Fernando, můj nejdražší synu!
Už několik týdnů se plavíme po širém oceánu a já pamětliv slibu, který jsem Ti před svým odjezdem dal, Ti píšu těchto pár řádků, které se stanou součásti Tvého dědictví, pakli-že se nevrátím z této všemi vysmívané plavby živ. Vzpomínám na dny, kdy jsem se snažil přesvědčit mocné tohoto světa, že existuje i jiná cesta vedoucí do Indie, než cesta směrem východním, kterou v těchto tolik pohnutých dnech okupují turecká vojska a brání našim lodím v obchodu s drahým hedvábím, šperky a hlavně s kořením. Koření! Jak by byla naše jídla mdlá a bez chuti, kdyby nebylo hřebíčku, muškátu či pepře! Ó, jak lahodné je jehněčí připravené na usušených listech vavřínu zapíjené doušky toskánského vína! Cožpak se teď máme opět vracet k pokrmům nevalné chuti jen proto, že koření je stále dražší a dražší díky hordám tureckých vojáků, kteří přepadávají a vraždí naše kupecké karavany?! Země, která by dokázala opatřit koření a obchodovat s ním, by mohla získat ohromné bohatství. A já, Fernando, já znám novou cestu! Ne, nebudu obeplouvat celou Afriku jako přítel Bartolomeo, ale vydám se zcela opačným směrem po moři, než se vydávaly námořní flotily doposud. Vím, žes slýchával a jistě stále slyšíš posměšné hlasy, které o mně tvrdí, že jsem snílek, fantasta a blázen. Vyplout západním směrem a věřit, že tak dopluju k Indii! Ale já věřím! Věřím svým výpočtům, mapám a poznatkům těch několika málo učenců přede mnou, pro které naše země není rovnou placatou deskou, ale koulí, možná trochu šišatou, jak se já domnívám. Když jsi byl ještě malý chlapec, brával jsem tě do přístavu, kde jsi obdivoval všechny ty královské fregaty a plachetnice a já tě učil všemu, co jsem vyčetl z knih nebo získal rozhovory s učenými muži. Stáli jsme na pobřeží a pozorovali odplouvající lodě a vzpomínáš? Čím více se loď vzdalovala od pobřeží, tím míň a míň z ní bylo vidět, jako když pozoruješ poutníka, který stoupá do kopce a dosáhnuv jeho vrcholu se nám pojednou začíná ztrácet – jak zase sestupuje z kopce dolů – až nám zmizí z našeho zraku docela stejně jako ony lodě. Ne, Fernando, země není rovná, země je jako… jako pomeranč. A jeli to pravda, dopluju i zcela opačným směrem do Indie.
Tvůj milující otec C. C.
Drahý Fernando! Celé dny nevidím nic jiného než vlny oceánu rozbíjející se o kýl naší lodi. Slunce pálí už pátým dnem tak, že pobyt na palubě se stává žhnoucím peklem a popraskané rty lační po doušku vody. Někdy přemýšlím, zda mé rozhodnutí vypravit se vstříc neznámému nebylo příliš unáhlené. Před posádkou však svou nejistotu skrývám. Když jsem se snažil získat přízeň portugalského krále Jana, tolik potřebnou k uskutečnění mé cesty do Indie, byl jsem přesvědčen, že bude mým plánům nakloněn. Jaké bylo mé zklamání, když jsem byl odmítnut. Tehdy jsem se nadobro z Portugalska odstěhoval, po smrti mé ženy mě už tam nic nedrželo. Španělsko byla země, které vládl aragonský král Filip a Isabella Kastilská. O tomto vladařském páru se říkávalo, že je nakloněn všem novým myšlenkám a hrdinským činům, které by rozšířily slávu a moc Španělska. Věřil jsem, že právě oni popřejí sluchu mým plánům. „Messire