MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ
Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií
Evropská bezpečnostní a obranná politika a vojenské operace na podporu míru Evropské unie Diplomová práce
Bc. Jan Závěšický
Vedoucí práce: PhDr. Zdeněk Kříž, PhD. UČO: 65477 Obor: MVES Imatrikulační ročník: 2004
Brno, 2006
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci „Evropská bezpečnostní a obranná politika a vojenské operace na podporu míru Evropské unie“ vypracoval samostatně a na základě uvedených zdrojů. Předkládaná diplomová práce má 261.801 znaků včetně mezer, poznámkového aparátu a seznamu literatury.
V Brně, 15. května 2006
_________________________ podpis
Děkuji Zdeňku Křížovi za podnětné připomínky, inspiraci a celkové vedení, které mi při psaní diplomové práce poskytl. Chtěl bych také poděkovat Pavlovi Černému, českému zástupci v Evropské obranné agentuře v Bruselu. Cennými komentáři a radami mi rovněž pomohli Eike Burchard, zástupce generálního tajemníka Parlamentního shromáždění Západoevropské unie v Bruselu, a podplukovník Steven S. Marshall z velitelství sil EUFOR v Sarajevu.
Obsah: 1
Vymezení metod a cíle práce, výchozí hypotézy ....................................................... 3 1.1 Cíle práce ....................................................................................................................... 3 1.2 Metodologie................................................................................................................... 5 1.3 Terminologická vymezení a definice............................................................................. 7 1.3.1 Evropská bezpečnostní a obranná politika......................................................... 7 1.3.2 Problematika operací na podporu míru.............................................................. 9 2 Vztah ESDP a NATO ................................................................................................ 19 2.1 Úvod: vztah ESDP a NATO – před uzavřením vzájemné dohody.............................. 19 2.1.1 Vývoj ESDP do uzavření dohody s NATO ..................................................... 22 2.1.2 Vývoj NATO ve vztahu k bezpečnostní dimenzi ESDP ................................. 29 2.2 Analýza vztahu: geneze po dohodě EU a NATO ........................................................ 31 2.3 Vývoj ESDP po uzavření dohody s NATO ................................................................. 34 2.4 Dílčí závěr 1a ............................................................................................................... 37 3 Vojenské mise EU jako implikace vztahu EU/ESDP a NATO .............................. 40 3.1 Analýza realizovaných misí......................................................................................... 41 3.1.1 Concordia......................................................................................................... 41 3.1.2 Artemis ............................................................................................................ 44 3.1.3 Althea............................................................................................................... 50 3.2 Dílčí závěr 1b............................................................................................................... 53 4 Evropská unie a evropské ozbrojené síly................................................................. 61 4.1 Úvod: analýza současného stavu vojenských kapacit a struktur EU ........................... 61 4.1.1 EHG a ERRF ................................................................................................... 63 4.1.2 EHG 2010 a BGs ............................................................................................. 69 4.2 Dílčí závěr 2................................................................................................................. 73 5 Zbrojní průmysl v Evropské unii............................................................................. 74 5.1 Deficity PSO EU v rámci ESDP.................................................................................. 74 5.2 Charakteristika evropské zbrojní průmyslové základny.............................................. 76 5.3 Poptávková strana: evropské aktivity v oblasti vojenské akvizice .............................. 77 5.3.1 Zbrojní spolupráce mimo rámec Evropské unie .............................................. 78 5.3.2 Evropská obranná agentura.............................................................................. 80 5.4 Nabídková strana: artikulace zájmů zbrojního průmyslu ............................................ 83 5.5 Dílčí závěr 3................................................................................................................. 85 6 Hodnocení výzkumu: verifikace výchozích hypotéz............................................... 89 6.1 Dílčí závěr 4, syntéza dílčích závěrů, a verifikace podtezí.......................................... 89 6.2 Analýza dopadů verifikace dílčích hypotéz na verifikaci hypotézy ............................ 91 6.3 PSO EU a ESDP na pozadí verifikace hlavní teze ...................................................... 94 7 Seznam citovaných a použitých zdrojů.................................................................... 97 7.1 Prameny ....................................................................................................................... 97 7.2 Literatura.................................................................................................................... 102 7.3 Internetové zdroje a elektronické verze tištěných zdrojů .......................................... 105 8 Seznam zkratek ........................................................................................................ 113
1
Seznam schémat, grafů a tabulek Schéma 1: Členění vojenských operací dle Doktríny AČR........................................................ 12 Schéma 2: Typy operací (dle pojetí OSN).................................................................................. 15 Schéma 3: Vztahy Vojenského výboru NATO a EU v kontextu vztahů EU a NATO .............. 25 Schéma 4: Organizační struktura EUMS.................................................................................... 38 Tabulka 1: Přehled realizovaných operací pro hlavičkou ESDP................................................ 40 Graf 1: Podíl vojenských PSO na misích prováděných v rámci ESDP ...................................... 41 Tabulka 2: Srovnání parametrů jednotlivých PSO EU............................................................... 54 Schéma 5: Struktura velení a řízení operací EU ......................................................................... 57 Schéma 6: Vztahy mezi klíčovými aktivitami a zájmy ASD ..................................................... 84
2
1 Vymezení metod a cíle práce, výchozí hypotézy 1.1 Cíle práce Předkládaná práce „Evropská bezpečnostní a obranná politika a vojenské operace na podporu míru Evropské unie“ si klade za cíl analyzovat problematiku realizace Evropské bezpečnostní a obranné politiky, coby integrální součásti Společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie. Realizací jsou pro potřeby práce míněny konkrétní mírové vojenské mise EU, které práce chápe jako jeden z určujících a empiricky testovatelných indikátorů. Cílem práce je verifikovat hlavní tezi: „Evropská unie při realizaci současné Evropské bezpečnostní a obranné politiky dosáhla svého maxima v podobě mírových misí Evropské unie. Ty jsou v současnosti nejvyšším společným jmenovatelem jak spolupráce členských států EU, tak spolupráce EU a NATO a existujících reálných schopností.“ Práce nazírá mírové operace Evropské unie jako naplňování Evropské bezpečnostní a obranné politiky v její současné podobě v praktické rovině. Mírové mise, jejich charakter a prostředky jimiž jsou realizovány, pak odpovídají vojenským/operačním schopnostem jednotlivých členských států EU a jejich politické vůli participovat v konkrétní operaci. Pomyslný nejvyšší společný jmenovatel je kromě toho závislý na předpokladu konsensuálního souhlasu všech členských států Evropské unie coby podmínky pro spuštění dané mise, respektive na nevyjádření nesouhlasu, tak jak to předpokládá princip konstruktivní abstence (viz čl. 23 Smlouvy o EU).1 Hlavní teze bude ověřována pomocí čtyř podtezí, zakládajících se na nejvýznamnějších determinantech, předem zvolené sadě proměnných, jejichž analýza a verifikace se přímo vztahují k verifikaci hlavní teze. Určení okruhů, na nichž se čtyři podteze profilují, je do značné míry selektivní a zakládá se na samostatném hodnocení a předchozích výzkumech a analýzách. Výběr podtezí tak neusurpuje možnost zvolení jiné sady podtezí. Nicméně všechny podteze jsou definovány tak, aby co možná nejlépe vystihly klíčové momenty procesu verifikace hlavní teze. Podteze jsou definovány následovně: 1. podteze: EU se při realizaci mírových misí neobejde bez prostředků a kapacit NATO.
1
Zde i jinde v textu, nebude-li doslovně uvedeno jinak, se práce odkazuje na platné znění základních smluv dané Smlouvou z Nice. V textu dále odkaz: „([čl. xx] Smlouva o EU“).
3
Hlavním cílem ověřování platnosti první podteze bude na základě stávajícího operačního vymezení vojenských mírových operací v rámci Evropské bezpečnostní a obranné politiky (tj. primárně soubor dohod mezi EU a NATO: tzv. „Berlín plus“) zjistit, zda EU je při provádění vlastních vojenských operací závislá na kapacitách NATO či je naopak schopna autonomní akce srovnatelného charakteru. Podteze bude verifikována především analýzou uskutečněných či probíhajících vojenských operací EU. 2. podteze: Podmiňujícím faktorem a současně překážkou dalšího rozvoje je neexistence jednoho politického aktéra a jedněch ozbrojených sil. Evropská unie realizuje Evropskou bezpečnostní a obrannou politiku s akcelerujícím tempem. Přes dosažený pokrok jsou schopnosti a možnosti EU realizovat vlastní bezpečnostní politiku velmi omezené. Druhá podteze předpokládá, že důvodem této „omezenosti“ či limitované schopnosti je skutečnost, že Evropská bezpečnostní a obranná politika je realizována skupinou suverénních států a stejně velkým počtem ozbrojených sil. Z této nejednotnosti vyplývají četné duplikace a neefektivita vynaložených prostředků. Druhá podteze bude verifikována na pozadí analýzy evropských ozbrojených sil ve smyslu vojenských schopností a kapacit Evropské unie. 3. podteze: Podmiňujícím faktorem a současně překážkou dalšího rozvoje je neexistence jedné poptávkové strany a jednotné strany nabídky v oblasti zbrojního průmyslu. Podobně jako v druhé podtezi platí toto i o problematice zbrojního trhu, zbrojní politiky a průmyslu. Zbrojní průmyslová základna je ve světle ověřování hlavní teze chápána jako klíčový determinant rozvoje vojenských schopností EU/členských států. Bez kvalitního a silného zbrojního průmyslu schopného efektivně uspokojovat potřeby ozbrojených sil evropských států není možné realisticky uvažovat o naplňování cílů mírových misí (respektive jejich samotného uskutečňování) v té podobě, kvalitě a rozsahu, v jakých to vyžaduje současné bezpečnostní prostředí a povaha jednotlivých konfliktů spolu s ambicemi Evropské bezpečnostní a obranné politiky (European Security and Defence Policy, ESDP). Verifikace třetí podteze bude realizována skrze analýzu dvou oblastí, považovaných za určující: poptávková strana (rovina EU) a nabídková strana (zbrojní průmysl). V případě druhé oblasti budou za indikátor s největší výpovědní hodnotou považovány organizované zájmy zbrojařského průmyslu na evropské úrovni. 4. podteze: Dalšímu pokroku a etablizaci ESDP, respektive bezpečnostní dimenze evropské integrace, brání národní zájmy a mezivládní charakter politiky ESDP.
4
Čtvrtá podteze funkčně doplňuje první tři podteze. Cílem je poukázat na přetrvávající politická omezení a některé další především politické faktory, které komplikují nebo potenciálně mohou komplikovat provádění mírových misí EU (coby realizace Evropské bezpečnostní a obranné politiky). Rovněž situace na poli výdajů členských států EU na obranu je nevyhovující (struktura, výše). Verifikace čtvrté podteze by měla být provedena podle analýzy předchozích oblastí a dílčích závěrů uskutečněných dle výsledků verifikovaných podtezí. (viz kapitola 6.1) Verifikace čtvrté podteze bude tvořit první část závěru a měla by se stát jak výsledkem syntézy dílčích závěrů, tak by měla být inherentní součástí těchto dílčích kapitol. Čtvrtá hypotéza bude ověřována spíše implicitně. Hlavní hypotéza neplatí absolutně právě tehdy, jestliže neplatí všechny podhypotézy současně. Takto striktně stanovený rámec práce poskytuje možnost provedení některých dílčích poznatků, které se zakládají na výsledku dopadu verifikace podhypotézy na její vztah k hypotéze hlavní. Vyvrácení platnosti hlavní teze tedy nutně neznamená platnost její negace. Naopak, lze spíše předpokládat, že případné vyvrácení platnosti hlavní hypotézy přinese pouze vyvrácení „absolutnosti“ její pravdivosti. V samém závěru práce sumarizujícím dosažené výsledky výzkumu (tj. výsledky verifikací stanovených tezí) bude zmíněna významnost jednotlivých (ne)potvrzení a důsledky, která tato zjištění mají pro další bádání. Závěr diplomové práce také nabídne relevantní možnosti a prognózu vývoje mírových misí EU, repsektive vnější dimenze realizace Evropské bezpečnostní a obranné politiky. Výpovědní hodnota těchto kapitol se bude opírat o dosažené výsledky získané verifikací hlavní teze, respektive (vedlejších) podtezí. Práce by tak měla nabídnout kvalifikovanou analýzu současné situace na poli mírových operací EU s tím, že poskytne výchozí bod pro další výzkum Evropské bezpečnostní a obranné politiky v její co možná nejrelevantnější rovině.
1.2 Metodologie Z hlediska teoretických přístupů v politické vědě vychází předkládaná práce z empiricko-analytického přístupu. Empiricko-analytický přístup se pro analýzu a verifikaci
5
stanovených hypotéz jeví jako příhodný zejména z toho důvodu, že „vědomě odsouvá stranou normativní úvahy jako určující faktory analýzy konkrétního politického dění“ s tím, že práci by měla
být
vlastní
„získaná
intersubjektivní
přezkoumatelnost
empiricko-analytických
zkoumání“. (Berg-Schloser, Stammen 2000: 87-88) Existuje řada různých prací a publikovaných názorů výzkumníků i politických představitelů, které se někdy zcela normativně vyjadřují k otázkám zahraničně- a bezpečnostně-politické dimenze evropské integrace. Podobně i historizující či ryze deskriptivní přístupy se vyjadřují k podobným tématům. Smyslem práce je tedy co možná nejvíce se těmto přístupům vyhnout a volit takovou metodu analýzy, která by danou materii zpracovala s co možná největší přidanou hodnotou komplexního analytického rámce.2 Nejvhodnější metodou použitelnou pro dosažení cíle práce a verifikace stanovených hypotéz je srovnání. Důraz na komparativní metodu bude tedy v práci kladen především ve dvou ohledech. V prvé řadě půjde o použití komparativní metody v diachronním rámci, tedy v pohybu na časové ose. Tento přístup bude volen tehdy, bude-li se práce věnovat rozvoji mechanismů a struktur v rámci Evropské bezpečnostní a obranné politiky relevantních pro realizaci mírových misí či pro další oblasti s mírovými misemi spojenými. Míněna je tím především oblast vytváření vojensko-politických struktur a ozbrojených sil – sborů vyčleněných pro potřeby EU a zbrojní průmyslové základny. Druhým ohledem nebo oblastí bude aplikace srovnávací metody v synchronně-diachronní perspektivě. Zde půjde především o zevrubnou analýzu a hodnocení dosud realizovaných – ukončených i probíhajících – vojenských operací Evropské unie. Z časového hlediska bude jinak práce reflektovat současný vývoj a stav s tím, že k němu bude na časové ose přistupováno s hlavním důrazem na období po uzavření dohody EU – NATO na konci roku 2002. Z hlediska povahy analyzovaného tématu se práce zaměří výhradně na vojenské mise. Primárně nebude věnována pozornost širšímu spektru civilně-politických mechanismů a prostředků, mezi které lze zařadit policejní síly, poradenské a asistenční civilněvojenské kapacity. Jakkoliv jde o související komponenty a akce na sebe vzájemně navazující, zužuje se výběr zkoumané materie na vojenské mise z důvodu možnosti uskutečnění adekvátního srovnání (srovnat co je srovnatelné) a výběru nejrelevantnějších proměnných pro 2
Také téma práce rovněž v jistém smyslu přesahuje pouhé ověření platnosti stanovených hypotéz. Téma je zvoleno tak, aby mířilo na ty části bezpečnostní dimenze evropské integrace, které jsou pro ni klíčovými a nejpodstatnějšími.
6
oblast ESDP. Na rozdíl od civilně-policejních záležitostí považuje práce vojenské aspekty a vojenské operace v rámci ESDP za elementární podstatu bezpečnostní dimenze evropské integrace.
1.3 Terminologická vymezení a definice Pro úspěšnou verifikaci zvolených hypotéz a dosažení cíle práce je nejprve nutné obecně definovat zkoumanou materii. V tom případě nezbývá než se alespoň rámcově vypořádat se dvěma klíčovými pojmy. V prvé řadě je potřeba obecně definovat Evropskou bezpečnostní politiku. Následně bude vymezena oblast vojenských mírových misí, respektive operací na podporu míru. Lze očekávat, že větší úskalí skýtá spíše druhý pojem či oblast. Důvodem tohoto tvrzení je skutečnost, že zatímco ESDP zastupuje v zásadě konsensuálně akceptovaný a jednostranně definovaný fenomén, oblast mírových misí (mj. i kvůli svému „globálně-politickému rozsahu“) zůstává natolik terminologicky a metodologicky roztříštěnou materií, že je nutné se pokusit definovat její obsah detailněji. Bez takového upřesnění by mohlo dojít k různým dezinterpretacím a možným zkreslením.
1.3.1 Evropská bezpečnostní a obranná politika Ze sjednocující se Evropy se postupně stává politický aktér mezinárodních vztahů. V kontextu prohlubujícího se integračního procesu v Evropské unii pak dochází k postupnému, místy nesystematickému, posilování jejího druhého pilíře a logicky i k vytváření odpovídajících nástrojů a struktur Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (Common Foreign and Security Policy, CFSP) a její integrální součásti – Evropské bezpečnostní a obranné politiky. (Whitman 1998: 165-179) Pro potřeby práce bude nadále používán pojem „Evropská bezpečnostní a obranná politika (European Security and Defence Policy, ESDP), coby označení nekomunitarizované politiky EU vázané na CFSP. Pojem Evropské bezpečnostní a obranné identity (European Security and Defense Identity, ESDI) by byl používán pouze v době raného vývoje ESDP a vztahován k NATO coby označení budování evropského pilíře NATO. Pojem Společná evropská bezpečnostní a obranná politika (Common European Security and Defence Policy, CESDP) používán nebude, ačkoliv se jej EU snaží někdy v praxi zavádět. Důvodem pro odmítnutí tohoto označení je fakt, že je přinejmenším sporné, zda se v případě ESDP v současnosti jedná o společnou politiku EU. (Khol 2002e: 15) Pojem CESDP navíc evokuje
7
představu, že se projektu bezpečnostní a obranné politiky EU účastní v určité míře všichni její členové a že míra této účasti je srovnatelná. ESDP a analogicky i operace EU na podporu míru v žádném případě nepředstavují komunitarizovanou politiku či aktivitu. V případě obsahového vymezení pojmu ESDP se v definici nelze přímo obracet na analogické pojmy v oblasti bezpečnostní a obranné politiky státu. Podobná analogie by plně nereflektovala postavení ESDP v evropském integračním procesu. Nicméně je možné pojem ESDP na základě definice státních politik obsahově vymezit, avšak jen v míře, kterou obsahové vymezení termínu ESDP pro potřeby předkládané práce vyžaduje. V případě bezpečnostní politiky bude práce vycházet z následujícího vymezení: „bezpečnostní politika je nejobecnější a vrcholný program státu nebo uskupení států v oblasti obhajoby a obrany národních zájmů.“ (Frank 2002a: 139) Pojem „národní zájem“ je v práci chápán jako průnik pomyslných množin zájmů jednotlivých států i sjednocení množin takových zájmů na úrovni EU. V případě vymezení pojmu obranná politika je nutné se od politiky státu v obsahovém vymezení definice vzdálit ještě více. V případě obranné politiky jako součásti ESDP se sice jedná o „organické součásti politik států“ (Frank 2002b: 143), ale jde o spolupráci na poli těchto politik v jiném kontextu, přičemž primárním se z hlediska zajištění obrany států jeví členství v NATO, nikoliv v EU (tj. Severoatlantická Aliance jako základ vzájemné obrany). Toto tvrzení se opírá o definici obranné politiky, jako politiky „vytvářející předpoklady a stanovující cíle a priority v oblasti obrany státu před vnějším napadením. Obranná politika je součástí komplexnější a významově nadřazenější bezpečnostní politiky.“ (Frank 2002a: 139) Nelze však z diskursu ani zcela vyloučit závazek plynoucí ze členství v Západoevropské unii. K tomuto v podstatě formálnímu problému je nutné poznamenat, že z důvodů utlumení činnosti WEU, neexistence vlastních obranných struktur a potřeby neduplikace organizačních struktur je podle článku IV Bruselské smlouvy provádění závazků WEU odkazováno na odpovídající vojenské struktury NATO. Zjednodušeně řečeno: aktiva WEU převzala Evropská unie a pasiva jsou odkazována na Severoatlantickou alianci.3 Práce se nicméně bude orientovat na pole mírových misí, někdy označovaných jako „crisis management“, což je oblast spadající do kompetencí EU – která je formálně i fakticky
3
Eike Burchard v odpovědi ze 4. 4. 2006 na dotaz autora z 27. 3. 2006 o vztahu WEU a závazku společné obrany a vztahu WEU k PSO EU. Eike Burchard, Deputy Secretary-General to the Assembly of WEU; Paris.
8
převzala od WEU (WEU 2006)4. Toto tvrzení je platné bez ohledu na diskusi o společné obraně s tím, že možnost její realizace odvislé od jednomyslného rozhodnutí Evropské rady předpokládá článek 17 (odst. 1) Smlouvy o EU. Proces evropské integrace, s rostoucí dynamikou zvláště v posledních pěti letech, přesáhl jednoznačně oblast výlučně ekonomické spolupráce a současná Unie rozvíjí projekt CFSP s cílem stát se mezinárodním a bezpečnostním aktérem v globálním měřítku. Nicméně, jak výstižně napsal Zdeněk Kříž, „spíše než o realizaci předem připraveného projektu jde o proces neustálého vyjednávání shody mezi členskými státy, které mají rozdílné představy jak o budoucí roli Evropské unie při zajišťování bezpečnosti ve světě, tak hloubce i šířce evropského integračního procesu.“ (Kříž 2005a: 48) Potřeby a právo EU na formulaci společné bezpečnostní politiky a případně společnou obranu se odvíjí ze dvou rovin. První rovinou je potřeba silnějšího postavení EU jako globální velmoci a to mj. i proto, že ekonomická integrace je posléze provázena zesilováním hlasů volajících po integraci politické. Evropská unie je bezesporu ekonomickou velmocí celosvětového významu. Obecně přijímanou frází se ale stal výrok o tom, že EU je „ekonomický obr, ale politický trpaslík“. Předkládaná práce by měla prokázat, že tento výrok má své limity a EU postupně svou vojensko-politickou dimenzi posiluje. Současná váha EU coby politického celku, případně mocenského a bezpečnostního aktéra, je přes veškeré nedostatky pozvolna rostoucí. Druhou rovinou je potřeba ESDP jako „poznané nutnosti“, čili politiky, která není vyjádřením vlastní svobodné vůle států a občanů, nýbrž nutností způsobenou globálními trendy a vlivem vývoje systému mezinárodních vztahů. V podstatě se jedná o úspory z rozsahu, pokud by byl aplikován koncept z mezinárodní politické ekonomie. V zásadě jde o stav, který by se dal charakterizovat idiomem „z nouze ctnost“.
1.3.2 Problematika operací na podporu míru Na rozdíl od výše provedeného rámcového vymezení ESDP, která je sama o sobě poměrně jednotně definována, tj. nepanují zásadní rozdíly v definici ESDP, nelze totéž tvrdit o oblasti mírových operací. Existuje přitom široká škála nejrůznějších definic a kategorizací 4
Někdy se hovoří o tom, že „aktiva“ WEU byla převedena pro EU s tím, že „pasiva“ (závazek společné obrany) WEU zůstala, respektive je WEU odkazuje na NATO. K tomu všemu je třeba přistupovat s vědomím klesající, respektive mizející, relevance WEU v rámci bezpečnostní architektury v Evropě.
9
mírových misí, jejíž další rozměr je přidán existencí řady mezinárodních regionálních organizací respektive subjektů mírové vojenské operace provádějící. Lhostejno pak, zda jde o mise multilaterální či unilaterální. Hypoteticky totiž nelze zavrhnout variantu unilaterální mise pod hlavičkou EU/ESDP prováděné jedním členským státem Unie. Pro potřeby práce je proto nezbytné definovat především to, co se myslí běžně používaným leč mlhavým pojmem „mírová operace“. Jeví se tedy jako nezbytně nutné blíže vymezit co práce myslí pojmem „mírová operace“ a tento termín nadále specifikovat. V českém prostředí se nabízí například členění zveřejněné Ministerstvem vnitra, které zná pojem „zahraniční mírové operace“. Ministerstvo uvádí, že v mezinárodním právu neexistuje žádná závazná definice pojmu mírová operace. Konstatuje, že „mírovými operacemi se obvykle rozumí déle než 6 měsíců trvající operace na udržení nebo podporu míru v ohniscích napětí, krizových oblastech a místech konfliktů, které zpravidla probíhají za účasti ozbrojených sil.“ V tomto smyslu pojem „mírové operace“ zahrnuje (Ministerstvo vnitra ČR 2006): a)
mírové operace OSN v souladu s kapitolou VI Charty OSN (tzv. peace-keeping)
nebo kapitolou VII Charty OSN (tzv. peace-support či peace-enforcement). OSN dělí mírové operace na ty, které jsou vedeny bez použití síly a vedou k zajištění sjednaného mírového procesu a ty, které jsou určeny k vynucení míru použitím síly. Operace nejsou omezeny geograficky a ani z hlediska své velikosti.5 b)
mírové operace jiných mezinárodních organizací, jichž je Česká republika členem.
Jsou to zejména operace těchto organizací: -
NATO v euroatlantickém prostoru
-
OBSE, která může realizovat operace bez použití síly
-
EU pro řešení tzv. petersbergských úkolů (tj. operace na udržení míru, k vynucení míru, záchranné operace a humanitární pomoc). Tyto operace mohou probíhat bez geografického omezení.
5
EU se v současnosti nachází na neomezeném geografickém perimetru z hlediska provádění svých operací. Stále, jak bude ukázáno dále, však přetrvávají omezení z hlediska „velikosti“ operací. Dokonce ani onen geografický rámec operací EU, často nazývaný jako akce „all around world“, představuje těžce realizovatelný scénář.
10
c)
ad hoc operace prováděné koalicí zemí ochotných řešit situaci související s
ohrožením mezinárodního nebo regionálního míru a stability, v rámci boje proti mezinárodnímu terorismu a k řešení dalších situací.“ (Ministerstvo vnitra ČR 2006) S poněkud odlišnou kategorizací přichází české Ministerstvo obrany, které definuje a)
operace na prosazení míru, které „jsou prováděny bez souhlasu bojujících stran,
bude úkolem vyčleněných součástí ozbrojených sil států zapojených do takové mezinárodní mírové operace (dále jen mezinárodní síly) donutit strany konfliktu, aby ukončily bojové aktivity nebo násilí vůči civilnímu obyvatelstvu, popř. neutralizovat v nezbytném rozsahu jejich ozbrojené síly.“ (Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil České republiky přepracovaná na změněný zdrojový rámec 2003: 15-16) b)
operace na podporu nebo udržení míru, které „jsou zpravidla prováděny se
souhlasem znepřátelených nebo bojujících stran, bude úkolem mezinárodních sil předejít vzniku nebo další eskalaci konfliktu, dohlížet na činnost ozbrojených sil stran konfliktu, zabránit jim v obnovení bojové činnosti nebo násilí vůči civilnímu obyvatelstvu a zajistit obnovu mírového života. Operace bude zpravidla navazovat na operaci na prosazení míru. Předpokládá se, že ozbrojené síly stran konfliktu nebudou co do počtů, výzbroje, vycvičenosti ani způsobu vedení bojové činnosti srovnatelné s mezinárodními silami.“6 (Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil České republiky přepracovaná na změněný zdrojový rámec 2003: 16)
6
Náčelník Generálního štábu Armády České republiky, generálporučík Pavel Štefka toto dělení v podstatě potvrdil, když řekl, že „humanitární intervence je velmi výstižný pojem a že podle mě tedy odpovídá tomu typu operace, které se říká operace na vynucení míru. Takže to by mohlo být téměř něco podobného, neříkám, že stejného, ale pak to přejde zřejmě do operace na udržení míru.“ Dále viz přepis záznamu z konference „Působení Armády České republiky v zahraničních misích, Informační centrum o NATO, CEVRO, úterý 29. března 2005, Michnův palác, Újezd 450, Praha 1.
11
Schéma 1: Členění vojenských operací dle Doktríny AČR
Zdroj: Doktrína Armády České republiky (2004), s. 20.
Doktrína Armády České republiky zahrnuje mírové mise (mimo území ČR – pro potřeby práce lze toto geografické vymezení rozšířit na mise „out of area“ – mimo oblast území členských států NATO a EU) do nebojových operací. Výše uvedené dělení operací na podporu nebo udržení míru a operací na prosazení míru zde leží v jedné kategorii „mírové operace“ (v rámci nebojových operací).7 Ve funkční rovině či obsahové náplni misí zřejmě neexistuje relevantní rozpor mezi oběma kategorizacemi užívanými MO ČR. Ve srovnání s Koncepcí je Doktrína v otázce kategorizace a terminologie PSO podrobnější a v podstatě reflektuje 7
Zůna připomíná, že „na taktickém stupni velení může být v určitých situacích činnost v NATO PSO v zásadě totožná s bojovou činností.“ (Zůna 2002: 38) Podobně lze uvažovat i o PSO EU. Problém s použitím síly, respektive vedením bojových akcí při zachování „mírového“ charakteru mise musely často řešit mise OSN. Zůna k tomu dodává, že hlavní rozdíl mezi válkou a PSO spočívá ve zdůraznění neutrální role sil na podporu míru a odpovědném zvažování stupně plnění mírových dohod stranami zúčastněnými v konfliktu. PSO jsou především vedeny za účelem dosažení politických cílů. (Zůna 2002: 39).
12
teoretický, právní a mezinárodně-politický rozměr diskuse o mírových operacích. V tomto ohledu je důležité, že doktrína zná mj. operace na vynucení míru (peace enforcement), které probíhají na základě kapitoly VII Charty OSN, a operace na udržení míru (peacekeeping), které spadají do kapitoly VI Charty OSN. Doktrína tak nezná pojem „operace na podporu míru“. Terminologie uvedená Ministerstvem vnitra – kde hraje klíčovou roli spíše (mezinárodně)organizační uskupení a kde operace na podporu míru jsou položeny na stejné úrovni, respektive na úroveň ekvivalentu, jako operace na vynucení míru, se nejeví jako bezproblémově použitelná. Namísto toho se lze řídit Doktrínou a částečně i Koncepcí a postavit pojem „operace na podporu míru“ (PSO) na úroveň těsně nadřazenou pojmům „operace na vynucení a udržení míru“.8 Terminologie mírových operací NATO má pro další klasifikaci zásadní význam. NATO přísluší role v rámci širší koncepce operací krizového řízení (reakce na krize) tzv. „Crisis Response
Operation“,
do
které
spadají
právě
Peace
Support
Operations.
(Eesti
Välisministeerium 2005) Detailně se mírovými operacemi zabývají v současnosti novelizované předpisy a dokumenty Severoatlantické aliance: „AJP 3.4, Operations Other Than War“; „AJP3.4.1, Peace Support Operations“ a AJP 3.4.1.1, Tactics Techniques and Procedures for NATO Peace Support Operations“.9 PSO NATO jsou pak definovány jako: „Multi-funkční operace, vedené nestranně zpravidla k podpoře mezinárodně uznávané organizace jako je OSN, nebo OBSE, zahrnující vojenské síly, diplomatické úsilí a humanitární organizace. PSO jsou určeny k dosažení politického řešení krize, nebo jiných specifikovaných podmínek. Zahrnují operace na udržování míru a vynucování míru, stejně tak přecházení konfliktům, vytváření míru, budování míru a humanitární činnost.“ (Zůna 2002: 38)10 Některé méně vojensko-prakticky orientované dokumenty NATO v podstatě tento terminologický problém pomíjí s tím, že jde především o meritum věci. Příkladem mohou být 8
Z hlediska širšího vymezení krizového managementu je možné jej fakticky postavit jako „střechový pojem“ stojící (v globálním rámci) na několika pilířích: PSO EU, PSO NATO a mírové mise OSN. Samozřejmě existuje řada dalších „menších pilířů“ globálního systému krizového řízení (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Africká unie, Organizace amerických států, apod.), nicméně z hlediska kapacit, schopností a politické vůle jsou klíčové ony zmíněné „velké pilíře“. 9 Ačkoliv tyto dokumenty vždy nespadají do kategorie utajovaných dokumentů (classified), nejsou veřejně přístupné (dokumenty jsou charakteru „vyhraněné“). 10 Zůna cituje text „AJP-3-4-1 NATO Peace Support Operations“, Joint Doctrine and Koncept Centre, MoD United Kingdom, Shrivenham, 4th Working Draft, 20th April 2000.
13
zprávy Parlamentního shromáždění NATO „The Development of Response Forces in NATO and the EU and the Evolving NATO-EU Relationship“ (Smith 2004) a „NATO’s Out-of-area Operations“. (Miranda-Calha 2005) Evropská unie dosud zcela jasně nedefinovala jednotný termín pro vlastní mírové operace, v podstatě to ani pro potřeby této organizace není nutné. V zásadě lze předpokládat, že Evropská unie a ESDP nebude ani vytvářet izolovanou terminologickou debatu a bude se v zásadě odrážet od vymezení používaných již běžně Severoatlantickou aliancí. V některých dokumentech11 nicméně EU dává operace na udržování míru na stejnou úroveň jako operace na podporu míru s tím, že operace na vynucení míru tvoří zvláštní kategorii. Do jisté míry tak EU reflektuje některé obyčeje OSN. V současném diskursu však ani v případě bezpečnostní dimenze Evropské unie nestojí nic proti aplikaci termínu PSO. V kontextu terminologie EU lze navíc dodat, že Bezpečnostní strategie České republiky z roku 2003 zastává tvrzení, že „EU pokračuje v budování své bezpečnostní a obranné politiky. Její prioritou je prevence krizí a ozbrojených konfliktů. EU zároveň rozvíjí schopnost samostatně zasahovat v celé šíři petersbergských misí s důrazem na schopnosti k vynucení míru a bezpečnosti.“ (Bezpečnostní strategie České republiky 2003: odst. 21). Na jiném místě (odst. 39) však Strategie hovoří o tom, že „ČR zároveň podporuje budování schopností v rámci ESDP s možností vedení operací na podporu míru a bezpečnosti i na základě využití schopností NATO.“12 Bezpečnostní strategie tak de facto naznačuje v praxi probíhající trend, kdy sice akce na vynucení míru (peace enforcement) nejsou podle Smlouvy o EU náplní operací EU v rámci ESDP, nicméně by měly být budovány ony „schopnosti“ vést takové operace.13 Precizně mapuje oblast PSO NATO Jaromír Zůna. Na tomto místě se jako vhodné jeví uvést schéma, ve kterém Zůna vysvětluje velmi stručně a současně výstižně vztah mezi 11
Viz např. Návrh nařízení Rady o zřízení Nástroje stability /* KOM/2004/0630 konečném znění - CNS 2004/0223 */ a srov. dále komentáře zpravodaje daného návrhu německého poslance Evropského parlamentu Reimera Bögeho z jednání Dočasného výboru pro politické výzvy a rozpočtové prostředky rozšířené Unie v letech 2007-2013. (Evropský parlament 2005) Diskuse o podobném financování mohou být vedeny jen v rámci mezivládního kontextu CFSP. (Dewaele, Gourlay 2005: 1-2). 12 K tomu detailněji kapitola 2. 13 Jak je také dobře patrné z citovaných odstavců, Bezpečnostní strategie ČR operuje s pojmem operace na podporu míru i v kontextu EU/ESDP (stejně jako NATO). Viz dále Bezpečnostní strategie České republiky 2003.
14
jednotlivými základními typologiemi mírových operací (dle OSN).14 Situaci znázorňuje následující nákres: Schéma 2: Typy operací (dle pojetí OSN) Pozorovatelské mise Tradiční peacekeeping
Vysoká
Peacekeeping 2. generace Vynucovací akce
Úroveň spolupráce
Nízká Nízká
Úroveň ohrožení
Vysoká
Zdroj: Zůna 2002: 25 (upraveno).
Podstatné jsou z hlediska aktuální globální bezpečnostní situace a potenciálního nasazení ozbrojených sil operace na vynucení míru (vynucovací akce) na úrovni peaceenforcement. Ty jsou z hlediska práce relevantní zejména proto, že se jedná o akce, „ve kterých OSN, jako politický garant, deleguje příslušné pravomoci na vojensky kompetentní subjekt a má pouze minimální kontrolu nad plánováním, přípravou, provedením a eventuálním vojenským výsledkem vlastní operace.“ (Zůna 2002: 24) Navíc právě tyto operace jsou z pohledu bojové intenzity na nejvyšší stupnici (viz uvedené schéma) a slouží tak jako jakýsi „lakmusový papírek“. Faktem zůstává, že členění na operace peacekeepingu a operace peace enforcement (respektive dalších jako peace-making a peace-building) se drží především OSN. Pro užší politická seskupení než je OSN (např. EU a NATO) a jimi prováděné mise se toto členění jeví
14
Ne nepodstatný, spíše ilustrativní je přitom překryv, respektive průnik, jednotlivých okruhů v rámci převzatého schématu (viz Schéma 2).
