Ekonomický růst v české ekonomice - slovinská inspirace

MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ PROVOZNĚ EKONOMICKÁ FAKULTA Ústav Ekonomie

Ekonomický růst v české ekonomice - slovinská inspirace Diplomová práce

Brno 2007

Bc. Jiří Mezihorák

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně s použitím literatury, kterou uvádím v seznamu.

V Brně dne 24. května 2007

………………………

1

Poděkování Rád bych poděkoval Ing. Marcelu Ševelovi, Ph.D. za poskytnutí cenných rad a připomínek při zpracování této diplomové práce.

2

Abstrakt Mezihorák, J. Ekonomický růst v české ekonomice - slovinská inspirace. Diplomová práce. Brno, 2006.

Tato diplomová práce se zaměřuje na ekonomický růst v České republice a ve Slovinsku. Nejprve shrnuje historický vývoj v obou zemích v době osamostatnění a transformace. Poté se zaměřuje na analýzu 4 - dle ekonomické teorie - vybraných faktorů růstu: úspor, investic, technologického pokroku a kvality institucionálního prostředí. Následně shrnuje získané poznatky a vyvozuje návrhy a doporučení pro zlepšení, případně odstranění konfliktních aspektů ekonomického růstu. Cílem této práce je tak nalézt shodné a rozdílné faktory těchto ekonomik a to na základě posouzení dynamiky a předpokladů ekonomického růstu.

Abstract Mezihorák, J. The Economic Growth in Czech Economy – Slovene Inspiration. Diploma thesis. Brno, 2006.

The thesis deals with an economic growth in the Czech Republic and Slovenia. First of all it provides a recapitulation of the historic evolvement in both coutries since their separation and transformation. After that the work focuses on the analysis of 4 – according to an economic theory – selected determinants of growth: savings, investment, technological progress and the quality of institutional background. Consequently the thesis summarizes the gained findings and concludes suggestions and recommendations for an improvement, eventually an elimination of conflict aspects of the economic growth. The main goal of the thesis is to find identical or differential factors of these economics namely on the basis of an examination of the dynamism and the anticipation of the economic growth.

Obsah

OBSAH

1

1

ÚVOD

3

2

METODIKA A CÍL PRÁCE

4

3

TEORETICKÝ PŘÍSTUP K ŘEŠENÉ PROBLEMATICE

6

3.1 3.2 3.3 3.4 3.5 3.5.1 3.5.2 3.5.3 3.5.4 3.5.5 3.6 3.6.1 3.6.2 3.6.3 3.7 4

EKONOMICKÝ VÝVOJ V ČR A SLOVINSKU

4.1.1 4.1.2 5

POVAHA RŮSTU MĚŘÍTKA RŮSTU ZDROJE RŮSTU KEYNESIÁNSKÝ PŘÍSTUP (HARROD-DOMARŮV MODEL) NEOKLASICKÁ TEORIE RŮSTU (SOLOWŮV MODEL) STÁLÝ STAV ÚSPORY A RŮST RŮST POPULACE TECHNOLOGICKÝ POKROK ZÁVĚRY MODELU NOVÁ TEORIE RŮSTU AK MODELY „LEARNING BY DOING“ MODEL DLE ROMERA MODELY VÝZKUMU A VÝVOJE (R&D) INSTITUCE A EKONOMICKÝ RŮST

TRANSFORMACE SLOVINSKÉHO HOSPODÁŘSTVÍ PO ROCE 1989 TRANSFORMACE ČESKÉHO HOSPODÁŘSTVÍ PO ROCE 1989

ANALÝZA EKONOMICKÉHO RŮSTU

6 7 7 8 10 12 13 13 14 15 15 16 17 18 20 23 23 26 30

5.1 MĚŘENÍ RŮSTU 5.1.1 HDP NA OBYVATELE V PPS 5.1.2 RŮST REÁLNÉHO HDP 5.2 FAKTORY RŮSTU 5.2.1 ÚSPORY 5.2.2 INVESTICE 5.2.3 TECHNOLOGICKÝ POKROK 5.2.4 KVALITA INSTITUCIONÁLNÍHO PROSTŘEDÍ

30 30 31 34 34 36 46 62

6

75

ZHODNOCENÍ, NÁVRHY A DOPORUČENÍ

1

7

ZÁVĚR

82

8

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

84

9

SEZNAM TABULEK A OBRÁZKŮ

87

PŘÍLOHY

89

2

1 Úvod

Pojem ekonomický růst slýcháme denně ve sdělovacích prostředcích většinou jako takové zaklínadlo politiků, kteří si v době konjunktury veškeré úspěchy národního hospodářství rádi přivlastňují a veškeré neúspěchy shazují na předchozí vlády. Co je ovšem skutečnou příčinnou tohoto růstu, stejně tak jaké překážky mu stojí v cestě k dosažení lepších výsledků, na to se pokusíme v této práci přijít.

Aby tak mohly být tyto faktory vhodně posouzeny, jak po kvantitativní, tak i kvalitativní stránce, bylo třeba je vztáhnout k určité referenční zemi, nejlépe podobné tranzitivní ekonomice, která by v mnoha ohledech mohla být považována pro své hospodářské úspěchy za vzor hodný komparace. Touto zemí se ukázalo být Slovinsko. Nejenže přechod od centrálně plánované ekonomiky k tržní a od komunistického zřízení k demokratickému je datován ke stejnému období jako je tomu v případě České republiky, ale i ekonomické výchozí podmínky byly na počátku 90. let prakticky srovnatelné.

Důvod pro výběr Slovinska se tak zdá zřejmý ačkoliv se obě země na počátku transformace vydaly každá jiným směrem. Na jednu stranu si tak Slovinsko vybudovalo náskok před ČR, který si drží do dnes, na druhou stranu tak vznikl prostor ke zkoumání a hledání příčin tohoto zaostávání. Přínos práce lze potom spatřovat v nalezení odpovídajících řešení reflektujících současné problémy, resp. překážky dravějšího růstu národního hospodářství.

3

2 Metodika a cíl práce

Tato diplomová práce je členěna na dvě základní části. První část tvoří literární rešerše, která zpracovává téma ekonomického růstu z pohledu několika základních teoretických směrů – především keynesiánského Harrod-Domarova modelu, neoklasického Sollowova modelu, moderních teorií endogenního růstu a nakonec z pohledu institucionálního.

Praktickou část práce tvoří nejprve seznámení s historickým vývojem v ČR a Slovinsku, po němž následuje analýza ekonomického růstu v těchto dvou zemích. Na základě teoretické části práce jsou vybrány 4 základní faktory růstu: úspory, investice, technologický pokrok a kvalita institucionálního prostředí, jež jsou zkoumány z pohledu svého příspěvku k ekonomickému růstu v ČR. Je při tom využíváno metod komparace a analogie, kdy je obdobně sledována a vyhodnocována situace ve Slovinsku a Evropské Unii. Takto získána data jsou potom vkládána do kontextu s vývojem v České republice.

Čtvrtá kapitola je zpracována metodou syntézy. Je tak věnována shrnutí výše analyzovaných faktorů růstu a navrhuje pro českou ekonomiku nejvhodnější způsoby řešení problematických oblastí. Poslední kapitolou je závěr, který konfrontuje vymezený cíl práce s výsledky analýzy a předkládá podněty vhodné k zamyšlení nad současným stavem a možnostmi české ekonomiky. Zde je využito metody indukce.

Materiály jsou čerpány ze zdrojů uvedených v seznamu literatury, jimiž jsou kromě teoreticky zaměřených publikací také internetové adresy statistických úřadů, národních bank a obecně portály zabývající se oborově ekonomií. Takto získána data jsou následně zpracována v tabulkovém procesoru a následně interpretována, případně konfrontována s daty z ostatních zdrojů.

Cíl práce tak lze zaměřit dle teorie na označení vybraných faktorů ekonomického růstu. Tyto faktory pak analyzovat a hledat jejich shodné či rozdílné aspekty a následně určit

4

možnosti pro Českou republiku v čem se ve Slovinsku inspirovat a čeho se raději vyvarovat.

Přesné vymezení cíle práce je tak nalézt shodné a rozdílné faktory ekonomik ČR a Slovinska na základě posouzení dynamiky a předpokladů ekonomického růstu z pohledu rozdílných ekonomických teorií.

5

3 Teoretický přístup k řešené problematice 3.1 Povaha růstu Ekonomický růst představuje zvýšení výstupu zboží a služeb. Existují při tom dva způsoby, kterými lze tento výstup zvyšovat a jež mají různé důsledky pro ekonomické bohatství[Schiller].

Nejjednodušším způsobem, jak dosáhnout většího výstupu je zapojení volných zdrojů při dostupné technologii a dosažení tak limitu potenciálního výstupu ekonomiky. Tento limit lze graficky znázornit křivkou produkčních možností (PCC) (obrázek č.:1a). Za tuto křivku nelze v krátkém období jít, protože veškeré dostupné zdroje byly použity a lze vybírat pouze mezi jakoukoliv kombinací zboží a služeb.

Investiční statky – množství za rok

Investiční statky – množství za rok

Obrázek č. 1a, 1b: Hranice produkčních možností v kr. a dl. období

B

A

0

C B

A

0

Spotřební zboží – množství za rok

Spotřební zboží – množství za rok

Zdroj: Schiller (2004)

Způsobem, jak lze zvýšit výstup a dosáhnout tedy ekonomického růstu je v dlouhodobé perspektivě posunutí hranice produkčních možností. Tento posun je znázorněn na obrázku č.:1b křivkou PCC severovýchodním směrem. Takový posun vede ke zvýšení potenciálního HDP (Y*). Tuto situaci lze znázornit i křivkami agregátní nabídky a agregátní poptávky. Z obrázku 1.2 je patrné, že dlouhodobá výrobní kapacita země nebude ovlivněna ani tak agregátní poptávkou jako spíše agregátní nabídkou, která při posunu doprava představuje schopnost ekonomiky vyrábět více výstupu.

6

Obrázek č. 1.2: Posuny dlouhodobé nabídky LRAS1

LRAS2

P

Cenová hladina

E2 E3

E1

AD2

AS

AD1

0

Reálný výstup

HDP

Zdroj: Schiller (2004)

3.2 Měřítka růstu Tempo růstu bývá obvykle vyjádřeno v procentech a to jako změna HDP výstupu mezi dvěmi obdobími, dělena celkovým výstupem v základním období. Výsledné tempo růstu pak sehrává důležitou roli v delší časové řadě, kdy dochází k akumulaci jednotlivých posunů hranice produkčních možností a významnému rozšiřování výrobní kapacity ekonomiky. Tento kumulativní proces, kde růst je vršen z roku na rok, nazývá Schiller (2004) exponenciálním procesem. Autor tvrdí, že při tempu růstu 2,5 procenta se HDP za 28 let zdvojuje, při 3,5procentním růstu se HDP zdvojuje již za 20 let.

Budeme-li chtít sledovat růst životního standardu, bude třeba jej vztáhnout k růstu potenciálního produktu na obyvatele. Roste-li tedy počet obyvatelstva v dané zemi, potom životní standard obyvatelstva v dlouhém období bude růst jen tehdy, bude-li růst potenciální produkt rychleji než obyvatelstvo.

3.3 Zdroje růstu Podle Schillera (2004) závisí budoucí růst výstupu na dvou faktorech a to na tempu růstu pracovní síly a na tempu růstu produktivity. Zatímco tempo růstu pracovní síly považuje za konstantu, tempo růstu produktivity je zde proměnnou. Mezi zdroje přírůstku produktivity zahrnuje: •

Investice do lidského kapitálu – přírůstky produktivity jsou odrazem investic do lidského kapitálu spojených s větším rozsahem školení a lepší výukou týkající se povolání.

7

•

Investice do fyzického kapitálu – produktivita práce je významně určována investicemi do kapitálu. Značná kapitálová dotace je základním zdrojem vysoké produktivity. Více o této problematice bude pojednáno v následujících kapitolách.

•

Školení managementu – tempo růstu ovlivňuje i dobrá organizace a řízení zdrojů. Soukromé podnikání a kvalita řízení jsou hlavní determinanty ekonomického růstu.

•

Výzkum a vývoj – nezbytným zdrojem pokročilé produktivity je výzkum a vývoj. Ten zahrnuje vědecký výzkum, vývoj výrobku, inovace výrobních postupů a vývoj zlepšení v řízení. Touto problematikou se zabývá Nová teorie růstu o které je také pojednáno v následujících kapitolách.

3.4 Keynesiánský přístup (Harrod-Domarův model) Teoretické základy tohoto modelu rozpracovali následovníci J. M. Keynese – R. Harrod a E. Domar. Tento keynesiánský přístup modelování růstu klade důraz na stranu poptávky. Předpokladem jsou investice, které jako součást efektivní poptávky dynamicky zvětšují důchod prostřednictvím multiplikátoru[Varadzin].

Kromě důchodotvorného efektu předpokládá E. Domar také kapacitotvorný efekt investic. Dojde-li k přírůstku poptávky, musí se tato změna odpovídat stejnému přírůstku nabídky. Toho lze docílit určitým tempem růstu kapitálu, protože právě investice vytvářejí přírůstek kapacit, ale i důchodu.

Budeme-li

hledat

potřebnou

míru

investic,

musíme

tzv. rovnovážné tempo růstu investic, které popisuje následující rovnice:

dI = α ⋅σ I

kde

α je mezní sklon k úsporám σ produktivita investic

8

charakterizovat

Podle Domara jen při rovnovážném tempu růstu investic bude poptávka zabezpečovat využití výrobní kapacity při plné zaměstnanosti. Přírůstek investic musí být tudíž tak velký, aby multiplikační efekt vyvolal takový růst poptávky, zabezpečující plné využití neustále se rozšiřujících výrobních možností společnosti.

Předpokladem Harrodova modelu je akcelerační princip investic, tedy přírůstek investic závisí na přírůstku důchodu, resp. δI je funkcí δY. Jestliže multiplikátor vytváří závislost důchodu na investicích, akcelerátor vytváří závislost investic na důchodu. Harrod tedy uvažuje indukované investice. Lze tedy napsat: dI = a . dY kde

a je akcelerátor dI, dY je změna investic resp. důchodu

Akcelerátor závisí na typu technického pokroku. Je-li vyšší jak 1, jde o investičně náročný technický pokrok a je-li nižší než 1, dochází k investičně úspornému typu technického pokroku.

Budeme-li chtít odvodit základní vzorec růstu v Harrodově modelu, musíme vyjít ze vztahu C = I / dY a rovnováhy S = I. Po vyřešení jednoduché rovnice dostaneme tzv. skutečnou míru růstu: G=

s c

Porovnáme-li Domarovu rovnovážnou míru růstu investic a Harodovu rovnovážnou míru růstu důchodu, dojdeme k závěru, že oba modely jsou si podobné. Proto se také někdy hovoří o Harrod-Domarově modelu.

Kromě skutečného tempa růstu G, které nic nevypovídá o charakteru růstu, počítá model se zaručeným tempem růstu Gw a přirozeným tempem růstu Gn. Zatímco zaručené tempo růstu je určeno existujícími úsporami a kapitálovým koeficientem Gw=s/k, přirozené tempo růstu závisí na růstu obyvatelstva a technickém pokroku. Gn je takové tempo růstu, které odpovídá tempu růstu obyvatelstva hledajícího si práci plus tempo růstu technologického pokroku: Gn = n + g.

9

Na základě uvedeného rozdělení temp růstu lze odvodit varianty rozvoje ekonomiky na jejichž základě následně Harrod vyvozuje doporučení pro hospodářskou politiku státu. Těmito variantami jsou: 1. G > Gw

- investice jsou vyšší než úspory, dochází k inflačním tlakům.

2. G < Gw

- investice neodčerpávají úspory, vzniká nezaměstnanost a

nevyužité výrobní kapacity. 3. Gw > Gn

- ekonomika nemůže nastolit rovnováhu a část úspor nelze

přeměnit v investice. Dochází k nedostatku pracovních sil a možnosti realizovat technický pokrok. 4. Gw < Gn

- existující potence pracovních sil a technického pokroku není

využívána pro nedostatek úspor.

Východiskem tohoto modelu je neustálé udržování určité míry investic, jinak dochází k nerovnováze, která se projevuje v inflaci či nezaměstnanosti. To že už model nevysvětluje, jaký mechanismus tuto rovnováhu nastoluje, je pokládáno za nedostatek a sklízí kritiku od neoklasiků.

3.5 Neoklasická teorie růstu (Solowův model) Na přelomu 50. a 60 let minulého století položil základ teorie hospodářského růstu americký ekonom Robert Solow. Jde o neoklasický model, který se zaměřuje na růstovou úlohu úspor, kapitálové akumulace a růst populace na jedné straně a na úlohu technického pokroku na straně druhé. Skládá se z produkční a investiční funkce dlouhého období.

Produkční funkce dlouhého období vyjadřuje závislost reálného domácího produktu na práci a na kapitálu[Dornbusch]:

Y=f(K, L) Y – domácí produkt K – kapitál

10

L – práce

Základním atributem, se kterým tento model pracuje jsou konstantní výnosy z rozsahu, které můžeme chápat jako přírůstek domácího produktu vyvolaný stejně velkým přírůstkem práce a kapitálu.

Za předpokladu těchto konstantních výnosů z rozsahu můžeme tuto produkční funkci dále upravit do tvaru: Y/L=f(K/L)

čímž získáme tzv. intenzivní produkční funkci (obr.: X.3). Růst produktivity je zde determinován zvyšováním kapitálové vybavenosti. Tvar této funkce je ovlivněn klesajícími výnosy z kapitálu, kdy přírůstek kapitálové vybavenosti postupně vyvolává stále menší přírůstky produktu na pracovníka. Produkční funkce v Solowově modelu je tedy závislá na konstantních výnosech z rozsahu a klesajících výnosech z kapitálu.

Druhou determinantou Solowova modelu je dlouhodobá investiční funkce. Za zjednodušeného předpokladu dvousektorové ekonomiky vyvodíme identity: C+I=Y a C+S=Y Jak je vidět, investice se zde rovnají úsporám. Můžeme potom napsat: I=S K investiční funkci se pak dostaneme vyjádřením úspor, jako s·Y, kdy investice se rovnají té části domácího produktu, která je uspořena a následným vydělením rovnice prací L: I/L=s·Y/L Dlouhodobou produkční i investiční znázorňuje obrázek č.:X.3.

11

3.5.1 Stálý stav Stálým stavem se rozumí taková situace, při které je kapitálová vybavenost v takové výši, kdy investice se rovnají opotřebení kapitálu, takže změna kapitálu je rovna nule. Tuto situaci znázorňuje obrázek č.:1.3

Obrázek č.1.3: Stálý stav I/L

Y/L=F(K/L)

Y/L

d.K/L

Výstup

I/L = s.Y/L

0

K*/L

Kapitál

Zdroj: Holman (2004)

K*/L – kapitálová vybavenost ve stálém stavu d – míra opotřebení kapitálu I/L – investice na pracovníka

Z grafu je patrné, že převyšují-li investice opotřebení kapitálu, kapitál se zvětšuje a naopak. Ekonomika má však tendence do tohoto stálého stavu směřovat a jakmile jej dosáhne, setrvává v něm. Stálý stav představuje dlouhodobou rovnováhu.

Logicky lze dále vyvodit závěr, že stálý stav kapitálu je tím větší, čím vyšší je míra úspor a čím nižší je míra opotřebení kapitálu d. Z neoklasického modelu růstu tedy vyplývá, že při dané míře úspor a dané míře opotřebení kapitálu země hospodářsky roste do stálého stavu, v němž je kapitál na pracovníka neměnný a produkt na pracovníka je také neměnný.

12

3.5.2 Úspory a růst Jak je vidět z neoklasického modelu růstu, závisí stálý stav na míře úspor. Zvýší-li se míra úspor s, vznikne nová křivka investic I/L=s .Y/L a protne přímku opotřebení kapitálu v novém bodě. Při původní kapitálové vybavenosti jsou nyní investice vyšší než opotřebení kapitálu, takže ekonomika roste, dokud nedosáhne nového stálého stavu. Lze tedy zkonstatovat, že zvýšení míry úspor vede ke zvýšení hospodářského růstu a nakonec vede k vyššímu stálému stavu kapitálu i produktu na pracovníka.

Na základě tohoto závěru se mnohé země snaží zvyšovat míru úspor. Může tomu tak být například snižováním schodků veřejných rozpočtů nebo motivací obyvatel ke spoření. Tyto politiky uplatňují především velké ekonomiky, malé otevřené ekonomiky mohou snadno získat úspory ze zahraničí díky úrokovému diferenciálu.

Míra úspor ale nemusí být vždy rozhodující. Jsou ekonomiky, které vykazují vysokou míru úspor a přitom mají poměrně nízký kapitál i produkt na obyvatele a naopak. Problém spočívá právě v dosažení stálého stavu. Tyto ekonomiky do stálého stavu teprve směřují, naproti země s nízkými úsporami na obyvatele už v tomto stálém stavu již jsou.

3.5.3 Růst populace V případě, že dochází k zvětšení počtu pracovníků, musejí investice nejen nahradit opotřebovaný kapitál, ale také vybavit kapitálem nové pracovníky. Nejsou-li tito noví pracovníci kapitálem vybaveni, kapitálová vybavenost klesá. Za předpokladu růstu populace jsou investice pohlcovány nejen opotřebením kapitálu, ale také přírůstkem nových pracovníků, kteří musejí být vybavováni kapitálem. To dokládá následující vzorec:

K */L =

s ⋅Y*/L (d + n)

13

Z rovnice také plyne, že stálý stav kapitálu je tím větší, čím vyšší je míra úspor, čím nižší je míra opotřebení kapitálu a čím nižší je populační růst. Stálý stav s růstem populace také znamená, že kapitál i domácí produkt rostou, a to takovým tempem, jakým roste populace.

