Žena – intimní místopis Natalie Angier
2 0 0 6
© Dagmar Hájková
Je takovým trendem doby, která předstírá „otevřenost“, že zmínka o ženě bývá sdělením o sexu. Jistě – sex je to nejkrásnější spojení, které lidé mají. Žena ovšem, s dovolením, není jen sex. Mně se zdá odjakživa krásné, že na ženě je jiné všechno – a jinak než u muže. Často umí to, co muži, často dokonce lépe než oni, a navíc i to, co muži většinou vůbec nedokážou. Nepoznal jsem nic, co by se mnou v životě provedlo tolik, jako ženský půvab. Kdykoli v životě jsem dokázal nevídané, tedy na své poměry, vždycky jen kvůli ženám. Kdykoli v životě jsem měl pocit nevídaného štěstí, vždycky jen se ženou. Díky, holky. Jan Kraus
Žena
– intimní místopis
Natalie Angier
Woman An Intimate Geography
Encyklopedie moderní ženy
Woman: An Intimate Geography
Copyright© 1999 by Natalie Angier All rights reserved under International and Pan-American Copyright Conventions. Published in the United States by Anchor Books, a division of Random House, Inc., New York, and simultaneously in Canada by Random House of Canada Limited, Toronto. Originally published in hardcover in the United States by Houghton Mifflin in 1999. Published by special arrangement with Houghton Mifflin Company.
Žena: intimní místopis Natalie Angier Copyright © ZONER software, s. r. o. Vydání první v roce 2006. Všechna práva vyhrazena.
Zoner Press KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZR608
ZONER software, s. r. o. Nové sady 18, 602 00 Brno Šéfredaktor: Ing. Pavel Kristián Redaktor: Mgr. Bohdana Borková DTP: Petr Autrata © Překlad: Irena Ellis Šárka Tomancová (kap. 18, 19) © Obálka: Pavel Dufek – dufdesign.cz (2006) Informace, které jsou v této knize zveřejněny, mohou byt chráněny jako patent. Jména produktů byla uvedena bez záruky jejich volného použití. Při tvorbě textů a vyobrazení bylo sice postupováno s maximální péčí, ale přesto nelze zcela vyloučit možnost výskytu chyb. Vydavatelé a autoři nepřebírají právní odpovědnost ani žádnou jinou záruku za použití chybných údajů a z toho vyplývajících důsledků. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku či v jiném systému bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí. Dotazy týkající se distribuce směřujte na:
Zoner Press ZONER software, s.r.o. Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883, fax: 543 257 245 e-mail:
