Česká literatura pro děti a mládež Reflexe vybraných východisek a stavu Martin Reissner
Brno 2006
Česká literatura pro děti a mládež Reflexe vybraných východisek a stavu
2
Čestně tímto prohlašuji, že jsem předkládanou rigorózní práci vytvořil samostatně a že prameny a literatura, s nimiž jsem pracoval, jsou v úplnosti uvedeny v příslušné kapitole. Brno, září 2006
Mgr. et Mgr. Martin Reissner
3
Obsah Autoreferát rigorózní práce ……………………………………………………………………… 5 I. Česká dětská literatura na přelomu tisíciletí ……………………… 8 II. Žánry a jejich autoři …………………………………………………………………………………… 18 1. 2. 3. 4.
Pohádka jako svědectví o moudrosti ………………………….……… Cesta příběhu s dětským hrdinou …………………………………………… Česká uměleckonaučná literatura …………………………………………… Ilustrace v dialogu s textem ……………………………………………….…
19 28 36 62
III. Autoři a žánry …………………………………………………………………………………………………… 77 1. Adolf Hoffmeister – muž na okraji dětské literatury ………………………………………………………………………………………………………………………………… 78 2. Eduard Petiška – velký vypravěč …………………………………………… 82 3. Martina Drijerová – radost z příběhu a adaptace … 87 4. Martina Skala - od ilustrací k naučným textům ……. 92 IV. Závěr ……………………………………………………………………………………………………………………………… 98 V. Poznámky …………………………………………………………………………………………………………………… 102 VI. Literatura a prameny ………………………………………………………………………………………112
4
Autoreferát rigorózní práce
Cílem překládané rigorózní práce je popis stavu, historických determinantů a s tím souvisejících problémů v české literární tvorbě pro děti a mládež. Autor zpracovává vybrané oblasti národního písemnictví jak optikou literárně-kritických reflexí současného stavu, tak v perspektivě literárně historické. Výsledný pohled je doplněn kapitolami věnovanými osobnostem spjatým s národním písemnictvím pro mládež, přičemž výběr tvůrců zasahuje jak osobnosti z oblasti literatury, tak ilustrace, již autor rigorózní práce chápe jako nedílnou součást umělecky hodnotné literární tvorby pro mladé recipienty. Při výběru děl analyzovaných umělců pak autor práce volil jednotlivé osobnosti s ohledem na teze vytýčené v práci – nejedná se tedy nutně o ty osobnosti, jež na poli písemnictví pro děti požívají největšího uznání, naopak snahou výběru bylo také poukázat na pozapomínané literáty. Odrazem současného stavu řešení problematiky, respektive cílů je prioritně předkládaná sumarizační práce, jež však tvoří nedílný celek s literárně-kritickou tvorbou autorovou, respektive kritickými reflexemi, jež soustavně od roku 1990 prezentuje v odborném tisku (zejména v revui Ladění). Práce je postavena na badatelských výsledcích, které autor zpracovával pro projekt Ministerstva kultury české republiky Česká literatury pro děti, a to v letech 2002 – 2006 (viz také seznam použité literatury). Zároveň je práce také východiskem pro další autorovy aktivity v této oblasti, tedy pro práci na obdobném projektu MK ČR pro rok 2007. Zhodnocení literární tvorby vychází též z autorovy patnáctileté zkušenosti z odborného literárně-historického a literárně-kritického periodika Zpravodaj Ústavu literatury pro mládež Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, respektive časopisu Ladění (časopisu pro teorii a kritiku dětské literatury). Hlavními výsledky rigorózní práce jsou jednak poznatky v oblasti zpřesnění autorských aktivit tvůrců minula, ale také interpretace jednotlivých děl či tvůrců současnosti a jejich zhodnocení v kontextu českého písemnictví jako celku i z hlediska časových souvislostí literatury pro děti a mládež. Úvodní kapitola Česká dětská literatura na přelomu tisíciletí pojednává o současném nelehkém postavení písemnictví pro mládež. Mezi zdůrazněné aspekty mimo to, že nahlíženo z evropské kulturní perspektivy jde v případě českém o literaturu takzvaně „malou". S touto daností v sousedství mohutnějšího literárního dění v německy mluvících zemích, v literaturách psaných anglicky a francouzsky, ale třeba i v jazykově blízkém Polsku se česká literatura obecně i její žánry pro děti a mládež vyrovnávají už od předminulého století. V posledních dvou desetiletích si uvědomuje své „větší" sousedy zejména ve vztahu k sumě překladů na českém knižním trhu.
5
Dalším sledovaným problémem je proměna českého literárního kontextu po listopadu 1989. Pád totality přinesl do dosavadní literární praxe zásadní demokratizační zlom. Cenzura a direktivy padly, knižní trh se liberalizoval a vydavatelská činnost přestala být doménou státem řízených a prověřovaných nakladatelství. Umlčovaní autoři začali znovu volně publikovat, obecnou tendencí byla snaha o nápravu křivd – tedy intenzivní uvádění takových děl na trh, která nemohla být dříve prezentována. Přirozeně tak jako v dřívější oficiální literatuře, i mezi znovu zpřístupňovanými díly se projevovala výrazná kvalitativní diferenciace. Vedle toho si na liberalizovaném trhu záhy své místo znovu vydobyl literární brak, kategorie, jež ve státem regulovaném literárním provozu de facto neměla prostor. V rámci sledování „literárních dějin současnosti" autor otvírá i problematiku chaosu, rozkolísání kritérií, nepřehledné produkce knih nejrůznější provenience, úrovně i doby vzniku. Dokládá, že přirozená potřeba vyrovnat se s díly a autory, kteří nemohli v době totality publikovat, rozhojnila nabídku do nebývalé šíře. Po časovém zhodnocení současné tvorby pro děti a mládež jsou v práci sledovány čtyři významné žánry, respektive oblasti písemnictví pro děti a mládež (Žánry a jejich autoři) a tvorba čtveřice významných tvůrců (Autoři napříč žánry). Kapitola Pohádka jako svědectví o moudrosti i svérázu pojednává o tomto žánru jak v historické obecné perspektivě, tak s důrazem na český literární kontext. Zdůrazněno je, že 20. století bylo svědkem dynamického rozvoje pohádky autorské, že mnohdy právě její zásluhou vznikla díla patřící k tomu nejlepšímu v kontextu národní literatury. Jsou vyzdviženy spisovatelé pohádkáři doby minulé i současnosti. Příběhová próza s dětským hrdinou je popsána v kapitole Cesta příběhu s dětským hrdinou. Jedná se o neobyčejně bohatý a kvalitními díly tvořený soubor, který z hlediska umělecké hodnoty a působnosti na čtenáře patří v novodobé české tvorbě pro děti a mládež k nejcennějším. Česká uměleckonaučná literatura je sumarizována ve stejnojmenné kapitole, přičemž hlavní akcenty jsou kladeny na doložení konstatování, že specifikem české tvorby tohoto žánru je úzké propojení vysoké literární kvality a informativní bohatosti. Výtvarný doprovod českých literárních děl pro děti a mládež autor v perspektivě historické i v kontextu soudobé tvorby hodnotí v kapitole nazvané Na cestě mezi doplňkem a dialogem. Čtveřice blížeji představených tvůrců je tvořena žurnalistou, divadelníkem, překladatelem a spisovatelem Adolfem Hoffmeisterem, prozaikem Eduardem Petiškou, současnou výraznou prozaičkou Martinou Drijerovou a autorkou i ilustrátorkou Martinou Skalou.
6
Práce je postavena na badatelských výsledcích, které autor zpracovával pro projekt ministerstva kultury české republiky Česká literatury pro děti, a to v letech 2002 – 2006 (viz také seznam použité literatury). Zároveň je práce také východiskem pro další autorovy aktivity v této oblasti, tedy pro práci na obdobném projektu MK ČR pro rok 2007. Autorský přínos z hlediska výsledků a jejich využitelnost v praxi spočívá jednak na poli literárně badatelském, jednak v oblasti pedagogického zhodnocení. Výsledky bádání a závěry formulované v práci potvrzují základní teze vývoje českého písemnictví pro děti formulované badatelskou obcí v posledních dvou desetiletích. Přínosnost práce tkví v oživení a rehabilitaci některých tvůrců v kontextu žánrů i písemnictví pro děti a mládež, ve formulaci hodnotících pohledů na autory, kteří významně do literárního dění současnosti zasahují, ovšem jsou kritickou obcí nedostatečně sledování a v připomenutí propojení písemnictví a ilustrační tvorby, coby charakteristiky české literatury pro děti a mládež. V oblasti pedagogických výstupů se předkládaná práce přirozeně stává východiskem pro autorovy projekty formované v rámci přednášení disciplíny české literatury 19. století pro děti a mládež, ale i disciplíny česká literatura pro mládež na půdě Pedagogické fakulty MU v Brně, ale i pro popularizační či iniciační pedagogickou činnost pro širší veřejnost, knihovníky či zahraniční odborníky a zájemce. Shrnutí: Autor rigorózní práce zkoumá vybrané oblasti české literatury pro děti a mládež jak optikou literárně-kritických reflexí současného stavu, tak v perspektivě literárně historické. Věnuje se problematice pohádky, příběhové prózy s dětským hrdinou, uměleckonaučné literatuře a postavení ilustrací v české dětské knize. Výsledný pohled je doplněn kapitolami věnovaných osobnostem spjatým s národním písemnictvím pro mládež - Adolfu Hoffmeisterovi, Eduardu Petiškovi, Martině Drijerové a Martině Skale. Summary: Author surveys selected parts of the Czech children’s and adolescent literature in this work, both in the way of the critical examination of the actual state of affair and from the literary-historical perspective. He pays close attention to the fairy tales, stories with a child-hero, art and nonfiction as well as to the role of illustrations in the Czech children’s books. The critical research is supplemented with the chapters concerning the personalities connected with the national children’s literature such as Adolf Hoffmeister, Eduard Petiška, Martina Drijerová and Martina Skala.
7
I. Česká dětská literatura na přelomu tisíciletí
8
Česká republika, desetimilionová země ve střední Evropě, je národně i jazykově neobyčejně kompaktní státní útvar. Téměř 96% obyvatel uvádí jako svoji rodnou řeč češtinu, zbytek pak nejčastěji slovenštinu. Celých 99% obyvatel užívá češtinu jako první
jazyk
v běžném
styku.
Tato
homogenita
zčásti
odráží
násilný odsun obyvatelstva německé národnosti po druhé světové válce
a systém tak zvané uzavřené společnosti, který komu-
nistický
režim
v někdejším
násilně
Československu
udržoval
v letech 1948-1989. Z hlediska literárního zkoumání je proto na místě uvažovat o literatuře národní, jinojazyčné literární projevy nejsou ve srovnání s kulturami západní Evropy tolik výrazné. Česká literatura pro děti a mládež tedy na jedné straně bezproblémově nachází čtenáře a posluchače v celém prostoru českého státu, při pohledu z ptačí perspektivy však vyniknou omezení
této
skupiny
jejich
příjemců.
V
desetimilionovém
národě si sice písemnictví stále ještě uchovává mimořádnou sociální
pozici,
ovšem
nahlíženo
z
evropské
kulturní
perspektivy jde o literaturu takzvaně „malou". S touto daností v sousedství mohutnějšího literárního dění v německy mlu9
vících zemích, v literaturách psaných anglicky a francouzsky, ale třeba i v jazykově blízkém Polsku se česká literatura obecně i její žánry pro děti a mládež vyrovnávají už od předminulého století. V posledních dvou desetiletích si uvědomuje své
„větší"
sousedy
zejména
ve
vztahu
k
sumě
překladů
na
českém knižním trhu. Na konci 80. let 20. století navzdory mírným kulturně-liberalizačním posunům stále fungoval dosti centralizovaný systém „provozu" dětské literatury1. Autorská možnost uplatnit dílo
byla
omezena
na
hrstku
státních
nakladatelství,
mezi
nimiž dominantní postavení zaujímal pražský nakladatelský dům Albatros2. V regionálních centrech nabídku doplňovala dětská produkce krajských nakladatelství3. V rámci všeobecného plánování
bylo
měsíce
a
roky
dopředu
jasno,
jaký
titul
kdy
konkrétně vyjde, a tak si ho děti i jejich rodiče mohli objednávat s předstihem. Existoval neobyčejný hlad po literatuře, která v očích čtenářů plnila řadu zástupných funkcí a takzvané „knižní čtvrtky" charakteristické ranními frontami před knihkupectvími,
patřily
propracovaná okresních, žánrového
byla
ke síť
krajských spektra
a
byly
koloritu
tehdejší
doby.
školních,
místních,
celostátně
působících
apriorně
Vysoce
střediskových,
vylučovány
knihoven. celé
Ze
skupiny
námětů: kromě děl zakázaných autorů například brakové čtivo, do značné míry i komiksy, knihy se skautskou či náboženskou tematikou4.
Mnozí
autoři
hledali
možnosti
publikování
pod
pseudonymy, někteří však byli z kontextu národního písemnictví vytísněni trvale. 10
Na počátku 80. let se vzdor nepříznivé obecné kulturní situaci stabilizovala struktura kriticko-teoretických reflexí dětské literatury. Z iniciativy Zdeňka Zapletala a Bohumila Říhy byl na brněnské univerzitě vytvářen prostor pro vznik pozdějšího Ústavu literatury pro mládež; pravidelně se k ideologicky limitovaným diskusím setkávali literární historikové, kritikové a publicisté, státem byl dotován měsíčník Zlatý máj, který teoreticky a kriticky sledoval novou produkci. Postupně se také oživovaly kontakty zapovězených tvůrců, a to jak autorů, tak i teoretiků, kritiků a historiků. Listopad 1989 přinesl zásadní demokratizační zlom do dosavadní praxe. Cenzura a direktivy jako padly, knižní trh se liberalizoval státem
a
řízených
vydavatelská a
činnost
prověřovaných
přestala
být
nakladatelství5.
doménou
Umlčovaní
autoři začali znovu volně publikovat, obecnou tendencí byla snaha o nápravu křivd – tedy intenzivní uvádění takových děl na trh, která nemohla být dříve prezentována. Přirozeně tak jako
v dřívější
zpřístupňovanými
oficiální díly
se
literatuře
projevovala
i
mezi
výrazná
znovu
kvalitativní
diferenciace. Vedle toho si na liberalizovaném trhu záhy své místo znovu vydobyl literární brak, kategorie, jež ve státem regulovaném literárním provozu de facto neměla prostor. Počátek
poslední
dekády
20.
století
se
tak
v
dětské
literatuře nesl nejen ve znamení osvobození, ale i chaosu, rozkolísání
kritérií,
nepřehledné
produkce
knih
nejrůznější
provenience, úrovně i doby vzniku. Přirozená potřeba vyrovnat
11
se s díly a autory, kteří nemohli v době totality publikovat, rozhojnila nabídku do nebývalé šíře. Zpočátku ještě za ceny velmi
blízké
těm
odpovídajícím
dřívějším
kalkulacím
dotovaným
a
v
předlistopadového
nákladech
Československa
chrlila nová i obrozená nakladatelství na trh jeden titul za druhým. Čtenářská poptávka se záhy nasytila, orientaci ztížila nepřehlednost
vydávaných
knih
a
dostavila
se
velká
krize.
Z této situace těžil zejména právě knižní brak, živený jednak potřebou
poznat
vzpomínkami
kdysi
pamětníků
zakázané, někdejších
jednak
sentimentálními
svobodných
poměrů
bez-
prostředně po válce či ještě před ní. Nakladatelství respektive procházela
souběžně
návratem
s těmito
k normálním
odstátňováním,
nově
systémovými
problémy,
neregulovaným
poměrům,
vznikající
byla
podkapitali-
zována. Rozpadl se jednotný knižní trh, publikum i odborníci postrádali hodnověrné a úplné údaje o počtech vydávaných knih, ba i o existenci titulů samých. S výjimkou největších nakladatelství,
mezi
nimiž
se
za
velkých
obětí
udržel
také
Albatros, fungovalo povědomí o konkurenci a stavu trhu spíš v lokálním
než
v
celostátním
měřítku.
I
to
byla
nová
skutečnost, na níž čtenáři postupně přivykali několik let. Negativa takového stavu nebyla vzdor stabilizaci a rozvoji literatury dosud plně překonána. Podstatou snah na obranu kvalitní dětské literatury, jež byly veřejně vyhlášeny na počátku 90. let, se měl stát akcent na popularizaci hodnot literárních, etických a estetických.
12
Zpočátku šlo publicistům i organizátorům spíš o to, aby byli uchováni aspoň nějací reprezentanti kvalitativně vyšší úrovně českého písemnictví pro děti a mládež. Teprve
v polovině
poslední dekády dvacátého století se literární kontext začal proměňovat. Triviální produkcí nasycený trh se opět
obracel
k literatuře hodnotnější a v době rozkolísaných hodnotových kritérií našel v zacílení na tradici, klasiku a reedice jedno z východisek pro působení rodičů, pedagogů i knihovníků. V této době již fungovala většina významných nakladatelských domů, jež
působí
na
knižním
k rozdělení
oblastí
specializaci
(například
pojímanou
literaturu
trhu
i
nyní,
působnosti, na
pro
postupně
tedy
komerční
děti
a
došlo
k
neoficiální
překlady,
mládež,
také
seriózněji dokonce
či
na
multimédia). Roli stabilizačního faktoru sehrála v tomto desetiletí také literární soutěž Zlatá stuha6, která od počátku 90. let poukazovala na kvalitní tituly původní i překladové produkce a ve druhé půli dekády si získala nezanedbatelné společenské renomé. mládež
Dílem se
propadala,
však
v protikladu Zlatá
k vývoji
stuha
marginalizovala
na
literatury
přelomu
některými
pro
děti
a
tisíciletí
postupně
rozhodnutími
porotců
mnohé záslužné momenty z prvních let existence, přestávala být nakladateli i autory vnímána jako hodnotový etalon. K obratu pak došlo až v polovině prvního desetiletí 21. století a nyní se soutěž organizovaná jak Obcí spisovatelů, IBBY,
Klubem
ilustrátorů
a
Obcí
Českou sekcí
překladatelů
po
letech
stagnace opět soustřeďuje na důstojné představování a ohod13
nocení toho nejlepšího, co česká literatura pro děti a mládež v jednotlivých letech nabízí. Navzdory vážné krizi první poloviny 90. let představuje literatura pro děti a mládež na počátku 21. století zdravě fungující
součást
písemnictví.
českého
V souvislosti
s tradičně chápaným významem knihy a zvyšujícími se příjmy obyvatel není v současnosti brzdou rozvoje trhu ani relativně vysoká cena jednotlivých knižních svazků. Na přelomu století vznikají
další
větší
či
menší
nakladatelství,
obohacující
dětskou literaturu prostřednictvím edičních řad s promyšlenou dramaturgií. Vnějškově největším úskalím tedy zůstává pozice kritické obce
a
příslušné
publicistiky.
K dominantnímu
Ústavu
li-
teratury pro mládež Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně7
se
v
90.
letech
ve
výzkumu
literatury
pro
děti
a
mládež sice deklarativně připojila některá další akademická pracoviště,
velkou
ztrátu
však
obor
utrpěl
zánikem
po
desetiletí existující revue Zlatý máj. Přestože jeho funkci už od začátku desetiletí přebíralo pružnější a pevným autorským týmem zaštítěné Ladění, existence jediného odborného periodika silně
omezuje
dosah
kritických
reflexí.
Přestože
bylo
podniknuto několik pokusů o znovuoživení Zlatého máje, žádný neskončil zdarem, především patrně proto, že nebylo počítáno s periodickým vydáváním, neexistovalo jasnější autorské zázemí a povědomí o nutné aktuálnosti uváděných textů. Též nejasné vymezení recipientů nebylo seriózně rozpracováno.
14
Ladění, časopis pro teorii a kritiku dětské literatury, sílilo do nynější podoby postupně od roku 1990. Původně se jednalo o katederní časopis na Pedagogické fakultě MU, jehož vznik
inicioval
autorského Zpravodaj
Zdeněk
zázemí Ústavu
a
Zapletal.
Po
letech
profesionalizování
literatury
pro
upevňování
redakční
mládež
práce
Pedagogické
byl
fakulty
Masarykovy univerzity přejmenován. Základní členění, tedy pevná skladba každého z čísel čtvrtletníku je však stále pevně dáno a respektuje rozvrh nastolený již na počátku 90. let. Ladění
plní
nejen
funkci
otevřené
kritické
a
teoretické
platformy, ale zajišťuje kontakt české literární vědy zacílené na písemnictví pro děti mládež v mezinárodním kontextu. Je potěšitelnou skutečností, že se výraznými informačními zdroji stávají pro děti opět i knihovny všech úrovní. Sukova knihovna
působící
při
pražské
Státní
pedagogické
knihovně
Komenského, která je základnou knihovnické literatury pro tuto oblast,
dokonce
sama
v ročním
intervalu
(vždy
na
začátku
dobna) vyhlašuje anketu sledující současné proměny dětského čtenářství. Také mediálně nejpreferovanější literární soutěž zvaná Magnesia litera má už od druhého ročníku mezi jinými kategoriemi
uvedenu
literaturu
literaturu
podporuje
grantový
České
republiky
zvaný
Česká
pro
děti
projekt
mládež.
Dětskou
Ministerstva
kultury
knihovna
a
a
vycházející
ze
zkušenosti skandinávských iniciativ na poli kulturní politiky. Účinný
je
též
systém
dalších
autorských
a
nakladatelských
grantů ministerstva kultury, byť objem financí vkládaných do nich
je
omezen.
Ve
velkých 15
městech
funguje
vedle
toho
mechanismus obecních dotací pro literaturu: příkladem je Brno, které
každoročně
podporuje
desítky
titulů
a
souvisejících
literárních akcí, a to i těch, které spadají do oblasti literatury pro děti a mládež. Umělecko-kritické a teoretické reflexe jsou v posledních letech
soustřeďovány
především
ve
sbornících
literárních
konferencí (Ostrava, Liberec, Brno). Zde je vedle časopisu Ladění uchovávána a prezentována současná tvorba reflektující dětskou literaturu. Potěšující též je, že v rámci zastřešující Obce
spisovatelů
byla
na
konci
roku
2005
ustavena
Sekce
literatury pro děti a mládež. Česká literatura pro děti a mládež je také pravidelně propagována na specializovaném dětském veletrhu v italské Bologni8. V současnosti tištěná
média.
s počátkem
reflektují
Byť
písemnictví
situace
minulého
není
desetiletí,
pro
mládež
kvalitativně
kdy
deníky
také
srovnatelná
pravidelně
tuto
oblast mapovaly a kdy také existoval na vysoké úrovni vedený týdeník
Nové
knihy
s pevně
danou
stanou
pro
dětskou
literaturu, není popis současných tištěných médií a jejich vztahu k literatuře pro děti a mládež tak tristní, jako před několika
lety.
Sice
s proměnou
periodika
Svobodné
slovo
(respektive Slovo) zmizel významný prostor, jenž zde byl pro dětské
písemnictví
tradičně
vyhrazen,
ovšem
deníky
Lidové
noviny, Mladá fronta Dnes i Právo literaturu pro děti mládež alespoň dílčím způsobem sledují.
