český filmový rybníček

Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz!

cena: 40 Kč / polovina pro prodejce

305 v prodeji od 19. května 2008

český filmový rybníček

generální partner hlavní partner

hlavní partner

hlavní partner

oficiální partner

oficiální vůz

hlavní mediální partner

oficiální partner

www.meziploty.cz

31. 5.divadelní festival 1. 6. divadlo & muzika & výtvarné dílny areál psychiatrické léčebny bohnice Pořádá Nedomysleno, Finanční podpora: Ministerstvo kultury ČR Spolupořadatel: Psychiatrická léčebna Bohnice a Hlavní město Praha

sobota a NEDĚLE od 12,00 hodin DIVADLO ● Divadlo Na Zábradlí ● Divadlo Semafor ● Divadlo V Dlouhé ● HBO – Na Stojáka ● Divadlo V Řeznické ● městská divadla pražská ● Divadlo Komedie ● Studio Dva (j. Krausová, j. schneiderová a a. šišková) ● Malé Vinohradské Divadlo ● Laurychovo divadlo ● JAMU - SDRUŽENÍ ABSOLVENTŮ ● A-STUDIO RUBÍN ● DIVADLO V CELETNÉ – VESELÉ SKOKY ● DIVADLO MINOR ● BOHNICKÁ DIVADELNÍ SPOLEČNOST ● Theatro Pantomissimo ● DIVADLO DEMAGO ● Kabaret červená trojka ● Divadlo Na cestě PM ● Dětské divadelní studio ● Divadlo PAP ● Divadélko Frydolín ● Divadlo Letí ● Divadlo CHAD

● Dětské divadlo Margaritas ● DDS TY-JÁ-TR ● HaF Divadlo ● LÉTAJÍCÍ DIVADLO NA KOLEČKÁCH ● NOEMOVA ARCHA ● Základní škola pro sluchově postižené Brno ● ÚSP TEREZÍN – TERMITI ● Regina a Drahomíra Brokovy ● Ztracená existence ● Divadlo Potrvá ● Komedianti na káře ● Divadlo Naho� ● Divadelní spolek Žumpa Nučice ● OLD STARS ● DIVADLO DOMOVA POD HRADEM ŽAMPACH ● PT Divadlo ● Divadlo Miriam ● DIVADLO DUŠÍ SPŘÍZNĚNÝCH ● DIVADÉLKO ROMANETO ● ROKKEDET ● ŽIVÁ KNIHOVNA ● divadlo exil ● Dividýlko Slaný ● NE(Z)ŘÍZENÉ DIVADLO

● DIVADLO U.S. MARVIN ● TRIARIUS ● LOs pejoros TO NEJLEPŠÍ Z ČESKÉ TANEČNÍ SCÉNY ● Taneční skupina IF ● Taneční skupina Crock 14 ● Crazy Breakers ● Petra Macháčková ● Trn v oku ● Rena Milgrom ● Dílna sv. Prokopa u červeného javoru ● Dance n Extremis ● Kateřina Eva Klimešová ● Company ProArt ● Divadlo ballata ● TANEČNÍ ŠKOLA POHYB PRAHA ● DISCO DANCE AUTORSKÁ ČTENÍ LITERÁRNÍ AKADEMIE JOSEFA ŠKVORECKÉHO ● JAN PAVEL ● Boldrick ● Klára Mayerová ● Ladislav Konečný ● Jakub Kaifosz ● HOUMROVA CESTA KE SLÁVĚ

● ● ● ●

Matěj Vavřina LENKA FOHLOVÁ Ondřej Cupal TOMÁŠ TVRDÝ

Muzika ● ANETA LANGEROVÁ ● WOHNOUT ● DAVID KOLLER ● MEKY ŽBIRKA ● G-POINT HUNTERS (R. HOLÝ & M. RUPPERT) ● PRAŽSKÝ VÝBĚR II ● IVA FRÜhLINGOVÁ ● MICHAL HRŮZA ● MICHAL PROKOP A FRAMUS FIVE ● the PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE ● THE TAP TAP & P. ČTVRTNÍČEK A E. HOLUBOVÁ ● GAIA MESIAH ● DAVID KRAUS ● THE PROSTITUTES ● UDG ● PRIESSNITZ ● BRATŘI ORFFOVÉ ● JANA LOTA ● THE CHANCERS ● STO ZVÍŘAT ● HYPNOTIX ● ŠVIHADLO ● TRABAND

● LÉTAJÍCÍ KOBEREC A PATRIK PELOUCH ● SWAMP SAFARI S.S. ● TAM TAM ORCHESTRA ● LAURA A JEJÍ TYGŘI ● XAVIER BAUMAXA ● BURANA ORFFCHESTER ● PSÍ VOJÁCI ● JABLKOŇ ● BENGAS ● KAŠPÁREK V ROHLÍKU ● KELSKÁ VINICE ● TAZAFAROU ● VEGA ● PLEXIS ● SUNFLOWER CARAVAN ● MICHAEL´S UNCLE & ST. VINCENT ● KILL THE DANDIES! ● KRUCIPÜSK ● JIM ČERT ● COCOTTE MINUTE ● SIXIN ● PRAGO UNION ● IsCREAM BOYZ ● MOJA REČ ● SUPERCROoO ● PSH ● ATARI TERrOR ● ŠKWOR ● DEBUSTROL ● RIVIERA PLAYBOYZ ● ROOT ● TÖRR

Výtvarné dílny ● divadelní dílny ● DĚTSKÝ DEN ● jarmark chráněných dílen Promítání: dokumentární filmy České televize festival psycho film praha, 6. – 8. 6., kino atlas Předprodej vstupenek: Ticketstream Spojení: posílené autobusové linky č. 177 a 200 ze stanice metra c „kobylisy“

Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a Emaily

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, Ze všemožných koutů, úst laiků i odborníků slýcháme, že současná kultura je vázaná především na obraz. Ten se stal hlavním zprostředkovatelem našich informací. Pokud by bylo na místě uvést jedno jediné médium, které obraz ovládlo nejdokonaleji, pak by se do úst jedním dechem vhrnulo nepochybně slovo „film“. Film se na své více než stoleté cestě dějinami rozvinul od fotograficky přesného záběru až k schopnosti vyobrazit nemožné. Dokázal stěsnat informace, sloučit viděné a slyšené, přinést nový druh času i výzev vůči představivosti diváka. A protože je na letošní rok v Česku naplánován téměř dvojnásobný počet filmových premiér, nemohla současná hraná produkce zůstat mimo zájem redakce. Hlavnímu tématu tentokrát věnujeme i rubriku rozhovor. Číslo, které držíte v ruce, je prvním, které vyšlo na novém papíře. Doufám, že to není na dlouho poslední příjemná změna a že stránky časopisu budou nabývat nejen na gramáži, ale i na svém počtu. Stejně tak věřím, že se je bude dařit zaplňovat stále zajímavějšími články. K tomu, aby se vše jmenované stalo skutečností, zcela jistě přispěje i nový šéfredaktor, který vás od příštího čísla bude v editorialu vítat místo mě. Jsem velmi ráda, že mohu po výběrovém řízení symbolické šéfredaktorské otěže předat svému dosavadnímu redakčnímu kolegovi, Ivo Bystřičanovi. Jelikož budu nadále spolupracovat s redakcí, není na místě loučit se ani s Novým Prostorem, ani s jeho prodejci a už vůbec ne s vámi, čtenáři a čtenářkami. Raději si na závěr dovolím jedno neskromné přání. August Lumiér prorokoval filmu, svému dítěti, zkázu. Kinematografie však jeho slova přežila a vytrvala. To se mohlo povést jen díky těm, kteří v ni věřili a měli odvahu dát svou víru najevo. Na tomtéž druhu víry a odvahy je závislý i Nový Prostor a jeho prodejci. Proto oběma přeji, aby je nepotkala nedůvěra a bázlivost. Ani je samotné, ani ty, kteří čtou či by mohli číst jeho stránky.

OBSAH fejeton: když sekáči nevědí /Jirák/

pošli to dál:

téma: český hraný film příběh českého filmového hrdiny

téma: český hraný film jak český film přežil svou smrt

téma: český hraný film dobrý scénář do šuplíku

/Liška/

/Švoma/

/Hrdinová/

4 – 5 téma: český hraný film rozhovor s petrem oukropcEM

6 – 7 profil: MAXIMALISMUS KONTRA MINIMALISMUS

8 – 10 rok po roce: 1953 /Šustrová/

/Staňek/

11 reportáž: ČŮRÁNÍ KDYKOLI? ZAPLAťTE PŮL MILIONU /Bořutová, Tomek/

/Hrdinová/

12 – 14 referát: nastal čas fotbalu

15 komiks: Samorost /Bažant, Novák/

/Bojar/

kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ

22

kultura: LITERATURA /Marečková/

23

kultura: hudba

kultura: divadlo

kultura: film

/Veselý/

/Šourek/

/Prejdová/

25

18 – 19

/Ptáček/

křížovka:

20 – 21

16 – 17

26

24 uličníci: /Bořutová/

27

Veronika Hrdinová

Koláž na obálce: Štěpán Bartošek (NP)

spojení

vábnička na příště

Redakce Nový Prostor Nádražní 56/740 Praha 5 – Smíchov, 150 00 tel.: 220 199 301 (302) e-mail: [email protected] www.novyprostor.cz

Příští číslo Nového Prostoru nahlédne ve svém hlavním tématu na dravost v rozmanitých obměnách. Co v nás navzdory civilizaci a kultuře zůstalo z dravého živočicha? Jak se projevuje dravost v mezinárodních vztazích? Nakolik ovlivňuje naši psychiku? Čekat na vás samozřejmě budou i ostatní rubriky.

28 – 29

repro: Bohumil Šiška

EDITORIAL

Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT

KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a Emaily

Autor: Jan Jirák

í d ě v e n i č á k se ž y Kd

„Tak co, kdy začneš?“ zeptala se mě sousedka přes plot. Holdoval jsem zrovna zábavě nepříliš zdravé, leč navýsost příjemné a chalupářské. Opatrně jsem na grilu obracel tenké plátky brambor a dával pozor, aby mi mřížkou nepropadly do žhavého uhlí. Nevím, jestli je to známý recept, ale rád se o něj s vámi podělím. To se nakrájí něco velkých brambor na plátky (velké jsou lepší, protože jsou z nich velké plátky) a ty plátky se nastrkají do misky, v níž si předtím namícháte trochu olivového oleje se solí a bazalkou. Když jsou plátky dostatečně omatlané olejem, naskládáte je na gril a pravidelně obracíte, aby nezčernaly. Já vím, na tom nic není, ale pozor – to hlavní teprve přijde. Jakmile brambory začnou hnědnout, tedy po poslední otočce, nandáte na každý plátek trochu brynzy a počkáte, až se sýr trochu rozteče. Dobře, není to moc originální, ale zato mi to chutná. Jen je mi líto, že dobře třetina plátků propadne mřížkou do uhlí, a jsouce naolejovány, mocně se obalí popelem. Inu, obracel jsem brambory, rozhlížel se po zahradě zářící kobercem žlutých pampelišek, popíjel pivo za tímto účelem donesené v džbánku, když vtom dorazila sousedka, opřela se o plot, pohladila pohledem pampelišky a vyřkla výše uvedenou otázku. Život je samé rozhodování. A nejde jen o ty velké věci, jako co studovat, čím se živit, koho si zvolit za partnera a tak. Tahle rozhodnutí mají sice dalekosáhlé následky, ale jsme k nim

nuceni párkrát za život. Něco zkazíme úplně, něco míň – a život jde dál, vcelku nerušen tím, že z nás mohl být lékař a ne kantor a že ta paní, co tu teď bydlí, mohla bydlet někde úplně jinde a mohl jí kazit život nějaký úplně jiný páprda. Život je plný i drobných, v důsledku však velmi dotěrných, rozhodnutí. Některá mají charakter ryze každodenní, jako co si člověk má vzít na sebe nebo k večeři. I tady je možné nasekat spoustu chyb, ale většinou se dají do druhého dne napravit. Prostě pochopíme, že oblek a sandály nejsou vítaná kombinace na horskou túru nebo že kyselé mléko a zavináče nejsou vhodná sestava k večeři, a propříště se podobných zážitků vyvarujeme. Jsou ale rozhodnutí, která sice nemají váhu životních kroků, ale jejich důsledky se táhnou i několik měsíců. Mezi rozhodnutí tohoto typu řadím – a se mnou spousta dalších lidí, to moc dobře vím – i problém, kdy na jaře začít se sekáním trávy. A sousedčina otázka byla – jak se teď s oblibou a nehezky říká – právě o tom. My, sekačkami ozbrojení chalupáři, máme totiž zásadní dilema. Víme moc dobře, že a) sekání je otrava a b) sekaná tráva rychleji roste, takže se nám nechce začínat se senosečí moc brzo, abychom tu zelenou odpornost zbytečně nepovzbuzovali k vyšším výkonům. Na druhou stranu stejně dobře víme, že když otálení přeženeme, tráva přeroste v zelené peklo a bude dusit sekačku i nás. A tak jsme

v zajetí vlastní nerozhodnosti, bloumáme po okolí a zapřádáme hovor o tom, jestli už nastal pravý čas, nebo jestli je ještě brzo. „Nevím,“ odpověděl jsem a rozhlédl se kolem. „Asi je ještě brzo.“ Nebylo brzo, ani náhodou nebylo brzo! Tráva už šplhala nad kotníky a pampelišky z ní trčely ještě o kousek výš. Byl skutečně nejvyšší čas začít, protože jinak se sekačka zadusí, opakovaným dušením porouchá a pán v opravně v Jaroměři bude vykřikovat: „Jéééžiš, vy už jste tu zas? Chlapi, hádejte, kdo přijel! Tak, pane Jirák, co jste s tím proved tentokrát?“ Má paměť, tenhle pán od sekaček, moc dobře si vybavuje, co všechno jsem na svém přístroji rozbil, když jsem se jednou zadíval do dálky a posekal hydrant. Přesto jsem sousedce zapřel trávu mezi očima. Nechtělo se mi od opékajících se brambor a chladného džbánku. Nechtělo se mi zapřáhnout se do té smrduté sekací potvory a nechat se jí vláčet po svahu nahoru dolů. Nechtělo se mi sloužit jí, běhat vysypat koš a starostlivě vytahovat chuchvalce trávy zpod nože. „Myslíš?“ váhala sousedka. „Snad máš pravdu…“ To „snad“ mě mělo varovat. Několik minut po jejím odchodu jsem od sousedů zaslechl blafání startované sekačky. Povzdechl jsem si, dopil pivo a šel také sekat. A ty zatracené brambory jsem nechal spálit. Člověk se nemá rozhodovat překotně.



Městská část Praha 11 se pokusila o poměrně odvážný a na první pohled sympatický experiment – najala stádo ovcí a koz, aby spásaly trávu namísto jejího sekání hlučnými a neekologickými sekačkami. „Ekologické stádo je skupina ovcí a koz, jehož skladba je tvořena tak, aby způsob spásání co nejlépe odpovídal spásanému prostoru,“ vysvětlila místostarostka Prahy 11 pro životní prostředí Eva Štampachová. „Především v okolí chráněného území Milíčovského lesa je to velmi vhodný způsob údržby zeleně,“ dodala. Jenže zajímavý záměr často vyžaduje i důslednou realizaci. Místo spokojeného stáda bylo však na přelomu dubna a května na Jižním Městě vidět splašené, nešťastné tvory. Bezradné ovce i kozy mohli obyvatelé Prahy 11 potkat ztracené na sídlišti i kličkující mezi auty na silnicích nepříliš vzdálených od nedaleké magistrály. Není se co divit, když pro ně jejich majitelé volili k „ustájení“ i taková místa, jako je trávník hned vedle rušné křižovatky, a „chránili“ je nízkým síťovým plůtkem. Bylo by nepochybně zajímavé zjistit, čím dva podivní frajírci s vizáží a chováním na míle vzdálenému bačovskému espritu, přesvědčili městskou část o tom, že jejich živá sekačka přispěje nejen k blahu obyvatel ale i přírody. Jisté je však to, že k tomu, aby ovce a kozy mohly spásat trávu mezi paneláky a silnicemi, potřebují zkušeného a inteligentního pastevce, který o nich bude vědět víc, než jen to, na kolik ho koupě každého zvířete vyšla. vh

ILUSTRACE: VOJTĚCH ŠEDA

Živá sekačka na útěku

Je to v rodině Milan Knížák znovu ukázal, jak velký je myslitel. S geniální jednoduchostí vyřešil problém, nad kterým ostatní dosud bezradně krčili rameny. Novou budovou Národní knihovny nemusí být žádný blob, chobotnice ani nic podobného. Proč „z peněz daňových poplatníků“ stavět něco nového, když tu přeci máme Kongresové centrum, veřejnosti lépe známé coby Palác kultury či „Pakul“ – tak prostá je Knížákova úvaha. Přízemní člověk se možná

v první chvíli zarazí a vznese zcela malichernou námitku: „Pakul“ přeci není knihovna, „Pakul“ byl postaven za zcela jiným účelem. Takto však může uvažovat jen proto, že mu vedle „smyslu pro skutečnost“ bohužel nebyl dán také „smysl pro možnost“. Přízemní člověk neví, že „co není, může být“. Přízemní člověk vůbec netuší, že nová Národní knihovna by mohla vzniknout třeba zastřešením Strahovského stadionu. Vždyť ani s ním si zatím nevíme rady a čte-

nářům by v něm po nezbytných stavebních úpravách mohlo být tak pěkně... Na takováto překvapivá, elegantní řešení ovšem nepřijde každý. Můžeme být proto jen rádi, že opravdoví myslitelé ještě nevymřeli. A jelikož nakonec vyšlo najevo, že celá věc se nezrodila v hlavě Knížákově, nýbrž v hlavě jeho syna Davida, můžeme snad věřit, že nám nevymřou ani do budoucna. tb

Antiekologické perly a počiny Děti Země v pátek 25. dubna na základě hlasování téměř stovky členů Komise již po šestnácté zveřejnily vítěze ankety o antiekologický čin Ropák roku. O titul se „dral“ nejen Ropák 1993 a současný prezident Václav Klaus (3. místo), mj. za napsání humorně laděné knihy Modrá, nikoliv zelená planeta, ale i dva nováčci. Jednak bývalá běžkyně a nyní manažerka Kateřina Neumannová (2. místo) za nápad uspořádat Pražskou lyži na Hradčanském námětí, kam se musel sníh „přistěhovat“ až ze Šumavy, a jednak samotný vítěz ankety náměstek ministra

dopravy Jiří Hodač. Titul Ropák 2007 nakonec získal právě on, konkrétně za nesplnění usnesení vlády č. 1064/2007 o odborném porovnání variant k silnici R1 kolem Prahy přes Suchdol, k dálnici D3 přes Posázaví a k silnici R55 přes ptačí oblast na Slovácku, dále za vyhrožování občanským sdružením žalobami za jejich účast ve správních řízeních a nakonec za souhlas s dovykoupením pozemků pro vodní stupeň Přelouč na Labi, i když nelze stavbu v evropsky cenné lokalitě dostavět. Vítězem 13. ročníku ankety o antiekologický výrok Zelená perla se

stal Václav Klaus, který loni 9. února Hospodářským novinám řekl: „Žádné ničení planety nevidím, nikdy v životě jsem neviděl a nemyslím, že nějaký vážný a rozumný člověk by to mohl říci.“ Anketu vyhrál již potřetí, podruhé za rok 2005 a poprvé za rok 1993, když prohlásil, že ekologie není věda, nýbrž ideologie. Nutno dodat, že je to pořádný chlapík, když se mu povedlo nashromáždit už tolik ocenění. Blahopřejeme oběma vítězům. Více na http://www.detizeme. cz/ropak. mp


Autor: Eugen Liška

koláž: Štěpán bartošek (NP)




