Česká botanická společnost, Benátská 2, 128 01 Praha 2, tel. 221 951 664, e-mail:
[email protected], www.natur.cuni.cz/CBS
Floristický kurz České botanické společnosti, Třebíč 2011 (3. 7. – 9. 7. 2011)
Informační materiály pro účastníky
Editoři: Vít Grulich, Filip Lysák & Jan Roleček
Brno, 2011
2
Co se vybaví nebotanikovi, když se řekne Třebíč? Město na konci okurek a začátku brambor. Vltavíny. Starobylé benediktinské opatství. Zachovalé židovské ghetto. Bohumír Šmeral. Gympl, který navštěvoval Vítězslav Nezval. Bývalá botárna v Třebíči-Borovině, spojená se jménem Tomáše Bati seniora (a Gustava Klimenta). Nedaleká jaderná elektrárna Dukovany. Příšerné dopravní spojení. Nedávná záměna novorozenců.
A co se vybaví botanikovi? Dlouhá tradice přírodovědného bádání. V Náměšti nad Oslavou působil Carl Römer, jeden z prvních regionálních floristů na jižní Moravě, působící mimo větší centrum. Na Třebíčsku působil od sedmdesátých let 19. století František Zavřel, jehož položky jsou zřejmě nejstarší součástí dnešní botanické kolekce třebíčského muzea. Ta dodnes patří k největším a nejlépe vedeným herbářovým sbírkám kategorie „okresní muzeum“ u nás. Třebíčští rodáci. Především Jindřich Suza, který své obzory rozšiřoval z Třebíčska postupně na celou jihozápadní Moravu. Příroda Třebíčska mu byla hlavním zdrojem pro vymezení pojmu Praebohemicum, oblasti, kde je snad v dnešním Česku nejnápadnější koncentrace mezních prvků flóry. Pak také Vladimír Krajina, jenž sice na Třebíčsku dělal své první botanické krůčky, ale později ho osud předurčil ke světoběžnictví. Mohelno. Jedna z nejproslulejších lokalit jihomoravských skalních stepí, pozoruhodný hadcový ostrůvek, který zlákal řadu přírodovědců již na počátku 20. století. Mohelno v botanice velmi proslavil zdejší amatérský botanik Rudolf Dvořák, který v Mohelně dlouhá léta učiteloval a z hadcové stepi popsal větší počet infragenerických taxonů miniaturního vzrůstu s normálně vyvinutými květy, tzv. nanismů. Ovšem Mohelno stejně tak proslulo v kruzích entomologických, sem byly směřovány klasické faunistické výzkumy mravenců i dalších bezobratlých.
Milí přátelé, jsem rád, že jsme se mohli sejít na floristickém kursu, který tradičně pořádá Česká botanická společnost, právě tady v Třebíči. Pracovním prostorem nám budiž krajina, kde barevná a ohnivá jižní Morava jakoby ve skocích stoupá do zádumčivé Vysočiny. Ten přechod není rovný jako přímka - i když to tak zdánlivě může vypadat. Do vyšších stupňů se hluboce vryla říční údolí, kde lze zkoumat říční fenomén. S nostalgií se mi připomínají časy malin nezralých, protože právě v údolí Oslavy a Chvojnice, kam až zasáhnou trasy tohoto floristického kursu, jsem jako student sbíral své samostatné botanické ostruhy. Tehdy mne fenomén Suzova Praebohemika natolik uchvátil, že jsem mu podlehl na mnoho dalších let. I když se časy změnily, na řece Jihlavě vyrostla kaskáda přehrad a jižně od ní zabrala katastr několika vesnic olbřímí jaderná elektrárna, přece jen se rozmanitost ostrůvků zdejší přírody zase až tak nezměnila. Aspoň v to doufám, a věřím, že Třebíč a Třebíčsko i vám vnukne nové inspirace. Odborné, kulturní …
3
Geologie Území, do něhož povedou trasy floristického kursu v Třebíči, leží poblíž východního okraje Českého masivu. Většina plochy leží v moldanubiku, konkrétně v moldanubiku západní Moravy. Okrajově se ho dotýkají další jednotky obdobných geologických vlastností (Strážecké moldanubikum na severu, moravikum svratecké klenby na východě). Moldanubikum je tvořeno horninami prekambrického až (spodno)paleozoického stáří, což byly původně sedimentární horniny, které byly silně metamorfované během variské orogeneze. V rámci regionální geologie se horniny moldanubika člení do tří skupin (sérií) – jednotvárné, pestré a tzv. gföhlské. V jednotvárné skupině naprosto převládají kyselé a minerálně slabé pararuly (zejm. biotitické a sillimaniticko-biotitické; mírné zpestření představuje místy vyšší podíl cordieritu). Pestrá série je oproti tomu význačná zastoupením drobných těles různých metamorfovaných hornin odlišného chemického složení a minerální síly. Z botanického hlediska jistě pozornost zaujmou krystalické vápence vystupující v drobných polohách zejména západně od Třebíče, ale i leckde jinde. Jako výjimečný zdroj byly v minulosti obvykle těženy na pálení vápna, takže původní geomorfologické tvary a také vegetace jsou většinou porušeny. Také další horniny jsou spíše bazické, ale projevují se jen nevýznamně, často provázejí vápence; nejčastěji jsou to skarny; dále např. grafity a amfibolity. Horniny gföhlské skupiny tvoří také především kyselé a minerálně slabé granulity a leukokratní migmatity. Geologicky - a potažmo i botanicky - významný je však průnik ultrabazitů (peridotity metamorfózou serpentinizované na hadce). Nejznámější a největší je hadcové těleso u Mohelna, v širším okolí jsou však hadce pravidelnou součástí geologické stavby. Jejich vliv na flóru a vegetaci je různý podle velikosti tělesa a dalších abiotických charakteristik. Celkově jsou to ale právě hadce, co činí přírodu východního okraje Třebíčska tak přitažlivou. K moldanubickým horninám patří i třebíčský syenitový masiv. Při pohledu na geologickou mapu území je to nejvýraznější, rozsáhlé a homogenní geologické těleso na němž leží nejen samotné město Třebíč, ale i celý prostor směrem k Velkému Meziříčí, k Náměšti nad Oslavou a jižním směrem k Jaroměřicím nad Rokytnou. Třebíčský syenitový masiv je součástí moldanubika západní Moravy, jde ovšem o hlubinnou vyvřelinu spadající mezi žulové horniny. Na rozdíl od žuly je hornina zbarvená tmavými minerály (biotit, amfibol), takže je také minerálně silnější – má vyšší obsah draslíku a hořčíku. Ve zkoumané krajině naprosto chybějí horniny prvohorní, druhohorní a téměř i třetihorní. Ty představují jen malé denudační