Český imperativ v negaci a vidové korelaci. bakalářská diplomová práce Jana Nečasová vedoucí práce: doc. PhDr. Petr Karlík, CSc

Český imperativ v negaci a vidové korelaci bakalářská diplomová práce Jana Nečasová vedoucí práce: doc. PhDr. Petr Karlík, CSc.

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav českého jazyka 2006

Český imperativ v negaci a vidové korelaci

2

1 Úvod V této práci se zabývám problematikou rozkazovacího slovesného způsobu v souvislosti s negací a vidovým protikladem. Zajímá mě kontrast, který ukazují tyto případy: (1) Honza opravuje to auto.. (1a) Honza neopravuje to auto. (2) Honzo, oprav to auto. (2a) Honzo, neopravuj to auto.. Na první pohled je vidět, že negace nemá vliv na vid u indikativu {příklady (1)-(1a)}, zato u imperativu {ukázky (2)-(2a)} ano. Přitom věty typu (2), (2a) jsou Čechy pokládány za přirozenější, tedy bezpříznakovější, než výpovědi typu (2b), (2c), v nichž ke změně vidu při negaci nedochází. (2b) Honzo, opravuj to auto. (2c) Honzo, neoprav to auto. K takovémuto chování jistě musí existovat důvod, který však v základní odborné literatuře objasněn není. Proto jsem se rozhodla pustit se hlouběji a pokusit se na něj přijít. Cílem mé práce je jednak podat souhrn poznatků, které byly zjištěny na poli vidové modifikace imperativu a negace, což činím v první kapitole teoretické části, a jednak se zaměřit na oblast analytického imperativu, jehož vlastnosti v tomto směru dosud zkoumány nebyly. Touto problematikou se zabývám ve druhé kapitole teoretické části, kde také pracuji s konkrétními vzorky našeho jazyka, vzatými z Českého národního korpusu. Závěrem se pokusím shrnout nejdůležitější faktory, které toto podivné chování imperativu v negaci zapříčiňují, a také zjistit rozdíly mezi imperativem syntetickým a analytickým v této pozici, vyplývající z jejich srovnání. Literaturu v poznámkách pod čarou uvádím podle vzoru lingvistického periodika Slovo a slovesnost1. Formálním oříškem pro mě byl způsob zakončování vět za příklady uváděnými kurzívou, které často končí interpunkčními znaménky. V odborné literatuře je situace pestrá, vyřešila jsem to tedy po svém. Věty psané

1

zde např. stať M. Čejky, o. c. v pozn. 28.


3

kurzívou chápu podobně, jako by byly v závorce, proto v textu můžeme najít kuriózní případy se dvěma tečkami, jednou kurzívním a jednou obyčejným písmem.


4

2 Část teoretická: Odborná literatura Protože se na výsledku, který daný kontrast ukazuje, podílí několik gramatických kategorií, považuji za rozumné si nejprve ujasnit pojmy „slovesný způsob“, „imperativ“, „negace“ a „vid“.

2.1

Co se týče slovesného způsobu, Encyklopedický slovník češtiny (ESČ)2

jej charakterizuje jako gramatickou kategorii paradigmat slovesných tvarů (jednoduchých nebo komplexních), jejichž funkcí je vyjadřovat komunikativní postoj mluvčího k obsahu slovesa. V češtině je kategorie modu trojčlenná, zahrnuje způsob oznamovací, tedy indikativ, rozkazovací (imperativ) a podmiňovací (kondicionál). U indikativu jde o paradigma základní, týká se funkčně bezpříznakových tvarů jednoduchých i komplexních (jedu, pojedu, jel jsem, budu jezdit apod.), kondicionál je paradigmatem těch slovesných tvarů, které obsahují tvar l-ového příčestí a klitický morfém bych, bys, by apod. Posledním modem je imperativ, který nás zde bude zajímat především. Mluvnice češtiny (MČ 2)3 uvádí, že slovesný způsob je gramatický výrazový prostředek s modální funkcí a jeho význam se týká způsobu vztahu slovesného děje ke skutečnosti. V sémantické oblasti modality rozlišuje plán objektivní (vztah obsahu výpovědi ke skutečnosti) a subjektivní (vztah mluvčího k obsahu výpovědi). Zároveň poukazuje na možnost syntaktického chápání modality, kdy pomocí stejných výrazových prostředků ve vzájemných kombinacích lze dosáhnout různých ilokučních cílů. Podobně pojem chápe i Příruční mluvnice češtiny (PMČ)4. Dodává, že ve své sémantice slovesný způsob obsahuje i modalitu v rámci celé věty, která bývá vyjádřena intonací, partikulemi, tázacími slovy, slovesným způsobem apod. Tento dodatek nápadně připomíná pojetí určité části jazykovědců, kteří se v rámci sémantizace

2

Karlík, P., Nekula, M., Pleskalová, J.: Encyklopedický slovník češtiny. Lidové noviny (Praha 2002), s. 569-570. 3 Komárek, M., Kořenský J., Petr, J., Veselková : Mluvnice češtiny 2 – Tvarosloví. Academia (Praha 1986), s. 166-167. 4 Karlík, P., Nekula, M., Rusínová, Z.: Příruční mluvnice češtiny. Lidové noviny (Praha 1996), s. 320321.


5

syntaxe zabývají myšlenkou nejen morfologického, ale i větného, syntaktického modu, kam bývají zahrnuty stejné aspekty.5

2.2

Kromě toho známe i způsob slovesného děje (aktionsart). Jde o „lexi-

kální rysy ve významu sloves“6, pomocí nichž pak slovesa zařazujeme do sémantických skupin. Z. s. d. je silně spojen s kategorií vidu, tvoří se totiž podobným způsobem: prefixy a sufixy. Kromě toho často využívá diskrétních morfémů se a si. Při charakteristice a diferenciaci z. s. d. se uplatňují dva odlišné přístupy. Prvním je přístup derivační. Za způsob slovesného děje se považují slovesa derivovaná od jiného slovesa, ve kterých dochází k modifikaci původního lexikálního významu. Výrazy psát, napsat tedy v tomto smyslu z. s. d. nejsou. Sloveso psát není deverbálně derivované a verbum napsat je pouze gramatickou, nikoliv sémantickou modifikací. Naproti tomu se u sloves typu opsat, přepsat, dopsat lexikální význam mění, proto jsou v tomto přístupu brána jako z. s. d. Podle druhu lexikální modifikace je možné rozlišovat různé skupiny aktionsartů. Tak kupříkladu slovesa dopsat, domalovat obsahují rys [DOVEDENÍ VÝCHOZÍHO DĚJE DO KONCE], připsat, přilepit zase [VÝCHOZÍM DĚJEM NĚCO PŘIPOJIT] atd. Některé z těchto skupin jsou důsledně signalizovány určitými formanty. Tak např. skupina s rysem [DOVEDENÍ DĚJE DO KONCE] (viz výše) formantem do-, jindy najdeme v rámci jedné skupiny formantů víc (skupina s lexikálním komponentem [DOST] je signalizována komplexním formantem na- + se (napít se) i vy- + se (vyspat se). Problémem této teorie jsou slovesa, která se již sémanticky velmi vzdálila slovesu výchozímu (jít – najít). Zde vzniká důvodná otázka, jestli tato slovesa ještě můžeme pokládat za z. s. d. Odpovídá se na ni dalšími termíny určenými pro vystižení těchto sloves, nerozšířenější je Isačenkův „obecný charakter slovesného děje“. Přístup druhý (bývá označován také termínem aktionalita) způsob slovesného děje nepokládá za derivační kategorii, rozhodující jsou pro něj paralely v lexikální sémantice určitého počtu sloves, které umožňují jejich spojení do

5 6

Encyklopedický slovník češtiny, s. 570, o. c. v pozn. 1. Encyklopedický slovník češtiny, s. 567, o. c. v pozn. 1.


6

skupin z. s. d. Sem pak patří i slovesa typu „najít“ a také slovesa nederivovaná (psát) nebo neverbálně derivovaná (stárnout). Sledujeme tedy sémantickou klasifikaci všech sloves. Skupiny mají společný sémantický příznak, nejsou však signalizovány žádnými konkrétními formanty. Podle různých východisek jednotliví vědci nacházejí různé skupiny i termíny užívané k jejich pojmenování. Nejčastější jsou tyto: a) ingresiva [POČÁTEK DĚJE] (zakašlat, ale i sednout) b) evolutiva [POČÁTEČNÍ FÁZE DĚJE] (rozplakat se) c) delimitativa [KRÁTKÉ TRVÁNÍ DĚJE] (posedět) d) rezultativa – pouze u autorů odmítajících vidového protikladu slovesa pomocí prefixace [CELISTVOST, UKONČENOST DĚJE] (zaplatit) e) terminativa/konfektiva [PRŮBĚH CELÉHO DĚJE AŽ DO KONCE] {propracovat (něco)} f) perdurativa [PROCES TRVAJÍCÍ URČITOU DOBU] {propracovat (celou noc)} g) finitiva/kompletiva [KONEČNÁ FÁZE DĚJE] (dočíst) h) egresiva [KONEC DĚJE] (odučit) i) exhaustiva [TRVÁNÍ DĚJE AŽ DO KONCE/DO SMRTI] (ubrečet se) j) totální skupina [ZCELA A ÚPLNĚ/DŮKLADNĚ] (promrazit) k) saturativa [TRVÁNÍ DĚJE AŽ K USPOKOJENÍ SUBJEKTU] (vyspat se) l) extenziva [HODNĚ/ČASTO/DLOUHO] (nasedět se) m) kumulativa [UCHOPENÍ BLÍŽE NEURČENÉ KVANTITY OBJEKTU] (nahrabat) n) intenziva [VYSOKÁ KVANTIFIKACE DĚJE] {najet (spoustu kilometrů)} o) excesiva [NADMĚRNÁ INTENZITA/NADMĚRNÉ TRVÁNÍ DĚJE VEDOUCÍ K NEŽÁDOUCÍMU VÝSLEDKU] (přesolit) p) distributiva [NĚKOLIKANÁSOBNÝ PRŮBĚH DĚJE V ČASOVÉ POSLOUPNOSTI] (pozamykat) q) atenuativa [OSLABENÁ INTENZITA/NEÚPLNÉ NAPLNĚNÍ DĚJE] (přimodřit ve smyslu trochu namodřit)


r) semelfaktiva/okamžitá

slovesa

–

tvořená

především

7

od

iterativ

[JEDNORÁZOVÝ PRŮBĚH DĚJE + ČASOVÁ MINIMALIZACE] (mávnout) s) momentální slovesa [MOMENTÁLN DĚJ] (hodit, dát) t) iterativa/frekventativa – pouze pokud se iterativnost odmítne jako gramatická kategorie [OPAKOVANOST DĚJE + OBVYKLOST] (dělávat) u) deminutiva/deminutivní

iterativa

[OPAKOVANOST

DĚJE

+

OSLABOVACÍ VÝZNAMOVÁ SLOŽKA] (pospávat) v) komitativa [DOPROVODNÝ DĚJ] (přikusovat) w) frekventativa [NĚKOLIKANÁSOBNÝ PRŮBĚH BODOVÉHO DĚJE] (bodat) x) stativa [STAVOVÁ SLOVESA] (sedět) y) dekurziva [KONTINUÁLNĚ PROBÍHAJÍCÍ DĚJ] (myslet) z) mutativa [PŘIJÍMÁNÍ URČITÉ VLASTNOSTI] (černat) Každou z těchto skupin můžeme jednoznačně přiřadit k některému z vidů. Skupiny a-s pojímají slovesa dokonavá, slovesa skupin t-z jsou nedokonavá.7

2.3

Imperativ chápeme jako slovesný modus s funkcí apelovou (výzvovou). Podle mluvnic se v češtině rovněž jedná o paradigma trojčlenné. Rozezná-

váme tvary druhé osoby singuláru a první a druhé osoby plurálu.8 Formálně se podle PMČ imperativ tvoří od prézentního slovesného kmene, pro 2. os. sg. koncovkami -0 (ber-0, nech-0), -i (sedn-i, kousn-i) a -ej (brouk-ej, zakašl-ej), pro 1. os. pl. koncovkami -me (pojď-me), -eme/-ěme (mysl-eme, sedn-ěme) a -ejme (sed-ejme) a pro 2. os. pl. formanty -te (hoď-te), -ete/-ěte (mysl-ete, sedn-ěte) a -ejte (sed-ejte), přičemž konsonant před nulovou koncovkou může alternovat (min-e, ale miň-0). 9 Vedle těchto syntetických tvarů imperativu se někdy berou v úvahu i tvary analytické, platící také pro třetí osobu (singuláru i plurálu) nebo pro výzvové výpovědi. Jedná se o typ opisný, často s partikulí ať (ať přijde), nebo s imperativem slovesa typu koukej přijít, hleď se omluvit apod. Někdy se kon7

