Březen 2015 – konec amerického impéria a jeho dolaru, svět se přestěhoval do Číny. Máme se opravdu radovat? Hrozba nové války. Dohody TTIP a TPP. A statečný Zeman Březen 2015 – konec amerického impéria a jeho dolaru, svět se přestěhoval do Číny. Máme se opravdu radovat? Hrozba nové války. Dohody TTIP a TPP. A statečný Zeman Ve dnech, kdy Česká republika aplaudovala průjezdu „ochranitelské“ americké armády přes naše území, ve stejných dnech se právě USA staly tím, kdo je v koncích a kdo velmi potřebuje zachránit. Jestli dosud Spojené státy ve své historii měly strašáky jménem Wall Street, nově si tam mohou připsat „Březen 2015“ . Toho měsíce a roku je svět opustil, aby se nově sešel v Číně. Učinil tak i jejich přítel nejvěrnější – Velká Británie. A ač USA všechny své spojence před tímto krokem důrazně varovaly, nic naplat, svět se přestěhoval do Číny. Blahobyt a moc, kterých si USA užívaly díky svému dolaru (a jehož pád se jim dvakrát podařilo oddálit válkou na půdě Evropy), tentokrát definitivně končí. Ať už tento fakt přijmou mírovou cestou (a dobrovolně ustoupí z pozice vůdce světa) či cestou další válečné destrukce (do které opět vtáhnou celý svět), nic to nemění na faktu, že tentokrát je to konec.
Šéfka MMF Lagardeová v Číně chválí čínskou AIIB a čínskou vizi globalizace světa China Development Forum, úvodní slovo Christiny Lagarde,generální ředitelky Mezinárodního měnového fondu, Peking 22. března 2015: „Vaše Excelence, vicepremiére Zhang Gaoli, vážení hosté, dámy a pánové, dobré ráno! Jsem nadšená, že jsem opět v Pekingu. Ráda bych poděkovala panu Li Wei a jeho kolegům za jejich dnešní pozvání. Samozřejmě, že to není náhoda, že prestižní China Development Forum se koná v tomto ročním období. Jak se v Číně říká, „Dobrý rok je tvořen jeho jarem“. Během následujících dvou dnů budou politici, obchodníci a vůdčí myslitelé diskutovat o rozhodných otázkách, které budou určovat hospodářský vývoj v letošním roce jak Číny, tak mimo Čínu. Naše diskuse o čínské ekonomice v nové podobě, její „nový normál“, přichází v klíčovém okamžiku pro Čínu i pro svět. Pokud bych si měla vybrat jen dvě slova, které v této chvíli Čínu a celý svět spojují, byla by to slova „strukturální reformy“. Samozřejmě, že tato zahrnují mnoho problémů, ale chci upozornit na tři klíčové oblasti, ve kterých jsou snahy čínské vlády v plném proudu a které jsou velmi působivé:
Za prvé – domácí politika : podpora řádné správy věcí veřejných financí prostřednictvím protikorupčních kampaní Za druhé – ekologická politika: snaha o snižování znečištění ovzduší a ochrana životního prostředí Za třetí – světová politika :zájem o spolupráci se světem, a to formou mnohostranného dialogu, nahrazujícího spolupráci místo soutěživosti formou zahraničních investic a obchodů. Tyto reformy povedou k pomalejšímu, bezpečnějšímu a udržitelnému růstu a to je dobré jak pro Čínu, tak pro celý svět, protože jejich osudy se prolínají.Ve skutečnosti tak Čína vytváří „novou normu“ nejen pro vlastní hospodářství, ale také velmi přispívá k celosvětovému dobru – přispívá k jeho ekonomické a finanční stabilitě, k udržitelnosti životního prostředí a ukazuje multilaterální přístup, reagující na naléhavé globální problémy dnešního světa. Čína pochopila, že nikdo nemůže uspět sám. A to je důvod, proč MMF je hrdým partnerem čínských ekonomických snažení doma i na celosvětové úrovni. Těším se na plodné diskuse tady v CDF. Děkuji.“
Christine Lagardeová, generální ředitelka MMF a její projev v Číně o „Novém normálu“ Březnový projev generální ředitelky MMF byl už jen oficiálním požehnáním světa ke krokům, které Čína započala v roce 2013. Tehdy poprvé informovala o svém úmyslu založit Asijskou investiční banku pro infrastrukturu (AIIB) s tím, že počáteční kapitál bude 100 miliard dolarů a že Čína se na něm bude podílet plnou polovinou. K největší spolupráci vyzvala Indii a následně vyzvala země světa, aby se se svými podíly přidaly ve lhůtě do 31. března 2015. Že se téměř celý svět přidal je známkou, že téměř celý svět se odvrací od amerického dolaru. A protože ve své historii se americký dolar dvakrát zachránil válkou na půdě Evropy (a byly to jediné války, ze kterých USA vyšly vítězně), je nanejvýš aktuální si historii amerického dolaru připomenout právě ve dnech, kdy další válka na půdě Evropy visí ve vzduchu a ve dnech, kdy se americký dolar potřebuje zachránit mnohem více, než kdykoliv v minulosti.
