Technická univerzita v Liberci FAKULTA PEDAGOGICKÁ Katedra:
Českého jazyka a literatury
Studijní program: 2. stupeň Kombinace:
Český jazyk – francouzský jazyk
EPICKÁ POEZIE VOJTĚCHA NEJEDLÉHO THE EPIC POETRY OF VOJTĚCH NEJEDLÝ LA POÉSIE EPIQUE DE VOJTĚCH NEJEDLÝ Diplomová práce: 04–FP–KČL–015
Autor:
Podpis:
Jana Grossová Adresa: Bělinského 962 /3 102 00, Praha 10
Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Matějec
Počet stran
slov
obrázků
tabulek
pramenů
příloh
100
28099
0
0
84
8
V Liberci dne: 18. 12. 2006
Prohlášení
Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo. Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL. Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše. Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce.
V Liberci dne: 18. 12. 2006
Jana Grossová
Poděkování Děkuji za pomoc vedoucímu mé diplomové práce, panu Mgr. Tomáši Matějcovi, který mi pomáhal při jejím zpracování. Děkuji mu za věcné připomínky a podnětné rady. Dále bych chtěla poděkovat všem, kteří mě po celou dobu mé práce podporovali.
EPICKÁ POEZIE VOJTĚCHA NEJEDLÉHO GROSSOVÁ Jana
DP–2007
Vedoucí DP: Mgr. Tomáš Matějec
Resumé Diplomová práce se zabývá osobností spisovatele, básníka a kněze Vojtěcha Nejedlého a rozborem jeho poezie s důrazem na epické skladby. V první části je představen autor, jeho život, kazatelská činnost a účast na literárních sporech. Obsahem druhé části je pokus o rozbor a uspořádání jeho epické tvorby s využitím dosavadních literárně-historických materiálů.
THE EPIC POETRY OF VOJTĚCH NEJEDLÝ Summary This Diploma Thesis deals with the personality of a writer, a poet and a priest named Vojtěch Nejedlý and analyses his poetry with accent on his epical work. Autor, his life, activity as a preacher, as well as his participation on literal arguments are introduced in the first part. The second part tries to analyse and to organize his epical work using his present literal and historical sources.
LA POÉSIE EPIQUE DE VOJTĚCH NEJEDLÝ Resumé Le mémoire de maîtrise aborde la personnalité de ľ écrivain, du poète et du prêtre Vojtěch Nejedlý et il s´occupe de ľ analyse de sa poésie avec ľ accent aux poèmes épiques. Au première partie est presenté ľ auteur, sa vie, sa vie de prêcheur et sa participation aux disputes littéraires. Le contenu de deuxième partie constitue la tentative de ľ analyse et ľ organisation de son oeuvre epique avec ľ emploi des matériaux littéraires et historiques existants.
Obsah: 1.
ÚVOD..................................................................................................................................... 7
2.
VOJTĚCH NEJEDLÝ.......................................................................................................... 8 2.1. ŽIVOT ............................................................................................................................. 8 2.2. KAZATELSKÁ ČINNOST ................................................................................................. 13 2.2.1. Nejedlý jako kazatel........................................................................................... 13 2.2.2. Charakteristické rysy kázání Vojtěcha Nejedlého.............................................. 14 2.2.3. Ohlasy na kázání Vojtěcha Nejedlého ............................................................... 16
3.
PUCHMAJEROVA DRUŽINA......................................................................................... 17 3.1. VLIV NA POEZII A PROZODII .......................................................................................... 17 3.2. PROZODICKÉ A PRAVOPISNÉ SPORY ............................................................................. 19
4.
DROBNÁ EPICKÁ POEZIE VOJTĚCHA NEJEDLÉHO ............................................ 26 4.1. SBÍRKA BÁSNĚ ............................................................................................................. 26 4.2. DROBNÉ SKLADBY NEZAŘAZENÉ DO SBÍRKY BÁSNĚ .................................................... 43 4.3. HODNOCENÍ DROBNÝCH BÁSNÍ .................................................................................... 49
5.
NEJEDLÉHO ALEGORICKÁ SKLADBA ..................................................................... 52 5.1. BOHYNĚ ....................................................................................................................... 52 5.2. HODNOCENÍ BÁSNĚ BOHYNĚ ........................................................................................ 56
6.
ROZSÁHLÉ EPICKÉ SKLADBY VYDANÉ V LETECH 1808–1837.......................... 59 6.1. KAREL ČTVRTÝ ............................................................................................................ 59 6.2. OTOKAR ....................................................................................................................... 68 6.3. POSLEDNÍ SOUD ............................................................................................................ 73 6.4. VÁCLAV ....................................................................................................................... 75 6.5. VRATISLAV .................................................................................................................. 78
7.
VERŠ VOJTĚCHA NEJEDLÉHO ................................................................................... 81
8.
KORESPONDENCE .......................................................................................................... 86
9.
PRÁVEM ZAPOMENUTÝ AUTOR? .............................................................................. 89
10.
ZÁVĚR ................................................................................................................................ 92
11. SEZNAM LITERATURY ................................................................................................. 93 11.1. POUŽITÁ LITERATURA .................................................................................................. 93 11.2. DALŠÍ LITERATURA ...................................................................................................... 98 12.
EDIČNÍ POZNÁMKA ..................................................................................................... 100
PŘÍLOHA Č. 1 – AUTOBIOGRAFICKÝ ŽIVOTOPIS VOJTĚCHA NEJEDLÉHO ........I PŘÍLOHA Č. 2 – DETAIL RKP. ŽIVOTOPISU V. NEJEDLÉHO .................................... II PŘÍLOHA Č. 3 – DOPIS V. NEJEDLÉHO KARLU HAVLÍKOVI...................................III PŘÍLOHA Č. 4 – PŘEDMLUVA K BOHYNI......................................................................IV PŘÍLOHA Č. 5 – PRVNÍ LIST RKP. OTOKAR .................................................................. V PŘÍLOHA Č. 6 – KAREL ČTVRTÝ (TISK Z ROKU 1835) ..............................................VI PŘÍLOHA Č. 7 – ČELAKOVSKÉHO BÁSEŇ „PO PŮLNOCI DŘÍV, NEŽ KOHOUT“ A TEXT Z ROKU 1796 ......................................................................................................... VII PŘÍLOHA Č. 8 – V. NEJEDLÝ – BALADA LENKA..........................................................IX
1. Úvod Cílem diplomové práce je představit život a tvorbu jednoho z představitelů Puchmajerovy družiny –
spisovatele, kněze a žebráckého děkana Vojtěcha
Nejedlého. V práci chceme charakterizovat jeho literární tvorbu i jeho pozici v rámci národního obrození. Zaměříme se hlavně na jeho epické skladby. V úvodu práce se budeme zabývat jeho životem a krátce představíme i tvorbu, která souvisela s jeho povoláním kněze. Přestože nebyl pouze básníkem, ale také prozaikem, jeho prozaické tvorbě se věnovat nebudeme. V další části chceme přiblížit jeho literární i společenské aktivity v období národního obrození. Přihlédneme hlavně k účasti puchmajerovců v prozodických a ortografických sporech. Využijeme k tomu dosavadní kritické práce, rukopisnou pozůstalost i dostupnou korespondenci. Následovat bude přiblížení jeho alegorické skladby, drobných lyrických a epických básní a rozměrných eposů. Při rozborech děl se budeme soustředit na metody interpretace, textovou analýzu. Budeme přihlížet hlavně k publikovaným výsledkům literárně-historického zkoumání díla Vojtěcha Nejedlého. Tyto poznatky se pokusíme uspořádat a kriticky zhodnotit. Na základě prostudované literatury se zamyslíme nad důvody literárního neúspěchu jeho děl. Zdůrazníme, že starší generace badatelů se často spokojila se zdánlivě vyčerpávajícími závěry, které charakterizovaly jeho skladby slovy „mrtvá rétorika a papírové hrdinství“. Představíme posun, ke kterému došlo v posledních letech při rozboru jeho tvorby. Dále se pokusíme vymezit verš Vojtěcha Nejedlého. Budeme se snažit vystihnout přínos jeho tvorby a její vliv na další generace básníků, s přihlédnutím k činnosti celé Puchmajerovy skupiny. V Nejedlého korespondenci si všimneme hlavně jeho názorů na básníky mladší generace, kteří se později proslavili. V závěru provedeme celkové shrnutí, s poznatkům a výsledkům našeho bádání.
7
přihlédnutím k dosavadním
2.
Vojtěch Nejedlý
2.1.
Život Vojtěch Nejedlý se narodil 17. 4. 1772 v Žebráku jako prvorozený syn
zámožného měšťana, řezníka a majitele hospodářství Jana Nejedlého a jeho ženy Anny, rozené Frýdlové. Ovlivněn přáním velmi nábožensky založené matky, která chtěla, aby nejstarší syn nastoupil na kněžskou dráhu, rozhodl se Vojtěch zasvětit svůj život duchovní činnosti. Po studiu na žebrácké škole byl na radu Václava Lahody (později děkana brandýského) Vojtěch poslán roku 1783 do Prahy, aby tam na hlavní škole a později na gymnáziu novoměstském, kde vedli výuku kněží, prohluboval své znalosti. Nejedlý při studiu vynikal nad své spolužáky, dokonce se mu podařilo získat císařské stipendium. V tomto období přichází do hlavního města i Vojtěchův mladší bratr Jan (pozdější profesor českého jazyka a literatury na Karlově univerzitě), na jehož vzdělávání dohlížel a jemuž pomáhal při studiu jazyků. Vojtěch se na škole naučil německy, latinsky a řecky. Soukromě se učil také další jazyky francouzsky, anglicky a vlašsky, aby mohl číst cizí spisy v originále. Již v této době si oblíbil klasiky literatury anglické, francouzské a italské: Fénelona, Floriana, Goldsmitha, Boccaccia, Tassa. Horlivá četba německé literatury (Bürger, Klopstock, Wieland) jej vedla k ranným básnickým pokusům, psaných v německém jazyce. Podobně jako mnozí další
autoři, kteří začínali tvořit
v těchto letech, byl ovlivněn profesory, kteří si cenili německého jazyka a latiny. V tomto období se rozhodl pro svou první literární tvorbu – chtěl napsat rozsáhlou německy psanou hrdinskou epopej o Hermanovi a Thusneldě. Od tohoto úmyslu však brzy ustoupil. Roku 1789 začal Vojtěch Nejedlý studovat na vysoké škole v Praze na filozofické fakultě, kde se seznámil se Stanislavem Vydrou, profesorem matematiky na fakultě filozofické, který jej podporoval v důkladném vzdělání. Byl to právě Vydra, kdo v něm probudil národní vědomí a nadšení pro rodný jazyk. Jak již bylo řečeno, neměl Vojtěch do této doby příležitost k vzdělání v tomto jazyce, protože na gymnáziích se vyučovalo pouze v němčině či latině. Ve snaze se co nejvíce přiblížit lidem stojícím v čele národního dění a rozšířit své
8
vědomosti, navštěvoval univerzitní knihovnu a četl tam starší česká díla Veleslavínova, Koldíkova, Komenského aj.
Právě v tomto období vzniká
Puchmajerova skupina, pojmenovaná podle svého nejpracovitějšího člena Antonína Jaroslava Puchmajera, mající za hlavní cíl psát literární práce v českém jazyce a ty následně rozšiřovat ve všech společenských kruzích, aby se tak jazyk český dostal i do míst, kde byl již nahrazen němčinou. Nejedlý patřil do tohoto spolku spolu s dalším žebráckým rodákem Šebestiánem Hněvkovským. V rámci této družiny již tvořil české verše. O jeho snaze a úspěšnosti uvádí Rybička toto: „I počínal sobě na to u věci té tak horlivě a zdařile, že byl pokládán mezi nejplodnější a nejoblíbenější básníky české, vůbec mezi nejpilnější tehdáž dělníky na Parnase i na Sioně vlasteneckém; neboť nebylo na to Sbírky a Časopisu ve vlasti naší vycházejícího, v němž bychom se nedočkali jeho prací básnických, větších i drobnějších, lyrických i epických, jakož i rozličných sepsání v řeči nevázané.“1 Nejedlého tvorbu nalezneme nejen ve sbírkách Puchmajerových, ale také v dalších almanaších, sbornících a časopisech (hlavně v Hlasateli českém, Příteli mládeže, Časopise Musejním, Květech). Jedná se především o větší i drobnější lyrické i epické básně, které odpovídají formou i duchem
klasicismu
a anakreontice. Psal jak pro dospělé, tak i pro děti. Těmto čtenářům byla vedle veršů určena i rozmanitá
próza, tj. idylické povídky, poučné příběhy
a rozmlouvání (např. Rozmlouvání mezi Žižkou a Pelcem uveřejněné v „Hlasateli“ v roce 1818, které formou odpovídalo známějšímu Rozmlouvání o jazyku českém od Jungmanna), vypravování historická (např. Vojna svatá na východu charakterizující osvícenské názory V. Nejedlého; Hlasatel český, 1808). V roce 1794 Vojtěch vstoupil do pražského generálního semináře. Po skončení studií byl v prosinci roku 17962 vysvěcen na kněze. Svou duchovní kariéru začal v kostele sv. Havla na Starém městě a ještě téhož roku kaplanoval v Drahoňově Újezdě u Zbirohu, kde však nebyl příliš spokojený. V dopise 1
Rybička, A.: Přední křisitelé národa českého II., Praha, 1883, str. 315 Rybička (stejně tak i další autoři, kteří z něj vycházejí) v Předních křisitelích národa českého uvádí chybné datum, tj. rok 1797. Ve skutečnosti byl Nejedlý vysvěcen na kněze 17. prosince 1796. Ve sborníku Jeden jazyk naše heslo buď II. vydaném v roce 2003 v Radnicích, je dokonce ve stati nazvané K teologii kázání Vojtěcha Nejedlého uveden rok 1798.
2
9
Š. Hněvkovskému píše toto: „Již mne to tady docela mrzí. Jako vůl do práce býti pořáde zapřáhnut, abych, co jindy tři dělali, sám jediný dělal. Já nemám ani utěšené chvilky, kde bych co čísti mohl… Nejradši bych sám pro sebe byl – a snad se brzy něco takového zběhne, a pak se poroučeti budu, nejradši bych do Prahy, kdyby tam místo prázdné bylo.“3 Rok na to, co se s tímto přáním svěřil příteli, se opravdu dostal do Prahy. Na žádost faráře Václava Lahody působil v letech 1799–1802 opět v kostele sv. Havla. Právě pražský pobyt označoval později Nejedlý za nejšťastnější období svého života, jednak pro spokojenost s kněžskou činností, jednak pro četnost a rozsah styků s českou kulturní společností. V Praze se často stýkal s českými literáty a vlastenci, mj. s Vydrou, Dobrovským, Procházkou, Krameriem, Pařízkem. Po čtyřech letech kaplanování v Praze, byl dne 17. srpna 1802 jmenován duchovním správcem v Pečicích na Příbramsku. Díky své nekonfliktní povaze byl i na této farnosti velmi oblíbený nejen u prostých lidí, ale také u místní šlechty, která si na něm cenila jeho vzdělání. Kníže Karel Filip ze Schwarcenberku jej často zval na Orlík. Nejedlý po jeho smrti napsal báseň opěvující jeho život a smrt, kterou nalezneme ve sbírce Básně.4 Během svého pobytu v Pečicích však stále usiloval o získání výnosnější farnosti, což bylo často spojeno s nutností doporučení, přímluvy či protekce. V dopise Šebestiánu Hněvkovskému5 si Nejedlý stěžuje na tyto praktiky, zvláště pak na korupci, která je spojena s přidělováním far. Roku 1806 se ucházel spolu s Antonínem Jaroslavem Puchmajerem o výnosnou faru v Radnicích u Plzně, jejímž patronem byl hrabě Jáchym Šternberk. Na přímluvu Dobrovského, jak tvrdí Vojtěch Nejedlý v korespondenci s Hněvkovským, šlechtic upřednostnil Puchmajera. Hrabě však zároveň nechtěl, aby se jeho druhý kandidát cítil poškozený, a proto se rozhodl Vojtěchu vyplácet 100 zl. ročně. Tuto částku pobíral Nejedlý i po smrti hraběte Jáchyma od jeho následovníka hraběte Kašpara (ze Šternberku), až do doby, kdy začal spravovat 3
Šťastný, J.: Korespondence Šebestiána Hněvkovského. Výroční zpráva cís. Královského vyššího gymnázia českého na Novém Městě v Praze v Truhlářské ulici za školní rok 1909–1910. Praha, dopis Vojtěcha Nejedlého z 17. srpna 1798. Tento dopis se nachází v literárním archivu Památníku národního písemnictví ve fondu Šebestiána Hněvkovského. 4 Nejedlý, V.: Básně., 1. díl, Praha, 1833, str. 187 5 dopis V. Nejedlého Š. Hněvkovskému z 25. června 1807. Památník národního písemnictví, literární archiv, fond Š. Hněvkovský
10
faru v Mirošově a kdy se tohoto obnosu vzdal ve prospěch Šebestiána Hněvkovského a jeho početné rodiny. Také Puchmajer se chtěl příteli odvděčit, a proto mu nabídl, že se za něj přimluví na své bývalé faře v Citolibech u knížete Schwarcenberga. Nejedlý nabídku odmítl, neboť se zajímal o farnosti v nedalekém Mýtě, ve Vodolci, v Hbitech. Ani jednu z těchto farností však nezískal. V letech 1806-1807 vydává bratrovým nákladem svá Nedělní (53 kázání)6, Sváteční (29 kázání)7 a Postní (7 kázání) kázání. V březnu roku 1807 byl jmenován na přímluvu svého bratra u pátera Rojky farářem ve Velíze poblíž Kublova na Křivoklátsku, kde zůstal až do roku 1813. Právě na této farnosti byl dost osamocený, což mu umožňovalo se více věnovat své literární činnosti. Od roku 1813 působil na zanedbané faře v Mirošově, kterou zvelebil jak po stránce materiální, tak i duchovní. Během mirošovského pobytu nejen jezdil navštěvovat do Prahy svého bratra, ale také zval své přátele na faru, aby tam při různých příležitostech hovořili o svých literárních pracích. Na jedné z těchto schůzí (roku 1820) byl za literární zásluhy Vojtěch jmenován čestným měšťanem plzeňským. Městu a jeho obyvatelům se v témže roce odvděčil napsáním básně Na Plzeň.8 I zde dosáhl díky své mírné povaze nebývalé popularity. Jeho ochodu obyvatelé velmi litovali, což Jodl dokládá takto: „Mladí i staří, muži i ženy zastoupili cestu, obklopili vůz hlasitě plačíce a volajíce: Proč nás opouštíš, dobrý pastýři? Hle, my všichni milujeme tebe.“9 Roku 1825 se začal ucházet o volné místo na děkanství v místě svého rodiště a to také 24. ledna 1826 obdržel a v srpnu téhož roku byl do tohoto úřadu uveden. V Žebráku se věnoval dobročinnosti a vzdělávání. Chodil vyučovat do místní školy. Každý rok přispíval nemalou částkou ústavu chudých a chudé žáky obdarovával oblečením a naučnými knihami. Podporoval žebrácké divadelní ochotníky, kteří se mu každý rok odměnili, v den jeho narozenin, divadelním 6
Nejedlý, V.: Nedělní kázání na celý rok., 1. díl, Od první neděle adventní až do neděle šesté po Velikonocích., Praha, 1806 Nejedlý, V.: Nedělní kázání na celý rok., 2. díl, Ode dne Ducha svatého až do neděle čtyřmecítné po svatém Duchu., Praha, 1806 7 Nejedlý, V.: Sváteční kázání na celý rok., 1. díl, Praha, 1807 Nejedlý, V.: Sváteční kázání na celý rok., 2. díl, Praha, 1807 8 Nejedlý, V.: Básně., 1. díl, Praha, 1833, str. 67 9 Jodl, E.: Život důstojného pána Vojtěcha Nejedlého, děkana žebráckého., Časopis pro katolické duchovenstvo, 1844, str. 800
11
představením. V této souvislosti musíme připomenout, že na Nejedlého přání tam byla uvedena hra Sládci od Karla Jaromíra Erbena, doprovázená hudbou Josefa Vorla, též žebráckého rodáka. Takto se o této události zmiňuje Vlček: „Žebrák a jeho život společenský přivedl Erbena i
k pokusu dramatickému. Starý
vlastenec a spisovatel Vojtěch Nejedlý, tamější děkan, vyzval Erbena, aby místním ochotníkům pomohl nějakým divadelním kusem, a Erben r. 1836 obvyklým způsobem klicperovským napsal z maloměstského života dvouaktovou veselohru Sládci s kupletovými zpěvy, která r. 1837 v Žebráce také byla provozována.“10 V období, kdy Nejedlý působil na žebráckém děkanství, se v tomto městě scházeli přední představitelé národního obrození: Josef Jungmann, František Palacký, Karel Alois Vinařický, Josef Krasoslav Chmelenský a mnozí další. Od návratu do rodného města se již Vojtěch Nejedlý nevěnoval nové básnické tvorbě, ale na bratrovo přání upravoval své starší básně tak, aby mohly být vytištěny. Musel se potýkat nejen s nedostatkem peněz, které na tisk děl potřeboval, ale také s cenzurou (ve dvacátých letech nemohla vyjít například báseň Pravý vlastenec, která byla napsána již v roce 1798). Dne 31. prosince 1834 zemřel Vojtěchův bratr Jan. Dědictví po něm mu umožnilo vydat vlastní dílo. V roce 1835 tak vyšel Otokar a Karel Čtvrtý. O rok později byl vytištěn Vratislav a v roce 1837 Václav. Stejným nákladem vydal i díla svých přátel, jmenovitě Puchmajerův překlad Montesquieuova díla (Chrám gnídský, 1836) a Hněvkovského Jaromíra (1835). Po roce 1837 se stále aktivně účastnil vlasteneckého života, odebíral české noviny a knihy, ale vlastní tvorbu již nevydával. Na podzim roku 1844 se jeho zdravotní stav výrazně zhoršoval. Dne 17. listopadu 1844 naposledy navštívil kostel a od tohoto dne již nevycházel z domu. Uvědomoval si vážnost svého zdravotního stavu. Ještě před smrtí se rozhodl, jak naloží s majetkem. Část finančních prostředků odkázal městské nemocnici ve svém rodišti a další část ústavu chudých. Bohatou knihovnu věnoval místnímu děkanství.
10
Vlček, J.: Dějiny české literatury., sv. II., Praha, 1960, str. 474
12
Vojtěch Nejedlý zemřel ráno 7. prosince 1844 a byl pochován na hřbitově u sv. Rocha v Žebráku vedle svého bratra. Podle návrhu B. Kocha mu byl později zhotoven náhrobek v novogotickém stylu, na němž můžeme číst tyto verše Šebestiána Hněvkovského: Jako k bratru k Čechovi tiskne se Čech a srdečně pracují pro vlasť, život i jmění sází rád, by v líčené se zaskvěla slávě. Žilť co Čech, co Čech své skončil žití, schránka jeho klesla mezi hroby, duch se vznesl v třikrát blahé doby, kdež mu věčné světlo nebes svítí. Budem, radujme se, budem živi! Duše, jak se svého těla sprostí, Bude oplývati blažeností, V novém světě uzří nové divy.
2.2.
Kazatelská činnost
2.2.1. Nejedlý jako kazatel Jak již bylo dříve zmíněno – Nejedlý kaplanoval v Drahoňově Újezdě u Zbirohu, v Praze v kostele sv. Havla, v Pečicích u Příbrami, ve Velíze u Křivoklátu, v Mirošově u Plzně a od roku 1895 byl děkanem v Žebráku. O jeho povaze a schopnostech pro vykonávání kněžského povolání píše Antonín Rybička ve svých „Křisitelích“. Nejedlého oblíbenost dokládá příběhem o farářově odchodu z Mirošovic (píše o tom podobně, jako již dříve zmíněný Jodl): „Když se totiž Vojtěch Nejedlý dne 14. února r. 1826 stěhovati měl z Mirošova do Žebráka,
13
přišli již záhy z rána Mirošovští osadníci na faru, aby se s milovaným pastýřem svým rozžehnali; když pak po sedmé hodině ranní společně s P. Karlem Engelthalerem, farářem Mešenským, vyjel z fary Mirošovské, klečeli muži i ženy, děti i starci dvěma řadama po celé dlouhé vsi, obklopili po té vůz a zastavili jej, s pláčem volajíce: „Proč nás opouštíš, dobrý pastýři! Hle my všickni Tebe srdečně milujeme!“– kterýmžto výjevem Vojtěch Nejedlý až k pláči pohnut byl, jakož i potom, kdykoli sobě na to vzpomenul aneb příběh vypravoval, slzám nemohl se ubrániti a jich se zdržeti.“11
2.2.2. Charakteristické rysy kázání Vojtěcha Nejedlého V době svého pobytu v Pečicích vydal nákladem svého bratra Jana dva díly Nedělních kázání na celý rok a také dva díly Svátečních kázání na celý rok, ke kterým je přiřazeno i sedm kázání postních. Rozsahem svých kázání Nejedlý přesahuje svého současníka Antonína Jaroslava Puchmajera téměř dvojnásobně. Jeho rozvláčné vypravování se tak projevuje nejen v epických skladbách, ale i v kázáních. Co mu však nelze upřít, je barvitost a názornost příběhů, které v kázáních využívá. Těmito příběhy, ať už jsou ze Starého zákona či z Nejedlého současnosti, působí na morální hodnoty a city posluchačů. Ne všechny příklady ze světského života jsou reálné. Nejedlý si často příklady ze života vytvářel, což ovšem odporuje kazatelským pravidlům (tj. příklady mají být z reálného života nikoli smyšlené). Často se však nechává příliš unést a vypráví příběhy do nejmenších podrobností. Nejedlý tuto svou zálibu ospravedlňuje: „Některým se bude něco neobyčejného a snad dokonce neslušného zdáti, když uvidí, že příběhů k vysvětlení mnohé pravdy užívám; což skutečně aniž něco neobyčejného aniž neslyšného jest; neboť staří toho způsobu užívali, mudrcové v hlubokých přemýšlováních své spisy ozdobovali, vysvětlovali a příjemnějšími činívali. Jak rád lid obecný příběh nějaký v kázání slyší, jak bystře a pozorně jej poslouchá a sobě pamatuje, na to jsem svou zkušeností přišel a poznal, že tím způsobem mnohem více se posluchač pohne a přesvědčí, než 11
Rybička, A.: Přední křisitelé národa českého II., Praha, 1883, str. 330
14
když holou pravdu a kdožví, jak krásné a vylíčené mudrování slyší. Lidské srdce jest tak uspořádáno, že příběhové jak v skutečném obcování, tak i v poslouchání více je k sobě vábí, než pravdy a povinnosti, byť sebe potřebnější a vžitější byly.“12
Josef Vítek, autor stati o kazatelské činnosti Vojtěcha
Nejedlého,
hodnotí tuto Nejedlého vlastnost záporně: „Uvádí také dosti dlouhá vypravování Bible doslova, anebo, a to zvláště rád, opakuje celé, často dlouhé paraboly. Jakmile se má dotknouti nějakého příkladu z Písma sv., ihned vypravuje celý případ doslova i s přímou řečí, ač by bylo vhodnější jen nepřímo a stručně události vylíčiti.“13 V kázáních nedělních a svátečních nacházíme tematické odlišnosti, týkající se poučných příběhů. V kázáních svátečních jsou častěji užity příběhy specifické z hlediska exkluzivity, kdežto v kázáních nedělních nalezneme hlavně všednější tematiku a příklady z Bible. Důvodem užití těchto příkladů ve svátečních kázáních může být snaha o navození uvolněnější atmosféry a o větší zaujmutí posluchačů. Celkově však lze Nejedlého užívání příkladů v kázáních hodnotit kladně, protože tak působí přitažlivějším a zajímavějším dojmem než jen prostá kázání, která psal jeho současník Puchmajer. Nejedlý v kázáních tematicky poukazuje především na křesťanské ctnosti, na to, jak by se pravý křesťan měl chovat. Nevšímá si však pouze náboženských témat, ale snaží se lid poučit i o věcech praktických. Nalezneme v nich rady týkající se zemědělství či varování, jak se chovat při bouřce. Dále upozorňuje na různé sociální problémy: vztahy se starými lidmi, podpora chudých či vztahy mezi sedláky a jejich čeledí. Také se zaměřuje na mezilidské vztahy a na to jak žít, aby byl pozemský život šťastný a hodnotný. V kázáních pak dále vyzdvihuje lásku a odsuzuje války (s tím se setkáváme i v jeho básnické tvorbě). V této souvislosti je nutné zmínit osobnosti, které ve svých kázáních představuje jako vzory ctností. Jsou jimi, stejně jako v Nejedlého eposech, Karel IV. a sv. Václav. U obou si ve spojitosti s tématem války cení jejich mírumilovnosti a schopnosti řešit politické nesnáze mírovou cestou.
12
Předmluva Vojtěcha Nejedlého In: Puchmajer, J.: Nedělní kázání na celý rok., 1. díl, Praha, 1826 13 Vítek, J.: Vojtěch Nejedlý jako kazatel., Časopis Národního muzea, Praha, ročník CXI., 1935
15
Z kompozičního hlediska Nejedlý zpravidla člení svá kázání na úvodní citát a na úvahovou pasáž, pak na první a druhý díl. Pojednání bývá tedy složeno ze dvou částí, které spolu často kontrastují. Vytváří se v nich prostor pro argumentaci, vyvracení námitek a vysvětlování různých jevů. Oproti mnohdy zdlouhavému úvodu bývá závěr krátký a vytváří prostor pro vlastní užitečné rady. Je třeba podotknout, že všechna kázání jsou psána česky, s ohledem na posluchače, kteří byli prostého původu. Z hlediska jazykových prostředků tedy volí takové, které by byly přijatelné pro danou skupinu posluchačů, tzn. klade důraz hlavně na srozumitelnost. Text není po stránce stylové jednolitý, ale objevujeme rozrůzněnost stylové roviny.
