Environmentální výchova ve výuce dějepisu

Environmentální výchova ve výuce dějepisu Metodika pro 2. stupeň ZŠ a víceletá gymnázia

PhDr. Roman Ferstl PaedDr. František Parkan

Univerzita Karlova v Praze – Pedagogická fakulta 2007

Zpracovali PhDr. Roman Ferstl PaedDr. František Parkan © Roman Ferstl, František Parkan Technická spolupráce: Renata Skálová Text neprošel redakční ani jazykovou úpravou. Tato publikace je vydávána jako součást projektu Ekogramotnost, který je financován z ESF, státního rozpočtu ČR a rozpočtu HMP

2

OBSAH I. TEORETICKÁ ČÁST A. CÍLE ENVIRONMENTÁLNÍ VÝCHOVY VE VÝUCE DĚJEPISU .................................................. 5 B. ROZVOJ KLÍČOVÝCH KOMPETENCÍ ŽÁKA Z HLEDISKA VÝUKY DĚJEPISU A ENVIRONMENTÁLNÍ VÝCHOVY ............................................................................................ 5 C. ENVIRONMENTÁLNÍ VÝCHOVA A JEJÍ MÍSTO VE VÝUCE DĚJEPISU ..................................... 7 D. TÉMATICKÉ OKRUHY A VYMEZENÍ UČIVA DĚJEPISU Z HLEDISKA ENVIRONMENTÁLNÍ VÝCHOVY VE VZTAHU K RÁMCOVÉMU VZDĚLÁVACÍMU PROGRAMU (RVP) PRO ZÁKLADNÍ VZDĚLÁVÁNÍ ...................................................................................................... 7 E. MOŽNÉ VÝSTUPY A UČIVO ENVIRONMENTÁLNÍ VÝCHOVY VE VÝUCE DĚJEPISU ............... 9

II. PRAKTICKÁ

ČÁST

A. P R A V Ě K ......................................................................................................................... 11 A. 1. Neolitická krajina ........................................................................................................ 11 A. 2. Náměty pro využití tématu .......................................................................................... 11 A. 3. Náměty na historické exkurze ..................................................................................... 12 B. STŘEDOVĚK ........................................................................................................................ 14 B. 1.

Slované ........................................................................................................................ 14

B. 2.

Slovanské zemědělství ................................................................................................ 14

B. 3.

Náměty pro využití tématu .......................................................................................... 14

B. 4.

Středověká kolonizace ................................................................................................. 16

B. 5.

Náměty na využití tématu ........................................................................................... 17

B. 6.

Náměty na historické exkurze ..................................................................................... 19

C. NOVOVĚK ........................................................................................................................... 21 C. 1.

Proměny našich zemí od 15. století ............................................................................. 21

C. 2.

Náměty na historické exkurze ..................................................................................... 22

D. 18. A 19. STOLETÍ ............................................................................................................... 23 E. DOBA MODERNÍ .................................................................................................................. 25

3

4

I. TEORETICKÁ ČÁST A. CÍLE ENVIRONMENTÁLNÍ VÝCHOVY VE VÝUCE DĚJEPISU Environmentální výchova je jedním z průřezových témat zařazených do Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání. Pro naplnění jeho smyslu je nutné propojení s konkrétním vyučovacím předmětem a s dalšími činnostmi žáků ve výuce i v mimotřídní a mimoškolní činnosti. Cílem environmentální výchovy je naučit žáky chápat neoddělitelnost a propojenost vztahů mezi lidmi a přírodou. Obecně vychází z koncepce udržitelného rozvoje společnosti a učí žáky vnímat ho na základě konkrétního poznávání vývoje vztahů mezi člověkem a prostředím. Současně nabízí varianty řešení problémů v dané oblasti a vede žáky k aktivní účasti na ochraně a tvorbě životního prostředí. Při výuce dějepisu přitom vychází z ekologických, ekonomických, vědeckotechnických, politických a občanských hledisek a jejich dopadu na život lidí, jako součásti přírody, v jednotlivých etapách vývoje lidské společnosti. Pomáhá tak vytvářet hodnotové postoje žáků na základě konkrétního, historického vývoje i aktuálního stavu civilizace v zrcadle rozvoje hospodářství, politických a sociálních vztahů. V oblasti vzdělávacího hlediska, tzn. při rozvoji vědomostí, dovedností a schopností žáků, má dějepis v problematice životního prostředí přispět k: • • • • • • •

pochopení vztahu člověka a prostředí a důsledků lidské činnosti na stav prostředí k pochopení souvislostí mezi vývojem lidstva a stavu prostředí v různých oblastech světa k uvědomění si vlastní odpovědnosti ve vztahu k prostředí na základě poznání situace ve vlastním regionu vytváření dovedností a návyků pro pobyt v přírodě během mimotřídní a mimoškolní činnosti hodnocení, na základě schopnosti provádět kritiku pramene, informací týkajících se problémů životního prostředí umění diskutovat o těchto problémech a na základě historického poznání přinášet argumenty, které lze aplikovat na současnost umění obhájit vlastní názory na základě věcných argumentů.

V oblasti výchovného hlediska, tzn. při vytváření postojů a hodnot, má dějepis přispět k: • • • • •

chápání života jako nejvyšší hodnoty odpovědnosti k ochraně životního prostředí pochopení nezbytnosti udržitelného rozvoje pro existenci lidstva rozvoji estetické složky výchovy k pozitivnímu přístupu k přírodě a kulturnímu dědictví.

B. ROZVOJ KLÍČOVÝCH KOMPETENCÍ ŽÁKA Z HLEDISKA VÝUKY DĚJEPISU A ENVIRONMENTÁLNÍ VÝCHOVY

Klíčové kompetence tvoří souhrn vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot nutných k rozvoji a uplatnění jedince ve společnosti. Tvoří je kompetence k učení, kompetence k řešení problémů, kompetence komunikativní, kompetence sociální a personální, kompetence občanské a kompetence pracovní. Stanovení klíčových kompetencí a jejich obsahu vychází z hodnot obecně přijímaných ve společnosti a představ, které kompetence vytvářejí základ ke vzdělání, k ztotožnění se s občanskou společností a k životu v ní. 5

Klíčová kompetence

Žák

Kompetence k učení

- vyhledává samostatně informace vztahující se k dějepisu a EV - provádí jejich kritiku a třídí je - seznámí, porozumí a naučí se pracovat s odbornými pojmy, znaky a symboly - pochopí smysl a cíl učení, a získá k němu pozitivní vztah

Kompetence k řešení problémů

- vnímá problematiku spojení dějepisu s EV, chápe ji a hledá způsoby řešení na základě vlastního úsudku a zkušeností - na základě získaných informací v oboru a v rámci mezipředmětových vztahů nachází shodné, podobné a odlišné znaky problému v jednotlivých etapách vývoje - samostatně řeší problémy a ověřuje správnost řešení - výsledky své práce je schopen obhájit na základě předložených argumentů

Kompetence komunikativní

- dokáže vyjádřit své myšlenky a názory v logickém sledu a užívá při jejich obhájení vhodné argumentace - provádí analýzu a kritiku textů, obrazového materiálu a využívá je k dalšímu studiu - využívá informační a komunikační prostředky pro komunikaci s ostatními - využívá komunikačních dovedností k vytváření vztahů s okolím

Kompetence sociální a personální

- umí pracovat ve skupině

Kompetence občanské

- respektuje názor ostatních a pokud s ním nesouhlasí vyvrací ho pouze silou argumentu