Historie dolaru, záchrana jeho a USA dominance světovými válkami V průběhu dvacátého století se USA a jejich dolar ujaly světové dominance a tu si udržovaly bez ohledu na ekonomický vzestup jiných zemí. Americký dolar byl zaveden v roce 1785 a až do přelomu 19. a 20. století byla jeho hodnota svázána se stříbrem a zlatem. Od roku 1900 byl navázán jen na zlato, byl definován jako 1/20 unce zlata a toto navázání znemožňovalo vydávat nové ničím nekryté peníze. V průběhu dvacátého století se toto krytí měnilo a snižovalo, přičemž zásadní propady se
odehrávaly takto: Krize dolaru 1906-1914: krach na Wall Street, vznik FEDu, 1. světová válka
V roce 1907 padlo několik amerických bank (více zde) a protože USA nic na způsob centrální banky neměly, výsledkem byl vznik FED, který měl být něčím na způsob Bank of England. Hned po vzniku FED přišel v roce 1914 další krach na Wall Street, který měl souvislost s první světovou válkou a pro USA znamenal finanční katastrofu. V prvních týdnech války začali Evropané likvidovat své investice na Wall Street, které obzvláště do železnic činily více než 20 procent cenných papírů. V rámci zlatého standardu mohli požadovat výnosy z prodeje ve zlatě a pro USA to byla doba největšího odlivu zlata v historii. Schopnost USA splácet dluhy byla ohrožena a strach, že USA opustí zlatý standard, tlačil dolar na dno světových trhů. V roce 1914 se tak USA staly nejvíce zadluženým národem na světě a ovládla je obava, že nedodržení zahraničních závazků by mohlo potopit jejich sen o světovém měnovém vůdci. Vstup USA do války však situaci změnil – na jejím konci se naopak Evropa stala největším věřitelem USA, obzvláště silně výsledek války dopadl na Německo s jeho povinností platit vojenské reparace.
Krach na Wall Street 24. října 1907, který vyřešila válka Když v Evropě začala válka, zprvu americké hospodářství upadlo do krátké deprese. Kurzy na
newyorské burze se koncem června 1914 začaly hroutit a obchodování bylo pozastaveno, dokud se situace nezklidní. Z plánovaného několikadenního přerušení se ale staly týdny a měsíce. Část spekulantů se přesunula na černý trh, ale co je hlavní, válka nakonec přinesla americkým investorům obrovské zisky. Obrovská poptávka válčících států po amerických zbraních vyvolala v USA hospodářský boom. Jesse Livermoor, tehdejší legenda Wall Street, ve své knize „Hra her“ píše: „Nebylo pochyb, že se Amerika díky mohutným nákupům spojenců stane nejbohatší zemí světa. U nás bylo možno nakoupit všechny ty věci, které nikdo jiný nenabízel. Peníze z celého světa proudily k nám. Inflace byla nevyhnutelná – což ovšem také znamenalo všeobecný růst cen a akciových kurzů.“ V roce 1916 způsobily zvěsti o poselství prezidenta Wilsona (budiž mu to ke cti), které mělo přinést Evropě mír, prudký pád akciových kurzů. Investoři se totiž obávali, že americký válečný boom bude tímto mírovým návrhem ohrožen. Většinou Evropanů toužebně očekávaný mír se totiž měl stát koncem amerického vzestupu! Následovalo mnoho protichůdných zpráv, které se postaraly o řadu prudkých akciových turbulencí, ale po hospodářské stránce se Spojené státy vyšvihly do světové elity. Válka se postarala o to, že se z velkého dlužníka staly „přes noc“ velkým věřitelem a New York se stal vedle Londýna největším světovým obchodním centrem. Hospodářské vztahy USA s ostatními státy se dále rozvíjely. Finančníci a především společníci firmy „J. P. Morgan and Company“ a FED pomáhali Spojencům tím, že podporovali neomezené poskytování půjček státům Dohody a válečný obchod s Dohodou. Zásluhou těchto obchodů americký export vzrostl z 2,5 miliardy dolarů v roce 1914 na 5,7 miliardy dolarů v roce 1916. Tyto obchody byly stále více financovány ze soukromých půjček, což i přes pokusy o jejich ekonomické ospravedlnění vedlo k tomu, že americká ekonomika se stávala nezdravě závislou na válečném obchodu. Shrnuto: vítězem 1. světové byla Wall Street. A to nemluvím o tom, kdo financoval Lenina a bolševický převrat v Rusku, kdo těžil z tehdejšího porcování světa a kdo si přál rozpad monarchií, především Rakousko-Uherska a Ruska. Také nezapomeňme, že rok před začátkem 1. světové vznikl FED, který v průběhu války rostl a na jejím konci posílil natolik, že neznal míru v tisku peněz. To logicky vyústilo do fáze, kdy bylo nutné dolar opět zachraňovat, ač tehdy ještě nebyl světovou měnou. Krize dolaru 1929-1933, krach na Wall Street, konec zlatého standardu, Brettonwoodská dohoda, 2. světová válka
Hospodářský boom, jaký USA zažívaly po první světové válce, nemohl být nekonečný. Oslabování amerického hospodářství začalo už před rokem 1929, kdy existovaly první příznaky blížící se recese. Silný pokles cen přivedl zemědělství, které bylo předtím na vzestupu, do kritické situace. V polovině roku se zhoršily další hospodářské ukazatele. Nastal pokles výroby a zaměstnanosti. První výraznější propady akciového trhu v červnu a prosinci roku 1928 však byly rychle zapomenuty a nákupní euforie měla opět cestu volnou. Až v říjnu 1929 bublina praskla. Americký sen o nekonečném růstu dostal ránu památným „černým čtvrtkem“ na Wall Street. https://www.youtube.com/watch?v=hiaPhGlpYvU Černý čtvrtek na Wall Street 24. října 1929 Do konce roku si ovšem ještě nikdo nechtěl připustit, že se blíží recese nebo snad dokonce hluboká deprese. Počátkem roku 1930 se také na burzu vrátil optimismus a vyrojily se hlasy, prorokující návrat „zlatých časů“. Nechal se rovněž slyšet tehdejší americký prezident Herbert Hoover, který 1.
