Český volejbalový svaz
VOLEJBAL Učebnice pro trenéry III. třídy 2. upravené a doplněné vydání PRAHA -1996 ® Český volejbalový svaz, 1996 VOLEJBAL Učebnice pro školení trenérů III. tř. 2. upravené a doplněné vydání Praha, 1996, ... stran. Původní autorský kolektiv: Alena Příbramská (vedoucí kolektivu) a: Josef KOCIÁN, dr. Ivan LEBEDA, Jana MYSLÍKOVÁ, doc. dr.Vladimír SOBOTKA, Csc., ing. Augustin TOBOLKA, dr. Zdeněk VALÁŠEK, dr. Vojtěch ZOULA Obrázky: Zdeňka MARVANOVÁ Recenze, úpravy a dopracování 2. vydání: Doc. dr. Jaroslav BUCHTEL, CSc., Miloslav EJEM, CSc., dr. Václav KOUBA. CSc., Karel LÁZNIČKA, doc. dr. Vladimír SOBOTKA, CSc., dr. Zdenëk VALÁŠEK Obrázky: Marcela EJEMOVÁ Editor: Miloslav EJEM, CSc. Pro Český volejbalový svaz vydal
OBSAH ÚVOD ..........................................................................…………………………......... 1. PODMÍNKY PRO ZÍSKÁNÍ VYŠŠÍ TRENÉRSKE KVALIFIKACE .....………….. 2. CHARAKTERISTIKA A HISTORIE VOLEJBALU ……………….......................... 3. TECHNICKO-TAKTICKÁ PŘÍPRAVA ………………………................................. 3. 1. Herní činnosti jednotlivce …………………........................................................... 3.1.1. PODÁNÍ………................................................................................................ 3.1.2. PŘIHRÁVKA …………………........................................................................ 3.1.3. NAHRÁVKA .…………................................................................................... 3.1.4. ÚTOČNÝ ÚDER ..........………......................................................................... 3.1.5. BLOK .....................................……………….................................................... 3.1.6. VYBÍRÁNÍ MÍČE ........................................…………………........................... 3.2. Herní kombinace ......................................................................…………………... 3.2.1. HERNÍ KOMBINACE ÚTOČNÉ ......................................................…………… 3.2.2. HERNÍ KOMBINACE PLNÍCÍ ÚKOLY ÚTOKU I OBRANY.............………… 3.2.3. HERNÍ KOMBINACE OBRANNÉ ..................................................………….. 3.3. Systémy hry ....................................................................………………............... 4. KONDIČNÍ PŘÍPRAVA ....................................................................…………….. 5. KONDIČNÍ PŘÍPRAVA MLÁDEŽE..............................................……………….. 6. SPORTOVNÍ TRÉNINK VE VOLEJBALU ......................................……………… 7. PEDAGOGICKO-PSYCHOLOGICKÉ ASPEKTY PRÁCE TRENÉRA .………….. SEZNAM DOPORUČENÉ LITERATURY .......................................………………….
ÚVOD Volejbal patří v České republice mezi nejoblíbenější sporty. Je také sportem s velmi dlouhou tradicí. Vloni jsme oslavili století existence volejbalu, v letošním roce slavíme již 75 let organizovaného volejbalu u nás. Této dlouholeté tradici, bohužel, neodpovídají současné výsledky našich reprezentačních kolektivů všech stupňů. A nelze si zastírat, že jedním z nejdůležitějších faktorů ve výchově hráček a hráčů vysoké úrovně, je úroveň trenérské práce. Proto je výchova trenérů tak důležitým úkolem svazových orgánů na všech úrovních. Předložený text vychází z osnov a programů školení trenérů III. třídy. Je však prakticky ve všech kapitolách bohatší a poskytuje tak dobrý základ a studijní pomůcku všem trenérům i po již úspěšném absolvování příslušného školení. Text je jen velmi málo pozměnënou verzí učebnice, která byla vydána ještě bývalou Tělovýchovnou školou ČÚV ČSTV v roce 1989. Je tomu tak proto, že text byl v minulém roce uznán za plně vyhovující pro účely školení trenérů III. třídy, jak několika vybranými experty, tak i jednáním semináře pracovníků metodických komisí většiny oblastí ČVS. Při současném nedostatku jakýchkoliv česky psaných metodických publikací na trhu bude jistě představovat vítanou pomůcku nejenom pro účastníky školení, a1e pro mnoho dalších, zvláště začínajících trenérů. Všichni pracovníci, kteří se na reedici této učebnice podíleli a celý metodický úsek ČVS věří, že text bude vítanou pomůckou pro trenérskou práci. Metodický úsek svazu však současně žádá trenéry, aby mu trenéři a další odborníci sdělovali své poznámky, pňpomínky nebo komentáře k textu. Všechny takovéto informace budou vvužity při přípravě nové učebnice pro trenéry II. třidy, případně i při následujícím vydání této publikace v budoucnu. Ještě jednou přejeme všem uživatelům tohoto textu co nejvíce úspěchů v jejich trenérském vzdělávání, ale hlavně v jejich trenérské praxi. Miloslav EJEM, CSc., pověřený pracovník metodického úsek ČVS
1. PODMÍNKY PRO ZÍSKÁNÍ VYŠŠÍ TRENÉRSKÉ KVALIFIKACE Absolvováním kurzu III. třídy trenérské vzdělávání nejen nekončí, ale naopak ve skutečnosti teprve začíná. Proto zde uvádíme přehled základních podmínek pro absolvování kurzů vyšších trenérských kategorií, kam by mohli a měli absolventi v budoucnosti postoupit. Podmínky, za kterých může zájemce získat odpovídající kvalifikaci stanovuje "Směrnice pro školení a jmenování trenérů a rozhodčích v Českém volejbalovém svazu (ČVS). Tato směrnice rovněž stanoví způsob a rozsah školení, způsob a formu udělení kvalifikace. Školení trenérů II. třídy zahrnuje: 1. Přijímací pohovory trvající 1 den (obvykle v dubnu daného roku). 2. Dvě týdenní konzultace pořádané obvykle v červnu a září. 3. Závěrečné zkoušky, které se uskutečňují koncem kalendářního roku. Přijímacími pohovory se zásadně kontrolují znalosti nabyté na předchozím školení a obsahují jednak část teoretickou a část praktickou. Teoretická část se zabývá obecnými znalostmi pedagogiky, psychologie, zdravovědy ap i speciálními znalostmi technicko-taktické přípravy, kondiční přípravy, sportovního tréninku ap. Praktická část otestuje praktické ovládání základní techniky herních činností jednotlivce, resp. další pohybové dovednosti. Týdenní konzultace obsahují přednášky, semináře, praktické demonstrace i vlastní praktická cvičení a zdokonalování účastníků. V rámci těchto konzultací jsou také zadávána a diskutována témata seminárních prací a metodických výstupů. Těmito všemi formami jsou posluchači seznamováni s dalšími poznatky ze všech tréninkových složek i s řadou doplňkových vědních oborů, jejichž znalost je pro trenérskou praxi podstatná. Závěrečné zkoušky prověřují teoretické znalosti posluchačů pohovory o jednotlivých přednášených oblastech, případně písemnými testy. Do těchto zkoušek jsou ovšem také započitány výsledky metodických výstupů, které posluchači absolvují většinou na druhé konzultaci a výsledek obhajoby seminární práce. Ta je povětšinou také obhajována až při poslední konzultaci.
Vyhlašování a přihlášky Školení trenérů druhé třídy je každoročně vyhlašováno všemi informačními prostředky ČVS (zprávy STK, časopis VOLEJBAL) a obvykle také ve sdělovacích prostředcích. Písemné pňhlášky přijímá vždy příslušný pracovník Sekretariátu ČVS, ve většině případů také pracovník přímo pověřený vedením a organizací školení. Přihláška musí obsahovat příslušné osobní údaje, údaje o absolvování školení III. třídy a následné trenérské praxi. Ekonomické podmínkyr účasti stanoví každoročně, po dohodě s ČVS, vybraný pořadatel školení, ale zásadně: - ČVS přispívá ze svého rozpočtu na úhradu většiny organizačních nákladů (pronájmy prostor, úhrady lektorům. příspěvek na ubytování a stravování účastníků při konzultacích ap.) - Účastník si hradí cestovné a přispívá na svoje ubytovací a stravovací náklady při konzultacích. Poznámka: podrobnější informace o školení trenérů - viz následující výpis z příslušné směrnice ČVS. Vybrané paragrafy: Český volejbalový·svaz Směrnice 8/1994 schválena dne: 23. Dubna 1994, platná od: 1. Července 1994 ŠKOLENÍ A JMENOVÁNÍ TRENÉRŮ A ROZHODČÍCH V ČVS Článek 1 Základní ustanovení 1. Směrnice pro školení a jmenování trenérů a rozhodčích v Českém volejbalovém svazu (dále jen ČVS) stanoví podmínky, za kterých získá zájemce odpovídající kvalifikaci. Tato směmice rovněž stanoví způsob a rozsah školení, způsob a formu udělení kvalifikace. Článek 2 Trenérské kvalifikace 1. V ČVS a subjektech, jejichž členové startují v soutěžích řízených orgány ČVS všech stupňů, mohou působit pouze kvalifikovaní trenéři jmenovaní příslušným orgánem ČVS. 2. V ČVS jsou udělovány tyto trenérské kvalifikace: III. třída - školí metodická komise (dále jen MeK) oblastních výborů ČVS, jmenují příslušné oblastní orgány ČVS. II. třída - školí MeK SR ČVS, jmenuje SR ČVS I. třída - školí MeK SR ČVS ve spolupráci s FTVS UK Praha, FTV UP Olomouc a UTK PF MU Brno, jmenuje SR ČVS diplomovaný trenér - školí MeK SR ČVS ve spolupráci s FTVS UK Praha, FTK UP Olomouc a UTK PF MU Brno, jmenuje SR ČVS 3. Rozsah a podmínky pro získání kvalifikace: III. třída: věk min. 18 let, absolvování školení v rozsahu cca 30 hodin a složení zkoušek. II. třída: min. 1 rok praxe jako trenér III. třídy, absolvování školení v rozsahu cca 120 hodin se závěrečnou prací a složení zkoušek. I. třída: min. 2 roky· praxe jako trenér II. tř., absolvování dvouletého studia při FTVS UK Praha, FTK UP Olomouc, UTK PF MU Brno v rozsahu cca 420 hodin se závěrečnou prací, složení zkoušek a následná praxe v minimální délce 1 rok u družstva startujícího v soutěžích řízených SR ČVS. Diplomovaný trenér: maturita, řádné studium FTVS UK Praha, FTK UP Olomouc, UTTK PF MU Brno se trenér: specializací volejbal, praxe nejméně 5 let, z toho 3 roky_ u družstva startujícího v soutěžích řízených SR ČVS. 4. Výjimku z absolvování školení lze udělit zájemcům o ziskání III. a II. trenérské třídy, kteří si mohou potřebné znalosti osvojit samostudiem a před příslušnou komisí složit zkoušky. Zájemci o II. třídu navíc předloží závěrečnou práci, která jim bude zadána. K tomuto postupu si musí zájemce předem vyžádat souhlas pňslušné MeK. 5. Kvalifikace trenéra III. třídy může být výjimečně udělena: a) studentům VŠ uvedených v článku 2, odst. 2 a 3 této směrnice se specializací volejbal, po úspěšném ukončení 2. ročníku;
b) absolventům PF, oboru tělesná výchova, na základě potvrzení vydaného garantem volejbalu na příslušné PF c) členům seniorských reprezentačních družstev ČR po minimálně tříletém působení v širším kádru družstva "A", za předpokladu, že: - mají jiné pedagogické vzdělání - absolvují doplňující zkoušku z didaktiky. Na základě písemné žádosti uchazeče prověří MeK příslušného okresního nebo oblastního výboru splnění uvedených podmínek a předloží návrh na jmenování příslunému orgánu. 6. Kvalifikace trenéra II. třídy může být vyjímečně udělena: a) absolventům VŠ uvedených v článku 2. odst. 2 a 3 této směrnice se specializací volejbal a příslušnou praxi b) absolventům PF oboru tělesná výchova, kteří navíc absolvovali úspěšně speciální část školení trenérů II. třídy včetně závěrečné práce a příslušné praxe. Na základë písemné žádosti uchazeče prověří MeK SR ČVS splnění uvedených podmínek a předloží návrh na jmenování SR ČVS. 7. Získání trenérské kvalifikace podléhá poplatku, který je vždy stanoven pořadatelem školení nebo zkoušek. 8. Školení probíhá podle prováděcího předpisu, který vydává MeK SR ČVS pro všechny udělované kvalifikace. Všechny MeK nižších orgánů ČVS jsou povinni postupovat podle tohoto předpisu. 9. Výjimku z podmínek pro udělení trenérské kvalifikace může v odůvodněných případech udělit pouze příslušný orgán ČVS na návrh příslušné MeK. 10. Všechny udělované trenérské kvalifikace mají trvalou platnost na celém území ČR. V odůvodněných případech může orgán, který trenéra jmenoval, jmenování odejmout. 11. Přislušný orgán ČVS předá po jmenování podklady RMK ČVS, která vystaví trenérské průkazy a zašle přímo na adresu trenérů. Při výměně a vystavení duplikátu se postupuje podle registračního řádu ČVS. 12. Evidenci udělených trenérských kvalifikací vede RMK ČVS5. 13. K výkladu podmínek pro získání trenérské kvalifikace je oprávněna výhradně MeK SR ČVS
2. CHARAKTERISTIKA A HISTORIE VOLEJBALU 2.1. Stručná základní charakteristika volejbalu Volejbal patří k nejrozšířenějším sportovním hrám na světě. Je hrou síťovou a kolektivní. Současný volejbal vyžaduje hráčskou všestrannost a dobrou tělesnou kondici a osvojení potřebných technických a taktických dovedností s vysokými kvalitami morálních a volních vlastností. Volejbal rozvíjí rovnoměrně všechny pohybové schopnosti, především rychlost spojenou s obratností a vytrvalostí, rychlou sílu dolních i horních končetin a trupu. Významným charakteristickým rysem hry je udržení koncentrace pozornosti, uplatnění koordinačních schopností a psychických vlastností hráčů a správného rozhodování ve stále se měnících podmínkách hry. Volejbal vyžaduje hráčskou ukázněnost, a tím upevňuje smysl a odpovědnost ke kolektivu, učí důslednosti, důvěře ve vlastní síly, zdravé ctižádosti a neustále podněcuje k bojovnosti. Koncepce hry vychází ze střídání hráčů ve všech postaveních na hřišti a představuje dynamiku pohybu hráčů po hřišti s neustálou proměnlivostí ve střídání jednotlivých herních činností v útoku i obraně. Utkání ve volejbalu se skládá z jednotlivých setů. Sety jsou tvořeny rozehrami, což jsou části utkání, které jsou vždy zahájeny podáním a ukončeny chybou jednoho družstva. Herním cílem družstva je docílení předem stanoveného výsledku v setu a v utkání. Herním úkolem je úspěšně vyřešit vznik1ou herní situaci. Herní situace vznikají působením vnějších a vnitřních činitelů. Vnitřní činitelé při volejbalu jsou zejména let míče ve vlastním poli nebo v poli soupeře, jeho prudkost a usměrnění, počet odbití míče v poli, možnost přesného odbití míče příslušným hráčem. Vnější činitelé jsou např. závažnost a stav utkání, domácí nebo cizí prostřední, způsob rozhodování, počasí, terén, viditelnost. Obsah volejbalu je souhrn možného jednání hráčů, skupin i celého družstva ve hře. Z tohoto hlediska rozeznáváme: - herní činnosti jednotlivce (HČJ) - herní kombinace (HK) - systémy hry (SH).
2.2. Historie volejbalu Dostupné písemné prameny popisující vznik volejbalu se jednoznačně shodují v přiřčení autorského práva profesorovi tělesné výchovy W.G.Morganovi z USA. Volejbal vznikl v roce 1895 v gymnáziu YMCA. Ke hře byla použita sít, na tenis, napnutá přes tělocvičnu ve výši 183 cm, a basketbalový míč. Vlastní hra spočívala v tom, že hráči odráželi míč z jedné poloviny na druhou. Tato hra dostala název “minonette”. O rok později přejmenoval hru na volejbal profesor Halstadt. Místo basketbalového míče se zkoušelo použít jen gumové duše. Později byl pro tuto hru vyroben první kožený míč s duší. Během jednoho roku se přestěhoval volejbal z tělocvičny do přírody. Roku 1896 dostal volejbal pravidla a tím i pevnou organizační strukturu. Ze Spojených států severoamerických se dostal volejbal do sousední Kanady v roce 1900. Ve stejném roce se hrál v Indii. Další zprávy o šíření volejbalu jsou ze Střední a Jižní Ameriky, z Peru (v roce 1910) a z Uruguaye (v roce 1912). Japonci uvádějí rozšíření volejbalu v Tokiu roku 1908. Hrálo se v 16 hráčích. V roce 1913 je hra známa také v Číně. Do Evropy se dostal volejbal v roce 1917. Nositelem byla americká armáda bojující na území Francie v I.světové válce. Zároveň se v této době rozšířil volejbal do Litvy, Estonska a Lotyšska, kam jej pňnesli američtí vystěhovalci. Odtud se šířil do ostatních evropských států. Začátek volejbalu v našich zemích se datuje rokem 1919. S vlastní hrou se někteň naši vojáci seznámili již za první světové války a po jejím skončení se stali propagátory a organizátory volejbalu po celé Československé republice.
V roce 1921 vytváří YMCA první československou volejbalovou organizaci - Volejbalový svaz. Do historie českého volejbalu se zlatým písmem zapsaly trampské osady, kde se hrály první organizované soutěže - I., II. a III. trampská volejbalová liga. Po II. světové válce v roce 1946 se vytvořil samostatný český volejbalový svaz a po dohodě se slovenským volejbalovým svazem bylo založeno Československé volejbalové ústředí. V dubnu 1947 se v Paříži konal ustavující kongres FIVB (na jeho svolání se vedle Francie a Polska podílelo výraznou měrou i tehdejší Československo), kterého se zúčastrúlo 13 federací. Kongres zvolil prvním presidentem federace p. P. LIBAUDA z Francie a postavil před nově vzniklou federaci mezi jinými i následující základní úkoly: - vybudovat pevně organizovanou a efektivní mezinárodní organizaci, se statutem, řídícími orgány·a odbornými komisemi - vypracovat celosvětově jednotná mezinárodní volejbalová pravidla - založit pevně organizované mezinárodní soutěže - prosadit v budoucnu volejbal do olympijského programu. První mistrovství světa mužů se konalo již v r. 1949 v Praze (zde již byla v platnosti pravidla i utvořeny nejdůležitější komise: sportovně technická a rozhodčích); pro ženskou soutěž nebylo dosti mimoevropských družstev a tak byla soutěž pouze mistrovstvím Evropy. První mistrovství světa žen pak bylo uspořádáno společně s druhým MS mužů v r. 1952 v Moskvě. Do programu OH byl volejbal prvně zařazen v r. 1964 v Tokiu. Rok 1984 znamenal rozhodující mezník v novodobých dějinách volejbalu. Na kongresu při OH v Los Angeles odstoupil první a byl zvolen dodnes pouze druhý president, dr. Rubén ACOSTA. Tento kongres inicioval manažérskou industriální organizaci volejbalu, zdokonalení komerčního využití volejbalu a řadu dalších inovací. Konec osmdesátých let přinesl zřízení dvou prvních dlouhodobých profesionálních volejbalových soutěží (Světové ligy mužů a Světové Grand prix pro ženy). Rok 1996 pak znamená zařazení druhé volejbalové discipliny - beachvolejbalu - do programu OH. Volejbal se tak stal jedinou sportovní hrou, která má v OH programu dvě discipliny.
2.3. Přehled vývoje pravidel 1895: hřiště rozměry 3 x 60 stop, síť 3 stopy široká a 8 stop nad zemí. Míč je dutý nebo plněný senem, hráčů je šest i více. Při teči sítě se podání opakuje, nesmí se hrát pěstí. 1896: hřiště 7,65 m x 15,23 m. Podávající hráč stojí jednou nohou na čáře a má dva pokusy. Podává se s dopomocí spoluhráče. Driblink (odbíjení nad sebe) je povolen 120 cm od sítě. Dotyk míče (předmětu vně hřiště) není chybou. Hraje se na směny (1 směna 1-3 hráči mají podání). 1910: zakázán driblink. Síť je vysoká 213 cm, hraje se do 21 bodů. 1912: síť vysoká 228 cm, hřiště 10,66 m x 18,28 m. 1917: síť vysoká 224 cm, hraje se do 15 bodů. Pouze šest hráčů. 1921: zavedena střední čára pod sítí. 1922: družstvo má tři doteky na míč, zadní řada nesmí útočit. 1926: pravidla ČSR doplněna podle mezinárodních pravidel. Síť' 224 cm, není povoleno sledování míče rukama přes síť. 1931-1935: družstvo má 6 náhradníků, hráči zadní řady mohou blokovat i útočit. Obvod míče 63,5-68,5 cm. 1944: výška sítě je pro muže 245 cm, pro ženy 225 cm. Hřiště 18 x 9 m. 1945: dochází ke sjednocení pravidel - vytvoření mezinárodních pravidel. 1950: zavedení útočné čáry. Povolena clona při podání. 1953: oddechový čas 1 minuta. Po provedení útoku může být hráč "přes", u bloku "přes" jen ten, který se nedotkl míče. 1954: střídání s časovým limitem 1 min. Sleduje se křížení zadních a předních hráčů. 1958: oddechový čas 30 s. Blok stále bez přesahu. 1963: mluvit smí jen kapitán, střídání s časovým limitem pouze 30 s. Začíná se hrát odbitím obouruč spodem “bagrem”.
1965: odblokovaný míč se může dále přihrávat, ale ne smečovat. 1968: úprava po OH - míč se může jakýmkoli způsobem hrát do pole soupeře. Používání bloku "přes". Možnost blokování podání. 1970: mezinárodní pravidla u nás vydána knižně s komentářem. 1971: používání antének. Používäní žlutých a červených karet. 1973: možný přešlap střední čáry. Střídání ihned, bez časového limitu. 1976: zrušena jakákoliv clona při podání. 1977: Družstvo má tři doteky na míč - nezapočítává se blok. Anténky jsou nad páskami. Použití třech míčů s podavači. 1984: Používání tmavé sítě. Hráč, který není uveden na lístku o postavení, musí buď nastoupit nebo je to jako první střídání. Na podání je vymezen čas 2x5 s. Změna při útoku zadních hráčů. Podání se smí blokovat jen nad svým polem a počítá se jako první odbití. Nejsou kolektivní tresty. 1987: podání se nesmí blokovat. Trenér smí radit hráčům v sedě z lavičky. Hráči na lavičce smějí radit a povzbuzovat. 1992: povolen dotek sítě bez souvislosti "s akcí hraní míčem". 1994: Povoleno: - podání z celé šíře koncové čáry (zóna podání široká 9 m), podávající vyjmut z povinnosti pořadu odbíjení - odbití míče celým tělem (možnost "kopu" do míče) - vícenásobný dotek i při prvním odbití míče prováděném vrchním odbitím obouruč
3. TECHNICKO - TAKTICKÁ PŘÍPRAVA Grafické značení použité v následujících kapitolách Hráč přední řady Hráč zadní řady Hráč po pohybu z místa Hráč ve výskoku Blokující hráč Nahrávač Smečař Blokař Univerzál Míč Hráč s míčem Pohyb hráče z místa Let míče ve vlastním poli Let míče přes síť - prudce Let míče přes síť - pomalu Trenér, asistent trenéra Pořadí pohybu míče (dtto pro hráče) Značení jednotlivých zón hřiště
3.1. Herní činnosti jednotlivce 3.1.1. PODÁNÍ 3.1.1.1. Úvod Podání je odbití do soupeřova pole, kterým je zahajována každá rozehra. V okamžiku úderu může být ve styku s míčem pouze jedna ruka. Druhou musí být míč nadhozen nebo spuštěn. Účinnost podání v odbíjené hodnotíme: - prudkostí letu míče - rotací letu míče - umístěním míče - výsledkem jeho provedení. Uvedené faktory účinnosti se vzájemně nevylučují, působí většinou společně za převahy jednoho z nich. Smyslem jejich souhry je vlastní účinek, který zásadně ovlivňuje hru soupeře. Z taktického pohledu je dělíme na: - pomalá podání - prudká podání - rotovaná podání - plachtící podání Z technického hlediska rozeznáváme: - spodní podání v čelném postavení - spodní podání v bočném postavení - vrchní podání v čelném postavení z místa a po rozběhu - vrchní podání v bočném postavení z místa a po rozběhu - vrchní podání v čelném postavení z výskoku a po rozběhu Tento přehled prokazuje, že každé podání je prováděno z určitého postavení a určitým způsobem. Obojí je poplatné úrovni a stupni přípravy provádějícího hráče, taktickému záměru hráče i vlastního družstva, průběhu utkání a kvalitě hry soupeřova družstva.
3.1.1.2. Taktické hledisko podání Pomalá podání mají přednost především v možnosti jejich přesného umístění. Snažíme se je směřovat do volných prostorů, např. těsně za síť nebo naopak do zadních částí, zejména do rohů hřiště. Výhodné umístění je také přímo na hráče, který neumí dobře přihrát míč, nebo mezi dva hráče či do prostoru vbíhajícího nahrávače, ale rovněž i na hráče připravujícího se k útočnému úderu. Prudká podání. Účinnost tohoto druhu podání spočívá především v rychlosti a síle, které znemožňují správný odhad místa dopadu, a tím i možnost rychlého přemístění hráče pro jeho pňjem. Nevýhodou je však velmi obtížné umístění podání na taktické místo a mnohdy jeho nepřesný směr mimo plochu hřiště. Rotovaná podání jsou v současné době již poměrně málo používaná. Je to především proto, že značná část utkání probíhá v halách se sníženými výškovými možnostmi. Jeho největší zbraní je totiž vysoká křivka letu s rotací míče. Učinnost je pak zvýšena ještě volným pádem. Druhým způsobem je provedení v čelném nebo v bočném postavení s běžnou letovou křivkou, která však mění směr do strany (míč jakoby se zašroubovává do vzduchu). Plachtící podání si dnes získalo značnou popularitu pro svůj účinek, zejména u družstev dospělých. Jeho charakteristickou zvláštností je nepravidelná kňvka letu způsobená pohybem míče bez rotace, znásobená podstatně vzdálenějším postavením podávajícího hráče za hřištěm, než bývá zvykem. Nepravidelnost křivky letu míče způsobuje náhlou změnu jeho pohybu směrem k zemi (tzv. Reynoldsův efekt - kdy rychlost míče klesne před vrcholem své dráhy pod kritickou rychlost) a kromě toho i odklon doprava či doleva od přijímacího hráče. Účinnost plachtícího podání je právě v nesnadném odhadu místa dopadu míče.
3.1.1.3. Technické hledisko podání Pro pochopení všech úderů v odbíjené je nutno si nejprve vysvětlit, co je to volejbalová špetka. Dlaň úderové paže je mírně sevřena, prsty těsně u sebe a palec je přitlačen k ukazováku. Vlastní úder uskutečňujeme zpravidla plochou vytvořenou hranou palcové a malíkové strany a konečky prstů (špetkou). Spodní podání v čelném i bočném postavení. Podávající stojí čelem k síti na mírně pokrčených nohou ve střehovém postavení a trup je lehce předkloněn. Vzdálenost postavení nohou je asi v šíři ramen. Levou rukou hráč nadhodí míč kolmo vzhůru před pravé rameno asi do jeho výše. Současně s nadhozem zapaží pravou s mírným ohnutím v lokti. Při pádu nadhozeného míče přenáší váhu z pravé nohy na levou a prudce švihá pravou paží vpřed. Zrychlením švihu paže dojde k zásahu míče volejbalovou špetkou zezadu asi ve výši boků. Po úderu pravá paže doprovází letící míč. Celý pohyb je ukončen okamžitým vkročením do hňště s dalším pohybem těla pro zaujetí výhodného postavení k dalším herním činnostem. Spodní podání v bočném postavení. Je obdobné jako předcházející. rozdíl je v základním postoji levým bokem k síti. Pravá paže zasahuje míč v jeho pravé dolní polovině, čímž docílí žádoucí rotace. Uvedený způsob lze realizovat i v obráceném postavení - pravým bokem Míč je potom zasahován "špetkou" zespodu, která mu uděluje neobvyklou rotaci. Vrchní podání v čelném postavení z místa a po rozběhu. Tomuto druhu podání se říká (pro podobnost způsobu provedení) také tenisové a je nejpoužívanější. Podle výzkumů je ve hře zastoupeno 74,8 %. Základní postavení je stejné jako u spodního podání. Další činnost odpovídá druhu tenisového podání přímé prudké, přímé pomalé, přímé plachtící. Přímé prudké podání vyžaduje nadhoz jednou nebo oběma rukama do výše 1-2 metrů před pravou stranu těla. Hráč přenáší hmotnost na zadní, tj. pravou nohu, zaklání trup a ohýbá v lokti pravou paži, která je ve vzpažení. Snaží se o to, aby loket byl co možná nejvýše a směřoval vpřed. Při klesání nadhozeného míče se trup vzpřimuje a v okamžiku předklonu, když hráč přenáší hmotnost na levou nohu, zasahuje švihem míč v co nejvyšším bodě před tělem. Důležitá je závěrečná práce zápěstí, které se sklápí, uděluje míči rotaci a správný směr. Pro prudší úder se používá několikakrokový rozběh, v jehož závěru je proveden nadhoz. Přímé pomalé podání se používá ve snaze takticky umístit míč. Trup se při něm téměř nezaklání a nápřah pravé paže je malý. Švih je proveden pouze předloktím a míč je usměrňován dlaňovou částí ruky. Provádí se obvykle bez rozběhu, pouze z místa. Při přímém plachtícím podání využívá hráč dosud popsaného postavení. Levou rukou drží míč poměrně vysoko (v úrovni hlavy) a pravou paži má v nápřahu. Po nízkém nadhozu bez rotace švihá pokrčená paže s loktem vpřed do středu míče. Snaží se ho zasáhnout spodní (tedy témëř zápěstní) částí dlaně bez zaklopení zápěstí. Využívá již dříve popsaného Reynoldsova efektu. Provádi se pouze z místa.
Vrchní podání v bočném postavení z místa a po rozběhu. V jeho provedení známe dvě varianty: s rotací a plachtící. Vrchní podání v bočném postavení s rotací - zvané estonské. Základní postoj je ve stoji rozkročném levým bokem k síti. Po nadhozu míče levou rukou 1-2 m vysoko, přenáší hráč hmotnost na pravou pokrčenou nohu a současně uklání trup vpravo. Pravá paže je zapažena šikmo vzad. V okamžiku klesání míče napíná pravou nohu, přenáší hmotnost na levou a naklání trup vlevo. Pravá paže se pohybuje po kruhové dráze, švihá do míče nad hlavou. Úder volejbalovou špetkou dodává míči horní rotaci. Pohyb těla a paže je natolik intenzivní, že po úderu dochäzi k překročení pravé nohy do hřiště. Pro zvýšení účinku tohoto podání se často používá rozběhu. Bývá obyčejně tříkrokový: úkrok levou, překrok pravou a úkrok levou. Nadhoz míče obloukem vpřed do předpokládaného místa úderu se provádí před prvním úkrokem. Estonské podání se pro svou technickou a silovou náročnost, ale také pro velké procento nepřesně provedených pokusů, již tolik nepoužívá jako v minulosti, kdy ještě nebylo známé plachtící podání. Vrchní podání v bočném postavení - plachtící. Postavení podávajícího hráče je obdobné jako u předcházejícího způsobu. Rozdíl je v razantnějším vychýlení trupu vpravo. Pravá paže není za tělem, ale je upažena povýš se současným mírným pokrčením v lokti. Její zápěstí je zpevněno. Po nepříliš vysokém nadhozu levou rukou dochází k podobnému pohybu těla jako u estonského podání. Úderovä paže se však pohybuje vpřed úderem do míče víceméně po přímce, když její rameno již poněkud předbíhá. Typické je, že směr poslední části pohybu paže je shodný s počátkem dráhy letu míče. Proto je třeba míč udeřit do jeho středu. Pohyb paže je před odbitím prudce zbrzděn a úder je proveden jen krátkým dotykem míče. Vlastní odbití míče se uskutečňuje pěstí (směrem od dlaňové strany, hranou (rozhraní dlaně a zakloněného zápěstí), palcovým valem mírně sevřené dlaně nebo konečně hranou, vytvořenou palcem a ukazovákem. Drobných odchylek v provedení tohoto způsobu podání je jak v poloze těla, tak v pohybu ruky, celá řada. Závisí zcela na individuálním pojetí každého hráče. Z těchto důvodů také dráha letu a zejména místo a způsob dopadu bývají odlišné. Vrchní podání v čelném postavení z výrskoku po rozběhu. Tento druh podání je vyvrcholením techniky a taktiky moderní odbíjené. Jeho použití je vhodné především v oblasti vrcholového sportu, výjimečně se však také objevuje v pojetí výkonnostní odbíjené. Praktikuje se, jak již název upřesňuje, po rozběhu a výskoku. Nadhoz se provádí obvykle úderovou paží nebo oběma rukama, a to vysokým obloukem do místa odbití. Razance úderu spočívá právě ve spojení rozběhu s výskokem, jejichž vyvrcholením je právě prudký úder, rovnající se vlastně smeči s neobvyklou křivkou letu. Podání je technicky a fyzicky velmi náročné.
3.1.1.4. Nejčastější chyby při všech druzích podání Základní postoj a rozběh: - nohy příliš u sebe nebo v jedné rovině - souhlasná noha s úderovou paží vpředu - nohy napjaty, nejsou ve střehovém postavení - trup příliš vzpřímený nebo naopak příliš zakloněny, chybí úklon - rozběh není přímočarý, plynulý, je přerušovaný Nadhoz míče: - příliš vysoký nebo naopak nízký - nesměřuje kolmo vzhůru. ale vpřed, vzad, stranou - při rozběhu je příliš nízký nebo dlouhý Vedení paže: - loket nesměřuje vpřed a není dostatečně vysoko - úderová paže je vedena do strany - při plachtícím podání není pohyb ruky přímočarý Úder do míče: - zasažení míče příliš vysoko nebo nízko - příliš uvolněné nebo pevné zápěstí (podle druhu) - úder nesměřuje do středu míče (plachtící) - úderová síla zápěstí je předčasně zbrzděna - poloha špetky ruky je vychýlena stranou Závěr pohybu: - předčasný přešlap koncové čáry - nepřenesení hmotnosti na přední nohu
- zastavení se na koncové čáře po provedení podání
3.1.1.5. Příklady cvičení pro nácvik jednotlivých druhů podání Jak vyplývá z předcházejícího textu pojednávajícím o podání, je nejjednodušším způsobem jeho provedení podání spodní. Proto ho uplatňujeme u začátečníků (žáků). Po jeho důkladném procvičení ve hře, jakmile hráči získají pocit jistoty, síly a směru úderu, přecházíme k náročnějšímu způsobu - vrchnímu čelnému podání. K dalšímu, obtížnějšímu druhu podání přistupujeme postupně, nenásilně, především s ohledem na individuální předpoklady hráčů. Jednotlivá cvičení, uvedená v dalším textu, je možno obměňovat, kombinovat mezi sebou a doplňovat podle vlastních zkušeností a fantazie. Docílíme tím větší pestrosti cvičení, jež přispěje nutně ke zvýšení jeho kvality I. ETAPA NÁCVIKU Spodní podání: 1. Hráč si drží míč v levé ruce před tělem (nebo ho drží spoluhráč). Provádí nápřah pravou rukou a po švihu paže přikládá špetku na míč. 2. Hráč odbíjí míč špetkou nad sebe a chytá jej. 3. Totéž s dopadem na zem. Přesune se rychle do místa odraz u míče. 4. Hráč odbíjí míč do kteréhokoliv místa na stěně s dopadem na zem, později bez dopadu. 5. Hráč se snaží odbít míč na stejné místo na stěně s dopadem na zem, později bez dopadu. Důraz na rychlé přemísťování. 6. U stěny se dva hráči pravidelně střídají v odbití míče. 7. Dva hráči v poli, jeden odbíjí míč po vlastním nadhozu, druhý jej chytá - střidají se. 8. Ve dvojici si hráči plynule přihrávají špetkou po dopadu míče na zem. Počáteční vzdálenost asi 3 m postupně prodlužují. Vrchní podání 9. Hráč drží míč v levé ruce nad pravým ramenem co nejvýše (nebo mu ho drží spoluhráč) a přikládá k němu špetku. 10. Totéž, ale pokouší se o mírný úder. 11. Míč je upevnën v držáku či na pružinách. Cvičení úderu do míče. 12. Z vlastního nadhozu odbíjí hráč míč o zem. Nejprve míč chytá, později cvičí plynule. 13. Hráč dribluje špetkou míč o zem opakovanými údery. 14. Hráč se snaží prudkým úderem o zem dosáhnout co největší výšky odraženého míče (soutěživě, až do stropu apod.). 15. Hráč odbíjí míč o stěnu po vlastním nadhozu. Po odrazu zpět jej chytá a znovu nadhazuje. 16. Dva hráči odbíjejí míč špetkou proti sobě po dopadu na zem. 17. Dva hráči v postavení proti sobě nadhazují míč jeden druhému a odbíjejí ho jednoruč vrchem. 18. Ve dvojici, hráč z vlastního nadhozu odbíjí druhému o zem, ten chytá a hraje stejným způsobem. 19. Totéž, ale hráči míč chytají přímo z úderu do rukou. 20. Tatáž cvičení, ale hráči si vzdálenost prodlužují. 2. ETAPA NÁCVIKU Cvičení probíhají na hřišti za sítí. Jejich prostřednictvím je možno procvičovat kterýkoliv z dosud probraných druhů podání. 21. Hráči v řadách proti sobě, každá řada na jedné polovině hňště za sítí. Na povel trenéra provádí vždy jedna řada podání z vlastního nadhozu z poloviny hřiště. 22. Totéž s postupným oddalováním až na koncovou čáru. 23. Ze tří řad dvě stojí ve dvojřadu na jedné straně sítě, třetí na protější. První ze dvou řad provede podání a běží za míčem na druhou stranu. Třetí řada sebere míče, provede podání a běží za míčem také na protější stranu. Řady se plynule střídají na povel. 24. Hráči na dvou polovinách. První družstvo stále podává z celé koncové řady, druhé stále jen sbírá míče a vrací je podávajícím podél postranních čar hřiště (pro zabránění zranění). 25. Totéž, ale podávají střídavě obě družstva. 26. Prvé družstvo podává a druhé se snaží míč buď' chytit, nebo přihrát nad sebe. 27. Hráči podávají z obou stran z místa pro podání. Snaží se určit si směr i délku svého podání. 28. V každém poli jsou umístěnv dvě žíněnky. Hráči se snaží soutěživě umístit míč podáním do žíněnky. Míč se nechytá, nechá se dopadnout. Cvičení možno postupně ztížit jinou polohou žíněnek.
29. Cvičení je možno zpestřit různými soutěžemi, např. umístěním nafukovacích balónků nad sítí nebo v různých seskupeních v poli se snahou je srazit apod. 30. Hráči podávají z rozličně vzdálených míst za koncovou čarou, aby museli pň úderu vynaložit různou sílu. 3l. Každý hráč podává míče těsně za sebou. První umísťuje do přední, druhý do zadní nebo do pravé a do levé poloviny hřiště. 32. Soutěž družstev v zástupech, z nichž každé má jeden míč. Na povel první hráči provedou podání, utíkají pro míč, uskuteční podání zpět ke svému družstvu a sami zůstanou za koncovou čarou. Po sebrání míče pokračují plynule další, až vítězí družstvo, jež se první přemístí za koncovou čáru. 33. Jedno družstvo stále podává, druhé se snaží stále pňjímat. Podmínkou je dostatečný počet míčů. 34. Na místech pro podání stojí na obou stranách hráči s míči. Podávají kolmo k síti na 2-3 hráče v poli soupeře, kteří míč pňjímají a pňhrávají na nahrávače pod sítí. Ten míč vrací podávajícím. 35. Podávající z obou stran provádějí podání na tři hráče, v zónách V, VI, I. Ti míč po pňjmu nad sebe vracejí k podání. 36. Obměna předcházejícího cvičení: míč je přihráván na nahrávače, který jej odbíjí zpět podávajícím. III. ETAPA NÁCVIKU 37. V době přípravy na podání udělí trenér podávajícímu jedno z předem určených míst kam míč usměrní. Možno cvičit z obou stran současně (s pomocníkem trenéra). 38. Podání je úmyslně směrováno do obtížných míst pro soupeře: do rozhraní zóny II a I (vbíhající nahrávač), těsně za síť, do obou rohů, po čáře apod. 39. Podávající je povinen umístit míč do prostoru, který v průběhu přípravy podání označený hráč v poli opustil. 40. Tři dvojice hráčů. Každý ze tří podávajících z koncové čáry podává na svého protihráče, který se před začátkem podání posune vpřed nebo vzad. 41. Tři hráči za koncovou čarou podávají postupně na šestku protihráčů, stojících v zónách I - VI (nikoliv v postavení pro příjem), kteří míč chytají do rukou a vracejí. Pořadí odbíjení musí být přesně dodrženo, tím se zajistí plynulost. 42. Tři hráči za koncovou čarou podávají kolmo k síti na své tři protihráče, kteří přijímají na své tři nahrávače vysokým obloukem. Nahrávači přehrávají míče ve výskoku určeným způsobem zpět k podávajícím. 43. Hráči se na místě podání střídají. Přijímá pět hráčů, kteří před podáním změní formaci pňjmu (na prudké těsnější, na umístěné hlubší postavení). Podle změny musí podávající změnit i druh podání. 44. Pňjímajících pět hráčů uvolní v poslední chvíli jedno místo v poli (hráč si sedne, vyběhne). Podávající si ho musí všimnout a umístit podání na uvolněné místo.
3.1.1.6. Kontrolní otázky 1. Definuj podání jako herní činnost. 2. Čím je dána účinnost podání? 3. Jak dělíme podání z taktického hlediska? 4. Jak dělíme podání z hlediska technického? 5. Charakterizuj plachtící podání. 6. Vysvětli pojem "volejbalová špetka". 7. Popiš techniku vrchního podání v čelném postavení z výskoku. 8. Uveď nejčastější chyby při všech druzích podání. 9. Vysvětli, co je obsahem nácviku I. a Il.etapy, uveď příklady herních cvičení.
3.1.2. PŘIHRÁVKA 3.1.2.l. Úvod Charakter přihrávky spočívá v cílevědomém odbití míče směřujícího od soupeře k síti s úmyslem umožnit některému spoluhráči, zpravidla nahrávači, založit útok pomocí nahrávky či vlastní útočné akce. Pňhrávkaje prvním odbitím míče v poli. Přesné provedení pňhrávky je rozhodující herní činností družstva pro úspěšné založení útočných kombinací vůči soupeři. Jen její kvalitní uskutečnění umožňuje družstvu použití vyšší formy kombinací, tj. signálů. Náročnost v odbití míče přihrávkou je způsobena tím, že míč má obvykle velkou prudkost, nepravidelný let a mnohdy i rotaci, což jsou komponenty zhoršující odhad, a tím i zpracování míče. Pro úspěšnost pňhrávkyje rozhodující správné odbití míče (dostatečná výška a délka letu), zatím co usměrnění do stran není již tak závažné. V současné moderní hře má své oprávněné místo i tzv. plochá přihrávka, která se používá pro zrychlení hry a tím k usnadnění překvapivého útoku v místech, kde soupeř nestačí zorganizovat obranu. Použití ploché přihrávky je obtížné nejen pro její provedení, ale i pro její zpracování. Vyžaduje vždy velmi kvalitního nahrávače. Vice se však používá přihrávka relativně vysoká, aby bylo umožněno nahrávači buď přímo útočit (v postavení u sítě), nebo po klamném útoku ve výskoku nahrát k útočnému úderu v jiném prostoru sítě. Taktický pohled rozlišuje u přihrávky: a) hledisko přípravy: - přihrávku po podání soupeře - přihrávku v ostatních herních situacích b) hledisko určení: - přihrávku nahrávači přední řady - přihrávku vbíhajícímu nahrávači - přihrávku spoluhráči - přiihrávku na signál Z technické stránky uskutečňujeme přihrávku dvěma základními způsoby: - odbitím obouruč spodem - "bagrem", a to ve většině případů - odbitím obouruč vrchem, jen tehdy, dovoluje-li to prudkost letícího míče.
3.1.2.2. Taktické hledisko přihrávky Přihrávka po prodání soupeře. Její uskutečnění je nejobvyklejší standardní situací, jíž začíná útočná kombinace. Obtížnost této pňhrávky je právě v rozdílné křivce letu míče po podání, jejíž účinek bývá násoben charakterem letu, prudkostí, rotací nebo plachtěním. Zpracování takových míčů pňhrávkou je naopak usnadněno značně velkou časovou rezervou na pňpravu jejího provedení. Narušením této časové přípravy je mnohdy nepravidelný let míče. Přihrávka v ostatních herních situacích. Tento druh přihrávky následuje po standardních i nestandardních situacích, kdy míč přelétává síť v různých částech její délky a s různou rychlostí, rotací a křivkou letu. Za nestandardní lze označit přechod po útočném úderu ze zón IV, II a III. Naopak nestandardními situacemi jsou všechny míče, smečované ze zadní poloviny hriště soupeře, z prostoru mezi úseky, míče, přehrané drajvem, lobem, odbitím obouruč a také míče, odražené od blokujících hráčů. Na správné provedení odbití má přijímající hráč většinou málo času. Úspěšnost přihrávky závisí pak na jeho rychlosti reakce a včasném přemístění do prostoru doletu míče. Přihrávka nahrávači přední řady. Je to nejsnadnější způsob provedení přihrávky, protože její směr je předem pevně stanoven. Obvykle míří do zóny III nebo II, ve výjimečných pňpadech do úseku IV. Pňhrávka je usměrňována do tohoto prostoru tehdy, když dochází k výměně míst mezi nahrávačem a dalším hráčem za účelem jeho nejvýhodnějšího postavení k nahrávce útočícím hráčům. Velmi často se jí používá u družstev nejnižší kategorie, která jejím prostřednictvím také zahajují nejjednodušší útočné herní kombinace. Znamená to tedy, že se jejímu nácviku budeme věnovat zejména u školní mládeže, v hodinách věnovaných odbíjené. Ovšem na druhé straně ji uplatňují i družstva nejvyšší úrovně, hrající herní systém 5-l, tj. s jedním nahrávačem v době, kdy je tento nahrávač u sítě. Tehdy přihrávka nabývá více charakteru přihrávky k útoku, o níž bude řeč později. Přihrávka vbíhajícímu nahrávači se uplatňuje především po podání soupeře, ale také při vhodných situacích během hry. Její obtížnost spočívá v usměrnění do volného prostoru u sítě, do něhož teprve v průbëhu přihrávky vbíhá zadní hráč - vbíhající nahrávač. Přihrávka směřuje do prostoru mezi III. a II.zónu, aby
nahrávač umožnil útok všem třem hráčům přední řady. Někdy však, po dohodě jde přihrávka na rozhraní III. a IV. úseku, když mezi hráči přední řady je jeden nebo dva kvalitní smečaři-leváci. Tohoto způsobu provedení přihrávky užívá většina soutěžících kolektivů jako základu svého útočného herního systému. Přihrávka spoluhráči k útoku. Je technicky velmi náročná. Svými parametry se blíží nahrávce. Užíváme ji zejména při soupeřově snadnějším přehrání míče do našeho území, výjimečně pak i při jeho lehkém podání. Ve snaze o přesnost používáme mnohdy vedle "bagru" i odbití obouruč vrchem. Míč usměrňujeme většinou úhlopříčkou do zóny II nebo IV, odkud bývá jeho zpracování nejsnadnější. Hráč. na něhož přihrávka směřuje, má možnost buď přímého, překvapivého útoku ("z první"), nebo nahrávky ve výskoku ("znovunahrávky") do zbývajících dvou zón. Tohoto způsobu útoku používají zejména nahrávači v postavení u sítě (v zóně II nebo IV) v systému 5-1. Uvedený druh pňhrávky je podrobněji rozebrán v Učebních textech volejbalu pro trenéry II.třídy. Přihrávka na signál. Je to obdoba přihrávky k útoku, avšak se záměrem umožnit nacvičený signál. Provádí se většinou odbitím obouruč spodem takovou dráhou letu míče, aby nutila nahrávače nahrávat ve výskoku. Používají ji především družstva nejvyšší výkonnosti. Detailní rozbor najdeme opět v Učebních textech volejbalu pro trenéry II. třídy.