PŘÍBĚH ČESKÉHO FILMOVÉHO HRDINY V 66 ČESKÝCH FILMECH Zrání porevolučního českého filmového hrdiny je tak trochu podobné zrání běžného českého mladého člověka. V období adolescence se pro něj středem vesmíru stává jeho přecitlivělé nitro, jehož emocionální výkyvy málokdy dokáže vidět s patřičným odstupem. Citlivý je především na mezilidské vztahy, které neustále „řeší“ a nejlépe mu to jde v hospodě. Když mu dojdou peníze, vydělá si je rozdáváním reklamních letáků. Příběh jeho prvních (skoro) dvaceti let by mohl vypadat třeba takhle: Český novodobý filmový hrdina se narodil na konci osmdesátých let v obrodném nádechu české společnosti, která ze sebe konečně setřásla ŠAKALÍ LÉTA útlaku a nesvobody. Je to čerstvé holátko s ANDĚLSKOU T VÁŘÍ a OČIMA, jmenuje se VOJTĚCH, ŘEČENÝ je však SIROTEK, a proto jsou k jeho výchově povoláni staří PROROCI A BÁSNÍCI. Mezi nimi jsou i takoví, kteří mu poté, co se odporoučel jeho pěstoun státní f ilmový monopol, pesimisticky předpovídají zakletí v laciných kulisách televizních inscenací. Ještě ŠTĚSTÍ, že malému Vojtovi zůstalo po prarodičích nemalé DĚDICTVÍ, které by mu mohlo zajistit bezpečné dorůstání do své nové autentické podoby. OBECNÁ ŠKOLA a později GYMPL se jej pokouší formovat do podoby MLADISTVÉHO INTELEKTUÁLA, ale Vojtěcha, ČERT VÍ PROČ, lákají spíš pochybní KAMARÁDI DO DEŠTĚ a PŘÍBĚHY v rytmu DISCA. V krizovém období po skončení střední školy nakonec podlehne vábení rychlé slávy a zisku a nastřádané dědictví začne HOREM PÁDEM roztáčet. A BUDE HŮŘ! Nezkušený Vojtík nabitý novou energií jako AKUMULÁTOR se vykašle na školu a pustí se do podnikání. Po chvílích euforie ho však čeká nepříjemné překvapení: Z jeho HOTÝLKU V SRDCI EVROPY se nikdy žádný GRANDHOTEL nestane a nezkušený Vojtěch se stane snadnou obětí podnikavých štik, které řídíce se heslem: NEBÁT SE A NAKRÁST, z něj záhy udělají JEŠTĚ VĚTŠÍHO BLBCE, NEŽ původně DOUFALI. Stejně neslavně dopadá i jeho osobní život. Hotové WATERLOO PO ČESKU. Citlivý a novou realitou omámený Vojtěch se bezcílně potácí dobou, kdy je NAHOTA snadno NA PRODEJ

a všechno tak trochu „FANY“, postupně sedá na lep jedné PLAYGIRLS za druhou, aby si POST COITUM naléhavě uvědomoval, že ke svému zděšení místo opravdového ŽÁRU KRÁLOVSKÉ LÁSKY prožívá jen takové HEZKÉ CHVILKY BEZ ZÁRUKY. Pak ovšem přijde ona, LEA, a Vojtěch cítí, že jeho PŘÍLIŠ HLUČNOU SAMOTU pronikl blesk. Není se co divit, Lea je KRÁSKA a vzhledem k tomu, že se zrovna ocitla V NESNÁZÍCH a Vojtěch je zrovna nablízku, nic nestojí v cestě tomu, aby si padli do náruče. Vojtěchova divoká JÍZDA životem ovšem nejde tak lehce zastavit, což bohužel vede k tomu, že se s Leou zanedlouho ocitnou v jakýchsi PARALELNÍCH SVĚTECH. Dívku mu nakonec odloudí dětsky upřímný kamarád KOLJA a odveze si ji za oceán do AMERIK Y. KRÁVA, rozčiluje se Vojtěch, a zlostně si mumlá: JE TŘEBA ZABÍT…, ale Vojtěch (naštěstí?) málokdy jde až na krev. Hořkost spláchne další DIVOKÉ PIVO a rozptýlí KAMEŇÁKY starších kamarádů, co se právě vrátili z vojny u TANKOVÉHO PRAPORU. Když však vyschne i jeho poslední KONTO SEPARATO a omrzí se všechny KRUTÉ RADOSTI sebelítosti, Vojtěch nemůže nevidět, že jeho život jde PO HLAVĚ DO PRDELE. Zboří svůj iluzorní HRAD Z PÍSKU a vydává se na CESTU Z MĚSTA. Doufá, že se mu tam podaří aspoň zahlédnout KOUSEK NEBE. Nejradši by byl SPRÁVCEM STATKU, jako jeho str ýc VÁCLAV, ale prozatím se uchytí jako VENKOVSKÝ UČITEL TANCE. Zvykne si na bzukot DIVOKÝCH VČEL a vůni AKÁTŮ BÍLÝCH a s mottem: DÍKY ZA KAŽDÉ NOVÉ RÁNO začne žít životem LESNÍCH CHODCŮ. Pak se ovšem horké INDIÁNSKÉ LÉTO pomalu přelije do BABÍHO LÉTA a na Vojtěchovy dveře zaklepe VÝLET českých filmových diváků, aby

mu dal na vědomí, že na něj i přes všechen zkonzumovaný popcorn při sledování zahraničních monstr-produkcí a televizních reality show nezapomněl. A taky mu vzkázal, že nejen V BRNĚ je bez něj NUDA a jestli by se prý nechtěl vrátit na Barrandov. Vojtěch váhá. Bojí se, aby jeho návrat před kameru nebyl NÁVRATEM IDIOTA, ale nakonec jej ÚČASTNÍCI tohoto přesvědčovacího ZÁJEZDU přemluví a s nadšením si jej odvážejí s sebou. Vojtěchovi, novodobému filmovému hrdinovi, je teď bezmála dvacet let, na tenhle věk už toho za sebou má dost. MINULOST chce nechat za sebou, obecně nerad ji znovu otvírá. Když už se ohlídne zpátky, vidí, že svým způsobem byla ta LÉTA POD PSA BÁJEČNÁ. Vlastně nešlo o žádné velké drama, prostě jen o takové PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ. Někdy veselé víc, jindy míň, ale málokdy šlo skutečně O ŽIVOT. Své místo v srdcích českých diváků ještě uhájil, ale evropská scéna se stále obejde bez něj, což k jeho závisti přestává platit pomalu pro většinu jeho středoevropských sousedů. Vojtěcha mrzí, že trochu zanedbal jazykovou výuku a místo poznávacích výletů chodil radši do hospody, ale to se pořád dá ještě dohnat, bude-li ovšem chtít. Zatím trochu tápe a k rozpakům mnohých se stále pokouší lovit historky ze soukromých dějin své TAKOVÉ NORMÁLNÍ české RODINKY. Za to mu ovšem bude aplaudovat jen málokter ý evropský divák a hrozí mu vážné nebezpečí, že nakonec unudí i toho českého. Snad si uvědomí dříve než později, že svět není pouze KRAJINA JEHO SRDCE a že UŽ už klepe na dveře čas velkých dramat.

Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ


FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT

Autor: Martin Švoma

Jak český film

přežil svou „smrt“

Filmovému divákovi roku 2008 nepřipadá nijak výjimečné, že se v našich kinech objeví každoročně kolem dvaceti českých hraných filmů, kterými nás zásobují více či méně etablovaní tvůrci. A přece ještě v polovině 90.let zaznívaly nejrůznější hlasy prorokující zkázu české kinematografie a vlivné i méně vlivné postavy kulturních a politických kruhů se navzájem označovaly za její „hrobníky“. Ačkoli se čeští filmaři dosud nedočkali systematické státní podpory, která je obvyklá ve většině evropských států, poměrně brzy začalo být v našem proklamovaném filmovém „hrobě“ velice živo.

POSTTOTALITNÍ TÁPÁNÍ Podíváme-li se dnes na některé filmy z počátku 90. let, neubráníme se pocitu, že křik někdejších proroků Apokalypsy musel znít v dobové atmosféře více než věrohodně. Systém někdejší dramaturgie se rozpadl a v produkci i tvorbě zavládla živelnost na úkor řemesla, o kulturních ambicích nemluvě. Z vlny „restitučně-privatizačních“ a „retrototalitních“ komedií, od nichž si komerčně orientovaní tvůrci slibovali divácký úspěch (ten se dostavil pouze částeč-

ně), stejně jako z ostatní nevýrazné produkce vybočuje jen několik snímků – zejména Kouř Tomáše Vorla a první filmy Jana Svěráka. Tvůrci starší generace, spjatí především s někdejší „novou vlnou“ 60. let, kteří nebyli připraveni na obtížné ekonomické podmínky filmové výroby, se brzy ocitli mimo hlavní proud. Dobově rozčarovaná kritika, ne zcela právem hystericky odsoudila Chytilové kontroverzní, ale v lidových vrstvách velmi oblíbené Dědictví, Menzel se stáhl do oblasti divadelní režie poté, co jeho mezinárodní projekt Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina divácky neuspěl, Jan Němec postupně odešel do „filmové ilegality“, když jeho provokativní snímky V žáru královské lásky a Jméno kódu: rubín prošly bez většího povšimnutí. Jakubisko po rozdělení Československa sice přesídlil do Prahy, dal však o sobě vědět teprve v druhé půli 90. let (Nejasná zpráva o konci světa). Z dobových představ o tom, jak má vypadat „nový“ (komerční) český film, aby si zajistil divácký úspěch a pokud možno finanční zisk, toho moc nezbylo. Stačí se podívat na tehdejší kriminálku Nahota na prodej, poslední relativně úspěšný film Víta Olmera. Ten budil oprávněný dojem, že má nakročeno ke hvězdné kariéře po svém veleúspěšném Tankovém praporu, typické „retrototalitní“ komedii nesoucí se na vlně euforie kolem první soukromé filmové produkce po čtyřiceti letech. V Nahotě na prodej se však na ulicích pobíjejí cikánské gangy se

skiny a vybuchují automobily, Jiří Krampol rozdává rány ve stylu Jeana-Paula Belmonda a spolu s Lukášem Vaculíkem přesvědčují naivní a zhýčkanou Američanku Nancy (Kája Třísková), že sociální integrace Romů je holý nesmysl. Film, který (naštěstí pro všechny zúčastněné) upadl v zapomnění… Oblast ryzí komerce později ovládly především mnohem skromnější projekty Jaroslava Soukupa (série Byl jednou jeden polda) a Zdeňka Trošky (jeho pochybné pohádky a Kameňák).

Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ

letech (přestože byl tento film od začátku zamýšlen jako kultovní a načas se jím i stal) přitroublé flirtování mladičké Aňi Geislerové s Jakubem Špalkem a Radkem Pastrňákem jako dost velká nuda a částečně to zachraňuje pouze vynikající kamera F. A. Brabce. Filip Renč se po svém slibném, i když poněkud přeceňovaném debutu Requiem pro panenku pokusil v roce 1995 o generačně laděný film Válka barev – příběh fotografa (Lukáš Vaculík), který se jako nepohodlný svědek zločinu dostává do pasti mocných a prožívá zároveň zklamání v rozporuplném vztahu s tajemnou modelkou, která se ukáže být součástí tohoto spiknutí. Tomuto zatím nejzajímavějšímu Renčovu dílu nelze upřít cit pro podmanivou atmosféru (budovanou i z dnešního hlediska naivními grafickými efekty a klipovými postupy) a zároveň zobecnění tíživého životního pocitu člověka „ztrácejícího se“ v novém, nepřehledném a krutém světě. Přesto s ním režisér poměrně tvrdě narazil a o nic podobného se v dalších letech nepokusil (Rebelové a Román pro ženy patří naopak k tomu nejlacinějšímu a také nejnudnějšímu, co lze z české produkce posledních let spatřit).

PŘÍPAD HŘEBEJK

PROFESIONÁL SVĚRÁK Ze skupiny nejvýznamnějších debutantů, kteří slibovali určité umělecké nároky a kteří vstoupili na pole hraného filmu v období krátce před či po listopadu 1989 (Vorel, Svěrák, Renč, Hřebejk), dosáhl v prvních letech největšího úspěchu Jan Svěrák. Zdá se, že jeho mimořádné tvůrčí i produkční aktivity korunované v roce 1997 Oscarem za Kolju (z dnešního pohledu poněkud nepochopitelně napadaného částí intelektuálněji orientované kritiky) byly jedním z důležitých impulzů k postupnému „zmrtvýchvstání“, či alespoň „resuscitaci“, české filmové tvorby. Svěrák do ní vnesl vysoce profesionální – i když někdy až zbytečně konzervativní – formu inspirovanou klasickou hollywoodskou kinematografií s příměsí ryze českého humoru a ironie. Ta pochází z velké části i ze scénářů Zdeňka Svěráka. Právě tato „synovská“ závislost na otci-scenáristovi je zřejmě největší Svěrákovou slabinou. Ve filmu Jízda, který jako jediný vznikl bez Svěráka staršího, působí po

Rozporuplný je i „případ Hřebejk“, který na sebe poprvé upozornil v roce 1993 muzikálem Šakalí léta, avšak statut „zasloužilého umělce“ mezi českými režiséry mu přinesly teprve Pelíšky, původně televizní film opírající se o výrazné a divácky vděčné kreace prověřených, populárních herců (Donutil, Kodet, Polívka, Zázvorková, Dušek...). Od té doby využívá spolu se svým stálým scenáristou Petrem Jarchovským stále tentýž recept: příběh založený na spletité a paradoxní síti vzájemně podmíněných vztahů mezi jednotlivými postavami, které pak ústí v překvapivých (tragi-) komických pointách. Napsán je většinou perfektně a všechno v něm bezezbytku souvisí se vším – a právě proto také nepůsobí nikdy příliš přesvědčivě (nehledě na to, že věrohodností neoplývá v jejich filmech ani dobová atmosféra čtyřicátých, padesátých, šedesátých či osmdesátých let). Scenáristické konstrukce tu vyčnívají z plátna tak daleko, že by se o ně neopatrný divák v první řadě mohl i zranit... Zakrýt je pomáhají více či méně bizarní rodinné historky „ze života“, které publikum tolik miluje, zvláště v podání oblíbených herců (Pelíšky). Vlastní režijní přínos Jana Hřebejka spočívá především v práci s těmito představiteli a nutno na druhou stranu uznat, že tu občas dosahuje vynikajících výsledků (zatím nejpůsobivějším momentem Hřebejkových filmů je rodinné setkání a hádka o rozvod mezi Emílií Vášáryovou a Janem Třískou ve filmu Horem pádem, scéna postavená pouze na dialogu a přitom s dramatickým nábojem, který má v českém filmu poslední doby sotva obdoby).

FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a Emaily

ZELENKA A ONDŘÍČEK – ZÚŽENÝ MAINSTREAM V polovině devadesátých let vstupují na scénu dvě postavy, které výrazně ovlivní podobu českého filmu na přelomu století – Petr Zelenka a David Ondříček. Jejich filmy představují poněkud zúžený mainstream, který (na rozdíl od Svěráka a Hřebejka) není určen všem, ale spíše generaci do 30 let, která má svou oblíbenou hudbu a životní styl (viz Rádio 1 v Zelenkových Knoflíkářích nebo J. P. Muchow a Ecstasy of St.Theresa ve filmech Davida Ondříčka). Trend, který nastavili, klade důraz na atraktivní stylizaci prostředí (Praha v Šeptej nebo Samotářích) a na typ postav ukotvených v reálném světě, ale s poněkud bizarními problémy („vymyšlená“ homosexualita ve filmu Šeptej, „úchylka“ s uštípáváním knoflíků v Knoflíkářích, marihuanou zmatený Jiří Macháček v Samotářích, psychopatické postavy Ivana Trojana v Samotářích a Jedna ruka netleská, mystifikace kolem skutečného Jaromíra Nohavici v Roce ďábla). Odtud se zrodil i stereotyp nejrůznějších variací Jiřího Macháčka a Ivana Trojana v podobných rolích, který stále zabírá. Autorské scénáře Petra Zelenky (který je původním vzděláním scenárista, stejně jako Hřebejk) se svou strukturou z velké části podobají Jarchovskému – také zde vzniká příběh teprve souběhem mnoha dějových a vztahových linií mezi postavami, které se s větší či menší mírou invence protínají a vytvářejí (tragi-) komické paradoxy (Knoflíkáři, Samotáři). Zelenkovy a Ondříčkovy filmy jsou příjemné na pohled, ale obratně se vyhýbají skutečným konfliktům (psychopatické pronásledování Jitky Schneiderové Ivanem Trojanem, který ji chce upálit i s jejím přítelem se v Samotářích nakonec změní ve smířlivě „bizarní“ příhodu). Poněkud zapomenut zůstává dnes Saša Gedeon (Indiánské léto, Návrat idiota),



do něhož ještě na sklonku století vkládala velká část (navzájem od sebe opisující) kritiky velké naděje na poli filmu výsostně uměleckého. Jeho variace na poetiku 60. let s herci let 90. (zvláště v Indiánském létě – srovnej s Černým Petrem Miloše Formana) a mikrosvět rodinné průměrnosti s pochybnou morálkou (Návrat idiota) se dnes ukazuje jako nepříliš zajímavý umělý koncept. Oba filmy se svými opakujícími se motivy a záměrně „vyprázdněnými“ dialogy působí jako mechanický hrací strojek, v němž nezbylo nic živého (podobné problémy u zmiňovaného Formana účinně zakrývá právě autenticita neherců).

SLÁMA A NELLIS – CESTA K SOUSTŘEDĚNÉMU VÝRAZU Do poněkud zajímavějších a řemeslně vyspělejších podob pozvedla tematiku související s životem průměrných lidí a rodinných vztahů teprve dvojice dalších debutantů z přelomu století – Alice Nellis a Bohdan Sláma (ačkoli tomu jejich první filmy ještě příliš nenasvědčovaly). Neatraktivní stylizace prostředí a hlavních postav stejně jako poněkud nudné vyprávění v pomalém tempu mohlo odradit diváka od snímků Ene bene a Výlet, ve kterých však přesto můžeme najít přesvědčivé momenty, v nichž vycházejí na povrch niterné problémy hrdinů (hrdinek), jako je pitka volební komise v Ene bene, při které Theodora Remundová, zklamaná svým milencem, omylem roztrhá platné volební lístky, nebo vzájemné vztahy matky a dcer transportujících na Slovensko otcovu urnu ve Výletě. Výrazný tvůrčí posun nastává v dalším filmu Tajnosti, v němž se Nellis podařilo bytostně filmovou formou (např. taneční vize hlavní hrdinky, uvážlivá práce s hudbou) vyjádřit vnitřní drama ženy ve středním věku (Iva Bittová), která se během jediného dne rozhoduje o svém těhotenství. Bohdan Sláma, jehož filmy se vyznačují v čes-

10

kém prostředí nezvyklým důrazem na sociální autenticitu (vesnice v Divokých včelách, Most ve Štěstí), urazil zajímavou cestu. Bizarní figurky i samotné prostředí (Divoké včely) postupně proměnil v soustředěný výraz a stylovou vytříbenost (dlouhé, výtvarně působivé záběry se složitými pohyby kamery vtahujícími diváka do filmového světa) spojené se silným a zcela vážně pojatým tématem citové frustrace homosexuála (Pavel Liška; Venkovský učitel). Záměrně jsem zatím nechal stranou Tomáše Vorla, režisérskou osobnost možná ne tak populární, ale jinak zcela srovnatelnou s Janem Svěrákem (pokud ne ještě výraznější). Vorel totiž svými filmy vytváří pozoruhodně komplexní spojnici uplynulých téměř dvou dekád. Je to snad jediný filmař, který v sobě v takové míře spojuje řemeslnou suverenitu, cit pro zobecnění dobové atmosféry (Kouř, Kamenný most, Cesta z města) a zároveň autorskou imaginaci, která s neobyčejnou lehkostí propojuje reálné prvky s groteskní nadsázkou (Skřítek, Gympl) až do téměř pohádkové stylizace (Cesta z města). Jeho filmy umí být téměř sociální analýzou (Kouř, Skřítek, Gympl) a stejně tak zábavnou podívanou, která nikoho nenudí. Zatím se mu nepodařilo pouze jediné – natočit opravdu špatný film (ti, kteří za něj považují Kamenný most, se opravdu špatně dívali).