Encyklopedický slovník češtiny, s. 567-569, o. c. v pozn. 1. Encyklopedický slovník češtiny, s. 569, o. c. v pozn. 1. 9 Příruční mluvnice češtiny, s. 322, o. c. v pozn. 3. 8


8

strukce s partikulemi (ať, kéž apod.) považují za čtvrté paradigma, způsob přací (optativ)10. Imperativ má mimo vidové modifikace, kterou jsme načrtli hned zpočátku, několik dalších zvláštností. Tak například Komárek11 uvádí, že se plurální imperativ netvoří od kořene/kmene prézentního, nýbrž od imperativního tvaru singuláru (sg.: nes-, pl.: nes-te). Toto tvrzení podpírá argumentem neutralizace párového znělého konsonantu před koncovkou: veť-me, choť-me. Podivná je také koncovka 2. os. sg (piš-0). Nikde jinde v systému takovou koncovku nenajdeme, odpovídá spíše 3. osobě. U 1. os. pl., kde je koncovka normální, najdeme zase odlišnosti v sémantických rysech u indikativu a u imperativu. U tvaru píšeme rozumíme, že je píšících více: M „já + ty“, „já + on“, vždycky ale já. U slova pišme vnímáme také více adresátů, jde však o inkluzi M „ty + já“, „ty + ty … + já“, tedy vždycky já, navíc ale vždycky ty. Tento rys (vždycky ty) tedy musí pocházet z jiného materiálu než z koncovky, což podpírá Komárkovu hypotézu, že plurální imperativ tvoříme od imperativního tvaru singuláru. Imperativ je tedy vedle základního rysu [typ věty: IMPER] nositelem také rysu [OSOBA: ADRESÁT], ke kterému musí přijmout rys další, a to [ČÍSLO], který vyjadřuje morfémem: piš-0[IMPER, OSOBA: ADRESÁT] -0[Sg] -te[Pl, MLUVČÍ EXKLUZ] -me[Pl, MLUVČÍ INKLUZ]. Imperativ je také omezeně tvořitelný. Určitě jej je možné vytvořit od ergativ i neergativ (1) a od pasiva, kde je však interpretován jako přání (2), ale nelze jej vytvořit od media, vyjma případů, kdy je Nom – Vok (3), ani od mediopasiva (5). (1) Čti!, Spadni tam! (2) Honzo, buď zkoušen spravedlivě!,

10 11

Příruční mluvnice češtiny, s. 321-322, o. c. v pozn. 3. Komárek, M.: Příspěvky k české morfologii. (Praha 1978).


9

(3) Matematika se mi studuje dobře. – *Matematika se mi studuj dobře!, Matematiko, studuj se mi dobře! (5) Dům se staví i v noci. - *Stav se dům i v noci!, Stav se, dome, i v noci! Nejzvláštněji působí imperativ od sloves bez externího argumentu (6). (6) Prš!. Povšimněme si rovněž, že imperativu není možné užít ve větách se spojkou (7), ani v hlavních větách, pokud na jejich začátku stojí spojka či jiný výraz, který nepokládáme za větný člen (8). Nelze jej také spojit s evaluativními a epistemickými adverbii (9). (7) *Řekl, že piš! (8) *Ať piš! (9) *Asi/možná čti!, *Bohužel čti!. V rámci apelového ilokučního postoje můžeme pomocí partikulí a intonace, popř. interpunkce rozlišovat významy od mírného pobídnutí, prosby, pokynu, až po striktní rozkaz (zákaz). Tyto postoje ovšem můžou být vyjádřeny i jinými způsoby než imperativem12, např. infinitivem (10), otázkou (11), indikativem se zvolací intonací (12) atd. K této problematice se však vrátíme až později. (10) Nekouřit! (11) Nechceš laskavě zavřít? (12) Sedneš! Mluvnice češtiny13 se o imperativu vyjadřuje v souvislosti se subjektivní modalitou, zdůrazňuje tedy vztah mluvčího k obsahu výpovědi, jeho vyhraněnou komunikační funkci. Rys této subjektivity, který se projevuje jako výzva, jej výrazně odlišuje od ostatních dvou postojů, pohybujících se v oblasti objektivní. Co se týče morfologické formy imperativu, zde se MČ ve většině shoduje s vyjádřením PMČ. Rozlišuje syntetickou a analytickou formu, přičemž se analytickým imperativem zabývá s větší detailností. Upozorňuje, že o analytický imperativ jde pouze tam, kdy se pomocí partikule ať a indikativu hovoří o třetí osobě (13).

12 13

Příruční mluvnice češtiny, s. 321-322, o. c. v pozn. 3. Mluvnice češtiny 2 - Tvarosloví, s. 167-170, o. c. v pozn. 2.


10

(13) Ať vstoupí!. V případě užití téže formy např. pro osobu druhou (14) jde už o modální význam poněkud jiný, varovný, s výrazným citovým zaujetím. (14) Ať přijdeš brzo! Stejně charakterizuje i kombinaci jiné partikule, kéž, s kondicionálem nebo indikativem. Toto spojení lze opět chápat jako samostatný modus, optativ, nebo jako jiný, emocionálně příznakový pohled. Díváme-li se na problematiku apelu nikoliv z pohledu imperativu, nýbrž subjektivního postoje, zjišťujeme, že máme tuto množinu výrazových prostředků: slovesný modus, koncovou kadenci a popř. partikule. Je logické, že primární formou vyjádření apelové funkce je imperativ, kromě něj však máme i další možnosti: kupříkladu kondicionál, často společně s antikadencí, který naznačí specifické sémantické zabarvení výpovědi, emocionálnost (15). (15) Že bys zavřel? Apel nemusí mít jen význam žádosti, příkazu, nýbrž třeba i svolení, přání a dalších výpovědních odstínů (16). (16) Zakuřte si!, Vyspi se dobře! K tomuto účelu, vyjadřovat v rámci jedné formy různé postoje a naopak různými formami stejný postoj, slouží funkční transpozice, která však s sebou nese rys příznakovosti, emocionálního vypětí. Například indikativ v žádací větě způsobí odstín kategorického příkazu (17) podobně jako dříve zmíněná forma opisného imperativu s jinou než třetí osobou. (17) Půjdeš sem!, (Zde je ještě zajímavé, že aby věta s indikativem mohla být chápána imperativně, nesmí být její subjekt overní: věty typu „Ty stojíš.“, „My stojíme.“ nemůžeme chápat jako imperativní, zato u vět „Stojíš.“, „Stojíme.“ tato možnost existuje. Proto se k tomuto významu hodí infinitivy: Stát a nehýbat se!) Užití imperativu ve větě oznamovací zase vytvoří emocionální zabarvení zvolací (18). Podobného cíle jde dosáhnout i užitím typizovaného slovníku (19). (18) Pak mu něco povídej! (19) Že tě to baví!


11

Dále MČ připomíná, že v rámci výzvy je mluvčí vždy původcem této modality. Pojetím Mluvnice češtiny, a to její třetí části, se budeme zabývat podrobněji ve stati, proto nyní přistupuji k výkladu negace.

2.4

Problematiku negace nazírejme nejprve podle Encyklopedického slovní-

ku14. Ten říká, že jde o operaci, jež neguje pravdivostní podmínky kladné (oznamovací) věty. Podobně je tento jev popsán i v rámci logiky, v jazyce má však poněkud složitější charakter. Rozlišujeme totiž negaci větnou (20), členskou (21), přičemž ta se často týká více než jednoho členu (22), a lexikální (23). (20) Petr nepřišel. (21) Nepřišel Petr, ale Pavel. (22) Nepršelo včera v Brně, nýbrž předevčírem v Blansku. (23) nevoják Logika také rozlišuje negaci vnitřní a vnější, v rámci jazyka tyto vztahy můžeme popsat takto: negaci vnější vyjádříme pomocí předsunutého spojení (22), vnitřní např. jako výpověď (23). (22) Není pravda, že mnoho střel zasáhlo cíl. (23) O mnoha střelách není pravda, že zasáhly cíl. V případě vniřní negace můžeme mluvit o presupozici, což je ta část věty, která není zasažena negací, tedy ta, jež stojí před ní. Kromě negace v souvislosti s aktuálním větným členěním, která nás zde nezajímá, mluví ES i o tzv. dvojím záporu. Jedná se o shodu negovaného slovesa a záporných zájmen (Nikomu to neřekl.), kterou ovšem neslučujeme s kombinací dvou záporů významové stavby (Nemohu nesouhlasit.), kdy se jedná tzv. popření opozita (litotes). Dále je tu rozebírána pragmatická funkce negace. Při setkání slovesné negace a dokonavého imperativu, který má funkci příkazu, dochází k vidové modifikaci a sloveso s významem zákazu má podobu nedokonavou (24). Stejně tak fungují i slovesa durativní ve vztahu k iterativním (25) a další, i neimperativní konstrukce s podobným významem (26). (24) Sedni si! : Nesedej si! 14

Encyklopedický slovník češtiny, s. 283-284, o. c. v pozn. 1.


12

(25) Jeď tam! : Nejezdi tam! (26) Měli byste jet do Pardubic. : Neměli byste jezdit do Pardubic. Naznačuje také další zvláštní vlastnosti negace, např. že na zápornou otázku často očekáváme kladnou odpověď (Nechtěl bys mi pomoci?) atd. Povšimněme si, že negace stojí u lexikálního slovesa, nikoliv u tvaru s rysy finitnosti, tj. slovesa označovaného jako pomocné (auxiliární). Tento fakt můžeme dobře pozorovat u tzv. analytického imperativu (27), (28), (29). (27) Koukej odejít před osmou! (28) Koukej neodejít před osmou! (29) *Nekoukej odejít před osmou! MČ15 dává důraz na fakt, že negace operuje na propozici a zpravidla se při ní popírá platnost vztahu mezi tématem a rématem. Tato charakteristika záporu nám postačí. PMČ16 se sice ještě dále zmiňuje o funkci záporu v rámci negace totální a parciální, kdy je užíváno buď větného, nebo členského záporu a dalších aspektů, tento výklad už pro naši problematiku ovšem není podstatný. Jinak se publikace shodují.

2.5

Zbývá nám kategorie vidu. Opět nám půjde o základní morfologickou de-

finici, neboť se videm budeme zabývat ve zbytku práce a dozvíme se o něm mnoho podrobností, které bychom zde zbytečně opakovali. Aspekt, jak se mu také říká, je slovo pocházející z latiny a znamená pohled. Tak se tento význam ukrývá i ve slovanském slově vid, v případě ruštiny je přímo doslovný. Znamená to, že pokud se zabýváme tematikou vidu, bavíme se o způsobu vnímání skutečnosti, o různých úhlech pohledu. Faktem je, že (nejen) české sloveso existuje v několika podobách, které se od sebe neliší základním lexikálním významem. (Bavíme se tedy o gramatické kategorii vidu, nikoliv o aktionsartu (viz výše), jak by se mohlo také zdát. Zajímají nás totiž i případy typu psát – napsat,

15 16

Daneš, Fr., Grepl, M., Hlavsa, Z.: Mluvnice češtiny 3 – Skladba. Academia (Praha 1987). s. 260-261. Příruční mluvnice češtiny, s. 548-552, o. c. v pozn. 3.


13

které mohou vypadat, jako že předpona mění lexikální význam „nederivovaného“ slovesa (přidává hodnotu dovršenosti), ale o opaku nás přesvědčí tento test: v případě, že by sloveso napsat bylo bráno jako lexikálně odlišné od slovesa „nederivovaného“, musel by k němu existovat nedokonavý člen se stejným významem. Jelikož však v češtině nemáme sloveso *napisovat, můžeme přijmout fakt, že prefigované sloveso napsat je pouze dokonavým protějškem ke slovesu psát. Kromě toho vidíme u dvojice opiš – neopisuj stálý, nemizící prefix. Korelace nesměřuje od původního neodvozeného slovesa, počítá zcela samozřejmě s prefixem u obou členů. Nemůže tedy jít o aktionsartovou dvojici nedeterminované – determinované sloveso. V případě několika podob jednoho slovesa už parafrázuji PMČ17. Ta uvádí, že tvary jsou dva základní (dokonavý a nedokonavý) a jeden vedlejší, iterativní, čili násobený, a odlišují se od sebe vztahem k završenosti děje. Nedokonavá

slovesa

(imperfektiva)

PMČ

popisuje

jako

tvary

s obecnějším významem, vyjadřují sice primárně volný vztah k završenosti děje (30), ale dá se jich použít i při zjevné završenosti (31). (30) Petr píše. (31) Petr psal celé hodiny, než to dokončil. Tuto možnost členy dokonavé (perfektiva) nemají. Jejich výrazným rysem je omezenost trvání děje, kladou důraz na jeho ukončenost, celistvost. Zvláštní skupinu predikátů dokonavých tvoří slovesa momentální, jednorázová, u kterých je děj příliš krátký, aby mohl trvat (bodnout). Zatím jsme mluvili vždy o jednom slovese, které existuje ve více podobách. Existují však slovesa, která mají podobu jen jednu jedinou. Zásadní roli v tom hraje jejich sémantika, která další možnost nepřipouští. U imperfektiv tantum jde především o slovesa modální a některá stavová (chtít, vědět, žít, stát, vypadat apod.) s tím, že jako nedokonavá mohou působit i jiná slovesa tvářící se perfektivně, která se svým významem přibližují slovesům modálním (uživí, unese, vydrží…). 17

Příruční mluvnice češtiny, s. 318-320, o. c. v pozn. 3.


