Emanuel Šonský a Nová Huť
Emanuel Šonský (9. 8. 1899 Horní Bříza – říjen 1968 Rokycany) všestranný sportovec, československý reprezentant ve skoku na lyžích, lyžařský závodník i trenér, hokejista, tenista, automobilový závodník, hoteliér – majitel penzionu a restaurace v Nové Huti. V letech 1922 až 1924 a r. 1926 člen výboru místního Okrašlovacího spolku, kterému poskytoval ve své restauraci „střechu nad hlavou“.
JAKÝ JE VZTAH EMANUELA ŠONSKÉHO A OKRAŠLOVACÍHO SPOLKU? Ustavující schůze Okrašlovacího spolku pro Novou Huť a okolí se konala 21. 3. 1909 v hostinci Jakuba Kryče (čp. 23) v Nové Huti. V letech 1911 až 1916 se spolek scházel u J. Loose, 1917 v altánu J. Paška, 1918 u Nováků (čp. 23) , 1919 v hostinci pana Červeného (čp. 23), v letech 1920 a 1921 u J. Seitze v čp. 4. Od r. 1922 a zřejmě po celou dobu svého trvání, měl Spolek trvalé sídlo v restauraci Emanuela Šonského čp. 4. Restaurace odrážela svými proměnami rostoucí zájem plzeňské střední společenské vrstvy o trávení volného času v přírodě – v tehdy ještě zachovalé krajině, u vody, u lesa a na zdravém vzduchu i v zajímavé společnosti. A to všechno Nová Huť nabízela…
Nová Huť kolem r. 1910: v popředí „dolní“ Nová Huť a brod před tůní Koňská jáma. V pozadí nejstarší novohuťské vily, zprava: vila Máňa továrníka Vl. Suchého, čp. 36 (1899), vila arch. B. Strébla, čp. 37 (1902, zbouraná 2014), vila Loosova, čp. 34 (1895); čtyři vily níže zleva čp. 41, 44, 39, 38; protáhlá budova v pravé polovině je stará budova mlýna
První jednopatrovou vilku (čp. 34) s menšími byty, tj. pokoj a kuchyně ku pronajímání letním hostům, vystavěl r. 1895 v Nové Huti vrchní úředník spořitelny města Plzně pan Josef Loos. Již v té době se zde setkávali: J. Škopil – ředitel muzea v Plzni, Celda Klouček – profesor umělecké průmyslové školy v Praze, sochař a přední český paleontolog, Ing. B. Strébl – prof. průmyslové školy v Plzni, V. Cingroš – majitel kamenického závodu v Plzni, arch. Kamil Hilbert – stavitel dómu sv. Víta z Prahy, E. Vavřík – přednosta kanceláře Měšťanského pivovaru v Plzni a další. Vše potřebné pro hosty dovážel J. Loos povozem z Plzně. Hostinskou koncesi získala paní Loosová, jeho choť. Pro veliký zájem návštěvníků vyklidili a propojili Loosovi skleník a jeho předsíň; vzniklé prostory vybavili stoly a židlemi pro letní hosty. Později byla vystavěna nová restaurace. V dubnu 1920 restauraci odkoupil pan Josef Seitz a rozšířil ji o betonový sklep,
kuchyni, spižírnu, výčep, dva pokojíky a zřídil studnu. O dva roky později, r. 1922, J. Seitz prodal restauraci paní Antonii Šonské. Rodiče Emanuela Šonského manželé Antonie a Quido Šonských se do Nové Hutě přihlásili v roce 1922, do dnes neexistujícího čp. 28. V předchozích letech (1905–1920) měl hoteliér Quido Šonský v lese Zábělá pronajatou tamní výletní velice oblíbenou restauraci. V r. 1921 (viz pohlednice z Holmenkollenu níže) bydleli Šonských v Plzni pod Nová Huť, čp. 4, od r. 1925 restaurace E. Šonského Hamburkem, v Nádražní ulici č. 8, kde provozovali hotel Křížek. Restauraci v Nové Huti postoupila paní Antonie svému nejmladšímu synovi Emanuelovi, absolventui Obchodní akademie v Plzni, v r. 1925. Bylo mu tehdy 26 let a již patřil mezi evropskou lyžařskou skokanskou špičku. Naproti restauraci (přes ulici) zakoupil E. Šonský stavební parcelu a vybudoval zde r. 1928 dvoupatrový penzion (čp. 67). Nová Huť tím vstoupila do povědomí Plzeňanů jakožto módní a společenské i sportovní letovisko.
Šonského hosté i ostatní návštěvníci Nové Hutě využívali služeb příjemné restaurace, která nabízela kromě občerstvení i bohaté kulturní vyžití, jako byly odpolední koncerty či divadelní představení, do kterého se zapojovali příležitostně i plzeňští umělci. Dávaly se operety i úryvky z oper; kapela sedávala v dolní části zahrady.
V zahradě pod restaurací se hrálo oblíbené a hojně navštěvované ochotnické divadlo. Na snímku je uprostřed mladých ochotníků E. Šonský s čarodějnickým kloboukem na hlavě a vlevo od něj Jana Kepková, coby Kašpárek.
Dvě velké novohuťské prvorepublikové osobnosti: Vlevo stavitel Josef Pašek, předseda Okrašlovacího spolku a vpravo, se stavebními plány v ruce, Emanuel Šonský.
Převzato z časopisu: Zimní sport, Praha, ročník 1 (1921), číslo 1, str. 137.
