Eva Solmaz. Jak pochopit a vyřešit problémy se spánkem vašeho dítěte

spát!

C o m á m d ě la t?

Eva Solmaz

ci o n v e c h c e n ě ít d Moje

Eva Solmaz

ě n č e n Ko

N

Ohlasy čtenářů „Skvělá kniha! Radí, jak poslouchat své rodičovské instinkty. Vysvětluje, proč tzv. programy výuky spánku nic nepřinášejí.“ „Dlouho jsem po takové knize toužila. Přečetla jsem ji jedním dechem. Musím říct, že kniha je opravdu úžasná. Mluví mi z duše. Autorka má asi přesně takové dítě jako my!“

Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail: [email protected], www.grada.cz

celou KONEČNĚ SPÍ CELOU NOC!

evíte, co už posté odpovídat na otázku, zda vaše dítě ě vv noci spí? Pak byste si měli přečíst tuto knihu! Poskytuje rodičům, jejichž dítě jim připravuje bezesné noci, spoustu informací k zamyšlení a hodně úlevy. Autorka osvětluje dětský spánek z různých úhlů ú pohledu a nabízí netradiční, ale velmi efektivní rady. Povzbuzuje unavené rodiče k odvaze najít svůj osobní přístup ke spánku dítěte navzdory všem teoriím a nabízí jim řadu výborných tipů a osobních zkušeností. Knížka se hned po svém vydání stala bestt sellerem a setkala se s mnoha nadšenými reakcemi čtenářů.

spí

noc!

Jak pochopit a vyřešit ešit problémy se spánkem vašeho dítěte

Eva Solmaz

Konečně

celou Jak pochopit a vyřešit problémy se spánkem vašeho dítěte

Grada Publishing

spí

noc!

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Eva Solmaz

Konečně spí celou noc! Jak pochopit a vyřešit problémy se spánkem vašeho dítěte TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Přeloženo z německého originálu knihy Evy Solmaz Besucherritze, Ein ungewöhnliches Schlaf-Lern-Buch, vydaného nakladatelstvím Beltz Verlag, Weinheim Basel, Německo, 2013 This translation of Besucherritze, Ein ungewöhnliches Schlaf-Lern-Buch by Eva Solmaz is published by arrangement with Beltz Verlag, Weinheim Basel, Germany, 2013 Copyright © 2013 Beltz Verlag, Weinheim Basel All rights reserved

Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5476. publikaci Překlad PaedDr. Marta Kališová Odpovědná redaktorka Eva Modrá Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková Autoři fotografií Lucie N. Marková, Alena Honsová, Zuzana Böhmová a Zdeněk Novák Počet stran 160 První vydání, Praha 2014 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. Czech Edition © Grada Publishing, a.s., 2014 Cover Design © Eva Hradiláková Cover Photo © fotobanka allphoto Photo of the author © private ISBN 978-80-247-5136-8

ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE:

ISBN 978-80-247-9159-3 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9160-9 (ve formátu EPUB)

Obsah

Věnování ...................................................................................................... 8 O autorce ..................................................................................................... 9 Poděkování ................................................................................................ 10 Předmluva ................................................................................................... 11

1. kapitola Problematika spánku u dětí – úvod ................................. 13 Jak to všechno začalo ................................................................................. 14 Jednoduchý početní příklad ..................................................................... 19 Běžné tipy na usnutí a spaní ..................................................................... 22

2. kapitola Co je ve světě spánku komické .............................................. 35 Malý test .................................................................................................... 36 Nedostatek spánku a jeho následky ........................................................ 39 Všechno je relativní .................................................................................. 42 Teď se bude spát a basta! ......................................................................... 45 Doktor Frankenstein ................................................................................. 48 Co se to děje? ............................................................................................ 50

3. kapitola Moje dítě, sociální bytost: Co říká věda? .................... 53 Odkdy mají děti „padla“? .......................................................................... 54 Jak se správně starat o děti ....................................................................... 56

Sociální mozek ........................................................................................... 61 O myších a lidech ..................................................................................... 63 Když už jsme u těch experimentů... ......................................................... 65 Paměť našeho těla – epigenetika ............................................................. 68 Sejde z očí, sejde z mysli ........................................................................... 72

4. kapitola Výchova a vztah ............................................................................. 77 Teorie vztahů ............................................................................................. 78 Základní hypotézy teorie vztahů ............................................................ 79 Explorace a bezpečný základ .................................................................... 82 Vnitřní pracovní modely ........................................................................... 85 Kvalita vztahů ............................................................................................. 87 Děti s bezpečnou vazbou ...................................................................... 88 Děti s vazbou zamezující nebezpečí ...................................................... 88 Děti s nejistou vazbou ............................................................................ 89 Děti s rozvrácenou vazbou .................................................................... 89 Co to znamená v souvislosti se spaním... ................................................ 91 Citlivé chování při péči ............................................................................. 92 Význam vztahového chování pro vývoj kompetence ............................. 94 Podstata ..................................................................................................... 96

