Český zákon o evropské družstevní společnosti krok vpřed nebo vzad?

Český zákon o evropské družstevní společnosti – krok vpřed nebo vzad ? Czech Act on European Cooperative Societies – a Step Forward or Step Back ? Martin Janků

Summary Europe's 300,000 co-operatives play an important part in the economy, employing 2.3 million and providing services to 83.5 million members. The co-operative form is recognised in all Member States. However, cross-border cooperation between co-operatives has been hampered within the EU by legal and administrative difficulties, which should be eliminated by the creation of European Co-Operative Society (SCE) by the Regulation of the EU Council No. 1435/2003/EC . Following this Regulation national legislators were obliged to pass statutes harmonizing some regulation in the national law for the operation of SCE in national legal environment. The paper examines some issues following the Act No. 307/2006 Gaz. By that the Czech Parliament approved the SCE with some important changes in comparison with the national co-operatives under the Czech Commercial Code Key words European Co-Operative Society(SCE), cross-border merger, SCE capital structure, membership

Úvodem 18. srpna 2006 nabyl v ČR účinnosti zákon č. 307/2006 Sb., o evropské družstevní společnosti. Zákon byl vydaný v návaznosti na nařízení Rady EU č. 1435/2003 ze dne 22. 7. 2003, o statutu evropské družstevní společnosti (SCE). Po evropském hospodářském zájmovém sdružení a evropské společnosti je evropská družstevní společnost či evropské družstvo třetí formou přeshraniční obchodní korporace, zřízené v rámci jednotné regulace evropskou právní úpravou. Tato úprava spočívá na přímo aplikovatelných právních aktech sekundárního práva EU – nařízeních. Obecně nařízení nepotřebují pro svoji implementaci do právních řádů členských států EU žádnou „prováděcí“ právní normu. Naopak, národními právními předpisy není možno tyto předpisy žádným způsobem modifikovat ani vyloučit, resp.omezit jejich účinky. Přesto však – jak v případě evropské společnosti, tak v případě „eurodružstva“, muselo ze strany českého zákonodárce dojít k přijetí navazujících zákonů, schválených jako součást procesu implementace těchto komunitárních předpisů do národního právního prostředí. Vyžaduje to poněkud specifická konstrukce obou nařízení1. Nařízení samotná totiž výslovně ukládají členským státům EU povinnost přijetí národní úpravy. Proto i v případě evropské družstevní společnosti muselo být odpovídající normativní řešení v souladu s duchem a smyslem nařízení a v mezích zmocnění v nařízení obsaženém. Konstrukce nařízení po jeho nabytí v účinnost není bez existence národního zákona fakticky realizovatelnou, a to i přes bezprostřední přímou použitelnost nařízení. Ovšem ani zákon sám o sobě není aplikovatelný. Konstrukce vztahu nařízení a vnitrostátního zákona je postavena na principu, že teprve oba akty dohromady (při subsidiární aplikovatelnosti českého družstevního práva) tvoří jediný logický, vnitřně provázaný a relativně uzavřený celek. 1

Nařízení Rady EU č. 1435/2003 ze dne 22. 7. 2003, o statutu evropské družstevní společnosti (SCE) a Nařízení Rady (ES) č. 2157/2001. ze dne 8. října 2001. o statutu evropské společnosti (SE)

90

Materiál a metody Článek si klade za cíl poukázat na některé klíčové momenty právní úpravy obsažené v zákoně, a to v přímé návaznosti na relevantní ustanovení citovaného nařízení Rady EU. Komparace se však dotýká nejen obou relevantních úprav, ale též úpravy družstev v českém obchodním zákoníku či úprav družstev v jiných národních právních úpravách v členských zemích EU. Při aplikaci nařízení Rady EU si v tomto případě uživatelé- obdobně jako u ostatních „evropských“ forem společností - nevystačí jen s textem nařízení samotného. Jeho úprava není vyčerpávající. Struktura a hierarchie norem použitelných na SCE je obdobně vrstvená jako u evropské společnosti. Pro otázky, které neřeší nařízení, se použijí stanovy evropské družstevní společnosti (v rozsahu daném nařízením), dále ustanovení zákona, a pokud tato nebudou, úprava obchodního zákoníku aplikovatelná na tuzemská družstva. Tím se „eurodružstvo“, které bude mít sídlo na území České republiky, přiblíží tuzemským družstvům. Ne však bezvýhradně. Některé odkazy obsažené v nařízení Rady EU směřují k přímé či analogické aplikaci úpravy akciových společností. Zpravidla se však týkají obecných otázek práva společností.

