Joachim Barrande
„C´est ce que j´ai vu!“ - To co jsem viděl!" (Motto, předznamenávající Barrandovu práci) Joachim Barrande se narodil v sobotu dne 11.srpna 1799, Charlottě Louise a Augustinovi Barrandovým v městečku Saugues v horním departementu Haute Loire - Vysoce položené horské oblasti s nadmořskou výškou 940 m, drsným klimatem a i dnes nízkou zalidněností. Barrandův otec, který měl na náměstí Place St.Médard v Saugues (k roku 1806 s 2600 obyvateli) v těsné blízkosti centra, jímž byl románský chrám sv.Medarda, krámek s podomácku tkaným plátnem a vlněnými houněmi, sice nebyl šlechtického původu, ale jistě byl zámožným občanem, neboť svým potomkům (Joachimovi a jeho o deset let mladšímu bratrovi Josephovi) poskytl nejlepší vzdělání - oba je poslal na nejdražší pařížské Stanislavovo lyceum.Odměnili se mu tím, že uspěli při dodnes obávaných přijímacích zkouškách na École polytechnique, kterou Joachim studoval v letech 1819-1824. (Tato vysoká škola technická, založená r.1794 ještě jako škola veřejných prací, byla o deset let později Napoleonem změněna na školu vojenskou, jíž je dodnes. Jen pro zajímavost: jejími učebnami prošly osobnosti jako A. Citroen či LeVerrier – objevitel planety Neptun). Poté byl přijat na Polytechniku, a to hned na poprvé. Po dvouletém studiu ji ukončil s pořadovým číslem jedna, tedy jako nejlepší student roku. Další, dvouleté studium na École des ponts chausseés mu, kromě znalostí z oboru stavby mostů a silnic, dalo též mnohé vědomosti z oboru přírodních věd. Po zdárném vystudování, ve 22 letech, působil jako stavební inženýr v Bordeaux a v Saumuru a jako civilní inženýr se proslavil v Decize, kde je dodnes pýchou kraje jeho most přes Loiru V červenci roku 1830 však byli Bourboni opět vyhnáni z Francie a s nimi i Barrande, který na nich byl existenčně závislý. Tehdy začala životní pouť Joachima Barranda, který nakonec definitivně "zakotvil" zde v Čechách, avšak nepředbíhejme. Do r.1831 pobýval ve skotském Edinburgu, tam poznal Sira Rodericka Murchisona, věhlasného geologa, který ještě více podnítil.
Barrandův zájem o vědu. Pobyt v nevlídném skotském kraji však královskou rodinu příliš nenadchl, a proto s potěšením přijali nabídku císaře Ferdinanda I., na zámek Buštěhrad, který jim propůjčil francouzský císař Ferdinand V. zvaný Dobrotivý. Ani zde však dlouho nepobyli, neboť už za rok, v r.1832, je vyhnala cholera. Přestěhovali se tedy do prázdného Pražského hradu. Zpustlé, narychlo upravené paláce, které v sobě nezapřely, že se jich po dlouhá desetiletí užívalo jako vojenských skladů, opět nemohly být náhradou za ztracené Versailles. Ze Skotska se celý královský dvůr stěhuje v roce 1832 do Čech na zámek Buštěhrad a odtud na Pražský hrad. Tímto rokem začíná Barrandova pouť po zemích českých a seznamování s jejími krásami. V té době se Barrande začíná také seznamovat s českými učenci. Jedním z nich byl F. Palacký. K jejich setkání došlo na královském dvoře, kam byl Palacký pozván, aby učil hraběte němčině. A právě Palacký Barranda