A TI ZBYLÍ Našli bychom samozřejmě i několik dalších filmařů, kteří občas přidají životadárnou „transfúzi“ do žil malátného pacienta, byť se většinou jedná o malé dávky, které možná širší publikum neregistruje. Filmy Věry Chytilové bývají poslední dobou živé někdy až příliš, takže nemocnému vzhledem k jeho celkovému stavu rozhodně neuškodí. Všeobecně uznávaným solitérem je Jan Švankmajer, jehož originální díla kombinující animaci s hereckou akcí vyrůstají ze surrealistických tradic a působí v současném filmu jako element zdravě cizorodý. Ivo Trajkov, kdysi všeobecně odsouzený za parodii Kanárská spojka, natočil na sklonku 90. let Minulost, pozoruhodný film beze slov, jehož hlavní postavou je neslyšící, bojující s následky svého někdejšího zločinu i podvodu bývalých kumpánů. Otakáro Schmidt vytvořil ve filmu Eliška má ráda divočinu poněkud psychedelickou, avšak hravě nápaditou varietní vizi předměstského světa zalidněného podivnými postavičkami kolem fascinující hlavní hrdinky (Zuzana Stivínová). Málokdo asi zná filmové experimenty Petra Marka Láska shora a Nebýt dnešní, které zábavným způsobem zkoumají vlastnosti filmového média, nebo absolventský film islandského studenta FAMU Börkura Gunnarssona Silný kafe, svéráznou studii partnerských vztahů mezi dvěma mladými páry, která upoutá spontánními hereckými výkony (Markéta Coufalová, Martin Hoffman). Ale přesto občas stojí zato hledat mimo hlavní proudy.

VÍCE POHYBU! Jak je tedy dnes na tom náš někdejší „nebožtík“, český f ilm? Zdá se, že je mimo akutní nebezpečí a může bez obav opustit jednotku intenzivní péče. Ale příliš zdravě zatím nevypadá (samozřejmě, i ve svých někdejších „nejlepších letech“ trpěl řadou skrytých chorob, které se po roce 1989 jen výrazněji projevily, takže to nemusíme dramatizovat). Stále mu schází především odvaha a trochu větší formální „odvázanost“, která by se nebála opustit sféru pouhých dialogů a rádoby lyrických nálad ve prospěch výrazné, vizuálně zpracované akce nebo překvapivých emocí, a zároveň odhodlání uchopit téma se vší vážností (což nijak nesouvisí s jeho komikou či tragikou) a dotáhnout je do konce s dramatickou důsledností. Odvaha, která by zároveň překonala klišé „tragikomičnosti“, jež se v našem filmu zabydlelo a které stále vytváří určité variace na „poetiku trapnosti“ spojenou s jedním druhem humoru (Ondříček, Zelenka, Gedeon, Vladimír Morávek, raná Alice Nellis). Tato poetika jistě působila neotřele v dobách nové vlny, a nepochybně se najdou její obhájci, kteří jí budou přisuzovat autenticitu situací „ze života“, ale mám pocit, že dnes spíše zakrývá f ilmařskou pohodlnost a neochotu riskovat. Navíc, pokud chce náš film obstát před novými generacemi diváků, dospívajících ve světě multimédií, adrenalinových sportů a divoké vizuality všeho druhu, potřebuje (aniž by se nutně musel podbízet) zkrátka více života, pohybu a dynamiky. „Chcíplina“ se bude muset zvednout a začít trochu trénovat. Je potěšující, že už se pokouší o první cviky (Janákovi Snowboarďáci, Vorlův Gympl a další...). I když mu to třeba ještě moc nejde a někteří se mu budou pošklebovat, že u toho vypadá trapně ... Autor je filmový vědec.



Autorka: Veronika Hrdinová

Dobrý scénář do šuplíku Před časem se médii prohnaly zvěsti o tom, že v Hollywoodu stávkují scenáristé. Jejich českým kolegům bude patrně trvat ještě dlouho, než budou schopni dát podobně nahlas najevo, že se jim jejich pozice ve filmovém průmyslu ani za mák nelíbí. Nutno dodat, že by si v porovnání s nimi mohli američtí tvůrci ještě celkem výskat. Být filmovým scenáristou či filmovou scenáristkou s sebou od prvopočátku nese zvláštní druh komplexu. Můžete vymyslet geniální příběh, sepsat jej do výtečných obrazů zaklenutých přímo aristotelským dramatickým obloukem, ale i když se podle něj natočí podařený film, vaši hlavu vavříny nikdo veřejně neověnčí. Úspěch za podařené dílo náleží u filmu především režisérovi, popularita pak jeho hercům. Když se však zeptáte českých scenáristů, jestli jim jejich odsouzení k tomu zůstat v ústraní vadí, patrně se vám vysmějí. Jejich bedra obtěžkávají mnohem podstatnější starosti než to, jestli si jejich jména mezi titulky někdo povšimne.

že se tamější producenti nebojí investovat do komerčně nejistých projektů navzdory tomu, že na domácí produkci se v Maďarsku chodí do kina mnohem méně než například u nás. Skutečnost, že by mohli zdejší filmaři Maďarům leccos závidět, ilustruje i to, jak se v Budapešti a jejím okolí daří filmům krátkometrážním. V Česku se na krátké filmy dají sehnat peníze paradoxně snad ještě obtížněji než na filmy celovečerní, televize je v podstatě nevysílá a kina je zařazují maximálně jako předfilmy. V Maďarsku se dokonce jeden z místních televizních kanálů ve svém vysílání na krátké filmy vysloveně zaměřuje, a tudíž má i dobře vyvinutý systém jejich financování. Mladí tvůrci tak mají šanci psát a natáčet alespoň na krátkém formátu a získat tak dostatečné renomé pro přípravu svého celovečerního debutu.

Podvyživená výprava a bázliví producenti V jednom z českých týdeníků vyšel před časem článek s podtitulem Psaní filmů u nás uživí jen Jarchovského a Epsteina. Tato jediná věta situaci v české scenáristice dokonale vystihla. Pokud vystudujete scenáristiku a rozhodnete se psaním filmů živit, ocitnete se spíše před propastí než na startu tvořivé kariéry. Řada režisérů si píše filmy sama a řada scenáristů se pak zuby nehty snaží si své scénáře zrežírovat, než aby je nechala ležet v šuplíku ladem. Toto rozštěpení, resp. malá míra spolupráce mezi těmito dvěmi filmovými profesemi, je do jisté míry ovlivněna i tím, že spolu nejsou příliš nuceni spolupracovat ani studenti těchto oborů na největší české filmové škole, pražské FAMU. Místo toho se podporuje individualita, často zastřešená heslem „nabij si hubu, ať jednou (pravděpodobně pozdě) zjistíš, že na to sám nemáš“. Přitom vytvoření fungujících scénáristicko-režijních tandemů už během studia může být ideální zkouškou pro následující profesní kariéru. Do scenáristického šuplíku v běžné praxi totiž sám od sebe režisér či producent nenahlédne a scenáristé nejsou příliš vybaveni na to, aby své texty chodili sami nabízet. Jistou naději jim poskytují soutěže, jako je Český lev či poměrně nedávno založené grantové řízení Filmové nadace RWE & Barrandov. Pro oceněné scénáře se shánějí producenti i režiséři podstatně snadněji. Nicméně to, že si někdo scénáře všimne a rozhodne se jej realizovat, ještě neznamená

Blýská se na lepší časy?

vytouženou výhru, nezávisle na tom, ať se jedná o televizní či soukromou produkci. Prodejem scénáře se autor v podstatě vzdává jakékoli možnosti ovlivnit jeho další vývoj. Z dobrých scénářů se pak díky producentům, sázejícím na ověřené a bezpečné postupy, na plátně stávají nevýrazné snímky stále stejných žánrů předváděné stále stejnými herci. Za typický příklad může posloužit scénář Marka Epsteina Amen san, který se do kin dostal v režii Jiřího Vejdělka pod názvem Roming. A to ani nemluvě o skutečně špatných filmech, které jsou od původních námětů tak daleko, že se pod ně raději jejich scénáristé podepisují pseudonymy.

Maďarský filmový čardáš Všechny výše vyjmenované překážky, kvůli nimž zajímavé autorské scénáře a tím i kvalitní filmy v české kotlině nuceně usínají na vavřínech, zajímavě kontrastují například s Maďarskem. V zemi, které má přibližně stejný počet obyvatel jako Česko, za posledních několik let vzniklo poměrně dost odvážných a umělecky hodnotných snímků. Mladí maďarští tvůrci jako je Béla Tarr, Péter Mészáros či György Pálfi s nimi sklízejí úspěchy na světových festivalech. Je s podivem,

Čeští scénáristé se často a nakonec i s povděkem obracejí na televizi a nechávají se najmout na psaní seriálů. Monotónní seriálové příběhy jsou na míle vzdálené formátu autorského scénáře, nicméně obživa je obživa, jíst se musí. Jistou nadějí do budoucna zůstávají digitální kanály, mezi nimiž se snad objeví nějaký, který bude chtít vybočit z klasické komerční produkce a nebude se bát experimentu – a to nejen na poli jednotlivých snímků, ale i seriálů. Další vyhlídky pro scénáristy i režiséry snad leží v koprodukci. Spolupráce se zahraničním partnerem nabízí oproti českým podmínkám značné možnosti v navýšení rozpočtu, které si místní producenti nemohou a často ani v neochotě riskovat nechtějí dovolit. Samozřejmě by bylo naivní domnívat se, že jsou jejich zahraniční kolegové vesměs méně bázliví, co se týče alternativních přístupů. Všude existují předem jasná televizní okénka a umělecký film bez známého jména každému předem zavání finanční katastrofou. Propojení dvou zahraničních produkcí však přinejmenším dává větší šanci na to, aby se vzniklý snímek vymanil z jednoho jediného filmového hnízda, v němž se všichni znají a dělají spolu „hezké české filmy“. Jistou změnu bude nepochybně vyžadovat i české publikum, které nepřijme za vděk tím, co se mu bez velké námahy servíruje.

11


To hlavní je náš vkus

em c p ro k u o etrem p s or v ho z ro

12


Autorka: Veronika Hrdinová

Nejeden student filmové produkce sní o tom, že bude jednou producentem, jako je Petr Oukropec. Spoluzakladatel společnosti Negativ stojí za vznikem řady filmů, o něž by ostatní producenti radši ani nezavadili, třesouce se strachem z prodělku. Negativ pomáhá na svět filmům nekonvenčním, uměleckým a dokonce i dokumentárním. Jak se dnes daří produkovat filmy, které se snaží o více než jen pobavit diváka unaveného z práce? FILMY A PRŮTOKOVÉ OHŘÍVAČE

Pokud bych si měla vybavit nějaký zažitý producentský stereotyp, vybaví se mi obraz nabubřelého producenta Jeremyho Prokosche, který terorizuje režiséra staré školy Fritze Langa v Godardově Pohrdání. Řada režisérů dodnes vnímá producenty jako ty, kteří je omezují v jejich tvořivosti. Vnímáte roli producenta spíše jako byznysmena, nebo naopak člověka s uměleckým citem? Myslím, že je nutné především vždy a všude zdůrazňovat, že role a profese producenta není nějakým univerzálním prototypem. Kinematografie je široký pojem, existuje v celé škále žánrů a motivací. Film je financován jiným způsobem v USA a jinak v Evropě a podobně. Každý producent je individualita s různým osobním cílem a motivací. Prokosch je jen jedním z řady. Ano, musíme pracovat s penězi, jsme zodpovědní za jejich utrácení a často jsme i závislí na tom, kolik film uvidí diváků v kinech, na DVD nebo v televizi. Pracujeme ale především s umělci, musíme se domluvit, najít společnou řeč a cíl.

Na FAMU kdysi z úst děkana zazněla poznámka, že pořádní producenti v této zemi neexistují, že místo nich tady existují jen „průtokové ohřívače“. Umíte si představit, na co tím narážel? Tento názor pramení z nepochopení úlohy a možností producenta v současné Evropě. Pan děkan si plete pojmy a zaměňuje producenty s investory, tedy s někým, kdo disponuje finančním kapitálem, který investuje do produkce filmů. „Průtokový ohřívač“ je něco méněcenného. Je to dnešní český producent, který musí přesvědčit fondy, televize, distributory, sponzory a zahraniční partnery, že jeho projekt stojí za jejich peníze. Je hloupým garantem tohoto financování, půjčuje si, hradí náklady ze svého a nese všechna rizika. Ano, i já a moji kolegové z Negativu jsme takovými „průtokovými ohřívači“.

Režiséři často dnes namítají, že když má producent pokryté náklady na film a svůj honorář z grantu, neměl by za každou cenu hledět na to, kolik na něm ještě posléze vydělá. To znamená, že by

měl být ochotný podporovat i projekty, které jsou z hlediska komerčního úspěchu nejisté. Má z vašeho pohledu tato námitka opodstatnění? Producent nikdy nemá a ani podle zákona nemůže mít pokryté náklady na film jenom z grantu. Grant, pokud ho máte, pokryje kolem 20 % rozpočtu, podle zákona může maximálně 50 %, což se děje jen u dokumentů. Znamená to, že producent musí sehnat někde dalších minimálně patnáct milionů, aby se film mohl točit. Za nás mohu říci, že většina našich projektů je i přesto svým charakterem v podstatě nekomerční. To znamená, že v první řadě sledujeme kvalitu, protože jenom ta nám umožňuje v našem systému pokračovat. Jinak samozřejmě podporujeme menší projekty, dokumenty a hrané debuty minimálně tím, že je děláme zadarmo, investujeme do nich naše zázemí, čas a kredit.

UŤATÁ PUPEČNÍKOVÁ ŠŇŮRA

Za častý vzorový příklad se oproti české filmové produkci bere Maďarsko, kde se producenti nebojí investovat i do typicky uměleckých projektů. Přitom se na domácí produkci chodí v Česku mnohem více než v Maďarsku. Máte pocit, že je výtka o malé odvaze českých producentů na místě, nebo naopak z vašeho pohledu místo producentské odvahy tady spíše chybí režiséři s natolik výrazným rukopisem jako je Béla Tarr či György Pálfi? Ani maďarští kolegové neinvestují vlastní prostředky do uměleckých projektů. Film je tam ale dosud vnímán a podporován fondy a různými výhodami jako umělecké dílo. Na Bélu Tarra se podle všeho nechodí, jeho filmy se ale hrají v Cannes a vzbuzují mezinárodní diskuze. U nás je ale spíše problém kontinuity a vnímání filmu jako možného uměleckého díla. Film je samozřejmě také zábavním průmyslem a občas se podaří i obě roviny skloubit. V Čechách však byla pupeční šňůra s novou vlnou v 60. letech uťata. Jenom tehdy naše kinematografie „šlapala“ ve všech žánrech, lákala diváky do kina na kvalitní komedie a parodie a zároveň vítězila na předních festivalech a posouvala filmovou řeč. V přechodném období po roce 1989 se nepodařilo udržet to všeobecné vnímání filmu jako svébytné součásti naší národní kultury. Film se stal v Čechách na čas zbožím, ale na

trhu bez daných pravidel. Osobnosti tohoto zlatého období, na rozdíl od osobností našich východních sousedů, bohužel nejsou aktivní v české filmové politice, nelobují až na výjimky v parlamentu, nemají funkce v profesních organizacích. Chybí nám tyto aktivní autority.

Dá se vůbec stručně říci, jak funguje filmový marketing? Čím lze například vysvětlit, že přes negativní recenze v téměř všech tiskovinách je film jako Taková normální rodinka mezi nejnavštěvovanějšími? V současné době především funguje marketing ve spojení s komerčními televizemi a výsledek podobných filmů je způsoben i tím, že lidé, kteří chodí do prostředí multiplexů a nákupních center, se chtějí především bavit. Tomu je ten úspěšný marketing podřízen. Otázka je, jak dlouho to bude fungovat. Diváci jsou na kvalitu citliví a i zábava by měla mít určité kvalitativní nároky. Bojím se, že nám to brzy diváci vrátí…

Jaké jsou vlastně možnosti současné producentské dramaturgie? Jsou široké. Záleží na osobnostech, na společném záměru i ochotě autorů spolupracovat a slyšet další názory. Vývoj projektu je nejdůležitější fáze pro budoucí úspěch filmu.

UNIVERzÁLNÍ PŘÍSTUP

Jakou roli pro vás hraje při vybírání projektů, které budete produkovat, osobní vkus a jakou příslib komerčního úspěchu? Uplatňujete třeba nějaké vyvažování typu: „Jednou udělám film, z kterého budu mít radost, potom vezmu něco, co spíš vydělá“? Myslím, že primární je náš osobní vkus a pak také náš odhad, zda budeme umět daný projekt zafinancovat.

Jak hledáte náměty a scénáře? Má ještě úspěšný producent čas na to, aby sám hledal, nebo jenom čte, co mu přistane na stole, včetně toho, co mu přinesou režiséři a scenáristé, se kterými spolupracuje dlouhodobě? Snažíme se číst současnou literaturu, sledujeme talenty na FAMU, hledáme všude. Scenáristé a režiséři nám texty nabízejí,

13


Letos uvádíme v kinech hrané filmy Venkovský učitel a v září Děti noci. Uvedeme v kinech dokumenty Občan Havel, René, Jak se vařily dějiny a Panna Maria či Ivetka, natáčet se začnou hrané filmy Protektor a Zoufalci. V přípravách je projekt Alois Nebel, pracuje se na scénáři filmů Fair Play, Modrý tygr a 80 dopisů.

Před osmi lety jste se přestěhoval na venkov. Jak se žije filmovému producentovi více než sto kilometrů za Prahou? Dobře. S manželkou a třemi dětmi, se sousedy i se zvířaty.

některé oslovujeme, s některými spolupracujeme systematicky a dlouhodobě.

V sylabu ke své dílně na katedře produkce máte okruh, který zní – „producentský přístup jako univerzální metoda pro realizaci projektů ve všech oblastech kultury“. Co se skrývá pod tímto „univerzálním producentským přístupem“? Chci tím naznačit, že princip naší práce u filmu lze aplikovat i na realizaci jiných kulturních projektů. Jde o vytváření a spojování tvůrčích týmů a schopnost připravit realizovatelný, zajímavý a komplexní projekt na jedné straně a na druhé straně naše zodpovědnost a garance projektu vůči různým investorům. Těmi může být ministerstvo kultury, magistrát nebo nějaká obecně prospěšná společnost nebo libovolná firma.

Stále více filmů v Česku vzniká jako koprodukce, to je mimo jiné i případ vašeho posledního filmu Venkovský učitel. Znamenají pro vás peníze zahraničních partnerů větší tvůrčí volnost? Případně není tato volnost vykoupená jinými omezeními? Mezinárodní koprodukce představují naopak tvůrčí a producentskou svobodu, možnost najít pro film financování a distribuci mimo náš malý trh. Necítíme omezení, spíše to znamená více práce, více komunikace a větší zodpovědnost.

Společnost Negativ, jejímž jste spoluzakladatelem, patří mezi ty, které zařazují do své produkce i filmy dokumentární a krátké, co do režisérů pak spolupracuje spíše s autorskými typy. Nicméně je zjevné, že umělecký film, dokument i filmy krátkometrážní nemají z hlediska distribuce zrovna růžovou perspektivu. Vidíte pro tyto žánry nějakou naději v nástupu digitálních televizí?

14

Letos jsme se spolupodíleli na uvedení výjimečně navštěvovaného dokumentu Občan Havel a uvedeme ještě minimálně dva další dokumenty v širší distribuci. Pravdou samozřejmě je, že pro dokumenty jsou hlavním odběratelem televize a bez nich je to více než složité.

Pro některé producenty je metou objev geniálního debutanta. Vám se něco podobného povedlo se Sašou Gedeonem, ačkoli jste to měl o něco snazší tím, že jste se znali ze školy. Umíte si ještě představit, že byste se s nějakým sotva dostudovaným režisérem pustil do jeho celovečerního debutu? Máte ještě vůbec čas a chuť pátrat mezi nastupující režisérskou generací? V tuto chvíli chystáme dva debuty úspěšných absolventů nebo studentů FAMU. Jitka Rudolfová bude v létě natáčet film Zoufalci a Václav Kadrnka chystá na příští rok film s pracovním názvem 80 dopisů.

Česká odborná i laická veřejnost se nemůže dočkat nového filmu Saši Gedeona Klíč ke snu. Je již naplánovaná první klapka? Se Sašou je to pro mě těžké a osobní. Bohužel již více než rok netuším, jak to s jeho projektem vypadá.

VENKOVSKÝ PRODUCENT

Pro rok 2008 je plánován téměř dvojnásobný počet premiér oproti roku předešlému. Čekáte mezi nimi nějaké výjimečné překvapení? Na co se z nich nejvíce těšíte? Těžko soudit. Z filmů, které nejsou z naší produkce se těším třeba na Karamazovi, které jsem ještě neviděl, a na Kdopak by se vlka bál.