14

Existují samozřejmě i jednovidová slovesa opačného pólu – perfektiva tantum. Jsou to například nadchnout, naplakat se, zalyžovat si a další. Kromě toho známe i sovesa obouvidová, která jsou většinou přejatá z cizího jazyka a ještě se nestihla ustálit ve vidovém paradigmatu. To znamená, že ke své nedokonavé podobě zatím nevytvořila dokonavé protějšky a záleží na kotextu, význam dovršenosti můžeme chápat i za nedokonavým tvarem. Někdy už je perfektivní význam podporován prefixem (např. dezinfikovat, absolvovat, organizovat i zorganizovat atp.), ale to se zatím děje zřídka. Zároveň PMČ upozorňuje na fakt, že kategorie vidu není zcela gramatickou kategorií, proto u jejích formálních prostředků nevede ostrá hranice mezi morfologií a slovotvorbou. Většinu vidových párů tvoříme pomocí (de)sufixace a (de)prefixace, najdeme však i dvojice, jež jsou tvořeny od různých základů (bere : vezme). Encyklopedický slovník18 tvrdí, že aspekt vyjadřuje „netemporální časovou dimenzi děje nebo stavu vyjádřeného slovesným lexémem“. Uvádí pouze dvě vidové kategorie: imperfektivnost a perfektivnost a připomíná také pojetí Kopečného, který v rámci imperfektivnosti ještě nachází opozici aktuálnost : neaktuálnost (psát : psávat). Kromě toho, že je vid úzce svázán s kategorií času, kterážto informace je tu navíc, dochází ESČ k podobným závěrům jako PMČ.

Problematikou, která je předmětem této práce, tedy citlivostí vidu vůči imperativu v negaci, se badatelé zabývají již delší dobu, prakticky po celé dvacáté století. Každý se často zaměřil jen na některý z aspektů a zkoumal jej dopodrobna, proto dnes již můžeme podat celkem vyčerpávající souhrn poznatků. Jedním z prvních lingvistů, kteří se pokusili problém řešit, byl Miloš Dokulil, navazující zejména na práce Jakobsonovy a Trávníčkovy. Nesnažil se látku vyčerpat v celém rozsahu, zajímaly ho zejména rozdíly v míře užívání dokonavých a nedokonavých imperativních forem v ruštině a v češtině. Nás budou zajímat především výsledky, ke kterým se dobral ve smyslu obecném, jevy, které mají oba ja-

18

Encyklopedický slovník češtiny, s. 527-531, o. c. v pozn. 1.


15

zyky společné. K výrazným objevům jen v rámci češtiny totiž v této práci nedošel.

2.6

MILOŠ DOKULIL: Modifikace vidového protikladu v rámci imperativu

v spisovné ruštině a češtině19

Dokulil vyšel z předpokladu, že protiklad dokonavosti a nedokonavosti má touž funkci ve všech slovanských jazycích, a zkoumal tedy, jak se liší jednotlivé slovanské jazyky stupněm využití této korelace. Zjišťuje, že se v ruštině mnohem častěji než v češtině užívá tvar nedokonavý, a to zejména v záporných větách minulých (Bзял ты эту книгу? Не брал.), ale i jindy. Také v imperativu, jenž je výhodný proto, že vid nezatěžuje aspektem času. Na druhou stranu ho však neukazuje v tak čisté podobě, jako třeba infinitiv, což může vést k jeho nezřetelnosti. Slovesný způsob rozkazovací stojí vlastně na pokraji mluvnického jazykového systému, výraznou je totiž jeho aktivnost. Má emocionálně-volní charakter20 a kromě toho nutně předpokládá adresáta21. Tak vzniká široké spektrum expresivních odstínů, které operují s vidovými významy a umožňují stírání vidové opozice v tomto plánu. Tvary totiž můžeme vnímat i ve smyslu jejich druhotného významu. Autor se dále zabývá vymezením vidů z hlediska rezultátového. Ačkoliv v úvodu pojal vid dokonavý jako základní, nepříznakový a vid nedokonavý jako příznakový, zde se mi zdá, že si odporuje. Dokonavost totiž popisuje jako zaměření se na některý moment děje, kterým často bývá moment rezultativní, tedy okamžik výsledku, zatímco nedokonavost je bez tohoto označení. Tato nejasnost ovšem pro další pravidla užití jednotlivých vidů není podstatná a můžeme z hypotézy dále vycházet. Dokulil ještě upozorňuje na fakt námi již naznačený, že základní významy korelačních forem, jak je popsal, mohou být, a často také bý-

19

Dokulil, M.: Modifikace vidového protikladu v rámci imperativu v spisovné ruštině a češtině. In: Pocta Fr. Trávníčkovi a F. Wollmanovi. Brno 1984, s. 71-88. 20 Mluvnice češtiny 2 - Tvarosloví, s. 72, o. c. v pozn. 2. 21 Příruční mluvnice češtiny, s. 322, o. c. v pozn. 3.


16

vají, překryty aktuálními expresivními hodnotami, jež jsou značně proměnlivé. K těmto hodnotám patří třeba kvalita a stupeň expresivního přízvuku, intonace a také do značné míry kontext. Poznamenává tedy, že zde jde o složitou problematiku a vytyčuje si dílčí cíl: chce zhruba naznačit, jaké konkrétní okolnosti mohou (spolu)určovat, pro kterou z obou vidových forem se podvědomě rozhodujeme v té či oné situaci22, a vychází u toho z obecných morfologických významů těchto kategorií. Dokonavost tedy i nadále zůstává vymezena tak, že se zaměřuje na některý limitní moment děje (chápaný zpravidla jako rezultativní). K nedokonavosti, kromě faktu, že takovéto zaměření neoznačuje, přidává aspekt vyjádření děje v jeho průběhu, bez zřetele k jeho omezení a dějovou aktuálnost. Pro dosažení svého cíle ještě používá Mathesiova poznatku23, že jakékoliv nepřirozené vidové užití je nástrojem zdůraznění, exprese. Tento poznatek je pro Dokulila podpořen i tím, že nedokonavost vnímá právě jako příznakovou kategorii, zjišťujeme však, že to platí i obráceně, a to v rámci negace imperativu. Bezpříznakovost nedokonavého slovesa je po záporu tam, kde je v kladu v témž postavení sloveso dokonavé, protože nedokonavost je známkou většího volního vypětí. Nedokonavý tvar nemá předponu, tedy je obecnějšího významu, a proto je pro zákaz vhodnější. Dokonavá forma je naproti tomu názornější, vyjadřuje aktualizaci. Tím Dokulil doplňuje Mathesiův poznatek: pokud jde užít dokonavé i nedokonavé formy, mluvčí se rozhoduje pro bezpříznakovou kategorii (pokud se tím nedostává do kolize s druhotným významem té které formy), která odpovídá emočnímu vypětí. Naopak užití kategorie příznakové poukazuje na to, že je mluvčí schopen racionalizace a na výpověď klade důraz. Dostáváme se k otázce, jak jsou tyto významy dále uplatňovány v imperativním plánu. Dokulil upozorňuje na zvláštní vztahy v imperativní větě mezi podmětem a činností, jež je mu predikována. Subjekt je totiž sice vykonavatelem činnosti, ovšem není jejím vlastním původcem. Tím je mluvčí. Ten pak využívá vidového protikladu novým způsobem: dokonavý význam cíle, výsledku

22 23

Příruční mluvnice češtiny, s. 74, o. c. v pozn. 3. Příruční mluvnice češtiny, s. 74-75, o. c. v pozn. 3.


17

je přehodnocen na význam motivace adresáta vykonat činnost pro její účel, cíl. Nedokonavý rozkaz je méně libovolný ze strany mluvčího, a tedy šetrnější nebo zdvořilejší. Dobře je to vidět na příkladu (33), kdy oproti výpovědi (34) zřetelně cítíme autoritativnost mluvčího. Nedokonavé sloveso způsobuje, že se původ rozkazu posouvá od mluvčího někam k neosobní nutnosti. Protiklad dokonavosti a nedokonavosti tu vidíme jako protiklad odůvodněnosti a neodůvodněnosti. (33) Vykonej svou povinnost! (34) Konej svou povinnost! Vedle toho ale můžeme nedokonavost v rozkaze vnímat i jiným způsobem. Její specifický význam zpřítomnění a dějového zdůraznění může při povelu pro jednotlivý úkon signalizovat konkrétnost, naléhavost a neodkladnost (35). (35) Umyjte podlahu! vs. Umývejte podlahu! Pak nemáme na mysli přímo výsledek děje, nýbrž konatele, což se může v určitých situacích jevit jako ohleduplnost, důvěrnost, jindy však také jako důraznější apel, protože je činnost předpokládána okamžitě. Stejně tak můžeme podvojně vnímat dokonavost. Buď jako chladný, neosobní příkaz, jindy cítíme větší váhu na tom, že není tolik naléhavý. Potvrzujeme si tedy původní hypotézu o významné roli intonace a kontextu. Dokulil pak připomíná, že užitím důvěrného nedokonavého tvaru v rámci neodůvodněného rozkazu se může oslabovat jeho autorita (36). (36) Tak už vylézejte z vody! Nyní se dostáváme k negaci obou imperativů: dokonavého i nedokonavého. U záporu, jak už jsme řekli výše, je výrazné expresivní zabarvení, a proto jsou možnosti subjektivního výběru vyjádření značně omezené. Mluvčí má tendenci k bezpříznakovosti a zákaz se vztahuje vlastně na samotné jednání, nikoliv na jeho výsledek, proto je přirozeně dávána přednost nedokonavému členu dvojice. Dokonavý člen tak nikdy nestojí v pozici zákazu, v negaci nabývá „zvláštního významového zabarvení výstrahy, naléhavého napomenutí často v poslední chvíli“24. Jednání jím není zakazováno, ale konatel je upozorněn na nežádoucí výsledky, které by z jeho činu mohly vzejít. Navíc onen nežádoucí děj není závislý 24

Příruční mluvnice češtiny, s. 79, o. c. v pozn. 3.


18

(nebo ne zcela) na úmyslu subjektu (tedy konatele). V případě dokonavé výstrahy (37) mluvčí nepředpokládá konatelův úmysl jej prozradit, zatímco u nedokonavé prohibice (38), popř. prosby, viz níže, je tento záměr pravděpodobný. (37) Neprozraď mě! (38) Neprozrazuj mě! Potud se tedy jevy českého i ruského jazyka shodují. V další části textu řeší Dokulil důvody většího zastoupení dokonavých tvarů v ruštině, což se však již naší problematiky přímo netýká.

2.7 IGOR NĚMEC: Kategorie determinovanosti a indeterminovanosti jako základ slovanské kategorie vidu25

V tomto článku se autor zabývá genezí vidové kategorie přes její dva mezistupně: korelaci determinovanosti a indeterminovanosti (D – ID) a protiklad komplexnosti – nekomplexnosti (K – NK). Jde o vývoj velmi komplikovaný a protkaný mnoha analogiemi a cyklickými zapříčiněnostmi, který sahá až do indoevropského prajazyka. Snaží se odpovědět na otázku, kterou si klade v úvodu: jakou roli sehrála kategorie D – ID (určenost – neurčenost) ve vývoji slovanské kategorie vidu. Navazuje zejména na pojetí Borodičové, která chápe protiklad D – ID v rámci sloves nejen konkrétně jedinečných a abstraktně hromadných, ale také – a to obzvlášť – sem zahrnuje slovesa dějová a stavová. Právě tato dvojice typů sloves, která je zděděná již z indoevropského prajazyka a na slovanské půdě rozvinuta předponovým typem mlъčati : u-mlъčati, je podle Borodičové základem slovanské kategorie D – ID. Společnou podstatou determinovaných dějů je podle ní konkrétnost, jedinečnost, děje okamžité, bodové, komplexně i nekoplexně pojaté, představující završení plně rozvinutého děje. Nedeterminované děje pak charakterizuje jako stavy nebo jako způsobilost k ději, děje iterativní, obvyklé, složené apod. Jako

25

Němec, I.: Kategorie determinovanosti a indeterminovanosti jako základ slovanské kategorie vidu. Slavia, 25, 1956, s. 496-534.