5. kapitola Trocha společenské kritiky .................................................. 99 Dřív bylo všechno lepší .......................................................................... 100 Tvrdé jako ocel ........................................................................................ 102 Střety zájmů .............................................................................................. 107 Soukromá věc .......................................................................................... 111 Děsivý spánek .......................................................................................... 114

Tak to bylo vždycky .................................................................................. 116 Máma je také člověk ............................................................................... 120 Selský rozum aneb rodiče s klamnou představou ................................ 123 Dokud jsi doma... .................................................................................... 126

6. kapitola Existuje řešení? .............................................................................. 129 Hledání alternativ .................................................................................... 130 Jsme zvířata? ............................................................................................. 137 Zvyšujte svou efektivitu! ......................................................................... 140 Princip reality ........................................................................................... 142 Tady stojím, já ubohý blázen .................................................................. 145

Příloha ................................................................................................ 154 Literatura .......................................................................................... 155

Pro Kahramana a Yunuse

O autorce

Eva Solmaz Eva Solmaz je diplomovaná sociální pedagožka, odbornice na psychomotoriku a sportovní vyučování. Zkoumá význam raného vztahu mezi matkou a dítětem a své výsledky zveřejnila v mnoha odborných časopisech.

9

Poděkování

Děkuji všem, kteří korigovali můj rukopis. Jejich konstruktivní kritika mi velmi pomohla rozvinout námět knihy. Dík náleží také Ruth Alber za grafickou úpravu německého vydání.

10

Předmluva

Tato kniha není jen tak nějaký rádce. Není to ani učebnice spánku, ačkoli tu jde v prvé řadě o to, jak naučit děti spát. Kniha spíše vysvětluje spánek dětí z nejrůznějších aspektů. Doufám, že tato kniha pomůže všem vyčerpaným rodičům najít správnou cestu pro sebe i své děti. Nenaleznete tu sice žádné jednoznačné odpovědi, zato však mnoho nápadů a podnětů k zamyšlení, zábavy a snad i trochu úlevy. První kapitola je jakýmsi uvedením do tématu a seznámí vás s nejběžnějšími programy, jak naučit děti spát. Ve druhé kapitole jsou popsány některé zábavné a kuriózní aspekty tohoto tématu. Třetí kapitola přináší vědecké poznatky o potřebách a způsobech chování malých dětí. Čtvrtá kapitola pojednává o poznatcích souvisejících průzkumů a jejich významu ve výchově dětí. Pátá kapitola se zabývá rámcovými společenskými podmínkami, které mohou ovlivnit chování našich dětí. Poslední kapitola klade nakonec otázku: „Existuje vůbec přijatelné řešení našich problémů se spánkem?“ Ale uvidíte sami. Příjemnou zábavu při čtení!

11

1. kapitola

Problematika spánku u dětí – úvod

Kon eč n ě s p í ce lou noc!

Jak to všechno začalo

Náš syn nechtěl spát. Vlastně spát chtěl, ale rozhodně ne sám, a vůbec už ne celou noc. Už v porodnici to dal jasně najevo a dokázal se přitom vehementně prosadit. Poté, co se při porodu několik hodin ani nepohnul z místa – a to už měl desetidenní zpoždění! – vyhověli mé žalobě na vystěhování, a tak se narodil pomocí císařského řezu. Pravděpodobně to byl už tenkrát první pokus zůstat u maminky. Naštěstí tento jeho první pokus na rozdíl od všech dalších ztroskotal. Natrvalo by to také bylo poněkud těsné. „No dobrá,“ pomyslel si nejspíš, „když už nemůžu zůstat v mámě, tak ať jsem aspoň co nejblíže u ní.“ To by šlo, kdyby tu nebyl dodatek: „A to pořád, tedy i při spaní.“ A od té doby trval urputně na svém právu: Když už nemůže spát v mém břiše, tak tedy alespoň na něm. Je nutno férově přiznat, že se nespecializoval jen na mámu. Táta, babičky, tetičky i strýčkové byli také o. k. Hlavně nechtěl spát sám. Byl tu ovšem jeden problém. Po císařském řezu jsem ho nemohla sama zdvihat z postýlky. Musel proto do pokoje sester a ty mi ho měly nosit jen na kojení. Po skončení kojení jsem měla zazvonit na sestru, aby napapané spící miminko zase odnesla. To byla čirá teorie. Ale to bylo, jak se říká, rozhodnutí o nás bez nás. Náš junior vřeštěl, přinesli ho k mámě, napil se mléka, usnul. Máma zavolala

