EVANJELIUM PODĽA MATÚŠA
28. časť Veľký rozvod … a oddelil učeníkov. Po poslednom pokuse osloviť svojich oponentov – náboženských vodcov Izraela, vlastne Ježišových služobníkov! ☺ – sa Ježiš obracia na zástupy a robí to, čo neskôr vidíme u Pavla: „8 Potom vošiel do synagógy a smelo hovoril; tri mesiace rozprával a presviedčal o Božom kráľovstve. 9 Ale keď sa niektorí zatvrdili a neuverili, ba pred zástupom tupili Pánovu cestu, odišiel od nich, oddelil učeníkov a každý deň hovoril v Tyrannovej škole. 10 To trvalo dva roky, takže všetci, čo bývali v Ázii, Židia i Gréci, počuli Pánovo slovo. (Act 19:8-10 SSV)“ Toto isté teraz robí Ježiš: Dôležité je uvedomiť si: • Ježiš nevymieňa „Izrael“ – Židov za pohanov, ako by si možno jeden pomyslel. • Ježiš vymieňa „manažment“: akoby prepúšťal tých, ktorí doteraz v Božom mene viedli a spravovali Izrael a pritom stratili svoje vlastné poslanie a zneužili ho; aby ho – ako Dobrý Pastier – zveril inému: „"Šimon, syn Jánov, miluješ ma?" On mu odpovedal: "Áno, Pane, ty vieš, že ťa mám rád." Ježiš mu povedal: "Pas moje ovce!" (Joh 21:16 SSV)“ – A sľubuje, že tento úrad tu ostane už naveky a On sám s ním naveky ostane a bude ho takto garantovať: „A hľa, ja som s vami po všetky dni až do skončenia sveta. (Mat 28:20 SSV)“,… o … pretože v tejto chvíli je „vtelenie“ dokonané: Cirkev už nie je len „Božím ľudom“ ako doteraz (čiže Izrael), ona už JE Bohom, JE Kristom, ktorý sa s ňou úplne stotožnil, vtelil sa do nej a odel sa jej telom! Súčasne nastáva rozdelenie na:
• učeníkov, ktorí Ho nasledujú, pretože milujú Svetlo viac, ako tmu,… o K tým sa potom pridávajú aj pohania, pre ktorých konečne nastal čas byť „naštepený proti prirodzenosti do dobrej olivy (Rom 11:24 SSV)“ Božieho synovstva vo vyvolenom národe Izraela. • … a na ostatných, „ponechaných“ (porov. Mt 24,41), ktorí milovali tmu viac, ako Svetlo a preto aj so svojimi „temnými vodcami“ ostali v opozícii. o CIRKEV je tak tým „Božím Izraelom (Gal 6:16 SSV)“, ktorý pokračuje v ekonómii spásy – na rozdiel od tých, ktorí boli z tohto Izraela vlastným rozhodnutím vyťatí, „boli niektoré ratolesti odlomené (Rom 11:17 SSV)“, ako hovorí Pavol.
Osoba verzus úrad Vtedy Ježiš povedal zástupom i svojim učeníkom: 2 "Zákonníci a farizeji zasadli na Mojžišovu stolicu. 3 Preto robte a zachovávajte všetko, čo vám povedia, ale podľa ich skutkov nerobte: lebo hovoria, a nekonajú. 4 Viažu ťažké až neúnosné bremená a kladú ich ľuďom na plecia, ale sami ich nechcú ani prstom pohnúť. 5 Všetko, čo robia, konajú iba preto, aby ich ľudia videli: rozširujú si modlitebné remienky a zväčšujú strapce na šatách, 6 radi majú popredné miesta na hostinách, prvé stolice v synagógach, 7 pozdravy na uliciach a keď ich ľudia oslovujú Rabbi. (Mat 23:1-7 SSV) zákonníci a farizeji: „Každodenní řízení židovské obce je přisouzeno těmto dvěma skupinám.“1 – ich pravidlá určovali, čo a ako mal bežný Žid žiť vo svojom bežnom živote. „Termín „zákoník" (dosl. „písmař") původně označoval především (toho, který měl za úkol opisovat listiny a smlouvy pro vládní úředníky ji pro ostatní autority. Ti, kdo věděli, jak číst a psát na této profesionální (úrovni, byli nutně obeznámeni s obsahem toho, o čem psali. V době knihy Sirachovcovy (asi 200 př. Kr.) se zabývali vládními záležitostmi a působili jako intelektuálové. U Matouše i v ostatních novozákonních kmihách se však zákonicí objevují jednak jako vzdělaná třída, jednak jako (součást židovského vedení seskupeného proti Ježíši i ostatním raným (křesťanům. Zákonici pravděpodobně přispěli některými prvky k ranému (rabínskému hnutí: důrazem na studium, znalostí Tóry a učeným argumentováním.“ „Farizeové tvořili náboženské hnutí především v Palestině, od 2. stol př. Kr. až do 1. stol. po Kr. Odlišovali se od saduceů svou vírou ve svobodnou (vůli, v 1
Ak nie je uvedené inak, sú citácie zo SP
přežití duše po smrti a v odměny a tresty po smrti. Vedle Tóry spoléhali i na ostatní knihy Písma a na ústní tradici, aby doplnili a přizpůsobili (Tóru. Farizeové (pravděpodobně z hebrejského perúším „oddělení") měli znaky jak politického hnutí (jak je vidět v jejich politickém vlivu na různé [záležitosti v židovské historii), tak filosoficko-náboženské školy podobné mnohým řeckořímským školám. Před r. 70 po Kr. se zajímali především 0 rituální čistotu, dávání desátků a zachovávání soboty. … Josefův (Fláviův – pozn. red.) většinou pozitivní obraz farizeů může odrážet nejen jeho vlastní pozitivní zkušenost, ale také jeho touhu povzbudit Římany, aby pohlíželi na farizeje na sklonku 1. stol. příznivě jako na nejvhodnější prostředek k obrodě a obnově židovského národa.“ Mojžišova stolica: „Protože E. L. Sukenik tvrdil, že nalezl takový stolec před synagógami v Hammath-Tiberias a Chorazinu, je bráno toto vyjádření doslova. Avšak archeologické svědectví je slabé a z pozdější doby. V Ježíšově a Matoušově době nesloužila většina synagóg jen k jednomu účelu. Proto je nejlépe chápat „Mojžíšův stolec" jako běžnou metaforu pro učení a vládnoucí autoritu zákoníků a farizeů v židovské obci. Později je ztvárňován v architektuře.“ – každopádne tento obrat stelesňuje ambície zákonníkov a rabínov zo strany farizejov byť „učiteľmi zákona“ a teda viesť a vyučovať bežný ľud – aj preto, že tí, ktorí boli vykladaním Zákona poverení, kňazi (= saduceji) – na to, zdá sa, rezignovali. „Mojžíšovo místo bylo obsazeno „vykladači" Zákona.“ (SF) Viažu ťažké bremená: „Ježíš kritizuje židovské předpisy a zvyklosti, protože se podle nich obtížně žije. Naproti tomu Matouš tvrdí, že Ježíšovo břemeno je lehké (11,30). Tato kritika je spojena s kritikou vůdců obce, že tato břemena nečiní lehčími. Je pravděpodobné, že „břemena" se vztahují k farizejské/rabínské aplikaci kněžských zákonů čistoty na každodenní život a k tomu, že zdůrazňují odvádění desátků a zachovávání soboty. Farizejský program reformy židovského života se odlišoval od programu Ježíšova a matoušovské obce.“ – inými slovami, to, čo bolo v zákone predpísané zvláštnemu stavu kňazov, sa oni snažili „nanútiť“ všetkým ľuďom a to v situáciách, kde to bolo len ťažko dodržateľné: v práci pastiera,. obchodníka, roľníka,… Tým sa zákon začal stávať opravdivým bremenom. sami ich nechcú ani prstom pohnúť: profesionálmi poprední rabíni, učitelia, zákonníci, členovia Sanhedrinu, ktorí žili z vyučovania Tóry a ktorí tieto predpisy a trendy tvorili a nariaďovali, len ťažko mohli zažívať, aké je to náročné a ťažké dodržiavať všetky tieto predpisy, ktoré sami síce tiež žili a dodržiavali, ale v úplne iných podmienkach, než v podmienkach spústy bežných ľudí. A ak ľudia na toto bremeno kašľali, opovrhovali nimi, že sú „hriešnici“ a „prekliati“, porov.: „48 Vari uveril v neho niektorý z popredných mužov alebo farizejov? 49 A tento zástup, ktorý nepozná zákon, je prekliaty." (Joh 7:48-49 SSV)“