LYŽOVÁNÍ A MŮSTKY Emanuel Šonský byl ale především jedním z nejúspěšnějích skokanů Plzeňska; dosáhl přebornického titulu plzeňské župy lyžařské. Závodil tehdy jako Plzeňan za Zimní odbor Sportovního klubu (ZO SK) Plzeň. R. 1921 skákal Šonský spolu s Karlem Koldovským a Karlem Jarolímkem na lyžařském můstku v norském Holmenkollen, což byl první poválečný start československého reprezentačního družstva v zahraničí. Roku 1924 zvítězil v Mariánských Lázních v mezinárodních závodech ve skoku na lyžích.
Slavný Holmenkollen, na kterém, jak E. Šonský píše 18. 2. 1921 v horní části lícové strany pohlednice, „bude v pondělí skákat“. Zadní textová strana pohlednice viz výše.
Vzhledem k úspěchu plzeňských skokanů hledal zřejmě odbor zimních sportů Sportovního klubu Plzeň v okolí města místo vhodné k postavení skokanského můstku. Prudký, západoseverozápadně orientovaný svah Kokotského lesa nad pravým břehem novohuťského meandru Klabavy, v nadmořské výšce 350 m n. m., se zdál být tím pravým. A tak zde byl r. 1929 postaven „velký“ můstek. Vedle něho stál ještě menší můstek, který postavil E. Šonský pro exhibiční skoky. Můstky do Hutě přivedly nejen diváky, ale i pravidelné návštěvníky a hosty Šonského. A byl to právě on, kdo se o jejich výstavbu nejvíce zasloužil. Byl i současníkem a přítelem úspěšných norských lyžařů – bratří Sigmunda, Birgera a Asbjørna Ruudů, kteří tehdy
patřili k tehdejší světové lyžařské elitě. Sigmund Ruud (1907–1994), zaměstnaný v té době u známé firmy Rott v Praze, přijel r. 1930 do Nové Hutě, a zdejší lyžařský můstek vyzkoušel. Jeho bratr Birger, též výborný sjezdař, závodně skákal ještě na zimních olympijských hrách ve Svatém Mořici r. 1948, kde získal stříbrnou medaili. Sigmund byl autorem publikace, která u nás vyšla v překladu pod názvem Stopy lyží brázdí svět (1946), oblíbené četby sportovně založených čtenářů. R. 1937, a pak zvláště v protektorátních zimách 1940–1942,bohatých na sníh i ve vnitrozemí, kdy byla Šumava Čechům nepřístupná, se v Nové Huti konaly velké závody ve skoku, kterých se zúčastňovali závodníci z celých Čech.
Pohled z „velkého“ můstku před rokem. 1936. Vpravo domy v dolní N. Huti. Ve střední části snímku dnešní ulice Přátelství, vlevo nahoře budova horomyslického velkostatku.
Odrazový stůl a nájezd velkého můstku jsou ještě v r. 2014 v lese stále patrné, v případě malého můstku ale vše pohltil rozrůstající se porost náletových dřevin. Je odsud pěkná, i když postupně se zužující vyhlídka na Novou Huť a část Dýšiny (viz foto dole).
Poznámka: Šonský při závodech velice dbal na perfektní úpravu doskočiště; po úpravě už se sněhu na ploše doskočiště nesměl nikdo ani dotknout!
Na „velkém“ můstku v Nové Huti, zvané tehdy „ plzeňský Svatý Mořic“, nebo též „Plzeňský Holmenkollen“ či „Plzeňská Arosa“, se skákalo i přes 40 m, největší skok byl 54 m. Ve střední části fotografie je patrná vrstevnicová vycházková pěšina, která vedla nad údolím Klabavy nad dnešními domy E 30 a E 33. Byla průchodná ještě před 25 lety, dnes je bohužel neudržovaná, zasutěná a proto neschůdná. 1929 postaven velký závodní a menší exhibiční můstek. Konaly se zde první závody na velkém můstku, Franz skočil 45 m, slavní norští skokané do Nové Hutě nepřijeli 1930 na můstku skákal Nor Sigmund Ruud 1937 Západočeské lyžařské přebory poprvé ve vnitrozemí mimo Šumavu (skoky, běh na 7 a 14 km, a závod sdružený) 1940 28. ledna závod o Zlatou lyži Šumavy; první úprava můstků (E. Šonský, Honců), 4.února byl nejdelší skok 44 m. 1941 opět závod sdružený, běh na 14, 8 a 6 km; ve skoku zvítězil Honců (34 m) 1942 vrchol novohuťského závodního lyžování. Přebudování skokanského můstku; skok 42,5 m, Buďárek 54 m (mimo soutěž a s pádem 57 m) Pak svah zarostl náletem dřevin 1956 pod dohledem E. Šonského a Miloslava Bělonožníka třetí úprava můstku v rámci TJ Spartak Dýšina, normový bod velkého můstku byl 45 m, malého 25 m. 1960 veřejný závod odvolán 1963 veřejný závod 27. ledna; účast 12 skokanů 19. 1. 1964 poslední závod na velkém můstku 2014 svah bývalých můstků zarostl
¨