seznamuje s jedním z nejpřednějších představitelů české vědy s hrabětem Šternberkem, významným přírodovědcem a zakladatelem Národního muzea. K jejich bližší spolupráci dochází v roce 1833, kdy Barrande odchází od královského dvora. V té době často navštěvoval hraběte Šternberka v jeho paláci na Malostranském náměstí a na zámku Březina, kde se pravděpodobně poprvé setkal se zkamenělinami v Čechách. V roce 1834 se Barrande díky hraběti Šternberkovi vrací ke své původní profesi. Šternberk se stává prezidentem společnosti, která byla založena k prodloužení a výstavbě železnice přes údolí Berounky až do Plzně. Při průzkumu terénu narazil Barrande v okolí Týřovic a Skryj na bohaté pozůstatky prvohorní fauny, které už byly známé od 18.století, ale teprve díky Barrandovi vstoupily do povědomí vědců na celém světě. Nakonec se stavba železnice neuskutečnila a tak se Barrande začal naplno věnovat paleontologii a věnoval se jí dalších přibližně 40 let. S prvními zkamenělinami se však Barrande setkal již za svého pobytu v Irsku v roce 1831. Tam jej do paleontologie zasvětil slavný Roderick Murchison. Dalším impulsem k bádání byly statě o prvohorních zkamenělinách a útvarech „Proceedings of the Geological Society, London“ a zvláště pak „The Silurian systém“, obojí napsané právě Murchisonem. Své první nálezy v Čechách učinil v okolí Prahy již v roce 1833 a při porovnání zjistil, že se sice od anglických a skotských zkamenělin liší, přesto jsou zde jisté podobnosti. To byly impulsy k tomu, aby se Barrande rozhodl pro důkladný výzkum prvohorních zkamenělin. Proto je nejen sbíral, ale začal se zabývat i vrstvami, ve kterých byly uloženy. Za svými objevy procestoval pěšky v letech 1840 – 1846 celé střední Čechy. Doklady o tom máme v jeho zápiscích, které se dochovaly z let 1841-1882. A některé z lokalit nebyly opravdu příliš vzdálené. Stačilo projít některou z pražských bran a ocitl se na nalezištích v okolí Dvorců, Hlubočep a dalších. Tato místa Barrande navštívil v roce 1843 společně s Murchisonem, který ho ubezpečil, že toto je opravdu pravý silur (prvohory). Ale nebylo to jen okolí Prahy kam směřoval Barrande za novými objevy. Často se vydával do okolí Berouna, aby zde v případě nutnosti trávil i několik týdnů, ubytován na vesnici. Na těchto cestách ho často doprovázel Tomáš Marek, tesař z Drábova u Berouna, který znal lokality zkamenělin v okolí Berouna.
Velmi zajímavé bylo i setkání Barranda s Janem Nerudou, významným básníkem 19. století. To, co vlastně spojovalo tyto dva muže, tak různé v povahách i myšlenkách, byla básníkova matka Barbora Nerudová. Barrande se časem přestěhoval z domu „U tří hvězd“ do domu „U řetězového mostu“, nedaleko Újezdských kasáren a B. Nerudová zde pracovala jako hospodyně a byla zároveň Barrandovou učitelkou češtiny. Z výpovědí jeho současníků si můžeme vytvořit obraz Barranda ne jako vědce, ale jako člověka. Ze vzpomínek rakouského geologa E. Suesse z roku 1849 můžeme citovat: „vysoce urostlý štramák, pozornost zasluhující vzhled, bezvousý, s