14

Pro bl e mat i k a s pá n k u u d ě t í

sestru, ta přišla a uložila miminko do pojízdné postýlky, aby ho odvezla do pokoje k sestrám (pozorný čtenář pozná, že tu mluvíme stále jen o oblasti plánování). Vtom se však milé děťátko probudí, začne křičet, vrátí se k mamince, která ho vezme do náruče a chová, dokud neusne. Potom zavolá opět sestru, aby ho uložila do postýlky… a už jsme se chytili do nekonečné smyčky. Pokud se nechal, nejspíš nedopatřením, odvézt do sesterny, vrátil se po půlhodině znovu zpět. Tak to šlo čtyři noci po sobě. Přes den tu byl můj muž, a tak jsme malého střídavě chovali oba, protože i ve dne byl jen výjimečně ochotný ležet ve své postýlce. Pomalu se to pro nás stalo vyčerpávajícím. Noční sestry byly už také vynervované a to nám noci rovněž nezpříjemnilo. Po celý den jsme dostávali nejrůznější rady s tím, že své dítě nesmíme zvykat na to, že ho budeme neustále chovat. Navíc jsme viděli děti ostatních žen na pokoji, které pořád ležely ve svých postýlkách a pospávaly. V noci je maminky jen nakojily po 3–4 hodinách a ony spaly dál. Znejistěli jsme a ptali se sami sebe, jestli je s naším dítětem všechno v pořádku. Proč nespí? Pročetli jsme si všechny návody od začátku až do konce, ale na nic jsme nepřišli. Mysleli jsme si, že všichni kojenci pořád jen spí a že spánek není problém. Spát přece umí každý, i malé dítě. Ale ne, naše miminko prostě nespalo. Po čtyřech dnech došlo konečně k průlomu. Náš junior vyhrál svou první bitvu, jeho odpůrci ochabli. V důsledku střídání služeb přišla čtvrtou noc nová noční sestra a ukázalo se, že ta dětem rozumí. Vysvětlila mi, že se můj syn necítí dobře sám, a proto dělá v sesterně povyk. Chce prý společnost a tělesný kontakt. Je to normální, byl koneckonců devět měsíců u mě v břiše a zvykl si na blízký kontakt.

15


Kromě toho prý existují náročné a méně náročné děti. Pak vytáhla postranici postele, položila k ní polštář na kojení a mého chlapečka položila ke mně. Pak jsme už další noci prožili v klidu. Ale přesto v nás zůstal nepříjemný pocit. Copak máme „náročné“ dítě? Co to znamená? Proč nemáme normální dítě, ale „náročné“? Když jsme se vrátili domů, zjistili jsme, co znamená pojem „náročný“. V prvních týdnech nás naše povinnosti zcela udolaly. Celý náš život byl postavený na hlavu a všechno se točilo jen kolem dítěte a našeho přežití. Kromě péče o našeho kojence nás zaměstnávalo už jen uspokojení našich nejnutnějších životních potřeb. To znamená, že jsme se pokoušeli občas něco sníst, trochu se vyspat, osprchovat se a případně si dojít i na toaletu. Nejhorší na tom bylo, že stihnout to všechno znamenalo pro nás, dva poměrně vzdělané dospělé lidi, kteří si až doposud v životě se vším poradili, enormní potíže. Co nás na tom však nejvíce mátlo, byla skutečnost, že se náš syn prostě nechtěl nechat odložit. V náruči krásně spinkal, ale jakmile jsme ho položili do postýlky, probudil se. Bylo to strašně náročné, a navíc jsme měli tíživý pocit, že tohle přece nemůže být normální. Něco není v pořádku, my nejsme v pořádku a naše dítě také ne. A přitom jsme slyšeli ze všech stran: „Když ho tak rozmazlujete...“ Ale upřímně, co jsme měli dělat? Jakmile náš malý chlapeček ležel v postýlce sám, začal plakat. Měli jsme snad naše milované miminko nechat prostě brečet? Byl přece tak maličký a bezbranný. To nepřicházelo v úvahu. Zoufale jsme prosili naši porodní asistentku o radu, ale ani ta nám moc nepomohla. Podle její teorie mu bylo v jeho postýlce zima a chtěl tělesné teplo. Máme prý kvůli tomu vyhřát jeho postýlku sáčky s třešňovými peckami. Od té doby jsme kmitali

