Šest z přítomnosti, šest z minulosti Alena Anderlová Ladislav Sýkora Michael Rittstein Michal Singer Pavel Piekar Xénia Hoffmeisterová Maxmilián Boháč Josef Krejsa Jiří Rejžek Josef Váchal Josef Řeřicha Jan Zachariáš Quast
Katalog k výstavě Šest z přítomnosti, šest z minulosti. 4. 8. 2013 – 6. 10. 2013 Výstavní síně zámku Klenová. Na obálce: Michal Singer, Vnitřní model Karla Klostermanna, kombinovaná technika na plátně, 2008
1
Šest z přítomnosti, šest z minulosti …máš-li srdce citlivé, duši velebnosti přírody otevřenou, vnímavou pro krásu její, staneš v němém úžasu, budeš se klaněti Tvůrci a jeho dílům; vzdáš hold svůj naší staré Šumavě… Karel Klostermann
Šest z přítomnosti, šest z minulosti představuje název výstavy, kterou uspořádala Galerie Klatovy / Klenová ve spolupráci s Pavlem Piekarem a Karlem Skalickým. Téma výstavy je Šumava. Šumava, jejíž krásy se odrazily v tvorbě šesti autorů z minulosti a šesti autorů z přítomnosti. O výběr autorů z minulosti se postaral Karel Skalický. Ten pro výstavu vybral Jana Zachariáše Quasta (1814–1891), Josefa Krejsu (1896–1941), Josefa Řeřichu (1872–1959), Maxmiliána Boháče (1882–1957), Josefa Váchala (1884–1969) a Jiřího Rejžka (1914– 1986). Z přítomnosti byli osloveni Michael Rittstein (1949), Michal Singer (1959), Xénie Hoffmeisterová (1958), Alena Anderlová (1977), Ladislav Sýkora (1964) a Pavel Piekar (1960). Všichni souhlasili, protože mají svůj vlastní a nenapodobitelný vztah k Šumavě, která je inspiruje v jejich tvorbě. Tak se dostáváme k propojení minulosti se současností, která se odráží v tvorbě jednotlivých autorů a jejich pohledu na Šumavu. V rámci jedné výstavy se tak naskytne možnost pozorovat vývoj výtvarné techniky a pohled autorů na jedno téma v rozmezí více než sta let. Při této komparaci přicházíme na zajímavé, někdy až překvapivé zjištění, které nám poskytuje porovnání jednotlivých děl z přítomnosti a minulosti. Díla autorů minulých zachycují krajinu spíše realistickým pohledem, s přechodem do přítomnosti se pohled na Šumavu mění, krajiny se stávají více expresivními a barevnými. Od malých realistických krajinek až po rozměrná plátna, na kterých je krajina zachycena plyšem a pryskyřicí na sololitu. Výstava byla instalována v prostorách novogotického zámku na Klenové, který je součástí Galerie Klatovy / Klenová, ze které je „téměř dokonalý“ výhled na centrální Šumavu, která je inspirací všech zúčastněných autorů. Michal Lazorčík
PŘÍTOMNOST
Alena Anderlová
Alena Anderlová * 23. 6. 1977 Klatovy
Vzdělání 1991–1995 1995–1997 1995–2005 1999–2001 2001–2005
Střední uměleckoprůmyslová škola v Praze Vyšší odborná škola Václava Hollara v Praze, obor knižní grafika Akademie výtvarných umění v Praze v ateliéru malby Antonína Střížka v ateliéru malby Michaela Rittsteina
Výstavy Česká republika, Německo Zastoupení ve sbírkách Galerie Klatovy / Klenová • Egon Schiele Art Centrum, Český Krumlov
