Ekologická ekonomie jako produkt sociálních změn v šedesátých letech 20. století: Metodologická východiska PAVLA KAČMÁROVÁ* Abstrakt: Ekologická ekonomie představuje jeden z ekonomických přístupů
k ochraně
životního
prostředí,
který
se
v prostředí
industriálních zemí Západu rozvíjel od konce šedesátých let 20. století společně s neoklasickou environmentální ekonomií a jehož základní východiska ovlivnila první politiky ochrany životního prostředí tak, jak byla nastavena během sedmdesátých let 20. století a dále. V článku se budu zabývat problematikou tohoto ekonomického přístupu k ochraně životního prostředí, a to s ohledem na jeho ekonomickou a historickou podstatu. Domnívám se, že jsou to právě tzv. dlouhá šedesátá léta (tj. přibližně období let 1958-1968/1973), která s sebou přinesla proměnu stěžejních paradigmat, kdy jedním z nich byl také vztah člověka a přírody. Hlavní pozornost své práce tedy zaměřím na vybrané koncepty, které vysvětlují a přibližují podstatné změny ve zvoleném časovém období; a na metodologická východiska ekologické ekonomie z pohledu jejích teoretiků. Klíčová slova: Ekologická ekonomie, vznik ochrany životního prostředí, neomarxismus, postmaterialismus
JEL klasifikace: Q01, Q28, Q57, Q58
*
Studentka doktorského studia oboru Hospodářských a politických dějin, Katedra hospodářských dějin, Národohospodářská fakulta VŠE v Praze, Nám. W. Churchilla 4, 130 67 Praha 3; e-mail:
[email protected].
1. Úvod Moderní pojetí ochrany životního prostředí lze v industriálních zemích Západu identifikovat přibližně na konci šedesátých, resp. začátku sedmdesátých let 20. století, které považuji za hlavní mezník v tzv. environmentální revoluci, a kterou primárně spojuji se sedmdesátými léty 20. století. Za hlavní vývojový mezník označuji událost konce roku 1973, tedy dopad první ropné krizi na západní část světa. Panika, která byla vyvolána nedostatkem ropy a z ní vyplývajících omezení, vyvolala u široké veřejnosti nárůst zájmu o ekologickou problematiku a otázky ochrany životního prostředí, které během sedmdesátých let 20. století výrazně narůstaly. Výsledkem byl vznik politických stran odvolávajících se na ochranu životního prostředí, jež postupně začaly ovlivňovat podobu hospodářské politiky, jejich cílem byly jiné priority než ekonomický růst - zejména vyšší udržitelnost spotřeby a výroby. Sedmdesátá léta 20. století pak mohu charakterizovat jako proces proměny společnosti od konzumní k tzv. udržitelné,1 jež se vyznačovala protesty proti výstavbě atomových elektráren, využíváním obnovitelných zdrojů energie, ale také např. zaváděním dobrovolných nástrojů ochrany životního prostředí do praxe aj.2 Cílem mého článku je vysvětlit metodologická východiska vzniku ekologické ekonomie v průmyslových zemích Západu na konci šedesátých a začátku sedmdesátých let 20. století, kdy za stěžejní období celkově považuji období let 1973 – konec sedmdesátých let 20. století, resp. začátek osmdesátých let 20. století.3 Domnívám se, že environmentální revoluce let sedmdesátých je odrazem událostí tzv. dlouhých šedesátých let (cca 1958 - 1968/1973), které určily podobu nově vznikající soudobé politice ochrany životního prostředí, jež je, podle mého názoru, produktem ekologické ekonomie. Z tohoto důvodu zaměřím obsah svého článku právě na analýzu období let 1958 – 1968/1973, přičemž však zdůrazňuji, že hlavní pozornosti se ochraně životního prostředí dostalo až po roce 1973. Práce je příspěvkem k oboru environmental history, zabývá se tedy vznikem ochrany životního prostředí na vybraném prostředí4 s ohledem na jeho ekonomickou podstatu.
1
Tedy takové společnosti, která se od materiální spotřeby v kvantitativním množství orientuje na spotřebu statků recyklovatelných a druhotně využitelných, tj. kvalitativní spotřebu. 2 Myšlenky doby navíc výrazně ovlivnila kniha Římského klubu Limity růstu, jež byla vydána v roce 1972, ale bestsellerem se stala až po událostech roku 1973. 3 V SRN např. 1973-1982, kdy první vlnu environmentální revoluce spojuji s koncem vlády kancléře Helmuta Schmitta. Více k tomu např. viz Ditt 2003, 305-343; Engels 2006; Hünemörder 2004. 4 V případě tohoto článku jsem zvolila komplexní vývoj všech zemí Západu ve stanoveném období, a to i přesto, že jednotlivé industriální země měly svůj specifický vývoj ekonomik. Je však zřejmé, že některé charakteristické vývojové rysy byly pro země Západu shodné – tj. hospodářský růst v průběhu padesátých let 20. století,
1
Domnívám se, že v případě tématu vzniku ochrany životního prostředí nelze vynechat také analýzu sociologických a politických faktorů zvoleného období. Práci jsem rozdělila do tří částí, kdy v první definuji stěžejní pojmy z oblasti environmentalismu, představím v krátkosti jednotlivé ekonomické přístupy k ochraně životního prostředí a prezentuji současný pohled na ekologickou ekonomii. V druhé části se zabývám identifikací klíčových změn společnosti v dlouhých šedesátých letech, jež zapříčinily proměnu paradigmatu ve vtahu člověka k přírodě. V poslední, třetí části mé práce posléze přibližuji proměnu hodnot společnosti z pohledu prvních ekonomů ochrany životního prostředí, tedy z pohledu ekologických ekonomů. V práci jsem také zhodnotila celkový přístup ekologické ekonomie k ochraně životního prostředí.
