First Presidency Christmas Devotional Sunday, December 6, 2009 Můžeme ve Vánocích spatřovat Krista? President Dieter F. Uchtdorf Druhý rádce v Prvním předsednictvu Když trochu zklidníme svůj život a budeme s vážností a pokorou celým srdcem hledat čistého a laskavého Krista, uvidíme Ho a nalezneme Ho -- o Vánocích i během roku Po skončení druhé světové války jsme s rodinou žili nějaký čas ve Zwickau ve Východním Německu -- tam jsme poznali Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů a vstoupili do ní. Naše kongregace se scházela v malé vile, která byla přestavěna na sborový dům a ve které jsme spolu s dalšími členy Církve uctívali Spasitele a obnovovali svoje smlouvy křtu. Jednou z nejnápadnějších věcí v naší kapli bylo nádherné vitrážové okno znázorňující Spasitele a zjevení našeho Nebeského Otce a Jeho Syna Proroku Josephu Smithovi. Jako mladý chlapec jsem se na toto okno často díval a pociťoval jsem zvláštního ducha. Měl jsem náš starobylý sborový dům velmi rád! Zdálo se, že během Vánoc byl onen zvláštní pocit v této budově intenzivnější. Vůně byly sladší, tóny byly jemnější a světlo bylo více okouzlující, jak se během oněch tmavých zimních večerů odráželo od barevných oken. Díky duchu, který jsem uvnitř pociťoval, na tuto malou vilu nikdy nezapomenu. Po letech mě rozesmutnila zpráva, že tato milovaná kaple -- místo, které nás chovalo v náručí během prvních let našeho členství v Církvi -- byla zbourána, aby uvolnila místo vysokému činžovnímu domu. Domnívám se, že ti, kteří rozhodli o tom, že se budova zbourá, měli dobré úmysly a netušili, co tato vila znamenala pro naše malé stádo. Jim nejspíš připadala jako další obyčejná budova. Kdyby bývali měli možnost vidět ji jako dům uctívání, místo radosti a přátelství, posvátnou kapli -- a kdyby jen na toto místo nahlíželi tak, jako jsem na něj nahlížel já jako malé dítě, možná by se rozhodli jinak. Mám rád knihu Malý princ od Antoine de Saint-Exupéryho. Obsahuje tento důvtipný postřeh: „Dospělí nikdy ničemu sami neporozumí a pro děti je velmi únavné jim vše znovu a znovu vysvětlovat.“ Později objasňuje moudrá liška mladému princi další důležitou pravdu: „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“1 Neschopnost vidět posvátné věci očima nebo srdcem je již od počátku slabou stránkou onoho stavu, ve kterém se lidstvo nachází. V písmech čteme: „Neboť to, co někteří lidé považují za velmi cenné …, jiní pokládají za nic a pošlapávají to nohama.“2 Občas jsou nejcennější a posvátné věci přímo před námi, takříkajíc před našima očima, ale my je nedokážeme nebo nechceme vidět. To může obzvláště platit během krásného a drahocenného období Vánoc. Toto je nádherné požehnané období v roce. Stromy jsou ozdobeny zářícími světýlky, v obchodech se třpytí oslnivé dekorace a ulice se hemží davy nakupujících, kteří shánějí dárky pro své milé. Všechny tyto působivé projevy a dekorace, jež se ucházejí o naši pozornost, mohou být krásné a povznášející, ale je-li to vše, co vidíme, pak nám uniká něco, co máme přímo před očima. Někdy jsme, navzdory svým nejlepším úmyslům, natolik zaneprázdněni svými zodpovědnostmi, závazky a stresem plynoucím z našich mnoha úkolů, že se nám nedaří vidět srdcem to, co je zásadní a nejposvátnější.
