EVANJELIUM PODĽA MATÚŠA
18. časť Kameň úrazu Kauza sobota V tom čase išiel Ježiš v sobotu cez obilné pole. Jeho učeníci boli hladní a začali trhať klasy a jesť. 2 Keď to videli farizeji, povedali mu: "Pozri, tvoji učeníci robia, čo neslobodno robiť v sobotu." 3 On im povedal: "Nečítali ste, čo urobil Dávid, keď bol hladný on i jeho družina? 4 Ako vošiel do Božieho domu a jedol obetované chleby, ktoré nesmel jesť ani on, ani tí, čo boli s ním, ale iba kňazi? 5 A v Zákone ste nečítali, že kňazi v sobotu porušujú v chráme sobotu, a predsa sú bez viny? 6 No hovorím vám: Tu je niekto väčší než chrám. 7 Keby ste vedeli, čo to znamená: “Milosrdenstvo chcem, a nie obetu,” neboli by ste odsúdili nevinných. 8 Syn človeka je pánom aj nad sobotou." (Mat 12:1-8 SSV)
VÝČITKA FARIZEJOV boli hladní a začali trhať klasy a jesť: „Jednání učedníků odpovídá Dt 23,251 (ČEP): „Když vejdeš do obilí svého bližního, smíš si rukou natrhat klasů, ale nebudeš obilí svého bližního žnout srpem." Záměrem této dobročinné legislativy (viz Dt 23,25) bylo pomáhat potřebným, ale zároveň jim nebylo dovoleno dělat si zásoby.“2 sobota: „I když zmínky o židovském zachovávání soboty můžeme nalézt v téměř každé fázi historie Izraele, zdá se, že zachovávání soboty se bezpochyby stalo zvláště významné před babylónským vyhnanstvím, během něho a po návratu z vyhnanství. Židovští vyhnanci, kteří přišli o chrám, hlavní město a o svou domovinu, zdůrazňovali svěcení soboty jako velmi důležitou náboženskou povinnost (viz Iz 56,2; 58,13-14; Jer 17,21-37; Ez 20,11 -21). Zachovávání soboty nebylo závislé na existenci chrámu. Byť 1
„Keď prídeš na pole svojho blížneho, môžeš si natrhať klasov a rukami ich mrviť, kosákom ich však kosiť nesmieš. (Deu 23:25 SSV)“
2
Ak nie je uvedené inak, sú citáty zo SP
nekonkurovalo chrámové bohoslužbě, bylo zachovávání soboty přinejmenším něčím, co nahrazovalo jeruzalémský chrám, který byl v troskách a pro Židy nebyl dostupný. Sobota spolu s obřízkou a předpisy o jídle odlišovaly Židy od okolních národů a pomohly jim zachovat židovskou identitu. … je jasné, že v novozákonní době byla sobota natolik základní součástí židovského života a zbožnosti, že hlavním zájmem byla snaha určit, co vlastně znamená „práce" v den odpočinku.“ čo nie je dovolené v sobotu: „Farizeové si stěžují na Ježíšovy učedníky, protože si vykládají jejich jednání jako porušení Ex 34,21 („Šest dní budeš pracovat, ale sedmého dne odpočineš; i při orbě a při žni odpočineš" [ČEP]). V mŠab 7,2 je seznam 39 prací, které jsou v sobotu zakázány.3' Práce, která nejvíce odpovídá jednání učedníků, je „sklízení" (haqqócér).“ • Je to pochybný argument, pretože Dt 23,25 jasne odlišuje „vymŕvanie“ od „žatvy“. Porušením soboty by to ale mohlo byť, pokiaľ sa pýtajú stúpenci esénov, či dokonca eséni samotní: „„Ze všech ustanovených časuje nejdůležitějším sobota (CD 10-11). K zakázaným činnostem v sobotu patří rozhovor o čemkoli, co přesahuje základní věci, jakékoli finanční transakce a delší 'chození'. Na polích se nesmí nic sbírat a jíst a strava se má připravit před sobotou. Vodu je dovoleno pít z potoka, ale nesmí se čerpat ze studny. Přísně se omezuje i vyvádění zvířat na pastvu a nesmí se pomoci zvířeti při prorodu, ani když spadne do jámy. (...)“ (James H. Charslesworth, Ježiš a svitky od Mrtvého moře) • Vo svojej absurdnosti potom ide proti sobote: ťažko chudobný človek prežije radosť sobotného odpočinku ako predchute Neba, keď je celý deň hladný… Na toto potom zjavne naráža Ježiš vo svojej argumentácii:
VYŠŠÍ PRINCÍP A DÔVOD PRÍKAZU O SOBOTE • Náboženstvo je, z tohto pohľadu, nástroj vzťahu Boha a človeka. o Predstavme si to napríklad ako manželstvo: Muž miluje ženu, žena miluje muža – a domácnosť (domov) je miestom, kde sa táto láska zhmotňuje v konkrétnych veciach. Zmyslom domácnosti je slúžiť tomuto vzťahu a byť prospešnou obom. Ak by ale domácnosť začala byť na úkor hociktorého z nich – či dokonca oboch! – stráca svoju funkciu a stáva sa nezmyselnou.
• ZÁUJMOM BOHA je v tomto prípade konečný cieľ a tým je zbožštenie človeka, ktoré bez Boha možné nie je.3 • ZÁUJMOM ČLOVEKA je potom to isté. Medzi záujmami Boha a záujmami človeka vládne dokonalá harmónia. • NÁBOŽENSTVO je potom miestom, kde sa zhmotňuje a buduje vzťah lásky Boha a človeka a tým sa dosahuje spomenutý cieľ, zbožštenie človeka na Božiu slávu a radosť… ☺ o Ak náboženstvo začne byť „na úkor Boha“ – o tom je napríklad ono ľahostajné, formálne „náboženstvo“ „tradičných“ katolíkov, napríklad – stráca svoju funkciu, pretože namiesto vzťahu s Bohom buduje sebectvo človeka a tým už nesmeruje k zbožšteniu. A tým je súčasne aj na úkor človeka. o A ak náboženstvo začne byť na úkor človeka – a o tom bol zase napríklad farizejizmus, zákonníctvo… – človeka ubíja, Boha stavia do role tyrana a tým zase ničí vzťah človeka a Boha. Stojí tak nielen v rozpore so záujmom Boha, ale aj v rozpore so záujmom človeka. A práve táto idea je východiskom Ježišových slov: Čo urobil Dávid: „Příhodu o Davidovi a jeho mužích, kteří jedli předkladné chleby ve svatyni v Nobu, vypráví 1 Sam 21,1-64. Tento text se však o sobotě vůbec nezmiňuje. Společným bodem 1 Sam 21,1-6 a Mt 12,3-4 je zahnání hladu následovníků Davida/Syna Davidova.“ obetované chleby: „Ustanovení o předkladných chlebech je popsáno v Lv 24, 5-95. Ve svatyni bylo vystaveno dvanáct bochníků. Ty směli jíst jenom kněží („Áron ajeho synové"). Další zmínky o předkladných chlebech jsou v Ex 25, 30; 39,36; 40,23. Protože David nepocházel ze synů Arénových, neměl právo tyto chleby jíst.“
3
„Avšak zde je víc než chrám (v. 6 - v řeckém textu je na tomto místě neutrum; Ježíš nemluví o sobě!) - Boží království, jež s ním přišlo a ve kterém nachází Boží vůle své poslední, dokonale uskutečnění (srov 5,20) Tato Boží vůle je však zaměřena více k blahu člověka než k vlastní slavě.“ (MSK)
4
„3 Dávid odpovedal kňazovi Achimelechovi: "Kráľ ma čímsi poveril a povedal mi: Nech nik nevie o veci, pre ktorú ťa posielam a ktorou ťa poverujem! Sluhov som si však objednal na to a to miesto. 4 A teraz, čo máš poruke? Daj mi päť chlebov alebo niečo, čo nájdeš!" 5 Kňaz odpovedal Dávidovi: "Nemám poruke obyčajný chlieb, iba svätý chlieb. Zdržovali sa chlapi od žien?" 6 Dávid odvetil kňazovi: "Ženy nám boli zakázané, ako aj predtým, keď som odchádzal do boja, preto sú nádoby mužov sväté. Toto je síce podujatie obyčajné, ale aj dnes sú telá sväté." 7 Kňaz mu dal teda sväté (chleby), lebo tam nebolo chleba, len chlieb predkladný, ktorý vzali spred Pána, a v ten deň, keď ho vzali, položili chlieb čerstvý. (1Sa 21:3-8 SSV)“ 5
„5 Vezmi jemnú múku a upeč z nej dvanásť chlebov! Dve desatiny efy pripadnú na jeden chlieb. 6 Potom ich poukladaj do dvoch stĺpcov - šesť v jednom stĺpci - na čistý stôl pred Pána! 7 Na každý stĺpec pridaj voňavé kadidlo, ktoré bude pri chlebe ako pripomienka na zápalnú obetu Pánovi. 8 Poukladáš ich pravidelne každú sobotu pred Pánom. Toto je stály záväzok Izraelitov na večné veky. 9 Budú patriť Áronovi a jeho synom, ktorí ich zjedia na svätom mieste. Veď im patria ako svätosväté z Pánových zápalných obiet. To je večné ustanovenie." (Lev 24:5-9 SSV)“