Výsledky a diskuse Evropská družstevní společnost není způsobilá k výkonu jakékoliv činnosti, resp. podnikání. Přípustný předmět její činnosti (podnikání) vymezují, resp. omezují ustanovení nařízení přísněji, než jak je tomu v českém družstevním právu. V tomto ohledu nařízení Rady EU důsledněji odráží tradiční pojetí družstevního podnikání. Podle čl. 1 nařízení musí hlavní činnost společnosti spočívat v uspokojování potřeb členů, resp. v rozvoji jejich ekonomických či sociálních aktivit, zejména prostřednictvím uzavírání smluv na dodávky zboží či služeb anebo výkon prací, které společnost provádí nebo zajišťuje. Družstevní společnost může uspokojovat potřeby svých členů také podporou jejich účasti na podnikatelských činnostech v jedné či více společnostech, resp. v národních družstvech. Pouze vyplývá-li tak ze stanov, smí družstevní společnost nabízet služby nečlenům . Také zakládání evropské družstevní společnosti je náročnější, než jak je tomu u družstva dle české národní úpravy. Nařízení omezuje způsoby, jimiž může být společnost založena, ale také okruh zakladatelů. V procesu zakládání musí být vždy přítomen tzv. nadnárodní prvek. Mezi přípustnými způsoby založení lze rozlišit založení přeměnou existujících národních družstev a založení nové družstevní společnosti. První způsob založení předpokládá, že družstevní společnost bude vznikat nadnárodní fúzí (národních) družstev založených podle práva členského státu, jejichž zapsané sídlo a hlavní správa leží na území EU, pokud se alespoň dvě z nich řídí právem různých členských států, či transformací národního družstva, založeného podle práva členského státu, které má zapsané sídlo a skutečné sídlo na území EU, jestliže má alespoň dva roky dceřinou společnost, jež se řídí právem jiného členského státu, nebo má na území jiného členského státu po tuto dobu organizační složku podniku. Evropskou družstevní společnost bez kontinuity s dříve založeným národním družstvem lze založit nejméně pěti fyzickými osobami s bydlištěm na území alespoň dvou různých členských států, popř. nejméně pěti fyzickými osobami a společnostmi či jinými právnickými osobami založenými podle práva členského státu, které mají bydliště na území nebo se řídí právem alespoň dvou různých členských států, nebo alespoň dvěma společnostmi či dalšími právnickými osobami založenými podle práva členského státu, které se řídí právem alespoň dvou různých členských států. Z textu nařízení Rady EU není jasné, zda taxativní výčet v jeho čl. 2 vylučuje, aby evropská družstevní společnost vznikla také dalšími způsoby, jež nepřímo plynou z národního práva (rozdělení evropské družstevní společnosti, fúze dvou či více společností ad.) Při

