Faktory ovlivňující reakce psa na verbální a neverbální signály

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat

Faktory ovlivňující reakce psa na verbální a neverbální signály Diplomová práce

Vedoucí práce: doc. Ing. Petr Řezáč, CSc.

Vypracovala: Bc. Andrea Belešová Brno 2011

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Faktory ovlivňující reakce psa na verbální a neverbální signály vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. dne…………………………………………. podpis diplomanta………………………….

PODĚKOVÁNÍ Děkuji doc. Ing. Petru Řezáčovi, CSc., vedoucímu diplomové práce, za odborné vedení při vypracování diplomové práce, jeho rady a připomínky. Dále bych poděkovala majitelům psů P. Krystyjánové, P. Vaňkové, M. Belešové, L. Pěgřímové, K. Havrdové, P. Pelhřimovské, M. Zelinové, M. Mikulové a O. Matušinskému, kteří se svědomitě účastnili výcviku.

ABSTRAKT Cílem diplomové práce bylo zjistit, jaké faktory ovlivňují reakci psa na verbální a neverbální signály. Pozorování bylo provedeno na 10 psech po dobu 5 měsíců. Experiment probíhal na loukách v Petřvaldě, které jsou určeny pro procházky majitelů se psy. Bylo zjištěno, že během prvního měsíce psi vykazovali sníženou pozornost na psovoda do 10 minut od zahájení výcviku, poté se jejich pozornost zvyšovala. Nejlépe reagovali na kombinaci slovního a neverbálního povelu, poté na samotný neverbální povel. Slovní povel se psi učili nejdéle. Jako nejlepší orientace psovoda vůči psovi byla pozice čelem a u nohy, nejhůře reagovali na pozici bokem. Se zvyšující se vzdáleností měli psi horší úspěšnost, nicméně postupným výcvikem se psi i na větší vzdálenosti zlepšovali. V pátém měsíci výcviku nebyl zjištěn rozdíl mezi práci za klidu či pohybu. Z výsledků diplomové práce vyplývá, že sledované faktory měly největší vliv na reakci psa v prvním měsíci výcviku. Klíčová slova: výcvik, pes, pozornost, orientace, vzdálenost, pohyb

ABSTRACT The aim of graduation thesis was to determine what factors influence dog reaction to verbal and nonverbal signals. Ten dogs for five months was observed. Training took place in the meadows in Petřvald, which is designed for free-running dogs. It has been found that dogs show reduced attention to the handler within 10 minutes of training in the first month of training, then increased attention. Dogs answered most quickly to a combination of verbal and nonverbal commands, then the verbal command. Dogs reacted more slowly to verbal commands. The best orientation of the handler seems to be the face and feet positions. The worst orientation of the handler seems to be the lateral position. Dogs had less success with increasing distance, but a gradual training the dogs resulted in quicker response. No differences between working dogs at rest and in motion was observed in the fifth month of training. In conclusion, results showed that the factors had the largest effect on dog reaction in the first month od traning. Key words: dog, training, attention

OBSAH 1

ÚVOD....................................................................................................................... 7

2

LITERÁRNÍ PŘEHLED .......................................................................................... 8 2.1

Mezidruhová komunikace.................................................................................. 8

2.2

Verbální povely................................................................................................ 10

2.3

Neverbální povely ............................................................................................ 11

2.4

Faktory ovlivňující reakce psa na verbální a neverbální signály ..................... 12

2.4.1

Metoda výcviku ........................................................................................ 12

2.4.2

Povely ....................................................................................................... 13

2.4.3

Orientace psovoda..................................................................................... 15

2.4.4

Plemeno .................................................................................................... 17

2.4.5

Pohlaví psa................................................................................................ 18

2.4.6

Velikost psa............................................................................................... 18

2.4.7

Temperament ............................................................................................ 19

2.4.8

Inteligence................................................................................................. 20

2.4.9

Prostředí .................................................................................................... 23

3

CÍL PRÁCE ............................................................................................................ 24

4

MATERIÁL A METODY...................................................................................... 25

5

VÝSLEDKY........................................................................................................... 31

6

DISKUZE ............................................................................................................... 59

7

ZÁVĚR ................................................................................................................... 62

8

CITACE .................................................................................................................. 64

9

SEZNAM TABULEK ............................................................................................ 69

10

SEZNAM OBRÁZKŮ............................................................................................ 70

FOTOGRAFICKÁ PŘÍLOHA

1

ÚVOD Pes je jedním z nejstarších, ale také nejvšestrannějších domácích zvířat. Provází

člověka všude a ve všech zeměpisných pásmech. Postavení psa v lidské společnosti se měnilo. Jednou byl pouze trpěn, pak zase hýčkán, či zbožňován. Byl vším, čím byl jeho pán – pastevcem, lovcem, válečníkem, ale vždy věrným společníkem. Žádné jiné zvíře se nedokázalo tak přizpůsobit člověku a žádné také není tak výmluvným zrcadlem jeho kladů i nectností. Dnes, kdy se průměrný člověk odtrhl od přírody, cítí stále potřebu mít psa. Ta touha vychází z podvědomí člověka, kde se nastřádaly tisícileté zkušenosti a tradice. Je však možno ji usměrnit, když správně pochopíme dnešní postavení psa, když dobře poznáme jeho potřeby a zvážíme své možnosti. Pak se pes stane užitečným společníkem a vyplní nejednu mezeru v životě člověka. Divoká zvířata rychle vymírají – mezi nimi i psovité šelmy, mizí starobylá plemena psů i jiných zvířat. Vytrácejí se nejen zvyky či pověsti o psech, ale také znalosti o jejich využívání. I pes je, stejně jako staré stavby, cenným odkazem minulosti, je to výtvor chovatelského umu, trpělivosti a výchovných schopností celých lidských generací. Je třeba s ním žít, denně se o něj starat a mít ho rád. A svědomitě uchovávat všechny dobré vlastnosti, které dokázali naši předkové vykouzlit z plaché a nedůvěřivé vlčí nátury. Hlavní není vzhled, ale povaha, vlastnosti a schopnosti. Výcvik psa není v dnešní době pouze otázkou služebních plemen, ale stále častěji můžeme na cvičištích vidět i plemena společenská. Majitelé si stále častěji uvědomují potřebu výcviku, aby mohli psa bezpečně ovládat nejen ve městě nebo v jiném rušném prostředí, ale také na klasických procházkách. Výcvik každého jedince trvá různě dlouhou dobu, záleží na mnoha faktorech, jako je např. příslušnost k plemeni. Obecně se hůře učí psi patřící mezi primitivní plemena. Při výcviku důležitou roli hraje také zkušenost majitele, prostředí výcviku a nelze opominout ani individualitu psa. Na některé z faktorů, které mohou ovlivnit poslušnost psa, jsem se zaměřila ve své diplomové práci.

7

2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Mezidruhová komunikace Pes má zvláštní vztah s lidmi v porovnání s ostatními domácími zvířaty. Člověk desetkrát za den sleduje někoho pohledem a snaží se zjistit, co toho druhého zajímá a na co myslí. Psi se naučili tento úkol snadno. Jsou schopni sledovat polohu hlavy, očí, ale i rukou. U lidí můžeme pohled zařadit jako jeden z prostředků komunikace (Baron-Cohen, 1994). Jak a kdy se tyto dovednosti komunikace začlenili do psího repertoáru? Mnoho lidí by řeklo, že je musíme hledat u přímého předka psa, vlka. Hare et al. (2003) a Miklósi et al. (2003) se domnívají, že tuto schopnost získali jinde, a to během domestikace lidmi. K těmto závěrům došli při srovnání chování vlčat a štěňat v lidské péči. Ve studii Hareho et al. (2003) nebyli vlci téměř vůbec socializovaní a při srovnání se psy reagovali správně na lidská gesta jen ojediněle. Ve studii Miklósi et al. (2003) byli vlci plně socializování. Nicméně i vysoce socializovaní vlci reagovali na mnohem nižší úrovni než psi co se týče polohovacích gest, avšak zcela zásadní se ukázalo, že vlci nejeví žádné známky pochopení očního kontaktu ve smyslu jeho použití k nalezení cíle. To naznačuje, že tato schopnost psů by mohla být výsledkem jejich domestikace. Vzhledem k tomu, že se psi naučili žít, komunikovat a spolupracovat s lidmi, jejich sociální dovednosti mohou být ovlivněny soužitím s člověkem (Miklósi a Soproni, 2006). Komunikativní chování lze skutečně považovat za druh kontrolního systému, který umožňuje synchronizovat činnost skupiny (Csányi, 2000). Například, Kerepesi et al. (2005) pozoroval vzájemný vztah mezi psy a lidmi během úkolu, kdy se jejich chování organizovalo do velmi složitých interaktivních vzorců. Z evolučního pohledu je zarážející, že naši nejbližší žijící příbuzní, šimpanzi a další druhy primátů, nevykazují stejný typ komunikativní interakce. Některé druhy primátů nereagují na směrová gesta ani na oční kontakt (Anderson et al., 1995, Brauer et al., 2006). Mnoho odborníků se snaží zjistit, jaký mechanismus se podílí na tom, že psi správně reagují na rozličné lidské signály. Soproni et al. (2001) zjistil, že psi jsou citliví na lidskou pozornost při komunikativní interakci. Důležitou otázkou je, do jaké míry psi dokážou pochopit lidské komunikativní záměry. Pochopení komunikativních záměrů se projevuje u člověka od útlého věku. Děti ve věku 12 měsíců pochopí ukazování na určité místo (Behne et al., 2005). Behne et al. (2005) dokázal, že psi, stejně jako děti, 8

rozlišují mezi komunikativními gesty a nežádoucími pohyby. To je ohromující, naznačuje to, že chápání lidské komunikace odráží různě důležité aspekty v chápání lidských komunikativních záměrů. Nicméně, na rozdíl od dětí, psi nenásledují gesto je-li zaměřeno na jinou osobu. V situaci, ve které člověk sedí orientovaný směrem ke psovi, ale jeho pohled se střídá mezi cílem a osobou sedící vedle, psi toto gesto ignorují (Kaminski et al., 2004). To je v kontrastu s dětmi ve stáří 18 měsíců, které následují komunikativní gesto bez ohledu na adresáta. Toto zjištění ukazuje, že zatímco děti obecně využívají informace poskytnuté gestem bez ohledu na to, zda je směřováno na ně, psi toto gesto ignorují tak dlouho, dokud není pozornost jasně zaměřena na ně, což naznačuje, že na rozdíl od dětí, psi vidí gesta spíše jako jakési směrnice, říkají ji jim, kam jít. Proto se pro ně gesto stává zvláště důležité v případě, když je adresát v jejich blízkosti (Viranyi et al., 2004). Z evolučního hlediska je rozhodující, že se u psů vyvinulo selektivní porozumění lidské komunikace. Ve své každodenní interakci s lidmi jsou psi konfrontováni se všemi druhy společenských podnětů. Nejdůležitější jsou ty, které jsou jednoznačně zaměřeny na ně, jako je oční kontakt, protože tento signál informuje, že po nich člověk skutečně něco chce. První funkcí byla zcela jistě pomoc při činnostech, jako je lov a pastevectví, ty vyžadují komunikaci na určitou vzdálenost. Kromě toho tyto aktivity vyžadují, aby psi poslouchali, proto relativně pružné pochopení lidských signálů bylo jistě vysoce adaptivní a vzhledem k tomu, že psi jsou vysoce závislí na člověku (zdroj poskytující potravu), bylo s největší pravděpodobností rozhodujícím faktorem pro jejich přežití (Clutton-Brock, 1995). Vlastní komunikace má dvě složky – signalistu a příjemce. Signalista je odpovědný za kódování a předávání informací v rámci vyslaného signálu k příjemci. Příjemce dekóduje informace ve zprávě dle vlastního vnímání (Shanker a King, 2002). Proto je informace přijatá příjemcem ovlivněna mnoha faktory, od psychologie, smyslového vnímání až po individuální vlastnosti příjemce a charakterem prostředí. Řízený způsob komunikace by se měl v ideálním případě skládat z jasně přenosných signálů. Proto jsou cvičitelé vyškoleni k tomu, aby individuálním výcvikem spolehlivě vyvolali požadovanou odpověď. Signály by měly být shodné a jednoznačné, i když přicházejí z různých míst. Zvíře musí být schopno rozlišit specifické klíčové prvky příkazu (signálu) mezi dalšími prvky (hluk) jak v přípravě, tak v každodenních situacích (Mills, 2005). V laboratořích při studiu učení, lze používat jednoduché unimodální 9

signály (tj. signály, které jsou velmi konstantní, a které se týkají jediného smyslového kanálu, jako tón specifické frekvence, hlasitost a doba trvání), v reálných životních situacích jsou však vzácné. Multimodální signály, tj. ty, ve kterých je informace zprostředkována přes několik smyslových kanálů (vizuální, zvukové, čichové, hmatové, chemické) jsou standardní (Partan a Marler, 2005).

2.2 Verbální povely Řeč vzniká kombinací hlasového ústrojí, tj. plíce, průdušnice, hrtan, nosní dutina a ústa. Otevírání a zavírání hlasivek produkuje akustické signály. Psi nejsou schopni obecně rozumět slovům stejným způsobem jako lidé, ačkoli mohou rozlišovat mezi lidskými slovní signály (Fukuzawa et al., 2005). Akustická komunikace mezi člověkem a psem je vysoce závislá na situaci (Pongrácz et al., 2001). Pes musí být schopen rozlišit konkrétní klíčové prvky velení z více volitelných prvků (Heffner, 1998). Velmi dobré reakce byly pozorovány pokud slovnímu povelu předcházelo oslovení psa „jméno a pausa“ a „slovní povel“. Zdá se rozumné předpokládat, že jméno psa se často používá v každodenních situacích, a tak se psi mohou naučit rozlišovat tento prvek, který nepřináší žádné instrukce. V tomto případě vyslovení jména psa před slovním příkazem nemá žádný vliv na informaci, která následuje, to znamená, že nemá "matoucí efekt" na následující instrukci. Nicméně, reakce psa se výrazně snížila pokud bylo nové slovo vloženo před příkaz, což naznačuje, že typ slovní informace je důležitý. Přidání libovolné pauzy mezi jméno psa a příkaz může vést k dalšímu poklesu výkonu. Ačkoli příkaz nebyl ovlivněn "jméno + pausa" ve známé souvislosti, v neznámé už docházelo k poklesům výkonů. To se může týkat obeznámenosti s příkazem (Pongrácz et al., 2001). Nahraný příkaz (kazeta) způsobil výrazný pokles ve výkonu, a to je ve shodě s dřívějšími studiemi s použitím zaznamenaných příkazů (Fukuzawa et al., 2000). Důvody, proč psi mají snížený výkon, může být způsobený absenci některých klíčových neverbální gest, jako je pohyb rtů, a změna v kvalitě zvuku zaznamenaného příkazu. Když je řeč zaznamenána na kazetě, určité rysy signálu chybí a pes tak může být zpočátku zmatený. Zdá se, že kombinace záznamu a omezení očního kontaktu vede k poklesu v reakci psů, to naznačuje, že oční kontakt je důležitý v některých případech, ale ne ve všech. Psi neumí zobecnit jejich učení v reakci na záznam, tak jako to můžeme pozorovat při ústních povelech. To může být způsobeno většími zkušenosti s ústními

10

povely v různých kontextech, nebo nějakými jinými neznámými faktory (Fukuzawa et al., 2005). V roce 2004 časopis Science otiskl zprávu o výjimečné border kolii jménem Rico. Rico uměl rozlišit pojmenování 200 věcí, především hraček. Studie Rica vyvolává zajímavé otázky o schopnosti psů ohledně učení jmen různých objektů. Mezi otázky, které zůstávají otevřené, patří: Je Rico výjimečný pes nebo se dají jeho úspěchy zopakovat i u jiných psů, kteří prošli přiměřeným výcvikem? (Kaminsky et al., 2004).