- své postavení ve skupině vymezuje na základě znalosti svých schopností a možností při řešení konkrétního problému

- chápe negativní vliv lidské činnosti (stavby, průmysl, zemědělství apod.) na životní prostředí a důsledky této činnosti a snaží se uplatnit požadavky na zachování trvale udržitelného vývoje - aktivně se podílí na ochraně historického, kulturního a přírodního dědictví Kompetence pracovní

- umí zpracovávat získané údaje - při své práci dodržuje pravidla bezpečnosti a ochrany životního prostředí, kulturních a společenských hodnot

6

C. ENVIRONMENTÁLNÍ VÝCHOVA A JEJÍ MÍSTO VE VÝUCE DĚJEPISU Rámcový vzdělávací program stanoví šest průřezových témat mezi něž patří environmentální výchova. Všechna témata se doplňují a navazují na sebe tak, aby žák získal ucelené penzum vědomostí, dovedností a návyků. Škola je povinna tato témata zařadit do výuky. Jednou z možností je zařazení těchto témat, včetně environmentální výchovy, do jednotlivých vyučovacích předmětů. Druhou možností je věnovat se těmto tématům zvlášť, s využitím znalostí a dovedností, které žáci v jednotlivých vyučovacích přemetech získali. V této souvislosti předkládáme možnosti využití látky dějepisu základní školy D. TÉMATICKÉ OKRUHY A VYMEZENÍ UČIVA DĚJEPISU Z HLEDISKA ENVIRONMENTÁLNÍ VÝCHOVY VE VZTAHU K RÁMCOVÉMU VZDĚLÁVACÍMU PROGRAMU (RVP) PRO ZÁKLADNÍ VZDĚLÁVÁNÍ

Tématický okruh EV v RZP ZV Ekosystémy

Obsah učiva Les •

význam lesa ve vývoji lidské společnosti

•

důsledky jeho likvidace v jednotlivých etapách vývoje společnosti a v konkrétních oblastech

•

pokusy o obnovu lesa v historii

Pole • způsoby hospodaření v jednotlivých etapách vývoje společnosti od pravěku po současnost • důsledky změny krajiny při získávání orné půdy

Vodní zdroje •

zapojení vodního hospodářství do zemědělství, řemesel a průmyslu

•

proměna krajiny v souvislosti s budováním rybníků, přehrad a umělých vodních toků a jejich dopad na prostředí

Lidské sídlo •

vytváření lidských sídel – hradiště, vesnice, město, jejich funkce a dopad na život lidí

•

zásahy do krajiny a dopad na utváření kulturní krajiny

•

odpad poškozující lidské zdraví a přírodu

•

vytváření průmyslových aglomerací a jejich dopad na životní prostředí

7

Lidské aktivity a problémy životního prostředí

Zemědělství •

zemědělská produkce, kolonizace, změny v technologii v jednotlivých etapách vývoje a jejich dopad na přírodní prostředí

•

vytváření zemědělské kulturní krajiny a nebezpečí s tím spojená

Řemesla a průmysl •

vývoj řemesel a průmyslu, budování dílen, manufaktur a továren a zásah jejich provozu do přírody

•

průmyslová revoluce a její dopad na demografický a ekologický vývoj

•

zdravotní problematika jako důsledek zhoršujících se podmínek života a její řešení

Doprava •

rozvoj dopravy v souvislosti s rozvojem průmyslu a obchodu a její dopad na podmínky života

•

zásahy budování dopravních cest do krajiny

Válečné konflikty •

válka a její důsledky pro život lidí a krajinu

•

dopad cíleného ničení životního prostředí (zdrojů pitné vody, použití bojových plynů, zbraní hromadného ničení apod. na existenci lidstva)

Ve všech tématech ukázat odlišnost postojů v jednotlivých etapách vývoje a v konkrétních oblastech světa při řešení problémů

Vztah člověka k přírodě

Region •

příroda, kultura a památky v původním prostředí

•

regionální organizace, jejich vývoj, úkoly a činnost v oblasti hospodářské, kulturní a vzdělávací

•

způsoby řešení problémů v minulosti a současnosti

8

E. MOŽNÉ VÝSTUPY A UČIVO ENVIRONMENTÁLNÍ VÝCHOVY VE VÝUCE DĚJEPISU Při stanovení cílů v oblasti environmentální výchovy vycházíme z role dějepisu, jako vyučovacího předmětu, ve škole. Dějepis předkládá žákům základní údaje o činnosti člověka v minulosti s cílem nejen uchovat kontinuitu historické paměti, ale především ve smyslu předání historické zkušenosti. Žáci se seznamují s událostmi, činností lidí a jevy, které ovlivnily vývoj a promítly se i do současnosti. Důraz je přitom kladen na 19. a 20. století, v nichž byl dopad činnosti člověka na přírodu největší. Obecné historické problémy jsou konkretizovány zařazováním regionálních dějin.

Očekávané výstupy žáků

Učivo

Počátky lidské společnosti • •

charakterizuje život pravěkých sběračů a lovců

•

život pravěkých lidí

•

dělba práce

•

zemědělství, řemesla a obchod na Předním Východě, antických státech a v Evropě v období starověku

•

válečné konflikty a jejich dopad na hospodářství a životní prostředí

•

zemědělství, řemesla a obchod

objasní význam zemědělství, dobytkářství a zpracování kovů pro lidskou společnost

Nejstarší civilizace. Kořeny evropské kultury •

rozpozná souvislosti mezi přírodními podmínkami a vznikem zemědělských civilizací

Křesťanství a středověká Evropa •

popíše změny související s vytvářením raně středověkých států

•

•

vnitřní a vnější kolonizace

objasní vývoj v našich zemích

•

•

vznik měst a život v nich

ilustruje postavení jednotlivých vrstev středověké společnosti

•

válečné konflikty a jejich důsledky

•

životní styl v době románské a gotické

9

Objevy, dobývání. Počátky nové doby •

popíše průběh zámořských objevů, jejich příčin a důsledků

•

zámořské objevy a jejich dopad na hospodářský vývoj

•

objasní vývoj českého státu

•

•

rozpozná znaky jednotlivých kulturních stylů

šlechtický velkostatek a jeho role v ekonomice

•

globální válečné konflikty a jejich dopad

•

život na vesnici a ve městech

•

renesance, humanismus, baroko, osvícenství a životní styl

•

zemědělská a průmyslová revoluce

•

život na vesnici a ve městech

•

první snahy o ochranu přírody ve světě a u nás

•

globální válečné konflikty a jejich dopad na život lidí a devastaci přírody

•

životní podmínky a hospodaření v koloniích

Modernizace společnosti •

•

•

vysvětlí podstatné ekonomické, sociální, politické a kulturní změny ve světě a u nás, které jsou charakteristické pro rozvoj moderní společnosti vysvětlí rozdílné tempo modernizace a prohloubení nerovnoměrnosti vývoje jednotlivých částí světa a Evropy vymezí význam kolonií

Moderní doba •

na příkladech vysvětlí zneužití techniky ve světových válkách a jeho důsledky

•

první světová válka a její důsledky

•

rozpozná klady a nedostatky demokratických systémů

•

hospodářský vývoj a jeho dopad na život lidí

•

charakterizuje totalitní systémy v širších ekonomických, politických a kulturních souvislostech a v dopadech na všechny oblasti života