Dokonce i mnozí z těch, kteří žili v době Spasitelovy služby ve smrtelnosti, Ho neviděli -- i když kráčel mezi nimi, přímo před jejich očima. Proč Ho neviděli? Ježíš Kristus se narodil ve chlévě obklopen obyčejnými zvířaty. Vyrůstal ve znevažovaném městě na okraji civilizace. Neprošel tradičním postupem světského vzdělávání. Nebyl vzděláván ve světských naukách filosofie, umění nebo literatury. Někteří, když slyšeli Jeho učení, diskutovali o původu Jeho vědomostí a říkali: „Kterak tento písmo umí, neučiv se?“3 Nebo říkali: „Odkud má tento [muž] moudrost tuto? Zdaliž tento není syn tesařův? Zdaliž matka jeho neslove Maria, a bratří jeho … A sestry jeho zdaliž všecky u nás nejsou? Odkudž tedy má tyto všecky věci?“4 Světaznalí a pyšní -- ti, kteří vkládali svou důvěru ve světské učení, Ho neviděli. Ježíš Kristus nebyl bohatý, ani nezastával nějaký politický úřad. Žil a učil mezi prostými lidmi v národě, který byl v zajetí Římanů. Proto politickým vůdcům oné doby nestál za povšimnutí. Ti byli koneckonců zaneprázdněni vedením světa. Byli až příliš zaměstnáni na to, aby věnovali pozornost nějakému prostému kazateli spravedlivosti. Když Ježíš stanul před Pilátem, tento mocný římský místodržitel v něm viděl pouhého učitele, který byl příčinou nepokoje na jeho správním území. Bohatí a vlivní -- ti, kteří byli zaměstnáni svými rušnými obchodními a vládními aktivitami, Ho také neviděli. Zákoníci, farizeové i další náboženští vůdcové té doby vyhlíželi Mesiáše. Studovali písma a dychtivě očekávali dobu příchodu Toho, kdo vysvobodí Izrael. Toužili po tom dožít se Jeho dne. Modlili se za Jeho příchod. Byli však natolik pohlceni svými vlastními tradicemi a zaslepeni svým vlastním omezeným výkladem písma, že nemohli vidět onoho pokorného muže, jenž chodil mezi nimi. Ježíš nepřišel tak, jak očekávali. Nenavštěvoval jejich náboženské školy. Co bylo horší, nesouhlasil se všemi jejich učeními, a tudíž nemohl být oním Mesiášem. Povýšení a nepoučitelní -- ti, jejichž srdce bylo vůči Duchu zatvrzeno, Ho také neviděli. Kdo Ho tedy viděl? Simeon -- postarší, oddaný a spravedlivý muž Krista viděl. Když Marie s Josefem přinesli malého Ježíše do chrámu, Simeon mocí Ducha Svatého poznal, že to byl vskutku Kristus -- Syn Nejvyššího. Vzal děťátko do náručí a požehnal Mu.5 Viděli Ho prostí rybáři a dělníci. Stonající, pokorní a neutišení Ho viděli a uznali Ho jako Spasitele Izraele. I mezi bohatými a mocnými byli někteří, již byli učenliví, a proto Krista viděli. Spatřil Ho Nikodém, židovský vládce,6 stejně jako zámožný Jozef z Arimatie7 či publikán Zacheus8. Vidíme my Krista? Když někdy čteme o lidech, kteří ve Spasiteli neviděli toho, kým skutečně byl, žasneme nad jejich slepotou. Ale dovolujeme i my rušivým zdrojům, aby nám překážely v pohledu na Spasitele -- během tohoto vánočního období i během roku? Některá vyrušení jsou vnější povahy -- dárky, s nimiž si děláme starosti, výzdoba nebo křiklavé reklamy -- ale často jsou to věci v našem nitru, které nám brání vidět Krista.