2 2 Začíná se smrákat a drobně mrholí. Oblékám pláštěnku a vyrážím na večerní procházku z Kvildy k Jezerní slati. Mezi cestou po silnici a lesní pěšinou volím lesní stezku. Půda pod nohama začíná nebezpečně měknout, čím víc se blížím k cíli. Nevím, jestli je to předzvěst slatě, nebo jen vytrvalým deštěm, který zesílil. Cítím na vlastní kůži, že Jezerní slať je jedním z nejstudenějších míst naší země. Boty mám plné vody a má krátká pláštěnka na příval deště nestačí. Ale ta trocha nepohodlí stojí za to. Déšť a mlha umocňují tajemnou atmosféru místa. Navíc je i díky dešti a pokročilé hodině málo pravděpodobné, že tu potkám zájezd turistů. Vychutnávám si ticho, klid, nechám se unášet fantazií… Když v tom ji spatřím! Bludičku, která se na okamžik zjevila uprostřed slatě. Záblesk světla, který vyšlehl a náhle zmizel. Dívám se tím směrem a najednou vidím další a další světýlka pomalu se blížící ke mně. Nevím, jestli se dát na útěk, ale nohy mám ztuhlé zimou, a tak čekám, co se bude dít. Mám pocit, že začínám slyšet kroky, hlasy a takové podivné zvuky, jakoby cvakání? Vydám se na průzkum. A v tom je spatřím, hlouček japonských turistů mačkajících spoušť fotoaparátů. Asi fotí bludičku, která se k nim blíží… Alena Anderlová
3
Alena Anderlová
Alena Anderlová, Zelená krajina, olej na plátně, 2013
PŘÍTOMNOST
PŘÍTOMNOST
4
Alena Anderlová
Alena Anderlová, Bažina, olej na plátně, 2012
5
Alena Anderlová
Alena Anderlová, Slatě, olej na plátně, 2012
PŘÍTOMNOST
PŘÍTOMNOST
Ladislav Sýkora
Ladislav Sýkora * 7. 2. 1964 Plzeň
Vzdělání Umělecký ateliér Miroslava Tázlera v Plzni Výstavy Česká republika, Německo, Maďarsko, Rakousko Zastoupení ve sbírkách Galerie Klatovy / Klenová a soukromé sbírky
6 Žiji na západní Šumavě, proto jsou má oblíbená místa v relativní blízkosti. Svým názvem mne zaujaly Suché Studánky a nezklamaly mne. Toto místo jsem navštívil už ve všech ročních obdobích a rád si tam zajedu i na kole, nemám to opravdu daleko. Podobně důvěrné jsou mi Hamry – horní tok Úhlavy s meandry – navíc s jistotou, že nikoho nepotkám. Z obou míst mám už několik grafik. Z různých stran a za různých okolností jsem už doputoval na vrcholy Falkensteinu a Ostrého. Před pár lety jsem putoval s přáteli několik dní pěšky do Řezna. Rád vzpomínám na nocleh na Ostrém, hřeben Ecku, který jsem si později prošel několikrát. Pak postupné svažování krajiny k Dunaji a první pohled na tuto řeku od kostelíka sv. Uršuly na Pilgramsbergu. Vlastně završení cesty, ačkoli do Řezna ještě pár kilometrů zbývalo. Dosud mám intenzívní prožitek krajiny díky zpomalenému času pěšího putování. Za každým mým obrázkem je konkrétní místo a příběh. Ladislav Sýkora
7
Ladislav Sýkora
Ladislav Sýkora, Sad 1, barevný linoryt, 2013
PŘÍTOMNOST
PŘÍTOMNOST
Ladislav Sýkora
8
Ladislav Sýkora, Turistka, barevný linoryt, 2012
9
Ladislav Sýkora
Ladislav Sýkora, U Prášil, barevný linoryt, 2013
PŘÍTOMNOST
PŘÍTOMNOST
Michael Rittstein
10
Michael Rittstein
Pár akrů našeho lesa už se zase zelená. Vylámal ho Kyril (velký vítr). Můj praděd truhlář les vysadil na kopci nad Brnířovem. Kopec Bezný je pravděpodobně poslední kopec Šumavy, svažuje se do Všerubského průsmyku a za ním začíná Český les. Dohlédnu tam z okna našeho domu v Brnířově na návsi u rybníka. Cítím se tam doma. Co víc si mohu přát, neb Váchala mám taky rád.
