Evropská sociální politika doc. Ing. Eva Klvačová, CSc., doc. Ing. Hana Jírová, CSc.
1. Proč nemá Evropská unie dosud společnou sociální politiku? Hovoříme-li o evropské sociální politice, musíme si nejprve uvědomit, že tato politika existuje především v rovině společně sdílených hodnot, společných idejí a principů, základních programových dokumentů a smluv podepsaných členskými státy Evropské unie a jen z menší části je zakotvena přímo v právu Evropských společenství. Evropská sociální politika nepatří – alespoň zatím – do oblastí, které byly členskými státy svěřeny do výlučné pravomoci Evropské unie. Neexistuje na rozdíl od jiných politik (zemědělské, dopravní, obchodní či měnové) v podobě společné, komunitární sociální politiky. Patří do oblasti sdílené pravomoci Evropské unie. Znamená to, že pravomoc přijímat závazné právní akty v oblasti sociální politiky mají Unie a členské státy. Pravomoci jednotlivých členských států jsou velmi rozsáhlé, pravomoci Evropské unie poměrně omezené. Evropská ústava1 uvádí, že „v oblasti sociální politiky může evropský zákon nebo rámcový zákon Rady ministrů stanovit opatření pro stimulaci spolupráce mezi členskými státy a ve vymezených oblastech stanovit minimální požadavky (normy), které použije postupně a s přihlédnutím ke stávajícím podmínkám a technickým předpisům členských států.” Zamysleme se nyní nad otázkou, proč Evropská sociální politika neexistuje v podobě politiky společné pro všechny země Evropské unie. Je tomu tak především proto, že každá z členských zemí má poněkud jiné historické tradice a rovněž poněkud jiné možnosti svou sociální politiku uskutečňovat. Bezprostřední sjednocení všech sociálních politik všech členských zemí Evropské unie by v současné době mohlo vést ke vzniku četných problémů. Sjednocení sociální politiky na úrovni nejbohatších a nejrozvinutějších členských zemí a přijetí velkorysé sociální politiky by pravděpodobně ohrozilo možnost ekonomického rozvoje zemí chudších a méně ekonomicky rozvinutých, neboť by zatížilo domácí podnikovou sféru a národní státy vysokými náklady. Sjednocení sociální politiky na úrovni méně rozvinutých a chudších zemí by naopak narazilo na pocit ohrožení všech občanů vyspělých a bohatých zemí, kteří až dosud ze sociální politiky mají prospěch, a na ztrátu společenského konsensu v těchto zemích. Nejde však jen o úroveň výdajů určených na sociální politiku. Sociální politika v jednotlivých členských zemích Evropské unie má své dlouhodobé historické tradice odpovídající potřebám příslušné země a zvláštnostem jejich vývoje v minulých staletích. V severských státech se historicky vytvořil model sociálního státu založeného na vyjednávání mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, ve Francii vznikl systém promyšlené rodinné politiky, Velká Británie založila svou sociální politiku na pomoci těm, kdo se dostali do tíživé hmotné situace, švédská sociální politika vychází z předpokladu, že vzniku tíživé hmotné situace je třeba předcházet, Německo do sociální politiky vneslo prvek povinného důchodového pojištění. Podobných příkladů by bylo možné uvést celou řadu. Dokumentují skutečnost, že sladit sociální politiky jednotlivých členských států je úkol velmi citlivý a není řešitelný ze dne na den. Na druhé straně se v současné době společenské, ekonomické, politické a právní podmínky členských zemí velmi sbližují. Všechny členské země přijaly legislativu Evropských společenství a jsou povinny ji dodržovat, dvanáct ekonomicky nejvyspělejších zemí přijalo společnou měnu euro a nové členské země se na přijetí eura připravují, dochází k určitému sbližování pravidel v oblasti daňové politiky a pravidel pro vyrovnanost státních rozpočtů a rozpočtů měst a obcí ve všech členských zemích, podnikatelé ze všech členských zemí působí na jednotném evropském trhu, který má svá vlastní svébytná pravidla, postupně dochází a bude docházet ke sbližování národních politik v oblasti vzdělávání či vědy. Lze očekávat, že bude docházet i k postupnému sbližování sociálních politik. K usnadnění tohoto sbližování byla přijata politika otevřené koordinace aktivit jednotlivých členských zemí v sociální oblasti.
2
2. Tři modely evropské sociální politky Vraťme se krátce do historie. U zdroje vzniku sociální politiky na konci 19. století byly četně se vyskytující tíživé sociální problémy spojené se ztrátou příjmu a následnými pády do chudoby či dokonce do bídy. Ohrožovaly nejen postižené jedince a jejich rodiny, ale i celou společnost. Náhlé snížení životní úrovně, kvality života a jeho důstojnosti radikalizovaly početné vrstvy obyvatelstva a měly negativní vliv na politickou stabilitu společnosti. Vznikla proto společenská poptávka po řešení sociálních problémů a postupně byly identifikovány situace rizikové z hlediska vzniku těchto problémů: ztráta zaměstnání, pracovní úraz, nemoc z povolání, stáří, invalidita, nemoc, ztráta živitele, mateřství. Sociální politika se začala v evropských zemích vytvářet a rozvíjet především jako politika reagující na tyto situace, tedy jako politika sociálního zabezpečení. Způsoby reakce se odrážely v charakteru sociální politiky a posléze v charakteru sociálního státu. Postupně se vytvořily tři základní modely sociální politiky: • liberální (reziduální, atlantský, beveridgeovský) • konzervativní (pracovně výkonový, kontinentální, korporativní) • sociálně demokratický (institucionálně redistributivní, skandinávský) Evropskou zemí s liberálním pojetím sociální politiky je především Velká Británie. Jeho ideovým východiskem je přesvědčení, že každý člověk má nejen své svobody a svá práva, ale současně i své povinnosti. Je povinen v prvé řadě se postarat o svou existenci a budoucnost a o slušnou životní úroveň svých dětí. Přestane-li být bez vlastní viny schopen tuto svou povinnost plnit, nastupuje povinnost jeho bližních, především vlastní rodiny. Teprve v okamžiku, kdy není nikdo, kdo by o člověka neschopného postarat se sám o sebe pečoval, přebírá tuto povinnost stát. Proto se hovoří o reziduální, tedy zbytkové povinnosti státu a reziduální sociální politice. Daný model bývá někdy nazýván někdy rovněž beveridgeovský, popřípadě atlantský. Názvy zohledňují jméno jednoho z významných tvůrců systémů sociálního zabezpečení a geografické uplatnění systému. Lord Beveridge předložil v roce 1942 zprávu britskému parlamentu, ve které nastínil systém sociálního zabezpečení vycházejícího z tradice britského chudinského zákona. Název atlantský připomíná, že daný model se uplatňuje ve dvou zemích nacházejících se na dvou koncích Atlantického oceánu: ve Velké Británii a ve Spojených státech. Pro liberální model sociální politiky jsou typické některé základní rysy: - dávky jsou poskytovány jen na takové úrovni, aby umožňovaly jejich příjemci důstojné přežití, nikoli pohodlný život a slušnou životní úroveň - výše sociálních dávek je nezávislá na předchozí pracovní aktivitě a příjmech z ní. Dávky jsou poskytovány ve stejné skromné výši každému, kdo je potřebuje – bez ohledu na to, zda někdy pracoval a jaká byla jeho životní úroveň před vznikem příslušného sociálního problému.Ten, kdo chce mít větší pocit jistoty pro případ, že nastane některá ze situací rizikových z hlediska ztráty příjmu, se musí sám proti riziku pojistit (úsporami, vlastním bydlením, životním pojištěním, důchodovým pojištěním atd.) - potřebnost je opakovaně ověřována. Jakmile občan přestane splňovat podmínku potřebnosti, nárok na dávky zaniká - klienty sociálního systému jsou nejchudší členové společnosti žijící často na jejím okraji a ohrožení sociálním vyloučením - systém se snaží rozlišit odlišit od sebe chudobu zaviněnou a nezaviněnou, poskytovat dávky těm, kdo si je zaslouží a odmítat je těm, kdo si je nezaslouží - systém sociálního zabezpečení neřeší otázku, jak předcházet vzniku sociálních problémů, omezuje se na řešení následků jejich vzniku - systém je relativně levný. Pohlcuje menší část vytvořeného hrubého domácího produktu – neberou-li se ovšem v úvahu všechny náklady, které se sociální marginalizací a sociálním vyloučením souvisejí (kriminalita, drogy, vysoká nemocnost atd.)