2.3 Neverbální povely Psi používají řeč těla (tj. neverbální signály) při komunikaci s ostatními psy i lidmi. Pozorovací schopnosti jsou v rámci komunikace velmi důležité. Odesílatel signálu jej musí odeslat tak, aby ho příjemce přečetl. Tato schopnost je zvláště důležitá při vizuálním způsobu komunikace, kdy je orientace příjemce rozhodující, na rozdíl od zvukových podnětů, kdy můžeme předpokládat, že ve většině případů stačí pouhá přítomnost příjemce v blízkosti. Proto při komunikaci vizuálními signály musí příjemce čekat (pasivně) – upírá na odesílatele pozornost, nebo se chová aktivně, kdy musí změnit své chování, aby se stal předmětem zájmu na druhé straně. Toho lze dosáhnout tím, že se přesune do vizuálního pole. I když zvířata (včetně člověka) pravděpodobně používají obě strategie, druhá z možností je brána jako důkaz pro uznání pozornosti (Soproni et al., 2001). Gesta tak mohou být významná při získání a udržení pozornosti v rušivém prostředí (Povinelli et al., 1999). Význam použití kombinace neverbálních a verbálních signálů při komunikaci se psem je široce uznáván a dobří trenéři je uznávají více než ústní příkazy. Držení těla, oční kontakt a gesta velmi dobře vyvolávají požadovanou reakci. Je dobře známo, že oči hrají důležitou roli při komunikaci se psem. Pohledy mohou být vyměňovány mezi jednotlivci v průběhu slovní interakce a jejich směr může mít vliv na následné reakce. Překážky v komunikaci během výcviku se mohou vztahovat na problémy se srozumitelností signálu, a tudíž i na následném výkladu přijaté zprávy. Zpráva musí být jasná, signály týkající se téže zprávy by měly být v souladu a jednoznačné. Pokud jde o fyzikální vlastnosti příkazu, není jednoduché ho spolehlivě charakterizovat. Jeho výklad se mění díky intenzitě, tónu, výrazu člověka a také v jaké souvislosti je použit (Bradshaw a Nott, 1995).

11

Psi se neřídí lidským ukazováním slepě, zdá se, že mají určitou kontrolu nad svou reakcí. Pokud pes vidí, kde je jídlo umístěno, zdráhá se jít opačným směrem, kam ukazuje člověk. Nicméně je zajímavé, že se objevily skupiny psů, kteří se řídili jen svým zrakem a plnili neverbální gesta bez zaváhání. To také naznačuje, že možná díky sociální zkušenosti u některých psů se stalo lidské ukazování jedním z nejvíce spolehlivých zdrojů informací. Děti v tomto věku (a psi obecně) závisí do značné míry na informaci poskytnuté rodiči (majiteli), a mají nad tím jen omezenou kontrolu, je tak nějak pro ně přirozené reagovat přednostně na komunikativní gesta, i když by někdy gesta mohla být v rozporu s jejich vlastním vnímáním událostí (Hare et al., 2000). Je jasné, že s věkem dětí získávají stále více kontrolu nad svými reakcemi, u psů jejich chování záleží také velmi na jejich vztahu s majitelem (Szetei et al., 2003). Srovnávací výzkum na odezvu polohovacích gest a očního kontaktu na požadovaný cíl ukázal, že mezi zvířaty je vysoká variabilita v jejich chápání lidských gest (Povinelli et al., 1997). Během posledních několika let bylo zjištěno, že psi úspěšně používají různá referenční neverbální gesta a na jejich základě lokalizují atraktivní objekt (oblíbenou hračku nebo jídlo), který je ukryt pod jednou ze dvou misek (Hare a Tomasello, 2005).

2.4 Faktory ovlivňující reakce psa na verbální a neverbální signály 2.4.1 Metoda výcviku Výcvik popisuje techniky používané k zajištění toho, aby pes reagoval předvídatelným způsobem na lidský povel (Mills, 2002). Výcvik vyžaduje efektivní přenos informací mezi dvěma různými druhy. Informace přenosu závisí nejen na fyzikálních vlastnostech signálu, ale i na jeho kontextu (Reid, 1998). Při výcviku si majitel může zvolit z několika metod. Široce používaná metoda založená na odměně zahrnuje interakci se psem příjemným způsobem pokud vykazuje žádoucí chování (pozitivní posilování). V případě nežádoucího chování je získání odměny přerušeno (negativní trest). Tento způsob „trestu“ nezahrnuje aktivní averzivní interakce mezi majitelem a psem. Použitím pozitivního posilování při výcviku bylo zjištěno, že se zlepšila poslušnost a také se snížil výskyt nežádoucího chování. V kontrastu s touto metodou jsou metody, které jsou založené na potrestání psa, když vykazuje nežádoucí chování. Skládají se z nepříjemných interakcí mezi majitelem a psem. Pes je při nežádoucím chování trestán např. je mu způsobena bolest, úlek 12

(pozitivní trest). Pes je odměněn tím, že je nepříjemná interakce okamžitě přerušena, když se pes začne chovat žádoucím způsobem (negativní posilování) (Blackwell et al., 2008). Okamžité účinky averzního chování majitele však mohou vyvolat behaviorální projevy vztahující se ke strachu a stresu, ale také agresivní reakce (Schalke et al., 2007). Použití pozitivní trestu při výcviku má za následek menší poslušnost, poruchy chování a rozptylování během výcviku (Herron et al., 2009). Psi, kteří byli školeni pomocí odměn (pozitivní posilování), měli výrazně lepší reakci při poslušnosti ve srovnání se psy, u kterých byl používán trest (Hiby et al., 2004). 2.4.2 Povely Několik studií zkoumalo význam změn reakce psů v rámci specifických postupů, například vliv změny v příkazu (Pongrácz et al., 2003), reakce psa na vizuální komunikativní signály (Miklosi et al., 2000), výběr vizuální nebo čichové informace (Szetei et al., 2003). Tyto studie dokládají, že psi „čtou“ informace různými způsoby. Obzvláště vynikají v "čtení" vizuální informace přenášené pohledem a ukazujícími gesty (Soproni et al., 2001). Vzhledem k tomu, že většina signálů je multimodálních, je důležité pochopit faktory ovlivňující výběr informací zvířetem. Informace mohou být v některých případech neslučitelné, například přátelský hlas v kombinaci s potenciálně výhružným držením těla (Soproni et al., 2001). Braem a Mills (2010) zjistili, že nejvíce konzistentní faktor ovlivňující reakci na signály je psí pozornost, oslovení psa a slovní informace, tj. pes věnoval pozornost psovodovi a psovod vyslovil jméno psa před vlastním slovním příkazem. Existuje však mnoho faktorů, které mohou ovlivnit poslušnost psa, včetně jeho tréninkové přípravy (Hiby et al, 2004), zkušenosti psovoda (Lynge a Ladewig, 2005) a vztah psa s psovodem (Lefebvre et al., 2007). Účinek reakce na verbální povel je také dán způsobem jeho vyslovení. Pro mnoho psovodů je „řeč“ se svým psem poměrně složitá (Mitchell a Edmonson, 1999). Nicméně vliv této komunikace byl přezkoumán experimentálně již dříve. Pongrácz et al. (2004) uvádí, že jedním z nejdůležitějších faktorů je příkazy směřovat přímo na psa. Je tedy třeba rozlišovat mezi slovními promluvami, které slouží k získání pozornosti, a které jsou zprostředkovateli důležitých informací v komunikaci. Výsledky naznačují, že další slovní informace poskytnuté před vlastním příkazem mohou snížit

13

poslušnost. Zejména jsou pak reakce psa ovlivněny neinformativní „komunikací“ předcházející důležité informaci (Braem a Mills, 2010).

Tab. 1. Přehled kritérií analyzovaných při pozorování 56 psů při povelu sedni (Braem a Mills, 2010)

SLEDOVANÉ KRITÉRIUM Pozornost psa

HODNOCENÍ Zda se pes dívá na psovoda, nebo ne, v době, kdy byl dán příkaz.

Pozornost majitele

Zda se psovod díval na psa, nebo ne, když dával příkaz. Skutečný příkaz (C) (verbální, vizuální či

Pořadí verbální a neverbální informace

hmatový) nebo jiné (O), vědomě či

poskytnuté psovodem

nevědomě dané, verbální, vizuální či hmatové informace, které by mohly mít vliv na chování psa (cuknutí vodítkem, gesto s rukama nebo oslovení psa jménem).

1. Verbální informace před neverbální informací: verbální i neverbální informace typu C, nebo O.

2.

Neverbální informace před verbální

informací:

verbální

i

neverbální

informace typu C, nebo O.

3.

Verbální

oslovení psa.

14

informace

předcházející

4.

Současná

informace:

verbální dvě

a

neverbální

informace

byly

považovány za souběžné, byly-li dány ve stejném okamžiku.

5. Pouze jeden příkaz: pouze typ C. 1. Pamlsek: zahrnoval pohybující se ruku Neverbální informace psovoda při příkazech

na místo, kde byl držen (kapsy, tašky, atd.), držení pamlsku v ruce a lákání psa.

2. Vedení: bylo definováno jako cuknutí vodítkem, od jemného po hrubé.

3. Ostatní: zahrnuje možné informace jednotlivými částmi těla jako je zvedání prstu nebo ramene, naklánění hlavy, nebo ohýbání dolů přes psa. Orientace psa a psovoda

Odkazuje na orientaci těla, ne hlavy, proto se liší od bodů 1 a 2, které se týkají pozornosti.

Psí chování před, během a ihned po

Pozorovalo se, zda pes ukázal jeden nebo

příkazu

více z následujících příznaků: olizování, zívání, škrábání, čichání, otáčení hlavy, otočení k psovodovi, pomalé pohyby, třes, ostatní.

Použití "správného" příkazu

V dotazníku, který předcházel nahrávání, byli majitelé požádáni, aby popsali své obvyklé slovní, vizuální a hmatové povely pro sérii chování, včetně povelu "sedni".

2.4.3 Orientace psovoda Psi jsou schopni rozpoznat a odlišit pozornost člověka (Call et al., 2003; Soproni et al., 2001). Spoléhají se při tom na to, zda člověk stojí otočen k nim. Pokud je 15

pozornost majitele zaměřena na jiného člověka (stojí proti sobě), nebo se dívá do volného prostoru, je velmi zhoršená reakce psa na povel (Call et al., 2003). Při pokusech bylo zjištěno, že dochází k výraznému nárůstu v počtu chyb, i když byl psovod zakryt jen částečně - s výhledem na psa. Tento výsledek může naznačovat, že oční kontakt souvisí s absolutní vzdáleností mezi psovodem a psem a orientace má tedy nějaký význam (Fukuzawa et al., 2005). Oči hrají zásadní roli v procesu rozpoznávání. Pokud byl majitel požádán, aby se otočil zády k blížícímu se psovi, přičemž se jednalo o situaci, kterou by majitel nikdy neudělal, bylo možné pozorovat dva typy chování. Někteří ze psů i nadále přistupovali k majiteli zepředu (správná odpověď), zatímco jiní váhali (zpomalení při přiblížení, otočení se k dalšímu potenciálně pozornému člověku ), což je znamení nejistoty z toho, co dělat (Soproni et al., 2001). Studie o pozornosti často zdůrazňují význam očního kontaktu (Emery, 2000). Pro člověka oči hrají důležitou roli v mnoha aspektech společenského chování jako je společná pozornost a komunikace (Baldwin, 1991). Citlivost psů na oční kontakt podporuje skutečnost, že potřebují jen málo výcviku při hledání potravy za použití očního kontaktu (Miklósi et al., 1998). Je třeba poznamenat, že ve většině případů u sociální interakce existuje silná korelace mezi směrem obličeje a očí. Není tedy nutné používat oči jako jediné gesto. Psi dokážou rozlišit pozornost člověka, i když není směřována přímo na ně. Přednostně splnili příkaz, pokud majitel vydal povel a díval se do prázdného prostoru, než když se díval na jiného člověka. U psů se projevuje horší výkon pokud má majitel přes oči pásku, přestože stojí ke psovi čelem, stejně tak pokud majitel stojí k psovi zády. Psi vykazují mnohem více nerozhodného chování pokud mají vzít předmět majiteli se zavázanýma očima. Tato pozorování naznačují, že psi mohou být citliví na přítomnost očního kontaktu během vzájemného působení. Psi vzali předmět velmi spolehlivě ve všech situacích v případě, že byl majitel směrem k nim. Naopak, pokud se obrátil zády, výkon psů se velmi zhoršil (Gacsi et al., 2004). Jsou návrhy, že oční kontakt nebo pohled může zvýšit efekt na polohovací gesto nebo usnadnit rozvoj komunikace pes-člověk (Miklósi a Soproni, 2006). Zdá se, že psi si dávají více pozor na směr hlavy než na samotný pohled, i když výkon byl lepší, když pohled byl doprovázen ukazovacím gestem (Call et al., 2003).

