 2006. Communication from the Commission. Adult learning: It is never too late to learn. COM(2006) 614 final. European Commission, 2007. Communication of the Commission to the Council, the European Parliament, the European Economic and Social Committee, the Committee of the Regions – Action Plan on Adult Learning: It is always a good time to learn. COM(2007) 558 final. European Commission, 2009. Progress towards the Lisbon objectives in education and training indicators and benchmarks 2009. [Online] Available at: [Accessed 6 January 2011]. Eurostat, 2006. Classification of learning activities - Manual. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities. Eurostat, 2010. Statistics: Education and Training. [Online] Available at: [Accessed 6 January 2011].

75


Eurostat, Eurostudent, 2009. The Bolonia Process in Higher Education in Europe. Key indicators on the social dimension and mobility. Luxembourg: Office for the Official Publications of the European Communities. Eurostudent, 2008. Social and Economic Conditions of Student Life in Europe [pdf] Available at: [Accessed 6 January 2011]. Eurydice, 2007a. Key Data on Higher Education in Europe. Brussels: Eurydice. Eurydice, 2007b. Non-vocational adult education in Europe. Executive summary of national information on Eurybase [pdf] Brussels: Eurydice. Available at: [Accessed 6 January 2011]. Eurydice, 2010. Focus on Higher Education in Europe. The Impact of the Bologna Process. Brussels: Eurydice. Higher Education Academy EvidenceNet, 2010. Mature students in higher education and issues for widening participation. [Online] Available at: [Accessed 6 January 2011]. Löfgren, J., Svenning A., 2009. Paper on the AES Pilot. Statistics Sweden. Ministère de l'Enseignement supérieur et de la Recherche [Ministry of Higher Education and Research (FR)], 2009. La validation des acquis dans l'enseignement supérieur [Validation of prior learning in higher education]. [pdf] Paris: Ministry of Higher Education and Research. Available at: [Accessed 6 January 2011]. NatCen (National Centre for Social Research (UK)), 2005. National Adult Learning Survey. Questionnaire. [pdf] Available at: [Accessed 13 January 2011]. NRDC (National Research and Development Centre for adult literacy and numeracy [UK]), 2010. Study on European terminology in adult education for a common language and common understanding and monitoring of the sector. [pdf] Available at [Accessed 6 January 2011]. OECD (Organisation for Economic Co-operation and Development), 2003. Beyond Rhetoric: Adult Learning Policies and Practices. Paris: OECD. OECD, 2008. Education at a Glance – OECD Indicators 2008. Paris: OECD. OECD, 2005. Promoting Adult Learning. Paris: OECD.

76

Bibliografie

Quality Assurance Agency for Higher Education (UK), 2006. Code of practice for the assurance of academic quality and standards in higher education. [pdf] Available at: [Accessed 6 January 2011]. Rosenbladt, B., 2009. Adult education and training in comparative perspective – understanding differences across countries. Munich: TNS Infratest Sozialforschung. The Bologna Process Independent Assessment. The first decade of working on the European Higher Education Area. Volume 2 Case studies and appendices [pdf] Available at: [Accessed 7 January 2011]. UNESCO/OECD/Eurostat, 2010. UOE data collection on education systems. Manual. Volume 1. Montreal, Paris, Luxembourg: UNESCO/OECD/Eurostat. UNESCO-UIS (United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization-Institute for Statistics), 2006. International Standard Classification of Education. ISCED 1997. Re-edited. [pdf] s.l: s.n. Available at: [Accessed 6 January 2011].

77

GLOSÁŘ

Kód země EU-27

Evropská unie

AT

Rakousko

BE

Belgie

PL

Polsko

PT

Portugalsko

BE fr

Belgie – Francouzské společenství

RO

Rumunsko

BE de

Belgie – Německy mluvící společenství

SI

Slovinsko

BE nl

Belgie – Vlámské společenství

SK

Slovensko

BG

Bulharsko

FI

Finsko

CZ

Česká republika

SE

Švédsko

DK

Dánsko

UK

Spojené království

DE

Německo

UK-ENG

Anglie

EE

Estonsko

UK-WLS

Wales

IE

Irsko

UK-NIR

Severní Irsko

EL

Řecko

UK-SCT

Skotsko

ES

Španělsko

FR

Francie

IT

Itálie

CY

Kypr

LV

Lotyšsko

IS

Island

LT

Litva

LI

Lichtenštejnsko

LU

Lucembursko

NO

Norsko

HU

Maďarsko

MT

Malta

Kandidátská země

NL

Nizozemsko

TR

Tři státy z Evropského sdružení volného obchodu (ESVO), které jsou součástí Evropského ESVO/EHP hospodářského prostoru (EHP) Státy