3
2. Tři modely evropské sociální politky Konzervativní (pracovně výkonový, korporativistický model) je domovem v Německu, rozšířil se však ve svých různých variantách do mnoha evropských zemí a bývá proto často nazýván rovněž modelem kontinentálním. Typickými představiteli zemí, které konzervativní model aplikovaly, jsou kromě Německa rovněž Belgie, Francie, Itálie či Rakousko). Historie vzniku modelu je starší než historie vzniku modelu liberálního. Sahá do konce 19. století a je spojena se jménem německého kancléře Bismarcka. Model je proto nazýván rovněž bismarckovským. Jeho výchozí myšlenkou je, že míra zabezpečení člověka v okamžiku, kdy upadne do některého ze sociálních problémů, by měla odpovídat jeho předchozímu pracovnímu úsilí, výši jeho pracovních příjmů a rozsahu finančních prostředků, jimiž do systému sociálního zabezpečení přispěl v době své pracovní aktivity. Do jisté míry by měla odrážet i předchozí životní úroveň. Základem modelu je pojištění proti sociálním rizikům. Historicky vzniklo jako pojištění dělníků, kteří byli největší sociální vrstvou s četným výskytem sociálních rizik a sociálních problémů. Nejdříve vzniklo pojištění nemocenské, záhy na to úrazové a posléze starobní. Pojištění bylo nejprve dobrovolné, později povinné. Pojištění bylo spravováno společně odbory a zaměstnavatelem, zatímco úkolem státu byly dohled a garance. Základní rysy konzervativního modelu jsou diametrálně odlišné od modelu liberálního: - dávky sociálního zabezpečení poskytované státem občanovi v tíživé sociální situaci odpovídají jeho příspěvkům do systému, umožňují zachovat nejen lidskou důstojnost, ale zabránit i pronikavému zhoršení životní úrovně - potřebnost dávek se netestuje. Odpadá tím určitá společenská stigmatizace těch, kdo jsou na dávkách existenčně závislí - systém nerozlišuje zaviněnou a nezaviněnou chudobu - klienty systému státem garantovaného sociálního zabezpečení nejsou jen chudí, nýbrž všichni, kdo do systému přispívají (na počátku všichni dělníci pojištění proti sociálním rizikům, později zaměstnanci a další ekonomicky aktivní jedinci) - model vychází z předpokladu, že prevence vzniku sociálních problémů je společensky, politicky i ekonomicky účinnější než jejich následné řešení - systém sociálního zabezpečení založený na konzervativním modelu je pro zaměstnance i zaměstnavatele nákladnější než systém založený na modelu liberálním. Sociálně demokratický model se prosadil ve skandinávských zemích (Švédsko, Norsko, Finsko) a bývá proto často nazýván modelem skandinávským. Název sociálně demokratický mu přísluší proto, že vznikl a postupně se rozvíjel v období dlouhodobého působení sociálně demokratických vlád (ve Švédsku například toto období začalo od třicátých let a bylo přerušováno jen výjimečnými přestávkami). Tvůrci modelu si vytkli za cíl odstranit chudobu a příliš vysokou příjmovou diferenciaci. Podstatou je rozsáhlé přerozdělování vytvořeného hrubého domácího produktu prostřednictvím nejrůznějších státních institucí. Proto bývá nazýván rovněž modelem institucionálně redistributivním. K hlavním charakteristickým rysům sociálně demokratického modelu patří: - vysoká odpovědnost státu za eliminaci sociálních problémů - sociální politika má obrovský rozsah a klienty systému sociálního zabezpečení jsou prakticky všichni občané příslušné země (v různých sociálních rolích: jako studenti, jako rodiče, jako důchodci, jako nezaměstnaní, jako nemocní, jako handicapovaní atd.)
4
- systém sociálního zabezpečení je založen na prevenci vzniku sociálních problémů v ještě větší míře než systém sociálního zabezpečení založený na konzervativním modelu
2. Tři modely evropské sociální politky - systém zásadně odmítá chudinské dávky jako stigmatizující a politicky rozvracející společnost, je založen na vysoké míře solidarity mezi bohatými a chudými - systém je velmi nákladný pro zaměstnavatele i pro zaměstnance - účinnost systému je podmíněna vysokou mírou zaměstnanosti a vysokými příspěvky do něho. Aby mohli být všichni klienty systému, musí být všichni současně i plátci prostředků do něj. Ani jeden ze tří modelů dnes neexistuje ve své čisté podobě a postupně dochází k vzájemnému sbližování sociálních politik jednotlivých evropských zemí a přebírání prvků z původně jiných modelů do národních sociálních politik. Všechny tři však vstupují prostřednictvím politických představitelů členských států do diskuse na téma charakteru evropské sociální politiky a evropského sociálního státu. Jak by měla v budoucnosti vypadat sociální politika pro 25 a více členských států? Na jakém základě by měla být vystavěna? Je na místě opustit složitá a finančně náročná schémata sociálních států a vrátit se k méně nákladným systémům sociální politiky zaměřené jen na nejchudší, jak tvrdí četní liberálové? Nebo je lepší zachovat a rozvíjet sociální stát v jeho nejširší podobě tak, jak historicky vznikl ve Skandinávii? Je možné si s ohledem na finanční nároky dovolit rozsáhlý sociální stát s jeho rozsáhlým přerozdělováním? A naopak, je možné si ho nedovolit, jestliže historie nabízí mnoho důkazů o malé účinnosti chudinských zákonů, které byly posléze zavrhovány? Jakou sociální politiku mohou a mají volit nové, vesměs chudší členské státy EU? Neohrožuje evropský sociální stát evropskou konkurenceschopnost? Kde se nachází zlatá střední cesta mezi přehnaným státním paternalismem na jedné straně a zánikem státní odpovědnosti za eliminaci sociálních problémů na straně druhé? Měla by vycházet z kontinentálního modelu? A kam by měla směřovat? Na všechny tyto otázky se usilovně hledá odpověď na úrovni národních států i na úrovni Evropské unie.
