Forenzní psychologie. Vybraná témata. Jan Nevřala

Forenzní psychologie

Vybraná témata

Jan Nevřala

1

Obsah: 1. TEORIE DELIKVENCE A PÉČE O DELIKVENTNÍ JEDINCE .............................................................. 3 2. ZLOČIN A TREST........................................................................................................................................... 5 2.1 ZLOČIN ........................................................................................................................................................ 5 2.2 VINA ............................................................................................................................................................. 6 2.3 TREST .......................................................................................................................................................... 7 2.3.1 Žádoucí důsledky cíle trestu................................................................................................................. 7 2.3.2 Nežádoucí důsledky trestu.................................................................................................................... 8 3. OSOBNOSTNÍ DETERMINANTY KRIMINALITY.................................................................................. 9 5.1 INTELEKT A JEHO PORUCHY VE VZTAHU K TRESTNÉ ČINNOSTI A PORADENSTVÍ ..................................... 9 5.2 CHARAKTEROPATIE A DEFEKTNÍ HODNOTOVÉ SYSTÉMY VE VZTAHU KE KRIMINALITĚ A PORADENSTVÍ .......................................................................................................................................................................... 10 5.3 DYNAMICKÉ PROMĚNNÉ JAKO ZDROJE KRIMINALITY A PORADENSTVÍ ............................................. 10 5.4 PSYCHOPATIE A DALŠÍ PSYCHICKÉ PORUCHY .......................................................................................... 11 5.5 SOCIÁLNÍ PORUCHY, PORUCHY V KOMUNIKACI A PROBLÉMY V MEZILIDSKÉ INTERAKCI A PORADENSKÁ PRÁCE ........................................................................................................................................ 12 5.6 PORUCHY V ASPIRACI A SEBEKONCEPCI .................................................................................................. 12 5.7 ETNODETERMINACE .................................................................................................................................. 13 7. PROBLEMATIKA SOCIÁLNÍ INTERAKCE VE FORENZNÍ PSYCHOLOGII................................ 14 7.1 SYSTÉMOVÉ CHYBY VE VNÍMÁNÍ A POSUZOVÁNÍ DRUHÝCH OSOB ......................................................... 14 7.1.1 Halo efekt – efekt prvního dojmu ................................................................................................ 15 7.1.2 Autostereotyp oproti heterostereotypu ......................................................................................... 16 7.2 PORUCHY V SYSTÉMU OSOBNOSTI JAKO DETERMINANTY CHYBNÉHO VNÍMÁNÍ A HODNOCENÍ DRUHÝCH .......................................................................................................................................................................... 16 7.2.1 Egocentrická orientace osobnosti .................................................................................................... 16 7.2.2 Obranné mechanismy „ega“ (Já) ...................................................................................................... 16 7.2.3 Projekce .............................................................................................................................................. 17 7.2.4 Paranoidní tendence .......................................................................................................................... 17 7.3 SYSTÉMOVÉ CHYBY VE VYHODNOCOVÁNÍ SITUACÍ................................................................................. 17 7.3.1 Chybné „nastavení“(Set).................................................................................................................... 18 7.3.2 Systémové chyby ve vyhodnocování situací ....................................................................................... 18 7.4 FORENZNÍ KOMUNIKACE........................................................................................................................... 19 7.4.1 Psychologické aspekty výslechové situace ................................................................................... 19 7.4.2 Posouzení věrohodnosti výpovědi................................................................................................. 21 8. KRIMINALITA MLÁDEŽE ........................................................................................................................ 21 8.1 TEORETICKÁ VÝCHODISKA ....................................................................................................................... 21 8.2 SPECIFIKA TRESTNÉ ČINNOSTI MLÁDEŽE ................................................................................................. 23 8.3 MLÁDEŽ, DROGY A DELIKVENCE .............................................................................................................. 26 9. PSYCHOLOGICKÁ VIKTIMOLOGIE ................................. CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA. 9.1 TAK ZVANÁ „RIZIKOVÁ ŽENA“ .......................................................CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA. 9.2 OTÁZKY VIKTIMOLOGICKÉ SIGNALIZACE .....................................CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA. 9.3 REAKCE ŽEN NA NÁSILÍ, ZEJMÉNA SEXUÁLNĚ MOTIVOVANÉ NÁSILÍCHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA. 9.4 RAPE SYNDROM (TRAUMA) – SYNDROM ZNÁSILNĚNÉ ŽENY ..........CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA. 9.5 SEKUNDÁRNÍ VIKTIMACE – DRUHOTNÉ PSYCHICKÉ POŠKOZENÍ ..CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA. 9.6 FALEŠNÉ OBĚTI SEXUÁLNÍHO NÁSILÍ A NÁSILÍ VŮBEC ...................CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA. 9.7 PORADENSKÁ PRÁCE S OBĚTMI SEXUÁLNÍHO NÁSILÍ.....................CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA. 9.8 VIKTOMOLOGICKÁ PROBLEMATIKA DĚTÍ ......................................CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA.

2

9.9 FORMY SEXUÁLNÍHO ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ .........................................CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA. 9.10 SITUACE VE KTERÝCH DOCHÁZÍ KE ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ ................CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA. 9.11 RIZIKOVÉ DĚTI A RIZIKOVÉ SITUACE ...........................................CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA. 9.12 DŮSLEDKY ZNEUŽITÍ A MÍRA POŠKOZENÍ.....................................CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA. 10. ŠIKANOVÁNÍ............................................................................................................................................... 28 10.1 AGRESOR, TRÝZNITEL............................................................................................................................. 28 10.2 ŠIKANOVANÁ OBĚŤ .................................................................................................................................. 29 11. LITERATURA ............................................................................................................................................. 31 11.1 DOPORUČENÁ LITERATURA ..........................................................CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA. 11.2 POUŽITÁ LITERATURA...................................................................CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA.

1. Teorie delikvence a péče o delikventní jedince Zdálo by se, že trestná činnost, zločiny a delikvence provází existenci lidstva od samého počátku. Přesto chceme zdůraznit, že delikvence v pravém slova smyslu vzniká až s civilizací, s prvními státními útvary a formulací prvních kodexů – formálně stanovených předpisů a sankcí spojených s jejich překročením. Rozlišení „formálních“ norem, jako vnějšího imperativu (příkazu) různého původu od „neformálních“ norem, které jsou chápány jako něco samozřejmého, jako přirozenou součást sebe a své pospolitosti. Rozdílný vztah k těmto normám implikuje i rozdílné sankce plynoucí z těchto norem. Zatím co deviace neformální normy je jedincem a i jeho okolím brána jako druh osobnostní poruchy a sankce spočívá – samozřejmě v závislosti na míře a závažnosti deviace – spíše v trestech majících psychickou povahu a jsou jedincem silně prožívána, i když se mu zdánlivě nic nestalo (ztráta prestiže, izolace, vyloučení ze společenství, různá prokletí...), na postiženého jedince mají často drtivý účinek, často i smrt. Naproti tomu formální sankce předpokládá, že na jedince je potřeba působit i jinak, nežli pouze „psychickými“ sankcemi a rozvíjí represivní aparát. Zrození formálních sankcí je spojeno se vznikem prvních států a „civilizace“, formulováním prvních kodexů – spojených se jmény zákonodárců, většinou se opírajících o „vyšší“ moc (Chamurapi, Mojžíš atd.). Tyto skutečnosti jsou zřejmě průkazné pro skutečnost, že individuace člověka pokročila natolik, že jsou jednotlivci a sociální skupiny, které se vnitřně neztotožňují či odmítají oficiálně deklarovaný systém hodnot a z nich plynoucích sociálních vztahů, vybočují (jednají vůči němu protichůdně apod.). Zároveň jsou již natolik individuálně

3

utváření a sami se tak chápou, že jenom psychická sankce by je nezdrtila, a proto společnost (či jejich vládnoucí složky) volí další tresty a donucení, jak buď jedince ze společnosti eliminovat, či docílit jeho žádoucí chování (alespoň akomodaci) dle normy. Tato formální pravidla – normy – a s nimi spojené sankce jsou sice spojeny i s morálním (neformálním) odsouzením, ale již na ně nespoléhají ani neaspirují na to, že s nimi budou všichni souhlasit – omezují se na vynucení si jen jejich respektování. Tomu odpovídá i jedna z hlavních právních zásad – neznalost práva (formální normy a s ní spojené formální sankce) neomlouvá. Zákonodárce předpokládá aktivní úsilí a z toho plynoucí osobní zodpovědnost seznámit se se zákonem a s následky jeho nedodržování. Je to zásada jistě ve své obecnosti užitečná a správná, ale má svá omezení. Některé meze jsou zřejmé, např. určitá inteligenční úroveň, věková nezralost apod., ale opatrní by jsme měli být všude, kde zákon přichází do kontaktu s jiným etnikem, které chápe odlišně vztah mezi formálními a neformálními normami (v našem případě Romové, klasický konflikt různých pojetí zákona je v Austrálii a tamních aborginálů). S jistým nadhledem můžeme konstatovat, že ve vývoji různých kodexů, kromě jejich formální a logické vytříbenosti, lze shledat významné posuny v chápání viny a odpovídajícího trestu. Proporční chápání zločinu a trestu jako v podstatě odplaty (zásada oko za oko, zub za zub), tvrdé tělesné tresty navozující utrpení jsou nahrazovány tresty humánnějšími, přihlížejícími nejen k závažnosti přestupku – zločinu, ale i k motivaci trestné činnosti, okolnostem atd. – tedy zvažování individuální viny. S formováním složitějších právních představ souvisí i vytváření specializovaných institucí zabývajících se realizací zákona i výkonu. Trestu a formalizací procesního řízení. V naší kultuře (evropské), je tento pokrok spojen s Římskou a Byzanstskou říší, kde dochází ke konečnému zformování „římského práva“, jež je jedním ze základních zdrojů našeho současného právního myšlení, ne-li evropské civilizace vůbec. Římané nastolují pravidlo, že všichni jsou podrobeni zákonu (odtud představa slepé spravedlnosti), ale zdaleka ne všichni jsou si před zákonem rovni (jiné normy platí pro otroky, jiné pro „cizince“, jiné pro svobodné občany atd.), jež je velmi důležitá pro objektivní výkon spravedlnosti a pro stabilizaci postavení a nezávislost soudce. Nový věk, zejména osvícenectví a francouzská revoluce, nastolují ideu rovnosti před zákonem a postupně ji realizují v právních aktech (Napoleonův kodex). Idea rovnosti a tedy stejného trestu za stejný čin vypadá zdánlivě velmi humanisticky, ale má svá omezení a může se měnit v pravý opak, pokud nepřihlíží k individuálním a sociálním specifikům. To vede k postupnému zapojování i dalších odborníků do problematiky justice a vězeňství – lékařů, psychiatrů, pedagogů a psychologů, kněží apod. Idea sociálního pokroku a rozvoj pedagogiky vede i ke snahám o nápravu odsouzených a snahu o prevenci trestné činnosti a recidivy. Významné je postupné pochopení významu péče o narušenou mládež a její resocializaci (Saleziáni).

4

2. Zločin a trest Dvě polarity, které patří k sobě a jejich sepětí cítíme vpravdě osudově. Ovšem často jde o to, aby k tomuto sepětí došlo i kauzuálně - tj. prakticky aby po každém zločinu následoval trest. Ale pohled na tyto dvě polarity musíme zjemnit a zpřesnit. Především doplnit následovně: zločin----------vina----------trest---------odpuštění Toto schéma je výrazem námi všemi zažívané a uznávané skutečnosti, že zločin vede k mnohostrannému narušení a poškození něčeho, co považujeme za správné či přirozené a co vyžaduje složitou cestu k nápravě, k návratu spravedlnosti, toho správného a přirozeného. Toto schéma také chce upozornit, že se nejedná jen o problematiku právní či jen sociální, ale i hluboce psychologickou a morální.