Na co se letos chystáte s Negativem? Údajně se chystá několik dost nekonvenčních projektů.

Ve vesnici, kde s rodinou žijete, není ani obchod ani hospoda, zato se můžete pochlubit úspěšným ochotnickým divadlem, jehož vznik jste inicioval a které sám režírujete. Jak vás něco podobného napadlo a jak hledáte na takové aktivity čas? Sám bych si netroufl nic takového jako „náplava“ rozjíždět. Pravda je, že se v objektu, kde bydlíme, v minulosti podobné aktivity odehrávaly, a já i manželka jsme to tady rekonstruovali tak, aby se naše bývalá hospoda se sálem mohla občas otevřít všem. V tuto chvíli máme za sebou již sedmiletou tradici ochotnických každoročních představení, ve kterých účinkuje někdy až 80 nadšenců a na které se do přebudované divadelní stodoly chodí a jezdí dívat tisíce diváků. Je to takový můj koníček, radost z objevování lidských schopností. Stále mě překvapuje, kolik přirozeného talentu a nadšení všude je. Filmový producent a pedagog Petr Oukropec se narodil v roce 1972 v Praze. V roce 1993 začal studovat na katedře produkce pražské FAMU, o dva roky později však studium z osobních důvodů opustil. V rámci studia produkoval dodnes ceněný absolventský film Indiánské léto režiséra Saši Gedeona. V roce 1994 založil spolu s Pavlem Strnadem společnost Negativ s. r. o., v níž dodnes pracuje jako manažer a producent. Právě v Negativu vznikly ty pozoruhodnější tuzemské filmy, mezi nimi například Šeptej, Návrat idiota, Láska shora, Národ sobě, Rok ďábla, Nevěrné hry, Mistři, Příběhy obyčejného šílenství, Štěstí, Hezké chvilky bez záruky, Květy sakury, Děti noci či Venkovský učitel. Do portfolia Negativu patří rovněž filmy dokumentární jako Občan Havel, Ivetka, René, Marcela, Jak se vařily dějiny, Kupředu levá, kupředu pravá! Petr Oukropec je od roku 2002 kmenovým pedagogem FAMU, kde vyučuje problematiku filmové produkce. Je členem Asociace producentů v audiovizi, České filmové a televizní akademie a Evropské filmové akademie. V letech 1999 a 2003 byl generálním manažerem světové výstavy scénografie a divadelní architektury Pražské Quadriennale. Petr Oukropec je ženatý a má tři děti. Se svou rodinou žije v jižních Čechách.



Autor: František Staněk

MAXIMALISMUS kontra MINIMALISMUS Milánský Salone Del Mobile je jedním z nejvýznamnějších veletrhů designu a nábytku v Evropě i na světě. Design Week Milan 2008 se odehrává v nově postavené Fieře na kraji města, ale i na Via Tortona, která ve svém okolí soustřeďuje to nejaktuálnější z uměleckého designu současnosti. Město doslova žije designem i v desítkách showroomů věhlasných značek rozesetých po městě.

Hry bez hranic Maximalismus se projevuje v použitých prostředcích, nadpřirozených měřítkách i obrovských plochách efektních scénografií. Prezentuje výrobky často minimalistické nejen tvaroslovím, ale i škálou nabídky. Často je v hlavní roli mega show uváděn na trh jediný produkt, oslavován a povyšován na ikonu. Samozřejmě, že pokud se jedná o aplikace, inspirace, materiály, tvary i myšlenky, je dnes povoleno téměř všechno. Hranice prakticky neexistují, opět rozvolněny uměním výtvarným. Lze tedy vidět strohost minimalismu, ale zároveň být pohlcen opulentními barokními hody bez limitu. Nelze říci, jaký trend či trendy budou převládat nebo byly představeny. Bezesporu kulminuje

užívání geometrie a skladebnosti. Opakování, násobení, skladba i dekonstrukce stejných modulů na všemožné způsoby. Princip linek, hran a úhlů je stále vděčný a nikdy nebude úplně zatracen, ale tím, že je v současnosti tak exponován, ztrácí originalitu. O to zajímavější jsou tvary amorfnější a inspirace křivkami i výrazová měkkost prosakující do mnohých kolekcí. Též nic nového, ale ve svých vrcholných projevech jsou dnešní designéři mnohem sofistikovanější než před pár lety. To je samozřejmé, neboť mají v současnosti nevídané možnosti. Významnými složkami nadále zůstávají vytříbený detail, důvtip řešení, respektive variabilní funkce.

Jaký to má smysl? I přes záplavu produktů a pestré marketingové strategie lze okamžitě vycítit a nalézt konkrétní kusy, které se svou kvalitou na první pohled vymykají průměru. Na tom jsem se shodl v diskusích se svými kolegy, redaktory, designéry i obchodníky. Pokud naprosto různorodí lidé volí stejné kusy, není to náhoda. Zároveň je to velice příjemné zjištění ve chvíli, kdy člověk začíná propadat pochybnostem zda to vše, produkování dalších a dalších věcí má smysl. Dostává se tím k zamyšlení nad úlohou, funkcí „věcí v řádu věcí“, přemýšlením nad tím, co je krása, styl, účelnost. Jestli jsou to kategorie vznešené či přízemní. Kde jsou hranice mezi uměním, designem a obchodem a proč

je tak důležité tyto hranice stále překračovat a výše zmíněné žánry vědomě či intuitivně kombinovat. Takové pocity ještě zesílí při návštěvě Salone Satelite, který je součástí veletrhu. Je zaměřen na mladé tvůrce a připomíná Designers Catwalk Studio českého Designbloku. Zde se nekonalo žádné překvapení, ale dech atmosféry, která je i tady silně ovlivněna komerčními tlaky za hradbami výstaviště, je přeci jen svobodnější. Mnoho modelů a produktů není ještě dořešeno a sešněrováno průmyslovou výrobou a mnoho jich bude mít jepičí život. Není to podstatné, protože je to líheň malých vetřelců, mladých talentů. Platforma střetávání a komunikace, pozitivní konfrontace. Mladí tvůrci s dojemným nasazením předvádějí, nabízejí možnosti a nápady, někdy doslova žonglují s designem jako pouliční aktéři Comedie del Arte. Skutečně velké divadlo nabízí nejvýznamnější světová přehlídka designu v Miláně. Je na každém, aby si přebral, jestli chce nastoupit a svézt se, nebo jen pozorovat či komentovat. Opět jsme všichni byli fascinováni tím, jak rychle umějí Italové polknout presso, konzumovat život, módu a jak milují design. U nás stále žehráme na postavení svého designu. Myslím, že se blýská na lepší časy. Letos měla na veletrhu poprvé oficiální zastoupení Česká republika v instalaci Křehký by Czech Republic, kterou sem přivezlo Ministerstvo obchodu a průmyslu. Ale o tom až příště.

foto: established and sons

Možnosti těch, kteří si mohou dovolit obří instalace za použití nejkvalitnějších materiálů, se zdají být nevyčerpatelné. Instalace a pojetí prezentace jsou často na hranici instalací uměleckých, instalací konceptuálních a díky obrovskému komerčnímu zázemí demonstrují neomezený potenciál, který evidentně ukrajuje a hlavně ještě oklešťuje prostor umělcům, výtvarníkům a performerům. Tím, že v centru vždy stojí prakticky využitelný produkt – zboží, jsou také zvýhodněni designéři a designoví průmyslníci, nové ikony dnešních dnů. Nabízejí módní přehlídky designu a styl jejich prezentace připomíná strategii módního průmyslu.

15



Autorka: Petruška Šustrová

1953 Stalinova smrt Rok 1953, do kterého se dnes pouštíme, je rokem, kdy velmoci změnily své vůdce. Z Bílého domu odešel prezident Harry Truman a Josef Stalin odešel nejen z Kremlu, ale i z tohoto světa. Po dvaceti letech měly Spojené státy opět republikánského prezidenta, jímž byl Dwight Eisenhower, generál americké armády a za druhé světové války nejvyšší velitel amerických vojsk. Právě on vydal generálu Pattonovi rozkaz neobsazovat Prahu. V roce 1953 možná již tohoto rozhodnutí litoval, ale to měl před sebou jinou válku - válku v Koreji, která se vlekla už pořádně dlouho. Válka v Koreji Situace v Koreji spěla k rozuzlení. Již 17. dubna 1953 se delegace OSN a delegace Severní Koreje dohodly na výměně nemocných, raněných a válečných zajatců, což byl jeden z klíčových problémů, a 27. července bylo uzavřeno příměří a skončila válka. A skončila tam, kde začala: na 38. rovnoběžce. Byl to samozřejmě Stalin, kdo odstartoval korejskou válku, když schválil severokorejskou invazi. Rozhodnou americkou reakcí byl zaskočen, a když pak vše nasvědčovalo, že síly OSN pod velením generála MacArthura dosáhnou řeky Ja-lu, jež tvořila korejsko-čínskou hranici, tvrdě naléhal na Mao Ce-tunga, aby Čína zasáhla – kdyby k tomu bylo nedošlo, byl by Severní Koreu nechal padnout. „Prodlužování války,“ vysvětloval Stalin Maovi, „dává jednak čínským vojskům možnost zkoumat soudobé válečné metody přímo na bojišti, a potom také poškozuje Trumanův režim v Americe a oslabuje vojenskou prestiž angloamerických vojsk.“ Číňané a severní Korejci vyčerpaní válkou byli na podzim 1952 ochotni válku ukončit, ale Stalin trval na pokračování bojů. Teprve jeho následovníci po jeho smrti dali konečně souhlas k uzavření příměří. Válka zanechala Korejský poloostrov zpustošený, bez jednoznačného vítěze, a hranice mezi oběma korejskými státy se prakticky nezměnila. Podle oficiálních statistik zahynulo v boji 36 568 Američanů. O ostatních ztrátách tak konkrétní údaje nemáme, ale je pravděpodobné, že během tří let bojů zahynulo 600 000 čínských vojáků a dva miliony Korejců, vojáků i civilistů. Jediným příznačným výsledkem korejské války byl precedens, který ustavila: že mohlo dojít ke krvavému a dlouhodobému ozbrojenému konfliktu za účasti států, které vlastnily jaderné

16

zbraně, a přece se dokázaly vyvarovat jejich použití. John Lewis Gaddis, Studená válka

v jaké doufal, a 26. června 1953 přišel Chruščov na zasedání politbyra ÚV KSSS s revolverem v kapse. Ve svých pamětech o tom píše:

A jak víme, vyvarovaly se ho až do konce studené války. Po skončení korejské války však rozhodně nepřišel dokonalý mír. Mezi Korejemi bylo vybudováno demilitarizované pásmo obehnané ostnatým drátem, kolem nějž neustále hlídkovala vojska Severní i Jižní Koreje. Přestože mezi oběma zeměmi probíhají mírová jednání, panuje mezi nimi napětí dodnes.

Berija usedl, pohodlně se rozvalil a zeptal se: „Tak jaký je dnes vlastně program? Co že tak najednou?“ Já pod stolem šlápl Malenkovovi na nohu a zašeptal jsem: „Zahaj jednání a dej mně slovo.“ Malenkov zbledl a bylo jasné, že ze sebe není schopen vypravit ani hlásku. Tak jsem rychle povstal a řekl: „Na programu je jediný bod: protistranická podvratná činnost agenta imperialismu Beriji. Je tu návrh na jeho vyloučení z předsednictva a z ÚV, vyloučení ze strany a předání vojenskému tribunálu. Kdo je pro?“

Stalinova smrt V Sovětském svazu začala v lednu 1953 další z mnoha kampaní a další zatýkání inspirované přímo Stalinem. Tentokrát šlo o „vrahy v bílých pláštích“, skupinu většinou židovských lékařů, kteří měli být spojeni „s mezinárodní reakcí, se židovskými organizacemi, s americkou rozvědkou“ a podobně. Toto „spiknutí“ můžeme považovat za jeden z vrcholů sovětského antisemitismu po druhé světové válce. „Bílým plášťům“ se však podařilo ze Stalinova smrtícího objetí uniknout, protože Stalin 5. března 1953 zemřel. Antikomunisté v lágrech gulagu i v zahraničí se radovali, ale většina sovětské společnosti byla šokována a upřímně truchlila. Stalinova smrt potěšila i některé jeho nejbližší spolupracovníky, kteří z něj měli panickou hrůzu. Ti nyní stanuli před problémem nástupnictví. Prozatím přišlo takzvané kolektivní vedení, trojice Malenkov-Chruščov-Berija; nejsilnější byl šéf všemocné tajné policie Lavrentij Berija. Kupodivu si myslel, že je potřeba zemi do určité míry liberalizovat, takže byla ještě v březnu vyhlášena amnestie (samozřejmě však nikoli pro politické vězně) a byly uvolněny možnosti svazků mezi sovětskými občany a cizinci. Ukázalo se však, že Berija nemá tak silné postavení,

Události nabraly spád: Než předsednictvo přistoupilo k oficiálnímu hlasování o Chruščovově návrhu, Malenkov pod stolem stiskl tajné tlačítko. Do místnosti vešel Žukov v čele skupiny ozbrojených armádních důstojníků. Z obavy, aby se vojska ministerstva vnitra nepokusila svého nejvyššího velitele osvobodit, přesunul Žukov do Moskvy dvě divize, tankovou a motostřeleckou. Ty měly v případě potřeby potlačit jakoukoli akci útvarů ministerstva vnitra, vyzbrojených jen lehkými zbraněmi. Informace o Berijově zatčení byla důstojníkům ministerstva vnitra sdělena o několik dní později. Pro mnoho lidí bylo prvním znamením Berijova pádu odstranění jeho portrétů. Čtrnáctiletý Gordijevskij, který byl v té době na prázdninách na Ukrajině, dostal od otce, plukovníka ministerstva vnitra, dopis, ve kterém mu psal: „Včera se stalo něco neuvěřitelného: ze zdí zmizely všechny šéfovy portréty.“ Za pár dní přišel další otcův dopis s touto novinkou: „Šéfa zatkli a zavřeli do vězení.“ Oleg Gordijevskij a Christopher Andrew, KGB: Důvěrná zpráva



Smutek museli po Stalinově smrti držet i pionýři. (Dobová fotografie z časopisu Ogonyok)

Východní Berlín se bouří Berija na osudné zasedání přiletěl z Východního Berlína, kde 17. června 1953 došlo ke vzpouře dělníků. Po zvýšení pracovních norem vstoupilo asi 600 podniků do stávky a do ulic vyšlo na půl milionu lidí. Z Berlína, kde povstání vypuklo, se rozšířilo do dalších průmyslových měst Východního Německa. Demonstrující dělníci pochodovali k budově vlády. Ulbricht demonstrace ignoroval až do středečního rána, kdy dělníci zahájili generální stávku. Zatímco Američané na základně CIA diskutovali, co dělat, jednali Sověti rozhodněji. Ve středu dopoledne měli na místě tanky T 34 a povolali dvě obrněné divize. Na Postupimském náměstí na hranicích amerického a sovětského sektoru se shromáždil obrovský dav. Američané tam neměli žádné vojenské síly, ale bylo tam mnoho důstojníků z berlínské základny. Jedním z nich byl David Čavčavadze, který tam byl se svou těhotnou manželkou Nell a pozorovali poklidný dav, v němž lidé volali po svobodě. Pak Sověti rozhrnuli oponu a vstoupili na scénu. Pro přítomné to byl šok: tanky se rozjely směrem k lidem a bez varování jim ze svých mohutných děl začali střílet nad hlavy. Sovětské bezpečnostní síly honily po ulicích protestující dělníky, kteří

neměli vůdce, a pálily po nich z kulometů. Lékařské pohotovosti a márnice byly přeplněné. Joseph J. Trento, Tajné dějiny CIA

Těsně po Stalinově smrti zemřel také československý prezident Klement Gottwald, kterého ve funkci prezidenta vystřídal Antonín Novotný, a předsedou vlády se stal Viliam Široký. V důsledku krize hospodářského systému byla 1. června provedena měnová reforma. Částka 300 korun se měnila v poměru 5:1, další peníze a vklady v poměru 50:1. V praxi to znamenalo, že drtivá většina obyvatel přišla o úspory. A dostáváme se k události, již v Plzni oslavují jako „den prvního zvonění“: ke vzpouře dělníků.

sebranka, podporovaná plzeňskou buržoazií, kolísavými živly z Leninových závodů a jednotlivci z ostatních plzeňských závodů i bývalými kočovníky ze čtvrti „Cikánka“, ovládala několik hodin město, obsadila a zdemolovala budovu MNV, krajský soud a některé další veřejné budovy, páchala násilnosti na členech a funkcionářích KSČ, příslušnících Lidových milic, pionýrech a poctivých bezpartijních, kteří odmítali opustit pracoviště nebo se pokoušeli rozmluvit demonstrantům jejich počínání. Demonstranti mluvili asi 10 minut do městského rozhlasu, vyházeli z oken obrazy a busty soudruha Gottwalda, Zápotockého, Lenina, Stalina, roztrhali a pošlapali sovětský státní prapor, vyvěsili na radnici velký obraz Beneše, spálili trestní spisy u soudu, odebrali auto bezpečnostním orgánům a páchali další násilnosti, přičemž zranili mnoho lidí a způsobili věcné škody. Demonstrace byla likvidována teprve v pozdních odpoledních hodinách ostrým zásahem ze strany Lidových milicí, které byly poslány z pražských závodů, a přisunutým vojskem ministerstva vnitra. Z hlášení vypracovaného pro ÚV KSČ

V pondělí 1. 6. 1953 došlo v Plzni ke stávce části osazenstva Leninových závodů, která se postupně rozrostla v demonstraci a pokus o puč. Reakční

Cyklus Rok po roce je zpracován podle rozhlasového pořadu, který pod stejným názvem pro ČRo 6 připravili Petruška Šustrová

Během povstání padlo asi 50 lidí, dalších 40 dělníků bylo popraveno na základě stanného práva a v souvislosti s povstáním bylo později odsouzeno asi 1500 lidí, z toho dva k trestu smrti.

Měnová reforma a povstání v Československu

17



Čůrání kdykoli?

Zaplaťte půl milionu Sedíme na dřevěných židličkách. Každý sám. A každý v jiném koutě. Pokyny jsou jasné. Co nejméně se koukat kolem, nevzbuzovat žádnou pozornost, nemluvit, nešeptat, dívat se do papíru a s nikým nekomunikovat. Pokud se nás některé z dětí na něco zeptá, odpovědět jedním nebo dvěma slovy. Hlavně nerušit. Tady totiž dítě znamená Bůh. Zvenku vypadá budova Mezinárodní pražské montessori školy jako každá jiná škola. Šedá krabice uprostřed bloku paneláků na okraji Prahy připomínající zašlou slávu hromadné socialistické výstavby. Uvnitř se však děje něco, co má s tradičním českým školstvím společného jen velmi málo. Na vyučování se ale nemůžete přijít podívat jen tak. Nejprve musíte podepsat prohlášení, v němž se zavazujete, že nebudete výuku dětí nijak narušovat. Že nejde o pouhou formalitu nás přesvědčila ředitelka školy Susan Smith. „Pocity dětí jsou pro nás velmi důležité,“ říká šedovlasá Američanka s jemnými rysy, která se o výuce vedené podle systému doktorky Montessoriové poprvé dozvěděla, když jí bylo 45 let. „Starší děti si nepřály, aby je někdo fotil. Proto vás pustíme jen k mladším,“ vysvětluje.

18

Pro metodu pojmenovanou podle Marie Montessoriové (1870-1952) je názor dítěte skutečně důležitý – montessori pedagogika už téměř sto let staví na rozvíjení sebedůvěry studentů stejně jako na zvyšování jejich schopnosti vlastního názoru, diskuse a respektu k druhým. Jak taková výuka vypadá v praxi?

