Řeka Odra a její pramen na starých mapách do konce 16. století Jiří Glonek Řeka Odra, evropský veletok dosahující délky 861 kilometrů, jejíž povodí zahrnuje 118 600 km². Byť dnes její tok v drtivé většině protéká územím Polské republiky, je její pramenná oblast neodmyslitelně spojena s Oderskými vrchy, kterým ostatně, coby nejjižnější části Nízkých Jeseníků, dala jméno. Odra, jejíž pramen se nachází na historickém území Moravy, je však často považována za jakousi „národní“ slezskou řeku. Tento primát souvisí nejen s tím, že podstatná část Odry (430 km) 1 historickým územím Slezska protéká, ale navíc přitom tvoří takřka ideální pomyslnou páteřní osu. Je zřejmé, že pramen takovéto řeky musel nutně v minulosti vzbuzovat přirozený zájem, který se projevil i na starých mapách. Zde ovšem v průběhu staletí došlo k pozoruhodnému, avšak přirozenému vývoji ve způsobu správného zaznačení pramene či pramenné oblasti řeky Odry. Nyní totiž již bezpečně víme, že Odra pramení asi 1,5 km severozápadně od horské vesnice Kozlov (něm. Koslau) v nadmořské výšce 632 metrů. Nicméně po dlouhou dobu byla tato správná lokalizace pramene v těsné blízkosti Fidlova kopce (Fiedelhübel – 680 m n. m.), nejvyššího bodu Oderských vrchů, předmětem dohadů, pochybností nebo alespoň nepřesností. Patrně nejstarší vyobrazení řeky Odry a tudíž i jejího pramene můžeme nalézt na mapě sestavené na základě údajů proslulého starověkého geografa Claudia Ptolemaia. 2 Právě v ptolemaiovských atlasech, opakovaně vydávaných (s mapami tiskem poprvé roku 1477) a neustále doplňovaných 3, můžeme najít raný zákres Odry, která se objevuje na mapovém listu věnovanému střední Evropě. V těchto ptolemaiovských rukopisech (nejstarší dochované jsou kladeny do 13. století), či raných tiscích, které vycházejí právě ze starších rukopisných předloh, je Odra zakreslována jako jemně se vlnící řeka tekoucí takřka v přímé severojižní orientaci, přičemž je její počátek obvykle kladen na severní úpatí horstva s názvem ASBICVRGIVS MONS.4 Toto horské pásmo můžeme poměrně jistě ztotožnit s Krkonošemi, Jeseníky či Moravskoslezskými Beskydami. V citovaném rukopisném exempláři italské provenience, kladeném do období kolem roku 1480, je na foliu 9v–10r vidět právě typický výše popsaný zákres (list je v při horním okraji označen textem ve vlnící se stuze: DESCRIPITIO QVARTAE TABVLAE EVROPAE), kdy je počátek Odry (zde jako Viadus. Fl.) zasazen přibližně uprostřed uvedeného horského pásma táhnoucí ho se ve směru severozápad – jihovýchod, což ostatně v hrubých rysech odpovídá skutečnosti. Někdy se ovšem můžeme u některých rukopisných exemplářů setkat i s netradičním počátkem Odry, který je zakreslen mnohem severněji od zmíněného horstva. Patrně je to nutno přičíst na vrub rozdílným interpretacím ptolemaiovských podkladů, či se jedná jen o nedůslednost iluminátora. Tento případ můžeme názorně dokumentovat na rukopisu kladeném přibližně k roku 1467 a uloženém v polské národní knihovně.5 1 Viz Ottův slovník naučný, 18. díl, Praha 1902, s. 640. 