* 17. 9. 1949 Praha
Michael Rittstein
Vzdělání 1964–1968 1968–1974 Od r. 2001
SOŠV Václava Hollara v Praze studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Arnošta Paderlíka vedoucí pedagog, ateliér malby AVU Praha, 2012 – profesura
Výstavy Česká republika, Slovensko, Německo, Finsko, Belgie, Velká Británie, USA Zastoupení ve sbírkách Národní galerie v Praze • Galerie hlavního města Prahy • České muzeum výtvarných umění v Praze • Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou • Galerie Benedikta Rejta v Lounech • Oblastní galerie Liberec • Galerie umění Karlovy Vary • Oblastní galerie Olomouc • Galerie výtvarného umění v Ostravě • Galerie výtvarných umění Litoměřice • Památník národního písemnictví Praha • Ministerstvo kultury Praha • Centre Pompidou, Paříž • Albertinum Vídeň • soukromé sbírky v ČR, v Evropě a USA
11
Michael Rittstein
Michael Rittstein, Asiat (Vlhká krajina), olej, pryskyřice, písek, plátno, 1999
PŘÍTOMNOST
PŘÍTOMNOST
Michael Rittstein
Michael Rittstein, 19. století, plyš, pryskyřice, sololit, 2000
12
13
Michael Rittstein
Michael Rittstein, Mosty, plyš, pryskyřice, sololit, 1999–2000
PŘÍTOMNOST
PŘÍTOMNOST
Michal Singer
Michal Singer * 22. 3. 1959 Praha
Vzdělání 1980–1984
Filosofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha, obor filosofie a politická ekonomie
Výstavy Česká republika, Lotyšsko, Slovinsko, Francie, Německo, Belgie Zastoupení ve sbírkách Národní galerie v Praze • Galerie Klatovy/Klenová • Ministerstvo zahraničních věcí v Praze • Památník národního písemnictví v Praze • Egon Schiele Art Centrum, Český Krumlov • soukromé sbírky
14 Co si jenom pamatuji, na Šumavu jsem vždycky vymázl nečekaně, neplánovaně a kvůli ženám, resp. děvčatům. A to pokaždé, když jsem se byl s některou z nich nucen rozejít. Příroda mě měla utěšit, což se nedělo nikterak samovolně a rovnou. Jó, tady rovnou… Teprve poté, co jsem zde chytil nějakou inspiraci, tj. múzu za pačesy, začalo to jít zase od pěti k desíti a dílo, vzniklé z původního rozervání a bolesti takřka nesnesitelné, se pozvolna stávalo hojivým balzámem i flastrem na zvolna srůstající ránu. Tak to bylo poprvé, když se mi Šumava proměnila v moře s ropnými plošinami v námořnické trilogii Shell, podruhé v trepanované lebce Karla Klostermanna a do třetice ve třech prvotinových dřevorytech Spadla ze židle 1 a 2 a Dlaň s prezervativem. Ano, tak zkrátka nahlíží na krajinu městský člověk čímsi stále stíhaný… Michal Singer
15
Michal Singer
Michal Singer, Leviatan, kombinovaná technika na plátně, 2012
PŘÍTOMNOST
PŘÍTOMNOST
16
Michal Singer
Michal Singer, Na vsi, akryl na plátně, 2012–2013
17
Michal Singer
Michal Singer, Tygří muž, akryl na plátně, 2012–2013
PŘÍTOMNOST
PŘÍTOMNOST
Pavel Piekar
Pavel Piekar * 18. 7. 1960 Ostrava
Vzdělání 1983
18 Není to na první pohled příliš nápadné místo. Za posledními chatami je stráň, která příkře padá z prudkého kopce dolů. Dole je ohraničena rovinou a v záhybech pohybujícím se potokem. Nahoře a na jedné straně se tyčí les. Ten přechází v dlouhé pásy přes kopce až na obzor. Rostou zde různé trávy, květiny a také různorodé a jinak vysoké druhy stromů, jehličnaté i listnaté. Díky pohybujícím se stínům na prudké stráni je možné vysledovat pohyb slunce za slunečných dnů. Tento malý kout je pro mne esencí Šumavy – dole voda, potom stráň se stromy, nahoře les, který přechází v oblohu. A zároveň intimní kus světlé krajiny, která pásy lesů přechází až k nekonečnu, kde je pohltí nebe. Pavel Piekar
