ETOLOGIE ČLOVĚKA Zopakujte si definici etologie a definici chování! Pojmy: chování, věda, podnět, vyhodnocení, reakce, nervová soustava. Zařazení člověka do systému živočichů: říše živočišná, kmen strunatci, podkmen obratlovci, třída savci, řád primáti, čeleď hominidé Citát z knihy prof. Veselovského: „Zatímco kostry obratlovců se měnily vlivem evoluce rychle a neustále, zůstaly nejzákladnější prvky chování zakonzervovány beze změny.“
Vztah klíčových podnětů, vrozených a naučených spouštěčů a vnitřního vyladění
vyšší nervová činnost paměť představivost řeč orientace v čase chápání vztahu příčiny a následku
klíčovým podnětem může být i slovo nebo představa
Vrozené spouštěče jsou stejné, jako u ostatních primátů. Vyladění má stejný hmotný základ jako u všech živočichů, tedy nedostatek či nadbytek hormonů, nervových přenašečů a dalších látek. Může však být vyvoláno vnějšími i vnitřními příčinami (např. představami).
Konfliktní chování Má stejné formy, jako u ostatních živočichů. Stejně jako u nich se občas v ritualizované formě stává součástí komunikace. Příklady: přešlapování na místě, bouchnutí do stolu, nadávky, prvky chování v rozpacích, občerstvení na návštěvách... Postupně se vyvíjí, u kojenců a batolat zpočátku neexistuje (situaci „řeší“ pláčem).
Vrozené x naučené chování Rozlišení stejné, jako u ostatních živočichů (základní charakteristiky si sami zopakujte), formy učení taktéž. Formy učení se postupně rozvíjejí, nejdříve nastupuje habituace a hra, tradice a vhled vznikají nakonec. Tradice má u člověka oproti jiným živočichům zcela mimořádný význam – jen lidé znají své dějiny, jen lidé průběžně budují vědu. Základní rozdíl oproti ostatním živočichům: vše naučené by mělo být během života prozkoumáno a pochopeno rozumem, člověk si má uvědomovat účel naučeného. Říká se tomu moudrost (viz Homo sapiens).
Reflexy novorozenců: sací, rohovkový, úchopový, kráčivý, orientační, strnutí při náhlém prudkém podnětu... Osobnost člověka je tvořena temperamentem a charakterem. Obě části mají několik složek (např. závislost na odměně, schopnost vcítění do druhého...). Jednotlivé složky obou částí osobnosti mohou být u různých jedinců „namíchány“ z různých poměrů vrozeného a naučeného. Nikdy však poměr vrozeného a naučeného není např. 90:10 nebo 10:90. Obvykle bývá vyjádřen v rozmezí 40:60 až 60:40. Závěr: vždy je dostatek prostoru na rozvíjení jednotlivých složek, nelze vše svádět na „geny po rodičích“. Ale zároveň se vždy musíme smířit s určitým omezením možností rozvoje. Bylo zjištěno, že dědičnost může mít nemalý vliv dokonce i na takové vlastnosti, jako je poměr jedince ke konzervativním politickým stranám.
Komfortní chování Termoregulace – třes, schoulení, vyhledávání i vytváření tepelných zdrojů, oblečení, pocení, zrychlené dýchání Spánek – jsme v dospělosti monofázičtí, během dne může i u dospělých odpočinek přecházet v spánek -stálé lůžko je kulturní výtvor, bez kterého se obejdeme; mnoho národů dodnes alespoň po část roku žije bez něj jako ostatní hominidi Péče o tělní povrch – péče o čistotu je vrozená, ale její intenzita je dána kulturou a místními podmínkami (Inuiti, bezdomovci, muslimové...) -zdobné chování je podřízené kultuře; jeho cílem je • vydělení se od ostatních živočichů (jihoameričtí Indiáni), • prezentace vlastního sociálního postavení, • příslušnosti k určité sociální skupině (indické kasty, sparťani, myslivci...) • neverbální signál opačnému pohlaví Hra - stejně jako u ostatních dlouhověkých savců bez přirozených nepřátel má pro lidi velký význam a přetrvává po celou dobu dospělosti. Sport je unikátní lidskou činností, která funguje stejně jako hra k odreagování a procvičení nervové soustavy, ale udržuje také funkční svalovou soustavu (někdy ovšem spíše její funkčnost ohrožuje) a navíc plní i sociální roli. O sociální úloze sportu svědčí například náklady vynaložené do vybavení i příležitostnými cyklisty, navíc o této stránce vypovídají i příjmy špičkových fotbalistů či tenistů, jejich životní úroveň a jejich výběr partnerek. Unikátní je, že vůbec existuje skupina jedinců specializovaných výhradně na sportování. Umění rovněž patří k typicky lidským projevům. Pozitivně ovlivňuje nervovou soustavu tvůrce i příjemce, zatímco u ostatních malujících tvorů (vždy pouze v zoo) nevidíme zájem o jejich výtvory ze strany ostatních členů skupiny. Má však i prvky hry jakožto formy učení (např. pohádka O neposlušných kůzlátkách) i hry jakožto komfortního chování (handicap: báseň se má rýmovat, klasická symfonie má mít čtyři věty...).
