Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta Ústav humanitních věd
FAIR TRADE JAKO ALTERNATIVA KE KONVENČNÍMU MEZINÁRODNÍMU OBCHODU
Diplomová práce
Bc. Petra Hrubošová
Brno 2007
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Fair Trade jako alternativa ke konvenčnímu mezinárodnímu obchodu zpracovala samostatně a veškeré použité zdroje uvádím v seznamu použité literatury.
V Brně dne ……………………
……………………………….... Bc. Petra Hrubešová
Poděkování Děkuji PhDr. Kristině Marešové, CSc. za ochotu a všestrannou pomoc, kterou mi poskytla v průběhu zpracování diplomové práce.
Abstract Práce shrnuje zásady konceptu Fair Trade – sociálně a environmentálně přijatelného obchodu se znevýhodněnými výrobci z rozvojových zemí. Zařazuje tento koncept do kontextu ostatních pokusů o spravedlivější poměry mezinárodního obchodu, shrnuje informace o jeho historii, podává přehled o jeho cílech, principech, současných podobách a aktivitách. Na příkladu kávy ukazuje neudržitelnost současného volného obchodu. Poukazuje na možnosti a příležitosti pro tento rozšířený koncept v České republice a snaží se rozpoznat budoucí trendy konceptu ve světě. Nakonec se práce zabývá některými kritikami a spornými tématy Fair Trade.
This thesis gives a summary of the basic principles of Fair Trade – not-for-profit trade with disadvantaged Third World producers in a socially and environmentally acceptable way. It places this concept into the wider context of other attempts at international trade, summarizes information about its history, aims, principles and gives an overview of the current situation in two forms of Fair Trade. It shows the ways in which free trade is unsustainable, as we can see on the international stage with regard to coffee. points out the possibilities and opportunities for this widespread concept in the Czech Republic and tries to find out future trends. Finally, this thesis deals with some of the questionable issues of Fair Trade.
Obsah 1
ÚVOD A CÍL PRÁCE............................................................................................................ 7
2
METODIKA............................................................................................................................ 9
3
FAIR TRADE........................................................................................................................ 10 3.1 3.1.1
Chudoba a nerovnost................................................................................................ 10
3.1.2
Negativní aspekty světového obchodu ...................................................................... 15
3.2
MYŠLENKA FAIR TRADE ................................................................................................ 20
3.2.1
Termín „Fair Trade“ a související pojmy ................................................................ 20
3.2.2
Vymezení, principy a definice Fair Trade ................................................................ 24
3.2.3
Cíle Fair Trade......................................................................................................... 28
3.2.4
Fair Trade a konvenční obchodování....................................................................... 32
3.3
VÝVOJ FAIR TRADE ....................................................................................................... 34
3.3.1
Počátky Fair Trade myšlení ..................................................................................... 34
3.3.2
60. léta 20. století – Začátek rozvoje Fair Trade...................................................... 35
3.3.3
70.léta - Politická fáze.............................................................................................. 35
3.3.4
80. - 90. léta - Obchodní fáze ................................................................................... 36
3.3.5
Současná situace (1997-2007).................................................................................. 37
3.4
JAK MYŠLENKA FAIR TRADE FUNGUJE V PRAXI ............................................................. 41
3.4.1
Účastníci Fair Trade ................................................................................................ 41
3.4.2
Formy Fair Trade..................................................................................................... 45
3.4.3
Případ kávy............................................................................................................... 49
3.4.4
Ostatní produkty ....................................................................................................... 61
3.5
4
PROBLÉMY VEDOUCÍ KE VZNIKU FAIR TRADE ............................................................... 10
PERSPEKTIVY FAIR TRADE............................................................................................. 70
3.5.1
Obecnější prospěšnost a perspektivy ........................................................................ 70
3.5.2
Budoucnost Fair Trade ve světě ............................................................................... 72
3.5.3
Možnosti Fair Trade v České republice.................................................................... 74
DISKUSE: PROBLEMATICKÉ ASPEKTY KONCEPTU FAIR TRADE........................ 76 4.1
„FÉR“ CENA ................................................................................................................... 76
4.2
PROBLÉMY STANDARDIZACE A CERTIFIKACE ................................................................. 79
4.3
DALŠÍ PROBLÉMY A OMEZENÍ FAIR TRADE .................................................................... 82
5
ZÁVĚR .................................................................................................................................. 85
6
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ..................................................................................... 88
SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK.......................................................................................... 93 PŘÍLOHY ...................................................................................................................................... 94 PŘÍLOHA A - IFAT STANDARDY PRO FAIR TRADE ORGANIZACE ................................................ 94 PŘÍLOHA B – KRITÉRIA FLO INTERNATIONAL PRO PRODUCENTY KÁVY ..................................... 97 PŘÍLOHA C – KRITÉRIA FLO INTERNATIONAL PRO OBCHODNÍKY KÁVOU ....................................... 99
1 Úvod a cíl práce "Svým nákupem dáváme hlas nějakému ekonomickému a sociálnímu modelu, určitému způsobu výroby zboží. Zajímáme se o kvalitu zboží i o uspokojení z něho plynoucí. Nemůžeme však ignorovat podmínky, za nichž zboží vzniká - environmentální dopady a pracovní podmínky. Jsme s nimi spojeni, a tedy za ně odpovědni" (Anwar Fazal, prezident International Organization of Consumer Union, 1986).
Jako téma této práce jsem zvolila Fair Trade - ve zkratce neziskový, sociálně a environmentálně přijatelný obchod se zeměmi globálního Jihu. Snažím se zde podat nezkreslený obrázek tohoto velmi pestrého konceptu, který je v evropských zemích známý a populární, ale u nás se stále jedná o ekonomický jev téměř neznámý. Jako pravidelní spotřebitelé kávy, čaje, čokolády či banánů můžeme přímo ovlivňovat životy lidí, kteří tyto plodiny pěstují. Každý z nás může druhým prospět tím, co kupuje, tím, co si vybere. Zajímáme se o otázku, jak za své peníze nakoupit potřebné zboží, které by kromě lákavé reklamy, hezkého obalu a atraktivního vzhledu mělo i požadovanou kvalitu. Mezi českými spotřebiteli lze vysledovat vzrůstající zájem o produkty ekologické výroby, o výrobky, při jejichž produkci či pěstování není poškozována příroda a nejsou týrána zvířata. Ve světě však již několik desetiletí roste také zájem o zboží, které bylo vyrobeno za podmínek, které nesnižují lidskou důstojnost zaměstnanců, které zaměstnancům dávají možnost zajištění existence a rozvoje. Vzrůstá počet spotřebitelů, pro něž je důležité, aby se na výrobě nepodílely děti na úkor své docházky do školy. Hlavním proudem, který se snaží dodržet všechna výše zmíněná kritéria je právě tzv. „Fair Trade“, jehož problematikou se tato práce zabývá. V úvodní kapitole nazvané Problémy vedoucí ke vzniku Fair Trade je stručně poukázáno na provázanost problému chudoby a míry a způsobu zapojení zemí a skupin jejich obyvatel do mezinárodní obchodní směny. Cílem této kapitoly je zdůvodnit, proč je vhodné zasáhnout do současného systému a formou pozitivní diskriminace (kterou Fair Trade představuje) se pokusit zmírnit problémy, které se již po několik desetiletí řešit příliš nedaří. Cílem kapitoly Myšlenka Fair Trade je popsat principy a cíle tohoto kokceptu a osvětlit hlavní rozdíly mezi Fair Trade a konvenčním mezinárodním obchodem, a to povětšinou tak, jak jsou prezentovány samotnými organizacemi zabývajícími se Fair 7
Trade. Čtenář se zde tedy dozví spíše než to, čím Fair Trade ve skutečnosti je, to, čím se být pokouší. V následující kapitole jsou logicky seřazeny základní mezníky ve vývoji Fair Trade, který je tak zařazen do konceptu světových dějin. Významnou částí této kapitoly jsou informace o současné situaci Fair Trade, a to jak ve světě, tak v České republice. Následující kapitola si klade za cíl alespoň nastínit, jak funguje myšlenka Fair Trade v praxi, a to tím, že budou specifikováni účastníci Fair Trade, formy, ve kterých tento obchod probíhá a produkty, se kterými se v rámci Fair Trade obchoduje. Na příkladu nejúspěšnější komodity - kávy, je ilustrován konkrétní význam Fair Trade. Cílem práce je také pohlédnout na koncept Fair Trade očima jeho kritiků a diskutovat některé sporné (převážně teoretické) otázky a nastínit možné tendence jeho budoucího vývoje.
8
2 Metodika Při psaní diplomové práce jsem čerpala z odborné literatury, internetu, denního tisku, televize, zkušeností a názorů mých přátel a především z mých vlastních. V práci vycházím do značné míry z materiálů Fair Trade organizací, především proto, že jsou nejdostupnější a považuji je také za velmi důvěryhodné. Ve srovnání s další dostupnou literaturou jsou také aktuálnější, podrobnější, netrpí přílišnou teoretičností a odtržeností od reality a nabízí praktické příklady řešení. Svoji práci jsem pro lepší přehlednost rozdělila do několika částí, jimiž jsou Úvod a cíl práce, Metodika, Fair Trade (stěžejní část práce), Diskuse: problematické aspekty konceptu Fair Trade, Závěr a Seznam použitých zdrojů. V diplomové práci jsem ve velké míře použila zejména metodu popisnou, které předcházelo studování literatury a sledování internetových stránek týkajících se Fair Trade a souvisejících témat. V práci jsem použila jak induktivního uvažování, kde se ze specifických příkladů snažím nalézt obecné pravidlo, tak dedukci. Část práce je také věnována hodnocení zjištěných faktů. V jedné z kapitol nazvané Perspektivy Fair Trade jsem se také pomocí předpovědi pokusila odhadnout trendy budoucího vývoje tohoto konceptu.
9
3 Fair Trade 3.1 Problémy vedoucí ke vzniku Fair Trade 3.1.1 Chudoba a nerovnost 3.1.1.1 Globální problém č.1: Chudoba Chudoba je velmi komplexní a složitý pojem, a v současné době je považována za jeden z nejpalčivějších problémů globalizovaného světa. Mezinárodní společenství vnímá chudobu stále intenzivněji jako fenomén, který je třeba vymýtit, respektive zmírnit jeho dopady, nemá-li být nadále brzdou společenského rozvoje. Motivace západního světa pro boj s chudobou je převážně dvojího druhu: v důsledku ničivých světových válek 20. století vzrostla mezinárodní solidarita a snaha bohatých zemí pomoci převážně svým bývalým koloniím, za jejichž situaci cítí spoluzodpovědnost. Velkým dílem přispívá i rozmach komunikačních technologií a celosvětové turistiky; proces globalizace vede ke zmenšení světa ve smyslu prostorovém i časovém. Díky tomu se pocit vzdálenosti mezi jednotlivými kontinenty a kulturami významně snižuje. Zadruhé existují pro boj s celosvětovou chudobou pragmatické důvody: globální jevy, které s chudobou mají spojitost (příliv migrantů a uprchlíků, nelegální obchod s lidmi, zbraněmi a drogami a mezinárodní a lokální terorismus), ohrožují bezpečnost a stabilitu bohatých zemí. V neposlední řadě hrají roli i důvody ekonomické - rozvíjející se státy mohou představovat zájmové odbytiště výrobků vyspělých zemí (Exnerová, Volfová, 2006). Rapidní ekonomický růst bohaté části světa, tvořící zhruba šestinu lidstva, přinášel (a dodnes přináší) tamním lidem vysoký standard základních životních služeb: jídla, vzdělání, zdravotní péče, přístupu k informacím aj. Dalších osmdesát procent světové populace však na takový standard nejen nedosáhne, ale propadá se do čím dál hlubší propasti chudoby, deziluze a beznaděje ohledně své budoucnosti. Podle statistik Světové banky má dnes zhruba 1,2 miliardy světové populace, žijící v chudších zemích tzv. Jihu, k dispozici zhruba jeden dolar na den, což je touto institucí 10
označováno za práh chudoby. Na další dvě miliardy pak připadají dva dolary na den. Úroveň základních služeb je v těchto méně rozvinutých zemích katastrofální, lidé strádají hladem a umírají na nemoci, které by se v rozvinutějších společnostech daly vyléčit. Alarmující pak zůstává skutečnost, že možnosti rozvojových zemí vymanit se ze smrtícího sevření chudoby jsou při současných pravidlech světové ekonomiky minimální (Pazderka, 2005). 3.1.1.2 Rozvojové myšlení Debata o tom, jak z tohoto nelichotivého stavu ven a co vlastně koncept trvale udržitelného rozvoje pro celý svět znamená, nebere od sedmdesátých let konce. Ve světě dnes existuje zhruba sedmdesát definic tohoto pojmu. Ve svém základním významu však neznamená nic jiného než posilování schopnosti vlád a populací z chudých zemí vymanit se z chudoby a zapojit se do celosvětové ekonomické hry, schopnosti určovat si vlastní hodnoty a priority, aniž by to zejména s ohledem na přírodní zdroje a ekologii ohrožovalo budoucí generace. Od další větve humanitární pomoci, tzv. krizové, se ta rozvojová liší hlavně tím, že nereaguje na bezprostřední konflikty či přírodní katastrofy, ale věnuje pozornost strukturálním ekonomickým, sociálním, ekologickým a kulturním problémům chudého světa. Během sedmdesátých a osmdesátých let proto nastala v rozvojovém myšlení revoluce. Na rozvoj bylo stále méně pohlíženo jako na prostou aplikaci západních ekonomických receptů na chudobu. Více pozornosti se začalo věnovat diverzifikaci ekonomického růstu tak, aby zasáhl všechny sektory společnosti a sloužil všem jejím obyvatelům. Sluchu se dostalo i ekonomům z méně rozvinutých zemí, například konceptu indického ekonoma Amartyi Sena o chudobě ne jako nedostatku finančních prostředků k životu, ale absenci možnosti si něco vydělat a rozvíjet se. Rozvojová pomoc také postupně dostala širší podobu, více skloňovat se začaly otázky růstu populace, využívání přírodních zdrojů a životního prostředí. Stejně tak se ovšem diskuse dostala k tématům korupce, nekompetence a nechuti ke skutečným změnám na straně některých méně rozvinutých zemí (Pazderka, 2005).
11
3.1.1.3 Boj proti chudobě V současné době je nejdůležitějším dokumentem v oblasti boje proti chudobě program Rozvojové cíle tisíciletí vytvořený v roce 2000 na Summitu tisíciletí OSN. Cíle jsou považovány za velmi ambiciózní a nepředpokládá se, že se skutečně podaří je všechny do roku 2015 naplnit. Přesto mají vysokou ideologickou a morální hodnotu. V souladu se závěry Summitu tisíciletí a další velké konference v mexickém Monterrey se za hlavní předpoklady pro boj s chudobou považují (Exnerová, Volfová, 2006):
1) Solidní domácí politika Vlády rozvojových zemí musí investovat do podpory zaměstnanosti: vytvářet nové pracovní příležitosti a nezaměstnaným nabídnout sociální podporu, s níž je možné pokrýt základní potřeby. Rozvojové země také musí zlepšit vládu zákona, posílit respekt k lidským právům, omezit korupci a vytvořit efektivní instituce a podmínky pro rozvoj ekonomiky a příliv externích zdrojů.
2) Přímé zahraniční investice Soukromé zahraniční investice do rozvojových zemí přinášejí zisk a vytvářejí pracovní příležitosti mnohdy v lokalitách, kde by jinak panovala vysoká nezaměstnanost. Působením zahraničních investic se do rozvojových zemí také přenášejí modernější technologie, manažerské a pracovní postupy a další know-how.
3) Mezinárodní obchod Musí dojít k postupnému odbourávání subvencí (zejména u zemědělských výrobků) v bohatých zemích a zároveň k odbourávání obchodních bariér tak, aby rozvojové země měly přístup na trhy v bohatých zemích. Obchodní bariéry musí odstraňovat rozvojové země i mezi sebou.
4) Zvýšení oficiální rozvojové pomoci Aby byla rozvojová spolupráce schopna dosáhnout svých cílů, je zapotřebí, aby se zvýšil její objem. Na konferenci OSN v Monterrey v roce 2002 se nejvyspělejší státy světa zavázaly navýšit rozvojovou pomoc na 0,7 % HND, přesto ale i objemově největší dárci rozvojové pomoci ve světě se této výši přibližují pouze pomalu. 12
5) Odpouštění dluhů Mnohé země dnes vynakládají na splácení dluhů stejné množství peněz, které díky rozvojové spolupráci získají. V takové situaci nedisponují dostatečnými finančními prostředky, aby mohly vést domácí politiku, která bude chudobu aktivně snižovat.
3.1.1.4 Nerovnost Možnosti řešení chudoby znesnadňuje extrémní nerovnost rozdělení důchodu a spotřeby na Zemi. V současné době 20 % světové populace konzumuje 80 % světových zdrojů, Spojené státy s 6 % populace světa spotřebovávají 30 % energie, zatímco na Indii s 20%
populace připadají pouhá 2 %. Podle kritérií OSN vzrostl počet nejméně
rozvinutých zemí od 60.let do konce 90.let z 31 na 49. Tyto země do značné míry závisí na vývozu asi 30 komodit do vyspělých zemí (nejdůležitější asi káva, čaj, cukr, kakao, banány, bauxit, měď, cín, nitráty, kaučuk a bavlna). Mnohé z nich jsou závislé na jediné komoditě – například Srí Lanka na čaji, Zambie na mědi, Uganda na kávě, Ghana a Pobřeží Slonoviny na kakau. Obchod s těmito komoditami kontrolují průměrně z 80 % velké nadnárodní firmy, které tak určují do značné míry ceny, z ceny konečného produktu obdrží pěstitelé minimum (Chocolate the fact, bez vročení). Nerovnoměrnost rozdělení důchodu má dalekosáhlé a velmi vážné sociální konsekvence: Ve Finsku, Kanadě a USA se na vysoké školy zapisuje kolem čtyř pětin populace, na rozdíl tomu v některých státech Afriky navštěvuje základní školu i méně než polovina dětí1. V asi dvaceti zemích přesahuje negramotnost hranici 50 %. V Burkina Faso dosahuje 76 % a v Nigeru dokonce 84 %. V mnoha převážně muslimských zemí se navíc projevuje velmi nerovnoprávné postavení žen, kdy podíl gramotných žen je oproti podílu mužů méně než poloviční2. V desítkách zemí špatný přístup ke zdravotnickým
1
Např. Burkina Faso, Niger nebo Demokratická republika Kongo
2
Např. Smálsko, Afghánistán, Niger, Mali.
13
zařízením3 má za následek vysokou kojeneckou úmrtnost a nízkou očekávanou dobu dožití4 (Exnerová, Volfová, 2006). Nerovnoměrné rozdělení výdobytků techniky ilustruje ku příkladu fakt, že okolo poloviny světové populace dosud nikdy nekonalo telefonní hovor a pouhých 12 % lidstva jsou uživateli internetu. Nerovnost dosáhla absurdních a zrůdných rozměrů: Každým rokem zemře asi 11 mil. dětí mladších 5 let (většinou na následky poměrně snadno léčitelných nemocí jako zápal plic, průjem, spalničky nebo malárie), přičemž podvýživa je v polovině z těchto úmrtí určující. Přitom v USA nadváhou trpí 61 % a třetina dospělých je obézních a vláda Velké Británie zvažuje zavedení daně na tučná jídla; přitom ve více než 17 zemích (např. v Mongolsku, Etiopii, Angole nebo na Madagaskaru) trpí podvýživou více než 35 % populace. V jedné části Země se umírá pro podvýživu (asi 3 % světové populace ročně) a v jiné pro přejídání se (Pazderka, 2005). Na světě dnes existují dva paralelní světy a hranice mezi nimi někde odpovídá geografickým hranicím států, jinde vede hranice napříč státy a městy. Tito lidé by si snad ani nerozuměli, každý řeší denně jiné problémy a každý má zcela jiné sny a jiná přání Obr. 1 – V jedné části Země se umírá pro podvýživu, v jiné pro přejídání se
3
Např. Rwanda 8 %, Afghánistán 12 % populace
4
Ve více než dvacítce států umírá do jednoho roku po narození více než 100 dětí na 1000 živě
narozených, v Afghánistánu a Sierra Leone 165. Asi v dvaceti pěti zemích je očekávaná doba dožití nižší než 50 let - např. Malawi a Zambie 41 let Kojenecká úmrtnost v rozvinutých zemích a některých vyspělejších postkomunistických státech se přitom pohybuje od 4 do 10 a ve více než stovce zemí je očekávaná doba dožití vyšší než 70 let (nejvíce 80 let v Japonsku).
14
3.1.2 Negativní aspekty světového obchodu 3.1.2.1 Světový obchod: Globální problém Významnou roli v současném globalizovaném světě hraje světový obchod a jeho systém: prodej a převážení surovin, výrobků a v poslední době také služeb a především informací, které se šíří velice rychle a jsou nejvýznamnějším faktorem, podle něhož se účastníci obchodních transakcí rozhodují. Světový obchod je hlavním motorem ekonomické globalizace. V druhé polovině 20. století prošel světový obchod skutečnou revolucí, poznamenanou růstem objemu a současně liberalizací, tedy odstraňováním obchodních bariér. Na správu světového obchodu byla vytvořena řada institucí, jak globálních, tak regionálních či bilaterálních. Největší podíl na obchodní výměně mají rozvinuté státy, které obchodují převážně mezi sebou. Podmínky obchodu mezi rozvinutými zeměmi jsou velmi otevřené, a ty proto uvolnění obchodních hranic požadují i od zemí rozvojových. Rozvinuté země prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a WTO často podmiňovaly finanční pomoc méně rozvinutým a rozvojovým zemím právě otevřením trhů a liberalizací obchodních podmínek. Hlavním požadavkem rozvojových zemí naopak bývá ochrana vlastních trhů a obyvatel, respektive rovnocenné podmínky pro obchod. Státy Severu totiž často ochraňují určitou část svého trhu různými bariérami a kvótami, které jiným rozvinutým státům nevadí, protože obchodují s více komoditami a druhy výrobků najednou. Rozvojové země jsou často závislé na jedné plodině, surovině nebo typu. Cenu těchto komodit navíc určují světové burzy, které jsou velmi citlivé na různé vnější vlivy. Cena řady komodit, na jejichž obchodování jsou závislé mnohé rozvojové země, je v nejlepším případě nestabilní, v horším případě dlouhodobě klesá. Obchodní jednání provázejí rozsáhlé spory. Na ministerských konferencích i jednáních expertů se ukazuje, že rozvinuté státy nechtějí ustoupit rozvojovým zemím v uvolňování svých trhů. Rozvojové země se na druhé straně brání jednání o tzv. Singapurských tématech (dohody o investicích, hospodářské soutěži, veřejných zakázkách a usnadnění obchodu). Napětí mezi rozvinutými a rozvojovými státy se
15
naposledy plně projevilo na zasedání WTO v mexickém Cancúnu na podzim 2003 jednání v podstatě zkrachovala na neústupnosti obou stran. Nejviditelnějším
a nejilustrativnějším
příkladem
obchodního
sporu
mezi
rozvojovými a rozvinutými státy5 je spor o zemědělské produkty. Rozvinuté země vynakládají ročně na podporu domácích zemědělců přes 300 miliard dolarů. Zároveň mají tyto rozvinuté státy vysoká cla a přesné kvóty na dovoz potravin z rozvojových zemí, i když jsou zpravidla levnější než ty vypěstované farmáři v rozvinutých státech. Dotace zemědělcům a potravinářským společnostem v rozvinutých státech navíc umožňují vyvážet jejich produkty do rozvojových zemí za dumpingové ceny, kterým místní výrobci nemohou konkurovat. Tento nerovný vztah pak znemožňuje místním zemědělcům prodávat nejen na světových, ale i na místních trzích, což vede k ruinování místní zemědělské produkce s vážnými důsledky pro daný region. V rámci světových obchodních jednání přitom rozvinuté státy tlačí na liberalizaci trhů rozvojových zemí, které tak přicházejí o možnost chránit své zemědělství proti dotovaným dumpingovým dovozům. Podobná situace panuje i v jiných oblastech. Jde zejména o průmysl náročný na lidskou práci6, kde mají rozvojové země výhodu a rozvinuté země často chrání vlastní výrobce kvótami. Například v oblasti obchodu s textilními výrobky a látkami dochází i podle dohody uzavřené v rámci WTO (Multi-Fiber Agreement) k většímu otevírání západních trhů jen pomalu, i když dohoda k 1. 1. 2005 vypršela (Bělohubek, 2006). 3.1.2.2 Neoliberalismus Od osmdesátých let minulého století získala v rozvojové politice hlavní postavení doktrína označovaná jako neoliberalismus. S touto politikou přišly především mezinárodní finanční instituce a zastánci volného trhu. Podle jejich názoru rozvoj přinese komukoli prostá ekonomická úvaha, že soukromí vlastníci jsou nejefektivnější a co nejvolnější trh umožní každému najít si ten nejlepší způsob k vydělávání peněz. V rámci tohoto konceptu se privatizovala většina sektorů hospodářství - liberalizoval se obchod
5
Evropská unie, USA, Austrálie, Japonsko a Nový Zéland
6
Tzv. labour intensive industries
16
a dereguloval kapitálový trh - zejména v zemích, které se osvobozovaly od koloniální nadvlády, diktatur či socialistických experimentů. Instituce, které v zavedených bohatých demokraciích dokáží regulovat i volné tržní prostředí, v křehkých nových státech ovšem neexistovaly nebo nefungovaly správně. Výsledkem bylo, že v mnoha zemích se privatizovaly třeba i veřejné služby, které tradičně zajišťoval stát a za které ve společnosti neexistovala náhrada, a které se tak privatizací a zvýšením cen staly pro mnoho občanů nedostupné. Často šlo o zdravotnictví, přístup k elektřině nebo k pitné vodě, které sice stát spravoval špatně, ale mnohdy byla základní úroveň služeb zajištěna všem. Po privatizaci prudce stouply ceny služeb nebo klesla jejich kvalita. V rozvojových zemích se proti zamýšlené privatizaci takových veřejných služeb často protestuje. Obecně platí, že každá země nebo region by měly k otázce ekonomického rozvoje, hledání místa ve světové obchodní výměně a managementu přistupovat především po pečlivé analýze vlastních možností a postavení, a s přihlédnutím k místní tradici a schopnostem. Automatické nasazování identického přístupu se v mnoha případech ukázalo jako nešťastné (Bělohubek, 2006). 3.1.2.3 Negativní dopady dnešního světového obchodu Z obsáhlé studie amerického Sustainability Institute (2003), která se snaží shrnout dopady působení světového obchodu z hlediska systémového přístupu vyplynula tato tři podstatná negativa:
- tendence k překračování výrobní kapacity přírodních zdrojů systému, ve kterém je komodita produkována,
- tendence k překračování schopnosti životního prostředí absorbovat odpady,
- tendence k neustálému snižování nákladů a příjmů výrobců a obcí bez ohledu na jejich skutečné potřeby.
