Exteriér koně MVDr. Horník František
Kostra koně
Svalstvo koně
Kopyto koně
Kostra koně obecně • • • •
•
účelná, pevná a odolná skládá se z 252 kostí kůň nemá žádnou obdobu klíční kosti. Kostní tkáň je velmi tvrdá tkáň v těle. Skládá se z kostních buněk a mezibuněční hmoty, která obsahuje 60% anorganických látek. Kost zvenčí pokrývá vazivová blána - okostice, pod ní se nachází různě silná a velmi pevná kostní tkáň, která uzavírá prostor kostní dřeně (dřeňové dutiny). Žlutá kostní dřeň tvoří střední část dlouhých kostí a nahrazuje v průběhu dospívání červenou dřeň. Na koncích dlouhých kostí a v ostatních kostech je prostor kostní dřeně vyplněn kostní hmotou v podobě tenkých lamel a tyčinek. V něm se nachází červená kostní dřeň bohatá na buněční elementy a cévy, které se zúčastňují na tvorbě krve a kostní tkáně. Šedá kostní dřeň se nachází jen u velice starých zvířat a může vzniknout degenerací žluté dřeně. Přes okostici prochází mnohé nervy, proto je velmi citlivá na bolest. Okostice má velký význam pro výživu i vývin kostí a může vytvářet novou kostní tkáň. Okostice reaguje po delším a dostatečně silném dráždění tak, že tvoří na kostní tkáni novotvary, což je důležité hlavně při léčebném procesu zraněných kostí.
Typy kostí • Dlouhé kosti se skládají z trubicovitého těla, na konci kterého
nasedají kloubové hlavice (epifýzy). Na epifýzách se nacházejí kloubové plochy a výběžky, na které se upínají svaly, šlachy a vazy. Mezi dlouhé kosti patří hlavně kosti končetin (záprstní kosti...) • Krátké kosti mají přibližně stejnou šířku, délku i tloušťku a jsou vyplněné houbovitou hmotou. Patří sem například obratle páteře. • Ploché kosti mají tvar podobný destičkám různé velikosti. Jsou vyvinuty do šířky a délky, ale tloušťka je malá. Na plochých kostech se nachází venkovní vrstva, vnitřní kompaktní destička a mezi nima se nachází tenká houbovitá vrstva. Ploché kosti tvoří lebku, pánev, lopatku a žebra. • Všechny kosti mají na určitých místech pórovité otvory, kterými prochází cévy vyživující kostní buňky.
Spojení kostí ~ Klouby •
Spojení kostí může být pohyblivé anebo nepohyblivé. Nepohyblivé spojení kostí se nachází na hlavě. Pohyblivé spojení kostí umožňuje pohyblivost kostry a skládá se z tkaniv, chrupavek, svalů a z kloubů. Velmi důležité svalovo-kostní spojení je připojení hrudníkových končetin k trupu pomocí lopatkového svalstva.
•
Pro pohyb jsou nejvýznamnější klouby. Nacházejí se na koncích končetinových kostí, kde vytvářejí kloubní jamky a kloubní hlavice, případně kloubní válce, anebo záhyby. V kloubu spojené zakončení kostí jsou pokryté chrupavkovými povlaky, které umožňují točení, klouzání anebo kroucení v závislosti od funkce kloubu. Kloub je obalen kloubním pouzdrem. Každé kloubní pouzdro má vnější vrstvu skládající se z tuhého vaziva a vnitřní tvoří jemná žlutavá synoviální blanka. Tato blána vylučuje do kloubní dutiny kloubní mazivo (synovia), které vyživuje kloubní chrupavky a zabraňuje jejich vzájemnému tření v pohybu. Podle tvaru rozeznáváme kulovitý, sedlovitý, válcovitý a plochý kloub.
•
• Při běhu koně končetinové klouby pracují v jedné rovině, protože se musí pohybovat co nejrychleji dopředu. To vysvětluje jejich těžkopádnost při pohybu do stran.
Kostra trupu •
Kostru trupu tvoří páteř, žebra a hrudní kost.