zbytky marinních nebo i jezerních jílů a slínů, které se zachovaly na několika místech Moravskobudějovicka. Vzhledem k mírně vyššímu obsahu bází opět představují vítané zpestření nejen geologické stavby, ale i flóry a vegetace. Kvartér je zastoupen především výplně niv toků. Kromě toho jsou zde drobné ostrůvky výjimečných substrátů. K nim patří zejména zejména spraše. Větší ložiska byla většinou vytěžena jako cihlářské hlíny a vpravdě jen málokde se spraše výrazněji projevují floristicky. Ve vyšších polohách lze mluvit jen o sprašových hlínách (málo vápnité, a tedy bez cicvárů), v nižších polohách ale mohou být spraše výjimečnými stanovišti teplomilných druhů rostlin, lišící se floristicky i vegetačně od ostatních bazických substrátů. Druhým případem jsou rašeliny. Mladá luční rašeliniště zasahují do nejvyšších poloh studovaného území a samozřejmě jsou botanicky nezaměnitelná. Zpracováno podle: Chlupáč, I., Štorch, P. (eds.) Regionálně geologické dělení Českého masívu na území České republiky. Čas. Mineral. Geol., 37, 4, 258-275. Praha, 1992 http://lokality.geology.cz/d.pl http://geologie.vsb.cz/geologie/KAPITOLY/11_REGIONÁLNÍ_GEO/11_regionalka.htm
4
Geomorfologie V širším prostoru Českomoravské vrchoviny navštívené území spadá do moravské části, do Křižanovské vrchoviny a Jevišovické pahorkatiny. Křižanovská vrchovina zahrnuje severozápadní část území a tvoří ji území rybničních plošin, ale i pásma vyšších kopců (např. podcelek Brtnická vrchovina). Jevišovická pahorkatina je tvořena spíše plochým terénem relativně nižších poloh, ale s výrazně zařezanými říčními údolími. Nejvyšším bodem je vrch Mařenka (711 m n. m.), ale řada kopců na západě území dosahuje přes 600 m n. m. Třebíč, Velké Meziříčí i Moravské Budějovice leží zhruba ve stejné nadmořské výšce asi 450 m n. m., Moravské Budějovice ale nejsou situovány ve výrazném údolí. Krajina náhorního plató klesá od výšek mírně přes 500 m n. m. u Velkého Meziříčí přes vrstevnici 450 m n. m. u Třebíče a M. Budějovic až pod 400 m n. m. na východním okraji území. Hloubka říčních údolí dosahuje přitom 50–120 m, takže pod Mohelnem leží dno údolí Jihlavy zhruba na úrovni 260 m n. m. Nejvýznamnější geomorfologickou charakteristikou studované krajiny je zarovnaný povrch jihovýchodní části Českomoravské vrchoviny. Český masiv byl ovlivněn stovkami milionů let denudace, takže při pohledu na krajinu mluvíme o „dnešním erozivním řezu Českého masivu“. Posledním opravdu významným modelačním procesem ve studovaném území byla terciérní mořská záplava související s vývojem karpatských předhlubní. Jihozápadně až severozápadně od Třebíče leží pásma vyšších kopců, kam již moře nedosahovalo. V celém ostatním prostoru ale vznikl zarovnaný povrch moravského podhůří Českomoravské vrchoviny (holorovina, peneplén). V zásadě velmi plochá krajina se zvolna svažuje k jihovýchodu, stejně směřují i páteřní vodní toky. Ústup moře s sebou nesl postupné zařezávání toků, čímž byl vytvořen základ pro dnešní členitost terénu. Ve tvrdých břidličnatě uspořádaných rulách si toky prorážejí jen úzká údolí lemovaná hradbou skal. Při zahlubování se vytváří systém zakleslých meandrů. Taková údolí nejsou příliš vhodná pro osídlení, takže dodnes zůstala extenzivně využívaná a se zachovalou přírodou včetně lesů (Údolí Oslavy a Chvojnice, údolí Jihlavy okolo Dalešické přehrady a pod ní, údolí Rokotné). Především severní svahy říčních údolí byly postiženy mrazovým zvětráváním, a tedy i tvorbou skalních srubů a ostrohranných blokových sutí, které přispívají k typickému obrazu divokosti. Velká členitost terénu je spolu s geologickou pestrostí i predispozicí k vysoké biodiverzitě (bezkonkurenčně nejvyšší v prostoru území, kam povedou exkurzní trasy). Části říčních údolí v durbachitech třebíčského syenitového masivu jsou odlišná – širší, mělčí a s pozvolnějšími svahy – takže byly příznivější pro osídlení a vznik kulturní krajiny (od Vladislavi po Třebíč, město Velké Meziříčí). Boční přítoky tvoří často příkré strže a obdobně zařezaná údolí jako páteřní vodní toky, ale směrem k pramenným oblastem přibývá širokých úvalových údolí s vyvinutou nivou a volně meandrujícími toky. V menší míře zasahuje studované území až do pramenných oblastí k rozvodím v pásmech kopců. Vlásečnicové toky jsou ale převážně zničené melioracemi. Krajina plošin mimo říční údolí je převážně polní, a Třebíčsko je regionem s největším podílem orné půdy v kraji Vysočina. V této intenzivně obhospodařované zemědělské krajině není příliš velký prostor pro přírodní prvky. Lesy jsou povětšinou zcela přeměněné a v posledních desítiletích z těchto krajin téměř úplně zmizely i tradiční mokré louky. Větší podíl přírodních prvků dosud mají rybniční oblasti (zejména Náměštské rybníky mezi Třebíčí a Náměští n. Osl.) a dále oblast třebíčského syenitového masivu. Charakteristické zvětrávání syenitu, vedoucí ke vzniku nízkých exfoliačních kleneb s nesčetnými skalními výchozy a žokovitými balvany, vytváří severovýchodně od Třebíče výjimečnou krajinu s vysokým zastoupením drobných travnatých (dříve tradičně pasených) až zalesněných remízků. Mělké půdy na hrubozrnné písčité zvětralině syenitu jsou stanovištěm řady teplomilných a
5
suchomilných druhů, které zde díky vlastnostem substrátu (a srážkovému stínu) dosahují výškových maxim v ČR. Studované území se na západě dotýká vyšších poloh Českomoravské vysočiny s odlišnou krajinnou charakteristikou. Vrchovina je charakterizovaná pásmy kopců se zaoblenými hřbety, jejichž vrcholy dosahují přes 600, výjimečně i 700 m n. m. K význačným prvkům pozoruhodným z hlediska biodiverzity patří jednotlivé zachovalé lesní porosty, mokré louky a rašeliniště, soustavy mezí a rybníky. Údolí Jihlavy nad Třebíčí a související krajinu doprovází významné plochy nkdejších tradičních pastvin na stráních a vrcholech kopců.