5
3. Sociální politiky štědré i střídmé Zajímavý pohled na různorodost sociálních politik v členských státech EU nabízí graf a tabulky 1 – 3. Nejsouhrnnějším ukazatelem ekonomické vyspělosti země je hrubý domácí produkt na 1 obyvatele. Obvykle se uvádí ve dvou variantách: bez přihlédnutí ke kupní síle obyvatelstva, a pak charakterizuje ekonomickou úroveň země v mezinárodním porovnání, a s přihlédnutím ke kupní síle obyvatelstva a v této své podobě je i souhrnným ukazatelem životní úrovně v dané zemi. Náš graf zachycuje hrubý domácí produkt na 1 obyvatele v paritě kupní síly pro všech 25 členských států Evropské unie a prozrazuje tak i jejich možnosti v oblasti sociální politiky. Nejbohatší členský stát EU, Lucembursko, si nepochybně může dovolit podstatně štědřejší a velkorysejší sociální politiku než nejchudší Lotyšsko: jeho hrubý domácí produkt na obyvatele je téměř 8krát vyšší. „Staré” členské země mohou mít nákladnější sociální politiku než země, které vstoupily do EU 1. května 2004. Ale rozdíl je patrný i uvnitř zemí evropské patnáctky. Řecko či Portugalsko jsou významně chudší než zbylých 13 zemí. Česká republika je chudší než všechny „staré” členské země EU, ale bohatší než většina zemí, které vstupovaly do EU společně s ní. Touto skutečností jsou do jisté míry dány meze štědrosti její sociální politiky. Skutečná míra štědrosti sociální politiky nezávisí ovšem jen na dosahování ekonomické úrovně, ale i na minulém historickém vývoji a tradicích sociální politiky. Lucembursko, nejbohatší stát EU, vskutku vydává na sociální ochranu svých obyvatel nejvyšší celkovou částku: 10 559 eur (v PPS). Ale druhý v pořadí nejbohatší stát, Irsko, je ve svých sociálních výdajích podstatně skoupější. Vynakládá na ně 3 875 eur (v PPS), což je v relaci k dosaženému HDP nejmenší podíl ze všech zemí evropské patnáctky (14,6 %). Absolutní úrovní je částka vynakládaná na sociální ochranu bohatým Irskem srovnatelná s částkou vynakládanou nejchudšími zeměmi EU-15: Řeckem, Španělskem a Portugalskem. Irská sociální politika příliš dlouhou tradici nemá. Souvisí to bezpochyby se skutečností, že ještě před třemi desítkami let, v době svého vstupu do EU, bylo Irsko chudá, zemědělská země s převahou venkovského obyvatelstva. Je třeba poznamenat, že se poměrně často lze setkat s argumentací, že to byly právě nízké náklady na sociální ochranu irského obyvatelstva, které pomohly Irsku k rychlému ekonomickému růstu. O struktuře výdajů na sociální zabezpečení obyvatelstva v zemích Evropské unie informují podrobnější tabulky 2 a 3. Největší část prostředků je vydávána na sociální ochranu seniorů: na starobní důchody. V průměru je to 41 % všech výdajů. Výjimkou je opět Irsko, které na sociální ochranu seniorů vynakládá pouhých 19 % všech sociálních výdajů. Důvody jsou dva: Irsko má nejmladší obyvatelstvo ze všech zemí evropské patnáctky a ochrana seniorů není prioritou irské sociální politiky. Výdaje na sociální ochranu seniorů připadající na 1 obyvatele jsou absolutně nejvyšší v Lucembursku, ale na vysoké úrovni jsou i v Německu, Dánsku, Rakousku či ve Francii. Druhou největší položkou v celkových sociálních výdajích jsou výdaje na nemocenské dávky a výdaje na zdravotnictví. Pohybují se v rozmezí od 15 % všech sociálních výdajů ve většině zemí EU-15 (Belgie, Rakousko, Finsko i Lucembursko) do 31 % (Portugalsko). Výjimku představuje opět Irsko, které na výdaje tohoto druhu dává více než 43 % všech sociálních výdajů. Vyjádřeny v paritě kupní síly nejsou ovšem irské výdaje na nemocenské dávky a na zdravotnictví na 1 obyvatele nad průměrem zemí EU-15, nýbrž pod ním. Stejně tak je tomu v případě Velké Británie. Naopak velmi štědré jsou nemocenské dávky a výdaje na zdravotnictví v relaci k počtu obyvatelstva Švédska. Nejvelkorysejší jsou samozřejmě v Lucembursku. Švédsko, které je v rámci států evropské patnáctky zemí s nejvyšší sociální solidaritou, se vyznačuje vyváženou strukturou výdajů na sociální ochranu obdobně jako Francie, Německo či Rakousko.
6
3. Sociální politiky štědré i střídmé Na řešení problému sociálního vyloučení věnuje relativně nejvíce finančních prostředků Nizozemsko, nejméně Itálie. Rozdíl odpovídá míře naléhavosti problému v obou zemích i míře jeho vnímání a existenci nástrojů jeho řešení. Nejvyšší podíl výdajů souvisejících s nezaměstnaností vykazují Španělsko a Belgie. Faktory, které stojí za touto podobností, jsou ovšem dosti odlišné: přetrvávající vysokou míru nezaměstnanosti ve Španělsku. Štědrý systém pro rodiny mají kromě bohatého Lucemburska rovněž Dánsko, Francie, Rakousko, Německo a přirozeně i Finsko a Švédsko. Nadprůměrnou podporou bydlení se vyznačuje především Francie, která ji chápe jako jednu ze součástí své rodinné politiky. Ne bez zajímavosti je i administrativní náročnost systémů sociálního zabezpečení. Nizozemský systém spolyká na svou administrativní obsluhu více než 5 % všech sociálních výdajů. Druhým administrativně náročným v pořadí je systém irský (4,5 % všech sociálních výdajů) a třetí systém francouzský (4 % všech sociálních výdajů). Systémy sociálního zabezpečení v jednotlivých evropských zemích se od sebe liší nejen na straně výdajové, ale i na straně příjmové. Struktura příjmů, z nichž jsou posléze vypláceny dávky sociálního zabezpečení, je dána poměrem příspěvků zaměstnavatelů, příspěvků samotných osob, které se zabezpečují proti různým rizikovým situacím, přídělů ze státního rozpočtu, popř. dalších doplňkových zdrojů. V zemích evropské patnáctky jako celku je nejvyšší podíl příspěvku zaměstnavatelů: 39 % všech finančních zdrojů určených na sociální zabezpečení. Dalších 22 % zdrojů představují příspěvky osob zabezpečujících se proti rizikovým situacím (zaměstnanců, osob samostatně výdělečně činných aj.). V průměru 36 % finančních prostředků pochází ze státního rozpočtu, tedy z daní obyvatelstva a z podnikání. Zbylá 3 % pocházejí z doplňkových zdrojů. Zatížení zaměstnavatelů příspěvky na sociální zabezpečení je relativně nejvyšší ve Španělsku, kde obstarávají 53 % všech příjmů (poměrně chudého) systému sociálního zabezpečení, v Belgii (51 %), ve Francii (46 %), ve Švédsku (43 %) a v Itálii (42 %). Nejméně odevzdají státu na příspěvcích na sociální zabezpečení dánští zaměstnavatelé, kteří se jimi podílejí na financování systému z pouhých 9 %, irští a lucemburští zaměstnavatelé (25 %) a zaměstnavatelé britští (30 %). Méně než odpovídá průměru evropské patnáctky se proti rizikům zabezpečují svými příspěvky do systému sociálního zabezpečení lidé ve Švédsku (9 %), ve Finsku (12 %), v Irsku a v Itálii (14 % a 15 %). Naopak nejvyšší podíl příspěvků samotných osob zabezpečujících se proti rizikům na finančních zdrojích pro systém sociálního zabezpečení je v Nizozemsku (35 %). Především na financování ze státního rozpočtu je založen systém sociálního zabezpečení v Dánsku (63 % všech finančních zdrojů systému pochází z daní a prochází státním rozpočtem), v Irsku (58 %) a ve Velké Británii (48 %). Rovněž nejštědřejší systém nejbohatšího státu EU-15, Lucemburska, je financován z největší části ze státního rozpočtu.
