festivalové noviny 1

festivalové noviny 1 Titulek titulek titulek 58. Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl / 9. června 2016

titulek titulek

Titulek titulek titulek titulek titulek

Smetanova Litomyšl 2016 Opět s vámi a v plné kráse Pohybujeme se v sítích. Sociálních, svého vlastního života, dobrých i špatných vztahů, v sítích věku nejistoty, jak o něm mluví sociolog Bauman. V sítích, které nás někdy spoutávají a škrtí, strnulí jak v kokonu sotva popadáme dech, ztrácíme víru, že se nám ještě kdy podaří nadechnout. Přesto jsou východiska. Můžeme přece věci měnit. Síť je flexibilní, má mnoho podob. A jednou z nejkrásnějších je varianta utkaná z notové osnovy. Pět linek, čtyři mezery, spousta černých teček – zakuklených tónů, které rezonují prostorem, víří v našich hlavách, tančí s námi, v nás, dovolí nám zažít pocit, kdy se na chvíli sami stáváme... hudbou. Hudba. Uklidňuje, uvolňuje, přináší radost, harmonizuje duši. Hudební síť radosti se každý rok, a letos už to bude popadesáté osmé, rozprostře nejen nad nádherným litomyšlským renesančním zámkem, nad Zámeckým návrším, ale i nad celou Litomyšlí. V červnu prostě mívá město dokonalé pokrytí…

Zkusme se jí dotknout, kdekoli, rozezní se operou, slavnými áriemi, uslyšíme klavír, podmanivé housle i úderné tympány, ponese nás časem daleko, daleko do minulosti, aby se náhle zhoupla v rytmu rocku, jazzu a vrátila se ke klasice. Skrývá se v ní příběhů jak z pohádek Tisíce a jedné noci. I když… „Ať vám napovídali, co chtěli o tom, co která hudba znamená, zapomeňte na to. Smyslem hudby nejsou nějaké příběhy. Hudba není nikdy o něčem. Hudba prostě je – sama o sobě. Tvoří ji spousta nádherných tónů a zvuků sestavených tak dobře, že je potěšení je poslouchat,” napsal americký dirigent a skladatel Leonard Bernstein s dodatkem, že „je-li k hudební skladbě připojen nějaký příběh, nic proti tomu. Svým způsobem to dává hudbě ještě další význam. Ale je to něco přidaného, jako hořčice k vašemu párku. Hořčice není jeho součástí. Je navíc. Právě tak ani příběh není součástí hudby. A hudba ve skutečnost nikdy nepopisuje

příběh, dokonce ani když je s ním spjata.” Tahle Bernsteinova slova by se ovšem dala vyložit i takto: hudba nemá žádný „obecný” příběh, ale můžeme do ní vložit bezpočet svých soukromých, intimních příběhů, které nás naplní štěstím, radostí a pohodou. Ostatně pojďme si to vyzkoušet přímo na Bernsteinově díle. Jeho Mši, legendární kontroverzní, žánrově komplikovaně zařaditelnou skladbu, uvede Vojtěch Dyk. Sdělí nám svou představu. Uvidíme, jaká bude ta naše. Už z pouhého nahlédnutí do programu letošního ročníku Smetanovy Litomyšle je zřejmé, jak se festival mohutně nadechl, síť velkoryse rozepjala křídla. A hudba trpělivě čeká. V Litomyšli už mnohem víc než půl století. Připravena nás přijmout, obejmout, rozveselit, utěšit.

Vítejte opět na Smetanově Litomyšli, přátelé!

Proč rádi jezdíme do Litomyšle? Bez pomoci regionu by se festival Smetanova Litomyšl neobešel. Ale nejedná se jen o přízeň „profesní”, vrcholní představitelé Pardubického kraje mají k Litomyšli i jiný vztah – osobní, niterný, přirozeně lidský. MARTIN NETOLICKÝ

ROMAN LÍNEK

hejtman Pardubického kraje

Do Litomyšle se opakovaně rád vracím nejen na Smetanovu Litomyšl, která je jednou z nejvýznamnějších akcí kulturní sezony v našem kraji, ale také při celé řadě dalších příležitostí, mezi které již pět let patří zahájení sezony Lázní ducha. Litomyšl je pro mne městem s neopakovatelnou atmosférou, dlouhou a bohatou tradicí, jež je spojena s celou řadou nádherných kulturních památek a významných osobností, jejichž věhlas daleko přesahuje hranice našeho regionu. I samotná Smetanova Litomyšl se může pyšnit dlouholetou tradicí vyšperkovanou kouzlem samotného místa. Ostatně i její podtitul říká, že se jedná o festival s geniem loci. Ten spočívá v mimořádně atraktivní a unikátní lokalitě areálu Státního zámku Litomyšl, jenž je jedinou hmotnou památkou zařazenou na listině světového kulturního dědictví UNESCO na území našeho kraje. Pro mne jako pravidelného návštěvníka není atraktivní pouze atmosféra místa samotného. Velkou roli hraje také umělecká stránka, tedy program festivalu, jehož dramaturgie je dlouhodobě připravována a promýšlena tak, aby se festival posouval stále kupředu a zároveň plně využíval kulisu nádherného rekonstruovaného

předseda správní rady Smetanovy Litomyšle a 1. náměstek hejtmana Pardubického kraje

zámeckého areálu a jeho blízkého okolí. Náplň samotného programu je pak každoročně velkým lákadlem, kvůli kterému stojí za to do Litomyšle dorazit, což ostatně tisíce návštěvníků každý rok činí. Na své si vždy přijdou nejen milovníci klasické hudby, ale také příznivci jiných žánrů, včetně celé populární hudby. Ta nabývá v zámeckých zahradách nových rozměrů, což potvrzují i samotní interpreti. Druhou akcí, která mne vždy bez ohledu na další pracovní program do Litomyšle přitáhne, je zahájení zdejší lázeňské sezony. Lázně ducha mají své neopakovatelné a nezaměnitelné kouzlo, které dokáže nahradit i absenci skutečných léčivých pramenů. Vždy si zde rád připomenu doby minulé a užívám si plnými doušky atmosféru doby našich předků. Avšak i sebekrásnější a okouzlující místo se neobejde bez lidí, kteří v něm žijí a udávají tak také jeho charakter. Za celou řadu let, kdy do Litomyšle pravidelně jezdím nejen jako hejtman kraje, ale dříve jako běžný návštěvník, školák či student, jsem zde poznal spoustu lidí, které mohu označit za své přátele. Proto je pro mne vždy příjemné a inspirující Litomyšl navštívit, jelikož se právem řadí mezi nejkrásnější místa v našem kraji.

Rád bych se dnes zmínil o jednom orchestru, který je pro Smetanovu Litomyšl zřejmě nejzásadnější. Možná by se dalo říci, že je to přímo rezidenční orchestr. Jmenuje se Organizační štáb Smetanovy Litomyšle. Má svého dirigenta, uměleckého vedoucího, ekonoma, sekretariát i marketing. V průběhu roku ho tedy tvoří jenom pět lidí (ano, čtete správně, pouze pět lidí), s postupujícím jarem se rozrůstá až na 120 „hráčů” pro dobu konání festivalu. Podle toho, jak jim to společně ladí, jste vy, diváci a návštěvníci festivalu, spokojeni. O tom, že ředitel festivalu Jan Pikna diriguje celou festivalovou mašinerii výborně, svědčí i prestižní ocenění Manažer roku 2015 v oblasti kultury, které letos obdržel. Zároveň získal i ocenění Vynikající manažer ve společnosti do 50 zaměstnanců. To dodává glanc i celému festivalu. Smetanova Litomyšl má po Pražském jaru druhý nejvyšší počet prodaných vstupenek, v procentuální obsazenosti míst mezi festivaly v České republice dokonce vede. Nedávno jsme spolu se správní a dozorčí radou festivalu tvořili strategii, jak by se měl tento hudební svátek v Pardubickém kraji vyvíjet v dalších osmi letech. Naší metou se stal Smetanovský rok 2024, kdy si připomeneme 200 let

SMETANOVA LITOMYŠL DO KAPSY Mějte Smetanovu Litomyšl vždy po ruce s mobilní aplikací! Stahujte zdarma na Google Play a App Store.

2

od narození Bedřicha Smetany. Smetanova Litomyšl by měla být hlavním nositelem projektu Rok Bedřicha Smetany a snad dojde i na nastudování smetanovských oper ve vlastní produkci přímo pro tento festival. Nechceme, aby se festival rozrůstal do šířky, ale aby více kvetl a fanouškům kvalitní hudby voněl různými vůněmi. Vzhledem k rozpočtu nebudeme sázet pouze na zahraniční hvězdy, ale především na to nejlepší u nás. K novinkám by měly patřit třeba zajímavé kombinace hudby a výtvarného umění, exkluzivní komorní pořady, varhanní dostaveníčka a pokračovat bude také uvádění děl s uměleckým přesahem z dalších žánrů. Živý koncert, atmosféra na místě, okamžité výkony hudebníků i reakce publika, to nenahradí žádné sebelepší video či audionahrávka. A práce našeho organizačního „orchestru” směřuje především k tomu, abyste si z Litomyšle či z dalších doprovodných míst odnesli delikatesní zážitky nejen pro vaše uši, ale hlavně pro vaši duši. A tak jako hudebníci v orchestru vyjadřují své uznání poklepáním smyčcem o stojan s notami, tak já nyní děkuji tomu našemu sehranému ansámblu organizátorů a posílám jim na úvod jedno komorní a'.

EXALTATIO – CHRÁMOVÉ NOKTURNO

Červí dírou s Tiburtinou Jako jeden z mála u nás se Tiburtina Ensemble věnuje interpretaci gregoriánského chorálu. Správně bychom měli napsat – jako jedny z mála u nás – protože se jedná o vokální soubor ženský, a přestože je hudebním uskupením velmi mladým, a to jak z hlediska věku jeho členek, tak co se doby vzniku týče (2008), patří mezi evropskou špičku v oblasti tzv. autentické interpretace staré hudby. Upřesňovat musíme dál, neboť sdělením, že se Tiburtina soustřeďuje pouze na gregoriánský chorál, bychom její činnost značně okleštili. Dodáváme proto, že ansámbl věnuje pozornost i jiným obdobím staré hudby, například středověkému vícehlasu, světské hudbě či hudbě soudobé. Důkazem toho bude koncert, který umělecká vedoucí Tiburtiny, muzikoložka a skvělá sopranistka Barbora Kabátková, sestavila „na zakázku” dramaturgie Smetanovy Litomyšle. Pro úplnost ještě informace, že na gregoriánský chorál se už od osmdesátých let minulého století specializuje Schola Gregoriana Pragensis, která na festivalu vystoupí také. Jedná se však o soubor mužský.