Jak uvádí ve svém příspěvku do
sborníku Jeden jazyk naše heslo buď II. Helena Chýlová: „Heterogennost textu se zároveň promítá i do jazykové roviny – na jedné straně stojí stabilizovaný, petrifikovaný jazyk biblických úryvků a na straně druhé jazykové prostředky typické pro mluvený jazyk.“14 Pro Nejedlého text je také charakteristické užití synonym, řečnických otázek, opakování a výčtu, který často užíval i Puchmajer. Dále v kázáních objevujeme i přirovnání a metafory.
2.2.3. Ohlasy na kázání Vojtěcha Nejedlého Kázání nebyla pozitivně přijímána jen mezi prostými lidmi, ale byla kladně hodnocena i Nejedlého současníky a literárními vědci, kteří se Nejedlého dílem zabývali. Kramerius zdůrazňuje jazykovou stránku kázání: „jazykem libým, snadným a pochopitelným sepsána jsou“15. Nejedlého kazatelské činnosti si cení i Jakubec16, který ho vyzdvihuje jako „znamenitého pastýře duchovního“, člověka dobrosrdečného a osvícensky smýšlejícího, osvojujícího si humanitní zásady. Dále upozorňuje na další přednost Nejedlého vlivu na lid: „Dobrá čeština je hlavní přednost těchto kázání.“ Jan Nejedlý píše o kázáních v „Hlasateli“ toto: „Zajisté prací tou výbornou netoliko všem vlastencům české literatury a duchovního vzdělání vlasti milovníkům radost a potěšení způsobil, ale i znamenité zásluhy pro 14
Chýlová, H.: Kázání Vojtěcha Nejedlého a J. A. Puchmajera z konfrontačního pohledu. In: Jeden jazyk naše heslo buď II., Radnice, 2003, str. 213 15 Kramerius, V. M.: Přítel lidu. Knížka pro poučení a vyražení., Česká Expedice, Praha, 1806 16 Jakubec, J.: Dějiny literatury české II., Praha, 1934
16
vlast soběž dobyl. Nebo kázání jeho podle úsudku učených soudců čistou a ušlechtilou češtinou psána jsou a nejdůležitější pravdy náboženství Kristova tak pochopitelně a důkladně, a tak srdečně a pohnutelně předložené obsahují, že každý dost málo vzdělaný rozum k osvícenému poznání přivést a každé čitelné srdce od nepravosti ohroziti a k cnosti vzbuditi musejí.“17 Josef Vítek nezdůrazňuje pouze vlastní hodnotu kázání, ale jejich význam vidí i možnosti bližšího porozumění autorově osobnosti: „Jsou nám tedy tato kázání cenným příspěvkem k poznání V. Nejedlého v pravé jeho podobě a je nutno sáhnouti k nim, chceme-li oceniti správně jeho osobnost.“18
3.
Puchmajerova družina
3.1.
Vliv na poezii a prozodii Když
u
Františka
Faustina
Procházky
viděl
Dobrovský
básně
Puchmajerovy skupiny, které chtěl dát Puchmajer do tisku, rozhodl se k sobě mladé básníky pozvat, aby jim vysvětlil pravidla přízvučné prozodie. Do té doby se členové této družiny řídili Rosovými pravidly. Dobrovského vliv byl rozhodující pro jejich další tvorbu, tj. začali se řídit přízvukem. Puchmajerovci tedy po této schůzce několikrát předělali své básně, aby mohli být konečně roku 1795 vydány pod názvem Sebrání básní a zpěvů. Tento almanach byl prvním pokusem o vytvoření básnické kultury na nových prozodických základech. V prvním svazku ještě nacházíme několik básní, které se novým prozodickým pravidlem neřídí. Od druhého svazku byla prozodická pravidla již závazná pro všechny přispěvatele. O prozodických záměrech autora almanachů píše Jiřina Mikulovičová: „Puchmajer sice nechce staré básně zavrhovati a přítomné nad jiné vynášeti, ale je si vědom, že má po ruce prostředek, který mu umožňuje překonat nedostatek lahody a líbeznosti starší české poezie způsobený chybnými a jazyku českému odpornými pravidly prozodickými.“19
17
Hlasatel český. Spis čtvrtletní k prospěchu a potěšení všech vlastenců vydaný od Jana Nejedlého., roč. II., Praha, 1807, str. 660 18 Vítek, J.: Vojtěch Nejedlý jako kazatel., Časopis Národního muzea, Praha, ročník CIX., 1935 19 Mikušovičová, J.: Antonín Jaroslav Puchmajer. Život a dílo., Týn nad Vltavou, 1969
17
Hlavní význam almanachů
můžeme vidět v
tom, že představovaly
a vytvořily nové základy pro pozdější tvorbu obrozenců. V tomto duchu také vyznívá Vlčkovo srovnání této skupiny se spolkem thámovců: „Byl-li účel Thámových sbírek hlavně reprezentační, Puchmajer se svými almanachy měl už zároveň cíle reformní.“20 Jejich cílem byl rozvoj tematických i formálních stránek poezie. Proto v almanaších nalézáme básně plné citů, oslavující boha, život, lásku, ale také poezii příležitostnou, básně oslavující významné osobnosti dějin i historické události, mimo jiné i poesii didaktickou, burleskní či satirickou. Tento kroužek nebyl vždy ve svých názorech úplně jednotný, jak by se z předešlého výkladu mohlo zdát. Ačkoli se všichni členové shodovali na myšlence povznesení českého jazyka a literatury, každý měl svou vlastní představu jak toho dosáhnout. Uvnitř spolku existovaly dvě tendence, jejichž představiteli byl na jedné straně Puchmajer a J. Nejedlý a na druhé straně Š. Hněvkovský. Vojtěch Nejedlý se pohyboval mezi oběma směry. Prvně jmenovaní viděli šanci české literatury v orientaci na vyšší společenské vrstvy a v přizpůsobení tvorby těmto čtenářům, kdežto Hněvkovský upřednostňoval lidové čtenáře a jim odpovídající formy. O těchto tendencích se dozvídáme více v Dějinách české literatury II., kde nacházíme v této souvislosti odkaz na dílo J. K. Tyla nazvané Pomněnky z hrobu nejstaršího Čecha, které je založeno na osobních vzpomínkách Š. Hněvkovského. Uvedeme zde stejné citace z Tylova díla, které jsou použity ve zmíněných dějinách: „Doveďme, aby si vyšší třídy jazyka českého všímaly a vážily… okažme, že je slavný, silný, lahodný, bohatý, do všech forem se hodící… Podejme našemu vybranějšímu obecenstvu něco v českém jazyku, čeho by se jakživo nenadálo, takhle překlad nějakého slavného německého nebo francouzského díla…(Puchmajer)“ a dále názor jeho oponenta (pozn. Hněvkovského), který v uvedeném Tylově díle namítá, že nelze českou literaturu stavět na „vyšších třídách, které mají podle nynějších okolností tuze velký prospěch ve věcech, které jsou českým na odpor.“21
20
Vlček, J.: Novočeská škola básnická., Praha, 1896 Dějiny české literatury II. Literatura národního obrození., Československá akademie věd, redaktor svazku Felix Vodička, Praha, 1960 21
18
Každý člen spolku přispěl k povznesení českého jazyka a literatury jiným způsobem. Hněvkovský kladl důraz na původnost své tvorby. Vynikl hlavně svými baladami a Děvínem, který jej činí nejznámějším básníkem této skupiny. Ve své době bylo první zpracování mezi vlastenci velmi rozšířené. Jeho oblíbenost si lze vysvětlit hlavně netypickým způsobem zpracování historické látky, obsahujícím i různé odkazy na národní, společenské i časové vztahy. Nové zpracování Děvína v romantickém duchu
z roku 1829 pak vyšlo téměř bez
povšimnutí. Puchmajer se o povznesení českého jazyka a literatury přičinil vydáváním již zmíněných almanachů, kam přispívali jeho součastníci. Byl ceněným autorem básní a Rýmovníku. Zásluhy Jana Nejedlého o český jazyk a literaturu jsou také nepřehlédnutelné: stal se v tomto oboru univerzitním profesorem, vydával první vlastenecký časopis Hlasatel český, byl autorem nejoblíbenější gramatiky českého jazyka a
překladatelem, pomáhal vydávat
a sponzorovat díla jiných vlastenců. Můžeme ho proto považovat za jednoho z nejvlivnějších lidí své doby a za jednu z ústředních postav národního hnutí.
3.2.
Prozodické a pravopisné spory Pro pochopení prozodických sporů je třeba vyložit události, které jim
předcházely. První důležitější událostí, která proti sobě začala stavět oba druhy prozodie je Dobrovského příspěvek v
Pelcově mluvnici Grundsätze der
böhmischen Gramatik v roce 1795. Přispěvatel se v něm staví proti Rosově Čechořečnosti z roku 1672, kde jsou uvedena prozodická pravidla, kterými se řídili básníci až do 19. století. Dobrovský stanovil pravidla české prozodie na základě přízvuku. Těmito zásadami se řídili básníci Puchmajerovy družiny. Hlavní představitel této skupiny se zabýval teorií přízvučného hexametru, kterou podle teorie Dobrovského a Jana Nejedlého upravil a připojil k vydání Nových básní v roce 1802. Jungmann byl přesvědčený o vhodnosti časomíry pro český jazyk a chtěl o tom přesvědčit i mladé básníky. Nejprve však nevystoupil proti Dobrovskému veřejně. V roce 1804 poslal Janu Nejedlému rukopisnou stať nazvanou Nepředsudné mínění o prozodii české. Jungmann ho žádal o její doporučení
19
dalším spisovatelům. Ti, kteří by s jeho koncepcí souhlasili, se měli pod tento spis podepsat. Jungmannova rozprava však nenašla zastánce a vrátila se bez jediného podpisu. O této Jungmannově práci a jeho snahách se zmiňuje ve své knize i Josef Král: „Jak víme z obsahu spisku, uvedeného Zeleným, Jungmann rozhodl se v něm výhradně pro časomíru, a s tím souvisí, že po r. 1804 jal se skládati verše časoměrné a vybízel k nim i Marka, ač sám první časoměrné své verše uveřejnil až po r. 1813. Důvody, které pro časomíru uváděl, nebyly asi odchylné od těch, které uváděl později, a byly zajisté klamné.“22 Ačkoli v tomto období vyšly i další práce, které hájily časomíru, nevzbudily v literárních kruzích téměř žádný zájem. Zmíníme alespoň některé autory, kteří souhlasili s časomírou: Václav František Hřib (doporučoval Rosova pravidla), Václav Stach (v roce 1805 napsal satiru proti Dobrovského prozodii nazvanou Starý veršovec pro rozumnou kratochvíli), Antonín Marek (skládal časoměrné verše). Jungmann na nějaký čas upustil od jejího prosazování. Spor se naplno rozpoutal až po vydání publikace nazvané Počátkové českého básnictví, obzvláště prozodie (1818). Jejími nepodepsanými autory byli Pavel Josef Šafařík a František Palacký. Oba příznivce časomíry seznámil Šafaříkův přítel Jan Benedikti (užíval také jméno Blahoslav), který byl zastáncem přízvučné prozodie. Král o jejich setkání píše: „Z vlastního životopisu Palackého víme, že Palacký již r. 1815 začal se kloniti k časomíře, r. pak 1817 i časoměrně veršoval…Tehdy také seznal, že Šafařík meškající v Jeně, smýšlí o věci podobně. Šafařík vraceje se z Jeny, setkal se s Palackým v Prešpurku a přinesl prý sebou z Jeny pojednání o české prosodii.“
23
V Prešpurku se Palacký se Šafaříkem
domluvili, že své názory týkající se časomíry zveřejní. Rozprava vyšla na popud Palackého ve formě dopisů, jejichž adresátem měl být Benedikti. Dopisy 1, 2, 5 jsou dílem Palackého a listy 3, 4, 6 představují již zmíněné Šafaříkovo pojednání o časomíře, které na Palackého naléhání upravil do výsledné formy. Jak byl s tímto počinem spojen Jungmann popisuje v úvodu k Bohyni od V. Nejedlého Ferdinand Strejček: „Ač Počátkové českého básnictví vyšli v Prešpurce, přece byl 22 23
Král, J.: Česká prosodie., Nákladem J. Otty, Praha , 19--, str. 46 Král, J.: Česká prosodie., Nákladem J. Otty, Praha , 19--, str. 54–55
20
ihned, jakmile se objevili v Praze, původ jich připisován Jungmannovi. Nezavdala k tomu podnět snad jen narážka předmluvy, jako by byla listy psala osoba jedna, vznešený Čech, jímž mohl býti jediné Jungmann, ale i nenávist proti Dobrovskému, kterou se Jungmann netajil. Proč Jungmann na Dobrovského tak nevražil, není dosud známo, ale dá se s velikou pravděpodobností souditi, že Dobrovský znepřátelil si Jungmanna střízlivostí, s jakou provázel jeho snahy.“24 O Jungmannově účasti na „Počátcích“ se později vedly dlouhé spory na stránkách odborných časopisů (např. mezi Listy filologickými a Osvětou). Vojtěch Nejedlý byl přesvědčený, že Jungmann byl tím, kdo za vydáním „hanopisu“ stál. Tak to alespoň vyplývá z celkové koncepce a z „Uvedení“ básně Bohyně a také z dopisu Š. Hněvkovskému, kde se Nejedlý velmi příkře vyjadřuje o „domnělém autoru Počátků“: „Co jste mi o té intoleranci psal, jest lítostné, že takoví oslíčkové tak se zpírají a všecko, což krásného, zkaziti chtějí… Jungmann všech těch pletich tvůrce jediné ze závisti, nemnoha ničehož vyvesti, ty roztržitosti dělá, aby si jméno získal, kloučky snadno ke všemu nabádá a snad po celých Čechách málokdo od něho cos čte – také všudy neznámý jest.“25 Je známo, že se nakonec zachovala Dobrovského prozodická teorie. Jungmannova koncepce, návrat k časomíře, se v širokém měřítku neprosadila. Autoři „Počátků“ mířili proti básníkům řídícím se přízvukem a domnívali se, že básníci řídící se časoměrnou prozodií dosáhnou vyšší kvality svých děl. Příklady časoměrné poezie uvedené v Počátcích českého básnictví, obzvláště prozodie, kvalitativně nepřevyšují soudobou poesii přízvučnou. Jejich snaha o „zvýšení úrovně české literatury“ pomocí tohoto spisu vedla v důsledku k dalšímu velkému sporu, který stejně jako spor o pravopis rozdělil českou literární společnost na dva tábory. Důkazem toho, že lze využívat oba prozodické principy se pak stala Kollárova Slávy dcera, do níž autor také zmíněné spory promítl. Ačkoli jeho stanovisko týkající se prozodických sporů vyznívá v rámci básně nerozhodně, jeho komentář připojený k básni vysvětluje skutečné důvody využití přízvučné prozodie: „Způsobu prosodie Dobrov. v těchto znělkách, ne pro 24
Strejček, F: Úvod. In: Nejedlý,V. – Bohyně., Praha, 1910, str. 6 závěr dopisu připsaný Nejedlým dne 7. ledna 1819 k dopisu V. Nejedlého Š. Hněvkovskému z 28. prosince 1828. Památník národního písemnictví, literární archiv, fond Š. Hněvkovský 25
21
přízvučkování a pohodlnější užívání inverzí, zachováno.“26 Také Mukařovský neviděl snahu o prosazení časoměrného verše jako bezvýznamnou. Autoři „Počátků“ mimo jiné vytýkali „přízvučníkům“ příliš jednotvárnou shodu rozlohy stopy s rozlohou slova.
Mukařovský hodnotí jejich výtku kladně, neboť její
důsledky vidí v dalším vývoji verše. O touze „časoměrníků“ po změně27 a jejích následcích píše: „Uvědomíme-li si však, že tento požadavek byl skutečně realisován v básnické praxi romantiků, a to i bez zavedení časomíry, vysvitne vývojový smysl časoměrného odboje proti prosodii přízvučné: nebylo jím odstranění přízvučného verše, třebaže si to počátkové přáli, ale jeho vyvedení z rovnováhy příliš stabilní, do které byl vehnán oposicí proti rytmicky velmi proměnlivému verši sylabickému.“28 Tímto názorem oponuje Josefu Královi, který v „Počátcích“ viděl vybočení z vývoje verše.
Prvním, kdo z Puchmajerovy družiny rychle zareagoval na nepříznivé hodnocení tvorby autorů přízvučné prozodie, byl Vojtěch Nejedlý. Šafaříkova a Palackého kritická publikace vyšla v březnu roku 1818 a již v prosinci téhož roku měl Vojtěch Nejedlý svou satirickou alegorii kritizující časomíru téměř hotovou. V dopise Šebestiánu Hněvkovskému z 28. prosince 1818
píše:
„Nejmilejší příteli! Byl jste v Praze, tedy od Vás se něčeho dovím. I já jsem se pustil do práce proti těm hanebným utrhačům, a sice do básně Nová bohyně, kde i Vy jmenovitě jako přední osoba, Dobrovský – a o Puchmajerovi jen jako v tom básnictví o Jaroslavovi zmínka. Zda-li co po tom bude, uvidím. Bratrovi jsem dva zpěvy poslal na ukázku. Bylo by k vinšování, aby i nyní Dobrovský svou prosodii celou vydal…“29 Již zmíněnou báseň o osmi zpěvech nazvanou Bohyně dokončil v dubnu 1819. Cenzuře ji dal kontrole 4. května 1819 a už 13. května téhož roku byla 26
Kollár, J.: Slávy dcera, 2. vyd., Budín, 1824 pozn. Tím je myšleno kladení mezislovního předělu, tj. hlavního slovního přízvuku dovnitř stopy, což by znamenalo nejen porušení shody rozlohy stopy s rozlohou slova, ale i rozrušení shody mezislovního předělu s rytmickým důrazem. 28 Mukařovský, J.: Polákova Vznešenost přírody. Pokus o rozbor a vývojové zařazení básnické struktury., Sborník filologický, svazek X., Praha, 1934–1935, str. 29 29 dopis V. Nejedlého Š. Hněvkovskému z 28. prosince 1828. Památník národního písemnictví, literární archiv, fond Š. Hněvkovský
27
22
schválena k tisku. Následně Nejedlý tuto báseň přepracoval do kratší a mírnější podoby a tu předložil cenzuře 7. září 1819. Ani jedna z těchto verzí však v tomto období nevyšla. Důvody, proč se tak stalo nejsou známy. Můžeme se pouze domnívat, že v tom jistou roli sehrál Jan Nejedlý, který bratrovi vydání rozmlouval. Dalším důvodem mohlo být to, že brzy na to vyšly Hněvkovského „Zlomky“, které měly obhájit význam „starší literární generace“ a přízvučné prozodie a bránit je vůči autorům „Počátků“. Ferdinand Strejček vysvětluje toto Nejedlého jednání následovně: „Patrně nechvátal Jan Nejedlý ani tentokrát s vydáním bratrovy satiry, a tak Zlomky o českém básnictví předstihly Bohyni. Hněvkovského obrana přízvuku proti „Počátkům“ oddálila báseň, mající stejný původ, a po roce 1820, když strana Jungmannova měla již všude rozhodný vliv, upustil Vojtěch Nejedlý, muž jinak málo výbojné a podnikavé povahy, od otištění hanopisu na mocného a veleváženého tehdy již Jungmanna úplně a nadobro.“30 Báseň se proto až do roku 1910 zachovala pouze v rukopisné podobě. Proti „Počátkům“ se chystal vystoupit také Puchmajer (o svém úmyslu píše Dobrovskému v jednom z dopisů z roku 1920), který to chtěl udělat v úvodu k vydání svých básní. Tento záměr zmařila jeho předčasná smrt. Zmíněné básně vyšly i se statí věnující se teorii verše až v roce 1833 pod názvem Fialky. Nakonec do tohoto sporu z Puchmajerovy skupiny zasáhl pouze Šebestián Hněvkovský a nepatrně také Jan Nejedlý ve svém třetím vydání gramatiky roku 1921. Prozodický spor nebyl jediným sporem, který rozdělil představitele českého národního obrození a do něhož se zapojili členové Puchmajerovy družiny. Ve sporu o pravopis, tedy sporu mezi zastánci bratrského a analogického pravopisu, stáli její příslušníci na straně konzervativnější. Stanovisko Jana Nejedlého s přihlédnutím k jeho předmluvě k 3. vydání gramatiky vysvětluje Rybička takto: „Teprv r. 1821, když potřetí vydal svou gramatiku českou, dotknul neveřejně a písemně v předmluvě k vydání tomu a pak také na několika místech v gramatice samé nadepsaných novot ortografických a zavrhoval je naprosto, ukazuje k tomu, že dobropísemnost česká již od tří století jest ustálena a novoty
30
Strejček, F.: Úvod. In: Nejedlý, V. – Bohyně., Praha, 1910, str. 11–12
23
obmýšlené a prováděné že neposkytují žádné výhody, anobrž že naučení české ortografii, bez toho dosti nesnadné, činí ještě obtížnějším a učící se ve zmatek uvádějí, jakož i dosavadní jednotu i srozumitelnost jazyka našeho přerušují.“31 Podobné argumenty, týkající se postojů Jana Nejedlého nalezneme také v Kritické příloze k Národním listům: „…oživil ruch literární mezi Čechy tehdejšími dosti značně, avšak náhledy jeho byly přece jen namnoze zastaralé a omezené. Podle něho byl český jazyk za času tak zvané zlaté doby literatury české (l. 1500–1620) dosáhl vrchole dokonalosti, jaký nijaké opravy a změny nepřipouští. V naznačené změně pravopisné viděl nejen záhubu literatury, ale téměř zradu na národnosti české.“32 Podmětem k polemikám o
pravopisné změně byla Dobrovského
myšlenka uveřejněná v jeho mluvnici Lehrgebäude der bömischen Sprache (vydána roku 1809), která nabourává pravidlo týkající se užívání písmene y po c, z, s. Až o několik let později se tímto tématem začal zabývat „Dobrovského žák“ (sám se tak tituloval) Václav Hanka. Ten nejprve začal roku 1816, k velké nelibosti Jana Nejedlého, pořádat veřejné přednášky a následně v roce 1817 vydal Pravopis český podle gramatiky Dobrovského. Tímto počinem se spor v literárních kruzích rozpoutal
naplno. Jungmann
na počátku souhlasil se
stanoviskem Dobrovského a puchmajerovců. O tom svědčí jeho dopis adresovaný A. Markovi z 13. června 1816, kde píše: „Puchmajer, Hněvkovský i V. Nejedlý byvše zde, Vás srdečně pozdravují. Mnoho o Vás u mne mluveno. Snesli jsme se po dlouhém rokování z strany ortografie na tom, abychom při bratrské zůstali. Důvody toho jsou – zvyklost lidu a hlas všeobecný! – Bohužel, že jinak není! Než myslím, to maličkost; jen aby každý dobře psal a germanismů se vyvarovali!!!“33 Později se však přiklonil na stranu analogistů a tím si znepřátelil Jana Nejedlého, který se s ním již nikdy neusmířil. Pře o pravopisnou podobu ještě několik let neutichla. Jan Nejedlý vydal v roce 1828 německy psaný spis Widerlegung der sogenannten analogiích-ortographischen Neurungen in der böhmischen Sprache, který sice nepostrádá 31
Rybička, A.: Přední křisitelé národa českého II., Praha, 1884, str. 128 Válka analogistů a ypsilonistů. Literární vzpomínka., Kritická příloha k Národním listům. Časopis věnovaný literatuře a umění., redaktor Dr. Ed. Grégr, ročník I., Praha, 1864, str. 226 33 Jungmann, J.: Boj o obrození národa., Praha, 1948 32
24
logické argumenty, ale také zde autor dle Kritické přílohy k Národním listům „příliš často na to poukazuje, kterak novota analogická jaksi na ruská zřídla poukazuje“34. Na tento spis reagoval roku 1829 Jungmann pojednáním nazvaným Beleuchtung der Streitfrage über die böhmische Ortographie, verenlasst durch Hrn. Nejedlý´s Widerlegung. V následujících letech se počala prosazovat analogická úprava. Začaly ji užívat přední české časopisy (Krok, Časopis Českého muzea, Časopis pro katolické duchovenstvo aj.) a také velká část básníků a prozaiků. Jak uvádí Milan Hlavačka, Jan Nejedlý se nejprve snažil bránit rozvoji nových pravopisných změn tím, že „zařídil na pražské censuře, aby nepropouštěla články, které kritizují jeho práce a názory, a texty, které byly psány modernější ortografií.“35 Na rozdíl od svého bratra do tohoto sporu Vojtěch Nejedlý nijak zvlášť nezasáhl. Až do konce svého života zastával stejný názor jako Jan Nejedlý a jediným jeho ústupkem od bratrského pravopisu bylo to, že začal užívat na začátcích slov otevřeného u místo zavřeného v. Nikdy se také nevzdal hranatého německého písma – švabachu, jehož užití hájil následovně: „Komu na tom záleží, aby tisk krásně do oka padal, dej latinskými literami tisknouti; kdo však sobě žádá, aby spisy jeho hojně se čítaly, ten i s povrchní nepěkností spokojiti se musí.“36 Dále vysvětluje, že prostý český lid není zvyklý na latinské písmo, a proto by texty jím psané nebyl schopen číst. O jeho zatvrzelosti svědčí také příklad uvedený v „Kritické příloze“, který odkazuje na Jungmannovu argumentaci o snášenlivosti mezi analogisty a ypsilonisty: „Jungmann rozdělil svůj spisek na paragrafy. Obzvláště zajímavý jest §12 „důkaz ze zkušenosti, že analogisté snášenlivější jsou nežli ypsilonisté“. Článek tento připouští porovnání se zjevy novějšími. Byloť již roku 1828 časopisu Musea uloženo, aby osvědčil svou tolerantnost ve věcech pravopisných. P. Vojtěch Nejedlý, bratr Janův, muž jinak velmi dobromyslný a vlastenecky smýšlející, podal Muzejníku úryvky z básní svých Otokar a Vratislav pod podmínkou, aby vytištěny byly pravopisem 34
Válka analogistů a ypsilonistů. Literární vzpomínka., Kritická příloha k Národním listům. Časopis věnovaný literatuře a umění., redaktor Dr. Ed. Grégr, ročník I., Praha, 1864, str. 226 35 Hlavačka, M.: Clarissime domine, mnoho-li Vaše fara vynáší? In: Jeden jazyk naše heslo buď I. Radnice, 2001, str. 210 36 Rybička, A.: Přední křisitelé národa českého II., Praha, 1884, str. 331
25
bratrským, ač časopis tento celkem vycházel analogickým – stalo se mu po vůli. I Jan Sv. Presl, rozhodný muž pokroku a též analogista, vydav svou chemii spolu s fysikou Sedláčkovou, kvůli souměru dopustil tomu, že vytištěna byla pravopisem bratrským.“37
4.
Drobná epická poezie Vojtěcha Nejedlého
4.1.
Sbírka Básně Drobné básně Vojtěcha Nejedlého vznikaly mezi lety 1791–1823. Nejprve
se objevovaly v Puchmajerových almanaších a také v Hlasateli českém. Poprvé mohly být samostatně vydány pod názvem Básně až v roce 1833 u vydavatele Jana Hostivíta Pospíšila. Nejedlého sbírka je rozdělena na dva díly: první část obsahuje 70 básní, druhý oddíl čítá 34 skladeb. Básně nejsou řazeny podle abecedy, ani chronologicky dle doby vzniku. Kniha je tištěna švabachem a nalezneme v ní mnoho odchylek od dobového úzu. Některé odpovídají dobovým jevům, jiné vycházejí z autorova stylového typu. Podle jakého „klíče“ Nejedlý vybíral básně, které zařadil do této sbírky, není úplně jasné. Kniha postrádá některé známější epické básně (balady Lenka, Krásná Božena38), které napsal v dřívějších letech a uveřejnil v Puchmajerových almanaších či časopisech (hlavně v Hlasateli českém). Do dvou dílů začlenil skladby lyrické i epické. V centru naší pozornosti budou skladby s dějovým jádrem, ale okrajově přiblížíme i několik skladeb lyrických, které dle našeho názoru stojí za zmínku. Básně zařazené do této knihy jsou značně různorodé. Ačkoli byla sbírka vydána pouze jednou, některé skladby nebyly zapomenuty a staly se předmětem dalšího zájmu. Zvláštní postavení v rámci sbírky mají básně, které se přiblížily lidovým písním. Nejznámější z nich je Ukolíbavka (zachováváme původní název V. Nejedlého; v různých statích zmiňována jako Ukolébavka), která byla zařazena 37
Válka analogistů a ypsilonistů. Literární vzpomínka., Kritická příloha k Národním listům. Časopis věnovaný literatuře a umění., redaktor Dr. Ed. Grégr, ročník I., Praha, 1864, str. 226–227 38 pozn. Báseň Krásná Božena byla Nejedlým označena za baladu. Stala se jedním z prvních zpracování příběhu Oldřicha a Boženy. Nikdy však nedosáhla stejného úspěchu, který získala Jungmannova romance.
