Exkurze katedry Archivnictví a PVH BURGUNDSKO 2007
BESANÇON LITERÁRNÍ (V. Hugo – Stendhal – Tristan Bernard)
Kristýna Hladíková 2. roþ. (bc., komb.) (Arch-PVH) kvČten 2007
Úvod Zpracování tématu referátu se lehce vymklo kontrole: práce mČla reflektovat odraz Besançonu v literárním díle rodákĤ. V dílech uvedených francouzských prozaikĤ se toto mČsto (v pĜípadČ V. Huga a Tr. Bernarda rodištČ, v pĜípadČ Stendhala pak jedno z hlavních míst románu ýervený a þerný) vyskytuje jen v drobných reminiscencích. Proto bylo þasto sáhnuto i k informacím þistČ okrajovým þi neovČĜitelným (poþetí V. Huga), a proto byl okruh besançonských osobností v závČru mírnČ rozšíĜen i o oblasti jiné než literární a samotné jádro bylo sestaveno pĜedevším z tČch nČkolika málo ukázek z tvorby tĜí spisovatelĤ, které se v dostupné literatuĜe nabízejí, pĜiþemž na jejich životní osudy a celé literární tvoĜení odkazuje závČreþná literatura a prameny. Besançon (lat. Vesontio) je pĤvabné mČsteþko v departementu Doubs na podkovČ ohybu stejnojmenné Ĝeky v podhĤĜí Jury. Jako bývalé centrum provincie Franche-Comté je plné pevností a kasáren. Historie jeho osídlení jen opisuje podobný sled vývoje jiných burgundských mČst: pĤvodnČ galoĜímské mČsteþko Vesontio bylo ve 2. století pokĜesĢanštČno, ve 4. století zniþeno germánskými kmeny, v 10. století pak Maćary, teprve až Ludvíkem XIV. bylo pĜipojeno k Francii. ProstĜedí mČsta není u autorĤ zevrubnČji popsáno, pouze u Stendhala se mladý Julián Sorel, když vstupuje do knČžského semináĜe, struþnČ, ale pĜece jen dojemnČ louþí tu s hradbami, tu s vČžemi. V jiném literárním pramenu, v pamČtech Hugova otce, generála Napoleonových vojsk, najdeme zmínku (opČt v jedné þi dvou vČtách), o kopci za mČstem, kde byl tento významný Francouz, jenž svĤj život neomezil jen na snažení literární, poþat. Stendhal Vlastním jménem Henri Beyle (23.1. 1783, Grenoble – 24.3.1842, PaĜíž) je považován za skvČlého vypravČþe (de lǯAmour) a mistra realistického psychologického románu (vzor pro moderní evropský realistický román 19. století), což skvČle sedí také na jeho jediný „besançonský“ román ýervený a þerný (Le rouge et le noir, 1830), s podtitulem Kronika roku 1830. Je charakterizován jako „román života“ a je bravurní zkratkou – Stendhal v nČm þasto použil stĜízlivé líþení (výraznČ stĜízlivé pĜedevším v popisu bitvy u Waterloo). Od mládí zastával tvrdý protikatolický a antiklerikalistický postoj a ovšem také velký obdiv k Napoleonovi, to vše zajímavČ vþlenil do postavy Juliena Sorela z románu ýervený a þerný. O tČchto vlastnostech se, krom jiného, doþteme také v jedné z nejkrásnČjších svČtových autobiografií1 s názvem Život Henryho Brularda s podtitulem Egotistické vzpomínky (Vie de H. Brulard, 1835). Zde si Stendhal mj. pĜedpovČdČl vlastní literární úspČch, který þasovČ lokalizoval do roku 1935: „Já sázím do loterie, jejíž jediná výhra je být þten roku 1935.“ ObČ zmínČná díla mají mnoho spoleþného, mj. také onen požadavek na autentiþnost „být sám sebou“. Pro Stendhala je typické ono „barevné vidČní epoch2“: þervená je barva lásky, vášnČ, boje, revolty a revoluce a také renesanþního umČní (Stendhal je autorem monografie o italském umČní)3. ýerná barva zastupuje náboženskou tyranii, omezenost. StĜet tČchto barev þi živlĤ je pak stĜetem s konvencemi, pĜedsudky, finanþními zájmy. Pro Juliena je rozporem mezi touhou a skuteþností. Stendhal þasto hovoĜí o „hnutí srdce“. A právČ mladý Julien stojí 1
Podle Lepape 2006 však „nejprĤhlednČjší ze všech jeho kamuflovaných (a nedokonþených) životopisĤ…“, s. 319. 2 „Oficiální barvy“: modĜí (republikáni) a bílí (královští). 3 I v stendhalovských italských novelách je pĜítomen svár „þervené s þernou“.