Kolumbe,“ řekl král Filip sice laskavě, ale dostatečně důrazně na to, abych jen na chvíli nezapochyboval o výsledku jeho rozhodnutí. “Náš poradní sbor matematiků velice pozorně prozkoumal váš projekt a tvrdí, že plavba, kterou navrhujete, je neproveditelná, neboť byste musel plout šest měsíců, abyste se dostal k velkým ostrovům a břehům Indie. Před několika lety jsme na to sami pomýšleli, ale nakonec jsme tuto myšlenku opustili. Navíc v současné době nás velmi zaměstnávají neustále boje s pohanskými Maury, kteří se usadili na pobřeží Španělska. “ „Ale veličenstvo,“ snažil jsem se bránit, „mějte na paměti, že jde o novou cestu, jež přispěje velikosti Vašeho království a napomůže šířit slávu Boží. Podle mých výpočtů stačí k přeplutí oceánu měsíc!“ Král byl však neoblomný. Já se však rozhodl, že se nevzdám. Celé dva roky jsem čekal na příležitost znovu požádat krále a královnu o slyšení a té jsem se dočkal jednoho lednového dne roku 1942, kdy španělský král konečně zvítězil nad Maury a vyhnal je ze své země. Spoléhal jsem na králův dobrý rozmar. Netušil jsem, že jej popudí mé podmínky, které jsem si kladl, pakliže se skutečně ukáže, že cesta, kterou hodlám podniknout, bude úspěšná. Král zuřil, když uslyšel, že za odměnu svých věrných služeb žádám desetinu zlata a perel, které jistě z cest přivezu, že chci být jmenován hlavním guvernérem objevených zemí a že chci, aby tento titul byl dědičný.
Nakonec se mi dostalo podpory od samotné královny Isabelly, která krále nakonec přesvědčila, aby mi povolil vyplout k vytouženým břehům Indie. Sám Bůh mi seslal do cesty tak moudrou ženu, kterou královna Isabella bezpochyby je. Sám, Fernando, vidíš, že je-li člověk přesvědčen o správnosti svých plánů, nemá se nechat odradit prvním neúspěchem. Tvůj milující otec C. C.
Drahý Fernando, každým dnem vyhlížím zemi na obzoru a stále nic. Nezbývá než věřit, i když je mnohdy těžké věřit, když všechno kolem ukazuje pravý opak. V těchto dnech je těžké udržet morálku posádky, která v posledních dnech silně upadá. Začínají reptat, nevěří ve sliby, které jsme jim dali a díky kterým se mnozí nechali na tuto plavbu najmout. Zlato, drahé látky, překrásné stavby, slávu, která je po našem návratu čeká! A zatím jen pálící slunce, kol kolem jen nekonečná modrá pláň oceánu, tenčící se zásoby jídla a pití. Ještěže v těchto těžkých dnech mám po boku svého přítele Martina Alonza, který velí jedné ze tří lodí, které teď brázdí vlny oceánu. Má u mužů autoritu a věř, že díky různorodosti posádky je to skutečnost věru obdivuhodná. Vždyť mezi muži na palubě najdeš i takové, kteří do nedávné doby pobývali za nejrůznější zločiny v chládku a svobodu, dá-li se vůbec o svobodě v jejich případě mluvit, získali jen díky tomu, že se nechali bezplatně najmout coby námořníci. Ne však každý z nich této příležitosti využil. Není totiž žádný med to naše námořnické řemeslo. Žádá si muže silné, a to jak na těle, tak na duchu, muže, které hned tak něco nezlomí, kteří vydrží nepřízeň počasí, jednotvárnost stravy, muže ocelových svalů, odvážných a vytrvalých. Věřím, že i ty jednou půjdeš v mých stopách.
Tvůj milující otec C. C.