26
do prvního vydání Sebrání básní a zpěvů v roce 1795. Její úvodní a závěrečná sloka zní: Spi má zlatá Boubelatá, Spi má hubinko! Noc se blíží, Oči klíží, Hajej miminko! V dalších třech slokách převažují aktuální společenské problémy z období konce 18. století, které zobrazují nešvary tehdejší společnosti. Úspěch této básně nám přibližuje ve své stati Eva Ryšavá: „Za pět let po svém uveřejnění se Nejedlého skladba objevila ve sbírce Dvanáctero písní českých Jana Jakuba Ryby. Přitažlivý nápěv písně zpopularizoval a prostřednictvím zpěvníků ji uvedl do městského zpěvu. Byla však oblíbená i mezi lidem – známe dva její kramářské tisky a několik zápisů v rukopisných zpěvnících.“39 V lidové podobě se dočkala několika úprav. Ryšavá si těchto změn všimla při zkoumání zpěvníků. Ve svém příspěvku Skladby Vojtěcha Nejedlého se zmiňuje o třech verzích Ukolíbavky v čtyřsvazkovém zpěvníku Karla Marie Jiříčka (ve sbírce Knihovny Národního muzea). Tato odlišná pojetí nám přibližuje takto: „V této obsáhlé sbírce je zaznamenána Nejedlého Ukolébavka dokonce třikrát, a to v trojí podobě – jedné v původním znění, druhé s přijatými kramářskými slokami zapřísahajícími ke stálosti v lásce a třetí jako dobová parodie s narážkami na cenzuru: Spi, má zlatá, boubelatá, tisku svobodo! Noc se blíží v ústa klíží
39
Ryšavá, E.: Zlidovělé skladby Puchmajerových almanachů. In: Jeden jazyk naše heslo buď I. Antonín Jaroslav Puchmajer., Radnice, 2001, str. 176
27
svobodné slovo. “ 40 Bedřich Václavek ji zařadil do Českého národního zpěvníku41 a zmiňuje ji i v Lidové písni a slovesnosti42. Ve 20. století ji v moderní úpravě
proslavil
Spirituál kvintet. Podobně byly zhudebněny i další tři Nejedlého skladby z Puchmajerových almanachů (konkrétně z druhého svazku, 1797): Běla, Nevděčná dcera a Vděčný syn. Prvně jmenovanou hudebně upravil Jan Jakub Ryba. Lidé si zpívali i Nejedlého báseň Veselý pacholík (píseň pro děti). Nejen toto zpracování přiblížilo lidem Nejedlého tvorbu. Některé z básní věnuje oslavě prostého venkovského života a
přírodě. Líčení jejích proměn
využívá Nejedlý v lyrické básni Zima osmislabičný verš (typický pro jeho tvorbu), čtyřstopý trochej, šestiverší s rýmem aabccb. Z básnických prostředků používá personifikaci: „Růže trpké slzy cedí, Po zvadlém-li těle hledí, V květnu vůní plejtvající; Řeka spiatá povzdychuje, Že si ptáče proletuje Na svobodě plesající.“43 V několika skladbách se objevuje téma války. Nejedlého postoj je vesměs protiválečný. S přihlédnutím k politické situaci v období života V. Nejedlého, musíme konstatovat, že téma války bylo aktuální. V jeho básních je kladen důraz hlavně na negativní důsledky, které válka přináší. Odsuzuje touhu po moci a snahu některých národů o teritoriální zisky. S vykreslováním válečných hrůz a varováním před krvavými boji se setkáváme i v Nejedlého rozsáhlých eposech. 40
Ryšavá, E.: Skladby Vojtěcha Nejedlého. In: Jeden jazyk naše heslo buď II. Vojtěch Nejedlý., Radnice, 2003, str. 101 41 Václavek, B.– Smetana, R.: Český národní zpěvník. Písně české společnosti 19. století., Svoboda, Praha, 1949 42 Václavek, B.: O lidové písni a slovesnosti., Čs. spisovatel, Praha, 1963 43 Nejedlý, V.: Básně., 1. díl, Praha, 1833, str. 12
28
V několika básních naopak vyznívá pozoruhodně jeho postoj k Habsburkům. S vládci z tohoto rodu je schopen se smířit a dokonce je velebit, když jejich vláda přinese dostatečnou ochranu země před dobyvatelskými armádami a život v míru. Pravděpodobně v něm převládala obava z rabujících vojsk nad odporem k německému vládci. Takový je alespoň výsledný dojem z básně nazvané Prosba (1. díl Básní, str. 97), která má rysy motlitby za vládce Františka : „V boji Bůh by štít a skála Františka nám zachoval, Aby Jím vlast milá stála, S námi dlouho panoval“44 Podobně se na něj obrací i v oslavné básni Král z roku 1820: „V plameninách veškerenstva k tobě Františku, se národové věrní Tisknou, láskou vyvýšení sobě“45 V Prosbě používá čtyřverší, osmislabičný či sedmislabičný trochejský verš a střídavý rým (abab), druhé básni naopak volí desetislabičný verš, pětistopý trochej s ženským zakončením verše a rým ababccdeedd. Naopak postoj k dalšímu z panovníků – Napoleonovi – je značně odlišný. Nejedlý ho vidí jako otrokáře, člověka toužícího po moci, který slibuje svobodu, ale nastoluje tyranii. Je pozoruhodné, že autor předpovídá, že se další národy Napoleonovi podrobí a pouze Rusko mu bude schopno čelit. Báseň Napoleon byla napsána v roce 1812, Nejedlý v ní tedy předpovídá následnou definitivní zkázu francouzského vojevůdce (konec vlády v roce 1815). Právě pro své politické zaměření získala ohlas v příslušných společenských kruzích a byla přeložena do cizích jazyků. Z básně je znát Nejedlého odmítavé stanovisko k způsobu, jakým se Napoleon dostal k moci a jakým Francouzi nabyli svobody. 44 45
Nejedlý, V.: Básně., 1. díl, Praha, 1833, str. 99 Nejedlý, V.: Básně., 1. díl, Praha, 1833, str. 55
29
O jeho smýšlení v této věci se dozvídáme také v jednom z dopisů Š. Hněvkovskému, kde píše: „Tak strašlivá jest všem ta prokletá, zarmoucená, posteklá, lotrovská a bohaprázdná zběř a holota Francouzská; která krví svého nevinného a svatého krále zprzněna hůř než v půl noci za starodávna čerti veškerý svět straší a usmrcuje.“46 K Napoleonovi se vrací také v básni Na štěstí (napsaná roku 1814), v které se zmiňuje o vládcově zajetí na ostrově Elba: „Krásy splynou v dým, rozkoše v ouzkosti, V žalář shrkne trůn, v propasti Bohové, Cézar jako zlosyn zhasne, a Evropy vladaře sevře Elba.“47 Z kompozičního hlediska se stalo téma jeho uvěznění prostředkem, který dopomáhá k celkovému vyznění básně – pomíjivosti štěstí. To bylo jen na chvíli prostředkem Napoleonova rychlého vzestupu, po němž pak následoval pád. V nerýmovém schématu využívá daktylské a trochejské stopy. Strofické schéma bychom zapsali: 10dt-10dt-9dt-8dt. Metrické schéma (-u-u-uu-uu / -u-uu-uu-u / -uu-u-u-u / -uu-uu-u) nalezneme i v dalších skladbách – Láska k vlasti, Noc, Mírnost, Kutuzov, Moreau, Pravá cena. Válečná tematika je obsažena také v básni, která má příznačný název Vojna (Básně, 2. díl, str. 15–20). V ní naříká dívka nad svým milým, který zemřel ve válce a doufá, že se s ním po smrti opět setká. V mnoha básních V. Nejedlého nacházíme motiv vlastenectví a lásky k rodné zemi. Ve skladbě nazvané Láska k vlasti (Básně, 1. díl, str. 6) oslavuje český lid. Pokud je země napadena, lidé neváhají a brání ji. Tento cit je vlastní všem bez rozdílu: „I hned láska k vlasti se každého Stavu, každého zmocňuje věku, 46
dopis V. Nejedlého Š. Hněvkovskému z roku 1795 (nečitelná datace), Památník národního písemnictví, fond Š. Hněvkovský 47 Nejedlý, V.: Básně., 1. díl, Praha, 1833, str. 31
30
Srdnaté duchy zplameňuje, Bázlivé vzbuzuje k činům;“48 Podobně vyznívá i báseň Vlast (Básně, 1. díl, str. 47), kde se opět opakuje téma české nezdolnosti a obrany země. Objevíme v ní i historický motiv. Nejedlý se v ní odvolává se na slavné české osobnosti: Libuši, Přemysla, Karla IV. aj. Ostatní národy mohou Čechám závidět jejich řád, ctnost a vlasteneckou lásku. Nejpůsobivější vlastenecké vyznání je v těchto verších: „O má vlasti! studno nejčistější Rozkoše a prvních radovánek! Květe krásy, slunce nejjasnější Slávy, moudrosti a vtipu schránek“49 Nejucelenější
charakteristiku
vlastence
nalézáme
v básni
dedikované
Š. Hněvkovskému, která je příznačně pojmenována Pravý vlastenec (Básně, 1. díl, str. 77). Člověk, který miluje a ctí svou zemi, se jí vždy snaží zajistit štěstí, i když by tomu sám musel něco obětovat. Vždy se řídí svou moudrostí, ctí své předky, ochraňuje slabé a radí ostatním, jak být nápomocen. V této skladbě autor zdůrazňuje, že se vlastenec neomezuje pouze na boj za svou zemi, ale je také šiřitelem osvěty a rozumu. V Nejedlého tvorbě (v lyrických i epických skladbách) je motiv vlasti a lásky k ní poměrně hojně zastoupen. Zvláštní postavení mají tři básně, které Nejedlý zařadil ve sbírce za sebe. Již podle názvů poznáme, že tvoří určitý celek. Byly společně otisknuty již roku 1807 v Hlasateli českém (II. ročník, 1807, III. díl, str. 424–427). Lyrické skladby pojmenované Stařec, Muž, Mládenec představují pohled na životní cyklus. Pozoruhodně zachycují proměny lidského smýšlení v různých životních etapách. V básni Stařec (Básně, 1. díl, str. 124) je zachycen pohled starého člověka na život: snaží se i v tomto životním období žít tak, aby svůj život nepromarnil. Radí 48 49
Nejedlý, V.: Básně., 1. díl, Praha, 1833, str. 7 Nejedlý, V.: Básně., 1. díl, Praha, 1833, str. 51–52
31
mladým, aby tolik nespěchali a zbytečně se netrápili obavami o budoucnost. Každý se svého osudu dočká. Podobně vyznívá i skladba Muž (Básně, 1. díl, str. 125) v níž je kladen důraz na rozvážnost a moudrost spojenou s tímto věkem. Opět se zde nachází srovnání s mládím, které je nezkušené, věří na pověry a všeho se zalekne. V obou básních je užito veršové schéma v němž autor obměňuje počty sylabů, pravidelně střídá verše osmislabičné se sedmislabičnými a uplatňuje pravidelný střídavý rým. Báseň Mládenec (Básně, 1. díl, str. 126) je oslavou nezkrotného mládí. Z mladého člověka je cítit jeho nadšení a optimismus. Závěr skladby je předzvěstí další etapy života, kdy se rozpustilé mládí změní v rozvážnou dospělost. Obě předešlé básně měly strofy složené ze čtyřverší. Skladba Mládenec se od nich liší užitím pětiverší, jemuž odpovídá
rýmové
schéma abccb. Nejedlý v ní opět střídá osmislabičné verše se sedmislabičnými, avšak v jiném pořadí než u předchozích básních: 8-7-8-8-7. Mnoho básní Vojtěcha Nejedlého má poučný charakter. Autor se snaží upozorňovat na pravé hodnoty života: lásku k rodině, vděk, věrnost, skromnost, pochopení pro chudé aj. Některé z básní pojmenoval podle konkrétních vlastností. V lyrické básni Skutečnost (Básně, 1. díl, str. 40) Nejedlý varuje před přílišným sněním. Lidé se mají spíše spoléhat při hledání „pravé moudrosti“ na vlastní smysly a snažit se porozumět svým přátelům. Podobně vyznívá i starší báseň pojmenovaná Pravá cena (Básně, 1. díl, str. 31). Jejím poselstvím je hledání pravých životních hodnot. Člověk je nemá hledat v majetkovém bohatství, ale v bohatství duchovním. Rozumný člověk se pak dokáže radovat z vykonané práce a zároveň pomáhat sociálně slabším. Také báseň s názvem Moudrost (Básně, 1. díl, str. 91) vyzdvihuje lidi, kteří mají dobré srdce, protože ti dokáží nejlépe vzdorovat nepříznivému osudu.
Báseň nazvaná Rozvážlivost (Básně, 1. díl,
str. 95) podtrhuje tuto lidskou vlastnost. Opět je v ní odsouzena touha po bohatství. Rozvážlivý člověk se nevychloubá a nežene se slepě za slávou. Většinu těchto mravních poučení zpracoval také ve svých rozsáhlých eposech. Nalézáme je tam v autorské řeči a v řeči postav. Vojtěch Nejedlý se snažil pomocí svých skladeb vštípit lidem určité morální zásady. Dalším poměrně hojně zastoupeným námětem jsou rodinné vztahy. Nejedlý v mnoha svých pracích klade důraz na to, aby si děti vážily svých rodičů.
32
V lyrické básni nazvané Syn (Básně, 1. díl, str. 147) se vyznává syn ze svého vděku rodičům za to, jak se o něj starali a jak ho vychovali. V závěru této skladby doufá, že na něj budou rodiče hrdí.
Propracovanější je epická báseň Dcera
(Básně, 2. díl, str. 8), která představuje statečnou dívku, která chce být uvězněna spolu s otcem, který má být odveden do žaláře. Její odhodlanost zapůsobí na sousedy, kteří jim pomohou. Podobné téma je zpracováno i v další epické básni Dobrá matka (Básně, 2. díl, str. 96). V ní se odvíjí příběh kněžny, která jde žádat vládce o milost pro své syny. Když vidí, jak jsou její odpůrci neoblomní, vyzve své syny, ať jdou smrti vstříc a první vypije otrávený pohár. V drobné epické skladbě Vděčný syn (Básně, 2. díl, str. 100) se chce mladík obětovat pro záchranu svého otce. Svou nezdolnou láskou k otci dojme sultána, který oba propustí a dá chlapci za ženu vlastní dceru. Všechny tři posledně jmenované básně si jsou tematicky velmi podobné. Ve Vděčném synovi a Dceři užívá Nejedlý stejné schéma: šestiverší ababcc, 8-8-8-8-8-6. V druhém svazku Puchmajerových almanachů má epická skladba Vděčný syn odlišné rýmové schéma (aabccb). V básni Dobrá matka používá složitější konstrukce: osmislabičný verš je střídán se sedmislabičným 8-7-8-7-8-8-7-7 a tomu odpovídá veršové schéma ababccdd. Několik skladeb ve sbírce Básně má charakter elegie či ódy. Nejedlý se často zavazoval svým přátelům, že na ně napíše po jejich smrti žalozpěv. Těch můžeme ve sbírce najít několik: Na smrt Františka Martina Pelcla (1. díl, str. 154), Na smrt Stanislava Vydry (1. díl, str. 157), Na smrt Frant. Faust. Procházky (1. díl, str. 161), Na smrt vévody Moreau (1. díl, str. 168), Na smrt J. Rautenkrance (1. díl, str. 174), Na smrt Antonína Jaroslava Puchmajera (1. díl, str.178), Na smrt knížete Karla Filipa Švarzenberka (1. díl, str. 187). Úvodní skladba 2. dílu Básní je oslavou Jaroslava Šternberka (str. 3). Ódy jsou také básně z prvního dílu: Na J. M. Leopolda (oslava českého krále, připodobňuje ho ke Karlu IV.), Na P. H. Kašpara Šternberka, Na cestě P. J. Dobrovského (v textu báseň označená názvem Na cestu D. P. Josefa Dobrovského). Z tematického hlediska patří mezi oslavné básně také romance Jaromír na honbě, v které je zpracován historický námět. Je také jednou z nejstarších skladeb ve sbírce (vznikla roku 1799). Ústřední dvojici postav představuje kníže Jaroslav a jeho žena Běla. Kníže se chystá na lov, Běla ho od toho zrazuje, tuší, že se tak
33
manžel ocitne v ohrožení života. Jaromír se nenechá přemluvit. Ženina předpověď se poté naplní, její choť je zrádnými šlechtici při honu zajat a hrozí mu smrt. Kněžna vyzve poddané k jeho vysvobození. To se podaří a kníže spěchá domů do bezpečí ke své drahé choti. Nejedlému se v básni daří rychle vtáhnout čtenáře do děje pomocí úvodního monologu. Až z desáté strofy se dozvídáme, že se jedná o promluvu Jaromírovy ženy Běly. Ta má vidění, v němž se jí vyjeví zrada, kterou chystá panstvo na jejího chotě: „Chraň se lesa, chraň se Hrdých pánů, v pustém Lese číhá na tě Zrada, číhá smrt! Ach! slyš, ach! slyš, co mne V noci vyděsilo Hrozné, co mi o tvé Zkáze zjevil sen.“50 Pro tuto báseň je typické využití několika stylistických figur, nejčastěji je to epizeuxis. Na ní je založeno hned několik strof (Vrať se kníže! vrať se… Hned se smělost, hned se… K předu kníže! k předu,… Utec kníže! Utec… Snesem zlato, snesem). Dále v ní nalezneme anafory (Věrný lid se hrne, / Věrný lid se těší,). K zdůraznění klíčových momentů či neodvratnosti hrozby Nejedlý v této skladbě použil princip opakování strof. V Bělině promluvě se opakuje stejná sekvence (2. a 9. strofa), která evokuje její obavy o Jaromíra. Tato strofa v pozměněné formě uzavírá celou skladbu:
50
„Doma zůstaň, slavné
Domů, křičí, domů
Kníže, doma, kde ti
Slavné kníže! kde ti
Věrnost strojí hod,
Věrnost zhojí rány,
Láska stele byt!
Láska stele byt.“
Nejedlý, V.: Básně., 2. díl, Praha, 1833, str. 153–154
34
Vlevo jsme umístili strofu z počátku básně – z Bělina monologu, vpravo je poslední strofa básně – variovaná podoba strofy z úvodu. Tento princip je využit i u dalších strof. K Bělinu monologu tvoří určitou protiváhu monolog (šest strof) lidu, který spěchá na pomoc svému vládci. V něm je vyjádřena jeho věrnost a odhodlání. Celou básní se prolíná vidina možné smrti knížete. Nejedlý pro zdůraznění její neodvratnosti užívá časté opakování slova smrt na konci strof (Zrada, číhá smrt!... Strojili ti smrt… Když se žene smrt… K terči sešlou smrt… Seslal s střelou smrt… Panovala smrt.). V souvislosti s ní Nejedlý použil i personifikaci (Smrt se jistá stavíc / Káže: S světa pojď!). Koncepce celé básně odpovídá veršovému schématu: 6-6-6-5, důsledně uplatňuje trochej a naprosto vypouští rým. Za touto skladbou v druhém dílu Básní již následují pouze dvě skladby: Jaromír u vězení (do určité míry protipól básně Jaromír na honbě) a Oldřich. Kritický pohled na báseň Jaromír na honbě přináší ve své stati František Včelička: „Výstavba Nejedlého romance Jaromír na honbě vypovídá nejen o autorově smyslu pro tvar básně, ale také o jeho směřování…V neposlední řadě už skutečnost, že Vojtěch Nejedlý vynašel pro svoji romanci scelující princip, v daném případě princip repetiční, svědčí o nemalé míře jeho básnického umu.“51 Ve všech třech posledně jmenovaných skladbách se uplatnily četné přesahy (enjambement), trochejská stopa a absence rýmu. Z drobných básní jsou nejvíce ceněné Nejedlého balady a romance, tzv. střední epika. Na přelomu 18. a 19. století představovaly rozhraní mezi vyšší a nižší literaturou. Nejedlý se tak, podobně jako jiní básníci v této době, musel potýkat s dvěma hrozbami. První tkvěla v možnosti sklouznutí na úroveň triviálních kramářských textů, čímž by nemusel dostát snaze o literární zkulturnění lidových čtenářů. Na druhou stranu, když by se snažil o určitou exkluzivnost, mohl ztratit velkou část čtenářů. Nejedlému se podařilo výrazněji nepropadnout ani jedné z těchto tendencí. Jeho balady se zásadněji nepřizpůsobily ani lidovému vkusu, ani nenabyly pro prosté lidi nepřijatelné exkluzivnosti. Vliv
51
Včelička, F.: Romance Vojtěcha Nejedlého. In: Jeden jazyk naše heslo buď II., Radnice, 2003, str. 117
35
triviální literatury je u Nejedlého znatelný v jeho pojetí tragičnosti, která se často svým rázem přibližuje senzaci. Pozornost literárních historiků upoutala hlavně baladická skladba Lenka, která však nebyla do sbírky Básně zařazena (zmíníme se o ní později v kapitole 4.2.). Do tohoto souboru básní zařadil několik baladických skladeb, které jsou často na hranici s kramářskou písní či legendou. Určité popularity se u prostého lidu dočkala balada Běla (Básně, 2. díl, str. 61), která byla zhudebněna Janem Jakubem Rybou (stala se součástí Dvanáctera písní českých) a nalezneme ji v mnoha kramářských tiscích. Motivem této balady je sebevražda milenců: zhrzenou láskou je doveden Bělin milý k sebevraždě, Bělu trápí špatné svědomí a skočí do řeky. Z básnického hlediska je na této baladě pozoruhodné využití dvojhlásky –ou- v refrénu. Na tuto libozvučnost upozorňuje Ivan Slavík v knize Tváře za zrcadlem. V této souvislosti o Nejedlého skladbě píše: „Patrně první před Máchou také působivě využil podmanivé hudby jedné české souhlásky -ou-, například v refrénu Běly: „Ach mou vinou, / oči zhasly, krásy hynou.“ (I s tím máchovským „hynou“: „Po modrém blankytu bělavé páry hynou“ v Máji.).“52 O Nejedlého souvislosti s tvorbou K. H. Máchy se zmíníme později (v kapitole 4.3.). Básník v Běle použil osmislabičný verš, trochej a klasický rým ababcc. Proměňuje v ní narativní perspektivu: vypravěč (er-forma) se střídá s Běliným vnitřním monologem (ich-forma). Nejedlého báseň Běla je také součástí Puchmajerova druhého svazku Sebrání básní a zpěvů (Praha, 1797, str. 33–35). Obě básně se od sebe liší. V některých verších Nejedlý pouze pozměnil slovo, jinde měnil celé verše či strofy. Běla ze „Sebrání“ má 12 strof, skladba ze sbírky Básně je o jednu strofu delší. Pro porovnání uvádíme první dvě strofy z obou verzí: Běla (Básně)
Běla (Sebrání básní a zpěvů)
„Jako divý Mílon bloudil
„Dnem i nocí Mílon toužil
Pro milenku běduje,
dnem i nocí bědoval,
Skály k outrpnosti loudil
vlasy trhal a se soužil,
52
Slavík, I.: Tváře za zrcadlem., Vyšehrad, Praha, 1996, str. 23
36
Jim své bídy stěžuje;
nešťastně že miloval,
Chodě strašlivými lesy
chodě sem tam mezi lesy,
Smutně volal: Bělo kde jsi?
volal: „Bělo milá, kde si?“
Což se nikdy srdce tvrdé
Volal k břehům, volal k hoře
Nenakloní k milému?
ruce lomě jedině:
Ach! smrt strojí děvče hrdé
„kde jsi? kde jsi? až skrz hoře
Milovníku stálému!
zašel z světa nevinně.
A tu plakal ve dne v noci,
V tažení, ach! když již zíval,
Až i umřel bez pomoci.“53
milé dívky jméno vzýval.“54
Verze ze Sebrání básní a zpěvů působí živěji a v Bělině monologu má dynamičtější ráz. Vojtěch Nejedlý v této podobě básně variuje již zmíněný refrén (Ach, mou vinnou, ach mou vinnou, / pro tebe milý slzy plynou… Ach, mou vinnou, ach, mou vinnou, / oči zhasly, krásy hynou… Ach, mou vinnou, ach mou vinnou, / duchové mu z hrobu kynou.). Naopak v některých baladách jsou v popředí rodinné vztahy a vzájemné neporozumění uvnitř rodiny. Ve skladbě Nemilosrdný otec (Básně, 2. díl, str. 91) líčí krutý osud milenců, které chlapcův otec rozdělil a odsoudil k smrti (syn má být popraven, těhotnou dívku uváží ke stromu hluboko v lese), protože nechtěl přijmout chudou dívku do hraběcího rodu. V závěru básně promlouvá dívka (promluva má charakter ukolébavky) ke svému dítěti, které porodila v lese. V úvodu dvou slok opakuje stejné verše (Spi mé zlato! / Když jsi vzato / Otci na věky!), v závěru je trochu pozměňuje (Spi mé zlato! / Když jsi vzato / Otci v věčnou noc!). Lituje zde, že se jí nepodařilo uchránit své dítě od tragického osudu a slibuje mu, že se alespoň po smrti dočká spravedlnosti : „Spi mé zlato! Když jsi vzato Otci na věky! Lásky nepřáli zde tobě, 53 54
Nejedlý, V.: Básně., 2. díl, Praha, 1833, str. 61 Sebrání básní a zpěvů., sv. 2., Praha, 1797, str. 33
37
Pokoj budeš míti v hrobě S nádhernými člověky! Červ tvé tílko bude žráti, S pány počne, tuším, hráti.“55 Pozoruhodné je, že ona slíbená spravedlnost nemá, jak bychom asi u Nejedlého jako kněze očekávali, duchovní ráz. Nenabízí Boží spravedlnost – život v nebi, ale pouze „pozemskou variantu“ – červi nebudou dělat rozdílů mezi chudými či bohatými. To vhodně kontrastuje s celým vyzněním básně. Otec pro oba připravuje záhubu, protože mladí lidé nebrali ohledy na společenské postavení. Z dívčina monologu vyznívá odmítavý postoj tomuto chápání společnosti. Toto jednání se jí zdá nesmyslné, neboť si uvědomuje, že v určitých etapách života chudých i bohatých se sociální rozdíly neprojevují: její poněkud naturalistický pohled na smrt a na prenatální období (Zdali v matce perle jedli, / Že být nechtí člověky?). Nejedlý použil atypickou veršovou strukturu: 4-4-5-8-8-7-8-8. Stejně složitá konstrukce verše je také v básni Outěk. Rýmové schéma je aabccbdd. V baladě Nevděčná dcera (Básně, 2. díl, str. 107) je ústředním motivem osud stařečka, který se po letech vrací do rodné země a chce se shledat se svou dcerou. Ta ho však hrubě odmítá. Otec prosí Boha, aby ji potrestal (Hněvem se opas, a dračici zděs / Vyhrň se peklo, a odplatu nes.). Dcera je však neoblomná a nenechá se ani obměkčit, ani zastrašit (Chceš-li bych ze strachu před tebe klekla? / Co mi je do nebe, co mi je z pekla?). Otci zklamáním z dceřina uvítání pukne srdce. Nevděčnici stihne trest – uhodí do ní hrom. Nejedlý v této baladě využívá veršové schéma 11-11-10-10 a pravidelný sdružený rým (aabb). Na rozdíl od předešlých básní je zde užit daktyl. Skladba je z části koncipována jako dialog postav. Využívá repetici (Bože, ó Bože! co srdce tvé činí… Bože! ó Bože! mé rozmilé dítě!... Bože ó Bože! ach! jaké to řeči!), personifikaci (Nemoc i nevěra lije jed v žíly) a metafory (Hůře než dračice v vzteklosti své / Vítala do domu šediny tvé). Úvodní strofa navozuje působivým popisem přírody atmosféru básně:
55
Nejedlý, V.: Básně., 2. díl, Praha, 1833, str. 95
38
„Mračna se v rozbroji na nebi zbila, Potopu rozvztekem na kraje lila, Kroupy se sypaly, rachotil hrom, Vichrové lámali stoletý strom.“56 Tuto baladu Nejedlý také uveřejnil ve druhém svazku Sebrání básní a zpěvů (Praha, 1797, str. 68–72). Obě ztvárnění se liší počtem strof (v Básních 21 strof, v „Sebrání“ 25). Ve verzi ze Sebrání básní a zpěvů je výraznější postava stařečka – otce, který není tolik pokorný a utrápený. V jeho verších dal Nejedlý větší prostor hněvu a rozhořčení nad dceřiným chováním, dokonce jí přeje, aby s ní bylo podobně zacházeno: „Potvoro pekelná! ještěrčí plémě! Kyž tě Bůh vyplení z poctivé země! Kyž ti to, tolik žes spáchala vin, kyž ti to oplatí jediný syn!“57 Dále se tato skladba liší také závěrem. V Básních je ukončena ve chvíli, kdy do dcery uhodí blesk. V „Sebráních“ Nejedlý ještě připojil několik veršů, kterými se snaží básni dodat reálný nádech: „Po dnes to místečko zakleno leží, kdokoli zhlídne je, pádem pryč běží, srdce mu puká a vaří se krev, kletba zde straší i nebeský hněv.“58
V baladě Mladík a smrt (Básně, 2. díl, str. 72) nalezneme motiv věrné lásky. Mladík raději volí smrt, než-li by zradil svou milou. Ze svých citů se vyznává v těchto verších: 56
Nejedlý, V.: Básně., 2. díl, Praha, 1833, str. 107 Sebrání básní a zpěvů., sv. 2., Praha, 1797, str. 71 58 Sebrání básní a zpěvů., sv. 2., Praha, 1797, str. 72 57
39
„Kde jsi duše srdce mého Holubinko nejkrásnější? Ach! mne láska nejvroucnější Trýzní, nevidím-li tebe. A tu prosil zvěř i skály, By mu ku pomoci stály, By se smilovalo nebe.“59 Jedná se o jednu z nejstarších skladeb ve sbírce. Nejedlý ji složil v roce 1795. Poté ji uveřejnil v Puchmajerově třetím almanachu pojmenovaném Nové básně (1798, str. 30). Ve všech strofách užívá rýmové schéma abbacca a osmislabičný verš. Téma zrady milované osoby je také v baladické skladbě Poustevník (ve sbírce Básně nazvaná Poustenník, 2. díl, str. 49). Na rozdíl od předešlé básně, zde mladý muž již svou dívku opravdu zradil. Nejedlý se pokouší odhalit nitro člověka, který je pronásledován vlastním svědomím. Ačkoli se mladík za svou zradu sám potrestal tím, že opustil bohatství a společnost, nedokáže se ubránit vědomí vlastní viny: „Kam se skryji, hrozné nebe? Svědomí mne žere všady, V srdci cítím mstivé hady, Ve dne vidím duchu tebe, V noci zkrvácený stín Vráží do mne klín.“60 Dívčin obraz se mu neustále zjevuje a promlouvá k němu ve snech. Pod tíhou vlastního svědomí volí sebevraždu. Nejedlý zde opět sugestivně dokresluje atmosféru líčením přírodních podmínek a prostoru v němž se hrdina ocitá:
59 60
Nejedlý, V.: Básně., 2. díl, Praha, 1833, str. 73 Nejedlý, V.: Básně., 2. díl, Praha, 1833, str. 49
40
„Z jeskyně ho ouzkost honí, Hrůzou vstávají mu vlasy; List se hejbá, slyší hlasy; Skála chrustí, smrt mu zvoní, Stromy hlavou kejvají: Vrahu! volají. Strach ho šupá karabáčem, Pod nohama země hoří, Svět se s nebem na něj boří;“61 Ani v této básni autor nešetří metaforami a personifikací, čímž přispívá i k vykreslení hrdiny, jako člověka rozháraného a jednajícího na základě smyslů (to odporuje klasicistické mírnosti a rozumovému chápání světa). V některých verších je cítit nádech ranného romantismu. I v této básni se Nejedlý opět pokusil o drobnější sylabické obměny; veršové schéma celé skladby je 8-8-8-8-7-5. Používá rýmové schéma abbacc. V několika verších uplatňuje mužské zakončení trocheje (neúplná poslední stopa, těžká doba), pro které volí trojslabičná slova. Vojtěch Nejedlý báseň Poustevník napsal v roce 1801. Tuto skladbu nalezneme také ve čtvrtém svazku Puchmajerova almanachu Nové básně (1802). Opět se nejedná o shodnou verzi jakou zařadil do své sbírky. O dva roky starší než Poustevník je balada Milostivý hrdina (Básně, 2. díl, str. 132), kterou Nejedlý představil čtenářům již v roce 1808 v třetím ročníku Hlasatele českého (III. ročník, 1808, II. díl, str. 224–235). V této skladbě je ústředním tématem mateřská láska. V úvodních strofách Nejedlý líčí okolnosti, do nichž je příběh zasazen. Prostředí války popisuje v první strofě (Hrozná vojna burácela, / S ní se spojil žravý mor; / Aby řády převracela, / Tupost s pomstou přiletěla / V kraje z divočených hor.) a v hned v následující strofě připomíná, co vše válka zničila (Jindy jako mléko stály / V květu krásné štěpnice; / Hory na lidi se smály, / Na palouce směle hráli / Pacholík i dívčice.). To je pro jeho tvorbu
61
Nejedlý, V.: Básně., 2. díl, Praha, 1833, str. 50
41
typické. S kontrastem války a idylického života se setkáváme i u Nejedlého rozsáhlejších skladeb. Počínaje šestou strofou rozvíjí příběh, který je z velké části zastoupen dialogem mezi ženou a vojákem. Ten vyhrožuje chudé ženě, že zabije jejího syna, když mu nedá zlato. Žena se ho nejprve snaží různě obměkčit (slibuje mu, že se za něj bude modlit; připomíná mu, že se za vraždu bude muset zpovídat Bohu). Když vidí, že je voják neoblomný a nad jejím dítětem se nesmiluje, žádá ho, aby nejprve zabil ji. V tu chvíli voják přiznává, že vše byla jen zkouška. Chválí matčinu odvahu a lásku k dítěti. V závěru ženě dává vlastní zlato. Balada Milostivý hrdina z Hlasatele českého není totožná se skladbou ze sbírky Básně. Nejedlý i tuto baladu, podobně jako mnoho dalších skladeb přepracoval. Z hlediska děje jsou prakticky shodné. Rozdíl nacházíme hlavně rozsahu a v zpracování závěru, kde Nejedlý užívá jiné verše. Balada z „Hlasatele“ je delší, což se projevuje i na podobě závěru (delší o šest strof), v němž je prostor pro vojákův (hrdinův) obdiv k neústupné matce (Zkoušel jsem tě; jako zlato / Čistá bodrá dušinko! / Neznal lásku tou, ó za to / Dal bych všeho světa zlato / Dal bych i život matinko.). V poslední strofě mu pak žena přeje štěstí (Volá tváří rozhorlenou: / „Obdař Bože dobrou ženou / Laskavého anděla!“). Řeč postav ze závěru balady z „Hlasatele“ ve sbírce Básně pozměňuje na stručné shrnutí vypravěče (2 strofy). V nověji vydané básni také neužívá tolik větných přesahů do dalšího verše. V řeči vojáka je k zdůraznění jeho neoblomnosti využit repetiční princip (Což mi ženo do modlení, / Což mi ženo do tebe!... Což mi do dětského pláče, / Což mi do nepřátel je?). V obou verzích balady zachovává stejné veršové a rýmové schéma: 8-7-8-8-7, abaab. Pro výběr motivů i názvů básní je u Nejedlého typická určitá kontrastnost: Nemilosrdný otec – Dobrá matka, Vděčný syn – Nevděčná dcera, Jaromír na honbě – Jaromír u vězení. Jmenované dvojice básní vznikaly ve stejném období. Ve sbírce Básně jsou uspořádány za sebou. Tematická podvojnost se projevuje výběrem námětově spjatých látek. V první dílu Básní
nalezneme několik didaktických básní
pro děti.