• Tieto príkazy – ako celá bohoslužba – sú na to, aby slúžili človekovi pri budovaní jeho vzťahu s Bohom. o SVOJVOĽNÉ porušenie tohto príkazu je vzburou proti Bohu a teda je zlé. o ZÁKONNÍCKE držanie sa tohto predpisu „za každú cenu“ je ale rovnako absurdné a zlé, pretože už neslúži človekovi a buduje skôr opak vzťahu: „Bol som hladný a tam boli Božie chleby, ale tie tam museli ostať – hoci Boh ich nepotrebuje!6 – a ja som musel ostať hladný…“ • Abimelech si uvedomoval tento princíp a konal tak podľa zásady, ktorá hovorí, že znakom lásky je aj to vedieť, kedy príkaz dodržať – a kedy ho porušiť! o Biblia toto jeho konanie mlčky schvaľuje (pričom podobné konanie Saula odmieta7 – práve pre motívy, z ktorých ho vykonal). o Na toto teraz naráža aj Ježiš. Podobne platí ten istý princíp aj o sobotňajšej práci kňazov v chráme: Kňazi v chráme porušujú sobotu: „V Tóře samotné jsou nařízení, která dovolují kněžím pracovat v chrámu v sobotu: kladou předkladné chleby (Lv 24,8) a dvakrát denně přinášejí zápalnou oběť (Nin 28,9-10). Tím, že nachází precedens v Tóře, zasazuje Matouš jednání Ježíšových učedníků v sobotu do mezí židovského práva.“ Matúš „připomíná, že i podle chápání farizeů existuje vnitřní řád Zákona, neboť jen tak se dal vyřešit problém, že uvnitř Tóry existovaly příkazy, které si zřejmě navzájem odporovaly. Mohlo se totiž stát, že se mravní povinnost vůči bližnímu setkala s kultovní povinností vůči Bohu, anebo že kolidovaly dva kultovní příkazy. … Pro všechny případy kolizí Zákona platila tedy zásada, že povinnost vůči Bohu má přednost před povinností vůči člověku, a čím důležitější je určité přikázání pro kult, tím více je schopno vyřadit z účinnosti jiná kultovní přikázání. Proto jsou kněží, kteří „porušují" v chrámě Sabbat, nevinní (v.5).“ (MSK) tu je niekto väčší, ako chrám!: hm, KTO je to? Nie je to úplne jasné: „Zdůvodnění postupuje od „lehčího" k „těžšímu" ( qal wechómer) - od jednání chrámových kněží k chování Ježíšových učedníků. Toto je zvláštní tvrzení o společenství okolo Ježíše! 6 7
„13 Vari ja hovädzie mäso jedávam alebo pijem krv kozľaciu? (Psa 50:13 SSV)“
„5 Filištínci sa zhromaždili do boja proti Izraelitom, tridsaťtisíc vozov a šesťtisíc jazdcov, ľudu však bolo počtom ako piesku na morskom brehu. Prišli a utáborili sa v Machmase, východne od Bethavenu. 6 Keď Izraeliti videli, že sú v úzkych, že ľud je ubitý, poschovávali sa (ľudia) do jaskýň, do dier do skalných trhlín; do jám a do cisterien. 7 Dokonca prešli cez Jordán do Gadovej krajiny a do Galaádu. Šaul však bol ešte v Galgale a celý ľud sa triasol okolo neho. 8 I čakal sedem dní do času, ktorý určil Samuel. Ale Samuel neprichádzal do Galgaly, takže sa ľud od neho rozchodil. 9 Vtedy povedal Šaul: "Doneste mi celopal a pokojné obety!" A obetoval celopal. 10 Keď dokončil obetovanie celopalu, prišiel Samuel a Šaul mu šiel v ústrety pozdraviť ho. 11 Samuel povedal: "Čo si to urobil?" Šaul odpovedal: "Lebo som videl, že sa ľud rozchodí odo mňa a ty si neprichádzal na určený čas, Filištínci sa však zhromaždili v Machmase. 12 I myslel som: Teraz zostúpia Filištínci ku mne do Galgaly a Pánovu tvár som neudobril. Nuž osmelil som sa a obetoval som celopal." 13 Nato Samuel povedal Šaulovi: "Hlúpo si konal, nezachoval si príkaz Pána, svojho Boha, ktorý ti dal. Teraz by bol Pán na večnosť upevnil tvoje kráľovstvo nad Izraelom. 14 Takto však tvoje kráľovstvo trvať nebude. Pán si vyhľadal muža podľa svojho srdca a ustanovil ho za knieža nad svojím ľudom, lebo si nezachoval, čo ti prikázal Pán." (1Sa 13:5-14 SSV)“
„Větší" je předmětem sporu: Je to Ježíš, nebo Boží království ustavené Ježíšem, či obec shromážděná okolo něho? V úvahu zde pravděpodobně přicházejí všechny zmíněné aspekty, avšak nejvíce tu vystupuje do popředí myšlenka Ježíšovy obce.“ • Chrám je nástroj, človek je cieľ. o Je to ako s lietadlom, ktoré preváža cestujúcich: odhodiť lietadlo pod zámienkou, že je aj tak „vedľajšie“ znamená, že všetci sa pozabíjajú, v lepšom prípade nikam nepoletia… ☺ ale zachraňovať lietadlo na úkor cestujúcich je rovnako uletené, pretože je to popretie zmyslu lietadla. • JEŽIŠ vysvetľuje, že človek, kvôli ktorému bol stvorený svet, je viac, ako Chrám. o To nie je výzva na neúctu k Chrámu a bohoslužbe. o Je to ale upozornenie na to, že Chrám sám – ani bohoslužba – sa zo žiadneho dôvodu nesmú stať modlami, nadradenými človekovi8. Tomu potom zodpovedá aj nasledovný výrok: Keby ste vedeli: „Farizeové nepostihli smysl Písem, i když je zkoumají. Oni jsou ti „moudří a chytří", kteří nevědí, že jsou syny.“ (SF) – základom omylu farizejov je práve nepochopenie princípu, ktorý je v pozadí celého Zákona! Bez pochopenia princípu a zmyslu náboženstvo ľahko zdegeneruje na fanatické a bezzmyselné bazírovanie na príkazoch, ktorých význam a zmysel je dávno zabudnutý… Milosrdenstvo chcem, a nie obetu: „Oz 6,6 byl již použit v Mt 9,13. Vzhledem k chrámovému kontextu ustavenému v Mt 12,5-6 je zde zmínka o „oběti" namístě, ale vede do širšího rámce rituálního chování, včetně přísného zachovávání soboty.“ – cieľom nie je, aby človek slúžil obetiam a bohoslužbe ako cieľu, ale aby bohoslužba a obety slúžili človeku a boli tak sami nástrojom milosrdenstva a nikdy nie proti nemu. „Tím Ježíš zvěstuje podle Matouše jiný vnitřní řád než farizeové: nikoliv Boží slávu, nýbrž milosrdenství přikazuje Zákon9. To však znamená, že Boží přikázání jsou tím závaznější, a jestliže by došlo ke kolizím jednotlivých přikázáni, nelze se jich vzdát tím více, čím více odpovídají milosrdenství“ (MSK) odsúdenie nevinných: a to hneď dvojnásobné: • vymŕvanie klasov nie je v rozpore so zákazom žatvy v sobotu; • jeho zakazovanie je v tomto smere v rozpore so zmyslom soboty a teda je proti nej samotnej. Naopak, učeníci konajú nevinne, t.j. v súlade s jej zmyslom. 8
Matúš i Lukáš to neuvádzajú, ale uvádza to Marek: „"Sobota bola ustanovená pre človeka, a nie človek pre sobotu. tak je Syn človeka pánom aj nad sobotou." (Mar 2:27-1 SSV)“ 9
v skutočnosti je to jedno a to isté… ☺
28
A
Syn človeka je pánom aj nad sobotou: „I když je možné, že v určitém historické okamžiku (viz Mk 2,28; Lk 6,5) mohl být pojem „Syn člověka" obecným označením pro lidství, v Mt 12,8 jej Matouš jistě užil jako titul pro Ježíše.“ Zmysel ale dávajú oba významy: • Ježiš ako Boží Syn (a teda Zákonodarca) má moc s týmto príkazom narábať, ako chce… o tento význam má zmysel, ak chce Matúš podtrhnúť Ježišovo božstvo – v tom prípade onen „väčší ako Chrám“ by bol Ježiš sám. • Človek, ako ten, ktorému náboženstvo aj Chrám slúžia (Boh nič z toho nepotrebuje, takže aj keď to nazveme bohoslužbou, striktne vzaté to nie je služba Bohu, ale človekovi), je tak dôvodom a v tomto smere aj pánom nad bohoslužbou, aby ju využíval rozumne a nie otrocky. V tom prípade aj ono „väčší ako Chrám“ označuje človeka ako cieľ Božieho spásonosného konania: „Ježíš cituje Písma, aby ukázal, že zákon, i když je sebeposvátnější jako ten o sabatu (srov. Ex 20,8-11; Dt 5,12-15), je pro člověka“ (SF) Toto by možno lepšie zodpovedalo logike celého textu. o Takto by vyznievala táto epizóda aj v Markovej verzii: „„"Sobota bola ustanovená pre človeka, a nie človek pre sobotu. 28 A tak je Syn človeka (čiže človek ako taký) pánom aj nad sobotou." (Mar 2:27-1 SSV)““ porov.: „Ve skutečnosti toto napětí jde časově nazpět k biblickým textům o sobotě. V Ex 23,12 je příkaz o odpočinutí sedmého dne umístěn do „humanitárního" kontextu: „(...) ale sedmého dne přestaneš, aby odpočinul tvůj býk i osel a aby si mohl oddechnout syn tvé otrokyně i host" (ČEP).“