absolvuje ČVUT v Praze, stavební fakultu soukromá výtvarná školení u doc. Bohuslava Kutila a manželů Jenny a Jana Hladíkových
Výstavy Česká republika, Itálie, Bulharsko, Švédsko, Německo, Francie, USA Zastoupení ve sbírkách Východočeská galerie v Pardubicích • Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze • Husitské muzeum v Táboře • Galerie Klatovy / Klenová • Památník národního písemnictví Praha • Muzeum umění Olomouc • Beauchamp Centre Culturel Francie • Galerie bratří Špillarů Domažlice • Obvodní knihovna Opatov – artotéka • Sanamchandra Art Gallery, Silpakorn University, Thajsko
19
Pavel Piekar
Pavel Piekar, Větrný den podzimu, barevný linoryt, 2011
PŘÍTOMNOST
PŘÍTOMNOST
20
Pavel Piekar
Pavel Piekar, Proudící voda, barevný linoryt, 2012
21
Pavel Piekar
Pavel Piekar, Barvy podzimu, barevný linoryt, 2012
PŘÍTOMNOST
PŘÍTOMNOST
Xénia Hoffmeisterová
Xénia Hoffmeisterová * 13. 6. 1958 Trenčín
Vzdělání 1973–1977 1981–1986
Střední uměleckoprůmyslová škola v Bratislavě Divadelní fakulta Akademie múzických umění v Praze (malba u doc. Oldřicha Smutného v rámci studia scénického a kostýmního výtvarnictví)
Výstavy Česká republika, Slovensko, Francie, Německo, Itálie Zastoupení ve sbírkách Galerie Klatovy / Klenová • Galerie Benedikta Rejta v Lounech • National gallery of Bosna and Herzegovina, Sarajevo • MuMo muzeum Montanelli, Praha • Danubiana – Meulensteen Art Museum, Bratislava, Slovensko • Museum Factory, Rakousko • Museum of modern Art, Toyama, Japonsko • Galerie Am Schwarzen Meer, Bremen, Německo • UHCL Art Gallery, Houston, USA • Privátní galerie, Houston, USA • soukromé sbírky v Německu, New Yorku, Paříži, České republice a na Slovensku
22 Před třiceti lety o Mikuláši jsem se ocitla uprostřed sněhových šumavských plání ve vymrzlém, zpustošeném mlýně. Zatopila jsem v kamnech, překvapivě nekouřily. Vylezla jsem na ně a pozorovala neuvěřitelné představení zimy. Od té doby jsem na Šumavě zůstala, stala se mojí základnou, ze které vyrážím do města, abych se znovu mohla vrátit na samotu. Za poslední roky se ale krajina změnila, není tak přívětivá, cesty zarostly, plevel postupně obsazuje všechna uvolněná místa v sadech a polích. Zmenšená stáda nestačí spásat trávu, a tak se topíme v zeleni. Většinu času trávíme hrabáním a sušením. Velká část mojí práce vznikala a vzniká z boje s přírodou. Po patnácti letech s boreliózou jsem se naučila být velmi ostražitá, bez spreje proti klíšťatům, vysokých holínek a dlouhých kalhot se neodvážím vyjít ze dvora. Hustým křoviskám se ze strachu vyhýbám, příroda se nám mstí, nežijeme s ní v souladu – soused dřevorubec za celý život neměl klíště, já bez spreje pravidelně aspoň pět. Našeho zdravého souseda zavalila v lese kláda. Lidé jsou tu zvláštní, zašlápnou velkou botou nádhernou lasičku, byla to škodná… O třešních jim zmizela babička. Třešně jsou jejich základní finanční zdroj, sady se táhnou „do nevidím“, kraj je červený a černý od křídel ptáků. Domácí nechali třešně třešněmi a hledali babičku, každý den se přidávali další a další sběrači, až sběr ustal. Houfy lidí pročesávaly lesy se strachem, že ze stařenky divoká prasata nic nenechají. Za týden z úrody nezbylo nic. Stařenku našli za chalupou, vystrojili pohřeb a pokračovali dál, jako by nepřišli o celoroční příjem. Život tu má svůj pomalý rytmus, rozdělený pouze změnou ročních období. Všechno plyne pomalu dál od zimního zániku k jarnímu rozpuku. Xénia Hoffmeisterová
