Ukázky | Próza | Eduard Limonov: To jsem já, Edáček /ukázka/
Eduard Limonov: To jsem já, Edáček /ukázka/ Autobiografický (a první) román Eduarda Limonova To jsem já, Edáček vyšel původně jako Это я, Эдичка v roce 1979 v Paříži (nakl. Руссика). Autor v něm zaznamenává s krutou tragikomičností své zkušenosti z exilu ve Spojených státech amerických, kde román také původně v roce 1976 napsal. Deziluze z tohoto období, kdy přežíval chvíli i jako pouliční prostitut, poznamenala i jeho pozdější pohled na roli Ameriky a Ruska ve světě. Limonov je zvláštní postava, literárně neobyčejně talentovaný, společensky se projevil v sovětském undergroundu a později se stal vůdcem strany mladých desperátů. Někteří ho vzývají, jiní zatracují. On sám se považuje za hrdinu s aurorou slávy, každopádně má jeho jméno hořkou příchuť.
Eduard Limonov: To jsem já, Edáček
Paseka 2013 Překlad: Libor Dvořák 326 stran
* * *
Půjdete-li mezi jednou a třetí hodinou po poledni po Madison Avenue v místech, kde se kříží s Pětapadesátou ulicí, nebuďte líní, zakloňte hlavu a pohlédněte vzhůru – na nemytá okna černé budovy hotelu Winslow. Tam, v posledním, šestnáctém patře na prostředním ze tří hotelových balkónů sedím polonahý já. Zpravidla pojídám šči a zároveň se opékám na slunci, které chovám v převeliké oblibě. Šči z kyselého zelí je mé tradiční jídlo, pořádám je kastrol po kastrolu, den za dnem a kromě šči téměř nic jiného nejím. Lžíce, jíž pojídám šči, je dřevěná, dovezená z Ruska. Celou ji zdobí zlaté, nachové a černé květy.
Okolní kancelářské budovy na mě civějí svými kouřově prosklenými stěnami – tisíci očí clarků, sekretářek a managerů. Téměř, a někdy dokonce úplně nahý člověk, pojídající z plecháčku šči. Nikdo z nich ostatně neví, že to jsou šči. Vidí jen, že jednou za dva dny ten člověk vaří přímo na balkóně v obrovském kastrolu, spočívajícím na elektrickém vařiči, cosi barbarského, z čeho hojně stoupá pára. Kdysi jsem tu žrával také slepici, ale tu jsem žrát přestal. Výhody šči jsou tyto, je jich pět: 1. Jsou velmi laciné, kastrol přijde na dva tři dolary a vydrží mi celé dva dny! 2. Nemusejí se dávat do lednice a nezkysnou ani ve velkém horku. 3. Jsou rychle hotové, za pouhé půldruhé hodiny. 4. Dají a mají se žrát studené. 5. V létě není vhodnějšího jídla, protože jsou kyselé.
Se supěním žeru nahý na balkóně. Před neznámými lidmi v officech a jejich pohledy nepociťuji žádný stud.
Někdy si ještě pověsím na hřebík zatlučený do okenní- ho rámu malý tranzistoráček, který mi daroval Aljoša Sladkov, básník, který se připravuje na jezuitskou dráhu. Přijímání potravy si zpestřuju hudbou. Přednost dávám španělské stanici. Nejsem stydlivka. Často se ve své nepříliš hluboké místnůstce potloukám jen tak s holou prdelí a stejně holým, na pozadí zbytku těla bledým údem a seru na to, zda mě můžou sledovat nebo ne, ti clarkové, sekretářky a manageři. Skoro bych byl raději, kdyby mě viděli. Už si na mě asi zvykli a ve dnech, kdy se na svůj balkón vůbec nevysoukám, se možná nudí. Soudím, že o mě říkají „ten crazy odnaproti“.
Můj pokojík je čtyři kroky dlouhý a tři široký. Po předchozích nájemnících zbyly po stěnách skvrny, které teď halí následující rekvizity: velký portrét předsedy Maa, zdroj to děsu pro každého, kdo ke mně zajde; portrét Patricie Hurstové; má vlastní fotografie na pozadí ikon a cihlové zdi, jsem na ní zachycen s tlustým svazkem v ruce – možná je to bible, možná slovník – a na sobě mám vlastnoručně ušité sako ze sto čtrnácti cárků různých látek: ano, to je Limonov, monstrum z minulosti; portrét André Bretona, zakladatele surrealistické školy, který s sebou vozím už mnoho let a kteréhožto André Bretona nikdo z mých hostí zpravidla nepozná, protože ho nezná; provolání k ochraně lidských práv homosexuálů; další podobné výzvy, mimo jiné plakát horující pro hlasování za kandidáty Dělnické strany; obrazy mého přítele malíře Chačaturjana; mnoho drobných útržků papíru. Ve hlavách postele jsem instaloval plakát ZA VAŠI A NAŠI SVOBODU, který mi zbyl po demonstraci u budovy New York Times. Nástěnné dekorace interiéru doplňují dvě police s knížkami. Je to převážně poezie.