• Páteř
•
je základem kostry a na ni se upínají všechny ostatní části kostry. Páteř je oporou těla, proto musí být pevná, pružná a musí mít schopnost nést břemeno. Skládá se z obratlů, které jsou spojeny klouby a upevněny vazy. Mezi plochami obratlů jsou umístěny meziobratlové plotýnky, které tlumí nárazy. Těla obratlů a obratlové oblouky uzavírají obratlový a páteřní kanál, ve kterém se nachází mícha a míšní nervy. Páteř tvoří 7 krčních obratlů, 18 hrudních obratlů, 6 bederních obratlů, 5 křížových obratlů a 17 - 19 ocasních obratlů Počet krčních obratlů je takřka u všech druhů zvířat stejný. Hrudní obratle mají malé tělo a vysoké trnové výběžky. Spojují se s žebry pomocí kloubů tak, že každé žebro je spojeno vždy se dvěma obratly. Vzhledem k tomu, že hrudní obratle jsou navzájem velmi úzce spojeny, pohyblivost hrudní části páteře je velmi malá. Bederní obratle jsou nejdelší a nejsilnější. Mají vyduté kloubní plochy, proto je pohyb páteře v bedrech do stran značně omezen a možné je jen ohýbání. Všechny křížové obratle jsou srostlé a tvoří křížovou kost. Příčina ztráty pohyblivosti je v tom, že přes úsek křížové kosti se přenáší pohyb pánevních končetin zezadu dopředu. Křížové obratle jsou navzájem tak pevně spojené, že pohyb je bez ztráty energie.
• Žebra
tvoří kostěný základ hrudníku. Jejich počet odpovídá počtu hrudních obratlů, tj. kůň má na obou stranách 18 žeber. Každé žebro se skládá z kosti a z chrupavky. Prvních 8 žeber se pomocí žeberních chrupavek a kloubu spojejí s hrudní kostí a nazývají se pravá žebra. Posledních deset žeber se s chrupavkami přikládají vedle sebe, vytvářejí žebrový oblouk, proto se nazývají nepravá žebra.
• Hrudní kost koně tvoří šest článků navzájem spojených chrupavkami.
Kostra hrudní končetiny •
má převážně opornou funkci
• Lopatka
je plochá kost trojúhelníkového tvaru, uložená na boční ploše přední části hrudníku. Na lopatku se upínají silné svaly a šlachy. Lopatka spolu s ramenní kostí vytváří ramenní kloub, ve kterém se uskutečňuje ohýbání a natahování. V ramenním kloubu šikmá plocha lopatky tvoří s ramenní kostí úhel asi 90°. Podle jejího uložení hovoříme o šikmé nebo strmé lopatce.
• Ramenní kost
je mohutně vyvinutá kost, která má na rozšířených zakončeních a na těle drsné výběžky. Zde se upínají a odstupují ramenní svaly. S kostmi předloktí vytvářejí loketní kloub. Je to válcovitý kloub, ve kterém je možné jen ohýbání a natahování.
• Kosti předloktí
se skládají původně ze dvou kostí: vepředu je uložená vřetenní kost a za ní se nachází loketní kost. V rámci vývoje a přizpůsobování se na rychlý pohyb, loketní kost částečně zakrněla a zůstaly z ní jen její horní dvě třetiny, a to horní část s mohutnými loketními výběžky. Zkostnatění a srostení obou kostí způsobilo, že se stal jejich vzájemný pohyb zbytečný. Loketní výběžky slouží jako silné páky, na které se upínají svaly natahovačů.
• Zápěstní kosti tvoří dvě řady krátkých kostiček. • Záprstní kosti tvoří dlouhé kosti. Holenní kost je trubicovitá cylindrická kost a na její zadní stěně se nacházejí dvě hrotnaté kosti. Vzadu nad spěnkovým kloubem jsou dvě sezamské kosti.
• Prst:
kost spěnková, korunková a kopytní . Spěnková kost spolu se záprstní kostí vytvářejí spěnkový kloub. Kloubní zakončení zápěstní kosti vyčnívají tak, aby zapadly do záhybů na spěnkové kosti. Korunková a spěnková kost se spojují v korunkovém kloubu. Kopytní kost má tvar tupého kužele. Na kopytní kosti vzadu vystupují dva větvovité výběžky odpovídající tvaru kopyta a na jejich horní části se nachází kopytní chrupavka. Směrem k chodidlu leží střelková kost, která vytváří klouzavý polštář pro šlachy hlubokých ohýbačů. Úhel spěnkového kloubu směrem dozadu způsobuje, že se tělesnou hmotností zatěžuje více zadní část kloubů a šlach ohýbačů. Sezamské kosti, které se tu nachází a jsou navzájem pevně spojeny vazy zmírňují tlakové zatížení šlach ohýbačů.