7
3. Sociální politiky štědré i střídmé Graf 1
HDP na 1 obyvatele v PPS, 2003, v tržních cenách, přeběžné údaje
Pramen: Český statistický úřad ČR, 2004, www.czso.cz.
Hrubý domácí produkt na 1 obyvatele v paritě kupní síly v relaci k průměrné hodnotě 25 členských zemí EU Lucembursko Irsko Dánsko Rakousko Nizozemí Spojené království Belgie Švédsko Francie Finsko EU-15 Německo Španělsko Eurozóna
8
208 131 123 121 120 119 116 115 113 111 109 108 95 107
Řecko Slovinsko Portugalsko Malta Česká republika Maďarsko Slovensko Estonsko Litva Polsko Lotyšsko Itálie Kypr EU-25
Pramen: GDP per capita nowcast for 2003, Eurostat, 73/2004 - 3 June 2004, http://europa.eu.int
79 77 75 73 69 61 51 48 46 46 42 107 83 100
Tabulka 1
3. Sociální politiky štědré i střídmé Výdaje na sociální ochranu na 1 obyvatele podle jednotlivých druhů (euro, PPS)
Sociální vyloučení2)
Bydlení2)
Nezaměstnanost2)
Rodiče děti2)
Vdovský a sirotčí důchod
Starobní důchody2)
Invalidita2)
Nemocenská a zdravotní péče2)
Celkem1)
Tabulka 2
EU-15
6 143
1 730
493
2 536
292
491
381
127
92
Belgie
6 481
1 622
586
2 172
664
579
757
0
103
Dánsko
7 581
1 536
947
2 878
3
1 004
759
176
279
Německo
7 054
2 030
546
2 884
111
730
578
48
128
Řecko
3 858
994
192
1 852
126
267
230
108
90
Španělsko
3 775
1 131
285
1 601
111
97
488
34
29
Francie
6 900
2 016
411
2 616
403
658
491
210
96
Irsko
3 705
1 610
193
708
212
461
308
127
86
Itálie
5 941
1 552
341
3 071
629
238
95
4
12
10 222
2 596
1 454
3 729
299
1 715
261
59
109
Nizozemí
6 893
2 098
797
2 496
388
304
344
98
368
Rakousko
7 250
1 790
588
2 874
715
768
362
26
127
Portugalsko
3 201
1 002
395
1 237
229
181
116
1
41
Finsko
5 451
1 333
746
1 779
216
662
535
65
114
Švédsko
6 925
2 019
857
2 557
184
662
387
144
152
Velká Británie
5 961
1 674
562
2 542
231
404
172
334
Lucembursko
1)
Rok 2003.
2)
Rok 2004.
Pramen: Eurostat, http://europa.eu.int, vlastní výpočty.
9
3. Sociální politiky štědré i střídmé Struktura sociálních dávek v zemích EU-15 (podíly jednotlivých skupin výdajů na HDP v %)
Nemocenská a zdravotní péče
Invalidita
Starobní důchody
Vdovský a sirotčí důchod
Rodinná politika
Bydlení
Nezaměstnanost
Sociální vyloučení
Celkové výdaje na sociální zabezpečení v % HDP
Tabulka 3
EU-15
28,2
8,0
41,3
4,8
8,0
2,1
6,2
1,5
27,5
Belgie
25,0
9,0
33,5
10,2
8,9
0,0
11,7
1,6
27,5
Dánsko
20,3
12,5
37,9
0
13,3
2,3
10,0
3,7
29,5
Německo
28,8
7,7
40,9
1,6
10,4
0,7
8,2
1,8
29,8
Řecko
25,8
5,0
48,0
3,3
6,9
2,8
6,0
2,3
27,2
Španělsko
30,0
7,6
42,4
2,9
2,6
0,9
12,9
0,8
20,0
Francie
29,2
6,0
37,9
5,8
9,5
3,1
7,1
1,4
30,0
Irsko
43,4
5,2
19,1
5,7
12,5
3,4
8,3
2,3
14,6
Itálie
26,1
5,7
51,7
10,6
4,0
0,1
1,6
0,2
25,6
Lucembursko
25,4
14,2
36,5
2,9
16,8
0,6
2,5
1,1
21,2
Nizozemí
30,4
11,6
36,2
5,6
4,4
1,4
5,0
5,3
27,6
Rakousko
24,7
8,1
39,6
9,9
10,6
0,4
5,0
1,8
28,4
Portugalsko
31,3
12,3
38,6
7,1
5,6
0,0
3,6
1,3
23,9
Finsko
24,5
13,7
32,6
4,0
12,1
1,2
9,8
2,1
25,8
Švédsko
29,2
12,4
36,9
2,1
9,6
2,1
5,6
2,2
31,3
Velká Británie
28,1
9,4
42,6
3,9
6,8
5,6
2,9
0,7
27,2
Pramen: Eurostat, http://europa.eu.int, vlastní výpočty.
10
4. Od sociálního zabezpečení k sociálním právům: Evropská sociální charta Pojetí evropské sociální politiky se postupně vyvíjí spolu s vývojem evropské společnosti. Dochází zejména k postupnému rozšiřování jejího záběru. Jestliže ve svých počátcích sociální politika reagovala pouze na situace rizikové z hlediska ztráty finančního příjmu nebo jeho hlubokého poklesu a po dlouhou dobu byla víceméně synonymem sociálního zabezpečení, dnes je problematika sociálního zabezpečení pouze jedním, byť patrně nejrozsáhlejším a nejvýznamnějším okruhem její působnosti. Někdy proto hovoříme o evropské sociální politice v jejím úzkém pojetí (totožnost se systémem sociálního zabezpečení) a evropské sociální politice v jejím širokém pojetí, kdy součástí sociální politiky je vše, co souvisí s životními podmínkami lidí (zaměření na širokou oblast sociálních práv). Mezi oběma krajními póly se nachází sociální politika pojatá jako určitý doplněk hospodářské politiky a orientovaná na dvě oblasti: oblast sociálního zabezpečení a oblast zaměstnanosti. Proměny sociální politiky jsou výsledkem reakce na nově se vyskytující problémy a růst jejich naléhavosti: nezaměstnanosti, diskriminace některých skupin obyvatelstva v zaměstnání a ve společnosti, bezdomovectví, sociální marginalizace či dokonce sociální vyloučení. Evropská sociální politika se snaží na tyto společenské problémy reagovat. Vychází z poznání, že pro uchování lidské důstojnosti a kvality lidského života nejsou rozhodující pouze materiální podmínky a dostatek finančních zdrojů, nýbrž celá řada dalších skutečností. Tíživý nedostatek pracovních míst s sebou nepřináší jen újmu na hmotném zabezpečení pracovníka, který práci ztratil, a jeho rodiny, ale i pocity frustrace z nenaplněného života. Nebezpečné a zdraví škodlivé pracovní podmínky ohrožují život a zdraví pracovníků. Nespravedlivě nízké pracovní ohodnocení snižuje životní úroveň pracovníka a jeho rodiny a současně snižuje jeho pracovní motivaci. Neexistence možnosti odborově se organizovat a kolektivně vyjednávat ohrožuje možnosti pracovníků účinně protestovat proti takovému jednání zaměstnavatelů, které poškozuje jejich zájmy, a nacházet v dialogu řešení vyhovující oběma stranám. Sociální marginalizace a sociální vyloučení snižují kvalitu života poškozených jedinců. Nerovné postavení žen v pracovním procesu a ve společnosti poškozuje ženy co do finančního příjmu i důstojnosti. Na všechny tyto a další skutečnosti reaguje koncepce sociálních práv. Zásadní význam pro systematické rozšiřování pojetí evropské sociální politiky mělo přijetí několika dokumentů celoevropského významu. Patří k nim zejména:
11
Evropská sociální charta Byla podepsána v Turinu v roce 1961 a od té doby byla několikrát novelizována, doplňována, rozšiřována a revidována. Zakotvuje ochranu sociálních práv v širokém rozsahu. Tvoří základní rámec pro budoucí postupnou harmonizaci sociální politiky v zemích Evropské unie. Státy, které podepsaly Evropskou sociální chartu, se zavázaly, že budou uskutečňovat takovou sociální politiku, která bude chránit celkem 19 práv svých občanů: 1.