Řekl bych, že už je vám asi jasné, co jsem za kreaturu, přestože jsem se vlastně zapomněl představit. Už zase tlachám, aniž bych vám nastínil, co jsem zač, zapomněl jsem a žvaním a žvaním, nechal jsem se unést možností konečně na vás chrlit svůj hlas, jenže komu patří, to jsem jaksi nezjevil. Promiňte prosím, mea culpa, hned to napravíme.
Dostávám welfare, tedy podporu. Žiju na váš účet, vy platíte daně, kdežto já dělám hovno, dvakrát do měsíce docházím do prostorné, čisté úřadovny na Broadway 1515 a fasuju tam své šeky. Osobně mám za to, že jsem lůza, odpad společnosti, že v sobě nemám kouska studu a svědomí, proto mě taky nic takového netrápí, a hledat si práci se nechystám, neboť já chci ty vaše peníze pobírat do konce svých dnu. Jmenuji se Edáček. A můžete si gratulovat, panstvo, že jste z toho vyvázli tak lacino. Brzy ráno vylézáte z teplých postelí a – někdo autem, jiný autobusem či metrem – spěcháte do zaměstnání. Já představu, že bych byl zaměstnán, nenávidím – žeru si své šči, občas se zchlastám do bezvědomí, pídím se ve čtvrtích plných tmy po dobrodružství, vlastním lesklý a drahý bílý oblek, subtilní nervovou soustavu, otřásá mnou váš animální řehot po biografech a štítivě krčím nos.
Že se vám nelíbím? Že nechcete platit? Ale to je přece zatraceně málo – 278 dolarů měsíčně. A vy byste nechtěli platit? Tak co jste se do mě srali a lákali mě sem, vytáhli mě z Ruska společně se záplavou našich Židů? Stěžujte si laskavě na svou propagandu, máte ji příliš dobrou. To ona pustoší vaše kapsy, ne já.
Ptáte se, kdo jsem byl tam? A jaký to bude mít smysl, že to budete vědět, co se tím změní...? Odjakživa nenávidím minulost ve jménu přítomnosti. Inu dobrá, tak básník, byl jsem básník, když už to tak nutně potřebujete vědět, neoficiální, ilegální básník, ale co bylo, to je pryč, a teď jsem jeden z vás, jsem mizera, jsem ten, jehož pěchujete zelnou polívkou, jehož napájíte laciným odporným kalifornským vínem, tři dolary padesát devět centů za galon, a já vámi stejně pohrdám. Ne všemi, ale mnohými. Za to, že žijete nudně, že jste se prodali do zaměstnaneckého otroctví, za vaše vulgární kostkované kalhoty, za to, že jen děláte peníze a nikdy nevidíte světlo. Vy sračky!
Trošku jsem se rozohnil, nechal jsem se unést, odpusťte laskavě. Jenže mně objektivita není vlastní, navíc je dnes pěkně dokurvené počasí, drobně mží a New York je šedivý a fádní – o pustých víkendových dnech nemám kam jít, možná proto jsem se vyšinul ze své běžné normy a začal jsem vám lát a spílat víc, než je zdrávo. Omlouvám se. Zatím si klidně vegetujte a modlete se k Bohu, aby mi zvládnutí korektní angličtiny trvalo co možná nejdéle.
Hotel Winslow je chmurná černá šestnáctipatrová barabizna, patrně nejčernější na celé Madison Avenue. Nápis odshora dolů po celé fasádě hlásá WINSL W, vypadlo písmeno O. Kdy? Možná už před padesáti lety. Já se tu ocitl náhodou, v březnu, po té mé tragédii, opustila mě žena Jelena. Ztýraného bloumáním po New Yorku, s nohama okopanýma a ošlapanýma do krve – však jsem taky nocoval každou noc někde jinde, občas dokonce jen tak na ulici – se mě nakonec ujal bývalý disident a bývalý stájník moskevského závodiště, první laureát a stipendista Welfarovy ceny (říká se o něm totiž, že je prvním Rusem, který dokázal získat welfare), tlustý, věčně neupravený a věčně supící Aljoška Šnejerson. Tenhle Spasitel mě za ruku odvedl do Welfare Centre na Jedenatřicáté ulici a během jediného dne pro mě vymámil mimořádnou podporu, která mě sice srazila až na dno života, učinila mě bytostí bezprávnou a opovrhovanou, ale já vám ty vaše práva jebu do ucha, jen když nemusím v potu tváře dřít na chléb svůj vezdejší a bídnou hotelovou komůrku a místo toho klidně můžu psát své verše, na které se tady ve vaší Americe stejně jako v SSSR každý s přehledem vysere.
Ale stejně – jak já se vůbec do toho Winslow přinatrefil?
