EDICE. Polozapomenuté války

EDICE

Polozapomenuté války

Siouxská válka_CS5.5_tisk.indd 1

8.8.2011 9:58:20


8.8.2011 9:58:25


8.8.2011 9:58:25

EDICE


8.8.2011 9:58:26

JOSEF OPATRNÝ

Velká siouxská válka


8.8.2011 9:58:27

Copyright © Josef Opatrný, 2005 Cover © Karel Kárász, 2005 Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2005 ISBN 80-86328-76-7


8.8.2011 9:58:27

7

OBSAH

Prolog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Jdi na Západ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 Rudé děti Velkého bílého otce ve Washingtonu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 Modré kabáty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 Protagonisté. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 Piknik v Černých horách. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .157 Rosebud . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .205 Little Bighorn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .237 Smrt Velké vrány . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .260 Epilog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .288 Stručná chronologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .296 Bibliografická poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .297


8.8.2011 9:58:27


8.8.2011 9:58:27

Prolog

9

PROLOG Málokterá problematika dějin amerického kontinentu přitahuje takovou pozornost české laické veřejnosti jako otázka vztahů etnik nazývaných nepřesně „původní obyvatelstvo“ a Evropanů pronikajících do „Nového světa“ od konce patnáctého století. Nejdřív tedy Španělů a Portugalců, později i Francouzů, Angličanů, Nizozemců, Švédů, Dánů a nakonec, v devatenáctém století, příslušníků snad všech evropských národů hledajících především ve Spojených státech amerických či americké Unii to, co neměli doma. Většina Evropanů odcházela za moře za lepšími ekonomickými možnostmi, někteří však hledali politickou či náboženskou svobodu a nechyběli ani ti, kdož prchali před důsledky svých činů či přicházeli pohánění touhou po dobrodružství. Ze všech těchto důvodů opouštěli staré jistoty, aby našli v Americe nové možnosti, aniž by si přitom většinou uvědomovali, že nepřicházejí do prázdné země. Tisíce či stovky let před nimi dorazily k americkým břehům starší migrační vlny a potomci těchto migrantů obývali jako lovci či primitivní zemědělci různé části kontinentu v době, kdy si tu budovali nové domovy němečtí či čeští zemědělci a norští nebo finští dřevorubci, žádající místní úřady o půdu a americké občanství. Příslušníci této poslední migrační vlny pronikající ve stopách svých předchůdců stále hlouběji do nitra kontinentu s překvapením seznávali, že se v okolí jejich farem, dřevorubeckých táborů nebo rychle budovaných železnic a silnic objevují představitelé jiného etnika, jiných zvyků a jiných hodnotových měřítek. Indiáni sice přejímali ochotně některé vymoženosti civilizace, jíž považovali za svou noví Američané, zejména střelné zbraně, koně, textil a některé potraviny, zároveň však odmítali převzít i jejich normy chování, zejména v oblasti majetkové. Ozbrojený konflikt mezi příslušníky těchto různých migračních vln nazývá americká historiografie indiánskými válkami a zabývá se jím s větší či menší intenzitou už od konce devatenáctého století. Přinejmenším od začátku dvacátého století pak sleduje osudy poražené strany indiánských válek i široká veřejnost v Americe a v Evropě. Její část považovala a dodnes považuje amerického Indiána za „ušlechtilého divocha“, protipól bělocha, zkaženého nositele euroamerické


8.8.2011 9:58:27

10

Ve l k á s i o u x s k á v á l k a

civilizace. „Války rudého muže“, řečeno slovy jednoho z hlasatelů tohoto vidění Indiána, jsou pak projevem zločinného charakteru společnosti založené na myšlenkách Johna Locka a Davida Huma, tedy na ochraně práv jednotlivce a respektování soukromého majetku, která došla do své nejzazší podoby právě ve Spojených státech. Vztah ke Spojeným státům a hodnotám, jež zastávali jejich zakladatelé, tak rozhodující měrou určuje názory na indiánské války jak v USA samotných, tak jinde ve světě. Tzv. revizionistická historiografie indiánských válek, jejíž představitelé publikovali své nejznámější práce na konci šedesátých a v průběhu sedmdesátých let dvacátého století je toho typickým příkladem a není vůbec náhodou, že práce budovatelů nových historických mýtů, zejména publikaci Dee Browna Mé srdce pohřběte u Wounded Knee, přijala s takovým nadšením politická reprezentace zemí reálného socialismu. V podání Dee Browna vedla americká vláda a společnost vůbec proti indiánskému obyvatelstvu zcela vědomě likvidační politiku s úmyslem Indiány co nejrychleji a nejefektivněji vyhubit. Indiánská politika amerických úřadů jen odrážela nelidský a přímo zločinný charakter státu, což samozřejmě okamžitě registrovali ideologové v Moskvě, východním Berlíně i v Praze. Nevítali proto nejznámější práci Dee Browna přirozeně jako pokus o využití nových pramenů, pokus jehož hodnotu fatálně poznamenal nedostatek autorovy kritičnosti a objektivity, ale jako zbraň v boji s americkým imperialismem, což zřetelně demonstruje doslov Josefa Jařaba, jímž opatřil v sedmdesátých letech vydavatel první český překlad tohoto kultovního revizionistického spisu. Komunistickým ideologům antiamerikanismu a jejich dědicům různého zabarvení tak uniká skutečný přínos revizionistické historiografie indiánských válek. Postrevizionističtí historikové tohoto fenoménu využívají s potřebnou kritičností pramenů, na něž upozornili revizionisté a do jisté míry tak i díky jim podávají podstatně přesnější obraz konfliktu, jehož důležitou součástí byla i Velká siouxská válka. Z těchto moderních prací a edic dokumentů pak vycházel autor této publikace nakladatelství Epocha. Považuje přitom poslední indiánské války za završení procesu, který začal už objevením Ameriky či přinejmenším založením prvních anglických kolonií na východním pobřeží kontinentu a věnuje této problematice první „historickou“ kapitolu textu. Protože se pak indiánské války od válek


8.8.2011 9:58:27

Prolog

11

„Starého světa“ výrazně liší v řadě ohledů, nejen poměrně nízkými ztrátami na životech a malým počtem účastníků bitev či spíše šarvátek, ale především značnými rozdíly hodnotového i materiálního světa nepřátelských „armád“, přinášejí úvodní kapitoly obsáhlejší informaci jak o „dětech Velkého bílého otce ve Washingtonu“, tak o „modrých kabátech“, amerických vojácích a protivnících indiánských válečníků. Pojednávají i o cestě, jež dovedla siouxské bojovníky a jezdce sedmé kavalerie až na proslulý Last Stand – místo posledního odporu pěti kompanií této jednotky v patrně nejznámější bitvě nejen Velké siouxské války, ale indiánských válek vůbec. Považuji v této souvislosti přímo za povinnost poděkovat panu Karlu Řezníčkovi za laskavé přehlédnutí údajů vojenského charakteru. Jeho znalosti v této oblasti, a nejen v této oblasti, jsou obdivuhodné. Pan Řezníček mne upozornil na některé věcné chyby i možnosti nesprávného pochopení textu a já jsem mu za tuto pomoc vděčen. Chyby, které popřípadě v práci zůstaly, padají samozřejmě výlučně na moji hlavu.


8.8.2011 9:58:27

12


JDI NA ZÁPAD V roce 1857 napsal Horace Greeley, v této době jeden z nejvlivnějších amerických novinářů, větu citovanou později stovkami politiků či publicistů a opakovanou možná desítkami tisíc „starých“ i „nových“ Američanů: „Jdi na Západ, mladý muži, jdi na Západ.“ Greeley přitom nebyl, jako stovky novinářů před ním i po něm, nijak originální. Západ představoval naději už pro generace Američanů před Greeleym. Aniž bychom příliš přeháněli, můžeme klidně konstatovat, že s objevením Ameriky změnili Evropané zcela názor na světovou stranu symbolizující bohatství. V době Marca Pola přitahoval pozornost všech, kdož snili o drahých kovech a bohatých trzích, Východ. Když však přišly do Evropy zprávy o mexickém a peruánském zlatě a stříbru začali všichni, kdož pomýšleli na zlepšení své ekonomické situace, spatřovat kýženou oblast v Západu. Kromě pokladů aztéckých a inckých panovníků či nadějí na opakování loupeží z Tenochtitlánu nebo Cuzka však přemýšleli o cestě přes Atlantik i lidé, kteří považovali zlato, stříbro, smaragdy i perly za součást starého, zkaženého světa a spatřovali v otevření západu příležitost k vybudování nové společnosti, popř. zde hledali útočiště před náboženským a politickým pronásledováním. Původně conquistador, později dominikánský mnich a nakonec biskup v Michoacánu Vasco de Quiroga se dokonce pokusil novou společnost vybudovat. Inspirací mu byla bible, ale ani dodržování jejích přikázání nakonec po Quirogově smrti projekt nezachránilo. Od počátku sedmnáctého století usilovali o zřízení komunit bez náboženského a politického pronásledování příslušníci různých protestantských sekt, perzekvovaných v Anglii úředním anglikánským náboženstvím. Společně s lidmi odcházejícími z ekonomických důvodů tu postavili osady, v nichž však často postupovali vůči náboženským nonkonformistům stejně netolerantně jako anglikánští biskupové a stát vůči nim samým. Zklamání často zažívali také ti, kdož hledali na západě lepší hospodářské a sociální podmínky. Stejně jako příslušníci nových sekt se nechtěli vrátit do Anglie, a proto opustili nedávno vybudované osady a mířili dál do divočiny, na západ. Sledovali tok řek a postupovali do vnitrozemí, kde někdy s překvapením konstatovali