Vysvětlivka :

Údaje nejsou k dispozici

79

Turecko


Slovníček pojmů Mezinárodní norma pro klasifikaci vzdělávání (ISCED 1997) Mezinárodní norm pro klasifikaci vzdělávání (ISCED) je vhodným nástroj pro sběr a zpracování mezinárodních statistik úrovni v oblasti vzdělávání. Zahrnuje dvě proměnné pro dvojné třídění: úrovně a obory vzdělávání spolu s doplňkovými hledisky všeobecné/profesní/předprofesní orientace a cílového určení pro vzdělávání/trh práce. Současná verze ISCED 97 (UNESCO-UIS, 2006) rozlišuje sedm úrovní vzdělávání. Z empirického hlediska ISCED předpokládá existenci několika kritérií, jež mohou pomoci zařadit vzdělávací programy na jednotlivé úrovně vzdělávání. V závislosti na úrovni a typu daného vzdělávání je třeba stanovit hierarchii mezi hlavními a doplňkovými kritérii (typické kvalifikační předpoklady pro vstup, minimální vstupní požadavky, minimální věk, kvalifikace pedagogů atd.). ISCED 0: Preprimární vzdělávání Preprimární vzdělávání je definováno jako prvotní fáze organizované výuky. Probíhá ve školách či jiných zařízeních a je určeno pro děti ve věku nejméně 3 let. ISCED 1: Primární vzdělávání Tato úroveň začíná mezi 5 a 7 lety věku, ve všech zemích je povinná a trvá zpravidla čtyři až šest let. ISCED 2: Nižší sekundární vzdělávání Navazuje na základní vzdělávací programy primární úrovně, i když se výuka obvykle více zaměřuje na vyučovací předměty. Konec této úrovně se zpravidla shoduje s koncem povinné školní docházky. ISCED 3: Vyšší sekundární vzdělávání Tato úroveň zpravidla začíná na konci povinného vzdělávání. Vstupní věk je většinou 15 nebo 16 let. Obvykle se vyžadují určité vstupní kvalifikační předpoklady (dokončení povinného vzdělávání) a další minimální vstupní požadavky. Výuka se často více orientuje na jednotlivé vyučovací předměty než na úrovni ISCED 2. Typická délka vzdělávání na úrovni ISCED 3 se pohybuje od dvou do pěti let. ISCED 4: Postsekundární neterciární vzdělávání Tyto programy se nacházejí na rozhraní mezi vyšším sekundárním a terciárním vzděláváním. Jejich cílem je rozšířit znalosti absolventů úrovně ISCED 3. Typickými příkladv jsou programy připravující žáky na studium na úrovni 5 či programy, jež studenty připravují na přímý vstup na trh práce. ISCED 5: Terciární vzdělávání (první stupeň) Přijetí do těchto programů zpravidla vyžaduje úspěšné dokončení úrovně ISCED 3 nebo 4. Tato úroveň zahrnuje terciární programy s akademickou orientací (typ A), které jsou převážně teoreticky zaměřené, a terciární programy s profesní orientací (typ B), které jsou většinou kratší než programy typu A a připravují ke vstupu na trh práce. jISCED 6: Terciární vzdělávání (druhý stupeň) Tato úroveň je vyhrazena pro terciární studium, jež vede k vyšší kvalifikaci vědeckého pracovníka (Ph.D. nebo jiný doktorát).

80

SEZNAM OBRÁZKŮ

Obrázek 1.1:

Dospělá populace v Evropě s dosaženým vzděláním nižším než středním (ISCED 3), věk 25-64 let (%), 2009................................................................................ 9

Obrázek 1.2:

Dospělá populace v Evropě s dosaženým vzděláním nižším než základním (ISCED 2), věk 25-64 let (%), 2009.............................................................................. 10

Obrázek 1.3:

Účast dospělých na vzdělávání a odborné přípravě čtyři týdny před datem dotazování (EU LFS), věk 25-64 let (%), 2009 ............................................................ 11

Obrázek 1.4:

Účast dospělých na vzdělávání a odborné přípravě 12 měsíců před datem dotazování (AES), věk 25-64 let (%), 2007 .................................................................. 12