Drahý Fernando, je až s podivem, co všechno už naše karavely vydržely. Ó, odpusť svému přestárlému otci, který pozapomněl na to, že jeho milovaný syn ještě ne zcela ovládá naši mořeplaveckou hantýrku. Karavela je rychlá, dobře pohyblivá a snadno ovladatelná loď. Jednotlivé karavely pak dohromady tvoří takzvanou flotilu. V té naší flotile jsou karavely tři. Santa Maria, Niňa a Pinta. Santa Maria je z nich největší, robustnější než zbylé dvě a díky tomu taky pomalejší. Zvolil jsem si jí za svou hlavní admirálskou loď. Měří 39 m a pojme až 100 mužů. Byla postavena ve španělském městě Pontevedra a muž, kterému patřila, se na ní stal mým prvním lodním důstojníkem. Druhou lodí je Pinta, které velí můj přítel Martin Alonzo. Měří 27 m a její posádku tvoří 27 mužů. No a nejmenší ze všech je Niňa. Své jméno dostala právě pro svou velikost. Ve španělštině „niňa“ znamená „děvčátko“. Svou délkou 20 m je skutečně mezi ostatními dvěma jako jejich malá sestřička. Mám jí nejraději, je rychlá a pevná, věřím, že dokáže odolat všem nástrahám, které na nás ještě čekají. Někdy právě ti maličcí dokážou více než velcí tohoto světa, na to nezapomeň! Tvůj milující otec C. C.
Drahý Fernando! 6. srpna se k nám štěstěna otočila zády. Na Pintě se porouchalo kormidlo a my jsme chtě nechtě museli změnit směr a přistát na Kanárských ostrovech, abychom vše dali do pořádku. Tahle nechtěná zastávka pro mě představuje velkou časovou ztrátu. Nechci ani pomyslet, jak by se naše výprava odvíjela dál, kdyby nebylo možné kormidlo opravit. Celá ta léta námahy by přišla nazmar! Stal bych se Kryštofem Kolombem, snílkem a nabubřelým bláznem, co nedoplul dále než ke Kanárským ostrovům! Zklamal bych ty, kteří mi věřili! Samotná královna dala do zástavy své šperky, jen aby mi mou cestu umožnila! Nerozumím tomu! Vždyť Pinta je skvělá loď, daleko dokonalejší než Santa Maria! Přestávám věřit v nešťastné náhody! Co když za tím vším vězí dílo lidské?! Co když na palubě je někdo, kdo si nepřeje naše zdárné doplutí k cíli?! Tací by se mezi posádkou našli! Zbabělci, kteří mají strach z neznáma a kteří by rádi uvítali návrat zpět k břehům španělským! Anebo mám ve svých řadách špiona portugalského krále Jana, který nebyl nakloněn mým plánům, nevěřil mým výpočtům a teď má strach, abych pro jiného krále neobjevil to, co původně bylo nabízeno jemu – slávu a bohatství! Musím se modlit, abych nalezl znovu ztracený klid. Není nic horšího, než když samotný kapitán podléhá malomyslnosti! Jak se ale říká: „Vše zlé k něčemu je dobré,“ díky této neplánované zastávce jsme mohli doplnit zásoby pitné vody a jídla. Zvláštní pomyslím-li, že dennodenně je kolem nás vody víc než dost a přesto ta pitná je na moři to nejcennější.
Pamatuj v modlitbách na svého milujícího otce C. C.