Ve Winslow žil Šnejerzonův přítel Edik Brutt, a tamtéž o troje dveře dál jsem se ubytoval já. Celé šestnácté patro, ostatně jako mnohá patra další, tvoří kotce. Když se představuji a uvádím adresu, lidé si mě měří s úctou. Málokdo tuší, že se v tak noblesním místě mohla dodnes uchovat stará špinavá barabizna se sprchami a záchody sotva v polovině pokojů, obydlená chudými stařečky a stařenkami a osamělými Židy z Ruska.
Nad naším hotelem se neviditelně vznáší pohroma a neúspěch. Za tu dobu, co zde žiju, vyskočily dvě staré dámy oknem – jedna z nich byla údajně Francouzka, jinak žena, jejíž tvář si do poslední chvíle uchovala zbytky někdejší krásy; ta již dlouho bezútěšně bloumala chodbou a nakonec se ze svého čtrnáctého patra vrhla dolů do dvora. Kromě dvou zmíněných obětí si docela nedávno Pánbůh k sobě vzal i paní domu, přesněji řečeno matku našeho hoteliéra, obrovského slonovitého Žida v ťubetějce, s nímž jsem se osobně seznámil na jedné party u mé americké přítelkyně Rosanne. Matka majitele, jako ostatně všechny staré ženy, v hotelu s oblibou poroučela, a to tlustému vlastníkovi našeho zbědovaného útulku patří v New Yorku dalších pětačtyřicet domů. Proč jí přinášelo potěšení trčet tu celé dny a komandovat zaměstnance hotelu, co a jak mají dělat, to nechápu. Možná byla sadistka. Nedávno zmizela. Našli ji až navečer ve výtahové šachtě, lépe řečeno její zohavenou a jakoby pomačkanou mrtvolu. Ďábel žije hned vedle nás. Po všech těch filmech o exorcistech si začínám myslet, že původcem je ďábel. Z mého okna je výhled na hotel San Regis Sheraton. Přemítám o něm se závistí. A naprosto neopodstatněně sním o tom, že se tam přestěhuju, až jednou zbohatnu.
K nám lidem z Ruska se v hotelu chovají, jako se kdysi před zrušením otroctví chovali k černochům. Ložní prádlo nám vyměňují v daleko delších intervalech než Američanům, běhoun v našem patře za dobu, co tu žiji, nečistili ani jednou, takže je úděsně špinavý a uprášený – starý grafomanický Američan z pokoje naproti mně, který nepřetržitě buší do psacího stroje, občas vychází jen tak ve spodkách, chápe se smetáku a v rámci kondičního tělocviku koberec účinlivě zamete. Pořád se mu chystám říct, aby to nedělal, protože stejně jen zvíří prach a koberec zůstane špinavý jako předtím, ale je mi líto připravovat ho o tento tělovýchovný úkon. Když se někdy opiju, mívám pocit, že Američan je nastrčený agent FBI, který dostal za úkol mě sledovat.
Prostěradla a ručníky dostáváme z té nejstarší várky a záchod si musím mýt sám. My z hotelu Winslow jsme zkrátka lidi nejnižší kategorie.
Domnívám se, že hotelový personál nás považuje za nanicovaté lenochy, kteří přijeli vyžírat Ameriku, tu zemi poctivých pracantů s vystříhanými zátylky. To je mi známo. V SSSR taky všichni pindali o příživnících a o tom, že společnosti je třeba přinášet užitek. V Rusku pindali zejména ti, kteří pracovali nejméně. Spisovatelem jsem už deset let. Za to, že ani v jednom z obou států nenajdou plody mé práce uplatnění, nemůžu. Tu práci ale dělám, tak kde jsou mé peníze? Oba státy pindají, že jsou uspořádány spravedlivě – ale kde jsou mé peníze?
Manažerka hotelu, tmavá dáma v brýlích a s polskoruským jménem Mrs. Rogoff, která mě kdysi v hotelu díky protekci Edika Brutta ubytovala, mě nemůže vystát. Protekce mi nakonec byla k hovnu, protože v hotelu je neustále plno volných pokojů – kdo by taky prosím vás žil v takových chlívcích, to mi teda řekněte. Pro Mrs. není snadné mě pronásledovat a buzerovat, ale rozhodně by si to moc přála. Občas si ovšem příležitost najde. Například zpočátku jsem za pokoj platil dvakrát do měsíce, ale ona po nějaké době vyrukovala s požadavkem, abych platil vždy měsíc dopředu. Formálně měla pravdu, ale pro mě bylo mnohem pohodlnější platit dvakrát měsíčně, ve dnech, kdy dostávám svůj welfare. Řekl jsem jí to. Kupovat si bílé obleky a chlastat šampus, na to peníze máš? odpověděla mi.