května 1930 – téměř přesně na vrcholu krátkodobého vzestupu – prohlásil: „Já jsem přesvědčen, že jsme již to nejhorší přestáli a hospodářství se naším společným úsilím brzy zotaví.“ To nejhorší však stálo teprve přede dveřmi. Protože ceny zemědělských produktů a surovin stále klesaly, nemohlo mnoho farmářů a menších podniků splácet své úvěry. Množily se bankroty a neustále vzrůstal počet nezaměstnaných. Kupní síla klesala a s ní klesaly také investice do nových podniků. Americká ekonomika se stále rychleji propadala do recese, která se zanedlouho měla změnit v hrozivou depresi. Z USA se krize šířila po celém světě. Za první světové války se Spojené státy staly největším světovým věřitelem. Tato pozice sílila i během dvacátých let, když americké banky, resp. FED, ochotně poskytovaly úvěry do zahraničí, zejména do Evropy. Od roku 1924 poskytovaly významné půjčky Německu na obnovu tamního hospodářství a infrastruktury. Dohodové státy přesunuly obdržené peníze z Německa zpět do zámoří, aby splatily své válečné dluhy vůči USA. Poválečný americký dluh Velké Británie obnášel zhruba 4,7 miliard dolarů a Francie dlužila na 4 miliardy dolarů. Celková pohledávka Spojených států vůči Evropě činila asi 12 miliard dolarů a objem úvěrů stále rostl. Jenom v Německu se nahromadily zahraniční – především americké – úvěry v celkové hodnotě 15,7 miliard říšských marek. Po burzovním krachu v roce 1929 se však tento systém zhroutil. Najednou byl všude nedostatek peněz a americké banky požadovaly velkou část poskytnutých úvěrů zpět. Také američtí investoři stahovali z Evropy své investice, aby pokryli alespoň část ztrát, které utrpěli ve vlastní zemi. Následky byly katastrofální. Evropský hospodářský vzestup ztratil svůj finanční motor. Náhlý odliv kapitálu z Evropy nutil také evropské banky, aby stahovaly své zahraniční úvěry a mezinárodní tok kapitálu téměř vyschnul. To však nebylo zdaleka jediným důvodem vzniku „velké deprese“. Již při prvních náznacích krize začaly Spojené státy chránit své hospodářství před zahraniční konkurencí a zvýšily cla z dovozu průmyslového a zemědělského zboží. V červnu 1930 vstoupil v platnost tzv. Hawleyho a Smootův sazebník, který razantně zvýšil cla na 32–40 %. Mnoho významných ekonomů kritizovalo tento krok, neboť se obávali růstu spotřebitelských cen, snížení amerického vývozu a odvetných opatření ze strany evropských obchodních partnerů. Reakce nedala na sebe dlouho čekat a mnoho dalších států rovněž zvýšilo svá dovozní cla. Jak v USA, tak i v Evropě se tak stále více prosazoval nacionální protekcionismus, který vyvrcholil roku 1932 v době nejhlubší krize. Hodnota měsíčního amerického vývozu poklesla ze 400 miliónů dolarů až na 200 miliónů dolarů (podzim 1930). Restriktivní obchodní politika vedla ve spojení s hospodářskými faktory ke zhroucení světového obchodu, který v roce 1932 poklesl proti roku 1929 o 25 %. V Německu se v tomto období snížil vývoz z 13,5 na 5,7 miliard říšských marek. Situace evropských bank se stále zhoršovala. Úprk zahraničních investorů, stálý odliv bankovních rezerv a malá šance získat v zahraničí úvěry, to vše přivedlo mnoho bankovních ústavů až k platební neschopnosti. A tak bylo jen otázkou času, kdy dojde k prvnímu bankrotu v evropském bankovním sektoru. To se stalo 11. května 1931, když padla největší rakouská banka „Credit-Anstalt für Handel und Gewerbe“ a rozpoutala ve střední Evropě finanční krizi. Zhroucení mezinárodního obchodního a úvěrového systému, sociální a politické napětí v Německu, to vše vedlo k dalšímu propadu hospodářství. V roce 1932 klesla průmyslová výroba proti roku 1928 o 40 %. Zatímco v lednu 1928 bylo v Německu 2,8 miliónů nezaměstnaných, vzrostl jejich počet do konce roku 1930 na 5 miliónů. V únoru 1932 bylo v Německu již 6 miliónů nezaměstnaných a v celé Evropě marně hledalo práci na 15 miliónů lidí. V té době bylo v Německu spácháno 260 sebevražd na jeden milión obyvatel, což byl světový primát a většina obětí si v dopisech na rozloučenou stěžovala na špatnou hospodářskou situaci. Mnoho nezaměstnaných živořilo a pokoušelo se uživit podomním či výměnným obchodem nebo
domácí prací a mnozí chodili dům od domu jako potulní muzikanti. Lze pochopit, že v této situaci získávala nejvíce Hitlerova strana, která slibovala všem práci a okamžité ukončení plateb všech válečných náhrad.
