Akademie výtvarných umění v Praze Ateliér sochařství I/škola Lukáše Rittsteina
Teoretická část diplomové práce
Ghost Moose Zvíře jako produkt
Barbora Masaříková
Vedoucí diplomové práce: Lukáš Rittstein Oponent: akad. mal. Otto Placht
Akademický rok 2015/2016
Ghost Moose – Zvíře jako produkt Téma diplomové práce se formovalo souvisle s tím, jak se v posledních letech vyvíjela má osobnost. Před časem jsem objevila kouzlo svobodného cestování, které zásadně ovlivnilo můj pohled na svět. Díky občasnému, především mentálnímu útěku ze života v civilizaci jsem měla možnost uvědomit si, jak rozdílné mohou být způsoby života na různých místech naší planety. Byla to příležitost na vlastní kůži poznat všudypřítomnou nerovnováhu. Chudobu
a
bohatství
v podobě materiální
i
psychické, nedostatku
a přebytku, respektu k přírodě i neomluvitelnému pustošení všeho za účelem vlastního krátkodobého zisku. Přemítání o těchto tématech ovlivnilo v několika posledních letech významně moji tvorbu. Souvisle s tím jsem cítila potřebu pracovat ve větší kontinuitě, která mi bude dávat smysl a pomáhat se duševně rozvíjet. V návaznosti na předchozí témata, kterými jsem se zabývala (cyklus Monsanto, Kanyl krávy a Jaci) jsem začala pracovat na plastice Ghost Moose (Losí přízrak). Název pochází z anglického označení losů, kteří jsou každý rok napadeni obrovským množstvím klíšťat. Ta je vysávají jak fyzicky, tak i duševně. Losi začnou po nějaké době z přítomnosti parazitů bláznit a snaží se jich zbavit pomocí škrábání kůže o kmeny stromů. Výsledkem nezřídka bývají zvířata téměř bez srsti, s šedivou kůží a krvavými šrámy, která se potulují zimní krajinou a následkem ztráty srsti v tuhých zimních podmínkách většinou zahynou. Název Ghost Moose se mi zdá příznačný právě pro dojmy, které jsem popsala výše a snažila se v plastice obsáhnout. Parazitem se ale v tomto případě stává člověk. Život uprostřed konzumní společnosti mě v tomto kontextu přivedl také k řešení otázky velkochovů a jejich odvrácené strany. Má diplomová práce proto nese podtitul s názvem Zvíře jako produkt. Ten míním ve smyslu popření zvířat, jakožto živých cítících bytostí. Snaha o držení maximálního
počtu
zvířat
na
minimální
možné
ploše
bez
nejmenšího
ohledu
na přirozenost každého druhu zvířete. Násilné „hromadění“ zvířat a vytváření umělých, nefunkčních stád bez jakékoliv hierarchie v souvislém stresu a překročení většiny etických pravidel chovu zvířat za účelem maximálního zisku. Přístup ke zvířeti pouze jako k měrné jednotce. Množení, genetická úprava zvířat nebo fatální deformace anatomie zvířete za účelem zvýšení zisku při prodeji masa i celkového způsobu, jakým se maso dostává do obchodních řetězců.
Souvisle s těmito tématy se v mé práci promítají právě zážitky z cest, především z cesty po Mongolsku a Skandinávii. V Mongolsku jsem měla možnost být svědkem přirozeného vývoje věcí a trvalých hodnot. Mohla jsem proniknout do života mongolských nomádů pastevců a jejich volně pasoucích se a přirozeně se rozrůstajících stád v nádherné, prostorově takřka neomezené krajině. Obrovská stáda, která jsem měla možnost vidět, se stala jedním z inspiračních zdrojů mé tvorby – pomáhají mi totiž uchopit rozkol mezi osobností každého jedince a síly masy, nad kterou často přemýšlím především z pohledu lidského jedince a jeho postavení ve společnosti. Po návratu z cesty jsem se opět konfrontovala s životem ve velkoměstě a s ním spojeným odlišným způsobem života. Začala jsem pronikat do tématu bezdomovců, jakožto jakýchsi „kmenů“ žijících v civilizaci primitivním způsobem života. Byla jsem často fascinována objekty, které bezdomovci nevědomky vytvářejí při hromadění svého skromného majetku. (Toto téma zajímavě zpracovala např. Kateřina Šedá ve své práci Bezdomovec) Fascinovalo mě především užívání nákupních košíků k transportu veškerých osobních věcí, které jsou zároveň symbolem konzumu a hojnosti. Toto téma jsem nerozvíjela odděleně, ale slouží jako jeden z podnětů poslední doby, stejně jako například výjevy slumů na okrajích měst, obřích skládek hromadících přebytek odpadu a tak dále. K finální podobě plastiky Ghost Moose jsem se propracovala skrze aplikovaný široký záběr technik v podobě skic, koláží, drobných modelů a jednoduchých vizualizací, které začaly na
podzim
postupně vznikat
na
základě všech
výše
nastíněných
témat