15
jako méně politicky relevantní a citlivé a proto se PSO jeví jako ideální označení mírových misí Evropské unie, ať už se jedná o peacekeeping nebo peace enforcement. Podstatné je dále propojení obecných parametrů ESDP a nároků kladených definicí PSO, které by měly odpovídat PSO EU po stránce náplně své činnosti a vlastními PSO EU, jak je definuje Smlouva o EU v článcích přebírajících do kompetencí Unie tzv. Petersbergské úkoly.15 V tomto ohledu je klíčový článek 17 Smlouvy o EU (odst. 2): „Otázky upravené tímto článkem zahrnují humanitární a záchranné mise, mise k udržení míru a mise bojových jednotek k řešení krizí, včetně prosazování míru.“ Takto ovšem mluví český překlad Amsterodamské smlouvy (Amsterodamská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii, Smlouvy o založení Evropských společenství a související akty (97/C 340/01) – zde čl. J.7, odst. 2) i Smlouvy z Nice (Niceská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii, Smlouvy o založení Evropských společenství a některé související akty (2001/C 80/01) – zde čl. 17, odst. 2). Pojem obsažený v platné anglické verzi zní „peacemaking“ nikoliv „peace enforcement“, je tedy na pováženou, zda se ve Smlouvě skutečně jedná o prosazování míru nebo – tak jak termín „peacemaking“ uznává např. Doktrína AČR – o (pouhé) vytváření míru. Tento zjevný terminologický problém nezpochybňuje používání termínu PSO v předkládané práci. Navíc, bez ohledu na překlad posledního termínu „peacemaking“ obsahuje dotčený článek formulaci o „combat forces in crisis management“ – kam lze operace na vynucení míru bez větších problémů dosadit. Nicméně striktní výklad litery Smlouvy o EU nepřipouští operace na vynucení míru (Zůna definuje „vynucovací akce“) ve smyslu peace enforcement (Doktrína AČR dosazuje pojem „prosazování míru“ – ve shodě se Smlouvou). Z právní analýzy Smlouvy o EU vyplývá, že operace „peace enforcement“ (respektive operace spadající pod Kapitolu VII Charty OSN) jsou vyjmuty ze seznamu Petersbergských úkolů (tj. náplně činností ESDP definovaných článkem 17 Smlouvy – převzetím od WEU Amsterodamskou smlouvou čl. J.7). Bez ohledu na interpretaci pojmů v článku obsažených akce EU konané pod tímto článkem nejsou nebo by alespoň neměly spadat do kategorie „peace enforcement“. Vyjmutí této kategorie bylo rozhodnuto v závěrečné fázi mezivládní konference v roce 1997. (European Parliament 1997a: 7-8, Pagani 1998: 741) Jak dále uvádí Pagani, 15
K tomu dále viz kapitoly zabývající se počátky budování ESDP, respektive vztahem ESDP a NATO.
16
vyjmutí operací na vynucení míru (peace enforcement) potenciálně komplikuje provádění operací EU krizového managementu, respektive operací na zvládání krizí. Poukazuje se přitom na fakt, že jen praxe dokáže, zda se dotčený článek Smlouvy bude jevit jako ve skutečnosti omezující faktor či nikoliv.16 Lze se však setkat i s výklady, které zmiňovaná ustanovení Smlouvy interpretují jako operace v „celém spektru možných vojenských akcí, od nejmenších k velkým robustním“ (Ortega 2005: 1) a kam by pak spadaly operace na vynucení míru. Obecně správný je nicméně první uvedený výklad – Smlouva o EU neakceptuje explicitně a de iure vojenské operace na „vynucení míru“ jako součást Petersbergských úkolů. Praxe nicméně může být poněkud odlišná. S ohledem na poměrně specifický charakter ESDP lze předpokládat, že interpretace článku 17 nebude mít na praxi zásadní vliv. Skutečností nicméně zůstává, že žádná vojenská operace EU odpovídající „peace enforcement“ nebyla dosud realizována, snad v některých aspektech se obsahovému rámci „peace enforcement“ přibližovala operace Artemis (více viz kapitoly věnované konkrétním operacím). Z hlediska predikce možného vývoje je signifikantní, že Smlouva o ústavě pro Evropu v čl. III-309 ve výčtu společných akcí prováděných Unií zahrnuje mj. i použití bojových sil v misích na řešení krizí, včetně misí pro prosazování míru. (Smlouva o ústavě pro Evropu, čl. III-309, odst. 1) V současnosti primární právo EU nereflektuje v praxi již akceptovanou revizi petersbergských úkolů a realita PSO EU v tomto ohledu předbíhá vývoj právního rámce. Pro verifikaci hypotéz a tím dosažení hlavních cílů práce je podstatné přijetí jednotné definice „vojenských mírových operací EU“. Tyto budiž nadále ve smyslu potřeb práce a verifikace stanovených hypotéz definovány jako Operace na podporu míru EU17 (PSO EU), přičemž klíčové je, že: a) PSO EU jsou prováděny za použití vojenských sil a prostředků; b) cílem PSO EU je dosažení nebo udržení míru (tj. politický cíl)18; 16
„Such interpretation would strongly inhibit the EU capacity for conflict management. Future practice will prove the import and feasibility of this limitation in the range of EU intervention tools, given the blurred distinction between peace-keeping and peace enforcement that has characterized certain recent peace operations.“ (Pagani 1998: 741). 17 Překládaná práce bude operovat s pojmem operace na podporu míru a objeví-li se ve textu výraz mírová operace, bude to až na uvedené výjimky pouze v případě citace či přímého odkazu na konkrétní zdroj. 18 Tento předpoklad však nevylučuje možnost rozhodné vojenské akce, která, bude-li jí nutno uskutečnit, může vytvořit podmínky k uskutečnění těchto politických cílů.
17
c) PSO EU jsou prováděny EU v rámci její ESDP; d) jedná se o mise „out of area“. Mírové mise EU za využití vojenských sil členských států EU v rámci ESDP pro potřeby práce na základě výše uvedených zjištění budou tedy nadále definovány jako „Operace na podporu míru Evropské unie“ (European Union Peace Support Operations, EU PSO). Záměrně je zde vytvořena analogie k NATO operacím na podporu míru (NATO Peace Support Operations). Tento argument potvrzuje mj. Radek Khol: „Po vstupu ČR do EU se operace ke zvládání krizí vedené NATO či EU dostaly formálně na stejnou úroveň, …“ (Khol 2005: 149). Možnostem provádění PSO, odpovídajícím ambicím EU na tomto poli a jejich genezi budou věnovány následující kapitoly, v jejichž rámci či na jejich pozadí budou verifikovány jednotlivé podteze. Co se týče nasazení a použití ozbrojených sil, tak na faktickou rovinu jsou dány NATO a EU také například ve Vojenské strategii České republiky: „Česká republika bude od roku 2007 připravena účastnit se v jedné alianční, unijní nebo koaliční operaci na prosazení míru.“ (Vojenská strategie České republiky 2004: 8) Důvodem pro opuštění termínu „mírové operace“ je především skutečnost, že slovo „mírový“ by mohlo v dalším používání spíše vnést další zmatky do současného terminologického rámce. Navíc, a to je zřejmě nejpádnější argument, operace na vynucení míru spadající do PSO se jen ztěží a pouze s velkou dávkou eufemismu dají nazvat „mírovými operacemi“. Také z důvodu vztahu EU-NATO (viz níže) a v praxi přebírané terminologie je nejvhodnější právě používání termínu PSO. Důležitý je také fakt, že také evropské ozbrojené síly určené pro PSO EU jsou budovány tak, aby byly schopny nasazení v rámci spektra operací sahajícího od humanitární asistence přes protiteroristické akce až po vedení operací intenzity války.19 (Flournoy, Smith 2005: 19)
19
Doslova „warfighting“, někdy také jako „combat operations“. Na tomto místě lze předeslat, že takových operací stále ještě není EU schopna. Více viz kapitoly věnující se kapacitám a ozbrojeným silám Unie a možnostem jejich nasazení. Poznámka má své opodstatnění zvláště proto, že PSO jsou někdy (např. Doktrína AČR) definovány jako operace nebojové. Realita je taková, že i požadavky vojenských plánovačů směřují k ozbrojeným silám nasazení-schopných v multilaterálním seskupení současně schopných právě bojového nasazení. Nadále bude tedy třeba pojem „mírových operací“, respektive PSO, nadále definovat. Tento očekávaný vývoj by nicméně neměl mít vliv na výpovědní hodnotu předkládané práce, neboť s ním výše uvedená definice PSO kalkuluje a není rozhodující, zda se jedná o tzv. „bojovou“ či „nebojovou“ akci – to je problémem spíše jednotlivých národních politických reprezentací.
18
2 Vztah ESDP a NATO Cílem této kapitoly je první část verifikace první podteze: „EU se při realizaci mírových misí neobejde bez prostředků a kapacit NATO.“ Nejprve bude analyzován vztah mezi Evropskou unií a Organizací Severoatlantické smlouvy. V další kapitole (3), která by měla verifikaci této teze završit, bude provedena analýza dosavadních vojenských misí EU v rámci realizovaných v rámci ESDP a dokončen první dílčí závěr (viz dílčí závěr 1b). Tato kapitola bude ukončena sumarizujícím „dílčím závěrem 1a“, který se poskytuje nezbytnou analýzu vzájemného vztahu mezi EU a NATO, která je předpokladem pro další práci a tvoří tak rámec první podteze. Význam vzájemného vztahu Unie a Aliance si žádá provedení vlastní analýzy a dílčí závěr 1, respektive verifikace první podteze, bude mít tedy dvě relativně svébytné části (Dílčí závěr 1a a Dílčí závěr 1b).
2.1 Úvod: vztah ESDP a NATO – před uzavřením vzájemné dohody EU je primárně ekonomicko-politickou organizací a NATO obrannou aliancí, mezinárodní vojensko-politickou organizací. Oproti Severoatlantické alianci však EU disponuje širokým spektrem nástrojů a prostředků pro mírové mise a mimo jiné i zde je možné nacházet uplatnění ESDP. Nejedná se však o všechny schopnosti, kterých chce EU dosáhnout. Prozatím EU nevytváří vlastní systém kolektivní obrany, ačkoliv návrhy směřující k zavedení „obranné unie“ byly nejednou vysloveny. NATO však stále zůstává pro Evropany klíčovou bezpečnostní organizací. EU svou bezpečnostně politickou dimenzi stále formuje. Současně je také zjevně patrný deficit vojenských schopností a kapacit – především ve srovnání s americkým partnerem. Tento prvek významným způsobem určuje vývoj ESDP a její reálné možnosti. Otázka ESDP musí být posuzována z hlediska vzájemného vztahu EU a NATO právě proto, že evropští spojenci jsou na NATO, respektive USA, a jejich prostředcích do určující míry závislí. Bezpečnostní dimenze evropské integrace nemůže být také blíže zkoumána bez ohledu na vztah EU a NATO, protože vedle dalších faktorů (výdaje na obranu, vojenské kapacity, atd.) vytváří relace mezi oběma strukturami faktor podmiňující rozvoj a perspektivy ESDP. Evropští spojenci neopustili NATO, ale pouze se snaží rozvíjet větší autonomii v oblasti bezpečnosti a obrany. Dosavadní stav závislosti na NATO se EU a její členské státy snaží změnit.
Faktem zůstává, že míra vytoužené autonomie v představách
jednotlivých aktérů tohoto procesu je různá. 19
Proces vytváření ESDP a její současný stav odpovídá, dnes jako i dříve, aktivitám členských států EU na tomto poli. Projekt ESDP vychází z hlediska chrámové struktury EU z druhého pilíře. Hlasování kvalifikovanou většinou se v otázkách obranné politiky neuplatňuje a rozhodnutí týkající se obrany podléhají konsensu všech zúčastněných států. Často však snahy směřující k ESDP spíše sklouzávají do roviny politických deklarací a slibů na papíře než hmatatelných výsledků a efektivního uplatnění současných stále ještě omezených kapacit. Po konci studené války se Evropa ocitla ve specifické situaci. Zatímco NATO hledalo nový směr svého vývoje a společnou vizi, Evropané se začali soustředit na vlastní bezpečnostní struktury. Potřeba vytvoření jasného a konkrétního vztahu mezi EU a NATO vyplynula nejvíc v době změn způsobených proměnou strategického prostředí po konci studené války. Severoatlantická aliance začala hledat svou novou identitu zatímco EU postupovala hlouběji v procesu integrace. Úloha Západoevropské unie vzrostla až v poslední dekádě bipolárního rozdělení světa, kdy po období „hibernace“ WEU nastala epocha „znovuoživení“.20 V této době přijímá Evropské společenství Akt o jednotné Evropě, kde dává základy vlastní zahraniční (odtud později i bezpečnostní) politiky evropskému integračnímu seskupení.21 Na zasedání v Haagu v říjnu 1987 Rada ministrů WEU přijala „Platformu o evropských bezpečnostních zájmech”, ve kterých slavnostně potvrzuje svoje rozhodnutí posílit evropský pilíř NATO a poskytnout integrované Evropě bezpečnostní a obranný rozměr. Platforma definuje vztahy WEU k NATO a dalším organizacím, zároveň pojednává o rozšíření WEU a o její úloze jako fóra pro pravidelné diskuse o obranných a bezpečnostních otázkách, které se týkají Evropy. (Příručka NATO 2001: 310-312) Deklaratorní kroky evropských spojenců jsou současně doplněny vůbec první operací WEU mimo teritorium Evropy, která se v letech 1987 až 1988 zaměřila na zajištění volné plavby obchodních lodí a tankerů v Perském zálivu během iránskoirácké války. V roce 1991 je v kontextu Maastrichtské deklarace WEU podepsána Deklarace o úloze Západoevropské unie a jejích vztazích s Evropskou unií a se Severoatlantickou aliancí. WEU se tak stala evropským pilířem NATO i součástí evropské integrace. Kolektivní obrana je podle doplněné Bruselské smlouvy svěřena NATO. Vztahy Unie a Aliance mají být založeny na vzájemné transparentnosti a komplementaritě. Země WEU se zavázaly řídit se stanovisky Aliance. (Rašek 2002) Otázka evropské bezpečnostní identity byla řešena kompromisně 20
Proces reaktivace a oživení WEU dokumentuje Římská deklarace z roku 1984. Viz dále např. Viriot, J., M. (2000): Evropská obranná a bezpečnostní identita - pohled na Západoevropskou unii, s. 61-65. 21 Akt o jednotné Evropě, Ustanovení o Evropské spolupráci v oblasti zahraniční politiky, (čl. 30).
20
podpisem maastrichtské smlouvy.22 Cílem EU je podle Maastrichtské smlouvy prosazovat svou vlastní identitu na mezinárodní scéně, zejména prováděním Společné zahraniční a bezpečnostní politiky, včetně postupného vymezování společné obranné politiky.23 V červnu 1992 v hotelu Petersberg deklarovaly členské státy WEU svou připravenost poskytnout vojenské jednotky z celého spektra svých konvenčních ozbrojených sil pro vojenské úkoly, které jsou prováděny pod vedením WEU. Kromě příspěvku ke společné obraně v souladu s článkem 5 Washingtonské smlouvy a s článkem V novelizované Bruselské smlouvy mohou být vojenské jednotky členských států použity k následujícím typům vojenských úkolů (Petersbergské úkoly): humanitárním a záchranným operacím, akcím k udržení míru (peace-keeping), nasazení bojových jednotek v crisis-managementu, včetně peace-makingu24. Petersbergské úkoly jsou v současné době výslovně stanoveny v článku 17 Smlouvy o Evropské unii a tvoří nedílnou součást ESDP.25 WEU sehrála také významnou roli při plnění prvních Petersbergských úkolů, kterými bylo vyslání policejních sil do Mostaru. Amsterodamská smlouva učinila z WEU „nedílnou část vývoje Unie“, když jí – Západoevropské unii – svěřila Evropská unie operační schopnosti. Projekt budování ESDP má tedy počátky v diskusi o existenci „evropského pilíře NATO“. Tyto debaty měly mimořádnou iniciační funkci při formulování bezpečnostní dimenze evropské integrace. Existovaly dvě základní koncepce: první znamenala, že evropský pilíř bude jedním ze dvou „sloupů“ (evropského a amerického) v rámci NATO nebo, jak praví druhá koncepce, vně Severoatlantické organizace jako autonomní instituce Evropanů. Zejména Francie hájila nezávislé evropské řešení, USA a Velká Británie se vyslovovaly pro „dvoupilířový model“ v rámci NATO. V kontextu EU se v té době mluvilo o ESDP, ale
22
„Atlantisté prosazovali myšlenku, že evropské zájmy budou efektivněji hájeny za předpokladu, zůstanou-li EU, NATO a ZEU oddělené, protože tak budou lépe využívat své zkušenosti a předpoklady. Hlavní střet se odehrál mezi Francií a Velkou Británií. Britové se obávali, že posilování evropské identity bez náležité kontroly čerpání zdrojů oslabí Alianci. SRN se jednostranně nepřipojila ani k jedné z koncepcí, spolu s Francií podporovala podřízení WEU Evropskému společenství a byla zároveň proti vytváření paralelních struktur jako má NATO.“ (Rašek 2002). 23 Cit. Smlouva o Evropské Unii, Hlava I (Společná ustanovení) čl. 2/ex-čl. B a dále Hlava V (Ustanovení o společné zahraniční a bezpečnostní politice) zejména čl. 17/ex-čl. J.7 (Bezpečnostní a obranná politika). 24 Jak je patrné, zde rovněž nepadá zmínka o akcích typu „peace enforcement“. 25 Viz úvodní kapitoly.
21
v NATO byla používána zkratka ESDI, což výstižně odráželo odlišné pojetí dané problematiky.26 (Kamp 2001: 12-13)
2.1.1 Vývoj ESDP do uzavření dohody s NATO Spor mezi oběma výše zmíněnými koncepcemi byl vyřešen na ministerském setkání NATO v červnu 1996 v Berlíně. Aby se zamezilo vytváření paralelních struktur (zdvojování existujících
struktur
NATO)
a
s tím
spojenému
plýtvání
nedostatečnými
zdroji
v transatlantickém rámci, shodli se Evropané a Američané na jednom evropském pilíři v rámci NATO. Tento pilíř by neměl vylučovat prvky autonomie, ale měl by vyloučit nadbytečnosti. Evropské struktury měly být napříště budovány v rámci NATO, přičemž jejich charakter by měl odpovídat tezi o oddělitelných, ale ne z hlediska vztahu k NATO oddělených silách. Formule pro toto pravidlo zní „separable but not separate“. 27 (tamtéž. Srov. van Ham 2000: 222-224) Předchůdkyní současné ESDP byla v podstatě až do poloviny roku 1998 jako tzv. evropský pilíř NATO Západoevropská unie. (Rašek 2002) To, že se z ESDP stal reálný mocensko-politický faktor, umožnilo sblížení pozic dvou členských států EU, Francie a Velké Británie, které se sešly 3. a 4. prosince 1998 ve francouzském St. Malo. Britsko-francouzskému summitu v St. Malo předcházelo neformální zasedání Evropské rady v Pörtschachu 24. a 25. října téhož roku, kde se již projevila změna britského postoje v otázce začlenění WEU do EU a vytvoření nezávislých evropských vojenských sil. Důležitý je především fakt, že britský premiér Tony Blair přijal francouzskou vizi silnější a společné evropské obrany, která však nebude v žádném případě nahrazovat a podkopávat transatlantickou spolupráci. (van Ham 2000: 216-217) Na schůzce v St. Malo poprvé Velká Británie uznala, že EU je natolik legitimní 26
Tato otázka nebo spor jsou nanejvýš politicky citlivé. Dosud v oficiální rovině ani jedna z koncepcí nepřevážila a panuje zde jistá implicitně přijímaná a tolerovaná schizofrenie. Jde zde o to, že vysoká politická úroveň vztahu je určována velmi komplexním rámcem, přičemž operační (ne)schopnosti Evropanů jsou vedle strategické transatlantické vazby jedním z těch nejvíce určujících faktorů. 27 Pojem „separable but not separate“ (oddělitelné, ale ne oddělené) začal být používán na Bruselském summitu NATO v lednu 1994. Použil jej americký stálý vyslanec u NATO, Robert Hunter, když na mluvil v intencích vztahu mezi NATO a WEU „here must be separable but not separate capabilities“. Viz dále Lungu, S. (1999): Attitudes Toward European Security, 1990-1997, Part four: The 1994 Brussels summit and CJTF. Pojem „separable but not separate“ je použit i v závěrečné Deklaraci z Bruselského summitu. Viz Declaration of the Heads of State and Government participating in the meeting of the North Atlantic Council („The Brussels Summit Declaration“), Brussels, 11 January 1994, viz blíže odstavce 6 a 9.
22
institucí, aby v jejím rámci mohli Evropané o otázkách vlastní obrany jednat samostatně - WEU tak ztratila svůj raison d´être, pomineme-li závazek společné obrany. Londýn souhlasil s naplněním kapacit ke kolektivní akci. Sblížení vzájemných pozic ze strany Paříž znamenal francouzský souhlas s tím, že ESDP bude směřovat k celkovému posílení NATO (nikoliv mimo Alianci). Již v této době byla učiněna jasná strategická vize - cílem Unie není Alianci nahradit či jí konkurovat, ale nalézt řešení, které by v úzké spolupráci s USA umožňovalo jednat podle situace jednou v atlantickém, jindy zase v čistě evropském rámci. (Gorand 2000: 52) Strategickým cílem je tedy schopnost autonomní akce EU. Motivací ke sblížení evropských velmocí je bezesporu ztráta jejich vlivu na světovou politiku. Z hlediska Velké Británie je také podstatný fakt, že Londýn chce být vůdčí silou v některé z integračních oblastí EU.28 Velkým katalyzátorem v procesu utváření ESDP byl zásah NATO v průběhu kosovské krize. V ní se ukázalo, že Evropa, konkrétně Evropská unie, není schopna uskutečnit operaci takového rozsahu, jako bylo bombardování Jugoslávie a následná mírová akce v Kosovu, bez vojenské síly USA, a to zvláště pokud jde o zpravodajské informace, prostředky komunikace a velení, použití leteckých sil, strategickou leteckou přepravu, týlové zabezpečení, logistiku apod. Do této doby byl vztah EU a NATO založen na vazbách Aliance s WEU. Zásadní změnu přináší Amsterodamská smlouva, která definuje vztah EU k WEU následovně: „Západoevropská unie je nedílnou součástí vývoje Unie, která poskytuje Unii přístup k operačním prostředkům.“ a „Unie využívá WEU k vypracování a provádění rozhodnutí a akcí Unie, které mají dopad na obranu.“ (Cit. čl.17/ex-čl.J.7, Amsterodamské smlouvy) WEU byla postupně integrována do EU a stala se základem pro budoucí ESDP. Vstup Amsterodamské smlouvy v platnost k 1. květnu 1999 znamenal významný posun v logice budování vztahu EU a NATO. Z hlediska cíle vztahu EU a NATO je nejdůležitější, že WEU opustila roli jakéhosi spojovacího mostu mezi EU a NATO. Kvůli integraci do EU bylo potřeba vyřešit vztah mezi EU a NATO, který již nadále neměl být zprostředkován WEU, ale mělo se již jednat o přímé vazby NATO a EU (viz níže). 28
Velká Británie např. dosud není členem měnové unie. Samozřejmě svůj význam na britské „iniciační roli“ v oblasti ESDP má také to, že Británie je vojensky nejschopnějším členským státem. Dále viz kapitola 4.
23
Kolínské zasedání Rady v červnu 1999 znamenalo definitivní postoupení role WEU Evropské unii tím, že EU byly přiznány prostředky a kapacity k budování ESDP. EU tak de facto převzala roli WEU. Smlouva z Nice nadále upravuje článek 17 Smlouvy o EU v tom smyslu, že odstraňuje ustanovení definující vztahy mezi Unií a WEU.29 Součástí textu Závěrů předsednictva ze Zasedání Evropské rady v Kolíně nad Rýnem je „rozčlenění alternativ možných operací na (a.) operace vedené se souhlasem a podporou NATO a (b.) operace bez NATO, kde budou použity mnohonárodnostní síly a prostředky poskytnuté členskými státy EU. (Fiala, Pitrová 2003: 572; Presidency Conclusions, Cologne European Council, 3 and 4 June 1999) Na kolínském summitu v červnu 1999 převzala Evropská rada koncepci ze St. Malo a státy EU zahájily budování kapacit, instrumentů i institucí na národní, mnohonárodní a evropské úrovni. „EU musí vládnout autonomními rozhodovacími mechanismy podpořenými věrohodnými vojenskými silami. Dále EU musí disponovat potřebnými prostředky a schopnostmi. Zavazujeme se proto zkvalitnit evropskou vojenskou základnu vycházejíce ze současných kapacit, …, a posílit k naplnění tohoto cíle vlastní bojový potenciál.“ (Zasedání Evropské rady konané ve dnech 10. a 11. prosince 1999 v Helsinkách). Rada se rozhodla převzít Západoevropskou skupinu pro vyzbrojování (Western European Armaments Group, WEAG), Institut bezpečnostních studií EU (European union Institute for Security Studies) v Paříži a Satelitní středisko ve španělském Torrejónu. Funkčním cílem se má stát schopnost autonomně rozhodovat a v případě potřeby provést akce spadající pod Petersbergské mise, tj. plné spektrum prevence a zvládání krizí.30 (Rašek 2002, srov. Gorand 2000: 53, Khol 2000: 3233) Na tomto místě je třeba částečně odbočit od vztahu EU a NATO a zaměřit se na ryze evropskou stranu Atlantiku. Evropská rada na summitu Helsinkách v prosinci 1999 rovněž určila budoucí organizační strukturu umožňující strategické plánování, řízení a velení operací 29
Viz Niceská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii, Smlouvy o založení Evropských společenství a některé související akty (2001/C 80/01): část první, čl. 1, odst. 2 a dále čl. 17 (upravené články 17, 25 a 27 definující postavení Politicko-bezpečnostního výboru) a Prohlášení o evropské bezpečnostní a obranné politice. 30 Na základě provedené terminologické analýzy lze pochybovat o tom, zda se jedná skutečně o doslova „celé spektrum“. Zvláště vyjmutí operací na vynucení míru z rámce Petersbergských úkolů značně omezuje ono „celé spektrum“. Zmíněný rámec však předestírá ambici Evropské unie, která není přímo podmíněna Smlouvou, spíše vyplývá z politických požadavků a operačních plánů.
24
prováděných tehdy navrženým Evropským základním cílem. Z hlediska analýzy této institucionální struktury lze vypozorovat jistou funkční i obsahovou podobnost s orgány Organizace Severoatlantické smlouvy. Podobnost se jeví jako zcela přirozená s tím, že vychází ze zkušeností evropských spojenců v NATO. Politický a bezpečnostní výbor EU přibližně odpovídá Severoatlantické radě (North Atlantic Council, NAC), Vojenský výbor je srovnatelný s Vojenským výborem NATO (Military Committee, NATO MC) a konečně Vojenský štáb se zrcadlí v Mezinárodním vojenském štábu NATO (International Military Staff, IMS). (Kamp 2001: 14. Srov. Příručka NATO 2001: 33-44, dále Sloan 2003: 175) Následující schéma znázorňuje situaci na poli vztahu mezi vojenskými a politickými orgány NATO a EU. Schéma 3: Vztahy Vojenského výboru NATO a EU v kontextu vztahů EU a NATO
NAC
PSC
MC NATO
EUMC
IMS
EUMS DSACEUR
Styčný tým SHAPE v EUMS
SHAPE Buňka EU v SHAPE
Zdroj: Hrabal 2004b: 194.
Všechny zmíněné orgány EU zahájily práci v prosinci 2000 po summitu Evropské rady v Nice, kdy byla dopracována koncepce stálých vojenských a politických struktur ESDP.31 22. ledna 2001 jejich složení schválila Rada ministrů. Do té doby fungovaly tyto orgány jen jako prozatímní.
31
Došlo tak k rozpracování zásad stanovených na zasedání Evropské rady v Santa Maria de Feira v červnu 2000. (Fiala, Pitrová 2003: 575).
25
Otázka autonomních evropských velících a plánovacích struktur má transatlantický rozměr. Jak podotýká například Tomáš Karásek, „právě myšlenka autonomního operačního velitelství EU však ukazuje, že se [ESDP] začala vyvíjet relativně nezávisle na stavu transatlantických vztahů. Během třístranných britsko-francouzsko-německých jednání … došlo ke kompromisu, na jehož základě má být v rámci vrchního velitelství NATO v Evropě … ustavena buňka operačních plánovačů EU, zatímco ve Vojenském štábu EU – který se v současné podobě zabývá pouze strategickým plánováním – vznikne tým civilních a vojenských odborníků, který bude v případě potřeby možno rozšířit na operační velitelství“. (Karásek 2004b: 14) Formálně nejvyšší postavení v hierarchii „nových institucí“ (skutečnost, že EU má vojenské struktury je přelomová) druhého pilíře má Politický a bezpečnostní výbor (Political and Security Committee, PSC; známý také pod francouzským akronymem COPS – le Comité politique et de sécurité). O vzniku PSC bylo rozhodnuto již na počátku budování ESDP v červnu 1999. (Karlas 2005: 15) Termínem PSC je tak ve Smlouvě z Nice nově označován původní Politický výbor.32 PSC se může scházet na úrovni politických ředitelů národních ministerstev zahraničních věcí i na úrovni přímých národních zástupců, velvyslanců či vyslanců v PSC.33 Jeho hlavním úkolem je udávat politický směr v otázkách spadajících do oblasti Společné zahraniční a bezpečnostní politiky a navrhovat stanoviska Evropské radě, a to z vlastní iniciativy či na žádost samotné Rady. Po konzultacích s Předsednictvím EU může PSC předsedat Generální tajemník/Vysoký představitel EU pro CFSP, jinak je předsednictví ve výboru v rukou předsednického státu EU. Politický a bezpečnostní výbor politicky zodpovídá za užívání vojenských prostředků a v případě krize se pak předpokládá úzká spolupráce všech tří orgánů (Politického a bezpečnostního výboru, Vojenského výboru a Vojenského štábu). PSC v případě potřeby provádí politickou kontrolu a strategické řízení vojenské reakce EU, a to na základě stanovisek
32
Pitrová a Fiala poznamenávají, že PSC je považován za „svorník“ ESDP a CFSP. (Fiala, Pitrová 2003: 592) Podobně lze uvažovat i pozici SG/HR. 33 PSC převzal funkce, které předtím Smlouva o EU vyhrazovala Politickému výboru, ale jeho pravomoci jsou silnější, než tomu bylo v případě Politického výboru. PSC vykonává funkci ve všech fázích politického procesu, tedy při tvorbě agendy, rozhodování i implementaci. (Karlas 2005: 16).
26
a doporučení Vojenského výboru, a vyhodnocuje učiněná opatření. (Hrabal 2004a: 45, Council Decision 2001/78/CFSP) Politický a bezpečnostní výbor má i další funkce – koordinuje a sleduje diskuse různých pracovních skupin o Společné zahraniční a bezpečnostní politice a informuje se o výsledcích jejich činnosti. Doporučení a stanoviska získává také od Výboru pro civilní aspekty řízení krizí, což je další orgán spadající do struktur Evropské rady, který vznikl v květnu roku 2000 (viz výše). Důležitou roli hraje také v konzultacích s NATO, dalšími mezinárodními organizacemi a státy, které nejsou členy EU. Vedle některých výhod však byla od počátku patrná i jistá dichotomie mezi orgány vázanými na národní autority (General Affair Council, GAC - Rada pro všeobecné záležitosti složená z ministrů zahraničí členských zemí EU) a mezinárodními institucemi, které jsou vázané na Brusel (PSC). Podobně dichotomní je i postavení Vysokého představitele EU pro CFSP (SG/HR) a komisaře/komisařky pro vnější vztahy.34 Nedostatečnost rozhodovacího mechanismu v rámci CFSP a ESDP se projevila během krize v Makedonii. Spolupráce EU a NATO byla na poměrně dobré úrovni, ale proces odzbrojování albánských povstalců kontrolovalo a plně řídilo právě NATO. (Khol 2002a: 32-33) Vojenský výbor (EUMC - European Union Military Committee) je nejvyšší vojenský orgán Evropské unie. EUMC se skládá se z ministrů obrany členských států EU, které zastupují jejich vojenští zástupci. Na úrovni ministrů se schází pouze ve výjimečných případech. Hlavním posláním tohoto výboru je především informovat, podávat doporučení Politickému a bezpečnostnímu výboru a poskytovat vojenské velení Vojenskému štábu EU, který je mu přímo podřízen. Doporučení Politickému a bezpečnostnímu výboru musí být posuzována komplexně. Vojenský výbor musí v případě krizové situace navrhnout její možné řešení a odhadnout finanční náklady případného zásahu EU a během operace samotné monitoruje její průběh. V čele Vojenského výboru stojí předseda, jímž je vždy důstojník s hodností generála, případně zastává tuto funkci někdejší ministr obrany některého členského státu Unie, a volen je na tři roky. Předseda zároveň vystupuje jako mluvčí celého výboru, účastní se zasedání Politického a bezpečnostního výboru, kde má právo přispívat do diskuse, a navštěvuje také zasedání
34
Podobně jako v otázce provádění PSO charakteru operací na vynucení míru, jež Smlouva explicitně nenabízí, je politická praxe rozhodující i v otázce institucionálních dichotomií ESDP.
27
Evropské rady, pokud se projednávají otázky vojenského charakteru. Vojenský výbor je orgánem složeným z náčelníků generálních štábů členských států, v normální situaci z jejich zástupců. V případě operace je spojovacím prvkem mezi výborem a operačním velením. Hlavním posláním Vojenského štábu (European Union Military Staff, EUMS) je monitorování situací a strategické plánování pro Petersbergské mise, včetně vyčleňování evropských národních a mezinárodních sil, a dále realizace rozhodnutí a cílů Vojenského výboru. Má se zde vytvářet většina evropských vojenských analýz a zajišťovat spojení mezi Vojenským výborem a konkrétními vojenskými kapacitami. Vojenský štáb zpracovává odhady a vojenské aspekty strategického plánování pro Vojenský výbor, což se týká Petersbergských úkolů, ať již ve spolupráci a s kapacitami NATO, nebo bez nich. Vojenský štáb plní především tři hlavní operační funkce: včasné varování, vyhodnocování situací a strategické plánování. Dále EUMS spolupracuje s jednotlivými národními vojenskými štáby a vyjednává se třetími stranami o jejich konkrétní vojenské pomoci operacím vedeným Evropskou unií. Je to orgán, který odpovídá za technickou realizaci rozhodnutí vydaných Vojenským výborem a pracuje pod jeho přímým velením. V případě krizové situace či cvičení může Vojenský štáb vytvořit Krizový tým, který má být složen z vlastních prostředků štábu (lidské zdroje, infrastruktura, analýzy). Vojenský štáb spadá pod Sekretariát Rady a skládá se z důstojníků členských států. V jeho čele stojí vysoký důstojník (v hodnosti generálporučíka), který pracuje pod vedením Vojenského výboru. Zasedají v něm tedy zpravidla zástupci národních armádních generálních štábů s tím, že se většinou jde o tytéž osoby jako v IMS NATO. (Novotná 2002) Generální tajemník Rady/Vysoký zmocněnec EU pro CFSP (Secretary-General of the Council of the European Union, High Representative for the Common Foreign and Security Policy, SG/HR) hraje v celém systému důležitou roli nejen jako integrující element ESDP a CFSP. Vysoký zmocněnec disponuje operativním vedením v Satelitním středisku EU a pod jeho řízení také spadá i tzv. Situační centrum (Situation Centre, SITCEN), které mu podává aktuální zprávy a včas informuje i ostatní příslušné orgány o situacích, které mají vliv na ESDP (a CFSP). SITCEN slouží také jako místo operačního kontaktu Generálního tajemníka s jeho spolupracovníky a současně kontaktu s podobnými situačními centry, krizovými buňkami, vně i
28
uvnitř EU. SITCEN tedy tímto způsobem propojuje země EU, NATO a dříve i WEU. (Had, Pikna 2001: 32; Karásek 2003: 25-26; Khol 2001: 32-33) SG/HR je mj. dále formální hlavou Evropské obranné agentury. Podstatné je zejména to, že Vysoký zmocněnec pro SZBP má významné přímé pravomoci prakticky ve všech výše zmíněných orgánech, s výjimkou Vojenského výboru, tvořeného zástupci náčelníků štábů členských států. Po konzultaci s předsednictvím Rady může – zvláště v době probíhající krize – předsedat Politickému a bezpečnostnímu výboru; Vojenský štáb byl integrován do sekretariátu Rady EU, a je tedy pod přímým vedením Vysokého zmocněnce v jeho roli generálního tajemníka; a konečně v Satelitním středisku vykonává zmocněnec operativní velení. (Karásek 2004a) Z hlediska Unie a PSO EU je významná komplementarita vojenských a civilních aspektů zvládání krizí. Mimo jiné i proto EU disponuje poradním orgánem – Výborem pro civilní aspekty zvládání krizí (Committee for Civilian Aspects of Crisis Management, CIVCOM).
