FINANČNÍ ŘÍZENÍ PODNIKU. Ing. Petr Bora, Ph.D

INOVACE BAKALÁŘSKÝCH A MAGISTERSKÝCH STUDIJNÍCH OBORŮ NA HORNICKO-GEOLOGICKÉ FAKULTĚ VYSOKÉ ŠKOLY BÁŇSKÉ - TECHNICKÉ UNIVERZITY OSTRAVA

FINANČNÍ ŘÍZENÍ PODNIKU

Ing. Petr Bora, Ph.D.

2015 Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. ESF napomáhá rozvoji lidských zdrojů a podnikatelského ducha.

CHARAKTERISTIKA PODNIKOVÝCH FINANCÍ Podnik, okolí podniku, podnikání, cíle podnikání, peněžní prostředky podniku, podnikový kapitál a finanční zdroje.

CHARAKTERISTIKA PODNIKOVÝCH FINANCÍ Podnik - je soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání. Podnik „žije” v okolí, které jej obklopuje, a tím i ovlivňuje. Podnikové okolí má politický, ekonomický, sociální a technický charakter. Okolí podniku tvoří: banky, státní orgány, obce dodavatelé, odběratelé a konkurence atd. Ve svém okolí by podnik měl hledat neustále své podnikatelské a rozvoje příležitosti.

CHARAKTERISTIKA PODNIKOVÝCH FINANCÍ Podnikání - soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem na vlastní odpovědnost a za účelem dosažení zisku.

Cílem podnikání zhodnotit vynaložený kapitál, tj. dosáhnout zisku. Podnik s omezenými zdroji (výrobními faktory) uspokojuje svými výrobky a službami neomezené lidské potřeby.

CHARAKTERISTIKA PODNIKOVÝCH FINANCÍ Obecně se za investice podniku považují rozsáhlejší peněžní výdaje, u nichž se očekává jejich přeměna na budoucí peněžní příjmy během delšího časového úseku. Hospodářská praxe v ČR považuje za investice: 1. Kapitálové výdaje na pořízení nehmotného dlouhodobého majetku (nehmotné investice), 2. Kapitálové výdaje na pořízení hmotného dlouhodobého majetku (hmotné, věcné investice), 3. Kapitálové výdaje na nákup dlouhodobého finančního majetku (finanční investice).

CHARAKTERISTIKA PODNIKOVÝCH FINANCÍ Založení podniku, fungování podniku, různé formy spojování podniku a zánik podniku jsou v tržní ekonomice doprovázeny pohybem: 1. Podnikového kapitálu; 2. Peněžních prostředků; 3. Finančních zdrojů. 1. Podnikový kapitál - souhrn všech peněz, vložených do celkového majetku podniku vlastníky (vlastní kapitál) a věřiteli (dluhy, cizí kapitál).

CHARAKTERISTIKA PODNIKOVÝCH FINANCÍ Podnikový kapitál = vlastní kapitál + dluhy (cizí kapitál).

Zjednodušená ROZVAHA

CHARAKTERISTIKA PODNIKOVÝCH FINANCÍ Podnikový kapitál = vlastní kapitál + dluhy (cizí kapitál).

Zjednodušená ROZVAHA

CHARAKTERISTIKA PODNIKOVÝCH FINANCÍ Podnikový kapitál = vlastní kapitál + dluhy (cizí kapitál).

CHARAKTERISTIKA PODNIKOVÝCH FINANCÍ 2. Peněžní prostředky podniku - představují část aktiv (majetku) podniku. Mají podobu hotovosti, různých forem vkladů u peněžních ústavů a ekvivalentů peněžních prostředků (tj. cenin, šeků, poukázek na zboží a služby). Hotovost a krátkodobé vklady jsou zahrnovány do krátkodobého finančního majetku v oběžných aktivech. Krátkodobý finanční majetek může být ještě tvořen různým krátkodobými cennými papíry, do nichž podnik vložil volné peníze (např. krátkodobé směnky pořízené za účelem obchodování, krátkodobé obligace, vkladové listy, pokladniční poukázky). Peněžní prostředky jsou v bilancích (rozvaha) českých podniků součástí jeho finančního majetku.

CHARAKTERISTIKA PODNIKOVÝCH FINANCÍ

- Hotovost v pokladně - Bankovní účet - Krátkodobé cenné papíry a podíly - Pořizovaný krátkodobý finanční majetek

CHARAKTERISTIKA PODNIKOVÝCH FINANCÍ 2. Peněžní prostředky podniku - jsou stavovou veličinou zachycují stav peněz podniku k určitému okamžiku.

Peníze - jsou nejlikvidnější složkou celkového podnikového majetku, okamžitě použitelnou pro úhradu jeho závazků. Velikost peněžních prostředků je východiskem pro: posuzování platební situace (platební schopnost resp. neschopnost) podniku k určitému okamžiku, kdy porovnáváme stav peněžních prostředků s peněžními závazky. Sledujeme vývoj ukazatelů - likvidity, provádíme vertikální analýzu, sledujeme trendy vývoje poměrových ukazatelů. Vysoký stav peněžních prostředků v podniku může nepříznivě ovlivňovat Rentabilitu podnikání. Rentabilita = přednáškách.

ziskovost

podnikání,

blíže

v

dalších

CHARAKTERISTIKA PODNIKOVÝCH FINANCÍ Hotovost a vklady u bank (běžný účet) podniku nepřinášejí takový efekt, jaký by podnik zpravidla mohl dosáhnout, kdyby peníze použil na jiné účely např.: finanční, hmotné či nehmotné investice. Proč držet peníze v pokladně, resp. na term. bank. účtu ? Peníze zajišťují (okamžitou) (likviditu) podniku !!!

platební

schopnost

Bohužel takové peníze nenesou podniku výnosy, nebo jen relativně nižší výnosy*. Řešením mohou být cenné papíry a jiné složky majetku přinášejí výnosy, ale nemohou se použít ihned pro úhradu závazků. *(Term. vklady - úrokové sazby bank jsou na minimech, výnos „vyruší“ maximálně vliv inflace).

CHARAKTERISTIKA PODNIKOVÝCH FINANCÍ 3.Finanční investice/Finanční majetek/Dlouhodobý finanční majetek – je to část podnikového majetku, který zahrnuje (vedle peněžních prostředků – oběžná aktiva) i jiná finanční aktiva. Jedná se především o různé druhy cenných papírů (investice) dlouhodobé.

CHARAKTERISTIKA PODNIKOVÝCH FINANCÍ !!! POZOR !!! Pro Dlouhodobý finanční majetek se v bilanci (rozvaze) používá nevhodně pojem finanční investice!! Pojem Finanční majetek se pak v bilanci užívá jen pro krátkodobý finanční majetek, jako součást Oběžného majetku. (V postupech účtování pro podnikatele se do finančního majetku zahrnuje správně dlouhodobý i krátkodobý finanční majetek.)

CHARAKTERISTIKA PODNIKOVÝCH FINANCÍ !!! POZOR !!! Účetní praxe v ČR nerozlišuje důsledně mezi pojmy investice (peněžní výdaj na pořízení investičního majetku) a investiční majetek (část majetku, fungující v podniku po delší období než 1 rok, zpravidla postupně se opotřebovávající).

U nefinančních korporací (výrobní podniky) představují dlouhodobé investice většinou jen menší část celkových investic. U finančních korporací (pojišťovny, apod.) jde zpravidla o rozhodující část investic !!!

CHARAKTERISTIKA PODNIKOVÝCH FINANCÍ Jestliže podnik alokuje své volné peněžní prostředky do různých druhů cenných papírů, ev. půjček, mluvíme o finančním investování. Z časového hlediska může firma finančně investovat dvojím způsobem: A. do Dlouhodobého finančního majetku (B.III.); B. do Krátkodobého finančního majetku (C.IV.). Podniky mohou, kromě investic do dlouhodobého a krátkodobého finančního majetku, investovat své prostředky do hmotného či nehmotného majetku.

CHARAKTERISTIKA PODNIKOVÝCH FINANCÍ Podnikové finance - zobrazují pohyb peněžních prostředků, kapitálu a finančních zdrojů, při němž se podnik dostává do různorodých peněžních vztahů s ostatními podniky, zaměstnanci a státem. Základním cílem finančního řízení je maximalizace tržní hodnoty firmy (tržní ceny akcií). Vedle toho musí podnik průběžně zajištovat svou platební schopnost. Podrobnosti o finančním řízení v přednášce č. 3.

FINANČNÍ ROZHODOVÁNÍ PODNIKU – KRÁTKODOBÉ A DLOUHODOBÉ Krátkodobé a dlouhodobé finanční rozhodování podniku, přátelské a nepřátelské převzetí podniku, rozdělení

hospodářského výsledku, dividenda, zvýšení základního jmění (kapitálu), strategické finanční rozhodování.

FINANČNÍ ROZHODOVÁNÍ PODNIKU Jakého majetku se týká finanční rozhodování?

Rozvaha - zachycuje majetek podniku a zdroje jeho krytí

TYPY A FÁZE FINANČNÍHO ROZHODOVÁNÍ PODNIKU Základním cílem finančního řízení je maximalizace tržní hodnoty firmy (tržní ceny akcií). Vedle toho musí podnik průběžně zajištovat i svou platební schopnost. Těžiště finančního řízení spočívá v získávání kapitálu, jeho rozdělování a v rozdělování zisku. Do těžiště (FR) patří i řízení a financování oběžného majetku, finanční analýza, finanční plánování, vnitřní finanční řízení větších podnikatelských celků. Dále finanční řízení při spojování, reorganizaci, sanacích a zániku podniku.

TYPY A FÁZE FINANČNÍHO ROZHODOVÁNÍ PODNIKU Finance podniku - těsně souvisí s mikroekonomikou, podnikovou ekonomikou účetnictvím i marketingem. Teorie a praxe finančního řízení je těsně spojena s makroekonomikou, hospodářskou politikou státu a s makroekonomicky zaměřenými finančními disciplínami, jako jsou veřejné finance, teorie peněžních a kapitálových trhů, pojištění a teorií mezinárodních financí. Teorie vycházejí z podnikové ekonomiky a podstatně ovlivňují její záměry a cíle. Finanční kritéria - jsou pro ekonomické rozhodování podnikových variant a rozhodující a často jsou velmi komplexní. Úspěšnost finančního rozhodování do značné míry závisí na spolehlivosti účetních informací, jejich srovnatelnosti, srozumitelnosti, na použití vhodných oceňovacích metod pro zobrazení všech hospodářských procesů.

TYPY A FÁZE FINANČNÍHO ROZHODOVÁNÍ PODNIKU Finanční rozhodování podniku - je proces výběru optimální varianty získávání peněz, podnikového kapitálu a jejich užití z hlediska základních finančních cílů podnikání s přihlédnutím k omezujícím podmínkám.

Nejvýznamnějšími typy rozhodovacích situací v oblasti financování podniku jsou: 1. Rozhodování o celkové výši potřebného kapitálu podniku v návaznosti na úvahu o předpokládané velikosti majetku, odvozenou od očekávaných tržeb. 2. Rozhodování o struktuře podnikového kapitálu - rozhodování o: a) Podílu vlastního a cizího kapitálu; b) Různých formách vlastního kapitálu (např. akciový kapitál, zadržený zisk, rezervy); c) Různých formách cizího kapitálu (např. obligace, krátkodobé a dlouhodobé bankovní úvěry) - je třeba přihlížet zejména k ceně různých druhů kapitálu (nákladům na jeho pořízení) a k finančnímu riziku).

TYPY A FÁZE FINANČNÍHO ROZHODOVÁNÍ PODNIKU 3. Rozhodování o struktuře podnikového majetku, zejména o podílu peněžních prostředků na celkovém majetku, o podílu oběžného a fixního majetku. I zde je třeba zvažovat náklady na pořízení a udržování příslušného majetku, rizika platební neschopnosti aj. faktory. 4. Rozhodování o investování podnikového kapitálu (o užití vložených peněžních prostředků). Základní úvaha spočívá v rozhodnutí o finančním nebo věcném (reálném) investování, tj. o investování do cenných papírů nebo do získávání věcných složek majetku podniku fixního majetku, zásob, pohledávek aj.

TYPY A FÁZE FINANČNÍHO ROZHODOVÁNÍ PODNIKU Další úvahy se týkají rozhodování o jednotlivých variantách věcného investování s přihlédnutím k očekávaným kapitálovým výdajům (investice) a očekávaným finančním efektům (peněžním příjmům) investičních variant. Různé varianty rozhodování se vyskytují i při finančním investování: zda investovat do akcií jiných podniků, koupit různé druhy obligací, krátkodobé cenné papíry ap. I zde je třeba přihlížet nejen k očekávaným výnosům z držby jednotlivých cenných papírů, ale také k zajišťování nezbytné likvidity a tím i minimalizaci finančního rizika.

TYPY A FÁZE FINANČNÍHO ROZHODOVÁNÍ PODNIKU Akcie - je cenný papír, s nímž jsou spojena práva akcionáře jako společníka podílet se na řízení společnosti:

1. Přijímat stanovy společnosti; 2. Volit dozorčí radu; 3. Rozhodovat o rozdělení zisku;

4. Podílet se na jejím zisku a v případě likvidace společnosti na likvidačním zůstatku. Akcie mají jmenovitou hodnotou, tj. akcie znějící na určitou hodnotu (např. 1 000 Kč) Podle rozsahu práv akcionářů se rozlišují akcie kmenové a akcie prioritní.

TYPY A FÁZE FINANČNÍHO ROZHODOVÁNÍ PODNIKU Kmenové akcie jsou převládající formou akcií. Očekávané výnosy z kmenových akcií mají dvojí formu: dividendy a kapitálové zisky plynoucí ze změny cen akcií během určitého období. Tržní ceny kmenové akcie se odvodí z diskontovaných očekávaných výnosů budoucích dividend. Společnost může vydat prioritní (přednostní) akcie, které poskytují určitá přednostní práva - obvykle přednostní nárok (vůči kmenovým akciím) na výnos z akcie, tj. na dividendu. Výše vyplácené dividendy může být stanovena jako fixní částka (např. 9 % z nominální ceny akcie). Společnost může vydat i tzv. zaměstnanecké akcie ty mají zainteresovat zaměstnance na prosperitě společnosti.

TYPY A FÁZE FINANČNÍHO ROZHODOVÁNÍ PODNIKU 5) Rozhodnutí o rozdělování zisku podniku po zdanění. Zde je třeba zvažovat zejména potřebnou výši rezervních fondů, zisku na výplatu dividend či na další rozšiřování podnikového majetku.

Rozhodování o rozdělení zisku bylo často omezeno (u akciových společností) zákonnými požadavky na obligatorní tvorbu rezervních fondů a na způsob vyplácení dividend. To významně ovlivňovalo nejen peněžní prostředky určované na rozvoj podniku, ale také tržní cenu akcií.

TYPY A FÁZE FINANČNÍHO ROZHODOVÁNÍ PODNIKU Zákon o obchodních korporacích (ZOK) již nově neukládá (až na výjimky) společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti povinné vytváření rezervního fondu ze zisku. Je na dané společnosti, zda i nadále bude rezervní fond ze zisku vytvářet a v jaké výši, nebo zda dosavadní zdroje „naspořené“ v rezervním fondu rozpustí. Rozdělení hospodářského výsledku - patří výlučně do pravomoci valné hromady akcionářů. Předmětem rozdělení je hospodářský výsledek ve schvalovacím řízení, který představuje hospodářský výsledek zjištěný v účetnictví za minulé účetní období.

TYPY A FÁZE FINANČNÍHO ROZHODOVÁNÍ PODNIKU Jednotlivé rozdělení zisku tvoří postupně příděl do položek: 1. Rezervního fondu; 2. Příděly do statutárních fondů a výplata přednostních dividend dle stanov společnosti; 3. Podíl na zisku tichého společníka z účasti na podnikání a konečně ostatní použití zisku. Do ostatního použití zisku patří především: Úhrada ztráty z minulých let, výplata kmenových dividend a výplata tantiém, tj. podílu členů představenstva a členů dozorčí rady na zisku, příděly do statutárních a ostatních fondů, zvýšení základního jmění z vlastních zdrojů společnosti a zvýšení nerozděleného zisku minulých let.

TYPY A FÁZE FINANČNÍHO ROZHODOVÁNÍ PODNIKU Dividenda - je podíl na zisku společnosti a jako taková může být vyplacena z hospodářského výsledku ve schvalovacím řízení, z nerozděleného zisku minulých let nebo ze statutárních a ostatních fondů ze zisku. Neplyne-li ze stanov týkajících se prioritních akcií něco jiného, určuje se tento podíl poměrem jmenovité* hodnoty akcií jednotlivce k jmenovité hodnotě akcií všech akcionářů. Zvýšení základního jmění z vlastních zdrojů společnosti (tzv. akciová dividenda) může být podle zákona provedena následujícími způsoby:

1. Rozdělením nových akcií mezi akcionáře a dále u listinných akcií výměnou starých akcií za nové s vyšší nominální hodnotou; 2. Vyznačením vyšší jmenovité hodnoty na dosavadních akciích a u zaknihovaných akcií změnou zápisu v zákonem stanovené evidenci zaknihovaných cenných papíru. * Jmenovitá hodnota bývá určena jednou provždy v době emise.

TYPY A FÁZE FINANČNÍHO ROZHODOVÁNÍ PODNIKU Rozhodování o různých formách převzetí a spojování podniků (např. koupě podniku jiným podnikem, fúze podniků, koupě podniku managementem, založení společného podniku), ev. o zániku podniku formou jeho likvidace. Je to jedna z nejsložitějších a často kontroverzních aktivit v oblasti podnikových financí. Je založeno především na správném vyjádření tržní hodnoty firmy a na odpovědném posouzení ekonomického efektu ze spojení. Mohou se v ní promítat rozdílné ekonomické zájmy vlastníků a manažerů. Někdy se uplatňují i nepřátelské transakce tzv. nepřátelské převzetí firmy, které se realizuje přímou nabídkou akcionářům (nákup většiny akcií podniku), přes odpor stávajícího managementu. 6.