bílou hlavou a s bílým šátkem uvázaným vysoko na krku a s kabátem, který dosahoval až na kotníky“. Jiný jeho současník Petr Durdík popisuje Barranda jako člověka, který málo snídal a téměř nevečeřel. Jen k obědu si dopřával a měl rád všechna jídla, jak masitá a zeleninová, tak i moučná. To vše zapíjel dobrým vínem. Někdy si dal i pivo. které pil zředěné vodou a oslazené kostkou cukru. Prý jen pro chuť a zahnání žízně, a ne aby otupělo jeho myšlení. A nakonec něco ze vzpomínek J.Nerudy a jeho vztahu k Barrandovi. Neruda jako malý chlapec trávil prázdniny mj. i u Barrandova pomocníka Tomáše Marka. Odtud si přivezl malou sbírku zkamenělin a chtěl se jí Barrandovi pochlubit.“ Radostně jsem je přinesl a očekával s dychtivostí, co se stane. Rozložil kameny na prkýnka, dal pak jedno mně, nesl sám dvě ostatní a šli jsme do jeho pokoje. – Tak!- pravil, když jsem prkýnko opatrně položil na stůl, a kývnul rukou, jako mohu zase jít. Se slzami v očích jsem šel. Zbyly mně ze skvostné sbírky všeho všudy jen dva kousky. Letěly ihned oknem ven do oujezdských městských příkopů. A díval jsem se za nimi s živou nadějí, že tam zabijou alespoň několik lidí. Bohužel nezabily.“ A druhá vzpomínka J.Nerudy na Barranda je, když mu přinesl přečíst svoji první básnickou sbírku „Hřbitovní kvítí“: „ Když jsem vyrostl ,vyzrál a první svou sbírku básní tiskem vydal, nesl jsem ovšem exemplář Barrandovi. Za několik dní mně řekl: - Nu – četl jsem a některé se mně líbily. Ale víte – básně psát, to není nic pro váš národ. Snad vám vaši kamarádi připíjejí teď šampaňským. Chcete-li však národu svému opravdu prospět, nechte veršů a chopte se některé přísné vědy„ Z předchozích řádků vyplývá, že Barrande ovládal češtinu. Ano,ovládal, a to velmi dobře. Dá se tak usuzovat z dochovaných dopisů, které byly napsány dobrou češtinou, ale i z odborných názvů českých prvohorních mlžů, jako byly např. Maminka, Tetinka, Babinka, Spanila či Panenka. Celý název posledně jmenovaného mlže zní Panenka vendeta, což v doslovném překladu znamená prodaná panenka (nevěsta). Byl to hold nejslavnější Smetanově opeře Prodaná nevěsta.. A Babinka? Celým jménem Babinka prima. Babinka bylo pofrancouzštěné a zdrobnělé jméno Barbora a bylo to vlastně poděkování B.Nerudové za dlouhá léta péče o Barrandovu domácnost. Vraťme se ale zpět k Barrandovu bádání. Sám jeden člověk by nikdy nedokázal sesbírat tak ohromné množství studijního materiálu. Barrande však měl velmi dobré vztahy se skalníky, tj. lidmi, kteří pracovali v lomech. Ti dodávali Barrandovi velké množství zkamenělin. Ten si také některé skalníky vyškolil, aby mu kopali tzv. sběratelské jámy. Jen v okolí Koněprus měl v roce 1879 zhruba 100 takových lůmků. Barrande zpočátku také platil