Na první pohled chaos Rozděleni na opačných stranách místnosti se neklidně vrtíme na dětských dřevěných židličkách a pozorujeme třídu. Instrumentální indická hudba, tlumené denní světlo, pastelově okrové omítky a masivní, světle hnědý nábytek. Uklidňující atmosféra. Po stěnách visí portréty slavných – zamyšlený Mohandás Gándhí, odhodlaný Martin Luther King i civilní Václav Klaus. Nikde ani památka po lavicích nebo katedře. Několik málo

stolků; jeden kruhový. Pár drobných židliček, řady polic s barevnými knihami v různých jazycích a roztodivnými předměty, které na první pohled nejspíš vypadají jako hračky. S desítkou dětí ve věku od čtyř do sedmi let pracují dvě učitelky – mluví s nimi chvíli anglicky a chvíli česky. Se skupinkou dětí si jedna z nich povídá o českých řekách. Kolem nás už po desáté projde kluk, který v ruce drží květináč s fíkusem a vypadá, že tady tak trochu zabloudil. Na zemi leží holčička a trpělivě lepí obrázky do sešitu. Chaos? Susan Smith to popírá. „Ve třídě může dítě pracovat buď samostatně nebo ve skupině, záleží na něm. Ale určitě to není tak, že by si dítě mohlo dělat, co chce. Učitelé se snaží děti vést a směrovat.“ Podle ředitelky se škola řídí tuzemskými rámcovými programy vzdělávání, které nově prosazuje ministerstvo školství. I přesto se škola na úrovni

foto: eva bořutová

Autorství: Eva Bořutová, Lukáš Tomek



našich mateřských škol a základek diametrálně odlišuje způsobem výuky.

Kde leží Jizerské hory? „Paní učitelko, jaké y se píše ve spojení Jizerské hory?“ přistupuje k jedné z lektorek asi šestiletý chlapec. „Ty pokračuješ v psaní? To je skvělé,“ začíná motivačně třicetiletá vyučující. Po vysvětlení důvodu podoby pravopisu slova hory pokračuje dál. „Víš, kde jsou Jizerské hory?“ ptá se kluka. „Hmm, v Krkonoších? Podíváme se,“ vydá se chlapec pátrat do poličky se zeměpisným atlasem. Susan Smith to komentuje: „Snažíme se o komplexní přístup a pochopení světa, ve kterém děti žijí. Je důležité, aby pochopily souvislosti a dokázaly o nich přemýšlet.“ Pokud ale lektoři s dětmi přecházejí od jednoho předmětu k druhému, jak potom dokážou „odučit“ látku předepsanou osnovami? Odpověď je v určitém fíglu, kterého se účastní učitelé i děti – ty ovšem ne tak vědomě. Učitelé mají určené okruhy, které mají s dětmi probrat. Jejich úkolem je pak držet určitou linii vyučování. To se řídí především přáním dětí – probírá se hlavně to, o čem prohlásí, že je to baví. Co když je to ale nebaví? „Učitel prostě látku odloží a vrátí se k ní později. Nebo vymyslí nějaký nenápadný přechod – když se dětí učí třeba o řekách a učitel chce přejít ke zvířatům, zeptá se jich, jaká zvířata u řek žijí,“ odpovídá ředitelka školy, která s dětmi také velmi často osobně pracuje v hodinách. Montessori pedagogika vypadá na první pohled velmi volně a zdá se, že děti si dělají, co je zrovna napadne. Ve skutečnosti je ve výuce jakýsi skrytý systém – učitelé děti vedou tak, aby s nimi postupně probrali všechny požadované okruhy látky. Díky tomuto přístupu se na druhou stranu buduje v dětech sebedůvěra a samostatnost. Na tuto strategii narazíme, i když se začneme zajímat o „hračky“, které leží ve velké části polic ve třídách. Komerční superhrdiny z čínského plastu, kteří mají u dětí propagovat nejnovější hollywoodské trháky, jsme v montessori třídě hledali marně. Všechny předměty v místnostech školy jsou ve skutečnosti „zakuklenými“ učebními pomůckami. Když dítě takovou hračku vezme do ruky, okamžitě ho napadají otázky, na které získá odpověď jediným způsobem – učením. Učební pomůcky jsou navrženy tak, aby stimulovaly všechny smysly dětí a aby přemýšlení nad jejich podobou vedlo postupně až k abstraktnímu uvažování. K dispozici jsou tak například různé vynalézavé typy matematických pomůcek, které sofistikovaně navazují na všeobecně známá kuličková počítadla.

Chytrý učitel a hloupé děti Na české školy ředitelka mezinárodní továrny na budoucích horních deset tisíc pohlíží s despektem. „Nikdy jsem tam nebyla, ale něco jsem o tom slyšela. Čtyřicet pět minut matematika, crrr, konec. Čtyřicet pět minut čeština, crrr, konec. A svačina. To je hrůza,“ otřese se. Při vzpomínce

na naše mládí strávené vypichováním očí spolužaček kružítky při hodině deskriptivní geometrie, kterou vyučoval brejlatý vousáč nudný jako zkažená zmrzlina, musíme dát chtě nechtě ředitelce za pravdu. Rozdíl mezi produkty montessori přístupu a klasického českého školství lze spatřit nejen v komplexním uvažování dětí, ale i ve skutečnému vztahu k učení. Česká škola nás s oblibou pobízí: Naučte se to. Většině z nás však zapomněli říct, jak se máme učit a hlavně vůbec proč se máme učit. Motivace je silnou zbraní montessori pedagogiky. K tomu přičtěme obratnou psychologii – na rozdíl od dětí, které znají tradiční české školy, mají děti z pražské montessori školy sebevědomí opravdu na úrovni. V téhle souvislosti nám na mysli vytanula vzpomínka na jednoho bratrance. Vyhrál čtyři olympiády z matematiky, byl nejspíš geniální na jazyky a levostranné přítoky Labe uměl levou zadní. Když byl ale na rodinné sešlosti a měl zarecitovat část Hamleta, kterého uměl beztak téměř celého nazpaměť, jednoduše se počůral strachy. Takové jsou české děti. Jsou inteligentní, mají znalosti. Chybí jim však sebedůvěra, umění vlastní prezentace, odvaha prát se samy za sebe. V dospělosti je pro ně problém získat dobrou práci, často mají komplexy. Montessori přístup nestimuluje jen individuální schopnost žáků – učí je totiž týmové práci. V české škole je stále živý vzorec „chytrý učitel“, který ví všechno, a „hloupé děti“, které „chytrý učitel“ vesměs monologickým transmisivním způsobem učí. K tomu přičtěme model vyvýšené katedry a úhledně srovnaných lavic (pod kterými se tak dobře hrají piškvorky) a máme recept na pasivitu a nedostatek schopnosti pracovat v týmu, tolik žádanou dnešním trhem práce.

pražské montessori škole vás vyjde ročně od 80.000,- Kč za dva dny výuky batolat až po téměř 350.000,- Kč za běžný program základní školy. Možná i proto ve škole studuje pouze 30 % českých dětí. Například v USA však existuje nejen 2000 soukromých škol tohoto typu, ale i na 400 škol státních, takže výuku můžete mít v lepším případě i zdarma. To platí nakonec i u nás. V České republice je zatím 15 mateřských a 11 základních škol, které metodiku montessori používají. Některé z nich – třeba Mateřská a Základní škola montessori v Kladně, jsou státní. Z montessori školy odcházíme s dojmem, že patříme k odstupující generaci, kterou dnes do kapsy strčí se svými znalostmi kdejaké batole, a po cestě si kupujeme atlas, ve kterém nenápadně hledáme Jizerské hory. Nezbývá než doufat, že i naše tradiční české školství si vezme z podobných alternativních směrů do budoucna alespoň inspiraci. Přesto nemůžeme čekat celoplošné zavedení podobných učebních metod – jsou totiž náročné na spotřebu pracovní síly. K montessori výuce v českém státním školství by bylo potřeba dva až třikrát víc učitelů, než v současné době máme. Jak by si s potřebou trojnásobného rozpočtu, nákupem pomůcek a výcvikem lektorů v mezinárodních montessori asociacích poradil státní rozpočet, je otázkou, kterou hned tak někdo nevyřeší. INZERCE

Čekat na přestávku je směšné I přes vizionářský způsob práce má však přístup podle Italky Marie Montessoriové své nevýhody. „Není to pro každého,“ potvrzuje ředitelka naší domněnku, že dítě, které by se pokusilo mezi mlácením spolužáků zapálit školu, by asi vyrušilo výuku víc než pár zvědavých novinářů. S podobnými dětmi se ve škole vyrovnávají po svém – provinilce si zavolají, rozebírají s ním jeho chování a jeho důvody, snaží se nesoudit a vést dítě k respektu k věcem i spolužákům. Přes nespornou pokrokovost takového postupu by však zřejmě mnohé české děti potřebovaly něco víc, nemluvě o hyperaktivních dětech a dalších, stále častějších případech, ve kterých dítě potřebuje specializovaný přístup. Dítě, které ukončí výuku typu montessori, se nakonec stejně do školy běžného typu dostane. Tam může narazit. Ředitelka v tom nevidí problém. „Myslím, že jim to spíš připadne vtipné. Musí sedět, hlásit se a čekat na přestávku, aby mohly jít na záchod.“ V neposlední řadě se pořádně prohnete, pokud svému dítěti budete chtít výuku podle madam Montessoriové zařídit. Školné v Mezinárodní

19



Autor: Tomáš Bojar

Nastal čas fotbalu Šeříky opadaly, čas hokeje už minul. Nyní se před zraky celé Evropy bude hrát fotbal. Italové opět budou deprimovat ostatní svou neprostupnou obranou, Portugalci svým notorickým simulováním a Němci zase svou buldočí zarputilostí. Po čtyřech letech je tu znovu evropský fotbalový šampionát a s ním i všechny osvědčené stereotypy, na nichž je nejkrásnější to, že skutečně platí. Cesc Fabregas

KOLABUJÍCÍ ŠPANĚLÉ, ANGLICKÉ PENALTY Lety prověřených pravd je bezpočet. Je kupříkladu známo, že Španělé nedovedou unést tlak a v kritických momentech s železnou pravidelností selhávají. Před každým turnajem představují velký příslib, mluví se o nich přinejmenším jako o „černých koních“, ale konec je vždy stejný. To Italové častokrát hrají doslova odpudivý fotbal, jenže nakonec s ním dokráčejí k úspěchu. Výjimkou byl za posledních dvacet let snad jen předloňský světový šampionát v Německu, kdy trenér Lippi opustil tradiční obranný systém catennacio a na chytrou italskou hru se konečně dalo i dívat. Italové slavili titul a zbytek světa nemohl namítat zhola nic. O zábavu postaráno zato měli v roce 2004 Řekové. Tehdy se jim sice pod vedením německého stratéga Otto Rehhagela podařilo vyhrát mistrovství Evropy, ale celé léto pak museli ze všech stran poslouchat, že to byla jen náhoda. A když už někdo výjimečně nemluvil o náhodě, skoro určitě se vysmíval nejohyzdnějšímu defenzivnímu fotbalu v moderních dějinách – patrně ještě ohyzdnějšímu, než s jakým se náš národní tým dostal do finále EURA 96 v Anglii. Když tenkrát Karel Poborský ve čtvrtfinále zařízl Portugalce svým památným lobem, svět alespoň viděl, že Češi jsou

20

Florent Malouda

kromě důsledného betonování schopni i jiných kousků. Duch Antonína Panenky na chvíli ožil a prosvětlil naši jinak nudnou hru. Nudnou, leč účinnou – dodal by patrně ten, pro koho jsou důležité pouze výsledky, a kdo se proto řídí pozitivistickým heslem „Na to, jak zápas vypadal, se dějiny neptají“. Ale vraťme se ještě na chvíli k osvědčeným fotbalovým jistotám, zbývá jich totiž celá řada. Angličané například mívají téměř vždy problém s penaltami. Jedna z nepřeberných fotbalových floskulí říká, že penaltu nejde chytit, ale pouze špatně kopnout. V tom jsou bohužel hráči Albionu hotoví přeborníci – Gareth Southgate nebo David Beckham by mohli vyprávět. Ve vyřazovacích bojích často anglický tým v řádné hrací době soupeře přehrává, ale zápas přesto dospěje do prodloužení, kdy už se nad ním vznáší penaltový stín. Letos se však Anglie penaltovému traumatu jistojistě vyhne. Na EURU totiž bude chybět, v kvalifikaci byli úspěšnější Chorvati a Rusové.

HOLANDSKÉ ROZEPŘE, FRANCOUSKÉ SEBEVĚDOMÍ Jestliže ostrovní fotbalisté neumějí kopat penalty, tak Holanďané zase namnoze doplácejí na své sobectví a takřka pravidelné spory v týmu. Pokud tentokrát nebudou opouštět

turnaj rozhádaní nebo se mezi sebou na tréninku alespoň neporvou, bude to neopominutelný úspěch. Tato svárlivost je skutečně docela na škodu, protože pokud jde o kvality jednotlivých hráčů, mnoho lepších mužstev po evropských trávnících neběhá. To Francouzi se neperou, ale zase někdy mívají problém s poněkud naddimenzovaným egem, což koneckonců neplatí zdaleka jen ve fotbale. Autor těchto řádků si vzpomíná, jak před pěti lety sledoval přátelské mezistátní utkání Francie-ČR ve společnosti několika svých francouzských přátel. Netřeba zdůrazňovat, že vítězstvím si všichni byli předem naprosto jistí. Góly pak však padaly výhradně do jejich branky, oni jen nechápavě zírali a vypadali trochu ukřivděně. S hráči je to někdy podobné. Pokud se zrovna nedaří, jako tomu bylo třeba na smolném mistrovství světa v roce 2002, kroutí francouzští fotbalisté jen nevěřícně hlavou. Toto se přeci jim, Francouzům, dít nemůže a nemá… Máme-li být ovšem spravedliví, musíme připustit, že většinou mají ke svému sebevědomí dobrý důvod. Takřka na každém velkém turnaji hrají takticky vyspělý fotbal a rozhodně se nespoléhají na náhodu. Na jejich rychlé přihrávky po zemi i chytrá přenesení hry je vždy hezký pohled, ve svých vrcholných okamžicích francouzské mužstvo působí jako dobře vyladěný



hodinový stroj. Přestože Francouzům v záloze momentálně chybí myslitel formátu Michela Platiniho či Zinedina Zidana, na jejich hru se lze těšit i tak. Mladí hráči typu Franka Ribéryho či Florenta Maloudy jsou příslibem, že tradice elegantního, kultivovaného fotbalu ve Francii jen tak nezemře.

poslepu. Mužstvo mělo svůj pevný řád, každý si byl jist svou rolí v herním systému, mnohé užitečné návyky byly pevně zafixovány. Přitom zbývalo dost místa i pro improvizaci, která je už dlouhá desetiletí naší silnou stránkou.

NĚMECKÝ TRIUMF VŮLE

Zápas, který jsme v základní skupině EURA 2004 sehráli s Nizozemci, by měl být povinně promítán na všech fotbalových akademiích. A přiučit by se tu mohli i scénáristé, kterým se nedaří náležitě vyklenout dramatický oblouk. Po půl hodině jsme prohrávali 0:2, mladý Arjen Robben si s námi na křídle dělal, co chtěl. Zdeněk Grygera jeho výpady absolutně nestíhal, a trenér Brückner

Úplně jiný případ je Německo. O některých jeho úspěších lze bez nadsázky hovořit jako o „triumfu vůle“. Když před šesti lety přijeli Němci na mistrovství světa do Japonska a Koreje, téměř nikdo jim nevěřil. Německý fotbal byl v tu dobu v útlumu, na evropské klubové scéně žádný jejich hráč nezářil. Přesto z toho nakonec bylo stříbro. Cristiano Ronaldo

A příčiny? Odepisovaní Němci se tehdy dovedli nevídaným způsobem semknout a jít usilovně za svým. Sebevědomí jim rostlo s každým vyhraným zápasem. Vedle toho však také měli nevídané štěstí na soupeře, neboť prvním skutečně silným týmem, kterému museli čelit, byli až Brazilci. A ti s nimi pak ve finále pěkně zametli... Přesto platí, že Němce není lehké dostat na kolena. Téměř nikdy se nevzdávají, a když už je nejhůř, nějak zázračně je zachrání fortuna. Zřejmě proto anglický útočník Garry Lineker kdysi definoval fotbal jako hru, kterou hraje dvaadvacet lidí a kterou vždycky vyhrají Němci. O to víc bychom si měli vážit našeho loňského kvalifikačního vítězství 3:0. Český národní tým už mnohokrát podal lepší výkon, nicméně na zaskočené Němce to kupodivu s přehledem stačilo. Mnichovský stadion byl toho večera plný zamlklých, posmutnělých Bavorů, kteří jen nevěřícně zírali, co se to s jejich mužstvem děje. Jedno takovéto vítězství samozřejmě nic neznamená. Důležité je porážet nejlepší evropské týmy pravidelně, zejména pak na velkých turnajích. Před čtyřmi lety v Portugalsku jsme ukázali, že to v našich silách je. Nutno podotknout, že v týmu tehdy ještě byli Pavel Nedvěd a Karel Poborský a Milanu Barošovi se dařilo úplně vše, nač sáhl. Hráči přesně věděli, co jeden od druhého čekat, přihrávky létaly téměř

NEZAPOMENUTELNÝ ZÁPAS PROTI NIZOZEMCŮM

Nebyl by to on, kdyby v tu chvíli bez rozmýšlení rovnou střílel. Místo toho se podíval na stranu, před brankou spatřil úplně volného Vladimíra Šmicra a míč mu krásně naservíroval. Ten už jej jen pohodlně dopravil do prázdné branky a Češi se radovali z velkého vítězství. Záznam tohoto fotbalového dramatu se pak na různých světových televizních kanálech promítal ještě dlouho.

LES NENÍ MNOŽINA STROMŮ Zdali jsme podobných věcí schopni i nadále, se nyní teprve ukáže. Postoupit ze skupiny, kde se postupně utkáme s domácím Švýcarskem, vždy silným Portugalskem, v jehož dresu nastupuje momentálně nejlepší fotbalista planety

Milan Baroš

jej proto brzy střídal. Co následovalo, se těžko zapomíná. Český tým rozjel totální ofenzivu, na nizozemskou branku se valil jeden útok za druhým a do poločasu se podařilo alespoň snížit. Vše se odehrávalo v neuvěřitelné rychlosti, naši hráči byli až samurajsky přesní, z každé akce bylo cítit obrovské odhodlání. Byl to ten vzácný den, kdy mezi fotbalisty funguje jakési tiché porozumění a jeden dovede naprosto přesně předvídat počínání druhého.Významnou část zápasu se hrálo v podstatě jen na dva obránce, Tomáš Rosický tehdy v roli dispečera naběhal neuvěřitelné kilometry. Nizozemci přitom neustále hrozili z nebezpečných protiútoků. Pak se však jejich trenér Dick Advocaat odhodlal ke zcela nepochopitelnému kroku: ze hry stáhl nejlepšího muže na hřišti Arjena Robbena a na holandské hře se to záhy projevilo. Milan Baroš vyrovnal v sedmdesáté první minutě na 2:2 a neúnavný Pavel Nedvěd pak ještě razantní střelou z dálky stihl trefit břevno. V záloze exceloval také Karel Poborský, který na sklonku své reprezentační kariéry chytil neobyčejnou formu. Nad jeho důmyslnými přihrávkami se v té době rozplývala polovina Evropy. Jednu takovou si schoval na samý konec zápasu. V osmdesáté osmé minutě vypálil zpoza šestnáctky střídající Marek Heinz, nizozemský brankář van der Sar jeho střelu neudržel a míč se dostal právě k Poborskému.

Cristiano Ronaldo, a nevyzpytatelným Tureckem, by rozhodně mělo být v našich silách. A jak praví jiná osvědčená fotbalová floskule, „dál se může dít cokoliv“. Je si přitom dobré přiznat, že hráče skutečné světové extratřídy máme v tuto chvíli jen jednoho: brankáře Petra Čecha. Tomáš Rosický musí s definitivní platností na operaci a šampionát nestihne. „Grande Paolo“ Nedvěd, na kterého nyní mnozí znovu spoléhají, se ohledně svého návratu do národního týmu zatím nevyjádřil (alespoň ne do uzávěrky tohoto čísla). Ostatní hráči pak představují pouze průměr nebo mírný evropský nadprůměr. Ve fotbale to však nemusí mnoho znamenat. Tak jako není les pouze množinou všech stromů, není ani fotbalové mužstvo jen souhrnem individualit. Existuje totiž také cosi jako herní plán a ten dovedl Karel Brückner vždy vymyslet zajímavě a účinně. Pod jeho vedením jsme postoupili na tři velké závěrečné turnaje po sobě a na náš inteligentní kombinační fotbal se většinou dalo i dívat. Bohužel se nacházíme v české kotlině, a tak si řada lidí pořád jen stěžuje. Co tento zasmušilý starý pán, který se s národním týmem po turnaji loučí, pro český fotbal skutečně znamenal, mnozí účastníci přihlouplých internetových fór nikdy nepochopí. Ostatní se mohou nerušeně radovat z krásného fotbalu.