91

přednosti čl. 2 nařízení byla evropská družstevní společnost vyloučena z celé řady přeměn, jež jsou jinak dostupné národním družstvům. To by odporovalo zákazu diskriminace podle čl. 9 nařízení. Při opačné interpretaci by naopak vznikaly interpretační nesnáze, neboť nařízení s těmito formami vzniku evropské družstevní společnosti nepočítá. Problém bude muset vyřešit doktrína či rozhodovací praxe ESD. Ze způsobů vzniku evropské družstevní společnosti je třeba zvlášť upozornit na vznik fúzí, který podrobně upravuje čl. 19 až 34 nařízení. Tím, že nařízení předepisuje, aby se na takové fúzi podílela družstva, která se řídí právem nejméně dvou různých členských států, se nařízení současně stává zdrojem úpravy nadnárodních fúzí v oblasti družstevního práva. Jelikož směrnice č. 2005/56/ES o nadnárodních fúzích kapitálových společností nedovoluje, aby členské státy směrnici aplikovaly na družstva, zůstane nařízení o evropská družstevní společnosti možná také jediným prostředkem „úniku“ evropské družstevní společnosti z území členského státu prostřednictvím nadnárodní fúze. Sídlo družstevní společnosti vzniklé fúzí totiž nemusí ležet ve státu, ve kterém sídlila zúčastněná družstva. Bude-li např. fúzovat české a slovenské družstvo, sídlo evropské družstevní společnosti, jež z fúze vzejde, lze umístit do kteréhokoliv jiného členského státu. Atraktivitu nadnárodní fúze v režimu nařízení Rady EU posiluje volba orgánu příslušného ke kontrole předpokladů fúze. Postup při nadnárodní fúzi podléhá zásadně právu toho kterého zúčastněného družstva. Teprve část týkající se dokončení fúze se řídí právem státu, ve kterém bude sídlit společnost. Podle tohoto práva zejména proběhne řízení o zápis fúze do rejstříku. Rejstříkový orgán příslušný k zápisu fúze je tak závislý na posouzení, nakolik byly podle jiného práva řádně provedeny nezbytné úkony a formality. Takové posouzení by bylo mimořádně nesnadné. Nařízení proto počítá s tzv. osvědčením. Každému ze zúčastněných družstev je vystaví příslušný orgán v jeho jurisdikci poté, co se přesvědčí, že podle práva tohoto státu došlo ve vztahu k danému družstvu ke splnění předpokladů fúze. Pro nadnárodní fúze ústící ve vznik evropské družstevní společnosti plní v ČR tuto funkci dle zákona notář. Příslušný rejstříkový orgán ve státě, ve kterém má být fúze zapsána, tedy již nezkoumá, zda a nakolik byly naplněny podmínky osvědčené notářem. Postup zkontroluje jen co do naplnění předpokladů dokončení fúze. Jakmile tedy notář v ČR vydá družstvu osvědčení, je cesta k zápisu jeho fúze kdekoliv v EU otevřena. Jak komunitární, tak tuzemská úprava nadnárodní fúze družstev, která ústí ve vznik evropské družstevní společnosti, se prakticky shoduje s úpravou nadnárodní fúze akciových společností směřující ke vzniku evropské společnosti. Odlišné je ale vymezení dokladů, které mají žadatelé o osvědčení předkládat notáři, kdy u evropské družstevní společnosti tento výčet vyplývá přímo ze zákona. Praxe ukáže, zda je toto řešení vyhovující po formální i obsahové stránce. Výčet lze hůře novelizovat, přitom není prost nedostatků. Notáři např. nemají možnost požadovat jiné doklady, než které zákon vyjmenovává, ačkoliv ze samotného nařízení Rady EU o SCE plyne jejich povinnost k materiálnímu, nikoliv jen formálnímu přezkumu všech náležitostí postupu. Ani požadavek zákona, aby zúčastněná družstva předkládala notáři stejnopis notářského zápisu osvědčujícího rozhodnutí členských schůzí nebo jiných obdobných nejvyšších orgánů všech družstev zúčastněných na fúzi, zcela neodpovídá požadavku nařízení Rady EU. Koncepce osvědčení vychází z předpokladu, že o osvědčení žádá právě jen to zúčastněné družstvo, kterému se osvědčení vystavuje. Notář osvědčuje výhradně to, že daný žadatel naplnil předepsané požadavky pro fúzi. Nezkoumá, jaká je situace u ostatních zúčastněných subjektů. Již proto ne, že nejméně jeden z nich se řídí zahraničním právem. Jak např. český notář pozná, že členská schůze zahraničního zúčastněného družstva proběhla v souladu s požadavky tamního práva? Ještě obtížnější určení toho, co by měla zúčastněná družstva předkládat, jestliže některé zahraniční právní úprava notářský zápis o takové schůzi vůbec nevyžaduje. Zde tedy český zákon ne zcela pochopil komunitární pojetí procedury zakládání evropské družstevní společnosti, což by mohlo