[email protected] http://www.zonerpress.cz
ISBN: 80-86815-46-3 4
Obsah
Úvod Do světla
9
1 Šifra zvaná vajíčko Začíná to jednou dokonalou sluneční buňkou
15
2 Mozaiková fantazie Jak pochopit „ženský“ chromozom
27
3 Výchozí linie Je ženské tělo pasivním pojmem?
41
4 Temperovaný klavír O evoluci klitorisu
57
77
5 Přísavky a rohy Z(a)tracená děloha
6 Masová hysterie Ztráta dělohy
97
Žena – intimní místopis
107
Příběh prsu
7 Kruhové úvahy
5
8 Svěcená voda Mateřské mléko
123
9 Žlutošedý košíček Štědrý vaječník
137
10 Promazávání kol Krátká historie hormonů
149
11 Venuše v kožešinách Estrogen a touha
161
12 Milá menopauza Můžeme žít bez estrogenu?
171
13 Není nic lepšího než notoričnost Matky, babičky a další velké dámy
179
14 Vlk hvízdá a hyena se usmívá Testosteron a ženy
195
15 Říznutí punče Na obranu ženské agresivity
213
16 Levné maso Učíme se ukazovat a vypracovat si svaly
229
17 Zrození Lásky Chemie lidského spojení
6
241
18 Bludy a žvásty Evoluční psychologie na pohovce
257
19 V pochybovačském ráji Volání po revoluční psychologii Poděkování
290
Poznámky
291
Literatura
292
Rejstřík
281
302
Žena – intimní místopis
7
Pro Katherinu Idu
8
Úvod Do světla
Žena – intimní místopis
Tato kniha je oslavou ženského těla – jeho anatomie, jeho chemie, jeho evoluce a jeho smíchu. Je knihou osobní, mým pokusem nalézt způsob přemýšlení o biologii ženského těla, aniž bych zabředávala do bahna biologického determinismu. Je to kniha o věcech, jež tradičně spojujeme s obrazem ženy: o děloze, vajíčku, prsu, krvi, o všemohoucím klitorisu i o věcech, které si obvykle s obrazem ženy nespojujeme: o pohybu, síle, agresi a zuřivosti. Je to kniha o extázi, extázi, jež je pevně zakořeněna v mase, v kráse těla. Ženské tělo si zasluhuje dionýský respekt, a abych to dokázala, svolávám dohromady všechny duchy a skřítky, které znám a mám nejraději. Odvolávám se na vědu a medicínu, abych nanečisto načrtla mapu anatomie, kterou nazýváme ženskou, a abych popsala její zásadní dynamismus. Obracím se k Darwinovi a k teorii evoluce, abych z nich dostala původ našeho intimního místopisu: proč se naše těla chovají tak, jak se chovají, proč vypadají zakulaceně a jemně, ale chovají se hrubě. Probírám se historií, uměním a literaturou a hledám odpověď na to, jak se v průběhu času měnilo zpodobňování té které tělesné části či rozmaru. Sbírám a vybírám, namátkou a impulzivně z onoho velkého skoku, jež udělaly obory jako genetika a vědy zabývající se mozkem, hormony a vývojem, abych nabídla možné scénáře pro naše pohnutky a chování. Pohrávám si s myšlenkami a teoriemi: o původu prsu, o účelu orgasmu, o sžíravé lásce, kterou chováme ke svým matkám, o důvodu toho, proč ženy potřebují a zároveň zavrhují jedna druhou s téměř rovným zápalem. Některé z těchto teorií jsou trochu neuspořádanější než jiné. Některé teorie nabízím proto, že jsem na ně narazila v průběhu průzkumu podkladů pro tuto knihu a shledala je fascinujícími, oslňujícími – jako například teorii Kristen Hawkesové, že lidstvu daly život babičky, prostě proto, že odmítly zemřít, když odumřely jejich vaječníky. Jiné teorie zdůrazňuji kvůli jejich protichůdnosti, jejich síle prolomit zeď argumentů o ženské „povaze“, zatímco ostatní házím jako rýži na nevěstu: pro štěstí, radost, naději a anarchii.
9
10