3.1.2.3. Technická stránka přihrávky Odbití obouruč spodem - "bagr". Při tomto způsobu přihrávky zaujímá hráč nejčastěji střední, někdy i dokonce nízký volejbalový střeh. Struktura tohoto pohybu má dvě fáze, přípravnou a aktivní. Přípravná spočívá v tom, že se hráč včas přemístí do předpokládaného místa odbití do polohy "pod míč". Nohy jsou pokrčeny ve stoji výkročném nebo rozkročném. Paže jsou před tělem, vytažené z ramen, napnuté v loktech, které jsou co nejvíce přitlačeny k sobě, předloktím vzhůru. Ruce bývají spojeny nejčastěji tak, že je jedna libovolná ruka vložena hřbetem do dlaně ruky druhé tak, aby prsty obou byly kolmo na sebe. Dlaně se pak sevřou palci k sobě a vytvoří jakousi širokou plochu odbiti. Toto spojení rukou bývá individuální. Aktivní fáze začíná napínáním nahoru spolu se vzpřimováním trupu, hmotnost se přenáší na přední část chodidel. Paže se pohybují proti míči a toporným pohybem jej odbíjejí. Čím je rychlost míče menší, pohyb paží je proti němu aktivnější. Naopak při prudce letících míčích se pohyb paží zmenšuje a často se tlumí i mírným pohybem zpět. Plně se tu uplatňuje zákon dopadu a odrazu. Způsob použití volejbalového střehu závisí na křivce letícího míče. Při nízko letících míčích, při nichž nelze zaujmout rychle nízký střeh, se uplatní střeh vysoký s pažemi vpřed nebo raději stranou od těla. Tím dojde k úspěšnému odbití - k ploché pňhrávce. Odbití obouruč vrchem. Jeho použití při přihrávce je poměrně řídké. Zásady tohoto provedení odbití míče jsou popsány podrobně v kapitole o nahrávce.
3.l.2.4. Nejčastější chyby při přihrávce v provedení odbití obouruč spodem - nesprávné postavení nohou (jsou příliš u sebe) - nohy jsou v kolenou napnuté - předklon a napnutí kolen způsobuje vysazení zadní části těla - paže jsou pokrčeny v loktech a míč se odbíjí těsně u těla - nerovnoměrná poloha paží (předloktí jsou příliš od sebe) - ruce nejsou jakýmkoliv vhodným způsobem spojeny - paže švihají moc prudce (moc mírně) proti míči - do pohybu není zapojeno celé tělo odbíjejícího
3.1.2.5. Příklady cvičení pro nácvik odbíjení obouruč spodem 1. etapa nácviku: Všechna následující cvičení se snažíme podle možností situovat tak, aby aspoň jeden z pňjímacích hráčů byl čelem k síti a navozoval tak co nejčastěji skutečnou herní situaci.
Jednotlivci: 1. Hráč odbíjí nad sebe se soustředěním na polohu nohou a paží. 2. Při odbíjení mění hráč výšku odbíjení. 3. Hráč odbíjí míč po jeho dopadu na zem. 4. Hráč odbíjí opakovaně míč po odrazu od země (snaží se dostat pod míč). Cvičí v prostoru i u stěny. 5. Hráč se snaží na stěně zasáhnout vyznačené místo. 6. Hráč mění pravidelně na stěně místo a směr odbití vlevo, vpravo, níž a výš. 7. Po odbití míče na stěnu hráč provádí různá jednoduchá cvičení, jako dřep, obrat apod. Dvojice: 8. První hráč odbíjí míč, druhý ho chytá do ruky. Pokračuje z vlastního nadhozu. 9. Hráč udeří míčem o zem a pak ho odbije na druhého. Druhý ho chytí a opakuje totéž. 10. Odbití nejprve nad sebe, pak na spoluhráče. 11. Prodlužování a zkracování vzdálenosti mezi odbíjejícími hráči. 12. Hráči odbíjejí plynule vysokým obloukem po odrazu míče uprostřed vzdálenosti mezi nimi. 13. Útočící hráč odbíjí střídavě kratší a delší míče, druhý se při jejich odbíjení stále přibližuje a vzdaluje. 14. Jeden hráč pňhrává pravidelně střídavě vlevo a vpravo, druhý vrací do stejného místa. Obměna: přirávky nepravidelně. 15. Hráči si odbíjejí míč podél čáry na zemi - cvičení přesnosti. 16. Hráč odbíjí nad sebe za chůze, obchází druhého a vrací se na své místo. 17. Jeden hráč odbíjí pouze obouruč vrchem, druhý "bagrem". 18. Hráči ve dvojici se pravidelně střídají v odbíjení spodem a vrchem. 19. Jeden hráč nahazuje druhému míč a ten odbíjí do místa, určeného zrakem nebo slovně před odbitím. 20. Jeden odbíjí po vlastním nadhozu jednoruč vrchem, druhý vrací "bagrem". Později stejné cvičení, ale plynule. 21. Totéž cvičení, ale odbíjení vrchem je umísťováno na kratší či delší vzdálenost, nebo do strany. 22. Jeden hráč odbíjí vrchem vysokým obloukem o zeď, druhý vybírá "bagrem" do výšky. 23. Oba odbíjejí "bagrem" o zeď stranou v postavení vedle sebe. Totéž oba za sebou, míč je třeba odbíjet do určité výšky. Trojice: 24. Dva hráči (vzdálení od sebe asi 2 m), odbíjejí na třetího, který jim míč vrací. Zvětšování vzdálenosti mezi dvěma prvními. 25. Totéž cvičení, ale každý z dvou prvních hráčů má svůj míč. 26. Dva hráči za sebou, odbíjejí na třetího a mění si postavení. 27. Dva hráči za sebou, třetí proti nim. První z dvojice odbíjí na třetího a běží najeho místo. Třetí vrací na druhého a běží na jeho místo. Hráči běhají na místo, kam odehrají míč. 28. Každý ze tří hráčů odbíjí do trojúhelníku míč jiným způsobem: obouruč vrchem,"bagrem" a lobem. Po čase si úlohy vymění. 29. Hráči za sebou ve vzdálenosti do 3 m od sebe. První hraje na prostředního, ten "bagrem" nad sebe, otáčí se a přihrává "bagrem" třetímu. Výměna funkcí a způsobů odbíjení. 30. Totéž postavení a podobné cvičení se dvěma míči. Střední se neustále otáčí a vrací rychlé míče "bagrem". Kruhy: 31. Střední hráč v kruhu odbíjí míč zpět hráčům na kruhu. 32. Při větším počtu hráčú zpestření cvičení 15: ve středu jsou 2-3 hráči zády k sobë a do hry jsou zařazeny 2-3 míče. Hráči uvnitř kruhu buď stojí nebo se otáčejí s postupujícími míči. 33. Stejné cvičení jako předcházející, ale hráči se posunují po obvodu kruhu a odbíjejí na střed. 34. Hráči jsou na kruhu, zpočátku v chůzi, později v mírném poklusu. První z nich odbije míč dosti vysoko nad sebe a posune se vpřed. Další na tomtéž místě odbíjí a vždy se posune. 35. Hráči odbíjejí míč přes kruh libovolnému hráči. 36. Totéž cvičení jako č.19, ale hráč, který odbije míč, běží na místo, kam přihrál. 37. Kruh se středním hráčem. Obdoba předcházejícího cvičení. Hráč z obvodu kruhu přihrává na střednîho a běží na jeho místo, střední se pak přemístí tam, kam pňhrál. Nejprve se přihrává postupně po kruhu, později do různých míst. Cvičerú vyžaduje plné soustředění hráčů. Herní cvičení - Il. etapa nácviku: 38. Hráči jsou v zástupu v zóně V, čelem k síti, přihrávají "bagrem" nahrávači v zóně III a běží na konec zástupu. Nahrávač odbíjí vrchem na dalšího přihrávajícího. 39. Totéž, ale hráči po provedení přihrávky běží na místo nahrávače a ten na konec zástupu (obr.1a).
40. Stejná cvičení, ale hráči na místo přihrávky přiběhnou ze zadní části hřiště, přihrávají tedy po předcházejícím pohybu (obr. 1b). 41. Ze zástupů v zóně VI nabíhá poslední hráč na útočnou čáru úseku IV, odkud přihrává nahrávači u sítě a řadí se do čela svého zástupu (obr. 2a). 42. Obměna cvičení č. 4 s tím, že po přihrávce běží přihrávající hráč na místo nahrávače a ten do čela zástupu (obr. 2b). 43. Z útočné čáry za sítí přihrává hráč míč s odbitím vrchem (obouruč, jednoruč) na prvního hráče zástupu v úseku V, ten přihrává na nahrávače a nahrávač vrací ve výskoku míč do pole soupeře. Po přihrávce se řadí hráč na konec zástupu (obr. 3a). 44. Obměna cvičení č. 6. Na místo přihrávky hráč vyběhne ze svého zástupu, pak běží na místo nahrávače a ten na konec zástupu (obr. 3b). 45. Tři hráči ve vlastním poli, čtvrtý v soupeřově. Ten hraje míč obouruč vrchem (lobuje, drajvuje) na jednoho ze dvou přijímajících hráčů, kteří se v příjmu střídají. Přihrávají na nahrávače pod sítí, jenž míč odbíjí opět na čtvrtého v poli soupeře (obr. 4a). 46. Obměna celého cvičení. Všichni hráči si pravidelně mění místo tak, že každý z nich běží tam, kam přihrál. Hra musí začít u toho, který přihrál nahrávači. 47. Tři čtveřice hrají samostatně. Dva z jedné čtveřice ve vlastním a dva v soupeřově poli. Nahrávač odbíjí vrchem (lobem, drajvem) na pňjímajícího hráče v poli soupeře, ten přihrává vysokým obloukem na nahrávače ve vlastním poli a ten opět ve výskoku určeným způsobem na přijímajícího v soupeřově poli (obr. 4b). 48. Tři útočící hráči na útočné čáře, tři přijímající v poli soupeře, u nich pak nahrávač u sítě. Útočící hráči smečují v rychlém sledu za sebou vždy na jiného hráče (pořadí určeno) a ti přihrávají na nahrávače. který míče rychle podává k soupeň (obr. 5). 49. Hráč soupeře útočil z útočné čáry na prvého hráče zástupu v úseku V. Ten přihrává míč k síti vbíhajícímu nahrávači ze zástupu v zóně I a zařadí se na konec zástupu nahrávačů. Vbíhající nahrávač odbije míč do pole soupeře smluveným způsobem a běží na konec zástupu přijímajících hráčů (obr. 6). III. etapa nácviku V této etapě probíráme cvičení pro příjem podání pokud možno v úsecích hry, nebo přímo v navozené hře tak, aby bylo co nejvíce hráčů zapojeno do odbíjení obouruč spodem. Jednotlivá cvičení je možno volně kombinovat s přihlédnutím ke zkušenostem trenéra. Vyvrcholením je pak vlastní hra. 50. Polovina hráčů podává ze zadní čáry a druhá polovina hráčů je volně rozmístěna v poli soupeře. Hráč se snaží najít svého spoluhráče a umístit podání do místa kde právě stojí, přijímající usměrňuje míč vždy k síti. 51. Jedno družstvo podává ze zadní čáry, druhé je volně rozmístěno v poli soupeře. Plynule podávající hráči nutí svého protihráče přijímat míč tam, kam ho právě usmërní. Ti vracejí míče po pňjmu zpět podávajícímu. 52. Obdobné cvičení, ale hráči přijímají míč vždy do určeného prostoru u sítě, kde stojí nahrávač a podává míče k oupeři. 53. Háči postupně podávají z místa podání. Volně rozptýlení hráči v poli pňjímají míč na jednoho ze tří hráčů, který zvedne u sítě ruku (nahrávači jsou předem o pořadí domluveni). 54. Totéž cvičení jako předcházející, ale nahrávači vběhnou k síti od útočné čáry.
3.1.2.6. Kontrolní otázky 1. Charakterizuj přihrávku jako herní činnost. 2. Popiš techniku odbíjení obouruč spodem. 3. Vysvětli pojem volejbalový střeh. 4. Co je to plochá přihrávka a kdy se používá? 5. Vyjmenuj druhy přihrávek z taktického pohledu. 6. Jakými způsoby uskutečňujeme přihrávku? 7. Charakterizuj přihrávku vbíhajícímu nahrávači. 8. Kdy se užívá přihrávka spoluhráči k útoku? 9. Které jsou nejčastější chyby při provedení pňhrávky odbitím obouruč spodem? 10. Udveď příklady herních cvičení pro nácvik odbíjení obouruč spodem.
3.1.3. NAHRÁVKA 3.1.3.1. Úvod Význam nahrávky není třeba zdůrazňovat. Všichni víme, že její kvalita značně ovlivňuje výkon družstva v útoku, zejména při dnešní kombinační útočné hře s mnoha různými signály. Můžeme ji definovat jako zpřesněnou přihrávku k útoku. To značí, že je to druhé odbití (velkou většinou) míče, usměrněné na útočícího spoluhráče, které mu má zajistit výhodné podmínky pro útočný úder (ÚÚ). Charakteristickým znakem nahrávky je: - požadavek co největší přesnosti, ať již se jedná o výšku oblouku a jeho délku, nebo vzdálenost od sítě, - klidný let míče, bez rotace, což je umožněno tím, že se přihrávající spoluhráč snaží usnadnit nahrávači jeho činnost co nejkvalitnější přihrávkou - její variabilita, která odpovídá požadavkům pestrého, rychlého a překvapivého útoku a musí samozřejmě přihlížet k technické vyspělosti a schopnostem útočících hráčů - to, že se v dnešním vrcholovém volejbalu provádí většinou ve výskoku tak, aby soupeřova obrana u sítě byla oklamána a aby se také zkrátila doba letu míče, a tím urychlila celá akce.
3.1.3.2. Základní rozdělení Český vrcholový volejbal rozlišuje 8 druhů nahrávek a dělí je: a) podle směru, délky a výšky letu míče na: - nahrávku podél sítě: ÚÚ l,2,3,4, střelba (S) a normál (N) - nahrávku od sítě: ÚÚ 5,4P, zadního hráče (Z) - nahrávku k síti: ÚÚ N, S, 4 - nahrávku vysokou: ÚÚ N, Z - nahrávku polovysokou: ÚÚ 5, Z, 2 - nahrávku nízkou: ÚÚ 1,3 - nahrávku střelenou: ÚÚ 4, S, 4P b) podle časového zapojení útočníků v útočných kombinacích: - nahrávku pro útok prvního sledu: 1, 3, 4 - nahrávku pro útok druhého sledu: 2, 4 P, S, 5 - nahrávku pro útok třetího sledu: Z c) nahrávku zvláštním odbitím: "bagrem", jednoruč, v postavení čelem k síti apod. d) podle hráče, který nahrávku provádí: - nahrávku stojícího nahrávače (z místa, ve výskoku, v pádu) - nahrávku vbíhajícího nahrávače (z místa, ve výskoku, v pádu) - nahrávku kteréhokoliv hráče v poli - nahrávku hráče útočné řady po předchozím klamání ad a): Uvedené druhy nahrávek provádí stojící nebo vbíhající nahrávač v rámci souhry se smečaři, a to v postavení u sítě v zóně III (stojící nahrávač) a v zóně II (přebíhající nahrávač po výměně míst u sítě), nebo vbíhající nahrávač z rozhraní zón II a III, kam se většinou vbíhá. Mimořádně - při velmi nepřesné přihrávce k síti nebo v průběhu rozehry - se může stát, že musí nahrát některý ze smečařů. Měl by pak volit nahrávku co nejjednodušší, tj. před sebe. Nahrávka od sítě - do pole (k útočné čáře) na hráče zadní řady se v moderním volejbalu neobjevuje jenom jako nouzové řešení, ale i jako součást útočných kombinací ve vrcholovém volejbalu (útok třetího sledu). Tato nahrávka bývá vysoká nebo polovysoká a útočí obvykle hráči zóny I nebo V. ad b): Otázky časového zapojení útočných kombinací prvního až třetího sledu patří k problémům vrcholového volejbalu, a proto nácvik nahrávek potřebných k jejich uskutečnění nespadá do náplně našich učebních textů. ad c): Nahrávky, prováděné zvláštním odbitím, tj. obouruč spodem, jednoruč a v postavení čelem k síti, patří ke zvláštním, méně obvyklým způsobům nahrávky. Jedná se většinou o nouzové řešení situace, ve kterém nahrávač nemůže nahrát klasickým způsobem. Schopnost k jejich provedení získá hráč při nácviku odbíjení obouruč spodem a vrchem. Jejich používání je málo časté a do nácviku nahrávky se nezařazuje.
ad d): Stojící nahrávač (v zóně III) nahrává před sebe do zóny IV a za sebe (přes hlavu) do zóny II. Aby se využilo možnosti zaútočit středem sítě a aby oba smečaři mohli útočit z nahrávky po ruce, přemísťuje se nahrávač často do zóny II. Touto výměnou míst se současně zajistí účinnější obrana u sítě při přechodu soupeře do protiútoku. Stojící nahrávač může, v případě potřeby, sám zaútočit nebo oklamat soupeřovu obranu předstíráním útoku. Vbíhající nahrávač umožňuje zvýšení počtu útočníků u sítě na tři. Vbíhá obvykle při soupeřově podání - ze zóny I a VI - do místa, kam směřuje přihraný míč. Mělo by to být na rozhraní zón II a III. Může vběhnout i v průběhu rozehry - při míčích "zadarmo". Předpokladem systému 2-4 (vbíhajícího nahrávače) je dobrý příjem podání a schopnost družstva útočit středem sítě. Nahrávka kteréhokoliv hráče v poli je nouzovým řešením situace po špatném příjmu podání a jedná se pak o nahrávku z pole, popsanou v bodu a). Nahrávku po předchozím klamání by měl ovládat každý nahrávač-specialista. Tato nahrávka vyžaduje značnou technickou vyspělost a bude podrobněji rozvedena v textech pro školení trenérů II.třídy. Totéž platí pro nahrávku ve výskoku a v pádu i pro nahrávku stranou. Do našich učebních textů (III.třídy) je zařazen nácvik nahrávky ve výskoku a v pádu pouze v užším rozsahu a úkoly, které by měli trenéři zvládnout, jsou: a) nahrávka ve výskoku v situaci, kdy stojící nahrávač je v zóně III a nahrává dvojici smečařů bez fintování útoku b) nahrávka ve výskoku v situaci, kdy přebíhající nahrávač nahrává ze zóny II smečařům do zóny II (krátkou přistřelenou nahrávku) a do zóny IV (dlouhou vysokou) podle pohybu soupeřova bloku (opět bez fintování útoku) c) nahrávka ve výskoku v situaci, kdy nahrávač vbíhá k síti a bez předchozího fintování nahrává "půlku" za hlavu do zóny II, "rychlíka" do zóny III nebo "střelenku" do zóny IV V případech a) a b) může nahrávač využít možnosti "ulívky", v našem stupni vyspělosti bez předchozího předstírání útoku nebo nahrávky, nebo může sám pň vhodné situaci zaútočit. Pokud jde o nahrávku v pádu, zaměříme se na nácvik: - včasného vběhnutí, které je první podmínkou úspěchu při nepřesných přihrávkách - přizpůsobení rychlosti a směru vběhnutí přihrávce, která vyžaduje většinou změnu obvyklého směru - bleskového přemístění pod míč s využitím vhodné pádové techniky dříve, než ztratí výšku natolik, že jej už nelze nahrát - co nejkvalitnější nahrávky v pádu. Předpokladem úspěšného provádění nahrávky je vyhraněná specializace hráčů-nahrávačů, k níž patří: - vysoká pohybová všestrannost - rychlostní vytrvalost - rychlá pohybová reakce a postřeh - mimořádný cit pro míč a pro přesnost jeho usměrnění - vysoká úroveň taktických znalostí - schopnost anticipace (předvídání) - schopnost tvořivého myšlení - dokonalé zpracování míče obouruč vrchem a periferní vidění. V průběhu hry nahrávač musí sledovat: - postavení svého družstva (musí znát kvalitu vlastních smečařů a jejich individuální schopnosti) - postavení soupeřova družstva (musí znát kvalitu soupeřových blokařů a jejich individuální schopnosti) - seskupování obrany soupeře u sítě - postavení soupeřovy obrany v poli - kvalitu přihrávky, podle které pak volí nahrávku.
3.1.3.3. Ve volejbalové praxi se vyskytují tyto způsoby techniky provedení nahrávky: a) klasické odbití obouruč vrchem z místa (obr. 7 a 8) a ve výskoku (eventuálně i v pádu) b) odbití obouruč vrchem s využitím pohybu zápěstí pro klamání soupeře (z místa a ve výskoku) c) odbití obouruč spodem "bagrem" (po velmi nepřesné přihrávce) d) odbití jednoruč vrchem (jako nouzové řešení v situaci, kdy už nahrávač nedosáhne na přihrávku oběma rukama)
ad a) Při tomto způsobu provedení nahrávky je základní postavení hráče před odbitím míče většinou střední volejbalový střeh, ze kterého se hráč zvolna vzpřimuje, napíná nohy v kolenou a paže doprovázejí odbíjený míč napínáním loktů, které jsou blízko u těla. Míč odbíjí hráč bříšky posledních článků prstů, které jsou pružně zpevněny a vzdáleny od sebe tak, aby pokryly co největší plochu míče. Správnou polohu prstů při odbití míče kontrolují hráči tak, že zvednou míč před obličej, uchopením oběma rukama shora (palce jsou blízko u sebe). Nahrávku z místa obouruč vrchem by měl ovládat každý hráč. Je technicky méně náročná a umožňuje přesné odbití a usměrnění míče, proto se užívá i jako nahrávka z pole. Obtížnější je její varianta, prováděna ve výskoku. Technika provedení je obdobná s tím, že hráč přechází před odbitím míče ze střehu do výskoku a vlastní odbití by mělo proběhnout v kulminačním bodu výskoku i přihrávky. Do té doby zůstávají jeho paže pokrčené v loktech. Vlastní odbití míče probíhá ve značné výšce, takže celá útočná kombinace je rychlejší a její zablokování je obtížnější. Užívá se zejména při systému vbíhajícího nahrávače, kdy je prováděna po přihrávce do "volného prostoru" a nahrávač se musí před provedením vlastní nahrávky přemístit co nejrychleji do nejvhodnějšího postavení. Přemístění provádí atletickým během, při kterém musí sledovat letící míč, dokončit běh na vhodném místě a přejít do střehového postavení, resp. výskoku pod míčem. Nejdůležitější částí vběhnutí je rychlá reakce a start. Rychlost vlastního běhu spíše přibrzďuje, aby nahrávač mohl sledovat míč a zaujmout co nejvýhodnější postavení, ze kterého by mohl provést libovolnou nahrávku. Pohyb nohou, jeho rozsah a kvalita jsou prvořadými předpoklady pro vytvoření příznivého postavení pro nahrávku. ad b): Zvládnutí nahrávky s využitím pohybu zápěstí je nezbytným požadavkem pro nahrávače specialistu. Provádí ji zejména při různých nahrávkách na "signál" v útočných kombinacích s více smečaři, kde umožňuje oklamat soupeřovu obranu speciální pohyblivosti zápěstí, kterou lze získat dlouhodobým nácvikem a "měkkosti" prstů, kterou lze počítat k vrozeným dispozicím, je technika této nahrávky obdobná, jako u předchozího způsobu. Při obou uvedených způsobech nahrávky je možné odbít míč před sebe, za sebe, a to přímo nebo pod úhlem. Jestliže se nahrávač otočí pod přihrávkou do směru nahrávky a nahrává před sebe, je to pro něj nejsnadnější, ale také to nijak nepřekvapí soupeřovu obranu u sítě. Provede-li však nahrávku "přes hlavu", kterou snadno zvládne zejména s využitím pohybu zápěstí, pak se mu často podaří soupeře oklamat. Proto se tato nahrávka objevuje ve hře velmi často a nahrávač ji provádí tak, že se přemístí téměř kolmo pod míč a v okamžiku odbití míče se zápěstí zvrátí dozadu a vytočením palců vzhůru vzad usměrňuje míč za sebe. Paže se napínají a téměř neznatelně doprovázejí míč šikmo vzhůru - vzad. Trup i hlava se při tom (u méně vyspělých nahrávačů) mírně zaklánějí. Vyspělí nahrávači se snaží tento záklon co nejvíce omezit, aby neprozradili směr nahrávky. Dokážou takto nahrávat i ve výskoku. Nahrávka pod úhlem, ať již před sebe nebo za hlavu, je tím obťížnější, čím je úhel, pod kterým se odbíjí, větší. Z toho vyplývá, že nejnáročnější bude nahrávka stranou v postavení čelem nebo zády k síti. Poněvadž se objevuje velmi zřídka, není její nácvik zařazen do této příručky. ad c) Nahrávka obouruč spodern "bagrem" je v podstatě nouzovýrn řešením situace, která nastane po nepřesném příjmu podání nebo po tvrdém útoku soupeře, a nutí nahrávače k této technice provedení nahrávky. Bohužel je častým jevem, že pohodlní a málo pohybliví hráči, kteří navíc mají nízkou úroveň v odbíjení míče obouruč vrchem, zneužívají této možnosti nahrávky k zakrytí svých nedostatků. U nahrávačespecialisty se nahrávka "bagrem" prakticky nevyskytuje. Její nácvik do metodické řady nácviku nahrávky nezařazujeme. Můžeme se o ní zmínit při nácviku přihrávky. ad d) Nahrávka jednoruč vrchem je rovněž mimořádným - nouzovým řešením situace ve hře, když míč směřuje po přihrávce k soupeři a nelze jej už nahrát obouruč. Proto se také její nácvik v metodické řadë neobjevuje.
3.1.3.4. Chyby v technice provádění nahrávky a v činnosti nahrávače: V postavení stojícího nahrávače: - stojí příliš blízko u sítě (ideální vzdálenost je 1-1,5 m) - má špatné střehové postavení (nohy blízko u sebe) - natažené nohy v kolenou - nedostane se pod míč - lokty paží jsou příliš od sebe
- špatné držení rukou (daleko od sebe nebo příliš blízko u sebe) - málo uvolněnë zápěstí - prsty křečovitě napjaté a příliš u sebe - palce směřují dopředu místo šikmo proti sobě - míč vniká do dlaní (není odbíjen posledními články prstů). V postavení vbíhajícího nahrávače: - špatné postavení nohou před vběhnutím - předčasné vběhnutí (před odbitím míče) - pozdní vběhnutí (pomalá reakce) - opomenutí vběhnutí při míčích zadarmo - naběhnutí k síti místo k přihrávce - blokování u sítě (při přihrávkách, směřujících k soupeň) - provádění útočných úderů u sítě (odehrání míčů nad úrovní pásky přes sít' k soupeři - ulívky) Další chyby jsou stejné jako u stojícího nahrávače (viz bod a).
3.1.3.5. Taktické zásady činnosti nahrávače Nahrávač, jako tvůrce hry družstva, musí umět v každé situaci nahrát do místa vhodného pro útok a zvolit při tom odpovídající způsob a druh nahrávky. V této nadmíru obtížné a zodpovědné činnosti je mu vodítkem: Kvalita přihrávky je-li přihráno do útočného pásma mezi zóny II a III, dostatečně vysoko a k síti, pak může využít všech nacvičených variant útoku. Kvalita nahrávače se však pozná při nepřesné přihrávce, kterých bývá většina. Tehdy musí nahrávač využít svých schopností a připravit útočnou kombinaci tak, aby byla pro soupeře překvapením a zaručovala možnost úspěšného útoku. Je-li přihráno velmi nepřesnë, pak musí zvolit nahrávku odpovídající kvalitě přihrávky a usměrnit ji na dosažitelné místo. Postavení a schopnosti vlastních smečařů nejvíce nahrávek posílá nejlepším smečařům (hodnotí se podle dlouhodobé úrovně i momentální dispozice). Smečaři by správně měli být zatěžováni rovnoměrně, ale situace ve hře obvykle vyžaduje využití těch hráčů, kteří v určitých zónách velmi dobře útočí. Domluvené nahrávky a signály patří k souhře mezi nahrávačem a smečaři. Smečaři jsou stylově odlišní - každý potřebuje trochu jinou nahrávku. Znalost těchto specifik umožňuje nahrávači posílat kvalitní a přesné nahrávky každému z nich i úspěšně zvládnout nahrávky na signály v útočných kombinacích, Seskupení a kvalita obrany soupeře u sítě I v poli znalost kvality a schopností soupeřových blokařů pomáhá nahrávači využít jejich slabin a chybného (nevýhodného) postavení. Důležitým momentem překvapení je pro soupeřovu obranu variabilnost nahrávky. Tím, že nahrávač obměňuje nepravidelně různé druhy nahrávek, vytváří stále nové možnosti pro útok. Hra se stává dynamičtější a pro hráče i diváky atraktivnější. Pokud jde o taktiku hry nahrávače v jednotlivých zónách, řídí se jeho činnost jednak smluveným herním systémem a dále skutečností, které družstvo má podání. Při systému 2-4, jehož zvládnutí by mělo být reálným cílem našeho úsilí, je jeho činnost následující: Při podání spoluhráče nahrávač buď (nebo): - stojí pod sítí v zóně IV a připravuje se na blok - přebíhá u sítě ze zóny III do zóny IV, kde blokuje soupeřova nahrávače nebo hraje za blokem - přebíhá ze zóny II do zóny IV, kde blokuje nebo hraje za blokem - je hráčem zadní řady a mění si po podání obvykle místo s podávajícím hráčem, podle stanoveného systému hraje za blokem nebo vzadu a je připraven k eventuálnímu vběhnutí. Podává-li soupeř, pak nahrávač: - stojí pod sítí a útočí nebo nahrává - přebíhá u sítě do jiné zóny a útočí nebo nahrává - je hráčem zadní řady a vbíhá ze zón I, VI, ze zóny V obvykle nevbíhá a podle stanoveného systému hraje za blokem nebo vzadu a je pňpraven k eventuálnímu vběhnutí
Při hře v síťových zónách se v největší míře uplatní schopnost nahrávače zaútočit ve výskoku po vhodné přihrávce resp. nahrávače, ať již ulitím nebo smečí, nebo možnost znovu nahrát ve výskoku. Poněvadž tyto schopnosti může uplatnit především v zóně II, je výhodné, když je levák nebo alespoň dovede zaútočit levou rukou. Z hlediska obrany u sítě by nahrávač neměl blokovat nejlepšího smečaře, který zpravídla útočí ze zóny IV. Proto se obvykle přemístí ze zóny II do zóny IV. Je to výhodné i pro případ vběhnutí druhého nahrávače v mezihře a také tehdy, je-li soupeřův nahrávač v zóně II. Jestliže sám neblokuje, pak nahrávač vykrývá blokující spoluhráče a dohrává rozehru opět v zóně II. Základní pravidlo platící obecně pro nahrávače v síťových zónách říká, že mají útočit, když nejsou blokováni a v opačném případě, mají-li ještě možnost nahrát. Z toho vyplývá, že to mají být hráči s výbornými odrazovými schopnostmi a pokud možno vyššího vzrůstu. Z dalších taktických zásad je nutné si zapamatovat, že: - nahrávač má přednost při hraní druhých míčů a hráči to musí respektovat, - vbíhající nahrávač má přednost před nahrávačem u sítě v situaci, vhodné pro vběhnutí (míče "zadarmo"). Měl by včas upozornit spoluhráče (obvykle zvoláním), že vběhne a nahraje.
3.1.3.6. Metodika nácviku nahrávky je v I.etapě nácviku téměř totožná s metodikou nácviku přihrávky (chybí pouze odbíjení obouruč spodem "bagr") a můžeme ji rozdělit na tyto úseky: Cvičení jednotlivců - bez míče (střehový postoj, držení trupu, paží, prstů, starty a přemísťování na krátkou vzdálenost, přechod do různých poloh) - s míčem (dtto odbíjení míče) - s míčem u stěny Cvičení dvojic - s míčem na místě - s míčem po pohybu a ve výskoku - s míčem u stěny a u sítě Cvičení jednotlivců, dvojic I vícečlenných skupin zaměřené na: - rozvoj rychlé reakce - rozvoj pozornosti a periferního vidění Do II. a III. etapy nácviku pak řadíme: a) nahrávku stojícího nahrávače včetně některých obtížnějších druhů nahrávek (přes hlavu, pod úhlem, ve výskoku, vystřelenou) b) nahrávku vbíhajícího nahrávače včetně nahrávek na základní signály (polovysoká - "metr", na "rychlíka", krátká "střelenka", "tandem") a zdokonalujeme oblížnější druhy nahrávek
3.1.3.7. Příklady cvičení v jednotlivých etapách nácviku Do I. etapy nácviku zařadíme základní cvičení jednotlivců, dvojic i vícečlenných skupin, co nejdříve s míčem, jako např.: 1. Hráči stojí v řadě ve středním střehovém postoji, v rukou drží míč ve výši obličeje. Přecházejí zvolna do vysokého střehu s naznačením odbití míče obouruč vrchem. Trenér postupně opravuje držení míče, střehová postavení a pohyb paží. 2. Totéž s opakovaným odbíjením míče nad sebe. Zpočátku do stejné výše (cca 2 m), později měnit výšku odbití (2 m až 4 m). 3. Hráči odbíjejí míč nad sebe opakovaně v různých polohách (klek, sed, leh na zádech), po zvládnutí provádějí podobné cvičení, při kterém ale přecházejí z jedné polohy do druhé, aniž by přerušili přihrávku nahrávku nad sebe.
Cvičení u stěny: 4. Hráči odbíjejí míč obouruč vrchem z určené vzdálenosti (3 kroky) proti stěně a při tom plní postupně tyto úkoly: a) zasahují stále stejné - vyznačené místo (kruh, čtverec, čára) b) odbíjejí střídavě nad a pod vyznačené misto (čára), nebo vlevo - vpravo c) střídají prudší odbití (vystřelené) s volnějším (obloukem) d) odbíjejí střídavě před sebe a přes hlavu a prováděním obratu e) nechají odražený míč dopadnout na zem a odbíjejí jej z nízkého střehu (obouruč vrchem) f) hrají nejprve nad sebe a potom ve výskoku o stěnu g) hrají nad sebe a po provedení dřepu, obratu o 360 stupňů, sedu, lehu opět o stěnu Cvičení ve dvojících: Hráči si přihrávají střídavě, po vlastním nadhozu, na vzdálenost 6 - 9 m (snaží se, aby přihraný míč padal spoluhráči na hlavu), postupně zařadíme tyto obměny: a) hráči nechají přihraný míč dopadnout na zem a přihrávají zpět po jeho odrazu od země (v nízkém střehu nebo pádu nazad do "kolébky") b) hrají nejprve nad sebe (2 m), potom zpět na spoluhráče, který mezitím provede: obrat o 360 stupňů, výskok, dřep, klek, sed, leh, přeběh k metě a zpět c) jeden z hráčů střídá pravidelně krátkou a dlouhou pňhrávku druhý se přemísťuje vpřed a vzad a přesnou nahrávku vrací (míč musí padat na hlaw spoluhráče), po důkladném procvičení je střídání délky přihrávky nepravidelně d) podobné cvičení s usměrňováním přihrávky 2-3 m vpravo a vlevo (střídání je zprvu pravidelné, později nepravidelné), snižováním oblouku přihrávky běhajícímu hráči se zvyšuje náročnost cvičení, vracet přihrávku "bagrem" je chybou e) oba hráči se v průběhu přihrávek postupně od sebe vzdalují (až na 9 m) a opět přibližují (až na 2 m) f) hráči si přihrávají v různých polohách (dřep, klek, sed) g) hráči přecházejí během přihrávek z polohy do polohy - nejprve střídavě tak, že jeden hraje nad sebe a druhý při tom mění polohu, později zvýší oblouk přihrávkv a mění polohu po každém odbití míče Rozvoj periferního vidění 6. Hráč provede po odbití míče změnu polohy, kterou musí jeho spoluhráč po něm opakovat. 7. Hráči si přihrávají dvěma míči současně tak, že jeden posílají vyšším, druhý nižším obloukem a později oba stejným obloukem vedle sebe. 8. Hráči si při odbíjení kutálejí po zemi plný míč. Při zahájení cvičení jsou oba míče u jednoho hráče. 9. Hráči si přihrávají na kratší vzdálenost (1-6 m). Změní-li jeden polohu (obrat do dřepu, klek, sed, leh), musí druhý hrát nad sebe. 10. Dva hráči s míči (vzdáleni od sebe 3 m) přihrávají střídavě na třetího na vzdálenost 6 m tak, že hrají přímo před sebe. Hráč bez míče se přemísťuje a vrací přihrávku. Čas na rychlé přemístění získá hráč tím, že vrací míč vysokým obloukem. Po zvládnutí zkusíme obměnu: přebíhající hráč vrací míč úhlopříčkou a hráči s míčem hrají navíc jedenkrát nad sebe (pokud by to přebíhající hráč nestihl). Přebíhajícímu hráči přihrávají střídavě "po lajně" a úhlopňčkou. Rozvoj rychlé reakce a nahrávka pod úhlem: 11. Jeden z dvojice hráčů sedí na zemi, druhý stojí před ním a udeří míčem o zem, úkolem sedícího je odbít míč odražený od země obouruč vrchem nad sebe než se podruhé dotkne země. Hráči se pravidelně střídají a postupně si ztěžují splnění úkolu zvětšováním vzdálenosti a zmenšováním síly úderu. 12. Hráč přihrává míč vyšším obloukem před spoluhráče, sedícího na zemi zády k němu. Jakmile sedící hráč zahlédne letící míč, vybíhá, odbíjí jej nad sebe a chytá. Mezitím si první hráč sedá a cvičení se opakuje. 13. Čtyři hráči vytvoří trojúhelník. Z vrcholu, kde jsou dva, přihrává první míč některému z hráčů na zbývajících vrcholech a běží za přihrávkou. Podobně si pak počínají i ostatní. l4. Hráči utvoří kruh s jedním hráčem uprostřed. Přihrává se z obvodu na středního, který usměrní přihrávku dál (vpravo nebo vlevo), na sousedního hráče. od kterého dostal přihrávku. Výměna míst probíhá tak, źe hráč, který přihrává z obvodu kruhu na středního, si s ním vždy vymění místo 15. Lichý počet hráčů si přihrává po obvodu kruhu dvěma míči, vždy přes jednoho hráče. Odbíjet začínají hráči, stojící proti sobě. Soutěží se ve výdrži a v rychlosti přihrávek. Lze provádět změnu směru v průběhu přihrávání a stanovit způsob přihrávky.
Přesnost nahrávky: 16. Hráči stojí na čarách - ve dvojících proti sobě a nacvičují přesnou nahrávku na různou vzdálenost, různým obloukem, před sebe i přes hlavu. Kontrolují se navzájem a soutěží. 17. Tři až pět hráčů stojí v oblouku proti koši a odbíjejí míč nad sebe. Postupně se snaží umístit každé 2., 3., 4. atd. odbití do koše. Výměna míst po třech úspěšných pokusech. 18. Trojice hráčů stojí na čarách a u sítě. Krajní (na úrovni kůlů) mají míče a střídavě nahrávají vysokým obloukem střednímu, který se otáčí o 180 stupňů a vrací vysokou nahrávkou míč zpět. 19. Dvojice hráčů stojí na čarách a u sítě. Hráči od levého kůlu nahrávají vysokým obloukem na střední hráče a přebíhají na pravý okraj (na úroveň postranní čary), střední hráči hrají nad sebe a druhé odbití jde přes hlavu k pravému okraji následuje opět nahrávka na střed a odtud přes hlavu zpět k levému kůlu. Po určeném počtu nahrávek nebo stanovené době výměna míst. 20. Dva hráči si nahrávají podél sítě a po každém odbití běží za útočnou čáru (alespoň jedna noha) a zpět. Nejprve se střídají (jeden běhá - druhý hraje mezitím nad sebe), potom běhají oba. Ve II. etapě nácviku zdokonalujeme přesnost nahrávky v jednoduchých herních situacích. Stojící nahrávač: 21. Hráči přihrávají postupně z pole do zón II a III, odkud jde nahrávka do zóny III a IV a odtud přihrávka zpět do pole. Obměna: Přihrávka je prováděna "bagrem" a do pole zpět posílá hráč míč drajvem (viz obr. 9). 22. Nahrávač v zóně III dostává přihrávku z pole a nahrává střídavě k levému a pravému okraji sítě, odkud je míč zahrán zpět do pole. Do pole se míč drajvuje a hráč v poli si připraví drajvovaný míč "bagrem" k přihrávce, kterou provádí prsty. Provádíme i s výměnou míst. Obměna: Totéž cvičení lze provádět ve dvou skupinách přes síť. Hráči na okraji sítě posílají míč obouruč vrchem (později drajvem) přes síť na hráče v poli (viz obr.10). 23. Hráč A vhazuje míč přes síť, na hráče B, který přihrává na nahrávače do zóny III. Následuje nahrávka do zóny IV, odkud hráč B drajvuje přes síť na hráče A. Ten míč chytá a cvičení se opakuje. Lze provádět ve dvou trojicích. Obměna: Útočit mohou dva hráči střídavě. Nahrávač po přihrávce druhého útočníka (C) nahrává přes hlavu (viz obr. 11 ). 24. Nahrávač v zóně II naznačí blok a okamžitě po dopadu dostává přihrávku od hráčů zóny VI. Nahrává do zóny III a po nahrávce opět skáče na blok. Ze zóny III jde míč zpět do pole a znovu na nahrávače. Stejné cvičení se provádí na druhé straně sítě. Cvičení obou skupin lze spojit tak, že míč zahraný do zóny III je posílán přes síť (obouruč vrchem drajvem) do soupeřova pole. Obměna: Nahrávač neblokuje, ale nahrává ve výskoku (po vyšší přihrávce). Vbíhající nahrávač: 25. Dva a dva hráči proti sobě s jedním společným nahrávačem. který nahrává na obou stranách. Hráč A přihrává nahrávači, ten nahrává hráči B, který posílá míč volným drajvem na hráče C nebo D. Nahrávač, který po nahrávce přeběhne pod sítí k soupeři, dostává přihrávku od hráče C nebo D a opět některému z nich nahrává. Herní kombinace se opakuje. Možno cvičit ve dvou skupinách (viz obr. 12). 26. Dva útočící hráči A, B a dva nahrávači N1, N2 procvičují nahrávku ke kůlu po vběhnutí k síti tak, že hráč A přihrává k síti, odkud N1 po vběhnutí nahrává u kůlu stojícímu hráči B. Ten posílá míč zpět do pole na hráče A, který znovu přihrává druhému vbíhajícímu nahrávači. Mohou současně cvičit 4 skupiny. Po zvládnutí cvičení je možné spojit činnost dvou protějších skupin tak, že hráč u sítě hraje míč přes síť na soupeřova hráče v poli (obouruč vrchem, lobem nebo lehkým drajvem). 27. Na každé straně sítě jsou tři útočníci a dva nahrávači. První útočník rozehrává míč na vbíhajícího nahrávače k síti a po jeho nahrávce do zóny IV, útočí diagonálou drajvem na hráče za síti, rozestavěné v obranném postavení v zónách V a VI. Jeden z nich zachytí útok "bagrem" a další nejbližší přihraje opět jejich vbíhajícímu nahrávači a útočí stejným způsobem zpět. Nahrávači se střídají ve vbíhání a mohou se po nahrávce přesunout k pravému kůlu a tam blokovat (viz obr.13). Ve III. etapě nácviku zdokonalujeme nahrávačovo taktické myšlení, periferní vidění a učíme ho volit nahrávku podle situace ve hře. 28. Stojící nahrávač dostává přihrávku od trenéra do zóny III a nahrává vždy k tomu kůlu, ke kterému se nepřemístí soupeřův střední blokař. Ten zahájí přesun: a) v okamžiku přihrávky, b) až přihrávku dostane nahrávač. Obměna: Totéž cvičení s provedením nahrávky ve výskoku a zařazením nahrávačova útoku (ulívkou nebo smečí), jako další varianty útočné kombinace (viz obr.14). 29. Vbíhající nahrávač dostává po míči zadarmo přihrávku z pole a nahrává: a) tomu smečaři, který si odstoupil od sítě
b) k tomu kůlu, kde se neseskupí soupeřův dvojblok c) sám zaútočí při výhodné přihrávce ulívkou nebo smečí, podle činnosti středního blokaře. Od sítě odstupuje vždy jen jeden smečař (střídají se nepravidelně), soupeřův střední blokař se přemísťuje nejprve v okamžiku přihrávky, později až v okamžiku těsně před nahrávkou (viz obr. 15). 30. Soupeř útočí z vysoké nahrávky ze zóny IV. Nahrávač stojící v zóně II odstupuje od sítě a uvolní tak místo pro dvojblok spoluhráčům A a B. Soupeřův smečař posílá míč obloukem na hráče C který přihrává zpět vbíhajícímu nahrávači do prostoru mezi zóny II a III. Nahrávač bud': a) sám zaútočí (není-li blokován) b) nahrává do zóny II spoluhráči-smečaři B, který si po dopadu z bloku rychle odstoupil za útočnou čáru c) nahrává do zóny IV smečaři A, který si rovněž odstoupil a vrátil se na své místo a není kryt dvojblokem d) k síti vběhne druhý nahrávač a nahrává některému ze síťařů (nejlépe je připraven první nahrávač, kterému nahrává přes hlavu do zóny II) (viz obr.16, 17 a 18). Závěrem považujeme za nutné zopakovat zásady úspěšné nahrávky, které je nutno v průběhu nácviku neustále připomínat, aby si je hráči důkladně osvojili a dodržovali je automaticky. Patří k nim: a) Rychlý rozbor schopností soupeřovy obrany a odhad nejslabšího místa. b) Zhodnocení možností vlastního útoku a domluva s vlastními smečaři. c) Co nejrychlejší přesun do místa nahrávky za současného sledování přihrávky a změn v postavení soupeře u sitě i v poli. d) Sledovat pozorně míč a periferně i vlastní smečaře, soupeřovy bloky a jeho obranu v poli. e) Dodržet pokud možno smluvenou nahrávku (signál). f) Pokusit se oklamat soupeře fintou. g) Po nahrávce zaujmout co nejvýhodnější místo pro krytí vlastního útoku. h) Být vždy připraven k dalšímu vběhnutí a nahrávce.
3.1.3.8. Kontrolní otázky 1. Definice nahrávky a její charakteristické znaky. 2. Podle jakých kritérií dělíme nahrávky? 3. Jaké způsoby techniky provedení nahrávky rozlišujeme? 4. Popiš techniku klasického způsobu nahrávky (obouruč vrchem). 5. Které znáš obtížnější druhy nahrávky? 6. Vyjmenuj a popiš chyby v technice provádění klasické nahrávky (obouruč vrchem) a v činnosti nahrávače. 7. Co patří k taktickým zásadám činnosti nahrávače? 8. Popiš taktiku hry nahrávače při vlastním a soupeřově podání. 9. Sestav metodickou řadu nácviku nahrávky pro jednotlivé etapy. 10. Uveď' alespoň 3 příklady cvičení I.etapy nácviku, zaměřené na rozvoj a) periferního vidění b) rychlé reakce c) přesnosti 11. Popiš a graficky znázorni dvě cvičení II. etapy nácviku nahrávky: a) stojícího nahrávače, b) vbíhajícího nahrávače. 12. Popiš a graficky znázorni dvě cvičení III.etapy nácviku nahrávky s nahrávačem: stojícím a přebíhajícím, vbíhajícím a nahrávajícím ve výskoku.