Hudební červí díra Červí díra je zkratka v prostoru, díky níž lze cestovat časem. S teorií červí díry přišel už Einstein, současná fyzika se ji snaží dokázat. O něčem podobném musela nejspíš uvažovat i Barbora Kabátková, když přemýšlela, jak litomyšlské zadání naplnit: „Dramaturgovi Vojtěchu Stříteskému se líbil náš program, který prezentuje mši Françoise Couperina pro varhany a vokální scholu. Požádal mě, jestli bychom z toho nemohli vyjít a nepřipravili koncert k 700. výročí Karla IV. Já jsem tuto možnost odmítla, protože Couperin je baroko a ke středověku se podle mých uší nehodí, tohle spojení se mi proto nezdálo úplně ideální, ovšem spojení vokální a var-

hanní mi naopak ideální přijde. Výsledkem byla dohoda, že na tomto principu sestavím speciální program.” Brána času se začala pomalu otvírat. Nakonec se zrodil koncert s názvem Exaltatio – Mystika svatého kříže v chorálním repertoáru středověku a Oslavená těla Oliviera Messiaena. Tiburtina ho provede v chrámu Povýšení sv. Kříže.

Speciální program, speciální místo „Moc ráda připravuju koncerty pro konkrétní místo. Chrám Povýšení sv. Kříže znám velmi dobře, byla jsem v něm nepočítaně už jako členka Kühnova dětského sboru, a když jsem zjistila, že koncert bude právě tady, napadlo mě, že východiskem pro sestavování programu se může stát tematika kříže. Středověkou hudbu jsem se rozhodla spojit s velmi působivou skladbou Oslavená těla Oliviera Messiaena, který byl výraznou osobností francouzské hudby. Jde o zralé, mistrovské dílo z roku 1939, čerpající ze známých a oblíbených Messiaenových inspiračních zdrojů: ze zpěvu ptáků, z indických rytmů a gregoriánského chorálu.” A jaká je souvislost kříže a Karla IV.? Tento mimořádný panovník na českém trůně, rytíř každým coulem, proslul též svou láskou ke svatým ostatkům, což ovšem bylo pro jeho dobu typické. Do Prahy nechal přinést různé relikvie, mimo jiné kousek kříže, na němž byl ukřižován Kristus. Tradice svatého kříže byla ve středověku výrazná, hudbu nevyjímaje.

Co znamená Tiburtina Souborů, jako je Tiburtina Ensemble, sice radikálně nepřibývá, zato ale roste zájem posluchačů. Lidé jako by teprve nyní objevili hudbu, která s námi žije staletí. „U nás je to asi proto, že teprve před nedávnem mnohým došlo, že něco takového vůbec existuje,” vysvětluje Barbora Kabátková, „ona to za komunismu také nebyla hudba nijak podporovaná, protože je hodně spojená s vírou, s křesťanstvím. Ale od doby, co se otevřely hranice, lidé víc cestují a mají možnost získávat nahrávky různých zahraničních ansámblů, se zájem zvýšil. Také Facebook je v tomhle směru geniálním médiem.” Tiburtina, která přijala jméno nejvýznamnější křesťanské věštkyně středověku, má deset stálých členek, z nichž některé též hrají na historické hudební nástroje. Čistě středověkou hudbou se jejich činnost neomezuje, individuálně spolupracují s různými uskupeními, která se věnují interpretaci hudby barokní či renesanční, ale i velmi moderní.

Chrámové nokturno Jedenáctého června ve 21.30 se v litomyšlském chrámu Povýšení sv. Kříže na chvíli otevře červí díra a umožní přítomným plout časem a prostorem. Průvodcem jim budou krásné ženské vokály a varhany Evy Bublové. „Messiaen, kterého Eva bude hrát, je náročný, hudebně i posluchačsky. Je to hudba trochu temná, ale myslím, že k tématu a k chrámu patří,” říká Barbora Kabátková a dodává, „ta z doby Karla IV. je velmi srozumitelná, ale také mystická, mystika kříže je v ní velmi patrná, takže jsem velmi ráda, že koncert začíná až v tak pozdní hodinu.” Exaltatio znamená vzrušení, povznesení, povýšení. Všichni, kdo na koncert přijdou, budou jednoznačně na správném místě.

3

POHLED DO BUDOUCNOSTI

Smetanova Litomyšl v digitálním čase Pavel Kysilka je úspěšný bankéř, ve vysokých manažerských funkcích působil například v České národní bance či v České spořitelně, jako expert Mezinárodního měnového fondu se podílel na zavádění národních měn v některých východoevropských zemích. To jsou informace, které si běžně přečteme na internetu. Už méně se ale ví, že miluje vážnou hudbu a město Litomyšl. Ideální konstelace pro to stát se prezidentem. Festivalu Smetanova Litomyšl pochopitelně.

Kdy jste byl na Smetanově Litomyšli poprvé? Jako Boskovičák jsem do Litomyšle jezdil už na gymnáziu, na festival i na Mladou Smetanovu Litomyšl. V Boskovicích a v okruhu Brňáků jsem měl a dodnes mám spoustu přátel z řad muzikantů. Moje rodina také byla muzikantsky aktivní. A vy? Hraju na housle, kdysi jsem hrával v boskovickém symfoňáčku, teď už jen sám před sebou, ale sestra i otec byli výborní muzikanti, sjezdili celý svět. Dokonce vystupovali i na Smetanově Litomyšli. Moje vazba k městu, ke kraji, k muzikantům, ke spoustě lidí s festivalem spojených je dlouhodobá. Logicky se to všechno propojilo, těší mě, že můžu pro festival něco udělat, ale zároveň si uvědomuju, že to bude hodně práce.

Jste workoholik? Jen v případě, že mě něco baví. A festival vás baví, zdá se. Festival má výbornou organizaci a dramaturgii, vyšplhal se na špičku minimálně středoevropských festivalů, o úspěchu svědčí ohlasy fanoušků i médií a to, že lístky jsou během několika hodin vyprodané. Produkt je výborný a má na tom zásluhy tým, který v Litomyšli funguje. Řekl jsem si, že na téhle základně je možné postavit další patro, potvrdit, že Smetanka vyzrála v národní kulturní festival, a podtrhnout tuto jeho roli. Smetanova Litomyšl má velmi úzkou vazbu na Smetanovu výtvarnou Litomyšl a na společenskohistorické události a děje, které probíhají v Česku, Evropě či ve světě. Často si festival našel nosné téma a my bychom rádi v této tradici pokračovali. A zároveň udělali pro festival něco, co nebude žít „jenom” čtyři až pět týdnů, ale bude těšit návštěvníky nejen města a kraje celoročně. To zní zvláštně, z hlediska tradiční podoby Smetanovy Litomyšle určitě. Ale dá se to realizovat. Jednak chceme zachovat a rozvíjet to, jak festival dnes funguje, jednak bychom rádi, aby vkročil do kyberprostoru a zabydlel se v něm. Aby tam i mladá generace našla atraktivní obsah, protože, přiznávám, chceme se cíleně zaměřit na mladé a vychovávat si budoucí fanoušky festivalu. A jak by se měl festival v kyberprostoru prezentovat? Kyberprostor má to kouzlo, že nezná hranice.

4

Ani časové, ani teritoriální, a toho chceme využít, třeba využitím materiálu, který během festivalu vznikne. Myslím tím například videa, rozhovory s umělci a podobně, máme v úmyslu zaktivovat fanoušky, kteří by pracovali na sociálních sítích, kde můžou sdílet svoje zkušenosti, zážitky, doporučení, fotografie… My pak zase můžeme pořádat soutěže, kvízy, budovat jakousi vzdělávací větev, prostě využívat všech kreativních věcí po celý rok. Chceme, aby festival byl v online prostoru dvanáct měsíců, aby se z něj lidé mohli těšit i v předfestivalové a pofestivalové době. Zvládne to současný festivalový tým, nebo se bude muset rozšířit? Našli jsme si lidi zevnitř i zvenku, kteří s novou koncepcí, přijatou správní radou, velmi výrazně pomáhají. Řekli jsme si, že by bylo fajn, kdyby fungoval člověk, který by ji zastřešil, reprezentoval festival navenek, oslovoval širokou veřejnost, média, partnery, pro něž bude tento obsah dostatečně reprezentativní a kteří budou chtít s festivalem spojit síly, třeba i síly finanční. A ten člověk, to je prezident festivalu. Ano. Je to neexekutivní role, spíše poradně koncepční. Novou vizi máme zformulovanou na dlouho, včetně roku 2024, kdy uplyne dvě stě let od narození Bedřicha Smetany. Proč jste tu funkci vzal? Nedomnívám se, že byste nevěděl, co s volným časem. U festivalu jsem v různých rolích od 90. let, jako zástupce generálního partnera, člen správní rady, patřím k jeho fandům a propagátorům.