•

druhá světová válka a její důsledky

•

život na vesnici a ve městech

•

hospodářská politika v koloniích a její důsledky

•

snahy o ochranu životního prostředí u nás a ve světě

•

zhodnotí postavení RČS v období mezi válkami a jeho sociální, politické, hospodářské a kulturní prostředí

10

II. PRAKTICKÁ

ČÁST

A. P R A V Ě K A. 1. Neolitická krajina Období mladší doby kamenné (neolit) náleží do mladší fáze čtvrtohor, kterou nazýváme holocén (geologická současnost). Délku trvání tohoto období odhadujeme zhruba na 10–11 tisíc let. Ve střední Evropě vymezujeme neolit časovým rozmezím 5500–4000 př. Kr. V daném období převládalo vlhké oceánské podnebí, které provázelo oteplování. Průměrné roční teploty se odhadují o 2º C vyšší než dnes a rozdíly mezi letním a zimním obdobím se předpokládají malé. Neolitické podnebí s tak příznivě promítlo do rozvoje pěstování rostlin člověkem. Vlivem oteplování a nárůstu vlhkosti se v nížinách postupně rozšířily smíšené doubravy, tj. porosty tvořené dubem, jilmem, habrem a lípou. Ve vyšších polohách se rozšířil buk a jedle (na našem území jsou doloženy i další dřeviny: javor, jilm, jasan ap.). Člověk část těchto porostů vykácel, čímž získával půdu k pěstování rostlin. Zároveň tím umožnil šíření plevele, který získanou půdu znehodnocoval. Značná část vytěženého dřeva byla člověkem využívána coby stavební materiál – ku stavbě obydlí, studní, dopravních prostředků ap. K těmto stavbám používal zejména trvanlivé dřevo (zvl. bukové). I přes působení člověka nadále existovaly vhodné podmínky pro rozvoj lesních porostů (v nížinách doubravy, v pahorkatinách a horských oblastech smrčiny). Lesy byly bohaté na zvěř, která byla pro zemědělsky zaměřeného člověka doplňkem stravy (usuzujeme tak dle kosterních pozůstatků nalezených v neolitických sídlištích): jelen, srnec, los, tur, prase divoké, vlk, liška, medvěd, hlodavci; v řekách rozmanité druhy ryb. V neolitickém období se člověk postupně naučil využívat a měnit přírodu k vlastnímu prospěchu. Naučil se bezpečně rozeznávat zvířata a rostliny, jež mohl lovit, chovat a pěstovat pro vlastní obživu. Poznal pravidelnost střídání ročních období a podřídil jim svou činnost. A. 2. Náměty pro využití tématu 1) Nové plodiny: člověk-sběrač původně využíval všech k obživě vhodných plodin; problémy však nastávaly s uskladněním a trvanlivostí. K trvanlivým poživatinám náležela jádra. Jakou snadno získanou, kvalitní, trvanlivou a různě zpracovatelnou potravu mohl neolitický člověk sbírat a následně pěstovat? Zrnka obilí (zvl. pšenice a ječmen): ani po několika měsících skladování neztrácela nic ze své kvality; bohaté přirozené zdroje; snadná možnost rozmnožení (reprodukce); vysévání zrnek v bezprostřední blízkosti tábořišť (malá obilní políčka). 2) Výroba repliky neolitického srpu: do dřevěné rukojeti vsadit kamenné (kostěné) štípané čepelky a upevnit je roztavenou smolou. Výhoda nástroje: možnost výměny poškozené čepelky. Experiment: Neolitický srp se nepoužíval jako moderní srp k sekání, ale trs obilných stébel byl jednoduše odříznut. 3) Terénní výzkum: metoda nedestruktivní archeologie; v krajině lze pozorovat pravěké mohyly; z výšky (kopce, rozhledny atp.) lze pozorovat v polích obilí zobrazení pravěkých objektů, nejčastěji tzv. maculae (bodové objekty = zahloubená obydlí, jámy ap.), které se

11

projevují jiným zbarvením flóry (zpravidla tmavším oproti okolí = porostové příznaky = rozdíl ve výšce a barvě obilí).1 4) Živí svědkové (terénní výzkum): předhistorická i středověká sídla často prozrazují rostliny, šířící se i do širšího okolí zaniklých sídel, jedná se o tzv. léčivky; příklady přežívajících léčivek: užanka lékařská (Cynoglossum officinale), řepík lékařský (Agrimonia eupatoria), trýzel vonný (Erysimum odoratum), rozrazil ožankovitý (Veronica teucrium). 5) Sněžný efekt: v zimním období napomáhá pozorování kulturní krajiny sněhová pokrývka, její různá intenzita a zbarvení mohou (!) odhalit kupř. pravěké či raně středověké valy.2 A. 3. Náměty na historické exkurze 1) Skanzen Březno u Loun (Ústecký kraj): archeologický skanzen ve Březně u Loun vznik jako výsledek archeologického výzkumu, který na březenském nalezišti probíhal od 50. let 20. století. Autorka výzkumu PhDr. Ivana Pleinerová, CSc. uskutečnila se svým kolektivem záměr ověřit vědeckým experimentem pravěké a raně středověké technologické postupy při stavbě různých druhů objektů, jejich použitelnost a další vlastnosti. Objekty skanzenu: a) b) c) d) e)

tzv. dlouhý dům (mladší doba kamenná, cca 4000 př. Kr.) časně slovanská chata (6. stol.) zásobní obilní jámy germánská chata (6. stol.) roubená slovanská chata (9. stol.)

Skanzen je od r. 1994 součástí Muzea v Lounech a je otevřen od 1. května do 30. září denně kromě pondělí od 9.00 do 17.30 hod. Pro skupiny přístupný po telefonickém ohlášení v muzeu. Kontakt:

Muzeum v Lounech, Pivovarská 28, 440 01 Louny tel.: 415652456, 415653037 fax.: 415658485 http://muzeumln.hyperlink.cz [email protected]

2) Pravěká vesnice (Archeopark) Všestary u Hradce Králové (Královéhradecký kraj): replika pravěké vesnice je výtvorem Centra experimentální archeologie královéhradecké univerzity. Smyslem pravěké vesnice je zrekonstruovat dávné životní prostředí: obydlí, nástroje, zbraně, zemědělské práce, skladba jídelníčku či pohřební rituály. Vesnici tvoří obytné budovy, dílny, dlabané čluny (tzv. monoxyly), tzv. rondel (obřadní místo obehnané kruhovou ohradou z kůlů), sloupové domy atp. Prohlídku Archeoparku je možné uskutečnit pouze po předchozím objednání alespoň týden předem. Provoz je celoroční, pro školní exkurze otevřeno od 15.00 do 17.00 hod. a délka programu nepřesahuje dvě hodiny. Kontakt:

tel. pro školní exkurze: 721885541 (9.00–15.00 hod.) průvodce: 602969167 www.exrea.cz

1

KUNA, M. a kol.: Nedestruktivní archeologie. Praha: Academia, 2004. GOJDA, M.: Archeologie krajiny. Praha: Academia, 2000. 2 Doporučujeme tyto aktivity konzultovat s archeologem místního regionálního muzea.

