Ženské hrdinky v prózách Boženy Němcové

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra českého jazyka a literatury

Ženské hrdinky v prózách Boženy Němcové Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracovala:

Mgr. Ester Nováková, Ph.D.

Barbora Sittová

BRNO 2016

„Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.“

V Brně dne 29. března 2016

Barbora Sittová

Bibliografický údaj SITTOVÁ, Barbora. Ženské hrdinky v prózách Boženy Němcové. Brno, 2016. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Pedagogická fakulta. Katedra českého jazyka a literatury. Vedoucí práce Mgr. Ester Nováková, Ph.D.

Poděkování Děkuji vedoucí své bakalářské práce Mgr. Ester Novákové, Ph.D., za její ochotu, vstřícný a obětavý přístup, cenné rady a veškerou pomoc při volbě a zpracování tématu práce.

Anotace Tato bakalářská práce se zabývá ústředními ženskými postavami ve čtyřech prózách Boženy Němcové. Hlavním cílem je rozbor a srovnání čtyř žen – Markyty v povídce Karla, divé Báry ve stejnojmenném díle, paní Skočdopolové v próze V zámku a podzámčí a Jelenky v Pohorské vesnici. Pozornost je rovněž věnována kategorii literární postavy jakožto literárněteoretickému pojmu.

Klíčová slova Božena Němcová, Karla, Divá Bára, V zámku a podzámčí, Pohorská vesnice, povídka, ženská hrdinka, literární postava.

Annotation This bachelor thesis deals with the most important female characters in four tales of Božena Němcová. The main target is to analyze and compare four women - Markyta in tale Karla, Bára in story Divá Bára, Mrs Skočdopole in prose V zámku a podzámčí and Jelenka in Pohorská vesnice. The thesis includes the chapter about a literary character defined as a literary teoretical concept.

Keywords Božena Němcová, Karla, Divá Bára, V zámku a podzámčí, Pohorská vesnice, story, heroine, literary character.

Obsah Úvod ............................................................................................................................ 5 1.

Božena Němcová ................................................................................................. 7 1.1

Život a dílo .................................................................................................... 7

2.

Literární postava ................................................................................................ 10

3.

Karla .................................................................................................................. 13

4.

5.

6.

7.

3.1

Postava Markyty v kontextu povídky ......................................................... 13

3.2

Prostředí a místo ......................................................................................... 16

Divá Bára ........................................................................................................... 18 4.1

Postava Báry v kontextu povídky ............................................................... 18

4.2

Prostředí a místo ......................................................................................... 22

V zámku a podzámčí ........................................................................................... 24 5.1

Postava paní Skočdopolové v kontextu povídky ........................................ 24

5.2

Pan Skočdopole ve vztahu ke své ženě ....................................................... 30

5.3

Prostředí a místo ......................................................................................... 31

Pohorská vesnice................................................................................................ 33 6.1

Postava Jelenky v kontextu povídky ........................................................... 34

6.2

Prostředí a místo ......................................................................................... 38

Srovnání hrdinek ................................................................................................ 40 7.1

Hrdinka a láska ........................................................................................... 41

7.2

Hrdinka jako ochranitelka ........................................................................... 42

7.3

Zázemí a povahy hrdinek ............................................................................ 43

Závěr ......................................................................................................................... 44 Literatura ................................................................................................................... 46 Primární zdroje ...................................................................................................... 46 Sekundární zdroje .................................................................................................. 46

Úvod Tematika ženy je významná pro druhou polovinu devatenáctého století. V tomto období je i plejáda spisovatelek poměrně široká, autorky publikují časopisecky i knižně. Zobrazují převážně venkovský a maloměstský svět v patriarchálním uspořádání. V románech a povídkách se věnují ženám, které hledají své místo ve světě a setkávají se s nepochopením, hrdinkám, jež odmítají být pouze apatickými objekty dohodnutých sňatků a snaží se postavit vzdělání, kulturu a společenský rozvoj ve svém životě na stejnou úroveň s domácností a rodinou. Avšak po celé devatenácté století je velký zájem o tuto tematiku. Také básníci podepisují své verše ženskými pseudonymy, aby ukázali, že česká literatura proniká do všech vrstev, a rovněž z touhy přimět ženy k vlastní tvorbě. Mezi takové patřil například František Ladislav Čelakovský alias Žofie Jandová nebo František Ladislav Hek signaturovaný jako sestry Ludmila a Vlasta Hekovy. Do popředí se dostává řada českých autorek a známé se stávají i jejich hrdinky – hospodyně a vlastenka Magdalena Dobromila Rettigová s postavou chudé dívky Marie v povídce Arnošt a Bělinka, dále spisovatelka Karolína Světlá s románovou hrdinkou Evou z Kříže u potoka, Zdenka z Maloměstského románu Terézy Novákové, Sofie Podlipská a román Anna, Eliška Krásnohorská s titulní postavou Zdenky v románu Svéhlavička nebo Božena Němcová. Konkrétně hrdinkám Němcové se budeme blíže věnovat. Autorky rovněž usilují o vyšší společenské postavení ženského pohlaví. Eliška Krásnohorská zakládá roku 1890 Spolek pro ženské studium Minerva, následně první dívčí gymnázium v Evropě Minerva, Nováková zase proniká do ženského emancipačního hnutí a rediguje časopis Ženský svět. Je také členkou prvního českého ženského spolku Americký klub dam, u jehož zrodu stála Karolína Světlá, účastnicí byla i spisovatelka Podlipská nebo Krásnohorská. Otázky feminismu a vzájemných vztahů obou pohlaví jsou trvale aktuální. V bakalářské práci se zamýšlíme mimo jiné nad tím, jak byla tato problematika vnímána v minulosti a jak na ni nahlížela spisovatelská ikona Božena Němcová.

~5~

V úvodních

kapitolách

krátce

představujeme

samotnou

autorku,

rozebíráme pojem literární postava a porovnáváme, jak je vnímán v dnešní sekundární literatuře. Následně se na základě zjištěných poznatků zaměřujeme na hrdinky děl Boženy Němcové. Zároveň se pokoušíme objasnit kritéria, která nás vedla k volbě konkrétních děl a analyzovaných postav. Mezi ně patří Markyta z povídky Karla, hlavní hrdinka Divé Báry, milostpaní Skočdopolová ze Zámku a podzámčí a Jelenka z Pohorské vesnice. Cílem práce je charakterizovat vybrané protagonistky, přiblížit názory literárních odborníků na konkrétní hrdinky a vzájemně čtyři ženské postavy porovnat.

~6~

1. Božena Němcová „Kdybych měla volit, tedy bych si přála narodit se znova as za dvě stě let, anebo ještě později, neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší,“1 napsala 17. prosince 1851 Božena Němcová.

1.1 Život a dílo Autorka, vlastním jménem Barbora Panklová, se narodila ve Vídni. Nejčastěji se uvádí datum 4. února 1820 (přesné datum a původ zůstávají nejasnými). Povídkářka, etnografka, folkloristka, sběratelka pohádek, publicistka i autorka básní a překladů, Němcová obsáhla široké spektrum profesí. Původ jejích rodičů je nejistý, podle matriky byla nemanželskou dcerou české služky ve Vídni, s níž se později její biologický otec oženil, některá fakta však vedou ke hledání ve vyšších kruzích šlechty. Za jejího otce je ale považován panský kočí, Rakušan Johann Pankel. Mládí prožila v Ratibořicích u České Skalice, základní vzdělání získala v českoskalické škole. Velký vliv na utváření její osobnosti měla babička, tkadlena Magdaléna Novotná, a také blízký pohled na život šlechty. V roce 1837 se provdala za člena finanční stráže Josefa Němce, kvůli jehož pracovním povinnostem se rodina často stěhovala (Josefov, Litomyšl, Polná). Spolu vychovávali tři syny a dceru. V Praze se Němcová dostala do okruhu intelektuální společnosti a v krátké době prošla velkým duchovním i vzdělanostním vývojem. Spisovatelskou činnost zahájila roku 1843 mimo jiné v časopise Květy básní Ženám českým, kde zdůrazňovala postavení ženy v rodině a její mateřský úkol, zaměřovala se však především na prózu. Za pobytu na Chodsku se setkávala s řadou venkovanů a dostávala se do konfliktů s maloměstskou honorací. V roce 1849 podnítila svým zájmem o probíhající společenské procesy Františka Matouše Klácela k sepsání Listů politických a spolu s manželem později podporovala vznik Klácelova Českomoravského bratrstva.

1

Cit. dle TILLE, Václav. Božena Němcová. 4. vyd. Praha: Družstevní práce, 1938, s. 5.

~7~

Kvůli Němcovu vyšetřování za chování v období revoluce čelila Němcová častému policejnímu dohledu a dostávala se do finanční nouze. Později se podílela na almanachu generace májovců, stejně jako na almanachu Lada Nióla. Autorčiným intenzivním zájmem se stalo česko-slovenské sblížení. Její

prvotiny

tvoří

Národní

báchorky

a

pověsti

(1845‒1847)

nashromážděné na základě její sběratelské činnosti, dále pak Slovenské pohádky a pověsti (1857‒1858). Ve svých povídkách popisuje ženy, které se obětovaly pro jiné (Pomněnka šlechetné duše, Sestry) a hrdinky s výjimečnou povahou, například z próz Karla (1855), Divá Bára (1856), Pohorská vesnice (1856) a V zámku a podzámčí (1856). Spisovatelským vrcholem Němcové bylo rozsáhlé dílo Babička z roku 1855, v němž se autorčiny vzpomínky na dětství pohybují mezi skutečností a ideálem. Mezi její další díla patří Dobrý člověk (1858), Chudí lidé (1856), Chyže pod horami (1858) nebo Pan učitel (1859). Němcová měla muže a děti, přesto toužila po lásce, její manželství totiž bylo chladné. Povahou byla dětsky hravá a společností často odsuzovaná. Přestože dovedla celý život bojovat proti předsudkům a snažila se finančně zabezpečit svoji rodinu, často mluví o „slabé ženě“. Pro děti by se obětovala, její vztah k nim byl dobrosrdečný. Avšak to nemělo vliv na fakt, že dvakrát odmítla vést výchovný ústav pro dívky, i přestože byla ve finanční tísni. Nechtěla, aby tím byla ovlivněna její spisovatelská činnost. V posledním desetiletí života se zaměřila i na ostatní slovanské literatury. Překládala ukázky lidové slovesnosti, hlavně slovinské, srbské a bulharské. Povídky Němcové jsou osobité svou výpovědí o českém člověku zformovaném venkovským životem a zároveň kolísáním mezi realitou a snem. Hlavní postava je v povídkách často pojata jako „dobrý člověk“, obětavý, společensky prospěšný altruista, naplněný humanitním ideálem lásky. Přátelé chtěli z Němcové vytvořit českou George Sandovou, ona jim ale nevyhověla. Setkala se s kritikou, že zapomíná na historický a náboženský růst lidu. Němcová však nehodlala žít jinak než přítomností a nahlížením do budoucnosti, minulost jí byla cizí. Pro ženu si přála vyšší vzdělání,

~8~

nepředpokládala ale, že by se mohla uplatnit ve vědě. Toužila po tom, aby byla manželství uzavírána z lásky, ne z dohody rodičů či z jiného důvodu. I když v citovém životě poznala mnoho tragických odstínů, její díla vyznívají jako slunná oslava rodiny a lásky. Přestože prožila moderní erotické tragično, kdy se dva partneři v sobě mýlí, do díla jej nepřenesla. 21. ledna 1862 umírá na zhoršující se chorobu i duševní vyčerpanost. Byla pohřbena na Vyšehradském hřbitově v Praze.