TYPY A FÁZE FINANČNÍHO ROZHODOVÁNÍ PODNIKU Převzetí může být buď přátelské či nepřátelské. 1. Přátelské převzetí (friendly takeover) je takové, u které existuje absolutní shoda obou stran (akcionář a management); 2. Nepřátelské převzetí (hostile takeover) je takové, při které je dohoda na straně vlastníků (např. akcionářů) ale management převzaté firmy nesouhlasí s převzetím. Předmětem akvizice nemusí být pouze celý podnik, ale také jednotlivé části organizace nebo jeho aktivum. Jsou tedy různé úrovně převzetí: 1. Převzetí celého podniku (sloučením nebo převzetím); 2. Převzetí aktiv – nákup aktiv, jako jsou budovy, zařízení a jiný majetek společnosti; 3. Převzetí kapitálu - nákup většiny akcií podniku a jeho zařazení do vlastní holdingové společnosti.

TYPY A FÁZE FINANČNÍHO ROZHODOVÁNÍ PODNIKU Praktické důsledky převzetí: 1. Převzetí mohou být jednou z metod růstu podniků;

2. Na rozdíl od organického růstu umožňují mnohem rychlejší růst a rozšiřování podniku; 3. Ze své podstaty však převzetí skrývá mnoho rizik, především je to riziko kulturně - organizačního aspektu, které může být důvodem neúspěšné akvizice - spojení dvou firem s rozdílnou kulturou a organizačními zvyklostmi;

4. Převzetí využívají především velké nadnárodní koncerny, které tím rychle získávají nové trhy, získávají nové technologie, patenty, optimalizují své daňové zatížení nebo alokují volný kapitál.

TYPY A FÁZE FINANČNÍHO ROZHODOVÁNÍ PODNIKU Všechny uvedené typy (1 až 6) finančního rozhodování se v zásadě týkají dlouhodobého, strategického finančního rozhodování, kde se výrazně projevuje nutnost respektovat zvýšený stupeň rizika a faktoru času. Strategické finanční rozhodování se týká fixního majetku a dlouhodobého kapitálu (vlastní kapitál+dlouhodobý cizí kapitál). Strategické finanční rozhodování výrazně finanční situaci podniku na dlouhé období.

ovlivňuje

Strategická finanční rozhodnutí podniků jsou centralizována ve vrcholovém řízení podniku a musí být v akciových společnostech schvalována valnou hromadou akcionářů a proto jsou často obtížněji realizovatelné (nechuť riskovat, obavy ze špatného rozhodnutí).

TYPY A FÁZE FINANČNÍHO ROZHODOVÁNÍ PODNIKU V rámci zásadních strategických řešení musí finanční manažeři podniku rozhodovat o řadě krátkodobých, operativních finančních variantách, vztahujících se ke krátkodobému majetku a kapitálu. Krátkodobé finanční rozhodování - je méně riskantní, neprojevuje se zde tak výrazně vliv času a jeho změny jsou snadněji i realizovatelné.

TYPY A FÁZE FINANČNÍHO ROZHODOVÁNÍ PODNIKU Do oblasti krátkodobého finančního rozhodování patří zejména:

1.

Rozhodování o velikosti a struktuře jednotlivých složek oběžného majetku (optimalizace peněžních prostředků, výběr různých forem krátkodobých cenných papírů, rozhodování o pohledávkách, o optimální výši zásob materiálu, nedokončené výroby a hotových výrobků);

2.

Rozhodování o optimální formě krátkodobého kapitálu, např. o možnostech využití obchodních úvěrů, různých variant krátkodobých finančních rezerv, využití krátkodobých finančních záloh, vydávání krátkodobých obchodovatelných (komerčních) papírů - obligace, pokladniční poukázky;

3.

Rozhodování o způsobu ochrany proti různým formám rizika, vyplývajícího z pohybu cen, úrokových sazeb, devizových kurzů a ovlivňujících finanční výsledky podniku (finanční termínové kontrakty, opční operace, swapové operace - prodej/nákup jedné měny za měnu druhou s jejím následným zpětným odkoupením/prodejem po určité době za předem dohodnutý kurz. (ošetřuje kurzovní ztráty).

SHRNUTÍ - FINANČNÍHO ROZHODOVÁNÍ PODNIKU Pro úspěšné zajišťování finančních cílů podnikání je třeba ve finančním řízení respektovat některé principy,

1. Optimalizace kapitálové struktury; 2. Zohledňování stupně efektivnosti kapitálových trhů a princip analýzy a plánování finančních veličin;

3. Princip peněžního toku; 4. Čisté současné hodnoty; 5. Faktoru času, zohledňování rizika;

Tyto principy mají úzkou vazbu na Investiční rozhodování !

VLIV DANÍ NA FINANČNÍ ROZHODOVÁNÍ PODNIKU Finanční rozhodování v podniku je ovlivněno daňovým prostředím, ve kterém podnik funguje.

Daně svou velikostí a celkovou koncepcí působí např. již na samotnou volbu právní formy podnikání, dále na velikost disponibilního zisku určeného na dividendy a rozvoj, na investiční rozhodování, na výběr optimální finanční a kapitálové struktury a na řadu dalších finančních rozhodnutí. V tržní ekonomice jsou všechny podnikové daně upraveny zákonem, aby tak byly vytvořeny závazné, dlouhodobější a v zásadě jednotné podmínky pro různé podnikatelské subjekty.

VLIV DANÍ NA FINANČNÍ ROZHODOVÁNÍ PODNIKU Daň se je podstatným parametrem podnikového rozhodování. V podnicích v tržní ekonomice se většinou uplatňují tři základní typy zdanění: 1. Daně důchodové (přímé)*, jejichž základem je různě upravený podnikový zisk; 2. Daně majetkové, jejichž základem je majetek (bez ohledu na skutečně dosažený zisk), či jeho různé části; 3. Daně obratové (nepřímé), jejichž základem je výše celkového prodeje (obratu), nebo jeho části (přidané hodnoty). *Název (důchodové) není příliš vhodný, protože základem daně není příjem podniku, ale hospodářský výsledek (zisk nebo ztráta) - OBVYKLE SE POUŽÍVÁ TERMÍN DAŇ ZE ZISKU, V ČR DAŇ Z PŘÍJMU.

VLIV DANÍ NA FINANČNÍ ROZHODOVÁNÍ PODNIKU Daň ze zisku - platí podniky z vykazovaného zisku před zdaněním. Pro stanovení daně ze zisku je rozhodující vykazovaný zisk před zdaněním , upravený na daňový zisk a snížený o poskytnuté dary či odpočitatelné položky. Daně majetkové - jsou obvykle zahrnovány do nákladů a tak snižují základ pro daň ze zisku. V ČR jde o daně z nemovitostí (daň z pozemků a daň ze staveb) a o silniční daň (z motorových vozidel). Základem daně - je cena nebo výměra pozemků, hmotnost automobilů či objem válců motorů. Sazby jsou stanoveny v procentech a korunách.

VLIV DANÍ NA FINANČNÍ ROZHODOVÁNÍ PODNIKU Daně obratové (nehmotné) z celkového prodeje zboží, služeb nebo jejich části (přidané hodnoty) platí podniky tak, že o příslušnou daň zvýší cenu prodávaného zboží a služeb. Tím se přenáší spotřebitele.

daň

z

podniku

na

Daň obratová byla v ČSSR a následně v ČSFR užívána až do 31. 12. 1992 do zániku ČSFR. Od 1. 1. 1993 současně se vznikem ČR vešel v platnost Zákon o DPH, daň z obratu tím byla nahrazena daní z přidané hodnoty, tzv. DPH.

VLIV DANÍ NA FINANČNÍ ROZHODOVÁNÍ PODNIKU DPH - podnik (plátce) ji nezahrnuje do svých výnosů pro výpočet zisku, ani do nákladů. Vystupuje jen ve formě výběrčího daně pro stát.

Plátci daně z přidané hodnoty mají nárok na odpočet daně na vstupu a povinně musí zdaňovat výstupy. Daň je tak průběžnou položkou, která se zachycuje u plátce jako pohledávka za odběratelem a závazek za státem. Ostatní subjekty (neplátci) nakupují vstupy (tj. materiál, stroje, energii ap.) za ceny s daní, ale výstupy nezdaňují a nemají nárok na odpočet daně.

Základem pro stanovení daně je cena prodávaného výrobku (včetně cla a ev. spotřební daně).

VLIV DANÍ NA FINANČNÍ ROZHODOVÁNÍ PODNIKU Některé podniky platí státu i jiné nepřímé daně spotřební daně u vybraných výrobků (v ČR např. z PHM, lihu, tabákových výrobků, pivo a víno). I tyto daně nezahrnuje podnik do svých výnosů, ani nákladů a vystupuje jen jako jejich výběrčí pro stát. Podnikatelské subjekty povinně odvádějí platby v souvislosti se zdravotním pojištěním a sociálním zabezpečením svých zaměstnanců. Tyto platby jsou stanoveny jednotným procentem z mezd a podniky je odvádějí do příslušného fondu v rámci rozpočtu nebo mimo statní rozpočet.

VLIV DANÍ NA FINANČNÍ ROZHODOVÁNÍ PODNIKU Celý název odvodu zní: a) Pojistné za všeobecné zdravotní pojištění;

b) Pojistné na sociální zabezpečení.

VLIV FINANČNÍHO TRHU NA PODNIKOVÉ FINANCE Finanční trh, peněžní trh, kapitálový trh, emise, maximalizace tržní ceny akcie, devizový trh, majetkové cenné papíry, úvěrové cenné papíry, dlouhodobé a střednědobé úvěry.

VLIV FINANČNÍHO TRHU NA PODNIKOVÉ FINANCE „Finanční rozhodování podnikatelských subjektů je kromě daňového prostředí výrazně ovlivněno mimo jiné i situací na finančním trhu“.

Finanční trh - se obvykle definuje jako soustava finančních instrumentů, institucí a vztahů mezi nimi, která mobilizuje a přerozděluje volné peněžní prostředky mezi ekonomickými subjekty na základě nabídky a poptávky po penězích. Poptávka a nabídka pak a vytváří cenu peněz. Finanční trh - určuje cenu, za kterou může podnik získat různé druhy externí finanční zdroje a tím ovlivňuje rozhodování o finanční či kapitálové struktuře podniku.

VLIV FINANČNÍHO TRHU NA PODNIKOVÉ FINANCE Finanční trh dává možnost výnosu, který podnik může získat investováním.

Podnikatelské jednotky vystupují na tomto trhu jak na straně nabídky (nabízejí volné peněžní prostředky), tak i na straně poptávky (kupují volné peníze). V rámci poptávky mají podniky rozhodující postavení mezi ostatními účastníky finančního trhu (vláda, domácnosti). (Cena investice do cenných papírů musí být brána v úvahu při rozhodování o hmotných a finančních investicích podniku).

VLIV FINANČNÍHO TRHU NA PODNIKOVÉ FINANCE Finanční trh se dělí na: 1. Peněžní trh; 2. Kapitálový trh. Na peněžním trhu se obchoduje jen s krátkodobými finančními instrumenty se splatností do 1 roku. Podnik zde může krátkodobě získat peněžní prostředky tím, že emituje krátkodobé cenné papíry (komerční cenné papíry), nebo získá krátkodobý úvěr od bank či obchodní úvěr od dodavatelských podniků. Podnik může využít své krátkodobé volné peníze k jejich zhodnocení i tím, že za ně nakoupí krátkodobé cenné papíry emitované např.: státem (státní pokladniční poukázky), jinými podniky, bankami a jinými finančními institucemi.

VLIV FINANČNÍHO TRHU NA PODNIKOVÉ FINANCE Na kapitálovém trhu se obchoduje s dlouhodobými finančními instrumenty se splatností 1 rok a výše - poskytují se dlouhodobé úvěry.

Podnik zde může získat peníze na své investiční potřeby: 1. Emisí dlouhodobých cenných papírů (akcií, obligací), 2. Prostřednictvím dlouhodobých úvěrů od bank či jiných institucí.

VLIV FINANČNÍHO TRHU NA PODNIKOVÉ FINANCE Na finanční trhy (zejména trhy s akciemi) má nemalý vliv chování manažerů akciových podniků. Řídící pracovníci veřejně obchodovatelných firem se dostávají pod tlak akcionářů, kteří usilují o maximalizaci tržní hodnoty firmy, tj. maximalizaci tržní ceny akcie. Pokud manažeři nejednají dostatečně v zájmů akcionářů - neusilují o růst cen akcií svého podniku, hrozí jim, že budou vyměněni, ev., že dojde k tzv. nepřátelskému převzetí firmy, tj. k převzetí jinými akcionáři přes odpor stávajícího managementu.

VLIV FINANČNÍHO TRHU NA PODNIKOVÉ FINANCE Peněžní prostředky na finančních trzích může podnik nabývat či prodávat přímo nebo pomocí finančních zprostředkovatelů. Při přímém přesunu peněz (také se používá termín přímém financování) jednají podniky bezprostředně s jinými účastníky finančního trhu, nevyužívají služeb finančních zprostředkovatelů. Podnik sám uvádí a prodává cenné papíry na burze, či přímo vyhlédnutým investorům. Tzn. ale vyšší náklady pro podnik. Např. transakční náklady - náklady na vyhledávání vhodného partnera, který zrovna má v daný čas a příslušnou sumu peněžních prostředků, náklady na získání informací o účastnících finančního trhu, náklady na smluvní zajištění finančních operací ap.).

VLIV FINANČNÍHO TRHU NA PODNIKOVÉ FINANCE Přímý přesun peněz formou nákupu a prodeje cenných papírů je podnikům ulehčován organizovaným trhem cenných papírů. Tradiční formou veřejného trhu je trh burzovní, který organizuje burza. Jako součást finančních trhů bývá obvykle uváděn i trh devizový a trh drahých kovů. Na devizovém trhu se nakupují a prodávají valuty (tj. konkrétní druhy zahraničních peněz) a devizy (tj. pohledávky, znějící na cizí měnu). Na trhu drahých kovů se obchoduje se zlatem, platinou aj. drahými kovy.

VLIV FINANČNÍHO TRHU NA PODNIKOVÉ FINANCE Nejpoužívanější nástroje získávání a umísťování peněžních prostředků podniku na kapitálovém trhu jsou: 1. Majetkové cenné papíry; 2. Úvěrové cenné papíry (dluhopisy /obligace/, vkladové listy, depozitní certifikáty se platností větší než 1 rok); 3. Dlouhodobé a střednědobé úvěry termínované půjčky investiční úvěry, hypotekární úvěry (poskytované na zástavu nemovitostí), dodavatelské úvěry.

VLIV FINANČNÍHO TRHU NA PODNIKOVÉ FINANCE Obvyklé nástroje na získávání a umísťování podnikových peněžních prostředků na peněžním trhu jsou: 1. Úvěrové cenné papíry (směnky, státní pokladniční poukázky, obchodní / komerční cenné papíry, depozitní certifikáty do 1 roku splatnosti). 2. Krátkodobé úvěry (obchodní úvěr, bankovní krátkodobé úvěry různého typu). K těmto nástrojům je možné přiřadil i krátkodobé zálohy od odběratelů a factoring. Factoring - prodej krátkodobých hromadných pohledávek (obvykle se splatností 14-90 dní) - snižuje vázanost kapitálu v pohledávkách, eliminuje rizika nezaplacení pohledávky, úrokového rizika, snižuje administrativní náklady spojené s evidencí pohledávek.

VLIV FINANČNÍHO TRHU NA PODNIKOVÉ FINANCE Manažeři podniku musí počítat s tím, že dochází ke spojování národních finančních trhů v určitý globální finanční trh - mluví se o internacionalizaci finančních trhů. Rozhodující úlohu na finančních trzích nabývají institucionální investoři (zejména penzijní a investiční fondy). Značný rozvoj penzijních a investičních fondů vede postupně k velice podstatným změnám ve vlastnické struktuře velkých podniků vyspělých zemí - začínají v podnicích převládat institucionální investoři.

FINANČNÍ ASPEKTY ZAKLÁDÁNÍ PODNIKU Právní formy podnikání, obchodní korporace, společnosti kapitálové, prvotní kapitálový vklad

FINANČNÍ ASPEKTY ZAKLÁDÁNÍ PODNIKU Založení podniku je spojeno s řešením: 1. Koncepce podnikatelského záměru; 2. Volby právní formy podnikání; 3. Výše a formy získaného prvotního kapitálového vkladu. Koncepce podnikatelského záměru – je individuální dle oboru podnikání, zkušeností podnikatele a podnikového okolí. Podnikatelský záměr = business plán má strukturu, která je do značné míry podřízena účelu, pro který je sestavován.

FINANČNÍ ASPEKTY ZAKLÁDÁNÍ PODNIKU Základními právními formami podnikání jsou dle (ZOK)- podniky jednotlivce (živnosti) nebo obchodní korporace v klasifikaci na: 1. Osobní společnosti 2. Společnosti kapitálové.

Dalšími právními formami jsou např. státní podniky, družstva. A) Podnik jednotlivce – je právní forma podniku, kde jediným podnikatelem je jednotlivec registrovaný u živnostenského úřadu, který za závazky podniku ručí neomezeně celým svým kapitálem.

FINANČNÍ ASPEKTY ZAKLÁDÁNÍ PODNIKU PODNIKY JEDNOTLIVCE Pro podnikání v menším rozsahu má dvě hlavní výhody:

1.

K založení stačí i menší kapitál;

2.

Regulace ze strany státu je minimální.

Hlavními nevýhodami je:

1.

Obtížný přístup ke kapitálu;

2.

Neomezené ručení za dluhy společnosti;

3.

Omezená životnost firmy daná délkou života majitele.

Podniky jednotlivce mají obvykle formu živnosti. Tou se rozumí pravidelná výdělečná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost a vlastní riziko za účelem dosažení zisku.

FINANČNÍ ASPEKTY ZAKLÁDÁNÍ PODNIKU PODNIKY JEDNOTLIVCE Klasifikace živností:

Podniky jednotlivce – jsou co do počtu podnikatelských subjektů rozhodující formou podnikání (v odborné literatuře se např. uvádí, že v USA tvoří tyto podniky 70 % všech forem podnikání, ale jejich příjmy činí jen 7 % celkových podnikatelských příjmů).