3.1.4. ÚTOČNÝ ÚDER 3.1.3.1. Úvod Definice: Za útočný úder považujeme každé odbití míče do pole soupeře, provedené v průběhu rozehry. Nejčastěji se provádi ve výskoku, úderem do míče jednoruč, a jeho cílem je znemožnit soupeři další udržení míče ve hře. Může to být kterýkoliv z povoleného počtu tří odbití útočícího družstva. Charakteristické znaky: - prudkost letu míče (ve většině případů) - usměrnění úderu do nekrytého prostoru v soupeřově poli - nečekaný způsob odbití míče (signál - ulití) - využití soupeřova bloku k výhodné změně směru letu míče - možnost provedení bez výskoku odbitím jednoruč (drajv) nebo obouruč prsty (ulití). Záktadní rozdělení: a) podle křivky letu míče dělíme útočný úder na: smeč, drajv a lob (viz obr. 20, 21 a 22) b) podle způsobu odbití míče: - jednoruč vrchem (dlaní) jednoruč nebo obouruč vrchem prsty (tzv. ulití) c) podle postavení hráče: čelně k síti bočně k síti s otočkou Předpokladem úspěšného provedení útočného úderu je řada faktorů, které můžeme stručně shrnout do těchto bodů: a) zvládnutí techniky provedení b) zvládnutí základních taktických zásad c) schopnost rychlé analýzy konkrétní herní situace a z ní vyplývající volby nejvýhodnějšího způsobu provedení Při této analýze jsou podstatnými činiteli: postavení útočícího hráče kvalita předcházející činnosti, tj. příprava útočného úderu obranná činnost soupeře jak u sítě, tak v "poli"
3.1.4.2. Technika provedení základních útočných úderů při postavení čelně k síti a) SMEČ Stručná charakteristika: Výchozí postavení hráče je obvykle v prostoru útočné čáry, tj. cca 3 m od sítě. Struktura jednotlivých fází je následující. Rozběh provádí hráč dvěma až třemi klusovými skoky a ukončí jej doskokem na obě pokrčené nohy ve vzdálenosti cca 1 m od sítě, směr rozběhu i místo odrazu jsou závislé na nahrávce, hráč by měl mít míč vždy před sebou; odrazu, který je základní součástí výskoku, předchází snížení postoje, pň kterém se hráč mírně předklání a paže předcházejí do zapažení, do letu vzhůru, který je poslední fází výskoku, přechází hráč rychlým napnutím pokrčených kolenních a hlezenních kloubů, vzpřímeném trupu a švihem paží vpřed. Pohyb paží pokračuje předpažením vzhůru až do úrovně ramen, kde se rozdělí tak, že švihová smečující paže pokračuje v pohybu vzhůru až do vzpažení, kdežto druhá paže vyrovnává celý pohyb mírným předpažením. Smečující paže ukončí pohyb daleko za hlavou -je při tom obvykle v lokti pokrčena a spolu s prohnutým trupem a nohama ohnutýma mírně v kolenou vytváří ze smečařova těla tzv. "smečařský luk" (viz obr. 19). Vzpřímením trupu a švihem paže vpřed získává následující úder potřebnou razanci. Při úderu do míče, ke kterému by mělo dojít v kulminačním bodě ve vzdálenosti natažené paže, se ruka sklopí v zápěstí vpřed a usměrňuje tak míč podle potřeby. Po úderu do míče dokončí švihová paže pohyb do pňpažení až mírného zapažení, trup se předklání a hráč pružně dopadá na mírně pokrčené dolní končetiny, resp. na jejich přední část.
Po pružném dopadu se hráč rychle zorientuje v herní situaci a co nejrychleji se opět zapojí do hry. To znamená, že buď ustoupí od sítě a pňpraví se na další útočný úder, nebo zůstane u sítě a připraví se k obraně proti útoku soupeře. b) DRAJV je dalším útočným úderem, který hráč provádí v postavení čelně k síti. Od výše popisované techniky smeče se liší místem zásahu míče rukou útočícího hráče, dráhou letu míče po úderu (zprvu je téměř vodorovná a teprve po přeletu sítě padá míč vlivem přitažlivosti a částečně i rotace k zemi) a místem provedení. Hráči drajvují obvykle míče nahrané dál od sítě nebo posílají drajvem míč k soupeři z pole. Drajv může být proveden i bez výskoku a je usměrňován obvykle do zadních zón. Také "tenisové" podání je prováděno drajvovým úderem. c) LOB je poměrně méně často používaným útočným úderem. Od předchozích úderů se liší opět místem zásahu míče rukou hráče - spodní polovina míče, zezadu - a dráhou letu míče, který je posílán vysokým obloukem, obvykle přes soupeřův blok, směrem k zadní lajně. Paže provádějící lob není natažena v okamžiku úderu, ale napíná se až po jeho provedení, a také ruka nemusí být nad úrovní pásky. Je možno lobovat bez výskoku. Základní fáze provedení útočného úderu - smeče - nám ukazuje obr. 23. Rozdíl mezi smečem, drajvem a lobem vidíme v detailním záběru místa doteku ruky míče (viz obr. 20, 21 a 22). Všechny tři uvedené útočné údery - smeč, drajv a lob se provádějí úderem dlaní jednoruč vrchem a v postavení čelně k síti. Jiným druhem útočného úderu prováděným bud' jednoruč nebo obouruč vrchem prsty tzv. ulití nebo lidově "ulejvka". Je to většinou klamavý úder, který hráči provádějí po předchozím naznačení smečařského úderu a v poslední chvíli, místo úderu do míče, odbijí míč lehce posledními články prstů přes blok do nekrytého místa soupeřova pole. Kromě popsaného klasického ulití se stále častěji objevuje prudké "stržení" míče mimo blok do soupeřova pole, které se často blíží neregulérnímu hodu nebo taženému míči. K méně používaným druhům útočného úderu - zejména v současné době - patří smeč v bočném postavení (tzv. "šavle") a smeč s otočkou. Technika provedení šavle se liší od techniky smeče již rozběhem, který bývá šikmější a náskok do odrazového postavení se provádí se současným natočením trupu bokem k síti. Místo odrazu je obvykle ve větší vzdálenosti od sítě než při smeči. Pohyb paže je veden upažením od boku vzhůru k míči, který je zasahován špetkou napjaté švihové paže vysoko před obličejem útočícího hráče. Tento útočný úder již téměř vymizel z repertoáru našich smečařů, ačkoliv usnadňuje provedení útoku pri nahrávce dál od sítë. Jeho úspěšnost je dána zejména obtížným zablokováním. Smeč s otočkou, v klasickém provedení též zvaná "jednonožka", je pohybově náročná, a proto se vyskytuje spíše ve hře vyspělejších družstev. Jak uvádí Buchtel (1), užívá se v těchto situacích: a) po nahrávce z pole na hráče stojícího zády nebo šikmo k síti v některém z krajních zón, b) po nahrávce v zóně III, c) po kratší nahrávce podél sítě směřující do zóny IV nebo zóny II (pro smečaře "leváka") V prvním případě stojí smečař buď bokem nebo zády k síti. Po nahrávce provede výskok s nápřahem paže a současně otáčí trup tak, že je v okamžiku úderu čelem k síti. Jeho pravá paže švihá vpřed a pohyb předloktí a zápěstí určuje konečný směr letu míče. Po dokončení akce dopadá hráč čelem. někdy i pravým ramenem k síti. Ve druhém případě nabíhá smečař kolmo nebo mírně šikmo k síti do zóny III a po odrazu obounož otáčí trup vlevo, švihá paží šikmo vpřed (vlevo) a při úderu do míče je otočen pravým bokem k síti. Totéž může provëst s otočkou doprava. V posledním případě se smečař rozbíhá ze dvou až tří kroků šikmo k síti směrem proti kratší nahrávce po odrazu jednonož otáčí ve výskoku celé tělo do protisměru od smečující paže. Ta opisuje při otočce obloukovitou dráhu kolem těla a po dokončení otočky švihá vpřed a zasahuje míč. Při úspěšném provedení bývá úder prudší, vzhledem k delší dráze švihu paže, než při přímém úderu.
3.1.4.3. Chyby v technice provádění uvedených útočných úderů: Výchozí postavení: - hráč stojí příliš daleko od sítě, někdy i mimo hřiště - hráč si neodstoupí od sítě a nesleduje pozorně nahrávku. Rozběh: - předčasný (hráč vybíhá dňve, než je provedena nahrávka) - příliš pomalý nebo naopak příliš rychlý - hráč běží směrem k nahrávači místo k nahranému míči - chybí plynulost a koordinace pohybu. Náskok. odraz, výskok: - náskok do odrazového postoje je proveden příliš do dálky, je zbytečně vysoký a končí dopadem do širokého stoje rozkročného - místo odrazu neodpovídá nahrávce (hráč nemá míč před sebou), odráží se předčasně nebo naopak opožděně, odráží se do dálky místo výšky, odraz je nesoučasný (není proveden oběma nohama náraz), těžiště není dostatečně sníženo výskok neodpovídá nahrávce (nízký - vysoký). Držení těla, práce paží: příliš velký záklon, nevyvážená poloha těla, paže nepomáhají dostatečně pň odrazu a nevyrovnávají polohu těla při letu, švihová paže zůstává pokrčena i v okamžiku úderu. Úder do míče: je prováděn pěstí nebo jen prsty, chybí závěrečné sklopení zápěstí. Dopad a činnost po dopadu: tvrdý dopad na plná chodidla nebo dokonce na paty, dopad na napnuté dolní končetiny (v kolenou), přešlap celým chodidlem při dopadu, nesoučasný dopad na obě chodidla, pomalé zapojení do další činnosti po dopadu, ať už se jedná o přípravu k dalšímu útočnému úderu, nebo k obraně u sítě.
3.l.3.4. Taktické zásady rozdělení a provádění útočných úderů Z taktickëho hlediska můžeme dělit útočné údery podle: a) směru útoku: - po "lajně" - úhlopříčkou b) po předchozí činnosti: - po nahrávce podél sítě - po nahrávce z pole - po přihrávce - po míčích letících od soupeře c) postavení smečaře: - u sítě - z pole d) soupeřovy obrany u sítě:
- bez bloku - proti jednobloku - proti dvojbloku - proti trojbloku
e) možností využití soupeřových bloků: - vytloukání bloků - prorážení bloků - srážení míče blokem ad a) Při postavení hráče u sítěje možné provádět útočné údery ve všech třech síťových zónách (úsecích), nejčastěji se útočí ze zóny IV (do levého kůlu), kde má smečař (pravák) nahraný míč tzv. "po ruce" a jeho smeč může směřovat úhlopříčně - po diagonále, nebo rovnoběžně s postranní čárou - po "lajně". Používání těchto dvou hlavních směrů útoku patří k základním technicko-taktickým dovednostem každého smečaře. Podobně je tomu při útočných úderech ze zóny II, kde má smečař (pravák) nahrávku tzv. "přes ruku". Ze zóny III (střed sítě) se kromě vysoké nahrávky, která je základní nahrávkou pro útok od obou kůlů, používá často útočných úderů z polovysoké nahrávky - "půlky nebo metru" i s využitim otočky a po jejich zvládnutí by měl smečař rozšířit svůj útočný rejstřík o základní signál - "rychlík" a krátkou "střelenku". Z vystřelené nahrávky se pak učí smečovat i od obou kůlů.
ad b) Útočné údery, o kterých jsme zatím hovořili, se provádějí po nahrávce podél sítě od stojícího nebo vbíhajícího nahrávače. Patří k poměrně jednoduchým a snadno zvládnutelným úderům a umožňují smečaři jak razantní provedení, tak i usměrnění do potřebného směru. Jejich náročnější formy, "rychlík" a "střelenka", vyžadují souhru a domluvu s nahrávačem. Útočný úder po nahrávce z pole se objevuje ve hře obvykle po předchozím vybrání obtížného míče v poli, když se některému z hráčů podaří zabránit dopadu smečovaného míče na zem a další hráč pak posílá vysokým obloukem míč, často i z místa mimo hřiště, směrem k některému ze síťařů. Nahrávka v této situaci bývá málokdy přesná a provedení útočného úderu je většinou velmi obtížné. Jeho nácviku je třeba věnovat v tréninku patřičnou pozornost. Velmi blízký provedením je tomuto úderu útočný úder po pňhrávce. Liší se především kvalitou přihrávky (nahrávky), která je většinou velmi přesná, poněvadž se provádí vesměs v situacích, kdy míč letící od soupeře je snadno zpracovatelný a dovoluje zrychlení hry vynecháním jednoho odbití. Další výhodou této tzv. "nahrávky na prvou" je možnost oklamání soupeře předstíráním útoku a provedením nové nahrávky spoluhráči u sítě. Úspěšné provedení vyžaduje velkou pozornost a pohotovost jak hráčů v poli, tak i u sítě. Útočný úder po míčích letících od soupeře je obvykle snadnou záležitostí pozorného síťaře, kterému soupeř vlastně nabízí ideální nahrávku a navíc obvykle nestačí zorganizovat včas obranu blokem. Možnost tohoto úderu nastává při: - chybné soupeřově přihrávce nebo nahrávce - míčích, odražených blokem nad síť nebo do její blízkosti - vybraných míčích v poli, které směřují zpět přes síť - při nízko letícím podání. Při současném způsobu blokování bývají tyto situace, kromě podání, řešeny často útočným blokem. Při volbě způsobu řešení situace rozhoduje hráčská zkušenost a pohotovost síťaře. ad c) Podle postavení útočícího hráče rozlišujeme útočné údery u sítě (byly uvedeny a popsány v předchozích odstavcích) a útočné údery ze zadních zón ("z pole"). V současném volejbalu se používá útoku ze zadních zón jako součásti herních kombinací na signál. Útočí se především ze zón I a V obvykle v situaci, kdy je nahrávač u sítě (nevbíhá). Z toho vyplývá, že nahrávka nemůže být vysoká a pomalá, ani nižší a rychlá, aby útok soupeře překvapil a znemožnil mu seskupit obranu na síti. Vyspělá družstva využívají útoku zadních hráčů i při útočných kombinacích s vbíhajícím nahrávačem a zapojí tak do útoku 4-5 hráčů. Poněvadž se podle platných pravidel může hráč útočící ze zadních zón dostat po odrazu za útočnou čárou skokem poměrnë blízko k síti, bývá tento úder velmi účinný. Rozběh k němu je obvykle tříkrokový, většinou šikmý až kolmý k síti. Odraz má charakter odrazu při skoku do dálky, protože jde vlastně o skok vysokodaleký. Místo odrazu je těsně za třímetrovou čárou. Pohyb těla, paže a ruky se neliší od základního provedení při útočném úderu. Míč přelétá síť ne výš než 30 cm nad ní, pokud nejde o drajvový nebo lobnvý úder. Předpokladem zvládnutí je dokonalá znalost smečování z normální vzdálenosti, tj. u sítě, dynamický výskok, pohotovost a výtečná nervosvalová koordinace. ad d) Vzhledem k soupeřově obraně u sítě je pro smečaře nejsnadnější, když může zaútočit bez bloku příležitost obvykle v těchto pňpadech: - nahrávači se podařilo oklamat soupeřovu obranu u sítě tak, že nestačil postavit ani jednoblok, a tím i obrana v soupeřově poli se stala nepřesnou - blokující hráči se rozhodli neblokovat, protože podceňují schopnosti smečaře a spoléhají na obranu v poli - vzhledem k nepřesné nahrávce nepovažuje soupeř za nutné zajistit obranu u sítě Ve všech uvedených případech by měl být útočný úder úspěšný a měl by přinést družstvu výhodu podání nebo zisk bodu. Poněkud obtížnější úkol má smečař pň útoku proti jednobloku, a1e může jej zvládnout usměrněním útočného úderu vedle bloku (po lajně nebo úhlopříčkou). Zkušený smečař jednoblok snadno překoná ve všech zónách u sítě buďto uvedeným vyhnutím, nebo použitím ulívky a vytlučením bloku. Postaví-li soupeř dvojblok, je úspěšné provedení útočného úderu značně ztíženo. Vyhnout se lze pouze ostrou diagonálou nebo ulívkou a další možnost nabízí taktické využití soupeřových bloků. Totéž platí pń útoku proti trojbloku, který se dnes seskupuje spíše při útoku dobrých smečařů od kůlů, než na středu sítě, jak tomu bývalo dříve.
ad e) K taktickému využití soupeřových bloků, které brání smečaři v útoku, patří tyto možnosti: - vytloukání bloku: provádí se nejčastěji proti dvojbloku a trojbloku, a to tak, že smečař udeří do míče takovým směrem, aby se dotkl ruky krajního blokaře a letěl mimo hřiště nebo vrchem přes blok za hňště; - prorážením bloku rozumíme, jak už název napovídá, usměrnění míče do mezery mezi nesprávně seskupené bloky, resp. mezi paže blokaře, pokud je nedrží u sebe anebo blokuje tak vysoko, že míč lze usměrnit mezerou mezi hlavou a lokty natažených paží; - ke srážení míče blokem dochází při smečování tehdy, když je blok postaven dál od sítě a smečovaný míč se od něj neodrazí zpět přes síť, ale do sítě nebo přímo na zem na straně soupeře. Podobná situace nastává, když prudce smečovaný míč posune nepevně nasazený blok od sítě a míč se od něj odrazí zpět do sítě nebo na zem na straně soupeře. Pravidla o blokování však v současné době velmi snižují pravděpodobnost úspěšného využití této možnosti překonání soupeřových bloků. Nový způsob blokování odstranil dříve často používané nahození míče na blok. Bylo to v podstatě lehké posunutí míče na ruce obvykle už padajících blokařů, kteří míč stáhli s sebou a nesměli jej odbít znovu (což dnešní pravidla dovolují).
3.1.4.5. Metodika nácviku útočného úderu V I. etapě nácviku útočného úderu musí hráči postupně zvládnout: - úder do míče na místě, při tom se současně učí provádět správně nápřah švihovou paží, zapojit do úderu i celý trup a volit správně místo zásahu míče podle druhu útočného úderu, provádí se jednotlivě bez nadhazování míče - odbíjení míče jednoruč vrchem a jeho srážení (na místě, bez výskoku), provádíme jednotlivě proti stěně a později ve dvojicích proti sobě, přidáme nadhození míče a znovu kontrolujeme správný pohyb švihové paže včetně práce zápěstí a nadhození míče (každý si nadhazuje sám sobě) - odbíjení jednoruč po výskoku z místa s vlastním nadhozením míče, s úderem do drženého míče spoluhráčem nebo míče zavěšeného, po provedení 1-2 kroků před odrazem - rozběh, odraz, výskok s naznačením úderu, dopad (bez míče) - útočný úder do drženého, zavěšeného míče (bez sítě - přes síť) - útočný úder do nahazovaného a nahrávaného míče (bez sítě - přes síť) Ve II. etapě nácviku se hráči učí: - provádět útočný úder určeným způsobem - vést útočný úder určeným směrem - provádět útočné údery z různých zón u sítě i v poli určeným způsobem a směrem v jednoduchých útočných kombinacích - provádět útočné údery z různých nahrávek určeným směrem - provádět útočný úder proti bloku určeným způsobem a směrem Ve III. etapě nácviku pokračuje zdokonalování útočného úderu těmito úkoly: volit vhodný útočný úder podle soupeřovy obrany v poli využívat slabin a chyb soupeřových bloků k účinnému provedení vhodného útočného úderu nacvičovat a zdokonalovat složitější útočné kombinace a signály.
3.1.4.6. Příklady cvičení v jednotlivých etapách I. etapa: 1. Hráči stojí v řadě proti trenérovi - každý má svůj míč, provádějí nápřah smečařskou švihovou paží a naznačují úder do míče, drženého druhou rukou před tělem ve výši hlavy. Trenér určuje druh úderu (smeč, drajv, lob) a sleduje (kontroluje): - přenášení váhy z nohy souhlasné se švihovou paží na druhou nohu vysunutou šikmo vpřed - pohyb švihové paže, polohu lokte při nápřahu (měl by se dostat nad úroveň ušního boltce), sklopení předloktí co nejvíce vzad proti směru úderu - naznačení úderu do míče (musí být provedeno v co nejvyšší poloze, pevnou rukou a celá paže je v okamžiku úderu napnutá), při kterém se hráč dostane do výponu na noze vpředu a ruka švihová paže pevně přilehne svou masitou částí na míč (shora - při smeči, z boku - při drajvu a zespodu - při lobu)
2. Hráči stojí v řadě proti stěně a posílají opakovaně míč útočnýrni údery (podle pokynů trenéra) směrem na stěnu. Každý má svůj míč, který si nejprve sami drží a později lehce nadhazují. Trenér sleduje a kontroluje provedení úderu a také nadhozu, který hráči provádějí nešvihovou paží tak, aby míč letěl kolmo vzhůru, cca 1-2 m vysoko a nesmí míč ztratit z dohledu. První nadhoz je cvičný - míč chytáme až po odrazu od země. 3. Hráči stojí ve dvou řadách proti sobě a střídavě si posílají útočnými údery (dle pokynů trenéra) míč, který nejprve drží v nešvihové ruce a později si jej sami lehce nadhazují. Každá dvojice má svůj míč. 4. Opakovat cvičení 2. a 3. s výskokem na místě. Zkusit místo nadhozu úder míčem o zem a po 1-2 krocích výskok a útočný úder do odraženého míče. Po zvládnutí rozběhu. odrazu a výskoku: 5. Jeden hráč stojí na vyvýšeném místě (židle, díly švédské bedny) a drží míč v dlani natažené ruky (další míč má připravený ve druhé ruce), ostatní hráči postupně smečují (po rozběhu a výskoku) a donášejí odsmečovaný míč zpět, cvičí se ve dvou nebo třech skupinách, v držení miče se hráči střídají, provádí se nejprve bez sítě, později přes síť. 6. Dva hráči A a B stojí proti třetímu (C) ve vzdálenosti 9 m. Hráč A nadhazuje míč hráči B, který smečuje po rozběhu a výskoku na hráče C a přebíhá za odsmečovaným míčem. Stává se nadhazovačem (nahrávačem) hráče C, který po odsmečování a přeběhu nadhazuje míč hráči A. Po absolvování tří až pěti kol zařadíme místo nadhozu nahrávku a nakonec i nahrávku po přihrávce od smečaře. 7. Dva hráči stojí proti sobě - síť je mezi nimi. Jeden nadhazuje míč kolmo nad síť, druhý jej po rozběhu a výskoku smečuje. Po 3-5 pokusech výměna úloh. Obměna: Oba hráči jsou na stejné straně sítě - smečař ve vzdálenosti útočné čáry, nahrávač pod sítí v zóně III. Nahrávač nahrává míč po vlastním nadhozu směrem do zóny IV (II) a smečař po rozběhu a výskoku smečuje nahraný míč přes síť. II. etapa: 8. Hráči seřazení v zástupu v zóně IV tak, že první stojí na úrovni útočné čáry, přihrávají postupně míč stojícímu nahrávači do zóny III a po jeho nahrávce (vysoká ke kůlu) smečují diagonálou (po lajně) přes síť. Po odsmečování přechází smečař na protější stranu (za síť), chytá míč, smečovaný dalším hráčem a zařadí se s ním do zástupu hráčů, pňpravených ke smečovárń z druhé strany sítě (viz obr. 24). Obměna: Hráči mají úkol útočit ze zóny IV po "lajně" a zasahovat cíl (žíněnku, položenou za útočnou čarou podél lajny), po odsmečování jde smečař za síť a blokuje diagonálu dalšímu hráči (směr po lajně nechává volný), po provedení bloku přejde k žíněnce a snaží se zachytit "bagrem" smečovaný míč, po splnění ükolu se zařadí do zástupu smečařů (viz. obr. 25). 9. Hráči stojí v zástupu v zóně I a smečují po nahrávce stojícího nahrávače od pravého kůlu (ze zóny II) přes ruku se stejnými úkoly jako ve cvičení 1 a v obměně. 10. Hráči stojí v zástupu v zóně VI - každý má svůj míč a postupně smečují z polovysoké nahrávky stojícího nahrávače v zóně III. Útočí střídavě do levé a pravé diagonály. Po odsmečování běží pro míč a při zpáteční cestě smečují po "lajně" - po nahrávce stojícího nahrávače - ze zóny II do IV. Důležitá je přesná přihrávka nahrávači - míč by měl padat do jeho připravených rukou - a správný odhad okamžiku odrazu ke smeči, aby hráč udeřil do míče v kulminačním bodě (viz obr. 26). Obměna: Hráči, stojící v zóně VI přihrávají střídavě nahrávačům do zóny II a IV a dostávají zpět kratší polovysoké nahrávky ("přistřelené"), ze kterých smečují. V zástupu musí být lichý počet hráčů. Při zpáteční cestě už nesmečují. Cvičení lze rozšířit o zablokování určeného směru, které provádí smečaři po odsmečování a o vykrytí volného směru útoku v poli, kam se přemístí blokaři po odblokování (viz obr. 27). 11. Dvě skupiny smečařů (každý má míč) jsou v zónách I a V, postupně přihrávají svým nahrávačům, stojícím na rozhraní zóny III a VI. Ti jim posílají vysokou nahrávku z pole ke kůlu, ze které smečař zaútočí úhlopříčkou nebo po "lajně" (dle pokynu trenéra), po smeči běží pro míč a řadí se do opačné skupiny k dalšímu útoku. Jako obměnu lze provádět přihrávku k síti a odtud nahrávači po vběhnutí nahrávají vyšší oblouk zpět k útočné čáře, takže smečaři útočí z pole, nahrávka se postupně snižuje. 12. Hráči jsou rozděleni do skupin po 2 a 3, trojice jsou v rohových zónách u zadních lajn - dvojice v prostoru zón u obou kůlů. Vždy dvě protější (úhlopříčně) skupiny mají 1 společný míč, který hráči z pole přihrávají vysokým obloukem - jako nahrávku na prvou - úhlopříčkou svým spoluhráčům k síti, pokud je nahrávka dostatečně vysoká a dotažená k síti, drajvuje ji střídavě jeden ze síťařů ve výskoku volně zpět na spoluhráče do pole. Jeden z "polařů" zachytí drajv "bagrem" tak, aby další mohl opět nahrát úhlopříčkou k síti. Pokud
nahrávka z pole neni kvalitní, upraví ji druhý síťař tak, aby se dala odsmečovat. Po 3-5 pokusech se hráči střídají v provádění nahrávky nebo smeče a v případě "špatných" míčů. Po vystřídání hráčů v provádění jednotlivých HČJ si skupiny vymění úhlopříčně místa (viz obr. 28). Obměna: Síťaři drajvují a postupně volně smečují nahraný míč úhlopříčkou přes síť na skupinu "polařů". Vždy 4 skupiny hrají s jedním míčem. Pokud není nahrávka dostatečně kvalitní, může ji spoluhráč u sítě upravit nebo síťař hraje míč k soupeň obouruč vrchem. Výměna míst stejná jako v předchozím cvičení. Rozestavení hráčů a průběh cvičení (viz obr. 29). Po zvládnutí cvičení s jedním míčem se mohou hráči pokusit provést stejné cvičeni současně se dvěma míči. III. etapa Hráči se v ní učí volit nejvhodnější způsob provedení útočného úderu při cvičeních s proměnlivými podmínkami. Hráči by měli zvládnout tyto úkoly: a) volit správně směr útoku podle soupeřovy obrany u sítě a v poli 13. Hráči smečují z vysoké nahrávky ke kůlu ze IV.zóny proti dvojbloku, který úmyslně odkrývá jeden ze směrů útoku, a to nejprve v okamžiku pňhrávky, později až při nahrávce nebo výskoku smečaře. Blokující hráči stojí na lavičce a naznačují blok nastavením paží. Totéž cvičení se provádí s útokem ze zóny II a potom střídavě z obou uvedených zón. Na protější straně sítě jsou u obou kůlů blokující hráči (viz obr. 30). 14. Smečaři, rozdělení do dvou skupin, útočí střídavě ze zón II a IV bez bloku a usměrňují své údery podle přesunu hráče v poli, který přebíhá ze zón II a V do zón I a IV. Oba polaři se přemísťují nejprve v okamžiku přihrávky, později až při nahrávce nebo výskoku smečaře (pravidelně a nepravidelně) (viz obr. 31 ). b) volit správně druh útočného úderu podle soupeřovy obrany u sítě I v poli a podle situace ve hře 15. Smečaři útočí střídavě od obou kůlů z vysoké nahrávky proti dvojbloku a učí se: - vytloukat dvojblok do autu mimo hřiště, do ostré diagonály nebo vrchem k zadní "lajně" - provádět ulívku nebo lob k zadní "lajně" podle postavení soupeřova obránce v poli, který se přemísťuje v okamžiku přihrávky (nahrávky nebo výskoku smečaře) buď, dopředu za blok, nebo k zadní "lajně" (viz obr.32) - útočit ostrou diagonálou, když se neblokující síťař stáhne příliš daleko za útočnou čáru (nebo usměrnit ulívku k síti do jeho zóny 16. Smečaři útočí proti trojbloku v zóně III a učí se: - volit směr útoku podle špatného seskupení (pozdní, nepřesné) provést ulívku nebo lob podle nápovědi nahrávače provést vytlučení trojbloku 17. Smečaři jsou připraveni k útoku v zónách II a IV, od soupeře je rozehrán míč, záměrně nepřesná nahrávka, ze které smečaři: útočí tvrdou smečí nebo blokem, když soupeř nestačí postavit obranu u sítě útočí ulívkou, když soupeř postavil blok provádí nahrávku spoluhráči (při vhodném míči), když soupeř stačil postavit blok Důležité pokyny pro úspěšné provádění útočných úderů jak při nácviku v jednotlivých etapách, tak pň hře: a) Sleduj bedlivě míč už pň přihrávce! b) Uvědom si, kdo nahrává a kteří spoluhráči se účastní útočné kombinace! c) Načasuj si rozběh podle nahrávky a v případě potřeby změň způsob provádění útočného úderu! d) Analyzuj soupeřovu obranu a urči její slabiny! e) Urči nejvhodnější způsob útočného úderu a další možné varianty! f) Současně se sledováním míče sleduj periferně bloky! g) Po provedení útočného úderu se rychle zapoj do další činnosti!
3.l.4.7. Kontrolní otázky 1. Jak postupujeme při nácviku útočného úderu? 2. Které základní druhy útočných úderů rozlišujeme ajak se od sebe liší? 3. Které základní chyby se objevují nejčastěji v technice provádění útočných úderů? 4. Jak rozdělujeme útočné údery z taktického hlediska? 5. Jak si představuješ metodickou řadu nácviku útočného úderu po nahrávce podél sítě? 6. Jaká cvičení bys zařadil do II. etapy nácviku útočného úderu po nahrávce podél sítě? 7. Které jsou možnosti taktického využití bloků z hlediska smečaře? 8. Uveď 3-4 příklady nácviku útočného úderu v I, etapě nácviku (bez sítě i se sítí)?
9. Které znáš zvláštní a méně používané druhy útočných úderů? 10. Co víš o útočném úderu ze zadních zón?
3.1.5. BLOKOVÁNÍ 3.1.5.1. Úvod Blokování je obranná činnost jednoho až tří hráčů přední řady, prováděná u sítě (resp. nad sítí) vzpaženýma rukama ve výskoku. Úkolem bloku je přehradit určitý prostor nad sítí a zabránit tak přeletu míče do vlastního pole nebo míč srazit zpět do soupeřova pole tak, aby nemohl být znovu rozehrán k útoku. Při blokování se míč vlastně odbíjí obouruč vrchem ve výskoku. Do styku s míčem se dostávají prsty, dlaně a někdy i předloktí paží. Blok se provádí proti útočnému úderu výskokem z místa nebo po přesunu, a jeho současným typickým znakem je přesahování paží nad sítí na stranu soupeře. Předpokladem úspěšného blokování je: - včasný přesun k místu útoku za neustálého sledování míče a soupeře - dostatečný a včasný výskok, odpovídající druhu útočného úderu, jeho vzdálenosti od sítě a samozřejmě i schopnostem blokaře - správné nastavení paží a rukou proti míči podle druhu a směru útočného úderu
3.5.1.2. Základní rozdělení Podle počtu blokujících hráčů rozlišujeme: - jednoblok - dvojblok - trojblok. Podle polohy rukou vzhledem k rovině sítě hovoříme o bloku:
- otevřeném - polouzavřeném - uzavřeném.
Jednoblok (monoblok) se používá především proti útoku z rychlých nahrávek nebo přihrávek, kdy si každý síťař musí hlídat svého smečaře. Někdy se staví také proti útoky z pole nebo proti útoku slabšího smečaře. Měl by se vždy objevit proti míčům letícím od soupeře zadarmo (nízko nad sítí) nebo proti nepřesným nahrávkám směřujícím přes síť. Dvojblok se nejčastěji objevuje při útoku od kůlů, tj. v zónách II a IV a méně často i v zóně III. Při jeho seskupování má stěžejní úlohu střední síťař, který musí zvládnout rychlý přesun do zóny, ve které se útočí. Obecně by totiž mělo platit, že blok diriguje on, poněvadž kryje diagonálu, kterou je vedena většina útočných úderů. Znamenalo by to, že on určuje místo, kde se postaví dvojblok a krajní hráči k němu doskakují. Výzkum však prokázal, že úspěšnost takto seskupovaného bloku je menší. než když místo bloku určuje hráč, který má k místu předpokládaného útoku nejblíž, a to je většinou některý krajní hráč. Pouze při útoku středem sítě je to střední síťař. Potom se k němu přemístí ten síťař, z jehož strany přišla nahrávka (pokud se síťaři nerozhodnou pro trojblok). Trojblokem se nejčastěji kryje útok středem sítě, tj. v zóně III, kam se ke střednímu síťaři seskupí oba krajní. Stále častëji se však v dnešní hře objevuje trojblok i proti útoku z vysoké nahrávky do zóny IV. Je to obvykle situace, kdy soupeř útočí na bod nebo zakládá pomalý útok po špatné pňhrávce.
3.1.5.3. Technika provádění bloku Základní postavení při jednobloku: Hráč stojí ve středním nebo vysokém střehu, chodidla jsou od sebe vzdálena na šířku ramen. Špičky chodidel směřují dopředu, váha spočívá na vnější hraně chodidel a na špičkách. Vzdálenost nohou od středové čáry je 15-30 cm. Držení paží: Paže jsou pokrčeny v loktech a hráč je drží u těla tak, že má roztažené prsty rukou ve výši ramen až očí. Lokty jsou od sebe na šířku ramen. Pohyb paží a rukou: Během výskoku vysouvá hráč paže mezi tělem a sítí vzhůru až přesáhnou přes síť na míč. Hlava hráče je při tom mírně zakloněna tak, aby mohl sledovat míč a útočícího soupeře. V okamžiku doteku míče rukama
sklápí blokař obvykle ruce v zápěstí směrem dolů. Dotek míče provádí blokující hráč roztaženými prsty obou rukou, jejichž palce se dotýkají. Podle situace a potřeby natáčejí, při skupinovém bloku, krajní blokaři vnější paži a ruku tak, aby lépe zakryli diagonálu. Technika práce paží a rukou při bloku by měla odpovídat: - způsobu útoku soupeře směru útoku soupeře výšce a vzdálenosti prováděného útoku. Kromě popsaného držení paží a rukou se ve hře vyskytují často další varianty, přizpůsobené druhu a kvalitě útočného úderu. Tak např. proti rychlému útoku a míčům, letícím nízko nad sítí, vytvoří blok jakousi stříšku nad míčem a zápéstí se nesklápí. Míč, který soupeř pošle do této stříšky se odráží zpět jako od pružné stěny. Vyspělí hráči používají velmi často, při blokování diagonály nebo "otočky", sklopení obou paží do strany tak, že obě předloktí přesahují přes síť a dlaně a prsty jsou mírně sklopeny dopředu. Tohoto způsobu používají hráči často i pň monobloku, protože se tak rozšiřuje prostor obrany nad sítí o délku předloktí a rukou. Proti pomalejšímu útoku se používá bloku vysoko vysunutého nad síť a aktivním sklopením zápěstí, které zvyšuje rychlost míče, odraženého od bloku a dává mu svislý směr k zemi. Je-li útok veden yysoko nad sítí, pak blokaři nesklápějí zápěstí, ale zpevní prsty a vytáhnou paže co nejvýše nad síť, aby alespoň prsty ztlumili sílu úderu. Výskok a odraz: Odraz k výskoku se provádí po ukončení přemístění nebo z místa snížením těžiště a odrazem obounož. Paže zůstávají při odrazu mírně pokrčené, ramena jsou rovnoběžně se sítí. Při výskoku sune blokař paže s roztaženými a napjatými prsty vzhůru jako po kolejnici. Měl by při tom mít pocit stability. Výška výskoku je různá. Musí odpovídat z taktického hlediska výšce nahrávky soupeře, výskoku soupeřova smečaře a způsobu jeho útoku. Dopad by měl být pružný měkký, na obě nohy s pokrčenými koleny a na špičky chodidel. Nikdy se na paty nebo na celá chodidla. Postavení nohou přiň dopadu závisí na další akci, která může být částečně připravena již v průběhu dopadu. Může se stát, že se blokař musí sám vykrýt, a tak si k tomu pomůže vhodným natočením nohou a trupu. Podobně lze urychlit i opakovaný blok nebo přípravu k založení protiútoku. Při skupinovém bloku, tj. dvojbloku nebo trojbloku je vlastní činnost každého účastníka bloku stejná jako při jednobloku, ale velmi důležitou roli tu hraje seskupování blokařů. V základním postavení by měli krajní blokaři stát přibližně 1-1,5 m od anténky a střední blokař obvykle na úrovni soupeřova nahrávače, aby v případě potřeby zajistil obranu proti rychlému útoku. Neměl by stát v jeho zorném poli, aby nahrávač nemohl volit nahrávku podle jeho pohybu. Pohyb blokařů podél sítě a také seskupování bloku se provádí rychlými úkroky stranou (na krátkou vzdálenost), nebo během podél sítě (na dlouhou vzdálenost). Na střední vzdálenost se blokaři mohou přernísťovat také překračováním (viz metodika nácviku). Ve všech případech musí být přesun proveden co nejrychleji, za neustálého pozorováni soupeře a míče. Konečná fáze bloku - výskok - musí být provedena čelem k síti a při skupinovém bloku nesmí dojít ke strkäní nebo srážkám blokujících hráčů. Dále je důležité, aby výška blokujících rukou účastníků skupinového bloku byla stejná a aby mezi rukama nemohl projít míč. Nestačí-li se blokař včas přesunout k místu útoku, posouvá obvykle alespoň paže ve výskoku stranou tak, aby je přiblížil k pažím ostatních blokujících. Při dopadu skupinového bloku se účastníci obvykle otáčejí od sebe a rychle se vracejí na svá místa, aby se připravili na další herní činnost. Seskupování bloku se ve hře provádí nejčastěji ze středu ke krajním síťařům, když soupeř útočí ze zón IV a II - blokující hráči seskupí dvojblok. V případě útoku z vysoké nahrávky středem sítě se seskupují krajní blokaři ke střednímu a brání trojblokem. U zkušených družstev se často objevuje trojblok i proti soupeřově útoku z vysoké nahrávky do zóny IV.
3.1.5.4. Chyby v technice blokování jsou většinou výsledkem málo rozvinutých pohybových schopností hráčů, jejich nízké technické vyspělosti, špatné pohybové koordinace a taktických neznalostí. V následující tabulce č. 3.1. jsou uvedeny nejčastější chyby při provádění bloku s uvedením nesprávné činnosti blokaře.
3.l.5.5. Taktické zásady úspěšného blokování Taktickým myšlením všech tří hráčů u sítě, připravených blokovat, začíná pozorným sledováním vlastního podání a jeho příjmu soupeřem. Již z toho lze usoudit, zda soupeř bude mít možnost rychlého útoku a z které strany. Podle soupeřova postavení u sítě mohou blokaři zhodnotit jeho útočné možnosti a soustředit se na nejlepšího smečaře. V zásadě platí, že každý blokař musí uhlídat svého protihráče. Dále je nutné sledovat eventuální přesuny smečařů a jejich domlouvání s nahrávačem. Konečná fáze pozornosti je pak zaměřena na soupeřova nahrávače a jeho nahrávku. To vše probíhá maximální rychlostí a často i s výměnou míst blokařů. Proto je tak důležitá koncentrace hráčů a jejich předvídavost, vycházející ze znalosti soupeře a z odhadu jeho momentální formy. Jednou z nejdůležitějších podmínek úspěšného blokování, o které již byla zmínka, je včasnost bloku. Má-li být blok včasný, musí odpovídat druhu nahrávky a způsobu útoku soupeře. Tab. č. 3.1.:
Nejčastější chyby při blokování
Chyby Dotek sítě při bloku
Míč prošel mezi pažemi blokařů
Míč prošel mezi pažemi blokařů a sítí
Míč se odráží od bloku do autu
Blokaři do sebe narážejí Mezera mezi blokem a sítí
Jejich příčiny - hráč skáče příliš blízko u sítě - hráč pohybuje při váskoku pažema dopředu - hráč nezvládl přesun - má nesouměrný odraz - hráč skáče do dálky - má zavřené oči - paže i ruce jsou od sebe příliš vzdáleny - špatně načasovaný výskok . blok je vysoko - lokty nejsou napnuté - směřují ven - hráči jsou příliš daleko od sítě - hráči mají malý a nízký přesah - hráči špatně načasovali výskok . natáčejí se při výskoku - špatné držení rukou blokařů (nezavírají blok) mají příliš natažené paže - špatné postavení nohou při odrazu - špatné načasování bloku - zavřené oči - nezvládnutý opřesun - nezvládnutý výskok - hráči se odrážejí příliš daleko od sítě - nezvládnutý výskok - zavřené oči - špatné držení paží - žádný přesah
Současný výskok se smečařem provádí blokař proti: - polovysokým nahrávkám ("půlkám" - "metru") - signálům kromě "rychlíku" - útokům z nízkých ulití - proti malému smečaři s nízkým výskokem - rychlému smečaři, který je obrácen zády k síti - pravému rychlíku (míč je zasažen dříve než dosáhne kulminační bod). Pozdější výskok na blok provádíme: proti útoku dál od sítě - při útoku z vysoké nahrávky - proti útoku v bočném postavení ("šavle") - proti pomalému smečaři nebo při úmyslně zpožděném smečování - proti opožděným rychlíkům - při současném blokování - přetlačování dvou protivníků; kdo blokuje později nepravým "rychlíkům". Včasnější výskok na blok je výhodný: - proti útoku z vystřelených nahrávek ("střelba") - chceme-li vypíchnout míč zahraný nad síť dříve než soupeřův smečař - proti nepravým "rychlíkům".
Z taktického hlediska hraje důležitou roli výška provedeného bloku, která má odpovídat výšce nahrávky, výskoku smečaře a způsobu jeho útoku. Většina útoků je vedena v prostoru do 30 cm nad sítí. Optimální místo zásahu bloku proti létajícímu míči je mezi zápěstím a dlaní ruky, přičemž prsty obvykle zaklápějí blokovaný míč. Z toho vyplývá, že ve většině pňpadů stačí průměmý dosah bloku oběma pažemi cca 280 cm. V mezinárodních utkáních je to samozřejmě minimálně o 20 cm výš. Často je důležité zdůraznit vysokým hráčům, že je zbytečný vysoký blok proti: - "rychlíkům" a "vystřelenkám" - smečím z dálky a proti "šavlím" - útočníkům s malým výskokem - předpokládaným fintám (aby zůstala blokařům možnost opakovaně rychle blokovat); často jim stačí postavit se pouze na špičky nohou. Vysoké bloky stavíme v případech, kdy útočná akce probíhá vysoko nad sítí, jako tomu je při: - smečích z výšky (smečař dovede vytáhnout paži) - sklepnutých míčích z výšky - vysokém výskoku smečaře - "ulívkách" vysokým obloukem. K taktice blokování patří i činnost neblokujícího síťaře. Ten totiž musí odstoupit od sítě a vykrývat svůj prostor v obraně pole, pokud mu ovšem dohodnutý způsob obrany nedává jiný úkol. Jsou také situace ve hře, kdy je hrubou chybou stavět blok. Např.: - soupeř s velkými obtížemi zpracoval náš útok a vrací míč vysokým obloukem "zadarmo" do našeho pole - soupeřův nahrávač nemůže nahrát po špatné přihrávce - soupeřův nahrávač přefintoval nahrávku. Letí-li do našeho pole nahrávka, je lépe neútočit a neblokovat, a1e nahrát spoluhráči u sítě (popř. naznačení útoku - finta). Blokování soupeřovy nahrávky, pokud viditelně nepřešel míč přes síť, je zakázáno pravidly. Letí-li do našeho pole špatná soupeřova přihrávka, je výhodné okamžitě zaútočit (i blokem) - soupeř obvykle nestačí postavit blok. V závěru taktických zásad blokování je třeba zdůraznit, že blok musí být postaven v tom místě, kde smečovaný míč letí přes síť a ne tam, kam byl míč nahrán, nebo kde stojí smečař. Velmi často dochází pň přesunu blokařů k přeběhnutí místa, kde míč letí přes síť. Je to zpravidla chyba krajního blokaře, který stojí blízko u postranní pásky. Střední hráč ve snaze, aby nevznikla mezera mezi blokem, se pak přesouvá příliš blízko k okraji sítě. Obecně by mělo platit, že střední hráč diriguje blok, určuje místo, kde se bude blokovat, a kryje zpravidla úder diagonálou, kterým směřuje převážný počet míčů. Proto, kromě vyjímek, by měl za eventuální mezeru, která vznikne mezi blokem, zodpovídat krajní hráč zóny II nebo IV, aby se střední hráč mohl plně věnovat blokům, protože blokuje všechny tři síťaře. Případnë ulití nahrávačem by měli krýt oba krajní blokaři. Výjimka je pouze při vystřelených nahrávkách ke kůlu, kde určuje blok krajní síťař a střední k němu přiskakuje (pokud to stihne).
3.l.5.6. Metodika nácviku blokování Každý hráč by měl zvládnout teorii blokování, tj. poznat význam bloku, jeho techniku a taktiku. Měl by ovládat blok ve všech síťových zónách a pro jednu z nich se specializovat. Každé družstvo potřebuje specialistu blokaře pro zónu IlI. Než se přejde ke skupinovému blokování a kolektivnímu nácviku bloku, musí každý hráč ovládat individuální blok. Poněvadž je blokování nejčastěji používanou herní činností, musí být jeho nácviku vyhražen dostatečný čas. Prvořadým úkolem nácviku blokování je získání vysoké úrovně speciálních pohybových schopností, pro úspěšné blokování nezbytných. Patří k nim: - rychlost, a to zejména v přemísťování do stran - obratnost a odrazová výbušnost - předvídavost a rychlá reakce (na zrakové podněty). Do metodické řady nácviku blokování proto zařadíme: Průpravná cvičení pro jednoblok: - postavení hráče na čáře, u stěny, u sítě - držení a pohyb paží bez míče a proti spoluhráčem drženému míči - výskok na blok na čáře, u stěny, u sítě i proti spoluhráčem drženému, nebo na stěně namalovanému míči - pohyb stranou (přesun) po čáře, podél stěny, podél sítě - sladění pohybu stranou s výskokem: po čáře, podél stěny, podél sítě.
Průpravná cvičení pro skupinový blok - dvojblok, trojblok: - seskupování bloku: na čarách, podél stěny, podél sítě. Trenér určuje směr pohybu optickým znamením a určí místo seskupení, místo seskupení určují pomocníci, stojící na lavičkách (za sítí s míčem v ruce). Monoblok proti míči a zapojení do hry po bloku (cvičíme u sítě): - blok proti míči, drženému hráčem nad sítí - blok proti míči nahazovanému - smečovanému hráčem (přímo, diagonálou, z větší vzdálenosti od sítě) - naznačení bloku a přihrávka (po dopadu a obratu). naznačení bloku a vybírání míče rybičkou postupný blok. Dvojblok a trojblok u sítě proti útoku ze všech zón: - seskupování dvojbloku u pravého kůlu proti útoku ze zóny IV (po "lajně", diagonälou - uzavírání bloku) - dtto u levého kůlu proti útoku ze zóny II - seskupování trojbloku proti útoku středem sítě (uzavírání diagonál) - seskupování trojbloku proti útoku z vysoké nahrávky ze zón IV.