2.1.2 Vývoj NATO ve vztahu k bezpečnostní dimenzi ESDP Severoatlantická aliance nemohla na emancipační snahy Evropanů v obranné oblasti nereagovat, navíc když se mnohé impulsy ke zlepšení evropských schopností rodily na půdě Aliance. Zájem na posilování evropského pilíře NATO měly také USA, které doufaly, že se jim tak podaří zajistit větší odpovědnost Evropanů za svou bezpečnost a obranu. Spojené státy reflektovaly scénář, podle něhož se silnější Evropa měla stát silnějším partnerem USA v rámci NATO. V době před přijetím Amsterodamské smlouvy se NATO zaměřilo na formulování vztahu k WEU. Z hlediska Aliance bylo nutné nejprve vyjasnit vztah s WEU. Bruselský summit NATO z ledna 1994 přinesl v závěrečné deklaraci vyjádření odhodlání členských států NATO poskytnout kolektivní prostředky a kapacity pro autonomní operaci WEU v rámci CFSP a to na základě souhlasu Severoatlantické rady. (Declaration of the Heads of State and Government participating in the meeting of the North Atlantic Council, „The Brussels Summit Declaration“ 1994). Potřebná bezpečnostní dohoda mezi NATO a WEU byla podepsána 6. května 1996 v Bruselu. Na půdě Severoatlantické rady se 3. června téhož roku v Berlíně sešli ministři zahraničních věcí států NATO a dohodli se na budování ESDI v rámci NATO jako součásti
29
vnitřní adaptace Aliance. (Ministerial Meeting of the North Atlantic Council Berlin 3 June 1996, Final Communiqué ) Problematika ESDI se stala jednou z priorit jednání Washingtonského summitu NATO, který ve svých závěrech potvrdil, že „klíčové prvky Berlínské agendy budování ESDI v rámci Aliance byly splněny.“ Washingtonský summit NATO v dubnu 1999 potvrdil nastoupený směr budování bezpečnostní dimenze EU a USA projevily evropské obranné iniciativě ze St. Malo jasnou podporu.35 Státy EU oficiálně získali ujištění, že budou mít zaručený přístup ke kolektivním prostředkům a kapacitám NATO pro operace EU, kdy nebude NATO vojensky angažováno jako celek. (The Reader’s Guide to the NATO Summit in Washington 23-25 April 1999: 66)36 Poměrně překvapivě se Unii ovšem dostalo od NATO podpory rozvoje schopností evropských spojenců autonomních vojenských akcí. (Lindley-French, Flückiger 2005: 202-203) Washingtonský summit byl důležitý i z hlediska vztahů se šesti státy NEEA (Non-EU European Allies), především pak s podezřívavým Tureckem, které projevily souhlas s projektem ESDP. (Khol 2002e: 11) Postoj USA k ESDI/ESDP z hlediska Aliance v té době formulovala Madeleine Albright jako „3D“ (No Decoupling, Discrimination, Duplication), tedy nenarušování transatlantické vazby a nekonkurenční zapojení jednotek pro úkoly NATO i ESDP (nekonkurence NATO), nediskriminace NEEA (status NEEA a jejich zapojení do rozhodovacího procesu EU v otázkách bezpečnosti) a konečně nezdvojování velitelských a plánovacích kapacit, tj. zabránit akvizici takových prostředků, které již jsou vyčleněny pro použití v NATO.37 (Horan 2001: 4-6) Generální tajemník NATO George Robertson později definoval vzájemný vztah pozitivně (na rozdíl od předešlého negativního vymezení Albrightové) jako „3I“ – tedy Indivisibility of the Alliance, Improved European Capabilities, Inclusiviness of All Partners. (Robertson 1999)38 Z pohledu Aliance ve vztahu k Unii je významný soubor dohod o prostředcích NATO pro přípravu vojenské operace pod vedením EU – tzv. „Berlín plus“. Ohledně termínu „Berlín 35
Viz dále The Reader’s Guide to the NATO Summit in Washington 23-25 April 1999, NATO Office of Information and Press, s. 65, dále viz tamtéž s. 65-68. 36 Zde se jedná o dnes již fakticky v politické praxi opuštěný princip „NATO first“, který znamená, že Evropská unie bude zasahovat jedině tam, kde se NATO neangažuje jako celek. 37 Z hlediska konstituování dlouhodobých principů transatlantických vztahů je signifikantní, že již v únoru a březnu 1991 tyto zásady formuloval americký velvyslanec v NATO William Taft IV. Tento princip definovaný v rámci administrativy George Bushe staršího byl za úřadování prezidenta Clintona vlastně jen oprášen ministryní Madeleine Albrightovou. (Sloan 2003:165). 38 Dále Khol 2002e: 22.
30
plus“ lze říci, že v podstatě jedná o označení pro komplexní soubor dohod mezi NATO a EU založený na závěrech Washingtonského summitu NATO a navazující na zasedání NAC z léta 1996.
2.2 Analýza vztahu: geneze po dohodě EU a NATO „Berlín plus“ pokrývá čtyři následující prvky vztahu EU-NATO (stav po roce 2003): 1) Přístup k plánovacím strukturám NATO. Jde o zaručený přístup EU k plánovacím strukturám NATO pro potřebu provádění PSO EU. V přípravné fázi má Aliance na požádání EU poskytnout vstupní data a prostředky Vojenskému štábu EU (EUMS) ohledně vojensko-strategických řešení. V případě, že by byly Unií využity velící struktury NATO, provádí alianční struktury operační plánování. Zcela zásadní význam má Dohoda o bezpečnosti informací, jež umožňuje výměnu zpravodajských informací mezi oběma organizacemi. 2) Použití velitelských struktur Aliance a postavení Zástupce vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě (DSACEUR). DSACEUR zde hraje roli „strategického koordinátora“ podpory NATO a je primárním „kandidátem“ na pozici operačního velitele operace vedené Evropskou unií za využití zdrojů NATO.39 3) Přístup Unie k předem definovaným společným prostředkům a schopnostem NATO. Aliance schválila limitovaný seznam společně vlastněných nebo společně financovaných struktur a prostředků, které může Unie při provádění operace využívat. Jedná se zejména o druhové kapacity jako jsou spojovací a komunikační prostředky, velitelské struktury a personální podporu. 4) Čtvrtým prvkem je přizpůsobení obranného plánování Aliance pro potřeby operací evropských sil. Cílem má být zajištění adekvátně vycvičených a vybavených vojenských sil pro PSO NATO nebo PSO EU. (The Istanbul Summit Reader’s Guide 2004: 106; Foreign Policy 2006: 7)
39
Volba DSACEUR není náhodná. Zaprvé je to vždy Evropan a zadruhé se jevil jako vhodný kandidát již v roce 1995, kdy byla potřeba zajistit velení a řízení operací bez duplikace struktur. DSACEUR se účastní jak NATO tak WEU (lze se setkat s pojmem „double hatted“) a jeho „využití“ bylo nabíledni. (Sloan 2003: 169).
31
Z hlediska provádění a realizace PSO EU mají dohody Berlín plus zásadní význam. Berlín plus umožňuje nejen reálné provádění vojenských operací EU za využití kapacit Aliance není-li NATO angažováno jako celek, ale především se jedná o výraz politické shody a uznání možnosti relativně autonomní vojenské akce EU. Akcelerující vývoj ESDP na konci devadesátých let minulého století znamenal do jisté míry stále znamená pro NATO nevyhnutelnou výzvu. Pro ujasnění dopadů ujednání z helsinského summitu EU a vztahů s NATO vnikly čtyři konzultační skupiny.40 Cílem první skupiny byla komplexní bezpečnostní dohoda pro výměnu informací. Druhá pracovní skupina se zaměřila na zlepšování evropských vojenských schopností (obsahově podobná dnes již odložené Defence Capabilities Initiative, DCI). Třetí skupina se zabývala mechanismy konzultace a spolupráce mezi oběma organizacemi. Konečně otázce „Berlín plus“ se věnovala čtvrtá skupina, jejímž cílem byl stálý a zaručený přístup EU ke kapacitám NATO – především SHAPE a prostředkům strategické přepravy, mobilních prostředků pro velení, řízení, spojení a vojenského zpravodajství (Command, Control, Communications, and Intelligence, C3I) vlastněných většinou USA a pouze vyčleněných pro NATO. Náplní činnosti této skupiny byla identifikace odpovídajících velitelských struktur, především role DSACEUR a SHAPE. Dosavadní neexistence uzavřené dohody mezi EU a NATO blokovala možnost využívání požadovaných kapacit a prostředků, kterými disponuje NATO a EU k nim bez odpovídajícího smluvního vztahu nemá přístup. Problémem byly komplikované řecko-turecké vztahy, jenž nadále bránily vytváření ESDP, protože Turecko blokovalo přijetí dohody o vztahu EU a NATO v otázce využívání prostředků a kapacit Severoatlantické aliance Evropskou unií. (Sloan 2003: 179-180) Aktivity se opět museli chopit „velcí národní hráči“. Velká Británie koncem listopadu 2001 vyjednala s Tureckem kompromisní Ankarskou dohodu, která řešila otázku participace členů NATO a zároveň nečlenských států EU (NEEA) na projektu ESDP a rozhodování v jeho rámci a jeho vývoji. (Dumoulin 2005: 210) Řecká vláda však text turecko-britské dohody odmítla, protože nesouhlasila s tím, že by Turecko mělo disponovat hlasovacím právem i v případech, kdy by Unie prostředků Aliance nevyužívala. Podle řeckého ministra zahraničích
40
K tomu dále: Khol, R. (2001): Evropská bezpečnostní a obranná politika po summitu v Nice: budování vztahů EU – NATO.
32
věcí Papandreou záviselo dosažení shody na „zaručení možnosti autonomního rozhodování EU o konzultacích s NATO v oblasti obrany“. Dánsko se rozhodlo nepodílet se na budování vojenských schopností EU, a proto Řecko předsednictví Rady EU v otázkách ESDP převzalo již 1. července 2002. Řecko tedy předsedalo EU v otázkách agendy ESDP po dobu jednoho celého roku, protože po Dánsku přešlo předsednictví EU na Řecko. Řecký ministr zahraničí Papandreou již od samého počátku řeckého předsednictví poukazoval na to, že uzavření dohody NATO-EU je pro jeho zemí hlavní prioritou. (Khol et al. 2002, Misiak 2003) Na pozadí kodaňského summitu uzavírajícího dánské předsednictví (a první polovinu řeckého předsednictví v ESDP) došlo k zásadnímu rozhodnutí a průlomu v otázce vztahů ESDP a NATO. 16. prosince 2002 na společném zasedání Severoatlantické rady (NAC) a Politického a bezpečnostního výboru EU (PSC) byla podepsána společná deklarace o „nové éře spolupráce mezi oběma organizacemi“, která obsahovala hlavní prvky dohody, uznání strategického partnerství a připravenost k jeho kodifikaci. Klíčovým předpokladem pro úspěch jednání byla změna tureckého postoje v otázce evropských spojenců v NATO stojících mimo EU (NEEA) a jejich participace na ESDP.41 14. března 2003 podepsal generální tajemník NATO George Robertson a řecký ministr zahraničních věcí George Papandreou zastupující řecké předsednictví EU v Athénách klíčovou dohodu o bezpečnosti informací (NATO-EU Agreement on Security of Information). Dohoda ošetřuje nakládání s utajovanými a tajnými informacemi. NATO a EU se dohodly na společných bezpečnostních standardech ohledně sdílení a předávání informací a také konzultací a spolupráce v bezpečnostní oblasti. Až tehdy byl dovršen, alespoň v základním ohledu, mechanismus „Berlín plus“. S platností od 17. března roku 2003, kdy došlo k oficiální „Rámcové dohodě“ potvrzené mezi generálním tajemníkem NATO Georgem Robertsonem a generálním tajemníkem/vysokým představitelem EU Javierem Solanou, byl mechanismus vztahu mezi NATO a EU definitivně stvrzen. Dohoda byla konečně potvrzena akorát včas, neboť již 31. března 2003 došlo k předání mise NATO v bývalé jugoslávské republice
41
Turecko se do té doby snažilo aplikovat model přidruženého členství k WEU i na ESDP a tak se stát faktickým členem II. pilíře EU. Srov. Khol 2003a: 8. Srov. EU-NATO Declaration on ESDP, 16 December 2002, The Prague Summit and NATO's Transformation, s. 106-107. (The Prague Summit and NATO's Transformation, A Reader's Guide 2003).
33
Makedonii (FYROM) do rukou EU právě za využití mechanismu „Berlín plus“. (Supreme Headquarters Allied Powers Europe 2003, NATO Update 2003)42
2.3 Vývoj ESDP po uzavření dohody s NATO Ve světle blížící se války v Iráku nevypadala budoucnost ESDP přes veškeré proklamace evropských státníků zcela jednoznačně. Jak pokračující kritika projektu ESDP, tak i nedostatek kredibility obranné politiky EU ve Washingtonu mají společný jmenovatel, kterým je nedostatečná orientace EU na naplňování vojenských kapacit.43 Podle do značné míry oprávněných argumentů se EU v minulosti zaměřovala hlavně na institucionální zajištění ESDP. Spíše než na obsah se EU zaměřila na formu ESDP. Jedním z prvních reálně aplikovaných kroků byl bilaterální summit Francie a Velké Británie konaný 4. února 2003 ve francouzském Le Touquet, který měl znamenat výrazný impuls k překonání těchto nedostatků. Francouzský prezident Chirac a britský premiér Blair zde podepsali prohlášení o obraně, které mimo jiné blíže definuje jejich postoje v otázce „obranné Eurozóny.“44 (Keohane 2003b) V atmosféře schylující se spojenecké invaze do Iráku hovořili oba evropští představitelé o nutnosti stanovit závaznou minimální úroveň obranných výdajů a navrhli vytvoření nové agentury EU pro vývoj a nákup obranných kapacit. Na jednání byla podrobněji dotčena kvalitativní (připravenost, efektivita vojenských sil a schopnost jejich nasazení, interoperabilita) ale i kvantitativní kritéria (obranné výdaje) v rámci ESDP. Výzvou pro stávající Evropské sbory rychlého nasazení je francouzsko-britská představa o tom, že EU by měla být schopna nasadit letecké, námořní i pozemní síly během pěti až šesti dnů (namísto 60 dní v případě European Rapid Reaction Forces). (Bremner 2003, srov. Keohane 2003b) Posun od představy Evropských sborů rychlé reakce jako svého druhu mírového sboru k věrohodné síle je zjevný. (Bremner 2003, Karásek 2003: 26)45
42
Srov. Khol 2003a: 7-8 a Khol (2002c): 21-23. Viz detailní analýza Catriona, M. (2003): Putting ‘Berlin Plus’ into Practice: Taking Over from NATO in FYROM. Dále North Atlantic Treaty Organization 2006). 43 K otázce operačních kapacit viz dále zejména kapitoly 4 a 5, o jejich vlivu na PSO EU a ESDP viz zejména kapitola 6. 44 V tom smyslu, jak ji v Konventu požadovala pracovní skupina „Obrana“ (European Convention Working Group VIII). 45 Jde skutečně o významný posun, nicméně je třeba mít stále na paměti, že pokud zůstane pouze u politických proklamací, ESDP se nikdy nestane skutečně fungující politikou.
34
Převážně institucionální problematikou ESDP se ve srovnání se setkáním v Le Touquet zabýval „minisummit“ Francie, Německa, Belgie a Lucemburska konaný koncem dubna 2003 v Bruselu. Představitelé angažovaných zemí potvrdili požadavek z Le Touquet na vytvoření Evropské agentury (European Agency for Development and Acquisition of Military Capabilities). Mezi všemi návrhy, které účastníci summitu navrhovali také k začlenění do připravované ústavní smlouvy EU, byl požadavek možnosti zesílené spolupráce („enhanced cooperation“) v oblasti obrany a redefinice Petersbergských úkolů ve smyslu možnosti použít civilní i vojenské prostředky pro prevenci konfliktů, zvládání krizí a ostatních náročných misí (odzbrojovací akce). V kontextu evropské obrany by se součástí „evropské ústavy“ měla stát Evropská bezpečnostní a obranná unie (European Security and Defence Union, ESDU).46 V sedmi závěrečných bodech společného komuniké byly navrženy další nové instituce: Evropské velitelství strategické letecké přepravy, několik evropských výcvikových center a dále Evropský systém první pomoci při katastrofách (European Union First Aid and Support team, EU-FAST). Návrh zahrnoval také vytvoření a rozvoj evropské kapacity pro ochranu civilistů i vojenských jednotek před zbraněmi hromadného ničení (NBC protection). (viz dále Deutsche Gesellschaft für Auswärtige Politik 2003) Jak se záhy ukázalo, zcela nejkontroverznějším návrhem celé deklarace „pralinkového summitu“ byl plán na vytvoření zárodku evropského velitelství pro plánování a vedení operací Evropské unie.47 Tento návrh vytvářel plnohodnotný velitelský štáb vojenských sil EU a znamenal faktickou duplikaci již existujících struktur v NATO.48 Představená iniciativa narušovala dosavadní strategii nezdvojování existujících vojenských struktur NATO strukturami EU a ani nepřinášela výrazný pokrok při odstraňování evropských vojenských deficitů. (Kříž 2003a) Některé z návrhů však zmiňovaly již vlastně existující struktury, když 46
Funkčním obsahem unie by mimo jiné bylo posilování obranné spolupráce, vzájemná pomoc a asistence ve všech případech hrozeb a rizik, koordinace, specializace, rozvoj vojenských schopností, apod. Participace na projektu ESDU by státům umožňovala účastnit se zbrojních projektů, posilování a zvyšování účinnosti evropských vojenských schopností a kapacit, účast ve společných mírových misích pod patronací OSN, aj. ESDU by byla otevřená všem stávajícím i budoucím členům. Důraz je také kladen na zamezení zbytečné duplikace vojenských sil. 47 K tomuto viz níže – srovnej zvláště Schéma 4. 48 „Spojené státy jsou jednoznačně příznivě nakloněny vytváření evropské bezpečnostní a obranné politiky včetně vlastních sil a prostředků, ovšem v těsném propojení se Severoatlantickou aliancí. Nadále se jim hrubě nelíbí záměry některých zemí EU vytvářet souběžné struktury k NATO.“ Iniciativu současně odmítlo ostatních 21 členských i kandidátských zemí EU. Cit. Hospodářské noviny a Ekonom online (2003).
35
představovaly vizi o posilnění a integraci stálého uskupení soustředěného kolem francouzskoněmecké brigády včetně belgických a lucemburských sil v něm. Odečteme-li Španělsko, tak se fakticky jedná o EUROCORPS. „Vyhlašovat za cíl vytvoření již existujících jednotek, to je vskutku pozoruhodný krok, odůvodnitelný patrně jen snahou účastníků summitu vyjádřit svůj protiamerický postoj.“ (Karásek 2003: 26) Iniciativa „minisummitu“ byla vzápětí odmítnuta všemi ostatními členskými státy EU. (Suchý 2003) Společným jmenovatelem pozice všech čtyř účastníků summitu byl v zásadě jejich nesouhlas s vojenskou operací v Iráku a jejich protiamerický postoj. Bruselský minisummit neznamenal vážnější ohrožení transatlantických vztahů. Současně však představená iniciativa nevedla k naplnění operačních cílů ESDP a čtyřstranné návrhy působily spíše jako zdroj rozkolu než základ pro společnou politickou pozici členských států EU. V létě téhož roku vyvrcholila práce Konventu o budoucnosti Evropské unie, když byl předsedovi Evropské rady byl 18. července 2003 Konventem předložen Návrh smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu. V Návrhu je potvrzena skutečnost, že ESDP je integrální součástí CFSP, vychází ze zásad Charty OSN a musí respektovat závazky kolektivní obrany jednotlivých členských států realizované v NATO a s nimiž musí být ESDP plně kompatibilní.49 Z hlediska vzájemného vztahu EU a NATO je důležité, že Rada v závěrech italského předsednictví potvrdila připravenost EU vyslat misi do Bosny a Hercegoviny (převzít stávající misi NATO) a uvítala ochotu Aliance zahájit vzájemné konzultace v této věci. Převzetí alianční mise a realizace mise ESDP proběhne v souladu s ujednáními „Berlín plus“. Opět bylo potvrzeno, že vztah EU a NATO je výrazem transatlantického partnerství a stálé mechanismy, především pak balík dohod „Berlín plus“, poskytují základ strategického partnerství mezi EU a NATO.50 Diskuse o budoucnosti EU v kontextu neukončené ratifikace Smlouvy o Ústavě pro Evropu nemají z pohledu PSO EU znatelný vliv na vztah mezi EU/ESDP a NATO. Existuje samozřejmě řada politických dopadů „ústavní diskuse“ na formování CFSP/ESDP nicméně, jak praxe ukazuje, tyto dopady hrají jen marginální roli. Lze se oprávněně domnívat, že v intencích úvodního teoretického a obecného vymezení ESDP nemusí mít podobné politické spory na ESDP a především PSO EU žádný prokazatelný vliv. 49
Viz Návrh smlouvy o založení Ústavy pro Evropu, čl. I-40.1;2 a 7; čl. III-214. Dále viz Presidency Conclusions, Brussels European Council, odst. 88 – 90. Dále European Council Declaration on Transatlantic Relations.
50
36
2.4 Dílčí závěr 1a Z výše uvedeného by měla být zřejmá skutečnost, že EU se rozhodne, zda bude při vedení operace, kdy není NATO angažováno jako celek, využívat struktur a kapacit Aliance, či využije pouze vlastní struktury. V praxi je opuštěn dříve zmiňovaný princip „NATO first“, který samozřejmě platí nadále v otázce společné obrany. Přístup EU k definovaným strukturám a kapacitám v takovém případě je podmíněn předchozím souhlasem Severoatlantické rady (NAC).51 Jedná se tedy o ad hoc schvalování každého jednoho využití kapacit NATO Severoatlantickou radou. Tento stav způsobily zejména neuspokojivé řecko-turecké vztahy. Turecko, které si model ad hoc rozhodování o využití kapacit kladlo za podmínku uzavření dohody EU – NATO. (Monaco 2003) Nicméně i kdyby turecký spojenec nekladl tyto překážky, je možné, že by se objevily obstrukce ze strany jiného členského státu NATO s tím, že ani USA nelze z tohoto okruhu vyloučit. V každém ohledu se jedná o standardní a očekávané řešení. Rozhodujícím a situaci dobře vystihujícím z hlediska logiky fungování a provádění PSO EU je dokument „European Defence: NATO/EU Consultation, Planning and Operations“ za závěrů italského předsednictví prosinci 2003.52 Jde o zcela zásadní prvek vztahů NATO – EU. Pro PSO EU je pak nejvýznamnější ta pasáž dokumentu, která hovoří o provádění autonomních vojenských operací EU, kdy hlavní volbou bude národní velitelství, které může být „zmnohonárodněno“ (multi-nationalised) pro účely provádění operace vedené EU. V určitých případech může Rada po poradě s EUMC rozhodnout o použití kolektivního orgánu EUMS a to hlavně tehdy, když bude potřeba společné civilně-vojenské akce a kde nepůjde určit nějaké národní velitelství. (Council of the European Union 2003). Na základě této dohody došlo k vytvoření plánovací buňky EU v rámci SHAPE a NATO vysílá do EUMS styčný tým SHAPE. Kontroverzní otázka samostatné vojenské plánovací kapacity EU, o jejíž vytvoření se zasazoval „minisummit“ SRN, Francie, Lucemburska a Belgie v dubnu 2003, byla vyřešena vznikem Civil-Military Cell (Civ/Mil Cell) v rámci EUMS. (Quille 2003: 3) Jde o poměrně zásadní krok, který bude mít hluboké implikace z hlediska budoucího vývoje nejen PSO EU, 51
Srov. Council of the European Union (2003): European Defence: NATO/EU Consultation, Planning and Operations, Press Release. 52 Dokument původně předložil Javier Solana – vlády členských států jej odsouhlasily.
37
ale celé ESDP. Současně je nutno podotknout, že ve srovnání s návrhy minisummitu je v současnosti realizována jistá minimální či minimalistická varianta řešení evropských autonomních plánovacích struktur a to jak ve funkčním, kapacitním, tak i v početním ohledu. (Bergeron 2004) Současný stav a fungující buňku (civil-military cell) znázorňuje schéma 4. Schéma 4: Organizační struktura EUMS
Zdroj: European Union Military Staff (2005). Pozn.: Zmiňovaná plánovací buňka je znázorněna v pravé části schématu EUMS.
Buňka Civ/Mil Cell by měla provádět včasné varování, vyhodnocování a expertní analýzy situace a strategické plánování. (Bacot-Décriaud 2005: 191) Orgán by měl být po roce 2006 schopen v případě potřeby zakládat operační centrum. V podstatě by tak měla buňka být tím orgánem, který Rada použije podle ustanovení „European Defence: NATO/EU Consultation, Planning and Operations“ tehdy, když nebude vhodné disponibilní národní velitelství. (World Security Institute Project 2006; Council of the European Union 2003) Zatím se přitom nejedná o stálé velitelské a plánovací centrum. Avšak v případě využití struktur NATO v rámci aplikace „Berlín plus“ neexistuje jasný mechanismus, který by vojensko-civilní
38
dimenzi plánování EU mohl projektovat do procesu operačního plánování v SHAPE. (podle Royal United Services Institute for Defence and Security Studies 2005) Důležitým se jeví i fakt, že Berlín plus byl kromě realizace v rámci mise Concordia v praxi vyzkoušen během fiktivní operace „Atlantia“. Cvičení nazvané CMX/CME 03 (Crisis Management Europe/Crisis Management Exercise) proběhlo mezi 19. a 26. listopadem 2003. (Manca 2003) Vymezení vzájemného vztahu EU a NATO v institucionální rovině nepředstavuje úplné uchopení problematiky a nepostačuje k verifikaci stanovené hypotézy. Pro dosažení cíle práce a ověření výchozích hypotéz je dále nezbytné zabývat se také reálnými možnostmi ESDP – i to je důvod, proč si práce stanovila jako svůj cíl analýzu problematiky PSO EU. Na příkladech jednotlivých dosud realizovaných vojenských operací na podporu míru a na základě jejich srovnání (mezi sebou i z pohledu posunu na časové ose) by měla práce poukázat na dosavadní nejvyšší společný jmenovatel praktické realizace projektu ESDP. Vojenské PSO EU je třeba vnímat nikoliv jako separovaný prvek, ale jako přirozenou součást komplexního rámce bezpečnostní dimenze evropské integrace. Z tohoto důvodu na analýzu a srovnání vojenských PSO budou navazovat kapitoly věnující se operačním a kapacitním schopnostem evropských spojenců a rámci, v němž jsou tyto schopnosti budovány tj. zbrojní průmysl – roli evropské roviny lze pak nejlépe prokázat analýzou procesu prosazování organizovaných zájmů. Jedině tímto způsobem lze co možná nejkvalifikovaněji k PSO EU v rámci ESDP přistupovat. Pouhé srovnání jednotlivých misí bez objasnění širšího kontextu a souvislostí by bylo možné považovat za přílišný redukcionismus.
39
3 Vojenské mise EU jako implikace vztahu EU/ESDP a NATO Cílem této kapitoly je dokončení verifikace první podteze: „EU se při realizaci mírových misí neobejde bez prostředků a kapacit NATO.“ Předešlá kapitola (2) se zaměřila na analýzu vztahu mezi oběma organizacemi. V praxi realizované vojenské PSO EU poskytují v podstatě jedinečnou a empiricky zkoumatelnou materii pro dokončení verifikace první podteze. Následující řádky podávají analýzu realizovaných a probíhajícíh vojenských operací EU v kontextu ESDP. Tabulka 1: Přehled realizovaných operací pro hlavičkou ESDP
Probíhající mise (30. duben 2006) EU Military Operation in Bosnia and Herzegovina (EUFOR, operace Althea) EU Police Mission in Bosnia-Herzegovina (EUPM) European Union Police Mission in Kinshasa (DRC) (EUPOL "Kinshasa") EU Integrated Rule of Law Mission for Iraq (Eujust Lex)
Ukončené mise EU Military Operation in former Yugoslav Republic of Macedonia (operace Concordia) EU Military Operation in Democratic Republic of Congo (operace Artemis) European Union Rule of Law Mission in Georgia (Eujust Themis) European Union Police Mission in the former Yugoslav Republic of Macedonia (Proxima)
EU mission in the Democratic Republic of the Congo (EUSEC DR Congo) EU Support to AMIS II (Darfur) EU Monitoring Mission in Aceh (AMM) EU Police Mission in the Palestinian Territories (EUPOL COPPS) EU Border Assistance Mission at Rafah Crossing Point in the Palestinian Territories (EU BAM Rafah) EU Border Assistance Mission to Moldova and Ukraine EU police advisory team (EUPAT) Zdroj: Council of the European Union (2006b). Pozn.: Tučným písmem jsou označeny vojenské PSO.
Z tabulky je patrné, že se EU nesoustřeďuje jen na vojenské PSO (Artemis, Concordia, Althea), ale také na civilní – policejní (např. EUPM), pozorovatelské mise (indonéská provincie Aceh, palestinská území v Rafahu), asistenční (logistické, pomocné a podpůrné) operace (např. AMIS II) a další, například poradenské mise (EUSEC).
40
Podíl vojenských misí je přitom z hlediska počtu misí (nikoliv významu či personálního a početního obsazení) menšinový, nicméně i tak je zpochybněna koncepce o EU jako ryzí „softpower“ (měkké moci). Vývoj podílu vojenských PSO na všech operacích ESDP na časové ose znázorňuje graf 1. Graf 1: Podíl vojenských PSO na misích prováděných v rámci ESDP 14
12
10
8 11 6
10
civilní vojenské
4 2 3 2 2 1
1
1
0
2003
2004
2005
2006 (duben)
Zdroj: Council of the European Union (2006b).
3.1 Analýza realizovaných misí Následující řádky se zaměří na rozbor jednotlivých vojenských mírových misí EU. Dosud byly realizovány celkem tři PSO EU: dvě na Balkáně (Concordia, Althea) a jedna operace v subsaharské Africe (Artemis). Všechny mise mají řadu společných prvků a v mnohém se také liší. Na tyto souvislosti by měl blíže poukázat dílčí závěr 1b.
3.1.1 Concordia Odblokování vztahu mezi EU a NATO a uzavření „Rámcové dohody“ v březnu 2003 umožnilo rozvinout historicky první vojenskou operaci EU realizovanou za použití prostředků a kapacit NATO. Ve FYROM byla v rámci ESDP ustanovena první vojenská mise EU – operace „Concordia“. To, že se EU poprvé vojensky angažovala právě na Balkáně mělo symbolický 41
význam. Jak dále soudí Zdeněk Kříž, „pro celkový úspěch mise bylo významné, že Evropská unie převzala v Makedonii angažmá po Severoatlantické alianci.“ (Kříž 2005a: 48) K převzetí mise NATO do rukou EU došlo 18. března. Rozhodnutí o spuštění operace Concordia bylo formálně založeno na Společné akci Rady (Council Joint Action 2003/92/CFSP) z 27. ledna 2003. Rada ministrů pak v březnu rozhodla po předchozí žádosti makedonského prezidenta Borise Trajkovského v intencích rezoluce č. 1371 Rady bezpečnosti OSN. (Bacot-Décriaud 2005: 196; Amaral 2005: 17-18) Mandát mise byl 21. července prodloužen na žádost makedonské vlády do 15. prosince 2003. Společné finanční náklady lehce přesáhly operační výdaje ve výši 4.7 miliónů EUR, přičemž díky prodloužení mise byla tato částka zvýšena na 6,2 miliónu euro. Z hlediska možností a limitů PSO EU je důležité, že mise nastoupila po ukončené operaci Severoatlantické aliance „Allied Hormony“, která skončila k 31. březnu 2003, a Unie převzala působení vojáků armád NATO. Ve srovnání s misí NATO se nezměnil ani právní rámec a mandát mise. Podle mechanismu spolupráce s Aliancí Berlín plus využívaly síly EU vojenských plánovacích, komunikačních a velitelských prostředků a kapacit NATO. Mise čítala zhruba polovinu původního početního stavu operace (700 vojáků), když Unie řídila přesně celkem 357 vojáků (308 z členských států EU, 49 z nečlenských) (Abele 2003, Møller 2005: 32, Kříž 2005a: 49) Nicméně vzhledem ke zlepšující se bezpečnostní situaci byl počet vojáků NATO ještě před předáním mise Unii redukován na přibližně 470. Mise byla otevřená třetím zemím a tak na ní participovalo celkem 27 států – z toho 14 nečlenů Unie. Největším kontingentem o síle 145 z celkových 357 vojáků přispěla Francie, která současně působila jako „framework nation“ s tím, že organizačně zastřešila celé úsilí účastnících se států. Kříž tuto skutečnost označuje za formování „koalice ochotných“. (Kříž 2005a: 49). Koncept framework nation je z hlediska dalších PSO EU poměrně zásadní, což lze dokumentovat již na v pořadí druhé vojenské misi Artemis. Operačním velitelem PSO Concordia byl v souladu s Berlínem plus schválen DSACEUR německý admirál Rainer Feist a operačním velitelstvím se stalo SHAPE. (Khol 2003a: 8) Velitelem sil byl jmenován francouzský generál Pierre Maral, kterého v říjnu 2003 nahradil generálmajor Ferreira Dos Santos z Portugalska. (Grevi, Lynch, Missiroli 2005: 4; Kříž 2005a: 49; European Commission's Delegation to the former Yugoslav Republic of Macedonia 2006) Celkové politické vedení připadalo Evropské unii, konkrétně Politickému a
42
bezpečnostnímu výboru. PSC pod politickou odpovědností Rady ministrů, vykonával politickou kontrolu mise a strategické řízení. Výbor byl v souladu s čl. 25 Smlouvy o EU autorizován Radou ministrů k výkonu náležitých rozhodnutí – jmenovitě ohledně plánování operací, hierarchie velení a règles d’engagement (tj. Pravidel nasazení vojsk/pravidel boje, angl. Rules of Engagement, RoE; pozn. autora). (dále Bacot-Décriaud 2005: 196) Hlavní cíle mise Concordia byly (a) demonstrací nadnárodní vojenské přítomnosti dále přispívat k utváření a zachování stability a bezpečnosti zejména v oblastech bývalé krize, (b) přispívat k obnově důvěry mezi etniky zúčastněnými v konfliktu, (c) zabezpečit stálý přehled o celkové situaci v zemi s důrazem na bezpečnostní situaci v oblastech bývalé krize a (d) přispívat k zajištění bezpečnosti příslušníků mezinárodních organizací, kteří v zemi působily. (Ministerstvo obrany ČR 2004: 117) Úsilí mise sil EUFOR mělo přispět k realizaci Ohridské rámcové dohody ze srpna 2001. Jelikož předchozí krizi zvládla Severoatlantická aliance, EU ve FYROM prováděla pouze postkonfliktní operaci (postkonfliktní peacebuilding). Problémové odzbrojení místních bojůvek provedla Severoatlantická aliance. Concordia měla svých cílů dosáhnout demonstrativní vojenskou přítomností, podporou mezinárodních pozorovatelů a spoluprací s místními autoritami. PSO Concordia sehrála důležitou roli v transatlantickém vztahu, partikulárně ve vztahu mezi Unií a Aliancí. Nedošlo k uskutečnění černých scénářů počítajících s tím, že se vojáci Unie mise Concordia dostanou do přímých ozbrojených střetů mezi albánskými paramilitárními bojůvkami a ozbrojenými silami FYROM. (dále Earle 2004: 10) V takovém případě by mohlo dojít dokonce i k jejich vyproštění jednotkami americké námořní pěchoty. Taková akce, leč nezbytná, by z politického hlediska byla pro Unii pohromou. Naštěstí pro EU proběhla mise bez vážnějších problémů. Jak se vyjádřil generál Pierre Maral, přestože rozsah použitých sil byl z hlediska dalších operací na podporu míru malý a tyto síly měly k dispozici jen nutné minimum vojenských prostředků, vyhovoval tento rozsah omezenému mandátu a preventivním úkolům mise. (Kříž 2005a: 49) Mise měla výrazný politický rozměr, byla otázkou prestiže a jisté hrdosti Evropské unie a relativní schopnosti zasahovat v krizových oblastech. (Mihalka 2004: 44) Maximální politický a symbolický význam mise Concordia podtrhnul také generální
43
tajemník NATO George Robertson: „Přijetím své první mise EU demonstrovala, že dospěl její projekt Evropské bezpečnostní a obranné politiky.“53 (Robertson 2003) V září pak EU schválila vyslání policejní mise do Makedonie, která zahrnovala asi 170 policistů z 19 zemí a po vypršení prodlouženého mandátu operace Concordia vojenskou misi nahradila.
(Southeast
European
Times
2003;
Amaral
2005:
17-18)
15. prosince 2003 zahájila Evropská unie v pořadí již druhou svou policejní misí (první byla EUPM) s kódovým označením „Proxima“ (European Union Police Mission in the former Yugoslav Republic of Macedonia, EUPOL). V zásadě se jedná o aplikaci nejen Evropany poměrně vhodně prosazované premisy o těsné vojensko-civilní souhře v rámci krizového managementu. Misi Concordia lze považovat, a to i z hlediska omezeného mandátu, za misi úspěšnou. Jak připomíná Zdeněk Kříž: „První krok představující jeden možný model vojenské operace Evropské unie, tedy operace provedená s využitím kapacit Severoatlantické aliance, … nebyl neúspěšný.“ (Kříž 2005a: 49)
3.1.2 Artemis Místem realizace v pořadí druhé PSO EU se stala Demokratická republika Kongo (Democratic Republic of Congo, DRC). Operace Evropské unie dostala název po řecké bohyni lovu „Artemis“ a proběhla ve městě Bunia na severovýchodě Konga v centru provincie Ituri, mj. bohaté na nerostné suroviny. V oblasti dlouhodobě postižené vnitřním konfliktem a napětím mezi dvěma hlavními znepřátelenými etniky Hema a Lendu působila a stále působí mise OSN MONUC (Mission d'Observation des Nations Unies au Congo). Oblast velkých jezer je nejen pro Evropskou unii dlouhodobou prioritou a zvláště situace v DRC si zasluhuje alespoň letmý komentář. V místě operace Artemis probíhá konflikt mezi ozbrojenými skupinami podporovanými v podstatě třemi stranami, které se snaží prosadit v místě bohatém mj. na ropu, diamanty a zlato. Jedná se o Ugandu, Rwandu a samotnou DRC – mající vazby právě na skupiny ovládající zlatonosné oblasti. Od roku 1998, kdy vypukla zatím poslední etapa násilí
53
I toto tvrzení je třeba opět reflektovat jen opatrně a s odpovídající dávkou realističnosti ohledně operačních schopností Evropanů. Politický rozměr Robertsonova prohlášení je nicméně ilustrativní.