FINANČNÍ ASPEKTY ZAKLÁDÁNÍ PODNIKU PODNIKY JEDNOTLIVCE Prvotní kapitálový vklad je omezen osobními peněžními prostředky jednotlivce. Může jej zvýšit tichý společník, který pak ručí svým vkladem, ale nemá vliv na vedení firmy. Jednotlivý podnikatel ručí za závazky neomezeně veškerým svým majetkem a patří mu veškerý zisk, ale postihuje jej také veškerá ztráta.

Pokud existuje tichý společník, podílí se na rozdělování zisku úměrně vloženému kapitálu. Nízké vybavení kapitálem a malé možnosti získávat externí kapitál vedou k tomu, že každoročně i v zemích s vyspělou tržní ekonomikou značná část těchto podniků zaniká*. V září 2014 bylo vyhlášeno 684 bankrotů fyzických osob podnikatelů a 108 bankrotů obchodních společností.

FINANČNÍ ASPEKTY ZAKLÁDÁNÍ PODNIKU OSOBNÍ SPOLEČNOSTI Osobní společnosti - jsou vytvořeny a vlastněny dvěma nebo více osobami, které se dělí o zisky a společně jsou odpovědné za všechny ztráty. Společníci se osobně zúčastňují podnikání (odtud název „osobní společnost“).

Pravidla pro jejich fungování upravuje obchodní zákoník. Jedná se o společnosti, které vznikají na smluvní bázi. Společnosti se zapisují do obchodního rejstříku. Přehled naleznete např. na stránkách http://www.justice.cz.

FINANČNÍ ASPEKTY ZAKLÁDÁNÍ PODNIKU OSOBNÍ SPOLEČNOSTI Společníci vkládají do společnosti peněžité i nepeněžité vklady, které se stávají majetkem společnosti. Za závazky společnosti ručí veškerým svým majetkem. Obchodní vedení je v rukou všech společníků (statutárním orgánem je každý ze společníků), pokud se ve společenské smlouvě nedohodli jinak. Prvotní kapitálový vklad u jednotlivých společníků vzniká na základě společenské smlouvy. Ta upravuje i další vnitřní vztahy ve společnosti, jako je druh vkladu, výpovědní lhůty, účast na zisku a ztrátě apod.

FINANČNÍ ASPEKTY ZAKLÁDÁNÍ PODNIKU OSOBNÍ SPOLEČNOSTI Souhrn peněžních vkladů a nepeněžních vkladů (v penězích vyjádřených) společníků tvoří základní jmění (základní kapitál) společnosti. B) Osobní společnosti se vyznačují podobnými vlastnostmi jako podniky jednotlivce (živnosti) s tím rozdílem, že osobní obchodní společnost je sdružením dvou a více fyzických osob umožňující rozsáhlejší činnost. Osobní společnosti zahrnují komanditní společnost a veřejnou obchodní společnost.

FINANČNÍ ASPEKTY ZAKLÁDÁNÍ PODNIKU KOMANDITNÍ SPOLEČNOST Komanditní společnost - je to obchodní společnost, kterou zakládají dva nebo více společníků, z nichž jeden nebo více společníků ručí za závazky společnosti do výše svého vkladu (tzv. komanditisté) a jeden nebo více společníků ručí celým svým majetkem (tzv. komplementáři).

Každá komanditní společnost musí být tvořena minimálně z jednoho komanditisty a z jednoho komplementáře. Souhrn všech vkladů komanditistů tvoří základní jmění. Komplementáři nemusí, ale mají možnost, vkládat do společnosti peníze.

FINANČNÍ ASPEKTY ZAKLÁDÁNÍ PODNIKU - VEŘEJNÁ OBCHODNÍ SPOLEČNOST Veřejná obchodní společnost - je to sdružení nejméně dvou podnikatelů, kteří podnikají pod společným jménem, jehož součástí musí být označení „veřejná obchodní společnost" (ve zkratce „v.o.s.").

Společnost je právnickou osobou a zapisuje se do obchodního rejstříku. Společníci vkládají do společnosti peněžité i nepeněžité vklady, které se stávají majetkem společnosti. Za závazky společnosti ručí veškerým svým majetkem.

FINANČNÍ ASPEKTY ZAKLÁDÁNÍ PODNIKU - KAPITÁLOVÉ SPOLEČNOSTI Nejsložitější právní formou podnikání kapitálové společnosti, kam patří:

jsou

1. Společnost s ručením omezeným; 2. Akciová společnost. Společnost s ručením omezeným může být založena fyzickými i právnickými osobami (dokonce jen jednou osobou). Společnost odpovídá za své závazky veškerým svým majetkem, společník však jen do výše svého vkladu zapsaného v obchodním rejstříku.

FINANČNÍ ASPEKTY ZAKLÁDÁNÍ PODNIKU - KAPITÁLOVÉ SPOLEČNOSTI ­Vlastník - může a nemusí řídit společnost. Základní kapitál v s.r.o. - může být v minimální výši namísto dřívějších 200.000,- Kč pouze 1,- Kč (minimální výše jednoho vkladu). Ochrana věřitelů je zajištěna jinak - např. ustanovení o zvýšené odpovědnosti a možném ručení jednatelů, pravidla tzv. testu insolvence, nová pravidla pro péči řádného hospodáře, ustanovení o správě majetku korporace apod.

FINANČNÍ ASPEKTY ZAKLÁDÁNÍ PODNIKU - KAPITÁLOVÉ SPOLEČNOSTI Obchodní jméno musí obsahovat označení „společnost s ručením omezeným“ „s. r. o.“. Nejvyšším orgánem společnosti je valná hromada, statutárním orgánem je jednatel, nebo jednatelé. Pokud to určí společenská smlouva, je na valné hromadě volena i dozorčí rada. Poměr vkladu společníka k základnímu jmění společnosti se nazývá obchodní podíl.

Z právního hlediska představuje práva a povinnosti společníka a jim odpovídající účast na společnosti.

FINANČNÍ ASPEKTY ZAKLÁDÁNÍ PODNIKU - KAPITÁLOVÉ SPOLEČNOSTI Se souhlasem valné hromady může být tento podíl převeden na jiného společníka. Společníci v s.r.o. se podílejí na zisku určeném valnou hromadou k rozdělení mezi společníky v poměru svých obchodních podílů. Společenská smlouva společnosti s ručením omezeným však může stanovit jiný způsob rozdělení zisku. Valná hromada rozhoduje o tom, zda bude zisk společnosti mezi společníky skutečně rozdělen. Účelem rozhodnutí valné hromady je - stanovit, zda dojde k rozdělení zisku mezi společníky a jaká částka bude určena k rozdělení mezi společníky.

FINANČNÍ ASPEKTY ZAKLÁDÁNÍ PODNIKU - KAPITÁLOVÉ SPOLEČNOSTI K výplatě podílu na zisku nelze použít veškeré finanční prostředky, které zisk společnosti skutečně představují. K výplatě zisku proto není možno použít prostředky představující základní kapitál společnosti

Výnos vlastníků už není předmětem dvojího zdanění (Nejprve byl zdaňován zisk společnosti (rozdíl výnosů a nákladů) a po naplnění rezervního fondu byl na základě rozhodnutí valné hromady rozdělen vlastníkům kapitálový výnos, který byl zdaňován srážkovou daní 15 %.)

FINANČNÍ ASPEKTY ZAKLÁDÁNÍ PODNIKU - KAPITÁLOVÉ SPOLEČNOSTI Akciová společnost - Dividendy 8 – Dividendy osvobozeny od daně z příjmu

V rámci daňové reformy prosadilo Ministerstvo financí osvobození od daně z příjmu plynoucího ve formě dividendy nebo obdobného podílu na zisku firmy. V současné podobě zákona se ale jedná pouze o dividendy vyplácené společnostmi se sídlem v ČR nebo zemích EU, Norska, Švýcarska a Islandu.

FINANČNÍ ASPEKTY ZAKLÁDÁNÍ PODNIKU - KAPITÁLOVÉ SPOLEČNOSTI Například: majitelé NWR nebo Fortuny, stejně jako celá řada dalších podnikatelů, kteří přesídlili např. do Nizozemí, budou i nadále při rozdělování zisku mezi akcionáře zdaňovat dividendy 15% sazbou (dle holandských zákonů).

Změnilo se tedy pouze to, že čeští investoři nebudou muset tento příjem uvádět do svého daňového přiznání.

FINANČNÍ ASPEKTY ZAKLÁDÁNÍ PODNIKU

OFFSHORE SPOLEČNOSTI Offshore společností se zpravidla rozumí společnost zakládaná v zemi, která při splnění určitých podmínek nebo na základě speciálního zákona buď zcela založenému podniku upouští od zdanění příjmu, nebo se daň pro podnik pohybuje velmi nízko. V tomto kontextu se často tyto lokality spojují s označením „daňový ráje“.

OFFSHORE SPOLEČNOSTI „DAŇOVÉ RÁJE" v Evropě: zejména Lucembursko, Lichtenštejnsko, Monako, Andorra, Kypr a Malta;

v Africe: Libérie, Jihoafrická republika, Mauricius, Komory a Seychely: v Asii: Labuan, Hongkong, Macao, Singapur, Spojené arabské emiráty a Bahrajn; v Severní Americe a Kanadě Florida, Nevada nebo stát Delaware;

v Jižní a Střední Americe - Kostarika, Panama, Guatemala, Uruguay, Argentina a Chile.

OPTIMÁLNÍ FINANČNÍ STRUKTURA PODNIKU, MÍRA ZADLUŽENOSTI Finanční struktura, míra zadluženosti.

OPTIMÁLNÍ FINANČNÍ STRUKTURA PODNIKU Součástí obchodní zdatnosti majetkově-finanční stability.

podniku

je

udržení

Jedná se o schopnost podniku vytvářet a trvale udržovat správný vztah mezi majetkem a používaným kapitálem. V podniku se „hledá“ řídí:

1.

Poměr mezi jednotlivými složkami majetku (majetková struktura),

2.

Poměr mezi jednotlivými druhy používaného kapitálu (finanční struktura),

3.

Vzájemný vztah mezi jednotlivými složkami majetku a jednotlivými druhy používaného kapitálu.

OPTIMÁLNÍ FINANČNÍ STRUKTURA PODNIKU Finanční struktura podniku představuje strukturu podnikového kapitálu, ze kterého je financován jeho majetek. Je zachycena v pasivech rozvahy. Finanční struktura akciové společnosti v ČR zachycená v nejužším pojetí rozvahy je:

I. Vlastní jmění (kapitál) Základní jmění (Kapitál) Kapitálové fondy Fondy ze zisku Hospodářský výsledek minulých let (nerozdělený zisk minulých let) Hospodářský výsledek účetního období (zisk běžného období)

OPTIMÁLNÍ FINANČNÍ STRUKTURA PODNIKU 2. Cizí zdroje Rezervy

Dlouhodobé závazky Krátkodobé závazky Bankovní úvěry a výpomoci 3. Ostatní pasiva Výdaje příštích období

Výnosy příštích období aj. (např. kurzové rozdíly pasivní, dohadné účty pasivní).

OPTIMÁLNÍ FINANČNÍ STRUKTURA PODNIKU Základní jmění akciové společnost je tvořeno upisováním akcií v nominální ceně. Představuje víceméně pevnou část vlastního jmění, která vzniká zejména při založení společnosti - jde o upsané jmění. Měnit se může jen se souhlasem valné hromady. Jeho velikost by měla odpovídat trvalé potřebě vlastního kapitálu, která vyplývá především z potřeby stálého majetku a trvale části majetku oběžného. V případě vykazování ztráty, která se neuhradí jinou formou (např. z rezervního fondu).

OPTIMÁLNÍ FINANČNÍ STRUKTURA PODNIKU Kapitálové fondy - představují externí kapitál, který podnik získal z vnějšku (nejde o cizí kapitál). Patří sem především emisní ážio; Dále se mohou kapitálové fondy tvořit z: 1. Darů, 2. Dotací na pořízení stálého majetku; 3. Z vkladů společníků, nezvyšující základní jmění. Fondy ze zisku jsou tvořeny interně ze zisku. Patří tam rezervní fond nebo fondy na základě vlastního rozhodnutí společnosti (např. sociální fond, fond zaměstnaneckých akcií ap.).

OPTIMÁLNÍ FINANČNÍ STRUKTURA PODNIKU Nerozdělený zisk minulých let představuje část zisku, která nebyla použita do fondů či na dividendy a převádí se do dalšího období. Rezervy jsou tvořeny na vrub nákladů podniku (snižují vykazovaný zisk). Představují částku peněz, kterou bude muset podnik v budoucnosti vydat - jde tedy o budoucí závazky (např. rezervy na opravy hmotného majetku, na úhradu kurzových ztrát). Rezervy (upravené zákonem o rezervách - zákon č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů) jsou odečitatelné pro účely zdanění zisku; ostatní (účetní) nikoliv.

OPTIMÁLNÍ FINANČNÍ STRUKTURA PODNIKU Dlouhodobé závazky - vystupují ve finanční struktuře závazky z obchodního styku delší než 1 rok (emitované obligace, dlouhodobé zálohy od odběratelů, dlouhodobé směnky k úhradě aj). Krátkodobé závazky představují závazky vůči dodavatelům kratší než 1 rok (krátkodobé směnky k úhradě, krátkodobé zálohy od odběratelů, závazky vůči zaměstnancům, společníkům, vůči institucím např. sociálního zabezpečení. Bankovní úvěry zahrnují úvěry dlouhodobé se splatností delší než 1 rok a běžné úvěry krátkodobé, úvěry na eskontované směnky. Jako krátkodobé finanční výpomoci jsou chápány i emitované krátkodobé obligace, komerční cenné papíry aj.

OPTIMÁLNÍ FINANČNÍ STRUKTURA PODNIKU, MIRA ZADLUŽENOSTI V rámci finanční struktury podniku je třeba posuzovat a analyzovat zejména relaci mezi vlastním a cizím kapitálem.

K tomu slouží ukazatel zadluženosti, který vyjadřuje podíl celkových dluhů (krátkodobých i dlouhodobých) k celkovému majetku (kapitálu). Ukazatel zadluženosti skýtá informaci o míře zajištění pohledávek věřiteli. Čím vyšší zadluženost existuje, tím větší je riziko věřitelů. Proto je také tento ukazatel využívá k měření finančního rizika.

OPTIMÁLNÍ FINANČNÍ STRUKTURA PODNIKU, MIRA ZADLUŽENOSTI Ukazatele zadluženosti - poměr celkových závazků (krátkodobých i dlouhodobých) k celkovým aktivům (debt ratio), nazývaný též ukazatel věřitelského rizika.

OPTIMÁLNÍ FINANČNÍ STRUKTURA PODNIKU, MIRA ZADLUŽENOSTI Pojem zadluženost - vyjadřuje skutečnost, že podnik používá k financování svých aktiv i cizí zdroje. Používání cizích zdrojů ovlivňuje jak výnosnost kapitálu akcionářů, tak riziko podnikání. U velkých podniku nemyslitelné, aby podnik financoval všechna svá aktiva z kapitálu vlastního, nebo naopak jen z kapitálu cizího. Použití pouze vlastního kapitálu by totiž znamenalo snížení celkové výnosnosti vloženého kapitálu. Použití jen cizího kapitálu znamená finanční nestabilitu, klasifikace firmy jako předlužená – riziková, neochota obchodovat a půjčovat peníze takovéto firmě.

OPTIMÁLNÍ FINANČNÍ STRUKTURA PODNIKU, MIRA ZADLUŽENOSTI Hlavním motivem financování svých činností cizími zdroji je relativně nižší cena ve srovnání se zdroji vlastními. Nižší cena, (náklady na kapitál věřitelů = cizí zdroje), je dána tzv. daňovým štítem, který vzniká v důsledku možnosti započítání úrokových nákladů do daňově uznatelných nákladů (zmenšují zisk – daňový odvod). Na financování podnikových aktiv (majetku) se podílí jak vlastní, tak cizí kapitál. Zapojení cizích zdrojů do financování majetku podniku umožňuje snížit náklady na financování podniku za použití podnikového kapitálu (kombinace vlastní a cizí), který se vyjadřuje pomocí WACC (Weighted Average Cost of Capital).

OPTIMÁLNÍ FINANČNÍ STRUKTURA PODNIKU, MIRA ZADLUŽENOSTI Základním důvodem vyšší ceny vlastního kapitálu (oproti ceně kapitálu cizího) je vyšší riziko, které podstupuje vlastník oproti věřiteli. Při likvidaci společnosti jsou ve svých nárocích nejdříve uspokojováni věřitelé (v pořadí daném zákonem o konkurzu a vyrovnání) a vlastník dostává pouze zbytek, tj. někdy také nic. Při rozdělování zisku i celého podniku v případě likvidace je vlastník právě tím subjektem, který stojí při uspokojování nároků na posledním místě.

V případě, že podnik má nízký zisk, vlastník musí zaplatit úroky (jako cenu za cizí kapitál), a přitom se může stát, že celkový zisk k rozdělení pro vlastníka bude nulový.

OPTIMÁLNÍ FINANČNÍ STRUKTURA PODNIKU, MIRA ZADLUŽENOSTI Za účelem optimalizace nákladů na kapitál se počítají tzv. vážené průměrné náklady na kapitál. Průměrné náklady kapitálu WACC se vypočtou podle vzorce:

WACC - jsou náklady na celkový investovaný dlouhodobý kapitál, resp. výnos aktiv, cena kapitálu.

OPTIMÁLNÍ FINANČNÍ STRUKTURA PODNIKU, MIRA ZADLUŽENOSTI Náklady kapitálu - Představují pro podnik výdaj, který musí zaplatit za získání různých forem kapitálu (tj. za získání např. různých forem dluhů, akciového kapitálu, nerozděleného zisku ap.) použitých např. na financování nových investic (přitom se předpokládá, že investice je stejně riskantní jako dosavadní podnikání). Náklady kapitálu lze také charakterizovat jako minimální výnosnost, kterou podnik musí dosáhnout u svých nových investic.

Jestliže investor nedosáhne minimální výnosnosti, odvozené od průměrných nákladů celkového kapitálu, jde o investici, která je pro podnik neefektivní. V důsledku její eventuální realizace, by tržní hodnota firmy klesala.