Kostra pánevní končetiny • •
Pánevní končetiny jsou pevně spojeny s trupem pomocí pánevního pletence tak, že je možné přenášet sílu bez ztráty energie. Kostru pánevní končetiny tvoří pánevní pletenec představovaný pánví a kosti volné končetiny, kterou tvoří stehenní kost, kolenní kloub, bérce, hleznový kloub, zadní holeň, spěnkový kloub, spěnka, korunkový kloub, korunka, kopytní kloub a kopytní kost.
•
Pánev
•
Stehenní kost
•
Kosti bérce
•
Nárt (zadní holeň) je delší než holeň přední končetiny. Při delší holeni může kůň vyvinout větší rychlost, je
tvoří dvě pánevní kosti, které spolu s křížovou kostí vytvářejí pánevní kruh. Pánevní kosti se spojují a tvoří pánevní sponu. Každá pánevní kost se skládá ze tří srostlých kostí. Pánev klisen má kulatý průřez a pánev hřebců vysoký oválný průřez s podstatně menším průměrem. Během porodu se pánevní prstenec ještě rozšíří. Spojení mezi pánví a stehnem umožňuje kyčelní kloub. Vzhledem k pevným kloubovým vazům a silnému osvalení je jeho pohyblivost tak omezená, že je možné jen ohnutí a natáhnutí. je nejmohutnější dlouhá kost. Kolenní kloub je dvojitý kloub. Skládá se z kloubu vytvořeného mezi stehenní kostí a kostmi bérce, ve kterém se nerovnosti obou kloubních ploch vyrovnaly pomocí vložek z vazivové chrupavky. Druhý kloub je vytvořen mezi kolenní kostí a kladkou stehenní kost a je výrazně klouzavým kloubem. Dva postranní vazy a tři stejné vazy čéšky zabraňují tomu, aby čéška klouzala bokem. se původně skládaly z tlusté holenní kosti a tenčí lýtkové kosti. Kůň má zachovanou jen horní část lýtkové kosti, která je tenká a přiložená k holenní kosti. Hleznový kloub tvoří šest kostí uspořádaných ve třech řadách. Kloubního spojení s kostí holenní (úhel je v rozsahu 145° - 150°) se účastní pouze kost hleznová. Šroubovitý kloub umožňuje pouze ohyb a natažení kosti. Dozadu z kloubu vyniká kost patní, na kterou se upíná Achillova šlacha. Poněvadž rovina osy kloubu se nekryje se střední osní rovinou těla, je vnitřní strana hlezna více zatěžována než vnější (je příčinou vzniku špánku). Hleznový kloub má být mohutný, dlouhý, široký, suchý a jeho hrany se mají ostře rýsovat. však více namáháno hlezno.
•
Prst
je obdobný jako u přední končetiny, jen spěnka zadní končetiny je mírně strmější než u přední a tvar kopyta je mírně užší.
Kostra lebky • Zvláštním kostěným útvarem je lebka, vzniklá pevným srůstem mnoha plochých kůstek. Svými dutinami vytváří ochrannou schránku pro citlivé smyslové orgány (čichu, sluchu, zraku, chuti) a především pro samotné "řídící centrum" ukryté v nevelké dutině pod čelní kostí - pro mozek. • Velikost hlavy je u koně průměrně 1/3 výšky v kohoutku (u arabských koní se rovná asi 33% výšky koně, u anglického plnokrevníka 36%, u polokrevníků 38% a u chladnokrevných koní až 42%).
• Ušlechtilí koně mají hlavu pravidelně menší, sušší, s jemnější kůží, u huby a očí lysou (bez srsti), s velkým, výrazným okem a menšíma ušima. Velikost hlavy však nemusí být vždy v přímé souvislosti s ušlechtilostí. Jsou velmi ušlechtilé hlavy a mohou být dost velké a jsou malé hlavy a přitom hrubé. Většinou však jsou velmi ušlechtilé hlavy menší než hlavy hrubé. • Hřebci mívají hlavu průměrně o něco větší a hrubší než klisny.