3.5.4 Technologický pokrok Dalším faktorem, který ovlivňuje růst produktu je technologický pokrok. Do produkční funkce se začlení následovně:

Y=f (K, L· e) Y je domácí produkt K – kapitál L – počet pracovníků e – index technologického pokroku Výraz L.e měří práci v efektivnostních jednotkách. To znamená, že i když se nezvyšuje počet reálných pracovníků, technologický pokrok zvyšuje počet efektivnostních pracovníků. Z této produkční funkce můžeme vyjádřit podmínku pro stálý stav za předpokladu technologického pokroku touto rovnicí: I / L.e =(d+n+g) .K*/ L.e

kde

I/(L.e) jsou investice na efektivnostního pracovníka K*/(L.e) d

vyjadřuje stálý stav kapitálu na ef. pracovníka

míra opotřebení kapitálu

n + g růst efektivnostních pracovníků Stálý stav kapitálu na efektivnostního pracovníka můžeme vyjádřit potom touto rovnicí: K */ L⋅e =

s ⋅Y * / L ⋅ e (d + n + g )

14

Z této rovnice vyplývá, že stálý stav kapitálu na efektivnostního pracovníka je tím větší, čím vyšší je míra úspor, čím nižší je míra opotřebení kapitálu a čím nižší je růst efektivnostních pracovníků.

Obrázek č.1.4: Stálý stav při růstu populace a tech. pokroku I/(L.e)

Y/(Le)=F(K/Le)

.

Výstup na hlavu

Y/(L e)

(d + n + g).K/(L.e)

I/L = sY/L.e

0

K*/(L.e)

Kapitál na hlavu

Zdroj: Holman (2004)

Jak je na obrázku vidět, ve stálém stavu neroste produkt na efektivnostního pracovníka Y*/ L.e , ale pouze na skutečného pracovníka a to stejným tempem, jakým roste produktivita práce. V Solowově modelu je technologický pokrok jediným faktorem, který ve stálém stavu zvyšuje produkt na reálného pracovníka.

3.5.5 Závěry modelu Solowův model předpokládá 3 endogenní proměnné a sice důchod (Y), kapitál (K) a investice (I). Parametry tohoto modelu jsou potom míra úspor a míra opotřebení kapitálu, které závisí na preferencích spotřebitelů, formách kapitálu a na používaných výrobních technologiích. Exogenními proměnnými modelu jsou růst populace (růst práce) a technologický pokrok, chápán také jako jediný zdroj ekonomického růstu, jehož příčiny zůstávají nevysvětleny.

3.6 Nová teorie růstu Nové teorie růstu pracují ve svých modelech s endogenním technologickým pokrokem. Východiskem těchto modelů je širší chápání kapitálu. Nepracují jen s fyzickým kapitálem jako jsou stroje, či budovy, ale za kapitál považují i znalosti, vzdělání,

15

management výroby atd. Technologický pokrok je tak výsledkem investicí do znalostí, vědy, výzkumu a lidského kapitálu.

3.6.1 AK modely Základním předpokladem tohoto modelu je, že vlivy externalit budou natolik vysoké, že výnosy kapitálu budou konstantní či dokonce rostoucí[Frait]. To zamezí situaci, aby mezní výnos kapitálu neklesl pod minimální úroveň nutnou k udržení trvalého růstu. Takovou situaci lze modelovat pomocí jednosektorové AK produkční funkce ve tvaru: Y=AK Kde A představuje mezní a průměrný produkt kapitálu. Základní skupina modelů endogenního růstu vycházející z AK produkční funkce je často označována za AK modely. Předpokladem této produkční funkce jsou konstantní výnosy z rozsahu a zároveň nejsou předpokládány klesající výnosy z akumulovaného faktoru (kapitálu). Produkční funkci pochopíme lépe, definujeme-li rovnici akumulace: K`/K = sY – dK Dosadíme-li za Y, AK, získáme: Y`/Y = K`/K = sA – d Pokud je sA > d, důchod roste permanentně i bez předpokladu exogenního technického pokroku. To znamená, že ke zvýšení dlouhodobého růstu postačuje zvýšení míry úspor. Řešením optimalizačního problému pro tempo růstu spotřeby na osobu získáme růstovou rovnici: g = c`/c = σ (A – d –ρ) kde σ představuje produktivitu investic a ρ značí míru časové preference. Větší ochota domácností odkládat současnou spotřebu a nižší hodnota časové preference vedou ke zvýšení dlouhodobého růstu.

Zatímco v neoklasickém modelu vede růst míry úspor k dočasnému zvýšení ekonomického růstu, a to pouze do doby, dokud není dosaženo stabilního stavu nezávislého na míře úspor, v endogenním růstovém modelu vede růst míry úspor k trvalému zvýšení ekonomického růstu. Z tohoto modelu lze vyvodit tyto závěry: •

Rozdíly v míře úspor mezi zeměmi vedou k zvýšení rozdílů v důchodu v čase. Bohaté země tak mohou růst stále a více, než činí míra technického pokroku.

16

•

Velké rozdíly důchodu nejsou spojeny s rozdíly ve výnosu kapitálu. Svět tak může vykazovat velké rozdíly v důchodu, aniž dochází k pohybu kapitálu z bohatých do chudých zemí.

•

Nemusí docházet ke konvergenci chudších zemí, protože tyto země porostou stejným tempem jako země bohaté bez ohledu na počáteční úroveň důchodu.

•

Jakýkoliv podnět lidí spořit či investovat ovlivňuje kladně dlouhodobý růst.

3.6.2 „Learning by doing“ model dle Romera Tento model vytvořil profesor Paul Romer. Vycházel přitom z AK modelu a za pomoci Arrowovy hypotézy stanovil, že tvorba znalostí je vedlejším produktem investic. Předpokladem modelu tedy je, že zvyšování zásoby kapitálu vede zároveň ke zvyšování zásoby znalostí. Dochází k tomu tak, že firma, která vytváří svůj fyzický kapitál se současně učí jak vyrábět efektivněji, což Romer nazývá „learning by doing“[Čihák].

Druhým předpokladem je, že znalosti jsou veřejným statkem, což znamená, že je jednotlivé firmy nemůžou držet v tajnosti. Tyto znalosti se „přelévají“ do ostatních firem (a tedy do celé ekonomiky) s nulovými náklady. V takovém případě hovoříme o tzv. pozitivních externalitách [Holman].

Technický pokrok je tedy endogenizován především pozitivními externalitami investic (prostřednictvím znalostí) a negativními externalitami růstu pracovní síly, který snižuje motivaci firem prosazovat pracovně úsporné inovace. Produkční funkce je pak stanovena jako Y = A(K, L) KL. Z takové produkční funkce lze potom předpokládat konstantní či dokonce rostoucí výnosy z rozsahu.

Jak již bylo řečeno, v teorii endogenního růstu kapitál zahrnuje fyzický i znalostní kapitál, přičemž klesající výnosy se projevují pouze u fyzického kapitálu, zatímco ze znalostního kapitálu se projevují výnosy konstantní nebo rostoucí. Záleží tedy na tom, jaká forma kapitálu v dané zemi převažuje. Převládá-li fyzický kapitál, bude se ekonomika z důvodu klesajících výnosu z kapitálu chovat spíše podle Solowova modelu. Pokud v dané zemi převládá znalostní kapitál, bude se chovat podle

17

endogenního (AK) modelu, tedy poroste donekonečna, aniž by dosáhla stálého stavu. Na základě toho lze definovat růstovou rovnici: g = σ(αA – ρ)

Protože Romer předpokládal rostoucí společenské výnosy kapitálu, může růst akcelerovat nekonečně.

Dalším důležitým předpokladem modelu je škálový efekt, tj. rozsah externalit jako pozitivní funkce počtu firem. Růst je podle tohoto předpokladu korelován s rozsahem ekonomiky měřeným počtem firem. Z pozitivní korelace mezi velikostí a růstem vyplývá, že obchodní liberalizace by měla působit prorůstově.

Východiskem modelu tedy je, že kapitál ovlivňuje výstup jak přímo, tak i nepřímo prostřednictvím svého příspěvku k vývoji nových myšlenek a tím k tomu, aby příští kapitálové výdaje byly efektivnější.

3.6.3 Modely výzkumu a vývoje (R&D) Tyto R&D modely si všímají mikroekonomických rozhodnutí týkajících se výzkumu a vývoje. Dochází zde k propojení teorie růstu s teorií monopolistické konkurence a snaží se přitom popsat proces inovování. R&D modely lze rozdělit do dvou skupin[Varadzin]: První modeluje technický pokrok jako růst počtu různých výrobků a meziproduktů, druhý směr se zaměřuje na modelování kvality výrobků.

Příčinou růstu v těchto modelech jsou endogenně dané výzkum a vývoj. Dále také akumulace znalostí, které ovšem nejsou považovány za formu kapitálu. Stejně jako v Solowově modelu nepovažují za hlavní faktor růstu akumulaci kapitálu, ale technický pokrok.

R&D jsou rizikové a nákladné aktivity, při kterých dochází k vývoji nových technologií v reakci na změny relativních cen. ekonomický růst je dosahován prostřednictvím nákladné a rizikové inovační aktivity, která se objevuje v reakci na ekonomické signály.

18

Důvodem, proč firmy investují do výzkumu a vývoje, ačkoliv jsou znalosti považovány za veřejný statek,

je tedy zisk.

Tohoto zisku firmy dosahují díky svému

monopolistickému postavení, které jim inovace přinášejí. Následně tyto inovace ovlivňují ostatní firmy, které na nich staví a vytvářejí další skupinu inovací.

Zásadním modelem výzkumu a vývoje je Romerův R&D model, který vychází z předpokladu, že růst znalostí je důsledkem růstu variantnosti vstupů. Vychází přitom z předpokladu, že růst je udržován rostoucí specializací práce prostřednictvím rostoucí variantnosti aktivit (zejména meziproduktů). Dalším východiskem je model, v němž je vyráběna skupina meziproduktů (každý z nich jiným lokálním monopolistou v souladu s předpoklady rovnováhy monopolu).

Klíčovým prvkem je zde zavedení nedokonalé konkurence (monopolní renty) v sektoru meziproduktů, což umožňuje financovat záměrné výzkumné aktivity zaměřené na tvorbu nových myšlenek. Romer pak model rozšířil v tom smyslu, že firmy vstupující do nového sektoru meziproduktů musí platit vnořené náklady vývoje produktu, což je kompenzováno monopolními rentami.

Konečný výstup je produkován pomocí práce a meziproduktů. Celková práce je přitom rozdělena na práci v sektoru konečných výrobků a ve výzkumu. Výzkum generuje nové licence pro meziprodukty. V modelu existují dva zdroje rostoucích výnosů: specializace (produktová diferenciace) a přenos výsledků výzkumu. Ve stálém stavu je růst dán rovnicí: αβ LT − ρ  g =σ  α 

Růst se pak zvyšuje s produktivitou výzkumných aktivit, s rozsahem práce a s poklesem míry časové preference.

19

3.7 Instituce a ekonomický růst V druhé polovině 20. století významně přispěl k teorii růstu ekonomický historik D. North, nositel Nobelovy ceny. Vychází při tom z neoklasického modelu, do jehož rámce zasazuje fenomén institucí, které vytvářejí strukturu stimulů společnosti. Instituce jsou v podání Northa lidmi vytvořená omezení, která vnášejí strukturu do lidského jednání[Frait]. Skládají se z formálních omezení (pravidla, zákony, ústavy), neformálních omezení (normy chování, zvyklosti) a způsobů zajišťování jejich dodržování. Hlavní funkcí institucí by mělo být snižovat nejistotu ohledně výsledku směny. Instituce určují rozsah „transakčních nákladů“, tj. výdajů nezbytných pro fungování společnosti na jejichž výši má rozhodující vliv míra konkurence, legislativní rámec a systém soudnictví.

Mezi transakční náklady patří především náklady na byrokracii (vládu, administrativu, sociální systém apod.), dále bankovnictví, finanční trhy či právníci. Naopak sem nepatří sektory produkující specifické statky, jako je školství či zdravotnictví. Instituce spolu s technologií určují transakční a transformační náklady, které dohromady představují náklady výroby. Výše transakčních nákladů je z tohoto pohledu pro fungování trhů zcela zásadní. Dle Coaseho teorému trhy poskytují neoklasický výsledek pouze tehdy, jsou-li transakční náklady nulové, což realitě neodpovídá. Jsou-li instituce dané ekonomiky efektivní a funkční, je podíl transakčních nákladů na HDP relativně nízký a trhy mohou zaručovat výsledek blízký neoklasické představě o fungování trhů. Jsou-li pak instituce neefektivní a neúčinné, jsou transakční náklady vysoké a prospěch ze vzájemného obchodování se nedostavuje. Instituce můžeme chápat v ekonomice jako pravidla hry, podle kterých se jednotliví hráči (organizace) řídí. Mezi organizace patří politické subjekty, hospodářské organizace, společenské a výchovné organizace. Organizace vznikají v důsledku příležitostí vytvářených institucionálním rámcem. Pokud institucionální rámec činí ziskovým produktivní činnost, vznikají výrobní firmy. Pokud činí ziskovým podvody a „tunelování“, vzniká organizovaná kriminalita „bílých límečků“. Je obvyklé, že v chudých a stagnujících ekonomikách jsou nejziskovějšími činnosti ty, které jsou zaměřené na obchodování a redistribuční aktivity (nejlépe na černém trhu). Nedokonalá

20

vlastnická práva a další překážky zvyšující transakční náklady jednoduše podporují aktivity orientované na krátkodobý zisk, které nevyžadují rozsáhlé investice do fixního kapitálu.

Dle Northovy teorie je moderní ekonomika charakterizována vysokým stupněm dělby práce, nízkými transformačními a vysokými transakčními náklady. V této společnosti, kde dochází k neosobní směně, dochází k růstu potenciálních zisků z podvádění, nedodržování norem a porušování dohod. Zde vstupují do hry instituce. Pokud se správně vyvinuly, poskytují záruku, že při vzájemné důvěře povedou neosobní kontakty ke zvyšování výnosů. Pokud ne, tak je nutno k nastartování dynamického růstu vytvořit politický systém, který by vznik těchto institucí podpořil. Klíčem k úspěchu je vybudování komunit, které budou vytvářet a vynucovat efektivní vlastnická práva.

Ekonomický růst je určován do značné míry směsicí formálních pravidel, neformálních norem a způsoby jejich vynucování. Formální pravidla se mohou měnit rychle, neformální se ale mění velmi pomalu. Proto i transformující se či rozvojové ekonomiky, které přijmou formální ekonomická pravidla úspěšných ekonomik, často velký úspěch nezažívají1. Dalším nezanedbatelným problémem ekonomického vývoje v čase je to, že po určité době ekonomického růstu se začnou vytvářet silné zájmové skupiny, které omezují trhy, zvyšují transakční náklady a snižují růst produktivity. Proto by úkolem hospodářské politiky mělo být udržovat adaptabilitu institucí, tj. jejich schopnost přizpůsobovat se ekonomickému pohybu a růstovým faktorům v dlouhodobé perspektivě.

Významným faktorem brzdícím hospodářský růst je také korupce. Ta při tom není omezena na rozvojové země, ale představuje významný problém i ve vyspělých zemích. Z toho také vyplynulo, že korupce nezmizí s tím, jak se země stane ekonomicky

1

Typickým příkladem v ČR je privatizace, jejíž průběh nebyl doprovázen reformou institucí, což dostatečně nemotivovalo privátní subjekty k zvyšování efektivnosti a technologickým inovacím. Produktivita pak stagnovala.

21

vyspělejší. Korupce začala být modelována jako endogenní a dynamický proces, který je možno zabudovat do ekonomických modelů2.

Pokrok v analýze ekonomických efektů korupce je spojen především s institucionální ekonomií. Ta umožnila hlubší pochopení kořenů korupce. Dokazuje, že korupce podkopává efektivnost státu, který musí zajišťovat řadu funkcí nezbytných pro efektivní fungování ekonomiky – především definování právního rámce a jeho vynucování. Má-li být moderní ekonomika úspěšná, musí fungovat na základě tržních přístupů a v souladu s vlastnickými právy, smluvními závazky a závazky vůči státu.

2

Tomuto problému je věnován značný prostor i v prestižních publikacích mezinárodních institucí, jako je např. časopis Finance and Development se svým výdáním z března 1998 „Fighting Corruption Worldwide“ a červnového čísla roku 2000 „Taking the Offensive Against Corruption“.

22

4 Ekonomický vývoj v ČR a Slovinsku 4.1.1 Transformace slovinského hospodářství po roce 1989 Na počátku ekonomické transformace bylo Slovinsko3 v mnohem příznivější situaci než Česká republika. V roce 1990 bylo nejrozvinutější částí Jugoslávie a vlastně celého bloku centrálně plánovaných ekonomik. To bylo také jedním z důvodů, proč v roce 1991 vyhlásilo nezávislost na jugoslávské federaci.

Ačkoliv ve srovnání s ostatními bývalými jugoslávskými republikami mělo Slovinsko podstatně lepší výchozí podmínky (nejvyšší HDP na obyvatele, nejvyšší životní úroveň obyvatelstva, relativně vyspělá, na průmysl orientovaná ekonomika, relativně vyšší otevřenost vůči západním trhům atd.), i pro tuto zemi byl počátek ekonomické transformace velmi složitým obdobím, které doprovázely značné hospodářské problémy vyvolané snížením domácí poptávky, rozpadem jugoslávského trhu a nepřipraveností malé ekonomiky vyrovnat se s tvrdou západní konkurencí, dále silný pokles výroby, hluboký propad HDP, vysoká míra inflace a rychle narůstající nezaměstnanost.

K tomuto propadu přispělo především zrušení neefektivních výrob, dotací a automatického přidělování úvěrů podnikům jen na základě potřebnosti, rozpad jugoslávského trhu, prudký pokles vzájemného obchodu středo- a východoevropských zemí, přechod na placení ve volně směnitelných měnách, účtování za světové ceny, následně pak především snížení spotřeby domácností a investiční činnosti.

Tato krize měla různý dopad na jednotlivá odvětví slovinské ekonomiky. Zatímco sektor služeb zaznamenal oživení již na konci roku 1992, hospodářskou recesí byla postižena především průmyslová výroba jejíž úroveň v roce 1992 byla oproti roku 1989 přibližně o jednu třetinu nižší – hlavní příčinou byl rozpad ekonomických vazeb s ostatními republikami bývalé Jugoslávie, které byly pro Slovinsko jednak zdrojem řady surovinových vstupů a jednak největším odbytištěm slovinského zpracovatelského průmyslu, za nějž se jen postupně a s obtížemi hledala náhrada. 3

Celým jménem: Republika Slovinsko (Republika Slovenija).

23

Značný hospodářský útlum nastal také ve stavebnictví, se kterým úzce souvisí pokles investiční činnosti, jež svého dna dosáhl v letech 1991 a 1992. Dlouhodoběji nepříznivá investiční situace měla negativní vliv na potřebnou modernizaci a strukturální rekonstrukci výroby, jež byla nutným předpokladem obnovy hospodářského růstu a zvýšení konkurenceschopnosti slovinské ekonomiky.

Hluboký propad hospodářského růstu byl provázen vysokou mírou inflace. Brzké a poměrně rychlé nastartování tržních reforem (především cenové liberalizace) tak bylo vykoupeno vysokou mírou růstu cen. Největší měsíční nárůst cen (21,5 %) byl zaznamenán v říjnu 1991, kdy Slovinsko vyhlásilo měnovou nezávislost a zavedlo vlastní měnu – Slovinský tolar (SIT). V roce 1993 míra inflace značně poklesla, ale neustále se ještě pohybovala v řádu dvouciferných čísel. Rapidní pokles inflace po získání nezávislosti je přisuzován nejen restriktivní měnové a uvěrové politice, jež patřila mezi přední cíle centrální banky, ale částečně také stávajícím cenovým kontrolám a pomalejší liberalizaci některých státem řízených cen. Cenové stability, obdobné vyspělým ekonomikám, dosáhlo Slovinsko až v posledních letech, díky čemuž lze hovořit o nedůvěře občanů ve vlastní měnu a velkém očekávání od nové měny jménem Euro4.

Co se týče vývoje reálných mezd, v první polovině devadesátých let se mzdy zvyšovaly rychlejším tempem než produktivita práce. Tento nadměrný růst mezd byl nejen významným zdrojem inflace, ale také jedním z faktorů, které negativně ovlivňovaly zaměstnanost ve Slovinsku. Charakteristickým rysem slovinské ekonomiky před získáním nezávislosti byla téměř plná zaměstnanost. S přechodem na tržní ekonomiku se však i pro Slovinsko stala nezaměstnanost vážným a rostoucím problémem. Míra nezaměstnanosti vystoupila z přibližně 3% v roce 1989 na 14% v roce 1993. V souvislosti se započatým

uskutečňováním

privatizace,

restrukturalizace a

modernizace ekonomiky nemohlo být očekáváno její snížení. Navzdory poklesu celkové zaměstnanosti došlo k výraznému zvýšení zaměstnanosti v soukromém sektoru 4

Více o této problematice pojednává článek Miroslava Singera: „Slovinsko vs. Česko: Dvě cesty k euru“ z Hospodářských novin ze dne 30. 1. 2007, str. 11.

24

- soukromý sektor se tak stal významným tvůrcem nových pracovních míst v ekonomice.

Obchodní obrat se zahraničím se po počátečním propadu opět zvýšil. Jedním z hlavních problémů v zahraničně-obchodní oblasti byla teritoriální reorientace zahraničního obchodu: náhrada ztraceného odbytu v bývalých jugoslávských republikách novými trhy. Hlavním slovinským obchodním partnerem v rámci bývalé Jugoslávie bylo Chorvatsko, se kterým byla i nadále po vyhlášení nezávislosti realizována významná část celkového slovinského obchodu, ale se Srbskem a Černou Horou byly hospodářské vztahy přerušeny v důsledku embarga OSN. Také styky s Bosnou a Hercegovinou, která byla sídlem mnoha poboček slovinských firem a dodavatelem řady surovin, poklesly na minimum.

Již před získáním nezávislosti byla pro slovinskou ekonomiku typická větší míra otevřenosti ve srovnání s ostatními republikami bývalé Jugoslávie. Slovinsko se také vyznačovalo vysokým podílem vyspělých tržních ekonomik na zahraničním obchodu: v roce 1990 dosahoval téměř ¾ u vývozu a více než 80% u dovozu. Největšími obchodními partnery byly především Německo, Itálie, Francie a Rakousko. Do států střední a východní Evropy směřovala přibližně jedna pětina vývozu; podíl této oblasti na dovozu byl s 13% podstatně menší. Zahraničně-obchodní orientace Slovinska na evropské tržní ekonomiky se v následujících letech nadále prohlubovala - také v souvislosti s tím, že jednou z předních slovinských priorit byl již od získání nezávislosti vstup země do Evropské unie. Nyní jsou se zeměmi EU-15 realizovány cca dvě třetiny celkového zahraničního obchodu. Dále se prohlubovaly také obchodní styky s ostatními zeměmi střední a východní Evropy.

