České dějiny raného novověku
1
Obsah: 1) Pojmy … 2 2) Panovníci českých zemí … 34 3) Absolutismus x stavovský stát …42 4) Náboženské poměry … 43 5) Hospodářská situace … 44 6) Kultura … 44 7) Doba předbělohorská … 44 8) Začlenění českých zemích do Habsburské monarchie … 45 9) Proměny dualistického zřízení … 45 10)Náboženství a politika … 46 11)Jakub Hutter a moravští habáni … 47 12)Společnost a kultura ve věku renesance a manýrismus … 47 13)Panovnice v českých zemích … 50 14)Tahák (pojmy dle abecedy) … 60 15)Letopočty … 72
2
1515 vídeňské úmluvy 20. července Ve Vídni uzavřel král Vladislav s císařem Maxmiliánem Habsburským dynastickou smlouvu o vzájemném nástupnictví a sňatku jejich dětí; Vladislavova dcera Anna se měla stát manželkou jednoho z vnuků Maxmiliánových (Karla nebo mladšího Ferdinanda) a Ludvíkovi byla určena za manželku Marie Habsburská, dcera španělského krále Filipa I. Ujednání se konalo za účasti českých stavů (v čele s kancléřem Ladislavem ze Šternberka), zástupci stavů však neměli možnost se k němu vyjádřit (formálně neuznávali dědické nároky Ferdinanda I.). 22. červenec Ve vídeňském chrámu sv. Štěpána se dal Maxmilián I. v zastoupení jednoho ze svých vnuků oddat s Annou, Ludvík se oženil s Marii. Tento obřad byl vyvrcholením vídeňského sjezdu, na němž se 17. července - 3. srpna setkal císař Maxmilián I. s českými králi V a Ludvíkem, polským králem Zikmundem I. a řadou dalších středoevr. panovníků a aristokratů (přítomen byl i výkvět české šlechty). Touto dvojí dětskou svatbou byla završena a potvrzena jednání o vzájemném nástupnictví obou rodů, která se vedla od prešpurského míru 7. listopadu 1491 a která obzvlášť intenzivně pokračovala v období mezi narozením Anny (1503), tu si nárokoval uherský magnát Jan Zápolský1, a narozením Ludvíka (1506). Svatba byla dalším pozoruhodným výsledkem mistrné sňatkové politiky habsburského rodu, díky níž se ujal vlády v Nizozemí (1482) a ve Španělsku (1516). Na sjezdu zároveň císař uznal malého Ludvíka za svého adoptivního syna s funkcí říšského generálního vikáře a vyhlásil jej za svého nástupce na císařském stolci. Polskému králi tu slíbil, že nebude nadále podporovat křižáky a moskevského cara, ale řada z těchto jeho slavnostních slibů nebyla míněna příliš vážně a nebyla později dodržena. Vídeňský sjezd, jejž doprovázela řada honosných a velkolepých akcí, vzbudil velké naděje ve veřejném mínění střední Evropy. Náklady na něj financoval bankéřský rod Fuggerů. 1526 Bitva u Moháče 29. srpna Bitva u Moháče, v níž asi dvacetitisícová (uherská) armáda Ludvíka Jagellonského (české kontingenty i vojsko Jana Zápolského se zpozdily) byla po necelých dvou hodinách poražena zhruba padesátitisícovou tureckou armádou sultána Sulejmana I. Král Ludvík zde při útěku zahynul, aniž zanechal po sobě dědice trůnu. Turci měli otevřenou cestu do Uher, poplenili kraj až k Pešti a Ostřihomi (11. září vstoupili do Budína, město vypálili). Bitva znamenala konec vlády jagellonské dynastie a nástup Habsburků na český trůn. Rozpadla se česko-uherská personální unie (existovala od roku 1490). 1527 centrální dvorské úřady 1. ledna F I. vydal tzv. dvorský řád (Hofstaatsordnung), který se stal zárodkem pro vytvoření centrálních úřadů ve Vídni (protiváha zemských úřadů). Vznikla tajná rada (zahraniční politika), dvorská komora (finance) a v listopadu 1556 vojenská rada. Narazil na odpor stavů v jednotlivých zemích. 1529 první obléhání Vídně -
Rychlý postup přes Uhry ukazoval nejen slabost uherské obrany ale i problémy s utvářením protiturecké koalice. Turecké vítězství u Moháče r. 1526 to jen potvrdilo. Sulejman, když viděl, jak málo proti němu stojí vojáků, tak nechtěl věřit, že to není nějaká past. Nepřítomnost uherských magnátů, rakouských vojáků a jen symbolická pomoc papežské kurie (1300 vojáků) ukazovala, že idea křesťanské Evropy stojící proti Turkům je opravdu jen ideou, zvláště když Francie vyjednala s Turky protihabsburské spojenectví (1528 - Francouzi vázali vojska Karla V.). Teprve když se Turci 1529 ocitli u Vídně a odmítli všechny nabídky na uzavření příměří, rozhodl se Ferdinand I. požádat o pomoc další křesťany. V manifestu, který vydal, sice sliboval i osvobození Jeruzaléma, ale moc pomoci nezískal. Naštěstí se obléhání Vídně protáhlo a noční mrazy donutily Turky v polovině října ke stažení. Střední Evropa byla na čas zachráněna.
-
21. září Obklíčení Vídně Turky; pod velením zemského hejtmana Jana z Pernštejna a osmičlenné vojenské rady postavili Moravané do boje proti nim 20 tisíc pěšáků a 1600 jezdců. Turecké oddíly upustily od obléhání 14. října.
1
3
1541 – 47 Turecké války -
1541 Süleyman II. Kanuni (1520-1566) dobyl sídelní město Budín.
-
po jeho smrti 1541 se turecká část Uher stala osmanskou provincií → obsazena střední část Uher a jižní Slovensko (tzv. Budínský pašalik mezi Tisou a Dunajem); stali se důležitým činitelem středoevropské politiky (Sedmihradsko jako uherské království, podpora protihabsburských povstalců atd.).
-
1541 zničili Turci španělské loďstvo u Alžíru
1543 polovina září Král Ferdinand I. shromáždil u Znojma asi padesátitisícové vojsko, s nímž pak táhl do Uher (k Prešpurku); turecká armáda nastoupila zpáteční pochod do Cařihradu. Ferdinandovo vojsko se vrátilo domů. 1544 Na generálním sněmu Koruny české v Praze byla schválena nová válečná berně. Polními hejtmany byli ustanoveni Karel ze Žerotína a Otík z Bubna. Moravané pod vedením Žerotína svedli vítěznou bitvu s Turky u Ostřihomi. 1545 Připravena nová redakce moravského zemského zřízení (bez povolení krále Ferdinanda I.), v níž byl vytištěn článek zdůrazňující suverenitu zemského práva a také nezávislost Moravy na České koruně i na monarchii (odmítnuto podrobení země lennímu způsobu, tj. přísahou). K dalšímu vydání tiskem došlo v roce 1562 (tentokrát s královým svolením), kdy článek o svobodách a suverenitě země byl vypuštěn. 1546 10. září Ferdinand I. povolal vojenskou hotovost ke Kadani a žádal od stavů finanční pomoc ve válce proti protestantským stavům v Německu; někteří stavové neposlali své oddíly, jiní se vzepřeli královskému rozkazu k pochodu do Saska proti saskému kurfiřtovi (hlavě protestantů). Jednalo se o bezprostřední podnět k otevřenému konfliktu českých stavů s Habsburky (1546-1547), který souvisel s tzv. šmalkaldskou válkou mezi císařem Karlem V. a protestantskou opozicí v Říši (šmalkaldským spolkem). 31. října-5. listopadu Neúspěšné tažení části zemské hotovosti do Saska (do oblasti českých lén mezi Adorfem a Plavnem). 1547 12. ledna Ferdinand I. vydal mandát (bez souhlasu sněmu) povolávající zemskou hotovost "do pole" (pod záminkou vpádu saského kurfiřta Jana Fridricha na území České koruny - do Lužice). Na shromaždiště vojska u Litoměřic se dostavily pouze oddíly několika šlechticů a tří měst. 12.-15. února V Praze se sešel sjezd opoziční stavovské obce (zejména nižší šlechty v čele s bratrskou šlechtou), který protestoval proti královu mandátu; tímto prohlášením vznikl stavovský spolek (za účasti měst) namířený proti Ferdinandovi. V čele odboje stála Praha. 18.-21. března Přes králův zákaz se konal v Praze sněm opozičních stavů, který přijal tzv. přátelské snesení (57 článků), v němž formuloval svůj program: 1. králi odejmout výhradní právo svolávat sněm, povolovat krajské sjezdy a velké obce; 2. zemské úředníky jmenovat podle návrhu stavů; 3. rozšířit pravomoc zemského soudu; 4. náboženské otázky řešit zvláštním sněmem. Současně sněm svolal zemskou hotovost na obranu proti Habsburkům a pro období mezi zasedáními sněmu jmenoval zvláštní stavovský výbor, který začal jednat se saským kurfiřtem Janem Fridrichem o vzájemné pomoci; do výboru byli zvoleni čtyři páni a čtyři rytíři (z nich bylo šest příslušníků jednoty bratrské) a konšelé pražských měst. Odboj odmítla "vždy věrná města" Plzeň, Budějovice, Ústí nad Labem, Rokycany a také moravská města (s výjimkou Jihlavy), Slezsko a Lužice (jen Budyšín a Žitava se přimkly k odboji). Čechové, rozdělení a nerozhodní, zůstali v pokusu o otevřený odboj proti Ferdinandovi izolováni. konec března Stavovský výbor dal příkaz ke svolání zemské hotovosti k Bečovu; ta se sešla s průtahy a neúplně. Výbor váhal s pomocí saskému kurfiřtovi. 24. dubna U Mühlberku došlo k bitvě, v níž protestantské vojsko Jana Fridricha bylo poraženo císařskými oddíly Karla V.; zpráva o výsledku bitvy způsobila rozklad českého odboje.
4
31. května Král Ferdinand vydal mandát, v němž vyzval účastníky odboje, aby se dostavili do Litoměřic a ujistili ho zde o své věrnosti; odmítl přijmout původce povstání (zejména delegaci Prahy). červen Ferdinand přijímal v Litoměřicích "provinilce". 2. července Obsazování Prahy královským vojskem; na mnoha místech docházelo k bojům. 8. července Kapitulace Pražanů, kteří předstoupili před soudní tribunál na nádvoří Pražského dvora; na šest set měšťanů bylo odsouzeno ke konfiskaci veškerého pozemkového majetku. Pražané museli odevzdat králi všechna privilegia, zbraně, městské i zádušní důchody i privilegia cechů (opatření byla roku 1549 částečně zmírněna). Královská města se ocitla pod soustavnou kontrolou královských orgánů (do všech pražských měst byli dosazeni královští hejtmani, do ostatních rychtáři). Královskému dozoru bylo podřízeno i městské soudnictví. Došlo rovněž k suspendování řemeslnických cechů. 20. července-3. srpna Soudní líčení (řídil králův syn, arcikníže Ferdinand) s účastníky odboje; "obeslaných" pánů a rytířů bylo třicet dva, někteří se zachránili útěkem a zbylým šestadvaceti byly vyměřeny částečné konfiskace, pokuty a domácí vazby (nejhůře byli postiženi ochránci jednoty bratrské). 22. srpna Na Hradčanském náměstí v Praze se konala poprava dvou zemanů a dvou měšťanů. 23. srpna-3. září V Praze se sešel tzv. bartolomějský sněm, jemuž Ferdinand předložil tyto požadavky: 1. zrušení všech závazků stavovského spolku a všech usnesení z března t. r.; 2. zákaz všech stavovských spolků; 3. královské právo při obsazování zemského soudu a zemských úřadů; 4. právo korunovace králových dědiců již za života krále (bez vědomí a souhlasu stavů); 5. rozšíření komorního pozemkového majetku a převedení cínových a stříbrných dolů do rukou Ferdinanda. Sněm významně posílil postavení panovníka vůči stavům a odsoudil stavovskou opozici k defenzivní politice. Byl vydán zákaz krajského uspořádání v Čechách (od poloviny 15. století se ustálil systém 14 krajů - Kouřimský, Slánský, Žatecký, Litoměřický, Boleslavský, Hradecký, Chrudimský, Čáslavský, Bechyňský, Prácheňský, Plzeňský, Vltavský, Podbrdský, Rakovnický) a dvou krajů "zevnějších" (Trutnovský a Loketský). 5. října Obnoven svatojakubský mandát proti jednotě bratrské (z 25. července 1508). Sbory jednoty (bratrské kostely) v Mladé Boleslavi, Litomyšli a dalších městech byly násilně uzavřeny, stoupenci jednoty byli do šesti týdnů vypovězeni ze země. Biskup jednoty Jan Augusta byl zatčen, mučen a uvržen do vězení (na 16 let) na Křivoklátě. Středisko jednoty bratrské se přesunulo na Moravu (Přerov, Prostějov, Ivančice), část bratří odešla do sousedních zemí (Polska, Pruska). 1547-1567 Druhorozený králův syn arcivévoda Ferdinand II. Tyrolský (narozen 14. června 1529) vykonával funkci místodržícího v Českém království. Arcivévoda podporoval stavební ruch a dal mj. postavit podle svého návrhu letohrádek Hvězda. 1546 – 47 Šmalkalská válka -
V říši šmalkaldská válka (císař X protestanti). U nás odboj, vedoucí role Prahy. Hotovost (září 1546) proti Sasům se scházela neochotně (menší tresty). Hotovost do Litoměřic (leden 1547) svolána bez sněmu, téměř ignorována. Nižší šlechta a města se sjely v Praze, odmítly královský mandát na hotovost, „přátelské snešení“ žádá omezení královské moci ve prospěch stavů. Vedlejší země se odboje téměř neúčastní, po bitvě u Mühlbergu kapituluje šlechta, města vytrvávají, poté kapituluje Praha (červenec 1547)
-
10. září F. povolal vojenskou hotovost2 ke Kadani a žádal od stavů finanční pomoc ve válce proti protestantským stavům v Německu; někteří stavové neposlali své oddíly, jiní se vzepřeli královskému rozkazu k pochodu do Saska proti saskému kurfiřtovi (hlavě protestantů). Jednalo se o bezprostřední podnět k otevřenému konfliktu českých stavů s Habsburky (1546-1547), který souvisel s tzv. šmalkaldskou válkou mezi císařem Karlem V. a protestantskou opozicí v Říši (šmalkaldským spolkem).
-
čeští stavové poraženi, počátek protireformace v Čechách, 4 popravení. Bartolomějský sněm oklešťuje sněm a stavy, potvrzuje dědičnost Habsburků. Okleštěna je také městská samospráva (dosazeni královští rychtáři, v Praze
2
ve středověku stavovské vojsko svolávané k ochraně země před nepřátelským vpádem. Do 15. stol. byla hlavní vojenskou silou českého panovníka a její svolávání povolovaly zemské stavy. Zpočátku ji tvořili zejména šlechtici se svými družinami, později (od 13. a 14. stol.) sehrávaly stále významnější roli kontingenty měst. Během 17. stol. tato instituce zanikla, neboť ji nahradilo stálé žoldnéřské vojsko, resp. domobrana.
5
hejtmani), pod dozorem i soudnictví. -
Kronikářem prvního stavovského odboje byl Sixt z Ottersdorfu, staroměstský kancléř: měšťané se neměli spojovat se sobeckou šlechtou, které nešlo o zemská a stavovská práva, nýbrž jen o vlastní prospěch.
-
31. října - 5. listopadu Neúspěšné tažení části zemské hotovosti do Saska (do oblasti českých lén mezi Adorfem a Plavnem).
1548 apelační soud leden Král Ferdinand I. zřídil v Praze apelační soud ("radu nad apelacemi") jako odvolací soud nad městskými soudy v celém Českém království. V čele soudu stál prezident a jeho přísedící (radové) byli vzdělanými právníky. Všichni byli placenými úředníky, a proto mohli zasedat nepřetržitě. 1575 Česká konfese -
Díky sympatiím císaře Maxmiliána k jejich vyznání se luteránům 1567 podařilo dosáhnout zrušení kompaktát. Žádné nové vyrovnání nebo konfese však nebyla potvrzena. Otázku církevních poměrů v zemi měla vyřešit sněmovní jednání. Protože hrozilo reálné nebezpečí růstu moci katolíků a jednotlivé protestantské církve, předkládající mu své požadavky byly odmítány, začaly nekatolické konfese více spolupracovat.
-
Jejich společné prohlášení – Česká konfese – vycházelo z původní augšpurské (luterské) konfese, avšak silně ovlivněné kališnickými názory, obsahovalo i požadavky jednoty bratrské. Neřešila zásadní teologické spory, neboť sloužila více jako politická záležitost; jako dílo šlechty nebrala žádný odhled na města.
-
Maxmiliánu byla předložena r. 1575, víceméně jako podmínka pro zvolení jeho syna Rudolfa českým králem a prosazení daní. Dalším požadavkem bylo zvolení sboru defensorů, kteří budou dohlížet na dodržování konfese. Potvrzení konfese císařem bylo sice dosaženo, ale pouze ústního a to po dlouhém jednání; panovník dokonce zakazoval konfesi vydat tiskem.
-
Text však nepřinášel jednotu mezi české nekatolické skupiny. Česká společnost i přes značný tlak novoutrakvistických konvertitů si stále zachovávala svůj husitský ráz a spor luterství x husitství měl zejména národnostní rozměr a jednota bratrská, zakládající si na své výjimečnosti, se stále snažila distancovat jak od katolíků tak evangelíků.
-
21. února zahájeno jednání (prvního) českého sněmu o náboženských otázkách za účasti Maxmiliána II.; ten přijel do Čech 19. února po několika letech odkládání (v letech 1573-1575 řídili řadu sněmů jeho synové Rudolf a Arnošt), protože potřeboval prosadit volbu svého syna Rudolfa za příštího českého krále a vybrat nové daně (měl 7 milionů zlatých dluhů).
-
Další dva sněmy proběhly od počátku května až do počátku července a třetí v druhé polovině srpna a září. První dva sněmy byly vyplněny předběžnými poradami, rozhodnutí přinesl až třetí sněm. Na sněmu se vytvořila dvě seskupení české šlechty: katolicko-starokališnická menšina a novoutrakvisticko-bratrská většina, jež se zásadně lišily v poměru k habsburským rekatolizačním snahám. Práce na společném programu probíhaly od 17. března do 13. května 1575; nejvýznamnějšími členy kolokvia byli Pavel Pressius, Matěj Dvorský, Albrecht Kamycký a Jiří Strejc. Nekatolíci se shodli na společných článcích víry, na tzv. České konfesi; toto vyznání víry bylo kompromisem mezi konfesí augšpurskou, husitskou tradicí a zásadami jednoty bratrské. Navíc stavové žádali, aby administrátoři a konzistoř podobojí byla dána pod vliv a moc stavovské obce. Stavové směli rovněž volit ochránce (defenzory) víry. M podobné zemské vyznání nežádali.
-
18. května Představitelé stavovské opozice předložili císaři Maxmiliánovi Českou konfesi a vyzvali ho, aby ji uzákonil. V září M II. učinil (po dlouhém váhání) před stavovskou deputací ústní příslib, že bude Českou konfesi zachovávat; odmítl však písemně slib stvrdit a včlenit Českou konfesi mezi zemské zákony. Stavové směli volit 15 defenzorů k ochraně náboženských svobod; jako výraz vděku svolili k vypsání nové berně a přijali (20. září) za krále Maxmiliánova syna a dědice Rudolfa. 22. září Slavnostní korunovace (v chrámu sv. Víta) Rudolfa II. českým králem. konec září Odjezd Maxmiliána II. z Prahy do Řezna; sotva překročil hranice, zakázal tisknout Českou konfesi a vydal dva mandáty: 1. proti jednotě bratrské (dovolával se protibratrského mandátu z roku 1508); 2. proti náboženským novotám v královských městech. Současně král Maxmilián odvolal svůj ústní slib souhlasu s Českou konfesí. Někdejší důvěra v jeho náboženskou snášenlivost se vytratila.
6
1584 Gregoriánský kalendář 7. ledna V Čechách došlo k zavedení gregoriánského kalendáře; byl vyhlášen papežem Řehořem XIII. v roce 1582 a odstraňoval disproporce mezi slunečním a kalendářním rokem, která za dobu užívání dosavadního juliánského kalendáře dosáhla 10 dní. Nekatolíci se novému kalendáři úporně bránili a přijali ho až s vítězstvím protireformace. Na Moravě byl zaveden od 4. října t. r. červen Papežský nuncius Giovanni Francesco Bonhomini (do Prahy přesídlil v roce 1583) předložil císaři Rudolfu II. pamětní list (memorandum o náboženských poměrech), který obsahoval program obnovy katolictví v českých zemích: 1. požadavek tří far v Praze; 2. reforma pražské univerzity (s postavením katolíků jako v dobách Karla IV.); 3. rázný postup proti jednotě bratrské; 4. podpora jezuitům. 1593 – 1606 15tiletá válka s Turky 1593 červen Vypukla nová válka s Turky (jejich útok v Chorvatsku); vrchním velením byli pověřeni Rudolfovi bratři Matyáš (řídil severní úsek fronty - v Uhrách) a Maxmilián (převzal jižní křídlo obrany na hranicích Slovinska a Chorvatska). podzim Na českém zemském sněmu dosáhl panovník souhlasu s vypsáním nových daní; byla přijata zásada, že vrchnosti budou platit 15 grošů ročně z každého svého usedlého. Taktéž moravské zemské sněmy se usnesly odvádět nové berně na válku s Turky (Morava byla více ohrožena než Čechy) a poskytly další finance na stavbu pevnosti Nové Zámky; rozhodly se také postavit vlastní vojenskou hotovost (do čela určen Bedřich ze Žerotína). 1594 Vojsko o 20 tisících mužích, složené z Čechů a Moravanů, vymanilo Komárno z tureckého obležení. Turci s podporou 40 tisíc Tatarů vpadli do Uher a soustředili se k dobytí pevnosti Rábu (Györu). 9. září Matyášovo vojsko utrpělo těžkou porážku na Žitném ostrově; Ráb se ocitl v tureckém obklíčení a jeho posádka kapitulovala (projevila se naprostá vojenská neschopnost Matyáše Habsburského). 1596 22. září Společné vojsko česko-moravské hájilo uherskou pevnost Jager (Eger) proti tureckým oddílům sultána Mohameda III.; po třítýdenním obléhání se pevnost vzdala turecké přesile. 26. října Vojsko arciknížete Maxmiliána se spojilo se sedmihradským vévodou Zikmundem Báthorym (ten mu však příliš nepomohl) a střetlo se s Turky v bitvě u Keresztése; císařská armáda čítající na 50 tisíc mužů utrpěla porážku. 1598 29. 3 Nenadálým útokem se podařilo polnímu maršálkovi Adolfu ze Schwarzenberka dobýt pevnost Ráb. 1599
Turci a Tataři zpustošili velkou část horních Uher v poříčí Váhu a Ipelu; oddíly Tatarů vnikly průsmykem
Hrozenkovským na Moravu a poplenily území po Uherský Brod. Moravská vojenská hotovost (ležela táborem u Strážnice) je zahnala a u Javorníka pobila. polovina září V Praze řádil mor, císař Rudolf před ním uprchl do Plzně (trpěl duševní depresí); pobýval zde do začátku června 1600. 1602 Vojsko Rudolfa II. porazilo sedmihradského knížete Zikmunda Báthoryho a okupovalo Sedmihradsko; to se ocitlo pod habsburskou správou (správcem jmenován generál Jiří Basta). Protireformační habsburská nadvláda vedla k odboji, do jehož čela se postavil sedmihradský magnát Štěpán Bočkaj (říjen 1604). 1604 – 1606 Bočkajovo povstání 1605 počátek března Na moravském sněmu ve Vyškově povolili stavové najímání císařského vojska určeného k boji proti Bočkajovi; současně zde došlo k obnovení krajských hejtmanů v brněnském, olomouckém a hradišťském kraji (byli vždy dva hejtmané - jeden ze stavu panského, jeden z rytířů).
7
1. května Počátek vpádu vojsk sedmihradského knížete Štěpána Bočkaje na jihovýchodní Moravu (vypáleny vsi a městečka mezi Lanžhotem, Strážnicí a Zlínem). Bočkaj vyzýval moravské stavy, aby se k němu přidaly v boji za náboženskou svobodu, ale Moravané se s uherským povstáním odmítli spojit. Obrana země byla svěřena na zemském sněmu v Uherském Hradišti zemskému hejtmanu Karlu z Lichtenštejna; byla však nedokonalá. Bočkajovci pronikali na Moravu až do července t. r. (jejich postup zastaven s přispěním pomoci z Čech a Slezska). září Bočkajovo vojsko donuceno k ústupu až k Trnavě, zde začalo jednání o příměří (uzavřeno v říjnu t. r.). 1606 23. června Mírové ujednání mezi Štěpánem Bočkajem a Habsburky (zastoupeni arcivévodou Matyášem) ve Vídni; Bočkaj získal vládu nad Sedmihradskem a třemi východouherskými stolicemi, v Uhrách posílena moc stavů a obnoven úřad palatina. Zajištění náboženské svobody se týkalo jen šlechty a měšťanů. Na mírovou smlouvu navazoval i mír ujednaný s Turky, ale Rudolf II. odmítal obě smlouvy uznat (nechtěl přistoupit na požadavek náboženské svobody nekatolickým vyznáním). Vzrostla pozice Matyáše. 11. listopadu Ujednán mír žitvatorocký (u ústí řeky Žitavy do Váhu u Komárna) s Turky na dvacet let (ukončena čtrnáctiletá válka); Turci si podrželi výboje a získali od Habsburků jednostranné odškodnění ve výši 200 tisíc dukátů. Bočkajovi zástupci se jednání zúčastnili jen jako pozorovatelé, sám J. Š. Bočkaj krátce nato, tj. 29. prosince, zemřel. 25. 7. 1609 Libeňská smlouva Uzavřena libeňská smlouva mezi Rudolfem II. a Matyášem; Rudolf postoupil vládychtivému bratru Matyášovi Uhry, rakouské země a Moravu, když si ponechal formální vladařské tituly a přímou vládu nad Českým královstvím, Slezskem a oběma Lužicemi. Rudolf se zavázal ratifikovat vídeňský mír z června 1606. Za budoucího českého krále byl přijat Matyáš. Monarchie byla rozdvojena. 1609 Rudolfův majestát -
Zahájen český sněm v Praze, který předložil císaři Rudolfovi ke schválení Českou konfesi z roku 1575. Radikální katolická skupina v čele s kancléřem Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic, Vilémem Slavatou z Chlumu a Jaroslavem Bořitou z Martinic (posilovaná nunciem Cae¨tanem) odmítala přijmout ústupek v otázce náboženské svobody, a dokonce požadovala umlčet nekatolický odboj vojensky. Sněm byl 1. dubna rozpuštěn. 1. května V Novoměstské radnici v Praze se sešel nový nelegální český sněm; opozice se proměnila v odboj. Stavové se dostavili s vojenskými oddíly a vyjednávali s Matyášem i protestantskými stavy v Německu. 24. června České stavy rozšířily svá jednání o získání pomoci na stavy moravské a slezské, zvolily si třicetičlennou vládu direktorů (po deseti z každého stavu - panského, rytířského a městského) a vyhlásily zemskou hotovost každého pátého muže spolu s vypsáním nové berně na krytí válečných nákladů.
-
25. června České stavy uzavřely se slezskými stavy konfederaci, jež navazovala na smlouvy uzavřené v roce 1608 v Prešpurku, Ivančicích a Štěrboholích.
-
9. července Rudolf II. podepsal českým stavům (přes odpor některých katolíků) Majestát na náboženskou svobodu, jež povoloval třem stavům a jejich poddaným tzv. Českou konfesi z roku 1575 a dával stavům právo obsazovat dolní konzistoř (24 seniory) i správu univerzity; rovněž jim dovoloval volit ze svého středu sbor 30 defenzorů. Podle Majestátu nesměl být nikdo proti své vůli nucen k žádnému náboženství. Ve svých formulacích to byl nejliberálnější náboženský zákon v Evropě vůbec, navíc umocněn ještě tzv. dodatky - Porovnání (katolíků s evangelíky), Artykul o dání moci defenzorům a slibem nekonfiskování statků politickým odpůrcům. Jednota bratrská, luteráni i kalvinisté získali legální podmínky k náboženskému životu. Majestát měl po zapsání do zemských desek 22. července povahu zákona a vyjadřoval přesun mocenské převahy na stranu stavovské opozice.
-
20. srpna Obdobný Majestát na náboženskou svobodu vydal R II. pro Slezsko; výslovně se zde povolovala svoboda luterského (augšpurského) vyznání. Obě náboženství - katolické i luterské směly užívat kostely i školy a konat bohoslužby. Slezské stavy si rovněž vynutily slib, že volba nejvyššího zemského hejtmana má být omezena na světská knížata. Obyvatelstvo loketského kraje a Kladska se spravovalo českým Majestátem. V Lužici nebyli evangelíci utiskováni,
8
Morava měla zabezpečenou svobodu Matyášovými sliby. -
Rudolf oslaben, ale stojí za ním české stavy, které se ke konfederaci nepřipojují Morava má jiného panovníka než Čechy (Matyáš čekatelem). 1609 Moravané s Matyášem na Prahu, Češi zradili. České stavy chtějí na oplátku od Rudolfa písemně potvrdit náboženskou svobodu, Rudolf vyčkává, eskalace (Březan), defensoři donutili Rudolfa roku 1609 přijmout Majestát. Dva dokumenty: a) vlastní Majestát; b) Porovnání mezi stavy podjednou a podobojí. V preambuli je vzpomenuta Česká konfese 1575 (Maxmiliánův ústní slib); sněmy – právně důležité zemské desky. Podobojí = všechny reformované X zemské zřízení (dobový zákoník; mír). Majestát zaručoval náboženskou svobodu i pro poddané (!). 90. léta 16. století – v čele dolní konsistoře staroutrakvista Rezek (Hus byl pro něj kacířem) – katolíci to ovládli až do 1609 (zabezpečení kněží).
1611 vpád pasovských -
VPÁD PASOVSKÝCH. 1611 povolal Rudolf tzv. pasovské vojsko do Čech. Pasovští byli žoldnéři najatí arciknížetem Leopoldem Pasovským (pasovský biskup, Rudolfův bratranec) původně pro válku v Jülišsku-Klevsku. V lednu 1611 pronikli do Čech až do Prahy, kde se zmocnili jen levého břehu. Dříve než se Rudolf rozhodl, že použije tohoto malého vojska k útoku na Prahu na pravém břehu, sebrali vojsko čeští stavové a připravil se k pomoci i Matyáš. Passovští museli rychle z Prahy a z Čech ustoupit a Rudolf II. byl nucen abdikovat ve prospěch Matyáše. Pohřbení snah Rudolfa II. o restauraci dřívějších poměrů, Matyáš vládne i v českém království.
-
30. ledna Čtyři pluky žoldnéřů (zhruba 10-12 tisíc mužů) bratrance císaře Rudolfa II., pasovského biskupa Leopolda (pod vedením plukovníka Raméa), vpadly u Vyššího Brodu do jižních Čech, obsadily Krumlov, Budějovice, Tábor, Beroun. V téže době byl do Prahy svolán sjezd českých stavů; současně byly korunovační klenoty přeneseny z Karlštejna do Prahy.
-
15. února Útok Pasovských, které pozval do Prahy Rudolf, na Malou Stranu a Pražský hrad; na obsazení celé Prahy jim však síly nestačily. Ve Starém a Novém Městě pražském vedl útok pasovských k napadení katolických klášterů a ostrým protikatolickým útokům. Mnoho dnů byla Praha ve stavu obležení, P všude rabovali a drancovali. Začátkem března dorazily Praze na pomoc oddíly moravských stavů a krále Matyáše.
-
11. března Poslední jednotky P tajně opustily Prahu; další měsíce (do července t. r.) však ještě loupily a devastovaly stř. a jižní Čechy (Příbramsko, Táborsko, Třeboňsko) s odůvodněním, že nedostaly slíbený žold.
-
12. dubna V Praze byl zahájen generální sněm Českého království, Markrabství moravského, knížectví slezských i obou Lužic; ujednána abdikace Rudolfa II. v Matyášův prospěch (18. března již dorazil přes Jihlavu do Prahy).
-
polovina května Petr Vok dojednal podmínky odchodu pasovského vojska z jižních Čech; tzv. třeboňskou smlouvou byl žoldnéřům poskytnut generální pardon a částečně vyplacen žold, na který Vok věnoval 150 tisíc zlatých z rožmberského pokladu.
-
23. května Slavnostní korunovace MATYÁŠE (I.) [1611-1619] českým králem; o svatodušním pondělí vykonal obřad kardinál Dietrichštejn (pražský arcibiskup Karel z Lamberka byl nemocen). Matyáš potvrdil všechny výsady, svobody a práva Markrabství moravského (dvorské kanceláři Koruny české byl moravskými stavy přidělen místokancléř), stavové slezští a lužičtí odmítli Matyášovi složit hold, dokud nesvolil zřídit zvláštní kancelář a ustanovení radů pro apelační soud. Matyáš přesídlil (roku 1612) do Vídně a roku 1617 ji oficiálně označil za nové politické centrum mocnářství. Praha ztratila statut císařské (a královské) rezidence. Vláda v Čechách přenechána místodržícím z řad katolické šlechty.
-
11. srpna Rudolf II. byl donucen podepsat abdikační listinu; byly mu ponechány jeho tituly, Pražský hrad (jako doživotní sídlo), několik panství v Čechách, roční důchod 200 tisíc zlatých.
1618 třetí pražská defenestrace 6. března V pražském Karolinu se sešel čtvrtý poradní sjezd nekatolických stavů, který vypracoval obsáhlou stížnost císaři proti porušování Majestátu a jeho dodatků; současně petice svolávala ke konci května další sjezd. 21. března Císařův zákaz květnového sjezdu (tzv. těžké psaní) vyvolal velké rozhořčení. "Psaní" bylo formulováno na radu kardinála Khlesla.
9
21. května V pražském Karolinu byl zahájen (přes císařův zákaz) druhý sjezd stavů (bez účasti zástupců královských měst); vcelku poklidný průběh jednání narušilo radikální vystoupení Jindřicha Matyáše Thurna. 22. května V paláci Smiřických na Malé Straně v Praze se konala večer tajná schůzka radikálních předáků opozice, na níž byl definitivně schválen plán akce proti královským místodržícím. 23. května Dopoledne se vydali stavové (pod vedením hraběte Thurna) s hojným průvodem (asi 100 osob) do místodržitelské kanceláře na Pražský hrad, kde zastihli z desetičlenné místodržitelské rady pouze Adama ze Šternberka, Jaroslava Bořitu z Martinic, Viléma Slavatu z Chlumce a Děpolta z Lobkovic. V nastalém zmatku hádky došlo k vyhození z oken Bořity z Martinic, Slavaty z Chlumu a také sekretáře Filipa Fabricia, který zastupoval královského sekretáře Pavla Michnu, do hradního příkopu (na hromadu hnoje). Martinic byl zraněn lehce, Slavata se těžce pohmoždil a Fabricius dopadl šťastně a hned uprchl do Vídně. Den této pražské defenestrace (třetí) je považován za původ třicetileté války, označovaný Pavlem Skálou ze Zhoře za "počátek a dvéře všechněch našich následujících bíd a neřestí". Z Novoměstské radnice v Praze byli vyhnáni zkompromitovaní konšelé; později se k povstání připojilo i Staré Město pražské. 24. května Stavovský sněm svrhl královskou moc a zvolil povstaleckou prozatímní vládu - třicetičlenný sbor direktorů (po deseti zástupcích získaly paritně všechny tři stavy - panský, rytířský a městský); v čele sboru stanul Václav Vilém z Roupova a hrabě Thurn (vrchní velitel vojsk). Okamžitě byla vyhlášena mobilizace zemské hotovosti. Direktorům se podařilo získat celou zemi, jedině Plzeň, Budějovice a Český Krumlov věrně stály na habsburské straně. 25. května Čeští stavové nechali vypracovat (Martinem Fruweinem) obsáhlou Apologii, kterou se obrátili nejen na císaře Matyáše, ale i do ostatních zemí monarchie, v níž vysvětlovali pohnutky svých postojů a činů. O několik dnů později vyšla tiskem (česky, německy, latinsky, holandsky). Apologie obžalovávala místodržící ze soustavného hrubého porušování zemských zákonů a současně tvrdila, že povstání nesměřuje proti panovníkovi. S Apologií rozeslala direktorská vláda i průvodní listy žádající pomoc. počátek června Vláda direktorů vypověděla ze země jezuity a zabavila jejich statky. Byly vypsány daně, kontribuce, půjčky a naturální daně v obilí a potravinách. 4. června Císařští místodržící Adam z Valdštejna spolu s Adamem ze Šternberka podali oficiální protest proti vypovězení jezuitů. 6. června Do Prahy přijel z Vídně osobní císařův posel Jan Eusebius Khuen z Belassi, aby zjistil, co se vlastně stalo. Mnoho v Praze nepořídil, ale zavdal podnět ke konečnému účtování mezi direktoriem a místodržícími; císařská vláda v Praze byla likvidována. první polovina června Direktorium vyslalo zmocněnce do řady evropských zemí, od nichž očekávalo účinnou pomoc. Postupně se dostavil tento výsledek: 1. vůdce Unie protestantských říšských knížat, falcký kurfiřt Fridrich V., zaujal k povstání od počátku jednoznačně pozitivní postoj; 2. savojský vévoda Karel Emanuel poslal pomoc 2 tisíc žoldnéřů pod vedením Arnošta z Mansfeldu; 3. saský vévoda Jan Jiří, na kterého spoléhala zejména část české luteránské šlechty (Šlikové atd.), zůstal zpočátku neutrální, ale později se raději spojil s Habsburky (za odstoupení obou Lužic); 4. nepříliš úspěšně pořídilo poselstvo v Nizozemí (jen finanční podpora) a v podstatě s negativní odezvou se setkalo na anglickém dvoře u krále Jakuba (poslal jen několik set vojáků) a později také u hanzovních měst a u polské opoziční šlechty. Čeští stavové se také obrátili o pomoc na stavy ostatních zemí České koruny a habsburského soustátí. 25. června Na zemském sněmu Moravského markrabství v Olomouci většina jeho účastníků (ovlivněna jednoznačným poukazem Karla st. ze Žerotína na neblahý ohlas povstání v Evropě a dobrodružnost celé akce) prosadila usnesení odmítající spolupráci s českými povstalci. Na obranu Moravy se mělo postavit vojsko (2 tisíce jezdců, 3 tisíce pěších) v čele s Albrechtem z Valdštejna, Petrem Sedlnickým z Choltic a Jiřím z Náchoda. Moravské stavy nabídly jen pomoc při jednáních o smírné narovnání českých stavů s císařem (byla vyslána deputace vedená kardinálem Dietrichštejnem, Lichtenštejnem a Žerotínem do Vídně - Žerotín jednal s císařem ve Vídni již 17. června). červenec Slezské stavy na svém sněmu potvrdily věrnost česko-slezské konfederaci (1609) a schválily vojenská opatření namířená proti císaři. Podobně se zachovaly rovněž stavy Dolní Lužice. Poselstvo direktoria vedené Janem Jesseniem dorazilo do Prešpurku právě v době jednání uherského sněmu o Ferdinandově korunovaci. Navázalo kontakty se stavovskou opozicí, ale další jednání zmařil palatin Forgách, který dal
1 0
Jessenia zatknout a odvézt do Vídně. Na sněmu se prosadila odpověď vybízející české stavy k jednání s císařem (sněm ale odmítl i pomoc císaři). Rakouští stavové byli naladěni bojovněji a zdržovali císařovy přípravy válečného tažení do Čech. 20. července Arcikníže Maxmilián (Matyášův bratr) dal zatknout a okamžitě odvézt do internace na zámek Ambras v Tyrolích kardinála Khlesla, hlavního Matyášova rádce a důvěrníka (podporoval tendence k dohodě českých stavů s císařem). Ve Vídni převládla bojovná skupina kolem Ferdinanda Štýrského (podporovaná španělským vyslancem Oňatem), prosazující tvrdé potlačení povstání. počátek srpna Císařské vojsko pod vedením Jindřicha Duvala Dampierra překročilo české hranice směrem na Jindřichův Hradec (neúspěšné při jeho dobývání). Již předtím vyrazilo stavovské vojsko Thurnovo do jižních Čech. 3. srpna Zahájen moravský sněm v Brně za účasti krále Ferdinanda, který žádal jménem císaře, aby stavové povolili průchod císařského vojska do Čech a aby polovina moravského vojska byla dána k dispozici císaři; první žádosti stavové vyhověli, druhá byla zamítnuta. 25. srpna Z Rakous překročil moravskou hranici císařský Buquoyův sbor a rychlými pochody přes Znojmo a Jihlavu se dostal do Čech k Čáslavi (10. září), kde se spojil s Dampierrovými oddíly. Stavovské vojsko urychleně shromažďovalo posily naverbované druhým vrchním velitelem (od července) Georgem Friedrichem Hohenlohem a postup "císařských" zastavilo. Buquoyovy oddíly plenily celé okolí, pozdější zásobovací potíže přinutily Buquoye stáhnout své vojsko k Českým Budějovicím. 28. srpna Na českém zemském sněmu se pokusila skupina konzervativní šlechty vedená Adamem ml. z Valdštejna prosadit návrh na smír s císařem; Thurn a další radikálové však tento pokus zmařili. Došlo ke svolání zemské hotovosti. 25. září Císařské vojsko ustoupilo k Pelhřimovu a zde vybudovalo vojenský tábor. Moravská zemská hotovost se rozložila v Jihlavě (pěší pluk Albrechta z Valdštejna), u Telče (jízdní pluk Jiřího z Náchoda) a ve Znojmě (jízdní pluk Petra Sedlnického). 12. října K českému povstání se připojilo Slezsko. 3. listopadu Císařské vojsko opustilo (pod tlakem Thurnových jednotek, které byly posíleny 3 tisíci muži krnovského markraběte Jana Jiřího Krnovského) pelhřimovský tábor a dalo se na ústup do jižních Čech. Moravská vojenská hotovost se u Jihlavy rozešla. 9. listopadu Thurnovo stavovské vojsko porazilo císařské oddíly Buquoye mezi Veselím a Lomnicí nad Lužnicí; o několik dnů později bylo také poraženo Dampierrovo vojsko u Nových Hradů. Thurnovy oddíly se pak dostaly až k Vídni. 21. listopadu Stavovské vojsko v čele s jednotkami savojského vévody (velel jim Arnošt z Mansfeldu) se zmocnilo zhruba po měsíčním obléhání Plzně, hlavní katolické bašty v Čechách. 13. prosince Na zemském sněmu v Brně žádali císařští komisaři (Fabricius a Michna), aby Morava zachovala věrnost císaři. I čeští stavové vypravili deputaci do Brna (v čele s Matyášem Thurnem) a pokusili se znovu přimět moravské stavy ke společnému postupu. Sněm jejich žádosti nevyhověl a usnesl se (na Žerotínův návrh) doporučit císaři mírové vyrovnání s Čechy.
1619 Stavovská konfederace -
20. března Zemřel král a císař Matyáš I. (vymřela jím rakouská větev Habsburků v přímé linii po meči), vlády se ujal FERDINAND II. ŠTÝRSKÝ [1619]; to znamenalo definitivní konec možností o smír znepřátelených stran.
-
březen V Praze zasedal zemský sněm, který schválil konfiskaci majetku zjevných odpůrců povstání (rozprodej církevních statků oddálil alespoň dočasně finanční krizi stavovského direktoria). Sněm rovněž vyšel vstříc požadavkům Slezanů.
-
duben Stavové Horní Lužice se připojili k českému povstání (k česko-slezské konfederaci).