UZDRAVENIE V SOBOTU V naznačenej línii „sobota pre človeka a nie človek pre sobotu“ pokračuje aj druhá udalosť: „9 Keď odtiaľ odišiel, vošiel do ich synagógy. 10 Tam bol človek s vyschnutou rukou. Oni sa ho pýtali: "Slobodno v sobotu uzdraviť?" Chceli ho totiž obžalovať. 11 On im povedal: "Nájde sa medzi vami človek, ktorý by svoju jedinú ovcu nechytil a nevytiahol z jamy, keby mu do nej padla, hoc aj v sobotu? 12 A o koľko viac je človek ako ovca! Teda v sobotu slobodno dobre robiť." 13 Potom povedal človekovi: "Vystri ruku!" On ju vystrel a bola zasa zdravá ako druhá. 14 Farizeji vyšli von a radili sa o ňom, ako ho zahubiť. 15 Ježiš to vedel, preto odtiaľ odišiel. Mnohí šli za ním a on ich všetkých uzdravil, 16 len im pohrozil, aby ho neprezradili. (Mat 12:9-16 SSV)“
ich synagógy: „Mk 3,1 a Lk 6,6 „jejich" vynechávají. Matoušovo vyjádření pravděpodobně odráží jeho vlastní dobu, kdy již došlo k rozdělení mezi „jejich synagógami" a „naší (křesťanskou) synagógou". Tímto vyjádřením evangelista ustavil kontinuitu mezi Ježíšem a matoušovskou obcí na jedné straně a Ježíšovými protivníky a protivníky matoušovské obce na straně druhé.“ „Ježíšovi učedníci, k nimž se obrací Matoušovo evangelium, z ní jsou už vyloučeni. Ježíš se do ni ještě vrátí v Nazarete (13,54). Tady se rozhodují, že ho zabijí; tam mu nebudou věřit a pohorší se nad ním.“ (SF) vyschnutá ruka: „Řecké slovo je xéros („suchý", srov. xerox). Mužova ruka byla omezena v růstu a byla ochrnutá. Lze předpokládat, že se jednalo o dlouhodobý stav (možná dokonce již od narození), a ne o život ohrožující nemoc, která by vyžadovala v sobotu okamžitý zásah.“ je dovolené v sobotu…: „Všichni evangelisté zaznamenávají, že otázka jejich protivníků byla pastí nastraženou na Ježíše („aby ho mohli obžalovat"), ale pouze Matouš uvádí tuto otázku. Rabínský přístup k tomuto problému se objevuje v mJoma 8,6: „Každé ohrožení života zatlačuje sobotu." Protože v případě uschlé ruky se pravděpodobně jednalo o dlouhodobý, život neohrožující stav, Ježíš se nedrží rabínského přístupu.“ • V tej najbizarnejšej podobe táto otázka znie: „Môže Boh Božou mocou konať Božie dielo v Boží deň?“ – a, samozrejme, týka sa to aj problému, „akou mocou“ Ježiš uzdravuje chorých… • Zatiaľ ale nikto nevyslovil pochybnosť, že Ježiš koná naozaj Božou mocou. V tom prípade zákonníkmi očakávaná odpoveď by mala znieť, v celej svojej absurdnosti, nejako takto: „Je Božia sobota a ani Boh preto dnes nesmie konať Božie dielo!“ Boží deň a Božie dielo jednoducho nejdú dohromady… ☺ ovca v jame: Podľa esénov by ju tam mali naozaj nechať utopiť sa10… „Názor, který více odpovídá Ježíšovu postoji, se nachází v rabínských spisech (bŠab 128b; bMec 32b). Ježíš předpokládá, že tazatelé s ním v této věci souhlasí a nezastávají přísnější postoj esejců.“ • Ježiš akoby hovoril: Predsa ani VY nie sta tak blázniví ☺, ako eséni… tak potom o čom to tu hovoríte? ☺ – dokonca by sme si mohli predstaviť, že na ceste do 10
„v Damašském spise, který byl uznáván v Kumránu a který esejci pravděpodobně vydali. Všimněte si tohoto odstavce: „Ať nikdo nepomáhá zvířeti při porodu v sobotním dni, a když (zvíře) padne v sobotu do studny nebo do jámy, ať jej nikdo v sobotu nevytahuje." (CD 11,13) Spojitost mezi Ježíšovým učením a esejským zákazem je nápadná a přímo ohromující. Opět vidíme, že Ježíš byl při výkladu Tóry liberální, kdežto esejci krajně konzervativní.“ (James H. Charslesworth, Ježiš a svitky od Mrtvého moře) – porovnaj aj u tohto istého autora: „Výslovnou výjimkou ze zákazu sobotní aktivity je pomoc člověku, jehož život ohrožuje oheň nebo voda.“
synagógy Ježiš polemizuje s eséni a potom vojde do „ich“ (čiže „normálnej“, neesénskej synagógy), kde ho ale s podobnou absurdnosťou čakajú „normálni“ Židia, na čo Ježiš argumentuje (možno trochu otrávene) týmto odvolaním sa na zdravý rozum… ☺ • „Problém farizeů je, co zákon zakazuje. Ve středu jejich pozornosti už není strom života, ale strom zákazu. Nějaká činnost nevede k smrti proto, že je zakázána zákonem, ale zákon ji zakazuje proto, že vede ke smrti. Bůh neumístil do středu zahrady strom zákazu, ale strom života (Gn 2,9).“ (SF) o koľko viac je človek: „Tento argument má opět strukturu qal vechómer. Jestliže takto jednáte s ovcí, oč více pak s lidskou bytostí! Případ se pak změní v rozumové zdůvodnění Ježíšova konání dobra v sobotu, když uzdravuje muže s uschlou rukou (a postoje matoušovské obce k zachovávání soboty). Obecný princip zní, že je dovoleno konat v sobotu dobro. Tato zásada předpokládá, že matoušovští křesťané stále zachovávají sobotu (viz 24,20), ale příkazy ohledně soboty může zatlačit potřeba „konat dobro" (může se jednat o narážku na příkaz lásky v Mt 22,40).“ je dovolené v sobotu konať dobro: … už len preto, že „dobro“ je Boží skutok a „sobota“ je Boží deň a teda konanie dobra v prospech iných ľudí, z lásky a nezištne, je najvlastnejšou náplňou Božieho dňa. Takto to aj dnes chápu kresťania…11 • porov. Makabejcov: „Hlavní inovace, kterou provedl Matatiáš (otec Makabejských) ajeho přátelé okolo r. 165 př. Kr., umožnila Židům, aby se v sobotní den mohli bránit vojensky: „Toho dne se rozhodli: 'Proti každému, kdo proti nám začne válku, budeme bojovat i v den sobotní!'"“ • „Zákon není kritériem dobra, ale dobro je kriteriem zákona. Sabat, den patřící Bohu, oslavuje jeho milosrdenství vůči člověku (srov. Ex 20,8-11; Dt 5,12-15).“ (SF) farizeji vyšli von a radili sa: Z tohto vidieť dve veci: 1) Farizeji neprijímajú Ježišov pohľad o zmysle soboty. Ostávajú na pôde radikálneho zákonníctva a z tohto pohľadu nemôžu Ježiša prijať. 2) Súčasne ale zázrak – a teda niečo, čo by mohlo byť prejavom Božej moci! – predstavuje problém, ktorý musia sami nejako vyriešiť, aby mohli Ježiša „zahubiť“… Preto odtiaľ Ježiš odišiel… aby ho neprezradili:
11
„Kresťanská nábožnosť už tradične venuje nedeľu dobrým skutkom a pokorným službám chorým, telesne postihnutým a starcom.“ (KKC 2186)
• Ježiš nemá záujem o konflikt a hádky. Ohlasuje evanjelium a preto nestojí o zákonnícke dišputy. Aj sám sa správa podľa zásady, ktorú dal svojim učeníkom: „Ale keby vás niekde neprijali, odíďte odtiaľ…“ • Ďalej síce uzdravuje, ale samotné uzdravovanie nie je Jeho cieľom, ani zmyslom Jeho poslania. Preto nemá záujem na tom, aby toto „epizódne konanie“ zbytočne vyhrocovalo situáciu a stalo sa tak prekážkou ohlasovania a vyučovania.