skalníkům pravidelnou mzdu, ale když zjistil , že někteří nepoctivci lepší kousky prodávají konkurenci, platil už jen za nalezené kusy. Celkově lze říci, že rozsah terénních prací by byl i na dnešní dobu ohromující. Dva příklady, které hovoří za vše. Ke studiu vývoje trilobita Aulacopleura koninci měl k dispozici 6000 celých trilobitů. A aby měl dostatek materiálu ke studiu trilobita Sao hirsuta, zaměstnával ve Skryjích několik let 3 – 4 skalníky. Při těchto terénních pracích si Barrande velice pečlivě vedl své zápisníky. Popisuje v nich velice pečlivě jednotlivá místa nálezů zkamenělin, kreslí geologické profily, měří přesně sklon a směr vrstev. Na základě těchto poznámek potom porovnává a prozkoumává jednotlivá místa v Čechách. A nejen odborné věci byly v jeho denících. Můžeme se z nich dozvědět i o lidech, kteří byli Barrandovi nápomocni jak slovem, tak i tvrdou prací. Najdeme zde zmínky nejen o Františku Markovi, o kterém jsme se již zmínili, ale i např. o Nejepsovi z Budňan č.6, u kterého Barrande v roce 1864 krátce bydlel, o paní Hanikové a jejích třech dcerách z berounského hotelu „U tří korun“ či skalnících Kazýrkovi, Škodovi, Šťástkovi a dalších. Po letech práce vydává Barrande v roce 1846 v Lipsku své první práce o českém siluru a jeho trilobitech. A jak už to v Čechách bývá, ne vždy je člověk doma prorokem (možno říct, že Barrande byl v Čechách doma). Ve světových učených kruzích vyvolala jeho díla oprávněnou pozornost. V Čechách bohužel byly reakce spíše negativní. Pocit nepřejícnosti, závist a možná vlastenectví byly impulsem pro sepsání „českého paleontologického vědeckého díla“ „Prodrom einer Monographie der bohmischen Trilobiten“. Jeho autory byli A.J.C.Corda, kustod přírodovědeckých sbírek Českého muzea a I.Hawle, sběratel trilobitů z Berouna. Bylo psané německy a jak asi takové dílo mohlo vypadat, když ho pánové sepsali během jediného roku a popsali v něm 274 nových druhů trilobitů. Jistě přineslo řadu nových údajů, ale bylo v něm také velmi mnoho nedostatků, avšak z hlediska priority to byli oni, kdo se stali vědeckými autory velkého počtu taxonů na úrovni druhu, rodu i čeledi. Barrande však toto dílo podrobil velké kritice. V roce 1852 vychází první svazek Barrandova ojedinělého a světoznámého díla o zkamenělinách českých prvohor „Systéme Silurien du Centre de la Boheme“, výsledek dvaceti let sběru a studia trilobitů, které popsal a vyobrazil tak dokonale, že vzbudil zájem a ocenění mnoha tehdejších přírodovědců po celém světě. Je to dílo zcela ojedinělé obsahem i rozsahem a z hlediska vědeckého dodnes nepřekonaného. Do roku 1881 vydává Barrande celkem 22 svazků, které měly více než 6000 stran, 1160 litografických tabulí a bylo v něm popsáno více než 3550 druhů prvohorních zkamenělých organismů. Dílo to je vskutku velkolepé a nebylo jednoduché ho dostat do tisku. Nejprve Barrande vše osobně navrhl, včetně litografických tabulí, udělal náčrt a vše včetně zkamenělin poslal kresličům a litografům (např.J.Fetters,Praha, ,A.Swoboda,Vídeň a Hubert,Paříž). Poté musel jednat s tiskařskými firmami(např.Haase,Praha, Bannwarth,Vídeň, Lemercier,Paříž, aj.), udělat opravy textů a jejich korektury. V neposlední řadě nelze opomenout ani otázku peněz. Jak bylo již napsáno, za výzkum zaplatil Barrande půl milionu franků.