Typy hlavy
Typy hlavy podle profilu I. • rovná - rovné hlavy se vyskytují nejčastěji u angl. plnokrevníka, ale i u •
• •
všech ostatních plemen. klabonosá - celoprofilově vypouklá (konvexní). Klabonosé hlavy mívají vyšší čelo a menší, zapadlejší oči s velkými očními oblouky a užší, menší nozdry. Oči však mohou být i u klabonosých hlav velké a výrazné. Klabonosá hlava je typická pro všechna plemena, ktará mají větší nebo menší podíl krve koně starošpanělského nebo staroitalského. Jejich nejtypičtějším představitelem je kůň starokladrubský (téměř čistokrevný potomek staroitalských a starošpanělských koní). Klabonosou (či poloklabonosou) hlavu mívá rovněž lipicán (Pluto, Incitato), část kmene Nonius, orlovský klusák a fríský kůň. Ojediněle ovšem i jiná plemena. poloklabonosá - v čele (nazývaná též ovčí, viz. níže) nebo nosní části ovčí - s vypoulou čelní částí (nazývá se též poloklaboná, záleží na tom, v které části je hlava zahnutá)
Typy hlavy podle profilu II. • štičí - lomená v profilu při odsazení obličejové části od rovného čela v
• • •
tupém úhlu (konkávní). Štičí hlavy mají široké čelo a žuchvy a poměrně velké, rozevřené nozdry. Jsou typické pro arabské koně, vyskytují se však ojediněle i u jiných plemen, často i u anglického plnokrevníka. Ušlechtilé štičí hlavy působí velmi esteticky a jsou oblíbené. Vyskytují se však i štičí hlavy hrubé, masité, s přehnaně propadlým čelem a rozkleslýma ušima. V koňařské mluvě se takové hlavě říká hlava prasečí. volská - neforemná, široká, kratší, zmasilá klínovitá - často se rovné hlavy od žuchev rychle zužují směrem k hubě a nazýváme je pak klínovité. Takovou hlavu můžeme považovat za degenerativní. Koně jsou obvykle špatně krmitelní, nepřístupní, tvrdohlaví, a proto ne příliš vhodní ke sportovním účelům. babská - hubená s odstávajícími pysky a rozkleslýma ušima, mají ji často koně sešlí nebo dlouhodobě nemocní
Oči koně •
•
•
Oči podmiňují svým uložením, velikostí a bystrostí výraz koně. Zapadlé a naopak i vypouklé oko a stejně tak malé oko (prasečí) negativně ovlivňuje celkový výraz hlavy. Duhovka koně je normálně hnědě pigmentovaná. Oko se světle pigmentovanou duhovkou se nazývá sokolí (nebo jeřábčí), je-li nepigmentovaná na přední ploše, pak je oko šedomodré a nazývá se skleněné (nebo rybí) a kůň jádrooký. Rybí oko mívají plaváci, isabely a strakoši. U oka, jehož i zadní část duhovky je bez pigmentu, prosvítají cévy duhovky a jeví se jako červené (u albínů a hermelínů). Oko koně je astigmatické, protože rohovka je segmentem elipsoidu, tedy s rozdílným vertikálním a horizontálním zakřivením, takže kůň může vidět i malé předměty, které často podmiňují jeho leknutí. Protože kůň má oči po straně hlavy, vnímá dění na obou stranách. Každé oko koně je schopno individuálně pokrýt velké zorné pole. Binokulární - souběžné - vidění je jen v úzkém prostoru, ve kterém se části zorného pole obou očí překrývají. Monokulární vidění při nestejném spatření objektu oběma očima též způsobuje lekavost. Kůň se tedy leká, když nevidí přesně. Koně uklidní možnost seznámení se s novým předmětem, kterého se bojí, a to bližším poznáním, případně i kontaktem s předmětem pysky. Popsané vidění vyplývá z uložení očí, které jsou nikoliv ve vodorovné ose, ale v osách mírně sbíhavých. Kočárovým koním pracujícím ve frekventovaných oblastech se dávají náočnice, aby se tak nelekali a neplašili. Zrakové pole koně je asi 320°. Postranní vidění však není tak ostré jako vidění dopředu. U koní orientálních se vyskytují tendence k dalekozrakosti, u západních ke krátkozrakosti. Oko koně zachytí výrazně více světelných paprsků než oko lidské (větší sítnice a na ní fluoreskující vrstva), takže vidí dobře. Rozeznává barvu bílou, červenou, žlutou, zelenou a fialovou, rozlišovací schopnost červené a černé není jednoznačně prokázána. Podrobně o smyslech koní se ještě budu zmiňovat v jiné kapitole (Smyslová soustava). Nadočnicové oblouky mají být mírně klenuté. Jizvy mohou ukazovat na jankovitost koně. Spánkové jamky se stářím zvětšují (prohlubují).