Výše zahraničních investic na počátku transformačního období byla ve Slovinsku poměrně nízká, zejména ve srovnání s ostatními tranzitivními zeměmi, hlavně Maďarskem, Polskem a Českou republikou. Důvodem byla zejména politická nejistota a nejasnosti, co se týkalo způsobu privatizace, dále některé diskriminační prvky vůči zahraničním investorům (například vlastnictví nemovitostí cizinci). Na prvním místě mezi zahraničními investory stálo Německo, následované Itálií a Rakouskem. Hlavní

25

zájem patřil do té doby obchodu, finanční sféře a poradenství. Nadále mělo Slovinsko zájem o investice především do cestovního ruchu, infrastruktury, potravinářského průmyslu a informačních technologií. Ve snaze nalákat do země zahraniční kapitál Slovinsko postupně uvolňovalo podmínky pro realizaci zahraničních investic. Zahraniční investice byly nezbytné zejména pro náročnou restrukturalizaci a modernizaci průmyslu, obnovu strojových parků, zavádění nových technologií a také efektivního podnikatelského a manažerského know-how.

V lednu 1993 slovinská vláda vyhlásila hospodářský program, který předpokládal zejména dokončení liberalizace ekonomiky, restrukturalizaci a privatizaci jednotlivých odvětví, reformu bankovnictví, zdokonalení daňové soustavy a celkové přiblížení se západoevropským standardům. Již od počátku transformace bylo klíčovou prioritou Slovinska zapojení se do evropské integrace a konečně vstup do Evropské unie.

Ačkoliv získání nezávislosti a započetí protržních reforem a budování nových institucí mělo pro zemi řadu negativních důsledků, postupně začaly převažovat důsledky pozitivní. Po počáteční etapě stabilizace ekonomiky opět akceleroval hospodářský růst, inflace se snížila, hospodářství bylo úspěšně restrukturalizováno a modernizováno, Slovinsko se v zahraničních vztazích přeorientovalo zejména na vyspělé tržní ekonomiky a prohloubilo své vztahy s EU, jež příznivě ovlivnily a urychlily průběh hospodářských reforem. Země se postupně dostala do vnitřní i vnější ekonomické rovnováhy a stále více se přibližovala standardům vyspělé Evropy. Slovinsko se tak stalo jednou z nejúspěšnějších transformujících se zemí. Úspěch tohoto procesu byl završen dne 1. května 2004, kdy Slovinsko vstoupilo do Evropské unie.

4.1.2 Transformace českého hospodářství po roce 1989 Česká republika započala transformační éru ještě jako federativní stát spolu se Slovenskem, kam vstupovala jako středně vyspělá průmyslová země. Svou ekonomickou výkonností v roce 1989 dosahovala asi 72 procent úrovně EHS a 48 procent úrovně USA. Její produktivita však v průměru činila jen asi dvě pětiny úrovně

26

tehdejší Německé spolkové republiky, přičemž zaostávání produktivity bylo tím větší, čím byl produkt technologicky složitější [Jonáš].

Česká republika tehdy dosahovala o něco vyšší ekonomické úrovně než nejméně vyspělé

země

EHS.

Ve

srovnání

s

ostatními

postsocialistickými

zeměmi

středoevropského regionu měla dokonce významný předstih v podobě vyšší ekonomické úrovně, nízké zahraniční zadluženosti, poměrně malé nerovnováhy na domácím trhu, vysoké kvalifikační a vzdělanostní úrovně obyvatelstva a jeho značné adaptability představující dlouhodobě působící „komparativní výhodu”, velmi nízkou inflaci a vysoké domácí úspory

Na rozdíl od jiných zemí, jako je např. Polsko, Maďarsko ale i Slovinsko, se bývalé Československo na konci 80. let nepotýkalo ani s vysokou zahraniční zadlužeností5, ani s hlubokou vnitřní či vnější makroekonomickou nerovnováhou. Výše československého státního dluhu byla relativně malá: v roce 1989 představoval dluh vlády z kumulovaných rozpočtových sald pouhých 5 mld. Kčs, tedy asi 0,7 % HDP, což je prakticky zanedbatelné, a i po připočtení státem převzatých závazků privatizovaných či likvidovaných státních podniků jeho relativní výše v poměru k HDP zůstala jedna z nejnižších v Evropě. Mezi postsocialistickými státy československá ekonomika disponovala v relativním vyjádření jedním z kvantitativně nejrozsáhlejších produktů. Hrubý domácí produkt na obyvatele vyjádřený v USD v přepočtu podle agregátní parity kupní síly se na konci 80. let pohyboval v rozmezí 8000 – 9000 USD.

Situace se změnila po zlomovém roce 1989, kdy Českou republiku postihl na hluboký ekonomický propad. V roce 1990 a především pak 1991 zaostal růst nominálních mezd i důchodů daleko za růstem indexu spotřebitelských cen, respektive za inflací, což vedlo k prudkému snížení reálných mezd a důchodů a s tím spojenému poklesu životní úrovně, který se objektivně projevil v poklesu spotřeby některých základních druhů potravin a průmyslového zboží. Samotný pokles reálných mezd byl ovšem přes svoji

5

Zahraniční dluh Československa činil v roce 1990 6,3 mld. USD, respektive 16,5 % v podílu na HDP. V Maďarsku ve stejné době dluh činil 20,3 mld. USD netto, respektive 62,2 % HDP, v Polsku dokonce více než 40 mld. USD, respektive 70 % HDP

27

značnou hloubku v podstatě jednorázový a již od poloviny roku 1991 začaly mzdy nejen v nominálním, ale i v reálném vyjádření růst, a to podstatně dříve a výrazně rychleji než produktivita práce. Došlo také k poklesu ostatních ukazatelů hospodářské výkonnosti, který však byl pouze krátkodobý a po několika letech tyto ukazatele začaly opět růst. V české ekonomice se také objevil nový fenomén – nezaměstnanost, která prakticky bez přestání rostla téměř 15 let z 0 na 10% tj. přibližně 500 tisíc lidí bez práce.

Zásadními znaky transformace ekonomiky v 1. polovině 90. let byly: privatizace, cenová liberalizace, liberalizace zahraničního obchodu a vnitřní směnitelnost domácí měny.

Privatizace, nebo-li změna vlastnických vztahů ze státního na soukromé vlastnictví byla nezbytnou podmínkou transformace České republiky na ekonomiku tržní. Privatizaci, která proběhla v České republice lze v zásadě rozdělit na malou a velkou. Malá privatizace se týkala malých a středních podniků a hlavní forma jejich prodeje byla prostřednictvím aukcí. Při velké privatizaci byla kromě standardních metod privatizace jako je například přímý prodej zahraničním investorům, veřejná dražba a aukce, použita i nestandardní forma tzv. kupónová privatizace. V rámci dvou vln kupónové privatizace došlo k převodu velké části státního majetku za symbolickou hodnotu do vlastnictví občanů České republiky, kteří se kupónové privatizace účastnili zakoupením kupónové knížky . Především první vlna byla nejen v ČR, ale i v zahraničí obdivována pro svou rychlost a téměř dokonalé administrativní zvládnutí bez větších korupčních afér.

Dalším systémovým opatřením byla liberalizace cen. Tu lze chápat jako proces, při kterém dochází k odstraňování dotací a subvencí za účelem vytvoření tržního prostředí, kde jednotlivé ekonomické subjekty si mohou navzájem konkurovat. Jedním z efektů doprovázejících cenovou liberalizaci byl nárůst cenové hladiny. Přestože deregulace cen byla do značné míry realizována již na počátku transformačního procesu, deregulační procesy pokračují prakticky dodnes.

Liberalizace vnějších ekonomických vztahů potom představovala zrušení státního monopolu zahraničního obchodu a státního devizového monopolu a nasměroval Českou

28

republiku více k zahraničním trhům. K tomu bylo třeba dosáhnout vnitřní a vnější směnitelnosti měny. Tento proces započal zavedením vnitřní směnitelnosti přes částečnou směnitelnost až po realizaci úplné vnější konvertibility[Brůžek].

Prvních pět let transformace bývá hodnoceno veskrze kladně, protože se podařilo úspěšně provést přeměnu centrálně plánované ekonomiky na ekonomiku s tržními rysy bez výrazných sociálních otřesů. Makroekonomické ukazatele se pomalu stabilizovaly. Důkazem může být i označení České republiky stupněm A od významné ratingové společnosti Standard & Poor´s vůbec jako první země s tranzitivní ekonomikou. Následně byla ČR jako první exkomunistická země přijata za plnoprávného člena Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).

Po tomto úspěšném období přišla roku 1997 další hospodářská recese. Příčinnou této krize byla především makroekonomická nerovnováha, nadhodnocený kurz měny, rostoucí fiskální deficity, restriktivní hospodářská politika a v neposlední řadě také problémy na mikro úrovni (podniková a bankovní sféra). Tato situace přetrvávala až do druhé poloviny roku 1999, kdy došlo k oživení ekonomiky díky strukturálním změnám na straně nabídky a oživení poptávky. Podle Klause6 tohle období přineslo řadu poznatků. Ukázalo se, že není možné mít zároveň: fixní měnový kurz, nevyspělost bankovních a finančních institucí, otevřenost ekonomiky vůči okolním zemím a zároveň inflaci s „dvojím deficitem“7.

6

KLAUS, V. Tři roky po měnové krizi: rekapitulace událostí a jejich souvislostí. Politická ekonomie, 2000, s. 603. 7 Dvojí deficit nebo také „twin deficit“ představuje schodek státního rozpočtu současně se saldem běžného účtu platební bilance.

29

5 Analýza ekonomického růstu 5.1 Měření růstu HDP patří k základním a široce používaným makroekonomickým ukazatelům charakterizujícím hospodářský růst domácí ekonomiky. Významná je mezinárodní srovnatelnost tohoto ukazatele, která umožňuje srovnávat ekonomický růst různých zemí měřený růstem HDP ve stálých cenách a posuzovat úspěšnost zemí v hospodářském rozvoji. HDP je ukazatelem produkčního výkonu ekonomiky, protože ukazuje množství vyrobených výrobků a služeb (po odečtení mezispotřeby). Jde o komplexní ukazatel a s jeho obsahovým vymezením a výpočtem je spojena řada problémů (zahrnutí netržní produkce a šedé ekonomiky, ocenění netržní produkce, převody do stálých cen).

5.1.1 HDP na obyvatele v PPS Aby bylo HDP mezi jednotlivými zeměmi možno srovnávat, je třeba jej vyjádřit ve stejných měnových jednotkách a za srovnatelné cenové úrovně, v níž je HDP oceněn. Toho lze dosáhnout vyjádřením HDP v paritě kupní síly (Purchasing Power Parity, PPP), která převádí národní měny na společnou měnu a zároveň docílí srovnatelnosti cenových hladin8. Parity kupní síly měn tak umožňují podstatně přesnější srovnání skutečné ekonomické úrovně, struktury a výkonnosti států. Obvykle se pro srovnávání v zemích EU při agregaci HDP používají tzv. standardy kupní síly (Purchasing Power Standards, PPS), které jsou v současnosti vyvozovány z průměrných cen v EU-25. Tabulka č. 3.1: HDP na obyvatele v PPS 1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

ČR

65,8

64,3

65,5

67,1

68,3

70,3

74,0

76(f)

78(f)

Slovinsko

74,1

73,5

74,6

75,3

77,0

78,5

82,0

84(f)

85(f)

100,0

100,0

100,0

100,0

100,0

100,0

100,0

100,0

100,0

EU25

Zdroj: Eurostat, upraveno Pozn.: (f) prognóza

8

Výpočet parit se zpravidla provádí metodou spotřebního koše vyjadřujícího běžné náklady domácnosti.

30

Obrázek č.3.1: Hrubý domácí produkt na obyvatele v PPS Hrubý domácí produkt v PPS (vztaženo k EU-25) 90 80

(%)

70 60 50 40 30 20 10 0 1999

2000

ČR

2001

Slovinsko

2002

2003

2004

Lineární (Slovinsko)

2005

2006

2007

Lineární (ČR)

Zdroj: Eurostat, upraveno

Zatímco se česká a slovinská ekonomika nacházely po roce 1989 přibližně na stejné úrovni9, v 90. letech se Slovinské hospodářství transformovalo výrazně úspěšněji a v roce 1999 dosahovalo 74 % úrovně zemí EU-25. Naproti tomu Česká republika zaznamenala významný propad produktu a v roce 1999 dosáhla pouze 64 % úrovně EU-25.

Jak je z tabulky a grafu 3.1 patrné, rozdíl v ekonomické úrovni obou zemí mezi lety 1999 až 2007 zůstal přibližně stejný, v posledních 2 letech pak došlo k mírnému přiblížení a to o necelé 2 p. b.

5.1.2 Růst reálného HDP Jak již bylo definováno v teoretické části této práce, ekonomický růst lze chápat jako růst potenciálního produktu charakterizovaný tempem jeho růstu10. Růst potenciálního produktu závisí na existujících výrobních zdrojích, kterými jsou práce, kapitál a úroveň používané technologie.

9

Dle Eurostatu HDP na obyvatele v ČR představovalo 68 % a ve Slovinsku 69 % úrovně EU-15. Pojem ekonomický růst bývá v praxi sledován jako růst reálného HDP.

10

31

Následující tabulka zachycuje růst reálného HDP na obyvatele ve stálých cenách roku 1995. Takové vyjádření umožňuje porovnat dynamiku ekonomického rozvoje v čase i mezi ekonomikami různých velikostí. Tabulka č. 3.2: Tempo růstu reálného HDP (v %) 1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

ČR

1,3

3,6

2,5

1,9

3,6

4,2

6,1

6,0

5,1(f)

Slovinsko

5,4

4,1

2,7

3,5

2,7

4,4

4,0

5,2

4,2(f)

EU25

3,0

3,9

2,0

1,2

1,3

2,4

1,7

2,9

2,4(f)

Zdroj: Eurostat Pozn.: (f) prognóza

Jak již bylo zmíněno v kapitole o transformaci české ekonomiky, po druhé hospodářské recesi v letech 1997–1999 došlo k oživení ekonomiky a nastal dosud nepřerušen hospodářský růst (růst reálného HDP). To znázorňuje i tabulka a graf č.:3.2 Růst reálného HDP. Hrubý domácí produkt se poprvé tedy zvýšil v roce 1999 reálně o 1,3 % a o rok později dokonce o 3,6 %. Dle ČSÚ to byl nárůst od roku 1995 do r. 2000 o celých 7,5 %.

Obrázek č.3.2: Růst reálného HDP Růst reálného HDP (ve stálých cenách) 7 6

(%)

5 4 3 2 1 0 1999

2000

2001

2002

2003

2004

Slovinsko

ČR

Zdroj: Eurostat, upraveno

32

2005 EU25

2006

2007

Po roce 2000 zaznamenal růst menší zpomalení, přičemž propad tohoto růstu kulminoval v roce 200211 a v dalších letech opět zrychloval. V roce 2005 poté prolomil dokonce 6 procentní hranici. Za tímto úspěchem je dle analytiků12 snaha o zlepšování výkonnosti ekonomiky především na nabídkové straně spojené s odstraňováním překážek bránících rychlejší modernizaci výroby a podpoře ekonomických inovací. To pak mělo za následek postupné zmenšování vnější nerovnováhy a dosažení pozice, kdy domácí efektivní nabídka převýšila domácí realizovanou poptávku.

Z šetření ČSÚ potom vyplývá, že k růstu v posledních 3 letech přispěl především průmysl a v něm zejména strojírenství a na poptávkové straně čistá vnější poptávka. Dalším významným faktorem byl vstup ČR do Evropské unie v roce 2004 jehož pozitiva zjevně převýšila negativa. K těmto pozitivům patří především zjednodušení obchodu s členskými zeměmi EU, což se také projevilo v roce 2004 zvýšením čistého vývozu o 1,4 p. b. a o rok později dokonce o 4,5 p. b. Růst celkového vývozu tak předehnal růst celkového dovozu.

V případě Slovinska byl reálný růst mnohem vyrovnanější. Slovinská ekonomika se sice potýkala s hospodářskými problémy na přelomu 80. a 90. let ale od poloviny 90. let již dosahovala pravidelně 2 – 4% růstu a nedocházelo zde k žádným makroekonomickým nestabilitám, jako tomu bylo v Česku. Slovinské exporty zboží a služeb se staly hnací silou hospodářského růstu již v druhé polovině 90. let, tedy o více než 5 let dříve jak u nás.

K dalšímu růstu na přelomu tisíciletí přispělo zvýšení soukromé spotřeby a domácích investic. Oživila se také poptávka v EU, což mělo za následek rapidní nárůst exportů a zároveň snížení importů zboží a služeb. Tento růst dokládá i tabulka č. 3.2, kdy byl zaznamenán

reálný

růst

v letech

1999

a

2000

5,4 resp. 4,2 p. b. V následujících třech letech ztratil růst na dynamice, ale stále si zachovával více než 2% tempo. Zásadní oživení pak přišlo v roce 2004. To lze přičíst, 11

Ekonomika v tomto roce přibrzdila také díky rozsáhlým povodním, které se v ekonomice projevily značným propadem čistého exportu. 12 Zpráva Českého statistického úřadu: „Zdroje HDP a jejich užití v letech 1995 až 2005“ http://www.czso.cz/csu/2005edicniplan.nsf/t/64003C3EDF/$File/11240501.pdf

33

stejně jako v případě ČR, vstupu do EU. Zahraniční obchod Slovinska pak zaznamenal i v roce 2005 oproti roku 2004 nárůst a to jak na straně vývozu, tak na straně dovozu. Tento pozitivní trend zvyšování zahraničně obchodní výměny po vstupu Slovinska do EU v květnu 2004 pokračuje i v roce 200713.

5.2 Faktory růstu 5.2.1 Úspory Tvorba úspor a jejich přeměna na investice je svým způsobem motorem každé ekonomiky. Úspory jsou tak dle ekonomické teorie významným faktorem růstu. Zatímco podle neoklasiků vede růst míry úspor k dočasnému zvýšení ekonomického růstu, a to pouze do doby, dokud není dosaženo stabilního stavu nezávislého na míře úspor, v endogenním růstovém modelu vede růst míry úspor k trvalému zvýšení ekonomického růstu.

Úspory zvyšují národní bohatství země, ať již ve formě finančních aktiv či v podobě nefinančních aktiv (např. přírůstek fixního kapitálu). Vztah mezi národními úsporami a domácími investicemi je významný i z hlediska makroekonomické rovnováhy, protože ukazuje významný zdroj vnější ekonomické nerovnováhy, který spočívá v nedostatku národních úspor ve vztahu k investicím.

Mezi nejčastěji sledované ukazatele patří především míra úspor, kterou si lze představit jako poměr hrubých národních úspor k hrubému národnímu disponibilnímu důchodu14 nebo také k hrubému domácímu produktu. Hrubé národní úspory vyjadřují tu část hrubého národního disponibilního důchodu, která není použita na konečnou spotřebu. To se týká institucionálních sektorů domácností, vládních institucí a soukromých neziskových institucí sloužících obyvatelstvu, které realizují konečnou spotřebu. 13

více na: http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/slovinsko-souhrnne-informace/ekonomickacharakteristika-zeme/1001326/35503/. 14 Hrubý národní disponibilní důchod, z něhož se národní úspory vypočtou, je jakýsi konečný důchod všech institucionálních sektorů ekonomiky, který se vytváří v procesech prvotního rozdělení národního důchodu (důchody z práce a kapitálu) a v procesech druhotného rozdělení (příjmy a výdaje mající charakter běžných transferů jako daně, příspěvky a dávky sociálního pojištění).

34

U sektorů nefinančních a finančních podniků, které nerealizují konečnou spotřebu, se jejich disponibilní důchod rovná úsporám.

Tabulka č.3.3: Hrubé národní úspory (v % HDP) 1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

ČR

24,6

24,8

24,2

22,4

20,7

21,2

23,4

23,4

24,5

Slovinsko

24,2

24,0

24,3

24,4

23,9

24,2

24,1

24,2

25,2

EU-25

20,7

20,5

20,2

19,9

19,7

20,1

19,8

20,3

20,7

Zdroj: Statistical Annex of European Economy

Jak vyplývá z této tabulky, ve srovnání s evropským průměrem Česká republika, tak i Slovinsko udržují vyšší míru hrubých národních úspor. Je to dáno tím, že obě tranzitivní ekonomiky vyžadují značné investice, které vyplývají z procesu transformace spojeného se značnými strukturálními změnami a ze zaostalosti infrastruktury. Nicméně i přes tuto relativně vyšší míru úspor odborníci poukazují na jejich nedostatek a závislost na zahraničních úsporách v podobě přílivu zahraničního kapitálu.

Problémem v ČR je především nižší ochota domácností odkládat současnou spotřebu, tedy nižší hodnota časové preference15, ale také štědrá sociální politika státu, která nemotivuje lidi spořit si na „horší časy“.

Podíváme-li se na následující obrázek č.3.3, vypozorujeme praktický stabilní vývoj úspor ve Slovinsku i v EU-25. V ČR došlo po roce 2000 k znatelnému propadu, který trval až do roku 2004, kdy se trend obrátil. Predikce Evropské komise16 pro rok 2008 pak tento nový trend potvrzuje. Podle Ministerstva financí k tomuto růstu přispívá především nefinanční a finanční sektor, naproti tomu úspory domácností nezadržitelně míří ke dnu.

15

Problémem nízkých úspor v ČR se zabývá tato odborná stať: http://www.penize.cz/zpravy/4986/kam-mizi-uspory-ceskych-domacnosti/. 16 http://ec.europa.eu/economy_finance/publications/european_economy/2006/statannex0206_en.pdf

35

Obrázek č.3.3: Vývoj HNÚ v letech 1999 - 2007 Vývoj hrubých národních úspor v letech 1999 - 2007 (v % HDP) 30 25

%

20 15 10 5 0 1999

2000

2001

2002 ČR

2003 Slovinsko

2004

2005

2006

2007

EU-25

Zdroj: Statistical Annex of European Economy, upraveno

5.2.2 Investice Dle ekonomické teorie, jsou investice jedním z dalších významných faktorů růstu. Jak již bylo uvedeno v teoretické části, jejich význam vyzdvihovali především Harrod s Domarem, kteří poukazovali na nutnost neustálého udržování určité míry investic za účelem dosažení patřičného ekonomického rozvoje. V praxi mezi nejčastěji sledované faktory patří tvorba hrubého fixního kapitálu a míra investic na HDP. Investice pak ovlivňují produktivitu práce a jsou ovlivňovány výši reálné úrokové sazby či bilancí veřejných rozpočtů.