12

3) Keltská usedlost Isarno v Letovicích u Boskovic (Jihomoravský kraj): skanzen zaměřený na keltskou kulturu v celoevropském měřítku. V areálu lze prohlédnout keltskou hospodu z mladší doby železné, kruhovou polozemnici, obytné a řemeslnické objekty, tkalcovnu,vstupní bránu a věž (replika dle keltského oppida Závist u Zbraslavi), laténská hrnčířská pec (dle nálezů ve Velkých Opatovicích). Návštěvní doba:

květen–červen, září o víkendech 10.00–21.00 hod. červenec–srpen celý týden 10.00–22.00 hod.

Kontakt:

Simona Hrušková, A. Krejčího 6, 679 61 Letovice tel.: 776117537, 776636580 http://sweb.cz/isarno [email protected]

4) Hrajeme si na Kelty, Muzeum Benátky nad Jizerou (Středočeský kraj): v muzeu naleznete vedle programu „Bronzový poklad“ také interaktivní expozici s názvem „Hrajeme si na Kelty“, kde si žáci mohou vyzkoušet: sekání dřeva keltskou sekyrou, mletí obilí na kamenném mlýnku, tkaní látky, hraní na hudební nástroje, výrobu měděného náramku, ražbu keltské mince atd. Návštěvní doba:

květen–říjen, úterý–neděle 9.00–12.00 a 13.00–17.00 hod.

Kontakt:

[email protected] www.benatky.cz/muzeum/

13

B. STŘEDOVĚK B. 1. Slované Slované usazující se na území dnešní České republiky se zabývali převážně zemědělstvím; významnou roli v něm hráli chov dobytka (hlavně krávy a prasata, dále ovce, kozy, drůbež). K zakládání sídel využívali už dříve osídlené oblasti a nová sídla zakládali v úrodných nížinách povodí velkých řek. V Čechách: střední a dolní Polabí, Poohří a dolní Povltaví (zvláště oblast dnešní velké Prahy); na Moravě: Hornomoravský, Dolnomoravský a Dyjsko-svratecký úval. Tomuto způsobu osídlování říkáme kolonizace. Větší část území zůstala neosídlena a tvořily ji zejména lesy listnaté a smíšené (hlavní porost: duby, buky, habry). Ö

Vzácný prastarý ekosystém, připomínající středověký prales, se zachoval mj. na Šumavě. V její centrální části se nachází Boubínský prales. Zachoval se zde díky péči schwarzenberského lesmistra vimperského panství Josefa Johna. Na záchraně Boubínského pralesa začal pracovat r. 1841. Po jeho letitém úsilí rozhodl r. 1858 kníže Jan Adolf Schwarzenberk vyjmout prales o rozloze asi 150 ha z běžného lesního hospodářství.

Hustota osídlení byla na našem území velmi řídká a nerovnoměrná. Často vytvářelo jen malé ostrůvky uvnitř lesních masívů, které nazýváme sídelními komorami. Postupně v osídlených oblastech vznikala opevněná správní centra, tzv. hradiště. B. 2. Slovanské zemědělství Zemědělská výroba představovala pro Slovany největší část obživy. Zemědělskou půdu získávali kácením a vypalováním lesů. Část polí byla oseta na jaře, část na podzim a třetí část zůstala neoseta (tzv. trojpolní systém). Neobdělané půdě říkáme úhor. I ten byl ovšem součástí zemědělské produkce, neboť sloužil k pastvě dobytka, čímž bylo zaručeno i přirozené hnojení. Pěstované plodiny: pšenice, žito, ječmen, proso, oves, luštěniny, len, konopí. Obdělávání: hákem nebo rádlem s železnou radlicí a motykou. Sklizeň: železnými srpy. B. 3. Náměty pro využití tématu 1) Nové plodiny: Jaké další plodiny, které se dnes u nás hojně pěstují, pěstovali už staří Slované? Díky pečlivým archeologickým výzkumům na velkomoravských hradištích (hlavně Mikulčice) i z okolí Prahy máme doklady o pěstování vinné révy, jabloní, hrušní, třešní a broskvoní. 2) Využití lesa: K jakým účelům byl les užíván? Všudypřítomný les byl nedílnou součástí života tehdejšího člověka, který v něm: a) sbíral lesní plody, plané ovoce a med divokých včel (→ med sloužil také jako náhražka cukru, ten také lidem nahrazovala jarní míza břízy a javoru) b) lovil divokou zvěř, c) využíval pro pastvu domácího zvířectva na přehledných pasekách d) kácel dřevo na stavbu obydlí, opevnění a otop (vyráběl dřevěné uhlí), dále k výrobě nástrojů a násad k nástrojům e) kácel a vypaloval, aby tak získal novou zemědělskou půdu.

14

3) Domácí zvířata: Domácí zvířata nebyla chována pouze jako zdroj potravy. K jakým dalším účelům mohl tehdejší člověk domácích zvířat využívat? a) tur byl používán zároveň jako tažná síla (koně zemědělci chovali jen zřídka, neboť byl v prvé řadě součástí výzbroje knížecích družiníků a byl používán výhradně k jízdě) b) ovce člověku dávaly vlnu c) drůbež člověku dávala peří d) dobytek poskytoval kůže e) kosti zvířat byly někdy následně zpracovávány (výroba nástrojů, pomůcek, šperků, ... ) 4) Vypalování lesa: Pozůstatky kácení a vypalování lesa se zachovaly také v našem jazyce. Některá místní (i pomístní) jména odkazují na tuto středověkou činnost. Původní staročeská slovesa, která znamenala vypalování, vykácení lesa a dochovala se v místních názvech obcí a měst: (práce s mapou; pro hledání doporučujeme atlas s rejstříkem) → žďářiti: → pražiti, dražiti: → klučiti:

jména typu Žďár, Žďárec jména typu Praha, Dražice, Dražičky Jména typu Klučenice, Klučov

Vyhledat i další slovesa související s likvidací lesa (např. mýtiti... ). 5) Studium literatury a výzkum v terénu: hledání nejstarší obce v regionu. a) dle literatury (do ní počítáme i internet) b) dle pozůstatků lidské činnosti (kupř. románský kostelík, románské zdivo dochované v stavbě kostela)

15

B. 4. Středověká kolonizace První vlna budování nových sídel u nás spadá do druhé poloviny 7. století celého 8. století. Osídlení ve vnitrozemí bylo rovnoměrné a nové vesnice vznikaly zcela výjimečně. V průběhu 9. století vzrostl jen počet hradišť, kolem nichž vznikala nová sídliště. Zakládání přesídleneckých osad: zakládali je zajatci, kterým kníže určil, kde vybudují novou osadu a jaké budou odvádět daně. Příklady: Krakovany, Úherce. K přesunům obyvatelstva docházelo i uvnitř hranic přemyslovského státu: Moravany, Brňany, Práchňany, Děčany... Známý příklad: Hedčany (založil Břetislav I. po návratu z tažení do Polska) Když přišli ke hradu Hedči, obyvatelé jeho a s nimi i vesničané, kteří tam utekli, nemohouce odolati útoku knížete, vyšli mu naproti se zlatým prutem na znamení , že se mu na milost vzdávají, a pokorně ho prosili, aby je pokojně i s jejich dobytkem i s ostatním majetkem převedl do Čech. Kníže vyhověv jejich přání, dovedl je do Čech a dal jim nemalou část lesa Černína... Kosmas: Kronika česká (kniha druhá) K výraznému rozvoji osídlení došlo v 11. a ve 12. století: vnitřní kolonizace neobydlených oblastí. Byla vědomě podporována a řízena panovníkem, šlechtou, popř. kláštery. Zakládání nových sídel znamenalo zásah do tehdejší krajiny. Lidské činnosti musel ustoupit les, na jehož místě vznikaly nové polnosti a hustá síť vesnic vzdálených od sebe jen několik kilometrů. Rozsah kultivované půdy se tak do konce 12. století zdvojnásobil. Velká kolonizace (13. – počátek 14. století): prakticky uzavřela sídelní strukturu našich zemí. Nový typ sídel: města (v Čechách a na Moravě v daném období asi 500 sídel, která můžeme nazvat městy či městečky). Zvýšení počtu obyvatelstva ( kol. r. 1400 odhady mezi 2 až 3 miliony) znamenalo rozšiřování kulturní krajiny (na úkor lesa; jeho souvislé pásy v pohraničních horách a vyšších polohách). Krajina nabyla rázu, jaký si zachovala prakticky až do 18. století.