3.1.5.7. Příklady cvičení pro jednotlivé etapy nácviku V I. etapě nácviku jednobloku doporučujeme provádět tato průpravná cvičení: 1. Hráči stojí ve dvou řadách proti sobě a nacvičují blokový pohyb paží - zvedají je zvolna vzhůru do vzpažení (šikmo vpřed) a v závěru se dotýkají rukama (trenér opravuje chybná provedení). 2. Totéž cvičení v jedné řadě proti stěně - hráči vyskakují odrazem obounož a pňkládají ruce na vyznačená místa na stěně. 3. Hráči stojí v zástupu proti stěně a provádějí postupně výskok a přesun stranou s přikládáním rukou na vyznačená místa. 4. Hráči stojí ve dvou řadách proti sobě - jedna řada je na lavičkách a každý hráč drží v rukou míč ve vzpažení. Hráči bez míčů vyskakují a naznačují blok přiložením roztažených prstů na míč a sklopením zápěstí. Obměna: Hráči bez míčů stojí v zástupu a postupně provádějí blok po přesunu na míče, držené hráči na lavičkách. 5. Dvojice hráčů si přihrávají míč ve výskoku prudkým sklopením zápěstí a hozením (sražením) míče oběma rukama proti podlaze směrem ke spoluhráči. 6. Dva zástupy hráčů stojí proti sobě (v zónách II a IV), hráči jednoho zástupu drží v ruku míče. Hráči obou zástupů (vždy dva současně) přistupují k síti, vyskakují na blok a předávají si nad sítí míč. Po dopadu provádějí přesun podél sítě na krátkou vzdálenost (2 kroky) a opět naznačují blokový výskok s předáním míče. Po dosažení postranní čáry si podběhnutím sítě vymění místa a zařadí se na konec zástupu na opačné straně sítě. Další dvojice zahájí cvičení na obou stranách sítě minimálně 2 x. Obměna: Totéž cvičení, ale hráči se přemísťují na střední vzdálenost překračováním, a potom na dlouhou vzdálenost během podél sítě. Místa bloku určí trenér. Hráči provádějí totéž cvičení bez předávání míče a zaměřují se na zdokonalení souhry pohybu stranou s výskokem. Průpravná cvičení piro skupinový blok: 7. Nácvik seskupování dvojbloku - trojbloku na čarách podél stěny (viz obr. 33) podél sítě Trenér určuje směr zrakovým signálem a sleduje rychlost a kvalitu seskupování. Střídá pravidelně i nepravidelně seskupování dvoj- a trojbloku. Obměny: a) Za sítí stojí na lavičce (bedně) 3 hráči, kteří střídavě vysouvají míč nad síť jako signál k seskupení dvojbloku nebo trojbloku. Po provedení bloku se hráči vracejí na výchozí místa. b) Totéž cvičení proti pomocníkem drajvovanému míči. Trenér kontroluje včasnost bloku, kvalitujeho seskupení, přesahování paží a aktivní práci rukou. Kromě uvedených průpravných cvičení, zaměřených k získání vysoké úrovně speciálních pohybových schopností, zařazujeme do I. etapy nácviku jednobloku řadu dalších cvičení ke zdokonalení techniky blokování. Např.:
8. Hráči blokují po rychlém přesunu na delší vzdálenost (střídavě vpravo a vlevo) míč, držený pomocníky nad sítí (viz obr. 34). Možnost dávkování nebo soutěžení. 9. Hráč blokuje postupně 3-5 pomocníky držených míčů. Po každém bloku se obrací do vlastního pole a odbíjí nahazovaný - drajvovaný míč, který je usměrňován nejprve přímo na něj a později i dál od něho, takže je nucen jej odbíjet v pádu (rybičkou). 10. Jeden hráč útočí přes síť po vlastním nadhozu přímo před sebe, blokař na druhé straně sítě útok blokuje. Smečař přechází na útok diagonálou, kterou se blokař učí zakrýt. Směr útoku se pak pravidelně střídá. Pro II. etapu nácviku a zdokonalování jednobloku doporučujeme tato cvičení: 11. Z jedné strany sítě útočí smečař v zónách IV a II diagonálou pro nahrávce stojícího nahrávače. Na druhé straně jsou v zóně III blokaři (v zástupu), kteří se postupně přemísťují do zón II a IV s úkolem zablokovat útok (viz obr. 35). Smečaři se po útoku (bez ohledu na úspěšnost) postarají o míč a zařadí se do druhého zástupu smečařů. Blokaři se po bloku řadí na konec zástupu blokařů, kterých je lichý počet, aby blokovali střídavě v obou zónách. Obměny: a) Smečaň útočí pravidelně střídavě po lajně a diagonálou. Blokaři se sna.ží zakrýt směr útoku. b) Smečaři mají úkol vytlouct blok do autu - blokaři naznačí blok, ale zavčas stahují paže dolů. c) Smečaři útočí z nahrávek dál od sítě - blokaři se učí odhadnout dobu a místo přeletu míče přes síť. d) Smečaři střídavě útočí a ulívají za blok - blokaři se učí reagovat správně na jejich činnost tj. útok blokují, ulívku se snaží sami vykrýt. e) Smečaři útočí pravidelně střídavě z polovysoké nahrávky ze zóny III a z vysoké nahrávky ze zóny II a IV blokaři, shromáždění v zóně III, blokují "půlku" z místa a útok z vysoké nahrávky po přesunu vpravo nebo vlevo (viz obr. 36). Ve III. etapě nácviku jednobloku se vlastně opakují cvičení předchozí etapy s tím, že se způsob nahrávky nebo směr útoku nestřídají pravidelně a blokař se tak učí vystihnout (předvídat) úmysl soupeře a zareagovat odpovídající obranou. Pro doplnění zásoby uvádíme ještě tato cvičení: 12. Blokující hráč najedné straně sítě reaguje na směr, nepravidelně střídané nahrávky rychlým přemístěním do zóny, ze které se útočí. 13. Hráči stojí proti sobě u sítě tak, že za smečařem je ještě vykrývající hráč, který v okamžiku nahození míče na blok ustoupí vlevo nebo vpravo stranou. Blokař musí odblokovat míč na opačnou stranu. 14. Smečaři útočí neustále v jednom místě na síti (v zóně III), ale z různých nahrávek (polovysoká, "rychlík", krátká střelba, otočka, "šavle", vysoká, dál od sítě apod.). Blokař si procvičuje včasnost a přesnost bloku. Při nácviku skupinového bloku učíme hráče ve II. etapě nácviku uzavírání bloku a zdokonalujeme seskupování ve všech síťových zónách. Příklady některých vhodných cvičení: 15. Seskupování dvojbloku proti útoku diagonálou ze zóny IV a II. Blokaři stojí v zástupu v zóně III a po jednom v zónách II a IV. Průběh cvičení viz obr. 37. 16. Dvě dvojice blokujících hráčů kryjí střídavě v zónách II a IV útok dvou smečařů po nahrávce stojícího nahrávače. Blokaři si mění místo jak ve dvojici - po každém odblokování, tak mezi dvojicemi (zónu) - 5-8 pokusech (3-5 min) (viz obr. 38). Smečaři útočí pravidelně střídavě: po lajně, diagonálou a vytloukají dvojblok do autu. Blokaři se učí uzavírat směr útoku. 17. Na jedné straně sítě trojice blokařů, na druhé tři útočníci a vbíhající nahrávač. Trenér hází míč přes síť na útočníky, kteří si musí přihrát na vbíhajícího nahrávače a po jeho nahrávce útočí buď od kůlů proti dvojbloku, nebo středem sítě proti trojbloku. Nahrávky jdou podle předem určeného pořadí. Neblokující síťař odstupuje na útočnou čáru (pň útoku smečí) nebo vykrývá dvojblok (při ulívce). Po trojím úspěšném zablokování útoku střídají obránci útočníky. Ve III. etapě nácviku opakujeme některá cvičení II. etapy s tím, že útok je veden různými směry nepravidelně a různým způsobem.
18. Ze soupeřova pole se smečuje ze zóny III "rychlíkem" a ze zóny IV a II z vysoké nahrávky. Střídání je nepravidelné. Blokaři stojí v zónách II, III a IV a kryjí rychlík jednoblokem, útok od kůlů dvojblokem nebo i trojblokem (zejména útok ze zóny IV). Procvičuje se včasnost bloku, důsledné krytí hlavního směru útoku, zavírání bloku i rychlost a přesnost jeho seskupování. Soutěží tříčlenné skupiny, nahrávač zůstává. 19. Tři soupeřovi smečaři útočí z různých míst u sítě po domluvených nahrávkách vbíhajícího nahrávače (včetně jednoduchých signálů). Tři blokaři, rozestavení v příslušných úsecích, se snaží útok zablokovat jedno-, dvoj- nebo trojblokem. Soutěží tříčlenné skupiny, nahrávač zůstává. Po trojím úspěšném zablokování výměna úloh. V průběhu všech etap nácviku blokování si musí hráči neustále opakovat zásady úspěšného bloku, shrnuté do těchto bodů: 1. Kontroluj neustále správnost svého postavení! 2. Sleduj pozorně činnost soupeře! Přihrávku, nahrávku, její směr a kva1itu! 3. Snaž se odhadnout možnosti smečaře, kterého máš blokovat - sleduj jeho rozběh! 4. Zaujmi co nejrychleji postavení pro blok - přemísťj se v předstihu! Zaměř se na vhodný výskok! 5. Načasuj správně svůj výskok! 6. Dbej na kvalitní seskupení bloku! 7. Sleduj míč a činnost smečaře po celou dobu bloku! 8. Po dopadu střehového postoje se ihned zapoj do další činnosti podle herní situace!
3.1.5.8. Kontrolní otázky 1. C je to blokování? Jaký je jeho úkol? Uveď předpoklady úspěšného blokování. 2. Uveď základní rozdělení bloku a popiš jeho jednotlivé druhy. 3. Rozveď techniku provádění jednobloku - základní postavení, držení a pohyb paží a rukou, odraz a výskok, dopad a činnost po dopadu. 4. Co je to skupinový blok? Co rozumíme pod pojmem seskupování a jak je provádíme? 5. Uveď základní chyby v technice provádění bloku a jejich příčiny. 6. Které taktické zásady úspěšného blokování znáš? Které považuješ za nejdůležitější? 7. Uveď metodickou řadu nácviku blokování. 8. Uveď alespoň 2 průpravná cvičení pro nácvik jednobloku v I. etapě nácviku. 9. Uveď dvě průpravná cvičení pro nácvik a zdokonalování dvojbloku ve II. etapě nácviku. 10. Uveď dvě průpravná cvičení pro zdokonalování jednobloku ve III. etapě nácviku. 11. Uveď alespoň pět důležitých zásad úspěšného blokování.
3.1.6. VYBÍRÁNÍ MÍČE 3.1.6.1. Úvod Smyslem vybírání je jakékoliv, pravidly dovolené odbití míče v poli pro jeho udržení ve hře. Vybírání je tedy činností nouzovou, vyvolanou obtížností situace a neodkladností jejího řešení. Není tedy definováno technikou pohybových aktivit hráče, způsobem odbití, nýbrž jeho účelem. Tam, kde situace dovoluje (přihlédneme-li i k vnitřním podmínkám - tedy ke kvalitě hráče) sledovat současně další cíl, např. regulovat směr, výšku rychlost vybíraného míče, přechází vybírání naprosto pňrozeně v přihrávku nahrávači pň prvních míčích v poli, v nahrávku útočníkovi při druhých míčích, případně v nouzový útočný úder při míčích třetích, kdy se hráč snaží nejen vybrat obtížný míč, ale ještě jej přehrát přes síť. Z tohoto dialektického poznání vyplývá pro trenéry i závažný metodický princip: nesetrvávat v prostém vybírání míče před sebe (typické pro nácvik vybírání míče ve dvojicích), ale hned po zvládnutí psychické (strach z míče, pádu), reakční (hodnocení situace, přípravný pohyb, sledování míče) a technické stránky (zabráněro dopadu míče nejvhodnější technikou odbití) směřovat k cíleným vybíráním, ke komplexnim cvičením, kde se vybrání stává funkční přihrávkou, nahrávkou nebo v extrémních situacích přehráním míče do pole soupeře. Jedině tudy vede cesta k hernímu mistrovství, k permanentnímu hráčskému růstu. Aby náš soubor nácvičných forem odpovídal skutečné struktuře herních požadavků, připomeňme si, že:
3.l.6.2. Z taktického hlediska rozeznáváme: a) Vybírání míče s charakterem přihrávky v situacích (míče letící od soupeře): - po podání - po přímém útočném úderu (smeč, drajv, lob) - po ulití, po nouzových úderech - po odrazu od vlastního bloku - po odrazu od bloku soupeře. b) Vybírání míčů s charakterem nahrávky: - po míčích nepřesně zahraných spoluhráčem v poli po odrazu od sítě. c) Vybírání míčů přes sít': - po jinak nezpracovatelných druhých míčích v poli. Cílem systematického a postupného nácviku je tedy snaha naučit hráče nejenom použít nejvhodnější ze způsobů vybírání (viz dále), ale i dosáhnout postupného snižování výskytu "nouzového řešení" ve prospěch "záměrných" standartních herních situací.
3.1.6.3. Z technického hlediska rozlišujeme: a) Odbíjení obouruč spodem: - na místě, po pohybu - v pokleku na jedno, dvě kolena - v pádu vpřed, stranou. b) Odbíjení jednoruč: - předloktím, pěstí, špetkou - na místě, v pádu stranou a vpřed, ve výskoku. c) Odbíjení obouruč vrchem: - prsty, malíkovými hranami - na místě, v pádu stranou a vzad. d) Odbíjení jiným způsobem, např. "rybičkou". Odbíjení obouruč spodem. Podrobný popis této herní činnosti je uveden v kapitole o přihrávce. Odbíjení obouruč spodem v pádu stranou. Celý způsob jeho provedení je velmi podobný odbití jednoruč v pádu stranou. Výpad stranou však bývá často uskutečněn až do kleku, což umožní důkladnější vsunutí obou paží pod míč. Po dopadu hráč končí obvykle převalením stranou.
Odbíjení jednoruč spodem v postoji uskutečňujeme při míčích směřujících nečekaně rychle do prostoru stranou od hráče. Ten ve vysokém nebo středním střehu, případně po výpadu stranou, odbíjí míč nataženou paží, rukou sevřenou ve špetku. Jde o vyloženě nouzové řešení situace. Uvedený způsob pro příliš pohodlné a nenáročné, ale zato nepřesné provedení u hráčů neprosazujeme a učímeje raději použît následující řešení. Odbíjení jednoruč spodem v pádu stranou. Základem je nízký volejbalový střeh. Po výpadu jednonož stranou nebo přímo po skoku stranou, snižuje hráč dále své postavení a natahuje ruku do boku tak, aby ji dostal špetkou pod míč. Odbití je často provedeno až těsně nad zemí. Po odbití (nebo i během něho) dopadá hráč přes lýtkovou a stehenní část nohy na hýždě, druhá (dříve napjatá noha) se mírně zvedá. Po dopadu odbíjející paže dochází k převalu na záda, případně i do kotoulu vzad. Rychlým vztykem do střehu je pak hráč připraven k další herní činnosti. Odbíjení jednoruč spodem v pádu vpřed. Provedení bývá obyčejně po krátkém rozběhu, kdy se hráč odráží z jedné nohy vpřed, předkloněný trup se dostává během letu do prohnutí. Pravá paže se natahuje vpřed a levá směřuje skrčeně pod tělem k zemi. Nohy jsou mírně pokrčené v kolenou. Paže po vytažení z ramene dosahuje co nejdéle a ruka hřbetem odbíjí míč do výše. Po dobití směřují obě ruce k zemi a tlumí dopad těla, které klesá na zem nejprve hrudi, pak přes břicho i stehna. Po dopadu hráč ihned vstává do střehu. Při hře v tělocvičně se pohyb tlumí ještě sklouznutím těla po podlaze. Mnohdy se praktikuje i bez rozběhu, tedy z místa, když míč nesměřuje daleko od hráče. Jindy vybírá hráč míč přímo před sebou jen předklonem a odbíjí ho jednoruč buď hřbetem nebo dlaní a teprve pak provádí pád vpřed, v důsledku ztráty rovnováhy. Užití takového vybírání nastává ve hře většinou po nečekaných změnách směru letu rníče, kdy se již hráč nestačí běžným způsobem přemístit do prostoru jeho předpokládaného dopadu. Pň skoku hráč překonává někdy vzdálenosti i několika metrů. Tomuto efektivnímu způsobu vybírání říkáme v odbíjené "rybička". Odbíjení obouruč vrchem v pádu vzad. Hráč se po přesunu pod míč dostává do nízkého střehu, dosedá těsně za patu zadní nohy a kotoulovým pohybem po uhnutých zádech dopadá až na lopatky. Vlastní odbití provádí v době, kdy dosedá, tedy na začátku celého pohybu. Po dobití obě paže doprovázejí míč, při zhoupnutí na zemi se nohy skrčeně zvedají do vzduchu. Zpětným pohybem (často za pomoci rukou) se snaží hráč co nejdříve vstát do střehového postavení, aby byl připraven k další akci. Při větší rychlosti pohybu dochází k přetočení kotoulem vzad přes rameno do kleku jednonož. Tohoto druhu odbití se používá nejčastěji po rychlém pohybu vpřed nebo i po couvání vzad. Odbíjení obouruč vrchem v pádu stranou. Technické provedení je obdobné jako předcházející. Používá se tehdy, když míč směřuje stranou od hráče a pro svůj nízký let mu neumožňuje se přemístit. Odbití je uskutečněno rovněž z nízkého střehu, hráč po nízkém výpadu stranou dosedá těsně za výpadovou nohu a končí tuto pohybovou činnost převalem. Odbíjení obouruč spodem v pokleku na obou nohou Odbíjení obouruč spodem s vykročením a v pokleku na jedné noze Odbíjení jiným způsobem. Výskyt různých herních situací je v odbíjené tak pestrý, že dochází i k naprosto neobvyklým způsobům odbití. Bývá to zejména, když jsou akce soupeře nebo odražený míč příliš rychlé, nebo když jsou paže zaměstnány jinou činností (dopad). Tehdy je pravidly dovoleno odbití některou částí těla nad pasem, tj. hlavou, ramenem, hrudí nebo předloktím. Jsou to však také odbití pouze nouzová.
3.l.6.4. Nejčastější chyby při vybírání: - nesoustředěnost na činnost vlastní i soupeřovu a na pohyb míče - strnulý postoj, špatně zaujatý střeh, paže svěšeny - strach z míče, bolesti při pádu - pokrčené paže při odbití obouruč spodem - odbití míče v nesprávné fázi - přerušení plynulosti pohybu - pomalé zaujetí střehového postavení po vybrání míče. Při nácviku vybírání více než kdykoliv jindy dbáme na zásadu přiměřenosti, postupnëho ztěžování podmínek. Teprve po zvládnutí techniky vybírání v jednoduchých, dobře zvládnutelných, podmínkách postupně zvyšujeme náročnost (výšku, směr, rychlost, vzdálenost nahazovaných míčů, prudkost smečovaného úderu ap.) Je třeba zbavit hráče zábran, strachu z letícího míče, pádů na zem ap. Jejich přístup by měl být aktivní (bránící hráč "útočí" na padající míč, pohybem se mu snaží zabránit v dopadu na zem). Obrana musí bavit i když "bolí". Obrana vytváří dynamiku hry, bojovou morálku a zbavuje deprese.
K takovému postoji přivedeme hráče: - postupným zkracováním vzdálenosti k vybírajícímu hráči - postupným zvyšováním razance útoku - postupným zvyšováním frekvence vybíraných míčů - postupným zvyšováním komplexnosti cvičení (návaznost pohybového řetězce herních aktivit) - motivací (soutěživost). Abychom dosáhli žádoucích kvalit cvičení, je třeba, aby ve všech fázích nácviku (zejména však zpočátku) prováděl útočnou činnost TRENÉR. Schopnost volby optimálního útoku, cit pro situaci a rytmus cvičení a precizní úderová či nadhozová technika představují jednu z nejdůležitějších dovedností trenéra.
3.1.6.5. Příklady cvičení pro nácvik vybírání míčů: K procvičení jednotlivých herních činností uvedených v této kapitole použijeme jednak individuálního zdokonalování a dále pak příkladů cvičení, popsaných při nácviku pňhrávky a nahrávky. Složitější situace nastávající při zapojení celého družstva, a proto budou probrány v kapitole o herních kombinacích. Přesto některým herním činnostem, zejména těm, jež jsou spojeny s pády, je nutno věnovat zvýšenou pozornost. Proto uvádíme některá cvičení u těch herních činností, o nichž tu dosud nebyla řeč. Odbíjení jednoruč v pádu stranou. Prvá cvičení se začínajícími hráči provádíme nejdříve na žíněnkách, teprve později na zemi. 1. Hráči procvičují pád stranou bez míče individuálně. Střídají přitom výchozí polohu, z nízkého přes střední až po vysoký střeh. 2. Totéž cvičení po přesunu několika kroky střídavě na obě strany. 3. Hráč se pohybuje v poloze bokem vpřed po čáře a uskutečňuje pád stranou s naznačením vybírání, obrat čelem vzad, střeh. 4. Stejné cvičení, jako předešlé, v prostoru hřiště, čelem k síti po přesunech několika kroky vpřed i vzad. 5. Cvičení na vizuální podnět trenéra (ruka, šátek). Hráči se přesunují do určených prostorů a provádějí tam pády stranou. 6. Intenzivní procvičování téhož cvičení ve dvojicích, kdy jeden hráč je určujícím, druhý cvičí. 7. Ve dvojicích, cvičí oba. Druhý hráč musí určujícího rychle napodobit provedením pádu na stejnou stranu. 8. Hráči v zástupu. Prvnímu nahazuje trenér míč na libovolnou stranu, hráč vybírá a řadí se na konec zástupu. 9. Žíněnkový pás. Trenér nahazuje hráči míč, ten vybírá a postupuje vpřed. Trenér postupuje s ním a nahazuje znovu. 10. Totéž cvičení jako č.9, ale bez žíněnek. 11. Jeden neustále nahazuje míč vlevo a vpravo, druhý opakovaně vybírá. 12. Stejné cvičení jako předcházející, ale míč je hráčem drajvován. 13. Trojice hráčů. Dva různě nahazují dva míče, třetí vybírá. 14. Dvojice hráčů, každý z nich střídavě vybírá a nahazuje. 15. Cvičení u sítě. Jeden hráč prudce nahazuje míč do sítě, druhý stojí k síti bokem, míč vybírá nad sebe, do pole, a později se jej snaží odbít pňmo do pole soupeře. 16. Totéž cvičení jako č.15, ale ztížené nahazováním do kterékoliv části sítě, případně dvěma hráči, se dvěma míči. Odbíjení jednoruč v pádu vpřed 17. Na žíněnce v kleku na obou kolenou z mírného předklonu provádí hráč pád vpřed, který zachycuje skrčenými pažemi. Při pádu se nejprve dotýká žíněnky stehny, pak břichem, hrudí a nakonec pažemi (zhoupnutí). 18. Stejné cvičení bez žíněnky. Hráč se snaží provést cvik se vzpřímeným trupem. 19. Hráč je ve vzporu ležmo vzadu. Odráží se lehce jednou nohou a pokrčením paží se opět stejným způsobem zhoupne. 20. Hráč po odrazu jednonož provede nedokončený stoj na rukou. Druhý hráč mu zachytí nohy ve vzduchu a pomůže mu při pozvolném pokračování paží dokončit zhoupnutí. Později cvičí hráč sám. 21. Podobné cvičení, ale hráč se odrazí až do stoje na rukou a pokrčením paží dokončí zvolna zhoupnutí. 22. Hráč se odrazí lehce vpřed a provede dopad jako u předcházejících cvičení. 23. Totéž za chůze vpřed a posléze po rychlém pohybu vpřed. Přitom se snaží naznačit pohyb vybírající paže před dopadem na zem. 24. Ve dvojici hráčů jeden nahazuje krátké míče před druhého a ten odbíjí míč v pádu. 25. Stejné cvičení, ale míče jsou nahazovány do stran, kratší, delší. 26. Dvojice cvičí vzájemně, oba vybírají i drajvují.
27. Hráči ve dvojici, druhý zády k prvnímu. Na zvolání se první hráč otáčí a vybírá v pádu míč, hozený nečekaným způsobem. 28. Individuální zdokonalování. Hráč si nahazuje míč o stěnu (žebriny apod.) a vybírá odražené míče v pádu. Příklady cvičení pro vybírání všemi způsoby v herní situaci 29. Dvojice hráčů. Jeden odbíjí druhému míč přes síť, ten vybírá určeným způsobem míče odražené od země. 30. Stejné cvičení jako č.29, ale hráč vybírá míč podruhé odražený. 31. Na vyvýšeném místě za sítí stojí dva hráči s míči. Každý z nich hází svému zástupu za sítí zprvu lehké, později obtížnější míče, hráči nabíhají a vybírají určeným způsobem v pádu. 32. Podobné cvičení jako č.31. Míče jsou drajvovány z prostoru hňště. 33. V každé zóně u sítě hráč s míči. Ze zástupu vedle místa pro podání nabíhá hráč po koncové čáře a vybírá postupně míče: v zóně I jednoruč v pádu stranou, v zóně VI pádem vpřed a v zóně V obouruč vrchem v pádu vzad. Řadí se na konec svého zástupu (viz obr. 39). 34. Cvičení střídavě ze dvou stran. Útočící hráči z úseku IV a II soupeřova pole posílají míče směrem k protilehlým zástupcům v druhém poli. První hráč vybíhá vpřed a vybírá (viz obr. 40). 35. Na švédské bedně za sítí stojí trenér. Ve hřišti jsou tři hráči, kteří vybírají v rychlém sledu házené míče. Ostatní hráči podávají míče. 36. V zóně III stojí zády k síti trenér, u něho je jeden díl švédské bedny plný míčů. Hráč uprostřed hřiště vybírá opakovaně rychle za sebou házené míče zpět. Trenér dává hráči nečekané dlouhé, krátké, prudké nebo mírné míče do různých stran.0statní hráči podávají míče. 37. Podobné cvičení jako č.34. Proti útočícím hráčům však stojí jednoblok. Smečař občas provede ulití a vybírající se musí přemísťovat. 38. Útok v zóně IV proti dvojbloku. Blokující se snaží o odražení míče od bloku do vlastního pole. Tři hráči v poli míč vybírají. III. etapa nácviku 39. Hráči soupeře útočí z prostoru útočné čáry nepravidelně do zón V a I. Ze zástupu v úseku VI vybíhá hráč a vybírá (viz obr. 41 ). 40. Soupeř útočí ze zóny IV (II) proti dvojbloku buď po čáře, nebo ulitím. Hráči nabíhají z úseků I (V) a míče vybírají.
3.1.6.6. Kontrolní otázky 1. Co je smyslem vybírání? ?. Jak dělíme vybírání z hlediska taktiky? 3. Jak dělíme vybírání z technického hlediska? 4. Popiš činnost - odbíjení obouruć vrchem v pádu vzad. 5. Popiš techniku vybírání jednoruč spodem v pádu stranou. 6. Jakými jinými způsoby můžeme vybírat? 7. Které jsou nejčastější chyby při vybírání? 8. Uveď příklady herních cvičení pro vybírání: a) jednoruč v pádu stranou, b) jednoruč v pádu vpřed, c) obouruč vrchem v pádu vzad.
3.2. Herní kombinace Pod pojmem herní kombinace (HK) rozumíme záměrnou, časově a prostorově sladěnou spolupráci dvou či více hráčů při řešení taktických úkolů družstva. HK tvoří mezičlánek mezi herními činnostmi jednotlivce (HČJ) a vlastní hrou. Rozdělujeme je na útočné a obranné, které se ve hře neustále střídají. Použití jednoduchých či složitých HK ve hře ovlivňuje tělesná a technicko-taktická vyspělost i psychická připravenost hráčů, ale i hra soupeře. Zvládnutí určité HK předpokládá, že hráči ovládají v dostatečné míře všechny potřebné HČJ a že ji musí dostatečně zvládnout všichni zúčastnění hráči. Při osvojení HK jde o nácvik současného seskupení HČJ, a proto jejich nácvik je obtížnější než nácvik HČJ. Přehled HK: HK útočné (plnící převážně úkoly útoku): - s nahrávačem (N) přední řady - s vbíhajícím nahrávačem (VN) zadní řady - s útokem po nahrávce z pole - s útokem po přihrávce. Jednoduché signáty: s N spolupracuje jeden hráč: - s útokem po krátké rychlé nahrávce - s útokem po vystřelené nahrávce - s útokem po rychlé nahrávce s oběhnutím N. Složité signály: s N spolupracují dva i více hráčů: - bez výměny míst: - s použitím nahrávky č. 1 a 3 ze zóny III a II - s použitím nahrávky č. 4 a 3 ze zóny III a II - s použitím nahrávky č. 4 a 1 ze zóny III a II - s výměnou míst (jejich popis a nácvik je rozveden v Učebním textu pro trenéry II. třídy). Bez signálu:
HK plnící úkoly útoku i obrany: - s vyčkávacím postavením 3 - 3 - s postavením při podání soupeře. HK obranné (plnící převážně úkoly obrany): S postavením při vykrývání útočícího spoluhráče: - s 2 hráči - s 3 hráči. S postavením proti útoku soupeře: - bez bloku: (1)-5 - s jednoblokem:1-2-3 - s dvojblokem: 2-1-3 a 2-0-4 - s trojblokem: 3-2-1 a 3-1-2.
3.2.1. HERNÍ KOMBINACE ÚTOČNÉ (UK) 3.2.1.1. Bez signálu 3.2.l.l.l. ÚK s N přední řady
) ÚVOD Tato ÚK se vyznačuje přesnou, ale pomalou přípravou útočného úderu (ÚÚ) po vyšší a delší nahrávce, vedeném jedním ze dvou útočníků většinou proti včas připravené obraně soupeře na síti i v poli. Ve hře se vyskytuje s N stojícím: a) v zóně III, II a případně IV v případě útočících hráčů leváků (viz obr. 42-44), b) po výměně míst ze zóny II do zóny III nebo ze zóny IV do zóny III, využívané zejména při podání soupeře (viz obr. 45 a 46). Z hlediska pravidel je třeba však zachovat správné postavení hráčů přední řady, kdy krajní hráč je vždy blíže k postranní čáře než střední hráč, ale i střední hráč zadní řady musí stát za středním hráčem přední řady.
Při přebíhání N do zóny III se ovšem nemůže útočit ze středu sítě, což je nevýhodné, neboť to vede hráče k jednostrannosti v útočení pouze z okrajů sítě v zónách IV a II. Všestranné technicko-taktické připravenosti nejen k osvojení nahrávačské činnosti všech hráčů, ale současně i osvojení útočení z okrajů sítě lze dosáhnout tím, že každý střední hráč u sítě nahrává. Tyto ÚK se používají jak po podání soupeře, tak po míčích letících od soupeře, např. po ÚÚ bez bloku či mimo i přes blok, po ulití bloku nebo dlouhých lehkých míčích. Při těchto ÚK dochází k chybám, způsobeným nedokonalým zvládnutím přihrávky po podání nebo po útoku, příslušných druhů nahrávek a způsobů ÚÚ. Tyto ÚK vyhovují především začínajícím družstvům u mládeže, neboť umožňují přesnou přípravu ÚÚ, přičemž nedokonalé bloky začátečníků bývají snadno překonávány.
) METODIKA NÁCVIKU Po dostatečném osvojení přihrávky na N v zóně III, II a případně IV, nahrávky před a za sebe, ÚÚ ze zón IV, III, II se nacvičuje ÚK jako celek pomocí herních cvičení ve standardních podmínkách. Příklady cvičení ve II. etapě nácviku: 1. Útočí se po přehazovaném nebo odbíjeném míči ze soupeřova pole. Útočící hráč běží pro míč a zařadí se do zástupu nahazovačů. Nahazovač přebíhá do protějšího zástupu útočících hráčů (viz obr. 47). 2. V soupeřově poli po odbití míče spoluhráčem hraje "bagrem" vysokým obloukem přes síť. Po přihrávce na N se útočí ze zón IV a II diagonálním směrem nebo do prostoru k postranní čáře (viz obr. 48). 3. Ze soupeřova pole je míč přehráván obouruč vrchem později usměrněným drajvem přes síť. Po přihrávce na N se útočí ze zón III a IV proti jednobloku (viz obr. 49), 4. Ze soupeřova pole je míč po vlastním nadhozu přehráván usměrněným drajvem. Po přihrávce na N se útočí ze zón III a IV proti dvojbloku (viz obr. 50). 5. Útočí se usměrněným drajvem na bránící hráče v poli. Hraje se bez přerušení, dokud nenastane chyba (viz obr. 51 ). 6. Rychlé střídání útoku a obrany bez přerušení, dokud nenastane chyba. V zahajování hry se skupiny střídají. Stejné cvičení probíhä současně na obou částech rozděleného hřiště (viz obr. 52). 7. Ze soupeřova pole se útočí ulitím dvojbloku, za který nabíhá hráč obranné řady a přihrává míč vysokým obloukem do zóny III. Odtud je míč nahráván k útoku do zóny III nebo II proti jednobloku (viz obr. 53). 8. Ze soupeřova pole se útočí mimo nebo přes blok postupně ze všech tří zón. Ve vlastním poli se útok rozehrává přes nahrávače v zóně II po provedeném bloku (viz obr. 54}. Ve III. etapě nácviku se tyto ÚK zdokonalují v proměnlivých podmínkách. Příklady cvičení: 9. Ze soupeřova pole se útočí mimo blok po přesné i nepřesné nahrávce. Útok po přesné nahrávce se brání dvojblokem a útok po nepřesné nahrávce jednoblokem. V prvém případě se protiútok rozehrává přes N v zóně II a ve druhém případě přes N v zóně III po provedeném bloku (viz obr. 55). 10. Útok se rozehrává podle bloku soupeře do té zóny, kde není soupeřem postaven blok (viz obr. 56). 11. Útočí ze zóny IV podél postranní čáry při blokoväní diagonály a ze zóny II diagonálou při blokování směru podél postranní čáry (viz obr. 57).
3.2.1.1.2. UK s vbíhajícím nahrávačem ) ÚVOD Tato ÚK je založena na vbíhání hráčů zadní řady k síti pro nahrávku, čímž umožňuje útočit některému ze 3 útočníků. Přitom klade větší požadavky na N, který nahrává po pohybu do všech tří zón, a to dlouhé vysoké nahrávky do zóny IV, kratší vyšší nahrávky za sebe do zóny II a krátké nahrávky před sebe do zóny III. Zadní hráč vbíhá k síti do vzdálenosti 3 metrů od pravého okraje, a to většinou ze zóny I a VI, což je nejkratší dráha k naběhnutí do určeného místa. Vbíhání zadního hráče ze zóny V má nevýhodu především v dlouhé dráze nabíhání k síti (viz obr. 58-60). Po úderu do míče podávajícím hráčem soupeře musí VN okamžitě vbíhat co nejrychleji k síti. Zároveň je nutné, aby sledoval jak přilétající míč z přihrávky spoluhráčů, tak rozestavení hráčů soupeře i vlastních spoluhráčů u sítě, aby podle toho takticky usměrnil nahrávku k útoku. Po provedení nahrávky se zapojuje do vykrývání útočícího hráče a pak se okamžitě vrací do svého obranného postavení v poli. Z hlediska pravidel musí být VN v základním postavení těsně za svým předním hráčem. V průběhu hry je rovněž možné, aby vbíhal k síti zejména ze svého obranného postavení za blokem. Výhodou těchto ÚK je, že útok je překvapivý, což soupeři ztěžuje obranu. Základem účinnosti ÚK s VN je důsledné nabíhání všech tří útočníků k provedeni ÚÚ, aby po náznaku útoku vázali na sebe blokující hráče soupeře. Účinnost útočných akcí zvyšuje volbou vysokých i rychlých nahrávek s využitím celé šířky sítě. ß) METODIKA NÁCVIKU Po dostatečném zvládnutí přihrávky do prostoru VN, rychlých druhů nahrávek po pohybu vpřed, nad a za sebe a ÚÚ po dlouhých a krátkých, polovysokých a rychlých nahrávkách, se nacvičuje ÚK v I.etapě pomocí speciálních průpravných cvičení pro osvojení základních návyků pro pohyb VN k síti.
Příklad cvičení: 12. Hráč vbíhá k síti, nahrává před sebe, vrací se zpět a znovu vbíhá nebo se hráči střídají a nahrávají před a za sebe (viz obr. 61). Ve II. etapě nácviku se nacvičuje ÚK pomocí herních cvičení ve standardních podmínkách. Příklad r cvićení: 13. Ze soupeřova pole je míč přehazován nebo odbíjen na středního hráče, který přihrává k síti na rozhraní zóny III a II, odkud VN nahrává do zóny IV k útoku určeným směrem (viz obr. 62). 14. Střídavě vbíhají hráči ze zóny I a VI k síti a nahrávají postupně všem třem útočníkům nejprve bez bloku a později s blokováním. Každý hráč útočí do prostoru k postranní čáře nebo provádí ulití za blok. Další obměnou v zóně IV je útok s vytloukáním bloku po delší vysoké nahrávce a útok s vyhnutím se bloku diagonálou po kratší nahrávce (viz obr. 63). 15. Ze soupeřova pole je míč drajvován zadním hráčem. Po odstoupení hráčů přední řady od sítě se ÚK zakončuje např. útokem ze zóny IV (viz obr. 64). Ve III. etapě se tyto ÚK nacvičují v proměnlivých podmínkách při volbě 2 nebo více řešení v dané herní situaci. Příklady cvičení: 16. Podle směrování podání soupeře do daných zadních zón vbíhá zadní hráč ze zóny VI nebo I (viz obr. 65). 17. Kombinace s N přední a zadní řady. V případě přesné přihrávky vbíhá k síti zadní hráč ze zóny I. V případě nepřesné krátké, nízké nahrávky do zóny III nahrává střední přední hráč do zóny IV nebo II. Ve IV. Etapě nácviku se procvičuje ÚK s VN v podmínkách hry. Příklady cvičení: 18. Hrají trojice v postavení 2-1 s vbíháním zadního hráče k síti, který nahrává 2 útočníkům (viz obr. 66). 19. Řízená hra se zmenšeným nebo plným počtem hráčů s rozehráním útoku s VN ze zóny I a VI po podání soupeře.
3.2.1.1.3. UK po nahrávce z pole a) ÚVOD Tato ÚK je vynucené řešení herní situace, které je způsobeno nepřesnou přihrávkou, kdy míč nesměřuje k síti, ale kamkoliv do pole. Hráč, ke kterému míč přilétá, směruje dlouhou vysokou úhlopříčnou nebo i kolmou nahrávku k útoku hráči přední řady. Pokud N stačí včas doběhnout k nepřesně přihranému míči, dává se mu přednost. Výhodné je, když nahrávka z pole přilétá k útočícímu hráči z pravé strany, který útočí ze zóny IV a III. Přilétá-li nahrávka z pole hráči z levé strany, útočícímu přes ruku ze zóny II, ztěžuje mu to značně provedení ÚÚ (viz obr. 67 a 68). Při útočení z úhlopříčné nahrávky z pole sleduje útočící hráč dráhu letu nahrávaného míče, do jehož směru má obrácenou hlavu a současné natočení těla bokem k síti mu ztěžuje takticky umístit ÚÚ do soupeřova pole. Tyto ÚK se nejčastěji vyskytují po prudkých podáních, po ÚÚ bez a mimo blok i tečovaných míčích blokem. ß) METODIKA NÁCVIKU Po dostatečném zvládnutí přihrávky i vybírání míčů "bagrem" v poli a ÚÚ po úhlopříčné nahrávce z pole se ve II. etapě ÚK nacvičuje pomocí herních cvičení ve standardních podmínkách. Příklady cvičení : 20. Zadní hráč odbíjí míč "bagrem" před druhého zadního spoluhráče, který směřuje úhlopříčnou nahrávku k síti, z které přední hráč útočí do protějšího pole na kteréhokoliv zadního hráče. Ten odbíjí míč "bagrem" do výšky před druhého zadního hráče a cvičení pokračuje bez přerušení, dokud nedojde k chybě (viz obr. 69). 21. Při vběhnutí N ze zóny I k síti je však míč přihrán nepřesně k útočné čáře. Přednost má VN, který může z útočné čáry úhlopříčně nahrát k útoku do zóny IV (viz obr. 70). 22. Ze soupeřova pole se útočí po úhlopříčné nahrávce ze zadní zóny a ve vlastním poli vybírají hráči prudké drajvy a útočí po nahrávce z pole v zóně IV a II (viz obr. 71). 23. Ze soupeřova pole se útočí do prostoru k postranní čáře a hráči v obranném postavení 2-0-4 vybírají míč "bagrem" a po úhlopříčné nahrávce útočí v zóně II (viz obr. 72). 24. Ve vlastním poli se brání v postavení 2-1-3, přičemž ztlumený míč dvojblokem je vybrán "bagrem" nepřesně v poli, odkud je směrována úhlopříčná nahrávka do zóny II, kde neblokující hráč útočí (viz obr. 73). Ve III. etapě se tyto ÚK procvičují v proměnlivých podmínkách při volbě 2 nebo více řešení k dané herní situaci. Příklady cvičení: 25. Ve vlastním poli se přihrává míč "bagrem" do pravé strany pole, odkud úhlopříčná nahrávka směřuje do zóny IV a opačně do levé strany pole, nahrává se úhlopříčně do zóny II (viz obr. 74). 26. Míč je přihráván "bagrem" pouze do výšky k útočné čáře, kde má přednost VN, nebo za útočnou čáru, kdy hráč po zřetelném výkřiku "mám" směruje úhlopříčnou nahrávku z pole k útoku v zóně IV nebo II nebo III (viz obr. 75). 27. Ve vlastním poli se brání v postavení 2-1-3, kdy ztlumený míč dvojblokem, který je nepřesně vybrán "bagrem", je úhlopříčně nahráván z pole do IV nebo II podle toho, kde soupeř u sítě nepostaví dvojblok (viz obr. 76). Ve IV. etapě nácviku se zdokonaluje ÚK po nahrávce z pole v podmínkách řízené hry s tím, že prudká podání a ÚÚ vybírají hráči "bagrem" nad sebe a útočí po úhlopříčných nahrávkách z pole.
3.2.1.1.4. ÚK s možností útoku po přihrávce a) ÚVOD Tyto ÚK se používají po míčích letících vyšším obloukem přes síť od soupeře nebo po pomalých krátkých podáních. Tyto míče se přihrávají obouruč vrchem dlouhým vysokým obloukem nad síť k útoku hráči přední řady, který podle herní situace buď útočí z přihrávky, nebo může nahrát obvykle ve výskoku některému
spoluhráči útočné řady. Nejčastěji se útočí po úhlopříčných přihrávkách v zóně iV, III, II nebo i kolmých přihrávkách k síti. Útok po přihrávce používají většinou N, kteří naznačují přihrávku ve výskoku a překvapivě zaútočí či provádějí ulití postaveného bloku soupeře. ß) METODIKA NÁCVIKU Po dostatečném zvládnutí úhlopříčných i kolmých přihrávek vrchním odbitím obouruč s ÚÚ nebo ulitím, po náznaku ÚÚ nahrávky ve výskoku se ve II. etapě ÚK nacvičuje pomocí herních cvičení ve standardních podmínkách. Příklady cvičení: 28. Hráč nahazuje míč postupně na hráče v zástupech, kteří přihrávají obouruč vrchem k ÚÚ do zón IV nebo II (viz obr. 77). 29. Z lobovaného míče od soupeře nebo po spodním kratším podání hráč přihrává obouruč vrchem k útoku v zóně IV, II nebo III po diagonále nebo do prostoru k postranní čáře. Z přihrávky obouruč vrchem hráč útočí proti jednobloku. Obdobně se nacvičuje ulití jednobloku (viz obr. 78). Ve III. etapě nácviku se tyto ÚK s možností útoku po přihrávce zdokonalují v proměnlivých podmínkách. Příklady cvičení: 30. Po lehkém pomalém spodním podání hráč přihrává obouruč vrchem z pole úhlopříčně do zóny IV nebo II podle toho, kde soupeř nepostavil blok (viz obr. 79). 31. Při seskupeném dvojbloku hráč neútočí z přihrávky, ale ve výskoku, nahrává k útoku do zóny III nebo II. Obdobně se nacvičuje přihrávka vrchním odbitím k možnému útoku v zóně II a s nahrávkou ve výskoku do zóny III nebo IV (viz obr. 80). 32. Proti jednobloku hráč útočí nebo provádí ulití bloku a při seskupeném dvojbloku po náznaku ÚÚ nahrává ve výskoku ostatním 2 útočícím spoluhráčům (viz obr. 81 ). Ve IV. etapě nácviku se procvičuje ÚK s přihrávkou k útoku v podmínkách řízené hry.
3.2.1.2. ÚK na jednoduché signály a) ÚVOD Tyto ÚK se vyznačují přesně domluvenou spoluprací mezi 2 nebo více hráči na předem dané znamení signál, který vyústí v rychlý překvapivý ÚÚ na neočekávaném místě a často nečekaným hráčem obvykle proti jednobloku soupeře nebo i bez bloku. Útočné signály se používají po nahrávce N přední i zadní řady. K součinnosti N s útočícími hráči u sítě a s možností zapojení hráčů ze zadních zón na provedení ÚK na signál se používá smluveného pohybu rukou, domluveného slova, čísel nebo zvolání N či útočícího hráče v průběhu hry při dohrávání bodových míčů. Již před podáním soupeře VN v základním postavení např. sdělí svému přednímu hráči číslo nahrávky pro ÚÚ a bližšímu nebo vzdálenějšímu hráči ukáže počtem prstů druh nahrávky pro ÚÚ. Zbývajícímu útočícímu hráči ukáže mávnutím ruky, že s ním do ÚK na signál nepočítá a ponechává ho v jeho specializované zóně pro základní útočný úder apod. Úspěšné provedení útočného signálu je podmíněno přesnou přihrávkou a zvládnutím rychlého ÚÚ, který vesměs tvoří základ těchto rychlých ÚK ve všech obměnách. Kromě toho je třeba zvládnout dvojí zakončení těchto ÚK, např. ÚÚ po nahrávce č.1 a 4 apod. Při osvojení pouze jednoho zakončení to umožní soupeři snadno organizovat obranu na jednom potřebném místě na síti. K ÚK na signál založeným na součinnosti N s jedním hráčem patří: - útok z kolmé stoupající (vzestupné) či kulminující (vrcholící) nahrávky tzv. rychlíkem - útok z krátké a dlouhé vystřelené (rychlé) nahrávky - útok po rychlé nahrávce s oběhnutím N. Takové útočné signály vyžadují vymezit jednotlivé prostory (úseky sítě), odkud hráći z jednotlivých zón útočí, určit odpovídající druhy nahrávek. K vyznačení určených prostorů útoku pro každou zónu lze použít označení číselného systému pro určené typy nahrávek s odpovídající délkou, výškou i rychlostí letu míče. Číslování nahrávek pro každou zónu označuje přesnou útočnou činnost každého hráče z jednotlivých zón. Využitím číselného systému rozdělujícího celou délku sítě, lze na tomto základě vytvářet celou řadu útočných signálů v různých HK.
Pro otevřený systém k vytváření útočných signálů bylo u nás dohodnuto jednotné značení pro číslování nahrávek v jednotlivých úsecích sítě takto: 0 - bez označení, tj. střelená nahrávka do zóny IV a II je automatická pro hráče těchto zón 1- rychlík v těsné blízkosti před N a jeho varianty 2 - polovysoká nahrávka do zóny II se změnou směru při rozběhu 3 - rychlíkem za N a jeho varianty 4 - krátká vystřelená nahrávka na 1,5-2 m před N 5 - polovysoká nahrávka hraná v tandemu za rychlíkářem. Pro útočnou činnost hráčů ze zóny IV, III, II je následující značení (viz obr. 82-84).
3.2.1.2.1. ÚK s útokem po rychlé stoupající nahrávce tzv. rychlíkem Předpokladem úspěšného provedení rychlíku je: - dřívější rychlý rozběh, kdy N dopadá míč do rukou, s včasným odrazem, aby útočící hráč měl míč před sebou - dostatečně vysoký výskok - přesnost nahrávky. Tento útočný signál se hraje po nahrávce č.1 před N a po nahrávce č. 3 za N, přičemž rychlík hraný dostatečně vysoko nad sítí se velmi obtížně blokuje. Obměnou je zpožděný rychlík při němž se po předskoku naznačí odraz a po vyčkání se útočící hráč odrazí z místa nebo rychlík s odskokem, při němž po rozběhu na rychlík a po odskoku šikmo vzad a po odrazu hráč útočí později z polovysoké nahrávky od sítě.
3.2.1.2.2. ÚK s útokem po krátké a dlouhé vystřelené nahrávce ÚÚ je veden z krátké vystřelené nahrávky na vzdálenost do 2 až 4 m, prováděné před i za sebe a dlouhé vystřelené nahrávky na 6 m i více podle herní situace. Při vzestupné dráze rychlé nahrávky nad sítí je míč zasahován útočícím hráčem při včasném odrazu.