OPTIMÁLNÍ FINANČNÍ STRUKTURA PODNIKU, BILANČNÍ PRAVIDLA Bilanční pravidla - jednoduchým způsobem formulují doporučení pro vzájemný vztah některých složek aktiv a pasiv.

Bilanční pravidla je třeba je vnímat jako doporučení, nikoli jako nařízení a jejich nedodržení naopak hodnotit v kontextu celého podniku. A) Zlaté bilanční pravidlo říká, že: dlouhodobý majetek by měl být financován (kryt) z dlouhodobých zdrojů (tj. vlastního a dlouhodobého cizího kapitálu) a krátkodobý majetek z krátkodobých zdrojů.

OPTIMÁLNÍ FINANČNÍ STRUKTURA PODNIKU, BILANČNÍ PRAVIDLA B) Pravidlo vyrovnání rizika - doporučuje se, aby v podniku byly využívány vlastní i cizí zdroje, ale s podmínkou, že vlastní zdroje budou převyšovat zdroje cizí. Doporučuje maximální poměr 1 : 1 s konstatováním, poměr vlastního/cizího kapitálu 1 : 1 vyjadřuje filozofii, že vklad majitelů firmy do jejich podniku by měl být alespoň stejně velký jako vklad věřitelů, tj. cizí zdroje.

OPTIMÁLNÍ FINANČNÍ STRUKTURA PODNIKU, BILANČNÍ PRAVIDLA C) Pari pravidlo - doporučuje, aby podnik užíval nejvýš tolik vlastního kapitálu, kolik může uložit do dlouhodobého majetku - v ideálním případě méně, aby se vytvořil také prostor pro financování dlouhodobým cizím kapitálem. Znamená to, že by vlastního kapitálu mělo být méně než dlouhodobého majetku, rovnost připouští jen tehdy, když k financování není používán dlouhodobý dluh. D) Růstové pravidlo - doporučuje, aby tempo růstu investic nepředbíhalo tempo růstu tržeb. Porovnává, zda růst dlouhodobého majetku má odezvu i v dalších výkonech podniku. Jde o správný požadavek, neboť kapitál by neměl být investován do majetku, který nepřinese zvýšení tržeb.

FINANČNÍ ANALÝZA PODNIKU Horizontální a vertikální analýza. Analýza rentability, zadluženosti, likvidity.

FINANČNÍ ANALÝZA PODNIKU Finanční analýza je oblast, která představuje významnou součást komplexu finančního řízení podniku, neboť zajišťuje zpětnou vazbu mezi předpokládaným efektem řídících rozhodnutí a skutečností. Při přijímání zásadních a dlouhodobých rozhodnutí finančního i nefinančního charakteru by si měl podnikatel vždy udělat jakousi inventuru své dosavadní činnosti a toho, jak se jeho činnost promítá ve finanční výkonnosti a zdraví podniku - tzv. finanční analýzu. Rozhodnutí dlouhodobého dopadu se ve firmě dělají skoro stále, měla by být finanční analýza prováděna průběžně a důkladně vyhodnocována alespoň jednou ročně.

FINANČNÍ ANALÝZA PODNIKU Finanční účetnictví poskytuje data a informace pro finanční rozhodování prostřednictvím základních finančních výkazů: rozvahy, výkazu zisků a ztrát a přehledu o peněžních tocích (cashflow). Tyto samotné souhrnné výstupy neposkytují úplný obraz o hospodaření a finanční situaci podniku, o jeho silných a slabých stránkách, nebezpečích, trendech a celkové kvalitě hospodaření. K překonání těchto nedostatků se proto využívá finanční analýza jako formalizovaná metoda, která poměřuje získané údaje mezi sebou navzájem a rozšiřuje tak jejich vypovídací schopnost.

FINANČNÍ ANALÝZA PODNIKU Finančním analýza umožňuje dospět k určitým závěrům o celkovém hospodaření a finanční situaci podniku, podle nichž by bylo možné přijmout různá rohodnutí. Finanční analýza představuje ohodnocení minulosti, současnosti a předpokládané budoucnosti finančního hospodaření podniku. Účelem a smyslem finanční analýzy je provést, s pomocí speciálních metodických prosředků, diagnózu finančního hospodaření podniku, podrobnější analýzu hospodaření a finančního zdraví podniku. Jedná se například o analýzu rentability, analýzu zadluženosti, analýzu likvidity a aktivity. Analýza soustavy ukazatelů. Bankrotní a bomitní modely.

FINANČNÍ ANALÝZA PODNIKU Cílem je zjistit a komplexně vyhodnotit finanční situaci podniku. Uživateli jsou všichni tzv. stakeholders (tj. osoby, které jsou nějakým způsobem zainteresovány na činnosti podniku) - vlastníci, investoři, banky a jiní věřitelé, stát a orgány státní správy, zákazníci, dodavatelé, konkurenti, manažeři, zaměstnanci. Při finanční analýze je aplikováno několik základních technik: 1. Horizontální a vertikální analýza účetních výkazů 2. Poměrová analýza - ukazatele: rentability, likvidity, aktivity, zadluženosti, kapitálového trhu, produktivity.

FINANČNÍ ANALÝZA PODNIKU 3. Rozbor pracovního kapitálu; 4. Souhrnné ukazatele finančního zdraví; 5. Ukazatel EVA; 6. Srovnávání. Technik finančních analýz je velké množství, různých ukazatelů stovky. Cílem finanční analýzy není však vypočítat maximální počet čísel, ale získat co nejjasnější podklad pro další rozhodování o možnostech zlepšení řízení podniku.

HORIZONTÁLNÍ ANALÝZA ÚČETNÍCH VÝKAZŮ 1. Horizontální analýzu lze provádět dvěma základními způsoby, kdy sledujeme:

a) Relativní růst hodnoty položky rozvahy nebo výkazu zisku a ztráty, tj. poměřujeme hodnotu v období n k hodnotě v období minulém (n - 1); provádíme podílovou analýzu; b) Absolutní růst hodnoty položky rozvahy nebo výkazu zisku a ztráty, tj. sledujeme rozdíl položky v období n a (n – 1); provádíme rozdílovou analýzu.

HORIZONTÁLNÍ ANALÝZA ÚČETNÍCH VÝKAZŮ Horizontální (vodorovná) analýza sleduje vývoj položek účetních výkazů v čase, hodnotí stabilitu a vývoj z hlediska přiměřenosti ve všech položkách, sílu vývoje. Horizontální analýza představuje hledání odpovědi na otázku: Jak se mění příslušná položka v čase? Rozbor může být zpracováván 1. Meziročně, kdy srovnáváme dvě po sobě jdoucí období, 2. Za několik účetních období.

VERTIKÁLNÍ ANALÝZA ÚČETNÍCH VÝKAZŮ Vertikální (svislá) analýza sleduje proporcionalitu položek účetních výkazů vůči základní veličině. Hledá odpovědi na otázky: 1. Mění se při vývoji firmy vzájemné proporce jednotlivých položek? 2. Je struktura majetku, kapitálu i tvorby zisku stabilní, nebo dochází k nějakému vývoji? Cílem vertikální analýzy je určit: 1. Podíl jednotlivých majetkových složek na celkových aktivech, 2. Podíl jednotlivých zdrojů financování na celkových pasivech, 3. Podíl jednotlivých položek výsledovky na tržbách.

FINANČNÍ ANALÝZA PODNIKU 2. Za dlouhou dobu používání poměrových ukazatelů jako základního metodického nástroje finanční analýzy bylo navrženo velké množství, řádově desítky ukazatelů, z nichž některé se navzájem liší pouze drobnými modifikacemi. Praktickým používáním se však vyčlenila určitá skupina ukazatelů všeobecně akceptovaných, které umožňují vytvořit si základní představu o finanční situaci daného podniku. První skupinu u kazatelů tvoří ukazatele rentability (profitability ratios), tj. různé formy míry zisku jako všeobecně akceptovaného vrcholového ukazatele efektivnosti podniku.

FINANČNÍ ANALÝZA PODNIKU Druhá skupina sdružuje ukazatele zadluženosti (debt ratios) hodnotící finanční strukturu podniku. Zahrnuje řadu ukazatelů, které hodnotí strukturu vloženého kapitálu z hlediska vlastnictví, porovnávají vlastní a cizí finanční zdroje. Třetí skupina je složena z ukazatelů platební schopnosti, tj. solventnosti a likvidity (liquidity ratios). Cílem těchto ukazatelů je vyjádřit se k potenciální schopnosti podniku hradit své splatné závazky. Čtvrtá skupina obsahuje ukazatele vycházející z údajů kapitálového trhu, jde-li se o akciovou společnost, jejíž akcie jsou volně obchodovatelné.

Ukazatelé Rentability

Rentabilita, resp. výnosnost kapitálu je měřítkem schopnosti podniku vytvářet nové efekty, dosahovat zisku použitím investovaného kapitálu. Čím vyšší rentability podnik dosahuje, tím lépe hospodaří se svým majetkem a kapitálem.

Ukazatelé Rentability Rentabilita aktiv (Retům on Assets, ROA) ROA je klíčovým měřítkem rentability. Poměřuje zisk podniku s celkovými vloženými prostředky bez ohledu na to, zda byl financován z vlastního, nebo cizího kapitálu. S rentabilitou aktiv se lze setkat v několika tvarech, ale jako nejvhodnější se jeví tvar s EBIT, kde:

Ukazatelé Rentability Rentabilita vlastního kapitálu (Return on Equity, ROE) ROE vyjadřuje efektivnost reprodukce kapitálu vloženého vlastníky. Sleduje, kolik čistého zisku připadá na jednu korunu investovanou vlastníky společnosti.

Ukazatelé Rentability Rentabilita tržeb (Return on Sales, ROS) ROS - ukazuje, kolik korun zisku podnik utvoří z jedné koruny tržeb. Pokud se tento ukazatel nevyvíjí dobře, lze předpokládat, že ani v ostatních ukazatelích nebude situace dobrá. V praxi se opět používá s EBIT nebo EAT.

UKAZATELE LIKVIDITY Likvidita je vyjádřením schopnosti podniku přeměnit svá aktiva na peněžní prostředky a těmi krýt včas, v požadované podobě a na požadovaném místě všechny splatné závazky. Likvidita souvisí se strategii firmy, neboť vysoká likvidita váže prostředky s velmi malým nebo žádným výnosem, které nemohou být investovány, a snižuje tak rentabilitu společnosti. Nízká likvidita může být zdrojem problémů z nedostatku - ať už zásob, nebo finančních prostředků.

UKAZATELE LIKVIDITY Běžná likvidita (Current Ratio) Ukazuje, kolikrát jsou oběžná aktiva vyšší než krátkodobé závazky. To znamená, kolikrát je podnik schopen uspokojit své věřitele, kdyby proměnil všechna oběžná aktiva na peníze. Doporučené hodnoty pro běžnou likviditu jsou 1,8 - 2,5, nicméně pro dnešní společnosti rychlého rozvoje jde o zbytečně velké zadržování majetku. Běžná likvidita = oběžná aktiva/krátkodobé závazky

UKAZATELE LIKVIDITY Pohotová likvidita (Quick Asset Ratio) Pohotová likvidita je zpřísněním likvidity běžné. Od oběžných aktiv odečteme jejich nejméně likvidní část - zásoby, které jsou nejhůře přeměnitelné na peníze. Doporučená hodnota pohotové pohybuje v intervalu 1 - 1,5.

Pohotová likvidita = (oběžná zásoby)/krátkodobé závazky

likvidity

se

aktiva

-

UKAZATELE LIKVIDITY Okamžitá likvidita (Cash Position Ratio) Okamžitá likvidita se vypočte jako poměr finančního majetku a krátkodobých závazků. Finančním majetkem se rozumí nejen peněžní prostředky v pokladnách a na účtech, ale i další krátkodobé obchodovatelné cenné papíry. Doporučená hodnota by se měla pohybovat na úrovni 0,2 - 0,5. Okamžitá likvidita majetek/krátkodobé závazky

=

finanční

UKAZATELE ZADLUŽENOSTI Ukazatele zadluženosti poměřují cizí a vlastní zdroje a zabývají se i schopností hradit náklady dluhu. Při analýze zadluženosti je dobré zjistit i objem majetku, který má firma pořízený na leasing. Aktiva získaná prostřednictvím leasingu se totiž neobjevují v rozvaze, ale pouze jako náklad ve výkazu zisku a ztráty (služby). V takovém případě nám ukazatele zadluženosti neprozradí celou zadluženost podniku, a tu pak musíme hledat právě u ukazatelů na bázi výsledovky.

UKAZATELE ZADLUŽENOSTI Celková zadluženost (Total Debt to Total Assets) Zapojením cizích zdrojů do financování podniku můžeme snížit náklady za použití kapitálu v podniku, které vyjadřujeme pomocí WACC. Ukazatele zadluženosti jsou ovlivňovány především čtyřmi faktory: daně, riziko, typ aktiv a stupeň finanční volnosti podniku. Někdy je vhodnější brát v úvahu jen dlouhodobé cizí zdroje a podobným způsobem vyjádřit dlouhodobou zadluženost. Celková zadluženost = celkové dluhy/celková aktiva

UKAZATELE ZADLUŽENOSTI Ukazatel úrokového krytí (Times Interest Earned Ratio) Ukazatel se vypočte jako poměr zisku před úroky a zdaněním k nákladovým úrokům. Informuje o tom, kolikrát je podnik schopen krýt úroky z cizího kapitálu poté, co jsou uhrazeny všechny náklady související s produktivní činností podniku. Úrokové krytí = EBIT/nákladové úroky

ZDROJE A FORMY KRÁTKODOBÉHO FINANCOVÁNÍ

Krátkodobé závazky jako zdroj financování pro

krátkodobé finanční řízení, pracovní kapitál.

ZDROJE A FORMY KRÁTKODOBÉHO FINANCOVÁNÍ Oběžný majetek se charakterizuje jako krátkodobý s dobou použitelnosti do 1 roku. Ke krátkodobému financování se zpravidla přistupuje ze dvou hledisek.

1. Z hlediska zdrojů jde o financování majetku podniku z krátkodobých zdrojů. Protože splácení podléhají cizí, úvěrové zdroje (vlastní se nesplácejí, jsou trvalé), je krátkodobé financování v podstatě úvěrovým financováním. 2. Z hlediska objektu financování jde o financování krátkodobého majetku. Protože takovým je oběžný majetek, rozumíme pak krátkodobým financováním financování oběžného majetku.

ZDROJE A FORMY KRÁTKODOBÉHO FINANCOVÁNÍ Spojíme-li přístupy (1) a (2), lze krátkodobým financováním chápat financování oběžného majetku z krátkodobých fiančních zdrojů (kapitálu). Tento systém lze označit za základní, výchozí. V praxi je tato situace ale spíše výjimečná, náhodná. Běžně se setkáváme s tím, že oběžný majetek je financován částečně dlouhodobými zdroji, nebo krátkodobé zdroje kryjí částečně i stálá aktiva.

Zdroje krátkodobého financování uvedeny v pasivech v struktuře:

jsou

ZDROJE A FORMY KRÁTKODOBÉHO FINANCOVÁNÍ Krátkodobé závazky: 1. Z obchodního styku; 2. K podnikům s rozhodujícím vlivem; 3. K podnikům s podstatným vlivem;

4. Ke společníkům a sdružení; 5. K zaměstnancům; 6. Ze sociálního zabezpečení; 7. Daňové; 8. Ostatní.

ZDROJE A FORMY KRÁTKODOBÉHO FINANCOVÁNÍ Bankovní úvěry a výpomoci 1. Běžné (krátkodobé) bankovní úvěry; 2. Krátkodobé finanční výpomoci; 3. Ostatní pasiva;

4. Výdaje příštích období (v podstatě mají charakter rezerv na budoucí výdaje); 5. Výnosy příštích období (nyní přijaté příjmy, které však se „stanou" výnosem až v následujících obdobích); 6. Ostatní (pasivní - ziskové kurzové rozdíly, tzv. dohadné pasivní položky).

ZDROJE A FORMY KRÁTKODOBÉHO FINANCOVÁNÍ Financování obnovy oběžného majetku má určitá specifika.

Vychází z toho, že stávající oběžný majetek byl již profinancován, je kryt stávajícími zdroji. Proto se jeho obnova uskutečňuje v rámci stávajících zdrojů krytí, a to přeměnami věcných forem majetku. Zdrojem financování mohou být tržby za prodej nepeněžních složek oběžného majetku (mění strukturu oběžného majetku), či za prodej složek stálých aktiv (pak se zvyšuje objem oběžného majetku na vrub fixního majetku a mění se také jeho struktura). Nemění se však objem aktiv a bezprostředně ani objem a struktura kapitálu (pasiv rozvahy).

ZDROJE A FORMY KRÁTKODOBÉHO FINANCOVÁNÍ Financování trvalého oběžného majetku. Oběžný majetek jsme charakterizovali jako krátkodobý a jeho financování je analogicky krátkodobé. Ve skutečnosti je však jeho část v podniku přítomna trvale a při permanentním rozšiřování jeho činnosti tato část oběžného majetku poroste. Tato část představuje trvalý, stálý, permanentní oběžný majetek. Část oběžného majetku, která přesahuje tuto výši je přechodným (fluktuujícím) oběžným majetkem.

ZDROJE A FORMY KRÁTKODOBÉHO FINANCOVÁNÍ Důvody trvalé výše oběžného majetku jsou: 1. Hmotný oběžný majetek se spotřebovává. „Vrací", uvolňuje se tržbami při realizaci. Má-li činnost podniku pokračovat, je nutno spotřebované zásoby obnovovat, nakupovat. Plynulost, resp. nepřetržitost činnosti podniku vyžaduje „držet" zásoby v určité výši neustále. 2. Jednotlivé fáze koloběhu prostředků a kapitálu neprobíhají jen postupně „za sebou„ (nákup, skladování zásob, výroba, skladování hotových výrobků, odbyt - pohledávky, peníze atd.), ale i „vedle sebe". Proto je současně část oběžného majetku vázána ve výrobních zásobách, část v nedokončené výrobě, hotových výrobcích, pohledávkách, část je uvolněna v likvidní - peněžní formě.