Připouštím, že dionýského stavu těla se nedá dosáhnout snadno, protože na ženské tělo se po staletí nahlíží nepříznivě. Buď se z něho dělalo bůhvíco, anebo se úplně přehlíželo. Pojímalo se jako druhé pohlaví, nákres nanečisto, chybné pohlaví, původní pohlaví, cena útěchy, děvka. Jsme hříšné, škrobené, bestiální, éterické. Nosíme více zneuznaných metafor než nechtěných zárodků. Ale, ženy, víme přece, kolik z toho jsou hlouposti: velice hezké, velice propracované, téměř lichotící ve své prudkosti, ale koneckonců vždycky hlouposti. Můžeme muže milovat a žít s nimi. Někteří z nich ale o nás říkají hloupě nepřesné věci, o našich tělech a duších. Vezměme si například mýtus o vnitřní svatyni. Muži se dívají na naše těla, ale hned neuvidí naše vnější genitálie; náš šikovný jelenicový trojúhelníček, přirozený pubis ficus zakrývá obrysy vulvy. Zároveň se muži snaží překročit bránu ochlupení a venkovních záhybů, aby dosáhli na ještě skrytější vnitřní genitálie, na posvátnou chrámovou loď vaginy. Není tedy divu, že žena bývá sjednocována s interiérem. Muži chtějí to, co nemohou spatřit, a tak předpokládají, že si libujeme, snad samolibě, v tom našem vodním příkopu. Žena nádoba, urna, jeskyně, pižmem vonící džungle. Jsme tím temným mystériem! Jsme skrytými záhyby a prvopočáteční moudrostí a vždycky, vždycky dělohou, jež nese život, vypouští život a pak jej nasává zpět do oněch vlhkých podsvětních vrkočů. Jak napsal John Updike: „Mužská sexualita se tak vrací k tomuto prapůvodnímu zdroji, pije u pramene bytí a vstupuje do temné oblasti, kde nahoře je dole a smrt je životem, do oblasti mytologie.“ Ale, sestry, jsme opravdu šálky a láhvemi, nádobami a krabicemi? Jsme pavoučicemi oplétajícími glóbus, které sedí v síti své dělohy, nebo jsme slepými pavoučicemi žijícími v podzemí vlastní záludnosti? Jsme Hekaté? To ne! Tedy o nic víc a o nic míň než muži. Je sice pravda, že muži mají penisy, jež je, jak se zdá, externalizují, dávají jim sílu cpát se do světa a čelit mu mimo jejich těla, ale vjemy, které jim jejich penisy dodávají, stejně jako ty, jež nám zprostředkovává klitoris, jsou pociťovány nádherně, vnitřně, celkově; copak i palec u nohy nepociťuje orgasmus bez ohledu na to, jakého pohlaví je jeho majitel? Muži mají vnější varlata, zatímco ženské vaječníky jsou ukryty uvnitř, kousek pod linií tvořenou pánevní kostí. Ale oba orgány vypouštějí své produkty a vykonávají svou endokrinní a reproduktivní činnost vnitřně. Muži žijí ve svých hlavách stejně jako my, chyceni do mýtu vesmírné mysli. A přitom ani my, ani muži nemáme přehled o tom, jak naše těla uvnitř pracují, okamžik za okamžikem, nevíme, jakou práci vykonávají naše játra, srdce, hormony, neurony. A přesto fakt, že tuto skrytou organickou aktivitu máme, nedělá z nikoho z nás, muže či ženy, tajemnou bytost. Mám slinivku břišní: jsem Tajemstvím. Ani v těhotenství, stavu, jenž snad nejlépe ztělesňuje pojem ženy jako čarodějky z podsvětí, není matka často ve spojení s tímto temným kouzlem. Vybavuji si, jak jsem vsedě ve třetím trimestru cítila, kterak se mé dítě uvnitř pohybuje, prakticky nepřetržitě, a přitom jsem neměla tušení, jestli mě dcera kopala nožičkou, dloubala loktem nebo dělala berany, berany duc na trampolíně plodové blány, natož abych věděla, jestli se cítila dobře, byla napjatá nebo Úvod
se nudila. Než jsem prošla amniocentézou, vyšetřením plodové vody, byla jsem přesvědčena, že jsem intuitivně žensky?, mateřsky? uhodla pohlaví zárodku. Byla jsem si na sto procent jistá, že to bude kluk. Zdál se mi sen o vajíčku barvy jasné pruské modři a vzbudila jsem se, stydíc se za hrubý exhibicionismus takovéhoto symbolu. Ten mě však ještě utvrdil v mém přesvědčení, že maminka bude mít syna. Až na to, že test říkal něco jiného: on byla ona. Rovnítko mezi ženským tělem a tajemstvím a nejsvětější svatyní šíří svá přihlouplá chapadla všemi směry. Jsme spojovány s nocí, zemí a samozřejmě s Měsícem, který jako hopsavý míč z hollywoodského muzikálu