16


celý den se sáčky s peckami z třešní mezi kolébkou a mikrovlnkou, ale nic to nepomohlo. V tu dobu jsem poprvé začala tušit, že náš syn možná není tak výjimečný. Vzpomněla jsem si totiž na obrovský sortiment pomůcek na nošení dítěte, který mě zaujal již v těhotenství. Tehdy mě ani nenapadlo, že tyto věci mají sloužit ke spaní. Ale člověk je zřejmě slepý, když nosí pod srdcem dítě. Dodatečně jsem si uvědomila, že se objevilo více příznaků toho, že to nebude tak snadné, jak jsem si myslela. V průběhu těhotenství jsem slýchala tajuplné věty jako: „Nedostatek spánku je pro mladou rodinu velkou zátěží.“ Roztomilé, ale proč mi nikdo neřekl: „Tak to si tedy sáhnete na dno.“ Nebo jak řekla moje kamarádka: „Bude to peklo, ale nikdy toho nebudete litovat.“ Něco takového vám před porodem nikdo neřekne. Alespoň ne na rovinu. Když už, tak jen v náznacích. Ale tuto skutečnost pochopí stejně jen ten, kdo ji už zná. Už jen množství literatury na téma, jak naučit dítě spát, nás mělo varovat. Ale to se nestalo. Poté, co nás dostihla realita a my se octli ve víru chaotického kaž dodenního rodinného života se všemi úskoky a kompromisy, začala jsem hledat řešení našich problémů se spaním. Výsledky jsou shrnuty v této knize. Uspokojivé řešení, jak musím přiznat, jsem nenašla, zato však mnoho nových poznatků. Teprve když si člověk otevřeně přizná, že jeho dítě nespí, zjistí, že kniha na toto téma existuje. Myslím tím knihu od Annette Kast-Zahn a MUDr. Hartmuta Morgenrotha. Zdá se, že objevili Kolumbovo vejce. Ale mají pravdu? V každém případě se zdá, že jimi popisovanou techniku „nechat dítě kontrolovaně křičet“ zná každý.

17

Kon eč n ě s p í ce lou noc! *

Jelikož jsme se k této metodě nepropracovali a jinou alternativu nenalezli, jsme od jisté doby zastánci metody „noční návštěvník“. To znamená, že náš syn spí v posteli s námi. Není to zrovna uspokojivé, ale je to v každém případě způsob, jak se všichni nejlépe vyspíme. V průběhu času jsme si kladli mnoho otázek na téma spánek dětí a klid rodičů. Zjistili jsme přitom, že prostá odpověď na tuto otázku zkrátka neexistuje, přestože to mnoho učebnic o spánku tvrdí. Nejspíš jsou pojmy „dítě“ a „klid“ těžko slučitelné. V každém případě je těžké vyhovět potřebám dětí a zároveň prosadit své nároky na klid, odpočinek a dostatečný spánek. Přitom právě u tématu spánek pro většinu rodičů končí legrace. Je to snadno pochopitelné. Nejdřív se dostaví šok, když si uvědomí, že nároky spojené s výchovou dítěte silně podcenili. A pak ta skutečnost, že se vůbec nevyspí... Co se člověk naotáčí, aby zvládl péči o děti, domácnost, práci, vztah, jídlo a ranní kolotoč. No a pak je najednou z toho všeho hotový a přál by si, aby děti konečně usnuly. Většinou to však není jen tak. A to je pak panečku stres. Přece musí být nějaké řešení! Zajisté chcete i vy, aby vaše dítě konečně spalo celou noc. Uvidíme, co se dá pro to udělat... Ale než se dostaneme k jádru věci, pokusíme se o jednoduchý výpočet. Uvidíme, do jaké míry je obvyklé, že se dítě v noci budí. To je totiž to pravé jádro celé věci. Poznání je totiž hořké.

18


Jednoduchý početní příklad

Budeme vycházet z příkladného kojence, který už řekněme po čtyřech týdnech poprvé spí celou noc. Prý takoví existují. A přesto i rodiče takových dětí vědí, co je to probděná noc. Čím to je? Zdánlivě je dítě schopno přejít z jedné fáze spánku do druhé a zjevně už nemá v noci hlad, a přesto se často probudí. Proč? Řekněme, že se přihlásí, jen když mu něco chybí. No dobrá, ale jak často se to může stát? Nebo se zeptáme jinak: Nakolik jim mají závidět rodiče dětí, které to ještě neumějí? Zkusme to pomocí jednoduchého výpočetního příkladu: Rok má obvykle 365 dní a právě tolik nocí. Čtyři týdny z toho odečteme u našeho příkladného kojence na ustálení rytmu den a noc. Tedy minus 28. Dále má většina dětí takzvanou „tříměsíční koliku“, kdy si jejich trávicí systém musí zvyknout pracovat. V těle matky to nebylo nutné. Ale i zde budeme vycházet z našeho příkladného kojence. Ve dvou dalších měsících (v prvním měsíci přece nikdy nespal celou noc) se dítě budí každou třetí noc kvůli trávicím potížím. To by bylo asi 20 nocí. Takže to máme v prvních třech měsících 48 probdělých nocí. Rodiče pak vypadají jako teenageři po dlouhé párty. Ale pokračujme: Dvanáct infekcí za rok, jak říkají lékaři, je v normálu. Když vycházíme z toho, že jedna infekce trápí dítě zhruba týden a dítě se v tomto týdnu tak pětkrát probudí kvůli kašli, bolesti v uchu nebo ucpanému nosu, máme tu už zase dalších 60 nocí beze spánku.