Drahý Fernando! Díky zručnosti řemeslníků je Pinta opět schopna vyplout na širé moře. Taky se s Niňou předhání v tom, kdo bude v čele naší flotily. Jsou obě značně rychlé a má obtloustlá Santa Maria – jak jí někdy žertem nazývám, těm dvěma sotva stačí. Často musí podkasávat plachty, aby tak zpomalily nasazené tempo a my je mohli doplout. K udržování spojení mezi jednotlivými loďmi máme vypracovaný důmyslný systém jednotlivých signálů. V noci, když padne tma, a věř, že ta je někdy uprostřed oceánu temnější než mysl hříšníkova, zapálí se na jednotlivých lodích oheň, který ukazuje, kde se jednotlivá karavela právě nachází. Oheň plápolá ve zvláštních železných koších zavěšených na přídích jednotlivých lodí, ráno z něj pak po přidání speciálních ingrediencí vychází dlouhé pruhy dýmu. Podle jejich počtu se dá poznat, zda jde o rozkaz změnit směr, napnout nebo podkasat plachty či se přiblížit k velitelské lodi a dostat příkazy hlasem z paluby na palubu. Pouze v jediném případě se smí použít jiného signálu a to výstřelu z děla. Má se tak stát tehdy, objeví-li se na obzoru oceánu pevnina. Tomu z námořníků, který jí první z lodního koše zahlédne, jsem slíbil bohatou odměnu. Dle mých výpočtů věřím, že směr máme správný. Studiu map jsem věnoval všechen svůj drahocenný čas. Vše co vidím, si pečlivě zaznamenávám a zakresluji, aby pak další mohli plout po mnou objevené nové cestě. Abych mohl určit polohu lodi, potřebuji vědět rychlost lodi a čas. Čas odpočítávají přesýpací hodiny, rychlost pak odhaduji z vln, které se rozbíjejí o příď lodi. I Ty, můj drahý Fernando, pamatuj na to, že bez mapy v životě správný směr k cíli stěží nalezneme. Tvůj milující otec C. C.
Drahý Fernando! Je čtvrtek 11. října léta Páně 1492 a vzrušení, které mne zachvátilo, se jen stěží dá vypovědět slovy! Jsem přesvědčen a nyní již díky Bohu ne sám, že země je blízko! Vše tomu nasvědčuje! Každou chvíli kolem lodního kýlu propluje další a další blížící se znamení pevniny! Dnes ráno na levoboku Santa Marii zahlédl jeden z námořníků rákosový stvol, potom si pak na mořské hladině další všiml holi, tak dokonalých tvarů jakoby jí uřízla lidská ruka, a dnes odpoledne já sám jsem spatřil zelenou ratolest, tak jasné to barvy, že nemůže být pochyb o tom, že nedávno z keře utržena byla, s kouskem rudého květu podobného šípkové růžičce v Kastilii. Fernando, věřím, že sám Bůh mi sesílá tato znamení, podobně jako tomu kdysi učinil v případě Noemově, když z archy vypuštěná holubice navrátivši se zpět s drobnou ratolestí přinesla zprávu o tom, že vody v podobě seslané potopy opadly. Modli se za nás a v modlitbách neustávej! Tvůj milující otec C. C.
Drahý Fernando, věříme, že země nemůže být daleko! Nastala noc a všichni zůstali vzhůru. Pozorovatelé
na přídi a hlídky v koších sledují pozorně horizont. Každý by rád zahlédl zemi jako
první. Je desátá hodina večerní, stojím na přídi a mám dojem, že jsem právě v dáli zahlédl
záři. Jenže nejsem si zcela jist tím, co mé oči viděly a tak raději mlčím. Přesto jsem si k sobě zavolal královského pobočníka a svěřil se mu se svým… Pobočník mé domněnky potvrdil, i když můžu věřit někomu, kdo by za pár drobných prodal svou duši? Bylo to,
jako by se vosková svíčka zdvihala a opět klesala, což by jen málokomu připadalo jako znamení, že je v tom směru pevnina.
Vrátil jsem se raději do své kajuty a opět zkoumal své zápisky a mapy. Kolem druhé
hodiny po půlnoci ticho prořízl výstřel z bombardy! To je přece znamení, že je země na obzoru! Vyběhl jsem na palubu, abych se sám přesvědčil. Skutečně! Není pochyb!