-
23. dubna České vojsko vedené Matyášem Thurnem vpadlo na Moravu a přes Jihlavu a Moravské Budějovice dosáhlo Znojma; ve Znojmě se k Thurnovi připojila část moravské stavovské reprezentace. Thurn postupoval k Brnu.
-
2. května V Brně došlo k převratu (za pomoci Thurnova českého vojska); moravská protestantská šlechta v čele s Ladislavem Velenem ze Žerotína ovládla město.
-
4. května Zahájen zemský sněm v Brně, který potvrdil svržení zemské vlády (Dietrichštejna z funkce velitele zemského vojska a zemského hejtmana Ladislava z Lobkovic). Bylo zvoleno třicetičlenné moravské stavovské direktorium (12 pánů,
1 1
12 rytířů a 6 zástupců královských měst) pro prozatímní řízení zemských záležitostí. Morava se připojila k českému povstání; moravští povstalci vydali svou Apologii, v níž vylíčili porušování práv a svobod císařským režimem. -
2. června Thurnovo vojsko posílené oddíly Moravanů a Slezanů stanulo před Vídní; marně však dobývalo město (nedostalo se mu podpory dolnorakouských stavů).
-
10. června Buquoyovo vojsko zvítězilo nad Mansfeldovým stavovským vojskem v bitvě u Záblatí u Vodňan.
-
31. července Stavovský generální sněm v Praze (zahájený 8. července) schválil novou ústavu České koruny podle nizozemského vzoru; obsahovala 100 článků, které se týkaly ústavního života celého českého státu (předpisy o vzájemných vztazích, společných otázkách finančních, ochraně evangelické církve, právech stavů, obraně státu apod.). Ústava měla charakter výrazně stavovský, protipanovnický, český stát se přetvořil ve volnou konfederaci pěti zemí (republik); český král byl jakýmsi svazovým prezidentem, jemuž mohli stavové vypovědět poslušnost. Naplnění se však tato ústava nedočkala.
-
5. srpna Císařské vojsko v čele s Dampierrem (8 tisíc mužů) bylo poraženo v bitvě u Dolních Věstonic moravskými stavovskými oddíly (4 tisíce mužů) vedenými Bedřichem z Tiefenbachu a Ladislavem Velenem.
-
16. srpna Hornorakouské a dolnorakouské stavy vstoupily do konfederace se stavy České koruny.
1619 Fridrich Falcký 19. srpna Ferdinand II. byl sesazen generálním sněmem zemí Koruny české z českého trůnu; návrhy na zvolení saského a savojského vévody neprošly, většina (36 šlechticů z 41) se nakonec přiklonila ke kandidatuře vůdce protestantské Unie v Německu, falckého kurfiřta Fridricha Falckého (příbuzného dánského krále Kristiána IV., nizozemského místodržícího Mořice Oranžského, a zejména anglického krále Jakuba I., s jehož dcerou Alžbětou Stuartovnou uzavřel 24. února 1613 sňatek). 26. srpna Generální sněm zemí Koruny české zvolil třiadvacetiletého FRIDRICHA FALCKÉHO [1619-1620] českým králem; jeho volbou končila dosavadní vláda třiceti direktorů a nově zvolený král poté obsadil všechny nejvyšší zemské úřady svými přívrženci (nejvyšším kancléřem se stal Václav Vilém z Roupova). 28. srpna Ferdinand II. Štýrský byl zvolen ve Frankfurtu římskoněmeckým císařem (získal i hlas českého krále jakožto prvního světského kurfiřta). 4. září Na českém generálním sněmu bylo schváleno třicet tři článků doložky ústavy konfederace pro Moravu. 26. září Po kratším váhání oznámil Fridrich Falcký českým stavům, že volbu za krále přijímá. 8. října V Mnichově byla uzavřena tajná spojenecká smlouva mezi vůdcem katolické Ligy, vévodou Maxmiliánem Bavorským, a císařem Ferdinandem II.; Liga se zavázala poskytnout císaři značné vojsko (21 tisíc pěších a 4 tisíce jezdců). Již předtím se zavázal španělský král Filip III., že podnikne ze španělského Nizozemí diverzní útok proti Fridrichově Rýnské Falci a také papežská kurie přislíbila zdvojnásobit od jara 1620 svůj finanční příspěvek císaři. 18. října Nizozemská vláda zamítla českou žádost o novou půjčku a o přímou vojenskou pomoc; také zasílání dříve dohodnutých měsíčních splátek (50 tisíc zlatých) od konce roku 1619 vázlo. Čeští stavové tak ztráceli nejvýznamnějšího spojence (anglický král Jakub I. se již předtím rozhodl nepodpořit nového českého krále Fridricha); povstání se dostávalo do izolace. 4. listopadu Korunovace Fridricha Falckého v katedrále sv. Víta administrátorem Jiřím Dikastem a seniorem jednoty bratrské Janem Cyrillusem z Třebíče. Za tři dny byla korunována i jeho choť Alžběta Stuartovna. 1619 odboj Gabriela Bethlena 6. srpna Počátek odboje sedmihradského knížete Gabriela Bethlena proti Habsburkům; během měsíce srpna navázány kontakty s českou vládou a jeho vojsko postupovalo Slovenskem (21. září t. r. byl Bethlen zvolen v Košicích hlavou uherského státu). konec listopadu Vojsko Gábora Bethlena spolu s Thurnovými pluky (na 60 tisíc mužů) zatlačilo císařské jednotky u Vídně; z Polska však vpadly na Slovensko a zahájily proti Bethlenovi válku kozácké oddíly Jiřího Drugetha, a tak uherský magnát
1 2
tajně zahájil jednání s Ferdinandem II. o příměří a stáhl svá vojska od Vídně. Bethlen tak zradil své spojence a umožnil Habsburkům, aby regenerovali své vojenské síly. 8. prosince 1620 Bílá Hora -
Sychravá podzimní neděle (krátce po poledni) se stala na svazích Bílé hory3 před Prahou svědkem bitvy spojeného císařského a ligistického vojska (28 tisíc mužů) s českým stavovským vojskem (20 tisíc mužů). Špatně placené stavovské oddíly (byť v lepším strategickém postavení) byly zhruba po dvou hodinách poraženy, vojáci prchali do Prahy. U zdi obory Hvězda se jen statečně bil moravský pluk (naverbovaný z německých žoldnéřů) Jindřicha Šlika. Z celkem podřadné porážky (z vojenského hlediska) se stala "Bílá hora" tragickým symbolem a těžkým traumatem českých dějin. Vlády se opět ujal FERDINAND II. ŠTÝRSKÝ [1620-1637].
21. června 1621 poprava českých pánů 20. února Do Prahy přišel seznam (odeslán již 7. února z Vídně) exponovaných povstalců (uvedeno devadesát osob); ještě téhož dne začalo zatýkání. Páni a rytíři se shromáždili na Pražském hradě, měšťané na radnici. V Bílé věži na Hradčanech a v šatlavě Staroměstské radnice bylo uvězněno na 61 účastníků povstání, dalších 29 bylo internováno v domácím vězení. 15. března Mimořádný soudní tribunál v Praze zahájil za předsednictví Karla z Lichtenštejna svou činnost na Pražském hradě. Každý z obžalovaných musel odpovědět na 236 otázek. Vlastní soudní proces byl zahájen 29. března. 5. dubna Na jednání soudního tribunálu byly vyneseny první rozsudky; další ortely následovaly 26. dubna. Císaři bylo nakonec předloženo ke schválení 43 návrhů na trest smrti, potvrzeno bylo 27 rozsudků. Veřejným žalobcem byl Přibík Jeníšek z Újezda. 20. června V síni říšské dvorské rady byl přečten odsouzeným soudní výrok; v Praze zavládlo zděšení nad přísnými tresty. 21. června Na Staroměstském náměstí v Praze se konala od časného rána poprava 27 vybraných účastníků českého stavovského povstání; z popravených byli 3 ze stavu panského (Šlik, Budovec a Harant z Polžic), 7 rytířů a 17 měšťanů. Co se týče náboženského vyznání byli mezi nimi luteráni, kalvíni, členové jednoty bratrské a z propagandistických důvodů rovněž jeden katolík (Diviš Černín z Chudenic). Mezi popravenými byl i rektor univerzity Jan Jesenský. V nepřítomnosti postihly ortely smrti generalitu stavovské armády (v čele s Thurnem) a členy direktoria. Průvodním trestem ztráty hrdla a cti bylo i propadnutí majetku; konfiskační komise zabavily 115 panství a statků v hodnotě 8 milionů kop grošů. Následujícího dne bylo několik osob potrestáno nižšími tělesnými tresty a vyhnanstvím, další osoby byly odsouzeny k doživotnímu vězení. 13. prosince Vydán první protireformační dekret, který vypověděl nekatolické duchovní (zatím) z královských měst v Čechách (kněží české konfese - evangelické); němečtí luterští kněží byli v Praze dosud trpěni (do 25. října 1622). 1621 – 1623 Falcká válka -
červen Po vypršení dvanáctiletého příměří vstoupilo do války s habsburským Španělskem Spojené Nizozemí; těžiště války se přeneslo do Horní a Porýnské Falce a vlastního Nizozemí - začala válka o Falc.
-
Druhá fáze třicetileté války, zahájená na jaře 1621 po stažení falckých jednotek vedených P. A. Mansfeldem z českých zemí. Proti nim postupovala armáda Katolické ligy pod velením J. T. Tillyho 4, která do konce roku 1621 obsadila Horní Falc. Král Friedrich V. Falcký získal finanční pomoc od Nizozemí, za kterou postavil armády pod velením J. F. Bádenského a K. Brunšvického. Během května a června 1622 však J. T. Tilly obě armády zničil a od října 1622 dobyl většinu Falce. Po
3
Bílá hora, vrch v západní části Prahy, nejvyšší část Pražské plošiny (382 m n. m.). Tvořena opukami krytými neogenními štěrky. - 8. 11. 1620 zde došlo k rozhodujícímu střetnutí české války. Česká královská armáda (podporovaná jednotkami Protestantské unie a sedmihradského vévody G. Bethlena) pod velením Kristiána z Anhaltu byla v hodinovém střetu zcela rozbita spojenými vojsky císaře Ferdinanda II. Habsburského a Katolické ligy. Porážka českých vojsk znamenala likvidaci stavovského povstání a návrat rodu Habsburků na český trůn. V romantizující literatuře je bitva na Bílé hoře považována za národní katastrofu. 4 Tilly-Tserclaes [tyli cerkles] Johann, hrabě von, * únor 1559, † 30. 4. 1632, císařský polní maršálek a generalissimus; původem z Brabantska. Od roku 1580 ve španělské armádě, 1600 - 02 bojoval proti Turkům, od 1609 velitel armády Katolické ligy. V roce 1610 zároveň vrchní velitel bavorského vojska. Za třicetileté války rozhodl svými vítězstvími o výsledku české války, falcké války a dánské války. V roce 1630 se stal (místo Albrechta z Valdštejna) vrchním velitelem spojených císařských vojsk. Poražen švédským králem Gustavem II. Adolfem. Smrtelně zraněn v bitvě na Lechu.
1 3
bitvě u Stadtlohnu musel Friedrich V. Falcký odejít do Nizozemí a císař Ferdinand II. předal jeho země i kurfiřtskou hodnost bavorskému vévodovi Maxmiliánovi I. 5 -
Fridrich Falcký prchnul do Slezska, ale to obsazoval kurfiřt saský. Fridrich musel ustoupit do Falce, kam odtáhl i Mansfeld. Císařský vojevůdce Tilly ho vypudil z Horní i Rýnské Falce a Fridrich našel útulek teprve v Holandsku (zemřel tam 1632). Ferdinand II. přiřkl falcký kurfiřtský hlas vévodovi Maxmiliánovi Bavorskému.
-
1623-1644 – papež Urban VIII.
-
1624 - rekatolizační patent – hlavní nařízení o protireformaci, nesměly se vykonávat jiné obřady než katolické (v Brandýse se od této doby ukrýval J. A. Komenský, *1592).
1622 – Mikulovský mír 6. ledna V Mikulově (na Dietrichštejnově zámku) uzavřena mezi Gáborem Bethlenem a Ferdinandem II. mírová smlouva, která měla ukončit uherské stavovské povstání; Bethlen se měl vzdát dobytých území a titulu uherského krále. Za to obdržel titul říšského knížete a doživotně Sedmihradsko a 7 východouherských stolic. Účastníci odboje byli amnestováni a šlechtě byla potvrzena její privilegia (z roku 1606). 28. prosince 1623 – patent o mincovní kaládě (státním bankrotu) Vydán patent o mincovní kaládě (státním bankrotu); cesta k finančnímu zhroucení nastala po uzavření smlouvy o mincovním konsorciu (18. ledna 1622), kdy se členové konsorcia (zejména Valdštejn) obohacovali tím, že za "dlouhou minci" nakupovali konfiskované statky a platili jí dluhy. A protože kvalitní měna skončila v kapsách spekulantů, musel stát vyhlásit bankrot (hodnota mince snížena na 12,5 % nominální hodnoty). 1623 – 1624 odboj Gabriela Bethlena6 - druhé tažení 1623 konec října Sedmihradský vévoda Gábor Bethlen vypověděl tzv. mikulovský mír, v srpnu t. r. vytáhl ze Sedmihradska a s podporou Turků pronikl až na Moravu; koncem října obklíčily jeho oddíly Hodonín s císařským sborem. Turci a Uhři pronikali až po Znojmo, Brno a Olomouc. 1624 Do Vídně přemístěna Česká dvorská kancelář. 8. května Uzavřena vídeňská mírová smlouva mezi Gáborem Bethlenem a Habsburky, která potvrzovala závěry mikulovského míru (z 6. ledna 1622).
1625 – 29 Dánská války
-
třetí fáze třicetileté války; vyvolána akcemi a drancováním rakouského generála J. T. Tillyho v Porýní.
-
1625 na obranu protestantů vystoupil dosud neutrální dánský (a norský) král Kristián IV. – chtěl územní zisky v Německu. Pomáhali mu Angličané, Nizozemci, Francouzi a knížata z dolnosaského říšského kraje. v prosinci 1625 vytvořena tzv. haagská koalice mezi Nizozemím, Dánskem a Anglií. Dánský král zahájil na jaře 1626 operace proti J. T. Tillymu, zatímco P. E. Mansfeld zaútočil na Slezsko a snažil se o spojení s G. Bethlenem. Císař Ferdinand II. proti nim vyslal novou armádu v čele s A. z Valdštejna, jenž porazil P. E. Mansfelda 1626 u Dessau a pronásledoval jej do Uher.
5
17. 4. 1573, † 27. 9. 1651, vévoda bavorský od roku 1597, první kurfiřt bavorský od 1623, císařský generalissimus od roku 1620 z rodu Wittelsbachů. Nekompromisní katolík a militantní představitel katolické strany v Německu. V prvním období vlády konsolidoval státní správu a finance, vybudoval silnou armádu, v roce 1609 založil Katolickou ligu. Za třicetileté války se postavil na císařskou stranu a získal kurfiřtský titul včetně Horní Falce. V roce 1630 se přičinil o první Valdštejnův pád. Prosadil velmocenské postavení Bavorska a jeho faktickou nezávislost na Svaté říši římské. 6 Bethlen [betlen] Gábor, * 1580, † 15. 11. 1629, sedmihradský šlechtic; 1620 - 21 uherský král v letech. 1604 - 06 účastník protihabsburského povstání, od 1613 sedmihradský kníže. Mírovými dohodami 1622, 1624 a 1626, uzavřenými s císařem Ferdinandem II., si zajistil doživotní vládu nad sedmi východními uherskými stolicemi.
1 4
Mezitím J. T. Tilly porazil Kristiana IV. u Lutteru a po příchodu A. z Valdštejna z Uher zaútočily obě armády na Dánsko. V květnu 1629 donucen Kristian IV. uzavřít lubecký mír. -
1625-30 – generalissimus Valdštejn vrchním velitelem císařských vojsk; habsburská vítězství v Německu: 1626 porazil Mansfelda u Dessavy
-
1626 - třetí tažení Gábora Bethlena, Bethlen uzavřel s Ferdinandem mír v Bratislavě.
-
Tilly porazil Kristiána u Lutteri v Brunšvicku – zhroucení dánské válečné moci, dánský král vytlačen z Německa. Valdštejn obsadil Meklenbursko, Šlesvicko, Holštýnsko a Jutsko a své posádky rozmístil i v Braniborsku a Pomořanech. Meklenbursko dostal Valdštejn darem od císaře jako náhradu škod, které válkou utrpěl (od roku 1623 vlastnil frýdlantské panství, 1627 povýšeno na vévodství).
-
1629 mír v Lübecku. Kristián obdržel své země od Ferdinanda zpět, vzdal se ale dalšího boje v Německu.
-
1629 restituční edikt. Císař u vědomí svého vítězství nařídil všem obyvatelům říše (i svým spojencům), aby vydali církvi zboží zabraná po augšpurském náboženském míru 1555. To rozhořčilo protestantské i katolické stavy. Šlo o statky dvou arcibiskupství, 12 biskupství, přes 500 klášterů. Edikt se stal podnětem k novému bojovému seskupení protestantských německých knížat.
25. dubna 1626 – Vpád Mansfelských -
25. dubna Valdštejnovo vojsko porazilo Mansfeldovu armádu v bitvě u Desavy (Dessau) na Labi severně od Lipska; ztráty Mansfeldovy se odhadovaly na 6 tisíc padlých, zatímco císařští měli jen 100 mrtvých vojáků.
-
srpen Mansfeldovo vojsko (s mnoha exulanty) proniklo na Krnovsko, Opavsko a Těšínsko, dále postupovalo přes Lipník, Nový Jičín a Uherský Brod na Slovensko (k Trenčínu), kde se mělo spojit s Bethlenovou armádou. Gábor Bethlen chtěl ve spojení s Turky a Mansfeldem ohrozit Vídeň (šlo již o třetí vojenské vystoupení Gábora Bethlena). Toho využili Valaši k druhému povstání, které trvalo 15 měsíců (1626-1627). Mansfeld se odebral na jih, v Bosně náhle onemocněl a 30. listopadu 1626 v Sarajevě zemřel.
-
27. srpna Vojska dánského krále Kristiána IV. utrpěla krutou porážku u dolnosaského Lutteru armádou maršála Tillyho. Valdštejnovo vojsko se vypravilo v dalším roce do severního Německa, kde spojenými silami (s armádou Tillyho) vytlačilo do listopadu 1627 krále Kristiána IV. z Holštýnska, Šlesvicka, Jutska a Meklenburska.
-
2. září Valdštejnovo vojsko dorazilo do Olomouce a dále táhlo přes Kroměříž k Uherskému Brodu a pak na Slovensko. Ke srážce s Bethlenem však nedošlo, poněvadž ten se svým vojskem ustupoval dál na východ, 10. října zahájil jednání ve Vídni o příměří a 20. prosince t. r. sjednal s císařem mír.
-
říjen Valaši (v počtu asi 4 tisíc) pomohli dánskému vojsku plukovníka Jáchyma Mitzlaffa dobýt město Hranice. Do konce roku ovládl Mitzlaff spolu s Valachy celou severovýchodní Moravu a část Horního Slezska (Opavsko, Krnovsko, Těšínsko, Jičínsko a Valašsko k Holešovu).
1627 Obnovené zřízení zemské
-
Obnovené zřízení zemské – nová ústava, jenž upravovala poměry v Čechách a na Moravě; podle ní byli šlechta i měšťané vyzváni, aby přestoupili na katolictví nebo opustili naši zemi. Odešlo 320 šlechtických rodin a asi 30 000 nešlechtických. Sedláci byli donuceni k přestupu na katolictví. Obnoveným zřízením zemským byla potvrzena dědičnost habsburského rodu. Na sněmu bylo první místo vyhrazeno duchovenstvu a němčina byla prohlášena úředním jazykem vedle češtiny.
-
Obnovené zřízení zemské (1627 pro Čechy, o rok později pro Moravu). Ferdinand kodifikoval nový, absolutistický poměr moci panovnické k moci stavů; touto novou ústavou došlo k zákonnému zavedení absolutismu 7.
-
5. února V Praze začala pracovat zvláštní protireformační komise.
7
Zákonodárství odňato zemským sněmům ve prospěch panovníka. Šlechta i měšťané byli vyzváni, aby přestoupili na katolictví, nebo opustili zemi. Odešlo 320 šlechtických rodin a asi 30.000 nešlechtických; sedláci byli donuceni k přestupu. „Obnoveným zřízením“ byla potvrzena dědičnost habsburského rodu, první místo na sněmu bylo vyhrazeno duchovenstvu (městskému stavu dán pouze jeden hlas) a němčina prohlášena úředním jazykem vedle češtiny.
1 5
-
10. května Císař Ferdinand II. podepsal (koncem měsíce byly k dispozici první vytištěné exempláře) novou zemskou ústavu, tzv. Obnovené zřízení zemské (pro Čechy); byla vydána německy pod názvem Verneuerte Landesordnung des Erbkönigreichs Böhaimb, úřední překlad do češtiny nebyl ani celý vytištěn. Hlavní zásady: 1. místo dosavadního stavovství byl uzákoněn absolutismus; 2. Česká koruna byla vyhlášena za dědičnou (tedy nepřestala existovat) v habsburském rodě až do vymření mužského potomstva (posílena moc České královské - dvorské - kanceláře ve Vídni); 3. duchovenstvo zaujalo první místo v zemském sněmu (za ním teprve stav panský, rytířský a královská města - ta měla na sněmu jen jeden hlas); 4. katolické náboženství bylo prohlášeno za jediné povolené vyznání v českých zemích (ti, kteří se nechtěli "srovnat" s panovníkem ve víře, museli se vystěhovat ze země, ovšem s výjimkou poddaného lidu, který musel přestoupit ke katolictví buď po dobrém, nebo po zlém); 5. jazyk německý byl zrovnoprávněn s českým; 6. stavům bylo ponecháno povolování, rozvrhování a vybírání daní; 7. zemské úředníky směl jmenovat pouze panovník (jemu byli také zodpovědni). Ustanovení Obnoveného zřízení zemského se prakticky udrželo až do roku 1848.
1630-1635 Švédská válka -
švédská válka, čtvrtá fáze třicetileté války, zahájená vyloděním švédského krále Gustava II. Adolfa dne 4. 7. 1630 v Německu. Císař, který nedlouho předtím zbavil Albrechta z Valdštejna vrchního velení, byl nucen spolehnout se na armádu J. T. Tillyho, která však byla v bitvě u Breitenfeldu zcela zničena. Ke švédskému vojsku se připojila protestantská knížata severního Německa a král Gustav II. Adolf postupně ovládl značnou část říše (v roce 1631 obsadili Sasové Prahu). Teprve Valdštejnův návrat do čela císařských vojsk zastavil Švédy u Norimberku, v nerozhodné bitvě u Lützenu v listopadu 1632 pak švédský král padl. V následujícím roce se síly vyrovnaly, Valdštejnovo váhání a nechuť k rozhodným akcím vyvolaly jeho pád a smrt. Císařské vojsko bylo svěřeno J. M. Gallasovi-Campo, který dokázal porazit spojenou švédskou a saskou armádu v září 1634 u Nördlingenu. Nato Sasko uzavřelo s císařem dne 30. 5. 1635 pražský mír, švédská izolace však byla překonána spojeneckou smlouvou s Francií 28. 4. 1635, což znamenalo zahájení poslední fáze konfliktu, švédsko-francouzské války.
-
v Pomořanech přistál švédský král Gustav II. Adolf 8, chtěl pojistit švédskou převahu v Pobaltí, sekundárně se stal obhájcem protestantské věci, postavil se proti císařskému vojsku, intervenci podporovala zpočátku jen Francie, poté i Nizozemí a Rusko. Tilly dobyl Magdeburg, který byl na švédské straně. Nepovolnost císaře ohledně restitučního ediktu však přiměla kurfiřta braniborského a saského ke spolku se Švédy. Gustav Adolf stál v čele výborně vycvičeného a vyzbrojeného vojska, složeného mj. z českých emigrantů a ze sedláků.
-
1631 bitva u Breitenfeldu9 – švédský král porazil Tilliho u Breitenfeldu porazil (sz. od Lipska). Gustav Adolf 10 pak táhl k Rýnu. Generál Lennart Torstensson
-
1631 Emigranti v Čechách. Sasové (pod Arnimem) vnikli ze švédského podnětu s českými emigranty do Čech a obsadili Prahu. Dne 30. listopadu byly sňaty z Mostecké věže hlavy popravených českých pánů a pohřbeny v Týnském chrámu. Gustav Adolf se obrátil od Rýna do Bavor a porazil Tilliho u Lechu v bitvě, v níž přišel Tilly o život. Potom obsadil Mnichov a velkou část Bavor. Pod vlivem těchto událostí povolal císař v dubnu 1632 opět Valdštejna za generalissima a dal mu četné a významné ústupky (které posilovali jeho velitelské pravomoci), dokonce mohl rozhodovat i o někerých věcech politických. Valdštejn vypudil Sasy z Čech, spojil se s Maxmiliánem a postavil se proti Gustavu Adolfovi u Norimberka.
8
* 19. 12. 1594, † 16. 11. 1632, švédský král z dynastie Vasa od 1611; vnuk Gustava I. Vasy. V roce 1614 zřídil nejvyšší dvorský soud, šlechtě poskytl politické a hospodářské výsady, provedl řadu správních, finančních a vojenských reforem. 1613 ukončil kalmarskou válku, 1617 uzavřel výhodný mír s Ruskem, ve válkách s Polskem 1621 - 29 získal řadu území v Polsku a v Prusku, upevnil švédskou moc v Pobaltí. Snaha o vytvoření velké říše na Baltu vedla Švédsko k účasti v třicetileté válce 1618 - 48, v níž získalo velmocenské postavení. 17. 9. 1631 porazil Gustav II. Adolf císařská vojska vedená J. T. Tillym u Breitenfeldu. Jeho postup zastavil až Albrecht z Valdštejna. Padl v bitvě u Lützenu. 9 Breitenfeld [brajtnfelt], místo v Německu na sever od Leipzigu, kde se odehrály dvě bitvy třicetileté války; 17. 9. 1631 švédský král Gustav II. Adolf porazil Tillyho císařskou armádu a 2. 11. 1642 zvítězilo švédské vojsko pod vedením Torstensona nad císařskou armádou arcivévody Leopolda Viléma. Lützen. Lützen [licn], město v Německu 15 km jizápadně od Lipska. Dne 16. 11. 1632 se zde střetla spojená vojska Katolické ligy a císaře Ferdinanda II. pod velením Albrechta z Valdštejna s vojskem švédského krále Gustava Adolfa. Bitva skončila nerozhodně, zastavila však ofenzívu Švédů v Německu. Padl zde Gustav Adolf, na císařské straně polní maršál Gottfried z Pappenheimu. 10 Torstensson Lennart, hrabě z Ortaly, * 17. 8. 1603, † 7. 4. 1651, švédský vojevůdce; účastník třicetileté války, bojů Gustava II. Adolfa. Od roku 1641 vrchní velitel švédské armády. Vtrhl s vojsky do Slezska a na Moravu, dobyl Olomouc, 2. 11. 1642 zvítězil nad císařskými vojsky u Breitenfeldu. 1643 velel ve vítězné dánsko-švédské válce, ale již v roce 1645 vtrhl znovu do Čech, porazil císařské vojsko u Jankova a posléze neúspěšně obléhal Vídeň. Neúspěšný byl i při obléhání Brna. Poté odešel na odpočinek.
1 6
-
1632 bitva u Lützenu. Gustav Adolf Valdštejna následoval, bitva u Lützenu (16. 11.), Valdštejn ustoupil, švédský král však padl. Jeho nástupkyní se stala nezletilá dcera Kristina, za niž vládl kancléř Axel Oxenstjerna. Do čela vojska jmenován Bernard Výmarský. Ve švédském vojsku bylo mnoho českých emigrantů, také Thurn a Ladislav Velen ze Žerotína. Téhož roku zemřel Fridrich Falcký a čeští emigranti nabízeli českou korunu Valdštejnovi. Valdštejn ji váhal přijmout, i když vyjednával s nepřítelem, nedbaje zájmů císaře.
-
Oxenstjerna uzavřel 1633 heilbronnský spolek s knížaty franskými, rýnskými a švábskými. Valdštejna porazil Thurna a zmocnil se Slezska.
-
1634 zavraždění Valdštejnovo. V lednu si Valdštejn v Plzni zajišťoval věrnost svých důstojníků i proti císaři, což přimělo Ferdinanda II. k rozkazu, aby byl odstraněn. Byl zavražděn v Chebu a velitelem císařova vojska jmenován Gallas. Zabráním Valdštejnova jmění (a jeho zavražděných důstojníků – přátel Trčky a Kinského) byla dokončena konfiskace půdy české šlechty, které se zmocnila přistěhovalecká šlechta.
-
1634 v bitvě u Nördlingenu sz. od ústí Lechu byli císařovi nepřátelé poraženi a císař získal celé jižní Německo; Švédové zatlačeni k Baltu. Císařskému vojsku velel arcivévoda Ferdinand (III.), král uherský a hlavní infant Španělska.
-
1635 pražský mír, ztráta Lužice. Saský kurfiřt Jan Jiří se vyrovnal s císařem mírem v Praze, kterým dostal trvale obojí Lužici (fakticky ji držel od 1620), Sasko spojencem Habsburků. Císař v podstatě odvolal i restituční edikt a získal tím opět některá německá knížata. Boj již ustával, když se do války vmísila Francie.
1634 Smrt Albrechta z Valdštejna 25. února Albrecht byl mezi desátou a jedenáctou hodinou večer zavražděn v purkrabském domě v Chebu; povražděni byli i jeho přátelé - Trčka, Ilov, Kinský, Niemann. Valdštejnův majetek (jeho hodnota se odhadovala na 15 milionů zlatých) byl zkonfiskován a přešel do rukou těch, kteří se podíleli na tragickém pádu tohoto nejbohatšího muže v Českém království (generálové Gallas, Aldringen, Piccolomini, Tiefenbach, Šlik a další). Albrecht z Valdštejna * 24. 9. 1583, † 25. 2. 1634, -
vévoda frýdlantský od roku 1627, zaháňský od 1627, meklenburský 1628 - 30 a hlohovský od 1632, císařský generalissimus od 1625. Od roku 1604 sloužil ve vojsku proti Bocskayovi, 1606 plukovník českých a 1609 moravských stavů.
-
1619 přešel na stranu císaře Ferdinanda II. Postaven do čela císařského pluku, po bitvě na Bílé hoře získal konfiskacemi obrovský majetek v severovýchodních Čechách
-
1621 byl jmenován velitelem pražské posádky a zemským velitelem v Čechách. V dubnu 1625 jmenován vrchním velitelem císařské armády. V dánské válce porazil P. A. z Mansfeldu a Dány ve Slezsku, obsadil severní Německo, snažil se o vybudování loďstva a bez úspěchu obléhal Stralsund. V září 1628 porazil dánské vojsko a donutil krále Kristiana IV. k míru.
-
Opozice kurfiřtů donutila Ferdinanda II. Habsburského v srpnu 1630 propustit A. V. E. z Valdštejna z funkce velitele císařské armády. Vypuknutí švédské války, bitvy u Breitenfeldu a na Lechu, vpád Sasů (a emigrantů) do Čech donutily císaře v prosinci 1631 obnovit Valdštejnovy vojenské pravomoci a opět mu předat vrchní velení.
-
V té době Valdštejn vedl intenzívní jednání se Sasy i Švédy o spojenectví, za což žádal českou korunu. Po neúspěchu jednání zahájil vojenské operace proti Sasům vedeným H. G. Arnimem a vytlačil je z Čech. Odrazil švédský útok u Norimberka a svedl nerozhodnou bitvu u Lützenu. Od jara 1633 vedl opětovná jednání o české koruně (získal francouzskou podporu pro své plány).
-
V únoru 1634 byl prohlášen za zrádce a zavražděn v Chebu. A. z Valdštejna vytvořil nový typ najímaného vojska, z něhož po skončení třicetileté války vznikla stálá armáda.
1635 Pražský mír
1 7
30. května Podepsán tzv. pražský mír mezi císařem Ferdinandem II. a saským kurfiřtem Janem Jiřím; brzy k němu přistoupila i další říšská knížata (mj. i Braniborsko) a města. České emigraci však nepřinášel nic. Nejvýznamnější změnou bylo odstoupení Horní a Dolní Lužice Sasku (jako dědičné léno je měl saský kurfiřt již v zástavě od roku 1624), za něž slíbil kurfiřt přispět k vypuzení Švédů z Říše. Z náboženských otázek byly potvrzeny výsledky augšpurského míru (1555) a vykonání restitučního ediktu bylo odloženo o 40 let; Slezsku přinesl mír zhoršení, poněvadž se augšpurské vyznání povolovalo jen Vratislavi a knížectvím břežskému, lehnickému a opolskému, která nebyla pod přímou kontrolou České koruny. Francie, která zaznamenala výrazné oslabení protihabsburské koalice, vstoupila již 19. května t. r. do války proti Španělsku, když koncem dubna uzavřela se Švédskem spojeneckou smlouvu. Francouzská vláda kardinála Richelieua uzavřela již 25. února 1635 novou alianční smlouvu s Nizozemím a v létě t. r. dohodu se Savojskem, Mantovou a Parmou. Nastala poslední fáze třicetileté války - švédsko--francouzská (1635-1648), plná loupeživých tažení za kořistí, jež pustošila celou střední Evropu.
1635-1648 Švédsko-francouzská válka
-
poslední fáze třicetileté války, zahájená v létě 1635 francouzským útokem na Španělsko. Po pražském míru11, kdy válku s císařem ukončila většina protestantských knížat severního Německa, mohla císařská vojska zakročit na Rýně ve prospěch svého španělského spojence. Mezitím však francouzský první ministr Richelieu zprostředkoval prodloužení míru mezi Polskem a Švédskem (stuhmdorfská smlouva). Švédové mohli obnovit operace v Německu a J. G. Banér zvítězil nad císařským vojskem u Wittstocku. Od podzimu 1636 tak vedla císařská armáda se svými spojenci válku na několika frontách, v Porýní proti Francii, v Německu proti Švédům a od roku 1643 i v Uhrách proti sedmihradskému vévodovi J. I. Rákóczimu.
-
Během válečných operací, vedených se střídavými úspěchy, bylo zcela zpusošeno Bavorsko, české země, Sasko, Braniborsko a Porýní. Všeobecná vyčerpanost vedla většinu zúčastněných k zahájení mírových jednání ve vestfálských městech již od roku 1641, ale mír vestfálský byl uzavřen až dne 24. 10. 1648. Ve válce pokračovaly dále Francie a Španělsko až do roku 1659, kdy byl uzavřen pyrenejský mír.
1644 – 45 odboj Jiřího Rákocziho I. 1630-48 - György I. Rákóczi12 knížetem (vévodou) Sedmihradska. 1648 Vestfálský mír 24. října V münsterské císařské rezidenci byla oficiálně podepsána mírová smlouva - vestfálský mír; ratifikační listiny si strany vyměnily 18. února 1649 a 21. února t. r. byl kongres slavnostně rozpuštěn. Provedení mírových podmínek kontroloval až do roku 1651 norimberský exekuční sněm. Vestfálský mír zůstal formálně v platnosti až do zrušení Svaté říše římské císařem Františkem II. roku 1806. Velmocenské postavení ztratila papežská kurie a Španělsko, naopak velmocemi se staly Francie, Švédsko a Rakousko. Objevily se dva nové státy - Švýcarsko a Nizozemí. Česká koruna vedle územní ztráty (obě Lužice) zaznamenala hluboký pokles obyvatelstva (odhady ztrát se pohybují od 25 % do 80 % obyvatelstva, do exilu bylo vyhnáno 120-150 tisíc osob) a značné materiální ztráty (v Čechách a na Moravě mělo být vypáleno a zničeno na 280 zámků, přes 100 měst, více jak 1100 vesnic). Krutě byla zklamána česká emigrace - kdo chtěl, mohl se sice vrátit zpět do země, avšak musel přestoupit na katolickou víru a podrobit se novým zákonům. Ve Slezsku byla zachována svoboda augšpurského vyznání jenom v několika knížectvích a městech.
11
pražský mír, mírová smlouva mezi císařem Ferdinandem II. Habsburským a Saskem, uzavřená 30. 5. 1635 během třicetileté války. Sasko získalo obě Lužice a stalo se císařským spojencem; postupně se k pražskému míru přidaly i další protestantské státy severního Německa. Mírem ztratila třicetiletá válka svůj náboženský charakter a proti nové francouzsko-švédské koalici se vytvořila aliance katolických i protestantských německých států v čele s Habsburky . 12
Rákóczi [rákóci] Jiří I. (György I.), * 8. 6. 1593, † 11. 10. 1648, sedmihradský vévoda od 1630; syn Zikmunda Rákócziho, otec Jiřího II. Rákócziho. Vůdce opozice uherské šlechty proti Habsburkům, od 1643 spojenec Francie a Švédska proti Ferdinandu III. Habsburskému. 1645 získal mírem v Linci dědičnou držbu sedmi uherských komitátů a dosáhl uznání náboženské svobody v Uhrách.
1 8
1653 – 56 berní rula Byl vyhotoven první soupis pozemků, poddanských (rustikálních) usedlostí a poddaných (z nichž se platila berně nebo kontribuce) na našem území, první katastr v Čechách - tzv. berní rula; vycházelo se z vrchnostenských přiznání z roku 1654. Evidovaly se podle krajů, panství a lokalit všechny poddanské usedlosti a měšťanské domy, jejich vybavení polnostmi, dobytkem, zaměstnání držitelů, údaje o svobodnících a Židech. Pro výměru kontribuce byla zvolena základní jednotka - tzv. osedlý. Vrchnostenská (dominikální) půda nebyla do soupisu zahrnuta. 1663 – 64 Turecká válka 1664 Vasvárský mír 1. srpna Císařské vojsko generála Montecuccoliho svedlo vítěznou bitvu s dvojnásobnou přesilou Turků u sv. Gottharda při řece Rábu; Turci byli nuceni podepsat 10. srpna t. r. mír ve Vašváru, kterým se ukončila válka mezi habsburskou monarchií a osmanskou říší (1663-1664). Mír s dvacetiletou platností nepřinesl habsburské straně podstatnějších zisků, Turci zůstali pány všech uherských pevností, jichž se za války zmocnili (zejména Nových Zámků). Tehdy dosáhlo turecké panství na Slovenku největšího rozsahu. 1664 – 1667 Wesselényiho spiknutí v Uhrách 1678 - 84 Tökölyho povstání V Uhrách vypuklo povstání vedené kežmarským velmožem Emmerichem Tökölym proti císaři Leopoldovi I., které ohrozilo Moravu; břeh Moravy (mezi Lanžhotem a Strážnicí) byl opevněn a moravská hotovost hájila zdejší průsmyky. Odbojní magnáti využili domácího odporu tzv. kuruců, utečenců a lidových povstalců operujících od počátku 70. let na východním Slovensku. Tökölyho povstání diplomaticky a finančně podpořila Francie a vojenskou podporu mu poskytla Osmanská říše. Vrcholnou vojenskou akcí povstalců a Turků pak bylo neúspěšné obležení Vídně 1683. jaro 1680 Povstalci Emmericha Tökölyho vtrhli třemi proudy na východní Moravu (ke Kloboukům a Světlovu, do okolí Frenštátu, Hukvald a Frýdku a k slezským hranicím). Obrana Moravy byla svěřena podmaršálkovi Arnoštu Rüdigerovi ze Stahremberka (za pomoci 400 Valachů). 1680 robotní patent a povstání V českých zemích propukla morová epidemie, která se rozšířila z Uher a Dolních Rakous nejprve na Moravu, kde bylo nejvíce postiženo Znojmo, Mikulov a Hustopeče, a poté do středních Čech (zejména do Prahy). Mezi obětmi epidemie byli například i Bedřich Bridel, nejvýznamnější český barokní básník, a Tomáš Pešina z Čechorodu, včetně celé pražské univerzitní elity (23 pedagogů a učenců). Mor byl doprovázen velkou bídou. Začaly nepokoje poddaných na panovnických statcích (od podzimu 1679) - Zbiroh, Poděbrady, Kolín, Pardubice; byly vyvolány příjezdem císaře Leopolda I. do Čech (23. září 1679 opustil Vídeň, kde propukl mor). Poddaní protestovali formou peticí zasílaných císaři Leopoldu I. proti novým břemenům (zásobování dvora, účast na honech apod.) a odepíráním robot. Takovou petiční akci provedli poddaní frýdlantského panství v boleslavském kraji (listopad 1679), po nich poddaným v severních a západních Čechách. Zvyšování robotních povinností a stále sílící útlak vedl koncem 70. let k vystupňování třídního napětí na českém venkově. Odpor proti robotám vzrůstal, na mnoha místech docházelo k vystupňování napětí na českém venkově. Revoluční napětí ještě podnítil strach z morové epidemie, která se v polovině r. 1679 počala šířit z Uher do ostatních zemí monarchie. Lidé na českém venkově se dozvěděli, že císař Leopold I. se i s dvorem přestěhoval na Pražský hrad z obavy před morovou nákazou a v naivní důvěře v císařovu dobrotu hledali u něho ochranu před vrchnostmi. Petiční akci pravděpodobně zahájili nevolníci z frýdlantského velkostatku již koncem r. 1679 a hnutí se lavinovitě šířilo. Nejen ze severočeských panství, ale stále častěji také z ostatních krajů, zejména ze západních a východních Čech, přijížděly do Prahy deputace nevolníků s písemnými
1 9
stížnostmi. Sepisování petic mobilizovalo všechny vrstvy nevolného lidu. Aktivně se na něm podíleli i vesničtí rychtáři a zámožnější sedláci, kteří se jinak odporu proti robotám a útlaku zpravidla vyhýbali. Hnutí mělo navenek zcela legální podobu a lidé se tak neobávali represivních opatření. Důvěru budila také masovost akcí. Proto petice otevřeně vypočítávaly nejrůznější formy útlaku a bezpráví páchaného na nevolném lidu. Nejčastěji se opakovaly stížnosti na nesnesitelné roboty. Lidé si naivně představovali, že císař neví o krutosti feudálních pánů, a věřili, že zjedná nápravu, až se doví o jejich utrpení. Císařský dvůr se zpočátku zalekl masového nutí nevolníků a snažil se uklidnit situaci přijímáním petic, zřizováním vyšetřovacích komisí a neurčitými přísliby. Současně však připravoval tvrdý vojenský zákrok. Vrchním velitelem vojska, určeného k likvidaci odboje, byl jmenován Kryštof Vilém Harant z Polžic, který disponoval jízdním plukem kyrysníků. Když byly ukončeny vojenské přípravy, vydal císař 22. března 1680 patent, jímž akce nevolníků rozhodně odmítl. Přísně odsoudil petiční hnutí a zakázal napříště zasílat přímo panovníkovi jakékoliv petice. Nevolníci se směli obracet se stížnostmi na vrchnosti pouze ke krajským hejtmanům. Za porušení tohoto příkazu hrozily přísné tresty. Patent ostře zakazoval srocování lidu a jakékoli odbojné akce. Vyhlášení patentu vyvolalo na českém venkově velké roztrpčení. Lidé nemohli pochopit, že císař jejich prosby a stížnosti oslyšel. U mnohých nevolníků vyvolala tvrdá slova patentu odpor a zvýšila jejich odhodlání k boji. Do čela radikálních skupin se postavili nejodvážnější lidé, kteří se snažili rozdmýchávat ozbrojené povstání. Na Frýdlantsku vedl odbojné hnutí kovář Ondřej Stelzig, na Litomyšlsku Lukáš Pakosta. Současně s vydáním patentu zahájilo postup císařské vojsko. Nepočetné, ale dobře vyzbrojené a pohyblivé oddíly kyrysníků projížděly krajem a bezohledně potlačovaly každý odpor. Pochytaly předáky lidového hnutí a zvláštní soudy je odsuzovaly k přísným trestům. K většímu střetnutí došlo pouze v západních Čechách u vsi Čelivi nedaleko Krasíkova. Během května 1680 císařské vojsko potlačilo odboj ve všech krajích a soudy odsoudily desítky předáků k smrti, stovky dalších k mnohaletému vězení, k nuceným pracím a pokutám.