AKO POVEDAL IZAIÁŠ… Môj služobník: „Ježíš je Boží Služebník a Syn, neboť řecký výraz pais je dvojznačný. Této dvojznačnosti Matouš záměrně využil, protože na jiných místech věnuje větší pozornost Ježíši jako Božímu Synovi. Zbylá pasáž Mt 12,18a („kterého jsem vyvolil, můj milovaný, v němž má duše nalezla zalíbení") upomíná na nebeský hlas, který zazněl při Ježíšově křtu (viz Mt 3,17) a při jeho proměnění (viz Mt 17,5). Citát také slouží k identifikaci Ježíše jako nositele Ducha svatého („Vložím na něho svého ducha"), snad v protikladu k těm, kteří ovládají „jejich synagógy" (12,9). Konečně dva prvky v citátu ukazují, jak je Ježíš významný pro pohany: „Oznámí soud pohanům" (12,18); „A v jeho jménu budou národy doufat" (12,21).“ nebude sa hádať: „Hebrejský i řecký text navrhují „křičet" (c-'-q; krazein - pozn. překl.). Sloveso erisei („hádat se") nejlépe pochopíme jako Matoušovu úpravu biblického textu, aby jej mohl přímo použít na Ježíšovo odmítnutí veřejné pře s farizeji (Mt 12,15). Stejně tak spojení „na ulici" (en tais plateiais) oživuje slova, která jsou v hebrejském ( bachúc = „venku") a řeckém (exó = „venku") textu.“ trstinu nedolomí: „I když slovní znění není totožné se Septuagintou, lze považovat řecký text Mt 12,20ab za překlad z hebrejštiny. V písni o Služebníkovi se v Iz 42,1-4 zdůrazňuje jeho tichost a pokora, a ne jeho utrpení. To je také hlavní důvod, proč byl tento text použit v Mt 12,18-21.“ kým neprivedie právo k víťazstvu: víťazstvom práva nie je ani odsúdenie, ani zákon, ktorý donucuje, ale „zákon vpísaný do srdca“ ľudí, ktorí prijali záchranu a Boží život od Boha. A presne na tomto Ježiš pracuje…
< DO PRAXE > • Aj v kresťanstve má všetko „náboženské“ svoj zmysel. • Ak tento zmysel stratíme, zvyčajne to znamená upadnutie do dvoch extrémov:
o ĽAHOSTAJNOSŤ – hľadáme domnelý svoj „prospech“ aj „na úkor Boha“12; o BIGOTNOSŤ – kde úzkostlivo aj „cez mŕtvoly“ sledujeme (a iným spravidla horlivo vnucujeme) domnelé „Božie záujmy“ na úkor človeka a jeho povolania a plánu, ktorý s ním má sám Boh. „Zákon, která sestává z norem a zákazů, není Bůh a nedává život: je to obětování člověka“ (SF) • Nie div, že Ježiš považuje neznalosť podstaty, zmyslu a princípu – hlúposť – za to, čo poškvrňuje človeka…13 • CIEĽOM všetkého je milosrdenstvo a záchrana – nie trest, pomsta, zavrhnutie, či odsúdenie. A Ježiš sa podľa toho aj správal a tak naplnil slová Izaiáša… • ZÁKLADOM je potom láska. Bez lásky človeka k Bohu a k ľuďom kresťanstvo nejestvuje, pretože: o láska sama je cieľom a podstatou Neba a Božieho života; o bez lásky ostanú len „hodnoty“ a „normy“ a „príkazy“ a teda zákonníctvo – a to nutne zdegraduje buď na už spomenutú úroveň ľahostajnosti (dnešná liberálna teológia), alebo na úroveň bigotnosti (okrem mnohých „pospolitých“ akoby-katolíkov to celkom oficiálne vidieť napríklad aj u niektorých protestantov s ich dôrazom na príkazy SZ).
Roztržka sa prehlbuje… „22 Vtedy k nemu priviedli posadnutého zlým duchom, ktorý bol slepý a nemý. On ho uzdravil a nemý rozprával a videl. 23 Zástupy žasli a vraveli: "Nie je toto syn Dávidov?" 24 Ale počuli to farizeji a hovorili: "Tento len mocou Belzebula, kniežaťa zlých duchov, vyháňa zlých duchov." 25 Ale on poznal ich myšlienky a povedal im: "Každé kráľovstvo vnútorne rozdelené spustne a nijaké mesto ani dom vnútorne rozdelené neobstoja. 26 Ak satan vyháňa satana, je vnútorne rozdelený - akože potom obstojí jeho kráľovstvo? 27 Ak ja vyháňam zlých duchov mocou Belzebula, čou mocou ich vyháňajú vaši synovia? Preto oni budú vašimi sudcami. 28 Ale ak ja Božím Duchom vyháňam zlých duchov, potom k vám prišlo Božie kráľovstvo. 29 Alebo ako môže niekto vniknúť do domu silného človeka a ulúpiť mu veci, kým toho silného nezviaže? Až potom mu vyplieni dom. 30 Kto nie je so mnou, je proti mne, a kto nezhromažďuje so mnou, rozhadzuje. (Mat 12:22-30 SSV)“
12 13
povedané viac-menej obrazne, vzhľadom na príklad s manželstvom z úvodu dnešnej úvahy
„21 Lebo znútra, z ľudského srdca, vychádzajú zlé myšlienky, smilstvá, krádeže, vraždy, 22 cudzoložstvá, chamtivosť, zlomyseľnosť, klamstvo, necudnosť, závisť, rúhanie, pýcha, hlúposť. 23 Všetky tieto zlá vychádzajú znútra a poškvrňujú človeka." (Mar 7:21-23 SSV)“
+ 33 Vypestujte dobrý strom a bude dobré aj jeho ovocie, alebo zasaďte zlý strom a bude zlé aj jeho ovocie. Lebo strom možno poznať po ovocí. (Mat 12:33 SSV)
HROZBA syn Dávidov: čiže Mesiáš: „Zástupy spojují zázračné uzdravení s Ježíšovou totožností jakožto Syna Davidova, a to možná na základě Iz 29,18 („I uslyší v onen den hluší slova knihy a oči slepých prohlédnou z temnoty a ze tmy" [ČEP]) a 35,5-6 („Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. [...] a jazyk němého bude plesat" [ČEP]).“ • Názor zástupu, že ich oponent je Mesiáš (!), nutne vedie farizejov k tomu, aby rázne zasiahli – natoľko rázne, nakoľko je to uprostred nadšeného zástupu množné. Nie zbraňami, nie silou, ale propagandou.14
OBVINENIE mocou Belzebula…: „Rukopisy nabízejí tři formy tohoto jména: Beelzebul, Beelzebub a Beezebul. S jeho významem je to ještě komplikovanější. „Baal-zebub" (2 Král 1,2.6), filištinský bůh Ekron, je již slovní hříčka, která měla zesměšnit tohoto boha jako „pána much". První složka tohoto jména („Ba'al") bezpochyby znamená „pán"; druhá složka („zebul") se vykládá jako „kníže", „nebeský příbytek", „hnůj" či „nepřátelství". V Novém zákoně (Mt 12,24; Mk 3,22; Lk 11,16) je označován jako „kníže démonů", z čehož vyplývá, že jeho etymologie již nebyla podstatná a že Beelzebul byl ztotožněn se Satanem (viz Mt 4,1-11).“ • • • •
14
Farizeji nepochybujú o správnosti svojho postoja… Ak Ježiš koná inak, je zlý a bezbožný. A teda nutne aj Jeho moc musí mať nejaký „bezbožný zdroj“… Túto svoju teóriu teraz stavajú proti Ježišovi a Jeho konaniu.