16

2.4.4 Plemeno Dotazník

C-BARQ

(Canine

Behavioral

Assessment

and

Research

Questionnaire) - poskytuje kvantitativní hodnocení pro několik odlišných rysů v chování. Lze jím stanovit důvody, proč jsou někteří jedinci, nebo plemena, více či méně cvičitelná. Cvičitelnost neboli schopnost a motivace k účasti a pozitivní reakce na lidská gesta nebo signály, je jednoznačně klíčovým aspektem úspěšného plnění úkolů u většiny psů. Aspekty cvičitelnosti, jako je poslušnost, jsou důležité při udržování pozitivních vztahů mezi psem a jeho majitelem (Salman et al., 2000). V závislosti na tom, jak je cvičitelnost definována, je otázka rozdílů mezi plemeny zajímavá i z evolučního hlediska. Často bylo pozorováno, že vlci, i když byli ochočení, jsou ve srovnání se psy poměrně obtížně cvičitelní (Frank a Frank, 1982). Taková zjištění naznačují, že tato zvláštnost je produktem lidského výběru v rámci domestikace. Pochopení inter a intraplemenných rozdílů v cvičitelnosti tedy může pomoci vrhnout více světla na evoluční mechanismy, které vedly k sociální kognitivní schopnosti (Salman et al., 2000). Mezi jedenácti zkoumanými plemeny byly zjištěny velmi významné rozdíly v cvičitelnosti, měřeno podle C-BARQ. Předpokládá se, že je nepravděpodobná předpojatost majitelů jednotlivých plemen. Tyto fenotypové rozdíly se pravděpodobně odrážejí buď v základních genetických rozdílech, anebo zde figurují účinky faktorů prostředí, jako jsou rozdíly v socializaci a vzdělávání v průběhu ontogeneze. U dvou plemen - labradorský retrívr a anglický kokršpaněl, byly zjištěny rozdíly v cvičitelnosti mezi skupinou psů pracovních a výstavních, kdy druhá skupina dosáhla podstatně menšího skóre. Skutečnost, že tento efekt byl nejvýraznější u kokršpaněla, ukazuje na genetický základ, protože chov pracovní a výstavní linie v USA byl geneticky od sebe izolován déle než 70 let, než je tomu v případě labradora. Takové rozdíly v rámci plemene by bylo obtížné vysvětlit pouze vlivem faktorů životního prostředí, výcvikem nebo socializací. Mezi nejvýše hodnocenými plemeny se umístili labradorský retrívr, zlatý retrívr, pudl a šeltie. Mezi nejníže hodnocenými se umístil baset. West highland white teriér, yorkšírský teriér a jezevčík se umístili ke konci seznamu (Serpell a Hsu, 2003). C-BARQ podporuje názor, že alespoň některé ze stávajících rozdílů ve cvičitelnosti souvisí s lidským výběrem pro lepší sociální dovednosti u určitých plemen. Labrador v tomto směru vyniká, společně s dalšími pěti plemeny – anglický 17

kokršpaněl, zlatý retrívr, pudl, rotvajler, šeltie, avšak všichni pocházeli z pracovní linie (myslivost, pasení, ochrana). Takoví psi jsou mimořádně citliví na verbální a neverbální signály a podněty jejich lidských partnerů. V kontrastu, průměrně bodovaná plemena jezevčík, west highland white teriér a yorkšírský teriér, jsou plemena malá, mírně nezávislá, která byla vyšlechtěna původně pro lov malých zvířat v podzemí, kde lidské podněty a signály byly do značné míry zbytečné. Nejnižší hodnocení, baset, jde o honiče, který tradičně lovil ve smečce s minimálním lidským vedením. Krátké nohy baseta umožní lidem sledovat jej pěšky, aniž by jej v žáru pronásledování ztratili z dohledu (Serpell a Hsu, 2003). Nízké skóre u sibiřského huskyho souhlasí s konstatováním, že plemeno má tendenci vykazovat relativně "vlčí" chování (Bradshaw a Nott 1995), a skutečnost, že toto plemeno se zdá být více "primitivní" než ostatní plemena (Parker et al. 2004). Tyto výsledky naznačují, že u jednotlivých plemen je cvičitelnost ovlivněna do značné míry pracovním využitím ve službách člověka (Serpell a Hsu, 2003). 2.4.5 Pohlaví psa Celková absence statisticky významných rozdílů mezi pohlavím na cvičitelnost ve studii Serpell a Hsu (2003) bylo nečekané, vzhledem k rozšířenému přesvědčení, že feny je jednodušší trénovat než psy (Hart a Hart, 1985). Je možnost, že plemena posuzována ve studii byla poměrně sexuálně stejnorodá pro zkoumanou vlastnost. Účinek kastrace na cvičitelnost je třeba interpretovat s opatrností vzhledem k tomu, že někteří majitelé kastrují psy pro zlepšení jejich cvičitelnosti, i přes nedostatek empirických důkazů v tomto ohledu (Hart a Hart, 1985). Pozorované pozitivní účinky kastrace byly specifické pro dané plemeno a výraznější u psů. Chovatelé a majitelé psů by proto měli být na pozoru a nepředpokládat, že kastrace bude trvale zvyšovat tuto vlastnost (Serpell a Hsu, 2003). 2.4.6 Velikost psa Malí psi jsou hodnoceni svými majiteli jako více neposlušní, vzrušiví a více nervózní (Bennett a Rohlf, 2007). Nebylo zjištěno, zda majitelé malých psů používají jiné tréninkové metody, než majitelé psů větších, nebo zda se účinky tréninkových metod u menších psů liší. Rozdíly v tréninkových metodách nejsou jediným faktorem, které mohou ovlivnit chování psů, dalším důležitým faktorem je rozpor v chování majitele, a to při odměňování nebo trestání při různých příležitostech (Casey et al., 18

2007). Hlavní zjištěný rozdíl mezi majiteli menších a větších psů byl v jejich dodržování důslednosti a na sdílených aktivitách. Spektrum používaných výcvikových metod neprokázaly žádné výrazné rozdíly mezi majiteli menších a větších psů, ale celkové využití trestu bylo mírně nižší u menších psů. U obou skupin psů způsobila častější frekvence trestu zvýšené agresivní a vzrušivé chování. Zvýšená úzkost a strach byla spojena s vyšší frekvencí trestu u menších, ale ne u větších psů (Arhant et al., 2010). 2.4.7 Temperament Začátkem 20. století, nositel Nobelovy ceny Ivan Pavlov začal výzkumný program za účelem identifikace základních typů temperamentu psa. I přes tento slibný start se studium temperamentu a osobnosti u zvířat nestalo hlavní oblastí výzkumu, samozřejmě kromě lidí. Přesto je u majitelů domácích zvířat a veterinářů již dlouho známo, že temperament zvířete je velmi důležitý. Ovlivňuje jak chování jednotlivce, tak odpovědi k životnímu prostředí (Goddard a Beilharz, 1986). Schopnost vybrat psa pro určitou roli už ve velmi mladém věku je atraktivní nápad pro chovatele i trenéry. Temperament je definován jako rozdíl v chování mezi jednotlivci, který je prokazatelný, když se zkouší za podobné situace (Diederich a Giffroy, 2006). Pomocí této definice jsou rozdílné rysy v chování považovány jak za geneticky podmíněné tak získané, a proto věk, ve kterém by mohly být považovány za stabilní je stále diskutabilní (Štúr, 1987). Temperament se skládá z rysů, které jsou korelací vnitřních faktorů, které způsobují individuální rozdíly v chování. Ve snaze identifikovat tyto vlastnosti byly se zájmem vyvinuty behaviorální testy (Ledger, 1997). Složení těchto faktorů může být použito k popisu různých rysů chování při zkoušce a předvídat psí chování v jiné či podobné situaci. Za posledních 15 let se zvýšil zájem o využití těchto testů pro psy. Mnoho z těchto testů se zaměřilo na posouzení problémového chování, zvláště na projevy agrese (Sternberg, 2002). Klíčem ke stanovení by měly být konkrétní dílčí zkoušky. V závislosti na jejich účelu (např. pracovní psi, asistenční psi, pes-společník), můžeme očekávat, že se jednotlivé zkoušky budou lišit v jejich obsahu, neboť některé vlastnosti mohou být více významné než ostatní. Například, Wilsson a Sundgren (1997) zjistili, že němečtí ovčáci, kteří jsou obvykle používáni pro práci policie, vykazují vyšší stupeň obrany než labradoři nebo zlatí retrívři, kteří jsou často používáni jako vodící

19

psi. Testy pro pracovní psy se obvykle zaměřují na identifikaci rozdílů mezi jednotlivci, jako je statečnost, odvaha a ostrost (Wilsson a Sundgren, 1997). Pro psa mazlíčka by takový to test neměl opodstatnění. Bude snazší ověřit chování nezávislými objektivními prostředky (Sheppard a Mills, 2002). Přes zdánlivé rozdíly ve specifických cílech testů, jsou testy pro psy v jejich obsahu podobné (Svartberg, 2002). Opakování zkoušky se stejným objektem může vést k návyku. Dva podněty, které se zdají být docela podobné se mohou psovi zdát docela odlišné, protože psi se zaměřují na různé vlastnosti, zvláště pomocí čichových vjemů. Je důležité si uvědomit, že doba, kdy je předložen podnět, nemusí být stejná jako čas, ve kterém probíhá vlastní pozorování (začíná a končí), a tato záměna může mít významné důsledky. Například, některé testy doporučují, aby počáteční úleková reakce psa byla ignorována, protože předmětem zájmu je až následná reakce (Houpt, 1994). 2.4.8 Inteligence V každodenní mluvě všichni používáme slova inteligentní a jako jeho synonym užíváme slov chytrý, bystrý, moudrý a podobně. Také používáme slova opačného významu hloupý, pomalý, tupý a další, pokud chceme popsat lidi a jejich konkrétní jednání. Když však kohokoli požádáte, aby přesněji vyjádřil, co si pod pojmem inteligence představuje, většinou nemá vlastně žádnou přesnou představu, co se pod tímto pojmem skrývá (Coren, 2007). U vynikajících jednotlivců (lidí) se někdy zdá, že disponují v některých specifických oblastech vysokou inteligencí, ale současně mají v jiné oblasti inteligence slabiny. Stejná situace platí i pro psy. Zatímco někteří působí bystře a vypadají, že jsou schopni se naučit téměř čemukoli (předvádějí vysoký stupeň g neboli všeobecné inteligence), u jiných se zdá, že mají v některé oblasti schopnosti dosti omezené, ale současně mají i určité specifické dispozice. Lovecká plemena (např. setr, ohař) dokážou vystavovat vysokou zvěř nebo stopovat bez jakéhokoli tréninku, ale nedovedou udržet pohromadě stádo zvířat, a to bez ohledu na délku výcviku. Na druhé straně, kolie se nikdy nenaučí vystavovat vysokou zvěř. Tato maxima a minima ve schopnostech odrážejí rozdíly ve specifických dovednostech (Coren, 2007). Když přemýšlíme o inteligenci psa, často si lidé představí psa pracovního plemene, který předvádí celou škálu projevů poslušnosti na cvičišti. Pohled na psa, který vnímá povely a signály svého pána a současně reaguje s jistotou na pokyny, v nás

20

vyvolává dojem, že jsme svědky vrcholu psí inteligence. Inteligenci můžeme rozdělit jako adaptivní a pracovní. Adaptivní inteligence umožňuje jednotlivcům přizpůsobit se prostředí nebo jim poskytne schopnosti modifikovat prostředí tak, aby lépe vyhovovalo jejím potřebám – zahrnuje schopnost učení a schopnost řešení problémů. Měří, co dokáže pes udělat sám pro sebe. Pracovní inteligence slouží jako měřítko toho, co je schopen pes vykonat pro lidi. Zdálo by se logické, že psi s nejvyšší úrovní schopnosti učení a řešení problémů musí mít také nejlepší pracovní inteligenci, ale nebývá to vždy pravidlem. Mnozí psi s vysokou adaptivní inteligencí (zahrnuje řešení problémů) se zdají být poměrně málo vnímaví pro lidské pokusy o výcvik základů poslušnosti, i ty nejjednodušší povely je vyvádějí z míry. Na druhé straně mohou psi s průměrnou úrovní adaptivní inteligence plnit při správném výcviku povely na dobré úrovni a dovedou předvádět i poměrně složité cviky (Coren, 2007). Mezi plemeny psů pozorujeme, pokud jde o adaptivní inteligenci, velké rozdíly. Pro její hodnocení jsou stanoveny testy CIQ (IQ testy pro psy). Analýza prokázala, že adaptivní inteligence se skládá ze dvou velice rozdílných složek. Schopnost učení a pamatování nutně nezávisí na schopnosti řešit problémy a naopak. Zatímco některá plemena vynikají v obou směrech, jiná pouze v jednom a v druhém jsou průměrná. Navíc se v rámci každého plemene mohou vyskytnout jedinci jak skvělí tak podprůměrní (Coren, 2007).

Tab. 2. Hodnocení adaptivní inteligence u vybraných plemen dle CIQ (Coren, 2007)

Výborná schopnost učení i

Výborná schopnost učení

řešení problémů

Výborná schopnost řešení problémů

Dobrman

BO malinois

Airedale teriér

Německý ovčák

BO tervueren

Australský teriér

Labradorský retrívr

Bernský salašnický pes

Cairn teriér

Pudl

Border kolie

Malamut

Zlatý retrívr

BO groenendael

Knírač

šeltie

velškorgi

Čivava

21

Stejně jako u adaptivní inteligence existují velké rozdíly mezi plemeny, je tomu tak i u pracovní inteligence. Nicméně, odborníci dále tvrdí, že existuje celá řada rozdílů mezi jednotlivými konkrétními psy. Poznamenali, že i u „nejhloupějších“ plemen jsou psi, kteří pracují na výbornou, zatímco v rámci „nejchytřejších“ plemen se najdou jedinci, kteří nejsou schopni projevit žádné předpoklady k učení ani cvičení. Avšak pokud se takového psa ujme dostatečně dobrý cvičitel, může ho změnit na skutečně chytré zvíře. Ve společnosti je také velké množství kříženců. Pokud dochází k nekontrolovanému křížení ztrácíme možnost předvídat jejich chování, neboť je úplně nahodilé, které geny přejdou do nového potomka od každého z rodičů. Obecně lze říct, že kříženec se bude s největší pravděpodobností chovat jako plemeno, kterému se nejvíc podobá. Čím smíšenější je vzhled psa, tím spíše bude i jeho chování směsicí vlastností rodičů (Coren, 2007). Po zhodnocení všech dat s pomocí nejlepším předních cvičitelů a dalších odborníků byl zhotoven seznam plemen s jejich pracovní inteligencí. Plemena umístěná do 10 místa můžeme označit jako nejchytřejší. Učí se dobře, i když mají nezkušeného nebo méně zkušeného cvičitele. 11.-26. místo patří vynikajícím pracovním plemenům. Jsou vhodní i pro méně zkušené cvičitelé. 27.-39. místo patří stále nadprůměrným psům. Špatný trénink prováděný nezkušeným majitelem způsobuje špatnou výkonnost. 40.-54. místo zahrnuje průměrné psy. Dobrým psovodům se může podařit tyto psy vycvičit do takové úrovně jako nejlepší plemena, avšak netrpělivý psovod dokáže psa dokonale zkazit. 55.-69. místo zahrnuje plemena, která vyžadují až osmdesát opakování, než

předvedou

alespoň

trochu

přijatelný

výkon.

Tato

plemena

nejsou

pro majitele-začátečníky, zkušený cvičitel potřebuje hodně času, aby se dopracoval k spolehlivému výkonu. 70.-79. místo zahrnuje všechna plemena, která se považují při výcviku za nejobtížnější. Potřebují zkušeného a schopného majitele. Průměrný cvičitel s nimi pocítí po určité době práce frustraci. Ani zkušený cvičitel si nemůže být jist, k jakým výsledkům dospěje.

Tab. 3. Umístění vybraných plemen dle pracovní inteligence (Coren, 2007) 1. Border kolie 4. Zlatý retrívr 47. WHWT 59. Maltézáček 22

61. Číns.choch.pes

2.4.9 Prostředí Přestože psi jsou schopni zobecnit příkaz od jednoho signalisty na jiného, např. od psovoda a osoby poskytující stejný příkaz (Miklosi et al., 1998), současné studie ukazují, že by psi mohli mít problémy reagovat z jednoho místa na druhé, to však může být otázka zkušeností. Změna v odpovědi je ovlivněna změnou prostředí vzhledem k místu, kde byl povel učen a také znalostí příkazu. S méně dobře naučenými příkazy je pes náchylnější ke špatným odpovědím. Tyto výsledky jsou v souladu se zkušeností trenérů a majitelů. Psovodi by si měli být vědomi toho, že různé typy verbální informace a změna kontextu mohou ovlivnit reakci psa (Braem a Mills, 2010).