Fernando, dokázal jsem to! Připlouváme k břehům vytoužené Indie! Stojíme na palubě a zpíváme Salve Regina, děkujíc tak našemu Pánu a jeho milostivé matce Marii za
šťastnou plavbu a požehnání, kterého se nám od nich dostalo! Někteří pláčou dojetím, slzám se neubráním ani já. Jsem tak šťastný! Deo gratias! Tvůj milující otec C.C. post skriptum: Onen muž, který jako první zahlédl pevninu, se jmenoval Rodrigo. Slíbená odměna jej nemine.
Drahý Fernando, začíná svítat a první paprsky slunce osvětlují obrysy ostrova, ke kterému se pomalu
přibližujeme. Jsme zaslepeni bělobou písečných pláží, za kterými se k nebesům tyčí
prazvláštní zelené stromy s listy tak lesklými, jako by byly potaženy voskem. A v jejich korunách spatřujeme pestrobarevné ptáky nebývalých rozměrů, jaké v našich krajích
nenajdeš. Všude vůkol posvátné ticho, jen šum moře a lesa. Okouzleně pozorujeme onu nádheru, neschopni jediného slova. Připlouváme k branám ráje.
Bohužel z této strany ostrova se nedá přistát, proto velím změnit směr a obeplout jej z druhé strany do závětří. Kolem poledne nacházíme klidnou zátoku, kde můžeme vyhodit kotvu a spustit na její hladinu čluny. Oblékám si nejdražší šaty, které mám, a s královskou zástavou v ruce se přibližuji k břehu. Nedokážu skrýt své vzrušení a nejsem
sám. Nečekám, až dosáhneme břehu, a vrhám se do moře. Brodím se vlnami a s úlevou a
vděčností poklekám do písku tak jemného, že nemůžu uvěřit, že vše kolem mě není jen
sen. Líbám onu zemi, a nechť na počest našeho Spasitele Ježíše Krista tento ostrov zůstane v naší paměti pod názvem San Salvador. Tvůj milující otec C. C.
Drahý Fernando, po vylodění na San Salvadoru jsme se záhy setkali s obyvateli této nádherné panenské země. Jejich kůže má barvu mědi, jsou krásně urostlí a někteří úplně nazí a zdá se, že jim to vůbec nevadí. S úžasem se na nás dívají, prohlížejí si naše oděvy a vousy, kterých se neustále dotýkají. Jim samotné vousy nerostou, jejich pleť je hladká, těla pokrývají nejrůznější kresby. Udivuje mě jejich mírumilovnost a přátelskost. Podle jejich gest a úžasu nad námi předpokládám, že nás mají za vyslance nebes. Místo člunů používají jakési podlouhlé kusy klád s uvnitř vydlabaným otvorem, kterým říkají kanoe. Někteří si po večerech u ohňů přikládají k ústům zapálené ruličky z listů a vdechují jejich kouř. Té rostlině říkají tabák. Tvrdí, že kdo je jednou okusí, už nemůže přestat. Rád bych pokračoval v naší objevné plavbě, a tak se snažím přesvědčit některé Indiány (jak jsem jim začal říkat), aby odpluli coby průvodci se mnou. Zdá se však, že nechtějí opustit ostrov. S hrůzou v očích neustále ukazují směrem na západ a opakují slova, která znějí jako „karibi“. Z čehož jsem usoudil, že skutečně existují další ostrovy či pevniny nedaleko odtud a oni Karibové nejspíše patří mezi nepřátele našich Indiánů. Skutečně, jeden z mužů mi dnes večer ukázal hluboké jizvy na předloktí. Mám dojem, ale nechce se mi něčemu takovému věřit, že oni obávaní Karibové se snad živí lidským masem! Bože, jaká ohavnost, jaká zrůdnost! Není možné, aby v končinách tak rajských existovaly takové stvůry! Přesvědčuji sám sebe, že jsem nejspíše špatně porozuměl výkladu našich nových přátel, jejichž jazyku ještě zcela nerozumím.
Modli se za nás! Tvůj milující otec C. C.