3.2.1.2.3. ÚK s útokem po rychlé nahrávce s oběhnutím N Současně s přihrávkou útočící hráč ze zóny III obíhá N v zóně II a útočí po polovysoké nebo rychlé nahrávce směrované N za sebe. Obměnou je oběhnutí N stojícího na rozhraní zón III a II útočícím hráčem ze zóny II, který útočí z polovysoké nahrávky před N. Ke klamäní blokařů soupeře může útočící hráč nabíhat nejprve směrem před N na předstíraný rychlík, ale pak změní směr rozběhu k provedení ÚÚ po polovysoké nahrävce za N. Vyšší účinnost útočných signálů je podmíněna součinností N přední i zadní řady se 2 a více útočícími hráči přední a zadní řady ve složitých ÚK. Jejich popis a nácvik je rozveden v Učebním textu pro trenéry II.tř. K vytvoření představy je uveden jejich přehled bez výměny a s výměnou míst v kombinaci dvojice hráčů ze zón III a II i zón IV a III. trojice hräčů s výměnou míst ze zón IV, III, II (viz obr. 85-106). ß) METODIKA NÁCVIKU Po dostatečném zvládnutí potřebných HČJ je pak možný jejich společný nácvik v HK podle následujícího metodického postupu pro vytváření herních cvičení ve II. i III. etapě nácviku a v průpravné či řízené hře ve IV. etapě: a) Vysvětlení účelu ÚK a její použití podle herní situace, její popis a názorné předvedení ukázkou k vytvoření správné představy u hráčů. b) Postupný nácvik jednotlivých zakončení ÚK útočnými údery do určených směrů, a to: - s přihrávkou spoluhráče po vlastním nadhozu - s přihrávkou útočícího hráče po vlastním nadhozu - s přihrávkou spoluhráče i útočícího hráče po míčích letících z pole soupeře a s postavením obrany na síti
c) Postupné procvičení 2 a více zakončení ÚK s předem určeným jejich použitím a s přihrávkou spoluhráče i útočícího hráče po míčích letících od soupeře a s blokováním. d) Postupné procvičení 2 a více zakončení ÚK podle volby nahrávky N a s přihrávkou po míčích letících od soupeře i s blokováním. e) V postavení družstva je procvičované předem určené zakončení ÚK a následně několik zakončení ÚK podle volby N s blokováním (po přihrávce přehraných míčů odbitím obouruč vrchem i spodem či lehkým drajvem z pole soupeře). f) Procvičování ÚK v průpravné nebo řízené hře.
3.2.1.3. Kontrolní otázky: 1. Vysvětlete podstatu ÚK a uveďte jejich rozdělení. 2. Jaké předpoklady je nutné splnit pro úspěšné provedení ÚK s N přední řady a uveďte metodický postup jejího nácviku. 3. Na čem je založena ÚK s VN. Jaké požadavky se předpokládají pro zvládnutí HČJ a jaký je metodický postup jejího nácviku ve II. a III. etapě? 4. Kdy se používá ÚK po nahrávce z pole, zvládnutí kterých HČJ předpokládá a v jakých herních cvičeních se procvičuje ve II. a III. etapě nácviku? 5. Jaké předpoklady je nutné splnit pro úspěšné provedení ÚK s útokem po přihrávce, kdy se používá a jaký je metodický postup jejího nácviku ve II. a III. etapě nácviku? 6. Vysvětlete podstatu ÚK na signál a uveďte jejich rozdělení. 7. Jaké předpoklady je nutné splnit pro úspěšné provedení ÚK na signál s použitím rychlíku před i za N i jeho obměn, uveďte příklady herních cvičení ve II. etapě nácviku. 8. Na čem je založena ÚK na signál s použitím ÚÚ po krátké i dlouhé rychlé nahrávce a uveďte příklady herních cvičení ve II. a III. etapě nácviku. 9. V čem spočívá ÚK na signál s použitím ÚÚ s oběhnutím N a uveďte příklady herních cvičení ve II. a III. etapě nácviku. 10. Uveďte metodický postup nácviku ÚK na signál pro vytváření speciálně průpravných cvičení v jeho I. etapě, herních cvičení v jeho II. a III. etapě a průpravné i řízené hry v jeho IV. etapě.
3.2.2. HK PLNÍCÍ ÚKOLY ÚTOKU I OBRANY a) CHARAKTERISTIKA
3.2.2.1. HK s vyčkávacím postavením 3-3 Tato HK je založena na optimálním rozestavení hráčů v poli vzhledem k připravované následné kombinaci. Používá se po vlastním podání a po míčích jinak přehraných k soupeři. Nejvýhodnější postavení 3-3 je seskupení hráčů do dvou řad, kdy přední řada stojí na 1 m od sítě s krajními hráči 1 m od postranní čáry. Zadní řada hráčů je postavena na 2,5 - 3 m od zadní čáry hřiště (viz obr.107). Družstva však mohou zaujímat i jiná postavení, obvykle bližší následující obranné kombinaci. Z tohoto postavení se účelně a rychle organizuje obrana a vytvářejí se vhodné podmínky pro zakládání následných ÚK a nacvičuje se vždy ve spojení s následným postavením při obraně proti útoku soupeře a s přechodem do protiútoku.
3.2.2.2. HK s postavením družstva při podání soupeře Tyto HK vytvářejí výhodným rozestavením hráčů podle jejich funkce v družstvu vhodné podmínky pro přesné zpracování soupeřova podání k zahájení útoku. Podle počtu hráčů rozmístěných v poli pro přihrávku soupeřova podání lze uplatnit základní postavení družstva: - v 5 hráčích (5-1) - ve 4 hráčích (4-2) - ve 3 hráčích (3-3) - ve 2 hráčích (2-4).
Popis a nácvik obou variant postavení 3-3 a 2-4 je rozveden v Učebním textu pro trenéry II. třídy. a) Postavení 5-1 splňuje podmínky rovnoměrného vykrytí prostoru hřiště. Používá-li družstvo postavení s N přední řady, je pět hráčů pro příjem soupeřova podání rozestaveno ve tvaru písmene W, tj. při postavení s N v zóně III (viz obr. 108), v zóně II (viz obr.109) a při přebíhání N z krajních zón IV a II do zóny III (viz obr.110). Ve výchozím postavení stojí N 1 m od sítě u postranní čáry blíže než střední hráč ze zóny III za útočnou čarou u postranní čáry. Po odbití podání soupeřem přebíhá N do zóny III. Základní postavení 5 - 1 má podle druhu soupeřova podání v jeho výšce, délce a prudkosti dvě varianty: - při spodním podání, kdy levý krajní hráč přední řady stojí za útočnou čarou 1 m od postranní čáry, zatímco pravý krajní hráč 1,5 m. Zadní krajní hráči vyplňují prostor za nimi ve vzdálenosti 1 m. - při vrchním prudkém podání, kdy při postavení s N přední řady zaujímají všichni hráči kromě N přední řady postavení do půlkruhu. Levý krajní ve vzdálenosti 1 m od postranní čáry je dále za útočnou čarou než pravý krajní hráč, který stojí 1,5 m od postranní čáry. Výhodou tohoto postavení je, že hráči stojí blízko sebe a lépe odhadnou, kdo z nich přihrává podání. Používá-li družstvo postavení s VN, přijímají podání všichni 3 hráči předních zón se 2 hráči zadních zón. VN se příjmu neúčastní pro vbíhání ze zóny I, VI, V. Okamžitě po odbití podání soupeře k síti se podílí N na přípravě útoku (viz obr.111-113). b) Postavení 4 - 2 Při této HK přihrává v poli čtveřice hráčů, což je dostatečné pro vykrytí prostoru hřiště a vytvoření předpokladů pro přesnou přihrávku. Používá se, chceme-li vyloučit jednoho hráče z přihrávání. Bývá to obvykle hráč přední řady, který útočí z rychlých nahrávek - hráč prvního sledu. V postavení s N přední řady v zóně III a II tvoří čtveřici v poli vždy 3 hráči základních zón s 1 hráčem přední zóny při vyřazení útočícího hráče z přihrávání soupeřova podání, který pak musí dostatečně rychle odstoupit od sítě, aby se zapojil do následné ÚK (viz obr.114 a 115a,115b). Základní postavení družstva pro příjem podání soupeře s VN při vbíhání ze zadních zón I, VI, V vytváří čtveřice v poli, složená vždy ze 2 hráčů předních zón a 2 hráčů zadních zón. Útočící hráč zůstává pod sítí, aby pak dostatečně rychle odstoupil od sítě a zapojil se do následné ÚK (viz obr.116- I 18).
ß) METODIKA NÁCVIKU Nácvik postavení družstva pro příjem podání se spojuje s následnými ÚK. Metodický postup při nácviku: a) Vysvětlení a popis vybraného druhu základního postavení družstva pro příjem soupeřova podání. b) Názorná ukázka všech šesti postavení HK s úkoly jednotlivých hráčů. c) Po nahazovaných míčích ze soupeřova pole přihrávají hráči z určeného postavení na N v nácviku I. etapy. d) Postavení družstva pro příjem stejného druhu podání směrovaného najednotlivé hráče v nácviku II. etapy. e) Postavení družstva pro příjem různého druhu podání s různým umísťováním do pole v nácviku III. etapy. f) Postavení družstva pro příjem podání v průpravné nebo řízené hře v nácviku IV. etapy.
3.2.2.3. Kontrolní otázky 1. Vysvětlete podstatu HK s vyčkávacím postavením 3-3. 2. V čem spočívá podstata HK s postavením družstva při podání soupeře a uveďte přehled jednotlivých jejich variant. 3. Vysvětlete variantu postavení při podání soupeře 5-1 s N přední řady. 4. Vysvětlete variantu postavení družstva při podání soupeře 5-1 s VN zadní řady. 5. Uveďte variantu postavení družstva při podání soupeře 4-2 s N přední řady a s VN zadní řady. 6. Jaký je metodický postup při nácviku HK s postavením družstva při podání soupeře?
3.2.3. HERNÍ KOMBINACE OBRANNÉ (OK) a) CHARAKTERISTIKA
3.2.3.1. OK s postavením při vykrývání útočícího spoluhráče Úkolem vykrývání spoluhráče po jeho útočném úderu je zpracování odraženého míče od soupeřova bloku k následnému rozehrání útoku. Nejvíce je nutné vykrýt prostor v blízkosti útočícího spoluhráče, neboť odblokované míče dopadají především do míst blízko sítě. Úspěšné rozehrání odblokovaného míče k následnému útoku vyžaduje včasné přemístění hráčů do vykrývaného prostoru. Míče odražené od soupeřova bloku letící delším obloukem do ostatních prostorů hřiště poskytují dostatek času ostatním hráčům k jejich přesnému zpracování pro přechod do následné ÚK. Podle druhu používaných ÚK je prostor v blízkosti útočícího spoluhráče vykrýván 2 a 3 hráči. Postavení při vykrývání 2 hráči Při ÚK s N přední řady v zóně III, při zakončení útoku v zóně IV nebo II vykrývají prostor za útočícím spoluhráčem stejnostranný zadní hráč spolu s N. Zbylí tři hráči vykrývají rovnoměrně zbývající prostor hřiště (viz obr.119). Při zakončení útoku v zóně III vykrývá prostor v blízkosti útočícího spoluhráče stejnostranný zadní hráč spolu s N (viz obr.120). Při ÚK s N přední řady v zóně II při zakončení útoku v zóně IV vykrývají prostor za útočícím hráčem stejnostranný zadní hráč a střední neútočící hráč přední řady (viz obr. 121). Postavení při vykrývání 3 hráči Při ÚK s N přední řady v zóně IIL při zakončení útoku v zóně IV nebo II vykrývají prostor za útočícím hráčem stejnostranný a střední zadní hráč spolu s N (viz obr.122). Při ÚK s N přední řady v zóně II a při zakončení útoku v zóně IV vykrývají prostor za útočícím hráčem stejnostranný a střední zadní hráč spolu s neútočícím středním hráčem přední řady (viz obr.123). Při zakončení útoku v zóně III vykrývají prostor za útočícím hráčem střední zadní hráč a neútočící hráč přední řady spolu s N (viz obr. 124). Při ÚK s VN zadní řady ze zóny I a při zakončení útoku v zóně IV vykrývají prostor za útočícím hráčem stejnostranný zadní hráč a neútočící střední přední hráč spolu s VN (viz obr.125). Při zakončení útoku v zóně II vykrývají prostor za útočícím hráčem střední zadní hráč a neútočící střední přední hráč spolu s VN (viz obr. 126). Při zakončení útoku v zóně III vykrývají útočícího spoluhráče střední zadní hráč a neútočící levý přední hráč spolu s VN (viz obr.127). Obměny v postavení při vykrývání útočícího spoluhráče jinými hráči jsou dány volbou používaných předchozích i následnvch HK a hráčského složení družstva. ß) METODIKA NÁCVIKU a) Vysvětlení významu OK a popis postavení jednotlivých hráčů. b) V I. etapě nácviku hráči nabíhají do postavení k vykrývání útočícího spoluhráče postupně 2 a 3 hráči se provádí jak z postavení družstva při soupeřově podání, tak z obranného postavení proti předpokládanému útoku soupeře z jednotlivých zón bez použití míče. c) Ve II. etapě nácviku je prostor za útočícím hráčem vykrýván 2 a 3 hráči z předchozí HK příjmu podání soupeře nebo OK proti útoku soupeře vedenému postupně z jednotlivých zón proti postavenému trojbloku, aby se dosáhlo co největšího počtu odblokovaných míčů a vykrývající hráči měli možnost zpracovat odražené míče k založení následné ÚK. d) Ve III. etapě nácviku zaujímají odpovídajícího postavení hráči při vykrývání útočícího spoluhráče při střídání útoku ze zón IV, III a II proti trojbloku soupeře v ÚK s N přední řady a VN zadní řady s přechodem do následné ÚK. e) Ve IV. etapě nácviku se tato OK zdokonaluje v řízené hře s kontrolou dodržování správného přemísťování jednotlivých hráčů do postavení vykrývání útočícího spoluhráče a přerušováním hry pň chybách vykrývání.
3.2.3.2. OK s postavením proti ÚÚ soupeře a) CHARAKTERISTIKA Tyto OK jsou založeny na účelném rozmístění hráčů do obranných řad podle herní situace. Jejich úspěšnost závisí na účinné součinnosti všech hráčů při obraně na síti i v poli. Úzká spojitost obrany na síti a v poli předpokládá včasné přemístění hráčů do obranných postavení v přední a zadní řadě k plnění jednotlivých obranných úkolů, jež musí mít všichni hráči zvládnuty ve všech šesti postaveních družstva. Volba a použití určitých obranných kombinací je závislá na technické a taktické vyspělosti hráčů družstva a na hře soupeře. Tyto kombinace se ve hře navzájem prolínají a kombinují. Jejich použití je závislé na útočných kombinacích soupeře. Obrana musí být dobře organizována a hráči důsledně dodržoväna. Hráči musí mít výbornou kondici, rychlost v malém prostoru, obratnost i svalovou pružnost. Míč musí často vybírat mimo svůj dosah, proto musí ovládat pádovou techniku. Rozeznáváme OK: - bez bloku - s jednoblokem - s dvojblokem - s trojblokem Použití jednotlivých OK závisí do velké míry na druhu uplatněných ÚK soupeře.
3.2.3.2.1 OK bez bloku (1)-5 Tyto OK se používají nejčastěji tehdy, jestliže soupeř špatně zpracuje podání nebo jinak vedený útok a vrací míč "zadarmo. Z vyčkávacího postavení se hráči přemístí do obranného postavení, podobného postavení pri příjmu podání soupeře v 5 hráčích. Hráči co nejrychleji zaujmou postavení, kdy: - nahrávač zůstává u sítě (obr. 128a - v zóně ßI,128b - v zóně ß), - vbíhající nahrávač (obr.128c) vbíhá k síti, - dva (tň) hráči přední řady ustupují od sítě, aby se pňpravili k rozběhu na smeč a případně přihráli míč zahraný těsně za síť, - tři zadní hráči zaujímají postavení v poli.
3.2.3.2.2 OK s jednoblokem 1-2-3 Tyto OK se používají proti slabším útočícím hráčům z vyšší nahrávky nebo když hráči nestačí včas seskupit dvojblok na připravovanou ÚK soupeře. Při obraně jednoblokem se zakrytím směru nejprudšího ÚÚ je těžiště obrany ve hře v poli, neboť jednoblok je příliš slabou obranou na síti. Obvykle blokuje hráč, který stojí proti soupeřově útočícímu hráči a ostatní dva hráči přední řady odstupují od sítě co nejčastěji používaného obranného postavení 1-2-3. První číslo značí počet blokujících hráčů, druhé číslo počet hráčů v obranné řadě blíže k síti a třetí číslo počet hráčů v obranné řadě dále od sítě (viz obr.129 a, b, c).
3.2.3.2.3. OK s dvojblokem Tyto OK se používají proti ÚÚ vedenému v blízkosti sítě. Seskupený dvojblok zakrývá nad sítí dostatečně široký prostor pole ve směru nejprudšího ÚÚ soupeře a obrana zbývajícího prostoru v poli 4 hráči umožňuje rovnoměrné rozložení sil na obranu na síti a v poli. Způsobem vykrytí prostoru za blokem a rozmístění ostatních hráčů v poli se liší různé varianty těchto OK. OK 2-1-3 se středním zadním hráčem za blokem Střední zadní hráč vykrývá prostor za dvojblokem. Jeden krajní zadní hráč u postranní čáry kryje ÚÚ podél ní a druhý pak diagonální ÚÚ vedle dvojbloku a ÚÚ vedený přes blok na střed zadního pole. Neblokující hráč přední řady odstupuje od sítě asi 1 m za útočnou čáru a kryje UÚ vedený ostrou diagonálou (viz obr.130 a, b - proti útoku z okrajů sítě a obr.131 a, b - proti útoku ze středu sítě). OK 2-1-3 s krajním zadním hráčem za blokem Stejnostranný krajní zadní hráč vykrývá prostor za blokem. Střední zadní hráč se přemístí blíže k postranní čáře. Zbývající hráči přední a zadní řady kryjí vedle bloku pravou nebo levou část pole (obr.132}.
Při postavení s dvojblokem na středu sítě se ke střednímu obvykle přisunuje ten krajní hráč, z jehož strany přilétá nahrávka soupeře (obr.133). OK 2-1-3 s neblokujícím hráčem přední řady za blokem Prostor za blokem vykrývá neblokující hráč přední řady, který se přesunuje k útočné čáře do úrovně středního blokujícího hráče. Pravý zadní hráč kryje ÚÚ vedený ostrou diagonálou a střední zadní hráč střed zadního pole. Levý zadní hráč kryje ÚÚ podél postranní čáry (viz obr.135 a 134a, b). Tuto OK je výhodné používat jen při útoku z okrajů sítě. Obtížně se však vybírají míče směrované do prostoru, odkud se přední hráč přesunul za blok. OK 2-0-4 bez vykrývání prostoru za blokem Tyto kombinace jsou prakticky totožné s těmi, které mnohdy nazýváme "střední vzadu" a často také "lajna". Krajní zadní hráč kryje ÚÚ podél postranní čáry. Střední zadní hráč se stáhne na 1 - 1,5 m od zadní čáry a více do diagonálního rohu. Zbývající hráči zadní a přední řady kryjí vedle dvojbloku pravou nebo levou část pole. Případné ulití při útoku ze soupeřovy zóny II a III kryje hráč v naší zóně V. Výhoda této OK je v tom, že postavením hráčů v poli je družstvo dobře připraveno na zpracování prudkých ÚÚ, ale klade velké nároky na rychlou orientaci, pohyb hráčů a hráčskou zkušenost (viz obr. 136a, b, resp.137).
3.2.3.2.4 OK s trojblokem Tyto OK vytvářejí účinnou obranu na síti, a1e zbývající 3 hráči nemohou náležitě vykrýt prostor pole. Používají se proti prudkým ÚÚ zakončovaným z vysokých nahrávek. Obrany s trojblokem se používá zejména na středu sítě, a1e i na jejích okrajích.
OK 3-2-1 Krajní zadní hráči stojí asi 1 m za útočnou čarou u postranních čar a střední zadní hráč uprostřed hřištë 1,5 m od zadní čáry. Nevýhodou je však nedostatečně vykrytý prostor ve všech rozích pole a uprostřed hřiště (viz obr. 138a. b, c). OK 3-1-2 Prostor za trojblokem vykrývá střední zadní hráč, přičemž dvojice zadních hráčů vybírá míče směrované do zadní poloviny hřiště (viz obr. 139 a, b, c). OK 3-0-3 Někdy nazývané také "lajna". V této obranné kombinaci jsou hráči zadní řady téměř na stejné úrovni. Hráč zóny VI je jen mírně vzadu. Všichni mají za úkol chytat ulívku. zejména každý hráč v prostoru za svým předním hráčem (obr. 140 a, b, c - podle útoku z jednotlivých zón soupeřova pole). ß) METODIKA NÁCVIKU a) Vysvětlení účelu OK a popis jednotlivých postavení v poli s obrannými úkoly jednotlivých hráčů. b) V I. etapě nácviku hráči stojí ve vyčkávacím postavení 3-3 a zaujímají obranné postavení na síti a v poli bez použití míče. Postupně se procvičují postavení s blokem v zóně IV, II, III a s postavením hráčů v poli podle jednotlivých variant. c) Ve II etapě nácviku z vyčkávacího postavení je přemísťování hráčů k blokování a do stanovených míst v poli vedeno dle útoku soupeře odpovídajícího nacvičované OK z jednotlivvch zón s přechodem do následné ÚK. d) Ve III. etapě nácviku soupeř útočí z různých druhů nahrávek a nepravidelně z různých míst na síti, přičemž hráči jsou připraveni ve vyčkávacím postavení a volí odpovídající druh OK proti použitému ÚÚ s přechodem do následné ÚK. e) Ve IV. etapě nácviku se po zvládnutí jednotlivých druhů OK proti ÚÚ v procvičují tyto kombinace v průpravné nebo řízené hře. 3.2.3.2.5. Kontrolní otázky 1. Vysvětlete podstatu OK s postavením při vykrývání útočícího hráče a uveďte přehled jejích variant. 2. Jak se nacvičuje ve II. a IIl. etapě vykrývánî útočícího spoluhráče 2 hráči pri ÚK s N přední řady?
3. Jak se nacvičuje ve II. a III. etapě vykrývání útočícího hráče 3 hráči při ÚK s N přední řady a s VN zadní řady? 4. Vysvětlete podstatu OK s postavením proti ÚÚ soupeře a uveďte jejich rozdělení. 5. Jaký je postup při nácviku OK bez bloku 1- 5? 6. Jaká herní cvičení se používají k nácviku OK s jednoblokem 1-2-3? 7. Jak se nacvičuje OK s dvojblokem 2-1-3 se zadním a předním hráčem za blokem? 8. Jaký je postup při nácviku OK 2-0-4 v jeho II. a III. etapě? 9. Jak se nacvičuje OK 3-2-1 a 3-1-2?
3.3. Systémy hry (HS) Pod pojmem HS rozumíme organizaci individuálních a skupinových činností, zaměřenou k splnění úkolů útoku nebo obrany v průběhu utkání.
3.3.1. SYSTÉMY PLNÍCÍ PŘEVÁŽNĚ ÚKOLY ÚTOKU Podle toho, z kolika N je složeno družstvo, rozeznáváme útočné systémy. - každý střední přední hráč nahrávačem (0-6) - se třemi N (3-3) se dvěma N (4-2) - s jedním N (5-1)
3.3.l.2. Každý střední přední hráč nahrávačem (0-6) Tento HS je nejjednodušší a používá se především u začátečnických družstev u mládeže. Smvslem jeho použití je připravit hráče všestranně po technické i taktické stránce ve všech zónách na hřišti. HS používá UK s N přední řady, kdy každý střední hráč přední řady zůstává v zóně III a plní funkci N. Přihrávky výšším obloukem směřují na N do zóny III, který směřuje vysoké nahrávky do krajních zón sítě k ÚÚ. Vykrývání útočícího spoluhráče provádí stejnostranný hráč zadní řady spolu s N. Útočné systémy založené na specializaci hráčů
3.3.l.2. HS se 3 N (3-3) Při tomto HS stojí každý N mezi smečaři (S). Používá ÚK s N přední řady v zóně III, tak i N zadní řady s vbíháním ze zóny I. Při ÚK s N přední řady v zóně II, útočí S v zóně III nebo N v zóně IV. Rovněž se používá ÚK s nahrávkou po výměně míst S ze zóny III a N ze zónv IV. Při vlastním podáni buď hráči zůstávají u sítě ve svých zónách, nebo dochäzí k výměně míst N se S do zónv III k posílení obrany na síti, aby splnil funkci středového blokaře. Tento HS se používá u družstev bez výrazných specialistů (viz obr. 141).
3.3.1.3. HS se 2 N (4-2) Tento HS používají družstva vyšší výkonnostní úrovně. Družstvo je složeno ze 2 N, ze 2 S a ze 2 blokařů (B), kteří plní úkoly útoku a obrany (viz obr. 142). Hráči specializovanvch funkcí hrají u sítě vždy v jedné zóně, a to N v zóně II. B v zóně III a S v zóně IV. N v zóně II je tvůrcem hry, odkud hraje různé druhy nahrávek do různých zón k útoku. B v zóně III zakončuje útok nejčastěji rychlíkem. S v zóně IV plní úkol koncového hráče při pomalém útoku z vysokých nahrávek i při rychlém útoku z vystřelených nahrávek. Používání výměn hráčů u sítě i v poli znamená, že hráči nejsou nuceni zvládnout veškeré činnosti pro hru ve všech zónách. Při úplné specializaci provádí každý hráč činnost pouze ve dvou zónách, a to v jedné u sítě a v· jedné v poli. Taktické využití individuálních předností specializovaných hráčů pro hru v předem určených zónách je podmíněno výběrem hráčů s ohledem na jejich somatické, pohybové a psychické předpoklady. Systémy plnící převážně úkoly obrany
3.3.1.4. Obranný systém bez specializovaných hráčů Hráči procházejí postupně všemi 6 postaveními a plní v nich příslušné obranné úkoly. V družstvu nedochází k výměnám míst jednotlivých hráčů. Tento systém používají družstva nižší výkonnostní úrovně.
3.3.1.5. Obranný systém se specializovanými hráči Obranné úkoly pro jednotlivé funkce hráčů jsou specializovány pro předni a zadní zónu, ve kterých hrají vždy třikrát. Specializované obranné úkoly plní hráči pro určenou zónu po vvýměné míst v přední a zadní řadě po vlastním podání a plní v nich stále stejnou obrannou činnost Hráči prováději jednak malé výměny mezi sousedními zónami a jednak velké výměny mezi krajními zónami do svých specializovaných zón. Z hráčů zadní řady hraje nejčastěji N v zóně I, což je nejvhodnější k snadnému vbíhání k síti, B a S v zóně V nebo VI.
3.3.1.6. Kontrolní otázky 1. Co se rozumí HS družstva a jaké je rozdëlení HS? 2. Vysvětlete útočný systém se 3 N a uveďte příklad. 3. Jaká je struktura útočného svstému 4 - 2? 4. Vysvětlete obranný systém bez a se specializovanými hráči.
4. KONDIČNÍ PŘÍPRAVA 4.1. Obsah kondiční přípravy Kondiční příprava spolu s technicko-taktickou a psychologickou přípravou patří mezi obsahové složky sportovniho tréninku. Vhodné využití technicko-taktických dovedností a psychických vlastností ve volejbalových utkáních závisí na odpovídající kondiční pňpravenosti. Význam kondiční pňpravy roste především u mládeže a ve vrcholovém volejbalu. U výkonnostního volejbalu se uplatňuje kondiční příprava jako rozhodující faktor až tehdy, jsou-li družstva na stejné technicko-taktické úrovni a utkání se prodlužují do pátých setů a nebo u turnajového systému hraní. Jednotlivé složky sportovního tréninku nelze pozorovat izolovaně. Tak např. blok. Hráč musí perfektně ovládat jeho techniku HČJ, musí být dostatečně rychlý s potřebnou svalovou silou nohou. s využitím optimálního taktického záměru. Navíc provádí hráč tuto činnost ve hře, kde je vyhraněná stresová situace, pro kterou má být i teoreticky poučen. Obsahem kondiční přípravy je: rozvoj pohybových schopností hráčů, a to jak v jejich všestranných, tak i v jejich speciálních projevech.
4.2. Všeobecná a speciální kondiční příprava Kondiční příprava je nejdůležitější složkou sportovního tréninku, neboť je zaměřena na vytváření základních tělesných předpokladů pro vysokou sportovní výkonnost. Vysoká úroveň sportovních výkonů může vyrůst jen ze širokého všestranného základu, který nachází své vyjádření v trénovanosti sportovce.
4.2.1. ÚKOL VŠEOBECNÉ KONDIČNÍ PŘÍPRAVY a) Plní funkci zahřátí organismu a připravuje celý organismus na tělesné zatížení. To znamená přechod z klidu k provádění tělesných cvičení nebo přechod z jedněch tělesných cvičení na cvičení jiného druhu. b) Rozšiřuje počet osvojených pohybových dovedností a návyků zvládnutím pohybových činností různých sportů. (Basketbal ... rychlost jednotlivých pohybů, rychlostní vytrvalost, výbušnost dolních končetin, gymnastická a akrobatická cvičení ...obratnost, prostorovou orientaci, běh na lyžích ... vytrvalost dlouhodobou, sjezdové lyžování ... výbušnost, odvahu ...). c) Rozvíjí takové pohybové schopnosti, které vyrovnávají jednostranný vliv příliš úzké specializace. d) Rozvíjí a zatěžují to svalstvo, které nevykonává hlavní práci. e) Rozvíjí sílu, rychlost, vytrvalost a obratnost na bázi příslušných fyziologických fnkčních systémů a odpovídajících psychických procesů. f) Umožňuje funkci aktivního zotavení tj. vyrovnávací, kompenzační a protahovací cvičení ( strečink).
4.2.2. ÚKOL SPECIÁLNÍ KONDIČNÍ PŘÍPRAVY Rozvoj speciálních pohybových schopností v souladu s potřebami volejbalové techniky a energetických režimů jejich výkonového provedení.
4.3. Rozvoj pohybových schopnosti Výsledkem správně zaměřené kondiční přípravy je optimální stav fyzické a duševní pňpravenosti sportovce. Ten mimo jiné také charakterizuje zatížitelnost sportovce, tj. míru jeho možného zatížení v tréninku i v soutěži. Jinak řečeno, čím širší a vyšší je kondiční připravenost hráčů, tím větší jsou možnosti jeho tréninkového a soutěžního zatížení. Jádro kondiční přípravy tvoří rozvoj pohybových schopností. Pohybové kondiční přípravy jsou relativně samostatné soubory vnitřních předpokladů lidského organismu k pohybové činnosti. Teoretické i praktické přístupy k vymezení a rozvoji pohybových schopností rozlišují obvykle jako základní:
SÍLU, VYTRVALOST, RYCHLOST, OBRATNOST A POHYBLIVOST Toto pojetí (viz schéma 4.1.) představuje zobecnění shrnující určité projevy ze široké palety všech pohybových projevů člověka (ohebnost, rovnováha, "pocit prostoru", apod.) Schéma 4.1.: Schéma vztahů mezi pohybovými schopnostmi obr. R RS V S
rychlost rychlá síla vytrvalost síla
O RV SV
obratnost rychlostní vytrvalost silová vy trvalost
K vysoké výkonnosti potřebují hráči především rychlostní sílu, silovou vytrvalost. Všechny schopnosti se vzájemně prolínají, proto volejbalista nemůže uplatnit ani maximální sílu ani rychlost. Těmto znalostem a zkušenostem musí odpovídat i metody práce sportovního tréninku.
4.3.1. SILOVÉ SCHOPNOSTI A JEJICH ROZVOJ 4.3.1.1. Charakteristika silových schopností V našem výkladu nebude síla chápána jako fyzikální veličina, ale jako pohybová schopnost člověka. S ohledem na výše uvedené a s přihlédnutím k potřebám sportovního tréninku, lze sílu nadefinovat jako schopúnost překonávat nebo udržovat vnější odpor svalovou kontrakcí. Přes různorodost terminologie silových schopností, jejich třídění závisí hlavně na uplatňovaném hledisku, kterým může být typ svalové kontrakce, druh svalové činnosti, charakter pohybu atd. Podle velikosti překonávaného odporu a zrychlení vykonávaného pohybu můžeme sílu dále difereneovat: - výbušná (explozivní1) síla se spojuje s překonáváním odporů nedosahujících hraničních hodnot a s maximálním zrvchlením Schéma 4.2.: Schéma závislosti zrychlení pohybu na různé velikosti překonávaného pohybu obr. VELIKOST ODPORU I. oblast projevu výbušné síly II. oblast projevu rychlé síly III. oblast projevu pomalé síly - rychlá síla se projevuje při překonávání odporů nedosahujícich hraničních hodnot, s nemaximálním zrychlením - pomalá síla se projevuje při překonávání vysokých (až hraničních) odporů nevelkou a stálou rychlostí, tj. téměř bez zrychlení Silové schopnosti se navenek mohou projevovat jako: a) Síla statická, izometrická, tj. taková síla, kterou sval působí, aniž by prováděl jakýkoliv pohyb (tonus svalu se zvyšuje, délka svalu se nemění). b) Síla dynamická, izotonická, t.j. silová schopnost projevující se pohybem hybného systému nebo jeho části v závislosti na čase (délka svalu se zkracuje, napětí ve svalu zůstává přibližně stejné). c) Síla brzdivá, exentrická, je maximální silová schopnost projevená v krátkém časovém úseku při postupném vyvíjení svalové kontrakce (sval se násilně protahuje, tonus nemění). Ve volejbale se objevují všechny tyto tři druhy silových schopností. Zřejmě nejdůležitější a i nejčastější je výbušná síla, která je předpokladem vysokého výskoku, prudké smeče, rychlých i včasných startovních pohybů, tj. při dopadech po výskocich na smeč a blok, ale i prudkých zastaveních. Síla dynamická je zapojena do všech pohybů, neprováděných s maximální rychlostí při podaní, útočném úderu, při nahrávkách a přihrávkách. Síla statická se projevuje u střehových postojů
Všechny typy silových schopností jsou mezi sebou jistým způsobem vázány. Základní z nich je síla statická. Síla dynamická pak je vždy určitou kombinací síly a rychlosti. Mezi úrovní obou těchto pohybových schopností v každém pohybu existuje silná závislost. V podstatě jde o nepřímou závislost, tj. čím větší sílu sval při pohybu vyvíjí, tím menší je rychlost pohybu a opačně; čím rychlejší pohyb, tím menší sílu je sval schopen v daném pohybu vydat. Jak již bylo výše uvedeno, nejdůležitějším silovým projevem ve volejbale je síla výbušná (explozívní). Výbušnou sílu spojujeme s překonáváním odporů nedosahujících hraničních hodnot s maximálním zrychlením.
3.3.1.2. Rozvoj síly Podle dlouhodobých zkušeností a měřených testů je zřejmé, které síly je třeba ve volejbale rozvíjet. Při rozvoji síly se musíme zaměřit především na: - velikost odporu a na správný výběr cvičení - na vhodnou metodu dávkování zátěže ve vybraném tělesném cvičení. Správný výběr cvičení vyplývá v první řadě z trenérových znalostí toho, které svalové skupiny je třeba rozvíjet i v tréninku. Ke zvýšení silových schopností je nutno sval stimulovat určitý podrážděním (převážně mechanickým) Obecně platnou fyziologickou podmínkou stimulace silových schopností je vyvolání vysokého napětí v zatěžovaném svalu, kterého můžeme dosáhnout: - překonáváním velkého vnějšího odporu, - cvičením, jehož podstatou je překonávání nemaximálního odporu vysokou rychlostí pohybu, - cvičením, jehož podstatou je velký počet opakování, odpor i rychlost pohybu nejsou maximální Velikost odporu Velikost odporu je obvykle dána: - hmotností použitého břemene - kinetickou energii použitého břemene - reakcí pevné opory - odporem vnějšího prostředí - silou partnera - zemskou gravitací - mechanismem trenažéru. Hmotnost břemene patří k nejčastějším a dobře kontrolovatelným způsobům užití odporu při posilování. Hodnota hmotnosti určuje i velikost odporu, posuzuje se většinou podle maximální hmotnosti břemene s nímž lze příslušná cvičení nebo pohyb provést. Vyjádření velikosti odporu představuje tzv. opakovací maximum (OM), které operuje s hmotností břemene ve vztahu k možnému počtu opakování cvičení (tab. č. 4.1.). Stanovení OM je proto vždy výsledkem určitého vyzkoušení a ověřeni. Tab. č. 4.1.: Orientační hodnoty o opakovacího maxima (OM) ZÁTĚŽ
OM (%) Počet možných opakování v 'edné sérü OM 1 Maximální 100% a více 1x ''. Submaximální 95-100% ?- x Velká 85- 95% 4-6x Téméř ·elká 75- 85 ó ó 8-12x Středni 65- 75 oio I -18x 1alá 50- 65 ó o I9-?5 c Velmi mala 50% a méně ?5-vicekrát (Příklad: OM 10 je taková hmotnost břemene, s níž lze pro provést 10 opakováni cvičení za sebou bez přerušení. Větší či menší počet opakování předpokládá jiná % maxima) Úlohu vnějšího odporu při posilování může plnit také pohybová (kinetická) energie břemene, určovaná hmotnosti a výškou pádu břemene. Brzdivá kontrakce ve fázi pádu břemene vede k vytvoření určitého potenciálu svalového napětí. Tato varianta zajišťuje velmi rychlý rozvoj maxima svalového napětí. Manipulace s velikostí odporu umožňuje jak hmotnost břemen, tak výška pádu. Reakce odporu přichází v úvahu pň izometrické kontrakci. Pevná opora představuje stálý a maximální odpor.
Odpor prostředí, vliv gravitace a síla partnera je další varianta při posilováni. Např. běh ve vodě, písku, sněhu, do kopce, odrazy do svahu, schodů, úpolová cvičení s partnerem. Mechanické trenažéry jsou vysoce účinné posilovací stroje. Tato zařízení umožňují volit velikost odporu, některá dokonce i variabilní měnění odporu během jednoho cvičení.
METODY POSILOVÁNÍ a) Metoda maximálních úsilí: Podstatou této metody je překonávání nejvyšších možných odporů. Metoda nevede k většímu zbytňování (hypertrofii) svalu. Této metody často používají hráči, kteří mají dobrou techniku cvičení se zátěží. Charakteristika: - velikost zatížení: 95-100 %maxima. - počet opakování v sérii: 1-3 x, - rychlost pohvbu: malá, - interval mezi sériemi: 3-5 min (lehce aktivní), - počet sérií: 6-8 b) Metoda opakovaných úsilí (metoda kulturistická): Podstatou této metody je, že hráč s danou zátěží provádí pohyb tak dlouho, jak je jen schopen. Přitom k vlastnímu rozvoji síly dochází až při posledních opakováních započaté série. Důležité je, aby rozsah pohybu byl stále stejný a tempo cvičení ke značnému nárůstu svalové hmoty. Charakteristika: velikost zatížení: 70-80 % maxima, počet opakování v sérii: 8-15 x. rychlost pohybu: střední, interval mezi sériemi: 3-5 min (pasivní). počet sérií: 6-8. c) Metoda rychlostní (dynamických úsilí): Je metoda. které je třeba použivat ve sportovním tréninku volejbalu co nejvíce. Vede speciálně k rozvoji výbušné síly a rychlosti. Charakteristika: - velikost zatížení: 30-60 % maxima, - počet opakování v sérii: 6-20 x (dokud neklesá rychlost cvičení), - rychlost pohybu: téměř maximální, - interval mezi sériemi: 5-7 min.. - počet sérií: 2-4. d) Metoda izometrická (metoda statická): U této metody se využívá statických cvičení, svaly vyvíjeji činnost proti pevnému odporu, jedná se tedy o izometrickou kontrakci. Vzhledem ke statické povaze cvičení je třeba věnovat zvláštní pozornost poloze. Za nejvhodnější se považuje tzv. kritická poloha, tj. taková, která, umožňuje vyvinout nejvyšší úsilí. To často není přesně známo, proto se obvykle volí tři polohy. Odpovídající zahájení pohybu, kritickému místu a dokončení pohybu. (Např. typickou pohybovou činnosti ve volejbale je výskok. Kritická poloha při odrazu je úhel kolem 85 Cmezi bércem a stehnem. Potom by další dvě polohy izometrického úsilí měly být úhly 80 a 90o.) Předností této metody jsou dobré možnosti lokálního působení, jednoduché použití bez nákladného vybavení. Na druhé straně nelze přehlédnout, že i v tomto připadě chybí moment mezisvalové koordinace, při dlouhodobějším používání může být negativně ovlivněna svalová pružnost a dlouhodobé opakování spojené se zadržováním dechu má zhoršujicí vliv na srdečně-cévní systém. Charakteristíka: - velikost zatižení: nadmaximální, - počet opakování v sérii: 3 x. - interval zatížení jednoho cvičení: 5-12 s, - interval odpočinku po jednom cvičení: 10-20 s, - interval mezi sériemi (aktivně): 2 - 4 min, - počet sérií: 3 - 5.
e) Metoda rázová (plyometrická): cílem metody je vytvářet specifické podmínky pro maximálně rychlou, výbušnou a mohutnou svalovou kontrakci. Těmito podmínkami se rozumí tonizace (předpětí) svalu, předcházející vlastnímu aktivnímu pohybu, již lze dosáhnout stimulací kinetické energie břemene (pád vlastního těla). Nejtypičtější cvičení je výskok po seskoku, kde hmotnost vlastního těla působí jako břemeno. Před použitím této metody v kondiční přípravě je třeba důkladného rozcvičení. Tato metoda není vhodná pro mládež do 15 roků nebo jen za velmi zlehčených podmínek. Důležité je stanovení výšky seskoku, která může být: - Seskok z velké výšky 2-3 na měkkou podložku (žíněnku), bez následného výskoku. - Hráč začne seskakovat např. z výšky 100 cm a po následném výskoku se mu změří dosah. Výška seskoku do hloubky se mu zvyšuje tak dlouho, dokud následný výskok spojený s měřeným dosahem se nezmenší. Jakmile se sníží výskok, hráč se musí vrátit na předešlou výšku seskoku a ta je pro něj optimální. (Výška seskoků bude zřejmě pro různé hráče jiná.) Charakteristika: - počet opakování v sérii: 6-10, - interval mezi sériemi: 8-12 min (aktivní), - počet sérií: max. 5. Tato cvičení se zařazují do tréninku v přípravném období 2 x týdně, v soutěžním období 1 x týdně. K rozvoji výbušné síly se používá i jiných cvičení, jako jsou opakované skoky přes různé překážkové sestavy (u trénovaných hráčů až do výše 120 cm výšky), opakované hody plnými míči, násobné skoky, běh a seskoky se schodů atd.
f) Metoda kruhová (kruhový trénink): je to zvláštní forma cvičení na několika stanovištích. Uplatňuje se při ní princip mnohonásobného opakování. Cviky na stanovištích (kterých je 6-8) jsou voleny tak, aby se rovnoměrně zatěžoval organismus hráče. Hráči musí dobře zvládnout techniku cvičení, aby byl dodržován rozsah pohybu i jeho frekvence. Při správně zaměřeném kruhovém tréninku se na jednotlivých stanovištích střídá cvičení rozvíjející různé svalové skupiny. Kruhový trénink má příznivý vliv i na rozvoj volních vlastností. Kruhový trénink má několik typů: Vytrvalostní: provádí se bez přestávkv mezi jednotlivými cvičeními. Hráči přecházejí plynule z jednoho stanoviště na druhé. Intervalový: jde o opakovaná zatížení, přerušovaná přestávkou na odpočinek. Délka přestávky je tak velká, aby nedošlo k úplnému zotavení organismu (dá se přibližně řídit tepovou frekvenci). Při zatížení kolem 180 tepů za minutu musí nastat přestávka dlouhá, dokud neklesne tepová frekvence pod 120 tepů za minutu. Opakovaný: cvičení se většinou provádí se závažím, protože vyžaduje nad 80 % OM zatížení. Opakuje se nejvýše 3y, mezi sériemi je 3-5 minut odpočinku. (Této metody se dá vhodně vzužít v začátku přípravného obdobi.)
4.3.1.3. Příklady cvičení k rozvoji dynamické síly dolních končetin: 1. Seskoky z žebřin (výška asi 1 m), po dopadu přeskok snožmo přes lavičku. 2. Jako předcházející cvičení, ale po seskoku přeskok dvou laviček na sobě. 3. Plynulé odbíjení volejbalového miče obouruč vrchem ve dvojicích ve výskoku, vzdálenost hráčů je asi 1-2 m. 4. Výskoky s plným míčem (1 kg) a odhod ve výskoku spoluhráčovi. 5. Plynulá štafeta s výskoky u žebřin: - rozběh, odraz, výskok na smeč s naznačenim švihu paže s dosahem paže co nejvýše - výskok na blok po úkrocích stranou, se sklopenim dlaní na vyznačenou tyč žebřin - smečařský výskok - výskok na blok - smečařský výskok Základní interval zatížení je 120 s, interval odpočinku je 60 s. Doba celé série je asi l5 min. Příklad intervalového kruhového tréninku ve dvojicích zaměřený na speciální obratnost.
Základní interval zatíženi je 2 x 1 mim, 2 série, interval odpočinku je 30 s, střídání po 2 sériích na další stanoviště. Dvojice cvičí současně nebo jeden hráč přihrává a druhý cvičí. Stanoviště: A. Odbíjení míče obouruč vrchem na vzdálenost 3 m (rychlými plochými přihrávkami), hráči jsou v neustálém pohyhu. B. Sklepávání nahazovaného míče na síť. C. Odbíjení rníče obouruč vrchem ve dvojici u stěny s jedním míčem. D. Odbíjení míče obouruč vrchem, stejný hráč se při každém odbití dotkne rukou země. E. Odbíjení míče obouruč vrchem (1-2 m před sebe), podběhnutí míče, odbití na spoluhráče, vracet se zpět. F. Smečování po vlastním nadhození míče do .stěny a na zem.
4.3.2. RYCHLOSTNÍ SCHOPNOSTI A JEJICH ROZVOJ 4.3.2.1. Charakteristika rychlostních schopností Nejčastëji se rychlost spojuje s pohybovými činnostmi krátkodobého trvání, které hráč provádí individuálně nejvyšší rychlostí, tj. v nejkratším čase. Rychlost je pohybová schopnost konat krátkodobou pohybovou činnost do 20 s. Jde o činnost maximální intenzity, vyžadující vysokou koncentraci volného úsilí Rychlost se projevuje navenek jako zcela komplexní schopnost, ale přesto je prokázána existence relativnë samostatných rychlostních schopností, jako: - rychlost reakční - rychlost jednotlivých pohybů - rychlost frekvence pohybů. Relativní nezávislost rychlostních schopností se chápe tak, že výskyt vysoké úrovně jedné rychlostní schopnosti nemusí znamenat současně vysokou úroveň jiné; rozvoj jednoho druhu automaticky nezabezpečuje rozvoj ostatnich.
4.3.2.2. Rozvoj rychlostních schopností Rozvoj reakční rychlosti Rychlostí reakce se rozumí schopnost reagovat pohybem na určitý podnět. Např. vnímání: herní situace, její zhodnocení, volit na ni pohybovou činnost. Anticipace (předvídání) je hlavní prostředek k odbourávání “pomalé reakce hráče ve hře”. S tím souvisí rozšiřování taktických zkušeností hráčů. Zásoba taktických řešení a schopnost je aplikovat na herní situaci zkracuje podstatně reakční dobu i celou pohybovou reakci na hráče. Metodické poznámky k rozvoji rychlosti: - Cvičení rychlosti se zařazuje do tréninkových jednotek ihned po rozcvičení, kdy jsou rychlostní podněty nejúčinnější a dostatečná energetická zásoba ve svalech. - Nesmíme zapomínat na dostatečně dlouhé odpočinkové intervaly po cvičeních i opakovaných sériích. - Každé cvičení provádět s maximální rychlostí a intenzitou. - Pro složité reakce je nutno používat v maximální míře zrakových podnětů (nadhození míče, pouštění míče. přelet míče přes síť, apod.). Rozvoj rychlosti jednotlivých pohybů U tohoto rozvoje se používají obvykle tři metody: Metoda mnohonásobného opakování pohybů v normálních podmínkách (obvykle spolu s rozvojem reakční rychlosti): - Většina metodických pokynů z minulého odstavce platí i v tomto případě. - Z hlediska stálého rozvoje rychlosti je důležité neustále měnit, i třeba jen v nejmenších detailech, situaci, v níž je cvičení provedeno. (Např. starty·ze středního volejbalového střehu ze zadní čáry, běh na útočnou čáru provést pád vpřed, zvednout se a provést zpětný přesun pozadu na zadní čáru. Další cvičení bude stejné, ale
s jinou startovací polohou - z lehu směrem k síti. (Těmito drobnými změnami v provádëných cvicích předcházíme tzv. "rychlostnímu stereotypu".) Hráč se dostává k určité rychlostní bariéře a není schopen ji při stejných metodách a cvičeních odstranit.) Příklad intervalové metody pro rozvoj rychlosti: - doba několikanásobného cvičení jedné série nesmí přesáhnout 20 s - po každé sérii cvičení musí následovat interval lehce aktivního odpočinku 2 - 5 min - počet opakování jednoho cvičení v tréninkové jednotce (TJ) 15-20 x - odpočinek před dalšími sériemi jiných cvičení by měl být lehce aktivní po dobu 5 - 7 min - každé cvičení provádět s maximální rychlostí a maximální intenzitou.