2.1 Zločin Záměrně užíváme tohoto, spíše beletristického obratu. Je samozřejmé, že vědní disciplíny si vytvářejí vlastní odbornou terminologii. Je zřejmé, že důležité bude rozlišení zločinů podle závažnosti. Obecněji užíváme termínu: Trestná činnost----------přestupek trestný čin--------------------úmyslný neúmyslný Kromě intenzity – závažnosti trestné činnosti, je právě z psychologického hlediska závažné rozlišení na úmyslnou a neúmyslnou trestnou činnost. I když následek může být pro oběť či společnost stejný, to, zda byl spáchán úmyslně či ne, je pro výši trestu, ale i pro posouzení celé osobnosti provinilce, jeho viny a i prognózy jeho nápravy, nesmírně důležité. Bylo vypracováno – zejména v oblasti právní, jemné rozlišení a kategorizace trestné činnosti (různých trestných činů), ale velmi problematické zůstává samo rozhodnutí, co trestným činem je a co ne. Toto je otázka naprosto zásadní, která se může stát osudovou pro konkrétní jedince, ale má i své dopady na společnost jako celek. Vzpomeňme jen na různé totalitní režimy, kde odsuzováni byli nevinní a trestali je zločinci, ale i jemnější rozdíly, např. trestnost homosexuality (u nás donedávna trestná, někde dosud, např. Rusko). Ale i pro nás je aktuální rozhodnout, co je trestný čin, např. v oblasti drog, otázka interrupcí apod. Platí obecné pravidlo, že zákon by měl jako trestný čin postihovat jen takové skutečnosti, které hrubě narušují morální a sociální pravidla, která není možno postihnout jinými sankcemi (viz. úvodní partie) a kterých se dopouští jen menší (mizivá) část společnosti. Jakmile připustíme, že valná část či většina páchá trestnou činnost, pak se nám zákonitě společnost rozdělí na dvě složky – ti co budou ve vězení (lépe řečeno v koncentráku) a ti, co je budou hlídat. A nebo to povede k tomu, že jen někteří budou za svůj čin potrestáni – jiní budou bez trestu, i když ho budou páchat, a to má za následek totální morální rozklad celé společnosti. (Vzpomeňme, 5

k čemu vedl prohibiční zákon v USA po 1. Sv. válce, uvažme, k jakým důsledkům by vedlo, pokud prohlásíme manželskou nevěru za trestný čin apod.) To ovšem neznamená přitakat některým obecně rozšířeným nešvarům, ale nelze je libovolně kriminalizovat. Je možno také říci, že co obslouží a udrží na sociální přijatelnosti morálka a další sociální normy a pravidla, není nutno upravovat zákonem. (Nemá asi cenu přijímat zákon, že při jídle držím nůž v pravé ruce a vidličku v levé.) 2.2 Vina Další člen výše uvedené posloupnosti, který následuje po zločinu (trestném činu), i když ne v každém případě, je vina. Jsou pochopitelně takoví zločinci, kteří tento hluboký vnitřní pocit nikdy nezažili, ale naproti tomu jej pocítí i mnozí, kteří se domnívají, že se mu vyhnou či jej nějak ošidí. Vzpomeňme osudy hrdinů slavného Dostojevského díla, jehož název jsem si dovolil vypůjčit pro tuto kapitolu. Je třeba také upozornit, že pocit viny je širší a zásadnější a netýká se jen trestné činnosti. Často se stává, že jím trpí nezaslouženě i někteří nevinní. Snad nejhlouběji na tuto problematiku nahlédl německý existenciální filosof a lékař – psychiatr K. Jaspers. Ten rozlišuje tyto druhy viny: ♦ trestnou ♦ morální ♦ trancendentální Vina trestná je prožívání spojené s provedením takového činu, za který nesu přímou zodpovědnost, který jsem sám zapříčinil /provedl/, a který překračuje právní a sociální normy takovým způsobem, že za něj mám být souzen a odsouzením potrestán. Po odpykání trestu se mohu tohoto pocitu zbavit. Vina morální je taková, kterou pociťuji, když jsem neudělal vše, co bylo v mých silách (ať z lhostejnosti, lenosti či zbabělosti), abych zabránil zločinu, abych se postavil zlu i za cenu osobního rizika či ztrát. Nejsem sám prvotní příčinou zla (trestného činu), ani jsem k němu aktivně nepřispíval, pouze jsem ho strpěl bez aktivního odporu. Nemohu být viněn z hlediska zákona, ale přece vím, že jsem nedostál jisté mravní metě. Pocity viny, které z toho plynou, mohu prožívat jako jistý stud před ostatními lidmi, jako lidské selhání, které mi mohou ti, co stojí morálně výše, vytknout. Vina trancendentální je spojena s prožíváním pocitů provinění, když jiný trpí a já ne a nemohu mu ani pomoci, jsem vůči zlu objektivně bezbranný. Když někdo vedle mne umírá a není mu pomoci, když lidé někde ve světě trpí hladem, když se někde válčí a umírají nevinní. Pocity spojené s takovými situacemi – zřejmě je neprožívají všichni lidé, ale snad ti citlivější a kultivovanější – nazval Jaspers trancendentální vinou. Jaspers tak reflektoval své pocity a pocity své generace německých intelektuálů po 2. Světové válce. Chtěl se tak vyrovnat s pocity viny (ale jak to tak bývá, těch slušných), které prožívalo Německo. S rozdílnými stupni viny korespondují i odpovídající druhy trestů a nelze je zaměňovat.

6

2.3 Trest Nyní chceme mluvit jen o trestech za vlastní trestnou činnost, ne o morálních sankcích, různých neformálních sankcích či pocitech viny (tak, jak je zvažuje výše uvedený Jaspers). Jak jsme již uvedli, z mnoha důvodů je v zájmu společnosti, aby trestnou činnost páchalo co nejméně lidí a zároveň, aby počet trestaných bal také co nejmenší. Je třeba dělat vše pro to, aby každý trestný čin byl odhalen a potrestán, ale ještě důležitější je dělat takovou sociální a právní politiku, aby bylo co nejméně těch, kteří budou muset být potrestáni. Každý trest odnětí svobody má totiž jak žádoucí, tak nežádoucí důsledky. Žádoucí a nežádoucí nyní nemyslíme z hlediska trestaného, ale vzhledem k celku společnosti a cílům, které sleduje ukládáním trestů odnětí svobody. 2.3.1 Žádoucí důsledky cíle trestu 1) Nastolení spravedlnosti Zní to abstraktně, ale jedná se často o spoustu konkrétních důsledků, jako například zastavit páchání další trestné činnosti, dát každému, co mu patří, nastolit vládu poctivých, potrestat provinilce atd. 2) Ochrana společnosti Tím, že je zločinec ve vězení, nemůže páchat další trestnou činnost, ani k ní nemůže jiné vybízet, být špatným vzorem atd. 3) Prevence další trestné činnosti i jiných potenciálních delikventů Funkce odstrašující – bohužel je velmi často přeceňována, ale jistý význam má. Obava, abych také nebyl trestán, je zábranou v trestné činnosti. Slouží i jako výchovný příklad, jak dopadají ti, co se nechovají, jak se patří. 4) Nahradit způsobené škody Pokud odsouzený sám nemá větší majetek, který by mohl být zákonnou cestou vyvlastněn. Ovšem naděje, že větší škodu může splatit poctivou prací ve výkonu trestu, je spíše marná. Náklady na samo střežení a pobyt ve vězení jsou natolik značné, že spotřebují větší část vězňovy odměny za práci ve výkonu trestu. 5) Náprava jedince a jeho resocializace Již od dob osvícenství je to jeden z hlavních proklamovaných cílů, ale zřejmě nejproblematičtější. Jeho zvládnutí je jednou z hlavních náplní tohoto materiálu, a proto se jím na tomto místě nezabýváme podrobněji. 6) Zbavit odsouzeného pocitu viny a umožnit mu dosáhnout odpuštění Realizace tohoto cíle je rovněž náročná. Vychází z toho, že strádání, které přináší výkon trestu, a frustrace z omezení svobody musí vyvážit velikost trestného činu a újmu poškozených a celé společnosti, alespoň v jisté – rozumné míře. Jiná věc je, že někteří se pocity viny netrápí, někteří předstírají, že se jimi netrápí a jiní předstírají, že pocity viny mají. To vše nepopírá, že takové pocity existují, že trest má umožnit se s nimi vyrovnat, ani ne tak, aby se trestaní cítili lépe, ale aby mohli vést po výkonu trestu „normální“ občanský život. To souvisí i se vztahem společnosti k lidem po výkonu trestu, jak je příjme a jaké podmínky pro další život jim připraví – tj. důležitý aspekt prevence.

7

2.3.2 Nežádoucí důsledky trestu 1) Postižení širšího sociálního okolí postiženého Jsou takoví odsouzení, jejichž uvěznění znamená pro všechny úlevu, ale u mnoha odsouzených – zvláště u nedbalostních trestných činů, trestných činů v afektu atd. – zůstávají po jejich uvěznění lidé, kteří je měli rádi, kteří za jejich trestnou činnost nemohou, a kteří trpí často neméně, než odsouzený sám. Těmto nežádoucím dopadům odnětí svobody se nedá zcela zabránit, ale úkolem sociálních služeb by mělo být je v maximální možné míře omezit. 2) Finanční náročnost výkonu trestu Je bohužel pravda, že vězení je drahý hotel. Samotné náklady na ostrahu, zabezpečení věznice po všech stránkách, nejen proti útěku, ale náročná jsou protipožární i jiná zabezpečení, odborné služby atd. Naproti tomu přínos vlastní práce trestaného je většinou problematický – práce často nekvalifikovaná, mnozí mají zdravotní omezení, mnozí nejsou motivování pracovat. Navíc nelze trestané propustit z výkonu trestu zcela bez prostředků. To by byl totiž nejbezpečnější způsob, jak zajistit jejich další trestnou činnost. 3) Další poškození osobnosti výkonem trestu – prisonizace Často bohužel platí, že zavřeme malého zlodějíčka, propustíme lupiče, zavřeme lupiče, propustíme vraha. Tato okolnost, že se nedaří náprava (alespoň u některých odsouzených), ale naopak dochází ke zhoršování osobnostních kvalit trestaného, je velkým problémem jak teoretickým, tak i problémem sociální praxe. Hlavní výchovná zásada je: pokud možno po dobrém. Ovšem tady používáme represivních opatření, tedy často po zlém. Abychom někoho napravili, měli bychom teoreticky chybujícího obklopit správnými vzory a kladně ho stimulovat, ale my ho obklopíme darebáky. Samozřejmě, nelze to jinak. Většinu trestných činů je možné charakterizovat jako projev jisté neodpovědnosti a trestané by bylo třeba vést k odpovědnému chování. Ovšem samo odnětí svobody a realizace výkonu trestu je spojeno s jistým odebráním odpovědnosti odsouzeného v mnoha běžných záležitostech. Tyto a další paradoxy jsou hlavním problémem penologie – nauky o vězeňství a jsou pochopitelně zdrojem časté prisonizace, zvláště při dlouhodobých trestech odnětí svobody 4) Celospolečenské negativní důsledky Každá represe ve společnosti, a vězeňství k ní nutně patří, má své celospolečenské negativní důsledky. Jednak musí existovat lidé, kteří se represí zabývají. I když jejich povolání je naprosto nutné a má svůj etos, stojí za povšimnutí, že k nim část veřejnosti má rozporný vztah („policajti“, „bachaři“ apod.) Faktem je, že tato povolání často vedou ke specifické profesionální deformaci. Míra represe, kterou musí společnost jako celek vyvíjet proti svým spoluobčanům, je v nepřímé úměře k sociálnímu zdraví této společnosti. Jak patrno, trestat zločince je nutnost, ale je to sociálně závažná činnost s mnoha úskalími a problémy. Chtěli bychom úvodem upozornit jen na několik hlavních zásad. Trest by měl být spravedlivý – přiměřený zločinu, ale i dalším okolnostem. Měl by v odsouzeném respektovat člověka i když dočasně omezeného ve svých právech, neměl by být krutý. To nejen z nějakých abstraktních humanitních ideálů, ale i z čistého racionálního kalkulu. Ukazuje se, že neodrazuje ani tak výše trestu, jako spíš jeho neodvratitelnost (výše trestu samozřejmě s ohledem na jeho spravedlnost – nelze za vraždu někomu říci Ty-Ty-Ty).