2. Environmentalismus v pojetí ekologické ekonomie Vzhledem k roztříštěnosti pojmu environmentalismus ve společenských vědách považuji za podstatné definovat tento termín dříve, než přistoupím k samotné analýze svého článku. Podle neoklasického environmentálního ekonoma Charlese Kolstada se environmentalismus zabývá vztahy mezi vnějším prostředím, přírodou a společenským vývojem (Kolstad 2000, 1).5 Vznik environmentalismu lze datovat ke konci šedesátých let 20. století, kdy je jeho raná fáze spojována s učením ekologické ekonomie a neoklasické environmentální ekonomie, které zavedly do praxe nástroje ochrany životního prostředí. Na začátku devadesátých let 20. století se do popředí dostávají dva nové přístupy ochrany životního prostředí – institucionální (ekologická) ekonomie a tzv. Free Market Environmentalism (tržní přístup k ochraně životního prostředí). Pro Free Market Environmentalism pak platí, že jeho hlavním konceptem je instituce soukromého vlastnictví, reflektuje tak proliberální hodnoty založené na fungování tržních struktur.6 Nadále bude pracovat s pojmem environmentalismus jako s plnohodnotnou vědeckou disciplínou, která se snaží dodržovat ekonomické zásady v konceptu ochrany životního prostředí a využívá tak poznatků z oblasti samotné ekologie, ale též sociologie, historie, filozofie ad. Odmítám tedy tvrzení o tom, že environmentalismus
babyboom, liberalizace společnosti, demokratizace společnosti, vzrůstající počet mladých a vzdělaných studentů, odklon od klasických rodinných hodnot apod. 5 Tj. zdůrazňuje vazbu mezi ekologickým systémem Země a ekonomickým systémem lidské společnosti, jeho cílem je změna ekonomických a politických mechanismů, které životnímu prostředí škodí (Kolstad 2000, 1) 6 K metodologickým přístupům k ochraně životního prostředí více viz např. Kotíková 2006, 261-273.
2
nemá s přírodními, ani se společenskými vědami fakticky nic společného a také nesouhlasím s přirovnáním ke komunismu.7 Co se týče základních teoretických stanovisek ekologické ekonomie, zdůraznila bych zejména skutečnost, že je tento ekonomický přístup k ochraně životního prostředí charakterizován
rozšířením
zúženého
pohledu
na
životní
prostředí
neoklasické
environmentální ekonomie o poznatky ostatních přírodních a humanitních věd (Luzadis 2010, 1). Podle ekologických ekonomů je nutné přistupovat k ochraně životního prostředí interdisciplinárně, tj. zohlednit stanoviska fyziky, psychologie, ekologie, sociologie, nebo také historie. Stoupenci ekologické ekonomie za stěžejní koncept považují vnitřní hodnotu přírody, jež není vyčíslitelná v penězích (na rozdíl od environmentálních neoklasiků a tržních environmentalistů, Vejchodská 2007, 19-20). Dalším charakteristickým rysem je hodnocení přírody z pohledu ekocentrického (resp. biocentrického),8 kdy má příroda svou vnitřní hodnotu, tj. takovou hodnotu, která neodráží ani lidské preference, ani se neodvíjí od užitku, který z ní plyne. Tato hodnota vyjadřuje nedotknutelnost přírody, je to právo přírody být zachována v kvalitě a kvantitě, v jaké byla před zásahem člověka (Edward-Jones, Bavies, Hussain 2000, 77). Vzhledem k zaměření mého článku, kdy za hlavní přínos považuji historickou analýzu vzniku environmentalismu, je však nutné hodnotit vymezení tohoto pojmu a samotné ochrany životního prostředí z pohledu soudobé společnosti. Tvrdím, že právě ekologická ekonomie reflektuje společenské postoje šedesátých let 20. století. Mé tvrzení o tom, že ekologická ekonomie ovlivnila podobu prvních politik ochrany životního prostředí, podporuje fakt, že první nástroje ochrany životního prostředí byly do praxe zaváděny na začátku sedmdesátých let 20. století a jako takové byly výsledkem událostí předešlého desetiletí.9 Tímto se budu zabývat ve třetí části mého článku, kdy představím ekonomický koncept pojetí ekologické ekonomie. Z představených základních východisek ekologické ekonomie bych shrnula, že osobně považuji za výhodu tohoto ekonomického přístupu k ochraně životního prostředí interdisciplinární přístup, jelikož se domnívám, že je do analýzy dopadů vybrané politiky 7
Podle některých autorů je environmentalismus jen ideologií, která odmítá vidět svět, přírodu a lidstvo takové, jaké ve skutečnosti jsou, tedy vidět jejich přirozený evoluční vývoj. Například Klaus 2007, 21. 8 Biocentrismus zastupuje přístup, podle kterého mají veškeré živé organismy na Zemi stejné právo na život, jedno jestli lidský život, nebo život rostlin a živočichů. Ekocentrismus se zaměřuje na zachování ekosystémů. 9 Viz např. v prostředí SRN je vznik Strany zelených – Die Grünen datován k roku 1979 a je výsledkem vývoje od roku 1973, kdy rozhodujucí úlohu otázky ochrany životního prostředí sehrály zejména aktivity protiatomového hnutí SRN, na které přímo navázalo ekologické hnutí SRN. Více viz např. Hockenos 2011, 24; Nielson 2006, 207; Breyman 1997, 304; Spiegel Online 48/1973; Zeit Online 52/21.12.1973 aj.
3
ochrany životního prostředí nutné zahrnout i poznatky ostatních společenských a přírodních věd.10 Přes výše zmíněné přednosti však musím konstatovat, že ekologická ekonomie se vyznačuje převažujícími zápory. Nejzásadnějším nedostatkem, kterého se dopouštějí prakticky všichni ekologičtí ekonomové, je skutečnost, že se pomocí různých nástrojů ochrany životního prostředí snaží hrubě zasahovat do svobody jednotlivce (Sheeran 2006, 34). Hlavním důvodem těchto závěrů je skutečnost, že ekologičtí ekonomové vycházejí ze základních předpokladů ekologie, tedy že člověk je pouze součástí přírody a ekosystémů, není jim nadřazený a jako takový nemá právo narušovat původní přírodní rozdělení.