ZDROJE A FORMY KRÁTKODOBÉHO FINANCOVÁNÍ Důvody trvalé výše oběžného majetku jsou:

3. Podniky drží část oběžného majetku v nepeněžních, hmotných formách či v penězích jako rezervu pro krytí rizik, výkyvů v hospodaření (dodávkách, odbytu ap.). 4. Část oběžného majetku má sama dlouhodobější charakter (např. v důsledku dlouhého výrobního cyklu). 5. Nejsou vyloučeny negativní subjektivní vnitřní příčiny (nízká úroveň řídící práce) a příčiny vnější (platební neschopnost odběratelů), vedoucí k dlouhodobější blokaci finančních zdrojů ve věcných složkách oběžného majetku.

ZDROJE A FORMY KRÁTKODOBÉHO FINANCOVÁNÍ Důsledkem trvalé výše oběžného majetku pro jeho financování je možné používání dlouhodobých zdrojů (vlastního kapitálu i dlouhodobých úvěrů) na krytí oběžného majetku (ze statického hlediska) a na financování jeho přírůstků (z dynamického hlediska). Financování oběžného majetku by mělo splňovat zejména tyto cíle: 1. Zabezpečovat zdroji potřebnou výši oběžného majetku, 2. Zabezpečovat pružnost financování oběžného majetku, jehož výše podléhá v čase změnám různého rozsahu, ať sezonním či v důsledku jiných výkyvů, jakož i změnám v jeho struktuře;

ZDROJE A FORMY KRÁTKODOBÉHO FINANCOVÁNÍ 3. Zabezpečovat vhodnou strukturu zdrojů z hlediska likvidity, rizika a nákladů na finanční zdroje, 4. Musí být koordinováno s financováním ostatních činnosti podniku.

Cílem krátkodobého finančního řízení je především řízení pracovního kapitálu a jeho položek. Je nutné: 1. Určit potřebnou, ale přiměřenou výši každé položky oběžných aktiv (zásoby, pohledávky, peníze), 2. Určit způsob, kterým jsou financována (druh kapitálu).

oběžná

aktiva

ZDROJE A FORMY KRÁTKODOBÉHO FINANCOVÁNÍ Cílem není vázat prostředky ani maximalizovat, ani minimalizovat, ale hledat jejich optimální hodnotu: 1. Nedostatek pracovního kapitálu může způsobit, že podnik není schopen plnit své obchodní a finanční závazky; 2. Nadbytek pracovního kapitálu sice není přímo rizikový, ale jeho zadržování vyvolává další náklady (úroky za používaný kapitál). V oblasti krátkodobého finančního řízení je potřeba: 1. Sledovat obratový cyklus peněz; 2. Plánovat potřebnou velikost majetku a finančních zdrojů; 3. Vyhodnocovat náklady na držení a řízení jednotlivých složek čistého pracovního kapitálu.

ZDROJE A FORMY KRÁTKODOBÉHO FINANCOVÁNÍ Pracovní kapitál - všechny položky hotovostního cyklu jsou součástí pracovního kapitálu. Název „pracovní" vyjadřuje fakt, že stále obíhá, pracuje. Termín pracovní kapitál se uvádí v několika variacích.

Pro finanční řízení běžného provozu podniku má největší význam práce s čistým pracovním kapitálem. Je třeba dávat pozor na záměnu používaných termínů, firmy často hovoří o pracovním kapitálu, a myslí tímto pojmem čistý pracovní kapitál.

ZDROJE A FORMY KRÁTKODOBÉHO FINANCOVÁNÍ

Druhy pracovního kapitálu:

ZDROJE A FORMY KRÁTKODOBÉHO FINANCOVÁNÍ

Druhy pracovního kapitálu:

ZDROJE A FORMY KRÁTKODOBÉHO FINANCOVÁNÍ

Druhy pracovního kapitálu:

ZDROJE A FORMY KRÁTKODOBÉHO FINANCOVÁNÍ Složkami pracovního kapitálu rozumíme všechny dílčí vstupy do kalkulací pracovního kapitálu, což jsou vlastně všechna oběžná aktiva a krátkodobá pasiva. Chce-li někdo řídit pracovní kapitál, musí řídit jeho složky a vědět, na kterou z těchto složek má význam soustředit maximální pozornost a jaké jsou metody pro eventuelní řízení. Složky: 1. Zásoby – řízení metoda ABC; 2. Pohledávky – řízení – skonto - jde o pobídku odběratele k rychlejší platbě, kdy je mu odměnou určitá sleva; 3. Krátkodobý finanční majetek – řízení hotovosti.

ZDROJE A FORMY KRÁTKODOBÉHO FINANCOVÁNÍ Řízení hotovosti vyžaduje, aby: 1. Bylo stálé vyrovnání časového souladu příjmů a výdajů (splatné závazky jsou hrazeny včas); 2. Zůstatky finančního možností úročeny.

majetku

byly

podle

Případné výkyvy musí vykrývat pojistná hotovost, v neočekávané situaci pro překlenutí nedostatku volíme takový finanční nástroj (úvěr, kontokorent...), aby vyhovoval časovým možnostem a jeho použití bylo co nejlevnější. Proto Likviditu je třeba plánovat.

ZDROJE A FORMY KRÁTKODOBÉHO FINANCOVÁNÍ Financování pracovního kapitálu. Rozlišili jsme tři přístupy financování, které se pak dále promítají do financování pracovního kapitálu: 1. Pracovní kapitál je financován jen krátkodobými zdroji - krátkodobých zdrojů je více než oběžného majetku a čistý pracovní kapitál (oběžná aktiva krátkodobé závazky) je záporný; jde o financování agresivní, které může být nebezpečné. 2. Pracovní kapitál je financován krátkodobými zdroji jen z malé části - krátkodobých zdrojů je méně než oběžného majetku a čistý pracovní kapitál (oběžná aktiva - krátkodobé závazky) je kladný; jde o financování konzervativní, které je méně rizikové, ale dražší.

ZDROJE A FORMY KRÁTKODOBÉHO FINANCOVÁNÍ Financování pracovního kapitálu. 3. Pracovní kapitál je financován krátkodobými zdroji a velikost obou složek je dlouhodobě sladěná - krátkodobých zdrojů je stejně jako oběžného majetku a čistý pracovní kapitál je nulový; jde o financování umírněné, které je teoretickým ideálem; říká se mu koncept nulového pracovního kapitálu.

ZDROJE A FORMY KRÁTKODOBÉHO FINANCOVÁNÍ Obratový cyklus peněz - podnikový koloběh, kdy se peníze mění v materiál, zásoby, hotové výrobky a ty se proměňují ve větší peníze, se nazývá hotovostní nebo také obratový cyklus.

Čím delší je obratový cyklus, tím větší je potřeba peněz na hrazení výdajů po jeho dobu, snahou je tedy zkrátit obratový cyklus, abychom mohli snížit používané prostředky.

ZDROJE A FORMY KRÁTKODOBÉHO FINANCOVÁNÍ

Potřebné prostředky musí pak pokrýt průměrné denní výdaje po celou dobu, je možné je spočítat jako: potřebné prostředky navíc = OCP x průměrné denní výdaje kde v případě, že podnikatel není schopen odhadnout průměrné denní výdaje, je můžeme stanovit jako: celkové roční výdaje/360.

ZDROJE A FORMY KRÁTKODOBÉHO FINANCOVÁNÍ Krátkodobé závazky jako zdroj financování jsou vhodným zdrojem krytí krátkodobých (oběžná) aktiv. Krátkodobý dluh základních podob:

(pasiva)

má

několik

1. Krátkodobý úvěr u banky, 2. Dodavatelský úvěr: a) ve formě odložené platby za zboží,

b) ve formě předem vybraných záloh, 3. Nevyplacené mzdy, daňové závazky...

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC Investice, projekt, Pre-feasibility study, Feasibility study, peněžní příjmy a výdaje příslušného investičního projektu.

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC Nejde-li jen o nepromyšlené výdaje, říkáme vynaloženým prostředkům investice. Investice na nejobecnější úrovni je možné chápat jako vynakládání zdrojů za účelem získání užitků, které jsou očekávány v delším budoucím časovém období. Investiční projekt je soubor technických a ekonomických studií sloužících k přípravě, realizaci, financování a efektivnímu provozování navrhované investice. Charakteristické znaky investice: 1. Na počátku je jednorázový (nebo krátkodobý) větší peněžní výdaj. 2. Slouží zpravidla k pořízení dlouhodobého majetku. 3. Jeho využívání přináší příjmy po delší časové období (dlouhodobý dopad).

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC Investiční činnost - u nefinančních podniků představuje specifickou oblast jejich celkové aktivity, která je zaměřena především na obnovu a rozšíření dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku. Rozhodování o investicích je typické tím, že jde o dlouhodobé rozhodování, kde je nezbytné uvažovat s faktorem času, rizikem změn po dobu přípravy i realizace projektu. Těžiště významu investice není v utrácení peněz, ale v naději budoucích příjmů. Při rozhodování o investicích je sice třeba zvažovat, zda na ně máme prostředky nebo kde je vzít, ale přesto je hlavním kritériem výběru investice schopnost zhodnocení (očekávaná, neboť směle pohlížíme ne do reálných výkazů, ale pouze do plánů na budoucnost).

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC Je potřeba investiční činnost plánovat. Základním nástrojem je investiční plán vycházející ze strategického podnikatelského plánu (rámcově řeší otázku, do čeho investovat). Konkretizací investičního plánu jsou pak jednotlivé investiční projekty, které se nabízejí. Ke konečnému rozhodnutí se vypracovává podrobná technickoekonomická studie (feasibility study), která posuzuje investiční projekt z věcného (technická a výrobní stránka investice) a ekonomického (posouzení ekonomické efektivnosti a způsobu financování) hlediska. Finanční stránkou investičního rozhodování podniku se zabývá kapitálové plánování a dlouhodobé financování. (V anglosaské terminologii „capital budgeting, long-term financing“.

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC Kapitálové plánování zahrnuje zejména: A. Plánování peněžních toků (kapitálových výdajů a peněžních příjmů) z investice; B. Finanční kritéria výběru investičních projektů (podorobně - přednáška č. 8.); C. Zohledňování rizika v kapitálovém plánování a investičním rozhodování; D. Dlouhodobé financování investiční činnosti podniku. Čas a riziko hraje mimořádně důležitou úlohu nejen v investičním rozhodování ale i v kapitálovém plánování. Je tomu tak proto, že jde o kapitálově náročné operace s horizontem rozhodování minimálně přes 1 rok, průměrně však přes 5 až 10 let.

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC Investicemi se ovlivňují provozní výsledky hospodaření velmi citelně na několik let dopředu (zisk, rentabilita, likvidita) a nakonec to vše dopadá na tržní hodnotu firmy. Dlouhý časový horizont způsobuje, že stoupá riziko správného odhadu budoucích peněžních příjmů i kapitálových výdajů. Kapitálové výdaje - jsou očekávané peněžní výdaje, které vyvolávají očekávané peněž příjmy po dobu delší než 1 rok. Je třeba je odlišovat od provozních výdajů, u nichž se očekává peněžní příjem zhruba do 1 roku.

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC Existuje těsná souvislost investičního rozhodování s aplikací nové techniky a technologie. Podstatná část zavádění výrobkových a technologických inovací si vyžaduje kapitálové vklady. Základní charakteristiky investiční činnosti: 1. Dlouhodobý dopad; 2. Vysoká kapitálová náročnost; 3. Relativní nevratnost rozhodnutí; 4. Časový faktor; 5. Nejistota a riziko.

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC Postup při rozhodovacím procesu: 1. Shromáždění možných projektů, 2. Získání základních údajů o potřebných pro finanční plán:

projektech

a) Výdaj(e) na pořízení, b) očekávaná doba životnosti, c) očekávané prodeje v důsledku investice, d) plán provozních nákladů včetně odpisů, e) plán prostředků vázaných v dodatečném kapitálu

=> projektu.

Plán

cash

flow

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC 3. Předvýběr projektů, které je třeba zpracovat podrobněji; 4. Odhad rizika v závislosti na způsobu financování investice; 5. Aplikování kvantitativních metod ekonomického hodnocení investice; 6. Konečné rozhodnutí o přijetí, či nepřijetí. Cílem (investiční politiky) podniku je příprava, výběr a realizace takových investičních projektů a variant, které přinášejí růst tržní hodnoty firmy. K růstu tržní hodnoty firmy mohou přispívat jen takové investiční projekty, jejichž čistá současná hodnota (NPV) (tj. rozdíl mezi aktualizovanou hodnotou očekávaných peněžních příjmů z investice a aktualizovanou hodnotou kapitálových výdajů) je pozitivní.

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC Kapitálové plánování: A. Plánování peněžních toků (kapitálových výdajů a peněžních příjmů) z investice. Východiskem pro plánování peněžních toků z investice je stanovení dlouhodobých podnikových cílů, investiční strategie, vyhledávání a předinvestiční příprava rentabilních investičních projektů. Předinvestiční příprava (prefeasibility study) se soustřeďuje na podrobnou identifikaci projektu s přihlédnutím k účelu investice, rozboru očekávaného trhu, stupni využití stávajícího fixního majetku.

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC Posuzuje se rizikovost projektu a výše očekávaných výdajů a peněžních příjmů z investice. Cílem předinvestiční přípravy je především:

1. Podrobně identifikovat projekt a jeho různé varianty; 2. Postupně vylučovat méně vhodné projekty a vybrat nejvhodnější variantu; 3. Zdůvodnit potřebnost projektu z různých hledisek; 4. Rozhodnout o lokalizaci projektu; 5. Navrhnout technické řešení; 6. Posoudit ekonomickou stránku projektu (včetně financování).

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC Prefeasibility study - zpracovává se obvykle jen u rozsáhlých a nákladných projektů. Její cíl a obsah je přibližně stejný jako u prováděcí technicko-ekonomické studie (Feasibility study). Liší se jen v míře podrobnosti, prověřenosti údajů a v hloubce analýzy.

V odborné literatuře se uvádí, že přípustná míra nepřesnosti pro předběžné technicko-ekonomické studie by měla činit cca 30-50 %. U prováděcí studie by měla být nižší.

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC Vyvrcholením předinvestiční přípravy je vypracování tzv. prováděcí studie (Feasibility study). Někdy se nazývá také technicko-ekonomická studie. Feasibility study - měla zajistit, v určitém systematickém uspořádánu všechny relevantní technické, obchodní, finanční a jiné ekonomické informace, které jsou rozhodující pro vyhodnocení projektu (jeho variant) z hlediska jeho event. realizace či odmítnutí.

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC Základní náplň Feasibility study (technickoekonomické studie) investičního projektu by měly tvořit: 1. Souhrnný přehled výsledků; 2. Zdůvodnění a vývoj projektu; 3. Kapacita trhu a produkce; 4. Materiální vstupy; 5. Lokalizace a prostředí; 6. Technický projekt; 7. Organizační projekt; 8. Pracovní síly; 9. Časový plán realizace; 10. Finanční a ekonomické vyhodnocení, včetně hodnocení rizika projektu.

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC Závěrečnou částí (prováděcího) projektu je jeho finančně-ekonomické vyhodnocení. Finančně-ekonomické vyhodnocení investičních projektů je sice finální částí technicko-ekonomické studie, nelze je však chápat jako pasivní komplexní zobrazení všech předchozích součástí této studie. Naopak finančně-ekonomické posouzení může být často základem pro změny technického řešení projektu, pro změny v jeho umístění, tržní strategii aj.

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC Charakteristika peněžních toků z investičních projektů a principy jejich vymezení

„Moderní metody hodnocení efektivnosti investičních projektů se opírají o prognózu peněžního toku (cash flow) z investičního projektu“. Peněžní tok (z investičního projektu) představuje kapitálové výdaje a peněžní příjmy vyvolané projektem během doby jeho pořízení, životnosti a likvidace. Při přípravě a rozhodování o výběru investičním projektu jde o očekávané peněžní toky, které jsou naplánovány.

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC Stanovení předpokládaného peněžního toku z investičního projektu je nejobtížnější úkol kapitálového plánování a investičního rozhodování. Při přípravě a rozhodování o výběru investičních projektů jde o očekávané peněžní toky, které jsou naplánovány. Při hodnocení fungujícího projektu o skutečně dosažené peněžní toky.

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC Platí, že jestliže prognóza kapitálových výdajů a peněžních příjmů z investičního projektu není reálná a nezobrazuje vliv všech základních faktorů, které na výdaje a příjmy působí, pak i celé rozhodování o výběru nejvhodnější varianty

projektu použijeme

je

přirozeně

nepřesné,

sebedokonalejší

i

když

matematicko-

statistické metody jejich vyhodnocení a různé počítačové programy.

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC Obtížnost plánování peněžních toků z investičního projektu vyplývá především ze dvou důvodů: 1. Jde o předvídání peněžních toků na delší období (životnost strojů se obvykle uvažuje 10-15 let, staveb 40-50 let), 2. Velikost očekávaných kapitálových výdajů, ale zejména očekávaných peněžních příjmů, je ovlivněna celou řadou faktorů, jejichž úplná a spolehlivá predikce na delší období je výjimečně obtížná (vývoj cen, úroků, kurzů měn apod.) Je třeba neustále počítat s jejich změnami, které velmi výrazně mohou ovlivnit hodnocení celého projektu.

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC Je tomu tak proto, že doba životnosti investičního projektu je mnohem delší než doba jeho pořízení, takže vliv faktoru času se zde prohlubuje. Mnohem citelněji se zde promítá i možný vliv inflace - všechny tyto vlivy nakonec vyúsťují v možnost zvýšeného rizika, v odklonu skutečných peněžních příjmů od očekávaných.

Teorie kapitálového plánování doporučuje při predikci peněžních toků z investičního projektu respektovat následující principy:

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC a) Peněžní toky by měly vycházet z přírůstkových veličin. b) Odpisy fixního majetku jsou sice náklad, ale nikoliv výdaj (někdy se označují jako nepeněžní výdaj) a nemohou být proto zahrnovány do peněžních výdajů na provoz investice; c) Peněžní toky by měly zobrazovat zdanění; d) Do kalkulace peněžních toků by měly být zahrnuty i všechny nepřímé důsledky investování jak ve výdajích, tak v příjmech.