8

Výzkumy ukazují, že preventivní účinek má hrozba takovým trestem, kde je vysoce pravděpodobné, že budu dopaden a bezodkladně potrestán. To platí i pro absolutní trest – trest smrti. Ten, kdo si od něj slibuje snížení kriminality, hluboce se mýlí, neboť těm, co vraždí v afektu, těm je to v daném okamžiku jedno. A ti, co vraždu chladnokrevně plánují, počítají s tím, že nebudou odhaleni (pouze na tuto skupinu to může mít do jisté míry preventivní účinek). Nájemní vrahové, ti pouze zvednou taxu a paradoxně některé patologické osobnosti to naopak může i k vraždám povzbudit. Protože trest odnětí svobody má téměř vždy i četné negativní dopady na trestaného, ale i na širší sociální okolí, všude, kde to je možné, bychom měli přitakat alternativním trestům – podmíněné tresty, volné vazby, veřejně prospěšné práce atd.

5. Osobnostní determinanty kriminality

5.1 Intelekt a jeho poruchy ve vztahu k trestné činnosti a poradenství I vysoký intelekt může stimulovat specifický druh trestné činnosti (např. bankovní podvody, počítačová kriminalita, daňové úniky a podobně). Většinou se obejdou bez naší poradenské pomoci, ovšem i oni se mohou dostat do osobních krizí (během výkonu trestu se s ním rozvede manželka, přijde o děti popř. o majetek, …). Budou přístupní racionálnímu působení, budou vyžadovat individuální přístup. Mnohem častěji ale budeme pracovat s jedinci se sníženým či inferiorním intelektem. Nechejme stranou závažnou otázku intelektové hranice trestní odpovědnosti (je to problém speciální odborné posudkové činnosti, hranice je vedena mezi imbecilitou a debilitou, jednotlivé případy je nutno posuzovat individuálně a komplexně), přesto můžeme říci, že se budete často setkávat s případy na hranici trestní odpovědnosti a u mnoha odsouzených (trestaných) budete na rozpacích, zda jejich intelektová úroveň není v rozporu s jejich trestní odpovědností. Jedinci se sníženým nadáním tíhnou k trestné činnosti, která se vyznačuje těmito znaky: a) závislost na jiných, snadná ovlivnitelnost a časté zneužití jinými osobami b) agresivita a bezúčelná tvrdost c) nelogičnost a nesmyslnost (často páchají takovou trestnou činnost, kdy je evidentní, že budou rychle odhaleni) d) častá recidiva, obtížná náprava e) mezi kriminální populací mají nízké postavení – jsou často opovrhováni, pokud jsou tělesně slabí, tak jsou často šikanováni

9

Specifika poradenství Obecně lze říci, že účinné jsou přístupy sugestivní a persuasivní. Namístě je i behaviorální přístup – např. nácvik vhodných forem, režimová opatření. Je třeba vzít v úvahu závislost na okolí. Vhodné je prostředí, které je sociálně přehledné s pevnými zásadami, a které je schopno provádět určitý sociální dohled, ale může i poradit či pomoci potřebnému. (Tomu odpovídá spíše venkov či maloměsto nežli nepřehlednost a anonymita velkoměst.) Lidé se sníženým nadáním jsou často citliví na své sebevědomí, potřebují kompenzovat pocity méněcennosti i často pěstují kult hrubé síly. Mají problémy v jednání s institucemi (úřady), problematický vztah k autoritám bývá na závadu jejich pracovnímu a sociálnímu začlenění. Jsou obecně málo přizpůsobiví, citliví na změny, změna stereotypů je dovede snadno vyvést z míry – potřebují stabilitu a jistotu. U této populace se často setkáme s pologramotností či negramotností a s tím spojenou neschopností vyřídit si samostatně i elementární záležitosti. Problémy lidí se sníženou inteligencí ve vztahu ke kriminalitě se u nás zabýval např. Matualy a Frank – mluví o syndromu defektu soudnosti.

5.2 Charakteropatie a defektní hodnotové systémy ve vztahu ke kriminalitě a poradenství Jedná se o velmi rozsáhlou, vnitřně nekonzistentní a různorodou skladbu většinou těžce narušených osobností. Setkáváme se s touhou škodit lidem, se zlobou, závistí, misantropií, ale i touhou po moci, snahou ovládat jiné, získat majetek jakýmkoli způsobem, snaha vyniknout (Herostratovský komplex). Páchají pestrou trestnou činnost, často bilanční a účelovou, nevyhýbají se ani násilné trestné činnosti. Poradenství bude náročné a jen v některých případech úspěšné. Mělo by vzcházet z těchto zásad: a) je potřeba provést hlubokou analýzu jeho hodnot a individuálních potřeb a rozumět jim b) nabídnout korektivní zkušenost, poznání alternativních hodnotových systémů a výhod pro něj z nich plynoucích c) ukázat možnosti uspokojení jeho ambicí a potřeb společensky tolerovaným způsobem, nabídnout reálnou možnost vertikální sociální mobility pro jeho případ d) úspěšná může být rekvalifikace případně zvýšení vzdělání e) úspěšnost v práci s nimi je závislá na stavu širší společnosti, dodržování zákonných a sociálních norem. Jsou citliví a využívají rozporů v širších hodnotových systémech dvojí morálky; lépe je méně pravidel a norem a zajistit jejich dodržování všemi, nežli nepřehledné množství pravidel a v jejich kontrole a dodržování 5.3 Dynamické proměnné jako zdroje kriminality a poradenství V podstatě každý je potencionálně ohrožen možnou delikvencí, protože všichni máme nějakou motivaci k trestné činnosti. Přesto většina populace (naštěstí) odolá této motivaci a dává přednost motivům morálním či alespoň morálně neutrálním. Přesto jsou některé dynamické tendence (způsoby chování), které nás uvádějí ve zvýšené míře do nebezpečí kriminality. Bývají vyzvedány tyto dynamické tendence: 10

♦ rizikové jednání a upřednostňování nebezpečných alternativ; úzká souvislost se jeví mezi nedbalostní trestnou činností těmito osobnostními rysy (např. nehodovost, ale i úrazovost, nespolehlivost), jako doprovodný rys se jeví i u mnoha dalších druhů trestné činnosti – majetkové, násilné. Je ovšem otázka, jak dalece je tato vlastnost konstituční – vrozená, jak dalece je získaná v průběhu života, např. výchovou. Není jednotný názor v tom, jak dalece je to vlastnost prvotní a zda není zapříčiněna jinými obecnějšími osobnostními vlastnostmi a z hlediska příčinnosti trestného děje je druhotná ♦ vyhledávání extrémních zážitků (tato vlastnost jeví afinitu k vyhledávání drog), sklon k dobrodružství; o této vlastnosti by se dalo říci v podstatě totéž, co o předchozí, nevíme, zda se jedná o samostatnou primární vlastnost nebo zda jde o soubor povrchových rysů osobnosti ♦ hedonistická orientace (požitkářství a nezdrženlivost); takováto motivace může sama stimulovat např. majetkovou trestnou činnost ♦ osobnostní labilita – nedostatečná sebekontrola, impulzivita, afektivní labilita (bude stimulovat jak neúmyslnou trestnou činnost, tak trestné činy v afektu apod.) ♦ odmítání odpovědnosti spojené s externalitní lokalizací kontroly; význam této vlastnosti je zdůrazňován atribučními teoretiky; ukazuje se, že se nejedná jen o účelové odmítnutí odpovědnosti za to, co „jsem udělal“, ale i že tito jedinci chybně vyhodnocují motivaci jiných lidí, jsou „vláčeni osudem“; výzkumy ukazují, že značná část recidivistů vykazuje až extrémní externalitu, zejména odmítání odpovědnosti za vlastní neúspěch a prohřešky Poradenství Zejména tito naši klienti vyžadují zvýšenou opatrnost, klidné, jasné a rozhodné jednání. Je třeba brát s rezervou jejich velké plány a dobré záměry. Dlouhodobá strategie by měla směřovat k vytváření podmínek pro převzetí odpovědnosti sama za sebe. Je to např. jasný režim s pevnými pravidly a předvídatelností důsledků za vlastní aktivity. Vytvářet možnosti, aby mohl zlepšit své postavení vlastní snahou. Větší možnosti jsou právě v postpenitenciární péči a volnějších formách trestu odnětí svobody. 5.4 Psychopatie a další psychické poruchy Psychopatie je stav relativně stálý, snad spjatý s naší konstitucí či biologickou determinací. Psychopatie je spjata s těmi nejtěžšími a často i surovými trestnými činy. Druhou stranou věci je skutečnost, že i dlouhodobý výkon trestu odnětí svobody je spojen se specifickou psychopatizací – prizonizací. V pestré škále psychopatií se nejčastěji setkáte s těmito termíny: asociální psychopatie, agresivní psychopatie, anetická psychopatie, paranoidní psychopatie, kverulační psychopatie a další. Často budete mít dojem, že jde jen o popisné nálepky, které vám nepomohou poznat příčiny a napovědět, jak máte s daným jedincem zacházet. V oblasti poradenství chceme upozornit na nutnou opatrnost při jednání s těmito odsouzenými či klienty. Často jsou nevyzpytatelní a nevypočitatelní, mnozí vypadají důvěryhodně, zcela přesvědčivě přecházejí k naprosto rozporným tvrzením.

11

V práci s nimi jsou namístě i některé averzivní léčebné postupy, medikamentózní zásahy atd. Namístě je dlouhodobé sledování, režimová opatření, i tak jsou však možnosti nápravy omezené (dáno konkrétní podobou poruchy). Vhodný je individuální přístup, najít osobní behaviorální vzorec slučitelnosti poruchy s nároky společnosti. Zejména je to důležité u některých sexuálních deviací sado-masochismu atd. Volba takového prostředí, která umožňuje neškodné odreagování, a jeho úprava (sportovní centra, ale i „erotické salóny“ s nabídkou speciálních služeb). Namístě je i určitý sociální a zdravotní dohled. 5.5 Sociální poruchy, poruchy v komunikaci a problémy v mezilidské interakci a poradenská práce Kdo neumí vycházet s jinými lidmi, navázat s nimi kontakt, říct jim o tom, co od nich potřebuje, získat od nich lásku apod., je často nejen nešťasten, ale mnohé to přivádí i k trestné činnosti. Významné jsou poruchy či absence vhodných komunikačních dovedností, někteří neumějí spisovný jazyk, mluva mnohých je vlastně specifický kriminálnický argot, který je sociálně diskvalifikuje a naopak je specificky začleňuje do kriminální subpopulace. Přemíra vulgarismů ale i poruchy v nonverbálních složkách komunikace (v expresivní složce) může zapříčinit mnoho nedorozumění a i trvaleji handicapovat daného člověka. Absence některých praktických sociálních dovedností – jednání na institucích, telefonování, orientace v písemnostech, vyřizování finančních záležitostí – nedostatečnost v těchto schopnostech a dovednostech se často významně spolupodílí na příčinách trestné činnosti a ještě více je překážkou resocializace. Poradenství může v těchto případech významně napomoci, nemusí jít ani o náročný komunikační výcvik, často stačí naučit některým základním zdvořilostním obratům, nacvičit některé základní sociální situace (např. představit se, požádat o práci a další) a můžeme docílit výrazných efektů. Vhodný je přístup zohledňující celek situace – ve věznici použít civilního oděvu, nácvik hygienických pravidel atd. Specifickými skupinami disponovanými pro problémy v mezilidských vztazích jsou pubescenti a adolescenti a dále staří lidé. Značná část zejména sexuální delikvence těchto skupin vyplývá z jejich sociální izolace či neschopnosti navázat uspokojivé sociální vztahy. Mnohým je třeba objektivně a efektivně napomoci, mít možnost se seznámit a rozumět svým sexuálním potřebám, vytvářet možnosti pro sexuální saturaci i různých sexuálních minorit. Chceme zdůraznit význam celého systému poradenství – manželských a předmanželských poraden, linek důvěry, poraden pro mládež, ale zejména je významná klubová a spolková činnost umožňující realizaci co nejširších sociálních a emočních potřeb. Za pozitivní považujeme i činnost gay-klubů apod. Nic ovšem nemůže nahradit kvalitu mezilidských vztahů, citlivý přístup k druhým, překonání vzájemného odcizení. Nedostatek pozitivních citů a citové odezvy od okolí, nedostatek ocenění a pochvaly vede k tomu, že se člověk smíří s tím, že je neúspěšný a špatný, a podle toho se pak zařídí a chová. 5.6 Poruchy v aspiraci a sebekoncepci Část lidí s neuspokojenými ambicemi, dále ti, kteří žijí a jsou vedeni v představě vlastní výjimečnosti a v následném životě se jim to nepodaří realizovat v potřebné míře. Ti, kteří na sebe kladou nároky, které legální cestou nejsou schopni uskutečnit, ale i různí