~9~

2. Literární postava Postava je obraz člověka v literatuře a je významnou tematickou složkou dramatu a epiky. Svým chováním rozvíjí děj i svoji charakteristiku, podle které s postavou buď sympatizujeme, nebo se nám nelíbí.2 Nejprve si přibližme, jak definuje hrdinu díla literární vědec Bohumil Fořt. „O literárních postavách ve svých každodenních narativech běžně mluvíme stejným způsobem, jakým mluvíme o reálných lidech – odhadujeme jejich motivace a reakce, interpretujeme jejich jednání. Právě tento fakt, tedy to, že pociťujeme nutnost nějakým způsobem interpretovat jednání fikčních postav, je dostatečným důvodem k tomu, abychom neustále prověřovali způsob a místo jejich existence.“3 Na konci dvacátého století se zdálo, že jsou literární postavy v literárněteoretických výzkumech opomíjeny a že je jim věnováno méně pozornosti. V současnosti ale dochází ke změně a postavy se považují za jednu z klíčových naratologických kategorií. Ty vymezujeme na základě místa, jež v díle zaujímají. Rozlišujeme postavy hlavní, vedlejší, statické, dynamické, realistické, nerealistické. Pohled na literární postavu se vyvíjel a proměňoval pod různými vlivy, často je ale také výsledkem preference daného přístupu či používání konkrétní ustavené terminologie. Důležitost a funkce postav v textu je různá. Hlavní postava se podílí na vzniku kolize a jiných dějových fází kompozice a vedlejší postavy existují kvůli konfliktním situacím. Realistická postava hraje dominantní roli s iluzivní funkcí.4 Dále se setkáváme s postavami plochými a plastickými, které jsou samy větším výdobytkem. Dělení na ploché a plastické připomíná hodnotící soudy známé z literární kritiky. Plochý neboli schematický charakter je něco nedotaženého, nevýrazného a jednostranného. Vážné nebo dokonce tragické ploché postavy jsou špatné, čtenář ztrácí zájem. Jedinou velkou výhodou těchto postav je, že je lze snadno rozpoznat, jsou proto

2

LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Slovník literárních pojmů aneb Co se skrývá za slovy. 1. vyd. Plzeň: Nakladatelství Fraus, 2006, s. 104. 3 FOŘT, Bohumil. Literární postava: vývoj a aspekty naratologických zkoumání. 2. vyd. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2008, Theoretica & historica, s. 56. 4 LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem: výkladový slovník základních pojmů literární teorie. 1. vyd. Jinočany: H & H, 2002, s. 246. ~ 10 ~

výhodné, neboť je autor nemusí znovu představovat. Není potřeba sledovat jejich vývoj, vytvářejí hned vlastní atmosféru.5 Podstatnou složkou je vzhled, jenž je často vyjádřený popisem, který je pro čtenáře důležitý, protože odděluje vybranou postavu od ostatních. Ovšem, jak píše dále Bohumil Fořt, „zároveň je třeba zdůraznit, že v případě vzhledu postavy se při jeho kódování a dekódování více či méně projevují jisté (předem konvencí dané) typologie, které nám umožňují z vnějšího vzhledu usuzovat na jisté globálnější vlastnosti postav.“6 Musíme ale rozlišit vnější rysy, jež má postava pod vlastní kontrolou (barva vlasů, oblečení), na rozdíl od takových, o nichž si nemůže rozhodovat podle sebe (výška, velikost nosu, barva očí). S tím souvisí také podstatnost pojmenování osob v literárních dílech. „Vlastní jména postav, tato ,magnetická pole pro sémy‘, mají především referenční význam – odkazují k vlastnostem postavy, které jí čtenář přiřazuje v rámci své recepce fikčního textu.“7 Pouze pojmenování je základem utváření dané postavy, poté je dané jméno od samé osoby neoddělitelné, patří k sobě. S tím souhlasí i Ladislava Lederbuchová: „jméno postavy nebo její bezejmennost nejsou náhodné, mají významotvorné funkce v charakteristice postavy i vypravěče […].“8 Vlastní jména umožňují velice ekonomický způsob odkazování v rámci jednoho narativního díla, slouží jako tzv. věšáky na vlastnosti, na rozdíl od pouhých popisů. Hrdina je díky svému jménu jedinečný, sám jej vytváří a brání, jeho identita je nadále upevňována jeho akcemi. K utváření čtenářovy představy o konkrétním hrdinovi je nejpodstatnější, jaké informace mu narativní texty o něm poskytnou a jakým způsobem je interpretují. „[…] charakteristika ,plochých‘ respektive ,plastických‘ postav závisí jednak na jejich ,plnosti‘ založené v textu, ovšem zároveň jsou popisovány pomocí termínů jako čitelnosti či naopak tajemnosti, které jsou spojeny s pragmatickou stránkou procesu literární komunikace.“9

5

E. M. Forster. Aspekty románu. 1. vyd. Bratislava: Tatran, 1971, s. 20, 70. FOŘT, Bohumil. Literární postava: vývoj a aspekty naratologických zkoumání. 2. vyd. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2008, Theoretica & historica, s. 66. 7 Tamtéž, s. 72. 8 LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem: výkladový slovník základních pojmů literární teorie. 1. vyd. Jinočany: H & H, 2002, s. 245. 9 Tamtéž, s. 76. 6

~ 11 ~

Často se o konkrétní postavě vyjadřujeme jako o hrdinovi, i když není nutně dané, že je význam tohoto slova v dnešním pojetí ‒ tedy osoba s idealizovanými charakterovými vlastnostmi nebo neobvyklými nadlidskými schopnostmi ‒ srovnatelný i s postavou v konkrétním díle.

Štěpán Vlašín

vysvětluje tento problém následovně: „Ve starším pojetí se často užívalo termínu hrdina ve smyslu klíčová postava literárního díla, tj. postava, která se objevuje v ohnisku fabulačního utváření a aktivně se v epických i dramatických žánrech podílí na jeho vývoji.“10 Důležitým prvkem je také vztah postavy a děje. Tím rozumíme řadu motivů, které probíhají v časovém pořádku, jsou vázány příčinným sepětím a chovají v sobě prvky dynamického napětí. Postavy se účastní děje, jsou jeho nositeli, přesto může být hrdina v díle zachycen tak, že přerůstá dějovost díla. Avšak tyto dvě podstatné spolu související složky jsou vždy začleněny prostorově i časově do nějakého světa. Shlomith Rimmonová-Kenanová zdůraznila místo hrdiny v díle: „Postavy jsou v textu neoddělitelné od zbytku slovního uspořádání, zatímco v příběhu jsou od své textuality odděleny. Nevyplývá to pouze z definice příběhů, ale je to také prokázáno zkušeností.“11 A místo hlavní postavy v ději určuje i prostředí, které u povídek rozebíráme. Na to jsme se zaměřili proto, že fyzické a lidské okolí postavy souvisí s povahovými rysy hrdinky, a to nejen město, ulice nebo rodina, ale i dům, pokoj a společenská vrstva.

10

VLAŠÍN, Štěpán (ed.). Slovník literární teorie. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1977, s. 290. 11 RIMMON-KENAN, Shlomith. Poetika vyprávění (přel. Vanda Pickettová). 1. vyd. Brno: Host, 2001. Strukturalistická knihovna, s. 41. ~ 12 ~

3. Karla S podtitulem Obrázek z okolí domažlického byla venkovská povídka poprvé vydána roku 1855 v almanachu Perly české, jenž měl svými příspěvky představit několik autorů spřízněných stejnými uměleckými východisky a publikujících zpravidla poprvé a zároveň měl plnit polemickou funkci vůči Ladě Nióle. Almanach byl vydán na počest návštěvy císařských novomanželů muzejním křídlem tehdejší české společnosti, měl oslavit císaře. Autorka tedy koncipovala povídku přímo Františku Josefovi I. při jeho první návštěvě Prahy. Na rozdíl od raných publicisticky beletristických črt a prvních povídek napsala Božena Němcová pro almanach delší vesnickou povídku se šťastným koncem. Charakteristiky lidu známé z první tvorby Němcové z poloviny čtyřicátých let jsou tentokrát obohaceny o kollárovsko-herderovský pohled na Slovanstvo vůbec (zdůrazňuje pohostinnost, přívětivost i soudržnost). Němcová povídku inovovala umístěním do rázovitého kraje na hranici Čech s Bavorskem. Celé dílo je ozvláštněno nářečními výrazy. Rychlý spád povídky značí až nápadná horizontální členitost textu, vyznačuje se kratičkými odstavci a je navíc rozdělena do devíti kapitol číslovaných římskými číslicemi.

3.1 Postava Markyty v kontextu povídky Matka Markyta vychovává dceru Karlu se vší pečlivostí tak, aby se nikdo nedozvěděl, že se jedná ve skutečnosti o chlapce Karla. Takto činí jeho matka proto, aby syn nemusel jít na vojnu, jelikož už jeho otec zemřel ve válce. Markyta byla žena vysoké, kostnaté postavy, její tvář byla příjemná, i když hrubých rysů, černé obočí, černé řasy a sivé oči ji činily trochu zachmuřenou. Nosila domažlický kroj, který se skládal z černé skládané sukně s červenou lemovkou, krátkého živůtku, modré zástěry, vyšívané šněrovačky, košile s širokým nabíraným límcem, červeného šátku na hlavu uvázaného dozadu, z červených punčoch, střevíců na podpatku a mašle, která se nosila vepředu. Povahově to byla velmi silná žena, odvážná, zodpovědná, spolehlivá, pracovitá, vzor manželky a matky. Když její muž Drahoň odchází bojovat do

~ 13 ~

Němec, kde onemocní steskem po domově, Markyta dostává o této situaci list a odchází za ním, aby mu byla oporou. Obyčejná žena z Domažlicka, která právě pochovala dítě, opustí rodinu, přátele a jde do cizí země stát ve válce po boku svého manžela. „Kdyby mi tehdáž děcko choré nebývalo, byla bych hned šla; proň musela jsem prodlít. Pánbůh je vzal a víte, že jsem hned šla.“12 Drahoň byl pak veselejší, zpívala mu písně z Domažlicka a povídala, co se u nich doma děje. Ani ho nezarmoutilo, že jim dítě zemřelo. „,Byl by beztoho voják‘, říkal, ,lépe, že si je Pánbůh vzal.‘“13 Za dvanáct měsíců se jim narodila dcera Karla. Z narození miminka měl manžel velkou radost, úplně pookřál. Nedlouho na to však dostal souchotiny a zemřel. Rok ještě Markyta zůstala v Německu a poté se vrátila s vojáky domů sloužit u rychtáře Miloty a jeho ženy. Karla vyrůstala společně s dcerou rychtáře, Hanou. Markyta zůstala věrna svému muži až za hrob, nikdy se znovu neprovdala. Barta, kmotr Karly, se s ní chtěl oženit, ale ona jej odmítla. „Odpoledne přihrne se Milota do dveří a beze všech příprav vysypal mu hnedle čirou pravdu na mísu řka: ,Milý brachu – z toho mraku nebude dýšť. Markyta nechce hani tebe, hani jiného. Člověk neví někdy, kterak s tím ženským plemenem vyjít,‘ ozval se rychtář.“14 Klademe si otázku, proč se Markyta nikdy neprovdala. Jako vdaná žena by v té době vedla jednodušší život než jako vdova s dítětem. Byla hlavním důvodem silná láska k jejímu muži nebo silnější strach z prozrazení pohlaví Karly? Každopádně je to další příklad obrovské vnitřní síly a obětavé mateřské lásky této prosté ženy. „Markyta si na svém děvčeti mnoho zakládala, v ní spočívaly všechny její radosti i naděje. Dokud byla malá, chovala ji co drahou mast, a čím větší byla, tím jí byla dražší.“15 Rychtářův syn Petr měl Karlu rád, ale Markyta prohlásila, že se Karla vdávat nesmí. Ta se také chlapcům smála a žádného nechtěla. Dokud byla Karla malá, měla to její matka snazší. Nyní však musela čelit klepům a pomluvám – nejdříve si selky myslely, že se Markyta snaží vetřít do přízně rychtáře, aby se její

12

NĚMCOVÁ, Božena. Povídky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1972, s. 92. Tamtéž, s. 93. 14 Tamtéž, s. 99. 15 Tamtéž, s. 103. 13

~ 14 ~

dcera dobře vdala. Když ale Petra odmítla, velmi se tomu divily a nakonec začaly Karlu pomlouvat, že má asi nějakou vadu, a proto se nechce a nemůže vdát. To však nebyly jediné potíže, se kterými se musela Markyta vypořádat. Největší problém začínal být s Karlou, která již nedokázala pečlivě skrývat svoji přirozenost. Karel se zamiloval do Hany, s níž vyrůstal a která neměla ani tušení, že její družka je opačného pohlaví. Prvním projevem jeho přízně byla přeslice, kterou pro Hanu sám vyrobil. Když jednou Hana projeví obavy, za koho ji asi rodiče provdají, reaguje Karla rozčíleně: „,Nic ty neplač, Hana,‘ řekla prudce Karla a položila čelo na její rámě, ,tuto se nesmí stát! Nežli bych dopustila, haby si tě vzíl, koho ty ráda nemáš, raději ho zabiju! Nech mně vezmú život, jen když tebe nebude nikdo trápit!‘“16 Největší hrůzu Markyta prožívá, když zjistí, že Karel se sám přizná k tomu, že je muž, a dobrovolně nastupuje na osm let na vojnu. Naštěstí vše dobře dopadne, Karel se ve zdraví vrátí domů a ožení se se svou milovanou Hanou. Strach, odvaha, láska a oběti jsou čtyři pojmy, jež by mohly charakterizovat Markytu. Od začátku ví, že její mateřská láska vede předem prohranou bitvu proti přírodě, proti Bohu. Přes všechny chyby, které svým chováním v životě udělá, vnímáme tuto postavu knihy Boženy Němcové jako dobrý příklad všem ženám-matkám napříč staletími. Hana Šmahelová shrnuje Karlin příběh: „V próze Karla je hlavním tématem pošetilý pokus úzkostlivé matky obelstít přírodu a osud. Proti tomu se brání sama příroda, když prostřednictvím neoklamatelné erotické intuice obnovuje normální vztahy a životní povinnosti.“17 Přestože na nás Markyta působí jako vzor matky, literární vědci polemizují, zda svým úsudkem spíše neubližovala, než pomáhala. Šmahelová popisuje, že se jedná o pošetilý pokus, jímž jde hrdinka proti přírodě. Jaroslava Janáčková také mluví o jakémsi útlaku vlastního dítěte. „[…] dokud se Karla nestane Karlem a nevzepře se matčině mystifikaci.“18 S těmito názory ale 16