3. Klíčové změny vývoje společnosti v ,,dlouhých šedesátých letech“ Dlouhá šedesátá léta představují období vývoje společnosti, která jsou datována přibližně od konce padesátých let 20. století do roku 1968, tedy do období, kdy vrcholilo studentské povstání, resp. do roku 1973, kdy svět zasáhla první ropná krize. Tato léta jsou charakteristická obdobím kulturní proměny společnosti, jejích hodnot a celkově tedy proměnou do té doby všeobecně přijímaných paradigmat z oblasti veřejného i soukromého života. Jaké vývojové mezníky historie soudobé společnosti předcházely této proměně a v čem lze spatřovat jejich zásadní význam pro změnu v přístupu k ochraně životního prostředí? Jeden fenomén měly všechny země vyznačující se fungováním tržních struktur11 společný – za svůj prudký hospodářský růst vděčily především liberalizaci svých ekonomiky, často po vzoru USA. Tato orientace na USA je nazývána jako vlna amerikanizace a je definována transferem hodnot, institucí, kultury, rozhodovacích strategií, organizačních struktur, symbolů a norem, které se ze spojených států postupně rozšířily do ostatních zemí (Kipping, Kudo, Schröter 2003, 247). Amerikanizace, či snad lépe vlna liberalizace, se dotkla všech sfér
10
Např. si nemyslím, že je korektní hodnotit první přijaté zákony na ochranu životního prostředí na začátku sedmdesátých let 20. století bez přímé vazby na jasně ,,levicový“ vývoj šedesátých let 20. století, který z dlouhodobého pohledu považuji za výsledek poválečného vývoje. V případě SRN se jedná o zákony Benzinbleigesetz (Zákon o využívání bezolovnatého benzínu) a Fluglärmgesetz (Zákon o omezování hluku z letadel) z roku 1971, Tierschutzgesetz (Zákon na ochranu zvířat) z roku 1972 a následoval Abfallbeseitigungsgesetz (Zákon o likvidaci odpadů) z roku 1974, které prokazují vazbu na zvyšující se ekologické povědomí občanů Západního Německa a reflektují jejich levicové postoje, mimo jiné také vycházejí z vlády Willyho Brandta, který prosazoval technokratické řízení politiky. Tj. podle mého názoru je naprosto zásadní zahrnout do hodnocení historickou analýzu pozadí přijetí zákonů ochrany životního prostředí a sociologickou analýzu společnosti. 11 Vlna amerikanizace a konzumerismu však byla viditelná také v zemích pod socialistickou sférou vlivu, avšak v omezené podobě. V tomto smyslu lze hovořit o tzv. pseudokonzumní společnosti Východu.
4
soukromého i veřejného života. V industriálních zemích Západu fungoval právní stát s prvky tržního hospodářství, které se stalo tzv. protikomunistickou kotvou, jako reakce na socialistické znárodňování v zemích Východu. Demokracie byla jedinou možnou formou společnosti, stát musel být neutrální a především měl minimálně zasahovat do veřejného dění. Otázka svobody slova a občanské rovnosti se stala základní politickou premisou. V soukromém životě se vlna amerikanizace ukázala jako impuls proměny hodnot, jež potvrdila vzestup konzumní společnost. Ta je přirovnávána k růstu životního stylu, který se vyznačuje orientací na zábavu, individualismem, úpadkem významu starší generace a pracující třídy ve prospěch mladé a vzdělané generace. Hlavními rysy jsou materialismus a nadměrný konzum, kdy spotřební společnost svým chováním nezohledňuje zachování zdravého životního prostředí a nadměrně čerpá přírodní zdroje (Trentmann 2009, 107). Wolfrum definuje konzumní společnost jako epochální proměnu v dějinách lidstva, jež označuje vývoj od nedostatku k nadbytku, od chudoby k vysoké životní úrovni, od práce k volnému času, od produkce ke spotřebě, kromě toho v sobě zahrnuje také silné tendence ,,společnosti ve stylu použij a zahoď“ (Wolfrum 2008, 208). Základním znakem zkoumané doby se tedy stala spotřeba bez limitů. Proměna poválečné (většinou konzervativní) společnosti ve společnost konzumní byla pozorovatelná ve změně životního stylu, módního vkusu a oblékání, odklonu od tradičních hudebních národních skupin k britským Beatles či americkým Rolling Stones, ve změně postavení ženy (tzv. ženská otázka), odklonu od tradičního pojetí rodinného života, rozmachu vzdělání, veřejného vystupování, až po celkovou liberalizaci společnosti. Dalším důsledkem růstu významu konzumní společnosti bylo oslabení role státu na úkor ostatních nevládních organizací (tzv. NGOs) a národa jako celku ve prospěch role jednotlivce, který se nově začal zajímat o nadnárodní problémy, tj. o globální problémy. Přes nepopiratelné pozitivní stránky s sebou ale amerikanizace přinesla i negativa. Největší vlna odporu proti „americkému imperialismu“ se začala zvedat po začátku války ve Vietnamu v roce 1964, ačkoliv patrné náznaky byly viditelné již dříve v souvislosti s demonstracemi proti jadernému zbrojení, ve kterém hlavní význam měly USA (Nehring 2005, 223-241). Dalším z problémů se stala degradace přírody a krajiny a neúměrné čerpání přírodních zdrojů. Fungování společnosti bylo založeno na nadměrné spotřebě naprosto všeho, což se odrazilo ve zvyšování množství odpadů, ve znečištění ovzduší (vůbec poprvé se začalo mluvit o znečištění ovzduší způsobeném stacionárními zdroji a o spojitosti emisí CO2
5
