1
[OBSAH] [ESO MĚSÍCE] Remy van Lierde…………………………………………………………………………….. 2 Autor: Mark Barber
[PROFIL STROJE] ZiS-30…………………………………………………………………………………………. 7 Autor: Jan "RayPall" Kozák
[HISTORIE] Japonské císařské vzdušné síly………………………………………………………….. 11 Autor: Mark Barber
[PROFIL STROJE] Hurricane Mk.IIB……………………………………………………………………… 16 Autor: Henry Rothwell
[PROFIL STROJE] Bf 109 E-1………………………………………………………………………………… 21 Autor: Scott “Smin1080p” Maynard
[HISTORIE] Německé jednotky Sturmgeschützů………………………………………………….. 24 Autor: Sean "Gingahninja" Connell
[PROFIL STROJE] Americké střední tanky……………………………………………………………. 27 Autor: War Thunder tým
[PROFIL STROJE] Pz.Kpfw. 35(t)…………………………………………………………………………… 30 Autor: Jan “RayPall” Kozák
[VÝROČÍ] Vznik samostatného čs. státu................................................................. 34 Autor: Jan "RayPall" Kozák
© 2009—2015 by Gaijin Entertainment. Gaijin and War Thunder are trademarks and/or registered trademarks of Gaijin Entertainment or its licensors, all other logos are trademarks of their respective owners.
1
"Typhoon Mark IB (prémiový) 609. perutě RAF, RAF Manston, 1943", kamufláž vytvořil coolhand83 | stáhněte zde
[ESO MĚSÍCE] Remy van Lierde 1. října - Autor: Mark Barber O Remym Van Lierde mnoho známo není. Z toho, co se ví, můžeme říct, že se narodil v srpnu roku 1915 v Overboelare - hornaté části Východních Flander, která se nachází v Belgii. Od mládí byl nadšeným letcem a jako mladík narukoval v září 1935 - ve svých dvaceti letech - do služby k Aviation Militaire Belge - v té době bylo ještě Belgické armádní letectvo součástí armády.
vaného pozorovatele - nicméně po úvodním a dalším odborném školení sloužil jen chvíli, než byl vybrán do pilotního tréninku - ten začal v květnu 1937. V meziválečném období bylo v Belgii letectví na vzestupu - zejména pak právě piloti jako Van Lierde a jejich trénink měli mezinárodní respekt. Díky tomu se v Belgii trénovali například i íránští piloti. Remy Van Lierde úspěšně dokončil svůj pilotní trénink v dubnu 1938 a byl poslán k prvnímu leteckému regimen-
Výsledek testu předpokladů ho původně postavil na dráhu neuniformo-
2
tu, který se specializoval na letecké pozorovací mise a podporu dělostřelectva. S přesunem do třetí letové skupiny létal seržant Van Lierde na letounech Fairey Fox, což byl britský dvoumístný bombardér z období 20. let - Fox se jednak dovážel do Belgie a také se i v Belgii licenčně vyráběl.
ve středu Belgie - spolu s dalšími dvěma perutěmi s dvouplošníky Fairey Fox. Van Lierde se zúčastnil několika průzkumných misí s cílem zmapovat postup nepřítele, ale 16. května byl sestřelen palbou ze země. Remy byl hospitalizovaný a jeho stav mu nedovolil se znovu vrátit do aktivní služby - ze svých zranění se léčil i 28. května, v den kdy Belgie podepsala kapitulaci Německu. To, co doposud Remy zažil, pro něj ale neznamenalo konec války, ba naopak. Jakmile se jeho stav zlepšil dost na to, aby byl schopen cesty, v září téhož roku začal cestu, díky které procestoval většinu kontinentu a za necelý rok se vrátil zpět do kokpitu bojového letounu. Remy Van Lierde odcestoval na jihozápad, kde překročil hranice s okupovanou Francií a pokračoval dále na jih přes Vichystickou Francii až na hranice s neutrálním Španělskem. Remy byl zadržen a souzen spolu s ilegálními imigranty a díky tomu strávil několik měsíců v několika španělských vězeních, než se mu povedlo dostat na loď do Británie. Při příjezdu do Velké Británie v červnu 1941, kdy uplynulo devět měsíců od doby kdy opustil Belgii, byl podroben standardní proceduře, při které byl Brity zadržen a vyslýchán jak všichni ostatní cizinci ve válečném období. Tahle procedura zahrnovala zejména papírování a čekání na prodlení, což Van Lierdemu zabralo dalších šest týdnů, než se mohl zapsat do dobrovolné zálohy britského RAF.
Remy van Lierde v uniformě RAF
Německá vojska napadla v září 1939 Polsko a krátce poté i další země, nicméně Belgii se zpočátku podařilo zůstat neutrální. Země byla zdevastována 1. světovou válkou, a proto Belgie neměla ani chuť, a ani finanční prostředky pro podporu další války. Nicméně belgická vláda nebyla slepá vůči dění v Evropě a nařídila mobilizaci. Nastalo nevyhnutelné - 10. května vpadla německá armáda do Belgie a Monyho letka byla ve válce. Třetí peruť měla základnu ve městě Goetsenhoven - na travnatém letišti
3
Protože byl Remy zkušeným pilotem, v zařazení do služby mu bránilo pouze tříměsíční přeškolení na britské letouny Spitfire - to úspěšně dokončil v RAF Hawarden ve Walesu - v lednu 1942 byl pak převelen k 609. peruti. Peruť byla založená ještě před válkou a hrála významnou roli v Bitvě o Británii. Postupem času se 609. peruť začala plnit zahraničními piloty, kteří byli nuceni opustit vlastní stát, a přidat se k RAF - jedním z nich byl i čerstvě povýšený belgický poručík Remy Van Lierde, který posílil jejich stav.
Mk.1b - a byl povýšen na hodnost nadporučíka. Velení belgické peruti převzal major Roland Beamont, který je mnoha označován za nejzkušenějšího a velmi úspěšného pilota letounů Typhoon z celé 2. světové války. Letová skupina se v září přesunula na základu v Biggin Hill, a později v prosinci na základu ve městě Manston důvodem bylo přesídlení letounů Typhoon pro rychlejší a účinnější útok na nepřátelské stíhací bombardéry, které v posledních měsících začaly létat v nižší letové hladině a postupně stupňovaly intenzitu svých náletů na jih Anglie. Remy Van Lierde se také pravidelně účastnil nově zavedených nočních náletů - byly to operační mise nad okupovanou Evropu, které měli za cíl zničit nepřátelské cíle.
S ubíhajícím časem se nad Británií letouny Luftwaffe objevovaly stále vzácněji - belgická 609. peruť neměla v žádném případě tolik možností zaútočit na nepřítele jako piloti před nimi, kteří sloužili v RAF o dva roky dříve. V červnu 1942, těsně poté co se peruť konvertovala na novější verzi Spitfire Mk. V, se Van Lierdemu podařilo poškodit letoun Dornier Do-217. Později téhož roku začal Remy Van Lierde létat na letounech Hawker Typhoon 609. peruť začala dočasně operovat s letounem verze Mk.1 jako přechodným letounem na kanónovou verzi
Belgická 609. peruť byla 20. ledna 1943 povolána, aby zaútočila na německé letky JG 26 a JG 2, které letěly bombardovat Londýn. Během vzdušného souboje si Typhoony připsaly čtyři sestřely letounů Bf109G z 6./JG 26 bez vlastní ztráty - zde byl započítány i první sestřely velitele Johnnyho Baldwina a Remyho Van Lierde. V
4
březnu 1943 byla belgická peruť na misi s úkolem zaútočit na letiště Luftwaffe ve městě Chievres v západní Belgii - Van Lierde sestřelil transportní letoun Junkers 52, který zvláštní souhrou osudu pozorovala jeho žena (po válce ukázala svému manželi trosky letounu Junkers). Mezi další potvrzené sestřely Remyho Van Lierde patří i
letoun Heinkel 111 v květnu, Bf109 v červnu, Junkers 88 v říjnu a Bf 110 v listopadu - to vše z Remyho udělalo sedmého nejúspěšnějšího Belgického pilota 2. světové války, co se týče potvrzených sestřelů letounů s osádkou - nicméně ten největší úspěch ho teprve čekal.