23
Xénia Hoffmeisterová
Xénia Hoffmeisterová, Předjaří, akryl na plátně, 2012–2013
PŘÍTOMNOST
PŘÍTOMNOST
Xénia Hoffmeisterová
Xénia Hoffmeisterová, Krmítka pro ptáky, akryl na plátně, 2012–2013
24
25
Xénia Hoffmeisterová
Xénia Hoffmeisterová, Podvečer za vesnicí, akryl na plátně, 2012–2013
PŘÍTOMNOST
MINULOST
Šest z minulosti Malíři na Šumavě. Každý je z jiného těsta, ale všichni skoro ze stejného. Hudeček přikyvuje, Bubeníčka svrbí komáří štípnutí. Nauman řeší průhledy na rozblácené cestě na svahu Boubína. Plnokrevná první republika. Rakouska už je jen kousek. Kalvodova maringotka, vypůjčená od statkáře Berana, bývá ještě po chvilkách využívána. Některá mistrova děvčata také umějí docela pěkně – jistě zcela poděděně – pošumavsky malovat, třeba ElgrováŠimková. A co teprve to jejich nenucené uměle umělecké chichotání. Ullrych s Moravcem jsou zase jaksi pootavsky divní. Řeka – páteř kraje – je drží pevně. Zamyšlený Blumentritt s deštníkem si včera vyšel na Libín. Velenovský črtá horizont kopců někde na svahu lesnatého Javorníka. A pak je tu ještě zástup několika dalších. Všichni sice už umřeli, ale přesto se dohadují, nikdo z nich nechce být tím sedmým, který už nebude na Klenové vystaven. Profesor Hönich nad šestiřádkovým seznamem křičí: „Vyhoďte Quasta, co ten se sem sere, vždyť je úplně z jiný doby!“ K předmětnému seznamu přistupujme abecedně: Boháč – Krejsa – Quast – Rejžek – Řeřicha – Váchal. V ozvěně se k nám vracejí
26 jejich jména křestní: Maxmilián – Josef – Jan – Jiří – Josef – Josef. „Ryzí Josefovský diktát!“ brblá Hönich. Všichni, nejen ti Josefové, kontrují: „Hovno!“ a myšlenkově jej ženou pralesem jeho vlastních šumavských kreseb a grafik. Určitá souzněnost je všechny spojuje, a proto tak nějak spiklenecky drží pospolu. Daleko jemnějších nitek je ale ještě fůra někde v pozadí. Svérázný – veskrze téměř solitérní – přístup každého z nich je zcela zřetelný. Quast se na Šumavu promaloval skrz porcelán a pak taky sklo až do Kralikova Eleonorenhainu. Váchala již v dnešních časech není vůbec potřeba nosit do výtvarného lesa, což o tom šumavském platí dvojnásob. „Macková, raději pomlčejí!“ vece J. V. Krejsovy osobní neduhy, stejně jako jeho tvorba téměř staromistrovské, a neřesti jsou teprve v posledních několika letech tak trochu rozdýchávány dychtící sběratelskou obcí. Boháče zase zahřívají čas od času ve volyňském rodišti, ale vesměs s nevědomím jeho výrazných nadregionálních přesahů. Řeřichovo téměř dokonalé černé řemeslo se schovalo kamsi do temného dřevoryteckého kouta, z nějž vykukuje jen po chvilkách a zlehýnka, sic jeho školitel František Horký je v něm taky kupodivu hodně hluboko. Na expresivního postimpresionistického recidivistu Rejžka vzpomínají především desítky jeho někdejších školních výtvarných svěřenců. No, jeden Quastův autoportrét mají pořád dlouhodobě lidé v Praze za předpokládanou podobu K. H. Máchy. Nachlup stejná rozervanost je patrná u obou. Jistá modernost také, takže přičlenění do téhle klenovské šestky je zcela oprávněné. Dvě zde vystavené práce jsou doslova unikátní, ukazují nám zcela jiného Quasta, než na kterého jsme obecně navyklí – dokonalé podobenky representační i hrobní, něco málo brouků na porcelánu a dýmky z píseckého c. k. kasína – dohazují malíře na šumavských pěšinách v ryzím pochopení místa.