Dlouze jsem uvažoval, jaké že šampaňské by tak mohla mít na mysli. Tu a tam jsem šampaňské pil, kalifornské, společně s Kirillem, mým přítelem, mladým Leningraďanem, ale jak to ona mohla vědět? To šampaňské jsme obvykle pili v Central Parku. Až po čase jsem si uvědomil, že když jsem se jednou vypravoval na narozeniny ke svému starému kamarádovi malíři Chačaturjanovi – to je ten, jehož obrazy jsem si rozvěsil po své králíkárně – jsem opravdu zakoupil láhev sovětského sektu za deset dolarů a uložil ji do lednice, že s ní večer vyrazím na oslavu. Mrs. Rogoff obsah lednice patrně každý den kontrolovala, nebo to na její pokyn činila pokojská, která mou kukaň uklízela (lépe řečeno neuklízela). „Vy pobíráte welfare, že?“ poznamenala tehdy Mrs. Rogoff. „Nešťastná Amerika!“ zvolala pateticky. „To já jsem nešťastný, a ne Amerika,“ opáčil jsem.
Důvody její nepřízně vůči mé osobě se posléze definitivně vysvětlily. Když mě brala do hotelu, myslela si, že jsem Žid. Až když se dosyta vynadívala na modrý křížek s oprýskaným emailem, můj jediný majetek a klenot, pochopila, že Žid nebudu. Jistý Marat Bagrov, bývalý pracovník moskevské televize, který tehdy také žil ve Winslow, mi řekl, že Mrs. Rogoff si mu postěžovala na Edika Brutta, který ji oklamal a přivedl jí do baráku Rusáka. Díky tomu jsem si, panstvo, na vlastní kůži vyzkoušel, co je to diskriminace. Samozřejmě žertuju – Židé v našem hotelu nežijí o nic lépe než já. Řekl bych, že mnohem víc, než že nejsem Žid, se Mrs. Rogoff nelíbí to, že nevypadám zoufale. Tady se ode mě žádalo jediné – abych se tvářil zoufale a uvědomoval si, kam patřím, a ne abych si před očima užaslých přihlížejících vykračoval jako páv pokaždé v jiné garderóbě. Myslím si, že kdybych byl špinavý, shrbený a starý, sledovala by mě s velkou rozkoší. To uklidňuje. Welfarista v krajkových košilkách a bílých vestičkách nikoli. V létě jsem mimochodem nosil bílé kalhoty, vysoké dřeváky a přiléhavou košili – víc jsem toho na sobě nemíval. Ale Mrs. Rogoff roztrpčovalo i tohle. Jednou jsme se náhodou srazili ve výtahu, ona si posupně změřila mé dřeváky a opálené nohy:
„You are like hippie. Russian hippie,“ dodala bez úsměvu.
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Ale ano, ano,“ oponovala přesvědčeně.
Ostatní personál hotelu se ke mně chová taky všelijak. Přátelské vztahy udržuju jen s Japoncem, nebo je to možná Číňan, moc se v tom nevyznám – ale vždycky se na mě usmívá. A taky se zdravím s Indem, který ve mně rovněž vzbuzuje libé pocity. Všichni ostatní se vůči mně tak či onak provinili a já se s nimi bavím jedině tehdy, když platím nějaké peníze nebo prosím, aby mi vydali dopis či telefonní message.
Takhle tedy žiju. Den se valí za dnem, naproti hotelu na Madison už téměř úplně zbořili blok domů a bude se tu stavět americký mrakodrap. Leckdo z Židů a položidů, kteří se za Židy jen vydávají, už se z hotelu odstěhoval a jejich místa obsadili jiní. Stejně jako harlemští černoši se tihle lidé drží pospolu, v komunách, po večerech se rojí venku na ulici, sedí v okenních výklencích, někteří z nich ucucávají nápoje z plechovek a všichni vespolek klábosí jen tak o životě. Když je chladno, scházejí se dole v hale, obsadí všechny lavičky a dvoranou se ve vlnách rozbíhá halas a ruch. Správa hotelu se stádními zvyklostmi sovětských přivandrovalců a s jejich slabostí pro cikánský životní styl bojuje, seč jí síly stačí, leč bez úspěchu. Donutit je, aby se neslézali a neseděli před hotelem, je nemožné. A i když takovéhle venkovské sedánky zapuzují od hotelu další potenciální oběti, které sem tu a tam znenadání zabrousí, správa podniku už nad Rusy mávla rukou – co si taky s nimi počít?
Moc se nestýkáme. Nikdy se nezastavuji a omezuji se na zdvořilostní průpovídky typu „dobrý večer“ nebo „zdravím vás“. To neznamená, že bych se k nim choval přezíravě. Prostě jsem za ta léta, co jsem na světě, a také díky tuláckému životnímu stylu už viděl tolik všemožných Rusů a ruských Židů, což je podle mého názoru jedno a totéž, že mě přestali zajímat. Á propos – ze Židů vše ruské občas čiší mnohem zjevněji než z čistokrevných Rusů.