8.8.2011 9:58:27

Jdi na Západ

13

nepřítomnost Indiánů, jindy se s nimi dohodli o koupi jejich půdy, ale nechyběly ani případy přímých střetů, které měly důsledky pro celou koloniální společnost. Proslulá Baconova vzpoura proti koloniální administrativě, líčená generacemi amerických historiků jako příklad svobodomyslného ducha osadníků, začala obsazováním půdy na západní hranici nárokované jak místními Indiány, tak novými kolonisty. Ještě před polovinou osmnáctého století dosáhli poddaní britské koruny Apalačského pohoří, za nímž se rozprostírala úrodná říční údolí, hlavně údolí Ohia. Obchodníci vyměňující v regionu svoje zboží za komodity nabízené Indiány přinášeli zprávy o možnostech, jež nabízel kraj za horami, a v roce 1748 schválil virginský provinční sněm i místní zástupce koruny vytvoření Ohijské společnosti, jejíž podílníci přišli s plánem kolonizace oblasti za Aleghanami. Patřili k nim přední virginští plantážníci včetně dvou bratrů budoucího hrdiny války s Francií, později pak velitele kontinentální armády a nakonec prvního amerického prezidenta George Washingtona. Společnost hodlala vyslat za horský hřbet Christophera Gista s úkolem najít půdu vhodnou pro zakládání plantáží a farem. Sám Gist přitom symbolizoval proces pohybu americké společnosti k západu. Pocházel z východu, pak se ovšem odstěhoval do Yadkin Valley v Severní Karolíně a záhy tu vynikl jako úspěšný obchodník se znamenitými znalostmi karolínského pohraničí. Jako zkušeného hraničáře jej také najala Ohijská společnost a v časném podzimu roku 1750 zahájil Gist se svými společníky třistakilometrovou pouť kolem Ohia a jeho přítoků. Navštívil přitom několik indiánských vesnic, známých už předtím i obchodníkům z Virginie či Pensylvánie, a narazil zde i na emisara pensylvánského guvernéra Hamiltona George Croghana s jeho míšeneckým tlumočníkem. Společně pak putovali řadu týdnů, až se na počátku roku 1751 vrátili do civilizace. Croghan patřil k dalším osobnostem hranice. Jeho příklad a názory na šíření bílých osad k západu uvádí zase řada autorů jako důkaz pro své tvrzení o existenci trvalého postupu bílé civilizace do amerického vnitrozemí. Rodilý Angličan přišel do Ameriky přes Irsko teprve na počátku čtyřicátých let a ve své cestě k západu se zastavil přechodně až na linii mezi farmami bílých kolonistů a lovišti Indiánů. Působil zde jako úspěšný obchodník a velký zastánce myšlenky dalšího postupu na


8.8.2011 9:58:27

14


západ. Vyzýval úřady k uzavírání dalších smluv s Indiány, tentokrát už na západním úbočí hor a v přilehlých nížinách. Získal pro tuto myšlenku za pomoci misionáře Conrada Weisera náčelníka Miamů a stál tak v roce 1748 u podpisu dohody mezi pensylvánskými kvakery a Miamy o přátelství, následované podobnými dokumenty podepsanými zástupci Pensylvánie a Delewarů, Šónijů a Wyandotů. Na cestě s Gistem pak s potěšením pozorovali útěšnou krajinu kolem Ohia. Gist později napsal: „Je to krásná, úrodná rovina, bohatě zalesněná velkými ořešáky, jasany, javory a třešněmi; zavodňována je velkým množstvím malých říček a potůčků; je plná přirozených luk s divokým žitem, modrou trávou a jetelem, překypující divokými krocany, jeleny, losy a značným počtem velké zvěře, zejména bizony, kteří jsou často vidět ve stádech o třiceti či čtyřiceti kusech na jedné lučině.“ Tento popis musel lákat nejen osadníky východně od Apalačin, ale také zemědělce Starého světa zápasícího po staletí s nedostatkem půdy. Slova, podobná slovům Gistovým, používaly desítky a možná stovky obchodníků, vojáků, cestovatelů, ale také farmářů-dobrodruhů, pronikajících v osmnáctém a devatenáctém století do indiánského území a popisujících nadšeně možnosti, jež jim nabízela místní příroda. Problémem údolí Ohia tak nebyla nepřízeň nebes či nepřátelství Indiánů, Croghana a Gista přijal vlídně místní miamský náčelník i příslušníci jeho kmene, ale ambice francouzských úřadů v Kanadě. Ty považovaly údolí Ohia a Mississippi za oblast předurčenou pro francouzskou kolonizaci a vysílaly sem vojenské oddíly zakreslující do map říční toky a jejich přilehlé břehy jako součást francouzské koloniální říše v Americe. Válka mezi koalicemi vedenými Británií a Francií, která propukla také v důsledku sporu o údolí Ohia, zastavila na několik let postup osadníků britských kolonií v Americe na západ. Útoky Indiánů ve francouzských službách dokonce přinutily některé kolonisty hledat větší bezpečí dále od horských přechodů používaných k nečekaným nájezdům nepřátelskými Indiány. Pařížská mírová smlouva však slibovala otevření cest nejen do údolí Ohia, ale i dál k Mississippi. Londýnská vláda sice usilovala o zpomalení postupu nových přistěhovalců i starých osadníků přes Apalačiny, ale její snaha ztroskotala. Provinční vojáci z New Yorku, Pensylvánie i Virginie nebojovali proti


8.8.2011 9:58:27

Jdi na Západ

15

Francouzům a Indiánům za zájmy britské koruny, ale proto, aby si zajistili bezpečnost a možnost pokračovat v obsazování půdy za hranicí tehdejšího bílého osídlení. Britské úřady ovšem kolonizaci za touto hranicí zakazovali. Vedly je o tomu obavy z oslabování pozic metropolních úřadů ve stále vzdálenějších koloniích, strach z reakce Indiánů a v neposlední míře snaha připravit vlastní kolonizační projekty, které by přinesly koruně ekonomický zisk. Navzdory opakovaným zákazům však odcházeli za hraniční linii průzkumníci a v jejich stopách další osadníci. Nejen symbolický význam měly aktivity Daniela Boona, jehož jméno nechybí v žádné publikaci pojednávací o posunu americké hranice na západ. Boone se narodil v roce 1734 v pensylvánské kvakerské rodině, přestěhoval se s rodného hrabství Berks do Yadkin Valley v Severní Karolíně, kde v roce 1753 koupil jeho starší bratr Squire farmu. Tady, na pokraji divočiny, jevil devatenáctiletý mladík podstatně větší zájem o lov než o práci na polích, kde seli rodinní příslušníci kukuřici mezi čnějící pařezy. Během krátké doby proslul Boone jako znamenitý střelec a stopař. Sňatek s Rebecou Bryanovou v roce 1756 nezměnil jeho životní styl, stále trávil celé týdny a měsíce na dlouhých loveckých výpravách. Jedna z nich ho zavedla v roce 1767 na západní úbočí Apalačin v oblasti Kentucky, kam pak zamířil k větší výpravě o dva roky později. Společně s dalšími pěti lovci prošel Cumberlandským průsmykem a dosáhl povodí řeky Kentucky. Po jejím toku pak postupovala expedice k západu fascinována možnostmi, jež nabízela krajina lovcům i zemědělcům. V následujících dvou letech prošel Boone, někdy ve společnosti jiných lovců, většinou však sám, větší část střední Kentucky, aby zamířil v březnu roku 1771 zpátky do Severní Karolíny. O dva roky později vedl rodinnou kolonizační misi přes horské hřbety zmařenou ovšem indiánským útokem v Cumberlandském průsmyku. V následujícím roce však mířil Boone znovu na západ, tentokrát jako emisar karolínského guvernéra lorda Dunmora s úkolem zjistit splavnost Ohia v kentucké části toku. Po návratu vstoupil lovec do služeb Transylvania Company Richarda Hendersona a v roce 1775 pro ni, a pro tisíce lidí mířících přes hory, vytýčil jednu z nejznámějších stezek americké historie, stezku Daniela Boona či Cestu divočinou z Cumberlandského průsmyku k řece Kentucky, na níž založil pevnost


8.8.2011 9:58:27

16


a osadu Boonesboro. Žil potom několik let v Kentucky, zaměstnán po většinu doby řešením sporů a konfliktů s Indiány, kteří jej v únoru 1778 zajali a věznili, zatímco připravovali velký útok na Boonesboro. Boone však po čtvrt roce ze zajetí unikl a organizoval pak úspěšnou obranu pevnosti, obleženou až do konce září britskými oddíly a jejich šónijskými spojenci. Uhájení Boonesbora považovali současníci i pozdější historikové za mimořádně významný faktor kolonizace oblasti za Apalačinami. Ani tento úspěch však Boonovi nepomohl ve sporu o pozemky, jež si sice v Kentucky zabral, špatně však zaregistroval a následně proto ztratil. Stopař a hraničář vstoupil nakrátko do politiky, zasedal dokonce ve virginském zákonodárném sboru, ale život poslance mu zřejmě nevyhovoval, patrně i proto, že jeho umění psát končilo nadrápáním podpisu a čtení mu dělalo velké potíže. Nakonec odešel s rodinou do západní Virginie, kde živil sebe i své blízké lovem až do roku 1820, aniž by uskutečnil plán na další velkou západní výpravu. Stal se legendou už za svého života, částečně díky práci Johna Filsona z roku 1784 s nepřesným názvem Boonova autobiografie. Miliony čtenářů v Americe a na celém světě pak znaly literární postavu, jíž Boonovy osudy inspirovaly, Natty Bumppa Jamese Fenimora Coopera. Boone vstupoval do historie Ameriky v době, kdy kraj na východních úbočích Apalačin spravoval guvernér britské koruny a západní svahy kontrolovali Indiáni a umíral v krátce předtím, než Spojené státy vstoupily vyhlášením Monroeovy doktríny na světovou scénu. Varovaly v ní evropské mocnosti před zasahováním do záležitostí amerického kontinentu, jehož zájmy ztotožňovaly se zájmy vlády ve Washingtonu. Proměna britských kolonií v nezávislou zemi nijak nepoznamenala postoj amerických osadníků k Západu. I po vyhlášení nezávislosti pohlíželi s nadějí na západní úrodné nížiny a severozápadní nařízení z roku 1787 stanovilo podmínky plného začlenění těchto území do Unie se všemi právy a povinnostmi jejich obyvatel. Formálně sice tvořil celý tento kraj součást Spojených států, ve skutečnosti ho však stále obývali a kontrolovali Indiáni a bílí osadníci sem ve větší míře teprve pronikali. Západ ovšem nepřitahoval jen zájem jednotlivců, ale také amerických úřadů. Thomas Jefferson, patrně nejvýraznější osobnost americké politické scény prvních desetiletí existence Unie, formuloval už v roce