92

vyvolat nesnáze. Jinou významnou otázkou úpravy evropské družstevní společnosti je její kapitálová struktura. Tato se blíží se blíží Societas Europea (resp. evropské akciové společnosti). Evropská družstevní společnost vytváří základní kapitál vyjádřený v národní měně či v euro, který je rozdělen do podílů. Nařízení Rady EU výslovně nestanoví, zda podíly mohou, či naopak nesmějí být vtěleny do cenných papírů, nepřímo z něj nicméně plyne, že tomu tak zpravidla bude. Počítá se s jmenovitou hodnotou podílů, s jejich formou na jméno, se spojováním podílů či jejich dělením aj. Nařízení se též zmiňuje o emisi „jiných cenných papírů než podílových“. Z toho lze zřejmě dovodit, že cenné papíry, do nichž budou podíly na evropské družstevní společnosti vtělovány, bude třeba v českém právním prostředí nazývat právě „podílovými cennými papíry“. Stanovy družstevní společnosti určí, kolik podílů je třeba upsat, aby se upisovatel mohl stát členem. Stanovy mohou upravit emisi různých druhů podílů, vzájemně odlišených rozdílnými právy vzhledem k rozdělení hospodářského výsledku. Nařízení dále připouští, aby evropská družstevní společnost emitovala také jiné cenné papíry než podílové, včetně dluhopisů. Tyto cenné papíry smějí upisovat členové i nečlenové, nezakládají však členství v družstevní společnosti. Mohou z nich nicméně plynout zvláštní výhody popsané ve stanovách a v emisních podmínkách, včetně práva účasti na valné hromadě bez hlasovacího práva. Stanovy kromě toho mohou upravit zvláštní schůze majitelů těchto cenných papírů. Tyto schůze se poté budou moci vyjadřovat k návrhům usnesení valné hromady, které by se mohly dotknout práv či zájmů majitelů těchto cenných papírů. Co do okruhu členů evropské družstevní společnosti nařízení Rady EU stanoví, že pokud tak umožní národní právní úprava státu, ve kterém bude mít druižstevní společnost sídlo, mohou se jejími členy stát také osoby, které nepředpokládají, že budou využívat produkty (zboží či služby) společnosti , tzv. „členové-investoři“. Český zákon však této možnosti nevyužil, což se jeví jako problematické, když české družstevní právo podobné omezení nezná. Nezanedbatelná výhoda evropské družstevní společnosti oproti kapitálovým obchodním společnostem spočívá ve variabilitě jejího základního kapitálu. Minimální výše zapisovaného základního kapitálu činí 30 tis. euro, jeho aktuální výše nicméně odpovídá součtu jmenovitých hodnot všech podílů „v oběhu“. Družstevní společnost může kdykoliv vydávat další podíly, aniž je k tomu třeba složité procedury zvyšování základního kapitálu, ale též tyto podíly zpětně odkupovat s tím, že v okamžiku odkupu dochází k jejich zániku. Podíly tedy nezůstávají v majetku evropské družstevní společnosti. Odkup je nicméně přípustný pouze do výše upravené ve stanovách, která nesmí klesnout pod částku minimálního zapisovaného základního kapitálu. V opačném případě družstevní společnost pozastaví odkup, resp. vyplácení, jestliže k odkupu již došlo. Změny v aktuální výši základního kapitálu v důsledku uvedených skutečností nevyžadují změnu stanov nebo nový zápis do obchodního rejstříku. Jen jednou ročně, při schvalování roční účetní závěrky, valná hromada zjistí sumu základního kapitálu k poslednímu dni účetního roku a její rozdíl oproti témuž dni předchozího období. Valná hromada kromě toho může na návrh představenstva rady rozhodnout, že základní kapitál zvýší z vlastních zdrojů kapitalizací rezerv určených jinak k rozdělení mezi členy. V rozsahu zvýšení vydá evropská družstevní společnost nové podíly stávajícím členům, a to v poměru, v jakém se podílejí na dosavadní částce základního kapitálu. Organizační struktura je v nařízení (i navazujícím zákoně) pojata obdobně jako v právní úpravě evropské akciové společnosti. Evropské družstevní společnosti lze organizovat dualisticky, v čele s představenstvem a kontrolní komisí nebo monisticky. Členské státy, které v oblasti družstevnictví neznají některý z uvedených modelů, jsou povinny jej zakotvit ve svém právním řádu specificky pro evropské družstevní společnosti. Český zákonodárce tak ve vztahu k monistickému modelu učinil v §§ 25 až 30 zákona.