Oslava fašismu a Hitlera – důsledek krachu na Wall Street, který podruhé vyřešila až válka Krize, započatá v USA, se brzy přenesla do Evropy a podruhé poznamenala americký dolar. V roce 1933 byl opuštěn jeho zlatý standard – resp. krytí dolaru bylo sníženo z 1/20 na 1/35 trojské unce zlata. Tento jeho stav byl zafixován tzv. Brettonwodskou dohodou z roku 1944: Brettonwoodská dohoda V červenci 1944 se v hotelu Mount Washington v okrese Bretton Woods v New Hamshire v USA, uskutečnilo jednání mezi 44 zeměmi, v nichž měly hlavní slovo Velká Británie a Spojené státy americké. Jednání bylo o nové koncepci peněžního systému, která by v poválečném světě mohla být zavedena. Výsledkem byla tzv. Brettonwoodská dohoda (též opisně nazývaná standard ekvivalence dolaru a zlata) coby první globální peněžní konstituce. Body této konference se promýšlely dva roky dopředu (!) a podstatou dohody bylo napojení amerického dolaru na zlato a všech ostatních měn na dolar. Dolar sám byl fixován jako 1/35 unce zlata a směňovat dolary za zlato směly pouze vlády, nikoliv občané. Dohoda byla podepsána všemi 45 zúčastněnými zeměmi a v následujícím roce, 1945, vstoupila v platnost. Americký dolar tak získal status oficiální celosvětové rezervní měny, od které budou měny ostatních zemí odvozeny. Současně Spojené státy musely garantovat směnitelnost dolaru za zlato v pevně stanoveném kurzu 35 dolarů za trojskou unci zlata – jednalo se o obdobu zlatého standardu. V zájmu centrálních bank ostatních států bylo vytvořit si dostatečné měnové rezervy právě v amerických dolarech, což zvýšilo atraktivitu dolaru a posílilo jeho postavení v poválečném světě. A jak svět po válce vypadal hospodářsky ? V Asii dosáhlo Japonsko rapidního hospodářského vzestupu, díky němuž se tato země stala v 80. letech jednou z největších světových ekonomik. Z nepřítele a konkurenta USA se stal přítel a „přátelství“ trvá dosud. Čína, další potencionální konkurent USA, se po skončení války nacházela v troskách. Sovětský svaz implantoval komunismus, nainstalovaný do Ruska Wall Sreet placenými Leninem a Trockým, a po válce rozšířen téměř na polovinu Evropy, čímž byla odstavena další hospodářská konkurence USA. Dolar se stal světovou
měnou a nahradil tak britskou libru. Spojené státy obstarávaly v samém závěru války téměř polovinu veškeré průmyslové výroby, na čemž se mnoho nezměnilo až do 70. let. Krize dolaru 1971 – konec „zlatého okna“, dolar ztrácí vazbu na zlato, stává se petroměnou
V roce 1971 se Brettonwoodský systém ukázal jako dále neudržitelný a jeho platnost byla zrušena. Nástupcem Brettonwoodského systému byla Smithsoniánská dohoda, podepsána v prosinci 1971. Americký prezident Nixon ji nazval „Největší měnovou dohodou v dějinách lidstva“a dohoda fixovala kurzy mnohých evropských měn vůči dolaru, které byly podhodnocené. Spojené státy navíc devalvovaly oficiální kurz dolaru na 1/38 unce zlata. Pokračující inflace v USA ale vedla k tomu, že bylo stále obtížnější udržet stávající nadhodnocený kurz dolaru, a již v březnu 1973 se Smithsoniánský systém zhroutil. Americký dolar definitivně opustil vazbu na zlato a stal se petrodolarem. Termín „petrodolar“ poprvé použil Ibrahim Oweiss, profesor ekonomie na univerzitě v Georgetownu v roce 1973. Oweiss cítil, že je potřeba zavést slovo, které by popsalo situaci, která nastávala v zemích OPEC, když rovnováha obchodu je mohutně ovlivňována dolarem jako rezervní měnou. Účtování ropy v dolarech vede k tomu, že inflace a cena ropy ve velké míře závisí na kurzu dolaru i u těch zemí, které dolar nepoužívají. Protože země prodávající ropu často nejsou schopné vydělané peníze investovat do svého rozvoje, proudí získané dolary zpátky do USA (kapitál, půjčky), což je pro USA výhodné, ale skrývá to větší rizika pro případ krize.