Právo na práci
2.
Právo na spravedlivé podmínky práce
3.
Právo na bezpečné a zdraví neškodící pracovní podmínky
4.
Právo na spravedlivou odměnu za práci
5.
Právo organizovat se
6.
Právo na kolektivní vyjednávání
7.
Právo dětí a mládeže na ochranu
8.
Právo zaměstnaných žen na ochranu
9.
Právo na poradenství v povolání
10. Právo na odborný výcvik 11. Právo na ochranu zdraví 12. Právo na sociální zabezpečení 13. Právo na sociální a zdravotní pomoc 14. Právo na užitek ze sociálních služeb 15. Právo tělesně nebo duševně postižených osob na odborný výcvik, rehabilitaci a nové začlenění do společnosti 16. Právo rodiny na sociální, zákonnou a ekonomickou ochranu 17. Právo matek a dětí na sociální a ekonomickou ochranu 18. Právo na výdělečnou činnost na území jiné smluvní strany (země EU) 19. Právo migrujících pracovníků a jejich rodin na ochranu a pomoc
12
Revidovaná Evropská sociální charta Byla podepsána ve Štrasburku v roce 1996 a postupně by měla nahradit Evropskou sociální chartu včetně všech dřívějších dodatků a novel. Je v ní zahrnuto všech 19 práv občanů zakotvených v Evropské sociální chartě a dalších 12 práv navíc. Jsou to tato práva: 20. Právo na stejné příležitosti a na rovné zacházení v záležitostech zaměstnání a povolání bez diskriminace na základě pohlaví 21. Právo na informace a konzultace (rozumí se právo pracovníků na informace o ekonomické a finanční situaci podniku, který je zaměstnává) 22. Právo na účast při stanovování a zlepšování pracovních podmínek a pracovního prostředí 23. Právo starých osob na sociální ochranu 24. Právo na ochranu v případech skončení zaměstnání 25. Právo pracovníků na ochranu jejich nároků v případě platební neschopnosti zaměstnavatele 26. Právo na důstojnost v práci 27. Právo pracovníků s povinnostmi k rodině na stejné příležitosti a rovné zacházení 28. Právo zástupců pracovníků na ochranu v podniku a na úlevy a vybavení, které jim mají být poskytnuty 29. Právo na informace a konzultace v procedurách kolektivního uvolňování z nadbytečnosti 30. Právo na ochranu před chudobou a sociálním vyloučením 31. Právo na bydlení
Pro každé z práv zakotvených v Evropské sociální chartě (Revidované sociální chartě) jsou podrobněji specifikovány povinnosti všech smluvních stran (států), které Chartu podepsaly. Uveďme několik příkladů těchto povinností ve vztahu k zabezpečení příslušných práv. Tak například pokud jde o právo na práci, smluvní strany (státy) se zavazují: •
Přijmout jako jeden ze zásadních cílů a odpovědností dosažení a udržení co nejvyšší úrovně zaměstnanosti s cílem dosažení plné zaměstnanosti
•
Chránit účinně právo pracovníka vydělávat si na své živobytí ve svobodně zvoleném zaměstnávání
•
Zřídit a udržovat bezplatné zprostředkovatelny práce pro všechny pracovníky
•
Poskytovat a podporovat vhodné poradenství pro volbu povolání, odborný výcvik a rehabilitaci.
Poměrně podrobně jsou specifikovány i povinnosti smluvních stran (států), které podepsaly Chartu, v otázce práva na spravedlivé pracovní podmínky. Smluvní strany se zde zavazují: •
Stanovit přiměřenou denní a týdenní pracovní dobu, postupně zkracovat pracovní týden tak, jak to dovolí růst produktivity práce a další důležité činitele
•
Poskytovat placené volno v době veřejných svátků
•
Poskytovat minimálně čtyřtýdenní placenou dovolenou ročně
•
Odstraňovat rizika, která jsou spojená s nebezpečnými nebo nezdravými povoláními, a tam, kde nebylo dosud možné odstranit nebo dostatečně snížit tato rizika, poskytovat buď zkrácení pracovní doby nebo doplňkovou placenou dovolenou
•
Zajistit každý týden dobu odpočinku, která má pokud možno připadnout na den uznávaný podle tradice nebo obyčeje příslušné země
13
Revidovaná Evropská sociální charta •
Zajistit, že pracovníci budou co nejdříve písemnou formou informováni o podstatných náležitostech pracovní smlouvy nebo pracovněprávního vztahu
•
Zajistit, že pracovníci konající noční práci budou mít prospěch z opatření, která berou v úvahu zvláštní povahu této práce.
Oblast práva na stejné příležitosti a na rovné zacházení v záležitostech zaměstnání a povolání bez diskriminace na základě pohlaví je ošetřena povinností smluvních stran (států) přijmout opatření ve věci přístupu k zaměstnání, ochrany proti propouštění a znovuzařazení do zaměstnání, odborného poradenství, výcviku, rekvalifikace a rehabilitace, podmínek zaměstnání a rozvoje pracovní kariéry.
Právo na ochranu před chudobou a sociálním vyloučením je v Chartě sociálních práv ošetřeno přijetím závazků smluvních stran (zemí) přijmout v rámci celkové a koordinované politiky opatření na podporu přístupu ohrožených osob k zaměstnání, bydlení, výcviku, vzdělání, kultuře, sociální a lékařské pomoci. Pokud jde o právo na bydlení, smluvní strany (státy) se zavazují přijímat opatření s cílem: •
Podporovat dostupnost bydlení přiměřené úrovně
•
Předcházet a omezovat bezdomovectví s cílem jeho postupného odstranění
•
Stanovit ceny bydlení tak, aby byly přístupné těm, kdo nemají dostatek prostředků.
Uvedené příklady ilustrují vztah národních států a Evropské unie v oblasti sociální politiky. Evropskou sociální chartou definovaná práva mají celoevropský charakter, jsou uznávána všemi státy, které Chartu podepsaly. Charta zároveň rámcově uvádí způsob naplnění těchto práv. Avšak konkrétní opatření jsou v kompetenci jednotlivých členských států.