Klima Nejvýraznější klimatickou charakteristikou regionu s vlivem na flóru a vegetaci je podprůměrný úhrn srážek. Téměř celé Třebíčsko leží ve srážkovém stínu vyšších poloh Českomoravské vrchoviny, resp. Jihlavských vrchů. Zároveň se tu projevuje střet oceánického a kontinentálního klima, což prohlubuje relativní suchost. Humidity ubývá od vyšších poloh ležících v západní části území směrem k nejnižší části na jihovýchodě (okolí Mohelna), ale úbytek srážek zdaleka nekoreluje s normály pro nadmořskou výšku v nižších polohách. Průměrné srážky v Třebíči jsou asi 560 m n. m. při ročním průměru 7,6 °C a nadmořské výšce 430 m n. m. Langův dešťový faktor dosahuje hodnoty 73,7, zatímco normál pro tuto nadmořskou výšku činí asi 91. Dá se říci, že zřetelný vliv srážkového stínu se projevuje východně od spojnice Velké Meziříčí – Třebíč – Moravské Budějovice. Především v severní části – v prostoru třebíčského syenitového masivu, je možné studovat pronikání teplo- a suchomilných druhů rostlin na příhodná stanoviště do vyšších poloh. To je zřejmě důvodem, proč více druhů zde dosahuje maxima ve vertikálním rozšíření v ČR. V mezo- a mikroklimatickém měřítku je nejvýznamnější říční fenomén. Teplé jižní svahy se zejména po odlesnění staly domovem teplo- a suchomilné flóry a vegetace. Protiklad představují stinné severní skály a sutě den říčních údolí s význačným zastoupením náročných dealpinů (zvláště na bohatších substrátech).
6
Přehled navštívených fytochorionů Na jihozápadní Moravě byla vymezena podstatně chudší paleta fytochorionů než v jiných částech České republiky. Připravené trasy směřují pouze do tří, z nichž dva jsou součástí mezofytika a jeden již náleží termofytiku. Z mezofytika to jsou Českomoravská vrchovina a Moravské podhůří Vysočiny, do termofytika náleží Znojemsko-brněnská pahorkatina. Současné fytogeografické členění (Skalický 1988) totiž vychází z jiných principů, než byl koncept Suzova Praebohemika, a tuto jednotku rozděluje – podle základního dělícího kritéria – na část ležící v termofytiku (Znojemsko-brněnská pahorkatina; kromě suzovského Praebohemika jsou k této jednotce ještě připojeny převážně štěrkopískové plošiny na východ od okraje českého masivu) a část ležící v mezofytiku (Moravské podhůří Vysočiny).
Znojemsko-brněnská pahorkatina Jeden z klíčových fytochorionů Panonského termofytika v ČR se značně odlišuje od ostatních tím, že v něm vysoce převažují kyselé substráty. Dalším specifikem je poloha ve srážkovém stínu Českomoravské vrchoviny, která umožňuje föhnový efekt, projevující se velmi časným nástupem jara. Do Znojemsko-brněnské pahorkatiny zavítá pouze několik tras v nejbližším okolí Mohelna, protože Mohelenská hadcová step je nejzazším výběžkem termofytika v průlomovém údolí Jihlavy. Obdobný výběžek termofytika v údolí Rokytné končí těsně před soutokem Rouchovanky a Rokytné a žádná z exkurzních tras jej nezasáhne. Do části fytochorionu v údolí Jihlavy, kam povedu trasy kursu, zasahuje těleso s mozaikovitě se střídajícími hadci a granulitové ruly, Z kvartérních pokryvů se poměrně hojně uplatňují spraše až sprašové hlíny a svahoviny. Reliéf se vyznačuje protikladem málo členité plošiny a meandrujícího průlomového údolí s četnými skalními výchozy, které je v těchto místech asi 125 m hluboké. Podnebí je mírně teplé, dle Quitta je řazeno do oblasti MT 11, vyznačuje se föhnovým efektem, časným (a opakovaným) nástupem jara a sníženým množstvím srážek. Rovněž jej charakterizují teplotní inverze střídající se s extrémně teplými a suchými polohami na jižních svazích. Z hlediska potenciální vegetace se v území na hadcových substrátech střídají teplomilné hadcové doubravy (Asplenio cuneifolii-Quercetum petraeae), které najdeme převážně na expozicích jižních a západních, s hadcovými bory (Thlaspio montani-Pinetum sylvestris ze svazu Erico-Pinion) na svazích kvadrantu severního. Na granulitu se na jižních a západních expozicích setkáváme s acidofilními teplomilnými břekovými doubravami (Sorbo torminalisQuercetum). Na břekové doubravy na patách svahů a na svazích severního kvadrantu navazují černýšové dubohabřiny (Melampyro nemorosi-Carpinetum), na prudkých balvanitých svazích přecházející až do suťových lesů (Aceri-Carpinetum). Nelesní vegetace je velmi pestrá. Tvoří ji především stepní trávníky (svaz Festucion valesiacae) a skalní stepi s vegetací asociace Asplenio cuneifolii-Seslerietum coeruleae (svaz Diantho lumnitzeri-Seslerion). Na granulitu jsou acidofilní vegetační typy rovněž blízké vegetaci svazu Festucion valesiacae, které na hlubších půdách přecházejí až do vegetace svazu Koelerio-Phleion phleoidis. Flóru Mohelna a okolí charakterizuje především značný počet xerofilních druhů, k nimž patří nejméně čtyři druhy kavylů – pro lokalitu jsou obzvláště typické kavyl chlupatý (Stipa dasyphylla) a na několika místech i na Moravě velmi lokální k. tenkolistý (S. tirsa). Absolutního západního okraje areálu zde dosahuje kontinentální hadí mord rakouský (Scorzonera austriaca), zvláštností je dominance rovněž kontinentální kostřavy nepravé (Festuca pseudovina) v hadcových trávnících. Prvořadou zvláštností je historicky velmi
7
dlouho známý výskyt mediteránní kapradiny podmrvky Marantovy (Notholaena marantae), k dalším hadcovým specialistům patří sleziník hadcový (Asplenium cuneifolium), trávnička obecná hadcová (Armeria vulgaris subsp. serpentini), pryšec sivý menší (Euphorbia seguieriana subsp. minor), perialpidský dvojštítek hladký (Biscutella laevigata), hojná ponticko-panonská ostřice nízká (Carex humilis), hvězdnice chlumní (Aster amellus s.l.), černohlávek velkokvětý (Prunella grandiflora), bílojetel německý (Dorycnium germanicum), vítod větší (Polygala major) a další. K typickým průvodcům hadcových borů patří kromě zmíněného kavylu chlupatého (Stipa dasyphyllla) a dvojštítku hladkého (Biscutella laevigata) taky vzácný starček roketolistý (Seneci erucifolius), který zde má jedno z center výskytu na Moravě.