1973 – prezident Richard Nixon zachránil hegemonii USA Po tzv. zavření zlatého okna v srpnu 1971 (konec Brettonvoodského měnového systému) začal prudce klesat zájem o obchodování v americkém dolaru, neboť přestal být krytý zlatem či jakoukoli jinou komoditou. Spojené státy si toho byly vědomy a převzaly iniciativu – po několika jednáních se zeměmi OPEC z let 1971–1973 bylo dosaženo toho, že ropa byla na mezinárodních trzích obchodována exkluzivně v amerických dolarech. Tím dolar získal potřebnou komoditu, kterou by mohl být de facto kryt, a zájem o obchodování v této měně na světových trzích opět stoupl. Exkluzivní pozice amerického dolaru jako měny v obchodování s ropou Spojeným státům přinášela (a doposud stále přináší) mnohé výhody. Zájem o ropu jako surovinu s klíčovým významem (coby zdroj energie, výchozí materiál pro výrobu plastů, hnojiv, herbicidů, kosmetiky a mnoho dalšího) je ze strany energeticky nesoběstačných zemí stabilní a navíc vykazuje mírný ale neustálý růst. To stejným způsobem upevňuje hodnotu měny, ve které je ropa obchodována, tedy amerického dolaru ( z toho mezi lety 1973–2000, kdy měl petrodolarový cyklus neotřesitelné postavení, exkluzivně). Pokud země, která není členem OPEC, resp. není soběstačná co do těžby ropy pro vlastní potřebu,
chce nakoupit (na jedné z pěti světových ropných burz) ropu, potřebuje nejdříve americké dolary pro její nákup. Aby získala americké dolary, musí sjednat dohodu se Spojenými státy. Tato země pak platí Spojeným státům ve zboží, tvořícím její exportní portfolio, FED na druhé straně požádá Státní pokladnu Spojených států, aby vytiskla americké dolary, použitelné k zaplacení za toto zboží. A zatímco země poptávající americké dolary do tohoto nákupu dávají své exportní zboží, Spojené státy tak činit nemusejí. Denominace ropy exkluzivně v amerických dolarech tedy pro Spojené státy znamená značnou výhodu, které se mohou těšit, a sice tu, že USA po dobu „uzavřeného“ petrodolarového cyklu mohou dovážet značné množství zboží a služeb za velmi nízkou relativní cenu. Krize dolaru 2000 – úpadek jeho významu
Význam amerického dolaru a petrodolarový cyklus byl narušen na přelomu 20. století. O platbě za ropu v jiné měně než v americkém dolaru poprvé začal hovořit Írán v roce 1999 a Venezuela v roce 2000. Prvním, kdo začal za ropu přijímat jinou měnu než dolary (euro) byl Saddám Hussajn v listopadu 2000. Dva měsíce po invazi do Iráku byl prodej irácké ropy „přepnut“ zpět na americký dolar, ale než se tak stalo, jak Irák, tak Venezuela, tak v největší míře Írán započaly trend diverzifikace rezervní měny v podobě amerických dolarů, inicializovaly a podporovaly úvahy o nahrazení dolaru něčím jiným (nejčastěji jinou měnou, krytou komoditním košem), a začaly bilaterálně jednat s jinými zeměmi (především těmi, které nejsou v OPEC) i významnými soukromými subjekty o nákupu ropy za jejich lokální měnu. Írán patrně zašel nejdále – (byť se zpožděním oproti původnímu plánu) a otevřel mezinárodní ropnou burzu, obchodující s ropou a deriváty s vyloučením amerického dolaru, který explicitně nepřijímá při platbách. Tím se zbavil více než 85 % dolarů coby rezervní měny, zbavil se bezprostředních transakcí s americkými bankami a vyjednal mnoho kontraktů na dodávky íránské ropy v jiných měnách.
Irák, Libye a Írán bojkotují americký dolar, ten se drží likvidací a sankcionováním odpůrců Samotné vystoupení výše zmíněných zemí proti privilegiu amerického dolaru motivovalo další státy a spustilo změnu paradigmatu, která sama o sobě má takovou hybnost, že není jisté, zdali Spojené státy budou schopny tento (pro ně nepříznivý) trend zvrátit a opět nastolit petrodolarový cyklus (ten podle dat z roku 2008 „běží“ jen na 68 procent). Faktorem v této transformaci je i to, že mnoho ostatních zemí je sesazení dolaru z privilegované pozice petroměny nakloněno. Taktéž, zejména během druhého prezidentského období George W. Bushe, volil FED taktiku masivního tisku nových
bankovek a jejich distribuce do peněžního systému, což mělo největší vliv na další inflaci dolaru, s reálnou hrozbou rozběhnutí hyperinflace. Další okolností, která tomu nenasvědčuje, je skutečnost, že americký dolar mezi lety 2000 a 2007 ztratil cca 3/4 své hodnoty vůči euru a mnohé státy přehodnotily pozici dolaru coby rezervní měny a začaly diverzifikovat, nejčastěji na euro. Září 2008 – pád Lehman Brothers, největší bankrot v historii USA, banku kupuje britská Barclays
Když 15. března 2008 oznámila bankrot Lehman Brothers, jedna z největších a nejstarších bank na území USA (vznikla v roce 1860), začalo jít dolaru doslova o život. Svět se opět dostal do krize, která se táhne doposud a vojenské i politické aktivity USA na Blízkém východě už si přestaly brát jakékoliv servítky. Vše, co od přelomu 20. a 21. století vidíme, jsou urputné snahy USA o záchranu své hegemonie, která stojí i padá s dolarem jako celosvětovou měnou. Všechny barevné revoluce, stejně jako Arabské jaro, Ukrajina, ISIL a Rusko v roli největšího nepřítele demokracie, mají společného jmenovatele a tím je americký dolar. V souvislosti s pádem Lehman Brothers by však neměl být opomenutý jeden fakt – že totiž hned druhý den po krachu její velkou část koupila britská (!) banka Barclays (později vysvětlím).