19


To už je 108. Pak přijdou ještě zoubky, očkování, přikrmování spojené s dalšími zažívacími potížemi a v neposlední řadě taky zlé sny. Našemu synovi například vyrostlo v prvním roce života osm zubů. To znamenalo dalších 16 probdělých nocí (bude jich ještě víc, nedělejte si žádné naděje). Pak přičteme na očkování, přikrmování a sny zhruba 30 nocí. To už se dostáváme na 154. No dobrá. Každé dítě prochází také růstovými fázemi, kdy se musí krmit víc, a tak možná bude chtít něco i v noci. Kromě toho ještě pár nocí padne na potřebu být někomu nablízku a aby se mu někdo věnoval. A když pak dítě najednou několik zbývajících nocí konečně spí, dělají si rodiče starosti a kontrolují, jestli ještě dýchá. Takže na to odečteme ještě jednou 20 nocí. Tak se dostáváme k následujícímu výpočtu: 365 – 174 = 191 Rodiče příkladného kojence tedy mohou prospat 191 nocí. Je jich však jen minimum. Jsou jistě i takoví, kterým se vydaří více klidných nocí. Ale u většiny rodičů to vypadá ještě hůř. Zpravidla se poprvé prospí ještě později, a kromě toho jsou ještě další důvody nočního probuzení: Je moc chladno nebo moc teplo, hluk, počurané plenky... Opravdu stojí za to závidět jim těch pár klidných nocí? Ale ano. Upřímně, já bych dala celé království za jedinou noc, kdy bych se vyspala. A přesto tento výpočet ukazuje, že nevyspat se je zcela normální a neznamená to žádné drama.

20


Což je vlastně škoda. Kdo se však chce vyspat alespoň 191 nocí za rok, musí pro to něco udělat. Pojďme se podívat, co všechno je možné. Info Slova „vyspat se“ často budí přehnaná očekávání. V žádném případě to neznamená, že dítě spinká ve své postýlce od osmi večer do osmi ráno, aniž by o sobě dalo vědět. „Vyspat se“ znamená, že je dítě schopné přejít z jedné fáze spánku do druhé, a to jednou za noc. Když budeme vycházet z toho, že jedna fáze spánku trvá asi tři až čtyři hodiny, můžeme říci o dítěti, které spalo šest až osm hodin v kuse, aniž se probudilo, že se vyspalo.

I tehdy, když u něj noc trvá dvanáct hodin, a poté, co spalo šest hodin, se jednou nebo dvakrát nebo i tisíckrát probudilo. Vyspat se tedy neznamená bezpodmínečně spát bez přerušení. To jen abychom nezaměňovali pojmy.

21


Běžné tipy na usnutí a spaní

„Spi děťátko, spi, zavři očka svý. Pán Bůh bude s tebou spáti, andělíčci kolébati, spi, děťátko, spi.“ Možná to kdysi bylo takhle snadné. Možná dříve vypadala celá věc jinak. Pán Bůh už s námi však nespí a andělíčci nikoho nekolébají. Dnes se z tématu „spaní“ a především z „nespaní“ stala věda a touto problematikou se zabývá mnoho poradců. Co tedy dělat, když dítě nechce spát? Aspoň v noci by mohlo jednou dělat to, co od něj rodiče chtějí. Prostě jenom spát. Ale nedělá to, i když by mohlo. Mohlo by se totiž naučit spát. „Každé dítě se může naučit spát,“ jak slibuje slavný titul jedné knihy. Trh je plný knih o spaní. Na internetu kolují ty nejlepší tipy a triky a téměř všichni rodiče už znají nějakou metodu trénování spánku. Ale jak teď tedy doopravdy na to? V podstatě spočívá většina běžných metod na stejném základě. Jde o to, že všechny problémy se spaním jsou vlastně problémy s usínáním. Každé dítě se v noci několikrát vzbudí a musí umět znovu samo usnout, aby spalo celou noc. Metody jsou si také podobné. Dítě musí jít v bdělém stavu do postele a zůstat tam, dokud neusne. Hotovo. Děti však bohužel tak snadno neusínají. V tom je celý problém. Dělají kolem toho povyk. A co mají dělat rodiče, to se naučíte v učebnicích o spánku.