21



Nemám rád petržel, nerad ji vidím, nikdy si ji nekupuji, ani ji nejím...“ Autorem citátu, jehož dokončení naleznete v tajence, je americký spisovatel John Ernst Steinbeck (1902 - 1968). Lázeňské město v severní Itálii

Nepodlehnout

2. DÍL

TAJENKY

Latinská spojka „a“

Seveřan

Lihovina z rýže

Jméno Korbeláře

Značka bismutu

Iniciály zpěvačky Pilarové

Pohodný

Šperkařská Plod technika vys tvrdou kládání draskořápkou hých kovů

Iniciály herce Kostky

Přítok řeky Moravy u Otrokovic

Král skřítků

Hospodský tác na roznos piv

Vydavatel

Lidé odhadující výsledky Černý pták

Mořská vydra Darebák

Zn.našich kachliček Dvoustěž.

Stékání vody po zem. povrchu

Položka (z latiny)

plachetnice

Němec.ma-

líř (Adolf) Žens.jméno (31. 5.)

Opak herce tragéda Rybí vajíčko (slov.)

Stromořadí Město v Uzbekistánu

Zalesněný kopec TAJENKY

Ďábel Napadení

Sindarsky „věž“ Lyžařský pozdrav

Elementy chůze

Jemný likér

(kmínka)

Seznam (zastarale) Oriet.pohádk.postava

Značka decimetru Starověký Arménec

Mléčné nápoje Větřík (básnicky)

Vymačkaná šťáva z ovoce Říms.číslicemi 1054 Osamocena

Lidské trupy Počet prs-

Australský vačnatec

Doušek Slovensky „ode"

Slitina mědi a hliníku Rivalové

nová páska

Chorvatská řeka+oblast

Větší námořní člun SPZ Havlíč. Brodu

Kvant.zesilovač světla České okre-

sní město

Soupeř Římskými čísly 51

Rádius Ukazovací zájmeno

Literární sbírka

Zbytky v popelnici

tů na rukou

Škodlivý motýlek Magnetofo-

Nadávat

Maďarský básník

Neúspěch Stírání

Norský filolog Finsky „objednat"

Slovensky „jaký“

Osobní zájmeno

Vaječná placka Skořápka měkkýšů

Chačaturjanovo jm.

Jméno zpěvačky Kubišové Spolčení

Oběma způsoby

Básnický zápor Angl.šlechtický titul

Propust.malířská barva

Chemická značka americia

3.DÍL

TAJENKY

Přikrývka Znamení (zastarale)

3. DÍL

Otýlie (domácky)

Harmonie

Přechod přes řeku

Veřejná žádost s podpisy

Zabránění volného pohybu soupeře

Dřív.platidlo v Portugalsku

Vulkanizovaný tvrdý kaučuk

Tvrdý sýr původem z Nizozemí

POMŮCKA: Aars, Atia, Lika, minas, Navoi, Seel, tilata.

Vyluštění tajenky z čísla 304: „Ne, navýšení to není, je to naopak snížení, i když to vypadá paradoxně. VYŠŠÍ ČÍSLO ZNAMENÁ NIŽŠÍ EMISE, PROTOŽE EKONOMIKA SE VYVÍJÍ.“ (Náměstkyně ministra životního prostředí Rut Bízková v odpovědi ČRo1 - Radiožurnálu na otázku, proč chce MŽP prostřednictvím tzv. Národního alokačního plánu (NAP) umožnit zvýšení emise oxidu uhličitého o 25 %, a neponechat je alespoň na stávající úrovni. Za tento výrok paní Bízková obdržela 4. místo v anketě o antiekologický výrok roku Zelená perla 2006, kterou vyhlašuje o.s. Děti země).

22


KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ

UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a Emaily Autor: Jiří Ptáček

Špehýrka do vesmíru dokořán Slováci tu byli s námi, v minulém století hodně blízko, a jsou tu s námi dál. Jinak, ale stále dostatečně blízko, aby jejich kultura ovlivňovala kulturu českou. Platí to i ve výtvarném umění. Například slovenské konceptuální umění, odlišné do toho českého, objevuje už několikátá generace a stále se nedá říct, že by tím byla jeho působivost vyčerpána. Jednou z velkých osobností slovenského umění posledního půlstoletí je Stano Filko. Na jeho monumentální a zvláštní dílo s uznáním pohlížejí zahraniční kurátoři a znají ho i ti čeští. Přesto jakoby by Čechy byly pro Filka zakleté. Důvod je jednoduchý. Představit komplexnost a rozmáchlost Filkova myšlení vyžaduje velkorysé uchopení a toho se české instituce doposud neodvážily. Kurátor Vít Havránek sice chystal na rok 2002 Filkovu retrospektivní přehlídku do Městské knihovny Galerie hlavního města Prahy, ale dřív než na ni došlo, opustil místo v GHMP a o jeho plán přestal být zájem. O tři roky později tedy Havránek uspořádal velkou výstavu UP 300000 KM/S v Bratislavě, která do jisté míry splatila dluh, který k němu měly pro změnu slovenské galerie. V témže roce kurátor Marek Pokorný vystavil Filka v enviromentální instalaci s Jánem Mančuškou a Borisem Ondreičkou v československém pavilonu na benátském bienále. Čechy však stále vycházely naprázdno. Signály, že by se situace mohla změnit, přicházejí až nyní. Havránek se po letech příprav konečně chystá vydat Filkovu monografii a k ní uspořádat výstavu v pražském TranzitDisplay. Načasování? Konec roku, začátek příštího.

Vyšší kvalita rozumu a emocí Výstava v bývalém ateliéru fotografa Josefa Sudka, kvůli níž tento text vzniká, nemůže zacelit chybějící povědomí o Filkově díle. Její sál je komorní a nepojme mnoho. Přesto Filko s kurátorkami Helenou Blaškovou a Vjerou Borozan dokázali načrtnout autorovo spirituální pojetí umělecké tvorby.

Filko je povahou konceptuální umělec, ale svým přístupem dokládá, že mu „forma“ vůbec není něčím vzdáleným, jak konceptualistům bývá nespravedlivě předhazováno. Slovo, psané či řečené do nahrávky, barva, fotografické reprodukce, na ní zobrazená skutečnost i ta vynechaná (vybělená, vystřižená), materiál, tvar – to všechno jsou složky, z nichž Filko skládá své sdělení. Filkova tvorba, to je projekt duchovního modelu veškerenstva, jehož je Filko ústřední figurou – vynálezcem a vypravěčem. Jak v roce 2001 napsal Vít Havránek v článku pro časopis Umělec: „V centru Filkova duchovního zájmu stojí skloubení a harmonizace racionalitysenzibility-senzitivity a emoce a jejich transformace, transcendence ve vyšší homogenní kvalitu.“ Toto skloubení ovšem vyžaduje prozkoumávání cest, které se jeví jako slepé, a návrh, jak je „zprůjezdnit“. Vzniká tak subjektivní řád, v jehož systémech rozumové chápání strádá, neboť se zachytává o zlomky „známého“, které ovšem

Filko rozvíjí, mutuje a spojuje tak neobvykle, až rozum nestačí.

Špehýrka, dvířka a možná dveře Pro diváka jsou Filkovy systémy složité. Je třeba si zvyknout, že nám předkládá fragmenty duchovní soustavy, zahrnující bytí, transcendentno, metafyzické a kosmologické principy, a to ve formě vizuálních symbolizací a jazykových novotvarů. Jeho výstavy jsou vždy pootevřením dvířek do prostoru, který nelze přehlédnout, ale je fascinující, čím víc do něho lze hledět. Ateliér Josefa Sudka je zatím pouze špehýrka. Dvířka se snad brzy pootevřou v TranzitDisplay a jestli někdo někdy poskytne 1000 metrů čtverečních, mohl by otevřít dveře. Stano Filko: METAFYZICKO – ONTOLOGICKO – NADČASOVO – ABSOLÚTNA – TRANSCENDENCIA. FILKO. Ateliér Josefa Sudka, Újezd 30, Praha 1. Výstava trvá do 25. května.

MARTIN ZET

MIKULÁŠ

Performer Martin Zet stárne a jeho malá výstava v etc. je typickým zetovským návrhem, jak se s tím vyrovnávat. Návod zní: Vyfotit si přirození (dvakrát), vytisknout ho ve velkém měřítku a vystavit ho v galerii tak, aby nebylo kam uhnout pohledem. Výstava se jmenuje Starý kokot, je vtipná, sebeironická, prostá. Proč má podtitul výstavy „v židovsko-křesťanské tradici”, to už si čtenář domyslí.

Fotr známý malíř, brácha známý sochař. Mikulášovi se nelze divit, že jako nejmladší z rodu Rittsteinů vystavuje pouze pod křestním jménem. Jeho malby jsou divoké a psychedelické, což mají podtrhovat zářivky, svým světlem rozžíhající některé z barev na obrazech. Mikuláš má talent a teď i samostatnou výstavu v dobré galerii. Sice ještě neumí rozeznat lepší obrazy od slabších, ale tehle mladý kokot se to určitě brzy naučí.

Martin Zet: Starý kokot. Etc. galerie, Dlouhá 33, Praha 1 (v prostoru NoD). www.etcc.drawetc.cz. Výstava potrvá do 29. května.

Mikuláš: Fake Off. Entrance, Křižíkova 34 (Karlin Studios), Praha 8. www.entrancegallery.com. Výstava potrvá do 25. května.

21


KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a Emaily

Autorka: Tereza Marečková

Čtení pod lavice

Nakladatelství Baobab otevřelo minulý rok novou ediční řadu Bigbao zaměřenou na vydávání současných románů pro děti a dospívající, což jsme svým způsobem všichni. A že se jedná o životní období neznající ani umoudřelý kompromis, neřkuli polovičatou spokojenost, vlastnosti a schopnosti tolik prorůstající světem „velkých“, svědčí právě romány Tobiáš Lollness, který edici zahajoval, nebo útlý svazek nazvaný Rennjo, podle jeho hrdiny, japonského mistra a kazatele. Milimetrové hrdinství Strhující dobrodružný román s lupou drobnokresebných ilustrací, první ze dvou dílů vyprávění o Tobiáši Lollnessovi, se odehrává v koruně mohutného stromu, na které Tobiášův lid žije. Miniaturní společenství obývající zákoutí kůry a větví zrovna prochází prudkými proměnami, na nichž mají podíl Tobiášovi rodiče. Jeho otec nechce vydat tajemství, které by otevřelo dveře jak blahobytu, tak postupné zkáze celého světa – stromu. Od prvního okamžiku jde o život. Ovšem nesetkáme se zde s prázdně drastickými efekty nahrazujícími skutečné poselství. Tobiáš je talentovaný a něžný mladičký muž, který svou odvahu musí pracně dolovat, pokud chce zachránit rodiče, jimž hrozí poprava, a pokud chce zastavit ničivé mechanismy, které se šíří jeho světem. Nenápadně se příběhem proplétají ekologicko-sociální motivy sugestivně prožívané hlavním hrdinou. A stejně nenápadně a nutně začínáme chápat, že záchrana světa je skutečně jenom v našich rukou, a toto Tobiášovo legračně patetické poznání nezbývá než přijmout se vší vážností dospívajících dospělých. Nad touto knihou totiž není možné nezatoužit po uchopení vlastního života jako příležitosti k hrdinství.

Zkratkou k chrámu Dalšího druhu dobrodružství se dotýká román Rennjo. V nepříliš rozkvétajícím japonském klášteře se šestiletý chlapec Hoteimaru musí rozloučit s dosavadním radostným žitím poblíž své maminky, a z (pro něj) nepochopitelných důvodů se tak nalomí dosud kompaktní představa o světě jako šťastném místě. Hrůznými vizemi navštěvovaný a věčně opilý slavný malíř mu odhalí obraz pekla jako nezvratného konce všeho bytí na zemi. To jsou dva hlavní impulsy, které ho po zbývající život vedou a spojí se do jediného cíle – hledání a následně šíření víry, kterou mu jeho maminka před svým odchodem z kláštera naznačila jako možnou cestu. Ilustrace Kateřiny Šachové jsou další pozoruhodnou tváří příběhu. Každá kapitola a etapa Hoteimaruova života má svůj obrazový odraz – na několika průsvitných narůžovělých listech se v různých navrstveních ukazují rozličné variace na daný výtvarný motiv a téma. Propojují se do situací textu a vytváří další a další

plochy sdělení. Hravost podpořená zkratkou a metaforou vytváří v knize jiný mentální prostor pro procházení se příběhem a jeho zkoumání. Opakuje se motiv a téma cesty, vizuálně propojené s představou rozvětvujícího se stromu nebo krajiny žil a tepen poutníka. Minimalistická prohloubenost vyprávění o životní pouti mnicha a kazatele Rennja se v ilustracích, stejně jako v celém textu, vyjevuje skrze náznak a zkratku. Obrazivá a úsporná legenda o japonském kazateli i lehkonohé a nezadržitelně čtivé vyprávění o strastech velkého minihrdiny ze Stromu můžou dovézt čtenáře jedoucího tramvají po práci domů na místa, k nimž už zapomněl cestu. Není lehké být dospívajícím dospělým, ale když máte mezi nákupem a pracovními materiály v tašce Bigbao, dá se to přežít. Timothée de Fombelle: Tobiáš Lollness přeložila Drahoslava Janderová, ilustroval Francois Place, vydal Baobab, 2008 Hirojuki Icuki: Rennjo přeložila Věra Dudmanová, ilustrovala Kateřina Šachová, vydal Baobab, 2008

Novinky na knihkupeckých pultech:

22

Platforma Michel Houellebecq, přeložil Alan Beguivin, vydal Garamond 2008

Let čarodějnice Emil Hakl, vydalo Argo 2008

Román kritika západní společnosti, který ve svých knihách nesmlouvavě obnažuje její pokrytectví zároveň s vnady dívek. Kniha vypráví o setkání citově i jinak vyprahlého čtyřicátníka s ženou, která se vymyká doposud poznaným variacím na dané pohlaví.

Nové dílo jednoho z nejčtivějších českých spisovatelů, autora právě zfilmované novely O rodičích a dětech, stále více zajímají příběhy zevnitř nežli zvenčí.



Autor: Karel Veselý

Znepokojivé zvuky černé Ameriky Chuck D z Public Enemy kdysi o hip hopu prohlásil, že to je CNN černé Ameriky, hlas těch, které nikdo nechce slyšet. Je-li tomu tak, pak The Roots na své nové desce Rising Down vysílají pořádně znepokojivé zprávy. Filadelfský kolektiv The Roots je všeobecně považován za jednu z klíčových hiphopových kapel posledních dvou desetiletí. Od začátku devadesátých let vydávají kritikou vysoce ceněná alba, ale nikdy se jim nepodařilo překročit hranici milionu prodaných kusů. Ve světě hip hopu, kde komerční úspěch platí za důkaz relevance, je to selhání, který na The Roots vrhá dlouhodobý stín. Alespoň v očích hlavního rapového proudu. Existují ale i jiná hodnotící kritéria než prodejní čísla a podle většiny těchto faktorů se The Roots zapsali do dějin hip hopu hlouběji než lecjaký multiplatinový rapper. Ze své cesty, kterou započali před dvěmi dekádami, nikdy neuhnuli ani o píď. Deváté album Rising Down je kronikou jejich cesty a zároveň znepokojujícím obrazem současné Ameriky vykresleným rapovými intelektuály.

Zlý duch The Roots své desky obvykle pojmenovávají po slavných knihách a tentokrát název našli v rozsáhlé sbírce esejů Rising Up and Rising Down, v níž se současný americký romanopisec a novinář William T. Vollmann snaží dobrat odpovědí na morální otázky údajného pokroku naší civilizace. Stejně jako Vollmann i The Roots spíše než odpovědi nachází další a další otázky. Povrchovým motivem desky je marný boj The Roots s molochem hudebního průmyslu a hořce zní už první minuty desky, které obstará archivní záznam hádky členů kapely s šéfy nahrávací společnosti nahraný před čtrnácti lety. Co na první pohled vypadá jako marnivé žehrání nad počty prodaných desek je ve skutečnosti meditace nad stigmaty rasové nerovnosti a nemožnosti shodit okovy otrockého myšlení. Zlověstný černý duch, který se vznáší na obalu desky, připomíná starý americký mýtus o černoších přinášejících

neštěstí, jež se v moderní společnosti přetavil v stereotyp zlého černého gangstera, které publikum miluje nenávidět. The Roots nakonec prodali zlomek toho co 50 Cent hlavně proto, že na takovouto hru odmítli přistoupit.

Varovný tlukot srdce Mediální příběh kolem deváté desky The Roots nezačal nijak růžově. Jako první oficiální singl kapela vypustila píseň Birthday Girl, jejíž bezstarostný popový refrén obstaral Patric Stump z emorockových hvězd Fall Out Boy. Skladbu navíc doprovodil pestrobarevný večírkový videoklip se slavnou pornoherečkou Sashou Grey. Snad to byl zoufalý pokus The Roots podporovaný nahrávací společností o to udělat hit pro mainstreamové stanice a konečně respekt a slávu přetavit v milionové prodeje. Birthday Girl se nakonec na desce neobjevuje, když kapela celkem správně uznala, že párty-hit by na Rising Down působil jako pěst na oko. Je to totiž zatím nejpolitičtější deska The Roots, v níž se agenda hlavního rappera Black Thought a pozvaných hostů (Common, Talib Kweli, Saigon, Mos Def) pohybuje od globálního oteplování, přes sebevražedné střelce ze středních

škol, drogovou závislost až k otupující stejnosti rozhlasových stanic. Apokalyptický obsah doplňuje obdobně temná hudba. Není to ale agresivní industriální paranoia jejich kolegů Dälek, spíše hluboce intenzivní pocit varovně zvýšeného srdečního tepu, jež nelze nijak utišit. Rappery jako obvykle doprovází podklad, který je kompletně hraný naživo (tedy žádné samply) a dominují mu perkuse hlavního architekta skladeb ?uestlove. Vřelý dřevní sound vycházející z funku či jazzu je už léta poznávacím znakem The Roots, ale zatímco na koncertech je prostor k jamování, ve studiu je to stroj podřízený jedinému úkolu – podtržení maximálního účinku slov. A The Roots ještě nikdy nezněli takhle sevřeně a hlavně takhle syrově. Milion kopií s Rising Down se celkem určitě neprodá, ale The Roots znovu potvrzují, že patří mezi to nejzajímavější, co se na současné hiphopové scéně odehrává. A také, že jejich cesta je správná. A jestli je vzhůru nebo dolů je vlastně jen otázka toho, z jaké strany se na ně díváte. The Roots: Rising Down, Universal, 2008

Dinosaur Jr. Do České republiky poprvé přijíždí Dinosaur Jr., ikony nezávislého rocku 80. let. Na jejich začátku založili kytarista J Mascis a basák Lou Barlow na střední škole v Bostonu kapelu, která společně s Pixies a Sonic Youth proměnila tvář alternativního rocku. Na klíčových albech You‘re Living All Over Me či Bug nezapřou vlivy nekompromisního hardcore a punku, ale zároveň si hýčkají své milované Beatles a Rolling Stones. Barlow na konci osmdesátých let Dinosaur Jr. opustil a založil si neméně významné Sebadoh, zatímco Mascis pokračoval pod starým jménem. Nedávné usmíření obou hlavních protagonistů vedlo až k novému albu Beyond, které jednoznačně vzkázalo posluchačům vzkaz, že jedna z nejinspirativnějších rockových kapel posledního čtvrtstoletí je zpět v plné formě. Dinosaur Jr. (USA), 24. května, začátek v 19:30 – Palác Akropolis, Praha 23



Autor: Petr Šourek

Herecké koncerty Není větší divadelní rozkoš než sledovat, jak herec ztrácí a získává identitu, jak vstupuje do role nebo z ní vystupuje. Veřejně zpochybňuje identitu vázanou na tělo. Přede všemi se převléká a jeho tělo vstupuje do služeb nového převleku.