Americký dolar 21. století Březen 2015 – svět dává přednost zlatu a přesouvá se do Číny. Definitivní konec vlády amerického dolaru anebo další válka na půdě Evropy k jeho záchraně?
Pád Lehman Brothers, který nastartoval současnou ekonomickou krizi, jako by byl symbolem začátku konce dolaru. O změně systému s jednou státní měnou, která je současně světovou rezervní měnou, mluvil hned v lednu 2009 v Davosu Vladimír Putin, o dva měsíce později guvernér čínské centrální banky Čou Siao-čchuan navrhl vytvoření světové rezervní měny namísto dolaru a později dodal, že „náklady, které svět nese za existující měnový systém, už možná předčily jeho zisky“. V září téhož roku se ve zprávě OSN ke Konferenci o trhu a rozvoji (UNCTAD) píše, že „finanční systém, kde je dolar jedinou rezervní měnou, by měl projít celkovým přehodnocením“, a mezitím deník The Independent přinesl zprávu o jednáních centrálních bank Číny, Ruska, Francie, Brazílie a států OPEC o nahrazení dolaru v pozici světové měny. Se sesazením dolaru se ztotožnili i významní ekonomové ze samotných Spojených států (dokonce i Soros) a dokonce i Organizace spojených národů, Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Kroky k sesazení dolaru co by obchodní měny podnikaly od roku 2000 i země BRICS v čele s Čínou, a to jak v nasazení svých národních měn ve vzájemném obchodu, tak v úvěrech v rámci připravované společné mezinárodní rozvojové banky.
Dá se shrnout, že za koncem Brettonwoodské dohody z roku 1971 stojí fakt, že Spojeným státům došlo zlato. A aby jejich dolar mohl být nadále krytý už jen ropou, vydaly se na své „demokratické“ tažení k přivlastnění si veškerých ropných zdrojů. Poté, co se země ropu vlastnící začaly bouřit, USA své tažení zintenzivnily – a to, jak jinak, především na Blízkém východě, kde jsou její největší zásoby, s pomocí ISIL (ať mi nikdo neříká, že USA by si s ISIL neporadily) a přes Ukrajinu, kudy vede cesta k odstavení ropy z Ruska. Ač USA mezitím rozjely svou břidlicovou těžbu, ono ve finále nejde tolik o ropu jako takovou, jako o to, aby k ní svět i nadále měl přístup jen za dolary. Ale zatímco Spojené státy se na přelomu 20. a 21. století vydaly dobývat ropný svět, svět nenápadně nakupoval a dovážel zlato a chystal se na položení dolaru jako světové měny. Kromě Iráku a Libye jsou to i ropné velmoci jako Írán a Venezuela, které by mohly o tažení USA za záchranou dolaru vyprávět. V tom tažení ale je největším nepřítelem Rusko – jak svými zdroji ropy, které je potřeba odstavit z trhů jako konkurenční, tak spojenectvím se zeměmi odmítajícími podřídit se dolaru v jejím obchodování, především pak svojí schopností se vojensky ubránit nátlaku. Od roku 1913, kdy byl založen FED, klesla kupní síla dolaru na tehdejší cca 4 centy, přesto si USA udržovaly svou pozici hegemona světa a MMF a Světová banka jim v tom pomáhaly.