44
zemřelo podle různých odhadů 3,5 milionu lidí. Uganda a Rwanda se nakonec pod tlakem a také obviněním, že plundrují nerostné bohatství Konga ze země stáhly. Po konečném stažení ugandského kontingentu začátkem května 2003 vzniklo v oblasti bezpečnostní vakuum a vypukla další vlna masakrů mezi etniky Hema a Lendu. Rada bezpečnosti OSN situaci hrozící dalšími vysokými ztrátami na životech řešila rezolucí č. 1484, která v souladu s Kapitolou VII (peace enforcement) Charty OSN autorizovala členské státy OSN k vytvoření Pohotovostní mezinárodní nouzové síly (Interim Emergency Multinational Force, IEMF) s mandátem do 1. září 2003. (Bacot-Décriaud 2005: 196-197, Kříž 2005a: 50-51) Důležitou je ovšem skutečnost, že již dva dny předtím, 28. května, deklarovala Francie oficiálně najevo svůj úmysl zasáhnout v Ituri. Již tehdy byla Francouzy připravena operace „Mamba“, která vycházela z následujícího politického zadání: (a) mandát pod kapitolou VII Charty OSN, (b) podpora operaci ze strany DRC, Ugandy a Rwandy a třetí podmínkou byl (c) co do rozsahu a délky mise limitovaný mandát. (Faria 2004: 40) Koncem května ovšem také na půdě Evropské unie dozrála politicky příznivá situace (přes počáteční výhrady se s podporou připojilo i Německo). Evropští vojenští plánovači se vysláním peacekeepingové PSO zabývali již od poloviny května a také generální tajemník OSN jednal s SG/HR o možnosti nasazení evropských sil k udržení bezpečného prostředí okolo města Bunia. Principielně proti misi neměly námitky ani USA v té době soustředící se na své irácké angažmá. Evropská unie v oficiální rovině reagovala na vzniklou situaci Společnou akcí Rady 2003/423/CFSP z 5. června 2003 a zahájením operace Artemis. Finanční náročnost mise dosáhla 7 miliónů EUR schválených Radou ze společného rozpočtu Unie. (Council Joint Action 2003/423/CFSP) Cílem operace Artemis byla v souladu s rezolucí RB OSN stabilizace bezpečnostních podmínek a zlepšení humanitární situace v Bunii, zajištění obrany letiště, dvou místních uprchlických táborů a utečenců a pokud by to situace vyžadovala, tak měly síly IEMF zajistit i bezpečnost civilní populace, personálu OSN a pracovníků humanitárních organizací v městě. (S/RES/1484 [2003]) Operaci Artemis vedli Evropané v těsné součinnosti s misí MONUC, která se připravovala na zvýšení počtu jednotek. První předsunuté jednotky dorazily na místo 6. června 2003. Mise byla složena ze zhruba 2100 mužů včetně mechanizovaných jednotek. Na misi participovalo celkem šestnáct států. Tak jako v předchozí misi, i zde působila jako „framework nation“ Francie, která zároveň
45
poskytla nejsilnější kontingent celkem 1.679 vojáků.54 Francie dala k dispozici komunikační, plánovací a velitelské kapacity – Artemis byla plánována a prováděna Pařížským „Centre de Planification et Conduite des Operations“.55 Kromě Francie se na misi podílelo dalších jedenáct členů EU, celkem tedy šestnáct zemí. Operace se dále účastnilo Německo s druhým nejpočetnějším kontingentem o síle 350 příslušníku Bundeswehru – jednalo se však o nebojové jednotky. Dále na misi participovala Velká Británie, Švédsko, Belgie (pouze nebojové jednotky), Španělsko, Portugalsko, Nizozemí, Řecko, Irsko a další nečlenské státy EU: Jihoafrická republika, Brazílie, Kanada56 a Maďarsko.57 (Haine 2004: 8, Kříž 2005a: 51, srov. Bacot-Décriaud 2005: 197) Z celkového počtu 2.060 vojáků bylo přitom v DRC nasazeno asi 1.100 mužů. Dalších asi 800 vojáků bylo dislokováno v Ugandě, kde se nacházelo strategické letiště v Entebbe vzdálené asi 300 km severovýchodně od Bunii. Tato část evropských sil v Ugandě se podílela na nebojových akcích a týlovém zabezpečení jednotek v Ituri. Zbytek evropských vojsk se na akci podílel v rámci pařížského velitelství (Goris 2004; srov. Smith 2004: 8) Úspěch akce byl úzkostlivě sledován, mise Artemis musela především z politických důvodů uspět bez komplikací. Podobně jako v případě PSO Concordia šlo i zde o „první krok“ – mise Concordia byla první vojenskou operací Unie a ověřila Berlín plus, mise Artemis byla naopak první operací bez Berlína plus. V případě nouze byl proto v oblasti připraveny další jednotky francouzských vojáků čítající asi 1000 mužů a leteckou podporu zahrnující bojové letouny Mirage na základnách v Entebbe a Ndjamena. 58 (Peacekeeping Best Practices Unit 2004: 12) Politickou kontrolu a strategické řízení operace vykonával PSC pod odpovědností Rady EU. Tak jako v případě mise Concordia a níže analyzované mise Atlhea i v případě mise Artemis Rada EU autorizovala PSC k přijímání odpovídajících rozhodnutí v souladu s článkem 25 Smlouvy o EU. Tato autorizace zahrnovala pravomoc měnit operační plán, RoE a pravidla
54
U všech v této kapitole uvedených stavů je třeba mít na paměti, že velkou část tvoří vojáci na velitelství Paříži a Entebbe. 55 Jednalo se o první případ vytvoření mnohonárodního velitelství EU. Další dvě velitelství byla zřízena přímo v Africe, a to ve městech Entebbe a Bunia. (Eichler 2005: 71) 56 JAR, Brazílie a Kanada poskytovaly podporu misi Artemis do 5. července 2003. 57 Maďarsko, v té době jediný evropský stát v misi a současně nečlenský stát EU mělo své zástupce pouze na velitelství v Paříži. 58 Demonstrace síly prováděné přelety Mirage nad ozbrojenými milicemi a také francouzské prostředky a schopnosti pozorování a průzkumu sehrály významnou roli pro úspěšné prosazování mandátu sil Artemis. (Peacekeeping Best Practices Unit 2004: 12-13)
46
služebního postupu (chain of command59). Ohledně cílů mise a ukončení operace zůstává rozhodující pravomoc Radě, kdy tyto kompetence nedelegovala PSC. (Council Joint Action 2003/423/CFSP) V průběhu mise překročily evropské síly mandát daný OSN zvláště, když svévolně rozšířily oblasti operace a tím formálně porušily standardy mezinárodního práva. „Francouzské jednotky, složené z vojáků cizinecké legie a výsadkářů, totiž prováděly masivní zastrašování nepřátelských milic i mimo město až do vzdálenosti 45 kilometrů, k čemuž využívaly těžkou bojovou techniku. Při incidentu 16. 6. 2003 vojenské síly Evropské unie zcela v souladu s mandátem Rady bezpečnosti OSN opětovaly palbu členů místní milice a zabily dva její příslušníky na jihozápadu Bunii.“ (Kříž 2005a: 51) Zmiňovaná překročení mandátu byla ospravedlnitelná z hlediska úspěšného splnění cílů operace. V dané situaci se však nabízí otázka, zda (zvláště v případě dominantního francouzského kontingentu) mise nevypadala jako neokoloniální intervence. (Kříž 2005a: 51) Evropským silám se v Bunii poměrně dařilo. Generál Thonier vydal jasné příkazy ve smyslu „oplácejte útok (zasahujte silou) tvrdě a při první příležitosti“. (Goris 2004) Místní milice byly citelně zasaženy a přišly o řadu svých zbraní a dříve obsazených pozic. 8. července 2003 byla Bunia vyhlášena symbolicky městem „beze zbraní“. 1. září 2003 EU oficiálně předala misi nově posíleným kontingentům OSN vybaveným rovněž adekvátním silnějším mandátem. Poslední jednotky EU opustily DR Kongo o necelý týden
později
(6.
září)
a
ze
základny Entebbe
odletěli
poslední
vojáci
25. září 2003. Odpovědnost za oblast převzaly přicházející jednotky mise MONUC čítající zhruba 4.800 příslušníků ozbrojených sil Bangladéše, Indie, Nepálu, Pákistánu a Uruguaye. Rozšíření počtu jednotek mise MONUC schválila RB OSN již v červenci na stav 10.800 osob, přičemž zmíněný kontingent 4.800 vojáků dislokovaný v Ituri je v tomto čísle již zahrnut. (Peacekeeping Best Practices Unit 2004: 4, 15) Evropská unie se v DR Kongu nadále zapojuje podporou a pomocí při výcviku místních policejních sil a poskytuje podporu misi MONUC. Během setkání tehdejšího předsedy Evropské komise Romana Prodiho s konžským prezidentem Josephem Kabilou v únoru 2004 nabídla EU pomoc s post-konfliktní obnovou, reorganizací ozbrojených složek a výcvikem
59
„Pořadí velitelů od nejvyššího k nejnižšímu, ve kterém se provádí rozkaz.“ Dále viz AAP-6 Terminologický slovník, Ministerstvo obrany ČR (2006).
47
policie. Na misi Artemis pak tedy navázala Evropská unie policejní výcvikovou misí EUPOL „Kinshasa“. (srov. Council Joint Action 2004/847/CFSP) I přes dosažené dílčí pokroky zůstává situace v DR Kongo velmi nestabilní a je možné, že se EU bude v oblasti někdy v budoucnosti opět vojensky angažovat. Mise Artemis byla první operací svého druhu realizovanou Evropskou unií. Jednalo se o operaci skutečně „out of area“ a poprvé šlo současně o misi, která nevyužívala prostředků NATO. Jedná se o první autonomní misi EU mimo teritorium Evropy a v zásadě jde také o ověření, zda EU je s to rozvíjet a nasazovat své vojenské síly i mimo Alianci a s použitím vlastních prostředků. Skutečností však je, že NATO nebyla ani požádána, aby se mise zhostila. Svůj podíl na tomto kroku mají Spojené státy americké, které neprojevily vůli se do mise zapojit. Vytvořil se tak nový precedent, kdy bylo Alianci upřeno „právo první volby“ – fakticky se tedy potvrdilo opuštění principu „NATO first“. (Keohane 2003a) K hodnocení mise lze přistupovat v zásadě ze dvou možných úhlů. Na jednu stranu je operace Artemis hodnocena pozitivně, protože přispěla ke stabilizaci situace a posílila mír v oblasti. Artemis je důležitým krokem na cestě k plnohodnotné ESDP a dokazuje posilování evropského pilíře NATO. S podobnými nekritickými a optimistickými hodnoceními se lze setkat zvláště u představitelů Evropské unie. (srov. Solana 2004b) Střízlivější komentáře namítají, že se jednalo o operaci v oblasti zájmů bývalých koloniálních mocností (Francie, Velká Británie) a že například Francie, která má s podobnými akcemi v Africe bohaté zkušenosti, je schopna provádět takové operace i samostatně, což ostatně taky nezřídka činí i bez mandátu RB OSN. (srov. Kříž 2005a: 51) Ze srovnání s operací Concordia vyplývá, že podobně jako v případě této první vojenské PSO EU je patrné, že i Artemis byla koncipována a realizována v poměrně úzkém mandátu a rozsahu. Mise trvala pouze 50 dní, byla početně na poměrně nízké úrovni a také teritoriální působnost byla značně omezená. Na druhou stranu je možné operaci Artemis vnímat poněkud odlišněji než skutečnou mírovou misi EU. Francouzské jednotky tvořily většinu z nasazených příslušníků ozbrojených sil a Francie, která operaci vedla, má v Africe své dlouhodobé zájmy. Nabízí se otázka, zda se o
48
operaci EU jedná fakticky, či zda jde o pouhé vztyčení vlajky EU nad francouzskou misí a aktivitami OSN v Demokratické republice Kongo.60 Skutečností je, Evropská unie převzala politickou odpovědnost nad akcí vybrané úzké skupiny svých členských států. Operace Artemis se jeví jako příklad zvláštní shody mezi zahraničněpolitickými zájmy zúčastněných států a zájmem EU v téže oblasti a zájmem EU na projekci a realizaci projektu ESDP. Jak uvádí Giegerich a Wallace, operace v Kongu slouží coby model pro budoucí reaktivní nasazení evropských vojenských sil. Podle těchto autorů PSO EU Artemis reprezentuje vyvrcholení deset let trvajícího bolestivého „procesu učení se“. (Giegerich, Wallace 2004: 165) Podobné výroky patří spíše k optimistickým, nicméně vliv Artemis (respektive ověření operačního modelu skrze misi Artemis) má nezpochybnitelný význam pro konstituování následujících rámců provádění PSO EU. Z humanitárního hlediska a z pohledu stanovených cílů byla Artemis nesporným krátkodobým úspěchem. V Bunii se rychle povedlo obnovit bezpečnost a pořádek. Do oblasti se vrátilo mnoho uprchlíků (kategorie Internally Displaced Persons, IDP) – počet obyvatel města se zvýšil ze čtyřiceti tisíc na dvě stě tisíc, byly znovuotevřeny mnohé obchody a trhy a rovněž humanitární pracovníci mohli vykonávat své poslání. Důležitým je také čas, který Artemis dala OSN, aby světová organizace mohla připravit nově posílenou, ovšem stále zřejmě nedostatečně rozsáhlou, misi MONUC. Na druhou stranu operace Artemis poukázala opětovně na nejcitlivější místa ESDP a PSO EU. Na letiště v Entebbe se evropské síly dostaly díky pronajatým ukrajinským letounům Antonov An-124 Ruslan (v kódu NATO Condor), neboť jinak než dílčím outsourcingem nemohli Evropané překonat vzdálenost zhruba šesti tisíc kilometrů od Bruselu. Navíc bylo zapotřebí ještě na místě zajistit dopravu z Entebbe do Bunii, přičemž muselo být využito letadel C-130 Herkules. (Andersson 2006: 30) Další nedostatky byly již tradičně v oblasti vojenského zpravodajství, komunikačních prostředků a informačních technologiích a nakonec i interoperabilitě zúčastněných ozbrojených sil. Lekce z operace Artemis a jejich dopad na budování intervenčních evropských expedičních sil skrze projekt Battle Groups (viz kap. 4.1.2) přináší jedno zásadní a ne příliš optimistické poznání. Tím je fakt, že o odchodu evropských sil z oblasti došlo i přes příchozí síly MONUC postupně ke zhoršení situace. Tím se dostává kritika k tomu, že rychlá reakce,
60
John Smith k tomu dodává: „Arguably, it was essentially a French operation, although the EU stamp of approval gave it a somewhat different character.“ (Smith 2004: 8)
49
časově a rozsahově omezená, nemusí přes své úspěchy dosáhnout kýženého cíle (míru a stability) v delší časové perspektivě. (Gowan 2005: 17) Lze tedy vyřknout tezi, že samotná intervence musí být následována robustními, dobře vyzbrojenými a početnými silami s adekvátním mandátem. Toto poznání se odráží v logice, že po „vstupním“ angažmá Battle Groups by do oblasti nasazení dorazily Evropské síly rychlé reakce (viz dále kap. 4) Jakkoliv je výše uvedená kritika legitimní a správná, pro potřeby této práce je klíčové, že je EU vůbec schopna podobné operace a navíc ve vlastním na Alianci autonomním rámci. Řečeno s jistým patosem, uskutečněním operace Artemis se Evropská unie jasně vyslovila pro koncepci mezinárodního systému založeného na multilateralismu a podpoře posilování vlivu mezinárodních institucí a mezinárodního práva.61 (Plaut 2003: 1-2) Ve světle americké schopnosti vést unilaterální akci a ve světle svých vlastních (ne)schopností lze namítnout, že Unii nic jiného než odkazování se na multilaterální přístup nezbývá. Nicméně to, že se mise Artemis konala pod zcela dominantním vedením Francie, ještě neznamená, že jde o misi unilaterální. Samozřejmě v tomto ohledu nelze činit smysluplné srovnání mezi jednotlivým evropským státem a Spojenými státy. Bez povšimnutí by rovněž neměla zůstat skutečnost, že operace Artemis působila jako silný impuls pro vojenské plánovače a aktéry ESDP v Bruselu. Nedlouho po ukončení mise Artemis byla přijata koncepce „Battle Groups EU“, která vychází z úspěšného nasazení evropských vojenských sil v DRC.62
3.1.3 Althea Balkánský region zůstává evropskou prioritou. EU a NATO již delší dobu plánovaly převzetí mise SFOR II (Stabilisation Forces) v Bosně a Hercegovině – ze strany Unie se o tom hovoří již na Kodaňském summitu v roce 2002. Definitivní rozhodnutí o předání mise Unii padlo na summitu NATO v Istanbulu, kde bylo potvrzeno, že půjde o operaci v souladu 61
Reportér BBC Martin Plaut dokumentující cestu SG/HR Javiera Solany do DRC nadsazeně a jen do omezené míry výstižně napsal: „The European sword is being forged in Bunia.“ (Plaut 2003: 2) Tento výrok si zaslouží letmý komentář: Hlavní těžiště onoho „kování mečů“ ovšem leží v Evropě a evropských státech. Jejich ozbrojené síly sice musí procházet „ohněm bojů“, ale ke kování mečů dochází samozřejmě v jejich rámci a nikoliv v konkrétní operaci, která může působit jako test, či „zkouška ohněm“. Opačný postup je pouze výjimečný a v současnosti neobvyklý. (pozn. autora). 62 Viz níže – kapitola 4, dále k tomu např. Andersson 2006.
50
s Kapitolou VII Charty OSN a za využití mechanismů Berlín plus. V pořadí již druhé balkánské vojenské angažmá EU je předmětem rezoluce RB OSN č. 1551 ze dne 9. července, kde OSN vítá záměr Evropské unie převzít misi SFOR. 12. července 2004 přijala Rada EU společnou akci, kterou vyjádřila záměr uskutečnění vlastní mise „Atlhea“ v rámci ESDP převzetím operace NATO. (Council Joint Action 2004/570/CFSP) Mezinárodněprávní rámec dále upravuje rezoluce RB OSN č. 1575 ze dne 22. listopadu. Formálně alianční misi Unie převzala rozhodnutím Rady z 25. listopadu 2004. (Council Decision 2004/803/CFSP) Podobně jako mise Artemis v DRC, je mise Althea podpořena silným mandátem z hlediska možnosti použití síly pro vlastní obranu a prosazení ustanovení Daytonské mírové dohody. Robustní silový mandát misi zaručuje již zmíněná rezoluce RB OSN č. 1575. (United Nations Security Council Resolution 1575 2004: 4) Co se týče finančních aspektů mise, její operační výdaje jsou na výši přes 71 miliónů EUR. Podobně jako v případě jiných společných nákladů operací v rámci ESDP se i zde uplatnil mechanismus „Athena“. Althea nastoupila do situace, kdy, podobně jako v případě Concordia, byla předchozí konfliktní situace zvládnuta Severoatlantickou aliancí a následně spravována misemi IFOR, SFOR a SFOR II. Z hlediska teoretického vymezení učiněného v úvodní kapitole spadá mise Althea z hlediska PSO do operací charakterizovaných jako „peace-building“, respektive postkonfliktní asistence. Početní stav SFOR II byl v červnu 2004 redukován na 7.000 vojáků a v tomto počtu zahájila i Evropská unie vlastní operaci. Celkem se této PSO EU účastní 33 zemí, z toho 22 členů EU. Mezi členy EU je největším přispěvatelem do mise evropských sil (EUFOR) Německo s 1100 vojáky a Velká Británie s 950 vojáky z celkového původního počtu evropské operace na stavu 6.300 vojáků. Mezi další velké kontingenty se řadí Francie, Nizozemí, Itálie a Španělsko. Z nečlenských států mají na misi Althea největší podíl Kanada, Turecko a severoafrické Maroko. Zajímavý je na misi ten aspekt, že se jí účastní i neutrální státy EU: Finsko, Švédsko, Rakousko a Irsko. Dalším neutrálem je Švýcarsko. (srov. Grevi, Lynch, Missiroli 2005: 7, 13) Politickou kontrolu a strategické řízení operace provádí Politický a bezpečnostní výbor zodpovědný Radě EU. Rada EU přitom rozhoduje o zahájení akce a schvaluje operační plán a Rules of Engagement (odst. 7 Council Joint Action 2004/570/CFSP, Kříž 2005a: 53), což je zcela ve shodě s operací Concordia a Artemis a lze se tak domnívat, že EU již poměrně stabilně
51
konstituovala rámec politického řízení svých operací. Provádění operace Althea má na starosti Vojenský výbor, kterému podávají hlášení operační velitel, kterým byl jmenován britský generál John Reith, a velitel sil, kterým byl jmenován generálmajor David Leakey, rovněž příslušník britských ozbrojených sil. Davida Leakeyho v prosinci 2005 vystřídal italský generálmajor Gian Marco Chiarini. Velení celé operace spadá pod Vrchní velitelství spojeneckých sil v Evropě (SHAPE), s nímž je ve spojení operační velitel – generál Reith vykonává funkci DSACEUR. Velitelství sil bylo zřízeno v Sarajevu. S NATO jsou vedeny pravidelné konzultace, nicméně hlášení o postupu operace jsou předávána operačním velitelem přímo pouze orgánům EU. NATO je informováno skrze Politický a bezpečnostní výbor a Vojenský výbor EU. Fungující spolupráce mezi složkami NATO a EU se jeví nejen jako velmi důležitá, ale jako podmiňující, k úspěchu celé operace. (Quille 2004: 3) Důležitou roli má v operaci rovněž Zvláštní vyslanec EU (Lord Ashdown) zodpovídající za politickou koordinaci. Jeho úkolem je rovněž spolupráce s velitelem sil, který jeho rady ohledně místních a politických záležitostí bere v potaz bez ohledu na služební postup. (Quille 2004: 2-3) Kvůli existenci dalších souběžných aktivit (nejen) EU v Bosně a Hercegovině má role Zvláštního vyslance rostoucí význam. Althea není čistě vojenskou misí, podle jejího mandátu ji lze definovat jako „vojenskocivilní“ PSO. Síly EUFOR mají oproti předchozí misi SFOR působit ve spíše kriminálních oblastech jako je potírání korupce a organizovaného zločinu obecně. Oproti SFOR se evropské síly orientují také více na oblast vojenského pozorování a průzkumu. (Bacot-Décriaud 2005: 198) Zajímavá je otázka cílů mise, neboť se zdají být formulovány poněkud ambiciózně. Z dlouhodobého pohledu mají totiž síly EUFOR za cíl vybudování stabilní a multietnické Bosny a Hercegoviny, která bude žít v mírových sousedských vztazích a bude na nezvratné cestě do Evropské unie. Cílem je bezpečná, právní, životaschopná a stabilní Bosna a Hercegovina. (Bacot-Décriaud 2005: 198; Kříž 2005a: 53) Střednědobým cílem je bezpečnost v zemi a podpora integrace do EU a za hlavní krátkodobý cíl mají síly EUFOR dohled nad implementací Daytonské dohody, budování základů státu a také, politicky velmi důležité, zadržení osob podezřelých z válečných zločinů. (Kříž 2005a: 53) „Vcelku úspěšné bylo také působení sil EUFOR na podporu místních a mezinárodních policejních sil v boji proti organizovanému zločinu, pašování, ilegální těžbě dřeva, apod. Ze zbývajících dvaceti osob
52
obviněných z válečných zločinů se během roku podařilo třináct dopadnout a vydat do Haagu před ICTY.“ (Khol 2005) Tak jako v případě DRC a FYROM, tak i v BiH vyvíjí EU civilní akce komplementární k jejím PSO. V Bosně a Hercegovině 1. ledna 2003 nahradila Evropská unie dosavadní policejní misi OSN (UN IPTF) vlastním angažmá. Hlavním úkolem stále ještě probíhající mise EUPM (European Union Police Mission) je pomoc místním orgánům s vytvářením vlastních policejních sil. Policejní mise EU zahrnuje přes 500 policistů a policistek. EUPM je civilní misí, nevyužívá prostředků a kapacit NATO, v Bosně a Hercegovině asistuje při výcviku místních policejních sil, pomáhá při plánování a financování tamních policejních složek a mimo jiné podporuje bosenské policisty v boji proti organizovanému zločinu a korupci. Jelikož je potlačování korupce a organizovaného zločinu také součástí úkolů EUFOR, nabízí se otázka, do jaké míry se úkoly obou misí překrývají.63 „Svým rozsahem tato akce výrazně překonává jak operaci Concordia v Makedonii tak Artemis v Demokratické republice Kongo. Sedm tisíc vojáků v poli dokonale prověří schopnosti Evropské unie velet operaci středního rozsahu, zvláště v situaci, kdy pocházejí z 22 členských a 11 nečlenských zemí.“ (Kříž 2005b) Budoucí vyhlídky EUFOR lze nicméně přes velmi ambiciózní mandát hodnotit optimisticky s tím, že nadále bude posilována civilní dimenze operace.
3.2 Dílčí závěr 1b Na základě provedené analýzy jednotlivých PSO, je na tomto místě možné srovnat jejich parametry, kriticky posoudit jejich reálný dopad a na způsobu jejich provedení a realizace dokázat, do jaké míry se prokázaly jako pravdivé navržené podteze. Nejprve lze jednotlivé, relativně dobře kvantifikovatelné proměnné, umístit do jednoho souboru dat. Přehled uvádí
63
Ohledně zapojení a spolupráce NATO není bez významu to, že Aliance ponechala asi 150 vojáků na velitelství v Sarajevu. NATO se odkazuje k dlouhodobému politickému příspěvku Bosně a Hercegovině, který se nemění ani po předání SFOR II Evropské unii. Cílem Velitelství NATO v Sarajevu je reforma bosenské armády, respektive obranného sektoru s cílem podpořit členství Bosny a Hercegoviny v Partnerství pro mír, eventuálně i v NATO. Svou přítomností také Severoatlantická aliance, podobně jako EUPM a EUFOR si klade za cíl vyhledávání a zadržení osob podezřelých ze spáchání válečných zločinů. (dále Nato Headquarters (NHQ) Sarajevo 2006)
53
tabulka 2, na jejímž základě je možné vytvořit si plastický obraz o praktické realizaci ESDP ve zvoleném sektoru vojenských PSO EU. Tabulka 2: Srovnání parametrů jednotlivých PSO EU
PSO Doba trvání Lokalita Počet účastnících se zemí Z toho členů EU64 Z toho členů NATO65 Z toho třetích zemí Početní stav66 Nejsilnější kontingent „Framework nation“ Mandát OSN Využití Berlín plus Následné/souběžné civilní mise Přibližné finanční náklady hrazené ze společného rozpočtu
Concordia 18. 3. – 15. 12. 2003 FYROM
Artemis 12.6. – 1.9. (6.9./25.9.) 2003 DRC
2.12.2004 – dosud
27
16
33
13
12
22
17
10
23
7 357 Francie 145
3 2.060 Francie cca 1.679 vojáků
Francie
Francie
Rez. RB OSN 1371 ano
Rez. RB OSN 1484 ne EUSEC EUPOL
6 6.656 Německo 1.180 pouze na nižších úrovních (jinak není uplatněn) Rez. RB OSN 1551 Rez. RB OSN 1575 ano
Proxima 6.200.000 EUR
7.000.000 EUR
Althea BiH
EUPM 71.100.000 EUR
Zdroje: Council Joint Action 2003/92/CFSP; Council Joint Action 2003/423/CFSP; Council Joint Action 2004/570/CFSP; Council Joint Action 2004/847/CFSP; Lindstrom 2004: 116-129; Faria 2004; Kříž 2005a: 46-57; Grevi, Lynch, Missiroli 2005; Amaral 2005; EUFORBIH (European Union Force in Bosnia and Herzegovina) 2006; Concordia, EUFOR mission in fYR Macedonia 2006; Marshall 2006.
Co se týče dokončení verifikace první podteze: „EU se při realizaci mírových misí neobejde bez prostředků a kapacit NATO“, lze vynést výrok, že její platnost se nepotvrdila v absolutním smyslu. Zatímco operace Concordia a Althea využily či stále využívají v rámci Berlína plus struktury a prostředky Severoatlantické aliance, PSO EU Artemis nebyla s NATO
64
K datu zahájení PSO/mise. K datu zahájení PSO/mise. 66 Početní stavy jednotlivých PSO jsou udávány k datu zahájení operace. Údaje se v řádu desítek až stovek různí. 65
54
dokonce ani konzultována. (Fučík 2005: 91) Nicméně samotné USA již dříve vyjádřily vůli se operace neúčastnit. Ačkoliv byla absolutní platnost první podteze vyvrácena, ukázala se provedená analýza přínosnou z mnoha dalších hledisek. Z výše uvedeného lze vyvodit závěr, že ani jedna z analyzovaných PSO EU zřejmě neprokázala schopnost Unie reagovat adekvátně a flexibilně na vzniklou krizovou situaci. Všechny operace byly totiž připravovány v relativně dostatečném časovém předstihu (v případě operace Althea to byly zhruba dva roky). Toto zjištění hraje zcela zásadní roli v případě následující kapitoly (kapitola 4) pojednávající o evropských vojenských silách, které si kladou za cíl poměrně krátkou reakční dobu (limit patnácti dní v případě Battle Groups). Skutečnost, že mezi schválením rezoluce RB OSN č. 1484 a zahájením PSO Artemis uplynulo „pouhých“ 6 týdnů, se zdá být zapříčiněna evidentní souhrou výše popsaných faktorů – obecně je lze vymezit jako (a) vojenskou připravenost státu/-ů (Francie), (b) politickou shodu v EU a (c) synergický efekt souhry obou těchto faktorů, tedy politické vůle na straně EU i dotčeného členského státu. Námitka, že se jednalo o operaci se silně dominantním postavením Francie, nemůže zpochybnit evidentní skutečnost, že šlo o misi Evropské unie. Spíše zde lze hledat úspěšné využití v současnosti již běžně přijímaného modelu „framework nation“ v rámci něhož budou realizovány i další (nejen) unijní mise. Tento koncept má příklad již v první vojenské misi EU Concordia, kde se úlohy „framework nation“ zhostila také Francie. V případě mise Althea není koncept „framework nation“ aplikován. EUFOR na bázi „framework nation“ funguje pouze na dílčích nižších úrovních.67 Stojí za poznamenání, že pojem „framework nation“ by neměl být zaměňován s termínem „lead nation“, jak se někdy v odborné literatuře a dokumentech stává. (Pachta 2005: 95, Møller 2005: 33-34, Goris 2004) Princip „framework nation“ se od „lead nation“ odlišuje tím, že pro provedení operace jsou využity velitelské, komunikační a řídící struktury jednoho státu, bez čehož by operace v odpovídající podobě nebyla realizována. Koncept „lead nation“ lze vykládat tak, že jedna určitá země může zodpovídat např. za logistické zásobování všech 67
Například švédských logistických struktur využívají tři mnohonárodní seskupení v rámci EUFORu. Švédsko je na této úrovni v roli framework nation. Steven W. Marshall v odpovědi ze 13. 4. 2006 na dotaz autora z 13. 4. 2006 o aplikaci konceptu framework nation v případě operace Althea. Steven W. Marshall, Lt Col/OF4 - UK Army, Chief Press Office, HQ EUFOR.
55
ostatních národních součástí určitým druhem (vesměs spotřebního) materiálu. (Fučík 2003b: 98) Princip „lead nation“ je obecněji používán v situaci, kdy je daný stát zodpovědný za veškeré fungování armádního sboru v době míru, kdy je integrace s jednotkami druhého státu minimální a omezuje se na několik styčných důstojníků. V tomto modelu se štábní procedury, právní systém apod. řídí podle dominantního státu. (Khol 2003b: 8) Zřejmě nejvhodnější se ohledně vymezení obou metod jeví poznatek Stevena W. Marshalla z velitelství sil EUFOR v Sarajevu. Ačkoliv, jak Marshall správně tvrdí, neexistuje jasná formální definice, je v praxi operací na podporu míru rozdíl zhruba následující: framework nation je označení pro stát s celkovou odpovědností za velení a řízení operace a současně její logistické podpory včetně zásob a týlové infrastruktury. Lead nation je pak aplikován v zásadě ve dvou případech. První použití se shoduje s náplní framework nation s tím rozdílem, že lead nation nezahrnuje logistickou podporu a infrastrukturu (tedy pouze velení a řízení operace). Druhým případem je stav, kdy je daný stát v pozici lead nation v partikulární oblasti či zdrojích. Může tedy nastat situace, kdy je v rámci jedné operace vykonávané podle modelu framework nation současně aplikován také model lead nation pouze pro určitou oblast (například ochranu sil – „force protection“). (Marshall 2006) Vlastní rozlišení zmiňovaných dvou druhů koncepce provádění PSO pochází nejpozději z roku 1997, kdy Rada ministrů WEU v deklaraci z 22. června definuje pro potřeby provádění Petersbergských misí (a) koncept „framework nation“ a (b) mnohonárodní velitelství odpovědné WEU (tehdy to platilo). Přiklonění se k framework nation je zdůvodněno potřebou flexibilního způsobu reakce a široké různorodosti krizových situací, což si vyžaduje vytvoření optimálního způsobu dostupných prostředků. (Western European Union 1997: 7) V rámci EU byla formule „framework nation“ schválena Radou 24. června 2002 coby koncepce pro vedení autonomních evropských operací krizového managementu. (Faria 2004: 42) Schématicky lze hierarchii a systém řízení a velení PSO EU znázornit následujícím způsobem – schéma obsahuje variantu Berlín plus a bez něj.
56
Schéma 5: Struktura velení a řízení operací EU
Evropská rada EUMS
PSC
- monitoring krize - monitoring operace - strategické řízení
EUMC
Framework nation Operační velitelství
Silové velitelství
Berlín plus DSACEUR Plánovací buňka EU v rámci SHAPE Velitelství Společného smíšeného úkolové uskupení (CJTF HQ)
Národní nebo multinárodní námořní/vzdušné/pozemní velitelské složky Zdroj: Vrettos, K. (2005): ESDP developments and the Headline Goal 2010 (upraveno).
Další oblastí, které může být v budoucnu přikládán stále větší význam z důvodu pouze minimálního rámce acquis communitaire, je otázka financování PSO EU v rámci ESDP. Společné operační náklady všech tří analyzovaných PSO EU byly financovány v rámci mechanismu Athena. Rámec Athena byl však ustanoven až 1. března 2003, kdy jej Unie přijala jako stálý mechanismus. O schvalování financování společných nákladů PSO EU rozhoduje zvláštní výbor složený ze všech členských států EU (kromě Dánska, které má opt-out). Společnými náklady Athena rozumí zejména náklady na zřízení a provoz velitelství operace, transport, ubytování, komunikační kanály, personál v místě operace najatý, přírůstkové náklady spojené s podporou mise, přírůstkové náklady spojené s využitím společných prostředků NATO pro operace EU, informování veřejnosti, ad. (Lindstrom 2004: 125-126) Z hlediska Smlouvy o EU a unijního rozpočtu lze vidět problém v čl. 28, kde jsou náklady na provádění operací s vojenskými nebo obrannými důsledky. Současně však článek umožňuje po jednomyslném ad hoc rozhodnutí Rady EU financování i vojenských operací. Otázky vyvolává především nutnost kombinace civilních a vojenských mechanismů. (dále
57
Grevi-Lynch-Missiroli 2005). Do ustanovení mechanismu Althea byly náklady schvalovány ad hoc. Od března 2004 je podíl na rozpočtu operace stanoven podle podílů hrubého národního produktu členských států EU, což je v případě jednomyslného souhlasu Rady v souladu se Smlouvou o EU, respektive výše zmíněným článkem. Z pozice vazeb mezi EU a NATO se ukázalo, že Evropská unie je schopna autonomní operace pouze v omezeném rozsahu (Artemis). Mise Althea v Bosně a Hercegovině je z pohledu minulých operací NATO operací středně velkou a z pohledu Unie operací rozsáhlou. (Kříž 2005a: 54) Současně se jako opodstatněné jeví tvrzení, že až teprve dlouhodobý charakter působení sil EUFOR (nikoliv de facto „epizodní záležitost“ jakou byla Concordia) skutečně prokáže charakter a funkčnost dlouhodobě udržitelného vztahu mezi EU a NATO. Důležité ovšem také je, že Evropané mají na tuto misi, která se nachází v rámci dolní části spektra vojenských operací, dostatečné a v zásadě vyhovující kapacity. Provádění paecekeepingových operací většího rozsahu by tedy Evropanům nemělo při dostatečné politické vůli činit větší potíže. Z hlediska potenciálu EU a ESDP dosáhly dosud realizované PSO EU na dno jak politické vůle, tak vojenských schopností. V tomto smyslu zůstává otevřenou a dosud nezodpovězenou otázka schopností EU v rámci celého spektra vojenských operací. (GreviLynch-Missiroli 2005) V současnosti lze na tuto otázku, přes veškerý dosažený pokrok v rámci ESDP, odpovědět jedině negativně. Ve všech třech srovnávaných operacích docházelo k intenzivní spolupráci s civilněpolitickými aktéry. V prvé řadě se z pohledu ESDP jeví jako klíčové, že všechny tři PSO byly následovány civilními/policejními misemi EU. Všechny tři operace se odehrávaly za současné výrazné politické a diplomatické podpory Evropské komise, SG/HR a zvláštních vyslanců Evropské unie – v případě Concordia je to Zvláštní zástupce EU ve FYROM – Belgičan Alexis Brouhns, v případě mise Artemis jde o Zvláštního vyslance EU pro oblast Velkých jezer, kterým je Ital Aldo Ajello. V případě Althea je to již zmiňovaný Zvláštní vyslanec Lord Ashdown, od 31. ledna 2006 jeho funkci zastává Christian Schwarz-Schilling. (Council of the European Union 2006a)
58
Mírové mise EU jsou i přes svá výše charakterizovaná dosavadní omezení věcným naplněním programu ESDP a posilují nejen schopnost vzájemné komunikace a vojenské spolupráce, ale i povědomí o zahraničněpolitické identitě Evropanů. V současné geostrategické situaci se nabízí několik regionů, kde EU může s reálným výhledem a efektivním způsobem uplatnit své schopnosti vést autonomní PSO. Oblasti působení evropských vojenských sil nicméně stále determinují priority a definice zájmových oblastí nejdůležitějších aktérů současného systému mezinárodních vztahů. V prvé řadě se tedy coby průnik těchto množin nabízí Afrika. Evropa má nenahraditelné zkušenosti a vazby na celou oblast afrického kontinentu. Afrika disponuje výrazným ekonomickým potenciálem a také geografická blízkost černého kontinentu předurčuje Afriku jako prioritní oblast zájmu EU a ESDP. Nicméně kromě Afriky existují v těsném sousedství EU další konfliktní oblasti a regiony, kde EU může – a nepochybně by ve svém vlastním zájmu měla – svou bezpečnostní dimenzi uplatňovat. Jmenovat lze oblast Pobaltí, Kaliningrad, Kypr, Moldávii, FYROM a stále ne zcela stabilní Balkán jako celek. Dříve se také vedly diskuze o vyslání mírové vojenské mise EU
do
Východního
Timoru.