První skokanský závod se uskutečnil 3. 3. 1929; využil příznivých klimatických podmínek, které nastaly v zimě 1928–1929. I ve vnitrozemí bylo hodně sněhu a panovaly zde silné mrazy. Stejně příznivé sněhové poměry byly r. 1937, kdy se zde konaly západočeské lyžařské přebory, a r. 1940, kdy byl můstek nově upraven pod dohledem E. Šonského a p. Honců. Téhož roku se v Nové Huti běžel závod Zlatá lyže Šumavy; o rok později se zde konaly další lyžařské závody. Kromě přeboru západočeské župy a skokanských závodů to byl 19. ledna 1941 i šestý ročník populárního štafetového závodu 3 x 10 km Zlatá lyže Šumavy, která přivedla do Hutě více než 3.000 diváků. Trasa vedla od kraje lesa za mostem po loukách kolem Klabavy, ostře do stráně pod Bušovickou hájovnu, mírným výstupem k Litohlavům, svahem k horomyslické lávce, přes Horomyslice zpět do cíle v Nové Huti. A v Šonského restauraci si pak „vyhladovělí závodníci pochutnávali na klobáskách, jelítkách a jaternicích…“ Stejně bohatý na závody byl i rok 1942. Skokanský můstek pro závody 15. 2. 1942 přebudovala firma bratří Pašků. Přítomných ca 4.000 diváků a výkony závodníků předčilo všechna očekávání pořadatelů. Posléze můstek zarostl; Šumava byla opět volná a sněhové podmínky byly v Huti špatné. Obnoven byl na začátku r. 1956 a to díky lyžařům Z. Krismanovi, J. Krausovi, L. Kepkovi sen. ze Spartaku Dýšina. Na úpravě se podílel i Šonský a J. Sofron. Současně byly v r. 1956 postaveny nad dnešním novohuťským koupalištěm na svahu údolí Oujevce (Na Dražkách) dva malé skokanské můstky. Větší pro dorostence, s dřevěnou věží a normovým bodem 10 m, menší pro děti, s normovým bodem 7 m. V létě 1957 byla na větším můstku pod vedením Šonského poprvé na Plzeňsku použita slaměná rohož a slaměná řezanka na dojezdu. I zde se konaly závody ve skoku za účasti 130 mladých závodníků. Největší zásluhy na vybudování tohoto můstku měli Zdeněk (Denny) Krisman, Jiří (Matěj) Kraus a Emanuel Šonský, v té době 58 letý. Nejdelší skok zde byl 18 metrů. Startovali zde budoucí známí závodníci, např. Jan Šonský jun., synovec E. Šonského. Dnes, v roce 2014, není po můstku patrná žádná stopa. Podle pamětníků z Bušovic staly v horní části údolí Oujevec (Dražek) na dnes zarostlém Kamzíku další můstky. Pozn.: Po roce 1960 byly v Nové Huti můstky dva, na nichž se ale E. Šonský už nijak nepodílel; v r. 1958 se totiž odstěhoval do Rokycan. Na Velkém můstku se poslední závod uskutečnil 19. ledna 1964 a na můstku nad levým břehem Klabavy v Trousenicích (Drousenicích), poblíž dnes obnovovaného hamru, 4. února 1987. Tento můstek stál v místě, kde z jeho rozpadající se konstrukce vyrostl velký dub, stojící zde dosud. Tím éra skoků na lyžích v Nové Huti zřejmě definitivně skončila.
Práce s dětmi Šonského velmi bavila. Když opustil řady závodníků, intenzivně se věnoval jak v Nové Huti, tak později v Rokycanech, jejich vedení. Zda se E. Šonský zúčastnill prvních ročníků přípravných závodů lyžařů Slalom na suchu (1953) či Běh Akátovkou (1954), nám není známo. Na fotografii vlevo je v pravé části snímku s „rádiovkou“ na hlavě a s šálou kolem krku Emanuel Šonský mezi mladými závodníky v Železné Rudě. Druhý žák vlevo od Šonského je novohuťský Karel Potěšil.
HOKEJ Podle Knihy hostů penzionu Šonský se dne 29. října 1933 „na popud starého nezmara Emana Šonského a jeho osobního tajemníka Holuba“ sešli E. Šonský sen., A. Pěč, V. Trnka, Vl. Holub, K. Holub, F. Fischer, Jos. Beneš, všichni sportovci z Nové Hutě, Dýšiny a Chrástu. Tím bylo ustanoveno hokejové sportovní sdružení „úplný sportovní klub tennisový s odborem kanadského hockeye“. Novohuťský kanadský hockey si vedl velice úspěšně; bezprostředně si vydobyl prvé místo v druhé třídě župní soutěže a postoupil do mistrovské první třídy. Zápasy se hrály nad jezem na Klabavě, na Koňské jámě na Klabavě pod Akátovkou (pod Belvederem) i na Kokotských rybnících. V sezoně 1936–1937 a ještě za okupace se bruslilo na loukách při pravém břehu Klabavy u Černé lávky na pozemcích mlynáře Františka Kepky. Voda se sem přiváděla dřevěnými koryty až od turbíny mlýna; r. 1937 bylo dokonce osvětleno. Za nacistické okupace bylo kluziště jeden nebo dva roky na tenisových kurtech. Před sezonou 1939–1940 bylo postaveno dostupnější kluziště rovněž na propůjčeném pozemku F. Kepky na pravém břehu náhonu u mostu přes řeku. Zde byl 26. ledna 1941 uspořádán 1. ročník Memoriálu Vladimíra Holuba (1913–1939). Z pověření Západočeské župy českého ledního hockeye se zde konal další turnaj 26. 1. 1947; E. Šonský zápasy soudcoval a byl v té době ještě ve vynikající kondici. Mezi dospělými hráči hokeje Tenisového klubu Nová Huť (TKNH, zvaného též „tenká noha“) byli věčně mladý Karel Holub (po r. 1990 čestný občan Dýšiny), Majer z Chrástu (prý hokejový manekýn), Vojtěch Michl (výborný obránce), Straka a synovec E. Šonského Jan Šonský jun. Kluziště bylo bohužel po r. 1957 zrušeno a rozparcelováno na výstavbu chat. Šonský v zimě pobýval ve Vysokých Tatrách, kde hrál a trénoval mistra Slovenska v hokeji mužstvo HC Tatry (též ŠK Tatry); byl, jak je možné odvodit z dobového tisku, velmi oblíbený. Na Slovensku ve Vysokých Tatrách učil lyžovat i dceru T. G. Masaryka Alici.