Ke konci roku byl Van Lierde povýšen na kapitána, a stal se střeleckým instruktorem v RAF Sutton Bridge. Mony přijal povýšení na zastupujícího velitele letky pro jeho druhý turnus v RAF Manston v únoru 1944, nicméně s přibývající frustrací během doby mimo bojů na první linii přijal degradování zpět na kapitána, aby mohl být převelen k 3. peruti vybavené letouny Hawker Tempest. V srpnu byl znovu povýšen na hodnost majora a ujal se velení 164. perutě. Za dobu co létal s letounem Hawker Tempest se zúčastnil útočných misí nad okupovanou Evropou za účelem podpořit Den D, ale také vedl svou bojovou letku s úkolem sestřelování létajících bomb V1. On sám dosáhl úžasných 44 sestřelů bomb V1 s dalšími devíti
společnými sestřely, což z něj dělá druhé největší eso v ničení létajících bomb za celou válku. Van Lierde skončil válku jako belgický styčný důstojník na velitelství 2. taktických vzdušných sil. V RAF zůstal až do roku 1946, kdy byl převelen zpět do Belgického letectva s hodností majora a bylo mu přiděleno velení první belgické útočné perutě. Mony zůstal v belgickém letectvu až do roku 1968, kde odešel z aktivní služby v hodnosti plukovníka. Plukovník Remy Van Lierde zemřel v červnu 1990 - ve svých 74 letech. Pro většinu lidí byla působivá kariéra tohoto hrdiny za 2. světovou válku dostatečným důkazem toho, jak
5
úspěšný tento pilot byl… ale Mony měl v roce 1959 ještě jeden letecký úspěch před sebou. Když letěl Remy Van Lierde v helikoptéře nad belgickým Kongem, přísahal, že uviděl ob-
rovského hada který měřil téměř 50 stop. Pro ty z vás, kteří máte zájem, fotka je dohledatelná na internetu a jak to tak vypadá, byla mnoha experty potvrzená jako autentická.
V budoucnu do hry zařadíme tento emblém - 350. (belgické) perutě RAF:
Autorem emblému je Jej 'CharlieFoxtrot' Ortiz
6
'18. samostatná tanková brigáda, vozidlo číslo 3' Západní front, říjen 1941, SSSR. Kamufláž vytvořil wtando | stáhněte zde
[PROFIL STROJE] ZiS-30 5. října - Autor: Jan "RayPall" Kozák Ve War Thunderu je ZiS-30 sovětským stíhačem tanků 2. úrovně s hodnotou BR 2.3. Maximální rychlost vozidla činí 39 km/h na rovném povrchu, které lze dosáhnout v čase 20 vteřin. Plný 360° obrat ZiS-30 dokončí během deseti vteřin, což vozidlu dává rychlost točení 36° stupňů za vteřinu.
sklopen pod úhlem 68°. Čelní kulomet je pak chráněn 10 mm silným plochým plátem. Boční pancíř je 7 mm silný s maximálním zkosením 18°, zatímco zadní pancíř je plochý při stejné tloušťce. Štít kanónu má tloušťku 5 mm. Primární zbraní ZiSu-30 je protitankový kanón ZiS-2 ráže 57 mm, jehož čas nabíjení je 6,5 vteřiny, což vozidlu dává rychlost střelby 9,2 rány za minutu. Sekundární výzbroj je pak tvořena kulometem DT ráže 7,62 mm umístěném v čelním plátu.
Co se týče pancéřové ochrany, čelní pancíř je silný 10 mm pod různým sklonem – spodní čelní plát je zkosen pod úhlem 49°, vrchní čelní plát má sklon 26° a přechod mezi vrchním a spodním čelním plátem je
7
ZiS-30 představuje první sovětský stíhač tanků v sovětském technologickém stromě, a kromě poněkud nezvyklého vzhledu disponuje třemi největšími výhodami – malé rozměry, výborná mobilita a na svou úroveň velice účinné dělo. Díky své vysoké rychlosti a skvělé akceleraci se může ZiS-30 rychle přesouvat po mapě a jelikož jde o velmi malé vozidlo, zvláště na dlouhé vzdálenosti je těžké ho zasáhnout. Kanón ZiS-2 nemá absolutně žádné problémy s probíjením čelního pancíře všech tanků na dané úrovni (ve skutečnosti dokáže kanón probít i čelní pancéřování tanku Tiger až na vzdálenost 500 metrů) a vyznačuje se poměrně vysokou rychlostí střelby a plochou trajektorií. To z vozidla činí vynikající zbraň na odstřelování nepřátelských tanků na dlouhé vzdálenosti. Kvůli umístění kanónu má ZiS-30 poměrně vysoký profil, což je zároveň výhodou i nevýhodou. Omezuje totiž možnost ukrýt se za terénní nerovnosti (plus je snazší při prudkém obratu vozidlo převrátit na bok), zároveň ale umožňuje vystavit nepříteli pouze štít děla. Jelikož ten je pak velmi malým cílem, výrazně snižuje
pravděpodobnost, že bude ukryté vozidlo odhaleno ještě před vypálením první rány. Samozřejmě jsou zde i nedostatky. Zpětný ráz kanónu je pro miniaturní podvozek ZiSu-30 jednoduše příliš silný – hlaveň kanónu při každém výstřelu vyletí natolik vysoko, že v naprosté většině případů ztratíte svůj cíl a musíte opět zaměřovat. Velkou nevýhodou je i malá zásoba munice, která činí pouze 20 nábojů a v kombinaci s rychlostí střelby je tedy nutné dbát na to, abyste se neoctli uprostřed bitevní vřavy bez jediného náboje. Největší slabinou je ale praktická absence pancéřování. Dokonce i kulomety puškové ráže jsou na krátké vzdálenosti schopné pancíř ZiS-30 probít, a velkorážným kulometům nečiní váš pancíř problém ani na střední vzdálenost. Sebelehčí tankový kanón pak pro vás znamená smrtící hrozbu, je tedy nutné se za každou cenu vyhnout se tomu, být zasažen. Osádka děla je obzvláště zranitelná, neboť je chráněna pouze zepředu tenkým 5 mm štítem děla, ze stran a
8
zezadu je naprosto nekrytá, a proto je velmi zranitelná střepinami dělostřeleckých granátů a kulometnou palbou. Ironií ovšem je, že štít děla vás občas dokáže ochránit před sebevýkonnějšími protipancéřovými střelami – ty totiž pouze proletí skrz bez aktivace roznětky, což výrazně redukuje způsobené škody. Pokud tedy čelíte ZiSu30 a chcete mít jistotu zničení prvním zásahem, používejte vysoce výbušnou munici.
Pokud tedy vedle sebe postavíme výhody a nevýhody ZiSu-30, vychází nám vysoce mobilní stíhač tanků ideální pro ničení nepřátelských vozidel na dlouhé vzdálenosti. Využijte své rychlosti a brzy po začátku bitvy zaujměte výhodnou pozici. Poté, co se objeví nic netušící nepřítel, vypalte několik ran za využití své rychlosti střelby a následně se rychle stáhněte dříve, než na vaší pozici nepřítel povolá dělostřeleckou palbu či se mu podaří vaší střelbu opětovat.