Moravské podhůří Vysočiny Poměrně velký fytochorion, do nějž povede nadpoloviční většina tras třebíčského kursu. Je vymezen od rakouské hranice v širokém pruhu plošin mezi řekami, které se do plošin často velmi hluboce zařezávají; taková krajina mívá poměrně zachovalé přírodní biotopy, protože ji nebylo možné v minulosti příliš přeměnit, pokud se ovšem nevložili do hry vodohospodáři a nepřeměnili část údolí Jihlavy do podoby přehradních nádrží. Trasy povedou do údolí Rokytné, Jihlavy i Oslavy, jimiž je fytochorion zčásti jakoby vytažen do Českomoravské vrchoviny (zejména se to týká údolí Jihlavy, protože v údolí se nacházejí stanoviště s vegetací i druhy, které odpovídají spíše nížeji položeným partiím. Přesto nebyly možná hranice odhadnuty úplně přesně: mimo tento fytochorion se v okolí Velkého Meziříčí nacházejí i xerotermní lokality, kterým by zahrnutí do Moravského podhůří Vysočiny slušelo. Hlavním kritériem vymezení jednotky od Českomoravské vrchoviny je krajinná matrix, tvořená především dubohabřinami (na úkor bučin). Buk se zde sice vyskytuje, ale je ovlivněn föhnovými efekty („jaro na druhý pokus“) – v této části fytochorionu jsou bučiny jen na velmi omezených místech (inverze, nebo naopak vrcholy nejvyšších kopců). Takové vymezení poměrně dobře funguje např. v prostoru Moravské Budějovice–Okříšky. V území téměř chybějí rašelinné biotopy, i výskyt druhů rodu Sphagnum je výjimečný. Západní část jednotky budují migmatitické ruly až migmatity s vložkami amfibolitů i vápenců. Na jih od Třebíče zasahuje do území trojúhelníkovitý výběžek syenodioritového masivu. Mezi řekami Dyjí a Jihlavou vystupují ortoruly, na Jihlavě a Oslavě mezi Náměští a Oslavany se vyskytují granulitové ruly, na několika místech vystupují hadce. Na plošinách jsou zachovány ostrůvky neogenních sedimentů – písky, jíly (např. v okolí Moravských Budějovic). Z kvartérních pokryvů se poměrně hojně uplatňují spraše až sprašové hlíny a svahoviny, v údolích místy i droliny z obrovských balvanů. Podnebí je mírně teplé, dle Quitta je řazeno do oblasti MT 11, vyšší části území do MT 9, nejvyšší do MT 5. Projevuje se zde srážkový stín Českomoravské vrchoviny, který graduje směrem k východu: Vranov 620 mm, ale Znojmo 8,8 °C, 564 mm, nejvyšší kopce jižně od Třebíče asi 6,8 °C, 610 mm, Náměšť nad Oslavou 7,7 °C, 594 mm, Jaroměřice 535 mm (malý ostrov srážkového stínu v kotlině), Jevišovice 582 mm, Třebíč 562 mm, ale Plaveč i Tvořihráz 512 mm. Rovněž se zde projevují častější vlivy mediteránního klimatu přívalovými dešti při častém jihovýchodním proudění - některé vyšší části se v této době stávají návětrnými polohami. Zimy jsou však velmi suché a relativně chladné. Říční údolí charakterizují teplotní inverze střídající se s extrémně teplými a suchými polohami na jižních svazích. Reliéf se vyznačuje nápadným protikladem poměrně málo členitých plošin („kambizemní nuda“, Zelený in verb.) a zaříznutých skalnatých údolí. Zarovnané povrchy i mělké široké kotliny mají charakter ploché až členité pahorkatiny s výškovou členitostí 40–150 m.