19

formální znaky, které typy sloves zařazují, vidí nasální sufix, později předpony (D) a sufixy -ī-, -ĭ-, -ē- (ID), typ sędǫ : sěděti. Němec práci Borodičové ověřuje, neboť nepřijal některé body v ní uvedené, ačkoliv s její teorií v zásadě souhlasí. Nejprve se zabývá préteritálními kmeny ē-ovými a kořennými typu *sēdē- : *sēd-. Zde se projevuje základní protiklad kategotie D-ID: stav a přechod do stavu. Obě préterita se v praslovanštině tvořila od téhož kmene (který měl původ v indoevropském préteritu asigmatickém). Jedna forma obsahovala příznak -ē-, nebo -ā-, druhá forma tento příznak neměla. Bezpříznakové kořeny měly význam dovršeného přechodu do stavu, význam ingresivní. Příznakové vyjadřovaly příslušný výsledný stav. Stáří této korelace lze bezpečně klást do doby baltoslovanské jednoty: infinitivy ve staroslověnštině zněly sěděti : sěsti, v litevštině s÷déti : sésti(s), préterita ve stsl. sěděaše : sěde, v litevštině s÷déjai : s÷dai(s). Baltoslovanské korelace tedy nejspíš vypadaly takto: infinitiv: *sēdē-ti : sēd-ti, préteritum: *sēdē-s : *sēd-e-s. Slovanský aorist asigmatický s oslabeným vokalismem pak v korelaci D-ID plnil funkci determinovaného členu, byl pokračováním starého ide. kořenného aoristu tematického. Borodičová má podle Němce s tvrzením, že jde o pokračování ide. imperfekta, pravdu jen tam, kde má aorist asigmatický plný stupeň kořenného vokálu, zde jde však až o stav baltoslovanský a později praslovanský, o stav sekundární s novými kmeny ī/ĭ/ē-ovými, tedy s typy s prézentním vokalizmem přejatým do préterita. Ty vznikly v souvislosti s rozvojem systémově nutné kategorie D-ID. Korelace starých ide. a nových bsl. kmenů nezůstala omezena jen na protiklad komplexně-ingresivních stavů. Ve slovanských i baltských jazycích se totéž tvoří i od těch ide. kořenů, jež vyjadřují punktuální, komplexní děj prostý, jde zejména o kořeny interjekčního původu, ale i od starých slovanských sloves pohybových. Pak se původní opozice ingresivnosti a stavovosti změnila v protiklad komplexnosti, děje jako bodu a nekomplexnosti, durativnosti dějů stavových. Před vznikem vidu probíhal tento vývoj jen v plánu préteritálním, v prézentu byly tvary n-ové, odpovídající punktuálním kmenům kořenným, determinované, nekomplexní. V préteritu však bylo pravděpodobně možné ještě


20

před vznikem vidu tvořit od sloves 1. třídy jak kořennou komplexní formu (*neset), tak ē-ovou formu nekomplexní (*nesē-t), což znamenalo veliký skok ve vývoji kategorie D-ID. U tohoto typu se totiž našlo sice uplatnění jen v rámci préterita, ale korelace se rozšířila na další slovesa bez ohledu na lexikální význam. Determinovaná forma kořenná začala vyjadřovat i děj indeterminovaný jako determinovaný, komplexní a naopak. To si můžeme ukázat na tomto příkladu: *jьdetь znamená jde (kam), tedy děj neurčený, avšak *jьdē(t) značí šel (kam), tedy děj určený. Tento posun znamená v jazyce přechod od kmenosloví k tvarosloví a pro determinované děje je vytvořeno speciální préteritum: aorist asigmatický. Pro indeterminované děje se naopak zakládá budoucí imperfektum. U sekundárních sloves nastal poněkud odlišný vývoj: od primárních ī-ových kmenů vzniklo indeterm. préteritum pomocí sufixu -ē- (sěde : sědě-aše), od sekundárních sloves ē-ových zase pomocí příznaku -ā- (u-sъpe : sъpa-aše). Forma determinovaná tedy byla podřízena vidu již v době předhistorické, zatímco u indeterminované formy tomu tak ještě není. Dále Němec přistupuje k rozboru préteritálních kmenů prostých a předponových, které se týkají zejména tranzitivních a intranzitivních sloves. Vychází z předpokladů, že předpony zde původně vyjadřovaly místní stav děje a jeho výsledného stavu. Například předpony ve slovesech pri-lьpe, pri-lěpiti mají význam „při něčem, k čemu“. Často však jen zvýrazňovaly vztah, který byl lexikálně obsažen již v samotném kořeni. Tak význam kořene lьp- už tento místní význam „k něčemu, při něčem“ zahrnoval. Takové předpony tedy už v době předhistorické ztrácely svou místní výraznost proto, že stačila ta obsažená v kořeni, zejména u předpon po-, u-, a vъz- (která nadto ztratila oporu pro lexikální význam se zánikem předložky vъz). Tyto prázdné předpony však nezmizely, neboť našly v systému novou funkci. Staly se právě nositely příznaku determinovanosti a rozšiřovaly se i na další kmeny, na nově vzniklá transitiva a intransitiva, která nesla rys cílovosti, resultativnosti a ingresivnosti. Vznikly tedy nové, produktivní typy determinovaných kmenů a s nimi další rozvoj kategorie D-ID. Běžnými se staly korelace typu *mьlkēt : *u-mьlkēt tvo-


21

řené indeterminovaným kmenem a determinativní příponou. Vedle staršího determinovaného typu *mlket tu tedy stála nová forma se stejnou funkcí. Zpočátku mezi nimi opravdu nebylo významového rozdílu, časem se však u předpon, jež měly všechny stejnou funkci – determinovat – začaly rozlišovat sémantické odstíny. Tak například vъz- signalizovalo čistou ingresivnost, u- rezultativnost, povýznam prostě komplexní atp.). Pokud měly některé předpony původní význam čistě ingresivní, nabyly v rámci rozvoje kategorie D-ID významu prostě komplexního. Mezi ingresivností a komplexností totiž byl úzký vztah. Němec se dále ptá po stáří korelace typu věděti : pověděti. A v zápětí si odpovídá. V době historické má tento protiklad již platnost vidovou, je tedy třeba jít dále. Tento aspekt nalézá i v období baltoslovanské jednoty, ale zjišťuje rozdílnosti v pláně prézentním, takže usuzuje na samostatný vývoj baltských a slovanských jazyků zvlášť. Vznik této korelace tedy můžeme zařadit do doby praslovanské. Další vývoj, v době historické, se projevoval prosazováním se formy prefigované na úkor starého prostého aoristu. A tato prefigovaná forma již není omezena préteritem, tvoří se zcela nové složeniny tohoto typu (např. pozobjímati atd.). Co se týče sloves, která byla předtím obouvidová, začíná se uplatňovat tendence k jednovidovosti, a to podle nejběžnějšího významu toho kterého slovesa. V případě dokonavého, komplexního výsledku kmen přijímá n-ový sufix, při variantě nedokonavé, nekomplexní, prefix po-. A dostáváme se k prézentu, kde se dozvíme hlavní část tajemství o úplné gramatikalizaci vidové kategorie. Opět se zabýváme kmeny ĭ-ovými a n-ovými a také kmeny prostými a předponovými. Nejprve ovšem prapůvodními kmenovými opozicemi. Tou nejpůvodnější, kterou známe, byla préterito-prézentní indoevropská korelace kmenů kořenných, které se lišily přízvukem a ablautem (např.: *bhudh-é-t, tedy „probudil se“ : *bhéudh -(e)-ti, čili „bdí“). Tato korelace byla později přebudována v produktivní typ tvořený z préteritního kmene. Oproti determinovanému *bude-t (probudil se) tak máme indeterminované tvary dva: *budē-t (bděl, je probuzen) a *budí-ti (bdí, je probuzen). Tento typ se dále rozvíjel díky potřebě vyjadřovat více stavů jako výsledek děje. Systém ovšem nemohl


22

zůstat asymetrický, k typu determinovanému, ingresivnímu se také přitvořila prézentní forma, a to inchoativní *bhu-n-édh-ti, „probouzí se“. Tak už baltoslovanská korelace determinovaných a indeterminovaných préterit stavových a ingresivních dostala prézentní protějšek kmenů stavových a inchoativních, ještě ovšem bez významu vidového. Kromě toho se tak vytvořila slovanská druhá třída slovesná. Na základě materiálu Němec dochází k tomu, že préteritální kořenné kmeny měly význam nejen ingresivní, ale vůbec obecně rezultativní. Stejně tak prézentní kmeny n-ové nevyjadřovaly jen inchoativnost, nýbrž nekomplexní determinovanost, tedy jakýsi proces, který směřuje k dovršení. Tyto kmeny s n-ovým sufixem byly odvozeny od kmenů préteritálních kořenných a před vznikem vidu nebyly modifikovány předponami. Pokud je měly, pak právě kvůli významu lokálnímu, který v nich byl ještě obsažen. Příznakem nekomplexní determinovanosti se staly až po vyšumění tohoto smyslu, stejně ovšem jako v těch případech, kdy z předpon sémantický obsah nezmizel, tedy třeba u kauzativ. Projevuje se tu tedy tendence po formální signalizaci determinovanosti. Před vznikem vidu pak měla většina kauzativ předponu, kterou si podržela až do jeho rozvoje. Pak se k dokonavému složenému slovesu přitvořilo dekompozicí sloveso nedokonavé (lěpiti). Jiné postavení měla lokální předpona tam, kde samostatně existujícímu slovesu dodala nový lexikální význam. Pokud takové sloveso bylo indeterminované, výsledné kompozitum se stalo nedokonavým. V této fázi ještě nedokonavá i dokonavá kompozita vyjadřovala děj přítomný. Zbývá nám tedy zodpovědět jistě naléhavou otázku, proč ty determinované kmeny, které v praslovanštině vyjadřovaly přítomnost, nabyly charakteru budoucího. Tento jev úzce souvisí s vývojem vyjadřování futura. Slovanský vývoj je vlastně syntézou cesty baltoslovanské a germánské. Germánské jazyky totiž rovněž do jisté míry vyjadřují budoucí čas prézentními determinovanými kmeny, ale oba jazyky mají různé předpoklady, aby byla jejich situace shodná. Zpočátku oba směřovaly k vyjádření původním prézentním tvarem kompozit. Díky speciálním podmínkám, obsaženým ve vývoji D-ID kategorie za baltoslovanské jednoty, praslovanština kromě toho, že tohoto cíle dosáhla, pozbyla, narozdíl od jazyků


23

germánských, možnosti týmž tvarem hovořit i o přítomnosti. Oním zvláštním předpokladem je vybudovaná silná kategorie inchoativ (n-ových a předponových), která nejvíce inklinovala k vyjádření děje budoucího. Logicky totiž znamená, že pokud usedám, nejspíš ještě chvíli budu sedět. Baltské jazyky zatím začaly vyjadřovat budoucnost pomocí rozvíjení s-ového futura. V rámci praslovanštiny se další vývoj ubíral tímto směrem: stará inchoativa n-ová a předponová s významem nekomplexního futura byla v době historické nahrazena tvary futura opisného. U durativně futurálních forem typu *sędð26 (budu sedět) se však v rámci kategorie komplexnosti-nekomplexnosti vyhrotil rozpor mezi prézentním nekomplexním a préteritálním komplexním významem. Tento rozpor byl odstraněn rozšířením préteritálního komplexního významu na celé sloveso, pak tedy konečně sędð nabylo významu komplexního futura. Tyto staré n-ové a předponové inchoativní kmeny tvořily v pláně prézentním jádro kategorie determinovanosti, proto i ostatní determinované prézentní kmeny přešly k vyjadřování dějů budoucích. Tak začaly i kmeny prézentní vyjadřovat komplexní děje a postupně se tato vlastnost rozšířila na celé sloveso. Musela však existovat náhrada za nekomplexní vyjádření prézenta, aby tento vývoj byl možný. Takovou náhradou byly kmeny se sufixem -ā-, které již v rámci préterita mohly označovat děje determinované pojaté nekomplexně (př.: *u-sъchně-aše, usychal → u-sycha-jð, usychám). Tento příznak -ā- se stal příznakem nekomplexnosti pro celé sloveso. Tak vznikl už v praslovanštině základní pilíř slovanského vidového systému. S další gramatikalizací kategorie K-NK v rámci celého slovesa vzniká gramatická kategorie vidu. Teprve na základě rozvoje nekomplexních ā-kmenů mohl splynout n-ový determinovaný sufix prézentní a préteritální v příznak komplexnosti (dokonavosti). I dvojice staré korelace typu kriknð : kričð se zkomplexněním prézentních determinovaných tvarů stala korelací vidovou, stejně jako se pleonastické předpony mohly stát rovněž příznakem komplexnosti, dokonavosti v rámci celého slovesa (typ velěti : povelěti).