16
Celkové postavení literatury pro děti a mládež je tak vzdáleno
situaci
80.
let
minulého
století,
ovšem
také
postavení písemnictví pro děti není tak obtížné a krizové, jako tomu bylo v první polovině 90. let 20. stoleté. Literární i
s literaturou
související
struktury
procházejí
pomalou
renesanci, literatura se vzdor problémům s autorským zázemím, ekonomickou silou některých významných nakladatelství a malému zájmu médií o její reflexi rozvíjí.
17
II. Žánry a jejich autoři
18
1. Pohádka jako svědectví o moudrosti Útvar
zvaný
pohádka
–
dříve
též
báchorka
–
býval
původně
jednoznačně vymezeným typem9. Tomuto žánru lidové slovesnosti, který
se
obvykle
realizoval
epickým
vyprávěním
v prozaické
podobě, šlo o organické propojování reálií s nadpřirozenými jevy,
a
to
v kontextech,
jež
v rovině
percepce
patří
mezi
preferované, tedy dodnes přitahuje malé i velké recipienty. Obecná
obliba
pohádky
nicméně
nesouvisí
jen
s její
atraktivitou, ale také s jejím obecným dopadem. Pohádky totiž nebývají
spojeny
obsahově
a
pouze
esteticky
s konkrétním
podstatná
je
místem v nich
a
i
nýbrž
časem,
distance
častá
toho, kdo líčí to, co se kdysi a kdesi událo. Pohádka krásné
zároveň
literatury
patří
k
přesunuly
nejstarším už
před
žánrům,
jež
staletími
z
se
do
domény
orálního folkloru. Ani v české literatuře tomu nebylo jinak. Minulé pohádky
století
bylo
autorské.
svědkem
Mnohdy
dynamického
právě
její
výhonku
zásluhou
pohádky:
vznikla
díla
patřící k tomu nejlepšímu v kontextu národní literatury, jejíž hranice dokázala nejednou překročit. Je proto více než obtížné popsat souvislosti autorské pohádky v úplnosti; mnohem snáz se při pohledu na jednotlivé autory a díla dají vysledovat její typické znaky a osobité tendence.
19
Tradiční
lidová
pohádka
zdaleka
nebývala
žánrem
tak
jednoznačně dětským, jak by se mohlo zdát z dnešní perspektivy. Příběhy naplněné bojem dobra a zla obecně četli a jako podobenství a poučení přijímali i dospělí. Významná bývala dříve i funkce kontraktační, tedy kvalita nyní zapomenutá. Výhradně
dospělým
byly
pak
určeny
pohádky
obscénního
charakteru, případně pohádkové příběhy s rysy hororu, které však k pohádkám řadíme mnohdy jen technicky či kontextově. Z hlediska klasifikace existuje řada koncepcí, jež jsou většinově stavěny na půdorysu autorského subjektu a vnější charakterizační typologie. Obecně platné je základní dělení na pohádky lidové (folklorní) a umělé (autorské, moderní). Česká tradice jejich literárního zpracování sahá až do 19. století, kdy
řada
významných
autorů
byla
současně
jejich
sběrateli
stejně jako adaptátory. Pohádky sbírali též výrazní tvůrci národního obrození Karel Jaromír Erben10 (1811–1870) a Božena Němcová11 (1820–1862), ale také František Bartoš12 (1837–1906), Jindřich Šimon Baar13 (1869–1925) anebo Josef Štefan Kubín14 (1864–1965). Autorská pohádka v českém prostředí nastupuje až s příchodem
20.
století
a
jde
o
typus
výsostně
literární.
Prosté označení autorská pohádka v něm nadále patří těm dílům, jejichž tvůrci nadále čerpali z lidových motivů, kdežto pro pohádky
kontextově
či
zcela
tematicky
inspirované
realitou
moderní společnosti se vžilo označení pohádka moderní. Autorská
pohádka
minulého
století
byla
z
hlediska
kvantity i kvality pro rozvoj české literatury pro děti a mládež v některých ohledech určující. Tento typ pohádky vychází
20
z odkazu tvorby Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena, jejími vrcholnými představiteli byli vedle již zmiňovaného Bartoše a Baara také Adolf Wenig15 (1874–1940), Beneš Metod Kulda16 (1820–1903)
a
Václav
Říha17
(1867–1937).
Říha
byl
současně
vrcholným protagonistou takzvaných „bojů o pohádku": jedinečné diskuse, v níž se střetli zastánci vysokých estetických kvalit s
představiteli
průměrné
a
komerčně
cílené
pohádkářské
literatury, zavádějící do žánru prvky laciného fantastična, kýčovité sociální modely. Povzbuzeni touto diskusí obrátili se k literatuře pro děti a mládež také autoři dosud zaměření na dospělého čtenáře. Například Karel Čapek (1890–1938) v letech 1918–1920 publikoval Nůše pohádek, moderní autorské pohádky shromáždil do Devatera pohádek (1932). K jeho dílu, dodnes ohromujícímu především neortodoxností výrazu, se dosud vracejí jak teoretici a nastupující autoři, tak filmaři (příkladem je zdařilá adaptace dvou Čapkových předloh uvedených pod názvem Lotrando a Zubejda). Hodnotná autorská pohádka však zažila rozmach i v době ohrožení národní existence za druhé světové války: literární reakcí na vyhrocenou situaci českého etnika se stal cyklus Čeští
spisovatelé
českým
dětem
(1941–1942).
Druhá
půle
minulého století přinesla autorské pohádce celou řadu nových impulzů,
mimo
jiné
prostřednictvím
děl
Františka
Hrubí-
na18(1910–1971), Josefa Lady19 (1887–1957), Jana Drdy20 (1915– 1970), Františka Kožíka21 (1909–1997) nebo Oldřicha Sirovátky22 (1925–1992). Prosadily se však také autorky Marie Kubátová23 (1922) či Amálie Kutinová24 (1898–1965).
21
Dominance moderní pohádky je výrazně patrná až od poloviny
20.
století.
Jako
žánr
se
moderní
pohádka
vydělila
z původní pohádky autorské dokonce do té míry, že se chápe jako odlišný typ. Tendencí postupně charakterizujících moderní pohádku byla celá řada, ale některé zůstaly trvale platné, např. směřování k aktuálním společenským jevům, tedy k svébytné umělecké reflexi jsoucna. Hravost se coby významný prvek pohádky uplatňuje od 60. let 20. století a posiluje zejména na úkor
plytké
mytizace
a
patetické
osudovosti.
Rozrušování
tradičních kánonů – často tvůrci v oblasti literatury pro děti působícími
jen
okrajově
–
vyvolávalo
přirozeně
i
reakci
zastánců klasické autorské pohádky. V době před první světovou válkou bylo výrazné tendování k moderní pohádce patrné u Heleny Malířové25 (1877–1940) a Jiřího Wolkera26 (1900–1924), jakož i v textech Rudolfa Těsnohlídka27 (1882–1928), Karla Poláčka28 (1892–1945), Vladislava Vančury29
(1891–1942)
či
Jiřího
Mahena30
(1882–1939).
Druhá
půle století pak přinesla autorskou produkci, na níž staví česká literatura pro děti dosud. Vedle svérázných a stále vyhledávaných
pohádek
z Fimfára
(1960
a
1963)
Jana
Wericha
(1905–1980) zrodilo toto půlstoletí i Rumcajse, vílu Amálku a Křemílka s Vochomůrkou Václava Čtvrtka (1911–1976), laskavá vyprávění Františka Nepila (1929–1995) Makový mužíček (1976) či Pohádková lampička (1992) i rošťácké hrdiny nonsensových obrazů Miloše Macourka (1926–2002) v prózách Jakub a dvě stě dědečků (1963) a O hodném chlapečkovi, který se stal kredencí (1965).
22
Další výrazové póly představují žerty a špílce Aloise Mikulky31
(1933),
přemýšlivé příhody
práce
knih
křehké Olgy
texty
Hejné33
(1928),
Petišky34
Eduarda
Daisy
Mrázkové32
velkorysé
(1924–1987),
a
hravý
(1923), výchovné pohádkový
prostor Zdeňka K. Slabého35 (1930) a v neposlední řadě „civilní vyprávěnky" Bohumila Říhy36 (1907–1987). Vrcholného souznění poetiky textu a výtvarného doprovodu dosáhl v autorské knize Zahrada (1962) Jiří Trnka (1912–1969). Zdeněk K. Slabý pak v roce 1968 inicioval mezinárodní projekt, na němž vedle něj participovali mimo jiné Otfried Preussler, Marcello Argilli a Pierre Gamarra a společně vytvořili moderní pohádkovou detektivku Tajemství oranžové kočky. Dobově značnou oblibu a neutuchající uznání kritiky získal Ladislav Dvorský (1931–1995), jenž v Tunelácké pohádce (1968) stvořil imaginární
svět
bytosti
žijících
ve
strukturované
společnosti,
která v mnohém parodovala dobové Československo. Oproti tomu pohádková kniha Karla Šiktance (1928) Královské pohádky cestu ke čtenářům dlouho hledala. Vznikla sice už v roce 1970, leč vydána byla až o čtyřiadvacet let později. Oblíbeným autorem humorně laděných moderních pohádek byl také Ota Hofman (1928– 1989), otec literárně a filmově světoznámého pana Tau (Pan Tau a tisíc zázraků, 1974), ale i žánrového obrázku ze života dětí 80. let 20. století Chobotnice z Čertovky (1987) a dalších. Na prahu milénia pozice pohádkových titulů na trhu opět výrazně posílila. Není to však dáno generačně, nýbrž prostým faktem, že po letech a někdy i celých desetiletích mohou ve svobodných
podmínkách
opět
vycházet
23
tvůrci
dříve
proskri-
bovaní. Některá díla měla přitom neobyčejně vysokou úroveň. Platí to třeba pro společný projekt Josefa Hiršala (1920–2003) a Jiřího Koláře (1914–2004) Paleček krále Jiřího (1992), méně už pro Uzel pohádek (1991), jehož spoluautorem a editorem je Ivan Klíma (1931). Byť byla kniha provázena značným zájmem médií,
lze
některé
s odstupem
texty
byly
konstatovat, vztaženy
že
je
k dětských
nevyvážená recipientům
a
že jen
formálně. Nejvyšší úroveň zde prezentují pohádky Jana Skácela a Jana Wericha. K dalším významným počinům uplynulých let se řadí tvorba Pavla Šruta (1940), jenž pro české děti převyprávěl americké látky v díle Prcek Tom a Dlouhán Tom a jiné velice americké pohádky (1993). Šrutův zájem o folklor Nového světa se promítl i do žertovně laděného Obra jménem Drobeček (1997). Také Hana Doskočilová (1936) tvůrčím způsobem převedla pohádkářský odkaz nejrůznějších etnik, z nichž si vybrala eticky silné poetické příběhy. V roce 1985 vydala knihu Diogenes v sudu, poté vznikl Damoklův meč (1991) a o tři roky později Josef a ti druzí. Autorčin příspěvek ke zkoumání romské kultury se jmenuje O Mamě Romě a romském pámbíčkovi (2000). Trh totiž po roce 1989 nedokázal nabídnout nové pohádky s romskou tematikou, a tak docházelo i k reedicím starších prací – Zpívajících houslí (1991) Marie Voříškové a Romských pohádek Mileny Hübschmannové – a ze slovenštiny byly přeloženy Romské pohádky (1992) Eleny Lackové. Pohádkovou tradici židovského etnika přiblížil čtenářům Leo Pavlát (1950) v přepracovaném a rozšířeném souboru Osm
24
světel (1992). Převážně pohádky jsou zařazeny též v knize Vidy Neuwirthové
(1968)
Opuštěný
palác
a
jiné
židovské
pohádky
(1995). Do zájmu o židovskou tematiku zapadá i nové vydání Petiškova Golema a jiných židovských pověstí a pohádek (1992). Nejen ve spojení s židovským literárním odkazem dochází však v poslední
době
k
častém
propojování,
ba
přímo
zaměňování
pověsti s pohádkou. K lepším titulům navazujícím na folklorní tradici se v tomto smyslu řadí dvojice knih Vladimíra Hulpacha (1935)
Pohádkové
vandrování
po
Čechách
(1992)
a
Pohádkové
vandrování Moravou (1998). Mimořádnou obrazotvornost projevil ve dvojici pohádkových knih Karel Šiktanc. V roce 1994 konečně vyšly jeho Královské pohádky, připravené do tisku už před dvaceti lety. Roku 2000 pak vydal pohádky O dobré a zlé moci, v nichž originální poetiku předchozího souboru jen potvrdil. Mezi navrátivšími se autory
se
prosadil
i
Jan
Vladislav
(1923)
svými
půvabnými
Deseti večery s pohádkou (1992). Výsadní postavení z hlediska čtenářské obliby i četnosti vizuálních adaptací pohádkových předloh však v době nedávné zaujímal Miloš Macourek (1926– 2002).
Spolu
s
Hermínou
Frankovou
(1928)
vytvořil
seriál
Arabela (1991) o princezně z pohádkové říše, která se ocitá ve světě lidí konce 20. století. Děti však nalezly zalíbení také v jeho školácích Machovi a Šebestové (1982), na mladší čtenáře mocně v knize minuly
zapůsobila Žofka
Macourkova
(1992).
Moderní
experimentátorské
literatur
20.
emancipovaná
století:
českou
proudy nové
25
pohádku
některých polohy
zvířecí
hrdinka
naopak
téměř
západoevropských
pohádky
na
hranici
textového
zkoumání
a
verbální
hry
totiž
nemají
v českých
podmínkách významnější historickou oporu. Výjimkou potvrzující pravidlo
byla
svého
času
textová
hříčka
Patrika
Ouředníka
(1957) O princi Čekankovi, jak putoval za princeznou, a o všelijakých dobrodružstvích, která se mu přitom přihodila (1993), jíž se však nedostalo širší odezvy kritické, ani čtenářské. Moderní autorská pohádka dosáhla vrcholu před necelým půl stoletím, v 60. letech 20. století. Ve své proměnlivosti, ale také mnohotvárnosti, s níž sleduje podněty z reálného světa, v míře kreativity podněcující fantazii čtenáře a za současného uchování
etických
žánrovou
kategorii
školního
věku.
konstatovat,
hodnot
současné
Obecně
že
představuje
v ní
se
prózy
české
však
dochází
dá k
stále
o
nejdynamičtější
pro
její
výraznému
děti
mladšího
současné
pozici
zrelativizování
kriterií. Do této kategorie se totiž posouvají nebo na zařazení do ní aspirují rovněž texty ignorující ustálené narativní postupy, přestože jejich popřením nepřinášejí nic nového. Stále častější je využívání vnějších charakteristik pohádky k prezentaci textů vnitřně rozkolísaných a ne-kvalitních. Problémem se stává i fakt, že humor – dříve opora žánru – se v současnosti významně proměňuje. U celé řady děl už nejde o humor jazykový ironizace,
ani
situační,
odlehčené
nýbrž
citování
váhy a
v nich
parodování.
nabývá Podobné
celková trendy
jsou sice pro celospolečenský dialog stále typičtější, nicméně pro
dětského
recipienta
jsou
jen
obtížně
dešifrovatelné
a mnohdy ho mohou zavádět ke zcela neadekvátním interpretacím 26
světa kolem sebe. Autorská pohádka se zároveň zbavuje druhdy velmi civilních kontur: v oblibě autorů jsou nyní spíš postavy nereálné, boje
fantaskní,
dobrého
absentovat, autorské
s
nehodným,
obsazuje
pohádky
tajuplné.
Zatímco pokleslým
uprázdněný
mystika.
myšlenka
Pro
prostor
a
o
špatným
začíná
východisek
české
psychologický
vývoj
českých dětí to představuje výrazný negativní trend.
27
nutnosti
dnešních
2. Cesta příběhu s dětským hrdinou Pod
pojmem
„příběhová
próza
s dětským
hrdinou"
se
v české
literatuře pro děti a mládež tradičně rozumějí romány, novely i povídky, soustřeďující se na prožitek dětského hrdiny a také dětskému
čtenáři
primárně
určené.
Ze
všech
žánrů,
které
literatura pro děti a mládež tvůrcům i jejich čtenářům nabízí, se právě do tohoto literárního typu snad nejvíce promítají kulturní specifika národa, což činí příběhovou prózu bezesporu jedním
z nejzajímavějších
způsobů
uměleckého
zobrazení
reality. Tato schopnost zároveň klade nemalé nároky na překlad látky do odlišného kulturního prostředí. Pokud však odhlédneme od těchto obtíží, zůstává před námi neobyčejně bohatý a kvalitními díly tvořený soubor, který z hlediska umělecké kvality a působnosti na čtenáře patří v novodobé české tvorbě pro děti a mládež k nejcennějším. Výjimečná
pozice
příběhové
prózy
s dětským
hrdinou
v soudobé české literatuře souvisí s důrazem, který na ni byl kladen už od dob tzv. národního obrození od konce 18. do poloviny 19. století. Mezi velikány oživujícími po desetiletích úpadku
českou
povídkami
literaturu
František
Doucha
patřili
tehdy
(1810–1884),
svými
výchovnými
František
Pravda
(1817–1904) a ještě před nimi též nezdolný organizátor českého
28
kulturního života Václav Matěj Kramerius (1753–1808), jehož Zrcadlo šlechetnosti pro mládež českou (1805) představuje sice z dnešního pohledu dílo značně didaktizující, ovšem pro vývoj dětského písemnictví zásadní. V dějinách české literatury pro mládež měla a stále ještě má velký význam také příběhová próza určená
primárně
dívkám.
Už
v 19.
století
se
tu
výrazně
prosadila Magdalena Dobromila Rettigová (1785-1845), autorka Mařenčina košíčku (1821) či Chudobiček (1829). Po ní na toto pole úspěšně vstoupili klasikové: Božena Němcová, Vítězslav Hálek
a
Karolína
započala tvorbou
Světlá. Elišky
Nová
etapa
dívčího
Krásnohorské
románu
(1847-1926),
pak jejíž
Svéhlavička (1887–1907) stojí více než symbolicky rozkročena mezi oběma staletími. K živým zploštělé nekonvenují
dílům
momentky současné
počátku ze
20.
života
století dětí,
zkušenosti
už
které
dítěte,
dnes
neřadíme
svými
reáliemi
ani
sociálně
ale
vyhrocené texty druhdy oblíbeného Karla Půlpána37. Z počátku století
si
hodnotu
uchovala
především
humoristicky
laděná
tvorba Františka Procházky (1858–1929) píšícího pod pseudonymem Franta Župan, jehož hrdina Pepánek nezdara (1907) je prototypem hloubavého a do problémů se permanentně řítícího neposedy, který je však sociálně přizpůsobitelný. V
linii
humoristických
děl
meziválečné
éry
posléze
dominovali prozaik a novinář Eduard Bass (1888–1946), autor příhod
rodinného
fotbalového
mužstva
Klapzubova
jedenáctka
(1922), a na školské prostředí se zaměřující satirik Jaroslav Žák
(1906–1960),
autor
románů
29
Študáci
a
kantoři
a
Škola,
základ
života
reprezentuje
(oba
1937).
ohlédnutí
za
Humoristický
dětstvím
na
vrchol
přelomu
dodnes
předminulého
a minulého století nazvané Bylo nás pět (posmrtně 1946) od prozaika a novináře Karla Poláčka (1892-1945). Substandardní,
avšak
hojně
čtenářsky
vyhledávaná
díla
představuje v průběhu 20. století přirozeně celá řada titulů. Jen nemnohé si však vydobyly trvaleji pozici ikony v oblasti literárního
konzumu.
Platí
to
pro
seriál
Amálie
Kutinové
(1898–1965) Gabra a Málinka, kde se autorka zejména v počátku vzepjala
k výstižné
dětského
světa
drobnokresbě
v prostředí
a
nabídla
regionu.
věrné
K dílům
vidění
dnes
jíž
problematickým, leč ve své době nadšeně přijímaným se řadí též tvorba
Marie
Wágnerové
(1887–1934),
píšící
pod
pseudonymem
Felix Háj, a některé práce Josefa Věromíra Plevy (1899-1985). Zatímco Wágnerové seriál o Kájovi Maříkovi spadá jednoznačně do kategorie brakového čtiva, Plevova Malého Bobše (1931-1934) nelze akceptovat především kvůli jeho schematičnosti. Na hrdinou
počátku stojí
(1901–1956), patří
moderní
dílo jehož
k trvale
linie
Václava chytře
ceněným
příběhové
Voňavky
neboli
vypointované
titulům:
prózy
platí
s dětským
Václava
detektivní to
Řezáče příběhy
zejména
o
próze
Kluci, hurá za ním (1933) a o románu Poplach v Kovářské uličce (1934).
Svou
hodnotu
si
uchovávají
rovněž
díla
Františka
Langera (1888–1965) Bratrstvo bílého klíče (1934) a Děti a dýka
(1942)
Markalous
a
také
alias
Rajský
Jaromír
ostrov John
(1938),
(1882-1952)
v němž vrátil
se
Bohumil
k historii
budování pražského Národního divadla. Tradice výrazných tvůrců
30
dívčí prózy první půle 20. století mezitím pokračuje tvorbou Marie
Gebauerové,
autorky
Obrázků
(1905)
a
Jurky
studenta
(1922), a Boženy Benešové, která vytvořila dodnes oblíbenou novelu
Don
Pablo,
Psychologizující
don
Pedro
a
aspekty
vnesly
Věra
do
Lukášová
dívčí
(1936). především
četby
Gabriela Preissová (1862-1946) v Ivančině selance (1927) a Růžena Jesenská příběhem Dětství (1929). V polovině století se nejvýrazněji prosadila dvojice levicově orientovaných spisovatelek: zatímco Marie Majerová (1882-1967) vyklenula v Robinsonce (1940) citlivý příběh složitého dospívání dívky, jíž zemřela matka, Marii Pujmanové (1893-1958) se v románu Předtucha (1942) podařilo oprostit hrdinku o klišé při vnímání svého vnitřního světa. Zcela svébytnou kapitolu české literatury pro mládež ve 20. století tvoří spisy Jaroslava Foglara (1907–1999). Tento aktivní skaut vytvořil sérii příběhů o klukovských partách, jež
se
vyznačovaly
zapomenutými dávanými
neživotností,
didaxemi.
a
dokonce
Přesto
schematismem,
se
inspirovaly
jeho i
knihy
další
ba
i
staly
tvůrce,
dávno vyhle-
nicméně
literární hodnota Foglarových novel Přístav volá (1934), Hoši od
Bobří
řeky
přezdívané
(1937)
Rychlé
série
či
šípy
je
románů
sporná.
o
klukovské
Objektivnímu
partě
hodnocení
uměleckých hodnot Foglarova díla stále brání vědomí perzekuce, jíž byl autor během války a později za komunistického režimu vystaven, klubů,
a
které
neusnadňuje se
je
k autorovu
ani
činnost
odkazu
náruživostí.
31
dosud
četných hlásí
zájmových se
značnou
Druhou
světovou
válku
a
okupaci
země
pochopitelně
reflektovala také tvorba pro děti a mládež. K dílům hodnotným a oslovujícím dosud patří Janíček (1947) Kamily Sojkové (1901– 2000) a novela Zdeňky Bezděkové (1907) Říkali mi Leni (1948). V pozdějších letech se ke druhé světové válce vrátili Vladimír Klevis (1933) novelou Jakub a Ingrid (1980), Jan Otčenášek (1924-1979) baladou Romeo, Julie a tma (1959) a téma později oživila i povídková kniha Bohumila Jirky (1935–1981) Hele, kluci, válka (1981). Celou pentalogii později okupaci věnovala také
Eliška
Horelová
(1925),
v novějším
období
pak
téma
objevně zpracovala Hana Bořkovcová (1927) v románu Zakázané holky
(1995).