TENIS E. Šonský trénoval snad všechny zimní i letní sporty, co se v Huti provozovaly. V létě to byl velmi úspěšný žákovský tenis. Tenisových kurtů bylo v Huti více; jeden pro hosty přímo před penzionem (foto níže) postavil pan hoteliér r. 1931. Tři tenisové kurty vybudoval mlynář F. Kepka na pronajatém pozemku v dolní části Nové Huti v r. 1934, a využívají se dodnes. Další dva byly dočasně při cestě na Horomyslice, jeden v ulici V lukách u jedné z chat.
Na Šonského s tenisovou raketou vzpomínají tehdejší „žáci“: Václava Kuklíková, Karel Potěšil i Karel Soukup jun. Poslední jmenovaný poskytl i níže uvedenou fotografii, a sepsal své vzpomínky: „Se svým uznávaným a poctivým trenérem jsme vyhráli např. 25. 5. 1958 v Karlových Varech zápas Karlovy Vary – Spartak Dýšina 3:8!“ Na vedlejší fotografii: zleva E. Šonský jun., E. Šonský sen, Jana Šonská, karlovarský tenisový funkcionář, Vlasta Šafaříková, Jaroslav Chvátal, Karel Soukup, Jiří Techl, Karel Potěšil. Fotografie pořízená na Mlýnské kolonádě, která je nad řekou Teplou. Tenisové dvorce Slovanu K. Vary byly už tehdy ve Slovenské ulici mezi letním kinem a Gejzír parkem.
A ještě jedna super tenistka v Huti byla, a to Stáňa Jánská-Šafaříková, starší sestra Vlasty Soukupové-Šafaříkové. Vyrostla před odchodem do Plzně díky trenérovi – mlynáři Kepkovi. Ke svému prvnímu vítězství v r. 1955 dostala od Emanuela Šonského písemnou gratulaci na fotografii, kterou pečlivě opatruje.
Vynikajícími tenisty byly i děti Šonských: Eman byl v té době mezi žáky nejlepší v kraji, Jana (později už jako Pikorová) to dokonce dotáhla až do reprezentace. „Péruj v kolenou, péruj v kolenou!“ – to byla utkvělá a nepochybně správná myšlenka E. Šonského, nezapomenutelná ani po padesáti letech – do tenisu se to hodí a k lyžím ještě víc. Myslím, že jsme mu proto říkali Pérák… Ale byl to hodný člověk a velmi zodpovědný a svědomitý trenér (vzpomíná K. Soukup). Pozn.: S tenisem je spojena ale především rodina Kepkova: mlynář František Kepka, jeho syn Vladimír Kepka a dcera Jana-Hani Kepková a sestra slečna Marie Kepková, župní náčelnice Sokola. Jim bude věnována pozornost v samostatném „povídání“, připravovaném k podzimní exkurzi Okrašlovacího spolku na podzim 2014 do Bílého mlýna.
AUTOMOBILOVÉ SOUTĚŽE A ZÁVODY Během dokončování tohoto textu jsme se dozvěděli od Filipa Šonského o další, zřejmě zapomenuté aktivitě E. Šonského, a tou byla záliba v automobilových závodech. Dokladem toho jsou diplomy, plakety či stříbrná tabatěrka, jako cena vítězi soutěže Napříč Šumavou, konané 22. 6. 1930, dlouhém 325 km. Šonského záliba v rychlých strojích je patrná např. i z fotografie zájezdu Harley-klubu z Prahy do Nové Hutě dne 20. dubna 1933 (viz Pamětní spis Okrašlovacího spolku pro Novou Huť a okolí, 1934, str. 57.) i z přiložené fotografie, viz další strana. Dochované závodní číslo 68 bude mít určitě své čestné místo v uvažovaném „rodinném muzeu“.
NOVÁ HUŤ ZA OKUPACE A AŽ PO ROK 1948 Penzion Šonský postihl za okupace stejný osud jako řadu jiných větších objektů (např. nedaleký zámek Březina na Radnicku). Usídlila se zde nacistická Hitlerjungend, která obsadila a následně značně zdemolovala sokolské cvičiště i plovárnu u jezu na Klabavě. Po jejich odchodu byli na sklonku zimy 1945 do penzionu nastěhováni tzv. „Národní hosté“, což byli uprchlíci z býv. Pruska, prchající před postupující Rudou armádou na východní frontě. Poté byla na penzionát E. Šonského uvalena národní správa, a byli zde ubytováni repatrianti, kteří se vrátili z koncentračních táborů. Správcem penzionu byl r. 1945 ustanoven Václav Novák a r. 1948 František Otta. Až do tohoto roku byly pokoje v penzionátu stále k ubytování letních hostů nabízené. PO II. SVĚTOVÉ VÁLCE A OBZVLÁŠTĚ PO ROCE 1948 V srpnu a září 1945 obnovil Okrašlovací spolek v sále restaurace Šonský svou činnost několika přednáškami a hudebními vystoupeními, které organizovali manželé Königsmarkovi, jezdící do Hutě na léto do čp. 92. Přednášel např. dr. Fr. Macháček, vystoupili zde Fr. Filipovský, pěvkyně Trnková, B. Radová a E. Kural. V zahradě restaurace byl minimálně do r. 1959 funkční kuželník; místní děti tam chodily stavět kuželky a dostávaly za to drobnou finanční odměnu. R. 1968 uvažoval br. Václav Kuttan-Wapusk využít stojící kuželník jako základnu pro skautský vodácký oddíl Albatros. Likvidace skautingu za husákovské normalizace byly příčinou, že už k tomu nedošlo.