Na tomto místě bych se chtěl zmínit o Semjonovi. Byl to šedovlasý židovský mládenec, jehož jsme s mou bývalou ženou Jelenou potkali ve Vídni. Semjon nabídl Jeleně zaměstnání. Měla pracovat v nočním baru Trojka, který Semjon provozoval v místech mezi Svatoštěpánským dómem a bordelem a v němž by Jeleniným úkolem bylo servírovat bohatým flamendrům alkohol a kaviár. Plat jí sliboval tak vysoký, že mě okamžitě napadlo: ten žádnou barmanku nepotřebuje, ten míří jinam a evidentně se chce s Jelenou vyspat. Přísně vzato se mě to nijak zvlášť nedotklo, tehdy jsem své ženě ještě věřil, ona mě stále ještě milovala a já byl naprosto klidný.
Samozřejmě jsem jí nedovolil, aby dřela po nocích, vlastně jsem si vůbec nepřál, aby někde pracovala, ale když jsme po prvním setkání se Semjonem shledali, že je to příjemný chlapík, několikrát jsme s ním poseděli v jeho Trojce a později také v restauraci, kterou společně se dvěma dalšími obchodníky koupil jako podílník.
Semjon pocházel z Moskvy a později žil v Izraeli; uměl dělat peníze, dokázal je i vyvézt ze Svazu a teď prosperoval. Teprve poslední večer ve Vídni, který jsme trávili v jeho restauraci, nám doopravdy odhalil své nitro, když si přihnul a poloopilý se jaksepatří rozpovídal.
„Měl jsem tady plno bab, ale zajímavá pro mě nebyla ani jediná, jsou studenokrevné, příšerné, bojím se jich a všechno mě na nich odpuzuje. Namouduši se jich bojím.“
Pak se Semjon nechal slyšet taky o ruských ženách a o Moskvě. Byl to pro mě tehdy zvláštní zážitek, poslouchat ho. Později jsem si nostalgických výlevů užil do sytosti v Itálii i v Americe, ale ti, kteří se jich
dopouštěli, byli emigranti bez práce, kteří nevěděli, čím začít a kam se vrtnout. Semjon to věděl, jeho luxusní restaurant, kde jsme všichni seděli, toho byl nejlepším důkazem. Jeleně tenkrát věnoval růže, jež s komickou dojemností roznášela žena v šátku; byla to prostě pořád naše maličká, útulná a sentimentální Evropa, ne kolosální kovová Amerika. Evropa, po níž chodily ženy v šátku a roznášely růže. Pili jsme vodku, Semjon si u kapely objednal Políčko, pole a já si povšiml, že pláče a že jeho slzy kanou do poháru s vodkou. „Pojmu vlast jsme se doma smáli,“ řekl Semjon, „a vida, teď tu sedím, hrajou mi tuhle písničku, srdce ve mně usedá – jaký já jsem hrome Žid, já jsem Rus.“
V noci nás svým silným tmavomodrým vozem vyvezl někam za Vídeň, do kopců, k lunaparkovým atrakcím. Vylezli jsme z auta a dívali se na město. Jezdil velmi rychle a hodně pil. Později, už v Americe, jsem se dověděl, že se při automobilové nehodě těžce zranil. Smrtelně.
Je to samo sebou jen můj čistě soukromý soud, panstvo, a k lepšímu ho dávám jen proto, že nedělím vystěhovalce ze SSSR na Rusy a Židy. Všichni jsme Rusové. Zvyky, sžíravé zvyky mého národa prosákly i do Židů a možná je rozložily. V každém případě z vlastní zkušenosti hořce vím, že ruské zvyky štěstí nepřinášejí.
A tak se s nimi před hotelem nezastavuju, nýbrž raději spěchám do svého pokoje. O čem taky s nimi mluvit – o jejich smůle, o tom, jak jsou utahaní z práce u taxislužby nebo bůhví kde ještě? Přednedávnem jsem cestou kolem nich utrousil své „zdravím vespolek“ a spěchal si po svém, do New Yorku. Jakýsi mladě vyhlížející nováček, podle vzezření gruzínský Žid, ale ještě spíš čistokrevný Gruzín, který si na Žida jen hrál, aby se ze Svazu dostal ven, za mnou křikl: „Hele, nejseš ty taky Rus?“
„Já už zapomněl, co vlastně jsem,“ odpověděl jsem, aniž bych zpomalil krok.
Asi tak po dvou hodinách jsem se vracel a zase je míjel, tentokrát cestou z města. Týž černý a kníratý chlápek mě dotčeně oslovil: „Hele, tos tady tak zbohat, že se ani nezastavíš a nepokecáš?“ Pobavilo mě to, ale ani tentokrát jsem raději nezvolnil krok, abych zbytečně nezavdal příležitost k seznámení. Beztak mám ruských známých ažaž. Když se vám daří na píču, tak o další nešťastné přátele a známé příliš nestojíte. A Rusové na sobě cejch pohromy nesou téměř všichni.