16

B. 5. Náměty na využití tématu 1) Sledování sídelní struktury od středověku k současnosti: Cíl: Porovnání stavu v jednotlivých etapách vývoje. Města a městečka Zal.

Města a městečka Zal. / Města a městečka Zal. /

ve středověku

v novověku

Pov.

v době moderní

Pov.

Doporučení: zjištěné údaje konfrontovat s mapou (využití map současných, historických i rekonstrukčních). 2) Založení města tzv. na zelené louce (zeleném drnu): Hledat důkaz takového stavu; Co v historickém jádru města může svědčit o novém založení bez předchozího osídlení, tzv. na zelené louce? Pro takový úkol je potřeba využít plánů měst, nejlépe ortofotomap. Svědkem založení na zelené louce je pravidelný půdorys středověkého města (pokud jej terén umožnil), který není závislý na předchozí zástavbě. Příklady: České Budějovice Polička Nymburk (!zde středověký charakter města silně setřen!) 3) Horní podnikání: Část královských měst se zabývala tzv. horním podnikáním, a proto se nazývají města horní. Poznáme je mj. podle místního názvu, který odkazuje na středověké (popř. novověké) horní dílo. V názvu nalezneme připomínku těženého materiálu (ruda, stříbro, zlato, ... ), odpad těžby (jíl... ), název Hora (dolování se zvalo horní dílo, rudu horníkům dávala hora). Jsou i výjimky, které v názvu horní dílo nepřipomínají! → Jihlava, Německý Brod (tzn. dnešní Havlíčkův), Jáchymov, Knín...

17

Práce s mapou: Vyhledat města s „horním“ názvem a zařadit dle typu: Typ „Hora“, „Hory“

Dle těženého materiálu

Dle odpadu z těžby

př. Kutná Hora

př. Stříbro

př. Jílové

Zlaté Hory Krásná Hora Březové Hory Kašperské Hory

Zlaté Hory

Hory Matky Boží

Železná Ruda

Jíloviště

4) Stěhování měst (popř. městských práv): z důvodů obchodních, geografických, vojenských... Řada městských sídel prožila ve svém vývoji přesun do výhodnější lokality (většinou blíž k obchodní stezce). Známý je příklad Plzně (Stará Plzeň / dnes Starý Plzenec → Plzeň). Zjistit historické dvojice tohoto typu a doložit přesun městských práv: Příklady: Stará Kouřim → Kouřim Starý Kolín → Kolín Staré Benátky → Nové Benátky Starý Knín → Nový Knín Pozor na výjimky! Kupř. Stará Boleslav / Mladá Boleslav; Staré Město pražské / Nové Město pražské. 5) Jak staří Čechové zacházeli s odpadky? Na základě znalostí o životě ve středověku umožnit návrhy. Výsledek je překvapivý: Díky nulové starosti o odpad, který se odhazoval prakticky všude, alespoň mají archeologové bohatý materiál. Odpadní jámy (či jiná shromaždiště odpadu) jsou až mladšího data!

18

B. 6. Náměty na historické exkurze 1) Středověký skanzen Řepora (Hlavní město Praha): Vybráno z webových stránek skanzenu:

Píše se rok 1999 a na území bývalé těžebny cihlářské hlíny zvané „Hliník“, ještě nedávno zapomenutým a nepříliš vábným územím s množstvím černých skládek, se skupina investorů rozhodla založit akciovou společnost, která vdechla život u nás zcela novému a ojedinělému historicko-ekologickému projektu, který nás vrátil o několik století zpět. Píše se rok 2002, který je rokem otevření středověkého skanzenu, jehož hlavním záměrem je přiblížit nejširší veřejnosti reálie středověkého období ve věrohodně ztvárněném prostředí imaginárního českého venkovského městečka, postaveného v zajímavé přírodní lokalitě z tradičních materiálů, vybaveného replikami historických předmětů a oživeného dobovými postavami a ději. Tento projekt ve svém praktickém důsledku přispívá k revitalizaci zdevastovaného území na periferii hlavního města Prahy. Píše se rok 1402 a v městečku v blízkosti královského města Prahy žijí lidé, kteří se živí vyrýváním z půdy rostliny, která má velice dlouhé kořeny . Tuto rostlinu již dávno používali ranhojiči a kořenářky pro léčení neduhů našich předků. Rostlina se jmenuje Řepík a lidem, kteří ji ze země vyrývají se říká řeporyjci. Proto naše městečko nese název Řepora. My lidé z Řepory bydlíme celkem v šesti usedlostech s obytnými domy a hospodářskými stavbami. Máme svůj vlastní kostelík a tržnici, obojí je pro nás velice potřebné. Scházíme se na centrálním náměstí, kde se konají všechny naše slavnosti a je tam čím dál tím víc lidí. Chlapi chodí večer do krčmy našeho rychtáře, zatím co ženy máchají prádlo v některém z našich rybníčků. Náš pán, který vlastní Dřevčickou tvrz, kdesi na východě od Prahy, nás donutil vystavět okolo městečka vodní a palisádové opevnění se třemi branami. Vzhledem k neustálým nepokojům jsme nakonec moc rádi, i když to bylo hodně práce a úsilí. Pro svoji bezpečnost si usmyslil, že mu musíme vybudovat tvrz, která by v budoucnu měla přispět k jeho a doufejme i naší obraně v případě napadení města. Všechny naše stavby jsou postaveny ze dřeva a hlíny, kryté slaměnými došky či dřevěným šindelem. Jsou to obvyklé stavební materiály. Zděné usedlosti byly nanejvýš komory či sýpky, sloužící k uskladnění životně důležitých potravin, případně ohradní zídky. Tvary domů se strmými střechami, vysokými dymnými jizbami s roubenými klenbami a trojicemi okenních otvorů se vážou na náš způsob vytápění. Komín je pro nás konstrukčně náročné zařízení, proto máme v obytných jizbách tzv. dymný otvor, který se nachází v horní polovině štítové stěny domu. Kouř volně stoupá do prostoru pod zvýšeným stropem a odchází ven tímto otvorem. Hladina kouře se udržuje v úrovni dymného otvoru a tak nás, kteří žijeme ve spodní polovině jizby, neobtěžuje. Hranici mezi zakouřeným a nezakouřeným prostorem tvoří takzvané polenice, což jsou klády procházející napříč jizbou. My je využíváme pro sušení oděvů, dřeva, přikrývek a podobně. Uspořádání obytných jizeb je stejné jako jej měli naši předkové po staletí a věříme, že tak zůstane i v pozdějších letech, neboť nám velice vyhovuje. V rohu při vstupní stěně je vždy topeniště, obvykle kamenná plotna s pecí, úhlopříčně v protilehlém koutě stojí stůl s lavicemi, v dalším rohu při štítové stěně je jednoduché lůžko. Spí se však i jinde, v podstřešním prostoru nebo jen tak na zemi na hromadě slámy. Jednoduchá malovaná výzdoba některých stavení, zejména ornamenty a rámy kolem oken a dveří, souvisí s ochranou našich příbytků před vniknutím zlých démonů, temných sil, jejichž působení tady nechceme. Kontakt:

tel.: 603267196; 608267196 e-mail: [email protected]; [email protected] web.: www.repora.cz