E. Šonský pracoval ve své zahradní restauraci ještě v roce 1950, následně byl ale ze svého domu vystěhován do dnes již neexistujícího čp. 3 (mezi mlýnem a pomníkem J. Husa). Pracoval jako vedoucí závodní kuchyně v Armaturce v Dýšině (U Čechurů). Z Nové Huti se odstěhoval 13. 10. 1958 do Rokycan, kde pokračoval jako funkcionář, předseda sekce lyžování (např. III. konference ČSTV konané dne 9. 7. 1960) i jako trenér. Byl zaměstnán jako hostinský ve více provozovnách na Rokycansku. Jeho silná osobnost a podnikatelský duch se projevily i za minulého komunistického režimu. Ze starých dubových pivovarských sudů vybudoval za Kařezem na 55 km hlavní silnice Praha – Plzeň oblíbenou zájezdní hospodu, zvanou „U Tří sudů“. Byla otevřena 9. 7. 1966 a Emanuel Šonský ji až do své smrti provozoval. Emanuel Šonský zemřel u Borku (Rokycany) po havárii na motocyklu v říjnu 1968. Je pochován na hřbitově u svatého Jiří v Plzni-Doubravce.
Z fotografie je patrné, že po roce 1948 byl odstraněn ze štítu domu nápis Penzion Šonský, za své vzala i dřívější pečlivá zahradnická úprava prostranství před penzionem.
Vraťme se ale k penzionu Šonský do Nové Hutě. R. 1948 objekt ještě naposledy fungoval jako penzion. Od podzimu tohoto roku budova penzionu sloužila jako školící středisko plzeňské „škodovky“ a posléze od r. 1958 jako internát učňů Československých drah. Bylo zde 17 pokojů pro 4 a jeden velký pokoj pro 6 učňů, čili 60–70 učnů. V patře internátu byla kancelář pro vychovatele. Na pokojích bylo umývadlo a tekla zde teplá voda. Společné WC bylo v prvním patře. V přízemí byla šatna a v suterénu byla kotelna. V budově bylo ústřední topení; místnosti byly vybavené litinovými radiátory. V lednu 1980 začala generální obnova (včetně ústředního topení) budovy. O prázdninách byly pokoje pronajímány veřejnosti. Pozn.: Tenisový dvorec před penzionem byl již ve 40. letech zrušen, a prostor byl posléze učni využíván jako volejbalové hřiště, resp. hřiště na košíkovou. V jídelně i v internátě tehdy pracovalo více novohuťských a dýšinských občanů: J. Neumanová-Kepková od 5. 9. 1958 jako vedoucí stravovny železničních učňů a od 7. 2. 1982 jako vychovatelka, p. Doležalová (vychovatelka, správce ubytovny – kancelář měla nad kuchyní), Z. Valdmanová Hájková (kuchařka), p. Čermáková (kuchařka), p. Kokošková (kuchařka), J. Kubík (vychovatel), V. Holubová (úklid), z ostatních též Miroslav Leitl a Jiří Kerndl.
A JAKÝ JE STAV PENZIONU ŠONSKÝ NYNÍ?
Penzion Šonský, čp. 67 v dobách své slávy Bytový dům čp. 67 při vycházce Okrašlovacího spolku 21. června 2014 Při přestavbě prvorepublikového penzionu na bytový dům v r. 2004, byl postaven vlevo při pohledu na penzion (mimo záběr) rodinný dům. K záměru postavit vpravo při pohledu na budovu původního penzionu další dům, naštěstí nedošlo. Uvažovaný pozemek byl odkoupen a připojen k vedlejšímu domu čp. 75 potomkům rodiny Bindrových, rodině Jíchových, a je zdařile využíván jako obytná zahrada.
Dnešní bytový dům je vyšší než původní stavba penzionu. Nad vchodem jsou obytné prostory, přistavěn byl též na straně směrem k Paškovu parku a rozšířen byl i zadní trakt. Bytových jednotek je zde 8, původně jich mělo být 9 (v jednom projektu se mluvilo dokonce o 10). Majitelé zakoupených bytů se do objektu nastěhovávali do r. 2005.