následuje náš menstruační cyklus, ze kterého není úniku. Dorůstáme k ovulaci a couváme spolu s menstruační krví. Měsíc nás táhne, tahá za naše dělohy, dokonce kvůli němu trpíme svými menstruačními bolestmi. Mé drahé dámy, taky máte občas chuť vyplazit se ven a výt na úplněk? Možná ano; koneckonců, úplněk je tak krásný, obzvlášť když je blízko horizontu a utřen do máslové naducanosti. Tato touha výt radostí má však málo co do činění s pravděpodobností, že si budeme kupovat tampony; spíš bych tipovala, že většina z nás nemá tušení, kam v lunárním cyklu spadá naše perioda. Nicméně nadmutých nepravd se zbavuje těžko, a tak se i nadále setkáváme s únavnými popisy ženy, jako kdyby byla ingrediencí na štítku biopotravin, jak je tomu například v tomto úryvku z knihy Sexual Personae autorky Camille Pagliové: „Přírodní cykly jsou ženskými cykly. Biologické ženství je sekvence kruhových návratů, začátků a konců v jednom a tom samém bodě. Žena nesní o transcendentálním či historickém útěku z přírodního koloběhu, protože ona sama je tímto koloběhem. Její pohlavní zralost znamená spojení s Měsícem, dorůstá a couvá s lunárními fázemi. Ve starověku věděli, že žena je svázána s přírodním kalendářem, schůzka, kterou nemůže odmítnout. Ví, že neexistuje svobodná vůle, protože ona sama není svobodná. Nemá na výběr, může pouze přijmout. Ať už po mateřství touží nebo ne, příroda ji zapřáhne do krutě neměnného rytmu plodivého zákona. Menstruační cyklus je budík, jenž bije na poplach a nedá se zastavit, dokud k tomu nedá pokyn příroda. Měsíc, měsíčky, menses: to samé slovo, ten sám svět.“
Žena – intimní místopis
Ach ano. Etymologie je jako vždy arbitrem pravdy. Obyčejnou holku to dost znepokojuje, až opravdu dohání k šílenství a vyje na Měsíc, když vidí, jak jsou poslední dobou oživována všechna ta zatuchlá klišé, o kterých jsme se domnívaly, že byla dávno rozčtvrcena a zpopelněna. Již léta o biologii a evoluci čtu a píšu a upřímně se mi dělá špatně z toho, jak je „věda“ připichována na naše ženské zadky jako oslí ocásek a pak ještě přilepená řečmi o realistickém realismu. Unavuje mne číst v knihách o evoluční psychologii nebo o neodarwinismu o tom, jak je oproti mužům náš pohlavní pud sentimentální a že více žízníme po monogamii a za hranicemi přísně sexuální arény jsme poměrně méně zaměřené na výkon a dobrou pověst, dáváme přednost bytí před děláním, máme tichou, do sebe obrácenou povahu, jsme „přátelštější“, chybí nám matematické schopnosti
11
12
a tak dále, a tak dále až zpět ke kalným kromaňonským počátkům. Unavují mě tvrzení, že existují doložená evoluční vysvětlení pro to, aby se ženám připisovala taková povaha, a jak se k tomu máme postavit čelem, přijmout to a ještě se u toho usmívat. Unavuje mne také to, když mi říkají, že nesmím nechat svým feministickým, pro-ženským smýšlením ovlivňovat to, jak vidím „realitu“ a zacházím s „fakty“. Jsem z toho unavená, protože mám ráda animalismus a miluji biologii a miluji tělo, obzvláště to ženské. Miluji to, co tělo dává mozku, když se mozek dostane do deprese a je celý namyšlený. Ale mnohé teorie vrozené ženskosti jsou tak chabé, neucelené, nepřesné a nejsou podloženy žádnými skutečnými důkazy, že je prostě nemohu brát vážně, a myslím si, že je nemohou brát vážně ani mnohé ženy, které většinou stejně ignorují to, co jim věda o nich samotných říká. Zároveň však nejsou běžné argumenty proti darwinismu a biologickému pohledu na ženství vždy úspěšné, vycházejí totiž často z odmítání těla nebo alespoň z odmítání uznat dopad, jaký má tělo na chování. Jako bychom byli čistou myslí, čistou vůlí schopni psychologicko-duševního