93

Monistickou družstevní společnost řídí správní rada kombinující působnost k obchodnímu vedení i kontrole. Vedle správní rady počítá zákon s existencí předsedy správní rady, s generálním ředitelem a popř. s pověřenými řediteli. Statutárním orgánem bude podle generální ředitel. Ustanovení upravující valnou hromadu evropské družstevní společnosti vycházejí z obvyklých principů družstevního práva, kdy náleží každému členovi zásadně jeden hlas bez ohledu na to, jak velký je jeho podíl na základním kapitálu Za určitých podmínek mohou nicméně stanovy upravit odchylky od tohoto pravidla. Mohly by např. určit, že podíl člena na hlasovacích právech závisí na tom, do jaké míry se podílí na činnosti družstevní společnosti. Podíl takového člena na hlasovacích právech nicméně nesmí překročit 30 %, resp. pět hlasů. Přijímání prováděcí úpravy k nařízení Rady EU využil český zákonodárce také k několika zásahům do českého družstevního práva, které nebyly vyvolány potřebou harmonizace. Patrně nejvýznamnější je obsažen v § 255 a v § 256 ObchZ. Novela prostřednictvím těchto ustanovení odstranila výkladové nejasnosti ohledně norem použitelných na fúzi či rozdělení družstva. Dosavadní úprava těchto přeměn byla přespříliš kusá. Nová formulace odkazuje na vybraná ustanovení akciového práva. K tomu přibylo omezení ve vztahu k bytovým družstvům. Ta mohou od účinnosti novely fúzovat jen s jinými bytovými družstvy, resp. se rozdělovat opět jen na bytová družstva.

Závěrem Do jaké míry se evropská družstevní společnost stane právní formou, využívanou v rámci českého právního řádu, zůstává otázkou. Nadnárodní povaha této právnické osoby přináší výhody, ale také úskalí. Negativně lze hodnotit složitou vrstevnatost komunitárních a národních předpisů aplikovatelných na společnost, nevyjasněnost některých otázek a problémů, dosud chybějící judikaturu či odbornou literaturu, omezení ve způsobech zakládání evropské družstevní společnosti či např. předpisy o participaci zaměstnanců na řízení společnosti. Výhodou je naopak flexibilnější vnitřní struktura, možnost přemístění sídla do jiného členského státu, v neposlední řadě pak jednotná podoba této společnosti v rámci celé EU (evropská korporátní identita). Na druhé straně ovšem zůstává skutečností, že český zákonodárce nevyužil příležitosti k modernizaci národní úpravy družstev, které mu alternativy v nařízení Rady EU nabízely a přidržel se spíše tradiční koncepce, kterou v domácích podmínkách spojujeme s úpravou struktury, vnitřních vztahů a činnosti družstev. Nicméně očekávat nějak masivní rozšíření této nové formy družstevních společností na úkor národních družstev se jeví v současnosti jako nereálné.

Souhrn 300,000 družstev fungujících v Evropě sehrává významnou roli v jejím hospodářství, zaměstnává 2,3 miliónů osob a poskytuje služby pro 83.5 miliónů členů. Právní forma družstva je upravená ve všech členských státech. Přeshraniční spolupráce mezi družstvy uvnitř EU však byla bržděna právními a administrativními obtížemi, které by měly být eliminovány úpravou evropské družstevní společnosti (SCE) v nařízení Rady EU č. 1435/2003/EC. Návazně na toto nařízení byly národní legislativní orgány povinny přijmout zákony harmonizující některá ustanovení národních právních řádů s fungováním SCE v národním právním prostředí. Příspěvek rozebírá vybrané problémy, plynoucí ze schváleného českého zákona č. 307/2006 Sb., jímž český parlament schválil zakládání SCE s některými významnými odchylkami oproti národním družstvům podle českého obchodního zákoníku

Klíčová slova Evropská družstevní společnost (SCE) – přeshraniční fúze– kapitálová struktura SCE -

94

členství

Literatura Dvořák, T. : K hierarchii předpisů aplikovatelných na evropské družstvo, Sborník příspěvků z mezinárodní konference Družstevnictví 2005, JČU , 1.-2. června 2005 Tábor, s. 47 ad. Netušilová, P.: Evropská družstevní společnost. In Sociální ekonomika a sociální podnik, jejich kořeny a perspektivy [CD-ROM]. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, 2005, díl 1, s. 1-26. ISBN 80-7044-724-9. Materiál a metódy Zákon o evropské družstevní společnosti – důvodová zpráva. PS 2006 Zpráva Evropské Komise Radě a Parlamentu, Evropskému ekonomickému a sociálnímu výboru a Výboru pro Regiony, Brusel, 23.2.2004, COM (2003) 18.

Adresa autora: Doc. JUDr. Martin Janků, CSc. Ústav práva PEF MZLU v Brně, ČR [email protected]

Oponent: prof. JUDr. Anna Bandlerová, PhD.

95