NĚMCOVÁ, Božena. Povídky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1972, s. 112. ŠMAHELOVÁ, Hana. Autor a subjekt v díle Boženy Němcové. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1995, s. 148. 18 JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy ‒ situace ‒ obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 233. 17

~ 15 ~

nemůžeme souhlasit. Je sice pravda, že Markyta jednala proti vůli svého dítěte, že lhala, obelstila všechny své blízké a nechovala se v souladu se státním nařízením, tedy vyslat syna na vojnu, přesto však učinila velké rozhodnutí, jež mělo ochránit jejího syna. V Markytině rozhodnutí lze samozřejmě nalézt i prvky sobectví – přišla o manžela, nechtěla přijít i o syna – tudíž z něj dělala dívku již od dob, kdy z toho ještě sám neměl rozum, ale to všechno činila s dobrým úsudkem. „Vdova zůstává sama a žije pro své dítě, chlapce, kterého vydává za dívku. V sociálním ohledu je mezi vdovou, která si z Němec přivedla sirotka, a starousedlickou obcí jménem Stráž, všecko v ideálním pořádku.“19 Básník, novinář a přítel Boženy Němcové F. M. Klácel označil její povídku za skvělý výkon (její literární práci nepřestával sledovat s činnými sympatiemi): „Viděli jsme v jiném dílu milém (v Babičce) galerii obrazů; ale byly vedle sebe a jen babičkou takřka zevně spojené, zde jest jeden obraz z mnohých obrazů, a všecko ohlíží se po jednom centrum, po jednom párku, totiž po Karle a Haně. Zkrátka myšlenka, rozložení, provedení, sloh, to vše v teplém poetickém světle samorostlé, ne hledané, ne pracně sehnané.“20 A dodává: „Tento obraz vyloupnul se v živé celosti své, zrodil se z ducha uměleckého, a nebyl jen sešit, jak často vidíváme.“21

3.2 Prostředí a místo Vesnice, kde žije Markyta, není podrobně specifikována. Víme, že Markyta mířila domů do Stráže, kde se také s Karlou usadila. Přes dva vrchy od stráže ležel Medákov, vesnice s kostelem i školou. Ale při vesnické hře na ubohého vojáka děti opakují báseň, jejíž první rým je „já jsem chlapec z Polské“22. Lidových zvyků popisuje Němcová mnoho, například na poslední masopustní neděli se seběhli chlapci, každý speciálně oblečen, a slavili tak zvané voračky. Ty se uskutečňovaly právě poslední masopustní dny, kdy chlapci 19

JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy ‒ situace ‒ obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 231. 20 Cit. dle JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy ‒ situace ‒ obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 233. 21 Tamtéž, s. 234. 22 NĚMCOVÁ, Božena. Povídky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1972, s. 101. ~ 16 ~

přicházeli za děvčaty, jež jim musely dát peníze, za které si nakoupili sladkého páleného, častovali v hospodě děvčata a tančili tři dny a tři noci. Jindy se kluci zase přestrojili například za medvěda nebo se zabalili do hrachoviny a staré babky s nimi musely skákat. Nebo jak bylo veselo, když se na pastvině sešli všechny husopasky a husopasové, všichni zpívali a hráli hru na slunéčko, na slepou bábu nebo na vodního mužíka. Němcová detailně popisuje, jak konkrétní hry probíhaly. Hra na ubohého vojáka spočívala v tom, že dívky vytvořily kolo a chlapec stál uprostřed, zpíval a tvářil se jako nešťastný voják. Autorka také popisuje, jak Karlu v rámci hry udělal Barta důstojníkem, na to ale Markyta reagovala negativně a prohlásila, že z Karly při takovém chování bude „zatrolené“ děvče. Chlapci se ve vsi učili vyřezávat přeslice a vyrábět vařečky. Jinou tradicí obyvatel v souvislosti se zábavou bylo, že si všichni sedli do kolečka a nejstarší husopas nebo husopaska všem něco vyprávěli. V povídce se také vyskytuje pojem „boží oheň“, k němuž se chová veliká úcta a nezapomene se žádný den k němu položit pokrm od toho, co se právě jí, aby se mu nezastesklo a on se neodstěhoval domů. Samotné prostředí je v povídce krátce naznačováno na různých místech, například Karla popisuje, jak je ve škole hezky, když pan učitel odejde, anebo jak spadla do stoky, přes kterou vedla cesta.

~ 17 ~

4. Divá Bára Povídka byla uveřejněna poprvé v kalendáři Českomoravské pokladnice roku 1856. Němcová v ní odmítla vytvořit pasivní, poslušnou ženu, vzor křesťanské společnosti. Autorka doufala, že honorářem vypomůže své rodině, toho se však nedočkala. Divá Bára sleduje ve třech kapitolách označených římskými číslicemi tři věkové fáze dívky, a to dětství, dospívání a dozrání.

4.1 Postava Báry v kontextu povídky Setkáváme se s hlavní hrdinkou, nebojácnou Bárou, plnou odvahy a statečnosti. A právě její síla a odhodlání, které jsou větší, než má kdejaký muž, se stávají ústředním tématem prózy. Dívka byla vychovávána pouze otcem. „Obecní pastýř jmenoval se Jakub a zůstával se svou dcerou Bárou v té poslední chalupě. Jakub byl již šedesátník, Bára jeho prvorozené dítě a jedinačka. Přál si ovšem syna míti, dědice svého jména, ale když Bára povyrůstala, nelitoval; milejší mu byla než syn a mnohdy si myslil; aťsi je děvče, přece je mé dítě; umru jako člověk a mám stupeň do nebe.“23 Žena mu onemocněla od okamžiku, kdy jednou v pravé poledne vyšla ze světnice, dcera byla nemluvně a sousedky se vylekaly, že místo Báry položila polednice divé dítě. Její matka krátce poté nemoci podlehla. Bára chodila do školy, pomáhala otci na poli, učila se příst a tkát. „Bára dosáhla patnácte let a žádné děvče v celé dědině nemohlo se jí rovnat v síle a velikosti. Tělo její bylo hrubých kostí, silných svalů, přitom ale pravidelných forem. Mrštná byla jako pstruh. Pleti byla tmavohnědé, dílem od přirozenosti, dílem od slunce i větru, neboť si nikdy ani v parném létu nezastřela tvář, jako to vesnická děvčata dělávaly.“24 Bára byla výjimečná jak svým vzhledem, tak chováním. „Hlava se zdála veliká, ale to dělalo množství vlasů, černých jak havran, dlouhých, ale hrubých jako žíně. Čelo měla nízké, krátký tupý nos, ústa trochu velká a vyšpulené pysky, ale zdravé, červené jako krev. Zuby široké, silné, ale čisté. Nejpěknější bylo u ní oko; a právě proto musela od lidí posměch snášet. 23 24

NĚMCOVÁ, Božena. Povídky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1972, s. 129. Tamtéž, s. 131. ~ 18 ~

Spílali jí, že má ,oči buličí‘. Veliké měla oko, neobyčejně veliké a modré jak chrpa, obrostlé dlouhou černou řasou. Nad okem klenulo se husté černé obočí.“25 Bára se málokdy mračila, jen když jí chasa nadávala, že má buličí oči, to se tak naštvala, až se mnohdy i rozplakala. Zanedlouho už se ale nad názory druhých přestala pozastavovat a naopak jim čelila. „Pozdější léta ale, když přišla k síle, netroufala si chasa ubližovat jí, neboť za každou urážku dávala hned oplatky. Silní chlapci nebyli s to ji poprat; kde nevystačila síla, tu užívala všelijakých fortelů aneb si pomohla obratností. Tak si dobyla pokoje.“26 Hlavní hrdinka neskrývala svoji sílu a neobyčejnost, čímž se dostala do podezření okolí, že je pod vlivem nějaké nadpřirozené síly. „Bára měla vůbec do sebe tolik neobyčejných vlastností, že se nebylo čemu divit, když si sousedé o ní povídali; nemohouce si takovou povahu nijak vyložit, začaly ženy opět tvrdit, že to přece jen nějaké ,divé dítě‘, a ne-li to, tedy že ji zajisté polednice vzala pod svoji moc.“27 Tím si vesničané vysvětlovali veškeré Bářino jednání, ale důsledkem bylo, že se jí sousedé báli a štítili. Málokdo ji opravdu miloval, a když ji chtěl někdo pozlobit, oslovil ji „divá Báro!“. Ona žádným povídačkám nevěřila a z ničeho neměla obavy. „Barča nikdy neutekla, ona se nebála zlého býka, neřku-li hada nebo štíra. Jestli jí ležel v cestě, odehnala ho, nedal-li se ale odehnat a bránil se, zabila ho. Když jí nepřekážel, nechala ho. Zkrátka Bára neznala strach a bázeň; ani když hrom bil a bouře nad údolím vztek svůj vycválala, nechvěla se Bára.“28 Hlavní postava měla dva kamarády – syna kostelníka Josífka a Elšku, neteř pana faráře. S tou si byly obzvlášť blízké. „Jak neměla být Bára v takovém domě ráda, ale jí byla nade všecko milá Elška, ba mnohdy se jí zdálo, že ji má radši než tátu, kdyby Elška třebas v pazderně bydlela, ráda by u ní Bára bývala. Elška ani jedinkráte Báře se neposmála, měla-li co dobrého, rozdělila se s ní a často vzala Báru okolo krku a říkala: ,Báro, já tě mám tuze ráda.‘“29

25

NĚMCOVÁ, Božena. Povídky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1972, s. 131. Tamtéž, s. 132. 27 Tamtéž. 28 Tamtéž, s. 134. 29 Tamtéž, s. 137. 26

~ 19 ~

Pro svoji nejbližší přítelkyni by ústřední postava příběhu udělala cokoli. Proto, když se Elška obávala domluvených zásnub s panem správcem, Bára se rozhodla zakročit a nápadníka odradila. Tím však nepotěšila Elščiny blízké a byla potrestána. Musela strávit noc v márnici. To ovšem hrdinku nijak netrápilo, více ji znepokojilo, že přidává starosti svému otci, jenž je kvůli ní vyháněn z obce. „Lidé vybíhali ven – mnozí ji litovali, ale Bára si žádného ani nevšimla a kráčela vesele k hřbitovu, který ležel u paty lesa, nedaleko obecní pastvy. […] Smutné musely to být myšlenky, které jí hlavou probíhaly, neboť slza za slzou padala z krásného oka na brunátnou tvář. […] Bára dívala se na hrob matčin, připomínala si osamělé mládí, nenávist a opovrhování lidí a poprvé cítila všeho toho tíži, poprvé přišla jí myšlenka: kýž tu, matko, vedle tebe ležím!“30 Bára se v povídce setkává s myslivcem, jejich příběh vyvrcholí právě na hřbitově, kdy mladý muž Báře vyzná, že ji má rád. Povídka končí svatbou. „,Bože, což je to pravda, že mne máte rád?‘ Myslivec jí to ústy i rukoudáním dosvědčil, a tu teprv vyznala svoji dávno k němu chovanou lásku.“31 Hana Šmahelová obecně definuje klíčové postavy děl Boženy Němcové, jejichž charakteristiku můžeme přisuzovat v konkrétním případě i naší protagonistce: „Postavy jsou u Němcové mnohem víc než figurkami na šachovnici děje. Hrdinové všech povídek jsou nositeli řady pozitivních vlastností a hodnot, čímž se téměř automaticky stává jejich protikladem nebo alespoň lehce odstíněným kontrastem každý, kdo se ocitne v jejich blízkosti.“32 Konkrétně o námi rozebírané povídce říká, že „dívku přezdívanou ,divá Bára‘ staví mimo svůj střed samo venkovské společenství. V dívčině izolaci i konfliktních situacích však vynikají její vlastnosti: přirozený cit, láska k přírodě, pracovitost, skromnost, a především zdravý rozum.“33 Mezi speciální schopnosti, jimiž hrdinka oplývá, můžeme zařadit ještě sociální cítění, lásku k bližním, odhodlání, potřebu nezabývat se malichernostmi, nemít strach z názorů okolí a převážně si dělat to, co sama Bára považuje za správné, a ne to, co se od ní vyžaduje. 30