Čelo a uši koně •
•
•
•
Příznivěji se posuzuje čelo široké, obvyklé u orientálních koní, než čelo úzké, které se vyskytuje u západních plemen. Ušní boltce mají pro výraz hlavy též velký význam. Malé, dobře posazené vzpřímené uši přispívají k ušlechtilosti hlavy. Avšak i delší ušní boltce nejsou znakem nižší výkonnosti koně. Kůň má výborný sluch. Při orientaci sluchem může nasměrovat boltce individuálně. Sluchová vnímavost je neobyčejná, a to v široké škále kmitočtů a dynamiky. Intenzivní hra uší ukazuje často koně bázlivé, avšak může být i znakem krátkozrakosti, kterou pak částečně kompenzuje sluchovými vjemy. Správně posazené uši mají být pokračováním lišty jařmové. Stepní koně mívají uši větší a ty se také objevují u anglických plnokrevníků. Citlivé, velmi pohyblivé uši mívají koně plaší, ale mohou je mít i koně slepí. Nepohyblivé uši prozrazují tupost, ale i hluchotu. Kůň, který dává často uši dozadu je většinou zlý. Podle velikosti rozeznáváme uši: – – – – –
oslí - jsou dlouhé, široce posazené kravské (převislé) - jsou rozkleské, špičkami od sebe, velké, hrubé. zaječí - jsou dlouhé, blízko u sebe a obrácené špičkami k sobě. Typickým představitelem "majitele" takovýchto uší jsou plemena kathiawari a marwari. Na obrázku vpravo je kathiawari. myší - jsou krátké, široké a hluboko nasazené. liščí - jsou nejkrásnější, krátké, dobře nasazené.
Žuchvy, nos, nozdry • Žuchvy (ganaše): • Žuchvy jsou po straně hlavy. Mají být širší, což je typické pro koně orientální. Mezi žuchvami je mezisančí, které má být dostatečně široké, aby nezatěžovalo přitažení dolní části hlavy při sebrání. Silnější žuchvy svědčí o dobrém zužitkování krmiva. V mezisančí (část mezi žuchvami) lze nahmatat zduřelé mízní uzliny při hříběcí. Tvrdé a nebolestivé mízní uzliny vzbuzují podezření na aktinomykózu nebo vozhřivku. • Nos koně: • Nos by měl být širší. Je v něm "chladící zařízení", kterým se ochlazuje žilní krev z mozku - umožňuje vyšší výkonnost a větší vytrvalost. • Nozdry: • Nozdry chladnokrevných koní bývají menší, bobovitého tvaru a jsou uloženy více ke straně, u teplokrevných koní jsou položené více vpředu a jsou větší, kruhovité. Namáhavý dech a pohyb nozder při práci ukazuje na kardiorespirační komplikace. Zarudlé sliznice a výtok z nozder budí podezření z nemoci dýchacích cest, popř. i jiných nemocí.
Krk koně •
Krk se dělí na: – hřeben - horní část krku – zásek (vrub) - místo přechodu krku do kohoutku – hrdlo - spodní část krku
•
Podle nasazení krku rozlišujeme: – vysoko nasazený krk - při vysoko nasazeném krku je akce končetin vysoká, méně prostorná. Takovéto krky mívají často koně orientálního typu a koně "španělští" (andaluský, lipický...). – nízko nasazený krk - dlouhý, nízko nasazený krk je žádoucí u cvalových koní - přední končetiny jsou však více zatěžovány a ovládání koně je obtížnější, ztěžuje rychlé vyrovnávání rovnováhy. Při dlouhodobé práci při sníženém krku tedy přední končetiny trpí. Níže nasazené (a delší) krky mají většinou koně anglické provincie (anglický plnokrevník...).