Iná možnosť chápania: „Zde pomůže jen pohled na původní text; tam zní rozhodující závěr „ou thelousin kinésai auta". Kinein je klíčovým výrazem 8krát se objevuje v Novém zákoně (Mt 23,4, 27,39, Mk 15,29, Sk 17,28, 21,30, 24,5, Zj 2,5; 6,14), více než 40-krát v řeckém překladu Starého zákona (Gn 7,14 21, 8,17 19, 9,2; Sd 9,9 11 13, 2 Kr 23,18 atd ), ale na žádném místě nemá význam slova „nést", nýbrž vždy jen „pohybovat, hýbat, odstranit", v přeneseném slova smyslu „navádět, svádět" … Ani v bezprostředně následujícím 5 verši, ani ve verších 1526 nejsou farizeové líčení jako lidé, kteří by se chtěli vyhnout břemeni přikázání' Naopak, nosí modlitební řemínky a třásně, obcházejí moře i zemi, aby získali jednoho člověka pro svou víru, odevzdávají desátky z máty, kopni a kmínu, dbají na čistotu číší a talířů Zákoníkům a farizeům, na které se zde útočí, jistě nemůže být vytýkáno, že by nechtěli nést tíhu přikázání. … Žádná kritika zákoníků a farizeů by tedy nebyla tak nesmyslná a neúnosná jako námitka: „...ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem, aby je nesli!" To věděl také Matouš, a proto to nemohl tvrdit. Jeho námitka tedy zní správně přeložena: „...oni sami však nehnou ani prstem, aby břemena odstranili" (v.4). … Ve 13. verši předhazuje Ježíš zákoníkům a farizeům (a tím navazuje na verše 2-7): „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci' Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít" (v. 13) Podle těchto slov disponují již zákoníci a farizeové - a nikoliv teprve Petr (srov. Mt 16,19) - „klíči od nebeského království". Byli by bývali měli možnost svým zavazujícím a rozvazujícím výkladem Božího zákona „zvítězit nad nebem" (srov. Bává mesiá 59a/59b) a tím také „odstranit břemena", avšak právě pro to nepohnuli ani prstem! … Co však bylo příčinou, že zákoníci a farizeové nechtěli ani v nejmenším pohnout břemeny? Důvod spočíval v tom, že nesdíleli skutečně život s lidmi, a raději v něm hráli zvláštní, povýšenou roli (v.5-7).“ (MSK) – v konečnom dôsledku sa tak zase vraciam k rovnakej idee: čo je znesiteľné a unesiteľné pre „profesionálneho rabína“, môže byť neúnosné a neprekonateľné (= „pohoršenie“!) pre „bežného človeka“! Zmienka o „kľúčoch“ potvrdzuje už povedané o „výmene manažmentu“ Izraela Ježišom Kristom. modlitebné remienky: „Několik biblických pasáží mluví o znamení, připomínce a pásce mezi očima a na paži (Ex 13,1-16; Dt 6,4-9; 11,13-22). Podle rabínské praxe byly tyto pasáže napsány na pergamen, uzavřeny do kožené krabičky a přivázány na čelo a na paži během ranní modlitby. Tyto krabičky se nazývají fylaktéria. Tento verš je nejstarším užitím tohoto termínu, který může označovat i amulety. Odtud mohlo být Matoušovo použití polemické. Na základě nálezu kožených fylaktérií v Kumránu je pravděpodobné, že „fylaktéria" se zde vztahují k témuž náboženskému předmětu. Rabínská tradice je obvykle nazývá tefillin (od slova tefila = „modlitba" - pozn. překl.). Kumránská fylaktéria obsahovala mírně odlišné texty.“
strapce: „Ve shodě s biblickým nařízením (Nm 15,38-39; Dt 22,12) nosili Židé na konci svých oděvů třásně.“ popredné miesta: „Řecký výraz protoklisia („první místo u stolu") označuje čestné místo při jídle, vedle hostitele. „První místa" v synagógách označují nejlepší a nejžádanější místa. V obou případech jsou zákonicí a farizeové obviněni z přehnaného zájmu o společenské postavení a okázalost.“ rabbi: „Doslova „Můj pane". Jednalo se o čestný titul, který se všeobecně používal v 1. století.“
KRITIKA FARIZEJOV V 1. STOROČÍ: Aby sme si nemysleli, že im Matúš nejako krivdí, treba podotknúť, že kritika farizejov a zákonníkov bola v prvom storočí dosť rozšírená a poukazovala na úpadok v danej dobe: • „A budou nad nimi panovat zkažení a bezbožní lidé, kteří učí, že jsou spravedliví Vzbudí hněv svých přátel, jsou to podvodníci, kteří mají zalíbení ve svém životě, přetvařují se ve veškerém svém jednání a v každé denní době jsou milovníky hostin, nenasytní labužníci Lidé, kteří vyjídají majetek chudých, a přitom tvrdí, že to činí z milosrdenství ... vyháněči, svárlivci, podvodníci, kteří se schovávají, aby nebyli poznáni Jsou bezbožní, plni zločinu a nespravedlnosti od rána do večera, říkají ,Chceme mít hostiny a blahobyt, chceme jíst a pít a být jako knížata1' A jejich ruce a myšlenky budou konat nečisté věci a jejich ústa budou říkat velké věci, a dále budou říkat ,Nedotýkej se mne, abys mne neznečistil ..'" (Nanebevzetí Mojžíšovo 7,3-9; spis z počiatku 1. storočia po Kr.) • „Hledali hladké věci a zvolili klamy, pátrali po rozkolech a volili ,pěknoušíjí (srov. Oz 10,11). Prohlásili bezbožníka za spravedlivého a spravedlivého za bezbožníka Způsobili přestupování smlouvy a porušili ustanovení A spojili se proti životu spravedlivého Všichni, kdo kráčíte v dokonalosti, opovrhujte jejich duší Oni je pronásledovali mečem a měli radost z hádek v národě. Tu vzplál Boží hněv proti jejich obci a všechny je poděsil A jejich skutky jsou před ním nečisté." (Kumrán, Damašský spis 1,18-2,1)
1) DODRŽUJTE, ČO HOVORIA… Pointou je znova POSLUŠNOSŤ ako prejav LÁSKY, kedy: • V podstate nejde o to, či je príkaz sám v sebe rozumný, alebo nie.