Vedle Evropské sociální charty má v evropské sociální politice zásadní význam Charta základních sociálních práv pracujících. Vznikla v rámci koncepce Evropského sociálního prostoru, s níž vystoupil v roce 1988 na zasedání Evropské odborové federace Jacques Delors, a byla schválena o rok později ve Štrasburku. Smyslem přijetí Charty bylo zdůraznit postavení práce ve společnosti. Sociální práva zakotvená v Chartě základních sociálních práv pracujících jsou do značné míry shodná s právy uváděnými v Evropské sociální chartě. Je zde zakotveno právo na spravedlivou odměnu za práci, která zajistí pracovníkům a jejich rodinám uspokojivou životní úroveň, právo na zdravotní a sociální zabezpečení a bezpečnou práci, právo na odborné vzdělávání a výcvik po celý pracovní život, právo organizovat se v místních, celostátních i mezinárodních organizacích, právo na ochranu práv pracovníků a kolektivní vyjednávání bez ohledu na příslušnost k odborům, právo handicapovaných lidí na integraci do pracovního života, právo pracovníků na informace o ekonomické a finanční situaci firem, v nichž jsou zaměstnáni, a právo podílet se na jejich řízení, právo na svobodnou volbu povolání, právo usazovat se a pracovat v zemích EU, právo migrujících pracovníků na stejné daně a sociální zabezpečení, právo na dobré životní a pracovní podmínky včetně rovnosti pracovních podmínek i pro pracovníky s částečnými úvazky, právo na odměnu za noční a přesčasovou práci a za dovolenou, právo na sociální zabezpečení včetně výplaty podpory v nezaměstnanosti a dalších sociálních dávek, právo mužů a žen na stejné zacházení, práva dětí a mladistvých na ochranu, právo starších lidí na přiměřenou životní úroveň garantovanou státem.
14
Charta základních sociálních práv pracujících je dobrým příkladem obtížnosti dosažení celoevropského konsensu v oblasti sociální politiky. V době jejího vzniku byl počet členských států 12. Avšak Chartu
Revidovaná Evropská sociální charta podepsalo pouze 11 států. Velká Británie ji podepsat odmítla s tím, že zakotvuje příliš velkou ochranu práv pracujících a poškozuje tak zájmy podnikání a ohrožuje možnost dosahování konkurenceschopnosti. Charta se nicméně stala základem revize Římské smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství ve smyslu jejího doplnění o řadu opatření ve sféře sociální politiky (tuto smlouvu podepsalo všech tehdejších 12 členů EU) a současně základem dohody o spolupráci v sociální oblasti uzavřené jedenácti z dvanácti tehdejších členských států EU. Signatáři dohody přislíbili, že budou usilovat o podporu zaměstnanosti, zlepšení životních a pracovních podmínek, odpovídající sociální péči, dialog mezi managementem a zaměstnanci, o rozvoj lidských zdrojů a boj proti diskriminaci.
15
5. Evropa budoucnosti: konkurenceschopná i sociálně soudržná Sociální dimenze budování Evropské unie bývá někdy označována za překážku ekonomického růstu a konkurenceschopnosti evropské ekonomiky. Někteří autoři poukazují na skutečnost, že státy, které nemají tak rozsáhlou sociální síť jako evropské země, dosahují rychlejšího ekonomického růstu a mají nižší míru nezaměstnanosti, protože podnikatelé nejsou zatěžováni vysokými příspěvky na sociální a zdravotní pojištění a sociální práva nejsou tak silně zakotvena v zákonech. Pracovní síla je díky této skutečnosti levnější a náklady na produkci statků a služeb nižší. V celosvětové konkurenci pak mohou tyto statky a služby lépe obstát. Levnější, sociálním systémem méně chráněná pracovní síla se odrazí v celkově lepších ekonomických výsledcích země, ale i ve větším počtu pracovních příležitostí, protože země je atraktivní pro zahraniční investory i domácí podnikatele. Kritici sociální dimenze Evropské unie v této souvislosti mnohdy hovoří o přebujelosti systému sociálního zabezpečení v evropských zemích, někdy dokonce o krizi evropského sociálního státu. Statistické údaje o ekonomickém růstu, nezaměstnanosti a konkurenceschopnosti nepochybně poskytují zázemí pro kritiky tohoto druhu. Ekonomický růst byl v minulých letech v zemích Evropské unie pomalejší než ve Spojených státech nebo v Japonsku, míra nezaměstnanosti naopak vyšší. Kritici EU z řad některých ekonomů proto často tvrdí, že idea sociálního, pečovatelského státu je v současné době již zastaralá a je na místě nahradit ji ideou státu liberálního, nabízejícího svým občanům větší svobodu pro jejich individuální aktivity a současně po nich požadujícího větší odpovědnost za sebe samotné a své rodiny. Je však skutečností, že většina Evropanů si sociálního rozměru budování Evropské unie nesmírně cení, považuje jej za významný a nehodlá se ho vzdát. Hledají se proto cesty k současnému dosahování vysoké výkonnosti evropské ekonomiky a zachování a rozvíjení jejího sociálního rozměru. Již před jedenácti lety v roce 1993 byla publikována Zelená kniha o evropské sociální politice, jejímž cílem bylo podnítit diskusi na téma „Jakou společnost si Evropané přejí?”. Do diskuse se zapojili občané evropských států i jejich čelní představitelé, instituce Unie, zaměstnavatelé i odbory, četné občanské instituce. Na základě diskuse pak byla o rok později publikována Bílá kniha o evropské sociální politice. Většina diskutujících vyjádřila přesvědčení, že hospodářský pokrok musí jít ruku v ruce s pokrokem sociálním a že při budování Evropy je třeba posilovat konkurenceschopnost i solidaritu. V Bílé knize byly formulovány čtyři hlavní zásady, jimiž by se měla Evropská unie v budoucnosti řídit: • Klíčem k sociální a ekonomické integraci je zaměstnanost. Financování systémů sociální politiky v celé EU závisí na pracovních místech. Má-li Unie sladit vysoké pracovní standardy se schopností konkurovat na světových trzích, musí v prvé řadě vytvářet nová pracovní místa, aby se každý mohl začlenit do ekonomiky a společnosti. • Konkurenceschopnost a sociální pokrok jsou dvě strany jedné mince. Soustavný sociální pokrok lze stavět pouze na hospodářské prosperitě, a tudíž na konkurenceschopnosti evropské ekonomiky. Té lze dosáhnout neustálým růstem produktivity. Evropa musí nutně přejít na efektivní, o kvalitu se opírající ekonomiku s vysokou mírou investic do nových technologií. Ústředním zdrojem musí být vzdělané, vysoce motivované a adaptabilní pracovně činné obyvatelstvo. • Konvergence musí respektovat rozmanitost. Budoucí rozvoj EU je třeba opřít o širokou rozmanitost evropských společností. Ta zvyšuje kvalitu života a zmnožuje síly sociálně ekonomických systémů čelících novým, nepředvídatelným problémům. Naprostá harmonizace sociálně politických opatření není cílem Unie. Konvergence cílů a opatření v průběhu času na podkladě společných záměrů je však životně důležitá, protože umožní soužití různých systémů jednotlivých států a umožní jim harmonicky postupovat k základním cílům.