Během prvních týdnů německé invaze do SSSR v roce 1941 utrpěly sovětské obrněné síly zdrcující ztráty v boji s o mnoho lépe organizovanými německými tankovými jednotkami. Jak klesaly počty bojeschopných obrněných vozidel, představitelé Rudé armády hledali způsob, jak co nejlevněji a nejsnadněji nahradit ztráty. Výsledkem byl v červenci 1941 vydaný požadavek na improvizované samohybné protitankové kanóny, montované na korby kolových nákladních vozidel po vzoru například britských vozidel Portee. Cílem bylo poskytnout Rudé armádě levný a na výrobu jednoduchý
protitankový prostředek, který by umožnil přinejmenším pozdržet zdánlivě nezastavitelný postup německých obrněnců. Termín byl vskutku šibeniční – pouhé dva týdny. Úkolu se zhostila konstrukční kancelář při továrně č. 92, vedená konstruktérem P. F. Muravejem, která vytvořila dva návrhy označené jako ZiS-30 a ZiS-31. ZiS-31 byl postaven na podvozku nákladního vozu GAZ AAA a nesl protitankový kanón ZiS-2 ráže 57 mm – v té době šlo o nejúčinnější protitankový kanón ve výzbroji Rudé armády. Při zkouškách se ale ukázaly výrazné nevýhody kolového podvozku, zvláště
9
pak nevyhovující průchodnost terénem.
daném období mělo Německo k dispozici – tato vlastnost byla v kritických prvních měsících Velké vlastenecké války velmi vítaná. Stroj ale trpěl vážnými nevýhodami, které byly z velké části dané faktem, že šlo pouze o nouzovou improvizaci. Váha děla snižovala jinak výbornou mobilitu a miniaturní rozměry vozidla umožňovaly vézt pouze velmi omezenou zásobu munice. Obsluha kanónu byla chráněna pouze zepředu štítem děla a ze stran a zezadu nebyla chráněna vůbec, čímž se stávala snadnou kořistí nepřátelské pěchoty. Kvůli vysokému profilu bylo vozidlo nestabilní, mělo velmi krátký dojezd a komunikace mezi řidičem a velitelem byla jen velmi obtížná. Na sovětské poměry velmi nízký počet vyrobených kusů pak byl kromě výše uvedeného dán i velkým nedostatkem tahačů Komsomolec a kanónů ZiS-2 – oboje bylo urgentně třeba jinde na frontě.
Vhodnějším kandidátem proto byl ZiS30, jež byl postaven na podvozku lehkého dělostřeleckého tahače Komsomolec. Toto malé pásové vozidlo, vyzbrojené jedním kulometem DT ráže 7,62 mm, vážilo 3,5 tuny a bylo poháněno čtyřválcovým, vzduchem chlazeným automobilovým motorem GAZ-M o výkonu 50 koní, jež vozidlu uděloval maximální rychlost až 47,5 km/h. Samotný proces úpravy ve stíhač tanků byl nanejvýš jednoduchý - kanón ZiS-2 byl jednoduše přimontován na střechu vozidla na částečně otočné lafetě. Situace byla natolik kritická, že sériová výroba byla zahájena už 21. září 1941 a do 15. října, kdy byla výroba ukončena, bylo postaveno plných 100 strojů - pouhé tři měsíce od zadání technické specifikace! Osádku vozidla tvořili čtyři muži – střelec/velitel, nabíječ, řidič a kulometčík.
ZiS-30 byl Rudou armádou užíván až do léta 1942, kde byl definitivně nahrazen specializovanými modernějšími vozidly.
Výsledné vozidlo disponovalo kanónem, jenž dokázal i na dlouhé vzdálenosti zničit jakýkoliv tank, který v
V budoucnu do hry zařadíme tento emblém:
Text 'Crush the Tigers' ("Rozdrťte Tigery"), autorem emblému je Branislav "InkaL" Mirkov
10
Kamufláž s označením 244. Sentai, HQ Chutai, Tokio, Japonsko 1944. Kamufláž vytvořil S.F. Radzikowski "Gudkarma", je dostupná ve hře v rámci programu War Thunder Revenue Share a lze ji koupit za 200 GE
[HISTORIE] Japonské císařské vzdušné síly 6. října - Autor: Mark Barber Stejně jako mnoho jiných, začínalo i japonské armádní letectvo velmi skromně. Během Rusko-Japonské války v letech 1904-1905 byly poměrně úspěšně použity pozorovací balóny. Jako i u jiných letectev, byly jeho počátky nesnadné - svého času hrozilo i úplné rozervání, které bylo vystupňované vzájemnou rivalitou mezi japonskou armádou a japonským námořnictvem - v otázce přístupu k letectvu panovaly na obou stranách často až katastrofální neshody.
V roce 1909 se japonský námořním konstruktérům podařilo poslat do vzduchu první, v Japonsku kompletně vyrobený letoun. Japonská armáda na tento krok odpověděla o rok později, kdy vyslala k nebi importovaný dvouplošník z Francie. S příchodem 1. světové války se začalo japonské námořnictvo armádě vzdalovat - asi největší skok se povedl v roce 1914. Japonští námořní piloti jako první na světě začali operovat z paluby letadlové lodě - HIJMS Wakamiya Maru.
11
Japonská armáda se i přes stále větší rozdíl, který se tvořil mezi ním a námořnictvem za 1. světové války, vzchopila, a s novým nadšením, které japonském armádní velení získalo, začala importovat - a to opravdu ve velkém - letouny od svých válečných spojenců - Británie a Francie. Japonští piloti nabrali některé bojové zkušenosti během Sibiřské intervence v letech 1918 až 1922, během kterých podporovali jednotky tzv. “Bílých Rusů” - japonská letecká produkce se během této doby rozvinula díky licencím na evropské letouny, které postupně nahradili vlastními konstrukcemi.
probíhaly ze základen na Taiwanu a v Japonsku. V roce 1938 představila japonská armáda svůj první bojový jednoplošník Nakajima Ki-27, který byl poprvé nasazen do služby v Číně. Význam “Ki” (?) je zkratka pro “Kitai”, což znamená letecký drak - toto zkrácené označení bylo pomocným vodítkem a zároveň identifikátorem armádních a námořních leteckých jednotek. Rozdíl mezi oběma sesterskými větvemi se ještě rozšířil s přístupem Japonska a jeho účasti v 2. světové válce s vlajkovým letounem A6M Zero, díky kterému opět Japonské císařské námořní letectvo získalo obrovský náskok. Námořnictvo svým úspěchem v prosinci 1941 - Pearl Harbor - jen utvrdilo svou dominantní leteckou bojeschopnost. Předzvěsti této skutečnosti už vycházely na povrch díky reputaci, kterou mezi svými protivníky - spojeneckými piloty - získaly letouny Nakajima Ki-43 - nejrozšířenější bojový letoun 2. světové války - který byl přezdíván jako “armáda nuly”. Letouny Ki-43 byly označovány jako levné verze (či verze pro chudé) letounů A6M - jejich obratnost je zpočátku
Intenzivní rivalita mezi námořním a armádním letectvem pokračovala i ve třicátých letech, částečně pak i během druhé čínsko-japonské války kde byly obě letecké větve nasazeny. Během této doby, kdy Evropa spatřila potenciál moderního letectva v leteckých soubojích nad Španělskem, se odehrávaly vzdušné boje i nad Čínou. Jako první na světě se v roce 1937 uskutečnilo první zaoceánské bombardování Číny pod taktovkou Japonského císařského armádního letectva - útoky
12
činila velmi úspěšnými v bojích proti západním spojencům. Japonská armáda pokračovala ve vývoji lehkých, jednomotorových střemhlavých bom-
bardérů a těžkých dvoumotorových bombardérů během čínské a pacifické války - nicméně s menším úspěchem než měly stíhací letouny.