Podle typicky sklíčeného smutku v celé figuře se dají poznat i zezadu. Ačkoli se s nimi téměř nestýkám, ve výtahu je vždy bezpečně poznám. Jejich univerzálním znamením je onen smutek. Mezi přízemím a šestnáctým patrem stihnou dát se s vámi do hovoru, vyzvědět od vás, zda se u příležitosti dvoustého výročí vzniku Spojených států nebude americké občanství udělovat paušálně a bez výjimky, a třeba vás poprosí, abyste pro tento účel sesmolil petici adresovanou prezidentovi. Ovšem k čemu by jim to pojebané občanství nakonec bylo, to sami nevědí.
Nebo se rozmluva může odvíjet přesně opačným směrem: „Už jste to slyšel, v říjnu budou pouštět zpátky.“
„Kam pouštět?“ ptám se.
„Jak to, kam, přece do Ruska! Ze Svazu zdrhnul pilot ve stíhačce, a tak nás teď pustěj zpátky, aby se to vyvážilo, rozumíš? Jeden pláchnul, a dva tisíce pustěj zpátky. Dva tisíce se chtěj vrátit. A půlka žádostí
končí tím, že dotyčnej žádá, aby ho rovnou z letadla poslali do tábora, protože si svůj zločin, svévolný opuštění vlasti, hodlá vodsedět. A co ty, ty se zpátky nechystáš? Tebe by brali všema deseti, slyšel jsem, že tě zase tiskli v Pravdě a Izvěstijích.“
„To ano, ale už dávno, v červnu,“ odpovídám. „Přeložili kousek z londýnských Times, jedině že to všechno zkomolili. Nene, já se nikam nechystám, na to se můžu s přehledem vysrat. Styděl bych se. Byl bych tam všem k smíchu. Určitě nepojedu, nemám ve zvyku se vracet.“
„Jsi eště mladej,“ říká mi ten člověk.
„Zkus to, třeba se tam probiješ. Já teda pojedu určitě,“ pokračuje tiše.
„Abych se ti přiznal, já si tam připadal zneuznanej, moc jsem si vo sobě myslel, ale pak přijedu sem a koukám, že jsem naprosto neschopnej. Teď už chci jen klid. Uchýlit se někam do Tulskýho kraje – malej baráček, v klidu na ryby, flintičku, chytit flek učitele ve vesnický škole. Protože tohle je peklo,“ přemýšlí nahlas dál.
„New York je město pro magory. Jedu zpátky, už jsem se tu natrmácel dost. A maj tady kulový a ne svobodu, jen zkus říct v rachotě něco troufalýho. To letíš, kamaráde, sice bez kraválu, ale letíš.“
Pracoval, hlavně myl na několika místech nádobí. Dostává unamployment, čtyřicet sedm dolarů týdně. Žije na Westu, někde kolem Osmdesáté ulice, v hotelu byl u přítele.
„Hraješ šachy?“ zeptal se mě na rozloučenou. „Ty nesnáším.“
„A co vodku, vodku piješ?“
„Vodku piju, i když teď ne moc často.“
„Tady to jednomu ani nejede,“ postěžoval si. „Doma si panečku člověk vrazil do hlavy sedum decáků a něco na zub, letí si po Leningradu jako na křídlech a je mu veselo a krásně. Kdežto tady si cvakneš, a jako když na tebe padne deka, možná eště hůř. Stav se někdy, pohostím tě borščem.“
Na rozdíl ode mě vaří boršč a zpracovává pro tento účel jakousi zvláštní červenou řepu místního původu. Oni všichni si stěžují, že jim tu chlast nejede. Ale jede, jenže jinak – tady alkohol člověka deptá, já sám nejspíš pití co nejdřív nechám.
Původně jsem v New Yorku pracoval v redakci novin Russkoje Dělo, a tehdy mě problémy emigrace
zajímaly. Po publikaci článku nazvaného Rozčarování mě z listu uklidili, radši nic neriskovat, řekli si nejspíš. V té době už jsem měl docela jiné starosti než problémy emigrace. Mé manželství se hroutilo, láska, již jsem považoval za Velikou, umírala a já sám se sotva držel při životě. Zmíněné události vyvrcholily krvavého 22. února podřezáním žil ve vstupním vestibulu noblesní Model Agency Zoli, tedy v místě, kde tehdy žila Jelena, a týdnem tuláckého života v downtownu na Manhattanu. Když jsem se však znovu ocitl, či spíše vzpamatoval ve svém hotelu, najednou jsem zjistil, že moje skandální sláva ještě neuhynula, volali mi a přicházeli za mnou lidé, kteří v intencích sovětských zvyklostí pevně věřili, že novinář jim může pomoci. „Zadržte, vážení, jakýpak já jsem novinář – bez redakce, bez přátel a styků!“ Všemožně jsem se těmto setkáním vyhýbal, když to šlo, říkal jsem jim, že nejsem schopen pomoci ani sám sobě, ale některým schůzkám jsem tak jako tak uniknout nedokázal. Musel jsem například absolvovat posezení se „strejdou Sašou“, mí známí na tom jednoduše trvali. „Musíš pro něj něco udělat, je to už dědek, tak s ním aspoň promluv, uleví se mu.“
Vypravil jsem se do jeho hotelového pokoje. Vypadalo to tam, jako by toto obydlí sdílel se psem. Pátral jsem po nějakém očima, ale nebyl tam.