Graf hodnoty dolaru od roku 1913 do roku 2013 Čína, jakožto druhá největší ekonomika světa (a možná už první), několikrát žádala USA, aby přehodnotily rozhodovací vliv v celosvětových organizacích a přiznaly Číně takový podíl, aby se ze své cca 4% hlasovací síly přiblížila USA s jejich cca 18% silou. Naposledy tak Čína učinila v prosinci 2014, ale americký Kongres její žádost smetl ze stolu. Na to Čína reagovala tak, že k realizaci své vize o AIIB vyzvala všechny země světa s tím, že lhůta ke vstupu je 31. březen 2015. A svět na tuto výzvu reagoval tak, že přes důrazné varování USA, aby tak státy nečinily, se k členství v AIIB v březnu přihlásily tyto země: Austrálie 29.března 2015 Rakousko 27.března 2015 Ázerbajdžán 31.března 2015 Brazílie 28.března 2015 Dánsko 28.března 2015 Egypt 30.března 2015 Finsko 30.března 2015 Georgia 28.března 2015 Maďarsko 31.března 2015 Island 31.března 2015
Izrael 31.března 2015 Kyrgyzstán 31.března 2015 Nizozemsko 28.března 2015 Norsko 31.března 2015 Polsko 31.března 2015 Portugalsko 31.března 2015 Rusko 30.března 2015 Jižní Korea 26.března 2015 Španělsko 27.března 2015 Švédsko 31.března 2015 Tchaj-wan 31.března 2015 Turecko 26.března 2015 Francie 2.4.2015 Německo 1.4.2015 Itálie 2.4.2015 Lucembursko 27.března 2015 Švýcarsko 28.března 2015 Spojené Království (!) 28.března 2015 Mohlo by se to jevit jako důvod k radosti nad končící dominancí USA a nad jejich vizí globalizace s jediným vůdcem, v této zprávě mě ovšem zarazily dvě věci: velmi vstřícný postoj MMF a vstup Velké Británie. Členství Velké Británie mohou USA považovat za zradu (na tento její krok se vyjádřily v tom smyslu, že snad bude VB v novém investičním projektu zárukou dodržování lidských práv a ekologie), ale celkově otázce vstupu evropských zemí do AIIB věnují velký informační prostor ve všech médiích, jako by si konec své hegemonie uvědomovaly. Něco mi ale říká, že členství VB v AIIB je dlouhodobě vykalkulované – stejně jako mi nepřijde náhodné, že VB si dosud udržuje svou měnu. Dlouho mám názor, že VB nejen že nikdy nebude členem Eurozóny, ale že nebude překvapením, když z EU zcela vystoupí, protože je to právě VB, která si jak vůči Evropě tak vůči USA určila výsadní postavení. Ve světle vstupu VB do AIIB mi nepřijde jako náhoda pád Lehman Brothers a její okamžitý odkup britskou (!) bankou a stejně tak mi nepřijde jako náhoda, že v roce 2012 dva nejvýznamnější rody světa oficiálně oznámily své spojení: „Evropská bankovní dynastie Rothschildů se dohodla na koupi podílu ve firmě na správu aktiv ze skupiny americké dynastie Rockefellerů“ – více zde. A tak jako v případě Lehman Brothers, i zde to vidím jako stěhování aktiv z půdy USA do Velké Británie (není obojí známkou opouštění USA měny směrem k dávno naplánované evropské měně?)
Bylo euro stvořeno jako náhrada amerického dolaru? Jaká hra se hraje s Evropou a s Asií ? Existuje nejen tajemná TTIP, ale i ještě tajemnější TPP Reforma MMF o změně váhy hlasů rozvíjejících se ekonomik (obzvláště Číny) se nikdy neuskutečnila kvůli nesouhlasu amerického Kongresu, který se obává, že by Spojené státy přišly o své hlavní slovo v MMF (i ve Světové bance), které si nastavily hned po 2. světové válce. Když zástupce amerického ministerstva financí opakovaně naléhal na Kongres, aby reformu schválil, použil tuto argumentaci: „Není se čeho bát, Spojené státy nadále budou organizace vést a budou mít zachováno své právo veta. Posílení váhy rozvíjejících se zemí se odehraje na úkor Evropy, která si svůj hlasovací podíl sníží“. I přes tuto argumentaci Kongres žádost neschválil, otázkou je, co se to má na úkor Evropy skutečně odehrát. V roce 2015 má být podepsána Transatlantická dohoda (TTIP) a zdá se, že ruka už je rukávě. Evropští politici o ní příliš neinformují, ale z dostupných informací se ukazuje, že americké korporace s ní dostanou takové pravomoci, že vlády jednotlivých zemí proti nim budou bezmocné
(korporace mohou žalovat vlády za omezující zákony – například Philip Morris může žalovat kteroukoliv vládu za přijetí zákona o zákazu kouření a ve zvláštní arbitráži vysoudit veliké odškodné, ale naopak to nelze). V podobném duchu je rozpracována i dohoda TPP, která má pod vládu korporací dostat asijské země a která se dojednává v podobném utajení a v USA je představována jen jako nové velké příležitosti pro Američany (zde)