Také tady je jedinečné, že existují jedinci živící se uměním. Náboženství a filosofie Je prokázáno, že nějaké náboženské chápání společnosti a vesmíru je základní vlastností lidského mozku. Jeho účelem je snad třídění vjemů a snaha o jejich pochopení: Je tohle nebezpečné nebo ne? Mohu s tím něco dělat? Nejspíše taková funkce lidského mozku vznikla i v souvislosti s potřebou zařazení do sociální skupiny – božstva jsou něco jako alfa-jedinci nebo super-alfa jedinci. Stačí si připomenout, jak Indiáni vítali členy Kolumbovy výpravy a později konquistadory. Z definice tedy můžeme potřebu náboženských představ a filosofie chápat jako komfortní chování posilující určitá důležitá spojení v mozku. Samotné náboženství, tedy provádění rituálů, ale má svůj vliv také na sociální chování člověka.
Potravní chování U člověka je silně pozměněno kulturou, tradicemi, místními zdroji potravy a také sociálním zařazením ve skupině. Mění se v průběhu historie, reaguje na náboženství i na „poslední výzkumy vědců“. Člověk je potravně velmi přizpůsobivý. Jeho potravní chování však zásadním způsobem ovlivňuje celou biosféru této planety. Drogy K oblíbeným argumentům zastánců drog je, že i veverky a losi se „sjíždějí“ muchomůrkami a zkvašenými jablky. U zvířat je však požírání zkvašených plodů především způsobem, jak získat hodně vitamínu B a bílkovin z kvasinek, a riskantnost tohoto počínání je vyvážena (zřejmě) příjemným pocitem. U člověka konzumace drog není primárně potravním chováním, ale je chápána jako chování komfortní („upravující“ činnost nervové soustavy), přestože z definice lze rozpoznat konzumaci návykových látek jako chování abnormální (poškozující organismus).
Rozmnožovací chování Rovněž silně podléhá kulturním vlivům, je regulováno sociálními zvyklostmi, náboženstvím a také tím, že posledních padesát let člověk může účinně oddělit sex od plození potomků. Rozlišujeme pohlavní znaky • primární (pohlavní žlázy), • sekundární (vnější genitálie), • terciární (celkové utváření postavy, proporce, osvalení, feromony) • a kvartérní (chování). Největším kulturním vlivům pochopitelně podléhá vnímání terciárních a kvartérních pohlavních znaků. U lidí běžně funguje stejně jako u mnoha jiných savců tzv. sourozenecká kastrace, neboli sourozenci pro sebe nebývají sexuálně přitažliví. Také pedofilie je stejně jako u jiných savců biologicky nežádoucí, jakožto abnormální forma chování se ovšem čas od času vyskytuje. Svůj vliv na její výskyt má i typicky lidský jev konzumace alkoholu. Homosexualita u člověka dosud není zcela vysvětlena, zřejmě nějaký evoluční význam má. Jde však o naprosto odlišný jev ve srovnání s „homosexuálními“ styky u jiných živočichů.
Rodičovské chování
Nemluvňata jsou mláďata stejného typu jako u ostatních primátů (tzv. nošenci), rodí se však mnohem méně vyvinutá. O vrozených instinktech novorozenců jsme již mluvili. Klíčovým podnětem, který spouští rodičovské chování, je u člověka především • pach novorozence, • sací reflex • a celkový „mláděcí“ vzhled. Později se vazba mezi matkou a dítětem upevňuje vzájemnými pohledy, úsměvem a hlasovou komunikací. Dalším posílením vztahu jsou pak rodinné tradice a vztahy, výuka dovedností a vědomostí a posléze i dělba práce v rodině. Zdá se, že vývoj dítěte byl evolučně rozčleněn do tříletých etap. První tři roky u matky, další tři roky v péči starších sourozenců, následuje tříleté období péče o mladší sourozence, pak již období zapojení do dělby práce v rodině a dospívání, načež následuje osamostatňování (puberta, život ve společnosti vrstevníků) a pohlavní dospělost. Tento původní model je ale v mnoha současných společnostech kulturně pozměněn.