•
Podle tvaru se rozlišuje krk: – pravidelný - má hřeben krku mírně klenutý, hrdelní okraj je rovný, krk se směrem od hlavy k trupu mírně rozšiřuje. – labutí - je vysoko nasazený, dlouhý, hřeben krku je vyklenutý. Jeho nejvyšší bod je výše než nasazení hlavy. – jelení - takový krk je obrácený vzhůru, tedy s prohnutým hřebenem a vypouklým hrdlem. Koně s jelením krkem jsou špatně jezditelní a nazývají se hvězdáři, protože mají v důsledku tvaru krku i hlavu otočenou více nahoru – tlustý (krátký) - většinou typický pro tažné koně, kteří ho při těžkém tahu natahují dopředu se skloněnou hlavou a zatěžují tak přední končetiny, aby odlehčili zádi a vyvinuli tak větší tažnou sílu.
• • • • • • • •
Podle osvalení (muskulatury) dělíme krk na: silný slabý Podle délky rozeznáváme krk: dlouhý úměrný krátký Délku krku koně je vždy třeba posuzovat v harmonii k celému tělu koně.
Kohoutek koně • Vysoký - vysoký a delší kohoutek je žádoucí zvláště u jezdeckých koní. Tím je i delší a šikmější lopatka a prostornější chod. Na kohoutek se upínají svaly, které při pohybu vzpřimují hřbet a přenášejí hmotnost celého těla zezadu dopředu. Dlouhý výrazný kohoutek přispívá k upevnění hřbetu a k lepší fixaci sedla. Viz. obrázek anglický plnokrevník. • Nízký - u kočárových a chladnokrevných koní je kohoutek kratší a méně výrazný. Viz. obrázek suffolský kůň.
Vysoký a nízký kohoutek
Hřbet koně •
Podle délky rozeznáváme hřbet: – přiměřený - přiměřeně dlouhý a pevný hřbet zvláště u rychlých koní umožňuje povrchové dýchání, které je vázáno na pohyblivost zadních žeber. – dlouhý - je nežádoucí, protože ztrácí pevnost. – krátký - je rovněž nežádoucí
•
Podle tvaru rozeznáváme hřbet: – – – – –
úzký - hřbet má být úměrně široký, při úzkém hřbetu jsou plochá žebra a úzký hrudník. ostrý (oslí) - takový hřbet je následkem dlouhých trnových násadců hrudních obratlů. hubený - špatně a nedostatečně osvalený hřbet je rovněž vadou oblý - u takového hřbetu je hřbetní svalstvo na úrovni výšky obratlových trnů štěpený - štěpený hřbet má po celém průběhu rýžku, protože svalstvo je vyšší, než obratlové trny – kapří - kapří hřbet je opakem štěpeného, trnové násadce přečnívají
•
Při pohledu ze strany rozlišujeme hřbet: – – – – –
•
lehký - je při pohybu napnutý volný - při pohybu se pohupuje měkký - je lehce prohnutý prosedlaný - prohnutí je již větší proláklý - je velmi prohnutý
Pevnost hřbetu je nutno posuzovat s přihlédnutím k věku koně a jeho chovnému či pracovnímu využití.
Bedra koně • • •
• •
Popis beder (nebo také ledviny): Bedra jsou částí páteře mezi posledním hrudním obratlem a křížovou kostí. Podkladem je 6 bederních obratlů (u většiny východních koní - např. arabský - 5). Bedra mají být krátká nebo středně dlouhá, ale široká a vždy pevná a mají pevně esovitě přecházet do krajiny křížové. Takový kůň je v bedrech dobře vázaný. Při nepevné bederní vazbě se kůň vlní při pohybu v bedrech. Nepevná vazba ruší pohyb síly ze zádě na hřbet a předek. U koně je výhodou, když má zadní žebra co nejvíce vyklenuta dozadu, protože pak jsou bedra i slabiny krátké a kůň bývá zpravidla konstitučně tvrdší. Podle tvaru rozlišujeme bedra: – – – –
•
kapří - jsou vyklenutá odsazená - u takových beder je křížová kost vyšší než bedra propadlá - jsou nežádoucí proláklá - jsou rovněž nežádoucí
Podle osvalení rozlišujeme bedra: – plná – štěpená – ostrá
Záď koně •
Podle délky rozeznáváme záď: – dlouhou – středně dlouhou – krátkou
•
Při pohledu zboku je záď: – rovná - sklon zádě je podmíněn polohou pánevních kostí a kosti křížové, ta by měla být v takové poloze, aby byla vodorovným prodloužením bederních obratlů. Pak je přenášení pohybového impulzu efektivní. – mírně skloněná – sražená - u sražené zádě je přenos pohybu lomený. Tento nedostatek u chladnokrevných koní kompenzuje mohutné svalstvo široké zádě.