TPP Jednání probíhají od roku 2002 a v současné době jsou členy a potenciálními uchazeči tyto země: Brunei – člen od června 2005 Chile – člen od června 2005 Nový Zéland – člen od června 2005 Singapore – člen od června 2005 Spojené Státy – člen od února 2008 Austrálie Original – člen od listopadu 2008 Peru – člen od listopadu 2008 Vietnam – člen od listopadu 2008 Malajsie – člen od října 2010 Mexiko – vyjednávání od října 2012 Canada člen od října 2012 Japonsko – člen od března 2013 Tchaj-wan oznámil zájem v září 2013 Korejská republika – oznámil zájem v listopadu 2013 Přes počáteční odpor to nakonec ale má být i Čína, kdo se rovněž stane členem TPP. Jednání se ale doposud táhnou, protože ne všechny státy s podmínkami souhlasí. Jedná se o komplexní dohodu, která ovlivní obchod se zbožím, pravidla původu zboží, obchodní opravné prostředky a technické překážky obchodu, obchod se službami, s duševním vlastnictvím, s veřejnými zakázkami a politiku hospodářské soutěže. (zdroj zde) Ať už bude dohoda o čemkoliv, pokud se i Čína stane členem TPP, pak výsledkem bude Rusko z jedné strany obklíčeno TTIP a z druhé strany TPP (zdroj). Pokud se Čína členem nestane, tak bude přinejmenším TPP obklíčena stejně jako Rusko TTIP. Dojde k tomu, co bylo dávno v plánu: k odstavení Ruska a k hospodářské kontrole Číny, obojí s cílem, aby se nestaly konkurenčními velmocemi (psala jsem zde). Ale pokud se svět a spolu s ním MMF a Světová banka rozhodly
definitivně opustit dolar, nestane se načas Euro měnou číslo jedna a nebylo nakonec stvořeno za účelem, aby „vyobchodovalo“ zlato i z asijských a ruských bank a přestěhovalo ho do Evropy – nejlépe do Bank of England ? Faktem zůstává, že dolar a USA jsou v koncích a opuštěny, ač přes NATO a TTIP jsou a budou s Evropou propojeny jako nikdy dříve. Chce se mi dodat, že orwellovská Oceánie je hotova a nebýt „problematického“ Ruska, je hotova i Euroasie a že tedy nastal čas zaměřit se na Eastasii. Hlavní hrdina Orwellova románu přitom žije na území VB, která je centrem Oceánie a která ve světě prosazuje ideologii Angsoc – anglický socialismus (kdo nezná, stručně zde). Iniciativa ke vzniku TTIP i TPP vznikla v USA, ale opravdu to byla iniciativa USA anebo iniciativa těch, kteří USA stvořili a kteří po vzoru Bank of England vytvořili i americký FED? https://www.youtube.com/watch?v=4EZH4lY8Atk
Jestli dotažení Euroasie a Eastasie do konečné podoby proběhne jen cestou nové celosvětové měny a dohod anebo bude spojeno s další válkou, to je otázka. Historickým faktem je, že slovanské Rusko se nevzdává a stejným faktem je, že Čína, na rozdíl od Japonska, nikdy naplno nepřijala západní filosofii – přinejmenším pokud jde o náboženství. Považuji za symbolické, že právě v Číně se sešly dva nejhorší „ismy“ 20. století: kapitalismus a komunismus. Snad se Čína obou zbaví a naváže na učení „nejmoudřejšího z moudrých“, svého Konfucia. Protože příští osud světa leží v rukou Číny a v tom, jaký postoj zaujme ke všem zemím světa a jaký si udrží k Rusku a k dohodě TPP. Ale současný aktuální stav je takový, že zatímco americká tv hlásí, že více než 40 států se přidalo k čínské AIIB : https://www.youtube.com/watch?v=-_UwZss57as naše televize a všechna mainstreamová média o tom neříkají ani ťuk. Nezajímá je, že Česko se k AIIB nepřidalo a jako své hlavní téma mají „urážku“ amerického velvyslance českým prezidentem a cestu českého prezidenta do Moskvy. A jestliže generální ředitelka MMF ve svém projevu Číně uctivě poděkovala za pozvání a za její představy o globalizaci, pak je vhodné připomenout, že stejná Čína českému prezidentu Zemanovi při jeho návštěvě zahrála hudbu z filmu „Sedm statečných“. Je naprosto nemorální, když vrcholná představitelka země, která způsobila 2. světovou válku, nepojede uctít památku těch, kteří od fašismu osvobodili i Německo. Je stejně nemorální, jestliže takový postoj je našemu prezidentovi dáván za vzor. A je škoda, že v české politice není více statečných: https://www.youtube.com/watch?v=FNWivAKS1Mo Ale mnohem významnější je, jestli demonstrativní jízda amerických vojsk územím Evropy byla skutečně jízdou těch, kteří nás mají ochránit anebo jízdou těch, kdo potřebují zachránit (proč v té jízdě byla jen americká vojska a ne i dalších zemí NATO?) Ve své historii USA vedly jen dvě „úspěšné“ války – ty na evropské půdě. K oběma došlo po krachu na Wall Street a oběma si USA pomohly k udržení hegemonie. Stačí pozorovat, co se děje od pádu Lehman Brothers, pozorovat (neúspěšné) žádosti evropských zemí o navrácení svých zásob zlata z trezorů v USA, pozorovat aktivity USA v zemích se zásobami ropy, také z roka na rok oddalovaný „fiskální útes“ USA – a pohled na ruského „agresora“ se možná ukáže v jiném světle. A v jiném světle se možná ukáže i
pozice Evropy, která by se do třetice mohla stát „řešením“. Možná si právě toto uvědomují Merkelová a Hollande, kteří se do konfliktu s Ruskem neženou a možná si to uvědomuje i celá Evropa, která se právě přidala k Číně. Jestli Čína naplno převezme pozici hegemona a jestli to bude pro svět dobře, je otázka. Nic to ovšem nemění na faktu, že svět USA opouští a na faktu, že USA tuto pozici nebudou chtít opustit, a to možná i za cenu toho, že ke dnu stáhnou celý svět. (Pokud ovšem za smlouvami TTIP a TIP není „vyšší hra“…). S použitím zdrojů zde a zde – Pozorovatelka – 9. 4. 2015