Japonské císařské armádní letectvo se účastnilo bojů v Číně, Nové Guiney, Šalamounových ostrovech, Malajsie, Sumatry i samotné obrany Japonska stejně jako mnoha dalších. Letecké i pozemní osádky sloužily snad v každé známé kampani s obrovským odhodláním a odvahou. I přes pokračování ve ztraceném boji proti stále silnějšímu nepříteli rivalita s námořní větví nikdy neustála; v případě větší opravy armádní letouny na Nové Guiney musely letět přes 1500 mil na nejbližší armádní základnu ve filipínské Manile - přestože nejbližší námořní základna v Rabaul byla dostatečně vybavena pro rozsáhlejší opravy a nacházela se necelých 40 mil daleko.
frontu se stále menšími zkušenostmi. S příchodem roku 1945 zbyly z císařského armádního letectva převážně perutě, které bránily Japonsko před spojeneckými bombardéry a tzv. piloti “Kamikaze”, kteří se odhodlali k zoufalým útokům na spojenecké lodě. S podepsáním japonské kapitulace v srpnu 1945 bylo Japonské císařské armádní letectvo rozpuštěno. Dnešním dědictvím japonského armádního letectva jsou tzv. Japonské obranné vzdušné síly, které byly založeny v roce 1954. Jedná se velice moderní vzdušné síly, které brání Japonskou suverenitu - jako hrot kopí je plánován americký letoun páté generace Lockheed Martin F-35 Lightning II. Sebeobranné síly mají celosvětovou reputaci a uznání za jejich absolutně profesionální přístup, zkušené piloty a také i pro jejich skvělý akrobatický tým - Blue Impulse.
Císařskému armádnímu letectvu ubývalo lidských zdrojů, což mělo za následek škrty v tréninkových programech a nedostatečně trénované posádky, které se postupně dostávaly na
13
V budoucnu do hry zařadíme tyto emblémy, které vytvořili Jej 'CharlieFoxtrot' Ortiz & Colin 'Fenris' Muir:
IJAAF 39. sentaj 2. čutaj ocasní značka
IJAAF 62. sentaj 3. čutaj ocasní značka
14
"Red Eagle" emblém 64. sentaj IJAAF
IJAAF 47. sentaj 1. čutaj ocasní značka
15
[PROFIL STROJE] Hurricane Mk.IIB 8. října - Autor: Henry Rothwell Ve hře naleznete dvě verze letounu Hawker Hurricane MkIIB - britský stíhač na 2. úrovni s bojovou efektivitou (BR) 2.0 a sovětskou verzi s BR 3.0. Podíváme se na oba letouny a prozkoumáme historii okolo sovětských pluků vybavených Hurricany IIB.
jako v realitě je IIB vybaven "univerzálním křídlem", díky kterému může kromě svých 12 kulometů nést i podvěsnou výzbroj - buďto dvě pumy o váze 113 kg, nebo šestici raket typu HRC Mk.8, což z něho dělá i použitelného bitevníka. Jakmile podvěsnou výzbroj odhodíte, nebo se ji rozhodnete v první řadě vůbec do bitvy nebrat, stane se z IIB vynikající letoun, který se může směle postavit jakékoliv konkurenci na obdobné úrovni, ačkoliv už může potkat i lépe obrněné letouny se silnější výzbrojí.
Pro většinu hráčů britských letounů je Hurricane Mk I/L prvním "pořádným" letadlem, ke kterému se dopracují - je to první dostupný jednoplošník, který navíc nese slušné množství protiletecké výzbroje a ze kterého je to velice blízko k verzi Mk.IIB. Ve hře, stejně
16
Prémiový sovětský Hurricane, který je ve hře, je také verze Mk.IIB. Nachází se na druhé úrovni s BR 3.0. Procentuální odměny v herní měně (SL) má 70% + 70% a odměny do výzkumu (RP) 148%. Jeho maximální rychlost je 529 km/h a čas otočení má 17,5 vteřiny. Je vyzbrojen dvojicí kanónů ŠVAK ráže 20 mm s 250 kusy munice a časem přebití 40 vteřin a také dvojicí kulometů Berezin UB ráže 12.7 mm s časem přebití 20 vteřin.
blémy, že se jí začalo přezdívat "Generál Zima". Zkomplikování německého postupu využily britské a sovětské síly, které zaútočily na Írán, aby zajistily pozemní zásobovací trasu, kterou plánovali poslat přibližně pět miliónů tun vojenské pomoci. Kvůli nutnosti vybudovat místní infrastrukturu, po které by pomoc mohla být posílána, byla dočasně spuštěna námořní zásobovací trasa.
Tato, oproti originálu upravená výzbroj má ve výsledku lepší koncentraci palebné síly a také má menší počet zbraní vliv na celkovou váhu stroje, potažmo jeho lepší obratnost. To celé stojí přesně 1000 GE, tedy v přepočtu necelých šest Euro. Jestli si tento letoun koupit, je jen na vás, ale za sebe, jako fanouška Hurricanů můžu říct, že pokud si ho koupíte, tak zklamaní určitě nebudete.
Tato trasa, která byla riskantní i bez německých útoků, vedla přes Severní ledový oceán, okolo Norska a končila buďto v přístavu v Murmansku, který sice většinu času neblokoval led, nebo o 600 kilometrů dál v Archangelsku, který měl sice lépe vybavené doky, ale byl v dlouhých zimních měsících často pod ledovým příkrovem.
V roce 1941, se spuštěním Operace Barbarossa, to vypadalo, že Hitlerova vojska nemůže nic zastavit. Dokud nezasáhlo počasí, a výjimečně brzká zima způsobila Němcům takové pro-
Tyto námořní konvoje se otočily tam a zpátky přibližně čtyřicetkrát a dokázaly do SSSR dopravit obrovské množství vojenského materiálu. Jedním z jejích nejcennějších nákladů byly letouny určené k nahrazení ztrát způsobených německými vojsky.
17
První konvoj vyplul koncem srpna 1941 a v jeho nákladových prostorech byly mimo jiné uloženy letouny nově zformovaného 151. wingu, který se skládal ze 134. a 81. perutě. Ty byly vyzbrojené zejména stroji Hurricane IIB a několika IIA. Cílem britských, australských a novozélandských pilotů a podpůrného personálu bylo zajistit vzdušné krytí přístavu v Murmansku a trénink sovětských pilotů na těchto strojích a vyškolení personálu zabezpečujícího jejich servis. To probíhalo na letišti Vaenga, které bylo vzdáleno přibližně 20 kilometrů od samotného přístavu. Díky místnímu počasí se z tohoto letiště stalo prakticky dokonalé testovací středisko, které důkladně Hurricany prověřilo - kombinací velmi špatného počasí, krátkého dne (letiště se nacházelo asi 250 kilometrů severně od polárního kruhu) a letištní plochy tvořené z uválcovaného písku. V následujících měsících byly tyto stroje prověřené i v boji, to když 81. peruť zachytila letoun Hs.126 eskortovaný pěticí stíhaček Bf.109. Ačkoliv byly Hurricany vyzbrojené kvůli úspoře váhy při transportu, každý jen šesti kulomety ráže 7.62 mm, dokázali Hs.126 poškodit a
sestřelit tři Messerschmitty. Seržant Haw, který se účastnil této a také dalších bitev v okolí Murmansku, byl za svoje výkony v boji vyznamenán Řádem Lenina. Tento souboj popsal do svého deníku následovně: “Při vedení hlídky Hurricanů jsem zachytil pětici stodevítek, které doprovázely Hs.126. Moje výška činila 1200 metrů. Nepřítel se k nám přibližoval zepředu, mírně zleva. Jakmile jsem změnil kurz a zatočil směrem k nim, začali se mírně stáčet doprava. Zatímco zatáčel, zaútočil jsem na jejich velitele a vyslal na něj z dobré palebné pozice přibližně desetivteřinovou dávku. Jeho letoun se převrátil na záda a začal se v plamenech řítit k zemi. Jeho dopad na zem jsem neviděl, musel jsem začít uhýbat před jiným strojem, ale moje číslo [poručík Walker] potvrdil, že ho spatřil ve výšce přibližně 200 metrů v sedmdesáti-stupňovém klesání - kouř a plameny z něj stále šlehaly.” * Po splnění množství misí a zanechání svých letounů v rukou 72. pluku námořního letectva, se piloti a podpůrný personál vrátili do Británie zpět Seve-
18
roatlantickým konvojem. Domů dorazili v prosinci 1941. V průběhu dalších tří let poslala Velká Británie do Sovětského svazu skoro 3000 strojů Hurricane různých verzí. Ne všechny letouny ale dorazily v pořádku - Němci byli v Severním ledovém oceánu stále aktivní. Většina z poslaných letounů byla verze IIB a později IIC, zbytek tvořila verze IIA. Význam tohoto zásobování byl Stalinem zmenšován, protože se mu to nehodilo do jeho rétoriky, ve které mluvil o silné sovětské nezávislosti. To bylo ale trochu v rozporu s množstvím a silou stížností, které Sověti posílali směrem k Britům, pokud došlo ke zpoždění na této zásobovací trase.