19

Doprava: Metro B, stanice Stodůlky, z Šostakovičova náměstí ulicí Hábova na jih a přes ulici Jeremiášovu směrem na Řeporyje (orientační bod – betonová věž Meinl). Vzdálenost cca 600 m. 2) Středověké městečko Botanicus – Ostrá (Středočeský kraj): Městečko vzniklo v roce 1999 na místě bývalé skládky a stalo se základním projektem její rekultivace. Použité materiály, kterými jsou převážně dřevo a kámen, byly získány při demolici cukrovarů v Nymburce a Lysé nad Labem. Hlavním cílem stavby historického centra je vytvoření atmosféry pro jednotlivá tradiční řemesla, která byla nezbytnou součástí života našich předků a v současné době se pomalu vytrácejí. Kontakt:

Botanicus, Ostrá 8, 289 22 Lysá nad Labem tel.: 325551235 fax.: 325552121 www.botanicus.cz e-mail.: [email protected]

Otevírací doba: Každý den (kromě pondělí; 1. května a 8. května je však historická vesnice v provozu) od 29. dubna do 30. září od 10 do 16 hodin (v červenci a srpnu do 17 hodin) se můžete seznámit s jednotlivými řemesly. 3) MPR Kutná Hora (Středočeský kraj): Samotná městská památková rezervace dobře prezentuje středověký charakter města, ovšem pozměněný novověkými zásahy v jádru města. Horní podnikání v Kutné Hoře zpřístupňuje České muzeum stříbra. V jedné z jeho budov, v tzv. Hrádku, muzeum představuje program s názvem Cesta stříbra. V jeho rámci lze navštívit středověký důl, tzv. trejv a poznat technologie dobývání a zpracování stříbrné rudy a dobové mincovnictví. Kontakt:

www.kutnahora.cz www.kutnahora.info/ České muzeum stříbra, Barborská 28, 284 01 Kutná Hora e-mail.: [email protected] www.cms-kh.cz tel.: 327512159 fax.: 327513813

4) Drslavická tvrz (Jihočeský kraj): Dominatou vesničky Drslavice (západně od Prachatic) je mohutná a dobře dochovaná středověká tvrz, která patří k nejstarším památkám regionu. Prohlídka tvrze je možná po telefonické domluvě s majitelem objektu. Kontakt:

Zdeněk Švejda, 384 21 Drslavice 1

tel.: 731416111

5) Kunětická hora (Pardubický kraj): mezi desítkami středověkých hradů, které se u nás dochovaly, nabízíme právě Kunětickou pro její typickou vrcholovou polohu. Vyvýšenina převyšuje okolní krajinu o plných 80 m. Zároveň umožňuje vysvětlení, proč byla místa v okolí hradů odlesněna (nebezpečí vypálení), neboť dodnes je část skalního masívu bez porostu vzrostlých stromů. Kontakt:

Kunětická Hora, 533 52 Staré Hradiště tel.: 466415428, 606806303 e-mail: [email protected]

6) Český Šternberk (Středočeský kraj): rovněž tento hrad původem ze 13. století nabízí od řeky Sázavy pohled na odlesněnou vyvýšeninu, skalnatý ostroh. Kontakt:

Hrad Český Šternberk, 257 27 Český Šternberk tel.: 317855101, fax.: 317855118 www.hradceskysternberk.cz

20

C. NOVOVĚK C. 1. Proměny našich zemí od 15. století 15. století provází v českých zemích období hospodářského útlumu. Jedním z jeho předpokladů byly války: husitské války, boje mezi šlechtou, války s Matyášem Korvínem. Naše země ztratily asi polovinu obyvatel (← války, epidemie, neúrody, hladomory). Strukturu obyvatelstva výrazně ovlivnil odchod poddaných do měst. Vše vedlo k zanikání vsí. Úbytek poddaných řešily vrchnosti vlastním podnikáním. K rozkvětu šlechtického velkostatku došlo v 16. století. Podnikání šlechty se v úrodných oblastech zaměřovalo především na: a) b) c) d)

pěstování obilí, chov dobytka (často ovcí), rybníkářství (rybniční soustavy Třeboňsko, Pardubicko, Českolipsko, Tovačovsko), vaření piva (!původně městská výsada!).

V méně úrodných oblastech se rozvíjelo zejména: a) soukenictví, b) sklářství. Kvůli proměně hospodářství, úbytku obyvatelstva a s ním souvisejícím poklesem poddanských dávek došlo ke změně vztahů mezi poddanými a vrchností. Vrchnost (šlechta, města, církev) se snažila pevně připoutat poddané k půdě (→ utužení poddanství, zvyšování roboty a daní). Panství se tímto procesem prakticky uzavřela. Šlechtické hospodaření ve vlastní režii (režijní velkostatek) vedlo k proměně českomoravské krajiny. Její ráz výrazně proměnilo budování rybničních soustav, ale také zvýšený zájem o ovocnářství a pěstování vinné révy Na změně krajiny se podílel i vznik řady podniků, které přímo souvisely s podnikáním šlechty: mlýny, pivovary, sklárny, doly, hutě, lihovary, cihelny, hamry, soukenické dílny... Krajinu neměnily jen nové podnikové stavby, ale především její přizpůsobení potřebám podniku: a) b) c) d)

měnily se toky vod vysoušely se bažiny budovaly se drobné vodní nádrže vznikaly skládky vytěžené zeminy či odpadu...

Rozvoj hospodářství vedl k nové vlně kolonizace (horských a neúrodných oblastí). Výrazně se projevila v Krušnohoří, kde byla nalezena bohatá ložiska stříbra, cínu, mědi, železa. Po vyčerpání zásob kovů nastal v této oblasti rychlý rozvoj textilní výroby (krajkářství, plátenictví, punčochářství atp.). Pozdní kolonizace zasáhla i Šumavu, Český les, Lužické hory, Podkrkonoší i Orlické hory. V těchto regionech se rozvíjelo především sklářství. Zemědělství: Vyšší úrodnost půdy zajišťovala hluboká orba pluhem. Od 16. století se výnosnost polí zvyšovala pomocí tzv. zeleného hnojení (tzn. zaorávání vhodných plodin, např. bob, hrách). Místo srpů se ke sklizni začaly používat kosy (→ rychlejší a méně ztrátová sklizeň). Ani tyto změny v zemědělství ovšem nevedly k dlouhodobému zajištění dostatečného množství potravin. Malé výnosy vedly ke zvětšování polí (k zásadní změně v zemědělství došlo až v 18. stol.). Nová půda se získávala většinou na úkor lesa. Lesní plochy se zmenšovaly i díky rozvoji měst (stavitelství, řemesla).