je tu ešte jedna možná spojitosť: „Když zástupy vidí Ježíšův exorcismus vykonaný na slepém a němém posedlém člověku, ptají se: „Není to Syn Davidův?" (Mt 12,23). Spojení Šalomouna, syna Davidova, s magií a démony se stává hlavním tématem ve zpodobeních Šalomounových v novozákonní době. Podrobné zpracování dokladů viz D. C. Duling, „Solomon, Exorcism, and the Son of t David", HTR 68 (1975), str. 235-252, v němž se sleduje proměna Šalomouna jako exorcisty od biblických zmínek o jeho moudrosti (viz 1 Král 4,29-34 a starozákonní mudroslovné knihy) skrze intertestamentální odkazy k jeho moci nad démony (viz 1 lQPs Apa ; BStar 60; Josef Flavius, Aní 8,4549; Závěť Šalomounova) k pozdějším židovským zmínkám o užití Šalomounova prstenu při svazování démonů (viz b. Git 68a a zaklínací mísy). Typické je Davidovo varování zlým duchům, že „po určité í době ten, kdo se narodí z mých beder (Šalomoun), bude nad vámi vládnout" (BStar 60,3). Pozadí související s Šalomounem jako exorcistou zdůrazňuje pro Matouše charakteristickou reakci zástupu: „Není to Syn Davidův?" Matouš možná právě naráží na tyto představy o Synu Davidovu a záměrně s nimi dává Ježíše do souladu.“
OBHAJOBA 1. argument: každé kráľovstvo vnútorne rozdelené: „Smysl této úvahy i těch následujících se opírá o apokalyptické rozdělení, jež je mezi královstvím Božím a královstvím Satanovým. Obě království se vzájemně vylučují. Ježíšovy exorcismy (viz Mt 12,22-24) jsou ranami zasazenými Satanovu království, a proto o nich nelze tvrdit, že jsou prováděny satanskou mocí.“ „Satan je určitě zlý, ale není hloupý: nejde sám proti sobě. Zlo má svou vnitřní soudržnost, často větší než dobro. Ano, snaží se všechno ujednotit bez ohledu na svobodu a rozdíly (viz např. banky, totalitní systémy, mafie atd.).“ (SF) „Zázraky zůstávají dvojznačné. Právě proto přivádí Ježíš v následujícím k přemýšlení ty, kteří v tom vidí dílo zla (v.25n). Podle obecného přesvědčení tvoří říše zla jednotu. Celkově je zaměřena ke zničení života. Nedá se však popřít, že následkem Ježíšova působení lidé ožívají - tedy projevuji přesně tu reakci, které chce říše zla zabránit. Ti, kteří byli dosud němí, začínají najednou mluvit (v. 22)! Kdyby zde tedy skutečně působilo zlo, ohlašovalo by to jen konec satanské říše (v. 23).“ (MSK) • tento argument ale aj tak nie je dokonalý, pretože, nakoniec, nič nebráni Satanovi „zahrať divadielko“15… • takto si to nakoniec vysvetlili aj sami Židia: „Ježiš prevádzal mágiu a zvádzal ľudí (Sanhedrin, 95 po Kr.)“ 2. argument: vaši synovia: „Tento výraz se vztahuje k židovským exorcistům, z nichž někteří byli farizeové (Tob 8,1-5; Sk 19,13-16). Hlavní váha Ježíšova argumentu spočívá v tom, že klade své exorcismy vedle těch ostatních, čímž vyzývá své protivníky, aby vysvětlili původ svých exorcismů. Jestliže ostatní židovští exorcisté vyhánějí démony pomocí Ducha svatého, proč ne i Ježíš?“ „A ostatně se měli farizeové sami sebe ptát, proč by to mělo být něco tak úplně jiného, dělají-li jejich synové vlastně totéž!“ (MSK) • Ani toto ale nie je dokonalé, pretože farizeji, považujúc sami seba za normu, by mohli namietnuť: „My dodržiavame Zákon – ale Ježiš nie. Nemôžeme preto veriť,
15
„Sú to falošní apoštoli, klamní pracovníci, ktorí sa tvária, akoby boli Kristovými apoštolmi. 14 A nečudo, veď sám satan sa tvári ako anjel svetla. 15 Nie je teda divné, keď sa aj jeho služobníci vydávajú za služobníkov spravodlivosti. (2Co 11:13-15 SSV)“
že jeho moc je od Boha! Inak by dodržiaval Boží zákon!“ – pod čím, samozrejme, chápali svoju interpretáciu tohto zákona… 3. argument: vypestujte dobrý strom: „Smyslem tohoto výroku je, že kvalitu člověka ukazují jeho činy. Ovoce Ježíšových činů - zvláště jeho uzdravení a exorcismů - je dobré. Proto i jeho osoba musí být dobrá („po ovoci se pozná strom").“ Toto je nakoniec konečný a definitívny argument – a už čoskoro sa naplní úplne strašlivým spôsobom: • po povstaní a vojne, vyvolanej farizejmi, v roku 70 po Kr. je Chrám i Mesto zničené a národ rozohnaný do celého sveta… • Naopak, kresťanstvo postupne prekvasí nielen Rím, ale aj neskoršiu Európu a cez ňu celý svet, ako vidíme dnes…
ZÁVER OBHAJOBY… Ak ja Božím Duchom…prišlo kráľovstvo…: „Místo obvyklého matoušovského „království Nebes" je tu zachována fráze z pramene Q („království Boží"). Sloveso efthasen („přišlo") je mnohem výraznější než éngiken (viz Mt 3,2; 4,17) a naznačuje tak přítomnost Božího království skrze Ježíšovy exorcismy; viz 1 Sol 2,16 („Boží hněv přišel na ně").“ • Povaha Ježišových skutkov by tak – ako „ovocie“ – mala byť dostatočná na to, aby mu ľudia mohli uveriť. • Koná dobro v Božom Mene a to by malo byť dostatočným argumentom pre každého človeka „dobrej vôle“. Nakoniec, kto sleduje smer, vyznačený milosrdenstvom, dobrom a láskou, nemôže zablúdiť… Pre Matúša je ale toto miesto viac, než len Ježišov argument v polemike s farizejmi. Je pre neho opäť možnosťou odhaliť už prítomné Božie Kráľovstvo a jeho silu a moc. „Ježíš vyhání démony mocí Ducha, kterého přijal při křtu a který ho pak vyvedl do pouště (4,1), aby se tam setkal se satanem a zvítězil nad ním. S Ježíšem začíná a šíří se Boží království. Jeho přítomnost snímá ďábelskou masku, ať je kdekoli - teď také v srdci farizeu.“ • Takto chápali exorcizmus aj prví kresťania: o „Kristus se narodil z Otcovy vůle ke spáse věřících a ke zkáze zlých duchů. Můžete se o tom přesvědčit na základě toho, co vidíte svýma vlastníma
očima. V celém světě i ve vašem městě Římě se nachází velké množství posedlých, které rozliční exorcisté, kouzelníci a mágové nebyli s to uzdravit. Naproti tomu mnoho z nás křesťanů vystoupilo proti těmto zlým duchům ve jménu Ježíše Krista ukřižovaného za Poncia Piláta, a tak jsme dotyčné lidi uzdravili, když jsme vyhnali zlé duchy, jimiž byli zmínění lidé posedlí“ (Justín, II. storočie, Druhá apologie, VI, 5-6). o „Přijď a pohlédni svýma vlastníma očima na zlé duchy, přijď, abys je spatřil v okamžiku, kdy podléhají našim exorcismům a našim duchovním zbraním a trýzni, kterou jim působí naše slova, když opouštějí těla, která byla v jejich moci" (Sv. Cyprián, III. storočie, Proti Demetriovi, kap. 15) Kráľovstvo ako víťazstvo nad Zlým: „Ve svém nynějším kontextu toto podobenství mluví o Ježíši a Satanovi („silákovi"). Ohledně myšlenky svázání Satana, a tím i omezení jeho moci, viz Zj 20,2-3. Smysl je ten, že Ježíš již svázal Satana ajeho exorcismy by měly být chápány jako znamení vítězství nad Satanem.“