znovuzrození během našeho života, svým tělem nijak nezatíženi, natož aby nám sem tam v něčem poradilo. Mnozí z těch, kdo darwinismus a biologismus kritizují, jsou feministky a pokrokoví, ušlechtilí občané, bez nichž bychom se neobešli a ke kterým se obvykle toužím počítat a ke kterým se také hlásím. Připouštím, že tito kritikové mají právo na jistou nechuť k animalismu, ať už je to při vyvracení mýtu o pasivní samici nebo u studií, které mají za cíl ukázat neměnné rozdíly mezi ženskými a mužskými matematickými schopnostmi. Nicméně nás zklamou, když vše, co mohou coby argument říci, je „nééé“. Vybírají chybičky, reptají, odmítají. Hormony se nepočítají, chutě se nepočítají, vůně, vjemy ani genitálie se nepočítají. Tělo je pouhým vozidlem, nikdy řidičem. Všechno je naučené, všechno je sociálním výmyslem, všechno je jen pokračováním v kulturní podmíněnosti. Kritikové také pracují s předpoklady, často nevyřčenými, že lidské bytosti jsou zvláštní – možná lepší, možná horší, ale s konečnou platností odlišné od zbytku evolučních výrobků. Proto naznačují, že se toho o sobě mnoho nedozvíme, budeme-li se srovnávat s jinými druhy, obzvláště my holky toho máme hodně co ztratit. Koneckonců, kdy jsme vůbec měly nějaký prospěch ze srovnání s laboratorní myší? Ve skutečnosti se toho máme spoustu co učit o sobě samých studiem jiných druhů. Samozřejmě, že máme. Když sledujete jiná zvířata a nevidíte kousky sama sebe v jejich chování, tak to nejste tak docela lidští, nebo ne? Já se tedy od jiných zvířat učit chci. Chci se učit od hraboše o nezvratné logice trávení co nejvíce času schoulena s přáteli a milovanými. Chci se učit od svých koček, profesionálních uživatelů volného času, jak se v noci dobře vyspat. Chci se učit od šimpanzů trpasličích, našich bonobo sester, jak urovnat hádky mírumilovně a příjemně pomocí trochy genito-genitálního podrbání; a chci znovu objevovat hodnotu sesterství, toho, když se samičky navzájem brání – šimpanzice trpasličí dospěly tak daleko, že jim samci díky této dovednosti opravdu málokdy ubližují, dokonce je ani nenapadají. Pokud se ženám podařilo uvést před oči veřejnosti a do legislativy takové problémy, jako jsou sexuální harašení, domácí násilí a znásilnění, uspěly jen díky neodbytné, organizované a sesterské Úvod
Žena – intimní místopis
činnosti, kteroužto samičky bonobo ve svém prvotním poznávacím stylu už dávno dovedly téměř k dokonalosti. Věřím tomu, že se můžeme mnoho dozvědět studiem jiných druhů o své minulosti a o své anatomii. Proto jsem tuto knihu psala jako jakousi vědeckou fantasy ženství. Stejně tak, jak můžeme být vědou zneužíváni, můžeme ji využít k vlastnímu prospěchu a svým vlastním cílům. Můžeme se díky ní povznést nebo pobavit. Fylogeneze, ontogeneze, genetika, endokrinologie, ze všech se dá troška ubrat, a já jsem otřelá uždibovačka. Probíjím se ženským chromozomem, obrem jménem X, a táži se, proč je tak velký a má-li nějaké výjimečné rysy (má). Ptám se, proč ženská pohlaví voní právě tak, jak voní. Zkoumám chemické změny, které se objevují během ženského života: během kojení, menstruace, začátku puberty a přechodu, a posuzuji, jak každá z těchto událostí nalomí jednotvárnost fyzické vnitřní rovnováhy, aby s sebou přinesla souhrn možností pro jasnost, zostření smyslů. A protože žádná z nás není uzavřeným systémem, ale spíše jsme zavěšeny do roztoku našeho místního vesmíru, ptám se, jak tělo vdechuje chemické signály přicházející zvenčí a jak tento akt nasávání světa hýbe naším chováním – jak se z inspirace stává odhalení. Kniha je uspořádána zhruba od nejmenšího k největšímu, od kompaktnosti a hmatatelnosti vajíčka