21

Přírodní podmínky a jejich vliv na život lidí v 17. a 18. století Přírodní podmínky hrály vždy důležitou úlohu v životě lidí. Geografická poloha, s ní související kvalita půdy a podnebí významně ovlivňují život v příslušné oblasti. Významnou roli hraje i podnebí. V 17. stol. došlo k citelnému ochlazení. Pokles výnosů obilí vedl ke zdražení potravin, k hladu a snížení průměrného věku. Lidé začali hledat náhradu v požívání planých rostlin a na druhé straně i v pěstování nových plodin, jakými byla řepa a brambory. Na negativních dopadech přírody na společnost se svou činností výrazně podílí především člověk. Nepříznivý vliv na přírodu a na člověka měly i jím vyvolané války. V období třicetileté války byla zničena města i vesnice. Lidé mnohé oblasti opouštěli a bývalé vesnice a dvorce se měnily v tzv. poustky. K jejich obnově začalo docházet až počátkem 18. stol., kdy lidé hledali cesty k snížení negativních vlivů přírody na život. To vedlo k rozvoji vědy, techniky, zavádění nových technologií a hledání nových zdrojů energie. Přestože lidé ve stále větší míře využívali k pohonu strojů vody a větru, tento zdroj energie nestačil pokrýt stoupající nároky výroby. Rozhodujícím předělem se stalo využití páry. S rozvojem zemědělství a průmyslu se zvyšovala i potřeba výroby železa. S tím souvisela nejen zvyšující se těžba rudy, ale i uhlí, které nahradilo při tavbě dřevo. Obojí znamenalo další zásahy do krajiny a její přeměny. Souběžně s rozvojem výroby se rozvíjel obchod. To vedlo k rozvoji dopravní sítě. Nejlevnějším druhem dopravy byla doprava vodní. Její nárůst si vyžádal zvýšení splavnosti řek. Stavěly se jezy s propustmi, prohlubovala se koryta řek, regulovaly se břehy, vytvářely se umělé kanály, přehrady jako retenční nádrže. Vodní dopravu zajišťovaly i vory, které přepravovaly velké náklady a současně se jich užívalo k plavení dřeva. Dřevo, jehož těžba rovněž stoupala, bylo důležitým stavebním materiálem. C. 2. Náměty na historické exkurze 1) Zaniklá vesnice Pfaffenschlag (Jihočeský kraj): Vesnice poblíž renesančního města Slavonice, zvaná též Bobovec a založená ve 13. století, zanikla za husitského vpádu roku 1423 a poté již nebyla obnovena. Acheologickým výzkumem bylo odkryto 16 obytných stavení a další menší objekty. Pozůstatky zaniklé vsi jsou přístupné po červené turistické značce. Kontakt:

www.slavonice-mesto.cz

e-mail: [email protected]

2) Sklárna Deštné v Orlických horách (Královéhradecký kraj): Sklářští mistři v Deštném používají repliku barokní pece z šamotových cihel a unikátní tavbu dřevem, při níž je třeba dosáhnout teploty přesahující 1200º C. Topiči užívají smrkové, březové a bukové dřevo, nejméně rok proschlé a naštípané na tzv. šejty (tenké štěpiny o délce cca 50 cm). Kontakt:

tel.: 494663139, 602936946 http://villanova.webpark.cz e-mail: [email protected] www.destne.info e-mail: [email protected]

3) Cínové doly Krupka (Ústecký kraj): Krupka zažila období největší slávy v průběhu 15. a 16. století v souvislosti dolováním cínu. Doly je doslova protkána hora Komáří vížka (dokladem jsou tzv. pinky, tj. prolákliny způsobené propadem půdy). Pod ní je zpřístupněna štola Starý Martin s expozicí novověkého hornictví. Pozor! Max. počet účastníků prohlídky je 20. Kontakt:

tel.: 417822154, 724260711 www.teplice.cz

22

D. 18. A 19. STOLETÍ Agrární revoluce Od druhé poloviny 18. století rostl počet obyvatelstva, což znamenalo větší spotřebu zemědělských výrobků. Velkou část zemědělské produkce spotřebovalo i zásobování armád. Lidé hledali cesty, jak zvýšit zemědělskou produkci. Jednou z nich bylo lepší využití úhoru, zvýšení chovu dobytka a zavádění nových plodin. V této době se u nás začaly pěstovat kromě obilnin a luštěnin i brambory. V okolí měst se rozvíjelo pěstování ovoce a zeleniny pro městský trh. Stát měl rovněž zájem na hojnějším pěstování textilních plodin – lnu a konopí. Tyto rostliny se pěstovaly hlavně v podhorských oblastech a významně přispěly k rozvoji zdejšího textilního průmyslu. Postupně se pole osívala i jinými plodinami, mezi něž patří např. řepka olejka a cukrovka. Zvýšené nároky na zemědělskou výrobu však nemohl dosavadní trojpolní systém a staré technologie zvládnout. Jednou z hlavních cest k zlepšení situace byl postupný, ale pomalý přechod ke střídavému způsobu hospodaření. Princip nového systému spočíval v tom, že docházelo k pravidelnému střídání pěstovaných plodin, zpravidla: pícnina – ozim – okopanina – jař. Pícniny se nepěstovaly jen jako krmivo pro dobytek, ale i jako zelená hnojiva. Odstranění úhorů zabránilo růstu plevele, který ohrožoval osetá pole, omezilo šíření chorob a škůdců. Další cestou ke zvýšení zemědělské produkce bylo zavádění nových způsobů obdělávání půdy a hnojení. Na velkostatcích se používaly těžké pluhy, které měly nahradit zastaralé typy rádel a pluhů. Rozhodující změnou v obdělávání půdy byl vynález ruchadla bratranců Františka a Václava Veverkových. Pěstování nových plodin vyčerpávalo více půdu, a proto bylo třeba více hnojiv. Kromě chlévské mrvy se postupně začala používat i hnojiva umělá. Tyto změny přinesly na jedné straně zvýšení zemědělské produkce a rozvoj průmyslu, ale na druhé straně znamenaly mnohdy nešetrné zásahy do krajiny, která prodělala v 19. stol. zásadní změny. V poslední čtvrtině století zasáhla české zemědělství krize. Drobné venkovské usedlosti upadaly do dluhů a jejich majitelé odcházely za prací do města nebo do zahraničí. Zemědělství a lesní hospodaření ve 2. pol. 18. a 1. pol. 19. století Ve druhé polovině 18. stol. rostl počet obyvatelstva, což znamenalo zvýšenou potřebu výroby potravin. Zemědělci začali ve velkém provozovat chov ustájeného dobytka, který rovněž potřeboval velké množství potravy. To vedlo k nárůstu pěstování pícnin (především jetel) a brambor, které se postupně staly potravou chudších vrstev obyvatel, průmyslovou plodinou a krmením pro prasata. Zavádění nových plodin a snaha o zvýšení výnosů se projevily ve využívání strojů a využívání hnojiv. Současně se rozšiřovala plocha pastvin a obdělávané půdy. To vedlo v mnohých, především horských a podhorských oblastech, k narušení souvislých pásů lesa a ke vzniku horských pasek a polí. Na stavu lesů se vedle rozvoje zemědělství negativně projevil i rozvoj průmyslu. Lesy byly ničeny neřízenou těžbou dřeva pro potřeby dolů, sklářských hutí a železáren. V okolí průmyslových podniků a splavných toků zcela vymizely. Ničení lesů se snažil stát zabránit vydáním lesních řádů v roce 1754 a důrazem na odborné vzdělání lesníků. Lesní řády regulovaly nejen obchod se dřevem, ale zaváděly i povinnost majitelů lesů zalesňovat vykácené plochy. Velká potřeba dřeva vedla i ke změně skladby lesů. Byly vysazovány rychle rostoucí dřeviny, především borovice, smrky, modříny, topoly, javory a jasany, které postupně nahradily dosud převládající jedle, buky a duby.