1680 leden-duben Proti povstalcům bylo vysláno vojsko; vrchním velitelem byl jmenován generál Kryštof Vilém Harant z Polžic a Bezdružic. Ze Slezska byl povolán do Čech pěší pluk Granův a jezdecký pluk Mercy de Billets. Harantův kyrysnický pluk byl rozdělen na dvě části - jedna měla pod velením Eneáše Sylvia Piccolominiho potlačovat povstání na severu Čech, druhá působila na Čáslavsku a Chrudimsku (velel jí hrabě Kueffstein). 22. března Vydán patent Leopolda I. proti vzbouřeným poddaným; zakazoval jim podávat stížnosti (petice) proti vrchnosti přímo panovníkovi a odkazoval je na krajské hejtmany. Současně patent rušil všechna poddanská privilegia z období před rokem 1618, pokud nebyla nově potvrzena vrchnostmi. Císař přísně zakázal jakékoliv srocování lidu. konec března, duben Povstání se rozšířilo do krajů Litoměřického, Žateckého, Slánského a Plzeňského a postupně zasáhlo též do Loketska a na Moravu. 30. dubna Na Plzeňsku zasáhlo vojsko (i s pomocí děl) proti sedlákům, kteří se opevnili na Ovčím vrchu u vsi Čeliva; padlo zde 50 nevolníků. polovina května Vojsko potlačilo jednotlivá povstání. Císařská vyšetřovací komise (vytvořená 10. dubna 1680) vedená generálem Harantem a komorním prezidentem Ferdinandem Arnoštem Hýzrlem z Chodů organizovala procesy proti vůdcům povstalců; do konce července vynesla několik desítek hrdelních trestů, další stovky vzbouřenců odsoudila na nucené práce a do vězení. 28. června Císařem Leopoldem I. byl vydán v Pardubicích (kam uprchl císař z Prahy před morem) první robotní patent s cílem zmírnit robotu poddaných (dosud byly povinnosti poddaných určovány vrchností a zanášeny do urbářů); stát tak stanovil povinnosti poddaných. Patent stanovil maximálně třídenní robotu v týdnu (vyšší roboty jen při sklizni), zakázal šlechtě vybírat od poddaných protiprávně daně, zvyšovat dávky a nutit sedláky ke koupi předražených výrobků; současně žádal vrchnosti, aby se k poddaným chovaly s křesťanskou laskavostí. Patent rovněž omezoval povinnosti při tzv. dalekých fůrách (při přikázaných cestách s potahem mimo panství) a zakazoval robotu v neděli a ve svátek (poddaný měl chodit do kostela). Na Moravě platil od roku 1713.
2 0
podzim Na Frýdlantsku se rozhořelo nové povstání, kterého se účastnilo 29 obcí; v čele vzbouřených nevolníků stál řasnický kovář Ondřej Stelzig. 1683 – 89 válka s Turky 1683 obležení Vídně 14. července-12. září Stotisícová armáda sultána Mustafy (za pomoci Tökölyho) obléhala Vídeň; turecko-tatarské hordy pronikaly až na Moravu (po Brno, Přerov), kde loupily a drancovaly. Moravští stavové postavili počátkem srpna t. r. obranné oddíly mušketýrů a dragounů, které bránily četná moravská města (Strážnici, Vsetín, Frenštát). Obležené Vídni přišel na pomoc polský král Jan Sobieski; jeho armáda procházela od poloviny srpna Moravou (25. srpna dorazila do Mikulova). Porážka Turků u Vídně (12. září) spojenou polsko-rakouskou armádou (vedenou vévodou Karlem Lotrinským) znamenala počátek konce jejich panství v Uhrách. 1699 Karlovický mír 26. ledna Podepsán mír ve městě Karlovice - Sremski Karlovci (jednání probíhala v letech 1698-1699), jímž byla ukončena válka mezi Svatou ligou (v čele s Rakouskem) a osmanskou říší; Habsburkové získali zpět východní Uhry, Sedmihradsko, Chorvatsko a značnou část Slavonska. Územního zisku dosáhlo i Polsko (pravobřežní Ukrajinu a Podolí), Benátsko (Peloponés a pevnosti v Dalmácii) a Rusko (Azov s okolím). Turecko ustoupilo ze střední Evropy. 1703 – 11 Povstání Františeka Leopolda Rákócziho II. Na straně Francie proti Leopoldovi I. vystoupil sedmihradský vévoda František Leopold Rákóczi II. (přidali se přívrženci Tökölyho - kuruci). Oddíl povstalců vedený Mikulášem Berczényim vtrhl na Moravu do okolí Strážnice. Berczényi se obrátil 12. května k moravským stavům s manifestem, v němž je vyzval k připojení se k boji za "společnou věc". Podobnou výzvu vydal obyvatelům východní Moravy i Rákócziův vůdce Pangrác. Zemská hotovost odrazila útok kuruců. 1711 Satmarský mír 1. května V Satu Mare (dnes Rumunsko) uzavřena mírová dohoda o ukončení protihabsburského povstání Františka II. Rákocziho, které zpustošilo zejména Slovensko. 1700 – 1714 válka o Španělské dědictví Vedena válka o dědictví španělské; 1. listopadu 1700 zemřel španělský král Karel II., s nároky na španělský trůn vystoupili oba švagři zemřelého - francouzský král Ludvík XIV. pro svého vnuka Filipa V. z Anjou a císař Leopold I. pro svého syna Karla. Francie se obávala habsburského "obklíčení", koalice v čele s Rakouskem byla však úspěšnější. Náklady na válku nesly především české země. 1707 Altranstädtská smlouva 1. září Mezi Josefem I. a švédským králem Karlem XII. došlo k uzavření smlouvy v Altranstädtu, jež přinesla svobodu vyznání protestantům augšpurského vyznání ve Slezsku. Bylo jim vráceno 129 kostelů a navíc (od roku 1709) zřízeno 6 nových kostelů (například i v Těšíně, v Hirschbergu - Jelenia Góra). Karlovi XII. byla také adresována žádost českých nekatolíků z Litomyšlska (se sedmi tisíci podpisy), která prosila švédského krále o pomoc v otázce náboženské svobody; žádost se mu nedostala do rukou, byla zadržena vrchností. Bylo to poslední spojení nadějí českých nekatolíků se švédským jménem.
1713 Pragmatická sankce
2 1
19. dubna V tajné dvorské radě byla vyhlášena pragmatická sankce, v níž se Karel VI. pokusil zajistit nástupnictví v habsburských državách i v ženské linii (po přeslici). Tento nový nástupnický řád stanovil nedílnost monarchie i v případě vymření mužské linie Habsburků; mělo se tak stát v jakémsi obráceném gardu: nejprve by se dědění vztahovalo na jeho (tedy Karlovy dcery), teprve potom na dcery staršího bratra Josefa I. a až v třetí řadě na dcery otce Leopolda I. Postupně byla přijata většinou evropských panovníků, přesto však nezabránila po smrti Karla VI. válce o rakouské dědictví. Pragmatická sankce, zákon o nástupnictví v habsburské monarchii, vydaný 19. 4. 1713 císařem Karlem VI. Proklamoval nedělitelnost monarchie a určoval posloupnost nástupnictví v mužské i v ženské linii rodu. Pokud by nebyli mužští potomkové, mělo nástupnictví připadnout nejprve dcerám Karla VI., poté dcerám Josefa I., popř. i Leopolda I. Ve 20. letech byla uznána sněmy jednotlivých zemí monarchie; úsilí o její mezinárodní uznání se stalo hlavním cílem zahraniční politiky Karla VI. Do jeho smrti v roce 1740 uznaly pragmatické sankce všechny významné evropské mocnosti, přesto však proti dědickým nárokům jeho dcery Marie Terezie vystoupila řada panovníků (válka o dědictví rakouské). Pragmatická sankce byla základem zákonodárství v habsburské monarchii až do roku 1918. 1714 Rastattský mír 7. března Mírová ujednání v bádenském Rastattu ukončila války mezi císařem a Francií o španělské dědictví; Karel VI. se vzdal španělské koruny ve prospěch Bourbonů (králem se stal vnuk Ludvíka XIV. jako Filip V.). K habsburské monarchii bylo připojeno Neapolsko, Sardinie, Milánsko, Mantova, bývalé Španělské Nizozemí (dnešní Belgie) a od roku 1720 i Sicílie. Rakousko uznalo mír z Utrechtu. 1720 Český sněm schválil pragmatickou sankci 12. října Český sněm schválil za nízké účasti stavů (18 prelátů, 22 pánů, 18 rytířů) pragmatickou sankci; císař přijel kvůli tomu již v červenci do Prahy. O pět dnů později (17. října) byla pragmatická sankce přijata na Moravě a 21. října byla schválena slezským sněmem. Do konce roku 1722 byla uznána všemi zeměmi rakouské monarchie.
1729 19. března Papež Benedikt XIII. prohlásil v lateránské bazilice Jana Nepomuckého za svatého. JAN z POMUKU (* asi 1345, + 20. 3. 1393 Praha) -
český duchovní, později ztotožněný s barokním světcem Janem Nepomuckým
-
Kněz Jan z Pomuku, od roku 1393 generální vikář pražského arcibiskupství, vešel v obecnou známost především jako oběť mocenského zápasu a osobní nevraživosti mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna. V roce 1393, kdy se nepřátelství mezi nimi znovu rozhořelo naplno, začal král uvažovat o zřízení nového biskupství v Kladrubech a jeho obdarování pozemky kladrubského kláštera, čímž by bylo pražské arcibiskupství citelně finančně poškozeno. Vše mělo být uskutečněno po smrti umírajícího opata. Jan z Jenštejna však nechal 10. 3. 1393 urychleně zvolit nového opata a jeho generální vikář volbu potvrdil. To Václava IV. neobyčejně rozlítilo a chtěl potrestat viníky. Arcibiskup a jeho úředníci byli pozváni na jednání s králem, kam se Václav IV. dostavil rozzlobený a snad i opilý. Jan z Pomuku a oficiál Mikuláš z Puchníka byli zajati a odvlečeni na staroměstskou rychtu k výslechu. Zde byli mučeni samotným králem, není však jasné, co se vlastně chtěl Václav IV. dozvědět. Vzápětí se polekal svého činu a rozhodl se arcibiskupské úředníky propustit, potvrdí-li, že se s nimi jednalo slušně. V případě Jana z Pomuku však už bylo pozdě. 20. 3. 1393 ve večerních hodinách bylo mrtvé tělo svázáno do kozelce a shozeno z Karlova mostu do Vltavy.
-
Teprve později, v 16. století, objevil se v Hájkově kronice vedle skutečného Jana z Pomuku jakýsi Jan Nepomucký, královnin zpovědník, který zemřel, protože nechtěl vyzradit zpovědní tajemství. Postupně vznikla kolem - jinde v pramenech nedoloženého - mučedníka legenda.
-
V dobách baroka se o svatořečení zasazovali především katoličtí vlastenci. Nový světec měl chránit národ a očistit ho od neblahého ódia "kacířství". V roce 1729 byl Jan Nepomucký prohlášen katolickou církví za svatého a jeho kult byl spontánně přijat nejen v již pokatoličtěných Čechách, ale brzy získal velkou popularitu v Evropě a dokonce i v zámoří
2 2
(srovnej jméno Metternicha!). Na památku jeho shození z mostu, byla socha tohoto světce, umisťována na mostech a stala se typickou součástí české krajiny. 1733 – 35 válka o Polské dědictví Válka o tzv. dědictví polské; došlo ke střetnutí Rakouska s Francií pod záminkou souboje o polskou korunu (císař Karel VI. podporoval spolu s ruským carem kandidaturu saského kurfiřta Augusta, Francie spolu se Španělskem a Sardinií naproti tomu Stanislava Lesczynského). Císařská vojska utrpěla porážku v Itálii, vídeňským mírem (1735) ztratila habsburská monarchie Neapolské království a Sicílii (náhradou za Parmu a Piacenzu). Budoucí císařův zeť František Štěpán odevzdal Lotrinsko Stanislavu Lesczynskému a přijal za to náhradou Toskánsko. 1740 – 42 1. slezská válka 16. prosince 1740 Pruský král Fridrich II. vtrhl bez vypovězení války s třicetitisícovou armádou do Slezska; během několika dnů obsadila jeho dobře vycvičená armáda polorozbořené pevnůstky (3. ledna 1741 i Vratislav) s cílem anektovat tuto zemi Koruny české. Do začátku března se stalo Prusko pánem téměř celého Slezska. Začala tzv. první válka slezská (1740-1742). 1741 10. dubna Rakouská armáda (vedená hrabětem Neippergem) byla poražena Pruskem v bitvě u Molvic (Malujowic) na Odře a ustoupila k obraně Kladska, Horního Slezska a Moravy. Bitva však neměla rozhodující význam, až do září 1741 probíhala spletitá diplomatická jednání, na nichž měly podíl skoro všechny evropské státy, zejména Francie (maršál Belle-Isle), která se stala protektorkou plánu na rozdělení habsburské monarchie. Podílníky na tomto připravovaném dělení se mělo vedle Bavorska a Pruska stát i Španělsko, Francie a Sasko. květen Návrhy na rozdělení zemí Koruny české: 1. saský plán předpokládal, že Sasko získá východní Čechy s Prahou a Horní Slezsko, Prusko zabere Dolní Slezsko a Bavorsko západní Čechy, takže Marii Terezii by zůstala jen Morava; 2. Bavorsko žádalo pro sebe celé Čechy s královským titulem, Sasku byla přisouzena Morava s Horním Slezskem a Prusku Dolní Slezsko. 28. května V Mnichově uzavřena smlouva mezi Španělskem a Bavorskem o vzájemné pomoci při záboru habsburských zemí a o volbě bavorského kurfiřta římskoněmeckým císařem. Ke smlouvě přistoupila Francie, Prusko, Sasko, Švédsko, sardinské království, Neapolsko, Falc i kolínské arcibiskupství. 4. června Uzavřena smlouva mezi Francií a Pruskem; pruský král Fridrich II. slíbil dát svůj hlas bavorskému kurfiřtovi Karlu Albrechtovi při volbě římskoněmeckého císaře za souhlas s anexí Dolního Slezska s Vratislaví. 25. června Korunovace Marie Terezie v Bratislavě (v chrámě sv. Martina) na uherskou královnu. 11. září Ve Frankfurtu nad Mohanem uzavřena (pod protektorátem Francie) smlouva mezi Saskem a Bavorskem o rozdělení dědictví Marie Terezie; Karlu Albrechtovi měly připadnout celé Čechy i s královskou korunou a ze zemí rakouských Horní Rakousy, Tyroly a země "venkovské" (ve Švábsku), kdežto kurfiřtovi saskému se mělo dostat Moravy, povýšené na samostatné království, a části Horního Slezska. Marii Terezii měly zůstat Uhry a zbytek zemí rakouských (alpských). K této smlouvě přistoupilo 1. listopadu t. r. Prusko, které si mj. vyhradilo Kladsko. Česká koruna tak měla být rozdělena ve tři, v budoucnosti na sobě zcela nezávislé části. 9. října Uzavřena tajná dohoda (příměří) pruského krále Fridricha II. s Marií Terezií v Klein-Schnellendorfu ve Slezsku. Habsburské jednotky, vázané ve Slezsku, se mohly přesunout na Moravu (zaujaly hlavní ležení u Znojma), aby odtud hájily Vídeň před možným útokem Francouzů a Bavorů. Pruský král Fridrich obsadil Horní Slezsko a odtud pak překročil moravské hranice a zmocnil se Opavy (20. prosince), Uničova (24. prosince), Olomouce (27. prosince) a dalších moravských měst (Přerova, Hranic, Litovle, Lipníka). 24. října Bavorské vojsko Karla Albrechta vpadlo do Čech (u Dolního Dvořiště) a obsadilo České Budějovice; zde vydal bavorský kurfiřt v den výročí bělohorské bitvy (8. listopadu) manifest, vyzývající obyvatelstvo Českého království, aby jej uznalo za legitimního panovníka. U Zbraslavi se spojilo bavorské vojsko s druhou částí bavorsko-francouzské armády, jejíž předvoj překročil české hranice 21. října u Rozvadova. Současně vpadli ze severu (od Litoměřic) do Čech Sasové (vojsko kurfiřta Augusta) a 17. listopadu se dostali k Praze. Rakouské vojsko pod velením Františka Lotrinského (shromážděné
2 3
u Znojma) jen sledovalo postup kurfiřtské armády do středních Čech, ale nedokázalo ji zastavit; postupovalo přes Jindřichův Hradec k Táboru a 20. listopadu dobylo České Budějovice. Praha byla bráněna slabou vojenskou posádkou. 26.-27. listopadu Vojska saská a bavorsko-francouzská nočním útokem dobyla Prahu. Nejvyšší zemští úředníci a stavovská správa se dobrovolně dala do služeb Karla Albrechta. 7. prosince Kurfiřt bavorský a arcivévoda hornorakouský (od 13. září 1741) Karel Albrecht byl v Praze veřejně vyhlášen za českého krále jako KAREL III. [1741-1742]; ke korunovaci však nedošlo, protože korunovační klenoty byly od pobělohorské doby ve Vídni a do Prahy byly přiváženy jen ke korunovaci. Karel Albrecht si nárokoval českou korunu jako manžel dcery Josefa I. Marie Amálie a přímý potomek dcery Ferdinanda I. Anny. 19. prosince Novému českému králi Karlu III. slavnostně holdovalo 486 členů české stavovské společnosti na Pražském hradě (věrnost Marii Terezii zachovali například Lobkovicové, Schwarzenberkové, Kounicové a Lichtenštejnové). Dne 23. prosince ustanovil Karel III. v Čechách prozatímní vládu s novou českou dvorskou kanceláří a 28. prosince odjel do Říše na volbu císaře. Moc v zemi přešla do rukou francouzského vojenského velení maršála Belle-Isle. konec prosince Na popud francouzských důstojníků - zednářů došlo v Praze k založení nejstarší zednářské lóže v českých zemích. Zpočátku zahájila svou činnost bez zvláštního označení, později dostala jméno U tří korun a za další čas U tří hvězd (od roku 1763 přijala oficiální název U tří korunovaných hvězd). 1742 Vytvořena státní kancelář oddělením agendy zahraniční od rakouské kanceláře; byl to počátek správních reforem Marie Terezie. počátek ledna Moc v Čechách převzala zemská vláda (tzv. dvorní deputace); v čele stál hrabě Filip Kolovrat jako prezident, dalšími úředníky byli hrabě F. L. Buquoy, hrabě Rudolf Chotek, hrabě Heřman Czernin a hrabě Jan Kryštof Dohalský. 24. ledna Za pomoci francouzské diplomacie byl zvolen ve Frankfurtu římskoněmeckým císařem Karel Albrecht (jako Karel VII.); 12. února ho slavnostně korunoval jeho bratr, arcibiskup kolínský. počátek února Rakouská vojska začala obsazovat Bavorsko; 13. února se vzdalo hlavní město Mnichov. Přesun rakouských vojenských sil na západ umožnil Prusku okupovat ve spolupráci se saským vojskem téměř celou Moravu až po Dyji (s výjimkou Brna). Prusové dosadili své posádky do Přerova a Vyškova, zmocnili se Znojma, Pohořelic, Slavkova, Židlochovic a Mikulova (22. února). Sasové ovládli Jihlavu, Velké Meziříčí, Náměšť a Bíteš. Mezi moravským obyvatelstvem a pruskými oddíly docházelo ke srážkám (u Kroměříže, Napajedel, Židlochovic). Nakonec Prusové i Sasové vyklidili Moravu; Brno bylo tři měsíce neúspěšně obléháno. polovina dubna Pruské vojsko ustoupilo do Čech, saská armáda se ubírala přes Poličku a Kolín do Prahy. Za Prusy postupovala císařská armáda v čele s vévodou Karlem Lotrinským (švagrem Marie Terezie). 17. května Bitva u Chotusic (nedaleko Čáslavi), v níž pruské vojsko zvítězilo nad rakouskou armádou Karla Lotrinského, jednoho z nejneschopnějších vojevůdců 18. století. Výsledek bitvy přispěl k dokončení mírového jednání, v němž hrál hlavní zprostředkovatelskou roli anglický vyslanec Hyndorf. 25. května Vojenská srážka francouzského vojska (mělo posádku v Písku) se sborem prince Lobkovice u Hluboké. 11. června Uzavřena (předběžná) mírová dohoda ve slezské Vratislavi. Pruský král Fridrich II. získal téměř celé Slezsko a hrabství kladské (celkem 40 182 km2); za to se zavázal vystoupit z koalice s Bavorskem a Francií. V monarchii zůstala část Slezska o rozloze 5147 km2 a byla organizována jako samostatná země (zahrnovala celé knížectví těšínské, jižní část knížectví opavského a krnovského a malou část hornatého Niska s Cukmantlem, Vidnavou a Javorníkem). Hlavním městem se stala Opava. Marie Terezie si uvolnila ruce proti ostatním protivníkům za válek o dědictví rakouské. 5. července Karel III. vydal Osvobozovací patent, v němž vyzval obyvatelstvo Čech, aby se zbraní v ruce vystoupilo proti rakouskému vojsku; za účast v selském povstání sliboval osvobození z nevolnictví a daňové úlevy. Autorem textu a jeho šiřitelem byl šlechtic Karel David, horlivý člen bavorské strany mezi českou šlechtou. Výzva se setkala s ohlasem jen na Kouřimsku a Boleslavsku. 28. července V Berlíně uzavřen (definitivní) mír mezi Pruskem a habsburskou monarchií; došlo zde k ujednání o předání Slezska (dále také slezských archiválií), ponechání titulu slezské vévodkyně Marii Terezii, otázce hranic apod. K mírové
2 4
dohodě přistoupil i August III. Saský, který současně stáhl svá vojska z Čech. Sasko vyšlo z války o země České koruny bez územních zisků. Český stát ztrátou Slezska byl citelně zmenšen a pozbyl podstatnou měrou charakter státu národnostně smíšeného (česko-německého); Slezsko představovalo i významnou hospodářsky výkonnou zemi (textil). 5. srpna Počátek obléhání Prahy habsburskou armádou pod velením Karla Lotrinského. Největší část posádky ve městě tvořili Francouzi, kterým velel maršál Belle-Isle. Obléhání trvalo několik měsíců, obyvatelstvo trpělo hladem a těžkým strádáním (drahotou). září-říjen Na pomoc obleženým francouzským vojskům v Praze byl poslán sbor maršála Mailleboise z Porýní. Rakouské vojsko dočasně upustilo od obléhání Prahy a přes Beroun postupovalo k Plzni proti Francouzům; 27. září se František Lotrinský spojil na Tachovsku s vojsky maršála Khevenhüllera, která byla stažena z Bavorska. Spojená rakouská vojska přinutila Francouze, aby táhli na Cheb a Kadaň. 14. října se jejich postup zastavil u Kadaně a obrátil se zpět do Říše. Rakouská vojska se opět vrátila (2. listopadu) k obléhání Prahy. 17. prosince Za krutých mrazů začal ústup francouzských vojsk z Prahy; maršálu Belle-Islemu se podařilo za velkých ztrát po desetidenním pochodu přes Rakovník, Toužim a Kynžvart dosáhnout 26. prosince Cheb. Téhož dne kapituloval zbytek francouzské posádky v Praze pod velením generála Cheverta (předtím Prahu dobyl). Rakouská vojska vstoupila 2. ledna 1743 do vyhladovělé Prahy. Francouzští vojáci, kteří nemohli odejít s armádou, zůstali ve městě (šlo zhruba o 2 tisíce nemocných a raněných). Čechy rovněž musela opustit bavorská vojska, čímž také skončila vláda Karla III. (Karla Albrechta) jako českého krále; svou moc uplatňoval poté jen v západní části země a v okolí Prahy, a to ještě za finanční a vojenské pomoci Francie. 11. června 1742 Vratislavský mír Uzavřena (předběžná) mírová dohoda ve slezské Vratislavi. Pruský král Fridrich II. získal téměř celé Slezsko a hrabství kladské (celkem 40 182 km2); za to se zavázal vystoupit z koalice s Bavorskem a Francií. V monarchii zůstala část Slezska o rozloze 5147 km2 a byla organizována jako samostatná země (zahrnovala celé knížectví těšínské, jižní část knížectví opavského a krnovského a malou část hornatého Niska s Cukmantlem, Vidnavou a Javorníkem). Hlavním městem se stala Opava. Marie Terezie si uvolnila ruce proti ostatním protivníkům za válek o dědictví rakouské. 25. prosince 1745 Drážďanský mír Uzavřen drážďanský mír mezi Rakouskem, Saskem a Pruskem; potvrdil Prusku držbu Slezska a Kladska (odstoupení mírem vratislavským), uznal Františka Štěpána Lotrinského za římskoněmeckého císaře a uložil Sasku válečné odškodnění ve prospěch Pruska. Ve střední Evropě zavládl mír, nadále se válčilo na italském a nizozemském bojišti. 1748 – 51 Tereziánské správní reformy Teoretický základ rakouských osvícenských reforem tvořily tzv. politické vědy. V 18. stol. byly pěstovány v řadě zemí, nikde však na ně nebyl kladen takový důraz jako v Rakousku. Jejich předním představitelem byl Josef Sonnefels, univerzitní učitel a publicista, od 60. let výrazně ovlivňující veřejné mínění v monarchii svými výklady o hospodářské a sociální politice, o náboženství, právu, výpady proti šlechtickým privilegiím, neužitečným řeholním institucím a pověrám. Realizaci osvícenských idejí svěřoval výlučně absolutistickému státu, podřizujícímu si všechny oblasti života společnosti. Hlavní společenskou oporou osvícenského absolutismu se u nás stala ta část šlechty, která se snažila využít ve svůj prospěch možností vytvořených kapitalistickým vývojem, začala kapitalisticky podnikat a snažila se své vedoucí místo ve společnosti přizpůsobit nově vzniklé historické situaci. V různých složkách vládnoucí třídy ovšem neprobíhala recepce osvícenských idejí jednotně a diferencovaně se utvářel i jejich poměr k osvícenskému absolutismu. Zatímco někteří feudálové se dávali plně do služeb státu a s jeho reformní aktivitou spojovali svou kariéru, jiní přijímali osvícenské reformy jen do určité míry a v době, kdy reformní činnost nabývala na radikálnosti, přecházeli do opozice. Úzká sociální základna nutila osvícenský absolutismus, aby se opíral především o armádu a byrokracii, která se na nižším stupni skládala i z měšťanských elementů. Rozhodující místo v ní zaujímali aristokratičtí stoupenci osvícenství, ale v široké míře v ní nacházela uplatnění i drobná šlechta a inteligence měšťanského původu. Osvícenský absolutismus v mnoha
2 5
směrech vycházel vstříc buržoazii. Reformními zásahy v oblasti celní a měnové, reformou cechovního zřízení, budováním komunikací odstraňoval překážky hospodářské aktivity v průmyslu, obchodě i peněžnictví. Školskými reformami stát přizpůsoboval vzdělání potřebám rozvíjejícího se kapitalismu, zlomením ideologického monopolu církve vytvářel předpoklady pro rozvoj vědy a kultury. Osvícenské reformy přinášely i hospodářský, sociální a kulturní vzestup lidových vrstev, ale osvícenský absolutismus ohlížel na měšťanstvo i na vesnický lid jako na objekt své reformní politiky a nemínil připustit žádnou jejich politickou aktivitu. Reformy
•
všechny úřady přenesla do Vídně
•
zmenšila vliv šlechty zavedením ?decenární? recese - Český sněm se scházel jednou za deset let odhlasovali další Mariiny návrhy na dalších deset let.
•
zavedla jednotné míry a váhy
•
jednotná měna - Zlatky
•
tisk papírových peněz (poprvé vůbec)
•
nechala sepsat nový trestní řád - zrušeno mučení
•
jednotný úřední jazyk - Němčina
•
zavedla povinnou školní docházku (na 6 let - od 6ti - 12ti let věku dítěte - byli jsme prvním státem na světě. Školy - triviální - v daném jazyce (čtení, psaní, počítání) a městské (i jiné předměty - v Němčině).
•
Nechala vyměřit půdu v zemi - poddanská - Tereziánský katastr. Kvůli daním. Daně platili jen poddaní rustikál - poddanská půda.
•
Na vesnici - obyvatelstvo znevolněno, povinná robota feudálnímu pánu - časté bouře díky nedodržování robotního patentu.
konec ledna Marie Terezie rozhodla proti stanovisku nejvyššího českého kancléře hraběte Harracha, vystupujícího jako obhájce autonomních práv českého státu, aby nový systém centralistických návrhů hraběte Haugwitze byl zaváděn i v českých zemích. 23. července Došlo ke zřízení zemské deputace pro Čechy za předsednictví V. K. Netolického z Eisenbergu, úřadu zajišťujícího realizaci nového berního systému podle smlouvy o desetiletém recesu; ve svých rukou soustředila vojenskohospodářské, kontribuční a komorní záležitosti, vyňaté z pravomoci zemských stavovských úřadů. Byla podřízena nově zřízené dvorské komisi; poté, co bylo zrušeno místodržitelství, byly její pravomoci předány Královské reprezentaci a komoře. Na Moravě vznikla již 18. července t. r. a předsedou se stal Jindřich Blümegen. 30. července Marie Terezie podepsala smlouvu o tzv. desetiletém recesu, která umožňovala panovníkovi vybírat berni po dobu 10 let bez každoročního schvalování stavovskými zemskými sněmy; tím se sněmy vzdaly jedné z mála svých pravomocí. Panovnice rozhodla, že Rakousko musí mít i v míru armádu o síle 108 tisíc mužů, k čemuž bylo třeba zajistit roční příjem 14 milionů zlatých. Čechy měly přispívat částkou 4,6 milionu, Morava 1,5 milionu a Slezsko 245 tisíc zlatých. Armáda se tak vymanila z politiky stavovských sněmů. Byl to první úspěch centralizačních snah hraběte Haugwitze. 6. září Přijato nařízení o zpřísnění předpisů k výběru daní a vedení exekucí; došlo k přesnému odlišení vrchnostenské kontribuce od poddanské berně a byly stanoveny stálé termíny jejich odvodů. Současně byl v Praze založen zvláštní soud pro stížnosti poddaných a bylo zavedeno bezplatné právní zastupování poddaných ve sporech s vrchnostmi. 18. října Za účasti Anglie, Francie, Rakouska, Nizozemí, Španělska a dalších států došlo na mírovém kongresu v Cáchách k podpisu ujednání o ukončení války o rakouské dědictví. Smlouva definitivně potvrdila ztráty Rakouska (Kladsko, Slezsko) a ve prospěch španělských Bourbonů Parmy. Současně evropské státy uznaly platnost pragmatické sankce. 1749
2 6
František Lotrinský (manžel Marie Terezie) vybudoval soukenickou manufakturu v Kladrubech nad Labem, kde zpočátku pracovalo 70 lidí (mezi nimi i odborníci z Rakouského Nizozemí, dnešní Belgie). František Lotrinský už v roce 1736 zřídil manufakturu na výrobu bavlněných tkanin v Šaštíně na Slovensku a později další velký podnik v Potštejně. 15. ledna V Brně byl ustaven soudní a politický senát, čímž došlo na M a ve Slezsku k odloučení soudnictví od politické správy. Politické záležitosti měl spravovat zvláštní senát za předsednictví nejvyššího zemského hejtmana nebo komorníka, soudní záležitosti měl projednávat jiný senát za předsednictví nejvyššího zemského sudího. 24. ledna t. r. byly i v Čechách soudní záležitosti vyčleněny z pravomoci královského místodržícího a svěřeny justičnímu konsesu. 1. května byl zřízen nejvyšší soudní dvůr (Oberste Justitzstelle), jemuž se podřídil moravský soudní senát i český justiční konses. Stavové českých zemí tak ztratili vliv i na soudnictví. 1. května Zřízen nový ústřední orgán Direktorium pro veřejné a finanční záležitosti (Direktorium in publicis et cameralibus), který odstranil českou a rakouskou dvorskou kancelář; jeho působnost zahrnovala české i rakouské země a byla zaměřena na politickou a finanční správu. Do čela direktoria byl postaven organizátor tereziánských reforem, slezský šlechtic, hrabě B. V. Haugwitz; ještě za vlády Marie Terezie došlo ke změně názvu - Spojená dvorská kancelář česko-rakouská a její přednosta měl titul "český nejvyšší a rakouský první kancléř". Dalšími proměnami procházel až do roku 1848, kdy zanikl. 7. května Na místo Královského místodržitelského úřadu byla zřízena královská reprezentace a komora v Praze jako vrcholný politický a hospodářský úřad Českého království. Nová zemská vláda byla podřízena vídeňskému Direktoriu pro veřejné a finanční záležitosti a její radové byli jmenováni a placeni státem a jen jemu odpovědni. Královská reprezentace a komora převzala i agendu nově zřízené zemské deputace. Téhož dne byl zřízen obdobný orgán se stejným názvem i na Moravě, kde nahradil moravskou zemskou vládu, tzv. královský tribunál se sídlem v Brně. Jeho pravomoci byly nadále omezeny na soudní věci. Královská reprezentace a komora byla zřízena i ve zbytku Slezska, kde nahradila tzv. vrchní úřad (Oberamt). Roku 1763 byly všechny tyto zemské správní úřady přejmenovány na zemská gubernia, ve Slezsku na vrchní úřad. Současně se zrušením Královského místodržitelského úřadu v Praze byl zřízen tzv. konses pro otázky veřejného práva, v němž zasedli bývalí zemští úředníci, kteří se ocitli bez uplatnění. Konses byl 17. prosince 1763 spojen s bývalou Královskou reprezentací a komorou, přeměněnou mezitím v zemské gubernium. 1750 3. srpna Vídeňská vláda vydala patent o výrobě příze a plátna v Českém království; v patentu se poukazovalo na to, že se v Čechách vyrábí nestejnoměrná příze, proto byly stanoveny technologické postupy. 7. listopadu Ve všech dědičných habsburských zemích byla zavedena jednotná (zlatková) měna, jejímž základem se stala vídeňská marka stříbra, rovnající se 12 tolarům (neboli 24 zlatým). Došlo k 10 % zlehčení tolarů, zhoršila se i kvalita drobných mincí. Od roku 1751 byla zahájena ražba mincí v hodnotě 17 a 7 krejcarů. 21. září 1753 byla uzavřena s Bavorskem dohoda o konvenční měně, směřující k zavedení jednotné říšské měny. Vídeňská marka byla nahrazena kolínskou, z níž se mělo razit 10 tolarů nebo 20 zlatých (tzv. dvacetizlatková měna). K dohodě postupně přistupovaly i další německé státy. 1750-1753 Komise hraběte J. F. V. Larische vyšetřovala příčiny berních nedoplatků v Čechách; na základě její zprávy vydala vídeňská vláda nařízení o kontrole pohybu poddanské půdy a o odškodňování poddaných za zabraný rustikál. Zároveň začala ostře zasahovat v případech krutého zacházení s poddanými. Jako první byl uvězněn a na čas zbaven správy panství Nahý Újezdec u Tachova Josef Rodovský z Hustiřan (1757). 1751 Došlo k vytvoření zemských manufakturních úřadů. Jim byli podřízeni krajští inspektoři, jimž přímo podléhali místní přednostové živností, tzv. lokálové, kteří představovali nižší orgán zemského manufakturního úřadu. 23. ledna Císařským reskriptem bylo uskutečněno postátnění krajských úřadů, čímž se staly druhou hlavní instancí veřejné správy. Z krajských hejtmanů (jako stavovských hodnostářů) se stali státní úředníci. Dosud byli v čele každého kraje dva hejtmani - jeden ze stavu panského, jeden z rytířského. Krajským hejtmanům bylo přiděleno pevné ústřední místo v krajských městech spolu s platem. Úřad byl každoročně obnovován, nemohli ho zastávat cizinci, nýbrž jen příslušníci šlechty vyšší a nižší, kteří měli inkolát (teprve od Josefa II. mohli úřad zastávat i nešlechtici). Nové krajské rozdělení mělo zajistit, aby všechny kraje byly přibližně stejně velké. Čtyři největší kraje byly rozděleny a počet krajů v Čechách byl tak rozšířen z 12 na 16 (Berounský, Boleslavský, Budějovický, Bydžovský, Čáslavský, Hradecký, Chrudimský, Klatovský, Kouřimský, Litoměřický,
2 7
Loketský, Plzeňský, Prácheňský, Rakovnický, Táborský, Žatecký), přičemž Praha nepatřila do žádného kraje. Na Moravě bylo i nadále 6 krajů (Brněnský, Hradišťský, Jihlavský, Olomoucký, Přerovský a Znojemský). Ve Slezsku byl až roku 1783 vytvořen Opavský a Těšínský kraj. 30. ledna Vydána rezoluce o oddělení soudní pravomoci od politické. Vymezovala pro Čechy, Moravu a Slezsko pravomoc reprezentací a konsesů. 19. února Došlo ke zrušení osvobození vrchnostenských pozemků od placení daní; dále bylo zakázáno zmenšovat rustikální pozemky. 1744 – 45 Druhá Slezská válka 1748 – 1757 Tereziánský katastr -
Tereziánský katastr – soupis pozemků a všech dalších užitků podléhajících obecné zemské berni a dávkám. Práce na novém katastru zahájila stavovská rektifikační (činící malé opravy) komise již r. 1713. Po dlouhých soupisových akcích došlo roku 1748 ke stanovení jednotného berního základu z čistého výnosu poddanských usedlostí (rustikálu). Katastr vstoupil v platnost 1. 5. 1748 a nahradil tak berní rulu a lánové rejstříky. Evidoval nejen půdu, ale i měšťanské domy, řemesla a Židy. Přihlížel k bonitě půdy, ale přeceňoval pozemkové vlastnictví ve srovnání s řemesly. Tento tzv. první tereziánský katastr byl v r. 1757 nahrazen tzv. druhým tereziánským katastrem, k němuž byl připojen i soupis panské půdy (dominikálu) a veškeré další vrchnostenské užitky z podnikání, platů poddaných a roboty. Katastr evidoval i příjmy církve a městského hospodaření. Zdanění vrchnostenských příjmů bylo nižší než zdanění rustikálu. Tereziánský katastr platil až do zavedení josefínského katastru v r. 1789. Po smrti Josefa II. byl Leopold II. nucen vrátit se k tereziánskému katastru, který pak platil až do zavedení stabilního katastru.
-
1. května 1748 Vstoupil v platnost tzv. první tereziánský katastr; práce na katastru (soupisu pozemků a všech dalších užitků podrobených obecné zemské berni a dávkám) byla zahájena stavovskou rektifikační komisí již v roce 1713. Katastr nahradil berní rulu a lánové rejstříky z poloviny 17. století. Evidoval nejen půdu, ale i měšťanské domy, řemesla a Židy, přičemž stanovil jednotný berní základ z čistého výnosu poddanských usedlostí (rustikálu). Přihlížel k bonitě půdy, ale přeceňoval pozemkové vlastnictví ve srovnání s řemesly.
-
1757 Vydán druhý tereziánský katastr (po určité revizi prvního z 1. května 1748), k němuž byl připojen i soupis panské půdy (dominikál) i veškeré další vrchnostenské užitky z podnikání, platů poddaných a roboty; dominikál byl až do této doby osvobozen od berně. Z prestižních důvodů však nebyl soupis vrchnostenské půdy nazván katastr, ale exequatorium dominicale. Zahrnuty byly i příjmy církve a městského hospodaření, přičemž zdanění vrchnostenských příjmů bylo nižší. Tereziánský katastr platil až do zavedení josefínského katastru v roce 1789; po smrti Josefa II. (1790) se k němu Leopold II. vrátil a pak platil tereziánský katastr až do zavedení stabilního katastru.
-
1754 první sčítání obyvatel
-
1756 – 63 Sedmiletá válka
26. srpna Pruská armáda o síle 70 tisíc mužů vpadla bez formálního vypovězení války ze tří stran do Saska; Lipsko i Drážďany se ocitly v pruských rukou a saské vojsko bylo obklíčeno u Pirny. Fridrich II. zahájil tzv. sedmiletou válku (17561763). září Rakouská vojska se shromažďovala na dvou místech: v Čechách u Kolína se formovala hlavní armáda pod velením hraběte Browna, na Moravě se stal shromaždištěm tábor u Olšan (u Olomouce) na pravém břehu řeky Moravy (velitelem ustanoven kníže Piccolomini). 1. října Střetnutí pruského vojska Fridricha II., který obešel seskupení saských vojsk u Pirny, s rakouskou armádou generála Browneho u Lovosic; Rakušané byli nuceni ustoupit a snažili se pomoci Sasům. K zamýšlenému spojení nedošlo, saská armáda 15. října kapitulovala a Browne ustoupil zpět k Budyni nad Ohří. 1757 polovina dubna Král Fridrich II. vpadl (se svou 120tisícovou armádou) třemi proudy - ze Saska, Lužice a Slezska - do středu Čech; 1. května rozbil Fridrich II. svůj stan ve Hvězdě na Bílé hoře.
2 8
6. května Bitva u Štěrbohol (u Prahy), v níž bylo rakouské vojsko pod vedením Karla Lotrinského poraženo pruským vojskem; na bojišti zůstalo ležet na 13 tisíc pobitých a raněných habsburských vojáků (padl i maršál Browne). Část poražené armády ustoupila k Táboru, zatímco 40 tisíc mužů se stáhlo za hradby Prahy. 7. května-20. června Obléhání Prahy Prusy; od počátku června zahájeno třítýdenní dělostřelecké bombardování města, které hladovělo a strádalo (ve městě žilo na 120 tisíc lidí). počátek června Maršál Leopold Daun zformoval na Moravě rakouský rezervní armádní sbor (o síle zhruba 50 tisíc mužů), který vyrazil Praze na pomoc. 18. června Pruský král Fridrich II. (s početně slabším vojskem, asi 35 tisíci muži) chtěl zabránit maršálu Daunovi v postupu na Prahu; obě vojska se střetla u Kolína v krvavé bitvě. Prusové utrpěli těžkou porážku, ztratili 14 tisíc vojáků a rychle se stáhli zpět do Slezska a Pruska (ukončili i obléhání Prahy). Vítězství u Kolína nedokázalo Rakousko využít (Daun odevzdal Karlu Lotrinskému velení). Válka se přenesla z Čech do Slezska. 1. září Rakouské vojsko vpadlo do Slezska; současně s ním Rusové vtrhli do Východního Pruska a porazili pruské vojsko u Jägersdorfu, Švédové dobyli největší části Pomořanska, Francouzi zvítězili nad anglickým vojskem u Hastenbecka, zatímco druhá francouzská armáda s říšským vojskem pronikla k Erfurtu. Tehdy rakouský generál Hadik podnikl útok přes Budyšín do Berlína, byl však nucen se stáhnout. Fridrich II. po vítězství nad spojeným francouzsko-říšským vojskem u Rossbachu (5. listopadu) přitáhl do Slezska, kde zvítězil nad rakouskými oddíly Karla Lotrinského v bitvě u Lysé a Leuthenu (5. prosince); po bitvě u Leuthenu, kde Fridrich bojoval s více než dvojnásobnou převahou Rakušanů, muselo druhé rakouské vojsko s hrabětem Kolovratem opustit obsazenou Vratislav (24. listopadu). Z osmdesátitisícového vojska se vrátilo do Čech sotva 17 tisíc mužů. Neschopný Karel Lotrinský byl odvolán z vedení rakouské armády a poslán jako místodržící do Rakouského Nizozemí. Fridrich II. zachránil pro sebe Slezsko. 1758 duben Fridrich II. se zmocnil opět Svídnice. polovina května-říjen Vpád Prusů na Moravu přes Krnovsko a Opavsko; obsazení Litovle, Uničova, Šternberka i Prostějova pruskými posádkami. Dne 18. května zahájeno obléhání Olomouce, které při dělostřeleckém bombardování (od 1. června) velice trpělo. Pod tlakem císařských vojsk vedených generály Daunem, Laudonem a Žižkovičem upustili Prusové v noci z 1. na 2. července od obléhání Olomouce (zejména pro zásobovací potíže, které se znásobily po rozprášení transportu více jak 5 tisíc vozů Laudonovými vojáky mezi Novou Veskou a Domašovem nad Bystřicí koncem června 1758). Fridrich II. pak táhl přes Českou Třebovou a Litomyšl k Hradci Králové a odtud přes Broumov do Slezska. V této době zahájily válečné operace proti Prusku i ruské vojenské síly; 25. srpna došlo ke krvavé bitvě u Zorndorfu v Braniborsku, z níž nakonec vyšel úspěšně Fridrich II. Rakouské vojsko pak pod Daunovým velením sice zvítězilo nad Fridrichem II. v bitvě u Hochkirchu v Horní Lužici (14. října), avšak Rakousko nedokázalo udržet ani Sasko, ani znovu obsadit Slezsko. Daunovo vojsko ustoupilo do Čech. 1759 15. dubna Nový vpád pruských vojsk ze Saska a Slezska do severních Čech a na Moravu (o den později). Po vyplenění napadeného území se Prusové stáhli zpět k Frankfurtu nad Odrou; v tomto kraji došlo také počátkem srpna ke spojení ruského vojska s Laudonovým císařským vojskem. Fridrich II. chtěl zabránit spojeneckému tažení a útokem u Kunnersdorfu (12. srpna) napadl ruské vojsko. Laudonovou zásluhou skončila bitva úplnou porážkou pruského krále. Jeho vojsko bylo nuceno kapitulovat ještě v listopadu t. r. u saského Maxenu před Daunovými jednotkami. Rakouské vojsko obsadilo Drážďany. Tyto vojenské úspěchy však nepřinesly zisk Rakousku na diplomatickém poli. 1760 V Olomouci byla zřízena moravská zemská studijní komise, která měla na starosti řízení škol včetně gymnázií a reálek. 3. června Zřízena dvorská studijní komise ve Vídni. polovina června Vojsko generála Laudona zvítězilo nad pruským generálem Fouquém u Landshutu. 26. července Generál Laudon dobyl kladské pevnosti; vzápětí nato byl však poražen u Lehnice. 9. října Rusko-rakouská vojska obsadila Berlín; to usnadnilo vojenské operace císařských vojsk ve Slezsku.