provodné stíhačky, že se mohly plně soustředit na bombardování, a mohly potenciální hrozbu nepřátelských stíhaček úplně vypustit z hlavy. Jednotka pod vedením majora Panova, která se skládala z 20 Hurricanů si nárokovala sestřelení 31 německých bombardérů a 52 stíhaček za cenu ztrát čtyř pilotů a deseti strojů. Ačkoliv jsou tyto nároky velice pravděpodobně zveličené, lze říci, že i s menším počtem vítězství byly výkony této jednotky stále velice dobré. Hurricany byly v těchto fázích války často označovány za zastaralé, ale spíše se hodí říct, že byly důkladně prověřené bojem. Nesmíme zapomínat na to, že tento letoun byl zodpovědný za 60% celkových sestřelů nepřátelských letounů během Bitvy o Británii, čímž se jim podařilo být úspěšnější, než jejich o něco známější bratříček, Spitfire. Můžeme tvrdit, že v mnoha ohledech by se bez Hurricanu nepodařilo Bitvu o Británii vyhrát, což by vedlo k pozemní invazi do Británie a celá Evropa by padla.
Pověst Hurricanů jako spolehlivého letounu se rychle rozšířila celým Sovětským svazem a jejich role při doprovodu bombardérů Iljušin byla nezpochybnitelná. Sovětské válečné zpravodajství uvedlo, že během tří měsíců díky doprovodu Hurricanů došlo ke ztrátě jen jediného bombardéru. Sovětské osádky bombardérů říkaly, že měly takovou důvěru v do-
*Stewart, Adrian (2006-06-19). They Flew Hurricanes (Kindle Locations 1312-1316). Pen & Sword. Kindle Edition.
V budoucnu do hry zařadíme emblémy "Vlk" a také emblém 43. Perutě, které vytvořili Jej 'CharlieFoxtrot' Ortiz and Colin 'Fenris' Muir
19
20
Bf 109E-1 'Red 1' kpt. Hannes Trautlofta z 2./JG 77. Základna Juliusburg, září 1939. kamufláž vytvořil HotWaffle | stáhněte zde
[PROFIL STROJE] Bf 109 E-1 14. října - Autor: Scott “Smin1080p” Maynard Ve War Thunderu je Bf 109 E-1 první verzí Messerschmittu Bf 109, jenž je poháněna motorem Daimler-Benz DB 601 a v současnosti jde v pořadí o druhý letoun Bf 109 v příslušné větvi technologického stromu Německa. Svými letovými vlastnostmi je pak prakticky shodný se svým nástupcem, Bf 109 E-3, od kterého se liší prakticky pouze výzbrojí.
výškové převahy nad velkou většinou soupeřů na dané úrovni. Bf 109 E-1 má vynikající poměr výkonu k hmotnosti a jde o velmi obratný letoun – na dané úrovni není zdaleka nejobratnější (zde je překonán například sovětskými stroji I-16 či I-153), všechny obratnější soupeře ale překonává svou rychlostí a stoupavostí. Letoun nese výzbroj čtyř kulometů MG 17 ráže 7,92 mm, kdy je jeden pár montován v krytu motoru a druhý pár je umístěn v křídlech. Celková kapacita munice činí 3000 nábojů, tj. velmi
Hlavní předností tohoto stroje je akcelerace kombinovaná se slušnou stoupavostí, která umožňuje dosáhnout
21
slušných 750 nábojů na hlaveň. Vzhledem k puškové ráži zbraně nedisponují žádným zázračným ničivým účinkem, menší účinnost je ale kompenzována vysokou kadencí a více než štědrou zásobou střeliva. Pro útoky na pozemní cíle je pak možné vyzkoumat podtrupový pumový závěsník ETC 50/VIIId, jež vám umožní letoun přeměnit na stíhací bombardér schopný nést buď čtveřici 50 kg bomb, případně jednu 250 kg pumu.
velmi vhodný na nácvik této taktiky, která bude následně hráče provázet skrze celou větev letounů Bf 109, případně i skrze větev Focke-Wulfů Fw 190. Bf 109 E-1 ale zároveň dokáže i velmi dobře manévrovat v horizontální rovině a je proto poměrně univerzálním strojem vhodným pro všestranné piloty schopné přizpůsobit svůj styl boje aktuálnímu soupeři. Celkově vzato tedy jde o velmi kvalitní stíhací stroj, jehož jediný nedostatek, tj. slabší střelecká výzbroj, je napraven hned u následující varianty, tj. Bf 109 E-3 vyzbrojené dvojicí 20 mm kanónů MG FF.
Bf 109 E-1 sice nenese těžkou výzbroj, jde ale o snadno ovladatelný a k nováčkům přátelský stroj. Exceluje ve stylu boje „boom-and-zoom“ a je
První stroje verze E, označené jako Bf 109 E-1, začaly továrny opouštět ke konci roku 1938. Oproti starším variantám B, C a D šlo o poznání modernější letoun. Nejvýraznější změnou byla výměna motoru Junkers Jumo 210, jež se vyznačoval charakteristickým chladičem umístěným pod nosem letounu, za výkonnější invertovaný vidlicový dvanáctiválec DaimlerBenz DB 601A o výkonu 1100 koní, který poháněl novou celokovovou trojlistou stavitelnou vrtuli VDM –
oproti motoru Jumo došlo k nárůstu výkonu o 300 koní za cenu vzrůstu hmotnosti o zhruba 180 kg. Změna pohonné jednotky si pak vyžádala přepracování celého trupu a křídel; nový motor měl totiž vyšší nároky na chlazení a zvětšení chladiče pod nosem stroje by nežádoucím způsobem zvýšilo odpor vzduchu. Místo toho byl proto jeden centrální chladič vyměněn za dvojici menších chladičů kapaliny, umístěných pod kořeny křídel, a jeden menší olejový chladič, který byl
22
ponechán pod nosem stroje. Výzbroj byla stejná jako u strojů série Bf 109
D-1, tj. čtveřice kulometů MG 17 ráže 7,92 mm.