Proto vydání jeho díla provázely určité finanční problémy. Většina autorů si v té době tisk a vydání svých děl hradila sama. Nejinak tomu bylo i u Barranda, který většinu nákladů hradil sám. Určitou finanční pomoc mu poskytli hrabě ze Chambordu a Císařská akademie věd ve Vídni. A cena jeho díla? Za celé dílo o českém siluru zaplatil zájemce 1575 franků. Kromě vydaných svazků připravil Barrande ještě podklady k popisům 1500 druhů plžů, korálů, lilijic, mechovek a dalších organismů. Bohužel vydání těchto svazků už se nedožil. Stejně tak zůstala nedokončena další část jeho díla, která měla pojednávat o geologii a statigrafii středočeského paleozoika (prvohor). Další významné dílo, které pojednává o geologii, se jmenuje„Défenses des Colonies“ (Obrana kolonií) napsané v letech 1861 až 1881. O obsah tohoto díle vedl Barrande tvrdý spor s prof. Janem Krejčím. O co šlo? Prof. Krejčí prosazoval názor, že mladší fauna se dostala do blízkosti starších forem života díky tektonické činnosti. Naopak Barrande tvrdil, že mladší fauna se do těchto oblastí přistěhovala odjinud a ve změněných životních podmínkách náhle vyhynula. V dnešní době víme, že pravdu měl prof. Krejčí, ale protože Barrande si stál tvrdě za svým názorem a byla zde obava, že kvůli sporu by mohl všechny výsledky své práce darovat či prodat jinam, vlastenec Krejčí svůj názor veřejně v roce 1869 odvolal. Obava ze ztráty Barrandovi sbírky byla v té době plně oprávněná. České muzeum přišlo o cca 100 000 nálezů zkamenělin z pozůstalosti pražského sládka Jana Michala Šáry, když nedokázalo sehnat potřebné finance na její koupi. Tato sbírka nakonec skončila na Harvardské universitě v Bostonu. V obavě, aby podobný osud nepotkal i sbírku Barrandovu, zmínil se o tomto problému při jednom setkání před Barrandem prof. Antonín Frič, coby představitel české vědecké obce a ředitel přírodovědných sbírek Českého muzea. Ten mu však prý odvětil: “Buďte klidný, znám svoji povinnost k Čechám.“ A své slovo dodržel. Jako čerstvý osmdesátník sice v roce 1879 fáral na dole Vojtěch v Příbrami do hloubky 1000 metrů, ale myslíce na poslední věci člověka napsal 29.května 1881 svoji závěť. „Tamo jest vůle má“ říkával své hospodyni. V r.1883 navštěvuje nemocného hraběte ze Chambordu ve Frohsdorfu. Hrabě však velice brzy po jeho příjezdu umírá. Rozrušení nad touto ztrátou a následná práce vykonavatele Chambordovy závěti podlomily jeho chatrné zdraví a Barrande onemocní zápalem plic. V pátek 5.října 1883 Barrande umírá. Pohřeb se konal 8.října 1883 v Lanzenkirchenu nedaleko Nového Města u Vídně. 17.říjen 1883 se stal významným datem pro českou paleontologii. V tento den byla otevřena Barrandova závěť. Celá vědecká společnost tehdy s napětím očekávala její obsah. A ten asi předčil mnohá očekávání: „Daruji a odkazuji do úplného majetku Českému Muzeu všechny typické druhy své silurské sbírky Čech, všechny zkameněliny cizokrajné, všechny své vědecké spisy a brožury. Z české země pocházejí, české zemi nechť náležejí.“ A sbírka to byla opravdu monumentální. Obsahovala téměř 300 000 kusů zkamenělin s více než 40 000 typy a originály. Dále odkázal muzeu knihovnu a 10 000 zlatých na dokončení svého díla.