Obrázek 1.5:

Účast dospělých na formálním a neformálním vzdělávání a odborné přípravě 12 měsíců před datem dotazování (AES), věk 25-64 let (%), 2007 ............................. 13

Obrázek 1.6:

Účast dospělých na formálním vzdělávání a odborné přípravě 12 měsíců před datem dotazování podle věku, věk 25-64 let (%), 2007 ..................... 14

Obrázek 1.7:

Účast dospělých na formálním vzdělávání a odborné přípravě 12 měsíců před datem dotazování (AES) podle nejvyššího dosaženého vzdělání, věk 25-64 let (%), 2007 ................................................................................................ 15

Obrázek 1.8:

Průměrné náklady na účastníka formálního vzdělávání a přípravy 12 měsíců před datem dotazování (AES), věk 25-64 let (EUR), 2007 ........................ 16

Obrázek 2.1:

Pojmy formální, neformální a informální učení podle glosáře Terminologie evropské politiky vzdělávání a odborné přípravy (Cedefop, 2008) .............................. 18

Obrázek 2.2:

Pojmy formální a neformální vzdělávání a informální a náhodné učení podle manuálu Klasifikace učebních aktivit (CLA) (Eurostat, 2006) ............................ 18

Obrázek 3.1:

Ukončené nižší sekundární vzdělání (ISCED 2) jako podmínka přístupu dospělých ke střednímu vzdělávání (ISCED 3), 2009/10 ............................................ 24

Obrázek 3.2:

Institucionální uspořádání poskytování středního vzdělávání dospělým, 2009/2010 .................................................................................................................... 31

Obrázek 4.1:

Alternativní přístupy k vysokoškolskému vzdělávání pro “netradiční” uchazeče, 2009/10 ....................................................................................................... 45

Obrázek 4.2:

Legislativní rámec pro validaci předchozího neformálního a informálního učení v oblasti vysokoškolského vzdělávání, 2009/2010........................ 47

Obrázek 4.3:

Podíl studentů jiného než denního (part-time) studia na vysokých školách (ISCED 5 and 6), 2008 ................................................................................................. 54

Obrázek 4.4: Rozdělení studentů jiného než denního (part-time) studia podle věku (ISCED 5 a 6), 2008 ..................................................................................................... 55

81

PODĚKOVÁNÍ

VÝKONNÁ AGENTURA PRO VZDĚLÁVÁNÍ, KULTURU A AUDIOVIZUÁLNÍ OBLAST P9 EURYDICE Avenue du Bourget 1 (BOU2) B-1140 Brussels (http://www.eurydice.org)

Odpovědná redaktorka Arlette Delhaxhe Autorky Daniela Kocanova (koordinátorka), Giulia Paolini, Olga Borodankova Překlad do češtiny Alžběta Rejchrtová Redakce českého překladu Simona Pikálková Design a grafika Patrice Brel Technická koordinace Gisèle De Lel

83


NÁRODNÍ ODDĚLENÍ EURYDICE BELGIQUE / BELGIË

EESTI

Unité francophone d’Eurydice Ministère de la Communauté française Direction des Relations internationales Boulevard Léopold II, 44 – Bureau 6A/002 1080 Bruxelles Příspěvek oddělení: společná odpovědnost členů týmu; expert: Joseph Leonard (koordinátor, vzdělávání v oblasti sociálního rozvoje lenseignement de promotion sociale)

Eurydice Unit SA Archimedes Koidula 13A 10125 Tallinn Příspěvek oddělení: Terje Haidak (expert, Ministerstvo školství a výzkumu)

ÉIRE / IRELAND Eurydice Unit Department of Education & Skills International Section Marlborough Street Dublin 1 Příspěvek oddělení: Séamus Hempenstall (Další vzdělávání, Oddělení vzdělávání & kompetencí)

Eurydice Vlaanderen / Afdeling Internationale Relaties Ministerie Onderwijs Hendrik Consciencegebouw 7C10 Koning Albert II – laan 15 1210 Brussel Příspěvek oddělení: společná odpovědnost členů týmu Eurydice-Informationsstelle der Deutschsprachigen Gemeinschaft Agentur für Europäische Bildungsprogramme VoG Postfach 72 4700 Eupen Příspěvek oddělení: Leonhard Schifflers, Johanna Schröder