8.8.2011 9:58:27


8.8.2011 9:58:27

Spojené státy na mapě z počátku 30. let devatenáctého století

18


1786 program šíření americké civilizace na jih a západ od stávajících hranic a jako třetí americký prezident obhajoval v roce 1803 počínání emisarů své vlády ve Francii. Vyslanci tehdy koupili od Napoleona Louisianu, celou pravobřežní část údolí Mississippi až k nezřetelně vymezeným hranicím španělských kolonií na jihu a západě. Na toto území, prozkoumané v následujících letech výpravou Zebulona Pikea a mimořádně úspěšnou expedicí Lewise a Clarka, v této době ovšem žádní osadníci neodcházeli. Nekonečné roviny, zvané už v této době pláně, i hory sice nabízely jisté možnosti obživy, kolonizaci však bránila komunikační bariéra. Tehdejší dopravní prostředky neumožňovaly ekonomicky únosnou přepravu zboží mezi velkou částí nově získaného území a východními trhy a na západ proto odcházely pouze brigády lovců a obchodníků přivážejících pak po síti vodních cest cenné bobří a vydří kožešiny. Jinak vypadala situace na jihozápadě, kde sousedily Spojené státy s kolonií Novým Španělskem a od roku 1821 nezávislým Mexikem. Sem, na území Texasu, přicházeli z USA osadníci udržující hospodářské a politické kontakty se zemí svého původu, do správního centra Nového Mexika pak jezdili ve stopách povozů Williama Becknella další obchodníci, šířící pověst stezky do Santa Fé mezi podnikateli amerických měst na Mississippi. Během několika let měla tato část Mexika pevnější ekonomické vazby s USA než s ostatními částmi země, což nevěstilo pro federální vládu ve vzdáleném Ciudad México nic dobrého. Už v roce 1826 vyhlásila skupinka amerických přistěhovalců v Texasu vedená bratry Edwardsovými nezávislou republiku Fredonia s představou začlenění nového státu do americké Unie. Třebaže republika existovala pouze několik dnů, předznamenala tato neúspěšná akce další vývoj v regionu. V roce 1836 žádal nezávislost už celý Texas a jeho vstup do svazku americké federace v roce 1845 znamenal počátek válečného stavu mezi USA a Mexikem. Bojové operace mexicko-americké války ukončilo v září roku 1847 příměří a po dalších měsících jednání podpis dohody z Guadalupe Hidalgo v únoru 1848. Spojené státy získaly smlouvou nová území. Nad obrovskými prostorami na sever od Rio Grande del Norte včetně Kalifornie na západním pobřeží kontinentu vlála nyní americká vlajka. Někde, pravda jen symbolicky na místech, kam dočasně pronikly buďto vojenské oddíly procházející


8.8.2011 9:58:27

Jdi na Západ

19

krajem, nebo karavany vystěhovalců mířících na západní pobřeží. Trvale pak vlála toliko na stožárech několika málo pevností budovaných urychleně na novém teritoriu nebo stejně malém počtu soukromých obchodních stanic, které zde v minulých letech postavili jednotlivci nebo společnosti obchodující s kožešinami. Fort Laramie, Fort Bent či Fort Leavenworth přestavovaly opěrné body, kolem nichž vyrůstala později centra americké civilizace v divočině. Oněch zmiňovaných kolon vystěhovalců začalo přibývat na pláních ve čtyřicátých letech, kdy stoupal zájem o kolonizaci Oregonu, v té době ještě britsko-amerického kondominia. Občané obou států – ještě na začátku století jich zde žilo jen pár desítek – zde měli podle opakovaně prodlužované britsko-americké dohody stejná práva, ale expanzionistické kruhy v USA tuto skutečnost s narůstajícím důrazem kritizovaly a žádaly vyřešení otázky Oregonu tak, aby celé území připadlo jednoznačně Unii až k 54° severní zeměpisné šířky. Realisté požadovali hranici s Kanadou na 49° a s odkazem na nebezpečí zhoršení vztahů s Británií při probíhající válce se sousedním Mexikem nakonec v roce 1846 tuto představu prosadili. Dohoda zvýšila

Přívoz v Kansasu


8.8.2011 9:58:27

20


atraktivitu Oregonu pro ty, kdož věřili, že na Západě čeká každého Američana lepší budoucnost, a tak na další z velkých západních stezek rostl každoročně počet větších či menších kolon prérijních škunerů. Po cestě, nezřetelně vymezeném rozježděném pruhu země, kde poutníci používali na dlouhých úsecích jako orientačních bodů výrazných terénních útvarů v podobě hor či skal, procházeli původně obchodníci s kožešinami kombinující zpravidla cestu na koni s dopravou po vodě. Prvně ji projel s povozem na přelomu třicátých a čtyřicátých let Joe Meek, jehož příkladu následovala vystěhovalecká kolona vedená lovcem a průvodcem „Zlomenou rukou“ Fitzpatrickem. Zprávy o tomto úspěchu podněcovaly pak k cestě do Oregonu další dobrodružné povahy a v Kanesville (dnes Council Bluffs) v Iowě či West Point Landing (dnes Kansas City) domlouvali jednotlivci i skupiny plány na společné zdolání dlouhé cesty. Najímali si zde profesionální průvodce a na jejich doporučení volili jako nejlepší měsíc k nastoupení pouti květen. Ti, kdo vyrazili dřív, mohli mít potíže s pastvou jezdeckých koní i tažných zvířat či s vysokým stavem vody na říčkách a řekách regionu, opozdilcům pak hrozilo podstatně větší nebezpečí v podobě časného podzimního sněhu v Jižním průsmyku. Celá cesta od říčních přístavů ve středu kontinentu do Oregon City měřila přes tři tisíce kilometrů a bylo na ní několik pevností a stanic. U nich si znavení vystěhovalci zpravidla několik dní v bezpečí odpočinuli a nechali nabrat sil i svoje zvířata. První taková zastávka byla u Fort Kearney, vybudované armádou v roce 1848, další pak u bývalé obchodní stanice Fort Laramie, o jejíž prodeji začala jednat americká vláda s majitelem, American Fur Company, v době kdy armáda stavěla Fort Kearney. Po odpočinku u Fort Laramie opustily kolony dobře schůdný terén v údolí Platte a u skaliska Indepence Rock zamířily k řece Sweetwater, jíž musely několikrát překročit a pak zahájit výstup, až dosáhly v Jižním průsmyku kontinentálního předělu. Zdolání nejvyššího bodu dlouhého putování však neznamenalo odpočinek, až do Fort Hall střídala prudká klesání kratší, ale stejně prudká stoupání. U Fort Hall proto přišel čas na další odpočinek a konečné rozhodnutí. Stezka se tu totiž dělila, jižní větev mířila do Kalifornie, severní do Oregonu. Oregonská stezka zase sledovala říční toky, ovšem za horších pod-


8.8.2011 9:58:28

Jdi na Západ

21

mínek než u Platte. Úzká cesta kamenitým terénem nakonec přiměla některé vystěhovalce hledat jiný způsob přesunu. Postavili na horním toku řeky Columbie vory a překonávali poslední úsek transkontinentální komunikace sjížděním dravých proudů. Časový rozdíl v dosažení Oregon City nebyl velký, výpravy prošly prérií a Skalnatými horami zpravidla za pět až šest měsíců. Většina účastníků náročného podniku si teprve teď oddychla, zejména ti, kdo vyrazili na cestu přes kontinent v malé skupině a dlouhé měsíce je tížily obavy z indiánského útoku, který nikdy neohrozil velké výpravy o stovkách vozů. K přepadení výprav o několika povozech však několikrát došlo a na trase zmizela i řada neopatrných dobrodruhů putujících na dlouhé trase sami. Všechny výpravy bez ohledu na velikost trpěly opakovanými krádežemi hovězího dobytka i koní, Indiáni někdy děsili vystěhovalce předstíranými nájezdy a život jim ztrpčovali soustavným žebráním. Často také požadovali za skutečné nebo fiktivní služby vysoké odměny, hlavně v podobě střeliva, kořalky, ale někdy i koní či zbraní. Jakmile pak nějaký dárek navzdory opakovaným varováním zkušených průvodců vystěhovaleckých karavan

Vystěhovalci na západní řece


8.8.2011 9:58:28

22


dostali – někdy jen proto, aby vystěhovalci Indiány takto odbyli – obdarovaní odmítali své dárce opustit. A když už to učinili tak jen proto, aby přivedli k dobrosrdečným bělochům příbuzné a přátele. Pak ovšem mohlo dojít k vážným konfliktům, stejně jako v případě, že Indiáni zkoušeli něco z vozů prostě sami vzít, při tahanicích ozbrojených lidí došlo občas k nechtěným výstřelům a tragédiím. Zejména v období kalifornské zlaté horečky, ale později i zlaté horečky v Coloradu či Černých horách, měnili někdy vystěhovalci během cesty cíl svého putování. Zapomněli na svůj původní úmysl najít na západě půdu pro nový domov a zamířili ke zlatým polím lákajícím samozřejmě do této části kontinentu nejen obyvatele východního pobřeží, ale také Evropany. Pro většinu těchto vystěhovalců však představovalo hledání zlata, většinou neúspěšné, jen intermezzo při jejich cestě za vlastní půdou na druhém konci Ameriky. Na západ ovšem necestovali jen ti, kdož tu chtěli zůstat natrvalo a jeli tedy vybavení zemědělským nářadím, zařízením pro domácnost a samozřejmě potravinami na cestu. Do Oregonu, Kalifornie, ale také jen do obchodních stanic a pevností, kolem nichž vyrůstaly neuspořádané osady, přijížděli obchodníci, právníci a lidé dalších profesí, aby si zde vyřídili svoje záležitosti a pak zamířili zpátky na východ. Tito lidé nejezdili zpravidla s vystěhovaleckými kolonami, ale volili pro cestu na západ dostavník. Začleněním Kalifornie do Unie získal na naléhavosti plán na vybudování pravidelného spojení mezi Mississippským údolím, dosažitelným v této době z velkých východních měst cestou po vodě, silnici či železnici, a západním pobřežím kontinentu. Už ve třicátých letech sice navrhovali stoupenci nového komunikačního prostředku, železnice, postavení trati mezi tichomořským a atlantským pobřežím Ameriky, ale tento plán byl politicky neprůchodný, paradoxně zejména potom, co se stala Kalifornie novým státem Unie. Za narůstajících sporů mezi svobodným severem a otrokářským jihem si politikové obou znepřátelených táborů dobře uvědomovali, že by železnice připojila v tomto sporu politicky a ekonomicky Kalifornii a s ní celý Západ k té části federace, s jíž by ji spojovala železniční trať. Za těchto okolností preferovali politikové obou stran železnici na západ prostě nestavět, třebaže už na počátku padesátých let vyhodnotili topografové americké armády hned několik vhodných tras.