12

zbohatlíci, jedinci opájející se vlastní mocí a chtějící čím dál víc. Dá se očekávat majetková trestná činnost, podvody, ale i další kriminální trestné činy. Poradenství Namístě je restrukturace hodnot. Účinné mohou být analytické postupy, analýza osobnosti a její motivace. Korektivní skupinové psychoterapeutické postupy. Diagnostika osobnosti, reálných schopností, ale i poradenství ve smyslu reálných možností, rozvoj dosažitelného osobnostního potenciálu, profesní poradenství, změna životních plánů – reorientace osobnosti. 5.7 Etnodeterminace Tj. romské etnikum, Vietnamci, Ukrajinci a jiní. I když jsme názoru, že etnická příslušnost sama přímo snad nedeterminuje trestnou činnost, je tu množství sociokulturních skutečností, retrostereotypů a resentimentů, které vedou k tomu, že jedinci určitých minorit jsou predisponováni ke specifické trestné činnosti. Vyplývá to z mnoha okolností (zde nebudeme rozebírat), především z jejich nemožnosti reálně se uplatnit legálním způsobem a dosáhnout představovaného sociálního postavení (na tom nic nemění ani fakt, že to objektivně nelze uskutečnit) a podobně. Zvláštní rys spočívá v etnické mafii, kriminalitě celých rodin, absence pocitu viny, rasové momenty atd. Výzkumy ukazují, že v průběhu času se mění etnická kriminalita v individuální (či skupinovou) s tím, že kriminální etnikum se diferencuje na nekriminogenní a na kriminální subpopulaci a etnicita přestává být dominantní příčinou. Poradenství V zásadě umožnit reálnou možnost vertikální sociální mobility: vzdělání, možnost legálního podnikání, účast na státní správě a samosprávě. U dětí se osvědčuje podpora reálné desagregace školství (nevylučuje určitá specifika dle etnika, ale umožňuje a stimuluje reálnou zkušenost s generačními vrstevníky většinového etnika). Vychovat poradenské a sociální pracovníky (či pomocníky z řad laiků) z příslušného etnika. Je třeba počítat s posunem hodnot. Co je lež a co pravda má jiný význam pro ně nežli pro nás, platí jiná pravidla pro to, kdy lhát a kdy mluvit pravdu. U těchto skupin je třeba počítat i s heterostereotypem vůči nám (pokud patříme k většinovému etniku). Je tedy potřeba vytvářet si k nim individuální vztah, protože první dojem, jak na ně působíme, je nepříznivý, očekávají od nás podrazy, berou nás jako své nepřátele. Je nutné postupně si u této subpopulace vytvářet osobité „renomé“. Strukturace této problematiky umožňuje více přístupů, pro srovnání uvádíme ještě výčet hlavních determinant kriminality dle Dobrotky (1972) a Heretíka (1991). Uvedení autoři vypočítávají ty okolnosti, které svědčí pro pesimistickou prognózu recidivy: ♦ primitivní osobnost, oligofrenie ♦ poškození mozku včetně LMD

13

♦ psychopatická osobnost ♦ agresivní, extrémně dominantní a protisociálně impulsivní jedinci ♦ sexuální aberace ♦ egocentrismus – převažující rys a motiv ♦ afektivní nestálost, explozivita ♦ toxikománie ♦ absence kvalifikace, pracovní způsobilost (či spíše nezpůsobilost) ♦ hypotrofie vyšších citů, anetická osobnost, citový chlad (moral insenity)

7. Problematika sociální interakce ve forenzní psychologii 7.1 Systémové chyby ve vnímání a posuzování druhých osob Jako každá práce s lidmi je i tato spojena s jejich vnímáním a posuzováním. Na tomto základě pak vypracováváme strategie jednání s lidmi, odhadujeme jejich možnou motivaci i budoucí jednání. Rozhodující úlohu zde hraje uvědomělá cílevědomá profesionální činnost, ale ta bývá významně ovlivněna mechanismy /automatismy - často v těchto souvislostech užíváme termín stereotyp/, které si přímo neuvědomujeme a bezprostředně je racionálně nekontrolujeme. Právě tyto mechanismy jsou psychologicky zajímavé, ale i důležité, protože významně ovlivňují celý proces hodnocení jiných lidí, a to tak, že je vnímáme a pak i hodnotíme zkresleně. Tyto mechanismy /stereotypie/, o kterých budeme hovořit, mají své psychologické a sociální oprávnění /jinak by patrně ani nevnikly, jsou velmi obecné, projevují se u nás všech/, ale jak platí i v mnoha jiných psychologických oblastech a i všelidských situacích, jsou adaptivní a účelné jen v jisté míře a jakmile ji překročí, stávají se neadaptivními, neúčelnými a mohou být dokonce i škodlivé. Jak tedy vznikly? K jejich detailnímu vysvětlení by bylo třeba sáhnout hluboko do psychologické teorie, ale s jistým zjednodušením můžeme říci, že vznikly jako mechanismy

14

usnadňující činnost psychiky v mezilidských situacích. Tyto mechanismy jsou specifické formy zobecnění minulé zkušenosti a kulturních vzorců. Z jistou nadsázkou můžeme proces vnímání a hodnocení jiných lidí přirovnat k měření /známe termín psychometrie/. Měřítkem, které přikládáme na měřenou realitu /jiné lidi/, je v tomto případě naše vlastní psychika. Jak známo, přesnost měření závisí na přesnosti a spolehlivosti právě toho měřícího nástroje, v psychologii je to celkové psychické zdraví, zralost osobnosti a zkušenosti z práce s lidmi. Chceme ale upozornit, že zkušenost a praxi nelze zaměňovat za léta omylů. Vždy záleží na tom, jak své zkušenosti vyhodnotíme a zpracujeme. To ovšem opět závisí na kvalitách naší osobnosti. 7.1.1

Halo efekt – efekt prvního dojmu

První dojem si vytváříme všichni – nelze jinak, jako mechanismus významně se podílející na chybném posuzování jiných osob je vzpomínán proto, že často tomuto dojmu přikládáme větší význam pro posouzení jiné osoby, než by mu objektivně náležel. A taktéž hodnocení s ním spojené bývá zobecněno a přeneseno na celou osobnost a do dalších situací. Toto vše probíhá do značné míry automaticky /mechanicky/ a tedy neuvědoměle. Položme si otázku, z čeho pramení a jaký má smysl popisovaný mechanismus? Zdroj má zřejmě v hluboce vrozené potřebě po smyslu, potřebě orientovat se v nové situaci, mít jasno, rozumět tomu a z toho vyplývající pocit jistoty. První dojem už ze své podstaty je nutně nepřesný a neúplný, je ukvapený, zjednodušující atd. Prvnímu dojmu podléháme všichni, nejvíce ti, co si myslí, že ne. Před působením tohoto mechanismu nás neuchrání ani psychologické vzdělání /nemluvíme o speciálním tréninku a dalších okolnostech/. Nyní se pokusíme nalézat další determinanty, ovlivňující vytváření prvého dojmu. Obecně se dá říci, že každá psychická vlastnost či rys se nějakým způsobem podílí na hodnocení druhých osob, proto by v této kapitolce bylo možné přepsat celou psychologii. Z tohoto důvodu si nutně povšimneme jen těch nejzávažnějších souvislostí. Jeden komplexní mechanismus se nazývá “implicitní teorie osobnosti“. Jsou to různé názory a představy o psychologických souvislostech, které s psychologií jako vědou nemají nic společného a bývají často velmi bizardní. Vycházejí buď ze zjednodušených či špatně pochopených psychologických zákonitostí, někdy z naprostých hloupostí. Příkladů by bylo možno uvádět do nekonečna, jak je nekonečná sama lidská hloupost, tak jen pár ukázek: nízké čelo = malá inteligence, velký zahnutý nos naopak = velká inteligence. V jemnější podobě to mohou být takováto přesvědčení: pevný stisk ruky značí upřímnou důvěryhodnou osobu, uhýbavý pohled naopak znamená nejistotu, neupřímnost, nedůvěryhodnost. Tím nechceme říci, že si takovýchto projevů nemáme všímat, ale za chybné a neprofesionální považujeme nepřiměřené zobecnění těchto jednotlivých postřehů a na jejich základě ukvapené závěry týkající se osobnosti jako celku nebo některých důležitých vlastností. Ve vyhrocenější a závažnější podobě pak můžeme hovořit o předsudcích, ale o této problematice pojednáváme jinde. Vše, co jsme doposud v této kapitole uváděli, jako by „první dojem“ zpochybňovalo, vybízelo k opatrnosti až k nedůvěře v první dojem vůbec. Je ovšem zřejmé, že první dojem má svůj význam a ten nemusí být jen negativní či zavádějící. Když se nám žena nebo dívka zdá na první dojem krásná, můžeme tomu věřit, ale ani na to není absolutní spoleh, což vám potvrdí manželští poradci, kteří mají zkušenosti s rozvody mladých manželských párů. Jsou objektivní poznatky o tom, které vlastnosti jsme schopni v prvém dojmu (na prvý pohled) posoudit přesně a reálně. (Klasické výzkumy jsou spojeny např. se jmény Backman, Bruner.) Je zřejmé, že relativně objektivně jsme schopni posoudit takzvané vzhledové charakteristiky (od účesu po boty), odhlížíme od individuálních preferencí, další přibližně v tomto pořadí (mírně se liší podle jednotlivých autorů a výzkumů): verbální vlastnosti, motorické,

15

energetické a regulační vybavení, inteligenci, přátelskost-vstřícnost, charakterové vlastnosti. Mechanismy, o kterých hovoříme, se tedy ve svém zkreslujícím efektu uplatňují v opačném pořadí - nejvíce u charakterových vlastností.

7.1.2

Autostereotyp oproti heterostereotypu

Jedná se o další základní mechanismus, který se projevuje ve zkresleném (neobjektivním) vnímání a následném hodnocení druhých osob. Termín stereotyp nás opět upozorňuje, že se jedná o „mechanismus“, tedy automaticky probíhající neuvědomělý proces. Autostereotyp se vztahuje k hodnocení svému a těch, kteří ke mně nějak patří. Heterostereotyp se pak vztahuje k těm druhým – jiným. Zdrojem té jinakosti může být v podstatě cokoliv, často to bývá etnická menšina nebo minorita jakéhokoliv druhu.