2 9
3. listopadu Vojsko Fridricha II. zvítězilo nad rakouskými oddíly generála Laudona v bitvě u Torgavy v Sasku. Rakušanům se ani tentokrát nepodařilo trvale obsadit Slezsko a museli se stáhnout na zimu do východních Čech. 30. prosince Na podnět hraběte V. A. Kounice byla ustavena státní rada, nejvyšší ústřední orgán habsburské monarchie, mající charakter převážně poradního orgánu panovnice pro věci českých a rakouských zemí (mohla podávat i dobrozdání v otázkách říšských a vojenských). Nahrazovala tajnou radu i její orgány a podržela si značný vliv na události v Rakousku až do roku 1848 (1801 byla reformována). Skládala se ze 3 ministrů (zahraničí, vnitra a vojenství), 3 státních radů a referendáře. Původně úřadovala ústně, později se členové omezili na písemný styk. Řídila fakticky chod celé monarchie včetně Uher, Rakouského Nizozemí a italských území. 1761 1. října Generál Laudon dobyl svídnickou pevnost; šlo o poslední pokus Rakouska obsadit Slezsko. 1762 březen Marie Terezie pod tíhou špatného stavu rakouských vnitřních poměrů (zvláště v českých zemích) a po oslabení protipruského tábora (po smrti ruské carevny Alžběty počátkem ledna 1762 se ujal 5. ledna vlády v zemi car Petr III., obdivovatel Fridricha II. a pruského militarismu, a Rusko přerušilo své tažení proti Prusku, následovalo i Švédsko) se vyslovila skepticky k možnosti dobýt Prusko. Začala se projevovat pruská vojenská převaha jak na saském, tak i na slezském bojišti. 11. října Pád a ztráta Svídnice vážně oslabily rakouské pozice. druhá polovina října Pustošivý vpád Prusů do severovýchodních Čech (došlo k vypálení Hradce Králové). 15. února 1763 Huberburgský mír Uzavřena mírová smlouva na zámku Hubertsburg (mezi Drážďany a Lipskem) mezi Rakouskem a Pruskem, kterou skončila válka sedmiletá. Marie Terezie se definitivně zřekla Slezska a Kladska (potvrzeny výsledky míru vratislavského z roku 1742 a míru drážďanského z roku 1745), Fridrich II. musel vyklidit Sasko a zavázal se dát svůj kurfiřtský hlas synu Marie Terezie, arcivévodovi Josefovi (jako císaři II.). Počáteční vojenské úspěchy nedokázalo Rakousko zúročit na diplomatickém poli. 1771 urbariální komise 1. června Marie Terezie rozhodla o ustavení urbariální komise, jež by provedla úpravu povinností poddaných vůči vrchnostem; vláda považovala za únosnou třídenní robotu v týdnu, vrchnosti prosazovaly až šestidenní robotu. K zřízení komise pro Čechy došlo 6. října t. r. (v čele s hrabětem F. Khevenhüllerem), pro Moravu byla ustavena 10. října t. r. 6. července Vyšel císařský robotní patent pro Slezsko; představoval kompromis mezi návrhem F. Blanca (člena urbariální komise) a stávajícími poměry. Jeho vzorem byl zvláště robotní patent pro Čechy (1738). V zásadě se mělo robotovat 3 dny v týdnu, další Blancovy návrhy nebyly prosazeny pro odpor šlechty. říjen Inspekční cesta Josefa II. po českých zemích ukázala špatný hospodářský stav země, a zejména bídu poddaných. 1772 První dělení Polska 5. srpna Sjednána předběžná dohoda mezi Ruskem, Pruskem a Rakouskem o rozdělení oblastí, které byly odtrženy od Polska; tento uchvatitelský akt byl později nazván "první dělení Polska". Habsburská monarchie získala jižní část Polska, tzv. království haličsko-vladiměřské (území o rozloze zhruba 1500 čtverečních mil, které obývalo na 3 miliony lidí). 1775 selské povstání a robotní patent pro Čechy a Moravu leden Počátek živelného povstání německých poddaných z Teplic nad Metují; k nim se postupně přidávaly další vesnice na Teplicku, Broumovsku a Policku. Poddaní odmítali robotovat a žádali zásadní úpravu robotních povinností. 26. února tvrdě zakročilo proti povstalcům vojsko. 19. března U rtyňského rychtáře Antonína Nývlta se sešlo tzv. selské guberno (spolek vesnických rychtářů na náchodském panství), které se usneslo příští den vytáhnout v čele svých obcí na náchodský zámek a žádat zde úlevu robotních povinností.
3 0
20. března vytáhli poddaní do Náchoda, kde si u vrchnostenského správce vynutili snížení roboty na 1 až 6 dní ročně. Postupně povstali poddaní na Bydžovsku, Boleslavsku, Kouřimsku, Pardubicku, Hradecku, Čáslavsku a Chrudimsku. Houfy poddaných táhly z panství na panství a vybíjely si svou nenávist proti vrchnostem a panským úředníkům. 24. března Několik houfů vzbouřenců dospělo přes Brandýs až k branám Prahy, zde však byly rozprášeny vojskem (vysláno bylo na 40 tisíc mužů pěchoty a 4 jízdní pluky). I v dalších dnech byli povstalci rozehnáni po krvavých srážkách s vojskem; k nejznámějšímu střetnutí došlo u Chlumce nad Cidlinou (25. března). Do konce března byl odpor poddaných zlikvidován a řada z nich byla tvrdě potrestána (odtud rčení "dopadli jako sedláci u Chlumce"). 9. dubna Marie Terezie vydala pro všechny účastníky selských bouří generální pardon. polovina května-červenec Vypukly rozsáhlé nepokoje na bítovském panství ve znojemském kraji. V dalších týdnech docházelo k lokálním výbuchům protirobotních bouří na jižní a střední Moravě, v západních a jižních Čechách. Na mnoha místech zasahovalo vojsko (Konopiště, Velké Meziříčí, Lesonice). 15. července Vydán nový celní řád (platil od 1. listopadu t. r.), podle něhož se vytvářelo ze všech neuherských zemí jednotné celní území (odstraňoval vnitřní cla mezi českým a rakouským územím). To přispívalo k rozvoji průmyslu v západní části habsburské říše, a naopak odsuzovalo Uhry k úloze agrární země, jejíž výroba nesměla konkurovat českému a rakouskému průmyslu. 13. srpna Marie Terezie vydala (na návrh F. Blanca) poslední robotní patent pro Čechy (7. září t. r. pro Moravu), který rozdělil poddané do 11 robotních tříd podle majetku. Toto rozdělení se pak stalo základem pro berní zatížení poddaných: od podruhů, kteří nevlastnili půdu, neplatili tedy žádnou daň a měli konat robotu 13 dnů ročně, až po sedláky, kteří platili 42 zlatých 45 krejcarů roční kontribuce a týdně museli konat třídenní robotu se čtyřmi kusy potažního dobytka a mimo to ještě pěší robotu jednou osobou tři dny v týdnu v době od 16. května do 28. září. Současně byla stanovena délka robotního pracovního dne: v zimě na 8 hodin, v létě na 12 hodin včetně přestávky na oběd a na cestu do práce a z práce. Reforma přinesla úlevu hlavně sedlákům. 13. října Schválen nový studijní řád pro gymnázia (autorem byl rektor savojské akademie ve Vídni, piarista G. Marx), který snižoval studium na pět let; tvořily ho tři třídy, tzv. gramatikální a dvě třídy tzv. humanitní. Čeština byla ze středních škol úplně vyloučena, naopak znalost němčiny byla podmínkou přijetí do gymnázia. Vrchní dozor nad gymnázii v Čechách měl studijní direktor (byl jím K. J. Seibt), řediteli jednotlivých ústavů byli krajští hejtmani, zastupovaní gymnazijními prefekty. 1778 – 79 válka o Bavorské dědictví počátek ledna Došlo k dohodě mezi dědicem Bavorska falckým kurfiřtem Karlem Theodorem a rakouským kancléřem V. A. Kounicem o rozdělení dědických nároků po vymření bavorské linie Wittelsbachů: Bavorsko mělo připadnout Habsburkům a falcká větev Wittelsbachů měla získat Rakouské Nizozemí. Vzápětí po dohodě obsadily okupační rakouské sbory odstoupená území. Rakouská okupace narazila na odpor nejen bavorského lidu, ale i německých států, na prvním místě Pruska, s nímž se spojilo i Sasko. 5. července Velká pruská armáda překročila u Náchoda severovýchodní hranice Čech; tím začala válka o bavorské dědictví (tzv. bramborová válka, toto označení získala pro krátké trvání a nevýraznou bojovou činnost). Postup Prusů se zarazil o obrannou linii rakouského vojska, jejímiž hlavními body byly Hradec Králové, Jaroměř a Jičín. Mimo drobnější šarvátky nedošlo k vážnějšímu boji. Marie Terezie usilovala o uzavření míru. říjen Nastal ústup pruských vojsk z Čech do Saska a Slezska. 1779 8. března Uzavřen tzv. mír těšínský (mírová smlouva rakousko-pruská), podle něhož se Marie Terezie zřekla lén Koruny české v Bavorsku a Horní Falci a spokojila se pouze se ziskem bavorské Innské čtvrti (území na soutoku řek Inn a Dunaj). 1781 toleranční patent a zrušení nevolnictví Vydán nový soudní řád, který prohlašoval za vůdčí princip rovnost všech občanů před zákonem; v zásadě byl zrušen trest smrti (připouštěl se jen v době stanného práva).
3 1
březen Zrušena všechna závislost domácích klášterů na představených a klášterech zahraničních jakož i všechny zahraniční styky; řeholníci byli podřízeni domácím biskupům. 23. dubna Josef II. v dopise dvorské kanceláři dal podnět ke zrušení nevolnictví. květen Klášterům bylo zakázáno přijímat novice, dokud pro ně nebude stanoven numerus clausus; řeholníci cizího původu byli vyzváni, aby opustili zemi. 12. května Vydán výnos povolující návrat evangelíkům do země a rušící bezprávnost nekatolíků; zároveň byl zrušen dosavadní přísný zákaz vlastnit a číst evangelickou literaturu. červen, červenec Náboženské nepokoje se přenesly i na Českomoravskou vysočinu, kde se jejich střediskem stala Olešnice a okolí; v září t. r. předložili olešničtí nekatolíci prostřednictvím svého posla J. Jakubce žádost císaři o udělení náboženské svobody. 1. září Vydány dva patenty, které nově upravovaly postup při vyřizování poddanských stížností, zakazovaly tělesné trestání poddaných holí nebo karabáčem a umožňovaly jejich právní ochranu proti libovůli vrchnosti. 13. září Josef II. rozhodl o zavedení "rozumné toleranční soustavy", kterou se povolovala soukromá bohoslužba a udělování občanských práv luteránům, kalvinistům, pravoslavným a Židům; bylo jim umožněno "nabývati statků, měšťanství a práv řemeslnických, dosahovati úřadů a akademických gradů". říjen Zrušeno potupné označení Židů žlutým kolečkem na rameni (žlutá barva označovala též nevěstky) a také zvláštní "židovské mýto", jež byli Židé nuceni platit u městských bran. Další dekrety vydané ještě v říjnu 1781 umožňovaly židovské mládeži přístup ke středoškolskému i vyššímu vzdělání. 6. října Císař Josef II. požadoval od státní rady souhlas s veřejným vyhlášením připravovaného uzákonění náboženské tolerance (probíhal zde "zápas" mezi konzervativci a radikály v čele s V. A. Kounicem). 13. října Vlastnoručním listem císaře Josefa II. bylo oznámeno dvorské kanceláři, že panovníkovo rozhodnutí o náboženské toleranci má být zveřejněno prostřednictvím tisku německy, latinsky, francouzsky a italsky. 20. října Po kontroverzní debatě ve státní radě dosáhl Josef II. souhlasu k zveřejnění tzv. tolerančního patentu, a to v cirkulářích (oběžnících) zemských úřadů a zároveň v tisku (český cirkulář vyšel 27. října, a to nejprve na Moravě). Patentem byla veřejně přiznána náboženská tolerance pro tři nekatolická náboženská vyznání - pro luterství, kalvinismus a pravoslaví, přičemž jejich náboženské obřady mohly být vykonávány pouze soukromě, kdežto katolictví si nadále zachovalo postavení státního náboženství (ponechávalo si privilegované postavení v oblasti kultu, církevní správy a školství). Tolerovaná nekatolická náboženství zůstávala v mnoha ohledech diskriminována: jejich modlitebny a školy mohly být zřizovány jen tam, kde žilo alespoň sto rodin téhož vyznání, tyto modlitebny nesměly mít zvony, věže a vchody z ulice. V občanském ohledu však byli nekatolíci zrovnoprávněni s katolíky, takže mohli vlastnit nemovitý majetek, nabývat měšťanského a mistrovského práva, dosahovat akademických hodností, mohli být přijímáni do státních služeb. Toleranční patent se vztahoval jen na země české a rakouské, v ostatních zemích, patřících k rakouské monarchii, byl publikován později (například slezský královský úřad publikoval svůj cirkulář až 30. března 1782). Patent si podržel platnost zákona až do roku 1861. 24. října Vydáno nařízení, podle něhož měli být ustanovováni protestantští duchovní pokud možno jen ze zemí habsburských (nejvíce z Uher). 1. listopadu Byl vydán patent o zrušení tuhého poddanství (člověčenství, nepřesně nevolnictví) v českých zemích; poddaní získali mj. tato práva: uzavírat manželství bez svolení feudálního pána, svobodně opouštět panství a hledat zaměstnání dle libosti, možnost vysílat své děti na studia a na řemesla. Poddaní již neměli povinnost odebírat panské pivo nebo pálenku, mlít ve vrchnostenském mlýně, vykonávat dvorskou službu. Z poddaných se stali osobně svobodní lidé, zachovány zatím zůstaly robota, dávky a peněžní platy. 20. listopadu Někdejší mikulovský probošt, od roku 1781 královéhradecký biskup J. L. Hay, vydal oběžník, v němž se otevřeně postavil za principy náboženské tolerance. 29. listopadu Císař Josef II. vydal rozhodnutí, podle něhož měly být zrušeny všechny kláštery, pokud se nezabývají vyučováním, nepěstují vědy a nepečují o nemocné; jejich majetek měl být sekularizován "ve prospěch náboženství a lásky k bližnímu". Řeholníci zrušených klášterů mohli dále působit v duchovní správě nebo vstoupit do jiného domácího nezrušeného kláštera nebo pokračovat v řeholním životě v některém zahraničním klášteře, případně žít z penze.
3 2
1783 zřízení generálních seminářů Vydán manželský patent, který sice ponechával církevní formu sňatku, avšak vyjmul manželské spory z kompetence církevních soudů. K stávajícímu státnímu solnímu monopolu přibyl monopol tabákový. březen V Českých Budějovicích zřízeno samostatné generální vikářství, které bylo roku 1785 přeměněno na biskupství; prvním biskupem se stal hrabě J. Prokop Schaffgotsch. Diecéze spravovala kraje Budějovický, Táborský, Písecký a Klatovský. 15. března K Moravě bylo administrativně připojeno rakouské Slezsko; v čele nového správního celku bylo moravskoslezské gubernium se sídlem v Brně. 24. března Zavedena nová soudní organizace (pro M), pro Čechy 4. dubna t. r.; soudnictví bylo odděleno od správy. Formální rozdíl ve společenském postavení stran byl ponechán jen u soudů prvé instance (český zemský soud v Praze a moravskoslezský soud v Brně), před soudy druhé a třetí instance si byly strany formálně rovny. 30. března Po zrušení kněžských biskupských seminářů a klášterního studia byly zřízeny v sídlech univerzit a lyceí státní generální semináře, které měly zajistit výchovu josefínsky smýšlejících a státu oddaných kněží; měli se stát horlivými pastýři lidu, prodchnuti laskavostí a láskou k bližnímu, k pravé křesťanské toleranci. Správu generálních seminářů vedli ředitelé (rektoři) jmenovaní státem. V českých zemích byly zřízeny dva semináře - v Praze (v Klementinu) a Olomouci (v zrušeném klášteře hradiském); do čela pražského semináře byl postaven dosavadní českokamenický děkan A. Zuppe, kterého po dvou letech vystřídal J. F. Hurdálek. V čele olomouckého semináře stál od srpna 1789 J. Dobrovský (od července 1787 byl nejdříve prorektorem). 21. dubna V Praze otevřeno nové (velké) divadlo, postavené nákladem hraběte F. A. Nostice (dnešní Stavovské divadlo). květen Nastalo rušení všech náboženských bratrstev a literátských sborů; z jejich jmění byl vytvořen chudinský a nadační fond pro humanitní a sociální účely (zřizovány nemocnice, porodnice, nalezince). 27. října Byl zrušen stavovský zemský výbor Království českého a jeho působnost byla přenesena na české zemské gubernium; vedení stavovských záležitostí převzali v květnu 1784 dva guberniální radové, zvolení českým zemským sněmem z panského a rytířského stavu. 4. prosince Josef II. v "pastýřském listu" státním úředníkům ukládal byrokratickou horlivost a oddanost státu.
1783-1785 Prováděna reforma městské správy, kdy místo dosavadních městských rad byly zřizovány tzv. regulované magistráty. Měšťané si volili volitele a ti pak volili členy městské rady z vybraných kandidátů, kteří složili zkoušku způsobilosti před zkušební komisí. 1785 – 89 Josefský katastr Josefínský katastr – soupis půdy pro berní účely, který r. 1785 nařídil císař Josef II. Narozdíl od předchozích katastrů mělo být zároveň provedeno i přesné vyměření pozemků (předchozí katastry zůstaly odkázány na přiznávací protokoly podané vrchností). Josef II. nařídil zdanit půdu poddanskou (rustikál) stejnou měrou jako půdu vrchnostenskou (dominikál). Základní berní jednotkou se stala katastrální obec a vybírání berně mělo přejít z vrchnosti na státní úředníky. Katastrální obec – Nová územní jednotka zavedená Josefem II. r. 1785 při vypracování josefínského katastru. Tento katastr daňově zatížil poddanskou půdu stejnou měrou jako vrchnostenskou. Katastrální obec se měla stát základní teritoriální jednotkou, z níž bude sjednocená berně vybírána. 20. dubna Josef II. nařídil provedení soupisu půdy pro berní účely (tzv. josefínský katastr); byl zpracován v letech 1785-1789 a evidoval jen půdu, jež dávala hospodářský užitek (neplodnou půdu neevidoval - veřejná prostranství, komunikace, vodní plochy apod.). Nedělal však rozdíl mezi poddanskou a panskou půdou. Na rozdíl od předchozích katastrů (ty vznikly podle daňových přiznání) byl zpracován na základě přesného měření, které prováděli geodeti, vrchnostenští úředníci a laičtí vyměřovači (zjistili téměř o polovinu více půdy). Základní berní jednotkou se stala katastrální obec (musela zahrnovat nejméně 40 až 50 domů i s polnostmi); v letech 1826-43 (v Čechách) a v letech 1824-36 (na Moravě a ve Slezsku) byly vyměřeny katastrální mapy (tzv. indikační skici) a vypracovány údaje o bonitě a hrubém výnosu. 3 3
1787 Trestní zákoník 1. ledna Vstoupil v platnost první díl jednotného občanského zákoníku pro příslušníky všech stavů. Pojednával zejména o právních vztazích mezi manželi a mezi rodiči a dětmi. 13. ledna Začal platit Všeobecný zákoník o zločinech a trestech (trestní zákoník), který odstranil dosavadní nejednotnost a libovůli v trestním soudnictví. Přesně vymezoval tzv. kriminální zločiny a tzv. politické zločiny. Tresty měly přispívat k převýchově pachatele, byly však ponechány kruté zákroky na těle odsouzeného (vypalování cejchů, bití). 20. srpna Jako nové orgány trestního soudnictví byly zřízeny v krajích kriminální soudy, které soudily obviněné bez rozdílu stavovské příslušnosti; pro Čechy bylo ustaveno 15 kriminálních soudů, pro Moravu 6 a pro Slezsko 2. 1761 Císařovna Marie Terezie vydala nový hrdelní zákoník. 1789 Berní a urbariální reforma 10. února Berním a urbariálním patentem byla vyhlášena nová úprava poddanských povinností vůči státu i vrchnosti; místo dosavadních robot, naturálních dávek a peněžních platů stanovil patent poddanému jednotnou peněžní dávku ve výši 17 7/9 % hrubého výnosu půdy vrchnosti. Berní povinnosti vůči státu měly činit 12 2/9 % a zbytek (tj. 70 %) hrubého výnosu mělo zůstat poddanému. Tato reluice poddanských urbariálních povinností se však netýkala poddaných usedlých na dominikální půdě a nevztahovala se ani na nejchudší vrstvy vesnického obyvatelstva (domkáře a podruhy). Reforma vstoupila v platnost 1. listopadu t. r. s přechodnou jednoroční lhůtou; stala se však terčem útoku protijosefínské opozice, a proto byla krátce po smrti Josefa II. odvolána (9. května 1790). V platnosti zůstal josefínský katastr. 1790 odvolání berní a urbariální reformy 19. dubna Zrušena berní a urbariální reforma na Moravě a ve Slezsku; tím byly obnoveny dřívější poddanské urbariální povinnosti (včetně naturální roboty) podle patentu z 13. srpna 1775, jenž pak platil až do roku 1848. V Čechách se tak stalo patentem z 9. května t. r. 1790 stavovská dezideria 12. července Zahájen český stavovský sněm, z něhož vzešly požadavky (tzv. stavovská dezideria) na znovuzavedení dřívější berní a urbariální soustavy, nevolnictví a také na obnovení zrušených klášterů; současně sněm požadoval vyjasnění poměru mezi stavy, jejich zemskými orgány a panovníkem (obnovení stavovského zemského zřízení). Tyto požadavky byly obsahem třech stížných spisů (byly schváleny sněmem 27. listopadu t. r.). Podobně i moravský zemský sněm (sešel se 5. července t. r.) předložil své požadavky (dokonce ve čtyřech spisech podaných 19. října t. r.). 21. srpna - 24. září 1791 1. průmyslová výstava U příležitosti královské korunovace Leopolda II. se konala v pražském Klementinu první průmyslová výstava na evropské pevnině. 1792 Prusko-rakouská koalice proti revoluční Francii 7. února Uzavřena spojenecká smlouva mezi Rakouskem a Pruskem v Berlíně; stala se základnou první protifrancouzské koalice. 20. března Francie vyhlásila Rakousku válku; začala první koaliční válka s Francií (1792-1797). Na stranu Rakouska se přidalo Rusko, Prusko a Sardinie. 20. září U vesničky Valmy (v severozápadní Francii) bylo poraženo spojené rakousko-pruské vojsko francouzskými jednotkami; Francouzi převzali iniciativu, vytlačili interventy ze země a sami obsadili rakouské Nizozemí a část Porýní. listopad Po porážce Rakušanů v bitvě u Jemappes se dostala celá Belgie do francouzských rukou. Panovníci českých zemí Ferdinand I. Habsburský (1526-1564), císař (1556-1564)
3 4
-
rakouský arcivévoda (od 28. dubna 1521 regentem v Rakousích), mladší bratr španělského krále a římskoněmeckého císaře Karla V.;, jeho ženou Anna Jagellonská (Ludvíkova sestra). Byl vychovaný v katolickém Španělsku.
-
1526 zvolen českým králem (svatební smlouva 1515 nestačila; konkurenty bavorská knížata Vilém a Ludvík), korunován o rok později, dále král uherský (už před ním ale zvolen Jan Zápolský; 1527 Ferdinand korunován), římský král (1531) a římský císař (1556 po Karlově abdikaci).
-
Boje o uherský trůn. 10. listopadu 1526 byl sedmihradský vévoda JAN ZÁPOLSKÝ přijat částí uherské šlechty (hlavně střední a drobné) za krále na druhý den korunován ve Stoličném Bělehradě; drží Sedmihradsko (= Transylvánie, dnes SZ Rumunsko), střední Uhry a Chorvatsko. 16. prosince 1526 byl však za uherského krále zvolen FERDINAND HABSBURSKÝ, a to částí šlechty kolem královny Marie (magnáti ze Z. Uher a Chorvatska). Tím byl položen základ středoevropské mnohonárodnostní habsburské monarchii a zároveň dána příčina k vleklému boji mezi oběma panovníky, který se odehrával z větší části na Slovensku.
-
Zvolením Ferdinanda I. Habsburského tedy došlo ke spojení tří států – zemí Koruny české, zemí uherské koruny, dědičných rakouských zemí (Horní a Dolní Rakousy, Štýrsko, Korutany, Tyroly, Kraňsko), vzniká středoevropská mnohonárodnostní habsburská monarchie (jako Rakousko-Uhersko se rozpadla až r. 1918).
-
Českému národu slíbil, že bude vládnout po dohodě s českými rádci, úřady a hodnosti bude obsazovat po poradě s Čechy a za své sídlo si zvolí Pražský hrad.
-
9. duben 1528. Zvláštní pozornost v Čechách vzbudil obřad tzv. mytí nohou 13, který poprvé jako náboženskou manifestaci prováděl král Ferdinand I.
-
Za jeho vlády došlo k výrazným změnám v daňovém systému. Základem pro stanovení výše daní i nadále zůstala hodnota pozemkového majetku šlechty a královských měst, uvedená v tzv. berním rejstříku. Nejstarší souhrnný berní rejstřík příslušníků panského stavu se pro téměř celé Království české dochoval z roku 1529. Jeho vypovídací schopnost je ovlivněna skutečností, že údaje o svém majetku poskytovali sami poplatníci, kteří ve snaze ušetřit na daních uváděli obvykle nižší částky. V některých případech je také v jedné položce uveden společný majetek více bratří. Zdanění unikly i peníze na hotovosti a z větší části i úročené půjčky. Přesto poskytují dochované údaje významné doklady o majetkových poměrech tehdejších českých politiků. Zdaleka nejbohatším mužem v Čechách byl tehdy Vojtěch z Pernštejna, který přiznal majetek ve výši téměř čtvrt milionu kop grošů českých. Za touto částkou daleko zaostávala hodnota společné majetkové domény bratří z Rožmberka i majetek Zdeňka Lva z Rožmitálu. Za velmi bohatou byla pokládána skupina šlechticů či rodin s přiznávaným majetkem okolo padesáti tisíc kop grošů českých, většina českého panstva vykazovala zdanitelný majetek v rozmezí od jednoho tisíce do deseti tisíc kop grošů. Mezi příslušníky rytířského stavu majetkově vynikali Trčkové z Lípy.
-
5. leden 1531 Rostoucí význam formujícího se česko-rakousko-uherského soustátí pod vládou Ferdinanda I. Habsburského a rychlý rozmach reformace v německých zemích ovlivnily rozhodování císaře Karla V. v otázce volby římského krále. Úkolem římského krále bylo vykonávat vladařské funkce císaře Říše římské v době nepřítomnosti Karla V., který pobýval takřka trvale mimo střední Evropu.
-
Kandidatura na tento post se proto stala záležitostí vysoké politiky a diplomatických jednání zúčastněných stran, především německých knížat. Po vzájemných složitých jednáních v průběhu roku 1530 se císař Karel rozhodl, že podpoří kandidaturu svého bratra, českého a uherského krále Ferdinanda.
-
Ferdinandovo usilování o římskou královskou korunu vyvolalo nesouhlas protestantských knížat a měst, která koncem prosince 1530 uzavřela v městečku Schmalkalden tzv. Šmalkaldskou jednotu, zavazující její členy k obraně proti předpokládaným protireformačním aktivitám budoucího římského krále.
13
Na Pražský hrad bylo pozváno 13 žebráků. Král jim dal vystrojit bohatou hostinu, při které posluhovali významní domácí a rakouští velmožové. Sám král žebrákům naléval víno. Po hostině byla přítomným přečtena pasáž z evangelia sv. Jana o poslední večeři Páně a umývání nohou apoštolům. Poté král Ferdinand osobně omýval pravou nohu každého z přizvaných žebráků; umyvadlo přidržoval tridentský biskup. Po obřadu obdrželi žebráci bohaté dary.
3 5
-
Tím se skutečně stal Ferdinand Habsburský, a to kurfiřtskou volbou 5. 1. 1531 v Kolíně nad Rýnem. Korunovace proběhla o šest dní později v Cáchách. Česká společnost tuto skutečnost nijak zvlášť výrazně nereflektovala, i když došlo ke změně oficiálního panovníkova titulu a jeho výsostných znaků.
-
Od roku 1531 dominovala heraldické symbolice Ferdinanda I. jednohlavá římská královská orlice. Málokdo byl v Čechách zatím schopen pochopit, jak významný posun v politické koncepci Habsburků Ferdinandova korunovace v Cáchách znamenala. Spojencům i nepřátelům však jasně signalizovala, kam se přesouvá těžiště habsburské moci ve střední Evropě. Německá protestantská knížata uznala platnost volby římského krále až roku 1534.
-
1527 vznikly ve Vídni centrální dvorské úřady jako protiváha zemských úřadů: tajná rada (min. zahraničí), dvorská komora (min. financí, jí byla podřízena česká komora v Praze), 1556 vojenská rada.
-
1541 si právo na uherský trůn nárokuje turecký sultán SÜLEYMAN II. (1520-1566); uherské království je rozděleno na tři části: Chorvatsko, západní a severní Uhry (dnešní Slovensko) – Ferdinand I. Habsburský budínský pašalik – Süleyman II. sedmihradské knížectví – Jan Zikmund Zápolský (závislé na Turcích)
-
1547 obnoven svatojakubský mandát proti jednotě bratrské, centrem bratří Morava, biskup Jan Augusta uvězněn.
-
1547-67 místodržitelem v Českém království arcivévoda Ferdinand (druhorozený králův syn).
-
1548 zřízen apelační soud v Praze, členy šlechta, nad městy, Morava podřízena až za Rudolfa II.
-
1556 jezuité v Čechách.
-
5. září 1561 po více než stoleté přestávce (1431 Konrád z Vechty, Rokycana neuznán) znovu obsazen arcibiskupský stolec v Praze. Posílení katolíků v Čechách, Antonín Brus z Mohelnice.
-
1575 Česká konfese – luteráni a bratří, ústní slib Maxmiliána.
Náboženské poměry v českých zemích za Maxmiliána II. a Rudolfa II.
-
V druhé polovině 16. století se náboženské poměry v Evropě stabilizovaly – augšpurský mír z r. 1555 potvrdil zásadu „cuius regio, eius religio“. Nestabilita tak zůstávala pouze tam, kde bylo obyvatelstvo nábožensky smíšené nebo mělo jinou víru, než jejich páni. Protestanti v Říši si tak udrželi své výsady získané po dlouhých bojích. Katolíci upevnili svoje postavení na Tridentském koncilu (1545-63), kde se původně snažili hledat „třetí cestu“ – obnovu církve v duchu písma bez vyhrocení do dvou konfesí; nakonec však koncil vedl jen k obnovení katolické víry. Dochází tak ke konfesionalizaci hlavních táborů: ♣ katolíci: Řím + Itálie, Španělsko, Rakousko, Bavorsko ♣ protestanti: Švýcarsko, Sasko, Anglie, Falc
-
Nábožensky složitá situace je ve Francii, Polsku, Nizozemí a na severu Evropy, stejně jako ve zbytku německé Říše, včetně českých zemí.
-
V našich zemích vzrůstá napětí mezi hlavními konfesními tábory postupně, jak umírají představitelé rodů zajišťujících náboženskou toleranci (protestantští Boskovicové, Žerotínové, katoličtí Pernštejnové); dochází také ke konverzím. Katolíků v Českých zemích ale není víc než 10-15%, ale za Rudolfa II. díky aktivitám „španělské strany“ a papežských nunciů obsazují katoličtí představitelé nejvyšší zemské úřady. Od r. 1556 také do českých zemí pronikají jezuité a s nimi spojené protireformační snahy a vzdělávání v katolickém duchu. Roku 1561 bylo v Praze obnoveno arcibiskupství: 14311561sedisvakance (období, kdy je uprázdněn církevní úřad), Konrád z Vechty - Antonín Brus z Mohelnice.
Maxmilián II. (1564-1576) -
Prvorozený syn Ferdinanda I., Německý císař, český a uherský král. O rakouské země se dělil s bratry.
-
Byl svým habsburským původem i výchovou předurčen jako katolický vladař, avšak on sám dával najevo sympatie k nekatolickým vyznáním, dokonce někdy bývá označován za kryptoluterána, ačkoliv mu byl spíše blízký postoj Erasma Rotterdamského. Maxmilián sám se cítil: „ani papeženec, ani luterán, nýbrž křesťan“.
3 6
-
Na konci 60. let byla „dolní konzistoř“, úřad dohlížející na dodržování kompaktát a dalších dohod o náboženství v Čechách, pevně v rukou konzervativních staroutrakvistů (tradiční husitská církev), jejíchž členů ale byla v zemi menšina a prakticky neměla žádný vliv. Navíc od roku 1562 bylo právo dosazovat členy do „dolní konzistoře“ výsadou panovníka, a proto do ní byli dosazování prohabsburští dozorci. Novoutrakvisté (zejm. luteráni a augšpurská církev), i přes své silné zastoupení mezi stavy, neměli žádné legální zakotvení své víry a přestože byli formálně zařazeni pod správu „dolní konzistoří“, v zemi byli z právního hlediska vlastně jen trpěni. Čeští bratři se snažili dosáhnout oficiální legalizace své církve. Tak byla náboženská situace v zemi poměrně složitá, protože prosté obyvatelstvo stále tíhlo ke své „husitské“ víře a spory mezi jednotlivými nekatolickými konfesemi je nezajímaly. Toto se ale týkalo pouze Čech.
-
Na Moravě, stejně jako v dalších zemích české koruny byla situace odlišná. Neexistovaly žádné zemské konzistoře a např. olomoucký biskup silně bránil tomu, aby evangelíci získali převahu na moravském zemském sněmu. Proto i moravští protestanti usilovali o vypracování zemské konfese a uznání legální protestantské zemské církevní správy. Moravští protestanti však neměli defenzory jako čeští a jen čas od času se spojovali, aby na sněmech prosadili své názory (mluvčí evangelických stavů na Moravě byl Albrecht Černohorský z Boskovic). Biskup však tyto pokusy zamítal. Snaha o nezávislost Moravy na Čechách vedla ke vtahování země do evropských náboženských konfliktů.
-
Díky sympatiím císaře Maxmiliána k jejich vyznání se luteránům r. 1567 podařilo dosáhnout zrušení kompaktát. Žádné nové vyrovnání nebo konfese však nebyla potvrzena. Otázku církevních poměrů v zemi měla vyřešit sněmovní jednání. Protože hrozilo reálné nebezpečí růstu moci katolíků a jednotlivé protestantské církve, předkládající mu své požadavky byly odmítány, začaly nekatolické konfese více spolupracovat. Jejich společné prohlášení – Česká konfese – vycházelo z původní augšpurské (luterské) konfese, avšak silně ovlivněné kališnickými názory, obsahovalo i požadavky jednoty bratrské. Česká konfese neřešila zásadní teologické spory, neboť sloužila více jako politická záležitost; jako dílo šlechty nebrala žádný odhled na města. Maxmiliánu byla předložena r. 1575, víceméně jako podmínka pro zvolení jeho syna Rudolfa českým králem a prosazení daní. Dalším požadavkem bylo zvolení sboru defensorů, kteří budou dohlížet na dodržování konfese. Potvrzení konfese císařem bylo sice dosaženo, ale pouze ústního a to po dlouhém jednání; panovník dokonce zakazoval konfesi vydat tiskem.
-
Text však nepřinášel jednotu mezi české nekatolické skupiny. Česká společnost i přes značný tlak novoutrakvistických konvertitů si stále zachovávala svůj husitský ráz a spor luterství x husitství měl zejména národnostní rozměr a jednota bratrská, zakládající si na své výjimečnosti, se stále snažila distancovat jak od katolíků tak evangelíků.
-
Co se týká ostatní politiky Maxmiliána, vycházela z toho, že císař Čechy navštívil za dobu své vlády jen čtyřikrát a to pokaždé, když potřeboval vymoci na sněmu daně. Aby dosáhl svých cílů, byl nucen činit ústupky. Díky tomu dosáhla šlechta r. 1567 změny ve vybíraní domovní daně, kdy celé daňové zatížení prakticky padlo na královská města a poddané. Protože šlechta tím přestala platit, celkový výnos se snížil. V zahraniční politice neměl Maxmilián mnoho úspěchů. Podařilo se mu sice uzavřít příměří s Turky, ovšem opět za cenu ústupků a při snahách prosadit na polský trůn svého syna Arnošta, avšak ani to mu nevyšlo.
Rudolf II. (1576-1611) -
Za Rudolfa II. pokračovalo posilování pozic katolíků. Nástup protireformace je ale nutno datovat již k porážce stavovského odboje r. 1547, nikoliv až k počátku 17. století nebo dokonce k Bílé hoře. Katolíci se opírali především o staré šlechtické rody (Rožmberkové, Dietrichštejnové, Pernštejnové, Lobkovicové). Zejména Lobkovicové horlivě rekatolizaci podporovali a na svých panstvích zakládali jezuitské školy. Katolické straně dost pomohlo, že v zemi byla r. 1581 obnovena nunciatura. Prvním papežským vyslancem byl G. F. Bonomi, počet nunciů však během několika let narostl na pět. Bonomi také brzy předložil Rudolfovi plán kampaně na „vykořenění kacířství v Čechách“, zaměřený na dosazování katolíků do státních úřadů. Rekatolizace byla cílena především na původní husity, staroutrakvisty, jejichž církevní organizace upadala a jejichž víra měla k původní katolické nejblíže (rozdíl byl jen v přijímání pod obojí, uctívání Husa a uznání kněžských manželství). Ztělesňovali však domácí, lidovou, tradici, proti které bojovali jak katolíci, tak luteráni. Důležitou roli v rekatolizaci hráli také španělští vyslanci.
3 7
-
Vláda Rudolfa II. patří mezi nábožensky nejklidnější období v zemi. Na sněmech v letech 1585-1603 neproběhl jediný náboženský spor, protože proti oběma radikálním konfesijním stranám vystupovala umírněná menšina v čele s lidmi, jako byl např. Karel starší ze Žerotína. Přesto však tato doba byla podhoubím, z nějž později vyrostl spor ústící až do událostí r. 1618. Teprve na počátku 17. století začal být císař katolickou stranou (kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic a nunciové) natlačen do boje proti evangelíkům – začalo to vydáním mandátu proti bratřím (1602) a pokračovalo mezikonfesijními sňatky z následnou konverzí ke katolictví a skupováním nekatolických majetků. Mnoho nekatolíků v těchto letech konvertuje, většinou kvůli kariérnímu postupu (Slavata, Albrecht z Valdštejna, Karel z Lichtenštejna) Na Moravě rekatolizaci prosazovali biskupové Stanislav Pavlovský a František z Ditrichštejna. Díky jejich činnosti byla r. 1619 na Moravě již téměř polovina far katolická.
-
Velký konflikt hrozil Rudolfovi v Uhrách, kde vítězný postup proti Turkům vyvolal rekatolizační snahy, které narazily na odpor uherských stavů. Do jejich čela se postavil Štěpán Bočkaj a zahájil boj za náboženskou svobodu. Porazil císařská vojska a na jaře 1605 se dostal až na Moravu. Zde se obrátil na české a moravské stavy se žádostí o podporu a společný postup. Ti však, pro Bočkajovo spojenectví s Turky, váhali a nakonec zemská hotovost vytlačila Bočkaje zpět na Slovensko. Zde začalo jednání, které vedl arcikníže Matyáš. V tzv. vídeňském míru z r. 1606 povolil v Uhrách náboženskou i politickou svobodu. Mír s Turky nakonec uzavřel po dlouhém jednání. Rudolf však tyto výsledky odmítal uznat. Matyáš tedy začal organizoval odboj proti vládě Rudolfa II., původně získal jen na svoji stranu jen Uhry a Rakušany, o něco později se připojili i moravští stavové. Ti vybízeli k přechodu na stranu Matyáše i Čechy. Čechové však stáli za Rudolfem.
-
25. června 1608 byl podepsán mír mezi Rudolfem a Matyášem. Rudolf se vzdal vlády a císařského titulu v Rakousku, Uhrách a na Moravě, zůstaly mu Čechy, Lužice a Slezsko a titul českého krále.
-
Za svoji věrnost ale čeští stavové něco chtěli. Kromě požadavku potvrzení české konfese chtěli stavové po Rudolfovi i zajištění vlivu v zemské vládě - zemské úřady měly být osazovány napolovic katolíky a nekatolíky a vymáhali i slib nekonfiskovat majetek za politická provinění. Rudolf odmítal, což vedlo k tomu, že protestanti začali najímat vojáky a chystali se uzavřít spojenectví s Moravou. Tento nátlak donutil krále silně ustoupit.