Problematikou
války
se
zabývá
i
román
Jana
Procházky (1929–1971) Ať žije republika! (1965), který se tak jako jeho další vrcholné práce nezaměřuje výhradně na pozici dítěte ve válečném konfliktu, naopak civilně sleduje prožitek všedních dětských starostí. Rozpolcení českého písemnictví na oficiální, neoficiální a
exilovou
se
bolestně
dotýkalo
zejména
literatury
pro
dospělého čtenáře, projevilo se však i ve tvorbě pro děti. V oblasti prózy s dětským hrdinou vzniká v samizdatu a exilu Markétin zvěřinec (1972) Ivana Klímy (1931), texty Ludvíka Aškenazyho
(1921-1986),
Evy
Kriseové
(1940)
a
v neposlední
řadě část tvorby Ivy Procházkové. Valnou většinu glorifikované oficiální produkce naopak už od 50. let představovaly umělecky problematické texty opírající se ve své schematičnosti o bezduché sovětské modely. Ze schematismu se aspoň zčásti vymanil Bohumil Říha (1907–1985), jehož knihy Honzíkova cesta (1954)
32
stejně
jako
O
letadélku
Káněti
(1957)
tvoří
navzdory
problematickým pasážím nezpochybnitelné milníky moderní české literatury setkávala
pro
děti
a
mládež.
s pozitivními
Také
čtenářskými
jeho
další
reakcemi,
tvorba
byť
se
například
trilogie o Vítkovi (1974–1975) či idylický rodinný obrázek Klouček Smítko (1974) vrchol jeho díla netvoří. Aspekt napětí a dobrodružství posílil Říha, který doposud zůstává jediným prozaikem
českým
vyznamenaným
Medailí
Hanse
Christiana
Andersena, novelou Dva kluci v palbě (1975). Neméně výraznou autorskou osobností, jejíž dílo i nyní vstupuje v nových souvislostech do čtenářského povědomí, byl v této
kategorii
tvůrců
Čtvrtek38
Václav
(1911–1976),
jehož
neobyčejné jazykové a vypravěčské dispozice vytvořily svébytný poetický
kánon, přišel
Čtvrtek
později do
často
literatury
napodobovaný.
Stejně
z inspirativního
jako
rozhlasového
prostředí i Jan Ryska (1916–1983), autor řady Anička a její přátelé (1960). Z tehdejší neživotné produkce dívčího románu se nejvíce vymykaly texty Heleny Šmahelové (1910-1997), která se
dokázala
lidské
oprostit
kvality
povědomí
od
hrdinek.
postupně
formalismu V letech
zapsala
romány
a
sledovala
1956,
1957
Mládí
na
a
především
1960
křídlech,
se
do
Velké
trápení a Dva týdny prázdnin. Následující desetiletí bylo dobou tání a posouvání hranic možného. Proměnu společenského a kulturního klimatu v 60. letech nejlépe ilustruje tvorba Oty Hofmana (1928-1989). Dalším z milníků české dětské literatury se totiž stala jeho novela Útěk
(1966),
objevně
sledující
33
fenomén
úniku
před
odpo-
vědností. Autor se k této problematice s úspěchem vrátil ještě dílem Hra na třetího (1969); jeho výraznými texty jsou rovněž Králíci ve vysoké trávě (1962) a poetické studie vztahů dětí a
rodičů
Lucie
a
zázraky
(1980)
a
Chobotnice
z Čertovky
(1987), v nichž osvědčil své dramaturgické vlohy a dokázal je rovněž
přepsat
do
scénáře
úspěšných
koprodukčních
filmů.
Dobově podmíněný byl naopak pozdější úspěch cyklu Kluci, holky a Stodůlky (1975-1978) Evy Bernardinové (1931), zatímco daleko trvalejší pohled na dětské vztahy nabídla v „normalizačních" 70. letech z oficiálních tvůrců především Markéta Zinnerová (1942)
v
Tajemství
proutěného
košíku
(1978)
a
Indiánech
z Větrova (1979). Oblasti prózy pro děvčata zcela dominuje apolitická
tvorba
Stanislava
Rudolfa
(1932),
v jehož
díle
stojí za pozornost snad jen debut Metráček aneb Nemožně tlustá holka (1969) a prózy Nebreč, Lucie (1972) a Kopretiny pro zámeckou paní (1973). Vysokou úroveň si uchovávaly knihy Jany Červenkové, Elišky Horelové, Věry Adlové, Hany Pražákové a Ivy Hercíkové. Léta 80. a 90. představují vzdor velkému společenskému třesku
v roce
1989
poměrně
kompaktní
celek.
Vážnější
tóny
dětské existence ve světě dospělých v něm před koncem století zachytili Martina Drijverová (1951) v knize o nenávisti a smíření
Sísa
Kyselá
(1988)
a
Petr
Křenek
(1943–1983),
jehož
Lukášova naděje (1984) je obrazem rodiny rozvrácené otcovým alkoholismem. Etická podobenství nabídly dětem také dramatička Daniela Fischerová (1948) v titulu s názvem Tajemství sluneční věže
34
(1976) a v knize Lenka a Nelka neboli AHA (1994) společně s Hanou Doskočilovou (1936), která se vedle nápaditých aktualizací
starších
kulturních
látek
osvědčila
jako
dobrá
pozorovatelka školního prostředí v novele Šimsa (1999). Vcítění do vnitřních stavů dítěte-outsidera, objevujícího v sobě sílu čelit dnešnímu neidylickému světu, projevuje také Iva
Procházková
(1953),
současná
nejvýraznější
česká
stavitelka příběhové prózy. Po celoevropském úspěchu
přednovely
Čas tajných přání (německy 1988, česky 1992), kterou napsala už v německém exilu v Brémách a obdržela za ni Jugendbuchliteraturpreis,
se
soustřeďovala
na
portréty
handicapovaných,
opuštěných nebo jinak traumatizovaných hrdinů, kteří v hutných a zároveň efektních zkratkách prožívají svůj přerod. Typické jsou v tomto ohledu novela z dětského domova Středa nám chutná (německy 1991, česky 1994) či portrét nevidomé holčičky Pět minut
před
večeří
(německy
1992,
česky
1996),
pro
okruh
pubescentních čtenářů pak poetické putování Červenec má oslí uši (německy 1984, česky 1995) a romány Únos domů (německy 1996, česky 1998) a Soví zpěv (německy 1995, česky 1999), v němž jsou protagonisté vystaveni krizovým situacím a překonávají
strach
tím,
poloviny
minulé
dekády
Českou
sekcí
IBBY
že
ho
prožijí.
pobývá
nominována
Andersena.
35
opět na
Procházková, v
Praze,
Medaili
která
byla
Hanse
od
vícekrát
Christiana
3. Česká uměleckonaučná literatura
Uměleckonaučná literatura představuje v současné tvorbě svébytný a osobitý fenomén. Neschází na úbytě, jak prorokovali někteří beletristé před polovinou minulého století, nestala se však ani dominantním žánrovým typem, jak o tom snili tvůrci naučných a vzdělávacích knih už takřka před sto roky. Je zde, je
hojně
čtena,
v jejím
rámci
vznikají
významné
hodnoty.
Zúženo na tvorbu pro děti a mládež představuje uměleckonaučná tvorba
velmi
důležitou
část
písemnictví,
která
informuje,
poučuje a vzdělává, ale zároveň se ve svých vrcholných dílech nevzdává vysokých uměleckých hodnot. V české tvorbě pro děti a mládež je uměleckonaučná literatura již tradičně „silnou" oblastí. Česky psané uměleckonaučné knihy přinesly i v mezinárodním kontextu mnohé pozoruhodné momenty: v harmonickém prostupování žánrů, v osobité tematice, v důrazu na literární kvalitu a vnímání literatury faktu coby jednoznačně literárněumělecké disciplíny. V současnosti uměleckonaučné české písemnictví staví na základech položených autory v totalitním čtyřicetiletí (1948 – 1989). Komunistický ideologický a kulturní diktát vedl k přímé i
nepřímé
perzekuci
mnohých
tvůrců.
36
Nejeden
z těch,
kdož
nebyli
ohrožování
přímo
existenčně,
nalezl
útočiště
v literatuře pro děti a mládež. A mnoho z výrazných a kreativních
osobností
se
obrátilo
i
k žánru
uměleckonaučné
literatury také proto, že zde nalezlo prostor pro svobodnou tvorbu. více,
V desetiletích než
by
kvalitnímu
tomu
tvrdé
asi
autorskému
kulturní
bylo
zázemí
za
poroby
normálních
vzkvétala
tak
paradoxně
poměrů,
dětská
díky
literatura
a úžeji literatura uměleckonaučná. Základna kvality a čtenářského
zájmu
z doby
totalitního
Československa
dokázala
přetrvat a nejlepší autoři dneška – dílem jsou to ti, kteří kdysi v uměleckonaučné literatuře nalezli azyl a již jí zůstali věrní – rozvíjejí to dobré z
minulého století.
Pro žánr uměleckonaučné literatury je obecně charakteristické pnutí mezi slovesnou interpretací událostí a jejich faktografickým
základem.
Jiný
pohled,
jenž
lze
na
situaci
v literatuře faktu v českých zemích uplatnit obecně, je pnutí, ale zároveň symbióza mezi přísně vědeckým přístupem a popisem jevů
a
beletrizovaným,
popularizovaným
zpracováním
objek-
tivních skutečností. Obecně se jedná o popularizaci, vzdělání a
přenos
objektivizovaných
informací
prostřednictvím
emoci-
nálně a esteticky vyhrocených fabulovaných struktur. Tak jako v literatuře jako celku i zde se ovšem setkáváme také s filozofickými přesahy, úvahami autorů, jež stojí nad popisovaným
problémem
a
příběhem.
Komplikovanost
takových
myšlenkových konstrukcí je v uměleckonaučné literatuře o to větší, o co je složitější tyto mnohdy základní a existenciální otázky předkládat malým a mladým recipientům. Touto žánrovou
37
oblastí písemnictví pro děti a mládež tak prostupují například problémy
dalšího
lidského
směřování,
vztahu
vědy
ke
spo-
lečnosti či postavení člověka ve všehomíru. Ve složité symbióze uměleckých a objektivizovaných prvků je bezpochyby náročnější než beletrii jako takové uchovávat vysokou
estetickou
úroveň.
Důvodem
nezdarů
a
neoblíbenosti
mnohých děl uměleckonaučné literatury je tak disproporce mezi těmito
složkami,
respektive
obecně
jasného
a
přehledného
předkládání faktům sdělnosti a umělecké působivosti knihy. Složka literární je obecně převažující a na rozdíl od popularizačních
děl
také
uměleckonaučné
literatury
určující.
Složité
v kontextu
žánrové
postavení skladby
písemnictví však neznamená, že se jedná z hlediska kvantity vydaných titulů o žánr okrajový. I v českých podmínkách platí, že literatura faktu a uměleckonauční literatura představují až třetinu veškeré knižní produkce. Uměleckonaučná literatura pro děti a mládež stojí velmi blízko žánrové kategorie zvané literatura faktu. Pro obě tyto oblasti – lze také tvrdit, že uměleckonaučná literatura je v některých ohledech součástí literatury faktu – platí, že fabulační a stylové umělecké prostředky svébytně napomáhají zprostředkovat poznání, informace a fakta. Uměleckonaučná (anglosaský
svět
literatura, literaturu
respektive
faktu
literatura
označuje
za
faktu
literatura
nefiktivní čili nonfiction, v USA speciálně je to název nový žurnalismus, v německém písemnictví se prosadil termín věcná literatura, v ruské literární vědě se setkáváme s označením
38
dokumentární
literatura)
představuje
důležitou,
byť
málo
zkoumanou součást písemnictví obecně. Významnou roli sehrává tento žánr i v literatuře pro děti a mládež. Oblasti uměleckonaučné literatury se však dotýká a také v mnoha
ohledech
do
ní
proniká
také
vědecko-fantastická
literatura. Je to přirozeně způsobeno čerpáním tohoto žánru z podobných zdrojů, jako umělecko-naučné písemnictví. Zejména tak, kde vědecko-fantastická literatura tematicky zpracovává vědecký pokrok a usilování člověka o poznání, dochází až ke stírání hranic obou žánrů. Není pak vůbec důležité, zda jsou takovéto texty – obvykle povídky a novely, úžeji pak i románová
tvorba
budoucnosti.
–
situovány
Dráždivost
do
časového
minulosti, posunu
přítomnosti
dokonce
bývá
či ire-
levantní, nebo čtenáři v této oblasti zhusta nacházejí novou kvalitu. Tak se v české literatuře hojně stává, že díla psaná před
půl
stoletím
a
reflektující
děje
z doby
již
nyní
prožíváme, respektive která už je historií, zůstávají poutavá a
atraktivní.
Takové
vědecko-fantastické
texty
a
umělecko-
naučné práce jsou ve vnímání nových recipientů obohaceny novou dimenzí romantiky. Uměleckonaučná
literatura
pro
malé
prošla
čtenáře
bouřlivým vývojem a cestou od relativní samostatnosti a nezávislosti na hlavním literárním dění až k souznění a prostupu s tvorbou leckonaučné zejména
pro
větší
literatury
typus
a
dospělé byl
didaktických
v 19.
čtenáře. století
publikací,
Východiskem v českém
poučných
a
umě-
kontextu návodných
knih. Jejich sepisování se věnovali jak učitelé, tak reno-
39
movaní literáti. Někteří autoři se na tento typ literatury zcela specializovali a vydávali dokonce knihy ponaučení a rad pro malé čtenáře. Problémem těchto publikací nebyla nedostatečná beletrizace. Právě naopak, vesměs se jednalo o fabulované příběhy, které však v míře návodnosti a didaxe představovaly pro malé čtenáře typ četby těžko vstřebatelný, málo atraktivní a neživý. Tato situace byla shledávána za nepřijatelnou až na konci 19. sto-letí, kdy se v rámci bojů o specifičnost
písemnictví
pro
děti
mezi
jinými
emancipačními
tendencemi objevily poprvé také požadavky na uměleckou kvalitu textů. Didaktizující a návodné knihy byly obhajovány a obhajitelné jen tehdy, kdy konvenovala dobové vzdělávací a výchovné práci. Podobně jako v jiných evropských národních literaturách také v písemnictví českém se začala již v průběhu 19. století z didaktizující a výchovné tvorby pro děti a mládež vydělovat díla, jež nesla a uchovávala vysokou kvalitu estetickou, ale zároveň
nebyla
vychovávající
a
zcela
oproštěna
vzdělávající.
ani
Byť
od
se
složky
nedá
u
poučující,
tvorby
před-
minulého století hovořit o uměleckonaučné literatuře v dnešním slova smyslu, mnohá z děl naplňují řadu charakteristik této žánrové oblasti. Východiska zčásti zejména
i
vědeckofantastické
východisky o
literatury
uměleckonaučného
beletrizované
cestopisné
jsou
písemnictví. črty
a
alespoň Platí
fantazijní
to do-
brodružné práce. Prvotním impulzem se v této oblasti pro český literární kontext stala – podobně jako v celém západním světě
40
- díla Julese Verna a Edgara Allana Poea. Zvláště Francouzova díla byla dobově velmi populární a díky nim byly ustaveny v českém literárním kontextu základní žánrové kánony. Pandán tvorby
Verneova
pražského
žurnalisty
a
díla
autora
tvůrce
představuje konce
19.
svébytného
do
jisté
století,
žánrového
míry
část
vynikajícího typu
zvaného
romaneto, Jakuba Arbesa (1840–1914). Právě tento spisovatel dokázal poprvé v českém prostředí propojit prvky dráždivého fantastična kostruktů.
a Byť
intencionální, velmi
na
logickém
nelze mládeží
oblíbena.
Tento
jeho byla
úsudku
vystavěných
práce
považovat
jeho
tajemstvím
novinář,
ale
také
literárních
za
literaturu
naplněná
divadelní
díla
kritik
a historik působil ve významných časopisech a novinách (Hlas, Národní listy, Šotek), spoluzaložil Spolek českých novinářů a působil také jako dramaturg pražského Prozatímního divadla. Arbesovo romaneto vyrůstá na tradici gotického románu a fantastična prosazeného v literatuře kupříkladu E. T. A. Hoffmannem či Edgarem Allanem Poem. Tato díla podivné atmosféry jsou prostoupena filozoficko-vědeckými pasážemi a přijímají je také dospívající čtenáři. Platí to kupříkladu pro romaneta Svatý Xaverius (1873), Newtonův mozek (1877) či Akrobati (1878). V oblasti literatury faktu se Arbes zabydlel i psychologizovanými beletrizovanými monografiemi Nesmrtelní pijáci (1906), Z duševní dílny básníků (1915) nebo Záhadné povahy (1909). Dobově velmi oblíbený autor byl také Karel Hloucha (1880– 1957). Inspiroval se Verneovým dílem a své romány a povídky lokalizoval
do
zajímavých
míst
41
doslova
na
celé
planetě.
Zdařilé texty pro mládež jsou soustředěny v povídkové knize nakladatelství J. R. Vilímek Podivuhodné Jiříčkovo cestování (1907). Až po roce 1918 však vznikají díla z žánru uměleckonaučné literatury, která naplňují jak vysoký standard umělecký, tak informační
a
vzdělávací.
směřování
byla
Kapka
vody
Jednou (1935)
z prvních od
Josefa
knih
tohoto
Věromíra
Plevy
(1899 – 1985). Informace o koloběhu vody v přírodě jsou ukryty v takřka
reportážně
laděném
vyprávění
popisujícím
v jazyce
dětí mladšího školního věku cestu vodní kapky. Výraznou
osobností
poloviny
minulého
století
byl
František Běhounek (1898–1973). Tento vědec a cestovatel – mimo jiné se účastnil Nobileho výpravy k severní točně – psal poutavou
vědeckofantastickou
aktuálních významná
vědeckých
a
mnohdy
beletrii,
poznatků
se
však
kumulací
dimenze
v jeho
díle
faktografie
aplikace byla
velmi
přibližoval
až
k návodným pracím utilitárně vzdělávacího charakteru. Přesto však
jeho
tvorba
zůstává
beletrizace,
příběhovost
dominující.
Jeho
je
pevně
zakotvena
trvale
zřetelná
vědeckofantastické
v dimenzích
a
jednoznačně
literární
práce
si
uchovávají vedle jedinečné narační dimenze i rovinu didaxe. Už v roce 1928 vydal napínavou faktografickou a autobiografickou črtu Trosečníci na kře ledové, později připojil kupříkladu publikace
V říši
věčného
ledu
a
sněhu
(1936),
Jak
Češi
objevovali svět (1941), čtenářsky oblíbenou Knihu robinsonů (1944)
či
Trosečníky
polárního
Atlantikem (1969).
42
moře
(1955)
a
Mlhu
nad
Běhounkovo pojetí vědecko-fantastické literaury se velmi přibližuje samotné umělecko-naučné tvorbě, významně akcentoval zejména technické momenty, vědecké kalkuly a výzkumy. Lze ho označit
také
za
vědeckého
vizionáře
verneovského
ražení.
V roce 1949 vyšli Lovci paprsků, vzdělávací charakter měla také jeho kniha Newton by se divil (1975). Do kolekce knih popularizujících
vědu
se
i
řadí
práce
Od
atomu
k vesmíru
(1939), Svět nejmenších rozměrů (1945), Atom děsí svět (1947), Zářící atomy (1956), Pierre Curie (1957), Atomy dnes a zítra (1962) a Atomy vládnou (1972). Na generaci H. G. Wellse a A. Huxleyho u nás nejpříhodněji reagoval Karel Čapek, ve svých textech však potlačil fantastické orientace na úkor beletristického vyznění prvek naučnosti.
Čapkovým
velkým
přínosem,
ne
zcela
oceňovaným
dětským čtenářem, je humanistická akcentace přesvědčení, že problémy
a
úkoly
konstantní,
stejně
sebeidentifikace autorovi
jen
stavěné
a
jako
před
systém
překonávání
vnější
člověka
atributy,
jsou
v podstatě
lidského
překážek.
uvažování,
Proměnnou
prostředky
a
jsou
nástroje
obklopující jedince. Pionýři určené
malým
české
vědecko-fantastické
čtenářům
byli
zejména
literatury komerčně
primárně
orientovaní
autoři. Prvek naučnosti se v jejich díle neprosazoval, respektive
zůstával
v podstatě
okrajovým.
Jejich
tvorba
zůstala
z pohledu literární historie jen dějinnou etapou, byť jejich postupy a ideje jsou dodnes někdy velmi svěží.
43
Od třicátých let byla dominance Františka Běhounka dílčím způsobem doplňována dalšími tvůrci, zejména R. V. Faucharem (společný pseudonym Čeňka Charouze a Rudolfa Fauknera). Čeněk Charouz byl pražský učitel a tvůrce pedagogických metodických příruček. Vedle toho psal beletrii pro mládež, přičemž preferoval témata o oblasti sportu a domobrany. Do žánru
uměleckonaučné
literatury
vstoupil
společně
s V.
J.
Staňkem, když sepsali knihy Ze života zvířat v pražské ZOO (1937) a Svět našich zvířat (1948). Dobový rámec nepřesáhla uměleckonaučná próza Učíme se létat (1938). Spolu s Rudolfem Fauknerem napsal roku 1948 knihu Narovnaná zeměkoule. Povídkář a romanopisec Josef Hais-Týnecký (1885 – 1964) se
v tvorbě
pro
dospělé
čtenáře
nedokázal
prosadit.
Sou-
středil-li se však na literaturu dětskou, proměnil se jakoby zázračně
z konvenčního
a
nevýrazného
autora
v osobitého
tvůrce. Byl to bystrý a vtipný vypravěč, který sice čerpal náměty z přírody, ale nelze jej zařadit mezi tvůrce přírodní beletrie.
Jeho
informačně
bohaté
texty
byly
totiž
syceny
naučností a to někdy až do té míry, že popis přebil vlastní příběhovou linku. Vcelku však dokázal pojmout svět přírody v dosud Platí
neobjevených to
pro
prózy
souvislostech vydávané
a
s jedinečnými
v Českomoravských
akcenty. podnicích
tiskařských a nakladatelských, jako byly knihy Bratři mravenci (1920), Hory (1924), Potok (1922), Moře (1925), Komár dělá vědu (1925) či dobově vyhledávaná publikace Z přírody (1927), Na Měsíc a ještě dál (1931) a Dobrodružství střevlíka měděného (1933).