NĚMCOVÁ, Božena. Povídky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1972, s. 162, 163. Tamtéž, s. 164. 32 ŠMAHELOVÁ, Hana. Autor a subjekt v díle Boženy Němcové. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1995, s. 148. 33 Tamtéž, s. 148. 31

~ 20 ~

F. X. Šalda hodnotí Boženu Němcovou jako autorku, v jejímž autorském světě fungují lidské vztahy poněkud jinak než v tom skutečném. „[…] jiná, mravnější a volnější mechanika v něm vládne než ve světě skutečném. Lidé sdružují se v něm snáze a důvěrněji než ve světě skutečném; uzavírají přátelství a pobratřují se mnohem rychleji než v běžném životě a jsou svým svazkům mnohem věrnější, než bývá v empirii. Jsou typické pro Němcovou básnířku přátelství a láska lidí oddělených od sebe vysokou zdí rozdílů společenských, cizích si rodem, prostředím a výchovou. V ,Divé Báře‘ např. žijí v důvěrném přátelství vzdělaná farská slečna a pasačka obecního stáda.“34 S tím se dá určitě ztotožnit vztah Báry a Elšky, případně Josífka. Vztah dvou hrdinek je velice věrný, blízký, dívky si sdělují důvěrnosti a za žádných okolností by jedna druhou nezradila. Bára (jako většina ústředních postav v dílech Němcové) dobrovolně pomáhá svým blízkým. Když byla například panna Pepinka (starající se o Elšku) jednou nemocná, Bára jí s největší ochotou obsluhovala, Pepinka se tak přesvědčila o dívčině věrnosti a dobrosrdečnosti a čas od času si ji brala na faru na pomoc. S důvěrou jí svěřila i klíč od spižírny, což u ní znamenalo největší důkaz náklonnosti. Jednou musela odjet a Báře dala dokonce za úkol dohlížet na dům. V průběhu čtení díla se nabízí otázka, zapojila-li Němcová do povídky také autobiografické motivy. Jaroslava Janáčková zde žádnou souvislost nevidí: „Nemíníme hledat v titulní postavě Divé Báry žádný autoportrét B. Němcové, čteme tam ovšem přitakání hrdé nebojácnosti a osvobodivému jednání ženského subjektu, byť provokuje ,spořádané‘“.35 S tímto tvrzením nemůžeme plně souhlasit. Nejenže Němcová uplatnila v povídce své osobní názory na postavení ženy, ale v díle lze najít i autobiografické prvky. Autorka se setkává s občasným nepochopením, když zdůrazňuje své názory na tzv. ženské práce či na genderové stereotypy, s tím se také potýká hlavní hrdinka Bára, a to ohledně svého jednání a chování. Dalším společným prvkem je vlastní jméno, Božena Němcová se původně jmenovala Barbora Panklová a můžeme si tak domyslet, že hlavní postavě propůjčila své jméno. Janáčková ale dodává: „Pastýřova dcera se liší od 34

ŠALDA, František Xaver. Duše a dílo: podobizny a medailony. 4. vyd. Praha: Melantrich, 1937, s. 76. 35 JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy ‒ situace ‒ obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 249. ~ 21 ~

svých předobrazů, jež povídku Němcové inspirovaly, svou fyzickou zdatností a činorodostí.“36 Sám literární kritik a vědec Otakar Chaloupka vidí také nejeden společný prvek s autorkou a Bárou. „Hluboká lidskost, která byla Němcové nepochybně vlastní, jako by tu měla své dvě stránky, navzájem neoddělitelné, spojené v jednotu. Je to úžasná chápavost pro člověka, jeho bytostné založení a cítění, a také úžasné lpění na právu člověka být takovým, jak on sám cítí, že být chce, být má a být může. Snad nejlépe je to vidět na povídce Divá Bára: Bára se odlišuje, je jiná než ostatní, vyčleňuje se z okruhu zvyklostí, přizpůsobivostí, obecně uznávané slušnosti, ale přitom je bezvýhradně pravdivá, ve své přirozenosti nezpochybnitelná.“37

4.2 Prostředí a místo Bára vyrůstala ve Vestci, ve velké dědině se školou, kostelem i farou, pod kterou stála kostelníkova chalupa. Uprostřed vsi žil rychtář a na konci zase obecní pastýř. Za jeho chaloupkou se táhlo dlouhé údolí, zelený palouk, z něhož se tyčily světlolisté břízy. Uprostřed údolí mezi lučinami a poli tekla řeka. Jakub dostal chalupu k doživotnímu bydlení a během svého života se staral o skot, sedláci mu také až na dvůr vozili jednou za týden chleba, máslo, vejce a jednou za čas i plátna na tři košile, nohavice, střevíce nebo dokonce kožich. Němcová často užívá pojmy jako polednice, vodní či žhavý muž nebo čerti a strašidla, z nichž mají obyvatelé strach a spojují Bářinu existenci právě s nimi. A nejsou to jediné pověry, které postavy ovlivňují. Dívky zaplétají věnce a hází je do řeky, aby popluly za jejich vysněným mužem. U lesa za řekou byl hřbitov, Němcová popisuje, že se lidé po klekání této cestě vyhýbali a mnoho bájí bylo právě o půlnočním řádění mrtvých. Také se setkáváme se spirituálními pojmy a přirovnáními, například v momentě, kdy Bára ukazuje do bouřících se mračen a otec ji upozorňuje, že jí boží posel může urazit prst, ale často také v souvislosti

36

JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy ‒ situace ‒ obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 246. 37 CHALOUPKA, Otakar (ed.). Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež. 1. vyd. Praha: 1985, s. 318. ~ 22 ~

s farou a panem farářem. Dalším zvykem bylo, že chodil v kostele kostelník oblečený jako samotný páter a lidé si ho vážili. V povídce je zmiňován i způsob zábavy v obci, a to například u panny Pepinky, která chodí hrát s kostelníkem mariáš nebo když se dívky občas honily po louce a zaplétaly si copy. Němcová také popisuje tehdejší módu, žádná dívka se neoblékala jako Bára, která nosila tmavou vlněnou suknici s hrubou plátěnou zástěrou a v zimě přidala i vlněný kabátek. Hrdinčinou ozdobou byla lemovka na sukni a červené stužky ve vlasech. Styl oblékání zmiňovala autorka také v souvislosti s Elškou, která si do kostela nasazovala červenou aksamitovou čepičku. Divá Bára je bohatá na přirovnání a najdeme v ní i mnoho synonymních výrazů označujících pana faráře (velebný pán, pan bratr) spolu s archaismy (vrkoč). Setkáváme se také s popisem Prahy, vedle níž život „na venkově plyne tiše, bez hluku a šumu, jako luční potok.“38 Prostředí, v němž Bára stráví dramatickou noc, přibližuje autorka detailně, hrdinka je v márnici, v malé komoře s kostmi, a pozoruje oknem údolí a les, stíny vysokých jedlí na hrobech a mlhu, poslouchá štěkot a vytí psů.

38

NĚMCOVÁ, Božena. Povídky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1972, s. 138. ~ 23 ~

5. V zámku a podzámčí Příběh vydaný roku 1857 je zaměřen na řešení sociálních problémů pomocí změny smýšlení a jednání příslušníků vládnoucí třídy. Dílo je členěno do kapitol, čas je chronologický a text zarámovaný situačně – příjezdem i odjezdem panstva.

5.1 Postava paní Skočdopolové v kontextu povídky V díle

se

zaměříme

na

postavu

milostpaní

Skočdopolové

ze

Springenfeldu. „Ale když se panu Skočdopolovi peníze hromadily, že nevěděl, kam s nimi, aniž věděl, mnoho-li jich má, znelíbilo se paní to sprosté jméno Skočdopole – naváděla pana manžela tak dlouho, až jí koupil přídavné jméno ,von Springenfeld‘. To se milostpaní velice líbilo, znělo to zcela jinak, a od té doby ji nikdo nesměl pojmenovat sprostým hlavním jménem, nechtěl-li se zbavit její milosti.“39 Rychle zbohatlá madam toužila co nejvíce po svém obrázku dokonalé šlechtičny, proto podnikala různé kroky, které ji k němu přiblížily. Například si pořídila psa Joliho, jež byl pro ni na prvním místě. „Paní ze Springenfeldu nebyla paní nehezká, ale že se zdála hezčí než byla, k tomu hlavně přispívala její komorná, mamsel Sára. Ale také jí mnoho platu dávat musela na rok a mnoho darů, aby si ji udržela; jen tímto lákadlem dostala ji od hraběnky jedné, která měla pověst nejelegantnější dámy hlavního města.“40 Sára přispívala k udržování madam na špičce mezi bohatou šlechtou, radila jí a pomáhala. A paní ze Springenfeldu ji oddaně poslouchala. Služebnictvo ji ale moc rádo nemělo, protože vycítilo, že by samotná vládla mnohem raději. Ona sama k nim nebyla přátelská, ani k dceři staré klíčnice Klárince, která byla u madam panskou. Zároveň se v příběhu setkáváme s kontrastní postavou – chudou matkou Karáskovou, které umírá malý syn hladem a nemocná a vysílená zůstává s osmiletým Vojtěchem sama. Chlapec musel být i přes nízký věk matce oporou, 39 40

NĚMCOVÁ, Božena. V zámku a podzámčí. 1. vyd. Praha: Laichter, 1920. Žeň z literatur, s. 2. Tamtéž, s. 2, 3. ~ 24 ~

sháněl jídlo v podzámčí a panna Klárinka mu je potají dávala. Nakonec Vojtěchovi na choleru zemřela i matka. O této nemoci se donesly zprávy i do zámku. „Paní ze Springenfeldu velmi smrti se bála; ihned si dala doktora zavolat a měl jí stát za živobytí, dát jí prostředek jistý proti té nemoci, poradit jí, zdali by raději ze zámku odjeti neměla. Doktor nenadělal mnoho řečí ani nebyl dryáčník; řekl jí krátce, ať jede nebo nejede, že není nikde života jista, aniž jí za něj kdo ručit může. Ale domluvil jí, aby se nebála, že není tak zle. – I ptala se, z čeho ta nemoc povstala, a doktor začal jí vypravovat o životě chudého lidu.“41 O Vojtěcha se mezitím staral krejčí se ženou, přestože neměli peněz na rozdávání a vychovávali už svých pět dětí, přijali jej za svého. „Pozitiva i negativa jsou zastoupena v tematickém okruhu zámku stejně jako v podzámčí: malý Vojtěch osiří, ale vzápětí získává novou rodinu u krejčího Sýkory; chudé podruhyně nesou si i uprostřed bídy vzpomínky na radosti života; materiální nouzi vesnických rodin vyvažují upřimné citové vztahy a soudržnost; v zámeckém společenství jsou lidé dobří (panna Klára, písař Kalina) i zlí (komorná Sára); sladký život panstva trpkne falší, intrikami a špatně skrývaným posměchem. Ukazuje se, že hranice mezi protiklady probíhá zde složitěji a méně jednoznačně, než jak naznačuje název, který je z hlediska smyslu celého vyprávění dokonce poněkud zavádějící.“42 Postupně se projevovala pravá povaha mamsel Sáry, když střádala plán, jak se zmocnit hlavní role v domácnosti. Vlastní nepozorností ztratila z dohledu psa Joliho, ten se zatoulal a našel jej až malý Vojtěch, jenž byl za odměnu přijat do služeb na zámku a na starosti měl právě péči o psa. Chlapce úplně změnili, dostal jméno Albert. „Paní ze Springenfeldu byla spokojena a oznámila krejčímu, že si Vojtěcha vezme do zámku; myslila, že budou nesmírně potěšeni tím, ale jeden ani druhý se neradoval. Sýkora si Vojtěcha zamiloval a Vojtěch měl Sýkorovic rád víc než kohokoliv jiného.“43 Mezitím se pan Skočdopole začal více

41

NĚMCOVÁ, Božena. V zámku a podzámčí. 1. vyd. Praha: Laichter, 1920. Žeň z literatur, s. 47. ŠMAHELOVÁ, Hana. Autor a subjekt v díle Boženy Němcové. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, Vydavatelství Karolinum, 1995, s. 137. 43 NĚMCOVÁ, Božena. V zámku a podzámčí. 1. vyd. Praha: Laichter, 1920. Žeň z literatur, s. 65. 42