-
9. července 1609 byl vydán Majestát na náboženskou svobodu. Znamenal potvrzení České konfese z r. 1575 a znamenal, že nikdo nesmí být nucen do žádného vyznání. Otázkami vztahů mezi jednotlivými církvemi se zabývalo Porovnání (kostely, pohřbívání, platy), byl zřízen sbor 30 defensorů. Nekatolíci opět získali dolní konzistoř a byla jim vydána i univerzita (zde se měli vzdělávat nekatoličtí kněží). Po vzoru Čechů si i ve Slezsku vymohli na Rudolfovi Slezský majestát, vydaný 20. srpna, kde se výslovně povolovalo luterské vyznání. Moravané získali jen ústní slib. Vydáním majestátu ale byli čeští protestanti uspokojeni a nedbali rad z Moravy, že Rudolf touží po pomstě. Ta přišla roku 1611, kdy do Čech vtrhla vojska pasovského biskupa Leopolda, Rudolfova příbuzného, a pustošila. Jejich útok vyvrcholil rabováním Malé Strany. To vyvolalo vlnu nevole v celé zemi i u Matyáše. Rudolf se musel vzdát i české koruny a Matyáš se tak definitivně stal vládcem českých zemí.
Majestát Rudolfa II. (1609) -
náboženské napětí, 15. století/1. polovina 16. století, Trident. Hledání kompromisu mezi katolíky a reformovanými církvemi. Erasmiánství – snaha obnovit církev (řády) v duchu Písma a vojensky cestu nevyhrocení. Obnovení pozic katolické církve – jezuité, k nám uvedeni roku 1556; postupná konfesionalizace společnosti (katolíci X reformovaní). Centra katolíků: Madrid, Řím (po Tridentu znovu jednota). Kdežto reformovaní jednotní nebyli (luterství, kalvinismus). Protestanti neměli tak jednotná centra (jako Řím) /kalvinisté Švýcarsko, luteráni Sasko/. Sasko bylo pro všechny "trhlinou" – dobré vztahy s Habsburky.
-
16./17. století – změna regimentu (vlády) na Moravě i v Čechách, vymření významných šlechtických rodů, rychlý vzrůst jiných rodů, náboženská nejednotnost (Žerotín, Lichtenštejn, Valdštejn). Vojtěch z Pernštejna, Vratislav z Pernštejna – katolík („Španěl“), měl španělskou manželku (tenkrát běžné posílení katolicismu) /viz Janáček: Ženy české renesance – salony/. San Clemente (viz Evans) – diplomat, španělská legace – dvůr Rudolfa II. – papežským nunciem Filip Spinelli – autor „změny regimentu“. Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic – po smrti V. Rožmberka manželem Polyxeny (Pernštejnova
3 8
dcera) posílení katolických pozic v Čechách. Na Moravě zemřel F. ze Žerotína, z Biskupic, ale intrikán Ladislav Berka z Dubé ( Rudolf II.). Olomouckým biskupem František kardinál Dietrichštejn, jeho bratr Zikmund poté nejvyšším hoffrichterem (královská města). Nekatolíci – Karel starší ze Žerotína, Václav Roudnický z Brtnice, Šlik, Petr Vok z Rožmberka (!). -
Rudolf II. (viz Vallance). Matyáš posílen Bočkajovým povstáním v Uhrách + sňatek. Matyáš situaci uklidnil, KONFEDERACE: Rakousy – G. E. Tschernembl, Uhry + Hodonínsko – Š. Illyesházy (financoval to), Morava – Karel st. ze Žerotína:
-
Převrat 1608, vyhrál nad Berkou z Dubé, avšak celé to šlo do ztracena; „nehodní úředníci“, oficiálně nikdy přímo proti Rudolfovi II. Kvůli právu legitimního panovníka připojení Moravy k R.-U. konfederaci.
-
1607-1609 rakousko-uhersko-moravská konfederace (Žerotín), 1619 + Čechy (bez Žerotína). Žerotín odmítl náboženskou válku; nešlo o náboženství, ale o stará moravská zemská stavovská práva. V čele vzpoury 1608 Žerotín i Karel z Lichtenštejna, tenkrát už katolík.
-
Rudolf oslaben, ale stojí za ním české stavy, které se ke konfederaci nepřipojují Morava má jiného panovníka než Čechy (Matyáš čekatelem). 1609 Moravané s Matyášem na Prahu, Češi zradili.
-
České stavy chtějí na oplátku od Rudolfa písemně potvrdit náboženskou svobodu, Rudolf vyčkává, eskalace (Březan), defensoři donutili Rudolfa roku 1609 přijmout Majestát. Dva dokumenty: a) vlastní Majestát; b) Porovnání mezi stavy podjednou a podobojí. V preambuli je vzpomenuta Česká konfese 1575 (Maxmiliánův ústní slib); sněmy – právně důležité zemské desky. Podobojí = všechny reformované X zemské zřízení (dobový zákoník; mír). Majestát zaručoval náboženskou svobodu i pro poddané (!). 90. léta 16. století – v čele dolní konsistoře staroutrakvista Rezek (Hus byl pro něj kacířem) – katolíci to ovládli až do roku 1609 (zabezpečení kněží).
Třicetiletá válka (španělští) Habsburkové - vojsko katolická liga (1609) X
protihabsb. koalice, Fridrich IV. Falcký - vojsko protestantská
unie (1608); Anglie, Francie, Nizozemí, severské státy, protestantská; protihabsburská opozice v německé říši, českých zemích, Uhrách (a tedy i na Slovensku) Třicetiletá válka začala válkou českou (1618-1620). Spor o kostely v Broumově a Hrobu. Únor 1618. Po zemském sněmu v r. 1617, kdy byl štýrský arcikníže Ferdinand Habsburský přijat za českého krále, rychle narůstala řevnivost mezi katolickým a protestantským táborem v Čechách. Protestanti vznášeli stížnosti na porušování zásad Majestátu Rudolfa II. o náboženské svobodě i na perzekuci Ferdinandových odpůrců. Sami se však snažili rozšířit jeho ustanovení o svobodné volbě víry obyvatel na královských statcích i na statky církevní, přestože Majestát nic podobného výslovně nepovoloval. Luteránští obyvatelé městeček Broumov a Hrob si zanedlouho po vydání Majestátu vystavěli kostely, s čímž nesouhlasily jejich vrchnosti zastoupené v prvním případě břevnovským opatem Wolfgangem Selendrem a ve druhém případě pražským arcibiskupem Janem Loheliem. Na jejich popud česká královská kancelář r. 1614 nařídila oba kostely zavřít. Hrobští se sice napřed obořili kamením na pražského arcibiskupa, který se pokusil osobně jejich kostelík zapečetit, avšak pod hrozbou kriminálního procesu kostel sami v prosinci 1617 strhli. O podobný krok jako arcibiskup v Hrobu se pokusila v únoru 1618 královská komise v Broumově, narazila však na odpor místních luteránů. Kostel byl úředně zavřen až po porážce stavovského povstání, r. 1676 byl zbořen a na jeho místě zbudována barokní kaple sv. Václava. Hrob a Broumov byly impulsem. Česká stavovská opozice svolala svůj sjezd do Prahy do Karolína na 21. května 1618. 23. května 1618 více než sto českých šlechticů vniklo do královské kanceláře a svrhlo z oken Pražského hradu dva královské místodržící Viléma Slavatu a Jaroslava Bořitu z Martinic - 3. pražská defenestrace (Thurnova msta). Ustavili si stavovskou vládu složenou z třiceti direktorů; ta vypověděla ze země jezuity a zkonfiskovala jejich majetek. Červenec-srpen 1619 Ladislav Velen ze Žerotína porazil Dampierra u Věstonic a Mikulova. V březnu 1619 umírá král Matyáš, po něm nastupuje Ferdinand II. (1619-1637) - vnuk Ferdinanda I., otcem Karel Štýrský, matkou Marie (dcera Albrechta Bavorského); ženy: Marie Anna Bavorská,
3 9
Eleonora Gonzanga. V srpnu 1619 zvolen českou stavovskou opozicí za českého krále Fridrich Falcký (1619-1620) - byl to třiadvacetiletý kalvínský kurfiřt. Spor mezi císařem a českou stavovskou opozicí vyvrcholil 8. listopadu 1620 bitvou na Bílé hoře. Fridrichovo vojsko bylo po krátké bitvě poraženo. Sám Fridrich Falcký se bitvy nezúčastnil, protože hostil anglického vyslance (Fridrich Falcký byl zetěm anglického krále Jakuba I.). Když se rozhodl, že se bitvy zúčastní, dozvěděl se u Strahovské brány, že byli stavové poraženi a rozhodl se utéct z Prahy („zimní král“). NÁSLEDKY BITVY NA BÍLÉ HOŘE 21. června 1621 bylo popraveno na Staroměstském náměstí v Praze 27 hlavních představitelů, mezi nimi Kryštof Harant z Polžic, Jan Jesenius, Václav z Budova. 1622 - vysloven tzv. generální pardon - všem účastníkům povstání byla dána milost, ale jejich statky byly zabaveny a prodány císařským přívržencům. Šlo o 2/3 statků v zemi a bylo postiženo asi 600 osob stavu panského a rytířského. Obrovské bohatství tehdy získal i Albrecht z Valdštejna. Napřed to byl český bratr katolík; císařský generalissimus, vévoda (Frýdlantsko, Meklenbursko). 1624 - rekatolizační patent, podle něhož nesměly být vykonávány žádné jiné obřady než katolické; od této doby se skrývá J. A. Komenský. 1627 - obnovené zřízení zemské pro Čechy. 1628 - obnovené zřízení zemské pro Moravu. Obnovené zřízení zemské – nová ústava, jenž upravovala poměry v Čechách a na Moravě; podle ní byli šlechta i měšťané vyzváni, aby přestoupili na katolictví nebo opustili naši zemi. Odešlo 320 šlechtických rodin a asi 30 000 nešlechtických. Sedláci byli donuceni k přestupu na katolictví. Obnoveným zřízením zemským byla potvrzena dědičnost habsburského rodu. Na sněmu bylo první místo vyhrazeno duchovenstvu a němčina byla prohlášena úředním jazykem vedle češtiny. 1631 – Sasové obsadili Prahu, z Mostecké věže sňaty hlavy českých pánů a pohřbeny v Týnském chrámu. Válka falcká (1621-1623) - falcká proto, že šlo o pokoření Fridricha Falckého, který v ní ztratil Horní i Rýnskou Falc; útulek našel v Holandsku, kde také zemřel (1632). Válka dánská (1625-1629) - na obranu protestantů vystoupil dánský a norský král Kristián IV. Pomáhali mu Angličané, Nizozemci, Francouzi a knížata z dolnosaského říšského kraje. V čele císařského vojska stál Albrecht z Valdštejna (1627 porazil sedláky, vydáno obnovené zřízení zemské). 16. října 1627 hromadná poprava valašských spojenců, 1628 sťat v Brně Bítovský. Ferdinand II. se postavil i proti německým protestantským knížatům tím, že roku 1629 byl vydán restituční edikt, podle kterého protestantská knížata měla vrátit císaři všechen majetek od roku 1555. Válka švédská (1630-1635) - švédský král Gustav II. Adolf se postavil proti císařskému vojsku, podporovalo ho Nizozemí, Francie a Rusko. Stál v čele výborně vycvičeného a vyzbrojeného vojska, složeného mj. z českých emigrantů a ze sedláků. K rozhodující bitvě došlo u Lützenu roku 1632 a v té Gustav II. Adolf padl. Albrecht z Valdštejna vstoupil do tajných jednání se Švédy, Sasy, Francouzi i s českými emigranty, císař ho prohlásil z zrádce a Albrecht z Valdštejna byl roku 1634 zavražděn v Chebu. Oddíly Švédů a německých protestantů byly poraženy, a proto v Praze roku 1635 uzavřela německá protestantská knížata s císařem mírovou smlouvu. Na jejím základě získalo Sasko Horní i Dolní Lužici. Válka švédsko-francouzská (1635-1648) – Richelieu chce zabránit habsburské hegemonii ve střední Evropě. Na stranu císaře přešlo protestantské Sasko, Braniborsko a Dánsko. Ferdinand III. (1637-1657) Syn Ferdinanda II., ženy: Marie, M. Leopolda, Eleonora II. Gonzanga V letech 1639-1642 vpadla několikrát švédská vojska do českých zemí a roku 1645 švédský vojevůdce Torstenson porazil u Jankova habsbursko-bavorskou armádu. Téhož roku neúspěšně obléhal brněnský Špilberk, Brno hlavním městem Moravy, vděk Ferdinanda III. (znak). Roku 1648 začínají mírová jednání v Münsteru a Osnabrücku (vestfálská města). Zde bylo stanoveno, že situace bude vrácena k roku 1624 - to platilo pro české země. Výhodně skončil tento mír pro Francii, která získala Alsasko, i pro
4 0
Švédsko, které získalo pobřeží Baltu a ústí tří řek - Odry, Labe a Visly. Švýcarsko a Nizozemí se stalo nezávislými státy. Vzrostla moc Saska, Bavorska a Braniborska. Třicetiletá válka byla první velikou válkou mezi feudálními státy a prohloubila rozpory mezi západní, střední a východní Evropou. Berně – součást pozemkové renty, od 1310 jen z půdy poddanské (rustikál), ne z dominikálu. Katastr (něm. Kataster) – zakreslení a soupis pozemků, z toho kontribuce, 53% břemen. Kontribuce (lat. contribuere = přispívat) – dávky a daně, plat pozemkové vrchnosti státu, výše stanovena podle počtu a velikosti usedlých (poddaní pomáhají platit polovinu). Poč. 16. stol. byla zanedbatelná. Urbář (lat.) – vrchnostenský soupis veškeré poddanské půdy, ze které vycházel důchod. Platy poddaných vrchnosti (ta měla zájem na přesnosti); platba za dědičnou držbu, 41% břemen. Označován též jako knihy úročné. V českých zemích urbáře doloženy od 2. pol. 13. stol. v podstatě až do 1848. Pozn. církevní desátek 2% břemen; 4% poddanské (gruntovní) peníze /pozemkové knihy/ •
1654 berní rula (z fr. role přes něm. Rolle = svitek papíru) – první soupis pozemků a poddaných na našem území. Po 30leté válce potřeba provést evidenci všech pozemků držených poddanými, resp. všech poddanských usedlostí, z nichž se platila berně nebo kontribuce. Z vrchnostenského majetku se berně neplatila. Tak vznikl první katastr, který se v Čechách nazývá berní rula (rolla) a byl pořízen na základě vrchnostenských přiznání z r. 1654. B. r. se vypracovávala v letech 1653-56. Evidovala podle krajů, panství a lokalit všechny poddanské usedlosti a měšťanské domy v zemi, uváděla jejich vybavení polnostmi, dobytkem, zaměstnání držitelů, údaje o svobodných a Židech. Materiály nejsou úplné, chybí data pro Slánsko a část Boleslavska, stejně jako pro církevní majetek na Čáslavsku a Bechyňsku. Podle b. r. byla po 30leté válce asi třetina domů pustých. Na základě b. r. se odhaduje, že Čechy měly ve 2. pol. 17. stol. asi 930.000 až 1 mil. obyvatel. Moravskou obdobou b. r. jsou tzv. lánové rejstříky. /pozn. Po revizitaci (revizi) vznikla tzv. druhá berní rula užívaná do r. 1748./ (lit. Bauer: Berní rula – edice pramene; od 1949)
•
1656-1679 lánové rejstříky – berní soupis poddanské (rustikální) půdy vytvořený na Moravě, obdoba berní ruly v Čechách. Vytvořeno pomocí tzv. lánových vizitací (tedy nikoliv měřením, ale pouhým odhadem na základě přiznávacího listu vrchnosti). Z první lánové vizitace (1656-58) se zachovaly pouze tři celozemské sumáře uspořádané podle krajů a čtyři jednotlivé krajské relace podle dominií (panství) a vsí. Vznik skutečných lánových rejstříků přinesla teprve druhá lánová vizitace (1669-79). Z ní se uchovaly materiály téměř pro všechna moravská dominia i pro moravské enklávy ve Slezsku. Lánová berně se netýkala královských měst, a proto nejsou do rejstříků zahrnuta. L. r. zjistily obecné zpustošení Moravy po 30leté válce jako berní rula v Čechách. (lit. F. Matějek: Moravské lánové rejstříky, in SAP, 1979).
•
1667 komínový rejstřík – daň z komínu (?)
Leopold I. (1657-1705) vytlačení Turků z Uher (od 1683) Josef I. (1705-1711) 1710-1711 morová epidemie vylidňuje kraje Evropy. Karel VI. (1711-1740) Karlem VI. vymřela dynastie Habsburků v mužské linii, podle pragmatické sankce z roku 1713 se ujala vlády arcivévodkyně Marie Terezie. OSVÍCENSKÝ ABSOLUTISMUS V HABSBURSKÉ MONARCHII Cíl osvícenského absolutismu v habsburské monarchii - přistoupit k reformám, které přizpůsobí hospodářské a společenské poměry vyspělým zemím, aniž se dotknou podstaty feudálního systému. Marie Terezie (1740 -
Marie Terezie vstoupila do sporu o dědictví rakouské s pruským králem Fridrichem II. Válka s Pruskem probíhala v letech 1740-1742. Marie Terezie ztratila Slezsko a Kladsko. Mír byl uzavřen ve Vratislavi. 1748 byla uzavřena v Cáchách válka o
4 1
dědictví rakouské (definitivní ztráta Slezska). Marie Terezie zůstala pouze českou a uherskou královnou. Marie Terezie bojovala s Pruskem v sedmileté válce (1756-1763), opět se bojovalo o Slezsko a i tato válka skončila porážkou Marie Terezie. Na straně Pruska stála v této válce Anglie, na straně Rakouska stálo Rusko a Francie. Prusko se dostává na velmocenskou pozici. 1772 získává při prvním dělení Poslka Halič a Vladiměřsko, 1774 využila rusko-turecké války a obsadila Bukovinu. Z Bavorska získala jen Innskou čtvrť (1779). Reformní činnost Marie Terezie Cílem její reformní činnosti bylo vybudování jednotného moderního státu (císařovna oslabena, Uhry značně samostatné, reformy se jich příliš nedotýkaly). 1.
1742 zřízena státní kacelář, F. W. Haugwitz, centralizace státní správy
2.
1748 dokončen první tereziánský katastr podchycující veškerou rustikální půdu, na níž byla kontribuce (obecná zemská berně); práce zahájena už 1713, první fáze tereziánské berní reformy. Evidoval nejen půdu, ale i měšťanské domy, řemesla a Židy. Přihlížel k bonitě půdy, ale přeceňoval pozemkové vlastnictví ve srovnání s řemesly. Revize, 1757 dokončen druhý tereziánský katastr (druhá fáze tereziánské berní reformy) – připojen i soupis dominikální (panské, vrchnostenské) půdy, jež byla (poprvé!) rovněž podrobena nevelké dani (+ vrchnostenské užitky z podnikání, roboty; příjmy církve a městského hospodaření). (lit. Chalupa: Tereziánský katastr český).
3.
1749 zrušena česká a rakouská kancelář a nahradilo ji jediné directorium in publicis et cameralibus, byrokracie, omezen vliv zemských stavů; soudnictví (nejvyšší soudní úřad) a hospodářský dozor (vrchní komerční direktorium) bylo centralizováno, reorganizována a posílena armáda.
4.
Zavedeny jednotné právní normy.
5.
Centralizace byla spojena s germanizací („jednotný stát = jednotná řeč“); propagovala němčinu, ostatní jazyky měly sloužit pro dorozumívání s poddaným robotným lidem.
6.
Stát zasahoval do hospodářského podnikání, podporoval rozvoj manufaktur. Chránila průmysl před zahraniční konkurencí.
7.
1767 - vydala urbariální patent, který platil až do roku 1848, upravoval povinnosti poddaných vůči vrchnosti: tresty za přestupky, výši roboty, naturální dávky.
8.
1773 - zrušen jezuitský řád (s nutným souhlasem papeže).
9.
1774 - provedla školskou reformu; vytvořil se tím nový školský systém - školy tak podléhaly církevnímu dozoru, byla stanovena povinná školní docházka od 6 do 12 let. Byly zřizovány tyto typy škol: triviální - čtení, psaní, počítání hlavní - ve městech vzorové (normální) - Praha, Brno, Vídeň, Budapešť, Bratislava Vrchním inspektorem byl Ferdinand Kindermann.
10. Provedla raabizaci (odvozeno od jména dvorního rady Františka Antonína Raaba, který ji od roku 1775 prověřoval na bývalých jezuitských panstvích). Přidělovala půdu některých jezuitských a domovních statků (v Čechách 105 statků) za poplatek. (Robotní povinnosti mohly být nahrazeny peněžními poplatky.) 11. 1775 vydala Marie Terezie robotní patent, kterým zmírňovala robotní povinnosti. Vydala ho proto, že tohoto roku propuklo rozsáhlé nevolnické povstání v SV Čechách, střediskem tohoto povstání se stala Rhyně, zřízeno selské guberno v čele s Antonínem Nývltem; vzmáhající se povstání potlačeno vojskem. Pozn. Robotní patenty, legislativní normy vydávané panovníkem a upravující v 17. a 18. stol. robotní zatížení a postavení venkovského poddaného obyvatelstva. První robotní patent císaře Leopolda I. z 1680 určoval maximální délku roboty 3 dny (v době sezónních prací však neomezeně); pro Moravu zaveden 1713. Další robotní patent vydal Karel VI. 1717 a 1738, poslední Marie Terezie 1775. Robotní patenty jsou projevem zásahů panovnického absolutismu do vrchnostenskopoddanského vztahu. Josef II. (1780-1790) Po smrti otce Františka Lotrinského (1765) se ujal vlády v říši a spoluvladařského úřadu v dědičných zemích
4 2
monarchie (samostatně 1780-1790). 1.
Toleranční patent, nejvýznamnější reforma Josefa II. v náboženské oblasti. Vydán 1781 (13. 10.). Uzákonil toleranci pro augsburské vyznání, helvetskou konfesi a pravoslavné vyznání. Podržel sice katolické církvi privilegované postavení, ale zrovnoprávnil nekatolíky s katolíky. V Čechách znamenal definitivní konec pobělohorské rekatolizace. Rušení klášterů, zmírnění cenzury.
2.
Patent o zrušení nevolnictví (v českých zemích 1. 11. 1781, v rakouských 1782, v Uhrách 1785) – poddaní se mohli svobodně stěhovat, uzavírat sňatky, posílat děti do škol. (robota /poddanství/ zrušena až roku 1848)
3.
1784 prohlášena němčina jedinou úřední řečí.
4.
1785 byly zahájeny práce na sestavení josefínského katastru, který poprvé evidoval veškerou zemědělskou půdu – dominikální i rustikální (stejnoměrně zdaněno). Byl objektivnější než t. k., poprvé na základě měření (a nikoliv přiznávacích protokolů vrchnosti). Základní berní jednotkou katastrální obec, vybírání berně mělo přejít z vrchnosti na státní úředníky. V době císařovy smrti nedokončeno, berně takto vybrána jen jednou. Zajímavý je fakt, že od 1. 11. 1792 se berně opět rozepisovala podle podrobnějšího josefínského katastru, ale platila se podle pravidel tereziánského katastru.
5.
Berní a urbariální patent, písemné rozhodnutí Josefa II. z 10. 2. 1789, které bylo pokusem o radikální reformu daňového a urbariálního zatížení venkovského poddaného obyvatelstva. Daně odváděné státu a platy pro vrchnost neměly činit více než 30 % hrubého výnosu poddanské usedlosti, daně měly být vybírány podle nového josefského katastru, většinu robot nahrazovaly peněžní a naturální dávky. Berní a urbariální reforma vstoupila v platnost 1. 11. 1789; pro odpor stavů zrušena Leopoldem II. 9. 5. 1790.
Leopold II. (1790-1792) -
*1747, římskoněmecký císař od roku 1790, král uherský od roku 1790 a český od roku 1791; syn Františka Štěpána Lotrinského a Marie Terezie. Velkovévoda toskánský od roku 1765, zde panoval samostatně až do smrti svého bratra Josefa II., zaváděl osvícenské reformy, podobné reformám Josefovým, ale s větším citem a menší dávkou absolutismu. Po nástupu do čela monarchie řešil napjatou zahraničněpolitickou situaci (Turecko, Prusko), uklidňoval vnitřní poměry soustátí a snažil se zachránit maximum z Josefových reforem.
-
1. března Náhlá smrt pětačtyřicetiletého Leopolda II. (opředená o fantasmagorické fámy) přivedla na habsburský trůn jeho prvorozeného syna, čtyřiadvacetiletého FRANTIŠKA II. [1792-1835], který už předtím (od roku 1791) pomáhal otci jako spoluvladař. Vlády se ujímal v době, kdy vídeňský dvůr musel čelit vlivu Velké francouzské revoluce; proti ní zvolil cestu násilných prostředků. Nástupem Františka II. skončilo období osvícenských reforem a v zemi nadlouho zakotvil konzervativní byrokratický politický systém, uzavírající se všem novým myšlenkám. Absolutismus x Stavovský stát Po smrti Ludvíka Jagellonského se středoevropské soustátí (česko-uherská personální unie) jen zdánlivě rozpadlo,
protože v tomto prostoru převládly objektivní tendence směřující k nové a geograficky ještě rozsáhlejší politické integraci. Pod vládou Habsburků se opět sjednotily české země s uherským královstvím, k nimž navíc přibyly i země rakouské. Vznikl tak konglomerát středoevropských zemí s rozdílným státoprávním postavením a odlišným vnitřním politickým uspořádáním, ale s vizí nové evropské velmoci. České země se tak staly součástí mnohonárodnostní habsburské monarchie a setrvaly v ní skoro čtyři století. Čeští stavové (stavové vedlejších zemí Ferdinanda nevolili) se shodli na panovníkovi, který by jim ponechal volnou ruku ve vnitřní politice a současně byl vhodným reprezentantem státu ve vztahu k zahraničí (šlo zejména o záchranu před nebezpečím turecké expanze a o postavení Habsburků v Evropě - nejmocnější dynastie). Nástupem Habsburků na český trůn se vyhrotil rozpor: a) dvou protikladných politických koncepcí - panovnického absolutismu se stavovskou monarchií; b) dvou odlišných ideologií - katolicismu a reformace. Ferdinand brzy opustil polohu předvolebních slibů české politické reprezentaci a začal oslabovat stavovské výsady. Jeho úsilí směřovalo jednoznačně k posílení panovnické moci, přičemž jeho cílem bylo vytvoření centralizovaného státu, který by spravovala profesionální byrokracie, plně podřízená absolutistické moci panovníka. Vedle existujících zemských úřadů a institucí začal
4 3
budovat vlastní administrativu, nezávislou na stavovských orgánech (nový dvorský řád, dvorská rada, tajná rada, dvorská kancelář, dvorská komora, vojenské rady). Proti Ferdinandovi se zformovala široce založená stavovská opozice (šlechta i města); rozpory se koncentrovaly do dvou problémů: a) finanční otázky (dohadování o výši berní); b) náboženské otázky (katolicismus - utrakvismus), které vedly k prvnímu stavovskému odboji. Z něj vyšly stavy poražené a bylo jim zakázáno jakékoli spolčování; nejtěžší tresty postihly však královská města (omezení ekonomického i politického charakteru znamenala v podstatě likvidaci měst jako politické síly). Náboženské poměry V náboženských poměrech panovala v českých zemích značně chaotická situace, což plně odráželo více než stoletý zápas s katolickou církví za prosazení svobody náboženského vyznání. Katolicismus zformoval na tridentském koncilu své síly a nastoupil do ofenzivy (uvedení jezuitů do českých zemí, obnova arcibiskupství). Roztržka kališníků s katolickou církví nebyla úplná, kališníci si nezaložili vlastní církevní organizaci a uznávali autoritu papeže (včetně závislosti na dosavadním systému výchovy duchovních i jejich svěcení). Přitom se jen menšina obyvatel Čech (a o něco více Moravy) hlásila ke katolictví (10-15 %). V polovině 16. století byl náboženský obraz českých zemí značně pestrý: vedle kališnictví (rozštěpeného na starokališníky a novoutrakvisty, přičemž ortodoxní kališnictví se sbližovalo s katolicismem) se prosazovalo i další dědictví husitského hnutí - jednota bratrská; z Říše se šířily vlivy reformace (luterství, kalvinismus), z níž se vydělily menší sekty (nejznámější byli novokřtěnci neboli habáni). Roztříštěnost nekatolického tábora v Čechách byla překonána vypracováním návrhu tzv. České konfese, nového vyznání víry, na níž se dohodli luteráni, novoutrakvisté i čeští bratři. Tento (více politický než teologický) program, jehož základem bylo umírněné luteránství, nakonec skončil jen v poloze ústního slibu císaře Maxmiliána II. Právní úprava náboženských poměrů v Čechách tak zůstala opět v nedohlednu; přitom na Moravě vznikla Moravská konfese (1566), sdružující evangelická vyznání. Teprve Rudolfův Majestát o náboženské svobodě přinesl zrovnoprávnění nekatolíků s katolíky v Čechách, přičemž svoboda vyznání byla znovu přiznána i poddaným. Rudolfův majestát znamenal sice vyvrcholení zápasu o náboženskou toleranci v Čechách, avšak nepřinesl změny v oblasti politické; v zemských úřadech se udrželi dosavadní zastánci tvrdé rekatolizace. Náboženská svoboda se stala programovým heslem na šachovnici habsburské dynastické krize (uhersko-rakouskomoravská a česko-slezská konfederace). Po překonání tohoto vnitrostátního napětí se nový císař Matyáš vrátil k centralizačně unifikačnímu kurzu. Porušováním slibů a privilegií společně se svými stoupenci vyburcoval odpor opozičních sil, který v letech 1618-1620 přerostl v povstání českých (ale i rakouských a uherských) stavů proti Habsburkům. Česko-rakousko-uherské soustátí zůstalo před Bílou horou značně volným seskupením, takže nevzniklo ani jeho jednotné pojmenování (společný byl jen panovník, zákonodárné jednání včetně soudnictví se odbývalo v jednotlivých zemích, stejně jako i otázky finanční a vojenské se projednávaly na zemských sněmech). Integrační tendence Habsburků se nepodařilo prosadit. České království si udrželo podobu politického subjektu v mezinárodních vztazích; tak například hodnost českého krále poskytovala Habsburkům právo účasti ve sboru sedmi kurfiřtů, kteří volili panovníka Svaté říše římské. Zemský partikularismus byl namířen nejen proti habsburské centralizaci, ale také proti upevnění soudržnosti českého státu, který představoval hospodářsky a politicky nejvýznamnější součást monarchie. Vnější jednota a státoprávní sounáležitost pěti zemí Koruny české (Čechy, Morava, Slezsko, Horní a Dolní Lužice) nebyla po roce 1526 zpochybňována, avšak vnitřní vazby mezi zeměmi a stavovskými obcemi nebyly řešeny právními předpisy. Česká stavovská obec si osobovala nadřazenost nad stavy vedlejších zemí (přičemž se ne vždy chovala mateřsky) a ty pak žárlivě střežily vlastní svébytnost, přičemž za určitých podmínek (zastoupení v české kanceláři) byly ochotné uznávat český sněm za společný orgán celého českého státu. Zemský partikularismus (zvláště ve vztahu Čech a Moravy) se prohluboval a odsoudil k izolaci každý výraznější projev protihabsburské opozice. Soustředění centralizačního tlaku Habsburků především na České království a odstředivé tendence vedlejších zemí způsobily, že za odboje v letech 1546-1547 i na počátku povstání v roce 1618 zůstaly Čechy osamocené. Současně však se v předbělohorské době prohloubilo sepětí domácího vývoje s evropským konfliktem a v Čechách vzniklo jedno z ohnisek střetávání habsbursko-katolického a protihabsbursko-evangelického tábora; českým povstáním 1618-1620 započal vlastně třicetiletý konflikt v Evropě, nejprve jako náboženský a politický spor v Čechách, který pokračoval jako střetnutí mezi habsburským katolickým císařem a německými protestantskými knížaty a nakonec se stal velmocenským sporem mezi
4 4
Habsburky a Francií. Česko-falckou válkou vyvrcholil téměř stoletý zápas českých stavů proti centralizačním a absolutistickým snahám Habsburků. Český odboj zůstal v podstatě omezen na představitele šlechty, města zachovávala rezervovaný postoj a poddaní stáli zcela stranou. S povstáním projevily souhlas obě Lužice a Slezsko, naproti tomu Morava zůstala zpočátku neutrální. Téměř úplně selhaly naděje povstalců na účinnou pomoc ze zahraničí. Následná bělohorská porážka znamenala krach celé koncepce stavovské monarchie. Národnostně nebyl český stát předbělohorské doby jednotný. Proti výrazně českým Čechám a Moravě stála německá převaha ve Slezsku a v obou Lužicích. Zapojením českých zemí do monarchie došlo k posílení němčiny jako nejrozšířenějšího jazyka. Hospodářská situace Již na počátku sledovaného období (mezi lety 1520-1530) se podařilo překonat ekonomickou a populační depresi a došlo k plnému nástupu vrchnostenského podnikání, což přineslo zlepšení životních podmínek ve venkovských oblastech. Od poloviny 16. století došlo k rozšíření vrchnostenského hospodaření ve vlastní režii; tento typ podnikání (hovoří se o režijním velkostatku) se nejdříve uplatnil na velkých panstvích. Podstatou režijního velkostatku byla námezdní práce, robotní práce se zde využívalo jen v malé míře. Vedle obilnářství prožívalo konjunkturu i rybníkářství, jehož počátky sahají do druhé poloviny 14. století (pernštejnské a rožmberské panství). Značnou prosperitu zaznamenalo i pivovarnictví, v některých oblastech se rozvíjel i chov ovcí a vinařství. Základem prosperity většiny královských měst zůstávala cechovní řemeslná výroba určená pro místní trh; jen v případě soukenictví (východní a jižní Čechy) a plátenictví (severní a severovýchodní Čechy) se vyrábělo pro export. S plátenickou výrobou byl spojen vznik tzv. nákladnického systému, zárodek budoucí rozptýlené manufaktury. Rychlý rozmach v hornictví a hutnictví (těžba stříbra) byl v polovině 16. století vystřídán hlubokým úpadkem. Daleko úspěšněji se rozvíjelo železářství a sklářství. Kultura Charakteristickým znakem kulturních poměrů po roce 1526 bylo pozvolné prosazování
renesančních
a humanistických vlivů. České země se seznamovaly s renesancí prostřednictvím obchodních styků s Itálií, byly však také zprostředkovány i přes podunajskou oblast a později oklikou přes Sasko a Polsko. Rozhodujícím požadavkem doby se stalo skloubení pohodlí s přepychem a nádherou. Docházelo k přestavbě panských sídel na honosné zámky, přičemž mnohé hrady a tvrze pustly. Města přistupovala k přestavbě radnic, domů i větších areálů (uplatňovala se sgrafita); v polovině 16. století se vytvářela svébytná varianta - česká renesance. Na sklonku téhož století se stala Praha působištěm svérázného kruhu manýristických umělců a učenců císařského dvora Rudolfa II. Na Pražském hradě našla útočiště rozsáhlá obrazová galerie, u dvora se to hemžilo celou řadou aktivních umělců a vědců, ale také zástupy podvodníků a dobrodruhů. Všestranný rozkvět zažívala pražská židovská obec i její kultura. V oblasti školství narůstal význam městských (partikulárních) škol a rychlý vzestup počtu škol zaznamenaly také bratrské školy, v nichž byla věnována intenzivní péče moderním pedagogickým a didaktickým zásadám výuky. Vedle pražské univerzity (s jedinou fakultou artistickou) působila po roce 1562 jezuitská klementinská kolej. V průběhu 16. století prudce stoupal počet vydávaných knižních titulů; mezi vydavateli vynikal Adam Daniel z Veleslavína a po něm Jiří Melantrich z Aventina. Zcela výjimečné místo v aktivitě českých humanistů zaujímala jejich péče o jazykovou kulturu, zejména o rozvoj českého jazyka; největší zásluhy v této oblasti připadají jednotě bratrské (Jan Blahoslav a Bible kralická). Doba předbělohorská Jakkoli doba předbělohorská, vymezená lety 1526–1620, už ve svém názvu skrývá přízrak dalekosáhlé pohromy a na první pohled navozuje dojem, jako by se snad byla česká společnost ubírala nezvratným směrem ke své drtivé porážce, skutečnost vyhlížela docela jinak. Na rozdíl od mnoha pozdějších výkladů historiků nebylo předbělohorské století naplněno zdaleka jenom napětím a čekáním na rozuzlení v osudné bitvě na návrší západně od Prahy. Naopak, byla to doba dramatických zvratů i bezuzdného veselí, doba velkých majetkových vzestupů i nečekaných pádů, kulturního rozmachu i
4 5
existenciální tísně. Ale hlavně to bylo období renesance a manýrismu, období, v němž se České země mnohem více než předtím otevřely Evropě a světu. Začlenění Českých zemí do habsburské monarchie Až do první čtvrtiny 16. století zůstávala střední Evropa rozdělena do několika států a ovládána jejich panovnickými dynastiemi. Zejména čeští, polští, rakouští a uherští vládci po celý středověk soupeřili o převahu a od poloviny 13. století se opakovaně pokoušeli sjednotit středoevropský prostor pod vlastním žezlem. Avšak ani poslední Přemyslovci a Lucemburkové, ani polsko-litevští Jagellonci a uherský král Matyáš Korvín nedosáhli trvalého výsledku. Dvakrát (po vymření Přemyslovců a Lucemburků) nastoupili na stejnou dráhu rakouští Habsburkové, leč také oni ztroskotali. Zvrat nastal teprve poté, co Habsburkové obratnou sňatkovou politikou rozšířili své državy daleko na západ Evropy a v osobě Karla V. připojili k císařskému titulu také korunu španělských králů a spolu s ní rozsáhlá území od Itálie po Nizozemí, stejně jako výnosné zámořské – zejména americké – kolonie. Teprve dynastie, která se opírala o mocenskou a finanční oporu na západě kontinentu, mohla s nadějí na úspěch rozvinout hegemoniální záměry v srdci Evropy. Mladší císařův bratr Ferdinand I. Habsburský, navázal na vídeňské smlouvy s Jagellonci z roku 1515 a obratně využil chaotické situce, jež nastala v převratném roce 1526 po moháčské porážce a po smrti Ludvíka Jagellonského. Důsledně kráčel za svým cílem, jímž se stalo získání koruny českých a uherských králů, a byl připraven jak ke svedení války, tak i k dílčím diplomatickým ústupkům. Zatímco v Čechách přistoupil na zásadu svobodné stavovské volby, ve čtyřech dalších korunních zemích byl přijat tamními sněmy na základě dědických nároků své choti Anny Jagellonské. O Uhry musel ovšem svést boj se svým soupeřem Janem Zápolským a zahájil tak nekonečnou řadu válek s mocným soupeřem na jihovýchodě – s Osmanskou říší. Ačkoli Ferdinand I. nakonec dosáhl i uherského trůnu, musel se spokojit jen s menší částí Svatoštěpánské koruny, s takzvanými Královskými Uhrami, jež se rozkládaly převážně na slovenském a chorvatském území. Zatímco Svatoštěpánská koruna vstoupila do nového soustátí takto okleštěna a Rakousy (spolu se Štýrskem, Korutanami, Kraňskem, Přímořím a Tyrolskem) tvořily jen chudší protějšek svého severního souseda, země České koruny se staly hospodářsky, mocensky i prestižně nejvýznamnější částí nově utvořeného středoevropského (česko-rakousko-uherského) soustátí, zvaného habsburská monarchie. Od Čech odvozovali Habsburkové královský titul na území Svaté říše římské a postavení prvního ze světských kurfiřtů, volitelů římskoněmeckého panovníka. Z Českých zemí, jež ve druhé čtvrtině 16. století díky jáchymovským dolům prožívaly poslední velkou „stříbrnou horečku“ a jež i poté procházely obdobím agrární konjunktury, čerpali středoevropští Habsburkové největší podíl daní na říšskou politiku, na vybudování důstojného panovnického dvora a na vedení nesmírně nákladných válek o Uhry. Spojením čtyř nejdůležitějších zemí – Českého království, Moravského markrabství a dvou podunajských arcivévodství Dolních Rakous a Horních Rakous – vzniklo jádro habsburské monarchie, na němž do budoucna závisela její životaschopnost a v němž se také – především mezi Prahou a Vídní – podle dynastických potřeb posouvala hlavní panovnická rezidence. Proměny dualistického zřízení Česká koruna vstoupila do česko-rakousko-uherského soustátí jako stát složený z pěti zemí – Čech, Moravy, Slezska, Horní Lužice a Dolní Lužice. Hlavní pojítka pěti korunních zemí představovaly osoba českého krále, nejdůležitější centrální úřad (česká dvorská kancelář) a generální sněm, na němž se nepravidelně scházeli zástupci stavů ze všech pěti zemí, aby jednali o společných záležitostech. Byla tu však i neformální pouta, zejména mezi Čechy a Moravany, jako národní jazyk a kultura, dějinné zkušenosti a ovšem také pozemkové vlastnictví předních rodů (Pernštejnů, Rožmberků, pánů z Hradce, Žerotínů atd.), rozložené po obou stranách česko-moravské hranice. Zejména mezi příslušníky „vyšších“ stavů (pánů a rytířů) bylo uznáváno společné občanství, podmíněné vždy jen držbou statků v té zemi, v níž se chtěl kterýkoli pán či rytíř podílet na politické moci. Po celou předbělohorskou dobu přetrvávalo rozdělení moci na dualistickém principu – mezi panovníka a stavy čili korporace privilegovaných stavovských osob. Základní stavy tvořila vyšší šlechta (páni), nižší šlechta (rytíři), královská města,
4 6
ve vedlejších zemích rovněž preláti (představení biskupství, kapitul a nejvýznamnějších klášterů) a ve Slezsku pak jako nejvyšší stav také knížata. Stavovské korporace a jejich příslušníci se podíleli na moci prostřednictvím zemských sněmů, soudů, nejvyšších zemských úřadů a v Čechách též prostřednictvím královské rady. Ve všech těchto samosprávných institucích před rokem 1526 převažoval vliv stavů, zatímco vůle panovníka se tu prosazovala jen obtížně a pozvolna. Ferdinand I., který byl vynikajícím administrátorem, se proto rozhodl vytvořit nové centrální úřady, jež byly závislé pouze na něm. Na základě dvorského řádu z roku 1527 vznikla tajná rada, která řídila vnitřní a zahraniční politiku, a dvorská komora, která spravovala státní finance. Společně s dalšími zeměpanskými úřady, s podřízenou komorou českou a později slezskou, a s dvorskou válečnou radou vytvořily tyto nové instituce nebývalou dvoukolejnost ve správě veřejných záležitostí. Na jedné straně to byly moderní úřady zcela podřízené Habsburkům, na druhé straně pak starobylé instituce, v nichž pod tlakem byrokratizace státní správy postupně slábl vliv stavů a jež se za panování Ferdinanda I. (1526–1564), Maxmiliána II. (1564–1576) a Rudolfa II. (1576–1611) krok za krokem přizpůsobovaly novému vládnímu kurzu v duchu centralizace politické moci a rekatolizační náboženské unifikace. Náboženství a politika Obyvatelstvo Českých zemí se nábožensky rozrůznilo už v době husitské a pohusitské. V Čechách a na Moravě žili tehdy vedle většinových kališníků (utrakvistů čili pozdních husitů) menšinoví katolíci a stoupenci svébytné Jednoty bratrské. Po roce 1517 k nim přibyli luteráni, kteří zakotvili hlavně mezi německými obyvateli v pohraničí a v moravských královských městech, ale kteří svým učením ovlivnili také české kališníky; ti se postupně rozdělili na prolutersky orientovanou novoutrakvistickou většinu a na nevelké zbytky starokališníků, kteří se stále více sbližovali s katolíky. Navíc se v Čechách a na Moravě uplatnili přívrženci kalvinismu, novokřtěnství a dalších reformačních církví. Naproti tomu Slezsko a obě lužická markrabství zaplavila od dvacátých let 16. století vlna luterství, jež strhlo na svou stranu převážnou část knížat, šlechty, měšťanů i poddaných. V době, kdy se katolictví stalo menšinovou církví na území celé České koruny (stejně jako Rakous a Uher), setrvávali Habsburkové pevně při starém vyznání a považovali je za ideový základ své vlády. Jednotná katolická církev dodávala totiž vyšší posvěcení také sjednocené panovnické moci, jež ostatně nacházela zahraniční spojence především v katolickém Španělsku a u papežské kurie. Zprvu se habsburští vládci snažili jen bránit živelnému náporu reformace, avšak po tridentském koncilu (1545–1563), jenž zahájil protiofenzivu za účelem potlačení evangelíků, začali zpevňovat základy katolické církve. Obnovení pražského arcibiskupství (1561), budování jezuitských kolejí a útoky habsburské moci proti evangelíkům byly vnějším vyjádřením snah o návrat veškerého obyvatelstva monarchie do jediné – univerzální – církve. Zatímco stárnoucí Ferdinand I. a po tolerantním Maxmiliánovi také jeho synové Rudolf II. a Matyáš vnímali návrat do lůna katolické církve jako projev loajality vůči stejně věřícímu panovníkovi, pro šlechtu a svobodné měšťany se ochrana svobody vyznání stala jedním ze stavovských privilegií. Utvářel se tak dvojí protichůdný přístup k sepětí náboženského vyznání a politické moci – přístup katolicko-absolutistický a evangelicko-stavovský. Třebaže za celou předbělohorskou dobu nevznikla neprostupná hranice mezi zastánci těchto postojů, katolictví se stále důsledněji spojovalo s podporou habsburského centralismu, kdežto nositeli evangelictví se stávali stoupenci stavovské opozice. Už protihabsburský odboj v 1547, který poprvé otřásl habsburskou monarchií, vedli především novoutrakvističtí měšťané a luteránští i bratrští šlechtici, ale tehdy jim ještě chyběl jasnější program a nezbytná míra svornosti. V zápase o Českou konfesi na památném sněmu 1575 se již stala cílem důsledná legalizace vlastního vyznání a ustavení zemské církve se všemi vážnými důsledky, jež by takový zákon znamenal pro oslabení panovnické moci i výsadního postavení katolické šlechty. Habsburkové a jejich stoupenci z řad aristokracie vcelku úspěšně odráželi nápor evangelíků a současně stupňovali rekatolizační ofenzivu. Zřetelného posunu v rozdělení moci dosáhl Rudolf II. 1599 jmenováním radikálně katolické vlády, vedené Zdeňkem z Lobkovic, a následným útokem nesmiřitelných katolíků proti Jednotě bratrské. V té době se však poprvé propojil odpor proti habsburské rekatolizační politice v českých, rakouských a uherských zemích. Uhersko-rakousko-moravská konfederace (1608) a obdobný spolek česko-slezský (1609) ukázaly, že stavovská
4 7
opozice našla organizační formu, přesahující omezený zemský rámec a vyjadřující společné zájmy evangelických stavů v celé monarchii. Majestát na náboženskou svobodu, který musel Rudolf II. 1609 vydat českým a slezským stavům, stejně jako ústupky v obsazení moravské zemské vlády naznačily, že iniciativu přejímá nekatolická šlechta. Ta si také v Čechách vytvořila alternativní orgány zákonodárné a výkonné moci (sjezdy evangelických stavů, direktorskou vládu, sbor defenzorů), jež zpochybnily dosavadní zemský sněm a vládu nejvyšších zemských úředníků. Tyto nové stavovské orgány, nezávislé na králi, se staly předobrazem prozatímního státního zřízení za českého stavovského povstání v letech 1618–1620. Nejrozsáhlejší protihabsburský zápas v tehdejší Evropě dospěl až k odvážnému pokusu o přetvoření habsburské monarchie ve spolek svéprávných, navzájem smluvně vázaných zemí. Takto dalekosáhlý záměr vyjádřila Česká konfederace z roku 1619 a soubor dalších, na ni navazujících smluv s rakouskými a uherskými stavy. Povstalci však nenašli nezbytnou oporu u zahraničních souvěrců, ani nedokázali zmobilizovat dostatečné síly, aby zvrátili vojenskou a finanční převahu habsburské dynastie a jejích katolických spojenců. Výsledkem byla nejen porážka odbojných stavů a jejich nově zvoleného krále Fridricha Falckého ve dvouhodinové bitvě na Bílé hoře 8. 11. 1620, ale také rozdrcení celé stavovské opozice. Zápas vedený evangelickými stavy nebyl uvědomělým bojem za národní zájmy. Nicméně jeho porážka a jednostranné vychýlení vládního systému ve prospěch habsburského absolutismu, spjatého s násilnou rekatolizací, měly dalekosáhle nepříznivé důsledky jak pro svébytnost českého státu, tak i pro další vývoj českého národního společenství. Jakub Hutter a moravští habáni Ve druhé polovině třicátých let 16. století se stala Morava jedním z mála evropských míst, kde našla své útočiště jedna z odnoží evropské reformace, tzv. novokřtěnci (anabaptisté, toufaři). Od ostatního obyvatelstva se novokřtěnci odlišovali zamítáním křtu dětí a novým křtem až v dospělosti (odtud jejich název), jakož i náboženským přesvědčením, jehož základ tvořil pacifismus, společným majetkem obecní komunity a zvláštnostmi v organizaci rodiny. Novokřtěnecké komunity sídlily ve společných domech, německy nazývaných "Haushaben", z čehož pak vzniklo české označení "habáni". Do Českých zemí přicházely skupiny novokřtěnců z různých oblastí Římskoněmecké říše, Rakous a Švýcar, kde byli pronásledováni. Od roku 1525 na Moravě působil Baltazar Hubmaier, jeden z vůdců tyrolských novokřtěnců, kterému se podařilo založit první komunitu v Mikulově. Král Ferdinand I. Se hned po svém nástupu na český trůn snažil hnutí novokřtěnců potlačit. Hubmaier byl po svém zatčení v roce 1528 ve Vídni upálen. Po jeho smrti se organizování osad novokřtěnců na Moravě ujal jihotyrolský reformátor Jakub Hutter, podle něhož byli novokřtěnci označováni také "hutterští bratři". Z Čech byli novokřtěnci vypovězeni v roce 1534, na Moravě se zákaz jejich pobytu podařilo panovníkovi prosadit pouze v královských městech. Po likvidaci německých novokřtěnců, kteří na čas ovládli město Münster (tzv. münsterská komuna v letech 1534-1536), pronásledování moravských habánů zesílilo. Sám Hutter byl na příkaz krále Ferdinanda zatčen a v roce 1536 upálen. Moravská šlechta (páni ze Žerotína, z Lipé, z Boskovic, z Lichtenštejna aj.) však královské příkazy k vysídlení novokřtěnců bojkotovala. Komunity habánů, umístěné na jižní a jihovýchodní Moravě, dotvářely pestrý náboženský kolorit markrabství. Hlavními centry tohoto společenství se stala poddanská města významných aristokratů (Mikulov, Hustopeče, Slavkov aj.). Novokřtěnci prosluli jako zruční řemeslníci, zvláště hrnčíři, výrobci tzv. habánské keramiky. Společnost a kultura ve věku renesance a manýrismu Přestože České země patřily ve střední Evropě k oblastem s poměrně pokročilou urbanizací, naprostá většina obyvatelstva stále ještě žila a hospodařila na venkově – ve vesnicích či poddanských maloměstech. V 16. století nabyl převahy v ekonomice Českých zemí šlechtický velkostatek, který se soustřeďoval k tak výnosným odvětvím jako rybníkářství, pivovarnictví, mlynářství či chov ovcí, a zároveň těžil ze vzestupu poddanských měst, jejich řemesel a obchodu. Díky vysoké poptávce po zemědělských výrobcích dobře prospívala i poddanská hospodářství, avšak na sedláky doléhaly rostoucí vrchnostenské nároky robotní i finanční.