23

Počátky moderního průmyslu Od druhé poloviny 18. stol. se ve většině zemí Evropy začala manufakturní výroba měnit ve výrobu tovární. Ve výrobě se uplatňovaly nové poznatky vědy a využívala se pára (zvýšení spotřeby dřeva a uhlí) jako nový zdroj energie. Tento proces nazýváme průmyslovou revolucí. Nejprve se průmyslová výroba prosadila v textilních odvětvích a postupně byla zaváděna ve strojírenství, hutnictví, hornictví a dalších odvětvích. V této době se změnilo i složení společnosti. Vytvořily se dvě nové společenské vrstvy – vrstva továrních dělníků a vrstva vlastníků průmyslových podniků tzv. průmyslová buržoazie. Změnil se i dosavadní způsob života a osídlení. Za prací do továren přicházeli lidé z venkova, což vedlo k rychlému růstu měst. V roce 1800 bylo v celém světě pouze 20 měst s více než 100 000 obyvateli. O sto let později jich bylo více než 150. S rozvojem průmyslu souvisela i těžba uhlí a rud, což vedlo k dalším změnám krajiny. Největšími uhelnými pánvemi té doby byla Teplicko-mostecko-chomutovská, Kladensko-rakovnická a Ostravsko-karvinská. Postup průmyslové revoluce a s ní související rozvoj průmyslu, učinil z našich zemí nejvyspělejší průmyslovou část tehdejší habsburské monarchie. Na druhé straně se změnami krajiny a růstem průmyslových aglomerací vedl ke zhoršení životních podmínek většiny obyvatelstva.

24

E. DOBA MODERNÍ Zemědělství Krátce po skončení druhé světové války proběhla u nás pozemkové reforma. Došlo k záboru velkostatkářské půdy a půdy po odsunutých Němcích. Tato půda pak byla přidělena drobným rolníkům a bezzemkům. Reformu prosadili komunisté a tím si získala významnou podporu venkova, především v dosídlených pohraničních oblastech. Další etapa změny v zemědělství nastala po únoru roku 1948. Komunistická vláda přistoupila k tzv. kolektivizaci zemědělství, která probíhala celá padesátá léta 20. stol. Lidé, kteří odmítali vstoupit do zemědělských družstev, byli tvrdě perzekuováni. Nové poměry na venkově neznamenaly jen likvidaci soukromého vlastnictví půdy, ale projevily se negativně na přírodě. Scelováním polí mizely meze, remízky a další přirozené úkryty zvěře. Na polích pracovala těžká technika a ve snaze dosáhnout vyšších výnosů se neúměrně používala umělá hnojiva. To vedlo k erozi půdy a jejímu znečištění chemikáliemi. Ty se potom dostávaly do většiny potravin. Jedním z důsledků tohoto hospodaření bylo téměř vyhubení zajíce polního, koroptví polních a křepelek. Kromě likvidace jejich přirozených úkrytů je zabíjely stroje a chemie. Bezohledné hospodaření, sledující čísla výnosů, se projevilo i na zhoršující se kvalitě podzemních vod (studně vzdálené od polností nevyjímaje), které byly znečištěny chemickými látkami. Dalším neblahým zásahem do přírody byla snaha získat další pozemky na úkor mokřin. Neuváženě prováděné odvodňovací akce na zemědělských půdách způsobily značné poškození přirozeného vodního režimu. V 50. letech 20. stol. došlo u nás k rozsáhlému pustošení lesů. Lesy byly ničeny nejen škodlivými látkami vypouštěnými do ovzduší, ale i bezohlednou těžbou dřeva, které nebylo zpracováváno, ale vyváženo. To vedlo k zániku celých, především horských, lesních systémů a s nimi k zhoršení ovzduší a k likvidaci řady druhů rostlin a živočichů tvořících do té doby součást krajiny. Po roce 1989 došlo v zemědělství k zásadním změnám. Část polí se vrátila do rukou původních majitelů a část družstev se přeměnila na akciové společnosti. Na jedné straně se projevuje šetrnější přístup k obdělávané půdě. Omezilo se především používaní chemických hnojiv, což se postupně projevuje nejen v kvalitě potravin, ale především ve zlepšení kvality pitné vody. Negativním jevem však je řada neobdělaných polí, které umožňují šíření plevelů a škůdců, ohrožujících kvalitu ovzduší a zdraví lidí. To se projevuje v nárůstu alergických onemocnění především dětí. Průmysl Československá poválečná ekonomika byla založena na preferování těžkého průmyslu. Z ekologického hlediska to znamenalo obrovský zásah do životního prostředí. Energetická náročnost znamenala hledání dalších zdrojů energie. Stoupala těžba uhlí, které se spalovalo v neodsířených elektrárnách, ve vysokých pecích apod. To znamenalo nejen znečištění ovzduší, ale místa těžby se měnila v tzv. „měsíční krajinu“. Snaha o její rekultivaci v 60. letech zásadní změny nepřinesla. V této situaci, která se víceméně týkala většiny zemí, se hledal náhradní zdroj energie, kterým se mělo stát jádro. O jeho využití se začalo uvažovat po druhé světové válce. V roce 1946 byl spuštěn první sovětský, v roce 1947 britský a v roce 1948 francouzský jaderný reaktor. U nás byla první jaderná elektrárna uvedena do provozu v roce 1972 v Jaslovských Bohunicích. Poté byl spuštěn reaktor v Dukovanech a v současné době Temelín. Dodnes dochází k střetům mezi stoupenci a odpůrci tohoto zdroje energie. Rozvoj průmyslu se odrazil i v obrovské spotřebě vody. Měly ji zabezpečit přehrady. Na většině z nich byly budovány i vodní elektrárny. Příkladem je např. vybudování tzv. vltavské kaskády. Jejím úkolem bylo a je mj. dodávání energie, regulování průtoku vody potřebné ke splavnosti Vltavy a Labe a ochrana před povodněmi. Odpůrci stavby přehrad poukazovaly a poukazují i na možné nebezpečí těchto velkých zásahů do přírody. Na zatopených místech zanikla řada původních ekosystémů, 25

tlející látky ve vodě vytváří metan, který podporuje skleníkový efekt aj. Velké vodní nádrže se staly místem neúměrné masové rekreace, která ve svém důsledku vede k znečištění vody odpady, oleji, benzinem a naftou. Dalším velkým nebezpečím pro kvalitu životního prostředí se stal odpad, který produkují průmyslové podniky i domácnosti. Během 50. a 60. let vznikla řada oficiálních i tzv. černých skládek. Tyto skládky přetrvávají a díky nelegálnímu dovozu odpadků z Německa a Rakouska vznikají dodnes a jsou velkou hrozbou pro veškeré lidstvo. V této souvislosti se stále více ozývají hlasy žádající změnu v politice ochrany životního prostředí. Po roce 1989 se stala ekologická hnutí uznávanou součástí společnosti. Hledají se nové zdroje energie, hlavně z obnovitelných zdrojů, prosazuje se třídění odpadů, klade se důraz na zvýšenou ochranu přírody a obnovování zaniklých ekosystémů.

26