23

3 CÍL PRÁCE Cílem diplomové práce bylo pozorování vybraných faktorů, které ovlivňují reakci psa na verbální a neverbální povely při výcviku základní poslušnosti. Bylo zkoumáno, zda psi vykazují stejnou nebo rozdílnou úspěšnost na začátku (stanoveno do 10 minut) a v průběhu výcviku. Dále byly sledovány reakce na typ povelu (verbální, neverbální, jejich kombinace), orientace psovoda (bokem, čelem, zády, práce u nohy), vzdálenost a provádění za klidu nebo za pohybu jiného psa.

24

4 MATERIÁL A METODY Pozorování bylo provedeno na 10 psech, a to v zastoupení plemen dva zlatí retrívři, jeden čínský chocholatý pes, jeden maltézský psík, jeden jack russell teriér, dva west highland white teriéři (WHWT), jedna border kolie a dva kříženci. Z toho byli tři psi a sedm fen, ve věkovém zastoupení od sedmi měsíců do sedmi let. Psovody bylo devět žen a jeden muž. Věkové zastoupení psovodů se pohybovalo od 11 do 40 let. Sedm psů bylo prvními ve vlastnictví psovoda. Tito psovodi neměli žádné předchozí zkušenosti s výcvikem psů. Tři feny ze skupiny pokročilých absolvovaly základní výcvik u některé z kynologických organizací.

Tab. 4. Základní informace o psech ve výcviku Plemeno

Pes/fena Věk psa

Skupina

Pohlaví

Zlatý retrívr

pes

1,5 let

Z

žena

Zlatý retrívr

pes

7 let

Z

muž

Číns.choch.pes

pes

10 měs.

Z

žena

Jack russell teriér

fena

7 měs.

Z

žena

Maltézský psík

fena

7 měs.

Z

žena

WHWT

fena

1,5

P

žena

WHWT

fena

2,5

P

žena

Border kolie

fena

1

P

žena

Kříženec

fena

3

P

žena

Kříženec

fena

3,5

P

žena

Psi byli rozděleni do dvou skupin dle předvedeného výkonu při prvním cvičení. Pět psů bylo ve skupině začátečníci (Z), pět psů ve skupině pokročilí (P). Rozdělení proběhlo na základě předvedení a následného ohodnocení šesti základních cviků. Psi cviky předváděli za přítomnosti psa, který byl od cvičícího psa vzdálen deset metrů a byl v klidu (seděl). Mezi hodnocené cviky patřilo oslovení psa, povel sedni, lehni, chůze u nohy, odložení a přivolání. Reakce psa byla hodnocena třemi body – 0, 1, 2. Pokud pes získal 0-6 bodů spadal do skupiny začátečník, pokud získal 7-12 bodů, přičemž nesměl získat žádnou nulu, byl ve skupině pokročilí.

25

Tab. 5. Oslovení psa - pozornost 2 Po oslovení jménem se pes podívá na majitele, kontakt trvá nejméně 2 sekundy 1 Po oslovení se pes podívá, ale ihned se zase odvrátí 0 Pes po oslovení nijak nereaguje Tab. 6. Povel „sedni“ 2 Pes si sedne ihned po povelu 1 Pes si sedne po druhém povelu nebo za použití pamlsku 0 Pes si nesedne Tab. 7. Povel „lehni“ 2 Pes si lehne ihned po povelu 1 Pes si lehne po druhém povelu nebo za použití pamlsku 0 Pes si nelehne Tab. 8. Chůze u nohy 2 Pes jde po povelu u nohy, vodítko volně, neodbíhá 1 Pes jde po povelu u nohy, vodítko drženo krátce, napnuté, pes neodbíhá 0 Pes odbíhá od nohy Tab. 9. Přivolání 2 Pes přibíhá po prvním nebo druhém povelu 1 Pes po prvním nebo druhém povelu běží směrem k majiteli, ale nedoběhne k němu 0 Pes nereaguje Tab. 10. Odložení 2 Pes dokáže zůstat na místě na vzdálenost dvou kroků 1 Pes dokáže zůstat na místě na vzdálenost jednoho kroku 0 Pes nedokáže zůstat na místě Tab. 11. Výsledné hodnocení psa - zlatý retrívr, 1,5let CVIK Oslovení (pozornost) Sedni Lehni Chůze u nohy Přivolání Odložení 26

BODY 1 1 0 0 0 0

CELKEM

2

Tab. 12. Výsledné hodnocení psa - WHWT, 1,5let CVIK Oslovení (pozornost) Sedni Lehni Chůze u nohy Přivolání Odložení CELKEM

BODY 2 1 1 2 2 1 9

Výcvik psů se konal jedenkrát týdně v odpoledních hodinách ve městě Petřvald u Karviné a trval cca hodinu. Probíhal na dvou lokalitách, a to na mírně svažité louce, která je městem určena pro volné pobíhání psů. Prostor není oplocen a na okrajích louky začíná malý les a na rovné louce, také městem určena pro volné pobíhání psů, bez oplocení, ale ohraničenou svahem. Hodnocení reakcí psů na verbální a neverbální povely probíhalo 30 týdnů (srpen-březen). Všichni psi absolvovali 21 týdnů, proto je ve výsledcích počítáno s pěti měsíci. Zbylé týdny představují nedostavení se z důvodu hárání feny, nemoc psa nebo majitele atd. Z většiny výcviků byl pořízen videozáznam, z kterého následně byly hodnoceny jednotlivé reakce psa za stanovených situací. Sledovanými reakcemi byly odpovědi psa na vyřčení povelu v rozmezí základní poslušnosti psa. Mezi základní povely byly zařazeny změny poloh, odložení, přivolání, přiřazení k noze a chůze u nohy. Pro stanovení reakce byla sestavena tří bodová stupnice, kdy každý bod představuje určitou reakci psa při plnění povelu. Trojkou jsou ohodnoceni psi s nejlepším výkonem. Při změně polohy (postavení-sed, postavení-leh, sed-leh, sed-postavení, leh-sed, leh-postavení) reagují okamžitě po vyslovení nebo ukázání povelu, anebo povel splní do pěti sekund od jeho vyslovení/ukázání, povel však nesmí být zopakován. Při přivolání jde pes ihned po povelu k majiteli, a to do jeho těsné blízkosti. Při odložení pes musí vydržet na stanoveném místě v příslušné poloze po dobu nejméně čtyř sekund od dosažení vzdálenosti a pozice psovoda. Pokud pes změní na místě polohu, sleduje se doba, po kterou zůstal v původní poloze. Jestliže změnil polohu do čtyř sekund, automaticky je hodnocen dvojkou. Při chůzi u nohy jde pes vedle levé nohy majitele tak, že se 27

lopatkou téměř dotýká nohy majitele. Může mírně předbíhat nebo zaostávat (být pozadu), avšak nesmí od majitele odbíhat. Pes, který jde u nohy majitele, by měl automaticky usedat při zastavení. Při zařazení k noze se pes přesouvá k levé k noze psovoda, a to za pochodu i při zastavení majitele. Dvojkou jsou hodnoceni psi, u kterých musel být povel zopakován a následně ho splnili. Při odložení psi vydrží zůstat na místě maximálně dvě sekundy od dosažení vzdálenosti a pozice psovoda. Při chůzi u nohy se pes snaží odbíhat od majitele. Majitel musí psa neustále vracet do požadované pozice, nejčastěji tahem vodítka a zopakováním povelu. Pes jde poté dva až tři kroky u nohy a poté znovu odbíhá. Při zastavení pes neusedá automaticky, ale na povel. Při zařazení k noze se pes přesouvá k levé k noze psovoda až na druhý povel nebo musí být naveden do příslušné pozice vodítkem. Jedničkou jsou ohodnoceni psi, kteří nezareagovali ani na druhý povel. Při odložení nedokáží zůstat na místě, nejčastěji odcházejí společně s pohybem majitele. Při chůzi u nohy neustále odbíhají, nepomáhá opakování povelu ani tah vodítka. Při zastavení automaticky neusedají, nereagují ani na povel. Při zařazení k noze pes nereaguje na povel, brání se tahu vodítka.

Tab. 13. Změna polohy v těsné blízkosti majitele 3

Reakce psa po vyslovení/ukázání povelu do 5-ti sekund

2

Pes splní povel po druhém zopakování

1

Pes povel nesplní ani po druhém zopakování

Tab. 14. Změna polohy na dálku 3

Reakce psa po vyslovení/ukázání povelu do 5-ti sekund

2

Pes splní povel po druhém zopakování Pes po vydání povelu zkracuje vzdálenost, povel splní

1

Pes povel nesplní ani po druhém zopakování

Tab. 15. Přivolání 3

Pes po povelu jde ihned k majiteli

2

Pes splní povel po druhém zopakování

28

1

Pes povel nesplní ani po druhém zopakování

Tab. 16. Odložení 3

Pes zůstává na místě po dobu nejméně 4 sekund

2

Pes zůstává na místě po dobu nejméně 2 sekund

1

Pes z místa odchází společně s pohybem majitele

Tab. 17. Chůze u nohy 3

Pes jde u levé nohy, nesnaží se odbíhat

2

Pes se snaží odbíhat v průběhu chůze

1

Pes se snaží odbíhat ihned po vykročení

Tab. 18. Usednutí 3

Pes při zastavení automaticky usedá

2

Pes usedá na povel

1

Pes na povel nereaguje

Tab. 19. Přiřazení k noze 3

Pes se po povelu zařazuje k levé noze

2

Povel je doplněn tahem vodítka nebo podruhé zopakován

1

Pes nereaguje

Psovodi při výcviku používali verbální a neverbální povely. Při změně poloh dávali verbální povely „sedni“, „lehni“, „vstaň“. Jako neverbální povely byly použity polohy ruky. Při povelu „sedni“ směřovala ruka nad hlavu psa, při povelu „lehni“ směřovala ruka k zemi, při povelu „vstaň“ směřovala ruka směrem dozadu od psa. Při přivolání byl používán verbální povel „ke mně“, méně často „k noze“. Jako neverbální povel při přivolání bylo plácnutí do stehna z přední strany. Při odložení psovodi užívali povel „zůstaň“, neverbálním povelem bylo předložení dlaně před čumák psa. Při chůzi u nohy nebo pro přiřazení k noze byl použit verbální povel „k noze“, neverbálním povelem bylo plácnutí do stehna z boku.

29

Předpokládalo se, že pozornost psa na začátku cvičení může být zhoršená, především u skupiny začátečníků, z důvodu neznámého prostředí, výskytu dalších psů a lidí. Proto byla vyhodnocována reakce do 10 minut od začátku cvičení a reakce nad 10 minut, a to zvlášť pro skupinu začátečníci a skupinu pokročilí. Další hypotézou bylo, že způsob (typ) zadávání povelu bude mít vliv na reakci psa, stejně tak i orientace psovoda a vzdálenost, na kterou byl povel zadán. Sledování bylo také zaměřeno na vyhodnocení reakce při provádění cviků za klidu, kdy všichni psi cvičí na místě a na zhodnocení za pohybu, kdy se jeden nebo více psů při provádění určitého cviku pohybovalo. Výsledky byly časově rozděleny na první měsíc výcviku, třetí měsíc výcviku a pátý měsíc výcviku. Obě skupiny psů (začátečníci a pokročilí) byly hodnoceny zvlášť.

30

5 VÝSLEDKY V prvním měsíci do 10 minut výcviku bylo neuposlechnutí povelu u začátečníků zjištěno v 31% případů a u pokročilých v 6% případů (obr. 1). V třetím měsíci do 10 minut výcviku bylo neuposlechnutí povelu u začátečníků zjištěno v 5% případů a u pokročilých ve 3% případů. V pátém měsíci do 10 minut výcviku bylo neuposlechnutí povelu u začátečníků i pokročilých zjištěno v méně než 5% případů. V prvním měsíci nad 10 minut výcviku bylo neuposlechnutí povelu u začátečníků zjištěno ve 12% případů a u pokročilých ve 2% případů (obr. 2). V třetím měsíci nad 10 minut výcviku bylo neuposlechnutí povelu u začátečníků zjištěno v 9% případů a u pokročilých ve 2% případů. V pátém měsíci nad 10 minut výcviku bylo neuposlechnutí povelu u začátečníků v 5% případů a u pokročilých v 1% případů.

Obr. 1. Podíl neuposlechnutých povelů do 10 minut po zahájení výcviku v jednotlivých měsících

31

Obr. 2. Podíl neuposlechnutých povelů nad 10 minut výcviku v jednotlivých měsících

V prvním měsíci do 10 minut výcviku začátečníci splnili cvik na druhý povel (popřípadě splnili povel z hlediska hodnocení na 50%) v 31% případů a pokročilí v 22% případů (obr. 3). V třetím měsíci do 10 minut výcviku začátečníci splnili cvik na druhý povel v 32% případů a pokročilí v 18% případů. V pátém měsíci do 10 minut výcviku začátečníci splnili cvik na druhý povel v 24% případů a pokročilí v 15% případů. V prvním měsíci nad 10 minut výcviku začátečníci splnili cvik na druhý povel (popřípadě splnili povel z hlediska hodnocení na 50%) v 31% případů a pokročilí v 23% případů (obr. 4). V třetím měsíci nad 10 minut výcviku začátečníci splnili cvik na druhý povel v 20% případů a pokročilí v 15% případů. V pátém měsíci nad 10 minut výcviku začátečníci splnili cvik na druhý povel v 25% případů a pokročilí ve 14% případů.

Obr. 3. Podíl splnění cviků na druhý povel do 10 minut po zahájení výcviku v jednotlivých měsících

32

Obr. 4. Podíl splnění cviků na druhý povel nad 10 minut výcviku v jednotlivých měsících

V prvním měsíci do 10 minut výcviku bylo uposlechnutí povelu u začátečníků zjištěno v 39% případů a u pokročilých v 71% případů (obr. 5). V třetím měsíci do 10 minut výcviku bylo uposlechnutí povelu u začátečníků zjištěno v 61% případů a u pokročilých v 79% případů. V pátém měsíci do 10 minut výcviku bylo uposlechnutí povelu u začátečníků zjištěno v 71% případů a u pokročilých v 88% případů. V prvním měsíci nad 10 minut výcviku bylo uposlechnutí povelu u začátečníků zjištěno v 58% případů a u pokročilých v 75% případů (obr. 6). V třetím měsíci nad 10 minut výcviku bylo uposlechnutí povelu u začátečníků zjištěno v 71% případů a u pokročilých v 82% případů. V pátém měsíci nad 10 minut výcviku bylo uposlechnutí povelu u začátečníků zjištěno v 70% případů a u pokročilých ve 86% případů.