26

Ve Wordu jsem nenašla možnost vložit symbol nosového o, které nahrazuji touto značkou.


24

Vznikem těchto tří základních vidových dvojic vrcholí a končí rozvoj kategorie D-ID, a to někdy v konečném období praslovanštiny. Rozvoj vidového systému pak zapříčinil vznik nových slovesných kmenů (např. n-kmenů) a působil na slovanské slovesné tvarosloví, to už ovšem převážně po diferenciaci praslovanštiny, v každém slovanském jazyce zvlášť. 2.8 VILÉM MATHESIUS: Obsahový rozbor současné angličtiny27

Mathesius se v této stati zabývá otázkou vidové kategorie ve dvou odlišných jazycích – slovanském, češtině, a germánském, angličtině. Nás bude opět zajímat pouze čeština. Autor se vyjadřuje v tom smyslu, že o vid jde pouze v těch případech, kdy jeho modifikacemi není zasažen základní význam slovesa. Základní vidové typy vidí podle čtyř kritérií: 1) podle fáze průběhu, pak rozlišuje vid kontinuativní (kdy je zdůrazněný průběh děje), ingresivní (zdůrazněná je fáze počáteční) a terminativní (klade důraz na dokončení fáze). 2) dělí slovesa podle toho, jestli vyjadřují fakt, nebo proces. V případě faktu mluví o slovesech komplexních (půjčit) a slovesa procesuální nazývá kurzivními (půjčovat). Děje krátkého trvání, pro které je typické použití sloves komplexních, lze v češtině za určitých speciálních podmínek vyjádřit slovesem kurzívním. Zejména jde o případy imperativu: řekneme sice „Skoč!“, ale pokud se konatel k činu nemá, urgujeme akci právě touto emfatickou kurzívností (39). Ještě častěji se s tímto jevem setkáme u imperativu záporného (40). Mathesius podotýká, že tohoto vyjádření neužíváme, pokud naše pozornost není zaměřena na děj, nýbrž na některé průvodní okolnosti (41). (39) Tak skákej, skákej! (40) Neskákej! (41) Neskoč mi na nohu!

27

Mathesius, V.: Obsahový rozbor současné angličtiny na základě obecně lingvistickém. Praha 1961., s. 75-80.


25

Tento dvojí rozdílný typ dějů vyjadřují také dva rozdílné typy sloves. Mathesius je pojmenovává jako durativa a momentalia, tedy slovesa trvací a okamžitá. U těchto dvou typů nejde o vidovou korelaci, v případě uvedených příkladů skočit : skákat jde o dvě slovesa s různými významy. 3) vymezuje slovesa jednodobá, opětovací a opakovací (trojice bodnu : bodám : bodávám) a 4) se orientuje podle míry uskutečněného děje, kde nemá k dispozici ustálenou terminologii (typ táhne : popotáhne). Dále se zabývá vyjádřením vidu v českém jazyce. Zde vidí možnost trojí. Buď alternaci kmenové souhlásky, kdy většinou dochází ke změně konjugačního typu (42) nebo derivaci (43), kde hrají důležitou roli afixy. Třetí možnost nalézá ve frazeologii (44). (42) nesu : nosím, nasadím: nasázím (43) táhnu : tahám : tahávám, (44) udeřiti : zasazovati ránu. 2.9 MIREK ČEJKA: Rozkaz a negace28

Čejka pracuje nejprve s termíny negace a propozice. Negaci si vysvětluje podobně jako my v úvodu k této práci. Hlavní úlohou této operace je tedy změna pravdivostní hodnoty propozice. Pro výslednou sémantickou interpretaci věty jsou však důležití i další činitelé, a to především pragmatické okolnosti, ve kterých je užívána. Čejka se ve své stati zaměřuje na negaci coby pragmatický faktor v rámci několika typů ilokučních výpovědí kategorie direktivnosti. V mluvním aktu hrají roli tři složky: akt formální manifestace (zvukové nebo grafické), akt propoziční (reference a predikace) a akt ilokuční (kterým se při výpovědi vytvářejí společenské vztahy mezi mluvčím a adresátem). Rozlišuje ilokuční akt a propoziční obsah ilokučního aktu, na základě čehož dochází k dalším dvěma jednotkám, tentokrát ve formální struktuře výpovědi. Jde o pro-

28

Čejka, M.: Rozkaz a negace. Slovo a Slovesnost, 39, 1978, s. 341-348.


26

poziční indikátor a indikátor ilokučního potenciálu (zastoupený modem, intonací, přízvukem, slovosledem a performativními slovesy). Nejprve se zabývá direktivním ilokučním aktem rozkazu a jeho nutnými (tedy dostačujícími) podmínkami. Těchto podmínek nachází osm. Jsou to: 1) normální podmínky vstupu a výstupu, 2) fakt, že mluvčí větou vyjadřuje propozici a dalších šest podmínek, které se již týkají jen indikátoru ilokučního potenciálu: 3) Jednak mluvčí predikuje budoucí jednání příjemce, 4) jednak musí platit, že je příjemce jednání schopen a mluvčí to předpokládá, 5) ani mluvčí, ani příjemce nepočítá s tím, že by příjemce za normálních okolností jednal ve smyslu příkazu ze své vlastní vůle, 6) v době probíhání mluvního aktu se mluvčí nachází v nadřazeném postavení vzhledem k příjemci a tento svůj stav reflektuje, 7) záměrem mluvčího je, aby příjemce vykonal akt jednání, který je mu predikován, 8) záměrem mluvčího je dosáhnout toho, aby jeho výpověď zavázala příjemce k vykonání tohoto aktu tak, aby věřil, že tento akt nemůže nevykonat, a aby tento závazek nabyl platnosti již ve chvíli realizace výpovědi. Na základě splnění těchto podmínek je rozkaz úspěšný. Jako další cíl si Čejka stanovuje srovnat prostředky imperativní a reprezentativní v rámci komunikativní interakce mezi mluvčím a adresátem. Ilokuční potenciál reprezentativní referuje o stanovisku mluvčího, ilokuční potenciál rozkazu naproti tomu mluví o určitém plánu jednání adresáta. Indikátor tohoto potenciálu (IPRo) máme v češtině možnost vyjádřit zcela explicitně, pomocí performativních sloves (rozkazuji, přikazuji apod.). Kromě této, velmi výrazné formy, můžeme příkaz vyjádřit prostě jen imperativem nezáporných sloves, ale tento prostředek bývá užíván i pro jiné ilokuční postoje, není tedy jednoznačný. Dále je možno příkaz vyjádřit dalšími prostředky, vzniklými transpozicí a elipsou. Zde se ovšem nejednoznačnost jen stupňuje.


27

V každém ilokučním aktu máme dvě možnosti užití negace: buď na propozici, nebo na indikátoru ilokučního potenciálu. Teoreticky máme ještě možnost třetí, negaci ilokuční (typ Nenařizuji ti, abys to udělal.), tu zde ale opomíjíme, protože při ní mizí imperativní ilokuční potenciál. Co se týče negace propoziční, při úspěšném záporném rozkazu dosáhne mluvčí takové reality, ve které platí, že není pravda, že příjemce vykoná akt obsažený v propozici. V rámci pragmatických jevů tuto operaci můžeme chápat jako zamítnutí nebo revizi přesvědčení a předpokladů, které jsou ve výpovědi sdělovány tak zvanou afirmativní bází (tj. bází s kladným tvrzením). Druhou možností je negace v rozkaze. Zde jde naopak o zrušení plánu jednání nebo pokračování již započatého konání. Dosud jsme mluvili o jednání, jehož původcem, iniciátorem je mluvčí. Zde pak jde o prostý negativní rozkaz, nařídit činnost je pak samozřejmě v kompetenci mluvčího. Tento negativní rozkaz je bezpříznakovým členem vzhledem k podobě příznakové, zákazové. Tehdy se mluvčí snaží zabránit jednáním, jejichž iniciátorem byl někdo jiný. Setkávají se tedy dva různé záměry. Formálně můžeme zákaz opět vyjádřit několika různými způsoby: explicitně, pomocí performativního slovesa „zakazuji ti / vám...“, nebo implicitně. Nejběžnějším, třebaže opět nejednoznačným implicitním výrazovým prostředkem je imperativ záporných sloves nedokonavých (45). (45) Nenos to sem! Záporné tvary sloves dokonavých mají v téže pozici funkci ilokučního aktu výstrahy a varování. Vedle těchto prostředků je velmi běžnou i indikativní podoba modálního slovesa směti (46), jako i nevlastní prostředky jiné, vzniklé opět transpozicí a elipsou, např. nominalizace (47). (46) Toho kluka už sem nesmíš vodit! (47) Nevstupovat! Autor se dále zabývá problematikou ilokučního aktu dovolení. Pozastavuje se nad tím, že dovolení nelze brát jako negaci zákazu, třebaže by nás tato interpretace lákala. Negací zákazu pouze dosáhneme vyjádření, kdy mluvčí sděluje příjemci, že mu něco nezakazuje. To ovšem neznamená dovolení, jak každý ví už


28

od dětství. Dovolení je totiž opět direktivní ilokuční akt, který se projevuje výrazně performativním způsobem. Jeho presupozicí je platnost nějakého zákazu vůči adresátovi, který je tímto zrušen. U tohoto aktu mluvčí nehraje tak silnou roli v jednání příjemce. Umožňuje mu sice nějakou činnost nebo pokračování v započaté činnosti, kterou měl předtím blokovanou, přímo ho k ní ale nevybízí. Adresát tu tedy má zatím nejširší pole působnosti. V důsledku toho se pochopitelně mění některé podmínky, konkrétně třetí, pátá, šestá, sedmá a osmá na tyto: 3) mluvčí predikuje možnost příjemcova budoucího jednání, 5) mluvčímu i příjemci je zřejmé, že by bez výpovědi mluvčího příjemce sotva blokované jednání uskutečnil a také je zřejmé, že by je uskutečnit chtěl nebo mohl chtít, 6) ve chvíli mluvního aktu je mluvčí ve vztahu k příjemci v takovém vztahu, že může zrušit jeho závazek vyplývající ze zákazu a mluvčí i příjemce o tomto faktu ví. 7) Záměrem mluvčího je dosáhnout takové situace, kdy se příjemce nebude muset řídit závazkem vyplývajícím ze zákazu a 8) záměrem mluvčího je také dosáhnou toho, aby se mluvčí buď mohl, nebo nemusel řídit závazkem vyplývajícím ze zákazu a aby tato možnost nabývala platnosti ve chvíli realizace mluvního aktu. Jak jsme už naznačili, dovolení se vyznačuje výraznou performativností. Užívá se při něm několika performativních sloves a slovesných konstrukcí (dovoluji,

povoluji,

dávám

svolení...).

Existují

samozřejmě,

jako

v předchozích případech, nejednoznačné formy implicitní, a to buď s pomocí indikativu slovesa směti, nebo moci, a dokonce i jedna forma poměrně jednoznačná, imperativ s modálními formativy (tak, tedy, tož), partikulí no a dativem zvratného zájmena (No tak si ukroj.). Negace ilokučního potenciálu dovolení s sebou nese větší důsledky než totéž u příkazu a zákazu. Negací dovolení totiž dochází k obnovení (respektive k jeho nezrušení) závazku vyplývajícího z presuponovaného zákazu.


29

Dozvěděli jsme se tedy, že kategorie negace je jak operací sémantickou, tak i výrazně pragmatickou. Mluvčí ruší některé adresátovy předpoklady. Kromě toho má negace mnohem širší pole působnosti než ilokuční potenciál. Pokud totiž operuje přímo na něm, ruší ho, ale pokud operuje jen v nějakém omezeném rozsahu v jeho rámci, nemění ho. Vzhledem k nejednoznačnosti vyjádření, kterými je utvářena, je vždy nutné podrobně zkoumat, o který ilokuční akt se vlastně jedná, abychom výslednou výpověď správně interpretovali. 2.10 MIROSLAV GREPL: Imperativní postoje a imperativ29

Grepl opět nahlíží na syntaktické postoje ze skladebního hlediska. Vykládá je pak jako postoje se záměrem mluvčího přimět adresáta k uskutečnění propozičního obsahu výpovědi. V rámci těchto postojů rozlišuje řadu různých hodnot, které se od sebe liší mírou zainteresovanosti mluvčího na uskutečnění propozice. Mezi tyto hodnoty patří např. rozkaz, výzva, varovný příkaz (zákaz), vybídnutí, návrh, rada, doporučení, prosba, úpěnlivá prosba, dovolení a další. Tyto hodnoty patří k témuž typu komunikativně intenčního postoje, a to k typu imperativnímu. Jednotlivé hodnoty můžeme signalizovat různými cestami a prostředky a stejné prostředky můžeme přiřadit k různým hodnotám, v každém z užití pak nabývají specifického charakteru. Nejprve Grepl vysvětluje své pojetí na hodnotě rady. Stejně jako Čejka autor tohoto článku zjišťuje, že je v podstatě jakoukoliv hodnotu možné vyjádřit explicitním a implicitním způsobem. Explicitní naznačení rady je možné pomocí postojových predikátorů (Čejka tentýž prostředek nazývá performativními slovesy) radím ti, doporučuju ti. Propoziční obsah pak najdeme ve větě vedlejší se spojkou aby nebo v nominalizované infinitivní podobě (48). (48) Radím ti, abys to vrátil / to vrátit. / Radím ti, abys to nevracel / nevracet to.