8
Zaříznutá údolí Rokytné, Jihlavy a Oslavy jsou 60–230 m hluboká, s četnými skalními výchozy a pozoruhodnými meandry. Oblast těchto údolí má reliéf členité vrchoviny s výškovou členitostí až 250 m. Nad zarovnané povrchy místy vystupují jako určité exoty i nápadnější kopce, převyšující okolí o 50–100 m (Babylón u Mohelna, hřbet Klučovské hory u Třebíče). Na syenitech třebíčského masívu a žulách dyjského masívu jsou vyvinuty nápadné malé balvanité a skalnaté pahorky – nízké exfoliační klenby (ruware). Z hlediska potenciální vegetace pokrývají největší část území dubohabřiny (Melampyro nemorosi-Carpinetum), v minulosti s podstatným zastoupením jedle, méně a lokálně i s příměsí buku. Na konvexních tvarech se západní či jižní expozicí, zejména v průlomových údolích, jsou acidofilní teplomilné doubravy ze svazu Quercion petraeae (Sorbo torminalisQuercetum), na bazických substrátech i fragmenty Corno-Quercetum. V ostatních expozicích se objevují acidofilní doubravy (Luzulo albidae-Quercetum), na hranách skal vzácně i reliktní bory. Na hadci jsou specifické hadcové bory (svaz Erico-Pinion, asociace Thlaspio montaniPinetum sylvestris). Bučiny (zejména Melico-Fagetum) jsou velmi vzácné, buk se častěji objevuje ve vegetaci suťových lesů svazu Tilio-Acerion (nejčastěji Aceri-Carpinetum). Podél vodních toků jsou úzké nivy, nejčastěji Stellario-Alnetum glutinosae, kolem malých potůčků a na lesních prameništích význačně Carici remotae-Fraxinetum. Velmi vzácné jsou fragmenty olšin (Carici acutiformis-Alnetum). Primární bezlesí je vyvinuto ve více typech. Na skalách je komplex vegetace skalní, xerotermní a lemové (Alysso-Festucion pallentis, Festucion valesiaceae, Geranion sanguinei). Vzácné jsou porosty s pěchavou vápnomilnou (Sesleria caerulea), na hadcovém bezlesí asociace Asplenio cuneifolii-Seslerietum coeruleae ze svazu Diantho lumnitzeri-Seslerion. V nexerotermních polohách se místy nachází primární bezlesí na sutích. Podél větších toků je přítomna vegetace svazu Phalaridion arundinaceae a v tekoucí vodě svazu Batrachion fluitantis (v řece Jihlavě z větší části zničená přehradami Dalešice a Mohelno). Polopřirozená náhradní vegetace má při východním okraji fytochorionu charakter xerotermních trávíků (Festucion valesiaceae, Koelerio-Phleion phleoidis), jinde převažují louky ze svazu Arrhenatherion. Na vlhkých stanovištích je typická vegetace svazu Calthion, kterou zejména na Moravskobudějovicku charakterizují porosty s dominantní ostřicí trsnatou (Carex cespitosa), místy s podhorskými až perialpidskými druhy, jako je např. starček potoční (Tephroseris crispa), hadí kořen větší (Bistorta major) a upolín evropský (Trollius altissimus), které jsou však dnes velmi vzácné. Vegetace svazu Molinion je ojedinělá, v porostech přechodných k bezkolencovým loukám se např. u Moravských Budějovic vyskytuje i kontinentální jarva žilnatá (Cnidium dubium). Lokálně byly vybudovány rybníky, na jejich pobřeží je vegetace svazu Magnocaricion elatae, na obnažených dnech (typičtěji v minulosti) je zastoupena vegetace svazu Elatini-Eleocharition ovati. Lemy na exponovaných stanovištích v říčních údolích náležejí převážně vegetaci svazu Geranion sanguinei, jinde svazu Trifolion medii. Vegetace křovin náleží převážně svazu Berberidion, velmi řídce se objevují i fragmenty vegetace svazu Prunion spinosae. Flóra je velmi pestrá, s mezními prvky (zejména mezi termofyty), exklávní prvky jsou nečetné, vyskytuje se zde ovšem jeden endemit. Převažují druhy hercynského lesa, obohacená o druhy podhůří Alpa a Karpat, k nimž patří dymnivka plná (Corydalis solida), ostřice chlupatá (Carex pilosa) a zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides), a o skutečné perialpidy norického migrantu, např. huseník chudokvětý (Arabis pauciflora), brambořík nachový (Cyclamen purpurascens), lýkovec vonný (Daphne cneorum) a oměj jedhoj (Aconitum anthora), ten však již mimo navštívené území; do téže skupiny zřejmě patří i výskyt ostřice bílé (Carex alba). Endemický hvozdík moravský (Dianthus moravicus) se vyskytuje v údolí Dyje a Želetavky. V xerotermní flóře jsou četné acidofyty migroelementu západního, k němuž náleží rozchodník skalní (Sedum reflexum), penízek chlumní (Thlaspi montanum) i východního, např. křivatec český (Gagea bohemica). Řada termofytů s
9
panonskou tendencí zde vyznívá, např. koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis), sesel sivý (Seseli osseum), ostřice Micheliova (Carex michelii), z druhů kontinentálních lnice kručinkolistá (Linaria genistifolia), četné druhy rodu kavyl (Stipa sp. div.), ostřice drobná (Carex supina) atd. Fytogeograficky významný je výskyt boreokontinentálních druhů ostřice tlapkaté (Carex pediformis), mimo navštívenou část i ploštičníku evropského (Cimicifuga europaea) na jihozápadní hranici areálu; odlišným, boreoatlantickým prvkem je lomikámen trsnatý (Saxifraga rosacea). I v nelesní flóře jsou četné perialpidské druhy, k nimž náleží dvojštítek měnlivý (Biscutella varia), lomikámen latnatý (Saxifraga paniculata) a pěchava vápnomilná (Sesleria albicans), mimo navštívené území i volovec vrbolistý (Buphthalmum salicifolium). Zvláštností jsou druhy na hadcových výchozech, k nimž patří kromě obligátního sleziníku hadcového (Asplenium cuneifolium) např. vítod hořký (Polygala amara), pomněnka úzkolistá (Myosotis stenophylla), pryšec sivý menší (Euphorbia seguieriana subsp. minor) a trávnička obecná hadcová (Armeria vulgaris subsp. serpentini); na hadce je v tomto fytochorionu vázán i výskyt bažanky vejčité (Mercurialis ovata) a lněnky alpské (Thesium alpinum). Na vápencové výchozy poblíž Ketkovic je vázán vzácný výskyt dubu šipáku (Quercus pubescens), ale také i jediná recentní moravská lokalita jazýčku jaderského (Himantoglossum adriaticum). Mnoho druhů subatlantských zde dosahují dílčí východní hranice souvislého areálu, k nim patří např. smilka tuhá (Nardus stricta) a chmerek vytrvalý (Scleranthus perennis).