Drahý Fernando, přes prvotní odmítavé reakce Indiánů jsem nakonec přeci jen přesvědčil některé z nich, aby se s námi nalodili na palubu našich lodí a coby průvodci nám ukázali další ostrovy, které, jak věřím, nemohou být od San Salvadoru daleko. Za naprostého bezvětří na klidném moři byly naše koráby unášeny mořskými proudy vstříc dalšímu dobrodružství. Už dlouho nebylo moře tak klidné. Té noci na nebi zářil srpek měsíce a já jsem po celodenním bdění, kdy jsem spolu s ostatními bedlivě prozkoumával obzor, zda nezahlédnu další písčité pobřeží, se odebral do podpalubí, abych si na chvíli odpočinul. Námořník, kterému jsem svěřil kormidlo, jej po chvíli předal jednomu mladému plavčíkovi a stejně jako já ulehl k spánku. Nejspíš předpokládal, že za tak klidného počasí se nemůže nic stát. Bohužel chvíli před půlnocí se ozvalo žalostné skřípání, když počalo kormidlo drhnout o korálové útesy, ve kterých Santa Maria uvízla. Vyběhl jsem zděšeně na palubu, ale už se nedalo nic dělat. Přes všechny snahy se loď z útesů nepodařilo uvolnit. Ve dně lodi zela velká díra. Bylo nutné spustit čluny a přepravit se do bezpečí. Ráno po návratu na místo ztroskotání jsem pochopil ,že loď se už nedá zachránit. Santa Mariu jsem nadobro ztratil. Snad bych si měl zoufat, ale k neštěstí došlo o půlnoci na den Narození Páně. Pro mě je to znamení, že je čas se na chvíli zastavit.
Tvůj milující otec C. C.
Drahý Fernando, po ztrátě Santa Marii je víc než nad slunce jasné, že zbývající dvě karavely Pinta a Nina nejsou schopné pobrat všechny členy posádky a dopravit je zpět do Španělska. Rozhodl jsem se tedy část námořníků ponechat zde na tomto ostrově, který jsem pojmenoval Hispaňola (tedy malé Španělsko). Mužů ochotných zůstat v tomto pozemském ráji bylo víc než dost, nikoho jsem nenutil. Z trosek Santa Marie jsme postavili pevnost, které kralovala štíhlá věž. Stavba trvala deset dní. Kolem pevnosti jsme vyhloubili hluboký příkop a před brány umístili bombardy a děla, coby ochranu před nezvanými hosty. Pevnost jsme pokřtili La Navidad, aby tak připomínala výročí narození našeho Pána, jenž nám v tuto svatou noc zachránil životy. Před odjezdem z Hispaňoly jsem kladl svým mužům na srdce, aby s obyvateli tohoto ostrova jednali laskavě, tak jako tomu bylo doposud. A aby se pokusili najít zlaté doly, které, jak věřím, zde někde určitě budou ukryty. 4. ledna 1493 jsem se nalodil na palubu Niňi a vydal se na cestu zpět do Španělska. Kéž nás Bůh ochraňuje jako doposud! Snad Tě brzy uvidím!
Tvůj milující otec C. C.
Drahý Fernando, na zpáteční cestě jsme se dostali do bouře, jakou jsem doposud na svých cestách nezažil. Niňa se statečně snažila vzdorovat náporům deště a větru, vlny větší než katedrála v Barceloně se zuřivě přelévaly přes palubu. Nemělo cenu dále vzdorovat. Nařídil jsem skasat plachty a nechat loď unášet vlnami. Druhého dne se zdálo, že je bouře ještě zuřivější, než tomu bylo včera. Námořníci se poroučeli pod ochranu naší Paní a slibovali, že podniknou děkovnou pouť, pokud z této zkoušky vyváznou živí. Z obavy před ztroskotáním jsem všechny zápisy pořízené během plavby zabalil do nepromokavého plátna spolu s dopisy pro Tebe, zapečetil je voskem a uložil do sudu, který jsem nechal vhodit do moře. Snad jej někdo najde, až ho vlny přiženou k evropským břehům. Bouře trvala ještě dva dny a Niňa jí statečně vzdorovala. Nakonec jsme přistáli u břehů azorských ostrovů, které k naší velké smůle patří pod nadvládu portugalského krále Jana, kterému jsem jako prvnímu nabízel své služby. Guvernér ostrova nechal mé muže pozatýkat na zpáteční cestě z děkovné pouti k Panně Marii, kterou podnikli, jak prve na rozbouřeném moři slíbili. Musel jsem se prokázat pověřovacími listinami španělského krále a královny, pod jejíž ochranu spadá naše flotila. Námořníci byli nakonec propuštěni a my mohli odplout dále směrem ke španělským břehům. Jsme si již tak blízko, můj drahý Fernando! Tvůj milující otec C. C.