44
K literatuře faktu mířil také dramatik, archivář a knihovník
Quido
Maria
Vyskočil,
zejména
hornické
prostředí
podniky
tiskařské
a
jenž
a
roku
nakladatelské
zpřítomňoval
čtenářům 1927
vydaly
mu
Českomoravské
povídkovou
vědec-
kofantastickou knihu Čarovné sny, a to s ilustracemi Artuše Scheinera. Z dnešního pohledu zvláště působí i tvorba Josefa Karla,
který
ve
Státním
nakladatelství
roku
1935
vydal
pohádkovou knihu o strojích pro malé i velké děti nazvanou Co zažil strýček Bártů, když vstal z mrtvých. K pilným meziválečným tvůrcům patřil ovšem též Bedřich Beneš Buchlovan (1885–1953), básník, prozaik, dramatik a překladatel, který mimo jiné publikoval beletristické texty, jež lze zařadit do uměleckonaučné prózy. Jednalo se zejména o díla z posledních Besídky
o
z pověstí
dvou
desetiletí
básnících, hradišťského
o
pět
jeho let
okresu
tvorby: později
(1935)
a
roku
1930
vyšly
Vlastivědné
čtení
Zlatá
kaplička
nad
Vltavou (1946). Vědeckofantastickou tvorbu čtyřicátých let obohatil také dnes
již
pozapomenutý
Gustav
Kubský,
jehož
knihy
vydávalo
nakladatelství Velehrad: Kouzelné prázdniny (1942) či Kamilem Lhotákem ilustrovaný Tajemný triplet (1943). Zajímavou postavou uměleckonaučné prózy byl také František Flos (1864–1961), byť jádro jeho díla spadá do dobrodružné chlapecké četby. V roce 1929 vydal fakty naplněnou prózu Vzducholodí do srdce Brasilie. Výjimečnou
postavou
české
vědy
a
uměleckonaučné
lite-
ratury byl boskovický rodák Josef Augusta (1903–1968). Tento
45
profesor paleontologie zpřístupňoval ve svých knihách mladým čtenářům pravěký svět, a to v souznění s ilustrátorem Zdeňkem Burianem. Neoblíbenější triptych jejich společné tvorby tvoří knihy Divy prasvěta, Zavátý život a Z hlubin pravěku. Po druhé světové válce patřila uměleckonaučná literatura mezi
preferované
počátku
žánry,
dostatečné.
soustavnému
edičnímu
ovšem
Přesto úsilí
autorské se
zázemí
podařilo
Státního
nebylo
zejména
nakladatelství
od díky
dětské
literatury významně rozšířit její autorské zázemí. Vznikaly ediční cykly a řady, v nichž byla dětem staršího školního věku představována problematika přírodních věd, ale také konkrétní témata, jako jsou voda či elektřina nebo pohled na
člověka
autory,
z medicinského
kteří
takovéto
a
biologického
knihy
psali
hlediska.
patřili
jak
Mezi
odborníci
daných oblastí, tak literáti. Významná byla edice SNDK Proč?, v níž
mimo
jiné
v roce
1964
vyšly
knihy
Pavla
Kohna
Proč
vyhynuli mamuti?, Vítězslava Hloušky Proč se kouří ze sopek?, Jaromíra Průši: Proč to mluví, proč to hraje? a Zdenka Svěráka Proč
malíři
nestačí
plnovous?
(1964).
O
rok
později
byly
vydány tituly Jaroslava Dewettera Proč má auto žízeň?, Jana Poláka Proč létáme na letiště? či Zdenka Karla Slabého Proč nemá učitel rákosku?. Významné bylo také založení edice Objektiv, v níž byla následně publikována většina prací uměleckonaučné orientace. V jejím rámci mimo jiné vyšla vynikající trilogie Vladimíra Kovaříka Literární toulky po Čechách (1977), Literární toulky Moravou (1978) a Literární toulky Prahou (1980).
46
Mimořádný (ostatně
historický
existující
význam
dodnes)v
mělo
založení
nakladatelství
edice
Albatros.
Oko Knihy
z ní jsou identifikovatelné jediným netradičním formátem, ale také důrazem na faktografičnost, vědeckost, naučnost a potlačením beletristické složky. V 70. letech zde začaly vycházet také knihy pro menší čtenáře. Významným představitelem české literatury faktu a uměleckonaučné literatury po druhé světové válce byl Miroslav Ivanov. Byť oslovoval prioritně dospělého čtenáře, část jeho tvorby
byla
a
je
přijímána
také
mládeží.
O
Janu
Žižkovi
vytvořil knihu Kdy umírá vojevůdce (1982), tragickému zničení středočeské obce Lidice nacisty se věnoval v knize A hořel snad
i
kámen
(1975).
Otázkami
literárních
falz
na
počátku
národního obrození v 19. století se zabýval v knihách Historie téměř detektivní (1961, přepracováno 1973) a Tajemství RKZ (1969).
Pro
mládež
jsou
atraktivní
též
jeho
historické
průhledy do starších českých dějin, například Vražda Václava, knížete českého (1975) Dětem věnoval jednu svou uměleckonaučnou publikaci: v roce 1978 vyšla kniha Jak ledňáček bloudil Prahou. Charouz literatury
a po
Faukner roce
zasáhli
1945.
také
Vydali
do
vědeckofantastické
dobrodružně
laděné
knihy
Himalájský tunel (1946) a Uran-Uran 235 (1947). V. Fouska psal zejména vědeckofantastické povídky – Planeta přeludu (1964) či Vzpoura proti času (1965). V. Toman pak vstoupil do širšího povědomí
knihou
Příchod
bohu
(1966).
knihu Signály z vesmíru (1956).
47
Václav
Babula
napsal
Jednoduché beletrizační postupy uplatňoval Václav Koval. Zaměřoval
se
na
životopisná
kompendia
přibližující
vyprávění,
v tradičních
ale
také
schématech
odborová
jednotlivé
oblasti lidské činnosti. Prvotinou byla kniha Petr, já a atomy (1955), následoval aktivizační spis Nebojte se vynalézat (1955). Oblast techniky, respektive technický pokrok a problémy technických vynálezů, byla v centru jeho zájmu i nadále, například v knihách Kov života a smrti (1957), Ze světa strojů (1957)
Dvacet
či
pět
divů
v našem
domě
(1961)
a
technika
zítřka (1961). Spolu s Petrem Horou Hořejšem napsal knihu Na dně vzdušného moře (1962). Uměleckonaučné próze se intenzivně věnoval také Vladimír Svoboda
(1927).
Tento
bývalý
zástupce
šéfredaktora
nakla-
datelství Albatros napsal nejprve knihu Až přestane svítit (1960), o rok později vydal výkladovou publikaci Stroje, které nás krmí (1961) a na konci šedesátých let nakonec také knihu Páni inženýři! (1966). Humanistické i
významný
vyznění
odklon
od
vědeckofantastické
naučných
prvků
díla
povídky,
a
tím
charakterizuje
literárně pozoruhodné, mládeží částečně přijímané práce Josefa Nesvadby
(1926–2005),
jenž
spolu
s Ludvíkem
Součkem
(1926–
1978) od 60. let nejvýrazněji ztělesňoval daný žánr. Souček sám
však
s nebývalým
vtipem
a
lehkostí
dokázal
sestavovat
i publikace plné napětí a atraktivních údajů, a stvořil tak svérázný a neopakovatelný typ uměleckonaučné prózy, s nadšením přijímaný
mnoha
generacemi.
Vydal
publikace
Jak
se
světlo
naučilo kreslit (1963), Kam nedosáhne hlas (1964) a Co oko
48
nevidí
(1965).
Velmi
populární
se
stal
díky
knihám
Velké
otazníky (1967) a Obrazový opravník obecně oblíbených omylů (1976,
rozšířeno
1981).
Jejichž
ohlasu
konkurovala
jen
trilogie Cesta slepých ptáků. Souček v letech 1980 a 1981 v Albatrosu vydal populární „kartotéku" nazvanou Kdo byl kdo. Nejedná se o klasické knihy, ale i informativní lístky s biografickými torických
daty,
výkladem
osobností
a
zhodnocením
nejrůznějších
šesti
národností,
stovek dob
i
hisoborů
činnosti. Publikace iniciovaly v dětech také vlastní aktivitu: autor je nabádal, aby kartotéku doplňovaly vlastními záznamy. Stále bohatší spektrum uměleckonaučných děl na konci 70. let
výrazně
obohatila
kniha
Jiřího
Felixe
a
ilustrátora
Květoslava Híska Přírodou krok za krokem, jejichž nadčasově komponované reedicemi.
dílo
se
Cestopisné
na
konci
zážitky
století
připomnělo
dvěma
žánru
literatury
faktu
do
zpracovává i amerikanista Miroslav Stingl (1930), a to již od 60. let například v titulech Indiáni bez tomahawků (1966), Za poklady
mayských
měst
(1969),
Indiánský
běžec
(1969)
či
Poslední ráj (1975). Poznávací charakter a trvalou svěžest si uchovávají též knihy Divy oceánů (1962) Tomislava Petra nebo dílo Od hlavy k patě (1961) Olgy Bojarové a Alžběty Kolbenové o základech lidské fyziologie a hygieny. Václav Deyl (1905– 1982) psal v 60. letech publikace o přírodních jevech a popularizační talent osvědčil v textech Živá voda (1963) a Tajemství
plamenů
(1967).
Meteorologii
dětským
čtenářům
zpřístupňoval Karel Pejml (1918–1992), který v Opravdové knize proroků
(1965)
střídal
fyzikální
49
data
s
mytologickými,
historickými
i
předpovídání
počasí,
Kleczek
(1923)
současnými a
příběhy,
podobně
v oblíbeném
jež
mají
postupoval
přehledu
Naše
vazbu
astronom
souhvězdí
na
Josip (1973).
Oldřich Smutný (1925) sestavil procítěnou publikaci Labutě, labutě (1982) plnou výtvarně pozoruhodných fotografií. Josef
Hons
(1907–2001)
byl
autorem
populárně
řady
vědeckých knih pojednávajících o dějinách techniky. Už v době okupace zaujal publikací Pojďte s námi měřit zeměkouli (1942), v níž atraktivní formou vylíčil historii zeměměřičtví. Zaujetí fyzikálním zázemím železniční dopravy potvrdil v práci O tratích a mostech (1951), v níž formou povídek zpřístupňuje téma na pozadí fyzikálních poznatků, a později o sobě dal vědět v textech
Nikdo
nejde
sám
(1963),
Štafeta
běží
dál
(1967)
a zejména Tajemství mysu Wardenclyff (1972), kde zpracoval technické soupeření Nikoly Tesly s Thomasem Alvou Edisonem. Honsův Člověk na Modré planetě (1975) řeší otázky pozitivního a negativního dopadu používání techniky na přírodu. Uměleckonaučná v poválečném
tvorba
půlstoletí
pro
sice
nejmenší
nejméně
čtenáře
zastoupena,
byla
přesto
se
objevili autoři, kteří dokázali nalézt spojnici mezi snovým světem
dětí
nejmladšího
věku
a
jejich
přirozenou
potřebou
poznávat souvislosti. Marcel Safír (1912–1978) vytvořil roku 1978 iniciační publikace o přírodě Čertík a jeho svět a Hmyz, v nichž
se
děti
přírodu
zvolil
učí
Jan
poznávat
Rys
ve
faunu.
Chvilkách
Podobné za
městem
zacílení
na
(1973),
ve
kterých se školákům věku snaží ozřejmit souvislosti ochrany přírody,
a
ve
Vteřinách
z polí,
50
luk
a
strání
(1973)
jim
zprostředkovává zážitek z pozorování. V publikaci Jsem Ge, muž z Mooha (1965) Oty Šafránka (1911–1980) se dětští hrdinové seznamují nejen s principem společenské organizace, ale také s vědeckými
objevy.
Taje
moderní
chemie
přiblížil
autor
špionážních románů Vladimír Henzl (1910–1978) v knize Umělý svět (1963), která svou atraktivitu povýšila sérií rad a informací vztahující se k předmětům denní potřeby. Cestovatel mládeži
František
věnoval
S kamerou
za
jednak
volantem
Alexander
Elstner
(1902–1974)
motoristicko-zeměpisná
třemi
díly
světa
(1957)
kompendia a
Motorové
opojení (1966), sepsal však i encyklopedii o životě v přírodě nazvanou
Dobrodružnou
stezkou
(1959).
Spolu
s Františkem
Škodou (1931–1988) je rovněž tvůrcem encyklopedie Automobily včera, dnes a zítra (1969). Fenomén umělé inteligence neminul svého času ani českou dětskou literaturu: Jiří Havel (1924) a Jiří Melíšek (1932) ho zpracovali v knize stojící formálně sice na půdorysu pohádky, ovšem naučné
výkladem
vztahu
publikaci,
technických
nazvané
Robot
vynálezů Emil
a
(1968).
lidí
blízké
S nadsázkou
sledují umělého člověka čelícího každodenním situacím a poukazují na jeho meze. Robot disponující množstvím informací sice
dobře
prospívá
ve
škole
(skládá
maturitu),
ale
v mezilidském kontaktu selhává. Z hlediska
tematického
se
v uměleckonaučné
tvorbě
profilovaly jak práce encyklopedického charakteru, tak knihy monotematické.
Nejvýznamnějším
reprezentantem
prvního
směru
byl Bohumil Říha (1907–1987), jenž se po kariéře ve školství
51
stal
SNDK,
ředitelem
respektive
Albatrosu.
Uměleckonaučná
próza sice netvoří jádro jeho literárního díla určeného dětem, je však pro jeho tvůrčí postupy neobyčejně podnětná. Na sestavil
základě tento
zkušeností všestranný
s vytvářením autor
dnes
školních
již
čítanek
téměř
kultovní
Dětskou encyklopedii (1959), která je strukturována tak, aby poskytovala uspokojující informace nejen začínajícím čtenářům, ale i dětem, které si chtějí informace o dané problematice prohloubit. Říha v ní fakticky předznamenal směřování dětské encyklopedické literatury v 90. letech. Do
téže
kategorie
se
řadí
i
jeho
(1962,
Řeka
spoluautor Karel Friedrich) a Velká obrázková knížka pro malé děti (1976) a Velká obrázková knížka o zvířatech (1981; obě vytvořil s Milenou Lukešovou). Na rozhraní žánrů stojí jeho Veselé povídky – a co ještě? (1964). Říhova spolupracovnice Milena Lukešová (1922), spjatá zejména s poezií a obrazovou knížkou pro nejmenší děti, kromě práce na zmíněných projektech vydala i Knížku pro Lucinku (1973) či encyklopedii Jak si uděláme zeměkouli (1992). Tematicky
laděné
knihy
byly
doménou
Václava
a
Zdeňka
Adlových. Zdeněk Adla (1910–1990) díky svému výtvarnému i popularizačnímu časopisů
talentu
Mateřidouška
(1919–1999)
obohatil
(byl a
dlouholetým
Sluníčko) možné
redaktorem
společně
přístupy
k
s Věrou
dětských Adlovou
uměleckonaučné
literatuře publikacemi Kouzelná skříňka (1960) a Sto kapek (1971). Společně však také vytvořili Krásná a slavná (1961) a Vyprávění o velké zemi (1974). Vytrvalý zájem o pravěk se
52
v 70.
letech
promítl
nejen
do
reedic
dobrodružných
titulů
s touto tematikou, ale i do nových či přepracovaných vydání starších děl. Talent tří vynikajících osobností se spojil v knize Lovci jeskynních medvědů (1976), v níž starší text Josefa Augusty doplnil
Emanuel
Vlček
a
ilustrace
podle
Augustova
zadání
vytvořil Zdeněk Burian. Roku 1979 pak vyšla v Albatrosu první kniha třísvazkové série Už vím proč autorů Heleny a Eduarda Škodových a ilustrátora Vojtěcha Kubašty, jež má v dějinách české uměleckonaučné literatury pro děti a mládež významné postavení tím, že novátorským způsobem zpřístupňuje školákům poznatky oblastí
z oboru
vědy,
s názorností,
řemesel, jež
si
průmyslu nijak
a
nezadá
mnoha se
dalších
soudobými
encyklopediemi. V 80.
letech
sice
přetrvávala
dominance
nakladatelství
Albatros v oblasti dětské literatury jako celku, ale v uměleckonaučné literatuře se prosazovaly i jiné nakladatelské domy. V Mladé frontě od konce 70. let vycházely vynikající práce z astronomie a zeměpisu, které získaly reprezentativní podobu v edici Orbis pictus. Vyšly tu takové projekty jako Vesmír (1979 a 1983) Jiřího Grygara, Zdeňka Horského a Pavla Mayera, kniha Petra Jakeše Planeta Země (1984) či o desetiletí později uvedená publikace Jana Beneše Člověk (1994). Fenomén umělé inteligence a umělého člověka neminul ani českou dětskou literaturu 60. let. Jiří Havel (1924) a Jiří Melíšek (1932) napsali knihu Robot Emil (1968). S nadsázkou sledují umělého člověka vystaveného běžným lidským každodenním 53
úkolům. Robot, který disponuje množstvím informací sice dobře prospívá
ve
škole
(skládá
maturitu),
ovšem
v běžném
mezilidském kontaktu selhává. Od konce 20. století je stále zřejmější
rozostření
hranice
mezi
vědeckofantastickou
literaturou určenou na jedné straně dospělým, na druhé dětem. Žeň konce 20. století přinesla některé zajímavé texty Ondřeje Neffa,
které
zdůraznění
však
naučné
stojí
více
dimenze
na
jako
volné
fantastice
v Součkově
než
duchu.
na
Stále
očividnější je i odklon od technicky a vědecky orientované fantastiky ve prospěch látek mytizujících nebo zkoumajících společenské postavení současného člověka. Na
přelomu
století
na
Součkův
projekt
Kdo
byl
kdo
navázali Ondřej Müller a Vít Haškovec a postupně pokračují v Galerii géniů. Ta vychází jak v podobě lístků respektujících původní
kartotéční
koncepci,
tak
ve
formě
samostatných
knižních děl věnovaných jednak literatuře, umění a filosofii, jednak vědě, politice a kultuře (dvousvazková publikace Kdo byl kdo: Galerie géniů 2004 vyšla ve spolupráci s Irenou Tatíčkovou). Albatros se v 90. letech rozhodl vydat i rozsáhlou encyklopedii o fauně. Na dvanáctidílném Světě zvířat (1997– 2001), který zmapoval veškeré zvířectvo planety, se podíleli kupříkladu Miloš Anděra, Lubomír Hanel, Vladimír Motyčka či Zdeněk Roller a zcela mimořádný výkon odvedli ilustrátoři, mj. Pavel Dvorský, Jan Hošek, Jaromír a Libuše Knotkovi, Viera Postníková či Milada Kudrnová-Papežová. Současná česky psaná uměleckonaučná literatura tak zůstává v evropském kontextu stále velmi inspirativní. Více než kde
54
jinde je totiž stále vnímána jako součást krásného písemnictví a
díla
tohoto
žánru
dokonce
pravidelně
vítězí
v nejrespektovanějších literárních soutěžích. Nekritický hlad po informacích – tolik typický pro posttotalitní kulturu – však s léty slábne a významnou hodnotou české uměleckonaučné tvorby v záplavě západního importu se stává požadavek na její původnost. Pouhý jazykový převod renomovaných uměleckonaučných titulů či encyklopedických prací není totiž pro nakladatele aspirující na profesní uznání dostačující metou. Předpokladem úspěchu titulu se stává jedinečný pohled podpořený citlivou beletrizací s poetikou
nebo
neotřelým
jednotlivých
propojením
domácích
žánrů.
tvůrců
vede
To
v kombinaci
ve
šťastných
případech k tomu, že i nadále vznikají díla přesahující český kontext – díla s potenciálem oslovit publikum zahraniční. Milena Lukešová (1922) je spjata zejména s poezií a obrazovou knížkou pro nejmenší děti. Věnuje se však i tvorbě encyklopedických knih pro děti. Už v 70.letech vydala Knížku pro Lucinku (1973) a či již zmíněnou Velkou obrázkovou knížku a pro malé děti (1976). V 90. letech napsala dětskou encyklopedii Jak si uděláme zeměkouli (1992). V roce 1979 vyšla v Albatrosu kniha Už vím proč, která má v dějinách české uměleckonaučné literatury pro děti a mládež významné
postavení.
Autory
jsou
Helena
a
Eduard
Škodovi,
ilustrace vytvořil Vojtěch Kubišta. Kniha novátorských a názorným
způsobem
zpřístupňuje
dětem
staršího
školního
věku
informací a poznatků polygrafie, potravinářství, zemědělství, meteorologie, stavebnictví nebo řemesel, strojírenství.
55
V 80.letech
sice
přetrvávala
dominance
nakladatelství
Albatros v oblasti dětské literatury jako celku, ovšem právě v uměleckonaučné literatuře se významnými tituly prosazovaly také jiné nakladatelské domy. V Mladé frontě kupříkladu od konce 70. let vycházely odborně vynikající práce z astronomie a zeměpisu. Reprezentativní podobu získaly v edici pojmenované podle
díla
Jana
Amose
Komenského
Orbis
pictus.
Vyšel
zde
vynikající Vesmír (1983, předtím 1979) Jiřího Grygara, Zdeňka Horského a Pavla Mayera či kniha Petra Jakeše Planeta Země (1984). Ideologická
omezení
v době
komunistické
totality
vedla
v ediční politice nakladatelství ke snahám nahrazovat absenci nedostupných západních titulů publikacemi podobného zaměření z domácí provenience. Vznikala tak často dobově velmi cenná díla. Příkladem může být encyklopedie 1000 československých nej od Ladislava Kochánka (2. vydání 1983). V
60.
až
80.
letech
představovala
uměleckonaučná
literatura prostor, v němž se mohli skrývat ti autoři krásné literatury, kteří nebyli režimem preferováni. Zvolili-li tématiku společensky nekonfliktní, stávali se dokonce osobnostmi oficiální mocí nejen trpěnými, ale i respektovanými. Zajímavým momentem,
který
odporoval
oficiální
kulturní
politice
bylo
zpřístupňování vědeckých objevů západu v rámci popularizace českým čtenářům. Platilo zde podobně jako v literatuře krásné a dílem i dramatickém umění, že čtenáři též v takových dílech naplněných faktografií, četli mezi řádky.