4 8
Život poddaných znepříjemňovala rovněž snaha vrchností podřídit je vlastním představám o kázni; nově vydávané předpisy ovlivňovaly nejen venkovskou samosprávu, hospodářskou činnost a mezilidské vztahy, ale zasahovaly necitlivě také do soukromí rolníků a poddaných měšťanů. Královská města – v čele se Starým Městem pražským v Čechách, Olomoucí a Brnem na Moravě a Vratislaví ve Slezsku – se nevyrovnala svým protějškům v nejvyspělejších částech Evropy, zejména v severní Itálii, Nizozemí a jižním Německu. Nicméně cechovní řemeslná výroba a regionálně omezený obchod zajišťovaly měšťanstvu slušnou životní úroveň, která se projevila i ve všeobecném vzestupu vzdělanosti. Měšťané, zvláště pak zámožný patriciát, si totiž nedostatek politického vlivu v zemských záležitostech vynahrazovali intenzivním společenským a kulturním životem. Český stát patřil k poměrně lidnatým částem kontinentu. V době svého vrcholného rozmachu kolem roku 1600 dosahovala rudolfínská Praha asi 60 000 a všechna ostatní královská města Čech a Moravy čítala dohromady zhruba 140 000 obyvatel. Úhrnný počet obyvatel všech pěti korunních zemí lze pak odhadnout jen velmi přibližně na 3,5 milionu lidí. Národnostní složení bylo velmi pestré. Zatímco v Čechách a na Moravě měli zřetelnou převahu Češi a jen v pohraničí a v některých vnitrozemských městech žilo nezanedbatelné množství Němců, ve Slezsku sídlili vedle Němců Poláci a Češi, v obou Lužicích pak společně s Němci také Lužičtí Srbové. Kromě toho ve velkých městech (Praze, Vratislavi, Olomouci, Zhořelci atd.) narůstal počet Italů, kteří se z podalpských oblastí stěhovali do střední Evropy a všude dosahovali úspěchů jako vynikající stavitelé a umělečtí řemeslníci. Přes všechna právní omezení se v životě metropolí i venkovských městeček dokázali prosadit Židé, kteří se uplatňovali především v peněžnictví a v diaspoře vytvářeli osobitou duchovní a hmotnou kulturu. Kolem poloviny 16. století se České země dokořán otevřely evropské renesanci. Velká výprava české a moravské šlechty do Itálie (1551–1552) symbolicky zahájila éru intenzivního cestování, jež přivádělo aristokraty a jejich doprovod, ale i duchovní osoby a měšťany k poznání knížecích dvorů, paláců a univerzit v pokročilejších zemích, a nejzámožnější z nich podněcovalo k nápodobě západního životního stylu. Italské, španělské, německé, švýcarské, nizozemské i anglické vlivy působily na domácí podloží ve venkovských a městských rezidencích velmožů, jejich ozvuky dolehly i do některých měšťanských domácností, ale nejvýrazněji se projevily u habsburského dvora v Praze. Jeho základy položil při občasných pobytech Ferdinand I., v letech 1547–1566 jej vybudoval jeho syn, místodržitel Ferdinand Tyrolský, a plný lesk císařské rezidence mu v letech 1583–1612 dodal Rudolf II. Ačkoli na území českého státu nevznikla díla srovnatelná s výtvory géniů italské renesance, šlechtická i měšťanská kultura se v předbělohorské době dostala na novou úroveň. Podstatně k tomu přispěl rozvoj knihtisku a vybudování husté sítě středního školství pro potřeby evangelického a katolického obyvatelstva. Zvýšené nároky životního stylu aristokracie podnítily rozmach architektury a výtvarného umění, do jisté míry také literatury, práva, přírodních a technických věd i sběratelství. Měšťanstvo se vydatně podílelo na dobové literární tvorbě v českém, latinském a německém jazyce i na kultivaci hudebního života. Doba renesance a humanismu se vyznačovala hojným přejímáním zahraničních vzorů a jejich přetvářením do osobité domácí podoby. Pokud v českém prostředí vznikl zcela svébytný styl, bylo to především na pražském císařském dvoře Rudolfa II., kde se podařilo přetavit podněty italské, nizozemské, německé i české do podoby rudolfínského manýrismu, který později ovlivnil počátky středoevropského baroka. Převážně receptivní povaha domácí kultury 16. století, zušlechtění a pevné zakotvení českého jazyka v symbolické Bibli kralické, evropský lesk pražského umělecko-vědeckého centra a také trvalé zušlechtění české a moravské krajiny tvoří charakteristické rysy renesančního a manýristického období. V jeho rámci naše prostředí vyrovnávalo své zpoždění za pokročilejšími evropskými zeměmi. Osvojením si italské a severské varianty renesanční kultury, humanistickou kultivací češtiny i zřetelným programem jazykového vlastenectví vytvářela stavovská společnost základ, na nějž s prospěchem navazovala česká kultura ještě v období osvícenství a národního obrození.
Renesanční architektura v Českých zemích
4 9
Hluboko do 16. století žily Čechy a Morava tradicemi gotické vzdělanosti a umění. Nové renesanční umění, přecházející k nám především ze severní Itálie, tedy nemohlo rychle a radikálně vytlačit pozdní gotiku z uměleckého života. Ta ustupovala novému slohu pouze v předních uměleckých centrech a i tam žila s renesancí v překvapující symbióze, která nepostrádala svébytné umělecké kvality. Nešlo však pouze o mechanické přebírání slohového tvarosloví, ale především o nový životní styl a s ním spojený názor na umění. Tento nový vítr zůstával zpočátku omezen na úzký okruh vzdělaných, především urozených zasvěcenců a jejich sídel. Vedle královské Prahy to byl především Krumlov pánů z Rožmberka, Jindřichův Hradec, Telč a Slavonice pánů z Hradce a ve východních Čechách Pardubice s Novým Městem nad Metují pánů z Pernštejna. Období renesančního slohu lze u nás rozdělit na období jagellonské (1490-1530), kdy se nový sloh projevoval pouze v ojedinělých dílech, a na renesanci prvních Habsburků (1530-1580), kdy bylo vytvořeno nejvýznamnější dílo v duchu severoitalského palladiánského klasicismu. Teprve v této době se renesanční tvarosloví začalo plně rozšiřovat do měšťanského prostředí, v kterém plně vyznívalo v době, kdy společenská a umělecká centra již plně žila rudolfínským manýrismem. V církevních stavbách ožil středový půdorys, který se často vázal na seskupení prostoru do osového kříže. Renesanční architekti opustili gotický ideál závratných výšek a ohromujících subtilních konstrukcí a přizpůsobili poměr rozměrů a prostorových vztahů měřítku člověka. Šlechta začala opouštět středověké hrady a budovala zámky, venkovská příležitostná sídla a nový typ městského paláce. Renesanční zámek byl často spojen se zahradou. Jeho ústředním prostranstvím se stal ústřední dvůr ve tvaru čtverce nebo obdélníku. Takřka závaznými se staly arkádové ochozy, zpravidla ve všech patrech, které zprostředkovaly komunikaci mezi jednotlivými křídly a také patry. Počet sloupů a oblouků arkád býval ve vyšších patrech zdvojnásoben. Motiv arkády byl někdy použit i ve vnějším plášti stavby a vznikla tak otevřená loggia jako například v Litomyšli. Zásluhu na rozšíření renesanční architektury měl panovník Ferdinand I., který nechal v letech 1536-1563 v královské zahradě vystavět letohrádek, později zvaný Belvedér. Královský architekt Bonifác Wohlmut se postavil plně do služeb nového slohu úpravou hudební kruchty v katedrále sv. Víta, tribunou v sále Sněmovny a především stavbou Velké míčovny (1567-1569). Stavitelé dvorského okruhu budovali i pro šlechtu městské paláce s arkádovými dvory: vzpomeňme alespoň Schwarzenberský palác na Hradčanech, opatřený sgrafitovou výzdobou. Arkádovými dvory, typickými štíty attik a sgrafitovou výzdobou začaly být opatřovány i měšťanské domy. Císařské stavby byly prováděny i mimo Prahu; tehdy vznikly především zámky v Brandýse nad Labem, Poděbradech a Mělníce. Ze šlechtických kruhů provozovali horlivou stavební činnost zejména Pernštejnové. Významnými milníky v dějinách našeho stavebního umění byly stavby zámků v Pardubicích a Litomyšli. Jednotně komponovaná výstavba náměstí v Novém Městě nad Metují byla urbanistickým unikátem. Páni ze Smiřic vystavěli impozantní zámek v Náchodě, Trčkové přispěli stavbou skvělého zámku v Opočně. Renesanční stavitelství v jižních Čechách ovládlo stavební huť pánů z Rožmberka, významnými díly byla přestavba krumlovského hradu a stavba loveckého zámečku v Kratochvíli. Páni z Hradce přebudovali jindřichohradecký hrad na velkolepý zámek s arkádami. Bohatý šlechtic Florián Griespek přivedl do Čech skupinu stavitelů a stavebních uměleckých řemeslníků ze severní Itálie a vystavěl zámek v Kaceřově (1539-1558). Tito umělci se později stali jádrem vývoje renesanční architektury v záp. Čechách, když se usadili v Plzni. Morava přijímala renesanční architekturu vzhledem ke své příznivé geografické poloze i specifickému vývoji velmi ochotně. Portál zámku v Tovačově 1492 a již o rok později vznikly čistě renesanční, umělecky velice kvalitní portrétní reliéfy na zámku v Moravské Třebové. Skutečným skvostem renesanční architektury je zámek v Bučovicích, postavený pro Jana z Boskovic. Páni z Hradce přebudovali v Telči starý hrad na zámek s bohatou štukovou a sgrafitovou výzdobou. Zachariáš z Hradce se zasloužil o jednotné vybudování města Slavonice. Páni ze Žerotína pak k velikosti moravské renesanční architektury přispěli stavbou zámků v Náměšti nad Oslavou, Rosicích a Velkých Losinách.
Panovnice v českých zemích
5 0
Marie Habsburská (1505-1558) -
Manželka českého a uherského krále Ludvíka II. se narodila 17.září 1505 v Bruselu. Byla dcerou kastilského krále a burgundského vévody Filipa (syna císaře Maxmiliána I.) a kastilské a aragonské infantky Johany, dcery tzv. katolických veličenstev-Ferdinanda, krále aragonského, a Isabely, královny kastilské. Šlo pravděpodobně o nejvznešenější princeznu té doby, území pod vládou jeji rodičů a prarodičů zabírala téměř polovinu Evropy. Rok po narození však zemřel její otec a matka, ze ztráty milovaného manžela propadla šílenství. Vychování se tedy malé Marii dostalo u její tety Markéty, která působila jako místodržitelka Nizozemí. V té době však již bylo o osudu princezny rozhodnuto-:její děd císař Maxmilián I. ji vybral jako manželku pro o necelý rok mladšího následníka českého a uherského trůnu Ludvíka Jagellonského. Smlouvy mezi císařem a králem Vladislavem II. o vzájemném sňatku jejich potomků byly uzavřeny v červenci 1515 a po týdnu jednání se ve vídeňském svatoštěpánském chrámu konaly dvě dětské svatby. Nejprve byl uzavřen sňatek české a uherské princezny Anny s jedním z Maxmiliánových vnuků (zastupovaným samotným císařem), poté se konala dětská svatba desetileté Marie s o rok mladším následníkem českého a uherského trůnu Ludvíkem. Význam svateb dotvrdila i účast polského krále Zikmunda, díky čemuž moc zúčastněných daleko přesahovala středoevropské hranice a dvojsvatba se tak stala jednou z nejvýznamnějších událostí své doby.
-
Dětští manželé poté žili na královském dvoře v Budíně. Již v následujícím roce však zemřel král Vladislav II. a jeho syn Ludvík II. nastoupil jako desetiletý na trůn; stal se však na několik let poslušnou loutkou v rukou čelných představitelů uherské šlechty, kteří mu dokonce bránili i v cestě do českých zemí. Teprve v roce 1521, krátce poté, co spolu mladí manželé začali opravdu žít, se Ludvík dostal z přílišného vlivu uherské šlechty. Pomohl mu v tom i jeho švagr arcivévoda Ferdinand, přičemž jejich dobré vztahy ovlivnila právě Ludvíkova manželka. Na jaře 1522 se manželé konečně vypravili do Čech a Marie byla 29.května korunována českou královnou. Naneštěstí však mělo manželství Marie a Ludvíka vyměřeno velmi krátký čas a nepřineslo žádného potomka. V srpnu 1526 zahynul král Ludvík, jenž krátce předtím oslavil dvacáté narozeniny, v bitvě proti Turkům u Moháče a sotva jednadvacetiletá Marie se stala vdovou.
-
Uvolněný český a uherský trůn lákal velké množství zájemců, královna vdova Marie však velmi energicky podepřela kandidaturu svého bratra arcivévody Ferdinanda zvláště v Uhrách, což mu umožnilo získat na svou stranu část uherské a chorvatské šlechty a stát se úspěšným protikrálem dříve zvoleného sedmihradského knížete Jana Zápolského.
-
Od roku 1531 žila Marie v Bruselu, kde vykonávala (tak jako dříve její teta Markéta( místodržitelský úřad pro území Nizozemí. Jako místodržitelka prokázala velký politický talent a dokázala udržet v jednotě konglomerát drobných území, původně sjednocených burgundskými vévody. Po dvaceti letech pak odešla do Španělska, kde 18.října 1558, ve svých třiapadesáti letech a po dvaatřiceti letech vdovství, zemřela v cigaleském zámku.
Anna Jagellonská (1503-1547) -
Byla dcerou českého a uherského krále Vladislava II. a jeho třetí manželky Anny z Foix. Narodila se 23.července 1503 v Budíně a stejně jako její mladší bratr Ludvík byla již v dětském věk zaslíbena. V červenci 1515 byla slavnostně provdána za jednoho z vnuků císaře Maxmiliána I., aniž však bylo určeno za kterého. Poté byla odvezena do Innsbrucku, kde dokončila své vzdělání a seznámila se s vlivy italské renesance. Původně Anna i její bratr Ludvík předpokládali, že zvoleným manželem se stane císař Karel V., a král Ludvík ještě v roce 1520 vyžadoval naplnění vídeňského sňatku právě s nejstarším vnukem již zesnulého císaře Maxmiliána I. Arcivévoda Karel však byl od roku 1516 králem španělským a žádal o nevěstu na lisabonském dvoře. Proto byl za Annina manžela určen jeho mladší bratr arcivévoda Ferdinand, jenž po dědově smrti zdědil rakouské země. Koncem května 1521 se tak v rakouském Linci Anna oficiálně provdala za Ferdinanda, jemuž po smrti bratra Ludvíka přinesla nárok na českou korunu. Již roku 1510 totiž český král Vladislav II. určil Annu za případnou dědičku českých zemí. Zatímco šlechta ve vedlejších zemích Annin nárok uznala, čeští šlechtici požadovali udržení volitelnosti trůnu, a Ferdinand se proto musel v říjnu 1526 podrobit volbě. Teprve po jeho volebním vítězství mohl být královský pár 24.února 1527 v Praze slavnostně korunován. Při Korunovaci již královna Anna věděla, že je podruhé těhotná, a v červenci 1527 se Alžbětě narodil vytoužený následník trůnu Maxmilián. Během následujících dvaceti let pak došlo na svět dalších třináct dětí, které zaručily bezproblémovou existenci rakouských Habsburků na další dvě století. Rodina se stala pro krále Ferdinanda I., jenž ve svých rukou soustředil vládu nad alpskými, českými a
5 1
uherskými zeměmi, oázou klidu a spokojenosti. Přes velké problémy v Uhrách a v Německu se Ferdinand stále vracel do Lince a Prahy, kde po většinu času žily jeho děti. Manželka Anna jej totiž, na rozdíl od jiných -
královen té doby, na většině cest doprovázela a snažila se mu být stále nápomocnou radou. Ferdinand, který v mládí rodinu fakticky nepoznal, se snažil Anně odvděčit za její pomoc bezpříkladnou starostí o blaho ženy a dětí. Oba manželé se zasloužili o vynikající vzdělání svých dětí, zvláště pak o jejich jazykovou průpravu. Po pětadvaceti letech manželství však Anna 27.ledna 1547 v Praze zemřela, když se nedokázala zotavit ze svého posledního porodu. Pro Ferdinanda se jednalo o osudový zlom v jeho životě. Podle dobových zpráv si již nikdy nenechal stříhat vousy a i na smrtelném loži držel v rukou portrét své milované manželky, aby ji na onom světě dokázal rychle nalézt.
Marie Španělská (1528-1603) -
Císařská princezna a infantka španělská, se stala manželskou svého vlastního bratrance, budoucího císaře, českého a uherského krále Maxmiliána II. Narodila se 21.června 1528 v Madridu jako dcera císaře římského a krále španělského Karla V. a jeho ženy, portugalské infantky Isabely. Byla vychována v duchu přísného katolicismu, pod vlivem názorů o osudové předurčenosti Habsburků stát v čele křesťanstva. Od počátku čtyřicátých let byl předpokládán její pozdější sňatek s arcivévodou Maxmiliánem, i když se jistý čas uvažovalo o francouzském dauphinovi Jindřichovi. K definitivní dohodě došlo mezi oběma bratry (a otci), císařem Karlem a králem Ferdinandem, na zasedání říšského sněmu v Augsburgu počátkem roku 1548, kdy bylo vyhlášeno zasnoubení jejich dětí. Svatba se konala ve španělském Vallodolidu v polovině září 1548 a ženich se ke sňatku osobně dostavil. Ihned po sňatku byl arcivévoda Maxmilián jmenován španělským místodržitelem a zůstal na madridském dvoře téměř dva roky. Roku 1550 došlo mezi císařem Karlem a Ferdinandem k roztržce, jež sice neměla dlouhého trvání, ale král Ferdinand přesto odvolal svého prvorozeného syna domů. Maxmilián se sice vrátil do Vídně sám, koncem roku 1551 se však vydal s doprovodem mnoha českých šlechticů do Itálie, aby si přivedl manželku spolu s dcerou Annou do své vlasti. Zatímco čeští šlechtici očekávali mladý pár v Janově, odplul Maxmilián do Madridu, odkud si po několika měsících odvedl svou manželku (očekávající narození syna, pozdějšího císaře a krále Rudolfa II.) a dceru do V9dně. Španělskou infantku doprovázela bohatá družina a v Janově čekajícím českým šlechticů se naskytla během cesty možnost seznámit se mladými příslušnicemi nejvýznamnějších španělských rodů, které cestovaly s princeznou jako dvorní dámy. Společenská akce natolik ovlivnila několik představitelů české šlechty, že po návratu do země došlo k více sňatkům Čechů se Španělkami. Mezi nejvýznamnější patřil sňatek Vratislava z Pernštejna s příslušnicí starobylého kastilského rodu Marií Manrique de Lara. Jejich dcera Polyxena o půl století později významně zasáhla do českých dějin.
-
Mezi manželi Marií a Maxmiliánem sice existovaly jisté neshody v náboženské oblasti, neboť Marie byla hluboce věřící katoličkou, zatímco Maxmiliánův vztah ke katolické církvi nebyl vždy bezproblémový. Přesto však bylo jejich manželství vcelku šťastné a během dvaceti let porodila Marie celkem patnáct dětí. Z obavy před manželovou náboženskou vlažností pak prosadila odeslání mladých arcivévodů ke dvoru v Madridu na vychování-nejprve odjeli do Španělska synové Rudolf a Arnošt, později byli vystřídáni svými bratry Albrechtem a Václavem a sestrou Annou.
-
Po smrt svého otce Ferdinanda I. se stal Maxmilián císařem římským, králem českým a uherským. Také Marie byla v září 1562 korunována českou královnou, i když za manželova života pobývala v Praze jen zřídka. Po Maxmiliánově smrti se však na Pražský hrad přestěhovala a zvolila si jej za své vdovské sídlo. Spolu se svou dcerou Alžbětou, vdovou po francouzském králi Karlovi IX., se podílela na stavebních úpravách Hradu a financovala výstavbu renesanční kaple sv. Vojtěcha. Po pěti letech pražského pobytu se však dostala do vážných sporů se svým synem, císařem a králem Rudolfem II., což se rozhodla řešit návratem do rodné země. Roku 1581 se vypravila spolu se třemi svými dětmi do Španělska, kde prožila dalších více než dvacet let. Zemřela v ústraní kláštera ve Villamonte 26.února 1603.
Anna Tyrolská (1585-1618) -
Arcivévodkyně Anna Tyrolská, manželka císaře a krále Matyáše II., pocházela z tyrolské větvě habsburského rodu a byla tedy také sestřenicí svého o dvacet sedm let staršího manžela. Narodila se 4.října 1585 v Innsbrucku jako dcera arcivévody Ferdinanda a jeho druhé manželky (první manželka byla dcera bankéřské rodiny Filipína Welserová, s níž se arcivévoda seznámil na středočeském zámku Březnici) mantovské princezny Anny Kateřiny z rodu Gonzaga. Ve svých
5 2
šestadvaceti letech se Anna provdala za třiapadesátiletého bratrance, arcivévodu Matyáše, jenž se právě po svém bratru Rudolfovi II. stal císařem a českým a uherským králem. Jeho mladá manželka byla spolu s ním korunována císařovnou, uherskou královnou a nakonec v lednu 1616 také českou královnou. Na rozdíl od svého bratra však Matyáš sídlil ve Vídni, a proto byly návštěvy císařského páru v Praze velmi sporadické. Anna byla vychována jako hluboce věřící katolička. Již v Innsbrucku se seznámila s kapucínským řádem, později ve Vídni jej velmi protěžovala a založila zde kapucínský klášter s hrobkou jež se stala pohřebním místem habsburského rodu. Mezi její přední rádce a důvěrníky pak patřil kardinál Khlesl; spolu s ním ovlivňovala svého manžela ve prospěch katolické církve. Trpké ovoce svých snah zažila těsně před smrtí, při vzpouře českých stavů v létě 1618. I když byla o mnoho let mladší než její manžel, zemřela o tři měsíce dříve než on, 15.prosince 1618 ve Vídni. Její životní dílo, vídeňský kapucínský klášter byl dostavěn roku 1633 a právě Matyáš s Annou se stali prvními Habsburky, kteří byli v jeho hrobce pohřbeni. Alžběta Stuartovna (1596-1662) -
Manželka tzv. zimního krále Bedřicha (jako falckého kurtfiřta Friedricha V.) byla dcerou anglického a skotského krále Jakuba I. a dánské princezny Anny. Narodila se 19.srpna 1596 v Londýně, kde její otec, již předurčený následník, očekával svůj nástup na anglický trůn. Alžběta byla vychována spolu se starším bratrem Jindřichem v bývalém opatství Combe we Warwickshire a stala se horlivou protestantkou. V sedmnácti letech byla otcem provdána za hlavu německých protestantských knížat, falckého kurtfiřta Friedricha, který byl o pouhé tři dny starší. Při svatbě přešla Alžběta ke kalvínské konfesi. Na falcký dvůr, ovlivňovaný především francouzským manýrismem, přinesla prvky anglické kultury alžbětinské doby. Alžbětin hlavní zájem se však soustředil na početnou rodinu. Během téměř dvaceti let manželství přišlo na svět třináct dětí, z nich nejznámější, princ Ruprecht, úspěšný vojevůdce anglické občanské války, se narodil v Praze.Rozhodující změnu v životě falckého kurtfiřta a jeho rodiny přineslo české stavovské povstání. Poté, co čeští protestantští stavové odmítli již jednou zvoleného krále Ferdinanda II., rozhodovali se mezi několika nekatolickými knížaty. Největší podporu si získal právě falcký kurtfiřt; právě skutečnost, že byl zetěm anglického krále se stala rozhodujícím argumentem. Čeští protestanti předpokládali, že se král Jakub I. postaví celou svou mocí za zvoleného českého krále Bedřicha, což znemožní všechny protiakce rakouských i španělských Habsburků. V poslední říjnový den roku 1619 tak nový český král slavnostně vstoupil do Prahy, přičemž jej bez ohledu na vysoký stupeň těhotenství doprovázela také Alžběta. O týden později byli manželé korunováni svatováclavskou korunou.
-
Falcký dvůr, zvyklý na francouzskou módu a uvolněnější mravy, však působil v Praze velmi exoticky a stal se také důvodem pohoršení. Alžběta sama se nevyvarovala povýšeného postoje vůči svým novým poddaným, přičemž nebrala žádný zřetel na specifickou situaci "království dvojího lidu". Pod vlivem dvorního kazatele Abrahama Skulteta a přes varování zemských hodnostářů nechala královna Alžběta v prosinci 1619 "vyčistit" chrám sv. Víta a přeměnit jej k obrazu kalvínskému. Při této akci došlo k masovému rozkrádání liturgických předmětů, otevírání hrobů a rozbíjení soch. Čerstvě korunovaný královský pár touto akcí ztratil značnou část své prestiže, pro katolické obyvatelstvo českých zemí se řádění kalvinistů v prvním chrámu království stalo hlavní příčinou přicházejícího "božího trestu".
-
Naděj protestantských stavů ohledně anglické podpory byly z větší míry zklamány, platební neschopnost přivedla jejich vojsko k rozkladu a několik desítek minut boje na Bílé hoře rozhodlo o sudu země. Přesně po roce a devíti dnech musel král Bedřich s rodinou urychleně uprchnout ze země, kam se vrátil Ferdinand II.
-
V dalších letech přišel král a kurfiřt také o celu svou zem-Horní a Dolní Falc-a jeho rodina byla nucena žít v nizozemském exilu u Mořice Oranžského. Po smrti manžela v listopadu 1632 zůstala Alžběta s menšími dětmi v Nizozemí, syn Karel Ludvík, dědic otcových zemí, bojoval ve švédském vojsku, mladší syn Ruprecht odešel na dvůr svého strýce, anglického a skotského krále Karla I. Alžběta se v klidu svého nizozemského exilu dočkala konce třicetileté války a navrácení části otcovského dědictví Karlu Ludvíkovi. O rok později však prožila těžký otřes, když byl její bratr Karel I. v Londýně popraven. Teprve restaurace Stuartů roku 1660 a nástup synovce Karla II. na anglický trůn jí umožnily návrat do rodné země, kde 13.února 1662 zemřela.
Eleonora Toskánská (1598-1655)
5 3
-
Mantovska princezna byla druhou manželkou císaře a krále Ferdinanda II. Narodila se 23.září 1598 jako dcera mantovského vévody Vincenta I. z rodu Gonzaga a jeho druhé manželky, toskánské princezny Eleonory z rodu Medici. Byla vychována v přísně katolickém duchu v mantovském klášteře voršilek, kde také získala značné vzdělání a velký kulturní přehled. Počátkem únor a1622 byla čtyřiadvacetiletá mantovská princezna provdána za o dvacet let staršího císaře Ferdinanda II., který nedávno silou zbraní obnovil své panství v českých zemích. Jeho sňatek s Eleonorou byl počátkem intenzivní snahy mantovského dvora o získání hegemonního postavení v severní Itálii. Kličkování mantovských vévodů mezi Vídní a Paříží se však Gonzagům velmi často vymstilo. I dyž se Eleonora snažila u svého manžela rodinnou politiku podporovat, v tzv. válce o mantovksé dědictví bylo vévodské sídlo roku 1630 císařovými vojsky dobyto a vypleněno.
-
Manželství Eleonory a Ferdinanda II. bylo bezdětné. Císařovna se kromě politických ambicí, provázených střídavými úspěchy, snažila o kulturní povznesení vídeňského dvora. Jejím příchodem se začal v habsburské monarchii prosazovat vliv italského baroka, jehož ideje se promítly do svérázných zásad okázalé habsburské zbožnosti 17.století. D9ky těmto zásadám se habsburský dvůr zcela zásadně lišil od mravně pokleslého francouzského královského dvora. O žádném z císařů, od Ferdinanda II. až po jeho vnuku Leopolda I., nebylo možné říci, že by si vydržovali milenky, soukromý život jejich manželek pak byl příkladný jak v péči o rodinu, tak v dodržování zásad katolické etiky. Eleonora pokračovala ve stavebním úsilí císařovny Anny, založila ženské karmelitánské kláštery ve Vídni a Štýrském Hradci, ve vídeňském augustiniánském klášteře pak dala postavit zvláštní kapli, v níž byla ukládána srdce zemřelých panovníků.
-
Koncem listopadu 1627 byla Eleonora korunována v Praze svatováclavskou korunou, přičemž v té době nikdo netušil, že tím zakončila nepřetržitou řadu habsburských manželek, které na svých skráních nesly českou korunu. Prahu a české země navštívila císařovna a královna, doprovázející svého manžela, mnohokrát, čímž se také lišila od většiny svých předchůdkyň a následovnic. Eleonora zemřela ve Vídni 27.června 1655 a přežila tak svého manžela o více než osmnáct let.
Marie Anna Španělská (1606-1646) -
Infantka španělská se narodila 18.srpna 1606 v Madridu jako dcera španělského krále Filipa III. a jeho ženy, arcivévodkyně Markéty. Její starší sestra Anna (zvaná Rakouská) se stala díky francouzskému spisovateli Alexandru Dumasovi známou po celém světě, životní osudy mladší sestry však nebyly méně zajímavé. Již v raném dětství byla Marie Anna zaslíbena nejstaršímu synovi pozdějšího císaře Ferdinanda II., arcivévody Karlu Josefovi. Po jeho předčasné smrti v prosinci 1619 přešlo toto zaslíbení na mladšího císařova syna, arcivévodu Ferdinanda. Ani v jednom případě nebylo bráno na zřetel blízké příbuzenství (otec ženichův a matka nevěstina byli bratr a sestra). Ovšem sňatek v habsburském rodě byl dočasně odložen v okamžiku, kdy se o infantku Marii Annu začal ucházet anglický a skotský korunní princ Karel. Uzavření sňatku však zabránily rozpory ohledně věna-anglický král Jakub I. požadoval území Falce, obsazené španělským vojskem, které chtěl vrátit svém zeti, českému "zimnímu králi" Bedřichovi.
-
Roku 1626 proto byly všechny kontakty mezi Londýnem a Madridem ohledně svatby přerušeny a Marie Anna byla oficiálně zasnoubena arcivévodou Ferdinandem. Další tři roky trvaly spory mezi Vídní a Madridem o výši věna, hlavním kamenem úrazu však byla osoba zpovědníka budoucí císařovny, jenž v té době hrál významnou úlohu osobního poradce. Až v prosinci 1629 mohl konečně svatební průvod nevěsty vyrazit do Vídně, kam se díky válečným průtahů dostal až na jaře 1631. V březnu 1631 se pak konal ve Vídni nákladný sňatek, jímž začal patnáctileté, velmi šťastné manželství bratrance a sestřenice.
-
Marie Anna se za pomoci svého španělského doprovodu zřídila ve Vídni rozsáhlý dvůr, jenž se plně vyrovnal dvoru její tchyně císařovny Eleonory. Pokud její manžel nebyl ve Vídni přítomen, přebírala za něho velmi zdatně všechny reprezentační povinnosti. Vedla také úspěšná jednání před volbou svého chotě německým králem. Zároveň však dokázala vytvořit pro svého manžela rodinné zázemí, porodila mu pět dětí. Její život skončil tragicky, v jistém slova smyslu se císařovna Maria Anna stala jednou z obětí třicetileté války. Rok 1645 byl celý vídeňský dvůr nucen uprchnout před švédskou armádou z Vídně do Štýrského Hradce a později do Lince, kde císařovna ve vysokém stupni těhotenství podlehla 13.května 1646 následkům otravy.
5 4
Marie Leopoldina Tyrolská (1632-1649) -
Arcivévodkyně Marie Leopoldina, druhá manželka císaře Ferdinanda III., byla dcerou arcivévody Leopolda V., hraběte tyrolského, a jeho manželky Klaudie Medicejské, dcery toskánského velkovévody Ferdinanda I.Arcivévoda Leopold V. se zapsal do českých dějin jako biskup pasovský roku 1611, při tzv. vpádu pasovských. Pro kněžský stav byl vybrán již ve dvanácti letech, nikdy však nezískal kněžské, natož biskupské svěcení. Roku 1625 rezignoval na své církevní úřady a následujícího roku se oženil s Klaudií Medicejskou. Měl s ní pět dětí, z nichž nejmladší byla právě arcivévodkyně Marie Leopoldina. Ta se narodila 28.listopadu 1632 v Innsbrucku, kde byla vychována pod vlivem italské kultury, kterou v Tyrolsku podporovala její matka. Již v šestnácti letech ale odešla na vídeňský dvůr a byla vybrána za manželku císaře Ferdinanda III., a svého o téměř čtvrtstoletí staršího bratrance. Svatba blízkých příbuzných se konala v červenci 1648, v době intenzivních jednání o uzavření míru v Německu. Císařovo druhé manželství s mladičkou arcivévodkyní se zdálo svědčit o počátku nové doby; osobní štěstí Ferdinanda III. se téměř krylo s koncem válečných hrůz. Bohužel hned první těhotenství se mladé císařovně a královně stalo osudným. V prvním srpnovém týdnu roku 1649 porodila Marie Leopoldina syna, sama však na následky oslabení 19.srpna 1649 ve Vídni zemřela. Stejně jako první manželka Ferdinanda III. ani ona během svého krátkého života v manželství nestihla císařskou či královskou korunovaci. Krátce po sňatku byla Praha velmi usilovně a s malým úspěchem dobývána Švédy, poté zabránilo cestě do Čech Mariino těhotenství. Navíc české země, téměř zničené dlouhou válkou, neměly prostředky na slavnostní korunovaci. Právě za císaře Ferdinanda III. nastoupil dosti obvyklý trend odkládání korunovací manželek českých králů, takže od poloviny 17.století již pouze čtyři české královny na svých skráních ucítily tíhu svatováclavské koruny.
Eleonora Toskánská (1630-1686) -
Mantovská princezna Eleonora se stala třetí manželkou císaře Ferdinanda III. v dubnu 1651. Pocházela z mladší linie rodu Gonzaga, narodila se 18.listopadu 1630 v Mantově jako dcera vévody Karla II. a jeho manželky Marie, jež byla neteří císařovny Eleonory, manželky Ferdinanda II. Právě po své pratetě obdržela Eleonora jméno. Na rozdíl od ní byla již vychována v tolerantnějším prostředí, které kladlo důraz zvláště na vysoce kultivovaný kulturní projev. Mantovská princezna od mládí psala verše a velmi dobře zvládala hru na několik hudebních nástrojů. V těchto zájmech se velmi dobře doplňovala se svým manželem, jenž byl nadto literárně činný. Manželství Eleonory a Ferdinanda III., uzavřené ve Vídeňském Novém Městě, bylo velmi harmonické a vzešly z něho čtyři děti. Eleonora se nijak nezapojovala do zahraniční politiky vídeňského dvora, podrobovala se však všem povinnostem císařovny. Po téměř třiceti letech od poslední české korunovace si v září 1656 nechala na hlavu vložit svatováclavskou korunu. Její vliv na manžela se projevoval hlavně v kulturní sféře; roku 1657 nechal Ferdinand III. ve Vídni pro Eleonoru založit italskou literární akademii. Kromě toho však Eleonora podporovala další kulturní žánry, díky ní na vídeňském dvoře zdomácněl balet, značně se rozšířil i divadelní repertoár. Císařovna Eleonora se však podílela také na zakládání klášterů. Díky její iniciativě vznikl klášter voršilek ve Vídni a karmelitek ve Vídeňském Novém Městě. Roku 1662 se pokusila založit dámský služný řád, tento záměr pak realizovala o šest let později. Jako poděkování za záchranu života při požáru založila dámský Řád hvězdového kříže, jenž se stal prvním císařským řádem určeným pro vznešené domácí i zahraniční dámy. Eleonora přežila svého manžela o téměř třicet let a zemřela ve Vídni 16.prosince 1686.