2
pĜed volbou, jak z tohoto stĜetnutí vyjít: buć cestou pĜizpĤsobení se a pĜetváĜky, kterou vidí všude kolem, i za branami besançonského semináĜe, nebo cestou marné vzpoury, která ho mĤže zahubit. Stendhal se neomezuje jen na literární tvorbu, ale podobnČ jako Hugo se aktivnČ podílí na politickém dČní (úþastní se napĜ. tažení do Ruska, kde zažije i požár Moskvy) a politický život sleduje i v milované Itálii. Francie dvacátých let je pĜeplnČna tajnými spolky (shromáždČní nad dvacet lidí jsou zakázána), konspirativními akcemi, tvrdČ trestanými.4 Po rozbití jiné tajné republikánské skupiny „Unie“ vzniká další tajná organizace s názvem Francouzští karbonáĜi pĜímo inspirovaná italskými carbonari – ti se zase formálnČ inspirovali tajnou spoleþností starého Bratrstva vČrných uhlíĜĤ z burgundských lesĤ5 a z kraje Franche-Comté. PrávČ v tČsném okolí Besançonu jich bylo nejvíce. Besançonu se autor explicitnČ vČnuje jen v tČchto ukázkách: Besançon není pouze jedno z nejhezþích francouzských mČst, ale má také dobré a vzdČlané obyvatele. Ale Julien byl jenom chudý selský synek a nemČl možnost, aby se seznámil se vznešenými lidmi. Vzal si od Fouqého obþanský oblek a v tomto úboru pĜešel pĜes zdvíhací most. Hlavu mČl plnou historie obležení z roku 1674, než se uzavĜe v semináĜi, chtČl si prohlédnout hradby a pevnost… Výška zdí, hloubka pĜíkopĤ, výhružné postavení dČl ho upoutaly na nČkolik hodin, až se dostal pĜed velkou kavárnu na bulváru. ZĤstal s obdivem stát; nadarmo þetl záhadné slovo kavárna, jež bylo velkými písmeny napsáno nad ohromnými dveĜmi. Nemohl uvČĜit svým oþím. PĜekonal nesmČlost; odhodlal se vstoupit a octl se v místnosti tĜicet až þtyĜicet krokĤ dlouhé a nejménČ dvacet stop vysoké. Toho dne mu vše pĜipadalo jako v pohádce… Julien zíral na nesmírnost a nádheru velkého mČsta jako je Besançon…Sleþno (zvolal Julien poté co vplul do mČsta jako my 18.4.2007), jsem poprvé v životČ v Besançonu, chtČl bych si koupit housku a šálek kávy! Victor Hugo (26.2.1802–22.5.1885, PaĜíž – zde pohĜben na Pantheonu) Jak se pozdČji dozvČdČl od svého otce, právČ v Besançonu byl poþat jako tĜetí dítČ svých rodiþĤ, a to pĜímo na nejvyšším vrcholku Vogéz. Na rozdíl od Stendhala, se kterým ho pojí mimo jiné podobnČ nešĢastný a osamocený osobní život i rozporuplný vztah k vlastnímu otci a tedy i potĜeba tento vztah literárnČ reflektovat, si svou pozemskou slávu užil již za svého života (velkolepá, takĜka národní oslava jeho osmdesátin), aþ strávil 20 let v dobrovolném exilu na normanských ostrovech a do PaĜíže se vrátil až po pádu Napoleona III. – 1. den po vyhlášení III. Republiky. Byl jediným romantikem, který se psaním dokázal uživit, a to pĜedevším díky všeobecné pĜízni, se kterou jeho publikum sledovalo jeho celoživotní literárnČhistorický projekt, v nČmž se pokoušel zachytit dČjinný vývoj lidstva (Legenda vČkĤ). Jediná možná ukázka, v níž je se jen letmo mihne Besançon, je z životopisu V. Huga od Fr. Mauroise: V roce 1801 – pĜi toulkách po horách na cestČ z Lunévillu do Besançonu – bylo poþato tĜetí z Hugových dČtí (jak mu jednou povČdČl jeho otec) na nejvyšším vrcholku Vogéz, 4
NezdaĜené grenobelské povstání (Stendhalovo rodištČ) z roku 1820 bylo zakonþeno popravou jedenadvaceti osob. 5 UhlíĜi byli však spíše iniciaþní spoleþností než politickou organizací. (Podle Lepape 2006, s. 311.)