Obr. 5. Podíl uposlechnutí povelů do 10 minut po zahájení výcviku v jednotlivých měsících

33

Obr. 6. Podíl uposlechnutí povelů nad 10 minut výcviku v jednotlivých měsících

V prvním měsíci do 10 minut výcviku se u začátečníků podílely verbální povely z 43%, neverbální povely z 29% a kombinace povelů z 28% (obr. 7). U pokročilých se verbální povely podílely z 48%, neverbální povely z 30% a kombinace povelů z 22%. Začátečníci v prvním měsíci do 10 minut výcviku uposlechli na verbální povel ve 25% případů, na neverbální povel ve 40% případů a na kombinaci povelů v 54% případů (obr. 8). Pokročilí uposlechli na verbální povel v 67% případů, na neverbální povel v 66% případů a na kombinaci povelů v 88% případů. V prvním měsíci nad 10 minut výcviku se u začátečníků podílely verbální povely z 41%, neverbální povely z 25% a kombinace povelů z 34% (obr. 9). U pokročilých se verbální povely podílely z 47%, neverbální povely z 30% a kombinace povelů z 23%. Začátečníci uposlechli v prvním měsíci nad 10 minut výcviku na verbální povel v 52% případů, na neverbální povel v 57% případů a na kombinaci povelů v 60% případů (obr. 10). Pokročilí uposlechli na verbální povel v 70% případů, na neverbální povel v 78% případů a na kombinaci povelů v 87% případů. V třetím měsíci do 10 minut výcviku se u začátečníků podílely verbální povely z 65%, neverbální povely z 13% a kombinace povelů z 21% (obr. 11). U pokročilých se verbální povely podílely z 69%, neverbální povely z 19% a kombinace povelů z 12%. Začátečníci ve třetím měsíci do 10 minut výcviku uposlechli na verbální povel v 49% případů, na neverbální povel v 77% případů a na kombinaci povelů v 82% případů (obr. 12). Pokročilí uposlechli na verbální povel v 81% případů, na neverbální povel v 86% případů a na kombinaci povelů v 89% případů. V třetím měsíci nad 10 minut výcviku se u začátečníků podílely verbální povely z 55%, neverbální povely z 18% a kombinace povelů z 27% (obr. 13). U pokročilých se verbální povely podílely z 63%, neverbální povely z 26% a kombinace povelů z 11%. Začátečníci ve třetím měsíci nad 10 minut výcviku uposlechli na verbální povel v 60% případů, na neverbální povel v 68% případů a na kombinaci povelů v 86% případů (obr. 14). Pokročilí uposlechli na verbální povel v 79% případů, na neverbální povel v 79% případů a na kombinaci povelů v 91% případů. V pátém měsíci do 10 minut výcviku se u začátečníků podílely verbální povely z 58%, neverbální povely z 24% a kombinace povelů z 18% (obr. 15). U pokročilých se verbální povely podílely z 62%, neverbální povely z 28% a kombinace povelů z 10%. 34

Začátečníci v pátém měsíci do 10 minut výcviku uposlechli na verbální povel v 63% případů, na neverbální povel v 77% případů a na kombinaci povelů v 90% případů (obr. 16). Pokročilí uposlechli na verbální povel v 83% případů, na neverbální povel v 89% případů a na kombinaci povelů v 95% případů. V pátém měsíci nad 10 minut výcviku se u začátečníků podílely verbální povely z 53%, neverbální povely z 29% a kombinace povelů z 18% (obr. 17). U pokročilých se verbální povely podílely z 64%, neverbální povely z 26% a kombinace povelů z 10%. Začátečníci v pátém měsíci nad 10 minut výcviku uposlechli na verbální povel v 66% případů, na neverbální povel v 69% případů a na kombinaci povelů v 93% případů (obr. 18). Pokročilí uposlechli na verbální povel v 85% případů, na neverbální povel v 89% případů a na kombinaci povelů v 96% případů.

Obr. 7. Podíl jednotlivých typů povelů v prvním měsíci do 10 minut po zahájení výcviku

Obr. 8. Podíl uposlechnutí u jednotlivých typů povelů v prvním měsíci do 10 minut po zahájení výcviku 35

Obr. 9. Podíl jednotlivých typů povelů v prvním měsíci nad 10 minut výcviku

Obr. 10. Podíl uposlechnutí u jednotlivých typů povelů v prvním měsíci nad 10 minut výcviku

Obr. 11. Podíl jednotlivých typů povelů v třetím měsíci do 10 minut po zahájení výcviku

36

Obr. 12. Podíl uposlechnutí u jednotlivých typů povelů v třetím měsíci do 10 minut po zahájení výcviku

Obr. 13. Podíl jednotlivých typů povelů v třetím měsíci nad 10 minut výcviku

Obr. 14. Podíl uposlechnutí u jednotlivých typů povelů v třetím měsíci nad 10 minut výcviku 37

Obr. 15. Podíl jednotlivých typů povelů v pátém měsíci do 10 minut po zahájení výcviku

Obr. 16. Podíl uposlechnutí u jednotlivých typů povelů v pátém měsíci do 10 minut po zahájení výcviku

Obr. 17. Podíl jednotlivých typů povelů v pátém měsíci nad 10 minut výcviku

38

Obr. 18. Podíl uposlechnutí u jednotlivých typů povelů v pátém měsíci nad 10 minut výcviku V prvním měsíci výcviku u začátečníků byla při plnění cviků zastoupena pozice u nohy z 33%, pozice čelem z 34%, pozice bokem z 32% a pozice zády 1% (obr. 19). U pokročilých byla pozice u nohy zastoupena z 26%, pozice čelem z 37%, pozice bokem z 16% a pozice zády z 21%. Začátečníci v prvním měsíci do 10 minut výcviku uposlechli povel při pozici u nohy v 57% případů, při pozici čelem v 44% případů, při pozici bokem v 42% případů (obr. 20). Pokročilí v prvním měsíci do 10 minut výcviku uposlechli povel při pozici u nohy v 73% případů, při pozici čelem v 74% případů, při pozici bokem v 52% případů a při pozici zády v 37% případů. Začátečníci v prvním měsíci nad 10 minut výcviku uposlechli povel při pozici u nohy v 70% případů, při pozici čelem v 61% případů, při pozici bokem v 59% případů (obr. 21). Pokročilí v prvním měsíci nad 10 minut výcviku uposlechli povel při pozici u nohy v 81% případů, při pozici čelem v 83% případů, při pozici bokem v 64% případů a při pozici zády v 59% případů. V třetím měsíci výcviku u začátečníků byla při plnění cviků zastoupena pozice u nohy z 37%, pozice čelem z 39%, pozice bokem z 18% a pozice zády 6% (obr. 22). U pokročilých byla pozice u nohy zastoupena z 24%, pozice čelem z 30%, pozice bokem z 21% a pozice zády z 25%. Začátečníci v třetím měsíci do 10 minut výcviku uposlechli povel při pozici u nohy v 71% případů, při pozici čelem v 70% případů, při pozici bokem v 70% případů a při pozici zády v 67% případů (obr. 23). Pokročilí v třetím měsíci do 10 minut výcviku uposlechli povel při pozici u nohy v 80% případů, při pozici čelem v 82% případů, při pozici bokem v 78% případů a při pozici zády

39

v 73% případů. Začátečníci v třetím měsíci nad 10 minut výcviku uposlechli povel při pozici u nohy v 66% případů, při pozici čelem v 68% případů, při pozici bokem v 84% případů a při pozici zády v 55% případů (obr. 24). Pokročilí v třetím měsíci nad 10 minut výcviku uposlechli povel při pozici u nohy v 77% případů, při pozici čelem v 79% případů, při pozici bokem v 69% případů a při pozici zády v 73% případů. V pátém měsíci výcviku u začátečníků byla při plnění cviků zastoupena pozice u nohy z 30%, pozice čelem z 30%, pozice bokem z 23% a pozice zády z 17% (obr. 25). U pokročilých byla pozice u nohy zastoupena z 28%, pozice čelem z 29%, pozice bokem z 26% a pozice zády z 27%. Začátečníci v pátém měsíci do 10 minut výcviku uposlechli povel při pozici u nohy v 85% případů, při pozici čelem v 89% případů, při pozici bokem v 68% případů a při pozici zády v 79% případů (obr. 26). Pokročilí v pátém měsíci do 10 minut výcviku uposlechli povel při pozici u nohy v 89% případů, při pozici čelem v 91% případů, při pozici bokem v 73% případů a při pozici zády v 86% případů. Začátečníci v pátém měsíci nad 10 minut výcviku uposlechli povel při pozici u nohy v 87% případů, při pozici čelem v 92% případů, při pozici bokem v 68% případů a při pozici zády v 83% případů (obr. 27). Pokročilí v pátém měsíci nad 10 minut výcviku uposlechli povel při pozici u nohy v 92% případů, při pozici čelem v 96% případů, při pozici bokem v 77% případů a při pozici zády v 91% případů.

Obr. 19. Podíl jednotlivých pozic při provádění cviků v prvním měsíci výcviku

40

Obr. 20. Podíl uposlechnutí u jednotlivých pozic v prvním měsíci do 10 minut po zahájení výcviku

Obr. 21. Podíl uposlechnutí u jednotlivých pozic v prvním měsíci nad 10 minut výcviku

Obr. 22. Podíl jednotlivých pozic při provádění cviků v třetím měsíci výcviku

41

Obr. 23. Podíl uposlechnutí u jednotlivých pozic v třetím měsíci do 10 minut po zahájení výcviku

Obr. 24. Podíl uposlechnutí u jednotlivých pozic v třetím měsíci nad 10 minut výcviku

Obr. 25. Podíl jednotlivých pozic při provádění cviků v pátém měsíci výcviku

42

Obr. 26. Podíl uposlechnutí u jednotlivých pozic v pátém měsíci do 10 minut po zahájení výcviku

Obr. 27. Podíl uposlechnutí u jednotlivých pozic v pátém měsíci nad 10 minut výcviku

V prvním měsíci výcviku u začátečníků se rozmezí vzdáleností při provádění cviků chůze u nohy a přivolání pohybovalo od jednoho do pěti metrů. Při cviku chůze u nohy byla jednometrová vzdálenost zastoupena z 9%, dvoumetrová z 28%, třímetrová z 35%, čtyřmetrová z 14% a pětimetrová z 14% (obr. 28). Při cviku přivolání byla jednometrová vzdálenost zastoupena z 18%, dvoumetrová z 54%, třímetrová z 18%, čtyřmetrová z 8% a pětimetrová ze 2.%. Při odložení byla vzdálenost zastoupena při jednom kroku z 67% a při dvou krocích z 33% (obr. 29). U pokročilých se v prvním měsíci výcviku rozmezí vzdáleností při provádění cviků chůze u nohy a přivolání pohybovalo od pěti do deseti metrů. Při cviku chůze u nohy byla pětimetrová vzdálenost zastoupena z 32%, šestimetrová z 25%, sedmimetrová z 17% a osmimetrová z 26% 43

(obr. 30). Při cviku přivolání byl cvik vykonáván do vzdálenosti pěti metrů (včetně) z 69% a od šesti metrů do deseti metrů z 31%. Při odložení byla jednometrová vzdálenost zastoupena z 21%, dvoumetrová z 14%, třímetrová z 36%, čtyřmetrová z 11% a pětimetrová z 18% (obr. 31). Při změně polohy na dálku byla jednometrová vzdálenost zastoupena z 71% a dvoumetrová z 29% (obr. 32). V prvním měsíci výcviku u začátečníků byla úspěšnost při plnění cviku chůze u nohy na vzdálenost jeden metr v 11% případů, na vzdálenost dva metry v 25% případů, na vzdálenost tři metry v 34% případů, na vzdálenost čtyř metrů v 57% případů a na vzdálenost pěti metrů v 43% případů (obr. 33). Úspěšnost při plnění cviku přivolání byla na vzdálenost jeden metr v 44% případů, na vzdálenost dva metry v 63% případů, na vzdálenost tři metry v 50% případů. Vzdálenost na čtyři a pět metrů nelze hodnotit pro nízké zastoupení. Úspěšnost při cviku odložení na vzdálenost jednoho kroku byla v 67% případů a na vzdálenost dvou kroků v 33% případů (obr. 29). V prvním měsíci výcviku u pokročilých byla úspěšnost při plnění cviku chůze u nohy na vzdálenost pěti metrů v 71% případů, na vzdálenost šesti metrů v 69% případů, na vzdálenost sedmi metrů v 69% případů a na vzdálenost osmi metrů v 53% případů (obr. 34). Úspěšnost při plnění cviku přivolání byla na vzdálenosti do pěti metrů (včetně) v 73% případů, na vzdálenosti od šesti do deseti metrů v 48% případů. Úspěšnost při cviku odložení byla na vzdálenost jeden metr v 96% případů, na vzdálenost dva metry v 95% případů, na vzdálenost tři metry v 95% případů, na vzdálenost čtyři metry v 72% případů a na vzdálenost pět metrů v 63% případů (obr. 31). Úspěšnost při cviku změna polohy na dálku byla na jednometrové vzdálenosti v 68% případů a na dvoumetrové vzdálenosti v 32% případů (obr. 32).

44

Obr. 28. Podíl jednotlivých vzdáleností při cvicích chůze u nohy a přivolání v prvním měsíci výcviku u začátečníků

Obr. 29. Podíl a úspěšnost při cviku odložení v prvním měsíci výcviku u začátečníků

Obr. 30. Podíl jednotlivých vzdáleností při chůzi u nohy a přivolání v prvním měsíci výcviku u pokročilých

45

Obr. 31. Podíl a úspěšnost na jednotlivých vzdálenostech při odložení v prvním měsíci výcviku u pokročilých

Obr. 32. Podíl a úspěšnost při změně polohy na dálku v prvním měsíci výcviku u pokročilých

46

Obr. 33. Podíl uposlechnutí na jednotlivých vzdálenostech při cvicích chůze u nohy a přivolání v prvním měsíci výcviku u začátečníků

Obr. 34. Podíl uposlechnutí na jednotlivých vzdálenostech při chůzi u nohy a přivolání v prvním měsíci výcviku u pokročilých

V třetím měsíci výcviku u začátečníků byla dvoumetrová vzdálenost při cviku chůze u nohy zastoupena z 17%, třímetrová z 25%, čtyřmetrová z 23%, pětimetrová z 25% a osmimetrová z 10% (obr. 35). Při cviku přivolání byla dvoumetrová vzdálenost zastoupena z 42%, třímetrová z 16%, čtyřmetrová z 15% a pětimetrová z 20%. Při odložení byla jednometrová vzdálenost zastoupena z 18%, dvoumetrová z 33%, třímetrová z 6%, čtyřmetrová z 8% a pětimetrová z 5% (obr. 36). Při změně polohy na dálku byla jednometrová vzdálenost zastoupena z 42% a dvoumetrová z 14% (obr. 37). U pokročilých v třetím měsíci výcviku při cviku chůze u nohy byla třímetrová vzdálenost zastoupena z 5%, pětimetrová z 33%, sedmimetrová z 6%, osmimetrová z 28% a desetimetrová z 28% (obr. 35). Při cviku přivolání byl cvik vykonáván do vzdálenosti pěti metrů (včetně) z 33% a od šesti metrů do deseti metrů z 67%. Při odložení byla dvoumetrová vzdálenost zastoupena z 11%, třímetrová z 15%, čtyřmetrová z 24%, pětimetrová z 27%, osmimetrová z 14% a desetimetrová z 9% (obr. 36). Při změně polohy na dálku byla jednometrová vzdálenost zastoupena z 31%, dvoumetrová z 32%, třímetrová z 26% a čtyřmetrová z 8% (obr. 37). V třetím měsíci výcviku u začátečníků byla úspěšnost při plnění cviku chůze u nohy na vzdálenost dva metry v 73% případů, na vzdálenost tři metry v 67% případů, na vzdálenost čtyři metry v 73% případů, na vzdálenost pět metrů v 78% případů a na vzdálenost osm metrů 47

v 79% případů (obr. 38). Úspěšnost při plnění cviku přivolání byla na vzdálenost dva metry v 78% případů, na vzdálenost tři metry v 71% případů, na vzdálenost čtyři metry v 23% případů a na vzdálenost pět metrů v 44% případů. Úspěšnost při cviku odložení na vzdálenost jeden metr byla v 98% případů, na vzdálenost dva metry v 72% případů, na vzdálenost tři metry v 70% případů, na vzdálenost čtyři metry v 61% případů a na vzdálenost pět metrů v 57% případů (obr. 39). Úspěšnost při cviku změna polohy na dálku byla na jednometrové vzdálenosti v 77% případů a na dvoumetrové vzdálenosti v 36% případů (obr. 40). V třetím měsíci výcviku u pokročilých byla úspěšnost při plnění cviku chůze u nohy na vzdálenost tři metry v 98% případů, na vzdálenost pět metrů v 97% případů, na vzdálenost sedm metrů v 90% případů, na vzdálenost osm metrů v 89% případů, na vzdálenost deset metrů v 88% případů (obr. 38). Úspěšnost při plnění cviku přivolání byla na vzdálenosti do pěti metrů (včetně) v 98% případů a na vzdálenosti od šesti do deseti metrů v 76% případů. Úspěšnost při cviku odložení byla na vzdálenost dva metry v 99% případů, na vzdálenost tři metry v 99% případů, na vzdálenost čtyři metry v 98% případů, na vzdálenost pět metrů v 92% případů, na vzdálenost osm metrů v 82% případů a na vzdálenost deset metrů v 74% případů (obr. 39). Úspěšnost při cviku změna polohy na dálku byla na jednometrové vzdálenosti v 89% případů, na dvoumetrové vzdálenosti v 81% případů, na třímetrové vzdálenosti v 50% případů a na čtyřmetrové vzdálenosti v 23% případů (obr. 40).