S čím bude práce nejvíc? Dramata tam nejsou, práce to bude radostná, ale bude jí, jak říkám, dost. Mým úkolem je pomáhat realizovat zmíněnou novou koncepci, posilovat pozici Smetanovy Litomyšle jako skutečně národního festivalu. Každý rok se na něm musí návštěvník setkat se Smetanou, s českými operami, ale festival už je daleko víc. To, že se ho lidé naučili vnímat jako integrální součást genia loci, architektonicky krásného města, do něhož hudba přináší obrovské oživení, to, že sem rodiny jezdí za multikulturními zážitky, za Smetanovou výtvarnou Litomyšlí, a to vše mohou vnímat ve městě, do kterého se výrazně promítly české dějiny, je bonus, s nímž je potřeba dál pracovat. Festival má svoje kořeny, o něž je třeba systematicky pečovat. Má to být pravý svátek české hudby, která se stala hudbou světovou. Pracujeme na tom, abychom ty nejlepší nápady uvedli co nejrychleji v život, což se ještě pochopitelně při letošním ročníku nemůže projevit. Ale první vlaštovky už ano. Můžete naznačit? Nechte se překvapit. Velký problém Litomyšle je ubytování. Sehnat ho během festivalu je téměř nemožné. Festival skutečně trochu přerostl možnosti města a tohle je téma na velké řešení, a to samozřejmě nedáme dohromady bez komerčního sektoru v regionu. Chceme, aby lidé přijížděli na víc dnů, na rodinné víkendy. Hledáme cesty, jak zapojit okolní obce, jak je s městem dopravně propojit, uvažujeme o možnostech modelů, jako je airbnb, čili o bydlení v soukromí. A tyto myšlenky plánujeme uvést do života. První výraznější otisky nové koncepce tedy najdeme už v příštím ročníku? Ano. Ale ještě v letošním kalendářním roce lidé, kteří si otevřou stránky Smetanovy Litomyšle, naleznou nový obsah, zážitek a informace.

PARTNERSKÝ FESTIVAL V RAKOUSKU

Happy Birthday Grafenegg!

V tomto roce otevře Grafenegg již podesáté brány velkým orchestrům, sólistům a dirigentům z celého světa, jakož i hudebnímu dorostu. Při vstupu do zámeckého areálu se před návštěvníkem objeví zcela jedinečné místo. Pohled klouže od futuristického jeviště ve stylu open air, zvaného Wolkenturm, k historickému zámku. Zdá se, jako by hudba zněla ze všech zákoutí. V rozlehlém parku si návštěvníci užívají pikniku, ve vinotéce a v zámecké taverně se podávají různé druhy Veltlínského zeleného od sousedících vinařů i regionální speciality. V Grafeneggu se zdánlivě samozřejmě snoubí tradice, moderna, architektura, příroda, kultura a kulinářské umění v jeden celek.

Jak se sen mění v realitu Od roku 1972 byl zámek dějištěm kulturních akcí v malém měřítku. V létě 2007 bylo při pořádání prvního ročníku započato s realizací vize, která předpokládala zapojení celého areálu a jeho ozvučení hudbou na nejvyšší úrovni. Tehdy si ještě nikdo netroufal snít o velkém úspěchu festivalu, a přesto je dnes tento sen realitou: „Díky velkolepým hudebníkům a našemu nadšenému publiku se zámecký park promění po celé léto v zahradu plnou tónů,” řekl Rudolf Buchbinder, vynikající klavírista a umělecký vedoucí Festivalu Grafenegg. Všichni hudebníci, kteří již v Grafeneggu byli, se opět chtějí vracet. K nim patří i Bryn Terfel, který nadchl publikum při vůbec prvním zahajovacím Gala Noci svatojánské. „Nejra-

ději bych si Grafenegg zabalil s sebou do kufru,” líčí basbarytonista z Walesu. Tento rok přicestuje opět – letošní Gala noci svatojánské se bude konat 16. a 17. června – a Bryn Terfel zahájí společně se sopranistkou Olgou Pereyatko, Rudolfem Buchbinderem a dolnorakouským symfonickým orchestrem Tonkünstler-Orchester (šéfdirigent Yutaka Sado) desáté léto v Grafeneggu. Začne osmi Letními koncerty a 19. srpna se přehoupne do Festivalu Grafenegg.

Špičkový program Až do 11. září prezentuje Festival Grafenegg špičkový a rozmanitý program: hostovat zde budou mimo jiné Concertgebouworchester Amsterdam a jeho nový šéfdirigent Daniele Gatti a cellistka Sol Gabetta, Cleveland Orchestra s Franzem Welserem-Möstem a Staatskapelle Dresden s Christianem Thielemannem. V posledních letech se v Grafeneggu vedle provozování koncertů etabloval rovněž Campus Grafenegg, který leží na srdci zejména Rudolfu Buchbinderovi: „Prostřednictvím programu Campus Grafenegg poskytujeme hudebnímu dorostu domov v srdci Evropy.

Zkoušky orchestru a kreativní dílny mladých hudebníků v rámci programu Campus Grafenegg vytvářejí naprosto osobitý šarm našeho festivalu.” Campus Grafenegg zahrnuje mimo jiné kreativní dílnu pro skladatele zvanou INK STILL WET, vedenou pozvaným rezidenčním umělcem, kterým je v tomto roce Christian Jost. Jubilejní ročník festivalu zakončí Rudolf Buchbinder a Vídenští filhamonici, kteří v jeden den uvedou veškeré klavírní koncerty Ludwiga van Beethovena. „Je fascinující, co se v průběhu tak intenzivního dne všechno stane,” uvažuje Rudolf Buchbinder, „v trvajícím dialogu s hudbou bude člověk doslova omámen – ano, začne se v té hudbě rozplývat.” O všech sobotách a nedělích se na zámeckém nádvoří konají tzv. Preludiové koncerty, a to již odpoledne coby předehra k večernímu programu. Před hlavními koncerty je možno navštívit ouvertury, které návštěvníky připraví na večerní koncert a milovníkům klasické hudby pohladí duši. Informace a vstupenky: Kartenbüro Grafenegg und Tonkünstler MuseumsQuartier Wien Museumsplatz 1/e-1.5, 1070 Wien Tel.: +43 (0)1 586 83 83 Mail: [email protected] www.grafenegg.com Vstupné od 10–144 € Místa na trávě na koncertech u Open Air Wolkenturm: 10 € 50% sleva pro mladé do 26 let

5

SLAVNOSTNÍ ZAHAJOVACÍ KONCERT

Důležité je mít čistou hlavu

Působí, jako by přišel z jiného času, a přinesl s sebou hudbu tak širokého repertoárového rozpětí, až se ani nechce věřit, že je možné ji v takovém rozsahu pojmout a interpretovat. V Litomyšli zahraje Ivo Kahánek, jeden z nejlepších klavíristů současnosti, Beethovena. A to jako člen Dvořákova tria sólistů, kteří však spolu hrají dlouhodobě. Paradox? Nechte se na slavnostním zahajovacím koncertu překvapit.

Bolí vás ruce, když celé hodiny hrajete na klavír? Když by mě bolely, něco bych dělal špatně. Pokud člověk cvičí a hraje správným způsobem, a pokud má, a to je velmi důležité, čistou hlavu, tak by bolest rukou měla být vyloučena. Pianista by měl být schopen, a teď se bavíme o profesionálech, hrát klidně dvanáct hodin denně bez bolesti. A jak se čistí hlava? Meditací, disciplínou, sportem? To je individuální. Někdo medituje, někdo si zajde na pivo a všechno z hlavy vypustí, je to o typu člověka, jak o tom přemýšlí. Jsou lidé, pro které je hudba naprosto přirozeným vyjadřováním, ale často ji berou natolik vážně, že to může způsobovat různé bloky v hlavě. Můžete mít taky horší období, méně se vám daří, můžete mít obavy před koncertem, naskakují vám otázky, jak se uživíte… Velmi často se takové věci dějí za studií. Jsou však i pianisté, kteří kvůli bolesti rukou museli přerušit kariéru. To ale dělali něco špatně, ne? No, ona ta matérie, tedy svaly, a to nehmotné, co máme v hlavě, je daleko víc provázané, než se běžně soudí. I takový Horowitz přerušil dráhu, a ten asi nedělal nic špatně, takže proto jsem na začátku zdůrazňoval, že nejenom správné používání fyzična, ale i čistá hlava je strašně důležitá. Jenže víme, že život málokoho je záležitostí čisté hlavy. A abych to ještě zesložitil, tak k uměleckému

6

vyjadřování nějaké životní komplikace a nějaké peripetie potřebujete, protože dokonale vyrovnaný a harmonický člověk nemá důvod něco vyjadřovat. Ze zkušenosti se svými studenty vím, že bolest rukou přichází, když člověk není v nějakém směru v pohodě. Buď má osobní problémy, nebo jeho ambice nejsou v souladu s jeho výsledky. Mnoho lékařů by mi oponovalo s tím, že je tady jasný zánět, ale já se ptám – proč tam je? Vám se něco podobného stalo? Moc problémů jsem s tím neměl, ale párkrát se mi to stalo. Když o tom přemýšlím, bylo to v počátcích studia na AMU, tehdy jsem trochu měnil způsob hry a techniku, takže třeba po pěti šesti hodinách cvičení mě ruce trochu bolely. Jak říkám, souviselo to se změnou techniky hraní, což ve dvaceti už není tak jednoduchá věc, ale i tak se bolest dostavovala většinou v době, kdy jsem měl před něčím, čeho jsem se bál. Takže opět záležitost hlavy. Jak relaxujete? Když můžu, odjíždím z Prahy, a většinou někam do hor. To je pro mě nejlepší čistič, jaký může být. Lezete? No, nemohu to nazvat lezením, ale spíš horskou až vysokohorskou turistikou všeho druhu. Strašně rád jezdím na horském kole, většinou v Beskydech, tam jsem doma, tam se odstřihnu se od všech vlivů. Docela rád

jsem sám se sebou. Ale někdo to má jinak – zaklapne klavír a jde do hospody, jiný si bude číst. Způsoby jsou různé, jde o to, aby člověk pořád nežil v tom svém úzkém obzoru. Hudbou samotnou je možné žít stále, protože nás v různých podobách neustále obklopuje. Dokážete hudbu zcela vypnout? Hudba je pro hudebníka tak důležitá věc a natolik zásadní vyjadřovací prostředek, že vám stejně pořád hraje většinu času. Někdo medituje, ale, a to je zase podstatné, je potřeba čistit hlavu průběžně, nehromadit v ní věci, které nejsou potřebné, nebo vám dokonce škodí. Ale co ego, náš pomocník a ničitel zároveň, jak snáší takové vyhazování „nepotřebných” věcí? Muzikanti mají s ambicemi a vlastním egem často problém, protože ono na jednu stranu musí být trochu přebujelé, abyste na pódium vůbec vylezli, ale na druhou stranu si rádo vybírá daň v podobě různých frustrací, které pak zpětně, pokud je neřešíte, straší jak kostlivci ve skříni a můžou ve výsledku způsobit onu zmíněnou bolest rukou nebo i horší choroby. Takže je důležité i ty věci, které se nepovedou, vidět pozitivně a nemít pocit, že jsem nejdůležitější osobou na světě a že se mi tohle a tohle musí podařit, a když se nepodaří, tak že je to špatně. Říkám vždycky, že se snažím být životním surfařem. Neovlivním, jak ta vlna poteče, ale ovlivním, kam se v rámci té vlny mohu dostat.