o Iste, ak by bol príkaz ZLÝ, nemožno ho uposlúchnuť: „Boha treba viac poslúchať ako ľudí. (Act 5:29 SSV)“. Ale farizeji, ani zákonníci nenariaďovali nič samo v sebe zlé. • Dôležitý je v takomto prípade úmysel, pre ktorý príkaz dodržiavam. o Ak FARIZEJI zasadli na „Mojžišovu stolicu“ a teda fakticky plnia funkciu učiteľov Izraela, hovoriacich v Božom mene – potom Z LÁSKY K BOHU je tu požiadavka ich slová dodržať! o HODNOTA tohto uposlúchnutia potom nespočíva v tom, že som „dodržal nejaké prikázanie“, ktoré samo o sebe môže byť uletené, ale v tom, že som „z lásky dodržal“ prikázanie, aj keď bolo ťažké a náročné, v duchu slobodnej poslušnosti lásky!
2) DÔRAZ NA VIDITEĽNÚ INŠTITÚCIU Ježišove slová typu „Čo zviažete na zemi, bude zviazané v nebi, a čo rozviažete na zemi, bude rozviazané v nebi. (Mat 18:18 SSV)“, resp. „Kto vás počúva, mňa počúva, a kto vami pohŕda, mnou pohŕda. (Luk 10:16 SSV)“ poukazujú na „vtelenie“ Božieho Kráľovstva do tela, ktorým je Cirkev. • Preto môže Ignác Antiochijský, žiak Jána Apoštola, povedať oné slová: „Buďte všichni jednotní s biskupem, jako Ježíš s Otcem a jako kněží s apoštoly. Mějte v úctě jáhny, jako máte v úctě Boží zákon. Kdo patříte k církvi, nečiňte nic bez biskupa. Nechť je za pravou Eucharistii považována ta, již koná biskup a koho tím pověřil. 2. Kde biskup, tam ať je i lid, jako kde je Kristus, tam je i katolická církev. Bez svolení biskupa není dovoleno ani křtít ani konat hody lásky. Co on schválí, to je milé i Bohu a proto i pevné a jisté.“ (Ignatios Smyrnenským 8,1n) • A už pred ním čítame: „Tu prišli niektorí z Judey a poúčali bratov: "Ak sa nedáte obrezať podľa Mojžišovho predpisu, nemôžete byť spasení." 2 Keď sa s nimi Pavol a Barnabáš dostali do sporu a nie malej hádky, rozhodli, že Pavol, Barnabáš a niektorí ďalší z nich pôjdu s touto spornou otázkou k apoštolom a starším do Jeruzalema. (Act 15:1-2 SSV)“ – stretli sa tu dve skupiny odborníkov na Bibliu, obe dôvodili argumentmi z Biblie. Situácia veľmi podobné dnešnej v reformáciou a schizmami roztrieštenom kresťanstve. A keď sa nevedeli zhodnúť – čo urobili? ustanovili nejakú teologickú komisiu? Rozdelili sa a rozišli? Ale nie! Oni predsa vedeli, že je tu „Cirkev živého Boha, stĺp a opora pravdy. (1Ti 3:15 SSV)“, stelesnené v apoštolskom úrade. A tento apoštolský úrad, vedomý si svojej autority, im odpovedá: „Apoštoli a starší bratia pozdravujú bratov z pohanov v Antiochii, Sýrii a Cilícii. 24 Počuli sme, že vás niektorí, čo vyšli z nás, znepokojili a rozvrátili vám srdcia rečami, hoci sme ich ničím nepoverili (!). … Lebo Duch Svätý a my sme usúdili (!), že nebudeme na vás klásť
nijaké iné bremeno okrem toho nevyhnutného … Ak sa budete tohto chrániť, budete konať správne (!). Buďte zdraví! (Act 15:23-24.28n SSV)“ Tento trend je ale len pokračovaním toho, čo poznáme už zo SZ, kde Boh takisto poveril konkrétnych ľudí – konkrétny úrad! – aby učil v Božom mene: „5 Nato pristúpia kňazi, synovia Léviho, ktorých si Pán, tvoj Boh, vyvolil, aby mu slúžili a v jeho mene (!) žehnali a aby podľa svojho náhľadu rozhodovali (!) o všetkom, čo je čisté alebo nečisté. (Deu 21:5 SSV)“ • ZMYSEL POSLUŠNOSTI týmto zástupcom Boha je v tom, že je odrazom lásky a poslušnosti voči Bohu samotnému. o Je to teda rukolapný a konkrétny spôsob, ako prejaviť poslušnosť, lásku a oddanosť Bohu – a po tom naozaj túžime! V Ježišovej dobe už saduceji na túto úlohu zjavne rezignovali – v prospech ich rivalov, farizejov a ich rabínov a zákonníkov. Tým ich akoby „splnomocnili“ takto jednať, akoby mlčky odobrili ich ambície v tejto oblasti. Preto fakticky tento úrad prešiel na farizejov a zákonníkov a oni si ho prisvojili: zasadli tak na „Mojžišovu stolicu“. • Pretože oni teraz hovoria „v Mene Boha“ a podľa „svojho náhľadu“ určili, čo je čisté a čo nečisté,… • … je záležitosťou lásky k Bohu a vernosti voči Bohu uposlúchnuť to, čo vyučujú, • pričom to, čo sa „ráta“, nie je samotný fakt, či tie príkazy sú rozumné, alebo nie, ale samotná ochota splniť ich ako výraz poslušnosti lásky a vernosti voči Bohu! o „Poslúchajte svojich predstavených a podriaďujte sa im, lebo oni bdejú nad vašimi dušami a budú sa za ne zodpovedať; aby to robili s radosťou, a nie so vzdychaním, lebo to by vám neosožilo.“ (Hebr 13,17 SSV) o „Príkazy nie sú ťažké milujúcemu, ale nemilujúcemu sú ťažké. … Neposlušnosť vzniká z márnej slávy.“ (Sv. Tomáš Akvinský) o „Keď sa pokorne poddáme hlasu druhého, seba v srdci prekonávame.“ (Sv. Gregor Veľký) o porov.: „Keď predstavený nariaďuje niečo nemožné, treba sa o to pokúsiť.“ (Sv. Benedikt)