~ 25 ~

zajímat o lidi v podzámčí a nabídnul jim pomoc. Paní za to byla ráda, už chtěla takto učinit dávno, ale v radovánkách pokaždé zapomněla. Ke změně došlo, až když hlavní hrdinka onemocněla. Z náhodného rozhovoru Sáry a pana komorníka Jacqua zjistila, že k ní není mamsel Sára až tak přátelská a upřímná a že jí jde především o postavení, nemocnou ji nechtěla ani vidět, měla strach, aby se nenakazila. Proto byla Sára ze služeb propuštěna. Přesto jí při odchodu paní dala dobré podmínky. Hosté zámku, když uslyšeli, že má paní skutečně choleru, rozutekli se a poblíž pana Skočdopole zůstali jen dva jeho přátelé. „Paní bylo zle, měla vskutku choleru a z cholery upadla do horké nemoci. Klárka a matka její se ustavičně u její postele střídaly v posluze, nechtíce paní nikomu cizímu svěřit.“44 Nemoc paní Skočdopolovou proměnila, začala se ke svému okolí chovat mileji. „Paní seděla v lenošce opřena, na tváři neměla ani barvičky, ale byla přívětiva, a Vojtěchovi se mnohem hezčí zdála být než kdy dříve, když se leskla a oděv okolo ní jen tak šuměl. ,Jak se ti líbí Vojtěchu, tvůj nový šat?‘ ptala se ho nejprve. Vojtěch přisvědčil, že tuze, šel, políbil jí ruku a děkoval se. Dříve jí nesměl nikdo sprostší ruku políbit.“45 Němcová poukazuje na změnu chování hrdinky i tím, že ji oslovuje místo „paní ze Springenfeldu“ původním příjmením „paní Skočdopolová“. „V povídce V zámku a podzámčí jsou zoufalé životní podmínky chudiny zobrazeny jako důsledek sobecké lhostejnosti panstva. Změnu poměrů k lepšímu přináší až ,prozření‘, jímž paní Skočdopolová ,pozitivně‘ reaguje na náhodné, šokující odhalení proradnosti komorné. Logicky, v intencích kauzality, kterou se snaží sledovat děj, by muselo platit, že nebýt otevřených dveří do ložnice, zůstalo by v podzámčí patrně vše při starém.“46 Nabízí se nám tedy otázka, zda je hlavní motiv díla založen na náhodě. Kam by totiž jinak spěl celý příběh, kdyby nezůstaly dveře od ložnice pootevřené? Přišla by paní Skočdopolová na pravé chování Sáry jinak? Spíše ne. Němcová se tady pustila do riskantní zápletky. Riskantní proto, že náhoda a ještě v podobě nezavřených dveří je poněkud laciné rozuzlení příběhu. Autorka nevyužila zapeklitější zápletky, ale v tomto případě to 44

NĚMCOVÁ, Božena. V zámku a podzámčí. 1. vyd. Praha: Laichter, 1920. Žeň z literatur, s. 92. Tamtéž, s. 100. 46 ŠMAHELOVÁ, Hana. Autor a subjekt v díle Boženy Němcové. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, Vydavatelství Karolinum, 1995, s. 152. 45

~ 26 ~

příliš nevadí, jelikož zde není náhoda zasazena do děje jako něco zásadního. Spisovatelka chtěla pouze najít způsob, jak hrdince otevřít oči a na takový úkol není potřeba náročnější kapitoly. Příběh končí, když se hlavní postava zcela uzdraví a Vojtěchovi zaplatí studie na doktora. Němcová se snažila tento neuvěřitelný obrat udržet alespoň trochu v mezích reálných možností. Psychologický aspekt proměny paní Skočdopolové vyjadřují nejednoznačné, ale potenciálně dobré povahové vlastnosti. Vidíme náznak humánního cítění panstva ve chvíli, kdy se snaží zmírnit strádání lidí při epidemii, a převážně osvětová role doktora staví jednání postav na rozumně zdůvodněný základ správné hodnotové orientace. Šmahelová se ke konkrétnímu chování hrdinů a vyvinutí děje vyjadřuje takto: „Exemplová tendence povídky V zámku a podzámčí vyrůstá rovněž z opozice, tematizované již samotným názvem. Princip antinomie působí i zde při rozvíjení děje, avšak jinak než v příběhu Baruščině. Místo prostého vystřídaní záporné pozice kladnou, obsahuje tato povídka ,příklad‘, jak lze odvrhnout špatný postoj a nalézt správnou cestu (paní Skočdopolová), jež vede k napravování zase dalších nesrovnalostí. Kromě toho je vyprávění na různých úrovních protkáno sítí protikladných prvků (od motivů přes charaktery postav až po detaily v popisech prostředí, oděvů apod.), aniž by však jeden či druhý pól vytvářel kompozičně ohraničenou oblast.“47 U hlavní hrdinky dochází k viditelné proměně chování. Ze začátku příběhu se chová nadřazeně, touží po pohybu ve vysokých kruzích a nezajímá se o nižší vrstvy. Jakmile se ale setkává se smrtelnou chorobou, jíž většinou čelí právě lidé v podzámčí, zcela změní svůj přístup k životu. Náhle poznává, kdo k ní chová upřímné city, a podle toho uzpůsobí svůj nový pohled na svět i na lidi ve svém okolí. „Odtud také vychází významová intence, jež kompoziční uspořádání protikladů rozděluje zhruba do dvou linií: první je spjata s dějovými motivy a vyznačuje proces prozření, proměnu vědomí a účinky této změny na okolí (např. altruismus chudého krejčího zapůsobí na vrchnost jako příklad a inspiruje k lidumilným akcím; intriky proradné komorné přispějí nakonec k dobré věci, 47

ŠMAHELOVÁ, Hana. Autor a subjekt v díle Boženy Němcové. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, Vydavatelství Karolinum, 1995, s. 136. ~ 27 ~

neboť jejich odhalení umožní paní Skočdopolové prozřít a začít jednat jinak, patří sem však také téma rozmazlování panského psa s kontrastem nevšímavosti k živořící chudině); druhá linie protikladů je prostřena kolem dějové osy, v dílčích motivech a situacích i v popisech.“48 Ke změně také napomáhá chování mamsel Sáry. Nejprve ji hlavní hrdinka považuje za modlu, od které by se měla učit, protože má se šlechtou dřívější zkušenosti. Je zaslepena a neuvědomuje si, že ji chce služebná jenom obejít a sama se zmocnit vedení. Nevidí, že se k podřízeným chová špatně. Nakonec jí ale právě zrada nejbližší osoby otevře oči. Kontrast bohatství a chudoby je výrazným motivem celého díla, k tomu se vyjadřuje i Jiří Opelík. „Několik pozdějších novel s výraznou dějovou výstavbou (např. V zámku a v podzámčí) umožňuje vidět ,dobrého člověka‘ na prostornějším společenském pozadí a dát vystoupit obrazu společnosti rozmanitě rozvrstvené, majetkově a existenčně diferencované. Protiklad mezi rozmařilým bohatstvím a ubohostí chudoby poskytuje příležitost k traktování naléhavých záležitostí sociálních.“49 Zdeněk Záhoř rozděluje společnost v námi rozebíraném díle do tří vrstev, které jsou postaveny vedle sebe i proti sobě, „zbohatlé měšťácké panstvo, parvenuové, pitvořící se po šlechtě opravdové; obmezené, urputné maloměšťáctvo zatuchlého rozumu a zlobného srdce; podruhové a podruhyně, panský lid dělný.“50 A popisuje i vztah samotné Němcové k milostpaní Skočdopolové. „Němcová arciť nebyla slepa k temných stránkám výsadního života šlechtického a nešetřila vůči nim tónu přísně žalobného […]. Daleko příkreji však vystupovala – a zejména v poslední době svého podlomeného a zpustošeného bytí, kdy již nedovedla potlačiti vzdorného rozhorlení – proti měšťanským povýšencům a zbohatlíkům pitvořícím se po šlechtě a daleko ji překonávajícím tvrdostí pustého srdce; nikdy nenakreslila skutečného aristokrata karikaturou tak zlobnou a

48

ŠMAHELOVÁ, Hana. Autor a subjekt v díle Boženy Němcové. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, Vydavatelství Karolinum, 1995, s. 137. 49 OPELÍK, Jiří. Božena Němcová. (ed.). In FORST, Vladimír. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. vyd. Praha: Academia, 1985-2008, s. 477. 50 ZÁHOŘ, Zdeněk. Božena Němcová. 1. vyd. Praha: Československá YWCA, 1927, s. 381. ~ 28 ~

tvrdou, jako paní Skočdopolovou v povídce ,V zámku a podzámčí‘.“51 Němcová cítila potřebu hlavní hrdinku popsat velice negativně, aby samotný pozitivní převrat měl o to větší efekt. S tím souhlasí i literární kritik a spisovatel F. X. Šalda. „[…] Němcová, kde se to hodí, obrací hříšníky; tak v ,Zámku a v podzámčí‘ změní se marnivá, malicherná a zlobná paní Skočdopolová v paní dobrou a osvícenou, která se zbavuje parazitné čeládky, váží si poctivého služebnictva, napravuje staré hříchy.“52 Spisovatelka ve většině děl umisťuje ženu do popředí, ženu aktivní, vynikající v určitých schopnostech, již nemůžeme stavět pod pomyslnou úroveň mužskou. Kdežto v námi rozebírané povídce se tohoto tématu dotýká jen z dálky. Paní Skočdopolová se vymezuje především svým postavením, ale o výjimečných vlastnostech zde mluvit nelze. Přestože dochází k významnému průlomu, jedná se především o změnu v chování, čímž se nám Němcová odvrací od své klasické literární i myšlenkové linie. Literární vědec Zdeněk Záhoř přibližuje způsob psaní spisovatelky Němcové v rozebíraném díle: „Programová tendenčnost […] stupňuje se ještě ,V zámku a podzámčí‘ a stává se zde kritickou místo básnickou a zkresluje tím místy povážlivě tuto práci; jest charakteristické, že zde Němcová operuje satirou, výrazovým prostředkem jinak cizím jejímu duchu, třebas satirou velmi prostoduchou a dobromyslnou. Zde je nejvíce problémovosti sociální i – problematičnosti umělecké a básnické.“53 Zatímco Záhoř označuje V zámku a podzámčí za kritickou satiru, Otakar Chaloupka nabízí naprosto opačný pohled. „Umělecká hodnota díla leží však především v jeho první části, v níž konfrontační metoda zobrazení, zdůrazňující často významotvorné detaily, vytváří hluboce působivý, společensky burcující obraz.“54 Máme za to, že je povídka spíše burcujícím než satirickým dílem. Za satiru považujeme ironické, komické až výsměšné příběhy, mezi něž přerod paní

51

ZÁHOŘ, Zdeněk. Božena Němcová. 1. vyd. Praha: Československá YWCA, 1927, s. 350. ŠALDA, František Xaver. Duše a dílo: podobizny a medailony. 4. vyd. Praha: Melantrich, 1937, s. 94. 53 ZÁHOŘ, Zdeněk. Božena Němcová. 1. vyd. Praha: Československá YWCA , 1927, s. 381. 54 CHALOUPKA, Otakar. Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež. 1. vyd. Praha: Albatros, 1985, s. 273. 52

~ 29 ~

Skočdopolové ze zlé v hodnou nemůžeme zařadit. O společensky burcujícím obraze však hovořit smíme. Podílí se na něm chování mamsel Sáry, prvotní nadřazenost hlavní postavy i ignorování problémů z podzámčí bohatou vrstvou.

5.2 Pan Skočdopole ve vztahu ke své ženě Postavu paní Skočdopolové výrazně napomáhá charakterizovat i její okolí, například pan Skočdopole. Jeho role se však během příběhu stupňuje. Ze začátku býval pouze panem Skočdopolem a lidé o něm nevěděli víc, než že je bohatý. V té době to v domě chodilo jinak. Paní neměla komornou, tolik služebnictva, psího mazlíčka, ani tolik koní či chrtů, ale jakmile se pánovi začaly peníze hromadit, že nevěděl kam s nimi, vše se změnilo. Víme, že paní ze Springenfeldu byla zprvu zahleděna do sebe, ale očekávali bychom, že bude zájem směřovat alespoň ke svému muži. Avšak tomu tak není. „[…] pohodlný cestovný kočár, v němž seděla milostpaní Skočdopolová ze Springenfeldu. – Naproti ní po koních seděla komorná její, mamsel Sára, na kozlíku u kočího panská, panna Klárka, a vedle milostpaní ležel miláček její. – Nebyl to manžel – ani bratr, ani přítel – byl to Joli, anglický psíček nejmenšího druhu […]“55 I přesto pro ni pan Skočdopole dělal, co jí na očích viděl. „Pan Skočdopole ji trpělivě vyslechl, neřekl ani be ani ce, a paní také více neřekla; byla uvykla, že manžel její vše, co se jí nelíbilo, odstranil, co se jí líbilo, jí zaopatřil, a protož myslela, i tenkráte, že je dost těch několik slov, více že netřeba o tom mluvit.“56 Manžel jí byl tedy oporou a mohlo by se na první pohled zdát, že byl naivní a v mysli jednodušší, když se nechal tak snadno manipulovat. „Pan Skočdopole nebyl tak hloupý, jak se zdál, on dobře věděl, jak to chodí v domě.“57 Přesto byl zrovna on často tím, kdo rozhodoval o důležitých věcech, ačkoli se zdálo, že jen poslouchá manželčiny příkazy. „Pan Skočdopole, zvyklý na paniny stonky a rozmary, neměl ničehož proti tomu, dal zapřáhnout a paní odjela domů.“58 Když se u jeho ženy objevila těžká nemoc, byl jeden z mála, kdo se o její zdravotní stav opravdu zajímal a měl o ni strach. „,Jsi to ty, Václave?‘ 55