8.8.2011 9:58:28

Jdi na Západ

23

Jak vláda, tak americká společnost ovšem rychlé spojení s Kalifornií potřebovala a úřady proto podepsaly v září roku 1857 s bývalým kočím, a v okamžiku přípravy dokumentu už majitelem společnosti Overland Mail Service, Johnem Butterfieldem smlouvu o zřízení pravidelného dostavníkového spojení mezi Tiptonem v Missouri a kalifornským San Franciskem. Trať měřila dva a půl tisíce kilometrů a Butterfield dostával na její provozování subvenci šest set tisíc dolarů ročně. Na lince sice existoval jízdní řád, pravidelnost provozu zakotvil dokonce jeden paragraf smlouvy mezi Butterfieldem a vládou, ale pokyny pro kočí výslovně přikazovaly usilovat o co nejkratší projetí celé trasy, tedy vybízely k nedodržování oznámeného rozpisu. Jedině čas odjezdu z obou terminálů zůstával neměnný. Dvakrát týdně opouštěly rudě a lahvově zelené výtvory proslulých výrobců elegantních vozů, především společnosti James B. Hill and Sons z Concordu (odtud concordské dostavníky), Tipton a San Francisko a pak už hnali kočí šestispřeží od stanice ke stanici zcela podle dispozic zaměstnavatele. Nejrychlejší z nich dokázal najet proti jízdnímu řádu, předepisoval projet trasu za pětadvacet dní, celých dvaasedmdesát hodin. Ve stanicích, zpravidla po úsecích menších než třicet mil, měnil příslušný personál přípřeže. Butterfield původně nasadil koně, ale brzy poznal, že by ho jejich krádeže záhy donutily vyhlásit konkurz. Pro Indiány představovaly koňské potahy na trati i stáda náhradních zvířat kolem stanic příliš velké lákadlo, a tak majitel společnosti nakoupil po prvních zkušenostech stovky mul. Ve stanovených intervalech přicházela i nová dvojice kočích, dvakrát měnili Butterfieldovi zaměstnanci i povozy. V „civilizovaných krajích“, na trasách v blízkosti obou terminálů, jezdily vozy nabízející devíti cestujícím v dostavníku a dalším šesti na střeše relativní pohodlí na kůží potažených sedadlech, pro divočinu pak stavěli mistři koláři jiný typ, zvaný bahenní. Konstruovali ho pro horší úseky cesty, kde bahno představovalo téměř trvalý povrch nezřetelně vymezené trasy. Aby zde vozy stále nezapadaly, měly menší rozměry a samozřejmě i váhu, což přinášelo i menší pohodlí. Místo potahů z kůže zde používali řemeslníci plátno a sklopená sedadla přestavěl kočí s pomocí cestujících zakrátko v široké lehátko. Právě tyto vozy na trati silně trpěly, a proto je ve stanicích často během několika minut opravovali kováři společnosti. Ti tvořili


8.8.2011 9:58:28

24


společně s dalšími osobami zaměstnávanými Butterfieldem, tj. honáky, výběrčím a správcem malé noclehárny pro střídající kočí a průvodčími, významnou součást nepočetných obyvatel hranice. Mezi povinnosti výběrčího jízdného patřilo opatrování jízdního řádu na budově společnosti. Každý gramotný zájemce si tu mohl přečíst tabulkový čas příjezdu a odjezdu dostavníku s upozorněním, že uvedený čas je pouze orientační. Přijít na stanici včas v případě, že se kočímu podařilo dodržet pokyn o dosažení nejvyšší rychlosti, znamenalo dostavník zmeškat a pak čekat dlouhé hodiny a někdy i den či dva na další spoj. Velké problémy představovalo stanovení jízdného. Butterfield zpočátku předpokládal individuální poplatek podle vytíženosti a směru, ale pod přívalem stížností tuto praxi rychle opustil a pasažéři platili podle ujetých mil, každou míli deset centů, tedy stejnou cenu, jíž původně účtoval Butterfield vládě za dopravu každého dopisu na celé trati mezi oběma terminály. Skoro měsíční cesta od Mississippi do Kalifornie tak přišla cestujícího na dvě stě padesát dolarů, což v této době představovalo obrovskou sumu. Přesto měl Butterfield cestujících dost, ne všichni samozřejmě jezdili po celé trase, takže společnost velmi dobře prosperovala. Velkou ránu znamenala pro podnik občanská válka. Butterfield musel převést trať na sever, kontinentální předěl překonávaly dostavníky Jižním průsmykem, ale právě klimatické podmínky zde provoz v zimních měsících prakticky zastavily. Další společnosti provozovaly kratší linky. Známá Overland Stage Line Bena Holladaye, také bývalého kočího, vylepila po všech střediscích Západu reklamní letáky s tímto zněním: „Denní spojení z Atchinsonu, Omahy a Nebraska City do Central City, Gregory a Clear Creek Mining District; lze přestoupit na vozy do Taosu, Santa Fé a jiných významných měst v Novém Mexiku, jezdící třikrát týdně. V Salt Lake City je přestup na dostavníky mířící do Virginia City a Heleny, Boise City, Wala Wala, Dallesu a Portlandu v Oregonu, provozované též třikrát týdně. Denně jezdí Overland Mail Company do Austinu, Virginia City, Nevady, Sacramenta a San Franciska v Kalifornii.“ Téměř všechna vyjmenovaná místa, někdy původně právě stanice přepravních společností, díky dostavníkovému spojení neobyčejně rychle rostla, což zpětně přitahovalo další zájemce o budování dokonalejší dopravní sítě. Charakteristické jsou v tomto smyslu důležité křižovatky Tuscon a El Paso.


8.8.2011 9:58:28

Jdi na Západ

25

Zájemci o lukrativní dostavníkové podnikání však neomezovali pozornost jen na zdokonalování existující sítě, ale rychle otevírali nové linky tam, kde vyvstala potřeba dopravy většího počtu lidí. Takový příklad nabízela linka do Černých hor, kde našel v indiánské rezervaci prospektor James Pearson bohaté rýžoviště zlata. Na Francouzském potoce vyrostlo během několika týdnů pětadvacetitisícové město Deadwood. Část obyvatel sem přišla z prvního zlatokopeckého města stanů a prkenných bud v kraji, z Custer City. Zlatokopové ho pojmenovali po veliteli vojenského oddílu doprovázejícího geologickou expedici, která potvrdila bohaté zásoby zlata v horách – George Armstrongu Custerovi. Sem přijížděly od března 1875 dostavníky z železniční stanice Cheyenne, nejdřív jen dvakrát týdně, později už denně a společnost se vznikem Deadwoodu nijak neváhala s prodloužením trasy. Třicet dostavníků vyrobených na speciální zakázku v Concordu přepravovalo cestující a další desítky povozů používalo hned několika firem k dopravě zboží, hlavně potravin a spotřebních komodit. Na kozlících dostavníků zářících žlutou a světle červenou barvou seděli vedle kočích i střelci, uvolňující ovšem někdy svoje místo platícím cestujícím. Dostavník však bez ochrany nezůstával, ozbrojený průvodce,

Indiáni útočící na dostavník


8.8.2011 9:58:28

26


společnost vybírala tyto svoje zaměstnance zejména mezi renomovanými zabijáky, ujížděl v těchto případech před spřežením na vlastním koni. Trasu dlouhou přes pět set kilometrů překonal dostavník za necelé tři dny, ve špatném počasí, kdy museli jít cestující na některých úsecích pěšky nebo dokonce tlačit dvoutunový vůz blátem či sněhem, doba transportu o den či dva narostla. V zimě půjčovali zaměstnanci společnosti pasažérům bezplatně teplé bizoní pláště a na stanicích měnily posádky pevné pytle ukládané k nohám cestujících. Byly v nich nahřáté cihly a kameny, jejichž teplo ovšem nikdy nevydrželo oněch šedesát kilometrů dělících stanice, kde strážci rezervního stáda přepřahali. Promrzlí cestovatelé proto dlouho netrpělivě vyhlíželi první známky menších zastávek – těch zřídila společnost na trase více – kde v rychlosti pili litry horkého čaje či kávy. Na některých zastávkách mohli i pojíst, místní hostinská zařízení měla otevřeno čtyřiadvacet hodin denně. Zatímco pasažéři vyhlíželi místa, kde si mohli koupit něco k jídlu a pití, sledovali vozkové a průvodci bedlivě okolí, zejména tam, kde vedla cesta úvozy nebo lesnatým terénem. Podle tradice tu sice měli číhat Indiáni, stejné nebezpečí však představovali bílí desperáti. Jejich obětmi, stejně jako obětmi Indiánů však nebývali jen cestující či posádky dostavníků. Právě dostavníky přivážely v řadě případů informace o mrtvolách osamělých poutníků či pobitých rodinách farem u stezky. Jeden z deadwoodských dostavníků řídila i Calamity Jane, která převzala opratě potom, co členové zločinecké bandy těžce zranili kočího Jacka McCalla. Sláva Deadwoodu přerůstala také díky dobrodružstvím dostavníkových posádek v legendu. Jako šerif zde pracoval a zemřel Bill Hickok, pohybující se podobně jako velká část pestré společnosti hranice na hraně mezi zákonem a zločinem. Kromě těchto celebrit ovšem žily na západě tisíce lidí, jejichž jména nefigurují v žádných historických publikacích. Velká část nových osadníků přicházela od počátku sedmdesátých let díky železnici, která naopak v žádné práci pojednávající o fenoménu amerického Západu nechybí. Pojmy Západ a železnice možná do jisté míry splývají; železniční trati nejenže usnadnily přepravu masy přistěhovalců, ale umožnily také jejich bezproblémové začlenění do americké společnosti v ekonomické a politické dimenzi.


8.8.2011 9:58:28

Jdi na Západ

27

Zahájení stavby pacifické dráhy, nejdůležitější americké železniční trati křižující pláně, padlo jako navýsost politické rozhodnutí. Příslušný zákon podepsal Abraham Lincoln v roce 1862. Lincolnův podpis nese také další mimořádně důležitý zákon, podle některých historiků jeden z nejdůležitějších zákonů, které kdy americký Kongres přijal, zákon o domovinách. Prezident podepsal tyto zákony v kritickém období amerických dějin, v době občanské války hrozící zmařit dílo otců zakladatelů americké Unie. O přijetí obou opatření přitom usilovaly vlivné skupiny ve Spojených státech už od třicátých let. USA byly jednou z prvních zemí, kde začali s výstavbou železniční sítě. Řada politiků, o obchodnících a podnikatelích nemluvě, si od zahájení provozu na první trati uvědomovala význam nového dopravního prostředku pro spojení různých částí stále rostoucího státu. Hned několik železničních společností položilo během jediného desetiletí tisíce kilometrů kolejnic a podstatnou měrou tak přispěly k ekonomickému rozvoji státu, jehož hospodářství stále spočívalo na zemědělské výrobě. Vlastnictví půdy představovalo sen mnoha Američanů i přistěhovalců, kteří patrně ve většině případů přicházeli do Ameriky právě kvůli půdě. Třebaže nebyly pozemky ve Spojených státech laciné, mohli je zájemci získat snáze než v přelidněném Starém světě. Postačovaly peníze a ochota tvrdě pracovat, zatímco pro většinu evropských venkovanů bylo jedinou cestou k vlastnímu statku právo prvorozeného syna. I situace v USA však vyvolávala kritiku veřejnosti. Proč mají vůbec Američané za půdu platit, když federální vláda disponuje obrovskými neobdělávanými pozemky. Ať poskytne tuto půdu bezzemkům. Zmenší tím sociální problémy a přispěje k ekonomickému růstu. V roce 1848 založili hlasatelé těchto názorů dokonce politickou stranu s jediným programovým bodem, shrnutým do krátkého hesla: „Dejte každému chudákovi jeho domov!“ Strana narazila na rozhodný odpor především jižanských politiků hovořících o poklesu příjmů federální pokladny. Jejich část skutečně pocházela z prodeje federálního pozemkového majetku, ale jižané argumentovali i poklesem cen půdy v případě, že by tuto komoditu získávali zájemci zadarmo, i velkými přesuny obyvatelstva na Západ, kde vlastnila vláda volné půdy nejvíce. Tyto přesuny by pak podle kritiků návrhu vedly k rozvratu americké ekonomiky a celé společnosti.