Metoda mnohonásobného opakování pohybů ve zlehčených podmínkách Např.: - při rozvoji obecné rychlosti: seběhy z mírného svahu; - při rozvoji rychlosti smečařského pohybu paže snížíme výšku sítě (lze kombinovat s použitím kriketového míčku atd.) Metoda mnohonásobného opakování pohybů ve ztížených podmínkách Např.: - běh do svahu, v písku, ve sněhu, ve vodě - různé drobné pohybové hry - herní cvičení obsahující vybírání smečů nebo zalití protihráčů, reakci blokujících na nahrávku či přihrávku k útoku v poli soupeře apod.
4.3.2.3. Výběr prostředků pro rozvoj rychlosti Prostředky všeobecné kondiční přípravy: - běhy na krátké vzdálenosti (20-100 m), skoky, hody - drobné pohybové hry, - štafetové a překážkové běhy - sportovní hry: basketbal, házená. Prostředky speciální kondiční přípravy: - starty, přeběhy a kombinované běhy s různými pohybovými úkony do vzdálenosti až 9 m, zaměřené na rychlost a rychlostní vytrvalost - imitační cvičení HČJ: a) bez míčů, b) s míčem (pro jednotlivce, dvojice, trojice a více hráčů). Příklad imitačního cvičení útočného úderu: - přímý rozběh se změnou směru (korekce se zřetelem k jiné nahrávce) zakončený výskokem - kombinace 2 hráčů s křížením jejich rozběhu, např. v úsecích III a IV: ÚK na signál označená 1 -4. Příklad cvičení s míčem ve dvojicích pro základní způsoby odbíjení: Hráči stojí proti sobě ve vzdálenosti 4 m: 0 - hráč č. 1 (H1) nadhodí míč nad sebe, v tom okamžiku H2 dělá obrat o 180 , dřep a obrat zpět; 0 - H1 odbíjí na H2 a běží do nového postavení asi 4 m za H2, který odbíjí nad sebe, dělá obrat o 180 , atd.
4.3.3. OBRATNOSTNÍ SCHOPNOSTI A JEJICH ROZVOJ 4.3.3.1. Charakteristika obratnostních schopností Další, pro volejbal velmi důležitou pohybovou schopností, je obratnost. Obratnost představuje velmi širokou škálu pohybových aktivit. Má neoddělitelnou vazbu s dalšími pohybovými schopnostmi, zejména s rychlostí, se kterou se v tréninkové teorii i praxi nejvíce spojuje. Obratnostní (koordinační) schopnosti se obvykle charakterizují jako schopnost řešit rychle a účelně pohybové úkoly různého stupně složitosti, někdy se sem zařazuje i schopnost učit se rychle novým pohybům.
4.3.3.2. Rozvoj obratnostních (koordinačních) schopností Doporučuje se uplatňovat toto základní metodické pravidlo: používat co největší počet cvičení a obměňovat je v provedeních i podmínkách. Dále doporučujeme uplatnění následujících opatření: - Provádět tělesná cvičení v mnoha různých obměnách - nejrůznější variace provedení, změny rytmu, pohybu na zrakové nebo akustické signály apod. (Nezvyklé výchozí polohy, zrcadlové provádění pohybů, nesoučasné provádění pohybů) - Provádět tělesná cvičení v měnících se vnějších podmínkách, na trávě, antuce, palubovce, žíněnkách, s lehčím nebo těžším míčem, se změnami rychlosti - klus, běh, chůze; změny prostorů - "debl" apod. - Cvičení s nedostatečnými informacemi - změny v průběhu cvičení na zrakový, zvukový nebo dotykový signál, omezováním např. zraku (příjem podání za přikrytou sítí) apod. - Cvičení prováděná “pod tlakem” - v co největší rychlosti s rozhodováním, s výběrem variant, stupňováním jejich složitosti (štafety, překážkové běhy na čas, drobné hry apod.). - Cvičení po předchozím zatížení - cvičení pro rozvoj orientace, diferenciace, přizpůsobování nebo reakce (následné obraty po kotoulech vpřed-vzad, obraty s následným odbíjením míče, kotouly s následným odbíjením míče, po smeči odstoupení od sítě s následným vybíráním míče a opětovném rozběhu na útočný úder apod.) Všechny uvedené formy tělesných cvičení je třeba neustále střídat a obměňovat. Je nutno dbát na plnou koncentraci hráčů, na přesnost, plynulost a správný rytmus provedení. Nezapomenout na zásadu “posloupnosti” tj. začínat u jednoduchých pohybů - cvičení a teprve po jejich zvládnutí přistoupit ke složitějším cvičením. Ze všeobecných prostředků pro rozvoj obratnosti, mimo výše uvedených, dále používáme gymnastická a akrobatická cvičení. Mezi prostředky speciální obratnosti patří: - pádová technika - imitační cvičení s technikou HČJ
4.3.4. VYTRVALOSTNÍ SCHOPNOSTI A JEJICH ROZVOJ Vytrvalost je schopnost provádět cvičení s nemaximální intenzitou co nejdéle nebo stanovenou dobu. (Vytrvalost je schopnost odolávat únavě.)
4.3.4.1. Druhy vytrvalostních schopností - rychlostní: - krátkodobé: - střednědobé: - dlouhodobé:
do 20 s zatížení do 2 - 3 min kolem 8 - 10 min přes 10 min (obecná vytrvalost).
Jednotlivé druhy vytrvalosti jsou charakterizovány i dalšími fyziologickými parametry, ale také požadavky na psychiku hráčů, dále jsou spojeny s energetickými systémy zásobování svalů provádějících hlavní pohyb a se srdečně cevním zatěžováním. (Tato problematika je obsahem přednášek na školeních trenérů II. tř. volejbalu.)
Ačkoli svým charakterem je volejbal sport, při němž se uplatňuje především pohyb rychlostně silový, má vytrvalost ve volejbale velký význam. Rychlostní vytrvalost se uplatňuje ve všech akcích na síti (výskoky na blok, na útočný úder, v obraně při vykrývání útočících i blokujících hráčů, při zákrocích při vybírání míčů, při pohybu hráče k přihrávce, nahrávce). Hráč - smečař za pětisetové utkání naskáče 200-250 výskoků, podobně je tomu u blokaře. Obecná (dlouhodobá) vytrvalost má ke specializaci jen zprostředkovaný vztah, neboť pro ni tvoří pouze základ. Jde vlastně o vytrvalost kondiční. Tedy rozvoj vytrvalosti je vázán na činnosti a pohybová cvičení, která tvoří samostatnou hru. Budeme proto rozvíjet především vytrvalost skokanskou, smečařskou (vytrvalost ve švihu paže), rychlostně obratnostní (polař, nahrávač) atd.
4.3.4.2. Rozvoj vytrvalostních schopností Cílem zatěžování při rozvoji vytrvalostních schopností je: a) při dané intenzitě prodlužování doby cvičení, bb) zvyšování intenzity cvičení při konstantní době trvání cvičení. Vytrvalostní schopnosti se týkají především fyziologických funkcí zúčastněných orgánů a systémů·a proto postupy tréninkového zatěžování jsou postaveny na znalostech fyziologických mechanismů adaptačních procesů. METODIKA ROZVOJE VYTRVALOSTNÍCH SCHOPNOSTÍ Metoda nepřetržitého zatěžování Je to dlouhodobá činnost s malou intenzitou s naměřenou tepovou frekvencí hráče kolem 140 tepů za minutu. Touto metodou se rozvijí obecná vytrvalost. Např.: - běhy trvající déle než 8 min, běhy na lyžích - plavání, cyklistické jízdy - drobné hry se zaměřením na vytrvalost - cvičení střídající různé HČJ Metoda intervalového zatěžování představuje intenzivní postup při rozvoji vytrvalosti a také postup svojí podstatou pro volejbal daleko vhodnější (zatížení volejbalisty v utkání lze posuzovat jako přerušované a navíc nerovnoměrné, a to co do intenzity i frekvence). K vyvolání únavy odpovídajícího typu pak dojde nejsnáze vhodnou kombinací následujících činitelů: 1. intenzita prováděných tělesných cvičení v pracovním intervalu (např. výška výskoku, rychlost pohybu). 2. objem tělesných cvičení v pracovním intervalu (délka, počet cvičení apod.), 3. délky odpočinkových intervalů, 4. charakter činnosti v intervalovém odpočinku (aktivní, pasívní), 5. počet sérií (pracovních intervalů). Příklady cvičení maximální intenzity zatížení: - opakované smečování (rozběh, výskok, úder, odstoupení …) - opakované blokování proti skupině útočících hráčů - opakované vybírání míčů (I nahazovaných). Příklady cvičení submaximální intenzity zatížení: - hráč opakovaně přihrává miče zahrané přesně, ale s vysokou frekvencí opakování - hráč opakovaně vybírá míče zahrávané více hráči - opakované provádění dvou a více navozujících herních cvičení (hráč podává a ihned nabíhá do pole vybírat míč) Intervalové metody jsou přehledně zpracovány v tab. č. 4.2.
Při jejich realizaci je nutno dodržet tyto podmínky: - Přesně definovat herní úkol na každém stanovišti. - Zajistit nepřetržitost a plynulost cvičení (v celém intervalu, např. vhozením dalšího míče). - Trénink organizovat ve skupinách v počtu, který umožňuje dodržet rytmus: interval zatižení - interval odpočinku. - Kontrolovat odezvu cvičení měřením tepové frekvence.
4.3.5. POHYBLIVOST A JEJÍ ROZVOJ Pohyblivost je schopnost vykonávat pohyby ve velkém kloubním rozsahu. Aktivní pohyblivost znamená kloubní rozsah dosažený pomocí aktivního stahu svalstva pohybujícího se kloubu. Pasivní pohyblivost je dána rozsahem pohybu v kloubech při působení vnějších sil (gravitace, spoluhráč). Pohyblivost se rozvíjí mnohonásobným opakováním cvičení (10-15 x) v jedné sérii. Cvičení se musí provádět do mezních rozsahů. Cvičení na pohyblivost zařazovat v každé TJ na konci hlavní části.
4.3.6. KONTROLNÍ OTÁZKY 1. Jaký je význam kondiční přípravy ve sportovním tréninku? 2. Jaké jsou úkoly všeobecné kondiční přípravy? 3. Jaké jsou úkoly speciální kondiční přípravy? 4. Pohybové schopnosti - obecná charakteristika a jejich spojení. 5. Charakterizujte silové schopnosti a jejich rozvoj pro pojetí sportovního tréninku. 6. Charakterizujte rychlostní schopnosti a jejich rozvoj pro pojetí sportovního tréninku. 7. Charakterizujte obratnostní schopnosti a jejich rozvoj pro pojetí sportovního tréninku. 8. Charakterizujte vytrvalostní schopnosti a jejich rozvoj pro pojetí sportovního tréninku. 9. Uveďte některé tréninkové prostředky intervalové metody pro rozvoj rychlostní vytrvalosti 10. Uveďte některé prostředky k rozvoji síly dolních a horních končetin. Tab. č. 4.2.: Přehled intervalových metod a jejich použití str. 116
5. KONDIČNÍ PŘÍPRAVA MLÁDEŽE Kondiční příprava mládeže je neoddělitelnou součástí sportovní přípravy mládeže. Působí nejen na rozvoj tělesných, ale také psychických, morálních a volních vlastností a tím kladně ovlivňuje harmonický rozvoj mladého člověka. Aby kondiční příprava mládeže plnila výše uvedené úkoly, je třeba dodržovat tyto hlavní principy: - důsledně respektovat věkové zvláštnosti vývoje organisrnu, - plánovat a zaměřovat rozvoj speciální výkonnosti perspektivně, - rozvíjet všestrannou výkonnost.
5.1. Etapy sportovní přípravy mládeže Kondiční příprava mládeže se uskutečňuje v rámci dlouhodobé, cílevědomé sportovní přípravy, která probíhá ve třech etapách: 1. Etapa základní všestranné přípravy zahrnuje přípravku 9 - 10 leté mládeže a kategorii mladšího žactva ve věku 11 - 12 let. Hlavním úkolem je všestranný tělesný rozvoj, vytváření základních pohybových dovedností a zvládnutí základů hry. Všestrannou kondiční přípravu zaměřujeme na rozvoj rychlosti a obratnosti, ale současně rozvíjíme i obecnou rovnoměrnou vytrvalost a všeobecnou sílu a pohyblivost. 2. Etapa specializované přípravy 13-14 leté mládeže - staršího žactva. V této věkové kategorii se soustřeďujeme na další rozvoj síly ve spojení s rychlostí, na nácvik HČJ a jednoduchých HK. 3. Etapa sportovního zdokonalování zahrnuje mládež 15-18 letou mladšího a staršího dorostu. Pokračuje zvyšování úrovně tělesných schopností, zdokonalování HČ a HK a jejich uplatnění v různých systémech hry. Rozvíjíme speciální pohybové schopnosti. Kondiční cvičení mají více silového charakteru a zařazujeme cvičení pro rozvoj speciální vytrvalosti. Všeobecná kondiční příprava je nejvíce zastoupena v základní etapě (do 10 roků až 100 %, do 14 roků až 50 % atd.). Tělesná cvičení napomáhají rozvoji speciálních pohybových schopností a také vyrovnávají jednostranný vliv specializovaného tréninku. Speciální kondiční příprava narůstá u etapy sportovního zdokonalování (u staršího dorostu až 70 %). Objem a vzájemné poměry obou složek kondiční přípravy se řídí věkem, pohlavím, dosaženou úrovní výkonnosti a periodizaci sportovní přípravy.
5.2. Rychlostní schopnosti a jejich rozvoj u mládeže 5.2.1. Věkové a typologické předpoklady pro rozvoj rychlosti Nejvhodnější období pro rozvoj rychlosti je mezi 10. a 14. rokem věku. Největší vnímavost organismu na rozvoj rychlosti reakce je mezi 8. - 10. rokem, tj. v základní etapě. Reakční rychlost rozvíjíme nejčastěji pomocí průpravných a speciálních cvičení s míčem. Při rozvíjení rychlosti HČJ stupňujeme rychlost současně se stupněm technického zvládnutí činnosti. (Hlavní metody jsou uvedeny v kapitole 4. Kondiční příprava).
5.3. Obratnostní schopnosti a jejich rozvoj u mládeže Ve volejbale mládeže má důležitý význam obratnost, která je základem pro osvojování specifických pohybových a herních činností, pro pohybovou koordinaci i pro účelné řešení proměnlivých herních situací.
5.3.1. Věkové a typologické předpoklady pro rozvoj obratnosti Nejlepší předpoklady pro rozvoj obratnosti jsou od 6 - 11 let, kdy plastičnost nervového systému je největší. Děti se snadno učí novým pohybům a práci s míčem, zvláště dívky kolem 10 let. V období dospíváni docházi k částečnému narušení činnosti a ke stagnaci v jejím rozvoji (kolem 13-14 let)
5.3.2. Metodika rozvoje obratnosti - Při výběru cvičení dbáme na to, aby obsahovala vždy nové prvky. - Začínáme vždy s nácvikem techniky nejjednodušší pohybové nebo herní činnosti. V základní etapě uplatňujeme “metodu ukázky” (slovní doprovod omezíme), je vhodné používat hravých a soutěživých forem hlavně s míčem, dbáme na správnou techniku. V dalších etapách přidáváme “metodu výkladu” a popisu cvičení. Rozvoj pohybové koordinace provádíme pomocí složitějších cvičení, nácviku a zdokonalování HČJ a HK. V této části přípravy bereme ohled na zvláštnosti stavby vnitřních orgánů u dívek (pády, doskoky). Výběr prostředků je uveden v knihách Tělesná příprava hráčů odbíjené (L. Mlateček), Trénink ve volejbale (V. Hančîk a kol.)
5.4. Silové schopnosti a jejich rozvoj Rozvoj síly u mládeže probíhá současně se zvětšováním svalové hmoty. Sportovní příprava má prostřednictvím zvyšování svalové hmoty napomáhat také vývoji podpůrného aparátu, kostry kloubů a vazů. Posilování břišního a zádového svalstva je důležitou pomocí prevence poruch držení těla během růstu.
5.4.l. Věkové a typlogické zvláštnosti pro rozvoj síly Ve věku do 12 let, kdy se postupně formuje kostra a zvyšuje se rovnoměrně a postupně svalová síla, rozvíjime hlavně dynamickou sílu. Těsně po pubertálním období můžeme u fyzicky disponovaných jedinců začit s rozvojem síly maximální v krátkodobých intervalech zatížení. U věku 15-16 let rozvíjíme dále dynamickou a maximální sílu a začínáme s tréninkem vtrvalostní síly, zaměřeným na výskok. Od 17 roků se rozvoj síly soustřeďuje speciálně na dynamickou. maximální a vvtrvalostní sílu. Metodika rozvoje síly je popsána ve výše uvedené kapitole 4. Kondiční příprava.
5.5. Vytrvalostní schopnosti a jejich rozvoj Vytrvalost rovnoměrnou (aerobní) se doporučuje rozvíjet už kolem 10 roků. Nejvhodnější období pro maximální rozvoj aerobní vytrvalosti se udává u dívek věk 16 - 18 let, u chlapců 17-22 roků. Se systematickým rozvojem rychlostní a silové vytrvalosti začínáme od 14 - 15 let. Metodika rozvoje vytrvalosti je podrobně vysvětlena v kapitole 4. Kondiční příprava.
5.6. Kontrolní otázky 1. Uveďte hlavní principy kondiční přípravy mládeže. 2. Uveďte a popište etapy sportovní přípravy mládeže. 3. Jaké jsou věkové předpoklady pro rozvoj rychlosti? 4. Jaké jsou věkové předpoklady pro rozvoj obratnosti? 5. Jaké jsou věkové předpoklady pro rozvoj síly a obratnosti?
6. Sportovní trénink ve volejbalu Podle výkonnostní úrovně, poslání a nejrůznějších forem provádění lze rozlišit odbíjenou masově rekreačního, výkonnostního a vrcholového charakteru. Sportovní výkonnost, především vrcholová, je výsledkem dlouhodobé, náročné a cílevědomé přípravy - sportovního tréninku. Sportovní trénink je proces složité komplexní adaptace, která probîhá v biologické (morfologické a funkční změny jednotlivých orgánů a orgánových systémů), psychologické (účelné odpovídající chování a jednání hráče ve vztahu k výkonu ve hře) a sociální sféře (postupné vytváření optimálních vztahů mezi osobností sportovce a prostředím). Poznání a uplatňování objektivních zákonitostí sportovního tréninku je předpokladem úspěšnosti tréninkového procesu. Teoretický základ sportovního tréninku se týká problematiky adaptace, motorického učení a výchovy. Promítají se v něm aspekty fyziologie, biomechaniky, psychologie, pedagogiky a filosofie. V tréninkovém procesu se realizuje vztah činnosti trenéra a činnosti sportovce. Tím ziskává sportovní trénink tři charakteristické rysy: - výchovný charakter, - dvoustranný charakter, - rozvíjející charakter. Výchovný charakter sportovního tréninku odráží objektivně existující vzájemný vztah mezi řídící činností trenéra a činností sportovce. Ve výchovném působení se využívá i vlivu družstva a jeho sociálního klimatu. Vedoucí úloha z hlediska výchovného vlivu připadá trenérovi. Dvoustranný charakter je dán přítomností dvou lidských faktorů, trenéra a sportovce. Trenér podněcuje sportovce k činnosti, ale i chování sportovce záleží jen na sportovci samotném. Znamená to zvažovat metody nácviku jak z hlediska trenéra správně oceňovat a respektovat tréninkový proces, uvědomit si jak sportovec trénuje, jak se učí, jaké jsou zdroje jeho motivace a co udržuje jeho potřebu trénovat. Rozvíjející charakter spočívá v tom, že se trenér orientuje především na budoucí, na to, co vlivem své řídící činnosti a tréninkem formuje. Znamená to brát v úvahu sportovce a jeho aktuální způsobilost k podání sportovního výkonu. Naprosto se to neslučuje s volbou obsahu, metod a forem bez ohledu na dispozice sportovce (DOBRÝ 1983). Je nutné zdůraznit, že především děti a mládež, by měly být při sportovním tréninku vedeny od toho, co dovedou k tomu, co by měly udělat. Chápat jejich počáteční projevy jako spontánní hravou aktivitu a ne jako činnost plnou chyb. Trénink se formoval v ucelený, neustále propracovávaný systém. Příprava vrcholového hráče představuje dlouhodobý kontinuální proces probíhající v určitých etapách základního, specializovaného a vrcholového tréninku. V tomto procesu platí a je nutné respektovat obecné didaktické principy a specifické principy sportovního tréninku. Přechod k další etapě je dán fyzickou a duševní připraveností sportovce zvládnout přípravy na vrcholový výkon. HARRE tento stav nazývá biologickým předpokladem pro sportovní vrcholový výkon. Znamená to zahajovat etapy sportovniho tréninku tak, aby etapa vrcholové přípravy začínala v optimálních podmínkách, z hlediska ontogeneze člověka, kdy jsou předpoklady pro rozvíjení vrcholového výkonu nejlepší v daném sportovním odvětví nebo disciplíně.
6.1. Charakteristika etap tréninku Etapa základního tréninku Představuje cílevědomý rozvoj pohybových schopností převážně se zaměřením na rychlost, obratnost, pohyblivost a sílu v souladu s přirozeným vývojem. Jde především o všestrannost přípravy a získávání co nejširšího okruhu pohybových zkušeností. Vytvářejí se základy techniky pohybu hráče a odbití míče. Kritériem správnosti tréninku není aktuální herní výkon, a1e rozvoj předpokladů pro výkon budoucí. Tato etapa odpovídá kategoriím přípravkv a mladšího žactva. Etapa specializovaného tréninku Trénink je zaměřen na rozvoj příslušných schopností tvořících hlavní faktory sportovního výkonu v odbíjené. Nárůst výkonnosti by zejména zpočátku etapy měl být dosahován stále ještě všestranným tréninkem (starší žactvo) a později pak přechodem ke specializované přípravě. Ověřují se předpoklady budoucí vrcholové sportovní výkonnosti a provádí se výběr sportovců pro navazující etapu vrcholového tréninku. Odpovídající kategorie jsou starší žactvo a dorost.
Etapa vrcholového tréninku Týká se jen vybraného okruhu volejbalistů, kteří prokázali svůj talent a vůli dosahovat absolutně maximálních výkonů. Metody, prostředky a zajištění tréninkového procesu je na nejvyšší možné úrovni tak, aby zabezpečovalo přípravu hráče pro reprezentaci ČR. Většinou etapa vrcholového tréninku nastupuje v závěru dorostenecké kategorie, zhruba ve věku I8 - 19 let u chlapců, u děvčat o něco dříve.
6.2. Součásti tréninkového procesu Podle obsahu a metodiky řešení úkolů jednotlivých složek sportovního tréninku (tělesné, technicko-taktické, psychologické a teoretické) rozlišujeme čtyň součásti sportovního tréninku: nácvik, herní trénink, kondiční trénink a regeneraci. Nácvik je ta část tréninku, ve které převládá zaměření na osvojení dovedností a koordinačních schopností bez výrazné aktivace některého z energetických systémů. Prakticky se vytvářejí podmínky pro učení na základě předchozího rozhodnutí o výběru toho, co má naučit a výběru metod a forem (DOBRÝ-VELENSKÝ 1980). Použitá činnost je samozřejmě specifická - volejbalová. Výsledným efektem má bvt optimálně diferencovaná, časově i prostorově determinovaná nová pohybová struktura v individuálním nebo kolektivním projevu (KAPLAN-BUCHTEL 1987). Herní trénink je jádro celého tréninkového procesu. Znamená záměrné působení na dovednostní i zdatnostní složku výkonu volejbalisty. Charakter a složitost herních činností a zvolená metodicko-organizační forma pak umožňuje působit na aktivaci energetických zdrojů zajišťujících krytí nároků pohybové činnosti. Nespornou výhodou herního tréninku je možnost modelování herního zatížení z utkání, Kondiční trénink je psychofyziologicky adaptační proces, ve kterém se pomocí nespecifických činnosti působí na změnu funkčních vlastností organismu sportovce. Vytváří se tím nespecifická základna herního výkonu (DOBRÝ 1980). Regenerace je záměmá obnova sil a aktivní vytváření podmínek pro optimalizaci tréninkového zatěžování. Je nezbytnou součástí tréninkového procesu, ve vrcholovém sportu se stávají významnou složkou regenerace i psychoterapeutické a psychorelaxační postupy. Ve vztahu k časové vazbě na zatížení rozlišujeme: - zotavení průběžné, zejména při intervalovém zatěžování, slouží k doplnění energetických zdrojů - zotavení bezprostředně navazující na pohybovou činnost představuje odstraňování zplodin látkové přeměny a doplňování energetických zdrojů - zotavení následné znamená doplnění energetických ztrát včetnë úměrné superkompenzace funkčních struktur. Patří sem i ozdravné procesy při mikrotraumatech utkání a zejména úprava funkcí pohybového systému,
6.3. Cílové stavy tréninkového procesu Vliv tréninku se projevuje ve zvyšování trénovanosti. Trénovaností rozumime přizpůsobení organismu hráče na opakované zatíženi, které je svým charakterem shodné se zatížením představovaným utkáním nebo jeho částí. Pňzpůsobení - adaptace - organismu neprobíhá rovnoměrně v jednotlivých orgánech a orgánových systémech. Sportovní forma je stav optimální připravenosti sportovce k utkání, který umožňuje podávat relativně maximální sportovni výkony. Je výsledkem odpovídající přípravy na každém stupni trénovanosti a vzájemnë sladěné úrovně všech složek sportovního tréninku. Sportovní formu může tedy mít reprezentant stejně jako začátečník. Půjde o kvalitativně i kvantativně odlišný stav, protože odpovídá různé úrovni trénovanosti, ze které vychází. Projevy sportovní formy: - opakované kvalitní výkony v utkáních - schopnost velmi rychlého zapracování anebo změny činnosti - rychlého zotavení po utkání nebo tréninkovém zatížení - ekonomizace všech funkcí organismu - kvalitní provádění herních činností a projevy vysoké úrovně pohybových schopností v tréninku mimo sportovní formu nedosažitelné pocit míče - velký rozsah volného úsilí. projevovaný zejména za nepřiznivých situací ve vývoji utkání
Přepětí a přetrénování V praxi se bohužel často setkáváme i s negativním vlivem zatěžování, který způsobuje snížení výkonnosti. Příčinou může být nepřiměřená velikost zatížení ve vztahu k trénovanosti sportovce, ale také nesprávná životospráva sportovce. Přepětí dočasný, obvykle krátkodobý stav, který je způsoben jednorázovým narušením normální činnosti funkcí organismu. Následky lze odstranit dostatečným odpočinkem, zahájením tréninku postupným zvyšováním zatížení. Přetrénování celkový negativní stav, který je způsoben dlouhodobým opakovaným přetěžováním. Příčiny mohou být: - kumulace únavy z častých utkání opakované tréninkové zatížení s nedostatečným intervalem odpočinku monotónost a jednotvárnost tréninkových jednotek. Náprava tohoto stavu je záležitost dlouhodobá a je nutná konsultace s lékařem, který rozhodne o délce odpočinku a upětovném zahájení tréninku a účasti v soutěži. Společné příznaky u obou negativních stavů: - apatie - poruchy spánku - podrážděnost - nechuť k tréninku i ke hře - nechuť k jídlu - zhoršení všech ukazatelů trénovanosti.
6.4.1. VÝKON HRÁČE V UTKÁNÍ - INDIVIDUÁLNÍ HERNÍ VÝKON Výkon hráče v utkání představuje jeden z nejsilnějších motivů jeho následující sportovní činnosti. Často je jako výsledek tréninkového procesu chápán a považován za míru efektivity a kvality práce trenéra. Jako takový si zasluhuje detailnějšího rozboru. Výkon hráče v utkání je složitě strukturovaný jev, v odbíjené obtížně charakterizovatelný. Je výsledkem předcházejícího tréninkového procesu, ale i aktuálních vlivů prostředí a stavu sportovce. Jeho kvalitu je třeba vždy hodnotit v relaci s výkony ostatních hráčů i družstva soupeře. Výkonem hráče rozumíme kvalitu a kvantitu činnosti hráče v utkání integrovanou do herního výkonu družstva, aby bylo možné sestrojit model vědecky ověřené struktury herního výkonu (KAPLAN-BUCHTEL 1987). DOBRÝ (1987) považuje individuální herní výkon za realizaci dovednostního a zdatnostního potenciálu hráče, představující odpověď na požadavky formulované z vnějšku před utkáním a současně na proměnlivý děj utkání. Dovednostní potenciál jako složka individuálního výkonu představuje vnitřní stav připravenosti hráče k dovednostnímu výkonu, zásobu všech dovedností. Je chápán jako osvojený naučený pohyb, nebo stupeň osvojení pohybu, konkretizace pohybových schopností. Herní dovednost je dovednost otevřeného typu. Faktorem určujícim úspěšnost je míra adaptace na měnící se okolí (herni situaci). Zdatnostní potenriál představují a určují faktory morfologické - stavba těla, aktivní tělesná hmota apod., biochemické - úroveň chemických procesů zajišťujících krytí energetického výdaje při volejbalovém výkonu a fyziologické - úroveň oběhové a dýchací funkce nutné pro transport kyslíku do pracujících svalů. Zásah do jedné skupiny vyvolává odezvu v celém systému (DOBRÝ 1986). Dovednostní a zdatnostní potenciál tvoří výkonovou kapacitu hráče, která se za příznivých podmínek realizuje jako herní výkon. Vysoká úroveň herního výkonu hráče je podmíněna vysokou úrovní dovednostního a zdatnostního potenciálu. Dovednostní složka je primární, protože rozhoduje o využití tělesné zdatnosti. Dovednost je vždy demonstrována výkonem a orientována na konkrétní úkol. Získává se praxí nebo zkušeností. Může být těmito faktory měněna a přizpůsobována. Zde se přímo nabízí orientační údaje pro řízení tréninkového procesu.
6.4.2. HERNÍ VÝKON DRUŽSTVA - TÝMOVÝ HERNÍ VÝKON Nerní výkon volejbalového družstva je realizované individuální a skupinové motivované jednání hráčů v ději utkání, podléhající sociálně psychologickým a speciálně herním zákonitostem, vyjádřené dosaženým výsledkem v konkrétním utkání (KAPLAN - BUCHTEL 1987). Na úroveň herního výkonu družstva má vliv především kvalita sociálních vztahů uvnitř kolektivu a samozřejmě i kvalita výkonů jednotlivých hráčů. Na
základě dlouhodobého sledování utkání nejvyšší výkonnostní úrovně ME, MS, M-ČR apod. je možné charakterizovat kvalitativně a kvantativně týmový herní výkon i usuzovat na vývojové trendy světové odbíjené. Byl sledován poměr útočných kombinací na signál a bez signálu, překvapivost útočných kombinací ve vztahu k bloku soupeře i význam úspěšnosti herních činností jednotlivce pro vítězství v setu. V úvahu byl brán i vliv prostředí na herní výkon v utkání. Tyto parametry vystupují jako faktory struktury herního výkonu družstva. Jsou charakteristické svou variabilní úrovní hodnot v jednotlivých setech jednoho utkání i celé série utkání. Vždy se určitou měrou podílí na konečném efektu. Nedá se předem určit jejich hodnota a rozhodující vliv na konečný výsledek utkání. Mají však určitou prognostickou hodnotu pro řízení hry družstva před utkáním i v jeho průběhu (KAPLAN - BUCHTEL 1987). Přináší to opět možnost pro trenéra sledovat vývoj výkonnosti družstva a orientaci jeho řídící činnosti v tréninkovém procesu.
6.5. Zatížení Podstatou tréninku v odbíjené je adaptace organismu hráče na zatížení. Zatěžování s odpovídajícím zotavením vede k postupné změně výkonu. Zátěž je chápána jako soubor vnějších podnětů působících nadměrně na lidský organismus a vedoucí k adaptaci organismu. Současně se formuje i psychická odolnost, která se projevuje jako všeobecná přizpůsobovací schopnost a emoční odolnost (DOBRÝ 1986). O úrovni adaptace a její kvalitě rozhoduje funkce zatěže, obor působnosti a typ zátěžové činnosti. Funkce tréninkové zátěže Ve vztahu k výkonnosti sportovce plní tréninková zátěž čtyři funkce: 1. funkce rozvoje (až maximalizace jako krajní mez), 2. funkce stabilizace, 3. funkce minimalizace redukce, 4. funkce renovace. Funkce rozvoje představuje progresivní zlepšování a zdokonalování sportovního výkonu. Mezním případem je maximalizace, která znamená snahu o dosažení nejvyššího možného výkonu a výsledku. Funkce stabilizace představuje tendence k udržení dosažené úrovně. V procesu vrcholového tréninku souvisí funkce stabilizace se strategií rozvoje podstatných složek výkonu. Stabilizace jedné na optimální úrovni umožní maximalizaci ostatních pro daný výkon důležitých složek. V nižších výkonnostních úrovních může souviset se spokojeností s dosaženou úrovní a nezájem o další zlepšování. Promyšlený přístup k funkci stabilizace může přinést i snížení objemu a soustředění na hlavní úkoly tréninku, čili zajištění optimalizace zátěže ve vztahu k požadavkům na dosažení výkonnostních cílů. U mládeže nepřichází pojem stabilizace vůbec v úvahu! Funkce minimalizace redukce znamená snahu omezit na minimum ztráty výkonnosti, které s sebou přináší dosažení zenitu výkonnosti hráče. Funkce renovace představuje úsilí o obnovu výkonnostní kapacity sportovce sníženou nebo ztracenou z nejrůznějších příčin. Například nejenom zranění nebo nemoc. ale také vliv dlouhodobého soutěžního zatížení mají vliv na klesající úroveň všeobecné kondiční připravenosti, kterou je třeba obnovovat zařazením vhodného tréninkového mikrocvklu. Obor působnosti (zaměření) zátěže Oborem působnosti funkce tréninkové zátěže je celistvý sportovní výkon nebo jeho dílčí faktory. Nezbytnou podmínkou sportovního výkonu je motivace. Dílčími faktory jsou dovednosti, koordinační a kondiční pohybové schopnosti. Zaměření zátěže je prakticky vyjádřeno charakteristikou tréninkového procesu jako nácvik, herní trénink, kondiční trénink a regenerace. Z hlediska zvýšených energetických nároků na krytí pohybové činnosti vystupuje do popředí zejména herní a kondiční trénink. Tam je třeba zvažovat zaměření specifické nebo nespecitické činnosti na aktivaci některého ze zdrojů energetického krytí herního výkonu v odbijené. Zátěž získává akcentované zaměření na způsob aktuální úhrady energetických požadavků a upřesňuje se obor působnosti zatížení na: - ATP-CP anaerobní alaktátový způsob - ATP-CP-LA anaerobní alakátový a laktátový způsob - LA anaerobní laktátový způsob kombinace anaerobního laktátového a aerobního způsobu - LA-O2 - O2 aerobní způsob. Experimentálně bylo dokázáno, že herní činnosti v odbíjené jsou zabezpečovány systémem smíšeného aeroanaerobního mechanismu krytí energetického výdaje. Odbíjená patří do skupiny rychlostně silových druhů
sportů. Zabezpečení krátkodobých maximálních výkonů jde ze zásob kreatinfosfátu ve svalech a je tedy záležitostí anaerobního alakátového procesu úhrady energetických požadavků, FOX a MATHEWS uvádí 90 % mechanismus ATP-CP a 10 % kombinací LA-O2. Kapacita alakátové anaerobní zóny představuje pohotovou zásobu ATP-CP ve svalech a stačí na pokrytí pohybové činnosti hráče maximální intenzity. Představuje to 4-8 sekund nepřetržité činnosti např. opakované maximální výskoky s krátkými přesuny. Anaerobní laktátová zóna metabolického krytí se uplatňuje při energetickém zabezpečení pohybové činnosti trvale subjektivně maximálni intenzity, po vyčerpání alaktátové kapacity, to je do 90 sekund jejího trvání. Energetickým zdrojem je svalový glykogen. Kapacita této zóny je limitována subjektivní schopností organismu hráče tolerovat okyselení vnitřního prostředí zvýšením hladiny kyseliny mléčné a jejich solí v krvi. Dochází ke snížení efektivity pohybové činnosti a postupně se narušuje řešení herních situací a rozhodování. Není účelné zvyšovat anaerobní laktátovou kapacitu, ale spíše zvyšovat odolnost proti důsledkům acidózy na koordinaci a řešeni hernich situací v podmínkách metabolického diskomfortu (DOBRÝ-SEMIGINOVSKÝ 1987). Oxidativní způsob úhrady energetických požadavků na zabezpečení pohybové činnosti se uplatňuje při činnosti subjektivně maximální intenzity po 90 sekundách jejího trvání. Oxidativní způsob energetického krytí má rozhodující význam pro efektivní doplňování zásob ATP-CP ve svalech na maximální úroveň, nezbytnou pro intervalovou činnost objektivně maximální intenzity. Výsledkem těchto poznatků by mělo být zatěžování hráče takový způsobem, který vede k osvojení optimalizovaného rytmu průběžné oxidativní obnovy pohotových zásob ATP-CP, vyčerpaných krátkodobým silovým nasazením při realizaci klíčových herních činností po celé utkání.
6.6. Didaktické formy v tréninku odbíjené Didaktické formy jsou ohraničené útvary uspořádáním podmínek tréninkového procesu zaměřené k určitým cílům. Rozlišujeme: - metodicko-organizační formy - sociálně interakční formy - organizační formy.
6.6.1. METODICKO-ORGANIZAČNÍ FORMY (MOF) MOF představují způsob účelného uspořádání vnějších situačních podmínek a herně činnostního obsahu s cílem umožnit realizaci daných požadavků, formulovaných jako konkrétní herní úkoly. Při tvorbě MOF je třeba vytvářet souběžně podmínky, ve kterých se: 1. Z hlediska biomechaniky přibližuje pohyb transformovaný v herní činnosti pohybu modelovému. 2. Záměrně navozují deformační faktory a vyvolávají rušivé vlivy, při kterých hráč formuje a zdokonaluje přesné pohyby, a tím se učí odolnosti vůči nim. Toho se dosahuje formulováním přesných požadavků na individuální i týmový herní výkon a kontrolou jejich plnění, situační neočekávaností v důsledku tlaku soupeře a zásahu spoluhráčů. - rozhodováním pod časovým tlakem - cíleně řízeným fyzickým zatěžováním. Tréninková činnost tím částečně ztrácí charakter určitého zkušebního bez rizikového jednání a blíží se k podmínkám v utkání. Kombinací situačních podmínek a herně činnostního obsahu získaváme čtyři základní typy metodicko-organizačních forem používaných v odbíjené: průpravné cvičení - herní cvičení s neměnnými podmínkami - herní cvičení s proměnlivými podmínkami - průpravné hry. Průpravné cvičení umožňuje opakované provádění nacvičovaného pohybového úkolu a soustředění pozornosti na způsob provedení, tzn. na technickou stránku herní činnosti. Herní cvičení s neměnnými podmínkami umožňuje opakované řešení herního úkolu, ve kterém je zdůrazněna optimální odpovídající reakce na vývoj herní situace. Průpravné hry ať řízené nebo soutěživé, navozují podmínky utkání, souvislý herní děj se zaměřením na tvůrčí řešení vzniklých herních situací.
Řízená hra není rozhodující, kdo vyhraje a kdo prohraje. Cílem je dosažení pozorovatelného zlepšení v nacvičované činnosti družstva nebo jednotlivce. Je třeba určit konkrétní cíl a kritická místa jednotlivých činností, podle kterých se trenér orientuje při hodnocení a kontrole pokroku. Soutěživá hra dominantou snažení je vítězství. Vyžaduje srozumitelná pravidla, které trenér musí respektovat a podle nich omezit svoje zásahy do herního děje.
6.6.2. SOCIÁLNĚ INTERAKČNÍ FORMY Představují způsob kontaktu “trenér - hráč”, i mezi hráči samotnými v průběhu tréninkového procesu. Rozlišujeme: Hromadnou formu celé družstvo vykonává stejnou činnost určenou trenérem pod jeho přímou kontrolou. Skupinovou formu družstvo je rozděleno do skupin podle záměru trenéra (výkonnost, specializace apod.). Činnost, kterou skupiny vykonávají může být pro všechny skupiny shodná nebo různá. Skupiny ji mohou vykonávat současně nebo postupně v témže prostoru a čase. Individuální formu umožňuje trenérovi předepsat jednotlivcům úkoly, které se liší kvalitou i kvantitou, a které mají vést jednotlivce k aktivnímu, samostatnému a tvořivému myšlení.
6.6.3. ORGANIZAČNÍ FORMY Jsou určeny uspořádáním vnějších podmínek tréninkového procesu časovë, místně i obsahově. Rozlišujeme: - Tréninkovou jednotku (kolektivní, individuální) a jejich řazením vytvářený tréninkový cyklus (např. týdenní mikrocyklus). - Tréninkové období vzzniká spojením několika tréninkových cyklů (mezicyklus přípravného období) - Tréninkový rok je souhrn tréninkových období, přípravného, soutěžního a přechodného. - Utkání je organizační forma tréninkového procesu, která má nezastupitelnou funkci. Plní největši rozsah specifických úkolů ve fázi zdokonalování a stabilizace dovedností, optimálního rozvoje pohybového a funkčního systému i potřebných psychických vlastností. Vzhledem k významu, úkolům a cílům rozlišujeme: utkání tréninková, přátelská, turnajová, mistrovská (soutěžní). Ve vztahu k soupeřícím družstvům jde o utkání hraná v domácím, cizím nebo neutrálním prostředí. Další formy vhodné pro plnění tréninkových úkolů jako jsou např. ranní cvičení nebo společné návštěvy kulturních a společenských akcí, sportovních podniků apod.
6.7. Didaktické metody v tréninku odbíjené V tréninkovém procesu řešíme neustále otázku “jak”. Jakým způsobem dosahovat vytčeného cíle. Hovoříme o metodách sportovního tréninku. V této souvislosti chápeme pojem metoda jako: “zdůvodněný postup k dosažení konkrétního cíle”. Ve shodě s DOBRÝM (1983) metoda je: “Trenérem záměrně naplánovaný teoretický model uspořádání operací a časových hledisek nácviku a tréninku s ohledem na sportovce a hodící se k opakovanému použití”. V praxi to znamená, že trenér něco dělá určitým způsobem a zároveň ví, že to dělá právě tímto způsobem. Různorodost úkolů tréninku vyžaduje i použití různých metod. V našem případě postačí rozdělení používaných metod podle těchto kritérií: 1. Metody strukturace sportovní činnosti založené na vztahu celku a části sportovní činnosti (tělesného cvičení). 2. Metody založené na koncentraci (hustotě) a rozložení (rozptýlenosti, disperzi) činnosti v čase. 3. Metody manipulace se zatížením.
6.7.1. CHARAKTERISTIKA DIDAKTICKÝCH METOD 1. Metody strukturace sportovní činnosti založené na vztahu celku a části sportovní činnosti (tělesného cvičení). V odbíjené je nejvyšším celkem výkon družstva v utkání. Sledujeme-li výkon družstva, nutně pozorujeme i jeho části, výkony skupin hráčů - herní kombinace. Ale i tato část je celek tvořený herními činnostmi
jednotlivce. Stejně tak je možné pohlížet na herní činnosti jednotlivce, které jsou tvořenv různě spojovanými pohybovými činnostmi (základními způsoby odbiti). Znamená to, že rozlišujeme celky na různé úrovni složitosti, které jsou dány množstvím částí celku a vztahy mezi nimi. Pokud jsme nuceni v tréninku rozkládat složitý celek na části, je nezbytně nutné, aby tyto části tvořily pro sportovce smysluplný celek, který může být samostatně nacvičován. Při nácviku v odbíjené se nejčastěji používají tyto metody: - metoda celku - metoda od části k celku (syntetická) - metoda od celku k části a k celku (analyticko-syntetická). O použití metody rozhoduje: - složitost a charakter nacvičované činnosti - způsobilost a charakter nacvičované činnosti - způsobilost hráče pro zvládnutí činnosti (úkolu) - cíl, podmínky místa a času. Metoda celku
lépe působí na motivaci sportovce, protože dochází k rychlému pozorovatelnému zlepšení umožňuje trenérovi počáteční diagnózu a stanovení obtížných, kritických míst činnosti, ke kterým se postupně soustřeďuje pozornost při nácviku.
Metoda od části k celku je výhodná při nácviku složitých pohybových struktur, herních činností jednotlivce a herních kombinací. Pohybový celek se rozkládá s ohledem na časovou nebo prostorovou posloupnost jednotlivých pohybových aktů, které se dají samostatně nacvičit a pak spojit v požadovaný celek. Metoda od celku k části a k celku se používá tehdy, když metoda v celku nepřináší efekt nebo sportovci nejsou schopni zadaný úkol zvládnout. 2. Metody založené na koncentraci (hustotě) a rozložení (rozptýlenosti, disperzi) činnosti v čase. Jde u rozložení činnosti v čase. Každý trenér nějakým způsobem činnosti, které předkládá, buď zhušťuje nebo rozptyluje. A to jak v rámci tréninkové jednotky, tak i v tréninkovém cyklu. Koncentrace
znamená soustředění činnosti do jednoho bloku.
Disperze znamená naopak rozptýlení (rozložení) činnosti do menších bloků, mezi které se vkládá jiná činnost. Koncentrace a disperze vyjadřuje stupeň hustoty (četnosti výskytu) opakování nacvičované činnosti.