3) ODDELENIE OSOBY OD JEJ ÚRADU • Osoba a jej spôsob života je jedna vec,…
• … úrad, ktorý zastáva – a s ním spojená autorita – je druhá vec. Toto je niečo, čo si kresťania veľmi silne uvedomovali v stredoveku – presne v zmysle toho, čo Ježiš hovorí: • To, ako nositeľ úradu žije, je jeho vec. Aj on je slobodný a úrad jeho slobodu neničí. Či biskup, či pápež, každý má „právo“ na hriech a „právo“ na zatratenie. • A ako nositeľ úradu má autoritu, ktorá nepramení z toho, ako žije, či je svätý, alebo hriešny, ale z úradu, do ktorého bol ustanovený. o Ak teda z moci úradu v mene Boha nariaďuje veci, ktoré sa zjavne neprotivia Bohu (!) – je vecou našej lásky a vernosti voči Bohu uposlúchnuť! o Ak nie – potom je to prejav našej pýchy a našej ľahostajnosti voči Bohu – a „morálne poklesky“ držiteľa úradu potom využívame len ako zásterku a výhovorku toho, prečo pyšne odporujeme slovám toho, o kom Ježiš povedal: „Kto vás počúva, mňa počúva (Luk 10:16 SSV)“ Preto Ježiš hovorí: „2 "Zákonníci a farizeji zasadli na Mojžišovu stolicu. 3 Preto robte a zachovávajte všetko, čo vám povedia, ale podľa ich skutkov nerobte: lebo hovoria, a nekonajú. (Mat 23:2-3 SSV)“ DO PRAXE: Ako sa toto všetko doteraz prejavovalo…: • … v mojom konkrétnom vzťahu k farnosti a diecéze ako „vtelenému Kráľovstvu“? • … v mojom vzťahu k biskupovi (resp. pápežovi) ako tomu, kto vyučuje „v mene Boha“? o Voči tomu, čo vyučujú? Poznám vôbec, o čo ide? Zaujímam sa o to? o K čomu volajú? Konám? Podriaďujem sa im „ako Kristovi“ (porov. sv. Ignác Antiochijský)? o ALEBO sa o to ani vôbec nestarám – či si nachádzam rôzne výhovorky, prečo akože nemusím! – a v skutočnosti si žijem svoje akože „kresťanstvo“ v nejakej svojej ulitke, ale v praxi odtrhnutý od Krista, od Jeho tela (Cirkvi) a od Božieho Kráľovstva, ktoré je v nej vtelené? AKO NA TOM TEDA SOM? A ČIO UROBÍM DO BUDÚCNOSTI? Pozor! Ako sme zistili už v predošlých stretnutiach, sú to vážne veci! Nemôže mať niekto jednotu s Kristovým Duchom, ak nehľadá jednotu aj s Jeho Telom. „Je Kristus rozdelený? (1Co 1:13 SSV)“ Určite nie!
• Pre kňazov: je ľahké „naváľať“ na ľudí najrôznejšie pobožnosti a podobné veci. Ale pozor! Veľmi ľahko sa z toho stane bremeno, ktoré oni len ťažko nesú v bežnom živote, aj keď nám, kňazom – žijúcim toto všetko „v rámci zamestnania“ – to tak vôbec nemusí pripadať! Pozor na to!!! O to viac, že v ničom z toho podstata kresťanstva nespočíva a kresťan isto nie je človek, ktorý od rána do večera trávi čas pobožnosťami a inými „bohumilými duchovnými aktivitami“ ☺ „To je a zůstává prvním pokušením Církve, jak to dosvědčuje zvlášť list Galaťanům (srov. také Sk 15). Je to návrat od Ducha, který dává život, zpět k liteře, která zabíjí (2 Kor 3,6), převracení evangelia (srov. Gal 1,7). Jak je snadné zaměnit evangelium za zákon nebo ho alespoň zamlžit! Udělal to i Petr v Antiochii, a Pavel ho za to otevřeně pokáral (srov. Gal 2,1nn). Určitě to nebylo ze zloby nebo hlouposti, ale - jak říká Pavel - z „pokrytectví", zjevně převlečeného do dobrotivosti a pastorační starostlivosti. Petr si myslil, že zajistí lepší řízení komunity, a nevšiml si přitom, že takto nejedná podle pravdy evangelia (Gal 2,14). Takové převrácení evangelia v zákon je návrat od Ducha k tělu, které člověka odděluje od Kristovy milosti (Gal 5,4). … Je smutné vidět, když se evangelium nekáže jako dar poznání Otce v Synu! Přesně jako učitelé Zákona a farizeové zapomínáme na Ježíšovu osobu a redukujeme h na nauku nebo na nemožnou morálku! Nikdo nemůže milovat z příkazu zákona a už vůbec ne nepřátele. Jenom dar lásky dává člověku schopnost milovat. Zatímco Pán proměnil v Káně vodu ve víno, my upadáme do nebezpečí, že budeme proměňovat dobré víno ve vodu, nebo ještě hůř - v ocet! Předkládat evangelium jako zákon, který zabíjí, namísto Ducha, který dává živo je pro Církev to nejstrašnější pokušení. Místo abychom přijali Syna a Otce, buduje me si svou (falešnou) spravedlnost, ve které zapomínáme na Otce i Syna, o bratříc ani nemluvě!“ (SF)
Úrad ako služba, nie privilégium! 8
Vy sa nedávajte volať Rabbi, lebo len jeden je váš Učiteľ, vy všetci ste bratia. 9 Ani Otcom nevolajte nikoho na zemi, lebo len jeden je váš Otec, ten nebeský. 10 Ani sa nedávajte volať Učiteľmi, lebo len jediný je váš Učiteľ, Kristus. 11 Kto je medzi vami najväčší, bude vaším služobníkom. 12 Kto sa povyšuje, bude ponížený, a kto sa ponižuje, bude povýšený. (Mat 23:8-12 SSV) rabbi: „ Řecké slovo kathégétés označuje vůdce a učitele. Pravděpodobně se rovná hebrejskému móré(h). Tento verš má tentýž význam jako verš 8.“ „„Rabbi" znamená „můj veliký!" Je to čestný titul, kterým ctitelé oslovují své oblíbené učence a žáci své učitele.“ (SF)