27 Mánesák Řeřicha nedělal v barvách. Oční vada mu ubrala tuto schopnost, ale naopak přidala vynikající černé vidění. Jako Quast smrtí Řeřicha Písečák narozením. V barvách mu bývával bratrem Antonín Hudeček, se kterým prostál i proseděl řadu tvořivých hodin u rybníka Němce v Píseckých horách nebo i někde daleko výše na Šumavě. Vše, co Hudeček dělával v oleji, kvaši nebo akvarelu, to zase Řeřicha vyrýval do dřeva na své černé tisky, případně později kreslil pro kámen. Říká vám něco roztodivný dopisový román Živant a umrlanti? Pochopitelně jedna z mnoha nitek mezi Řeřichou a Váchalem. O šumavském krajinářském pekelníku a nemanželském dítěti praotce českých lyžařů a zároveň pozapomenutého píseckého oddenku Josefa Šimona Aleše-Lyžce Josefu Váchalovi toho bylo už napsáno moře, nebo by to určitě vydalo alespoň za nejedno ledovcové jezero v našich končinách. Nitky kalvodovsko-bémovskopirnerovské bychom mohly zaplétat zcela pořád v jeden věneček, nicméně účastní hadové z toho vzniklí by byli poněkud mimo republikový rytmus a kůže by se jim sesychala podstatně rychleji. Husinecký Krejsa se dostal ve svých Pohádkách kamsi k ideálu starých vlámských landšaftů, nebo snad až někam ke Kosárkovi, zato ale mnohobarevné dřevoryty tiskl téměř po japonsku. Málokdo tuší o jemné kulturní provázanosti s nadfilosofem, spisovatelem a alkoholikem z vysočanského hotelu Krása Ladislavem Klímou. Vlastně násobené postavou Antonína Kříže. Nebo jinak: „Uchopil je a položil přes obě koleje křížem.“ Nesmíme také zapomenout na symbolický kalich, pupavu pod Boubínem a desítky kapradin na všech jeho cestách. Starosvětský Boháč, kterého sice formovala Vídeň, Praha i Mnichov a po chvílích jej ponoukal i Hanuš Schwaiger, ale především jej odkojila Šumava, věděl toho o krásách našich končin
MINULOST jako málokdo. „... jistě na mou duši a dva prsty k nebi, na Arber musíme...“ psal bratrovi Aloisovi v roce 1913. Nebo témuž o rok dříve skoro písňově: „Ruksak na záda, do ruky hůl a zcestujem, zvandrujem světa půl se sluncem východu, do rytmu pochodu tří párů bot zní naše píseň, zaplaší tíseň, nedbá trampot – slyšet jen holí klapot, jen holí klapot.“ Nejmladší Rejžek se narodil v předvečer první světové. Kromě oficiálního studia na pražské technice chodíval právě do soukromé malířské školy Maxe Boháče, který jej zasáhl umělecky poměrně výrazně. Pak také obecně výrazivě Cézanne, regionálně prácheňsky zase Vincenc Beneš. A rodné Strakonice na něj už skoro zapomněly. Hanba hanbatá. Všech šest vystavených žilo Šumavou... Karel Skalický
MINULOST
Maxmilián Boháč
Maxmilián Boháč * 23. 7. 1882 Volyně + 1. 3. 1957 Plzeň
Maxmilián Boháč se narodil jako prvorozený syn volyňského malíře-řemeslníka Maxmiliána Boháče (1854–1928) a Josefy Jedličkové. Jeho dva mladší bratři se později stali rovněž výtvarnými umělci – Alois (1885–1945) malířem a Josef (1890–1978) sochařem. V letech 1901–1905 vystudoval Akademii výtvarných umění ve Vídni, kde byl jeho profesorem Alois Delug, a v letech 1905–1907 Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Hanuše Schwaigera, následně krátce pobýval na akademii v Mnichově. Po roce 1910 bydlel a tvořil převážně v Praze, kde vedl Boháčovu moderní uměleckou školu malířskou, více méně přípravku pro akademii. Na sklonku první republiky se natrvalo vrátil do rodné Volyně, kde zůstal až do své smrti v roce 1957.