s klimatickými změnami, Winiwater, Knoll 2007, 243-253), ve znečištění povrchových a podzemních vod z chemikálií, které začaly být nově používány ve výrobě.12 Nejvýznamnější proměnou šedesátých let 20. století však byla jednoznačně skutečnost, že hlavní slovo převzala mladá generace. Západní společnost se stala mladou civilizací, a to nejen díky vysoké porodnosti, ale také díky vysoké migraci všech mladých z ostatních rozvojových zemí, či ze zemí Východu. S do té doby naprosto ojedinělým novorozeneckým přírůstkem druhé poloviny padesátých let 20. století souvisí vzdělanostní expanze. Nejen, že dorůstala první vlna babyboomu, ale také starší studenti si uvědomili, že ve společnosti už nepanuje základní premisa rodiny, ale že došlo k proměně hodnot. Poslední důležitou socioekonomickou změnou, která nastala v průběhu dlouhých šedesátých let 20. století a která podle mého názoru také přispěla k proměně paradigmatu člověk - příroda, byla další vlna vědecko-technické revoluce, jež primárně vycházela ze vzdělanostní expanze. Do výroby byly zaváděny nejnovější technologie zpracovatelského i výrobního průmyslu, začal se využívat počítač, rádio bylo nahrazeno televizí, která lidem poskytla vizuální představy o skutečnostech, o kterých do té doby nevěděli (viz např. realistické záběry z Vietnamu ad., či autentické pohledy na znečištěné lesy a ovzduší v industriálním Porýní a Porúří, Judt 2008, 331-363). Mohu shrnout, že šedesátá léta 20. století znamenala zásadní vývojový mezník v dějinách společnosti, jelikož přinesla obrat v uznávání všeobecně přijímaných pravidel, jež najednou mohly být napadnutelné a rekonstruovatelné.13 Proměna ve vztahu člověka k přírodě se projevila zejména v akceptování ekologických pravidel a jejich implementace do hospodářských politik ekonomických celků. Na lidského jedince se přestalo nahlížet jako na nadřazený subjekt přírodě, který ji může využívat k uspokojování svých potřeb.
12
Např. markantní úhyn ryb v Rýně v roce 1969 označovaný jako ,,největší katastrofa na Rýně“ ad. (Hünemörder 2004, 84, 85). 13 Proměnou hodnost společnosti se zabývá např. sociolog Ronald Inglehart, který na začátku sedmdesátých let 20. století vysledoval nový fenomén, který definoval jako postmaterialismus. Podle Ingleharta dosáhla fáze modernizace svého vrcholu na začátku šedesátých let 20. století a od druhé poloviny šedesátých let dochází k obratu, Inglehart tento trend nazval jako počátek postmoderních hodnot (Inglehart 1997, 75). Postmodernismus je charakterizován jako změna hodnot od materialismu k postmaterialismu, jež Inglehart vysvětluje pomocí teorie upokojování potřeb, se kterou Maslow vystoupil již v roce 1948 (více viz Maslow 1948, 402-416; Maslow 1954, 327-347). Dle mého názoru není korektní spojení postmateriálních hodnot s pojmem postmodernismus. Inglehart tvrdí, že v modernizaci lze spatřovat takový rozvoj společnosti, kdy díky ekonomickému růstu (a dalším faktorům) dosáhne ekonomika hospodářských ,,limitů růstu“ a obrátí své hodnoty k jiným – altruistickým, či také ekologickým – cílům. Nesouhlasím s Inglehartem, že tohoto vrcholu dosáhl Západ v průběhu šedesátých let 20. století, resp. si vůbec nemyslím, že jakéhokoliv podobně nadefinovaného vrcholu ekonomiky lze vůbec někdy dosáhnout. Především je také nutné zmínit, že nebýt stále se zvětšujícího růstu světových ekonomik, nikdy by se postmateriální hodnoty nemohly projevit, a to jednoduše proto, že by si je společnost nemohla dovolit uspokojovat.
6
Výše jsem představila základní vývojové trendy, které formovaly dlouhá šedesátá léta a bez kterých by revoluční závěr šedesátých let a následný ,,proekologický“ vývoj sedmdesátých let 20. století nikdy nemohl nastat. Z tohoto důvodu považuji proměnu vztahu člověka k přírodě za jeden z četných produktů historického napadnutí paradigmat kulturních, ekonomických i politických ve zkoumaném období.
4. Ekologická ekonomie jako produkt ,,dlouhých šedesátých let“? Vzhledem ke skutečnosti, že jsem výše představila hlavní vývojové změny ve sledovaných dlouhých šedesátých letech, jež přinesly proměnu ve vztahu člověka k přírodě a umožnily tak rychlý vývoj této problematiky v sedmdesátých letech 20. století, považuji nyní za vhodné přistoupit k hlavnímu cíli mého článku, tedy vysvětlit metodologickou podstatu ekologické ekonomie z pohledu jejích autorů, tedy soudobý pohled na ochranu životního prostředí. Zaměřím se zejména na konkrétní východiska vybraných ekologických ekonomů, o kterých se domnívám, že nejvíce přispěli k definování úlohy ekonomie v ochraně životního prostředí v podání ekologické ekonomie a jejichž práce implicitně ovlivnily podobu jednotlivých
politik
ochrany
životního
prostředí
v průmyslových
zemích
Západu
v sedmdesátých letech 20. století, resp. později. Klasické ekonomické paradigma staví na pracích Adama Smithe, Thomase Malthuse, Davida Ricarda a Johna Stuarta Milla. Všichni uvedení se zabývali fungováním tržních struktur a tím, jestli je trh schopný zajistit efektivní alokaci omezených zdrojů. Prvním teoretikem ekonomické souvislosti růstu obyvatelstva a omezeného stavu přírodních zdrojů byl Thomas R. Malthus, který ve své Eseji o principu populace (An Essay on the Principle of Population) z roku 1798 popisuje jeho vize o tom, co čeká lidstvo v budoucnosti (více viz Malthus, 1998).14 Za druhého nejvýznamnějšího předchůdce ekonomů, zabývajících se ochranou životního prostředí, považuji Davida Ricarda. Ricardův hlavní přínos pro vznik
14
Proti tradičnímu pohledu na dílo Thomase R. Malthuse vystupuje např. ekonom Lukáš Kovanda. Tvrdí, že zmíněný autor již od počátku podával svou populační teorii coby podmíněnou. Vždy zmiňoval endogenní prozíravost, kdy s růstem ekonomiky může dojít k zesílení sebekontroly plození potomků, která bude pozitivně ovlivněna výší důchodu na obyvatele. Tato prozíravost je pak charakteristická tím, že růst mezd ovlivní změnu preferencí spotřebitelů, kteří budou stále více dávat přednost luxusní spotřebě před rozšiřováním rodiny. Kovanda pak shrnuje jeho studii Malthusova díla konstatováním, že s dalšími vydáními Eseje (vyšlo jich celkem šest za Malthusova života) sílí zdůrazňování právě těchto ,,vnitřních“ kontrolním mechanismů populačního růstu, zejména tedy morální sebekontroly. Podle Kovandy Malthus dokonce zmiňuje institut soukromého vlastnictví, které zajistí hospodářský růst a bohatnutí společnosti a implicitně pak ovlivní výši porodnosti (Kovanda 2010, 71-73).