Všechny výše zmíněné jevy vedly v posledních desetiletích k hledání alternativ světového obchodu, z nichž jednu představuje koncepce Fair Trade. 17
3.1.2.4 Nevýhodné postavení malovýrobců Malovýrobci v rozvojových zemích jsou oproti jejich protějškům v bohatších zemích ve zřejmé nevýhodě. Malí farmáři jsou při odbytu své produkce pro nedostatek kapitálu, informací nebo zkušeností zcela odkázáni na prostředníky, kteří ji od nich vykupují za značně nevýhodných podmínek. Prostředníci jsou sice pro tento obchod nezbytní, avšak jejich pozice jim dovoluje vykupovat produkci za velmi nízké ceny. Farmáři totiž nedisponují možnostmi zpracovat nebo uchovat svou (často rychle se kazící) produkci, ani ji vhodně zabalit, čímž jsou nuceni prodávat okamžitě po sklizni, kdy je cena nejnižší. Větší plantážoví producenti takové možnosti sice mají, a nemusí se tedy už spoléhat na prostředníky, na druhé straně ale jejich zaměstnanci jsou velmi špatně odměňováni a pracují v nevyhovujících podmínkách. V případě řemeslných výrobků drží obchodní prostředníci enormní moc pro ovlivňování výše ekonomického prospěchu pro řemeslníky. Bez vnější rady nebo vedení se řemeslníci mohou snadno ocitnout zaplaveni množstvím vlastních nepotřebných a nevhodně navržených výrobků, které neplní mezinárodní standardy kvality nebo estetiky. Řemeslná výroba se přitom stává stále významnějším zdrojem obživy také pro ty, jež byli z nějakého důvodu nuceni odejít z venkovských oblastí a usadit se ve městech. Hromadně vyráběnému zboží dostávajícímu se v masovém množství na domácí trhy však pochopitelně nejsou s to konkurovat a možnosti exportu jsou velice omezené (Littrel, Dickson, 2000). Ženy (tvořící 70 % nejchudších lidí na zemi) a děti jsou v rozvojovém světě ve velmi nerovnoprávném postavení. Pomineme-li mnoho aspektů, v nichž je tuto nerovnoprávnost možno vysledovat, ženy mají horší přístup k půdě, úvěrům nebo bankovnictví, z kulturních předsudků nejsou najímány na některá místa a, i když mají stejné vzdělání a zkušenosti, vydělávají méně. Ženy také tráví více času péčí o domácnost, tudíž jim pak zbývá méně času k hledání práce nebo oddechu7 (Exnerová, Volfová, 2006). Co se dětí týče, podle zprávy „Konec dětské práce: nadosah“, kterou vydala začátkem května 2006 Mezinárodní organizace práce (ILO, 2006), bylo v roce 2004 na celém světě 218 milionů pracujících dětí. Ve zprávě se také konstatovalo, že od roku
7
Tzv. „časová chudoba“ - "time poverty"
18
2000 byl zaznamenán pokles o jedenáct procent. Tyto statistiky ovšem započítávají pouze takzvané ekonomicky aktivní děti, což zdaleka nezahrnuje všechny pracující děti. Mnohé z nich nejsou totiž za svou práci placeny - pečují o své sourozence, obhospodařují pole a dobytek nebo pracují v rodinné řemeslné dílně. Prakticky to pro ně ale neznamená žádný rozdíl - zásadní je, že nemohou chodit do školy. Výzkumy ukazují, že v tomto případě není největší překážkou chudoba, ale předsudky společnosti, přístup státu, nadnárodních organizací a velkých firem. Strategie, které se snaží dětskou práci řešit, jsou přitom často polovičaté - zaměřují se na částečné vzdělávání nebo jen na určitou skupinu dětí (Martinek, 2006). Důvody, proč by se do diskuze o dětské práci měly zapojit i státy, kterých se problém zdánlivě netýká jsou nasnadě. Nikdo z nás by jistě nechtěl, aby naše vlastní děti musely místo školy pracovat.
Obr. 2 – Konec dětské práce: nadosah
19
3.2 Myšlenka Fair Trade 3.2.1 Termín „Fair Trade“ a související pojmy 3.2.1.1 Termín „Fair Trade“ a úskalí jeho cizojazyčnosti Termín označující koncept, o němž tato práce pojednává, je nejrozšířenější v anglické verzi – „Fair Trade“ a v současnosti lze říci, že se ujímá jako obecně srozumitelný i v neanglicky mluvících zemích. Přesný a vyhovující český ekvivalent zatím zřejmě neexistuje, a tak budu v této práci užívat termínu „Fair Trade“, který je dle mého názoru nejpřípadnější a neutrálně znějící. V literatuře se lze setkat s několika českými překlady termínu Fair Trade. Nejčastěji se jedná o „spravedlivý obchod“8, což nepovažuji za příliš vhodný termín, jelikož vyvolává dojem, že běžně praktikovaný mezinárodní obchod spravedlivý není. Těžko se dá také hovořit o spravedlivém obchodě, když jde o pomoc (a tudíž zvýhodnění) pouze pro některé. Podobný problém vidím také u dalších termínů, jako je „spravedlivější obchod“, který používá například brněnský Ekologický Institut Veronica pro informační letáky, či „poctivý obchod“. Další termín „rovnoprávný obchod“, se kterým jsem se setkala jako s názvem semináře zabývajícího se kromě jiného také Fair Trade, má podle mne širší vymezení – nejen Fair Trade jako takový, ale i další aktivity jako jsou etické bankovnictví, podmínky světového obchodu či obecně problematika rozvojové pomoci. Možností je také „fér obchod“, používaný například slovenským Fairtrade Slovakia se mi zdá být co do významu přijatelnou alternativou, ovšem „férovost“ se mi zdá příliš málo vážným slovem pro toto téma. V případě používání termínu „Fair Trade“ ovšem také plyne jisté nebezpečí zmatení pro anglického jazyka a zejména tématu méně znalé, a to z podobného termínu „trade fair“, což ovšem znamená veletrh, prodejní a kontraktační výstavu či obchodní prezentaci firem a nemá s alternativním obchodem téměř nic společného. Problematické
8
Tento termín používá např. Společnost pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání (www.fairtrade.cz)
20
je také jeho užívání pro osoby angličtiny neznalé, které si pod tímto souslovím těžko vůbec něco představí. Někdy je označení „fair trade“ také používáno pro stav mezinárodního obchodu důsledně aplikujícího zásady obchodního liberalismu, aby jeho účastníci měli rovné šance „na startu“ a aby žádná ze stran účastnících se mezinárodní dělby práce nebyla ani zvýhodňována, ani znevýhodňována jinými. Tento „fair trade“ má pramálo společného s „Fair Trade“, kterým se zabývá tato práce a který je nadto s tímto homonymem ve faktickém rozporu - jeho podstatou je totiž zvýhodňování určitých skupin producentů v rozvojových zemích. Místo na rovné šance „na startu“ se zaměřuje na rovnost redukci nerovnosti na výstupu.
3.2.1.2 Související pojmy Kromě termínu Fair Trade bývají užívány v souvislosti se snahami o zlepšení podmínek mezinárodního obchodu ještě následující termíny a aktivity: Alternative trade - alternativní obchod, do značné míry synonymum, hodně se používalo v 60-70.letech – např. ATO (Alternative Trade Organisations), IFAT (International Federation for Alternative Trade); Alternative trade je spíše obecný, a zdá se, širší termín pro opak konvenčního mezinárodního obchodu, tedy negativně oproti němu vymezený. Fair trade sám sebe vymezuje pozitivně a do názvu klade důraz na spravedlnost, tedy jistým konkrétním směrem mířenou alternativu ke konvenčnímu mezinárodnímu obchodu. Zatím neexistuje obecný konsensus a používají se oba termíny, víceméně jako synonyma. Ethical trade – etický obchod; tento termín bývá používán ve dvou významech – jednak v širším smyslu slova, tedy jako obchodní praktiky respektující základní etická pravidla; v tomto případě je Fair Trade jednou z jeho odnoží, specializovanou na malé a znevýhodněné výrobce v rozvojových zemích, kteří by se na globálním trhu sami neprosadili. V užším a častěji používaném smyslu slova se jedná o termín spojený s ekonomickými aktivitami běžných firem, používaný v souvislosti se zaváděním firemních kodexů chování v rozvojových zemích; může zde hrozit nebezpečí, že se jedná
21
jen o krásná slova snažící se ukázat firmu ve světle přijatelném pro vybíravé zákazníky na Severu, jakýsi „fairwashing“9. Organizací, která je hlavní zastřešující platformou tohoto konceptu, je Ethical Trading Iniciative (ETI), používá standardů vycházejících z mezinárodně uznaných standardů Mezinárodní organizace práce (Společnost pro Fair Trade…, 2006g). Hlavní rozdíl oproti Fair Trade spočívá v tom, že Fair Trade je zaměřen více na přímou pomoc konkrétním znevýhodněným komunitám na Jihu pomocí obchodu a zajištění přístupu na trh Severu za zvýhodněných podmínek zahrnující postupný rozvoj a zlepšování, investice do svépomoci, povinnost investovat do místní komunity, transparentnost vlastnictví, dlouhodobé vztahy mezi výrobci a spotřebiteli či formou rozvojové pomoci skrze obchod; zatímco cílem etického obchodu je zajistit základní pracovní standardy v podnicích a pobočkách velkých firem již vyvážejících na Sever a ujistit o tom zákazníky na Severu. V tomto kontextu by se dalo říci, že Fair Trade je jakousi prohloubenější, konkrétnější a přímější formou etického obchodu pro ty, kteří se ještě nedostali na světový trh. Otázku důvěryhodnosti etického obchodu se mi zatím nepodařilo plně rozřešit. Nicméně exkurs na webové stránky jedné z šesti největších čokoládových firem 10
poskytující obrázek firmy hrdě se hlásící k etickému obchodu jako k základnímu
principu její činnosti a srovnání tohoto obrázku s realitou obchodu s kakaem mou důvěru v toto schéma rozhodně neposílilo. I ostatní firmy se nějakou formou hlásí k eticky a environmentálně ohleduplnému chování: další z firem11 se podle jejich informací podílí na úsilí OSN v boji proti zneužívání dětské práce a snaze o zlepšení životních podmínek farmářů v západní Africe, jiná nás informuje, že dosáhla velkého úspěchu na poli životního prostředí zavedením PET lahví namísto PVC12. Další firma13 se hlásí k zavedení dovozu trvale udržitelné kávy, tvořící nepatrnou část jejího obchodu s kávou;
9
Čímž bývá označováno neoprávněné vytváření image subjektu tak, aby působil „fair“ – tzn. nesdílí
cíle, principy a hodnoty Fair Trade, když tak navenek působí. 10
Cadburry – Schweppes (www.cadburryschweppes.com)
11
Mars (www.mars.com)
12
Nestlé ve svých francouzských plnírnách minerálek (www.nestle.com)
13
Kraft Foods (www.kraft.com)
22
středoevropskému uchu nanejvýš podivně zní její úsilí v boji proti hladu v Lotyšsku poskytováním základních potravin nebo program pomoci Slovensku zabývající se poskytováním kvalitnější a častější stravy starým lidem. Další se pro jistotu nevyjadřují vůbec nebo nabízí pouze obecná prohlášení o vysoké úrovni etiky a mravního jednání firmy a stálé snaze o trvalou udržitelnost.
Další dva pojmy související s tématem této práce uvádí C.Hines (2000); jedná se ovšem spíše o teoretická pojmenování určitého širšího přístupu než o obecně používané a jasně definované pojmy:
Managed trade - tedy řízený obchod, je obchod, jehož cíle a úhel pohledu je stejný jako u běžného mezinárodního obchodu – tedy zisk především, ale managed trade je omezován a kontrolován vládami, používá tarifů, podpor, systematického plánování a svým pojetím vychází přímo z Keynese: „Každý národ má právo na stálý systém obchodních intervencí tak, aby si zajistil kontrolu své vlastní budoucnosti s možností izolovat se od rozmarů trhu a praktik nadnárodních firem, které jsou mimo jeho kontrolu“.
Self-reliant trade – soběstačný obchod – obchod, jehož cílem je snaha vystříhat se závislosti na obchodu. Prostředky, jak toho dosáhnout, jsou zde prostředky předchozího modelu, ovšem se zahrnutím mezinárodních pracovních a sociálních standardů; počítá s dlouhodobějšími mimoekonomickými cíli, které jsou prvořadé; orientace na růst není na prvním místě. Otázkou, která se mi ovšem vkrádá v souvislosti s tímto druhem obchodu do mysli, je, zda v praxi opravdu existuje něco, co by se tak mohlo nazvat, nebo se jedná pouze o teoretický koncept založený na přání otce myšlenky.
23
3.2.2 Vymezení, principy a definice Fair Trade 3.2.2.1 Princip Fair Trade Na princip Fair Trade lze nahlížet jako na jednu z více snah o vytvoření alternativy k současnému fungování mezinárodního obchodu. Asi nejvíce styčných bodů sdílí s koncepcí sociální odpovědnosti korporací14, v řadě ohledů se s ní však rozchází. V samém středu zájmu Fair Trade nalezneme cíl zlepšení kvality života a posílení producentů prostřednictvím integrovaného a trvalého systému obchodního partnerství mezi producenty, obchodníky a konzumenty. Hnutí Fair Trade a organizace, které za ním stojí,
nabízejí
politický
koncept
a praktické
metody
spravedlivějšího
pojetí
mezinárodního obchodu. Fair Trade dokáže přemostit obrovskou vzdálenost mezi producentem a konzumentem, vzdálenost, která běžně znemožňuje jiný způsob výměny informací mezi výrobcem a spotřebitelem než prostřednictvím cenového mechanismu, jehož fungování má v některých případech velmi negativní důsledky. Producentům se tak otevírá
přístup
k informacím
o trzích,
o standardech
a přáních,
požadavcích
a očekáváních konzumentů. Ti jsou na druhé straně ujišťováni, že jimi nakupované zboží bylo vyprodukováno o obchodováno za podmínek přijatelných pro jejího výrobce i životní prostředí. Fair Trade je také možno považovat za jednu z forem rozvojové pomoci. Jak uvádí Tiffen a Zadek (1998), Fair Trade jako strategie rozvoje se stal pro mnoho organizací a institucí reprezentantem rozumné kombinace tržního principu, sociální spravedlnosti a environmentálních zájmů, zvláště v kontextu neúspěchu některých běžných metod rozvojové pomoci. Avšak dle mého názoru není tento úhel pohledu zcela přesný. Každý z malých producentů nebo řemeslníků účastnících se na Fair Trade si totiž předně pomáhá svou prací a snahou sám, ačkoliv by toto samozřejmě nebylo možné bez aktivní asistence ze strany Fair Trade organizací. Tento fakt potvrzuje také heslo, kterým se Fair Trade řídí - „trade not aid“15.
14
Označované „CSR“ – Corporate Social Responsibitity
15
„obchod ne pomoc“
24
Z hlediska neoliberálních ekonomů je Fair Trade bezpochyby neobhajitelným protekcionismem neoprávněně zvýhodňujícím některé subjekty na trhu. Z úhlu pohledu alternativních ekonomů16 by se však dalo dodat, že za současného stavu světového obchodu jsou naopak nadmíru zvýhodňovány velké firmy, a že znevýhodnění výrobci rozhodně nejsou v rámci tohoto konceptu zvýhodňováni nad rozumnou míru. Jedná se naopak o cosi jako je program pozitivní diskriminace v oblasti vzdělávání – zajištění výhodnějších podmínek pro ty, kdo by byli jinak bez šance. Jde o snahu srovnat výchozí podmínky, nikoli o podporu neschopných. Nehledě k sociálním ohledům – lidé účastnící se Fair Trade se nestávají milionáři, ale používají své „výhody“ k zajištění svých základních životních potřeb, které jim současný stav světového obchodu nezabezpečuje. Zvýhodňuje-li současný mezinárodní obchod především oligopoly, Fair Trade je jedním z pokusů o udržení rovnoprávného a spravedlivého dělení příležitostí, tedy bytostným zastáncem pravidel volného trhu, jak je formuloval Adam Smith. Evropská Unie jednoznačně uznává kompatibilitu konceptu Fair Trade s pravidly WTO. Výtce, že jde o nesystémové opatření se asi nevyhneme, ano, je to nesystémové řešení. Ale jestliže tento koncept pomáhá několika milionům zúčastněných v nezáviděníhodné situaci, má smysl. Držet se čistě systémového řešení nespravedlností světového obchodu (pokud o toto řešení někdo opravdu intenzivně usiluje, o čemž bych si dovolila pochybovat) za cenu horších životních podmínek pro tisíce lidí mi připadá jako lpění na liteře, zatímco duch se už dávno ztratil. Jestliže je celý systém mezinárodního obchodu nespravedlivý ve svém zárodku, už ze své podstaty, a z toho, co jsem se zatím dozvěděla, jsem došla k názoru, že tomu tak je, a jestliže se ho přitom nelze nezúčastnit, neboť i tak uzavřené země jako Bhútán či Severní Korea jsou jeho účastníky, a jestliže na radikální změnu tohoto systému není v nejbližší budoucnosti naděje, pak mi i takové částečné nesystémové řešení pro malou část lidí jako je koncept Fair Trade, připadá přinejmenším zajímavé a určitě naprosto oprávněné.
16
Např. David Korten
25
3.2.2.2 Definice Fair Trade Fakt, že se Fair Trade po několik desetiletí vyvíjel decentralizovaně, způsobuje, že dodnes neexistuje jeho obecně platná definice. Patrně nejširší konsensus nad tím, co Fair Trade znamená, byl dosažen roku 1999 v rámci platformy FINE17: „Fair Trade představuje takové pojetí obchodu, které je alternativou ke konvenčnímu mezinárodnímu obchodu. Fair Trade je obchodním partnerstvím, které se zaměřuje na udržitelný rozvoj vyloučených
a znevýhodněných
producentů.
Usiluje
o to
poskytováním
lepších
obchodních podmínek, zvyšováním informovanosti a vedením kampaní.“ (Asociace pro Fair Trade, 2004). Obsáhlejší definice severoamerické Fair Trade Federation (FTF) vysvětluje kritéria a odlišnosti od konvenčního obchodu pomocí sedmi faktorů následovně: Spravedlivé mzdy: Výrobci dostávají za své výrobky spravedlivou cenu, což znamená, že pracovníci obdrží přinejmenším minimální mzdu v dotyčné zemi stanovenou. Protože však minimální mzda často nestačí pro uspokojení základních potřeb člověka, pracovníkům je zaručena taková mzda, která jim umožní tyto základní potřeby (jídlo, přístřeší, vzdělání a zdravotní péče pro celou rodinu) pokrýt. Spravedlivá mzda nutně neznamená,že spotřebitel za výrobek zaplatí více. Protože Fair Trade organizace vynechávají vykořisťující prostředníky a jednají přímo s výrobci, snižují tak náklady a zvyšují tak podíl, který z maloobchodní ceny dostane výrobce. Odpovídající pracoviště: Družstva a sdružení nezávislých výrobců jsou rozumnou alternativou k podmínkám velkovýroby a vykořisťujících dílen, kde nezabezpečení pracovníci dostávají nižší než minimální mzdu a většina zisku odtéká do rukou zahraničních investorů nebo místních elit, které často mají malý zájem o dlouhodobou prosperitu obcí, v nichž fungují. Fair Trade organizace se angažují především v oblasti malých podniků, pracovníky vlastněných a demokraticky řízených družstev a sdružení přinášejících prospěch svým pracovníkům a obcím. Díky sdružování mají nezávislí výrobci přístup k úvěrům, snižují své náklady na suroviny a získávají tak vyšší a spravedlivější ceny za své produkty. Pracovníci získávají vyšší výdělky, zisky jsou rovnoprávněji rozdělovány a často investovány do místních projektů péče o děti,
17
sdružuje organizace FLO, IFAT, EFTA a NEWS – viz. kapitola 3.4.1
26
zdravotní péče, vzdělávání a překonávání analfabetismu. Pracovníci si také zlepšují své organizační a řídící schopnosti, které jim pak umožňují svépomocí zajistit rozvoj jejich obcí. Jsou zajištěny bezpečné a zdraví neškodící pracovní podmínky a zabezpečena kontrola využití místních zdrojů. Vzdělávání spotřebitelů: Fair Trade organizace vychovávají spotřebitele k vědomí důležitosti nákupu Fair Trade produktů, čímž podporují spravedlivé mzdy a pracovní podmínky.
Prostřednictvím
spravedlivějšího
obchodu
a chování
se
způsobem
respektujícím práva pracovníků a životní prostředí se hnutí Fair Trade snaží vzdělávat spotřebitele o často skrytých lidských nákladech jejich „výhodných nákupů“. Poskytováním informací o výrobci, kultuře a podmínkách, za nichž výrobek vznikl Fair Trade organizace zvyšují respekt a porozumění mezi kulturami spotřebitelů a výrobců v rozvojových zemích. Vzdělávají také spotřebitele a odpovědné osoby o nerovnostech globálního obchodu. Trvalá udržitelnost: Fair Trade organizace doporučují výrobcům účast v přírodě přátelských způsobech užívání a správy místních zdrojů. Mnoho členů FTF pracuje s výrobci z oblastí s vysokou biodiverzitou na vývoji výrobků založených na trvale udržitelném užívání místních přírodních zdrojů, čímž dávají zúčastněným obcím podnět k ochraně jejich přírodního prostředí pro příští generace. Finanční a technická podpora: Malí farmáři a řemeslníci z rozvojových zemí postrádají levný přístup k penězům, což snižuje jejich výdělky. Členové FTF nakupující přímo od výrobců často výrobcům poskytují finanční pomoc, ať už formou přímé půjčky, platby předem nebo spojením se zdroji financování. Oproti mnohým běžným dovozcům, kteří platí za výrobky s 60-90ti denním zpožděním, Fair Trade organizace často platí předem, takže výrobci mají dostatek peněz na suroviny a své základní potřeby během výroby. Často poskytují další důležité technické poradenství a podporu jako jsou informace o trhu, zpětnou vazbu o výrobku a výcvik ve správě financí. Oproti komerčním dovozcům Fair Trade organizace udržují dlouhodobé obchodní vztahy se svými výrobci a pomáhají jim adaptovat se při změnách trendů (O`Brien, 2003). Respekt ke kulturní identitě: Fair Trade organizace povzbuzují k výrobě a vývoji výrobků založených na kulturních tradicích výrobců a snaží se podporovat umělecké schopnosti výrobců způsobem, který zachovává jejich kulturní identitu.
27
Odpovědnost veřejnosti: Finance, politika řízení a obchodní praktiky členů FTF jsou otevřené veřejnosti a kontrolované FTF (The Fair Trade Federation, 2002).
3.2.3 Cíle Fair Trade Cíli Fair Trade jsou (Traidcraft, 2003; The Fairtrade Federation, 2002):
1. Zlepšení živobytí a zvýšení blahobytu producentů zlepšením jejich přístupu na trh, posílením producentských organizací, placením vyšší ceny a zajištěním kontinuity obchodních vztahů.
2. Podporovat příležitosti rozvoje pro znevýhodněné producenty, obzvláště ženy a původní (domorodé) obyvatelstvo, a chránit děti před jejich využíváním ve výrobním procesu.
3. Mezi spotřebiteli zvýšit povědomí o negativních vlivech mezinárodního obchodu na producenty tak, aby svou kupní sílu používali pozitivně
4. Dávat
příklad
obchodního
partnerství
založeného
na
dialogu,
transparentnosti a respektu.
5. Vést kampaně za změny pravidel a praxe konvenčního mezinárodního obchodu.
6. Chránit lidská práva podporováním sociální spravedlnosti, praktik ohleduplnějších k životnímu prostředí a ekonomického zajištění.
28
3.2.3.1 1.cíl: Zlepšení životních podmínek producentů Nejviditelnějším momentem všech aktivit Fair Trade je „fér“ cena producentům spolu se snahou, aby tvořila co největší procento z ceny pro konečného spotřebitele. Její spodní hranici vytváří požadavek, aby producenti dostávali alespoň v daném místě zákonem stanovenou minimální mzdu. I ta však někdy nemusí postačovat, proto je producentům garantována taková cena, která pokryje výrobní náklady, umožní uspokojení základních životních potřeb producentů (včetně jídla, ošacení, bydlení, vzdělání a zdravotnické péče pro jejich rodiny) a ještě nechává jistou výši minimálního zisku pro investování. Placení férové ceny však není jedinou aktivitou, jak ekonomicky posílit producenty. Producenti totiž ve Fair Trade nevystupují samostatně, ale zastupují je různé organizace (zejména jimi tvořená družstva), čímž např. snižují náklady díky možnostem společného nákupu surovin a materiálu, a tyto organizace jsou celkově ekonomicky mnohem méně zranitelnější než samostatní producenti. Fair Trade vznik a rozvoj těchto organizací podporuje. Běžně se aplikuje zásada promptní úhrady zboží a obvykle se poskytují platby předem - nejčastěji do výše
poloviny ceny zboží.