28
29
Maxmilián Boháč
Maxmilián Boháč, Na pastvě, olej na kartonu, kolem 1920, Městské muzeum ve Volyni
MINULOST
MINULOST
Josef Krejsa
Josef Krejsa * 14. 3. 1896 Husinec + 21. 4. 1941 Husinec
V rodném Husinci vychodil obecnou školu a pak navštěvoval měšťanku v blízkém Vlachově Březí. Po vyučení se malířem dekorací byl odveden do vojenské služby, narukoval do Českých Budějovic a nakonec se dostal až do Vídně, kde téměř půl roku maloval pod vedením slavného malíře Franze Alta. Po vypuknutí první světové války se ocitnul na ruské frontě, kde byl zraněn úlomkem šrapnelu. Po svém vyléčení musel odjet na italskou frontu, ze které již v roce 1916 zběhl a dostal se do italského zajetí. Tehdy se seznámil s malířem Francescem Paolem Michettim, který jej přijal do své malířské školy v Neapoli. Od roku 1919 studoval na pražské akademii ve speciálce prof. Maxmiliána Pirnera. V Praze se v roce 1925 oženil s Karlou Paulíkovou, se kterou se později vrátil zpět do Husince, kde se usadil již natrvalo. V roce 1933 se stal členem Sdružení jihočeských výtvarníků v Českých Budějovicích. Zemřel v dubnu 1941 v Husinci na chrlení krve.
30
31
Josef Krejsa
Josef Krejsa, Boubínský prales, barevný dřevoryt, kolem 1935, soukromá sbírka
MINULOST
MINULOST
Jiří Rejžek
Jiří Rejžek * 16. 2. 1914 Strakonice + 28. 9. 1986 Strakonice
Po absolvování strakonického gymnázia (1925–1933) studoval na Českém vysokém učení technickém v Praze (1933–1939), kde byli jeho profesory malíři Oldřich Blažíček a Cyril Bouda. Kresbě i malbě se soukromně učil ve škole malíře Maxmiliána Boháče a u Williho Nowaka. Po roce 1948 působil jako dlouholetý učitel na strakonickém gymnáziu (1948–1965) a posléze na Střední pedagogické škole v Prachaticích (1965–1981). Kromě malby se rovněž věnoval plastice a sgrafitu, ilustrační kresbě a hlavně grafice, a to především litografiím. Šumavské krajinářské motivy vyhledával systematicky.
32
33
Jiří Rejžek
Jiří Rejžek, Kůstrý, olej na sololitu, 1975, Městské muzeum ve Volyni
MINULOST
MINULOST
Josef Váchal
Josef Váchal * 23. 9. 1884 Milavče + 10. 5. 1969 Studeňany
Josef Váchal se narodil jako nemanželské dítě učitele Josefa Šimona Aleše-Lyžce a Anny Váchalové. Dětství strávil u svých prarodičů Alešových v Písku. V roce 1898 se přestěhoval do Prahy, kde se v roce 1902 vyučil knihařem. Díky strýci malíři Mikoláši Alšovi se posléze dostal do soukromé malířské a grafické školy Aloise Kalvody, kterou navštěvoval v letech 1904 až 1905. V roce 1910 spoluzaložil skupinu Sursum. Ve své novátorské výtvarné tvorbě se zaměřoval především na grafické vyjádření, a to převážně formou vícebarevného dřevorytu, jinak pochopitelně nelze opomenout ani jeho výraznou činnost literární. Své knihy sám psal, ilustroval, tiskl i vázal, vždy v několika kusech. Po roce 1948 se zcela stáhl z veřejnosti. Zemřel v roce 1969 v zapomnění v Studeňanech u Jičína na rodném statku své družky Anny Mackové. Jeho Šumava umírající a romantická se již stala šumavskou biblí mnohých.