7.2 Poruchy v systému osobnosti jako determinanty chybného vnímání a hodnocení druhých Již dříve uvádíme, že objektivní posouzení druhých je odvislé od psychického zdraví posuzovatele. Nyní to budeme specifikovat na některé nejvážnější souvislosti poruch systému osobnosti a chybného posuzování druhých. (Mohli bychom udělat výčet všech možných poruch osobnosti, protože téměř s každou bude spojeno chybné posuzování druhých, tím by jsme přepsali celou psychopatologii a to není náš cíl.) My si všimneme jen těch poruch, které jsou významné z hlediska forenzní psychologie. 7.2.1 Egocentrická orientace osobnosti Neschopnost (či omezená schopnost) vnímat druhého jako svébytnou osobnost jistě zásadním způsobem ovlivňuje objektivitu jeho posouzení a hodnocení. Pravidelně bývá spojeno s podceňováním druhých a s omezenou empatií - vcítění se do nich. Pregnantním projevem tohoto mechanismu je tzv. „Pygmalion efekt“. (Jedinec - většinou osoba v určité převaze, učitel, vychovatel, vyšetřovatel, si toho druhého „přetváří k svému obrazu, či do žádoucí podoby“.) Jelikož se tak děje opět ne zcela vědomě, je objektivní posouzení druhého ohroženo. 7.2.2 Obranné mechanismy „ega“ (Já) Jaký je smysl těchto mechanismů a co vlastně brání? Jak napovídá sám termín jejich účelem je bránit „jádro osobnosti“ (vlastní sebevědomí, sebepojetí, sebehodnocení, sebeakceptaci). Jedná se tedy o mechanismy, které mají svůj přirozený smysl a poslání, ale tam, kde je osobnost posuzovatele nějak narušena (přeceňuje se, jeho sebehodnocení je v rozporu s realitou, či jeho jednání a motivy jeho jednání se ocitají v rozporu s jeho představami o sobě pak nastupují „obranné mechanismy“, které zkreslují realitu tak, aby byla slučitelná se sebeobrazem, který ten,konkrétní jedinec o sobě má. Z toho opět logicky vyplývá, že pokud jsme dravá osobnost, máme o sobě reálnou představu a přiměřené životní

16

plány tyto mechanismy se u nás projevují minimálně a naopak. Těchto obraných mechanismu je spousta bylo jich definováno již více jak sto, my se zmíníme jen o těch nejzávažnějších. 7.2.3 Projekce Tento mechanismus pracuje tak, že tu vlastnost, s kterou nejsme na sobě spokojení a kterou považujeme za tak závažnou, že narušuje naše sebehodnocení (tedy to, co spojujeme s jádrem naší osobnosti, s „egem“), pak tuto vlastnost „promítneme“ (projikujeme) do někoho jiného. Tím se této vlastnosti „zbavíme“ a můžeme si podržet původní sebehodnocení, navíc nám to umožní toho druhého odsoudit a zkritizovat. Mechanismus projekce se často kombinuje s mechanismem „heterostereotyp“. Tím jiným se často stává právě jiná skupina (sociální, věková), nějaká minorita, či etnikum. Nebezpečnost tohoto mechanismu je naprosto zřejmá. Nejenže nám znemožňuje objektivní vnímání a hodnocení těch druhých, ale způsobuje, že je vnímáme a hodnotíme hůře - vidíme na nich špatné vlastnosti, které objektivně nemají. Tento mechanismus významně narušuje jak mezilidské, tak sociální vztahy. Opět se často stává součástí rasových předsudků a postojů. Navíc brání jednici v reálném hodnocení sebe a v sebepoznání.

7.2.4 Paranoidní tendence Jedná se o jev, který již hraničí s patologií, značí určitou „akcentaci“, v horším případě psychopatizaci osobnosti. Pro paranoidní vnímání světa je typické, že vše vnímám a vyhodnocuji jako mně nepřátelské, ohrožující a nebezpečné. (Užíváme také termín úkorné vnímání.) Takový člověk podezírá své spolupracovníky, že proti němu intrikují, pomlouvají ho, nadřízený ho nemá rád, žena mu zahýbá, všichni lidé jsou zlí, kradou atd. Je otázka, kde se tato deformace bere a jak vniká? Pokud pomineme vážné duševní onemocnění (paranoia a paranoidní schizofrenie), bývá spojována s poruchami sebehodnocení, neurotickými poruchami, narušením interpersonálních vztahů, které tato porucha sama výrazně poškozuje. Je zřejmé, že rovněž narušuje objektivní vnímání a hodnocení druhých. Pro nás je důležité, že bývá někdy spojena s jevem, který nazýváme profesní deformací. Paranoidní tendence bývají často součástí profesní deformace těch profesí, které se vztahují k našemu oboru (soudci, policisté, vyšetřovatelé apod.).

7.3 Systémové chyby ve vyhodnocování situací Kromě chybného vnímaní a z něho vyplývajícího hodnocení druhých osob mohou vést některé psychické faktory k chybnému vyhodnocování celých situací. Měli bychom si osvětlit, co rozumíme pod pojmem situace v tomto kontextu. Je to celek skutečností, které jsou jak v kausálním (příčinném) vztahu, tak okasionistickém (příležitostném) vtahu k určitému ději (příběhu). Aby byla situace vymezena, protože „příběh„ může být velmi dlouhý, je to ta část příběhu (etuda), která probíhá v jedněch kulisách. (Odborně používáme termín setting – sensu Barker). Do takovéto situace řadíme nejen zúčastněné osoby: aktéry děje, objekty jejich aktivity, přihlížející, tak předmětné složky děje, časoprostorové uspořádání a zejména příčinné vztahy mezi nimi. Vyhodnocování situací může být ovlivněno

17

mnoha jak subjektivními, tak objektivními faktory (účastník děje, vnější pozorovatel, odborník atd.) My si povšimneme některých obecnějších souvislostí a zákonitostí. 7.3.1 Chybné „nastavení“(Set) Obecně lze říci, že jakákoliv činnost ovlivňuje naše příští aktivity. Obecně jde tedy o získávání zkušeností. My v této souvislosti chceme upozornit, že nejde jen u uložení informací, ale celkové „nastavení“ organismu, jak somatiky, tak i psychiky. Nejedná se jen o vědomé složky psychiky, ale i o nevědomé mechanismy a automatismy. Jde tedy o vysoce účelné a adaptivním mechanismy, ale jako vše za určitých okolností, i ony se mohou stát nejen neužitečné, ale i škodlivé. (Jako příklad působení těchto mechanismů uvedeme jeden klasický experiment: výzkumník vkládal pokusné osobě do ruky stále větší a těžší závaží, po několika aplikacích použil sice větší závaží nežli předešlé, ale z umělé hmoty a tudíž mnohem lehčí. Povrch závaží byl ovšem upraven k nerozeznání od předešlých. Ruka pokusné osoby se „automaticky„ vyšvihla nahoru. Chceme poukázat na to, že nejde o pouhé očekávání, ale o celkový stav nastavení – „zameření“ organismu.) Kdy se tyto mechanismy mohou negativně uplatnit v naší činnosti? Začněme třeba u paměti. Asi všichni jsme si zažili zkušenost, že si nemůžeme vzpomenou na něčí jméno. Snažíme se je vybavit - vzpomínáme vždyť to bylo “nějak“ na „K“, probíráme všechna možná jména na Ká a nic. Časem nám jako bleskem prošvihne hlavou vzpomínka - vždyť je to „Helena“. Naše chybné zaměření nám ztížilo vybavení určité pamětní stopy. Jakou roli to může hrát v práci vyšetřovatele si každý jistě dovede představit. Nebezpečnost jejich působení je akcentována tím, že vyslýchaný, který se takto mýlí ve své snaze si na něco vzpomenout, to dělá upřímně a svědomitě, tudíž působí důvěryhodně. Ale tyto mechanismy se uplatňují i v komplexnějších situacích. Na základě určitých analogií si vyšetřovatel vytvoří určitou verzi případu a aniž by si toho byl vědom, zaměřuje se na ty skutečnosti, které tuto verzi podporují a často opomíjí ty, které by ji mohli zpochybnit. V oblasti vzdělávání pro tyto skutečnosti užíváme termín „negativní transfer“. Je otázka, jak mu předcházet. V oblasti vzdělávání se postupuje tak, že se hledají nejen shody a podobnosti mezi jednotlivými případy, situacemi, úlohami atd., ale i rozdíly. (V pedagogice se užívá termínu „diferenciační učení“, v psychologii známe metodu „protipříkladů“). Ve složitějších případech je dobré, když náš postup zkontroluje někdo “nezaujatý“ (vyšetřovatel a analytik). 7.3.2 Systémové chyby ve vyhodnocování situací Budeme vycházet z výzkumů tzv. atribučních teoretiků. Tito výzkumníci navazovali na kognitivistickou psychologii a snažili se ojasnit rozumové strategie, které používáme při vyhodnocování a orientaci v nových situacích. Již Osgood a Tanennbaum dospěli k názoru, že při setkání s novou skutečností (situací, osobou, věcí), nejprve vyhodnotíme zda se jedná o skutečnost dobrou či zlou, dále vyhodnotíme, zda je to silné či slabé a zda aktivní či pasivní. Na základě této bilance se pak zachováme jistým způsobem. Podle uvedených teoretiků se ani tak nejedná o vědomý racionální kalkul, ale spíše v nás hluboce výchovně a kulturně založený mechanismu pro rychlé vyhodnocení nejen nových situací, ale jde zde i o určitý výchozí základ - nejobecnější východisko - od kterého se odvíjí další vyhodnocování těchto skutečností. Pomůžeme si příkladem: lékař nám oznámí, že jsme nemocni. To je nepochybně zlá zpráva (zlá skutečnost). Dále se asi budeme zajímat, jak je tato nemoc závažná (tedy jak je silná či slabá), dále jak akutně nás ohrožuje (akutní, chronická, latentní), tedy jak je aktivní či pasivní. Na základě těchto basálních skutečností se pak zařídíme. Ještě jeden příklad. Velmi

18

obecná situace – potřebujeme pomoc. V naší blízkosti je člověk, který k nám má příznivý vztah, (skutečnost jistě dobrá), ale bude záležet na tom, zda nám pomoci může či ne (jak je slabý či silný), dále bude záležet na tom, zda nám pomoci chce, zda je zvyklý aktivně pomáhat či ne. Další atribuční psychologové (Kelly, Rotter, Ross) rozvíjejí problematiku vyhodnocování situací. Abychom porozuměli jejich přístupu, musíme si objasnit hlavní pojem, se který pracují. Je to tzv. „Základní atribuční soud“, nebo také centrální soud. Tento zákon nám říká, že příčiny dějů můžeme lokalizovat (umísťovat) buď do aktéra (ten, který určitou činnost aktivně vykonává), to je tzv. internalitní neboli vnitřní lokalizace kontroly, a nebo do objektu, na který se působí – tzv. externalitní lokalizace kontroly. (Někteří jedinci systematicky přeceňují internalitní strategie - jsou to jedinci s vnitřní kontrolou, jiní naopak externalitní strategie - jedinci s vnější kontrolou. Je tak možno i jednotlivce typologizovat, tyto typologie mají význam pro kriminologii a my o nich pojednáváme jinde.) Pro námi sledovanou oblast mají význam některé další atribuční soudy či zákony: “Základní atribuční omyl“ (dle Rosse), který říká: “Pokud pozorujeme nějaký děj, máme tendenci přeceňovat vnitřní motivy a pohnutky aktéra oproti vnějším okolnostem a dalším skutečnostem.“ Jedná se o situaci velmi obecnou, která se pravidelně vyskytuje v práci mnoha vyšetřovatelů, soudců, samozřejmě svědků atd. Například pokud jsme svědky automobilové nehody, kdy řidič srazí chodce, máme tendenci vidět příčiny, motivy a i vlastní zavinění na straně řidiče. Samozřejmě zkušený profesionál této tendenci nemusí automaticky podléhat, ale i na něj působí a rozhodně s ní musí počítat u svědků (máme na mysli takové, kteří se snaží situaci objektivně vylíčit). „Zákon odečtu“ (tzv. discoutink princip) říká, že z celé třídy možných příčin jedinec „úsporně“ vybírá jen omezený okruh, pokud možno co nejmenší, který mu umožní vysvětlit či porozumět danému chování.“ To se jeví rozumné. V čem je tedy problém? Dané chování totiž může stejně dobře vysvětlit jiný řetězec příčin. V soudní praxi je to někdy problém uzavřeného kruhu nepřímých důkazů. Nezkušený vyšetřovatel má někdy tendenci uspokojit se nalezením dostatečného množství důkazů k usvědčení pachatele či domnělého pachatele, ale je třeba nalézt a zabezpečit všechny relevantní důkazy, ať svědčí ve prospěch naší verze nebo proti ní. Podle „Zákona kovariance“ je účinek přisuzován příčině, která je přítomna v okamžiku objevení se účinku. Opět tomu tak nemusí být vždy, řetězec příčin může být složitější. Bezprostřední příčina také nemusí být ta nejzávažnější.