3
tonoucím v oblacích, což svČdþí o tom, že milostný žár našeho velitele byl neztenþenČ prudký a neodbytný. Tento tĜetí syn se narodil 26. února v Besançonu, v jednom starobylém domČ ze XVII. století. Rodiþe požádali o kmotrovství generála Victora Lahorie a Marii Dessirierovou, ženu Jacquesa Deleléa, velitele brigády a pevnosti Besançon; odtud kĜestní jméno VictorMarie. Ve skuteþnost se kĜest vĤbec nekonal a kmotrovství spoþívalo pouze v osvČdþení pĜi zápisu do matriky. Tristan Bernard Vlastním jménem Paul Bernard. Tento francouzský dramatik, ale pĜedevším autor krátkých ironických komedií, humorista, romanopisec, novináĜ, básník, ironik souþasnosti a „analytik povahových kazĤ“ (pĤvodnČ ale právník a prĤmyslník) se narodil v Besançonu 7.9.1866 (toho roku - jen pro ilustraci - zvítČzili Prusové u Sadové, Italové jsou poraženi u Custozzy, Severní NČmecko je sjednoceno pod pruskou vládou, Itálie díky Napoleonovi III. získává Benátsko, Napoleon III. a Bismarck pomáhají nastolit mír v Rumunsku za krále Karla I. z rodu Hohenzollern-Sigmaringen) a zemĜel v PaĜíži 7.12.1947 (v tomto roce Charles de Gaulle zakládá Sdružení francouzského národa (RPF), Camus vydává Mor, francouzský frank devalvuje…). Od roku 1894 se hrají jeho úspČšná dramata, v ýechách je pak hojnČ uvádČn, nejen na malých scénách, od zaþátku dvacátých let. Jeho krátké komedie jsou postaveny na komickém detailu (viz humorná jednoaktovka Medocké vinice s telefonní zápletkou). Bernard je znám pĜedevším svými bonmoty, jež vytrženy z kontextu dodnes plují také internetem a pozbývají tak na svém dobovém kouzlu, o kterém se hovoĜí v literárních pĜíruþkách: 1. NejoddanČjší pĜátelé jsou jako psi – nakonec vás kousnou, když jim budete vČþnČ ubližovat. 2. Jsou tĜi druhy mužĤ, kteĜí nerozumČjí ženám: mladí, dospČlí a starci. 3. Vrcholem lenosti je vstávat v pČt hodin ráno, abyste mohli delší dobu nic nedČlat. Jeho jmenovec Bernard Charles, rovnČž romanopisec, pĜítel BalzacĤv, autor historických románĤ, které uveĜejĖoval na pokraþování se narodil v roce 1804 rovnČž v Besançonu.
4
ZávČr Besançon není pouze mČstem literárním, svĤj rodný dĤm tu mají hned vedle rodištČ Vicora Huga také bratĜi Lumièrové (Auguste (1862-1954) a Louis (1864-1948)), zakladatelé kinematografie, kteĜí vynalezli kinematografický pĜístroj, který byl kamerou, projektorem a pĜístrojem na kopírování filmĤ zároveĖ. Pochází odsud také Hilaire de Chardonet (1838-1924), vynálezce umČlého hedvábí, Charles Fourier (1772-1837), francouzský filosof a sociální teoretik, pĜedstavitel známého sociálního utopismu, Claude Goudimel (1510-1572), hudebník a uþitel Palestriny, vynálezce kontrapunktu, Antoine Perrenot de Granvelle (1517-1586), kardinál, státník a humanista v jedné osobČ, spisovatel období romantismu Charles Nodier (1780-1844), novináĜ a autor jiné utopistické teorie Pierre-Joseph Proudhon (1809-1865), Jean Claude Eugene Peclet, významný fyzik þi inženýr Louis-Jean Resal (1854-1920), architekt mostĤ Pont Mirabeau a Pont Alexandre III. v PaĜíži. Besançon by si zasloužil možná i vícedenní zastavení, a to nejen vzhledem k velkému poþtu významných osobností, které pĜímo odsud pocházejí. Zajímavá je rovnČž krajina v tČsném okolí (Vogézy) i samotná poloha mČsta na Ĝece Doubs, jež umožnila vznik strategicky výbornČ položené vojenské pevnosti. Literatura a prameny
1. 2. 3. 4. 5. 6.
Bernard, Tristan: Medocké vinice. Prahy 1910. DČjiny Francie, Lidové noviny, Praha 2005. Fischer, J. O.: DČjiny francouzské literatury 19. a 20. století. 3 sv. ýSAV, Praha 1979. Francie, prĤvodce do zahraniþí. Olympia, Praha 1998. Lanson, Gustav: DČjiny novodobé literatury francouzské I., II. Praha 1900. Lepape, Pierre: ZemČ literatury. Od Štrasburských pĜísah do Sartrova pohĜbu. Host, Brno 2006. 7. Maurois, André: Olympio aneb Život Victora Huga. Odeon, Praha, 1986. 8. Ottova encyklopedie. Ottovo nakladatelství, Praha 2004. 9. OtĤv slovník nauþný. 10. Slovník francouzsky píšících spisovatelĤ. Libri, Praha 2002. 11. Slovník spisovatelĤ. Odeon, Praha 1966. 12. Stendhal: Život Henryho Brularda. Egotistické vzpomínky. SNKLHU, Praha 1960. 13. Šrámek, JiĜí: DČjiny francouzské literatury v kostce. Votobia, Praha 1997. 14. The Oxford Companion to French Literature. Oxford, Clarendon Press, 1959.
5