Markéta Marie Terezie (1651-1673) -
Infantka a španělská princezna Markéta Marie Terezie, první manželka císaře Leopolda I., se narodila 12.července 1651 v Madridu. Jako dcera španělského krále Filipa IV. a jeho druhé manželky arcivévodkyně Marie Anny byla vlastně neteří svého manžela. Marie Anna byla Leopoldovou starší sestrou. Dcera Markéta se narodila, když bylo matce šestnáct let, a ve svých patnácti letech byla provdána za svého o jedenáct let staršího strýce. I když sňatky mezi příbuznými nebyly v panovnických rodinách výjimkou, spojení strýce a neteře se i ve své době zdálo být jakoby z jiného světa. Rozhodujícím důvode pro uzavření velmi neobvyklého sňatku bylo, že madridský dvůr se právem obával o další existenci dynastie, a král Filip se proto snažil upevnit rodinné vztahy obou větví habsburského rodu. Mladičká infantka byla do Vídně vyslána s jediným úkolem; postarat se rychle o dědice. Vzhledem k tomu, že během svého více než šestiletého manželství dokázala šestkrát otěhotnět, zdá se, že manželé opravdu v zájmu rodu neztráceli čas. Toto usilování se však nesetkalo s úspěchem;
5 5
dvě těhotenství skončila předčasným potratem, prvorozený syn arcivévoda František Václav zemřel po čtyřech měsících, druhý syn arcivévoda Jan žil pouze několik dnů, stejně jako dcera arcivévodkyně Marie Anna. Matku přežila jediná dcera, arcivévodkyně Marie Antonie, jež byla později provdána za bavorského kurtfiřta Maxmiliána II. Emanuela. -
Jedenáctiletý rozdíl a blízké příbuzenství však nijak neovlivnily manželství Markéty a Leopolda, které bylo velmi šťastné. Oba manželé velmi milovali hudbu a divadlo, sami se aktivně účastnili různých představení jako herci. Nesoulad do dvorského života však vnášel Markétin doprovod, lpící na přísně španělské dvorské etiketě. Pro Španěly byl vídeňský dvůr příliš světský a svobodomyslný. Markéta se ovšem dokázala od těchto vlivů-s výjimkou hluboké zbožnosti, v níž si ostatně s manželem také rozuměla-oprostit. Nebylo jí však dáno, aby se více zapojila zvláště do politického života, k čemuž měla nesporné vlohy. Neustálá těhotenství vyčerpala mladou dívku natolik, že zemřela ve svých jednadvaceti letech 12.března 1673 ve Vídni, aniž mohla být korunována na českou a uherskou královnu.
Klaudie Felicitas Tyrolská (1653-1676) -
Arcivévodkyně pocházela z tyrolské větve habsburského rodu, a byla tedy vzdálenou sestřenicí císaře Leopolda I., jehož manželkou se stala krátce po smrti Markéty Marie Terezie. Narodila se 30.května 1653 v Innsbrucku jako dcera arcivévody Ferdinanda Karla Tyrolského a toskánské princezny Anny Medicejské. Klaudie byla posledním členem tyrolské větve; byla vnučkou jejího zakladatele, bývalého pasovského biskupa Leopolda, který je v české historii znám jako iniciátor tzv. vpádu pasovských roku 1611. Její svatba s císařem Leopoldem I. symbolicky opět spojila obě rodiny v jedinou.
-
Svatba dvacetileté arcivévodkyně s jejím o třináct let starším vzdáleným bratrancem se konala v polovině října 1673nejprve v zastoupení v Innsbrucku a poté osobně ve Štýrském Hradci. Pod Leopoldovu vládu se díky tomu vrátilo Tyrolsko a tzv. Přední Rakousy, roztříštěna drobná území a enklávy, které Habsburkové vlastnili v jižním Německu na horním toku Dunaje a Rýna. Hlavním důvodem sňatku však byl císařův horečný zájem o narození dědice. Poté, co nečekaně zemřela jeho první manželka, nehledal vhodné princezny po jednotlivých evropských dvorech, ale projevil zájem o první vhodnou adeptku, kterou bylo možno nalézt. Již v létě 1674 se manželům narodila první dcera, arcivévodkyně Anna Marie, ta však po třech měsících zemřela. Také druhé dítě byla dcera, arcivévodkyně Marie Josefa, ani ona se nedožila svých prvních narozenin. Navíc těžké porody mladou manželku zcela vyčerpaly a ta 8.dubna 1676 ve Vídni zemřela. Nedočkala se ani své korunovace na českou a uherskou královnu, od svého sňatku fakticky neopustila Vídeň a její okolí.
-
Šestatřicetiletý císař Leopold I. se stal podruhé vdovcem, ze dvou manželství mu zůstaly pouze dcery. Protože se sňatky uvnitř habsburského rodu neosvědčily, svou třetí ženu si vybral z falcké větve Wittelsbachů, tedy z rodu, jenž jeho děda Ferdinanda II. málem připravil o českou korunu.
Eleonora Magdaléna Falcká (1655-1720) -
Třetí manželka císaře Leopolda I., byla dcerou pozdějšího falckého kurtfiřta Filipa Viléma z falco-neuburské větve rodu Wittelsbachů a jeho druhé manželky, hessensko-damstadtské princezny Alžběty Amálie. Falcko-neuburská větev se koncem 16.století vrátila zpět ke katolictví, a stala se tak velkou výjimkou mezi ostatními rodinami falckých Wittelsbychů. Díky tomu získal Eleonořin otec hodnost kurtfiřta poté, co roku 1685 zemřel bezdětný vnuk českého zimního krále kurtfiřt Karel.
-
Princezna Eleonora Magdaléna se narodila v Düsseldorfu 6.ledna 1655 jako nejstarší z celkového počtu sedmnácti dětí, které Filip Vilém a Alžběta Amálie měli. Od raného mládí se připravovala na vstup do kláštera, na usilovné naléhání rodičů však v létě 1676 vyhověl nabídce k sňatku, která jí byla tlumočena od dvojnásobného vdovce císaře Leopolda I. Svatba se konala ještě v prosinci 1676, tedy pouhých osm měsíců po smrti císařovy druhé manželky. Císaři bylo tehdy již šestatřicet let, jeho manželka byla o celých patnáct let mladší. Hlavní důvod rychlého sňatku, snaha získat dědice, se naplnil po roce a půl, kdy se manželům narodil pozdější císař Josef I., následovaný o sedm let později Karlem VI. Kromě nich se během dvanácti let narodil ještě jeden syn a sedm dcer, otce však přižili pouze výše jmenovaní synové a dvě dcery.
-
Sňatek Eleonory Magdalény s císařem Leopoldem I. měl také svou politickou dimenzi, danou právě katolickou výlučností falcko-neuburské větve. Eleonořiny mladší sestry se provdaly na mnoho evropských katolických dvorů-do Portugalska, Španělska, Polska a Parmy. Příbuzenství přes neuburské Wittelsbachy zabezpečovalo císaři spojence při jeho válkách s Francií a osmanskou říší. Poté, co se Eleonora stala matkou následníka, zapojila se také do zahraniční politiky vídeňského
5 6
dvora a stala se velmi vlivnou císařovou poradkyní. Proslýchalo se dokonce, že svému muži zčásti vyřizovala i diplomatickou korespondenci. Svého renomé následníkovy matky dokázala využít také k hájení zájmů své původní rodiny. Císařovna Eleonora Magdaléna (na rozdíl od předchozích Leopoldových manželek byla roku 1681 korunována na uherskou královnu a roku 1690 na císařovnu) nepocházela z bohatého dvora a udržela si skromný životní styl i na vídeňském dvoře. Doprovázela svého manžela na svízelných cestách, zvláště během dvou rychlých útěků přímo z Vídněroku 1680 před morem a o tři roky později před tureckou armádou. V prvním případě se císařský dvůr uchýlil do Prahy, což byla jediná návštěva nominální české královny v metropoli zemí Koruny svatováclavské. Protože Eleonora odmítala přepych a nádheru, odmítla se také dát korunovat na českou královnu a uherskou korunovací podstoupila pouze z politických příčin. Svůj zájem mimo politiku soustřeďovala na péči o chudé a nemocné, denně se účastnila několika pobožností a konala pokání.Roku 1688 nechala obnovit dámský Řád hvězdového kříže, který založila její tchýně císařovna Eleonora. -
Po manželově smrti zůstala císařovna Eleonora Magdaléna důležitou osobou vídeňského dvora, podržela si politický vliv za vlády obu svých synů, Josefa I. i Karla VI. Po smrti svéh staršího syna byla dokonce pověřena regentskou správou říše až do návratu mladšího syna Karla ze Španělsku. Dobové diplomatické relace zachytily dosti svérázný stav na vídeňském dvoř, kdy v prvních letech vlády císaře Karla VI. Spolu soupeřily o politický vliv tři císařovny-manželka Karla VI. Alžběta Kristýna, vdova po jeho starším bratrovi Amálie Vilemína a matka obou bratrů císařovna Eleonora Magdaléna. Ta se dožila šedesáti pěti let a zemřela ve Vídni 19.ledna 1720. Díky ní prodloužil habsburský rod svou existenci o jednu generaci.
Amálie Vilemína Brunšvická (1673-1742) -
Brunšvická princezna Amálie Vilemína pocházela ze starobylého dolnoněmeckého rodu Welfů, byla dcerou vévody brunšvicko-lüneburského Jana Friedricha a falcko-simmernské princezny Jindřišky. Její otec a matka přestoupili zpět ke katolictví a v tomto náboženství vychovali i své dcery. Amálie Vilemína byla nejmladší, narodila se 21.dubna 1673 v Lüneburgu. Po otcově smrti byla vychována v klášteře v Maubuissonu, kde se dále prohloubil její vztah ke katolickému vyznání. Ve svých šestadvaceti letech byla v únoru 1699 provdána za jednadvacetiletého následníka císařského, českého a uherského trůnu arcivévodu Josefa. Jednalo se o zcela politický sňatek, jenž měl umožnit úzké styky převážně evangelických Welfů s císařským dvorem tak, jako se o to v generaci předchozí podařilo falckým Wittelsbachům. Sňatek měl podporu císaře Leopolda I., proti němu se naopak stavěla císařovna Eleonora Magdaléna, která nechtěla oslabit vliv falcké strany na vídeňském dvoře.
-
Zpočátku byl vztah mezi novomanželi optimální, čehož důkazem byly tři děti během dvou a půl roku. Po smrti syna arcivévody Leopolda Josefa-však došlo mezi manželi ke krizi, kterou zavinil arcivévoda Josef. Ten se ani po sňatku se velmi půvabnou brunšvickou princeznou nevzdal svých sexuálních dobrodružství s častým střídáním milenek, někdy kolem roku 1702 dokonce nakazil manželku pohlavní chorobou a znemožnil tak její další těhotenství. Poté se Amálie Vilemína přimkla ke své tchyni a spolu s ní se snažil ovlivňovat vídeňskou politiku ve prospěch falcké a nové hannoverské strany. Po smrti svého manžela císaře Josefa I. se císařovna Amálie Vilemína snažila prosadit právo svých dcer na nástupnictví, díky čemuž se dostala do rozporu jak s novým císařem Karlem VI., tak s jeho manželkou. Téměř celé druhé desetiletí 18.století se tak vídeňský dvůr zmítal vzájemnými intrikami tří císařoven, jež vyřešil až císař Karel VI. Prosazením tzv. pragmatické sankce. Po této porážce, jež její dcery připravila o dědictví, odešla císařovna Amálie Vilemína od dvora, založila ve Vídni salesiánský klášter a roku 1719 do něho pak vstoupila. Její dvě dcery se provdaly za saského a bavorského kurtfiřta a mladší Marie Amálie se načas stala nominální českou královnou, čehož se její matka dožila. Tak jako její tři předchůdkyně ani Amálie Vilemína nebyla v Praze korunována a zemřela jako členka salesiánského řádu ve Vídni 10.dubna 1742.
Alžběta Kristýna Brunšvická (1691-1750) -
Manželka císaře a krále Karla VI. Pocházela z rodu Welfů jako její švagrová Amálie Vilemína ale z větve brunšvickowolfenbüttelské. Narodila se 28.srpna 1691 ve Wolfenbütellu jako dcera vévody Ludvíka Rudolfa a jeho manželky, öttingenské princezny Kristýny Luisy. Alžběta Kristýna byla vychována na dvoře svého děda, vévody Antonína Oldřicha a její sňatek s mladším císařovým synem arcivévodou Karlem byl pečlivě připravován. Již roku 1704 navázal vévoda
5 7
Antonín Oldřich úzké styky s císařem; sňatek mezi tehdy třináctiletou Alžbětou Kristýnou a o šest let starším Karle podporovala zvláště Amálie Vilemína, manželka císařova staršího syna Josefa. -
Po nástupu Josefa na trůnu byly dohodnuty poslední podrobnosti svatební smlouvy a sňatek se konal v dubnu 1708 v zastoupení ve Vídni. Novomanžel se v té doby nacházel ve Španělsku, kde jako španělský král Karel III. válčil proti svému protivníkovi Filipovi I. Počátkem léta 1708 proto odcestovala devatenáctiletá Alžběta Kristýna přes Janov do Barcelony, kde se v srpnu 1708 poprvé setkala se svým manželem. Zde byl sňatek definitivně uzavřen. Manželé sice žili ve složitých válečných podmínkách, Karel III. se však snažil svou ženu držet stranou od politického života. Jeho časté cesty jej ovšem nutily čas od času svěřovat manželce drobné politické úkoly, při čemž Alžběta Kristýna projevila nesporné nadání.
-
Po smrti svého staršího bratra Josefa I. se však musel Karel vrátit do Vídně, neboť jako jediný žijící Habsburk převzal císařskou, českou a uherskou korunu. Na rozdíl od svého bratra byl v Praze v září 1723 korunou svatováclavskou skutečně korunován, a to spolu se svou manželku. Alžběta Kristýna se tak stala po téměř sedmdesáti letech další manželku českého krále, na jejíž hlavě spočinula česká koruna.
-
Rodinně štěstí potkalo manžele až několik let po svatbě a bylo zkaleno předčasnou smrtí následníka arcivévody Leopolda Jana. Protože jak po Josefovi I., tak po Karlu VI. Zůstaly pouze dcery, bylo jasné, že na vídeňský dvůr přijde v osobách jejich ženichů nová dynastie. Císař Karel VI. se-zcela proti zásadám nástupnictví -rozhodl přenechat habsburské dědictví svým dcerám, což potvrdil tzv. pragmatickou sankcí. Po jejím schválení jednotlivými zemskými sněmy vyvinul obrovské diplomatické úsilí, aby s touto změnou nástupnictví souhlasily také evropské mocnosti. Dcery staršího bratra Josefa se musely při sňatku vzdát svých práv a uznání pragmatické sankce se stalo součástí téměř všech mírových smluv, jež v té době byly v Evropě uzavřeny.
-
Této hektické politické snahy císaře Karla VI. se jeho manželka neúčastnila. Po definitivním zmaření možnosti porodit následníka se císařovna Alžběta Kristýna stáhla do ústraní. Až v polovině 30.let se pokusila rázněji zasáhnout do vídeňské zahraniční politiky, kdy podpořila snahu o dosažení spojenectví s Pruskem a postavila se do česla strany, která byla v opozici vůči císařovým španělským rádcům. Po smrti Karla VI. ji pak dcera Marie Terezie velmi důsledně zbavila možností zásahu do politického života, toto omezení jí však vynahradila plným začleněním do vlastní rodiny. Císařovna a česká královna Alžběta Kristýna zemřela 21.prostince 1750 ve Vídni, obklopená osmi vnuky a vnučkami, což nakonec zmírnilo její deprese z toho, že svému manželovi nedala mužského dědice.
Marie Terezie (1740-1780) -
Jediná vládnoucí česká a uherská královna, byla zároveň poslední příslušnicí habsburského rodu. Narodila se 13.května 1717 ve Vídni jako dcera císaře a krále Karla VI. a jeho manželky Alžběty Kristýny, princezny brunšvické. Jelikož byla Karlovou nejstarší dcerou a syna císař neměl, rozhodl se, že ji učiní dědičkou celého habsburského panství, přičemž pominul všechna práva svých neteří, dcer staršího bratra císaře Josefa I.
-
Dokument, jenž princezně Marii Terezii zaručoval nástupnictví-tzv. pragmatickou sankci-dal nejprve schválit sněmům jednotlivých zemí, kterým vládl. Poté z něho učinil důležitý doklad mezinárodního práva-pragmatická sankce se stala součástí všech mezinárodních smluv, které císař Karel VI. uzavřel, zároveň ji musely při svatbě odsouhlasit také Karlovy neteře a jejich manželé, princ bavorský a saský.
-
Česká a uherská princezna Marie Terezie se ve svém mládí zdála být tou nejvýhodnější partií, jež se v Evropě vůbec vyskytovala, neboť její manžel měl kromě vyhlídky na obrovské dědictví šanci založit novou dynastii. Zůstává proto s podive, že se Marie Terezie nakonec vdala z lásky a za muže, který rozhodně nepatřil mez nejvýznamnější, nejbohatší či nejurozenější nápadníky. Údajně se přátelský vztah mezi arcivévodkyní a lotrinským princem Františkem Štěpánem rozvinul již ve 20.letech a přetrval všechny problémy.
-
V devatenácti letech se pak Marie Terezie za svou o devět let starší životní lásku provdala a jejich vřelý vztah naznačuje i narození šestnácti dětí, pěti synů a jedenácti dcer, v průběhu osmnácti let. Vedle vladařských povinností se rodina stala tím nejdůležitějším v královnině životě. Ve třiadvaceti letech byla arcivévodkyně Marie Terezie nucena převzít vládu po zemřelém otci a okamžitě se dostala do složité mezinárodní situace, neboť aspoň na část dědictví si činili nárok král pruský a kurtfiřti bavorský a saský. Navíc jí otec zanechal oslabenou armádu a vyčerpané státní finance. Válečné akce, jež začaly
5 8
krátce po nastoupení Marie Terezie, proto dostaly příznačný název válka o dědictví rakouské, přičemž vojenský střet mezi Berlínem a Vídní, do těchto akcí zapadající, je v české literatuře označovat jako války slezské. V kritickém okamžiku se dala Marie Terezie v červnu 1741 korunovat na uherskou královnu a nadšení uherští stavové (před nimiž se objevila v národním kroji a s mladým synem Josefem na ruce) se zavázali k finančním i osobním obětem "pro svou královnu". Na rozdíl od českých stavů, které se načas přiklonily k bavorskému kurtfiřtovi Karlu Albrechtovi, uherská šlechta zůstala Vídni věrná. -
Během osmi let se nakonec Marii Terezii podařilo většino otcovského dědictví uhájit, za největší ztrátu však považovala odstoupení Slezska pruskému králi, s čímž se až do své smrti nesířila. Její diplomaté podnikali vše možné, aby vytvořili proti Prusku funkční vojenskou koalici, což nakonec vedlo k jedné z nejničivějších válek 18.století, sedmileté válce, jež však nakonec nevedla k žádným územním změnám. Selhání české šlechty v prvním roce svého panování jí Marie Terezie nikdy neodpustila; při své korunovaci svatováclavskou korunou 12.května 1743 dokonce odmítla právo pražského arcibiskupa,jenž se provinil korunování Karla Albrechta-poprvé a naposled se panovnické korunovace ujal biskup olomoucký. Trestem pro české stavy se také stalo sloučení tzv. české a rakouské kanceláře roku 1749, čímž skončila formální nezávislost zemí Koruny české na Vídni.
-
Po skončení válek, jimiž si udržela dědictví, se královna Marie Terezie vrhla do podstatné reformy svého panství. Podporovala rozvoj řemesel, manufaktur a obchodu, provedla výrazné zásahy do trestního práva, zahájila výstavbu státní byrokracie, která na sebe přebírala stále více původně roztříštěných práv a povinností jednotlivých zemských úředníků. Pravděpodobně nejvýznamnější akcí, kterou se královna zapsala do historie, však byla školská reforma, jež zajistila, že všichni poddaní monarchie měli možnost naučit se číst a psát. Tento systém škol, od základních až po university, se ostatně ve středoevropských zemích s malými modifikacemi udržel dodnes, i když jen málokdo ví, že je odvozen od školské reformy královny Marie Terezie.
-
Její manžel František Štěpán, jenž se v polovině 30.let stal dědicem toskánského velkovévodství, byl roku 1745 zvolen římským císařem, avšak do vlády v tzv. dědičných zemích téměř nezasahoval. O to více se věnoval podpoře pomalu se rozvíjejícího průmyslu a získal si vysoký kredit jako vynikající hospodář. Základ nesmírného bohatství habsburskolotrinského rodu, zvláště pak jeho vedlejších větví, položil svými ekonomickými schopnostmi právě přehlížený manžel Marie Terezie. Pro královnu Marii Terezii samotnou se mezníkem jejího života stalo úmrtí milovaného manžela během svatebního veselí mladšího syna, arcivévody Petra Leopolda, pozdějšího císaře a krále Leopolda II. Od toho okamžiku Marie Terezie již nikdy neodložila smuteční šat a o vládu nad svými zeměmi se dělila s nejstarším synem Josefem. Ten se stal po svém otci císařem a postupně od své matky převzal záležitosti zahraničně politické a vojenské. I když nikdy nebyl korunován na krále českého a uherského (a titulu začal učívat až po matčině smrti), přesto byl v tzv. dědičných zemích považován za spoluvládce již od roku 1765.
-
Královna Marie Terezie zemřela ve Vídni 29.listopadu 1780. Její syn Josef II. převzal celu vládu nad dědictvím, které bylo v mnohem lepším stavu, než v jakém je přebírala Marie Terezie. Josef II., první vládnoucí představitel nové dynastie habsbursko-lotrinské, se nemusel obávat ani zahraničních nároků na části dědictví, ani odstředivých tendencí v rámci monarchie. Panování jeho matky mu zemi, která byla později synovcem Františkem nazvána Rakouským císařstvím, zcela bezpečně zajistilo.
Marie Amálie (1701-1756) -
Arcivévodkyně Marie Amálie byla mladší dcerou císaře Josefa I. a Amálie Vilemíny. Narodila se 22.října 1701 ve Vídni, necelý měsíc po smrti bratra Leopolda Josefa. Její dětství ovlivnila právě skutečnost, že ani její otec, ani strýc neměli mužského potomka, a habsburské dědictví tak mělo připadnout jedné ze čtyř jejich dcer. Také Marie Amálie se zpočátku stala pouhou figurkou na politické šachovnici. Poté, co se bavorskému kurtfiřtovi Maxmiliánu Emanuelovi nepodařilo získat pro svého syna za manželku starší dceru císaře Josefa I. arcivévodkyni Marii Josefu, soustředil svou pozornost právě na tehdy šestnáctiletou Marii Amálii. Roku 1717 se mnichovský a vídeňský dvůr dohodly na brzkém sňatku; ke svatbě arcivévodkyně a jejího o čtyři roky staršího snoubence Karla Albrechta však došlo až v říjnu 1722, poté co se Marie Amálie i její snoubenec ve svatební smlouvě zavázali dodržovat ustanovení pragmatické sankce.
5 9
-
Svatba se konala ve Vídni, kde bylo také arcivévodkyni přidáno miliónové věno. Vše ovšem zastínily následné třítýdenní slavnosti v Mnichově během listopadu 1722, jimiž bavorský kurtfiřt dával okázale najevo své bohatství a moc. Mnichovské slavnosti patřily k nejskvělejším v celé první polovině 18.století a staly se jedním z mezníků jihoněmecké kultury. Manželství bylo díky tolerantnosti Marie Amálie vcelku šťastné a brzy je také zaplnilo sedm dětí, z nichž dcera Marie Josefa se později stala manželkou svého bratrance, císaře Josefa II. Kromě starosti o rodinu se však Marie Amálie živě zajímala o všechen společenský život své doby. Roku 1729 byl na její popud obnoven Řád rytířů sv. Jiří, ze svých příjmů poskytla vysoké finanční částky na rozvoj církevní charity v Bavorsku, zakládala nové kostely a organizovala dvorní poutní cesty. Mimo to však projevovala velký zájem o všemožné kulturní akce, dotovala operní představení, a hlavně se přímo vášnivě účastnila loveckých akcí.
-
Její život se ovšem radikálně změnil po smrti strýce císaře Karla VI. Přes uznání pragmatické sankce při sňatku vznesli koncem roku 1740 bavorský kurtfiřt Karel Albrecht a jeho manželka Marie Amálie nárok na habsburské dědictví, přičemž ho podepřeli zbraněmi bavorské a francouzské armády. Zpočátku dosáhl Karel Albrecht úspěchu, díky svém vojsku byl v říjnu 1741 v Linci uznán za arcivévodu rakouského a poté se dal 7.prosince 1741 v Praze korunovat za krále českého. Této korunovace se Marie Amálie nezúčastnila, neboť české země v té době byly bojištěm a král Karel Albrecht nechtěl sebeméně riskovat manželčin život. Vrcholu dosáhl bavorský kurtfiřt svou korunovací na císaře ve Frankfurtu v lednu 1742. Následoval však pád, neboť během roku 1742 armáda Marie Terezie nejen vytlačila bavorské a francouzské vojsko z Čech a Rakous, ale dokonce obsadila i celé Bavorsko. Tento nepříznivý vývoj velmi zasáhl Marii Amálii, jež se od té chvíle stala představitelkou "mírové" strany na bavorském dvoře. Poté co císař a král Karel Albrecht v lednu 1745 zemřel, prosadila císařovna vdova ukončení nepřátelství se svou sestřenicí Marií Terezií. Mír mezi Vídní a Mnichovem ve Füssenu tak byl uzavřen právě zásluhou Marie Amálie a Bavorsko díky němu po celé půlstoletí zůstalo stranou válečného běsnění. Poté se císařovna vdova zcela stáhla z veřejného života a zbývajících dvanáct let prožila ve své rezidenci v Mnichově, kde také 11.prosince 1756 zemřela.
Marie Josefa Bavorská (1739-1767) -
Druhá manželka císaře Josefa II., se narodila 20.března 1739 v Mnichově jako dcera bavorského kurtfiřta Karla Albrechta a jeho manželky arcivévodkyně Marie Amálie. Jako dvouleté dítě se stala českou královská princeznou, zakrátko však celá rodina musela uprchnout z Bavorska, které na několik let zaplavila vojska královny Marie Terezie. Teprve po smrti Karla Albrechta roku 1745 došlo k postupné normalizaci vztahů mezi Mnichovem a Vídní. V té době bavorská princezna vyrůstala v nijak hezkou dívku, u níž se předpokádal odchod do kláštera. Do jejího života však zasáhla dynastická politika, zvláště pak snaha obu habsburských sestřenic, královny Marie Terezie a Marie Amálie, o navázání pevného přátelství a spojenectví mezi habsbursko-lotrinským a wittelbašským rodem.
-
Pomocnou ruku těmto snahám dal krutý osud, jenž koncem listopadu 1763 připravil Josefa o jeho milovanou manželku Marii Isabelu Parmskou. Po smrti svého otce o necelé dva roky později se Josef stal římským císařem a spoluvládcem své matky v habsburských zemích. Za této situace přinutila matka svého syna ke sňatku s bavorskou princeznou, jenž však skončil manželskou katastrofou. Josef II. neprojevoval o svou manželku, kterou si vzal pouze ze státnických důvodů, sebemenší zájem a manželství zůstalo dokonce nenaplněno. V zhledem k tomu, že sám Josef II. neprojevil za své spoluvlády ani za samostatné vlády zájem o královskou korunovaci v Čechách a Uhrách, nezískala korunu ani jeho nominální manželka. Marie Josefa však nenesla tíži nechtěného manželství příliš dlouho. Již 28.května 1767 zemřela ve Vídni na neštovice a její manžel Josef II. bez lítosti vyjádřil svůj vztah ke své druhé manželce tím, že se ani nezúčastnil jejího pohřbu.
Marie Ludvika Španělská (1745-1792) -
Infantka neapolská a španělská Marie Ludvika, manželka císaře a krále Leopolda II., se narodila 24.listopadu 1745 v Neapoli. Její otcem byl král Karel II., jenž až do roku 1759 vládl v Neapolsku a poté ve Španělsku, matkou pak saská princezna Anna Amálie. Mladá infantka žila až do svých dvanácti let v Neapoli, dalších osm lete potom na madridském královském dvoře. Již v dětství byla vybrána za budoucí manželku arcivévody Karla Josefa, druhého syna královny Marie Terezie, po jeho smrti v lednu 1761 bylo rozhodnuto, že se provdá za jeho mladšího bratra Petra Leopolda. Svatba se
6 0
konala 5.srpna 1765 v Innsbrucku, při svatebním veselí však byl raněn mrtvicí ženichův otec císař František I., jenž po dvou týdnech zemřel. -
Arcivévoda Petr Leopold po něm zdědil velkovévodství toskánské (jako Leopold I.) a okamžitě se spolu se svou manželkou usadil ve Florencii, kde vedl klidný život osvíceného monarchy a starostlivého otce. Manželství s Marií Ludvikou bylo požehnáno potomky, během sedmnácti let se jim narodilo dvanáct synu a čtyři dcery. Právě díky Petru Leopoldovi a Marii Ludvice se habsbursko-lotrinský rod rozrostl do šíře a kromě hlavní linie jejich děti založily ještě čtyři vedlejší. Poklidný život v Toskánsku, jež se díky Leopoldovým reformám měnil ve vzorový stát Evropy 18.století, oběma manželům skončil v roce 1790. Tehdy v únoru zemřel císař Josef II. a rakouské, české a uherské dědictví přešlo na jeho mladšího bratra , velkovévodu toskánského Leopolda. Ten se ujal vlády ve velmi složitém okamžiku, kdy probíhala válka s osmanskou říší, zároveň hrozila válka s Pruskem a tzv. Rakouské Nizozemí se zmítalo v povstání. Během krátké doby se mu však podařilo dosáhnout dohody s Pruskem a uzavřít mír s Turky, čímž také skončila poslední válka, kterou podunajská monarchie proti osmanské říši vedla. Novému panovníkovi se pak během půl roku podařilo úspěšně neutralizovat většinu domácích problémů, a tak mohl spolu se svou chotí během jednoho rok postupně stihnout korunovace ve Frankfurtu v říjnu 1790, v Prešpurku v listopadu 1790 a v Praze v září 1791. Zvláště pak poslední korunovace, při které na hlavách Leopolda II. a Marie Ludviky spočinula svatováclavská koruna, se stala výrazným mezníkem pro obrozující se českou společnost. Po centralisticky zaměřovaných panovnících Marii Terezii a Josefovi II. se zdálo, že na trůn nastoupil monarcha, jenž bude blahovolněji přijímat požadavky jednotlivých zemí.
-
Při královské korunovaci v Praze však nikdo netušil, že dny obou královských manželů jsou již sečteny. Po krátké nemoci zemřel počátkem března 1792 nejprve císař a král Leopold II. Jeho manželka jej pak následovala o deset týdnů později 15.května 1792 ve Vídni.
Tahák alchymie - vznik pravděpodobně v Egyptě-)arabové-)Evropa (po r. 1000 křižáci přináší alchymistické spisy do Ev.); zabývá se přípravou kamene mudrců, elixíra života, léků; alchymisté: John Dee, Scotta, E. Kelly (působili i na dvoře Rudolfa II.) Altranstadská smlouva- 1707; uzavřená mezi Josefem I. a švédským králem KarlemXII.; byla jí obnovena práva slezských evangelíků augspurského vyznání a stanovena některá další práva Apelační soud 1548 -soudní instituce zřízena Ferdinandem I. jako odvolací stolice k městským soudům; F. využil porážky prvního protihabsburského povstání k omezení práv královských měst, která byla jako jeden ze stavů součástí protihabsburské koalice. odvolávalo se k němu ze všech měst země koruny české. jednalo se hlavně o nástroj upevnění panovnické moci v českých zemích, přinesl i řadu pozitivních prvků do tehdejšího českého práva. Byl prvním profesionálním soudem u nás a sjednotil městská práva; ve své původní podobě zanikl vpři josefínských reformách soudní soustavy, byl změněn na všeobecný apelační soud baroko – vznik v 16. stol. v Itálii, u nás rozvoj v době pobělohorské; důraz na cit, v popředí je smyslové vnímání,rozšíření mariánského kultu, odvrat od přírody, zaměření k vlastnímu nitru, mysticismus, duchovnost, převaha náb. témat, oblé linie, zásada kontrastu; architektura – Francesco Karrati (Černínský palác), Kryštof Diezenhofer (chrám sv. Mikuláše na Malé Straně),Kilián Ignác Dientzehofer, František Maxmilián Kanka; sochařství –pohyb, vyjádření duševního stavu, vzedmuté záhyby soch, mariánské a morové sloupy; Jan Jiří Bendl, Braun Brokof, Matyáš Braun, malířství – náb. náměty, nástěnné fresky, Karel Škréta, Petr Brandl, Jan Kupecký; hudba – pro církev, Jiří Třanovský, Pavel Josef Vejvanovský; literatura duchovní díla, jarmareční písně, Komenský, Bohuslav Balbín, Adam Michna z Otradovic berní rula – (kostka str. 22) soupis půdy pro berní účely1. berní rula (= 1. rustikální katastr) z roku 1654 jako výsledek "generální vizitace" byla už neodkladným opatřením berní správy, aby se dověděla, kolik má každé panství poddaných, jaká je rozloha nesvobodné zdanitelné půdy a která je to půda. Vrchnosti ve svých přiznáních rády šidily a poplatnou půdu připojovaly
6 1
do té doby ke své jako svobodnou. Po roce 1654, tj. po založení první berní ruly, to již nebylo možné, protože tento rok je rozhodujícím datem pro právní charakter půdy. Půda v berní rule zapsaná byla nadále trvale nesvobodná a zdanitelná.
2. berní rula = Kinského reformy (1684-1748) Zlepšení přinesly dvě reformy Kinského, první z roku 1683, druhá z roku 1684. Kinský jako člen komise pro daňovou reformu vycházel z výměry půdy, tedy ze základu, jehož přesnost v berní rule nebyla valná. Upravil v první berní reformě z roku 1683 základní berní jednotky, osedlosti, s přihlédnutím k výnosnosti. Zavedl pro stanovení osedlosti limity, tzv. maximální divizor zemský o velikosti 90 korců a minimální divizory krajské, určované vydělením výměry role z r. 1654 v celém kraji počtem osedlostí v kraji. Velikost osedlosti v kraji se pak směla pohybovat jen v mezích minimálního divizoru krajského a maximálního divizoru zemského. Krajský divizor měl nejmenší hodnotu 34 (v kraji loketském) a nejvyšší 66 v kraji kouřimském. Kde osedlost překračovala na panství maximální divizor 90, určil se počet osedlostí nově dělením celkové výměry rustikální půdy na panství divizorem 90; proto počet osedlostí a tím i daň se zvýšily. Kde velikost osedlosti na panství klesla pod minimální divizor krajský, dělila se výměra rustikální půdy na panství krajským divizorem a dostal se pak menší počet osedlostí na panství a tedy nižší daňová povinnost. Kinský tak odstranil výstřelky v přetížení i v neoprávněné mírnosti ocenění osedlostí. Rulu zlepšil ještě v roce 1684 druhou berní reformou započítáváním pustých rolí jen poloviční výměrou. Takto upravená berní rula se také nazývá druhou berní rulou.
3. berní rula = 1. rustikální katastr tereziánský (1748 - 1757) Tato daňová opatření (výše) neuspokojovala ani platící poddané, ba ani státní pokladnu. Navíc, poddanských, dani podrobených pozemků ubývalo. Vznikla proto snaha zdanit i pozemky dominikální (panské), do té doby dani nepodrobené. Usnesením království Českého byl v roce 1706 přijat velmi důležitý princip zdanění obou typů pozemků, tedy jak půdy rustikální, tak i dominikální. Ještě téhož roku se započalo s přípravami pro zakládání soupisu jak půdy rustikální, tak i dominikální. Roku 1711 stavové vyšli vstříc přání dvora a přijímají rozhodnutí o opravě dosavadního katastru. Byla vytvořena 11-ti členná rektifikační komise, která přejímá agendu nejvyšších berních úředníků a připravuje reformu, jež by zaručila spravedlivější rozdělení daně mezi poddané a podchytila všechny jejich ekonomické možnosti. Komise hodlala zahrnout do přiznání i půdu dominikální. což bylo pro tehdejší myšlení vrchností neslýchanou věcí. Proto se vrchnosti postavily proti vyhotovení katastru panské půdy a vláda částečně ustoupila. Vrchnostenská přiznání však v roce 1713 prosadila, ale v instrukci z r. 1714 pro vizitaci se vymluvila, že přiznání nejsou určena pro kontribuce, nýbrž mají sloužit jen dokonalejšímu vymezení hranic mezi dominikálem a rustikálem. 4. berní rula = 2. tereziánský katastr rustikální (1757 - 1785) První tereziánský katastr z roku 1748 se ukončoval v době příprav na významné správní reformy, zejména. reformy berní, které navrhoval Fridrich Vilém Haugwitz, zastánce vojenského systému (kontribucí vojenských) a Fridrich Harrach, zastánce generálního systému (řešení všech daní). Zvítězil návrh Haugwitzův, přizpůsobený místy návrhům Harrachovým, protože lépe vyhovoval tehdejšímu absolutistickému směru. Haugwitz jej také dovedl obratně vnutit postupně všem zemím, na jejichž špatné hospodaření při tom útočil. V Čechách mu při tom pomohla i náhoda ve smrti nejvyššího purkrabího hraběte Šafgoče, který by sotva byl připustil neoprávněné obvinění dobré stavovské správy. Centrální dvorské úřady -1527– cílem Ferdinandovy politiky bylo vytvořit centralizovaný stát se sídlem ve Vídni spravovaný profesionální byrokracií, která bude podřízena absolutistické moci panovníka; vytvářel vlastní úřady nezávislé na stavovských orgánech, získaly převahu nad zemskými orgány; vydal nový dvorský řád- měl scelit právní systém, dále byla založena dvorská rada, tajná rada, dvorská kancelář, dvorská komora, královská vojenská rada; při výběru svých rádců přihlížel především k jejich schopnostem a kvalifikaci bez ohledu na vyznání; uplatňování byrokratických způsobů státní správy představovalo ve střední Evropě pokrok
6 2
Česká konfese –1575 = návrh vypracovaný komisí, která byla složená ze zástupců všech směrů (novoultrakvistů, luteránů, českých bratří); dohoda českých nekatolíků o věcech náboženských; kompaktáta již většině nedostačovala, luteráni usilovali od roku 1571, aby jim král Maxmilián II. povolil náboženskou svobodu podle augšpurského vyznání, a také čeští bratři doufali,král však odmítl, ale pak dal čestné slovo, že stavům nebude klást v náboženství překážky a dovolil jim zvolit si defenzory k ochraně náboženství. Podobný slib dal i jeho syn Rudolf. Druhá slezská válka- 1744-1745 vedla ji Marie Terezie, Praha byla znovu v obležení a docházelo k drancování, mír uzavřen 1745 v Drážďanech (potvrzena ztráta Slezska) Ferdinand I. (1526-1564), český, uherský král, císař; zakladatel rakouské linie habsburské monarchie; vytváří celek Habsburská monarchie;; o vládu nad Uhrami bojuje s Janem Zápolským; vyhrocení konfliktu katolicismus X reformace; absolutismus X stavovství; jeho cílem bylo vytvořit centralizovaný stát s byrokratickým aparátem a podřízeného absolutistické vládě panovníka; prosazuje dědičnost trůnu; zřídil centrální dvorské úřady; boje s Turky, ztrácí část Uher, zůstává mu Slovensko, Chorvatsko a pás při rakouských hranicích, velké finanční zatížení(zvyšování berně, konfiskace dolů v Jáchymově); 1. stavovský odboj – stavy jsou poraženy – popravy, konfiskace majetku,nepodařilo se však zabránit fungování stavovského sněmu; další cíl obnova katolické církve v Čechách, příchod jezuitů do Čech, obsazení arcibiskupského stolce Po Maxmiliánově smrti v roce 1519 je řešena otázka rakouského habsburského dědictví a otázka nástupnictví na trůnu římskoněmeckého císaře - císařem se stává Ferdinandův bratr Karel V. (od roku 1516 španělský král), rakouské země získává po sérii jednání a smluv z 1520-1522 Ferdinand I. - v roce 1520 wormskou smlouvou získává Rakousy a část alpských zemí (Korutany, Štýrsko a Kraňsko), v roce 1521 italské habsburské državy a v roce 1522 Tyrolsko a habsburská území ve Švábsku. Když pak v roce 1526 umírá Ferdinandův švagr, bratr Anny Jagellonské Ludvík, český a uherský král, začíná Ferdinand I. Habsburský usilovat o nástupnictví v českých a uherských zemích - v českých zemích je pak zvolen králem 23. října roku 1526 (korunován je 24. února roku 1527), součástí volby je Ferdinandův slib, že bude dodržovat kompaktáta, bude respektovat svobodu českých stavů, uhradí polovinu královských dluhů a přenese své sídlo do Prahy. V Uhrách je pak Ferdinand I. Habsburský částí šlechty zvolen králem 17. prosince roku 1726 (korunován je v listopadu 1527) o trůn a vládu nad Uhrami pak ale celá léta bojuje se sedmihradským vévodou Janem Zapolským, který byl uherským králem zvolen o měsíc dříve než Ferdinand. Narodil se a vyrůstal ve Španělsku, kde se mu dostalo dobrého vzdělání a přísné náboženské výchovy. V roce 1521 se oženil se sestrou českého krále Ludvíka Jagellonského Annou. Od roku 1522 vládl na základě rodinné dohody v rakouských a alpských zemích. Když se smrtí Ludvíka Jagellonského uvolnily trůny český a uherský, rozhodl se Ferdinand, že se o ně bude ucházet. Původně chtěl jako manžel Ludvíkovy sestry uplatňovat dědické nároky. Ale čeští stavové je odmítli a hájili své právo svobodné volby panovníka. Ferdinand tedy ustoupil a ucházel se o český trůn v předvolebním boji. Jako příslušník v té době již mocné dynastie měl ze všech kandidátů největší šance a skutečně byl také 24. října 1526 jednomyslně zvolen českým králem. Ostatní země České koruny uznaly jeho dědické nároky a za panovníka ho přijaly. Složitější situace byla v Uhrách. Zde většina šlechty zvolila králem sedmihradského vévodu Jana Zápolského. Ferdinand se však přesto nechal částí uherské šlechty rovněž zvolit. Se Zápolským a potom s jeho synem Janem Zikmundem, podporovanými Turky, vedl dlouholeté boje, jejichž výsledkem v roce 1547 bylo, že Ferdinandovi zůstaly západní Uhry, Slovensko a Chorvatsko, zatímco většinu Uher drželi zčásti Zápolský, zčásti Turci. Ferdinand III. (1637-1657) císař,český a uherský král, pokračuje v bojích třicetileté války proti švédsko- francouzské koalici (zasaženy Čechy a Morava), 1648 uzavřel Vestfálský mír, pokračoval v úsilí o centralizaci a rekatolizaci, častěji pobýval
6 3
v Praze, obnovil Pražský hrad; vyňal z moci jezuitů Karolinum a dal obě fakulty pod světskou moc, Karolinum spojil s klementinskou kolejí v jedinou universitu Karlo-Ferdinandovu Od poloviny čtyřicátých let 17. století se Ferdinand III. Habsburský aktivně účastní mírových jednání, která pak končí podepsáním vestfálského míru v říjnu roku 1648 - tento mír má pak pro Ferdinanda dva důsledky: prvním z nich je oslabení habsburské moci v římskoněmecké říši, druhým pak naopak zachování a utužení celistvosti habsburského soustátí, sestávajícího z rakouských, českých a uherských zemí. Pro české země znamená vestfálský mír počátek konce všech nadějí na zmírnění procesu rekatolizace - ke konci Ferdinandovi vlády jsou Čechy a Morava již téměř celé katolické.