7.4 Forenzní komunikace Forenzní interakce je v mnoha aspektech situací komunikační. Má dvě základní podoby, a to je: rozhovor a výslech. Forenzní rozhovor nese prakticky všechny znaky rozhovoru pracovního či služebního a my se jím nebudeme hlouběji zabývat. Specifikum komunikační interakce z hlediska forenzní psychologie je výslech. Budeme se jím zabývat jen z hlediska psychologického. Nepůjdeme do speciální terminologické problematiky, výslechové taktiky apod. 7.4.1

Psychologické aspekty výslechové situace

Na rozdíl od klasického rozhovoru rolové postavení jednotlivých aktérů není rovnocenné (nemají rovnou možnost určovat tematiku a samotný průběh této komunikační 19

situace). Ten, kdo výslech vede (vyšetřovatel, státní zástupce, soudce) má řídící postavení. Samozřejmě významně záleží na postavení vyslýchaného – podezřelý, obviněný, svědek, poškozený, znalec popř. právní zástupce. Pochopitelně zásadně rozdílný postup bude ve vztahu k obviněnému a ve vztahu k poškozenému, kdy vyšetřovatel musí mít na zřeteli šetrný postup, který by dále nepoškozoval postiženého. Podrobněji o tomto viz kapitola o sekundární viktimaci. Všimneme si některých obecných zákonitostí a odhlédneme od individuálních aspektů výslechové situace a jejich specifik (např. výslech dítěte – měl by se odehrávat za účasti zákonného zástupce a dětského psychologa, nebo výslech starého člověka). Hlouběji se zabýváme těmito vztahy v kapitole Ontogenetický přístup v kriminologii. Forenzní komunikaci můžeme chápat jako speciální aplikaci teorie sociální komunikace. V oblasti sociální komunikace rozeznáváme dva základní komunikační systémy (způsoby komunikace): expresivní komunikační systém, někdy nepřesně nazývaný „neverbální“, a dále sémantický komunikační systém, někdy nazývaný „verbální“. Co vše patří do sémantického komunikačního systému je zřejmé. Kromě běžného verbálního sdělení tam patří: písemná komunikace, využití speciální symboliky (např. matematické, chemické, dopravní značky atd.). Do expresivní komunikace naproti tomu patří zejména různé somatické projevy (např. potní reakce, mimika, gestikulace, formy očního kontaktu, pohyby těla – doteky nebo pózování, důležité je také prostorové uspořádání, tj. pohyb v prostoru atd.). Do této oblasti expresivní komunikace také řadíme fonetickou stránku verbálního projevu, někdy nepřesně nazývanou paralingvistické projevy. Pro oblast forenzní psychologie je zvlášť důležité uvědomit si vztah mezi oběma výše zmíněnými komunikačními systémy. S určitým zjednodušením můžeme říci, že sémantický komunikační systém se týká toho, co dotyčný říká a expresivní se vztahuje k tomu, jak to říká. Pro vyšetřovatele je zvlášť důležitý soulad (odborně bychom řekli konzistence) mezi oběma komunikačními systémy. Je třeba si uvědomit, že expresivní komunikační systém je obecně pod menší volní a racionální kontrolou a více podléhá emočně vypjatým situacím. Tím je dáno, že často nám takto o sobě vyslýchaný prozradí víc nežli v oblasti sémantického sdělení. Při určité citlivosti nás upozorní, že právě tomu, co nám sděluje sémanticky (verbálně), nemáme věřit. Teď by se nabízela otázka, jak to tedy poznáme. A tady vás asi plně neuspokojíme. Poznat to totiž není jednoduché, závisí to na zkušenostech a také na osobnosti vyslýchaného. Existuje sice spousta rad a návodů (můžete se o nich poučit v populárně-vědní literatuře), ale bohužel nejsou příliš užitečné. Máme namysli například poznatky typu: kdo klopí zrak, je nejistý a submisivní; pokud uhýbá zrakem, tak před námi něco skrývá a zatajuje; zadrhávání v řeči, breptání naznačuje opět, že něco zatajuje, nemluví pravdu; třes rukou a neklid celého těla prozrazuje nejistotu, zatajování popřípadě nepravdivé údaje. Ale jak tušíme, všechny tyto znaky (indicie) jsou velice nespecifické. Výslechová situace je pravidelně stresová a emočně vypjatá a tyto znaky se často projevují i u osob nevinných, u osob, které s námi chtějí upřímně spolupracovat. Naproti tomu někteří profesionální darebáci (zkušení recidivisté) mají tyto projevy natolik zvládnuté, že působí věrohodně, dokáží se nám dívat zpříma do očí. Nejlépe dokáží lhát pak ti, kteří ovládají zvláštní dovednost, a to, že své lži sami uvěří a pak ve své výpovědi, i když je nepravdivá, působí naprosto konzistentně a přesvědčivě. Není tedy jednoduchý návod, jak se v této problematice orientovat. Rozhodující je přístup vyšetřovatele, aby dokázal nevinného popřípadě oběť zklidnit a získat jeho důvěru a naproti tomu pachatele zneklidnit, argumentačně ho přesvědčit, že se svou lží nemá naději. Vyhodnocení somatických a fyziologických reakcí se využívá v tzv. lžidetektorech. Z hlediska forenzní psychologie tedy musíme zdůraznit zejména faktor přípravy na konkrétní výslechovou situaci včetně studia dostupné dokumentace, zejména budou důležité znalecké posudky z oblasti psychologie a psychiatrie při případné předchozí trestné činnosti.

20

Velký význam má také dodatečné zhodnocení výslechové situace, kdy pro vyhodnocení expresivních projevů je důležitý jejich videozáznam a zvukový záznam. Při náročnějších výslechových situacích by výslech měl skrytě sledovat další vyšetřovatel (analytik), který se bude zaměřovat právě na nesoulad sémantických a expresivních projevů. Forenzní psychologie nás také upozorňuje na závažnost prostorového uspořádání, vzdálenosti mezi vyšetřovatelem a vyslýchaným, pohyby v prostoru. Významné jsou samozřejmě i expresivní projevy vyšetřovatele samotného, světelné uspořádání prostoru, vybavení místnosti atd. 7.4.2

Posouzení věrohodnosti výpovědi

Jedná se o problematiku rozsáhlou, speciální a my se jí v této souvislosti jenom dotkneme (návaznou problematiku řešíme v kapitole Viktimologie v části o falešných obětech). Věrohodnost dané osoby můžeme rozdělit na obecnou a specifickou. Obecná věrohodnost je dána takovými faktory, jako je věk, inteligence, odbornost, znalosti atd. Specifická věrohodnost souvisí se zainteresovaností dané osoby na případu, její motivací k výpovědi, vzájemnými vztahy mezi zainteresovanými jedinci (např. vztahy příbuzenské), s psychickým stavem v době, kdy probíhá posuzovaný děj. Posouzení věrohodnosti výpovědi konkrétní osoby je spíše otázkou znaleckou a ani ti se někdy nedoberou pravdy. Třeba tzv. bájná lhavost působí naprosto přesvědčivě a bez dlouhodobějšího sledování, opakovaného šetření se ani odborník-specialista někdy nedokáže vyhnout omylu.

8. Kriminalita mládeže

8.1 Teoretická východiska Teorií delikvence je spousta, s určitým nadhledem je můžeme rozdělit na ty, které situují rozhodující determinanty do systému rodiny včetně hereditárních faktorů, a na ty, které hledají rozhodující faktory ve sféře enviromentálních vlivů, zejména sociálních. Nejnovější pojetí vyzvedávají z bezbřehé sféry těchto determinant tzv. sociální sítě. Je evidentní, že každý badatel v oboru uvažuje vliv obou uvedených faktorů (často mnohem podrobněji členěných a specifikovaných), ale pravidelně dojde k přesvědčení o převaze buď těch či oněch faktorů. Závisí také na tom, jaký věk zkoumá ten který autor, a z jakých teoretických koncepcí vychází. Badatelé zkoumající nezletilé delikventy a predelikventní mládež obvykle zdůrazňují vliv rodiny. Výzkumy zaměřené na adolescenty zdůrazní spíše vliv vrstevnických vztahů. Zejména anamnesticky zaměřené výzkumy recidivistů naleznou pravidelně disfunkční rodinu. Je možno doložit, že většina autorů (přes výše zmíněná omezení) dochází k názoru, že rozhodující význam pro vznik kriminality má rodina. Máme na mysli kriminalitu jako „sociální jev“, tj. kriminalitu primárně determinovanou sociálně a kulturně, přičemž rodinu chápeme jako součást systému kultury. Nebudeme se zabývat kriminalitou spojenou s těžkou

21

psychopatií, sexuální deviací, hlubokou poruchou afektivity a impulsivity apod. I když i tyto projevy podléhají sociálním a kulturním vlivům. Našim teoretickým východiskem je, že rozhodující vliv na takto vymezenou kriminalitu (bude třeba vymezit podrobněji) má právě ta síť vztahů, do kterých jedinec vstupuje, a podíl rodiny je ve většině výzkumů podceňován. Hlavní teoretická námitka proti takovémuto pojetí: spojení krize rodiny s nárůstem uvedeného typu kriminality. K pojmu „krize rodiny“. Domníváme se, že se jedná opravdu o krizi daného (současného) typu rodiny. Co tím myslíme? Párové soužití muže a ženy plus děti - jako „tradiční“ (spíše autoritativní, tak demokratický, jak s prvky patriarchálními, tak matriarchálními). Tento typ rodiny je opravdu v krizi, tato krize není nahodilá, je zákonitá. To, že je to typ velmi starý, neznamená, že je věčný. Jeho krize je tedy objektivní a spojovat kriminalitu primárně s ní by bylo fatalistické. Model multikulturální demokratické společnosti implikuje i relativní rovnocennost různých kulturních vzorů partnerského soužití. (Aktuální je legislativní boj o určité „nestandardní typy manželství“, přičemž některé z nich jsou již reálně praktikovány.) Co vede část odborné veřejnosti k pochybám o přímé kauzální vazbě mezi dysfunkčností rodiny a kriminalitou? Je to jednak zkušenost o pevných rodinných vazbách včetně emočních vazeb mezi částí kriminální klientely, můžeme dokonce konstatovat, že část (jistý druh) rodin, která splňuje všemožná kritéria funkčnosti (vnitřní koheze, vzájemná emoční podpora apod.), přímo determinují (podmiňují) kriminalitu alespoň některých svých (většinou všech) členů. Naproti tomu je evidentní, že většina jedinců, kteří prošli rodinnou krizí, či vyrůstali v rodině nějakým způsobem dysfunkční, je nekriminogenní. Samozřejmě statisticky založené výzkumy zkoumající vztah mezi dysfunkcí rodiny a výskytem kriminality dojdou k statisticky významným vztahům či rozdílům, ale povětšinou jsou to výzkumy typu „je lépe být zdravým a bohatým než-li chudým a nemocným“. V podstatě stejně významné výsledky dosáhneme při sledování vztahu mezi některými nemocemi, průměrnou délkou života a kriminalitou. Je zapotřebí, alespoň rámcově vysvětlit, co rozumíme „sítěmi vztahů“ (Social Net Work). Vycházíme z teorie J. S. Colemana (l99O), J. Fielda (l997), W.Buikhuisena (1988), R. D. Putmana (1988) aj. Těmito sítěmi vztahů se myslí zejména společně sdílené normy, hodnoty a vztahy vzájemné důvěry. Na první pohled se zdá, že nejde o nic nového, co by nebylo popsáno teorií sociálních skupin, interpersonálních vztahů apod. 0no opravdu nejde o „něco“, co by bylo naprosto neznámé, co by bylo spojeno s objevem zcela neznámých sociálních skutečností (ve společenských vědách to je možné velmi zřídka), jde spíše o nový akcent a netušené souvislosti jevů již známých. Jde o nové vidění významu vztahu, které jsou „napříč“ klasickými sociálními skupinami, překračují hranice pracovních kolektivů daných běžnou kooperací, nejsou přísně determinovány sociálně. Solidarita, kooperace, důvěra, konkurence, nepřátelství jdou napříč sociálnímu rozvrstvení. Jak vznikají a jak se jedinec do těchto sítí začleňuje? První daností je rodina (tady hned vidíme, že teorie rodina versus sítě vztahů nejsou čistě kontradiktorické), je to postavení rodiny, její sítě vztahů, kontakty apod. Systém vzdělávání a naše úspěšnost, neformální postavení v něm. (Do tohoto systému nás opět uvádí rodina, ale náš úspěch a začlenění do něho ve značné míře závisí na nás samotných.) Vztahy, které se vytvářejí v tomto systému, zejména od pubescence až po dospělost v trvání 7 - 12 i více let, jsou velice významné a přetrvávají značnou část života. Další determinantou pro vytváření sítě vztahů jsou topologické aspekty, „místo původu“, kamarádství z dětství, společné reminiscence, etnické a kulturní determinanty. (Zde musíme poukázat na propojenost všech těchto determinant, samozřejmě rodina a její postavení významně určuje, kde budu bydlet, kde bude situována moje škola.) Ale tato