•
Při pohledu zezadu rozeznáváme záď: – oválnou - většinou ji pozorujeme u jezdeckých koní – kulatou - u arabských koní – louplou (štěpenou) - ta je tvořena mohutnou svalovinou a vyskytuje se převážně u chladnokrevných koní – střechovitou - je opakem louplé zádě a je nežádoucí – čtvercovou – hranatou - povětšinou u starších koní
Ocas koně •
•
•
•
Ocas - hustý svazek tvrdých a ostrých žíní slouží koni při skoku a cvalu nebo trysku jako "kormidlo", v klidu na odhánění dotěrného hmyzu. Základem ocasu je 17-19 ocasních obratlů, mezi kterými jsou uloženy chrupavčité destičky umožňující pohyblivost obratlů. Hrdí a temperamentní koně nosí oháňku vysoce zdviženou a za běhu jim vlaje jako praporec. Příliš svěšená oháňka nikdy nesvědčí o bujnosti a zdraví, ba právě naopak, takový ocas mají koně flegmatičtí či nemocní. Žíně rostou jako vlasy, ocas se prodlužuje a houstne - koním se proto musí přistřihovat nebo protrhávat a pečlivě pročesávat. Kupírování se dnes provádí pouze u některých plemen tažných koní, aby se nezamotával do postraňků, nebo k zvýraznění muskulatury zádě, či u koní honebních. Rozlišujeme ocas: – vysoko nasazený - takový ocas koně zdobí a vyskytuje se při vodorovně uložené křížové kosti. Koně takový ocas nesou vysoko v oblouku a můžeme ho vidět např. u arabských koní. – nízko nasazený - většinou ho lze vidět u koní se sraženou zádí, nebo u chladnokrevných koní – zastrčený (zapíchnutý) - tento ocas nevypadá moc pěkně – beraní - je vidět u nemocných koní, kteří mají ochabnuté nervy a svaly – myší - takový ocas je prořídlý – bažantí - tento ocas se odshora směrem dolů zužuje – nakřivo nesený - takovému ocasu se říká praporek
Hrudník koně • •
•
•
•
Popis koňského hrudníku: Hrudník je přední část trupu. Je ohraničen hrudními obratli a k nim se upínajícími žebry, hrudní kostí, svaly, velkými cévami, dýchací trubicí a jícnem. Z 18 párů žeber je 10 nepravých a ty vytvářejí žeberní oblouk. Hrudník je kuželovitého tvaru. Prostorný hrudník s odpovídající kapacitou je žádoucí pro fyziologické funkce důležitých orgánů - srdce, plic a cév. Důležitá je hloubka, šířka a délka hrudníku. Hloubka hrudníku - je vzdálenost mezi nejvyšším bodem kohoutku a prsní kostí, dosahuje 48 - 50% výšky koně. Čím je hrudník hlubší, tím se vytváří větší prostor pro dlouhou, dobře osvalenou, šikmou lopatku. Menší hloubka je provázená u vysokonohých koní krátkou a strmou lopatkou. Dolní okraj hrudníku u vysokonohých koní leží nad loketním hrbolem. Vysokonohost není v chovu žádoucí ani u jezdeckých koní. Šířka hrudníku - je dána klenbou žeber, proto je hrudník v krajině nepravých žeber širší než vpředu. Stavba přední části hrudníku je významná pro rozvoj srdce, zadní části pro rozvoj plic. Kromě fyziologických důvodů je příliš úzký hrudník za lopatkou (klínovitý) nežádoucí i u jezdeckých koní kvůli nestabilitě sedla. Délka hrudníku - je důležitá pro jeho funkci, zvláště pak u cvalových koní, u kterých maximální vyklenutí žeber dozadu umožňuje povrchové dýchání zadními laloky plic. Naopak kratší široké hrudníky těžkých koní vyžadují dýchání hluboké. U dlouhého hrudníku je též dlouhá prsní kost, kostální úhly jsou při zešikmení žeber větší, vyklenutí žeber je velké a jejich vzdálenost ke kyčelnímu hrbolu je menší, slabina je krátká, kůň je tedy tzv. dobře uzavřen. K uzavření koně se přihlíží při výběru.