2 Alexandrijský učenec Claudios Ptolemaios (asi 90–160) žil v zajetí mnoha zkreslených představ, ale přesto byl první, kdo si uměl představit a popsat plochu povrchu země. Jeho hlavním geografickým dílem byl spis Geógrafiké hyfégésis (zkráceně zvaný Geografia), sepsaný asi po roce 141 a skládající se z osmi knih. Není však jisté, co vše je skutečně Ptolemaiovým dílem, poněvadž Geografia se zachovala jen ve středověkých řeckých opisech (nejstarší je ze 13. století). Zřejmě však od něho pochází první a poslední kniha. K opisům jsou porůznu připojeny i mapy. Jsou ve dvou podáních: typ A obsahuje mapu světa a 26 map jednotlivých zemí, typ B mapu světa a 63 (případně 67) map zemí. Mezi nejstarší zachované řecké rukopisy Geografie patří tzv. Codex Urbinas Graecus 82 ze 13. století, uchovávaný ve vatikánské knihovně. Je typu A a je podkladem pro vědecké studie. Ani v případě map není však jisté, zda byly součástí díla od začátku. Spíše se zdá, že ne a že Ptolemaiovi šlo jen o to, aby seznam geografických objektů v jeho díle s připojenými souřadnicemi umožnil každému mapy sestrojit. Pokud jde o mapu celého světa, označuje se za jejího původce v některých opisech jakýsi Agathodaimón z Alexandrie (asi r. 250), jenž ji měl nakreslit brzy po Ptolemaiově smrti. Obecně se soudí, že Ptolemaios čerpal většinu informací od Marina z Tyru. Marinus shromáždil poznatky námořníků a cestovatelů a začal opravovat chyby svých předchůdců. Bohužel zemřel předčasně a jeho dílo už neexistuje. Ptolemaiovo dílo bylo napsáno půl století po díle Marinově a bylo něčím, co bychom mohli označit za nové a revidované vydání Marina. Viz http://natura.baf.cz/natura/1999/6/9906-3.html. 3 K tomu blíže např. viz GLONEK, J. Atlasy Claudia Ptolemaia ve Vědecké knihovně v Olomouci do roku 1550. In Problematika historických a vzácných knižních fondů 2008, Olomouc 2009, s. 55–67. 4 Viz např. rukopis uložený ve sbírkách Huntington Library pod sign. HM 1092 (tzv. Wilton Codex) a pocházející z Italie (rok vzniku ca 1480). Exemplář je dostupný v digitální knihovně viz zde: http://dpg.lib.berkeley.edu/webdb/dsheh/heh_brf?CallNumber=HM+1092&Description=&page=1 5 Viz Biblioteka Narodowa, sign. Rps. BN BOZ 2 /I . Digitalizovaný exemplář je dostupný zde:
Ostatně stejně je tomu i u tištěného exempláře vydaného v Boloni roku 1477, u něhož se vůbec poprvé objevují i mapové tabule (zde vyryté do mědi), a kde se Odra objevuje pod označením INADVS F.6 Lze předpokládat, že z ptolemaiovské tradice (míněno znázornění řeky Odry) vycházela i tzv. Ebstorfská kruhová mapa světa7 ze 13. století, která neopomenula zakreslit Odru (Oldera flv.), jejíž kruhový pramen je položen na svahy „Českého lesa“ (Bohemica silva).8 Schematicky podobně znázorňuje Odru (zde jako fluvius Odera) i další známá kruhová mapa světa, tzv. Herefordská mapa, řazená do let 1270–1290. Významný posun v přesnějším zachycení řeky Odry, natož jejího pramene, nepřinesly ani významná mapová díla 15. století, vycházející sice stále z ptolemaiovské tradice, ale snažící se o modernější pojetí. Stále ovšem ve všech kartografických pokusech panuje zřetelná nejistota, vycházející z nedostatečných relevantních údajů, takže jednou je počátek řeky Odry situován více na západ, podruhé naopak východně od správné ob lasti. Do této kategorie spadá i mapa střední Evropy Mikuláše Kusánského (1401–1464). Ten se při sestavování nové mapy střední Evropy opíral mj. i o údaje tzv. klosterneuburgské kartografické školy, kde měl své přátele, přičemž na zmiňované mapě měl pracovat snad již roku 1439. Leč hotová byla patrně až v roce 1451. V současnosti známe Kusánského mapu ze dvou pozdějších kopií. První (v odborné literatuře tzv. redakce A – Florencie, ca 1490) přepracoval Henricus Martellus, druhou pak (tzv. redakce B neboli eichstädtská