Českomoravská vrchovina Jeden z největších fytogeografických okresů České republiky, zabírající jižní a střední část česko-moravského pomezí. V průběhu kursu bude několika trasami navštíven jeho východní okraj, poněkud odlišný od jiných částí. Navštívená oblast se přece jen vyznačuje závětrnou polohou (hranice fytochorionu zde leží průměrně výše než na okraji západním) a přece jen průnikem některých teplomilných druhů, k nimž patří např. koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis), smil písečný (Helichrysum arenarium) nebo sesel sivý (Seseli osseum), z mokřadních sem překvapivě zasahuje ještě jarva žilnatá (Cnidium dubium). Hlavním rozdílem oproti Moravskému podhůří Vysočiny jsou tedy souvisle rozšířené bučiny v mapě potenciální vegetace, daleko častější je výskyt chudých acidofilních smilkových trávníků bez účasti teplomilnějších druhů a alespoň fragmentární výskyt rašelinných luk. Území budují především migmatitické ruly až migmatity, místy s vložkami amfibolitů a vápenců. Významným prvkem je rozsáhlý masív neutrálních syenodioritů mezi Velkým Meziříčím a Třebíčí. Hadcová tělesa se vyskytují mimo navštívenou oblast. Z pokryvů se kromě běžných svahovin uplatňují i sprašové hlíny, především v rozevřených říčních údolích, dále drobné ostrůvky neogenních jílů a písků. V depresích jsou lokálně malé vrstvy humolitů. Reliéf je tvořen rozsáhlými zarovnanými povrchy, nad něž se zvedají vyšší vrchy, především rulový hřbet Arnoleckých hor. Na opačné straně, k nižším okrajům vrchoviny, se do plošin zařezávají vodní toky, stékající z vrchoviny (Moravská Dyje, Brtnice, Jihlava, Oslava, Bílý potok). Tato údolí jsou maximálně 70–130 m hluboká. Zarovnané povrchy jsou většinou mírně tektonicky rozčleněny v ploché hřbety a ploché kotliny či brázdy. Drobně členitý charakteristický reliéf mají intruziva Třebíčsko-meziříčského masívu, kde jsou charakteristické nízké exfoliační klenby (ruware) vysoké až 25 m, tvořící suché balvanité pahorky v polích, tzv. výhory. Skalní útvary jsou v bioregionu zcela výjimečné a nevýrazné, zpravidla jsou vázány na zaříznutá údolí. Reliéf má většinou charakter členité pahorkatiny s výškovou členitostí 75–150 m, na rozsáhlejších, erozí dosud nerozčleněných površích má ráz až ploché pahorkatiny s členitostí
10
40–75 m. Ve vzdálenějším okolí zaříznutých údolí má reliéf charakter ploché vrchoviny s členitostí 150–200 m, v okolí údolí Jihlavy a Oslavy i členité vrchoviny s členitostí až 240 m. Dle Quitta je klima velmi homogenní: nejnižší okraje leží v klimatické oblasti mírně teplé MT 9, většina území v MT 5, nejvyšší části v chladnější mírně teplé oblasti MT 3. Podnebí je tedy mírně teplé, avšak území leží ve srážkovém stínu Českomoravské vrchoviny, a proto je mírně suché, zvláště na jihovýchodě: Velká Bíteš 7,2 °C, a ještě 645 mm; Křižanov 6,7 °C, 666 mm; Slavonice 7,0 °C, 615 mm, ale Náměšť nad Oslavou 7,6 °C, 594 mm; Dačice 7,0 °C, 585 mm; Třebíč 563 mm. V hlubších říčních údolích se projevují lokální anomálie – teplotní inverze a teplé výslunné i chladné stinné svahy. V potenciální vegetaci převažují acidofilní bučiny (Luzulo-Fagion), na úživnějších substrátech jsou místy rozšířeny i květnaté bučiny (pravděpodobně nejčastěji Dentario enneaphylli-Fagetum). V nivách podél větších vodních toků najdeme luhy (Stellario-Alnetum glutinosae) na lesních prameništích Carici remotae-Fraxinetum. Velmi vzácné jsou suťové lesy (Tilio-Acerion) a fragmenty primární skalní vegetace, mimo navštívenou část dokonce se zastoupením kapradinky skalní (Woodsia ilvensis). Polopřirozenou náhradní vegetaci reprezentovaly smilkové pastviny Violion caninae, dnes z větší části eutrofizované a přeměněné na moderní ovsíkové louky (Arrhenatherion). Na vlhkých místech jsou travinobylinné porosty podsvazů Calthenion a Filipendulenion a svazů Caricion fuscae a Caricion rostratae, výjimečně i rašeliništní vegetace svazu Sphagno recurvi-Caricetum canescentis. Kolem rybníků se pomístně vyskytuje vegetace svazu Magnocaricion elatae a na obnažených rybničních dnech vegetace svazu ElatiniEleocharition ovatae. Flóra je spíše chudá, s mezními prvky méně náročných (panonských) termofytů, alpidských mezofytů a zčásti subatlantsky laděných mezofytů. Je tvořená takřka výhradně zástupci hercynské květeny, vliv Alp se projevuje vzácným výskytem submontánních druhů, např. ostřice chlupaté (Carex pilosa), dříve také dřípatky horské (Soldanella montana), mimo území i prhy arniky (Arnica montana), řeřišnice trojlisté (Cardamine trifolia) a. Z rašelinných druhů byla dříve typická vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata), rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) a pampeliška Nordstedtova (Taraxacum nordstedtii). Některé druhy zde dosahují absolutní východní areálové hranice, např. rozchodník pýřitý (Sedum villosum), který se zde vyskytoval ještě před 20–30 lety, hořeček český (Gentianella bohemica) a – mimo navštívenou oblast – ostřice blešní (Carex pulicaris). Vlhkomilné a rašeliništní druhy minerálně silnějších substrátů jsou vzácné, mezi nimi ostřice odchylná (Carex appropinquata), o. latnatá (C. paniculata), za hranicí navštíveného území např. suchopýrek alpský (Trichophorum alpinum). Velmi zajímavé druhy v minulosti hostila rybniční pánev v okolí Náměště nad Oslavou, odkud byly doloženy masnice vodní (Tillaea aquatica), puchýřka útlá (Coleanthus subtilis) a úpor přeslenitý (Elatine alsinastrum), poslední druh ještě velmi nedávno (Jelínková in Additamenta 8, 2009). Na výjimečně se vyskytujících vápencích v okolí Okříšek roste např. hořeček nahořklý (Gentianella amarella) a pcháč bezlodyžný (Cirsium acaule). Zpracováno s použitím textů: Culek M. [ed.] (1996), Biogeografické členění České republiky, Enigma, Praha.