Příklad tréninkových jednotek při použití koncentrace a disperze v různých variantách Koncentrace A 15 min
B 15 min
C 15 min
A: nácvik podání B: nácvik útočného úderu C: nácvik vybírání Činnost se opakuje nepřetržitě, souvisle, jen s nutnými přestávkami pro zotavení. V dalším průběhu tréninkové jednotky se tento nácvik už neobjeví. Disperze A
B
C
A
B
C
A
B
C
Mezi jednotlivé bloky stejné činnosti jsou zařazeny činnosti další. Bloky trvají kratší dobu a jsou zařazeny v tréninkové jednotce vícekrát. Trvání např. 5 minut, činnost stejná jako v prvém případě Kombinace metod - koncentrace - disperze A B 15 min 15 min
A
B
A
B
Disperze - koncentrace A
B
C
A
B
C
C
a další možné modely rozložení činnosti v rámci tréninkové jednotky obdobně pak i v rámci tréninkového cyklu. V průběhu tréninku se často setkáváme s tzv. inhibičním efektem. To je útlum vznikající při koncentraci činnosti do déle trvajících bloků. Inhibiční efekt má negativní vliv na okamžitý výkon. Prospívá zařazení přestávky, která odstraňuje inhibiční efekt a výkon se opět zlepší - zlepšuje. Pokud je hráč vysoce motivován, odolný proti únavě a nudě z monotónní činnosti, představuje časově koncentrovaný nácvik a trénink předpoklad k rychlejšímu růstu výkonnosti. Časová disperze pomáhá zlepšení výkonu především tehdy, objeví-li se “plató”. Plató znamená úseky malého nebo žádného zlepšení výkonnosti. Řešení situace koncentrací činnosti do velkých bloků, ve snaze o zlepšení vede velmi často k pravému opaku. Zatím nebyla prokázána nadřazenost žádné z uvedených metod. Pro trenéra to znamená systematicky a uvědoměle zvažovat vhodnost jednotlivých postupů ve vztahu ke konkrétním podmínkám své práce, sledovat jejich účinky a operativně používanou metodu změnit. 3. Metody manipulace se zatížením. Zátěžová činnost může být specifická - volejbalová, nebo nespecifická - nevolejbalová. např. lehkoatletická příprava. Zátěžová činnost je charakterizována těmito parametry - intenzitou - délkou trvání zátéžového intervalu počtem zátěžových intervalů mezi zátěžemi jedné série počtem sérií - délkou zotavných intervalů mezi sériemi - charakterem činnosti v zotavném intervalu Těmito charakteristikami je především postižena vnější stránka zatížení - objem a intenzita. K tomu ještě nezbytně přistupuje složitost zatížení, kterou je myšlena koordinační složka každého cvičení. Je to část námahy, která se projeví v centrálním nervovém systému. V odbíjené má mimořádný význam, protože zachycuje i vliv taktické stránky herních cvičení na kultivaci herního výkonu. Dynamika vztahů těchto složek má často protikladné tendence. Velký nárůst jedné limituje velikost druhé, případně i obou dalších. Vnitřní stránka zatížení představuje reakce organismu hráče na absolvované zatížení. Je určována velikostí odezvy jednotlivých biochemických a fyziologických funkcí organismu hráče. lntenzita činnosti se určuje: - vzdáleností a časem - časem a počtem opakování - jen vzdáleností za předpokladu maximálního úsilí procentem (%) maximálního zatížení Ostatní parametry·zatížení, délka trvání a počet zátěžových intervalů v jedné séńi, délka trvání zotavných intervalů v sérii i mezi sériemi, počet sérií a charakter činnosti v zotavném intervalu se určují ve vztahu k úrovni trénovanosti hráče a k zaměření metody na aktivaci některého z energetických zdrojů krytí aktuální úhrady energetických nároků pohybové činnosti. Pro orientaci uvádíme hodnoty tepové frekvence ve vztahu k jednotlivým metabolickým systémům podle Godika: Tab. č. 6.1.:
Vztah tepové frekvence a jednotlivých metabolických systémů
Akcentované zaměření na metabolismus převážně aerobní smíšené aerobně anaerobní laktátové
TF/min 114 - 150 156 - 180 186 - 198
Adaptace organismu sportovce je závislá na intenzitě adaptačních podnětů (zatížení):
Tab. č. 6.2.: Vztah adaptace k intenzitě adaptačních podnětů % maximálního zatížení 90 - 100 % 50 - 90 % 30 - 50 % méně než 30 %
Úrove%n adaptace optimální menší adaptace přetrvává - údržba desadaptace
Pro trenéra je nejdostupnější a také nejsnadnější orientace podle tepové frekvence. Je nutné znát hodnotu maximální TF, která se přesně zjistí patřičným funkčním vyšetřením a nebo může použít orientačního výpočtu: od hodnoty 220 se odečte věk sportovce a dostaneme přibližnou hodnntu maximální tepové frekvence. Procento maximální zátěže se pak vypočte: (TF naměřená - TF klidová). 100 % max. zátěže TF maximální - TF klidová Chceme-li vypočítat hodnotu TF, která by odpovídala určitému % max. TF, pak postupujeme takto: TF = TF klidová + TF max. - TF klid. / 100 * určené % Vajcechovskij uvádí následujicí tabulku č. 6.3. stanovení intenzity cvičení podle tepové frekvence. Pro použití je vhodná právě pro okamžitou informaci o intenzitě zatížení při zjištění TF za 10 sekund. Pro zajištění obnovy systému ATP-CP ve svalech jsou nutné odpovídající intervaly zotavení. Podle Foxe a Mathewse souvisí doba zotavení a % obnovy ATP-CP takto (viz tabulka 6.4.): Tab. č. 6.3.: Stanovení intenzity cvičení podle tepové frekvence Maximální TF za 10 sekund 29 30 31 32 33 34 35
Intenzita cvičení v% 95 27 28-29 29 31 31 32 33
90 26 27 28 29 29-31 30-31 31-32
85 24-25 25-26 26-27 27 28 29 29-30
80 23 24 24-25 25-26 26-27 27 28
75 21-22 22-23 23 24 24-26 25-26 26-27
Tab. č. 6.4.: Vztah délky zotavení k % obnovy zásob ATP-CP Délka zotavení do 10 s 30 s 60 s 90 s 120 s více než 120 s
% obnovy málo 50 % 75 % 88 % 94 % 100 %
Z uvedené tabulky vyplývá, že čím kratší je interval zotavení, tím méně bude využit v následující zátěži systém ATP-CP. Znamená to, že o to větší bude podíl LA systému na energetickém krytí další zátěže a jeho shodu s efektem, který předcházel nebo následuje. Doporučovaný kladný efekt mají tyto kombinace (dle Godika): ATP-CP->LA, LA->O2, ATP-CP-> O2. V kondičním tréninku vycházíme především z úkolů tréninkového procesu, a tím daného typu zátěžové činnosti. Pro ilustraci uvádíme v následující tab. č. 6.5. příklad zaměření zátěžové činnosti na: A) rozvoj rychlosti - mechanismus energetického krytí ATP-CP, B) rozvoj rychlostní vvtrvalosti - mechanismus ATP-CP-LA. Pro rozvoj vytrvalostních schopností se používají zátěže aktivující oxidativní mechanismy krytí energetických nároků pohybové činnosti. V podstatě jsou možné tyto typy zatížení: - nepřerušované souvislé, v trvání minimálně 20 minut při tepové frekvenci 140-150 tepů / min
Tab. č.6.5.: Příklady zaměření zátěžové činnosti Parametr zátěže Intenzita Interval zatížení Počet intervalů zatížení v sérii Zotavný interval mezi zátěžemi v sérii Počet sérií Zotavný interval mezi sériemi
Zaměření zatížení ATP - CP maximální 10 s 15 150 s
ATP - CP - LA maximální 10 s 4 30 s
1 -
5 90 s
- nepřerušované střídavé, kdy se střídají intervaly mírné až střední intenzity (TF 140-l50 tepů/min) s intervaly maximální intenzity (TF 160-180 tepů/min), a to buď pravidelně např. každou 5. minutu zatížení nebo nepravidelně podle subjektivních pocitů hráče (např. fartlek) - přerušované zatížení, kdy v intervalu zatížení např. 3 minutv stoupá TF i nad 180 tepů/min a další interval zatížení začíná až při poklesu TF na 120-130 tepů/min. Odpočinek je pasivní nebo aktivní, ale velmi mírné intenzity (chůze, vydýchání, lehký poklus) U metod střídavého a přerušovaného zatěžování se aktivují rovněž mechanismy anaerobního krytí energetických nároků, které pak stimulují aerobní procesy v organismu. Pro rozvoj silových schopností se bere v úvahu hmotnost zátěže (použitého břemene) činky, vlastního těla. vesty, ap. Tím se určuje i počet opakování v jedné sérii i počet sérií. Pro určení výkonu při překonávání odporu se bere v úvahu tzv. “opakovací maximum”, které znamená počet opakování cviku s danou hmotností břemene vůbec nebo v určitém časovém intervalu (např. 30 sekund) a nebo maximální hmotnost břemene zvládnutou v daném cvičení. Podle oboru působení zátěže na některý z energetických zdrojů se určí % opakovacího maxima a další parametry obdobné jako u příkladů pro rozvoj rychlosti a rychlostní vytrvalosti. V herním tréninku je třeba znát skladbu zatížení, a to jak v používaných metodickoorganizačních formách, tak i v utkání. Vycházíme ze dvou možností pro konstrukci metod manipulace se zátěží: z řešení herního úkolu - z akcentovaného rozvoje a kultivace jedné kapacity bioenergetického zabezpečení odpovídající intenzity pohybové činnosti. Doporučovaný postup podle (DOBRÝ - SEMIGINOVSKÝ 1988) ad l: - vytvořit metodicko-organizační formu - realizovat ji provést analýzu zatížení hráče - určit možné metody manipulace se zatížením, které daná MOF poskytuje pro rozvoj energetického mechanismu krytí pohybové činnosti s ohledem na plnění herního úkolu - provést korekce v organizaci, počtu apod. - zpracovat pravděpodobný plán progresívního zvyšování zatížení a jeho variability. ad 2; - rozhodnout o složkách zatížení - zvolit odpovídající herní činnost a MOF (metodicko-organizační formu) - rea1izovat ji - zjistit, zda strukturace intervalů zatížení se stanovenou intenzitou pohybových činností a intervalů zotavných odpovídá cíli - provést případné korekce - zpracovat pravděpodobný plán progresívního zvyšování zatížení a jeho variability. Poznámky k analýze zatížení. Sledujeme jednoho hráče s cílem zjistit: - celkovou dobu trvání příslušného cvičení - čistý čas jedné akce, jednoho pokusu - počet opakování činností - počet hráčů v činnosti zapojených počet míčů - vzdálenost nebo plochu, na které cvičení probíhá - vnější odpor - odpočinkové intervaly, případně jejich náplň - herní úspěšnost - odhad intenzity činnosti.
Ze získaných výsledků vypočteme intervaly činnosti a nečinnosti, vytvoříme model zatížení a na jeho základě uvažujeme o možném vlivu a odezvě v organismu hráče. Srovnáme zjištěné údaje se stanovenými cíli a rozhodneme o další manipulaci se zatížením ve smyslu úpravy MOF - odstranění ztrátových časů, úprava počtu hráčů, míčů ap.
6.8. Didaktické principy v tréninku odbíjené Didaktické principyjsou obecné požadavky směrnice, které v souladu s cíli výchovy a zákonitostmi vyučovacího procesu určují charakter každého vyučování, tedy i sportovního tréninku. Jak bylo naznačeno v kapitole o tréninku, je třeba v tréninkovém procesu respektovat a uplatňovat obecné i specifické didaktické principy.
6.8.1. OBECNÉ DIDAKTICKÉ PRINCIPY uvědomělosti, názornosti, soustavnosti, přiměřenosti a trvalosti. Princip uvědomělosti: Požadavek na činnost trenéra, která má vést sportovce (hráče) k vytvoření kladného vztahu k tréninku, aktivnímu přístupu při osvojování dovedností a vědomostí. Právě ve smyslu chtění, nejen pohybové aktivity a pochopení podstaty všeho, čemu se učí. Využíváním tohoto principu podporujeme aktivitu a samostatnost sportovce. Princip názornosti: Vyjadřuje požadavek, aby si sportovci vytvářeli představy a pojmy a osvojovali dovednosti na základě bezprostředního vnímání sportovce. Názornost není cílem, ale prostředkem. Princip soustavnosti: Předkládání všech poznatků a činností tak, aby vytvořily dohromady promyšlený systém sportovního tréninku obsahově spojený i s mimosportovní sférou s celou společností. Princip přiměřenosti: Požaduje, aby obsah i rozsah “učiva” (náplně tréninku), obtížnost, i způsob jakým je podáváno, byl odpovídající věkovým a individuálním zvláštnostem sportovce. S tímto principem souvisí známá pravidla Jana Amose Komenskëho: od známého k neznámému, od snadného k obtížnému, od jednoduchého ke složitému, od blízkého k vzdálenému. Princip trvalosti: Zdůrazňuje kvalitu tréninkového procesu ve smyslu praktické použitelnosti naučených dovedností a vědomostí. To znamená zapamatovat si je tak, aby se daly kdykoliv vybavit a prakticky použít (v konkrétní situaci).
6.8.2. SPECIÁLNÍ DIDAKTICKÉ PRINCIPY: - jednota všeobecné a speciální přípravy - nepřetržitost tréninkového procesu - postupný růst zatížení do maxima - změnv zatížení ve vlnách cykličnost tréninkového procesu zaměřenost na maximální úroveň herních výkonű a hráčskou specializaci je vždy podmíněno všestranným tělesným rozvojem. Princip jednoty všeobecné a speciální přípravy Vyjadřuje dialektický vztah všeobecné a speciální přípravy v tréninku odbíjené. Pro maximální rozvoj jednotlivých schopností je předpokladem zvýšení všeobecné úrovně funkčních možností organismu. Zdokonalování ve specializaci je vždy podmíněno všestranným tělesným rozvojem. Princip nepřetržitosti tréninkového procesu Podstata spočívá v uspořádání konkrétních podmínek tréninkového procesu tak, aby se: - zabezpečovalo dosažení maximálního kladného efektu tréninkových jednotek - vyloučily nežádoucí přestávky mezi tréninkovými jednotkami, ale zajistil dostatečný odpočinek (zotavení)
- zabránilo většímu poklesu trénovanosti,. který by vedl k neplánovanému (ale objektivně nutnému) poklesu objemu i intenzity zatížení. Princip postupného růstu zatížení do maxima Systematickým tréninkem vzrůstají funkční možnosti organismu, a tím roste i úroveň trénovanosti. Pokud by se zatížení udržovalo na stejné úrovni, organismus by se přizpůsobil a rozvoj výkonnosti by se zpomalil, případnë i zastavil. Proto je nutné, aby s růstem trénovanosti stoupala i velikost zatížení. Zatížení má dosahovat hranice funkční kapacity organismu, ale v žádném případě nemá přŕekročit hranici jeho adaptačních možností. Maximální zatížení nastane až spojením intenzity se značným objemem, případně složitostí. Realizuje se vybranými cvičeními se specifickým zaměřením na konkrétní pohybovou schopnost v části nebo celé tréninkové jednotce. Maximální zatížení i maximum jeho jednotlivých složek je více používáno v tréninku vyspělých sportovců. Princip změny zatížení ve vlnách Vlnovité změny zatížení jsou podmíněny celým komplexem vzájemně souvisejicích příčin. Důležité jsou vztahy procesů únavy a obnovení funkcí organismu, periodické kolísání výkonnosti organismu ve vztahu k biorytmům a celkovým vlivům prostředí. Podstatné jsou i vztahy objemu a intenzity zatížení. Vlnovitý průběh zatížení v tréninkovém procesu je také zdůvodněn větší účinností střídání podnětů různé síly. Princip cykličnosti tréninkového procesu Vyplývá z:: - rytmického charakteru činnosti organismu sportovce (biorytmus) - střídání zatížení a odpočinku jako elementárního cyklu a jeho opakování - spirálovitého průběhu tréninkového procesu, kdy každý následujicí cyklus vycházi z výsledků předchozího cyklu. Znamená to, že jeho základ bude na vyšší úrovni jednotlivých schopností, dovedností, taktického myšlení ap. Ve sportovním tréninku odbíjené se uplatňují tréninkové cykly jako základní prvky růstu výkonnosti formou krátkodobých (mikro), střednědobých (mezo) a dlouhodobých (makro) cyklů. Zaměřenost na maximální úroveň herních výkonů a hráčskou specializaci Vysoká úroveň herního výkonu v odbíjené souvisí s kreativitou hráče a dosahuje se specializací hráčských funkcí ve spojení s předpoklady morfologickými, somatickými a specifickými pohybovými schopnostmi. Vyžaduje dlouhodobou specializovanou přípravu při respektování komplexního rozvoje volejbalisty.
6.9. Stavba sportovního tréninku v odbíjené Sponovní výkonnost roste vlivem systematického, dlouhodobého působení podnětů (tréninkové zátěže) na organismus sportovce. Při náhodné nepromyšlené manipulaci se zatížením nelze očekávat požadovaný efekt. Systematické působení je určováno objektivními zákonitostmi, které se odráží v plánování a periodizaci sportovního tréninku v odbíjené v konkrétních podmínkách sportovní činnosti.
6.9.1. DLOUHODOBÝ - PERSPEKTIVNÍ PLÁN Plánování víceletých tréninkových cvklů postihuje především faktory, které mají rozhodující význam pro růst výkonnosti. Z tohoto hlediska je trénink mládeže a vrcholový trénink pokládán za jeden celek. Hlavní predikční ukazatele při sestavování dlouhodobých plánů jsou (dle KAPLAN- BUCHTEL 1987): a) předpokládané vývojové tendence odbíjené ve světě a v ČR b) prognóza růstu výkonnosti v evropském a světovém měřítku ve vztahu k naší výkonnostní úrovni c) racionalizační směry přípravy družstva a jednotlivců d) vývojové tendence v materiálním i organizačním zabezpečení odbíjené Ve vrcholové odbíjené se ustálilo plánování ve čtyřletých tréninkových cyklech odpovídajících intervalu olvmpijských her. U nižších výkonnostních úrovní se provádí plánování v kratším časovém intervalu (např. dvouletém). Při sestavování plánů je nutné vycházet z aktuální výkonnosti hráčů a družstva a vzít v úvahu ekonomické i materiální podmínky pro vlastní činnost družstva. Obvyklý obsah plánu ( podle KAPLAN-BUCHTEL 1987): 1. dlouhodobý, výhledový cíl 2. postupné výkonnostní cíle jednotlivých ročních plánů
3. úkoly a dynamika hlavních složek tréninku 4. předpokládaný vývoj kádrových změn družstva 5. rozvoj materiální základny pro zabezpečení tréninkového procesu Rámcové údaje víceletých - perspektivních - plánů se konkretizují v periodizaci ročních tréninkových cyklů.
6.9.2. ROČNÍ TRÉNINKOVÝ CYKLUS - MAKROCYKLUS Základní jednotkou dlouhodobých perspektivních plánů je roční plán. Obvyklý rozsah plánu ročního tréninkového cvklu: 1. kádrové složení družstva a realizačního týmu 2. výkonnostní cíl roku 3. úkoly a cíle v jednotlivých složkách přípravy 4. úkoly a formy politickovýchovné práce 5. periodizace období 6. dynamika tréninkového zatížení 7. kalendářní plán akcí - soutěž, soustředění, turnaje ap. 8. zdravotní zajištění a rehabilitace 9. materiální zajištění 10. kontrola rozvoje výkonnosti a trénovanosti 11. specifické úkoly hráčů Plán ročního tréninkového cyklu vychází z každoročně pořádaných mistrovských soutěží, ale především z objektivních zákonitostí rozvoje sportovní formy. Časová posloupnost fází získávání, dočasné stabilizace a dočasné ztráty sportovní formy je zachycena v dělení ročního tréninkového cyklu na tři navazující období: - přípravné období (PO) - soutěžní období (SO), jinak také hlavní období - přechodné období (PřO). Charakteristika jednotlivých období ročního tréninkového cyklu Přípravné období (PO) Cíl Úkoly
zabezpečení všestranných základů pro herní výkon zvýšení funkčních možností organismu a odpovídající morfologické změny
Trvání PO 4-5 měsíců. Přípravné období se člení minimálně do dvou etap, které maji různé obsahové zaměření. I. etapa PO (2-3 měsíce) Většinou čtyř-až šestitýdenní mezocyklus. Převážné zaměření na všeobecnou tělesnou přípravu a zajištëní kvantitativních adaptačních změn. Zatížení vzrůstá zvyšováním především objemu a intenzity, složitost je malá. Skladba: 60-70 % kondiční trénink, 10-15 % herní trénink a 20-25 % nácvik. Kondiční trénink: převládají různorodá všeobecně průpravná cvičení zaměřená na vytrvalost, sílu, rychlost a obratnost. Poměr všeobecné x speciální tělesné přípravy je na začátku etapy 2 x 1 a v jejím závěru 3 x 2. Herní trénink: má spíše psychický význam uvolnění a skloubení rostoucí kondice s herním výkonem. Zaměření na pohybový projev hráčů. Nácvik: orientován na odstraňování individuálních nedostatků v technice herních činností jednotlivce. případně na nácvik nových prvků. II. etapa PO (1-2 měsíce) tří- až čtyřdenní mezocyklus. Zaměření na kvalitativní změny a přechod na specifické soutěžní zatížení. Zatížení vzrůstá při značném objemu a intenzitě především růstem složitosti. Skladba tréninku: Kondiční trénink: z počátečních 40 - 45 % klesá na 20 - 15 %. Poměr VTS x STP zpočátku 2 x 3, v závěru 1 x 2. Zužuje se výběr prostředků, výrazně se zařazují cvičení rychlostní a rychlostně silová. Herní trénink: z počátečních 20 - 30 % vzrůstá až na 40 - 55 %. Především orientován na tréninková, přátelská utkání, řízenou hru.
Nácvik: 30-35 % zpočátku se průběžně zvyšuje až na 40 %, je orientován na zdokonalování technické stránky herní činnosti jednotlivce s vazbou na taktický záměr při řešení herního úkolu.
Soutěžní období (SO) Cíl:
dosažení co nejlepších výsledků v soutěži
Úkoly: zvyšování úrovně výkonnosti, stabilizace herního výkonu, vyladění sportovní formy Trvání SO 5-6 měsíců. Obvyklý je čtyřtýdenní mezocyklus. Období je dlouhé vzhledem k tomu, že předpokládaná doba udržení sportovní formy ve sportovních hrách se pohybuje v rozsahu 2 - 2,5 měsíce. V praxi to znamená zařazení upravených mikrocyklů, případně i mezocyklu tak. aby se sportovní forma udržela bez velkých výkyvů po celé SO. Využívají se různé přestávky v soutěži, které umožní změnu zatížení (objem, intenzita i složitost) odpovídající charakterem tréninku v závěru II.etapy PO. Skladba tréninku:
10-20 % kondiční trénink, 50-60 % herní trénink a 20-40 % nácvik.
Kondiční trénink: má charakter bezprostřední přípravy na utkání, udržení vysoké úrovně funkční připravenosti hráčů a všeobecných i speciálních pohybových schopností. Ve speciální tělesné přípravě (STP) se používají cvičení s vysokou intenzitou. Všeobecná přííprava slouží jako prostředek aktivní regenerace, zaměřený na aerobní kapacitu organismu. Herní trénink a nácvik: se orientuje na dokonalé zvládnutí herních činností jednotlivce, upevnění herních návyků a rozvoj taktického myšlení. Komplexní charakter cvičení začleňuje činnost hráče do herního výkonu družstva.
Přechodné období (PřO) Cíl:
regenerace fyzických i psychických sil sportovců
Úkoly: vytvořit předpoklady pro další rychlý růst trénovanosti v dalším navazujícím přípravném období. Trvání 1 - 1,5 měsíce. Odpovídá fázi dočasné ztráty sportovní formy. Je objektivně nutné pro další růst sportovní výkonnosti. Neznamená v žádném případě úplný výpadek tréninku. Dochází k podstatné změně náplně a snížení tréninkového zatížení, které má charakter regenerace fyzických i psychických sil hráčů. Zařazuje se i dovolená hráčů, lázně ap.
6.9.3. VÍCETÝDENNÍ TRÉNINKOVÝ CYKLUS - MEZOCYKLUS Roční plán je rozpracován na operativní plány tréninkových mezocyklů. V odbíjené je za optimální pokládán čtyřtýdenní mezocyklus, shodný s kalendářním členěním (měsíce) a pravidelnosti dlouhodobé soutěže. V průběhu čtyřtýdenního cyklu se velikost tréninkového zatížení upravuje tak, aby v prvních třech týdnech stoupala a ve čtvrtém týdnu klesala. Průběh zatížení v mezocyklech tréninkového období viz schéma 6. I. schéma 6.1.
Plán mezocyklu obsahje: 1. úkoly složek přípravy, 2. dynamiku tréninkového zatížení, 3. inventář používaných cvičení (soupis). Vzhledem k různým úkolům a podmínkám v obdobích ročního tréninkového cyklu je vhodné přizpůsobit i délku mezocyklu a nesetrvávat jen u čtyřtýdenního mezocyklu. Podle obsahu a zařazení v ročním tréninkovém cyklu rozlišujeme několik typů mezocyklů: vstupní, základní, rozvíjející, stabilizační, předsoutěžní, soutěžní, regenerační. Vstupní mezocyrklus:
intenzita zatížení stoupá s celkově velkým objemem práce.
Základní mezocyklus: tréninkovou zátěž.
charakteristický zastavením růstu zatížení. Slouží k upevnění adaptace na
Předsoutěžní mezocyklus: modeluje očekávaný režim soutěže.
plní úkoly přípravy na konkrétní utkání nebo turnaj. Obsahově
Soutěžní mezocyklus: základní typ mezocyklu v pravidelné dlouhodobé soutěži. Změny se promítají především v průběhu závěrečného, modelujícího mikrocyklu, podle podmínek následujícího utkání. Regenerační mezocyklus: náročnost zejména dlouhodobých soutěží vyžaduje zařazení regeneračního mezocyklu. Jeho vliv se projevuje prodloužením fáze stabilizace sportovní formy. Zabraňuje vzniku stavu přetrénování vlivem kumulativního efektu zatěžování.
6.9.4. VÍCEDENNÍ TRÉNINKOVÝ CYKLUS - MIKROCYKLUS Obdobné postavení jako mezocyklus má v ročním tréninkovém cyklu i mikrocyklus. Konkretizuje mezocyklus a plní také jeho úkoly v týdenním období. Týdenní mikrocyklus je používán proto, že odpovídá průběhu a struktuře soutěží (utkání obvykle v sobotu a neděli). Zatížení v týdenním mikrocyklu se zpočátku zvyšuje, vrcholí uprostřed týdne a v závěru týdne před utkáním se zmírní. Průběh zatížení v mikrocvklu viz schéma 6.2. schéma 6.2. Ve vrcholovém volejbale se používá několik typů mikrocyklů: - tréninkový - modelující (závěrečný) - soutěžní - obnovovací (regenerační). Tréninkový mikrocyklus se dělí podle obsahu na mikrocyklus všeobecně přípravný, používaný převážnë v počátku přípravného období, a speciálně přípravný, používaný v závěru přípravného období a v soutěžním období. U obou se uplatňuje dvojí varianta průběhu zatížení: a) rovnoměrný růst objemu při stejné intenzitě, b) zvýšený objem a vysoká intenzita. Soutěžní mikrocyklus realizuje režim konkrétní soutěže včetně navození odpovídající koncentrace na utkání. Závěrečný (modelující) mikrocyklus připravuje družstvo a hráče na konkrétní utkání (turnaj). Zahrnuje i úpravu režimu hráčů a zatížení vzhledem k programu utkání. Obnovovací (regenerační) mezocyklus následuje po skončení bloku mikrocyklů nebo po soutěžním zatížení (turnajového typu). Charakteristickým znakem je kontrastní změna činnosti, pokles zatížení, zvýšení objemu aktivního odpočinku. Dynamika zatížení v průběhu mikrocyklu má být taková, aby zajišťovala dostatečnou regeneraci mezi tréninkovými jednotkami a maximálním zatížením. Velký prostor poskytuje mikrocyklus v individualizaci zatížení, zejména v soutěžním období. Různé zapojení hráčů v utkání (hráč základní šestky - náhradník) vede ke ztrátám trénovanosti i výkonnosti méně využívaných hráčů. Rozdíly mezi hráči se zvyšují, a tím se snižuje síla kolektivu (družstva). Úpravou mikrocyklu pro náhradníky a málo využívané hráče lze tento problém úspěšnë řešit.
6.9.5. TRÉNINKOVÁ JEDNOTKA Je základní organizační forma tréninku. Řazením tréninkových jednotek vytváříme konkrétní cykly tréninkového procesu. Plán tréninkové jednotky obsahuje: - úkol tréninkové jednotky - délku. trvání a místo (tělocvična, venkovní hřištë) - tréninkové pomůcky a náčiní - použité metodicko-organizační formy a jednotlivá cvičení - dávkování zatížení - zhodnocení tréninkové jednotky.
Ve struktuře tréninkové jednotky rozlišujeme tři vzájemné navazující části: 1. Úvodní část 2. Hlavní část 3. Závěrečnou část Úvodní část řeší organizační úkoly a přípravu organismu hráče pro nastávající zatížení v hlavní části tréninkové jednotky. Hlavní část
je podle záměru trenéra orientována na plnění úkolu nácviku, herního a kondičního tréninku.
Závěrečná část zajišťuje postupný přechod od intensivního zatěžování organismu k uklidnění. Intensita zatížení klesá a zahajuje se proces zotavení. Je vhodné zhodnotit plnění úkolů vytyčených v úvodní části, případně komentovat průběh tréninkové jednotky ve vztahu k aktivitě hráčů. Vzhledem k poznatkům o energetickém krytí pohybové činnosti v odbíjené a optimálnímu postupu při jejich rozvoji byla navržena závazná posloupnost činností v tréninkové jednotce (DOBRÝ - SEMIGINOVSKÝ 1988) - viz schéma 6.3. Komentář ke struktuře tréninkové jednotky Úkol A Příprava hybného systému a celého i organismu hráče na zatížení v tréninkové jednotce. V závěru této fáze by se měl hráč přibližovat k hranici anaerobniho prahu (ANP), orientačně asi 160 tepů/min. Úkol B Pokud zařazujeme nácvik nových dovedností, pak je vhodné právě po vstupní přípravě. TF se pohybuje na úrovni fáze A. Úkol C Rozvoj neoxidativní alaktátové kapacity znamená zařazení krátkodobých supramaximálních zatížení (až 150-160 % maximální spotřeby kyslíku). Zotavné pauzy, ve kterých klesá intenzita a likviduje se kyslíkový dluh, mají význam pro rozvoj dovedností se střední až mírnou intenzitou. Pokud jsou v krátkodobých supramaximálních zátěžích použity cviky s přídavným odporem, je odpočinek pasívní. Po skončení posilového cvičení zařadíme krátkou mezifázi herního cvičení s nízkou intenzitou, které slouží k relaxaci. Schéma 6.3. A - 15 až 20 min, příprava hybného systému, ke konci TF 160 t/min B - 10 až 15 min, pokud zařazeno, tak v pásmu TF shodném s A C - 15 až 20 min, rozvoj alaktátové kapacity organismu D - 5 až 10 min, ověření osvojení dřívějších dovedností E - 40 až 50 min, oxidativní rozvoj F, G - 10 min, metabolické zotavování, regenerace strečinkem Úkoly A a F,G jsou závazné části každé tréninkové jednotky. Zdůrazněním nebo potlačením úkolů B,C,D.E vytváříme podle tréninkových cílů různé typy tréninkových jednotek. Úkol D Ověření odolnosti přesnosti herních činností vůči metabolickému diskomforu navozenému pohybovou činností: - neoxidativního alaktátového charakteru zařazujeme hned za C - neoxidativního laktátového charakteru, zařazujeme na závěr fáze C cvičení se subjektivně maximální intenzitou v trvání např.jedné minuty. Pro úkol D se hodí např. sledování přesnosti umístění podání. Úkol E Oxidativní rozvoj znamená zařazení specifických (herních) činností nebo nespecifických činností (třeba běh) s intenzitou blízkou ANP. Je možné dvojí řešení zatěžování: souvislá činnost 5-20 minut intervalová činnost 90-120 sekund s intervalem zotavení s činností nižší intenzity nebo pasívním odpočinkem. Úkol F Metabolické zotavení představuje zařazení činností mírné intenzity zpočátku proměnlivé, v závěru stálé (vyklusání). Úkol G Regenerace strečinkem. Provedení doporučovaných sestav cviků vhodných pro odbíjenou, případně odpovídajících uvolnění nejvíce zatěžovaných svalových partií.
6.9.6. KONTROLA TRÉNINKOVÉHO PROCESU Nezbytným prvkem správného řízení tréninkového procesu je kontrola jeho výsledků - rozvoje sportovní činnosti hráče a družstva. Předpokládá soustavnou. pečlivou evidenci tréninkového procesu a zachycení skutečně realizovaného zatížení. Jedině tak případná korekce plánu znamená cílevědomý zásah trenéra, který vede k požadované změně. Pro vrcholovou úroveň je zavedena jednotná evidence a dokumentace tréninkového procesu. Zpracovává se po jednotlivých obdobích v obecných a speciálních ukazatelích. Bohužel postihuje pouze kvantitativní stránku tréninku. Pro trenéra je nezbytné doplnit tyto údaje ještě vlastními poznámkami o kvalitě a výsledcích tréninkového procesu. Kontrola je zaměřena na zjišťování změn těchto ukazatelů: l. výkony v utkáních 2. tělesný rozvoj 3. výsledky motorických testů 4. výsledky fnkčních testů (nezbytná spolupráce s lékařem) 5. speciální testy technicko-taktických dovedností Vyhodnocení těchto ukazatelů dává obraz o efektivitě a kvalitě tréninkového procesu, vývoje výkonnosti jednotlivých hráčů i družstva. Význam vyhodnocení a kontroly tréninku spočívá pro trenéra v ověřování: - správnosti tréninkového plánu - vhodnosti použitých metod a metodiko-organizačních forem - dlouhodobého sledování a porovnávání výkonnosti hráčů a družstva s konkrétní skladbou tréninkového procesu. Vyhodnocení a kontrola tréninku má význam i pro hráče především pro: - motivačni efekt pro další trénink - psychický efkt v získání sebevědomí a možnosti porovnání vlastní výkonnosti s ostatními spoluhráči. Tab. č. 6:
Vzor záznmníkového listu
6.9.7. KONTROLNÍ OTÁZKY 1. Co to je sportovní trénink a jeho charakteristické rysy. 2. Etapy sportovního tréninku. Charakteristika, cíle, úkoly 3. Součásti tréninkového procesu a jejich charakteristika. 4. Cílové stavy sportovního tréninku. 5. Herní výkon hráče a herní výkon družstva. 6. Zatížení. Funkce tréninkové zátěže, obor působnosti a zaměření zatížení. 7. Energetické mechanismy krytí pohybové činnosti v odbíjene. 8. Didaktické formy v tréninku odbíjené: a) charakteristika metodicko-organizačních forem b) charakteristika sociálně interakčních forem c) organizační formy. 9. Didaktické metody v tréninku odbíjené: a) metody strukturace sportovní činnosti b) metody koncentrace a disperze činnosti c) metody manipulace se zatížením v kondičním tréninku d) metody manipulace se zatížením v herním tréninku. 10. Obecně didaktické principy ve sportovním tréninku odbíjené. 11. Speciální didaktické principy ve sportovním tréninku odbíjené. 12. Stavba sportovního tréninku. Plán ročního tréninkového cyklu a charakteristika jednotlivých období 13. Druhy mezocyklů a jejich charakteristika. I4. Druhy mikrocyklů, průběh zatížení v týdenním mikrocvklu. 15. Tréninková jednotka a její struktura, posloupnost činností. 16. Kontrola tréninkového procesu.
7. PEDAGOGICKO-PSYCHOLOGICKÉ ASPEKTY PRÁCE TRENÉRA 7.1. Role trenéra Rolí trenéra rozuměj ucelený soubor všech činností a chování trenéra, které souvisejí s přípravou, zajištěním a řízením družstva. Tedy všechno, co se od něho jako trenéra očekává. Není toho málo. Jsou to očekávání tak různorodá a postihuje takové množství rozmanitých a málo spolu souvisejících činností, že málokterý jedinec je schopen pouze na základě svého osobnostního vybavení bez problémů všechny řešit. Většinou se musí trenér své “roli” postupně učit a popravdě dobrý trenér se jí učí celý život, chce-li mít trvale dobré výsledky. Připomeňme si tedy ve stručnosti oblasti činností, které funkce trenéra zahrnuje. A. Trenér plánuje, zajišťuje a řídí přípravu družstva na soutěž. B. Buduje a utváří družstvo jako integrovaný společenský organismus, formuje jeho kolektivní vlastnosti (skupinové). C. Vychovává hráče jako jednotlivce i jako kolektiv, učí je hernímu mistrovství, působí a pomáháje řešit. D. Je vůdčí osobností (leaderem) kolektivu hráčů, zajímá se o jejich osobní problémy a pomáhá je řešit. E. Vede družstvo v utkáních a podílí se tak na hře družstva. F. Velmi často na sebe přebírá starosti organizačního pracovníka družstva, zajišťuje registrace,1ékařské prohlídky, dopravu na utkání, organizuje turnaje, shání vybavení pro hráče, finance apod. Trenér je tedy současně: - trenérem v pravém slova smyslu - tvůrčím pracovníkem - pedagogem - koučem - leaderem - organizátorem - psychologem.
7.2. Osobnost trenéra Rozmanitost a náročnost funkcí, které z role trenéra vyplývají, klade vysoké morální, intelektové odborné nároky na jeho osobnost. Poslání vychovatele ho zavazuje, aby nám byl člověkem čestným, charakterním, ale byl mravně bezúhonný a hluboce zanícený nejen pro svůj sport, ale i pro společenské a mravní ideály své doby. Společenská zralost a dobrá ońentace v životních hodnotách by se měly odrážet v aktivních, optimistických životních postojích a v trvalé aktivitě. Buď proto jako trenér stále činorodý, důsledný při uskutečňování stanovených záměrů a nenech se odradit drobnými dílčími neúspěchy! Při stanovení cílů buď rozvážný, ale smělý. Snaž se vždy zrale ovládat své city a řeš věci v klidu a s nadhledem. Buď spolehlivý, spravedlivý a projevuj upřímný zájem i o osobní problémy svých hráčů. Buď pečlivý v přípravě i v dokumentaci. Vyjadřuj se na úrovni a dbej o svůj zevnějšek, neboť obojí ovlivňuje tvoji prestiž. Nezapomeň, že kdo chce vést, musí chtít být vůdcem! Věř sám sobě, ale respektuj a zvažuj i názory druhých! Studuj! Chtěj být silná osobnost!
7.3. Poznání - základ řídící práce trenéra Aby byla práce trenéra smysluplná, účelná a efektivní, musí začínat, tak jako každá jiná činnost, poznáním. Trenér potřebuje nezbytně poznat všechny vnější a vnitřní podmínky a okolnosti, které charakterizují situaci družstva. Práce trenéra začíná tedy sběrem informaci, jejich tříděním, ověřováním a rozborem.
Dříve, než započneš svoji činnost u družstva, měl bys umět položit řadu zásadních otázek, které se týkají tvé budoucí práce s družstvem a zasvěceně si na ně odpovědět. Otázky by se měly týkat: - družstva jako celku - jednotlivých hráčů - tréninkových možností družstva - tvých osobních možností. V podstatě je třeba zvážit: jakou soutěž družstvo hraje, jaké výsledky mělo v předchozí sezóně, v čem byly jeho přednosti, v čem nedostatky. Jak vypadá hráčský kádr - z hlediska skladby, výkonnosti, vyrovnanosti, pracovní morálky, osobních vlastností hráčů, věku, zkušenosti, tělesné zdatnosti, pohlaví, sociální skladby (povolání, vzdělání, zaměření atd.). Jaká je parta. Jaká atmosféra, kázeň (herní, osobní, docházková) apod. Jaké je materiální vybavení. Jaký funkcionářský aktiv. Jaké perspektivy (z hlediska možností, ale i zájmu hráčů a funkcionářů). Dříve, než převezmeš žezlo trenéra, chtěj proto vidět nejprve družstvo v akci (v přátelském utkání, v tréninkové hře event. v tréninku, typickém pro období před tvým příchodem). První trénink u družstva si dobře rozvaž, pečlivě připrav nejen obsahově, ale i z hlediska místa, doby, účasti hráčů a dalších okolností, protože první dojem nadlouho ovlivní postoje hráčů k tobě a k tvým pracovním metodám. Snaž se vnést do tréninku nového ducha, abys zaujal, ale nezačínal převratnými novinkami! Počítej s velkou setrvačností v návycích hráčů a malou ochotou měnit zaběhnuté, zvláště u starších hráčů. Naznačená vstupní analýza by pak měla přerůst v nepřetržitý hodnotící proces, zpětnou vazbu tvého systému řízení, regulativ, který ti pomůže vyhnout se nepřiměřenostem a řadě zklamání.
7.4. Plánovaní, řízení a zajišťování přípravy družstva Rozbor situace tvého družstva, jeho potřeb a možností je nezbytným předpokladem pro další, logicky navazující krok tvé trenérské činnosti - vytýčení rámcových i dílčích úkolů a cílů družstva a jejich rozpracování do dlouhodobého plánu družstva i jeho krátkodobých dílčích složek. Dobře sestavený roční plán práce družstva (technice plánování je věnována zvláštní kapitola) ti bude natolik opravdovým pomocníkem, kolik opravdovosti vložíš do jeho sestavení. Je prostředkem proti nahodilosti, neuváženosti, překotnosti. jednotvárnosti v tvé práci. Plán ti umožní, aby tvé kroky v přípravě byly logicky návazné, aby ses nenechal unést některou ze složek přípravy na úkor jiné, stejně důležité. Respektuj zvláštnosti jednotlivých období přípravy, aby forma družstva přišla v pravý čas. Proto také s předstihem plánuj a zajišťuj prostředky, které budeš v určitých obdobích potřebovat (pestrou možnost doplňkového sportování v přechodném období, rehabilitační možnosti atd.). Pro přípravná období hledej odpovídající prostředky pro všeobecnou tělesnou přípravu (možnosti zařadit LA, gymnastiku, posilování atd,, v jiné fázi přípravy možnosti kvalitních přípravných zápasů na turnajích, se sparingpartnery atd.). Včas zajisti tréninkové pomůcky, potřebné náčiní a pokud máš možnost, i kádr lidí, kteří ti mohou v přípravě pomoci. Součástí zajištění přípravy je i tvoje pomoc hráčům při překonáváni překážek, které jim brání v účasti na přípravě (škola. rodina aj.) Pečlivě se připravuj na každou tréninkovou jednotku, zvláště v přípravném období. Písemná příprava může být stručná, heslovitá, ale pro tebe názorná! Připomene ti posloupnost jednotlivých cvičení, ale i jejich organizaci (kde kdo stojí, co dělá, kam přechází, kdo vrací míče atd.), potřebné pomůcky (bedna, medicinbaly, stopky, překážky, žíněnka apod.) Dobře odhadni a vyznač i délku cvičení v minutách a v průběhu tréninku kontroluj. Jinak se ti lehko stane, že tě čas zaskočí uprostřed rozdělané práce. Zamýšlená cvičení a jejich organizaci nezvažuj jen z hlediska jejich prospěšnosti, ale i z hlediska bezpečnosti hráčů (možnost srážky hráčů, nárazu na tvrdý předmět v blízkosti hřiště nebo doskok na míč). Stejně tak vhodně vybírej i druh rozcvičení podle intenzity a charakteru činnosti, která na ně navazuje (před rychlostními běžeckými cvičeními je třeba rozcvičit nohy, kvalitně připravit klouby včetně páteře před náročným nácvikem pádů i před skokanskými cvičeními s tvrdým dopadem apod.)
7.5. Řízení tréninkové jednotky Také řízení tréninkové jednotky vyžaduje určité speciální dovednosti, které si trenér musí z velké části postupně osvojovat. Abys mohl být náročný v požadavcích na své svěřence, bud' náročný sám k sobě. Na trénink se snaž přicházet včas, v klidu si připrav všechny pomůcky a v duchu si projdi program tréninkové jednotky. Dobře upravený zevnějšek a jistota v jednání zvyšuje tvoji prestiž i důvěru k tvým rozhodnutím. Tomuto dojmu napomáhají jasné, jednoznačné pokyny, které vydáváš, energická, ale klidná gesta, čistý, dobře slyšitelný a srozumitelný hlasový projev a nefalšované, patrné zaujeti průběhem tréninku. Hráči potřebují cítit, že jejich činnost je sledována, vyhodnocována, že je předmětem zájmu trenéra. - Sleduj proto bedlivě kvalitu prováděných činností a bezprostředně reaguj slovem. Povzbuzuj k činnosti a nešetři pochvalou. Současně vytýkej nepřesnosti nebo chyby v provedení a naznač, v čem chyba spočívá a jakým způsobem ji napravit. Při podstatných chybách a nedorozuměních neváhej přerušit činnost, proveď stručný výklad nebo proveď vzorovou nebo alespoň názornou ukázku. - Zvláště při výkladu složitějších cvičení nespoléhej plně na pozornost, paměť a představivost hráčů. Vyjadřuj se heslovitě a ihned stav hráče do žádoucích pozic. Ověř si případně, zda hráči výklad pochopili (nech si zopakovat nebo předvést vybranými hráči). - Při výkladu i při kontrole zaujmi vždy takové místo v prostoru tělocvičny nebo hřiště, odkud máš dobrý výhled na všechny hráče a odkud tě všichni dobře slyší. Uvědom si při tom akustické zvláštnosti prostředí (oblá přetlaková hala má hluchá místa, vítr odnáší tvá slova ve směru, kterým vane) a hlučnost činnosti, kterou hráči provádějí (dupot, údery míče, výkřiky). Tvůj hlas musí v takovém prostředí znít jako polnice. A opět neváhej zastavit na okamžik činnost, chceš-li sdělit něco závažného. Také při názorné ukázce nebo při předcvičování dbej, abys měl všechny hráče ve výhledu. Zastav ihned cvičení, je-li ohroženo zdraví hráčů a proveď urychleně preventivní opatření (přestavení, úprava sítě, chytání míčů apod.) Neber nikdy připravený konspekt tréninkové jednotky jako něco neměnného. Naopak, reaguj citlivě na průběh i výsledky cvičení, stejně jako na změny v pozornosti hráčů. Počet hráčů na tréninku kolísá podle okolností. Proto při promýšlení organizace cvičení počítej i s případy, kdy ti v některých cvičeních, organizovaných skupinově (dvojice, trojice, čtveřice, pětice atd.) nevyjdou hráči do počtu, někdo ti bude chybět nebo přebývat. Pro takovou situaci měj připraveno řešení. Buď pro neúplnou skupinu uprav cvičení tak, že vypustíš činnost, která nejméně ovlivňuje jeho charakter, nebo pro nadbytečného hráče přidej činnost navíc. Řešením je také výběr jiného, podobného cvičení. V takovém případě po chvíli střídej hráče ve skupinách, aby měli všichni pocit stejného uplatnění v tréninkové jednotce. V žádném případě nenechávej některé hráče jen přihlížet. Totéž platí i pro tréninkovou hru. Jde-li to, zaměstnej je jinou tréninkovou činností (technicko-taktickou nebo tělesnou přípravou - použij kupř. průpravná cvičení na obranu v poli, vybírání míčů nebo skokanská cvičení, cvičení s medicinbaly apod.). Snaž se prostřídat všechny hráče v těchto cvičeních. Na organizační a pomocné činnosti, jako je úprava hňště, jeho úklid, zejména pak na podávání míčů při cvičeních zvýšené intenzity používej všechny stejným dílem. Můžeš přirozeně vyjádřit svůj respekt k některým hráčům při výběru stanovených úkolů, dělej to, ale citlivě, abys nechtěně nepřispěl k rozkladným tendencím v družstvu. Nepodceňuj význam úvodní a závěrečné, hodnotící části tréninkové jednotky. Několik slov úvodem motivuje hráče pro tréninkové úkoly a vede je k aktivnímu přístupu k jejich plnění. Stručné zhodnocení na konci tréninkové jednotky podporuje uvědomělost hráčů a probouzí zájem o další pokračování v tréninku. Ověřuj si výsledek účinnosti tréninku. Hovoř s hráči, pozoruj, prováděj objektivní záznamy ze sledování. Pamatuj, že objektivní záznam je pro hráče pádnější argument než tvůj subjektivní soud.