Obr. 35. Podíl jednotlivých vzdáleností při chůzi u nohy a přivolání v třetím měsíci výcviku

48

Obr. 36. Podíl jednotlivých vzdáleností při odložení v třetím měsíci výcviku

Obr. 37. Podíl jednotlivých vzdáleností při změně polohy na dálku v třetím měsíci výcviku

Obr. 38. Podíl uposlechnutí na jednotlivých vzdálenostech při chůzi u nohy a přivolání v třetím měsíci výcviku 49

Obr. 39. Podíl uposlechnutí na jednotlivých vzdálenostech při odložení v třetím měsíci výcviku

Obr. 40: Podíl uposlechnutí na jednotlivých vzdálenostech při změně polohy na dálku v třetím měsíci výcviku

V pátém měsíci výcviku u začátečníků byla vzdálenost při cviku chůze u nohy do pěti metrů (včetně) zastoupena z 64%, vzdálenost od šesti metrů do deseti metrů z 36% (obr. 41). Při cviku přivolání byla vzdálenost do pěti metrů (včetně) zastoupena z 65%, vzdálenost od šesti metrů do deseti metrů z 31% a vzdálenost od 11 metrů do 15 metrů ze 4% (obr. 41). Při odložení byla vzdálenost do pěti metrů (včetně) zastoupena z 71%, vzdálenost od šesti metrů do deseti metrů z 29% (obr. 42). Při změně polohy na dálku byla jednometrová vzdálenost zastoupena z 19%, dvoumetrová z 39%, třímetrová z 36% a čtyřmetrová z 6% (obr. 43). U pokročilých v pátém měsíci výcviku byla vzdálenost při cviku chůze u nohy do pěti metrů (včetně) zastoupena z 13%, vzdálenost od šesti metrů do deseti metrů z 29%, vzdálenost od 11 metrů do 15 metrů 50

ze 4% (obr. 41). Při cviku přivolání byla vzdálenost do pěti metrů (včetně) zastoupena z 18%, vzdálenost od šesti metrů do deseti metrů z 35%, vzdálenost od 11 metrů do 15 metrů z 38% a vzdálenost od 16 metrů do 20 metrů z 9% (obr. 41). Při odložení byla vzdálenost do pěti metrů (včetně) zastoupena z 11%, vzdálenost od šesti metrů do deseti metrů z 24%, vzdálenost od 11 metrů do 15 metrů z 43% a vzdálenost od 16 metrů do 20 metrů z 22% (obr. 42). Při změně polohy na dálku byla jednometrová vzdálenost zastoupena z 8%, dvoumetrová z 19%, třímetrová z 32%, čtyřmetrová z 28% a pětimetrová z 13% (obr. 43). V pátém měsíci výcviku u začátečníků byla úspěšnost při plnění cviku chůze u nohy do vzdálenosti pěti metrů (včetně) v 89% případů a na vzdálenost od šesti do deseti metrů v 87% případů (obr. 44). Úspěšnost při plnění cviku přivolání byla do vzdálenosti pěti metrů (včetně) v 76% případů, na vzdálenost od šesti do deseti metrů v 73% případů, na vzdálenost od 11 metrů do 15 metrů z 71% (obr. 44). Úspěšnost při cviku odložení do vzdálenosti pěti metrů (včetně) byla v 89% případů a na vzdálenost od šesti do deseti metrů v 74% případů (obr. 45). Úspěšnost při cviku změna polohy na dálku byla na jednometrové vzdálenosti v 96% případů, na dvoumetrové v 84% případů, na třímetrové v 76% a na čtyřmetrové v 47% případů (obr. 46). V pátém měsíci výcviku u pokročilých byla úspěšnost při plnění cviku chůze u nohy do vzdálenosti pěti metrů (včetně) v 98% případů a na vzdálenosti od šesti do deseti metrů v 98% případů (obr. 44). Úspěšnost při plnění cviku přivolání byla na vzdálenosti do pěti metrů (včetně) v 98% případů, na vzdálenosti od šesti do deseti metrů v 76% případů, na vzdálenosti od 11 metrů do 15 metrů v 91% případů a na vzdálenosti od 16 metrů do 20 metrů v 83% případů (obr. 44). Úspěšnost při cviku odložení do vzdálenosti pěti metrů (včetně) byla v 99% případů, na vzdálenost od šesti do deseti metrů v 89% případů, na vzdálenost od 11 do 15 metrů v 83% případů a na vzdálenost od 16 do 20 metrů v 63% případů (obr. 45). Úspěšnost při cviku změna polohy na dálku byla na jednometrové vzdálenosti v 99% případů, na dvoumetrové v 97% případů, na třímetrové v 88% případů, na čtyřmetrové v 79% případů a na pětimetrové v 62% případů (obr. 46).

51

Obr. 41. Podíl jednotlivých vzdáleností při chůzi u nohy a přivolání v pátém měsíci výcviku

Obr. 42. Podíl jednotlivých vzdáleností při odložení v pátém měsíci výcviku

Obr. 43. Podíl jednotlivých vzdáleností při změně polohy na dálku v pátém měsíci výcviku 52

Obr. 44. Podíl uposlechnutí na jednotlivých vzdálenostech při chůzi u nohy a přivolání v pátém měsíci výcviku

Obr. 45. Podíl uposlechnutí na jednotlivých vzdálenostech při odložení v pátém měsíci výcviku

53

Obr. 46. Podíl uposlechnutí na jednotlivých vzdálenostech při změně polohy na dálku v třetím měsíci výcviku

V prvním měsíci výcviku u začátečníků byly cviky prováděny za klidu v 73% případů a za pohybu v 27% případů (obr. 47). Při provádění cviků za klidu u začátečníků do 10 minut po zahájení výcviku bylo neuposlechnutí povelu v 31% případů (obr. 48). Úspěšnost při provádění cviků za klidu do 10 minut po zahájení výcviku byla 41%. Při provádění cviků za pohybu do 10 minut po zahájení výcviku bylo neuposlechnutí povelu v 21% případů. Úspěšnost při provádění cviků za pohybu do 10 minut po zahájení výcviku byla 46%. Při provádění cviků za klidu nad 10 minut výcviku bylo neuposlechnutí povelu v 11% případů. Úspěšnost při provádění cviků za klidu nad 10 minut výcviku byla 60%. Při provádění cviků za pohybu nad 10 minut výcviku bylo neuposlechnutí povelu v 17% případů. Úspěšnost při provádění cviků za pohybu nad 10 minut výcviku byla 53%. V prvním měsíci výcviku u pokročilých byly cviky prováděny za klidu v 54% případů a za pohybu v 46% případů (obr. 47). Při provádění cviků za klidu u pokročilých do 10 minut po zahájení výcviku bylo neuposlechnutí povelu v 5% případů (obr. 49). Úspěšnost při provádění cviků za klidu do 10 minut po zahájení výcviku byla 71%. Při provádění cviků za pohybu do 10 minut po zahájení výcviku bylo neuposlechnutí povelu v 9% případů. Úspěšnost při provádění cviků za pohybu do 10 minut po zahájení výcviku byla 67%. Při provádění cviků za klidu nad 10 minut výcviku bylo neuposlechnutí povelu v 2% případů. Úspěšnost při provádění cviků za klidu nad 10 minut výcviku byla 76%. Při provádění cviků za pohybu nad 10 minut výcviku bylo neuposlechnutí povelu v 4% případů. Úspěšnost při provádění cviků za pohybu nad 10 minut výcviku byla 74%. V třetím měsíci výcviku u začátečníků byly cviky prováděny za klidu v 60% případů a za pohybu v 40% případů (obr. 50). Při provádění cviků za klidu u začátečníků do 10 minut po zahájení výcviku bylo neuposlechnutí povelu v 6% případů (obr. 51). Úspěšnost při provádění cviků za klidu do 10 minut po zahájení výcviku byla 69%. Při provádění cviků za pohybu do 10 minut po zahájení výcviku bylo neuposlechnutí povelu v 5% případů. Úspěšnost při provádění cviků za pohybu do 10 minut po zahájení výcviku byla 74%. Při provádění cviků za klidu nad 10 minut výcviku bylo neuposlechnutí povelu v 7% případů. Úspěšnost při provádění cviků za klidu nad 10 minut výcviku byla 71%. Při provádění cviků za pohybu nad 10 minut 54

výcviku bylo neuposlechnutí povelu v 10% případů. Úspěšnost při provádění cviků za pohybu nad 10 minut výcviku byla 71%. V třetím měsíci výcviku u pokročilých byly cviky prováděny za klidu v 56% případů a za pohybu v 44% případů (obr. 50). Při provádění cviků za klidu u pokročilých do 10 minut po zahájení výcviku bylo neuposlechnutí povelu ve 2% případů (obr. 52). Úspěšnost při provádění cviků za klidu do 10 minut po zahájení výcviku byla 86%. Při provádění cviků za pohybu do 10 minut po zahájení výcviku bylo neuposlechnutí povelu ve 3% případů. Úspěšnost při provádění cviků za pohybu do 10 minut po zahájení výcviku byla 84%. Při provádění cviků za klidu nad 10 minut výcviku bylo neuposlechnutí povelu ve 2% případů. Úspěšnost při provádění cviků za klidu nad 10 minut výcviku byla 89%. Při provádění cviků za pohybu nad 10 minut výcviku bylo neuposlechnutí povelu ve 4% případů. Úspěšnost při provádění cviků za pohybu nad 10 minut výcviku byla 86%. V pátém měsíci výcviku u začátečníků byly cviky prováděny za klidu v 56% případů a za pohybu v 44% případů (obr. 53). Při provádění cviků za klidu u začátečníků do 10 minut po zahájení výcviku bylo neuposlechnutí povelu ve 4% případů (obr. 54). Úspěšnost při provádění cviků za klidu do 10 minut po zahájení výcviku byla 83%. Při provádění cviků za pohybu do 10 minut po zahájení výcviku bylo neuposlechnutí povelu v 6% případů. Úspěšnost při provádění cviků za pohybu do 10 minut po zahájení výcviku byla 80%. Při provádění cviků za klidu nad 10 minut výcviku bylo neuposlechnutí povelu v 3% případů. Úspěšnost při provádění cviků za klidu nad 10 minut výcviku byla 87%. Při provádění cviků za pohybu nad 10 minut výcviku bylo neuposlechnutí povelu v 8% případů. Úspěšnost při provádění cviků za pohybu nad 10 minut výcviku byla 81%. V pátém měsíci výcviku u pokročilých byly cviky prováděny za klidu v 55% případů a za pohybu v 45% případů (obr. 53). Při provádění cviků za klidu u pokročilých do 10 minut po zahájení výcviku bylo neuposlechnutí povelu ve 2% případů (obr. 55). Úspěšnost při provádění cviků za klidu do 10 minut po zahájení výcviku byla 89%. Při provádění cviků za pohybu do 10 minut po zahájení výcviku bylo neuposlechnutí povelu ve 3% případů. Úspěšnost při provádění cviků za pohybu do 10 minut po zahájení výcviku byla 87%. Při provádění cviků za klidu nad 10 minut výcviku bylo neuposlechnutí povelu ve 1% případů. Úspěšnost při provádění cviků za klidu nad 10 minut výcviku byla 92%. Při provádění cviků za pohybu nad 10 minut výcviku bylo neuposlechnutí povelu ve 3% případů. Úspěšnost při provádění cviků za pohybu nad 10 minut výcviku byla 90%. 55

Obr. 47. Podíl provádění cviků za klidu nebo pohybu v prvním měsíci výcviku

Obr. 48. Podíl jednotlivých reakcí za klidu a pohybu v prvním měsíci u začátečníků

Obr. 49. Podíl jednotlivých reakcí za klidu a pohybu v prvním měsíci u pokročilých

56

Obr. 50. Podíl provádění cviků za klidu nebo pohybu v třetím měsíci výcviku

Obr. 51. Podíl jednotlivých reakcí za klidu a pohybu v třetím měsíci u začátečníků

Obr. 52. Podíl jednotlivých reakcí za klidu a pohybu v třetím měsíci u pokročilých

57

Obr. 53. Podíl provádění cviků za klidu nebo pohybu v pátém měsíci výcviku

Obr. 54. Podíl jednotlivých reakcí za klidu a pohybu v pátém měsíci u začátečníků

Obr. 55. Podíl jednotlivých reakcí za klidu a pohybu v pátém měsíci u pokročilých