Producenti a jejich organizace se tedy nemusí zadlužovat, což by pro ně mohlo být značně rizikové. Uzavíráním dlouhodobých smluv se usiluje o kontinuitu obchodních vztahů, která pro producenty výrazně snižuje míru rizika nepříznivého budoucího vývoje. Mimo finanční podpory poskytují Fair Trade organizace (FTOs) producentům i technickou a organizační pomoc, informace o trzích, stylech, balení, kontrolách kvality, zdravotních a bezpečnostních standardech, rozvíjení manažerských a komerčních dovedností apod., čímž se snaží vyrovnat informační a znalostní deficit na jejich straně. Tímto se producentům zpravidla otevírají nové možnosti odbytu jejich produkce jinou cestou než Fair Trade, tedy mainstreamovým obchodem. Důraz se klade na to, aby z přínosů Fair Trade těžili všichni zúčastnění, aby byli zisky z Fair Trade reinvestovány do společných projektů podpory vzdělání, zdravotního zabezpečení apod., nebo do rozšiřování produkčních aktivit, zejména kapacit pro zvyšování přidané hodnoty, kterou jsou producenti schopni produktu dodat (zpracování, balení, vlastní export, atd.). V případě, že se jedná o podnik se zaměstnanci, musí být jejím pracovníkům zaručeno bezpečné a zdravé pracovní prostředí. Pracovní doba a další podmínky jsou v souladu s podmínkami zakotvenými v zákoně a konvencích Mezinárodní organizace práce. 29
3.2.3.2 2.cíl: Podpora znevýhodněných Respektovány jsou místní kultura a tradice a nepřipouští se žádná diskriminace, ať už na základě rasy, náboženství, kasty nebo věku. Mimořádně silně je přitom akcentováno rovnoprávné postavení žen. Za stejnou práci je ženám zaručen stejný výdělek jako mužům, podporovány jsou v účasti na rozhodování a v ucházení se o řídící posty, a to nejen v rozvojových zemích (ale rovněž v organizacích v zemích rozvinutých). Dále jsou brány v potaz speciální zdravotní a bezpečnostní potřeby těhotných žen a kojících matek. Uplatňována je Konvence o právech dítěte. Práce dětí je využívána pouze v takových případech, neomezuje-li uspokojování jejich přirozených potřeb, zejména nezbytnost školní docházky. 3.2.3.3 3.cíl: Vzdělávání spotřebitelů Úspěšná komunikace s konzumenty tvoří základní předpoklad existence hnutí, jeho efektivnosti a dalšího růstu. Spotřebitel je informován např. o negativních dopadech mezinárodního obchodu na obyvatele chudých zemí, existenci a důležitosti „fér“ ceny, o zlepšeních sociální situace prostřednictvím aktivit FT nebo o propojenosti sociálních a environmentálních problémů a jejich řešení. Pokouší se přimět spotřebitele k tomu, aby využil jimi nabízenou alternativu, která mu nejen skýtá možnost koupit si kvalitní zboží, ale kterou navíc pomohou něco zlepšit. Poskytováním informací o výrobci, kultuře a podmínkách, za nichž výrobek vznikl, Fair Trade organizace zvyšují mezikulturní porozumění a respekt mezi spotřebiteli a komunitami výrobců v rozvojových zemích (The Fair Trade Federation, 2002). 3.2.3.4 4.cíl: Příkladný obchod FTOs provádějí všechny své komerční aktivity transparentně a jsou ve své činnosti otevřeny veřejné kontrole. Účastníci FT jsou partnery na základě širokého dialogu, při němž se navzájem respektují a jednají spolu ohleduplně. Jak uvádí Thomson (2005), o schopnosti pracovat v partnerství s malými nezkušenými partnery se hovoří jako o jedné z nejsilnějších stránek Fair Trade hnutí. Fair Trade se snaží dokázat, že je životaschopnou formou obchodu, jejíž některé praktiky (zvlášť co se transparentnosti, 30
dialogu a respektu týče) jsou uplatnitelné v dalších oblastech. Svými sdílenými hodnotami, nově definovaným posláním nebo preferencí kooperace před konkurencí Fair Trade ukazuje cestu ke spravedlivějšímu obchodu. 3.2.3.5 5.cíl: Za spravedlivější mezinárodní obchod Všechny FTOs považují za základní prvek jejich práce vést kampaně a zasazovat se o podporu FT a zároveň o zlepšení pravidel a praktik konvenční mezinárodní výroby a mezinárodního obchodu tak, aby byla zajištěna větší rovnost mezi všemi zúčastněnými - na Severu i na Jihu (European Fair Trade Association, 2005). Fair Trade hnutí nepovažuje mezinárodní obchod za implicitně špatný, záleží však na tom, za jakých podmínek se provádí. Hnutí Fair Trade se stává čím dál profesionálnější v těchto svých aktivitách, proniká do masmédií (do novin, televize, rádia, na internet), sbírá podpisy pod petice, pořádá pohlednicové kampaně a veřejné akce. Snaží se tímto dosáhnout, aby bylo podporováno na národní (a v Evropské unii i komunitární) úrovni, a to jak politicky, tak finančně. 3.2.3.6 6.cíl: Udržitelnost Zlepšováním informovanosti a sociálního postavení lidí v rozvojových zemí má Fair Trade přispívat k omezování takového zatěžování životního prostředí, které má původ v přílišné ekonomické nerozvinutosti. Fair Trade mimo to usiluje o nižší intenzitu čerpání neobnovitelných zdrojů surovin a energií18 nebo používání k přírodě šetrnějších produkčních technik19. Mezi producenty také zvyšuje povědomí o možnostech snižování spotřeby energie a o environmentálních rizicích.
18
Např. používáním biologicky odbouratelných nebo recyklovaných materiálů, maximálním
využíváním lokálně disponibilních zdrojů, preferováním druhů doprav relativně méně zatěžujících životní prostředí, zejména námořní. 19
Např. omezování používání umělých hnojiv, pomoc při přechodu na organickou produkci, nebo
používání tradičních řemeslných technik.
31
3.2.4 Fair Trade a konvenční obchodování Adjektivum „fair“ obsažené v názvu budí dojem, že tradičně probíhající obchod „fair“ není. Svými aktivitami se však Fair Trade konvenčnímu obchodu velice přibližuje. Na různých stupních jeho řetězce se lze setkat se stejnými činnostmi jako v běžném obchodování - vývojem výrobku a jeho produkcí počínaje, přes logistiku a přepravu, po marketing, služby zákazníkům a jejich mobilizaci. Fair Trade se ale odlišuje motivem, orientací a vlastnictvím, konečným poselstvím a rozsahem (Tiffen, Zadek, 1998). Zjednodušeně řečeno organizace účastnící se Fair Trade se řídí principem platit co možná nejvíce (Littrel, Dickson, 1999), namísto snahy tradičních obchodníků platit co možná nejméně, aby byli schopni svým zbožím cenově konkurovat a zajistili si požadovanou výši zisku. Prvotním zájmem naprosté většiny běžných obchodníků je jednat v zájmu majitelů či akcionářů20. Principiálně zde není možno spatřovat žádný rozdíl, protože cílem nebo zájmem majitelů jakékoliv obchodní společnosti může být také např. zlepšení životních podmínek producentů v chudých zemích. Fakticky však k tomuto nedochází a společnosti se zaměřují na maximalizaci zisku, obratu apod., čímž následně dochází k požadovanému růstu hodnoty pro majitele. Fair Trade se zaměřuje na mimořádně důsledné a aplikování pojetí prospěchu všech zúčastněných21. Odvozeným nebo zprostředkujícím cílem, a to cílem, který je oběma koncepcím společný, je uspokojovat přání konzumentů. Firmy se běžně snaží pozměnit aktuální i budoucí přání a preference konzumenta takovým směrem, aby korespondovaly s posláním a možnostmi organizace. To se obvykle projevuje nákladným komunikačním procesem, který má nejen zákazníka oslovit a něco mu sdělit, ale, což je mnohem důležitější, vzbudit v něm taková přání, která je daná organizace schopna jednoduše uspokojit. Stejně tak Fair Trade organizace pochopitelně staví na komunikaci se zákazníkem, bez toho by ani nemohly fungovat, snaží se ale spotřebitele ovlivňovat určitou formou vzdělávání, a to
20
Tzv. „shareholder approach“
21
Tzv. „stakeholder approach“.
32
upozorněním na problémy současné mezinárodní dělby práce. Dále oproti konvenční praxi se Fair Trade účastní ve velké míře neziskové organizace spoléhající se ve velké míře na práci dobrovolníků22. Svým podílem na hodnotě celosvětového zahraničního obchodu, nedosahujícím ani jedné desetiny promile, se Fair Trade v žádném případě nemůže měřit s konvenčním obchodem. Nadto jen několik málo největších FTOs vykazuje vyšší obraty než 10 mil. EUR (European Fair Trade Association, 2005). Tyto čísla ale nemají bez dalších souvislostí velkou vypovídací schopnost a jak později ukážu, tímto podložený soud o bezvýznamnosti Fair Trade by byl velmi unáhlený. Asi nejzásadněji se Fair Trade liší tím, že nabízí novou dimenzi obchodování, kdy strohá a snadno měřitelná ekonomická efektivnost už není považována za klíčové kritérium, ale do popředí zájmu se dostává člověk samotný. Jak uvádí Littrell a Dickson (1999), úspěch Fair Trade je měřen prostřednictvím výše ekonomické podpory producentům, posílení pracovníků a rozvojem komunit. Spotřebitel tedy za svoje peníze dostane zpravidla trochu méně fyzického produktu, o to více však nasycených krků nebo dětí, které mohou chodit do školy.
22
V současné době je jich do systému Fair Trade zapojeno přibližně 100 000.
33
3.3 Vývoj Fair Trade 3.3.1 Počátky Fair Trade myšlení Počátky uplatňování myšlenek Fair Trade se jistě dají vystopovat už v 19 století, kdy na jejich základě byla zakládána první družstva vlastníků a spotřebitelů. Snahy o vyloučení zbytečných prostředníků, přiblížení výrobce a konečného spotřebitele a posílení jejich vztahu, zdůraznění lokálních vazeb a významu výrobců pro místní komunitu byly základem vzniku družstevního hnutí v Anglii, Itálii, Španělsku a dalších zemích. Smutná je diskreditace těchto hnutí a myšlenek ve střední a východní Evropě, kde měly velkou tradici, a to jak v době totality, tak i po jejím konci. Ovšem také na Západě se často tato družstva proměnila v klasické firmy či sítě supermarketů, kde se vztah výrobce a spotřebitele ztrácí a odlišit je od běžné firmy je obtížné. Existuje nicméně i množství dobře fungujících příkladů (Douthwaite, 1999). Historie Fair Trade, jak je vnímán nyní, totiž jako pomoc lidem z rozvojových zemí při průniku na jiný či globální trh při současném zajištění spravedlivé ceny za jejich produkty a práci při respektování určitých sociálních a environmentálních standardů, začíná v podstatě po druhé světové válce. Tento způsob prodeje uplatňovali mnohé misionářské společnosti přinejmenším od 19.století jako formu podpory svých aktivit v misijních zemích a místních obyvatel. Britská, za druhé světové války skupinou oxfordských quakerů založená nevládní organizace Oxfam, pracující s poválečnými uprchlíky v Evropě, rozšiřovala svou působnost do zemí třetího světa, a když během 50.let tehdejší ředitel britského Oxfamu navštívil Hongkong plný čínských uprchlíků, napadla ho myšlenka na prodej jejich výrobků v Británii. Podobně v roce 1959 vznikla v Nizozemí z iniciativy skupiny katolických křesťanů v městě Kerkrade specializovaná organizace S.O.S. Wereldhandel. Jejím prvotním cílem byla finanční podpora méně rozvinutých oblastí v zemích třetího světa a podpora rozvojových projektů. Na základě těchto projektů vzniknuvší malé dílny či skupiny výrobců měly poté problémy s odbytem svých výrobků v místě a tak vznikl nápad prodávat jejich výrobky v zemích Severu. Také v severní Americe začaly aktivity tohoto druhu po druhé světové válce. V roce 1946 členové mennonitské církve Edna Ruth a Joe Bylerovi ze své návštěvy Portorika dovezli první vyšívané ubrusy koupené od místních žen a začali je prodávat ve farnostech 34
v Pennsylvánii. Z těchto aktivit se pak během dalšího vývoje vyvinul Mennonite Central Committee Self Help Crafts. Od 70.let na jeho základě pak vznikla celá síť specializovaných obchodů v USA a Kanadě Ten Thousand Villages (Ten Thousand Villages, 2002). Podobně v roce 1949 byl členy americké protestantské církve Church of Brethren v Marylandu založen SERRV – Sales Exchange for Refugees Rehabilitation Vocation na pomoc zvláště evropským uprchlíkům (European Fair Trade Association, 2004).
3.3.2 60. léta 20. století – Začátek rozvoje Fair Trade Dobročinné prodeje v rámci různých církví či jiných sdružení existovaly jistě už během 50.let, například v rámci World University Service v Německu a Nizozemí či výše zmíněného britského Oxfamu. V širším a organizovanějším měřítku se ovšem toto hnutí začalo rozvíjet právě v 60.letech. V roce 1965 Oxfam začal projekt „Bridge“, který měl zajistit malý, ale stálý zdroj příjmů jeho účastníkům. Tento program byl úspěšný a tak vznikla první alternativní obchodní organizace, dovážející hlavně různé řemeslné výrobky z rozvojových projektů – dřevořezby z Haiti, bambusové výrobky z Filipín, slaměné zboží a keramiku z Mexika nebo sandály z Indie. Specializované Fair Trade obchody jako zvláštní a samostatný segment trhu tedy vznikají především od 2. poloviny 60.let. První evropský čistě Fair Trade obchod byl otevřen v roce 1969 v nizozemském Brekelenu (Bucolo, 1999). Jejich síť se brzy kromě Nizozemí a Velké Británie rozšířila především do Belgie, Německa, Švýcarska a Dánska. Později následovalo Rakousko, Švédsko, Itálie a Francie. V polovině 80.let bylo po celé Evropě už asi 1000 takových obchodů a dnes jich je už kolem 3000 (Společnost pro Fair Trade…, 2006j).
3.3.3 70.léta - Politická fáze Změny ve světové organizaci obchodu po velké ropné krizi v roce 1973 spolu s nástupem neoliberalismu na počátku 80.let se odrazily i ve změně pojetí Fair Trade. Jednak se Fair Trade organizace zaměřily na snahu rozšířit povědomí o Fair Trade na 35
celou společnost a jednak se sami začali více otvírat; z čistě církevních či křesťansky orientovaných misijních projektů se staly projekty zahrnující účast odborových organizací, environmentální, protijaderné a mírové skupiny, ženské hnutí a protirasistické skupiny. Kromě z církevních kořenů vzešlých vznikají i levicově zaměřené Fair Trade organizace. Celkově lze říci, že právě v této době došlo ke vzniku určité koalice občanského sektoru v oblasti Fair Trade. Začala také postupná profesionalizace Fair Trade organizací, ačkoliv jsou dosud do značné míry závislé na dobrovolné práci. V kontextu nástupu neoliberalismu v ekonomice a závodů ve zbrojení v politice a výše zmíněných aktérů Fair Trade, často levicově zaměřených, pak nepřekvapí snahy obchodovat s tzv. socialistickými rozvojovými zeměmi jako byla tehdejší Tanzanie, či americkým embargem postižená sandinovská Nikaragua. Cílem bylo kromě poskytnutí trhu a odbytu výrobků také poskytnout těmto zemím solidaritu a ukázat přívětivější tvář, než tehdejší americká zahraniční politika. Dnes je pozůstatkem tohoto období fakt, že asi 60% Fair Trade organizací vychází církevních kořenů, zbylých 40 % z politicky levicových, původně studentských hnutí (European Fair Trade Association, 2004).
3.3.4 80. - 90. léta - Obchodní fáze Nastupuje ekonomický neoliberalismus spojený se zaváděním pravidel volného obchodu. V důsledku více příčin, které zahrnovaly například zvýšenou nabídku a růst vlivu velkých obchodníků došlo ke kolapsu cen mnohých komodit – např. kávy, a to do takové míry, že jejich cena na světovém trhu nepokrývá náklady na jejich produkci. Mnoho zemí závislých na těchto komoditách se tak stalo naráz ještě chudšími. Další zhoršení situace přivodil masový nástup produkce levnějších náhražek přírodních a tropických produktů – umělá vlákna místo bavlny a juty, řepný cukr a kukuřičný glukózový sirup místo třtinového cukru, syntetický kaučuk místo přírodního (EFTA, 2005). Vznik společného evropského trhu vedl k velkým změnám a byl vynikajícím impulsem pro další rozvoj Fair Trade – směrem k postupující profesionalizaci a snaze uplatnit se na hlavním trhu, ke snaze nezůstat omezen jen na specializované Fair Trade obchody, dobročinné bazary, Fair Trade dny a zásilkové katalogy. Tato snaha prodávat i „normálním“ zákazníkům v supermarketech či jídelnách institucí vedla jednak ke 36
specializaci – vznikají specializovaní dovozci a velkoobchodníci, asociace a sítě prodejců, jednak ke vzniku jasně odlišující certifikace, jako významného způsobu, jak šířit povědomí a rozeznatelnost Fair Trade výrobků na běžném trhu. Tyto snahy o standardizaci a certifikaci Fair Trade produktů vyústily ve vznik zvláštní ochranné známky. První Fair Trade ochranná známka a certifikační organizace vznikla v roce 1988 v Nizozemí pod jménem Max Havelaar. Po jeho vzoru pak vznikly v dalších zemích pod stejným jménem nezávislé certifikační organizace (Belgie (1990), Francie a Švýcarsko (1992), Dánsko, Norsko), v dalších zemích pak vznikly certifikační organizace pod názvem TransFair (Německo (1993), následovaly Lucembursko, Rakousko, Itálie, Kanada, USA, Japonsko) a nezávisle na nich Fair Trade Foundation - Velká Británie (1994) a Irsko (FLO International, 2003). V 90.letech také dochází ke vzniku zastřešujících Fair Trade organizací – IFAT, EFTA, NEWS, FLO, ISEAL23 (viz kapitola Účastníci Fair Trade).
3.3.5 Současná situace (1997-2007) Fair Trade je zatím poměrně malý, ale dynamicky se rozvíjející tržní segment. Nejlépe dostupná jsou data pro prodej Fair Trade výrobků certifikovaných ochrannou známkou FAIRTRADE. V roce 2005 dosáhl obrat v prodeji Fair Trade výrobků s ochrannou známkou FAIRTRADE celosvětově 1,1 miliardy euro (z toho v Evropě 660 milionů euro), což oproti roku 2004 představuje nárůst ve výši 37 procent. To je sice stále jen něco kolem jednoho promile celkového obchodu, ale z hlediska konkrétních výrobců, zaměstnanců a spotřebitelů se jedná o významné číslo. Rozsáhlejší sortiment „férového obchodu“ i vyšší prodej certifikovaných fairtrade výrobků znamená, že na „férovém trhu“ může prodávat více organizací výrobců. Počet organizací certifikovaných v rámci systému FLO zahrnuje 508 skupin v 58 zemích. V některých segmentech a některých zemích již Fair Trade dosáhl značných úspěchů: 47% všech banánů, 28% květin a 9% cukru prodaného ve Švýcarsku je označeno ochrannou známkou Fairtrade. Ve Spojeném království, které představuje trh
23
Tyto organizace budou přiblíženy v kapitole 3.4.1.5
37
osmkrát větší než je populace Švýcarska, dosahují výrobky s logem Fairtrade 5% podílu na trhu s čajem, 5.5% v prodeji banánů a 20% podíl v mleté kávě. Potenciál Fair Trade přitom zatím zdaleka není vyčerpán (Společnost pro Fair Trade…, 2006e). Průzkum, který provedla agentura EUROBAROMETER pro Evropskou Komisi ukázal, že znalost konceptu Fair Trade mezi evropskou veřejností není špatná – 11% obyvatel už někdy koupilo Fair Trade výrobek; i když samozřejmě existují značné rozdíly mezi jednotlivými zeměmi podle dostupnosti a zavedenosti (škála se pohybovala od 3% v Portugalsku a Řecku, po 49 % v Nizozemí). Bylo zjištěno, že 74% obyvatel by si koupilo Fair Trade banány, kdyby byly stejně všude dostupné jako konvenční a 37% obyvatel by bylo ochotno zaplatit o 10% navíc oproti konvenčním banánům stejné kvality. Průzkum také prokázal celkem předpokládanou tezi opozitním vlivu předchozích nákupních rozhodnutí - 93% těch, kdo měli s Fair Trade produkty už nějakou zkušenost, bylo ochotno koupit Fair Trade banány a 70 % by zaplatilo o 10 % více. Alespoň povrchní povědomí o Fair Trade je tedy mezi spotřebiteli v Evropě poměrně slušné; znalost konceptu Fair Trade nebo Fair Trade známky prokázalo v různých zemích nejčastěji 15 - 30 % dotazovaných (celkové rozpětí 6 - 74 % v 11 zemích reflektuje vývojovou zralost jednotlivých trhů). Tyto čísla však není možno přeceňovat, protože přes polovina z dotazovaných přes znalost pojmu Fair Trade nevěděla, co vlastně znamená (European Commission , 2000). V současnosti tvoří objem Fair Trade podle C. Hinese 0,03 % světového exportu, ovšem údaje EFTA uvádějí 0,01%, což dle mého názoru spíše odpovídá skutečnosti. Jisté je, že Fair Trade se přímo týká a ovlivňuje životy asi 800 000 zúčastněných výrobců a jejich rodin (FLO International, 2003), což odhadem ovlivňuje život kolem 5 milionu lidí v rozvojových zemích. Fair Trade je záležitost především západních společností: z celkového objemu Fair Trade prodeje připadá 70% na Evropu, kde lze tyto produkty koupit na více než 70 000 prodejních míst, z toho ve 3000 specializovaných Fair Trade obchodech a 56 000 supermarketech. O zbylých 30% se dělí především USA (zboží nesoucí Fair Trade známku je zde dostupné na 12 tis. prodejních místech), Kanada, Austrálie, Nový Zéland a Japonsko.
38
Čtyřmi největšími současnými dovozci podle obratu jsou v následujícím pořadí (EFTA, 2005): 1. Gepa (Německo) 40 milionů €, 2. CTM Altromercato (Itálie) 32 milionů €, 3. Fair Trade Organisatie (Nizozemí) 18 milionů €, 4. Traidcraft (Velká Británie) 15 milionů €63.
Podmínky pro Fair Trade se v jednotlivých zemích značně liší. Podle délky existence, znalosti konceptu ve veřejnosti a významu by se rozvoj Fair Trade v jednotlivých zemích dal rozdělit následovně:
1. Nejrozvinutější, ukazující budoucí trendy: Nizozemí, Švýcarsko. 2. Dobře rozvinuté s dlouhou tradicí a dobrou znalostí veřejnosti: Belgie, Lucembursko, Velká Británie, Švédsko, Dánsko, Německo, Rakousko. 3. Středně rozvinuté a rychle se rozvíjející v poslední době: Itálie, Finsko, Irsko, Norsko, Francie, USA, Kanada, Japonsko. 4. Méně rozvinuté s velkým potenciálem do budoucna a prudkým rozvojem v současnosti: Španělsko, Portugalsko, Austrálie, Nový Zéland. 5. Málo rozvinuté, v počátcích: Řecko. Do této kategorie bych řadila i Českou republiku a ostatní postkomunistické státy střední, východní a jihovýchodní Evropy.
Toto rozdělení je samozřejmě schematické a ne plně pravdivé, neboť nebere v potaz rozdíly mezi regiony v jednotlivých zemích (staré a nové spolkové země v Německu, severní a jižní Itálie), kulturní rozdíly (USA, Japonsko) nebo specifičnost jednotlivých zemí (Francie). O růstu významu a vlivu Fair Trade svědčí i následující aktivity: Evropská Unie zahrnuje Fair Trade do svého programu na zvýšení sociální odpovědnosti firem, o Fair Trade proběhla debata v britském parlamentu a britský premiér Blair navštívil Fair Trade družstvo Kuapa Kokoo v Ghaně; podle rozhodnutí nizozemské vlády nepodléhají investice do organizací certifikovaných jako Fair Trade daním; všechny významné řetězce supermarketů ve Švýcarsku a téměř všechny italské prodávají Fair Trade kávu. 39
Instituce jako mnohé evropské parlamenty, ministerstva životního prostředí, Světová banka či firma Volkswagen podávají Fair Trade kávu ve svých prostorách (FLO International, 2003). Kolem 69% objemu Fair Trade v Evropě tvoří potravinářské zboží, z čehož téměř polovina připadá na kávu. Trvale roste množství druhů zboží a objem prodeje. Asi 27% tvoří nepotravinářské spotřební zboží. Zbylá 4% tvoří literatura, propagační materiály a zboží od domácích znevýhodněných výrobců. Odhad celkového obratu Fair Trade v Evropě za rok 2005 byl 943 milionů € (Krier, 2006). Certifikovány24 jsou v současné době následující produkty – káva, čaj, kakao a čokoláda, cukr, banány, ananas, mango, rýže, pomerančová šťáva, med, sušené ovoce, víno a míče. V procesu vývoje jsou standardy pro olej, citrusy a další tropické komodity jako koření a marmelády (FLO International, 2003). Jedním z doposud málo zmíněných, ale nezastupitelných aspektů Fair Trade je dobrovolnictví. Ve Fair Trade je aktivně zapojeno kolem 100.000 dobrovolníků (Krier, 2006), na kterých je celá koncepce do značné míry závislá. Díky dobrovolnictví, tedy sníženým či nulovým nákladům na mzdy zaměstnanců v zemích Severu, se daří udržovat konečné ceny produktů na přijatelné úrovni. Otázka je, kam se bude Fair Trade vyvíjet s pokračující profesionalizací a pronikáním do supermarketů, které snižují náklady spíše zaměstnáváním na snížené úvazky, dočasnými zaměstnanci a cenovým tlakem na své dodavatele. Zda bude morálně přijatelnější cesta Fair Trade obchodů za snížením nákladů pomocí dobrovolnictví úspěšná a tyto obchody si udrží své zákazníky, nebo zda postupně pod tlakem supermarketů skončí nebo se profesionalizují či zda budou zákazníci Fair Trade obchodů nadále kupovat Fair Trade výrobky v nich a zákazníci supermarketů v supermarketech, je otázka, na kterou ukáže odpověď nejbližší budoucnost. Prozatím jsou však Fair Trade obchody bez práce dobrovolníků stěží představitelné. Všeobecné rozšíření Fair Trade certifikace prokazatelně zvýšilo znalost konceptu mezi lidmi a zvýšilo dostupnost Fair Trade produktů. V roce 2001 byla vytvořena jednotná celoevropská (v podstatě celosvětová) ochranná známka Fairtrade namísto původních 7 různých národních známek a v průběhu roku 2003 je postupně začala plně nahrazovat, různou rychlostí v různých zemích (FLO International, 2003).