22


Podívejme se na známou knihu o spánku Každé dítě může dobře spát. Naučit se spát? Copak to někdo neumí? Můžeme se vůbec naučit spát, když je spánek spontánní a samovolný? Budou se vydávat i knihy Každý se může naučit mrkat? Nebo Jak trávit? Nebo dokonce Dýchání pro začátečníky? To je dost nepravděpodobné. Vlastně by se ta kniha měla jmenovat Každé dítě se může naučit zůstat v posteli dvanáct hodin a nestěžovat si. O to totiž jde. Ale podívejme se na obsah této knihy blíže. Nejprve zde jsou vysvětleny různé samozřejmé věci. Například se tu dozvíte, že každé dítě potřebuje denně určité penzum spánku. Když si ho vybere, bdí. To je logické. Jestliže tedy dítě celý den spí a v noci je vzhůru, měli bychom přemýšlet, jak to změnit. Aby se u dítěte vyvinul rytmus, je nutno zavést pravidelné doby spánku a pokud možno i pravidelné doby jídla. Dobře, to také rozhodně dává smysl. Pro dospělé to přece platí také. Nejlépe se vyspíme, když jdeme do postele každý den ve stejnou dobu a celý den jsme si ani nezdřímli. Je samozřejmé, že to nemůžeme prosazovat u těch nejmenších, proto se naše tipy týkají dětí od 6. měsíce. Když tedy chceme, aby dítě spalo v noci, měli bychom ho nechat spát přes den jen málo, aby si většinu potřeby spánku splnilo v noci. Když to dítě neumí samo, měli bychom ho ve dne udržovat v bdělém stavu, popř. budit. Pomůže i sledovat, jak dlouho dítě přes den spí. Když například zjistíme, že naše dítě potřebuje 14 hodin spánku, můžeme těchto 14 hodin účelně rozložit na den. Dítě může spát v noci asi tak 11 hodin a zbylé hodiny prospat ve dne.

23


Když to shrneme, dítě by mělo spát hlavně v noci. Takové řešení je nasnadě. Dále bychom se měli zaměřit na optimální situaci při ukládání dítěte k spánku. Večer by měl pokud možno probíhat v klidu a pokaždé stejně. Měli bychom se s dítětem pomazlit, v klidu ho nakrmit, něco mu zazpívat nebo přečíst, připravit ho do postele a uložit. Nejlépe ve stejném pořadí a ve stejnou dobu. Kromě toho by se mělo dítě ukládat k spánku, když je unavené, ne však přetažené. Ani tato rada není nová, ale má smysl. Souvisí to s psychologií všedního dne. Zbytek knihy obsahuje informace, které budou pro mnohé čtenáře nové. Statistka poukazuje například na to, kolik dětí spí celou noc. Dozvíme se tu, že ve věku čtyř až šesti týdnů spí celou noc jen asi 6 % dětí. Ve třech až šesti měsících už je to asi 36 % a v roce spí celou noc 53 % dětí. Pak počet paradoxně znovu klesá. Ve dvou letech spí celou noc asi 39 % dětí a ve čtyřech letech 38 % (srov. Kast-Zahn, Morgenroth 2007, str. 17). Prospat celou noc je tedy spíše výjimkou než pravidlem. Jinak řečeno to znamená, že 61 % dvouletých dětí nespí celou noc. Z toho tedy plyne, že noční probouzení je zcela normální dětské chování, že rodiče mají přehnané očekávání a dá se jim jen poradit, aby se přizpůsobili. Nejpozději v osmnácti bude spát celou noc každé dítě. Ale právě to autoři knihy Každé dítě může dobře spát nedělají. Spíše vyvíjejí snahu změnit chování dětí, a rodiče tak zachránit. Našli v Americe profesora, který vyvinul program výuky spánku.

24


A tento program ve své knize popisují. Je to metoda pojmenovaná po tomto profesorovi – Ferberova metoda. Abychom tuto metodu pochopili, musíme se něco dozvědět o chování dětí ve spánku. Nejprve je třeba vědět, že existují dva druhy spánku. Hluboký spánek, tzv. non–REM, a spánek REM, ve kterém se nám zdají sny. REM tu znamená „rapid eye movement“, tedy rychlé pohyby očí. Tyto dva druhy spánku se během noci několikrát vystřídají. Je tomu tak u dospělých i u dětí. Mezi těmito fázemi spánku dojde vždy ke krátkému procitnutí, než nastane druhý cyklus. To znamená, že každé dítě a každý dospělý se v noci nakrátko probouzí. Většinou si tato krátká procitnutí nepamatujeme, protože jsme hned zase usnuli. Děti, které se ještě nenaučily usínat samy, nedokáží znovu usnout. Volají své rodiče, aby jim v usínání pomohli. V knize najdete diagram se vzorcem spánku šestiměsíčního dítěte. Podle profesora Ferbera se dítě, které spí od dvaceti do sedmi hodin, devětkrát nakrátko probouzí. A sice ve 21:15, ve 22:00, ve 23:30, v 1:30, ve 2:45, ve 3:30, 4:45, 5:00 a v 6:00 (srov. Kast-Zahn, Morgenroth 2007, str. 31). Tedy neustále. Autoři vysvětlují své pozorování, že některé děti po tomto procitnutí bez problémů znovu usnou a jiné ne, tím, že děti, které neusnou, se probudily v jiné situaci, než v jaké usnuly. Když např. dítě usnulo při kojení, probudilo se a už není u prsu, necítí se dobře. Usínání a prs podle něj patří k sobě. Takže sem s prsem a bude se spát dál. A protože prs má matka, musí matka vstát, což je dítěti šuma fuk, ale může se z toho brzy stát problém. Problém matky, která pomalu, leč jistě začne trpět nedostatkem spánku.