56
Od konce století výrazně pokračuje rozostřování hranice mezi vědeckofantastickou literaturou určenou dospělým a dětem. Žeň konce 20. století přinesla některé zajímavé texty Ondřeje Neffa a Ludmily Freiové, stojí však více na volné fantastice nežli na zdůraznění dimenze naučnosti v Součkově duchu. Posiluje se také tendence odklonu o technicky a vědecky orientované v českém
vědeckofantastické
prostoru
stala
literatury.
témata
fantastiky
Dominující
se
mytizující
či
zkoumající společenské dimenze bytí současného člověka. Edice Oko nakladatelství Albatros pokračuje i v novém století. V novém vydání se kultovní Rozum do kapsy rozrostl už na dva svazky a jmenuje se nyní Nový rozumu do kapsy – kultura a společnost a Nový rozum do kapsy – věda a příroda (2004). V rámci edice jsou dále mapovány nové oblasti: Jan Havel a Antonín
Odehnal
zde
vydali
knihu
Peníze
do
kapsy
(2004)
popisující dějiny a současnost peněz, ale přibližující i další témata, jako jsou peněžní certifikáty či inflace. O rok dříve sestavil Ondřej Müller s Irenou Tatíčkovou kalendárium Rok do kapsy, ovšem vycházejí nadále též historické publikace, jako České dějiny v datech (1998) renomovaného historika Jiřího Pernese nebo 20. století. Fakta, fakta, fakta (2001) kolektivu autorů. Z nejnovějších knih Oka stojí za pozornost i České zvyky a obyčeje (2004) od Aleny Vondruškové či Pes pro mě (2004) Ley a Martina Smrčkových. Na nejmenší děti se orientuje také Michal Černík. Nejprve roku 2003 připravil s ilustrátorem Gabrielem Filcíkem v nakladatelství Knižní klub publikaci Knížka od dvou do pěti, ve
57
které formou jednoduchých tematizovaných básniček fixuje u dětí základní poznatky. Předškolákům pak stejný autorský tým ve stejném
nakladatelství
adresuje
Malovaný
svět
chci
střídmou
a
překvapivě
a
já
ho
vlídnou mnoho
i
uvidět
k dětem,
informací
úsměvnou (2005),
ovšem
podávaných
encyklopedii
knihou
zároveň vysoce
vtipnou
nabízející kultivovanou
formou literární i výtvarnou. Pro předškoláky a nejmenší žáčky je určena i kniha Jiřího Žáčka Já a můj svět (2005). I zde se autor – výrazný mimo jiné básník pro děti – soustředil na zodpovídání základních otázek malých
recipientů:
kdo
jsem,
jak
velký
je
svět,
běží
čas
pomalu, nebo rychle, či co je štěstí? Sofistikovanější přístup uplatnil Jiří Žáček v Žáčkově encyklopedii pro žáčky (2002), která duchem navazuje na zakladatelskou dětskou encyklopedii Říhovu. Svéráznou beletrizované směřování očima
psa
odnož dějiny.
nejpříhodněji (2004).
uměleckonaučné V
poslední
Martina
Postupně
prózy
době
reprezentuje
Drijverová
se
také
představují
Českými
rozšiřují
toto
dějinami obrázkové
uměleckonaučné knihy vycházející z komiksové tradice. Vedle Obrázků z dějin zeměpisných objevů Jiřího
Černého
a
již
zesnulého
(1992) novináře a prozaika grafika
a
kreslíře
Ervína
Urbana vyrostlo svérázné knižní dílo Lucie Seifertové nazvané Dějiny udatného českého národa a pár bezvýznamných světových událostí (2003). Na opačném pólu uměleckonaučné literatury se nachází nyní již více než dvacetiletý projekt Petra Hory Hořejše Toulky
58
českou minulostí (od roku 1985), v jehož rámci již vychází druhá
desítka
české
dějiny
proměňovali hlavního
knih od
mapujících
doby
kamenné.
vydavatelé,
vyprávěcího
v
forma
textu,
chronologické Přestože
knihy
–
se
posloupnosti
v
průběhu
promyšlená
doplňujících
let
kompozice
textových
polí
po
stranách a informačně bohatých ilustrací - zůstala. Obliba titulu u generací mladých trvá a kniha je dokonce používána jako podklad pro žákovské a studentské školní přípravy. Publikace
Karel
IV.
(2005)
z
nakladatelství
Práh
je
výtvarně exkluzívní knihou (ilustrace Renáta Fučíková) autorky Aleny Ježkové. Přibližuje osobnost krále a římského císaře Karla Lucemburského, mimo jiné zakladatele pražské univerzity a duchovního otce a investora gotické přestavby Prahy. Historie obecně zůstává pro mnoho autorů uměleckonaučné literatury velkým tématem. Nakladatelství Albatros v průběhu 90. let vydávalo více než tucet titulů řady Dějiny v obrazech. Vyšly
zde
v pravěku
kupříkladu (1997)
či
práce
Heleny
Pernesovo
Mandelové
Československo
České 1946
–
země 1992
(1997). V tomto nakladatelství však vznikaly i solitérní nové projekty. Příkladem dynamické a čtenářsky atraktivní publikace jsou
Slavné
bitvy
panovníků
českých
(2003)
Vlastimila
Vondrušky. Podobnou řadu vytvořilo i nakladatelství Fragment. V roce
1999
byla
ustavena
řada
Ilustrované
dějiny.
První
svazek nazvaný Ilustrované dějiny historie českých zemí napsal Petr Čornej. Vedle ilustrací šesti výtvarníku jsou v knize hojně zastoupeny reprodukce historických artefaktů, ale i fotografie mapující dějiny doby nedávné.
59
Informačně bohaté publikace vznikají i v Knižním klubu. V roce 2004 zde Milada Motlová pro mládež vydala kulturního průvodce hlavního města Česka nazvaného Praha známá i neznámá. Novým
fenoménem
90.
let
je
vznik
regionálních
a
úžeji
teritoriálně pojatých uměleckonaučných knih. Vznikají často na půdě nakladatelství, jež se jinak tvorbě pro děti nevěnují. Přestože se jedná obecně o produkci nepřekračující regionální horizonty,
v některých
dopadu.
Takovým
nazvaná
Teplomilná
případech
příkladem
je
květena
vznikají
kniha
jižní
díla
obecnějšího
z nakladatelství
Moravy
(1996),
na
Svan jejímž
vzniku spolupracovali prozaik Jaromír Tomeček, přírodovědkyně Magdaléna Chytrá a ilustrátor Vojtěch Štolfa. Jiným příkladem regionální publikace, která má potenciál oslovit širší čtenářský okruh, je kniha Jiřího Jilíka a Miloslava Pojsla Dobrodružství v klášteře velehradském (1997). Na jednoduchém půdorysu – chlapec a jeho pes se ve stroji času přesunou ze současnosti do 13. století – je vystavěn nejen silný
dobrodružný
nenásilně
a
románských pozitivním
příběh,
zevrubně
zároveň
přestavena
křesťanských vyznění
ale
knihy
lokalit má
je
jedna ve
čtenářům
z nejvýznamnějších
středu
podstatný
zcela
vliv
Evropy. i
Na
ilustrační
doprovod Zdeňka Rozkopala. Náklonnost děti ke zvířectvu reflektuje přirozeně také uměleckonaučná próza. Pro recipienty mladšího školního věku napsala
Martina
Drijverová
v roce
1993
knihu
Máme
doma
zvířata. Její struktura vychází z praktických zkušeností ze soužití se živočichy v domácnosti.
60
Současná česky psaná uměleckonaučná literatura pro mládež zůstává v evropském kontextu stále velmi osobitá. Více než kde jinde
je
vnímána
jako
součást
krásného
písemnictví,
knihy
tohoto žánru dokonce vítězí v národních literárních soutěžích. Hlad po informacích, který byl tolik typicky pro posttotalitní kulturní kontext, léty pomíjí, a významnou charakteristikou uměleckonaučné tvorby je v českém prostředí původnost. Pouhý titulů
jazykový
či
aspirující
převod
renomovaných
encyklopedických
prací
na
komerční
významnější
uměleckonaučných
není
pro
úspěch
nakladatele či
odporné
ohodnocení dostačující. Předpokladem úspěchu titulu se stává osobitý
autorský
pohled,
jedinečný
způsob
beletrizace
nebo
neotřelé žánrové spojení. Kulturní svéráz českých tvůrců pak vede
ve
šťastných
přesahující
národní
případech kontext,
k díla
recipienty zahraniční.
61
tomu, s
že
vznikají
potenciálem
díla
oslovovat
4. Ilustrace v dialogu s textem Ilustrace
knih
primárně
mířících
k
dětem
se
sice
začaly
objevovat v raném novověku s prvními tituly tohoto zaměření, avšak estetické pojetí knihy jako artefaktu blízkého dnešnímu chápání tohoto pojmu je příznačné až pro dobu mnohem pozdější. Kritéria
typografické
kvality,
grafické
koncepce
knižní
publikace i vlastního výtvarného doprovodu splňují většinou teprve knihy z počátku 20. století. Prvotní utilitární záměr připojovat k textu také ilustrace byl zhusta motivován pouhou snahou
zpříjemnit
podnítit
jeho
a
oživit
dítěti
obrazotvornost.
četbu,
v lepším
Nezanedbatelný
případě
dobový
faktor
představoval i ohled komerční, tedy záměr prosadit se na trhu za pomoci výpravnější obrazové přílohy. První
ilustrace
začaly
v českém
prostředí
knihy
doprovázet v období tzv. národní obrození, přesněji řečeno na počátku
19.
století.
Vydavatel
a
spisovatel
Václav
Matěj
Kramerius (1753–1808) vybavil kupříkladu svůj překlad Mladšího Robinsona
vstupní
ocelorytinou,
která
však
nebyla
domácí
provenience39. Až do poloviny 19. století byly ilustrace v naší knižní kultuře velkou vzácností a vyskytovaly se sporadicky. Prvním
graficky
pojatým
frontispisům
62
však
už
v polovině
předminulého
století
konkurovaly
barvotiskové
jarmareční
obrázky, které se staly základem lidového a často kýčovitého trendu knižní ilustrace40. Přehlídku
kvalitnějších
autorů
otevírá
Gustav
Jaroslav
Schulz41 (1846–1903), mimo jiné ilustrátor děl Františka Douchy (1810–1884). Generace nastupující v polovině 19. století měly ve svém středu též další pozoruhodné umělce, zejména Karla Krejčíka42
(1857–1901),
Františka
Zillicha
(1830–1896).
Svébytné
Bízu
(1849–1904)
postavení
si
či
Emila
humornými
grafickými obrazy vydobyl Karel Ladislav Thuma (1853–1915), jenž pozdvihl mimo jiné ve své době žádané Kovaříkovy Humoru kvítky
pro
hodné
dítky.
Postupně
se
též
prosadili
autoři
spjatí s konkrétním nakladatelským domem, což byl mj. případ výrazného
Viktora
Olivy43
(1861–1928)
svého
času
značně
oblíbeného ilustrátora: jeho díla zdobí vydání básnických knih Karla Václava Raise (1859–1926) a Václava Beneše Třebízského (1849–1884). České knižní ilustrace z počátku 20. století byly v mnoha případech
kvalitativně
substandardní
a
převládala
v nich
prvoplánová popisnost podtržená neumělým projevem. Situace se zlepšila Velikánem
až
s
české
příchodem ilustrace
výrazných přelomu
výtvarníků-ilustrátorů. 19.
a
20.
století
byl
v tomto směru zejména vynikající kreslíř a malíř, vlastenecky orientovaný rozsáhlé
Mikoláš
dílo
tvoří
Aleš
(1852–1913),
jeden
z mezníků
jehož
výtvarného
neobyčejně zachycení
významných momentů národních dějin. Zároveň však tento umělec vytvořil
respektovaný
etalon,
63
pokud
jde
o
podřízení
ilustrátora textové části díla. V kontextu literatury pro děti a mládež žije Aleš dodnes zejména díky propojení s románovým odkazem Aloise Jiráska, ale také díky kresbám provázejícím starší texty z poloviny 19. století. V jeho vyhraněném a nezaměnitelném
realistickém
rukopise
doprovody
Čelakovského
(1799–1852)
(1884)
k
knihy
či
O
sv.
Mikuláši
zaujímají
v
Ohlasu legendě
místo
čestné písní a
ruských
v
lidových
pověstech a zvycích (1901). Mezi Alšovými ilustracemi ovšem nacházíme i kresby k Pohádce o Palečkovi (1893) jeho dcery Elišky i množství momentek k lidovým říkadlům, prostonárodním písním a zpěvníčkům. První
léta
minulého
století
jsou
spojena
také
s kvantitativně neobyčejně bohatou tvorbou Věnceslava Černého44 (1865-1936), který dlouhodobě spolupracoval s nakladatelstvím Vilímek.
Kvalitnější
reprezentovali
proudy
Jaroslav
Filip
české
dětské
(1877-1915),
ilustrace
Oldřich
Cihelka
(1881-1951), Cyril Bouda (1901–1984) a později také malíři Vlastimil Rada (1895–1962) a Jan Zrzavý (1890–1977). Význam ilustrace
sílil
tou
dobou
také
u
knih
určených
dětem
předčtenářského věku. Na tomto poli se v období těsně po první světové válce etablovaly osobnosti, jejichž práce nyní vnímáme jako součást zlatého fondu: Hanuš Schwaiger (1854–1912), Adolf Kašpar (1877–1934), Josef Wenig (1885–1939), Artuš Scheiner (1863-1938)
anebo
Josef
Lada
(1887–1957),
který
ve
svých
ilustracích uchvacoval nejen básnivými obrazy českého venkova, ale současně komponoval rozsáhlé a dětmi několika čtenářských generací
oblíbené
autorské
knihy,
64
mezi
nimiž
vynikají
vyprávění O Mikešovi (1934), O chytré kmotře lišce (1937), Bubáci a hastrmany (1939) a Nezbedné pohádky (1946). Ladovým lektuálně rukopis
protipólem
založený stejně
byl
malíř
Josef
a
Čapek
spisovatel,
podmanivý,
avšak
(1887–1945), který
v mnoha
si
inte-
vybudoval
ohledech
ještě
jednodušší. Výtvarně ozvláštnil množství knižních titulů pro děti i dospělé, například Devatero pohádek (1932) a Dášeňku čili Život štěněte (1933) svého bratra Karla (1890–1938) anebo fotbalovou
grotesku
Eduarda
Basse
(1888–1946)
Klapzubova
jedenáctka (1922). Ondřej Sekora (1899–1967) vedl ve 30. letech v Lidových novinách dětský koutek, do nějž přispíval texty i ilustracemi. V roce 1936 vyšla jeho slavná kniha Ferda Mravenec, rok nato Ferda Mravenec v cizích službách a po dalším roce Ferda v mraveništi. Po nástupu komunistické totality se bohužel objevila i
Sekorova
ideologicky
tendenční
dílka
jako
Ferda
cvičí
mraveniště (1947), agitka Ferda Mravenec ničí škůdce přírody (1951) či kniha Mravenci se nedají (1954). Znovu a zřejmě natrvalo
pak
poněkud
souborné
vydání
kontroverzního
původní
trilogie
tvůrce
pod
zpopularizovalo
názvem
Knížka
Ferdy
Mravence (1962). Významným ilustrátorem krásné i odborné literatury byl Zdeněk
Burian
mimořádný Nejprve
(1905–1981).
talent
svými
přijat
kresbami
do
Už
ve
čtrnácti
druhého
doprovodil
letech
ročníku
sedm
byl
pražské
titulů,
jež
pro AVU.
vydalo
Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství (prvním z nich byl překlad Stevensonova Dobrodružství Davida Balfoura), poté
65
navázal plodnou spolupráci s časopisem Širým světem, pro nějž ilustroval dobrodružné prózy celá dvě desetiletí. Roku 1927 začal
pracovat
pro
Vilímkovo
nakladatelství,
pro
něž
ilustroval dodnes antikvářsky vysoce ceněná souborná vydání Julese
Verna,
J.
F.
Coopera,
Alexandra
Dumase
i
Rudyarda
Kiplinga. Vytvářel atraktivní podobu knih Karla Maye, Jacka Londona, cestopisy A. V. Friče a E. S. Vráze či dobově velmi oblíbených bigglesovek. Ještě po roce 1945 neměl mezi kolegy konkurenta
v
oblasti
dobrodružného
románu,
kde
absolutní
vrchol nadlouho určovaly jeho pérovky k reedicím pravěkých příběhů Eduarda Štorcha (1878–1956). Konec
50.
dětskou knižní
let
a
nástup
ilustraci
další
dobu
dekády
mimořádně
představoval plodnou.
pro
Navzdory
vnějším kulturněpolitickým omezením zůstalo tato zákoutí umění ušetřeno
přímých
režimních
ataků,
což
umožnilo
nebývalý
rozmach ilustrační a typografické tvorby, který se už později v takovém měřítku nikdy nezopakoval45. V knihách pro nejmenší čtenáře výrazové
se i
již
tou
obsahové
dobou
cele
prosadil
uměřenosti,
čili
princip pojetí
ilustrační
zohledňující
hlubší poznání jednotlivých vývojových etap dítěte. Na jedné straně se rozvíjely silné národní tradice, zároveň se však prosadili i noví autoři zcela odlišného rukopisu, například Mirko Hanák46 (1921–1971). Hravost v duchu zcela současném začal v té době rozvíjet Jiří Trnka (1912–1969). Především prostupování světa animovaného filmu, loutkového divadla a klasické ilustrace dovedlo tohoto
všestranně
disponovaného
66
výtvarníka
k naprosto
jedinečnému Studiu
rukopisu.
kresleného
Po
roce
filmu
a
1945
intenzivně
pracoval
ve
Studiu
loutkového
filmu,
kde
vytvořil například legendární snímky Špalíček (1947), Bajaja (1950), Staré pověsti české (1952) či Archanděl Gabriel a paní Husa
(1964).
Trnka,
který
je
od
roku
1969
prvním
českým
laureátem Medaile Hanse Christiana Andersena, ilustroval více než
stovku
výtvarná
titulů,
linie
mezi
básnických
nimiž
největší
knih
Františka
ohlas
zaznamenala
Hrubína
pro
děti
(1910–1971) Říkejte si se mnou (1943) a Špalíček veršů a pohádek
(1960)
skřítek
a
a
pro
lidé
a
dvojice
Slaměný
doprovodil
děti Pohádky
Nezvalových
Hubert (1953). bratří
(1958)
a
V roce
(1900–1958) Věci,
květiny,
1942
Trnka
o
čtrnáct
Grimmů,
děl
Anička
zvířátka
nezaměnitelně let
později
Hrubínovu verzi Pohádek z Tisíce a jedné noci a v roce 1960 také slavné Fimfárum Jana Wericha. Světové uznání mu vyneslo ztvárnění Andersenových Pohádek (1957). Zdobný rukopis v mnohém se opírající o folklorní prvky byl
doménou
lidovost
Karla
vystupuje
Svolinského i
(1896–1986),
z ilustrací
Antonína
podobně
Strnadela
silná (1910–
1975). Věcnost a poválečné civilistní okouzlení technikou pak charakterizuje dílo Kamila Lhotáka (1912–1990). Také nadaný grafik,
ilustrátor
a
malíř
Petr
Dillinger
(1899–1954)
ilustroval řadu dětských knížek, například Trojlístek (1943) Josefa Knapa nebo Pohádky a pověsti karlštejnského havrana (1950). Ilustrace Radka Pilaře (1931–1994) k pohádkovému sériálu Václava Čtvrtka o loupežnické rodince z lesa Řáholce dnes již
67
v podstatě zlidověly. S nemenší výrazovou jistotou však Pilař dokázal doprovodit také publikaci Drak Mrak (1972) Markéty Zinnerové nebo příběhovou prózu Dárek pro Moniku (1970) Hany Pražákové. Autor poetických ilustrací, snových obrazů i plastik Ota Janeček (1919) vstoupil do povědomí nejširší veřejnosti jako ilustrátor knih pro dospělé a zejména pro mládež, kde se od počátku soustavně vyhýbal námětům jednoznačně odkazujícím ke konkrétnu lyrické
a a
žádajícím
exaktní
lyrickoepické
a
veristické
literární
tvary
pojetí.
Naopak
povyšují
jeho
ilustrace na působivé celky. Janečkovy ilustrace najdeme v díle Františka Halase (1901–1949) Počítadlo (1953), Dětem (1954) a
Před
usnutím
k Těsnohlídkovu
(1972),
v
(1882–1928)
roce
1959
připojil a
Čimčirínkovi
malby
chlapcům.
též
O
tři
roky později ilustroval knihu Bohumila Říhy (1907–1985) O lékaři Pingovi. Do přehlídky jeho zdařených výtvarně-literárních propojení patří knihy Kam chodí sluníčko spát (1963) Ladislava Dvořáka
(1920–1983),
Princezna
z
(1942)
Uspávanky
a
Hrubínova
třešňového
Kráska
království
(1983)
Jana
a
(1975)
Skácela
zvíře
Markéty
(1972), Zinnerové
(1922–1989).
V 60.
letech Janeček posílil křehkost poetického projevu. Příkladem jsou jeho ilustrace k českému překladu Šťastného prince (1968) Oscara Wilda. Souběžně s demokratizací poměrů se v poslední dekádě 20. století
bouřlivě
vyvíjela
také
česká
literatura
pro
děti
a mládež. Ve srovnání s předchozími desetiletími se výrazně proměnily
společenské
akcenty,
68
bariéry
i
objednávky,
došlo
k liberalizaci
distribuční
sítě,
padla
faktická
nadvláda
obřího nakladatelského domu s příslušnou gescí a vznikla řada nových vydavatelských subjektů. Vrátili se dříve proskribovaní autoři,
literární
kontext
se
ustálil
novými
prvními
či
vydáními prací dříve trpěných nebo zakázaných tvůrců. Kvas první
poloviny
dekády,
obavy
o
uhájení
existence
původní
domácí tvorby tváří v tvář razantnímu nástupu pokleslých žánrů a permanentnímu nedostatku financí na ambicióznější projekty vytvořily
obecný
status
quo
soudobého
knižního
trhu.
Od
poloviny 90. let se však tato situace postupně stabilizovala do té míry, že můžeme hovořit o konstituování nových pilířů domácího nakladatelského podnikání směrem k dětskému čtenáři. Je to zvlášť významné z toho důvodu, že politické i ekonomické transformace po roce 1989 zrelativizovaly mimo jiné i zažitou strukturu autorské hierarchie a začalo se nedostávat jasných hodnotových kritérií. Dramatická absence úplných a věrohodných informací
postihla
hlavně
kritické
hodnocení
nastupujících
autorů.47 Dokážeme-li literární produkci pro děti a mládež v letech 1990–2003 s vědomím těchto omezení popsat aspoň rámcově, pak o knižní ilustraci pro děti a mládež lze takových hodnotících soudů pronést snad ještě méně. Přitom výtvarná dimenze dětské knihy plní už svou vizuální podstatou a možností bezprostředního pedagogického zhodnocení naprosto nezastupitelnou roli. Největším problémem při sumarizaci počinů uplynulého desetiletí
se
ukazuje
být
nejasné
povědomí
o
výtvarné
kvalitě.