mapa) revidoval patrně již v 70. letech 15. století Nicolaus Germanus. Redakce A zakresluje zrod Odry zcela chybně do horského pásma, a sice dle originálu do prostoru mezi téměř západně položené město Olomouc9 a severozápadně zaznačené město glocz (Kladsko).10 Obdobně celkově chaotický zákres říční sítě v oblasti českých zemí vidíme i u redakce B. Zde Odra (ODERA FLV.) vytéká z horského pásma SILVA ET MONTES BOHEMIAE, konkrétně z jeho severovýchodní části, přičemž se její tok oproti předpokladu stáčí za Vratislaví nikoli doprava, ale doleva, takže zcela nesmyslně protéká městem Nisa.11 Kusánského práce a její upravené odvozeniny se následně staly součástí tzv. moderních map ptolemaiovských atlasů, takže výše uvedené nepřesnosti se opakovaně objevují i na počátku 16. století. Konkrétně to můžeme doložit na římském vydání z roku 1507. Zde se mj. objevuje taktéž list TABULA·MODERNA·POLONIE·UNGARIE·BOEMIE·GERMANIE·RUSSIE·LITHUANIE. Jde o tzv. moderní mapu střední a východní Evropy z v pořadí osmého vydání díla Claudia Ptolemaia, které zmíněného roku vytiskl Bernardinus Venetus de Vitalibus pro knihkupce Evangelistu Tosina. Editorsky se na vydání podíleli teolog, filozof a astro nom Marcus Beneventanus (asi 1465–1524) a Giovanni Cotta (1480–1510). I se vzácnou Ruyschovou mapou světa atlas obsahoval 27 mědirytinových tabulí tradičních starých ptolemaiovských map a 7 nových – tzv. Tabula moderna. Právě mezi nimi figurovala i výše uvedená mapa v přibližném měřítku ca 1:3 750 000, která je mj. považována za první tištěnou moderní mapu Polska, na jejímž vyhotovení se podílel i polský historik a kartograf Bernard Wapowski (1450–1535), což se projevilo zejména u mapy střední Evropy, založené na proslulém díle Mikuláše Kusánského.12 U ní sice provedl četné korekce, avšak neodstranil z ní mj. chybné zakreslení toku Odry, Moravy, Dněstru nebo Dněpru nebo neexistující horské pásmo protínající Polsko. Zcela chybný zákres řeky Odry nese charakteristické a již uvedené znaky Kusánského předlohy, kdy Odra (zde jako ODRA FL.) pramení při východním úpatí horského pásma v prostoru mezi pomyslným trojúhelníkem, jehož vrcholy tvoří města Kladsko (GLOOZ), Nisa (NIZA) a Olomouc (OLMUZ). Přece jen se zde ovšem editor zcela nepřidržel pouze Kusánského předlohy, neboť popsané zobrazení je přece jen o něco bližší skutečnosti. 13 Na přelomu 15. a 16. století se ovšem objevuje další důležité mapové dílo, které mělo po několik desetiletí podhttp://www.polona.pl/dlibra/docmetadata?id=61&dirids=16 6 Digitalizovaný exemplář viz digitální knihovna Bayerische Staatsbibliothek: http://daten.digitalesammlungen.de/bsb00032959/image_243 (sign. Rar. 124). 7 Tato již neexistující oltářní mapa byla zničena při bombardování Hannoveru v roce 1943. Dochovaly se však kopie. Vznik mapy je nejčastěji kladen někdy do let 1230–1290. 8 GRIM, T. Vývoj slezské kartografie do počátku 18. století, Hradec nad Moravicí 2005, s. 23 (disertační práce). 9 Olomoucí (OLOMVNCZ) zde překvapivě neprotéká řeka Morava, ale tok, který snad můžeme ztotožnit s Labem! Řeka Morava (MARCHIA Fl.) je zde zakreslena o něco jižněji, přičemž protéká Brnem (PRVINNA). 10 Viz reprodukce v: WOODWARD, D. a kol., The History of Cartography, Volume 3, Part 2 – Cartography in the European Renaissance, Chicago and London 2007, s. 1185. 11 Ostatně se záměnami řek Odry, Nisy či Moravice se můžeme setkat i na pozdějších mapách. Viz reprodukce v: WOODWARD, s. 1186. Zvětšený výřez též viz SEMOTANOVÁ, E. Mapy Čech, Moravy a Slezska v zrcadle staletí, Praha 2001, s. 43. 12 Nové výpočty zeměpisných šířek a délek měl provést Mikuláš Koperník. 13 Odra tak např. neprotéká městem Nisa, nýbrž ho správně míjí zprava a nebýt špatně umístěného symbolu města Olomouce, tak by se dokonce tento zákres v hrubých rysech přibližoval skutečnosti (čili kdyby byla Olomouc položena západně, nikoli východně od pramene).