Měl jste psychickou krizi? Byl jsem trémista, což souviselo s mými ambicemi. Ke konci konzervatoře a na počátku AMU jsem měl pocit, že teď je ta doba, kdy musím něco dokázat. Od osmnácti do pětadvaceti je pro muzikanta exponované období, musíte vyhrát nějakou soutěž, mít dobré koncerty, protože ve čtyřiceti už to nedoženete, čili v tomhle věku se rozhoduje, jak kariéra poplyne, a samozřejmě když člověk má ambice a má výsledky, nebo předpokládá, že se od něj očekávají, tak si na sebe trochu plete bič. Pod dojmem absolutní zodpovědnosti jsem trpěl trémou, což bylo jenom převlečené to, co jsem na sebe nakládal sám, a v momentě, kdy jsem to pochopil a začal pracovat s myšlenkou, že když mi nevyjde sólová dráha, nebudu horším člověkem a svou životní cestu mohu naplnit jinak. Čím dál víc se mi ulevovalo a ulevovalo, až to dopadlo, jak to dopadlo. Trémou tedy už netrpíte. Mám ji, ale neparalyzuje mě, spíš mě inspiruje. Říkal jste, že relaxujete na kole. Ještě ke všemu na horách. Máte pojištěné ruce? Mám pojistku, která je v rámci toho, co náš trh nabízí, dobrá, ale nechat si pojistit jenom ruce, to u nás snad ani není možné. Vyplatí se to lidem, jako je třeba krasobruslař Jevgenij Pljuščenko, který si dá pojistit nohy. Ale to je globální celebrita, tam je to něco jiného. Stačí však zdravý rozum, nepřeceňovat se, nechtít si nic dokazovat. Taky jsem sebou párkrát fláknul, ale nikdy to nebylo tím, že bych riskoval. Když jdu na kolo, tak s tím, že si chci zajezdit, a ne že se budu snažit nezranit se. To by člověk snad ani nemohl žít.

Život je prostě z principu nebezpečný… Zdá se mi, že se tady vytváří takový mýtus, že by život měl být bezproblémový, a že když není, je v něčem chyba. Docela by mě zajímalo, kdo na to přišel. Meta snadnosti je dneska modlou, devadesát procent spotřebičů nám usnadňuje už tak snadné věci, a přesto nám je chtějí učinit ještě snadnějšími. Zdá se mi, že je to trošku honění se za nesmyslem. V Litomyšli hrajete Beethovenův Koncert pro housle, violoncello, klavír a orchestr. V triu. To není tak úplně obvyklé, většinou hrají tři sólisté, nebo ne? Abych pravdu řekl, musel bych to zjišťovat, ale možná je varianta tří sólistů pravděpodobnější. Tria bývají buď dlouhodobě hrající soubory, pro jejichž členy je to hlavní činnost, a potom jsou tria složená ad hoc na nějakou akci, CD a podobně, ze tří sólistů. A my se snažíme o symbiózu obou principů – jsme v první řadě sólisty, náš houslista Jan Fišer je navíc koncertním mistrem PKF – Prague Philharmonia, ale trio je pro nás důležitým, velmi vážně braným a dlouhodobě stavěným doplňkem hlavní činnosti. Snažíme se být trio tří sólistů, kteří spolu hrají dlouhodobě. Kolikrát jste spolu Beethovenův Trojkoncert hráli? Už několikrát. Vyzkoušeli jsme si ho i s dirigentem Petrem Altrichterem, s nímž ho provedeme i v Litomyšli. Tenhle koncert je vcelku známý, častěji hraný. To proto, že je snadný na provedení? Spíš bych řekl, že je efektní. Efektní skladby posluchače zaujmou, a pokud už je zná, jde

na ně opakovaně. Budu-li hrát třeba Čajkovského b moll a zahraju-li ho dobře, mám výhodu. Publikum bude nadšené. To vím. Když zahraju skvěle modernu z 20.–21. století, ocení to pár odborníků, u zbytku publika mohou být reakce různé, často i velmi protichůdné. Ale tím, že jsou některé skladby efektní, tudíž známé, očekává od nich každý něco jiného. Někdo třeba má své oblíbené interpretace, jenže vy to můžete interpretovat jinak. Úskalí je v tomto smyslu mnoho. Čím víc interpretů efektní skladu hraje, tím ostřejší je konkurence. Je ten koncert v něčem záludný? Je hodně dlouhý, dosti záludný je cellový part, technicky obtížně napsaný a těžký na interpretaci. Někteří cellisté se ho obávají. Klavírní part byl psán pro arcivévodu Rudolfa - na jednu stranu si asi Beethoven hlídal, aby nepsal technicky extrémní věci, na druhou stranu, když si představím, že by dnes skladatel napsal skladbu této úrovně pro nějakého špičkového politika, tak se mi to zdá dost neuvěřitelné, stále se bavíme přibližně o obtížnosti Beethovenových klavírních koncertů.... Jako trio musíme být perfektně sehraní, ale zároveň si musíme zachovat schopnosti sólistů. Je to skladba průhledná, všechno je slyšet, je těžká na intonaci a nástroje mají většinou témata po sobě, málokdy vám pomůže orchestr tím, že by vás takzvaně přikryl. Jde o dialog orchestr – sóla. Je to prostě takové „nahaté”, a to je hlavní úskalí tohoto koncertu.

7

SLAVNOSTNÍ ZAHAJOVACÍ KONCERT

Váš způsob interpretace je to, co myslel dirigent Berlínské filharmonie Sir Simon Rattle, když řekl, že jste speciální osobnost? Nemohu hodnotit, co tím myslel, ale je fakt, že jsem vždycky usiloval o to, aby vše, co hraju, promlouvalo. Aby klavír mluvil, aby hraní bylo dějové a aby vynikl vnitřní obsah díla. Možná je dnes trend opačný, možná mladší generaci pianistů víc zajímá čistota formy, krásná barva zvuku sama o sobě, dokonalost toho, jak to řeknu, víc než toho, co řeknu. Pro mě je ale to, o čem hraju, klíčové. Možná Simon Rattle myslel tohle. Ale nevím.

Co je to interpretace? Definici vám neřeknu. Skladatel napíše notopis, tedy hudební představu, kterou slyší v duchu. Zapíše ji do not, a tím za sebou nechá nějaký kód. To, co napsal do not, je a není přesně tím, co má zaznít. A to v tom smyslu, že tam jsou všechny noty, určité penzum znamének atd. Ale mezi tím existují vnitřní vztahy, které zapsat nejdou, které jsou natolik abstraktní, že jen hudba je může vyjádřit. A vy dostanete tenhle kód a je na vás, abyste a) splnili to, co je tam předepsáno, ale b), a to je ta interpretace, abyste té skladbě vdechli život. Abyste odhalili všechny skryté

smysly, které skladatel zamýšlel, nebo možná někdy i nezamýšlel, veškeré pocity a myšlenky, které vyvstanou vám a jsou v souladu s celkovým světem dané skladby. Každé geniální dílo, ať hudební nebo nehudební, se vyznačuje tím, že tam tvůrce vtělil věci, které v jeho původním záměru nebyly, o nichž sám možná ani nevěděl. Takové dílo obsahuje tajemství a vlastně tak svého tvůrce překračuje. Čím zajímavější vazby a vztahy člověk ve skladbě odhalí a čím přesvědčivěji je podá, aniž by porušil to, co je tam explicitně skladatelem napsáno, tím je lepším interpretem.

Stojíte na velmi vysokém stupni interpretačního umění, jak vaše představy souzní s představami dirigentů? Pokud se bavíme o klavírním koncertu, měl by mít sólista cosi jako právo veta. Měl by být dominantní osobou a dirigent by se měl stát prostředníkem mezi ním a orchestrem. Jsou samozřejmě dirigenti, kteří neuhnou, a pak je otázka, jak se k tomu člověk postaví. Většinou to vyplyne ze situace. Hrál jsem třeba s Jakubem Hrůšou, a to byla symbióza. Já si hrál, co jsem chtěl, tedy svoji představu, a jeho představa byla té mojí natolik blízká, že jsme se sešli. Když taková situace nastane, vyhráli jste v loterii. Na jaký klavír budete v Litomyšli hrát? Pokud vím, bude to koncertní Steinway, model D. V Litomyšli jsem už hrál v jízdárně, ve Smetanově domě, v galerii, ale na zámeckém nádvoří ještě ne. Moc se na to těším...

SOUTĚŽTE SE ŠKODA AUTO

Vyhrajte na jeden týden nový Superb Stejně tak jako každým rokem mohou návštěvníci festivalu Smetanova Litomyšl soutěžit i letos o hodnotné ceny. Stačí správně zodpovědět otázky na soutěžním letáku a vyplněný vhodit do připraveného boxu. Otázky vás prověří jak ze znalosti programu festivalu, tak i automobilového průmyslu, konkrétně ŠKODA AUTO. Ten je tradičním partnerem Smetanovy Litomyšle. Losování proběhne 3. července 2016 v Klášterních zahradách. Soutěží se o následující hodnotné ceny: 1. Zapůjčení vozu ŠKODA Superb 2.0 TDI na týden. 2. Dárkový balíček ŠKODA AUTO a festivalu Smetanova Litomyšl v celkové hodnotě 5 000 korun. 3. Dárkový balíček ŠKODA AUTO a festivalu Smetanova Litomyšl v celkové hodnotě 3 000 korun.