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC e) Tzv. „zapuštěné" (také „utopené“) náklady by neměly být zahrnovány do kapitálových výdajů; f) Peněžní toky z investičního projektu by měly zahrnovat alternativní náklady (náklady příležitosti); g) V peněžních tocích z investičních projektů je třeba zohlednit i míru inflace; h) Úroky, vyvolané financováním projektu pomocí úvěrů či obligací, by neměly být brány v úvahu při stanovení peněžních příjmů z projektu (neměly by snižovat očekávaný peněžní příjem).

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC V teorii současného finančního managementu se za roční peněžní příjmy z investičního projektu během doby jeho životnosti považují: 1. Zisk po zdanění, který projekt každý rok přináší, 2. Roční odpisy, 3. Změny oběžného majetku (čistého pracovního kapitálu) spojeného s investičním majetkem; 4. Projektem v průběhu životnosti (přírůstek snižuje příjmy, úbytek zvyšuje příjmy); 5. Příjem z prodeje dlouhodobého majetku koncem životnosti, upravený o daň.

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC Zisk po zdanění, který projekt přináší, je odvozen od očekávaného přírůstku tržeb v důsledku investování, sníženého o očekávaný přírůstek provozních nákladů v důsledku investování. Protože úroky z úvěrů na investiční projekt se zahrnují do provozních nákladů (snižují tedy vykazovaný zisk), je třeba zisk o část úroku dopadající po zdanění na podnik opět zvýšit. Roční odpisy jsou sice náklad (pro účely zdanění se započítávají do nákladů a snižují zisk), ale nejsou peněžní výdaj. Hromadí se postupně na účtech jako peněžní příjem. Jestliže byl o ně zisk pro daňové účely snížen, je třeba je proto zpět ke zdaněnému zisku přičíst.

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC Změny čistého pracovního kapitálu se mohou objevit jednak jako součást kapitálových výdajů (přírůstek čistého pracovního kapitálu v důsledku investování), jednak se mohou objevovat během životnosti investičního projektu jako přírůstek (snižují peněžní příjmy z projektu) nebo jako úbytek (zvyšují peněžní příjmy z projektu). Na konci životnosti projektu se celý čistý pracovní kapitál vyvolaný investicí v průběhu pořízení i fungování uvolní, čímž se zvyšuje peněžní příjem. Příjem z prodeje dlouhodobého majetku* koncem životnosti (upravený o daň) závisí na tržní ceně majetku, jeho zůstatkové ceně a na daňových pravidlech, týkajících se vyřazování fixního majetku. *Když tržní cena je vyšší než zůstatková, vzniká čistý peněžní příjem z prodeje, který ale musí být snížen o daň z tohoto příjmu.

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC Vliv daní na peněžní příjem z projektu Zdanění podnikových příjmů výrazně ovlivňuje očekávané peněžní toky z investičních projektů a výběr investičních variant. Pro identifikaci peněžních příjmů je důležitý zisk po zdanění, který se z projektu očekává.

Daň ze zisku představuje pro podnik reálný peněžní výdaj, o který musí být očekávaný peněžní příjem snížen.

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC Odpisy nejsou skutečný peněžní výdaj, snižují zisk, a proto musí být do peněžního příjmu znovu zahrnuty. Způsob vymezení peněžních příjmů z projektu po zdanění může být různý podle toho, která kategorie nezdaněného zisku se zvolí jako výchozí základna: 1. Provozní zisk před zdaněním (EBT - earnings before taxes); 2. Zisk před úroky a zdaněním (EBIT - earnings before interest and taxes); 3. Zisk před odpisy, úroky a zdaněním (EBDIT earnings before depreciation, interest and taxes).

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC V prvém případě můžeme peněžní příjem z projektu po zdanění vymezit takto (předpokládáme peněžní příjem jen ve formě očekávaných zisků a odpisů):

O odpisy zvyšujeme provozní zisk po zdanění v plné výši. Úroky přičítáme k provoznímu zisku proto, abychom zabránili jejich dvojnásobnému zohlednění (jednou jako součást nákladů, podruhé při diskontaci peněžních příjmů z projektu). Přičítáme ovšem jen tu část úroku, která - po zdanění - dopadá na podnik.

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC Kapitálové výdaje - při pořízení dlouhodobého majetku dochází převážně k výdajům peněz. Jsou to především výdaje vynaložené na pořízení dlouhodobého majetku (zahrnují se zde však i některé jiné výdaje, které jsou vyvolány investičním projektem). Nejde tedy jen o výdaje do stálých aktiv. Celkově tyto výdaje budeme nazývat kapitálovými výdaji. Kapitálové výdaje jsou veškeré peněžní výdaje většího rozsahu, u nichž se očekává jejich přeměna na budoucí peněžní příjmy během delšího časového období.

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC Při plánování očekávaných kapitálových výdajů a peněžních příjmů z investičního projektu počítat s faktorem času a rizikem odchylného vývoje od předpokladu. Prognóza očekávaných kapitálových výdajů a peněžních příjmů z investičního projektu musí být uskutečněna v období předinvestiční a projektové přípravy. To znamená, že i u běžného investování, např. do technologické linky s životností 10 let, je nutné uvažovat s horizontem 12-13 let (předpokládáme předinvestiční přípravu a projekci 1 rok, dobu výstavby 2 roky).

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC Kapitálové výdaje sice mají svůj základ v investičních nákladech, mohou se ale od nich odlišovat. Finanční teorie doporučuje, aby kapitálové výdaje byly chápány komplexně tak, aby do nich byly zařazeny i ty výdaje, které nejsou v účetnictví chápány jako investiční náklad, ale s investicí těsně souvisí - např.: 1. výdaje na trvalý přírůstek oběžného majetku vyvolaný investicí, 2. výdaje na odbornou přípravu pracovníků v souvislosti s investicí aj.

PODNIKOVÉ POJETÍ INVESTIC Zúžíme-li kapitálové výdaje na výdaje určené na pořízení hmotného dlouhodobého majetku (např. pořízení automatické linky strojů na balení), pak by kapitálové výdaje měly obsahovat: 1. Výdaje na pořízení dlouhodobého majetku (různé položky, které zahrnují především výdaje na pozemek pro stavbu), 2. Výdaje na trvalý přírůstek oběžného majetku (přesněji na trvalý přírůstek čistého pracovního kapitálu) vyvolaný novou investicí.

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC

Statické metody, dynamické metody, NPV, IRR, WACC.

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC Kapitálové plánování

B. Finanční kritéria investičních projektů

efektivnosti

Jestliže jsou stanoveny peněžní příjmy a výdaje příslušného investičního projektu, je možné přistoupit k vlastnímu hodnocení efektivnosti investičního projektu (jeho variant). K tomu se používá řada různých metodických postupů.

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC Existuje řada jednoduchých technik pro racionální vyhodnocení investice na základě informací o nich. Používáme-li jen informace o peněžních tocích souvisejících s investováním a následným provozem nějakého zařízení, pak mluvíme o metodách statických. Statické metody - zaměřují na sledování cash flow z investice a různým způsobem je poměřují s počátečními výdaji. Neberou v úvahu riziko a časový průběh jen omezeně, přesto jsou dobré pro rychlé a snadné vyhodnocení a zejména pro vyloučení nevýhodných investic.

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC

Mezi základní statické metody patří: 1. Celkový příjem z investice; 2. Čistý příjem z investice; 3. Průměrný roční příjem z investice; 4. Průměrný roční procentní výnos; 5. Průměrná doba návratnosti; 6. Doba návratnosti.

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC 6. Doba návratnosti s ohledem na rozložení přicházejících cash flow: Předchozí výpočet sice signalizuje, že by se investice měla do tří let vrátit, nicméně sečtením cash flow za první tři roky (-93 + 98 + 183) zjišťujeme, že investovaných 410 tis. Kč nebude mít pan Vazba zdaleka zpátky.

Průměrná doba návratnosti zkresluje, protože se počítá z průměrných příjmů, přitom počáteční příjmy jsou o hodně nižší než po získání většího množství zákazníků.

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC Proto je lepší postupovat načítáním očekávaných příjmů po jednotlivých letech (viz tab. dále)

V prvním sloupci je časový údaj (rok) včetně investiční doby před vlastní činností (rok 0), Ve druhém sloupci příslušné příjmy.

Ve třetím sloupci jsou tzv. kumulované příjmy, tj. součty všech příjmů až po dané období. Počáteční investiční výdaj se vrátí v okamžiku, kdy kumulovaná (nasčítaná) cash flow z investice poprvé dosáhnou kladné hodnoty.

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC A. Statické metody jsou snadné, jejich použití je vhodné pro první informaci o investici. Pro konečné rozhodnutí by měly být doplněny dalšími metodami, které zahrnují i faktor času a rizika. B. Dynamické metody hodnocení investic Dynamické metody hodnocení investic přihlížejí ke třem základním faktorům, které je třeba v souvislosti s rozhodováním o budoucích penězích brát v potaz: 1. Finanční přínosy (cash flow), 2. Čas a riziko.

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC V oblasti investic dochází k používání kapitálu a i zde budou za svůj kapitál jeho majitelé očekávat určité zhodnocení, určitý roční výnos. Při zahrnutí rizika do metod hodnocení investic budeme hledat odpověď na dvě otázky: 1. Jakým způsobem stanovit riziko a odpovídající míru výnosu?

2. Jak zahrnout požadovanou míru výnosu do hodnocení investice?

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC 1. Požadovaná míra výnosu z investice závisí jednak na riziku investice, ale také na zdrojích kapitálu, resp. na vztahu poskytovatele kapitálu k podniku a investici. WACC (vážené průměrné náklady na kapitál) odrážejí jak riziko věřitelů, tak riziko vlastníka, a to v očekávané výnosnosti kapitálu. Každý podnikatel očekává určitou výnosnost a není důvod, proč by neměl očekávat stejnou (popř. vyšší) výnosnost i od nově prováděné investice.

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC Požadovaná míra výnosu odpovídající riziku je nejlépe odhadnutelná pomocí WACC, jde-li o investiční projekt, který je součástí již zavedené firmy. Jde-li o investiční projekt tzv. „na zelené louce“, tzn. například založení nové společnosti s odlišným sortimentem, obvykle se požadovaná míra výnosu blíží požadovaným výnosům vlastního kapitálu. Obecná závislost diskontní sazby na typu projektu

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC 2. Jak zahrnout požadovanou míru výnosu do hodnocení investice? Představte si, že máte 1 mil. Kč. Vaše banka nabízí úrok z vkladů 4 %. Jakou částku byste měli mít na účtu za rok?

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC Příklad: Bohatá tetička slibuje vyplatit 1 mil. Kč, ale až na konci roku, do té doby je účet blokován. Máte tedy příslib peněz, jejichž budoucí hodnota je 1 mil. Kč. Jaká je jejich současná hodnota?

Z předchozího vzorce musí platit:

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC Jak tomu bude v případě více období? Po dvou letech:

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC B. Dynamické metody berou v úvahu nejen výnosy investic, ale také jejich rozložení v čase a riziko, které je zahrnuto do metod přepočtem budoucích cash flow na současnou hodnotu (tzv. diskontováním). Jako diskontní míru je vhodné použít WACC podniku, protože odrážejí podnikové riziko prostřednictvím požadovaného výnosu. Mezi dynamické metody patří: 1.

Čistá současná hodnota (Net Present Value, NPV);

2.

Vnitřní výnosové procento (Internal Rate of Return, IRR);

3.

Index ziskovosti (Profitability Index, PI);

4.

Diskontovaná doba návratnosti (Payback Period, PP).

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC 1.

Čistá současná hodnota (Net Present Value, NPV)

NPV je základem všech dynamických metod a zároveň je metodou nejpoužívanější a ve většině případů nejvýhodnější, neboť dává srozumitelný výsledek, a proto jsou jasná i rozhodovací kritéria. Čistá současná hodnota vyjadřuje, v absolutní výši, rozdíl mezi aktualizovanou hodnotou peněžních příjmů z investice a aktualizovanou hodnotou kapitálových výdajů na investice. Aktualizovaná hodnota peněžních příjmů a kapitálových výdajů je také nazývána „diskontovaný peněžní tok". Varianta investic, která má vyšší aktualizovanou hodnotu, je považována za výhodnější.

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC NPV v absolutním čísle (v Kč nebo jiné měně) udává, kolik peněz nad investovanou částku dostane podnik navíc, tj. o kolik vzroste hodnota podniku.

Investici je možné přijmout jen tehdy, je-li NPV => 0. Pokud je NPV záporná, nedojde nikdy k navrácení vloženého kapitálu (v té míře, kterou podnik vzhledem k podstoupenému riziku požaduje). Je-li NPV<0, znamená to, že investice neuspokojí představy o očekávané návratnosti vlastníkům nebo i věřitelům a v nejhorším případě ani prosté návratnosti vložených prostředků.

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC Metoda NPV je vlastně pouhým součtem kapitálových výdajů a příjmů z investice, ale v jejich současné hodnotě. Metoda čisté současné hodnoty je základní metodou a porovnává příjmy a výdaje z investice, ale vždy v jejich současných hodnotách, tj. diskontuje je podnikovou diskontní mírou, která je nejlépe odhadnutelná pomocí WACC podniku.

Výdaje a příjmy jsou přepočítány diskontováním na úroveň hodnoty peněz v roce pořízení investice. U NPV je tak brán zřetel na faktor času a rizika i časový průběh investice.

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC Co je podniková diskontní míra a co ovlivňuje její výši? Na počátku činnosti podniku do něj někdo musel vložit kapitál (vlastníci i věřitelé) a rozhodně to nedělal nezištně. Věřitelé chtějí za poskytnutí svého kapitálu (například ve formě úvěru) úrok a vlastníci také očekávají výnosy (i přesto, že jsou ochotni se jich dočasně vzdát nebo lépe řečeno je odložit na dobu, kdy nebude potřeba tolik kapitálu na reinvestice). Čím vyšší cítí obě skupiny riziko, tím vyšší požadují výnosy. Profinancování investice je zadržení podnikového kapitálu, protože i z něj je třeba uspokojovat požadavky vlastníků a věřitelů.

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC Výši podstoupeného rizika, za které obě skupiny vyžadují odměnu, ovlivňuje: 1. Velikost podniku - malé podniky jsou rizikovější; 2. Odvětví a jeho závislost na pohybech trhu a hospodářského cyklu; 3. Složení kapitálu - s rostoucí zadlužeností roste obava věřitelů i vlastníků o vložený kapitál - cítí vyšší riziko a požadují za něj vyšší odměnu; 4. Historie podniku a minulá výkonnost - firmy s historií a prokazatelně dobrými výsledky jsou méně rizikové a proto snadněji získávají kapitál za lepších podmínek nižší úrokové míry apod.

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC 2.

IRR - Vnitřní výnosové procento (Internal Rate of Return)

Vnitřní výnosové procento je relativní procentní výnos, který investice poskytuje během svého provozu. Slovo „relativní“ znamená, že je vztažen k investovanému výdaji a respektuje časovou hodnotu peněz. Je to NPV = 0,

taková

diskontní

sazba,

při

které

by

bylo

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC Vnitřní výnosové procento - lze definovat také jako takovou (úrokovou míru – diskontní sazba), při které současná hodnota peněžních příjmů z investice se rovná kapitálovým výdajům na investice ev. (současné hodnotě těchto kapitálových výdajů jestliže jsou vynakládány po delší období). Hledá se hodnota IRR, pro kterou platí, že po dosazení do vzorce (níže) bude výsledek vzorce 0:

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC Čím vyšší je IRR, tím vyšší je návratnost investice. Metoda vnitřního výnosového univerzálně použitelná!

procenta

není

IRR lze použít pouze v případě tzv. konvenčních peněžních toků, tzn.: 1. Tam, kde na začátku investičního procesu probíhá jeden nebo více záporných peněžních toků a všechny další už jsou vždy kladné. 2. Při konvenčním průběhu závislosti NPV na diskontní sazbě tj. za předpokladu, že NPV je klesající funkcí diskontní sazby.

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC Konvenční toky rozpoznáme podle dvou znaků: 1. První peněžní tok je výdaj (má znaménko mínus). 2. Znaménko se mění v průběhu investice pouze jednou.

Iterační způsob výpočtu IRR

Počítat IRR má smysl pouze při konvenčním průběhu závislosti NPV na diskontní sazbě tj. za předpokladu, že NPV je klesající funkcí diskontní sazby.

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC Když se podíváme podrobněji na vzorec („IRR“), zjistíme, že pro investice delší než dva roky budeme mít problém s výpočtem, resp. s přesným výpočtem, protože: Pro investice, jejichž doba životnosti je delší než dva roky, nelze obecně stanovit postup výpočtu. Proto se používá buď metody „pokusů a omylů“*, nebo iteračních metod, na jejichž základě je postaven i výpočet v tabulkových kalkulátorech (v MS Excel funkce MÍRA.VÝNOSNOSTI). *Zvolíme výchozí hodnotu IRR a dosadíme do rovnice. Pokud neplatí rovnost, pak zvolíme hodnotu IRR vyšší, popř. nižší. Tento postup opakujeme, dokud nenajdeme IRR, pro které platí rovnost.

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC Přesná hodnota IRR se počítá obtížně, proto se snažíme ji odhadnout. 1. Pokud zvolíme diskontní míru nižší než je hledané IRR, bude odpovídající NPV kladná (na obr. jde o hodnoty označené jako kn a odpovídající NPVn, kde index n vyjadřuje, že jsme níže, než je hledané IRR. 2. Zvolíme-li diskontní míru vyšší, bude odpovídající NPV záporná (na obr. jde o hodnoty označené jako kv a odpovídající NPVv, kde index n vyjadřuje, že jsme výše, než je hledané IRR).

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC Nahrazením přesné hodnoty IRR odhadem, který bude vycházet z nahrazení klesající funkce NPV na intervalu < k, kv > přímkou, je možné ze znalosti kn, kv, NPVn, NPVv, odvodit vzorec pro přibližnou hodnotu IRR, která bude průsečíkem „náhradní" přímky s horizontální osou.

Z podobnosti trojúhelníků* na obr. vyplývá: *Vyznačené trojúhelníky na obr. jsou si podobné, protože mají jeden úhel společný a druhý pravý, tedy i třetí úhel musí být stejný.