Po roce 1989 byla budova penzionu vrácena potomkům E. Šonského; několik let však zůstala nevyužívaná. Obec Dýšina, resp. tehdejší starostka měla záměr budovu odkoupit a vybudovat zde penzion pro důchodce; zastupitelstvo tento záměr nepodpořilo. Objekt dále chátral. Posléze jej odkoupili manžele Blažkovi a Pajdarovi, kteří rekonstrukci objektu na bytový dům zadali firmě Všestav. Během rekonstrukce byla silně změněna dispozice pensionu. V dokumentaci z roku 2002 byl zakreslen „nový dům“ a před ním 3 řadové rodinné domky. Tento plán znamenal výrazné omezení zelených ploch pouze na prostor za domem a vpředu jen těsně kolem něj. Současný stav je čtenářům známý: před penzionem, na polovině původního tenisového kurtu, byl postaven ještě dům čp. 141. STOPY EMANUELA ŠONSKÉHO V NOVÉ HUTI Pamětníci hoteliéra E. Šonského pomalu stárnou. Sportovní i společenský duch novohuťáků a dýšiňáků, ale i sousedních chrástečáků, na němž měl E. Šonský určitě nemalou zásluhu, ale stále žije. A kromě toho zde zbyly již zmiňované „hmotné statky“: dnes již zarůstající základy po skokanských můstkách s dosud pěknou vyhlídkou, přestavěná restaurace (čp. 4) na rodinný dům a přestavěná budova bývalého penzionu Šonský. V penzionu se sjížděla elita sportovního i společenského, a nejen plzeňského, života. E. Šonský vedl Knihu hostů, kam se zapisovali návštěvníci. Ti občas i skládali, a sem zapisovali, oslavné verše či zdravice. Jsou zde nalepeny novinové výstřižky a fotografie ze sportovních úspěchů pana hoteliéra i lyžařského života v Nové Huti. Kniha je nesmírně cenným dokladem zdejšího života. Je majetkem vnuka pana hoteliéra Filipa Šonského, který velkoryse část kroniky naskenoval a ochotně již vícekrát zapůjčil část materiálu Spolku ke zveřejnění. V jeho archivu se zachovala i část knihovny E. Šonského, např.: Věstník Svazu lyžařů v Království českém (1912 až 1922), se startovacími a výsledkovými listinami a zápisy z Valných hromad Okrašlovacího spolku. Dále je zde množství dobových fotografií, reklam na sportovní oblečení i reklam hotelů, karikatury, nekrology předních lyžařů apod. Dlužíme hodně novodobým „otcům zakladatelům“ Nové Hutě. Rádi bychom připomínali jejich osudy, což tímto prvním příspěvkem o Emanuelu Šonském činíme. Můžeme se nám to ale podařit jen díky pamětníkům, kteří jsou ochotni se podělit o své zkušenosti, vzpomínky a někdy i o fotografie a zápisky. Přivítáme v tomto směru každý kamínek do vznikající mozaiky. Děkujeme za důvěru Filipovi Šonskému a jeho mamince paní Haně Šonské při nakládání s rodinným archivem. Za připomínky, rady, upozornění, či zapůjčení fotografií pak děkujeme: Pavlu Bartovskému, Martině Bílé, Marku Brandnerovi, Mirku Drobilovi, Pavlu Formánkovi, Zdence Hájkové, Míšovi Havlovi, Anně Holmikové, Stanislavě Jánské-Šafříkové, Vláďovi Kepkovi, Petru Kodlovi, Václavě Kuklíkové, Antonínu Leopoldovi, Bohumile Liškové-Seitzové, Vendule Menclové-Havlové, Janě-Hani Neumanové-Kepkové, Janě Nové, Karlu Potěšilovi, Jaromíru Sofronovi (za pečlivé pročtení celého textu a doplnění vlastními poznámkami), Karlíku Soukupovi, Michalu Soukupovi, Vlastě Soukupové-Šafaříkové, Milovi Žánovi a především Filipu Šonskému a jeho mamince Haně Šonské. Množství zachovaných dokumentů a fotografií se nabízí k vybudování malého „muzea“. Nebo aspoň k instalaci pamětní desky. Nebo na E. Šonského vzpomenout v nějakém pomístním názvu?
Odpolední vycházka Okrašlovacího spolku pro Novou Huť a Dýšinu v sobotu 21. června 2014 naznačuje, že zájem veřejnosti o téměř zapomenutou historii naši obce stoupá. Jsme rádi, že se nesnažíme zbytečně… Za Okrašlovací spolek se loučíme pozdravem, na který pamětníci stále velice rádi vzpomínají (viz následující strana). Jen ta restaurace bohužel již chybí…
Dobré chuti v Nové Huti“, přeje hoteliér Eman Šonský
Použitá literatura Anonymus (1945): Repatrianti do ozdravoven. – Nový den, Plzeň 1. 7. 1945. Brejcha B. (1934): Pamětní spis okrašlovacího spolku pro Novou Huť a okolí (u Dýšiny) k 25letému výročí jeho vzniku. 1909–1934. – 79 str., Nákladem spolku. Obnovené vydání srpen 2002. Jarolímek K. (1950): Stavby lyžařských můstků. – 183 str., Česká obec Sokolská, Praha. [na str. 23 fotografie můstku s popisem: „proslulý holmenkollský můstek u Oslo. Čechoslováci na něm startovali po prvé v r. 1921 – K. Koldovský, K. Jarolímek, E. Šonský“] Jiřička V. (2011): Klapající minulost. – 279 str., ed. Mgr. Petr Prášil – BARON, Hostivice. [Peškův mlýn Kamenný Újezd čp. 20 na str. 219–233.] Lang R. (1987): Historie lyžování v Západočeském kraji. Vydáno u příležitosti 100 letého výročí lyžování v ČSR. – 52 str., ed. Krajský výbor ČSTV v Plzni. Loukota J. (1969): Lyže z obyčejných fošen. – Večerní Praha, 3. 