fyziokratismus – vznik pol. 18. Stol. Ve Francii jako reakce na merkantilismus, bohatství se netvoří v obchodě, ale ve výrobě = zemědělství – jediné produktivní odvětví, hl. představitel Quesnay Gregoriánský kalendář -dosavadní juliánský kalendář se rozcházel se skutečností, reformu provedl roku 1582 papež Řehoř XIII. (odtud kalendář gregoriánský). Gregoriánský kalendář byl jednotlivými zeměmi přijímán postupně, např. katolické Rakousy jej přijaly 1584, v Uhrách roku 1587, v Anglii a Švédsku roku 1752, v Rusku roku 1918 a v Řecku teprve roku 1923. Hubertsburgský mír-1763, r. 1762 zemřela ruská carevna Alžběta I., spojenkyně Marie Terezie, její nástupce car Petr III., obdivovatel pruského krále uzavřel s Pruskem mír. Síly habsburské monarchie na úplnou porážku Pruska a opětovné získání Slezska nestačily. Mírem v Hubertsburgu byla válka ukončena. Slezsko(lidnaté, hospodářsky vyspělé) trvale připadlo Prusku a tak se Prusko dostalo na velmocenskou dráhu Jan Zápolský-sedmihradský vévoda, vítěz nad selským povstáním; r. 1526 zvolili Ferdinanda v uhrách jen nejvyšší představitelé šlechty, k volbě J. Z. se přiklonila nižší a střední šlechta, s pomocí Turků ovládl střed země a Sedmihradsko, byl podporován Turky a Turci pak slavili další územní úspěchy Josef II. (1780-1790)císař, panovník habsburské monarchie, v roce 1765 se stal římskoněmeckým císařem a Marie Terezie ho jmenovala svým spoluvládcem. Po její smrti 1780 se ujal vlády v monarchii. Osvícený panovník, vrcholí osvícenský absolutismus,radikální reformátor – mnohé reformy vyvolaly odpor, pokračoval v úsilí o centralizaci av budování státního aparátu, hospodářská a politická moc církve podlomena zrušením všech klášterů nezabývajících se společensky prospěšnou činností, vydal toleranční patent (1781), patent o zrušení nevolnictví (1781), vedl neúspěšně válku s Tureckem, státní jazyk němčina v celé monarchii :::::Příčinnou reforem bylo přebudovat stát založený na privilegiích a podřízenosti jedněch druhým na společnost uznávající lidská práva a svobody::::: josefínské reformy v oblasti berní – nový berní (josefínský) katastr-) připraven nový systém zdanění půdy, daně měly být rovnoměrné podle výměry půdy a průměrného výnosu; snižovala daně poddaným; berní a urbaniální patent vyhlášen 1789, robota měla být prakticky zrušena a nahrazena peněžitou dávkou, ale Josef II. zemřel a nástupce Leopold II. patent pod nátlakem šlechty zrušil josefínské reformy v oblasti náboženské- nejprve zrušil náboženské protireformační komise a v říjnu roku 1781 vydal tzv. Toleranční patent, který povoloval svobodné vyznání církvím augšpurské, reformované i pravoslavné s omezeními, jež měla ukázat, že církev katolická je panující, likvidace většiny diskriminačních opatření vůči Židům-) konec pobělohorského pronásledování protestantů, konec rekatolizace, potomkům evangeliků povolen návrat; biskupové do církevních funkcí jmenováni císařem podle jeho volby
6 4
josefínské reformy v oblasti poddanské- 1781 vydán patent, kterým bylo zrušeno nevolnictví, což znamenalo, že poddaný již nepotřebuje napříště svolení vrchnosti k sňatku, k naučení řemesla a ke studiu a že se může bez svolení pánova vystěhovat, ale nedotkl se instituce poddanství. K vydání patentu jej dovedly fyziokratické a humanitní názory. důsledkem bylo, že feudálové ztratili neomezenou moc nad poddanými a také tím podporoval rodící se průmyslovou výrobu josefínské reformy v oblasti právní- 1786 vydán I. Díl občanského zákoníku; dobudovány pilíře občanského právního systému, stanovena rovnost občana před zákonem, zásada vyměřovat tresty úměrně provinění, zmizel zločin čarodějnictví, odstraněno mučení a mučidla,zrušen trest smrti, změněny poddanské poměry; omezena (ne zrušena) cenzura -)svoboda tisku, možnost veřejné kritiky josefínské reformy v oblasti správní- zdokonalena státní zpráva; 1783 spojeno Rakouské Slezsko a Morava; správa měst – zřízeny magistráty; dvorským dekretem spojena 4 pražská města; vydání civilního a trestního práva (zrušen trest smrti), reorganizována síť středních a vysokých škol kalvinismus - Ve Švýcarsku Luterovy myšlenky rozšířil Huldrych Zwingli, který kladl důraz na křesťanskou mravnost, odmítl katolické svátosti, celibát, uzavřel kláštery, konfiskoval majetek církve. Zwingli padl v reformačních válkách a na něho navazoval v Ženevě Francouz Jean Kalvín. Kalvín kladl důraz na učení o predestinaci (každý člověk má Bohem určené poslání-předurčen k spáse nebo zatracení, protože neví, musí se chovat podle Božích přikázání a úspěchy v povolání ukáží, že je Božím vyvolencem, klade důraz na pracovitost a skromnost, přísně mravný život, kritiku církve, zákaz veřejných zábav, odstraněny obrazy a sochy z kostelů, zákaz zpívání při mši a povoleno přijímání pod obojí. Kalvínovo učení se začalo nazývat kalvinismus a šířilo se hlavně do bohatých zemí, kde byla vyspělá podnikatelská sféra-Švýcarsko, severní Nizozemí, Francie (hugenoti), Anglie (puritáni) a hlavně Severní Amerika. Karel VI. (1711-1740)český a uherský král, římskoněmecký císař ; přísná španělská katolická výchova, poslední žijící Habsburk v mužské linii, 1713 vydal pragmatickou sankci, stanovil nedílnost Habsburské říše a nástupnický řád – na trůn mohla v případě vymření mužské linie nastoupit žena, zajišťoval pak uznání tohoto dokumentu v ostatních zemích; zaostalost říše v porovnání se Z mocnostmi, výboje na Balkán -) porážka (Turci získávají zpět téměř všechna území) Karlovický mír 1699, je jím ukončena válka mezi Osmanskou říší a Habsburskou říší, Habsburkům jím připadne území Uher se Sedmihradskem, Chorvatskem a Slavonií Leopold I. (1657-1705) římský císař, český a uherský král, časté války – finanční zatížení země, vznik berní ruly; boj s osmanskými Turky Za vlády Leopolda I. Habsburského se Habsburská říše potýká s mnoha vnějšími i vnitřními problémy. Zvnějšku jí nebezpečí hrozí hlavně na západě - od tradičního rivala Habsburků, Francie - a na jihovýchodě od Osmanské říše. Vnitřním nebezpečím je pak pro Habsburskou říši především nestabilita v Uhrách, přesněji v jejich západní a severní části (zbytek Uher je obsazen Turky) - zdejší šlechta několikrát za Leopoldovi vlády povstane a spojence přitom nachází v sedmihradských knížatech a nezřídka též v osmanských Turcích. V letech 1663-1664 proběhne první Leopoldova velká vojenská srážka s Osmanskou říší - o dvacet let později pak stojí Turci před Vídní, kde jsou ( i díky velké pomoci dalších evropských panovníků, především polského krále Jana III. Sobieského a německých knížat) Leopoldem I. 12. září roku 1683 poraženi. Toto vítězství je pak začátkem postupného vytlačení Turků z Uher v osmdesátých a devadesátých letech 17. století. Nakonec je po vítězství u Zenty (roku 1697) Vítězný boj s Osmanskou říší patří k vrcholným úspěchům Leopoldovy vlády. Na západě, kde se jeho říše sráží s rozpínavou Francií, ale tolik úspěšný není - po válce, která proběhne v sedmdesátých letech 17. století mezi koalicí Nizozemska, Španělska, Lotrinska a
6 5
Habsburské monarchie a mezi Francií (pod vládou Ludvíka XIV.) a jejím spojencem Švédskem, přichází Habsburská monarchie nijmegenským mírem z roku 1679 o některá svá území. Teprve další konflikt v letech devadesátých a následný mír z Rijswijku (1697) vrací Leopoldovi jeho územní ztráty z předchozí války. Pro české země znamená Leopoldova doba především trvalý mír - české země tak mají dostatek času na to, zotavit se hospodářsky i demograficky z následků třicetileté války. České území je za vlády Leopolda I. Habsburského ušetřeno přímých válečných akcí (s výjimkou východní Moravy), obyvatelstvo se nicméně Leopoldových válek účastní jak přímo (účastní ve vojsku) tak nepřímo (velkým daňovým zatížením). Velkým problémem se ale stává sociální situace venkovského (poddanského) obyvatelstva, které se stále častěji začíná dostávat do konfliktů s vrchností - k největšímu selskému povstání pak dochází v roce 1680, v době, kdy Leopold I. Habsburský právě pobývá v Praze. Leopold II. (1790-1792)český a uherský král, měl osvícenské názory na společnost, úlohu státu a panovníka jako Josef II, ale rozhodoval vždy po zralé úvaze, zrušil berní a urbariální reformu, obnovil i některé kláštery. Obratným jednáním se stavy se mu podařilo potlačit odpor opozičních sil a uklidnit poměry v říši, ukončil válku s Tureckem 1791 luterství – vznik poč. 16. stol. V Německu, v čele tohoto hnutí Martin Luther,
kritika církve, morálního úpadku, proti
úplatkářství, prodeji odpustků, požadují celkovou reformu způsobu života římské církve, absolutní autorita sv. Písma, zpochybněna zprostředkovatelská úloha církve mezi člověkem a Bohem, přijímání pod obojí, odmítnutí církevní organizacevznik nové církvr-luterské (protestantské, evangelické) Marie Terezie (1740-1780) česká a uherská královna na základě tzv. pragmatické sankce - její nástupnictví zpochybní několik zájemců o země monarchie: pruský král Friedrich II. roku 1740 zaútočí na Slezsko, další útoky pak přicházejí ze strany bavorského kurfiřta Karla Albrechta, Francie či Saska - začíná tzv. válka o dědictví rakouské (1740-48) -během bojů přijde o Slezsko, Kladsko a Parmu. V 50. létech 18. století vede Marie Terezie další válku, uzavírá s Francií protipruskou koalici a v probíhá v letech 1756-63 tzv. sedmiletá válka, v níž Prusko uhájí své slezské državy. V roce 1765 umírá František I. Štěpán Lotrinský - po jeho smrti Marie učiní svým spoluvládcem Josefa II. ,1778 - Josef II. svým pokusem o připojení Bavorska k habsburské říši, vyvolá rakousko-pruskou válku o bavorské dědictví (1778-79); osvícená panovnice-reformy - habsburská říše je centralizována Maxmilián II. – 1564-1576, římský císař, český a uherský král, projevy sympatií s nekatolickými vyznáními – nelibost u svých španělských příbuzných a papežské kurie, nekatolická stavovská opozice, na jejíž finanční podpoře je Maxmilián II. závislý, si dokáže postupně vynutit některé ústupky - v roce 1568 povoluje panovník dolnorakouské šlechtě nekatolické vyznání, tzv. augšpurskou konfesi. Též českým protestantům v roce 1575 ústně konfesi schválí; čelí turecké expanzi - v roce 1566 zorganizuje neúspěšné tažení proti osmanským Turkům do Uher. merkantilismus – 1. ucelená ekonomická teorie, zabývala se podstatou bohatství, bohatství ztotožněno se zlatem, zdůrazněna úloha obchodu-hl. zahraničního, přednost prodeje před nákupem (vývozu před dovozem), vzniká s přílivem drahých kovů z Ameriky, hl. představitel Colbert Obnovené zřízení zemské 1627 -uzákoněny ústavní změny v důsledku porážky českého stavovského povstání, vytvořen předpoklad pro centralismus, absolutismus, germanizaci a nadvládu katolicismu; uzákoněno dědičné právo Habsburků na český trůn, obnoven zemský sněm, posílena pozice panovníka na úkor stavů, povoleno jen katolické vyznání Obléhání Vídně 1529 – dobyvačná turecká vojska sultána Sulejmana se dostala až k Vídni a obléhala ji;Turci podporovali protikandidáta Ferdinanda sedmihradského vévodu Jana Zápolského; 1538 – mír ve Velkém Varadíně, Ferdinandovi zbylo jen
6 6
Slovensko, západní Uhry a Chorvatsko; po smrti Jana Zápolského se jen prohloubil konflikt mezi Osmanskou říší a Habsburky a turci okupovali i Budín, kde vytvořili tzv. budínský pašalík stojí Turci před Vídní, kde jsou ( i díky velké pomoci dalších evropských panovníků, především polského krále Jana III. Sobieského a německých knížat) Leopoldem I. 12. září roku 1683 poraženi. Toto vítězství je pak začátkem postupného vytlačení Turků z Uher v osmdesátých a devadesátých letech 17. století. Odboj Jiřího Rakoczyho I.- sedmihradský kníže, chtěl začít válku proti Ferdinandu I., ale vystouprní Polsak a Dánska Poddanské nepokoje za Marie Terezie - selské povstání ve východních Čechách 1775. Vypuklo v napjaté atmosféře očekávání robotní reformy Marie Terezie protirobotní vzpourou na panství Teplice nad Metují, poté se rozšířilo na Broumovsko a Náchodsko. Vůdcem rtyňský rychtář Antonín Nývlt, pověsti o "zlatém patentu" rušícím robotu, který vrchnosti údajně odmítají zveřejnit, podnítily pochod povstaleckých houfů do Prahy a severních Čech; rozehnány vojskem (24. a 26. 3. srážka u Chlumce nad Cidlinou, 26. 3. u Českého Dubu ap.). Nová fáze povstání vypukla v létě roku 1775 lokálními nepokoji. 13. 8. 1775 vydán robotní patent Marie Terezie. Porážka u Moháče1515 –1526 – bitva u Moháče (jižní Uhry) – bitva ve které byla poražena česko-uherská armáda v boji proti Turkům – neustále ohrožovali svými vpády Evropu; zahynul tam i Ludvík Jagelonský a tím vymírá Jagelonská dynastie po meči, nastupuje dynastie Habsburská (Ferdinand : Anna Jagelonská) Povstání Františka Rákoczyho II. . jeho statky ležely jak na území Slovenska a Maďarska. K povstání jej vedly rodinné tradice, touha domoci se knížecí moci předků a záminkou byly selské bouře na V Slovensku a Zakarpatsku, k povstání se připojila většina nespokojené uherské šlechty, hl. sílou kurudské oddíly; Habsburkové v té době vedli válku o španělské dědictví a nebyli schopni vyslat proti povstalcům silnější armádu; během roku 1704 obsadila povstalecká vojska téměř celé Slovensko a ohrožovala Moravu a Dolní Rakousko; 1707 zbavil povstalecký sněm Habsburky uherské koruny, pak ale vnitřní rozklad povstání a konec válek o šp. dědictví-)1708- porážka povstalců u Trenčína, 1711 složili zbraně-)konec více než jedno století trvající vlny protihabsburských povstání uherské šlechty Povstání poddaných v Čechách 1680 -zejména v severních, východních a západních Čechách; vznikla v souvislosti s pobytem dvora císaře Leopolda I. v Praze na útěku před morovou epidemií. Petiční hnutí poddaných (žádosti o zmírnění poměrů na panstvích, zejména zrušení nadměrných robot) přerostlo na jaře roku 1680 v robotní stávky. Ohniska povstání likvidovalo císařské vojsko v čele s generálem K. Harantem z Polžic a Bezdružic. Povstání 1680 podnítilo vydání robotního patentu Leopolda I. 28. 6. 1680; Pragmatická sankce -dokument vydaný 1713 ve Vídni císařem Karlem VI., v němž byla ustanovena nedělitelnost habsburských držav a v případě vymření mužské linie Habsburků nástupnictví linie ženské. Cílem pragmatické sankce bylo zajištění nástupnictví po Karlu VI. pro jeho vlastní děti, tzn. i pro jeho dcery, v případě, že by nezanechal mužské potomky; důsledkem bylo, že po smrti Karla VI. Mohla na trůn nastoupit jeho dcera Marie Terezie (neměl mužské potomky); 1748 v míru z Aachen (Cách) Pragmatickou sankci potvrdily všechny zúčastněné evropské mocnosti ,zůstala základním zákonem až do konce monarchie. Pražský mír- smlouva protestantských německých knížat s císařem Ferdinandem II, uzavřená 30. 5. 1635 po porážce švédských vojsk ve válce švédské. Sasko získalo obě Lužice a stalo se císařským spojencem; Mírem ztratila třicetiletá válka svůj náboženský charakter a proti nové francouzsko-švédské koalici se vytvořila aliance katolických i protestantských německých států v čele s Habsburky
6 7
protireformace- reformace katolické církve, snaha získat zpět moc a omezit nekatolíky, obnoveno inkviziční soudnictví, založen jezuitský řád; 1545-1563: Tridentský koncil-přelom v dějinách kat.církve (upřesnění katolické věrouky, nejvyšší autorita papež…) První slezská válka 1740 – 1742, pruský Fridrich II. táhl bez vyhlášení války do Slezska- )anexe,Prusko si činilo nároky na Slezsko, Bavorsko na Čechy a Rakousko a Sasko na Moravu, Francie jen zaujímala protihabsburský postoj. Roku 1741 byla obsazena Praha, Albrecht Bavorský se nechal korunovat 1741 na českého krále=Karel III. (přijala ho asi polovina šlechty). 1742 vládu ztratil, Marie Terezie ztratila skoro celé Slezsko reformace – snaha o nápravu církve; formování náb. hnutí za nápravu církve; snaha odstranit světskou vládu církve, snaha o návrat k prvotnímu křesťanství;14. stol. – celková duchovní krize společnosti, odklon církve od prvotního křesťanství, papežské schizma, svatokupectví, korupce; česká reformace Hus a husité – rozvinutí Wiclifovy myšlenky, důsledek – basilejská kompaktáta – povolila dvojvěří (katol. a kališnické); význam ref. – záborem církevního majetku podlomen feudalismus,prosazování národních bohoslužebných jazyků rokoko – vznik Francie zač. 18. stol.; umělecký sloh velice zdobný, zjemnění baroka, lehký vzdušný dojem, ozdobnost, hravost X mystice, temnosvitu a patosu baroka, dekorativní zjemělost; móda krynolín a napudrovaných paruk;výtvarné umění – sochařství – drobná ozdobná plastika, miniatury ; u nás po roce 1740 doznívá baroko a nastupuje rokoko, malířství- N. Grund, hudba – emigrace J.D. Zelenka, J. Mysliveček, literatura – tvorba a překlady thámovců Rudolf II. ( 1576 - 1611 ) – uherský a český král, císař; od roku 1583 sídlil v Praze , Praha centrem říše, kultur. centrum Evropy, podpora vědců a umělců; Boje s Turky - mír roku 1590; Bratr Rudolfa Matyáš usiloval o jeho abdikaci , roku 1608 vtrhlo vojsko rakousko-uherské konfederace na Moravu ,moravské stavy v čele s Karlem ze Žerotína podpořilo Matyáše- společné tažení na Prahu. Češi podpořili Rudolfa, mezi bratry uzavřen mír - 1608 Libeňská smlouva - rozštěpení monarchie - říše byla rozdělena podle toho , jaká země koho podporovala. Císař se tedy vzdal vlády ve všech zemích monarchie kromě českého království ve prospěch svého bratra; 1609 podepsal Rudolf II. zákon vypracovaný stavy, tzv. majestát, který dovoloval stavům i poddaným svobodně vyznávat českou konfesi z roku 1575 Rudolfův majestát = majestát o náboženské svobodě, protestantští stavové pomohli císaři uhájit aspoň část jeho moci a tak využili okamžiku a předložili 1609, zákon, který dovoloval stavům i poddaným svobodně vyznávat českou konfesi z roku 1575,dával stavům právo obsazovat konzistoř, která měla převzít správu i svěcení kněží české evangelické církve, vydal jim správu univerzity a dovolil volit stavovské defenzory, kteří stály konzistoři po boku, důsledkem je uzákonění české konfese a zrovnoprávnění katolíků s nekatolíky v Čechách Sedmiletá válka - 1756-63 rozsáhlý mocenský konflikt vyvolaný britsko-francouzským a prusko-rakouským soupeřením , spojenecká smlouva britsko-pruská z roku 1756 vedla k utvoření francouzsko-rakousko-ruské koalice. Válečné akce byly zahájeny pruským přepadem Saska a dalším postupem pruské armády do Čech. Přelomem bylo rakouské vítězství v bitvě u Kolína roku 1757, těžiště bojů se přeneslo do Slezska a Saska a v roce 1759 utrpěli Prusové další těžké porážky od Rusů. Před katastrofou zachránila Prusko změna na ruském trůně, v důsledku které Rusko vystoupilo z koalice, mezitím probíhal boj i v koloniích. V letech 1756-60 utrpěla francouzská armáda a její spojenci několik prážek v Indii. Upoutání hlavních sil francouzského pozemního vojska na evropských bojištích a hospodářská slabost francouzských kolonií v Severní Americe vedly k úspěchu britské ofenzívy 1758-60 a dobytí Montrealu. Rakousko, opuštěné spojenci, bylo nuceno roku 1762 uzavřít příměří s Pruskem. Mírové smlouvy v Paříži (mezi Francií, Španělském a Británií) a Hubertsburgu (mezi Rakouskem, Saskem a Pruskem) roku 1763 potvrdily pruskou anexi Slezska a vynesly Británii postavení první koloniální velmoci.
6 8
Szatmárský mír –1711, mír uzavřený po porážce Rakotzyho povstání v Szátmaru (Rumunsko), byl politickým kompromisem Habsburků s Uherskou šlechtou; v Uhrách zůstávala zachována stavovská ústava, šlechtě zůstaly staré výsady a práva, Habsburkové se zatím spokojili s uznáním dědičnosti nástupnických práv pro svůj rod v Uhrách Šmalkadská válka- 1546-1547 , válka Habsburků proti Šmalkaldskému spolku německých protestantských knížat vedenému saským kurfiřtem Janem Fridrichem , společný zásah Karla V. a Ferdinanda I. - finanční prostředky od českých stavů , ale Češi odmítli mobilizaci ( sami byli protestanti ) , přijat povstalecký program ( požadavek odstranění dosavadních Ferdinandových opatření , začali stavět armádu proti Ferdinandovi ). - odboj českých stavů snadno potlačen a tvrdě potrestán po porážce Šmalkaldského spolku u Mühlberka 1547 rozpad českého odboje , kapitulace české šlechty - odevzdání zbraní ,daně , pokuty za odboj , konfiskace pozemkového majetku , města ztrácejí samosprávu , do čela měst dosazováni panovníkovi hejtmani nebo rychtáři , do Prahy povoláni jezuité ( 1556 ) - prosazovali katolictví , úpadek kališnictví Tereziánské reformy v oblasti berní – stanovena pevná sazba daně, 1748 dokončen soupis půdy poddaných a obyvatelstva, domů pro daňové účely; nové vyměřování půdy=1. tereziánský katastr (daně podle rozlohy půdy a úrodnosti; 1757 2. tereziánský katastr – poprvé částečně zdaněna i panská půda; 1754 – 1.úřední sčítání lidu a domů pro daňové a vojenské účely (čísla domů, ustálená příjmení) Tereziánské reformy v oblasti poddanské - po potlačení selského povstání vydala Marie Terezie 13.8.1775 Robotní patenty, podle kterých se robotovalo až do roku 1848. Tyto patenty uzákonily těžkou robotní povinnost, ale ulevily poddaným, odstranily největší zlořády a stanovily maximální dobu roboty v týdnu pro nejbohatší sedláky na tři dny Tereziánské reformy v oblasti právní – 1749 zřízen nejvyšší soudní dvůr ve Vídni s pravomocí pro celý stát s kvalifikovanými soudci, 1811- jednotný zákoník; tereziánský trestní zákoník a jednací soudní řád- humánnější, zákaz nelidských trestů, omezování moci církve Tereziánské reformy v oblasti správní- 1749 vytvořeny společné úřady habsburských zemí (kromě Uher)+ vznik státního byrokratického aparátu; centrální úřad – direktorium a státní rada; zrušena česká dvorská kancelář, zřízena česko-rakouská dvorská kancelář = změna státoprávního postavení zemí koruny české, omezena privilegia a pravomoci zemských stavovských sněmů Tereziánské reformy v oblasti školské - 1774 vydala Marie Terezie zákon, který upravoval systém základních škol v monarchii a stanovil povinnou školní docházku pro děti od 6 do 12 let. Školství, které do té doby zcela záleželo na péči církve a soukromých činitelů (hlavně obcí), bylo postátněno. Byly zřízeny školy triviální (obecné), ve větších městech hlavní školy, v Praze a Brně škola normální neboli vzorná s kursy pro učitele. Školy hlavní byly i v Čechách ve vyšším ročníku německé a školy normální byly celé německé. Thokolyho povstání –po roce 1677, protihabsburské povstání vedené kežmarockým magnátem Thokolym-oporou mu byli Turci; povstalecká vojska obsadila velkou část Slovenska-)císařtí žoldnéři je vytlačili, ale složitá situace donutila Leopolda I. K ústupkům-)1681 v Uhrách obnovena stavovská ústava a náboženské svobody, později, když Turci obléhali Vídeň Thokoly s jejich pomocí znovu ovládá celé Slovensko Třetí Betleh Gábor- sedmihradský šlechtic; 1620 - 21 uherský král; 1604 - 06 účastník protihabsburského povstání, od 1613 sedmihradský kníže. Mírovými dohodami 1622, 1624 a 1626, uzavřenými s císařem Ferdinandem II., si zajistil doživotní vládu nad sedmi východními uherskými stolicemi.
6 9
Válka o bavorské dědictví- Boje Marie Terezie za uhájení integrity habsburského soustátí v letech 1740-1748. Nejdůležitějšími fázemi byly 1. a 2. slezská válka v letech 1740-41 a 1744-45, tzv. války o českou korunu, v nichž se rozhodovalo o vládě Marie Terezie nad českými zeměmi, a tím i o udržení velmocenského postavení habsburské monarchie ve střední Evropě. Záminkou k boji bylo vymření Habsburků po meči císařem Karlem VI., ačkoliv integrita habsburského soustátí v případě ženského nástupnictví byla již dříve zaručena většinou evropských států uznáním pragmatické sankce roku 1713. 16.12.1740 vstoupilo pruské vojsko krále Fridricha II. Velikého do Slezska a 10.4.1741 porazilo u Mollwitz armádu Marie Terezie. Na podzim 1741 ovládl bavorský kurfiřt Karel VII. Albert s francouzskou pomocí Horní Rakousy a s pomocí sasských a francouzských vojsk dobyl v listopadu 1741 Prahu, 19.12.1741 přijal hold českých stavů a v prosinci 1741 vpadli Prusové na Moravu. Po pruském vítězství u Chotusic roku 1742 uzavřela Marie Terezie s Pruskem separátní vratislavský mír a odstoupila mu větší část Slezska a Kladsko. Tím překonala největší krizi a již roku 1743 rakouská vojska ovládla Čechy, Horní Rakousy a Bavorsko. Navázání aktivního spojenectví s Velkou Británií, Hannoverskem, Saskem a sardinským královstvím vedlo rovněž roku 1743 k zásahu proti Francii a k vítězství nad Španěly v Itálii. Tyto úspěchy vyprovokovaly pruského krále k novému útoku na české země, ale na podzim roku 1744 byl tento útok odražen a po smrti Karla VII. Alberta uzavřela Marie Terezie 22.4.1745 separátní fussenský mír s Bavorskem. Neúspěchy Marie Terezie v boji o znovu dobytí Slezska vedly konečně k uzavření drážďanského míru s Pruskem, čímž skončily boje o země české koruny, ale válečné akce pokračovaly v Nizozemí a Itálii a to až do roku 1748, kdy byl v Cáchách uzavřen mír. Tímto mírem získala Marie Terezie zpět Belgii, ale ztratila část Milánska, pragmatická sankce však byla znovu zaručena Válka o polské dědictví Boje mezi evropskými státy se znovu obnovily roku 1733, kdy zemřel saský kurfiřt a polský král August II. Na trůn dosedl jeho syn August III., ale proti němu se postavil jako protikandidát nám známý Stanislav Lesczynský. Na Stanislavovu stranu se záhy postavila většina Poláků a také francouzský král Ludvík XV. August III. si naopak zajistil podporu anglického krále Jiřího II., ruské carevny Anny I. a císaře Karla VI. Válka o polské dědictví propukla. Tato válka, ve které šlo v první řadě o změření sil mezi Habsburskou monarchií a Francií, skončila r. 1738. August III. tak získal polskou korunu a Stanislav Lesczynsky byl prohlášen vévodou lotrinským a bavorským, přičemž po jeho smrti měla tato území zdědit Francie Válka s tureckem 1683 – 1689 Válka švédská. fáze - válka švédská ( 1630 - 1635 ) -roku 1630 vpád armády švédského krále Adolfa Gustava druhého do Pomořan - velice kvalitní armáda a vystupuje jako ochránce protestantů , získal si řadu spojenců Sasko , Braniborsko. Využil také toho , že Albrecht byl odvolán z velení císařských armád. Gustav získal pod nadvládu většinu Německa. Porazil Tillyho v bitvě u Breitenfeldu , roku 1631 táhnul do z. a s. částí Německa. Sasové z jeho podnětu obsadili roku 1631 Čechy , ovládli Prahu ( byli sňaty hlavy popravených pánů ) - vojevůdce Arnim.- Valdštejn znovu povolán k vrchnímu velení vojsk, Albrecht vytlačil Sasy z Prahy a došlo k bitvě u Lützenu ( listopad 1632 ) - nedaleko Lipska , nerozhodná bitva , spíše vítězství Švédů ,ale padl Gustav druhý Adolf. Po jeho smrti značně opadla švédská aktivita , do čela švédských vojsk se postavil kancléř Axel Oxenstierna. Albrecht pověřen jednáním se Švédy , zřejmě vedl jednání , při kterém mu Švédové nabídli českou korunu, když přestoupí na jejich stranu. Císař ho začal podezřívat. Roku 1633 sice Albrecht porazil Švédy u slezské Stínavy ale propustil všechny zajaté důstojníky - nedůvěra obou stran , 1634 zbaven velení jako zrádce , 25.2. 1634 v Chebu zavražděn. Roku 1634 byla švédská vojska poražena generálem Tillym u Nördlingenu , spojenci začínají sami rozvazovat spojenectví se Švédy a začínají je vytlačovat z Německa. Roku 1635 - Pražský mír - mezi Habsburky a Saskem - Sasko přestoupilo k Habsburkům a za to získávají obě Lužice - zmenšování českého království Válka o dědictví španělské (1700 - 1713) -do této války se zapletla doslova celá Evropa. Vnuk Ludvíka XIV., Filip z Anjou, potomek Rakouských Habsburků uplatňoval nárok na španělské dědictví
7 0
Výsledky války o španělské dědictví 1) Španělským králem se stal Filip V. za podmínky, že nikdy nespojí Španělsko s Francií 2) územní ústupky: Španělsko odevzdalo Rakousku italské území (Neapolsko, Jižní Itálii a Sicílii, Sardinii, Milán a Španělské Nizozemí). Anglie ovládla Gilbraltar a Menorku (ve Středozemním moři). Bylo též potvrzeno její monopolní postavení v obchodu s otroky. Francie se vzdala některých kolonií v Americe. Výbojné války Ludvíka XIV. byly velice finančně náročné, a tyto obrovské výdaje způsobily hospodářský úpadek ve Francii spojený s nepokoji a stávkami. Spoustu peněz stál též Ludvíkův nákladný život. Začal s výstavbou Paříže, aby se tak stala nejkrásnějším městem na světě. Křivolaké uličky nahrazoval širokými bulváry. Postavil si sídlo v Louvre, Zámeček Versailles nechal přebudovat na komplex mnoha zámečků. V roce 1715, po smrti Ludvíka XIV., nastupuje jeho vnuk, Ludvík XV. Za něj zpočátku vládne regentská rada. Byl méně schopným panovníkem ve srovnání se svým dědou; na konci své vlády se zapletl do Evropského konfliktu (do války o Rakouské dědictví a do Sedmileté války Ameriky s Anglií). V Americe ztrácí kolonie ve prospěch Velké Británie. Válka švédská -čtvrtá fáze třicetileté války, zahájená vyloděním švédského krále Gustava II. Adolfa dne 1630 v Německu. Císař, který nedlouho předtím zbavil Albrechta z Valdštejna vrchního velení, byl nucen spolehnout se na armádu J. T. Tillyho, která však byla v bitvě u Breitenfeldu zcela zničena. Ke švédskému vojsku se připojila protestantská knížata severního Německa a král Gustav II. Adolf postupně ovládl značnou část říše (v roce 1631 obsadili Sasové Prahu). Teprve Valdštejnův návrat do čela císařských vojsk zastavil Švédy u Norimberku, v nerozhodné bitvě u Lützenu v listopadu 1632 pak švédský král padl. V následujícím roce se síly vyrovnaly, Valdštejnovo váhání a nechuť k rozhodným akcím vyvolaly jeho pád a smrt. Císařské vojsko bylo svěřeno J. M. Gallasovi-Campo, který dokázal porazit spojenou švédskou a saskou armádu v září 1634 u Nördlingenu. Nato Sasko uzavřelo s císařem dne 30. 5. 1635 pražský mír, švédská izolace však byla překonána spojeneckou smlouvou s Francií 28. 4. 1635, což znamenalo zahájení poslední fáze konfliktu, švédsko-francouzské švédsko-francouzská válka- poslední fáze třicetileté války, zahájená v létě 1635 francouzským útokem na Španělsko. Po pražském míru, kdy válku s císařem ukončila většina protestantských knížat severního Německa, mohla císařská vojska zakročit na Rýně ve prospěch svého španělského spojence. Mezitím však francouzský první ministr Richelieu zprostředkoval prodloužení míru mezi Polskem a Švédskem (stuhmdorfská smlouva). Švédové mohli obnovit operace v Německu a J. G. Banér zvítězil nad císařským vojskem u Wittstocku. Od podzimu 1636 tak vedla císařská armáda se svými spojenci válku na několika frontách, v Porýní proti Francii, v Německu proti Švédům a od roku 1643 i v Uhrách proti sedmihradskému vévodovi J. I. Rákóczimu. Během válečných operací, vedených se střídavými úspěchy, bylo zcela zpusošeno Bavorsko, české země, Sasko, Braniborsko a Porýní. Všeobecná vyčerpanost vedla většinu zúčastněných k zahájení mírových jednání ve vestfálských městech již od roku 1641, ale mír vestfálský byl uzavřen až dne 24. 10. 1648. Ve válce pokračovaly dále Francie a Španělsko až do roku 1659, kdy byl uzavřen pyrenejský mír. Bitva u Jankova- Jankov, obec ve středních Čechách,1645 zde svedena bitva třicetileté války, v níž se císařské vojsko pokusilo zastavit švédskou armádu generála L. Torstenssona. Vítězství otevřelo Švédům cestu na Moravu a do Rakous. Bitva se stala impulsem k jednáním, která vyvrcholila mírem vestfálským v roce 1648. Války s tureckem do 2. Pol. 16. Stol. 1551-1568 – Turecká válka, končí Drtinopolským mírem Války s tureckem v 1. Pol. 16. Stol. ?1541-1547 – Turecké války – 1541- Turci ovládali značnou část uherské nížiny a vytvořili tam Budínský pašalík, Ferdinandovi zůstalo jen Slovensko, Chorvatsko a pás území při rakouských hranicích = definitivní rozpad Uher na tři části (Budínský pašalík, Ferdinandovo území a Sedmihradské království); obsazením Budína Turky ztratily Uhry své hlavní město, příštích 250 let hl. městem Prešpurk (Bratislava); vydržování armády zatěžovalo pokladnu, Ferdinand stále pod tlakem Turků (uherská šlechta tureckého ohrožení obratně využívala)
7 1
Války s turky 1663 – 1664 V letech 1663-1664 proběhne první Leopoldova velká vojenská srážka s Osmanskou říší - o dvacet let později pak stojí Turci před Vídní, Vasvarský mír mír - Dne 20. července 1664 se mezi spojenými císařsko-uherskými vojsky a Turky, rozpoutal rozhořčený boj nedaleko Levic. Zvítězila spojená vojska generála de Souchésa a Turci se dali na útěk. Deset dní po této bitvě byl uzavřen mír u Vasváru mezi Turky a Habsburky. Tento mír potvrzoval Turkům i přes jejich pozdější porážky velké zisky na úkor Uher. Císař Leopold I. uzavřel mír u Vavsáru proto, neboť měl jiné zahraničně-politické zájmy. Chtěl si jen zabezpečit klid na jižních hranicích, aby se mohl soustředit na mocenské problémy v západní Evropě. K uzavření míru ho také nutil nedostatek financí na udržování protitureckých pevností a bojové pohotovosti a vydržování polních vojsk. Vestfálský mír- 1648, ukončil 30. letou válku; Důsledky: Habsburkové nezískali převahu v Říši ani v Evropě (upevnili si postavení ve vlastních zemích) ,konec nadějí českého exilu (doufali v pomoc Švédska - návrat náboženských poměrů k r. 1618), posílení vlivu Francie (rozhodující vliv v Evropě), posílení vlivu Švédska ,potvrzení nezávislosti Nizozemí a Švýcarska na Říši ,potvrzení roztříštěnosti Německa, svrchovanost Německých knížat Vídeňké úmluvy 1515 – Jagelonci a Habsburkové uzavřeli úmluvu, že v případě vymření jedné z dynastií po meči bude vládnout ta druhá; 1526 vymírají Jagelonci po meči a Ferdinad Habsburský (manžel Anny Jagelonské) se stává českým a uherským králem; je vlastně i zvolen z mnoha uchazečů, bez ohledu na Vídeňské úmluvy – roli zde hrál i vlivný bratr Karel V. Vratislavský mír1742 - mezi Rakouskem a Pruskem uzavřen ve Vratislavi tzv. vratislavský mír. Dne 1 l. června 1742 musela Marie Terezie postoupit Prusku celé Dolní a část Horního Slezska. Těšínsko, Opavsko a území na jižní straně řeky Opavy, jakož i velká pohoří zůstaly v držení Rakouska. Přestože Zlaté Hory připadly Prusku, Bedřich II. odmítl Zlaté Hory převzít. Nazval město loupeživým hnízdem, kde se obyvatelé živí jen ovesným chlebem a vodou. Město se stalo samostatnou farností a opustilo navždy glucholazské děkanství. Kronikář zaznamenává hospodářský úpadek Zlatých Hor. -> vratislavský mír – Rakousko musí podstoupit Prusku velkou část svého území (Slezsko, Bavorsko)+ Karel Albrecht je za souhlasu českých stavů prohlášen za českého krále = Karel III. Wesslenyiho spiknutí František Wesselényi byl synem Štěpána Wesselényiho. Štěpán byl přívržencem císařského dvora. Taktéž František stál na straně krále a za své zásluhy získal i hraběcí titul. Byl schopný nejen jako voják, vzdělaný a společenský muž. Získal ohromné majetky a stal se hlavním kapitánem hornouherských vojsk. R. 1655 získal i nejvyšší možnou hodnost – úřad uherského palatina. Po uzavření míru s Turky r. 1664 se stal naopak hlavní odpůrcem a kritikem Leopolda I. a postavil se do čela nespokojenců. Ihned začal na přípravách otevřené vzpoury a hledal spojence v širokém okolí i v zahraničí. Do tohoto povstání se zapojila i střední šlechta a zemané. Mezi přední představitele patřili Petr Zrínský, zemský soudce František Nádasdy, Štěpán Thököly, František I. Rákoczi, František Frangepán i arcibiskup Jiří Lipai, dále E. Tattenbach ve Štýrsku a Karel z Thurnu v Gorici a mnoho dalších. Bohužel defacto ještě během příprav r. 1667 zemřel palatin Wesselényi a samotní vůdcové hlavně po jeho smrti nebyli jednotní. Hledali pomoc a podporu v zahraničí. Jednání s Francií však nepřineslo žádné výsledky, a tak se prostřednictvím Appafyho obrátili na tureckou Portu. Během těchto taktéž neúspěšných jednání r. 1668 však došlo i k prvnímu a ne poslednímu vyzrazení plánů povstalců. R. 1669 vyrazil generál Špork na čele asi dvacetitisícové armády potlačit šlechtické povstání Literatura: Macůrek, J. Čechové a Poláci ve 2. polovině 16. Století; České země a Slovensko ve století před Bílou horou; Valaši v západních Karpatech v 15. – 18. Století Krofta, K. Nesmrtelný národ; Majestát Rudolfa II.; Polišenský, J. Třicetiletá válka a Evropská krize v 17. Století; Třicetiletá válka a český národ; Nizozemská politika a Bílá hora; Historie o válce české 1618-1620
7 2
Pekař, J. Bílá hora. Její příčiny a následky; České katastry roku 1654-1789; Janáček, J. Rudolf II. a jeho doba; Valdštejn a jeho doba; Pád Rudolfa II. Přehled dějin Československa; Hora P. Toulky českou minulostí I. – IV.; Dějiny Československa I. – II.
Letopočty – české dějiny raného novověku 1515 – vídeňské svatební smlouvy 1526 – bitva u Moháče 1527 – vznik centrální dvorských úřadů 1529 – obléhání Vídně 1547 – mír s Turky 1546-1547 – šmalkaldská válka 1548 – zřízení apelačního soudu 1551-1568 – válka s Turky 1568 – drinopolský mír 1564-1576 – vláda císaře Maxmiliána 1575 – Česká konfese 1584 – zavedení gregoriánského kalendáře v českých zemích 1576-1611 – vláda Rudolfa II. 1593-1606 – válka s Turky 1604-1606 – Bočkajovo povstání 1608 – libeňská smlouva1609 – Rudolfův majestát 1611 – vpád pasovských 1618 – pražská defenestrace 1618-1620 – české povstání 1619 – konfederace 1619-1620 – král Fridrich Falcký 1620 – bitva na Bílé hoře 1621 – kapitulace Slezska 1621 – poprava 27 českých pánů 1621-1623 – falcká válka 1622 – mikulovský mír 1623 – mincovní kalada 1623-1624 – II. Bethlémův odboj 1625-1629 – válka dánská 1626 – III. Bethlémův odboj 1626 – vpád Mansfeldských 1627 – obnovené zřízení zemské 1630-1635 – válka švédská 1634 – smrt Valdštejna 1635 – pražský mír 1635-1648 – válka švédsko-francouzská 1644-1645 – odboj Jiřího Rákoczyho I. 1648 – Vestfálský mír
7 3
1653-1656 – berní rula 1657-1705 – vláda Leopolda I. 1663-1664 – válka Turky 1663 – kapitulace Nových Zámků 1664 – vašvárský mír 1678-1684 – Tökelyho povstání 1680 – povstání poddaných v Čechách, robotní patent 1663-1699 – válka s Tureckem, obležení Vídně 1699 – karlovacký mír 1703 – povstání Františka Rákoczyho 1711 – sathmarský mír 1707 – altranštetská smlouva 1711-1740 – Karel VI. 1713 – vyhlášení pragmatické sankce 1714 – rachštatský mír 1720 – český sněm schvaluje pragmatickou sankci 1721 – kanonizace Jana Nepomuckého 1733-1735 – válka o dědictví polské 1739 – generální cechovní artikule 1740-1780 – vláda Marie Terezie 1740-1742 – I. slezská válka 1742 – vratislavský mír 1744-1745 – II. slezská válka 1745 – drážďanský mír 1748-1751 – tereziánské správní reformy 1748-1757 – tereziánský katastr, I. sčítání obyvatel 1756-1763 – 7letá válka 1771 – urbariální komise pro Slezsko 1772 – dělení Polska 1775 – povstání v Čechách, robotní patent, válka o bavorské dědictví 1780-1790 – vláda Josefa II. 1781 – toleranční patent, zrušení nevolnictví 1783 – zavedení generálního semináře 1785-1789 – Josefský katastr 1786 – I. díl všeobecného zákoníku občanského 1787 – Josefský trestní zákoník 1789 – berní a urbariální patent 1790-1792 – vláda Leopolda II. 1790 – stavovská desideria 1791 – I. průmyslová výstava 1792 – prusko-rakouská koalice 1792 – počátek vlády Františka I. 1806 – říše rakouská
7 4