V básni pojmenované Předlička (Básně, 1. díl, str. 150), která byla zařazena i do almanachu Nové básně (4. sv., 1802, str. 119), Nejedlý apeluje hlavně na to, aby děti pomáhaly rodičům a byly pilné (Hodně přeďte, / Práce hleďte / Milé
42
sestřičky! / Každý řekne: / Toť jsou pěkné, / Pilné dívčičky.). Jako ukázkový příklad používá mladé přadlenky. Motiv vděčnosti k rodičům použil i ve skladbě Syn (Básně, 1. díl, str. 147). V další ze skladeb pro děti nazvané Ranní píseň (Básně, 1. díl, str. 148) zdůrazňuje opět vztah s rodiči a důležitost práce. V básni Čest (Básně, 1. díl, str. 153) se také objevuje motiv prospěšné práce, tentokrát ho Nejedlý podává hravějším způsobem (Kdo své pole / V celém kole / Nejlíp vypraví, / Toho stále / Jako krále / Každý pozdraví.). Všechny tři posledně jmenované skladby nalezneme i v Hlasateli českém (III. ročník, 1808, I., str. 101–107).
4.2.
Drobné skladby nezařazené do sbírky Básně Z drobných básní, které nebyly zařazeny do této sbírky získala nejvíce
pozornosti Nejedlého epická skladba Lenka. Ve stati Česká balada a romance v Osvětě (1877, str. 66) došel Ferdinand Schulz k závěru, že předlohou pro tuto baladu byla Bürgerova báseň Lenora. Pravděpodobnější je teorie, podle níž byla předlohou balada Margaret´s Ghost od Davida Malleta, která měla kořeny v anglické lidové baladě. Tento názor jako první přinesl Jan Máchal ve své práci nazvané O básnické činnosti F. L. Čelakovského v České revue (1899, č. 7, str. 513). Dnes se k tomuto závěru přiklání většina literárních vědců. S přihlédnutím k Nejedlého znalostem obou jazyků, můžeme tvrdit, že se mohl seznámit s oběma básněmi. Proces vzniku Nejedlého balady je stále obestřen tajemstvím a vyžadoval by další literární bádání. Zvolené téma bylo v této době známé po celé Evropě. Zvláštní je spíše Nejedlého zpracování, které se svou formou blíží kramářské písni.
Právě kramářská podoba překladu Margaret´s
Ghost v Čechách existovala již v roce 1796. Jejím autorem však Nejedlý nebyl. O vzájemné podobnosti s textem Nejedlého Lenky a Čelakovského písně Po půlnoci dřív než kohout ve Slovanských národních písních se dozvídáme ze stati Bedřicha Václavka, který mimo jiné upozorňuje na jisté podobné znaky mezi všemi texty: „Naopak však prvá sloka textu 1796 (i textu Čelakovského, tedy onoho staršího, původnějšího, pozn. autora) nemá v originálu (Malletově, pozn. autora) té doby, zato však se shoduje nápadně s textem Nejedlého. Tuto souvislost
43
obou textů na sobě jinak nezávislých, nelze dosti dobře objasnit. Snad Nejedlý užil začátku původního překladu nebo naopak. Jakási souvislost obou textů zdá se pravdě podobná“62 Po původu básně pátral také autor stati Na okraj geneze básní Lenka a Krásná Božena. V tomto příspěvku do sborníku o Vojtěchu Nejedlém se Josef Peřina mimo jiné také zaměřuje na textologický rozbor Nejedlého Lenky a kramářského tisku vzniklého před rokem 1796. V textech došlo k pozměnění jmen hlavních postav balady: z Malletova Williama a Margaret se v kramářském tisku stal Vilím a Markéta. Vojtěch Nejedlý se snažil jejich jména ještě více přizpůsobit češtině a pozměnil je na Milína a Lenku. To by odpovídalo praxi, kterou při zpracování nadnárodních témat užívali příslušníci první obrozenecké vlny. Výběr jména Lenka může být odkazem na Bergerovu Lenoru a současně i snahou oslovit čtenáře zvyklé na německou literaturu. Peřina konstatuje, že se oba texty shodují v první strofě, dále jsou však zcela rozdílné. Nejedlý své zpracování rozšířil o několik strof: „…oproti starší české verzi překladu Nejedlý baladu doplnil o strofy 3, 4 a 5 působící na city čtenáře zdůrazněním krásy a ctnosti zemřelé dívky. Rovněž tak doplnil strofy 16–20 líčící duševní trýzeň a smrt Milína, které jsou trestem za jím spáchanou zradu, s tím, že tři strofy prvého překladu vypustil. Anglický originál pak v překladu doplnil o zcela nové strofy 14, 15, 18 a 19.“63 Právě těmito strofami narušil baladickou spádnost originálu. Porovnání obou skladeb uskutečnil už Václavek, který ve svém rozboru upozorňuje na to, že Nejedlého zpracování (Václavek užívá pro Nejedlého Lenku často také výraz překlad) je poněkud volnější. Neznámý autor textu z roku 1796 přeložil báseň přesněji, obsahově se tolik neodchyluje od originálu. V souvislosti s Nejedlého inspirací je třeba brát v potaz, že existuje ještě jiná a dost pravděpodobná možnost, že Nejedlý mohl pracovat s nějakým starším kramářským překladem, který se do dnešních dnů nedochoval.
To by také
vysvětlovalo úvodní strofu, jež je podobná v obou skladbách, ale nemá předlohu
62
Václavek, B.: K původu básně „Po půl noci dřív něž kohout“ v Čelakovského „Slovanských národních písních“., Listy filologické, roč. 51., Praha, 1924, str. 283 63 Peřina, J.: Na okraj geneze básní Lenka a Krásná Božena. In.: Jeden jazyk naše heslo buď II. Vojtěch Nejedlý., Radnice, 2003, str. 69–70
44
v anglickém textu. Pro porovnání uvádíme onu první strofu ze tří zmíněných zpracování tohoto námětu, kterou se Nejedlý blíží oběma autorům:
O půlnoci Lenka vstala,
Po půlnoci, dřív něž kohout
Dřív než kohout zazpíval,
hodinu ranní zazpíval,
Z tmavého se hrobu brala
šla tam z hrobu Margareta,
Tam, kde Milín přebýval.
kde Vilím odpočíval.
(V. Nejedlý)
(F. L. Čelakovský)
Po půlnoci dřív než kohout hodinu ranní zpíval, šla z hrobu smutná Marketa, kde Vilhelm odpočíval. (Kramářský text z roku 1796) Původní jamb v Malletově originále Nejedlý pozměnil na trochej. V celé skladbě používá pravidelný osmislabičný verš a střídavý rým. V jeho básni Lenka se setkáme s výraznou metaforikou, kterou užívá hlavně v souvislosti s popisem dívčiny proměny (2. a 11. strofa) : „Jako rubáš měla tváře,
Krása má jak řasa zvadla,
Tělo jak led studené;
Tváře nejsou červené;
Oči jasné prv co záře,
Síla, mladost již jest zchřadla,
Nyní jak sklo zkalené.
Černé oči zkalené.“64
Podobně působivé jsou verše, v nichž se dostává do kontrastu téma svatby a pohřbu: „Červové jsou moji hosti, Rubáš roucho svatebné;
64
Sebrání básní a zpěvů., sv. 1., Praha, 1795, str. 8–10
45
Rakev místo veselosti, Vytí sov – hry hudebné.“65 Děsivý příběh, v němž zhrzená mrtvá Lenka navštěvuje svého nevěrného milého, v Nejedlého zpracování vyznívá mravoučně, což mu však neubírá na kvalitách. Ivan Slavík v Nejedlého básni vidí romantismus blízký Erbenovi: „…budí ho erbenovským monologem, v kterém jsou slovní formulace a reálie velmi blízké o šedesát let pozdějším Svatebním košilím (N.: „Spíš, můj milý…“, E.: „Spíš, má panenko…“, N.: „Dřív než kohout zazpíval…“, E.: „Dřív než se vzbudí kohouti…“), ale především čarující melodický verš se sugestivní metaforickou.“66 Důvodem, proč Nejedlý tuto skladbu nezařadil do sbírky Básně může být to, že se při svém dřívějším vydání (Sebrání básní a zpěvů, 1. svazek, 1795, str. 8–12) nedočkala kýženého úspěchu, jakému se u čtenářů těšila například balada Vnislav a Běla jeho krajana Šebestiána Hněvkovského. Pravděpodobná příčina neúspěchu byla asi v rozdílném přizpůsobení skladby lidovým čtenářům. Nejedlému se nepodařilo tak dobře odhadnout stupeň jejich literární kultivace v době, kdy Lenka vyšla. Na rozdíl od Hněvkovského se více odchýlil od kramářské podoby, na kterou byli lidé v té době zvyklí. O tom, že se Nejedlý tohoto tématu i přes neúspěch nevzdal svědčí to, že ji zpracoval ještě jednou. Skladba pojmenovaná Lenčin duch vyšla v Krasořečníku roku 1823. Nové podání se ještě více odklání od orientace na lidové čtenáře. Nejedlý se v přepracované skladbě pokusil zvýšit úroveň této básně z hlediska formálního a jazykového. Další skladbou, jež měla sloužit ke kultivaci lidového čtenářstva byla skladba
Krásná Božena. Ačkoli se jedná o romanci,
Nejedlý báseň nazval
baladou. Důvodem bylo pravděpodobně to, že právě balady přitahovaly největší zájem lidových čtenářů a byly nejnosnějším žánrem střední epiky. Básní Krásná Božena se také snažil reagovat na tematicky shodnou báseň Josefa Jungmanna nazvanou Oldřich a Božena (vznikla 1806, uveřejněna byla později). Romance Krásná Božena 65 66
vyšla v roce 1808 v Hlasateli českém (III. ročník, 1808, I.,
Sebrání básní a zpěvů., sv. 1., Praha, 1795, str. 10 Slavík, I.: Tváře za zrcadlem., Vyšehrad, Praha, 1996, str. 22–23
46
str. 87–95). Tematicky na ní asi Nejedlého zaujal právě demokratický námět (král si vezme prostou krásnou dívku), který mohl být lidem blízký. Na rozdíl od Jungmanna nedává tento milostný příběh do pozadí (Jungmann alegoricky zobrazuje
ideje
národního
společenství).
Nejedlého
příběh
nepostrádá
sentimentální složku, která byla v té době velmi žádaná. V úvodních strofách nejprve lící Oldřichovo rozrušení, které je doprovázeno určitým dojmem nevyhnutelnosti následujících událostí (pozn. uvádíme strofy 1, 3, 5): „Oldřich neměl doma stání,
Polem jede, čehos hledá,
Jak se dnilo, na lov jel,
Hledá srdce pokoje;
Na pustině v hulákání
To mu oddechnouti nedá
Vyražení dojít chtěl.
Množí hnutím rozbroje.
Nemá stání, cos ho budí, Cos ho žene pustinou, Z lesa vytáhnouti musí, Musí jíti rovinou.“67 Počínaje devátou strofou Nejedlý užívá dialog k vystižení Oldřichovy odhodlanosti a Boženině ctnosti a nevinnosti. V dnešní době je tento příběh dostatečně znám, budeme se proto soustředit spíš na způsob uchopení tématu. Autor v romanci Krásná Božena uplatnil anafory (Tys má dívka utěšená / Tys má rozkoš, tys můj květ!), epanastrofu (Polem jede, čehos hledá, / Hledá srdce pokoje;), epizeuxis (Darmo mluvil, darmo vnadil). Ve
34 strofách používá
trochej, veršové schéma 8-7-8-7 a střídavý rým. V rýmovém schématu nalezneme drobné odchylky. Neúspěch této skladby u prostých čtenářů Nejedlého neodradil. Pokusil se jí (podobně jako baladu Lenka) o osm let později přepracovat. Pod nový názvem Oldřich ji také zařadil do sbírky Básně (2. díl, str. 165). V nové verzi používá výhradně osmislabičný verš, trochejské metrum a nerýmované strofické schéma.
67
Nejedlý, V.: Krásná Božena., Hlasatel český, III. roč., 1808, II. díl, Praha, str. 87–88
47
V prvním svazku Sebrání básní a zpěvů se nachází i další básně, které Nejedlý do své sbírky vydané v roce 1833 nezařadil: skladba Vinař (opěvuje práci vinařů), veršovaná bajka Veverka a Ořech (kritika lakomství), báseň Elegie dle Helty (elegická skladba v níž všichni truchlí pro mrtvou dívku; schéma – osmiverší ababcdcd, 10-9-10-9-10-9-10-7). Dále zde nalezneme již zmíněnou Ukolíbavku, jež se stala součástí sbírky Básně a také první zpěv Přemysla Otokara v Prusích (později epos vydaný pod názvem Otokar). V závěru almanachu je poznamenáno, že všechny uvedené básně V. Nejedlého jsou psány podle Dobrovského prozodie. V druhém svazku „Sebrání“ z roku 1797 se nachází Nejedlého skladby Májová píseň, Oda na J. K., Housenka a několik drobných epigramů. Do tohoto svazku je také zařazená
veršovaná bajka Dívka a zrcadlo (Dívka má po
neštovicích zohyzděnou tvář, ale nepřipouští si, že by o krásu přišla. Myslí si, že za její nelichotivý vzhled může zrcadlo a tak ho rozbije. Pointa: Mnoho lidí si nedokáže přiznat pravdu.). Ve třetím svazku je Oda na Šebestiána Hněvkovského, Píseň hrobařská, Psaní na Jaroslava Puchmíra, několik epigramů. Ze čtvrtého svazku almanachu nebyla do sbírky Básně zařazena pouze báseň Na Antonína Puchmajera a z pátého dílu nevyužil báseň Na šedesátníka frejovného. Právě rozsáhlejší skladbu Psaní na Jaroslava Puchmíra, která má didakticko-paraenetický ráz řadil Jaroslav Vlček (Dějiny české literatury, díl II., str. 226) k nejzajímavějším dílům Vojtěcha Nejedlého.
Ve skladbě autor předkládá mladým básníkům různá doporučení
a rady, které jim mohou být prospěšné při skládání veršů. Této básni je také věnován příspěvek O. Jirániho ve Sborníku filologickém.68 Jiráni odkazuje na určitou spojitost mezi touto skladbou V. Nejedlého a Horatiovými literárními epištolami, zvláště s listem o umění básnickém. Tato spojitost jistě není nahodilá, uvážíme-li, že Horatius patřil mezi Nejedlého nejoblíbenější autory. Vojtěch Nejedlý podobně jako Puchmajer a Hněvkovský vytvářel epigramy. Do sbírky Básně ale nezařadil žádný. Většinu jich zveřejnil v almanaších A. J. Puchmajera. V nich se zaměřuje na kritiku či zesměšňování 68
Jiráni, O.: Novočeský ohlas Horatiova listu o umění básnickém., Sborník filologický, roč. II., Praha, 1911, str. 45–52
48
některých lidských nešvarů. V epigramu Na babku se posmívá sebezkrášlování starých žen (Ejhle scvrklé tváře babka líčí sobě, / by se zalíbila, smrti, tobě.). Pokrytectví zesměšňuje v epigramu Na hrdinu Boleslava (Udatným být největší jest sláva, / mluví Boleslav, když na útěk se dává.). V epigramu Moudré předsevzetí se vysmívá různým pohledům na manželství, hlavně pak vdavekchtivosti žen (Nanka chce si Vaňka za manžela vzíti, / dobře činí, na mou čest! / Vaněk ale nechce Nanky míti, / i on moudrým jest.). V některých svých epigramech využívá kombinaci hany a chvály. Tento motiv obměňuje ve dvou epigramech: Na Dudka (Dudek jako páv se hrdě staví: / Neznám poctivého muže praví. / Jak pak může znáti poctivého? / Znáť jen sebe jediného.) a Na pomlouvače (Haň a tup mne, jak chceš, milý brachu, / směle všude beze všeho strachu. / Sice, bys mne chválit chtěl, / že jsem šelmou, lid by za to měl.).
4.3.
Hodnocení drobných básní První kritika sbírky Básně vyšla v Květech v roce 1835. Jejím autorem je
Karel Sabina. V úvodu oceňuje Nejedlého vlasteneckou snahu – psát poezii pro český lid. Klade si otázku, jestli je Nejedlý opravdovým básníkem. Oceňuje, že se stal průkopníkem verše v době, kdy se v Čechách nenalézala „žádná původní básnická mluva“. Z tohoto důvodu omlouvá jeho nedokonalosti v oblasti formy, tvrdost mluvy a nepěkný rým. Uvědomuje si, že je třeba na verše hledět z pohledu doby, v níž byly psány, tj. v letech 1790–1823. Dále píše: „Nejlépe se povedly hravé písně, z nichžto některé již v hudbu uvedeny jsou…Veršové povídky dílku druhého navíce dobře se čítají, ačkoliv by v nich souvěké romantičnosti milovník nadarmo hledal potravy.“69 Právě s onou neromantičností, která podle Sabiny v Nejedlého díle chybí, kontrastuje novější příspěvek k Nejedlého dílu od Ivana Slavíka (zmíněný v kapitole 4.2.). V další
kritické stati nazvané Příspěvky
k dějinám nové české literatury je Sabina k drobným básním kritičtější: „Romance a balady postrádají nutného lyrického prvku a také ovšem původnosti.“70
69 70
Sabina, K.: O literatuře., oddíl I., Kritiky doby předbřeznové (1835–1847), Praha, 1953, str. 10 Sabina, K.: O literatuře., oddíl I., Kritiky doby předbřeznové (1835–1847), Praha, 1953, str. 19
49
Poezie Vojtěcha Nejedlého nikdy nebyla středem zájmu literárních kritiků. Mnoho známých literárních vědců se jí věnovalo pouze okrajově. Zmínky o jeho drobnější básnické tvorbě nalezneme v několika starších pracích Vlčka, Jakubce a v literárních článcích. Vlček se o jeho drobných básních vyjadřuje následovně: „Zato drobné básně naučné i rozpravné, jejichž křiklavými motivy a důraznými výstrahami na lid venkovský snažil se působiti odstrašivě nebo zajímavě (jako například Lenka, Nevděčná dcera, Vděčný syn a jiné), ve vrstvách, jimž byly určeny, těšily se dočasné oblibě.“71 Jakubec věnuje rozboru Nejedlého prací větší prostor. Všímá si hlavně rozličnosti jeho poezie a také toho, jaká díla se nejvíce proslavila. Ve svých knihách (myslíme hlavně Dějiny literatury české II.) se zmiňuje o Nejedlého nejznámějších skladbách. Nalezneme v nich však pouze stručné kritické zhodnocení, v němž klade důraz hlavně na neúspěšnost Nejedlého prací. Nejvyhraněnější názor na jeho poezii nalezneme v Přehledných dějinách literatury české. Arne Novák se v knize příkře vyjadřuje k dílu Vojtěcha Nejedlého: „Krajan Hněvkovského, Vojtěch Nejedlý (1722–1844)72, posléze děkan v rodišti svém Žebráce, obrátil se záhy od rokokově hravé lyriky francouzského
slohu k epickým skladbám široce založeným, jejichž mrtvá
rétorika a papírové hrdinství beze zdaru napodobují jednak vlašské renesanční epiky, jednak Klopstoka, v jehož vleku stojí též dva svazky Básní (1833).“73 Ať už by se toto hodnocení mělo vztahovat pouze na Nejedlého eposy, či také na drobnější epiku, je jasné, že není přesné, dokonce ani pravdivé. Drobné epické básně (obzvláště balady a romance) se projevují výraznou dynamičností a promyšlenou syžetovou výstavbou, kterou Nejedlý utváří ucelený básnický celek. Tyto jeho skladby se vyznačují sevřenou dějovou linií, bez reflexivních odboček. To přispívá k „živosti“ básní. Autor dále užívá různé tropy (metafory, personifikace), také stylistické figury (epizeuxis, anafory, epanastrofy), opakování, refrén. V části svých básní věnuje prostor líčení místních okolností, které působivě dokreslují atmosféru básně.
71
Vlček, J.: Dějiny české literatury., sv. II., Praha, 1960, str. 178 pozn. Ponecháváme chybnou dataci, užitou v citovaném díle. Vojtěch Nejedlý se narodil roku 1772. 73 Novák A.– Novák J.: Přehledné dějiny literatury české., IV. vydání, Atlantis, 1995, str. 255 72
50
V novějších studiích věnovaných jeho tvorbě již není přehlížen či zatracován způsob zpracování jednotlivých básní. Většina autorů novějších statí dokáže v Nejedlého tvorbě nalézt pozitiva. V jejich pojetí se tak zcela vymaňuje oné „mrtvé rétorice“, která se stala na mnoho let zásadní charakteristickou Nejedlého díla. Ve svém příspěvku do sborníku Jeden jazyk naše heslo buď II. se vyjadřuje František Včelička ke struktuře básní Vojtěcha Nejedlého. Všímá si hlavně využití tematické podvojnosti (výběr příbuzných či podobných látek), která se projevuje v tektonice básní a dále podvojnosti v rovině architektonické, tj. sbírka Básně je rozčleněna na dvě knihy. V závěru pojednání shrnuje Nejedlého poetiku těmito slovy: „Vojtěch Nejedlý se už v začátcích své tvorby projevuje jako básník usilující o jednotný uzavřený tvar. Jeho smysl a cit pro básnický celek je výrazný a nepochybně převyšuje jeho veršovnickou dovednost a volbu slov. Vojtěchem Nejedlým jsme ostatně na začátku obrození, na začátku téměř všeho, kdy se básník teprve tvoří a hledá.“74 Právě ono důsledné uplatňování trochejského metra, bývá chápáno jako strojený projev metrického automatismu. Stereotypnost pak porušuje častými obměnami slabičnosti. Nečastěji uplatňuje osmislabičný verš, který prokládá verši s jiným počtem sylabů (obzvláště sedmislabičnými). Typická je výrazná stopovost sudoslabičného verše trochejského metra. Onu již zmíněnou stereotypnost pak rozrušuje používáním lichoslabičných veršů a variovanou podobou strof. Velká část básní se vyznačuje rýmem, nejčastěji sdruženým. Jindy používá jiné rýmové typy či vypouští rým úplně. Pro své drobné básně nacházel Vojtěch Nejedlý inspiraci ve vesnickém způsobu života, který ho ovlivňoval již od dětství. Jeho folklorní inspirace je patrná hned v několika básních. Již jsme zmínili, že se některé jeho skladby staly součástí kramářských textů, a tak se velmi dlouho udržely v podvědomí širokých lidových vrstev. Nejedlého písním v kramářských tiscích se věnoval ve svých statích a knihách Bedřich Václavek75. Na jeho závěry se odvolává v příspěvku do 74
Včelička, F.: Romance Vojtěcha Nejedlého. In: Jeden jazyk naše heslo buď II. Vojtěch Nejedlý., Radnice, 2003, str. 117 75 Václavek, B. – Smetana, R.: České písně zlidovělé., ČSAV, Praha, 1955, str. 125–142 Václavek, B.: K původu písně „Po půlnoci dřív než kohout“ v Čelakovského „Slovanských národních písních“., Listy filologické, 51, 1924, str. 280–286
51
sborníku o Vojtěchu Nejedlém Eva Ryšavá: „Bedřich Václavek ve své práci písemnictví a lidová tradice prohlásil: „Lid si z toho co převezme z literatury umělé, důkladně vybírá a svou přízní obdařuje jenom to, co zapadá do dvojí jeho tradice, kramářské a lidové.“ Písně Vojtěcha Nejedlého tento závěr plnou měrou potvrzují. Vlastní autorův přínos k naplnění starých tradic pomohl pozvednout a rozšířit lidový repertoár o nové prvky, nenásilně vedoucí k přijetí nových forem a obsahu rozvíjející se vyspívající české literatury.“76 Pozoruhodný je názor Ivana Slavíka v kapitole nazvané První česká balada? vydané v knize Tváře za zrcadlem. Autor se v ní vyjadřuje k Nejedlého baladám (Lenka, Běla). S ohledem na předložená fakta dochází k velmi překvapivému závěru: „Ze zapomenuté a odsunuté postavy žebráckého děkana činí v letech jeho mladosti na přelomu století XVIII. a XIX. postavu básnicky průkopnickou. Z roku 1975 pak dělá odrazový a nástupnický můstek romantizující noty v české poezii, která tu zahajuje zhruba čtyřicet let před Máchou svou pouť …“77
5.
Nejedlého alegorická skladba
5.1.