8

KOUZELNÁ LITOMYŠL VÁCLAVA ŽMOLÍKA

Divadélko pro pana hraběte „Zámecké divadlo je jednou z nejkrásnějších místností na litomyšlském zámku, a navíc je to prostora nejautentičtěji zachovaná. Vypadá to tady přesně jako na konci 18. století,” rozplývá se kastelánka Zdeňka Kalová poté, co odemkla dřevěné dveře v přízemí severního křídla. Přímo zpod arkád jsme pak vstoupili do prostoru, který má zvláštní magické kouzlo, takové, jaké už divadla mívají. Citlivý pozorovatel tu v prachu stále cítí vůni šminky, barev na kulisy i parfémy dam, a před očima jako by se mu zjevovaly stíny těch, kteří se tu smáli, plakali, flirtovali, prostě bavili se. „Původně to byly dvě místnosti, které sloužily jako solnice a mandlovna,” pokračuje zasvěceně moje průvodkyně, „a když Jiří Josef hrabě Valdštejn-Vartenberk hledal nejvhodnější místo pro provozování zámeckého divadla, padla jeho volba právě na tyto prostory. Nechal zbourat dělící příčku a rázem tu měl velkou místnost. V ní pak bylo jeho rodinné divadlo dokončeno roku 1797.”

Zázrak, že se nám ta krása dochovala Jedná se tedy na rozdíl od slavného barokního divadla na zámku v Českém Krumlově už o prostor klasicistní, čemuž odpovídá i výmalba od rodinného malíře hraběcí rodiny Dominika Dvořáka. Rozhlížím se po hledišti, které má – jak odhaduji – zhruba deset krát deset metrů a nabízí parter i balkony s lóží pro pana hraběte uprostřed. Stoupáme po dřevěných schůdkách nahoru a Zdeňka Kalová vypráví: „Hlediště bylo přísně rozdělené podle stavu. Tady na balkoně byla všechna místa vyhrazená pro vrchnost a urozené hosty. Dole, v předních řadách parteru, sedávali nejvýznamnější litomyšlští měšťané a v zadních řadách zámecké služebnictvo, které během představení zajišťovalo obsluhu, podávalo pohoštění a konalo i jakousi požární službu. Vše je tu totiž z hořlavých materiálů.” Zázrak, že se nám ta krása dochovala do našich dnů!

O nejcennější sbírce na zámku Nejvíce ovšem pozornost poutají kulisy na jevišti. „Jedná se o nejvzácnější část vybavení divadla,” říká s pýchou kastelánka, „a současně o nejvzácnější původní sbírku na našem zámku. Tyto kulisy byly vyrobeny přímo na míru pro naše divadlo ve Vídni a jejich autorem je slavný malíř a jevištní výtvarník Josef Platzer. Tento syn sochaře Ignáce Františka Platzera se proslavil jako tvůrce scén pro opery Ch. W. Glucka, inscenované ve vídeňském Burgtheatru, a vytvářel kulisy i pro hraběcí Nosticovo, pozdější Stavovské divadlo v Praze. Jeho návrhy dekorací bychom našli ve sbírkách vídeňské Akademie anebo v některých amerických sbírkách. Toto je ovšem jediný dochovaný soubor jeho kulis na světě. Proto je to naše veliká chlouba, které si vysoce cení všichni divadelní historikové.” Cenná je i vzácně dochovaná divadelní mašinérie. Hlavní rumpál, kterým sloužící ovládali vše na scéně, se nachází pod jevištěm a sestupuje se k němu po opravdu strmých schůdkách. A kdy a co se v rodinném divadle na zámku Litomyšli hrávalo? „Většinou to bylo při různých rodinných oslavách a dávaly se tu hlavně tehdy oblíbené konverzační komedie,” říká kastelánka. „Tyto humorné kusy bývaly ovšem upravovány a kráceny přesně na míru hercům, kterými byli zpravidla členové hraběcí rodiny, jejich přátelé, ale i někteří sloužící. A je zajímavé, že takto se pro zdejší provozování upravovaly třeba i hry Williama Shakespeara.” P.S. Dnes se v zámeckém divadle hrává jen zřídka, ale je to vždy, i po více než dvou stech letech, opravdu výjimečný zážitek.

9

GIUSEPPE VERDI: LA TRAVIATA

Krajina Giuseppe Verdiho Když si prohlížíte v atlasu sever Itálie, velkoměsto Miláno vám padne do oka hned. Najít jihovýchodněji tři lokality patřící k Verdiho životu však asi nedokážete. Objeví se až při mnohem důkladnějším zvětšení měřítka. Nejsou daleko od sebe. Vesnice Roncole, kde se narodil, městečko Busseto, kde strávil mladé roky, a Sant´Agata, kde prožil celou druhou polovinu století, místo, kam se vracel z cest a kde tvořil. Když mezi Piacenzou a Parmou správně odbočíte z dálnice, dostanete se do souřadnic Verdiho života už snadno.

Skláním hlavu v nízkém dveřním otvoru. Dubové dveře jsou lety zčernalé. Na zemi nerovná dlažba, okna bíle omítnuté místnosti nabízejí pohled směrem ke kostelu. Ve světnici Verdiho rodičů je pouze prosté dvojlůžko a na slamníku leží kytice sedmadvaceti růží. Přesně tolika květin, kolik je Verdiho oper – počítáno i s Requiem a bez těch, které jsou jen verzemi původních. Appassionati Verdiani Parma – Verdiho příznivci. Název jejich klubu je na celofánu kolem suché kytice. Je jich přesně sedmadvacet, jsou to samí muži a pouť do rodiště svého Mistra podnikají od roku 1958. Nápis obkružuje tři notové linky s prvními dvanácti tóny Verdiho nejslavnější melodie, sboru z opery Nabucco.

Poutní místo v Roncole Casa natale, rodný dům, je cílem řady návštěvníků. Právě se jím prohnala povykující školní výprava, potom tu prochází čtyřicet brebentících seniorů z dalšího autobusu. Roncole je evidentně pro Italy poutním místem. Hnědá, doširoka rozložitá, nevysoká a trochu bizarní stavba stojí u hlavní silnice už víc než dvě století. Giuseppe Verdi tu přišel na svět do chudých poměrů. Narodil se 10. října 1813 večer. Otec hostinský, matka přadlena. A protože tato oblast tehdy patřila pod Napoleonovou kontrolou, je křestní list napsán francouzsky. Dům sloužil jako hostinec, prodejna potravin a poštovní stanice. Není zde expozice, působí

Dům v Roncole, kde se 10. října 1813 Verdi narodil

sám o sobě. Z komůrky, kde vyrůstal Giuseppe, vede okno do zastřešené hospodářské části, kde měli stáj a kde se skladovalo víno a sýry. V místnosti, kde přespávali pocestní, je nyní vyvěšena italská národní vlajka. A venku plaketa vyjadřuje názor rodiny Pallavicino, tehdejší regionální šlechty, že je třeba toto místo zanechat pro budoucí generace. Před domem je Verdiho busta. A i když je mimo sezonu a k polednímu, ke vchodu se scházejí další a další návštěvníci. Míjím pamětní desku připomínající, jak se Verdiho matka s ročním chlapcem musela ukrýt ve zvonici před vojáky, kteří ovládali region po porážce Napoleona. A pak vstupuji do kostela. Tady se Verdi pod dohledem kněze i varhaníka postupně stával hudebníkem. Brzy se u varhan zapojoval do liturgie. Náhle však zhasíná světlo, oltář se noří do šera. Přichází kostelník a výmluvně haraší klíči. Je poledne, zavírá se. Bude siesta. Za chvíli už sedím v rázovité restauraci v Bussetu nedaleko náměstí. Zní tu hudba. Ovšem žádné rádio, natož komerční. Tlumený hovor a cinkání příborů podbarvují známé sborové scény z Verdiho oper.

U Barezziho v Bussetu Busseto je jediné na světě, pravé a jediné Verdiho město – a ví o tom. Je to sem z Roncole pár kilometrů. V městečku z 16. století je hned několik míst spojených se skladatelem. Je siesta, a tak jako po vymření. Jen moderní Verdiho národní muzeum, umístěné v renesanční vile Pallavicino, je otevřené i přes poledne. Nikde nikdo. Mohu se úplně sám opájet Verdiho hudbou. Co místnost, to několik oper. Každý pokoj má jiné tapety,

10

na stěnách zvětšeniny scénografických návrhů, k tomu pár informací. Jinak vás nic neroz-ptyluje – je tu přítomna jen znějící operní hudba. Jak přecházíte z místnosti do místnosti, hudba se přelévá a vás to svádí k tomu, abyste chodili sem a tam a nechali se proměnami prostoupit. Muzeum podává Verdiho jako světově nejhranějšího operního autora a Busseto jako rozhodující místo jeho života. Ředitel zdejší hudební školy a kůru Ferdinando Provesi rozpoznal Verdiho talent. A byl tu Antonio Barezzi, obchodník a hudební nadšenec, zakládající člen místní filharmonické společnosti, Verdiho mecenáš. V Barezziho domě si uvědomíte, že bez tohoto muže by se Verdi nestal tím, čím se stal. Přijal chlapce téměř za svého. Později se Giuseppe stal učitelem klavíru jeho dcery a nakonec i jeho zetěm.

Jeden ze světově nejproslulejších operních domů La Scala v Miláně v polovině 19. století

Rozhodující léta života Dívám se z okna. Takhle nějak se díval i Verdi. Nevysoké renesanční paláce a na protilehlé straně mohutnou stavbu s věží. Nyní je to radnice. Co mladičký hudebník ovšem nemohl vědět, bylo, že v pravém křídle upravené budovy bude ještě za jeho života zřízeno Verdiho divadlo a že před radnicí bude stát jeho pomník. Verdi tu prožil rozhodující léta, byla odsud jeho žena. Rodinné štěstí však trvalo jen pár let. Jejich dvě děti i Margerita zemřely. Skladateli nebylo ani třicet. Jeho druhou životní partnerkou se stala pěvkyně Giuseppina Strepponiová, umělkyně – a navíc s nemanželskými dětmi. Roky spolu žili neoddáni. Vztah Busseta k Verdimu dostal trhlinu. Liberální poměr se zpěvačkou mu nemohli odpustit. A tak se nakonec Verdi se Strepponiovou přestěhovali do vily mimo Busseto. Když otvírali nové divadlo, které pojmenovali po něm, nepřišel. Vzniklo s jeho finanční pomocí, ale skladatel do něj nevkročil. Opravdu nikdy, zdůrazňuje průvodkyně. Vydat se po stopách Verdiho v Milánu není složité. Navštívíte divadlo La Scala, podíváte se k jeho hrobu. Studoval zde, mělo tu premiéru několik jeho oper včetně první a po-

slední a včetně opery Nabucco, jeho prvního opravdového úspěchu. Jezdil sem pravidelně, v zimě i na delší dobu. V Milánu v lednu 1901 zemřel. Avšak skutečně doma u Verdiho, to je pouze v Sant´Agatě.