V ostatních
oblastech
se
EU
bude
potýkat
se
zahraničněpolitickými a bezpečnostními zájmy jiných aktérů. Spolu s americkým spojencem je možné jednotněji postupovat v oblasti Blízkého a středního východu, Střední Asie, Kaspického moře a v dalších regionech. Výše uvedené predikce lze hodnotit jako velmi pravděpodobné, což dokazuje Evropská unie mj. dalšími současnými operacemi: například asistenční misí AMIS II v Súdánu (Darfur), monitorovací misí AMM (Acec Monitoring Mission) v Indonésii nebo policejní (EUPOL COPPS).68 Nejnovější PSO EU vojenského charakteru by se měla stát další operace v Demokratické republice Kongo. Rada EU schválila 23. března 2006 koncepci mise a zahájila její plánování. Mise čítající 400 až 450 vojáků má za cíl podpořit MONUC při realizaci naplánovaných voleb v DRC v červnu letošního roku. Úloha framework nation připadne Německu a operačním velitelstvím se stane Postdam. Mise by měla být provedena autonomním způsobem bez využití mechanismu Berlín plus. Kromě zmíněných čtyř stovek vojáků v Kinshase bude za hranicemi Konga na vyžádání připraven prapor, v případě potřeby okamžitě schopný zásahu. (Conseil d’Union Européenne 2006: 1) Ačkoliv by v DRC mělo být nasazen 68
Pro aktuální přehled PSO EU viz Council of the European Union (2006b): European Security and Defence Policy (ESDP). EU Operations, on-line (http://ue.eu.int/cms3_fo/showPage.asp?id=268&lang=EN&mode=g).
59
nižší počet vojáků a navíc v „klidnější“ části afrického státu, lze tvrdit, že zde bude do značné míry převzat model operace Artemis. Nicméně stále nelze jako nemožný hodnotit předpoklad, že v zájmu „zajištění vlastní bezpečnosti“ budou oba dříve angažované státy Uganda a Rwanda v Demokratické republice Kongu nadále operovat v rozporu s požadavky mezinárodního společenství a mezinárodního práva. Afrika bude pro ESDP dlouhodobou výzvou a to přinejmenším v následujících dvaceti až pětadvaceti letech. Jak již bylo nastíněno výše, komparace a analýza jednotlivých PSO EU mohou přinést větší přínos pro zkoumání bezpečnostní dimenze evropské integrace pouze tehdy, budou-li zasazeny do širšího kontextu. Jako spojené nádoby lze hodnotit relaci mezi PSO EU a operačními – vojenskými schopnostmi evropských států. PSO EU se tedy jeví jako přímo podmíněné těmito schopnostmi. Přičemž v opačném směru se více projevuje politická vůle a podpora. Práci tedy budou uzavírat pasáže věnované ověření čtvrté podteze.
60
4 Evropská unie a evropské ozbrojené síly Evropa musí být v takové pozici, aby byla schopna prosazování a ochrany svých zájmů a společných hodnot. Bezpodmínečná a úplná implementace bezpečnostní a obranné politiky Evropské unie se jeví jako nezbytná („sine qua non“), jestliže se má celá CFSP stát věrohodnou politikou a respektovaným nástrojem také v oblasti crisis managementu. Až tehdy – a pouze tehdy – bude moci být CFSP akceptována coby koherentní a úplný politický, diplomatický, ekonomický, humanitární, civilní i vojenský prostředek. (Weisserth 2004: 115) Žádná vojenská operace nemá naději na úspěch bude-li prováděna neefektivními prostředky a podpořena nedostatečným systémem velení a řízení, logistikou a dalšími nezbytnými komponenty potřebnými pro realizaci PSO EU. Tato kapitola se bude zabývat materií nutnou pro verifikaci především první, částečně druhé a třetí a okrajově i čtvrté podteze. Měl by zde být z pohledu konkrétních nástrojů uchopen předmět PSO EU z hlediska koncepcí ozbrojených sil, respektive jejich mnohonárodních seskupení určených pro potřeby operací pod hlavičkou ESDP.
4.1 Úvod: analýza současného stavu vojenských kapacit a struktur EU Nejen pro roztříštěnost vojenského potenciálu a stále slabou vzájemnou spolupráci, ale i proto, že vojenské reformy a transformace armád postupují pomalu a jsou stále udržovány jako teritoriální obranné síly proti pozemnímu útoku, který byl předpokládán v době bývalého Varšavského paktu, není Evropa schopna vést operace potřebných parametrů a charakteru. (Rašek 2002) V bipolárním světě měla Evropa rozvíjet tankové divize, mechanizované vojsko, evropští vojáci byli pro takový boj cvičeni a důraz byl kladen na jejich přežití v takovém konfliktu. Naproti tomu američtí spojenci budovali své ozbrojené síly se zaměřením na expediční operace (strategické velení, řízení a transport) a velitelské kapacity, strategický průzkum, strategické letectvo, moderní a početné taktické síly. Konec studené války a následná změna strategického prostředí jasně favorizovaly ozbrojené síly USA. Evropské armády jsou v novém strategickém prostředí principielně zastaralé a potřebují transformaci. Odkládání potřebných reforem znamená pokračující plýtvání finančními prostředky. Dosavadní evropské snahy o společnou bezpečnostní a obrannou politiku směřují až příliš často k budování velitelských struktur, akvizičních agentur bez reálných pravomocí,
61
byrokratického a organizačního aparátu, nezřídka kopírujícího stávající instituce. Podobné tendence výstižně shrnují slova: „Přibývající velitelství, štáby a ostatní složky (s nespočetnou již generalitou) dále ujídají z krajíce vojenských výdajů na úkor akvizice a dalších potřeb armád. Paradoxně tak již svou pouhou existencí brzdí to, k čemu měly být zřízeny, tedy k rozvoji operačních polních sil a jejich koordinovanému použití v rámci deklarovaných záměrů Evropské unie a NATO.“ (Fučík 2003a: 29) Na druhou stranu je patrné, že EU/ESDP dospívá přirozeným vývojem do pozice autonomní entity v bezpečnostní dimenzi systému mezinárodních vztahů s odpovídajícími institucemi. Velitelské štáby a plánovací buňky sem chtě nechtě spadají a má-li být například srovnána jejich přebujelost se strukturami NATO, lze dojít k závěru, že Unie zde byrokratickou efektivitu NATO převyšuje. Ve prospěch takového tvrzení hraje skutečnost, že ESDP se s více než půlstoletí trvající Aliancí a její šíří nemůže snadno srovnávat. V každém případě míří kritika i do řad NATO: v mezinárodních velitelstvích NATO slouží na 15.000 vojáků, často těch nejlepších, kteří se ovšem nepočítají mezi složky vykonávající operační úkoly Aliance. V NATO existuje 39 výborů a 44 agentur a organizací, ke kterým je třeba přičíst početné pracovní skupiny a projekty, které mohou být dále zakládány agenturami nebo jednotlivými členskými státy. (Flournoy – Smith 2005: 48) Neúprosnou logiku post-bipolárního systému a snižování obranných výdajů odráží požadavky na budování mnohonárodních ozbrojených sil. Radek Khol píše, že mnohonárodní vojenskou spoluprací se členské státy NATO vyrovnávaly s postupující redukcí svých ozbrojených sil, rozšířením jejich primárních úkolů a požadavkem na jejich flexibilitu. (Khol 2003b: 7) V podstatě lze vyřknout předpoklad, že takto definované požadavky byly a jsou na mezinárodní úrovni reflektovány v rámci NATO (Defence Capabilities Initiative, Prague Capabilities Commitment) a také na poli EU (European Headline Goal, European Capabilities Action Plan). Do jisté míry a z hlediska časové osy do zhruba konce 90. let dvacátého století zde existuje paralela s ESDI a ESDP. V roce 2006 je nicméně stále jasné, že toto úsilí je namířeno především do řad evropských spojenců, ať už v rámci NATO nebo EU. Důvodem je stále nevyhovující složení a schopnosti evropských ozbrojených sil, které jsou pouze z malé části vhodné pro použití v rámci PSO. Jinými slovy, z přibližně dvou milionů vojáků evropských států je pouze asi 3 % až 4 % schopno expedičního nasazení za hranicemi teritoria domovského
státu
(tj.
out-of-area operations). Snahu o změnu nevyhovujícího stavu vystihuje úmysl členských států
62
NATO, které se na summitu v Istanbulu v červnu 2004 zavázaly k restrukturalizaci stávajících pozemních ozbrojených sil směrem k expedičním seskupením. Ministři obrany členských států NATO dohodli na intenzifikaci úsilí o zvýšení upotřebitelnosti svých jednotek. Konkrétně se dohodli, že 40 % pozemních sil každé země bude strukturováno, vybaveno a vycvičeno pro operace pod vedením NATO nebo jiných mezinárodních organizací, a že 8 % pozemních sil bude vyčleněno pro dlouhodobé nepřetržité operace. (Sturm 2005; srov. The Istanbul Summit Reader’s Guide 2004: 61-62) Z pohledu budování expedičních a moderních ozbrojených sil nepochybně fakticky i formálně existuje patrná míra duplikace mezi procesy NATO a těmi v EU. Současně jejich cílová skupina a vlastní cíle jsou v podstatě identické a tedy není zřejmě výstižné tyto procesy popisovat jako duplikující se, což ovšem zcela jinak vypadá v otázce velitelských a řídích kapacit.
4.1.1 EHG a ERRF Jak poznamenává Zdeněk Kříž, v odborné literatuře existuje obecná shoda v názorech, že kosovská krize se stala rozhodujícím podnětem pro urychlení CSFP a zahájení rozvoje ESDP. (Kříž 2005a: 48) Ten samý rok, kdy síly NATO zahájily bojové operace proti srbskému režimu s cílem zastavit etnické čistky, lze považovat za principielně přelomový mezník zahraničně- a bezpečnostně-politické dimenze evropské integrace. Politická jednání o rozvoji ESDP byla spojenou nádobou jednání o konkrétních vojenských silách a schopnostech. V prosinci 1999 se Evropská rada shodla na konkrétním cíli vytvoření vojenských kapacit pro plnění zadaných úkolů spočívajících zejména ve zvládání krizí. Na summitu EU ve finských Helsinkách padlo rozhodnutí o vytvoření Evropských sil rychlé reakce (European Rapid Reaction Forces, ERRF) do konce roku 2003. Kvantitativní cíl byl pak nazván Evropským základním cílem (European Headline Goal, EHG). Podle EHG musí být členské státy do roku 2003 schopny nasadit 50.000 až 60.000 vojáků (ekvivalent přibližně 15 brigád) včetně odpovídajících leteckých a námořních sil, způsobilých nasazení v celém spektru Petersbergských úkolů; udržet operaci takové velikosti včetně potřebných struktur velení a řízení, komunikace, průzkumu, logistiky a ostatní infrastruktury po dobu až jednoho roku. Operační pohotovost těchto jednotek je do 60 dnů a část sil musí být připravena už do 48 hodin. ERRF se podle EHG mají stát samostatnou vojenskou strukturou s veškerými potřebnými
63
velitelskými, řídícími a zpravodajskými kapacitami, s odpovídající logistikou a dalším zabezpečením potřebným pro jejich bojové nasazení včetně námořních a leteckých komponentů. Nejedná se o zárodek evropské armády – národní jednotky jsou pro potřeby EHG a PSO EU vysílány na základě dobrovolnosti. Výše zmínění bylo explicitně potvrzeno na summitu Evropské rady v Laekenu. (srov. Weisserth 2004: 117) Tento moment dobrovolného vyčleňování a vysílání ozbrojených sil se kromě faktu, že Evropa navíc nedisponuje vhodnými jednotkami, může jevit jako zásadní pro eventuální krizi vyžadující skutečně rychlou a rozhodnou reakci. Na Plánovací konferenci v Bruselu 20. a 21. listopadu 2000 (Capabilities Commitment Conference) potvrdily členské státy EU vyčlenění jednotek ze svých armád o celkovém počtu přes 100.000 vojáků pro potřeby operací EU.69 Síly pak byly deklarovány jako „Helsinský katalog vojenských sil“ (Helsinki Force Catalogue), který zahrnoval mimo oněch sto tisíc vojáků i více jak 400 bojových letadel a 100 lodí.70 Vedle Helsinského katalogu vojenských sil (seznam dostupných jednotek) existuje ještě Headline Goal Catalogue obsahující cíle EHG co do počtu a kvality kapacit a třetím katalogem je Headline Progress Catalogue, který obsahuje seznam způsobů jak překonat rozdíl mezi cíly EHG a dostupnými prostředky. (Anderson 2006: 14)71 Jak je zmíněno výše, v případě krize bude vždy konečné rozhodnutí o vyslání a zapojení vojenských sil závislé na vládních respektive parlamentních autoritách jednotlivých participujících zemí. Deklarace o poskytnutí jednotek v rámci Katalogu tak tedy ještě není zárukou, že bude ke skutečnému vyslání jednotky přistoupeno. Co jeví jako zásadní problém je fakt, že vzhledem k nedostatku mobilních evropských sil jsou jednotky tvořící ERRF současně vyčleněny pro potřeby NATO. (Karásek 2003: 25) Možný střet zájmů NATO a EU je nasnadě: obě organizace mohou mít jiný cíl, ale přitom stejné prostředky. Prostředky vyčleněné pro NATO a EU tak působí jako sjednocující element a zároveň jako případný zdroj napětí. (srov. Robinson 2003) Zajímavá pro realizaci projektu ESDP a dalších PSO je otázka vazby Evropských sil rychlé reakce a Sil okamžité reakce NATO (NATO Response Force, NRF). EU si klade za cíl 69
19. listopadu 2001 se konala druhá plánovací a hodnotící konference (Capabilities Improvement Conference), kde byl ke katalogu připojen i policejní sbor o síle 5.000 osob. 70 Dále Robinson (2003). 71 Dále viz Khol (2002e).
64
vybudovat síly použitelné v celosvětovém rámci a schopné čelit veškerým druhům hrozeb. Evropské síly rychlé reakce (European Rapid Reaction Force, ERRF) měly být plně operační do konce roku 2003. Perimetr jejich bojového nasazení byl stanoven na čtyři tisíce kilometrů od hranic EU. Struktura Evropských sil odpovídá struktuře Sborů rychlé reakce NATO (Allied Command Europe Rapid Reaction Corps, ARRC).72 Mezi oběma strukturami působí styčné velitelství a jednotky zúčastněných států budou v případě potřeby vyhrazeny pro ERRF. Projekt ERRF nevylučuje z účasti státy kategorie NEEA (Non-EU European Allies, tj. nečleny EU a členy NATO), ale členské státy Unie Evropským silám dominují. Největší příspěvek na úrovni pozemních sil poskytlo Německo zhruba 18.000 příslušníků ozbrojených sil. Následuje Velká Británie (12.500), Itálie (12 500), Francie (12.000), Španělsko (6.000), Nizozemí (5.000), Řecko 4.700 a další státy EU (kromě Dánska) včetně některých NEEA poskytly menší kontingenty (Finsko 1.500, ČR 1.000, Polsko 1.500, Irsko 850).73 Logistická podpora, prostředky velení, průzkumu, kontrola a komunikace jsou opět oblastmi, kde se EU bude muset spoléhat na NATO, respektive svého amerického spojence. Projekt ERRF je podřízen konsensuálnímu rozhodování Rady EU a neuvažuje se o jeho podřízení nadnárodním autoritám. ERRF mohou být tedy aktivovány pouze s jednomyslným rozhodnutím účastnících se zemí. ERRF jsou perspektivní zejména z hlediska nasazení v konfliktech střední a nižší intenzity. Konflikty většího rozsahu a vyšší intenzity budou (resp. by měly být) úkolem spíše pro Síly okamžité reakce NATO (NATO Response Force, NRF), které oficiálně zahájily činnost 15. října 2003 a plně operativní mají být v průběhu roku 2006, kdy by se jejich početní stav měl pohybovat přes 20.000 vojáků. (The Prague Summit and NATO'S Transformation A Reader's Guide 2003; Frank 2003) NATO Response Force jsou podobně jako ERRF tvořeny pozemními, námořními a leteckými silami schopnými nasazení v celém spektru vojenských operací, včetně operací mimo teritorium členů. Možnosti nasazení NRF jsou vedle ERRF srovnatelné, nicméně je zřejmé, že v jejich nasazení bude panovat vyšší míra konsensu než v případě Evropských sil. Charakter nasazení ozbrojených sil je rovněž poněkud odlišný. Operační pohotovost jednotek NRF se pohybuje od pěti do třiceti dnů a nezávisle by měla působit do třiceti dnů. Systém rotace je založen na šestiměsíčních fázích. Celkem by měla NRF představovat kompaktní vojenskou sílu čítající na 24.000 vojáků. (North Atlantic Treaty Organization 2006) 72
Dále ACE Rapid Reaction Corps (ARRC). Jednotlivé údaje se v čase mění, členské státy revidují své národní příspěvky pro EHG. Viz např. Kucheida (2004). 73
65
Hlavním úkolem je působit při řešení krizí kdekoli ve světě, zejména v jejich počátečních fázích. Nejvíce se na NRF podílí Španělsko se 2.200 vojáky, dále potom Francie se 1.700, Německo s 1.100, Velká Británie se 700, Turecko a Itálie se 600, Řecko s 300, Belgie s 250, Nizozemsko s 200 a Dánsko se 100 vojáky.74 Ze strany zúčastněných států budou jednotky vybaveny odpovídajícími prostředky strategického transportu, což je vzhledem k určení NRF velmi důležité. V praxi to znamená, že Spojené státy americké sice do rámce NRF vyčlenily jen na tři stovky vojáků, ale jsou to právě USA, kdo poskytne rozhodující transportní kapacity. (Dumoulin 2005: 217) Operační způsobilost jádra NRF byla dosažena 15. října 2003. (Kříž 2003b) Projekt NRF má urychlit zdokonalování vojenských schopností Aliance – podobně by mohl působit i projekt ERRF. „Přesto ale ani komplexní realizace NRF do podzimu roku 2006 neřeší významný problém zatěžující a ovlivňující transatlantické bezpečnostní vztahy, totiž výraznou a zvětšující se disproporci mezi vojenskými schopnostmi Spojených států a evropských členů NATO. Dosavadní výsledky byly totiž získány většinou restrukturalizací již existujících vojenských kapacit a evropské členské státy NATO nové vojenské kapacity de facto nezískaly, přestože se o to velmi intenzivně snaží, o čemž svědčí probíhající reformy takřka všech významných evropských armád.“ (Kříž 2003b) NRF a cíle EHG (ERRF) se mají vzájemně posilovat a doplňovat, přičemž má být respektována nezávislost a autonomie obou organizací.75 O tom jak konkrétně by vzájemné doplňování mělo vypadat, však už oficiální zdroje nemluví. Za stavu omezených prostředků a předpokladu politického a praktického požadavku neduplikace kapacit se nelze vyhnout vyčleňování jedněch a těch samých jednotek pro potřeby NATO a pro potřeby EU. Ve světle operace USA a jejich spojenců v Iráku a vojenských akcí v Afghánistánu se však objevují další nedostatky evropských ozbrojených sil. Navzdory opakovaným proklamacím totiž nenabízí projekt ERRF adekvátní odpověď na situace typu kosovské krize. (Karásek 2003: 26) Pro potřeby práce je sice postačující, že ERRF mají být nasazeny v rámci petersbergských úkolů, nicméně Evropská bezpečnostní strategie vyžaduje robustní operace na podporu míru a v takovém případě je více než žádoucí, aby Evropané dosáhly kvalitativně vyšších úrovní. Dalším bodem hodným komentáře tedy je, že síly ERRF lze nasadit spíše 74
Uvedené počty se mění a podléhají revizním mechanismům. Jejich výše je nicméně ilustrativní. Prague Summit Declaration, in The Prague Summit and NATO'S Transformation, A Reader's Guide, s. 72 a dále s. 106-107.
75
66
v operacích nižší intenzity a rozsahu. Nasazení v horním spektru velikosti a intenzity je vnímáno jako podstatné riziko. Poukazuje se přitom na rozdílné koncepční, doktrinální a strategické pojetí a přístupy hlavních protagonistů ERRF, tj. Francie a Velké Británie, a rovněž na zmíněnou snahu zemí „minisummitu“ vytvořit evropské velitelství nezávislé na NATO. (Fučík 2003a: 30) Velká Británie prosazuje přitom celou ESDP – politiku EU – jako integrální součást NATO a v rámci Aliance se má také ESDP vyvíjet. Londýn realisticky prosazuje schopnost vedení dvou simultánních operací, zatímco Paříž požaduje dosažení úrovně USA ve všech směrech (a se všemi odpovídajícími náklady). Otázka ESDP a vojenských schopností EU a NATO musí být tedy nahlížena také z perspektivy vnímání strategické transatlantické vazby. Velká Británie podporuje pragmatické a postupné kroky, spíše než grandiózní a až megalomanské projekty, což se o Francii zcela jednoznačně tvrdit nedá. Londýn se soustředí na postupné zvyšování vojenských schopností, zabránění duplikace ozbrojených sil a dosažení jejich komplementarity mezi spojenci. Nutný je konstruktivní přístup všech aktérů procesu. (Grant 2003) Faktem je, že i přes některé dílčí koncepční rozpory je britsko-francouzský tandem jednoznačně motorem projektu ESDP. Londýn a Paříž stály vždy u všech klíčových posunů v celém procesu bezpečnostní dimenze evropské integrace. Kromě pouhého vyčlenění vojenských jednotek jsou pro PSO EU určující jejich schopnosti. Evropská rada na summitu v Laekenu v prosinci 2001 vyřešila problém poměrně zmatečně, když prohlásila Evropskou unii za schopnou operačního nasazení. Při vědomí neuspokojivého stavu evropských ozbrojených sil však zahájila Evropská unie koncem roku 2001 Akční plán na zlepšení vojenských schopností (European Capabilities Action Plan, ECAP). ECAP je ne nepodobný již opuštěnému plánu na zlepšení vojenských schopností Evropanů v rámci NATO, který nesl název Defence Capabilities Initiative (DCI). ECAP se primárně zaměřuje na koordinaci zbrojních politik zúčastněných zemí, jejich obranného plánování a rozvoje vojenských struktur. ECAP přes své ambice sám o sobě dosud nepřinesl citelné zlepšení evropských schopností vést operace krizového managementu. (Andersson 2006: 14) V rámci ECAP bylo vytvořeno 19 skupin národních expertů, kteří analyzovali situaci a stav evropských ozbrojených sil v souvislosti EHG a hodnotící zprávy podali v březnu 2003. Kromě některých schopností, které byly k dispozici na některých národních úrovních a tudíž je stačilo pouze začlenit do katalogu sil bylo zjištěno, že stále přetrvává řada oblastí, jenž nejsou sto evropští spojenci zvládnout stávajícími kapacitami. ECAP nezahrnoval experty na zbrojní
67
dodávky a ani národní plánovače a jeho mandát tak byl poměrně nevyhovující. Navíc, když byl v rámci ECAP navržen nějaký konkrétní plán, objevily se vždy příliš velké politické a finanční překážky. (Schmitt 2005a) Na další Capability Conference v květnu 2003 deklarovali ministři obran členských států, že EU disponuje operačními schopnostmi v rámci celého spektra petersbergských úkolů. Evropská rada stanovisko ministrů potvrdila. Znovu se tak opakoval scénář z Laekenu 2001 a opět politická deklarace byla zcela v zásadním rozporu s praxí. Zatímco ERRF měly být údajně schopny operačního nasazení, pro rychlou reakci a vedení více než jedné operace stále chyběly kapacity. Unie i v tomto okamžiku nedisponovala schopnostmi vedení bojových operací za každého počasí a stále postrádala i adekvátní systémy velení a řízení. Ministři obran členských států sdružení v rámci EUMC rozhodli s cílem eliminovat tyto nedostatky o reformě ECAP a snížení počtu expertních skupin. Počet projektových skupin byl z devatenácti redukován na patnáct s tím, že v rámci každé skupiny byl ustanoven „lead nation“. Byla tím vlastně zahájena tzv. druhá fáze ECAP. Přes uskutečněný pokrok v oblastech velitelských a řídících kapacit, útvarů jaderné, biologické a chemické ochrany a zdravotnických jednotek trpí ECAP nedostatkem koordinace a politického vedení. ECAP je postaven na ad hoc a nekoncepčním přístupu. Každý stát si sám určuje čas a způsob akvizice chybějících kapacit. Zvláště problémové jsou oblasti náročné na značné investice, jakými je strategický transport a oblast doplňování paliva za letu. Některé z projektových skupin ECAP již deklarovaly, že dosáhly svých cílů nebo že v současném stavu nemohou posunout své maximum dále. Z pohledu budování vojenských schopností odpovídajících PSO EU se ECAP, podobně jako DCI v NATO, ukazuje jako nedostatečný prostředek. Jedná se o přístup, který je nevhodný již samou svou metodou, kdy nabízí jen minimum potřebné pro dosažení cíle. (Flournoy-Smith 2005: 55) Naopak vhodnější se jeví mezinárodní zbrojní spolupráce založená na tlaku racionalizace státních zakázek v oblasti obrany, kde na jedné straně dochází k značnému stupni integrace zbrojně-průmyslových celků a na straně druhé k poměrně intenzivní koordinaci akvizičních politik jednotlivých států. ECAP ovšem nedisponuje žádnými realizačními pravomocemi . Na tomto místě je nicméně třeba zmínit vazbu, která se vytváří mezi politickými cíly EU/ESDP a potřebami PSO EU a která do značné míry předurčuje vývoj ESDP. Lze konstatovat, že se zde jedná o synergický efekt několika na první pohled nezávislých procesů a
68
efekt jakéhosi „učení se“ EU z praxe. Zatímco jsou definovány nedostatky vojenských schopností tváří v tvář vojenským kampaním typu NATO v Kosovu či pod analýzami expertů NATO nebo EU a činěny první smysluplnější kroky k jejich eliminaci, probíhají již první PSO EU. Zásadním způsobem se zde projevila operace Artemis. Její vliv na další rozvoj evropských vojenských sil je nesporný. Pojednávají o tom následující řádky.
4.1.2 EHG 2010 a BGs Na summitu v Soluni v červnu 2003 byl sice formálně EHG prohlášen za splněný s tím, že EU disponuje operačními schopnostmi k plnění celého rozsahu petersbergských úkolů. Nicméně Evropská rada současně uznala, že evropské síly jsou stále ještě limitované a přetrvávají mnohé nedostatky. (Thessaloniki European Council, Presidency Conclusions 2003) Podobně jako při vlastním zrodu ESDP i v tomto momentě sehrály klíčovou iniciační roli národní státy. Na britsko-francouzském summitu v Le Touquet v únoru 2003 mj. dospěly oba tyto státy k názoru, že je nutné, aby EU disponovala vojenskými silami použitelnými v rámci autonomní operace krizového managementu s krátkou reakční dobou. Francie a Británie ve společné deklaraci rovněž prohlásily, že budou pokračovat v posilování evropských vojenských schopností v rámci nového Headline Goal s tím, že jeho cíle by měly být implementovány do roku 2010. Nový cíl, European Headline Goal 2010 (EHG 2010) byl nakonec přijat v červnu 2004 na summitu Evropské rady v Bruselu. Hlavní prvky EHG 2010 jsou následující (některé již splněny): vytvoření Evropské obranné agentury; založení civilně-vojenské plánovací buňky; rozvoj evropského velitelství vzdušné přepravy; kompletní bojové skupiny EU (do roku 2007); zajištění dostupnosti letadlové lodi s vlastní vojenskou letkou a doprovodnými plavidly (do konce roku 2008); posílení PSO EU na všech úrovních skrze síť velení, řízení a spojení a odpovídajících kosmických i pozemních prvků tohoto systému (do roku 2010) a konečně mají být vyvinuty kritéria rozmístitelnosti a výcviku národních sil směřující k dosažení interoperability. EU (respektive její členské státy) by měla být do roku 2010 připravena k odpovídající rychlé a rozhodné akci v celém spektru operací krizového managementu, jak tyto operace pokrývá Smlouva o EU (Headline Goal 2010: 1) Podle očekávání a také zcela logicky staví EHG 2010 na stále platném Helsinském základním cíli. EHG 2010 definuje přetrvávající nedostatky – zejména v oblasti strategického transportu a C3I (Command, Control, Communication and Intelligence, tj. systém velení, řízení, 69
spojení a vojenského zpravodajství). Nový plán zdůrazňuje potřebu interoperability, rozmístitelnosti a udržitelnosti vojenských sil s důrazem na PSO. (Andersson 2006: 17; Flournoy-Smith 2005: 55) Co se týče nosného prvku Základního cíle 2010: z důvodů neschopnosti ECAPu posunout dopředu evropské operační schopnosti, amerického rozhodnutí zahájit invazi do Iráku a konečně také pod vlivem relativních úspěchů mise Artemis a přijaté Evropské bezpečnostní strategie dostala ESDP a PSO EU nový element – mají jím být tzv. Bojová uskupení (Battlegroups, BG). Návrhu na jejich vytvoření, respektive dosažení širší politické vůle v rámci Evropské unie
předcházela francouzsko-britská iniciativa
vyplývající
z listopadového summitu
v Londýně v roce 2003, kde byl koncept bojových uskupení navržený předběžně již na summitu obou zemí v Le Touquet, více konkretizován – mj. pod vlivem úspěšné operace Artemis. Francie a Británie konstatovaly, že k naplnění této ambice je potřeba vyvinout dobře vycvičené a vyzbrojené jednotky čítající minimálně jeden a půl tisíce vojáků s odpovídajícím týlovým zabezpečením. Navržené jednotky nemají mít charakter klasické mírové mise, jejich nasazení by jí však mělo předcházet. Následovaly by peacekeepingové síly OSN nebo některé regionální organizace. Spolkový ministr obrany Struck s přímým zapojením Německa do připravovaných BG vyjádřil souhlas v únoru 2004 na neformálních jednáních během každoročně pořádané mnichovské konference. (EurActiv 2005) Koncept BG byl na zasedání Politického a bezpečnostního výboru v únoru 2004 deklarován jako trilaterální iniciativa. Ve dnech 5. a 6. dubna 2004 byl koncept schválen na neformálním setkání ministrů obran členských států Unie. Následně byl SG/HR Solana pověřen vypracováním bližších operačních a politických aspektů.76 Při vyhlášení Evropského základního cíle 2010 byl koncept BG zahrnut do jeho rámce. (Quille 2004: 2) V listopadu roku 2004 na bruselské Capabilities Commitment Conference padlo rozhodnutí o vytvoření celkem třinácti battlegroups, čímž byla éra BG s konečnou platností zahájena.
76
Dále viz Reaction Rapide in Summary of the remarks by Javier Solana, EU High Representative for the CFSP, at the informal meeting of defence ministers. (Solana 2004b)
70
Základním principem EHG 2010 je tedy schopnost EU nasadit silová uskupení vysoké připravenosti v případě reakce na krizi a to buď samostatně nebo jako součást větší operace. V každém okamžiku musí být k dispozici minimálně dvě BG a EU musí být schopna realizace dvou současně probíhajících operací. BG musí být schopna provádění operace po 30 dní, v případě rotace a doplnění zásob a materiálu se počítá až se 120 dny. Součástí „balíku“ každé BG je kromě vlastních bojových jednotek (mechanizovaná pěchota) také silové velitelství a vyčleněné prostředky bojové podpory zabezpečení služeb. (Kerttunen, Koivula, Jeppson 2005: 30; Gowan 2005: 14) Operační velitelství není součástí každé jedné BG. Battlegroups by měly dosáhnout plné operační způsobilosti začátkem roku 2007. Francie, Velká Británie a Itálie deklarovaly, že jimi tvořené BG budou schopny operačního nasazení už během roku 2005. Z hlediska realizace budoucích PSO bude koncept Bojových skupin hrát klíčovou roli. BG by měly na rozdíl od ERRF být schopny nasazení v neomezené vzdálenosti od Bruselu a to ve všech možných prostorech (džungle, poušť, zastavěné oblasti), kromě arktických oblastí. (pro detailní přehled viz Andersson 2006: 29-33) Celkem třináct BG by mělo být tvořeno následujícími většinou mnohonárodními seskupeními (podle Military Capability Commitment Conference v listopadu 2004): •
Francie;
•
Itálie;
•
Španělsko;
•
Velká Británie;
•
Belgie, Francie, Německo, Lucembursko a případně Španělsko;
•
Belgie and Francie;
•
Finsko, Německo and the Nizozemí;
•
Rakousko, Česká republika a Německo;
•
Maďarsko, Itálie a Slovinsko;
•
Řecko, Itálie, Portugalsko a Španělsko;
•
Německo, Lotyšsko, Litva, Polsko a Slovensko;
•
Estonsko, Finsko a Švédsko s Norskem;
•
Nizozemí a Velká Británie.
71
V listopadu 2005 padla rozhodnutí o vytvoření dalších dvou BG, s čímž se jejich počet zvýšil na patnáct: •
Česká republika a Slovensko
•
Řecko, Bulharsko, Kypr a Rumunsko
Nicméně se nejedná o konečný počet. Již nyní je na rok 2011 vyhlášeno vytvoření českoněmecké BG a v roce 2010 by měla operačních schopností dosáhnou BG složená z Turecka, Rumunska a Itálie. Pravidelně od roku 2007 by se měla konat dvakrát do roka konat tzv. Battle Group Co-ordination Conference, kde by měly být jednotlivé národní příspěvky a složení BG aktualizovány. Očekává se, že koncepce BG by měla nejen reorganizovat existující kapacity, ale působit také jako stimulující prvek rozvoje expedičních evropských sil. Existuje ovšem několik oprávněných pochybností. V prvé řadě není zaručeno, zda státy skutečně dostojí svým závazkům v rámci EHG 2010 ohledně strategického transportu, za druhé se opět nabízí otázka vztahu NRF a BG – tedy již dříve naznačeného problému, že pro použití v rámci NATO jsou určeny ty samé jednotky jako pro EU. Za třetí, není dosud zcela jasno, kdy přesně a za jakých okolností budou BG nasazeny, protože ne všechny státy budou sdílet vždy stejný názor s tím, že někteří členové EU předpokládají účast v operacích nižší intenzity a nikoliv například v operacích na vynucení míru. Nedořešeným je rovněž vztah BG a případného mandátu OSN – jakému velení budou BG v multilaterální misi OSN podléhat? Vynořují se další otázky – budou BG disponovat dostatečnou operační autonomií? Jak budou kooperovat s často jen slabě vyzbrojenými jednotkami OSN? (Flournoy-Smith 2005) Existuje obecná shoda, že pro definované potřeby z hlediska PSO, se jedná o vojensky nejmenší efektivní a nasazení schopnou formaci. BG by měly být používány při následujících typech operací (Bělík-Borkovec 2005)77: • oddělení znepřátelených stran použitím síly včetně nastolení míru a zabezpečení zásobovacích linií, • operace na předcházení konfliktu včetně preventivního nasazení vojsk, odzbrojovacích operací a prosazení embarga, • evakuační operace v nepřátelském prostředí, 77
Shrnutí úkolů PSO EU prováděných BG je převzato z prezentace (t.č.) náměstka ministra obrany ČR Martina Bělčíka a zástupce ředitele sekce obranné politiky a strategie - politického ředitele MO ČR Zdeňka Borkovce na prezentaci CESES, 25. 1. 2006. (Bělík, Borkovec 2006)
72
• asistence v humanitárních operacích včetně asistence při odstraňování následků katastrof a asistence při evakuaci uprchlíků, • obsazení míst vstupů v prostoru operace (přístavů anebo letišť) a zajištění přísunu hlavních sil při operacích většího rozsahu, • další možné bojové i nebojové operace k řešení situací v rozsahu petersbergských misí. BG jsou tedy poměrně perspektivním elementem, nicméně znamenají pouze začátek případného vývoje evropských ozbrojených sil odpovídající velikosti a schopností.