statný vliv na zákres řeky Odry a jejího pramene. Jde o tzv. cestovní mapy 14 norimberského kartografa, matematika a astronoma Erharda Etzlauba (ca 1462–1532). Etzlaub je mj. autorem tří důležitých map střední Ev ropy, z nichž první pod titulem Das ist der Rom Weg [...] patrně sestavil na samém konci 15. století (někdy bývá kladena do roku 1500). Na mapě 15 s jižní orientací vytéká Odra (dye ader fl) rovněž z horského uzlu, avšak situovaného více na východ, než bylo dosud zvykem. Z celkového kontextu lze dospět k tomu, že onen horský uzel (či pásmo) můžeme ztotožnit mj. se Slezskými a Moravskoslezskými Beskydami (minimálně severní část uzlu, jižní patrně představuje část Karpat), takže pramen Odry je zde zanesen na severní úpatí (chtělo by se říci na dnešní moravsko-slovenské pomezí) poblíž zaznačeného města Ostrava (estraua).16 Etzlaub, jakož i ostatní autoři, zcela nepochybně při konstruování kartografického obrazu daného území vycházel z tabulek zeměpisných souřadnic (tj. zeměpisných délek i šířek) vybraných evropských sídel (včetně mnoha českých a moravských).17 Druhá Etzlaubova cestovní mapa Das sein dy lantstrassen durch das Romisch reych [...] z roku 150118 se od předešlé v několika ohledech poněkud liší. Ponechme stranou ostatní odchylky a podívejme se opět na znázornění řeky Odry (oder flu), která vytéká z totožného místa jako ve výše popsaném exempláři. 19 Novinkou je však zákres toku řeky, patrně Kladské Nisy (Neuss flu.), která paralelně pramení i teče vlevo od Odry, do níž se vlévá u města Krosno (krossen). Navíc Odra již přímo protéká Ostravou (estraua), kdežto na uvedené předchůdkyni ji zřetelně míjí tak, že město je položené dvě německé míle od jejího levého břehu. Etzlaubovu mapu z roku 1501 (a potažmo i starší Kusánského) očividně využil německý kartograf Martin Waldseemüller (ca 1470–1520) v dalším ptolemaiovském, tentokráte štrasburském vydání z roku 151320a sice na mapě střední Evropy (TABVLA MODERNA GERMANIE), kde vidíme téměř totožný zákres naší zájmové oblasti (paralelně s Odrou, která teče přes Ostravu – ostraua, tekoucí Kladská Nisa atd.). I zde se ale objevují drobné nuance. V našem případě je nejmarkantnější jiný zákres horstva, z něhož vytéká Odra (Odera fl.).21 Waldseemüller jej označuje jako Sarmatské hory (Sarmati Montes), přičemž oproti Etzlaubovi protahuje toto horské pásmo zcela nepřirozeně až na roveň Vratislavi tak, že Odra v podstatě teče podél jeho západního až severozápadního úbočí. Pramen Odry autor umístil na úpatí hor (jako Etzlaub), které můžeme ztotožnit opět s Moravskoslezskými Beskydami.22 Téměř na stejné úrovni, avšak poněkud vlevo se nachází město Frýdek (frideck), přičemž dále vlevo od něj, a o něco jižněji pramení Kladská Nisa (neussa fl.). Pozdější ptolemaiovské edice, jako například grüningerovská (štrasburská) vydání z roku 1522 a 1525 se opět vrací k pojetí, jaké použil Etzlaub okolo roku 1500 (viz výše).