Tvorba hrubého fixního kapitálu Tvorba hrubého fixního kapitálu (THFK) je součástí širšího agregátu a to tvorby hrubého kapitálu17. Za fixní aktiva jsou považována hmotná18 nebo nehmotná19 aktiva, vyrobená jako výstup z výrobního procesu, a používají se ve výrobním procesu opakovaně nebo průběžně po dobu více než jednoho roku. Rozhodující položkou v THFK jsou zpravidla hmotná fixní aktiva. 17

Dalšími komponentami tvorby hrubého kapitálu jsou: změna stavu zásob a čisté pořízení cenností. Hmotná fixní aktiva zahrnují obydlí, ostatní budovy a stavby, dopravní prostředky, ostatní stroje a zařízení a pěstovaná aktiva (základní stádo a trvalé porosty). 19 Nehmotná fixní aktiva zahrnují počítačové programové vybavení (software) a ostatní nehmotná fixní aktiva (geologický průzkum, původní kulturní a umělecká díla). 18

36

Růst

THFK

ve

stálých

cenách

je

jedním

z

rozhodujících

faktorů

růstu

makroekonomické výkonnosti. THFK slouží k dalšímu růstu produkce a to tím, že jednak obnovuje zastaralý kapitál a jednak zvyšuje jeho zásobu na novém technickém základě. Čím rychlejší je růst THFK, tím rychlejší je, za jinak stejných okolností, růst reálného HDP. Růst THFK předstihuje v dlouhém období růst zaměstnaných, a tak na každého pracovníka připadá stále větší fyzický objem kapitálu (strojů, zařízení apod.). Rostoucí vybavení práce kapitálem vede k růstu produktivity práce. Růst THFK, označovaný někdy jako růst investic, je důležitou součástí makroekonomických analýz.

Následující tabulky ukazují, v jaké míře se podílela THFK na HDP a jaký zaznamenávala roční růst. Obrázek č.3.4 pak znázorňuje vztah mezi THFK a HDP.

Tabulka č.3.4: Míra investic (tvorba hrubého fixního kapitálu v % HDP) 1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

ČR

27,0

28,0

28,0

27,5

26,7

26,2

24,9

25,0

25,1

Slovinsko

26,4

25,6

24,1

22,6

23,3

24,5

24,4

25,6

25,7

EU25

20,4

20,6

20,2

19,5

19,4

19,6

19,9

20,5

20,8

Zdroj: Statistical Annex of European Economy (upraveno)

Jak je z tabulky patrné, největší podíl THFK na HDP je v ČR, přičemž v posledních letech byl rozdíl mezi ČR a Slovinskem smazán. Průměr EU-25 v současnosti zaostává přibližně o 5 p. b. a lze zde pozorovat trend postupného sbližování. Ačkoliv by se mohlo zdát, že se v těchto dvou zemích výrazně víc proinvestuje oproti evropskému průměru, skutečnost je poněkud jiná.

Vysoká míra investic v běžných národních cenách jak v ČR, tak analogicky ve Slovinsku, se po přepočtu do mezinárodních cen výrazně sníží. Dle ČSÚ20 je to důsledek vysoké dílčí parity kupní síly české koruny měřené THFK ve srovnání s úhrnnou paritou odvozenou z celkových výdajů na HDP. Na druhou stranu lze vyšší míru investic u tranzitivních ekonomik

vysvětlit značným přílivem zahraničních

investic, které přispívají k obnově kapitálových statků a výstavbě nové infrastruktury.

20

Více se tímto problémem zabývá práce: „Mezinárodní porovnání produkčních a cenových úrovní“ zveřejněna na webu Českého statistického úřadu: http://www2.czso.cz/csu/2002edicniplan.nsf

37

Tabulka č.3.5: Tempo růstu THFK 1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

ČR

-3,3

5,1

6,6

5,1

0,4

4,7

1,3

6,6

7,6

Slovinsko

18,2

1,8

0,4

0,9

7,1

7,9

1,5

8,1

4,8

5,5

4,6

0,6

-0,6

1,0

3,1

3,0

4,9

3,6

EU25

Zdroj: Statistical Annex of European Economy (upraveno)

Porovnáme-li tabulky č.3.4 a 3.2, dojdeme k závěru, že jednotlivá data v případě tempa růstu THFK a HDP spolu korespondují, což dokládá i následující obrázek. Obrázek č.3.4: Vztah HDP a THFK v ČR Vztah HDP a THFK v ČR 10 8

%

6 4 2 0 -2

1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

-4 Tempo růstu THFK

Tempo růstu reálného HDP

Zdroj: Statistical Annex of European Economy, upraveno

Můžeme zde pozorovat, že obě veličiny reagují v čase téměř shodně21, což jenom potvrzuje ekonomickou teorii (především předpoklady Harrod-Domarova modelu). U THFK můžeme dále sledovat vyšší volatilitu cyklu, tedy výraznější změny THFK než v případě HDP. Tato Rozkolísanost lze vysvětlit tím, že realizuje-li se v ekonomice jedna investice, následuje hned několik investic dalších, reagujících na investici původní, čímž dochází ke zvýraznění daného výkyvu. Ve Slovinsku je pak situace obdobná, obrázek znázorňující tuto situaci se nachází v příloze.

Výjimečný, ve vztahu růstu THFK a HDP v ČR, byl potom rok 2003 a 2005, kdy tempo růstu HDP převýšilo tempo růstu THFK (a to v období dlouhodobé expanze), což svědčí o silně podprůměrném příspěvku investic k růstu HDP v těchto letech. Dle ČSÚ 21

Nepatrné zpoždění růstu THFK za růstem HDP můžeme přece jen pozorovat. To by mohl vysvětlovat Domarův akcelerační princip investic, kdy přírůstek investic je ovlivněn právě přírůstkem důchodu.

38

v roce 2005 činil tento příspěvek pouze 15 % celkového růstu HDP, přičemž obvyklá výše tohoto příspěvku činí až 70 %. Příspěvky k růstu HDP tak pomalu klesají. Analytici tento jev připisují sílicímu vlivu mezinárodního obchodu, jehož váha (jak vývozu, tak dovozu) v HDP vzrostla od roku 1995 téměř o polovinu. Tento závěr potvrzuje i situace ve Slovinsku, kde výše pozorovaný trend je ještě znatelnější, což odpovídá větší otevřenosti slovinské ekonomiky.

Produktivita práce Produktivita práce je jedním z nejrozšířenějších ukazatelů výkonnosti ekonomiky. Její růst je klíčový pro růst HDP na obyvatele, tedy pro růst ekonomické úrovně země. Ta se může rovněž zvýšit v důsledku zvýšení počtu zaměstnaných osob. Zatímco toto zvýšení má své limity, růst produktivity práce v dlouhé perspektivě limity nemá. Růst produktivity práce je rovněž rozhodujícím faktorem zvyšování životní úrovně obyvatelstva, protože důchod na hlavu se mění v přímé závislosti na změně produktivity práce.

Produktivita práce závisí na nových investicích a na technickém pokroku. Nové investice zvyšují kapitálovou vybavenost práce, zatímco technický pokrok zvyšuje produkt při dané kapitálové vybavenosti. Čím technicky vyspělejší zařízení je používáno, tím je větší i produkt na pracovníka.

Produktivita práce obecně vyjadřuje poměr mezi produktem a pracovním inputem, tedy množstvím produkce připadajícím na jednotku pracovního vstupu. Produktivita práce může být v zásadě definována jako množství produkce dělené počtem zaměstnaných osob nebo počtem odpracovaných hodin. V praxi se zjišťuje jako poměr HDP k počtu zaměstnaných osob. Následující tabulka zachycuje data za ČR, Slovinsko a EU-25 v letech 1999 až 2007.

39

Tabulka č.3.6: Tempo růstu produktivity práce 1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

ČR

4,9

3,8

2,0

1,3

5,0

4,1

4,4

5,1

4,4

Slovinsko

3,9

3,3

2,2

1,9

3,1

3,9

3,7

4,0

3,8

EU-25

2,1

2,4

1,0

0,9

1,2

1,9

0,9

1,4

1,3

Pozn.: Data vyjadřují roční procentní změnu HDP na pracovníka v cenách roku 2000 Zdroj: Statistical Annex of European Economy

Tato tabulka vypovídá o vyšším tempu růstu produktivity práce v ČR a ve Slovinsku, zatímco evropský průměr značně zaostává22. Jestliže Slovinsko vykazuje menší volatilitu tempa růstu PP (stabilní růst v pásmu 2 - 4 p.b.), Česká republika zaznamenává výrazně větší rozkolísanost tohoto ukazatele. Je to dáno tím, že Slovinsko vykazuje v čase stabilní míru nezaměstnanosti23 kolem 6 %. Naproti tomu v ČR nezaměstnanost rostla ve sledovaném období až do roku 2004, kdy došlo k obratu. Tempo růstu HDP pak zrychlilo a předběhlo produktivitu práce24, která do té doby rostla rychleji než HDP (díky klesající zaměstnanosti). Tento vývoj nejlépe znázorňuje následující obrázek č.3.5. Obrázek č.3.5: Tempo růstu produktivity práce Tempo růstu produktivity práce 6 5

%

4 3 2 1 0 1999

2000

2001

2002

2003

2004

Slovinsko

ČR

2005

2006

2007

EU-25

Zdroj: Statistical Annex of European Ekonomy (upraveno) 22

Podle zprávy Evropské komise: http://ec.europa.eu/economy_finance/publications/european_economy/statisticalannex_en.htm (str. 50) sráží produktivitu práce v EU-25 především „staré“ členské země, zejména Francie, Itálie a Portugalsko. 23 Data o nezaměstnanosti v ČR a ve Slovinsku jsou obsaženy v příloze pod názvem:“Souhrnný přehled ekonomických ukazatelů“ 24 Vztah HDP a PP v ČR a ve Slovinsku znázorňují tabulky č. X.2 a X.3 v příloze

40

Reálná úroková sazba Dalším faktorem, který determinuje výši investic, je reálná úroková sazba. Protože nominální úrokové sazby nezahrnují vliv cenových změn, nelze je považovat za „vodítko“ skutečných výnosností nebo nákladů finančních transakcí. V praxi je tedy nezbytné své investiční rozhodnutí provádět na základě reálné úrokové sazby. Tato reálná úroková sazba dává informaci, zda investice přinášející úrokový výnos je rozumná a racionální, vedoucí ke zvýšení bohatství investora, nebo zda je lepší se jí raději vyhnout.

Reálné úrokové sazby (RÚS) tak hrají významnou roli při investičním rozhodování ekonomických subjektů. To dokládá i inverzní vztah mezi vývojem RÚS a THFK, který je zachycen na obrázku č.3.6. Z obrázku je na první pohled patrné, že vždy když úroková sazba klesá, THFK roste a naopak. Tohoto jednoduchého vztahu proto využívá řada zemí25 k tomu, aby pouhým snížením úrokových sazeb26 vyvolaly přes růst THFK růst HDP. Vypočíst tuto reálnou úrokovou sazbu lze buď podle vzorce27 nebo stačí její výši odhadnout prostým odečtením změny indexu spotřebitelských cen od nominální úrokové sazby28. Pro případ investice do budoucna, pro kterou není známa změna indexu spotřebitelských cen, lze odhadnout její výši odečtením očekávané inflace od nominální úrokové sazby. Následující tabulka zachycuje vztah těchto reálných úrokových sazeb a THFK.

Tabulka č.3.7: Vztah mezi vývojem reálné úr. sazby a THFK v ČR 1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

ČR RÚS

4,8

1,8

0,6

1,8

2,2

-0,1

0,2

0,1

-0,3

ČR THFK

-3,3

5,1

6,6

5,1

0,4

4,7

1,3

6,6

7,6

Zdroj:Česká národní banka + vlastní výpočty 25

To samozřejmě s sebou přináší vždy riziko inflace. Např. v USA, FED snížil po splasknutí „dot-com bubliny“ úrokové sazby v reakci na hrozící recesi. Tím podpořil investiční aktivitu a nastartoval motor americké ekonomiky. Aby se plánované investice mohly realizovat, musela vzrůst i peněžní zásoba, čímž začaly působit inflační tlaky a recese se nakonec jen oddálila. 26 Nízké reálné úr. sazby působí negativně na úspory obyvatelstva, které se pak více zadlužuje. 27 Pro výpočty byl použit vzorec: r = [(100 + R)/(100 + i) - 1]·100 28 Jako výchozí nominální úr. sazba byla použita ročně zprůměrovaná sazba PRIBOR 12M: http://www.cnb.cz/www.cnb.cz/cz/financni_trhy/penezni_trh/pribor/prumerne_form.jsp

41

Obrázek č.3.6: Vztah mezi vývojem reálné úr. sazby a THFK v ČR Vztah mezi vývojem reálné úr. sazby a THFK v ČR 10,00 8,00 6,00 %

4,00 2,00 0,00 -2,00

1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

-4,00 Roční reálná úr. sazba

Tempo růstu THFK

Zdroj:Česká národní banka + vlastní výpočty

Bilance veřejných rozpočtů Bilance veřejných rozpočtů (rozpočtový schodek nebo přebytek) patří k základním makroekonomickým ukazatelům charakterizujícím hospodaření vládních institucí. Tento ukazatel je dobré sledovat nejen z důvodů plnění Maastrichtských kritérií,29 ale také z toho důvodu, že nepřímo ovlivňuje hospodářský růst. Jak již bylo napsáno, růst reálného HDP ovlivňují přímo investice a výše investic zase závisí na reálné úrokové sazbě. Tu může ovlivnit i vláda vytvářením rozpočtového schodku a to pomocí tzv. efektu vytěsňování soukromých výdajů státními výdaji30 (crowding-out effect).

Pro dosažení vysokého tempa hospodářského růstu je proto nezbytné mít rozpočtový schodek co nejnižší, nelépe schodek žádný. Není náhodou, že země s rozpočtovým přebytkem dosahují zpravidla vyššího a vyrovnaného tempa růstu než země neplnící maastrichtská kritéria. Tuto skutečnost potvrzuje i obrázek č.3.7

29

Jedním z maastrichtských kritérií, jejichž splnění opravňuje členskou zemi vstoupit do euro-zóny je výše schodku veřejných financí do 3 % HDP. 30 Když vláda zvýší rozpočtové výdaje a chce je financovat půjčkami, konkuruje soukromým firmám při získávání úvěrů. Banky raději půjčují vládě, protože je to pro ně bez rizika. Když vláda takto odčerpá soukromému sektoru zapůjčitelné fondy, zvýší se úroková míra, což nakonec sníží soukromé investice i spotřebu. Tak je soukromá poptávka vytěsněna vládní poptávkou.

42

Obrázek č.3.7: Saldo veřejných financí (rok 2004, v % HDP)

Zdroj: Ročenka, VŠEM

Jak je z obrázku vidět, největší schodky veřejných rozpočtů mají země jako jsou Itálie, Francie, Německo, Maďarsko,

Malta a Řecko. Jediné řecko, s vysokým vládním

deficitem, dosahuje reálného růstu kolem 4 p.b. ročně31, ostatní výše zmíněné země pak 0 – 2 p.b. Naproti tomu státy s vyrovnaným rozpočtem, či případným přebytkem (Irsko, Švédsko, Estonsko, Finsko s výjimkou Dánska) si udržují průměrně 3 – 4% růst. Očistíme li řadu o 2 extrémy – Dánsko a Řecko, bude teze o vztahu vládního salda a tempa reálného růstu HDP nadále platná.

Tabulka č.3.8: Saldo veřejných financí (v % HDP) 1999 ČR Slovinsko EU-25

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

-3,7

-3,7

-5,7

-6,8

-6,6

-2,9

-3,6

-3,5

-3,6

-2

-3,9

-4,3

-2,5

-2,8

-2,3

-1,4

-1,6

-1,6

-0,8

0,8

-1,3

-2,3

-3,0

-2,7

-2,3

-2,0

-1,6

Zdroj: Statistical Annex of European Economy

Z této tabulky pak vyplývá, že vláda ve Slovinsku dodržuje fiskální disciplínu výrazně více, než její protějšek v ČR. Maastrichtské kritérium nedodržela pouze v letech 2000 a 2001, ale pote již schodek rok od roku snižovala, což bylo dáno také přípravou32 na 31

Statistiky růstu reálného HDP výše jmenovaných zemí jsou dostupné na této adrese: http://ec.europa.eu/economy_finance/publications/european_economy/2006/statannex0206_en.pdf 32 Přípravou je myšlena dvouletá účast v mechanismu ERM II a dodržování stanoveného rozpětí v blízkosti centrální parity alespoň po období dvou let. Slovinsko vstoupilo do tohoto systému v roce 2005.

43

přijetí Eura v roce 2007. Snížení tohoto schodku se pozitivně projevilo i na dalších ukazatelích – prakticky ihned se obrátil trend ve vývoji THFK i růstu reálného HDP.

Tabulka č.3.9: Vztah bilance veř. rozpočtů na ostatní ukazatele (v %) 1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

R.saldo

-3,7

-3,7

-5,7

-6,8

-6,6

-2,9

-3,6

-3,5

-3,6

THFK

-3,3

5,1

6,6

5,1

0,4

4,7

1,3

6,6

7,6

HDP

1,3

3,6

2,5

1,9

3,6

4,2

6,1

6,0

5,1

RÚS

4,8

1,8

0,6

1,8

2,2

-0,1

0,2

0,1

-0,3

Zdroj: Statistical Annex of European Economy + Eurostat

Z této tabulky můžeme vyčíst, jak rozpočtové saldo ovlivňovalo ostatní indikátory v ČR. Zřejmý vliv tohoto salda je jak na reálnou úrokovou sazbu, tak i na tempo růstu reálného HDP a THFK. Nejlépe je tento vztah vidět na následujícím obrázku č.3.8.

Obrázek č.3.8: Vztah bilance veř. Rozpočtů na ostatní ukazatele v ČR Vztah bilance veř. rozpočtů na ost. ukazatele (v %) 10 8 6 4 2 0 -2

1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

-4 -6 -8 R.saldo

RÚS

HDP

THFK

Zdroj: Statistical Annex of European Economy + Eurostat

Na obrázku můžeme názorně pozorovat, jak zvýšení schodku veřejných financí v roce 2001 – 2003 přímo úměrně zvýšilo reálnou úrokovou sazbu a vytěsnilo soukromé investice v podobě poklesu tempa růstu THFK v roce 2003 prakticky na nulu. Tempo růstu reálno HDP se chovalo obdobně jako THFK, pouze vykazovalo menší volatilitu.

44

Se schodky veřejných financí úzce souvisí veřejný dluh. Je totiž jejich kumulovaným součtem. Protože růst vládního dluhu musí být financován půjčkami od ostatních sektorů ekonomiky či zahraničními zdroji, obsluha tohoto dluhu (úroky a splátky závazků) zvyšuje výdaje běžných rozpočtů a jeho dopady jsou tím stejné jako v případě záporného salda veřejných financí. Vývoj veřejného dluhu zachycuje následující tabulka.

Tabulka č.3.10: Vývoj veřejného dluhu (v % HDP) 1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

ČR

16,4

18,5

25,1

28,5

30,1

30,7

30,4

30,9

30,8

Slovinsko

24,6

27,6

28,3

29,1

28,5

28,7

28,0

28,4

28,0

EU-25

66,0

62,0

61,1

60,5

62,0

62,4

63,3

62,2

61,1

Zdroj: Statistical Annex of European Economy + Eurostat

Z uvedených dat je zřejmé, že v ČR probíhal progresivní vývoj veřejného dluhu33, kdy především v letech 1999 – 2003 se téměř zdvojnásobil resp. jeho váha na HDP. Je to dáno zvláště tím, že zatímco reálný růst HDP v tomto období stagnoval, veřejné výdaje nezadržitelně rostly. V následujících letech pak růst těchto výdajů „maskuje“ růst produktu, který váhu veřejného dluhu rozmělňuje.

Z takového zjištění ovšem vyplývá znepokojivá informace. Bude-li zadlužování pokračovat současným tempem, první vážné problémy nastanou v momentě, kdy česká ekonomika přibrzdí a váha veřejného dluhu na HDP se začne zvyšovat. Dluh začne být přítěží, protože na jeho krytí půjde větší část běžných rozpočtů a projekty, které by jinak mohly být uskutečněny z veřejných prostředků budou vytěsněny touto dluhovou službou. Zatíženy budou i budoucí generace, které budou splácet útraty minulých vlád. Vývoj veřejného dluhu v ČR, Slovinsku a EU-25 zachycuje také následující obrázek.

33

Výše veřejného dluhu do 60 % HDP je dalším z Maastrichtských kritérií. Současný dluh činí přibližně polovinu daného kritéria, nebezpečný je ale trend vývoje tohoto ukazatele.

45

Obrázek č.3.9: Vývoj veřejného dluhu Veřejný dluh (v % HDP) 70 60 50 40 30 20 10 0 1999

2000

2001

ČR Lineární (ČR)

2002

2003

2004

Slovinsko Lineární (Slovinsko)

2005

2006

2007

EU-25 Lineární (EU-25)

Zdroj: Statistical Annex of European Economy (upraveno)

5.2.3 Technologický pokrok Technologický pokrok je považován za další z faktorů hospodářského růstu. Tento faktor je východiskem především neoklasického modelu růstu, kde má exogenní charakter, ale vyskytuje se i v nové endogenní teorii, konkrétně R&D modelu, kterým se zaobírá teoretická část této práce. Technologický pokrok budeme zkoumat z pohledu inovační výkonnosti, která je determinována vstupy do výzkumu a vývoje, kvalitou lidských zdrojů, zapojením rizikového kapitálu, ochotou podniků provádět inovace a mírou obchodování s technologiemi.

Vstupy do výzkumu a vývoje Tyto vstupy charakterizují finanční a lidské zdroje nutné pro realizaci výzkumných aktivit podle jejich celkové úrovně a klíčových strukturálních hledisek, které přibližují základní charakteristiky národních inovačních systémů. Abychom si přiblížili pohled na inovační kapacitu či také úsilí země vynakládané na vytváření nových znalostí a využívání výsledků výzkumu, musíme se v prvé řadě zaměřit na ukazatel výdajů na výzkum a vývoj v relaci k HDP.