Někteří možná pociťují určitý stupeň intelektuální pýchy, která je odděluje od Krista. V době, kdy máme k dispozici obrovské množství znalostí, se důvěrně známý příběh o Ježíši Kristu může ztratit v záplavě vědeckých pokusů, neodkladných zpráv a nejnovějších populárních filmů či knih. Někteří jsou natolik zaměstnáni maličkostmi svého života, že jim nezbývá čas na mnoho dalších věcí. Možná občas mluví o duchovních věcech, ale jejich srdce je natolik zaměřeno na světské věci, že Krista nemohou vidět. Někteří, podobně jako farizeové, hledají Krista, ale jejich srdce natolik lpí na jejich vlastních teoriích, duchovních zálibách a názorech, že Ho nepoznávají. Navzdory svým dobrým úmyslům přicházejí o mocná zjevení od Ducha Svatého, a tím přicházejí i o jediný způsob, jak obdržet jisté svědectví o Ježíši Kristu. Kéž ve Vánocích spatřujeme Krista Toto je období radosti! Období oslavování! Nádherná doba, kdy pamatujeme na to, že náš Všemohoucí Bůh poslal svého Jednorozeného Syna, Ježíše Krista, aby vykoupil svět -- aby vykoupil nás! Je to období šlechetných skutků laskavosti a bratrské lásky.Je to období, kdy ve větší míře přemítáme o svém vlastním životě a o mnoha požehnáních, jež jsme obdrželi. Je to období, kdy odpouštíme a sami získáváme odpuštění. Ale snad ze všeho nejvíc nechť je to období, kdy hledáme Beránka Božího, Krále slávy, věčné Světlo světa, velikou naději lidstva, Spasitele a Vykupitele naší duše. Slibuji vám, že když trochu zklidníme svůj život a budeme s vážností a pokorou celým srdcem hledat čistého a laskavého Krista, uvidíme Ho a nalezneme Ho -- o Vánocích i během roku. O tomto svědčím v posvátném jménu Ježíše Krista, amen.
ODKAZY 1. Antoine de Saint-Exupéry, The Little Prince, přeložil Richard Howard (2000), 2, 63. 2. 1. Nefi 19:7. 3. Jan 7:15. 4. Matouš 13:54--56. 5. Viz Lukáš 2:25--35. 6. Viz Jan 3:1--21. 7. Viz Matouš 27:57--58. 8. Viz Lukáš 19:2--10.
First Presidency Christmas Devotional December 6, 2009 Vánoční příběhy President Henry B. Eyring První rádce v Prvním předsednictvu O těchto Vánocích, a také každý den, se můžeme rozhodnout, že ve svém životě stvoříme malou část Vánočního příběhu. Příběh Vánoc je příběhem lásky. Poprvé jsme ho slyšeli ještě předtím, než byl svět stvořen. Nebeský Otec nám řekl o svém plánu štěstí, který připravil pro své děti, pro každého z nás. Pro svou lásku nám dovolí sestoupit z Jeho královského dvora, abychom žili ve světě, kde se budeme moci svobodně rozhodnout, že se opět vrátíme domů k Němu. Řekl, že kvůli pokušením pro nás bude tak obtížné rozhodnout se vždy správně, že budeme potřebovat Spasitele. Všichni budeme potřebovat moc, jež přesahuje naši vlastí, abychom mohli být zachráněni od smrti a hříchu. Jehova se dobrovolně nabídl, pro velkou lásku, kterou choval k Otci i k nám, že sestoupí ze svého oslaveného místa jako dokonalý Prvorozený v duchovním světě, aby čelil zkouškám, kterým budeme čelit i my, a aby nás zachránil, pokud ho budeme mít natolik rádi, abychom dodržovali Jeho přikázání. Ta přikázání mají za cíl, abychom milovali Otce a Jeho syna a všechny ostatní děti Boží. Když jsme tento příběh uslyšeli, natolik naplnil naše srdce láskou k Otci a k Jeho Synu, že jsme jásali a uctívali je. Od té doby mnozí vypravovali o onom slavném okamžiku v tomto příběhu, kdy se narodilo děťátko Kristus, aby nás zachránil a vedl domů. Ze všech těchto inspirovaných příběhů si nejvíce ceníme těch, které nám pomáhají opět pocítit něžnou a starostlivou lásku, kterou Otec, a Jeho Milovaný Syn, chovají k nám všem, a obzvláště k těm nejposlednějším. To je jedním z důvodů, proč máme tak rádi Lukášovu zprávu o Ježíšově narození. Pokaždé, když ji slyšíme, můžeme opět pociťovat lásku, kterou náš Otec chová k nám a ke všem svým dětem. Každá podrobnost v tomto příběhu činí toto poselství lásky skutečným. Maria, matka Ježíšova, opatrně obvinuje své prvorozené děťátko plénkami a ukládá ho do jesliček. Bůh sesílá v slavnostním světle anděly, aby pokorným pastýřům oznámili, že se jim narodil zaslíbený Mesiáš. A Lukáš nám říká, že sestoupily sbory andělské, aby oslavovali ten největší dar, který kdy milující Nebeský Otec dal svým dětem. Lukášova slova nám do mysli a do srdce jakoby vnášejí vzpomínku na tóny oné andělské hudby: „ A pastýři byli v krajině té, ponocujíce, a stráž noční držíce nad svým stádem. A aj, anděl Páně postavil se podlé nich, a sláva Páně osvítila je. I báli se bázní velikou. Tedy řekl jim anděl: Nebojtež se; nebo aj, zvěstuji vám radost velikou, kteráž bude všemu lidu. Nebo narodil se vám dnes spasitel, kterýž jest Kristus Pán, v městě Davidově. A toto vám bude za znamení: Naleznete nemluvňátko plénkami obvinuté, ležící v jeslech. A hned s andělem zjevilo se množství rytířstva nebeského, chválících Boha a řkoucích Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle.“1