Výsledný letoun byl o poznání výkonnější a aerodynamicky vyspělejší než starší verze Bf 109. Do služby začal být zaváděn ke konci roku 1938 a stačil ještě zasáhnout do bojů nad Španělskem v rámci španělské občanské války. Hlavním nasazením ale byly úvodní fáze 2. sv. války, kdy Bf 109 E-1 prokázal svou převahu nad velkou většinou tehdejších zahraničních strojů a byl více než vyrovnaným soupeřem britských strojů Supermarine Spitfire a Hawker Hurricane, se kterými se začal střetávat během roku 1940 a které se staly hlavním soupe-
řem letounu během počátečních fází bitvy o Británii. V té době již ale byly letouny verze E-1 buď přebudovávány na verzi Bf 109 E-3, která disponovala dvojicí kanónů MG FF v křídlech, případně nahrazovány vylepšenými letouny Bf 109 E-4. Určité množství původních Bf 109 E-1 se ale udrželo ve službě až do konce roku 1940. Poté již byly Bf 109 E-1 definitivně vyřazeny ze služby u prvoliniových jednotek, nicméně představují první stroj z řady E, jež později posloužila jako základ pro vývoj modernější verze Bf 109 F.
23
[HISTORIE] Německé jednotky Sturmgeschützů 19. října - Autor: Sean "Gingahninja" Connell V roce 1936 německý generál Erich von Manstein započal realizaci myšlenky Sturmartillerie, tedy útočného dělostřelectva neboli útočného děla. Původ této myšlenky sahal do roku 1935, kdy si Manstein uvědomil, že by se v bojích hodila přímá palebná pozemní podpora pro pěchotu.
nejdůležitějších bojových vozidel německé armády. StuG III Ausf.A byl osazen dělem ráže 7,5 cm KwK 37. Tato zbraň měla krátkou hlaveň a vystřelený projektil měl malou úsťovou rychlost. Toto dělo bylo použito na modelech StuGu A až E - do roku 1942, ve kterém přišly nové verze - F a G, do kterých bylo namontováno nové dělo 7.5cm KwK 40 s dlouhou hlavní a vysokou úsťovou rychlostí projektilu.
Prvním navrženým útočným dělem byl StuG III Ausf.A, který byl postaven na podvozku tanku Panzer III B. V průběhu 2. světové války se z tohoto stroje stalo nejvíce produkované a jedno z
24
Toto vylepšení přišlo v reakci na to, že se německá vojska začala ve velkém setkávat s novějšími sovětskými tanky typu T-34 a také KV-1, na jejichž spolehlivé zničení starší zbraň nestačila.
při ničení tanků - se osvědčil. Dohromady měly StuGy na svém kontě více zničených tanků, než známější tanky Panther a Tiger. Hlavním důvodem toho bylo obrovské množství vyrobených StuGů, což zase bylo možné kvůli poměrně malým nákladům na výrobu jednoho kusu. Dalším důvodem jejich úspěchu byl skvělý původní návrh.
Jednotky vybavené stroji Sturmgeschütz byly zařazeny pod velení německého dělostřelectva, a ne pod Wehrmacht, nebo tankové jednotky, které samy bojovaly s nedostatkem mužů. První z nich byly použité v roli podpory pěchoty, teprve později byly přeřazeny do protitankové role.
StuG měl velice nízký profil, což z něj činilo obtížně zasáhnutelný cíl pro nepřítele a dovolovalo Němcům ho v terénu jednoduše zamaskovat. Říkalo se, že za cenu jednoho tanku King Tiger se daly vyrobit čtyři StuGy a kvůli zhoršující se německé situaci ke konci války jich bylo více a více vyrobeno a použito při obraně Německa.
StuG se účastnil bojů na všech frontách v 2. sv. válce, kterých se účastnily jednotky německé armády a v obou rolích - jak při podpoře pěchoty, tak
25
Dohromady Němci vyprodukovali přibližně 10 000 kusů všech verzí StuG III a mnoho starších verzí StuG III bylo upraveno na verze StuG III G a StuG IV.
včetně Jugoslávie, Rumunska, Španělska, Maďarska a Itálie. To je jasný doklad kvalitního návrhu a celé myšlenky útočného děla, která vznikla v polovině 30. let. Dnešní útočná děla, už pod označením MGS (Mobile Gun Systems - mobilní zbraňové systémy), jako je americký M1128, francouzský AMX 10 RC, nebo italský Centauro v sobě ve své univerzálnosti vzdávají hold původní myšlence generála Ericha von Mansteina a Sturmgeschützů.
Němci dokázali StuG použít nejen v rolích, které mu byly určeny, ale i v rolích, na které se při jeho návrhu nemyslelo. Po 2. sv. válce byl hlavním bojovým vozidlem finské armády až do 60. let. Syrská armáda používala StuGy a další tanky jako Panzer IV až do poloviny 60. let 20. století. Mnoho dalších států je po válce používalo,
26
[PROFIL STROJE] Americké střední tanky 22. října - Autor: War Thunder tým Mezi střední tanky americké armády patří i ty vůbec nejikoničtější tanky z celého světa - od začátku 2. světové války přes válku v Korei až po Vietnamský konflikt. Náš herní strom středních tanků začíná středním tankem M2, který dále pokračuje na tank M3 Lee a dál přes různé varianty tanků Sherman až k tankům Pershing - na samotném vrcholu pak najdete tanky Patton, která je zakončená legendárním bitevním tankem M60.
novým tankům na frontě. Samotný M2 sehrál klíčovou roli ve vývoji dalších amerických tanků a jeho vývoj dláždil cestu budoucím projektům středních tanků. Úspěch předchozí verze tanků série M2 vedl k vývoji nové generace středních tanků, také známé jako střední tank M3. Z této série vzešly dva nové velmi známe tanky M3 Lee (pojmenovaný po generálovi Lee) a M3 Grant (pojmenovaný po generálovi Grantovi). Oba tanky byly osazené stejnými zbraněmi, jen Grant měl oproti Leeovi upravenou věž.
Během 2. světové války potřebovaly Spojené státy nový střední tank - M2 zastaral a byl neschopný konkurovat
27
Další v řadě je tank M4 Sherman (pojmenovaný po generálovi Shermanovi) - asi nejikoničtější tank druhé světové války. Na jeho vývoji byly uplatněny všechny poznatky, které se v předchozích sériích objevily. Hlavními body konceptu a samotného vývoje tanku M4 byly: nízká cena, jednoduchost, efektivita. Na začátku vývoje byl tank Sherman (ve srovnání s ostatními středními tanky) jemně řečeno zaostalý. Nicméně jedním z bodů vývoje byla jednoduchost, díky které byl během své služby mnohokrát přestavěn a dovybaven, což ho jednoznačně staví na přední příčky v univerzálnosti.
vodně počítalo v roli těžkého tanku - a jak již bylo tradicí, dostal své jméno po generálovi Pershingovi. Nicméně díky zpoždění, které se během projektu nastřádalo, se tank M26 na frontu nedostal tak brzo, jak se původně chtělo. Střední tank Pershing byl velmi často srovnáván s německým tankem Panther. Díky technologickému pokroku, kterým byl tento tank ovlivněn byl později “sesazen” do kategorie středních tanků. Přestože za celou dobu jeho aktivní služby bylo vyrobenou několik tisíc tanků M26, pouze hrstka z nich se mohla zúčastnit bojů na první linii - a to včetně tanků Super Pershing, které byly srovnávány s německými tanky Tiger II. Mnoho z těchto tanků M26 Pershing bylo později konvertováno na tank M46 Patton.
Jako náhrada za sérii M4 Sherman se další generací středních tanků měl stát M26 Pershing, se kterým se pů-
28
Poslední ze série nových středních tanků byla velmi dobře známá generace tanků Patton. Ve zvyku americké armády byl tento střední tank pojmenován po slavném generálovi Georgeovi Smith Pattonovi. Ve hře začíná tato série tankem M46 Patton, který později vyměníte za jeho novější verzi - tank M47 Patton. M46 se zúčastnil bojů v Korei, kde na frontě těžil z obrovské výhody oproti zastaralým severokorejským tankům. Tank M47 sice nahradil předchozí M46, ale v aktivní službě zůstal opravdu minimum času a brzy byl nahrazen tankem M60.