Bohyně Alegorická báseň Bohyně od Vojtěcha Nejedlého se svým charakterem
vymyká tvorbě tohoto autora. Jak jsme se již uvedli, tato skladba se do povědomí širší veřejnosti nikdy nedostala. Přestože ji Nejedlý nevydal, podařilo se obě její verze alespoň částečně zachovat v rukopisné podobě. První verze básně o osmi zpěvech byla schválena cenzurou 13. května 1819 a získala povolení k tisku. O možných důvodech, proč nebyla vydána jsme se již zmínili. Autor ji musel velmi brzy po schválení
začít přepracovávat, neboť její druhá úprava byla
předložena cenzuře k posouzení již 7. září téhož roku. Z přepracované verze Bohyně, básně o šesti zpěvech, se však zachoval pouze 1. zpěv a jeho obsah. V obou Bohyních Nejedlý, jak již bylo jeho zvykem, zachovává soudobý bratrský 76
Ryšavá, E.: Skladby Vojtěcha Nejedlého. In: Jeden jazyk naše heslo buď II. Vojtěch Nejedlý., Radnice, 2003, str. 102 77 Slavík, I.: Tváře za zrcadlem., Vyšehrad, Praha, 1996, str. 23–24
52
pravopis. Poprvé byla tato skladba vydána až v roce 1910 profesorem reálky v Mladé Boleslavi Ferdinandem Strejčkem, který ji doplnil úvodním výkladem a pravopisně upravil (např. neponechává znak ∫, ani zdvojené ∫∫, dlouhé í nezapisuje jako j, j nezapisuje jako g atd.). Ponechal však řadu pravopisných charakteristik z doby V. Nejedlého, které již své současné normě nepřizpůsobil. Ve zkratce připomeneme jen některé pravopisné aspekty: skupina hlásek ej (pejcha), dvojhláska ou místo ú (ouskočnosti, outlý), vypuštění hlásky (čarodeník), skupina hlásek ia (spial), psaní i/y (netopíry), psaní s/z na místo vz (schopíš se, spínal), psaní vlastních jmen (Virgil, Ovid) aj. Odchylky od dnešní normy se týkaly také slovotvorby, tvarosloví a lexika. Z hlediska pochopení tohoto díla je také důležité jeho „Uvedení“ (Příloha č. 4.), napsané Vojtěchem Nejedlým. Podobně jako v alegorické básni Bohyně, i v něm nalézáme důkazy o Nejedlého citové zainteresovanosti. Svědčí o ní velmi ostrá kritika autorů „Počátků“ a odpůrců Dobrovského: „Závist a msta a žízeň vlády nezkrocená v srdci hořely a všecky ducha zbouřeného mocnosti na to se srazily, aby se palma z rukou oslaveného Dobrovského vyrvala... časomíra se velebila a divy v rozvětřených hlavách se tvořily; troudní mladíci v mysli své světy převracující a krásy nevídané kouzlící roznítili se... skutečného vzdělání si nevšímajíce a jen hromy závisti a nesnášelivosti na své odporníky třískajíce...“78 V Bohyni jsou alegoricky zobrazeni čeští spisovatelé z doby českého národního obrození. Alegorické postavy, které zde vystupují: Králík (Jungmann), Časomíra či Cmírka (časoměrná prozodie), Dobrovinka (přízvučná prozodie Dobrovského), Dobrovinčin otec (Dobrovský), Hrubec (Šafařík), Jaroslav (Puchmajer), kuchtík v paláci (Hněvkovský), Královinka (Královedvorský rukopis), Umka (Jungmannova múza), Větrolinka (zpěv), Bručna (hudba), medvědář s medvědem a opičkami (poezie jarmareční), pán paláce (český čtenář), myslivec a uhlíř (poezie národní), pán hradu (český národ), pěvkyně na hradě (česká poezie) aj. Někteří jsou v básni uvedeni jen v narážkách: hromový větrník – Bradáč – syrovina z Uher (Blahoslav Benedikti), Hromový Satyr (Štěpnička), vyskočilek šplechtavý (asi Hanka) aj.
78
Nejedlý, V.: Uvedení. In: Bohyně. Báseň o osmi zpěvech., 1. vyd., Praha, 1910, str. 4–6
53
Děj této epické skladby je celkem jednoduchý. Nejedlý v ní zobrazuje Králíkovu a Časomířinu neutuchající touhu po slávě. Král a jeho dcera se pouští do prapodivných dobrodružství, snaží se porazit krále Dobrovína a jeho dceru Dobrovínku. Králíkovi pomáhá úskočný Hrubec, ale ani s jeho přičiněním se mu nedaří najít pro dceru vhodného ženicha. Postupně ji odmítne Jaromír, kuchtík, myslivec i uhlíř. Králík nechává svou dceru provádět různé kejkle na poutích, ale nemají úspěch. Mezitím Králík neustále střídá bojovnou náladu a odhodlanost s depresí a rezignací, sebechválu se sebekritikou. Dceru se mu provdat nepodaří a nezíská ani kýženou slávu, pouze posměch. V podstatě lze tuto skladbu vyložit následovně: Jungmann závidí Dobrovskému úspěch, a proto chce pro svou poesii získat co nejvíce přívrženců, aby
tak mohl porazit Dobrovského a
poesii
založenou na jeho pravidlech. K Jungmannovi se připojí pouze Šafařík. Oba brzy poznají, že nejsou dost dobří básníci, aby mohli s časoměrnou poesií konkurovat „přízvukářům“, a proto se snaží přesvědčit nějakého již známého básníka, aby psal v duchu jejich prozodie.
Nejprve přesvědčují Puchmajera a Štěpánka,
u nichž nepochodí, a tak se obrátí na Benediktiho a na Hanku. Jungmann se dohodne se Šafaříkem, že by měli s Benediktim vydat spis proti Dobrovskému. Mají však obavy se k této publikaci veřejně přiznat. Poté co Hanka seznámí Jungmanna s Královédvorským rukopisem, který je psán přízvučně, je Jungmann v rozpacích a pochybuje o časomíře. Příznivá kritika mu
navrací ztracenou
sebedůvěru a Jungmann pokračuje v prosazování časomíry. Hněvkovský zesměšňuje časoměrnou poezii. Jungmann se pak snaží přesvědčit o jejích výhodách prostý lid. Ten ale upřednostňuje své jarmareční popěvky. Po tomto neúspěchu se snaží přizpůsobit národní písně své prozodii, ale to se mu také nepodaří. Nakonec pro svou poezii nikoho nezískává a jeho verše se lidem nelíbí. Tolik k obsahu básně. Zajímavé je, že za spojence Jungmanna a Šafaříka pokládá Nejedlý Benediktiho, nikoli Palackého. Důležité je také srovnání obou dochovaných verzí Bohyně. Porovnáme-li oba první zpěvy, musíme konstatovat, že v druhé verzi několik strof výrazněji předělal (změnil celé verše), do jiných zasáhl jen částečně (pozměnil slovo) a některé z původních vypustil úplně.
První zpracování obsahuje v úvodním
zpěvu 44 strof. Z přepracované verze se zachovalo pouze 26 strof. Domníváme se,
54
že druhá podoba básně Bohyně měla pravděpodobně v 1. zpěvu více než 26 dochovaných strof, neboť 26. strofa z přepracovaného vydání odpovídá 36. strofě originálu. Nejedlý v novém znění vypustil vždy maximálně 3 strofy z původního pojetí, a tak se nezdá adekvátní, že by vypustil najednou celých osm strof. První zpěv by působil po obsahové stránce neuzavřeně a neodpovídal by zachovanému obsahu 1. zpěvu, který napsal Vojtěch Nejedlý: „Panna Dobrovinka získá krásou a příjemností svou srdce všech lidí. Vida to Králík žehrá, ji zkaziti a svou dceru Časomíru za modlu vystaviti chce. Svolává své učedníky a bouří je proti Dobrovince a jejímu otci Dobrovínu. Učedníci přísahají, že krev za modlu vycedí, a rozbíhajíce se, divy o nové Bohyni rozhlašují. Zvědavý lid se sbíhá, aby Bohyni spatřil, pacholíci připravují triumf prozpěvujíce; Bohyně v triumfu vykračuje, chce se v nebi vznésti, tratí sílu, padá. Posměch lidu. Králík hanbou se skrývá. V tom přichází Dobrovský s dcerou, radost všeho lidu, panny korunují Dobrovského.“ Zachovalá část z druhé básnické skladby však končí v části, kdy Časomíra přichází před lid. Chybí tedy závěr zpěvu. Když porovnáme oba první zpěvy (pozn. z druhého dochovanou část), shledáme, že Nejedlý vypustil deset strof z první Bohyně (strofy 2, 3, 4, 10, 11, 16, 23, 24, 28 a 29) a další přejal bez zásahů (např. 5. strofa první verze zcela odpovídá 2. strofě z přepracovaného znění). Mezi výrazněji pozměněné strofy patří hned 1. strofa, která má v originále (vlevo) a v předělané verzi (vpravo) následující podobu: Dnes si budu o hlubokých
Dnes si budu v (sic!) hlubokých
zákonnících vyzpěvovat,
zákonnících vyzpěvovat,
jako oni do vysokých
neznámými do vysokých
snů se dýmem proletovat,
snů se lety pozdvihovat,
krásné chrámy bořit,
v chrám se tříti slávy,
nemotory tvořit,
kdežto mezi pávy
bráti karabáče,
bohyně se nová,
nechtí-li se kořit,
ozbrojená právy,
na mdlé chuti znáče.
k věčné poctě chová.
55
Při úplném porovnání obou zachovaných zpěvů shledáme, že druhá, přepracovaná Bohyně nepůsobí tak ostře jako předchozí ztvárnění. Nejedlý v ní neužívá tolik vyhrocených výrazů a přizpůsobuje nejen lexikální stránku básně, ale také její rozsah. Ve zpracování o osmi zpěvech se Nejedlému nepodařilo oprostit se od pro něj tak typické rozvláčnosti. V některých pasážích pociťujeme, že má báseň ráz uspěchaného díla a že se Nejedlému nepodařilo dovést básnickou stránku k dokonalosti. K
ztvárnění básně se v příspěvku do sborníku
o V. Nejedlém vyjadřuje Blanka Hemelíková
takto: „Co je důležité, vlastní
básnická a satirická ambice nebyla zcela naplněna. Skladba je žánrovým, stylovým a vypravěčským hybridem, kde se prolíná pozice strany protivné a pozice Nejedlého samého, básnická stylizace a stylistická parodie, fraška a paján.“79 Nelze mu však upřít smysl pro ironii a komiku. Povedené je především Jungmannovo alegorické vyobrazení – postava Králíka. Ta je nositelkou především negativních vlastností (pýcha, nevděčnost, popudlivost, zhoubná touha po slávě aj.), které se stávají terčem autorovy kritiky. Satira je také zaměřena na nevhodnost časomíry. Nejedlý k tomu využívá komických prvků: před časomírou prchají básníci i různé druhy poezie. Dále poukazuje na to, že tvůrci „Počátků“ tuto prozodii začali používat podle vzoru německých autorů. Najdeme zde také další odkaz na „Počátky“. Tím je parodování věty, kterou začínají čtyři odstavce v 6. dopisu „Počátků“. Původní slova „Čas tomu, čas svrchovaný…“ si Nejedlý přizpůsobil na „Čas jest, ach, čas svrchovaný… “. Tímto veršem začíná hned pět strof v prvním zpěvu.
5.2.
Hodnocení básně Bohyně Ačkoli toto dílo nebylo vydáno v období sporů a tudíž do nich nikdy
nezasáhlo, tak v něj Nejedlý věřil a doufal, že právě ono bude zásadní odpovědí na „Počátky“. Tak to alespoň vyplívá z jeho dopisu Hněvkovskému, kde mimo jiné píše: „…ať Vám bratr přečte té Nové bohyně dva zpěvy, a bude-li zač státi, i s svým jménem jsem hotov to vydati, aby tak v posměch uvedeni jsouce 79
Hemelíková, B.: Vojtěch Nejedlý – Bohyně. In: Jeden jazyk naše heslo buď II. Vojtech Nejedlý., Radnice, 2003, str. 59
56
a poraženi pravdy střelami, víc bouřiti nemohli.“80 Autorovi nešlo ani tolik o představení předností přízvučné poezie jako spíše o zmírnění vlivu „Počátků“ na českou poesii a básníky. Zajímavé, nikoli úplně přesné, je i hodnocení Antonína Rybičky, který o básni píše: „…v níž usiloval způsobem satiricko-allegorickým prosodii přízvučnou naproti časomíře hájiti a přednosti a krásy, kterými onano nad tuto vyniká, na oči vystaviti.“81 Nejedlý v tomto díle spíše zesměšňuje autory „Počátků“, než by věcně argumentoval ve prospěch přízvučné prozodie. Je to zcela pochopitelné, neboť jím zvolený žánr není k tomu příliš vhodný. Takto alespoň ve své stati oponuje Rybičkovi Strejček: „Bylo by také bývalo nemístné pro věcnou polemiku voliti formu básně satiricko-allegorické.“82 Mnozí kritici shledali na Bohyni četné nedostatky. Ve svém hodnocení vyzdvihují hlavně to, že tato báseň může badatelům přiblížit období sporů a snahy různých literárních osobností. Josef Král hodnotí negativně Nejedlého úsilí o zasažení do prozodických sporů. Nečiní tak z důvodu nesouhlasu s tímto činem, ale spíše není spokojen se zvolenou formou a unáhleným zpracováním. K Bohyni se vyjadřuje takto: „Učinil tak způsobem velmi nevhodným, nudnou a dosti nejasnou satiricko-alegorickou básní Bohyně z r. 1819. Vysvítá z ní, že rozhořčení přízvučníků na časoměrníky pro jejich nešetrné útoky bylo veliké, a že Jungmann byl od Nejedlého pokládán za vlastního původce Počátků. Bohyně alespoň míří hlavně na něho.“83 Podobné hodnocení můžeme číst i v úvaze Miloslava Hýska, který se domnívá, že se této knize budou věnovat již pouze odborníci. I v pokračujícím popisu Bohyně se soustředí hlavně na zachycení prozodických sporů: „Životného není v osmi zpěvích této satiry nic… Báseň je zajímavá pouze tím, že víme, jak byl Nejedlý přesvědčen o účasti Jungmannově při útoku obou mladých auktorů, z nichž zná správně zatím jen Šafaříka, a jak líčí
80
dopis V. Nejedlého Š. Hněvkovskému z 28. prosince 1828. Památník národního písemnictví, literární archiv, fond Š. Hněvkovský 81 Rybička, A.: Přední křisitelé národa českého II., Praha, 1884, str. 321 82 Strejček, F.: Prešpurští počátkové a V. Nejedlý. In: Listy filologické, ročník XXXIV., Praha, 1907, str. 236 83 Král, J.: Česká prosodie., Nákladem J. Otty, Praha , 19--, str. 67
57
způsob boje ze strany svých odpůrců; interesantnější jest prozaické „uvedení“, líčí literární poměry české…“84 V novějších kritických pohledech jsou více vyzdvihována pozitiva této básně. Karel Jindřich ve své stati upozorňuje na to, že se Nejedlý zastal Dobrovského a vytýkal „časoměrníkům“, že sami nebyli schopni vytvářet lepší básně. Jeho snahu hodnotí následovně: „Výtka Nejedlého byla skutečně oprávněná, poněvadž očekávání autorů „Počátků“, že se obrodí český verš časomírou v budoucnu a ta se bude s převahou uplatňovat v české poesii, se nenaplnilo.“85 Podle Blanky Hemelíkové je za tímto dílem rovněž odkaz na komiku heroikomického eposu. V závěru příspěvku hodnotí alegorickou báseň těmito slovy: „Nelze dále nedocenit, že vedle hluchých míst má Nejedlého satira i místa zdařilá s živou ironií a sarkasmem, kde se dílo dobře řadí do dějin české satiry.“86 Je obtížné posoudit jak by dílo, kdyby bylo vydáno, zasáhlo do prozodických sporů. Pravděpodobně by nedosáhlo úspěchu, který si Nejedlý představoval. Bylo by sice obhajobou Dobrovského koncepce a kritikou jeho odpůrců, ale nelze opomenout, že tato báseň má také své nedostatky, které by se jistě staly terčem kritiky. Na druhou stranu musíme ocenit způsob, jakým autor báseň pojal. Přibližuje nám tak Nejedlého z dříve neznámého hlediska – tedy jako tvůrce satiry. Nesmíme také zapomenout, že nám takto umožňuje, ať už prostřednictvím samotného díla či pouhou předmluvou k němu, nahlédnout do zákulisí prozodických sporů a jeho vlastního smýšlení. I přes značnou subjektivnost autora, která se v Bohyni projevuje, nemůžeme popřít, že je toto dílo cenným zdrojem informací k tématu prozodických bojů.
84
Hýsek, M.: Vojtěcha Nejedlého Bohyně, Časopis pro moderní filologii, ročník I., sv. 2, Praha, 1911, str. 166 85 Jindřich, K.: Literární tvorba Vojtěcha Nejedlého za jeho působení v Mirošově. In: Jeden jazyk naše heslo buď II. Vojtech Nejedlý., Radnice, 2003, str. 93 86 Hemelíková, B.: Vojtěch Nejedlý – Bohyně. In: Jeden jazyk naše heslo buď II. Vojtech Nejedlý., Radnice, 2003, str. 59
58
6.
Rozsáhlé epické skladby vydané v letech 1808–1837
6.1.
Karel Čtvrtý Rozsáhlou epickou skladbu o osmi zpěvech začal Vojtěch Nejedlý
přepracovávat někdy před rokem 1813. Dobu jejího vzniku odhadujeme přibližně na rok 1802, ale podotýkáme, že tato datace není úplně jistá. Kniha Karel Čtvrtý vyšla rok před Máchovým Májem. Jednotlivým zpěvům předchází krátký úvod, v němž Nejedlý shrnuje obsah následného zpěvu. Každý zpěv obsahuje nějaké ponaučení. Didaktické vyznění básně je zcela jednoznačné v pásmu řeči postav a v autorské řeči. V eposu vystupující historické i smyšlené postavy: Karel IV., jeho žena Anna, biskup Arnošt, Dubský, uhlíř Stanislav, rytíř Bohuslav, Bohuslavův přítel Zbislav, zpěvák (básník) Vratislav. Ve skladbě se vyskytují i další nepříliš podstatné postavy, které ale v básni nepromlouvají a jsou spíše pasivními účastníky děje. Jednotlivým zpěvům předchází krátký úvod, v němž Nejedlý shrnuje obsah každého zpěvu. Tyto obsahy uvádíme u jednotlivých rozborů zpěvů v plném znění. I. zpěv uvádí Nejedlý těmito slovy: „Karel drží radovánky, že stavové syna Václava za krále vyvolili. Dříve, než se panstvo sjelo, prochází se s královnou Annou po Žebráce; vida šťastné okolí, plesá, že jeho přičiněním to štěstí zrostlo. Rozmlouvání, že každý tvor, následovně i člověk k štěstí na světě postaven jest. Jistota toho štěstí jest Bůh mocný a dobrotivý; prostředek láska společná. Panstvo se sjíždí.“87 Z Karlovy a Anniny rozpravy poznáváme jejich obdiv k Bohu a k vlasti. Anna obdivuje Karlovu rozvážnost, Karel zdůrazňuje zásluhu Boha, lidu, své ženy a syna na vlastní spokojenosti a štěstí. Právě štěstí mu dává sílu a je cílem snahy každého člověka (K štěstí jsme zde…Rozmnož pravé štěstí v zemi. / Vždyť Bůh okrasami všemi / Jako ráj svět ozdobuje, / Seje v živobytí radost…Vidím štědrou Boží lásku. / V zvuku zvěři, v ptactva hlásku, / V řece, v poli láska Boží / Denně štěstí lidské množí.). Bůh je také tím, kdo s láskou pečuje o zemi a vše živé: 87
Nejedlý, V.: Karel Čtvrtý., Praha, 1835, str. 4
59
„Krajiny tu rozložité
Jakby posil širé kraje
Poklady své rozvinuly,
Vesnicemi na rovině,
Kam jen oči pokynuly,
Jakby ráje na pustině
Rajské krásy rozmanité
Vyvedl, všudy krása zraje,
Na vrchu i na dolině hoří,
Les a louky ozdobuje,
Obraz k malování tvoří.
Lidí k plesům pobuzuje.
Kraj se oku divícímu
Tu jen obilíčko kyne,
V nejmilejším prohlednutí
Tady zahrady se bělí,
Stavě, ku podivu nutí
Tam své ženky slavík želí,
Duši, k srdci cítícímu
Ryba v čisté vodě plyne,
Vsi i pole veda praví:
A když jasné slunce svítí,
Přirozenost jeho slaví!
Stříbrem na vodě se třpytí.“88
Kontrastem proti této idyličnosti jsou úvodní verše prvního zpěvu: „Vojna lítá hubí kraje, Mate řád a hyzdí mravy, Podvod pozdvihuje hlavy, Svornost mře a peklo zraje, Záře budoucnosti jasné Závistivým mrakem hasne. Ach! tuť srdce hrůzou trnou Poctivého lidu v zmatku, Když se na rozmilou matku, Na vlast drahou, bídy hrnou, Když se nepravosti rodí, Dusí ctnost a zrady plodí.“89
88 89
Nejedlý, V.: Karel Čtvrtý., Praha, 1835, str. 13 Nejedlý, V.: Karel Čtvrtý., Praha, 1835, str. 5
60
Nejprve je tedy v básni představen neprospěšný a špatný způsob vlády, aby pak o to lépe působilo idylické a až romanticky působící panování Karla IV. Na začátku II. zpěvu nalezneme tento jeho popis: „Kdo chce pravého štěstí dojíti, nejprve pravé slávy hledej. Hodování, při němž o pravé slávě rokují. Biskup Arnošt klade základ pravé slávy na moudrosti. Dubský vystavuje obraz její v bojování a vítězství. Karel přistupuje k prvnímu mínění.“90 Z rozpravy o slávě vychází vítězně Karel, když naprosto vyvrátil Dubského pojetí slávy (proslavení se na válečném poli; představa chrabrého vojevůdce). Oponuje mu tím, že vojenské výpravy ničí celé rodiny a zbytečně kvůli nim umírají lidé (Vojna jest mor světa sklíčeného, / Tať i zohyzďuje muže vznešeného… Sice vítěz potřísněný / Krví lidu nevinného, / Pro mrzkosti oslavený). Pro dosažení pravého štěstí je potřeba nalézt pravou slávu. Podle Karla je slavným ten, kdo moudře panuje (Milejší mně tichá sláva, / Jenž ctí člověčenství práva,… V zemi moudrost, ctnost a štěstí síti, / Lidu blaženému otcem býti?). Obsah III. zpěvu v Nejedlého podání zní: „Bludové a náruživosti nejvíce překážejí, aby lidé šťastní byli. Nejprudší jest láska, tať k ukrutnostem vede, a i čistá srdce zakaluje. Jen čas a naděje zahojují rány její. Náruživosti jsou k našemu štěstí potřebné, však rozumem a zákony se na uzdě držeti musejí. Karel vyjel na honby s pány. Bouře. Ztratili krále; ten náhodou schází se s uhlířem, který ho do své chaloupky uvodí, a sprostá jídla mu snáší. Rozmlouvání moudrého uhlíře. Vypravuje králi, jak rytíř Bohuslav synovi nevěstu odjal, a jak ten se láskou trápí. Karel bere se na odpočinutí.“91 Z rozhovoru s Karlem IV. je znát uhlířova moudrost, která se projevuje ve chvílích, kdy odkazuje na vlastní znalost prostého života a přírody, ale také v momentech, kdy hovoří o lidských kvalitách (Ne šat, ale vyjasněné hlavy, / Srdce šlechetná a čisté mravy / Muže nad klenoty
ozdobují,).