25


Autoři dále tvrdí, že krátké procitnutí má z biologického hlediska svůj smysl. Naši předkové spali v prostředí, které pro ně nebylo bezpečné. Drsné podnebí, divoká zvířata a kdoví co ještě. Probouzení tedy sloužilo ke kontrole, jestli je všechno v pořádku. Při procitnutí i dítě kontroluje, jestli je všechno v pořádku. Zjišťuje, jestli mu není příliš horko nebo zima, jestli nemá hlad nebo ho něco nebolí. Když je všechno, jak má být, spí dál. Může se stát, že mu pro ten pocit něco chybí, třeba prs (srov. Kast–Zahn, Morgenroth 2007, str. 34–36). Z tohoto důvodu zrazují Kast-Zahn a Morgenroth rodiče od toho, aby svým dětem pomáhali s usínáním. Mají dítě uložit do postýlky a tam ho nechat usnout samotné. Když se pak v noci probudí, jsou podmínky stejné jako při usínání a může klidně spát dál. Zní to logicky. Ale při bližším pozorování je právě tady jádro celého problému. Co je to za podmínky, ve kterých se dítě ocitlo? Je samo ve své posteli. Teď by si dítě jakožto „biologická bytost” mělo pomyslet: „Aha, všechno je v pořádku. Jsem tu pořád samo jako předtím. Nic se nezměnilo, žádný tygr mě nesežere.“ A tento závěr už, přiznejme si, není zcela logický. Když se autoři odvolávají na biologii, měli by dítěti dopřát v noci ochranu rodičů. Samotné dítě je přece bezmocné a bezbranné, a tudíž je dobrým soustem pro zlého tygra. Jak se tedy pak má „z biologického hlediska“ cítit samo ve své posteli dobře? Protože při usínání bylo také samo? Hm?

26


Tady je jakákoli argumentace zbytečná. Je přece jasné, že dítě po probuzení hledá své rodiče. Kdo jiný by měl zahnat toho zlého tygra? A není snad dítě „z biologického hlediska“ zaměřeno na to, aby si vytvářelo co největší spřízněnost s blízkou osobou? Proč se děti usmívají, když vidí tvář své maminky, proč jsou tak sladké? Protože musí neustále motivovat své rodiče, aby se o ně starali. Samy nejsou schopné přežít. Dokonce i týrané a zneužívané děti usilují neustále o to, aby se svým rodičům zalíbily a přiměly je, aby o ně pečovali. Musí to tak dělat. Nemohou si jen tak říct: „Nechám ty hlupáky být a potáhnu životem sám.“ Děti musejí milovat své rodiče a usilovat o jejich přízeň, jinak nemohou přežít. Dokonce i dnes, když už nikde žádný tygr nečíhá. Jak by se mohlo cítit dítě dobře, když je samo v posteli? Jen proto, že u něj nikdo nebyl, když usínalo? Ne, tato metoda funguje ze zcela jiného důvodu: Dítě nespí dál, protože ví, že je všechno v pořádku, ale protože se při programu výuky spánku naučilo, že mu křik a pláč stejně nepomohou. A na této pochybné hypotéze staví autoři knihy další postup. Popisují tzv. Ferberovu metodu. Ta funguje následovně: Poté, co byly zavedeny pevné doby spánku i jídla a ustálil se večerní rituál, položí se dítě bez jakékoli pomoci, tedy bez dudlíku, bez kojení, chování atd., do postýlky a rodiče odejdou z pokoje. Dítě má zůstat v postýlce, dokud neusne. Ale to se mu tak snadno nepovede. S největší pravděpodobností bude křičet a plakat, zkoušet se dostat ven z postýlky a jít k rodičům. Podle „plánu péče“ se rodiče přijdou na dítě podívat, aby vidělo, že rodiče jen tak nezmizeli, a aby se přesvědčili, že je vše v pořádku.

27


Přesně tak to má podle přísného plánu probíhat. Nejprve se má dítě nechat křičet tři minuty, pak jít na dvě minuty do pokoje, ale nevyndávat dítě z postýlky, a znovu odejít, ať už se dítě uklidnilo, nebo ne. Pak se má nechat dítě čekat pět minut, potom sedm. Mezitím se smí jít do pokoje vždy nanejvýš na dvě minuty. Do čtvrtého dne se doba čekání prodlouží na deset minut. „Při tomto postupu se dítě odnaučí křičet.“ (Kast–Zahn, Morgenroth 2007, str. 98–99) Nehledě na to, že tato metoda není příliš láskyplná, spočívá na zastaralém terapeutickém výchovném postupu. Terapeuti vycházeli stručně řečeno z toho, že je možné odnaučit se nesmyslnému chování a nahradit ho chováním smysluplným. Psychické procesy, myšlenky a pocity, které toto chování doprovázejí, nejsou nikterak významné. Na člověka se pohlíží jako na „černou skříňku“, u které podnět vyvolá reakci. Co se během toho událo ve „skříňce“, není podstatné. Terapie chování se od té doby dále vyvinula a dnes pohlíží na člověka jako na komplexní sociální bytost. Už jen to, že se v knize Každé dítě může dobře spát uvádí tato zastaralá metoda, by mělo čtenáře varovat. Tato výchovná terapeutická opatření však slibují úspěch u fobií a jiných nutkavých poruch. Když někdo trpí například arachnofobií (strachem z pavouků, pozn. překl.), postupuje terapeut podle předem stanoveného plánu, kdy se pacient dívá nejprve jen krátce na obrázek pavouka, pak trochu déle, pak pozoruje skutečného pavouka nejprve zdálky a pak jde krok za krokem blíž. To by byla stručně popsaná výchovná terapeutická jednotka. Psychické procesy, které souvisejí s fobií, nejsou předmětem terapie. Co je u fobií a nutkavého chování účelné, je v pedagogice spíše sporné. Jestliže se dítě chová ve škole agresivně, mohlo by výchovné