otcom: „ Aramejský titul „abba" („otec") byl používán pro starší a také pro ctěné mrtvé. Viz rabínský traktát Avot („Výroky otců"). Matouš spojuje tento titul pouze s Bohem.“ „Názvem „otec" nebyli označováni jen patriarchové (srov L 16,24: „Otče Abraháme'"), „otec" bylo také čestné jméno znalců a vážených mužů (srov traktát mišny Ávot [= otcové - výroky otců], který od počátku požíval tak vysoké vážnosti v židovství, že dokonce nalezl cestu do synagogální liturgie; nebo jména znalců Abba Chilqijja [kolem r. 50 po Kr ], Abba Jose ben Jochanan [kolem r 70 po Kr.], Abba Saul ben Batuit [kolem r 100 po Kr ] atd )“ (MSK) • Samozrejme, Matúšovi nejde o to stanoviť nejaký vonkajší príkaz – a my, kňazi, sa namiesto „duchovný otec“ budeme oslovovať „dôstojný pán“ ☺ a všetko bude v poriadku – ale o zmysel, ktorý je nevydeľovať sa od ostatných (čo je podstata pýchy), nevyvyšovať sa nad nich, ale byť ich služobníkmi, ako Ježiš následne hovorí. o Súčasne je to o uvedomení si, že jediným „abbom“, „otcom“ a „učiteľom“ je Boh – a aj ten, kto ho reprezentuje vo zverenom „učiteľskom úrade“, musí v prvom rade počúvať, aby vyučoval nie svoje slová, ale slová Otca a Učiteľa! „Proto zde Ježíš vyslovuje své neúprosné ne právě k titulům, které by mohly některé jeho učedníky vyznamenat a vyzdvihnout jako „naukové a vůdčí autority" Společenství jeho učedníků se má od počátku vyhnout všemu, co by mohlo způsobit, že by se v praxi zapomnělo, že jsou všechny jeho údy stejným dílem poučovány a vedeny jenom samotným Kristem, a že nikdy nemají na zemi „patriarchu" nebo „otce", ke kterému by mohli vzhlížet a na něho se spolehnout Neboť my všichni máme jen jednoho Otce - toho v nebesích.“ (MSK) • Dôkazom toho je aj Pavol apoštol, ktorý sám seba bez rozpakov tituluje ako „otca“ v duchovnom zmysle slova (!), keď hovorí: „15 Veď keby ste mali hoc aj desaťtisíc vychovávateľov v Kristovi, otcov nemáte mnoho, lebo v Kristovi Ježišovi ja som vás splodil skrze evanjelium. (1Co 4:15 SSV)“, podobne sa do rovnakej pózy stavia aj inde: „Deti moje, znovu vás v bolestiach rodím, (Gal 4:19 SSV)“, „Títovi, pravému synovi podľa spoločnej viery (Tit 1:4 SSV)“; „prosím ťa za svojho syna Onezima, ktorého som splodil v okovách. (Phm 1:10 SSV)“; podobne pristupuje k svojim „farníkom“ aj apoštol Ján: „Deti moje, toto vám píšem, aby ste nehrešili. (1Jo 2:1 SSV)“, „Nemám väčšej radosti, ako keď počujem, že moje deti žijú v pravde. (3Jo 1:4 SSV)“ o tento postoj vyplýva práve z ich úradu, v ktorom stoja na mieste Boha Otca a jednajú v jeho mene – ako „zastupujúci otcovia“ Otca ☺
„Během týdne jsem vyučoval Písmo na soukromé křesťanské střední škole. Sděloval jsem studentům všechny své poznatky o smluvním svazku Boží rodiny a oni je nadšeně přijímali. Vysvětloval jsem a rozebíral sérii smluvních svazků, které Bůh uzavřel se svým lidem. Nakreslil jsem jim časovou přímku a ukázal na ní, jak každá smlouva, kterou Bůh uzavřel, byla od úsvitu lidských dějin projevem jeho otcovské péče. Jeho smlouva s Adamem byla charakterizována ustanovením manželství mezi mužem a ženou, smlouva s Noem zahrnovala rodinu i se služebnictvem a domácností, smlouva s Abrahámem byla vytvořena na základě rodinného klanu - kmene, smlouva s Mojžíšem již zahrnovala dvanáct kmenů, které se pojily v rodinu jednoho národa, smlouva s Davidem ustanovila Izrael jako rodinu jednoho královského národa. Nakonec Kristus ustanovil Novou smlouvu jako po celém světě rozšířenou, všeobecnou (z řeckého katholikos) Boží rodinu, vztahující se na všechny národy, nejen na Židy, ale i na ostatní. Studenti z toho byli celí rozrušení a zajímalo je to - celá Bible tím pro ně dostávala smysl. Jeden student mi položil otázku: „Jak by asi tato celosvětová rodina měla vypadat?" Nakreslil jsem na tabuli velkou pyramidu a vysvětloval: „Měla by vypadat jako velká rozvětvená rodina, pokrývající celý svět. Na každé její úrovni by měly být různé osoby v roli otců, kteří mají od Boha poslání být nositeli jeho lásky a vykonávat jeho zákon mezi Božími dětmi." Další z mých studentů, který byl katolíkem, to nahlas komentoval slovy: „Ta pyramida hodně připomíná katolickou Církev s papežem na vrcholku." „Ale ne ne ne," odpověděl jsem rychle. „To, co vám ukazuji, jsou argumenty proti katolicismu." Tomu, co jsem říkal, jsem skutečně věřil, nebo jsem se o to alespoň snažil. „Kromě toho," pokračoval jsem, „papež je diktátor, nikoliv otec." „Ale slovo 'papež' znamená otec," zněla reakce. „Ne, neznamená," rychle jsem opravil oponenta. „Ale znamená," hučelo sborově několik studentů. Tak dobře. Katolíci měli zase v něčem pravdu. Mohl jsem to přiznat, ale bál jsem se. A už vůbec jsem netušil, co bude následovat.“ (Scott Hahn, Naše cesta do katolické církve) Kto sa povyšuje…: „ Adam zvedl ruku, aby všechno ukořisti a vlastnil, a tak se vrátil do prachu. Nový Adam se ponížil, daroval všechno a vyda se všem do rukou. Proto je Pánem (Flp 2,5-11).“ (SF)