11
Praebohemicum Jihovýchodní část Třebíčska je klasickou ukázkou přírody Praebohemika. Krajiny, jejíž reliéf a geologický substrát indikují přináležitost k Českomoravské vrchovině, avšak jejíž flóra a fauna jsou obohaceny xerotermními a dalšími mezními a disjunktními prvky, většinou vázanými na extrémní stanoviště skalních výchozů a mělkých půd v hluboce zaříznutých údolích vodních toků. Byť endemity Praebohemika na Třebíčsko víceméně nezasahují (Sorbus alnifrons roste těsně za jeho hranicí na skalách pod Templštejnem v údolí Jihlavy, Dianthus moravicus má mezní lokalitu na Suchých skalách v údolí Želetavky v nejjižnějším cípu Třebíčska mimo území navštívené floristickým kurzem), flóra řady lokalit a jejich druhové kombinace jsou unikátní. Klíčovou roli hraje velká členitost reliéfu a pestrost geologického substrátu, podmiňující jemnozrnnou mozaiku stanovišť.
Obr. 1. Třebíčsko leží v jihovýchodní části Českomoravské vrchoviny, pozvolna se svažující ke sníženinám Boskovické brázdy a Dyjsko-svrateckého úvalu. Zatímco Křižanovská vrchovina na severozápadě dosahuje nadmořských výšek přes 650 m, Jevišovická pahorkatina na jihovýchodě klesá pod 400 m. Vůbec nejnižším bodem území navštíveného exkurzemi je dno údolí Jihlavy mezi Mohelnem a Biskoupkami (239 m n. m.), zahloubené vůči okolním plošinám až o 150 m; nejvyšším je pak vrch Mařenka u Želetavy (711 m n. m.).
Plošně převažují kyselé metamorfity (granulity, migmatity, ruly), podporující druhově poměrně chudou (sub)acidofilní vegetaci. Ani na tomto substrátu nechybějí ekologicky a geograficky význačné prvky, zejména na skalách, mělkých půdách v okolí skalních výchozů a sutích (např. Allium flavum, Cardaminopsis petraea, Gagea bohemica, Galium valdepilosum, Genista pilosa, Linaria genistifolia, Hieracium schmidtii subsp. graniticum, Prunus mahaleb nebo Saxifraga rosacea). Z lesních společenstev jsou na svazích údolí časté kyselé doubravy (Luzulo albidae-Quercetum petraeae, Viscario vulgaris-Quercetum petraeae, Calluno vulgaris-Quercetum petraeae, Vaccinio vitis-idaeae-Quercetum), kyselé teplomilné doubravy (Sorbo torminalis-Quercetum petraeae, Genisto pilosae-Quercetum petraeae) a chudší dubohabřiny (Melampyro nemorosi-Carpinetum betuli luzuletosum). Na živiny a báze bohatší jsou stanoviště suťových lesů (Aceri pseudoplatani-Carpinetum betuli) a fragmentů lužních lesů (Stellario nemorum-Alnetum glutinosae, Pruno padi-Fraxinetum excelsioris), kde se uplatňují náročné hajní druhy i některé demontánní prvky (Silene dioica, Valeriana excelsa). Bučiny (Fabion sylvaticae, Luzulo-Fagion sylvaticae) se zachovaly v několika porostech na
12
stinných svazích. V dubových porostech bývá hojně přimíšena borovice lesní, zejména v okolí skalních výchozů, ale i na příznivějších stanovištích, kde dnes často neprospívá a hyne v konkurenci hajních dřevin. V přírodě blízkých porostech se místy uplatňuje i smrk, zejména na stinných kamenitých svazích, na dnech sevřených údolí a na hadcích, kde je zřejmě původní. Oba jehličnany jsou dnes hojně pěstovány v intenzivních kulturách na plošinách, kde se zachovalo jen málo přírodě blízkých lesních porostů. Plošiny jsou navíc z větší části odlesněné a využívané jako pole. Z polopřirozených nelesních společenstev se na vlhčích kyselých substrátech uplatňují krátkostébelné trávníky svazu Violion caninae, na sušších místech pak suché acidofilní trávníky svazu Koelerio-Phleion phleoidis s dominancí Festuca ovina (zejména tetraploidní typ označovaný jako F. ovina subsp. guestfalica), F. rupicola, Koeleria macrantha, Avenula pratensis, Carex humilis a s význačným zastoupením Pulsatilla grandis, Carex ericetorum, Gagea bohemica aj. Mnohem větší roli než v západní části Třebíčska hraje v Praebohemiku obohacení substrátů mladšími sedimenty, zejména pleistocénními sprašemi a sprašovými hlínami. Vedle plošin se spraše a sprašové hlíny vyskytují roztroušeně i na svazích a v údolích, místy v mocných akumulacích, někdy přemístěných a smíšených se zvětralinami kyselých skalních hornin. Jejich vliv na vegetaci může být různě výrazný, od sotva znatelného obohacení, po úplné přebití vlivu skalního substrátu. Tak na rulových svazích údolí Rokytné u Tavíkovic se hojně vyskytuje acidofilní vegetace suchých trávníků svazu Koelerio-Phleion phleoidis, v místě obohaceném spraší je však nahrazena bazifilní vegetací svazu Festucion valesiacae se Stipa capillata, Bothriochloa ischaemum, Carex michelii a teplomilnými křovinami s mezním výskytem Quercus pubescens. Z lesních společenstev jsou pro obohacené substráty typické květnaté dubohabřiny (Melampyro nemorosi-Carpinetum betuli typicum, přechody k Primulo veris-Carpinetum betuli) s hojnými geofyty (Cyclamen purpurascens, Gagea minima, Corydalis spp., vzácně Scilla drunensis [= S. bifolia subsp. bifolia]). Z vápnitých skalních substrátů mají pro zdejší květenu největší význam amfibolity, jež vedle roztroušených drobných výskytů vycházejí v území na povrch v několika mohutných tělesech proříznutých údolími Oslavy a Jihlavy. V důsledku velké odolnosti amfibolitů vytvářejí obě řeky v těchto místech sevřená údolí se strmými skalnatými svahy a balvanitými koryty (Oslava: U Vlasáka, Skřipina; Jihlava: Dřínová hora, okolí hráze Dalešické přehrady – dnes z větší části zatopeno). Na výslunných amfibolitových svazích se vyskytují teplomilné doubravy s předsunutými až mezními výskyty řady teplomilných bazifilních druhů (Carex michelii, Cornus mas, Dictamnus albus, Euphorbia