58

6 DISKUZE Pozornost psa je při jeho výcviku velmi důležitým faktorem. Pokud je nepozorný, nevnímá povely majitele a špatně reaguje (Call et al., 2003). To je vidět při srovnání neuposlechnutí povelu psem před a po 10 minutách výcviku. Pokročilí psi projevovali mnohem lepší koncentraci na psovoda za nových podmínek prostředí pravděpodobně díky tomu, že znali téměř všechny povely. Naopak začátečníci se museli vyrovnat s neznámým prostředím, přítomností dalších psů a s učením se nových cviků. Z toho potom vyplývá, že procento neuposlechnutí v prvním měsíci výcviku bylo u nich podstatně vyšší v porovnání s pokročilými. Obdobně Bream a Mills (2010) uvádí, že psi mohou vykazovat zhoršenou poslušnost na místech, kde neprobíhalo vlastní učení. S tím souvisí také skutečnost, že i samotní majitelé byli v prvním měsíci výcviku překvapeni zhoršenou reakcí svého psa na jednotlivé povely na cvičišti. Ve třetím měsíci bylo pozorováno u začátečníků obrovské zlepšení v jejich reakcích na povely, což signalizuje na účinnost výcviku. S postupným návykem a pravidelností výcviku docházelo i v prvních kritických deseti minutách k postupnému zvyšování koncentrace psa na psovoda. Z výsledků je také patrné, že v pátém měsíci výcviku se neuposlechnutí povelu vyskytovalo u začátečníků a pokročilých psů minimálně. Psovodi při výcviku psa používali verbální a neverbální povely. Přechodným povelem byla kombinace verbálního a neverbálního povelu, kdy se použití tohoto povelu v průběhu výcviku snižovalo. Přestože cílem výcviku bylo dosáhnout výborných reakcí na verbální nebo neverbální povely, z výsledků je patrné, že psi nejlépe reagují na kombinaci povelů, a to jak začátečníci tak pokročilí. Výborných reakcí dosahují psi také při použití neverbálního povelů. V obou případech psovod využil pro zadání povelu změny polohy ruky, čímž lze potvrdit tvrzení Soproniho et al. (2001), že psi vynikají v reakcích na ukazovací gesta. Povinelli et al. (1999) uvádí, že gesta mohou také napomáhat při udržení koncentrace psa v rušném prostředí. Začátečníci mají nižší úspěšnost v reakcích na verbální povel než pokročilí. Pro naučení verbálního povelu je zapotřebí mnohem více času, většího počtu opakování a pravidelnosti než u neverbálního povelu. Mitchell a Edmonson (1999) se zmiňují, že spousta majitelů se musí naučit zadávat verbální povel tak, aby mu pes porozuměl. Nejčastějšími chybami při výcviku bylo tiché zadávání povelu, jeho neustálé opakování a vkládání mezi povel další nežádoucí slova. Rozdíl mezi reakcemi na verbální povel u začátečníků a pokročilých je dán rozsahem jejich znalostí. Pokročilí psi již většinu verbálních povelů 59

ovládali, kdežto začátečníci se je nejprve učili pomocí kombinace verbálního a neverbálního povelu. Postupně docházelo k odbourávání neverbálního povelu a zesílení povelu verbálního. U začátečníků bylo pozorováno, že velmi dobře reagují na slovní povel při cviku sedni. Zde se promítá důvěrná znalost tohoto cviku z domácího prostředí, kdy se zřejmě jedná o jeden z nejvíce využívaných cviků. Do rychlosti učení se však promítá i zkušenost psovoda (Lynge a Ladewig, 2005) a vztah psa s psovodem (Lefebvre et al., 2007). Orientace psovoda při zadávání povelu měla velmi významný vliv na reakci psa při provádění cviků. Po pěti měsících výcviku bylo zjištěno, že největší úspěšnosti psi dosahují při pozici u nohy a čelem. Při pozici u nohy pes plní povely v těsné blízkosti majitele a není tak jeho reakce na povel ovlivněna vzdáleností. Psi mají možnost dívat se při této pozici na obličej psovoda, což může zlepšovat jejich odpovědi na povely. Při pozici čelem dochází k očnímu kontaktu psa a psovoda. To koresponduje s výsledky Pongrácze et al. (2004), který uvádí, že pes lépe reaguje na povely, pokud je mu umožněn oční kontakt. Pokud se psovod dívá přímým směrem na psa a zadá povel, pes vyhodnotí, že povel je směřován na něj a zareaguje. Psi při této pozici plnili povely výborně i na větší vzdálenosti. Calle et al. (2003) uvádí, že pokud se psovod nedíval na psa, ale do prostoru, reakce psů se velmi zhoršila. Obdobná situace při výcviku nastala při pozici bokem. Nicméně lze říct, že psi dobře reagovali na kombinaci verbálního a neverbálního povelu a na neverbální povel při kratších vzdálenostech. Horší reakce však byla zaznamenána u verbálního povelu. Někteří psi měli tendenci po zadání verbálního povelu dojít k psovodovi a čekali co dál. Psi pravděpodobně povel zaregistrovali, ale nevěděli co si s ním počít, když se psovod díval jinam. S pravidelností výcviku při této pozici však bylo dosaženo dobrých výsledků, avšak nevyrovnaly se reakcím při ostatních pozicích. Pozice zády byla praktikována především při odložení a přivolání. Psi dobře reagovali do určité vzdálenosti, která se však s pravidelným procvičováním mohla prodlužovat. U začátečníků ve třetím měsíci výcviku a u pokročilých v prvním měsíci výcviku bylo pozorováno, že pokud psovod zadal povel pro odložení a odcházel od psa zády, pes se zvedl a šel za psovodem. Gacsi et al. (2004) sledovali rozhodnost psů při této pozici a došli k výsledku, že výkon se při této pozici velmi zhoršuje. Pokud psovod odcházel od psa čelem (couval), pes zpravidla zůstal na místě. V pozdější fázi výcviku je pozorovaná velmi dobrá reakce i na pozici zády. 60

Vzdálenost mezi psem a psovodem byla významná při prvních pokusech provádění cviků. Pokud došlo k prodloužení vzdálenosti, psi byli při prvních pokusech zpravidla méně úspěšní, zejména skupina začátečníků. Pokročilí se s prodlužující vzdáleností vyrovnávali lépe než začátečníci. Začátečníci potřebovali více času než se s novou vzdálenosti vyrovnali, nicméně dokázali úspěšně reagovat ještě v průběhu cvičení, i když úspěšnost na jejich nové vzdálenosti byla nižší v porovnání s pokročilými. Na dalším cvičení reagovali obě skupiny na této vzdálenosti bez problémů, to bylo často dáno domácím výcvikem na požadovanou vzdálenost. Nutno podotknout, že pokročilí pracovali na větších vzdálenostech než začátečníci, což může hrát ve prospěch začátečníků. Například při pozici bokem v třetím měsíci měli začátečníci větší úspěšnost než pokročilí, avšak začátečníci pracovali v blízkosti psovoda, zatímco pokročilí na určitou vzdálenost. Psi prováděli cviky za klidu nebo za pohybu jiného psa. Předpokládalo se, že pokud všichni psi cvičí na místě, dosahují lepších výsledků než v případě, že kolem nich chodí jiný pes. Výsledky ukázaly, že obě skupiny byly na pohyb jiného psa citlivé v prvním měsíci výcviku, a to výrazněji do 10 minut výcviku. To signalizuje u skupiny pokročilých, že i když pes povely zná, pohyb jiného psa ho může při výcviku rozptylovat. V pátém měsíci však obě skupiny dokázali pracovat stejně dobře jak za klidu, tak za pohybu. Nejvíce neuposlechnutých povelů bylo zaznamenáno při přivolání za pohybu jiného psa. Je patrné, že psi si na výcvik ve skupině jiných psů museli nejprve zvyknout a pravidelným prováděním cviků za pohybu jiných psů se zvyšovala jejich odolnost proti tomuto rušivému jevu. Ve studii Braema a Millse (2010) je uvedeno, že lepších výsledků při poslušnosti je dosaženo, pokud vlastnímu povelu předchází oslovení psa. Oslovení psa bylo důležité, pokud pes nevěnoval psovodovi pozornost. Jestliže se pes soustředil na psovoda, nebylo nutné ho oslovovat jménem. Blackwell et al. (2008) se zabýval porovnáním metod výcviku, kdy se zmiňuje o dvou typech, metoda pozitivního posilování a negativního posilování. Při výcviku převládala metoda pozitivního posilování (odměna ve formě pamlsku, pohlazení, slovní pochvala). Nicméně bylo využito i slovního pokáraní nebo škubnutí vodítkem při nežádoucí činnosti. Cílem výcviku bylo, aby se zcela potlačilo neuposlechnutí povelu a nutnost opakování povelu. Toho by se dalo dosáhnout pokračováním ve výcviku. Bylo by však zajímavé zjistit za jakou dobu se dá tohohle výkonu dosáhnout. Velmi dobré výsledky 61

se dají pozorovat u samostatně cvičícího psa. Ve skupině psů se dá předpokládat, že se hůře docílí toho, aby všichni psi ve skupině ihned a správně zareagovali na povel.

7 ZÁVĚR Při pěti měsíčním výcviku psů byly zjištěny tyto poznatky: • U začátečníků i pokročilých vyvolávalo neznámé prostředí cvičiště a přítomnost jiných psů v prvním měsíci výcviku nižší koncentraci na psovoda a s tím související vyšší neposlušnost. • Vyšší výskyt neuposlechnutí povelu byl pozorován do 10 minut od zahájení výcviku v porovnání s obdobím nad 10 minut trvání výcviku, což naznačuje, že psi mohli mít sníženou koncentraci na psovoda z důvodu setkáni se s ostatními psy. • Nižší koncentrace psů na začátku cvičení (do 10 minut od jeho zahájení) v prvním měsíci výcviku se postupně zlepšovala a na konci celého výcviku (pátý měsíc) nebyl již patrný rozdíl mezi obdobím do a nad 10 minut trvání výcviku. • Psi se pravidelným cvičením neustále zlepšovali a v pátém měsíci výcviku byla pozorována vysoká úspěšnost na jednotlivé povely. • Psi nejlépe reagovali na kombinaci verbálního a neverbálního povelu, druhou největší úspěšnost měl neverbální povel. Slovní povel se psi učili delší dobu než povel neverbální. • Nejlepší orientace psovoda při zadávání povelů byla pozice čelem a u nohy. Nejmenší úspěšnost byla pozorována při pozici bokem. • Psi byli nejúspěšnější při plnění povelů v těsné blízkosti psovoda. Se zvyšující se vzdáleností se úspěšnost snižovala, nicméně správným postupem při výcviku (postupné zvětšování vzdálenosti, důkladné procvičení na různé vzdálenosti) byli psi schopni dobře reagovat i na velké vzdálenosti (např. 15 metrů). • Psi ve skupině pokročilých se lépe vyrovnávali se zvyšující se vzdáleností při zadávání povelů než začátečníci. • Psi byli nejúspěšnější při provádění cviků, pokud cvičili samostatně. Při cvičení ve skupině psů vykazovali lepší výsledky za klidu, to znamená, že všichni psi prováděli cviky na místě. Pohyb psy ovlivňoval především v prvním měsíci

62

cvičení. V pátém měsíci byli psi schopni pracovat stejně dobře jak za klidu, tak za pohybu. • Na reakce psů na cvičišti měla velký vliv domácí příprava. • Na rychlost učení měla vliv schopnost majitele správně zadávat povely a zkušenost s výcvikem psů.

63

8 CITACE ANDERSON J.R., SALLABERRY P., BARBIER H., 1995: Use of experimenter-given cues during object-choice tasks by capuchin monkeys. Anim. Behav., 49: 201–208. ARHANT C., BUBNA-LITTITZ H., BARTELS A., FUTSCHIK A., TROXLER J., 2010: Behaviour of smaller and larger dogs: Effects of training methods, inconsistency of owner behaviour and level of engagement in activities with the dog. Appl. Anim. Behav. Sci., 123 (3-4): 131-142. BLACKWELL E.J., TWELLS C., SEAWRIGHT A., CASEY R.A., 2008: The relationship between training methods and the occurrence of behaviour problems, as reported by owners, in a population of domestic dogs. J. Vet. Behav., 3: 207–217. BALDWIN D.A., 1991: Infants’ contribution to the achievement of joint reference. Child Dev., 63: 875–890. BARON-COHEN S., 1994: How to build a body that can read minds: Cognitive mechanisms in mindreading. Cahiers de Psychologie Cognitive, 13: 513-552. BEHNE T., CARPENTER M., TOMASELLO M., 2005: One-year-olds comprehend the communicative intentions behind gestures in a hiding game. Dev. Sci., 8: 492–499. BENNETT P.C., ROHLF V.I., 2007: Owner-companion dog interactions: relationship between

demographic

variables,

potentially

problematic

behaviours,

training

engagement and shared activities. Appl. Anim. Behav. Sci., 102: 65–84. BRAEM M. D., MILLS D. S., 2010: Factors affecting response of dogs to obedience instruction: A field and experimental study .Applied Animal Behaviour Science, 125: 47–55. BRÄUER J., KAMINSKI J., RIEDEL J., CALL J., TOMASELLO M., 2006: Making inferences about the location of hidden food: social dog, causal ape. J. Comp. Psychol., 120: 38–47. BRADSHAW J.W.S., NOTT H.M.R., 1995: Social and communication behaviour of companion dogs. In: Serpell J. (Ed.): The Domestic Dog: Its Evolution, Behaviour and Interactions with People. Cambridge University Press, Cambridge, 115-130s. CALL J., BRÄUER, J., KAMINSKI J., TOMASELLO, M., 2003: Domestic dogs (Canis familiaris) are sensitive to the attentional state of humans. J. Comp. Psychol., 117: 257–263. CASEY R.A., TWELLS, C., BLACKWELL E.J., 2007: An investigation of the relationship between measures of consistency in owners and the occurrence of 64

‘‘behaviour problems’’ in the domestic dog. In: Proceedings of the 6th International Veterinary Behaviour Meeting, 17.-20.7.2007, Riccione, Italy, 94–95s. CLUTTON-BROCK J., 1995: Origins of the dog: domestication and early history. In: Serpell J. (ed.) The domestic dog: its evolution, behaviour and interactions with people Cambridge, Cambridge University Press, 7–20s. COREN S., 2007: Inteligence psů, Práh, Praha, 320s. CSÁNYI V., 2000: The ‘human behaviour complex’ and the compulsion of communication: key factors in human evolution. Semiotica, 128: 45–60. DIEDERICH C., GIFFROY J-M., 2006: Behavioural testing in dogs: A review of methodology in search for standardization. Appl. Anim. Behav. Sci., 97: 51-72. EMERY N.J., 2000: The eyes have it: the neuroethology, fiction and evolution of social gaze. Neurosci. Biobehav. Rev., 24: 581–604. FRANK H., FRANK M. G., 1982: On the effects of domestication on canine social development and behavior. Applied Animal Ethology, 8: 507–525. FUKUZAWA M., UETAKE K., TANAKA T., 2000: The analysis of factors influencing auditory cognition of verbal commands in dogs (Canis familiaris), Abstracts of the Sixth Annual Meeting Society for the Study of Human Animal Relations, 25–26 March 2000, Tokyo, Japan, 46s. FUKUZAWA M., MILLS D.S., COOPER J.J., 2005: More than just a word: nonsemantic command variables affect obedience in the domestic dog (canis familiaris). Appl. Anim. Behav. Sci., 91: 129–141. GACSI M., MIKLOSI A., VARGA O., TOPAL J., CSANYI V., 2004: Are readers of our face readers of our minds? Dogs (Canis familiaris) show situation-dependent recognition of human’s attention. Anim. Cogn., 7: 144–153. GODDARD M.E., BEILHARZ R.G., 1986: Early prediction of adult behavior in potential guide dogs. Appl. Anim. Behav. Sci., 15: 247–260. HARE B., CALL J., AGNETTA B., TOMASELLO M., 2000. Chimpanzees know chat conspecifics do and do not see. Anim. Behav., 59: 771–785. HARE B., BROWN M., WILLIAMSON C., TOMASELLO M., 2003: The domestication of social cognition in dogs. Science, 298: 1634-1636. HARE B.,TOMASELLO M., 2005: Human-like social skills in dogs? Trends in Cognitive Sciences, 9: 439–444.