46

Výzkum a vývoj (VaV) významně ovlivňuje budoucí technologickou změnu. Výzkum a experimentální vývoj zahrnuje tvořivou práci vykonávanou na systematickém základě s cílem zvýšit objem znalostí, včetně znalostí o člověku, kultuře a společnosti, a využití tohoto objemu znalostí k navrhování aplikací. Takto definuje VaV manuál OECD. Podle něj VaV představuje tři typy činností: základní výzkum, aplikovaný výzkum a experimentální vývoj. Souhrnným ukazatelem finančních vstupů do VaV, který je používán v mezinárodních srovnáních, jsou pak hrubé výdaje na výzkum a vývoj (gross expenditure on research and development - GERD)34. Tabulka č.3.11: Hrubé domácí výdaje na výzkum a vývoj (GERD) v % HDP 1999

2006

2007

1,14

1,21

1,20

1,20

1,25

1,26

1,42

-

-

Slovinsko

1,41

1,43

1,55

1,52

1,32

1,45

1,49

-

-

EU-25

1,86

1,87

1,88

1,89

1,88

1,85

1,85

-

-

ČR

2000

2001

2002

2003

2004

2005

Pozn.: Data za rok 2006 a 2007 nejsou dosud k dispozici Zdroj: Eurostat

Z tabulky je dobře vidět, že zatímco výše výdajů na výzkum a vývoj se v EU-25 pohybovala přibližně na stejné úrovni, v ČR a ve Slovinsku se ve sledovaném období znatelně zvýšila. Přesto ale nedosahuje v těchto zemích 3 % hranice35 ani jedna ze sledovaných oblastí, ani se k ní nijak nepřibližuje. Ve srovnání36 s některými členskými zeměmi jako jsou Švédsko či Finsko nebo zeměmi OECD např. USA nebo Japonsko evropský průměr silně zaostává.

Není tak náhodou, že země splňující Lisabonskou strategii jsou nejen technologicky, ale i hospodářsky vyspělé – naproti tomu státy, které přispívají na VaV nejméně, patří mezi ty méně vyspělé ekonomiky (Portugalsko, Řecko, Kypr). Na druhou stranu je třeba poznamenat, že z nových členských států přispívá nejvíce právě Slovinsko a ČR, přičemž v EU-25 zaujímají 11. resp. 12. místo přesně mezi Irskem a Nizozemskem.

Vstupy do výzkumu a vývoje můžeme dále členit podle toho, který sektor VaV financuje. Může jím být sektor podnikatelský (podniky), vládní sektor (bez vyšších a 34

GERD jsou definovány jako celkové (běžné a kapitálové) výdaje na výzkum a vývoj realizovaný na území státu v daném období. Nejčastěji je pro účely srovnání používáno vyjádření v relaci k HDP. 35 Podle lisabonské strategie by měl každý členský stát do roku 2010 vynakládat minimálně 3% HDP na vědu a výzkum 36 Srovnání vychází z Eurostatu: Tabulka: Gross domestic expenditure on R&D (GERD)

47

vysokých škol) a sektor vyšších a vysokých škol (VŠ). Podle dat Eurostatu vypadala situace v ČR následovně:

Tabulka č.3.12: GERD podle sektoru (v % HDP) 2006

2007

soukromý

1999 0,71

2000 0,73

2001 0,72

2002 0,73

2003 0,76

2004 0,80

2005 0,92

-

-

vládní

0,28

0,31

0,29

0,28

0,29

0,27

0,27

-

-

VŠ

0,14

0,17

0,19

0,19

0,19

0,19

0,23

-

-

celkem

1,14

1,21

1,20

1,20

1,25

1,26

1,42

-

-

Pozn.: Data za rok 2006 a 2007 nejsou dosud k dispozici Zdroj: Eurostat

Struktura

celkových

výdajů

na

VaV

podle

zdrojů

financovaní

ukazuje,

že největším zdrojem finančních prostředků výzkumu a vývoje je podnikatelský sektor. Jeho podíl na celkových výdajích na VaV se v období 1999-2005 pohyboval mírně nad 60 %, podíl vládního sektoru se ve stejném období pohyboval kolem 20 - 25 % a sektor vyšších a vysokých škol přibližně 15 %. Lze tedy konstatovat, že se skladba výdajů na VaV ve sledovaném období postupně mění. Posiluje především sektor vyšších a vysokých škol a to z 12 na 16 % celkových výdajů. Nejdůležitějším sektorem financování i provádění výzkumu a vývoje se tak stává podnikatelský sektor. Je to dáno také tím, že v úzké vazbě k zákazníkům má nejlepší předpoklady pro vývoj nových produktů. Podnikové výdaje na výzkum a vývoj jsou tažené trhem, tedy silným tlakem na efektivní využití vstupů a představují tak největší část inovačních výdajů.

48

Obrázek č.3.10: Struktura výdajů na VaV v ČR podle zdrojů financování v období 1999-2005 Struktura výdajů na VaV v ČR 100% 80% 60% 40% 20% 0% 1999

2000

2001

2002

soukromý

2003

vládní

2004

2005

VŠ

Zdroj: Eurostat (upraveno)

Nyní se zaměřme na ten nejdůležitější – soukromý sektor a to z pohledu výdajů podle náročnosti technologie. Podle technologické náročnosti lze výdaje na VaV členit na: high-tech,

medium

high-tech,

medium

low-tech

a

low-tech37.

Z

pohledu

konkurenceschopnosti jsou nejvíce hodnoceny aktivity spojené s high-tech a medium high-tech. Vztaženo k podnikatelskému sektoru a výdajům na VaV je z mezinárodního hlediska nejzajímavější oblast zpracovatelského průmyslu. V České republice převládají v podnikatelském sektoru investice do VaV ve zpracovatelském průmyslu, které směřují do oblasti medium high-tech38. Podle šetření ČSÚ39 zde v roce 2002 činil podíl výdajů na VaV v oblasti medium high-tech 68,2 %.

37

Eurostat a OECD používají třídění zpracovatelského průmyslu a služeb: Do high-tech sektoru spadá např.: Výzkum a vývoj, výroba léčiv, chemických látek, počítačů, výroba letadel nebo telekomunikační služby. Do medium high/low-tech sektoru patří: výroba strojů, automobilů / výroba kovu, koksu, plastu atd. Do low-tech sektoru náleží např.: výroba potravin, textilií, zpracování dřeva, výroba papíru, ale také v službách veřejná správa, obrana, stavebnictví, obchod nebo sociální služby. 38 Typickým příkladem v ČR je automobilový průmysl. 39 http://notes.czso.cz/csu/2004edicniplan.nsf/t/62004FC81B/$File/96100402.pdf

49

Obrázek č.3.11: Výdaje na VaV ve zpracovatelském průmyslu ČR podle technologické náročnosti VaV prací v roce 2002

Zdroj: ČSÚ - statistické šetření VTR 5-01

Obrázek zde jasně demonstruje převahu oboru medium high-tech nad mnohem žádanějším high-tech. Podíl firemních výdajů na VaV v oboru špičkových technologií (high-tech) je ve srovnání s průměry zemí EU-25, potažmo EU-15, a OECD stále na nízké úrovni.

Předpoklady inovační výkonnosti charakterizují specifické předpoklady, které podporují kvalitativně založený rozvoj inovační výkonnosti, zejména využití nástrojů rizikového financování a nabídku kvalifikací pro vědecké pozice.

Tato nabídka lidských zdrojů pro pozice výzkumníků ovlivňuje počet absolventů doktorských programů v přírodních a technických vědách. Příprava doktorandů tak zajišťuje tradičně reprodukci akademické vědy. V poslední době se však také stává významným prostředkem přenosu špičkových výzkumných poznatků a laboratorních praktik do podnikové sféry (zde je obvykle stejně kvalifikovaný vědec placen výrazně lépe než akademický). Při nedostatečném využití doktorandů dochází k jejich odchodu z výzkumu (tzv. vnitřní únik mozků). K obdobnému efektu dochází i při odlivu mladých špičkových vědců do zahraničí (vnější únik mozků). V obou případech hrají významnou

50

roli mzdové podmínky a kvalita výzkumné infrastruktury a vybavenosti lidskými zdroji, včetně kontaktu se špičkovými zahraničními pracovišti.

Z hlediska oborového vymezení je při hodnocení produkce absolventů doktorských programů pro výzkum a vývoj pozornost věnována kategorii přírodovědných a technických oborů. Sleduje se především podíl Ph.D. absolventů přírodovědných a technických oborů na 1000 obyvatel populace ve věkové skupině 25-34 let. Další hledisko představuje struktura Ph.D. absolventů, v níž je sledován podíl absolventů přírodních a technických věd na celkovém počtu absolventů. Podle výzkumu VŠEM40 v EU-25 je podíl Ph.D. absolventů přírodovědných a technických oborů na populaci ve věkové skupině 25-34 let výrazně nižší oproti USA (0,5 ‰ oproti 1,2 ‰). Pouze Švédsko a Finsko vykazují vyšší hodnotu než USA. V těchto zemích je zároveň nižší či stejný podíl Ph.D. absolventů přírodovědných a technických oborů na celkovém počtu absolventů (např. ve Finsku pouze 40 %, v USA 36 %). Ze srovnání obou ukazatelů vyplývá, že v zemích s vyšším podílem Ph.D. absolventů na populaci je obvykle nižší podíl Ph.D. absolventů přírodovědných a technických oborů (vedle Finska je to rovněž např. Rakousko a Německo). V případě rozsahu problému odlivu mozků podíl držitelů víz USA kategorie H-1B41 z EU-25 dosáhl v roce 2001 pouze 10,1 %.

V České republice se podíl Ph.D. absolventů přírodovědných a technických oborů na populaci 25-34 let pohybuje na srovnatelné úrovni s EU-25 jak v celkovém počtu, tak v rozlišení podle pohlaví (0,7 ‰ pro muže a 0,3 ‰ pro ženy). Tento podíl se od roku 1998 mírně zvyšuje. Z hlediska struktury Ph.D. absolventů se podíl absolventů přírodovědných a technických oborů na celkovém počtu absolventů dlouhodobě udržuje na nadpoloviční úrovni, ale postupně mírně klesá. Česká republika v roce 2003 nicméně stále zaujímala výrazně nadprůměrnou hodnotou tohoto ukazatele (čtvrtá pozice v rámci 40

Ročenka VŠEM: http://www.vsem.cz/data/docs/gf_Rocenka421.pdf Specifickým zdrojem informací o přeshraničním pohybu vysoce kvalifikovaných pracovníků jsou údaje o udělení víz s kódovým označením H-1B v USA podle země původu žadatele. Tento ukazatel je v EU sledován v souvislosti s obavou z negativního dopadu migrace výzkumníků z Evropy do USA. Víza H-1B jsou udělována vysoce kvalifikovaným zahraničním pracovníkům. 41

51

EU-25). V případě odlivu mozků zaujala v roce 2004 ČR v šetření WEF42 17. pozici (v rámci EU-25) a v šetření IMD 13. pozici (v rámci EU-21), tj. tento jev (resp. jeho dopad na konkurenceschopnost) je považován za poměrně závažný, nicméně země jako Velká Británie, Belgie, Portugalsko a Itálie (z kategorie zemi EU-15) podstupují dle tohoto šetření ještě větší riziko odlivu těchto odborníků43.

Ve Slovinsku je pak situace obdobná jak v ČR. Podíl Ph.D. absolventů přírodovědných a technických oborů na populaci ve věkové skupině 25-34 let je pouze o desetinu promile vyšší a zaostává tak pod průměrem EU-25 o 6 desetin promile. V podílu Ph.D. absolventů přírodovědných a technických oborů na celkovém počtu absolventů se pak Slovinsko řadí spíše k zemím jako je Finsko či Nizozemí s přibližně 43 %, blízko má také k průměru EU-25. Co se týče odlivu mozků (brain drain), je na tom Slovinsko výrazně hůře než ČR. Z šetření IMD44, zveřejněného též v lisabonské strategii, vyplývá, že větší riziko odlivu špičkových vědců hrozí už jen v Itálií.

Dalším předpokladem inovační výkonnosti je zapojení rizikového kapitálu. Význam rizikového kapitálu jako zdroje financování vzniku a rozvoje technologicky náročných firem do značné míry odráží vyspělost finančního sektoru, dostupnost odpovídajících investičních příležitostí i stabilitu domácího ekonomického prostředí.

Investice rizikového kapitálu jsou definovány jako soukromý kapitál investovaný do podniků za dohodnutý podíl na základním jmění společnosti, která obvykle není veřejně obchodovatelná na kapitálových trzích. Investor tak získá ve firmě významný podíl, který dlouhodobě drží, a ve spolupráci s managementem usiluje o výrazné zvýšení jeho hodnoty. Po úspěšném zhodnocení investice a odprodeji podílu dochází k realizaci zisku. Rizikový kapitál se využívá na vývoj nových produktů a technologií, na expanzi 42

IMD –International Institute for Management Development. WEF – World Economic Forum. Průzkumy WEF a IMD zahrnují otázky týkající se odlivu mozků, tj. odchodu vysoce kvalifikovaných a talentovaných pracovníků do zahraničí. WEF se dotazuje na závažnost tohoto problému, IMD na dopad tohoto problému na konkurenceschopnost země. 43 Nejmenší riziko odlivu mozků hrozí v USA, v Evropě pak v Rakousku. (viz. obrázek X.6 v příloze) ČR je z nově přistupujících ekonomik na 2. místě za Maďarskem, jehož ekonomika se mj. vyznačuje vysokým podílem high-tech produktů na vývoze. 44 World Competitiveness Yearbook, 2004 http://www.imd.ch/research/publications/wcy/index.cfm

52

pracovního kapitálu, na realizaci akvizic nebo na celkové posílení finanční situace společností.

Fáze rozvoje firmy financované rizikovým kapitálem jsou rozděleny na předstartovní (seed capital), startovní (start-up capital) a rozvojovou (expansion capital), v pojetí EUROSTATu je zahrnuto i financování přesunu vlastnictví (replacement capital). Předstartovní kapitál je poskytován k výzkumu, vyhodnocení a rozvoji počátečního konceptu; startovní financování zahrnuje vývoj produktu a počáteční marketing; financování expanze podporuje růst a rozvoj podniku při překonávání tzv. bodu zvratu či zvyšování ziskovosti, kapitál je používán např. k financování nárůstu výrobní kapacity, rozvoji produktu nebo trhu či jako dodatečný provozní kapitál. Tabulka č.3.13: Výdaje na rizikový kapitál v ČR (v % HDP) 1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

fáze 1

0,001

0,026

0,010

0,001

0,001

0,000

fáze 2

0,049

0,175

0,029

0,037

0,001

0,010

0,000

-

-

0,007

-

-

Pozn.: Data za rok 2006 a 2007 nejsou dosud k dispozici Zdroj: Eurostat

Tabulka č.3.14: Výdaje na rizikový kapitál v EU-15 (v % HDP) 1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

fáze 1

0,037

0,074

0,044

0,028

0,021

0,023

0,022

-

-

fáze 2

0,101

0,152

0,096

0,079

0,086

0,084

0,116

-

-

Pozn.: Data za rok 2006 a 2007 nejsou dosud k dispozici Zdroj Eurostat

Tabulka č.3.15: Výdaje na rizikový kapitál v USA (v % HDP) 1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

fáze 1

0,161

0,293

0,093

0,040

0,035

0,037

0,035

-

-

fáze 2

0,416

0,769

0,308

0,168

0,144

0,151

0,147

-

-

Pozn.: Data za rok 2006 a 2007 nejsou dosud k dispozici Zdroj: Eurostat

Z mezinárodního srovnání vyplývá, že v EU je význam výdajů na rizikový kapitál v průměru stále velmi nízký, zvlášť ve srovnání s USA. V ČR je pak prakticky bezvýznamný45. Z tabulek je také patrné, že několikrát násobně převažuje podíl fáze 2 (fáze expanze a přesunu vlastnictví), což je především dáno tím, že tato fáze je již rentabilní a vyplatí se do ní víc investovat, zatímco rozjezdové fáze rozvoje firmy jsou 45

Rizikový kapitál je v ČR zastoupen v hightech odvětvích, v největší míře v komunikačních technologiích.

53

spojeny s vysokou tržní a technologickou nejistotou a investoři jsou zde více obezřetní. Z hlediska vývoje v čase pak stojí ještě za zmínku výrazný propad výdajů na rizikový kapitál po roce 2000 – zvlášť markantní v USA, neboť souvisí s krizí tzv. nové ekonomiky46.

Vědecká a technická výkonnost Takovou výkonnost můžou determinovat například ukazatele počtu vědeckých a technických publikací, výsledky šetření podnikových inovací či patentové statistiky.

Z hlediska teorie růstu se nejprve zaměřme na inovační aktivitu, kterou se zabývají modely výzkumu a vývoje (R&D). Tyto modely totiž považují právě inovační aktivitu za významný faktor růstu.

Pojem inovace můžeme chápat jako činnost, která je spjata se zlepšováním a

zdokonalováním

produkce

výrobků

a

služeb,

výrobního

procesu

a ekonomického potenciálu podniků. V případě inovací se ČSÚ a Eurostat47 zaměřují především na tzv. technické inovace, což

zahrnuje tvorbu nových či zlepšování

existujících výrobků a poskytovaných služeb, výrobních technologií a procesů48 v podniku.

Mezi podniky zavádějící technické inovace (úspěšné inovátory) patří podle Eurostatu ty, které ve sledovaném období zaváděly produktové nebo procesní inovace nové pro trh nebo pro podnik. Podniky, které měly jen neúspěšné nebo neukončené inovační projekty, nejsou zahrnuty mezi inovující. Sledovány jsou i podniky realizující inovační aktivity zaměřené na vývoj nebo zavedení nových či významně zlepšených produktů, avšak bez úspěšné inovace ve sledovaném období. Zbývající podniky nevykazují žádnou inovační aktivitu.

46

Někdy také označované jako splasknutí internetové, případně dot-com bubliny. Údaje o inovačních aktivitách jsou zjišťovány v rámci šetření EUROSTATu Community Innovation Survey (CIS). 48 Procesní inovace zahrnuje nové a významně zlepšené výrobní technologie, nové a podstatně zlepšené způsoby poskytování služeb a nabídky zboží. 47

54

Tabulka č.3.16: Podniky zavádějící inovace podle typu (v % všech podniků) Celkem PnP

Pt

Ps

Zpracovatelský průmysl PaP

PnP

Pt

Ps

PaP

Služby PnP

Pt

Ps

PaP

ČR

28,5

11,9

5,2

11,5

29,9

11,4

5,3

13,1

26,2

12,6

4,9

8,7

Slovinsko

20,2

5,6

1,8

12,8

26,6

7,1

2,4

17,0

12,1

3,7

1,1

7,4

EU-15

39,0

13,5

9,4

15,8

42,1

13,4

10,5

17,8

35,0

13,8

7,8

13,3

Zdroj: Eurostat, Community Innovation Survey – CIS3 PnP Pt Ps PaP

– inovace produktu nebo procesu – inovace produktu – inovace procesu – inovace produktu a procesu

Vzhledem k metodice šetření inovačních aktivit ve Společenství (CIS), která se s každým dalším šetřením mění, budeme vycházet z CIS 3, která zachycuje referenční období v letech 1998 - 2000 a nebudeme tudíž sestavovat časovou řadu. Z hlediska typů inovací je podle sledovaných ukazatelů CIS3 v EU-15 významnější podíl inovujících podniků ve zpracovatelském průmyslu oproti službám. Nejčastějším typem úspěšného inovátora je v průměru podnik ve zpracovatelském průmyslu zavádějící produktové nebo procesní inovace.

Stejná charakteristika typu inovátora platí i pro Českou republiku a Slovinsko, které však v rámci EU-15 z hlediska podílu inovujících podniků zaujímají ve sledovaných ukazatelích podílu inovujících podniků výrazně podprůměrnou pozici. Slovinsko pak ještě znatelně horší jak ČR.

Podobně jako podniky lze hodnotit inovační aktivity. Typy a rozsah inovačních aktivit přibližuje ukazatel výdajů na inovace (v % tržeb), který zahrnuje vnitropodnikový VaV, nákup výsledků z externího VaV, nákup strojů a zařízení v souvislosti s produktovými a procesními inovacemi, výdaje na získání dalších externích znalostí (např. patentů, licencí, softwaru) pro využití v podnikových inovacích, výdaje na vzdělávání pracovníků zabývajících se vývojem nebo zaváděním inovací, výdaje na postupy a technickou přípravu inovací (např. design, příprava na výrobu, dodávky).

Míru účasti inovátorů v kooperačních sítích vyjadřuje ukazatel kooperačních inovačních aktivit zahrnující podniky, které uzavřely ve sledovaném období nějaké dohody o spolupráci v oblasti inovačních aktivit s jinými podniky či institucemi. Spolupráce

55

znamená v tomto případě aktivní účast na výzkumných, vývojových a dalších inovačních projektech v kooperaci s jinými subjekty.

Efekty inovací přibližuje ukazatel tržeb z produktů nových na trhu nebo nových pro firmu v podílu celkových tržeb. Tento ukazatel naznačuje schopnost komerčního využití inovovaných produktů a dosažení ekonomických efektů inovačních aktivit. Tabulka č.3.17: Charakteristiky inovačních aktivit podniků (v %) Celkem

Zpracovatelský průmysl

Služby

výdaje

coop.

N.trh

N.firma

výdaje

coop.

N.trh

N.firma

výdaje

coop.

N.trh

N.firma

ČR

1,1

24,0

7,2

7,3

1,5

24,8

10,8

10,7

0,7

22,3

4,6

4,7

Slovinsko

1,3

45,8

5,3

4,9

1,7

47,1

7,7

6,6

0,7

43,5

2,2

2,5

EU-15

2,2

5,9

17,1

3,5

7,8

21,2

1,1

4,3

14,8

-

-

-

Zdroj: Eurostat, Community Innovation Survey – CIS3 výdaje coop. N.trh N.firma

– výdaje na inovační aktivity v % tržeb – % podniků spolupracujících na inovacích – podíl z tržeb produktů nových na trhu na celk. tržbách – podíl z tržeb produktů nových pro podnik na celk. tržbách

V případě výdajů na inovační aktivity se průměr EU-15 pohybuje kolem 2,2 %. V průměru jsou podíly výdajů na inovační aktivity ve zpracovatelském průmyslu více než třikrát vyšší oproti službám. Největší podíl kooperačních inovátorů (více než 40 % inovujících podniků) vykazuje Slovinsko,49 naproti tomu v ČR spolupracují podniky v inovačních aktivitách výrazně méně. Ve službách kooperují podniky mírně častěji než ve zpracovatelském průmyslu.