8.8.2011 9:58:28

28


Strana sice brzy zanikla, ale program bezplatných přídělů půdy převzala v druhé polovině padesátých let nově založená republikánská strana a když její kandidát Lincoln zvítězil v prezidentských volbách, otevřela se reálná možnost realizace starého požadavku americké veřejnosti. 20. května 1862, tedy hned po stabilizaci situace v zemi zachvácené občanskou válkou, došla naplnění naděje amerických i evropských bezzemků. Podle právě podepsaného zákona měl každý americký občan či osoba, která o americké občanství požádala, právo získat bezplatně čtverec na mílové síti území americké Unie. Za sto šedesát akrů zaplatil vyměřovací poplatek deset dolarů a když půdu pět let obdělával, postavil na ní dům a neopustil ji na dobu delší než půl roku, přešel pozemek do jeho trvalého vlastnictví se všemi právy. Informace o zákoně o domovinách výrazně ovlivnila evropské přistěhovalectví a ještě v průběhu občanské války žádaly o své příděly desítky tisíc lidí, odcházejících vesměs při hledání nového domova na volnou půdu Západu. Po těžkých začátcích získali mnozí dostatek prostředků, aby si vybrali z nabídky zemědělských strojů. Kromě secích strojů a kultivátorů nabízeli agenti i mlátičky, ale hlavně žací stroje. McCormickův vynález z poloviny století doznal v průběhu několika let řadu vylepšení a zvýšil podstatnou měrou produktivitu práce farmářů na pláních. Obilí sklízené v regionu odvážely do velkých východních měst a průmyslových center nákladní vlaky. Jestliže po celou první polovinu století hrála v americké dopravě velkou roli přeprava zboží říčními parníky, výstavbou pacifické dráhy získala rozhodující náskok právě železnice. 2. července 1864 podepsal Lincoln zákon, jímž získávaly společnosti Union Pacific a Central Pacific koncesi na stavbu první transkontinentální dráhy na území USA. O několik měsíců později dostala koncesi pro stavbu dráhy na tichomořské pobřeží i společnost Northern Pacific Railroad. Ta si však počínala při výstavbě komunikace mezi velkými jezery a Puget Soundem v Oregonu méně rozhodně než společnosti budující dráhu mezi Omahou a Kalifornií. Union Pacific a Central Pacific si trasu pacifické dráhy rozdělily. Její západní část připadla Central Pacific, zaměstnávající jako svého hlavního inženýra Theodora D. Judaha. Proslul nejen jako vynikající odborník, ale i jako osoba myšlence stavby dráhy napříč kontinentem úplně propadlá. Už v době, kdy politikové


8.8.2011 9:58:28

Jdi na Západ

29

ještě jenom rokovali o trase komunikace, prováděl na vlastní náklady složitá geologická a topografická měření v drsných podmínkách Sierry Nevady. Obdobné názory na výstavbu trati zastával na východní části stavby Grenville Dodge. Ten překvapil celé své okolí i zaměstnavatele, když na začátku občanské války opustil místo hlavního inženýra Union Pacific, budujícího tedy železniční trati v Nebrasce, a odešel do armády. Brzy však vyšlo najevo, že ho příliš nezajímá vývoj konfliktu, ale spíš získání kontaktů na politiky důležité pro rozhodování o koncesi pro stavbu transkontinentální dráhy. Byl to také nakonec on, kdo poskytl prezidentovi informace potřebné pro udělení koncese. Pak už ho na východě nic nedrželo, a tak požádal o přeložení na pláně, kde měla jeho jednotka vykonávat strážní službu. Dodge však ve skutečnosti prováděl topografická měření na trase budoucí železnice a navíc vedl válku proti Indiánům, kteří svou pouhou přítomností ohrožovali ještě nezapočatou stavbu. Připravil tažení proti zimním táborům Čejenů a Arapahů přesto, že tím porušoval rozkazy z Washingtonu. Dal také uvěznit důstojníky, varující s ohledem na zdraví účastníků expedice před akcí v třeskuté zimě. Dodge válčil s Indiány i v době, kdy s nimi vyjednávali emisaři Úřadu pro indiánské záležitosti a tak úspěšně mařil jejich práci. Počínal si natolik neomaleně, že ho z Omahy odvolával telegramem sám vrchní velitel americké armády a budoucí prezident U. S. Grant. Dodgeovi nezbývalo než uposlechnout, ale dřív než dojel do Washingtonu, napsal žádost o propuštění z armády. Veřejně kritizoval vládní politiku vůči Indiánům v oblasti stavby dráhy a žádal, aby odtud vojenské jednotky všechny divochy vytlačily. Union Pacific pak dokázala vše, co její bývalý inženýr pro železnici udělal, ocenit. Nabídla mu po propuštění z armády staré místo a ocenila jeho služby částkou deseti tisíc dolarů ročně, tedy skoro polovinou platu amerického prezidenta. Nakonec ovšem došlo mezi vedením společnosti a Dodgem k neočekávanému konfliktu. Dodge navrhl pro stavbu nejkratší a z technického hlediska nejvýhodnější trasu, vedení společnosti žádalo naopak stavbu delší, přičemž bralo ohled zejména na kvalitu pozemků v okolí trati. Vláda totiž přidělovala pro stavbu federální půdu nejen přímo mezi kolejemi, ale i v jejich okolí a to samozřejmě znamenalo pro společnost možnost obrovských zisků. Dodge tedy nemohl zaměstnavatele o výhodnosti svého


8.8.2011 9:58:28

30


projektu přesvědčit. Navrhoval stavět trať údolím řeky Platte, odtud k pohoří Laramie a po překonání Evansova průsmyku pokračovat k Velkému Solnému jezeru, kde stanovil Lincoln u Promotory místo spojení kolejnic pokládaných oběma železničními společnostmi. Inženýr si proto stěžoval ve Washingtonu a protože vláda i armáda měly na železnici velký zájem, změnil Grant na Dodgea názor. Vítěze v občanské válce a zachránce Unie respektovala v této době celá americká společnost a tak Dodge s Grantovou pomocí prosadil svou. Pak už nestálo stavbě nic v cestě a pracovní čety postupovaly bez problémů od Mississippi na západ. Stejně rychle pokládali pražce a kolejnice Číňané tvořící velkou část čtrnácti tisíc zaměstnanců Central Pacific, ovšem jen do chvíle, kdy došli k úpatí příkrých svahů Sierry. Hory pak postup téměř zastavily. Minéři vystříleli desítky tunelů, stavební dělníci vybudovali kilometry zábran chránící trať před lavinami kamení i sněhu, zasypali stovky roklí a strží. Skoro čtyři roky trvalo než si mohl Judah vydechnout. Teritorium Nevada nabízelo mnohem lepší terénní podmínky a když dosáhli zkušení dělníci Rena, položili už během dvanáctihodinové směny až patnáct kilometrů kolejnic. Problémy zato narůstaly na východní části stavby, kde chybělo kvalitní dřevo nejen na pražce, ale především na řadu mostů nad toky řek, říček i potoků. Vozili je sem až z Minnesoty, samozřejmě ne v podobě kmenů ale trámů, které prošly zvlášť postavenou pilou v Omaze. Přímo na pile pak nakládali materiál na ploché vozy tažené silnými lokomotivami pro nákladní vlaky. Na staveniště mostů přepravovaly dřevo přípřeže mul a pak nastupovali do práce tesaři. Museli odevzdat důkladné dílo třebaže věděli, že dřevěné mosty postupně nahradí železné a ocelové konstrukce. Totéž ostatně čekalo i pražce a kolejnice. Kvalitní pražce vyžadovaly dubové dřevo a duby na pláních prostě nerostly. Dělníci proto prokládali dubové pražce přivážené z východu topolovými hranoly napouštěnými speciální emulzí s tím, že je později vymění, stejně jako vystřídají kolejnice ocelové původní kolejnice ze železa. Těsně za dělníky připevňujícími kolejnice k pražcům mohutnými hřeby supala lokomotiva tlačící vagon s kovářskou dílnou, kuchyní a pracovnou inženýrů. S větším odstupem sledovalo pracovní čety stanové městečko, vzadu pak zůstávaly budoucí stanice, zatím většinou neladné shluky prkenných bud, kde nocovali


8.8.2011 9:58:28

Jdi na Západ

31

hazardní hráči a prostitutky, jinak neodmyslitelná součást nočního života „pekla na kolečkách“, jak psaly o staveništi dráhy východní noviny zásobované nejnovějšími zprávami zvláštními dopisovateli přijíždějícími s nákladními vlaky z Omahy. V jejich barvitém líčení grandiózního podniku nechyběly popisy útoků Indiánů, podstatně řidší ve skutečnosti než ve výtvorech novinářů. Přesto však měly především skupinky dělníků pracujících mimo hlavní staveniště svoje mrtvé a Union Pacific požádala vládu o vojenskou ochranu. Z Washingtonu skutečně posílali nové a nové jednotky hlídající kolem trati a před ukončením stavby tak zaměstnávala ochrana dráhy asi pět tisíc mužů v modrých kabátech, tedy kolem třetiny všech vojáků Unie. V dubnu roku 1869 dospěla čela pracovních čet obou společností téměř na dohled. 10. května přijely k Promotory vyzdobené lokomotivy s vagony plnými hostů. Ti sledovali svátečně oblečené dělníky pokládající poslední pár kolejnic a potom prezidenty obou společností, pány Stanforda a Duranda. Jejich hlavní inženýři jim předali mohutné palice, aby zarazili do předem předvrtaných otvorů ve vyleštěném vavřínovém pražci poslední čtyři hřeby. Dva zlaté, jeden stříbrný a jeden ze slitiny železa, stříbra a zlata.