Stejně neradostná zjištění by se dala vyslovit i o grafické
69
a
typografické
kvalitě
knih
pro
děti
a
mládež
i
o
stavu
kritické obce. Pozoruhodným výkonům v dobrém i špatném slova smyslu
se
soustavně
nevěnuje
žádné
kritické
uskupení
ani
odborné periodikum; navíc pracoviště, která by svým zaměřením mohla tyto kritické bilance aspoň dočasně zastoupit (galerie, uměnovědné
nebo
výtvarné
katedry
univerzit
či
muzea),
neprojevila v posledním desetiletí o obor výraznější zájem. Výčet významných jmen a počinů současnosti bude proto tezovitý a neúplný, zůstane však přinejmenším základním vodítkem. Typickou autorku tvořící v kontinuitě s dosavadním dílem zosobňuje
Daisy
Mrázková
(1923),
která
knihy
píše
a
sama
ilustruje. Do oboru vstupovala už koncem 50. let, v roce 1965 jí pak vyšel autorský debut Neplač, muchomůrko. Na hranici příběhové prózy a pohádky se pohybují knížky Chlapeček a dálka (1969), Byla jedna moucha (1971), Můj medvěd Flóra (1973), Kluk s míčem (1978) nebo Auto z pralesa (1975). V Nádherném úterý (1977) autorka zkoumá souvislost mezi minulostí a přítomností, často se rovněž soustřeďuje na příběhy se zvířecími hrdiny, kteří přejímají vlastnosti malých dětí: Haló, Jácíčku (1972) a Slon a mravenec (1982). Neposlušná Barborka z roku 1973 smísením tří izolovaných barevných světů završuje vzácné souznění Mrázkové jako ilustrátorky a prozaičky. Část autorů věnujících se do roku 1989 knižní ilustraci se však po společenských změnách odmlčela: dílem proto, že se vrátili k volné tvorbě, dílem nenašli prostor k realizaci. Výraznou roli sehrála tou dobou i přirozená generační výměna. Většinu nových titulů však stále ilustrují autorské osobnosti,
70
které se prosadily už v předchozích desetiletích. Patří k nim například
tvůrkyně
citlivého
a
křehkého
výtvarného
názoru
Vlasta Baránková (1943) či Gabriela Dubská48 (1915), autorka slavné
televizní
Makové
panenky
(1972)
i
ilustrací
ke
Čtvrtkově Kocouru Damiánovi (1971), zatímco Adolf Born (1930) se připomněl především autorskou knihou Kocour v botách, ale také reedicí Nepilovy (1929–1995) crazy komedie Pět báječných strýčků (1999). V 90. letech se nadále rozvíjí tvorba Jiřího Fixla (1950) a Karla Franty (1928). Z Frantových výtvarných doprovodů knih vyzařuje klid, vyrovnanost a charakterizuje je vysoká
úroveň,
s
jakou
dokázaly
posunout
zažitý
způsob
zobrazování některých pohádkových postav: například roku 1994 v knize
Mokrejšové,
vodníci
z louže
Ilony
Borské,
ale
s nemenší noblesou i Nepilově literární závěti Strašpytýlek (1996). S dětskou knihou lze i nadále spojovat humoristu a karikaturistu Stanislava Holého (1943), spolupráci s Albatrosem prohloubil Václav Kabát (1932). Skvělým příkladem jsou jeho kresby
v
knize
Věry
Stiborové
My
nic,
my
muzikanti
anebo
doprovod Šrutovy (1940) pohádky Obr jménem Drobeček (1997). Jindřich Kovařík (1928) představil roku 1999 ilustrace k novele Hany Doskočilové rování krtečka
věnuje Zdeněk
také
Šimsa. Poměrně intenzivně se ilustotec
Miler
proslulého
(1921),
jenž
filmového nadále
a
knižního
zůstává
věren
domovskému Albatrosu. Do
kategorie
populárnější
v
nejvýše
zahraničí,
ceněných patří
71
děl,
bilderbuchy
jež
jsou
Josefa
však
Palečka
(1932). Intenzivní je tvorba Evy Průškové (1932), která nyní setrvává
spíš
vycházejících Šalounovy Smetana
u z
pohádek
vodnické (1925).
pokračování
ilustrace.
časopisecké Emila
příběhy
s
Výtvarnou
příhod
od
Šalouna
Sérií (1940)
noblesou
podobu
rybníka
večerníčků i
vlastní
ilustroval
vtiskl
Brčálníku,
Zdeněk
rovněž které
volnému
pod
názvem
Rákosníček a počasí sepsal Jaromír Kincl. Podobně intenzivně se doprovodu dětských knih věnovala i Helena Zmatlíková (19232005), proslulá zejména ilustracemi k pohádkám bratří Grimmů či Astrid Lindgrenové. K
výrazným
postavám
poválečné
české
knižní
ilustrace
patří Gabriel Filcík (1946), autor odlehčených a k obrazovému žertu
mířících
variací,
jehož
novější
práce
výtvarně
ozvláštnily například historické vyprávění Golem Josef a ti druzí (1994) či portréty Hany Doskočilové Když velcí byli malí (1999). Kvalitativní vyrovnanost je charak-teristická i pro Renatu Fučíkovou (1964). Ilustrace třebíčské-ho malíře a grafika Josefa Kremláčka (1937) několikrát utrpěly málo pečlivou typografickou
přípravou
knih
začínajících
firem,
to
však
neplatí o jeho doprovodu k publikaci Kouzla studánkové víly (1994). V kvasu dekády nezapadly ani citlivé a snové práce Jiřího Běhounka (1929), které se uplatnily kupříkladu u Singerova Rabína a čarodějnice či ve výboru Nejkrásnější pohádky o strašidlech (obojí 1997). Úroveň rovněž
české
autoři,
dětské
kteří
ilustrace
nespolupracují
udržují s
v
současnosti
velkými
nakladatel-
stvími. Příkladem je Rostislav Skopal, který v proměnlivých
72
intervalech
ilustruje
dětské
knihy
nejrůznější
provenience.
Mezi jeho výraznější počiny se řadí obrázky k veršované knize a
zároveň
jazýčku
logopedické
(1992);
příručce
výrazně
Soni
výtvarně
Burgetové
sjednotil
i
Ohýbej
se,
typograficky
neučesané pohádkové vyprávění Emila Šalouna Jak kašpárek učil čerty zpívat (1995). Mimořádně zdařilým knižním počinem se stala
kniha
Iva
Štuky
Stanislavem Dudou (1921).
Abecedník
(1999),
ilustrovaná
Mezi objevy dětské knižní ilustrace
konce 90. let patří bezesporu Oldřich Jelen (1961). V nevídané jednotě s textem nezaměnitelně výtvarně povýšil příběh Jako v zrcadle, jen v hádance Josteina Gaardera (1999) i jeho další fantazii Haló! Je tu někdo? (1998). Síla a působivost Jelenova rukopisu
tkví
zejména
v
přitakání
narativní
vizuální
příběhovosti. Na titul nejkrásnější dětská kniha desetiletí aspiruje však také další z velkých počinů Albatrosu: komorní příběh Pět minut před večeří Ivy Procházkové (1953), v níž se ilustrace Václava Pokorného stávají organickou součástí textu, podporují ho a dotvářejí, a vzdor vší rozvernosti zůstávají úzce svázány s východiskem tohoto silného příběhu. Neméně plodný dialog lze vypozorovat při spolupráci Viktora Fischla (1912) a Luboše Grunta (1947) na próze Říkali mu Sefi (1998). V 90. letech konečně přestal být přiživován kulturněpolitický mýtus o výtečném renomé české ilustrace v zahraničí. Reálné nahlížení na aktuální postavení našich výtvarníků v mezinárodním
kontextu
odhalilo
pravdu
o
obrovské
konkurenci,
dramatické stratifikaci knižního trhu i nových a z naší strany
73
dosud naprosto nepokrytých sfér výtvarné tvorby. Zároveň však již v 80. letech existovali autoři, kteří dokázali proniknout za
hranice
vlasti.
Nejzářnějším
příkladem
takového
úspěchu
zůstává Květa Pacovská (1928), jejíž celoživotní zájem o ilustraci pro děti krystalizoval už za studií na pražské VŠUP. Nedlouho po absolutoriu (1952) začala spolupracovat s dětskými časopisy i nakladatelstvími; ve spolupráci s nimi postupně pročistila a zradikalizovala své výtvarné tvarosloví, a tak už koncem 70. let se ustálily nezaměnitelné rysy její tvorby. Mezi desítkami jejích ilustrátorských výkonů knih zůstávají stále
vysoce
Dobrodružstvím
ceněny malého
například kocourka
ilustrace
(1966),
k
Slabého
Brězanovým výboru
Bílá
vrána (1975) či její vlastní autorský projekt Svět pohádek bratří Grimmů. Velký přínos Pacovské tkví nejen v rozvíjení domácí ilustrátorské ilustrace, ale i v udržování mimořádných standardů časopiseckého výtvarnictví, kde je třeba vyzdvihnout především její cykly pro Sluníčko: Malované čtení (1975–1976), Malovaná říkadla (od 1977, knižně 1983), Malované písničky (od 1979)
či
pohádku
O
slepičce
a
kohoutkovi
(od
1981).
Pod
závojem zdánlivé naivity v nich lze s jistotou nalézt hravé konstruování, rukopis tvarově čerpající z tradice historických hraček a moderního geometrismu. Ve většině svého díla umělkyně uplatňuje i svou osobitou typografii, rafinovaně propojující zdánlivě prostý výraz s citem pro kompozici. Do série jejích autorských knih z první poloviny 90. let patří mj. Papier Paradies, Midnight Play (též úspěšný CD-ROM), Berlinmix, Rund und Eckig a Türme.
74
Svéráz
výtvarného
vyjadřování
Pacovské
byl
velmi
záhy
rozpoznán nejen doma, ale především na zahraničních bilančních výstavách a soutěžích. Oborově nejpodstatnější je mezi těmito poctami Andersenova medaile, kterou výtvarnice obdržela roku 1992. K nejzdařilejším dílům Jindry Čapka, autora renomovaného především v německé jazykové oblasti, patří ilustrace k Petiškovým (1924–1987) Příběhům, na které svítilo slunce (1998). Neméně
úspěšnou
představují
polohu
aktivity
původně
tvůrců
knižní
ilustrace
v jiných
kulturách.
české
zakotvených
Příkladem je Petr Sís (1949), jehož cizelovaný detail a jemné variování kresby vytvářející až dojem koláže sklízely první úspěchy už bezprostředně po autorově emigraci počátkem 80. let. K Sísovým zásluhám nutno přičíst též návrat bilderbuchu do českého čtenářského povědomí. Ačkoli totiž Gesamtkunstwerk klasického německého či anglosaského střihu v českém prostředí vznikal již dříve, uplatňoval se především na zahraničních trzích,
zatímco
Sísovy
obrázkové
knihy
o
Praze
či
na
historické náměty podnítily zájem o tento žánr i u soudobých výtvarníků. Nedostatek
nových
knižních
projektů
i
finanční
obtíže
vytvářely v minulém desetiletí prostor pro hojné uplatňování reedic. I v kusém výčtu je v této souvislosti třeba zmínit Cyrila Boudu (obrázky k Pražským legendám Františka Langera), Mirka Hanáka či nově interpretovaného Josefa Ladu. Podobně je v současnosti výstavě
k
přehodnocováno
jeho
100.
výročí
také
dílo
narození
75
Ondřeje
přišlo
Sekory:
po
nakladatelství
Amulet
s
novými
vydáními
knih
Václava
Čtvrtka
(1911–1976)
Kolotoč v Africe a Lev utekl, jež po válce ilustroval právě tento výtvarník. Také trvalá obliba díla Zdeňka Buriana se projevila nejen v množství reedic dobrodružné literatury, ale také v aktivní činnosti burianovské společnosti. Z tvorby Jaromíra Zápala (1923–1984) žije především jeho nesmrtelná
podoba
Milnova
Medvídka
Pú
(s
jeho
ilustracemi
poprvé 1958) a stále živé díky novým vydáním zůstává i dílo Miloslava Jágra (1927). Hledání sdělné a autentické podoby výtvarného projevu, který by dětskému chápání nebyl vzdálen, vede
někdy
paradoxně
k pokusům,
jež
z
hlediska
vnímání
výtvarného umění chápeme spíš jako iniciační. Příkladem může posloužit prozaicko-poetická publikace Josefa Bruknera (1932) Pojďte s námi za obrazy aneb Malování zvířat (1995). Kniha, kterou
ministerstvo
školství
dokonce
doporučilo
jako
doplňkovou literaturu pro první stupeň základních škol, cituje devět desítek reprodukcí děl světového výtvarného umění. Je zřejmé, že česká knižní ilustrace pro děti a mládež prochází na počátku 21. století obdobím stabilizace hodnot. Nadále
se
v ní
rozvíjí
tradice
umělecky
vysoce
hodnotné
tvorby, zároveň však mladší autoři nezřídka kráčejí cestou experimentu, výtvarné znamnější
v němž
složky počiny
se
knižního se
už
pokoušejí díla.
nově
definovat
Potěšující
nesoustřeďují
je,
výhradně
funkci
že
nejvý-
pod
křídly
osvědčených nakladatelských firem, ale že to mnohdy bývají právě začínající či malá nakladatelství, jež kladou důraz na obecně hodnotnější výpravu knižního artefaktu.
76
III. Autoři a žánry
77
Adolf Hoffmeister – muž na okraji dětské literatury V létě
1973
ve
východočeské
obci
Říčky
zemřel
stranou
oficiálního ruchu spisovatel, publicista, umělecký teoretik, ilustrátor a karikaturista Adolf Hoffmeister49 (15. srpna 1902 – 24. července 1973). Tento přední představitel českého moderního
umění
ztělesňoval
jednu
z posledních
osobností
univerzálního záběru, která neopominula ani tvorbu pro děti. Vytvořil libreto kouzelné opery, která ulehčovala strasti dětí uvězněných za války v terezínském ghettu, loutkovou pohádku i osobitý cestopis pro mladé poutníky. Ironik i svérázný filozofující publicista Adolf Hoffmeister se narodil v pražské advokátské rodině. Ačkoli neabsolvoval žádná formální umělecká či uměnovědná studia (vystudoval podle rodinné tradice práva), jeho tvorba výrazně ovlivnila nejen
dobovou
výtvarného
výtvarnou
umění.
Už
a
před
literární druhou
scénu,
ale
světovou
i
válkou
teorii totiž
zaníceně a dynamicky vystupoval ve sporech a střetech o jeho novou tvář: publikoval v řadě periodik, redigoval významný magazín Pestrý týden a Literární noviny. Jeho zájem o prosazení odchod
neotřelých z
vlasti
formálních po
postupů
obsazení
78
nepřerušil
Československa
ani
nucený
nacistickým
Německem, ani existenční obtíže na křížové cestě z okupované Francie přes severoafrické Maroko, Portugalsko a Kubu do USA. Postřehy a zážitky z této životní etapy shrnul v reportážním ohlédnutí Turistou pro své vůli (1946). V Americe působil jako redaktor
a
moderátor
vysílání
amerického
Hlasu
Ameriky
veřejnoprávního
a
později
rozhlasu.
vedl Po
české
válce
se
vrátil domů a působil na ministerstvu informací, kde udržoval kulturní styky se zahraničím. Na přelomu 40. a 50. let se stal krátce velvyslancem ve Francii, než byl „odsunut" na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kde vedl obory kreslený a loutkový film. V 50. letech se už Hoffmeister ocital ve velmi komplikované
pozici,
neboť
jako
levicový
a
s
komunistickou
mocí
formálně ztotožněný tvůrce sice svým dílem totalitní režim propagoval, zároveň však svou nekonformností, světoobčanstvím, kultivovanými kontakty i postoji vládnoucí oligarchii dráždil. Tichou poziční válku s nomenklaturou vedl až do konce života – po krachu obrodného procesu roku 1968 už nesměl ani veřejně vystupovat, publikovat či vystavovat. Satirické glosování chodu soudobé společnosti si dopřával už při meziválečné spolupráci s autorským Osvobozeným divadlem Jiřího Voskovce a Jana Wericha - například v komediích Nevěsta (1927) nebo Svět za mřížemi (1933) – a nový impuls dostal po zákazu veřejné činnosti, kdy opět zamířil od hravých provokací k
široce
lidským
a
nadčasovým
tématům.
Etika
nezůstávala
v Hoffmeisterově případě jen u slov: jeho kulturně-organizační aktivity
sahaly
od
působení
v Devětsilu,
79
přes
činnost
ve
Spolku
výtvarných
umělců
Mánes
a
Obci
československých
spisovatelů až k předsednictví české sekce PEN-klubu a práci pro UNESCO. Hoffmeisterovy rané práce zapadají do vypjaté atmosféry objevování nového uměleckého výrazu v levicovém hnutí Devětsil. Na jedné straně ho lákal dadaismus, zároveň ale silně tíhl k primitivismu a folklorním inspiracím. Stál mimo konvence svůj
a
temperamentní
život.
Literárně
nezařaditelnou debutoval
osobností
soubory
zůstal
Podmořské
celý
hvězdy
(1922) a Abeceda lásky (1926), ještě ve 20. letech publikoval román Obratník Kozoroha (1926), sbírku elegantních fejetonů Hors d’oeuvre (1927)a detektivní soubor Hledá se muž, který má dost času (1927). Do komunistického puče v roce 1948 zveřejnil desítky studií, kritik a glos: v roce 1930 například knihu rozhovorů Kalendář, o rok později její pokračování Piš jak slyšíš a fejetony Světobol. Tvorbě pro děti a mládež se postupně přibližoval z mnoha stran: jako ilustrátor doprovodil mimo jiné díla Jonathana Swifta a českého básníka a pozdějšího laureáta Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta. Tak jako platí pro celé jeho dílo, že bylo mnohostranné a vždy otevřené novým podnětům, nelze ani jeho ilustrace formálně jednoznačně vymezit. Nejmladšímu publiku věnoval také dnes hojně hranou dětskou operu Brundibár, uvedenou poprvé za války v terezínském ghettu, kde Hoffmeisterovo libreto doprovodila hudba Hanse Krásy. Cestopis Dalekohled aneb Kdo nevěří, ať tam běží navazuje na
autorovy
reportáže
pro
dospělé. 80
Vyšel
v
roce
1956
ve
Státním nakladatelství dětské knihy, později přejmenovaném na Albatros, a celkovou koncepcí, grafickou úpravou i ilustracemi vysoce
ční
nad
dobovou
produkci.
V
dialozích
vedených
se
starším synem Martinem (nyní režisérem) v knize přezdívaným Cvoček, tu Hoffmeister putuje po mořích a oceánech, navštěvuje jeskyně v Lascaux, zavítá do Spojeného království, do Severní Ameriky, do sovětského Ruska i do Japonska. Pokaždé má před sebou
jinou
zobecňující čtenářem
kulturu, detail
své
a
vidění
ovšem s
vždy
s hravostí,
velkorysým
světa.
Je
to
přehledem svět
smyslem odkrývá
úžasných
pro před jevů,
„báječných“ lidí a tolika různorodých zemí, které přece jen spojuje snaha jejich obyvatel stát se lepšími. Hoffmeisterův obraz na druhém konci dalekohledu tak na jedné straně metodou ostříleného reportéra zaostřuje na typické momentky měst, zemí i
kontinentů,
na
straně
druhé
zůstává
zasněným
volajícím po romantismu bezmála halliburtonovském.
81
pohledem
Eduard Petiška – velký vypravěč Široké vrstvy české populace byly v době, kdy se formovaly jejich
etické
specifickými nejedna
a
estetické
okolnostmi
působí
názory
totalitární
z dnešního
na
svět,
ovlivněny
každodennosti,
úhlu
pohledu
z
už
nichž
poněkud
panoptikálně. Platí to také o literatuře. Mnoho bezcenného a pokleslého z doby, jež upřednostňovala kolektivistický a lidový aspekt, je dávno zapomenuto, avšak hodnoty,
které
vznikaly
navzdory
nepřízni
společenského
vývoje, přetrvávají. K autorům, kteří odolali korektivu času stejně jako proměnám oficiální perspektivy, patří také Eduard Petiška50 (14. května 1924 – 6. června 1987). S
neobyčejnou
vervou
a
celoživotním
přesvědčením,
že
šířením dobra, optimismu a nosných ideálů lze dětem ukazovat cestu
k
plnohodnotné
budoucnosti,
pro
ně
Petiška
vytvářel
texty příběhové prózy a současně promýšlel a navrhoval jejich televizní
a
filmovou
podobu.
Velký
pozitivista
a
hledač
konsensu se v české literatuře pro děti a mládež dobral poloh formálně prostých, zato velice účinných. Čím průzračnější a trvalejší
jsou
však
jeho
díla
pro
mladé,
tím
dobově
podmíněněji působí jeho psychologické sondy, jimiž se snažil obohatit beletrii pro dospělé. Ke cti tohoto autora však nutno 82
připomenout, že za své prioritní obecenstvo vždy považoval děti. Eduard
Petiška
prožil
dětství
v
městečku
Čelákovice
poblíž rodné Prahy. Po druhé světové válce studoval komparatistiku a germanistiku na pražské filozofické fakultě u profesora
Václava
Černého
a
ještě
před
absolutoriem
se
začal
živit jako spisovatel z povolání. Od 50. let spolupracoval s rozhlasem,
později
také
s živě
se
rozvíjející
televizí.
Překládal z němčiny, zejména klasická díla Goetha, Heina a Les -singa. Už tehdy se vyhraňuje jako autor dvou protichůdných poloh: na jedné straně stojí nezpochybnitelný tvůrce pohádek, povídek a příběhů s dětským hrdinou, na straně druhé konvenční a málem sentimentální prozaik pro dospělé. Jako oblouk smíření se nad těmito póly klene Petiškova poezie, dnes sice téměř zapomenutá, ale přece jen vybízející k novému čtení a docenění. Do literatury Petiška vstoupil dvojicí lyricky laděných básnických
knih
Oči
vzlétajícího
času
(1946)
a
Pražské
orchestry (1947), později se v souladu s dobovými poetickými proudy přimkl k takzvané „poezii všedního dne", například ve sbírce
Okamžiky
(1957).
V následující
dekádě
se
věnoval
především próze (roku 1960 debutoval románem Než uzrají muži), ale také ji odvážně propojoval s poezií. Výsledkem této snahy jsou lyrickoepické celky, zajímavě reflektující jak uvolněnější léta šedesátá jako v pásmu Svatební noci (1962), tak údobí pozdější pasivity v dílech Pohyb květin a jiné radosti a potíže (1981) či Vůně hvězd (1989).
83
Petiškova tvorba pro děti pokrývá tři hlavní oblasti. První představují autorské prozaické příběhové texty. Tematicky jeho bohatý odkaz zasahuje od půvabných a jazykově vybroušených leporel O jabloňce (1954) či knížky Alenka jde spát (1947) až k hravě civilní publikaci Kam se schoval nůž (1957). V nadčasové harmonii se v nich snoubí neokázalý výraz s citem pro takovou polohu jazyka, jež by byla srozumitelná a poutavá pro začínajícího čtenáře, ba i nečtenáře. Určující kvalitu Petiškovy tvorby však vytvářejí pohádky. V nich
vědomě
přelomu
19.
navazoval a
20.
na
století
pozitivní a
pohádkářskou
mnohé
postupy
tradici
čerpal
jak
z klasické podoby žánru, tak z meziválečné autorské pohádky. Nejšťastnějšími
a
nejvyváženějšími
soubory
jsou
knihy
Pohádkový dědeček (1958) a Martínkova čítanka (1971), jimž sekundují publikace Už si čtu pohádku (1974) a Půjdeme si pro pohádku (1975). V tomto ohledu je Petiška rovněž spolutvůrcem jednoho z nejznámějších evropských pohádkových příběhů druhé půle 20. století: vyprávění o všetečném Krtkovi. Nazval je Jak Krtek ke kalhotkám přišel (1960) a ve spolupráci se Zdeňkem Milerem, jenž vtiskl tomuto zvířecímu hrdinovi podobu, s ním vstoupil
nejen
do
hájemství
literatury,
ale
i
do
světa
animovaného filmu. Přestože se Petiška coby libretista na dalším „životě" sympatického čipery nepodílel, rysy potměšilého, až dětinského tvorečka, jenž se neustále bezelstně a upřímně diví, jsou přítomné i v dalších Krtkových příbězích. Naproti tomu
nejkonvenčnější
představují
jeho
část
romány
Petiškovy
Děvčata
84
a
řeka
beletrie (1959)
pro či
děti
Stříbrné
dobrodružství
(1973),
v nichž
nepřekročil
hranice
vnějškově
popisného a optikou dospělých formovaného glosátorství, které shovívavě
vylíčí
tápání
mládeže.