4.2 Dílčí závěr 2 Z hlediska verifikace hypotézy práce, se výše uvedené jeví jako klíčové pro druhou podtezi: Podmiňujícím faktorem a současně překážkou dalšího rozvoje je neexistence jednoho politického aktéra a jedněch ozbrojených sil. Lze vyřknout závěr, že druhá podteze předpokládající, že důvodem omezenosti evropských schopností je skutečnost, že ESDP je realizována skupinou suverénních států a stejně velkým počtem ozbrojených sil, se potvrdila jako platná. Je velmi obtížné kvantifikovat vyplývající duplikace a neefektivitu vynaložených prostředků, což samozřejmě souvisí se zbrojně-politickými aspekty ESDP/PSO. Těmto omezením se však PSO a projekt ESDP mohou zčásti vyhnout. Řešení se v podstatě nachází ve dvojí rovině. Za prvé jde o smluvně-kooperativní mechanismy. Největší význam má z pohledu verifikované teze mechanismus konstruktivní abstence podle čl. 23 Smlouvy o EU. Zde je ovšam možné zcela legitimně namítnout, že jeho dlouhodbější uplatňování může narušit ideu skutečně „společné“ politiky. Na druhou stranu je v článku uvedeno, že akce se musí účastnit alespoň tolik států, kolik představuje dvě třetiny vážených hlasů. Přesáhne-li počet států využívajících mechanismu konstruktivní abstence jednu třetinu vážených hlasů, nemlůže být rozhodnutí přijato. Druhým způsobem, nicméně v politické praxi zcela výhodnějším zvláště pro malé a střední státy, je právě výše analyzované vytváření mnohonárodních jednotek. Z pohledu koherentního rámce ESDP zde ovšem stále dominuje význam postavení největších a vojensky schopných států. Jmenovitě se jedná o Francii a Británii – jediné dvě čenské země EU, které jsou schopny omezené autonomní operace. Utváření multilaterálních vojenských seskupení pro potřeby EU tedy politicky
73
nabízí kooperativní řešení a prakticky pomáhá jak rozložení nákladů, tak upotřebení vojenských kapacit i menších států. Problém spolupráce několika suverénních států by měl zmírnit koncept vedoucího státu každé BG. Koncept bojových skupin EU odpovídající principielně logice „bottom-up“ (ve smyslu „zespodu nahoru“) přístupu ECAP se tedy jeví jako životaschopný projekt s velkým otazníkem: rozhodující bude totiž v každném případě ochota a vůle jednotlivých států investovat zvýšené výdaje do potřebných oblastí.
5 Zbrojní průmysl v Evropské unii Bez ohledu na budoucí vývoj CFSP a ESDP zůstává skutečností, že současné a budoucí vojenské operace budou zpravidla multilaterálního charakteru. Požadavky kladené na interoperabilitu a související standardizaci materiálního vybavení a doktrinálních postupů budou jedině růst na významu. Západní státy se teprve plné interoperabilitě nutné nejen pro multilaterální PSO EU jen pomalu přibližují. Pravděpodobně nejlepším způsobem jak při rozumné finanční náročnosti tyto požadavky uspokojit a současně podpořit jejich další zvyšování je integrace v oblasti zbrojní politiky. O tom, jak lze zbrojní spolupráci, kde dosud neexistuje jednotná konsolidovaná poptávka (ve smyslu velkého odběratele produktů nadnárodních a integrovaných zbrojařských firem) nahlížet z hlediska verifikace hlavní teze, referují následující řádky. Tato kapitola je stěžejní pro ověření platnost třetí podteze.
5.1 Deficity PSO EU v rámci ESDP Evropské snahy o projekci vlastní moci a realizaci PSO naráží na některé nebolestnější deficity. V zásadě lze vymezit dva okruhy největších nedostatků evropských spojenců. V prvé řadě jde o prostředky velení, řízení, spojení, výpočetní techniky, vojenského zpravodajství, pozorování a průzkumu (C4ISR, Command, Control, Communications, Computers, Intelligence, Surveillance and Reconnaissance). Druhým okruhem nejbytostnějších potřeb je oblast strategického transportu. Vyžadovány jsou prostředky námořní i letecké přepravy. V případě prvního okruhu se evropští spojenci dosud neobejdou bez prostředků USA. Případ
74
mise Artemis přes veškeré své úspěchy nemůže toto tvrzení vyvrátit. V případě rozsáhlejší operace nemá ani Francie a Velká Británie adekvátní schopnosti. V případě druhého okruhu, strategické přepravy, se nabízí kombinace dvou dosud aplikovaných přístupů. Státy totiž buď disponují vlastními co do počtu nebo co do kvality limitovanými prostředky. Katia Vlachos-Dengler rozlišuje několik typů adekvátních prostředků podle bojové intenzity operace a podle perimetru nasazení. Z analýzy vyplývá, že v konfliktech vyšší intenzity vzdálených od evropských hranici jsou nejvíce zapotřebí letouny typu An-124, C-17 Globemaster a C-5 Galaxy. Realizovaný projekt A400M s doletem necelých 4.000 km a nosností přes 35 tun nabízí jen omezenou odpověď. Například americký C-5 je schopen přepravit 120 tun na vzdálenost 5.200 km a ruský An-124 s podobným doletem přepraví dokonce 135 tun. Přitom A400M má být špičkou a řešením evropských potřeb. (VlachosDengler 2002: 15) Vedle specializace individuálních států je velmi často zmiňovaným a zřejmě také nejvýhodnějším způsobem jak finančně náročné potřeby uspokojit cesta sdílení (pooling) zmiňovaných prostředků. Specializace jednotlivých ozbrojených sil sice umožňuje v součtu širší záběr a vyšší míru kompetence, ale je politicky velmi citlivá, neboť specializace odpovídajícího stupně musí být provázena maximální mírou důvěryhodnosti a vzájemné závislosti. V současnosti se obzvláště menší státy vzdalují schopnostem disponovat vševojskovými ozbrojenými silami a specializace v dlouhodobém horizontu nabízí jistá východiska. (Heise 2005 43-44) Strategie společného vlastnictví či sdílení (pooling) prostředků se zdá jako výhodnější, neboť z hlediska finanční náročnosti převyšuje výhody pronájmů, poskytuje možné modulární varianty a politicky jde o poměrně snadno realizovatelný scénář (srov. letouny v rámci AWACS v NATO). Sdílení prostředků má i své stinné stránky, přičemž jako největší nevýhoda se jeví případná nedostatečná flexibilita jednotlivých států v případě, že budou muset kapacity poskytnout do určitého časového rámce. Může se tak stát, že potřebné kapacity nebudou k dispozici včas. (Vlachos-Dengler 2002: 34-35) To co platí v oblasti letecké přepravy má zhruba stejné principielní rysy jako problémy v sektorech námořního transportu.
75
5.2 Charakteristika evropské zbrojní průmyslové základny Obecně lze konstatovat, že pro budování kvalitních ozbrojených sil a provádění operací na podporu míru ve vyžadované kvalitě a na adekvátní úrovni je třeba disponovat odpovídající zbrojně-průmyslovou základnou. Současný zbrojní průmysl je do určující míry zasažen procesem „zcivilnění“, kdy mnohé ryze civilní produkty a technologie mají militární dimenzi a uplatnění. Tento trend byl vždy nadán vlastní dynamikou, přičemž vývoj vojenské sféry byl většinou napřed. Nicméně tento trend není jednostranný – příkladem je francouzský koncern Thomson-CSF, který využil část svého know-how z oblasti vojenské elektroniky, aby vybudoval síť pro telefonní společnost France Telecom. (Toffler, Tofflerová 2002: 200) Existuje tak řada potřeb, reálně uskutečněných konverzí zbrojního průmyslu, motivací k integraci přesahující rámec ryze zbrojní výroby a tedy i potřeba reflektovat tento vývoj na politicko-správní úrovni. Evropským „vládám nezbylo, než ve vlastním zájmu vytvořit příznivá politická, legislativní i technická opatření, vedoucí k rychlému rozšíření zbrojních kooperací, vzájemnému transferu technologií i obchodní výměně mezi subdodavateli. To byl mocný impuls ke spuštění integračních procesů, které dynamicky proběhly ve dvou rovinách – technologické a kapitálové (vlastnické)“. (Fučík 2004: 26, dále Sköns 2003) Vznikají integrační procesy v technologické, kapitálové oblasti, nové fúze přináší „critical mass“ – objem investic, obratu, počtu kusů ve výrobních sériích a počtu programů, který umožní optimalizaci nákladů, výkonů a cen. Vzniká technická a především ekonomicky výhodná integrace. Zbrojní průmysl sám a z vlastních potřeb, bez vnějších politických stimulů, funguje jako integrátor svých aktivit, neboť je k tomu nucen motivován snahou o „přežití na trhu“. (Fučík 2002: 190) Přes úsilí směrem k liberalizaci trhu zbrojního průmyslu v Evropské unii stále spadá tento sektor ekonomik členských států EU do kompetencí a aktivit národních států. Evropa nemá jednotný zbrojní trh jako partnera jedněch ozbrojených sil, tak jak je tomu například v USA. Celkově neefektivní nakládání s finančními prostředky a nízkou účinnost vynaložených nákladů na výzbroj dokládá fakt, že Evropané vydávají přibližně necelou prostředků USA (v roce 2005 šlo o více než 500 miliard USD), přitom návratnost v přírůstku vojenského potenciálu se pohybuje okolo pouhých 10 %. (European Parliament 2001: 2) Dalším alarmujícím faktem je skutečnost, že zhruba polovinu z evropských obranných rozpočtů, přes
76
sto miliard amerických dolarů, spolykají personální výdaje. Z hlediska požadavků kladených na ozbrojené síly udržují navíc Evropané ve výzbroji často až nepotřebnou vojenskou techniku. (Witney 2005a) Ze svízelné situace nabízela cestu nadnárodní integrace zbrojařských celků. V Evropě se po sérii fúzí ustálila tzv. velká čtyřka. Jedná se čtyři největší evropské zbrojní korporace: BAE Systems; EADS; Thales a Finmeccanica. V situaci, kdy vývoj sofistikovaných high-tech zbrojních systémů vyžaduje investice v řádech
miliard
EUR
se
internacionalizace
zbrojně-průmyslových
celků
setkává
s internacionalizací (nikoliv dosud supranacionalizací) zbrojních projektů z hlediska strany poptávky. Silný důraz a požadavek interoperabilních sil, stále více se shodující strategické a doktrinální cíle evropských spojenců a konečně i tlak ze strany nadnárodních institucí Unie mají za důsledek komplikovaný systém mezinárodních zbrojních programů. Mezinárodní vojenské spolupráci je přitom vlastní „společná akvizice zbraňových systémů, podporující následně díky vysoké míře interoperability i nasazení při skutečných operacích, včetně možného sdílení logistiky.“ (Khol 2003b: 12) Existuje
řada
potřeb,
reálně
uskutečněných
konverzí
zbrojního
průmyslu,
vyžadujících integraci přesahující rámec ryze zbrojní výroby. Z tohoto tlaku vyplývá potřeba reflektovat tento vývoj na evropské úrovni. Primárním argumentem pro integraci zbrojního trhu je posílení poptávkové strany. Situace se jeví jako nevýhodná pro státy i pro zbrojařské subjekty. Limitované zakázky a nerentabilní nízké počty výrobních sérií poškozují obě strany. Důvodem, proč v tomto úsilí hraje Unie až sekundární roli, je absolutní dominance národní úrovně v obranné politice – a především její průmyslové základně.
5.3 Poptávková strana: evropské aktivity v oblasti vojenské akvizice Bez toho, aniž by se Evropané vypořádali s nedostatky v oblasti vojenských schopností, budou členské státy Evropské unie stále méně a méně schopny operovat, ať už jednotlivě či se společným velením, s cílem prosazení společných zájmů. Evropští spojenci by pak ani nebudou moci (spolu)rozhodovat o tom, kde a jak budou budoucí operace vedeny. (Garden 2003) Jakkoliv se na straně nabídkové integrují průmyslové subjekty, na straně poptávky je situace dost odlišná. Faktorů, jež brání ujednocení poptávky je mnoho. Nákup hotových
77
výrobků (off-the-shelf) je pro dnešní státní odběratele nemyslitelný bez offsetů. Offsety jsou velmi pokřivujícím a akvizici komplikujícím faktorem, zvláště je-li vzato v úvahu, že výše offsetů jde i nad 100 % výše zakázky. Dále hraje roli politicky atraktivní účast při výrobě, někdy i výzkumu a vývoji, která je ovšem maximálně komplikována principem „juste retour“ (přiměřená návratnost investic), který v zásadě znamená proporční návratnost prostředků vynaložených na daný projekt mezi zúčastněnými stranami skrze dělbu práce na zakázce. Státy se zde tedy snaží o rozdělení výroby a její realizaci vlastními silami či firmami – respektive průmyslovými subjekty působícími na území daného státu rovnající se v součtu vládním výdajům do projektu. Samozřejmě, že rozdělení výroby má kromě zvýšení nebo udržení počtu pracovních míst a výrobních kapacit v chodu i jiné významné faktory, především zisk know how a přístup k vyspělým technologiím. (srov. Kapstein 2004) Dosud se zřejmě nejzásadnějším způsobem na kvalitě evropských ozbrojených sil podepsala skutečnost, že Evropa nemá jednotný zbrojní trh jako partnera jedněch ozbrojených sil, tak jak je tomu například v USA. Jednotlivé členské státy EU mají zájem na přežití vlastního obranného průmyslu, který má na přeplněném a silně konkurenčním trhu velké potíže. Cesta ke zlepšení situace vede od fúzování velkých firem v nadnárodní celky k uvolňování vnitřního trhu a odbourávání ochranářských opatření v oblasti obranného průmyslu. Celkově neefektivní nakládání s finančními prostředky a nízkou účinnost vynaložených nákladů na výzbroj zhoršuje alarmující stav investic do výzkumu a vývoje, kdy Evropané (všech 25 členských států) vydávají méně než čtvrtinu toho, co Američané.
5.3.1 Zbrojní spolupráce mimo rámec Evropské unie Výše zmíněným problémům se snažili výrobci a jejich odběratelé čelit několika cestami. Dlouhou dobu dominovala zbrojním záležitostem Západoevropská skupina pro vyzbrojování (Western European Armament Group, WEAG). Historie WEAG sahá až do roku 1976, kdy ministři obrany evropských států NATO s výjimkou Islandu založili vůbec první fórum zbrojní spolupráce. Vznikla tak Skupina nezávislého evropského programu (Independent European Programme Group, IEPG). V roce 1992 byl IEPG převeden pod Západoevropskou unii a vznikl WEAG. Západoevropská skupina pro vyzbrojování ukončila svou činnost 23. května 2005. Mezi její hlavní cíle patřilo:
78
1)
efektivnější využití vynaložených prostředků, mj. především cestou lepší harmonizace akvizičních poptávek;
2)
otevření národních trhů mezinárodní konkurenci a přeshraniční tržní soutěži;
3)
posílení evropského technologické a průmyslové základny;
4)
spolupráce v oblasti výzkumu a vývoje.
Na základě potřeby založení evropského orgánu odpovědného za celé spektrum veřejných zakázek v oblasti obrany byla v roce 1996 založena WEAG ministry obrany Západoevropská organizace pro vyzbrojování (Western European Armament Organisation, WEAO). WEAO měla prohloubit partikulární oblasti zbrojní spolupráce. WEAO byly přiznány široké kompetence. Jménem WEU a na základě souhlasu jednoho nebo více členských států může WEAO vykonávat funkce v oblastech výzkumné a technologické spolupráce, dodávek vojenských systémů, analýz a studií a dalších funkcí nutných pro plnění cílů Organizace. Dosud však z činností WEAO byla významná pouze tzv. Výzkumná buňka (Research Cell, někdy WRC), která je de facto jediným dosud funkčním elementem WEAO. WEAG i WEAO postrádají výkonné pravomoci a ani jedna z těchto aktivit se neukázala jako zásadní – snad s výjimkou „Memoranda porozumění“ (EUROPA Memorandum of Understanding, MOU), smysluplně uplatňovaného v rámci výzkumu a vývoje (R&D), respektive výzkumu, technologií a vývoje (RT&D), skrze vytváření tzv. European Research Grouping (ERG), které následně aplikují „juste retour“ velmi flexibilně a na ad hoc bázi. WEAG ani WEAO nepřekročily svůj stín a dosud působily jen jako diskusní fóra. (Schmitt 2003: 20-25) Důvodem těchto neúspěchů je nedostatek zájmu a politické podpory národních států a jejich vlád. K poněkud pozitivnějšímu hodnocení vybízí multilaterální nadnárodní evropský orgán OCCAR (Organisation conjointe de coopération en matière d’armement, Organisation for Joint Armament Cooperation). OCCAR sdružuje Velkou Británii, Německo, Francii, Itálii a od roku 2003 i Belgii a od ledna 2005 Španělsko. Na rozdíl od WEAG a WEAO reprezentuje OCCAR zájmy poměrně úzké skupiny participujících států, které hledají pokrok cestou dílčích multilaterálních projektů. OCCAR pracuje na harmonizaci požadavků zemí zúčastněných ve zbrojních projektech (např. bitevní vrtulník Tiger, pozemní radar COBRA, raketový
79
protivzdušný systém Roland, vojenský přepravní letoun Airbus A400M, ad.). Role OCCAR je důležitá z hlediska mezinárodní spolupráce a managementu odpovídajících projektů. OCCAR aplikuje „global juste retour“ – tj. aplikace juste retour v dlouhodobějším rámci a na základě konečných finančních a nákladových bilancí několika projektů či zakázek a několika let. Ačkoliv se OCCAR bez mezivládní spolupráce (na úrovni určení a výběru primárních dodavatelů) dosud neobešel a k maximálnímu využití svého potenciálu ještě potřebuje čas a další zakázky, jedná se zřejmě o nejefektivnější a reálné akviziční agentuře se blížící orgán zaměřený na získávání zbrojních produktů v rámci vyzbrojovacích programů, který kdy v Evropě na mezinárodní či nadnárodní úrovni fungoval. Třetí a velmi významnou aktivitou mimo rámec EU je „Předběžná dohoda“ (Letter of Intent, LoI). Jde o seskupení šesti největších evropských zbrojně-průmyslových zemí, tj. Velké Británie, Francie, Německa, Itálie, Švédska a Španělska, které v roce 1998 deklarovalo ochotu k umožnění mezinárodní restrukturalizace zbrojního průmyslu. Na LoI navázala v roce 2000 Rámcová dohoda, která byla ratifikována v roce 2003. Rámcová dohoda je zcela zásadním aktem sjednaným formou mezinárodní smlouvy. Jedná se o závazky smluvních stran v následujících oblastech: bezpečnost dodávek, pravidla exportu, bezpečnost informací, technická informovanost,
výzkum a technologie a harmonizace vojenských požadavků.
Mechanismus práce LoI řízený ministry obran zúčastněných zemí se ukázal jako příliš úzký z hlediska nutných přesahů zbrojního průmyslu do oblasti technologické, finanční a ekonomické. Celkové řešení a případná institucionalizace LoI by vyžadovaly zahrnutí oblastí obchodu, hospodářského práva a soutěžní politiky, vnitřního trhu apod., což je problematika nutně vždy aspoň z části spadající do kompetencí Evropské unie, respektive Evropského společenství. (Schmitt 2003: 26-28)
5.3.2 Evropská obranná agentura Alarmující potřeby harmonizace poptávky si je dobře vědoma i EU. Její přímé pravomoci v oblasti zbrojního průmyslu jsou ovšem zcela pominutelné. Zvláště krach jednání Panelu I WEAG způsobil počáteční skepsi ohledně možností připravované Evropské obranné agentury. EDA vznikla v červenci 2004 na základě Společné akce Rady z 12. července předchozího roku ze summitu v řecké Soluni. Co se týče vztahu k jiným strukturám EU (nebo
80
dříve Západoevropské unie), je rozhodující, že WEAG ukončil svou činnost v červnu 2005 a jeho kompetence převzala EDA. EDA je agenturou Evropské unie a proto spadá pod řízení a odpovědnost Rady ministrů EU, která Agenturu řídí a přijímá zprávy od předsedy řídícího výboru (Steering Board) EDA. Podrobnější řízení a vedení je v rukou řídícího výboru, který je hlavním rozhodovacím orgánem EDA skládajícím se z 24 ministrů obrany členských států. Dánsko se zasedání neúčastní, neboť má ze Smlouvy o EU „opt-out“ a neparticipuje na projektu Evropské bezpečnostní a obranné politiky. Ve Výboru zasedá také člen Komise. Na ministerské úrovni se Výbor schází minimálně dvakrát ročně, jinak se schází na úrovni národních ředitelů pro vyzbrojování, národních ředitelů pro výzkum, apod. Oficiální hlavou agentury je Vysoký představitel pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku/Generální tajemník Rady, Javier Solana. Generálním ředitelem EDA je k dubnu 2006 Nick Witney z Velké Británie. Cílem EDA je pomáhat státům koordinovat a navrhovat společné zbrojní projekty. Agentura má čtyři základní funkce: rozvoj obranných schopností, podpora zbrojní spolupráce v EU, zlepšení evropské technologické a zbojně-průmyslové základny a prosazování spolupráce ve zbrojním výzkumu. Věcně si EDA stanovila čtyři prioritní oblasti („flagships“) pro rok 2006: (1) systémy velení, řízení a komunikace (Command, Control and Communication, C3), dále (2) bezpilotní letecké prostředky (Unmanned Aerial Vehicles, UAV), (3) obrněná bojová vozidla a (4) jednotný zbrojní trh (European Defence Equipment Market, EDEM). Evropa chce být konkurenceschopnou ve světovém měřítku a EDEM by měl navíc vyřešit otázku požadavku zabezpečení dodávek. (srov. Evropská komise 2004: 4-5) Pátou prioritou je voják 21. století (tj. výstroj a výzbroj pěšáka, který se bude pohybovat v prostředí digitalizovaného bojiště). Rámcově by měly aktivity EDA vést k naplnění ECAP, který Agentura má pod svou patronací. Mělo by se tím posílit vedení a koordinace ECAPu, což byl nakonec jeden z důvodů vzniku EDA. Zde lze vidět přímou souvislost mezi PSO EU a jejími deficity a prioritami EDA, které jsou následně (viz níže) téměř identické s prioritami zbrojního průmyslu.78 EDA by podle některých optimistických očekávání mohla představovat partnera evropských a jiných zbrojařských celků působících na evropském trhu. Tento cíl je 78
Kapitoly k Evropské obranné agentuře a zbrojařské lobby jsou tedy jen logickým komponentem celkového rámce PSO EU/ESDP. Celkový závěr práce by tuto skutečnost měl co možná nejvíce zdůraznit (viz kapitola 6).
81
realizovatelný, ale skutečným partnerem, respektive protistranou, zbrojních producentů zůstávají národní státy a jejich ozbrojené síly. EDA zůstává poradní a obrannou agenturou, nikoliv akvizičním orgánem. Kromě své poradní funkce nemá EDA žádnou exekutivní pravomoc. Jaký je tedy pokrok oproti minulým „evropským“ snahám? Pokud se Agentuře nedostane skutečných pravomocí a finančních prostředků, stane se z Evropské obranné agentury „fíkový list, který by měl zakrýt nahotu reálných snah Evropanů o vylepšení jejich obrany“. (Euractiv 2004) Snaha evropských zbrojních výrobců o vznik konsolidované poptávky je evidentní, nicméně současná EDA zatím nenabízí na jejich volání zcela uspokojivou odpověď. Evropská obranná agentura má ovšem i pozitivní přínosy. Nabízí možnost jednání ministrů obrany v rámci Řídícího výboru, kde se 24 participujících ministrů setkává pod předsednictvím charismatického Javiera Solany. Co možná nejvíce integrovat svou členskou základnu a konsolidovat poptávkovou stranu je zatím hlavním smyslem EDA, pro tuto svou funkci má jasné opodstatnění. EDA bude také hrát svou roli při hodnocení schopností jednotlivých států, vypracováváním projektů – například společně s Vojenským výborem Evropské unie a má své velmi omezené prostředky na R&T, které by se však v rámci finanční perspektivy EU 2007-2013 měly dle očekávání zvýšit. Zbrojní průmysl nicméně volá po mnohem ambicióznější a především realisticky uplatnitelné akci ze strany EU a je si dobře vědom skutečnosti, že zde prim hrají stále národní státy. Jelikož vyhlídky na revizi primárního smluvního rámce EU se nejevily jako reálné a judikatura soudního dvora ohledně článku 296 Smlouvy o EU nebyla dostatečně reflektována, dospěla situace do fáze, kdy se jako kompromisní řešení nabízelo vytvoření dobrovolného kodexu chování v oblasti státních zakázek. Hlavní ideou Kodexu je vznik internetového portálu, podle plánu spuštěného k 1. červenci 2006, na kterém by státy zavázané ke kodexu zveřejňovaly svá výběrová řízení ve zbrojních zakázkách, podléhajících článku 296 [Smlouvy o EU], v hodnotě vyšší než 1 milion euro. Cílovou skupinou těchto tendrů pak jsou všechny zbrojařské firmy, které mají svoji základnu v kterékoliv ze zúčastněných zemí. Předpokládaný dopad tohoto kroku, tedy zlevnění řady zbrojních akvizic, se však může uskutečnit pouze za předpokladu, že státy budou poskytovat transparentní zprávy o svých akvizičních programech či státních dotacích do
82
zbrojního průmyslu, a zároveň nebudou své zbrojní podniky omezovat ve vývozu těch nejšpičkovějších technologií. (Petřík 2005). Kodex o veřejných zakázkách v oblasti obrany podepsali 21. listopadu 2005 v Bruselu členové Řídícího výboru EDA na úrovni ministrů obrany. 7. dubna 2006 schválily vlády členských států na úrovni národních ředitelů pro vyzbrojování řadu opatření podporujících fungování na dobrovolnosti založeného Kodexu a Electronic Bulletin Board. Kodex má definitivně vstoupit v platnost 1. července 2006 a měl být tak důležitým krokem směrem k EDEM. Kodex se těší velké podpoře Evropské komise, organizovaných zájmových skupin zastupujících zbrojní výrobce a má rovněž podporu zbrojařských celků.
5.4 Nabídková strana: artikulace zájmů zbrojního průmyslu Organizace a prosazování zájmů obranného průmyslu na úrovni EU je v určitém ohledu staronový fenomén. ASD vznikla 22. dubna 2004 fúzí tří hlavních asociací reprezentujících letecký, vesmírný a obranný průmysl v Evropě. Jednalo se o AECMA (European Association of Aerospace Industries), EUROSPACE (Association of the European Space Industry) a jako třetí EDIG (European Defence Industries Group). Nová organizace – ASD – reprezentuje k dubnu 2006 na 30 asociací ze 20 států Evropy. Podle svých slov zastupuje ASD přes 800 společností zaměstnávajících téměř 600 tisíc pracovníků a přes 80 tisíc dodavatelů (nepřímo tedy dalších 1,5 milionu zaměstnanců). Reprezentuje celkový roční obrat přes 100 miliard EUR – z čehož asi 74 miliard připadá na letecká odvětví. (ASD 2006) Hlavní cíle ASD jsou následující (ASD 2006): -
Cílem ASD je konkurenceschopný vývoj leteckého, vesmírného a obranného průmyslu v Evropě.
-
ASD má generovat společná průmyslová stanoviska ohledně ekonomických a technických témat, bude poskytovat ústřední bod pro všechny záležitosti společného zájmu průmyslu, zvláště v ekonomických, politických, právních, průmyslových, technických a strukturálních oblastech.
-
ASD prosazuje společné aktivity průmyslu, jež vyžadují řešení na evropské úrovni nebo mají transnacionální charakter.
83
-
ASD poskytuje jednotný bod kontaktů a expertní bázi svým partnerům v institucích a organizacích v Bruselu, v Evropě a celém světě. Cílem je „mluvit jedním hlasem“ (single voice).
-
ASD má být partnerem institucím EU a zde pomoci „využít náš sektor tak efektivně, jak jen to je možné, pro hospodářský a sociální vývoj Evropy jako celku“.
Schéma 6: Vztahy mezi klíčovými aktivitami a zájmy ASD
Zdroj: AeroSpace and Defence Industries Association of Europe 2004.
Orgány ASD zahrnují Valné shromáždění – skládá se z Rady a Výboru. Rada jedná ve složení výkonných šéfů největších společností (např. EADS) a Výbor zahrnuje předsedy národních asociací. Tyto orgány podporují dvě komise. První je „Policy Commission“ – jejím cílem je dosažení konsensuálních stanovisek a pozic průmyslu ohledně politických témat a předkládá vedoucí linii – směrnice jednání – v těchto záležitostech Asociaci. Poradním orgánem této komise je „EU Working Group“, což jsou stálí zástupci největších společností ASD v Bruselu. Druhou je „Operations Commission“ – zabývá se implementací hlavních iniciativ – z nichž je většina technického a technologického charakteru (RT&D). Sekretariát ASD podporuje práci Komisí a Výborů a spolu s ostatními orgány zajišťuje a rozvíjí kontakty s vnějšími aktéry. Významnou část práce sekretariátu představuje odpovědnost za Komisemi
84
založené iniciativy jako jsou například různé mezinárodní programy, AeroSME a podpora ACARE (Advisory Council for Aerospace Research in Europe). Vedle prosazování zájmů na národní úrovni, působí ASD na úrovni EU, kde se profiluje při dvou institucích – Evropském parlamentu a Evropské komisi (podobně jako struktury integrované do ASD: EDIG, AECMA a EUROSPACE). Mimo tyto struktury působí ASD ve specializovaných agenturách EU. Dříve to byl EDIG ve WEAG (Západoevropská skupina pro vyzbrojování) a dnes je z tohoto pohledu nejaktuálnější Evropská obraná agentura. ASD disponuje akreditovanými lobbyisty v Evropském parlamentu. V Evropské komisi se například EDIG podílela na práci Generálního ředitelství pro průmysl. Významným počinem ze strany komise byla publikace Zelené knihy o veřejných zakázkách v oblasti obrany. (Evropská komise 2004) Tento dokument v podstatě odráží požadavky opakovaně artikulované sektorem, jehož zájmy ASD hájí. Vydání knihy předcházela konzultace s „veřejnými aktéry“ včetně ASD, AMCHAM, UNICE či IG Metall. (European Commission 2005) Jiným případem prosazování zájmů zbrojního průmyslu jsou osobní kontakty mezi vedoucími osobami největších firem, členy Komise, generálním tajemníkem/vysokým představitelem pro SZBP a členy EP – zvláště různými poradními skupinami ustavovanými nezřídka na popud členů Komise. Příkladem takové „Advisory group“ je European Advisory Group on Aerospace s projektem STAR 21 (Strategic Aerospace Review for 21st century), dále LeaderSHIP (loďařský průmysl) nebo velmi vlivná tzv. Skupina osobností (Group of Personalities). New Defence Agenda (NDA) je platformou osobních setkání formou kulatých stolů a konferencí. NDA podobně jako „Klokaní skupina“ vzniknuvší na půdě Evropského parlamentu mj. pod tlakem lobbyistických struktur, kde se setkávají vrcholoví politici, přední experti a vrcholový management zbrojařských firem. (Slijper 2005: 12-13, 29-30)
5.5 Dílčí závěr 3 Mezinárodní zbrojní spolupráce má přitom v Evropě dlouhou tradici (např. letouny Jaguar a Tornado), která je ovšem poznamenána také velkými neúspěchy. Zaprvé byla tato spolupráce omezena převážně na oblast letectví a vojenské elektroniky, zatímco spolupráce v oblasti pozemní a námořní techniky zaostávala a dominovaly zde národní aktivity. (SIPRI Yearbook 2005 (summary): 13) Kooperace byla dříve rovněž založena na mezivládních
85
převážně ad hoc projektech, což s sebou v důsledcích neslo mnohá zpoždění a prodražení výroby nehledě na rizika způsobené případnými odstoupeními jednotlivých zemí od společných projektů. Konečně za třetí, ani jedna z dřívějších aktivit nepřinesla změnu ohledně značně fragmentovaného evropského zbrojního trhu s mnohými kapacitními duplikacemi. (Schmitt 2005a) Velkým neúspěchem je dosavadní neschopnost dospět ke společné dohodě o nákupu jednoho typu obrněného kolového transportéru. V této oblasti zřejmě evropská mezinárodní zbrojní spolupráce zaostává nejvíce. Projekt Evropské bezpečnostní a obranné politiky se nachází pod plnou kontrolou členských států. Zbrojní průmysl tvoří základnu pro obrannou politiku každého státu. Nicméně přišla doba, kdy se tento průmysl definitivně vzdaluje možnostem jednoho státu efektivně jej kontrolovat. Celý proces je plný ambivalence. Zatímco dochází k průmyslové integraci, státy nevytváří jednotnou akviziční politiku, pouze některé země koordinují své aktivity (OCCAR). Na technický rozvoj a trh s vojenskou výzbrojí a materiálem tak dnes mají rozhodující vliv integrované průmyslové skupiny. (Fučík 2004: 26) Primární rozhodovací úrovní zůstávají národní státy. Nadnárodní úroveň EU nemá až na výjimky (civilně-vojenský družicový systém Galileo) prostředky a pravomoci k ovlivnění tohoto stavu. Přesto má „evropské počínání“ zbrojních producentů jistý smysl. Nepřímo tak bruselským kanálem tlačí státy a jejich vlády k přijetí dalších liberalizačních opatření a k co největší koordinaci nákupu, zvyšování výdajů na výzkum, vývoj a technologie, aj. Zatím však stále k jednotnému rozhodování – závazného charakteru – nedochází. Kodex a jeho dopady budou muset teprve být prověřeny praxí. Peníze do průmyslu a do výše zmíněných vývojových programů pocházejí přímo ze státních rozpočtů, nikoliv společného rozpočtu EU, ačkoliv omezené investice do výzkumu a vývoje z rozpočtu EU plynou. Především státní ozbrojené síly jsou finálním spotřebitelem – zákazníkem je tedy stát. Avšak EU žádnou armádu nemá, pro použití pod ESDP státy maximálně vyčleňují některé své jednotky a Unie zatím nemá ani finance, které by namísto států investovala. Celý tento proces vede k rostoucímu, výše popsanému tlaku na státy. Zcela zásadnějším tlakem se ale jeví již zmíněná racionalizační opatření způsobená ekonomickými a technologickými tlaky. Z hlediska prosazování zájmů zbrojního průmyslu na evropské úrovni je jistou cestou, v podstatě již nastoupenou, zmiňované „zcivilnění“ zbrojního průmyslu. Projekty typu Galileo, Single European Sky, aj. mají výrazně civilní rozměr. V jejich realizaci však obranný průmysl
86
hraje rozhodující roli. Zde je možno hledat hmatatelné důkazy – důsledky – vzdalování se zbrojního průmyslu od státu. EU zde může investovat vlastní prostředky a podporovat tak supranacionální dimenzi integrace zbrojního průmyslu. Příkladem mohou být investice z rozpočtu EU plynoucí do výzkumu a vývoje. Ovšem „čistě-vojenské“ projekty jsou na poněkud odlišné úrovni a předpoklad zcivilnění sem zásadní změny nepřináší, alespoň ne z pohledu logiky mezinárodní spolupráce. Lze tedy tvrdit, že se jasně prokázala pravdivost třetí podteze: „Podmiňujícím faktorem a současně překážkou dalšího rozvoje je neexistence jedné poptávkové strany a jednotné strany nabídky“. Otázkou samozřejmě zůstává, jaká bude budoucnost evropské zbrojní politiky. Na první pohled by se jako ideální mohl jevit stav, který by vznikl nepoužíváním čl. 296 Smlouvy o ES (Bezpečnostní zájmy členských států), vyjímající záležitosti vojenského využití ze společného trhu.79 Tento stav by také vyhovoval transformovaným průmyslovým seskupením typu EADS či BAE Systems. Na druhou stranu je patrné, že v oblasti zbrojního průmyslu nelze postupovat prostým zrušením čl. 296, a to už z důvodů strategického významu zbrojních základen států a specifik zbrojního sektoru ekonomik, jakými jsou bezpečnost a zajištění dodávek vojenského materiálu, tajné informace a utajení vůbec, nákladný výzkum a vývoj, napojení na národní ozbrojené síly, apod. V souladu s cíli Kodexu EDA je třeba jít cestou omezení používání čl. 296 ustanovením a především dodržováním pravidel ze strany členských zemí. Sám Kodex má kořeny nejpozději v rámci veřejných konzultací Zelené knihy o veřejných zakázkách v oblasti obrany, kdy padl ze strany Velké Británie a Francie návrh na sepsání „Kodexu chování“ v oblasti státních zbrojních zakázek. Podobně jako „vysoká“ zahraniční politika, má zbrojní politika a spolupráce nezastupitelný význam i v oblasti transatlantických vztahů. Nelze zde jednoznačně určit 79
Smlouva o ústavě pro Evropu dotyčný článek doslova opisuje: Čl. III-436: „1. Ústava nebrání použití těchto pravidel: a) žádný členský stát není povinen poskytovat údaje, jejichž zpřístupnění podle jeho názoru odporuje podstatným zájmům jeho bezpečnosti, b) každý členský stát může učinit opatření, která považuje za nezbytná k ochraně podstatných zájmů své bezpečnosti a která jsou spjata s výrobou zbraní, střeliva a válečného materiálu nebo obchodem s nimi; tato opatření nesmí nepříznivě ovlivnit podmínky hospodářské soutěže na vnitřním trhu s výrobky, které nejsou určeny výlučně k vojenským účelům. 2. Rada může na návrh Komise jednomyslně přijmout evropské rozhodnutí, kterým se mění seznam výrobků, na něž se vztahuje odst. 1 písm. b), ze dne 15. dubna 1958.