Příběh Vánoc zaznamenaný Lukášem v nás vyvolává pocity pokoje a dobré vůle, přesně takové, jaké nám přislíbily sbory andělské. Každý inspirovaný záznam o Ježíšově narození má tuto moc. Veliký prorok Izaiáš psal o děťátku Kristovi stovky let předtím, než se narodil ve chlévě. Věděl, že Kristus se narodí, aby nás zachránil a aby se stal Králem králů. Jeho slova jste již dnes večer slyšeli: „Nebo dítě narodilo se nám, syn dán jest nám, i bude knížetství na rameni jeho, a nazváno bude jméno jeho: Předivný, Rádce, Bůh silný, Rek udatný, Otec věčnosti, Kníže pokoje.”2 Händel převedl Izaiášův vánoční příběh do not a tato slova zpívaná sborem pozvedají lidská srdce po generace. Někteří z nás je již také zpívali. Právě tento týden byli členové mého sboru vyzváni, aby si přinesli noty a zpívali se sborem. Pokaždé, když jsem slyšel nebo zpíval Izaiášův příběh o Kristu, pociťoval jsem radost a pokoj. Příslib pokoje, který nám dal Pán svým narozením, se naplňuje, kdykoli se staneme hodnými toho, abychom pociťovali Jeho lásku a očišťující moc, což je možné díky Jeho Usmíření. A každý inspirovaný příběh Vánoc nám umožňuje pocítit Jeho lásku. Nebeský Otec z lásky sesílal anděly a proroky, dokonce před Ježíšovým narozením, aby vyprávěli příběh Vánoc. Moroni nám v Knize Mormonově říká, proč to Bůh dělal: „Neboť vizte, Bůh, znaje všechny věci, jsa od věčnosti do věčnosti, vizte, poslal anděly, aby sloužili dětem lidským, aby zjevovali ohledně příchodu Krista; a v Kristu bude přicházeti každá dobrá věc. A Bůh také oznamoval svými vlastními ústy prorokům, že Kristus přijde. Pročež, službou andělů a každým slovem, které vyšlo z úst Božích, počali lidé prokazovati víru v Krista; a tak se vírou chopili každé dobré věci; a tak tomu bylo až do příchodu Krista.“3 Po Kristově příchodu je to stále totéž: skrze svou víru v Něj se chápeme každé dobré věci. Pravé příběhy o Vánocích vždy posilují víru v Něho a v Jeho poslání. A s vírou roste naše odhodlání připojit se k Němu a napomáhat s Jeho láskyplným posláním milosrdenství a záchrany. Je krásné, když na Něj pamatujeme vždy, ale obzvláště nyní, když slavíme Jeho narození. Přišel, aby žehnal dětem. Uzdravoval nemocné. Zval všechny, dokonce i ty, kteří jím opovrhovali, aby Ho následovali a tak se vydali cestou, jež vede domů, k našemu Nebeskému Otci. O těchto Vánocích, a také každý den, se můžeme rozhodnout, že ve svém životě stvoříme malou část Vánočního příběhu. Můžeme přijmout výzvu žijících proroků a pomoci těm, kteří se po cestě ztratili nebo z ní sešli, aby se na tuto cestu vrátili. Můžeme všem, které po cestě potkáme, nabídnout evangelium, které je tou jedinou cestou vedoucí domů. Můžeme pozvedat ty, kteří jsou unavení a hladoví a osamocení, tak jak to činil Spasitel a jak nás nyní vyzývá, abychom to činili s Ním. Když tak budeme činit, oni pocítí, jak moc je má Spasitel rád a jak moc si přeje vést je cestou, jež vede k Bohu, kterého On miluje. V příbězích o Kristově narození můžeme vidět i pociťovat, kým byl a kým je. To nám na naší cestě pomáhá nést naše břímě. A pomůže nám to zapomenout na sebe a pomáhat nést břímě druhých. Tak můžeme z každého dne učinit ty doposud nejlepší Vánoce. Opět můžeme pociťovat Spasitelovo láskyplné uznání a poděkování. A ti, jimž díky Němu pomáháme, mohou pocítit pomáhající ruku, kterou jim Mistr nabízí, pokud se jen rozhodnou ji uchopit. Svědčím o tom, že děťátko, které se v Betlémě narodilo Marii, bylo božským a dokonalým Synem Boha. Miluje nás dokonalou láskou, jako náš Otec. Jehova k nám přišel jako Kristus, aby nám otevřel cestu z hříchu a žalu.