NĚMCOVÁ, Božena. Povídky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1972, s. 169. Tamtéž, s. 204. 57 Tamtéž. 58 Tamtéž, s. 228. 56

~ 30 ~

obrátila se paní rychle. ,Jsem,‘ odpověděl pan Skočdopole překvapen, že ho jmenuje paní jménem, jakéž nenáviděla co nanejvýše sprosté.“59 Pan Skočdopole také pozoroval velkou změnu v manželčině chování a v souvislosti s její nemocí si uvědomoval čím dál víc, jak má svoji ženu rád. Mrzelo ho, jak si byli poslední dobou vzdálení, ale nevinil pouze ji, ale i sebe. Postava pana Skočdopole je upřímná, sám dokázal uznat vinu. V povídce Němcová popisuje chvíli, kdy Václav Skočdopole spatří podobiznu své manželky v rámečku, dlouze se na ni dívá, až mu vyhrknou slzy do očí. „,To byly jiné doby, když jsem si tě dal malovat, Kateřino!‘ šeptal si, ,věřili jsme ještě v sebe. – Mohli jsme být šťastni, ale chybili jsme oba. Odpustiž nám Bůh!‘“60 Nakonec byl právě pan Skočdopole ten, při kom zůstali stát dva nejbližší přátele v nejtěžších chvílích jeho ženy, zatímco ji všichni opouštěli. V závěru příběhu dochází k jakémusi partnerskému usmíření manželů Skočdopolových. „Když odešli cizí, sehnul se pan Skočdopole na ruku své manželky, řka pohnutým hlasem: ,Nikdy ti to nezapomenu, Kateřino, poroučej se mnou, jsem tvůj sluha!‘ ,Ne tak Václave, můj nejupřímnější příteli!‘ odpověděla paní, stisknouc mu ruku. – Tak se skončila ona první návštěva, na niž se pan Skočdopole kolik let byl chystal a již paní přijmout nechtěla, ač vše pro ni podstoupil.“61 Pan Skočdopole je manžel, který stojí při své paní za každé situace, můžeme vyvodit, že i on sám svou věrností napomohl ke změně chování paní Skočdopolové. Jeho místo v jejím životě je podstatné a Němcová zde opět tematizuje svou víru v sílu lásky, která zvítězí, ať už musí urazit jakoukoli strastiplnou cestu.

5.3 Prostředí a místo Zámek stál na vršku a pod ním leželo městečko. Řeka tekoucí okolo města u paty kopečku dělala hranice mezi panskou a městskou majetností. Obyvatelé se, jak už jsme zmínili výše, dělili na třídy. Do první třídy patřili zámožní hospodáři s vlastním domem a polnostmi. Mezi ně patřila hlavně městská rada a starosta. Do druhé třídy spadali chudší řemeslníci, kteří taktéž vlastnili dům, ale ten už byl 59

NĚMCOVÁ, Božena. Povídky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1972, s. 229. Tamtéž. 61 Tamtéž, s. 240. 60

~ 31 ~

o něco menší, a stejně tak i kousek pole. Ženy a dívky z těchto dvou vrstev mezi sebou trochu bojovaly. A do třetí třídy se řadili nejchudší obyvatelé, jak sama Němcová píše „lůza“. Obydlí bohatých bylo většinou u vody, na valech. Ve dvorech měli tmavé komory pro podřízené s malým oknem, bez podlahy či kamen. Ohřívat se a vařit si v zimě museli tito zaměstnanci v hospodě na náměstí. Za takovou komoru ještě museli dokonce platit dvanáct zlatých ročně. Pod postelí měl takový poddaný vykopanou jámu, do níž si schovával zásoby brambor. Nejchudší neustále řešili finanční problémy, panstvo jim neplatilo tolik, aby se pořádně najedli, nemohli otevřít okna, aby vyvětrali, a brambory ani jinde než pod postelí skladovat také nesměli. Když slyšeli umíráček, pomodlili se za zemřelého. Na zámku byly zvyky jiné, paní si nechala říkat vznešeněji, než jí náleželo stejně jako mamsel Sára. Ta toužila po oslovení „panno“. Na zámku paní Skočdopolovou při příjezdu vítali úředníci, pan důchodní jí pomáhal z kočáru, stejně tak písař a správce jí byli k službám. Němcová opět popisuje módu, Klárka nenosila žádný šperk ani nepoužívala vůni, písař Kalina měl frak a bílou vestu, ve všední den nosil plátěnou halenu.

~ 32 ~

6. Pohorská vesnice Smlouvu na napsání knihy podepisovala spisovatelka ve chvílích, kdy si svou invencí i výkonem mohla být jistá. První část Pohorské vesnice však odevzdávala se značným zpožděním. Uprostřed května 1856 již celé dílo vešlo ve známost a Němcová jej považovala za své vrcholové, stejně tak povídku později vnímala generace Nerudova. Zprvu se ale autorka střetávala s rozpačitým až káravým přijetím. I dnes se můžeme setkat s radikálně odmítavými kritickými názory. „Byla by velkou evropskou spisovatelkou, kdyby hodila do smetí Pohorskou vesnici a vydala své intimní dopisy...“62 Dospěla k závěru, že jde o dílo čtenářsky náročné. Sama byla ale s Pohorskou vesnicí spokojená více než s Babičkou (již v současné době považujeme za její nejvýznamnější dílo), a to co se týče osob i idejí. Děj se odehrává v bezejmenné pohorské vesnici na Klatovsku, ve které se tyčí kostelík, najdeme tam školu, ale také zámek. Setkáváme se v ní s prostými lidmi, jako je například bába, její dcera Manka s manželem šafářem Mičou, vnučka Dorla a slepý syn Józa. Dalšími obyvateli je hrabě Hanuš se svojí matkou a její schovankou Jelenkou. Tito všichni tvoří kladné postavy celého děje. Hrabě je znám svým dobrým srdcem a sám pomáhá chudému obyvatelstvu. Velmi kladně se chová zvláště k drotarům (dráteníkům), kteří chodí po světě, od vesnice k vesnici. Na zámek přichází na návštěvu starý baron, který hraběti velmi vyčítá jeho kladný vztah k chudému lidu, zvláště právě k drotarům. Ale konkrétně šafář Miča, bývalý drotar, zachránil hraběti život. Vztah mezi panstvem a chudými lidmi připomíná rovněž děj Babičky. Paní hraběnka pomáhá chudým lidem stejně jako paní kněžna ve výše jmenovaném díle. Babičce je velmi podobná bába z Pohorské vesnice. Moudrá žena, která pomáhá rodit děti, léčí lidi, sbírá bylinky, ale také dokáže moudře poradit. V díle nechybí ani příběh o lásce mezi Dorlou a Pavlem. Pavel má pověst horké hlavy, pytláka a pašeráka, k těmto činnostem ho nutí jeho strýc Srna (Sršáň). Bába nechce požehnat jejich sňatku, ale dobrý hrabě jmenuje Pavla myslivcem a bába

62

BĚLOHRADSKÝ, Václav. Kunderův sen o absolutním autorství, Právo, 12. října 2006. In JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy ‒ situace ‒ obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 250. ~ 33 ~

tak nakonec mladým přestane bránit. „Bábino slovo platilo jako zákon. – Jakkoli se zdála být mrzutá a bručivá, nemohlo přece být dobrosrdečnější osoby a při chorých trpělivější, a všecky děti měly ji rády.“63

6.1 Postava Jelenky v kontextu povídky Z ženských postav Pohorské vesnice jsme zvolili k rozboru postavu Jelenky, slečinky ze zámku. Slečna Helena, čili jak ji hrabě jmenoval Jelenka, nebyla hraběnčina, byla dcera po její zemřelé sestře. Hraběnka ji přijala za svou, Hanuš ji miloval jako vlastní sestru. Bylo mu dvacet čtyři, když si matka desetileté děvčátko přivezla z ústavu. „Ve volném vzduchu, na výsluní lásky a šetrnosti roztála ledová pokrývka, která srdce děvčete tížila, a jako fialka na jaře, kdy sníh sejde, lístky a poupátka na teplém slunku rozvíjí, podobně rozvíjely se před okem hraběnčiným všechny dobré vlastnosti milého děvčete. Dobrota, nevinná veselá mysl, skromnost a slušný mrav, to se na ní každému zalíbit muselo, k čemuž i ušlechtilý zevnějšek přispíval, zvlášť kdy Jelenka do panenských let dorůstala.“64 Přišla do styku s přísnými učitelkami, nemohla si ani poskočit, byla kárána a trestána. Nemohla si zpočátku zvyknout na volnou svobodu, byla zastrašena, ostýchavá a často nemocná. Proto se hraběnka, hrabě a Jelenka s několika starými služebníky odstěhovali do rodinného zámku v pohorské vesnici. Jelenka byla stále nemocná, a tak se bába rozhodla, že jí pomůže, a vzala ji k pramenu čisté dobré vody, což měla být voda zázračná. Několikrát ji v ní smočila, vykoupala a dítě bylo rázem čím dál zdravější a růžovější. „Hraběnka sotva se jich dočkati mohla, když ale Jelenka s bábou se vrátila čerstvá jako poupě v ranní rose a po lázni si libovala, tu ji opustilo vše obávání.“65 Hrabě trávil s Jelenkou spoustu času, vyprávěl jí o přírodě, moři, svých cestách a učil ji botanice. Později jí s učením na zámku vypomáhal i farář, učitel a také ji Józa učil hudbě. To, že slečnu vyučují lidé z vesnice, se nelíbilo starému baronovi.

63

NĚMCOVÁ, Božena. Pohorská vesnice. 3. vyd. Praha: Kvasnička a Hampl, 1928, s. 23. Tamtéž, s. 24. 65 Tamtéž, s. 26. 64

~ 34 ~

Jelenčinou nejlepší kamarádkou byla Dorla. Na Vánoce Jelenka nachystala dárky pro obyčejné lidi a měla z nich větší radost než z dárků, které sama dostala. Lidé ji měli rádi, protože byla vždy ke všem milá a přející. „Den Jelenčina narození byl vždy pro svobodnou chasu svátkem; ráno byla v kostele zpívaná, pak vedl učitel děti školní do zámku a tam jí nejstarší děvče za všechny ostatní školní děti i za celou ves přálo a kytici podalo, neboť nejenže hraběnka a hrabě o školu jak náleží se starali v každé případnosti, Jelenka i ze svých peněz dětem často radost dělala.“66 Hanuš doveze do vsi drotara Jana, jenž se do Jelenky zamiluje, ale nestačí jí své city svěřit, jelikož umírá v přestřelce ve chvíli, kdy se snaží zloději ukrást ovce ze zámku. Pouze jí stačí dát do zahrady májku. Jelenku má také rád slepý Józa, jenž ji učí hrát na hudební nástroj a zpívá s ní. Jelenčino přátelství s Dorlou a s Józou stírá rozdíl mezi panstvem a chudým lidem. Jelenka a hrabě Hanuš se do sebe nakonec zamilují a hraběnka jejich sňatku požehná. „Dlouho stála u okna pohřížena v modlitbě a rozjímání. Slzy leskly se jí na lících jako rosné krůpěje na lupenech růžových. Od večera byla Jelenka Hanušovou nevěstou od matky požehnanou!“67 Už jsme uvedli názor Václava Bělohradského, který tvrdí, že Pohorská vesnice zabránila Němcové stát se světovou spisovatelkou. Naopak Jan Neruda 22. ledna 1862 Pohorskou vesnici v Hlase chválil: „Vytýkali jí, že píše málo. Možno, ano jisto jest, že by byla co do množství více zůstaviti mohla, rovněž jisto však jest, že by byly četnější plody ty nebývaly ani Babičkou, ani Pohorskou vesnicí. Takové poetické křišťály musí se jen znenáhla tvořit, k podobnému zazáření zapotřebí odpočinku, dalšího sbírání sil.“68 Mnohé autorčiny postavy měly reálný předobraz. Postava Hanuše je spojena s hrabětem Hanušem Kolovratem Krakovským, pánem na Březnici. To je patrné například ve jméně, Janáčková vysvětluje: „V logice románu s dobrým koncem obdařila svého Hanuše Březenského perspektivou manželství s dobrou Jelenkou (Hanuš Krakovský jako historická osoba zůstal svobodný).“69 Rodák

66

NĚMCOVÁ, Božena. Pohorská vesnice. 3. vyd. Praha: Kvasnička a Hampl, 1928, s. 211. Tamtéž, s. 208. 68 Cit. dle JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy ‒ situace ‒ obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 250. 69 JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy ‒ situace ‒ obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 261. 67