Vila a farma Sant´Agata Vila Sant´Agata stojí na samotě, nepřestavěna, obklopena zahradou a starými stromy, ztracena v rozlehlé nížině. Tak jako za časů Giuseppe Verdiho, zdejšího hospodáře. Průvodkyně vykládá nejen o autentickém zařízení místností a o zvycích Giuseppa a Giuseppiny, ale třeba i o jejich psíkovi a papouškovi. Stojím pak na štěrkem vysypané cestičce, vedle oken, z nichž Verdi vyhlížel do zahrady. Ve vile se v současnosti provádí právě jen těmito několika pokoji v přízemí. Navštívíte mimo jiné soukromý pokoj Giuseppiny, místnost, kde Verdi pracoval, i pokoj, který je replikou úmrtního místa v milánském hotelu. A je tu vchod do maličké soukromé kaple. Verdi dostal výjimku a směly se tu sloužit mše. Za rohem jsou pak v přízemí vily prostory, kde skladoval víno, s nímž prý mimochodem do-

Plakát k premiéře opery La Traviata v divadle La Fenice v roce 1853

cela zdatně obchodoval. Zbylá větší a tajemná část domu je dosud v soukromém držení dědiců. Jak se zdá, vztahy tu panují trochu opatrné, ale turisté jsou za kovanou branou a v části domu trpěni. Dům a pozemky v Sant´Agatě nedaleko Busseta koupil Verdi už jako docela úspěšný autor v roce 1848. O tři roky později, to už měl napsaného Rigoletta a Trubadúra, zde začal hospodařit a žít. V ústraní tu komponoval, ale také se staral o majetek, o investice a výnosy… Čím byl starší, tím víc se vedle hudby věnoval i své farmě. Byl jistě zámožný. Však také vedle podpory sociálních projektů v Miláně stojí rovněž za postavením nemocnice v nedaleké obci Villanova d´Arda. Slunce se pomalu kloní k západu, poslední prohlídka tohoto dne skončila. Skupinka návštěvníků odchází, tři průvodkyně zavírají obchůdek se suvenýry a branku. Cestou k autu a pak i na silnici mezi poli si uvědomuji, že Verdi už pro mě bude jednou provždy někým jiným. Ne mužem z knihy o dějinách hudby, Petr Veber ale živým člověkem. psáno pro Týdeník Rozhlas

Devatenáctá z Verdiho oper, jejíž název se překládá jako Zbloudilá, se odehrává v současnosti a je první významnou operou s tak soudobým dějem. Vznikla na námět nedávno vydaného románu Alexandra Dumase mladšího Dáma s kaméliemi, podle hry, kterou Verdi viděl v Paříži. Premiéra na jaře 1853 v benátském divadle La Fenice nebyla úspěšná, sólisté na své role vesměs nestačili a představitelka hlavní postavy údajně vizuálně neodpovídala ani představám o kurtizáně, ani představám o ženě, která trpí souchotinami. Navíc byl i sám námět kontroverzní. Hlavní postavou pro-

fesionální společnice? A vzbuzující soucit? Další nastudování v jiném benátském divadle však bylo průlomem. Verdi, do té doby autor oper s historickými náměty, se definitivně stal celebritou. Traviata spolu s Rigolettem a Trubadúrem se už za autorova života dostala mezi jeho nejoblíbenější a nejhranější opery – a zůstává jí stále. Její komponování spadá do doby, kdy už se skladatel s Giuseppinou Strepponiovou přestěhoval do Sant´Agaty. Nejednoduchý vztah obou umělců, komplikovaný neshodami s Verdiho rodiči i se spoluobčany v Bussetu, se určitě odrazil ve volbě ženských postav Verdiho oper z těch let. (veb)

11

Cizinci na Litomyšl slyší K obdivovatelům Litomyšle, té historické i současné, patří i ředitelka České centrály cestovního ruchu - CzechTourism Monika Palatková.

Kdybyste si měla vybrat tři její dominanty, které by to byly a proč? Musím se tedy vrátit k litomyšlskému zámku, který je výjimečným dílem renesančních stavitelů. Kolem zámku je navíc příjemný park, kde může návštěvník vstřebat zážitek z prohlídky. Protože mám ráda procházky místy, kam nedoléhá ruch města, vybrala bych jako druhou dominantu Klášterní zahrady, které se podle mého názoru podařilo velmi zdařile obnovit. Ze staveb moderní architektury mě potom svou netradiční podobou zaujal krytý městský bazén. Budeme předpokládat, že se dá cestovat v čase. S kterou historickou osobností, a že jich v Litomyšli žilo, byste se chtěla setkat?

Výběr je to opravdu složitý. Ačkoliv bych se ráda potkala s Bedřichem Smetanou či slavnou kuchařkou Magdalenou Dobromilou Rettigovou, volba tentokrát padne na osobnost, která souvisí s mou prací. Ráda bych se tedy setkala s cestovatelem Josefem Kořenským, který v Litomyšli tři roky vyučoval. Svými zápisky přispěl k rozšíření obzorů tehdejší české společnosti, líbí se mi ale také jeho názor, že dobrý pedagog by měl hodně cestovat, seznámit se s poměry ve světě a poznatky tak předávat dětem na základě vlastní zkušenosti. Foto Pavel Radosta

V čem je podle vás Litomyšl jedinečná? Potenciál Litomyšle spatřuji především v úspěšném propojení moderních prvků a historie. Vedle sebe tu stojí stavby s tisíciletou historií i výtvory soudobé architektury, které jsou citlivě zapracovány do městské krajiny. Jedinečný je renesanční zámek, který do města každoročně láká tisíce návštěvníků, i Smetanovo náměstí s půvabným podloubím. Nezapomeňme ani na kulturní život – jen málokde se koná tolik zajímavých akcí jako v Litomyšli.

Už dlouho pracujete v cestovním ruchu. Čím myslíte, že Litomyšl dokáže nadchnout návštěvníky z jiných zemí světa? Jedním z motivů zahraničních turistů k návštěvě České republiky je poznání historie a místních památek. Litomyšl je moderní historické město, věnující se rozvoji a rekonstrukci svých dominant, a kromě toho má památku UNESCO – na to také cestovatelé často slyší. Navštívila jste někdy festival? Bohužel mi zatím pracovní povinnosti nedovolily se Smetanovy Litomyšle zúčastnit. Program ale každý rok sleduji a doufám, že si ho v dohledné budoucnosti budu moci také vychutnat osobně přímo v Litomyšli.

(1Ċ6' 5&ª.',6' .#,-7,6'69''67,6' ,'&01&7i'5'<#21,6'#7ä+,6'5+10.+0' 018+0-;.'61i0ª*1('56+8#.7

,' O0 .

' 0 +


12

Vážná hudba v šesti otázkách Je potřeba mít speciální znalosti, abychom jí porozuměli? A je potřeba mít speciální znalosti o rocku, popu nebo jazzu, abychom rozuměli téhle hudbě? Ne. Stačí poslouchat. S vážnou hudbou je to totéž. Síla hudby je v emocích, ne ve znalostech o ní. Nechme ji na sebe prostě jen působit. Je klasická hudba nudná? Myslíte, že ji skladatelé komponovali, ať to bylo v jakémkoli století, aby se při ní posluchači nudili? Ne. Lidé se vždycky chtěli radovat, smát, chtěli při ní tančit, nechat se jí unášet. Od toho tady hudba byla a je. Už staletí. Lze během koncertu jíst a pít? Ehm… kinokavárny existují, to ano. Kavárny - koncertní sály zatím ne. Naštěstí. Nikdo vás tudíž nemůže vyrušovat chroupáním popcornu. Co se pití týče, vezmete-li si malou lahev s pitnou vodou, nikdo vás nebude kárat. Hodí se stejně jako cucavé bonbony v případě náhlého záchvatu kašle, což se přirozeně a běžně stává. Proč se muzikanti strojí stále stejně „nudně” – černobíle? Kdepak, tyhle časy jsou dávno pryč! Outfit dam a pánů s hudebními nástroji v rukách se velmi proměnil. Zvláště sólisté častokrát zažité mýty dramaticky zboří. Uvidíme, co přinese festival… Kdy je možno tleskat? Tak tohle je vskutku otázka s velkým O. Stránky by se tématu daly věnovat… Stručná odpověď je asi taková: nechte se vést okolím. Když všichni tleskají, volají bravo, přidejte se. Co si vzít na sebe? Můžete přijít v čemkoli, nikdo vás nebude kritizovat, ale pár překvapených pohledů asi zachytíte, vezmete-li si například oblek, v němž se ženil prastrýc, či dáma po vašem boku obleče šaty, v nichž bude imitovat efekt diskotékové koule. Roztrhané džíny, byť z luxusního butiku, taky nezaujmou. Etiketa má svá pravidla a je dobré se jí držet, aniž bychom ovšem za róby museli vyhazovat tisíce.

Lístky na Chrámové nokturno ještě v prodeji Hudba a chrám, to je synergie, jež slibuje mimořádný, až mystický zážitek. Tiburtina Ensemle je špičkový vokální soubor, který si vydobyl mnohá uznání doma i v zahraničí, a Litomyšl mu nabídla neopakovatelný prostor, kde může prezentovat své umění. Chrámové nokturno – Exaltatio Kostel Povýšení sv. Kříže Sobota 11. června, 21.30

POSLOUCHEJTE S NÁMI

Festivalový playlist Současnost je náročná, jako bychom seděli na vahách, které naši individualitu kalibrují hodnotami „peníze”, „úspěch”, „kariéra”. Ploužíme se pak životem s antidepresivy po kapsách a přesvědčujeme jeden druhého, jak je to bezpečné, účinné a fajn. Není našim cílem bojovat s chemií, jen nabízíme jiný koktejl. Hudbu. Uklidňuje, tiší bolest, objímá, udivuje, uchvacuje, uvolňuje, přináší radost. Hudba může snadno nastavit rytmus našeho běžného dne, dovolíme-li jí to, stane se nám nevtíravou a nenáročnou společnicí od úsvitu do setmění. S technikou, kterou máme k dispozici, není žádný problém naprogramovat si vlastní rádio a každý den s jinými melodiemi přirozeně harmonizovat duši i tělo. A jaká hudba klidní duši těch, kteří se podílejí na přípravě či propagaci festivalu?