„Neměl jste náhodou psa?“ otázal jsem se.
„Ne, nikdy,“ ozval se vylekaně, „asi jste si mě s někým spletl.“
Jak bych si něco takového mohl splést! – po podlaze se v kompaktní tuhé vrstvě jako oblázky na mořském pobřeží válely kosti, sušenky, kůrky, zbytky jídla... Přesně stejná vrstva zkamenělých zbytků potravy pokrývala skříň, okenní parapet a vůbec všechny vodorovné plochy včetně sedadel židlí. Byl to banální otylý ubohý stařec s vrásčitou tváří. Věděl jsem o něm jen tolik, že celý život psal o moři a námořnících. Tiskl v populárním měsíčníku Kolem světa a dalších sovětských časopisech drobné marinistické prózy.
„Přál jsem si setkat se s vámi,“ povzdechl si, „jsem v zoufalé situaci a nevím, co si počít – tolik se mi stýská po manželce, ona je Ruska, víte,“ a ukázal na fotografii pod sklem, z níž hleděla unavená žena.
„Kam mě sem taky čerti nesli,“ spustil znovu. „Nejsem schopen se naučit jazyk. Žiju tu neobyčejně nuzně, dostával jsem welfare, dvě stě osmdesát dolarů měsíčně, ale jakmile jsem dospěl do důchodového věku, vypočítali mi penzi na pouhých dvě stě osmnáct dolarů. Dostal jsem dva šeky a jako slušný člověk jsem je tedy vzal a odnesl do svého Welfare Centre a řekl: Tady máte ty šeky, já totiž nechci důchod, já chci welfare. Můj hotelový pokoj stojí sto třicet dolarů a na jídlo by mi tedy zbylo jen osmdesát osm, což není možné, mám nemocný žaludek, umřu hladem. Poctivě jsem přišel, všechno vám oznámil a šeky vracím. A oni na to: Nedá se nic dělat. Podle zákona musíte dostávat penzi. – Div jsem se nerozplakal.“
„Tak proč jste sem jezdil?“ říkám mu vztekle.
„Vždycky jsem psal o moři, rozumíte? Jakmile přistála nějaká loď, hned jsem se na ni hrnul. Námořníci mě měli rádi. Vyprávěli mi o různých zemích. Taky jsem se chtěl podívat po světě. Ale co teď, co si počít?“ pokukuje po mně. „Chci zpátky za ženou, je tak hodná,“ pláče.
„Tak jeďte na velvyslanectví ve Washingtonu,“ říkám mu. „Třeba vás pustí zpátky. I když to vám nikdo
zaručit nemůže. Proste tam a brečte. Psal jste tady něco proti nim?“
„Ne. Jen mi tady už brzy otisknou v anglickém překladu povídku, ne antisovětskou, o moři. Poslyšte, a nestrčí mě za mříže?“ táže se a chytá mě za rukáv.
„Proboha a proč by vás strkali za mříže...?“
Chtěl jsem ještě dodat, že jemu můžou nanejvýš tak vykouřit prdel duralovou tyčí, a nádavkem připojit pár podstatně peprnějších poznámek, ale ovládl jsem se. Žádnou lítost jsem vůči němu necítil. Seděl jsem proti němu na té jeho špinavé židli, z níž smetl drobty a prach, on dřepěl na posteli s nohama v modrých pantoflích nataženýma daleko před sebe a byl mi nepříjemný – zanedbaný hloupý dědek. Byl jsem člověk docela jiného založení, a i když jsem ve svém pokoji sám často zdušeně vzlykal, nebýt Jeleny, býval bych měl celou emigraci krásně v prdeli. Vražda lásky, svět bez lásky – to mě drásalo. Místo toho jsem před ním jen seděl: vyzáblý, nerudný, opálený, v džínsovém kompletu těsně na tělo, s útlými, z dlouhého sezení strnulými hýžděmi – takový hutný chomáček vzteku. Mohl jsem mu přát, aby se z něj stalo totéž co ze mě, a nahradit jeho stres vlastními žlučovitými děsy, jenže on se v nic takového proměnit nemohl.
„Myslíte si, že mě pustí?“ otázal se poněkud podlézavě.
Byl jsem si jist, že nepustí, ale nějak jsem ho uchlácholit musel. Nevěděl jsem o něm nic, než co mi sám řekl, možná že vůbec není tak neškodný, jak se mohl ve svém dnešním postavení zdát.
„Chtěl bych vás poprosit,“ vyhrkl, když si uvědomil, že se zvedám, „abyste o naší rozmluvě nikomu nic neříkal. Moc vás prosím.“
„Neřeknu,“ slíbil jsem mu. „Promiňte, ale už budu muset běžet.“
Modré pantofle se za mnou odšouraly ke dveřím. Ve výtahu jsem s úlevou vydechl. Píchám ho do voka, dědka pitomýho.