87
případnou kauzální souvislost či podmíněnost jednotlivých úrovní transatlantických vztahů. Dokladem konstruktivního přístupu je konsolidace počáteční řevnivosti mezi USA a Evropskou unií, které měly spíše „módní“ či politicky laděný motiv. Největšími symboly evropskoamerických rozporů jsou zřejmě neochota sdílení technologických poznatků v rámci joint venture F-35 Joint Strike Fighter a diskuse Evropanů o zrušení embarga na dovoz zbraní do Číny. (SIPRI 2005: 14) Průmyslová kooperace jdoucí přes vlny Atlantiku má strategický význam a je v současnosti nenahraditelná – a to nejen pro Evropany, ale i USA. „Též dráždivé mýty o americké technické nadvládě jsou více politickou frází, než průmyslovou realitou. Ve zbrojní produkci na obou stranách Atlantiku nacházíme již zcela běžně komponenty z obou stran, přičemž ani zde není evropský podíl zdaleka zanedbatelný.“80 Evropu tedy vidí americké firmy jako konkurenta a současně jako partnera, což dokládají slova generálního ředitele Lockheed Martin, tj. největšího světového zbrojního koncernu, Roberta Stevense: „Pokud spolupracuji na jednom projektu, pak chci toho nejlepšího partnera. Pokud si ale konkurujeme, pak to samozřejmě vypadá jinak.“ (Bezpečnost je pro lidi stále důležitější, Hospodářské noviny, 31. 10. 2005: 21) Platí to nejen v problematice Kodexu o zbrojních zakázkách, ale obecně v oblasti ESDP, že konečné slovo budou vždy mít národní státy, na tom se nic nemění. Rozhodující je opět politika a vůle jednotlivých států, což platí i v otázce přístupu USA na evropské zbrojní trhy a naopak. Pozice členů EU ani zde není jednotná. (Witney 2005b) Podle většiny oficiálních ujištění by to měla být právě EDA, kdo by v budoucnu měl sehrát klíčovou roli v rámci zbrojně-politické dimenze evropské integrace. V prvé řadě má za úkol EDA za asistence Vojenského výboru EU a dalších orgánů revitalizovat Akční plán na zlepšení evropských schopností (ECAP). Očekává se, že EDA dokáže činnost ECAP a v něm zapojených patnácti projektových skupin více koordinovat a dát mu jasnější obrysy. Vzhledem k nedostatečně razantnímu pokroku v oblasti zbrojní spolupráce (např. na vývoj a výzkum připadá z celkové sumy pouze 5 % na mezinárodní projekty; viz European Defence Agency 2005b: 4) je možné, že se EDA stane obětním beránkem, na něhož budou svaleny neochota a neschopnosti členských států Evropské unie zásadně transformovat své zbrojní politiky.
80
Cit. Josef Fučík: Obranný průmysl: zaostává stále Evropa za Spojenými státy?, přednáška na konferenci Vzájemné vztahy Evropské unie a Spojených států amerických a zájmy České republiky pořádané Mezinárodním politologickým ústavem Masarykovy univerzity, Brno, 1.11. 2005.
88
6 Hodnocení výzkumu: verifikace výchozích hypotéz Práce měla ukázat na klíčové prvky, které určovaly a určují a nadále budou určovat vývoj bezpečnostní oblasti v rámci Evropské unie. Jednalo se tedy o (a) vztah EU-NATO, (b) PSO EU, (c) vojenské schopnosti, (d) evropská zbrojní politika a zbrojní spolupráce a (e) politická omezení vyplývající z dominance suverénních států. Zvolení čtyř podhypotéz, které se zakládají na těchto určujících prvcích, se pro verifikaci hlavní teze ukázalo jako určující. Nelze zcela vyloučit výpovědní hodnotu jiné sady hypotéz, nicméně pro potřeby práce výše zmíněné okruhy potvrdily svou relevanci. Hlavním těžištěm práce byla pak oblast srovnávaných vojenských operací EU na podporu míru. Na jejich případě bylo možné zcela jednoznačně prokázat, čeho jsou evropští spojenci v rámci Evropské unie schopni na poli vojenské akce. Analýza pole vojenských PSO EU se tedy jeví, spolu s analýzou dalších zmíněných prvků, jako klíčová a zřejmě jediná možná cesta, jak co nejlépe porozumět současné Evropské bezpečnostní a obranné politice a pokusit se prognózovat její nejbližší vývoj.
6.1 Dílčí závěr 4, syntéza dílčích závěrů, a verifikace podtezí Hlavním cílem této části práce by vedle jejích sumarizujících prvků měla být verifikace čtvrté podteze: Dalšímu pokroku a etablizaci ESDP, respektive bezpečnostní dimenze evropské integrace, brání národní zájmy, mezivládní charakter politiky ESDP. Provedené analýzy a srovnání vojenských PSO EU poukázaly na obecnou platnost takto formulované teze. V prvé řadě se opakovaně potvrdila skutečnost, že jednotlivé členské státy Evropské unie nejsou s to maximálně využít prostor nabízející se v oblasti mezivládní spolupráce. O prostoru nabízeném případným převedením rozhodovacích kompetencí na nadnárodní úroveň lze pouze spekulovat. Nic kromě dílčích angažmá Evropské komise např. v oblasti výzkumu a vývoje neindikuje trend směrem k supranacionalizaci bezpečnostní dimenze evropské integrace z pohledu realizace vojenských ambicí a analogicky i PSO EU. Z hlediska analyzované materie PSO v rámci ESDP ovšem pro potřeby verifikace čtvrté podteze plynou konkrétní zjištění ohledně politické úrovně bezpečnostní dimenze evropské integrace. Zatímco v duchu logiky národní suverenity se odehrávají procesy mezivládní spolupráce (a) na půdě Rady ministrů či Evropské rady a (b) na poli ozbrojených sil pro PSO EU, respektive samotných PSO EU (včetně ERRF a BG), na poli zbrojního průmyslu je princip 89
mezivládní kooperace poněkud odlišný. Důvodem tohoto zjištění jsou dvě fakta a to, že (a) státy jsou vedle komerčních subjektů v roli (spolu)vlastníků nadnárodních zbrojněprůmyslových firem a že (b) státy uplatňují v této oblasti rozhodující vliv skrze skutečnost, že jejich ozbrojené síly jsou v principu konečným a zcela dominantním odběratelem produktů dotčených firem. Lze tedy vyvodit závěr, že národní zájmy sice „dalšímu pokroku a etablizaci“ ESDP na jednu stranu brání, na stranu druhou jsou jeho motorem (viz výše popsané francouzsko-britské(německé) spojenectví iniciující zásadní pokroky (např. BG, HG 2010, Kodex EDA). Z toho vyplývá, že jsou to právě národní státy, zvláště pak tato „velká trojka“, a jejich zahraničně- a bezpečnostně-politické a především také v důsledku ekonomické zájmy, které jsou pro vývoj a realizaci ESDP a PSO EU nejen určující, ale přímo podmiňující. Situace je nicméně velmi komplexní a problematiku nelze redukovat na prostý aritmetický průměr pomyslných množin cílů a strategií jednotlivých zemí. Do systému vstupují přímo či nepřímo jiní aktéři (NATO, USA, zbrojařské firmy) a především vlivy jiných oblastí, a to především dopady z hospodářské sféry. Toto má souvislost nejen se společným trhem Evropských společenství, ale také s ekonomikami a sociálními systémy jednotlivých států a tedy i prostředky vyčleněnými do kapitol obrany v rámci národních rozpočtů. (srov. Flournoy, Smith 2005: 22-25) Komplexnost situace podtrhuje možný závěr, že pod vlivem ekonomických tlaků a technologické náročnosti vzniká integrace zbrojního průmyslu – ta v sobě implikuje podporu požadavku interoperability evropských ozbrojených sil – interoperabilita evropských ozbrojených sil je zase předpokladem pro efektivní PSO EU a jen takové PSO mohou zaručit úspěch celého projektu ESDP a ten v podstatě podpoří projekt CFSP, respektive celý druhý pilíř Evropské unie. Toto tvrzení však může být snadno zpochybněno případnou užší spoluprací jdoucí za současný rámec či například přistoupením k realizaci obranné unie v rámci ESDP. Práce ovšem prokázala, že PSO EU jsou v současnosti zatím nejvyšším možným jmenovatelem celého projektu ESDP. Jinými slovy, klíčovým a rozhodujícím elementem v oblasti PSO EU, respektive v oblasti odpovídajícího podílu ESDP, jsou vedle národních zájmů operační schopnosti jednotlivých zemí. Ty jsou však dnes na nedostatečné úrovni, aby mohly – v autonomním evropském rámci – jít dále než na úroveň PSO EU. Není náhodou, že tandem Británie a Francie
90
stojí v čele evropských spojenců a jejich pozice v rámci ESDP je dána mj. především vojenskými schopnostmi.
6.2 Analýza dopadů verifikace dílčích hypotéz na verifikaci hypotézy Cílem práce bylo verifikovat hlavní tezi: „Evropská unie při realizaci současné Evropské bezpečnostní a obranné politiky dosáhla svého maxima v podobě mírových misí Evropské unie. Ty jsou v současnosti nejvyšším společným jmenovatelem jak spolupráce členských států EU, tak spolupráce EU a NATO a existujících reálných schopností.“ Zejména závěry analýzy první podteze přinesly zpochybnění platnosti hlavní teze. Ovšem i vyvrácení absolutní pravdivosti hlavní teze má své významné nuance. Navíc, přes svou omezenou platnost se hypotéza práce ukázala ve svých dílčích aspektech jako pravdivá. I kdyby totiž byla Evropská unie schopna několika souběžných operací v rámci Petersbergských úkolů bez využití kapacit NATO, zůstává pravdivá ta část hypotézy, která mluví o spolupráci členských států EU a jejich reálných schopnostech. Vztah EU a NATO je přes uzavření dohod Berlín plus poznamenán několika nejasnostmi, zdroji budoucích problémů. V oblasti plánovacích a řídících kapacit roste evropská autonomie a dochází k faktickým duplikacím těchto struktur mezi NATO a EU. Podobná duplikace panuje mezi těmito mezinárodními úrovněmi a úrovněmi členských států. Obdobná „duplikace“ však neprobíhá v oblasti vojenských sil schopných operačního nasazení. Důvodem je především finanční náročnost takového řešení. Evropané si nemohou dovolit financovat rozvoj jedněch ozbrojených sil pro rámec operací EU a dalších sil pro rámec NATO. Konečně dosud ne zcela uspokojivě vyřešeným problémem zůstává výměna utajovaných informací. Zde do již tak dost komplexního systému vztahů a vzájemně se podmiňujících faktorů vstupuje otázka členské základny obou organizací. Zvláště Turecko, významný mocenský aktér, může a pravděpodobně bude dále komplikovat vztahy mezi Unií a Aliancí kvůli kyperské otázce a to přinejmenším do doby, než se stane členem EU a nebo do té doby, kdy nebude Unie muset spoléhat na společné alianční prostředky. Jelikož jsou oba tyto zatím stále hypotetické milníky vzdálené, je nasnadě se domnívat, že i otázka rozšiřování Evropské unie bude mít na oblast ESDP a PSO EU potenciálně velký dopad. Tyto závěry přímo souvisí s materií další ověřované podteze, týkající se existence řady suverénních států a stejně tak velké řady ozbrojených sil a sady politických zájmů a cílů. Tato
91
oblast se v případě PSO EU redukuje na mezinárodní spolupráci ve dvou ohledech. Prvním je již zmíněná otázka multilaterálních operací, kde se jako perspektivní ukázaly modely „framework nation“ a „lead nation“. Druhým ohledem je pak mezinárodní zbrojní spolupráce, kde se do jisté míry analogicky opakují principy druhé podteze. Lze tedy tvrdit, že druhá a třetí podteze, která pojednává o neexistenci ucelené jedné poptávkové a jedné nabídkové strany, mají společná východiska, jejichž společným jmenovatelem je suverénní stát – základní členský prvek bezpečnostně-politické dimenze evropské integrace. U obou podtezí se však potvrdilo, že národní svrchovaný stát evropských měřítek není schopen samostatně dostát svým cílům a že je nutné se pro dosažení těchto cílů uchylovat ke stále větší míře mezinárodní spolupráce. Tato kooperace nabývá v Evropské unii na významu nejen v procesu institucionalizace v rámci organizační struktury Unie, ale postupně také v procesu budování odpovídajících kapacit. Konečně čtvrtá podteze je inherentně potvrzena na pozadí těchto tří podtezí. Ve všech případech vyplývá, že jsou to rozdílné národní zájmy a mezivládní charakter ESDP, které brání dalšímu pokroku bezpečnostní dimenze evropské integrace. Na druhou stranu je zřejmě nerealistické uvažovat o tom, že by v dohledné době došlo k přesunu ESDP do oblasti supranacionalizovaných politik. Obdobný scénář je vzhledem k charakteru dané politiky více než nepravděpodobný. Na základě provedené analýzy se lze nicméně oprávněně domnívat, že postupně dojde ke vzniku společných evropských vojenských sil a časem také k definitivnímu zahrnutí společné obrany do rámce evropského integračního procesu. Hlavními důvody pro tato tvrzení jsou výše prokázané racionalizační trendy v oblasti vojenské a zbrojní spolupráce, které jsou umocněny v zásadě dvěma okruhy. Prvním je evidentní ekonomický, technologický a organizačně-institucionální tlak, který žene národní státy do stále rostoucí kooperace na mezinárodní úrovni. Druhým okruhem, ležícím ovšem do značné míry mimo přímý vliv evropských států, je bezpečnostní prostředí a bezpečnostní hrozby v čele s terorismem a regionálními konflikty. Synergický efekt těchto dvou procesů či okruhů má za následek posilování integračních procesů v oblasti ESDP s tím, že se tato oblast výrazně vymyká relativně standardnímu modelu evropské integrace. Nálezy jednotlivých podtezí, které byly stanoveny tak, aby co možná nejkvalifikovaněji podpořily verifikaci hlavní teze, jsou dále podrobněji obsaženy v dílčích závěrech a předchozí kapitole věnující se syntéze dílčích závěrů. Co bylo v předešlé podkapitole (6.1) naznačeno, je třeba pro úplné dokončení verifikace hlavní teze dokončit. Jedná se o potvrzení té části
92
hypotézy práce, které mluví o tom, že ESDP a EU dosáhly „svého maxima v podobě mírových misí“. Zcela vyčerpávajícím způsobem tuto skutečnost analyzuje tým expertů sdružených kolem Nicole Gnesotto. Tato skupina v rámci Institutu bezpečnostních studií Evropské unie (European Union Institute for Security Studies, EU ISS) vytvořila pět strategických scénářů nasazení evropských ozbrojených sil. Scénáře jsou součástí dokumentu s názvem „Evropská obrana. Návrh Bílé knihy“ (Gnesotto (chair) 2004: European Defence. A proposal for a White Paper) vydaného EU ISS v březnu 2004. Závěry uvedených scénářů jsou stále platné. První scénář odehrávající se na úrovni „PSO většího rozsahu“ a charakteru peacekeepingové mise není z hlediska evropských schopností větším problémem. Druhý scénář se však už odehrává na úrovni maxima, o kterém mluví hlavní hypotéza této práce. Druhý scénář totiž předpokládá nasazení ozbrojených sil v rámci „humanitární intervence v horní části spektra bojových operací“. Typickým příkladem takové operace je PSO Artemis. Největšími zde definovanými nedostatky je oblast C4ISTAR (Command, Control, Communications, Computers, Intelligence, Surveillance, Target Acqusition, and Reconnaissance) a vojenské zpravodajství zvlášť. Svůj význam má rovněž strategický transport. Další scénáře už sahají za možnosti současné EU, respektive členských států. Lze ještě s úspěchem uvažovat o evropském angažmá v rámci třetího scénáře. Třetím scénářem je „regionální válka, v níž jde o evropské strategické zájmy“. Zde EU ISS identifikuje obdobné deficity jako v případě druhého scénáře. Pro Evropu je však rozhodující závěr, že takové operaci mohou odpovídající velící a řídící rámec poskytnout jedině USA. Další čtyři scénáře jsou také zcela mimo dosah autonomních evropských vojenských schopností. Jedná se o „zabránění útoku zbraněmi hromadného ničení“ – zde je podmínkou vojenská podpora a koordinace operací USA. Konečně pátý scénář počítá s teritoriální obranou v případě nasazení zbraní hromadného ničení, jelikož je konvenční útok nepravděpodobný. V tomto případě jsou schopnosti Evropy velmi omezené. Jedná se spíše o možnost obrany než preventivního nasazení. Nejenže není na dostatečné úrovni budován systém civilní ochrany, ale Evropě kromě zpravodajských kapacit a speciálních sil vhodných pro likvidaci teroristů, chybí také systém protiraketové obrany a pouze některé země jako Řecko disponují omezeným americkým systémem Patriot. (Gnesotto (chair) 2004: European Defence. A proposal for a White Paper: 7196)
93
Hlavní teze se tedy potvrdila v tom ohledu, že současné PSO jsou skutečně maximem dosažitelným v rámci současnho stavu. Problematickou se jeví vazba na NATO, která – za předpokladu využití kapacit USA – posouvá hranice evropského potenciálu poněkud dále. Je tedy třeba dodat, že teze platí obecně v případě, že je uvažována evropská autonomní vojenská operace a kde tudíž NATO není zapojeno. Nade vší pochybnost je ovšem znovu potvrzen fakt, že se jedná o maximum determinované především v rámci „existujících reálných schopností“, jak hypotéza práce předpokládá.
6.3 PSO EU a ESDP na pozadí verifikace hlavní teze Výše uvedené výsledky práce poukazují ve svých důsledcích na zásadní prvek, jenž je inherentní bezpečnostní dimenze evropské integrace. Tím prvkem je dosud neměnný předpoklad, že Evropská bezpečnostní a obranná politika sahá tak daleko, kam sahají kapacity a schopnosti členských států Evropské unie. Tento poznatek by měl být již dostatečně potvrzen na základě ověření platnosti hlavní hypotézy a vedlejších podtezí. V podstatě neexistuje jiný realizovatelný scénář v rámci autonomní silové projekce „evropských“ zájmů než ten, který je předem dán vojenskými kapacitami, jejich případnou kombinací a politickou vůlí. Současně se v práci potvrdila pravdivost Křížovy teze ohledně charakteristiky projektu ESDP: „Spíše než o realizaci předem připraveného projektu jde o proces neustálého vyjednávání shody mezi členskými státy, které mají rozdílné představy jak o budoucí roli Evropské unie při zajišťování bezpečnosti ve světě, tak hloubce i šířce evropského integračního procesu.“ (Kříž 2005a: 48) Toto tvrzení má ještě větší význam, přidá-li se k němu právě premisa vojenských kapacit, operačních schopností. Jak dokazuje mezinárodně-politická praxe evropské integrace – a je to empiricky prokazatelné – role vojenských schopností je nejen určující, ale současně zůstává předpokladem k pokroku na poli ESDP. Důkazem tohoto jsou aktivity Francie a Velké Británie, které se ukázaly jako iniciační, udržující a současně motivační pro ostatní státy, které tomuto tandemu v podstatě sekundovaly (Německo, Itálie, Španělsko). Ne náhodou se jedná o státy, které mezi evropskými spojenci vynikají svými reálnými vojenskými schopnostmi. Práce prokázala, že v příštím vývoji budou projektu Evropské bezpečnostní a obranné politiky dominovat národní suverénní státy. Současně je však projekt evropské integrace,
94
odehrávající se v kontextu globálního systému mezinárodních vztahů natolik komplexním procesem, že ESDP a v ní realizované PSO EU nejsou důsledkem pouhého součtu či průniku národních zájmů a jejich bezpečnostních politik, ale jedná se o výslednici doslova celé řady dalších přímo či nepřímo souvisejících procesů a faktů. Nabízí se tedy několik nejrelevantnějších oblastí, zbrojním průmyslem počínaje, přes artikulaci a střetávání zájmů všech zúčastněných subjektů na národních, mezinárodních či nadnárodních úrovních, až po ryze prakticky a konkrétně formulované základní bezpečnostní potřeby států, které je třeba ve výzkumu bezpečnostní dimenze evropské integrace brát v potaz. Předkládaná práce se tomuto nároku komplexnosti nemohla vyhnout. Vztah mezi definovanými podtezemi a analýzou jejich závěrů ukazuje procesní souvislost mezi jednotlivými „elementy“ v rámci ESDP a PSO EU. Ačkoliv to nebylo přímo cílem práce, nelze alespoň ve stručnosti nezmínit implikace procesů v oblasti bezpečnostní politiky v rámci Evropské unie na transatlantické vztahy. Přes veškerou deklarovanou podporu strategické vazbě mezi oběma břehy severního Atlantiku panují v Evropě i v USA mnohé politické rozpory. Spojené státy americké se k evropským snahám staví tu méně, tu více rezervovaně. Jak by mělo z práce vyplývat, nic z těchto vzájemných neshod nemá reálný a rozhodující dopad na skutečnost, že ESDP se stává reálně prosazovanou politikou evropských spojenců a to nejpozději od zahájení PSO EU. Na druhou stranu, a to práce do značné míry jasně dokázala, se Evropa neobejde v případě potřeby bez kapacit a prostředků NATO – což však de facto znamená „bez prostředků Spojených států.“ Berlín plus a jeho klíčový význam toto absolutně potvrzuje. Z takto postavené situace hledají evropští spojenci cestu skrze posilování vlastních kapacit pro vedení na NATO (čti USA) nezávislých operací. Ke cti těmto snahám budiž fakt, že si Evropané své deficity uvědomují a činí jisté, samozřejmě vždy zpochybnitelné, kroky nejen na poli institucionálních reforem a vytváření organizačních struktur, ale především na poli vojenské akvizice a budování reálných upotřebitelných kapacit. Ani tento proces však není zcela jednoznačný. Zatímco v oblasti zmíněných organizačních opatření (plánovací buňka připravená vytvořit mnohonárodní velitelství) se Evropanům daří, horší situace panuje ve druhé oblasti. Avšak i zde, ve vojenských schopnostech, by podle všech předpokladů měli evropští spojenci dosáhnout podstatných leč
95
limitovaných zlepšení. Výše uvedená analýza prokázala, že brzká zlepšení – ve střednědobém horizontu – se dají očekávat výhledově kolem roku 2010 až 2012. Souvisí to zejména s vývojem v sektorech strategického transportu a dokončením jednotlivých zbrojních projektů, což by mělo vést k větší akceschopnosti v rámci ESDP. Příkladem lze uvést zavádění Airbusu A400M, Eurofighteru a dalších produktů. V americké konkurenci se například daří tankovacímu Airbusu A330-200 MRTT. Ovšem bez adekvátních prostředků C4ISTAR není ani schopnost strategické přepravy samospasitelná, což platí také o schopnosti udržitelnosti vojsk v prostoru bojové činnosti (zde je doporučovaným cílem schopnost vedení operace 60 tisíc vojáků alespoň po dobu tří let). (srov. Gnesotto (chair) 2004: European Defence. A proposal for a White Paper: 125-126) Nicméně i kdyby se podařilo realizovat mnohé další projekty a dokonce i navýšit jejich akvizici a zavádění do výzbroje, bude nadále maximálně žádoucí mezinárodní spolupráce. Jakkoliv by se zvýšila koordinace akvizičních politik, výzkumu a vývoje (což dosud lze tvrdit jen v drtivé menšině případů) nic to nemění na tom, že jednotlivé členské státy nejsou při nasazení veškerých svých lidských i materiálních kapacit schopny vyslat do boje intenzity války takové prostředky a vojenskou sílu, jakou disponují v jiných ohledech zcela srovnatelné Spojené státy americké. Co se týče transatlantické vazby, hodí se poznamenat, že současný k relativní autonomii směřující vývoj bezpečnostní dimenze evropské integrace je spíše přirozeným a nevyhnutelným trendem než nějakou uměle vyvolanou snahou o vymezení se vůči americkému spojenci. Základem tohoto vývoje je již éra studené války a budování ozbrojených sil evropských států odlišně od vojsk USA. Operační deficit, který se po konci studené války ukázal jako nevyvratitelný, měl být eliminován projekty na zlepšení vojenských schopností směřujících do řad Evropanů (DCI, PCC, ECAP), nikoliv USA. Stejně tak i mezinárodní projekty na budování mnohonárodních vojenských sil se odehrávají v režii Evropy, ať už se jedná o NRF v rámci NATO, nebo ERRF či BG v rámci EU a (E)HG. Z logiky věci se NATO stává jakousi servisní organizací – kdy onen „servis“ (zhruba ve formálním a obsahovém souladu s Berlínem plus) poskytují USA ve prospěch Evropanů. Překládaná práce tedy dokázala, že spíše než ryze politickými ambicemi je rostoucí autonomie evropské bezpečnostní politiky způsobena kombinací řady faktorů, z nichž vojenské schopnosti a kapacity představují klíčový element.
96
7 Seznam citovaných a použitých zdrojů 7.1 Prameny Akt o jednotné Evropě (1993), Ústav mezinárodních vztahů, Praha. Allied Command Europe Rapid Reaction Corps, (ACE) ARRC (2006), on-line (http://www.arrc.nato.int). Amaral, J. M. (2005): The European Union in the Balkans: Althea and other operations, Western European Union Parliamentary Assembly, DOCUMENT A/1919, 7 December 2005, on-line verze (http://www.assemblyweu.org/en/documents/sessions_ordinaires/rpt/2005/1919.pdf). Amsterodamská smlouva (1997), Ústav mezinárodních vztahů, Praha. Bělík, M.; Borkovec, Z. (2006): Koncept bojových skupin EU. Battlegroups, prezentace CESES, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy, 25. 1. 2006, Praha, on-line verze (http://ceses.cuni.cz/sbp/doc/2006/060125-Prezentace_NMO-O_BG.ppt). Bezpečnostní strategie České republiky 2003, Úřad vlády České republiky, Praha, on-line verze (http://wtd.vlada.cz/files/rvk/brs/dokumenty/bezpecnostni_strategie_2003.pdf). Burchard, E. (2006). Eike Burchard v odpovědi elektronickou poštou ze dne 4. 4. 2006 na dotaz autora ze dne 27. 3. 2006 o vztahu WEU a závazku společné obrany a vztahu WEU k PSO EU. Eike Burchard, Deputy Secretary-General to the Assembly of WEU; Paris. Conseil d’Union Européenne (2006): République démocratique du Congo: le Conseil lance la planification en vue d'une opération de l'UE en soutien de la MONUC pendant le processus electoral, Bruxelles, le 23 mars 2006, 7762/06 (Presse 88), on-line verze (http://ue.eu.int/ueDocs/cms_Data/docs/pressData/fr/esdp/89001.pdf). Council Decision 2001/78/CFSP of 22 January 2001 on setting up the Political and Security Committee, Official Journal of European Communities, L 27/1, on-line verze (http://ue.eu.int/uedocs/cmsUpload/l_02720010130en00010003.pdf). Council Joint Action 2003/423/CFSP of 5 June 2003 on the European Union military operation in the Democratic Republic of Congo, Official Journal of the European Union, L 143/150, online verze (http://ue.eu.int/uedocs/cmsUpload/Joint%20action%205.6.03.pdf). Council Joint Action 2003/92/CFSP of 27 January 2003 on the European Union military operation in the Former Yugoslav Republic of Macedonia, Eesti Õiguskeele Keskus, on-line verze (http://www.legaltext.ee/text/en/T80062.htm). Council Joint Action 2004/570/CFSP of 12 July 2004 on the European Union military operation in Bosnia and Hercegovina, Official Journal of the European Union, L 252/10, online verze (http://europa.eu.int/eurlex/pri/en/oj/dat/2004/l_252/l_25220040728en00100014.pdf). 97
Council Joint Action 2004/847/CFSP of 9 December 2004 on the European Union Police Mission in Kinshasa (DRC) regarding the Integrated Police Unit (EUPOL ‘Kinshasa’), Official Journal of the European Union, L 367/30, on-line verze (http://europa.eu.int/eurlex/lex/LexUriServ/site/en/oj/2004/l_367/l_36720041214en00300034.pdf). Council of the European Union (2003): European Defence: NATO/EU Consultation, Planning and Operations, Press Release, Brussels (15/12/2003), on-line verze (http://ue.eu.int/pressData/en/misc/78414.pdf). Council of the European Union (2006a): EU Special Representatives, on-line text (http://ue.eu.int/showPage.asp?lang=en&id=263&mode=g&name=). Council of the European Union (2006b): European Security and Defence Policy (ESDP). EU Operations, on-line text (http://ue.eu.int/cms3_fo/showPage.asp?id=268&lang=EN&mode=g). Declaration of the Heads of State and Government participating in the meeting of the North Atlantic Council („The Brussels Summit Declaration“) (1994), Brussels, 11 January 1994, online verze (http://www.nato.int/docu/basictxt/b940111a.htm). Doktrína Armády České republiky (2004), Ministerstvo obrany České republiky, Praha, on-line verze (http://www.army.cz/images/id_5001_6000/5238/dacr_12-2004.pdf). European Commission (2005): Public defence procurement consultations, CIRCA – a collaborative workspace with partners of European Institutions, on-line (http://forum.europa.eu.int/Public/irc/markt/markt_consultations/library?l=/public_procurement /marchs_publics_dfense/professionnelles&vm=detailed&sb=Title). European Commission's Delegation to the former Yugoslav Republic of Macedonia (2006): EUROR Command, on-line text (http://www.delmkd.cec.eu.int/en/Concordia/command.htm). European Council Declaration on Transatlantic Relations, Annex to the Presidency conclusions (2003), Bulletin EU 12-2003, on-line verze (http://europa.eu.int/abc/doc/off/bull/en/200312/i1037.htm). European Defence Agency (2005a): The Code of Conduct on Defence Procurement of the EU Member States Participating in the European Defence Agency, Brussels, 21 November 2005, on-line verze (http://www.eda.eu.int/reference/eda/EDA%20%20Code%20of%20Conduct%20-%20European%20Defence%20Equipment%20Market.htm). European Parliament (1997a): Report on the Treaty of Amsterdam Amsterdam (CONF 4007/97 - C4-0538/97, A4-0347/97/ANNEX, Committee on Institutional Affairs; Co-rapporteurs: Mr Iñigo Méndez de Vigo, Mr Dimitris Tsatsos, 5 November 1997;on-line verze (http://www.europarl.eu.int/omk/sipade3?L=EN&OBJID=1922&MODE=SIP&NAV=X&LST DOC=N). European Parliament (1997b): Resolution on the Treaty of Amsterdam (CONF 4007/97 - C40538/97), on-line verze (http://www.europarl.eu.int/enlargement/positionep/resolutions/pdf/191197_en.pdf). 98
European Parliament (2001): European Parliament resolution on defence industries, B50000/2001, 12 December 2001, on-line verze (http://www.europarl.eu.int/meetdocs/committees/afet/20020122/449468en.pdf). European Security Strategy (2003). A Secure Europe in a Better World, Council of the European Union Brussels, 12 December 2003, on-line verze (http://ue.eu.int/uedocs/cmsUpload/78367.pdf). European Union Military Staff (2005): Providing Military Capabilities to the EU, on-line verze (http://ue.eu.int/uedocs/cmsUpload/EUMS_brochure.pdf). Evropská komise (2004): Zelená kniha. Veřejné zakázky v oblasti obrany, KOM(2004) 608 online verze (http://europa.eu.int/comm/internal_market/publicprocurement/docs/defence/greenpaper/com04-608_cs.pdf). Evropský parlament (2005): Pracovní dokument č. 15 o Nástroji stability a Společné zahraniční a bezpečnostní politice, zpravodaj: Reimer Böge, Dočasný výbor pro politické výzvy a rozpočtové prostředky rozšířené Unie v letech 2007-2013, 18. 2. 2005, PE 350.030v01-00, online verze (http://www.europarl.eu.int/meetdocs/2004_2009/documents/dt/556/556529/556529cs.pdf). Fučík, J. (2005): Obranný průmysl: zaostává stále Evropa za Spojenými státy?, přednáška na konferenci Vzájemné vztahy Evropské unie a Spojených států amerických a zájmy České republiky, Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 1.11. 2005, Dům Pánů z Kunštátu, Dominikánská 9, Brno. Goris, S. (2004): The European Union and peacekeeping in Africa, Report submitted on behalf of the Defence Committee, Western European Union Parliamentary Assembly, DOCUMENT A/1880, 1 December 2004, on-line verze (http://www.assemblyweu.org/en/documents/sessions_ordinaires/rpt/2004/1880.html). Headline Goal 2010, Approved by General Affairs and External Relations Council on 17 May 2004, endorsed by the European Council of 17 and 18 June 2004, on-line verze (http://ue.eu.int/uedocs/cmsUpload/2010%20Headline%20Goal.pdf). House of Lords (2005): Letter from Rt Hon Geoffrey Hoon MP, Secretary of State, Ministry of Defence to the Chairman; Select Committee on European Union Fourth Report, 19 February 2005, on-line verze (http://www.publications.parliament.uk/pa/ld200506/ldselect/ldeucom/16/16100.htm). Charta organizace spojených národů (Charta OSN) The Istanbul Summit Reader’s Guide (2004), NATO Public Diplomacy Division, Brussels. Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil České republiky přepracovaná na změněný zdrojový rámec (2003) in A Report 24/2003 s. 3-13, online verze (http://www.army.cz/avis/areport2003/ar24str.pdf).
99
Kucheida, J.-P. (2004): Rapidly deployable European land forces, Reply to the annual report of the Council, Western European Union Parliamentary Assembly, DOCUMENT A/1857, 2 June 2004, on-line verze (http://www.assemblyweu.org/en/documents/sessions_ordinaires/rpt/2004/1857.html). Marshall, S. W. (2006). Steven W. Marshall v odpovědi elektronickou poštou ze dne 13. 4. 2006 na dotaz autora ze dne 13. 4. 2006 o aplikaci konceptu framework nation v případě operace Althea. Steven W. Marshall, Lt Col/OF4 - UK Army, Chief Press Office, HQ EUFOR, Sarajevo. Ministerial Meeting of the North Atlantic Council Berlin 3 June 1996, Final Communiqué, online verze (http://www.nato.int/docu/pr/1996/p96-063e.htm). Ministerstvo obrany České republiky (2006): AAP-6 Terminologický slovník, Odbor obranné standardizace, on-line text (http://www.army.cz/mo/oos/aap6.htm). Návrh nařízení Rady o zřízení Nástroje stability /* KOM/2004/0630 v konečném znění, EurLex, The portal to European Union law, CNS 2004/0223 */, on-line verze (http://europa.eu.int/eurlex/lex/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:52004PC0630:CS:HTML). Návrh smlouvy o založení Ústavy pro Evropu, Evropský konvent, Evropská společenství, Úřad pro úřední tisky, Lucemburk, 2003. North Atlantic Treaty Organization Headquarters (NHQ) Sarajevo (2006), on-line (http://www.afsouth.nato.int/NHQSA/index.htm). Peacekeeping Best Practices Unit (2004): Operation Artemis: the Lessons of the Interim Emergency Multinational Force; Peacekeeping Best Practices Unit Military Division; Peacekeeping Best Practices, October 2004, on-line http://pbpu.unlb.org/pbpu/library/Artemis.pdf). The Prague Summit and NATO's Transformation, A Reader's Guide (2003), NATO Public Diplomacy Division, Brussels. Presidency Conclusions (1999), Cologne European Council, 3 and 4 June 1999, Council of the European Union, on-line verze (http://ue.eu.int/ueDocs/cms_Data/docs/pressData/en/ec/kolnen.htm). Presidency Conclusions (2003), Brussels European Council, 12-13 December 2003, Council of the European Union, on-line verze (http://ue.eu.int/pressData/en/ec/78364.pdf). Presidency Conclusions (2003), Thessaloniki European Council, 19-20 June 2003, Council of the European Union, on-line verze (www.eu2003.gr/en/articles/2003/6/20/3121/). The Reader’s Guide to the NATO Summit in Washington 23-25 April 1999 (1999), NATO Office of Information and Press, Brussels.