Po zveřejnění Barrandovi závěti napsal Jan Neruda v nekrologu v Národních listech toto: „Není pochybnosti, že by Barrandovy sbírky se staly největší ozdobou nejpřednějšího muzea francouzského, a že by si byl zjednal věčnou paměť v národě francouzském. On mohl prodat tyto své poklady do ciziny a byl by se stal zajisté velkým boháčem. Avšak jemu věda není kupectvím, nýbrž pravdou, a poněvadž vědecká práce jeho tvoří kus kulturních dějin naší vlasti, proto své sbírky, tento pomník dlouholeté své přičinlivosti a vědecké slávy, sloučil navěky se jménem Čech.“ Rok 1832 se tedy stal milníkem české země a vědy. Barrande už Prahu neopustil. Zato Karel X. s celým svým doprovodem tak učinil hned nasledujícího roku. Zánik formálního vztahu ještě více utužil skutečné celoživotní přátelství mezi Barrandem a Henrim z Chambordu, který po smrti svého děda přesídlil z Gorice (dnešní Itálie) na svůj zámek ve Frohsdorfu u Vídně (měl později sehrát v životě J. Barranda důležitou roli). Kvůli intrikám na královském dvoře a své přílišné liberálnosti a progresivitě musel na svou funkci rezignovat. Poté se stal správcem jeho statků a hlavním poradcem. V Praze se 33 letý Francouz - Barrande - jméno dosud neznámé ve vědeckých kruzích - brzy seznámil s našimi čelními vědeckými osobnostmi, sdruženými kolem Musea Království českého. Jmenujme z nich alespoň Františka Palackého (který byl mj. Chambordovým učitelem němčiny) a Kašpara hraběte Šternberka - zakladatele Musea. Jeho prostřednictvím se také roku 1833 Barrande na krátkou dobu vrátil ke svému původnímu povolání. Měl posoudit, popř. přepracovat projekt prodloužení pražsko-lánské koňské železnice, v pořadí druhé stavby tohoto typu v Čechách. Měla propojit Prahu s Plzní a s uhelnými pánvemi v okolí Radnic. Z původního záměru však později sešlo. Při výzkumných pracech v okolí Skryjí totiž spatřily světlo světa téměř půl miliardy let staré zkamenělé zbytky dávných obyvatel pramoří - trilobitů. Pro Barranda nebyly ničím neznámým - ba naopak. Znal je jednak ze Skotska a Francie a také z příležitostných nálezů z Prahy. Traduje se, že se Barrande se zkamenělinami poprvé setkal v témže roce při procházce v okolí Dívčích Hradů na Zlíchově, poblíž Bílé skály, kde nalezl zbytek trilobita rodu Odontochile a část hlavonožce "Orthoceras". Paní "Bábinka" při úklidu jeho bytu prý toto "kamení" vyhodila na skládku. Poté je však musela Barrandovi přinést zpět do pracovny. Šest let svého života (1840 - 1846) věnoval cestování po středních Čechách a brzy pochopil, že co do bohatosti a druhové rozmanitosti fosílií jsou krajem zcela jedinečným. Čtvrtek 13.června 1844 - tímto datem je označen zápis v jednom z jeho 15 deníků (jejichž část je sice překrásně kolorována, ale bohužel text je psán obyčejnou tužkou). Toho dne si Barrande zakreslil profil prvohorních souvrství pražské pánve. Pozoruhodná je jistá paralela jeho života s životem Charlese Darwina. Oba svoji přírodovědeckou dráhu začali osudovou změnou: Barrande přišel de facto nedobrovolně do Čech ve stejném roce, kdy o necelých 10let mladší Darwin nastoupil na loď Beagle, aby podnikl cestu kolem světa. Přestože oba začali současně sbírat fakta, jejich cesty se rozešly
ihned na samém počátku: zatímco se Darwin dopracovával k širšímu pochopení souvislostí, Barrande inklinoval především k úzké specializaci v rámci oboru. Aktivním zůstal Barrande do nejpozdnějších let, když ještě jako osmdesátník fáral do dolu, aby mohl dále zkoumat. Smrt ho zastihla v souvislosti s úmrtím hraběte ze Chambordu, jehož pozůstalost vyřizoval a zároveň při tom onemocněl zápalem plic. Pohřben tak byl na dnešním území Rakouska. Barrande sice zůstal celý život Francouzem, ale byl si vědom, která místa mu vydala nálezy, jež mu získaly světový věhlas a díky jejichž popisu se stal čestným členem mnoha zahraničních geologických společností. Ve své závěti proto muzeu v Praze odkázal statisíce zkamenělin i svoji knihovnu včetně rukopisů. Zanechal i dostatek finančních prostředků pro pokračovatele jeho díla. Hlavním z nich byl Ottomar Novák, který byl Barrandovi vděčný za podporu na cestě k doktorátu, ale zemřel bohužel již ve svých 41 letech.