1. 1969. [Zmínka o E. Šonském a jeho skonu.] Mikota P. a Kokeš M. (2014): Zábělá včera, dnes a zítra. – 80 str., Nakladatelství Ing. Petr Mikota, U Bachmače 10, Plzeň. Růžička D. (2007): Jak si Plzeňané užívali sněhu. – Vítaný host, Plzeň, 2007/4: 31–32. Sofron J. (1991): Dny bílého sportu v Nové Huti. – Zpravodaj obce Dýšina, roč. 2 (1991), č. 1, str. 9–11. Sofron J. (1999): Kapitoly o obci Dýšině. – 21 str., ms. [Rukopis uložen jako příloha Kroniky obce Dýšina na Obecním úřadě Dýšina, ve Státním okresním archivu Plzeň-sever v Plasích a v elektronické podobě na webových stránkách Okrašlovacího spolku pro Novou Huť a Dýšinu. [Pro elektronickou verzi dodatečně přeuspořádáno a sestaven přehled kapitol – J. Nesvadbová.] Sofron J. (2010): Několik poznámek k naučné stezce Kokotské rybníky a několik úvah na okraj. – Obecní zpravodaj, Dýšina, říjen 2010: 10. Sofron J. et Nesvadba J. (2013): Závodní lyžování v Nové Huti a Dýšině. – Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka Rokycany, 25/2013: 56–66. Soukup M. (2013): Jak to tenkrát bylo. (Kniha I. Karel Soukup, Jak to tehdy bylo, str. 7–40, Kniha II. M. Soukup, Jak to tenkrát bylo, str. 43–139) – 139 str., Nákladem vlastním. Šebek K. (1987): K stému výročí lyžování 1987. Začátky lyžování v Plzni. – 19 str., ed. MěV ČSTV v Plzni – výbor lyžování. Špalková G. (2007): Bílé stopy na českém západě. – 123 str., Starý most s.r.o. Plzeň. Špalková G. (2007): Skákalo se hned kolem Plzně. – Mladá Fronta Dnes, Kraj Plzeňský, 17. 1. 2007. [Zmínka o E. Šonském.] Vzpomínky Václavy Havlové-Menzelové, Václavy Kuklíkové, Jana Nesvadby, Jaromíra Sofrona, Karlíka Soukupa, Michala Soukupa, Miloslava Žána, Filipa Šonského a paní Hany Šonské. Další prameny: www.janusarchiv.cz/fondy_soubory/223106010/395/pdf/0001.pdf (20. 1. 2014). Texty na naučné stezce Kokotské rybníky, zastávka č. 1. [Zmínka o Emanovi Šonském.] Fotografie laskavě poskytli: ©M. Bílá (str. 7, 16), © M. Drobil (str. 16, 18), ©M. Havel (str. 10), ©S. Jánská (str. 13), ©B. Lišková (str. 2, 3), ©K. Potěšil (str. 11), © J. Sofron (str. 14 – výstřižek), ©K. Soukup (str. 12 ), F. Šonský (str. 1, 3, 4, 5, 6, 8, 9, 11, 12, 14, 15, 16), ©Archiv Okrašlovacího spolku (str. 7).
Text ©Jaroslava a Jan Nesvadbovi. Připraveno k vycházce Okrašlovací spolku pro Novou Huť a Dýšinu dne 21. června 2014, Nová Huť. Doplněno vzpomínkami J. Sofrona, K. Soukupa a M. Źána (str. 21 a 22).
Vzpomínky pamětníků Emana Šonského (1899) jsem znal od dětství, byl přítelem naší rodiny, „obsousedili“ jsme a když nám odněkud psal, oslovoval nás „Vážení obsousedi“. Mě měl, myslím, velice rád, říkal mi Jarunko, tak mě v Huti nikdo jiný neříkal, jen Eman. Byl na jedné straně tvrdý a výkonný sportovec, leč, zcela v souladu se svým povoláním hoteliéra, noblesním člověkem. Na to se dost zapomíná, a je to škoda. Resp. vidí se to vnější, úspěchy sportovní ať už závodní, trenérské nebo organizační, podnikatelské (penzion aj.), ale nitro toho člověka většinou jeho obdivovatelům uniká. V době okupace, kdy můstek byl intenzivně využíván, a do Hutě jezdili špičkoví skokani a trénovali zde, bylo patrné, jak tito mladí (Eman už závodně neskákal) závodníci si Emana považují. Ať už to byl stejně noblesní Olaf Kožený (vyhrál tu několik závodů), který nám klukům rozdával tehdy nedostupnou čokoládu, nebo v doskoku trochu teatrální Honců, či plzeňský Sláva Beran (pak seřizoval vázání ve věži ve středisku na Špičáku) a Míra Beran (levně mě prodal už použité běžecké boty), z Pražáků Lenemayer, O. Buďárek, Vrána, či plzeňský Pavlík. V roce 1945, po skončení okupace, byl Šonský i zatčen a souzen. Vzpomínám si, že můj otec Rudolf Sofron, berní ředitel v Plzni a starosta Sokol I tamtéž, zaslal soudu písemné svědectví o absolutní bezúhonnosti E. Šonského, o nesmyslnosti obvinění; soud pak E. Šonského osvobodil a žádná vina mu nebyla prokázána. Vím, že po propuštění E. Šonský otci velice děkoval za toto svědectví, jež zřejmě bylo příčinou, nebo aspoň přispělo k jeho propuštění z vazby. V padesátých letech Šonský pracoval jako vedoucí kuchyně Čechurů v Dýšině. Tehdy v dobách střídajících fúzí a opětných odseparování blízkých i vzdálených slévárenských podniků, to byla Sigma pumpy Olomouc. Pracoval jsem tam jako osmnáctiletý student na prázdninové brigádě v r. 1950 a tak jsme byli s Emanem běžně ve styku. Tehdy řediteloval ještě František Čechura, otec dnešního Františka Čechury z AD Armaturky, jejíž provoz v r. 2014 skončil. Jaromír Sofron (*1932), Nová Huť, červenec 2014 ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------Bydleli jsme v Huti od léta 1952, hned na podzim jsem ve svých 8 letech začal hrát tenis. O pár let později jsem byl členem velmi úspěšného dýšinského (ale víceméně huťského) žákovského tenisového družstva, vedeného panem Šonským. Z té doby pochází přiložená fotografie. Vzadu je napsáno „Karlovy Vary 25. 