Indiáni sledující stavbu železnice


8.8.2011 9:58:28

32


Pět dní po slavnosti v Promotory začal na trati pravidelný provoz. Každý den vyjížděl z obou terminálů, Omahy a Sacramenta, jeden vlak, aby zdolal vzdálenost, k jejímuž překonání potřebovala spřežení vystěhovaleckých výprav půl roku, za čtyři a půl dne. Část cestujících představovali pasažéři luxusních vagonů stavěných speciálně pro tuto příležitost v Pullmanově továrně v Chicagu. Ti absolvovali cestu do Kalifornie a zpět, aby vyhověli dobové módě a zpravidla využívali zvláštního, jednou týdně vypravovaného Tichomořského hotelového expresu. Jídelní lístek pro pasažéry expresu obsahoval antilopí pečínku, pečené pstruhy i čerstvé tropické ovoce. Nasycení strávníci potom odcházeli od stolů do hudebního vagonu na varhanní koncert. Velká většina těch, kdož si kupovali lístek na pacifickou dráhu, však nejela až do Kalifornie. Vystupovali na některém nádraží Velkých plání, aby tu obsadili svůj příděl půdy daný zákonem o domovinách. Další pak mířili do hor, kde chtěli hledat zlato. Někteří ve své snaze uspějí a vzniklá městečka přitáhnou i ty, kdož sice volání drahého kovu nepodlehnou, ale uvědomí si, že slušné živobytí může zajistit i výroba potravin pro hornické tábory. Blízkost železniční trati pak zaručí těmto farmářům odbyt jejich produktů i potom, co zlatokopové odtáhnou k další bonanze. Greelyho volání z roku 1857 tak parafrázují a opakují další a další novináři šedesátých a sedmdesátých let. Díky existenci zákona o domovinách a houstnoucí železniční a dostavníkové síti naslouchá jejich hlasu stále víc lidí. Nejen na východě Spojených států, ale i v daleké Evropě. Počet bílých obyvatel plání tak roste každým rokem o tisíce lidí, Západ přestává být vzdálenou divočinou, byť zde osadníkům stále hrozí různá nebezpečenství.


8.8.2011 9:58:29

R u d é d ě t i Ve l k é h o b í l é h o o t c e v e Wa s h i n g t o n u

33

RUDÉ DĚTI VELKÉHO BÍLÉHO OTCE VE WASHINGTONU Jeden z vážných problémů nových osadníků Západu představoval fakt, že region měl už svoje obyvatele. Nemluvili anglicky a jejich kultura „civilizaci“ amerického východu ani Evropy nijak nepřipomínala. První Evropané, kteří překonali Atlantik je považovali za poddané indických panovníků a nazvali je proto Indiány. Toto pojmenování jim pak už zůstalo i potom, co si někteří Kolumbovi současníci a všichni jeho následovníci uvědomili omyl janovského mořeplavce ve službách kastilské královny a začali používat pro ostrovy a země objevené Kolumbem názvů Nový svět či Amerika. Existenci Indiánů pak museli brát na vědomí příslušníci nové migrační vlny zaplavující Ameriku od šestnáctého století. Nové proto, že ani Indiáni nebyli původním obyvatelstvem kontinentu a někteří přišli do Ameriky jen několik tisíc let před Evropany; mnoho kmenů dokonce dorazilo na místa, kam přicházeli v 16. až 18. století evropští imigranti někdy velmi krátce před jejich příchodem. Otázka vztahu k Indiánům ovšem nezajímala jen ty, kdož v Novém Španělsku, Peru, Virginii, Novém Holandsku či v Kanadě přišli s primitivními zemědělci, sběrači či lovci přímo do styku, ale také koloniální a metropolní úřady. Politika kolonistů a evropských dvorů vůči Indiánům se přitom podstatně lišila a ovlivňovaly ji jak ideologické, tak ekonomické faktory. Španělé usilovali o evangelizaci Indiánů, kterou prováděly sice církevní osoby, ale řídil ji stát, a jejich začlenění do koloniální společnosti spočívající v ekonomické oblasti především na zemědělství a těžbě drahých kovů. Indiáni přitom představovali početně významnou část obyvatel španělských místokrálovství v Americe. Francouzských kolonistů bylo mnohem méně než Španělů a v Kanadě je zajímal hlavně obchod s kožešinami. Skupinky obchodníků převzaly od Indiánů jejich způsob pohybu po jezerním a říčním systému rozsáhlého regionu mezi Velkými jezery a hlubokým vnitrozemím. Pronikaly na kanoích postavených podle indiánských vzorů z březové kůry proti proudu řek, říček a potoků dál a dál na západ a překonávaly portášemi, přenášením kanoí i nákladů mezi


8.8.2011 9:58:29

34


jednotlivými toky, regionální rozvodí. Obchodníci putovali divočinou celé roky, budovali si daleko od osad na východě země jen malé stanice a vraceli se po dlouhých měsících z indiánských vesnic s objemnými náklady cenných vydřích, bobřích či liščích kožešin. Zanechávali za sebou u svých obchodních partnerů nejen evropské zboží v podobě textilu či cukru, hlavně ovšem velmi žádaných palných zbraních, ocelových nožů i seker, ale také nemanželské děti, které začaly hrát ve francouzském obchodě důležitou roli jako opora dalších expedic, popřípadě přímo jako jejich účastníci. Evangelizaci Indiánů přitom nevěnovala francouzská koruna zdaleka takovou pozornost jako španělští panovníci. V tom připomínaly francouzské kolonie kolonie anglické, založené ovšem na odlišném ekonomickém základě a jiném vztahu k Indiánům. Třebaže významná část anglických kolonistů přicházela do Ameriky z náboženských důvodů, hledali zde útočiště před pronásledováním pro své nekonformní náboženské přesvědčení. Zakládali zde především zemědělské osady, v nichž chtěli často naplnit biblická přikázání, evangelizační činnost mezi Indiány je zpravidla nijak nepřitahovala. Ve vztahu k Indiánům převzali totiž Angličané záhy holandský model. Kupovali od reprezentace indiánských kmenů půdu (připomeňme tu slavnou a často zmiňovanou výměnu pozemků na Manhattanu za evropské zboží holandskými obchodníky) a očekávali, že Indiáni pak prodanou půdu opustí. Hranice mezi takto získanými koloniemi a indiánským územím pak představovala čáru překračovanou někdy indiánskými válečníky hledajícími v bílých osadách relativně snadnou kořist, častěji však anglickými obchodníky. Ti ovšem většinou nepronikali do vnitrozemí tak hluboko jako Francouzi a navštěvovali spíš větší indiánské osady v relativní blízkosti hranice, kde se pak jejich skupinky navštěvované Indiány vnitrozemských kmenů střídaly v prakticky nepřetržitých pobytech. Hranici potom stále, byť pozvolna, posunoval k západu jednak příliv nových osadníků toužících po půdě, jednak náboženští horlivci a nonkonformisté vytlačovaní institucionalizovanými sektami z koloniálních komunit. Těsně před polovinou osmnáctého století dosáhly tak anglické osady Apalačského pohoří a pensylvánští či virginští obchodníci vstoupili do údolí Ohia. Právě jejich střetnutí s Francouzi přicházejícími ze severu otevřelo jeden z velkých mocenských


8.8.2011 9:58:29


35

konfliktů tohoto období. Sedmiletá válka skončila vítězstvím britské armády a jejích spojenců z koloniálních milic. Snaha londýnských úřadů zabránit kolonistům využít vítězství k dalšímu posunu hranice ve stopách mužů Daniela Boona pak možná ovlivnila rozhodujícím způsobem ty osadníky, kteří jinak naslouchali bez většího zájmu agitaci stoupenců nezávislosti. Reprezentace Spojených států, stejně tak jako její obyvatelé, pak převzali britskou politiku vůči Indiánům. Smlouvami s Indiány z konce 18. a počátku 19. století usilovala americká vláda se střídavými úspěchy přimět Indiány – Seneky, Delawary, Šonije a další kmeny území v oblasti Ohia – opustit kraj, kde potom obdělávaly půdu stovky a tisíce nových osadníků. K nejdůležitějším smlouvám této doby patřila greenvillská uzavřená rok po bitvě u Fallen Timbers 3. srpna 1795. Generál Anthony Wayne a náčelníkové Miamů, Delawarů, Wynadotů, Šonijů a několika méně významných kmenů jí stanovili hranici mezi indiánským územím a oblastmi uvolněnými Indiány bílým kolonistům. Probíhala po řece Cuyahoga, portášové cestě k Tuscaravas a dále k Fort Laurens, Loramie’s Creeku a Fort Recovery. Odtud mířila čára k Ohiu naproti ústí Kentucky. Oblast západně a severně hranice patřila až na pevnosti a osady založené už za války s Francií Indiánům, ti ovšem odstoupili vítězům od Fallen Timbers také 150 000 akrů na Ohiu proti Louisville. Dokument, stejně jako další smlouvy tohoto typu, posunoval hranice bílého osídlení dále na západ a vytvářel předpoklady pro nové změny poměru sil v regionu. Už v roce 1786 ovšem přišly Spojené státy s jistou modifikací staré britské indiánské politiky a vláda zřídila první rezervaci. Myšlenku rezervací podporoval velmi intenzivně Thomas Jefferson, považující rezervace za nejlepší místo pro výchovu Indiánů tak, aby postupně splynuli se společností bílých Američanů. Až do dvacátých let však vzniklo na základě smluv s jednotlivými kmeny či pouze z rozhodnutí Kongresu nebo prezidenta jen několik menších rezervací a indiánskou politiku vlády kritizoval čas od času jak tisk, tak veřejnost, zejména v souvislosti se zprávami o konfliktech mezi Indiány a farmáři, které končily vypálením samot či osad a pobitím jejich obyvatel. V roce 1824 zřídil Kongres pro správu rezervací a provádění vládní politiky vůči Indiánům Úřad pro indiánské záležitosti. Jeho agenti zodpovídali