ÚRAD = SLUŽBA Kto je medzi vami najväčší, bude vaším služobníkom. 12 Kto sa povyšuje, bude ponížený, a kto sa ponižuje, bude povýšený. (Mat 23:8-12 SSV) Kresťanstvo funguje ako „obrátená pyramída“: • na samom dne je „sluha sluhov Božích“ – Peter a jeho úrad, čiže služba. • nad ním sú tí, ktorým slúži a cez ktorých slúži – apoštoli, čiže úrad (služba) biskupov. • nakoniec sú tí, ktorým všetci slúžia: Boží ľud,… • … a spolu s Božím ľudom všetkým, celému svetu. Niekedy sme v pokušení kresliť túto pyramídu opačne – a s ňou začať brať „službu“ ako „postavenie“ – a začínať pokukovať po rôznych tituloch ako „duchovný otče“, „dôstojný pán“, „excelencia“, „eminencia“ a pod… „Základním hříchem syna je chtít být na místě Otce: to je ta prvotní otcovražda, která nám už od Adama braní přijímat sebe jako syny a druhé jako bratry. To je základ všeho našeho zla, které nici naše synovství v Synu.“ (SF) Vtedy by sme sa mali zastaviť a znova vrátiť pyramídu do jej správnej polohy špicom dole a uvedomiť si, že kresťanstvo znamená stať sa služobníkom všetkých! „V Církvi máme všichni stejnou důstojnost, od papeže až po právě narozené dítě. Ale největší z nás je ten nejmenší, což je sám Pán (18,lnn). Proto jestliže se nestaneme jako děti, do Otcova království nevejdeme (18,1-5). Naše odlišnost není ve velikosti, ale ve službě, kterou si vzájemně prokazujeme, každý podle svého zvláštního daru (1 Kor 12,4 - 13,13) s tím, že je třeba prokazovat větší čest tomu, komu se jí nedostává (1 Kor 12,22-24)!“ (SF)
KRESŤANSTVO SAMO = SLUŽBA • A to je univerzálny princíp – platiaci pre všetkých, nielen pre úrady a služby, porov.: o „27 Ale vám, ktorí ma počúvate, hovorím: Milujte svojich nepriateľov, robte dobre tým, čo vás nenávidia, 28 žehnajte tým, čo vás preklínajú, a modlite sa za tých, čo vás potupujú! 29 Tomu, kto ťa udrie po líci, nadstav aj druhé. A tomu, kto ti berie plášť, neodopri ani šaty. 30 Každému, kto ťa prosí, daj a ak ti niekto niečo vezme, nežiadaj to naspäť. (Luk 6:27-30 SSV)“ o „10 Kým teda máme čas, robme dobre všetkým, ale najmä členom rodiny veriacich. (Gal 6:10 SSV)“
PRETO SA BOŽÍ SÚD BUDE TÝKAŤ PRÁVE TEJTO SLUŽBY: „“Poďte, požehnaní môjho Otca, zaujmite kráľovstvo, ktoré je pre vás pripravené od stvorenia sveta. 35 Lebo som bol hladný a dali ste mi jesť; bol som smädný a dali ste mi piť; bol som pocestný a pritúlili ste ma; 36 bol som nahý a priodeli ste ma; bol som chorý a navštívili ste ma; bol som vo väzení a prišli ste ku mne.” 37 Vtedy mu spravodliví povedia: “Pane, a kedy sme ťa videli hladného a nakŕmili sme ťa, alebo smädného a dali sme ti piť? 38 Kedy sme ťa videli ako pocestného a pritúlili sme ťa, alebo nahého a priodeli sme ťa? 39 Kedy sme ťa videli chorého alebo vo väzení a prišli sme k tebe?” 40 Kráľ im odpovie: “Veru, hovorím vám: Čokoľvek ste urobili jednému z týchto mojich najmenších bratov, mne ste urobili.” 41 Potom povie aj tým, čo budú zľava: “Odíďte odo mňa, zlorečení, do večného ohňa, ktorý je pripravený diablovi a jeho anjelom! 42 Lebo som bol hladný, a nedali ste mi jesť; bol som smädný, a nedali ste mi piť; 43 bol som pocestný, a nepritúlili ste ma; bol som nahý, a nepriodeli ste ma; bol som chorý a vo väzení, a nenavštívili ste ma.” 44 Vtedy mu aj oni povedia: “Pane, a kedy sme ťa videli hladného alebo smädného, alebo ako pocestného, alebo nahého, alebo chorého, alebo vo väzení a neposlúžili sme ti?” 45 Vtedy im on odpovie: “Veru, hovorím vám: Čokoľvek ste neurobili jednému z týchto najmenších, ani mne ste to neurobili.” 46 A pôjdu títo do večného trápenia, kým spravodliví do večného života." (Mat 25:34-46 SSV)“ DO PRAXE: • Ako sme na tom so službou? o Ako slúžime farnosti ako jednotlivci? Je to služba taká, akú by si ju Ježiš predstavoval? o Ako slúžime diecéze ako farnosť? Svetu okolo nás? Je to služba taká, akú by si ju Ježiš predstavoval? • SME rodinou? ŽIJEME ako rodina? Ako bratia a sestry? Naozaj? • Čo urobíme?