a nahromaděných informací. Vystavené modely mapují moji cestu celého procesu. Každý z nich je pro mne samostatným dílem, které nese určitou informaci. Při instalaci jsem se snažila alespoň částečně zachovat atmosféru prostředí, jímž jsem se při tvorbě diplomové práce obklopila a které mi bylo velmi příjemné. Postupně tedy počalo vznikat zvíře násilně pohlcované hmotou, která jej začíná přerůstat. Hmotou, která obsahuje fragmenty civilizačního nánosu a před kterou nejde donekonečna uhýbat. Současně se v ní také objevují prvky vzpomínek a dojmů z mé poslední cesty Skandinávií, kde jsem měla možnost vidět a vnímat nekonečné množství přírodních struktur, tvarů a zvířat, které vytvářejí jedinečný a fantastický ráz severské krajiny. Rozhodla jsem se zrealizovat pomocí tradičního způsobu modelace z hlíny plastiku zvířete - losa v přibližně životní velikosti. Jeho tělo jsem však radikálním zásahem narušila. Odstranila jsem celou hlavu i s typickým parožím, jakožto symbol síly a neohroženosti
a nahradila ji právě onou hmotou, která zvíře pohlcuje. Odstraněné paroží má být demonstrací snahy člověka o ukradení identity a osobnosti zvířete. Při prvním pohledu na zvíře, kterému chybí jeho typický symbol, není tedy zřejmé, o jaký druh se jedná. Tento dojem může být podpořen i celkově stylizovaně pojatou modelací, kdy mi nešlo o realistickou studii zvířete, ale spíše o zachycení jeho postoje. Na těle zvířete se objevují struktury připomínající lišejníky a houby, které se po zvířeti postupně rozrůstají jako vyrážka a naplno propukají ve hmotě vyrůstající z krku zvířete. Tyto struktury jsem vytvořila odléváním umělých materiálů
- molitanu a polystyrenu -
připomínajících přírodní struktury. Zároveň tyto výrůstky na zvířeti vnímám i jako části krajiny v posunutém měřítku, která je se zvířaty neodmyslitelně spjata a kterou mnohdy zvířata z velkochovů nemají sebemenší šanci za svůj život poznat, čímž také ztrácí svoji přirozenost. Hmotu, která zvíře pohlcuje, jsem se rozhodla vytvořit odlišným přístupem než u samotné anatomické části zvířete. Skládá se z odlitků odpadu nalezeného ve městě, který volně přechází v odlitky přírodnin a stírá tak hranici mezi civilizací a člověkem zatím nedotčenou přírodou. Celá plastika je záměrně odlita do umělého materiálu – polyesteru a zachovává si i jeho tovární zabarvení. Během studií jsem došla k závěru, že v současné chvíli nedokáži ve větší míře pracovat s přírodními materiály. Uvědomila jsem si, že je to pravděpodobně způsobené tlakem, který ve městě cítím a práce s přírodninami v malé zahradě uprostřed velkoměsta by pro mě byla pouhou iluzí reality, se kterou bych se vnitřně nemohla spokojit a ztotožnit. Na svých cestách ale průběžně sbírám přírodniny, které mě fascinují a které se pak stávají součástí mých plastik. Pomáhají mi uchovat vzpomínky na jednotlivá místa a s nimi spojené pocity. Tak se stalo i v případě této plastiky, do které jsem zalévala fragmenty v podobě mechů, písků a zeminy, jakožto symboly nezdolné přírody. Sice uvězněné, ale stále bezpečně ukryté v těle i duši zvířete. Inspirací pro moji práci je mi tedy především prostředí světa, v němž mám možnost se svobodně pohybovat a skrze poznání, k němuž docházím, si hledat své místo. Zcela logická se mi zdá potřeba občasného útěku od civilizačních vymožeností i chorob k základu a jistotě všeho – přírodě. Snaha o znovunalezení potřebné pokory k ní. Jsem přesvědčená, že čím více člověk zkoumá svět, tím více poznává a rozvíjí také sebe sama. Celkově pak za poslední roky pobytu ve velkoměstě pociťuji všeobecné znechucení lidí z neosobního, sterilního a často arogantního přístupu nadnárodních korporací, které hýbou světem a naopak si všímám touhy navrátit se k osobnímu přístupu, kontaktu a s ním spojené kvalitě nabízených produktů. Možná by se toto období dalo nazvat
jakýmsi novodobým romantismem. Často až fanatická touha po „BIO“ a „EKO“ produktech, avšak bez většího osobního nasazení a zkoumání pozadí tohoto označení. Inspirují mě také umělci, kteří často svérázným způsobem odkrývají praktiky, které se nám dnešní svět snaží skrývat, ale to nic nemění na tom, že jsou všude kolem nás. Víme o nich, ale nechceme je vidět. Míním tím například belgickou umělkyni Berlinde de Bruyckere, která velmi osobitým a syrovým přístupem mimo jiné ukazuje svět takový, jaký je a kam by mohl dospět. Cítím, že pro mě byla tvorba diplomové práce přínosným krokem k dalšímu rozvoji. Celý proces mi pomohl uvolnit vnitřní napětí, které jsem cítila při zkoumání zmíněných témat, a pomohl mi se s nimi konfrontovat. Realizace této plastiky byla pro mě také technologickou výzvou. Lákala mě představa modelace zvířete této velikosti v omezeném čase. Přes přirozené obavy jsem se snažila k modelaci přistupovat velkoryse a uvolněně. Samotné převedení do finálního materiálu pro mne bylo také velkou výzvou a umožnilo mi vyzkoušet si nové způsoby, jak s umělým materiálem pracovat. Jsem ráda, že po šesti letech na Akademii necítím únavu a vyčerpání, ale naopak mám chuť práci rozvíjet dále, protože cítím, že jsem ještě nezpracovala zdaleka všechny podněty, které jsem za tu dobu načerpala. Ty se naopak s přibývajícími zážitky a zkušenostmi stále hromadí a je na mně, jak se s nimi v budoucnu vypořádám.
v Praze dne 7. 5. 2016 Barbora Masaříková