8.8.2011 9:58:29

36


za dodržování dohod mezi vládou a jednotlivými kmeny, zejména v oblasti dodávek potravin, střeliva, zbraní či textilu i výplaty hotových peněz na rezervačních správách. Agenti sice zastupovali podle zákona americkou administrativu, pro Indiány však reprezentovali Velkého bílého otce ve Washingtonu, k němuž museli vznášet časté stížnosti. Dodávky do rezervací přicházely někdy pozdě, jindy Indiány pobouřilo jejich množství či kvalita. Na konci dvacátých let pak měli Indiáni o důvod k nespokojenosti víc. V prezidentských volbách roku 1828 zvítězil a otcem svých rudých dětí se stal Andrew Jackson. Americká historiografie zmiňuje jeho původ – byl prvním prezidentem narozeným na Západě – a spojuje s jeho administrativou demokratizaci veřejného života v USA. Už současníci ovšem opakovaně zmiňovali také jeho přesvědčení o zvláštních kvalitách amerického národa a nutnosti chránit rozhodně jeho zájmy. Opakovaně psal i mluvil o své nenávisti k „Donům“, jimiž rozuměl nejen Španěly, ale i nositele hispánské kultury v Americe v podobě občanů nových států vzniklých v boji španělských kolonií za nezávislost. Nechal bez váhání popravit britské občany podezřelé z podněcování Indiánů k boji proti americké armádě a za tzv. války s Kríky vedl proti Indiánům nemilosrdný vyhlazovací boj. Tento konflikt v letech 1813– 1814 přitom vyvolal soustavný tlak amerických osadníků na území osídlené příslušníky kmene Kríků v Západní Floridě a Georgii. Když Indiáni odpověděli útoky na osady v celé oblasti a nakonec dobyli Fort Mims, kde hledali osadníci z celého okolí marně útočiště, zahájily zde operace nejen miliční oddíly, ale i jednotky americké armády i přesto, že Spojené státy válčily v této době s tehdy nejsilnější mocností světa, s Velkou Británií. Velel jim právě Andrew Jackson, který zničil v listopadu 1813 velké osady Kríků Tallageda a Tallushatchee. O dva měsíce později dosáhl Jackson dalšího vítězství na Emuckfaro Creeku, po němž naplánoval útok přímo na hlavní základnu Kríků, vesnici Tohopeka. Na poloostrově Horseshoe Bend na řece Tallapoosa v dnešní Alabamě shromáždil náčelník Menewa a šaman Monahee asi tisíc bojovníků, hájících nejen říční břehy, ale i pevnou palisádu vybudovanou k ochraně poloostrovní pevnosti. Vojáci, milicionáři a jejich čerokijští spojenci Kríky nejdřív obklíčili a 27. března 1814 dal Jackson povel k zahájení dělostřelecké palby. Poté provedli obléhatelé frontální útok


8.8.2011 9:58:29


37

a prorazili obranu hned na několika místech. Během několikahodinové bitvy zahynuly víc než čtyři pětiny nejlepších kríkských bojovníků a téměř všichni nejvýznamnější náčelníci. Jackson pak donutil poražené přiznat Američanům právo na polovinu dosavadního území kmene, což znamenalo nejen ztrátu výjimečného postavení Kríků v oblasti, ale podstatné oslabení Indiánů v regionu vůbec. Část historiků pak spatřuje v bitvě u Horseshoe Bendu první krok k vyhnání Kríků z jejich původních území východně od Mississippi na její západní břeh v průběhu tzv. „odsunu“ indiánských kmenů za Mississippi. Ten probíhal právě v době Jacksonovy administrativy ve třicátých letech, třebaže myšlenku na toto řešení indiánské otázky formulovali stoupenci představy „bílé Ameriky“ už na počátku devatenáctého století a začala získávat stále víc vlivných přívrženců ve dvacátých letech. V té době rychle narůstala četnost sporů příslušníků tzv. pěti civilizovaných kmenů, tedy Kríků, Seminolů, Čoktů, Čikasů a Čerokijů, v Mississippi, Georgii, Alabamě a na Floridě s jejich bílými sousedy. Paradoxně proto, že tyto civilizované kmeny, hlavně Čerokijové v Georgii, dosáhly značných úspěchů v přejímání způsobu života bílé společnosti a nebezpečně konkurovaly majitelům velkých bavlníkových plantáží. Napětí v Georgii neustále rostlo a místní úřady žádaly řešení až ve Washingtonu. Prezident Monroe poslal kvůli sporům v Georgii v roce 1824 Kongresu zvláštní poselství, v němž navrhoval řešení nejen pro tento stát. Úřady měly přesvědčit Indiány o výhodnosti jejich dobrovolného odchodu ze států východně od Mississippi, zejména z Alabamy, Georgie a Floridy dále na západ. Tady jim vláda zaručí za opuštěnou půdu odpovídající náhradu a vybaví je navíc odpovídajícím materiálem, zásobami, zbraněmi i finančními prostředky pro první měsíce života v divočině. Kongres návrh přijal a ještě v roce 1824 zahájili emisaři právě zřízeného Úřadu pro indiánské záležitosti vyjednávání. Pozornost soustředili zejména na kmen Čerokijů, jehož míšenečtí náčelníci – John Ross měl jen osminu indiánské krve – dokázali využívat tradic kmene pro své „bílé“ ekonomické aktivity tak efektivně, že patřili k nejúspěšnějším obchodníkům s bavlnou v regionu. John Ross však za Mississippi odejít nehodlal. V červenci 1827 vyhlásil naopak Čerokijskou republiku a jako její prezident označil za jeden ze svých hlavních cílů zabránit zcizování indiánské půdy.


8.8.2011 9:58:29

38


Washingtonské úřady samozřejmě čerokijský stát neuznaly, na druhé straně však váhaly s vojenským zásahem proti Rossovým stoupencům, k němuž vyzývala část americké společnosti. Ta považovala Čerokije a Indiány vůbec za necivilizovatelné a odmítala jim přiznat právo pobytu na území Unie. Když pak zvítězil v následujícím roce v prezidentských volbách starý indiánobijce Jackson, začali používat vyjednavači Úřadu pro indiánské záležitosti při rozhovorech s Čerokiji tvrdších prostředků. Politiku změnila také administrativa státu Georgie. Hned po Jacksonově nástupu do úřadu v březnu 1829 začali georgijští zákonodárci rychle projednávat nový zákon. Čerokijové podle něj ztráceli k 30. červnu 1830 právo na jakoukoli půdu na území státu jako kmen. Ke stejnému dni přestaly místní úřady uznávat kmenové zvyky a ustanovení, odlišující komunitu od jejích sousedů. Čerokijové protestovali a jejich zástupci si dokonce vymohli slyšení přímo v Bílém domě. Ani prezident ani přítomný ministr války John Eaton však nemohli Čerokijům podle svých slov pomoci, záležitost spadala pod pravomoc georgijských orgánů, které navíc využívaly při jednáních o platnosti existujících smluv výkladu zformulovaného promptně samotným ministrem války. Smlouvy podle Eatona nepředstavovaly dohody mezi rovnocennými partnery. Formulaci o právu na kmenové pozemky, jímž Čerokijové operovali, pak ministr vyložil skutečně svérázně. Úřady neměly při uzavírání smluv na mysli právo na pozemky, ale pouze právo na nich lovit. Samotná půda zůstávala i nadále v dispozici vlády a pokud se změnily podmínky, má vláda možnost rozhodnout o využití půdy jiným způsobem. Protože podmínky doznaly skutečně změny, Čerokijové na sporném území neloví, ale hospodaří, nemohou starými ujednáními argumentovat a musí respektovat rozhodnutí georgijských zákonodárců. Ministrův nález podpořil i předseda nejvyššího soudu John M. Berrien. Ten označil smlouvy mezi Čerokiji a americkou vládou z konce 18. století za projev velkodušnosti vítězů, aniž by ovšem řekl, co to znamená pro jejich platnost. K otázce Čerokijů a Indiánů v USA konce dvacátých let vůbec promluvil ve svém prvním poselství o stavu Unie z 8. prosince 1829 i Andrew Jackson. Za hlavní cíl politiky své vlády vůči Indiánům označil odvrácení „divochů“ od kočovného způsobu života a jejich zcivili-


8.8.2011 9:58:29


39

zování, přičemž ovšem upozornil na problémy, které přineslo soužití Indiánů a bílých kolonistů v minulosti. „Starali jsme se o jejich civilizování a usazení na jedno místo, ale současně jsme neztráceli jedinou příležitost k získání jejich země a tlačili je dál a dál do divočiny. Proto nejenže nemohli opustit svůj kočovný způsob života, ale navíc na nás museli pohlížet jako na lidi nespravedlivé, nemající zájem o jejich osud.“ V těchto prezidentových slovech je patrná jistá účast nebo přinejmenším reálný pohled na postup bílých Američanů vůči Indiánům, který ovšem jen konstatoval a nesnažil se nijak zastírat či vysvětlovat. Stejný osud jako dříve Delawary nebo Mogegany však podle Jacksona čekal i Čerokije, pokud si ovšem neuvědomí hrozící nebezpečí a včas z Georgie neodejdou. „Jejich současná situace kontrastující s minulostí je mocnou výzvou našim sympatiím. Naši předkové našli Indiány jako pány ohromných rozloh. Pronásledováním a silou je donutili k ústupu; od řeky k řece, od pohoří k pohoří. Některé kmeny úplně vyhubili, z jiných zůstaly jen zbytky uchovávající si dříve hrůzu nahánějící jména. Obklíčeni bílými s jejich civilizačními zvyky, ničícími sám základ života divochů, zeslábli a upadli. Osud Mogeganů, Naragansettů a Delawarů dnes téměř dostihuje sudba Čoktů, Čerokijů a Kríků.“ Nezachrání je ovšem život na „ostrovech“ indiánské civilizace v moři bílého osídlení stávajících států Unie. „Lidskost a národní čest“ velí Američanům umožnit Indiánům odchod na západ. „Široká oblast západně od Mississippi, kde zatím nejsou žádné hranice státu nebo teritoria“ nabízí naději. Americké úřady zde mohou „garantovat tolik země, kolik jí budou potřebovat, aby tu žili jak dlouho budou chtít“. Jackson sliboval ve svém poselství, že jeho administrativa ponechá Indiánům volbu formy vlády, Spojené státy nebudou do jejich věcí nijak zasahovat a dohlédnou jen na dodržování míru mezi jednolivými kmeny. V přímých rozhovorech se zástupci Čerokijů odkazoval pak na zkušenosti otců a dědů Američanů, kteří váhali mezi setrváním v Evropě a odchodem za moře. „Je dobře známa vaše vazba k zemi, v níž spočívají kosti předků. Naši pradědové měli před dlouhou dobou stejné pocity, když ve snaze dosáhnout štěstí opouštěli domovy za velikou vodou a hledali klid a štěstí v těchto vzdálených a neprobádaných končinách. Kde by nyní byly jejich děti, kdyby tenkrát jednali jinak? Kde by byla jejich prosperita, jíž dnes požívají?“ Ať si tedy Čerokijové