Úspěšnější
byl
spíš
jako
editor, zejména při práci na souboru Zlatý věnec (1961), na níž se podílela básnická esa své doby: František Hrubín, Jiří Kolář a Emanuel Frynta. Petiškovou doménou, v níž snese i mezinárodní srovnání, je umění adaptace. V celku jeho literární díla jde o část nejvýznamnější a nejkreativnější, byť tu může tvůrce paradoxně vyjádřit sebe sama jen se značnými omezeními. Dalekosáhlý je taktéž
iniciační
význam
Petiškova
působení
na
tomto
poli,
poněvadž jeho adaptace představovaly celým pokolením čtenářů mytologii středomořských, orientálních či středověkých kultur, kterou oficiální historiografické práce buď přehlížely, nebo znehodnocovaly účelovými interpretacemi. Dominantní postavení v této skupině prací zaujímá nejstarší soubor: Staré řecké báje a pověsti (1958, rozšířené 1964), přinášející podrobný přehled
mytologických
některé
látky
doslova
podkladem
pro
sevřenost
knihy
možné
dodržet
nová
v
látek
starověkého
kanonizoval, převyprávění.
věnované
řeckému
Příbězích,
na
Řecka.
takže
dnes a
Časovou
pantheonu
které
se
však
svítilo
Petiška
tu
stávají
tematickou už
nebylo
slunce
(1967,
vyšly též po částech). Mytopoetiku českých zemí zachytil ve sbírce Golem a jiné židovské pověsti a pohádky ze staré Prahy (1968), ovšem ještě více uplatnil její kolorit v Čtení o hradech, zámcích a městech (1984).
85
Petiška byl nejpřesvědčivější v dílech, v nichž zdánlivě potlačil
své
tvůrčí
ambice
–
tedy
v
adaptacích
a
pře-
vyprávěních. Pravidlo, že méně bývá někdy více, míval vždycky na paměti a opírá se o ně i v teoretické práci Velká cesta k malým dětem (1984), která vyšla krátce před jeho smrtí v Mariánských Lázních.
86
Martina Drijverová - radost z příběhu a adaptace Prozaička, dramaturgyně a překladatelka Martina Drijverová51 se narodila 10. července 1951 v Praze. Díky otci, nizozemskému inženýrovi,
vyrůstala
v dvojjazyčném
prostředí.
Po
maturitě
v roce 1969 navštěvovala tři roky dějiny umění na Sorbonně v Paříži. Od roku 1974 studovala produkci na Filmové akademii múzických
umění
v Praze.
Vyučovala
francouzský
jazyk,
tlumočila a překládala. Od počátku 80. let do roku 1986, kdy se stala spisovatelkou z povolání, pracovala v dětské redakci Československého rozhlasu v Praze. V průběhu let přispívala do mnoha
různých
dětských
časopisů,
mimo
jiné
do
ABC
mladých
techniků a přírodovědců, Mateřídoušky, Sedmičky a Sluníčka. Pro děti napsala od konce 70. let minulého století takřka tři desítky knih. Je i tvůrkyně rozhlasových a televizních děl. Patří mezi ty české dětské autory, kteří reflektují základní hodnoty života často odlehčením a humornou formou, s optimismem. Její prozaické dílo formálně sestává ze dvou částí. První zahrnuje příběhové prózy se současným dětským hrdinou, v nichž nezkoumá aktuální a módní témata či trendy, ale spíše obecné či trvalé otázky s mladším školním věkem, ale i dospíváním.
87
V těchto pracích se projevuje jako citlivá a laskavě hravá průvodkyně.
Vyprávěcí
schémata
buduje
s cílem
předestřít
konstruktivní vyznění i takových situací, které je zdánlivě vůbec
neskrývají.
Významným
charakteristickým
rysem
těchto
jejich textů trvale zůstává snaha o harmonizaci ideálů a každodennosti, obecné potřeby velkých cílů a nutnosti překonávat drobná běžná úskalí, jež život přináší. I z těch nejsložitějších situací je pro Drijverovou východiskem láska k bližnímu, ovšem svým hrdinům pomáhá též schopností sebeironizace, tedy humorné relativizace obtíží a strádání. Nejzřetelněji takto promlouvá v prózách, kde své hrdiny zařazuje do společnosti s různými omezeními. I v nejtěžších okamžicích
či
právě
v nich
tyto
postavy
jednají
v duchu
deklarovaného positivizmu a víry v dobro. Idealizaci vztahů i
celkové
autorka
společnosti
vyhýbá.
stejně
Podobně
jako
také
ideologizování
návodný
se
didaktismus
však a
je
Drijverové cizí. Spektrum handicapů hrdinů je přitom v jejich knihách velmi široké. V díle Kryštof a Karel (1983) jsou onou překážkou sociální
zdravotní
obtíže
konstelaci
sleduje
hrdiny,
bytí
v trilogii
dítěte
o
matčině
v nelehké hledání
nového partnera tvořené knihami Táta k příštím Vánocům (1979), Táta pro radost i pro zlost (1984)a Táta nemá smutky rád (1985).
Jedná
se
o
velmi
zralé
texty,
byť
ten
první
je
autorčiným debutem a - jak se vyznala - také nejmilejší vlastní knihou. Odkrývání
rodinných
konfliktů,
které
drsným
způsobem
dopadají na dítě, psychicky náročné vyrovnávání se s faktem
88
hledání nové hlavy rodiny, to vše tvoří velmi traumatizující konstelaci. Drijverová s že
i
takovéto
životní
pochopením vede čtenáře k poznání, zkoušky
mohou
vyznít
kladně,
nebo
alespoň přinést pozitivní poznatky. Civilně a přitom otevřeně ovšem píše také o sociálním vydělování handicapovaných. V práci Domov pro Marťany (1998) líčí nelehký úděl dívky, která se s rodiči
a
mladším
přestěhovala včlenit
do
do
bratrem
nového
neznámého
postiženým
místa.
Downovým
Nejenže
kolektivu
se
děvče
vrstevníků,
syndromem musí
ale
samo
vyrovnává
i s neadekvátními reakcemi okolí na sourozence. Drobné konflikty prostupují také dvojici knih o sveřepé školačce,
kterou
v nakladatelství Kyselá
–
roku
Drijverová Albatros.
1988
vydala
Když
uvedena
s odstupem
byla
ke
první
z
desetiletí
knih
vřadila
čtenářům,
–
Sísa
se
mezi
psychologicky nosné a literárně zajímavé pokusy oslovit děti školního
věku
textem
vlastní.
Osobitý
traktujícím
jazyk,
živé
problémy,
dialogy
a
jež
humorně
jsou
jim
odlehčený
příběhový kontext učinily ze Sísy Kyselé dětský čtenářský hit i
předmět
uznalého
zájmu
kritiky.
V
roce
2002
Drijverová
připojila druhý díl nazvaný Sísa Kyselá a ušmudlaný rytíř. Ten však
pro
menší
bezprostřednost
líčeného
a
vykonstruovanost
nenavázal v plné míře na čtenářský úspěch úvodní knihy. Druhý pohádkové
významný a
okruh
historické
tvorby
texty
–
Martiny autorka
Drijverové se
hojně
jsou věnuje
adaptacím a převyprávěním. Charakter souhrnného kompendia, jež zpřístupňuje tematicky blízké a texty mají Vánoční pohádky z celého světa (2002), podobný princip sdružení námětů použila
89
v knihách Pohádky o vodě (1998), Pohádky o strašidlech (2000) a
Pohádky
z celého
světa
postavičky
v mnohém
blízké
stvořila
v autorské
pospolitosti nenásilný
o
chytrácích
mumínímu
pohádce
malých
a
–
přitom
světu
Robinové
zábavný
obraz
Tove
Vlastní
Janssonové
(19XX).
V
buduje
didakticky
skřítků
činorodých
(2002).
malého
líčení
fungujícího
společenství. K adaptacím se přimykají také knihy, v nichž se autorka obrací
k
v neotřelých a
pověsti.
České
dějinám.
českým
souvislostech Pro
pověsti
čtenáře pro
Vydala
zpřístupňují
mladšího
malé
již
děti
dvě
historické
školního
(2002).
práce,
věku
Pokusem
události
jsou o
které
určeny
žertovnou
dějepravu jsou České dějiny očima Psa (2004). Pro malé čtenáře zde interpretuje nejdůležitější události v časovém záběru od bájného
příchodu
Slovanů
pod
vedením
praotce
Čecha
až
po
začátek husitského hnutí – vsadila na netypického vypravěče a
tradičně
na
nadsázku
a
humor.
Základní
dějový
konstrukt
příběhů spočívá ve zdůraznění a situačním rozvedení odvěké koexistence člověka a psa. Čtyřnohý druh člověka je vylíčen jako
nejvěrnější
ze
souputníků:
vystupuje
jako
glosátor,
komentátor a někdy i hybatel dějinných událostí. Nejedná se v různých dobách o různé jedince, archetypizovaný Pes je tím, kdo je přítomen stále, sleduje nástupy i odchody panovníků, povstávání a hroucení dynastií. Zůstává trvale přítomen v centru dějů, je mu dána výsada existence na vládnoucích dvorech, je vždy u všeho podstatného. Rebelantskou charakteristiku Psa autorka stupňuje v situacích, kdy se střetává mužský a ženský
90
prvek:
například
v
době
dívčí
války
se
dle
výkladu
Psa
„rozdivočily" nejen matky a dcery, ale i fenky, což hnětlo jak muže, tak samotného čtyřnohého hrdinu. Jindy, když nepříliš bystrý
bělouš
vyjel
hledat
kněžně
Libuši
muže
a
Čechám
knížete, musel Pes korigovat směřování dějin – tedy kroky koně ke správnému muži. K
úspěšným
rozhlasovým
a
televizním
adaptacím
Martiny
Drijverové patří úpravy vlastních knižních textů (Moura a Matylda, Pan Uplakán a bodlák, Táta k příštím vánocům). Dle předlohy
své
projekt
Nils
napsala
hru
oblíbené a
autorky
divoké
kachny,
Poutníci.
Selmy
Lagerlöfové
podle
Zkušenost
textů
z
připravila
Boženy
práce
pro
Němcové nejmenší
zhodnotila i v animovaných televizních sériích Pablo a jaguár, Heřmánci a Tajemný svícen. Martina
Drijverová
v současnosti
symbolicky
spojuje
východiska obou významných oblastí své tvorby. Příběhová próza s dětským hrdinou – druhdy dominantní část její bibliografie – je
doplňována
autorskými
projekty,
které
se
obracejí
do
minula. Od souborů pohádkových textů postoupila k historickým vypravováním a na rozdíl od adaptací a sběru pohádek do nich vetkla prvky osobitého humoru.
91
Martina Skala - od ilustrací k naučným textům Výtvarnice a prozaička Marina Skala52 se narodila 25. března 1958 v Praze v rodině architekta a muzejní pracovnice. Její bratr David je hudebník, zakladatel skupiny Psí vojáci, v níž i dosud jako bubeník působí. Významný vliv na Martinu Skalu měli
i
prarodiče
–
babička
historička
umění
a
dědeček
historik. K tvůrčí
práci
Skala
směřovala
již
za
středoškolských
studií: po šesti měsících studia na gymnáziu přestoupila na pražskou Hollarovu výtvarnou školu. Po maturitě pokračovala ve studiu
historie
Absolvovala
v
na
létě
Filozofické 1981
a
o
fakultě rok
Univerzity
později
Karlovy.
získala
doktorát
obhajobou práce z oblasti starších českých dějin. V letech 1980 až 1983 částečně ještě souběžně s univerzitními studii docházela
jako
mimořádný
student
scénografie
na
Divadelní
fakultu Akademie múzických umění. Po vysoké škole krátce pracovala ve Velké Chuchli v Praze v dostihových výtvarnice
stájích,
spolupráci
ale
brzy
s pražským
navázala
Divadlem
coby
Rubín,
kostýmní kde
tehdy
působil také její první manžel, herec Ondřej Pavelka. O Vánocích 1983 se Martině Skale podařilo vycestovat do Paříže a do vlasti se již nevrátila. I v emigraci ale trvale
92
udržovala
kontakt
s českým
kulturním
prostředím.
Do
Česka
znovu zavítala až po osmi letech, v roce 1991. Ve Francii Martina Skala zpočátku pracovala mimo svůj obor: jako servírka, chůva, ale i v koňském cirkusu. Blíže své profesi se dostala až v roce 1986, kdy jako výtvarnice našla uplatnění kariéře
v reklamní
však
byla
agentuře.
možnost
Opravdovým
spolupracovat
při
zlomem tvorbě
v její filmů.
Jejím prvním vstupem do světa kinematografie byla participace na snímku režiséra Philipa Kaufmana Nesnesitelná lehkost bytí, natáčeném
podle
stejnojmenného
románu
Milana
Kundery.
Poté
Skala získala místo u Pierra Guffroya, mimo jiné výtvarníka několika Bunuelových filmů a architekta snímku Jeana Cocteaua Orfeova závěť: působila u něj po osm let jako asistentka. Coby filmová výtvarnice se v tomto období podílela na tvorbě filmů Miloše Formana, Romana Polanského a Henriho Verneuila. V roce 1996 se při natáčení Polanského filmu Smrt a panna seznámila s fotografem Francoisem Duhamelem. Jako svého muže jej posléze i se synem Sašou (narozen 1990) následovala do Hollywoodu, kde žije dosud. Ve Spojených státech amerických se Martina Skala věnuje výhradně výtvarné užité a volné tvorbě a podle vlastních slov se neustále snaží se vyrovnat s kulturním kontextem výrazně odlišným od Evropy. Počátky literární tvorby Martiny Skaly spadají ještě do jejího francouzského období. První text o houslistovi Variovi a
nezbedných
reakci
na
housličkách
podněty
Strado
z hudebního
93
napsala světa,
jako zejména
bezprostřední pařížského.
Literární část však následovala až po ilustracích, svérázné obrazové poctě atmosféře hudební Paříže. Kniha nazvaná Strado & Varius vyšla českém jazyce v roce 2002
a
dosud
byla
přeložena
do
francouzštiny,
němčiny,
španělštiny, korejštiny a čínštiny. Skala rozvíjí typ knihy, který u nás stále nedokáže zdomácnět: bilderbuch. Ve volnosti nakládání
s
textem
a
výtvarnou
složkou
díla
navazuje
na
tradici výrazných tvůrců minulých desetiletí, zejména světově ceněných Květy Pacovské a Petra Síse, ale i v Praze žijícího Josefa
Palečka.
Hravost
obrazová
i
textová
však
u
ní
přerůstají v novou kvalitu: publikace stojí na hranici knižního žertu a tradičního obrazového vyprávění. Volnost, s níž propojuje roviny kulturních konotací, obrazových a znakových obrazů, jazykové charakteristiky a příběhové zkratky vlastní především vizuální televizní a filmové tvorbě svědčí o nespoutanosti a také o nevázanosti k knižní tradici. První ze série knih o houslistovi a houslích popisuje setkání starého houslového virtuóza a neobvyklého novorozeně Strada. Od chvíle, kdy jednoho březnového rána starý muž našel na ulici podivné vejce, z něhož se malé housličky vyklubaly, pokračovalo jejich vzájemné poznávání a hledání cesty jednoho k druhému až do expresivního finále, kdy se po odloučení znovu setkávají Autorka
a
zjišťují,
provádí
že
čtenáře
jeden
bez
druhého
atraktivními
nechtějí
prostředími
být.
zázemí
velkého orchestru, ale i cirkusem a připojuje také atributy moderní
společnosti:
nevázanou
nekonvenční
mládež,
silný
motocykl a rockovou kapelu. Vše vykresluje s nadsázkou, která
94
nekalí
dětskému
čtenáři
zážitek
z
dobrodružné
četby,
ale
zároveň činí titul atraktivní (coby podobenství) pro dospělé. Za
knihu
Strado
&
Varius
získala
Martina
Skala
ocenění
v soutěži Suk 2002, Zlatou stuhu 2002 a Magnesii literu 2003. Druhý díl příhod Houslí a houslisty je nazvaný Strado & Varius aneb Setkani s Mozartem (2003). Myšlenka neobvyklého střetu a soužití kverulantských houslí a svérázného interpreta je opakováním situací oslabována, ovšem dějovým oživením je přesun
z
přijíždějí kniha
reálií
Paříže
interpretovat
stavěla
v
do
Prahy,
Mozartovy
situačních
kam
oba
skladby.
zvratech
na
protagonisté
Zatímco
úvodní
absurditě
střetu
reálného světa a oživených věcí, Setkání s Mozartem sklouzává k tradičnějšímu schématu a konvenci. Praha se pro oba cizince jeví
jako
klasické
tajemné, pohádkové
barokem
dýchající
kompozice
místo,
vstupují
v
do
duchu
zcela
klasicistního
hlavního zemského města v den premiéry Dona Giovanniho. Tento díl
vyprávění
souznění
o
autorky
laskavostí
a
Stradovi s
a
městem
obhajována,
Variovi Prahou.
popisována
je Je a
zajímavý nahlížena ctěna
i
mírou
s velkou
jako
město
autorčina srdce, jako místo, k němuž ji váží osobní vzpomínky z dětství: „Během svých mnohých stěhováni jsem si uvědomila, do jaké míry mne ovlivnila Malá Strana. (…) Hluboce jsem Malou Stranu
a
náš
dům
milovala
a
doslova
vyrostla
ve
stínu
barokních paláců. Rodiče byli hodně zaměstnaní, když mě bylo patnáct, tak se rozvedli a já byla hodně sama. Mými přáteli se staly staré domy, Lobkovická zahrada a Petřin," uvedla ve svém vyznání Praze v roce 2005.
95
Třetí kniha spojená postavami obou hrdinů je Strado & Varius ve škole Johanna Sebastianna Bacha (2004) a místem děje se stalo Lipsko. Skala zde potvrdila, že je schopna na úrovni literární i ilustrační vytvářet další části hudebně-historické série.
Podzimní
svazek
dějově
Vivaldimu
s
nabídku
roku
lokalizovaný
názvem
2005
do
Strado
&
obohatil
Benátek Varius
a
a
dosud
poslední
věnovaný
léčka
Antoniu
Rudého
abbé.
Historická fakta z hudebního dění jsou v jednotlivých knihách vždy doplněna zápletkou, která má děti zaujmout a pobavit, ale významná i
je
vyváženost
vyjádření
si
i
edukativní výtvarné Skala
a
dimenze.
Čtenářsky
literární
vypomáhá
složky.
znalostmi
atraktivní Při
z oboru
je
výtvarném scénografie
a historie – kostýmy a interiéry jsou pro příběhy výtvarně podstatné, přitom historicky odpovídající. Skala
u
svých
textů
i
ilustrací
zdůrazňuje
především
snahu čtenáře bavit. Etický rozměr děl, zdůraznění zvláštního a zdánlivě nerovného přátelství i představování proměnlivosti evropského kulturního kontextu a odkazu jsou však hodnoty, které původní skromný autorský záměr překonaly. Vedle Skaly - literátky vnášející do kontextu písemnictví pro nejmenší svěží vítr, působí v českém písemnictví pro děti a mládež stejně výrazně Martina Skala - ilustrátorka. Poučena v širokých mezinárodních souvislostech hledá výraz spojující malířský přístup k barvě, přesnost a věrnost zobrazovanému detailu a lehce ironickou kresebnost. Při práci na výtvarné části
knihy
Wagnerová)
Jablečňák
Martina
Skala
(2003,
autorka
respektovala
96
textu
proměnlivost
Magdalena situací,
neobvyklou
strukturovanost
děje
a
epizodické
bohatství
příběhu. Ilustrace určují vizuální dynamiku publikace a lehce ironizují
samotný
děj.
Mezi
dikcí
autorky
textu
a
autorky
ilustrací je tak zřejmé napětí. Nevyznívá ovšem rušivě, naopak v
místech,
kde
se
neklenou
výrazné
dějové
linky,
napomáhá
udržovat čtenářskou pozornost. Souznění obou tvůrkyň pokračuje v další knize – kalendáriu Žabina & spol. (2005) z domovského nakladatelství Martiny Skaly – pražského Bria. Martina Skala svými knihami naplňuje jedno z výrazných směřování soudobé literatury pro děti. Její dílo není buřičské a nekompromisní, ale až starosvětsky laskavé. Skala koná v duchu
svého
přesvědčení,
jež
do
podoby
kréda
formulovala
za
pobytu v Česku v létě 2005: „Ačkoliv miluji staré klasické pohádky Boženy Němcové a Hanse Christiana Andersena, přeci jenom si myslím, že se dnešní literatura může k dítěti obracet moderním
textem.
představí,
než
Věřím
když
se
spíše hned
na
to,
když
vysvětlují.
se
Sázím
dětem na
volnost
úsudku – nenutím dětem, co si mají o tom či onom myslet."
97
věci
IV. Závěr
98
Česká literatura pro ději a mládež prošla v posledních dvou desetiletích
výraznou
proměnou,
která
byla
dána
dvojicí
základních okolností. Na jedné straně se jednalo o zásadní společenskou respektive
proměnu pád
demokratického
společnosti,
české
komunistické zřízení.
Tento
totality
tedy a
společenský
o
agonii,
nástup obrat
byl
nového klíčem
k demokratizaci poměrů v Československu a posléze v samostatné České republice a uvolnil i vnější limity v oblasti kultury. Samotná literatura, respektive česká literatura pro děti se v nových podmínkách svobodné společnosti musela a musí ovšem nově
potýkat
desítkami
let
i
s takovými takřka
obtížemi,
jež
nepředstavitelné.
byly Tyto
před
dvěma
doprovodné
negativní aspekty vývoje přirozeně nemohou devalvovat hodnoty nabyté svobody, ovšem ukazuje se, že literární život v řadě ohledů determinují. Bezpochyby pozitivním faktem a nadějí do budoucna je však skutečnost, že již ve střednědobé perspektivě – a takto už lze v současnosti hodnotit literární události první půle 90. let – jsou i tyto momenty překonány a lze vysledovat
a
popsat
vznik
trvalých
v reakci na výše uvedené.
99
hodnot
iniciovaných
Druhá výrazná proměna ovlivňující český literární prostor pro děti a mládež souvisí s rozvojem společnosti po nástupu nových technologií a nových způsobů komunikace v širším slova smyslu.
Toto
s sebou
přináší
jednak
změny
společenských
priorit mladých recipientů, jednak nástup dříve neexistujících způsobů vzdělávání a zejména zábavy. Důsledkem těchto posunů je obtížnější pozice literatury obecně. Problematika dětského se
čtenářství
pak
dostává
do
centra
pozornosti
teoretiků
literatury, kritiků, ale i knihovníků, pedagogů, vychovatelů a
rodičů.