24
Tzn. mající přesné standardy a nesoucí Fairtrade známku
40
Růst poptávky spotřebitelů po sociálně a environmentálně přijatelných produktech vede kromě nezávislé certifikace také k zavádění různých firemních či oborových kodexů chování. Jejich problémem ovšem je oproti nezávislé certifikaci principiální netransparentnost a obtížná kontrola, spotřebitel jim může jen důvěřovat, ale těžko prověřovat.
3.4 Jak myšlenka Fair Trade funguje v praxi 3.4.1 Účastníci Fair Trade Účastníky Fair Trade je možno rozdělit do několika skupin: producenti, importní organizace, maloobchodní organizace, labellingové iniciativy, sítě Fair Trade organizací, další organizace a samozřejmě spotřebitelé (konzumenti). 3.4.1.1 Producenti Fair Trade výrobky produkují demokraticky organizované skupiny různé velikosti: družstva, rodinné jednotky, svazy producentů, dílny pro hendikepované, státní organizace a stále více i skupiny v bohatých státech produkující zboží v kontextu sociální ekonomiky. Družstva někdy také svou produkci sami vyváží a kvůli odbytu na domácích trzích se zabývají i velkoobchodní a maloobchodní činností, jindy jsou k těmto účelům zvlášť zřizovány zastřešující organizace. Producentské skupiny fungují většinou v rámci neformálního hospodářství, kde mzdy a příjmy jsou nízké, pracovní podmínky náročné a sociální dávky téměř neexistují. Bez pomoci organizací zabývajících se Fair Trade by kvůli ekonomickým nebo geografickým faktorům, nedostatku zkušeností nebo dostupných zdrojů, nebyly schopny získat přímý přístup na trh - místní i zahraniční. Tyto těžkosti často dále komplikuje rasová, etnická nebo genderová nerovnost. Potenciálním partnerem Fair Trade hnutí je jakákoliv skupina, která usiluje o podporu udržitelného rozvoje ve své skupině a komunitě, poskytuje pravidelný příjem svým členům, podporuje demokratickou participaci a respektuje další vzájemně dohodnutá kritéria jako posilování role žen, úcta k lidským právům, životnímu prostředí a domorodé kultuře. Avšak, aby byla skupina nebo organizace přijata jako obchodní partner, musí být schopna (obvykle 41
po určité míře asistence) produkovat prodejný výrobek. Musí být ho schopna dodávat za rozumnou cenu a v dostatečných množstvích v rámci určitého časového období. 3.4.1.2 Importní organizace Tyto organizace plní zároveň funkci velkoobchodu, které nakupují od producentů a jejich organizací a prodávají dále maloobchodům, různým lokálním skupinám, velkoobchodníkům a objednávkovým katalogům, ale též sami prodávají konečnému spotřebiteli. Přímo producentům poskytují celou škálu služeb a pomocí. Dále se snaží zvýšit povědomí o Fair Trade a kampaněmi dosáhnout změn v pravidlech a praxi mezinárodního
obchodu.
(Mezi
nejvlivnější
v Evropě
patří
německá
GEPA
(Gemeinschaft für Partnerschaft), nizozemská Fair Trade Organizatie, italské Ctm altromercato,
anglický
Traidcraft,
belgický
Oxfam
Fair
Trade,
francouzský
Soliidarmonde, švýcarské Claro a v USA např. Ten Thousand Villages). Tyto organizace jsou nejčastěji označovány jako FTOs nebo ATOs (FLO International, 2003). 3.4.1.3 Maloobchodní organizace Jsou jimi většinou kamenné obchody nebo také internetové25 či tištěné objednávkové katalogy, které nakupují buď přímo od Fair Trade producentů nebo od Fair Trade importních organizací. Tyto organizace také někdy plní funkci importérů a velkoobchodníků včetně poskytování služeb Fair Trade producentům. Organizují informační aktivity, výstavy, vzdělávací programy a akce. 3.4.1.4 Labellingové iniciativy Jedná se o organizace, které svou činností garantují, že veškeré produkty nesoucí jejich označení byly vyprodukovány a obchodovány v souladu s kritérii stanovenými Fair Trade Labelling Organizations International (FLO). I o těchto organizacích se někdy mluví jako o FTOs nebo ATOs, ačkoliv nepřesně; s Fair Trade produkty totiž přímo
25
Např. v České republice www.fairove.cz
42
neobchodují, ale snaží se rozšířit princip Fair Trade i mezi firmy praktikující konvenční vedení obchodu. Jejich logo ale nesou i produkty obchodované skrze tradiční Fair Trade sítě. Certifikace se zatím týká téměř výlučně zemědělských komodit. 3.4.1.5 Sítě Fair Trade organizací V 90.letech došlo ke vzniku zastřešujících Fair Trade organizací. Jako globální organizace sdružující výrobce, vývozce a dovozce vznikla při setkání 36 Fair Trade organizací v nizozemském Noordwijku aan Zee v roce 1989 International Federation for Alternative Trade (IFAT). Sídlí v britském Bicesteru a v současnosti sdružuje kolem 200 členských organizací z 55 zemí. Její výhodou je globální rozměr, prostor pro diskusi o kritériích a trendech Fair Trade, je vhodným místem pro setkávání a kontakt spotřebitelů, výrobců, dovozců a prodejců, pro sdílení informací, jejich zapojení do konkrétních kampaní a projektů, dále se snaží rozvíjet akce na podporu nároků domorodých obyvatel na jejich půdu a zvyšovat povědomí veřejnosti o alternativním obchodu; nevýhodou, jak už tomu u globálních organizací bývá, je jistý nedostatek soustředěnosti na určité konkrétní problémy a nepříliš velká akceschopnost. V roce 2002 zavedl IFAT vlastní certifikační značku, certifikující organizace a nikoliv výrobky. Další organizací, oficiálně vzniklou sice až v roce 1990, ovšem neformálně existující již nejméně 10 let předtím jako síť spolupracujících evropských dovozců, je European Fair Trade Association (EFTA) se sídlem v nizozemském Maastrichtu a pobočkou v Bruselu. Sdružuje 12 nejvýznamnějších Fair Trade dovozců z 9 evropských zemí. Je asi nejaktivnější a převážně na lobbying a zavádění společné politiky zaměřenou Fair Trade organizací. Vydává také pravidelné zprávy a přehledy o situaci Fair Trade v Evropě a koordinuje prováděné výzkumy. Má bezpochyby velký podíl na vzniku a vývoji Fair Trade certifikace. V roce 1994 jako reakce na vznik společného evropského trhu vzniká sdružení národních asociací Fair Trade obchodů v evropských zemích - Network of European World Shops (NEWS!) se sídlem v nizozemském Utrechtu. V současnosti přesídlilo do Bruselu a sdružuje 15 členů z 13 evropských zemí54. Soustřeďuje se na lobbying, podporu profesionalizace world shopů a sdílení informací, pořádá každoroční den evropských Fair Trade obchodů. Jeho dosah a vliv je ovšem poměrně slabý.
43
Zastřešující certifikační organizace vznikla v roce 1997. Fairtrade Labelling Organisations Internatinal (FLO) se sídlem v německém Bonnu sdružuje 17 národních certifikačních organizací. Snahy o zavedení jednotné známky a o vznik národní certifikační instituce v současnosti probíhají v Austrálii a Novém Zélandu, Egyptě, Mexiku a Španělsku. FLO koordinuje certifikaci výrobků, stanovuje standardy pro jednotlivé produkty a koordinuje monitoring dodržování standardů v zemích producentů. Spravuje také registr producentských organizací, kterých v současnosti eviduje kolem 300 z 40 zemí. Kromě toho se věnuje i propagaci právě zaváděné jednotné Fair Trade známky (FLO International, 2003). Výše uvedené organizace FLO, IFAT, EFTA a NEWS se sdružují v rámci platformy FINE. Její název je tvořen prvními písmeny názvů členských organizací (The Fair Trade Federation, 2002). Zatím málo známou zastřešující organizací sdružující mezinárodní akreditační, certifikační a standardy určující organizace v oblasti sociálně a environmentálně zaměřené certifikace je International Social and Environmental Accreditation and Labelling Alliance (ISEAL) . Tato organizace vznikla v roce 1999 a sídlí v Kanadě (O´Brien, 2003). 3.4.1.6 Další organizace Jedná se o finanční společnosti poskytující peníze od etických investorů nebo z církevních zdrojů Fair Trade organizacím a producentům, organizace pomáhající producentům dosáhnout na trhy rozvojových zemí (formou výrobkového vývoje, školení, konzultačních služeb atd.) a různé nevládní organizace propagující zodpovědný konzum, rovnější ekonomické vztahy Sever - Jih, apod. 3.4.1.7 Konzumenti Jejich informovanost a zainteresovanost je pro úspěch Fair Trade klíčová. Vzrůst zájmu spotřebitelů o Fair Trade výroky, je možno srovnat s rozmachem „zeleného konzumerizmu“ v ekonomicky rozvinutých zemích posledních několika desetiletí. Mnoho vědců tvrdí, že se spotřebitelé stále více starají a zajímají o motivy obchodování a že zájem spotřebitelů přesahuje environmentální témata, která se jich přímo dotýkají. 44
Zájem o zdraví a blaho lidí a zvířat, poškozování životního prostředí a genetické inženýrství jsou v důsledku uvědomění si těchto problémů již po nějaký čas mezi konzumenty poměrně rozšířené. Také však zájem o obchodní vztahy se „třetím světem“ se ve zvýšené míře dostává na denní pořádek, čímž se tvoří Fair Trade faktor ve spotřebitelském rozhodování o nákupu.. Toto, byť v poněkud obecnější formě, podporuje i Nicholls (2003), který zmiňuje změnu v preferovaných kritériích značek za posledních třicet let - posun od pragmatického upřednostňování nízké ceny (charakteristické pro 70. léta) nebo vyšší přidané hodnoty (v 80. letech) směrem k preferenci značek s vyšší „reálnou hodnotou“ (v 90. letech a dále). Strong (1999) dále dochází k závěru, že za rozmachem tohoto „etického konzumerizmu“ možno hledat zejména zvýšený zájem médií o problematiku rozvojových zemí, rozšíření aktivit občanského sektoru, zrod „zeleného konzumenta“ a další faktory.
3.4.2 Formy Fair Trade 3.4.2.1 Tradiční forma Fair Trade Tradiční formu vedení Fair Trade představují FTOs a obchody světa. FTOs jsou nevládní a zpravidla neziskové organizace, zastávají funkci prostředníků a mají největší podíl na tom, že zboží mohlo být vyrobeno a že se dostane ke konečnému spotřebiteli, obojí za podmínek v souladu s Fair Trade. Jednotlivá organizace26 sama zaručuje, že určitý produkt vyhovuje podmínkám Fair Trade. Toto ale činí vysoké nároky na dobré jméno organizace, na organizační kulturu, obzvláště rozhodovací proces. Proto byla vyvinuta řada kontrolních mechanismů, které kontrolují náležité uplatňování principů Fair Trade, jichž se kromě samotných FTOs účastní i organizace z rozvojových zemí. FTOs jsou také specifické mimo jiné tím, že vyřazují z činnosti v mezinárodním obchodě běžně působící exploativní prostředníky a spekulanty, a kontrolují tedy téměř celou cestu zboží od výrobce ke konečnému spotřebiteli. Toto jim umožňuje zaměřit se na to, aby cena, kterou dostávají producenti, tvořila co nejvyšší procento z ceny pro konečného
26
Lépe řečeno spíše její „identita“, která je spodobněna jejím jménem a logem na výrobku
45
spotřebitele. V případě řemeslných výrobků se jedná o 33 až 45% (Littrel, Dickson, 1999). Tradiční FTOs jsou částečně ve své roli suplovány Fair Trade labellingem. Ten se však pro komplikovanost stanovení komplexních kritérií pro Fair Trade řemeslné zboží omezuje
zatím
výhradně
na
zemědělské
komodity
a tedy
veškerý
obchod
nepotravinářským Fair Trade zbožím zajišťují pouze FTOs. Řemeslné výrobky mimo to vyžadují jiný, mnohem složitější, postup komercionalizace. FTOs jsou jednak nuceny řešit přetrvávající problémy např. se slaďováním dodávek s rozkolísaností poptávky v průběhu roku a jednak se snaží spojit produkční možnosti producentů a přání, požadavky a vkus spotřebitelů. Je třeba se zaměřovat na přání a potřeby zákazníků, avšak do takové míry, aby nebyla příliš narušena kulturní integrita producentů. FTOs se vyvíjeli do velké míry nezávisle a každá mohla zastávat (a stále ještě zastávají) mírně odlišné pojetí Fair Trade. V tomto ohledu je velmi prospěšná činnost FTF a IFAT, které se snaží sblížit, nebo sjednotit jednotlivé přístupy tím, že vytvořily standardy a principy, které musí jejich členové splňovat. Zatímco kritéria FTF mají spíše podobu obecných principů a praktik, IFAT v tomto ohledu pokročil dále a jeho principy jsou definovány konkrétněji, zvláště, co se týká monitoringu a kontroly dodržování pravidel. Tento, do konce 80. let jediný, způsob distribuce Fair Trade zboží v současnosti ztrácí svůj podíl; v Evropě generuje asi 35 % maloobchodního obratu, v Americe 31 %. Předmětem zájmu tradičního hnutí Fair Trade jsou na rozdíl od labellingu také řemeslné produkty a některé další potraviny, které se na jejích prodejích podílí v Evropě 54% a v Americe 71%. Zbytek tržeb obstaraly certifikované Fair Trade produkty a výrobky z nich. Z importních organizací je v Evropě nejvýznamnější německá GEPA (obrat 40 mil. EUR), za ní následuje italská CTM Altromercato s obratem 32 mil. EUR. Ve Fair Trade importních
organizacích,
obchodech
světa a různých
jiných
skupinách
a organizacích zabývajících se Fair Trade působí v Evropě téměř 100 tis. dobrovolníků a placeným personálem je obsazeno asi 1050 pracovních míst (Krier, 2005). 3.4.2.2 Labelling Fair Trade labelling, který se vyvíjí posledních asi 15 let, představuje druhý způsob, kterým Fair Trade produkty putují ke konečnému spotřebiteli. Pro distribuci Fair Trade certifikovaných produktů se využívá nejen kapacit tradičních FTOs, ale přidává se k nim 46
též řada mainstreamových obchodních organizací. Fair Trade výrobky tedy mohou dovážet běžní obchodníci a prodávají se v již existující a husté mainstreamové distribuční síti (zejména v retailingových řetězcích). Namísto organizace samotné zaručuje plnění Fair Trade kritérií na produktu přítomná Fair Trade známka („Fair Trade pečeť“). Tuto známku propůjčují národní iniciativy sdružené ve FLO International za předpokladu, že jsou splněny jí vytvořená kritéria. Při stanovování kritérií se FLO řídí mimo jiné mezinárodně uznávanými standardy a konvencemi27. O certifikaci produktu, resp. o propůjčení práva užívat známku Fair Trade, mohou požádat skupiny producentů, zpracovatelé a obchodní organizace (importní, exportní, velkoobchodní i maloobchodní), kteří se následně musí otevřít kontrole FLO a jejích členů. Pro producenty, kteří se chtějí nechat certifikovat existují dva soubory standardů - jeden pro malé farmáře, druhý pro pracovníky na plantážích a v továrnách. První se vztahuje na maloproducenty organizované v družstvech nebo jiných organizacích s demokratickou participativní strukturou. Druhý soubor se uplatňuje v případě organizovaných pracovníků, jejichž zaměstnavatelé jim platí slušné mzdy, zaručují jim právo sdružovat se v odborech, v továrnách a na plantážích jsou dodržovány zdravotní, bezpečnostní a environmentální standardy a nevyužívá se dětské nebo nedobrovolné práce. Producenti nemusí splňovat veškeré kritéria okamžitě, ale jsou stanoveny minimální standardy, kterým musí producent vyhovovat, aby mohl být certifikován, a dále průběžné (pokrokové) standardy, které se producent zaváže postupně splňovat a které ho podporují ve zlepšováni jeho ekonomického, sociálního, environmentálního a celkového Fair Trade profilu. V tomto procesu kontinuálního rozvoje je producentům nápomocna samotná FLO. Zde je patrný rozdíl oproti způsobu certifikace praktikujícímu se v případě ekologického zemědělství, na kterou mnoho malých producentů pro nadměrnou výši vstupních nároků a poplatků nedosáhne. Obchodníci a zpracovatelé, pokud chtějí pro určitý výrobek získat právo používat známku Fair Trade, musí splňovat kritéria, která zahrnují obvyklé principy Fair Trade platit producentům „fér“ cenu (zahrnující prémii, kterou producenti mohou investovat do svého rozvoje) a požádají-li o to, její část předem; uzavírat smlouvy, které umožňují dlouhodobé plánování a udržitelné výrobní praktiky. Obchodníci a zpracovatelé také
27
Jedná se zejména o konvence ILO (Mezinárodní organizace práce).
47
odvádí poplatky za licenci ke známce, které kryjí většinu nákladů certifikace a další náklady FLO a jejích členů. Kromě obecných standardů existují kritéria pro jednotlivé produkty, které určují např. minimální kvalitu, prahovou cenu nebo požadavky na produkci a zpracování28. Rozvoj Fair Trade labellingu zapříčinil mnohem snadnější komunikovatelnost konceptu Fair Trade - nyní ho lze komunikovat jako teoretický rámec bez vazby na konkrétní firmy nebo komerční značky. Touto nestranností se mu otevírají nové možnosti podpory ze strany veřejných institucí. Významným kvalitativní posun představuje od roku 2003 úspěch snahy o sjednocení čtyř Fair Trade známek (Transfair, Fairtrade Mark, Max Havelaar a Rättvisemärkt), které má spotřebiteli ulehčit jednoznačnou identifikaci Fair Trade produktů a zabránit tak jeho desorientaci prostřednictvím jiných nedůvěryhodných označení, které si mohou nárokovat stejný obsah (FLO International, 2003). Produkty prodávané se známkou Fair Trade v Evropě tvoří přes 80% všech prodaných Fair Trade výrobků, přibližně stejně i v dalších regionech. V současnosti se jako Fair Trade certifikovaný produkt obchoduje káva, čaj, kakao a čokoláda, cukr, med, banány, některé druhy čerstvého a sušeného ovoce, ovocné džusy, rýže, víno, ořechy a semena, některé druhy čerstvé zeleniny a sportovní míče. Pro některé další druhy tropického ovoce, marmelády, koření, olej, bavlnu a textilie jsou zatím standardy FLO International ve vývoji. FLO International deklaruje, že pracuje s 360 certifikovanými producentskými organizacemi, zastupující přes 800 tis. rodin farmářů a pracovníků v 45 zemích v Africe, Asii a Latinské Americe, a že její členové poskytují licence na produkty určené k prodeji konečnému zákazníkovi 449 organizacím v 17 zemích v Evropě, Severní Americe a Japonsku (Krier, 2006).
28
Např. z kolika procent musí konkrétní produkt obsahovat Fair Trade suroviny, aby mohl nést
známku Fairtrade
48
Obr. 3 – Známka Fairtrade
Na příkladu Velké Británii lze ilustrovat zapojení retailingových řetězců do obchodu se značeným Fair Trade zbožím. Ku příkladu retailingový gigant Tesco a menší řetězec Co-op uvedli do prodeje Fair Trade výrobky pod vlastní značkou. Co-op bylo prvním řetězcem ve Velké Británii, který se konceptu Fair Trade otevřel, aktivity Tesca jsou dnes však mnohem extenzivnější (Tesco se svými více než 60 produkty dosahuje 21% podílu na trhu značeného Fair Trade zboží ve Velké Británii). Dle údajů Fair Trade Foundation29, maloobchodní prodej výrobků s Fair Trade známkou v roce 2004 ve Velké Británii přesáhl 100 mil. GBP. Nějaký Fair Trade výrobek si
podle průzkumu
provedeného pro britský časopis Marketing koupilo již více než 50 % Britů. Oba řetězce se také připojily k propagační akci „Fairtrade Fortnight“ (duben 2004) Fairtrade Foundation - Tesco připravilo ochutnávky a vnitroprodejní propagaci, Co-op se navíc snažilo nalákat zákazníky 20% slevou na jeho veškerý Fair Trade sortiment. V české
republice
jsou
výrobky
opatřené
známkou
Fairtrade
kromě
specializovaných obchodů k dostání např. v síti supermarketů Brněnka, dříve také v hypermarketech Carrefour.
3.4.3 Případ kávy Káva se od svého uvedení mezi Fair Trade artikly v roce 1973 stala vůbec tím nejúspěšnějším (Asociace pro Fair Trade, 2004) a někdy je považována za symbol celého Fair Trade hnutí. Z těchto důvodů budu kávě věnovat v této práci největší pozornost ze všech Fair Trade produktů.
29
Jeden z členů FLO International
49
Káva je víceletý stále zelený keř, který obyčejně plodí jednou do roka. Pěstuje se ve dvou odrůdách - jako na pěstování náročnější, kvalitnější Arabica, jejíž produkce tvoří kolem 70% celkové produkce (z čehož 80% pochází z Latinské Ameriky), a méně kvalitní Robusta, která roste primárně v Africe a Asii. Káva je klasickou koloniální plodinou. Pochází původně z Etiopie, ale dnes se pěstuje asi na 10,7 mil. hektarech zemědělské půdy ve více než 50 rozvojových zemí tropického a subtropické klimatického pásu. Výše její roční úrody se v poslední době pohybuje většinou mezi 6 a 7 mil. tun. Po ropě je druhou nejvýznamnější exportní komoditou zemí jižní polokoule a nejvýznamnější zemědělskou komoditou vůbec. Její pěstování je náročné na práci; tvoří důležitý zdroj zaměstnanosti v rozvojových zemích. Přímo poskytuje obživu odhadem 25 mil. Rodin zemědělců. Celkově se na produkci, zpracování a obchodování kávy podílí asi 100 mil. lidí na celém světě. Největší množství kávy produkuje tradičně Brazílie - 32 %; Vietnam a Kolumbie přes 10 %, Indonésie 6 %; Indie, Mexiko a Guatemala asi 4 %; Pobřeží Slonoviny, Etiopie a Uganda 3 % a Honduras, Peru a Kostarika mírně nad 2 % (Společnost pro Fair Trade…, 2006i). V posledních letech se však trh s kávou nalézá v těžké krizi, kdy reálné ceny sestoupily na úroveň jako před sto lety. Z tohoto vývoje sice profitují velké nadnárodní společnosti, avšak výhoda nákupu laciné kávy je vykoupena problémy producentských rozvojových zemí a živořením miliónů jejich obyvatel.
3.4.3.1 Světový obchod kávou V průběhu celých 60. let a až do poloviny let 70. vykazovala cena kávy relativně stabilní průběh. Po šoku z let 1976/77, kdy cena přesáhla hranici 3 USD/lb., se až do konce 80. let držela po většinu času mezi 1 a 1,5 USD/lb. (pouze v letech 1979/80 a 1985/86 dosáhla k 2 USD/lb.). V druhé polovině roku 1989 se ale propadla k 0,6 USD/lb. a na této úrovni se držela do konce roku 1993. Poté a pak ještě v polovině roku 1997 opětovně vystoupila až k 2 USD/lb. Od té doby cena kávy stabilně klesala až do sezóny 2000/01, od níž se cenový kompozitní indikátor drží na stabilní úrovni v rozmezí 0,4 a 0,55 USD/lb.
50
Obr. 4 – Historie cen kávy v US cents 250
US cents
200 150
100 50
20 04
20 02
20 00
19 98
19 96
19 94
19 92
19 90
19 88
19 86
19 84
19 82
19 80
19 78
19 76
0
Rok
Zdroj: Společnost pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání, 2006
Obecně lze vysledovat pět hlavních případů, které tuto cenovou fluktuaci způsobují: -
výkyvy v nabídce v důsledku exogenních faktorů jako např. mráz, sucho, silné deště znemožňující sklízení úrody, botanický produkčně cyklický charakter, škůdci a nemoci;
-
cenová neelasticita nabídky, zejména v krátkém období;
-
cenová neelasticita poptávky;
-
sezónní výkyvy;
-
spekulační vlivy.