29

Grepl, M.: Imperativní postoje a imperativ. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, A 27, 1979, s. 165-174.


30

Druhou možností je signalizace implicitní. Rysy rady jsou pak obsaženy přímo v syntaktické struktuře, která formuje propoziční obsah. V tomto případě máme mnoho možností vyjádření. Jako první a logická se nabízí forma morfologického imperativu, ten je ovšem možné použít ve všech imperativních postojových hodnotách, je tedy opět konstatováno, že jde o prostředek polyfunkční, a tedy nejednoznačný. V jednotlivých případech však jeho hodnotu poznat umíme, k čemuž nám dopomáhají pomůcky v podobě intonace a různých partikulí, popř. „analytické imperativní formy“ (AIF). V tomto případě jde zejména o intonaci a častou partikuli raději (49) a AIF typu (50) apod. (49) Raději to vrať / nevracej. (50) Koukej se brzo vrátit!, Pojď zpívat!, Opovaž se odmlouvat! Máme však možnost i jiných, neimperativních konstrukcí, jako jsou např. (51), (52), (53), (54), (55) atd. (51) Co abys to vrátil/nevracel. (52) Měl bys to nevracet. / Neměl bys to vracet. (53) Neměl bys to vrátit? (54) Já (na tvém místě) bych to vrátil / nevracel. (55) Že bys to vrátil / nevracel? Druhou postojovou hodnotu, jejíž způsoby vyjádření autor zmiňuje, je varovný příkaz nebo zákaz. Tento druh příkazu/zákazu v sobě zahrnuje fakt, že pokud jej adresát neuposlechne, vyplynou z toho pro něj nepříjemné důsledky. Explicitním výrazovým prostředkem varovného příkazu/zákazu je často postojový predikát varuji tě (56). V tomto příkladu jde o varovný zákaz, ten jde ovšem vyjádřit i pomocí záporného diktálního predikátoru (57). (56) Varuji tě, abys to uklízel. (57) Varuji tě, abys to neuklízel. Z toho vyplývá, že varovný příkaz může být vyjádřen pouze záporným dokonavým diktálním predikátorem s intonačním centrem na postojovém predikátoru (58). (58) Varuji tě, abys to neuklidil.


31

Vidíme tedy, že tato vyjádření svádí k nejednoznačnosti a také ve slovese varovat vlastně není obsažen sémantický rys volního záměru. Proto se u explicitní formy této hodnoty užívá onen predikátor ve spojení s imperativem diktálního slovesa (59). (59) Varuji tě, ukliď to / neuklízej to! Naproti tomu je implicitních prostředků více a všechny jsou poměrně jednoznačné. Patří mezi ně konstrukce typu (60) a (61), kdy jde vlastně o transpozici opisného imperativu užívaného pro 3. osoby do osoby druhé, nebo (62). (60) Opovaž se to neuklidit / uklízet / uklidit! (61) Ať to uklidíš / neuklízíš! (62) Ne abys to neuklidil / uklidil / uklízel! Zajímavým řešením je morfologická imperativní forma s částicí jenom / jen, kde dochází k transpozicím kladu a záporu (63) a (64). (63) Jen mu to nevrať! znamená Vrať to! a (64) Jen mu to vracej / vrať! si vyložíme ve významu Nevracej to!. Grepl nám nabízí dva testy, jak si můžeme ověřit, zda jde v těchto konstrukcích skutečně ještě o imperativní postojovou hodnotu. První, vemi prostá možnost je nahradit neimperativní konstrukci větou s predikátem v imperativu a pokud je taková náhrada platná, je jasné, že původní konstrukce je imperativní. Tento test můžeme ještě kombinovat s druhým: děj, který má adresát realizovat, musí spadat do prézentně-futurální časové perspektivy. Rozkaz totiž logicky nemůže směřovat do minulosti. Pokud tedy můžeme konstrukci modifikovat v čase směrem zpět, nemůže jít o imperativní postoj (65), (66). (65) Měl bys to přepsat!, ale *Měl bys to byl přepsat. (66) Ať to přepíšeš!, ale *Ať jsi to přepsal! V nepřeneseném významu je tato konstrukce neplatná, proto jde spíše o formu imperativní, nikoliv o spojení indikativu a částice. Grepl se také ve svém stanovisku opírá o pojetí Kopečného z roku 1956, kdy zjistil, že do imperativní funkce je možné transponovat indikativ sloves dokonavých s kadencí konkluzivní nebo s antikadencí (67) a indikativ imperfektiv za téže intonace, pokud mají povahu futura (68). Prézens nedokonavého indikati-


32

vu je možné v tomto významu použít jen nenegovaně a ve spojení s antikadencí (69). (67) Přineseš vodu! , Lehneš?! (68) Budeš mlčet?! (69)Mlčíš?! Po Kopečném a Dokulilovi Grepl rovněž konstatuje, že v oblasti morfologického imperativu dochází k modifikacím vidového protikladu. Kladné formě dokonavé zpravidla odpovídá v záporu forma nedokonavá (a dle možnosti neprefigovaná a nedeterminovaná). U kladného imperativu je často možné užít formy dokonavé i nedokonavé, vidové rozdíly se zde tedy jakoby stírají, neutralizují. Přednost jedné nebo druhé formě se dává podle toho, jestli chce mluvčí zdůraznit cíl, výsledek děje (→ dokonavost), nebo jeho zpřítomnění, zdůraznění jeho průběhu (→ nedokonavost). Toto zdůraznění děje pak nastává zejména při zákazu, proto je zde častá právě forma nedokonavá s tím, že dokonavost v záporu signalizuje postojovou hodnotu výstrahy, neboť se zde uplatňuje představa výsledku činnosti. Jak jsme si na příkladech ukázali výše, toto platí i v těch případech, kdy imperativní postoje nejsou signalizovány morfologickým imperativem. Potvrzujeme si tedy, že je při zkoumání vidových modifikací důležité hledisko syntaktické, nikoliv morfologické. Pro toto postojové zkoumání považuje Grepl za účelné přesně ujasnit pojem zákazu. Tohoto úkolu se však nyní nechce ujmout cele, rozhoduje se jen vyjádřit několik předběžných poznámek. Připomíná, že zákaz nemůžeme chápat jako negaci příkazu, oba postoje jsou signalizovány kladným postojovým predikátorem (70), kromě toho existuje i speciální postojový predikát „zakazuju ti“, který je ovšem také kladný (71). (70) Přikazuju ti, abys to uklidil / neuklízel. (71) Zakazuju ti, abys to uklízel. Negace postojového predikátu v obou případech by znamenala jeho zrušení a imperativní postoj by se změnil v prostou konstataci. Greplovi se navíc zdá, že zákaz nelze chápat jako hodnotu imperativního postoje, ani jako opak příkazu.


33

Příkaz a zákaz jsou podle něj aspekty imperativního postoje, které se uplatňují v každé z jeho hodnot. Tyto aspekty vycházejí každý z jiné presupozice. Zákaz z předpokladu, že se příjemce chystá konat nějakou činnost a cílem výpovědi je jí zabránit nebo ji přerušit (přesněji řečeno je cílem zabránit úmyslu vykonat činnost nebo v ní pokračovat) a příkaz žádný takový předpoklad nemá, jeho cílem je naopak nějaké konání vyprovokovat. V obou případech je síla působení směřována od mluvčího. Dovolení je zde označeno jako hodnota se zvláštním postavením mezi imperativními postoji. Je totiž založeno na pragmatické presupozici zákazu a znamená jeho zrušení. Explicitní forma je uskutečňována pomocí postojových predikátorů „dovoluji, souhlasím, svoluji, abys“ (72) apod. nebo imperativu v kombinaci s částicí. (72) Dovoluji, abys to opravil / neopravoval. (73) Tak to (tedy) oprav / neopravuj. Tím, že dovolení vlastně znamená zrušení presuponovaného zákazu, je záporná forma jeho predikátoru synonymní s kladnou formou predikátu zákazu (74). Jindy (75) je ovšem v presupozici obsažen příkaz. (74) Nedovoluju ti, abys to udělal. = Zakazuju ti, abys to udělal. (75) Dovoluju ti, abys tam nechodil. Grepl tedy formuluje obecnou presupozici dovolení jako „normu nebo povinnost něco udělat nebo nedělat“. Dovolení pak znamená zrušení platnosti této normy. Směr zájmu na (ne)realizaci propozičního obsahu míří opačným směrem, než je tomu u příkazu a zákazu, tedy od adresáta. Poslední hodnotou, která je v této stati rozebírána, je výstraha. Ta má rovněž výjimečné postavení, a to vzhledem k předchozímu tvrzení, že má každá imperativní postojová hodnota aspekt příkazu a zákazu. Výstraha se totiž zákazu vymyká. Nejde zde o to zakázat adresátovi nějaké jednání, ale upozornit na jeho případné negativní důsledky (76). (76) Neřízni se! Nekopni ho! Přitom jde o výsledky mimovolní, nejsou závislé na vůli subjektu. Představa výsledku zapříčiňuje dokonavost diktálního slovesa. Další možnost vyjádření


34

postojové hodnoty výstrahy Grepl nachází v konstrukcích s dokonavým kladným indikativem a zvolací intonací (77). (77) Poleješ to!

2.11 FRANTIŠEK DANEŠ: Věta a text30 Z této knihy je pro naši problematiku podstatná především druhá kapitola o větných predikátech31. Daneš je zde klasifikuje do dvou tříd a několika podtříd podle (ne)přítomnosti pěti sémantických distinktivních rysů. Těmito rysy jsou: • dynamičnost • mutační změna • členěnost • akčnost • přítomnost více než jednoho participanta (pojem participant chápeme jako účastníka syntaktickosémantických vztahů, které vytváří predikát). Dvěma základními třídami jsou predikáty statické a predikáty dynamické. V dynamických predikátech se nacházejí ještě dvě výrazné podtřídy: procesy a mutace. Predikáty statické, vyjadřující neděje, mohou být • členěné, s jedním (Otec je nemocen.) nebo více (Voda obsahuje kyslík.) participanty, a • nečleněné (Je teplo.). Vedle toho existují statické predikáty existenční a polohové. Predikáty dynamické, tedy děje, jsou, jak už jsme řekli, rozděleny na o procesy – členěné akční (Vojsko pochoduje., Policie pronásleduje lupiče.) a neakční (Slunce svítí., Pavel trpí malárií.), oboje buď s jedním, nebo více participanty, a nečleněné (Sněží.) – a

30 31

Daneš, Fr.: Věta a text. Praha 1985.,s.12-28. Daneš, Fr., s. 12-28, o. c. v pozn. 30.


35

o mutace – členěné nekauzativní, inchoativa (Mléko zkyslo.), a kauzativní, ty pak s jedním participantem, autokauzativa (Pavel se rozběhl.), nebo s více participanty (Včera jsem spravoval auto.) a nečleněné (Setmělo se.). Hlavní je ovšem dichotomie predikátů statických a pohybových v širokém slova smyslu. Tento pohyb Daneš chápe jako změnu. V užším významu tato změna představuje přechod z výchozí situace do situace závěrečné. Takováto změna je zde nazývána mutací, přičemž původní i konečné děje můžou představovat jak neděje, tak i děje různého typu, včetně mutací. Nemutační děje jsou pojmenovány jako procesy, také sice znamenají změnu, pohyb, ale v širokém slova smyslu, nelze jej chápat jako přechod jednoho stavu ve stav jiný. V další části této kapitoly se Daneš zabývá už jen konkrétními vlastnostmi mutačních predikátů. Jedním, a pro naše téma velmi podstatným, rysem je, že se v češtině zpravidla vyskytují ve vidových dvojicích, a to proto, že pojednávají o přechodu do nějakého výsledného stavu. Tento důraz na rezultát způsobuje právě ostrou vidovou korelaci. Slovesa dokonavá vyjadřují událost, zahrnují v sobě výsledek, uzavřenost akce. Ať už výsledku děje bylo nebo nebylo dosaženo, nikdy se tento děj nemůže krýt s momentem promluvy. Nedokonavost má oproti tomu jasně nerezultativní charakter, k tomu se sféra přítomnosti kryje s momentem promluvy. Pokud taková slovesa negujeme, zjišťujeme, že právě díky výraznému důrazu na (ne)rezultativnost jsou výsledky zajímavé. Při negaci dokonavých mutačních sloves máme možnost dvojí interpretace. Ukažme si to na příkladu (78). (78) To auto včera nespravil. Tuto větu můžeme pochopit buď tak, že se o to dotyčný sice snažil, ale nepodařilo se mu to, nebo tak, že s činností ani nezačal. Buď tedy negaci chápeme, jako že se vztahuje jen na rezultát, nebo v rámci celého slovesa, tedy činnosti usilující o dosažení výsledku. V případě negace slovesa nedokonavého k žádné dvojí možnosti nedochází (79). (79) To auto včera nespravoval.