Nejedlý
prakticky
nerozlišuje
jazykové
prostředky
v promluvách krále a uhlíře. Jednou z mála výjimek je uhlířův verš: „Já rád žvatlám kudrlinky.“ Jinak je mluva obou mužů vytříbená a ubírá uhlíři na věrohodnosti. Ačkoli třetí zpěv začíná neobvyklým vtažením do děje (bouře, hledání ztraceného krále), většinu tohoto zpěvu tvoří dlouhý uhlířův monolog 90 91
Nejedlý, V.: Karel Čtvrtý., Praha, 1835, str. 26 Nejedlý, V.: Karel Čtvrtý., Praha, 1835, str. 40
61
o ctnosti a moudrosti. Po obecnější rozpravě se dostává k vlastnímu zármutku nad neštěstím syna, kterému rytíř unesl milou. Karel do jeho monologu zasahuje jen sporadicky. IV. zpěv charakterizuje Nejedlý následovně: „Každý člověk může šťastný býti, jestliže moudrosti užívá. Tať nám na ruku dává, že základ i štěstí i ctnosti jest pracovitost a obecní svornost, pramen pak jistého štěstí a lásky domácí i k vlasti outrpnost. Neboť pracovitostí všecky nesnáze se přemohou, obecní svorností země kvetou, a outrpností těžkosti se ulehčují. Důkazem toho jest šťastný věk za Karlova panování. Pobyv Karel přes noc u uhlíře jde s ním z lesa na Žebrácký hrad; v lese shledají se s pány; radovánky. Na cestě nalézají poraněného mládence, všickni mu pomáhají. K hradu se blíží, královna přichází naproti.“92 Ráno uhlíř poučuje krále o prospěšnosti práce, která je pravým pokladem člověka (Práce pramen spokojnosti / Výšíc ducha tuží tělo, / Zapuzujíc hanebnosti). Poté ho vyprovází z lesa, kde se panovník setká se svými druhy, kteří jej stále hledali. Uhlíř si uvědomuje, že neznámí „pán“ je ve skutečnosti král a oslavuje ho (Uhlíř se co ze sna protrhuje, / Krále milostného oslavuje: / Toť mne, milostivý pane! těší, / Že jsem žebrák s králem Českým seděl,… Že jsa svědkem lásky krále svého / Mohu světu hlásat slávu jeho;). Opět dochází ke srovnání Karlovy moudré vlády s dobou, kdy v Čechách nepanoval takový klid: „Jak on zplašiv rozbroj jedovatý S nebe přivedl k nám věk zlatý. … Jindy jináč bylo v naší vlasti, Štěstí shrklo do propasti, Čest a svornost zahynuly, Nerozum a pejcha v zůřivosti Mstivé do dědin se vyhrnuly. … Naše sláva, naše rozkoš nejmilejší, Karel vlasti otec pravý.“93 92 93
Nejedlý, V.: Karel Čtvrtý., Praha, 1835, str. 66 Nejedlý, V.: Karel Čtvrtý., Praha, 1835, str. 74–78
62
Rytíři obdivují moudrá slova uhlířova a vyzívají ho, aby hovořil dál. Ten nakonec přijme královo pozvání na hrad Žebrák a po cestě opět dlouze hovoří. Při příjezdu na hrad je vítá kněžna. V. zpěv zachycuje žebrácký rodák takto: „Hodování. Vratislav zpívá o mírnosti. Tať jest nejpřednější ctnost k dosažení pravého štěstí. Toť básníř příklady vysvětluje nemírného a mírného mudrce, lakomce a marnotratníka, nemírného a mírného otce, rozkošníka a pošmouřence.“94 Tento zpěv patří mezi nejméně dějové v celé skladbě. Nejedlý v něm proměňuje podobu strof . V rámci básně zatím uplatňoval rozsáhlé několika veršové strofy s komplikovaným veršovým schématem či nerýmované nestrofické uspořádání veršů. Ve Vratislavově písni, která tvoří prakticky celý V. zpěv, básník užil strofy složené z šesti veršů, které mají pravidelné osmislabičné schéma a rým abbacc: „Jako skála budu státi, Vaší hrůze, vaším pletkám, Tuposti a jejím tetkám Mudřec vznešený se smáti, Švarný vítěz klamy smrtím, Plaším tmu, a tupost zdrtím.“95 VI. zpěv autor shrnuje těmito slovy: „Karlovým tajným rozkazem přivedli syna uhlířova a jeho nevěstu. Radost uhlířova; dává rodičům naučení, že pramen velikého štěstí jest péče o vychování dětí. Stráž vede rytíře Bohuslava, kterého svědomí zlé trápí. Soud nad Bohuslavem. Karel rozsuzuje, aby panna si manžela volila. Tať volí svého milého.“96 Bohuslav hovoří o svých pohnutkách a o důvodech, proč dívku unesl. Zdůrazňuje, jak by mohl dívce zajistit spokojený život, kterého by se s uhlířovým synem nedočkala, protože by musela usilovně pracovat. Uhlíř svého syna brání a rytíři oponuje, tím, že je sobecký a v mysli má pouze materiální bohatství (O budoucí dobré dívky blaženosti. / Jen se těšte 94
Nejedlý, V.: Karel Čtvrtý., Praha, 1835, str. 86 Nejedlý, V.: Karel Čtvrtý., Praha, 1835, str. 91 96 Nejedlý, V.: Karel Čtvrtý., Praha, 1835, str. 108 95
63
bleskem svodné povrchnosti, / Zlato, zlato, pořád zlato / Do nebes až vyhlašujte!). Bohuslavovy city k prosté dívce jsou pravé a
nejsou jen chvilkovým
poblouzněním. Této sužující lásce se nemůže ubránit: „Neboť láska nehynoucí ve mně hoří, Ta mi peklo, ta mi ráje tvoří, Kam se vrhnu, kam jen okem hodím, Obraz zlaté panny s sebou vodím, Její vlídný pohled, její sladké hnutí Buďto k plesu, buďto k zoufání mne nutí. Ve mně krása, ve mně láska divy kutí, Paměť tratím, svět jde se mnou kolem, Lesem bloudím, běhám horem dolem, Doma nemám pokoje a venku stání, Jako anděl panna k malování V poušti semnou bydlí, provází mne polem.“97 Bohuslav si uvědomuje, že jeho city dívka neopětuje (Chybil jsem, ach! chybil, milostivý pane! / Že jsem soužil srdce dívky milované;), ale slibuje jí, že s ním bude šťastná. Tímto projevením citů dojme většinu dvořanů. Karel to nechce rozsoudit sám, uvědomuje si, že oba mladíci pro dívku chtějí štěstí, proto ji nechává, aby si sama vybrala manžela. Obsah VII. zpěvu je v knize popsán takto: „U dvora se k svatbě chystají. Karel káže, a kněz spojuje syna uhlířova s jeho vyvolenou. Povinnosti manželů. Chvála čisté lásky a manželstva. Přítel Bohuslavův přichází, a oroduje za svého přítele. Chvála přátelství. Karel odpouští Bohuslavovi. Chvála krále Karla. Radovánky se skončují.“98 Rozsáhlé verše oslavující manželství a lásku Nejedlý prokládá čtyřveršovou strofou, kterou několikrát opakuje (Dítky zlaté nevinnosti! / Štěstí svého požívejte, / V nezkalené upřímnosti / V pravé lásce setrvejte!). 97 98
Nejedlý, V.: Karel Čtvrtý., Praha, 1835, str. 118–119 Nejedlý, V.: Karel Čtvrtý., Praha, 1835, str. 132
64
Užitím repetičního principu zdůrazňuje jednu ze dvou hlavních myšlenek tohoto zpěvu, obsaženou ve zmíněných verších. Oním druhým sdělením je zdůraznění role pravého přátelství (Přátelství ó jiskro Boží, / Nejkrásnější plode lásky!... Přátelství ó duchu Boží! / Rozsí v zrádném světě divy!). V závěru zpěvu je opět vychvalována Karlova vláda a velebena krása české země. VIII. zpěv Nejedlý uvozuje následovně: „Mnoho jest na světě příhod, které štěstí lidské zakalují; by ty nám neuškodily, musíme se o věčnosti přesvědčiti. Radost na hradě se kalí, královec99 umírá. O nesmrtedlnosti duše. Karel s pány do Prahy jede.“100 Radování celého dvora je přerušeno zprávou o smrti králova syna (Když mrak zhoubný z nenadání / Zkalil sladké radování. / Neb král mladý pramen veselosti / Umdlívaje přešel do věčnosti.). Biskup Arnošt se snaží utišit jeho smutek, hovoří o tom, že lidská duše je nesmrtelná (Bůh a srdce mé a moudrost pravá / Poskytují důkazů mi dosti, / Že smrt duše nerozdrtí dravá, / Mluví Arnošt v milé srdečnosti.). Po něm vyjadřuje své pochyby o věčnosti ducha Dubský (Člověk zemře na věky jen jednou. / Krev-li v žilách zmrzne, tváři zblednou, / Duše oslavená s tělem zkostne … Kdo mne ubezpečí o věčnosti?). Arnošt se dále snaží v tuto těžkou chvíli všem dodat naději (Budou, radujte se, naše duše živy, / Jak se chatrného těla sprostí, / Budou oplývati blažeností.) a svým odhodlaným projevem všechny přesvědčí, že je duše nesmrtelná. Poté i uhlíř a Dubský doufají, že je Bůh kladně přijme ve svém věčném království. Závěr básně se opět nese v duchu oslavy Karlovy moudré vlády: „Mocným hlasem rozhlašují: Tenkrát kvetli krásní dnové! Není Čecha nejmenšího, Aby krále největšího Nenesl v živé paměti.“101
99
pozn. královec – králův syn, princ Nejedlý, V.: Karel Čtvrtý., Praha, 1835, str. 162 101 Nejedlý, V.: Karel Čtvrtý., Praha, 1835, str. 188 100
65
Na rozdíl od kratších epických skladeb epos postrádá výraznou syžetovou linii. Nemůžeme
říct, že Karel Čtvrtý je dílo bohaté na děj. Jeho dějovost
ustupuje do pozadí četným oslavným a poučným veršům a lyrickým pasážím. Velkou část eposu tvoří Karlovy úvahy a poučné dialogy mezi králem, moudrým biskupem a uhlířem, z nichž vyzařuje moudrost těchto postav. Skrz postavy Arnošta a Karla Nejedlý prezentuje filozofické myšlenky (věčnost, vztah k Bohu, moudrost). Uhlíř představuje obyčejného prostého člověka, který si umí vážit práce. Autor ho zobrazuje jako morálně čistého jedince, který si váží duševního bohatství a rodiny nade vše. Dubský je pak prototypem rytíře, který si cení hlavně statečnosti a válečné slávy. Za předchozími postavami po stránce myšlenkové zaostává. V této skladbě je zástupcem oddaného šlechtice, který zbožňuje svého panovníka. Na rozdíl od předchozích postav vykazuje i určité negativní vlastnosti (je ješitný, touží být oslavován), které jsou vlastní stavu, který zastupuje. Ačkoli jsou postavy po myšlenkové stránce rozlišeny (každá má svou vlastní životní filozofii), z hlediska jazykových prostředků u nich prakticky nenalezneme rozdíly. Projev chudého uhlíře se z hlediska lexika, syntaxe a stylistiky neliší od promluv krále. Milostný motiv se v této skladbě objevuje hned dvakrát. V první podobě je ztvárněn královskou dvojicí (Karel IV. a jeho žena Anna), v druhém pak představuje jakýsi „milostný trojúhelník“ (uhlířova syna, jeho milou a po ní toužícího rytíře Bohuslava). Ve vztahu první dvojice je kladen důraz na Annin obdiv ke Karlovi a k Bohu, její láska je spíše láskou k jeho moudrosti než citem jako takovým. Vřelý milostný cit pak nalezneme spíše v postavě rytíře Bohuslava. Ačkoli má epos historický námět, nejde v něm o dodržování historických faktů. Je spíš prostředkem k představení určité filozofie, životním návodem. Z jednání postav vyplívá jejich životní orientace na rodinu, vlast, práci, spokojenost bližních, mírnost, moudrost. Rybička o skladbě Karel Čtvrtý píše: „Báseň Karel IV. skládá se z osmi zpěvů, z nichž každý nějaké platné naučení mravní v sobě obsahuje, a to: I. Každý člověk a tvor k štěstí jest stvořen a spůsoben. II. Kdo chce pravého štěstí dojíti, hledej pravé slávy. III. Bludové a náruživosti nejvíce překážejí, aby lidé šťastni byli. IV. Základ štěstí a ctnosti leží v pracovitosti a obecné svornosti, důkazem toho zlatý věk za Karla IV. v Čechách panující. V. Mírnost jest nejpřednější vlastností k dosažení pravého
66
štěstí. VI. Pramen všelikého štěstí jest péče o dobré vychování mládeže. VII. Povinnosti manželů, chvála čisté lásky a manželstva, a VIII. O nesmrtelnosti duše.“102 K tomuto Rybičkovu vysvětlení mravních poučení v jednotlivých zpěvech je třeba dodat, že se příliš soustředí na význam štěstí. Představa štěstí je v básni hojně zastoupena, ale není cílem tolika zpěvů, jak tvrdí Rybička. Z jeho výkladu bychom mohli nabýt dojmu, že tato skladba je hlavně návodem, jak si štěstí zajistit. Takový výklad by však byl mylný a značně omezený. Skladba Karel Čtvrtý je do určité míry atypická. Vyznačuje se hlavně presentací filozofických myšlenek. Ve zdlouhavých dialozích a oslavných verších nalezneme jen málo ozvláštňujících prvků. Báseň postrádá dynamiku, jakou se vyznačovaly Nejedlého kratší skladby. Autor v ní užívá anafory (Cítí v jejich milování, / Cítí ctného srdce spokojnosti…Tys má duše! tys mé jmění, / Tys mé základ blaženosti… Budem živi! po něm uhlíř praví / Budem živi! v lásce vroucí), epizeuxis (Nechci do světa, ó nechci jíti,) a řečnické otázky (Člověks! kde máš zápis, že jsi více?... Duše pyšná! neznáš dravých neštěstí?... Kdo dal k ukrutenství tobě právo? / Zdali náruživost slepá?). Častější je užití přesahů do dalších veršů (Každý doufá, že se v nesmrtedlné kraje / Odebere. Bůh by mohl snad chtíti,… Bůh-li růžemi mu stláti / Bude cestu, že ty ztropil hany? / Patřte tamto na žalostnou / Bídu, kdežto bez ochrany). Nejedlý v jednotlivých zpěvech eposu proměňuje podobu veršů. V prvním, druhém, čtvrtém a sedmém zpěvu použil osmislabičný verš, který je v jeho skladbách zastoupen nejčastěji. Ve zbylých zpěvech obměňuje slabičnost. V pátém a osmém zpěvu střídá osmislabičný verš s desetislabičným. Ve třetím zpěvu uplatnil desetislabičný verš. Nejkomplikovanější je šestý zpěv, v němž objevíme verše osmislabičné, desetislabičné, jedenáctislabičné a třináctislabičné. Rozložením přízvuků na slabikách ve sto verších úvodního zpěvu a slabičností slov v Karlu Čtvrtém se částečně věnuje stať Viktora Viktory103. Všímá si hlavně procentuálního rozložení přízvuků na jednotlivých sylabech. Za vzor je brán první zpěv, který je téměř celý složen z osmislabičných veršů. Rozložení přízvuků je 102
Rybička, A.: Přední křisitelé národa českého II., Praha, 1884, str. 332 Viktora, V.: Verš Vojtěcha Nejedlého. In: Jeden jazyk naše heslo buď II. Vojtěch Nejedlý., Radnice, 2003, str. 138 103
67
následné: 1. slabika (100 % přízvuků), 2. sl. (0 % p.), 3. sl. (83 % p.), 4. sl. (0 % p.), 5. sl. (75 % p.), 6. sl. (0 % p.), 7. sl. (67 % p.) a 8. sl. (0 % p.). Z hlediska slabičnosti pak převažují slova dvojslabičná (53,75 %). Ostatní jsou zastoupena takto: jednoslabičná (22,5 %), trojslabičná (4,5 %), čtyřslabičná (14,5 %) a pětislabičná (0 %). Při posuzování frekvence dvojslabičných slov však musíme přihlédnout k tomu, že jsou tato slova v češtině zastoupena nejvíce. Dále konstatujeme, že převaha dvouslabičných slov a také poměrná hojnost slov jednoslabičných, které jsou ve dvojicích spojeny do dvouslabičných stop, jednoznačně napomáhá trochejskému spádu. Nejvíce je v této básni použita podoba šestiverší s rýmovým schématem abbacc a osmiverší ababcacc.
6.2.
Otokar V rozsáhlé epické skladbě o dvaceti zpěvech je před každým zpěvem
umístěn stručný obsah. Rozložení strof v těchto zpěvech je nepravidelné. To dokládáme na prvním dílu, kde je následující počet strof v jednotlivých zpěvech: první –78 strof, druhý – 73 strof, třetí – 86 strof, čtvrtý – 87 strof, pátý – 75, šestý – 71 a sedmý 69 strof. První zpěv byl uveden pod názvem Přemysl Otokar v Prusích v roce 1795 již v prvním vydání Sebrání básní a zpěvů (str. 91–113), druhý zpěv se objevuje v následujícím almanachu (str. 117–139) a čtvrtý zpěv nalezneme v Časopise Českého musea (2, 1828, I., str. 7–28). Celý epos (tři díly) se Nejedlému podařilo vydat až v roce 1835. Podoba zpěvů básně uveřejněných v „Sebrání“ je značně odlišná od podoby zpěvů v knize Otokar. V rozsáhlé skladbě je líčen osud mnoha českých hrdinů, kteří se účastnili bojů s Prusy. Dějová linie je několikrát narušena drobnými dějovými odbočkami (líčení chrabrosti a smrti několika hrdinů). V druhém (8.–14. zpěv) a třetím (15.–20. zpěv) dílu nestojí postava českého krále tolik v popředí. Uveřejníme zde celou Nejedlého předmluvu, v níž vysvětluje vznik eposu: „Přemysl Otokar druhý táhl roku 1255 do Prus na pohany, aby loupežující zbory zkrotil, a žádost Otce svatého vyplniv národ náboženství křesťanskému získal. Jednou zimou oučelu svého dosáhl. Toť jest základ přítomné básně. Z počátku měla jen balada v pěti zpěvích býti. Mnohá léta ležela tato práce. Začínaje
68
předělávati a opravovati poznal jsem, že ony verše i kroku epickému i jazyku našemu nepřiměřeny jsou. Zkoušel jsem jiných i bez rýmů veršů, a naposledy chtěje ducha minulého i nynějšího věku v báseň vtisknouti, vyvolil jsem způsobu veršů, jichž u Vlachů Ariosto, Tasso, Marino užívali, s malou sem tam pro rozmanitost proměnou.“104 Právě ona malá rozmanitost veršů byla Nejedlému později mnohokrát vytčena v článcích různých badatelů (Mukařovský). Báseň je oslavou tažení Přemysla Otakara II. roku 1255 proti pohanským Prusům a jejich obrácení na křesťanskou víru. Podle vzoru italských básníků střídá válečné příběhy s milostnými epizodami a idylickými výjevy. Této koncepce se drží téměř v každém zpěvu. Obsah díla je značně komplikovaný, jsou zde líčeny úklady Prusů a boje statečných Čechů. Vystupuje v něm velké množství postav, které jsou provázány různými vztahy. Nalézáme zde i milostné motivy. V prvním zpěvu pak Nejedlý v králově snu vyjadřuje svůj názor na výrazné postavy našich dějin (Karla IV., Jiřího z Poděbrad, Žižku, Josefa II.). V autorské řeči či v pásmu řeči postav se snaží vlastenecky působit na čtenáře (jak v promluvách postav, tak výzvami a řečnickými otázkami). V činech zmíněných osobností vidí příčinu rozmachu našeho národa (rozvoj vzdělanosti, vědy a umění). Zároveň vykresluje i období úpadku země (protireformace). Všimněme si hlavně osob, které jsou v Přemyslově snu o budoucnosti země představeny jako klíčové. Chválí snahu o osvětu, vzdělanost a mír, jimiž se proslaví vláda Karla IV. (Karel, klekni Čechu! na kolena! / Otokare vzhlédni jaká změna! / Kam se sváry, kam se bídy svrhly, / Co mé Čechy z nenadání drhly?… Karlem rozum vláda duše výšil105). Podobně jeho vládu vychvaluje i v 1. zpěvu Přemysla Otokara v Prusích, uveřejněného v prvním dílu „Sebrání“:
„Patř, zde Karel milý v slávě Skví se věčně kvetoucí; An lid blaže jak Bůh právě Zavrhl chválu hynoucí; 104 105
Nejedlý, V.: Otokar., 1. díl, Praha, 1835, str. 3–4 Takto líčí Karlovu vládu v 1. zpěvu eposu Otokar
69
Čechy miluje své syny, Šetřil stále pokoje; Proklel reků silné činy, Zahnal vnitřní rozbroje.“106
V skladbě ze „Sebrání“ Nejedlý věnuje více prostoru husitství a Žižkovým činům:
„Žižka táhne z oné strany, Žižka mstitel ohnivý; Novým štrychem bije rány, A pád nápad strašlivý. Baby nepřátelské žene Co vlk ovce ustrašené, Žene prchlé zajíce Přes hory a hranice.“107
V dalších verších má k jeho skutkům výhrady (Škoda, že v svém rozvzteklení / Hůř než zlý duch kazil svět; / Sice byl by v věčném ctění, / Jako Milciadés květ.). Jiří z Poděbrad je proti „ohnivému mstiteli“ Žižkovi zobrazen jako spravedlivý a tolerantní vládce (Jiří pravé ctnosti ctitel, / K lidem co Bůh milostný, / Nepravosti přísný mstitel / Trávil život žalostný.), který odolává úkladům nepřátel (Poděbrad však s udatností / Proti bídným zrádcům stál; V prostřed války ukrutnosti / Mstivým kletbám jen se smál.). Po kruté době protireformace se v králově snu zjevuje další postava, která si zaslouží chválu za zásluhy o povznesení české země. Onou postavou je myšlen Josef II. (Když tmy Josef slavný plaší / Z pouště tvoře plodný ráj: / Čechy hnedky krásně kvetou, / Rozmáhá se umění, / Ctnost a věrnost králi pletou / Věnec v věčném spojení.). V eposu
106 107
Sebrání básní a zpěvů. Svazek první., Praha, 1795, str. 102 Sebrání básní a zpěvů. Svazek první., Praha, 1795, str. 108
70
Otokar z roku 1835 autor nevěnuje těmto historickým osobnostem tolik prostoru, vidinu Josefa II. dokonce vypouští úplně. Zvláštní postavení v eposu má postava krále Přemysla Otakara II. (podobně Nejedlý zachází také s postavou Vratislava ve dvoudílném eposu Vratislav). V mnoha zpěvech vystupuje jako zachránce, který vždy přispěchá Čechům na pomoc, když se ocitnou v úzkých. Takových situací se obzvláště v druhém a třetím dílu vyskytuje několik. Mnoho hrdinů, které nám Nejedlý představuje, během doby bojů s Prusy potkává lásku, která velmi často končí tragicky. Mladota miluje Ludmilu, která je během bojů vážně raněna a umírá. Černín potkává dceru pruského kněze Budislava, dívka odchází se svým milým, nechává se pokřtít a bere si Černína. Budislav poté svou dceru zavraždí. Při souboji s ním umírá i Černín. Další hrdina, jež zemře je Nostic, jeho žena z toho přijde o rozum a také umírá. Některé vztahy naopak končí radostně. Vratislav si na vladařovo přání bere Bělu, kterou miloval také král Otokar (mezi láskou a slávou se rozhodl pro slávu). V jedné z bitev je Vratislav prohlášen za mrtvého, po návratu do tábora se vítá se svou ženou. Představili jsme jen některé ze vztahů, jmenovat všechny vystupující postavy považujeme za naprosto bezpředmětné. Spíše se pozastavíme nad jmény některých z nich. Zajímavé je, že se zde objevují čeští hrdinové pojmenovaní stejně jako představitelé Nejedlého dalších eposů – Václav a Vratislav, či postava šlechtice Dubského (objevuje se také v Karlu IV.). Dalšími nositeli děje jsou šlechtici (pojmenovaní podle slavných šlechtických rodů): Černín, Nostic, Valdštejn, Lobkovic, Vítkov, Kolovrat. Za zmínku stojí fakt, že šlechtický rod Lobkoviců je dokumentován až od druhé poloviny 14. století. Podobné je to s rodem Kolovratů, jehož vznik je datován na konci 14. století. Lužický rod Nosticů se v Čechách objevuje až začátkem 16. století. Tím se dostáváme k tomu, že se Nejedlý vždy nedržel historických faktů a různě si je přizpůsoboval. Těžko posoudit, proč to dělal. Je možné, že je za tím pouhé neověřování faktů. Nabízí se však možnost, že představitele těchto rodů zařadil po bok krále Otakara do roku 1255 z prozaičtějšího důvodu, tj. ve snaze zapůsobit na vyšší vrstvy obyvatelstva. Mohla to být pouhá snaha o zalíbení se těmto společenským vrstvám. V této souvislosti připomínáme, že oba bratři, Vojtěch i Jan, udržovali četné společenské styky s představiteli české šlechty.
71
Vraťme se ještě k zobrazení obou národů – Prusů a Čechů. Zajatí čeští hrdinové se několikrát ocitají v ohrožení života, protože krutí a nelítostní Prusové odsuzují všechny zajatce k smrti. Většině hrdinů se daří této smrti uniknout za pomoci krále. Prusové neustále vymýšlejí různé lsti, nedodržují sliby a chovají se úskočně. Někteří z nich naprosto postrádají smysl pro čest. Jednání Čechů je zcela odlišné: propouštějí zajatce, vítají nové křesťany, pomáhají hladovým, dokáží odpustit viny. Vždy se chovají hrdinně (to je vlastní i ženským postavám). Nemůžeme se ubránit dojmu, že mnohé z postav jsou veskrze nositeli humanistických myšlenek. Podobně jako v jiných skladbách i v eposu Otakar nacházíme signifikantní znak Nejedlého tvorby – důraz na morální hodnoty. Závěr skladby se věnuje ukončení bojů a smíru. Spiknutí, jehož cílem je vražda krále, je vyzrazeno. Nejnegativnější postava příběhu pohanský kněz Budislav, který se prohlásil vládcem, umírá. Češi místo očekávaného vraždění Prusy pokřtí a zásobují potravinami. Spokojený král se vrací do Čech, jejichž obyvatelům zabezpečil poklidné období života. Události jsou kromě 10. a 11. zpěvu popsány chronologicky. Zmíněnou výjimku představuje retrospektivní Černínovo líčení vpádu Prusů do Čech a jejich následných úskoků. Na rozdíl od kratších epických skladeb je u tohoto eposu sevřenost syžetové linie často narušována nesčetnými reflektivizujícími a lyrickými odbočkami. Je zde využit převážně desetislabičný verš. Nalezneme zde i obměny s veršem osmislabičným a rýmové schéma abababcc často pozměněné na ababccdd. Obě tato veršová schémata nalezneme již v prvních dvou strofách:
„Čas jest, bychom z hrubého sna vstali,
Kde kdo lásku k vlasti v srdci cítí,
Muži světili se za milence,
Komu milá ctnost a bratří sláva,
Proti nerozumu bojovali,
Slunce-li mu rozumnosti svítí,
Živnoucího vydobyli věnce,
Těší-li ho člověčenství práva,
Českým zvukem Čechům zazpívali,
Vlastenče a příteli cti pravý!
Slávou zahanbujíc odtržence;
Ozbroj moudrostí svůj rozum zdravý,
Čechové až po dnes slavní v boji
Zapal srdce láskou, aby zvuky
72
Mladoucími zmařil hanců pluky.“108
Moudrost nechali by na pokoji?
Na těchto verších si také můžeme všimnout výrazného oddělování veršů pomocí diakritických znamének. To způsobuje intonační rozdrobenost. V celé básni neužívá žádné přesahy (enjambement). Dochází také k tomu, že se téměř v devadesáti procentech kryjí rozhraní mezi stopami s mezislovními předěly. Rozložení přízvuků v desetislabičných verších prvního zpěvu je následné: 1. slabika (100 % přízvuků), 2. sl. (0 % p.), 3. sl. (72,5 % p.), 4. sl. (0 % p.), 5. sl. (74 % p.), 6. sl. (0 % p.), 7. sl. (75,5 % p.), 8. sl. (0 % p.), 9. sl. (64 % p.) a 10. sl. (0 % p.). Uvedené výsledky pocházejí z článku V. Viktory109 a počítají s určitou odchylkou při výpočtu. V básni Otakar jsou opět v největším množství zastoupena dvojslabičná slova (51,81 %), následují slova jednoslabičná (24,97 %), poté slova čtyřslabičná (17,5 %) a téměř zanedbatelně jsou zastoupena slova tříslabičná (6,16 %). Nejedlý v Otokarovi opět uplatňuje převážně trochejské stopy. V závěru se ještě jednou vrátíme k podobě prvního a druhého zpěvu Přemysla Otokara v Prusích. Na rozdíl od desetislabičných veršů a pětistopého trocheje v Otakarovi v těchto zpěvech Nejedlý užil verše osmislabičné (méně pak sedmislabičné), čtyřstopý trochej a rýmové schéma ababcdcd či ababccdd.
6.3.
Poslední soud Duchovní epos Poslední soud vyšel tiskem krátce po napsání. Nejedlému
se podařilo tuto báseň vydat roku 1804. Rozsáhlá epická skladba (1595 veršů) představuje poslední soud, v němž soudce – Bůh spravedlivě soudí mrtvé. Nejprve jsou vyobrazeny prohřešky a nepravosti. Jako nejnegativnější čin je zobrazena válka. Mezi dalšími přečiny proti lidem patří: lichvářství, domácí náboženské rozbroje, potlačování nevinnosti. To vše škodilo lidem. Poté jsou představeny ctnosti: moudrý panovník, ochránci vlasti, moudří a laskaví lidé, láska k bližním. Dál vyobrazuje radosti spravedlivých a obavy nespravedlivých. 108
Nejedlý, V.: Otokar., 1. díl, Praha, 1835, str. 7 Viktora, V.: Verš Vojtěcha Nejedlého. In: Jeden jazyk naše heslo buď II. Vojtěch Nejedlý., Radnice, 2003, str. 138 109
73
Představitele obou skupin rozděluje a připravuje se na jejich rozsouzení. Nespravedlivé odsuzuje k zatracení a trestá. Spravedlivé odměňuje. Potrestáni jsou i velcí vojevůdci: Alexandr Veliký a César. Ti se provinili tím, že se nesnažili o spokojený život svého lidu, ale neustále válčili a dobývali území. Vojtěch Nejedlý v tomto díle používá různostopé trocheje, které se uplatňují v širokém spektru čtyřslabičných až třináctislabičných veršů: „Stínové tmavých hrobů! co mi hlavu
„Ha! což není hromu
Potvornými strachy pletete?
Nebe! žádného,
Kam mne v bouři a hrůze vedete?
By jsi bezbožníka
Kde jsem? Jaká vidím podívání?
Střetlo lítého?
V které světa prostrannosti
Není lesů, hory,
Slyším křiky, proklínání
Vody, pustiny,
Jedovaté bezbožnosti?
By ho za lotrovství
Kde se rozlíhají radování
Shltly hlubiny?“110
Nezkalené nevinnosti?“111 Z hlediska užití rýmů je tato skladba značně nesourodá. Nalezneme zde střídavý a obkročný nestrofický rým, ale také jiné druhy rýmů. V duchu svého komunikačního záměru se snaží působit na čtenáře nábožensky zaměřeným dílem. Ovlivňuje je hlavně v pásmu autorské řeči. V řeči postav k tomu využívá výzvy a různě zaměřené otázky. K této skladbě jsme nalezli jediné vyjádření a to v kritice Příspěvky k dějinám nové české literatury, kde si Karel Sabina všímá Posledního soudu jen okrajově: „Dříve se představil svým Posledním soudem, což byla smělá myšlenka, její provedení se povedlo jen částečně.“112
110
Nejedlý, V.: Poslední soud., Praha, 1804, str. 37 Nejedlý, V.: Poslední soud., Praha, 1804, str. 3 112 Sabina, K.: O literatuře., oddíl I., Kritiky doby předbřeznové (1835–1847), Praha, 1953, str. 18 111
74
6.4.
Václav Epická skladba s historickým námětem rozčleněná do osmi zpěvů, byla
vydána v roce 1837. Součástí knihy je životopis Jana Nejedlého napsaný Šebestiánem Hněvkovkým (str. 5–21). Nejprve se budeme věnovat popisu děje v jednotlivých zpěvech. Nejedlý ve skladbě líčí historické události (Václavovo vyprávění o zavraždění Ludmily, Drahomířino spojenectví se synem Boleslavem, Boleslavovo usilování o trůn a známé zavraždění Václavovo) a zároveň vytváří příběh, v němž se objevují smyšlené postavy (Vojmír, Radoslav, Stanislav, Podivín, Šimon, Dobrůvinka, Blažena, Pomnikvas). Chronologická linie příběhu je narušena retrospektivní odbočkou (Václavovo líčení mocenských bojů o trůn). V prvním zpěvu se autor soustředí na vylíčení situace v Čechách. Po skončení domácích rozbrojů pozval Václav do Prahy svou matku Drahomíru, která posléze odjíždí do Boleslavi. V Praze na sněmu Václav prosazuje mír mezi národy. Další změny, které chce v zemi prosadit neodpovídají charakteru doby. Autor prostřednictvím Václava prosazuje osvícenské a humanistické cíle: ruší šibenice a mučírny, zavádí náboženskou svobodu, zakládá školy. Páni jsou s vývojem na sněmu spokojení a uzavírají s císařem spojenectví. Druhý zpěv začíná plány Drahomíry a Boleslava na získání trůnu. Když se dozvědí, co se usneslo na sněmu v Praze, jen se utvrzují v nutnosti svrhnout Václava. S tím také souhlasí Vojmír, který chce nedaleko Prahy poštvat pohany proti ustrašeným křesťanům. Václav se o této situaci dozvídá. Křesťané jsou povzbuzeni jeho příchodem, pohané prchají. V třetím zpěvu jsou popisovány další rozbroje v zemi. Pohané našli útočiště u Radoslava, který se připravuje na to, že se Pražanům postaví. Nejprve se roznese zpráva o Václavově smrti, ta je posléze vyvrácena. Václav vyzývá Radoslava na souboj, ten se mu poté podrobuje. Ve čtvrtém zpěvu na slavnosti vypráví Václav příběh o své vlasti a o svém rodu. Hovoří o tom, jak ho dal Vratislav na vychování ke své matce do Budče, kde se seznámil s Podivínem. Po Vratislavově smrti uchvátila trůn Drahomíra a chtěla vyhubit křesťany. Potom co nechala v Budči zavraždit Ludmilu, je země
75
vržena do války a mnoho křesťanů raději odchází z Čech. Drahomíra přichází o trůn, vévodou je zvolen Václav a křesťané se navracejí. V pátém zpěvu jsou idylicky líčeny Václavovy skutky. Václav je chválen jako moudrý vladař, který usmiřuje znesvářené rodiny (Dobrůvinku s otcem), stará se o štěstí svého národa, podporuje zraněné vojáky a pomáhá slabým (sám odnese starci domů dříví). Moudře pomáhá utlačovaným, kteří u něho mají zastání (trestá zlého správce). Šestý zpěv a sedmý zpěv líčí osudy smyšlených postav. Šimon se zamilovává do Důbravinky. Každý je jiného náboženství. Šimon je zmatený ze svých citů a prchá do „pustiny“. Na útěku potkává Podivína, který mu zachrání život. Šimon mu slibuje, že jeho skrýš neprozradí. Poté má výčitky, že se sešel s Boleslavovým nepřítelem a pod pohrůžkou úkryt vyzrazuje. Podivín, zajatý Boleslavem, má možnost z vězení uniknout, ale nevyužívá jí. Následně je odsouzen k smrti. Šimon si uvědomuje svou vinu a nabízí Boleslavovi svůj život za život odsouzeného. Ten ho však vyhání. Šimon se ještě pokouší hledat pomoc u Václava, nedokáže se však ubránit výčitkám svědomí a páchá sebevraždu skokem z okna. Král Podivína vysvobodí, což rozzuří jeho bratra Boleslava. Drahomíra mu radí, aby pomstu odložil na vhodnější okamžik. Sedmý zpěv zachycuje známý závěr Václavova života. V Praze se po Šimonově pohřbu uklidnila situace. Boleslav připravuje zradu. Přijíždí do hlavního města, zve Václava na křtiny a získává si všechny dvořany. V Boleslavi je v noci po oslavách Václav zavražděn svým bratrem. Boleslav je ze spáchaného činu zmatený. Ačkoli byla Drahomíra iniciátorkou tohoto skutku, Boleslava proklíná za příliš mírné potírání nepřátel. Lid truchlí nad Václavovou smrtí. Boleslava se snaží utěšit jeho žena. Nejedlý ve
skladbě
Boleslava
úplně
neodsuzuje
a
nezatracuje.