Prsa koně • Popis koňských prsou: • Prsa, která tvoří přední část hrudníku, mají být široká úměrně podle výkonnostního typu koně. Mezi délkou a tloušťkou krku a šířkou a osvalením prsou je zřetelný vztah. Chladnokrevní koně mají krátký svalnatý krk a muskulaturní prsa, u teplokrevných koní jezdeckého typu je nutné při úměrné šířce prsou akcentovat délku hrudníku. • Rozeznáváme prsa: • Široká - u velmi širokých prsou jsou kompenzací sbíhavé postoje. • Úzká - u velmí úzkých prsou jsou zase kompenzací rozbíhavé postoje. Úzká prsa jsou nežádoucí, vyskytují se často u koní s prodlouženou dobou ontogeneze. • Kozí - taková prsa jsou úzká, zapadlá mezi vysunuté ramenní klouby. • Jestřábí - svalstvo je slabě vyvinuto a prsní kost vyčnívá (posuzováno z profilu). • Kohoutí - prsní kost vyčnívá jako u jestřábích prsou, avšak osvalení je lepší.
Odznaky u koní - vrozené •
kůň se s nimi narodí
•
Na hlavě: Hvězda - je to jakýkoliv bílý znak na čele. Může se lišit tvarem a barvou.(A) Kvítek - malá skvrnka na čele, menší než hvězda.Může být společně se šňupkou.(B) Lysina - je to bílá skvrna podél celé hlavy až k nosu. Může být úzká, široká, nepravidelná, přerušená podle tvaru a velikosti.(C) Nosní pruh - je úzký bílý pruh po celé délce hlavy od uší až po nos. Může být spojen s hvězdou.(D) Šňupka - je bílá skvrna na horním pysku mezi nozdrami.(E) Lucerna - je to velmi široká skvrna rozprostírající se na čele, očích, nose a části nozder nebo tlamy.(F) Žabka - malá růžová skvrnka na dolním pysku. Mléčná huba - celé světlé růžové pysky (hlavně u běloušů).(G) Želví (ropuší) huba - lysá kůže okolo huby a očí, posetá malými růžovými flíčky. Na končetinách: Bílá korunka - korunku obklopuje úzký pruh bílé s s drobnými černými nebo hnědými skvrnami. Bílá spěnka - znak, který zakrývá spěnku. Rozprostírá se od korunky až k spěnkovému kloubu.(A) Bílé kopyto - pigmentově jinak zbarvené kopyto.(B) Bílý kloub - tento znak by měl sahat od horního okraje hlezenního kloubu až ke kopytu.(C)
•
Odznaky koní - získané • vytvoří se během života, získá je přičiněním člověka (vypálení odznaků) nebo při odřeninách Výžehy - vypálené značky označující většinou hřebčín, plemeno nebo zemi původu.(A) Značkování zmrazením - moderní způsob značkování koní přiložením hluboko zmrazené značky na vystříhané místo. Koni je vypáleno sériové číslo, které se uvede do národního registru.(B) Tetování - většinou se tetuje na pysky nebo kopyta. Je to pro koně velmi bolestivý způsob označkování. Mikročipy - zavádí se koni po kůži. Podle tohoto čipu koně policie lehce najde.(C)
Posuzování koně • Při posuzování koně se hodnotí – původ – exteriér – pohyb a mechanika pohybu – konstituce ve všech složkách (rozhodující je temperament a charakter)
– výkonnost
(včetně chovatelských výsledků u plemenných koní)
Posuzování exteriéru • • • • • • • • • •
typ celkový rámec (formát) ušlechtilost souladnost (harmoničnost) mohutnost (dle rozměrů, síly kostry a svalstva) pohlavní výraz konstituce temperament (energie, s jakou kůň vykonává práci) charakter (stupeň ochoty podřizovat se vůli člověka) kondice (výživný stav) – velmi dobrá, pracovní, závodní, hladová, chovná, pastevní, výstavní
Lineární popis a hodnocení zevnějšku teplokrevných koní • vyplnění popisového listu – identifikace koně – zjištění tělesných rozměrů – popis zbarvení koně – lineární popis znaků zevnějšku (typ, rámec, ušlechtilost, krk, hřbet, záď, spěnka, kopyto, prostornost kroku, klusu) – odchylky tělesné stavby – celkové hodnocení = užitkový typ, stavba těla, končetiny, mechanika pohybu, celkové hodnocení