LOGICKÉ VYÚSTENIE Kto nie je so mnou…: „Logická spojitost tohoto výroku s předcházejícím je volná. Zdá se, že je tu myšlenka, že v boji, v němž je Ježíš hlavní postavou, není možná neutralita. Člověk je buď najedná straně, či na druhé. Je jasné, na které straně je Ježíš. Mt 12,30 je výzvou k posluchačům, aby prohlásili, na které straně jsou oni. V každém případě jsou na něčí straně, ať si to připustí, nebo ne.“ • V dileme SEBECTVO (= hriech) verzus LÁSKA (= Boh) si nakoniec zvolí každý človek, nech už je akýkoľvek a kdekoľvek: o ALEBO LÁSKU, až po obetovanie samého seba; o ALEBO SEBECTVO, kedy v snahe zachrániť seba a to, čo je mu milé, obetuje lásku. o STREDNÁ CESTA nejestvuje… A práve táto dilema vedie k ďalšej téme:
Hriech proti Duchu „31 Preto vám hovorím: Ľuďom sa odpustí každý hriech i rúhanie, ale rúhanie proti Duchu sa neodpustí. 32 Ak niekto povie niečo proti Synovi človeka, odpustí sa mu to. Kto by však povedal niečo proti Duchu Svätému, tomu sa neodpustí ani v tomto veku, ani v budúcom. (Mat 12:31-32 SSV)“
„Vraví sa, že za starcom prišiel jeho žiak a opýtal sa: „Podľa čoho spoznám, že mi Boh odpustil hriech?“ A starec odpovedal: „Podľa toho, že sa už viac tohto hriechu nedopúšťaš.““ • Na rozdiel od protestantizmu, ktorý chápe odpustenie prevažne právne – stále som hriešnik a hreším, nič sa na mne nemení, len Boh mi už hriechy nezapočítava netrestá ma za ne – katolíci chápu odpustenie ako akt obnovy a premeny človeka. • Boh nás ale môže očistiť (čiže odpustiť ich) len od tých hriechov, od ktorých naozaj, jednoznačne túžime byť očistení. o Preto podmienkou prijatia odpustenia je „vnútorné pokánie“: „Vnútorné pokánie je radikálne preorientovanie celého života, návrat, obrátenie sa k Bohu celým srdcom, zanechanie hriechu, odvrátenie sa od zla spojené s odporom k zlým skutkom, ktorých sme sa dopustili. Zároveň zahŕňa v sebe túžbu a rozhodnutie zmeniť život s nádejou na Božie milosrdenstvo a s dôverou v pomoc Božej milosti. Toto obrátenie srdca sprevádza spasiteľná bolesť a spasiteľný zármutok, ktoré cirkevní Otcovia nazvali animi cruciatus (trýzeň duše), compunctio cordis (skrúšenosť srdca).“ (KKC 1431) • Farizeji ale odmietajú opustiť svoj hriech – a namiesto neho zavrhujú Boha v osobe Ježiša Krista. TOTO JE PODSTATA HRFIECHU PROTI DUCHU: odmietnutie Ducha Svätého, ktorý prichádza uzdraviť náš hriech, pretože hriech milujeme viac, ako Boha, viac ako svoje duchovné zdravie, nechceme sa hriechu vzdať – a preto nemôžeme byť uzdravení (čiže odmietame samo odpustenie a tak nám nemôže byť odpustené). Ak niekto povie niečo proti Synovi človeka, odpustí sa mu to: Tento výrok by sme mohli chápať aj takto: • sú ľudia, ktorí z nejakých dôvodov odmietajú Krista pretože majú skreslený obraz o Ňom, či Ho vôbec nepoznajú ako osobu a meno – možno niektorí ateisti, či inoverci,… Súčasne ale milujú dobro, ktoré Kristus reprezentuje – a teda môžu byť Duchom uzdravení a očistení a teda im bude „odpustené“.16 • kto ale odmieta samo odpustenie, uzdravenie, pretvorenie,… – tomu niet pomoci a je jedno, aký postoj navonok prejavuje voči Bohu, či voči Kristovi…17
16
porov. „„Keďže Kristus zomrel za všetkých a konečné povolanie človeka je v skutočnosti len jedno, a to Božie, máme veriť, že Duch Svätý dáva všetkým možnosť, aby spôsobom známym Bohu mali účasť na tomto veľkonočnom tajomstve.“ Každý človek, ktorý hľadá pravdu a plní Božiu vôľu tak, ako ju pozná, môže byť spasený, hoci nepozná Kristovo evanjelium a jeho Cirkev.“ (KKC 1260) 17
porov. „„Do spoločenstva Cirkvi sú naplno včlenení tí, čo majú Kristovho Ducha, a prijímajú celé jej zriadenie a všetky v nej ustanovené prostriedky spásy, a sú v jej viditeľnom organizme spojení s Kristom – ktorý ju spravuje prostredníctvom
• Záleží teda na našej skutočnej vnútornej túžbe, nie na „formalitách“, ako hovoria apoštoli: o „34 Vtedy Peter otvoril ústa a povedal: "Naozaj poznávam, že Boh nenadŕža nikomu, 35 ale v každom národe mu je milý ten, kto sa ho bojí a koná spravodlivo. (Act 10:34-35 SSV)“ o „6 On odplatí každému podľa jeho skutkov: 7 večným životom tým, čo vytrvalosťou v dobrých skutkoch hľadajú slávu, česť a nesmrteľnosť, 8 hnevom a rozhorčením tým, čo tvrdošijne odporujú pravde a oddávajú sa neprávosti. (Rom 2:6-8 SSV)“
< DO PRAXE: > Ak si to zhrnieme: • • • • • •
Ježiš je Boží Syn Ježiš ohlasuje nové, Božie Kráľovstvo Ježiš pozýva ľudí k Božiemu synovstvu – a na Hore to podrobne vysvetľuje Ježiš svojimi skutkami dokazuje, že naozaj hovorí v Mene Boha V Ňom Boh oslovuje slobodných ľudí… … a každý človek, chtiac-nechtiac, musí VOLIŤ: o PRE Ježiša – bez ohľadu na to, čo Ho pozná „po mene“, alebo len ako „Pravdu“, „Lásku“, „Dobro“, alebo, slovami Pavla, „česť, slávu a nesmrteľnosť“ v zmysle „nesmrteľnej slávy Dobra a cti“; o alebo PROTI JEŽIŠOVI – a zase bez ohľadu na to, či Ho po Mene poznáme, alebo nie, či sa k Nemu hlásime, alebo nie…18
V tomto texte táto radikalita voľby vychádza úplne na povrch. Matúš nám dáva jasne najavo, že máme iba dve možnosti: • ALEBO radikálna voľba PRE Krista; • ALEBO čokoľvek iné, v konečnom dôsledku ale PROTI Kristovi – práve pre nedostatok jasnej a jednoznačnej radikálnosti, čiže v praxi pre veci, ktoré milujeme viac ako Krista a kvôli ktorým sa nakoniec Krista zriekame…
rímskeho pápeža a biskupov –, a to zväzkami vyznania viery, sviatostí a cirkevného vedenia a spoločenstva. Ale nespasí sa, hoci je začlenený do Cirkvi, kto nezotrvá v láske, lebo zostáva síce v lone Cirkvi ,telom‘, ale nie ,srdcom‘.““ (KKC 837) 18
Toto už poznáme: „21 Nie každý, kto mi hovorí: “Pane, Pane,” vojde do nebeského kráľovstva, ale iba ten, kto plní vôľu môjho Otca, ktorý je na nebesiach. (Mat 7:21 SSV)“