7
environmentalismu lze spatřovat ve vůbec prvním definování udržitelného stavu (Steady State) ekonomie v tzv. mzdovém modelu, kterého se později chopili ekologičtí ekonomové (podrobněji viz Ricardo 1934, 58). Posledním klasickým ekonomem, který který ovlivnil celkově společenské dění ve zkoumaných šedesátých a sedmdesátých letech 20. století, je Karl Marx. Do teorie ekonomického pojetí ochrany životního prostředí vstoupil díky soudobému znovuobjevení jeho raných spisů v podání členů New Left (Nové levice) Theodora W. Adorna, Maxe Horkheimera, Herberta Marcuseho aj. Upřesňuji však, že centrem zájmu klasického marxismu byla utlačovaná dělnická třída, neomarxismus přebírá některé zásadní myšlenky marxismu a orientuje se na ,,utlačované“ sociální skupiny (tj. např. etnické menšiny a národy Třetího světa ad.), na kritiku individualismu a konzumní společnosti (tj. např. globální témata jako znečištění životního prostředí, více viz Marcuse 1991 aj.) a na kritiku imperialismu USA (zejména válka ve Vietnamu).15 Na klasická ekonomická východiska navazují ekonomové šedesátých let, kteří buď explicitně (např. Herman E. Daly, Římský klub), či implicitně (Kenneth E. Boulding) do svých prací zařazují ochranu životního prostředí, jež se stala základními metodologickými východisky ekologické ekonomie. Vyzdvihla bych zejména práci Kennetha E. Bouldinga, kterého osobně považuji za autora termínu ,,udržitelnost, resp. trvale udržitelný rozvoj“, Hermana E. Dalyho, jež navazuje na práci Bouldinga v průběhu sedmdesátých let 20. století a první publikaci Římského klubu – Limity růstu. Kenneth E. Boulding vymezil historii ochrany životního prostředí svým článkem The Economics of The Coming Spaceship Earth z roku 1966, ve kterém vyvrátil do té doby platné premisy o neomezených zásobách přírodních zdrojů.16 Podle Bouldinga musí být striktně rozlišován tzv. otevřený a uzavřený systém (open & closed system). V uzavřeném systému jsou propojeny všechny vstupy a výstupy, neexistují žádné vstupy z venku (tj. z přírody) a žádné výstupy ven (tj. do přírody), jelikož žádný prostor okolo ekonomiky státu neexistuje, byl zcela pohlcen hospodářskou aktivitou a spotřební společností (Boulding 1966, 4). Závěrem Bouldingovy práce je konstatování, že výstup (podle samotného autora měřený jako HNP) musí být z obavy před přechodem k uzavřenému systému Země raději minimalizován než maximalizován, jelikož podle jeho názoru je spousta problémů spojených s degradací přírody a přečerpáváním přírodních zdrojů výsledkem selhání cenového systému. Jako řešení
15
Neomarxismus Západu šedesátých let 20. století tak nesmí být spojován s marxismem Východu (tj. s komunismem – leninismem, s komunismem – stalinismem, ani s jeho umírněnějšími verzemi po smrti Stalina). 16 Např. další ekologický ekonom Victor tvrdí, že Boulding svým článkem o vesmírné lodi ovlivnil celé dosavadní odborné diskuse o pojetí ochrany přírody ad. (Victor 2010, 237).