angulata, Lactuca quercina, Melica picta), na stinných svazích a sutích na bázích svahů rostou květnaté suťové lesy asociace Aceri-Carpinetum. Ve světlých hájích je místy hojná Carex pediformis subsp. rhizodes. V bezlesí se uplatňují širokolisté trávníky svazu Cirsio-Brachypodion pinnati a fragmenty stepních trávníků svazu Festucion valesiacae. Vápence jsou v celém území vzácné a vyskytují se jen maloplošně, ve flóře a vegetaci se však projevují výrazně. Jistě nejvýznamnější lokalitou je pruh krystalických vápenců v údolí Chvojnice u Ketkovic, na který je vázána jediná šipáková doubravy v Pooslaví (CornoQuercetum petraeae, přechody do Pruno mahaleb-Quercetum pubescentis) a především v České republice ojedinělé recentní populace Himantoglossum adriaticum a Lappula semicincta. Oba kriticky ohrožené druhy zde rostou v bezlesí v okolí opuštěného lomu při horní hraně údolí, ve vegetaci širokolistých suchých trávníků (Cirsio-Brachypodion pinnati), lesních lemů (Geranion sanguinei) a v nezapojené vegetaci vlastní lomové stěny a osypu pod ní. Zdejší krystalické vápence patří ke svratecké klenbě moravika, jde tedy o stejné vápence, na kterých se mnohem severněji u Olešnice u Kunštátu vyskytuje známá izolovaná populace Melampyrum bohemicum. Ze všech substrátů nejspecifičtější vliv na flóru a vegetaci Praebohemika mají nepochybně hadce. V území navštíveném floristickým kurzem se vyskytují v mnoha drobných výchozech
13
a ve dvou rozsáhlých tělesech proříznutých údolími Jihlavy (Mohelno) a Rouchovanky (Hrotovice). Specifická flóra zdejších hadců zahrnuje tři hlavní ekologické a fytogeografické skupiny druhů: a) serpentinoendemity, b) vzácné světlomilné druhy, v území vázané na hadce, ale jinde rostoucí i mimo ně, c) bazifilní druhy, v území rostoucí i na jiných bázemi bohatých substrátech. Mezi serpentinoendemity, tedy druhy vázané na hadce a další horniny s velkým obsahem hořčíku, případně dalších kovů (např. peridotity, pikrity), nacházíme několik druhů kapradin, jež mají lehké výtrusy a mohou poměrně snadno kolonizovat izolované výchozy vhodných substrátů: Asplenium adulterinum (Hrotovice, Mohelno), Asplenium cuneifolium (Hrotovice, Mohelno), a zejména Notholaena marantae s jedinou moravskou lokalitou na Mohelenské hadcové stepi. Z dalších druhů sem patří Armeria vulgaris subsp. serpentini. Do skupiny vzácných světlomilných druhů v našem území vázaných na hadce patří např. Biscutella laevigata (Mohelno, údolí Mohelničky, Velká skála u Lhánic), Carex alba (Hrotovice), Euphorbia seguieriana subsp. minor (Mohelno), Mercurialis ovata (Dukovany, Velká skála u Lhánic), Senecio erucifolius (Mohelno), Thesium alpinum (Dukovany) nebo Thlaspi montanum (Dukovany). Zčásti jde o druhy xerotermní, využívající extrémního skalnatého substrátu na výslunných hadcových svazích, zčásti o světlomilné mezofilní druhy, jež v hadcových borech a doubravách unikají konkurenci stínomilných dřevin, pro které je hadec toxický. Do třetí skupiny patří řada bazifilních druhů, včetně dominant hadcových trávníků, jako jsou běžnější druhy kavylů (Stipa capillata, S. pennata, S. pulcherrima; S. dasyphylla a S. tirsa se zde naopak vyskytují jen na hadci), kostřavy (Festuca pseudovina, F. valesiaca – včetně tetraploidního typu, častějšího na skalních substrátech) nebo pěchava vápnomilná (Sesleria caerulea). V širším okolí Mohelna tak nacházíme jeden z nejlepších projevů hadcového fenoménu ve střední Evropě. Mokřady jsou v Praebohemiku, na rozdíl od centrální části Třebíčska, celkem vzácné a jejich flóra a vegetace jsou zastoupeny jen omezeně. Nejlépe vyvinuta je makrofytní vegetace proudivých úseků vodních toků (Batrachion fluitantis), zejména na Jihlavě pod Dalešickou a Mohelenskou přehradou, kde je voda poměrně čistá a chladná. Zde se vyskytují rozsáhlé porosty Batrachium fluitans nebo Fontinalis antipyretica. Ze stojatých vod jsou vedle menšího počtu průtočných rybníků zastoupeny i pro Praebohemikum typické tůně situované na rozvodních částech plošin. Většinou jsou bezodtoké, místně jsou nazývány poněkud přemrštěně „jezera“ a jsou snad antropogenního původu. Jihovýchodní část Třebíčska leží na periferii staré sídelní oblasti a dlouhodobá přítomnost člověka zde nepochybně měla vliv na vegetaci, především na přežívání paleochorních světlomilných prvků. Symbolem tohoto fenoménu nechť je mohyla na hadcové stepi u Mohelna – jeden z objektů ze starší doby železné, jež daly obci jméno. Dnes je náležitě osazena božími muky (viz foto). Další pravěká výšinná sídliště byla například na Velké skále u Senorad (plošina na šíji zakleslého meandru Oslavy zvaného Čertův jazyk), Skřipině u Mohelna (ostroh nad soutokem Skřipského potoka a Oslavy při silnici z Mohelna do Březníka), Čertově hrázi u Jamolic (hřbet mezi údolími Hraničního potoka a Jihlavy naproti Velké skále u Lhánic), Na Hrádku u Lhánic (ostroh nad soutokem Mohelničky a Jihlavy), Hradisku u Kramolína (temeno zakleslého meandru Jihlavy naproti Dřínové hoře, dnes zcela zatopené Dalešickou přehradou) nebo Wilsonově skále u Hartvíkovic (80 m vysoký skalní ostroh nad údolím Jihlavy, dnes z větší části zatopený Dalešickou přehradou). Později zřejmě podobnou roli sehrávaly středověké hrady, v okolí jejichž zřícenin je dodnes patrné antropogenní obohacení, podporující výskyt vápnomilných a nitrofilních druhů (např. Ketkovský hrad, Kraví hora).
14
Obr. 2. Halštatská mohyla na hadcové stepi u Mohelna, osazená božími muky místně zvanými Antoníček.
15