Dozvuky a dôsledky… VOĽBA SRDCA „34 Hadie plemeno, ako môžete hovoriť dobre, keď ste zlí? Veď z plnosti srdca hovoria ústa. 35 Dobrý človek vynáša z dobrého pokladu dobré veci a zlý človek vynáša zo zlého pokladu zlé. 36 No hovorím vám: Ľudia sa budú v deň súdu zodpovedať z každého daromného slova, ktoré vyslovia. 37 Lebo podľa svojich slov budeš ospravedlnený a podľa svojich slov budeš odsúdený." (Mat 12:34-37 SSV)“ Za zmienku stojí, že kategória nie je „veriaci a neveriaci“ (ako často si predstavujú ateisti a iní kritici kresťanstva, ale aj mnohí protestanti), ale „dobrí a zlí“: • Kto volí dobro, volí Boha – bez ohľadu na to, či Ho pozná, alebo nie, či sa k Nemu navonok hlási, alebo nie, atď.19 • Kto volí zlo, odmieta Boha – bez ohľadu na to, či Ho pozná, alebo nie, či sa k Nemu navonok hlási, alebo nie, atď.20 ako môžete hovoriť dobre, keď ste zlí?: „Následující výrok je založen na principu, že slova odrážejí kvalitu člověka.“ daromného slova: „Toto spojení je paradoxním popisem námitek farizeů vůči Ježíši. Výraz argos znamená doslova „bez práce, bez účinku" (viz Mt 20,3.6). Je spojeno se „slovem" (rémá), které, použito v některých starozákonních kontextech o Bohu, má mocný účinek („Nenavrátí se [mé slovo] ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal" Iz 55,11 [ČEP]).“ • „daromným slovom“ by sme tak mohli chápať slová, ktoré „nebudujú s Kristom“ – a preto „rozhadzujú“, sú bez účinku, bez moci, nič nevytvárajú, skôr rúcajú a rozptyľujú… • Obdobne to, samozrejme, platí o všetkom: o živote bytí, o konaní,… „Kto nie je so mnou, je proti mne (Mat 12:30 SSV)“ podľa svojich slov budeš ospravedlnený: Je dobré poznamenať, že v hebrejčine slovo dabar (slovo) znamená nielen reč, ale aj udalosti, veci, skutky. V tomto hebrejskom zmysle by sme preto mohli chápať túto vetu v širšom zmysle: „Na základe toho, ako sa 19
Ešte raz: „21 Nie každý, kto mi hovorí: “Pane, Pane,” vojde do nebeského kráľovstva, ale iba ten, kto plní vôľu môjho Otca, ktorý je na nebesiach. (Mat 7:21 SSV)“ – pričom nič nebráni tomu, aby ten, kto „plní vôľu Otca a teda je ‚dobrý‘, hoci aj navonok nevravel Kristovi ‚Pane, Pane!‘ a nevyznával ho tak – vyznáva Ho ale svojim srdcom a konaním! 20
A do tretice: „21 Nie každý, kto mi hovorí: “Pane, Pane,” vojde do nebeského kráľovstva, ale iba ten, kto plní vôľu môjho Otca, ktorý je na nebesiach. (Mat 7:21 SSV)“ – vyznávanie navonok nič neznamená, ak toto vyznanie nie je hlasom nášho srdca, čiže celého nášho bytia!
prejavuješ navonok, budeš súdený, pretože Tvoje skutky, slová a správanie sa zodpovedajú túžbam Tvojho srdca.“ • V tom je spravodlivosť Božieho súdu: o nesúdi podľa ľubovôle; o ani podľa nejakého mechanického zákona, o ale zohľadňuje naše túžby – a každý, spasený aj odsúdený – dostane len to, čo si zamiloval a po čom túži a k čomu sám seba už vopred odsúdil, či už k dobrému, alebo zlému.21
OŠEMETNÉ ZNAMENIE 38
Vtedy mu povedali niektorí zákonníci a farizeji: "Učiteľ, chceme vidieť nejaké znamenie od teba." 39 On im povedal: "Zlé a cudzoložné pokolenie žiada znamenie. Ale znamenie nedostane, iba ak znamenie proroka Jonáša. 40 Lebo ako bol Jonáš tri dni a tri noci v bruchu veľkej ryby, tak bude Syn človeka tri dni a tri noci v lone zeme. 41 Mužovia z Ninive vystúpia na súde proti tomuto pokoleniu a odsúdia ho; lebo oni sa kajali na Jonášovo kázanie - a tu je niekto väčší ako Jonáš! 42 Kráľovná z juhu vystúpi na súde proti tomuto pokoleniu a odsúdi ho; lebo ona z končín zeme prišla počúvať Šalamúnovu múdrosť - a tu je predsa niekto väčší ako Šalamún! (Mat 12:38-42 SSV) Znamenie: „„Znamením" zde není míněn zázrak, protože Ježíš již mnohé z nich učinil (jako v Mt 12,22). Musí se tu jednat o určité ujištění a prokázání pravosti, že Ježíš je opravdu od Boha. Pokračuje tak diskuse o zdroji Ježíšovy moci (viz Mt 12,25-37). Podle 1 Kor 1,22 „Židé žádají znamení".“ – pekný doklad toho, že „znamenie“ nemusí vždy nutne znamenať „zázrak“, v popredí nie je jeho zázračnosť, ale symbolickosť… „Chtějí znamení z nebe (Mk 8,11), božské a jednoznačné, které donucuje k víře. Takové Bůh nikdy nedá: on nikoho nenutí, protože víra je svobodný úkon. Navíc pro toho, kdo umí číst, je všechno Božím znamením; pro toho, kdo číst neumí, je Písmo trpělivou školou čtení; a pro toho, kdo číst nechce, není žádné znamení dostatečné.“ (SF) Jonášovo znamenie: Matúš ho komentuje slovami: „Lebo ako bol Jonáš tri dni a tri noci v bruchu veľkej ryby, tak bude Syn človeka tri dni a tri noci v lone zeme“ – čo ale nie je presné, pretože Ježiš naozaj nebol tri dni a tri noci v hrobe… Claude Tresmontant k tomu hovorí: „Ninive představuje kvintesenci pohanství a nepřátelství k hebrejskému lidu. Bůh proto svého služebníka proroka žádá, aby šel do Ninive a oznamoval zde Boží slovo. V minulosti se nic podobného dosud
21
„A súd je v tomto: Svetlo prišlo na svet, a ľudia milovali tmu viac ako svetlo, lebo ich skutky boli zlé. (Joh 3:19 SSV)“
nestalo. V dějinách hebrejského proroctví je prorok vždy posílán (hebrejský kořen šalach) k hebrejskému lidu, a text Matouše 10,5, který jsme už četli, se pohybuje ve stejné perspektivě. Bůh žádá svého služebníka proroka, aby šel do Ninive, do města, jež je nepřítelem a pronásledovatelem hebrejského lidu. Hebrejský prorok pochopitelně odmítá. Bůh naléhá, prorok jde do Ninive, oznamuje Boží slovo a pohané Ninive, počínaje králem a jeho dvorem až po ty nejméně důležité osoby, ba dokonce zvířata - všichni činí pokání! Bůh Ninive odpouští a vzdaluje od něj pohromu, kterou měl v úmyslu na ně seslat. Jonášovu knihu zařadili rabíni do sbírky prorockých knih, kterým říkáme "malé", protože jde o krátké texty. Říká-li Pán. těm, kdo se ho ptají: pokolení, k němuž hovořím, uvidí znamení, znamení Jonášovo, je smysl jasný. To, čemu učí proroctví obsažené fortnou povídky v Jonášově knize, se začalo naplňovat.“ – podľa Tresmontanta ale Matúš písal svoje evanjeliom príliš skoro na to, aby bol svedkom naplnenia tohto znamenia v podobe zničenia Jeruzalema a rozmachu kresťanstva medzi pohanmi. Ježišova narážka na znamenie Jonášovo teda bola pre neho ešte stále záhadou – a preto k nej pridal tú jedinú (aj keď ‚za vlasy pritiahnutú‘) interpretáciu, ktorá mu prichádzala na um…: „Mt 12,40 se svým odkazem na Ježíšovu smrt a vzkříšení ukazuje velmi odlišný přístup k Jonášovu znamení.