Beda vám…! 13
Beda vám, zákonníci a farizeji, pokrytci, lebo zatvárate nebeské kráľovstvo pred ľuďmi! Sami doň nevchádzate, a tým, čo vchádzajú, vojsť nedovolíte. 14 … 15 Beda vám, zákonníci a farizeji, pokrytci, lebo obchádzate more i zem, aby ste získali jedného novoverca, a keď sa ním stane, urobíte z neho syna pekla dva razy horšieho, ako ste sami! 16 Beda vám, slepí vodcovia! Hovoríte: “Kto by prisahal na chrám, to nič nie je, ale kto by prisahal na chrámové zlato, to ho už viaže.” 17 Hlupáci a slepci! Čo je viac:
zlato, či chrám, ktorý to zlato posväcuje? 18 Alebo: “Kto by prisahal na oltár, to nič nie je, ale kto by prisahal na dar, čo je na ňom, to ho už viaže.” 19 Slepci! Čože je viac: dar, či oltár, ktorý ten dar posväcuje? 20 Kto teda prisahá na oltár, prisahá naň i na všetko, čo je na ňom; 21 a kto prisahá na chrám, prisahá naň i na toho, ktorý v ňom býva. 22 A kto prisahá na nebo, prisahá na Boží trón i na toho, čo na ňom sedí. 23 Beda vám, zákonníci a farizeji, pokrytci, lebo dávate desiatky z mäty, kôpru a rasce, ale zanedbali ste, čo je v zákone dôležitejšie - spravodlivosť, milosrdenstvo a vernosť! Toto bolo treba robiť, a tamto nezanedbávať. 24 Slepí vodcovia! Komára preciedzate a ťavu prehĺtate. 25 Beda vám, zákonníci a farizeji, pokrytci, lebo čistíte čašu a misu zvonka, ale vnútri sú plné lúpeže a nečistoty! 26 Slepý farizej, vyčisti čašu najprv znútra, aby bola čistá aj zvonka! 27 Beda vám, zákonníci a farizeji, pokrytci, lebo sa podobáte obieleným hrobom, ktoré zvonka vyzerajú pekne, ale vnútri sú plné mŕtvolných kostí a všelijakej nečistoty! 28 Tak sa aj vy navonok zdáte ľuďom spravodliví, no vnútri ste plní pokrytectva a neprávosti. 29 Beda vám, zákonníci a farizeji, pokrytci! Prorokom staviate hrobky a spravodlivým zdobíte pomníky 30 a hovoríte: “Keby sme boli žili za čias našich otcov, neboli by sme s nimi prelievali krv prorokov.” 31 A tak si sami svedčíte, že ste synmi tých, čo zabíjali prorokov. 32 Vy už dovŕšte mieru svojich otcov! (Mat 23:13-32 SSV)
POSLUŠNOSŤ PREDSTAVENÉHO Aj predstavený je povolaný k poslušnosti voči Bohu. • úmerne veľkosti jeho služby… • … rastie aj jeho zodpovednosť ohľadom tejto poslušnosti. Už v SZ vidíme texty, ktoré na to upozorňujú: • „"Beda pastierom, ktorí strácajú a rozháňajú stádo mojej pastviny, hovorí Pán. 2 Preto takto hovorí Pán, Boh Izraela, proti pastierom, ktorí pasú môj ľud: Vy ste rozohnali moje ovce a rozplašili ste ich, nedohliadali ste na ne, nuž ja dohliadnem na vás, na zlobu vašich skutkov - hovorí Pán. (Jer 23:1-2 SSV)“ • „2 "Syn človeka, prorokuj proti pastierom Izraela; prorokuj a povedz im, pastierom: Toto hovorí Pán, Jahve: Beda pastierom Izraela, ktorí pásli seba! Či nie stádo pásavajú pastieri? 3 Mlieko ste pojedli, vlnou ste sa obliekli, vykŕmené ste pozabíjali, no ovce ste nepásli. 4 Slabé ste neposilňovali, choré ste neliečili, ranené ste neobviazali, rozpŕchnuté ste nezavrátili, ani stratené ste nehľadali, ale násilím a hrôzou ste panovali nad nimi. 5 A rozpŕchli sa, pretože nebolo pastiera, stali sa pokrmom rozličnej poľnej zveri, áno, rozpŕchli sa. 6 Moje ovce blúdili po všetkých vrchoch a po všetkých vyvýšených kopcoch; rozohnané sú moje ovce po
celom povrchu zeme a niet toho, kto by ich hľadal, niet toho, kto by šiel za nimi. 7 Preto, pastieri, čujte slovo Pánovo: 8 Ako žijem - hovorí Pán, Jahve -, pretože sa moje stádo stalo korisťou a moje ovce sa stali pokrmom všelijakej poľnej zveri, lebo nebolo pastiera; moji pastieri nehľadali moje ovce, pastieri pásli seba, nie však moje stádo: 9 preto, pastieri, počujte slovo Pánovo: 10 Toto hovorí Pán, Jahve: Hľa, prídem na pastierov, budem požadovať svoje ovce z ich ruky, urobím koniec ich pastierovaniu a pastieri nebudú viac pásť seba: vytrhnem svoje ovce z ich úst, nebudú im viac pokrmom. (Eze 34:2-10 SSV)“ A práve v tomto duchu sa nesú aj nasledujúce Ježišove slová:
BEDA, BEDA,…! beda: „Znamená to „ach běda!" a nevyjadřuje hrozbu, ale bolest mluvčího nad zlem posluchačů.“ (SF) – je to teda konštatovanie, plné bolesti a zármutku, nie hrozba! Podobne, ako je konštatovaním ich opak, blahoslavenstvá. pokrytci: „V řecké tragédii je pokrytec sólista, který odpovídá sborovému anonymnímu zástupu: je to sbormistr, první osoba ve skupině. Charakterizuje ho především fakt, že je divadelník - není sám sebou: je to maska, a to hlavní! Říká to, co mu ukládá role, a ne to, co je on sám.“ (SF) „Na pozadí tohoto zápasu, či přímo boje o pravý Izrael, musíme chápat také ještě to slovo, které je v našich překladech zpravidla překládáno jako „pokrytci" a které v řečtině označuje na prvním místě „herce" (= hypokrités) … Byt „hercem" (= hypokrités) zde znamenalo vzbudit v náboženské oblasti falešné, klamné zdání, protože člověk vpravdě nedostál příkazu, který mu Bůh dal prostřednictvím Zákona. Pravě to však předhazovala jedna náboženská strana druhé, že svým výkladem Písma a svou náboženskou praxí síce vzbuzuje zdáni, že se řídi Zákonem, ve skutečnosti to však nedělá. To znamená, že slovem „pokrytec" (hypokrités) nebylo jednotlivci předhazováno, že by se vědomě přetvařoval. Osobně mohl byt naprosto přesvědčen, že jedna správně. Slovo „pokrytec" mělo spíše vyjadřovat, že ten druhý i přes svůj nábožensky život opravdu neplní Boží příkazy. Dojem, který vzbuzoval v očích ostatních, byl označován za „pouhé divadlo" (srov Mt 23,27n)“ (MSK) „Zlo může vystupovat jako přestoupení zákona a jako takové se ukáže; ale může také vystupovat důvtipněji, s maskou dbalosti na zákon. Pak je těžší ho poznat. To je pokrytectví toho, kdo koná dobro, ale není veden láskou.“ (SF) • Pokrytcom – hercom! – je teda človek, ktorý navonok žije bezúhonne a obetavo svoje kresťanstvo – ale nie z lásky! Motív je potom sebectvo a pýcha:
túžba byť v nejakej forme oným „sólistom“, túžba po uznaní, ocenení, dôležitosti, postavení, dokonca moci… zatvárate nebeské kráľovstvo: Podľa MSK sa to deje práve tým, že robia cestu doň zbytočne a nezmyselne ťažkou a namáhavou tým, že ju obťažujú rôznymi „cingrlátkami“, pod ktorými sa stráca to, čo je podstatné a kvôli ktorým ľudia, preťažení a znechutení, nakoniec zanechajú aj to podstatné – „Komára preciedzate a ťavu prehĺtate.“ – … alebo: sami nevchádzate: … upadajú do rovnakej povrchnosti a pokrytectva, bazírovania na nepodstatných a vedľajších veciach a sú nimi tak pohltení, že – podobne, ako farizeji a zákonníci – úplne zabudnú na podstatu: „dávate desiatky z mäty, kôpru a rasce, ale zanedbali ste, čo je v zákone dôležitejšie - spravodlivosť, milosrdenstvo a vernosť!“ novoverca: „Slovo prosélytos znamená „ten, kdo přestoupil" (z pohanství k židovství).“ kto by prisahal na Chrám: „To, co následuje v 23,16-22, odráží úsilí zachovávat systém přísah, a přitom se vyhnout příliš snadnému a důvěrnému užití Božího jména. Předpokládá kazuistický systém, při němž se nepřísahalo při Bohu či Božím jménu, ale při posvátných věcech. Dokonce i v rámci těchto náhražek se však rozvinula kazuistika (viz Mt 5,34-35). … Ježíš jde napříč kazuistikou, aby potvrdil, že jakákoliv skutečná přísaha vyžaduje úmysl odvolat se k Bohu. Podobný postoj nacházíme v Mišně: „Všechna náhradní slova za přísahu jsou jako přísaha" (mNtda 1,1).“ desiatky: „Dávat desátky znamenalo odevzdávat desátý díl z úrody. V Bibli se odváděly desátky z obilí, moštu, čerstvého oleje i prvorozených kusů skotu a bravu (Dt 14,23). Byla tendence vztáhnout desátky na veškeré plodiny: „Ze všeho, co slouží za potravu, a o co je pečováno a roste z půdy, se mají odvádět desátky" (mMaa 1,1). Ježíš kritizuje toto rozšíření, které zahrnuje dokonce koření, ale které zanedbává to, co on považoval za daleko důležitější. Nicméně s dáváním desátků souhlasí.“ komára preciedzate: „Absurdnost legalizmu spočívá v tom, že je pozorný na detaily, ale nevidí celek. Ano, detail se stává předmětem rituální obsese, vyvíjí téměř mechanický a neúprosný nátlak, který zabíjí.“ (SF) ťavu: „Velbloud byl nečisté zvíře (Lv 11,4; Dt 14,7), a tudíž ho Židé nesměli jíst. Tím tato hyperbola dostává další ironický tón, že ti, kteří se považují za nejpřísnější dodržovatele Zákona, se míjejí se skutečně důležitými věcmi.“ zvonka… vnútri…: „Páté „běda" může být narážkou na ranou rabínskou polemiku o čistotě pohárů;“
obielené hroby: „Obvyklé vysvětlení je, že hroby byly obíleny proto, aby varovaly ty, kteří by se mohli rituálně znečistit stykem s mrtvými. Ježíš uvádí tuto praxi jako příklad, aby ukázal na kontrast mezi vnější a vnitřní čistotou.“ pomníky: „Obvyklé vysvětlení je, že v Ježíšově době existoval rozsáhlý projekt vybudování náhrobků starodávným izraelským hrdinům. Na chování těch, kdo budují náhrobky, Ježíš vidí, že pokračují v jednání svých předků, nikoli že se od jejich jednání distancují.“
Záver: • Zanedbanie podstaty – žiť navzájom v láske a vzájomnej službe ako rodina Božích synov a dcér a spoločne s Kristom pracovať na záchrane aj tých, čo sú stratení… • … – v prospech detailov – pomodliť sa ráno a večer, v piatok mäso nejesť, prežehnať sa pred Krížom, byť každý deň, nielen v nedeľu v kostole,…,…,…, – môže viesť iba k dvom možným záverom: o pokrytectvo a pýcha – kedy si dávame viac záležať na „fasáde“, pretože podľa nej sa hodnotí naše „postavenie“ v Cirkvi, naša „zbožnosť“ a podobne – a beda, ak nás niekto náhodou v niečom skritizuje, lebo ako si to môže dovoliť, niečo také, voči nám, zbožným, čo si tak všetko dôkladne „plníme“! o alebo zanechanie – keď ľudia, ktorí okúsia Evanjelium len ako bremeno príkazov a zákazov, ho zanechajú a utekajú kade ľahšie preč…
Oboje je smrteľné. AKO SME NA TOM MY? • Nezahmlievame podstatu vedľajšími dodatočnými „bremenami“? • Nepremieňame radostnú zvesť Evanjelia na neúnosné a mŕtve bremeno zákona? • Nekomplikujeme rôznymi „tradíciami“ a „prídavkami“ pôvodne jednoduchú zvesť Evanjelia? Neodháňame tým iných od Krista, ktorého týmto všetkým „balastom“ zakrývame? o Nestáva sa nám, že „precedíme“ úprimného človeka, pretože nezodpovedá našej „sade cingrlátok“… o … ale prehltneme pokryteckú „ťavu“ – hlavne že „si plní“ navonok všetko tak, ako sme si to navymýšľali my?
• Nevytvárame si nejaké pomyselné „rebríčky zbožnosti“, kde hodnotíme ľudí podľa „náboženských cingrlátok“ a sami medzi sebou sa tak utvrdzujeme vo svojom pokrytectve – a pritom ignorujeme podstatu Evanjelia a tou je láska a svätosť? Toto sú nesmierne vážne veci! Sami dobre vieme, ako sme až pričasto náchylní hodnotiť ľudí a podľa čoho: • NIE „Toto je dobrý človek, lebo navštevuje bezdomovcov, väzňov, prespávajú u neho narkomani a opilci a on im slúži, pomáha, evanjelizuje,…“ – naopak, možno ho skôr dáme bokom, pretože je „divný“ (a v duchu cítime, že je pre nás obžalobou a to nám nie je príjemné)… • ALE SKÔR ide o hodnotenia typu: „Toto je taký dobrý človek, on chodí do kostola… aj sa modlí… aj chodí na pobožnosti… aj odoberá Posla… to je skvelý a zbožný človek!“? A čomu a ako prvému učíme svoje deti? • Láske a súcitu s trpiacimi, s bezdomovcami, ľuďmi v núdzi a na okraji spoločnosti, s ľuďmi, ktorí nepoznajú Krista? Učíme ich ako prvé slúžiť? Žiť vo farnosti ako v rodine, opravdivej rodine? • Alebo ich učíme hlavne „praktikám“: ako čo a kedy odrecitovať, kedy sa prežehnať, kedy a kde pokľaknúť a ako si zložiť ruky?
Čo by nám na to povedal Ježiš??? PRÍLOHA: Podstata kresťanstva pre lepšie pripomenutie si: Boh je náš Otec. Nebo je náš pravý domov a vlasť. Tadiaľto, zemou, iba prechádzame ako cudzinci a pútnici, vracajúci sa do vlasti. Ježiš je náš starší brat a my sami navzájom sme súrodenci v jedinej Božej rodine. Zmyslom nášho putovania po zemi je naučiť sa podľa Ježišovho vzoru žiť ako jedna Božia rodina, v ktorej je každý služobníkom všetkých, v ktorej nik nehľadí iba na svoje záujmy, ale v ktorej sa delíme o všetko a dávame aj život jeden za druhého. A pomôcť našim strateným súrodencom, Božím deťom roztrateným všade po svete, aby aj oni čím skôr spoznali Otca, vrátili sa do Jeho Rodiny a naučili sa spoločne s nami aj ako Božie rodina a Božie deti žiť. Všetko ostatné sú už len „prídavky“, pomôcky a nástroje…