16
5. Evropa budoucnosti: konkurenceschopná i sociálně soudržná • Společné minimální standardy jsou nezbytné. Minimálních standardů je zapotřebí, jestliže se má při respektování odlišných systémů a potřeb jednotlivých států a relativní síly, jíž disponují, zachovat soudržnost Unie. Vytváření rámce základních minimálních standardů, k němuž EU přistoupila, je hrází proti využívání nízkých sociálních standardů jako nástroje nekalé soutěže a ochranou proti snižování sociálních standardů v zájmu zvyšování konkurenceschopnosti. Pokračováním v trendu vyhlášeném Bílou knihou o evropské sociální politice je Lisabonská strategie. V březnu 2000 vyhlásili představitelé EU cíl proměnit do roku 2010 Evropskou unii v nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa. Ekonomiku znalostně orientovanou, schopnou dosahovat udržitelného růstu, nabízející více kvalitních pracovních míst, umožňující dosahovat sociálního konsensu. Lisabonská strategie si vytkla za cíl zvýšit průměrnou míru ekonomického růstu do roku 2010 na 3 % a vytvořit dodatečných 20 milionů pracovních míst, což by představovalo zvýšení míry zaměstnanosti na 70 %. Všechny uvedené cíle jsou velmi ambiciózní. Mělo by jich být dosaženo celou řadou metod počínaje evropskou legislativou, přes monitorování plnění v jednotlivých členských státech Unie, až po metodu otevřené koordinace politik.
Lisabonská strategie má svůj časový harmonogram stanovený Evropskou komisí:
2001
2005
• Registrace a vyhodnocení státní pomoci • Strategie zjednodušení regulace
• Jednotný trh pro všechny finanční služby • Otevření trhů elektřiny pro spotřebitele • Start Evropského systému obchodování emisemi CO2
2002
2006
• • • •
• Druhá fáze otevírání trhu poštovních služeb
Nový regulační rámec pro veřejné zakázky Nový regulační rámec pro elektronický obchod Národní akční plán proti exkluzi a chudobě Vyhodnocení sociálních politik
2003
2008
• Jednotný trh rizikového kapitálu • Nový regulační rámec pro telekomunikace • Větší otevření trhu elektrické energie pro podnikovou sféru • Šestý rámcový program výzkumu a vývoje • Liberalizace trhu transevropské železniční nákladní dopravy
• Liberalizace trhu veškeré mezinárodní železniční nákladní dopravy
2004
2009
• Jednotný Evropský vzdušný prostor • Další otevření trhu plynu – pro podnikovou sféru • Regulační rámec pro zdanění úspor • Regulační rámec pro zdaňování energií
• Nová, resp. konečná fáze otevření trhu poštovních služeb
17
5. Evropa budoucnosti: konkurenceschopná i sociálně soudržná Lisabonská strategie je ve své podstatě logickým pokračováním v evropské tradici sociální tržní ekonomiky v období globalizace. Reflektuje existující problémy a usiluje o současné naplnění cílů ekonomických, sociálních i ekologických. Snaží se na jedné straně o liberalizaci a otevírání trhů, na druhé straně o zachování a posílení sociální soudržnosti a o zachování a očistu životního prostředí. Usiluje o zachování rovnováhy mezi zájmy zaměstnavatelů a zaměstnanců, práce a kapitálu i o zachování rovnováhy mezi člověkem a přírodou. Na konečnou bilanci jejích úspěchů a neúspěchů zbývá ještě šest let. Nicméně se ukazuje, že plnit současně celou triádu cílů nebude snadné. Mezi třemi cíli – konkurenceschopnost, trvale udržitelný rozvoj a sociální soudržnost – panují, alespoň krátkodobě, spíše vztahy vzájemné rivality než vztahy komplementarity.
18
6. Zakotvení sociální politiky v Evropské ústavě Dne 18. června 2004 byla po dlouhé diskusi odsouhlasena mezivládní konferencí Smlouva o založení Ústavy pro Evropu. Jedná se o historický mezník v životě členských zemí v ohledu politickém, společenském, právním, ekonomickém a v neposlední řadě i sociálním. Sociální politice věnuje Evropská ústava 2 ve svých jednotlivých částech značnou pozornost a je dobře patrné, že představuje vyvrcholení všech dosavadních snah o zákonném zakotvení sociálního rozměru evropské společnosti na nejvyšší možné úrovni. Důraz na sociální aspekt při budování evropské společnosti je patrný již ve vymezení hodnot, na nichž je založena Evropská unie (část I, hlava I, článek 2): „Unie se zakládá na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a úcty k lidským právům. Tyto hodnoty jsou společné členským státům žijícím ve společnosti, která se vyznačuje pluralismem, tolerancí, spravedlností, solidaritou a nepřípustností diskriminace.” Ve vymezení cílů, o jejichž dosažení Evropská unie usiluje, je sociální rozměr rozvoje objevuje jako rovnocenný rozměru ekonomickému, což odpovídá dlouhodobému důrazu na sociálně tržní ekonomiku (část I, hlava I, článek 3): „Unie usiluje o Evropu s udržitelným rozvojem založeným na vyváženém hospodářském růstu, na vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku s vysokým stupněm ochrany a zlepšování životního prostředí… Bojuje proti sociálnímu vyloučení a diskriminaci, podporuje sociální spravedlnost a ochranu, rovnost mezi muži a ženami, mezigenerační solidaritu a ochranu práv dětí. Podporuje hospodářskou, sociální a územní soudržnost a solidaritu mezi členskými státy.” Součástí Evropské ústavy je Charta základních práv Unie (část II, hlava I – VII). Základní práva uvedená v Chartě základních práv Unie jsou rozčleněna do šesti základních skupin: důstojnost, svobody, rovnost, solidarita, občanská práva a práva týkající se oblasti soudnictví. Podstatná část základních práv má charakter práv sociálních nebo více či méně se sociálními právy souvisejících. Tato skutečnost je patrná v celém textu Ústavy počínaje právem prvním, uvedeným v článku II – 1 a týkajícím se lidské důstojnosti: „Lidská důstojnost je nedotknutelná. Musí být zachována a chráněna.” Podrobně je v Chartě základních práv Unie zakotveno právo na sociální zabezpečení a sociální pomoc. Evropská ústava ve svém článku II – 34 postuluje, že Evropská unie uznává a zachovává nárok na dávky sociálního zabezpečení a na sociální služby, které zajišťují ochranu v takových případech jako je mateřství, nemoc, pracovní úraz, závislost nebo stáří, stejně jako v případě ztráty zaměstnání, a to v souladu s postupy stanovenými právem Unie a vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi. Na dávky sociálního zabezpečení má právo každý, kdo oprávněně pobývá a pohybuje se uvnitř Evropské unie – opět v souladu s právem Unie a vnitrostátními předpisy a zvyklostmi. Za účelem boje proti vyloučení ze společnosti a proti chudobě Unie uznává a zachovává právo na sociální pomoc a bytovou pomoc, jejichž cílem je zajistit důstojný život pro všechny, kdo nemají dostatečné prostředky. Rovněž toto právo se realizuje v souladu s pravidly ustanovenými právem Unie a vnitrostátními předpisy a zvyklostmi. V Chartě základních práv Unie nalezneme většinu práv, která uvádí Evropská sociální charta či Charta základních práv pracujících. V Hlavě II věnované svobodám se můžeme setkat s právem na vzdělání a právem na svobodnou volbu povolání a právem pracovat. V Hlavě III, která se zabývá otázkami rovnosti, jsou ošetřeny zákaz diskriminace, rovnost mužů a žen, práva dítěte, práva starších osob a začleňování zdravotně postižených osob do společnosti a do pracovního života. Práva zde uvedená jsou vymezena poměrně podrobně. Například zákaz diskriminace formulovaný v článku II – 21, uvádí, že „nepřipouští se žádná diskriminace založená zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, genetických