5. 1958, K. Vary – Spartak Dýšina 3:8!“ Na fotografii jsou zleva Eman Šonský jun., pan Šonský, Jana Šonská, neznámý muž (patrně karlovarský činovník?!), Vlasta Šafaříková, náš hráč XY, Karel Soukup, náš hráč YZ, Karel Potěšil. (XY: Snad Jarda Chvátal z Hutě, takový slušňák, YZ: Snad Jirka Techl (?) z Dýšiny.) K té sestavě je třeba říci, že Šonských děti byly vynikající tenisté. Eman byl v té době mezi žáky nejlepší v kraji, Jana to později už jako Pikorová dokonce dotáhla až do reprezentace! A ještě jedna super tenistka v Huti byla, a to Stáňa, starší sestra Vlasty Šafaříkové. Nevím, jestli ji pan Šonský trénoval, ale Stáňa snad byla dokonce minimálně finalistkou pardubické juniorky. Pan Šonský trénoval snad všechny sporty, co se v Huti provozovaly. Já ho zažil především na tenise, ale trochu i na lyžích. Jeho utkvělou myšlenkou, nepochybně v podstatě správnou, bylo „Péruj v kolenou, péruj v kolenou!“ – do tenisu se to hodí a k lyžím ještě víc. Myslím, že
jsme mu proto říkali Pérák… Ale byl to hodný člověk a velmi zodpovědný a svědomitý trenér. Jeho hostinská říkanka – mám dojem, že to byl přímo nápis vyvedený v restauraci na zdi – zněla „Dobré chuti v Nové Huti přeje vesnický hostinský Emanuel Šonský“ Howgh! Karel Soukup (*1944), Praha, jaro 2014 ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------Jak mně pan Eman Šonský namazal Bylo to asi v roce 1963 nebo 1964, když jsme se se spolužákem ze SVVŠ (Střední všeobecně vzdělávací škola) Jirkou Čechurou vypravili na okresní kolo zimních ČSSHM (Československé sportovní hry mládeže) do Strašic. Já byl vybaven jasankami (profil srnčí hřbet a vpředu na špičce jakoby ňadro s bradavkou) s vázáním Huitfeld (kovové kleštiny a řemínkové upnutí), dřevěnými krátkými "sjezdovými" holemi a botami "mentolkami" po Američanech podobných pozdějším vojenským "kanadám". Hrozně se mi při závodě lepil na "skluznice" sníh, z kteréhožto důvodu jsem i z kopce musel seběhnout místo svezení, takže Jirka, který startoval za mnou, mně už na tom svahu dolů předjel a byl v cíli první. Ale protože jsme v naší kategorii mladších dorostenců byli pouze dva startující, tak jsem do krajského kola postoupil jako druhý i já. Na ČSTV mně vybavili dřevěnými běžkami s řádně ojetými hranami a zavadlými běžkovými botami. To by ani tak nevadilo, jako to, že když jsem si je doma zkoušel, tak mně bota v běžce pro zavadlé pérko vázání a vyjeté prohlubně na botech ve vázání nedržela. A nyní už nastupuje na scénu pan Emanuel Šonský, muž výrazného obličeje s ostře řezanými rysy, vyšší postavy a příjemným leč energickým vystupováním. Ten nám byl představen jako trenér, vázání se upravilo a jelo se na Šumavu. Protože se počítalo, že kromě individuálních 10 km poběžíme i štafetu na 3 x 5 km, sehnal pan Šonský dalšího dorostence, myslím Jehličku odněkud z Chrástu nebo z Dýšiné. Ubytovaní jsme byli v Železné Rudě v hotelu "U Princů". V našem pokoji bylo rozbité okenní sklo, venku byl 10 pod nulou, takže noci pod umrněnou slabou dekou byly dost utrpením. Zahájení bylo večer na Vajzovně, naproti na "Šancích" vytvořili vojáci s pochodněmi nápis ČSSH a pak sjížděli dolů, to bylo pěkné. Druhý den se startovalo u hotelu Sirotek. Od pana Šonského jsem měl namazáno nějakými finskými vosky, takže se mi běželo opravdu bezvadně jak do kopce tak ve sjezdu, kdy jsem se samozřejmě několikrát vyválel, aby se mně to moc nerozjelo. Já měl číslo 54 a když jsem přejížděl kolem hotelu Sirotek, kde byl start i cíl, do druhé pětikilometrovky, tak mně tlampače jmenovitě vítaly ale, fakt je ten, že jsem o svém průběžném umístění věděl své. Druhé kolo se mně běželo lépe i z toho důvodu, že v prvním kole jsem při velmi častém "Hop!" od mně předjíždějících, jel skoro pořád mimo stopu, tu po nočním sněžení vyjeli vojáci, a vlastně při tom druhém kole jsem už vlastně tu druhou stopu měl vyjetou. No, přijel jsem předposlední. Další den se jela štafeta s hromadným startem. Já jel na druhé pozici a když jsem přijel, tak jedna štafeta už byla hotová a náš třetí borec teprve vyjížděl do pětikilometrového okruhu. Výsledek si můžete domyslet. Přesto na tom okres Rokycany nebyl nejhůře, protože dcera pana Šonského Jana (už tehdy jako dorostenka tenisová naděje) a nějací vojáci posádkou ve Strašicích, Rokycanech či Zbiroze, ve sjezdu, slalomu atd. nějaké body udělali. Miloslav Žán (*1946), Rokycany, jaro 2014