~ 35 ~

z Chodska, V. Č. Bendl, viděl také v autorčiných postavách své příbuzné a krajany, sám měl sestru Dorlu70. Na ctnosti a dobrotě Jelenky se s Janáčkovou shoduje F. X. Šalda: „[…] Nebo posléze lidumily z profese, osvícenými a vlasteneckými šlechtici a šlechtičnami, kteří jako hrabě Hanuš, hraběnka Březenská a komtesa Jelenka mají životním cílem hospodářské i osvětné povznesení svého lidu, poučují sedláky radou i skutkem, starají se o své poddané, zachraňují sirotky a vybavují nevěsty, dávají zařizovat své zámky jen domácím řemeslníkům a mnoho a obšírně hovoří vespolek o výchově dívčí a povznesení ženině, o jejím úkolu v národě i společnosti, o vzdělání řemeslnictva, o pokroku zemědělském, o lidovém kroji a vkusu o souladu stavův a vrstev společenských.“71 Jelenka je novodobou šlechtičnou, která stále řeší svůj poměr k ostatní společnosti, ale přesto zůstává odtažitá. Šalda zmiňuje za podstatu a cíl života hraběnky Březenské a Jelenky mimo jiné dívčí sílu, povznesení ženy a jejího úkolu v národě i společnosti. Tento motiv je pro Boženu Němcovou typický. Otázku postavení ženy zakomponovala téměř do každé ženské hlavní postavy, jíž se zabýváme. Charakter Jelenky formuje rodina, bez níž by se nikdy nestala tak vzdělanou a dobrosrdečnou osobou. Rodina Březenských v podstatě pouze kvůli ní „si místo odlehlé od „civilizace“ zvolila, aby jí nic nebránilo vychovávat schovanku, již přijala za svou, bez ohledu na konvence vžité mezi ,urozenými‘, a vštípit jí naopak sobě vlastní náhledy na svět a morálku.“72 Kromě rodiny utváří postavu také její okolí, přátelé a lásky (ať už vyřčené či ne). Mezi ně patří například mladý Slovák Jano, „zamiluje se do hraběcí schovanky Jelenky, nedbaje toho, že patří k zámecké rodině. I on tedy překročí jistou hranici, jíž sotva lze nedbat.“73 Vidíme, že jeho touha po Jelence je silná, je

70

JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy ‒ situace ‒ obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 266. 71 ŠALDA, František Xaver. Duše a dílo: podobizny a medailony. 4. vyd. Praha: Melantrich, 1937, s. 78. 72 JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy ‒ situace ‒ obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 258. 73 Tamtéž. ~ 36 ~

to však „láska elegická, kterou trpí ušlechtilí snivci a dobráci, drotar Janko a chasník Petr v ,Pohorské vesnici‘.“74 Přestože osud Jana končí tragicky, Šmahelová jeho smrt považuje za něco pozitivního. „Janova tajná a beznadějná láska k hraběcí schovance Jelence žije jen sněním, kradmými pohledy a nevyslovovanými tužbami; teprve v okamžiku smrti, která přichází nečekaně a náhodně, zařadí se tento okrajový prvek syžetu do dramatických souvislostí děje, promění se z lyrického prožitku ve skutek, jímž bezděčný hrdina, za cenu vlastního života, zachrání milostné štěstí druhých.“75 Je pravdou, že neštěstí jiných může napomoci radosti druhých, a v tomto případě Jelenka nikdy nezjistí, zda by byla s Janem šťastnější, proto čtenář může věřit, že Jano nezemřel zcela bezdůvodně. Němcová měla jeho skon patřičně promyšlený. Tento motiv je především symbolickým poukazem na bolestné stránky lásky, kde smrt jednoho mohla otevřít dveře k jiné lásce a možná i silnější. Tedy se z bolestné dostáváme do radostné oblasti lásky. Velký rozsah, který Němcová tentokrát pro ideální model „slovanského“ soužití zvolila, po Pohorské vesnici opustila. Románového žánru se vzdala i jako formátu svých již ohlášených příběhů ze současného života. Jedná se o zábrany v porozumění, panující v prvotním komunikačním kontextu a v jeho následné recepci. „Autorčino postesknutí, že Pohorské vesnici nikdo pořádně neporozuměl, platí svým způsobem dodnes.“76 Zasaďme reflexi ženské otázky v Pohorské vesnici do kontextu, kam patřila, tedy do projektu nápravy světa, v souvislosti s rozdělením na bohaté a chudé, skrze činorodou lásku. Takovéto utopické představy rezonovaly skrytě právě u Boženy Němcové. Pohorská vesnice byla epilogem onoho snu. Zamyslíme-li se nad slovy pana faráře, který mluví s hraběnkou o poslání a postavení ženy, můžeme přisoudit jeho názory samotné autorce. Pan farář konstatuje, že si dívky za jeho mládí užívaly radovánek a zábavy a matky je nemusely neustále hlídat. Podle něj bylo nepoctivé děvče velice řídkým úkazem,

74

ŠALDA, František Xaver. Duše a dílo: podobizny a medailony. 4. vyd. Praha: Melantrich, 1937, s. 109. 75 ŠMAHELOVÁ, Hana. Autor a subjekt v díle Boženy Němcové. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1995, s. 176. 76 JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy ‒ situace ‒ obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 274. ~ 37 ~

ale pokud se taková našla, ukazovala si na ni prstem celá obec. Dívky byly doma vedeny k domácím pracím, věřily v Boha, měly hluboký mravní cit, zaměstnání a nebyla jediná volná chvíle během dne, kdy by neměly co dělat. Měly široký obzor. Farář se zamýšlí nad tím, že v době, kdy vyrůstal, bylo všechno naopak. Nynější ženy jsou vzdělané, ví toho mnoho, jen nevědí, kde leží základ pravého štěstí, a neznají samy sebe. Děvče tehdejšího chování, ať už dcera měšťanská nebo řemeslnická, se nehodila pro muže, který neměl hodně peněz. Dívky vyžadovaly mnoho věcí, bez nichž se nedokázaly obejít.

6.2 Prostředí a místo Pohorská vesnice nemá jméno, ale leží nedaleko bavorských hranic na Šumavě, ohrazena Černým lesem. Je velká, má kostel, školu, statky a chalupy jsou jen ze dřeva, štíty a okenice mají malované růžemi a srdíčky. U každého domu stál ovocný sad, před okny několik záhonků na květiny a zeleninu a okolo obce se prostíraly pole a louky, jimiž protékal široký potok. Jako každá dědina ‒ tak i pohorská vesnice měla své zvyklosti a obyčeje. Například na svatou Barboru uříznou dívky višňovou nebo třešňovou větvičku, dají ji do vody a položí na teplé místo, nejlépe do chléva, obden jí vyměňují vodu a větev na Vánoce vykvete. „Ty větvičky nesú si děučata na půlnoční za šněrovačku, ha který chlapec ji chapne, za toho muší jíť.“77 Chlapci zase hlídali obec, střídali se každou noc po dvou, jeden byl u vsi a druhý u zámku. Němcová využívala místy i slovenštinu, zvláště u drotarů, a nezapomínala ani na chodské nářečí, jež jí Klácel vyčítal. Stejného nářečí užívala i v Karle, kde ho Klácel překvapivě nekritizoval. Podle něj je nářečí známkou nevzdělanosti a vadilo mu hlavně u Dorly. „Což ta Dorla nemohla se naučit od Jozy a Jelenky? Což nechodila do školy? Pan učitel dobře mluví česky. To podivné, že Joza a Jelenka tu nezpůsobilost trpěli!“78

77

NĚMCOVÁ, Božena. Pohorská vesnice. 1. vyd. Praha: Kvasnička a Hampl, 1928, s. 5. Cit. dle JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy ‒ situace ‒ obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 268.

78

~ 38 ~

V díle se tedy doplňuje spisovný jazyk a místní nářečí, které by Klácel nejraději viděl pouze u postav periferních, ne hlavních, dále najdeme příznaky knižnosti ve spisovné řeči postav a v řeči vypravěče. Znaky knižního jazyka s poučujícím rázem díla dobře korenspondovaly. S Klácelovým názorem se neztotožňujeme, ačkoli je nářečí obtížné, hůře srozumitelné a bez vysvětlivek by četba byla obzvlášť náročná na pochopení, dodává na autenticitě, čtenář se dokáže lépe vžít do doby i děje. A se zvolenou řečí souhlasí i Jaroslava Janáčková: „Důvěřivé a plodné souhře postav uvnitř díla ani v nejmenším nepřekáží rozmanitost jejich mateřských řečí.“79 Němcová poznala chodské nářečí za pobytu na Domažlicku. Autorka věnovala také mimořádnou pozornost slovenskému jazyku, který poznala až v dospělosti, bylo pro ni náročné se jej zmocňovat, ale tím se stával pro ni přitažlivým. Zároveň toužila vymanit se z užšího společenství jednoho národního jazyka. Se slovenštinou se seznámila v souvislosti s několika svými pobyty na Slovensku. A během psaní Pohorské vesnice strávila několik týdnů právě tam. V románu mluví slovensky pouze drotaři, osoby sice zcela výjimečné svým charakterem, duchem i obzorem, ale nízkého sociálního statutu. „Slovenština Klácelovi poukazovala k jinému světu, k světu nižšímu, proto se jí dotkl jen ironizující zmínkou.“80

79

JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy ‒ situace ‒ obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 279. 80 Tamtéž, s. 269. ~ 39 ~

7. Srovnání hrdinek Janáčková mluví o lásce Jana k Jelence v Pohorské vesnici jako o překračování hranic. Můžeme toto slovní spojení použít i na celou tvorbu Boženy Němcové? Domníváme se, že ano. Spisovatelka ve své tvorbě překračuje hranice mezi skutečností a snem, touhou. Sama sní o jiném postavení žen, rozbíjí zavedený stereotyp a namísto toho ukazuje příklady mužů, kteří staví ženu na stejnou úroveň sami se sebou a často i nad svoji pomyslnou příčku. Jako byl manžel paní Skočdopolové V zámku a podzámčí ochoten splnit jí, co jí na očích vidí, tak i Jano neshledává zábranu, proč by se nemohl zamilovat do dívky ze zámku. Ani myslivec nevidí důvod, proč by se měl hlavní postavě v Divé Báře vyhýbat. Němcová chápe ženu jako ideál a vyzvedá její společenskou důležitost. Bára, Markyta, paní Skočdopolová a Jelenka – čím se tyto ženy vlastně liší a co mají společného? Některé věci jsou viditelné na první pohled. Bára a Jelenka jsou mladé dívky, které stojí v podstatě na začátku své životní pouti. Každá se nějakým způsobem vyrovnává s prostředím, ze kterého vyšla, hledá si muže, s nímž spojí svůj život, a reaguje na okolní svět. Bára se musí bránit před útoky vesničanů a Jelenka se jen těžko vymaňuje z vlivů tvrdé ústavní výchovy poté, co ji hraběnka přijme do své rodiny. Paní Skočdopolová a Markyta jsou již ženy středního věku, které mají část života za sebou. Každá má nějakou velkou bolest a starost, jež si nese v sobě a která ovlivňuje jejích chování a jednání. Paní Skočdopolová se musí vyrovnat s vlastní sobeckostí a nesplněnou tajnou touhou po dítěti. Markyta naopak celý svůj život v podstatě obětuje pro záchranu svého syna. Všem svým čtyřem hrdinkám dává Němcová dostatek vnitřní síly a odvahy, aby své životní úkoly zvládly a vyrovnaly se se svým údělem. Vždy se najde někdo, kdo jim stojí po boku i v těžkých situacích. Kromě věku můžeme postavy porovnat i z pohledu sociálního prostředí, ve kterém se pohybují. Jelenka a paní Skočdopolová jsou ženy „ze zámku“, naopak Markyta a Bára žijí „v podzámčí“. Zde autorka jasně ukazuje, že všechny prožívají svoje radosti, starosti, bolesti a útrapy bez ohledu na to, v jakém prostředí žijí. Všechny jsou to ženy a jejich ženské osudy je spojují.