14 K tomu blíže např. KUPČÍK, I. Vývoj mapového zobrazení českých zemí na mapách poutnických cest do poloviny 16. století, Rozpravy Národního technického muzea v Praze 136 – Z dějin geodézie a kartografie 8, Praha 1995, s. 34–39. 15 Jde o dřevořez o velikosti listu 290 × 360 mm (základna × výška) a přibližném měřítku ca 1:5 300 000. Digitalizovaný exemplář viz digitální knihovna Bayerische Staatsbibliothek: http://daten.digitalesammlungen.de/bsb00033752/image_1 (sign. Rar. 287 Beibd. 4). 16 Západně je položen Frýdek (frydeck). Vezmeme-li v úvahu měřítko mapy i skutečnost, že jeden dílek u vyznačených silničních tras představuje jednu německou míli – tj. 7,42 km, tudíž měla by Odra dle Etzlauba pramenit asi 35 km severozápadně od Ostravy. 17 K tomu blíže např. KUCHAŘ, K. Mapový obraz Čech před 500 lety, In Kartografický přehled, roč. VIII., Praha 1954, s. 64–71. 18 Opět jde o dřevořez o velikosti listu 400 × 540 mm a přibližném měřítku ca 1:4 100 000. Digitalizovaný exemplář viz Liechtenstein Map Collection (Houghton Library), Harvard University Library (sign. pf *51-2478): http://ids.lib.harvard.edu/ids/view/2655377?buttons=y 19 Zde horský hřbet položený severozápadním směrem očividně podle autora rozděluje území Moravy (MERHERN) a Polska (POLEN), jelikož oba nápisy figurují zhruba při západním, respektive východním úpatí horského celku. 20 Na tvorbě mapy, ale spíše na dokončení a vydání celého atlasu, se zásadně coby editoři podíleli i Georg Übelin (známý též jako Georgius Maxillus, zemř. ca 1530) a Jacob Aeszler (též jako Jakob Oesler, činný 1504–1514), kteří zastávali pozici advokátů (juristů) při arcibiskupském dvoře ve Štrasburku. Viz WOODWARD, s. 1206. V odborné literatuře se někdy uvádí jejich údajně jiná mapa daného prostoru rovněž z roku 1513, která se měla stát vzorem právě Waldseemüllerovi. Avšak podle všeho se jedná o jeden a tentýž exemplář! Srovnej např. HEYER, A. Die kartographischen Darstellungen Schlesien bis zum Jahre 1720, in: Zeitschrift des Vereins für Geschichte und Alterthum Schlesien, Band 23, s. 187–188, Breslau 1889. 21 Na jiném místě se vyskytuje stará latinská forma: viadus flue 22 Horský reliéf je zde znázorněn soudobou obvyklou kopečkovou metodou, kdy jsou vrcholky nasvícené od západu, zatímco stínování od východu. Zde je ovšem anomálně vše převrácené. Tomáš Grim to přičítá nepozornosti dřevořezáče, který se při řezání tiskové desky dopustil omylu, takže Sarmatské hory a jejich vrcholky otočil o 180° (základny kopečků jsou vzhůru, vrcholky dolů). GRIM, s. 35.