Americká armáda se u pozdější - druhé generaci hlavního bitevního tanku M60 rozhodla už nezařadit označení “Patton” a namísto něj byl tento tank známý pod označením “105mm Gun Full Tracked Combat tank M60” (volně přeloženo jako: pásový bojový tank s kanónem 105mm) či zkráceně “M60”. Tank M60 byl osazen jedním z nejlepších a nejpřesnějších kanónů, které ve své době byly vyrobeny a k tomu disponoval výbornou pohyblivostí, pancířem a rychlostí. Ve hře je tank M60 posledním tankem střední linie americké armády.
29
[PROFIL STROJE] Pz.Kpfw. 35(t) 27. října - Autor: Jan “RayPall” Kozák Ve War Thunderu je PzKpfw 35(t) německý rezervní tank s hodnotou BR 1.0, a zároveň i první vozidlo v „československé“ větvi německého tankového technologického stromu.
stačující proti čemukoliv, co lze v daném rozpětí BR potkat. Výhodou PzKpfw 35(t) je možnost užívat podkaliberní APCR střelivo, ale jelikož standardní munice je více než postačující, využijete ji jen velmi vzácně.
Ve srovnání s ostatními rezervními tanky, jako např. T-26, M2A4 či BT-5 může být PzKpfw 35(t) popsán jako vozidlo, které v ničem nevyniká, ale ani v ničem příliš nezaostává. Tank není tak rychlý jako BT-5 či M2A4, je ale rozhodně rychlejší a celkově obratnější než T-26. Průbojnost děla nedosahuje hodnot jako u amerických 37 mm kanónů či sovětských kanónů ráže 45 mm, ale zároveň je plně do-
Co se stylu hraní týče, zde lze uvést pouze ty nejzákladnější rady kvůli faktu, že jde o rezervní tanky, které se dokáží snadno navzájem zničit i zepředu. Vždy proto buďte ten, kdo střílí první; pokud si nejste jistí zničením cíle zásahem do trupu, miřte na věž, čímž vyřadíte nepřátelského střelce a/nebo zničíte nepříteli závěr kanónu.
30
To nepříteli znemožní opětovat palbu a poskytne vám to čas zasadit druhý úder. Váš plochý pancíř snadno na kratší vzdálenosti překonají i 20 mm protipancéřové střely, proto se vždy snažte svůj trup naúhlovat za účelem získání alespoň nějaké šance na odražení. Co se pak volby mezi PzKpfw II a PzKpfw 35(t) týče - PzKpfw II je rychlejší, o něco lépe pancéřovaný a vyniká rychlostí střelby díky svému automatickému kanónu. PzKpfw 35(t) má naopak výhodu při střelbě na střední vzdálenosti, neboť 20 mm střely z PzKpfw II rychle ztrácejí svou průbojnost. Dá se tedy říci, že PzKpfw II je vhodný pro boj v první linii na krátké vzdálenosti, zatímco PzKpfw 35(t) je lépe užít jako podpůrný tank z druhé linie.
na vyšších úrovních. Další výzkum PzKpfw 35(t) vás pak zavede ke slavnému PzKpfw 38(t), disponujícího lepší mobilitou a výkonnějším kanónem. Na konci roku 1934 představitelé československé armády oslovili továrny ČKD a Škoda s žádostí o vývoj nových tanků za účelem modernizace stávajícího vozového parku čs. obrněných sil. Škodovka navrhla prototyp lehkého tanku, označeného jako SU, jež byl vyzbrojen kanónem ráže 4,7 cm a dvěma kulomety - vozidlo ale bylo odmítnuto. Konstruktéři Škodovky ale využili SU jako základ pro nový tank, označený jako Š-II-a. ČKD mezitím představila prototyp P-II-a, který vznikl vylepšením tanku LT vz. 34. Vítězem armádních zkoušek se stal ŠII-a a čs. armáda proto v srpnu 1935 zadala objednávku na celkem 160 těchto tanků, označených LT vz. 35. Po stížnostech ČKD na průběh soutěže ale byla uzavřena dohoda mezi Škodou a ČKD o společné výrobě nového tanku.
PzKpfw 35(t) umí být velmi zábavným tankem a pro mnoho nováčků bude představovat první kontakt s německými tanky ve War Thunderu. Pokud jste se do hry čerstvě registrovali, využijte tohoto tanku k naučení se základů tankového boje ve War Thunderu. Pokud jste naopak zkušený veterán, vždy můžete zavzpomínat na své kořeny a odpočinout si od vřavy
LT vz. 35 byl lehkým tankem konvenčního uspořádání s motorem umístě-
31
ným vzadu a věží montovanou doprostřed trupu. Pohon obstarával vodou chlazený čtyřválec Škoda T11/0 o výkonu 120 koní při 1800 otáčkách za minutu, točivý moment byl pak skrze šestistupňovou, vzadu umístěnou manuální převodovku přenášen na zadní hnací kola. Převodovka byla společně s brzdami a řízením vybavena pneumatickými posilovači - na svou dobu šlo o velmi moderní prvek konstrukce, který výrazně snižoval únavu řidičů. Tank dosahoval maximální rychlosti 34 km/h na silnici, jeho dojezd činil 160 km na silnici a 120 km v terénu. Osádku tvořili tři muži - řidič, radista/kulometčík a velitel, jež zároveň zastával i role střelce a nabíječe.
byla tvořena dvojicí kulometů ZB vz. 37, z nichž jeden byl montován v trupu a ovládán radistou a druhý byl spřažen s kanónem. Čelní nýtovaný cementovaný pancíř věže a trupu měl tloušťku 25 mm, boční pancíř věže a trupu byl silný 16 mm a zadní pancíř věže a trupu dosahoval tloušťky 8 mm. Do září 1938 bylo vyrobeno celkem 298 tanků LT vz. 35 určených pro čs. armádu, dalších 112 vozidel pak bylo exportováno do Rumunska pod označením Škoda R-2. Po událostech Mnichovské dohody a následné okupaci zbytku Československa německou armádou v březnu 1939 byly všechny tanky LT vz. 35 zkonfiskovány Němci a přeznačeny na PzKpfw 35(t). V německých službách byl tank modifikován - obdržel nové reflektory Notek, byl instalován radiový interkom pro osádku a přibyl čtvrtý člen osádky plnící úlohu nabíječe. Bojovou premiérou tanku pak byla invaze do Polska v září 1939. PzKpfw 35(t) byl s úspěchem nasazen i během bitvy o Francii a v roce 1941 bojoval během úvodních fází operace Barbarossa neboli invaze do SSSR.
Hlavní výzbroj LT vz. 35 tvořil kanón ÚV vz. 34 (tovární označení Škoda A3) ráže 3,7 cm, který byl vybaven poloautomatickým závěrem a dosahoval praktické rychlosti střelby 12 mířených ran za minutu, případně teoretické nejvyšší rychlosti střelby 23 ran za minutu. Standardní protipancéřový granát byl schopen na vzdálenost 500 metrů probít až 31 mm silný pancíř zkosený pod úhlem 30° při úsťové rychlosti 675 m/s. Sekundární výzbroj
32
Drsné podmínky východní fronty ale odhalily nedostatky tanku, zvláště pak tváří v tvář nemilosrdným mrazům ruské zimy. Pneumatické posilovače, které působily problémy i za příznivějších podmínek, opakovaně selhávaly kvůli extrémně nízkým teplotám. Palivové a olejové potrubí mělo sklon zamrzat - zde ovšem nutno dodat, že tento problém se týkal i ostatních tanků užívaných Němci. Nýtovaný pancíř byl kvůli své koncepci nebezpečný pro vlastní osádku, neboť při zásahu mohly uvolněné nýty vlétnout do prostoru osádky a způsobit vážná zranění i smrt. Výzbroj tanku postačovala proti sovětským lehkým tankům jako např. T-26 či vozidlům série BT, proti moderním středním tankům T34 a těžkým KV-1 ale byl 3,7 cm kanón bezmocný. Na konci roku 1941 proto byly PzKpfw 35(t) přeřazeny k druholiniovým službám - šlo převážně o protipartyzánské operace na územích okupovaných Němci. V těchto úlohách tank sloužil až do roku 1942, kdy byl ze stavů německé armády definitivně vyřazen. Určitý počet vozidel byl modifikován na velitelské tanky označené PzBfWg 35(t), zbytek byl přestavěn na dělostřelecké tahače a obrněná muniční vozidla.