Eva Piknová ředitelka komunikace Smetanovy Litomyšle Hudba je moje životní láska, provází mě ve všech důležitých momentech a mám obrovské štěstí, že je také spjata s mým profesním životem. Díky úkolu podělit se o „svůj ideální playlist” jsem se v hektickém čase příprav festivalu zastavila a uvědomila si, jak málo se ke klidnému poslechu v poslední době dostávám a jak moc se mi po něm stýská. Už se mi nestává, že bych se mohla úplně uvolnit, poslechnout si oblíbené cédéčko třeba dvakrát po sobě a opravdu pořádně si ho vychutnat… Příležitosti k poslechu hudby se vlastně redukovaly do přesunů autem. Na čtyřech kolech si hudbu opravdu užívám a nejraději bych pořád jenom jela dál a spojila hudbu se svou další vášní – s cestováním. Hudba mě naplňuje energií, uklidňuje mě a hladí, když je to potřeba… Hudba je radost a štěstí a bylo pro mě obrovskou relaxací připravit pro čtenáře festivalových novin playlist pro jeden všední den. A na tolik srdcovek se nedostalo…třeba ještě Pink Floyd nebo Coldplay!

anca o & Gar Netrebk

Diwanpüppchen Jonas Kaufmann & Julia Kleiter

Asi si budu playlisty sestavovat častěji. Tedy k první písni! Spolehlivě probere, svěží sprška, která optimisticky naladí a zejména když se přidám a zahulákám si, cítím jak natěšeně a plná sil vstupuji do nového dne. Mike Oldfield – Man in the Rain A to je přesně ono, už u první písně… Oldfield nedělá písničky, jeho alba jsou promyšleným uměleckým dílem, copak to jde, zůstat jen u jedné skladby? Nechce se mi ven z auta, čapne mě toulavá a chci poslouchat všechny jeho nahrávky a jet dál a dál a dál… Máme ale všední den a práce volá. Kdyby to šlo, (ale nejde, protože nesedím sama v kanceláři), tak pro dopolední tvůrčí pohodu mám dvě favoritky a ideálně celá úchvatná cédéčka, když jenom ochutnávku, tak alespoň takto: Jana Kirschner: Moruša biela a píseň Promenáda Aneta Langerová: Na Radosti a třeba nádherná Tragédie u nás na vsi

Je to ideální playlist v ideálním dni, tedy dopoledne mi šla práce pěkně od ruky a po tomto skvělém výkonu se s kolegy vydávám na zasloužený oběd do některé z nedalekých restaurací. Vychutnávám si cestu tam i zpátky prosluněnými litomyšlskými zákoutími a do práce se vracím svěží a nabitá, avšak s trošku roztěkanými myšlenkami. Po návratu do kanceláře tedy pouštím ideálně směs oblíbených a pohodových stálic, které se v létě skvěle hodí třeba i k práci na zahradě: Hradišťan – Velkomoravský chorál a Hradišťan s Vlastou Redlem !!! Pecka! Václav Neckář – Tomu kdo nás má rád Vladimír Mišík – Proč ta růže uvadá Zuzana Michnová – Příště se Ti radši vyhnu A nakonec, když už je načase nechat si v práci také něco nazítra, POHODA! Frank Sinatra – New York a už „tančím” domůůůůůůů. V autě hraje Oldfield od rána, čemuž se nebráním. A jsem přemístěna… To vyžaduje monumentální střih a s dokonalým zvukem. Skladba, která se mi nikdy neoposlouchá: Led Zepellin – Stairway to Heaven A je tu večer, uklidnění a usebrání se. Dostávám se ke klasice a obdivuhodným hlasům, které mě odzbrojují svou samozřejmostí, přirozeností, barvou, šarmem. Začneme zlehka… Jonas Kaufmann a Julia Kleiter – Diwanpüppchen Pro mne nejlepší Rusalka: Gabriela Beňačková – Měsíčku na nebi Fenomální Flower duet – Netrebko-Garanča a ještě jeden prosím … Barcalora A tečka? Vrchol té nejpřirozenější přirozenosti, čistá příroda, jak ona prostě nemůže jinak… Nekonečně krásné! Maria Callas – Casta Diva Dobrou noc!

13

LEONARD BERNSTEIN: MASS

Dva a půl roku života se Mší Tak to už měl na starosti Oskar Rosza, který je skvělý. Čím dál tím víc jsem přesvědčený o tom, že ten člověk se pro tohle dílo narodil… no, asi ne, narodil se asi z jiného důvodu, ale myslím si, že jak Bernsteinova Mše dělá Oskarovi hrozně dobře, Oskar dělá dobře jí. Je multiinstrumentalista, zároveň hraje jazz, skládá vážnou hudbu, takže všechny ty prvky, které jsou ve skladbě obsaženy, naprosto přesně ovládá a myslím si, že i to je na našem provedení dost znát. Hodně často se stává, že Mši diriguje klasický dirigent, který vidí noty, ale nečte moc jazzový ground, což Oskar má v sobě zakořeněné až někde v patě, takže je to ideální spojení. Už jste s ním někdy spolupracoval? Ještě nikdy. Byl to intuitivní výběr, oslovil jsem ho napřímo, a ani mě nenapadl někdo jiný. Jednou jsem ho viděl dirigovat, do té doby jsem ho znal jen jako muzikanta a ne osobně, a aniž bych si o něm cokoli dál zjišťoval, oslovil jsem ho. Teprve potom jsem si

Smetanova Litomyšl letos rozvinula svůj mohutný potenciál do tří rozsáhlých projektů. Na tři sta účinkujících se sejde při provedení Mahlerovy Symfonie tisíců, název koncertu Sólo pro 100 smyčců mluví sám za sebe, a pak je tady Mass. Tedy Bernsteinova Mše. V minimalistickém provedení, přesto kolem stovky účinkujících. S Vojtěchem Dykem v roli Celebranta. Proč ten minimalismus a ne velká verze Mše? Neustále jsme se nad tím zamýšleli, jakou verzi udělat. Ale protože naším velkým cílem je dostat se s ní do zahraničí, těžko by se nám velká verze Mše přenášela, dala by se hrát jen na velkých festivalech. Takže proto jsme zvolili komornější variantu, a i tak je tam asi stovka lidí. Kdy jste Bernsteinovu hudbu slyšel poprvé, pamatujete si to? Asi v jedenácti, ve dvanácti. Co to bylo? Mše. Ale dřív jsem to tak podrobně nevnímal, lépe řečeno, co ke mně mohlo v té době nějak dolehnout, byla West Side Story, ale ta mě chytla později. Takže co si z Bernsteina opravdu pamatuju poprvé, byla Mše. Dvanáct let, to je dospívání, proto na vás asi tak zapůsobila, ne? Působilo to na mě mocně, paradoxně hlavně hudebně, i když, upřímně řečeno, na první dobrou to vůbec není zpěvná hudba, možná až na druhou, na třetí, ale všichni, kdo jsme v dětském sboru byli, jsme si ty melodie pořád zpívali. Byl to tenkrát monstr projekt, ta velká verze měla tři sta účinkujících, bylo pro mě něco naprosto neuvěřitelného vidět, že se tolik lidí může sejít na jednom jevišti. A pak hudba, ta mě uchvátila. Byl to asi můj první obrovský hudební zážitek, asi jako když jsem před pár

14

lety šel na koncert Stinga. Jsou to prostě obrovské zážitky, které se do vás zapíšou… Už jste vystoupili v několika městech, jak reaguje publikum? Zvláštně… reakce jsou skvělé, nadšené, ale zároveň diváci někdy nevědí, co si o tom myslet, takže nějakým způsobem to na ně působí. Hudba je komplikovaná, není to West Side Story, není to ale na první dobrou ani vážná hudba pro klasické publikum.

dohledal, co všechno má za sebou, a jsou to kvanta věcí. Funguje to náramně a já jsem neuvěřitelně šťastný, že tenhle člověk u tohoto projektu je, protože má velmi bernsteinovský způsob dirigování.

Zdá se, že to je ideální představení pro publikum litomyšlské, které je na náročné projekty zvyklé. To jsem rád. Já už v Litomyšli hrál, to publikum jsem zažil a za takové publikum děkuju.

Takže je trochu… tyran? Právě že Bernsteina muzikanti milovali! Dobří muzikanti ho milovali… To víte, že asi někdy trochu tyran byl, ale když někomu něco nejde, tak jste tyran taky!

Jak jste sestavovali Orchestr Mass? Je tam několik hráčů z B-Side Bandu, protože to celé dával dohromady jeho lídr Josef Buchta, potom tam jsou členové brněnské filharmonie, ostravské filharmonie… točí se to prostě kolem Moraváků, což pro mě jako pro Pražáka je krásné, že i v Asii se dá dělat krásná muzika.

Jak dlouho jste Mši připravovali? Já v tom ležel asi dva a půl roku, ale s tím, že jsem to dlouho nosil v hlavě, nepracoval jsem na tom soustavně. Soustavně jsme na tom pracovali tak rok, rok a půl. Posledních šest měsíců byla Mše hlavní náplní naší práce.

Já to tam napíšu… Napište to. Já si z nich vždycky dělám legraci a oni ze mě, my máme to svaté právo do sebe šťouchat. Ve skladbě se střídají hudební styly, což muselo být dost náročné na nastudování.

Pokolikáté jste v Litomyšli? Strávil jsem tady krásné tři dny, když jsme tu před pár lety hráli, prošli jsme se trochu po městě, koupali se na místním koupališti, protože byla zrovna ta šílená vedra… Vzpomínám na to rád. Takže když se mě někdo zeptá, jaká Litomyšl je, moc nevím, ale všem ji doporučuju proto, že je tam hrozně hezká atmosféra.