Z tradičního a nepřesného zobrazení počátku řeky Odry se nevymanil ani proslulý kosmograf a teolog Sebastian Münster (ca 1488/89–1552).23 Důvod je nasnadě, neboť i on při tvorbě mapy vycházel ze starších podkladů, nikoliv z vlastních měření, bez patřičné znalosti terénu. Přesto je Münsterova mapa Slezska, která se poprvé objevila v jeho proslulém díle Cosmographiae universalis, vytištěném v Basileji roku 1544, považována za první samostatnou mapu tohoto území. Dnes rozlišujeme hned několik variant této první mapy Slezska, která je orientována nikoli severně, ný brž k východu.24 Vlastní mapovou výplň doplňuje nahoře vlevo jen délkové měřítko (Gemein Tütsch meilen), jehož velikost činní po přepočtení ca 1:1 051 000.25 Mapa se zaznačenými 78 sídly, či 12 vodními toky postrádá jakoukoli vysvětlující legendu a nenajdeme na ní ani žádné zeměpisné souřadnice. 26 U Münstera pramení řeka Odra (Oder fl., na jiném místě mapy jako Odera fl.) přibližně ve stejném prostoru jako u Etzlauba, Waldseemüllera aj., tedy v Moravskoslezských Beskydech. Konkrétně vidíme silně meandrující mohutnou řeku, jejíž celkový zákres je značně nepřesný, vytékat zpod severního úpatí horstva, přičemž nejblíže zaznačeným sídlem je severně (vertikálně přímo nad pramenem) situovaná Ratiboř (Ratibor).27 Revolučním zlomem v kartografickém zobrazení řeky Odry a hlavně ve správném zachycení jejího pramene je dílo kartografa a pedagoga, rodáka z Nisy, Martina Helwiga (1516–1574). Svou podrobnou mapu Slezska vydal roku 1561, přičemž ji věnoval svému mecenáši, vratislavskému patricijovi a pozdějšímu zemskému hejtmanovi vratislavského knížectví, Mikuláši II. Rehdigerovi. Helwigovo obdivuhodné dílo přenesl do tiskové matrice dřevořezač Henrich Kron. O tisk se postarala tiskárna Johanna Creutziga v Nise, přičemž tiskovou desku tvořilo 12 částí, z nichž pouze čtyři připadaly na vlastní mapu. Zbytek příslušel okrajové výzdobě čítající 28 znaků slezských knížectví a jejich hlavních měst. Čtyřlistová mapa tištěná nejen na papíře, ale prvotně i na pergamenu, disponovala rozměry 816 × 669 mm. 28 Helwig mapu zhotovil v přibližném měřítku 1:560 000 a přiřkl jí z praktického hlediska (aby Horní Slezsko figurovalo skutečně nahoře) jižní orientaci. 29 Zdá se, že právě Helwig jako první situoval pramen řeky Odry správně, takže její horní tok nezaměnil s jinými, a tak pramennou oblast nelokalizoval ani do Moravskoslezských Beskyd, ba ani někam do moravskočeského (potažmo kladského) pomezí. Zcela jistě to můžeme přičíst tomu, že sám po léta sbíral potřebné údaje a prováděl terénní měření. Tudíž zachytil i celkem 54 vodních toků, z nichž 42 obdařil názvy.30 Mezi nimi samozřejmě i Odru (ODER.FLVS), u níž zcela jedinečně (a na tehdejší dobu přesně) vyznačil pramen tím, že k