8
navrhuje zavedení daní, které povedou k internalizaci externalit ve smyslu Pigouviánského efektu (Boulding 1966, 4). Tvrdím, že Boulding svou ,,ekonomií vesmírné lodi“ podnítil boom vzniku podobných teorií, tj. podle mého názoru právě on stojí za vznikem ekologické ekonomie. Širokou (odbornou i laickou) veřejností je za nejvýznamnějšího představitele tohoto ekonomického směru ochrany životního prostředí považován Herman E. Daly. Domnívám se, že Daly ale spíše rozvíjí premisy položené již Malthusem, Ricardem, Bouldingem a Hardinem (Hardin 1968, 1242-124). Proto jeho návrhy (až na výjimky) nepovažuji za originální, přesto uznávám jeho nepopiratelný přínos v oboru ekologické ekonomie. Hlavním výstupem Bouldingovy práce je definování teorie tzv. Steady State ekonomie (udržitelného stavu ekonomie), která ovšem musí být prvotně přisouzena Ricardovi, jak jsem vysvětlila v předešlé části. Steady State udržitelný stav Daly rozšiřuje charakteristikou, která představuje přechod od kvantitativního růstu k růstu kvalitativnímu – tj. orientace na kvalitu, například na výrobky a služby dlouhodobé spotřeby, což je opět jen reformulace Bouldingovy ekonomie vesmírné lodi. Co konkrétně tedy představuje Dalyho Steady State verze ekonomie? Je to takový stav, kdy se ekonomika daného státu nachází v bodě, ve kterém nedochází k žádnému technologickému pokroku, růst populace je konstantní a produkt je udržován na nízké úrovni tak, že fyzická produkce statků je vyrovnána s fyzickým opotřebením kapitálu, a taktéž je vyrovnána porodnost a úmrtnost (Daly 1972, 946; Daly 1974, 151; Daly, Farley 2003, 55). Jako většina ekologických ekonomů i Daly naráží na základní nedostatek svých modelů – zásoba přírodních zdrojů je sice dána a konstantní, ale ani dnes, tj. o více než třicet let od publikování jeho článku, nejsou přesné stavy známy a neustále se nacházejí nová naleziště. Také musí být zohledněn fakt, že technologické inovace snižují požadavky na těžbu nerostných surovin, které jsou stále méně intenzivně využívány. Prvotně by podle Dalyho mělo docházet k vládním zásahům do společenského života, avšak tak, aby byla co nejméně narušena osobní svoboda. Je také nutné zaměřit se na udržitelnost současného stavu raději, než se pokusit hledat optimum, které může být během tohoto hledání překročeno (Daly 1974, 163). K tomuto by podle něj bylo nutné zavést vhodné instituce pro stabilizaci porodnosti,17
17
Např. Hardin již v roce 1968 ve svém článku o Tragédii obecní pastviny diskutuje možnost omezení znečištění ovzduší. Podle Hardina je základní problém v tom, že ženy mají svobodné právo rodit tolik dětí, kolik budou chtít. Ovzduší totiž představuje (stejně jako půda) volný zdroj, kterému hrozí ,,tragédie obecní pastviny“ v podobě přečerpání při neexistenci soukromých práv. Autor se domnívá, že svoboda dýchat čerstvý vzduch přivede k devastaci celou populaci (Hardin 1968, 1242-1248).
9
pro udržitelnost produktu na takové úrovni, která nepřekročí ekologické limity a pro vyrovnání nerovnosti v redistribuci bohatství. Ráda bych doplnila, že v ekonomickém přístupu ekologické ekonomie k ochraně životního prostředí hraje rozhodující úlohu zejména znatelná skepse z budoucnosti a nedůvěra ve fungování tržních struktur. Ačkoliv jsem vyzdvihla přínos Bouldinga a Dalyho, nemohu opomenout také roli členů Římského klubu a jejich první publikace Limitů růstu, ve kterých je tato skepse z budoucnosti nejvíce viditelná. Popularita Římského klubu stoupala především po prvním ropném šoku v roce 1973. Tato první publikace Římského klubu představuje jeden z nejlepších důkazů technokracie doby – totiž mapuje situaci začátku sedmdesátých let 20. století v pěti oblastech, které jsou propojeny do jednoho celku a jejichž možný vývoj je namodelován do roku 2000. Cílem Limitů bylo upozornit na limitovanost kapitalistického pojetí státu blahobytu, a to prostřednictvím konečného stavu přírodních zdrojů, kdy v omezeném světě není možný neomezený růst (Meadows 1972, 75). Považuji za nutné shrnout, že ačkoliv nejradikálnější doporučení, jak zabránil prolomení ,,limitů růstu“, jsou právě produkty Římského klubu (viz např. Ehrlich 1968 aj.), přesto autoři nikdy netvrdili, že stanovené závěry Limitů jsou správné - často své čtenáře vyzývají k diskuzi a doufají, že jejich první krok na cestě k ochraně životního prostředí bude motivovat další experty, kteří možná objeví lepší přístupy a zdokonalí jejich modely. Limity růstu ani celý Římský klub podle mého názoru nesmí být kritizován za to, že se pokusil jako první o něco, o co se dnes snaží spousta světových organizací, tedy poskytnout určitou představu o tom, co lze v budoucnu očekávat v kontextu se stavem životním prostředím. V čem však spatřuji zásadní problém, je snaha některých členů Římského klubu zasahovat do osobních svobod a omezovat fungování tržních struktur. Proč tedy závěry Římského klubu našly popularitu až po ropné krizi? Vysvětlení podle mého názoru spočívá v tom, že do konce roku 1973 panovala ve společnosti nevídaná euforie z možnosti naplánovat veškerý ekonomický (i sociální) rozvoj, který nepřipouštěl žádné katastrofické scénáře typů prolomení limitů růstu a konec společnosti blahobytu. Když tuto vlnu nadšení pro státní plánování přerušila ropná krize, staly se také Limity růstu bestsellerem, a to především na Západě. Jako by Římský klub přesně předpověděl to, co mělo za necelý rok přijít. Hlavní symboliku Limitů růstu spatřuji v tom, že se nakonec staly symbolem environmentální revoluce a učinily z ochrany životního prostředí plnohodnotný společenský problém.
10
Metodologické zásady ekologické ekonomie
z pohledu soudobé společnosti
a ekologických ekonomů mohu tedy shrnout v následujících tezích: žádná země nemůže být permanentně bohatší, jestliže konzumuje nebo ekologicky ničí zásobárnu přírodních zdrojů; existují horní limity kvantitativního růstu ekonomiky, přičemž je pravděpodobné, že bohaté vyspělé země již těchto limitů téměř dosáhly, na druhé straně chudé země Třetího světa mají velikou mezeru mezi růstem bohatství a prolomením limitů; během následujících let musí být znečišťování životního prostředí zredukováno, v tomto mají hlavní úlohu hrát vyspělé země; lze předpokládat, že obyvatelstvo vyspělých částí světa žije na úkor chudých rozvojových zemí a také na úkor budoucích generací. Zhodnocení historického vývoje ekologické ekonomie, jako jednoho z ekonomických přístupů k ochraně životního prostředí z pohledu šedesátých, resp. sedmdesátých let 20. století, je nutné provádět s ohledem na současný stav politiky ochrany životního prostředí. Je jasné, že trvale udržitelný rozvoj je produktem dlouhých šedesátých let, která s sebou v návaznosti na změnu stávajících paradigmat přinesla také proměnu ve vztahu člověka a přírody. Tato proměna proběhla v rámci konceptu, který udávali ekonomičtí ekonomové a stanovila tak směr ochrany životního prostředí, který přiznával hlavní úlohu státu a povoloval narušování vlastnických soukromých práv a omezování spotřebitelských svobod.