Tento triumf šatů nad tělem, zdání nad bytím, softwaru nad hardwarem zasahuje všechny neživé předměty v dosahu dobrého herce či režiséra. Je smutné, třebaže se to často stává, když židle na jevišti hraje židli a herec sám sebe. Mladý herec Jakub Folvarčný ve svém autorském kusu Ušima podzimu, který měl nedávno premiéru v divadle DAMU Disk, provádí se židlí i se sebou samým neuvěřitelné věci.

Brilantní vchod, nouzový východ Začněme židlí: ta může být záchodem, tácem, prkýnkem, pračkou, tanečním a milostným partnerem, mužským i ženským, abych jmenoval jen několik možností. Jestli byla také židlí, si nevzpomínám. Jakub Folvarčný je mužem, ženou i obojím zároveň. Ušima podzimu se pohybuje pomalu a rytmicky se švihem finského tanga. Nemusíte se přitom obávat táhlého

večera, ve kterých finské tango servíruje svým divákům taneční Krepsko. Ušima podzimu suverénně a bez škobrtnutí herec dotančí zhruba do poloviny ženské půle dialogu (monologu na jedné straně telefonního spojení). V té chvíli je vše jasné a další skládání skládačky ze dvou hlasů a úhlů pohledu se jeví zbytečným. Přesto se pořád vyskytují strhující momenty, i když se námět již vyčerpal. V závěru se ale už nelze ubránit dojmu, že sledujeme herecký koncert, tedy exhibici herectví na irelevantní námět, který nabídl život sám. Finále je zcela umělé a lze si je vykládat jen jako nouzový východ z postdramatična. Divák se však po odchodu z divadla snadno vrátí k brilantní první polovině představení a kvůli ní stojí Ušima podzimu rozhodně za vidění.

Nekonečná manželská hádka Nechat si představení narežírovat životem je jistě lákavé. Navíc při takové strategii

lze použít dramaturgické argumenty typu: každý divák zná, poznal, rozumí, chápe… Je to však značně nadužívaná a trochu jalová argumentace. Skutečně chce divák vidět znovu to, co zná či poznal, čemu rozumí a co beze zbytku chápe? A skutečně každý divák potřebuje přežvýkávat obecné zkušenosti? A pak je tu s námi už nějaký pátek reality show a všudypřítomné webkamery. Jaký má tato nadprodukce reality vliv na divadelní realismus? Tyto otázky se vnucují při sledování skvělých hereckých výkonů bratislavského divadla Skrat, jehož profil jsme měli možnost vidět v Alfredu ve dvoře. Členové Skratu své síly spojili v roce 2001, kdy vzniklo jejich první představení Stredná Európa ťa miluje. Svou inscenaci označují jako klasicko-avantgardní nebo folklórně brutální pseudointelektuální komedii. Údajně se v ní zabývají problematikou Evropské unie a noří se do hlubin středoevropské duše. Pravda je, že se o Evropě žvanilo dost, tím naším prostředně evropským způsobem, bez cíle a bez výsledku. Čím brilantnější jsou herecké výkony, čím uvěřitelnější jejich nuance, čím důkladnější znalost života po krizi středního věku, tím jasnější je, že opět sledujeme herecký koncert. Opět jde o autorské divadlo s vlastními tématy a texty, které většinou vznikají přímo na zkouškách. Na konečném tvaru představení se podílejí všichni přítomní. Často se inscenace improvizačně dotvářejí až na jevišti. A výsledek? Dvouhodinová manželská hádka. Skvěle podaná, s odlehčenými momenty (dabované porno nebo zcizující moment s přechodem do role herců, kteří nechtějí dál zkoušet, operní árie na vysoké úrovni), ale přece jen pořád nicotná manželská hádka.

Pohybové Portréty sledovaných lidí 24. května Festival Čtyři dny v pohybu každý rok v květnu přivážel něco zajímavého ze světa. Letos se festival nekoná, protože chudičké hlavní město Praha na něj nemá peníze. Některá již objednaná představení pořadatelé nezrušili, aby si udrželi tvář a vzpřímený postoj před zahraničními kolegy. V Alfredu ve dvoře se 24. května ve 20 hodin představí Portréty katalánské Societad Doctor Alfonso. Umělci si přivlastňují cizí těla: pohyby, oblečení a prostory. Portréty vytvářejí pomocí pohybu a tance. Tanečnice Sofia Asencio prožije několik dnů s vybranou ženou. Sleduje ji v práci, s přáteli, s rodinou i o samotě. Výsledek představí divákům. 24



Autorka: Dominika Prejdová

Demonstrace a nacismus bez dramatu Německý film Náš vůdce (2008) režiséra Dennise Ganzela sklidil úspěch při svém uvedení na festivalu v Sundance a potom i v německých kinech. Patří k početné skupině snímků současné německé kinematografie, které se vrací k tématu nacistické minulosti, podobně jako například Poslední dny Sophie Schollové, Ďáblova dílna nebo předchozí Ganselův film Napola. Přinášejí tyto filmy v něčem nový přístup? Všechny zmiňované filmy se vyznačují střízlivým realistickým pojetím, které neexperimentuje ani v rovině vyprávění ani v estetické. Drží se příběhu (v případě Našeho vůdce i Ďáblovy dílny vychází z knižní předlohy, Poslední dny Sophie Schollové jsou založeny na autentických dokumentech z nedávno odkrytých archivů) a nepouštějí se mimo jeho jistoty. Přes svůj sympaticky umírněný nepatetický tón neopouštějí tradiční výklad nacistické minulosti, nepolemizují s ním. Nacismus je ve filmech krutou nenávistnou, ale přesně historicky ohraničenou ideologií, pod níž lidé trpěli.

Ideologie proměny Přitom právě Náš vůdce působí jako by chtěl téma vztáhnout k přítomnosti. Popisuje skutečný experiment, který se odehrál na střední škole v Kalifornii koncem 60. let. Dal vzniknout knize Tedda Strassera, podle níž už v roce 1981 vznikl ceněný televizní film. Náš vůdce vypráví o pokusu, který podnikl učitel občanské výchovy se svými žáky na střední škole. Během výukového projektu na téma autokracie zkusil se svojí třídou skutečnou autokracii na chvíli simulovat, žáci si odhlasovali učitele jako vůdce, rozhodli se nosit uniformu stírající sociální rozdíly, třída byla rozsazena tak, aby podněcovala lepší studijní výsledky všech, vymysleli si svůj pozdrav i název pro své hnutí – Die Welle, vlna. Film ukazuje, jak na nové společenství jednotliví žáci reagují, někdo hned na začátku odchází, jiný, jako například dosavadní outsider Tim, se pro ideu nadchne a zcela se s ní ztotožní: poprvé má možnost být silným a něčeho součástí. Většině studentů

se pak líbí pocit sounáležitosti, duch týmové spolupráce a společného cíle, který jim dává nový smysl. To film klade do přímého kontrastu s jejich liberální výchovou a způsobem života, kde se zdá, že už není za co bojovat, proti čemu se vymezovat. Experiment se stále rozšiřuje, přicházejí noví nadšení příznivci, ale spolu s tím se zvyšuje i osobní a kolektivní agresivita vůči ostatním, co nesdílejí stejný názor.

Psychologie jako ilustrace Film demonstruje přitažlivost nacismu, psychologické principy, na nichž funguje, a má šanci oslovit zvlášť mladé lidi. Podle toho je i strukturován, ukazuje experiment jako model kulminace nacismu, kde jsou individuální psychologické reakce žáků středem zájmu jen potud, pokud fungují pro zamýšlenou ilustraci. Tím jsou studenti typizováni podle potřeby, ale nic jiného se o nich nedozvíme. Film je podstatně limitován ve své výpovědi – do značné míry se stává předvídatelné, co se bude dít,

co je potřeba, aby studenti ve svých reakcích ještě ukázali. To se nakonec vztáhne i na učitele samotného, kterému se zalíbí být idolem. Navíc se ukáže, že i on sám byl mezi svými spolužáky na vysoké škole podceňován. Film je ve své upřímné snaze „něco ukázat“ příliš modelový a sebereflexivní - dává tak příliš průhlednou zprávu o nebezpečí nacismu, vůči němuž nejsme imunní. Na jedné straně vychází z předpokladu, že nacismus není odtažitý a zrůdný. Ale tím, že se zaměřuje na jedno hledisko davové psychologie, které navíc modelově zpracovává, stává se vlastně nacismus jinak ohraničený, pod objektivem vzdálený. Film mentorsky říká, že s nacismem si nemáme zahrávat. Bodejť. Asi by ale bylo zajímavější ukázat, kde se v naší společnosti normálně projevuje, aniž bychom si jej často povšimli. Náš vůdce se řadí k ostatním současným německým filmům – sice nejsou špatné, ale nic nového neříkají, nedosahují pronikavosti ani osobitosti výpovědi filmů německé nové vlny.

Akce, které stojí za Vaši pozornost 22. května: Indiana Jones a království křišťálové lebky – téměř po 20ti letech se na filmové plátno vrací legendární akční sebeironická série s Indianam Jonesem, tentokrát se příběh odehrává v roce 1958 a Indiana Jones bojuje proti komunistům představovaným ruskou špionkou. Tentýž den uvádí NFA film známého francouzského režiséra Alaina Corneaua Indické nokturno (1989) natočený podle stejnojmenné knihy Antonia Tabucchia. Ve stylu minimalistický, pomalu plynoucí film s působivou atmosférou vyprávěný v náznacích, popisuje cestu mladého Evropana do Indie, kam přijíždí kvůli archeologické práci. 29. května přichází Smrt on-line – thriller zkušeného režiséra Gregory Hoblita (Hartova válka, Prvotní strach) s Diane Lane v hlavní roli těží svoji zápletku z internetu a jeho spojení s voyeuristickou podstatou lidské povahy. 25

Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ČESKÝ HRANÝ FILM | Rozhovor | profil | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličnícI | Sms a Emaily

Autorka: Eva Bořutová

Průřez prodejcem

Oldřich

Jmenuji se Oldřich a jelikož Oldřich není moc používané jméno, tak budu lehce rozpoznatelný. Prodávám na Opatově, na hranici předplaceného prostoru exitu metra. Nový Prostor prodávám od 11. září, ale už jsem ho prodával i předtím, protože když člověk spadne na ekonomické dno lidské společnosti, tak Nový Prostor je pro něj naděje. Před prodejem Nového Prostoru, tedy úplně předtím, než jsem poprvé škobrtnul ve svém životě, jsem pracoval pro cestovní agenturu. Byl jsem tři roky úplně mimo Českou republiku. Zima pro mě znamenala Německo, Holandsko, Francii, a přes léto jsem byl v Itálii jako obsluha v hotelu pro české turisty. Potom, když jsem se vrátil do Čech, jsem začal podnikat. Zajišťoval jsem vývozní export dekorativního skla do Francie a Holandska. A měl jsem velmi slušné příjmy až do okamžiku, kdy jsem 6. května roku 2000 potkal opilého řidiče v protisměru, což pro mne znamenalo 21 dní v komatu, ochrnutou levou polovinu těla a celý život se změnil z maxima na minimum. Jednou jsem šel po Masarykově nádraží a tam jsem zahlédl prodejce Nového Prostoru a tak jsem se ho zeptal, co to je a on mi dal adresu výdejny. Je pravda, že ze začátku to bylo složité. Dostal jsem první tři časopisy zdarma, které jsem prodal a utržil za ně 90 korun, za které jsem si měl správně koupit další časopisy, ale já jsem si koupil jídlo a zase s 15 korunami jsem si šel pro jeden časopis. A musím říct, že prodej Nového Prostoru mne vyučoval ekonomické gramotnosti. Já jsem neuměl pracovat s penězi, protože před autonehodou jsem měl vždy dostatek. Když prodávám Nový Prostor, je pro mě nejtěžší potkat idiota. Dav lidí jde a naprosto vás ignoruje. Já každého zdravím a nikdo mi nedokáže ani odpovědět. To je pro mě nejtěžší. V současné době bydlím v pronájmu. Je to malý pokojík v rodinném domu. Platím za to úplné minimum, mám tam vodu, proud, střechu, jsem naprosto spokojený. Má to pouze jednu nevýhodu, že přestože je člověk denně v davu, tak je denně strašně sám. Mám v pokojíku dvě postele, tak jsem teď nedávno udělal to, že jsem si z papíru vytvořil takovou postavu, abych si měl s kým povídat a komu říkat dobré ráno. Kdybych si mohl vybrat jakoukoli práci, tak bych chtěl pracovat ve službách, možná by mi i vyhovoval telemarketing. Protože mám podezření, že trpím nemocí zvanou „logorea“, což je chorobná upovídanost. Já jsem moc rád, že tuhle nemoc mám, protože málokdo by dokázal devět hodin denně kamelotit v rušném metru. Na Novém Prostoru je zvláštní to, že je to časopis zajímavý a přesto veřejností z principu odmítaný. Protože když člověk vidí časopis Nový Prostor, jeho první úsudek, vnucený názor, který si neudělal sám, je: „To je bezdomovec, ty peníze, které mu dám má na chlast.“ A když si pak náhodou ten časopis někdy koupí, tak zjistí, že ten časopis je fakt dobrý. Jednoho dne jsem prodával a kolem mne se jako vždy valil dav lidí, kteří spěchali do práce nebo do obchodu. Mně bylo ten den fyzicky zle a mí potenciální zákazníci mě ubíjeli netaktními poznámkami. Zafoukal vítr a já jsem si nevšiml, že mi jeden časopis upadl na zem. A v tu chvíli ke mně přistoupilo malé dítě, pětiletá holčička, zvedla ten časopis a podala mi ho a řekla: „Pane, tady vám něco upadlo.“ A to mě nabilo tak pozitivní energií, ten pocit, že pro to dítě jsem stejný člověk jako kdokoli jiný. Tohle mi ten den pomohlo.

INZERCE A VZKAZY m Já bych prostřednic tví a těl ch isu sop ča oto toh a nic víc pozdrav it svoje dě ti , protože du bu ne at řík u om k t Děkuji. ony už budou vědě t. stí mě ná vo rlo Ka la, mi Jar

Zdravím všechny z Holešovického nádraží. Jarda, Holešovické nádraží

28

Minulý týden mi jeden bý valý ka mar ád vy trhl telefon z ruk y a u tík někdo zavolal po al . A když jsem kř ičel, aby lic ii, tak se mi od vděč ili někteř í tím, že mi ukradl i bekovku (k šilto vku). Tak chci moc popros it, je stli by mi ji někd om nebo darovat jin ou, nejlépe tmav ohl vr át it é barv y. Oldř ich, Opatov

Děkuji všem, kdo si ode mě kupují Jarmila, Hlavní nádraží

časopis.

Děkuji paní Janě, bývalé dobrovolnici, která pracovala v Novém Prostoru za pračku a ždímačku. Boris

Hledám bydlení v Pr aze, na ceně se určitě domluvíme. Pavel, Petř iny


Uličníci tvoří

Milan, Vltavská Úvaha o člověku Občas chodím po práci do své oblíbené hospůdky na pivko a přečíst si noviny, prostě si krásně odpočinout. Ceny tam jsou na dnešní poměry velmi mírné a solidní a obsluha je velmi hezká a příjemná. Nejhezčí ze všeho je Lenička. Krásná, štíhlá, dlouhovlasá a milá slečna, která má stejně krásného malého psíka jménem Kiki. Oba je mám rád, ale nedávno mě Lenička doslova vyděsila. Už jen to, že s psíkem chodí na více než osm hodin denně do práce je pro to malé zvířátko naprosté utrpení. Prý doma sám zlobí a štěká a sousedi si stěžují. To bych ještě pochopil. Dorazila mě ale tím, když na to

krásné ubohé milující zvíře začala cákat svůj sprej, aby prý spolu stejně voněli. Chudák Kiki… prskal, štěkal a snažil se jí ten sprej sebrat a rozkousnout a Lenička z toho měla obrovskou srandu. Řekl jsem jí, že se teď ten psík cítí tak, jako by se cítila ona, kdyby na ní někdo vylil kbelík močůvky. Dostal jsem za to vynadáno a přestali jsme si tykat. Co si o sobě vlastně člověk (rádoby rozumný) myslí? Že je prostě nejlepší a nejmocnější pán světa? Není. Člověk je naopak to nejhorší zvíře, které kdy příroda stvořila. Je to ničitel čehokoli krásného, co nám příroda dává. Je to padouch, který se vlastním přičiněním nakonec sám zničí. Cožpak jsme tak krátkozrací, že nevidíme tu blížící se zkázu, kdy zničením celého přírodního systému se připravíme o kyslík? Rakety, auta a spousta svinstva, co vypouštíme z chemických továren… hrůza. Zničíme se dobrovolně a sami. Anebo že by šlo zase o peníze? To se divím, protože je jasné, že pak už je ale nebudeme potřebovat! Prosím čtenáře, aby mi sami navrhli další témata, o kterých bych mohl napsat. Musí to být ale témata životní, ne odborná. Mám jen školu života.


Anketa Jaký je váš oblíbený český film? Já mám ráda pravdivé filmy. Z českých filmů je pro mě nejopravdovější Let skřivánků. Ten film miluju. A všeobecně si u českých filmů vážím toho, že jsou většinou natočeny přesně podle knihy. Jarmila, Karlovo náměstí Já moc nemám rád české filmy, já spíše ty americké a hlavně akční filmy. A ani si nevzpomínám, kdy jsem nějaký český film viděl. Michael, Lužiny České filmy mám moc rád. Rozdíl mezi českým a americkým filmem je v tom, že Američané zbytečně nadsazují a přehánějí, ale český film je opravdový a skutečný. A nejvíce mám rád Na samotě u lesa, anebo Vratné láhve. Zdeněk, Zlíčín Mně se líbí filmy, které natočil Vláčil. Americké akční filmy naprosto nesnáším. Krásný film jsou třeba Ostře sledované vlaky, starý film, ale opravdu kvalitní. Ladislav, Národní třída

u mě přes víkend byla o deset let mladší sestřenice. Nikdy jsme mezi sebou neměly zrovna hezký vztah, ale protože ji nedávno umřelo morče, pozvala jsem ji k sobě, ať se trošku rozptýlí. Na její návštěvu jsem se detailně připravovala, protože v souvislosti s ní mám v paměti pouze rozpačité rozhovory o počasí. V bytě jsem sundala obrazy do Kazimira Malevičoviče a Johna Brabtyho a nahradila je plakáty Daniela Bárty, skupiny Blink a reklamním plakátem k filmu Blízko je smrt a kanály smrdí. Nechala jsem si taky poprvé udělat umělé pěticentimetrové nehty a do jazyku nastřelit malou kovovou kouli. Rodina je totiž důležitá a člověk musí být schopen obětovat energii, čas a peníze tomu, aby si k jednotlivým členům rodiny našel cestu. A proto v rozpárané minisukni a s tílkem, které červeně ječelo: KISS ME, jsem 12. dubna otevřela vchodové dveře, abych uvítala svou sestřenici s naučenou větou: „Ty vole, dneska vypadáš cool.“ Otevřela jsem a před vchodovými dveřmi stála mladá, jemně namalovaná vysoká žena, s dlouhým copem v krásných květovaných šatech, s kufříkem v levé ruce a s dvěma tulipány v pravé. Byla to ona. Dívala jsem se na ni a marně hledala ten obrovský prasečí železný kruh, který jí ještě před dvěma lety visel ze spodního rtu. Můj

mozek zaznamenal příliv paniky. Ale ona byla taky v šoku. Zapomněla jsem totiž říct, že jsem si kvůli ní nechala na pravou tvář dočasně vytetovat lebku orangutana s červenou růží mezi zuby. Pochopila jsem, že v této chvíli by asi moje věta: Ty vole… nebyla úplně to nejlepší, ale nebyla jsem schopna si vzpomenout na jinou uvítací větu, dokonce jsem zapomněla artikulační vzorec vybídky: pojď dál. Absolutní prázdno. Tak jsem pouze pokynula rukou a jen tak tak jsem se vyhnula nacistickému pozdravu. Všechno ve mně křičelo a chtělo ven. Nedokázala jsem se vrátit zpět do své vlastní osobnosti. Za dvacet minut jsme seděli v kuchyni u stolu a pily kávu. Sestřenice se vylekaně koukala po zdech a plakát z filmu Blízko je smrt a kanály smrdí ji viditelně zaujal. Udělalo se jí zle a omluvila se, že si musí odskočit. Před spaním si četla Šaldovy spisy (já si listovala dívčími časopisy, které jsem nakoupila kvůli ní). Ráno cvičila jógu. Sprchovala se dvakrát denně a tři dny jsme si povídali o počasí. Opět jsme se minuly. Když odjela a já se pustila do strhávání nejen umělých nehtů, ale i plakátů, napadlo mne, že bych alespoň se vším tímto vybavením a s novou vizáží mohla překvapit Osvalda, který se večer

Eva Bořutová

Stalo se, že… vrátí za své služební cesty. Když večer zazvonil (naschvál jsem nechala klíčky v zámku, abych byla nucena mu otevřít osobně a konečně vypustit svou naučenou větu), seběhla jsem dolů, prudce otevřela a řekla: „Ty vole, dneska vypadáš cool.“ Před dveřmi stál Osvald, ale nejen Osvald, taky jeho šéf. S rozevřenými ústy oba vkročili do našeho obydlí. Zatímco měli poradu pod plakátem Blízko je smrt a kanály smrdí a Osvaldův šéf si dělal poznámky na kraj stránky 25 dívčího časopisu, rubrika: Na velikosti nezáleží, já jsem seděla ve vaně, trhala nehty, brousila orangutana a přemýšlela nad tím, co všechno člověk musí udělat, aby neminul člověka, aby si s lidmi rozuměl. Když jsem už měla na krajíčku, nakoukl do koupelny Osvald a řekl, že včera byl na filmu Blízko je smrt a kanály smrdí a plakát si pověsil do šatníkové skříně. Báječné. Jen vynechám to, že mi celý večer vyprávěl jaké bylo na Moravě nádherné počasí, to mě zase rozbrečelo.