34
35
Josef Váchal
Josef Váchal, Weitfällernská slať, dřevoryt, 1959, soukromá sbírka
MINULOST
MINULOST
Josef Řeřicha
Josef Řeřicha * 12. 11. 1872 Písek + 5. 12. 1959 Praha
Řeřicha se narodil v Písku v roce 1872 jako jedno ze sedmi dětí hostinského Jana Řeřichy a jeho ženy Marie Vokrojové. Na písecké reálce byl žákem profesora kreslení a básníka Adolfa Heyduka i malíře Václava Šebeleho. Od roku 1892 studoval stavební inženýrství na Českém vysokém učení technickém v Praze, kde byl jeho profesorem architekt Jan Koula. Výtvarně se navíc vzdělával soukromě – olejomalbě u Josefa Jelínka (1897) a grafickým technikám u Františka Horkého (1916). Až do svého odchodu do penze v roce 1928 pracoval u zemského výboru jako stavební inženýr technického oddělení pro vodní stavby. Byl dlouholetým členem spolku výtvarných umělců Mánes, přátelil se s Antonínem Hudečkem, Antonínem Slavíčkem, Janem Preislerem, Bohuslavem Dvořákem a dalšími. Své grafické práce komponoval do cyklů, vznikly tak rozsáhlé soubory Naše sosny, Můj domov, Jihočeské kapličky a boží muka, Šumava a další.
36
37
Josef Řeřicha
Josef Řeřicha, Slunce v pralese, dřevoryt, 1939, Prácheňské muzeum v Písku
MINULOST
MINULOST
Jan Zachariáš Quast
Jan Zachariáš Quast * 23. 10. 1814 Pirkenhammer + 9. 8. 1891 Písek
Narodil se v domě čp. 50 při porcelánce v Březové jako syn Konráda Ferdinanda Quasta (1789–1845), malíře na porcelán. Po vyučení se u svého otce a následném vandru na zkušenou po Německu krátce studoval na pražské akademii (1838–1839) u malíře Františka Tkadlíka. Po roce 1843 pobýval především v Praze, kde vedl samostatnou dílnu v malbě na porcelán, ale zabýval se též i malbou na sklo, mimo jiné i vitrážemi chrámových oken. V roce 1869 se přestěhoval na Šumavu do Lenory, kde se stal vedoucím malírny tamní sklárny, odkud však již za dva roky odešel, aby se pak následně natrvalo usadil v městě Písku, ve kterém kromě malířství provozoval rovněž fotografickou dílnu.
38
39
Jan Zachariáš Quast
MINULOST
Jan Zachariáš Quast, Třístoličník, kombinovaná technika, kolem 1875, Prácheňské muzeum v Písku
40
Šest z přítomnosti, šest z minulosti Koncepce výstavy: Pavel Piekar, Karel Skalický Kurátoři výstavy: Michal Lazorčík, Pavel Piekar, Karel Skalický Editor: Michal Lazorčík Texty: Alena Anderlová, Xénia Hoffmeisterová, Michal Lazorčík, Pavel Piekar, Michael Rittstein, Michal Singer, Karel Skalický, Ladislav Sýkora Fotografie: Alena Anderlová, Jakub Frydrýšek, Xénia Hoffmeisterová, Pavel Piekar, Michael Rittstein, Michal Singer, Karel Skalický, Ladislav Sýkora, Tomáš Vachuda Grafická úprava: Jaroslav Stýblo Tisk: Dragon Press s.r.o Náklad: 300 ks Katalog vydala Galerie Klatovy / Klenová, příspěvková organizace Plzeňského kraje, ke stejnojmenné výstavě pořádané v srpnu až říjnu 2013. ISBN : 978-80-87013-47-2