Z exogenních faktorů má zcela jistě nejvyšší váhu počasí v Brazílii, které dvakrát (v sezónách 1976/77 a 1985/86) vymrštilo ceny kávy hodně vysoko. Zvýšené příjmy, zapříčiněné vyššími cenami kávy, zabezpečují dostatek finančních prostředků umožňující dobrou péči o kultivované plochy a osazování nových - předpoklad dobré úrody pro příští sezónu - čímž nabídka stoupá a cena klesá. Na druhé straně nízká cena, která nepokryje adekvátní péči o vzrostlé stromy a další investice, vede k poklesu objemu úrody a následnému opětovnému vzrůstu ceny. Toto se ale přirozeně neprojevuje v jedné sezóně, kdy má na cenu kávy významnější vliv pouze rozdílnost doby sklizně v jednotlivých regionech. Poptávka, která dle ICO v posledních letech roste ročně asi o 2 % je značně rigidní. Nelze si totiž představit, že někdo začne pít kávu kvůli tomu, že je 51
levnější. Jediné, co poptávku ve dvacátém století významněji zasáhlo byly světové války, kdy se nejdříve prudce propadla, aby poté po skončení konfliktu několik let strmě rostla. Cena kávy je také nestálá v průběhu roku, jelikož největší část světové produkce se sklízí přibližně ve stejnou dobu. Tato nestabilita je zhoršována mimo jiné nízkými skladovacími kapacitami, akutní potřebou příjmu, neefektivním odbytovým systémem a pesimismem o budoucím cenovém vývoji v produkčních zemích. Jak nasvědčuje vývoj posledních deseti let, velice významný vliv na cenu kávy mohou mít také spekulanti. Jejich činnost je na trhu s kávou nezbytná a často užitečná, protože jeho účastníkům nabízí možnost „pojistit“ se proti možnému nepříznivému vývoji cen v budoucnu prostřednictvím tzv. futures. Někdy však mohou už při náznacích možného nepříznivého vývoje záměrně vyvolat paniku a rostoucí ceny, z nichž pak profitují, což byl případ cenového vývoje přelomu let 1996 a 1997 a částečně i 1994 (Fairtrade Foundation, 2003). Obr. 5 – Vývoj cen kávy Arabica
52
3.4.3.2 Současná krize V jádru dnešní krize leží převis nabídky nad poptávkou. Tento problém (nebo jeho hrozba) se po více než 40 let snažily řešit Mezinárodní smlouvy o kávě (ICAs). Té předposlední (v pořadí čtvrté) skončila působnost v polovině roku 1989. Mezi jejich členy patřily jak kávu produkující, tak kávu odebírající země. Producentské země ICAs si mezi sebou vyjednaly exportní kvóty, které nesměly překračovat, a importující členové se zase zavázaly nakupovat kávu pouze od členských zemí. Tímto tedy vzniknul mechanismus, který producenty účinně bránil před přílišným poklesem cen. Problémem však bylo, že ne všechny státy světa byly členové těchto smluv, a vznikl tak fakticky dvojí trh - na jednom se obchodovalo za ceny de facto kartelové, na druhém za tržní a tato levnější káva se různými nelegálními způsoby dostávala na trhy členských zemí. Dalším problémem bylo, že odběratelské členské země nedostávaly kávu v takové druhové struktuře, jak požadovaly (nedostávalo se kvalitnějších odrůd), což zpětně vytvářelo tlak na pašování a změnu pro ně nevyhovujícího systému. Mezi producentskými zeměmi ICAs navíc panovala neshoda ohledně výše exportních kvót, které zvýhodňovaly tradiční producentské země jako Brazílii nebo Kolumbii, zejména oproti africkým členům a také nově se etablujícím vývozcům jako Vietnam. Tyto problémy se nepodařilo vyřešit, a tak byla v červnu 1989 ekonomická opatření smlouvy suspendována. Během několika následujících dnů spadly ceny o více než 25 %. V roce 1994 bylo dosaženo sice ještě jedné ICA, její součástí však nebyla ekonomická opatření a mezi její členy nepatřilo USA. Několik pokusů o zvýšení cen kávy podniklo Sdružení zemí exportujících kávu (v čele s Brazílií), ale tyto pokusy nebyly úspěšné a spíše prohloubily rozestup mezi dovážejícími a vyvážejícími zeměmi. Nynější problém vyvstává z toho, že se do sezóny 2000/01 v importujících zemích naakumulovaly zásoby ve výši 40 mil. pytlů (tj. asi třetina roční produkce). K udržení krizového stavu pak navíc přispěla rekordní produkce z roku 2002 (Fairtrade Foundation, 2003). 3.4.3.3 Výnosný obchod Kávový průmysl a obchod je v rozvinutých zemích vnímán jako výnosný a nekontroverzní. Výnosný skutečně je; dle údajů ICO vzrostl maloobchodní obrat kávy 53
z 30 mld. USD na počátku 90. let a. na současných asi 70 mld. Exportní příjmy rozvojových zemí se v průběhu téhož období naopak snížily z 10 až 12 mld. USD na polovinu. Je tedy zřejmé, že z obchodu kávou museli v průběhu několika posledních let profitovat zejména majitelé spekulačního kapitálu, zpracovatelé a velkoobchodní a maloobchodní firmy. Trh zpracované kávy kontroluje prakticky jen pět velkých firem: Nestlé (Nescafé), Kraft Foods (Jacobs, Dadák), Tchibo (Jihlavanka), Sara Lee (Douwe Egberts) a Procter & Gamble. V minulých několika letech dosahovaly tyto firmy rekordních zisků, jejich partneři – malí i velcí pěstitelé kávy – rekordních ztrát. Toto silně nerovnoměrné rozdělení výhod plynoucích z mezinárodní směny je částečně způsobeno i zahraničně obchodní politikou, která chrání domácí zpracovatele kávy před levnější konkurencí. Zatímco dovoz zelené kávy nepodléhá žádnému clu, dovoz pražené nebo rozpustné kávy je už cly zatížen. Tento stav způsobuje nepatřičnou stimulaci produkce, jejíž růst se snaží nahradit výpadky v exportních příjmech způsobené propadem cen (což opět vede k reprodukci nadvýroby), namísto toho, aby podporoval zvyšování přidané hodnoty exportované kávy, které by vedl k vyšším příjmům exportu, a to bez nadprodukce (Společnost pro Fair Trade…, 2006i). 3.4.3.4 Důsledky pro producenty Jak již bylo zmíněno, exportní příjmy zemí produkující kávu, které se na počátku 90. let pohybovaly mezi 10 a 12 mld. USD, klesly v posledních letech vlivem rekordně nízkých cen až na polovinu a způsobily ekonomické problémy zemím, pro které káva představuje velkou část exportu, jako např. Uganda. Z přibližně 25 mil. farmářů pěstujících kávu jich přes dvě třetiny neobhospodařuje více než 5 ha zemědělské plochy. Tito maloproducenti vypěstují přibližně polovinu z celkové světové produkce. Právě oni jsou na vývoj světové ceny nejvíce citliví. Bývají sice potravinově soběstační, příjmy z kávy jim však opatřují prostředky na nákup ošacení a potravin, které sami nevyprodukují, a dále na úhradu zdravotní péče a vzdělání pro své děti. Svou produkci kávy maloproducenti obyčejně prodávají prostředníkům, kteří disponují mnohem silnější vyjednávací pozicí a kteří jim jsou schopni ihned po sklizni zaplatit hotově, ačkoliv jimi
54
poskytovaná cena je velmi nízká. Jak uvádí Hudson a Hudson (2003) „místní kojoti“30 jsou často jedinými členy komunit disponujícími prostředky k dopravě úrody do zpracovávacích center a také mnohdy vlastní sklady a poskytují peněžní půjčky. Farmáři sice někdy se svými sousedy založili družstvo, kterému mohou svou produkci prodat za vyšší ceny, ale tyto družstva jim jsou málokdy schopna platit hotově. V důsledku výkupních cen, které nestačí pokrýt výrobní náklady (často již několik po sobě jdoucích let), zanedbávají někteří farmáři svá políčka, čímž dojde k poklesu výnosu a kvality kávových bobů, tedy i peněžního příjmu z nadcházející úrody. Jiní svá pole opouštějí a vydávají se hledat práci do měst. Ve městech se však ocitají bez podpory svých komunit a bez přístupu k půdě a čeká je nejpravděpodobněji život ve slumech. V Kolumbii se k těmto možnostem přidává ještě jedna ilegální - co do příjmu čtyřikrát výhodnější pěstování koky. Přeorientování se na pěstování jiné komerční plodiny (např. na rentabilnější kakao) je pro malého farmáře postrádajícího finančních prostředků bez vnější podpory nedosažitelné. Co se plantážních farem týče, ty sice dokáží stlačit výrobní náklady pěstování kávy arabica až na 0,5 USD/lb., konají tak však na úkor mezd dělníků, které většinou nestačí pokrýt základní potřeby (Fairtrade Foundation, 2003). Dělníci s sebou na plantáže navíc někdy musí brát své děti, aby jim pomohly splnit denní kvótu. Tyto děti ale nejsou oficiálně zaměstnáni a tedy se na ně nevztahují žádné zákonem stanovené ochranné normy. 3.4.3.5 Fair Trade a káva Káva byla poprvé uvedena mezi Fair Trade výrobky Holandskou FTO Fair Trade Organizatie v roce 1973. Poté ji následovaly i další FTOs, ale větších úspěchů začala Fair Trade káva dosahovat a. zavedením labellingu po roce 1989. Pokud chce obchodník nebo zpracovatel kávy označit svůj produkt známkou Fair Trade musí splňovat podmínky FLO International31. Tyto kritéria např. předepisují poskytovat producentům příplatek 0,05
30
Takto jsou obecně v Latinské Americe tito prostřednící označováni.
31
Znění standardů FLO International pro prudecenty kávy a pro obchodníky kávou viz Příloha B
a Příloha C
55
USD nad aktuální tržní cenu libry druhu arabica, stanovují zároveň její minimální výši (práh) 1,26 USD/lb. V licenční smlouvě uzavřené s příslušnou národní Fair Trade labellingovou iniciativou se organizace zavazuje uzavřít s producentem smlouvu v délce 1-10 let a, je-li o to požádán, poskytnout mu na začátku období sklizně úvěr ve výši 60 % z ceny kontraktu. Organizace je dále povinna odvádět z každé konečnému zákazníkovi prodané libry kávy licenční poplatek ve výši 0,1 USD/lb., který jsou určeny k pokrytí největší části nákladů certifikace. Producenti se na úhradě těchto nákladů podílí jen málo. FLO International dále vede Registr producentů kávy (Coffee Producer Registry), do něhož se mohou nechat zapsat producentské organizace, většinu jejích členů tvoří malí a chudí producenti (de facto rodinné podniky nespoléhající na námezdní práci), zavážouli se dodržovat řadu podmínek. K těm základním patří: politická nezávislost organizace a její demokratická struktura; účast členů organizace na důležitých rozhodnutích (zvláště, co se určení použití zisku z Fair Trade týče); a další nosné principy Fair Trade (FLO International, 2003).
Obr. 6 - Transparentní cena 32% producenti 24% worldshop 20% přeprava a zpracování 10% importér 10% pojištění, náklady předfinancování a distribuce 4% fond komunity Zdroj: Společnost pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání, 2006a
56
V případě kávy Fair Trade pomáhá mnoha způsoby: -
Pomáhá pěstitelům s přechodem na ekologické zemědělství.
-
Platí drobným pěstitelům cenu, která pokrývá náklady na výrobu a na důstojné živobytí a dovoluje jim investovat. V případě kávy arabica činí minimální cena 1,21 $ za libru (0,453 kg), příspěvek 0,05 $ na projekty místního rozvoje a 0,20 $ za bioprodukci.
-
Z jednoho balíčku férové kávy, která je vždy nakupována přímo, dostanou producenti něco mezi 15 a 20 %. Z ceny jednoho balíčku kávy v běžném obchodě dostane pěstitel málokdy více než 7 %, v případě instantní kávy ještě mnohem méně.
-
Platí výrobcům část z ceny předem, což usnadňuje získat v případě potřeby úvěr za rozumných podmínek.
-
Podporuje autonomní rozvoj místních komunit na základě jejich specifických potřeb
(Společnost pro Fair Trade…, 2006i).
Tab. 1 - Rozdíl ceny pro producenty
Zdroj: Společnost pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání, 2006
3.4.3.6 Příklady producentů kávy Následující dva příklady družstev produkujících kávu, které jsou úspěšně zapojeny do systému Fair Trade byly vybrány z mnoha příkladů, které uvádí Hudson a Hudson (2003). 57
COOCAFÉ COOCAFÉ (založeno roku 1988) je družstvem devíti do velké míry nezávislých producentských družstev na Kostarice čítajících dohromady 4000 členů, kteří pěstují kávu na ploše průměrně 2 ha. Družstvo se podílí asi ze 3 % na celkové produkci kávy Kostariky. Kromě kávy pěstují členové COOCAFÉ pro komerční účely v menším rozsahu mimo jiné i citrusy, banány a některé druhy hlíznaté zeleniny. Část své Fair Trade produkce dodává družstvo na evropské trhy jako praženou a balenou kávu pod vlastní značkou. Odbyt kávy prostřednictví Fair Trade v první polovině 90. let výrazně ulehčil existenci družstva i živobytí jeho členů - v této době řada jiných družstev na Kostarice svoji činnost přerušila. Během let 1993 - 2000 se prostřednictvím Fair Trade dařilo družstvu prodávat 53 % vyprodukované kávy, za což získali dohromady dodatečný příjem ve výši 7 mil. USD, který byl použit následovně: - 2,8 mil. USD uloženo do fondu, z něhož se financují úvěry jednotlivým družstvům; - 2,3 mil. USD poskytnuto přímo pěstitelům; - 1,5 mil. vyplaceno jako komise pro COOCAFÉ; - 0,25 mil. Latinskoamerické frontě malopěstitelů kávy (Frente Solidario); - 0,25 mil. do stipendijních a vzdělávacích programů (podpora středních škol, univerzitní stipendia a překonávání rozdílů v úrovni vzdělání městského a venkovského obyvatelstva). Devět družstev za dobu existence COOCAFÉ investovalo celkově 3,5 mil. USD do ochrany životního prostředí a rozvojových projektů, které zahrnují vzdělávání a výzkum v oblasti
životního
prostředí,
rozvoj
hydroenergetických
programů,
využívání
obnovitelných zdrojů surovin v procesu sušení kávy, přechod k extenzivnímu způsobu pěstování kávy, programy zalesňování nebo přechod k organické produkci kávy. Management COOCAFÉ je odpovědný „Administrativní radě“ volené generálním shromážděním, které se koná jednou či dvakrát do roka a na němž se projednávají společné záležitosti. Nedostatečné je však zapojení žen, tvořících asi 20 % členů jednotlivých organizací, které jsou údajně často členy pouze „na papíře“, aby se zvýšil hlasovací potenciál jednotlivých družstev. Ženy se velmi málo účastní rozhodování
58
(během generálních shromážděních např. musí často zůstat doma a starat se od děti). Sporadické pokusy zlepšit tento stav měly velmi omezené účinky.
MAJOMUT Družstvo Majomut (čítající v současností asi 1500 členů v mexickém regionu Chiapas) bylo založeno roku 1983 s cílem vyhnout se působení místních prostředníků (výše zmíněných „kojotů“) a získat větší podíl na příjmu z procesu produkce a komercializace kávy. Od té doby se však tento čistě ekonomický cíl rozšířil o zlepšení sociálních a environmentálních podmínek. Rozdíl mezi výkupní cenou kávy, kterou nabízelo družstvo a místní prostředníci, nebyl kolem poloviny 90. let příliš markantní, protože byly ceny relativně vysoké (rozdíl 0,1 - 0,15 USD/lb.). V roce 2002 vykupovalo ale družstvo neorganickou kávu od farmářů za 0,6 USD/lb., což představuje dvounásobnou výši ve srovnání s místními prostředníky, kteří vypláceli pouze 0,3 USD/lb. Ačkoliv družstvo Majomut nemělo kapacity na odbyt veškeré kávy vyprodukované jejími členy za podmínek Fair Trade, i 60 % kávy prodané prostřednictvím Fair Trade vygenerovalo průměrný dodatečný příjem 148 USD na každého jejího člena. Družstvo využilo příjmu z Fair Trade a úvěru od FTO na vybudování úpravny kávy (kde se káva váží, třídí, brousí, praží, balí a skladuje), čímž zvyšuje její přidanou hodnotu. Významným úspěchem družstva Majomut je jeho nezávislost na státní asistenci, na níž spoléhalo zejména v prvních letech své existence. K financování využívá téměř výhradně externích zdrojů. Družstvo Majomut dále vede program zaměřený na podporu pěstování plodin pro domácí spotřebu - průměrně 40 % půdy je věnováno kávě, zbytek zejména kukuřici a fazolím. Potravinová soběstačnost členů družstva je tak značná. Družstvo také vzdělává své členy, a to zejména v oblasti mechanismů a principů mezinárodního trhu kávou. Nejméně dvakrát do roka se koná generální shromáždění, které činí rozhodnutí týkající se výdajů družstva a každé tři roky volí nové vedení, které má na starosti běžný chod organizace. V mezidobí mezi shromážděními přijímá závažnější rozhodnutí orgán tvořený delegáty z jednotlivých komunit, kteří přinášejí jednotlivá témata na diskusi. Neuspokojivý stav ale vykazuje i u tohoto družstva vztah k ženám a k lidem nevlastnící půdu. Ženy jsou vlivem kulturních tradic připouštěny pouze k činnostem na úrovni pěstování, sklízení a primárního zpracování kávy; obchodních činností se tak příliš 59
neúčastní. Početní bezzemci (tvořící v Chiapas nejchudší vrstvu) doplácejí na to, že se členem družstva může stát pouze farmář nějaký pozemek vlastnící. Tento problém je však aktuální také pro členy družstva, protože jimi vlastněná půda většinou pro svou malou rozlohu neuživí více než rodinu jediného potomka. 3.4.3.7 Káva, Fair Trade a životní prostředí Obecně je možno kávu pěstovat dvěma rozdílnými způsoby. Při extenzivním, tradičním, způsobu se káva pěstuje spolu se vzrostlými stínícími stromy, jež brání erozi a poskytují útočiště řadě druhů ptactva, hmyzu a jiných zvířat. Jejich plody nadto slouží jako zdroj potravin nebo dodatečného příjmu. Farmáři, kteří většinou nemají peníze na drahé pesticidy a umělá hnojiva, používají v tomto případě převážně udržitelné zemědělské techniky. Na druhé straně intenzivní způsob představuje monokultury vyžadující nasazení chemických pesticidů a hnojiv. Tento o mnoho výnosnější způsob propagovala např. agentura USAID, která plantážím v Střední Americe v 70. a 80. letech poskytla za tímto účelem 80 mil. USD. Důsledkem byl sice významný růst produkce, současně ale ztráta relativně bohaté biodiverzity na 1,1 mil. hektarech kultivované půdy. Pesticidy kontaminují lokální zdroje vody, kumulují se v půdě, v tělech lidí a živočichů (Fairtrade Foundation, 2003). Odpovědí na tento stav je rozvoj organické produkce a některých dalších méně striktních iniciativ, které zaručují, že káva byla vypěstována tradičním (extenzivním) způsobem. Co se organické kávy týče, neexistuje zde žádná významná přímá spotřebitelská výhoda, neboť zbytky pesticidů z kávy vymizí v průběhu procesu pražení, bio-káva ale představuje důležitý pozitivní faktor pro malé farmáře, dělníky na plantážích a životní prostředí jako celek. Organická certifikace však představuje finančně nákladnou investici, čímž je pro některé producenty nedostupnou. Ale organická káva nezaručuje zlepšení ekonomického a sociálního postavení farmářů a jiných pracovníků; podobně Fair Trade káva nezbytně nezaručuje dodržování všech environmentálních zásad z celkového objemu Fair Trade kávy se 85 % pěstuje extenzivním způsobem, a to buď aktivně nebo pasivně organicky. Kritéria FLO International však zakazují používání některých nebezpečných pesticidů a používání jiných limitují. Tímto se tedy i v případě zbylých 15 % dá hovořit o přínosu životnímu prostředí (FLO International 2003).
60
3.4.4 Ostatní produkty 3.4.4.1 Čaj Čaj je po vodě druhým nejkonzumovanějším nápojem na světě. Pěstováním a zpracováním čaje se živí statisíce lidí především v Asii, ale také v Africe a Latinské Americe. Největšími světovými pěstitelskými zeměmi čaje jsou Indie a Čína, ale kvůli jejich vysoké domácí spotřebě je největším vývozcem Srí Lanka. Mezi další tradiční pěstitele patří Keňa, Indonésie, Turecko nebo Japonsko. Čaj se nejčastěji vyváží v poměrně ranném stadiu zpracování. Mísení a balení – nejlukrativnější fáze produkce čaje – se provádí v zemích konečné spotřeby. V čajovém průmyslu má hlavní slovo jen několik málo velkých firem a od jejich poptávky se odvíjí ceny čaje na světovém trhu. Od 70. let se výkupní ceny čaje v absolutních číslech prakticky nezměnily. To znamená, že ve skutečnosti vlivem inflace klesly o zhruba 40 procent. Nízké ceny čaje nutí malé i velké pěstitele snižovat výrobní náklady, což má rozsáhlé negativní sociální a ekologické dopady (EFTA, 2005). Sběr čaje na velkých plantážích, které přetrvaly z koloniálních dob zvláště v Indii a na Srí Lance, vykonávají ženy. Nízké mzdy sběraček a ostatních zaměstnanců, kteří zde po generace žijí i se svými rodinami, pokrývají sotva základní životní potřeby. V Africe převládají malí zemědělci, pro které bývá pěstování čaje jediným zdrojem hotovosti na výdaje spojené se zdravotní péčí, školným, ošacením a podobně. Sesbíraný čaj od nich vykupují zprostředkovatelé, kteří na rozdíl od nich mají kapacity na jeho odvoz, základní zpracování a skladování. Významná část zisku tak připadne právě jim. Formou ekologicky šetrné výroby a sociálně odpovědného obchodního partnerství podporuje Fair Trade zemědělce z chudých zemí. Fair Trade dokazuje, že obchod s "koloniálními" produkty nemusí být k jejich producentům bezohledný. Fair Trade zde pomáhá těmito způsoby: -
Pomáhá pěstitelům s přechodem na ekologické zemědělství.
-
Snižuje počet prostředníků mezi pěstitelem a zákazníkem.
-
Usiluje o co nejvyšší stupeň zpracování čaje přímo v zemi pěstování.
-
Platí drobným pěstitelům cenu, která pokrývá náklady na výrobu a na důstojné živobytí a dovoluje jim investovat. 61
-
Klade důraz na slušné pracovní podmínky a sociální zabezpečení sběračů a zaměstnanců zpracovatelských továren dle konvencí Mezinárodní organizace práce (ILO).
-
Část z ceny vyplacené za Fair Trade čaj je použita na místní rozvoj. Ze společného fondu se financují sociální a environmentální projekty v místě výroby (Společnost pro Fair Trade…, 2006b).
Fair Trade v oblasti čaje je poměrně rozvinutý. Specifická je pro projekty týkající se čaje kromě vyšší ceny a všeobecného směřování k organické produkci snaha o balení a výrobu konečného produktu přímo na místě produkce. Příklady uvádí na svých internetových stránkách Společnost pro Fair Trade a rozvojé vzdělávání: TPI - Tea Promoters India, soukromá firma, která si pronajala státní plantáž v Dardžilingu v severní Indii, dnes pěstuje certifikovaný organický čaj a provozuje balírnu, školu pro děti okolních obyvatel, knihovnu a solečenské centrum, stanici na bioplyn; projekt Stassen na Srí Lance - ve spolupráci s německou organizací Gepa pomáhá s pěstováním organického čaje, jeho balením do v místě pletených košíčků a zaměstnává více než 2000 místních obyvatel.32 3.4.4.2 Kakao Myslím že není člověka, který by si občas s chutí nedopřál kousek lahodné čokolády nebo šálek horkého kakaa. Výrobky z plodů kakaovníku jsou součástí běžného života většiny z nás, většina dělníků na kakaových plantážích však čokoládu nikdy neochutnala. Šest nadnárodních korporací vyrábí čtyři pětiny čokolády na světě a vytváří mnohamiliardové zisky (u nás působí především Nestlé – Orion, Kraft Foods – Figaro, Ferrero a Mars). Tlak na snižování výkupních cen surového kakaa má však hrozivé důsledky pro životní prostředí, pěstitele, dělníky zaměstnané na plantážích, místní komunity i celé národní ekonomiky. Špatné zákony na ochranu životního prostředí a zdraví pracovníků v zemědělství, případně jejich nedodržování, umožňují v řadě západoafrických a latinskoamerických
32
Mnoho podobných projektů existuje i v afrických zemích.
62
zemí, kde se kakao pěstuje, používání agresivních chemikálií prakticky bez omezení. Zbytky pesticidů a umělých hnojiv znehodnocují vodu a půdu, hromadí se v tělech zvířat i lidí. Kakao je jednou z nejvíce chemicky ošetřovaných plodin. Nejkvalitnější kakao pochází z malých farem, kde se pěstuje tradičním, osvědčeným způsobem ve stínu lesních stromů a banánovníků. Takto vypěstované kakao je však relativně dražší. Pokud se kakaovník pěstuje na přímém slunci, jako je tomu v případě monokulturních kakaových plantáží, výnosy jsou vyšší. Stromy jsou ale méně odolné proti chorobám a škůdcům a vyžadují častější chemické postřiky. Půda se vyčerpává a podléhá erozi. Pracovníci na plantážích, které dodávají kakao nejznámějším světovým firmám, běžně manipulují s nebezpečnými chemikáliemi bez základních ochranných prostředků. Odměna za celodenní práci je velmi nízká, zdravotní pojištění ani sociální zabezpečení neexistují. V případě těžkého úrazu nebo nemoci zůstávají pracovníci zcela bez prostředků, odkázáni na péči svého okolí (Společnost pro Fair Trade…, 2006h). Podle studie IITA (International Institute of Tropical Agriculture) pracuje na západoafrických kakaových plantážích, odkud pochází na 70 % světové produkce kakaa, asi 250 000 dětí v rizikových podmínkách. Tyto děti nemají přístup ke vzdělání, a do budoucna tak přichází o šanci nalézt lepší zaměstnání. Fair Trade v této oblasti: -
Pomáhá pěstitelům s přechodem na ekologické zemědělství.
-
Klade důraz na zdravé a bezpečné pracovní podmínky a sociální zabezpečení pěstitelů a jejich zaměstnanců tak, jak je definují konvence Mezinárodní organizace práce.