Čtenářství,
respektive
nedostatek
čtenářských
zkušeností dětí mladšího školního věku už reflektují i příslušné
státní
a
samosprávné
orgány,
ale
také
privátní
iniciativy. Soustředěné úsilí o pozdvižení dětského čtenářství a
vytvoření
podmínek
k
tomu,
aby
mohla
kniha
plnohodnotně
konkurovat jiným způsobům informační recepce, není jednoduché a ani při nejoptimističtějších prognózách nelze počítat s tím, že lze dosáhnout dominance literatury ve spektru recepčních aktivit dětí a mládeže. Přesto se jeví velmi žádoucí, aby byla pozice knihy a literatury
nadále
posilována,
neboť
vedle
prosté
funkce
informační čtenářství přináší kvality, které pasivní recepce nenabízejí: kreativní přijímání informací, rozvoj estetických kvalit čtenáře, posilování myšlenkových dovedností, ale vedle řady dalších momentů také aktivní fixaci a rozvíjení znalosti českého jazyka. Literatura se v současnosti jeví jako zásadní z hlediska kvality
výchovy
nastupujících
generaci.
100
Zodpovědnost,
která
pro
písemnictví
z této
pozice
vyvstává,
není
nepodobná
postavení národní literatury v první fázi národního obrození, či v dobách fyzického či kulturního ohrožení českého etnika v průběhu minulého století. S vědomím kvalit literární tvorby pro děti a mládež v 19. i 20. století, ale také se znalostí bohatosti nynějšího literárního života lze doufat, že nové výzvy česká literatura pro děti a mládež dokáže vyslyšet a že autoři,
literární
teoretici,
historici,
pedagogové
i
kni-
hovníci naleznou cestu, jak se přiblížit optimálnímu postavení písemnictví v životě, respektive vzdělávání dětí a mládeže. Hodnocení těchto kroků v kontextu větších literárních celků a
za
pomoci
obvyklé literární
metodologie
bude
samozřejmě
možné až s odstupem, tedy v době, kdy se literární současnost stane literární historií.
101
VI. Poznámky
102
1 Viz kupříkladu obecně literární statě uveřejňované v odborném periodiku Zlatý máj v 80. letech minulého století. 2 Nakladatelství Albatros bylo největším vydavatelem literatury pro děti a mládež. Právně, organizačně a v mnoha případech také personálně navazovalo na někdejší Státní nakladatelství dětské knihy. 3 Nejvýraznějším moravským nakladatelstvím byl brněnský Blok. 4 Někteří zakazovaní autoři mohli v omezeném rozsahu publikovat jen v období kulturního uvolnění na konci 60. let 20. století. 5 Od počátku 90. let vznikly stovky nakladatelství, některá vydala jedinou knihu, jiná se snažila prosadit systematičtěji. Trvalejší stopu v dějinách českého nakládání knih pro děti a mládež a v literatuře pro děti a mládež však zanechal jen zlomek z jejich celkového počtu. 6 Soutěž vznikla coby obrana proti braku nekvalitnímu importu a jako platforma, která měla v nelehkých dobách poukázat na literární kvalitu. Řadu let patřil mezi čelné organizátory literát Vladimír Hulpach a literární historik a nakladatel František Šalé. 7 Od počátku 90. let Ústav literatury pro mládež (ÚLM) organizoval konference a od roku 1990 zde z iniciativy Zdeňka Zapletala a v redakci pracovníků ÚLM začal vycházet Zpravodaj ÚLM. Z původního redakčního kolektivu po úmrtí Z. Zapletala, odchodu Františka Šalého a Jiřího Ilieva
z univerzitního
prostředí a rezignaci Jiřího Poláčka na redaktorskou práci
103
zůstal po celou dobu existence časopisu až do současnosti výkonným redaktorem a posléze šéfredaktorem Martin Reissner. 8 Česká republika zde od nového století cíleně představuje novou literaturu pro děti a mládež. Z iniciativy Ministerstva kultury ČR vznikají také od roku 2003 ročenky mapující novou tvorbu i jednotlivé oblasti českého písemnictví pro děti a mládež. Autory těchto česko-anglických publikací jsou Petr Matoušek a Martin Reissner. 9 Viz vnímání pohádky Otokarem Sukem a F. V. Pospíšilem v práci Dětská literatura česká (1924). 10 Své první pohádkové texty publikoval před polovinou 40. let 19. století. Roku 1865 vyšla jeho kniha Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních. Jeho pohádkové texty shrnul v edici z roku 1905 také Václav Tille (České pohádky). 11 V letech 1845 – 1847 vyšly její Národní báchorky a pověsti, v letech 1857 – 1858 vydala Slovenské pohádky a pověsti. 12 Nejdostupnější jsou Bartošovy pohádky v posmrtně vydaných výborech: Galánečka moja (1951), Pohádky, říkadla a hádanky z Bartošovy Kytice (1953) a Dětské pohádky (1956). 13 Mimo jiné vydal Naše pohádky (1921), Chodské povídky a pohádky (1922), posmrtně vyšel výbor Chodské pohádky (1957) či Chodské písně a pohádky (1976). 14 Významné jsou Kubínovy pohádkové knihy V moci kouzla (1924), Čarovné kvítí (1926), Zlatodol pohádek 1 – 4 (1948 – 1952).
104
15 Mimo řady knih pověstí vydal i knihy Pohádky (1901), Kocourkov (1903) Pohádky (1908), Zvířátka a loupežníci (1909), Světem pohádek (1924) a Pestrá kytička pohádek (1935). 16 Roku 1854 vydal Moravské
národní pohádky a pověsti z okolí
rožnovského. Dílo o dvě desetiletí později (1874) znovu vyšlo v rozšířené podobě jako první a druhý svazek Moravských národních pohádek, pověstí, obyčejů a pověr. Řada jeho pohádek vyšla také v posmrtných výborech, mimo jiné v knihách Valašské pohádky (1918), Pohádky a pověsti z Rožnovska (1963) a Moravské národní pohádky (1972). 17 Vlastním jménem Václav Tille. Napsal a vydal Pohádku o třech podivných tovaryších (1900), Alšovy pohádky s texty Václava Říhy (1904), Říhovy pohádky (1915), Dvanáct pohádek z onoho světa (1921) či Selské pohádky (1930). 18 Vedle knih poezie dětem adresoval také pohádkové (dílem veršované) knihy Říkejte si pohádky (1946), Zvířátka a Petrovští (1947), Paleček (1949), Šípková Růženka (1951), Zimní pohádka o Smolíčkovi (1954), Pohádka o Květušce a její zahrádce (1955), Pohádky z Tisíce a jedné noci (1956), Dvě veselé pohádky (1957), Špalíček pohádek (1957), Špalíček veršů a pohádek (1960), Pohádka o tom, jak přišla kukačka o chocholku (1961) a Dvakrát sedm pohádek (1965). 19 Vedle nejznámější knihy O Mikešovi (1934), respektive Do světa (1935) a Cirkus Mikeš a Kludský (1936) napsal Lada také další pohádkové knihy, například: O chytré kmotře lišce (1937), Bubáci a hastrmani (1939), Pohádky naruby (1939),
105
Bubáci a hastrmani a jiné pohádky (1946), Pohádky vzhůru nohama (1947) a posmrtně vydané Nezbedné pohádky (1958). 20 Drda napsal úspěšné, byť dobově determinované hry s pohádkovými motivy Hrátky s čertem (1946) a Dalskabáty (1959), ovšem také oblíbenou pohádkovou knihu České pohádky (1958). 21 V Kožíkově díle netvoří pohádky nejpodstatnější část, přesto je třeba zmínit alespoň Pohádky vánočního zvonku (1957). 22 Sirovátka se věnoval problematice pohádky teoreticky (odborná folkloristická a etnografická tvorba) i jako autor pro děti. Z jeho knih připomeňme Pohádky z Moravy (1959), Lhářské pohádky (1972), Zlatý cop (1972), Plný pytel pohádek (1978) a Jak čerti ukradli lidem smích (1978). 23 Pohádková tvorba Kubátové zahrnuje kupříkladu knihy Krakonošův rok (1958), Pohádky pro rozcáplíky (1959) či O heřmánkové víle a čarodějném učedníku (1978). 24 Pohádková tvorba Kutinové zahrnuje mimo jiné knihy Pohádky mezi nebem a zemí (1948), Krkonošské pohádky (1957) a Krakonošův rok (1958). 25 Viz kupříkladu knihy Kouzelný plášť (1925), Zlatý závoj (1929) či posmrtně vydané Pohádky Heleny Malířové (1953). 26 Viz kupříkladu pohádky O milionáři, který ukradl slunce (1921), Pohádka o listonošovi (1921), Pohádka o Jonym z cirkusu (1922) či posmrtně vydané knihy textů Pohádky (1964) a Slunce je veliký básník (1950).
106
27 Viz kupříkladu pohádky Nové království (1927) a O zakleté Lúčance (1937). 28 Viz pohádkovou knihu Edudant a Fraucimor (1933). 29 Vančurova pohádková kniha Kubula a Kuba Kubikula vyšla prvně roku 1931, vedle toho ale autor publikoval i další pohádkový text Hodný drnomistr (1941) ve sborníku Čeští spisovatelé českým dětem. 30 Viz Její pohádky (1914) a Dvanáct pohádek (1918). 31 Například Aby se děti divily (1961), O vynálezci dětských snů (1962), O zvířátkách a divných věcech (1965), Modrá hvězda (1982), Koza paní ježibaby a jiné pohádkové příběhy (1984), Kosmopohádky (1988), Ježibaby, Pacička a zajíci (1990) a O jelenovi s kulometem a jiné trampské zkazky (1995). 32 Například Pohádky naší kočky (1948), Auto z pralesa (1975), Slon a mravenec (1982) a Haló, Jácíčku (1984). 33 Například Jak si mořský koník, mořská jehla a hvězdice udělali malé milé moře (1973), Knoflíková pohádka (1974) a Žluťásek Apolenka a 33 pohádek (1975). 34 Například Pohádkový dědeček (1958), Jak krtek ke kalhotkám přišel (1960), Martínkovy pohádky (1971), Byl jednou jeden krtek (1974) a Půjdeme si pro pohádku (1975). 35 Například Když byly bez práce koláče (1962), Tři Karkulky (1963), Tři banány aneb Petr na pohádkové planetě (1964), Škola hvězd (1967), Dášenka a Pumprlík (1967), Dívka z Černé věže (1967), Bukukururuna (1968),
Pan Sluníčko (1969), O Lá-
díčkovi Ladičkovi a pěti princeznách (1971), Zvědavá hvězda Klára (1972), Nedokončené pohádky (1972), Pohádkový kalendář
107
(1972), Pohádkový detektiv Břetislav Hostivít (1973), Mezi námi písmeny (1974) a participoval na pohádkové experimentální knize Tajemství oranžové kočky (1968) a pohádkové koláži Meluzínka Minka (1972). 36 Například O lékaři Pingovi (1941), O třech penízích (1941), O čertíkovi vykopnutém z pekla (1947), Jak vodníci udobřili sumce (1974). 37 Například Na tvrdých cestičkách (1908), Černé obrázky (1910) či Chudé děti (1912). 38 Vedle rozsáhlé pohádkové tvorby Čtvrtek zanechal také příběhové prózy Causy a jiné povídky (1956), My tři a pes z Pětipes (1958), Směr vesmír – start! (1959), Chlapec s prakem (1961), Zlatá lilie (1964), Malá letní romance (1966), Dobrodruzi z Devátého náměstí (1968) a posmrtně vydanou knihu Lenka a dva kluci (1978). 39 Takto zdobené knihy byly dobově vnímány jako luxusnější v celém středoevropském kulturním prostoru. 40 Tato díla stojí na počátku cesty brakového čtiva k českým čtenářům. Samy o sobě však představují zajímavý badatelský materiál, který nabízí literárně-historické informace. 41 Samouk G. J. Schulz publikoval od 70. let 19. století ve Světozoru, Ruchu, Květech, Palečkovi a řadě německy psaných časopisů. 42 Ilustrátor Karel Krejčík absolvent pražské Akademie a bratr sochaře Josefa Krejčíka, byl vynikající karikaturista a publikoval v řadě časopisů, mimo jiné ve světozoru, Ruchu, Palečkovi a Obrazech života.
108
43 Ilustrátor a malíř Viktor Oliva mimo jiné výtvarně doprovodil Výlet pana Broučka na měsíc a Nový epochální výlet pana Broučka do patnáctého století od Svatopluka Čecha, ale také Nerudovy písně kosmické a Zpěvy páteční. 44 Ilustrátor a malíř Věnceslav Černý, spoluzakladatel uměleckého spolku Mánes, publikoval převážně ve Zlaté Praze. Ilustroval Staré pověsti české Aloise Jiráska nebo pohádkovou knihu Marie Calmy-Veselé sny jarních nocí. 45 Rozmach ilustrátorské tvorby byl bezprostředně reflektován. Dokládá to mimo jiné práce Františka Holešovského Naše ilustrace pro děti a její výchovné působení, která vyšla roku 1960 ve Státním nakladatelství dětské knihy. 46 Rámcový přehled o jeho díle poskytuje nejnověji publikace Mirko Hanák dětem. Malovaná říše veršů a pohádek. Knihu v roce 2006 vydalo pražské nakladatelství Knižní klub. 47 V posledních letech vyšla jen jediná publikace věnovaná ilustracím a ilustrátorům, a to z pera Ivy Hutařové. Jmenuje se Současní čeští ilustrátoři knih pro děti a mládež a vydal ji roku 2004 pražský Ústav pro informace ve vzdělávání – divize Nakladatelství Tauris. 48 Přehled o autorčině díle poskytuje například kniha pražské nakladatelství Knižní klub z roku 2005 nazvaná Gabriela Dubská dětem. 49 Bibliografie Adolfa Hoffmeistera zahrnuje především práce pro dospělé, z nichž ve čtenářské oblibě těšily zejména knihy Podmořské hvězdy (1922), Obratník Kozoroha (1926), Hledá se muž, který má dost času (1927), Kalendář (1930), Americké
109
houpačky (1937), Tři měsíce v New Yorku (1951), Pohlednice z Číny (1954), Vyhlídka z pyramid (1957), made in Japan (1958), Poezie a karikatura (1961), O Nezvalovi (1961), Mrakodrapy v pralese (1963) a Vězení (1969). Vedle toho autor uspořádal a vydal almanach Víno (1930), Jarní almanach Kmene (1932, sborník Sto let české karikatury (1955) a další. 50 Bibliografie Eduarda Petišky je neobyčejně rozsáhlá. Vedle knih určených dětem a mládeži psal též poezii a prózu pro dospělé. Z jeho básnických knih se ohlasu dočkala jak díla Oči vzlétajícího času (1946) a Pražské orchestry (1947), tak tvorba pozdější - Ovidiova rodina (1968) či Prométeova paměť (1971). Z prozaických prací pro dospělé dobou oblibu přerostly knihy Než uzrají muži (1960), Pomerančové šaty (1962), Hotel pro cizince (1967), Soudce Knorr (1967), Nejlepší život (1973) nebo Průvodce mladého muže manželstvím (1981). 51 Bibliografie Martiny Drijverové zahrnuje knihy Táta k příštím Vánocům (Albatros, Praha 1979), Moura a Matylda (Panorama, Praha 1982), Kryštof a Karel (Albatros, Praha 1983), Táta pro radost i pro zlost (Albatros, Praha 1984), Táta nemá smutky rád (Albatros, Praha 1985), Pan Uplakán a bodlák (Panorama, Praha 1986), Nekonečné prázdniny (Albatros, Praha 1987), Sísa Kyselá. Albatros, Praha 1988), Zajíc a sovy (Albatros, Praha 1990), Zvědavé sluníčko (Albatros, Praha 1991), Heřmánci (Egem, Praha 1992), Anna za dveřmi (Olympia, Praha 1993), Máme doma zvířata (Albatros, Praha 1993), Robinové (Axióma, Praha 1995), Vánoční pohádky z celého světa (Magnet Press, Praha 1995), Kočka Moura a její
110
přátelé (Brio, Praha 1997), Pes Jíra a jeho přátelé (Brio, Praha 1997), Dědeček vypráví pohádky (Brio, Praha 1997), Domov pro Marťany (Albatros, Praha 1998), Veverka Bára a její přátelé (Brio, Praha 1998), Pohádky o vodě (Brio, Praha 1998), Medvěd Péťa a jeho přátelé (Brio, Praha 1998), Princové a princezny (Brio, Praha 1999), Povedené prázdniny (SiD & NERo, Praha 2000), Pohádky o strašidlech (Brio, Praha 2000), Pohádky z celého světa (Brio, Praha 2002), Pohádky z celého světa - o chytrácích (Brio, Praha 2002), Sísa Kyselá a ušmudlaný rytíř (Albatros, Praha 2002), České pověsti pro malé děti (SiD a NERo, Praha 2002), České dějiny očima psa (Albatros, Praha 2004). 52 Bibliografie Martiny Skaly zahrnuje jak knihy autorské, tak projekty ryze výtvarné. Autorské knihy jsou Strado &Varius. Brio, Praha 2002. Strado & Varius aneb Setkaní s Mozartem. Brio, Praha 2003. Strado & Varius ve škole Johanna Sebastianna Bacha. Brio, Praha 2004. Strado & Varius a léčka Rudého abbé. Brio, Praha 2005. Ilustrace v knihách pro děti a mládež: Magdalena Wagnerová. Jablečňak: Brio, Praha 2003. Magdalena Wagnerová: Žabina & spol., Brio. Praha 2005.
111
VII. Literatura a prameny
112
BENEŠ, B. Česká lidová slovesnost. 1. vyd. Praha: Odeon, 1990. 363 s. ISBN 80-207-0181-8 Cesty současné literatury pro děti a mládež. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2005. 111 s. ISBN 80-903339-6-6 Cesty současné literatury pro děti a mládež: Dotyky, kontexty, literatura pro mládež a didaktika. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2006. 94 s. ISBN 80-903339-9-0 ČEŇKOVÁ, J. A KOLEKTIV. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. 1. vyd. Praha: Portál, 2006. 172 s. ISBN 80-7367-095-X ČERVENKA, J. a kol. O pohádkách. Praha: SNDK, 1960. 308 s. Dějiny české literatury IV. Literatura od konce 19. století do roku 1945. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. 714 s. ISBN 80-85865-48-3 DODERER, K. Zwischen Trümmern und Wohlstand. Literatur der Jugend 1945-1960. 1. vyd. Weinheim: Beltz Verlag, 1988. 660 s. ISBN 3-407-56515-1 DODERER, K. Ästhetik der Kinderliteratur. 1. vyd. Weinheim: Beltz Verlag, 1981. 149 s. ISBN 3-407-54110-4 DOKOUPIL, B. Česká historická próza po roce 1945. 1. vyd. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 1994. 14 s. ISBN 8085867-13-3 Dotyky české a slovenské literatury pro děti a mládež. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2004. 100 s. ISBN 80903339-2-3 HOLEŠOVSKÝ, F. Čeští ilustrátoři v současné knize pro děti a mládež. 1. vyd. Praha: Albatros, 1989. 455 s.
113
HOLEŠOVSKÝ, F. Naše ilustrace pro děti. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1960. 75 s. ISBN HUTAŘOVÁ, I., HANZLOVÁ, M. Současní čeští spisovatelé knih pro děti a mládež. 1. vyd. Praha: Ústav pro informace ve vzdělávání – divize Nakladatelství Tauris, 2003. 155 s. ISBN 80-211-0461-9 HUTAŘOVÁ, I. Současní čeští ilustrátoři knih pro děti a mládež. 1. vyd. Praha: Ústav pro informace ve vzdělávání – div. Nakladatelství Tauris, 2004. 129 s. ISBN 80-211-0485 -6 CHALOUPKA, O., VORÁČEK, J. Kontury české literatury pro děti a mládež od začátku 19. století po současnost. 2. rozšířené vyd. Praha: Albatros, 1984. 539 s. ILIEV, J., ZAPLETAL, Z. Výtvarné umění a kniha pro mládež I. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1993. 122 s. IBSN 80210-0668-4 LADĚNÍ. Časopis pro teorii a kritiku dětské literatury. 1990 – 2006, roč. 1 – 16. Vydavatel: Ústav literatury pro mládež Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. MATĚJČEK, A. Ilustrace. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Jan Štencl, 1931. 351 s. MATOUŠEK, P., REISSNER, M. Naděje má dětské oči – Hope has the Eyes of a Child. Česká kniha pro děti a mládež 2002 – Czech Books for Children and Young Peope 2002. 1. vyd. Praha: Ministerstvo kultury ČR, 2003. 32 s. ISBN 80-8631032-9 MATOUŠEK, P., REISSNER, M. Snění pro lepší čas – Dreams for Berger Times. Česká kniha pro děti a mládež 2003 – Czech
114
Books for Children and Young Peope 2003. 1. vyd. Praha: Ministerstvo kultury ČR, 2004. 36 s. ISBN 80-86310-38-8 MATOUŠEK, P., REISSNER, M. Bylo, nebylo, bude – Once Upon a Time to Come. Česká kniha pro děti a mládež 2004 – Czech Books for Children and Young Peope 2004. 1. vyd. Praha: Ministerstvo kultury ČR, 2005. 44 s. ISBN 80-86310-51-5 MATOUŠEK, P., REISSNER, M. Svět je báječný příběh – What a Wonderful Story the World Can Be. Česká kniha pro děti a mládež 2005 – Czech Books for Children and Young Peope 2005. 1. vyd. Praha: Ministerstvo kultury ČR, 2006. 48 s. ISBN 80-86310-57-4 NEZKUSIL, V. Spor o specifičnost dětské literatury. 1. vyd. Praha: Albatros, 1971. 86 s. NEZKUSIL, V. Studie z poetiky literatury pro děti a mládež. 1. vyd. Praha: Albatros, 1983. 273 s. POLÁČEK, J. Legionářská literatura. 1. vyd. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 1994. 17 s. ISBN 80-900590-9-0 POLÁČEK, J. Současná časopisecká reflexe dětské literatury. In: Současnost literatury pro děti a mládež, Liberec: TU, 2004, s. 21-25 POSPÍŠIL, O., SUK, V. F. Dětská literatura česká. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství, 1924. 308 s. Proměny literatury pro mládež – vstup do nového tisíciletí. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2000. 80 s. ISBN 80210-2521-2 SIEGLOVÁ, N. Próza s dívčí hrdinkou. 1. vyd. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2000. 19 s. ISBN 80-7204-139-8
115
SIROVÁTKA, O. Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře. 1. vyd. Brno: Akademie věd ČR, 1998. 183 s. ISBN 80-85010-06-2 Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Díl 1. A-L.. .Ed. Pavel Janoušek. Praha: Brána – Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR, 1995. 549 s. ISBN 80-85946-16-5 Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Díl 2. M-Ž.. .Ed. Pavel Janoušek. Praha: Brána – Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR, 1998. 791 s. ISBN 80-7243-014-9 TOMAN, J. Dětské čtenářství a literární výchova. 1. vyd. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 1999. 22 s. ISBN 807204-111-8 TOMAN, J. Současná česká literatura pro děti a mládež. 1. vyd. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2000. 31 s. ISBN 80-7204-170-3 VAŘEJKOVÁ, V. Česká autorská pohádka. 1. vyd. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 1998. 16 s. ISBN 80-7204-092-8 VAŘEJKOVÁ, V. České pověsti v četbě mládeže a dětí. 1. vyd. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2000. 20 s. ISBN 807204-138-X URBANOVÁ, S. Meandry a metamorfózy dětské literatury. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 2003. 363 s. ISBN 80-7198-548-1 URBANOVÁ, S. a KOLEKTIV. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90.let XX. století. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 2004. 457 s. ISBN 80-7220-185-9
116