Alespoň Levinovi jsem však nakonec o té debatě vykládal. Z rozpustilosti.
David Levin zevnějškem připomíná špióna nebo provokatéra ze sovětských specificky folklórních filmů. Za mistra portrétu se nepovažuji, ale nejtypičtější na jeho zjevu se mi zdála pleš, která je jen po stranách lemována skromným rostlinstvem. Neznal jsem se s ním, ale doneslo se mi, že o mně přesto iniciativně šíří jakési nechutnosti. Tenhle Levin je totiž mistr mezi klevetníky. Říkal mi to Ljoňa Kosogor, ten z druhého dílu Solženicynova Gulagu. Já ovšem na celou ruskou emigraci, starou, novou i tu budoucí, tak bezvýhradně sral, že mi to bylo k smíchu. Jakmile jsem se ale nastěhoval do hotelu, k mému velkému údivu mě jednou sám zastavil a s výtkou v hlase pravil, že jsem povýšenec a nechci si s ním podebatovat. Sdělil jsem mu tenkrát, že povýšenec nejsem, že jen hrozně spěchám, ale že až se za pár hodin vrátím, hned k němu zajdu. A zašel jsem.
Pro alespoň průměrně přemýšlivého Rusa není jeho krajan v zahraničí pražádnou záhadou. Tisíce známek vám ihned a neomylně prozradí, co je za ptáčka a s kým máte tu čest. Levin na mě působí dojmem jedince, který co nevidět podlehne záchvatu hysterie a začne příšerně řvát. Předem vím i to, co bude řvát: „Padej vocuď, píčo hnusná, co čumíš jak vyvoraná myš, abych ti ty bulvy nevydloubal, vohráblo jedno zasraný!“ Tato sentence z kriminálnického slangu v sobě obsahuje veškerý můj dojem z Davida Levina. Detaily jeho života neznám, ale chovám podezření, že ve Svazu seděl za něco moc ošklivého. Ačkoli – možná taky ne.
Říká o sobě, že je novinář. Z Levinových článků otiště- ných v již zmiňovaném listě Russkoje Dělo lezou na světlo boží všelijaké sračky, kupříkladu tvrzení, že v SSSR žijí v pěkných nových domech jen pracovníci KGB, jakož i další podobné bajky. Teď o sobě všude hlásá, že je novinář z Moskvy, ale když jsem ho před časem jen tak letmo zahlédl v Římě, šířil tam, že jako redaktor působil v Archangelsku. Ústředním znakem všech jeho vyprávěnek je dvojakost. Na jedné straně líčí, jak se měl v Sovětském svazu báječně a že na služební cesty létal zásadně „úváckejma letadlama“, kdežto na druhé straně se s oblibou vykresloval jako nešťastná oběť sovětského antisemitismu. V současné době žije výhradně z peněz, které dostává od židovských organizací nebo bezprostředně od synagog. Což je taky svého druhu welfare. Kdysi prodělal operaci dutiny břišní a řekl bych, že této skutečnosti využil jako vítaného prostředku k soustavnému pumpování peněz z amerického židovstva. Přitom ho potřebujou asi jako píča dvířka – co by taky mohlo být zajímavé na padesátníkovi s chatrným zdravím, který žije v uvozhřeném hotýlku a píše drama Adam a Eva, z kteréhožto kusu už mi několikrát stydlivě předčítal. Já mu na to řekl, mi- mochodem také stydlivě, že tato literární forma mi není příliš blízká, a tak mu o jeho díle nemohu nic určitějšího sdělit. Přece mu nebudu hlásit, že jeho Adam a Eva žádnou literární formu nereprezentuje, alébrž jde o formu naprostého zpíčovatění ze západního života, do něhož stejně jako my ostatní zabředl hned v okamžiku, kdy sem přicestoval. A to se dost drží, jsou i tací, co jsou z toho rovnou na cvokárnu.
Hned při naší první rozmluvě Levin vychrstl kbelík pomyjí na celý hotel i na všechny jeho obyvatele, ale bylo znát, že se sám cítí zatraceně na pytel, proto se každou chvíli k někomu přisírá. Z téhož důvodu se nakonec přisral i ke mně, vzal mě s sebou do synagogy na koncert, seznámil mě s malou Židovkou, která mluvila rusky, a já tak poprvé viděl celou pobožnost v synagoze a choval jsem se kulantně a pozorně, zatímco Levin bezustání brebentil s tou babkou. Možná bych býval díky Levinovi mohl do tohoto světa vstoupit, ale nudilo mě to tam, židovské rodinné obědy, na něž jsem byl zván, by mi beznadějně nevyhovovaly. Mám rád mleté ryby i fašírku jako takovou, ale víc mě baví mletá výbušnina, sjezdy a hesla, jak ostatně už co nevidět zjistíte. Edáčka normální život nudí, v Rusku jsem před ním v děsu prchal, a tady mě na plané snění a řádné zaměstnání taky nikdo nenaláká. To leda tak velký kulový, vážení.