22

determinace není absolutní a konkrétní subjekt si vždy vybírá z nabídky možností, které mu dané místo umožňuje, a je třeba uvést, že s osobní vyspělostí se tato výběrovost zvyšuje (až po využití internetu). Využití volnočasových aktivit - sport, zájmy, koníčky, specifické zájmy - drogy, sexuální orientace. Zúročení generačních kontaktů z těchto aktivit v dalších oblastech je nedocenitelné. Profesní a zaměstnanecké aktivity, včetně finanční provázanosti. Začlenění do nich vyplývá z předchozích aktivit a úspěšnosti v nich včetně zapojení do uvedených sítí, profesní kariéra neodvisí jen na individuálních schopnostech a pracovním úsilí (motivaci), ale i na vzájemné podpoře a kooperaci. Tyto vztahy jsou často rozdílné od oficiálních organizačních a funkčních vztahů. Nemají charakter čistě neformálních vazeb (je to jakýsi hybrid obého). Důvěra v oblasti osobní má za následek (je od ní odvozena) i důvěru informační, finanční a celkově společenskou. Na profesní aktivity navazuje zapojení do aktivit mající ráz charitativní, obecně záslužný (spolky, zastupitelské orgány). Propojení v nich je často afinní k mocenským strukturám. To vše vytváří sociální kapitál (Colleman, Field) - komplement finančního kapitálu Nyní se vrátíme k tomu, co uvádíme výše, že nejde o radikální kontradikci v obou pojetích (východiscích), ale spíše o důraz na jevy, které nabyly nového významu a jiného kontextu. Je evidentní, že tyto sítě ve značné míře vyrůstají z rodinných zdrojů a tradic, a že dokonce rodina zůstává po celý život jejich významnou součástí (ale také pouze součástí a jednou ze složek). Nabízí se otázka, proč toto vyzvedáme, právě ve vztahu ke kriminalitě (zejména kriminalitě mládeže)? Domníváme se, že tento soubor proměnných (sítě vztahů) lépe vysvětluje vznik typické kriminality mládeže v současnosti, v poreformních demokraciích. Dává pochopit tak rozmanitým jevům, jako je kriminalita determinovaná rodinou, kriminalita členů funkčních rodin, etnicky a kulturně determinovaná kriminalita a dávat je do smysluplných vztahů. Umožňuje hlouběji pochopit analogie působení těchto sítí v kriminálních (kriminogenních) společenstvích a ve společenstvích nekriminogenních, včetně nebezpečí určité vratké rovnováhy (či nerovnováhy), kdy se mohou prolnout, či zvrátit kriminální v nekriminální a naopak. Otázky klientského kapitalismu u nás. Pochopení významu této sítě vztahů umožní i racionální a cílená sociální a jiná opatření. Důraz na rodinu je vlastně jen skrytá rezignace politických a decizních struktur na řešení problémů. Je to útěk k moralizování.

8.2 Specifika trestné činnosti mládeže Mezi nejčastěji páchanou trestnou činnost predelikventů a delikventů patří krádeže. Predelikventní, delikventní mládež jako nejčastěji páchanou trestnou činnost uvedla krádeže (32%), následuje šíření toxikomanie (13%), vloupání a poškozování cizí věci (12%). Bližší údaje tab. č. 1

23

Tab. č. 1

Struktura kriminálních deliktů

Trestný čin Krádež Vloupání Poškozování cizí věci Porušování dom. Svobody Padělání a pozměňování Prostituce Ublížení na zdraví Výtržnictví Vydírání Přepadení Přechov. a překupnictví Dopravní nehody Nedovolená výroba Šíření toxikomanie Nedovol. Ozbrojování

Celkem 29 11 11 1 1 5 5 8 1 1 3 1 1 12 2

% 32 12 12 1 1 5 5 9 1 1 3 1 1 13 2

Zajímavý bude pohled na příčinné faktory spáchání trestného činu predelikventů a delikventů. Nejčastější příčinu ve spáchání svého trestného činu vidí predelikventi, delikventi ve finanční stránce (28%), nudě (11%) a nátlaku party (10%). Bližší údaje v tab. č. 2 Tab. č. 2 Příčina spáchání trestného činu Příčina Finance Agresivita Hádky, bezohlednost Záškoláctví Agrese vůči kamarádům Problémy s chováním Problémy s policií Alkohol, drogy, kouření Útěky z domova Časté stříd. sex. partnerů Nátlak party

Celkem 27 8 1 2 1 4 1 6 1 3 10

24

% 28 8 1 2 1 4 1 6 1 3 10

Odmítnutí party Nepřijetí okolím Nuda Jiné názory Potřeba odlišení je to můj život Provokace Nenávist k lidem jiné barvy pleti

1 1 11 5 3 1 9 3

25

1 1 11 5 3 1 9 3

Již zběžný pohled na získané výsledky vede ke zjištění, že konkrétní data poskytují jen částečně oporu pro teze nastíněné v teoretickém úvodu. Ukázala se velká obtížnost zejména v uchopení „virtuální reality“, tzn. toho, co nazýváme situační faktory, sítě vztahů, vliv vrstevníků atd. Použitá statistika popisná a základní parametrická neumožnila hlubší vhled do problémů. Naměřená konkrétní data nám často nerozlišují mezi delikventní resp. predelikventní populací a populací srovnávací. Větší frekvence statisticky významných rozdílů měřených v F-testech naznačuje, že by bylo vhodné jemněji třídit obě dvě populace. V další fázi tohoto výzkumu budeme dále analyzovat tyto rozptyly a použijeme vztahovou analýzu. 8.3 Mládež, drogy a delikvence Faktory, které vedou ke vzniku, udržování, eventuelně ukončení drogové závislosti, jsou ve složitých vzájemných příčinných interakcích, jejichž předivo lze nejen v jednotlivých případech, ale i obecně těžko rozpoznat. Problém vzniku a rozvoje drogové závislosti po setkání s návykovou látkou se pokusil řešit van Dijk svou koncepcí čtyř toxikomanických bludných kruhů, a to farmakologického, fyziologického, psychického a sociálního. Za hlavní příčinu vzniku bludného okruhu považuje výrazný nepoměr mezi slabým „Já“ závislého a silným spouštěcím činitelem a účinkem drogy. Užití drogy vede přes změny metabolismu (u farmakologického kruhu), poškození mozku a následné oslabení „Já“ (u fyziologicko-psychického kruhu), alteraci emočního stavu (u psychického kruhu) a sociální následky jako konflikty, stigmatizaci apod. (u sociálního kruhu) ke zvýšení potřeby drogy, k poklesu odolnosti vůči droze a k identifikaci se sociální rolí toxikomana s následnou neschopností tyto bludné kruhy přerušit. Konkrétně: farmakologický bludný kruh – užití drogy → změny metabolismu (tolerance, abstinenční syndrom) → zvýšení potřeby; fyziologicko-psychický bludný kruh – užití drogy → poškození mozku → pokles schopnosti regulace a integrace → pokles síly „Já“ → pokles odolnosti vůči droze; psychický bludný kruh – užití drogy → nepříjemné pocity (vina, hanba), infatomimetické účinky (regrese, převaha principu slasti a primárních procesů) → zvýšení potřeby; sociální bludný kruh – sociální kontext úzu → sociální následky (napětí, konflikty, stigmatizace, stereotypní chování, kriminalita, izolace) → zvýšení potřeby, identifikace s rolí závislého. Poslední článek vždy působí zpětně na první (Netík a kol., 1991). Další podnětný pohled na problematiku vzniku drogové závislosti lze spatřovat ve vzájemné interakci hlavních čtyř faktorů. Těmito faktory jsou droga, osobnost (organismus), sociální prostředí a pohnutka. Různé drogy u různých lidí působí intoxikaci s různými prožitky. Do reakce mezi drogou a organismem vstupuje totiž mnoho proměnných veličin. A to ze strany drogy (např. množství, chemická čistota, přítomnost dalších látek) i ze strany organismu (celkový stav před intoxikací, únava, nevyspalost, výchozí nálada aj.), důležité jsou i vlivy prostředí, ve kterém k intoxikaci dochází. Organismus může v podstatě reagovat pokaždé jinak.