Z hlediska ekonomických efektů inovací dosahuje největší podíl produktových inovací nových pro firmu průměr EU-15 a to několikanásobně více než ČR či Slovinsko, v případě inovací nových pro trh ČR. Ekonomické efekty inovací ve zpracovatelském průmyslu jsou v průměru vyšší oproti službám.

Důvody, proč ČR zaostává v inovování, jsou různé problémy a překážky, které musí podniky řešit. Faktory, které brání inovacím člení ČSÚ50 do tří skupin:

49

Ale podle Eurostatu také ostatní nové členské země jako: Maďarsko, Kypr, Lotyšsko nebo Litva Šetření ČSÚ: Ukazatele vědy a techniky v ČR za období 1995-2002 – kapitola 14. Inovační podnikání v České republice. str. 255

50

56

•

Ekonomické faktory (nadměrná ekonomická rizika, příliš vysoké inovační náklady, nedostatek vhodných zdrojů financí),

•

Vnitřní faktory (nepružnost firemní organizační struktury, nedostatek kvalifikovaných pracovníků, nedostatek informací o technologii, nedostatek informací o trzích),

•

Jiné faktory (nedostatečná pružnost v oblasti regulací a norem, malý zájem zákazníků o nové produkty).

Z šetření ČSÚ vyplývá, že těmi nejzásadnějšími bránícími faktory při zavádění inovací jsou ty ekonomické. Ze skupiny jiných faktorů považovaly podniky malý zájem zákazníků o nové produkty za bariéru srovnatelnou s ekonomickými faktory, neboť jeho podíl dosáhl 13 %.

Řešením této neuspokojující situace může být systém kombinované finanční podpory výzkumu a vývoje. Princip spočívá v posilování státní podpory VaV a inovací, ke kterému se ČR zavázala v Lisabonské strategii. K tomu může využít nejrůznější finanční nástroje jako jsou daňové impulsy, podpora rizikového kapitálu nebo úprava záruk. Využit lze také možnost čerpání strukturálních fondů právě pro oblast inovačního podnikání.

Vědeckou a technickou výkonnost může také charakterizovat patentová statistika. Patenty totiž umožňují investorům chránit a využívat výsledky svých inovačních aktivit po stanovené časové období. Tato ochrana je významným motivem soukromých investic do inovačních aktivit, protože zajišťuje (alespoň po určitou dobu) rentu díky výlučnému produktu a tím i tržní pozici51. Patenty rovněž zahrnují informace o nových objevech a tím podporují šíření znalostí a informací.

Patentová statistika představuje ukazatel pro srovnání inovační intenzity zemí, regionů a podniků, přibližuje charakteristiky technického procesu, měří aktivity významně podporující konkurenceschopnost. Vypovídací schopnost patentových statistik ve vztahu k ekonomickým efektům je však do určité míry omezena tím, že ne všechny 51

Tato hypotéza koresponduje s endogenním R&D modelem, který propojuje teorii růstu s teorií monopolistické konkurence a snaží se přitom popsat proces inovování.

57

inovační výstupy jsou patentovány a ne všechny patenty jsou komerčně využívány. Pro mezinárodní srovnání jsou nejčastěji používány údaje o udělených patentech, resp. patentových přihláškách u Evropského patentového úřadu a dále u Patentového úřadu Spojených států, které představují největší trh pro technologie. Ekonomická hodnota patentů se značně liší, její vyšší úroveň je obvykle předpokládána u tzv. triádních patentů52. Tabulka č.3.18: Patentové přihlášky u Evropského patentového úřadu (na mil. obyvatel) Patenty celkem 1999

2000

2001

2002

High-tech patenty 2003

1999

2000

2001

2002

2003

ČR

10,6

10,4

11,3

12,0

15,9

0,5

0,7

0,9

0,8

Slovinsko

21,8

36,1

29,3

52,1

50,4

0,8

3,4

2,8

4,6

1,0 4,3

Finsko

339,1

350,8

347,4

309,1

305,6

157,7

151,5

149,7

137,5

125,6

EU-25

126,3

135,3

135,2

132,5

136,1

23,5

26,9

27,0

24,5

23,7

Zdroj: Eurostat

V rámci EU-25 z hlediska počtu patentových přihlášek u EPO na obyvatele jsou rozdíly mezi zeměmi či jejich skupinami propastné. Na špičce se dlouhodobě udržuje Finsko, další přední místa dle Eurostatu53 zaujímají Švédsko, Německo a Nizozemsko, kde došlo oproti roku 1998 k výraznému nárůstu patentové výkonnosti. Nové členské země a rovněž Španělsko, Portugalsko a Řecko velmi silně zaostávají i za průměrem, nejlépe na tom bylo v roce 2002 Slovinsko, které zvýšilo počet přihlášených patentů z 21.8 na 50,4 na mil. obyvatel v letech 1999-2003. Česká republika se tak řadí k méně patentově výkonným zemím EU-25. Nicméně lze pozorovat mírně pozitivní trend v počtu přihlášených patentů.

V případě špičkových technologií zaujímají první místa opět Finsko, Nizozemsko a Švédsko, patentová výkonnost méně vyspělých zemí je zcela zanedbatelná. Zvlášť

52

Tyto patenty chrání vynálezy u tří patentových úřadů – EPO, USPTO a Japonského patentového úřadu (JPO). Náklady na patentování ve všech třech patentových systémech jsou vysoké, proto se předpokládá, že s triádními patenty jsou spojena očekávání vysokých komerčních výnosů. 53

http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page?_pageid=1996,39140985&_dad=portal&_schema=PORTAL &screen=detailref&language=en&product=Yearlies_new_science_technology&root=Yearlies_new_scien ce_technology/I/I3/ir051

58

v ČR, kde dosáhl počet high-tech patentových přihlášek čísla 1, zatímco ve Slovinsku jich bylo více než 4x tolik.

Efekty inovační výkonnosti Tyto efekty jsou vyjádřeny pomocí údajů o technologicky náročných vývozech a

obchodu

s technologiemi,

dále

úrovní

technologické

připravenosti,

či

charakteristikami konkurenční výhody.

Vývoz technologicky náročných produktů odráží schopnost komerčního využití výsledků výzkumu a technických inovací na mezinárodních trzích, tedy kvalitativně založenou konkurenceschopnost. Pro méně rozvinuté země a jejich podniky je při rozvoji kvalitativně založené konkurenční výhody klíčová schopnost efektivně přejímat technologické znalosti z vyspělejších zemí a přizpůsobovat je domácím podmínkám. Zdrojem tohoto technologického transferu jsou dovozy, přímé zahraniční investice a rovněž vývozní výkonnost. Podmínkou efektivního transferu je odpovídajícím způsobem rozvinutá domácí znalostní základna, tj. vlastní aktivity výzkumu a vývoje a nabídka vyšších kvalifikací.

Z tabulky v obrázku č.3.11 je patrné, že V EU-25 postupně klesá podíl vývozů technologicky vysoce náročných produktů a výrazně zaostává za USA. Je to dáno především poklesem tohoto podílu ve většině vyspělejších zemí EU-1554. Z nových členských zemí zaznamenává pozitivní vývoj ČR naopak Slovinsko stagnuje kolem 5 % vývozu high-tech produktů.

Z post

komunistických

ekonomik

pak

vyniká

především

Maďarsko

svými

55

22 % , čehož dosáhlo díky včasně provedeným reformám, geografickému umístění blízko velkému evropskému trhu a vzdělaným odborníkům (především IT specialistům a vědcům). Maďarsku se tak podařilo přilákat přímé zahraniční investice a stalo se

54

Tuto statistiku za EU-25 a vybrané země OECD zpracovává Eurostat v rubrice Science and technology / Innovation and Research / High-tech exports 55 Podle metodiky OECD je to dokonce 32 % celkových vývozů.

59

jedním z nejvýznamnějších center pro technologický outsourcing v Evropě. Vznikl zde zcela nový sektor, který se stal pilířem maďarské ekonomiky56.

Obrázek č.3.12: Vývozy high-tech produktů

Vývozy high-tech produktů (v % celk. vývozů) 40 30 20 10 0 ČR

1999

2000

2001

2002

2003

2004

8

8

9

12

12

14

Slovinsko

4

5

5

5

6

5

Maďarsko

19

23

20

21

22

22

EU-25

20

21

21

19

18

18

USA

29

28

27

26

25

27

Zdroj: Eurostat (upraveno)

Dalším efektem inovační výkonnosti je obchod s technologiemi, který vypovídá o technologické konkurenceschopnosti dané země. Údaje o obchodu s technologiemi ukazují na technologickou ne/závislost země a na mezinárodní kooperaci při tvorbě technologií, objasňují původ technologií použitých v domácí výrobě či v technologicky náročných vývozech, přispívají k hodnocení efektů aktivit výzkumu a vývoje ve vazbě na technologické příjmy země. Technologicky méně rozvinuté země obvykle vykazují deficit obchodu s technologiemi, což odráží jejich závislost na vnějších technologických znalostech.

Statistika obchodu s technologiemi je podle OECD založena na metodice technologické platební bilance (technology balance of payments – TBP). TBP odráží schopnost země prodávat svou technologii do zahraničí (příjmy) a na druhé straně rozsah využívání zahraničních technologií (platby). Předmětem obchodu jsou produkčně zaměřené 56

Touto problematikou se více zabývá článek: Hungary: Moving toward an innovation-driven economy ve výroční zprávě WEF: The Global Competitiveness Index

60

technologie. V bilanci jsou vykazovány čtyři typy transakcí. V případě patentů, vynálezů, ochranných známek, průmyslových vzorů a designu je rozlišován obchod s licencemi a obchod s vlastnickými právy, dále je sledováno poskytnutí technických služeb (technické a inženýrské studie a technická pomoc) a zajištění podnikového výzkumu a vývoje (financovaného v zahraničí nebo financovaného ze zahraničí).

V širších mezinárodních srovnáních je nejčastěji používán ukazatel licenčních poplatků a autorských honorářů, tj. plateb/příjmů mezi rezidenty nerezidenty za autorizované využití nehmotných, nevyráběných, nefinančních aktiv a vlastnických práv (jako jsou patenty, copyrighty, obchodní známky, výrobní procesy, franšízy) a za využití vyrobených originálů prototypů (jako jsou rukopisy a filmy) prostřednictvím licenčních ujednání. Licenční poplatky a autorské honoráře tvoří pouze část šířeji vymezené technologické platební bilance. Tabulka č.3.19: Licenční poplatky a autorské honoráře (v USD/obyvatele) Příjmy 1999

2000

2001

Saldo 2002

2003

1999

2000

2001

2002

2003

ČR

4,2

4,3

3,6

4,4

4,9

-9,2

-3,6

-5,5

-7,2

-12,3

Slovinsko

4,0

5,9

7,2

3,8

5,4

-19,7

-18,9

-23,1

-35,6

-39,5

154,9

167,3

47,9

71,8

51,6 -1770,4 -2016,9 -2401,9 -2727,3 -3994,5

45,4

45,8

44,9

48,2

55,5

Irsko EU-25

-28,6

-26,6

-29,7

-29,4

-40,4

Zdroj: VŠEM

EU-25 vykazuje dlouhodobě deficit salda licenčních poplatků, stejně jako většina členských zemí. Podle ročenky VŠEM57 přebytek v roce 2003 zaznamenaly pouze Švédsko, Velká Británie, Francie a Lucembursko. Nejvyšších plateb za licenční poplatky

dosahuje

vedle

Lucemburska

a

Švédska

rovněž

Nizozemsko.

Nejvýznamnějším dovozcem technologií je Irsko s extrémním deficitem licenčních poplatků. Tento deficit je důsledkem velkého počtu zahraničních poboček (zejména z Velké Británie a USA), které dovážejí technologie z domovských zemí a vytvářejí tak duální ekonomiku v Irsku. Příjmy z technologického obchodu jsou tak nikoliv z vlastních, ale vnějších technologických znalostí.

57

http://www.vsem.cz/data/docs/gf_Rocenka442.pdf

61

Nové členské země vykazují dosud spíše nízkou úroveň technologického obchodu (příjmů i plateb), z nich nejvyšší relativní příjmy dosahuje Maďarsko, což je dáno vznikem onoho high-tech sektoru v této zemi. V České republice i ve Slovinsku zůstávají příjmy z technologického obchodu dlouhodobě nízké a postupně se zvyšuje jeho deficit, což odráží rostoucí význam dovozu technologií v návaznosti na růst přílivu přímých zahraničních investic. Nízké příjmy z technologického obchodu potvrzují také nízkou úroveň vlastních inovačních schopností těchto zemí a závislost jejich technologicky náročných vývozů na vnějších technologických znalostech.

5.2.4 Kvalita institucionálního prostředí Kvalita institucionálního prostředí je posledním významným faktorem růstu podrobeným analýze. V následujících řádcích je hodnocena z pohledu kvality správy, která by měla vytvářet ideální podmínky pro efektivní fungování ekonomických subjektů a z pohledu efektivnosti podniků, která zdůrazňuje mikroekonomické hledisko institucionální kvality.

Kvalita správy Kvalitu správy lze hodnotit podle několika ukazatelů a to např. z hlediska kvality veřejné správy, indexu ekonomické svobody nebo podle indexu vnímání korupce.

Kvalita správy je považována za jeden z klíčových faktorů dlouhodobě udržitelné růstové výkonnosti. Pod tímto pojmem si lze představit tradice a instituce, jejichž prostřednictvím je země spravována.

Hodnocení kvality správy v širokém

mezinárodním srovnání se dlouhodobě věnuje zejména Světová banka.

Na základě vymezení kvality správy jsou konstruovány agregované ukazatele pro její hodnocení, které provádí Světová banka v rámci projektu Governance Matters (GM)58 v pravidelných dvouletých intervalech od roku 1996. Při interpretaci dat ve srovnání

58

http://web.worldbank.org/WBSITE/EXTERNAL/WBI/EXTWBIGOVANTCOR/0,,content MDK:21045419~menuPK:1976990~pagePK:64168445~piPK:64168309~theSitePK:1740530,00.html

62

v čase i mezi zeměmi je však nutno zohlednit skutečnost, že jejich zdrojem jsou ve většině případů měkká data. Každý ze šesti agregovaných ukazatelů nabývá normalizovaných hodnot v intervalu od -2,5 (nejhorší výsledek) do +2,5 (nejlepší výsledek).

Obrázek č.3.13: Kvalita veřejné správy v ČR Kvalita veřejné správy v ČR v letech 1998 a 2005 1,20 1,00 0,80 0,60 0,40 0,20 0,00

Demokracie

Stabilita

V.vlády

R.kvalita

Právní.Ř

K.korupce

Průměr

ČR 98

1,08

0,79

0,69

0,70

0,59

0,29

0,69

ČR 05

1,01

0,69

0,94

1,04

0,70

0,42

0,80

ČR 98

ČR 05

Zdroj: The World Bank + vlastní úpravy Pozn: V.vlády – výkonnost vlády R.kvalita – regulační kvalita Právní.Ř – právní řád K.korupce – kontrola korupce

První dvojice ukazatelů kvality správy hodnotí kvalitu politického procesu a zahrnuje hlediska rozsahu demokracie a politické stability. Rozsah demokracie je posuzován podle

základních

charakteristik

politického

procesu

(včetně

vynutitelnosti

zodpovědnosti orgánů veřejné moci), občanských svobod a politických práv a nezávislosti médií. Ukazatel politické stability, resp. politické nestability a násilí vyjadřuje pravděpodobnost destabilizace vládní moci či jejího svržení včetně hrozby terorismu. Jak vyplývá ze zjištěných hodnot, z hlediska politického procesu došlo v ČR ve sledovaném období ke znatelnému zhoršení. Naopak Slovinsko zaznamenalo zlepšení zvláště v oblasti občanských svobod a politických práv.

63

Druhá dvojice ukazatelů kvality správy hodnotí efektivnost vládních politik z pohledu výkonnosti vlády a regulační kvality. Výkonnost vlády je hodnocena podle kvality poskytovaných veřejných služeb, kvality byrokracie, kompetentnosti úředníků, nezávislosti úřadů na politických tlacích a důvěryhodnosti vlády při realizaci proklamovaných politik. Česká republika i Slovinsko zde zaznamenaly významný pokrok, na hodnotící stupnici si polepšily o více než 30 %. Regulační kvalita hodnotí vlastní politiky z hlediska zásahů narušujících funkčnost trhů (regulace cen, neadekvátní bankovní dohled) a z hlediska nadměrné regulace v oblasti zahraničního obchodu a podnikání. Pozitivní vývoj pak lze opět vysledovat v obou zemích, zvlášť patrné zlepšení si připsala ČR.

Ukazatel Právního řádu vyjadřuje vnímání výskytu násilné i nenásilné kriminality, účinnost a předvídatelnost soudních rozhodnutí a vynutitelnost smluv. Zde byl vývoj v obou zemích poněkud odlišný, zatímco v ČR můžeme pozorovat mírné zlepšení, ve Slovinsku došlo ke zhoršení právního prostředí. Poslední ukazatel pak měří vnímání korupce, definované jako využití veřejné moci k získání soukromého užitku. Přítomnost korupce je obvykle projevem nedostatečného respektu korumpujícího (soukromé osoby) a korumpovaného (obvykle úředníka) vůči stanoveným pravidlům. Dle tohoto ukazatele se vnímání korupce ve sledovaném období v obou zemích zlepšilo, nicméně v relativním vyjádření dosahuje ČR 50 % slovinské úrovně a v EU-25 je dokonce druhé od konce.

V souhrnném hodnocení kvality správy pak Česká republika zaujímá v rámci EU-25 jedno z posledních míst,59 k čemuž nejvíce přispívá dlouhodobě kontrola korupce, která celkový výsledek výrazně sráží. Nejlepší hodnocení vykazuje ČR v případě ukazatele kvality regulace a v menší míře rovněž v rozsahu demokracie.

Dalším způsobem, jak lze měřit kvalitu institucionálního prostředí je indexem ekonomické svobody. Index ekonomické svobody sestavovaný Heritage Foundation60 je publikován od roku 1995 každoročně. V roce 2007 bylo použito 50 proměnných 59 60

Hůře hodnocené jsou už pouze Itálie a Řecko. http://www.heritage.org/index/

64

k hodnocení 157 zemí. Index ekonomické svobody zahrnuje spektrum institucionálních faktorů, které určují, resp. omezují ekonomickou svobodu. Těmi jsou: 1. korupce v soudnictví, celních službách, vládní byrokracii, 2. necelní překážky obchodu typu dovozních kvót, přísných licenčních požadavků, 3. fiskální břemeno vlády představované daňovými sazbami a podílem vládních výdajů na HDP, 4. právní řád, tj. předvídatelnost, nestrannost a účinnost soudního systému a vynutitelnost smluv, 5. regulační břemeno podniků, včetně regulace v oblasti zdraví, bezpečnosti a životního prostředí, 6. omezení bank při poskytování finančních služeb, 7. regulace trhu práce, 8. aktivity černého trhu.

Uvedené oblasti jsou strukturovány do deseti souhrnných kategorií sestávajících z dílčích ukazatelů:61 svobody podnikání, obchodování, fiskální, před vládními zásahy do ekonomiky, v monetární politice, investování, finanční, ve vlastnických právech, vypořádání s korupcí a trhu práce.

Každý ukazatel je hodnocen v intervalu od 0

do 100 % podle slučitelnosti

realizovaných politik s ekonomickou svobodou. Podle výsledné hodnoty jsou země rozděleny do čtyř skupin na svobodné (80 % a víc), spíše svobodné (79,9 – 70 %), středně svobodné (69,9 – 60 %), spíše nesvobodné (59,9–50 %) a represivní (49,9

a

méně).

Podle

HF

tvořilo

ze

157

zemí

světa

svobodné

pouze

4 %, spíše svobodné 15 %, středně svobodné 31 %, spíše nesvobodné 38 % a represivní 13 %. Česká republika dosáhla skóre 69,7 %, čímž se nachází přesně na hranici druhé a třetí kategorie a zaujímá ve světovém měřítku 31. pozici. Slovinsko pak dosahuje skóre 63,6 % je na 58. místě ze všech sledovaných ekonomik. Dílčí výsledky v ČR a Slovinsku zachycují následující obrázky:

61

Legenda vysvětlující tyto ukazatele podrobněji se nachází v přílohách.

65

Obrázek č.3.14: 10 ekonomických svobod v ČR a ve Slovinsku

Zdroj: Heritage Foundation – Index of Economic Freedom 2005

Podle Heritage Foundation Česká republika boduje především v kategorii monetární a finanční svobody. Dobrých výsledků také dosahuje v kategorii fiskální a svobody trhu práce. Stejně jako ostatní východoevropské země má relativně nízké zdanění jak fyzických, tak i právnických osob. Země má také rozvinutý bankovní sektor a na vysoké úrovni finanční služby do čehož vláda zasahuje minimálně. HF zmiňuje také vysokou flexibilitu trhu práce, ačkoliv najímání a propouštění zaměstnanců může být nákladné.

V případě oblastí, které by se mohly zlepšit, poukazuje organizace na svobodu podnikání, na svobodu před vládními zásahy do ekonomiky a na vypořádání se s korupcí. Vydávání úředních povolení a bankrotní řízení jsou značně časově náročné, což HF připisuje přebujelému byrokratickému systému. Za nejvážnější problém pak považuje vysoké vládní výdaje spojené často s korupcí.

Ve Slovinsku je situace následující. Vysoké úrovně dosahuje v případě svobody podnikání, v investování, v obchodování a při vypořádávání se s korupcí. Průměrná daňová sazba je nízká a podmínky regulující podnikání jsou transparentní. Zahraniční investice jsou zde vítány a řádně nastavené zákony nevytvářejí překážky zahraničnímu kapitálu. Slovinsko dosahuje nízké úrovně korupce, ale jako člen EU má ještě co zlepšovat.