Komunikace U člověka musíme rozlišit komunikaci neverbální a verbální neboli slovní. Neverbální komunikace může být nevědomá nebo vědomá. Nevědomá neverbální komunikace je lidstvu společná, a v mnohém se shoduje se stejnou komunikací u dalších primátů: • rozšíření očních zornic, • zčervenání, • pocení a vylučování feromonů, • konfliktní chování, • chůze, držení těla... Vědomá neverbální komunikace spočívá v • zaujímání postojů (imponování, obrana...), • přiblížení a vzdálení, • v pohledech, • obličejové mimice (úsměv, mračení...), • gestech, • dotecích a úderech, • neartikulovaných zvucích (povzdech, smích, hvízdání, tleskání...) • vnějším vyjádřením sociálního zařazení (zdobné chování) Verbální komunikace se děje mluvenou řečí nebo písemně. Lidská řeč se liší od hlasové komunikace ostatních živočichů • gramatickými pravidly • nesrovnatelně vyšším počtem pojmů a synonym • abstraktností • více časovými rovinami. Diskutabilní je vymezování lidské řeči schopností humoru a vědomého lhaní. Nejspíše totéž ovládají i jiní primáti. Závěr: důležité je uvědomovat si existenci nevědomé neverbální komunikace. Většinu prvků vědomé neverbální komunikace totiž děláme i nevědomě (postoje, gesta, neartikulované zvuky, pohled, obličejová mimika...). Navíc v rozdílných kulturních prostředích může tentýž
prvek mít jiný, nezamýšlený význam (Bulhaři a kývání hlavou). Vlastně nelze nekomunikovat. Teritoriální chování Člověk si dělá teritoriální nároky na • území, které obývá on, jeho rodina nebo jeho sociální skupina • předměty, které vlastní • osobní prostor. Teritorialita je pro člověka velmi důležitá a nemožnost vlastnit a obhájit teritorium (vyhnání do emigrace, zabavení nebo zcizení majetku, nedostatek soukromí) vede k psychickému strádání. Největším teritoriem je stát, pokud se s ním člověk ztotožní. Osobní prostor má několik sfér. Nad 2 metry existuje sféra veřejná, do které vpouštíme cizí lidi, pokud se neprojevují nepříjemně či agresivně. Někde mezi 1 a 2 metry leží sféra neveřejná, vyhrazená pro přátele a známé. Blíže než 1 metr nás obklopuje sféra intimní, vyhrazená pro členy rodiny, nejdůvěrnější přátele a intimního partnera. Narušení některé sféry člověkem, který do ní nepatří, vnímáme s nelibostí, někdy s agresivitou. Šíře těchto sfér se ovšem mění s prostředím (na venkově jsou větší než ve velkoměstě), zvyklostmi daného společenství, i s povahou jednotlivce. To bohužel může vést k nedorozuměním. Proniknutí do intimní sféry spojené s dotykem je ještě choulostivější záležitost. Máme různě odstupňovanou toleranci pro dotyk na různých částech těla. Tato pravidla se navíc liší u dotyků od osoby téhož nebo odlišného pohlaví, a také podle příbuzenských vztahů a sociálního zařazení obou osob. K vyznačení a ochraně teritoria lidé používají specifické značky a překážky (nápis „vstup zakázán“, graffitti, ploty, státní hranice, sochy ochranných démonů...). Agonistické chování Podobá se ve všem stejnému chování u ostatních vyšších primátů, ale s narůstajícím vlivem kultury (při vývoji jedince i společnosti) se stále více ritualizuje – třeba kousnutí je na rozdíl od jiných primátů neobvyklé. Imponování se podobá stejnému chování u ostatních primátů, jenom samci místo sekundárních pohlavních znaků zdůrazňují terciární a kvartérní. Hrozba se ničím neliší od ostatních primátů: upřený pohled, přiblížení, optické zvětšení těla, předvedení zbraní, „výhrůžný obličej“. Přibývá jen slovní hrozba. Útok může být fyzický i ritualizovaný. Lidé útočí kvůli teritoriu a majetku (válka, loupežné přepadení, děti na pískovišti) nebo kvůli sociálnímu postavení. Alfa-jedinec tlumící agresivitu podřízených bývá státní nebo náboženský orgán, případně vedoucí člen příslušné komunity. Souboje jsou svrchovaně ritualizované, přesunuté do sféry sportu nebo hromadění majetku. Pouze u některých sociálních skupin a etnik (pouliční gangy, mafie, domorodé kmeny) se při soubojích používá hrubá síla a jde při nich o zdraví či o život. I tam se respektují formální pravidla, ale někdy jejich porušení vítězi projde. Po souboji může proběhnout i triumfální ceremoniál (u sportovců „divadýlko“ po vstřeleném gólu, u gangů konzumace alkoholu). Usmiřovací chování je ritualizovanější, než u jiných primátů. Bývá to ústní omluva, dar nebo podstoupení trestu, jen málokdy tělesný kontakt. Je zvláštní, že člověk je jediný primát, kde (s výjimkou nejbližších jedinců) péče o tělní povrch není součástí usmiřovacího chování (a nabídka k páření rovněž ne). Člověk je také primát, který ze všech nejčastěji usmiřovací chování ignoruje (válečné zločiny, loupežná přepadení).