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC Po úpravě můžeme vyjádřit vztah pro přibližný výpočet IRR: Postup výpočtu IRR: 1. Vezměte libovolnou hodnotu diskontní sazby k a spočítejte hodnotu NPV. 2. Je-li hodnota NPV kladná, pak vámi zvolená hodnota k (diskontní sazba) je nižší než IRR, označte ji tedy kn a příslušnou NPVn, jinak jděte k bodu 5). 3. Zvolte vyšší hodnotu a spočítejte NPV. Je-li NPV opět kladná, zvyšujte k tak dlouho, až získáte NPV zápornou; diskontní sazba, pro kterou je NPV záporná, je vyšší než IRR, proto ji označte jako kv a příslušnou NPV pak NPVv. 4. Přibližnou hodnotu IRR pak lze vypočítat podle vzorce nahoře

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC 5. Pokud vyšla první NPV záporně, našli jste hodnotu z bodu 3 (NPVv a kv), nalezené k snižujte tak dlouho, dokud nebude NPV kladná (NPVn a kn ) a nakonec dosaďte také do vzorce pro výpočet přibližné hodnoty IRR.

Iterační vzorec se dnes již moc nepoužívá, protože díky masovému rozšíření výpočetní techniky je možné použít funkce tabulkových kalkulátorů: Hledání řešení, nebo ještě jednodušeji existuje v MS Excel funkce MÍRA.VÝNOSNOSTI.

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC 3. Index ziskovosti (Profitability Index, PI) Index ziskovosti je také relativním měřítkem, které může hrát významnou roli v rozhodování o investicích. Počítá se jako poměr přínosů (vyjádřených v současné hodnotě prognózovaných budoucích toků hotovosti) a počátečních kapitálových výdajů:

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC 4.

Doba návratnosti, splacení (Payback Period, PP)

Doba návratnosti je takové období (počet let), za které cash flow přinese hodnotu rovnající se počátečním kapitálovým výdajům na investici. Budeme ji počítat velmi podobně jako při použití statické metody, ale postupně načítaná cash flow budou v současných hodnotách, tedy diskontovany. Za lepší je považována investice, která uhradí své výdaje hotovostními toky co nejdříve a pochopitelně v době životnosti investice.

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC Inflace - ve většině finančně-investičních propočtů do 60. let nebyla míra inflace zvažována. Bylo tomu tak proto, že roční míry inflace byly relativně nízké (s výjimkou 2. světové války) a většinou se pohybovaly hluboko pod 5 %. V důsledku inflace dochází především k růstu kapitálových výdajů, ať už se týkají pořizovací ceny investice či ocenění oběžného majetku, zahrnovaného do kapitálových výdajů.

Inflační vliv se zejména projevuje u stavebních investic s delší dobou pořízení, během níž se mohou ceny zvyšovat. Je zřejmé, že i při meziroční inflaci, např. 3 % u investice s desetiletou životností, je kumulativní efekt inflace velice výrazný.

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC Inflace ovlivňuje i diskontní sazbu (požadovanou výnosnost) používanou pro vyjádření časové hodnoty peněz. Diskontní sazba stoupá a vzniká rozdíl mezi nominální a reálnou sazbou. Růst diskontní sazby snižuje předpokládané diskontované peněžní příjmy z projektu.

Celkový důsledek na očekávané peněžní příjmy z projektu může být různorodý – záleží především na vztahu mezi růstem realizačních cen a růstem cen vstupů (materiálu, energií, mezd apod.). Většinou se zjednodušeně předpokládá, že růst cen realizace a růst cen vstupů je stejný - mluví se o tzv. neutrální inflaci.

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC Všechny metody hodnocení investic počítají s budoucími toky peněz, proto se v nich promítá i inflační prostředí. Neutralizace inflace - s inflací se metodách nepočítá. Znamená to, že všechny výpočty bez zahrnutí inflace jsou špatně? Inflace o velikosti i % zvedne všechny podstatné položky vstupující do cash flow (1 + z) krát. To znamená, že diskontované cash flow prvního roku bude s inflací: Z původního:

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC Na:

Na první pohled ale vidíme, že vlivy inflace působí stejně na výnosy i na diskontní míru, tzn. že se ve svém výsledku vykrátí. Podobně by tomu bylo i v dalších letech. Je naprosto lhostejné, zda jsou metody kalkulovány bez inflace nebo s. Ve skutečnosti nemusí být všechny peněžní příjmy ovlivňovány inflací stejně. Existují případy, že doba životnosti investice bude několik let a budeme kalkulovat s různou roční inflací během doby životnosti – potom složitější postupy.

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC OPAKOVÁNÍ: Vliv daní na kapitálové plánování a investiční rozhodování. Daň ze zisku představuje pro podnik reálný peněžní výdaj, o který musí být očekávaný peněžní příjem snížen. Odpisy nejsou skutečný peněžní výdaj, snižují zisk, a proto musí být do peněžního příjmu znovu zahrnuty.

Způsob vymezení peněžních příjmů z projektu po zdanění může být různý podle toho, která kategorie nezdaněného zisku se zvolí jako výchozí základna: a) provozní zisk před zdaněním (EBT - earnings before taxes), b) zisk před úroky a zdaněním (EBIT - earnings before interest and taxes),

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC c) zisk před odpisy, úroky a zdaněním (EBDIT earnings before depreciation, interest and taxes) V prvním případě můžeme peněžní příjem z projektu po zdanění vymezit takto (předpokládáme peněžní příjem jen ve formě očekávaných zisků a odpisů):

FINANČNÍ KRITÉRIA HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC O odpisy zvyšujeme provozní zisk po zdanění v plné výši. Úroky přičítáme k provoznímu zisku proto, abychom zohlednění

zabránili (jednou

jejich jako

dvojnásobnému součást

nákladů,

podruhé při diskontaci peněžních příjmů z projektu).

Přičítáme ovšem jen tu část úroku, která - po zdanění - dopadá na podnik.

ZDROJE A FORMY FINANCOVÁNÍ INVESTIC

Dlouhodobého financování, interní zdroje, externí zdroje, venture capital, obligace, finanční leasing.

ZDROJE A FORMY FINANCOVÁNÍ INVESTIC Součástí investičního rozhodování podniku je financování pořízení, obnovy či rozšíření dlouhodobého hmotného majetku. Na rozdíl od krátkodobého financování velké části oběžného majetku má financování investic dlouhodobý charakter a proto se čas to označuje jako dlouhodobé financování. Platí, že do dlouhodobého financování svou povahou patří i financování té části oběžného majetku, která má trvalý charakter.

ZDROJE A FORMY FINANCOVÁNÍ INVESTIC Obecně investic

lze

financování

charakterizovat

podnikových jako

činnost

zabývající se získáváním finančních zdrojů (kapitálu a peněz) pro založení, chod a rozvoj podniku, a to v potřebném objemu, čase a

struktuře, při optimálních nákladech na jejich obstarání a s definovanou cenou za jejich

používání (cena kapitálu, WACC).

ZDROJE A FORMY FINANCOVÁNÍ INVESTIC Financování investic by teoreticky mělo vycházet ze zásady, že dlouhodobý majetek je třeba krýt dlouhodobými zdroji (zlaté bilanční pravidlo). Je tomu tak proto, že při eventuálním používání krátkodobých zdrojů na financování přírůstku či obnovy dlouhodobého majetku by se mohl podnik dostat do finanční tísně v souvislosti se splatností krátkodobých zdrojů (transformace dlouhodobého majetku na peníze je delší než požadované lhůty splácení krátkodobých zdrojů).

ZDROJE A FORMY FINANCOVÁNÍ INVESTIC Hlavní zdroje dlouhodobého financování investic akciové společnosti mohou být: a) Interní zdroje (odpisy, nerozdělený zisk, dlouhodobé rezervy)

b) Externí zdroje (emitované akcie, podílové listy, dlouhodobé úvěry, obligace, finanční leasing, investiční dotace aj.) Financování pomocí interních finančních zdrojů se obvykle nazývá samofinancování.

ZDROJE A FORMY FINANCOVÁNÍ INVESTIC Samofinancování má ve vyspělých průmyslových zemích rozhodující podíl na financování investic do fixního majetku. Tento podíl je daleko vyšší, než u financování přírůstku oběžného majetku. Vyplývá to z většího rizika, které financování přírůstku fixního kapitálu přináší, jakož i dlouhé doby obrátky fixního majetku, která neumožňuje využívat krátkodobý cizí kapitál.

ZDROJE A FORMY FINANCOVÁNÍ INVESTIC Dostatek prostředků pro financování investic lze zajistit:

1. Z vlastního kapitálu, tj. základního kapitálu a zadržených zisků - základní kapitál je již uložen do původního majetku, který se pravidelně obnovuje, základním zdrojem jsou tedy nerozdělené zisky; 2. Z cizího kapitálu, tj. z nových úvěrů čerpaných speciálně kvůli investici;

3. Specifický - hodně používaným způsobem je leasing.

ZDROJE A FORMY FINANCOVÁNÍ INVESTIC Interní zdroje financování přicházejí v úvahu tehdy, jestliže investiční projekt realizuje již existující firma. Tyto zdroje představují výsledky vlastní podnikatelské činnosti firmy a tvoří je především: 1. Zisk po zdanění, který podnik vytvořil v minulosti a nevyplatil jej v podobě dividend a podílů na zisku - nerozdělený zisk* tvoří obvykle zdroj pro rozvojové investice. *Na výši nerozděleného zisku jako zdroje financování dlouhodobých podnikových potřeb mají rozhodující vliv zejména zisk běžného roku, daň ze zisku, dividendy vyplácené akcionářům a tvorba spotřebních fondů ze zisku.

ZDROJE A FORMY FINANCOVÁNÍ INVESTIC 2.

Odpisy a přírůstky rezerv, které představují nákladové položky, jež však nejsou výdaji, přičemž jsou základním interním zdrojem zejména pro obnovovací investice.

Odpisy jsou část provozních nákladů podniku, jsou evidovány ve výsledovce a do doby realizace obnovy dlouhodobého majetku jsou volným peněžním zdrojem (oběživem) použitelným k jakémukoliv účelu. Odpisy spolu se ziskem vytváří dominantní zdroj krytí obnovy, event. rozšíření stálých aktiv.

ZDROJE A FORMY FINANCOVÁNÍ INVESTIC Odpisy by měly v zásadě v bezinflačním prostředí zajišťovat obnovu stávajícího dlouhodobého (investičního) majetku a zadržený zisk (přidělený do fondu rozvoje) pak zajišťuje jeho rozšíření, modernizaci ap. Odpisy jsou relativně stabilní zdroj financování a) Nejsou ovlivněny tak velkým počtem proměnlivých faktorů jako zisk; b) Jsou obsaženy v tržbách, i když podnik nevytváří zisk a tržby pokrývají pouze výši nákladů.

ZDROJE A FORMY FINANCOVÁNÍ INVESTIC 3.

Odprodej některých složek dlouhodobého majetku, který se málo využívá, resp. přináší malé výnosy*.

4.

Snížení oběžných aktiv, tj. především zásob a pohledávek. Pokud zásoby, resp. pohledávky překračují optimální úroveň, lze jejich snížením uvolnit prostředky, které mohou být využity pro financování nových projektů.

*v mnoha případech jsou náklady spojené s udržováním tohoto majetku vyšší než dosažené výnosy, a proto odprodej tohoto majetku a využití takto získaných zdrojů pro financování nových, efektivnějších projektů může významně zlepšit hospodářské výsledky podniku).

ZDROJE A FORMY FINANCOVÁNÍ INVESTIC Pro realizaci investičních projektů nově vznikajícími firmami lze použít pouze externí zdroje financování. Mezi základní zdroje externího financování (dostupné i pro existující firmu) projektů patří: 1. Původní vklady vlastníků a jejich zvyšování, které mají u akciových společností podobu akciového kapitálu; 2. Dlouhodobé bankovní, resp. dodavatelské úvěry;

3. Dluhopisy (obligace);

ZDROJE A FORMY FINANCOVÁNÍ INVESTIC 4. Krátkodobé bankovní úvěry, sloužící k financování části oběžných aktiv projektu, resp. k překlenování určitých situací okamžitého nedostatku pohotových zdrojů; 5. Účasti, které představují vklady dalších subjektů, jež se budou podílet na financování projektu (např. daný projekt bude realizovat nově vytvořený společný podnik); 6. Subvence a dary, poskytované ze státního rozpočtu, ze specializovaných fondů (např. fond na ochranu životního prostředí, fondy pro podporu rozvoje podnikatelské činnosti;

ZDROJE A FORMY FINANCOVÁNÍ INVESTIC 7. Rizikový kapitál (Venture Capital), představující specifický kombinovaný zdroj financování, a to zpravidla formou navýšení základního kapitálu a dlouhodobého úvěru, vstupující do značně rizikových projektů. Venture Capital - investor investuje přímo do základního kapitálu firem, které (zpravidla) nejsou veřejně obchodovatelné. Investor tak získá ve firmě významný podíl, který drží dlouhodobě, a ve spolupráci s managementem firmy usiluje o výrazné zvýšení její hodnoty. Tím dochází ke zhodnocení investice a po odprodeji podílu k realizaci zisku.

ZDROJE A FORMY FINANCOVÁNÍ INVESTIC Existuje člení zdroje financování na vlastní kapitál (vlastní zdroje) a cizí kapitál (cizí zdroje). Vlastní kapitál tvoří veškeré interní zdroje financování a některé externí zdroje financování. Vlastní kapitál není třeba splácet a představuje bezpečný zdroj financování investičních projektů. U cizího kapitálu je třeba hradit jeho náklady (např. v podobě úroků z bankovních a dodavatelských úvěrů, emitovaných obligací aj.) a tento kapitál splatit (v podobě splátek jistiny bankovních a dodavatelských úvěrů, vyplacení emise obligací aj.).

ZDROJE A FORMY FINANCOVÁNÍ INVESTIC Proto představuje cizí kapitál značně rizikovější způsob financování investičních projektů. Z výše uvedených zdrojů financování mají v naší ekonomice největší váhu dlouhodobé úvěry, případně dluhopisy a finanční leasing. Financování investičních projektů formou navýšení základního kapitálu, resp. emisí akcií u akciových společností je jedním z nejrozšířenějších způsobů financování investičních projektů v zemích s vyspělou tržní ekonomikou.

ZDROJE A FORMY FINANCOVÁNÍ INVESTIC Financování vlastním kapitálem - zdroje vlastního kapitálu je možné rozdělit do dvou větších skupin: 1. Interní - vzniklé v podniku z předešlé činnosti (zisk a odpisy), 2. Externí - kdy je navýšen základní kapitál stávajícími nebo novými společníky. Financování invstice vlastním kapitálem nastane tehdy, když: a) Je k dispozici v dostatečném množství VK. b) Investice bude mít dostatečnou očekávanou výnosnost, aby pokryla náklady na vlastní kapitál.

ZDROJE A FORMY FINANCOVÁNÍ INVESTIC Tyto podmínky většinou nebývají současně splněny, proto se přistupuje k používání levnějšího cizího kapitálu nebo alespoň k financování smíšenému. Základní formy financování z vlastních zdrojů tvoří: 1. Základní vklad při založení společnosti (základní kapitál). 2. Navýšení základního kapitálu (emise akcií v případě akciových společností) nebo jiné vklady do základního kapitálu společnosti (v případě odlišné právní formy společnosti) včetně uplatnění složky rizikového kapitálu spočívající ve vkladu do základního kapitálu, případně tzv. IPO (Initial Public Offering)

-

primární veřejná nabídka akcií

spojená se vstupem firmy na burzu, díky kterému se začnou akcie firmy obchodovat na trhu cenných papírů.

ZDROJE A FORMY FINANCOVÁNÍ INVESTIC 2. Nerozdělený zisk z minulých období a odpisy dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku, případně výnosy z prodeje (likvidace) dlouhodobého majetku a zásob a všechny ostatní vlastní zdroje kapitálové fondy (podmínkou je dostatek hotovostních prostředků na straně aktiv společnosti). 3. Účasti, subvence a dary.

ZDROJE A FORMY FINANCOVÁNÍ INVESTIC Financování cizím kapitálem – k financování investic (pořízení dlouhodobého majetku) by měly být použity i dlouhodobé cizí zdroje kapitálu (kolik? viz. WACC, cena kapitálu). Podrobněji k zdrojům cizího kapitálu: Prostředky pro realizaci projektů se získávají nejčastěji od bankovních institucí (dlouhodobé či krátkodobé úvěry) nebo emisí obligací s tím, že ne všechna uvedená pasiva rozvahy mohou být využita jako zdroje financování investičních projektů.

ZDROJE A FORMY FINANCOVÁNÍ INVESTIC Obligace - je dluhový cenný papír, který emituje podnik s cílem získat od investora (věřitele) finanční zdroj. Věřitel má nárok na úrok (kupon) vyplácený v předem stanovených termínech a na splátku nominální ceny, přičemž se nepodílí na rozhodování firmy. Získané finanční zdroje mohou být použity pro financování investičního projektu a po dosažení doby životnosti obligace jsou tyto obligace plně splaceny.

ZDROJE A FORMY FINANCOVÁNÍ INVESTIC Firemní (korporátní) financování Nejčastější formou externího financování projektů je investiční úvěr. Podnik obvykle může získat úvěr ve dvou podobách: 1. Bankovní (finanční úvěr), poskytovaný komerčními bankami a též pojišťovacími společnostmi nebo penzijními fondy. Investiční projekty jsou obvykle financovány prostřednictvím střednědobých (se splatností jeden rok až pět let) nebo dlouhodobých úvěrů (se splatností čtyři a více let).

ZDROJE A FORMY FINANCOVÁNÍ INVESTIC Firemní (korporátní) financování 2. Dodavatelský úvěr, poskytovaný dodavateli dlouhodobého majetku (zpravidla strojů a zařízení) odběratelům. Dodavatelské úvěry jsou poskytovány tak, že dodávaný majetek (stroje, technologická zařízení) je odběratelem splácen po sjednanou dobu, postupně nebo jednorázově, včetně úroků (nejedná se tak o přímé poskytnutí peněžních prostředků, ale o odklad nebo rozklad zaplacení kupní ceny).