36

Hodnotu, která je popíraná, jasně vidíme v celé činnosti. Pokud si vybereme užití negace nedokonavé tam, kde by byla logická dokonavost, má pak naše výpověď příznakovou platnost. Podívejme se na zvláštní dvojici slov, jejíž protiklad vyniká při pohledu na způsob slovesného děje (aktionsart). Zjistíme, že mutace bodat : bodnout netvoří čistě vidovou opozici. Odpověď je nasnadě. Při jejich rozlišení nejde totiž o příznak rezultativnosti, vlastně ani o korelaci příznakovost : nepříznakovost. Bodat sice určitě chápeme jako člen příznakový, znamená děj jednorázový, ale bodnout také není zcela bez příznaku, implikuje v sobě nějaký počet akcí. Vypovídá tedy o tom, že první příznak neplatí a platí něco jiného. Nakonec zjišťujeme, že nejde o mutace, nýbrž o nepárová perfektiva. Podobně nejasný vztah k mutaci čiší z typu mrknout : zamrkat. Jde o dva členy dokonavé (nedokonavým protějškem je k nim sloveso mrkat), přičemž predikátor mrknout představuje jednu fázi kvanta vyjádřeného slovesem zamrkat (toto kvantum ovšem zahrnuje i možnost kvanta minimálního), které v sobě navíc nese význam započetí děje (při převažujícím důrazu na tento rys pak vznikají slovesa incipientní). Tuto korelaci Daneš vidí jako jeden ze způsobů slovesného děje. Od sloves incipentních se liší slovesa ingresivní (rozběhnout se), která se dají sémanticky vyložit jako rozproudění činnosti až po dosažení náležité míry. Mají sice také (společně s incipienty) určenou jednu hranici děje, tu počáteční, ale hranice druhá (která je u prvních vymezena kvantem, jehož krajní polohu představují) vězí právě v dosažení oné určité míry. Tato slovesa mají možnost rozlišit dosažení právě na té míře, což dává prostor pro imperfektivizaci a vytvoření čistě vidové korelace.


37

2.12 MLUVNICE ČEŠTINY 3 – SKLADBA: Výpovědi s komunikační funkcí žáda32

cí

Tento materiál opakuje mnoho poznatků, kterými jsme se již zabývali, přináší ovšem nové podrobnosti a kromě toho je pojednání velice přehledně a přístupně uspořádáno. Začněme s obecnou charakteristikou. Žádací výpovědi jsou takové, že mluvčí má cíl přimět adresáta k (ne)realizaci nějaké činnosti (X). V rámci tohoto funkčního typu rozlišuje funkční dílčí hodnoty (rozkaz, prosba, vybídnutí, doporučení apod.), které se liší mírou zainteresovanosti mluvčího M a adresáta A na realizaci propozičního obsahu a také stupněm kategoričnosti výzvy. Každá tato hodnota má kromě exponentů společných všem i své speciální indikátory. K těm společným, elementárním patří: a) předpokládám, že můžeš vykonat X (pokud toto neplatí, jedná se o hodnotu přání: Brzy se uzdrav!) b) chci, aby (ne)bylo realizováno X c) mým záměrem je, abys poznal, že chci zapůsobit, abys (ne)vykonal X Dalším elementárním vyjadřovacím prostředkem je formální imperativ + stoupavě klesavá kadence. Pro specifické funkce může být tato forma modifikována (intonací, přízvukem i změnou kadence v antikadenci a přídatnými výrazy, především částicemi). Setkáváme se i s analytickými indikativními formami, nejspíš jako výrazem tendence nahradit polyfunkčnost imperativu. Sémanticky se imperativ liší: • [- inkluzivností] (2. os. sg. a pl. – Piš!, Pište!) • [+ inkluzivností] (1. os. pl. – Pišme! – a některé analytické formy: Pojď si tykat!). Některé imperativní formy, pokud stojí na začátku věty, nemají funkci výzvovou, nýbrž kontaktovou (Představ si, Poslouchej apod.).

32

Mluvnice češtiny 3 – Skladba, s. 334-346, o. c. v pozn. 15.


38

Vykonavatelem X nemusí být vždy A, ale i někdo třetí. V takovém případě jde o zprostředkovanou výzvu a opisný imperativ. Schéma takové zprostředkované výzvy je: Ať + indikativ 3. os. + stoupavě klesavá konkluzivní/klesavá kadence (80). (80) Ať se schová. Existují i pasivní formy imperativu. Mají knižní příznak a bývají neživé (81). Častý je také opisný imperativ s ať a trpným tvarem s rezultativním významem. Tak vzniká kategorický příkaz (82). Opisný imperativ s ať pro 2. os. sg. znamená rovněž kategorický příkaz, se slovesem dokonavým se však mění ve výstrahu (84), (85). (81) Budiž na to pamatováno! (82) Ať je nádobí umyté, než se vrátím! (83) Ať na to nezapomeneš! (84) Ať ho nepíchneš! U žádací funkce je časté performativní vyjádření (85). Přispívá totiž k jednoznačnosti vyjádření. (85) Žádám tě, abys mě neprosil. U této funkce také MČ rozlišuje aspekt adhibitivnosti a prohibitivnosti, které se vzájemně liší využitím kategorie vidu. Adhibitiví aspekt užívá jako obvyklé formy dokonavosti, na zřeteli má totiž cíl děje X (86). (86) Zavři to okno! Pro prohibitivní aspekt je naproti tomu logická forma nedokonavá. Na zřeteli M leží předpoklad, že A už X koná, nebo se ji konat chystá a cílem výpovědi je tomuto úmyslu/činnosti zabránit. Užití nedokonavosti u adhibitivního aspektu signalizuje příznak, a to buď výzvu k okamžitému započetí činnosti, nebo dovolení v jejím pokračování (87). Nepříznaková je taková forma jen v tom případě, že je X činnost dlouhodobá, opakovaná nebo distributivní (88). Dokonavost u prohibitivního aspektu dává vzniknout hodnotě výstrahy (89). (87) To okno raději neotvírej! (88) Umývej si obličej heřmánkem, to ti pomůže. (89) Nezlom to!


39

Performativní žádosti mívají propoziční predikátor v podobě kladné nebo záporné v příslušných vidových formách. Pouze pro prohibitivní příkaz existuje speciální formule „Zakazuji ti, aby…“. I zde je predikátor, ač kladný, nedokonavý. 2.13 MIROSLAV GREPL, PETR KARLÍK: Skladba češtiny33 Skladba češtiny se na mnoha místech shoduje s látkou obsaženou v Příruční mluvnici češtiny, kterou jsme se zabývali v úvodu. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že pro adhibitivní aspekt je nepříznaková forma dokonavá (90) a naopak při apelu prohibitivním užíváme obyčejně tvaru nedokonavého (91). (90) Omluv se! (91) Neomlouvej se! Pokud se setkáme v adhibici s formou nedokonavou, signalizuje nám to jeden z těchto významů: • pokračování v začaté činnosti • okamžitý nástup realizace výzvy • opakované nebo distributivní jednání. V případě opačném, kdy má predikát při prohibitivním aspektu formu dokonavou, signalizuje se nikoliv hodnota zákazu, nýbrž výstrahy.34 Skladba češtiny se více soustřeďuje na oblast mutačních predikátů a často dospívá ke stejným závěrům jako Daneš ve zde rozebíraném článku35. Konstatuje, že skutečné vidové dvojice nalézáme pouze u mutačních predikátů (jež jsou chápány ve stejném smyslu jako u Daneše). U nich se pak chování vidových dvojic specifikuje: adhibitivní funkce mutačních predikátů povoluje užít formy dokonavé i nedokonavé (92), funkce prohibitivní však dává prostor jen členu nedokonavému (93). Pokud je užito dokonavé formy, nejedná se o výzvu, ale o příznakovou hodnotu varování (94). (92) Napiš ten dopis!/Piš ten dopis! 33

Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba češtiny. Olomouc 1998, s. 27-41. Příruční mluvnice češtiny, s. 599, o. c. v pozn. 3. 35 Daneš, Fr., o. c. v pozn. 30. 34


40

(93) Nepiš ten dopis! (94) Nenapiš tam ypsilon! 2.14 PETR KARLÍK, NORBERT NÜBLER: Negace a vid českého imperativu36 Tento článek shrnuje nejzásadnější práce o českém imperativu, negaci a vidové modifikaci, které zatím vyšly (zejména se zabývá Mluvnicí češtiny 3, prací F. Kopečného z roku 1962, M. Grepla z r. 1979 a H. Běličové z r. 1983) a na malém prostoru udává základní příčiny tohoto jevu. Upozorňuje na to, že kontrast, který nás zajímá, vychází už z defektnosti gramatické kategorie vidu, tedy z toho, že ne všechna slovesa tvoří čistě vidové páry. Kladný i záporný imperativ se v některých případech (perfektiva a imperfektiva tantum) musí tvořit od stejného vidového tvaru slovesa (95), (96). (95) Přečti ten dopis! – Nepřečti ten dopis! (96) Seď! – Neseď! Kromě toho existuje malá skupina sloves v rámci imperfektiv tantum, která se řídí vlastními specifickými zákonitostmi. Jedná se o párová slovesa pohybu (jít – chodit, vést – vodit), která zachycují opozici determinovanosti a indeterminovanosti. Adhibitivní imperativ se pak tvoří od jejich determinovaných členů (97) a prohibitivní aspekt vyjadřujeme indeterminovanými slovesy (98). Tento jev souvisí s příbuzností kategorie D-ID a kategorie dokonavosti a nedokonavosti, o které hovoří I. Němec ve zde zmíněném článku37. (97) Jdi tam!, Veď ho tam! (98) Nechoď tam!, Nevoď ho tam! Vidíme tedy, že tam, kde ani v infinitivu neexistuje čistě vidová dvojice, nemůžeme v imperativu očekávat naznačený kontrast vidových protikladů (99). (99) Píchni ho! – Nepíchni ho! Ale ani u takových sloves, která mají oba regulérní tvary, se na pravidlo, které stojí v úvodu této diplomové práce, zcela nespoléhejme. Příčina vězí v ne36

Karlík, P. – Nübler, N.: Negace a vid českého imperativu. In: Jazyk a kultura vyjadřování; Milanu Jelínkovi k pětasedmdesátinám. Brno 1998. 37 I. Němec, o. c. v pozn. 24.


41

dokonavých slovesech, která jsou sémanticky obecnější než slovesa dokonavá. Pak zjistíme, že ne ve všech případech, kdy užíváme imperfektiva, lze použít také perfektiva, třebaže dokonavý tvar k témuž slovesu v systému existuje. V situacích, kdy se sloveso soustředí na činnost samu a nikoliv na její ohraničenost, chová se jako imperfektivum tantum (100). Perfektivum totiž není schopné se od významu časové omezenosti odprostit (101). (100) Piš čitelně! – Nepiš čitelně! (101) *Napiš čitelně! - *Nenapiš čitelně! Existence čistě vidových párů je tedy omezena na určité sémantické okruhy sloves. Jedná se o taková slovesa, která jsou schopna označit jak děj samotný, tak i jeho časovou ohraničenost (která často znamená výsledek děje). Jejich jádrem jsou slovesa, která Daneš38 označuje jako mutace. Podrobněji se zde díváme na kladný imperativ. V případě užití dokonavého členu korelace M předpokládá, že A vykoná X v celém rozsahu, až do jejího završení. Nedokonavost dává možnost dvojí interpretace. Např. větu „Piš ten dopis!“ si můžeme vyložit takto: • A má realizovat celý proces včetně jeho ohraničení/výsledku • A má realizovat pouze děj, nehledě na jeho ohraničení/výsledek. Nejednoznačnost nedokonavého adhibitivního imperativu je zřejmě příčinou vyšší frekvence dokonavých tvarů v této situaci. Záporný imperativ je ve článku pro zjednodušení brán ve smyslu celkové negace. Dokonavá prohibice je vázána na speciální kontexty. Může být užita pouze k negování ohraničení/výsledku, proto se nabízí tyto tři kontexty: • kontext funkce varování. X už se děje a M chce docílit jejího nedosažení (102) (102) Nespadni tam! • někdo něco dělá a M chce zabránit dosažení výsledku tohoto děje (103), nebo děje jiného, který by z probíhajícího mohl vzniknout (104). Pak má tato výpověď funkci výstrahy. (103) A píše dopis. → B: Nenapiš ten dopis! 38

Fr. Daneš, o. c. v pozn. 30.