66

Slovinsko je pak slabé v ukazateli svobody před vládními zásahy do ekonomiky. Dále pak ve svobodě trhu práce a ve vlastnických právech. Celkové vládní výdaje odpovídají více než dvěma pětinám HDP. Stejně jako v mnoha dalších zemích EU je i zde pracovní trh velmi strnulý. Soudnictví dle ústavy chrání soukromé vlastnictví, ale trpí nedostatkem soudců, díky čemuž dochází k značným prodlevám při čekání na rozhodnutí soudu a vede tak ke korupci.

Význam indexu ekonomické svobody také podtrhuje pozitivní vztah mezi ním a ukazatelem HDP na obyvatele, který je znázorněn na obrázku č.8 v příloze.

Nyní se ještě zastavme u fiskální svobody, která hodnotí výši celkového daňového zatížení (včetně cel) a to dejme do vztahu s kvalitou podmínek podnikání resp. kvalitou regulace. Tento vztah lze znázornit v matici (obrázek č.3.14), kterou tvoří 4 kvadranty podle toho, k jakému daňovému zatížení či regulaci dochází.

V pravé horním kvadrantu je skupina zemí s nízkými daněmi a vysokou kvalitou podmínek podnikání, což je zejména případ Irska, Dánska a Velké Británie. Příznivě je možno hodnotit i pozice zemí v dalším kvadrantu, kde je sice daňová zátěž vysoká, nicméně vysoká je i kvalita podmínek podnikání, to je zejména případ Švédska a Finska. Vysoká úroveň institucionální kvality ve spojení s nízkou intenzitou státních zásahů navíc příznivě ovlivňuje efektivnost nakládání s veřejnými prostředky (pokud společnost upřednostňuje vyšší míru přerozdělování).

67

Obrázek č.3.15: Vztah daňové zátěže a kvality podmínek podnikání (v %)

Zdroj: CES VŠEM62

Ve třetí skupině zemí je nízká daňová zátěž provázena nízkou kvalitou regulace, která ovšem může ve skutečnosti přinášet dodatečné nákladové zatížení, např. z důvodu dlouhých čekacích lhůt, procedurální náročnosti, vysokých správních poplatků, korupčních pobídek. Do této skupiny patří zejména Slovinsko, Portugalsko a také Česká republika. V jejich případě by se reformy měly především zaměřit spíše na zlepšení institucionální kvality než na pokles daní. Nízká úroveň kvality regulace však ve spojení s vyšší intenzitou státních zásahů nepříznivě ovlivňuje efektivnost vynakládaných veřejných zdrojů, míra přerozdělování by tedy měla být co nejnižší.

Poslední skupina je v nejhorší situaci, protože kombinuje vysokou daňovou zátěž s nízkou kvalitou podmínek podnikání, to je zejména případ Itálie, Řecka, Maďarska a Polska. Vyšší daňové zatížení může být také spojeno s lepší nabídkou jiných veřejných služeb namísto kvality regulace, otázkou však je, zda neefektivní regulační systém tuto nabídku neprodražuje.

62

Čerpáno z odborné studie: „Kvalita institucionálního prostředí“, kterou zpracovalo Centrum ekonomických studií VŠEM

68

Dalším hlediskem, jak lze hodnotit kvalitu správy je ukazatel korupce. Korupce (definovaná jako využití veřejné moci pro soukromý prospěch) se projevuje v politickém procesu i soudním systému, je však rovněž ekonomickým jevem. V ekonomické sféře především odráží neschopnost státu realizovat základní funkce, protože oslabuje účinnost hospodářských politik, je tedy symptomem slabosti ekonomických struktur a institucí.

Korupční prostředí snižuje důvěryhodnost země pro zahraniční investory, snižuje efektivnost využití zdrojů a tím i ekonomickou výkonnost. Dále pak odráží a současně prohlubuje morální úpadek společnosti z důvodu narušení veřejného pořádku a fungování právního systému. Korupčnost prostředí a korupční chování jsou podporovány nedostatečně jasným oddělením státu a trhu, veřejné a soukromé sféry, nadměrnou a nesystémovou regulací.

Pro přiblížení rozsahu korupce v mezinárodním srovnání je používán index vnímání korupce (corruption perception index – CPI) publikovaný organizací Transparency International (TI). Index je konstruován z výsledků průzkumů mezinárodních organizací, které splňují stanovená metodologická kritéria. Index nabývá hodnot v intervalu od 0 (nejhorší výsledek) do 10 (nejlepší výsledek).

69

Obrázek č.3.16: Index vnímání korupce v EU-25

3,7

4,7

4,4

4,8

4,7

4,8

4,9

5,6

5,2

6,4

6,4

6,7

6,6

6,7

6,8

7,4

7,3

8,0

7,4

8,6

8,6

8,6

8,7

9,5

9,2

Fi n D sko án Šv sk é o Ni dsk zo o R z Lu ak em ce ou í m sk bu o rs ko N V ěm B e Fr cko an ci e Irs k o Šp Bel an gie ěl s EU ko Es -2 Po ton 5 rtu sk ga o ls ko Sl Ma ov lta in sk o M Ky aď p ar r sk o Itá lie Č R L Lo itv a Sl tyšs o v ko en s Ř ko ec Po ko ls ko

10,0 9,0 8,0 7,0 6,0 5,0 4,0 3,0 2,0 1,0 0,0

9,6

Transparency International – Index CPI 2006

Zdroj: Transparency International (2006) + vlastní úpravy

Z tabulky je názorně vidět, že ČR zaujímá šesté nejhorší místo ve vnímání korupce v Evropské Unii, ve světě pak drží 46. umístění ze 163 sledovaných zemí společně s Litvou a Kuvajtem. Naproti tomu Slovinsko dosahuje prakticky stejného výsledku63 jako průměr EU-25 a ve světovém měřítku je na 28. pozici.

Špatný výsledek, jehož Česká republika každoročně v indexu dosahuje, je podle TI výsledkem dlouhodobého ignorování problému korupce a všech jejích projevů takřka ve všech oblastech společnosti, sportu nevyjímaje. Obzvlášť ohroženými oblastmi je nakládání s veřejnými zdroji, s majetkem státu a obcí a prorůstání organizovaného zločinu do státní správy. Zpráva TI také upozorňuje na to, že dosud nebyla zavedena žádná účinná systémová opatření, která by snížila míru korupčních možností a zprůhlednila postupy v oblasti správy věci veřejných.

Další oblasti podrobené kritice jsou především nekvalitní instituce, vysoká (mnohdy nadměrná) míra regulace, nedostatečná vymahatelnost smluvních vztahů, špatné fungování justice a policie při vyšetřování závažných trestných činů, neprůhlednost a

63

Kompletní výsledky publikuje každý rok Transaparency international na svých webových stránkách: http://www.transparency.cz/index.php?lan=cz&id=2898

70

nezákonnost rozhodování na všech úrovních veřejné správy a již výše zmíněné netransparentní spravování veřejných financí.

Alternativní přístup k hodnocení korupce představuje soubor ukazatelů šetření WEF v oblasti nezákonných plateb v různých sférách ekonomického a politického života. Pro hodnocení je použito osm ukazatelů šetření v roce 2004 (v souboru 104 zemí). Hodnocen je výskyt nezákonných plateb v exportu a importu, ve veřejných službách, při výběru daní, veřejných soutěžích, při žádostech o úvěr, při tvorbě vládních politik, v soudnictví a nezákonné příspěvky politickým stranám. Uvedený přístup umožňuje specifikovat oblasti, v nichž je vnímání korupčních praktik nejzávažnější.

Podle šetření WEF jsou jako nejproblémovější vnímány nelegální příspěvky politickým stranám, naopak nejpříznivěji je hodnocena oblast veřejných služeb, a to ve skupině nových i starých členských zemí EU. V souhrnném hodnocení korupčních praktik zaujímá Česká republika opět jedno z posledních míst v rámci EU-25. Vedle již zmíněných nelegálních příspěvků politickým stranám je druhou největší slabinou v ČR oblast veřejných zakázek, v níž zaujímá jedno z posledních míst v EU-25 (před Polskem a Slovenskem). Slovinsko se pak nachází, stejně jako v případě šetření TI, na úrovni průměru EU-25.

71

Efektivnost podniků Podmínky pro podnikání významně a bezprostředně ovlivňují realizaci a výkonnost podnikatelských aktivit a tím i celkovou ekonomickou výkonnost. Komplexní přístup k hodnocení těchto podmínek v mezinárodním srovnání představuje projekt Světové banky Doing Business. Výsledky hodnocení přispívají k identifikaci dopadů regulace podnikání na ekonomické a sociální charakteristiky výkonnosti a související institucionální charakteristiky (např. korupční praktiky) a na druhé straně jsou významné pro formulaci a realizaci souvisejících (dílčích i komplexních) reforem, které mohou přispět ke zvýšení konkurenceschopnosti země z hlediska kvality jejího institucionálního prostředí.

Podmínky pro podnikání v rámci projektu Doing Business jsou hodnoceny zejména podle charakteristik regulační zátěže a jejích dopadů na podnikání. Rozsah sledovaných ukazatelů se postupně rozšiřuje (v současnosti jich je deset). Hodnoty ukazatelů jsou získávány na základě šetření místních a zahraničních (zejména právních a finančních) expertů. Do projektu bylo v roce 2006 zahrnuto 175 zemí, což umožňuje realizaci rozsáhlých mezinárodních srovnání pro skupiny zemí na různé úrovni rozvoje. Ukazatele sledované v roce 2006 zahrnují vznik a zánik podniku, vynutitelnost plnění smluv, ochranu investorů, registraci vlastnictví, získávání úvěru, přijímání a propouštění pracovníků, udělování licencí, podmínky zahraničního obchodování a platba daní.

Tabulka č.3.20: Podmínky pro podnikání (2006) zaháj.P ukonč.P (dny)

(roky)

reg.V

vynuc.S

PaP

Z.úvěru ochr.Inv. Licence

(dny)

(dny)

(index)

(index)

(index)

(dny)

Daně

Z.obch.

(hodiny)

(dny)

ČR

24,0

9,2

123,0

820,0

31,5

5,0

5,0

271,0

930,0

20,0

Slovinsko

60,0

2,0

391,0

1350,0

55,5

3,0

5,7

207,0

272,0

20,0

OECD

16,6

1,4

31,8

351,2

27,2

5,0

6,0

149,5

202,9

10,5

Zdroj: The World Bank

Metodologie jednotlivých ukazatelů je zčásti založena na přímo měřitelných údajích, které jsou prezentovány v počtu dnů, roků, počtu procedur a v přímo měřitelných nominálních nákladech na uskutečnění jednotlivých úkonů. Ostatní ukazatele jsou vyjádřeny s využitím specifických indexů (přijímání a propouštění pracovníků, získání úvěru a ochrana investorů).

72

Výsledky byly následující. ČR si oproti předchozímu roku pohoršila o 2 pozice a umístila se celkově na 52. místě ze 175 zemí, Slovinsko si pak pohoršilo o 5 míst a skončilo na 61. místě. Tyto výsledky nejsou nijak oslnivé, zvláště porovnáme-li jednotlivé kategorie průměrem zemí OECD. Propastné rozdíly jsou například v případě vynucování obchodních smluv, které v ČR a zvláště ve Slovinsku trvá příliš dlouho (téměř 4x déle než v OECD), v placení daní, které v ČR zabere 930 hodin, téměř 5krát déle oproti OECD, registrace vlastnictví, která zabere v OECD 31,8 dní, zatímco v ČR 4krát déle a ve Slovinsku dokonce 13krát více. Nakonec se dá zkonstatovat, že kromě získání úvěru ve Slovinsku jsou všechny ostatní ukazatele na tom hůře než je průměr OECD.

Ve srovnání s průměrem EU-25 má nejhorší pozici Řecko a právě Slovinsko, naopak nejlépe je hodnocena Velká Británie, Irsko a Belgie. V EU-25 je v průměru (oproti USA) větší náročnost všech procedur souvisejících s podnikáním na počet dnů, počet úkonů a relativní výši nákladů, horší je rovněž kvalita, rozsah a dostupnost informací souvisejících s podnikáním, ve větší míře jsou regulovány trhy práce, mírně méně příznivé jsou podmínky získávání úvěru. Pouze v případě ukončení podnikání jsou podmínky v EU-25 zhruba srovnatelné s USA.

Dalším faktorem, který ovlivňuje efektivnost podniků je kvalita podnikové správy (corporate governance). Kvalitní podniková správa, tedy pravidla a praktiky, které určují vztah mezi manažery a akcionáři a dalšími zainteresovanými subjekty jako jsou např. zaměstnanci a věřitelé, přispívá k růstu a finanční stabilitě, podporuje důvěru na trzích, integritu finančních trhů a ekonomickou efektivnost.

Tématu kvality podnikové správy se ve svých programech dlouhodobě věnuje zejména OECD ve spolupráci se Světovou bankou s cílem formulovat obecně platné principy podnikové správy při současném respektování jejich národních či regionálních systémových specifik.

Podle šetření WEF jsou klíčové sledované a hodnocené oblasti podnikové správy především etické chování firem, zodpovědnost (správních rad, ochrany minoritních

73

akcionářů, přísnosti auditorských a účetních standardů) a společenská odpovědnost (účast v charitativních a dobrovolnických aktivitách a jejich podpora ze strany podniků).

Tabulka č.3.21: Hodnocení kvality podnikové správy etika

Zodpovědnost

chov.fir.

Spr.rada menš.A K.stand.

Společ. odpovědnost charita Dobrov.

Průměr

ČR

3,8

3,9

4,1

4,3

3,8

2,8

3,8

Slovinsko

4,3

4,5

4,3

5,0

4,5

3,7

4,4

EU-15

5,0

4,8

4,9

5,4

4,6

3,4

4,7

Zdroj: VŠEM

Hodnocení kvality podnikové správy v zemích EU-25 je v souhrnu značně nepříznivé. Nejhorší je situace v hlediscích společenské zodpovědnosti, zejména v podnikové podpoře dobrovolnických aktivit. Naopak nejlepší výsledky jsou u přísnosti standardů auditu a výkaznictví, poměrně příznivě je hodnoceno rovněž etické chování firem. Nové členské země v průměru značně zaostávají za EU-15. Nejhorší výsledky vykazují opět v podpoře dobrovolnických aktivit a dále v etickém chování a ochraně práv minoritních akcionářů, nejlépe je hodnocena přísnost standardů kontroly. Podle studie VŠEM64 Česká republika zaujímá v rámci EU-25 předposlední pozici před Itálií. V podstatě ve všech sledovaných ukazatelích je hodnocení velmi nepříznivé. Na zcela posledním místě je ČR u hodnocení etického chování firem, kde také nejvýrazněji zaostává za průměrem EU-25. Relativně nejpříznivější je hodnocení v případě přísnosti kontrolních standardů a ochrany minoritních akcionářů, stále však hluboko pod průměrem EU-25 a u přísnosti standardů je zaostávání ČR druhé nejvýraznější (za ukazatelem etického chování).

64

http://www.vsem.cz/data/docs/gf_Rocenka325.pdf

74

6 Zhodnocení, návrhy a doporučení Cílem této kapitoly je shrnout výše analyzované faktory růstu a navrhnout pro českou ekonomiku nejvhodnější způsoby řešení problematických oblastí. V předchozích kapitolách byly na základě ekonomické teorie podrobeny analýze tyto faktory růstu: úspory, investice, technologický pokrok a kvalita institucionálního prostředí.

Úspory byly analyzovány z pohledu ukazatele hrubých národních úspor k HDP, kde byl zjištěn následující stav. Zatímco ve Slovinsku udržuje míra úspor stabilní hladinu kolem 24 % HDP, v ČR vykazoval tento ukazatel značné výkyvy. Od roku 2004 pak nabral pozitivní trend, který potvrzuje i výhled do následujících let. V případě struktury úspor je situace o poznání složitější. Zatímco je tento růst tažen úsporami soukromého sektoru, podíl vlády je v jednotlivých letech velmi nevyrovnaný. Naprosto záporný je potom vývoj úspor domácností, které upřednostňují okamžitou spotřebu a život na dluh. Protože dosud nebyl prokázán vztah mezi podporou spořících bankovních produktů jako je stavební spoření a růstem úspor domácností, je třeba hledat řešení někde jinde. Tím jak motivovat domácnosti spořit by spíše bylo okleštění štědré sociální politiky, která nemotivuje lidi si spořit na horší časy a přenést tak na ně více zodpovědnosti s plánováním jejich osobních financí. Stejně zodpovědněji by se měla chovat i vláda a vytvářet dostatečně velké úspory, které by se výrazněji projevily na celkových hrubých národních úsporách a přispěly tak prostřednictvím investic k růstu národního hospodářství.

Jako další faktor růstu byly analyzovány investice a to z pohledu ukazatele tvorby hrubého fixního kapitálu a míry investic na HDP. Pozornost zde ale také byla zaměřena na produktivitu práce, reálnou úrokovou sazbu a bilanci veřejných rozpočtů. V případě THFK bylo zjištěno že se jak v ČR, tak i ve Slovinsku podílí mnohem výrazněji na HDP oproti průměru EU-25. To znamená dvě věci. Buď se zde v relaci k HDP opravdu víc proinvestuje než ve vyspělých západních ekonomikách, což by vysvětlovala vyšší potřeba tranzitivních ekonomik obnovovat zastaralé kapitálové statky a budovat novou infrastrukturu nebo je toto číslo pouze zkresleno v důsledku vysoké dílčí parity kupní

75

síly české koruny. Tak či tak, skutečný vliv investic na HDP můžeme pozorovat u vztahu tempa růstu THFK a tempa růstu reálného HDP, kde obě veličiny reagují v čase téměř shodně (v ČR i ve Slovinsku) pouze s tím rozdílem, že u THFK můžeme pozorovat větší volatilitu oproti HDP.

Stejně jako tempo růstu THFK ovlivňovalo vývoj reálného HDP, obdobně se choval i ukazatel tempa růstu produktivity práce. Zajímavý byl pak vývoj v letech, kdy poklesla nezaměstnanost, resp. vzrostla zaměstnanost – tempo růstu PP okamžitě zpomalilo pod úroveň tempa růstu HDP, což se děje ostatně i dnes. Dalším faktorem ovlivňujícím přímo investice je ukazatel vývoje reálné úrokové sazby, který je k němu zcela inverzní. Posledním faktorem, který pak přímo ovlivňuje výši investic je ukazatel salda veřejných rozpočtů. Tento vliv se projevuje při vytváření rozpočtových schodků, které mají za následek vytěsňování soukromých investic. To bylo prokázáno i porovnáním jednotlivých dat. Vztah bilance veřejných rozpočtů tak nepřímo ovlivňoval růst reálného HDP. Při vzniku výraznějšího schodku veřejných financí došlo k přímo úměrnému zvýšení reálné úrokové sazby, která měla za následek ochabnutí investiční aktivity. To se pak odrazilo i v nižším tempu růstu reálného HDP. V momentě, kdy se fiskální disciplína vlády zlepšila, došlo k obratu všech veličin. Plyne z toho tak jednoznačně ponaučení. Pouze umírněná výdajová politika státu je předpokladem budoucího hospodářského růstu, což nahrává spíše ekonomii strany nabídky, kdy je soukromý sektor stimulován k provádění investic a tím zabezpečení hospodářského růstu, nikoliv keynesovskému pojetí nedostatečné efektivní poptávky a nutnosti ji stimulovat vládními výdaji.

Dále se také nelze ztotožnit s neoklasickou teorii růstu, kde růst kapitálové vybavenosti měl pouze dočasný efekt zvýšení tempa růstu a to do nastolení nového rovnovážného stavu, ale je třeba se přiklonit k nové teorii růstu, ve které můžou především investice do lidského kapitálu zajistit rostoucí výnosy z rozsahu a tím neomezené možnosti růstu. Další faktor, který byl podroben analýze je technologický pokrok. Ten byl zkoumán z pohledu inovační výkonnosti, kterou determinuje úroveň vstupů do výzkumu a vývoje, kvalita lidských zdrojů, zapojení rizikového kapitálu, ochota podniků provádět inovace či míra obchodování s technologiemi.

76

V případě vstupů do výzkumu a vývoje byl sledován ukazatel GERD – Hrubé domácí výdaje na VaV (v % HDP). Zjištěné výsledky byly podle očekávání. Výdaje na výzkum a vývoj byly v ČR i ve Slovinsku na velmi nízké úrovni i když v čase měly rostoucí charakter. Stejně tak Evropský průměr byl poměrně nízký a rozhodně svým výsledkem nenaplňoval Lisabonskou strategii. Přitom státy, které dosahují takto slabých výsledků by si v prvé řadě měly uvědomit, že země splňující Lisabonskou strategii jsou nejen technologicky, ale i hospodářsky vyspělé – naproti tomu státy, které přispívají na VaV nejméně, patří mezi ty méně vyspělé ekonomiky. Příklad by si tak ČR, ale i Slovinsko měly vzít ze Skandinávských zemí (Švédska a Finska), které do VaV investují přibližně stejně jako USA či Japonsko.

V případě sektorového vymezení financování VaV je nejdůležitějším sektorem ten soukromý. A to nejen z důvodu, že se na ukazateli GERD podílí nevětší vahou, ale také tím, že v úzké vazbě k zákazníkům má nejlepší předpoklady pro vývoj nových produktů. Podle technologické náročnosti pak soustředí své výdaje do VaV produktů kategorie high-tech, medium high-tech, medium low-tech a low-tech. Z pohledu konkurenceschopnosti jsou pak nejvíce hodnoceny aktivity spojené s high-tech a medium high-tech. V České republice převládají v podnikatelském sektoru investice do VaV ve zpracovatelském průmyslu, které směřují do oblasti medium high-tech. Typickým příkladem tohoto odvětví je zde automobilový průmysl. Žádoucí by přitom bylo výrazněji podpořit rozvoj high-tech, tedy obory jako jsou vývoj a výroba léčiv, chemických látek, počítačů, letadel nebo rozvoj telekomunikačních služeb. To by pak přispělo k vyšší konkurenceschopnosti české ekonomiky a zároveň odlehčilo závislosti na jednom oboru (automobilovém průmyslu). Přilákat ovšem tyto firmy nelze na levnou pracovní sílu, ale na existující, kvalitní základnu lidských zdrojů, která se bez potřebných a efektivně rozdělovaných finančních prostředků neobejde.