Sociální uspořádání skupiny Člověk je primát žijící v rodinných skupinách. Jejich početnost a stálost ale podléhá kulturním vlivům – například dědění majetku, výskytu válek atd. Každý člověk je členem více sociálních skupin: rodiny, širší rodiny, pracovního nebo školního kolektivu, vrstevníků v okolí bydliště. V každé z nich může zastávat odlišné sociální postavení. Zařazení na sociálním žebříčku je složité a závisí například na schopnosti komunikace, dovednostech a vědomostech, majetku, věku, pohlaví, příslušnosti k různým církvím a sociálním skupinám atd. Příznačná je citace z jednoho českého filmu: „Hrajete tenis? Ne? My všichni hrajeme tenis. A chodíte na hony? My všichni chodíme na hony.“ Potřeba zařadit se do určité sociální skupiny je u člověka velmi silná. Slabší jedinec je ochoten kvůli tomu měnit svůj zevnějšek, chování a někdy i morální hodnoty. Důraz na jednotný zevnějšek je typický pro skupiny, které se vůči ostatním chovají přezíravě a agresivně. Podstatou semknutosti do izolovaných skupin je nakažlivé chování. Jednotlivé skupiny se často dále tříští na menší a může narůstat nenávist mezi nimi. Typickými příklady jsou pouliční gangy, vyznavači různých náboženství a náboženských sekt, „fanoušci“ sportovních klubů, na venkově i obyvatelé sousedních vesnic. Podstatou sporů mezi sociálními skupinami bývá otázka, co je „správné“, „spravedlivé“ a „pravdivé“. Například členové dvou klubů chovatelů téhož psího plemene byli schopni si vzájemně poškozovat webové stránky a soudit se. Práce Používání a výrobu nástrojů známe i u jiných živočichů. Také vědomá dělba pracovních úkolů není pouze lidským znakem. U člověka však se práce neuvěřitelně rozrůznila a prakticky žádný jedinec (s výjimkou několika kmenových společenství) se nedokáže uživit a přežít bez práce ostatních. I Robinson měl u sebe několik předmětů a jeho vědomosti byly výsledkem práce jeho učitelů. Unikátní je také symbolický význam práce vyjádřený v penězích. Domestikace člověka Konrad Lorenz přišel s teorií, že člověk sám sebe domestikoval. Dokládá to prodlouženou dobou dospívání, změnami na mozkovně a čelistech, schopností rozmnožovat se kdykoli během roku, zhoršením smyslů a vymizením mnoha instinktů. Dnes tuto teorii chápeme spíše jako zajímavý postřeh o naší západní civilizaci, než jako ověřenou vědeckou pravdu vztahující se k celému lidstvu. Význam etologie člověka Etologie je vedle antropologie, sociologie, ekonomie, filosofie nebo kulturologie jednou z věd zabývajících se člověkem. Její přínos spočívá v tom, že důsledně vychází z biologické podstaty člověka a srovnává jej s ostatními živočichy. Nemůže však popsat a objasnit všechny jevy, jimiž se člověk vyznačuje. Etologie člověka a morálka Tvrdit, že „tohle jsme zdědili po zvířatech a proto mi nezbývá nic jiného, než to dělat“, je ve většině případů alibi, navíc logicky nesprávné. Máme totiž také vychování, rozum a svědomí.