MANAŽER ROKU

Bernstein mezi klasikou, rockem, jazzem a muzikálem Kněz tančící na oltáři? Pokud někdo takovou scénu považuje za svatokrádežnou, má na to právo. Leonard Bernstein, bostonský rodák, absolvent Harvardu, skladatel a dirigent a neméně geniální propagátor hudby, byl nonkonformní umělec. Jeho legendární scénická Mše, která měla premiéru v roce 1971, ještě stále může pobuřovat a šokovat. S odstupem let však asi stále více chápeme, že šlo o vyhrocenou výpověď o době a o jejích duchovních a sociálních vzpourách, proměnách a napětích i o osobní vyrovnání skladatele s náboženskými tradicemi. Kontroverzní, naprosto osobitá a výlučná skladba, něco mezi obřadem, koncertem a divadlem, je nicméně přes veškeré vyhrocení smířlivě uzavřena zklidněním, smírem a snad i nadějí. Předtím se ovšem pro tradičně orientovaného křesťana v průnicích profánnosti do liturgického rámce dostává asi až na hranici snesitelného. A Bernstein je radikální nejen v ideové a vizuální stránce, ale i v uplatnění různých hudebních stylů. Bravurně a nekompromisně totiž osciluje mezi klasikou, rockem, jazzem a muzikálem, případně je mísí, a tohle vše přesně v intencích dramaturgie díla a jeho výrazu, v souladu s potřebou co nejúčinnější a nejvýstižnější charakteristiky. Bernsteinova Mše obsahuje strhující rytmické davové scény, bluesová vyznání, rockové pochybnosti i avantgardní instrumentální meditace a vše stmeluje do jednoho logického a přesvědčivého celku. Jsou v něm přítomny pasáže vycházející z moderního symfonismu, je v něm však stejně tak obsažena invence, která jako kdyby z oka vypadla muzikálu West Side Story, je tu i rockový sound. Na nahrávce dirigenta Kenta Nagana, kterou považujme za referenční, podává vynikající výkon v klíčové úloze Celebranta, tedy kněze, americký tenorista Jerry Hadley. Jeho repertoár sahá od Mozarta přes Janáčka k muzikálům. Je obsazen vhodně. Zůstává stále kultivovaný, ale s jistotou a v širokém výrazovém rejstříku se vedle klasičtějších kantilén vyrovnává i s popovou dikcí, s dramatičtější deklamací či naléhavě zbarveným mluveným slovem. Bernsteinova Mše, v originále Mass, vzbudila při premiéře při otevření Kennedyho centra velké emoce. Berme ji dnes však už klidněji – především jako součást toho nejlepšího, co ve 20. století v hudbě vzniklo. Petr Veber

Prestiž – inspirace – úspěch Takové bylo motto letošní soutěže Manažer roku, která se pravidelně koná už třiadvacet let s cílem vyhledávat a představovat významné reprezentanty managementu České republiky.

Sedmdesát finalistů vybrala Hodnotitelská komise a hned dvě významná vítězství si odnesl ředitel Smetanovy Litomyšle Jan Pikna – Manažer roku 2015 v odvětví Služby pro veřejnost a Vynikající manažer malé firmy do 50 zaměstnanců. Hlasování bylo anonymní, výsledek do poslední chvíle nejasný. Všichni finalisté jsou vždy výraznými osobnostmi, které ve svém oboru a oceňovaném odvětví dosáhly velkých úspěchů, viditelných bez ohledu na soutěže a ceny. „Když jsem zjistil, že v mém odvětví do finále postoupil také generální ředitel České filharmonie David Mareček, kterého sám považuji za nejlepšího manažera v české kultuře, nedělal jsem si žádné naděje,” přiznal Jan Pikna.

Organizátoři soutěže si jsou velmi dobře vědomi renomé finalistů, proto se řídí precizně vypracovaným systémem objektivního hodnocení, jinými slovy, kritéria výběru jsou nesmírně přísná. Sleduje se přínos manažera k úspěchu a rozvoji firmy, kvalifikace v oboru, metodika řízení firmy, ale i etika nebo schopnost motivovat zaměstnance. Nominovaní jsou hodnoceni dvoukolově, dvěma nezávislými komisemi. Poněkud skromně proto znějí slova Jana Pikny, když soutěž hodnotí: „Nemyslím, že bych přesahoval manažerské kvality ostatních, nejspíš se i členové komise nechali okouzlit festivalem, který se koná v nádherném prostředí památky UNESCO.” Co se genia loci festivalu týče, má ředitel Smetanovy Litomyšle jistě pravdu, v tom je Litomyšl jedinečná jaksi sama o sobě. Ovšem bez ochoty lidí rozvíjet dědictví předků, a myslíme nejen festivalový tým jako celek, ale i příkladně spolupracující město, by Smetanka do krásy nevyrostla. I takové zázemí ale potřebuje výborné manažery. A jaké je krédo dvojnásobného Manažera roku 2015 ve výše uvedených kategoriích? „Všechno jde, když se chce. Každá situace má několik řešení, jde jen o to, vybrat nejlepší.”

Ředitel Smetanovy Litomyšle Jan Pikna získal prestižní ocenění Manažer roku 2015 v odvětví Služby pro veřejnost a Vynikající manažer malé firmy do 50 zaměstnanců.

15

VÝROČÍ SLAVNÉHO SKLADATELE

Mozart by byl jistě potěšen Joannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus Mozart. Jak uchopit jeho osobnost? Zázračné dítě, skladatel, jemuž nebylo rovno, ale též muž frivolní a rozmarný, gambler, který odešel na věčnost předčasně, teprve v pětatřiceti.

Dodnes uchvacuje, fascinuje, a to jak hudební vědce, tak širokou posluchačskou veřejnost. Dvě stě šedesát let letos uplynulo od jeho narození, sluší se věnovat mu vzpomínku. Bella mia fiamma, addio, zazní z úst Marie Fajtové na zahajovacím koncertu 9. června, a Mozart by byl, věřme, potěšen, jak tato vynikající sopranistka interpretuje jeho dílo. Další jeho skladatelský opus, Symfonii č. 38 D dur „Pražskou”, následně provede renomovaná PKF – Prague Philharmonia za řízení Petra Alrtichtra a snad by s provedením skladby byl spokojen i Bedřich Smetana, který měl Mozarta ve velké úctě. Wolfganga Amadea připomene 16. června i koncert Trojhvězdí vídeňských klasiků (Symfonie č. 2 D dur, op. 36 a Requiem d moll). Své umění tentokrát předvede Česká Sinfonietta pod taktovkou Radka Baboráka. Malá noční hudba pak zazní ve Svitavách 29. června, a nejen Mozarta tam uslyšíme v provedení Komorního orchestru Leopoldinum Wroclaw. Mohlo by se zdát, že o Mozartovi je známo prakticky vše. Nasvědčovaly by tomu letité výzkumy, jejichž výstupem jsou stovky a stovky knih, odborných článků, příspěvků na všelikerých konferencích…

Víte ale, že Mozart: • Měřil jen 152 centimetrů. • Byl svobodný zednář a na šlechtu pohlížel velmi kriticky. • Amadeus je překlad jeho čtvrtého křestního jména Theophilus (česky Bohumil). • Topil se v dluzích, přestože jeho příjmy byly na svou dobu nadstandardní. Příčina? Gamblerství. • Oženil se proti vůli svého otce, který se bál,

že se bude místo hudby věnovat manželce. • Napsal pět symfonií jindy, než se doposud předpokládalo. Jedná se o 24.,26.–28. a 30. symfonii z let 1773 až 1774. Alespoň to tvrdí britský vědec John Arthur, který je přesvědčen, že jeho zjištění změní dosavadní chápání Mozartovy tvůrčí práce tohoto období. • Měl mnoho nepřátel. V zednářské lóži, mezi šlechtici i kolegy skladateli. Ale nepatřil mezi ně Salieri. • Zemřel za dosud neobjasněných okolností. Ze 140 možných příčin, o nichž výzkumníci spekulují, jsou nejpravděpodobnější dvě: revmatická horečka a selhání ledvin. Ku prospěchu nebyla ani obezita, k níž se na sklonku života dopracoval. V souvislosti s Mozartem zmíníme pro zajímavost ještě jednu souvislost, která je víc psychologická než hudební, a to takzvaný Mozartův efekt: poslech jeho hudby prý zvyšuje výkonnost mozku. Po té, co slyšeli desetiminutovou ukázku ze Sonáty pro dva klavíry D dur (K488), dosáhli američtí vysokoškoláci o 8 až 9 bodů lepších výsledků při testu prostorové inteligence. Prokázala to psycholožka Frances Rauscherová. Nikomu se bohužel nepodařilo její pokus zopakovat. Inu, mozek je složitý, ale hudba, pokud nás jakkoli potěší, nemusí nutně zvyšovat jeho výkonnost.

Novinky, rozhovory a hudbu z festivalu Smetanova Litomyšl uslyšíte ve vysílání ČRo Pardubice 104.7 FM | 102.4 FM | 101 FM | 98.6 FM

Těšte se na příště Příští číslo festivalových novin vychází ve čtvrtek 16. června • Rozhovor s Ondrejem Lenárdem • Jak se stěhuje orchestr • Symfonie tisíců • Hudba českých piaristů • Trojhvězdí vídeňských klasiků ...a mnoho dalšího

Generální partner festivalu Pod záštitou prezidenta České republiky Miloše Zemana, ministra kultury Daniela Hermana, ministryně pro místní rozvoj Karly Šlechtové a hejtmana Pardubického kraje Martina Netolického 58. ročník Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl spolupořádají Pardubický kraj, Město Litomyšl a Smetanova Litomyšl, o.p.s. za finančního přispění Ministerstva kultury, ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, Státním zámkem Litomyšl a Bohemian Heritage Fund.

Festivalové noviny • Noviny Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl 2016 • V nákladu 4000 ks vydala © Smetanova Litomyšl, o.p.s. • Redakce: Smetanova Litomyšl • Foto: František Renza a archiv SL • Grafická úprava a tisk: H.R.G. Litomyšl