100
Robertson, G. (1999): NATO in the new millennium, NATO Review, Brussels, Vol IL, Issue 4, Winter, pp. 3-7, on-line verze (http://www.nato.int/docu/review/1999/9904-01.htm). Robertson, G. (2003): Remarks by NATO Secretary General, Lord Robertson at the Handover Ceremony, NATO Speeches, 31 March 2003, on-line verze – přepis záznamu (http://www.nato.int/docu/speech/2003/s030331a.htm). Smlouva o ústavě pro Evropu (2004) (CIG 87/2/04 REV 2), Brusel, 29. října 2004, on-line verze (http://www2.euroskop.cz/data/files/19/D76E8536-54F3-43CC-89393AA24DB08F24.pdf). Smlouva z Nice (Niceská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii, Smlouvy o založení Evropských společenství a některé související akty) (2001) (2001/C 80/01), on-line verze (http://www2.euroskop.cz/data/files/9/F25C6D59-5028-42E7-BC4E-C3A55AC6E044.pdf). Ekvivalentní k: Consolidated Version of the Treaty on European Union, Official Journal of the European Communities, C 325/16, 24. 12. 2002. Solana, J. (2004b): Reaction Rapide in Summary of the remarks by Javier Solana, EU High Representative for the CFSP, at the informal meeting of defence ministers, S0097/04, Brussels, 5 - 6 April 2004, on-line verze (http://ue.eu.int/newsroom/makeFrame.asp?MAX=1&BID=107&DID=79815&LANG=1&File =/pressData/en/discours/79815.pdf&Picture=1). Supreme Headquarters Allied Powers Europe (2003): Berlin Plus agreement, on-line text (http://www.nato.int/shape/news/2003/shape_eu/se030822a.htm). Štefka, P. (2005): Působení AČR v zahraničních operacích. Vystoupení na konferenci „Působení Armády České republiky v zahraničních misích“, Informační centrum o NATO, CEVRO, úterý 29. března 2005, Michnův palác, Újezd 450, Praha 1., přepis záznamu odborného bloku konference, elektronická verze na CR-ROM. United Nations Security Council Resolution (2001) 1371, S/Res/1371 adopted by the Security Council at its 4381st meeting, 26 September 2001, on-line verze (http://daccessdds.un.org/doc/UNDOC/GEN/N01/552/01/PDF/N0155201.pdf?OpenElement). United Nations Security Council Resolution (2003) 1484, S/Res/1484 adopted by the Security Council at its 4764th meeting, 30 May 2003, on-line verze (http://daccessdds.un.org/doc/UNDOC/GEN/N03/377/68/PDF/N0337768.pdf?OpenElement). United Nations Security Council Resolution (2004a) 1551, S/Res/1551 adopted by the Security Council at its 5001st meeting, 9 July 2004, on-line verze (http://daccessdds.un.org/doc/UNDOC/GEN/N04/419/37/PDF/N0441937.pdf?OpenElement). United Nations Security Council Resolution (2004b) 1575, S/Res/1575 adopted by the Security Council at its 5058th meeting, 22 november 2004, on-line verze (http://daccessdds.un.org/doc/UNDOC/GEN/N04/619/22/PDF/N0461922.pdf?OpenElement).
101
Vojenská strategie České republiky 2004, Ministerstvo obrany České republiky, Praha, on-line verze (http://www.army.cz/avis/publikace/vojenska_strategie_2004/vojenska_strategie_2004.pdf). Vrettos, K. (2005): ESDP developments and the Headline Goal 2010, Reply to the annual report of the Council, Western European Union Parliamentary Assembly, DOCUMENT A/1898, 15 June 2005, on-line verze (http://www.assemblyweu.org/en/documents/sessions_ordinaires/rpt/2005/1898.html). Western European Union (1997): Declaration adopted by the WEU Council of Ministers on 22 July 1997 and attached to the Final Act of the Intergovernmental Konference concluded with the signature of the Amsterdam Treaty on 2 October 1997, on-line verze (http://www.weu.int/documents/970722en.pdf). Witney, N. (2005a): The European Defence Agency – Strategic Directions and Impacts on Transatlantic Relations, Press Club, Washington, 24 October 2005, on-line verze (http://www.eda.eu.int/reference/051024%20-%20EDA%20-%20Nick%20Witney%20%20Speech%20in%20Washington.pdf). Zasedání Evropské rady, konané ve dnech 10. a 11. prosince 1999 v Helsinkách, Průběžná zpráva předsednictva o posilování Společné evropské bezpečnostní a obranné politiky, Zpráva předsednictví o nevojenském řešení krizí ze strany Evropské unie, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2002.
7.2 Literatura Bacot-Décriaud, M. (2005): Le PESD: montée en puissance et perfectibilité. In Buffot, P. (dir., 2005): La défense en Europe: Avancées et limites, Documentation française, Paris. Berg-Schloser, D.; Stammen, T. (2000): Úvod do politické vědy, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha. Bezpečnost je pro lidi stále důležitější, Hospodářské noviny, 31. 10. 2005, s. 21. Dančák, B. (ed., 2001): Evropská unie a vývoj koncepce evropské bezpečnosti, Brno, Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity v Brně. Dumoulin, A. (2005): L’OTAN: opportunités et incertitudes de la «boîte à outils» In Buffot, P. (dir., 2005): La défense en Europe: Avancées et limites, Documentation française, Paris. Eichler, J. (2002): Francie – důraz na mezivládní rámec SZBP a EBOP, in Khol, R. (ed., 2002): Evropská bezpečnostní a obranná politika, Národní perspektivy, Ústav mezinárodních vztahů, Praha, 2002, s. 31-47. Eichler, J. (2002): Současné rozdíly mezi USA a jejich evropskými spojenci, Mezinárodní politika, roč. XXVI, č.10, s. 14-16.
102
Eichler, J. (2005): Možnosti a limity bezpečnostní strategie Evropské unie, in Bezpečnostní budoucnost České republiky. Otázky, výzvy, problémy, Středisko bezpečnostní politiky, Centrum pro sociální a ekonomické strategie, Praha, s. 67-75. Fiala, P.; Pitrová, M. (2003): Evropská unie, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno. Frank, L. (2002a): Bezpečnostní politika, in Zeman, P. (ed.): Česká bezpečnostní terminologie, s. 134-140. Frank, L.: (2002b) Obranná politika, in Zeman, P. (ed.): Česká bezpečnostní terminologie, s. 141-144. Fučík, J. (2002): Proměnlivé perspektivy Evropského zbrojního průmyslu, in Khol, R. (ed., 2000): Evropská bezpečnostní a obranná politika Národní perspektivy, Praha, Ústav mezinárodních vztahů, s. 165-191. Fučík, J. (2003a): Evropská unie jde do zbraně, Mezinárodní politika, roč. 27, č. 10, s. 29-32. Fučík, J. (2003b): Logistika v obranném sektoru a evropské obranné spolupráci, in Khol, R. et al. (2003): Perspektivy středoevropské vojenské spolupráce, Ústav mezinárodních vztahů, Praha, s. 93-103. Fučík, J. (2004): Změny ve vojenství a vyzbrojování v euroatlantickém prostoru, Mezinárodní politika, roč. 28, č. 12, s. 24-26. Fučík, J. (2005): Zbrojní průmysl v transatlantickém prostoru – spolupráce, nebo soutěžení? In Bezpečnostní budoucnost České republiky. Otázky, výzvy, problémy, Středisko bezpečnostní politiky, Centrum pro sociální a ekonomické strategie, Praha, s. 89-108. Giegerich, B.; Wallace, W. (2004): Not Such a Softpower: the External Deployment of European Forces, Survival, vol. 46, no. 2, pp. 163-182. Gorand, F. (2000): Evropská obrana po Helsinkách, Střední Evropa, roč. neuveden, č. 103, s. 50-61. Ham, P. van (2000): Europe’s Common Defense Policy, Security Dialogue, Vol. 31, Issue 2, June/2000, pp. 215-228. Hrabal, F. (2004a): Vojenské zastoupení ČR v orgánech EU, Obrana a strategie, zvláštní číslo, s. 41-56. Hrabal, F. (2004b): Vojenský výbor NATO v organizační struktuře aliance. In Hloušek, V.; Pavlačík, Z. (eds. 2004): Pět let v NATO. Vojenské, politické a společenské aspekty členství České republiky v NATO, Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity v Brně – Jagello 2000, Brno – Ostrava, s. 194-201. Kamp, K. H. (2001): Problém evropského pilíře, in Dančák, B. (ed., 2001): Evropská unie a vývoj koncepce evropské bezpečnosti, Brno, Mezinárodní politologický ústav, s. 9-19.
103
Kapstein, E., B. (2004): Capturing Fortress Europe: International Collaboration and the Joint Strike Fighter, Survival, Vol. 46, no. 3, s. 137-159. Karásek, T. (2003): Evropská armáda: realita, projekt, fikce?, Mezinárodní politika, roč. 27, č.8, s. 25-27. Karlas, J. (2005): Klíčové momenty vývoje SZBP EU: zájmy a základní struktura. In Závěšický, J. (ed. 2005): Bezpečnostní (ne)stabilita, Klub mladých Evropanů, Praha, s. 9-21. Khol, R. (2000): Evropská bezpečnostní a obranná politika – odpověď na evropské bezpečnostní ambice?, Mezinárodní vztahy, roč. 36, č. 4, s. 29-40. Khol, R. (2002a): Bezpečnostní a obranná politika EU v roce 2001 – mírný pokrok v mezích dohody?, Mezinárodní politika, roč. 26, č.1, s. 32-33. Khol, R. (2002b): Spojené státy americké – nová etapa, nová administrativa, in Khol, R. (ed., 2002): Evropská bezpečnostní a obranná politika, Národní perspektivy, Praha, Ústav mezinárodních vztahů, s. 65-77. Khol, R. (2002c): Vztahy EU-NATO před pražským summitem – gordický uzel, Mezinárodní politika, roč. XXVI, č. 11, s. 21-23. Khol, R. (2002d): Zpomalení pokroku v bezpečnostní a obranné oblasti Evropské unie po 11. září, Bezpečnostní témata, č.1/2002, s. 5-6, Centrum bezpečnostních analýz, Ústav mezinárodních vztahů, on-line verze (http://www.iir.cz/cz/czcba/btemata/clanky2.pdf). Khol, R. (2003a): Bezpečnostní a obranná politika EU: ambice a realita na počátku roku 2003, Mezinárodní politika, roč. 27, č. 3, s. 7-8. Khol, R. (2005): Evropeizace bezpečnostní a obranné politiky ČR. In Dančák, B; Fiala, P.; Hloušek, V. (eds., 2005): Evropeizace. Nové téma politologického výzkumu, Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity v Brně, Brno, s. 145-149. Khol, R. (ed., 2002e): Evropská bezpečnostní a obranná politika, Národní perspektivy, Ústav mezinárodních, Praha. Khol, R. et al. (2003b): Perspektivy středoevropské vojenské spolupráce, Ústav mezinárodních vztahů, Praha. Kříž, Z. (2005a): Německý podíl na spolupráci Evropské unie a Severoatlantické aliance při provádění vojenských operací na podporu míru. Klíčová mocnost nebo černý pasažér? In Závěšický, J. (ed. 2005): Bezpečnostní (ne)stabilita, Klub mladých Evropanů, Praha, s. 46-63. Lindley-French, J.; Flückiger, K. (2005): A Chronology of European Security & Defence, 1945 – 2005, Geneva Centre for Security Policy (GCSP). Mihalka, M. (2004): EU and NATO Intervention Capabilities. In Polikanov, D. (ed. 2004): NATO and EU Intervention Capabilities and New Security Challanges for Transatlantic
104
Relations, Proceedings of the 17th Meeting of the Euro-Atlantic Security Study Group, Institute for Security and Defence Studies, Slovak Foreign Policy Association, PfP Consortium of Defence Academie and Security Studies Institutes, Bratislava. Ministerstvo obrany České republiky (2004): Na cestě integrace, Agentura vojenských informací a služeb, Praha. NATO’s Nations and Partners for Peace (2004): The Creation of European Defence Equipment Market (EDEM). Excerpts from the Green Paper on Defence Procurement, NATO’s Nations V/2004, s. 30-32. Pachta, L. (2005): Evropská bezpečnostní a obranná politika ve světle transatlantických vztahů, in Král, D.; Pachta, L. (2005): Zahraniční politika rozšířené Evropské unie: Témata, výzvy, perspektivy, Institut pro evropskou politiku, Europeum, Praha, s. 71-134. Příručka NATO (2001), Informační a tisková kancelář NATO, Brusel. Robejšek, P. (1999): Soupeřící spojenci – USA a Evropa si konkurují na trzích se zbraněmi, Mezinárodní politika, roč. 23, č. 7, s. 32-34. Sloan, S. R. (2003): NATO, the European Union, and the Atlantic Community. The Transatlantic Bargain Reconsidered, Rowman & Littlefield Publishers, Inc., Lanham. Toffler, A; Tofflerová, H. (2002): Válka a antiválka, Dokořán – Argo, Praha. Viriot, J. (2000), M.: Evropská obranná a bezpečnostní identita - pohled na Západoevropskou unii, Mezinárodní vztahy, roč. 35, č. 1, s. 61-65. Weisserth, H.-B. (2004): The European Headline Goal: Current and Future Crisis Management Capabilities, in Wogau, K. von (ed., 2004): The Path to European Defence, Maklu publisher & Karl von Wogau, Antverp-Apeldoorn, s. 115-129. Závěšický, J. (2004): Evropská bezpečnostní a obranná politika a Organizace Severoatlantické smlouvy: implikace vzájemného vztahu, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, Brno. Zůna, J. (2002): NATO Operace na podporu míru, Vojenská akademie v Brně, Brno.
7.3 Internetové zdroje a elektronické verze tištěných zdrojů Abele, A., B. (2003): Armed Conflict and Military Intervention, The EU Rapid Reaction Force and the Operation „CONCORDIA“ in Macedonia, on-line text (http://www.juridicum.at/forschung/abele/macedonia.pdf).
105
AeroSpace and Defence Industries Association of Europe (2004): European Aeronautics, Space and Defence Industries Join Forces in ASD, Press Release, 22 April 2004, on-line text (http://www.asd-europe.org/pr0104_ASD_Launch.htm). AeroSpace and Defence Industries Association of Europe (2004): Introduction to ASD, on-line text (http://www.asd-europe.org/Publications/ASD_Introduction.pdf ). Andersson, J. J. (2006): Armed and Ready? The EU Battlegroup Concept and the Nordic Battlegroup, Swedish Institute for European Policy Studies, SIEPS, on-line verze (http://www.sieps.se/_pdf/Publikationer/2006/20062.pdf). Auswärtiges Amt (Federal Foreign Office) (2004): European Security and Defence Policy (ESDP), January 2004, on-line text (http://www.auswaertigesamt.de/www/en/eu_politik/gasp/esvp_html#4). Bergeron, J. (2004): Transformation and the Future of Berlin Plus, RUSI Journal, Vol. 149, Iss. 5, pp. 38-45, on-line verze (http://proquest.umi.com/pqdweb?index=0&did=731131761&SrchMode=1&sid=4&Fmt=3&V Inst=PROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=1146574155&clientId=45397). Big Three Agree on European Defense Deal, (Source: Deutsche Welle German radio; issued Nov. 29, 2003), Defense-aerospace.com, published by Briganti et Associés, on-line text (http://www.defense-aerospace.com/cgibin/client/modele.pl?prod=29571&session=dae.19266922.1143807153.RC0cscOa9dUAAB3R DVo&modele=jdc_1). Bremner, C. (2003): Blair and Chirac seek common ground, The Times, 04 Feb. 2003, on-line verze (http://www.obv.org.uk/europe/eu20030204b.htm). Catriona, M.: Putting ‘Berlin Plus’ into Practice: Taking Over from NATO in FYROM, Number 16, February 2003, European Security Review, ISIS Europe, Number 20, December 2003, online text (http://www.isiseurope.org/ftp/download/putting%20berlin%20plus%20into%20practice,%20taking%20over% 20from%20nato%20in%20furom%20-%20esr%2016.pdf). Dean, S., E. (2001): European Rapid Reaction Force, Orders of Battle, (ORBAT), on-line text (http://orbat.com/site/orbats/data/euromultinational/eerc.html). Dewaele, A.; Gourlay, C. (2005): The Stability Instrument: defining the Commission’s role in crisis response, ISIS Briefing, ISIS Europe, on-line verze (http://www.isiseurope.org/ftp/download/stability%20instrument%20final.pdf). Earle, C. R. (2004): European Capacities for Peace Operations: Taking Stock, The Henry L. Stimson Center, March 2004, on-line verze (http://www.stimson.org/fopo/pdf/EarleEuropeanCapacitiesforPeaceOperations-TakingStock.pdf).
106
Eesti Välisministeerium (2005) – Estonian Ministry of Foreign Affairs (2005): Participation in Peace Support Operations, Estonia in NATO, 19 April 2005, on-line text (http://www.vm.ee/eng/nato/kat_359/1004.html). EurActiv (2004): European Defence Agency gets word of warning, on-line text (http://www.euractiv.com/en/security/european-defence-agency-gets-word-warning/article117875). EurActiv (2005): European 'battle groups': A New Stimulus for European Security, on-line text (http://www.euractiv.com/en/security/european-battle-groups-new-stimulus-europeansecurity/article-134085). European Defence Agency (2005b): EDA Bulletin, Issue no. 1. December 2005, on-line verze (http://www.eda.eu.int/reference/eda/Newsletter_EDA_12.pdf). European Defence Agency (2006): Mission & Priorities, on-line text (http://www.asdeurope.org/content/default.asp?PageID=6). Faria, F. (2004): Crisis management in sub-Saharian Africa. The Role of the European Union, Occasional Paper No. 51, European Union Institute for Security Studies, April 2004, on-line verze (http://www.iss-eu.org/occasion/occ51.pdf). Flournoy, M. A.; Smith, J. et al. (2005): European Defense integration: Bridging the Gap between Strategy and Capabilities, Center for Strategic and International Studies, Washington D.C., on-line verze (http://www.csis.org/media/csis/pubs/0510_eurodefensereport.pdf). Foreign Policy (2006): ESDP: Structures and NATO Coordination, Washington: Jan/Feb 2006., Iss. 152; pp. 6-7, on-line verze (http://proquest.umi.com/pqdweb?index=0&did=960626321&SrchMode=1&sid=3&Fmt=4&V Inst=PROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=1146236247&clientId=45397). Frank, L. (2003): Náročné úkoly zvládneme, on-line text (http://www.natoaktual.cz/na_analyzy.asp?r=na_analyzy&c=A031210_100005_na_analyzy_m 00). Garden, T. (2003): The Future of ESDP. Defence Capabilities for Europe, paper given in Rome on 6 April 2003, on-line text (http://www.tgarden.demon.co.uk/writings/articles/2003/030406iai.html). Gnesotto, N. (chair, 2004): European Defence. A proposal for a White Paper, Report of an independent Task Force, European Union Institute for Security Studies, on-line verze (http://www.iss-eu.org/chaillot/wp2004.pdf). Gowan, R. (2005): The Battlegroups: A Concept in Search of Strategy?, in Biscop, S. (ed., 2005) E Pluribus Unum? Military Integration in the European Union, Egmont Paper 7, Royal Institute for International Relations (IRRI-KIIB), Brussels, on-line verze (http://www.forumeurope.com/publication/ IRRI-militaryintegrationintheEU.pdf), pp. 13-19.
107
Grant, C. (2003): Resolving the rows over ESDP, Centre for European Reform, on-line text (http://www.cer.org.uk/pdf/briefing_cg_esdp.pdf). Grevi, G.; Lynch, D.; Missiroli, A. (2005): ESDP Operations, European Union Institute for Security Studies, Paris, on-line text (http://www.iss-eu.org/esdp/09-dvl-am.pdf). Haine, J.-Y.(2003): European strategy - first steps, European Union Institute for Security Studies, EU-ISS Newsletter No. 7, July 2003, Paris, on-line text (http://www.isseu.org/new/analysis/analy058e.html). Haine, J.-Y.(2004): ESDP: an overview, European Union Institute for Security Studies, on-line text (http://www.iss-eu.org/esdp/01-jyh.pdf). Heise, V. (2005): Pooling of Sovereignity – a New Approach? in Biscop, S. (ed., 2005) E Pluribus Unum? Military Integration in the European Union, Egmont Paper 7, Royal Institute for International Relations (IRRI-KIIB), Brussels, on-line verze (www.forumeurope.com/publication/ IRRI-militaryintegrationintheEU.pdf ), s. 43-52. Horan, D., E. (2001): Closing the Gap between United States and European Military Capabilities, National Defense University, National War College, on-line verze (http://www.ndu.edu/library/n2/n015605D.pdf). Hospodářské noviny a Ekonom online (2003): USA se nesmíří se záměry vytvářet paralelní struktury k NATO, on-line text (http://eu.ihned.cz/1-10009720-13370640-H00000_detail-9c). Karásek, T. (2004a): Integrační teorie a „Evropská armáda“, Integrace, on-line text (http://www.integrace.cz/integrace/clanek.asp?id=821). Karásek, T. (2004b): Vojenské nástroje zahraniční politiky Evropské unie, Working paper č. 3, Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity v Brně, on-line verze (http://www.iips.cz/download/3karasek04.pdf). Keohane, D. (2003a): EU defence policy: Beyond the Balkans, beyond peacekeeping?, Centre for European Reform, on-line text (http://www.cer.org.uk/articles/keohane_weltpolitik_jul03.html). Keohane, D. (2003b): Europe needs an avant-garde for military capabilities (Briefing Note)., Centre for European Reform, on-line text (http://www.cer.org.uk/pdf/briefing_militaryDK.pdf). Keohane, D. (2004): Why Collaborate in Europe?, Royal United Services Institute for Defence and Security Studies (RUSI), Centre for European Reform (CER), 1 July 2004, on-line text (http://www.cer.org.uk/articles/keohane_rusi_july04.htm). Kerttunen, M.; Koivula, T; Jeppson, T. (2005): EU BATTLEGROUPS. Theory and Development in the Light of Finnish-Swedish Co-operation, Strategian laitos – Department of Strategic and Defence Studies, National Defence University, Helsinky 2005, on-line verze (http://www.pana.ie/download/eubattlegroups.pdf).
108
Khol, R. (2001): Evropská bezpečnostní a obranná politika po summitu v Nice: budování vztahů EU – NATO, Integrace, on-line text (http://www.integrace.cz/integrace/s_clanek.asp?id=265&vydani=7) . Khol, R. (2005): Operace ALTHEA: průběžné hodnocení a další perspektiva misí EU, NATOAKTUAL, 19.12.2005, on-line text (http://www.natoaktual.cz/na_analyzy.asp?r=na_analyzy&c=A051219_085838_na_analyzy_m 02). Kříž, Z. (2003a): Evropané v obraně nadále tápou, Hospodářské noviny a Ekonom on-line, 12. 15. 2003, on-line text (http://eu.ihned.cz/1-10009720-12768010-H00000_detail-b7). Kříž, Z. (2003b): Rok po pražském summitu NATO, NATOAKTUAL, 25. 11. 2003, on-line text (http://www.natoaktual.cz/na_analyzy.asp?r=na_analyzy&c=A031127_083149_na_analyzy_m 00&l=1&t=A031127_083149_na_analyzy_m00&r2=na_analyzy). Kříž, Z. (2005b): Operace Althea naznačuje limity EU, NATOAKTUAL, 14. 3. 2005, on-line text (http://www.natoaktual.cz/na_analyzy.asp?r=na_analyzy&c=A050314_151346_na_analyzy_m 00). Lindley-French, J.; Algieri, F. (2004): A European Defence Strategy, Bertelsmann Stiftung, Gütersloh, on-line verze (http://www.cap.unimuenchen.de/download/2004/2004_Venusberg_Report.pdf). Lindstrom, G. (2004). On the ground: ESDP operations, in Gnesotto, N. (ed., 2004): EU Security and Defence Policy. The First Five Years (1999-2004), European Union Institute for Security Studies, on-line verze (http://www.iss-eu.org/books/5esdpen.pdf). Lungu, S. (1999): Attitudes Toward European Security, 1990-1997, Part four: The 1994 Brussels summit and CJTF, The University of North Carolina, American Diplomacy, Vol. 4, No. 2 (Spring 1999), on-line text (http://www.unc.edu/depts/diplomat/AD_Issues/amdipl_11/lungu4.html). Mace, C. (2003): Operation Artemis: Mission impropable?, European Security Review, ISIS Europe, Number 18, July 2003, on-line verze (http://www.isiseurope.org/ftp/download/operation%20artemis,%20mission%20improbable%20%20esr%2018.pdf). Manca, D. (2003): Operation Atlantia: a Fictional Test for Berlin plus, European Security Review, ISIS Europe, Number 20, December 2003, on-line text (http://www.isiseurope.org/ftp/download/operation%20atlantia,a%20fictional%20test%20for%20berlin%20plu s.pdf). Ministerstvo vnitra České republiky (2006): prezentace Odboru mezinárodní policejní spolupráce - Skupina zahraniční spolupráce a policejních misí, on-line text (http://www.mvcr.cz/policie/prezentace/omps.html).
109
Miranda-Calha 2005, J. (2005): NATO’s Out of Area Operations, NATO Parliamentary Assembly, International Secretariat, Brussels, on-line verze (http://www.natopa.int/default.asp?SHORTCUT=670). Misiak, S. (2003): Politika Řecka ve vztahu k formování Společné bezpečnostní a obranné politiky Evropské Unie, Integrace, on-line text (http://www.integrace.cz/integrace/clanek.asp?id=669). Mission d'Observation des Nations Unies au Congo (2004): EU offers to help Congo's transition to democracy, MONUC, 12 February 2004, on-line text (http://www.monuc.org/News.aspx?newsID=1903). Mohanty, D., R. (2001): Trends in European Defence Industry: Fortress Europe or Atlantic Defence Industry?, Strategic Analysis: A Monthly Journal of the IDSA, July 2001 (Vol. XXV No. 4), on-line verze (http://www.ciaonet.org/olj/sa/sa_july01mod01.html#note*). Møller, B. (2005): The EU as a Security Actor. „Security by Being“ and „Security by Doing“, Danish Institute for International Studies, Department of Conflict and Security Studies, DIIS Report 12, Copenhagen, on-line verze (http://www.diis.dk/graphics/Publications/Reports2005/diisreport-2005-12.pdf). Monaco, A. (2003): NATO and the EU - In 'Harmony' over Macedonia, in NATO Notes, Volume 5, number 2, 28 February 2003, on-line text (http://www.isiseurope.org/ftp/Download/NATO%20and%20EU%20Harmony-%20NN%20v5n2.PDF). NATO Update (2003): NATO-EU cooperation taken to a new level, 17 march 2003, on-line text (http://www.nato.int/docu/update/2003/03-march/e0317a.htm). North Atlantic Treaty Organization (2006): Questions & Answers on the NATO Response Force, on-line text (http://www.arrc.nato.int/brochure/q_a.htm). Novotná, P. (2002): Nové vojensko-politické orgány Unie Zvýší efektivitu druhého pilíře?, Integrace, on-line text (http://www.integrace.cz/integrace/clanek.asp?id=454). Ortega, M. (2005): Petersberg tasks, and missions for the EU military forces, European Union Institute for Security Studies, on-line text (http://www.iss-eu.org/esdp/04-mo.pdf). Pagani, F. (1998): A New Gear in the CFSP Machinery: Integration of the Petersberg Tasks in the Treaty on European Union, European Journal of International Law 9, pp. 737-749, on-line verze (http://www.ejil.org/journal/Vol9/No4/ab5.html). Petřík, J. (2005): Evropská obranná agentura přijala kodex o zbrojních tendrech, NATOAKTUAL, 27. 12. 2005, on-line text (http://www.natoaktual.cz/na_analyzy.asp?r=na_analyzy&c=A051227_162350_na_analyzy_m 02).
110
Plaut, M. (2003): A brief sojourn with Mr Solana, BBC Worldservice Radio on Saturday, 19 July 2003, zveřejněno na Council of the European Union: on-line verze (http://ue.eu.int/ueDocs/cms_Data/docs/pressdata/EN/pressReview/76783.pdf). Pokludová, M. (2002): Bezpečnostní otázky a Evropa mezi rozšířením Atlantické aliance a Evropské unie, Institut pro evropskou politiku Europeum, on-line verze (http://www.europeum.org/doc/arch_eur/EPF_Evropska_bezpecnost.pdf). Quille, G. (2003): What does the EU agreement on Operational Planning mean for NATO?, Nato Notes, Vol. 5, no. 8, ISIS Europe, December 2003, on-line verze (http://www.isiseurope.org/ftp/download/eu%20plann%20cell-%20nn%20v5n8.pdf). Quille, G. (2004): ESDP takes over from NATO: Operation ALTHEA, coherent, effective and democratically accountable?, European Security Review, ISIS Europe, Number 24, October 2004, on-line text (http://www.isis-europe.org/ftp/Download/ESR%2024%20%20Operation%20Althea.PDF). Rašek, A. (2002): Bezpečnostní politika České republiky při vstupu do Evropské unie, Vojenské rozhledy, roč. 11 (43), č. 2, on-line verze (http://www.army.cz/avis/vojenske_rozhledy/2002_2/3.htm). Robinson, C. (2003): The European Union's "Headline Goal" - Current Status, Center for Defense Information, on-line text (http://www.cdi.org/document/search/displaydoc.cfm?DocumentID=966&StartRow=1&ListRo ws=10#_ftnref1). Schmitt, B. (2003): The European Union and Armaments. Getting a bigger bang for the Euro, Chaillot Papers, No. 63, August 2003, European Union Institute for Security Studies, on-line verze (http://www.iss-eu.org/chaillot/chai63e.pdf). Schmitt, B. (2005a): Armaments Cooperation in Europe, European Union Institute for Security Studies, Last update: January 2005, on-line text (http://www.iss-eu.org/esdp/07-bsarms.pdf). Schmitt, B. (2005b): European Capabilities Action Plan (ECAP), European Union Institute for Security Studies, Last update: September 2005, on-line verze (http://www.iss-eu.org/esdp/06bsecap.pdf). SIPRI Yearbook 2005: Armaments, Disarmament and International Security, Pocket-size Summary Edition (summary), Stockholm International Peace Researche Institute (SIPRI), on-line verze (http://www.sipri.org/contents/publications/pocket/pocket_yb.html). Sköns, E. (2003): The European Defence Industry, CIAO Case Study, Columbia International Affair Online (CIAO), March 2003 on-line text (http://www.ciaonet.org/casestudy/ske01/ske01.pdf). Slijper, F. (2005): The Emerging EU Military-Industrial Complex Arms Industry Lobbying in Brussels, TNI Briefing Series 1, May 2005, Transnational Institute, on-line verze (http://www.tni.org/reports/militarism/eumilitary.pdf). 111
Smith, J. (2004): The Development of Response Forces in NATO and the EU and the Evolving NATO-EU Relationship, NATO Parliamentary Assembly, Sub-Committee on Future Security and Defence Capabilities, International Secretariat, Brussels, on-line verze (http://www.natopa.int/Docdownload.asp?ID=6E1A2EDF720403007E). Solana, J.(2004a): From Dayton implementation to European integration, NATO Review, Winter 2004, on-line (http://www.nato.int/docu/review/2004/issue4/english/art2.html). Southeast European Times (2003): EU Approves Police Mission in Macedonia, on-line text (http://www.balkantimes.com/html2/english/030930-IVAN-002.htm). Sturm, S. (2005): Přizpůsobit schopnosti závazkům, NATO Review, Jaro 2005, on-line text (http://www.nato.int/docu/review/2005/issue1/czech/military.html). Suchý, P. (2003): Minisummit může poškodit vztahy, NATOAKTUAL, 30. 4. 2003, on-line text (http://www.natoaktual.cz/na_analyzy.asp?r=na_analyzy&c=A030430_075424_na_analyzy_m 00&t=A030430_075424_na_analyzy_m00&r2=na_analyzy). Vlachos-Dengler, K. (2002): Getting there: building strategic mobility into ESDP, Occasional Paper No. 38, European Union Institute for Security Studies, November 2002, on-line verze (http://www.iss-eu.org/occasion/occ38.pdf). Whitman, R., G. (1998): Creating a foreign policy for Europe? Implementing the common foreign and security policy from Maastricht to Amsterdam, Australian Journal of International Affairs, CanberraVol. 52, Iss. 2, July, pp. 165-179, on-line verze (http://gateway.proquest.com/openurl?ctx_ver=z39.882003&res_id=xri:pqd&rft_val_fmt=ori:fmt:kev:mtx:journal&genre=article&rft_id=xri:pqd:did =000000033227667&svc_dat=xri:pqil:fmt=html&req_dat=xri:pqil:pq_clntid=45397). Witney, N. (2005b): Europe’s capabilities’ conscience, NATO Review, Spring 2005, on-line text (http://www.nato.int/docu/review/2005/issue1/english/interview_b.html). World Security Institute Project (2006): NATO-EU Relations, WSI Project Brussels Office, online text (http://www.wsibrussels.org/eu_nato_relations.htm#3).
112
8 Seznam zkratek ACARE (Advisory Council for Aerospace Research in Europe, Poradní rada pro letecký výzkum v Evropě) AECMA (European Association of Aerospace Industries, Evropská asociace leteckého průmyslu) ARRC (Allied Command Europe Rapid Reaction Corps, Sbory rychlé reakce NATO) ASD (AeroSpace and Defence Industries Association of Europe, Asociace evropského leteckého, kosmického a zbrojního průmyslu) AWACS (Airborne Warning and Control System, létající systém řízení a uvědomování protivzdušné obrany NATO) BG (Battle Groups, Bojové skupiny EU) C3I (Command, Control, Communications, and Intelligence, systém velení, řízení, spojení a vojenského zpravodajství) C4ISR (Command, Control, Communications, Computers, Intelligence, Surveillance and Reconnaissance, systém velení, řízení, spojení, výpočetní techniky, vojenského zpravodajství, pozorování a průzkumu) C4ISTAR (Command, Control, Communications, Computers, Intelligence, Surveillance, Target Acqusition, and Reconnaissance; systém velení, řízení, spojení, výpočetní techniky, vojenského zpravodajství, pozorování, zjišťování cílů, průzkumu) CESDP (Common European Security and Defence Policy, Společná Evropská bezpečnostní a obranná politika) CFSP (Common Foreign and Security Policy, Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU) CJTF (Combined Joint Task Forces, společné smíšené úkolové skupení [mezinárodní]) CMO (Crisis Management Operation, operace krizového řízení/operace zvládání krizí) DCI (Defence Capabilites Initiative, obranná iniciativa na zlepšení vojenských schopností) DRC (Democratic Republic of Congo, Demokratická republika Kongo) DSACEUR (Deputy Supreme Allied Commander Europe, Zástupce Vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě) ECAP (European Capabilities Action Plan, Evropský akční plán na zlepšení vojenských schopností) EDA (European Defence Agency) EDEM (European Defence Equipment Market, Evropský trh s vojenským materiálem) EDIG (European Defence Industries Group, Evropská skupina zbrojního průmyslu) EHG (European Headline Goal, Evropský základní cíl) 113
ERRF (European Rapid Reaction Forces, Evropské síly rychlé reakce) ESDI (European Security and Defense Identity, Evropská bezpečnostní a obranná identita) ESDP (European Security and Defence Policy, Evropská bezpečnostní a obranná politika) ESDU (European Security and Defence Union, Evropská bezpečnostní a obranná unie) EU (European Union, Evropská unie) EUFOR (European Forces, Evropské [vojenské] síly) EUMC (European Union Military Committee, Vojenský výbor EU) EUMS (European Union Military Staff, Vojenský štáb EU) EUPM (European Union Police Mission, Policejní mise EU) EUPOL (European Union Police Mission, Policení mise EU) EUROCORPS (Evropský sbor [vojenských sil]) EUROSPACE (Association of the European Space Industry, Asociace evropského kosmického průmyslu) FYROM (Former Yugoslav Republic of Macedonia, bývalá jugoslávská republika Makedonie) GAC (General Affairs Council, Rada pro všeobecné záležitosti EU) HQ (Headquarters, velitelství) IDP (Internally Displaced Persons, uprchlíci na území domovského státu) IEMF (Interim Emergency Multinational Force, Pohotovostní mezinárodní nouzové síly) IEPG (Independent European Programme Group, Skupina nezávislého evropského programu) IMS (International Military Staff, Mezinárodní vojenský štáb NATO) LoI (Letter of Intent, Předběžná dohoda) MC NATO (Military Committee, Vojenský výbor NATO) MONUC (Mission d'Observation des Nations Unies au Congo, Pozorovatelská mise OSN v Kongu) MOU (Memorandum of Understanding, Memorandum porozumění) MZV (Ministerstvo zahraničních věcí) NAC (North Atlantic Council, Severoatlantická rada NATO) NATO (North Atlantic Treaty Organisation, Organizace Severoatlantické smlouvy) NEEA (Non-EU European Allies, členové NATO a současně nečlenové EU) NRF (NATO Response Forces, Síly okamžité reakce NATO)
114
OCCAR (Organisation conjointe de coopération en matière d’armement, Organizace pro společný zbrojní nákup) PCC (Prague Capabilities Commitment, Pražský závazek ke schopnostem) PSC (Political and Security Committee, Politický a bezpečnostní výbor EU) PSO (Peace Support Operation(s), operace na podporu míru) R&D (Research and Development, výzkum a vývoj) RoE (Rules of Engagement, Pravidla nasazení vojsk) RT&D (Research, Technology & Development, výzkum, technologie a vývoj) SFOR (Stabilization Forces, Stabilizační síly NATO) SG/HR (Secretary-General of the Council of the European Union/High Representative for the Common Foreign and Security Policy, Generální tajemník Rady/Vysoký zmocněnec EU pro CFSP) SHAPE (Supreme Headquarters Allied Powers Europe, Vrchní velitelství spojeneckých sil v Evropě) SITCEN (Situation Centre, Situační centrum EU) USA (United States of America, Spojené státy americké) USD (United States Dollar, Americký dolar) WEAG
(Western European vyzbrojování)
Armaments
Group,
Západoevropská
skupina
pro
WEAO (Western European Armaments Organization, Západoevropská organizace pro vyzbrojování) WEU (Western European Union, Západoevropská unie)
115