Slováci po vyhlášení nezávislosti v březnu 1939 “zdědili” 52 tanků LT vz. 35, které následně byly nasazeny během tzv. Malé vojny proti Maďarsku a později i na východní frontě ve stavu Rychlé brigády. V roce 1943 byly tanky přeřazeny do výcvikových a týlových rolí. Minimálně osm jich pak bylo užito povstaleckými vojsky během Slovenského národního povstání. Co se ostatních uživatelů týče, Rumunská armáda své Škody R-2 užívala až do roku 1943, kdy byla vozidla přesunuta do zálohy. 20 tanků bylo nicméně přestavěno na lehké stíhače tanků TACAM R-2, vyzbrojené sovětskými kanóny ráže 76,2 mm. Bulharská armáda v roce 1940 od Němců obdržela celkem 36 kusů PzKpfw 35(t), z čehož 10 bylo přezbrojeno modernějším kanónem Škoda A7 (čs. označení ÚV vz. 38). Tato vozidla pak byla užívána až do konce války. Dva stroje získali i Maďaři - jeden byl získán po obsazení Podkarpatské Rusi, druhý pak byl ukořistěn Slovákům během tzv. Malé vojny. Tyto stroje pak byly později užity jako základ pro tank 40M Turán I.
33
[VÝROČÍ] Vznik samostatného čs. státu 28. října – Autor: Jan "RayPall" Kozák Koncem 19. století byla otázka národnostního složení Rakouska-Uherska stále velmi aktuálním tématem, zvláště po ustavení dualistického uspořádání habsburské říše v roce 1867. České země a Slovensko povzbuzené národním osvobozením a inspirované úspěchem Uherska při snaze o získání větší autonomie, se rovněž aktivně snažily o co největší míru emancipace na habsburské monarchii v rámci federalismu – zvláště na přelomu 19. a 20. století sílily hlasy volající po co největší autonomii Čechů a Slováků v rámci Rakouska-Uherska.
la svou činnost pod tlakem válečných událostí. To vedlo českou politickou scénu k přesunu zájmu z autonomie na vznik plně nezávislého státu. Ve válečné atmosféře ale za tyto aktivity hrozily represe ze strany vlády, a domácí politická scéna proto spíše setrvávala v nečinnosti. Pro zahraniční exil v čele s Tomášem Garriguem Masarykem, Milanem Rastislavem Štefánikem a Edvardem Benešem ale toto neplatilo. Naopak – tito tři muži od roku 1916 aktivně u mocností Dohody propagovali myšlenku rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku samostatného státu Čechů a Slováků, jež by vznikl spojením území českých zemí a Horních Uher.
Počátek 1. světové války v roce 1914 ale tyto snahy odsunul na vedlejší kolej, a domácí politická scéna utlumi-
34
Velkou oporou v tomto úsilí byly československé legie. Tyto jednotky byly původně tvořeny Čechy a Slováky žijícími v Rusku, později ale začaly přijímat do svých řad i české a slovenské válečné zajatce a rovněž i dezertéry, kteří raději zběhli, než aby coby Slované po boku Němců a Maďarů bojovali proti jiným Slovanům – a to i přes riziko, že pokud budou v boji zajati rakousko-uherskými vojáky, čeká je takřka jistá poprava za velezradu. Nejslavnější chvílí čs. legií byla bezesporu bitva u Zborova, kde čeští a slovenští legionáři vydobyli velké vítězství nad silami Centrálních mocností a přiměli tím ruského cara zrušit veškerá omezení zřizování nových čs. jednotek, složených z válečných zajatců. Právě československé legie se posléze staly základem pro zřízení československého exilového vojska.
pouze o požadavek autonomie, šlo ale o významný precedens ve vztahu k podpoře vzniku samostatného československého státu.
Na domácí půdě se zlomovým okamžikem stala Tříkrálová deklarace, podepsána 6. ledna 1918 – požadavek autonomie pro Čechy a Slováky a spojení těchto národů v jeden územní celek, nezávislý na Rakousku-Uhersku. Tato deklarace vznikla coby reakce na rakousko-uherské odmítnutí ruského návrhu na právo sebeurčení pro podřízené národy. Dalším pilířem pro vznik nového národa se pak stalo tzv. 14 bodů amerického prezidenta Woodrowa Wilsona z 8. ledna 1918, kterými byly formulovány zásady uspořádání světa po konci 1. sv. Války. V bodě 11 Wilson požadoval osamostatnění národů spojených pod Rakouskem-Uherskem – jednalo se sice
Čtrnáctého října 1918 po významném diplomatickém úsilí stáli Edvard Beneš a Alois Rašín v Paříži u zrodu tzv. Prozatimní česko-slovenské vlády, jejímž předsedou se stal Tomáš Garrigue Masaryk – ve stejný den se rovněž v českých zemích uskutečnila generální stávka. Tato exilová vláda byla posléze uznána Japonskem, Spojeným královstvím, Srbskem, Itálií, Kubou, Belgií, Francií a samozzřejmě také i Spojenými státy. Novopečený rakouskouherský monarcha a nástupce zesnulého Františka Josefa I., císař Karel I., se ještě na poslední chvíli pokusil integritu monarchie zachránit nabídkou autonomie pro Čechy, nikoliv však pro Slováky - tento návrh ale byl jed-
Tomáš Garrigue Masaryk
35
noznačně odmítnut. 17. října pak Masaryk zaslal prezidentu Wilsonovi prohlášení československé nezávislosti, které vstoupilo v platnost pod názvem Washingtonská deklarace. Wilson tento dokument přijal a 20. října 1918 dal Rakousku-Uhersku jasně najevo, že přijme pouze nezávislé, nikoliv pouze autonomní Československo a že toto je podmínkou pro uzavření příměří.
jež bylo zahájeno slovy "Lide československý! Tvůj odvěký sen se stal skutkem! Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných, svobodných, kulturních států světa..." V následujících dnech byla státní moc převzata československými úřady ve všech velkých městech a 30. října bylo Martinskou deklarací Slovensko oficiálně připojeno k českým zemím. Nejprve formálně, nyní už i geograficky, nový stát byl na světě...
Osmadvacátého října 1918 okolo deváté hodiny ranní byl jménem nově ustaveného Národního výboru v čele s Antonínem Švehlou a Františkem Soukupem obsazen Obilní ústav, čímž bylo zabráněno odvozu obilí na frontu po železnici. Zpráva o tom, že Rakousko-Uhersko uznalo podmínky mírové dohody (a tím pádem i vznik samostatného Československa) se bleskovou rychlostí šířila po českých zemích. V ulicích měst vypukl jásot, lidé strhávali a ničili rakousko-uherské znaky a večer tohoto památného dne Národní výbor schválil první zákon – zákon o zřízení samostatného státu československého. Tuto zprávu následovalo památné provolání Národního výboru,
Ačkoliv pak proces vzniku Československa byl dlouhodobý, dodnes si jako den vzniku samostatného Čs. Státu připomínáme právě 28. říjen.
Titulní strana Lidových novin z 29.10.1918
36