65

HART B. L., HART L. A., 1985: Canine and Feline Behavioral Therapy. Lea a Febiger Philadelphia, 363s. HEFFNER H.E., 1998: Auditory awareness. Appl. Anim. Behav. Sci., 57: 259–268. HERRON M.E., SHOFER F.S., REISNER I.R., 2009: Survey of the use and outcome of confrontational and non-confrontational training methods in client-owned dogs showing undesired behaviours. Appl. Anim. Behav. Sci., 117: 47–54. HIBY E.F., ROONEY N.J., BRADSHAW J.W.S., 2004: Dogtraining methods: thein use, effectiveness and interaction with behaviour and welfare. Anim. Welf. 13, 63–69. HOUPT K.A., 1994: The ontogeny of behaviour in dogs and cats. In: T.G. Hungerford Refresher Course for Veterinarians – Animal Behaviour, Proceedings 214 Post-Graduate Committee in Veterinary Science, University of Sydney, Australia, 89-98s. KAMINSKI J., CALL J., FISCHER J., 2004: Word learning in a domestic dog: Evidence for ‘‘Fast Mapping’’. Science, 304: 1682–1683. KEREPESI A., JONSSON G.K., MIKLÓSI A., TOPÁL J., CSÁNYI V., MAGNUSSON M.S., 2005: Detection of long-term temporal patterns in doghuman interaction. J Behav Processes, 70: 69–79. LEDGER R.A., 1997: Understanding owner-dog compatibility. Vet. Int., 9: 17-23. LEFEBVRE D., DIEDERICH C., DELCOURT M., GIFFROY, J., 2007: The quality of the relation between handler and military dogs influences efficiency and welfare of dogs. Appl. Anim. Behav. Sci., 104: 49–60. LYNGE H., LADEWIG J., 2005: The effect of signals from experienced and inexperienced dog handlersonthe behaviour of dogs. EJCAP, 15: 67–72. MIKLÓSI A., POLGARDI R., TOPAL J., CSANYI V.,1998: Use of experimentergiven cues in dogs. Anim. Cogn., 1: 113–121. MIKLÓSI, A., KUBINYI, E., TOPÁL, J., GACSI, M., VIRÁNYI, Z., CSÁNI, V., 2003: A simple reason for a big difference: wolves do not look back at humans but dogs do. Curr. Biol., 13 (9): 763-766. MIKLÓSI A., POLGARDI R., TOPAL J., CSANYI V., 2000: Intentional behaviour in dog–human communication: an experimental analysis of “showing” behaviour in the dog. Anim. Cogn., 3: 159–168. MIKLÓSI A., SOPRONI K., 2006: A comparative analysis of animals’ understanding of the human pointing gesture. Anim. Cogn., 9: 81–93. 66

MILLS D.S., 2002: Learning, training and behaviour modification techniques. In: Horwitz D.F., Mills D.S.,Heath S. (Eds.): BSAVA Manual of Canine and Feline Behavioural Medicine. BSAVA, Gloucester, 37–48s. MILLS D.S., 2005: What’s in a word? Recent findings on the attributes of command on the performance of pet dogs. Anthrozoös, 19: 208–221. MITCHELL R.W., EDMONSON E., 1999: Functions of repetitive talk to dogs during play: control, conversation, or planning? Soc. Anim., 7: 55–81. PARKER H.G., KIM L.V., SUTTER N.B., CARLSON S., LORENTZEN T.D., MALEK T.B., JOHNSON G.S., DEFRANCE H.B., OSTRANDER E.A., KRUGLYAK L., 2004: Genetic structure of the purebred domestic dog. Science, 304: 1160–1164. PARTAN S., MARLER P., 2005: Issues in the classification of multimodal communication signals. Am. Nat., 166: 231–245. PONGRÁCZ P., MIKLÓSI A., CSÁNYI V., 2001: Handler’s beliefs on the ability of their pet dogs to understand human verbal communication: a case of social understanding. Curr. Psychol. Cogn., 20 (1–2): 87–107. PONGRÁCZ P., MIKLÓSI, A., DOKA A., CSÁNYI, V., 2003: Successful application of video-projected human images for signalling to dogs. Ethology, 109: 809–821. PONGRÁCZ P., MIKLÓSI, A., TIMAR-GENG K., CSÁNYI V., 2004: Verbal attention getting as a key factor in social learning between dog (canis familiaris) and human. J. Comp. Psychol., 118: 375–383. POVINELLI D.J., REAUX J.E., BIERSCHWALE D.T., ALLAIN A.D., SIMON B.B., 1997: Exploitation of pointing as a referential gesture in young children, but not adolescent chimpanzees. Cogn. Dev., 12: 423–461. POVINELLI D.J., BIERSSCHWALE D.T., CECH C.G., 1999: Comprehension of seeing as a referential act in young children, but not juvenile chimpanzees. Br. J. Dev. Psychol. Soc., 17: 37–60. REID P.J., 1998. Excelerated learning. James and Kenneth, Berkeley, California, 171s. SALMAN M.D., HUTCHISON J., RUCH-GALLIE R., KOGAN L., NEW J.C., KASS P.H., SCARLETT J.M., 2000: Behavioral reasons for relinquishment of dogs and cats to 12 shelters. Journal of Applied Animal Welfare Science, 3: 93–106. SERPELL J.A., HSU Y., 2003: Effects of breed, sex, and neuter status on trainability in dogs. Anthrozoos, 18 (3): 196-207.

67

SHANKER G.S., KING B.J., 2002: The emergence of a new paradigm in ape language research. Behav. Brain Sci., 25: 605–656. SHEPPARD G., MILLS D.S., 2002: The development of a psychometric scale for the evaluation of the emotional predispositions of pet dogs. Int. J. Comp. Psychol., 15: 201-222. SCHALKE E., STICHNOTH J., OTT S., JONES-BAADE R., 2007: Clinical signs caused by the use of electric training collars on dogs in everyday life situations. Appl. Anim. Behav. Sci., 105: 369–380. SVARTBERG K., FORKMAN B., 2002: Personality traits in the domestic dog (Canis familiaris). Appl. Anim. Behav. Sci., 79: 133-155. STERNBERG S., 2002: Great dog adoptions: a guide for shelters. Latham Foundation for the Promotion of Humane Education, USA, 56s. SZETEI V., MIKLÓSI Á., TOPÁL J., CSÁNYI V., 2003: When dogs seem to lose their nose: an investigation on the use of visual and olfactory cues in communicative context between dog and owner Applied Animal Behaviour Science 83, 141–152. SOPRONI K., MIKLÓSI A., TOPÁL J., CSÁNYI V., 2001: Comprehension of human communicative signs in pet dogs (Canis familiaris). J. Comp. Psychol., 115: 122–126. ŠTÚR I., 1987: Genetic aspects of temperament and behaviour in dogs. J. Sm. Anim. Pract., 28: 957-964. VIRANYI Z., TOPÁL J., GACSI M., MIKLÓSI A., CSÁNYI V., 2004: Dogs reskond appropriately to cues of humans’ attentional focus. Behav. Proc., 66: 161–172. WILSSON E., SUNDGREN P.E., 1997: The use of a behaviour test for the selection of dogs for service and breeding I: Method of testing and evaluating test results in the adult dog, demands on different kinds of service dogs, sex and breed differences. Appl. Anim. Behav. Sci., 53: 279-295.

68

9 SEZNAM TABULEK Tab. 1. Přehled kritérií analyzovaných při pozorování 56 psů při povelu sedni Tab. 2. Hodnocení adaptivní inteligence u vybraných plemen dle CIQ Tab. 3. Umístění vybraných plemen dle pracovní inteligence Tab. 4. Základní informace o psech ve výcviku Tab. 5. Oslovení psa - pozornost Tab. 6. Povel „sedni“ Tab. 7. Povel „lehni“ Tab. 8. Chůze u nohy Tab. 9. Přivolání Tab. 10. Odložení Tab. 11. Výsledné hodnocení psa - zlatý retrívr, 1,5let Tab. 12. Výsledné hodnocení psa - WHWT, 1,5let Tab. 13. Změna polohy v těsné blízkosti majitele Tab. 14. Změna polohy na dálku Tab. 15. Přivolání Tab. 16. Odložení Tab. 17. Chůze u nohy Tab. 18. Usednutí Tab. 19. Přiřazení k noze

69

10 SEZNAM OBRÁZKŮ Obr. 1. Podíl neuposlechnutých povelů do 10 minut po zahájení výcviku v jednotlivých měsících Obr. 2. Podíl neuposlechnutých povelů nad 10 minut výcviku v jednotlivých měsících Obr. 3. Podíl splnění cviků na druhý povel do 10 minut po zahájení výcviku v jednotlivých měsících Obr. 4. Podíl splnění cviků na druhý povel nad 10 minut výcviku v jednotlivých měsících Obr. 5. Podíl uposlechnutí povelů do 10 minut po zahájení výcviku v jednotlivých měsících Obr. 6. Podíl uposlechnutí povelů nad 10 minut výcviku v jednotlivých měsících Obr. 7. Podíl jednotlivých typů povelů v prvním měsíci do 10 minut po zahájení výcviku Obr. 8. Podíl uposlechnutí u jednotlivých typů povelů v prvním měsíci do 10 minut po zahájení výcviku Obr. 9. Podíl jednotlivých typů povelů v prvním měsíci nad 10 minut výcviku Obr. 10. Podíl uposlechnutí u jednotlivých typů povelů v prvním měsíci nad 10 minut výcviku Obr. 11. Podíl jednotlivých typů povelů v třetím měsíci do 10 minut po zahájení výcviku Obr. 12. Podíl uposlechnutí u jednotlivých typů povelů v třetím měsíci do 10 minut po zahájení výcviku Obr. 13. Podíl jednotlivých typů povelů v třetím měsíci nad 10 minut výcviku Obr. 14. Podíl uposlechnutí u jednotlivých typů povelů v třetím měsíci nad 10 minut výcviku Obr. 15. Podíl jednotlivých typů povelů v pátém měsíci do 10 minut po zahájení výcviku Obr. 16. Podíl uposlechnutí u jednotlivých typů povelů v pátém měsíci do 10 minut po zahájení výcviku Obr. 17. Podíl jednotlivých typů povelů v pátém měsíci nad 10 minut výcviku Obr. 18. Podíl uposlechnutí u jednotlivých typů povelů v pátém měsíci nad 10 minut výcviku Obr. 19. Podíl jednotlivých pozic při provádění cviků v prvním měsíci výcviku Obr. 20. Podíl uposlechnutí u jednotlivých pozic v prvním měsíci do 10 minut po zahájení výcviku Obr. 21. Podíl uposlechnutí u jednotlivých pozic v prvním měsíci nad 10 minut výcviku Obr. 22. Podíl jednotlivých pozic při provádění cviků v třetím měsíci výcviku 70

Obr. 23. Podíl uposlechnutí u jednotlivých pozic v třetím měsíci do 10 minut po zahájení výcviku Obr. 24. Podíl uposlechnutí u jednotlivých pozic v třetím měsíci nad 10 minut výcviku Obr. 25. Podíl jednotlivých pozic při provádění cviků v pátém měsíci výcviku Obr. 26. Podíl uposlechnutí u jednotlivých pozic v pátém měsíci do 10 minut po zahájení výcviku Obr. 27. Podíl uposlechnutí u jednotlivých pozic v pátém měsíci nad 10 minut výcviku Obr. 28. Podíl jednotlivých vzdáleností při cvicích chůze u nohy a přivolání v prvním měsíci výcviku u začátečníků Obr. 29. Podíl a úspěšnost při cviku odložení v prvním měsíci výcviku u začátečníků Obr. 30. Podíl jednotlivých vzdáleností při chůzi u nohy a přivolání v prvním měsíci výcviku u pokročilých Obr. 31. Podíl a úspěšnost na jednotlivých vzdálenostech při odložení v prvním měsíci výcviku u pokročilých Obr. 32. Podíl a úspěšnost při změně polohy na dálku v prvním měsíci výcviku u pokročilých Obr. 33. Podíl uposlechnutí na jednotlivých vzdálenostech při cvicích chůze u nohy a přivolání v prvním měsíci výcviku u začátečníků Obr. 34. Podíl uposlechnutí na jednotlivých vzdálenostech při chůzi u nohy a přivolání v prvním měsíci výcviku u pokročilých Obr. 35. Podíl jednotlivých vzdáleností při chůzi u nohy a přivolání v třetím měsíci výcviku Obr. 36. Podíl jednotlivých vzdáleností při odložení v třetím měsíci výcviku Obr. 37. Podíl jednotlivých vzdáleností při změně polohy na dálku v třetím měsíci výcviku Obr. 38. Podíl uposlechnutí na jednotlivých vzdálenostech při chůzi u nohy a přivolání v třetím měsíci výcviku Obr. 39. Podíl uposlechnutí na jednotlivých vzdálenostech při odložení v třetím měsíci výcviku Obr. 40: Podíl uposlechnutí na jednotlivých vzdálenostech při změně polohy na dálku v třetím měsíci výcviku Obr. 41. Podíl jednotlivých vzdáleností při chůzi u nohy a přivolání v pátém měsíci výcviku 71

Obr. 42. Podíl jednotlivých vzdáleností při odložení v pátém měsíci výcviku Obr. 43. Podíl jednotlivých vzdáleností při změně polohy na dálku v pátém měsíci výcviku Obr. 44. Podíl uposlechnutí na jednotlivých vzdálenostech při chůzi u nohy a přivolání v pátém měsíci výcviku Obr. 45. Podíl uposlechnutí na jednotlivých vzdálenostech při odložení v pátém měsíci výcviku Obr. 46. Podíl uposlechnutí na jednotlivých vzdálenostech při změně polohy na dálku v třetím měsíci výcviku Obr. 47. Podíl provádění cviků za klidu nebo pohybu v prvním měsíci výcviku Obr. 48. Podíl jednotlivých reakcí za klidu a pohybu v prvním měsíci u začátečníků Obr. 49. Podíl jednotlivých reakcí za klidu a pohybu v prvním měsíci u pokročilých Obr. 50. Podíl provádění cviků za klidu nebo pohybu v třetím měsíci výcviku Obr. 51. Podíl jednotlivých reakcí za klidu a pohybu v třetím měsíci u začátečníků Obr. 52. Podíl jednotlivých reakcí za klidu a pohybu v třetím měsíci u pokročilých Obr. 53. Podíl provádění cviků za klidu nebo pohybu v pátém měsíci výcviku Obr. 54. Podíl jednotlivých reakcí za klidu a pohybu v pátém měsíci u začátečníků Obr. 55. Podíl jednotlivých reakcí za klidu a pohybu v pátém měsíci u pokročilých Obr. 56. Povel lehni při pozici u nohy Obr. 57. Povel sedni při pozici čelem Obr. 58. Odložení při pozici zády Obr. 59. Odložení při pozici bokem Obr. 60. Neverbální povel pro sedni Obr. 61. Neverbální povel pro lehni Obr. 62. Skupinové odložení při pozici bokem Obr. 63. Odložení v sedě za pohybu jiného psa Obr. 64. Skupinové odložení v leže

72