obvyklému zákresu neopomenul přiřadit zvláštní, byť jednoduchý popis: FONS ODERAE. Patrně to musíme považovat za akt autorova jednoznačného vyzdvihnutí této řeky, jímž chtěl Helwig Odru, co do dů ležitosti, povýšit nad jiné. Samotný pramen se u Helwiga nachází na moravsko-slezském pomezí v těsné blízkosti Jívové (Giebe), přičemž je situován východně a zhruba na stejné rovnoběžné linii od tohoto sídla. Výjimečnost práce Martina Helwiga si uvědomíme záhy při srovnání s první samostatnou mapou Moravy z roku 1569 (dokončena byla již o rok dříve), kterou vytvořil osobní lékař císaře Maxmiliána II. a profe sor matematiky a astronomie Paulus Fabricius (1519–1589). I on podle svých slov několikrát prošel mapovanou oblast, avšak v případě správného zákresu pramenné oblasti Odry se dopustil, tak jako řada kartografů před ním, omylu. Jeho mapa v měřítko ca 1:288 000, zachycující mj. přes 300 sídel, sice zachytila poměrně dobře říční síť, ale Odru (Oder fl:) zaměnil v jejím horním toku za Ostravici, takže ji vidíme pramenit jihovýchodně od nejblíže zakresleného sídla v podobě Rožnova pod Radhoštěm (Rosznow) v Moravskoslezských Beskydech. Je zajímavé, že stejně jako Helwig i Fabricius uznal za vhodné přiřadit k pramenu krátký text: Der Oder flus vrsprung. Pozoruhodnou okolností je, že mylný zákres přebral i slovutný kartograf Abraham Ortelius (1527–1598), když nechal roku 1573 pořídit tiskovou desku s odvozeninou Fabriciovy mapy Moravy pro své vydavatelské počiny. Avšak Orteliův souputník Gerhard Mercator (1512–1594), již tento renonc na vlastní odvozenině Fabricia (tiskovou desku vyhotovil po roce 1585) stačil opravit a umístit pramen Odry ( Oder flu) správně do horského pásma Oderských vrchů mezi Domašov nad Bystřicí (Damstadt) a Veselíčko (Veßelitzke). Je s po23 I on pokračoval ve stále nových a nových aktualizovaných vydáních ptolemaiovských atlasů. Všechny byly vytištěny ve známé basilejské oficíně Henricha Petriho (Henricus Petrus). A sice poprvé v roce 1540. V letech 1542, 1545 a 1552 pak následovaly jednotlivé reedice. Münsterovou zásluhou se Ptolemaiovo dílo ještě více zpopularizovalo. Navíc do své edice zařazoval rozšířené indexy i další nové mapy Evropy (zejména z Německa). 24 K tomu došlo z ryze praktického hlediska, jelikož mapový list a jeho obsah, neúměrně protažený ve směru sever – jih, se musel přizpůsobit formátu citované kosmografie. 25 Viz GRIM, s. 41. 26 K jednotlivým vydáním zevrubně viz GRIM, s. 37–57. 27 Tok Kladské Nisy již správně neteče paralelně s Odrou (viz výše), nýbrž je relativně správně zaznačen. 28 KUCHAŘ, K. Vývoj mapového zobrazení území Československé republiky, I. díl: Mapy českých zemí do poloviny 18. století, Praha 1959, s. 47. 29 K mapě zevrubně např. GRIM, s. 58–117. 30 GRIM, s. 97.