Strategie jak zacházet s agresivitou: Agresivita je standardní složkou výbavy osobnosti a je třeba se s ní naučit zacházet jak u sebe sama, tak i u jiných. Agresivita může plnit jak pozitivní, tak negativní sociální cíle, ale je to ta složka naší osobnosti, na kterou musíme být opatrní a šetřit s ní. Agresivita – jako vrozená - citlivě reaguje na rovněž vrozené signály a „klíče“, které „otvírají“ agresivní odpovědi. Nacházíme je i u nám blízkých zvířat, zajímavě nás s nimi spojují a napomáhají nám jim porozumět (těm agresivním signálům, zprostředkovaně zvířátkům a konec konců i sobě). Jsou to: a) výhružné postoje, gesta, včetně mimiky obličeje, stisknutí zubů, sevření pěstí, stažení obočí. b) významný je „oční kontakt“ – způsob výměny pohledů, upřený pohled, „výhružný“ pohled. Naproti tomu sklopení zraku, „přátelský“ pohled. Pohled plný pokory agresivitu tlumí. c) Agresivitu výrazně vyjadřuje proxemické chování (prostorové chování), nebezpečné přibližování se, překročení určitých hranic, nedodržení prostorové distance atd. Agresivitu může navodit i odmítnutí některé formy prostorového kontaktu, odmítnutí podání ruky, doteku, uhýbání apod. Agresivitu naopak tlumí ústupové chování, vzdálení se, nabídnutí či strpění určité formy prostorového či tělesného kontaktu. (nabídnutí ruky ke smíru, vstřícný dotek na rameno, poplácání po zádech apod.) d) Agresivitu povzbuzují či tlumí i některé somatické reakce navozující „pachové“ (čichové) změny. Tyto reakce jsou ve světě zvířat naprosto zřejmé, ale u lidí jsou podceňovány, přesto hrají důležitou, zejména nevědomou úlohu. Zblednutí či zčervenání (útočné zrudnutí), potní reakce (jiná je strachová a jiná agresivní – zlobná). I další reakce úzce souvisí s agresí – vylučování moče, trávicí pochody, hormonální změny. Tyto reakce se velmi těžce ovládají, ale chceme upozornit, že jsou ovlivnitelné hygienou (všimněte si, jak neblaze působí v mezilidské interakci např. pach z úst), použitím vhodné kosmetiky a různých vůní. Zatím jsem upozornil jen na ty souvislosti agresivity determinované biologicky a společné se zvířátky – proto kontakt se zvířátkem je i pro dítě důležitý k porozumění a zvládání agresivity. Chceme v této souvislosti upozornit ještě na jeden důležitý moment zvládání a ventilace této agresivity – ritualizaci. Příroda účelně nahradila boj ve vzájemných vnitrodruhových, ale částečně i mezidruhových střetech ritualizovaným střetnutím (s přesnými pravidly), které minimalizuje možnosti vzájemného zranění a přitom umožní jednomu zvítězit, a poraženému „důstojně“ odejít, či vyrovnaným soupeřům ukázat co dovedou a jak jsou dobří aniž si ublíží. Lidské chování některé prvky přejalo a vybudovalo si vlastní analogy. jE jich možno využít (zvláště u dětí) k tlumení a odreagování agresivity. Patří sem různé předvádění, hrození, „nafukování se“, nadávání, verbální vyhrožování (když už je zřejmé, že od přímého boje ustupuji). Může se jednat i o určité kresby symbolického zabíjení či propichování předmětů. Ve „vyspělejší“ podobě – nadávání v novinách, pomlouvání atd. Rozumný pedagog tyto projevy toleruje a netrestá – snad i navozuje. Je ovšem třeba rozpoznat ten moment, kdy žák přijal trest, uznal svoji „porážku“ a ritualizovaně odreagovává nahromaděnou agresi, naproti tomu, kdy se k agresi chystá a „ritualizovaně“ se rozehřívá. Ritualizace významně napomáhá podržení si sebeobrazu i v osobně nepříznivé situaci.

27

10. Šikanování Definice Šikanování lze definovat jako násilně ponižující chování jednotlivce nebo skupiny vůči slabšímu jedinci, který nemůže a není schopen ze situace uniknout a nemůže se bránit. Výskyt Na pražských základních školách se zjistilo, že 14 dětí ze 100 občas šikanuje téměř pětinu ze svých spolužáků. 7 procent dětí je ze strany svých vrstevníků vystaveno šikaně trvale. Další výzkumy ukazují, že asi jedno ze čtyř dětí je v některém vývojovém období se účastní šikany jako oběť nebo jako trýznitel (přičemž trýznitelů bývá více v poměru 3:2), a že většina případů šikanování trvá nejméně 12 měsíců. Nálezy svědčí o tom, že mezi trýzniteli je třikrát více chlapců, kteří si vybírají oběti mezi oběma pohlavími. Děvčata se většinou trýzní mezi sebou. Tato čísla mohou zavádět, protože dívky mohou být méně ochotné šikanování přiznat. Šikanování mezi dívkami bývá skrytější než mezi hochy, neboť spočívá spíše ve vylučování ze skupinových činností, ve všeobecném ignorování a šíření pomluv než ve zjevném násilí. Většina šikanování probíhá ve stejné třídě, přičemž většina trýznitelů bývá o několik měsíců starší než jejich oběti a odehrává se v době přestávek a cestou ze školy a do školy. Škola má tedy hlavní zodpovědnost za zamezení šikanování a za poskytnutí pomoci každé jeho oběti. Důsledky Typickým jevem je, že bezmocnost a slabost oběti takové jednání nejen stimuluje, ale i posiluje. Šikana je speciální forma agrese a výrazně negativní společenský fenomén. Deformuje mezilidské vztahy. Její následky jsou dlouhodobé a projevují se i v dospělosti. V poslední době stoupá jak výskyt šikany, zvláště v nižších věkových skupinách, tak agresivita šikany až do trestných činů vydírání nebo ublížení na zdraví. Ačkoli je odsuzována jako nemorální, více než tři čtvrtiny svědků šikany se chovají pasivně. P. Říčan (1993 ) rozlišuje šikanování: Skryté, které se projevuje pouze sociální izolací a vyloučením oběti ze skupiny vrstevníků a zjevné: ♦ fyzické násilí a ponižování (strkání, bití, skákání po oběti, zavírání do popelnice) ♦ psychické ponižování a vydírání (donucení ke konzumaci něčeho nežádoucího, ke kouření, nošení svačin, různé posluhy) ♦ destruktivní aktivity zaměřené na majetek oběti (brání a ničení věcí, trhání sešitu, polití šatstva a pod.) 10.1 Agresor, trýznitel To, že se z dítěte stane agresor, nemá jen jednu příčinu. Na vzniku takového chování se podílí celá řada faktorů: ♦ Povaha, založení dítěte.

28

♦ Rodinné prostředí, kdy jeden nebo oba rodiče neustále vystupují agresivně a prosazují tak svou vůli vůči ostatním členům rodiny, spolupracovníkům i jiným lidem. ♦ Nedostatečná péče a výchova. Není nikdo, kdo by dítěti ukázal, že chce- li něčeho dosáhnout, existují i jiné prostředky než-li agrese. ♦ Poselství o tom, že šikana se vyplácí. Když se k šikaně uchýlí jeden z rodičů, případně učitel nebo spolužák, sděluje tím dítěti, že být agresivní či nevychovaný se vyplácí. ♦ Kruté tělesné trestání. Je-li dítě často trestáno krutým bitím, učí se tomu, že je v naprostém pořádku, když větší a silnější lidé (rodiče) týrají lidi menší a slabší (děti). Obětmi šikany dětských agresorů bývají proto děti mladší, menší nebo slabší. ♦ Nízké sebeocenění: děti, které o sobě slyší jen negativní výroky, přirozeně ani sami vlastní osobu příliš vysoko nehodnotí. Svět vidí jako cosi nepřátelského a na toto okolí potom preventivně útočí tím, že trýzní jiné. Získávají tak pocit nadřazenosti. Tímto způsobem získávají pozornost okolí. Tato negativní proslulost je pro ně lepší než žádná. ♦ Skupina vrstevníků, která šikanu podporuje: v některých případech dítě šikanuje jiné, aby se zařadilo do skupiny podobně se chovajících jedinců nebo aby si v takové skupině získalo přátele. 10.2 Šikanovaná oběť Za oběť můžeme označit dítě, které je delší dobu objektem agrese jiných. Podle M. Martina ( 2000 ) existují dva typy obětí šikany: ♦ Dítě pasivní, úzkostné a nejisté. Neprovokuje útoky a agresi není schopno se bránit. ♦ Dítě provokující, které jiné děti dráždí, posmívá se jim, při útoku na něho se brání. Obětmi šikany se stávají děti: Úzkostné, citlivé a tiché. Mající málo kamarádů, někdy nepřátelící se s nikým. Děti, které určitým způsobem signalizují svému okolí nejistotu a neschopnost se bránit proti útokům a urážkám. Děti, které často působí dojmem citově labilních a fyzicky slabých jedinců. Často si na něco stěžují a snaží se získat pozornost dospělých i dětí. Děti, které mohou být nadměrně ochraňované rodiči a učiteli.

♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦

Škola a šikana Vypořádání se šikanováním vyžaduje celoškolní strategii: Partnerství mezi žáky, rodiči a učiteli, obsahující jasně vymezené komunikační cesty, jimiž lze oznamovat šikanování, a všemožné povzbuzení a podpora dětí. Schválená pravidla chování, obsahující sankce za jejich porušení, která jsou dostatečně vysvětlena všem žákům. Účinný systém osobního poradenství na pomoc obětem i trýznitelům. Zvýšený a účinný dohled učitelů o přestávkách, před začátkem vyučování a po jeho skončení, jakož i ve všech prostorách, kde by mohlo k šikanování nejspíše docházet . Začlenění vhodné osobní, společenské a morální výchovy do osnov. Dohoda učitelů o zamezení takových interakcí učitel - dítě, které by děti mohly vnímat jako šikanování.

29

♦ Reprezentativní zastoupení žáků, které by informovalo učitele o výskytu, povaze a místě šikanování a mohlo by navrhovat i opatření k nápravě. ♦ Zapojení nepedagogických pracovníků do diskuse a do zavádění opatření proti šikanování, pečlivý záznam všech případů šikanování a důsledné další sledování, vyvarování se sankcí, které by z trýznitele činily oběť. Trýznitelé potřebují pomoc prostřednictvím odborného poradenství a prostřednictvím příležitostí, jak uspokojovat své potřeby společensky přijatelnými způsoby. Sankce by měly být takové, aby sloužily cílům nápravy zapojení rodičů obětí i trýznitelů. Mohou být zváni do školy, kde spolu mohou nekonfliktním způsobem komunikovat v zájmu snahy o vyřešení situace Škola má tedy mimořádnou odpovědnost za to, aby předcházela vzniku tohoto problému, a aby se s ním vyrovnala, když nastane. Poznatky ukazují, že tam, kde se provádí soustavné tažení proti šikanování, výskyt dramaticky této velmi závažné problematiky klesá.

30

11.

Doporučená literatura

1. ČÁP, J.: Psychologie mnohostranného vývoje člověka. SPN, Praha 1990. 2. ČECH, S., ŘEZNÍČEK, M.: Zločin kolem nás. Melantrich, Praha 1997. 3. EMOKE, B.: Rodinná socializácia a poruchy osobnosti. Slovenské Pedagogické nakladatelství, Bratislava 1983. 4. HERETÍK, A.: Forenzná psychológia. UK, Bratislava 1991. 5. KOUDELKOVÁ, A.: Psychologické otázky delikvence. Victoria Publishing, Praha 1995. 6. KUCHTA, J.: Kriminologie. MU, Brno 1993. 7. LANDOVÁ, V.: Vybrané problémy z psychologie pro právníky. Karolinum, Praha 1991. 8. LANGMAIER, J.: Vývojová psychologie. Grada Publishing, Praha 1998. 9. MACEK, P.: Adolescence. Portál, Praha 1999. 10. MAREŠOVÁ, A.: Sociálně patologické jevy u mládeže a návrh opatření k omezení jejich vzniku. IKSP, Praha 1997, s. 6. 11. MATOUŠEK, O., KROFTOVÁ, A.: Mládež a delikvence. Portál, Praha 1998. 12. MULLIER, CH.: Už jim nerozumíme?. Portál, Praha 1995. 13. NETÍK, K.: Vybrané kapitoly z forenzní psychologie pro právníky. Karolinum, Praha 1991. 14. PAULÍK, K. a kol.: Biodromální poradenství. OU, Ostrava 1995. Kap. XVII – Poradenství v oblasti penitenciální a postpenitenciální, s. 190-227. 15. ŠÍPEK, J.: Sociální příčiny poruch chování obtížně vychovatelné mládeže. SPN, Praha 1987. 16. VANTUCH, P.: Kriminalita mládeže a její prevence. Horizont, Praha 1984. 17. VAŠINA, B., ZÁŠKODNÁ, H.: Vybrané otázky psychologie zdraví, anomálního a abnormálního vývoje. OU, Ostrava 1996. 18. VLČEK, M.: Počítače a kriminalita. Academia, Praha 1989.

31

19. VOJTÍK, V., MACHOVÁ, J., BŘICHÁČEK, V.: Poruchy vývoje dětí a mladistvých a jejich projevy v rodině a ve škole. Praha 1990. 20. VEČERKA, K.: Prevence kriminality v teorii a praxi. IKSP, Praha 1996. 21. ZÁŠKODNÁ, H.: Sociální deviace dětí a mládeže. OU, Ostrava, 1998.

32

SPN,