29


SMS a emaily

emaily

SMS

Vážená redakce, pocházím z malého města a váš časopis si tedy kupuji pouze příležitostně. Když jsem si asi po roce v Olomouci koupila Nový prostor, nestačila jsem se divit. Dříve mě obsah moc nezajímal, kupovala jsem si časopis jen z důvodu pomoci lidem v nouzi. Z čísla týkajícího se Ruska jsem byla nadšená. Vysoká odbornost článků a zvolená témata mě příjemně překvapila. Podle mého názoru jde o krok správným směrem – komentář současných událostí, trochu sociální tématiky, recenze na filmy a knihy, něco jako pouliční Reflex. Přeji časopisu mnoho úspěchů a spokojené čtenáře i prodejce. S pozdravem, Zdenka Karvayová, Rychnov nad Kněžnou

Zdravim a dekuji Eve (Bridget Jones) Borutove, po dnesnim pernem dni me jeji rodinna oslava vyroci s Osvaldem opravdu nakopla:) Hezky den! Musim Vam podekovat za zajimave cteni! Ačkoliv jsem osoba spise pravicoveho smysleni, Vase kvalitne napsane a objektivni clanky si rad prectu a ještě radeji se nad jejich obsahem zamyslim. Jan Škvára Dobrý den, chtěla bych moc pochválit vašeho nového prodejce na Flóře! Vždycky mi zlepší den. Moc mu fandím, ať se daří! Alena Dobry den, jste inteligentni a vtipny časopis s nadhledem. Nenacházím ani zadnou kritiku. Snad priste:) ctenarka Vlasta

Dobry den, jestli chcete urazet brno clanky viz: Brno spletite a nehybne, tak si nedovolujte casopis vydavat v brne. Autor je chudak. Chci vam vyslovit vel. uznani za uroven vaseho casopisu. Napr. moment. ctu rozhovor s Ing. Pikorou. Redaktori kladou otazky zasvecene a inteligentne. Kam se na vas hrabe a to doslova MF DNES vcetne LN! Dekuji a jsem stastna ze jsem nasla casopis, ktery ma uroven. PhDr. Leona Dolejsova Vzkaz redakce NP: Autorem černobílých fotografií, které byly umístěny u reportáže Osada Buďánka, Salochovo rodiště z čísla 303 je Filip Strnad. Tímto mu za poskytnuté fotografie dodatečně moc děkujeme.

sms: 774 150 551 / e-mail: [email protected]

30

Za 1 SMS získáte A2 kulturní týdeník na měsíc zdarma! Vyzkoušejte si každou středu noviny plné kvalitních informací z kultury a společnosti.

2.cz Sk tydenikA 25 Kč, 45 IV cena 8 ročník 23. 1. 200 4 2008

A2

kulturní

otestovat? umíme pr la Kratochvi

týdeník

ola, Jiřího / Jáchyma Top Rittsteina Viewegha, Jazz Q Michaela a, Michala / výstava tochvíla a loše Urban ve Francii Mi Martina Kra ty h ky tes tec ráv pro o drama sebrané nah / e / speciální diš 08 Ru 20 kultura2y kulturní týdeník 13 2008 a Jaroslava sto 13 2008 26. 3. 2008 mě ské – Evrop Liverpool /

a2 ku

lturn

í tý

den

ík

8

19.

3. 2

00

8

ík IV

08 12/20

Re ěstí nám

iky. publ

y ra2n.cz st ikA ladvíen hty kzá

žije česká literatura?

1 nominace na cenu Magnesia Litera Polsko vzpomíná na rok 1968 jak přežívá Rádio Wave filmy Až na krev, Control, O rodičích a dětech povídka Stanislava Berana

Ilustrace Vojtěch Mašek, 2008 ISSN 1801-4542

sse Gra t svě era i ünt apeř aný se ky G a a r Prolh rou n í : m . Ji a om ek vzp ack Ob etrus omiks ana M k P r Iv a ý v a k B osla čes bírk Mil časný ická s sou á básn nov

hynul Motýl nejaza ce ko inspira

u preí úvahy jde dek hlubš falismu, než o výsle pravicového trium obelstít v před še a o proje ně slabých se podařilo žel Při ochra rezis- miér dání voliči, které r. Je bohu kontrole. prostor pro ohli na odpo jinde vymykají st- pohr že zůstává í v prote se v zese ani nezm ů vlády, které by volasilný mi nejen a jejich sdružován řuje. Jak a oni krok špatné vládě nevy r jako zde řada , odpo nů že i, bere se na ak se rozši protestům tenci obča zivnějřed- fakt, demokraci Postavit ale naop ě prák masovým e. Na inten se hlásí k i nové prost hnutích, . A to včetn vyjádřit svůj mích, které objev ují se mací a efektiv- vedly é bouřlivější reakc ohli odboráři (ač va- ních lidské právo í instit uce selhá žádn vá hrozeb, neschopní estem či ně infor akce se nezm přirozené hnutí la b- přibý větší ohlas Jsou Češi zivní výmě prot protestní když oficiáln Ustanoven í podo nátlakové generální stávce), ím inten t, ší Pro k slušličn ky ru. jedna lokál va nů. odpo io nské nepo Z roku 1968 názor pou organizaci pole působnosti: Od rámec záko ě jsou součástí „gene se hovořilo a k obča (alehnutím? jí, i nad se nější é a ani výzv ve zdravotnic tví s místníčeské ústav sociálním zbyla jen smutná řádu, který u, se otevírá širok nské společnosti nevy volal úvatkům ná jako v čenského důsledky eném ů obča proti popla zdá). Dostalo se tedy rzuvy“ spole pro někoho h písní, jako ních střet až po úsilí korigovat ním kor- nosti proti zaved tické výba se zatím další ho potv ovýc spoň jak jako naše ustavoval ve vzpouráchku, v revolucích, kdy mafiemi í nadnárod sranosti slova dob tel- mi , umožňujíc své služk y. ynul motýl o české připo mu“ pořád celý nedotknu menglobalizace r? hám u? si států ze na dosud „Bohem dané lím odpo ani ment Krylovo „zahjiné zkušenost na si la out dovo stavi sáhn ím dělat schopni klást účin- jícího argu sím o odpověď, se odva ha držitelů moci neza nci. mi se porac občané této země láska“. Pro ukázala, že aktivní kojenost Než se poku a osobní reminisce s. stát kutá lející nespo Jsou mi maje niá mýtu sl. svou ný je cí projevit žou se zorga život, kter v ulicích má smy zaný mi hlava ší historizují „národní povaha“ Dokážou výrok y stu? Doká před poma ích. vším: ou prote a podobné mani? Přede ů form avišt vystoupení tenci Švejk nou d na popr ných jen nadá ivní rezis jako náro trukt y zhrze zovat k efekt výrok o Češích, kteří protestů, Češi vými kons , že se lidé nechovají v epocha účelo řadu že k Češi? lánků t, lal Topo aných celé- jsou lají, vyvo Podělaní samozřejmě mysle možné si jakub polá orů, zklam í variantou pak se podě si . Je dokonce jsou jak- vají a vulgárnějš Můžeme kdy je pulátjak by si oni přáli . jen sti, námi ně uce je za je vlast malověrno na jako tak, revolucí ál- ale o českéFerdinand ciální instit í na s. 16 úvah nevědí, co se kolem nich děje Kamarád píše o ofi kamarádovi, je prou krize,dutam je dobře. Perout- Proč psátčován o krizi at, že ovat optim Kdeho prezentová představov y schopné zajišť že spí- Pokra abí-odpor v roce 1922, st klást Nliteratury o krizi tší apologetka psal opnočeské atick . Pomiňme,na V roce 1928 si vzal Ferdinand Peroutka na každá velká doba se má za ú lhostejný o lhostejné nesch lidí. vlast si autom referent dby, nost“ čnosti. I nejvě stěží můžepočátku jednoho zhumála období, kdy česká paškál soudobou literární kritiku slovy, která tinská Anglie byla plná tvrdé ech dní i „náro vaní knize, nula o spole nule. Česká jakásud ů však ní fungo režim ením - za světem a šla tehdy zněla jako provokace, zatímco dnes by tiky a nikde nevzniklo tolik n plný dř která se literatura klopýtat a os přestala ek moci literatura jeckých v krizi, nemají o, ni ěta žitek, vyjá is, tvor í demokrati ohnis ssvním zá ruku vněruce.ésArne Novák popisoval kri- mohla viset v záhlaví kteréhokoliv literárního ných kázání jako u nás za Ka en ovat vznik o ignor 8 22:23:36 po braz zájem čtenáři ve světě, ale už í o běhutezitický krize nastává tam, kde není lyrického básnictví vedle Tomana, Dyka, časopisu: „Kamarád píše o kamarádovi, lhos- 20.1.200 lo pr ně án es v. By pro ž o zo í zn ani doma. Takové názoryajsou jš prózy těsně po tejný referent o lhostejné knize, nula o nule. dokázal, směl nebo měl pod re byloa Gellnera, ne íckrizi h. české po stně baŠrámka víc iěžně Vančury ac Čapků, nísedmdesát výso ů a Švejkovi a Dury- Nechce se nic, všechno se připouští. Tvoří se nat; tedy tam, kde se o ní ml ti a o nica znovu aktuální už minimálně situ za nejb insp duzelo e, verš ušenoscha. o třetím za jeZápisníku ují ho ,svého Přesto – píšeme-li dnes o k roze- papírové pyramidy a publikum se krmí referátých ročníku let. Text uvozující nešl Ve anou číslo osvětluje urči přesah tvorby ale prvtanc ní zk m bral X.é Šalda íkrizi inteligence ito ání v F. er i o, ob imov této „krize“ ají ořai-stýskal si, ty, které laskavě napsal ten nebo onen, jenž je tury, není to proto, že bych klady a zápory sam doby kt vadeln o jeho kdes o os u. A př jednže t,intelektuálové zdec hled užtvnehýbou spo- ve styku s nakladatelem. Mizí měřítka. O pod- čeni o její skvělé kondici. Tam ící vi bo ého dl ení uléh tilečností s ohledem na am poezii, beletrii, a dijako e ně dření,Netušil, že dnes průměrné knize se píše touž terminologií dostane podmínky k růstu, r vaza a avuj sk ak Palackého. rz di in dl pr ou dr m va žují ty. Sk vyjá y. a zk o- lid ůrci dibudeme uz ěka. i literární Masarykův be stát pokládat za příklad jako o díle mistrovském.“ Na hozenou ruka- nic zásadního nebrání, tam p lo Tv ání ek kritiku tech vědu. vadl ci pova emen st se py hr třed o člov ání di ch le o začagie, so vé, ci inteligencí. Jan átGrossdemokracie vici odpovídal a krizi kritiky připouštěl v prv- ské tvořivosti roste. I u nás í el chápvní ne tý no vedené íh dl pros go lo prin tivn uveřejnil na odern vním šedesá diva ycho holo tňomož bo zásadní povsvliteratuo stať o krizi ním čísle prvního ročníku Zápisníku i Šalda, to sledovat, škoda jen, že jej rati tituman se i ps yc upla ků, la pr , či ity, í ne při- ši m at ve štefan ve kons ritu ch ví ta trochu kdb.y p. švec ň ps řealv roce přičemž ani jeden z nich netušil, že za osmde- jsou mnohem pomalejší, zak svát začala znán 1956, kdy se konečně lety la Obr sátý bě, etodam rove začali ltury řestí, e přes ečenst nky de do i m zá a po sáti vsta st ku é uvolňovat svěrací kazajka a rozkvésát let se bude díky nim dvěma, Arne Nováko- a jaksi uskřípnutější než všu te avno edělrežimu spol í, ale Je v pa etí. V ním ogie a ogov delní a rozo atra- vosti vade lu vy doby z sl tuál sdružená N ol tala generace Kvěvi, Václavu Černému, Bedřichu Fučíkovi, Fran- Radost z dnešní české literat . er té omíět ů. kolem ti de Divad a ri ětě be itek časopisu diva íření ost, te stol mod tropol trop nost ož tuáljako hé tišku Götzovi a spoustě dalších psát o kritice citná, asi jako když sledujet ji svotiskl eka tentýž py sv í desá rafu. část do ed pr filan ten, text aktuální Host eč ri pr zš at ln ci no át an é ol a m a m ea lid sp m sv Sv m é e ve vdů k ro vade prin i os biog lká la př ebat z ceho se ánaše jako no ndu. jejich doby v superlativech. ně, které se tři týdny po svý roce 1964, když literatura pro je domu logi ologov ky a Došlo o, di alog. e nově člo- Žido di kým ou tř . Ve en obřa tovat M zaklád stí, o víke . e dl at di ci uj to nadechovala k jednomu z největších rozmaNemylme se, František X. Š., Ferdinand P. konečně staví na útlé panoži h. ch va ity něja novink ence posa silo vs nkur lidé uz aiř so pozn ec ný exis mun již ne záleži uženéh ů di e nebo rozš být po předst - chů or Před ět s konkur ika se poku elo ko ěji si ě ji ani ostatní zmínění pánové nebyli tuponi, kteří Pokračování na s. 16 vat h ob pojm ac m mou odlo násve 20. sv bl o ne e na dlo návště a kostoletí. tu sá dl ýc si šel valá o pu lo se si udrž t pozd masov už ic ce pr ro sv ek an le, i diva můž diva rní , jimž ob ad a sla svát a souk dnem nebý delníh . Div n aby tek le vizi sti. To hdy če rní hr hra, ro nost jem to m s. 16 sí kové v ši te no no va jmem u ve o čí ní , je do tele :22 na ím ditací plát se dalo pár denku – domáctelevize bezděč - lita,Ve skutečTento pod po dinovodovy. Ře ímali a ná- - osobposlední kéh 22:30 ání 08 atic dy na odenn i, ho co bu t. O í novi každé a. I z okrát objevo jen ačov ice. ý si je vn átkem álos .3.20 m u, ou os 16 an né a, m te hle li dl žd last pn hr nt dalš do kter ba dv sobe vadl ně sv ně ud o ně diva Pokr ka rt diva lo. Te e zača odli vky, scho leli text é po la v ka i ob ali. věk, zhru uzpů lez di pro pro lo pr učelo sm se da se al rozh a pr višu zn an ek je, vymysířili takř dní lo . By o po vyná By vuje tom co ho je vala se ožky za stech. m. By polis ýtal k Úvo náší rů í divad hává a neč ukazu si rozš lašo ejalo, dle to kteří sl lé Sk vu íme dném dé t ty islo obřade se ce ostí. při gován evyneco třeb ánky aleko se oh dlo př tíc. Ve ůrci, isti a práz dál. Li siče. vděč souv jící udál m diva nech lní tv at“: oč né. N šel lní no ždý fun tě; n om h ími čl ění d é, ších nský , týka šující a ně divade hnizov zbyt Pokrok digitá si ka ten bože řejnou a vzru živo bych ostatn to um chápan , es vat „odtec pro něherec. rnet a dn no. V xně tí ve bavou te kde lu s toho ičně sály. ki la o e do í dl é jsou uz če, in zova mác i zá inu para Spo smysl trad vřené kter stal popočíta letari é do talo u skup jako sv že sahuje a uza ti zů ysleli se zpro ořit o přes o úzko ížet pohl vym nika a vytv divadl us pr pře ezené ně m Tech e do se ale onism na om á se můž žik anachr číná ilov mus okamt jako a za tina jevi znivců mar blou

átý

Osmašedes

Krize české literatury

orm perf e 07, nnal 20 . 6. adrie y, 21 é qu stým ažsk : Ko r, Pr ira ge Pere Selin uel hal 2 Mig Mic -454 Foto 1801 ISSN

ance

na

Ke každému ročnímu předplatnému navíc získáte dárek: legendární zápisník MOLESKINE.

5S

a adl div o m mi

ročn

o adl div

cen

4 Kč,

2008 Karel Jerie, Ilustrace 4542 ISSN 1801-

Stačí poslat jednu SMS ve tvaru: „A2 04 Jmeno Prijmeni Adresa“ na 605 202 115 a do schránky budete dostávat ukázková čísla po dobu jednoho měsíce.

12

200

5 a2

ročník IV cena 25 Kč, 45 Skzáhla tyd

Pár povrchních marketingových keců

t

ova

din aor

ze n neilvadla ý r d te sti

, k ožno Léektušené m N

Cena SMS dle vašeho tarifu a mobilního operátora. Akce platí pro objednání do 31. 5. 2008.

Tiráž

Kodex prodejce Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.

Adresa redakce: Nový Prostor, Nádražní 56/740, Praha 5 – Smíchov, 150 00, tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, email: [email protected] koncept: Robert Sztarovics, šéfredaktorka: Veronika Hrdinová, redakce: Tomáš Bojar, Ivo Bystřičan, Eva Bořutová korektury: Zuzana Josková, grafický koncept: Antonín Kopp, Tomáš Mikovič, art director: Štěpán Bartošek, inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303 Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Martin Hadaščok (koordinátor) tel.: 608 720 708 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]), Brno – Antonína Slavíka 7, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava - Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava - Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc - Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice - SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 (dostalovamilena@centrum. cz), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388 Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková, Jakub Chudomel Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders. Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911 Tiskárna: Europrint a.s.

Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR

www.tydenikA2.cz

Středisko kresťanské pomoci Pardubice

Prodejce Nového Prostoru nesmí: 1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu. 2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. 3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny. 4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli nebo zdržovat dopravu. 5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce. 6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své prodejní místo. 7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru. 8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy. 9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům. 10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího. 11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu. 12. Prodávat jiné zboží než časopisy. 13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií a který musí nosit na viditelném místě. 14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.

Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa. Sbírkový účet NP – Z tohoto účtu financujeme například nákup léků pro prodejce, provoz kuponového obchodu, ubytování a ošacení některých prodejců či tréninky fotbalového týmu.

Sbírkový účet je od 21. 3. 2008 obnoven.

Číslo účtu: 1061013598/5500

ŽLOUTENKU tak snadno nepoznáte. Nebo Vy snad ANO?

ŽLUTÉ TÝDNY SE BLÍŽÍ!

Víte, kdo před Vámi nakupoval s tímto vozíkem?

V květnu po celé ČR: Ostrava 7. – 10. 5. | Brno a Olomouc 14. – 17. 5. | Hradec Králové a Plzeň 21. – 24. 5. | Praha, České Budějovice a Jihlava 28. – 31. 5.

Dozvíte se, jak se nejlépe i výhodně chránit proti žloutence. Více na www.zloutenky.cz Vakcína TWINRIX ADULT, PAEDIATRIC, injekční suspenze, vakcína proti hepatitidě A (inaktivovaná) a proti hepatitidě B (rDNA) (HAB), adsorbovaná, je pouze na lékařský předpis. Přečtěte si pozorně příbalovou informaci. GlaxoSmithKline s.r.o. | Na Pankráci 17/1685, 140 21 Praha 4 | tel.: 222 001 111, fax: 222 001 444 | www.gsk.cz TW01020408

český filmový rybníček

Recommend Documents