Nezobrazuje ho jako úplně zkaženého, ale jako člověka trochu labilního, který se nechává ovlivňovat názory své matky. To ona donutí Boleslava zabít Václava, když má pochybnosti a nemá sílu to udělat: „Václav na věčnosti? Boleslav se Pejře mluví: Bratr za bratra se Modlí; jak bych nešlechetník meč vryl
76
V dobré srdce? Nemohu a nechci, Pro celý svět nechci spáchat vraždy. Choulostivý mládenečku! stín-li Svědomí tě děsí, tedy zahyň Patře na krev rodiny své, na smrt Utejrané matky! zkřikla divá Drahomíra jak čert s posmíváním“113 Po uskutečnění bratrovraždy je zobrazeno Boleslavovo nitro, které je drásáno výčitkami svědomí. V závěru básně věnuje autor více prostoru Boženiným pochybám, než vrahově zoufalství. Boleslavova žena si je vědoma manželova skutku (Ráda proklela by vraha, ach! ten / Manžel, klatba na jazyku mřela. / Co si počnu? V divočině mám-li / Přebývati s vrahem, přitisknouti / Ukrutníka k outrpnému srdci?), ale nehodlá ho proto opustit (Božena co věrná přítelkyně / Přivinouc se k srdci rozbitému,… Nelekej se, milý! proklínání! / Matka tebe posvětila na smrt, / Žena muže svého neopustí.). Báseň končí verši, kde jsou chváleny zásluhy panovníkovy ženy a její moudrost (Takto prorokyně milostivá / Rozmlouvala lahodivě s mužem, / Občerstvila srdce, vyjasnila / Rozum, k chvalným vedouc kníže činům.). Karel Sabina v jedné ze svých kritik114 nazývá tuto skladbu poetickou povídkou. Musíme mu dát za pravdu, že se jedná o báseň prozaizovanou. Chybí zde rýmy a veršové úseky často neodpovídají myšlenkovým (větným) celkům. Nejedlý ve Václavu použil pětistopý trochej (s ženským zakončením verše, tj. úplnou stopou) a desetislabičné nestrofické nerýmované verše. Nalezneme zde i jiný typ strofy – přízvučnou asklepiadskou strofu (zpěv dětí při setkání Václava a Drahomíry v I. zpěvu): „Pospěš k rodině své, přiviň se k vřelému Srdci máti! a květ radosti s usměchem Žni; hlé! synové tvoji 113 114
Nejedlý, V.: Václav., Praha, 1837, str. 272 Sabina, K.: O literatuře., oddíl I., Kritiky doby předbřeznové (1835–1847), Praha, 1953, str. 19
77
Touží po milé máteři Jako mládenec ctný panny-li růžové Čeká. Kde jsi, ó kdes! Do milé vlasti co Slunce obživující Pospěš oblažit rodiny.“115 Uplatňuje se v ní daktyl i trochej v následujícím schématu: -u/-uu/-/-uu/-uu// -u/uu/-/-uu/-uu// -u/-uu/-u// -u/-uu/-uu//.
6.5.
Vratislav Dvoudílná epická skladba Vratislav (napsaná kolem roku 1813) vyšla
v roce 1836. Báseň popisuje osudy hrdiny Vratislava na křížové výpravě v Palestině. Rozsáhlý epos (9420 veršů) je členěn do 17 zpěvů (1. díl zpěv 1–8, 2. díl zpěv 9–17). Všimneme si pouze zajímavých pasáží eposu a postav, které jsou nositeli morálních zásad. I v tomto díle nalezneme prvky autorova osvícenského smýšlení. V prvním zpěvu líčí důvody, proč se bojovníci vydali do Svaté země. V autorské řeči opět poznáváme Nejedlého protiválečné smýšlení: „Vřelci z každého kraje co včely se hnali, Aby i víry i svatyně hájili Páně; Muži přijali kříž, a co stínové ženy S hrdiny chvátaly v boj, by své obmyly viny V krajině čisté a vplynuly v rozkoše sladší. S národy pomatenými i Čechové zbraně Spojili své a se zbavili vlasti i přátel Pro hynoucí slávu a odplatu marnou.“116
115 116
Nejedlý, V.: Václav., Praha, 1837, str. 30 Nejedlý, V.: Vratislav., díl 1., Praha, 1836, str. 5–6
78
Charakteru těchto bojovníků se vymyká pouze ctný Ladislav (otec Vratislavův), který je milosrdný i k nepřátelům (Hvězda se stkví, a Křesťany miluje správné / Turkům povzdychujícím útěchy přával.). Kdežto ostatní rytíři pouze rabují a ničí (Sletěli v kraj, a co vlci nelitující /Dítek a žen jen slídili po zlatě svodném, / Sedrali klenoty, zbořili hrad, a co světa / Panovníci v zpěvu se vraceli domů,). Ladislav již nechce jejich chování dále trpět, svolává sněm. Ve svém projevu se snaží apelovat hlavně na jejich mravy a pravou víru v Boha (Mužové Boží! Bohu-li zůstanem věrní, / Jestliže Kristu se zpřičujem nešlechetnostmi?). Následně jsou popsány oba tábory – křesťanský a saracénský. Je pozoruhodné, že Nejedlý nijak nezastírá naprosto nemorální jednání křesťanů, kterého se v Palestině dopouštěli. Dokonce oceňuje moudrost muslimského vojevůdce Saladina (Moudrý Saladín jak obživující / Slunce a v outoku skála i naděje ve tmách,). Jeho vyobrazení znesvářených stran není „černobílé“, jak bychom mohli předpokládat vzhledem k jeho povolání. Saldinova přívětivá lidskost se projevuje i v jednání se zajatci. Ženy a děti nepřátel propouští těmito slovy: „Sultán mocný neveda s ženami války, Nechtěje tísniti starců, nechtěje křehkých Mučiti dítek co Křesťané vyhubující Neviny skrýš, vám vracuje ženy i děti.“117 Tyto činy však křesťany neobměkčí. Když je následně zajata Saladinova žena Zulima, křesťané ji chtějí popravit. Vratislav, syn Ladislavův ji ochraňuje (několikrát jí zachrání život) a poté ji bez souhlasu ostatních propouští. Následně jsou zdlouhavě líčeny boje mezi oběma náboženskými skupinami a také mocenské boje v táboře křesťanů. Podobně jako v Nejedlého skladbě Václav, i zde nalezneme retrospektivní vyprávění (popis počátku Svaté války) a motiv lásky (mezi mužem a ženou, rodiči a dětmi). Stejně jako v Otakaru se i v tomto eposu lidé vzdávají z důvodu lásky vlastního náboženství, aby přijali jiné. V dějových odbočkách upozorňuje autor na intoleranci (náboženskou či při
117
Nejedlý, V.: Vratislav., díl 1., Praha, 1836, str. 17
79
výběru partnera). Postava Vratislava je prototypem kladného hrdiny – zastánce utlačovaných a neprávem odsuzovaných. V závěru básně se
Vratislav nechá
zajmout a má být popraven místo svého otce (chce se z lásky k otci obětovat). Sultán mu však uděluje milost a Vratislav se tak může se svými přáteli vrátit do rodné země. Podobně jako v jiných skladbách i zde autor idealizuje hlavní postavy (Ladislava, vévodu Vratislava, Saladina). Protikladem jsou jim ostatní šlechtici, kteří touží po moci a materiálních hodnotách. I v této skladbě tedy využívá skutečných událostí a postav (Saladin – skutečný muslimský vůdce), které si však přizpůsobuje. Nejedlý používá různě slabičné verše (nejčastěji desetislabičné) bez rýmů. V eposu Vratislav uplatňuje
pětistopé a čtyřstopé daktyly (ty jsou často
nahrazovány stopou trochejskou): „Křesťané v
boji co sultán mocně se strojíc
zpívali písně, že svatyni nevěry sprostí. Naděje potvrdil Bůh; neb Zulima zašla. Viděl-lis, bratře! jak na horu vstupovalo anděl!“118 Za zmínku stojí i to, že v této básni užil asklepiadskou nerýmovanou strofu, v níž naprosto dodržel rozmístění trochejů (-u-uu-uu-uu/-u-uu-uu-uu/-u-uu-u/-uu-uuuu): „Lidi
plačící, hrdino! vytrhl jsi
Jak Bůh z vězení hrozného, daroval Dítky otci a matce, Ženicha nevěstě zoufající.“119
Epická skladba Vratislav podobně jako ostatní rozsáhlé skladby V. Nejedlého nedosáhla výrazné čtenářské odezvy. Právě tento neúspěch eposů zastínil celou autorovu práci. Pro literární badatele starší generace (Vlček, Jakubec, A. Novák) jeho epické skladby představovaly pouze „střízlivou, dutou 118 119
Nejedlý, V.: Vratislav. Zpěv první. In: Hlasatel český, IV. ročník, 1818, II. díl, str. 177 Nejedlý, V.: Vratislav., II. díl, Praha, 1836, str. 57
80
a lineálovitou poesii.“ V této souvislosti ještě připomeneme podobný názor dalšího badatele, kterého jsme doposud nejmenovali. Tímto kritikem myslíme Ferdinanda Schulze, který o Nejedlého díle míní toto: „Kdy by Nejedlého Otokar, Vratislav, a Vácslav byly také v pravdě básněmi, byli bychom už v první třetině tohoto století v epice bývali rovněž tak bohati, jako staří Řekové a Římané dohromady... ale poesie není v literárních plodech ani o vlas více. Vypravování vleče se… vyhledávajíc ještě zvláštní odpočinky k poutnickým výkladům nejvšednější mravouky.“120
Nemůžeme se ubránit dojmu, že za neúspěchem
eposů stojí spíš jejich přílišná rozsáhlost a rozvláčnost, která je činí obtížně čitelnými (zdlouhavými), než nedokonalost veršové formy.
7.
Verš Vojtěcha Nejedlého Nejprve se pokusíme na základě prostudované literatury obecně
charakterizovat verš družiny, jíž byl Nejedlý součástí. Verš puchmajerovců je sylabotonický. Počítá současně
s počtem slabik i s rozvržením přízvuků,
respektive mezislovních předělů jako s činiteli rytmickými. Velmi důrazně se projevuje vnitřní organizovanost a verš je výrazně stopový. Projevuje se snaha, aby se začátek slova co nejčastěji kryl s počátkem dvojslabičného rytmického úseku, což ovšem do určité míry určuje ráz výběru lexika. Tak u puchmajerovců vznikají často frekventované trochejské stopy. Většina jejich básní je psána právě tímto metrem. V jejich tvorbě nalezneme i jiné druhy stop: jamb (např. Hněvkovského skladba
Dvě
hexametry121).
sestry Jamb,
puchmajerovci v
z prvního
dílu
doprovázený
„Sebrání“), určitými
daktyl
odchylkami,
(Puchmajerovy praktikovali
podobě, jakou navrhoval Dobrovský, tj. s předrážkami.
120
Schulz, F.: Básně., Osvěta, 2. díl, 1880, str. 607 pozn. V Puchmajerově zpracování Montesquieuova Temple de Gnide, dochází ke střídání daktylů s trocheji a k odchylkám od pravidla o vyznačování těžkých dob metra přízvuky. Puchmajer nahrazoval přízvuk kvantitou v místech, kde stopa začínala třetí či čtvrtou slabikou slova. Dále se snažil uplatňovat v dvouslabičných stopách na druhé slabice kvantitu, aby dosáhl podobnosti antické spondeji.
121
81
Nalezneme u nich i jiné druhy stop, které nejsou pro češtinu tak typické. Nejedlý se pokusil i o strofu sapfickou (Šťastný jak Bůh mládenec slouti může; / jemuž na tvém pohledu kvetou růže; / milou lásku zjevuje srdce věrné, / očičko černé.) či asklepiadskou (viz epos Vratislav). Jak jsme již upozorňovali, Vojtěch Nejedlý nejčastěji používal dvojslabičná či jednoslabičná slova spojená do jedné stopy, čímž jednoznačně implikoval trochejský spád. Stereotypnost trochejského metra pak narušuje spojení jednoslabičných slov s trojslabičnými v čtyřslabičný celek a také užití čtyřslabičných slov. Víceslabičná slova nalézáme jen ojediněle (př. šestislabičné slovo – obdivovatel), pětislabičná slova se v básních nevyskytují. Vybírá vždy slova z běžné slovní zásoby. Snaží se vytvářet sudoslabičné stopy a vyhýbat se stopám lichoslabičným, které by narušovaly trochejské metrum. To se mu daří poměrně přesně zachovat. Gramatické rýmy jsou vytvářeny hlavně pomocí značné variability koncovek při ohýbání čtyřslabičných slov. Připomeňme ještě Mukařovského úsudky122 o kvantitě v díle žebráckého děkana. Domnívá se, že Nejedlý nevyužíval kvantity, která by mohla narušit jednotné tempo a plynulost stopového schématu. Když srovnáme dvojverší v němž se třikrát vyskytuje ve slabice dlouhé á (Král náš milý táhne polem / Král své Čechy k vojně zval), usoudíme, že opakování nemá ani rytmickou ani eufonickou funkci. Právě z častého potlačování kvality pak pramení nelibozvučnost. Jeho úsudky je však třeba brát s určitou rezervou, neboť pro tyto závěry používá jediné Nejedlého dílo – Přemysla Otokara v Prusích. Podle ukázek, které použil ve své stati víme, že pracoval pouze s prvním zpěvem, který byl uveřejněn v prvním svazku Sebrání básní a zpěvů (1795, str. 91–113), nikoli s celým přepracovaným eposem Otokar. Právě v této rozsáhlé skladbě se nejvíce projevuje určitá automatičnost a veršová stereotypnost. Ty však nelze chápat jako signifikantní znaky celé Nejedlého poezie. Musíme konstatovat, že u drobnějších básní naopak nalezneme melodičnost a libozvučnost, kterou Mukařovský v díle tohoto autora
tolik
postrádal. 122
Vycházíme z jeho závěrů v příspěvku (Mukařovský, J.: Polákova Vznešenost přírody. Pokus o rozbor a vývojové zařazení básnické struktury., Sborník filologický, svazek X., Praha, 1934–1935, str. 1–67), v němž porovnává využití kvantity v díle Nejedlého a Čelakovského.
82
O Nejedlého způsobu narušování trochejského metra ve verších se zmiňuje ve svém příspěvku Viktor Viktora: „Jeho absolutnost (pozn. trochejského metra), a tedy i stereotypnost je porušována používáním čtyřslabičných slov, jejichž nerealizovaný vedlejší přízvuk eliminuje liché slabiky (s výjimkou první) zatížené přízvukem.“123 Nejčastěji je v jeho skladbách zastoupen osmislabičný verš. Ten bývá často členěn na dva poloverše, v nichž se také uplatňuje trochej. V obou částech je znatelný začátek a konec každého z poloveršů: nejvíce jsou přízvukovány první (100 % přízvuků) a páté (více než ostatní liché) slabiky. Sudé slabiky nejsou přízvukem zatíženy vůbec. V kratších i rozsáhlých skladbách nalézáme důkazy, že se tohoto počtu sylabů striktně nedržel. Obměny slabičnosti a rýmového schématu použil v několika skladbách. Příkladem složitější konstrukce verše jsou básně Nemilosrdný otec a Outěk. Viktora upozorňuje také na problematické uplatnění slabikotvorného l v koncovém sylabu minulého času, když mu předchází souhláska. Toto písmeno neelidoval. Docházelo tak ke slučování této slabiky s předcházející (musela být tvořena samohláskou) nebo k narušování metra a slabičnosti verše. Jako příklady Nejedlého neschopnosti poradit si s touto záležitostí uvádí ukázky z druhého dílu Básní: sedmislabičný verš (Vynesl ortel strašlivý;… když meč švihal ohnivý.), jedenáctislabičný verš (Ještě to mluvila, lidé šli z lesa / bohatec ulekl se dívčici nesa;) aj. Mukařovský charakterizuje verš puchmajerovců následovně: „Výsledek veršování puchmajerovského je tedy takový: verš stejnoslabičný neproměnného spádu,
nejčastěji
trochejský,
s velmi
vyhrocenou
stopovostí,
intonačně
automatisovaný; i při nenucené hlasité četbě je téměř skandován. Postrádá vlastní rytmické diferenciace a mohl by proto působit ve smyslu odautomatizování rytmu jen jako popření rytmicky proměnlivého verše sylabického.“124 Ona jednotvárnost verše byla zapříčiněna potlačováním napětí mezi metrickým schématem a jazykovým materiálem. Proti verši této skupiny vyslovil určité námitky již 123
Viktora, V.: Verš Vojtěcha Nejedlého. In.: Jeden jazyk naše heslo buď II. Vojtěch Nejedlý., Radnice, 2003, str. 139 124 Mukařovský, J.: Polákova Vznešenost přírody. Pokus o rozbor a vývojové zařazení básnické struktury., Sborník filologický, svazek X., Praha, 1934–1935, str. 23
83
Dobrovský. Tak to alespoň vyplývá z knihy O prosodii české, kde Josef Král píše: „Jednotvárnost českého přízvuku činí, že máme vlastně jen dvě stopy, trochej a daktyl. Následek toho jsou značné diaerese v každémkoli verši (nejen v hexametru), je-li básněn správně přízvučně. Těmto diaeresím nelze se v češtině vyhnouti. Latina i řečtina mají arci velkou rozmanitost stop, abychom tak řekli, slovných, t.j. jejich slova, měřená časoměrně, jsou nejen daktyly a trocheje, nýbrž i jamby, anapesty, kretiky, choriamby atd.“125 Rozmanitost struktur pak umožňuje, aby se básníci, skládající řecké či latinské verše, dieresi (tj. hranici mezi slovy, která je složkou metrického impulsu) vyhnuli. Tím Dobrovský nekritizuje jediný výtvor (podobu Puchmajerových hexametrů z roku 1795, které značně zaostávaly za těmi Vergiliovými), ale spíše se pozastavuje nad dokonalostí celého veršového systému. Puchmajerovské (a také Nejedlého) verše nebyly tak jednotvárné, jak by se mohlo podle různých studií o jejich veršové skladbě zdát. Autoři „Počátků“ a také někteří novější badatelé pokládají verše této básnické skupiny za mechanicky pravidelné. Jako důkaz této jednotvárnosti je často předkládána Nejedlého skladba Přemysl Otakar v Prusích. Tento výklad je však značně nepřesný, neboť opomíjí skladby, které měly verš jiného rázu. Jedná se tedy hlavně o drobnější básně v Puchmajerových almanaších. Při posuzování jejich veršových dovedností je třeba přihlédnout i k dalším skladbám, které v „Sebráních“ či Nových básních nevyšly a byly uveřejněny jinde (v samostatných sbírkách, časopisech). Pro určitou část těchto básní by jistě ona mechanizovanost verše neplatila. Tím samozřejmě nechceme zastírat, že přízvučná poezie těchto básníků neměla slabiny. Těch jsme si samozřejmě vědomi. Jejich poesii však nelze i nadále stavět na periferii literární vědy, jak tomu bylo hlavně díky kritikám, které byly napsány před více než sto lety (Vlček, Jakubec, Hýsek). Autoři těchto prací přikládali poesii puchmajerovců jen nepatrnou důležitost. Jejich závěry se pak staly závaznými pro další roky. Určité oživení pak znamenaly příspěvky Mukařovského a Václavka. Od jejich vydání se na Nejedlého na dlouhá léta zapomnělo. Až v roce 2001 (sborník věnovaný Puchmajerovi: Jeden jazyk naše heslo buď I.)
125
Král, J.: O prosodii české., díl I., Praha, 1923, str. 116
84
a poté hlavně v roce 2003 (sborník o V. Nejedlém) se objevily nové přínosné příspěvky k jeho literární činnosti. V souvislosti se sborníkem o V. Nejedlém uvádíme hodnocení V. Viktory, který charakterizuje verš tohoto autora následně: „Vojtěch Nejedlý vnášel do kontextu puchmajerovské tvorby epickou linii s tragickým přídechem. Neignoroval přitom vliv čtenářské obliby triviální literatury, ani inspiraci nastupujícím romantismem. Ve verši důrazně uplatňoval prozodické zásady J. Dobrovského, tvořil výrazně stopový sudoslabičný verš trochejského metra. Při tomto postupu je patrna jeho snaha bránit se stereotypu, a to používáním víceslabičných slov, lichoslabičných veršů, variovanou podobou strof. Vybočení z pravidelné stopovosti spojoval především s lichoslabičným veršem.“126 Je patrné, že novější badatelé nevidí Nejedlého poesii a jeho verše tak jednotvárně, jak je představovali někteří příslušníci předešlých generací. Poezie puchmajerovců se stala důležitým spojovacím článkem mezi sylabickou a rytmicky propracovanou romantickou poesií. Jejich verš splnil svou vývojovou úlohu a byl nahrazen novějším typem verše v období romantismu, který do určité míry znamenal návrat k uvolněnosti, která byla spojena s „předchůdcem“ puchmajerovského verše – veršem sylabickým. Puchmajerovci nejčastěji používali trochej. Musíme si uvědomit, že trochej je při nedostatku vzestupných slovních celků nejsnadnější stopový půdorys v češtině. Ten měli ve zvyku klást také tam, kde bývá uplatňován jamb. Trochej je také přirozenější pro český jazykový materiál. Vojtěch Nejedlý ve svých skladbách uplatnil jak trochejské verše ženské (končí lehkou dobou, úplná stopa), tak i mužské (končí těžkou dobou, stopa je pak neúplná). Ono mužské zakončení verše se objevuje hlavně u lichoslabičných veršů, na jejichž závěr často klade jednoslabičné slovo (významově zatížené, vyžadující větný přízvuk). Tento prvek nalezneme v baladě Milostivý hrdina (Honem ženo zlato sem!… hrozí, že jí vrazí v zem… Jako Lazar nouzi tru; …nemocí i strachem mru.). Ještě typičtější je u lichoslabičných veršů daktylské zakončení (trojslabičné slovo). V tom případě musí být těžká doba verše podložena vedlejším slovním přízvukem. Jako
126
Viktora, V.: Verš Vojtěcha Nejedlého. In: Jeden jazyk naše heslo buď II. Vojtěch Nejedlý., Radnice, 2003, str. 141–142
85
vyvrcholení puchmajerovského verše pak vidí Karel Horálek127 Kollárovu Slávy dceru, kterou je podle něj možno pokládat za nejvýznamnější básnické dílo, jenž je psané puchmajerovským veršem. Podotýkáme, že i u něj velmi často objevíme ve funkci trochejského mužského verše daktylské zakončení.
8.
Korespondence Korespondence V. Nejedlého je přínosným zdrojem k porozumění činnosti
Puchmajerovy družiny. V dopisech se seznamujeme s Nejedlého názory na politickou situaci, přátele a nepřátele, život v Žebráku. V několika z nich líčí problémy spojené s vydáváním básní či se získáváním far. Nás budou nejvíce zajímat názory na další spisovatele, které Nejedlý často uveřejňoval právě v dopisech se svým krajanem Hněvkovským. Většina dopisů je psána česky, adresy jsou pak ve francouzštině. V několika dopisech nalezneme poměrně vyostřené názory na Jungmanna. Přitom víme, že Jungmannův vztah byl vyhrocený hlavně s Vojtěchovým bratrem. Z dopisů je však znát, že v období prosodických a ortografických sporů existovalo nepřátelství mezi všemi členy Puchmajerova spolku a Jungmannem. Nejedlý například píše: „Jungmann na nás zas doráží. Ten člověk si pokoje nedá, dokud na něho hodně nezasedneme. Nejlépe by bylo všechny jeho čmáraniny kriticky posoudit, tak jak skutečně jsou, aby viděl svět, co v něm vězí.“128 Podobně se pozastavuje nad snažením jungmannovců v dalším z dopisů, který byl adresován Š. Hněvkovskému: „…zpráva v novinách nebyla o nás tuze vonaká, neboť hodila nás mezi harampádí, snad abychom více mezi genie se nemíchali, zprávu nám dávajíce. Bez pochyby nějaký jungmanista a ti nás potlačiti se snaží…“129 Jedním z nejzajímavějších dopisů je dopis z 4. června 1836, který poslal Nejedlý Karlu Havlíkovi (Příloha č. 3). Básník se zde vyjadřuje k Máji a Máchově tvorbě. Dopis uvedeme v plném znění: „Milý pane vlastenče! Co o p. Máchovi soudím? Že jest výborná hlava, a bude-li pokračovati, mezi 127
Horálek, K.: Přehled vývoje českého a slovenského verše., SPN, Praha, 1957, str. 5–54 dopis V. Nejedlého Š. Hněvkovskému z 3. listopadu 1822. Památník národního písemnictví, literární archiv, fond Š. Hněvkovský 129 dopis V. Nejedlého Š. Hněvkovskému z 22. února 1823. Památník národního písemnictví, literární archiv, fond Š. Hněvkovský 128
86
nejvznešenější básníky české patřiti bude, neboť již mnohého převyšuje, kterého do nebes vyhlásili. Ovšem, že v Máji od cesty prvé se odchýlil zlosyna za předmět vyvoliv. Též řídil se podle englického a německého jazyka, takových rýmů jako oni užívaje, toť čeština netrpí – však v slohu vyniká a duch básnický vždy se vyvinuje. Kdyby jen klasiků se nepouštěl, a tak přílišné romantické novoty nevyhledával. Že Rautenkranz ještě z Vídně nepřišel, jest mi líto, rád bych byl, aby již druhý díl vytiskl. Jestli bratrovou Odu na Čechy pan censor, nepropustí – musíme býti spokojeni, dosti na tom, že již na světlo vyšla. Prosím, vy mi račte koupiti Klácela básně – již trojí recensí jsem na ni četl, též časopis co v Uhřích vychází. Posílám 1f. 6kr. V neděli přišla Včela, a tam recensí o Máji. Já jsem své mínění již dříve napsal. Račte se dobře míti. V. Nejedlý“130 O osobě, která byla adresátem dopisu se dovídáme z článku E. Horského V. Nejedlý o Máchovi v r. 1836131. Karel Havlík byl Erbenův kolega z gymnázia. V Žebráku si oba našli nevěsty. Havlík se později stal magistrátním úředníkem v Praze a poté okresním soudcem. O Máchovi se zmiňuje také v dopise Šebestiánu Hněvkovskému ze dne 28. března 1837: „…Jaká nesmyslnost, loupežník, otcův vrah, jeho milenka, kterou otec zkazil, kolem lámaný zlosyn, toť přednost básně, a sice Máje, a toť prý ta první báseň romantická v češtině… “132 Podobně jako mnozí jiní kritici, Nejedlý rozpoznal Máchovo básnické nadání. Shoduje se s nimi i na jiném stanovisku – odmítá námět této básně a výběr postav. V článku Václava Jílka se dozvídáme i o Nejedlého názoru na dalšího významného básníka. V korespondenci s Hněvkovským se Nejedlý vyjadřuje k vydáním Kollárovy Slávy dcery z let 1824 a 1832. V prvním z dopisů z 15. února 1825 píše: „Čtu též Kollára Slávy dceru; výborný básník. Ti dva (pozn. druhým autorem myslí
Klicperu) slávu české literatury rozšíří; jemu
schází, že některé rýmy chybné má, jakož krásně, jasně; což ovšem maličkosti, ale
130
dopis V. Nejedlého Karlu Havlíkovi z 4. června 1836. Památník národního písemnictví, literární archiv, fond V. Nejedlý 131 Horský, E.: V. Nejedlý o Máchovi r. 1836., Časopis Muzea království českého, roč. 87., sv. 4., Praha, 1913, str. 452 132 dopis citujeme z článku – Jílek, V.: Několik drobtů z kritické činnosti Vojtěcha Nejedlého., Listy filologické, roč. 57., Praha, 1930
87
právě v znělkách by se jich vystříhati měl, verše má výborné, přednášení živé.“133 Chválou nešetří ani v dopisu z 9. srpna 1833: „Kollár jest co Petrarca a Dante. Některé jeho básně jsou co Petrarkovy a s Dantem se ve výsosti i hrubosti srovnává. Hrůza čísti některá místa – však ten rozdíl – Dante byl živ v hrubém věku, a ten za našeho. Některé znělky jsou titěrnosti. Ač na Němce žehrá, ač na Čechy, kterýž se zpravují Němci, přec sám, co si měl Petrarcu za vzor vzíti, sám se ve veršování podle Němců řídí – a tím jsou znělky příjemnější. – Ostatně přes Kollára nemáme a vším právem cizím v bok se postaviti může.“134 Z Nejedlého korespondence se dochovalo několik desítek dopisů, které nalezneme hlavně v literárním archivu Památníku národního písemnictví. Většina je uložena ve Fondu Šebestiána Hněvkovského. V tomto oddíle se nachází i dopis z 11. ledna 1797 (pozn. den není příliš čitelný) psaný v Drahoňově Újezdu. Ten je dokladem, že již na počátku roku 1797 působil Nejedlý na tomto místě. V jiném z dopisů z 19. září 1796 Vojtěch Nejedlý píše: „Dřív knězem nebudu až v Decembru.“135 To, že podle dopisu ze začátku roku 1797 píše ze svého působiště v Drahoňově Újezdě
nás přivedlo k myšlence, že Nejedlý skončil
studia již na konci roku 1796, nikoli v roce 1797 či 1798, jak je uvedeno v mnoha publikacích. Tento předpoklad se nám následně potvrdil při prostudování rukopisného životopisu (Příloha č. 1, Příloha č. 2), jehož je autorem sám Vojtěch Nejedlý. Zmíněný dokument nalezneme v Památníku národního písemnictví ve fondu
V. Nejedlého. Autor v autobiografii píše: „…knězem vysvěcen byl
17. prosince 1796…“136
Ve fondu Vojtěcha Nejedlého nalezneme pouze
11 dopisů (z nichž za nejvýznamnější pokládáme citovaný dopis Karlu Havlíkovi). Většina dopisů existuje pouze v původní – rukopisné podobě. Určitou část vydal
gymnazijní profesor
J. Šťastný137.
133
Zpracování a vydání celé
dopis citujeme z článku – Jílek, V.: Několik drobtů z kritické činnosti Vojtěcha Nejedlého., Listy filologické, roč. 57., Praha, 1930 134 dopis citujeme z článku – Jílek, V.: Několik drobtů z kritické činnosti Vojtěcha Nejedlého., Listy filologické, roč. 57., Praha, 1930 135 dopis Vojtěcha Nejedlého Šebestiánu Hněvkovskému z 19. září 1796. Památník národního písemnictví, literární archiv, fond Š. Hněvkovského. 136 dokument Nejedlý V. – Autobiografie. Památník národního písemnictví, literární archiv, fond V. Nejedlý 137 Šťastný, J.: Korespondence Šebestiána Hněvkovského. In. : Výroční zpráva cís. Král. Vyššího gymnázia českého na Novém Městě v Truhlářské ulici za školní rok 1909–1910.
88
korespondence puchmajerovců by bylo jistě přínosem k problematice jejich úlohy v rámci prozodických sporů či národního obrození.