ELLÁDA Eurydice Unit Ministry of Education, Lifelong Learning and Religious Affairs Directorate for European Union Affairs Section C ‘Eurydice’ 37 Andrea Papandreou Str. (Office 2168) 15180 Maroussi (Attiki) Příspěvek oddělení: Athena Plessa-Papadaki, Maria Spanou

BULGARIA Eurydice Unit Human Resource Development Centre 15, Graf Ignatiev Str. 1000 Sofia Příspěvek oddělení: expert: Lachezar Afrikanov

ESPAÑA Unidad Española de Eurydice Instituto de Formación del Profesorado, Investigación e Innovación Educativa (IFIIE) Ministerio de Educación Gobierno de España c/General Oraa 55 28006 Madrid Příspěvek oddělení: Flora Gil Traver (koordinátorka), Fátima Rodríguez Gómez, Patricia Vale Vasconcelos Cerveira

ČESKÁ REPUBLIKA Eurydice Unit Institute for Information on Education Senovážné nám. 26 P.O. Box č.1 110 06 Praha 1 Příspěvek oddělení: Simona Pikálková; expert: Jan Brůha (Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy)

FRANCE Unité française d’Eurydice Ministère de l'Éducation nationale, de l’Enseignement supérieur et de la Recherche Direction de l’évaluation, de la prospective et de la performance Mission aux relations européennes et internationales 61-65, rue Dutot 75732 Paris Cedex 15 Příspěvek oddělení: Thierry Damour, Luisa Lombardi

DANMARK Eurydice Unit Danish Agency for International Education Fiolstræde 44 1171 København K Příspěvek oddělení: společná odpovědnost členů týmu

DEUTSCHLAND

HRVATSKA

Eurydice-Informationsstelle des Bundes EU-Büro des Bundesministeriums für Bildung und Forschung (BMBF) / PT-DLR Carnotstr. 5 10587 Berlin

Ministarstvo znanosti, obrazovanja i športa Donje Svetice 38 1000 Zagreb

ÍSLAND

Eurydice-Informationsstelle der Länder im Sekretariat der Kultusministerkonferenz Graurheindorfer Straße 157 53117 Bonn Příspěvek oddělení: Brigitte Lohmar

Eurydice Unit Ministry of Education, Science and Culture Office of Evaluation and Analysis Sölvhólsgötu 4 150 Reykjavik Příspěvek oddělení: společná odpovědnost členů týmu

84

Poděkování

ITALIA

MAGYARORSZÁG

Unità italiana di Eurydice Agenzia Nazionale per lo Sviluppo dell’Autonomia Scolastica (ex INDIRE) Via Buonarroti 10 50122 Firenze Příspěvek oddělení: Simona Baggiani; experti: Nicola Malloggi (Ansas – ex Indire), Carlo Finocchietti (Centro Informazione Mobilità Equivalenze Accademiche – CIMEA)

Eurydice National Unit Ministry of National Resources Szalay u. 10-14 1055 Budapest Příspěvek oddělení: společná odpovědnost členů týmu

MALTA Eurydice Unit Directorate for Quality and Standards in Education Ministry of Education, Culture, Youth and Sport Great Siege Rd. Floriana VLT 2000 Příspěvek oddělení: koordinace; expert: Victor Galea (manažer služeb, Ředitelství pro celoživotní vzdělávání)

KYPROS Eurydice Unit Ministry of Education and Culture Kimonos and Thoukydidou 1434 Nicosia Příspěvek oddělení: Christiana Haperi; experti: Nicoletta Ioannou, Christiana Charilaou, Alexis Rotsides (Ministerstvo školství a kultury)

NEDERLAND Eurydice Nederland Ministerie van Onderwijs, Cultuur en Wetenschap Directie Internationaal Beleid IPC 2300 / Kamer 08.051 Postbus 16375 2500 BJ Den Haag Příspěvek oddělení: Raymond van der Ree

LATVIJA Eurydice Unit Valsts izglītības attīstības aģentūra State Education Development Agency Vaļņu street 1 1050 Riga Příspěvek oddělení: Jeļena Muhina (odbor celoživotního vzdělávání, oddělení koncepcí Ministerstva školství a vědy)

NORGE Eurydice Unit Ministry of Education and Research Department of Policy Analysis, Lifelong Learning and International Affairs Akersgaten 44 0032 Oslo Příspěvek oddělení: společná odpovědnost členů týmu