7.6. Tvorba družstva Práce trenéra s družstvem, její charakter, kvalita i její výsledky jsou především významně podmíněny hráčským materiálem, který má k dispozici. Úroveň hráčů, jejich technické, taktické, fyzické, psychické, ale i obecnë lidské vlastnosti, schopnosti a dovednosti vymezují hranice jeho možností. Výběr hráčů je proto jedním z nejdůležitějších činitelů, kterými lze výrazně a radikálně ovlivnit výkonnost družstva. Čím vyšší je úroveň družstva, tím méně žádoucí je nahodilost ve výběru hráčů. V podstatě se vyskytují dva různé přístupy ke skladbě družstva a k volbě koncepce jeho hry: a) vybíráme pojetí hry, které by vyhovovalo hráčům, b) vybíráme hráče, kteří by vyhovovali určité koncepci. Ve většině případů se volí první řešení, zvláště v oddílech, kde není dostatek vhodných hráčů. Trenér je v podstatě odkázán na to, kdo přijde, nebo kdo se dá získat v okolí. I v tomto případě měl by však jednat uváženě, nevybírat jenom podle kvality, ale i podle skutečných potřeb jednoho družstva. Když tedy začínáš s náborem hráčů, polož si otázky: Kolik hráčů chci mít v družstvu? Kolik nahrávačů, smečařů, blokařů? Jaké hráčské typy mi chybí? Potřebuji zkušenost do družstva? Nebo družstvo omladit? Menší počet hráčů zvyšuje soudržnost kolektivu. Větší vede ke konkurenci. Kolik je tedy optimum? I tady platí dvě hlediska: a) pro utkání či turnaj, b) pro dlouhodobou soutěž (možnost zranění, osobní či pracovní povinnosti aj.) Stálým problémem volejbalu, vyplývajícím z pravidel, je stanovený počet 6 hrajících hráčů na hrišti s 6 možnými náhradníky v zápisu. Uvažujeme-li potřeby zápasu, stačili by tři vyrovnaní hráči tří základních specializací pokrýt potřeby střídání během hry. (I v praxi se v běžném zápase vystřídá v průměru 8-10 hráčů. Další střídání, ke kterým dochází, jsou často motivována snahou trenéra dát příležitost ke hře všem, sledují tedy cíl spíše sociální než čistě výkonnostní, mnohdy jde i o násilný zäsah do rozběhnutého “soukolí” družstva.) Jiná je ovšem situace z hlediska tréninku. Při tréninku jsou naopak dvě kompletní formace velkou výhodou. Hraje se “do plných”, tedy proti dvojbloku, je možno řídit a kontrolovat součinnost hráčů v obraně i útoku (celé řady). Hráči si zvykají na dělbu práce. Rozdílné požadavky na minimální hráčský kádr jsou při uplatnění herního systému 4+2 a 5+l. Tab. č. 7.1.:
Nahrávači Univerzálové Smečaři Blokaři
Požadavky na hráčský kádr z hlediska zvoleného systému hry 4+2 Utkání 3 (2+1) 3 (2+1) 3 (2+1) 9
Trénink 4-5 4-5 4-5 12 - 15
5+1 Utkání 2 (1,1) 2 (1,1) 3 (2,1) 2 9
Trénink 2-3 2-3 4-5 4 12 -15
Překročení horní hranice je výjimečně možné jen u družstev s vysokou neúčastí na trénincích (studentská družstva), jinak narušuje soudržnost družstva a vede k nespokojenosti hráčů. Při tvorbě družstva je třeba zvážit i poměr starších a mladších hráčů. Převaha starších hráčů dává záruku stabilnějšího výkonu, brání však zavádění nových koncepcí do hry. Chceš-li, abys postupně obohacoval a modernizoval hru družstva, nech postupně převážit mládí. Nezapomeň, že kvality družstva nejsou souhrnem kvalit jednotlivců, ale představují nové, zvláštní kvality. Nauč se vidět v družstvu živý, integrovaný organismus. Sleduj, jak se chová, jak reaguje jako celek. Jak je stmelené, jak je odolné proti stresům (ve vypjatých okamžicích zápasu, v případě nezdaru apod.). Také jak hráči mezi sebou komunikují (dorozumívají se) při hře i při tréninku, jak se staví k problémům, jak se podřizují disciplíně, kterou jako trenér vyžaduješ. Závažné problémy projednávej s celým kolektivem nebo s jeho zvolenými mluvčími. Posiluj v hráčích vědomí příslušnosti k oddílu a k TJ. Zdravý patriotismus (klubismus) stmeluje družstvo a motivuje k výkonu.
7.7. Koncepce hry družstva (Taktika hry) Nedílnou stránkou budování družstva je i stanovení koncepce jeho hry. Počíná volbou systému hry a začleněním jednotlivých hráčů do tohoto systëmu. Budeme hrát 4-2 nebo 5- 1? Nebo zvolíme jednodušší systém? Kteří hráči obsadí jednotlivé funkce ve hře? Jak je postavím za sebou? Velmi často sledují trenéři pouze hledisko součinnosti hráčů v útoku. Hlavní zásadou sestavení základní šestky by měla být vyváženost družstva z hlediska potřeb obrany i útoku, a to ve všech šesti postaveních! Postavíš-li nejlepší útočníky vedle sebe, oslabíš útok protější řady a mohou vzniknout situace, kdy se tvoje družstvo dopustí “šňůry bodů” pro soupeře, protože nebude schopno uhrát ztrátu. Jiná obdobně nepříjemná situace může nastat kupř. v okamžiku, kdy se po otočení dostává ústřední nahrávač do zóny IV a v podstatě i ve všech situacích, kdy nahrává jako hráč přední řady. Zvláště, jde-li o malého hráče, který se pňliš nezapojuje do útoku. Je proto třeba, aby v jeho blízkosti hráli hráči, kteří se dovedou prosadit v útoku, a to i proti dvojbloku. Jednoduchou názornou pomůckou ti může být kruhový záznam postavení hráčů, z něhož otáčením vyčteš postavení jednotlivých řad vůči sobě. S jeho pomocí vyhodnoť každou řadu zvlášť. Toto posouzení ti pomůže vytipovat nejen nejvhodnější sestavení družstva, ale i nejvhodnější kombinace, které bude družstvo používat v jednotlivých setů (kdo proti komu vyjde), kdy zvažujeme taktické nasazení jednotlivých řad proti řadám soupeře. Při posuzování vyváženosti jednotlivých formací svého družstva však nevycházej jenom z požadavků útoku, třebaže platí, že efektivita útoku musí převážit obranu a bez útoku se nedá vyhrát. Vyhodnoť i účinnost jednotlivých řad při obraně na síti a v poli (dej pozor, aby vedle sebe nehráli dva nepohybliví hráči), zejména ale při příjmu podání a přihrávce ze hry. Do základní sestavy patří jen hráči s dobrým příjmem podání. Máš-li ale hráče, kteří nedostatek této činnosti nahrazují vysokou účinností na jiném úseku hry (př. hra na síti), můžeš tyto hráče z příjmu vyjmout (pokud nejde o mládež, kde by naopak perspektivní hráči měli být tvrdě tlačeni k získávání této základní dovednosti). V každém případě musíš v daném postavení družstva počítat s kvalitními “přijímači” vedle nich. Tím, že hráči hrají postupně na ustálených místech, plní ustálené funkce, používají ustálené kombinace, které jsi jim vybral a které jsi nacvičil, získává hra družstva určitý charakter, určitou koncepci, používá určitou charakteristickou taktiku boje. Víme, že taktika hry s jejími rozmanitostmi a variacemi tvoří významnou část, významný prostředek sportovního boje ve všech kolektivních sportech. Charakterizujeme ji jako celek individuálních technik hry družstva, použitých pro dosažení optimálního výsledku. Hrát hezký volejbal a vyhrávat v něm jsou dvě odlišné kvality. To musíme vštěpovat sobě i hráčům. Zvolená taktika musí respektovat pravidla hry, podmínky zápasu, fyzické, technické a duševní kvality hráčů, stejně jako kombinační schopnosti družstva. Taktika družstva nemůže být efektivnější než individuální techniky a taktiky je pro efektivitu důležitější než sama taktika družstva. Technické nedostatky nelze nahradit taktikou. Taktika družstva bývá často přeceňována. Mnoho družstev se pokouší hrát takticky na vyšší úrovni, než jsou skutečné technické možnosti jednotlivých hráčů. Znamená to, že pro zavedení nové progresívnější koncepce hry musíš dlouhodobě připravovat podmínky rozvojem individuálních technických dovedností. Pokud tyto technické předpoklady nejsou splněny, je lépe hrát jednodušší herní systém než složitý systém se špatnými individuálními dovednostmi. Nezapomeň, že spolu s technikou musíš rozvinout i fyzické a duševní kvality každého hráče. Např. při přechodu na systém 5-1 musí nahrávač: l. technicky ovládnout nahrávku ve výskoku, 2. vypěstovat s·i návyk hrát ve výskoku, 3. tělesně být připraven na výrazné zvýšení počtu výskoků ve hře, 4. technicky ovládnout útok z přihrávky bez přípravy na útočný úder (do poslední chvíle předstírá nahrávku smečaři), 5. to předpokládá vnímat, kde stojí soupeř v obraně v okamžiku těsně před nahrávkou, 6. psychicky to vyžaduje rozhodnost, schopnost riskovat a nést odpovědnost atd Uvědom si, že schopnosti nejslabších hráčů na hřišti jsou hranicí, limitující kombinační taktiku družstva. Volejbalová taktika má některé zvláštnosti, dané charakterem hry: - povolené tři doteky míče vedou ke standardním situacím, a tudíž i vzorce jejich řešení jsou stálejší než v jiných hrách. Proto i improvizace v kombinacích je méně užitečná. - neexistuje žádná čistě obranná taktika (míč musí být přehrán přes síť) - taktika hry se neustále mění podle držení míče
- existuje odlišnost v taktickém řešení situací na bod nebo ztrátu. Podávající družstvo může více riskovat, neboť mu nehrozí bezprostřední ztráta bodu. Přijímající družstvo volí “bezpečnější”, připravené způsoby řešení situace. - družstvo volí různou taktiku v různých typických situacích (začátek setu - koncovka, úspěšná série vlastní nebo soupeře, podání po oddechovém čase) - družstvo volí různou taktiku podle slabin soupeře (útok přes malého blokaře, podání na chybujícího hráče, zkrácené podání podle postavení obrany ...) - zpomalení, zrychlení hry. Tyto účelné situační změny ve způsobu hry patří také ke stálé taktické výzbroji družstva pro boj se soupeřem a projevuje se v nich zákonitost. I pro ně musíš vytvářet technické. ale i psychické předpoklady (schopnost nezkazit, risknout, vidět slabinu aj.) v tréninku. Modelování situací, předpokládaných ve hře (koncovky, tiebreak) doplněné teoretickým výkladem, a různé způsoby řízené hry jsou pro tento účel nejvhodnějšími prostředky.
7.8. Vedení družstva v utkání Výsledek utkání, zvláště mistrovského, je rozhodujícím měřítkem výkonu družstva a často (někdy nesprávně) bývá pokládán i za ukazatele úspěšnosti trenérovy práce. Zatímco v procesu sportovního tréninku vytváří trenér u hráčů svého družstva komplex vlastností a dovedností z oblasti pohybové, duševní a morální a připravuje je tak pro soutěž, při vlastním utkání nabývá jeho práce zcela jiný charakter. Cílevědomé, dlouhodobé tréninkové působení je nahrazeno rychlým odhadem situace a rozhodnutí při regulaci hry. Trenér se stává sedmým hráčem družstva, v rámci své kompetence řídí své družstvo a zasahuje do průběhu hry. Stává se “koučem” svého družstva. Koučování zahrnuje zhruba tyto úkoly: a) příprava družstva před utkáním, b) řízení hry družstva v utkání, c) práce s družstvem po utkání.
7.8.l. PŘÍPRAVA DRUŽSTVA PŘED UTKÁNÍM Schůzka hráčů před utkáním Před každým utkáním by se hráči měli sejít k taktické poradě. Ta by měla být krátká, výstižná a mobilizující k maximálnímu výkonu. V několika citově zabarvených slovech v ní vyzvedni důležitost zápasu, stanov reálný cíl a zopakuj základní body taktického plánu družstva. Připomeň také speciální úkoly klíčovým hráčům. Podej několik základních informací o hře soupeře (předpokládaná sestava, způsob hry, silní jednotlivci, slabiny). Zdůrazni význam kvalitního rozcvičení. Bud' stručný a dodej sebedůvěru hráčům! Všímej si emocionálního stavu svých hráčů. Jsou-li příliš vzrušeni, uklidni je. Jsou-li neteční, povzbuď je k činnosti. Organizuj a sleduj rozcvičení hráčů. Má nejen fyziologický význam pro vlastní výkon v utkání, ale má i bezprostřední vliv na psychický stav hráčů. Citové stavy se přenášejí z jednoho člověka na druhého. Snaž se proto sám zbavit úzkosti z obav o výsledek utkání a optimálně naladit i sám sebe. Zdůrazni hráčům, že první set neslouží k rozcvičení, ale že naopak většinou rozhoduje o výsledku utkání. Rozcvičení musí obsahovat nejen zahřátí organismu (až do mírného zapocení), přípravu celého kloubního aparátu, ale i procvičit hráče ve všech herních činnostech, dodat jim pocit jistoty v jejich provádění (význam dostatečného počtu míčů - alespoň pro trojice) a bojovnë naladit (obranná cvičení). Posledních 5 minut před utkáním mají využít k tomu: - aby si zvykli na kurt, síť, čáry hřiště, světlo a celkovou atmosféru - aby získali sebejistotu v úderech - aby se uvolnili (vyzkoušeli si podání) - aby měli chuť bojovat (vybírají soupeřovy smeče) - aby mohli vybrat lepší stranu při volbě. Po celou dobu rozcvičení musí hráči poskytovat důkaz, že hodlají odevzdat maximum proto stanov nastupující šestku až těsně před utkáním. (Hlavně na smeči poznáš. jak je který hráč "nažhaven".)
Volba hřiště Máme-li možnost, volíme stranu, když: - jedna strana poskytuje výraznou výhodu ve hře (osvětlení, lesk oken, přímé svëtlo do očí, tmavé nebo nekontrastní pozadí, směr větru atd.) Volíme míč, když: - soupeř má špatný příjem podání (získat psychologickou výhodu vedení) - podání je silou našeho družstva - obě strany jsou stejné - máme kvalitní obranu na síti.
7.8.2. ŘÍZENÍ DRUŽSTVA V PRUBĚHU UTKÁNÍ Při vlastním koučování působí trenér dvěma směry: a) určuje způsob hry družstva a jednotlivců, stanoví a obměňuje základní sestavu sna.ží se narušit série úspěšných zákroků soupeře a nepřipustit série chyb vlastního družstva (rytmus hry), b) regulací psychických stavů hráčů v průběhu utkání ovlivnit jejich herní výkon Družstvo postav především tak, abys hned zpočátku vytěžil z jeho předností a oddálil odhalení jeho slabin. Při vlastním podání může proto malý nahrávač zahajovat hru, při podání soupeře naopak nahrávat v úseku II, protože po úspěšném vlastním útoku, na který nahraje, přechází od sítě na podání. Sestavu si promysli (a napiš) předem, aby nedošlo k omylu v postavení. To platí o všech setech. - Na začátku hry se věnuj více hře soupeře, abys mohl při nejbližší příležitosti poskytnout hráčům informace o taktickém plánu soupeře a o taktických protitazích tvého družstva. Upozorni, co se hraje soupeř v obraně (jaké postavení mají hráči v okamžiku nahrávky, jaké v okamžiku útoku za středu, jaké v okamžiku útoku za středu, jaké v okamžiku útoku ze zón II a IV. Dej doporučení, upozorni na zvláštnosti hry jednotlivých hráčů. - Na začátku hry se věnuj více hře soupeře, abys mohl při nejbližší příležitosti poskytnou hráčům informace o taktickém plánu soupeře a o taktických protitazích tvého družstva. Upozorni, co se hraje soupeř v obraně (jaké postavení mají hráči v okamžiku nahrávky, jaké v okamžiku útoku za středu, jaké v okamžiku útoku za středu, jaké v okamźiku útoku ze zón II a IV. Dej doporučení, upozorni na zvláštnosti hry jednotlivvch hráčů. - Sám zvažuj vhodnost a účinnost taktiky svého družstva. - Během prvního setu zjisti, zda jsou všichni tvoji hráči ve formě. Zjistíš-li opak neváhej střídat. V této části hry smějí riskovat a po krátkém oddechu dostanou novou příležitost. - Na druhé straně nespěchej se střídáním po jednotlivé dílčí (i když hrubé) chybě. Snaž se rozpoznat, zda jde o náhodu nebo o skutečně špatný stav hráče. Měj k družstvu důvěru a povol mu i slabší chvilky, pokud v souhrnu přehrává soupeře. - Neměň taktický plán, pokud si nejsi jist, že je nevhodný. - Nepřipusť však, aby některý z hráčů přestal hrát, neboť je nebezpečí, že se naruší bojová morálka družstva. - Nenech se sám ničím vyvést z míry, nedej najevo nedůvěru v síly družstva. Zvítězit může jen družstvo, které věří, že může zvítězit. - I slabší družstvo může zvítězit, udrží-li nasazení, zatímco soupeř je ztratí. - Ve hře existují psychologické bariéry, kritická místa, kdy je pro družstvo výhodné být ve vedení. První je od 3. do 4. bodu, druhá od 10. do 11. a třetí od 13. do 15. bodu. Pokud je ve vedení soupeř, snaž se zpomalit, zastavit jeho výhodu a pozvednout družstvo změnou rytmu hry, změnou taktiky, oddechovým časem, střídáním. - Nepřipusť, aby se některý z hráčů začal chovat jako “hvězda”. Volejbal je kolektivní hra a hráči si musí navzájem pomáhat a společně řešit herní úkoly. - Analýza hry prokázala, že nárůst bodů není pravidelný, ale pohybuje se v malých sériích. Proto nikdy nepřerušuj hru a neprováděj změny v okamžiku, kdy tvé družstvo je iniciativní. Jasné vedení družstva v setu je nevhodný a velice zrádný okamžik pro střídání hráče. Nese obvykle vzápětí výrazný pokles v nasazení všech hráčů a často totální ztrátu iniciativy v utkání. Příležitost novým dej raději na začátku setu nebo zápasu, kdy máš v záloze ověřeného hráče, pokud by pokus nevyšel. - Obdobně problematická je i situace po lehce vyhraném setu, zvláště pak po dvou. V takovém případě buď připraven na to, že pozornost hráčů poklesne a aktivita soupeře, hrajícího bez zábran, se zvýší. Jestliže za vedení 2:0 prohrává základní šestka, je to dáno buď únavou nebo nepozorností. V takovém případě je namístě narušit postupným vystřídáním i několika hráčů rytmus hry soupeře. Náhradníci se budou snažit prokázat svoje kvality. Buď set získají nebo dají možnost spoluhráčům nabrat nové síly. Kdy si bereme oddechový čas nebo střídáme Když jsme ztratili 3 nebo více bodů za sebou (zvláště soupeřovým podáním nebo blokem nebo vlastními chybami našich hráčů).
Když družstvo hraje neorganizovaně a hráči nehrají ve stanovených pozicích. Když družstvo viditelně přestává bojovat. Když vznikly spory mezi hráči nebo nedorozumění. Když hráči nedodržují taktické pokyny. Když soupeř změnil způsob hry. Když chceme posílit družstvo taktickou změnou. Když chceme narušit rytmus hry soupeře, drobit hru. Když chceme převzít iniciativu hry. Když soupeř prochází psychologickou bariérou setu ve vedení. Když se rozhoduje o setu v jeho závěru. Když je některý z hráčů unaven nebo zraněn nebo když přestal bojovat. Když chceme posílit družstvo v obraně nebo v útoku specializovaným hráčem. Když chceme poskytnout hráčům informace, důležité pro jejich hru. Oddechový čas V setu máš pouze 2 oddechové časy po 30 sekundách. Šetři s nimi. Jeden z nich se snaž ušetřit do koncovky. K přerušení hry ti může posloužit i krátkodobé vystřídání tam a zpět. Připrav si dříve poznámky, než si vezmeš oddechový čas. Nenech se zaskočit oddechovým časem soupeře a využij ho stejně jako svůj vlastní Buď vždy konstruktivní, nikdy destruktivní. Hrají-li hráči špatně, nepřipomínej jim jejich chyby, ale sděl jim, co mají dělat, aby se jim vyhnuli. Informace, které sděluješ, se mají týkat bezprostředně zápasu, ne tréninkového procesu. Pokud vyžaduješ od hráčů změny v postavení, buď stručný a názorný. Poraď hráčům, kam útočit, na koho se zaměřit v obraně a jak. Snaž se najít slabiny ve hře soupeře. Nekřič a nepřipusť hádky mezi hráči. Najdi si individuální přístup ke každému hráči. Snaž se zbavit hráče úzkosti, dodávej odvahu. Sleduj, zda hráči dodržují stanovenou taktiku. Lepší je jednotná špatná taktika než chaos. Přestávky mezi sety Přestávka mezi sety neslouží jen k zaujetí postavení na opačné straně hřiště a k osvěžení unavených hráčů. Čas vymezený pravidly je i příležitostí, kdy trenér může, a to lépe než v oddechovém čase, přeorganizovat hru družstva, mobilizovat psychické rezervy hráčů a individuálním přístupem k hráčům zamezit nežádoucím reakcím a stavům, které doprovázejí dílčí neúspěchy ve hře. I zde je však třeba hlídat čas, aby byli hráči soustředěni na začátek hry. Není-li tvé družstvo připraveno na hru, hledají-li hráči teprve svá místa nebo ty ještě uděluješ pokyny, má rozhodčí právo nařídit ti povinný oddechový čas. Ztratit jednu ze svých taktických zbraní je jistě škoda. K urychlení popisu taktických záměrů ti může posloužit magnetická tabulka stejně jako jednoduchý náčrt do sešitu nebo na papír. Všímej si hráčů jak reagují a doporuč jim vhodnou činnost. Apatické hráče vyzvi, abv se uvolnili lehkým rozcvičením, vzrušené nebo viditelnë unavené hráče nech relaxovat v klidu (v sedu, v lehu). Nenech hráče příliš pít, ale tekutinu jim neodpírej, trvá-li výkon delší dobu. K rychlému zotavení lze použít i lehkou automasáž nebo masáž ve dvojicích. Aktivizuj hráče z lavičky. Jejich rozcvičení by mělo být velmi intenzivní, aby byli schopni podat kvalitní výkon v případě střídání. Ve vyšších soutěžích si včas připrav lístek se sestavou družstva a upozorni hráče, v jakém postavení začínají. - Máš-li v družstvu zkušeného hráče, vyslechni jeho názor na průběh hry a na hru soupeře. - Zvaž dobře postavení svého družstva vzhledem k formaci soupeře. - Po vyhraném setu posiluj koncentraci soupeře. - Chceš-li dát příležitost dalšímu hráči, učiň tak na začátku setu. - Disciplinovanost hráčů při nástupu do začátku setu příznivë ovlivňuje postoj rozhodčího k družstvu. - Po prohraném setu zdůrazni hráčům, že podle statistické pravděpodobnosti by další měli vyhrát oni. Dodej jim sebejistotu. Střídání Střídání hráče v okamžiku přerušení hry je jedním z mála operativních prostředků, kterými trenér přímo zasahuje do hry. Věcné důsledky použitého střídání jsou v podstatě tři: a) přeruší se hra na dobu 30 s, b) vymění se jeden hráč, c) tím se současně mění skladba družstva.
Šestkrát v setu tedy můžeš vyžádat u rozhodčího jednoduché střídání a vyměnit třeba i celou šestku. Pokud střídáš i zpátky, přirozeně jen tři hráče. I tak je to značná možnost, často ne zcela doceněná. Někteří trenéři dávají přednost hře jedné, neobměňované šestky. I za cenu přechodných výkyvů ve hře. Sázejí tedy, a ne neopravněně, na faktor sehranosti a na schopnost družstva vypořádat se s nepříznivými stavy samo. Každé střídání považují pak za umělý zásah do živého organismu. Toto pojetí, které v praxi velmi často přináší dobré krátkodobé výsledky, se málokdy vyhne velkým problémúm uvnitř družstva. Hráči “lavičky” ztrácejí motivaci k tréninku, narušují se meziosobní vztahy. V situaci, kdy trenér z různých důvodů musí zařadit hráče nové, chybí těmto hráčům herní zkušenost a družstvo prožívá hluboké krize. Druhým extrémem je časté, překotné, neuvážené střídání. Trenér příliš prožívá dílčí neúspěchy družstva. komentuje každý míč a trestá hráče za chybu střídáním. Takový přístup je přímo škodlivý, horší než kdyby družstvo hrálo samo bez trenéra. Střídání, aby splnilo svůj účel, musí být uvážené, předem připravené a formálnë na úrovni. Příprava na střídání začíná vlastně už v tréninkovém procesu: a) určením specializací hráčům (Zná-Ii hráč dobře svoji specializovanou roli, je připraven kvalitně zastoupit hráče stejného zařazení. Navíc ví, za koho hude eventuelně střídat a co se od něj očekává.) b) zdvojením funkcí (Za každého hráče základu vytipuj dalšího, který .s nim alternuje. Vzájemnou zastupitelnost těchto hráčů trénuj i v herních cvičeních, v tréninkové hře a v přípravných utkáních.) c) pohovory s hráči “lavičky” (Hráči musí chápat význarn, nezastupitelnost a zvláštnosti hry náhradníka. Týká se·to průběžného samostatného rozcvičováníi hráčů v průběhu hry, sledování hry soupeře i vlastního družstva. Střídající hráč musí vědět, co právě jeho družstvo hraje, kde jsou slabiny soupeře, jaký taktický plán družstvo plní. Musí být psychicky připraven a v okamžicích, kdy družstvo prožívá herní krizi, sám očekává možnost rychlého vystřídání, které má někdy jen prostý záměr sérii bodů za sebou. Odloží proto včas tepláky a je připraven v blízkosti trenéra. Při střidání nespěchá a poskytuje tím družstvu čas k uklidnění a zorganizování hry.) Kdy střídat? - Když posuzuješ hru základní šestky, nezaměřuj se jenom na techniku a taktiku provedení herních činností. Sleduj i zaujetí, bojové nasazení, se kterým do hry vstupují. Jestliže některý hráč viditelně nehraje s plným úsilím, vystřídej ho. Špatný postoj jednoho hráče ti ovlivní celé družstvo. - Když má tvé družstvo iniciativu a získává “sňůru” bodů, nestřídej. Drž se zásady: vítězná formace se nemění. Velmi často se nevyplácí, dá-li trenér v takové chvíli příležitost dalšímu hráči. Průběh zápasu se může prudce zvrátit v neprospěch vedoucího družstva. - Nestřídej příliš často, hra družstva ztratí rytmus a někteří hráči sebedůvěru. - Základní šestka by měla být sehraným orchestrem, vyváženým ve všech činnostech a schopna hrát bez výkyvů s maximálně jedním až dvěma střídáními. Časté střídání narušuje taktickou a psychologickou jednotu družstva. - Často je lepší, ponecháš-li klíčového hráče bez střídání i ve chvíli, kdy se mu nedaří. Přítomnost některých hráčů na hřišti ovlivňuje hru ostatních. - Proti výrazně slabšímu soupeři můžeš dát příležitost druhé šestce, aby prokázala své kvality. - Můžeš-li, vysvětli střídajícímu hráči, proč je nasazen do hry a co od něho očekáváš. - Nestřídej hráče, který není rozcvičen. - Taktická střídání zkoušej i v tréninku. Hráči si musí zvyknout na své role. Všestrannost hráčů ti ulehčuje střídání. - U hráčů základní šestky rozvíjej specifickou vytrvalost. Měli by vydržet hrát bez poklesu výkonu celých pět setů. U náhradníků nacvič schopnost dosáhnout plného výkonu po krátkém rozcvičení, odvahu, schopnost riskovat. - Nenasazuj mladé, nezkušené hráče v rozhodujících okamžicích. Dej jim příležitost v situacích, kdy nejsou vystaveni psychickému tlaku. - Testuj si hráče v různých situacích, abys poznal jejich schopnosti v roli náhradníků. Zapisuj si pozorovaná zjištění a porovnávej, zda tvoje postřehy vyjadřují zákonitost nebo šlo jen o náhodný projev hráče. - Nech na chvíli odpočinout unavené hráče, abys je měl dobře připravené pro rozhodující okamžiky hry. - Počítáš-li se střídáním předem, sděl svůj záměr střídajícímu hráči nejméně o 3 postavení dříve, aby se soustředil na svůj vstup do hry. Rytmus hry družstva Dobrý rytmus hry přispívá k úspěchu družstva. Každé družstvo má svůj osobitý rytmus a hraje nejlépe, podaří-li se mu rytmus udržet. Když družstvo ztratí rytmus, nechá si vnutit rytmus soupeře, ztrácí obvykle iniciativu a prohrává. Snaž se proto vnutit protivníkovi rytmus svého družstva. Zkušené týmy vysoké výkonnosti využívají změnu rytmu hry jako důležitou taktickou zbraň.
Jak zpomalíme hru? - Přerušováním hry. - Plným využitím oddechových časů a přestávek mezi sety. - Používáním vysokých nebo dlouhých podání, vysokých přihrávek. - Důslednou hrou na tři doteky. - Prodlužováním přerušení ve hře. - Zpomalením a zjednodušenim útočných kombinací. - Zpomalením přípravy na podání a využitím časového limitu po hvizdu rozhodčího. Jak hru zrychlíme? - Překvapivým útokem z přihrávky. - Zrychlením přihrávky. - Zrychlením útočných kombinací. - Zkracováním “mrtvého času”, kdy je hra přerušena (rychlé podáváni míče). - Zrychlením přípravy na podání a nevyužitím 5 s časového limitu k jeho provedení. Kdy hru zpomalujeme? - Když je družstvo unaveno. - Když ztrácí iniciativu. - Když ztrácí rytmus a vzrůká chaos, dezorientace. - Když soupeř získává sérii bodů. Kdy hru zrychlujeme? - Když je soupeř v krizi a ztrácí iniciativu. - Když vznikne hádka v družstvu soupeře. - Když soupeřovo družstvo opakovaně chybuje. - Když hrajeme takticky na chybujícího hráče. - Když se soupeř snaží zpomalovat hru. - Když soupeřící družstvo viditelně znervózní (např. po problematickém výroku rozhodčího nebo po výtkách trenéra). - Když se projevuje u soupeře únava nebo malá koncentrace na hru, apatie nebo rezignace. Výměny hráčů přední nebo zadní řady Po zahrání podání je hráčům povoleno měnit své pozice na hřišti. To nám umožňuje využít taktických přesunů hráčů k získání taktických výhod. Některé přesuny používáme pravidelně jako pevnou součást taktiky družstva v úzké souvislosti se systémem hry družstva a herními kombinacemi, které družstvo používá. Jejich hlavním smyslem je co největší využití specializace hráčů pro řešení herních úkolů. Někdy však jsou výměny vyvolány potřebami takticky řešit momentálně vzniklé situace hry: - Stavíme určitého blokaře na určitého směčaře. - Pověřujeme určitého hráče v poli pokrytím určitého prostoru hřiště. - Pověřujeme některého hráče vybíráním určitých míčů. - Přesouváme levorukého útočníka do zóny II. - Vyjde-li nám postavení malý blokař (i nahrávač) proti vysokému útočníku soupeře, přejde blokovat do zóny IV, třebaže z hlediska nahrávky na protiútok je toto postavené málo výhodné. - Hráče, který je naší slabinou v poli, využijeme pro danou situaci k pokrytí prostoru za blokem. Pamatuj, že: a) výměny míst u nezkušených, málo výkonných hráčů přinášejí více nedorozumění než efektu b) je lehké provést přesuny v okamžiku po vlastním podání, těžké (i když možné) po podání soupeře c) je nesmyslné provádět přeběhy v okamžiku útoku soupeře d) uprostřed rozehrané hry lze provádět pouze “malou” výměnu, to je výměnu dvou sousedních hráčů. Tzv.”velké” výměny vznášejí do hry zmatek. Proto je třeba vést i úzce specializované hráče k všestrannosti a schopnosti hrát dočasně na kterémkoli místě a v kterékoliv roli.
7.8.3. HODNOCENÍ HRY DRUŽSTVA Hodnocení utkání patří k nejvýznamnějším prostředkům, jimiž může trenér ovlivnit hru družstva. Představuje jakousi zpětnou va.zbu v řetězci: trenérské záměry - jejich realizace v tréninku - jejich efektivita v utkání. Každé utkání je z tohoto hlediska testem, zda naše tréninkové úsilí je úspěšné a jeho rozbor je naopak průkazným ukazatelem, jakým způsobem v tréninku pokračovat. Hodnocení je tedy zaměřeno perspektivně, k ovlivnění výsledků příštích. Zkušenosti z trenérské práce dokazují, že správně provedené hodnocení i prohraného utkání kladně působí na aktivitu hráčů, takže mohou uspokojivě pokračovat v tréninku i v soutěži. Jak a kdy hodnotit? - Bezprostřednë po utkání hodnocení neprováděj. Prohoď pouze několik klidných slov, kterými vyjádři svoji radost z vítězství nebo zklamání, že to nevyšlo. Nic víc. - Mezitím si v klidu vyhodnoť své poznámky eventuálně statistické údaje z utkání a dospěj k závěrům pro další přípravu družstva. - S dostatečným odstupem od utkání svolej schůzku, na které v klidné atmosféře probereš s hráči své poznatky z utkání. (Na turnaji v souvislosti s přípravou na další utkání, mezi dvěma víkendovými mistrovskými utkáními večer v hotelu, po druhém z nich při prvním tréninku ap.) - Klidné prostředí napomůže klidnému průběhu schůzky. - Nech nejdříve promluvit zkušené hráče. Požaduj však od nich pozitivní návrhy. - Ty sám nakonec zaujmi stanovisko k jejich názorům a proveď své osobní hodnocení. - Můžeš pochválit své družstvo i po prohraném zápase, pokud hráči hráli s plným zaujetím a naopak kriticky zhodnotit hru družstva, nepodalo-li ve vítězném zápase plný výkon. - Hodnocení začni několika kladnými informacemi, abys získal pozornost hráčů. Teprve potom přejdi ke kritice družstva nebo jednotlivců. - Připusť svoje chyby při řízení družstva a poděl se tak s hráči o zodpovědnost za výsledek. - Používej co nejobjektivnějšî argumenty. Vyjdi ze statistické analýzy efektivity hry družstva, je-li to možné, použij videozáznam. - Nerozebírej všechny stránky hry. Zaměř se na nejpodstatnëjší, z nichž lze učinit závěry pro trénink a pro příští hru v utkání. Zhodnoť: a) splnění taktického plánu b) podíl jednotlivců na jeho plnění c) bojové nasazení hráčů d) hlavní příčiny vítězství či prohry e) chování jednotlivých hráčů f) kolektivnost výkonu, spolupráci, komunikaci g) své zásahy do hry h) závěry pro další přípravu a pro hru družstva v příštím utkání V hodnocení můžeme připomenout i výkon družstva soupeře, zvláště tehdy, čeká-li nás další utkání se stejným soupeřem. - Zaznamenej si závěry schůzky. - Mluv méně o chybách, které byly, a více o opatřeních. jak se chyb příšté vyarovat. - Vyjádři pevnou víru v síly a možnosti družstva. Při použití videozáznamu z utkání instruuj hráče, na které detaily mají zaměřit svou pozornost, aby jim jeho shlédnutí přineslo konkrétní poučení.
7.9. Výchovná práce trenéra Mnohotvárnost a odborná náročnost trenérovy práce vyžaduje, jak jsme ukázali, nezměrné množství obecných i speciálních dovedností, zejména pak dovednosti jednat s lidmi. A to tím spíše, že veškerá jeho činnost je nedílnou součástí celospolečenského formativního procesu výchovy mladé generace. Poslání vychovatele přibližuje trenéra svou náplní i svou odpovědností velmi blízce k roli učitele. Trenér ve svých svěřencích rozvíjí nejen vlastnosti, které jsou předpokladem k dosažení nejlepšího výkonu, ale i takové, které z něj vytvářejí dobrého, charakterního, citově založeného a vyrovnaného člověka. Čestnost, spravedlivost, láska k lidem a k práci, zodpovědnost, dobrá orientace v životních hodnotách, smysl pro krásu, odvaha a činorodost, to jsou vlastnosti, které daleko přerůstají úzký rámec zájmové činnosti,
kterou je hra. A právě ve vytváření těchto hodnot je největší společenský přínos trenéra zvláště tam, kde pracuje s mládeží. Přitažlivost sportovní činnosti pro mládež zvýhodňuje trenéra při získávání autority. A její kolektivní charakter mu umožňuje využít v plné míře výhod metody kolektivní výchovy, tj. výchovy “v kolektivu, kolektivem a pro kolektiv”. - Jednej vždy s hráči, a to i s dětmi, jako se zodpovědnými partnery. Svěřuj jim přiměřené úkoly a veď je k samostatnému řešení. - Snaž se jim být po všech stránkách příkladem. - Orientuj se na kladné rysy jejich osobnosti. Objevuj je a rozvíjej. - Snaž se poznat jejich rodinné zázemí, sleduj jejich školní výsledky. Mezi všemi výchovnými činiteli by měla panovat shoda (jednota pedagogického působení). - Ovlivňuj životosprávu hráčů. - Veď je k uvědomělé kázni ve hře i v osobním životě. Obě vlastnosti spolu souvisejí. - Rozvíjej aktivitu a iniciativu hráčů. Diskutuj s nimi o závažných problémech. - Rozvíjej v nich širší kulturní zájmy (četba, hudba, výstavy) - zařazuj do programu kulturní akce. Beseduj o nich. - Probouzej zájem o věci veřejné (zprávy ze světa) i o veřejně prospěšnou činnost (společné brigády apod.). - Veď k vlastenectví, ale i ke zdravému klubismu. - Zdůrazňuj, že velké věci začínají od malých (třeba od pečlivosti v oblečení). - Oceňuj ohleduplnost, schopnost cítit s druhými. - Bojuj proti primadonství. - Pozor na “bumerangový efekt”, který můžeš vyvolat přehnaným, necitlivým výchovným zákrokem (výsledek je přímo opačný, než jsi zamýšlel). - Nebuď, ješitný, uměj odpouštět.
7.10. Rozvoj psychických schopností hráčů. Individuální rozdíly ve výkonnosti hráćů vyplývají jednak z individuálních tělesných rozdílů mezi nimi (výška, hmotnost, tělesná skladba, kvalita tělesných tkání, funkční vlastnosti tělesných orgánů) a z rozdílných schopností s nimi souvisejících, jednak z odlišných vlastností duševních, z odlišnosti jejich psychiky. Zatímco schopnosti první skupiny pokládají trenéři za proměnlivé, ovlivnitelné, a tudíž za předmět svého cílevědomého působení tréninkovými prostředky, duševní vlastnosti berou jako dané (vrozené nebo získané životními zkušenostmi). Je pravda, že vrozený základ našich psychických reakcí i ustálené vzorce našeho chování vedou každého z nás k poměrně stálým odpovědím na běžné životní impulsy a tato “setrvačnost” se projevuje i ve výběru odpovědí na obvyklé herní situace. Praxe nás však přesvědčuje, že zkušeností se pňměřenost našich reakcí zlepšuje. Zkušený hráč hraje efektivněji, při stejném, mnohdy i horším fyzickém vybavení dosahuje efektivnějšího výkonu. Rozebereme-li, v čem tzv. “zkušenost” spočívá zjistíme, že se jedná o řadu nespecifických i specifických schopností, které rozvinul dlouhodobým opakováním specifické činnosti (hry) nebo činností příbuzných. Uvažuj tedy: obdobně přirozeně se rozvíjejí i vlastnosti tělesné (rychlost, síla, obratnost, vytrvalost). My však tento proces umíme urychlit a zkvalitnit celým souborem tréninkových prostředků, které shrnujeme pod pojem tělesná příprava. Proč stejným způsobem nepřistupovat i k vlastnostem psychickým? O jaké vlastnosti jde? - Např. o schopnost rychlé reakce - myslíme latentní fáze pohybové reakce - K jejímu rozvoji můžeme použít různá postřehová rychlostní cvičení na signál. Signál může být zrakový, sluchový nebo dotykový. Cílem je reakce na míč, proto i pohyb míče je signálem nejvhodnějším. - Rozvíjej i další schopnosti vnímání: periferní vidění rychlé přenášení pozornosti z předmětu na předmět v průběhu činnosti (vykonávání více činnosti současnë). - Uč hráče, jak a co při hře pozorovat. - Uč je předvídat činnost druhého (anticipace je hlavní složkou při řízení pohybové činnosti ve sportovních hrách a základní podmínkou senzomotorické inteligence. - Trénuj pozornost hráčů a pěstuj schopnost vytrvat v ní. - Cvič herní paměť hráčů. Nejen proto, aby si byli vědomi, co a jak zahráli v průběhu zápasu (obvykle si pamatují velmi zkresleně), ale především proto, aby mohli předvídat opakující se situace ve hře a s předstihem řešit herní situace (ten a ten hráč hraje to a to). - Rozvíjej v herních cvičeních fantazií a tvořivou schopnost hráčů. - Vštěpuj jim radost ze hry. - Trénuj jejich vůli, schopnost vytrvat v činnosti, překonávat překážky, bolest a únavu. - Pomáhej jim vyrovnat se s neúspěchem a těžit z něj poučení. - Nepěstuj v nich závislost na tobě, ukaž jim cesty, jak překonávat sami sebe.
- Pěstuj v nich kolektivní cítění a v družstvu vlastnosti opravdového kolektivu. - Psychologie a pedagogika ti tak splyne v jedno.
7.10.1. PSYCHOLOGICKÁ PŘÍPRAVA DRUŽSTVA Trénovanost sportovce má několik složek. z nichž nejpodstatnější jsou: fyzické schopnosti, technicko-taktické schopnosti a dovednosti, psychické schopnosti. Proto také z celého rámce a obsahu sportovního tréninku vydělujeme 3 nejvýznamnější složky: - tělesnou technicko-taktickou psychickou. Všechny tři zmíněné složky spolu dialekticky souvisejí, prolínají se a ovlivňují. Celý komplex rozvoje a zabezpečení psychické stránky sportovní přípravy hráče i družstva včetně adaptace jeho organismu na psychické zátěže utkání shrnujeme pod širší název psychologická příprava. Chápeme ji jako cílevědomé využití psychologických poznatků k prohloubení efektivity tréninkového systému. Jejím cílem je: 1. zvýšit účinnost ostatních složek přípravy 2. v soutěži stabilizovat výkonnost hráčů a družstva na maximální úroveň natrénované kapacity 3. rozvíjet vlastními prostředky výkonnostní kapacitu hráčů a družstva. Tak jako u ostatních složek vymezujeme v plánu družstvajejí cíle a volíme prostředky k jejich dosažení. Nositelem psychologické přípravy není jen trenér, může k ní přispívat i kvalifikovaný psyrcholog, lékař, ostatní funkcionáři družstva nebo oddílu a v neposlední řadě sami hráči. Co všechno psychologická příprava sportovce a družstva zahrnuje? a) Východiskem psychologické přípravy hráčů a družstva je psychologická diagnostika hráče (družstva). Abychom mohli stanovit cíle a prostředky psychologického působení na hráče, musíme nejprve poznat jací jsou, co jim chybí, co potřebují. Znamená to poznat psychologické zvláštnosti jejich osobností i momentálnich stavů. b) Na obdobném principu musí být založen výběr sportovních talentů a psychologická péče o sportovně talentovanou mládež. c) Na základě provedených zjištění (psychická odolnost hráčů, problémoví sportovci, úroveň psychických kvalit jako je vnímání, rozhodování, volní vlastnosti, úroveň adaptace hráčů na psychologické podmínky utkání atd.) provádíme dlouhodobou i krátkodobou psychologickou (PP). Jedná se o dlouhodobou přípravu v tréninku a o psychologickou přípravu těsně před utkáním a při něm. Do prvé skupiny (dlouhodobé PP) patří: - úprava denních režimů, modelovaný trénink (napodobování očekávaných podmínek utkání), trénink psychické koncentrace, ideomotorický trénink, nespecifická i specifická cvičení pro rozvoj dalších duševních funkci (vnímání, paměť, vůle ap.), regulace motivační struktury hráčů, regulace meziosobních vztahů a psychologických charakteristik družstva jako celku, uplatňování principu individualizace přípravy hráčů z psychologického hlediska, psychologické základy ostatních složek přípravy (tělesné, technické a taktické V druhé skupině (krátkodobá PP) jde v podstatě o regulaci (řízení a ovlivňování) momentálních psychických stavů hráčů v tréninku nebo v podmínkách utkání.
7.10.2. REGULACE AKTUÁLNÍCH PSYCHICKÝCH STAVU Aktuální psychické stavy ve sportu jsou: předstartovní soutěžní posoutěžní.
Jejich vliv na výkon je dostatečně znám. Dostavují se, když si hráč uvědomí svůj podíl odpovědnosti za výkon a svoji účast v soutěži. V době příjezdu na sportovištë se mění ve stavy soutěžní. Posoutěžní stav je vyvolán nejen výsledkem, ale i subjektivním hodnocením průběhu hry a osobní úspěšností hráče. Postupně odeznívá, druhý den mizí. Cílem působení trenéra je navodit a udržet stav optimální bojové připravenosti (pohotovosti), v odborné terminologii optimální stav aktivační úrovně. Ta v průběhu utkání kolísá směrem nahoru (předráždění) nebo dolů (utlumení). Postihuje jednotlivé hráče a přenáší se i na družstvo jako na celek. Snaž se proto vypozorovat, v jakém stavu se tvoji hráči nacházejí. Vysoká aktivační úroveň se projevuje přehnanou dychtivostí, trémou, překotnými pohyby (doteky sítě při rozcvičení), zhoršenou koordinací. Nízká naopak ochablostí, lhostejnosti, odevzdaností, apatií, malou sebedůvěrou. Neúspěch ve hře přináší postartovní stavy charakterizované rezignací, depresí, agresivními výbuchy, neurotickými projevy. Tyto stavy neovlivňují družstvo (pokles zájmu o účast v družstvu, o trénink, zhoršení meziosobních vztahů, ztráta sebedůvěry, únik k alkoholu apod.). Tvůj úkol je ovlivňovat tyto stavy vhodnými prostředky. Které prostředky to jsou? Nadměrné vzrušení je možno tlumit především odváděním pozornosti od podnětů. Které navozují strach a očekávání. Proto je vhodné, věnovat se před utkáním jiným atraktivním činnostem. Při začátku soutěže má veliký psychický dopad kvalita rozcvičení. Také mírný humor snižuje napětí. Obdobně jako rozcvičení i vhodná dechová cvičení, teplá sprcha, vlažná koupel a uklidňující masáž snižují nadměrnou aktivaci. Varuj se však použití psychofarmak, patří jen do rukou lékaře! Sníženou aktivaci můžeš naopak pozvednout: cvičeními psychické koncentrace, přesvědčováním, přiměřeným zvyšováním odpovědnosti za výkon. Mobilizační účinky má zpěv, zvláště hromadný, pokřiky a rituály těsně před utkáním. Aktivizuje i dráždivá masáž, upravená dechová cvičení s krátkým, prudkým výdechem. S psychickým uvolněním souvisí i uvolnění svalové. Svižný pohyb, rozběhání, dobře zvolené rozcvićení “probouzí” hráče k očekávanému výkonu. Nepříznivé pozápasové stavy uklidňuje sprcha, tišící masáž, doplňková činnost. Problémy je nutno nechat ve vhodné chvíli vyventilovat, odeznít a dovést k pozitivním, mobilizujicím závěrům. Vyslechni zúčastněné všechny názory, i ty, se kterými nesouhlasíš a odpověd, ponech na příště, až si vše promyslíš. Přiznáš-li veřejně svůj podíl na neúspěchu (nedocenění některých aspektů v tréninku či při vedení družstva), sejmeš část napětí s hráčů a ulehčíš jim jejich sebekritiku. Psychologická pňprava zasahuje přímo i do oblasti výchovy tím, že cílevědomě ovlivňuje ideové, morální a volní vybavení osobností hráčů. Ideová příprava, zaměřená na rozvoj nejvyšších funkcí člověka, napomáhá vytvoření zdravé životní filozofie a životního názoru. Morální příprava ovlivňuje systém hodnot a norem chování hráčů a uvádí je do souladu s normami celospolečenskými. Volní příprava rozvíjí schopnost vynakládání volního úsilí do činností, směřujících k dosažení vytčených cílů. Sleduje harmonické skloubení iniciativy a sebevlády u každého jednotlivce. Ve všech třech zmíněných oblastech má největší psychologickou účinnost osobní příklad trenéra!
SEZNAM DOPORUČENÉ LITERATURY*) BUCHTEL, J. - EJEM, M.: DOBRÝ, L.: DOBRÝ, L.: školy ČÚV ČSTV, Praha 1983. DOBRÝ, L. - SEMIGINOVSKÝ, B: DOVALIL. J. a kol.: EJEM, M.: HARRE, D. a kol.: HANČÍK, V. a kol.: CHOUTKA, M.: KAPLAN, O. - BUCHTEL, J.: MATVEJEV, L. P.: MLATEČEK, L.: SOBOTKA, V. - LEBEDA, I: ČSTV ČSTV, Praha 1978. VAJCECHOVSKIJ, S. M.:
Odbíjená. Metodika nácviku a trénink. 2. vydání. Praha 1981. Didaktika sportovních her. 1. vydání. Praha l977. Didaktické základy sportovního tréninku. Učební text tělovýchovné Sportovní hry. Výkon a trénink. Praha 1988. Malá encyklopedie sportovního tréninku. l. vydání. Praha 1980. Volejbal. l. vydání. Praha 1988. Nauka o sportovním tréninku. l. vydání. Praha 1973. Tréning vo volejbale. 1. vydání. Bratislava 1982. Didaktika sportu. l. vydání. Praha 1972. Odbíjená. Teorie a didaktika. 1. vydáni. Praha 1987. Základy športového tréningu. 1. vydání. Bratislava 1982. Tělesná příprava hráče odbíjené. 1. vydání. Praha 1970. Plánování sportovní přípravy. Metodický dopis VVS Kniha trenéra. 1. vydání. Praha 1975.
*) Literatura citována podle původního vydání; některé publikace mohly být vydány již ve druhém vydání. Od roku 1989 volejbalové publikace, s výjimkou vysokoškolských skript, prakticky nebyly vydávány.