9.
Právem zapomenutý autor? Nyní se zamysleme nad důvody neúspěchu Nejedlého skladeb. Nejprve
však pojednáme o úsilí celé Puchmajerovy družiny. Jak jsme poznamenali dříve, hlavním cílem puchmajerovců byla snaha o vytvoření nové české poezie, jejíž vývoj byl na mnoho let přerušen. Jejich básně měly zaplnit prázdné místo v naší literatuře, které bylo způsobeno prosazením němčiny. Cílem bylo nejen oživení různých druhů poezie a renovace českého jazyka, ale také snaha o kultivaci čtenářstva. To platí také pro tvorbu Vojtěcha Nejedlého. Ten se snažil svými skladbami přispět k pozvolna se rodícímu úsilí o náročnější tvorbu, psanou národním jazykem, opírající se o české literární zázemí, jež chtěl dále kultivovat a rozšiřovat. Toto období znamenalo také přerod poezie. Vyžadovalo úsilí o vytvoření doporučených či závazných pravidel veršového systému, která by vyhovovala českému jazykovému typu. Básnické „pokusy“ česky píšících autorů se často z počátku oněm pravidlům vymykaly. Je třeba brát v úvahu, že jejich skladby i přes častou neúplnou veršovou dokonalost znamenaly posun v básnické tvorbě. Stanoviska, která zastávali při prozodických bojích, se nakonec ukázala být správná. Puchmajerovský verš se prosadil na úkor časomíry. Tím samozřejmě nepodceňujeme úlohu jungmannovců a vliv „Počátků“ na naši poezii. Naopak jsme si plně vědomi jejich snahy o náročnější poesii i důsledků, které z jejich činnosti vyplynuly. Faktem je, že se neprosadila ona puchmajerovská koncepce, která počítala se zachováním veleslavínské češtiny. Ortografická konzervativnost, kterou představitelé této skupiny vyznávali, byla, užijeme-li Hrochovy terminologie, „slepou vývojovou uličkou národního hnutí“. Dovolujeme si zapochybovat o Hrochově tvrzení o Janu Nejedlém (jako nejvýraznějším představiteli skupiny), o němž píše: „Reprezentuje nám dnes onu neúspěšnou alternativu českého národního hnutí, která nesměřovala ani k jazykově diferenciovanému národu, ani
89
k dvojjazyčnému národu, ale počítala se zachováním, konzervací českého jazyka jako milovaného mrtvého jazyka a české kultury jako jakéhosi hýčkaného, ale od života reálné, německy mluvící společnosti odděleného skanzenu.“138 Víme, že v pozdějších letech literárně-vlastenecká aktivita Jana Nejedlého stagnovala. Pokud by chtěli puchmajerovci zachovávat neměnnou podobu češtiny a nevěřili by v možnosti jejího uplatnění, jistě by tak usilovně nebojovali ve sporech. Snaha o prosazení nové prozodie, také není jevem, který by svědčil ve prospěch jejich konzervativnosti a úsilí o vytváření „skanzenů“ na poli české poezie. Podobně jako jiní představitelé národního obrození se i Vojtěch Nejedlý obracel k tématům z historie českého národa. Byl si vědom, že právě ona je bohatým zdrojem příběhů, které poukazují na dřívější slávu našeho národa. Uvědomme si, že v tomto období se snažil svými rozsáhlými skladbami seznámit čtenáře s historickými osobnostmi a idylicky zobrazit dobu jejich vlády. To byl jistě smělý čin. Nyní se dostáváme k pravděpodobným důvodům neúspěchu jeho skladeb. Nemůžeme se ubránit dojmu, že za neúspěchem eposů tohoto autora je hlavně jejich pozdní vydání. Uvědomme si, že většina rozsáhlých skladeb vznikla někdy v prvním desetiletí 19. století. Vydány však byly téměř o třicet let později, tedy v době, kdy nastupovala jiná generace básníků. Nejedlého básně tak byly v úplné podobě zpřístupněny čtenářům až v době nástupu odlišného básnického směru (preromantismus, romantismus). V tomto období již nemohly Nejedlého skladby získat slávu, neboť představovaly již překonanou podobu básní. Nic nás neopravňuje předpokládat, že se jeho tvorba mohla měřit s dokonalejšími
skladbami
té
doby,
tj.
tvorbou
Polákovou,
básnicky
Kollárovou,
Čelakovského. Eposy, které považoval Nejedlý za nejvyšší literární hodnotu, si při svém opožděném vydání již nemohly najít v jiném kulturním a uměleckém prostředí své obdivovatele. Jako další důvod, proč se Nejedlého poezie neproslavila můžeme jmenovat objevení „Rukopisů“ (1817). S nimi již byla v době vydání Nejedlého knih veřejnost seznámena. Rukopisy představovaly důkaz o staré historii jazyka a vysoké úrovni středověké češtiny. Zaplnily tak 138
Hroch, M.: Na prahu národní existence. Touha a skutečnost., Mladá fronta, Praha, 1999, str. 210
90
mezeru, kterou představovala absence děl představující naší slavnou historii. Za zmínku však stojí i fakt, že mezi lidovými čtenáři měly některé drobnější Nejedlého skladby úspěch. O tom svědčí jejich četný výskyt v různých kramářských tiscích. Tam se však z důvodu anonymity proslavila pouze jeho práce, nikoli jméno. Kratším skladbám pak chyběla ona původnost. Uvědomujeme si, že veršová podoba skladeb vykazovala určité nedostatky. Víme, že se Nejedlý ve svých skladbách snažil o jednotný básnický celek. V této souvislosti je třeba podotknout, že jeho snahy byly mnohdy limitovány jeho veršovou dovedností. Neúspěch u čtenářů pak nelze považovat za rozhodující prvek při hodnocení jeho tvorby. Tím by mělo být vědomí, že Nejedlého dílo vznikalo v období počátku národního obrození. Tedy v době, kdy se básnický jazyk teprve hledá a vytváří. Nejedlého poezie měla pozitivní vliv na spisovatele v rámci české obrozenecké tvorby. K jeho přičinění o prosazení jazyka a literatury můžeme počítat i založení ochotnického spolku v Žebráku. Připomínáme, že mezi autory, kteří se akcí spolku účastnili patřil i představitel „romantické generace“ – Karel Jaromír Erben.
91
10. Závěr V práci jsme se pokusili rozebrat dílo Vojtěcha Nejedlého. Určitý prostor jsme
věnovali
i
jeho
životním
osudům,
puchmajerovských básníků. S jeho názory
či
jeho
postavení
v rámci
jsme se seznámili hlavně
prostřednictvím rukopisné pozůstalosti – korespondence s jeho přáteli a bratrem. Domníváme se, že vydání této korespondence by jistě badatelům poskytlo zajímavé informace o národním obrození. Dopisy jsou také cenným východiskem k poznání života členů Puchmajerovy družiny. Pokusili jsme se vystihnout důvody neúspěchu Nejedlého skladeb, které ho na mnoho let zařadily až na periferii literárního zájmu. Tam ale, podle našeho názoru, podobně jako ostatní puchmajetovští básníci, nepatří. Jsme přesvědčeni, že by bylo přínosné prozkoumat Nejedlého dílo i z hlediska jazykových prostředků, výběru lexika a frekvence slov. Proto, že by neměl být jako básník zapomenut, svědčí i vydání novějších kritických prácí, které se zabývaly jeho životem i tvorbou. Tento obnovený zájem o jeho dílo a tvorbu puchmajerovců svědčí o tom, že by v budoucnu mohl být kladen větší důraz na tvorbu těchto básníků a jejich přínos.
92
11. Seznam literatury 11.1. Použitá literatura Alexová, J.: Komunikativní funkce slovesa v Nejedlého eposu Otokar. In: Jeden jazyk naše heslo buď II. Vojtech Nejedlý., Radnice, 2003, str. 187–199 Dějiny české literatury II. Literatura národního obrození., Československá akademie věd, redaktor svazku Felix Vodička, Praha, 1960 Dobrovský, J.: Česká prosodie. In: Výbor z díla., Praha, 1953, str. 233–263 Hemelíková, B.: Vojtěch Nejedlý – Bohyně. Komicko satirická poéma jako literární polemika. In: Jeden jazyk naše heslo buď II. Vojtech Nejedlý. Radnice, 2003, str. 57–65 Hlasatel český. Spis čtvrtletní k prospěchu a potěšení všech vlastenců vydaný od Jana Nejedlého., roč. I., díl I.–IV., Praha, 1806 Hlasatel český. Spis čtvrtletní k prospěchu a potěšení všech vlastenců vydaný od Jana Nejedlého., roč. II., díl I.–IV., Praha, 1807 Hlasatel český. Spis čtvrtletní k prospěchu a potěšení všech vlastenců vydaný od Jana Nejedlého., roč. III., díl I.–IV., Praha, 1808 Hlasatel český. Spis čtvrtletní k prospěchu a potěšení všech vlastenců vydaný od Jana Nejedlého., roč. IV., díl I.–IV., Praha, 1818 Hlavačka, M.: Clarissime domine, mnoho-li Vaše fara vynáší? In: Jeden jazyk naše heslo buď I. Antonín Jaroslav Puchmejer., Radnice, 2001, str. 209–220 Horálek, K.: Přehled vývoje českého a slovenského verše., SPN, Praha, 1957, str. 5–54 Horálek, K.: Základy slovanské metriky., SPN, Praha, 1977 Horský, E.: V. Nejedlý o Máchovi r. 1836., Časopis Muzea království českého, roč. 87., sv. 4., Praha, 1913, str. 452–453 Hrabák, J.: Úvod do teorie verše., SPN, Praha, 1986 Hroch, M.: Na prahu národní existence. Touha a skutečnost., Mladá fronta, Praha, 1999 Hroznata, F. J.: K teologii kázání Vojtěcha Nejedlého. In: Jeden jazyk naše heslo buď II. Vojtěch Nejedlý., Radnice, 2003, str. 201–208
93
Hýsek, M.: Vojtěcha Nejedlého Bohyně., Časopis pro moderní filologii., ročník I., sv. II., Praha, 1911, str. 165–166 Chmelenský, J. K.: Sebraná básnická díla V. N., ČČM, ročník 9., sv. I., Praha, 1835, str. 456 Chýlová, H. : Kázání Vojtěcha Nejedlého a J. A. Puchmajera z konfrontačního pohledu. In: Jeden jazyk naše heslo buď II. Vojtěch Nejedlý., Radnice, 2003, str. 209–217 Jakobson, R.: Základy českého verše. In: Poetická funkce., H&H, Jinočany, 1995, str. 157–248 Jakubec, J.: Česká poesie politická do Havlíčka., Naše doba, roč. 11., 1903–1904, str. 426 Jakubec, J.: Dějiny literatury české II., Praha, 1934 Janečková, M.: K jazyku eposu Otokar od Vojtěcha Nejedlého. In: Jeden jazyk naše heslo buď II. Vojtech Nejedlý., Radnice, 2003, str. 175–185 Jindřich, K.: Literární tvorba Vojtěcha Nejedlého za jeho působení v Mirošově. In: Jeden jazyk naše heslo buď II. Vojtech Nejedlý., Radnice, 2003, str. 89–95 Jílek, V.: Několik drobtů z kritické činnosti Vojtěcha Nejedlého., Listy filologické, roč. 57., Praha, 1930, str. 174 Jiráni, O.: Novočeský ohlas Horatiova listu o umění básnickém., Sborník filologický, roč. 2., Praha, 1911, str. 45–52 Jodl, E.: Život důstojného pána Vojtěcha Nejedlého, děkana žebráckého. Časopis pro katolické duchovenstvo, 1844, str. 798 Jungmann, J.: Boj o obrození národa. Výbor z díla Josefa Jungmanna., Praha, 1948 Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší do konce XVIII., Národní knihovna, 2. díl, Tisky z let 1501–1800., část V., M–O, Praha, 1950, str. 240–242 Kollár, J.: Slávy dcera, II. vyd., Budín, 1824 Král, J.: Česká prosodie., Nákladem J. Otty, 19--, Praha Král, J.: K činnosti Jungmannově v prosodickém sporu. Dodatky k článku O prosodii české., Listy filologické, roč. 22., Praha, 1895, str. 33–65
94
Král, J.: O prosodii české., část I, Historický vývoj české prosodie., vydal Jan Jakubec, Praha, 1923 Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 3., sv. I., M–O. Praha, Academia, 2000, str. 728 Macura, V.: Znamení zrodu. České národní obrození jako kulturní typ., II. vyd., nakladatelství a vydavatelství H&H, Jinočany, 1995 Mikušovičová, J.: Antonín Jaroslav Puchmajer. Život a dílo., Týn nad Vltavou, 1969 Mukařovský, J.: Kapitoly z české poetiky., 2. díl, II. vyd., Svoboda, Praha, 1948 Mukařovský, J.: Polákova Vznešenost přírody. Pokus o rozbor a vývojové zařazení básnické struktury., Sborník filologický, svazek X., Praha, 1934–1935, str. 1–67 Nejedlý, V.: Básně., díl I.– II., Praha, 1833 Nejedlý, V.: Bohyně. Báseň o osmi zpěvech., I. vyd., Praha, 1910 Nejedlý, V.: Karel Čtvrtý., Praha, 1835 Nejedlý, V.: Nedělní kázání na celý rok., díl I., Od první neděle adventní až do neděle šesté po Velikonocích., Praha, 1806 Nejedlý, V.: Nedělní kázání na celý rok., díl II., Ode dne Ducha svatého až do neděle čtyřmecítné po svatém Duchu., Praha, 1806 Nejedlý, V.: Otokar., díl I.–III., Praha, 1835 Nejedlý, V.: Poslední soud., Praha, 1804 Nejedlý, V. : Předmluva. In: Puchmajer, J.: Nedělní kázání na celý rok, díl I., Praha, 1826 Nejedlý, V.: Sváteční kázání na celý rok., díl I., Praha, 1807 Nejedlý, V.: Sváteční kázání na celý rok., díl II., Praha, 1807 Nejedlý, V.: Václav., Praha, 1837 Nejedlý, V.: Vratislav., díl I.–II, Praha, 1836 Novák, A. – Novák, J.: Přehledné dějiny literatury české., IV. vydání, Atlantis, Brno, 1995
95
Novák, A.: Stručné dějiny literatury české., Olomouc, 1946 Peřina, J.: Na okraj geneze básní Lenka a Krásná Božena. In: Jeden jazyk naše heslo buď II. Vojtěch Nejedlý., Radnice, 2003, str. 69–70 Procházka, A.: O některých oblíbených motivech našich epigramatiků., Časopis pro moderní filologii, roč. 16., Praha, 1930, str. 18 Puchmajer, A. J.: Sebrání básní a zpěvů., sv. I., Praha, 1795 Puchmajer, A. J.: Sebrání básní a zpěvů., sv. II., Praha, 1797 Puchmajer, A. J.: Nové básně., sv. II., Praha, 1798 Puchmajer, A. J.: Nové básně., sv. IV., Praha, 1802 Puchmajer, A. J.: Nové básně., sv. V., Praha, 1814 Rybička, A.: Přední křisitelé národa českého II., Praha, 1883, str. 315–332 Ryšavá, E.: Skladby Vojtěcha Nejedlého. In: Jeden jazyk naše heslo buď II. Vojtěch Nejedlý., Radnice, 2003, str. 101 Ryšavá, E.: Zlidovělé skladby Puchmajerových almanachů. In: Jeden jazyk naše heslo buď I. Antonín Jaroslav Puchmajer., Radnice, 2001, str. 176 Sabina, K.: O literatuře., oddíl I., Kritiky doby předbřeznové (1835–1847), Praha, 1953, str. 7 Schulz, F.: Básně., Osvěta, roč. 10., 2. díl, 1880, str. 606–620 Slavík, I.: Tváře za zrcadlem., Vyšehrad, Praha, 1996, str. 23 Slovník českých spisovatelů., ÚČL ČSAV, Praha, 1964 Strejček, F.: Prešpurští počátkové a V. Nejedlý., Listy filologické, ročník XXXIV., Praha, 1907, str. 231–256, str. 356–376 Strejček, F: Úvod. In : Nejedlý,V. – Bohyně., Praha, 1910, str. 5–12 Šembera, A. V.: Dějiny řeči a literatury české., Vídeň, 1868 Šťastný, J.: Korespondence Šebestiána Hněvkovského. Výroční zpráva cís. Královského vyššího gymnázia českého na Novém Městě v Praze v Truhlářské ulici za školní rok 1909–1910. Praha, 1910, str. 4–22
96
Václavek, B. – Smetana, R.: Český národní zpěvník. Písně české společnosti 19.století., Svoboda, Praha, 1949 Václavek, B.: K původu básně „Po půl noci dřív něž kohout“ v Čelakovského „Slovanských národních písních“., Listy filologické, roč. 51., Praha, 1924, str. 283 Václavek, B.: O lidové písni a slovesnosti., Čs. spisovatel, Praha, 1963 Válka analogistů a ypsilonistů. Literární vzpomínka., Kritická příloha k Národním listům. Časopis věnovaný literatuře a umění., redaktor Dr. Ed. Grégr, roč. 1., Praha, 1864, str. 225–228 Včelička, F.: Romance Vojtěcha Nejedlého. In: Jeden jazyk naše heslo buď II., Radnice, 2003, str. 117 Viktora, V.: Verš Vojtěcha Nejedlého. In.: Jeden jazyk naše heslo buď II., Vojtěch Nejedlý., Radnice, 2003, str. 138 Vítek, J.: Vojtěch Nejedlý jako kazatel., Časopis Národního muzea. Praha, ročník CXI., 1935, str. 99 Vlček, J.: Dějiny české literatury., sv. II., Praha, 1960 Vlček, J.: Novočeská škola básnická. Praha, 1896 Přítel lidu. Knížka pro poučení a vyražení., Česká Expedice, Praha, 1806 Rukopisná pozůstalost Vojtěcha Nejedlého v Památníku národního písemnictví, literární archiv, fond V. Nejedlý Rukopisná pozůstalost Šebestiána Hněvkovského písemnictví, literární archiv, fond Š. Hněvkovský
v Památníku
národního
Rukopisná pozůstalost Jana Nejedlého v Památníku národního písemnictví, literární archiv, fond J. Nejedlý www.ceska-poezie.cz www.ucl.cas.cz
97
11.2. Další literatura Almanach aneb Novoročenka., 1823 Časopis Českého muzea., 1828 Časopis Českého muzea., 1831 Čechoslav., 4, 1823 Čechoslav., 5, 1824 Česká včela., roč. 3, 1836 Česká včela., roč. 5, 1838 Dobiáš, D.: Puchmajerovské almanachy a srovnávací versologie. In: Jeden jazyk naše heslo bud II. Vojtěch Nejedlý., Radnice, 2003, str. 127–131 Dobroslav., roč. 3, I.–IV., 1822 Durdík, J.: O poměru obou prosodií českých., Časopis Muzea království českého, 1878, roč. LII, Praha, str. 58–78 Hlavačka, M.: Příklad českoněmeckého diskurzu z předbřeznových Čech. In: Jeden jazyk naše heslo bud II.Vojtěch Nejedlý., Radnice, 2003, str. 11–29 Holub, Z.: K vývoji obrozenecké češtiny kněze Vojtěcha Nejedlého (na přelomu 18. a 19. století; na textech kázání a eposů). In: Jeden jazyk naše heslo bud II. Vojtěch Nejedlý., Radnice, 2003, str. 143–73 Chmelíková, V.: Obraz dítěte v díle Vojtěcha Nejedlého. In: Jeden jazyk naše heslo buď II. Vojtěch Nejedlý., Radnice, 2003, str. 119–25 Jindy a nyní., roč. 5., 1833 Jireček, J: O stavu literatury české v letech 1815–1820. Pojednání., ČČM, roč. 52., 1878, sv. II, str. 230–42 Květy., roč. 2., 1835 Květy., roč. 3., 1836 Morkes, F.: Vlastenecké snahy o povznesení českého jazyka ve školách. In: Jeden jazyk naše heslo bud II. Vojtěch Nejedlý., Radnice, 2003, str. 31–37
98
Novák, A.: Klopstokův vliv na poezii českého obrození., Listy filologické, 1903, str. 207 Novotný, V.: Mladý bůh českého Parnasu (Josef Vorel, Vojtěch Nejedlý a další). In: Jeden jazyk naše heslo buď II. Vojtěch Nejedlý., Radnice, 2003, str. 39–53 Přítel mládeže., roč. 1., 1823 Přítel mládeže., roč. 3., 1825 Přítel mládeže., roč. 4., 1826 Restaurování náhrobku Vojtěcha Nejedlého. In: Jeden jazyk naše heslo buď II. Vojtěch Nejedlý., Radnice, 2003, str. 247–264 Schulz, F.: Básně., Osvěta, roč. 13., 1883, str. 365 Schulz, F.: Česká balada a romance., Osvěta, 1877, str. 66–69, 226–233 Šimek, F.: Ze studií o V. N., Výroční zpráva gymnázia v Benešově za šk. rok 1908/1909
99
12. Ediční poznámka Provádíme úpravy týkající se Nejedlého básní, prozodických „uvedení“ a korespondence. Autorovy básně tištěné švabachem zapisujeme latinkou. Bratrský pravopis pozměňujeme a přibližujeme současné normě. Upravujeme psaní ypsilon po c, z, s a ve spojce i. Dnešnímu úzu byla přiblížena kvantita samohlásek, hlásková kvalita. Spojku -li píšeme podle dnešní normy, nikoli dohromady s jiným slovem. Nedodržujeme původní spojení předložky a zájmen (semnou – se mnou). Některé zvláštnosti ponecháváme: skupinu samohlásek –ia– (spial), skupinu hlásek –ej– (kejvají, pejcha, hejbají), dvojhlásku –ou– (ouzkosti, outrpnosti), vkládané t a d (nesmrtedlný), zdvojené –nn– (zákonnících), z (s) na místo vz (zkřikla, zrostlo), s na místo z (spůsob). Na rovině tvarosloví, slovotvorné a lexikální přejímáme odchylky od současného úzu v deklinaci substantiv a ve slovesných tvarech. Do původní interpunkce nezasahujeme. Dále zachováváme velká písmena na začátku veršů, byla-li autorem užita. Citace z děl a článků ostatních autorů jsou doslovné. Nic v nich nepozměňujeme. Ponecháváme i faktické chyby.
100
Příloha č. 1 – Autobiografický životopis Vojtěcha Nejedlého
Příloha č. 1 – Autobiografický životopis Vojtěcha Nejedlého
I
Příloha č. 2 – Detail rkp. životopisu V. Nejedlého
Příloha č. 2 – Detail rkp. životopisu V. Nejedlého
II
Příloha č. 3 – Dopis V. Nejedlého Karlu Havlíkovi
Příloha č. 3 – Dopis V. Nejedlého Karlu Havlíkovi
III
Příloha č. 4 – Předmluva k Bohyni
Příloha č. 4 – Předmluva k Bohyni
IV
Příloha č. 5 – První list rkp. Otokar
Příloha č. 5 – První list rkp. Otokar
V
Příloha č. 6 – Karel Čtvrtý (tisk z roku 1835)
Příloha č. 6 – Karel Čtvrtý (tisk z roku 1835)
VI
Příloha č. 7 – Čelakovského báseň „Po půlnoci dřív, než kohout“ a text z roku 1796
Příloha č. 7 – Čelakovského báseň „Po půlnoci dřív, než kohout“ a text z roku 1796 Čelakovský
Text z roku 1796
Po půlnoci, dřív než kohout hodinu ranní zpíval, šla tam z hrobu Margareta, kde Vilím odpočíval.
Po půl noci dřív než kohout hodinu ranní zpíval, šla z hrobu smutná Marketa, kde Vilhelm odpočíval.
Studené ruce na prsech křížem složeny měla, a z rozmaríny před sebou svadlou kytku držela.
Studené ruce na prsech křížem složené měla; a z rozmaryny před sebou zvadlou kytku držela.
Řkouc: „Vilíme, spíš neb nespíš, Bůh nás oba požehnej, jak tebe v svatebním loži, tak mne v té rouše černej.
Spíš? řka Vilhelme, neb nespíš, Bůh nás oba požehnej, jak tebe v svatebním loži, tak mne v té rouše černej.
Noc hroby své otevřela, mrtvé stíny propouští, navštíviti, jenž proti nám provinili, připouští.
Ty pak nestrachuj se mě nic, ty se nemáš čeho bát, neb ve světě sem neuměla, nežli tebe milovat.
Ty pak nestrachuj se mně nic, ty se nemáš čeho bát, neb jsem v světě neumněla, nežli tebe milovat.
Ačkoliv si nezachoval, cos sliboval plniti, ty si tak snadno mně mohl, pro jiné opustiti.
Ačkoli žes nezachoval, cos sliboval plniti; ty jsi tak snadno mne mohl pro jinší opustiti.
Říkávals mé modré oči nade všecko jiné byt a často si je přinutil, žalostivé slzy lít.
Říkávals mé modré oči nade všecko jiné být, a často jsi je přinutil žalostivé slzy lít.
Přisahals, že sou tváře mé, krásne růžím podobné. Učinils je, jak jsou nyní, vpadlé a smrti rovné.
Přisahals, že mé tváře krásným růžím podobné: učinils je, jak jsou nyní, vpadlé a smrti rovné.
Chtěls srdce mé a pro tebe vypuknout si jej nechal, neb si jej každou chvíli nevěrnosti svou lekal.
VII
Příloha č. 7 – Čelakovského báseň „Po půlnoci dřív, než kohout“ a text z roku 1796
Chtěla srdce mé, –a pro tebe vypuknout si je nechal, neboť jsi je každé chvíle nevěrností svou lákal.
Již obličej mám škaredy, tváře nejsou červené, kalné oči, pysky bledé vší krásy jsou zbavené.
Již obličej mám škaredý, tváře nejsou červené, oči kalné, pysky bledé, vší krásy jsou zbavené.
Červ jest můj host, jenž mne žere, oděv rubáš svatební, noc tmavá sice k vykoupení dříve než při soudu není.
Červ je můj host, jenž mne žere, rubáš oděv svatební, noc tmavá – z níž vykoupení, dřív než při soudu, není.
Spíš? řka Vilhelme neb nespíš, nebo mně nechceš slyšet, při soudu na tě žalovat budu o tom máš vědět.
Pojď, pohledni a polituj, kam mne smrt položila, jak hluboko v tmavém hrobě moje kosti složila.
Polituj a pojď pohledni, kam mně smrt položila, jak hluboko v tmavém hrobě moje kosti složila.
Tam v suchém písku vsazený, jako uvadlá tráva, pamětný kvítek žíznivý slzy tvé očekává.
Tam v suchém písku vsazený, jako uvadlá tráva, pamětný kvítek žíznivý tvou slzi očekává.
Věku mého kvítek krásný v popel se muslil změnit to pro tebe, můj Vilíme, žes mne mohl opustit.
Věku mého kvítek krásný v popel se musel změnit, pro tebe, můj Vilhelme, svou krásu musel ztratit.
Přeju já však předce tobě, tvá milá Margareta, bys byl šťastný, jdu od tebe pryč, ach na mnohá léta.
Vinšuje však předce tobě tvá rozmilá Marketa, bys se dobře měl, jdu již pryč na mnohá dlouhá léta. O nešťastní milovníci, jenž falše milujete, upřímné a věrné srdce do hrobu přivádíte.
VIII
Příloha č. 8 – V. Nejedlý – balada Lenka
Příloha č. 8 – V. Nejedlý – balada Lenka O půl noci Lenka vstala, Dřív než kohout zazpíval, Z tmavého se hrobu brala Tam, kde Milín přebýval.
Nepřísahals, že mé tváře Nad růže jsou krásnější? Tílko jako jasné záře, Nad labutě bělejší.
Jako rubáš měla tváře, Tělo jak led studené; Oči jasné prv co záře, Nyní jak sklo zkalené.
Krása má jak řasa zvadla, Tváře nejsou černé; Síla, mladost již jest schřadla, Černé oči zkalené.
Jindy jako růže kvetla, Jako jasná dennice; Krásná byla tvář a světlá Roztomilé holčice.
Červové jsou moji hosti, Rubáš roucho svatebné; Rakev místo veselosti, Vytí sov – hry hudebné.
Dobrá jako holubinka, Milovala nevinně Ze sta hochů ctná divčinka Ze sta svého jedině.
Vzhůru, Milíne, vstaň vzhůru! Proč teď trváš ve spaní? Vzhůru milý! z lůžka vzhůru! Kohout slyš mne zahání.
Zrádného že milovala Láskou právě srdečnou, Život krásný dokonala Skrze zradu nevděčnou.
Již již větřík ranní věje, Již mne volá k hrobu hlas; Měj se dobře, má naděje, Od tebe již musím zas.
„Spíš můj milý! v spokojnosti? Smutně k němu mluvila: „Milujíc tě s upřímností Lenka se ti zjevila.
Tam kde zvadlá roste tráva, V tmavém hrobě zprahlý květ, Tam tvých slzí očekává Abys o něj v péči ved.“
Proč se lekáš? proč můj milý? Což bys milé měl se bát? Z lásky k tobě v noční chvíli Musila sem z hrobu vstát.
Milín rychle zas naskočil, Jako by byl omámen; Vlasy trhal, očma točil, Hlavou tloukl si o kámen.
Z lásky bych ti odpustila, Žes mne vinný nevinnou, Když sem sliby vyplnila Zavrhl zrádně pro jinou.
Plakal, kvílil, k hrobu běžel, Jak stěna všecken zbledl; Na hrobě jak mrtvý ležel, Ruce lomě nářek vedl.
Cos mé chválil oči černé, Jako oheň jiskřící? Srdce upřímné a věrné, Srdce pro tebe hořící?
Jako voda boříc hučí Přes písek a kamení; Jako vichr strašně bučí Skrze strom a stavení.
IX
Příloha č. 8 – V. Nejedlý – balada Lenka
Tak v něm láska, zounlivost, Strach a zrada bouřila; Hroby, kříže a strašlivost Mysl jest budná tvořila „Lenko milá! Lenko zlatá! Jak jsem mohl jít od tebe? Odpusť duše, odpusť svatá,“ Řekl – a v tom byl bez sebe.
X