LIECHTENSTEIN Informationsstelle Eurydice Schulamt Austrasse 79 9490 Vaduz Příspěvek oddělení: Brigitte Haas-Beck (ředitel of the Stiftung Erwachsenenbildung Liechtenstein, Vaduz); Informationsstelle Eurydice Liechtenstein, Schulamt, Vaduz

ÖSTERREICH Eurydice-Informationsstelle Bundesministerium für Unterricht, Kunst und Kultur Abt. IA/1b Minoritenplatz 5 1014 Wien Příspěvek oddělení: společná odpovědnost členů týmu

LIETUVA Eurydice Unit National Agency for School Evaluation Didlaukio 82 08303 Vilnius Příspěvek oddělení: Tadas Tamošiūnas (expert)

POLSKA Eurydice Unit Foundation for the Development of the Education System Mokotowska 43 00-551 Warsaw Příspěvek oddělení: Elżbieta Drogosz-Zabłocka (expert); Beata Kosakowska (coordination)

LUXEMBOURG Unité d’Eurydice Ministère de l’Éducation nationale et de la Formation professionnelle (MENFP) 29, Rue Aldringen 2926 Luxembourg Příspěvek oddělení: Luxembourg National Eurydice Unit

85


PORTUGAL

SVERIGE

Unidade Portuguesa da Rede Eurydice (UPRE) Ministério da Educação Gabinete de Estatística e Planeamento da Educação (GEPE) Av. 24 de Julho, 134 – 4.º 1399-54 Lisboa Příspěvek oddělení: Teresa Evaristo, Carina Pinto

Eurydice Unit Vocational Training & Adult Education Unit International Programme Office for Education and Training Kungsbroplan 3A Box 22007 104 22 Stockholm Příspěvek oddělení: společná odpovědnost členů týmu

ROMÂNIA

TÜRKIYE

Eurydice Unit National Agency for Community Programmes in the Field of Education and Vocational Training rd Calea Serban Voda, no. 133, 3 floor Sector 4 040205 Bucharest Příspěvek oddělení: společná odpovědnost členů týmu

Eurydice Unit Türkiye MEB, Strateji Geliştirme Başkanlığı (SGB) Eurydice Türkiye Birimi, Merkez Bina 4. Kat B-Blok Bakanlıklar 06648 Ankara Příspěvek oddělení: společná odpovědnost členů týmu

SCHWEIZ/SUISSE/SVIZZERA

UNITED KINGDOM

Foundation for Confederal Collaboration Dornacherstrasse 28A Postfach 246

Eurydice Unit for England, Wales and Northern Ireland National Foundation for Educational Research (NFER) The Mere, Upton Park Slough SL1 2DQ Příspěvek oddělení: Sigrid Boyd

4501 Solothurn

SLOVENIJA Eurydice Unit Ministry of Education and Sport Department for Development of Education (ODE) Masarykova 16/V 1000 Ljubljana Příspěvek oddělení: společná odpovědnost členů týmu

Eurydice Unit Scotland International Team Schools Directorate Area 2B South Mailpoint 28 Victoria Quay Edinburgh EH6 6QQ Příspěvek oddělení: Skotské oddělení Ředitelství pro vzdělávání, Skotská vláda

SLOVENSKÁ REPUBLIKA Eurydice Unit Slovak Academic Association for International Cooperation Svoradova 1 811 03 Bratislava Příspěvek oddělení: společná odpovědnost členů týmu; expert: Jaroslav Juriga (Ministerstvo školství Slovenské republiky)

SUOMI / FINLAND Eurydice Finland Finnish National Board of Education P.O. Box 380 00531 Helsinki Příspěvek oddělení: společná odpovědnost členů týmu

86

Eurydice,

EACEA; Eurydice

Formální vzdělávání dospělých: Koncepce a praxe v Evropě Brussels: Eurydice 2011 – 88 s. ISBN 978-92-9201-170-3 (česká verze) doi: 10.2797/57854 (česká verze)

Deskriptory: vzdělávání dospělých, formální vzdělávání, dospělý student, starší student, kvalifikace, uznávání výsledků vzdělávání, modulový kurz, dálkové studium, studijní volno, e-learning, poplatky za studium, finanční podpora, vzdělávání učitelů, střední vzdělávání, vysokoškolské vzdělávání, srovnávací analýza, EFTA, Evropská unie

Formál ál í n vzdě d lávání d osp lých: Koncepce a praxe v Evropě

Recommend Documents