~ 40 ~

7.1 Hrdinka a láska „Byla první význačnou českou ženou, která nejen cítila, že má právo se odvrátit od ponižujícího intimního vztahu s necitlivým a brutálním manželem, ale že má právo na pochopení veřejnosti pro svoji vzpouru proti konvenci. Když poznala, že tomu tak není, obestřela svůj intimní život mlčením,“81 píše o Němcové Marie Lachmanová-Neudorflová. Spisovatelka pochopila, že ani sebe horoucnější vzájemné vzplanutí mezi mužem a ženou nečiní muže celkově silnějším a lepším a že rozdat to nejlepší ze sebe druhým ještě nezaručuje, že od nich lze očekávat totéž. Láska, zvláště mateřská, jí však zůstala něčím naprosto svatým, nejvyšší hodnotou. Vlastní děti milovala a je to znát i v námi rozebíraných dílech. Ať už mluvíme o Markytě ve vztahu k synovi Karlovi, paní Skočdopolové, jež v závěru knihy nechává založit sirotčinec a stará se o studium a výchovu Vojtěcha, bábě, která se zaslouží o uzdravení Jelenky, nebo o samotné Báře, která byla na faře jako doma. Všechny tyto hrdinky spojuje právě mateřská láska, ať už je k nim zacílena nebo ji samy poskytují. Budeme-li ale mluvit o lásce milostné, musíme zdůraznit, že nebyla u vybraných hrdinek na prvním místě. Nelze říci, že upřednostňovaly vlastní sebeurčení, ale nad lásku k partnerovi stavěly mnohdy lásku ke svým dlouholetým blízkým. Bára chovala k myslivci silné city, avšak pokud by jí Elška nevyslovila svůj souhlas a nepřála by jí štěstí, s mužem by neodešla. V případě paní Skočdopolové se opravdu jednalo o upřednostňování vlastního blaha nad blahem partnerovým, což se postupem příběhu mění, ale vztah k manželovi se nestává absolutní prioritou, oba dva jsou si rovni. Jediný případ, který souvisí s naší hrdinkou a je v něm upřednostněn partner před rodinou, je v případě Karly, která, ovšem, jak se ukázalo, byla vlastně Karlem. Němcová tedy opravdu drží koncept toho, že žena neupřednostňuje muže před jinými city, ale naopak muž (Karel) ženu upřednostňuje. Spisovatelka se snažila předvést nový životní model, kdy muž není středobodem vesmíru své ženy. „Není-li však dovoleno muži, aby beztrestně zpřetrhal odolnou pavučinu měšťanské malosti – jak teprve ženě, tisíckrát pevněji spoutané předpisy 81

NEUDORFLOVÁ, Marie L. České ženy v 19. století: úsilí a sny, úspěchy i zklamání na cestě k emancipaci. [vyd.neuved.] Praha: Janua, 1999, s. 25, 26. ~ 41 ~

společenské morálky v soukromém životě a ještě více v činnosti veřejné! Božena Němcová má odvahu porušit tuto ,morální‘ i literární konvenci.“82 A setkává se nejen s nepochopením, ale přímo s nenávistí, která je úplným protikladem toho, jak srdečná ve skutečnosti je. „Ale v ní právě koření to, co nazýváme trpkým údělem Boženy Němcové.“83 Převedla autorka svůj trpký úděl do své tvorby? Jednoznačně ano, ale v jejích dílech se tento úděl zdá svým způsobem snazší, protože má východisko, příběhy končí šťastně a vždy po boku hrdinky stojí někdo, kdo se jí snaží porozumět a pomoci.

7.2 Hrdinka jako ochranitelka „Ale jak Karla, tak hrdinky Divé Báry či Sester, dokonce i Čtyr dob a Dobrého člověka se řídí nikoli knihami, ale jenom svým citem, vzdorem, vnuknutím, potřebou chránit sebe, syna, sestru, přítelkyni, otce, svůj nárok na štěstí.“84 Postavy Němcové nechtějí pouze vyprávět, líčit, vzpomínat a pět chválu na prostého člověka, především touží vykonávat poslání a objevovat schopnost dobra ve čtenářích. Ochranitelkami bychom mohli nazvat každou z námi vybraných postav. U Markyty o schopnosti opatrovat a starat se o své blízké nemusíme ani pochybovat. Svého syna bránila před vojnou, nezajímalo ji, co si o tom myslí okolí, dělala cokoli, aby jej ochránila. Divá Bára ochraňovala Elšku přede vším, občas také Josífka a tatínka a také ráda pomáhala panně Pepince. Ochranářský pud je značně spjat s láskou, kterou jsme již rozebírali výše. Jelenka byla ochránkyní z našich hrdinek největší, z vlastních peněz dětem kupovala dárky a celkově ráda pomáhala, kde mohla. „Jelenka se také včleňuje do většiny obyčejových rituálů praktikovaných ve vsi, sdílí starosti i naděje svých vesnických vrstevníků.“85 A paní Skočdopolová se po prozření začala více zajímat o chudé a postarala se Vojtěchovi o studium.

82

FUČÍK, Julius. Tři studie: Božena Němcová, Karel Sabina, Julius Zeyer. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1973. Kritické rozhledy, s. 23, 24. 83 Tamtéž. 84 JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy - situace - obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 281. 85 Tamtéž, s. 258. ~ 42 ~

7.3 Zázemí a povahy hrdinek Bára i Jelenka jsou mladé dívky, o Báru se stará tatínek, o Jelenku zámecká rodina i bába, obě mají rodinu, která je chrání a záleží jí na dívce. Markyta má syna a paní Skočdopolová manžela, tedy obě mají příbuzného, který v případě nutnosti při nich stojí. „Milejší mu byla než syn, a mnohdy si myslil: aťsi je děvče, přece je mé dítě.“86 Zázemí měly naše hrdinky zajištěné a příjemné, ale byl jednoduchý a pohodlný i jejich osud? Němcová nenechala své postavy v poklidu, neudělala z nich hrdinky jen náhodně. Každá si prožila těžké chvíle, aby z nich vzápětí mohla být vysvobozena. Zcela odlišným aspektem u každé námi rozebírané postavy je povaha. Zatímco Jelenka je ušlechtilá, jemná aristokratka, která nás pravděpodobně nepřekvapí něčím rebelským, Markyta je lidová, paličatá, tvrdohlavá a zemitá žena. Nenechá si do ničeho mluvit a nedá na žádnou radu okolí. Avšak vůbec nejoriginálnější postavou Němcové je Bára, která je nejvíce osobitá, svérázná a svá.

Povaha

paní

Skočdopolové

je

taktéž

originální,

nadutá

paní

s maloměšťáckými rysy. Ukazuje se, že každá z postav je úplně jiná ‒ vzdělaná Jelenka vedle chytré, avšak prosté Báry a namyšlená paní Skočdopolová na úrovni vedle Markyty, která nemohla v životě mít, co si vysnila, a chovala se především pragmaticky. V povahách a postaveních se protagonistky liší, ale v čem jsou stejné? Všechny čtyři si jsou vědomy své ženské hodnoty, přesto nepořádají feministické revoluce. Vědí, jaké mají postavení ve světě i v životě, ale nemají potřebu to někomu dokazovat. Například změna u paní Skočdopolové neprobíhá zvenčí, ale jde přímo z jejího nitra, z ní samotné.

86

NĚMCOVÁ, Božena. Povídky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1972, s. 129. ~ 43 ~

Závěr V bakalářské práci jsme se zabývali ženskými postavami ve čtyřech povídkách spisovatelky Boženy Němcové. Sekundární literatury k samotné osobě Boženy Němcové a její tvorbě je mnoho, ale ke konkrétním ženským hrdinkám, jež jsme si vybrali, už tak obsáhlá literatura není. Zejména u povídky Karla se literární vědci vyjadřují přímo k hlavní postavě, k Markytě již méně. Podobné je to i u postavy Jelenky. Kritici se více méně shodují na tom, že byla Němcová silnou ženou, která se ve svých prózách snažila o povznesení ženy a usilovala o změnu svého zavedeného statusu. Božena Němcová hledala inspiraci ve svém vlastním životě i ve svém okolí. Některými recenzenty jí bylo vyčítáno, že psala málo, jiní se shodují, že s větším množstvím prací by mohlo dojít ke zhoršení kvality. Němcová patří k éře, jíž osvícenství vdechlo víru v moc vědění a v knihu jako jeho zprostředkovatelku. Celý životní příběh této osobnosti, probuzení a vzmach jejího literárního talentu, stvořené dílo a uznání, které jí přinášelo, dávaly tomuto předpokladu za pravdu. Celonárodní autoritě se dosud těší jako žena všestranná, odpovědná i spontánní, navýsost starostlivá o své děti, manžela i přátele. Dostupné prameny, na prvním místě korespondence a zápisníky Němcové, nabízejí nejrozličnější a dosud nepřečtené a neanalyzované podněty k otázce účasti knihy a čtení v životě moderní tvořivé ženy a její rodiny. Identifikovali jsme a analyzovali čtyři postavy – Markytu z povídky Karla, divou Báru ze stejnojmenného díla, paní Skočdopolovou z povídky V zámku a podzámčí a Jelenku z Pohorské vesnice. Zasadili jsme hrdinky do prostředí a přiblížili vznik i obsah jednotlivých povídek. Zjistili jsme, že se protagonistky liší postavením, povahou, ale podobají se svými ochranitelskými pudy, láskou k blízkým, touhou pomáhat a vědomím své ženské hodnoty. Můžeme tedy říci, že hrdinky mají více společného než odlišného. Autorčina tvorba je nejen jedinečným přínosem české literatuře, ale formovala i čtenářské názory na postavení ženy a celkové vnímání ženy jako individuality. I v tom je spisovatelčin odkaz dnešku. „A přítelkyní věčně mladého

~ 44 ~

úsměvu, sestrou očí vždycky panenských, matkou nikdy neumdlévající zůstane Božena Němcová také pokolením budoucím.“87

87

ZÁHOŘ, Zdeněk. Božena Němcová. 1. vyd. Praha: Československá YWCA, 1927, s. 355. ~ 45 ~

Literatura Primární zdroje NĚMCOVÁ, Božena. Povídky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1972. 364 s. NĚMCOVÁ, Božena. V zámku a podzámčí. 1. vyd. Praha: Laichter, 1920. Žeň z literatur. 115 s. NĚMCOVÁ, Božena. Pohorská vesnice. 3. vyd. Praha: Kvasnička a Hampl, 1928. 240 s.

Sekundární zdroje FORSTER, Edward Morgan. Aspekty románu. 1. vyd. Bratislava: Tatran, 1971. 140 s. FOŘT, Bohumil. Literární postava: vývoj a aspekty naratologických zkoumání. 2. vyd. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2008, Theoretica & historica. 111 s. ISBN 978-80-85778-61-8. FUČÍK, Julius. Tři studie: Božena Němcová, Karel Sabina, Julius Zeyer. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1973. Kritické rozhledy. 155 s. CVEJN, Karel. Božena Němcová. 1. vyd. Praha: Orbis, 1956. 73 s. CHALOUPKA, Otakar (ed.). Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež. 1. vyd. Praha: Albatros, 1985. 480 s. JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy ‒ situace ‒ obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007. 309 s. ISBN 978-80-200-1574-7. JECHOVÁ-SÁNEROVÁ, Hana. Žena-spisovatelka v literatuře polské a české v době nástupu buržoasie. [vyd. neuved.] 1951, 328 s. LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem: výkladový slovník základních pojmů literární teorie. 1. vyd. Jinočany: H&H, 2002. 355 s. ISBN 8073190206. LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Slovník literárních pojmů aneb Co se skrývá za slovy.

1.

vyd.

Plzeň:

Fraus,

2006.

160

s.

ISBN

80-7238-620-4.

MOLDANOVÁ, Dobrava. Na písčitých půdách: české spisovatelky na přelomu 19. a 20. století. 1. vyd. Praha: Agentura Pankrác, 2011. 119 s. ISBN 978-8086781-17-4. NEUDORFLOVÁ-LACHMANOVÁ, Marie. České ženy v 19. století: úsilí a sny, úspěchy i zklamání na cestě k emancipaci. [vyd. neuved.] Praha: Janua, 1999. 446 s. FORST, Vladimír (ed.). Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. vyd. Praha: Academia, 1985-2008, ISBN 80-200-0468-8. RIMMON-KENAN, Shlomith. Poetika vyprávění (přel. Vanda Pickettová). 1. vyd. Brno: Host, 2001. Strukturalistická knihovna. 176 s. ISBN 80-7294-004-x. SOBKOVÁ, Helena. Tajemství Barunky Panklové. Portrét Boženy Němcové. 2. vyd. Praha, Litomyšl: Paseka, 2008. 260 s. ISBN 978-80-7185-897-3. ŠALDA, František Xaver. Duše a dílo: podobizny a medailony. 4. vyd. Praha: Melantrich, 1937. 353 s. ŠMAHELOVÁ, Hana. Autor a subjekt v díle Boženy Němcové. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, Vydavatelství Karolinum, 1995. Acta Universitatis Carolinae, 209 s. ISBN 80-7184-003-3. TILLE, Václav. Božena Němcová. 4. vyd. Praha: Družstevní práce (Živé knihy), 1938. 378 s. TILSCHOVÁ, Anna Marie. Božena Němcová. 3. vyd. Česká Skalice: vlastním nákladem, 1948. 14 s. VLAŠÍN, Štěpán (ed.). Slovník literární teorie. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1977. 471 s. ZÁHOŘ, Zdeněk. Božena Němcová. 1. vyd. Praha: Československá YWCA, 1927. 385 s.