-
Platí drobným pěstitelům cenu, která pokrývá náklady na výrobu a na důstojné živobytí a dovoluje jim investovat. Minimální cena je 1600 dolarů za tunu, plus příspěvek 150 $ na místní rozvoj a dalších 200 $ v případě ekologického zemědělství.
-
Na požádání pěstitelů (většinou před začátkem sklizně) se předem vyplácí část z ceny ve formě výhodného úvěru.
-
Podporuje autonomní rozvoj místních komunit na základě jejich specifických potřeb
(Společnost pro Fair Trade…, 2006c).
63
Fair Trade v oblasti kakaa se rozvíjí poměrně dlouho a v současné době je certifikované Fair Trade kakao dostupné od osmi sdružení z osmi zemí. Například švýcarská Claro dováží přímo na místě zpracované kakaové máslo a prášek od družstva El Ceibo z Bolívie a sdružení Conocado z Dominikánské republiky, spolu s Fair Trade třtinovým cukrem z Filipín je zpracovává a výsledkem je organická Fair Trade čokoláda Mascao. Jiným velmi úspěšným příkladem je sdružení Kuapa Kokoo z Ghany, které sdružuje kolem 35 000 členů v 684 vesnicích a mělo fungující projekty přechodu na organickou produkci, pomoc svým znevýhodněným členům jako budování studní a stavby škol a stalo se dokonce podílníkem v Day Chocolate Company – britském výrobci Fair Trade čokolády. Nejvíce Fair Trade čokolády se prodá ve Švýcarsku, Nizozemí a Velké Británii, v přepočtu na osobu vede Lucembursko. Dalším zajímavým použitím Fair Trade kakaového másla je jeho užívaní v kosmetice (EFTA, 2005). 3.4.4.3 Banány V současné době tvoří banány pátou nejobchodovanější zemědělskou komoditu světového obchodu (po obilí, cukru, kávě a kakau). Co se týče celkové hodnoty produkce jsou na čtvrtém místě za rýží, pšenicí a kukuřicí. Z produkce kolem 86 milionů tun ročně sklizených banánů se na světovém trhu obchoduje kolem 14 %. Největší pěstitelé – Indie, Brazílie, Ekvádor, Filipíny, Čína a Indonésie ovšem opět nejsou největšími vývozci, neboť pěstují banány téměř výhradně pro domácí spotřebu (případ Indie, Brazílie, Číny). Většina banánů je zde pěstována malými farmáři pro vlastní potřebu či maximálně místní trh. Největšími vývozci jsou Ekvádor (34 % ročního světového vývozu), Kostarika (18%), Kolumbie (13%), Filipíny (9%) a v těchto zemích také převažují velké plantáže. Největším dovozcem je Evropská Unie, s dovozem přes 4 milionů tun ročně, což činí 35 % světového obchodu s banány. Na trhu s banány opět platí, že 86 % trhu je kontrolováno 5 největšími firmami, které tak mají rozhodující slovo, neboť vlastní i balírny, přepravní společnosti, chladírny a distribuční velkoobchodní firmy. Neustálý tlak na snižování cen vede v poslední době tyto firmy ke snaze přesunout se do chudších zemí, kde mohou platit nižší mzdy - z jižní a střední Ameriky především do jihovýchodní Asie, kde je ve srovnání s Amerikou nižší cena práce, neexistují odbory, jsou zde nižší daně a nižší environmentální standardy 64
ochrany, pokud vůbec nějaké. Další strategií je zbavovat se vlastnictví plantáží, uzavírat dlouhodobé smlouvy se smluvními výrobci za zhoršených podmínek a věnovat se pouze marketingu a obchodu. Velké plantáže přispívají značně k environmentálním škodám a škodám na lidském zdraví. Podle průzkumů je například 90 % korálových útesů na kostarickém pobřeží mrtvých v důsledku pesticidů splavených převážně z banánových plantáží. Kostarika je také na jednom z prvních míst na světě ve spotřebě pesticidů na osobu a také v počtu otrav pesticidy. U žen pracujících v balírnách banánů byl prokázán dvojnásobný výskyt leukémie a porodních defektů než v ostatní populaci. Odvodnění plantáží vede k růstu povodní a sesuvů v důsledku svedení odvodňovacích kanálů z plantáží do řek, plantáže také často bývají zakládány na místě původních lesů. Dalším nebezpečím je slabá odolnost vyšlechtěných odrůd proti škůdcům, neboť na exportních plantážích je pěstována jediná geneticky homogenní odrůda, poskytující sice vysokou úrodu, ale náchylná ke škůdcům a chorobám, silně vyčerpávající půdu a potřebující velké množství hnojiv. V důsledku zhoršujících se pracovních podmínek na plantážích je v oblastech pěstování banánů na export zvýšená migrace, vznikají „čistě mužské vesničky“, zvýšila se nejistota práce, roste alkoholismus a jiné závislosti, prostituce, násilí a dochází k rozpadu rodin. Odborově organizovaní pracovníci bývají propuštěni a jsouce na černé listině obíhající mezi vlastníky plantáží, mají problém získat práci jinde. Většina zaměstnanců je zaměstnána krátkodobě na tříměsíční smlouvu, neexistují dovolené či nemocenské dávky. Dělník na plantáži získá z konečné ceny banánu 1-3 %, malý farmář 7-10 %, v zemi produkce zůstává průměrně 12 %. I malí nezávislí farmáři jsou nuceni k těmto opatřením, aby mohli soutěžit s cenami produkce z velkých plantáží (Liddell, 2005). Fair Trade v oblasti banánů začal už v 70.letech, kdy švýcarská dobrovolnická skupina Frauenfelder Bananenfrauen začala pracovat na kampani týkající se podmínek v banánovém průmyslu. První „banány solidarity“ z Nikaraguy se prodávaly také v 70.letech ve Švýcarsku. V současné době lze Fair Trade banány koupit v 10 evropských zemích, Kanadě a Japonsku. V roce 1996 došlo k rozšíření prodeje i do supermarketů a množství takto prodaných Fair Trade banánů značně stouplo. Nejvíce Fair Trade banánů spotřebovává Velká Británie (13 000 tun), Švýcarsko (10 000 tun), 65
Nizozemí (4 000 tun). Největším úspěchem je Švýcarsko, kde Fair Trade banány tvoří až 20 % podílu na trhu a jejich prodejní cena v obchodech je stejná jako u běžných banánů. Nepominutelný úspěch Fair Trade v oblasti banánů měl také vliv na nadnárodní banánové firmy – Chiquita začala rozvíjet projekt na zlepšení situace na plantážích v Kostarice, firma Dole zavádí integrovaný systém péče o rostliny podle standardů ISO 14000, Del Monte začalo prodávat „banány s láskou“ o kterých tvrdí, že splňují sociální standard SA 8000127 atd. Otázku, zda se jedná o „fairwashing“ nebo jde skutečně o zájem managementu těchto firem o zlepšení situace zaměstnanců a environmentálně přijatelnější chování, si netroufám posoudit. Nepochybné je, že firmy reagovaly na přání zákazníků a v jejich strategiích, jak si udržet či zvýšit svůj podíl na trhu, se dnes objevují sociální a environmentální ohledy. Nicméně zprávy od latinskoamerických odborových organizací hovoří o velmi malé či žádné změně, které tyto programy a kodexy chování přinesly pro pracovníky na plantážích. Jisté ovšem je, že koupě Fair Trade banánů dává spotřebiteli v těchto ohledech jistotu (EFTA, 2005). 3.4.4.4 Rýže Největšími pěstiteli rýže jsou Čína (31 % světové roční produkce), Indie (21%), Indonésie (8,6%), Bangladéš (6%), Vietnam (5%) a Thajsko (4%)129. Situace světového vývozu se ovšem značně liší, neboť rýže se pěstuje ve většině asijských a afrických zemí především pro vlastní spotřebu - takže největšími světovými vývozci rýže nejsou její největší producenti nýbrž v následujícím pořadí Thajsko (29% světového vývozu rýže), Vietnam (18%), USA (12%), Čína (9%) a Pákistán 8 %. Také objem světového obchodu s rýží není příliš velký ve srovnání s celkovou produkcí. Pro světový trh s rýží je typická velká nestabilita, způsobená závislostí na úrodě v každém roce, některé státy jsou jeden rok vývozci a druhý rok dovozci. Existují velká omezení vývozu ze strany vlád zemí závislých na rýži jako hlavním zdroji potravy obyvatel (vývozní licence). Značný vliv má také postavení klíčových hráčů na trhu, kde existuje tak velké soustředění kapitálu, že čtyři největší obchodníci s rýží ovládají přes 40 % trhu a působí na výrobce i tím, že jsou zároveň významnými dodavateli hnojiv a zemědělských potřeb (EFTA, 2005).
66
Fair Trade v oblasti rýže se potýká s problémy hlavně kvůli clům ze strany dovozců a omezením na vývoz ze strany zemí vyvážejících, někdy dokonce zneužívaných jako „hůl“ na konkurenci. V současné době roste poptávka i nabídka, především po speciálních a exotických druzích jako jsou americká černá, fialová, červená či bílá voňavá rýže. Sdružení farmářů vznikla v Thajsku, Indii, Pakistánu a Laosu, a Fair Trade rýže je nyní dostupná i v mnoha dalších zemích. Oproti jiným komoditám je ovšem Fair Trade v oblasti rýže dosud v počátcích a dovážené množství rýže je velmi malé. 3.4.4.5 Cukr Největšími světovými exportéry cukru jsou Brazílie (18 % světového exportu cukru), Evropská Unie (15 %) a Thajsko (11%). Export cukru je ovšem v těchto zemích jen jednou z mnoha položek vývozu. Mnohem větší význam má cena cukru na světových trzích pro menší země, které jsou na exportu cukru závislé jako na hlavním zdroji zahraniční měny, jako jsou Belize (39% hodnoty veškerého exportu země), Dominikánská republika (24 %), Guyana (36 %), Fidži (40 %), Kuba (69 %), Mauritius (28 %) (EFTA, 2005). Zvláštním jevem je existence preferovaného přístupu některých zemí na významné trhy – na trh EU má bezcelní kvóty na dovoz Mauritius a Guyana, na trh severoamerický má zase zlepšený přístup Dominikánská republika a Filipíny. Situace na trhu EU, kde extrémně vysoká cla na dovoz cukru prakticky zabraňují dovozu, je nadále neudržitelná; navíc existují garantované ceny domácím výrobcům (třikrát vyšší než světové ceny) – jsou sice omezené kvótami, které jsou ovšem tak vysoké, že převyšují celkovou spotřebu cukru v EU a naopak dovolují výrobcům produkovat další tuny cukru nad dotované množství. Každoročně EU exportuje na světový trh kolem 6 milionů tun – tedy čtvrtinu až třetinu své roční výroby. Nízká cena je ještě podporována dotacemi na podporu vývozu. Lobby evropských výrobců cukru zatím vítězí. Ovšem snad pouze dočasně – od roku 2009 mají být zrušeny dovozní tarify na cukr pro dovoz z 48 nejméně rozvinutých zemí. Vliv evropských podpor vývozu cukru vede k snižování ceny cukru na světovém trhu, což v některých regionech zemí Jihu vedlo k úplné likvidaci pěstování cukrové třtiny, v jiných k dalšímu zhoršování sociálních a pracovních podmínek zaměstnanců v zemědělství a cukrovarnictví (Pare, 2003). 67
Fair Trade v oblasti cukru má svá specifika – především se liší tím, že cukr se vyrábí i v zemích konečné spotřeby a tak vysoká cla chránící domácí výrobce mají vliv na cenu a tím pádem na množství dovezeného cukru, což například v případě kávy či kakaa neexistuje. Problémem je také zpracování – cukrová třtina musí být zpracována ihned po sklizni a výrobní zařízení i malého cukrovaru je velmi drahé. Proto existuje jen málo sdružení malých pěstitelů, kteří jsou schopni vyrobit konečný produkt – Fair Trade třtinový cukr v kvalitě přijatelné pro evropské trhy. První Fair Trade cukr uvedl na trh švýcarský Max Havelaar v roce 1994. V současné době FLO registruje 13 výrobců ze 7 zemí, z čehož polovina má současně i certifikát organického zemědělství a tento cukr je dostupný ve většině zemí. Spotřeba Fair Trade cukru roste – ani ne tak díky většímu zájmu spotřebitelů o tento cukr jako takový, ale díky rostoucímu množství Fair Trade cukru používaného pro výrobu Fair Trade čokolády, müsli tyčinek, cukrovinek či kakaových nápojů v prášku (EFTA, 2005). 3.4.4.6 Ostatní potraviny Kromě výše zmíněných produktů, které představují z hlediska objemu prodeje velkou většinu Fair Trade dostupných potravin, jsou na trhu i další Fair Trade produkty – velký růst prodeje vykazují ovocné šťávy. Pomerančová šťáva, nejdříve zavedená v Nizozemí a dnes dostupná v 13 zemích měla největší úspěch a získala významný podíl na trhu. V současné době roste poptávka po dalších exotických šťávách a šťávách organických (EFTA, 2005). Dalším produktem dlouhodobě zavedeným a prodávaným v 8 zemích je med. Zde je ovšem diskutabilní, zda neoddiskutovatelný sociální přínos pro obyvatele rozvojových zemí vyváží environmentální dopady jeho dovozu. Je lokálně získatelné zboží potřeba dovážet z jižní Ameriky? Důležitost této otázky ovšem dle mého názoru výrazně snižuje fakt, že podíl dovezeného medu není zrovna vysoký - je to spíše doplněk a rozšíření nabídky produktů. Dalšími dostupnými produkty jsou čerstvé mango, ananas a bananitos, olej, sušené ovoce a ořechy a další výrobky z Fair Trade surovin, především čokoláda, čokoládové, ovocné či müsli tyčinky a jiné cukrovinky jako sušenky apod., marmelády, čaje z rooibosu, honeybushe, maté a ovocné, guarana nápoje, quinoa, rýžové a quinoové těstoviny, kuskus, chilli omáčky, chutney z tropického ovoce, čočka, fazole, soja, koření, 68
víno, banánové, palmové a quinoové pivo, rum, cachica a bio-likéry, dokonce Fair Trade žvýkačky apod. (EFTA, 2005). Jak je vidět, nabídka v zemích s nejrozvinutějším Fair Trade trhem poskytuje mnohé – asi brzy dospěje do stadia, do kterého dospěl trh s organickými potravinami - existence Fair Trade cigaret však zatím na rozdíl od „biocigaret“ na sebe nechává čekat. 3.4.4.7 Umělecké a řemeslné výrobky Dovoz uměleckých výrobků stál u zrodu Fair Trade a i v současné době tvoří významnou část celkového obratu Fair Trade - v Evropě asi 27%, v severní Americe dokonce až 50 %. Až 50 % těchto výrobků se dováží z Asie, o zbytek se rovným dílem dělí Afrika s Blízkým Východem a Latinská Amerika. Kolem 5000 druhů výrobků od 400 Fair Trade sdružení zahrnuje zboží od textilu a oděvních doplňků přes keramiku, sklo, různé umělecké předměty, proutěné zboží, hudební nástroje, nábytek až po šperky či speciality jako pakistánské Fair Trade míče či indické kuchyňské nádobí (EFTA, 2005). Myslím si, že následující důvody ukazují téměř předurčenost tohoto druhu zboží pro Fair Trade: výrobky jsou náročné na práci, jejich výrobou je podporována místní kultura, je snadné je vyrábět přímo doma nebo v malých dílnách nenáročných na vybavení, udržují se tradice a řemeslné dovednosti, používají se místní suroviny, vyrábí se originály, sice podobné, ale ne stejné. Rozmanitost těchto výrobků a touha zákazníků po neopakovatelnosti přispívá k omezené možnosti je standardizovat, vyrábět ve velkých sériích či na běžících pásech. Honba za co nejnižší cenou zde není tak silná jako v jiných odvětvích. Velké nadnárodní firmy se v této oblasti příliš neangažují. I zde se ovšem setkáváme s vlivy globálního trhu. Pro konvenční trh s řemeslnými předměty je typické velké množství prostředníků. Mezi dovozcem do země prodeje a výrobcem v rozvojové zemi je celá řada agentů a zprostředkovatelů, vytvářejících celé sítě, což ovlivňuje i výši ceny pro výrobce – ta je obvykle velmi nízká. Neprůhlednost tohoto obchodu je také zřejmá: Když dovozce vyžaduje certifikát o nepoužívání dětské práce při výrobě, vývozce mu jej s úsměvem rád poskytne, protože nikdo není schopen dohledat a zkontrolovat, že určitý výrobek opravdu nebyl tímto způsobem vyroben. Pro Fair Trade v této oblasti jsou typické dva odlišné způsoby fungování: jednak na marketing zaměřené organizace sdružující jednotlivá menší sdružení výrobců, kterým 69
poskytují potřebný servis, či pomoc s designem výrobků; druhým typem jsou projekty nevládních organizací pro znevýhodněné, chráněné dílny, svépomocné ženské projekty apod., které poskytují i přístřeší či vzdělávají své členy. Fair Trade je pro mnoho těchto skupin jediná příležitost, jak se dostat na zahraniční trh, či vůbec získat odbyt pro své výrobky. Významným přínosem je také podíl Fair Trade na zvyšování znalostí spotřebitelů o podmínkách ve výrobě koberců či textilu. V současné době probíhá ve spolupráci FLO a IFAT proces vytváření standardů pro nepotravinářské zboží. Jako pilotní nepotravinářský produkt obdržely certifikaci FLO sportovní míče, dovážené od dvou výrobců z Pákistánu a prodávané zatím v Itálii a Švédsku (FLO International, 2003).
3.5 Perspektivy Fair Trade 3.5.1 Obecnější prospěšnost a perspektivy Evropská Komise ve svém materiálu zdůvodňuje, že, má-li mít mezinárodní obchod udržitelný a pozitivní vliv na redukci chudoby, musí být součástí širší strategie, která zahrnuje silný prvek rozvoje lidského kapitálu a věnuje pozornost situaci zranitelných skupin včetně žen (European Commission, 2000). Fair Trade, zdá se, těmto požadavkům vyhovuje. Nepřináší však výhody pouze lidem v rozvojových zemích a jejich komunitám, kteří jsou míněni být jeho přímými beneficienty, ale i životnímu prostředí. Fair Trade přes některé problémy představuje slibný koncept, jež by mohl být prospěšný v širším než původně zamýšleném rozměru. Dosud se však význam Fair Trade, pro jeho rozsah, nesmí přeceňovat. Nicméně je velmi pravděpodobné, že hnutí Fair Trade se bude v příštích letech dále rozmáhat, zejména vlivem labellingu. Tradičnímu hnutí Fair Trade, které se narozdíl od Fair Trade labellingu pokouší nabídnout stávajícímu systému alternativu v plném rozsahu, by bylo značně idealistické klást za cíl nahradit stávající produkční a distribuční sítě, nemluvě o tom, bylo-li by to vůbec možné a hlavně žádoucí. Nelze si navíc představit, že by již zavedené společnosti ochotně vyklidily pozice; ony jsou totiž schopny se přizpůsobovat měnícím se požadavkům a podmínkám a zpočátku zastírající tvrzení o jejich etických a jiných zájmech se po čase zřejmě stanou čestně 70
míněnými. Činnost FTOs je však velmi záslužná, protože disponuje potenciálem pracovat s největší šíří producentů (i s těmi nejvíce marginalizovanými) a podporovat je v jejich aktivitách, dokud sami nedosáhnou na mainstreamový trh. Rozvoji labellingu, který je svou praktickou (nikoliv ideovou) stránkou mnohem blíže mainstreamu, však pro jeho mírnější reformistické snažení, zdá se, v cestě nic nestojí. Výhodou Fair Trade je příležitost informačně snížit geografickou odlehlost místa výroby a spotřeby produktu, která běžně znemožňuje jinou výměnu informací ne. prostřednictvím ceny. Mainstreamové společnosti se tedy mohou zaměřit na to, aby jimi nabízený produkt dosahoval v aspektech viditelných pro konečného zákazníka (ceně, množství, kvalitě, image apod.) co nejpříznivějších charakteristik. Co je ale spotřebitelovým
očím
skryto,
je
proces
produkce
(se
svými
sociálními
a environmentálními důsledky), který je ale s produktem samotným neoddělitelně spjat. Stejně jako Hudson a Hudson (2003) si myslím, že nejvýznamnějším přínosem Fair Trade může být právě vzdělávání zákazníka k tomu, aby se tázal po procesu, který se skrývá za produktem. Zdá se totiž logické, že bude-li konečný spotřebitel navyklý dostávat informace o tom, že určitý výrobek vyhovuje jistým kritériím, bude se podobné informace snažit získat i o dalších produktech. Tímto by se tedy mohl vytvořit tlak na mainstreamové organizace, který by je měl v jejich vlastním zájmu donutit svoje komerční praktiky postupně měnit. Hudson a Hudson (2003) také diskutují možné hrozby Fair Trade v této jeho informační roli - problém obtížnosti zajišťování spolehlivých informací, zvláště s ohledem na očekávaný růst hnutí; a, jak je již možno v omezené míře pozorovat, rozšíření výrobků, které si nárokují stejná či podobná etická tvrzení, jež však (někdy i záměrně) nelze ověřit, což může vést ke ztrátě důvěry v labelling vůbec. Fair Trade dále nabízí možnost poměrně snadného mechanismu redistribuce bohatství mezi globálním Severem a Jihem. Jak se zmiňují Hudson a Hudson (2003), ačkoliv redistribuce není jediným způsobem, jak zlepšit životní podmínky lidí v rozvojovém světě, zdá se být tím nejvýhodnějším. Je totiž stále zřetelnější, že současná podoba ekonomického růstu (představující druhou možnost) je značně environmentálně problematická. Dle jejich názoru obecně rozšířená dobrovolná redistribuce mezi bohatými a chudými státy (umožňující růstu na Jihu být kompenzován redukcí růstu na Severu) by mohla být, v porovnání se spoléháním se na hospodářský růst na Jihu, 71
výhodnější (přispělo by to navíc ke snížení obrovské disproporce v příjmech lidí obou skupin zemí). Možnost této dobrovolné redistribuce je o to významnější, že, dle mého názoru, nějaká forma povinné oficiální redistribuce asi nemůže být za podmínek současného systému prosaditelná, tím méně dlouhodoběji udržitelná. Jenže problémem je, že, jak ukázal vývoj v ekonomicky rozvinutých zemích, uspokojení základních životních
potřeb
k ekonomickému
(včetně
přístupu
uspokojení
ke
vzdělání,
obyvatelstva.
zdravotnictví
Existenční
atd.)
strádání
nevede
v dnešním
překomercionalizovaném západním světě nahradila sociální deprivace mající kořeny v neuspokojení většinou již velmi malicherných potřeb (či přesněji přání) a tento systém by zřejmě stejně, jako „vyhovuje“ nám, „vyhovoval“ i rozvojovým zemím. Asi by bylo hodně smutné, kdyby Fair Trade dopomohl lidem z rozvojových zemích skončit v područí primitivního konzumu, nemluvě o tom, jak dlouho by zemský ekosystém tento tlak vůbec vydržel.
3.5.2 Budoucnost Fair Trade ve světě Téměř jisté se zdá být šíření Fair Trade aktivit do nově přistupujících zemí Evropské unie a jejich rozvoj v zemích, které přistoupily k Evropské unii jako poslední, tj. v České republice a v ostatních státech, které jsou v otázkách Fair Trade méně rozvinuté, např. Slovensko, Polsko, Estonsko atd., kde už stejně tak jako u nás existují organizace zabývající se problematikou Fair Trade. Zajímavou možností dalšího rozvoje a šíření konceptu Fair Trade je možnost jeho provozování přímo v zemích Jihu, v zemích produkce. Jeden z prvních pokusů tohoto druhu úspěšně proběhl v Indii. Projekt na zavedení výroby Fair Trade zápalek byl založen na spolupráci německé poradenské organizace a místní indické nevládní organizace. Dosavadní systém výroby zápalek podomácku ručně vyráběných v regionu Sivakasi v jižní Indii byl pověstný dětskou prací a velmi nízkými úkolovými mzdami. Základem projektu bylo určení základní mzdy pokrývající životní náklady a zavedení přijatelných pravidel výroby – v důsledku toho se mzdy zvýšily o 50 %. Jedním z prvních zákazníků se kromě německých NGO stala indická síť pětihvězdičkových hotelů, která tyto zápalky odebírá pro své klienty. V počátcích je síť Fair Trade obchodů v indických městech vznikající ve spolupráci s CTM Altromercato. Dalším příkladem je 72
velký úspěch filipínských Fair Trade výrobků v obchodech thajského Bangkoku. Zdá se, že i přímo v zemích, kde jsou Fair Trade produkty vyráběny, je tedy možné získat pro ně odbyt. Například peruánské Fair Trade organizace vyrábějící keramiku s úspěchem prodávají část své produkce na místním trhu, problémem je ovšem cena, která je výrazně nižší než cena, kterou dostanou v rámci Fair Trade (Kunz, 1999). Totéž platí i o mnoha pěstitelích kávy prodávajících část své méně kvalitní produkce pro místní spotřebu. Další otázkou je, zda se rozšiřuje vnímání nepřijatelnosti dosavadních podmínek výroby i na tyto země, nebo zda jde jen o důsledek globalizace – ne už chudý Jih a bohatý Sever, ale enklávy chudoby i na Severu a enklávy bohatství i na Jihu; či bohatí „globálové“ cestující po celém světě vyžadující spravedlivé produkty a posilující si tak svůj status versus chudí „lokálové“, kteří se musí spokojit s tím nejlevnějším bez ohledu na podmínky při výrobě. Nemyslím si, že obrázek bohatých „Seveřanů“, kteří neví „co už by dělali“, a tak po indickém hotelu vyžadují Fair Trade zápalky z FSC certifikovaného dřeva k připálení svých biocigaret z certifikovaného biotabáku v krabičce z neběleného recyklovaného papíru, zatímco chudý „Jižan“ musí koupit nejlevnější možný výrobek od nadnárodní firmy vlastněné „Seveřany“, by někdo mohl považovat za realitu, ke které Fair Trade přispívá. Indie přece sama o sobě není příkladem nejchudší země, ale spíše kontinentem, zahrnujícím jak chudé tak bohaté. Myslím si, že potenciál do budoucna pro Fair Trade přímo v zemích Jihu, zvláště v těch ne úplně nejchudších latinskoamerických či asijských i některých afrických, je značný. Velkým zlomem pro celé hnutí Fair Trade bylo zavedení certifikace spojené často s rozsáhlými informačními a propagačními kampaněmi. Díky nim se Fair Trade výrobky (potraviny) dostaly do běžného prodeje v supermarketech a spotřebitelé, kteří neměli dosud možnost si je koupit, tak tuto možnost dostali. Otázka dostupnosti v supermarketech nicméně dosud rozděluje Fair Trade hnutí, někteří účastníci odmítají možnost nákupu Fair Trade výrobků v supermarketech nadnárodních řetězců jako jdoucí proti hlavní myšlence a cíli Fair Trade, jiní jí blahořečí jako možnost dostat se do povědomí široké veřejnosti (mainstreamu) a vyjít z ‚ghett‘ církevních, studentských, rozvojových, antiglobalizačních, environmentálních a sociálních organizací a jim přátelských kruhů. Osobně bych souhlasila spíše s argumenty druhé skupiny, jelikož si myslím, ze spotřebitelská základna a její rozšiřování je pro odbyt Fair Trade výrobků a tudíž i pro celou koncepci klíčová. Možný je ale také vznik dvojí Fair Trade linie, 73
podobně jako je tomu u ekologického zemědělství. Existence dvojí certifikace by tomu mohla nasvědčovat. Můžeme být časem svědky ‚mainstream‘ Fair produktů (FLO) a ‚spravedlivějších‘ Fair produktů (IFAT)? Pro Fair Trade jako celek by to asi nebylo nejšťastnější řešení. Jisté je stálé rozšiřování nabídky produktů, každý měsíc lze najít nové řemeslné výrobky i potraviny; v oblasti certifikace se připravuje certifikace mnoha dalších (dosud necertifikovaných) komodit. Dalším obecným jevem je rozšiřování nabídky výrobků o výrobky organizací znevýhodněných skupin přímo ze zemí Severu jako jsou indiánské komunity v USA a Kanadě, Aboriginals v Austrálii, Maorové na Novém Zélandu, či výrobky uprchlíků, chráněných dílen lidí s postižením či malých ekologicky hospodařících či církevních komunit (Společnost pro Fair Trade…, 2006e).