Modlím se, abychom se rozhodli jít po této cestě a abychom pomáhali všem, kterým můžeme pomoci, jít s námi domů k Bohu, v lásce, ve jménu Ježíše Krista, amen.
ODKAZY 1. Lukáš 2:8--14. 2. Izaiáš 9:6. 3. Moroni 7:22--23, 25.
First Presidency Christmas Devotional December 6, 2009 Duch tohoto období President Thomas S. Monson Milovaní bratři a sestry, jsem velice vděčný za to, že zde s vámi dnes večer mohu být. Společně s vámi jsem byl inspirován a povznesen díky poselstvím od presidenta Eyringa a presidenta Uchtdorfa, a také díky nádherné hudbě, kterou zajistil pěvecký sbor a orcherstr. Pravdivá jsou slova, která zpíváme v jedné naší náboženské písni „Čas letí na křídlech blesku“1. Další rok uplynul a čas nás opět přivedl do období Vánoc. Nedávno, když jsem vzpomínal na minulá vánoční období, jsem si uvědomil, že pravděpodobně na žádné jiné období roku nemáme tak výrazné vzpomínky jako na Vánoce. Vánoce, které si pamatujeme nejlépe, toho mají většinou málo společného se světskými statky, ale hodně s rodinami, s láskou, se soucitem a s péčí o druhé. Tato myšlenka dodává naději těm z nás, kteří mají obavy, že onen prostý smysl tohoto svátku je oslaben komerčností nebo odporem těch, kteří mají jiné náboženské názory, nebo zkrátka jen tím, že jsme tak polapeni stresem doprovázejícím tento svátek, že ztrácíme onoho zvláštního ducha, kterého bychom jinak pociťovali. Pro mnoho lidí je zvlášť v tomto ročním období běžné, že si toho na sebe berou až příliš. Možná, že si toho na sebe bereme až moc v porovnání s časem a silami, které máme. Možná, že nemáme dost peněz na to, co podle našeho názoru musíme koupit. Často má naše úsilí během vánočního období za následek to, že jsme vystresovaní, vyždímaní a vyčerpaní, namísto toho, abychom pociťovali prostou radost z připomenutí si narození děťátka v Betlémě. Nehledě na těžkosti a zmatky, které si mohou činit nárok na náš čas a energii, si však zvláštní duch tohoto období obvykle nějak najde cestu do našeho srdce a do našeho života. Před mnoha lety jsem četl o jedné příhodě z vánočního období, která se stala na zaplněném letišti v Atlantě ve státě Georgia, kde uvízlo tisíce unavených pasažérů. Sněhová bouře zpozdila odlety právě v době, kdy se tito lidé snažili dostat tam, kde chtěli strávit Vánoce nejraději -- s největší pravděpodobností doma. Stalo se to v prosinci roku 1970. Odbila půlnoc a nešťastní pasažéři se tísnili kolem přepážek a rozzlobeně diskutovali se zástupci společností, kterým již dávno vymizel přívětivý výraz na tváři. I oni chtěli být už doma. Několik lidí dřímalo na nepohodlných sedačkách. Jiní obklopili novinové stánky a tiše listovali brožovanými knihami. Pokud takto rozmanitý houf lidí měl něco společného, pak to byla osamělost -- pronikavá, nevyhnutelná, dusivá osamělost. Avšak způsob chování na letišti vyžadoval, aby si každý pasažér uchoval svou neviditelnou bariéru před ostatními. Bylo lepší být sám než se zapojit do rozhovoru, což by nevyhnutelně znamenalo naslouchat stížnostem sklíčených a deprimovaných spolucestujících. Skutečnost byla taková, že zde bylo více pasažérů než dostupných