ZDROJE A FORMY FINANCOVÁNÍ INVESTIC Úroky nebývají vyjádřeny v procentech z ceny dodávky, ale jsou zakomponovány do jednotlivých splátek‚ Jsou součástí kupní ceny. Zahrnují se do vstupní ceny dlouhodobého investičního majetku. Pro odpisování to jsou tzv. kapitalizované úroky). Úroky lze zjistit jako rozdíl cen při okamžitém a postupném splácení. Splatnost úvěru může být spjata s ekonomickou životností majetku, může však být i kratší. Úvěry jsou dodavatelem poskytovány buď přímo (z vlastních zdrojů), nebo pomocí refinancování prostřednictvím bankovních úvěrů sjednaných účelově dodavatelem (forma finanční podpory výrobní činnosti podniku).

ZDROJE A FORMY FINANCOVÁNÍ INVESTIC Nejobvyklejšími formami externích zdrojů financování investic akciové společnosti jsou: 1. 2. 3. 4.

Akcie; Obligace; Ostatní dlouhodobé a střednědobé dluhy (úvěry); (Finanční) leasing.

Hlavními druhy leasingu jsou a nejčastěji se rozlišují dva základní typy: a) provozní (operativní) leasing (operating lease), b) finanční (kapitálový) leasing (financial, capital lease).

ZDROJE A FORMY FINANCOVÁNÍ INVESTIC Leasing - při leasingu pronajímatel na základě smlouvy umožňuje obvykle nájemci nejen užívání předmětu, ale často i poskytnutí servisních služeb, spojených s nájmem (např. údržbu, opravy) nebo přenechání předmětu po určité době bezplatně do jeho vlastnictví. Po celou dobu pronájmu je fixní majetek ve vlastnictví pronajímatele, který jej také odepisuje. Není tedy součástí majetku nájemce. Leasing - z právního hlediska třístranný právní vztah mezi dodavatelem, pronajímatelem a nájemcem, při kterém pronajímatel kupuje od dodavatele majetek a poskytuje jej za úplatu do užívání nájemci.

ZDROJE A FORMY FINANCOVÁNÍ INVESTIC Z finančního hlediska je to alternativní forma financování potřeb podniku cizím kapitálem, při níž věřitel (pronajímatel) je vlastníkem zboží, které nájemce využívá ve své činnosti. Finanční leasing - dlouhodobý pronájem majetku, při němž majetek zůstává ve vlastnictví pronajímatele a doba leasingu se v podstatě kryje s dobou ekonomické životnosti majetku. Provozní leasing - krátkodobý pronájem, kdy doba pronájmu je kratší než ekonomická životnost majetku a nájemné formou splátek od jednoho nájemce zahrnuje jen určitou část pořizovací ceny.

ZDROJE A FORMY FINANCOVÁNÍ INVESTIC Nájemce nemá právo na koupi najatého majetku. Po skončení leasingu se předpokládá, že majetek bude vrácen pronajímateli; může však být i za určitých podmínek odkoupen. Leasingová smlouva je vypověditelná. Leasingová cena - cena, kterou splácí nájemce pronajímateli. Zahrnuje pořizovací cenu majetku, úrok z úvěru (v případě refinancování leasingové operace úvěrem) a leasingovou marži pronajímatele. Tvoří ji souhrn všech splátek, které nájemce platí pronajímateli.

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU

Tržní hodnota, objektivizovaná hodnota, subjektivní ocenění.

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU Hlavním cílům podnikání patří dosažení co největší tržní hodnoty (ceny) podniku.

S oceňování podniku setkáváme ve finančním hospodaření podniku. Zejména při koupi (prodeji) podniku, při spojování podniků, poskytování úvěrů, rozhodování o sanacích a zániku podniku. Je třeba zdůraznit, že podnik sám o sobě nemá žádnou objektivně danou hodnotu. Z toho vyplývá, že nemůže existovat ani jediné správné ocenění, které by bylo použitelné pro všechny účely.

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU Proto je důležité, aby před zahájením jakéhokoliv oceňování bylo zcela jasné, jaký je jeho účel. Tržní hodnotou rozumíme (podle dohodnutých mezinárodních standardů) odhad peněžní částky, kterou můžeme získat, prodáme-li na trhu nějaký majetek. Smyslem podnikatelského oceňování je především odhadnout tuto tržní hodnotu. Tržní hodnota je odhad názorů příslušného trhu. Tedy odhad toho, jak trh oceňuje současný stav a výhledy podniku.

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU Definice tržní hodnoty Tržní hodnota je odhadnutá částka, za kterou by měl být majetek směněn k datu ocenění mezi ochotným kupujícím a ochotným prodávajícím při transakci mezi samostatnými a nezávislými partnery po náležitém marketingu, ve které by obě strany jednaly informovaně, rozumně a bez nátlaku. Podrobnější komentář, který k této definici obsahují Mezinárodní oceňovací standardy.

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU „odhadnutá částka...“ odpovídá ceně vyjádřené v penězích, která by byla zaplacena za aktivum v transakci mezi samostatnými a nezávislými partnery. Je to nejpravděpodobnější cena rozumně dostupná na trhu k datu ocenění v souladu s definicí tržní hodnoty. „by měl být majetek směněn...“ odráží skutečnost, že hodnota majetku je odhadnutá částka, nikoli předem určená částka nebo skutečná prodejní cena. Je to cena, za kterou trh očekává, že by byla provedena transakce.

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU „k datu ocenění...“ vyžaduje, aby stanovená tržní hodnota byla časově omezena, protože se trhy a tržní podmínky mohou změnit, odhadnutá hodnota může být v jiné době nesprávná nebo nevhodná. „mezi ochotným kupujícím...“ Tento kupující je ke koupi motivován, ale nikoli nucen. Není příliš dychtivý kupovat a není rozhodnut kupovat za každou cenu. Tento kupující je také ten, kdo kupuje podle situace na současném trhu a podle aktuálních tržních očekávání, a ne podle imaginárního nebo hypotetického trhu, u kterého nelze prokázat nebo předpokládat, že existuje.

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU „při transakci samostatných a nezávislých partnerů...“ je transakce mezi stranami, které nemají mezi sebou blízké nebo zvláštní vztahy (např. mateřská a dceřiná společnost nebo vlastník a nájemce). ,,po náležitém marketingu...“ znamená, že by majetek měl být na trhu vystaven nejvhodnějším způsobem tak. aby za něj byla získána nejlepší cena rozumně přicházející v úvahu při splnění definice tržní hodnoty.

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU „... ve které by obě strany jednaly informované a rozumně...“ Kupující i prodávající jsou přiměřeně informováni‚ o podstatě a vlastnostech majetku, jeho skutečném a potenciálním využití a o stavu trhu k datu ocenění. Dále se předpokládá, že každá strana jedná s touto znalostí a rozumně ve vlastním zájmu a usiluje o nejlepší cenu pro svoji pozici v transakci. „... a bez nátlaku“ stanovuje, že každá strana je motivována k uskutečnění transakce, ale není ani nucena, ani nepatřičně tlačena do její realizace.

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU Důvody pro ocenění podniku (podrobně): a) Koupě a prodej podniku; b) Splynutí a sloučení obchodních společností; c) Vklad podniku do nově zakládané obchodní společnosti; d) Změna právní formy obchodní společnosti; e) Uvádění společnosti na burzu; f) Poskytování úvěru; g) Rozhodování o možnostech sanace a likvidace; h) Hodnocení reálné (tj. nikoli účetní) bonity podniku; i) Náhrada za vyvlastnění; j) Placení různých daní.

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU Konkrétními podněty pro ocenění mohou být například: 1. Ocenění v souvislosti s koupí a prodejem podniku; 2. Ocenění za účelem získání dalšího vlastního nebo cizího kapitálu; 3. Ocenění, které se zpracovává pro potřeby rozhodování v různých fázích vývoje podniku (růst pomocí akvizic, rozhodování o sanacích, rozhodování o konkursu).

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU Řada ocenění může být uskutečněna do značné míry nezávisle na vůli dosavadních vlastníků. Patří sem například: 1. Ocenění majetkových (v případě sporů);

účastí

společníků

2. Ocenění pro účely zdanění;

3. Ocenění v rámci poskytování úvěru.

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU Samotné oceňování podniku z hlediska potřeb podnikatelů má dva základní stupně: 1. Oceňujeme podnik „sám o sobě“ (tzv. „going concern“*1, „stand-alone basis“*2). 2. Oceňujeme podnik z hlediska záměrů , které by měly být uskutečněny v budoucnosti, zejména pak po spojení s jinou firmou (hodnocení se zahrnutím efektů synergie). *1Předpokládáme, že podnik bude existovat nekonečně dlouho. *2 Oceňujeme za předpokladu, že by podnik pokračoval jako samostatný, nedojde k spojení (bez efektu synergie).

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU Při oceňování lze hledat odpověď na tyto zásadní otázky: 1. Kolik je ochoten za podnik zaplatit běžný zájemce, kolik bychom mohli dostat na trhu? Jaké je tedy tržní ocenění? 2. Jakou má podnik hodnotu z hlediska konkrétního kupujícího? 3. Jakou hodnotu lze považovat za nejméně spornou? Z těchto hledisek se postupně vyvinuly čtyři základní přístupy k oceňování podniku: 1. Tržní hodnota; 2. Subjektivní hodnota (tj. investiční hodnota); 3. Objektivizovaná hodnota; 4. Komplexní přístup na základě Kolínské školy.

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU 1. Tržní hodnota - spočívá na představě, že existuje trh s podniky, případně trh s podíly na vlastním kapitálu podniků. Na tomto trhu existuje více kupujících a více prodávajících. Vytváří se tak podmínky pro vznik tržní ceny. Platí, že pokud neexistuje dostatečně fungující trh, je velmi problematické určit tržní hodnotu jako bodový odhad, tedy jako jedno číslo. Reálný pohled na věc říká, že pak tržní hodnota chápaná jakožto odhad je vyjádřitelná pouze jako odhad intervalový.

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU Lze přitom očekávat, že interval může být velmi široký, což platí zejména pro takové statky jako je podnik. Uvedené úvahy znázorňuje následující graf.

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU Pojem tržní hodnoty předpokládá cenu sjednanou na volném a konkurenčním trhu. Oceňovatel musí získat všechna významná data, zohlednit všechna související fakta. Tam, kde jsou údaje o trhu omezené či vůbec neexistují, musí oceňovatel náležitě objasnit situaci a musí uvést, zda byl nějakým způsobem omezen kvůli neadekvátnosti údajů. Žádné ocenění se neobejde bez vlastního úsudku oceňovatele. Zpráva však musí uvádět, do jaké míry oceňovatel zakládá podklady pro odhad tržní hodnoty na faktech o trhu.

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU 2. Subjektivní ocenění - Subjektivní (investiční) hodnota Trhy pro fixní aktiva jsou odlišné od trhů pro akcie, dluhopisy apod. Fixní aktiva bývají jedinečná (podnik). Na podnik jako celek je třeba pohlížet jako na jedinečné a méně likvidní aktivum. Je sporné, zda lze v našich (ČR) podmínkách hovořit o trhu s podniky, i když vezmeme v úvahu trh s akciemi*. *Na těchto trzích se obchoduje jen menší část akcií omezeného počtu podniků.

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU Řada teoretiků oceňování přiklání k názoru, že na hodnotu podniku je třeba pohlížet jako najev veskrze jedinečný. Hodnota je dána očekávanými užitky z majetku pro konkrétního kupujícího, prodávajícího, současného vlastníka apod. Pro ocenění z pohledu konkrétního subjektu se především v německé teorii a praxi zavedl pojem subjektivní hodnota. Subjektivní hodnotu nalezneme i v Mezinárodním oceňovacím standardu číslo 2, tedy mezi oceňováním na jiném základě než je tržní hodnota.

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU 3. Objektivizovaná hodnota - Pro odhadce je výhodnější vycházet z představy objektivní*, případně alespoň objektivizovanější hodnoty, kterou je schopen určit jen profesionál.

Definice objektivizovaná hodnoty podniku zdůrazňuje nezávislost budoucích finančních přebytků na (čistě) subjektivních* charakteristikách a možnostech konkrétního vlastníka. *Objektivní hodnota v podstatě neexistuje, že hodnota není objektivní vlastností podniku. Odhadci proto začali pracovat s pojmem „objektivizovaná" hodnota. *Subjektivní ocenění neposkytuje profesionálním odhadcům mnoho prostoru k výkonu jejich povolání. Subjektivní hodnotu si je často finančně vzdělanější vlastník nebo zájemce o koupi schopen vypočítat sám.

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU Objektivizovaná hodnota podniku představuje hodnotu budoucích výnosů z hlediska vlastníka, kterou lze snadno nezávisle přezkoumat a která se vypočte při: 1. Pokračování podniku v činnosti nezměněném podnikovém konceptu;

při

2. Zohlednění všech realistických budoucích očekávání v rámci tržních šancí a rizik;

3. A zohlednění finančních možností podniku a dalších faktorů.

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU Vztah mezi objektivizovanou hodnotou a tržní hodnotou Tržní hodnotu můžeme chápat jako určitou formu objektivizace. Objektivní je evidentně to, co existuje nezávisle na našem vědomí a případně na našem rozhodování.

Objektivizací lze rozumět postup založený na datech, která jsou nezávislá na konkrétním znalci nebo investorovi, a na obecně přijímaných metodách. Objektivizace dat může být prováděna za použití dat z trhu, především z trhu kapitálového.

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU Srovnání základních přístupů k ocenění Subjektivního ocenění - Jedná se o hodnotu podniku pro konkrétní subjekt. Bude založeno převážně na budoucnosti, do které se promítnou individuální očekávání daného subjektu. Pokud jde o vztah ke konkrétním podnětům k ocenění podniku, bude subjektivní přístup často vhodný zejména: 1. Koupě a prodej podniku, kdy daný subjekt potřebuje zjistil, zda je pro něj transakce výhodná;

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU 2. Rozhodování mezi sanací a likvidací podniku, kdy má stávající vlastník představu, co by byl ještě s podnikem schopen udělat, a zjišťuje, zda by měl podnik větší hodnotu, kdyby pokračoval v činnosti a vlastník uplatnil své představy jak jej řídit, nebo zdaje větší momentální likvidační hodnota podniku. Tržní hodnota a objektivizované ocenění jsou vhodné, kdy hodnota by neměla být závislá na konkrétním subjektu. Objektivizované ocenění je založeno převážně na nesporných faktech a na současnosti, zatímco tržní hodnota vyjadřuje jakési průměrné očekávání trhu ohledně budoucnosti. které se může rychle měnit.

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU Tržní hodnota by tedy měla být výsledkem ocenění zejména při: 1. Uvádění podniku na burzu; 2. Prodeji podniku, kdy zatím není znám konkrétní kupující a stávající vlastník chce odhadnout; 3. Za kolik by mohl podnik pravděpodobně prodat. O objektivizované ocenění bychom se měli snažit tam, kde je v popředí zájmu prokazatelnost a současný stav. například: 1. Při poskytování úvěru; 2. Při zjišťování současné reálné bonity podniku apod.

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU Doporučený postup při oceňování podniku

Ať už zvolíme přístup i metody ocenění jakékoli, lze na základě teoretických východisek i praktických zkušeností doporučit takovýto postup pro oceňování podniku: 1. Je třeba zpracovat strategickou a finanční analýzu podniku, abychom posoudili jeho celkový stav, postavení na trhu, konkurenční sílu a zejména schopnost:

a) dlouhodobě přežít; b) tvořit hodnotu.

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU 2. Na základě předchozí analýzy bychom měli zvolit vhodné metody ocenění. Pokud jde o ocenění pro účely spojování podniků, je účelné tento krok rozdělit ještě do dvou částí:

a) Oceňujeme podnik „sám o sobě“ (tzv. „going eoncern", „stand-alone basis“), tj. oceňujeme za předpokladu, že by podnik pokračoval jako samostatný nedojed k spojení. b) Oceňujeme podnik z hlediska záměru, které mohou být uskutečněny až po spojení s jinou firmou, tj. do ocenění zahrneme efekty synergie. Součet hodnoty samostatného získávaného podniku a hodnoty synergie vzniklé po spojení může tvořit horní hranici ceny.

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU Přehled základních metod pro oceňování podniku

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU Předpisy pro oceňování podniků - oceňovatelé podniků se v ČR opírají především o ekonomickou teorii. Přesto existují určité předpisy, které se uplatňují alespoň určitým dílčím způsobem a o kterých by měl oceňovatel vědět.

1. České předpisy - aplikují se pouze pro vymezený okruh případů: a) Zákon o oceňování majetku č. 151/1997 Sb. a na něj navazující vyhlášky Ministerstva financí ČR. Tento zákon je závazný pouze při oceňování v rámci zákona o konkurzu a vyrovnání, zákona o soudních poplatcích. b) Metodický pokyn České národní banky (dříve Komise pro cenné papíry).

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU 2. Mezinárodní a Evropské oceňovací standardy: a) Mezinárodní oceňovací standardy (IVS - International Valuation Standards) vydává výbor pro Mezinárodní oceňovací standardy (IVSC - International Valuation Standards Council), internetová stránka www.ivsc.org. b) Evropské oceňovací standardy (EVS - European Valuation Standards) vydává Evropská skupina odhadcovských asociací (TEGoVA - The European Group of Valuers Associations), internetová stránka www.tegova.org.

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU 3. Národní standardy některých zemí - přichází v úvahu využít některá doporučení, která jsou sice platná v určité zemi. a) Americké oceňovací standardy LS PAP (Uniform Standards of Professional Appraisal Practice) zpracované Americkou společností odhadců (ASA - American Society of Appraisers; jejich součástí jsou standardy pro oceňování podniku (BVS - Business Valuation Standards).

OCEŇOVÁNÍ PODNIKU JAKO CELKU Význam těchto standardů i pro české prostředí je dán zejména dlouhou tradicí oceňování podniku ve Spojených státech, kde jsou rozvinutější podmínky než v Evropě. Řada oceňovacích postupů má původ právě v tomto prostředí. b) Německý standard IDW SI vydávaný institutem německých auditorů (IDW – Institut der Wirtschaftsprüfer). Výhodou IDW standardu je skutečnost, že je jako jediný z výše uvedených určen speciálně pro potřeby oceňování podniků a že obsahuje některé pro nás inspirativní pohledy, které ve světových standardech zatím zastoupeny nejsou.