4. Závěr Ekologická ekonomie zaujímá své pevné místo mezi ostatními ekonomickými směry ochrany životního prostředí od konce šedesátých let 20. století. První nástroje ochrany životního prostředí jsou pak výsledkem politik, které vycházející ze zásad ekologické ekonomie a jako takové ovlivňují současný stav ochrany životního prostředí, přestože postupně dochází k implementaci nových nástrojů politiky ochrany životního prostředí, jež jsou nastaveny v reakci na zásady Free Market Environmentalism a institucionální (ekologické) ekonomie. V návaznosti na představenou historickou analýzu vzniku a východisek ekologické ekonomie mohu shrnout, že ačkoliv se návrhy ekologických ekonomů různí zejména v přístupu, jak dosáhnout optimálního znečištění životního prostředí a kde se toto optimum nachází, nakonec stejně všichni dospívají k podobnému závěru: největším problémem je ekonomický růst, který je nutno buď regulovat, nebo přímo zastavit. Ekologičtí ekonomové se domnívají, že spotřebitelé nejsou suverénní a racionálně jednající bytosti. Jejich hodnoty jsou podmíněné společností, ve které žijí – tedy konzumní společností, kterou je nutné omezit 11
a nasměrovat její spotřební chování směrem k vyšší udržitelnosti. Přestože souhlasím s názory, že přírodě musí být přisouzena i její vnitřní hodnota, nemohu akceptovat doporučení, která snižují svobodu volby jednotlivce a zasahují tak do chování spotřebitelů, které z tohoto pohledu považuji za zcela racionální. Základní
problematikou
ekologické
ekonomie
je
tedy
především
přístup
k ekonomickému růstu (economic growth), který v zájmu vyšší udržitelnosti společnosti musí být nahrazen ekonomickým rozvojem (economic development). Ekonomický růst jako výsledek zvyšování domácího produktu (dnes častěji růst domácího produktu/obyvatele) na úkor ekosystému pak není žádoucí a úlohou ekologických ekonomů je navrhnout vhodné nástroje ochrany životního prostředí, které ekonomický růst zpomalí, nebo nejlépe zastaví. Ekonomický rozvoj na druhou stranu představuje změnu struktury ekonomie od kvantitativní spotřeby statků ke spotřebě kvalitativní. Výsledkem ekonomického (udržitelného) rozvoje by pak měla být Dalyho forma Steady State udržitelného hospodářství. Cílem tohoto článku bylo metodologicky přiblížit základní východiska ekologické ekonomie s ohledem na její historický vývoj a vysvětlit tak, že ideje zkoumaného období nejen, že podnítily proměnu postoje člověka k přírodě, ale především také vytvořily základní koncept ochrany životního prostředí v podání ekologické ekonomie, která podle mého názoru vévodila strategiím formování politik ochrany životního prostředí až do začátku devadesátých let 20. století. Byly představeny hlavní vývojové mezníky ve zkoumaných dlouhých šedesátých letech 20. století, jež byly nutnou podmínkou proměny vztahu člověka k přírodě; a metodologická východiska ekologické ekonomie z pohledu soudobé společnosti dlouhých šedesátých let 20. století. Ekologická ekonomie ovlivňovala politiku ochrany životního prostředí do začátku devadesátých let 20. století, od začátku 21. století se však do popředí dostává přístup, který vychází z učení Adama Smithe – Free Market Environmentalism, či tzv. tržní přístup k ochraně životního prostředí. S tím souvisí i vývoj politiky ochrany životního prostředí: od administrativních nástrojů ochrany životního prostředí (tj. od příkazů, zákazů, limitů ad.) se přechází k ekonomickým nástrojům životního prostředí (tj. k poplatkům a daním), které mají potenciál dosáhnout stanoveného optima kvality životního prostředí nákladově i ekonomicky efektivněji. Přesto stále převažuje řada legislativních pravidel ochrany životního prostředí, které deformují tržní prostředí a několik zákonů, které ve snaze ochránit životní prostředí spíše zasahují do svobodného rozhodování jednotlivců a které je podle Rothbarda nutné označit jako tzv. konzervační zákony (více viz Rothbard 2001, 152). 12
S ohledem na kontinuální vývoj environmentalismu nepovažuji za vhodné přijmout současnou kritiku směřující do stran ekologických ekonomů. Ačkoliv souhlasím, že jejich modely jsou v rozporu s ekonomickou teorií, a že tedy chybně napomohly nastavit první politiku ochrany životního prostředí, musím také přijmout fakt, že reflektovaly klima své doby – tedy levicové myšlenky. Závěrem bych ráda shrnula, že hodnocení prvních environmentálních politik je nutné činit s ohledem na historický vývoj zvoleného prostředí. Z tohoto důvodu bylo vhodné analyzovat ochranu životního prostředí v podání ekologické ekonomie z pohledu historie, jelikož se domnívám, že jedině tak mohou být učiněny závěry o dopadu vzniku prvních snah o ochranu životního prostředí na přítomnost.