míst ve všech letadlech. Když se nějakému letadlu jednou za čas podařilo vzlétnout, na letišti zůstalo pasažérů více, než se jich dostalo do letadla. Slova jako: „Čekejte“, „Potvrzená rezervace“ a „Cestující první třídou“ určovala, kdo půjde první, a prozrazovala, kdo má peníze, moc, vliv a předvídavost -- nebo kdo toto nemá. Brána číslo 67 byla mikrosvětem v prostorném atlantském letišti. Tvořila ji zasklená místnost, která byla napěchovaná pasažéry, kteří s nadějí vyhlíželi svůj let do New Orelansu, Dallasu a dalších míst na západě Spojených států. Kromě několika šťastlivců, kteří cestovali ve dvojicích, nikdo u brány 67 nemluvil. Jeden
obchodní cestující rezignovaně zíral do prázdna. Mladá matka houpala v náručí miminko v marné snaze ukonejšit jeho tichý pláč. Byl tam i muž v elegantně střiženém flanelovém obleku, který se zdál být lhostejný vůči tomuto hromadnému utrpení. V jeho chování se zračila jistá netečnost. Byl zahloubán do nějakých papírů -- možná počítal celkové roční zisky společnosti. Nervózní pasažér sedící poblíž sledoval tohoto zaneprázdněného muže a možná si ho představoval jako lakomého samotáře Scrooge. Relativní klid náhle přerušil nějaký rozruch. Mladík ve vojenské uniformě, kterému nebylo více než 19 let, živě konverzoval s pracovníkem u přepážky. Chlapec měl letenku bez přednostního vstupu na palubu. Prosil pracovníka u přepážky, aby mu pomohl dostat se do New Orelansu, aby pak mohl autobusem dojet do jakési zapadlé vesničky, kterou nazýval domovem. Pracovník mu unaveně odpovídal, že jeho vyhlídky na dalších 24 hodin, a možná i déle, jsou mizivé. Chlapec byl stále zoufalejší. Ihned po Vánocích měla jeho jednotka odjet do Vietnamu -- kde v té době zuřila válka -- a pokud by svůj let zmeškal, možná by už nikdy Vánoce doma nestrávil. Dokonce i onen obchodník odvrátil oči od svých záhadných výpočtů a projevil rezervovaný zájem. Pracovník byl viditelně pohnut, a možná i trochu v rozpacích. Ale mohl mu nabídnout jen soucit -- žádnou naději. Chlapec stál u přepážky pro odlety a rozhlížel se úzkostlivě po přeplněné místnosti, jako kdyby hledal alespoň jednu přátelskou tvář. Nakonec pracovník u přepážky oznámil, že lze nastupovat do letadla. Cestující, kteří čekali dlouhé hodiny, se zvedli, sebrali svá zavazadla a pomalu se sunuli úzkou chodbou do přistavěného letadla -- dvacet, třicet, sto -dokud byla volná sedadla. Pracovník se otočil k zoufalému mladému vojákovi a pokrčil rameny. Z nejasných důvodů onen obchodní cestující otálel. Nyní přikročil k pracovníkovi přepážky. „Mám letenku s potvrzeným místem v letadle,“ řekl mu tiše. „Chtěl bych dát své místo tomuto mladíkovi.“ Pracovník na něj nevěřícně zíral a pak mávl na vojáka. Chlapec ve vojenském plášti, kterému po tváři tekly slzy a který nebyl schopen slov, potřásl rukou muži v šedém flanelovém obleku, jenž skromně zamumlal: „Hodně štěstí. Přeju pěkné Vánoce. Hodně štěstí.