19
6. Zakotvení sociální politiky v Evropské ústavě rysech, jazyku, náboženském vyznání nebo víře, politických názorech či jakémkoli jiném světovém přesvědčení, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, zdravotním postižení, věku nebo sexuální orientaci.” Hlava IV, nazvaná Solidarita, zakotvuje kromě výše uvedeného práva na sociální zabezpečení a sociální pomoc, rovněž právo rodiny na právní, hospodářskou a sociální ochranu, a zejména četná sociální práva pracujících: na informace a konzultace v podniku, na kolektivní vyjednávání a vystupování, na zprostředkování práce, na ochranu v případě neoprávněného propuštění, na slušné a spravedlivé pracovní podmínky. Podstatné je, že Evropská ústava zakotvuje rovněž vymahatelnost všech základních práv. Každý občan Evropské unie a každá fyzická osoba pobývající v některém z členských států EU, jejichž sociální (ale i všechna ostatní) práva byla poškozena, se mohou obracet na orgány Unie a evropského ochránce práv (články II – 41 až II – 43). Současně má každý, jehož práva a svobody zaručené právním řádem Unie jsou porušovány, právo na účinnou soudní ochranu a právo na to, aby jeho věc v přiměřené lhůtě spravedlivě a veřejně projednal nezávislý a nestranný soud. Každému musí být umožněno poradit se, dát se hájit a zastupovat. Všem, kdo nemají dostatečné prostředky, je poskytnuta bezplatná právní pomoc, pokud je to nezbytné k tomu, aby jim byl zajištěn skutečný přístup ke spravedlnosti. V rámci textu věnovanému politikám a fungování Unie (část III Evropské ústavy) je sociální politika upravena poměrně rozsáhlým textem (oddíl 2 nazvaný Sociální politika) o celkem 13 článcích. V Evropské ústavě se říká, že Unie a členské státy vycházejí z Evropské sociální charty a Charty základních sociálních práv pracovníků a jejich cílem je podpora zaměstnanosti, zlepšování životních a pracovních podmínek a jejich postupné vyrovnávání, přiměřená sociální ochrana, sociální dialog, rozvoj lidských zdrojů za účelem trvale vysoké zaměstnanosti a boj proti sociálnímu vyloučení. Za účelem dosažení stanoveného cíle Unie podporuje a doplňuje činnost členských států v oblasti zlepšování pracovního prostředí ve smyslu zajištění vyššího stupně ochrany zdraví a bezpečnosti pracovníků, v oblasti zlepšování pracovních podmínek, v oblasti sociálního zabezpečení a sociální ochrany pracovníků, v oblasti ochrany pracovníků v případě ukončení pracovního poměru, v oblasti informování pracovníků, v oblasti kolektivní obrany zájmů pracovníků a zaměstnavatelů, v oblasti zapojení osob vyloučených z trhu práce a v oblasti vytváření rovných příležitostí pro muže a ženy na trhu práce. Evropská ústava ve svém článku III – 104 stanoví, že evropský zákon nebo rámcový zákon může stanovit opatření pro stimulaci spolupráce v oblasti sociální politiky a rovněž může stanovit minimální požadavky, které použije s přihlédnutím ke stávajícím podmínkám a technickým předpisům jednotlivých členských států. Unie podporuje a doplňuje činnost členských států především v těchto oblastech: • zlepšování pracovního prostředí tak, aby byly chráněny zdraví a bezpečnost pracovníků, • pracovní podmínky, • sociální zabezpečení a sociální ochrana pracovníků, • ochrana pracovníků v případě ukončení pracovního poměru, • informování pracovníků a konzultace s nimi, • zastoupení a kolektivní obrana pracovníků a zaměstnavatelů, • podmínky zaměstnanosti pro státní příslušníky třetích zemí s řádným pobytem na území Unie, • zapojení osob vyloučených z trhu práce • rovné příležitosti pro muže a ženy na trhu práce a rovné zacházení na pracovišti.
20
6. Zakotvení sociální politiky v Evropské ústavě Podstatné je, že evropské zákony nebo rámcové zákony přijaté podle článku III – 104 se nedotýkají možnosti přiznané členským státům vymezit základní zásady jejich systému sociálního zabezpečení a nesmí se významně dotknout jejich finanční rovnováhy. Na druhé straně nemohou zabránit členskému státu, aby zachoval nebo stanovil přísnější ochranná opatření slučitelná s Ústavou. Zvláštními články jsou v Evropské ústavě upraveny podpora konzultace a dialogu mezi sociálními partnery a ze strany Evropské unie (článek III – 105 a III 106) a podpora aktivit členských států na trhu práce (článek III – 107). Značnou pozornost věnuje Evropská ústava rovněž uplatnění zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou nebo rovnocennou práci s tím, že opatření mající zajistit aplikaci zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v otázkách práce a zaměstnanosti, včetně zásady stejné odměny, stanoví evropský zákon nebo rámcový zákon (článek III – 108). Poslední články oddílu věnovaného v Evropské ústavě sociální politice definují roli Evropského sociálního fondu: „Pro zlepšení možností zaměstnávání pracovníků na vnitřním trhu, a tím pro zvyšování životní úrovně, se zřizuje Evropský sociální fond, jehož záměrem bude rozšiřovat možnosti zaměstnávání pracovníků a zvyšovat jejich profesní a geografickou mobilitu uvnitř Unie a usnadňovat jejich přizpůsobování se změnám v průmyslu a ve výrobních systémech, zejména odborným vzděláváním a rekvalifikací.”
21
Literatura 1.
Brdek, M., Jírová, H.: Sociální politika v zemích EU a v ČR, CODEX BOHEMIA, Praha 1998
2.
Brdek, M. a kol.: Trendy v evropské sociální politice, ASPI, Praha 2002
3.
Munková, G. a kol.: Sociální politika v evropských zemích, Karolinum, Praha 2004
4.
Návrh evropské ústavy s komentáři, publikace 28/2003, Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha
5.
Prozatímní konsolidované znění návrhu Smlouvy o založení Ústavy pro Evropu, COM 86/2004, Brusel 2004
6.
Fassmann, M., Klvačová, E., Pick, M., Ungermann, J., Vintrová, R. (vedoucí autorského kolektivu): Sociální a ekonomické dopady vstupu ČR do EU (Nové příležitosti, možná rizika),VŠE Praha 2001
7.
Fassmann, M., Klvačová, E., Pick, M., Ungermann, J., Vintrová, R.: Sociální a ekonomické souvislosti integrace České republiky do Evropské unie (Ekonomická konvergence, konkurenceschopnost a sociální soudržnost), Rada vlády pro sociální a ekonomickou strategii, Praha 2002
8.
Klvačová, E.: Vstup České republiky do EU: Oslabení, nebo posílení českého státu? Professional Publishing, Praha 2003
9.
Evropská sociální politika – Cesta vpřed pro Unii (Bílá kniha), COM (94) 333 z 27. července 1994
10. Jírová, H.: Trh práce, interní podkladový materiál VŠE, Praha 2004 11. Jírová, H.: Systémy důchodového zabezpečení v EU, interní podkladový materiál VŠE, Praha 2004 12. Eurostat, http://europa.eu.int 13. Revidovaná Evropská sociální charta, Rada Evropy – Štrasburk, 3. května 1996, (www.mpsv.cz)
1
viz Prozatímní konsolidované znění návrhu Smlouvy o založení Ústavy pro Evropu, Mezivládní konference 2003/2004.
2
V dalším textu vycházíme z Prozatímního konsolidovaného znění návrhu Smlouvy o založení Ústavy pro Evropu, které bude před podpisem
smlouvy ještě zredigováno právníky – lingvisty. Revidované znění by mělo být k dispozici koncem října 2004.
22