42

(104) A leze na strom. → B: Nezlom tu větev! Nedokonavá forma je základním prostředkem prohibice proto, že M chce způsobit, aby • vůbec nenastalo směřování X k závěrečnému bodu (105) (105) A chce psát dopis. → B: Nepiš ten dopis! • se směřování děje k závěrečnému bodu v určité jeho fázi zastavilo (106). (106) A píše dopis. → B: Nepiš ten dopis!


43

3 Část praktická: Vidová modifikace u analytického imperativu V této části našeho textu mě zajímá otázka, do jaké míry se shoduje modifikace vidu i negace imperativu syntetického a analytického. Mám zde pro zjednodušení na mysli především ty nesporné případy analytického imperativu, na kterých se shodují všichni zmínění badatelé. Jde tedy o výpovědi, v nichž se zprostředkovaně referuje ke třetí osobě pomocí partikule ať (107), (108) a o ty, které odkazují přímo k adresátovi, ale jejich forma je poněkud nestandartní (27), (28), (124), (125). (107) Ať zavolá! (108) Ať nevolá! Abych měla pro své příklady podklad, opřela jsem se o jazykový materiál obsažený v Českém národním korpusu (Syn2000). Zadala jsem dotazy (109), (110) a (111), vynechala duplicity a zjistila jsem, že analytických imperativů je celkově v korpusu 770, z nich nenegovaných najdeme 652 a negovaných 118. Čísla nám tedy sedí, ti, co však znají práci s korpusem, vědí, že je nelze brát stoprocentně. Mezi negovanými analytickými imperativy totiž můžeme najít i případy typu (112), kdy samozřejmě o zápor nejde. (109) atribut [lc = ať] a zároveň atribut [tag = V......3.*] (110) atribut [lc = ať] a zároveň atribut [tag = V......3.*] + negace atributu [word = ne.*] (111) atribut [lc = ať] a zároveň atribut [tag = V......3.*] a zároveň atribut [word = ne.*] (112) ...ať nechá... Všimněme si nyní několika příkladů analytického imperativu, které jsem našla v korpusu. Vzorec s partikulí ať se řídí stejnými pravidly jako syntetický imperativ. To znamená že mluvíme především o pravých vidových párech, přičemž je nepříznaková dokonavá forma v adhibici (113) a nedokonavost v prohibici (114). Pokud v adhibici narazíme na nedokonavý člen korelace, zjistíme důraz na další člen výpovědi (115). Stejně tak to platí pro prohibici a dokonavost (116).


44

(113) ...ať zapře... (114) ...ať nezapírá... (115) ...ať zapírá (dokud bude moci)... (116) ...ať nezapře (ani slovo)... Bylo by ovšem na místě prozkoumat, jestli jsou uvedené výpovědi skutečně imperativní. K tomu můžeme využít dvou testů, které nabízí Greplův článek39. První radí nahradit analytickou konstrukci formou syntetickou a tak zjistit, jestli je imperativní postoj platný. Druhý test si klade podmínku časové perspektivy prézentu nebo futura. Převeďme si tedy uvedené konstrukce do druhé osoby a také do minulosti a zjistěme, jak jsme na tom s platností výpovědi (117), (118), (119), (120). (117) Zapři! x *Ať zapřel! (118) Nezapírej! x *Ať nezapíral! (119) Zapírej! x *Ať zapíral! (120) Nezapři! x *Ať nezapřel! Jak vidno, všechny uvedené příklady splňují nutné podmínky, abychom je mohli uznat imperativními výpověďmi. Můžeme je ještě prověřit testem Kopečného a pokusit se výpovědi vyjádřit buď dokonavými slovesy v indikativu s konkluzivní kadencí nebo s antikadencí (121), (124), anebo nedokonavými predikátory za týchž podmínek, mají-li povahu futura. Prézents nedokonavého indikativu je možné užít jen v antikadenci a bez negace (122), (123). (121) Zapřeš?! (122) *Nezapíráš?! x Budeš zapírat? (123) Budeš zapírat? (124) Nezapřeš?! Vidíme, že naše příklady prošly i tímto testem. Pozastavme se však ještě u příznakových výpovědí, které jsme uvedli jako příklady (27) a (28). Zde se jedná o analytický imperativ nikoliv pro třetí osobu a v konstrukci s částicí ať, nýbrž pro osobu druhou, s imperativem vybraných sloves, která v tomto kontextu chápeme jako auxiliární. 39

M. Grepl, o.c. v pozn. 29.


45

(27) Koukej odejít před osmou! (28) Koukej neodejít před osmou! Opět zřetelně cítíme důraz na rezultát. Logicky nás napadne i obvyklejší prohibice (125), ale zákaz není tak jednoznačný. Jak nás učí životní zkušenost, odcházet se dá dlouho. Můžeme začít třeba v sedm, ale skutečně odejít mnohem později. Pokud nám tedy někdo zakáže odcházet před osmou, zřetelně odkazuje k průběhu činnosti a nezáleží mu příliš na výsledku (nebo si to tak můžeme interpretovat). Dokonavá forma je naproti tomu nediskutabilní. (125) Koukej neodcházet před osmou! Na tomto typu výpovědí jsou zajímavá ona pomocná slovesa. Právě ta stojí v podobě morfologického imperativu, sémantika se z nich, až na příznak apelovosti, vytrácí, její hlavní důraz najdeme u predikátorů diktálních (126), (127). (126) Pojď zpívat! (127) Pojď nezpívat!


46

4 Závěr Snažila jsem se prozkoumat oblast českého imperativu, jak se mění jeho aspekt v negaci. Ráda bych nyní shrnula poznatky, ke kterým došli jednotliví badatelé. Začněme nejprve statí I. Němce, který se zabýval vývojem kategorie dokonavost-nedokonavost. Vývojové stupně podle něj tvořila tato fakta: • préteritální korelace sloves vyjadřujících stav (příznak -ā- nebo -ē-) a přechod do stavu (bezpříznakové kmeny), která spadá do doby baltoslovanské jednoty a změnila se v protiklad komplexnosti (děj jako bod, rys rezultativnosti) a nekomplexnosti (děje stavové) • nastalo propojení préterita s pézentem – determinovaná forma vyjadřuje i děj indeterminovaný jako determinovaný a naopak, což znamená přechod o kmenové orientace ke gramatikalizaci • v kontrastu préteritálních prostých a předponových kmenů ztrácí předpony lokální význam a stávají se příznakem komplexnosti, objevují se u dalších typů sloves než jen u původních tranzitiv a intranzitiv, tento vývoj Němec klade do praslovanského období •

v prézentu se vyvinuly dva indeterminované tvary, k ingresivnímu determinovanému typu se pro zachování symetričnosti vytvořila forma inchoativní (bsl. jednota)

• ve futuru psl. pozbývá možnosti vyjadřovat přítomný čas determinovanými kmeny, ty směřují do budoucnosti • durativně-futurální slovesa vyřešila rozpor mezi komplexním préteritem a nekomplexním prézentem celkovým příklonem ke komplexnosti • nekomplexní vyjádření prézenta převzaly kmeny se sufixem -ā• s další gramatikalizací kategorie D-ID vznikla v praslovanském období kategorie vidu. Nyní se už můžeme zabývat současnou podobou vidové kategorie, a to se zvláštním důrazem na rozkazovací slovesný způsob a také na zápor. Nezajímá


47

nás pouze jejich gramatická stránka, ale přihlížíme i k celkové sémantice výpovědí a k jednotlivým hodnotám apelového ilokučního aktu. Co do formy má imperativ nejblíže k indikativu. Jejich tvary jsou často jednoslovné a nepotřebujeme u nich užívat „podivných“ klitik slovesa být s koncovkami, které se nikde jinde v systému nevyskytují (by-ch, by-chom, by-ste atd.). Přesto mezi těmito dvěma mody nalézáme výraznou odlišnost v oblasti vidové korelace. Stejnou vlastnost, jako imperativ vykazuje na druhou stranu kondicionál. U něho se také, ovšem v omezených kontextech, vid mění (128), (129). (128) Nejlepší by bylo, kdybys tam šel. (129) Nejlepší by bylo, kdybys tam nechodil. Nabízí se otázka, jaký rys mají kondicionál s imperativem společný, že se u nich vyskytuje tentýž jev, zatímco u modu základního, indikativu, jej nepozorujeme. Tímto prvkem je společný odstup od času, reality. Oba slovesné způsoby jsou příznakově non realis, což dává větší prostor k variabilitě v oblasti rezultativnosti apod. Ve významovém pohledu se soustřeďme na to, že máme několik možností, jak vyjádřit imperativní postoj, v rámci něhož rozlišujeme několik dílčích hodnot. Jedná se především o přízvuk, intonaci a kontext, jednotlivé hodnoty rozlišujeme na základě intonace, partikulí, performativních predikátorů a analytických imperativních forem. Všichni autoři zde uvedených prací se shodli na tom, že existuje něco jako vidová modifikace morfologického imperativu. To znamená, že dokonavé formě kladné velmi často v záporu odpovídá člen nedokonavý. U kladného imperativu lze navíc často užít forem obou, záleží na vůli mluvčího, jestli chce zdůraznit představu výsledku, nebo průběh, zpřítomnění a zdůraznění děje. Právě to je často zapotřebí v zákazu, proto je pro něj nedokonavá forma přirozená. Zápor s dokonavým predikátorem signalizuje hodnotu výstrahy, na zřeteli mluvčího leží výsledek činnosti. Další možnou interpretací nedokonavé adhibice je výzva k okamžitému započetí činnosti, dovolení k jejímu pokračování nebo výzva k dlouhodobé, opakované činnosti apod.


48

Především se tento jev týká predikátů se sémantickým rysem přechodu jednoho stavu ve druhý, a to proto, že je u nich výrazně akcentována rezultativnost. Tato slovesa nazývá Daneš mutačními. Karlík a Nübler dodávají, že jsou tyto predikáty pouze jádrem sloves, kterých se vidová modifikace týká. Rozhodující je opět sémantika predikátu, která musí být postavena na schopnosti pojmenovat jak samotný děj, tak i jeho časovou ohraničenost. V performativních, explicitních žádostech nacházíme propoziční predikátor rovněž v příslušných formách pro zápor či klad, nechceme-li naznačit příznakovou hodnotu apelového ilokučního postoje. Slovesa, která netvoří čistě vidové páry, musí často přistoupit ke tvoření kladu i záporu od jednoho vidového základu, jinak by došlo k modifikaci významové. Kromě toho existují zvláštní slova, která mají svá vlastní pravidla. Jde o párová slovesa pohybu, která jsou natolik frekventovaná, že si zachovala starou korelaci D-ID. Pravidlo je ovšem velmi blízké vidovému, determinované členy se užívají v adhibici, indeterminované v prohibici. Charakter jednotlivých aspektů se odráží také v nejednoznačnosti některých typů výpovědí. Tak je dokonavý tvar nejednoznačný v záporu a nedokonavý naopak v adhibici. Zjistili jsme, že analytický imperativ se co do modifikace vidové kategorie chová v souladu s pravidly popsanými výše. Oproti imperativu syntetickému pozorujeme variabilnější možnosti umístění negace: buď na sloveso pomocné (130) nebo diktální (126), (127) , (131). Pokaždé se dočkáme jiného významového odstínu a také odpovídající změně (má-li k ní sloveso předpoklady) ve vidu. (130) Neopovažuj se odmlouvat! (131) Opovaž se neodmlouvat! Imperativ je velmi zajímavá a dosud ještě ne zcela probádaná kapitola českého jazyka. Stále se otvírají nové otázky a obtíže při práci s touto gramatickou kategorií. Kupříkladu klasická poučka pro bezpečné určení typu „sází“ ve čtvrté slovesné třídě zní, že je to možné pomocí imperativního tvaru 2. os. sg. Přítomnost morfému -ej (sázej) určí, zda je přípustný tvar 3. pl. indikativu s koncovkou –ejí (sázejí). Problém v oné bezpečnosti je, že tvoření imperativu od


49

některých sloves není ze sémantického hlediska běžné, a pak je těžké určit jeho správný tvar (hov!/hověj!, mus!musej!). Takových zádrhelů najdeme mnoho, nechme si je však zase na někdy příště. O rozkazovacím způsobu ještě určitě uslyšíme.

Český imperativ v negaci a vidové korelaci. bakalářská diplomová práce Jana Nečasová vedoucí práce: doc. PhDr. Petr Karlík, CSc

Recommend Documents