“ Když se dveře letadla zavřela a rozeběhly se motory, obchodník se otočil, chopil se své aktovky a pomalu vykročil k restauraci, která byla otevřena přes celou noc. Z tisíce uvízlých pasažérů na atlantském letišti bylo svědkem této události jen několik málo lidí. Ale těm, kteří to viděli, se jejich mrzutost, frustrace, nepřátelství rozplynuly a zavládl duch pokoje. Onen láskyplný a laskavý skutek mezi dvěma cizinci jim do srdce vnesl ducha Vánoc. Světla odlétajícího letadla zablikala jako hvězdičky a zmizela v temnotě. Miminko nyní tiše spalo v náručí mladé matky. Možná, že na další let nebudou muset čekat další dlouhé hodiny. Ale ti, kteří byli svědky toho, co se stalo, byli již méně netrpěliví. A v oné malé zasklené místnosti u brány číslo 67 se jemně vznášel, a vším prostupoval, duch pokoje.2 Bratři a sestry, skutečnou radost z Vánoc nenajdeme ve spěchu a snaze stihnout ještě něco dalšího nebo nakoupit povinné dárky. Skutečná radost přichází tehdy, když projevujeme lásku a soucit inspirované Spasitelem světa, který pravil: „Cožkoli jste činili jednomu z... těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“3 Kéž jsou v tomto radostném období zapomenuty osobní neshody a urovnány spory. Kéž při prožívání tohoto období pamatujeme i na potřebné a ztrápené. Kéž naše odpuštění dospěje k těm, kteří nám ublížili, podobně jako i my máme naději na to, že nám bude odpuštěno. Kéž naše srdce oplývá dobrotivostí a v našem domově přebývá láska.
Zatímco přemýšlíme nad tím, za co v tento sváteční čas utratíme peníze na dárky, naplánujme si také to, jak věnujeme čas tomu, abychom druhým pomohli pocítit pravého ducha Vánoc. Spasitel dával štědře všem, a jeho dary měly neocenitelnou hodnotu. Během své služby žehnal nemocným, navracel zrak slepým, způsoboval, že hluší slyšeli a chromí chodili. Nečistým přinesl čistotu. Neživým vrátil dech života. Dal naději zoufajícím a přinesl světlo do temnoty. Dal nám svou lásku, svou službu a svůj život. Jakého ducha pociťujeme v době Vánoc? Jeho ducha -- ducha Kristova. Jak tichounce, jak tichounce dar úžasný je dán! Tak vtiská Bůh na srdcí luh svá požehnání nám. On jde do světa hříchu, je nikým nepoznán. Kde s pokorou Mu otevřou, tam vstoupí Kristus sám.4 Kráčejme s čistou láskou Kristovou v Jeho šlépějích, zatímco se blížíme k tomuto období oslavujícím Jeho narození. A přitom pamatujme na to, že stále žije a že je dál světlem světa, a že slíbil: „Kdož mne následuje, nebude choditi v temnostech, ale bude míti světlo života.“5 Bratři a sestry, každému z vás posílám svou lásku a požehnání. Kéž máte nádherné Vánoce. Kéž vám v srdci i ve vašem domově přebývá láska, laskavost a pokoj. Kéž jsou i ti, jejichž srdce je obtíženo, pozvednuti díky uzdravení, které přichází jen od Toho, který utěšuje a uklidňuje. Budeme-li mít ducha Vánoc ve svém životě, budeme mít dobrou vůli i lásku k všemu lidstvu nejen v tomto období, ale i po celý rok. Kéž toto prožijeme a kéž je nám dáno toto požehnání, o to se modlím ve jménu Ježíše Krista, našeho Spasitele a Vykupitele, amen.
ODKAZY 1. „Improve the Shinging Moments,“ Hymns, No. 226. 2. Převzato z: „Drama at Gate 67“, Ray Jenkins. 3. Matouš 25:40. 4. „O Little Town of Bethlehem“, slova Phillips Brooks, Hymns of The Church of Jesus Christ of Latter-day Saints, no. 208. 5. Jan 8:12.