13
Seznam použité literatury BOULDING, Kenneth Ewart. The Economics of The Coming Spaceship Earth. Environmental Quality in a Growing Economy, 1966, s. 3-14. Dostupný také z WWW:
. BREYMAN, Steve. Were the 1980´s Anti-Nuclear Weapons Movements New Social Movements? Peace and Change, 1997, 22, 3, s. 303-329. DALY, Herman E. Beyond Growth: The Economics of Sustainable Development. Boston: Beacon Press, 1996. DALY, Herman E.; FARLEY, Joshua. Ecological Economics: Principles and Applications. Washington: Island Press, 2003. DALY, Herman E. In Defense of a Steady - State Economy. In ABEI, Fred H. The Economics of Zero Growth. Louisiana, USA: Environmental Protection Agency, 1972, s. 945-954. DALY, Herman E. Steady-State Economics versus Growthmania: A Critique of the Orthodox Conceptions of Growth, Wants, Scarcity, and Efficiency. Policy Sciences. 1974, 5, s. 149167. DALY, Herman E. The Economics of the Steady State. American Economic Association, 1974, 64, 2, s. 15-20. DITT, Karl. Die Anfänge der Umweltpolitik in der Bundesrepublik Deutschland während der 1960er Jahre und frühen 1970er Jahre. In FRESE, Matthias. Demokratisierung und gesellschaftlicher Aufbruch: Die sechziger Jahre als Wendezeit der Bundesrepublik / Hrsg. Paderborn, 2003, s. 305-347. EDWARDS-JONES, Gareth; BAVIES, Ben; HUSSAIN, Salman. Ecological Economics: An Introduction. Oxford: Blackwell Science Ltd., 2000. EHRLICH, Paul. The Population Bomb. New York: Ballantine Books, 1968. ENGELS, Jens Ivo. Naturpolitik in der Bundesrepublik: Ideenwelt und politische Verhaltensstile in Naturschutz und Umweltbewegung 1950 -1980. Paderborn: Ferdinand Schoenigh, 2006. HARDIN, Garrett. The Tragedy of the Commons. Science, 1968, 162, s. 1242-1248. HOCKENOS, Paul. ,,Atomkraft? Nein Danke": The Secret to Germany´s Anti-Nuclear Success. The Progressive, 2011, s. 23-26. HÜNEMÖRDER, Kai F. Die Frühgeschichte der globalen Umweltkrise und die Formierung der deutschen Umweltpolitik (1950-1973). Mnichov: Franz Steiner Verlag, 2004. 14
INGLEHART, Ronald. Modernization and Postmodernization: Cultural, Economic, and Political Change in 43 Societies. Priceton: Priceton University Press, 1997. JUDT, Tony. Poválečná Evropa: Historie po roce 1945. Praha: Slovart, s. r. o., 2008. KIPPING, Matthias; KUDO, Akira; SCHRÖTER, Harm G. German and Japanese Business in the Boom Years: Transforming American Management and Technology Models. United Kingdom: Routledge, 2003. KOLSTAD, Charles D. Environmental Economics. Oxford: Oxford University Press, Inc., 2000. KOTÍKOVÁ, Eliška. Ochrana životního prostředí v ekonomické teorii. Politická ekonomie, 2006, 2, s. 261-273. KOVANDA, Lukáš. Malthus – společenský optimista? In HOLMAN, Robert et all. Thomas Malthus: 175 let od smrti. Praha: Cep, 2010, 81, s. 69-80. LUZADIS, Valerie A., et al. The Science of Ecological Economics: A Content Analysis of Ecological Economics. Annals of the New York Academy of Sciences, 2010, 1185, s. 1-10. MALTHUS, Thomas Robert. Essay on the Principle of Population. London: ElecBook, 1998. MARCUSE, Herbert. Jednorozměrný člověk: Studie o ideologii rozvinuté industriální společnosti. Praha: Naše vojsko, 1991. MASLOW, Abraham H. The Instinctoid Nature of Basic Needs. Journal of Personality, 1954, 22, 3, s. 327-347. MASLOW, Abraham H. Some Theoretical Consequences of Basic Need-Gratification. Journal of Personality, 1948, 16, 4, s. 402-416. MEADOWS, Donella H. The Limits to Growth: A Report for the Club of Rome's Project on The Predicament of Mankind. New York: Universe books, 1972. NEHRING, Holger. The British and West German Protests against Nuclear Weapons and the Cultures of the Cold War, 1957–64. Contemporary British History, 2005, 19, 2, s. 223–241. NIELSON, Henrik Kaare. Youth and the Antinuclear Power Movement. In SCHILDT, Axel; SIEGFRIED, Detlef. Between Marx and Coca – Cola: Youth Cultures in Changing European Societies, 1960-1980. Oxford: Bergham Books, 2006, s. 203-223. RICARDO, David. Zásady politické ekonomie a zdaňování. Praha: Prometheus, 1934. ROTHBARD, Murray N. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut, 2001. SHEERAN, Kristen A. Ecological Economics: A Progressive Paradigm? Berkley La Raza Law Journal. 2006, 17, 21, s. 21-37.
15
Spiegel Online 48/1973 [online]. 2012 [cit. 2012-01-03]. Spiegel Online/Archiv. Dostupné z WWW: < http://www.spiegel.de/spiegel/print/d-41840240.html>. TRENTMANN, Frank. The Long History of Contemporary Consumer Society: Chronologies, Practices, and Politics in Modern Europe. Archiv für Sozialgeschichte 49, 2009, s. 107-119. VICTOR, Petr A. Ecological Economics and Economic Growth. Annals of the New York Academy of Sciences, 2010, 1185, s. 237-245. WINIWATER, Verena; KNOLL, Martin, Bevölkerung in der Umweltgeschichte Interaktionen
zwischen
Menschen
und
anderen
Spezies:
Bevölkerung
in
der
Umweltgeschichte. In Umweltgeschichte: Eine Einführung. Wien: Böhlau Verlag, 2007, s. 243-253. WOLFRUM, Edgar. Zdařilá demokracie: Dějiny spolkové republiky Německo od jejích počátků až po dnešek. Stuttgart: Barrister & Principal, o. s., 2008. Zeit Online 52/21.12.1973 [online]. 2011 [cit. 2011-03-21]. Zeit Online/Archiv. Dostupné z WWW: .
16