3.5.3 Možnosti Fair Trade v České republice Podobně jako v řadě evropských zemí, i u nás se začíná mezi příznivci alternativních způsobů obchodování myšlenka „spravedlivého“ obchodu se zeměmi třetího světa prosazovat. Ačkoliv se rozsah českého hnutí zatím nedá srovnávat se státy jako Švýcarsko nebo Nizozemí, které jsou v tomto ohledu skutečnými velmocemi, dá se říci, že český Fair Trade si postupně hledá své místo na slunci. V současné době u nás existuje několik organizací a firem, které se na téma Fair Trade zaměřují: - Jeden svět o.p.s. - provovozovatel dvou pražských Obchůdků Jednoho Světa - Ekumenická akademie Praha - distributor Fair Trade výrobků pro ČR - Společnost pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání - občanské sdružení, které se věnuje především osvětové činnosti a provozuje specializované Fair Trade obchůdky NaZemi v Brně a Praze. Tyto tři organizace společně založily v srpnu 2004 Asociaci pro Fairtrade - zájmové sdružení právnických osob, které má umožnit komunikaci mezi členy, jednotnou prezentaci Fair Trade ve vztahu k odborné i laické veřejnosti a být časem i základní garancí férového původu výrobků s označením Fair Trade (Společnost pro Fair Trade…,2006j). 74
Poměrně novou firmou v této oblasti je Centrum férového obchodu, s.r.o. (Cefeob), která zajišťuje od roku 2005 distribuci výrobků Fair Trade do maloobchodní sítě v České a Slovenské republice (v ČR jde např. o supermarkety Brněnka v Brně a okolí). Ze srovnání ČR s ostatními zeměmi EU v podobných oblastech vyplývá, že zájem o Fair Trade výrobky v budoucnu poroste. Jak rychle, záleží do značné míry na úspěšnosti informační kampaně a vzdělávacích aktivit, které jsou nutným krokem k rozvoji tohoto konceptu u nás. Téměř naprostá neznalost konceptu ve veřejnosti a nedostupnost Fair Trade výrobků se zdají být momentálně zásadními problémy, se kterými se Fair Trade u nás potýká. Zájem o výrobky, podle reakce veřejnosti, která měla možnost se s výrobky Fair Trade setkat, je značný; někteří tyto výrobky a koncept Fair Trade znají z pobytu v zemích, kde jsou běžně v prodeji, jiní se s nimi setkali poprvé, ale koncepce Fair Trade jim připadá zajímavá a přínosná. Mnohé z nich nadchla ekologická certifikace – zatím u takových výrobků jako káva či čokoláda u nás těžko dostupná a nepříliš obvyklá. Problémem zůstává především možnost, kde si tyto výrobky koupit (Společnost pro Fair Trade…, 2006d). Domnívám se ale, že klíčovou úlohu hraje v našich podmínkách spíše vysoká cena – hrozí zde nebezpečí, že si Fair Trade výrobky nekoupí vždy ani ti, kterým je koncept sympatický a oslovil je. Zatím
u
nás
neexistuje
aliance
rozvojových,
církevních,
sociálních,
environmentálních a antiglobalizačních organizací, které jsou v západoevropských zemích často hlavními propagátory Fair Trade a mnohde i společnými zakladateli specializovaných Fair Trade organizací. O tom, že by Fair Trade patřil k samozřejmé součásti jejich činnosti nebo se stal výrazem odpovědného spotřebitele u státních institucí, jako je tomu v mnoha zemích EU, si zatím můžeme nechat jen zdát. Nicméně v médiích se začínají objevovat informace týkající se tohoto tématu a zájem o tento koncept u spotřebitelů, nevládních organizací a dalších subjektů evidentně roste. Další impuls pro rychlejší rozvoj tohoto zatím pomalu, ale jistě se prosazujícího konceptu přinesl jistě i vstup do Evropské Unie, kdy se stalo snazším dovážet výrobky od evropských Fair Trade dovozců.
75
4 Diskuse: problematické aspekty konceptu Fair Trade 4.1 „Fér“ cena Problematikou „fér“ ceny, tj. výše producentské finanční odměny ve Fair Trade, se je možno zabývat z více pohledů. Pro prostředníka, Fair Trade producenta i producenta Fair Trade se neúčastnícího vyplývají z Fair Trade ceny jiné možnosti a jiná omezení. Obecně je možno říci, že se Fair Trade pokouší do ceny zakomponovat i jiné náklady než snadno měřitelné peněžní výdaje bezprostředně vázané na produkci výrobku, a sice obtížně definovatelné a ještě obtížněji měřitelné sociální a environmentálních náklady produkce. Určení nebo odhad alespoň částečné výše těchto nákladů představuje klíčový problém pro určování výše producentské odměny. V případě Fair Trade labellingu padá tento problém na FLO International, která ve svých kritériích pro jednotlivé komodity a produkty stanovuje příplatek (prémii) k aktuální tržní ceně a minimální garantovanou cenu. Všechny organizace, s nimiž některá z národních iniciativ uzavře licenční smlouvu, se potom těmito kritérii řídí. Principu minimální ceny lze vytknout, že v případě jejího aktivování je vyřazen stimul snižovat nadměrnou nabídku na úroveň poptávky. Tento vyrovnávací proces však u zemědělských komodit trvá v nejlepším případě jednu sezónu a producentům postrádající systém sociálního zabezpečení vyvstávají závažné problémy. Fair Trade tedy před těmito nebezpečími ochrání, ale, aby byl sám ekonomicky udržitelný, musí Fair Trade producenti na tržní podnět byť nepřímo zareagovat a svoji produkci snížit (resp. částečně přeorientovat). FLO International podporuje vzdělávání Fair Trade producentů, kteří by v případě negativního tržního stimulu měli sami adekvátně zareagovat, ačkoliv jím sami až tak výrazně zasaženi být nemusí. K tomu přispívá i fakt, že pouze zřídkakdy se daří prodávat veškerou produkci za výhodnějších podmínek jako Fair Trade. Naproti tomu u tradiční formy Fair Trade, kdy s producenty přímo obchodují FTOs, je proces stanování „fér“ ceny složitější v tom, že musí proběhnout jednotlivě pro každý produkt každé producentské skupiny.
76
Tiffen a Zadek (1998) zmiňují, že FTOs chápou význam Fair Trade ceny následovně: - více než je aktuálně producentovi k dispozici a to na místní i mezinárodní úrovni; - dostatečná, aby producent a jeho rodina dosáhla „slušného“ nebo národně uznaného životního standardu; - cena, která umožní partnerům na severu být ne více než životaschopný (nikoli realizovat významnější výši zisku); - obchodní režim, který dovoluje producentům na Jihu získávat z partnerství stejný prospěch jako jejich obchodním partnerům; - upevnění odměňování všem stranám přímo se účastnících v řetězci, zohledňující vstupy, schopnosti a míru rizika (ne tedy ekonomickou sílu), a to ku prospěchu všech. Obecnost tohoto pojetí „fér“ ceny je teoreticky výhodnější, přináší však řadu praktických problémů. Výhodnost i většina omezení spočívají právě v individualitě každé „fér“ ceny, která skýtá potenciál zohledňovat specifičnost podmínek (např. klimatických a geografických) jednotlivých producentů. Cena ve Fair Trade labellingu tuto možnost nenabízí a producentům již tedy pokrytí nákladů produkce a výdajů na živobytí nezaručuje. Individuální stanovování ceny je ale relativně nákladné a navíc skýtá potenciálně velký prostor nekalým jednáním nebo dokonce korupci. Toto téma zatím nemusí být příliš aktuální, protože tradiční forma Fair Trade je co do rozsahu dosud poměrně malá a protože jsou FTOs poměrně dobře zavedené a požívají (doufejme právem) vysokého mravního kreditu. Dosud je tedy poměrně jednodušší těmto a podobným problémům čelit. Pro producenta představuje Fair Trade cena přínos jednak v podobě přímého navýšení příjmu a jednak i nepřímým zvýšením životní úrovně v důsledku povinného užití určité části Fair Trade ceny na společné rozvojové projekty. Fair Trade cena může ale představovat i potenciální problém, a sice v podobě možné ztráty motivace a sklonu k příliš neekonomickému chování nebo vzniku přespřílišné závislosti na odbytu prostřednictvím Fair Trade (u tradiční formy Fair Trade). FTOs sice uvádějí, že jejich finálním cílem je umožnit producentům výhodný odbyt jejich produkce prostřednictvím mainstreamových distribučních kanálů (stát se tedy na Fair Trade nezávislými), ale např. 77
v případě malých producentských skupin to může být úkol velice obtížný. EFTA (2005) zase tvrdí, že 40 let Fair Trade ukázalo, že jen málo producentů důsledkem „fér“ ceny rozšířilo svoji produkci (vlivem vlastnění malých pozemků nebo nedostatku kapitálu a zdrojů). Sporný je také dopad Fair Trade ceny na producenty, kteří se Fair Trade neúčastní. Na místě je jistě otázka, je-li vůbec „fér“, že nejsou do Fair Trade zapojeni nebo že se do něho z nějakého důvodu zapojit nemohou. Dále je nasnadě otázka, jaký vliv má zvýhodnění některých producentů na ostatní v určité oblasti. FTOs uvádějí, že Fair Trade má pozitivní vliv i na ně, protože snížení lokální nabídky mainstreamovým prostředníkům, vlivem odbytu části produkce prostřednictvím Fair Trade, se projeví ve vzrůstu ceny, z které budou těžit všichni. Naproti tomu Yanchus a de Vanassay (2003) dochází na základě své analýzy příkladu kávy k závěru, že producenti zahrnuti do Fair Trade, motivováni vyšší cenou, svoji produkci rozšiřují a producenti stojící mimo Fair Trade jsou tedy nuceni svou produkci snížit. Pokud bychom ale vzali výše uvedené empirické tvrzení EFTA za pravdivé a uznali, že Fair Trade cena většinou nepřispívá k růstu produkce, neznamená to, že závěry, ke kterým se dobrali Yanchus a de Vanassay, jsou mylné. Poklesne-li totiž světová cena významněji a dlouhodoběji pod úroveň Fair Trade ceny, producenti participující na Fair Trade jsou pro odbyt části (většinou alespoň poloviny) své produkce Fair Trade kanálem vystaveni mnohem nižšímu tlaku omezit produkci než ostatní a pro výhody plynoucí Fair Trade jsou schopni dodávat stejné množství na přesycený mainstreamový trh. Zároveň pro svou částečnou oporu ve Fair Trade potenciálně mohou za zbytek své produkce inkasovat nižší cenu než ostatní, aniž by tím bylo ohroženo jejich živobytí. Tímto se tedy Fair Trade, zvláště v případě komodit, může projevit negativně. Z hlediska prostředníka představuje nutnost vyplácet producentům vyšší ceny zřejmou konkurenční nevýhodu. Jednotkové náklady jsou dále zvýšeny mj. i tím, že za současného nevelkého rozsahu Fair Trade není možnost těžit z úspor z rozsahu. Vliv této cenové nevýhody ale může být úspěšně potlačen, je-li si zákazník vědom, proč je cena vyšší (je-li s rozuměn a ztotožňuje-li se alespoň částečně s cíly Fair Trade). Velmi významným přínosem pro udržení přijatelné ceny zboží obchodovaného tradiční formou Fair Trade jsou výše zmínění dobrovolníci, na nichž je distribuce (zejména provoz specializovaných obchůdků) do velké míry závislá. 78
4.2 Problémy standardizace a certifikace Otázka Fair Trade certifikace je poměrně složitou kapitolou a palčivým současným problémem Fair Trade hnutí. Existují zde dva zatím se neslučující přístupy: certifikace výrobků a certifikace organizací. Koncepce certifikace organizací (zaváděná IFATem od roku 2002) se vztahuje výlučně na způsob činnosti celé organizace, certifikované jako Fair Trading organizace33. Pro spotřebitele se tak tyto organizace stávají důvěryhodným subjektem dodávajícím produkty vyráběné za spravedlivých podmínek. Nevýhodou je možnost jejího uplatnění zatím pouze v rámci Fair Trade hnutí, neboť jinak je naprosto neznámá. Certifikace výrobků (FLO a národní certifikační organizace v jednotlivých zemích), má výhodu snadné dostupnosti pro výrobce a získala si tak u nich oblibu. Nevýhodou je, že v zemích, kde neexistuje národní certifikační orgán, je celá tato certifikace k ničemu, neboť tuto značku nemá kdo prosazovat. Nebezpečím je zde také zapojení velkých řetězců, které uspokojí malou Fair Trade žádající část spotřebitelů a jinak se stále chovají neudržitelně. Základní otázkou, na kterou si v oblasti standardů musíme odpovědět, je, zda má vůbec smysl vytvářet jednotné celosvětové standardy. Podmínky v zemích Severu jsou jiné než v zemích Jihu, lidé jsou zvyklí na jiné životní standardy, pracovní podmínky, délku svátků, podnebí ovlivňující práci, dovolenou atd. Teprve, odpovíme-li si na ni kladně, můžeme připustit, že celá standardizace jako nutný předpoklad certifikace má smysl. Klíčovým problémem důvěryhodnosti standardů a v očích spotřebitele je kontrola. Je potřebná na dvojím stupni – jednak interní, prováděná někým přímo z organizace, tedy dobrovolná a předpokládající zájem standardy plnit, nikoli je obcházet a jejich plnění pouze předstírat; její výhodou je znalost problémových míst, situace a rychlé odstraňování nedostatků; nevýhodou nízká důvěryhodnost v očích veřejnosti. Druhým
33
Znění IFAT standardů pro Fair Trade organizace viz. Příloha A
79
nepostradatelným stupněm je kontrola externí, nezávislým inspektorem certifikační organizace; její nevýhodou je neznalost prostředí a podmínek, možná snaha skrývat nedostatky; výhodou větší důvěryhodnost veřejnosti a neexistence „provozní slepoty“. Teprve kombinace obojího dává šanci k vybudování důvěry v certifikační systém. V poslední době se často vytvářejí kodexy chování institucí či asociací výrobců určitého oboru. Z toho plyne problém růstu množství certifikačních značek a systémů. Například v Belgii existuje 40 různých certifikačních značek, což často vede k zmatku spotřebitelů (FLO International, 2003). Příklad pseudoznačky Fair and Care Scheme zavedené německými dovozci koberců na své zboží ukazuje, že se jedná pouze o matení zákazníků. Na dovezený koberec je prostě nalepena značka a nikdo už nekontroluje, zda jsou výrobcem plněny podmínky výroby (Kunz, 1999). V lepším případě se tak jedná o dobrým úmyslem motivovanou snahu vyhovět přání zákazníka na přijatelné podmínky výroby, v horším (možná častějším) případě pouze o marketingový trik, jak si získat či udržet zákazníka a vyhovět jeho přáním takovým způsobem, aby se vlk zákazníkova svědomí nažral, ale koza firemního zisku zůstala celá. Největším nebezpečím těchto pseudoznaček je podkopávání důvěry zákazníků v jakékoliv značky, což může časem vést k úplnému odmítnutí značek jako něco znamenajících a potvrzujících. Důvěra spotřebitelů ve značku je nejdůležitějším faktorem systému certifikace. Základním znakem důvěryhodnosti certifikačního systému je, zda je externě monitorován nebo nikoliv. Průzkum ILO z listopadu 1998, který zkoumal a porovnával na dvě stě těchto kodexů, došel k závěrům, že pouze třetina se odvolává na standardy ILO, jen 15 % obsahovalo články o právu na odbory a/nebo právu na kolektivní výhody, zato 45 % zdůrazňovalo zákaz dětské práce a 75 % zlepšení zdravotních a bezpečnostních podmínek, tedy to, co nejsnáze osloví potenciální zákazníky (Sustainability Institute, 2003). Nelze ovšem tvrdit, že všechny firemní kodexy chování jsou typický „fairwashing“, jsou mezi nimi určitě některé smysluplné projekty. Často je také pracovníky vnímán spíše jako soubor pravidel, která musí pod hrozbou sankcí dodržovat, než nástroj, který jim má pomoci k lepším pracovním podmínkám. Je zřejmé, že zde se zavedení standardu míjí se svým účelem a pouze se drží litery – to je, myslím si, nebezpečí všech certifikací a formálních shora zavedených pravidel. Opravdu velké nebezpečí, s kterým však pravděpodobně nelze moc udělat, je ve vlivu médií. Případ reportáže německé televize z Fair Trade organizace v Africe, která 80
medializovala neplnění toho, co bylo zákazníkům Fair Trade obchodů slibováno, vedla ke snížení prodejnosti a ztrátě důvěry části zákazníků. V hlavním čase odvysílaná reportáž odhalující negativa tak může mít dalekosáhlý dopad na celý koncept (EFTA, 2005). Transparentnost certifikace a opravdu nezávislá kontrola je tudíž klíčovým aspektem důvěryhodnosti a tím pádem i prodeje, který je na důvěře spotřebitelů v případě Fair Trade naprosto závislý. Jedním z vnitřních problémů Fair Trade standardů je cosi, co bych pracovně nazvala „určení míry Fairtradovosti“ u výrobků skládajících se z více přísad. U certifikace organických produktů platí pravidlo, že výrobek musí obsahovat 95 % součástí z organického zemědělství. U Fair Trade výrobků je to obtížné stanovit – může být čokoláda obsahující pouze 30 % Fair Trade kakaa považována za Fair Trade nebo ne? Dnes převládá názor, že 51 % objemu produktu musí být z Fair Trade certifikovaných surovin. Zdánlivě jasné a jednoznačná hranice jako u pravidel certifikace organického zemědělství, kterou si také Fair Trade certifikace bere za vzor. Problémem ovšem je, jak do tohoto objemu produktu zahrnout pracovní podmínky při výrobě, které jsou součástí standardu či jak určit 51% hranici u výrobků nepotravinářských. Ošidnost 51% povinného obsahu prozradí následující příklad. Žvýkačky obsahují především cukr a chicle, podstatný komponent, bez kterého by žvýkačka nebyla žvýkačkou. V současné době prodávané Fair Trade žvýkačky se vyrábí z Fair Trade chicle a konvenčního rafinovaného cukru. Chicle ovšem tvoří podstatně méně objemu výsledné žvýkačky než cukr a rozhodně nedosahuje potřebné 51% hranice. Z tohoto úhlu pohledu tedy žvýkačky nesplňují nároky certifikace. Jiný úhel pohledu však prozradí oprávněnost certifikace. Jeden sběrač chicle ve středoamerickém pralese ročně nasbírá kolem 300 kilogramů, zatímco průměr množství cukru vyrobeného jedním pracovníkem činí 30 tun. Srovnáním potřebného množství práce - pracnosti získání potřebných surovin – dojdeme k závěru, že z tohoto úhlu pohledu tvoří chicle ve žvýkačce přes 90% a tyto žvýkačky tak plně vyhovují certifikaci (Kunz, 1999). Ale jak to zahrnout do standardu? Problémem je moc nad standardy, vliv toho, kdo určuje jejich základní nastavení a snaha certifikovaných subjektů standardy zvyšovat či snižovat. Základním aspektem je zde opět motivace: pokud certifikovaní splní standardy, nemají motivaci standardy zvyšovat a překračovat je, neboť za to není žádná odměna, naopak může nastat snaha o jejich snížení. Pokud jsou však certifikovaní účastníky procesu stálého zlepšování 81
a zvyšování standardů, motivace hraje klíčovou roli, a certifikace jako neustálý proces tak může přinášet potřebnou dynamiku neustálého rozvoje. Fair Trade zatím díky jeho nižší rozvinutosti ve srovnání s certifikací ekologického zemědělství tato koncentrace moci a z ní plynoucí problémy a tlak na standardy tolik nehrozí.
4.3 Další problémy a omezení Fair Trade Fair Trade se potýká s řadou dalších teoretických i praktických rozporů a omezení a kritiky se mu dostává z mnoha stran. Častou výtkou je, že se organizace zabývající se tradiční formou Fair Trade dosud ani nedokázaly shodnout na tom, co to „fér“ vlastně znamená. Zatímco většina organizací svoji činnost označuje jako „fair trade“ (nebo „FairTrade“ u labellingu), některé se drží názvu „alternative trade“ (např. Ten Thousand Villages v USA) a jsou velice opatrné vynášet jakýkoliv mravní soud nebo hodnotový výrok nad svými aktivitami, na který by se ze samotného slova „fér“ dalo usuzovat. Je navíc Fair Trade „fér“ vůči těm potřebným v rozvojových zemích, jež do něho zapojeni nejsou? Dále někteří autoři nejsou spokojeni s rozsahem aktivit Fair Trade a postrádají v něm vytyčení takových cílů, které by přesahovaly problematiku mezinárodní směny. Paul Ekins např. Fair Trade vytýká, že pouze reaguje na projevy chudoby, aniž by řešil jejich kořeny. Na příkladu Srí Lanky ilustruje, že snažení jedné organizace (svojí činností velmi blízké s FTOs) pravděpodobně nepovede k vytvoření trvalých řešení, protože jsou opomíjeny otázky politické a etnické. Radikálněji smýšlející Greg Ogle kritizuje FTOs, že svojí účastí na kapitalismu tento nespravedlivý systém fakticky legitimizují, a věří, že namísto praktikování etického obchodu musí být zaveden zcela nový systém. Někomu se může zdát sporné také zapojování mainstreamových retailingovách řetězců. Je to pochopitelné; běžné praktiky těchto společností jsou totiž s principy Fair Trade v ostrém kontrastu a možností participace na Fair Trade se jim dostává příležitosti „zastínit“ ostatní svoje aktivity a budovat si (byť dosti nepodložený) image „rozvojově myslících“ korporací. Nebezpečím Fair Trade může být jeho omezenost na určitou skupinu lidí – může se tak vytvořit zóna relativního bohatství v chudé oblasti, což může vyvolat odpor proti Fair Trade v těch, co se na něm nepodílejí. Místní úředníci mnohdy ani nemají zájem zlepšit 82
situaci lidí, naopak mohou ztratit kontrolu nad dosud na nich závislými lidmi, což vyvolá jejich odpor a obstrukce. Pokud sami něco nezískají z Fair Trade projektů, nemají zájem na tom, aby se lidé organizovali do družstev a organizací, v některých oblastech je to dokonce životu nebezpečné. Zakladatelé a podporovatelé Fair Trade družstev mnohde zemřeli za podezřelých okolností či byli zavražděni. Jako zápornou stránku konceptu Fair Trade vidím předpoklad, že někteří výrobci se mohou stát závislí na Fair Trade exportu a odejít úplně z místního trhu. Dlouhodobé a stabilní vztahy s odběrateli na Severu se tak mohou stát i pastí hrozící ztrátou dynamiky organizace. Naštěstí mnozí dovozci jsou si tohoto nebezpečí vědomi a pomáhají organizacím výrobců se stálou obměnou nabídky výrobků (design, obaly, marketing, vývoj) a povzbuzují je na cestě k větší samostatnosti a nezávislosti, uplatnění na místním trhu apod. Dalším výrazným problémem je nebezpečí kulturní eroze. Velkou popularitu si získal Fair Trade v Latinské Americe, kde poměrně dobře fungují komunitní projekty a Fair Trade se velmi úspěšně rozvíjí. Situace v Asii je také tomuto konceptu nakloněna, i když zde bývají problémy s transparentností organizací, oproti Africe jsou ale zanedbatelné. Afrika ve Fair Trade zaostává, a má velké problémy s plněním standardů. Problémem je, že standardy byly vytvořeny na Západě a reflektují „západní“ vidění světa. Byly vytvořeny s ohledem na situaci Latinské Ameriky, odkud pocházely první organizace a výrobky, postupně se uplatňovaly i v Asii a Africe. Požadavek demokratického rozhodování organizací je v africkém kontextu často plněn jen formálně. Mnohé africké projekty a organizace nefungují na principu komunity a společných investic jako v Asii a Latinské Americe, ale v rámci rodinných klanů a neformální ekonomiky. Může a má Fair Trade vnucovat evropská měřítka v principu odlišným kulturám, kterým je demokratické rozhodování cizí? Je trvale udržitelný export marmelády z Keni - plněné do v Evropě vyrobených sklenic s etiketami vytištěnými v Evropě zpracovávané pomocí v Evropě vyrobených strojů opatřených díky pomoci v Evropě sídlící Fair Trade organizace a konzumované evropskými spotřebiteli? Podle názoru Lucy Palagiho, odpovědného v CTM Altromercato za projekty v Africe by ideální budoucností Fair Trade v Africe bylo odejít z Afriky a nechat africké společnosti žít v systému neformální ekonomiky. Na druhé straně tento stav je zatím stěží dosažitelný, takže prozatímním řešením by mohlo být vytvoření specifických standardů 83
pro Afriku. V současnosti však Fair Trade pomáhá konkrétním lidem v Africe tak jako tak, i když jeho působení není ideální. Bohužel je třeba také trochu zbrzdit optimistické závěry výše uvedeného průzkumu o povědomí spotřebitelů o Fair Trade. Například výše zmíněný průzkum provedený pro Evropskou komisi sice naznačil, že by 74 % lidí kupovalo Fair Trade banány, pokud by byly běžně dostupné jako mainstreamové banány, ale jen 34 % by údajně bylo ochotno zaplatit za ně o pouhých 10 % navíc (Europen Commission, 2000). O realitě spíše svědčí další průzkum, který v Severní Americe zjišťoval postoje spotřebitelů k certifikovanému dřevu. Jeho výsledky podporují závěr, že se spotřebitelé obecně nezajímají o proces, během něhož byl produkt vytvořen. Mají spíše postoj „neptej se, neříkej“, který umožňuje vyhnout se rušivým otázkám o environmentálním dopadu jejich nákupních aktivit (Hudson a Hudson, 2003). I když se však podaří tuto informační clonu překonat, vyvstává zde ještě jedna otázka: Nepovede snažení organizací a iniciativ aktivních ve Fair Trade pouze k tomu, že si lidé budou prostřednictvím Fair Trade kávy nebo banánů kupovat dobrý pocit, zatímco jejich ostatní konzumní aktivity zůstanou nepovšimnuty a neovlivněny?