až po tu velkou sladkou bažinu citu, kterému říkáme láska. Je rozdělena na dvě části, první je zaměřena na struktury těla, umělecká díla naší anatomie, a ta druhá se zabývá systémy – hormonálním a nervovým, jež jsou základem naší činnosti a pohnutek. Chci říci pár slov o tom, čím tato kniha není. Není o biologii rodových rozdílů, ani o tom, jak podobní či rozdílní jsou muži a ženy. Tato kniha nezbytně obsahuje mnoho odkazů na muže a mužskou biologii. Samy sebe z části definujeme pomocí kategorie jinakosti, toho, čím nejsme. A jak je zřejmé, náš nejbližší „jiný“ je právě muž. Nicméně se nehrnu do zkoumání toho, jak se která oblast mužského či ženského mozku rozsvítí, když vzpomíná na šťastné chvíle nebo myslí na seznam toho, co nakoupit, ani toho, co tyto rozdíly vypovídají o tom, proč vy si chcete povídat o vztahu, zatímco on by se raději díval na hokej. Neporovnávám mužské a ženské skóre v testech studijních předpokladů. Neptám se, které pohlaví má lepší čich či smysl pro směr nebo vrozenou schopnost se na směr zeptat. I v 18. kapitole, kde rozpitvávám některé argumenty hlásané evolučními psychology, abych vysvětlila údajné nesrovnalosti v mužských a ženských rozmnožovacích strategiích, mě nezajímá ani tolik debata o rodových rozdílech jako to, abych se postavila chudokrevné podobě ženské povahy, jež nám předkládá evoluční psychologie. Zkrátka a dobře, tato kniha není zprávou z první bojové linie ve válce mezi pohlavími, je knihou o ženách. A i když doufám, že v mém čtenářstvu budou i muži, píšu s předpokladem, že mým průměrným čtenářem je holka – výraz, jejž používám schválně, protože se mi líbí a protože si myslím, navzdory veškerým důkazům, že se zase brzy vrátí do módy. Ještě něco tato kniha není: praktická. Není průvodcem ženským zdravím. Jsem vědecky a lékařsky přesná tam, kde mohu být, a svůj vlastní názor uvádím tam, kde je prostor pro více názorů. Například když píšu o estrogenu. Tento hormon je mým z nejoblíbenějších; je to
13
strukturou tonální báseň, jak se snažím osvětlit v kapitole na jeho počest. Ale estrogen může mít dvě tváře – přináší život a mozkové funkce na straně jedné a smrt na straně druhé; ať už je původcem rakoviny prsu cokoliv, nemoc se často odráží v hladinách estrogenu. Takže ačkoliv jsem ráda, že jsem se narodila se svou ženskou dávkou estrogenu, nikdy jsem jej nevyhledala coby potravinový doplněk. Nikdy jsem nebrala hormonální antikoncepci a mám své mínění o substituční hormonální terapii, o problému, jemuž se věnuji na jiném místě, ale bez jakéhokoliv pokusu o obrácení čtenářů na svou víru. Moje kniha není obdobou knihy Naše těla, my samotné (Our Bodies, Ourselves), jež je krásnou prací o vaječnících, z níž čerpá snad každá autorka nakloněná ženám a která nepotřebuje žádnou vlažnou nápodobu. Moje kniha hledá odpověď na otázku: „Co dělá ženu ženou?“ Ale já mohu tuto otázku ohledně ženství zodpovědět pouze neobratně, s mými vlastními předsudky a touhami vlajícími jako cípy nedopnuté blůzky. Nakonec se však každá žena musí rozhodnout sama, podle vlastní hlíny, ze které byla jako žena uhnětena. Mojí snahou je ukázat, jak je tělo odpovědí, jak je mapou k významu a svobodě. Mary Carlsonová z Harward Medical School razila termín „liberation biology“ (osvobozující biologie), aby tak popsala způsob, kterým se pomocí biologických vhledů dají hojit naše psychické rány, porozumět našim strachům a vytěžit co nejvíce z toho, co máme, koho máme a kdo nás bude milovat. Je to skvělý termín. Potřebujeme osvobození, neustálou revoluci. A kde je lépe začít s rebelií než u dveří paláce, v němž celá ta léta žijeme?
Natalie Angier
14
Úvod