28


terapeutické opatření vypadat tak, že dítě bude vždy za agresivní chování potrestáno a za sociální chování odměněno. Za trest může být posláno za dveře a za odměnu dostane gumového medvídka. Podobné metody se používají i při výcviku psů. Nikdo se neptá, proč se dítě chová agresivně. Možná má zkušenosti s násilím v rodině nebo se ve skupině necítí dobře nebo ho trápí něco jiného. Když se odnaučí agresivnímu chování, musíme vycházet z toho, že problém není vyřešen, a projeví se tedy na jiném místě. Byl odstraněn symptom, ale nikoli příčina. Navíc není tento postup zrovna nejcitlivější a možná je i eticky trochu sporný. Nevychází se z toho, že je dětské chování motivováno psychickými procesy, nýbrž se s dítětem jedná jako s učebním strojem. U našeho příkladu s usínáním se tedy neptáme, proč dítě tak vytrvale pláče a křičí, neptáme se, jaké za tím stojí psychické procesy, úzkosti a potřeby, jen se prostě snažíme odnaučit ho zdánlivě nesmyslnému chování. Tento výchovný terapeutický postoj bude v knize dál doveden až do absurdity. Znamená to, že některé děti mají sklon k tomu, že během zvykacího programu zvrací. V tom případě by rodiče měli hned k dítěti jít, všechno uklidit, ale pak pokračovat v programu, aniž by zvracení odměnili. „Pomohou svému dítěti, když se budou v případě zvracení chovat věcně a klidně.“ (Kast-Zahn, Morgenroth 2007, str. 107) Co prosím? Když moje dítě křičí tak, že se pozvrací, mám postupovat bez emocí jako dosud? Nejpozději tehdy bych si měla uvědomit, že jsem na špatné cestě. Ale ne. Dítěti to nesmí projít, jinak se pozvrací vždycky, když bude chtít prosadit svou vůli. Aha.

29


Tak nemám reagovat, ani když si mé dítě narazí hlavu a pláče, aby za to nebylo odměněno? Bouchnout se do hlavy může svévolně, ale zvracet? Nelze vycházet z toho, že dítě v takové situaci zvrací schválně. Zejména když pomyslíme na to, že se s programem začíná u šestiměsíčních dětí. Zvracení je spíše příznakem extrémně velkého stresu a lze ho označit za psychosomatickou stresovou reakci (srov. Brisch 2007). Co pak udělám, když bude mít moje dítě horečku? Mám odejít z pokoje a počkat, až horečka klesne? Tak do košíku a hají? Je snad moje dítě jezevčík? Porovnejte tyto rady s příručkou pro výcvik štěňat. Najdete neuvěřitelné paralely. Nebo zcela nové tipy pro výchovu. Jak se to vezme. Zvracení jako stresová reakce Když dítě pláče, má to vždycky nějaký důvod. Normálně blízká osoba reaguje na pláč dítěte a snaží se ho uklidnit. Pokud se tak nestane, dostává se dítě do velikého stresu. Prožívá pocity smrtelného strachu a paniky, cítí se bezmocné a vydané na pospas. Dráždí to nervový systém, který je příslušný pro boj a útěk. Kojenec však neumí bojovat ani utíkat, a tak mozek reaguje nouzovým řešením. Dítě zmlkne a vypne. Je jako zamrzlé a staví se mrtvým. Jiné řešení je, že se velké rozrušení obrátí v opak a dítě ochabne a usne (srov. Brisch 2011, str. 36–38). V obou případech se může stát, že dříve, než mozek přepne na nouzové řešení, dítě se z rozrušení pozvrací. Zvracení, ale i ochabnutí a usnutí po dlouhé době křiku, kdy k dítěti nikdo nepřijde na pomoc, jsou znamení, že dítě prožilo enormní strach a blízká osoba by ho měla vzít do náruče a utěšit ho.

30

Eva Solmaz. Jak pochopit a vyřešit problémy se spánkem vašeho dítěte

Recommend Documents