divem, že si výše uvedené nepřesnosti Ortelius, na rozdíl od Mercatora, nepovšimnul, neboť to byl právě on, kdo již roku 1570 upravil a následně zařadil Helwigovu mapu do svého atlasu Theatrum Orbis Terrarum. A navíc ji obohatil o zákres zemských hranic Slezska (což originál postrádal), takže lze předpokládat, že si Helwigova správného zákresu Odry nemohl nevšimnout. Patrně tak dal přednost Fabriciovu tradičnímu ztvárnění na úkor Helwigova novátorství. Ortelius tak zcela paradoxně zakresloval pramen Odry dvojace, aniž by rozpor odstranil. Vycházel-li u svých map z Helwiga (viz mapy Slezska), pak se pramen objevil ve správné oblasti. Avšak na jeho mapách Moravy, kdy byl kartografický obraz přebírán od Fabricia, přežíval chybný zákres dlouho do 17. století.31 Ovšem Helwigův zákres se v 80. letech 16. století prosadil, takže řada kartografů při přebírání a přepracovávání různých původních kartografických děl umisťovala pramen obdobně jako Mercator. Konkrétně dokumentovat to lze např. na mapě Matthiase Quada (1557–1613) nesoucí titul MORAVIA, kterou vydal v Kolíně nad Rýnem roku 1600 Johann Bussemacher (mapa rovněž vycházela z Fabricia, Odra se zde vyskytuje jako Odera fluui.).32 Na závěr tohoto stručného nástinu můžeme uvést, že zřejmě prvním hodnověrným a zejména samostatným literárním dílem zabývajícím se řekou Odrou a jejím pramenem je práce mj. majitele spálovského panství a rady olomouckého biskupa Karla Ferdinanda Schertze (zemř. 1724) s názvem Laconismus Philologicus De Genuino Fontis Oderae Loco. Pozoruhodný spis o celkem 40 stranách (včetně frontispisu) vyšel tiskem roku 1715 ve Vratislavi, přičemž rukopis autor dokončil již o rok dříve. 33 Právě Schertz přesně lokalizoval a popsal pramen Odry, přičemž lze spojit jeho zájem nejen s osobními pohnutkami, ale patrně i s tzv. müllerovským mapováním Moravy, které probíhalo v letech 1708–1712.
Resumé Rzeka Odra jako jeden z ważniejszych wodnych toków Europy musiała w naturalny sposób wzbudzać zainteresowanie, którego ślady odnajdujemy również na starych mapach. Na przestrzeni stuleci możemy obserwować dzięki temu ciekawy proces ewolucji w sposobach ukazywania obszaru, z którego wypływa ta „narodowa“ rzeka Śląska. Najstarsze wyobrażenie Odry i jej źródeł możemy odnaleźć na mapie stworzonej w oparciu o dane starożytnego geografa Klaudiusza Ptolemeusza. Warto w tym miejscu zaznaczyć, że z prac Ptolemeusza korzystało bardzo wielu kartografów. Można jednak powiedzieć, że pomimo coraz nowocześniejszych i dokładniejszych narzędzi kar tograficznych ani w stuleciu XV ani w XVI, czyli w okresie licznych nowożytnych opracowań atlasów ptolemejskich, kwestia odwzorowania źródeł Odry nie doczekała się większego postępu. Dotyczy to map sporządzanych np. przez Mikołaja z Kuzy, Erharda Etzlauba, Martina Waldseemüllera czy Sebastiana Münstera. Źródła Odry są wówczas prezentowane zbyt daleko na wschód, innym razem zbyt daleko na zachód w stosunku do rzeczywistego położe nia. Przełomem w mapowaniu Odry a szczególnie jej źródeł stało się dopiero dzieło Martina Helwiga z 1561 roku. To właśnie Helwig jako pierwszy właściwie oznaczył zarówno położenie źródła Odry jak i jej przebieg, nie myląc Odry z innymi rzekami i nie przesuwając jej źródeł do Beskidów Morawskośląskich czy wręcz do pogranicza morawsko-czeskiego, ale w zasadny sposób wskazując na Góry Odrzańskie. Co więcej – w odróżnieniu do innych kar tografów – Helwig opisał źródła jako skróconą formułą FONS ODERAE. Co ciekawe jednak nawet po roku 1561 źródła Odry były oznaczane niewłaściwie lub niedokładnie.
31 Nutno podotknout, že v tom nebyl sám (viz např. Petr Kaerius a jeho mapa Moravy z roku 1625). 32 Stejně tak např. mapa Davida Wolckensteina z roku 1587 (Schlesia nach aller Gelegenheit [...]) vycházející z Helwiga, která se o rok později stala součástí jedné z dalších edic Münsterovy Kosmografie (Basileae, Per Sebastianum Petrum, 1588). I zde je pramen Odry uvozen textem: FONS ODER. 33 Tisk i rukopisná předloha se nacházejí ve Vědecké knihovně v Olomouci – viz sign. 35.680 a 33.485.