84
5 Závěr Domnívám se, že tato práce dokázala již v několika prvních kapitolách dostatečně zdůvodnit, proč je vhodné zasahovat do současného systému mezinárodního obchodu, a že Fair Trade je jedním z vhodných způsobů tohoto zásahu. Svými cíli a principy koncept zjevně odporuje zásadám obchodního liberalismu, avšak to, že několik statisíců malovýrobců v málo rozvinutých zemích Jihu živoří, je ekonomickou teorií těžko ospravedlnitelné. Ekonomická teorie a veškeré ekonomické aktivity nesmí být samoúčelem, nýbrž musí vždy sledovat nějaký širší cíl nebo hodnoty mimo ně samotné. A hodnocení Fair Trade je právě závislé na sdílených hodnotách. Pokud je převládajícím motivem jednání člověka jeho egoistická, slepě materiální stránka, potom je Fair Trade zcela zřejmě nepatřičnou koncepcí způsobující ve světovém obchodě více škody než užitku. Pokud jsou však u člověka mimo této stránky významněji zastoupeny též motivy vedoucí k sociálně a environmentálně empatickému jednání, je pohled na Fair Trade (ale samozřejmě nejen na něj) poněkud odlišný. Fair Trade plní dvě základní funkce. Jednak poskytuje podporu a pomoc znevýhodněným producentům (převážně) v rozvojových zemích prostřednictvím přesunu malé části bohatství z globálního Severu na Jih a dále se snaží přispět ke změně nákupního chování obyvatel relativně velmi bohatého Severu tím, že poukazuje na širší aspekty výroby a spotřeby (pochopitelně převážně u výrobků, které jsou skrze Fair Trade dostupné, u kterých tedy nabízí alternativu). Obě tyto funkce jsou na sobě navzájem závislé a ze samé podstaty Fair Trade se nesmí upřednostňovat jedna na úkor druhé. Producentům je totiž zaručen poměrně slušný a stabilní příjem prostřednictvím toho, že se spotřebiteli v bohatých zemích nabídne příležitost zmírnit negativní aspekty jeho nákupního chování. Pragmaticky vzato, práce organizací účastnících se na Fair Trade s konzumenty je pro rozvoj Fair Trade významnější, neboť determinuje jeho komerční kapacitu - kolik producentů se v jaké míře může zapojit do Fair Trade. Avšak na druhé straně co nejvyšší intenzita a extenzita pomoci producentům představuje prvotní cíl hnutí Fair Trade a tento navíc zpětně (mj. prostřednictvím médií) ovlivňuje ochotu spotřebitelů Fair Trade zboží kupovat. Při pohledu na Fair Trade jako na formu rozvojové pomoci je nutno zdůraznit jeho jednoduchost pro spotřebitele, který se chce do Fair Trade zapojit (finančně ho podpořit) 85
- je-li totiž v dostatečné míře zajištěna dostupnost Fair Trade zboží, v ideálním případě konzumentovi pouze stačí sáhnout do jiné police, v horším případě zajít do jiného obchodu. Posoudit výhodnost Fair Trade (ne však její míru) jako alternativy pro producenta je velmi jednoduché; producent se totiž vždy může pokusit o odbyt svého zboží prostřednictvím mainstreamových distribučních cest, a volí-li kanál Fair Trade, svědčí to o tom, že je Fair Trade pro něho tou lepší z možností. Podobně v případě konzumentů zájem o Fair Trade zboží nasvědčuje, že je Fair Trade akceptovatelný a potenciálně preferovaný před konvenčním zbožím, a to tím spíše, že se jedná o naprosto dobrovolné rozhodnutí. Fair Trade je rozhodně výzvou pro běžný ‘trade’ a příkladem toho, že to jde i jinak, pokud je dostatek lidské vůle. Co se týká možnosti úspěchu tohoto konceptu v České republice, nenalezla jsem žádný důvod, proč by u nás Fair Trade nemohl fungovat. Přes všechna omezení, jako jsou nízká kupní síla obyvatel či novost tohoto konceptu pro české spotřebitele, nám příklad úspěchu prodeje a certifikace ekologických potravin ukazuje, že je u nás o k přírodě a lidem spravedlivější produkty zájem. Jako nic lidského ani Fair Trade není dokonalý a environmentální a sociální krizi světa jistě sám nevyřeší. Myslím si, že pokud k Fair Trade nepřistupujeme s ambicemi, že by měl vyřešit problém mezinárodního obchodu, pak můžeme být s jeho příspěvkem ke zlepšení současné situace spokojeni. Fair Trade sám o sobě neřeší problémy mezinárodního obchodu, ale ve spolupráci s dalšími aktivitami je rozhodně přínosem pro komunity, kde působí, i pro spotřebitele na Severu. Lze jej považovat i za určitou vyšší formu rozvojové pomoci, ve srovnání s velkými projekty by to mohl být téměř ideální prostředek vycházející z místních podmínek, možností a kultury. Jeho velmi oceňovanou stránkou je, že není vnímán na prvním místě jako pomoc, ale jako obchod, a to jak účastníky z Jihu tak i spotřebiteli ze Severu. Fair Trade považuji za životaschopný způsob obchodu, který zohledňuje přijatelné a trvale udržitelné podminky pro výrobce i spotřebitele - za současných podmínek mezinárodního obchodu je Fair Trade beze vší pochybnosti spravedlivější alternativou. Na otázku, zda je dlouhodobě trvale udržitelný a možný jako většinový způsob obchodu, si ovšem netroufám odpověděř ani ano ani ne. Přes všechny potíže, omezení a existující nedostatky má koncept Fair Trade své místo na světě a je dobře, že svým malým dílem přispívá k jeho menší nespravedlnosti 86
a poskytuje konkrétním lidem v rozvojových zemích šanci vymanit se z bludného kruhu bídy vlastními silami a žít důstojný život. Fair Trade současně dává nám, spotřebitelům, jedinečnou možnost snadno a účinně podpořit jiný ekonomický model, dát hlas jinému způsobu obchodování a výroby a v neposlední řadě získat velmi kvalitní výrobky za odpovídající cenu. Velmi významné na Fair Trade je už pouze samotný fakt, že existuje, že pro všechny skupiny účastníků nabízí alternativu. Mít dvě možnosti je vždy lépe, než mít pouze jedinou.
87
6 Seznam použitých zdrojů Asociace pro Fairtrade. Fair Trade : Spravedlivý obchod v České republice. Editor Hejkrlík Jiří; překlady Hendlová Klára. [s.l.] : [s.n.], 2004. 20 s.
BĚLOHUBEK, Ivo, et al. Světový obchod [online]. 2006 [cit. 2006-11-25]. Dostupný z WWW:
.
BUCOLO, Elisabetta. Le Commerce Équitable. Paris : Impatiences Démocratiques, 1999. 60 s. Dostupný z WWW: .
DOUTHWAITE, Richard. Short Circuit. Vermont : Green Chelsea Publishing Company, 1999.
Chocolate the facts. Oxford : Third World First, [200-?]. Brožura.
European Commission. Communication on "Fair Trade" from the European Commission to the Council [online]. Brussels : 2000 [cit. 2006-12-18]. Dostupný z WWW: <www.worldshops.org/fairtrade/communication1.htm>.
European Fair Trade Association. EFTA Yearbook : Challenges of Fair Trade [online]. 2005 [cit. 2006-12-19]. Dostupný z WWW: .
European Fair Trade Association. Fifty years of Fair Trade : A Brief History of the Fair Trade movement. [s.l.] : [s.n.], 2004. 5 s. Dostupný z WWW: .
EXNEROVÁ, Věra, VOLFOVÁ, Andrea. Chudoba [online]. 2006 [cit. 2006-11-29]. Dostupný z WWW: .
Fairtrade Foundation. Spilling the beans on the cofee trade [online]. London : 2003 [cit. 2006-12-21]. Dostupný z WWW: .
FLO International. Mainstreaming Fairtrade Labelling : FLO International Report. Bonn : [s.n.], 2003.
HINES, Colin. Localization : A Global Manifesto. London : Earthscan, 2000.
HUDSON, Ian, HUDSON, Mark. How alternative is Alternative Trade? : Alternative Trade Coffee in the Chiapas Region of Mexico. [online]. USA : Depertment of Economics, University
of
Manitoba,
2003
[cit.
2006-12-11].
Dostupný
z WWW:
.
INTERNATIONAL LABOUR OFFICE. The end of child labour : Within reach. Geneva: [s.n.], 2006. 105 s.
KRIER, Jean-Marie. Fair Trade in Europe 2005 : Facts and Figures on Fair Trade in 25 European countries. Brussels : Fair Trade Advocacy Office, 2006. 92 s. Dostupný z WWW: .
KUNZ, Martin. How does it relateto other attempts to improve working conditions in global
economy?
[online].
1999
[cit.
2006-12-17].
Dostupný
z WWW:
.
LIDDELL, Ian. Unpeeling the Banana Trade. [online]. London : Fairtrade Foundation, 2005
[cit.
2006-12-20].
Dostupný
z WWW:
/downloads/pdf/unpeeling.pdf>.
LITTREL, Marry Ann, DICKSON, Marsha Ann. Social Responsibility in the Global Market : Fair Trade od Agricultural Proucts. Thousand Oaks : SAGE Publications, Inc., 2000. 110 s.
MARTINEK, Jan. Svět bez Olivera Twista. MF Dnes: příloha společnosti Člověk v tísni. 23.11.2006.
NICHOLLS, Alexander James. Strategic options in Fair Trade retailing. International Journal of Retail and Distribution Management . 2003, vol. 30, no. 1, s. 6.
O´BRIEN, Chris. Report on Fair Trade Trends in U.S. and Canada [online]. 2003 [cit. 2006-12-14]. Dostupný z WWW: .
PARE, Simon. Le sucre labellisé Max Havelaar : Entre le protectionnisme et la mondialisation. Montreuil, France : [s.n.], 2003.
PAZDERKA, Josef. Hledá svět lék proti chudobě? [online]. 2005 [cit. 2006-11-30]. Dostupný z WWW: .
Společnost pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání. Co znamená „férová" cena : Jak se tvoří cena Fair Trade výrobků? [online]. 2006a [cit. 2006-12-11]. Dostupný z WWW: .
Společnost pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání. Fair Trade čaj [online]. Brno : 2006b [cit. 2006-12-01]. Dostupný z WWW: .
Společnost pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání. Fair Trade kakao [online]. 2006c [cit. 2006-12-22]. Dostupný z WWW: .
Společnost pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání. Fair Trade v ČR [online]. 2006d [cit. 2006-12-09]. Dostupný z WWW: .
Společnost pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání. Jak úspěšný je Fair Trade na trhu? [online].
2006e
[cit.
2006-12-21].
Dostupný
z WWW:
index.php?clanek=285:>.
Společnost pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání. Kolik procent jde z ceny Fair Trade výrobků
producentům?
[online].
2006f
[cit.
.
2006-12-13].
Dostupný
z WWW:
Společnost pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání. Mezinárodní asociace ve Fair Trade [online].
2006g
[cit.
2006-12-10].
Dostupný
z WWW:
index.php?clanek=123>.
Společnost pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání. Proč Fair Trade kakao? [online]. 2006h
[cit.
2006-12-12].
Dostupný
z WWW:
/index.php?
clanek=66>.
Společnost pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání. Proč Fair Trade káva? [online]. 2006i
[cit.
2006-12-12].
Dostupný
z WWW:
index.php?
clanek=40>.
Společnost pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání. Vznik, vývoj a současnost Fair Trade [online].
2006j
[cit.
2006-11-28].
Dostupný
z WWW:
index.php?clanek=68>.
STRONG, Carolyn. The problems of translating fair trade principles into consumer puchase behavior. Marketing Inteligence and Planning. 1999, vol. 15, no. 1, s. 32.
Sustainability Institute. Moving Sustainability into the mainstream of natural resource economies : A Sustainability Institute draft report. Hartland, Vermont. 2003.
Ten Thousand Villages. Explore The Villages: Ten Thousand Villages Annual Report. Akron, Pennsylvania : [s.n.], 2002.
The Fair Trade Federation. Fair Trade principles and practises [online]. 2002 [cit. 2006-12-05]. Dostupný z WWW: .
THOMSON, Bob. Lessons Learned: Fair Trade and CED [online]. 1995, April 01, 2005
[cit.
2006-11-28].
Dostupný
z WWW:
campaigns/fairtrade/coffee/thomson1195.html>.
TIFFEN, Pauline, ZADEK, Simon. Dealing with and in the global economy: Fairer Trade in Latin America . Mediating Sustainbility : Growing policy from the grassroots. 1998, issue 1, s. 163-188.
TRAIDCRAFT. Fair Trade is FINE [online]. 2003 [cit. 2006-12-10]. Dostupný z WWW:
<
http://www.traidcraft.co.uk/PDFs/Fact%20Sheet%20%20fair%20trade%20
is_fine.pdf>.
YANCHUS, Dennis, DE VANASSAY, Xavier. The myth of fair prices: A graphical analysis. Journal of Economic Education. 2003, vol. 34, no. 3, s. 235.
Seznam použitých zkratek ATO – Alternativ Trading Organizations, Alternative Trade Organization (organizace alternativního obchodu) CSR – Corporate Social Responsibility (sociální odpovědnost korporací) EFTA – European Fair Trade Association (evropská asociace pro Fair Trade) FLO – Fair Trade Labelling Organization (Fair Trade labellingová – certifikační – organizace) FTF – The Fair Trade Foundation (Fair Trade nadace) FTO – Fair Trading Organizations, Fair Trade Organization (organizace Fair Trade) ICA – International Cofee Agreement (mezinárodní dohoda o kávě) ICO – International Cofee Organization (mezinárodní organizace pro trh s kávou) IFAT – International Fair Trade Association (mezinárodní Fair Trade asociace) ILO – International Labour Organization (Mezinárodní organizace práce) NGO – Non-Governmental Organization (nevládní organizace) USAID – The United States Agency for International Development (agentura Spojených států pro mezinárodní rozvoj)
Přílohy Příloha A - IFAT standardy pro Fair Trade organizace 1. Vytváření příležitostí pro ekonomicky znevýhodněné producenty Redukce chudoby prostřednictvím různých forem obchodu je nejdůležitějším cílem organizace. Ta také podporuje ekonomicky znevýhodněné nebo marginalizované producenty, ať už se jedná o rodinné podniky, nezávislé producenty nebo seskupené v sdružení nebo družstva. Organizace se jim snaží umožnit vykročit ze zranitelného postavení k zajištěnému, z materiální chudoby k příjmu a vlastnictví. Má plán činnosti, jak toto uskutečnit.
2. Transparentnost a odpovědnost Organizace je transparentní ve svých hospodářských a obchodních vztazích a se svými obchodními partnery jedná férově a ohleduplně. Je odpovědná všem svým zúčastněným v procesu, který respektuje citlivost a důvěrnost poskytovaných obchodních informací. Organizace nalezne vhodné způsoby participace, aby do rozhodovacího procesu zapojila personál a producenty, a zvláštní pozornost věnuje rozšiřování relevantních informací všem jejím obchodním partnerům. Informační kanály jsou na v.ech stupních dodavatelského řetězce spolehlivé a přístupné.
3. Rozvoj schopností Organizace usiluje o rozvíjení schopností producentů. Vyvíjí specifické aktivity poskytování pomoci producentům a zavazuje se po danou sjednanou dobu zajišťovat kontinuitu obchodních vztahů se svými partnery v dodavatelském řetězci. Organizace zodpovídá za přiměřenou asistenci producentům a odbytovým organizacím (jak exportním, tak importním) ve zlepšení jejich hospodářských dovedností a přístupu k mezinárodním, regionálním a/nebo místním trhům - fairtradovým i mainstreamovým. Organizace také rozvíjí schopnosti svého vlastního personálu.
4. Propagace Fair Trade Organizace zvyšuje povědomí o úsilí Fair Trade a možnosti větší spravedlivosti v mezinárodním obchodě prostřednictvím Fair Trade. S ohledem na působnost organizace hájí
cíle a aktivity Fair Trade. Organizace uznává důležitost konzumentů pro růst a efektivnost hnutí. Jsou jim poskytovány informace o organizaci, produktech a o podmínkách, v nichž jsou produkovány. Používány jsou čestné propagační a marketingové techniky. Organizace se zaměřuje na vysoké standardy kvality a balení.
5. Placení férové ceny Férová cena je taková, která byla dohodnuta v procesu dialogu a za zapojení obou stran zajišťuje producentovi férovou platbu za zboží a může být zároveň udržena trhem. Kde již existují Fair Trade struktury stanovování cen, fér cena se aplikuje jako minimum. Férový výdělek znamená poskytnutí sociálně přijatelné odměnění (v místním kontextu), které je výrobci považováno za férové a které zohledňuje rovné odměňování za stejné práci pro muže a ženy. Fair Trade odbytové organizace dle potřeby producentů podporují tvorbu jejich schopností provádět nákladové a cenové kalkulace, aby byli schopni stanovit pro ně férovou cenu. Fair Trade kupující, importéři a prostředníci zabezpečují promptní úhradu cen producentům a dalším partnerům a, kdykoli je to možné, pomáhají producentům s přístupem k předsklizňovému nebo předprodukčnímu financování („advanced payments“). Podněcována a podporována je produkce s vyšší přidanou hodnotou.
6. Rovnoprávnost žen Organizace zajišťuje příležitosti pro ženy a muže rozvíjet své schopnosti a aktivně podporuje žádosti žen o práci. Zaměstnankyním je poskytováno školení pro vedoucí pozice a jsou podporovány v jejich vyhledávání. Organizace přímo pracující s producenty zaručují, že práce žen je náležitě ohodnocována a odměňována. Za svou účast v produkčním procesu jsou ženy vždy placeny. Organizace bere v potaz speciální zdravotní a bezpečnostní potřeby těhotných žen a kojících matek. Ženy se podílí na rozhodování týkajících se výhod vycházejících z produkčního procesu. Respektovány jsou místní kultura a tradice a jsou učiněna opatření pro zabránění diskriminace na základě náboženství, kasty nebo věku.
7. Pracovní podmínky Organizace podniká kroky pro podporu bezpečného a zdravého pracovního prostředí pro producenty, včetně čisté pitné vody, odpovídajících hygienických opatření a přístupu k základní zdravotní péči. Pracovní doba je v souladu s podmínkami zakotvenými v zákoně
a konvencích Mezinárodní Organizace Práce (ILO). Organizace zvyšuje povědomí o zdravotních a bezpečnostních otázkách mezi producenty.
8. Dětská práce Organizace a její členové respektují Konvenci OSN o právech dítěte, stejně jako zákony a sociální normy v místním kontextu tak, aby bylo zajištěno, že účast dětí v produkčním procesu Fair Trade zboží (je-li nějaká) nepůsobí nepříznivě na jejich prospěch, bezpečí, potřebu vzdělání a hraní si. Organizace pracující přímo s neformálně organizovanými producenty zveřejňují informace o účasti dětí ve výrobě.
9. Životní prostředí Organizace maximalizuje používání surovin z udržitelně řízených zdrojů a, kde je to možné, nakupuje na místních trzích. V případě, že se jedná o kupující a importéry, je-li to možné, dávají přednost nákupu zboží vyrobených z udržitelně řízených zdrojů a podporují své dodavatele v tom, aby takové zdroje vyhledávali. K balení se využívá recyklovaných nebo snadno bio-degradovatelných materiálů a pro dopravu zboží se v co největší míře využívá námořní dopravy. Organizace podporuje užívání takových technologií, které jsou ohleduplné vůči životnímu prostředí, podporuje iniciativy směřující ke snížení spotřeby energie a zvyšuje povědomí o environmentálních rizicích.
Příloha B – Kritéria FLO International pro producenty kávy 1. Většina členů organizace jsou malopěstitelé kávy. Malopěstiteli se rozumí takoví, kteří nejsou strukturálně závislí na námezdní práci a kteří svou farmu obhospodařují vlastními silami a s pomocí práce svých rodin; 2. organizace je nezávislá a je demokraticky kontrolována jejími členy. To znamená, že její členové participují na procesu rozhodování o obecné strategii organizace zahrnující určování pou.ití dodatečných zdrojů, které jsou výsledkem operací v rámci této smlouvy; 3. administrativní průhlednost organizace a efektivní kontrola managementu jejími členy a Výborem je zajištěna, minimalizování rizika podvodů a nabídnutí členům nutné nástroje, aby byli schopni v případě podvodu adekvátně jednat; 4. filozofie motivující organizaci je založena na konceptu a praktikách solidarity; 5. žádná z forem politické, rasové, nábo.enské nebo pohlavní diskriminace není praktikována; 6. organizace je ze svého statutu otevřená novým členům; 7. organizace je politicky nezávislá a existují dostatečné garance, že se nestane nástrojem jakékoliv politické strany nebo politického zájmu; 8. s FLO International a dalšími organizacemi zapsanými v Registru producentů sdílí organizace následující principy a všeobecné cíle: o integrální ekonomický rozvoj, zaměřující se na zlepšení výrobních technik a diverzifikaci výroby, aby klesla závislost na jediném produktu jako tr.ní plodině; o integrální organizační rozvoj, zlep.ující mana.erské a administrativní schopnosti současného a budoucího vedení organizace a zaji.ťující plnou účast členů na definování strategií a pou.ití dodatečného příjmu pocházejícího z Fairtrade; o integrální sociální rozvoj, např. prostřednictvím zdravotní péče nebo vzdělávacích programů, zlepšením bydlení a zásobování vodou vytvoření lepších životních podmínek pro členy, jejich rodiny a komunity, v nich. žijí; o strategie udržitelného rozvoje, aplikující produkční techniky, které respektují konkrétní ekosystémy a přispívají k ochraně a udržitelnému využívání přírodních zdrojů, aby se v co největší míře, eventuelně zcela vyhnulo použití chemických vstupů; o integrální lidská participace, nabízející zvláště ženám příležitost hrát aktivnější roli v procesu rozvoje, rozhodovacím procesu a managementu organizace;
o zlepšování kvality produktu jako strategický požadavek pro maloproducenty, aby se uplatily jak ve Faitrade, tak na běžném trhu.
Samozřejmě je nezbytné, aby kvalita k vývozu nabídnuté kávy korespondovala s minimálními standardy kvality požadované různými trhy a aby organizace byla manažersky schopna kávu efektivně exportovat a jednat jako spolehlivý obchodní partner.
Příloha C – Kritéria FLO International pro obchodníky kávou 1. Kupovat přímo a exkluzivně od maloproducentských organizacích uvedených v Registru producentů;
2. platit minimální cenu pěstitelům, bez ohledu na aktuální cenu na světových trzích. Tato prahová cena je závislá na typu a původu kávy, poskytuje ale záchytnou síť, která zaručuje, že jsou pokryty alespoň náklady produkce;
3. platit prémii ve výši 0,05 USD/lb. nad světovou cenu běžné kávy a dodatečných 0,15 USD/lb. za certifikovanou organickou kávu, kdykoliv je světová cena vyšší než stanovené prahové ceny;
4. na žádost producenta poskytnout producentské organizaci úvěr až do výše 60 % hodnoty kontraktu (oceněného prahovou cenou), který bude k dispozici na začátku sklizně;
5. ve vzájemné součinnosti s producentskou organizací založit dlouhodobé a stabilní vztahy, ve kterých jsou práva a zájmy obou stran vzájemně respektovány. žádné obchody se neuzavírají na období kratší než jeden cyklus úrody. Dlouhodobé dohody jsou předkládány ve vzájemně dohodnutých a vyměněných předběžných smlouvách.