“ – podľa Tresmontanta spôsobená tým, že Matúš písal svoj text skôr, dokonca ešte vtedy, keď väčšina kresťanov boli stále Židia a pohania boli skôr raritou… • Ak prijmeme Tresmontantovo vysvetlenie, text začína dávať jasný a s predchádzajúcimi slovami Ježiša konzistentný zmysel: o Nedostanete iné znamenie, než to, o ktorom Ježiš hovoril už inde: „Hovorím vám, že prídu mnohí od východu i západu a budú stolovať s Abrahámom, Izákom a Jakubom v nebeskom kráľovstve, 12 a synovia kráľovstva budú vyhodení von do tmy; tam bude plač a škrípanie zubami. (Mat 8:11-12 SSV)“ – teda to, že pohania príjmu to, čo Vy sami odmietate a Vy sa budete na to všetko pozerať, áno, na vlastné oči to uvidíte! A skutočne uvideli… Mužovia z Ninive… kráľovná zo Sáby…: oba tieto príklady zodpovedajú Tresmontantovej interpretácii tohto znamenia. Tieto pohanské národy tak budú svedčiť pri „poslednom súde“ proti Izraelu, pretože ani sami budú dôkazom toho, že každý človeka – ak má zdravý rozum, nezaťažený predsudkami – môže s istotou spoznať a rozpoznať Boha22 a môže si Ho vyvoliť a s Ním aj život, ktorý Boh dáva každému, kto v Neho uverí: „Podle Lk 11,30 je Jonášovým znamením Ježíšovo poselství o pokání těm, kdo jsou na okraji společnosti, podobnějako Jonáš kázal pohanům v Ninive.“ 22
„„Svätá matka Cirkev vyznáva a učí, že Boha, ktorý je počiatkom a cieľom všetkého, možno s istotou poznať zo stvorených vecí prirodzeným svetlom ľudského rozumu.“ Bez tejto schopnosti by človek nemohol prijať Božie zjavenie.“ (KKC 36)
OŠEMETNÝ OSUD… 43
Keď nečistý duch vyjde z človeka, blúdi po vyschnutých miestach a hľadá odpočinok, ale nenájde. 44 Vtedy si povie: “Vrátim sa do svojho domu, odkiaľ som vyšiel.” Keď ta príde, nájde ho prázdny, vymetený a vyzdobený. 45 Tu odíde, vezme so sebou sedem iných duchov, horších, ako je sám, vojdú dnu a usídlia sa tam. A stav takého človeka je nakoniec horší, ako bol predtým. Tak to bude aj s týmto zlým pokolením." (Mat 12:4345 SSV) pusté miesta: „Myšlenka, že pustina („bezvodé místo") je obydlím démonů, se objevuje v Iz 34,14-15, Lv 16,10. Ježíš byl zkoušen ďáblem v pustině (viz Mt 4,1-11).“ – a je to pekná symbolika Diabla, ktorý je obratý o svoju korisť, zotročeného človeka… prázdny: „Pouze Matouš přidává toto blíže vymezující určení k následujícím dvěma charakteristikám. Jeho výskyt poskytuje předběžný obraz k „vyčištěnému a vyzdobenému", a naznačuje tak, že prázdnota onoho domu vyžaduje příchod nového nájemníka.“ • Kristus vyháňa Diabla, nad ktorým zvíťazil. • Ale bez toho, aby sa človek otvoril Kristovi, je toto víťazstvo nedotiahnuté do konca: o „dom“ človeka (čiže jeho vnútro) ostáva prázdne,… o … a diabol (hriech) sa doň rýchlo znova vráti s ešte väčšou silou. • DO PRAXE to znamená zhruba toto: o ZANECHANIE hriechu musí nutne sprevádzať PRIJATIE Krista a Jeho Ducha. Nestačí zanechať hriech, je potrebné si súčasne osvojiť nový život podľa Boha. o AK IBA ZANECHÁME HRIECH – výsledkom je v našom živote prázdnota, ktorá ale nechce zostať prázdnou. Tá potom spôsobí, že po čase „podľahneme pokušeniu“ a vrátime sa naspäť k hriechu. A, oslabení porážkou a neúspechom, doň zabrdneme ešte hlbšie, než sme boli predtým!!! tak sa stane aj tomuto zlému pokoleniu: Zákon síce stavia hrádzu proti zlu, ale nedáva zaň náhradu. Sám osebe je tak bezmocným, nedokáže priviesť k bíťazstvu nad zlom. Človek znova a znova podlieha. • Podľa Pavla práve toto je zmysel zákona: upozorniť človeka na jeho vlastnú nedostatočnosť a na jeho upriamenosť k Bohu, bez ktorého nemôže rozumne žiť: o „A vieme, že všetko, čo hovorí zákon, hovorí tým, čo sú pod zákonom, aby boli umlčané každé ústa a aby bol celý svet pred Bohom usvedčený z viny.
20
Lebo zo skutkov podľa zákona nebude pred ním ospravedlnený nijaký človek. Veď len zo zákona je poznanie hriechu. (Rom 3:19-20 SSV)“ o porov. aj: „zákon nie je daný pre spravodlivého, ale pre nespravodlivých a nepoddajných, pre bezbožných a hriešnikov, pre zvrhlých a svetákov, pre otcovrahov a matkovrahov, pre vrahov vôbec, 10 pre smilníkov, súložníkov mužov, únoscov, luhárov, krivoprísažníkov a pre čokoľvek iné, čo sa prieči zdravému učeniu (1Ti 1:9-10 SSV)“
NOVÁ REALITA „46 Kým ešte hovoril zástupom, vonku stála jeho matka a bratia a chceli sa s ním rozprávať. 47 Ktosi mu povedal: "Vonku stojí tvoja matka a tvoji bratia a chcú sa s tebou rozprávať." 48 On však odvetil tomu, čo mu to vravel: "Kto je moja matka a kto sú moji bratia?" 49 Vystrel ruku nad svojich učeníkov a povedal: "Hľa, moja matka a moji bratia. 50 Lebo každý, kto plní vôľu môjho Otca, ktorý je na nebesiach, je môj brat i sestra i matka." (Mat 12:46-50 SSV)“ • S Ježišom prišla nová REALITA: Kráľovstvo. • Kráľovstvo kladie pred človeka NEOBÍDITEĽNÚ VOĽBU: bude za, alebo proti? Príjme, alebo odmietne? • JEJ VÝSLEDOK potom vytvára nové vzťahy v novej, Božej rodine, založené už nie na „osude“, ktorý dieťaťu „pridelil“ rodičov a rodičom dieťa, ale na VOĽBE. bratia: „Označení „bratři" (adelfoi) bylo vykládáno několikerým způsobem: Ježíšovi pokrevní bratři, kteří se narodili Marii a Josefovi, nevlastní bratři, Josefovy děti z jeho předchozího manželství, anebo Ježíšovi bratranci, což vychází ze skutečnosti, že slovo „bratr" pokrývalo větší rozpětí příbuzenských vztahů.“ učeníci: „Svými slovy a činy Ježíš nově definuje členství ve své rodině. Také vymezuje učednictví jako plnění vůle jeho nebeského Otce (viz Mt 12,50). Vynecháním Mk 3,2021 Matouš zabraňuje tomu, aby si Ježíšova rodina („ti okolo něho") myslela, že je Ježíš blázen. U Matouše tato rodina funguje spíše jako kontrastní literární protějšek než jako pevná opozice vůči Ježíšovi.“ plní vôľu Otca: znova by to nepotešilo mnohých protestantov ☺: • na rozdiel od protestantskej predstavy, kde akt uverenia oslobodzuje od Božích trestov za hriechy – a bez uverenia Boh ľudí nemilosrdne potrestá,… • … Ježiš to vidí inak:
o Kto miluje veci, zhodné s Bohom – a teda, či už vedome, alebo nevedome, miluje Boha samotného, ktorý je ich prameňom a zavŕšením – a tak koná Otcovu vôľu, nebude od Otca odohnaný. Naopak, už patrí do Ježišovej rodiny – ako „stratená ovca“, ale predsa už ovca… o Naopak, kto si nezamiloval veci, zhodné s Bohom – ten nemiluje ani Boha, nech sa tvári akokoľvek… Neptrí k rodine, nepatrí k stádu. Je vlkom! „Vtedy im vyhlásim: Nikdy som vás nepoznal; odíďte odo mňa vy, čo páchate neprávosť! (Mat 7:23 SSV)“ Rozhoduje tak vnútorná túžba a láska človeka, jeho náklonnosť – ktorou si volí svoj osud. Znova tu zaznieva téma „dobrí“ verzus „zlí“ z predchádzajúcich veršov.