Drahý Fernando, nedokážu popsat štěstí, které jsem pocítil ve chvíli, když jsem zahlédl břehy Španělska. Není sice mou rodnou zemí, ale je to země, ve které jsem ponechal Tebe, na kterého jsem se celou cestu zpět tolik těšil! Když jsem po vylodění vstoupil do korunního sálu, Ferdinand a Isabella povstali, ano, povstali, aby mě mohli přivítat. Poklekl jsem, abych políbil jejich ruce ozdobené prsteny vladařů, ale oni trvali na tom, abych vstal a posadil se vedle nich. Že se mě dostane takové pocty, jsem ani ve snu nedoufal! Na mou počest byla vystrojena vskutku královská hostina. Seděl jsem v čele stolu spolu s panovníky, kteří se mnou jednali jako se sobě rovným. Vyptávali se mě na celý průběh plavby, chtěli znát všechny podrobnosti a já je mohl ubezpečit, že skutečně existuje západní cesta k břehům Indie a že já, Kryštof Kolumbus, jsem jí objevil.
Tvůj šťastný otec C. C.
Můj otec neměl zrovna lehký život. Snad i díky tomu se naučil trpělivosti a vytrvalosti, díky které šel za svým snem stůj co stůj navzdory výsměchu, kterého se mu mnohdy dostávalo i od těch nejbližších. Postava mého otce vždy byla obestřena tajemstvím nebo alespoň mě to tak vždy připadalo. O sobě mluvíval málo. Narodil se v italském Janově roku 1451, ale za Itala se nikdy nepovažoval. Uměl španělsky, portugalsky a latinsky. V roce 1477 se nadobro usadil v Portugalsku, kde také potkal matku mého staršího bratra Diega, překrásnou Filipu. Jejich štěstí však trvalo krátce. Filipa šestým rokem po jejich sňatku náhle zemřela a otcem s mým bratrem Diegem zůstali sami. Tehdy se otec rozhodl, že z Portugalska odejde. Nic jej tam už nedrželo. Navíc portugalský král Jan II. odmítl vydat otci povolení k uskutečnění jeho plánu dosáhnout břehů Indie novou západní cestou. Přestěhovali se do Španělska, kde našli útočiště v jednom františkánském klášteru. Zatímco můj bratr zde studoval, otec trávíval dlouhé chvíle rozhovory s otcem Marchenem a svěřoval se mu se svými plány a poznatky. Cristoforo Colombo – nemanželský syn Fernanda, vévody z Beji, a Isabely da Camara, dcery objevitele ostrova Madeira. V jeho žilách kolovala krev královská i krev velkých mořeplavců! Na svých cestách – a zejména na té z nejslavnějších – mi napsal nepřeberné množství dopisů, které vždy zakončoval znakem zvaným „zarco“. Jen já věděl, co ta tajuplná písmena znamenají.
(Sanctus, Sanctus, Ave Sanctus, Xristofore Maria Yoannes Xristoferens) (Svatý, svatý, buď zdráv, svatý Kryštofe Maria Johane Kristonoši)