Dalším způsobem, jak lze vědu a výzkum financovat je zapojení rizikového kapitálu. To také do značné míry vypovídá o vyspělosti finančního sektoru v dané zemi, dostupnosti odpovídajících investičních příležitostí i stabilitě domácího ekonomického prostředí. Mezi nejúspěšnější země v této oblasti patří podle očekávání Švédsko, Velká Británie, Dánsko, ale také Španělsko a Maďarsko, za oceánem potom USA.

77

Význam výdajů na rizikový kapitál v ČR je prakticky bezvýznamný a vypovídá zde mnohé o kvalitách inovační aktivity. Problémem je především nedostatečná připravenost firem pro vstup takového kapitálu, neochota managementu ztratit kontrolu nad firmami a také nároky investorů na růst firmy. Z takového závěru vyplývá, že překážky rizikového financování se nacházejí na mikroekonomické úrovni, čímž i řešení tohoto problému by se nemělo hledat jinde.

Způsobem jak určit vědeckou a technickou výkonnost je zaměřit se na charakteristiku inovačních aktivit podniků a to pomocí ukazatele výdajů na inovace. V případě výsledků byla ČR podle očekávání opět hluboce pod průměrem naproti Slovinsko se blížilo evropskému průměru. To může být do jisté míry dáno i lepší podnikovou kulturou, která se ve Slovinsku díky odlišnému historickému vývoji mohla budovat. Důvody proč ČR zaostává v inovování jsou různé problémy a překážky, které musí podniky řešit. Těmi nejzásadnějšími bránícími faktory při zavádění inovací jsou ekonomické, z ostatních pak nezájem zákazníků o nové inovované produkty. Řešením této neuspokojující situace může být posilování státní podpory VaV a inovací, ke kterému se ČR zavázala v Lisabonské strategii, hlavně pak čerpání strukturálních fondů právě pro oblast inovačního podnikání.

Vědeckou a technickou výkonnost může také charakterizovat patentová statistika. V rámci EU-25 z hlediska počtu patentových přihlášek u EPO na obyvatele jsou rozdíly mezi zeměmi či jejich skupinami propastné. Na špičce je opět podle očekávání Finsko a Švédsko, nové členské země pak silně zaostávají, s výjimkou Slovinska, které dohání evropský průměr.

Budeme-li se ptát na efekty inovační výkonnosti, je třeba se podívat na výsledky obchodu s technologiemi nebo na data o technologicky náročných vývozech. Vývoz technologicky náročných produktů má přímý vliv na kvalitativně založenou konkurenceschopnost. Zatímco v EU postupně klesá podíl vývozů technologicky vysoce náročných produktů a vzdaluje se tak USA, nové členské země zaznamenávají pozitivní trend, především pak ČR a Maďarsko. Slovinsko ustrnulo na velmi nízké hodnotě a vypadá to, že high-tech odvětví není jeho doména. Zjištěné výsledky jsou tak

78

pro ČR velmi slibné, neboť bude-li pokračovat nastolený trend, dožene evropský průměr velmi brzy. Tento úspěch lze přičíst především zahraničním firmám působícím v ČR, které si s sebou přinášejí své inovační know-how a nikoliv domácím podnikům, které jsou jak již bylo řečeno dříve velmi aversní k inovační činnosti.

Dalším efektem inovační výkonnosti je obchod s technologiemi, který vypovídá o technologické konkurenceschopnosti dané země. V širších mezinárodních srovnáních je nejčastěji používán ukazatel salda licenčních poplatků a autorských honorářů. Ten v praxi poukazuje na dlouhodobý deficit salda licenčních poplatků v Evropské unii. Přebytek zaznamenaly pouze Švédsko, Velká Británie a Francie. Česká republika i Slovinsko vykazují podobně velmi nízký příjem z licenčních poplatků a záporné saldo. Slovinské saldo je pak znatelně větší, což svědčí o větší potřebě dovozu technologií. Z takových výsledků lze vyvodit jasný závěr, že obě země mají dosud nízkou úroveň vlastních inovačních schopností a jejich technologicky náročné vývozy jsou závislé na vnějších technologických znalostech.

Posledním faktorem ekonomického růstu, který byl analyzován byla kvalita institucionálního prostředí a to z pohledu kvality správy a efektivnosti podniků. Kvalita správy byla posuzována podle projektu Governance Matters Světové banky, která tak sestavila agregované ukazatele pro její hodnocení. Ukazatele politické stability a prosazování demokracie se mezi roky 1998 a 2005 zhoršily nicméně ostatní ukazatele si polepšily a v souhrnném hodnocení kvality správy došlo k mírnému zlepšení, přesto Česká republika zaujímá v rámci EU-25 jedno z posledních míst. Ve Slovinsku pak byla situace nepatrně lepší, především díky lepším výsledkům kontroly korupce.

Dalším způsobem, jak lze měřit kvalitu institucionálního prostředí je indexem ekonomické svobody. Oblasti, které omezují ekonomickou svobodu jsou shrnuty do 10 dílčích ukazatelů. Podle Heritage Foundation, která index sestavuje, Česká republika boduje především v kategorii monetární a finanční svobody. Dobrých výsledků také dosahuje v kategorii fiskální a svobody trhu práce. Stejně jako ostatní východoevropské země má relativně nízké zdanění jak fyzických, tak i právnických osob. Země má také rozvinutý bankovní sektor a na vysoké úrovni finanční služby do čehož vláda zasahuje

79

minimálně. Hodnocena je také vysoká flexibilita trhu práce, ačkoliv najímání a propouštění zaměstnanců může být nákladné.

V případě oblastí, které by se mohly zlepšit, poukazuje organizace na svobodu podnikání, na svobodu před vládními zásahy do ekonomiky a na vypořádání se s korupcí. Vydávání úředních povolení a bankrotní řízení jsou značně časově náročné, což HF připisuje přebujelému byrokratickému systému. Za nejvážnější problém pak považuje vysoké vládní výdaje spojené často s korupcí. Ve Slovinsku by se ČR mohla inspirovat především v oblasti vypořádání s korupcí. Souhrnně pak vychází ČR jako ekonomicky svobodnější země.

V případě fiskální svobody, kdy je zkoumána míra daňového zatížení ekonomických subjektů lze tento ukazatel dán do souvislosti s kvalitou regulace. Česká republika se pak bude nacházet společně se Slovinskem v kvadrantu s nízkými daněmi a nižší kvalitou regulace společně. V případě těchto zemí by se plánované reformy měly především zaměřit spíše na zlepšení institucionální kvality než na pokles daní a zároveň na co nejnižší míru přerozdělování z důvodu nízké efektivnosti vynakládaných veřejných zdrojů.

Dalším hlediskem, jak byla hodnocena správa je ukazatel korupce. Ten sestavuje organizace Transparency international v podobě v podobě Indexu vnímání korupce (CPI). Podle zjištěných výsledků ČR zaujímá šesté nejhorší místo ve vnímání korupce v Evropské Unii, ve světě pak drží 46. umístění ze 163 sledovaných zemí. Tento špatný výsledek, jehož Česká republika každoročně v indexu dosahuje, je podle TI výsledkem dlouhodobého ignorování problému korupce a všech jejích projevů takřka ve všech oblastech společnosti. Řešení problému lze spatřovat v zavedení účinných systémových opatření, které by snížily míru korupčních možností a zprůhlednily postupy v oblasti správy věcí veřejných. Jako krok správným směrem lze považovat přijetí přísnějšího zákona o střetu zájmu, stejně tak přijatou vládní strategii boje proti korupci.

Kvalitu institucionálního prostředí lze také zkoumat z pohledu efektivnosti podniků, jež je na kvalitě tohoto prostředí přímo závislá. Podmínky pro podnikání v rámci projektu

80

Doing Business jsou hodnoceny zejména podle charakteristik regulační zátěže a jejích dopadů na podnikání. Podle zveřejněných dat si ČR oproti předchozímu roku pohoršila o 2 pozice a umístila se celkově na 52. místě, Slovinsko si pak pohoršilo o 5 míst a skončilo na 61. místě ze 175 zemí. Takové výsledky nejsou nijak oslnivé, zvláště v porovnání s průměrem zemí OECD. Problematickými oblastmi jsou v ČR i ve Slovinsku kategorie vynucování obchodních smluv, doba potřebná na zaplacení daní či doba potřebná na zaregistrování vlastnictví. V Evropské unii se pak na samém dně nachází Řecko a Slovinsko.

Dalším faktorem, který ovlivňuje efektivnost podniků je kvalita podnikové správy (corporate governance). Podle šetření WEF jsou klíčové sledované a hodnocené oblasti podnikové správy především etické chování firem, zodpovědnost (správních rad, ochrany minoritních akcionářů, přísnosti auditorských a účetních standardů) a společenská odpovědnost (účast v charitativních a dobrovolnických aktivitách a jejich podpora ze strany podniků). Hodnocení kvality podnikové správy v nových členských zemích je značně nepříznivé, zvláště v porovnání se starými členskými zeměmi. Nejhorší výsledky vykazují v podpoře dobrovolnických aktivit a dále v etickém chování a ochraně práv minoritních akcionářů, nejlépe je hodnocena přísnost standardů kontroly. Česká republika tak zaujímá v rámci EU-25 předposlední pozici před Itálií, Slovinsko se ve zjištěných hodnotách přibližuje průměru EU-15, což jak už bylo řečeno dříve, lze tento jev připsat lepší podnikové kultuře, která nebyla tolik ovlivněna historickými událostmi.

81

7 Závěr Cílem této práce bylo nalézt shodné a rozdílné faktory ekonomik ČR a Slovinska, které se dle rozdílných ekonomických teorií podílejí na ekonomickém růstu. Na základě těchto teorií byly vybrány tyto faktory: úspory, investice, věda a výzkum a kvalita institucionálního prostředí.

První z faktorů, který byl podroben analýze byly úspory. Jejich praktický význam se opírá jak o neoklasické, tak i o nové endogenní teorie růstu. Na základě získaných dat bylo zjištěno, že vývoj úspor a reálného růstu spolu souvisel. Zatímco ve Slovinsku si míra úspor udržovala stejnou úroveň, v ČR došlo ve sledovaném období ke značným výkyvům. Podle toho se následně choval i reálný růst – ve Slovinsku si udržoval vyrovnané tempo, ale v ČR kolísal podle vývoje úspor. Na základě tohoto zjištění lze jejich význam označit za podstatný a vláda by tak měla sladit svou výdajovou politiku s potřebami udržitelného dlouhodobého růstu.

Jestliže úspory ovlivňovaly ekonomický růst nepřímo, investice jako další faktor byly jeho přímou determinantou. Významem investic se především zabývali Harrod s Domarem a poukazovali přitom na nutnost neustálého udržování určité míry investic za účelem dosažení patřičného ekonomického rozvoje. Ze zjištěných výsledků je potom patrné, že větší investiční činnost v ČR i ve Slovinsku tak přispěla k vyššímu reálnému růstu oproti evropskému průměru. Investice byly také dány do kontextu s dalšími faktory, jako produktivitou práce, reálnou úrokovou sazbou a saldem veřejných rozpočtů, na nichž se ukázalo, do jaké míry investice ovlivňují. Význam investic byl tak shledán pro hospodářský růst jako zásadní, zvláště pak v případě ekonomie strany nabídky.

Dalším analyzovaným faktorem ekonomického růstu byl technologický pokrok, jež měl teoretickou oporu jak v neoklasickém modelu růstu, tak i v nových endogenních modelech. Technologický pokrok byl zkoumán z pohledu inovační výkonnosti. Tuto výkonnost určovaly vybrané ukazatele, jejichž výsledky měly jeden společný

82

jmenovatel a to naprostou podfinancovanost vědy a výzkumu a nechuť podniků inovovat. V praxi to mělo za následek nižší konkurenceschopnost českých podniků a zároveň nutný dovoz zahraničních znalostí. K tomu je třeba dodat, že nejvíce inovující země jsou zároveň ekonomicky nejbohatšími zeměmi na světě, proto by mělo být povinností každé vlády vědu a výzkum podporovat.

Posledním a snad nejdůležitějším faktorem růstu je kvalita institucionálního prostředí. Ta byla sledována z pohledu kvality správy, která je závislá na správně nastavených „pravidlech hry“, podle kterých ekonomické subjekty „hrají“ a z pohledu efektivnosti podniků, jež zdůrazňuje mikroekonomické hledisko institucionální kvality. Výsledky jakých kvalita správy v ČR dosáhla nebyly nijak oslnivé ba přímo žalostné, nicméně v posledních několika letech bylo zaznamenáno jisté zlepšení ovšem na Slovinsko to stále nestačilo. V případě ekonomických svobod pak na tom byla ČR podstatně lépe a zároveň byla označena jako ekonomicky svobodnější země než Slovinsko. V ukazateli korupce pak opět propadla. Z pohledu efektivnosti podniků vyšla ČR u podmínek podnikání poměrně zle stejně jako Slovinsko. V případě kvality podnikové správy pak Slovinsko bodovalo především díky lepší podnikové kultuře.

Závěrem lze říci, že hospodářská transformace a dohánění západní Evropy je běh na dlouhou trať a veškeré zásahy do ekonomiky by měly být předem pečlivě zvažovány. Současně by měl být brán v potaz i jejich dlouhodobý dopad. V případě krátkodobých cílů by se měla vláda zaměřit zvláště na zkvalitňování institucionálního prostředí, což je naprostou nutností a jediný způsob přiblížení se k hospodářsky vyspělým zemím. Takové řešení bude určitě i snazší prosadit než jakékoliv experimenty v podobě daňových (ne)reforem, které nejsou v tuto chvíli tolik potřebné jako výše zmíněné reformy institucí. V dlouhém období je potom potřeba se zaměřit na vytvoření dostatečné základny lidských zdrojů pro vědu a výzkum, jež jsou skutečným zdrojem budoucí prosperity.

83

8 Seznam použité literatury Literární zdroje: [1] Brůžek, A. a kol. Světová ekonomika na prahu 21. století. Praha: Velryba, 2003. 197 s. ISBN 80-85860-14-7 [2] Čihák, M., Holub T. Teorie růstové politiky. Praha: Vysoká škola ekonomická, 2004. 170 s. ISBN 80-245-0126-0 [3] Dornbusch, R., Fisher, S., Startz, R. Macroeconomics. New York: McGraw-Hill Irwin, 2004. 613 s. ISBN 0-07-282340-2. [4] Frank, R., Bernanke B. Ekonomie. Praha: Grada Publishing a. s., 2002. 803 s. ISBN 80-247-0471-4 [5] Harrod, .R. An Essay in Dynamic Theory, Economic Journal IL, March 1939, s. 14-33 [6] Holman, R. Ekonomie. Praha: C. H. Beck, 2002. 714 s. ISBN 80-7179-681-6 [7] Holman, R. Makroekonomie. Praha : C.H. Beck, 2004. 424 s. ISBN: 80-7179-764-2 [8] Jones, C. Introduction to Economic Growth. New York: W.W. Norton & Company, 1998. 190 s. ISBN 0-393-97174-0. [9] Jonáš, J. Ekonomická transformace v České republice: makroekonomický vývoj a hospodářská politika. Praha, 1997. 190 s. ISBN 0-393-97174-0.

[10] Mach, M. Makroekonomie II. Praha: Melandrium, 2001. 367 s. ISBN 80-86175-18-9 [11] Romer, P. Endogenous Technological Change, Journal of Political Economy, Vol. 98, No. 5, October 1990, s. 71-102 [12] Schiller, B. Makroekonomie dnes. Brno : Computer Press, 2004. 412 s. ISBN: 80-251-0169-X [13] Sojka, M. Dějiny ekonomických teorií. Praha : Karolinum, 2000. 298 s. ISBN: 80-7184-991-X [14] Solow, R. A Contribution to the Theory of Economic Growth Quarterly Journal of Economics, February, vol. 70, 1956, str.65–94 [15] Thirlwall, A. P. Growth and development, with special referenceto developing economies. New York: Palgrave Macmillan, 2003. 816 s. ISBN 0-333-98088-3.

84

[16] Thirlwall, A. P. The nature of economic growth : an alternative framework for understanding the performance of nations. Cheltenham: Edward Elgar, 2002. 111 s.

ISBN 1-84064-864-3. [17] Varadzin, F. Ekonomický rozvoj a růst. Praha : Professional Publishing, 2004. 329 s. ISBN: 80-86419-61-4 Internetové zdroje

[18] BusinessInfo.cz – Oficiální portál pro podnikání a export, elektronická adresa http://www.businessinfo.cz/cz/ [19] Euroskop.cz –Portál s informacemi o evropské unii, elektronická adresa http://www.euroskop.cz/ [20] INSTITUTE OF MACROECONOMIC ANALYSIS AND DEVELOPMENT, Slovinsko, elektronická adresa http://www.sigov.si/zmar/aindex.php [21] Eurostat – Oficiální statistický portál evropské unie, elektronická adresa http://epp.eurostat.ec.europa.eu [22] Evropská komise – Oficiální portál Evropské komise, elektronická adresa http://ec.europa.eu [23] Měšec.cz – Portál zaměřen na banky, daně, pojištění a investice, elektronická adresa http://www.mesec.cz [24] Česká národní banka – Oficiální portál ČNB, elektronická adresa http://www.cnb.cz [25] Český statistický úřad – Oficiální portál ČSÚ, elektronická adresa http://www.cnb.cz [26] Slovinská národní banka – Oficiální portál BSI, elektronická adresa http://www.bsi.si/en/ [27] Slovinský statistický úřad – Oficiální portál SORS, elektronická adresa http://www.stat.si/eng/index.asp [28] WEF – World Economic Forum, elektronická adresa http://www.weforum.org/en/index.htm

85

[29] International Institute for Management Development, elektronická adresa http://www.imd.ch/index.cfm [30] The World Bank – Doing Business, elektronická adresa http://www.doingbusiness.org/ [31] Lisabonská strategie, pdf dokument www.svensktnaringsliv.se/multimedia/archive/00000/The_Lisbon_Strategy_an _347a.pdf [32] Community innovation survey (CIS), elektronická adresa http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page?_pageid=0,1136250,0_45572555&_dad=po rtal&_schema=PORTAL [33] Index of economic freedom - 2007, elektronická adresa http://www.heritage.org/index/ [34] Ministerstvo financí – Oficiální portál, elektronická adresa http://www.mfcr.cz

86

9 Seznam tabulek a obrázků Seznam tabulek Tabulka č. 3.1: HDP na obyvatele v PPS ...................................................................... 30 Tabulka č. 3.2: Tempo růstu reálného HDP (v %) ........................................................ 32 Tabulka č.3.3: Hrubé národní úspory (v % HDP) .......................................................... 35 Tabulka č.3.4: Míra investic (tvorba hrubého fixního kapitálu v % HDP) .................... 37 Tabulka č.3.5: Tempo růstu THFK................................................................................. 38 Tabulka č.3.6: Tempo růstu produktivity práce.............................................................. 40 Tabulka č.3.7: Vztah mezi vývojem reálné úr. sazby a THFK v ČR ............................. 41 Tabulka č.3.8: Saldo veřejných financí (v % HDP) ....................................................... 43 Tabulka č.3.9: Vztah bilance veř. rozpočtů na ostatní ukazatele (v %).......................... 44 Tabulka č.3.10: Vývoj veřejného dluhu (v % HDP)....................................................... 45 Tabulka č.3.11: Hrubé domácí výdaje na výzkum a vývoj (GERD) v % HDP.............. 47 Tabulka č.3.12: GERD podle sektoru (v % HDP).......................................................... 48 Tabulka č.3.13: Výdaje na rizikový kapitál v ČR (v % HDP)........................................ 53 Tabulka č.3.14: Výdaje na rizikový kapitál v EU-15 (v % HDP) .................................. 53 Tabulka č.3.15: Výdaje na rizikový kapitál v USA (v % HDP)..................................... 53 Tabulka č.3.16: Podniky zavádějící inovace podle typu (v % všech podniků) .............. 55 Tabulka č.3.17: Charakteristiky inovačních aktivit podniků (v %)................................ 56 Tabulka č.3.18: Patentové přihlášky u Evropského patentového úřadu (na mil. obyvatel) ................................................................................................................. 58 Tabulka č.3.19: Licenční poplatky a autorské honoráře (v USD/obyvatele).................. 61 Tabulka č.3.20: Podmínky pro podnikání (2006) ........................................................... 72 Tabulka č.3.21: Hodnocení kvality podnikové správy ................................................... 74

87

Seznam obrázků Obrázek č. 1a, 1b: Hranice produkčních možností v kr. a dl. období............................... 6 Obrázek č. 1.2: Posuny dlouhodobé nabídky ................................................................... 7 Obrázek č.1.3: Stálý stav ................................................................................................ 12 Obrázek č.1.4: Stálý stav při růstu populace a tech. pokroku......................................... 15 Obrázek č.3.1: Hrubý domácí produkt na obyvatele v PPS............................................ 31 Obrázek č.3.2: Růst reálného HDP ................................................................................. 32 Obrázek č.3.3: Vývoj HNÚ v letech 1999 - 2007 .......................................................... 36 Obrázek č.3.4: Vztah HDP a THFK v ČR ...................................................................... 38 Obrázek č.3.5: Tempo růstu produktivity práce ............................................................. 40 Obrázek č.3.6: Vztah mezi vývojem reálné úr. sazby a THFK v ČR ............................. 42 Obrázek č.3.7: Saldo veřejných financí (rok 2004, v % HDP)....................................... 43 Obrázek č.3.8: Vztah bilance veř. Rozpočtů na ostatní ukazatele v ČR......................... 44 Obrázek č.3.9: Vývoj veřejného dluhu ........................................................................... 46 Obrázek č.3.10: Struktura výdajů na VaV v ČR podle zdrojů financování v období 1999-2005 ............................................................................................................... 49 Obrázek č.3.11: Výdaje na VaV ve zpracovatelském průmyslu ČR podle technologické náročnosti VaV prací v roce 2002 .......................................................................... 50 Obrázek č.3.12: Vývozy high-tech produktů.................................................................. 60 Obrázek č.3.13: Kvalita veřejné správy v ČR ................................................................ 63 Obrázek č.3.14: 10 ekonomických svobod v ČR a ve Slovinsku ................................... 66 Obrázek č.3.15: Vztah daňové zátěže a kvality podmínek podnikání (v %) .................. 68 Obrázek č.3.16: Index vnímání korupce v EU-25 .......................................................... 70

88

Přílohy

89