8.8.2011 9:58:29

40


vezmou z počínání dávných emigrantů příklad. „Starý svět by mohl jen těžko poskytnout lidem to, čeho dosáhli změnou, již provedli jejich otcové, učinit je šťastnějšími a blahobytnými. V budoucím čase čeká stejné štěstí i vaše děti.“ Na počátku třicátých let, kdy georgijský guvernér vyhrožoval Indiánům deportacemi za asistence armády pokud neodejdou za Mississippi dobrovolně sami, pak prezident při svých setkáních s Čerokiji opakovaně a s rostoucí netrpělivostí zdůrazňoval, že nakonec budou muset odejít a čím dříve si tuto skutečnost uvědomí, tím lépe pro ně. Kombinací nátlaku a slibů tak rozbíjeli všichni, kdož v této době s Indiány oficiálně i neoficiálně jednali, jednotu Čerokijů a dalších kmenů. Někteří náčelníci přistoupili na nabízené podmínky a už na začátku třicátých let opustili svoje území v Georgii a Alabamě. V roce 1832 odešli za Mississippi Čoktové, pod vojenskou asistencí rušila své vesnice část alabamských Kríků a vojáci doprovázeli při odchodu na západ také některé tlupy floridských Seminolů. Ve washingtonském Kongresu probíhala v této době jednání o vytvoření tzv. Indiánského teritoria. 6. června 1834 rozhodla nejvyšší zákonodárná instituce USA o předání území o desítkách tisíc kilometrů čtverečních kmenům, které opustí oblast východně od Mississippi a odejdou za těžko překročitelnou přírodní hranici velké řeky. Teritorium zahrnovalo hned několik dnešních států Unie, celou Oklahomu, Jižní a Severní Dakotu, Nebrasku a část Kansasu. Rozhodnutí Kongresu odevzdávalo teritorium Indiánům „na věčné časy“ a jeho noví obyvatelé, v první řadě právě příslušníci oněch „civilizovaných kmenů“ Kríků, Čoktů a Seminolů zde vytvářeli „nezávislé republiky“ s vlastními ústavami a zákony. Od roku 1836 přicházeli do teritoria také první Čerokijové. Skupina kolem Majora Ridgeho, jenž znal osobně Jacksona z doby války proti Kríkům, kdy bojoval na straně americké armády, totiž podepsala s vládou USA dohodu o vyklizení dosavadních lovišť v Georgii, což fakticky znamenalo vítězství vyjednavačů Úřadu nad celým kmenem. Jeho demoralizované zbytky postupně rezignovaly a do dvou let opouštěli Georgii poslední Čerokijové. Odcházeli po tzv. slzavé stezce na podzim roku 1838. Asi 15 000 příslušníků kmene vyklidilo svoje vesnice v Georgii velmi pozdě, protože si chtěli vzít do nových domovů i poslední sklizeň půdy obdělávané předky. Neobyčejně silné podzimní deště roz-


8.8.2011 9:58:29


41

bahnily cesty, namáhavé putování přinášelo rostoucí ztráty především starým lidem a dětem. Vyčerpaná kolona dorazila v Memphisu k Mississippi až v zimě a překonávala bouřící proud s plovoucími krami jen s největšími potížemi. Část kmene pak rozbila zimní tábory hned po přechodu řeky, další skupiny hledaly vhodnější podmínky ještě dále na západě. Hlad a zima pak do jara zahubily další tisíce Čerokijů, kteří přišli do Indiánského teritoria doslova jen umřít. Ještě v zimě roku 1838 přinesli někteří soucitní pozorovatelé, patřil mezi ně i autor spisu Demokracie v Americe Alexis Tocqueville, kritické poznámky o organizaci přesunu nazývaného Čerokiji brzy „slzavou stezkou“. Kritikové politiky washingtonské vlády vůči Indiánům pak používali ve svých kampaních od roku 1839 údajů Herberta Walshe, podle něhož zemřela během pochodu Čerokijů z Georgie na pravý břeh Mississippi celá polovina účastníků. Třebaže důkladný průzkum pramenů odhalil později přehnanost těchto tvrzení, dosahovaly ztráty skutečně vysokých hodnot a podle většiny současných historiků nepřežilo putování a první zimu v novém domově asi 12% účastníků přesunu. Žádný z náčelníků Čerokijů, Čoktů či Kríků přitom nebránil kmenové území a dohody uzavřené kdysi s reprezentanty americké vlády se zbraní v ruce. Tento způsob obrany zvolil na počátku třicátých let náčelník Saců Černý jestřáb. Na rozdíl od dalších mužů svého kmene odmítl podepsat v Illinois dohody o odchodu za Mississippi a opustit loviště, pole i vesnice v údolí Rock River i přesto, že do kraje opuštěného sousedy Černého jestřába přicházely na konci dvacátých a na počátku třicátých let stovky bílých osadníků. Jejich stížnosti na konflikty s lidmi Černého jestřába vedly illinoiského guvernéra Johna Reynoldse k povolání miličních oddílů, které přiměly v roce 1831 pouhou přítomností Sacy k ústupu za Mississippi. Uprchlíci prožili na západním břehu řeky těžkou zimu a na jaře následujícího roku proto rozhodla kmenová rada o návratu do starých vesnic. Navrátilci se chtěli vyvarovat konfliktu s místními úřady a předpokládali jednání, jehož cílem byl oboustranně přijatelný kompromis. Než ovšem mohli přednést své návrhy a požádat, aby jim úřady ponechaly alespoň část jejich bývalého území, předali jim emisaři generála Henryho Atkinsona ultimátum vyzývající Sacy k okamžitému odchodu na druhý břeh řeky. Zakrátko pak dorazili milicionáři, jejichž zbrklá střelba na indiánské parlamentáře zahájila


8.8.2011 9:58:29

42


tzv. Válku Černého jestřába. Šedesátiletý zkušený válečník – bojoval v regionu už za britsko-americké války v letech 1812–14, kdy sloužil na britské straně – hledal podle tradice indiánského válčení nejdřív bezpečný úkryt pro nejslabší členy kmene. Odeslal ženy s dětmi do těžko přístupných bažin u jezera Koshkonong a pak vedl svoje válečníky proti bílým osadám kolem Rock Riveru. Sacové nenarazili na větší odpor a během několika dní vypálili desítky samot, jejichž obyvatele vesměs pobili. Zprávy o událostech na Rock Riveru dorazily záhy nejen k místním úřadům, ale až do Washingtonu, kde dostal generál Winfield Scott rozkaz odjet do Illinois a posílit svými jednotkami místní milice i oddíly federální armády, majícími už beztoho nad Sacy mnohonásobnou převahu. Ještě dřív než Scott dorazil do oblasti bojů, zatlačila bílá přesila muže Černého jestřába do vidlice mezi Mississippi a její přítok Bad Axe. Během krátké srážky zde zahynuly stovky Indiánů, část v boji, část při pokusu o ústup za Mississippi. Sám náčelník padl do zajetí a stanul před soudem. Po důkladném vyšetřování ovšem došli soudci k jednoznačnému závěru. Černý jestřáb neměl na válce žádnou vinu, příčinu konfliktu spatřovali vyšetřovatelé v nešťastné srážce milicionářů a náčelníkových mírových emisarů. Osvobozující rozsudek však neznamenal souhlas úřadů se setrváním Saců na východním břehu Mississippi. Černý jestřáb a jeho muži, kteří přežili bitvu v ústí Bad Axe, ale i další Indiáni z Illinois museli odejít na západní břeh Velké řeky. Nesměli si přitom založit nové vesnice přímo u jejího toku, ale ve vzdálenosti několika kilometrů, mimo bezpečnostní pásmo vytyčené armádou na ochranu osadníků na levém břehu Mississippi. Ještě do poloviny desetiletí pak podepsali zástupci vlády dohody s náčelníky ostatních kmenů v regionu, odcházejících pak přes Mississippi za Sacy a dalšími kmeny z Illinios deportovanými už na začátku třicátých let. V té době sáhla ke zbraním nakonec i část Seminolů, představující na konci třicátých let poslední z kdysi mocných kmenů na východě kontinentu a setrvávající v části svých bývalých lovišť na Floridě. I v jejich případě přitom dokázali vládní vyjednavači už v roce 1832 přesvědčit některé jejich náčelníky k odchodu za Mississippi. Poukazovali na obecně známý fakt rostoucího počtu bílých obyvatel této části Spojených států, kde bílí plantážníci vytlačovali Seminoly do nitra po-


8.8.2011 9:58:29


43

loostrova. Protože zde však bažinatá půda zemědělskému podnikání nijak nesvědčila, zřídil tu Úřad pro indiánské záležitosti rezervaci pro tlupu náčelníka Osceoly tvrdošíjně odmítajícího podepsat smlouvu o odchodu do Indiánského teritoria. Osceolovy spory s rezervačním agentem Willeyem Thompsonem skončily na konci roku 1835 útokem Indiánů na rezervační správu, kde zahynul nejen Thompson, ale i několik vojáků posádky, zřízené nedávno k udržování pořádku. Zprávy o úspěšném boji s vojáky získaly Osceolovi stovky nových bojovníků, jejichž útoky proti usedlostem plantážníků vážně ohrozily během dvou týdnů ekonomickou základnu Floridy v podobě lukrativního obchodu s třtinovým cukrem. Floridské úřady žádaly za těchto okolností zásah federální armády a ministr války Lewiss Cass odvelel na jih jednoho z nejuznávanějších velitelů americké armády této doby, budoucího vítěze války s Mexikem Winfielda Scotta. Ten přijel na Floridu nejen s tisíci vojáků, ale i s plánem izolace Seminolů, která měla vyvrcholit jejich kapitulací. Tři kolony, na něž Scott svoji armádu rozdělil, operovaly ve velmi komplikovaných přírodních podmínkách, jejich průzkumné jednotky či strážní oddíly padaly opakovaně do léček a navíc začalo váznout i zásobování. Scottovy plány tak zůstaly na Floridě nesplněny a generál z poloostrova odjel. Na místo velitele operací proti Seminolům tak nastoupil Thomas S. Jesup, jehož prvotním úkolem v tzv. Druhé seminolské válce (první proběhla v letech 1812–13) bylo zabránit neklidu mezi Kríky v Alabamě, a zejména obávané eventualitě kríkského povstání v době války americké armády proti Indiánům na Floridě. Jesup všechny svoje úkoly v Alabamě splnil a dokonce si převedl na své nové působiště na jihu oddíl kríkských válečníků, jichž pak používal jako průzkumníky v operacích proti Seminolům. Také proto dosáhl na Floridě jistých úspěchů, byť si na druhé straně ovšem často pomáhal velmi pochybnými prostředky. Osceola a po něm další náčelníci padli do rukou Američanů potom, co uvěřili nabídkám na mírová jednání a vojáci je pak na místě rozhovorů zajali. Zajatce pak Jesup nutil pod hrozbou smrti vést vojáky k úkrytům seminolských bojovníků v bažinách. Ani tento způsob boje, ani obrovská přesila vojáků a milicí Foridy i okolních států – války proti Seminolům se účastnilo asi 9000 mužů – nedokázaly konflikt ukončit. Sto zabitých Seminolů a skoro tři tisíce zajatců sice výrazně zmenšilo útočné


8.8.2011 9:58:29

44


možnosti Indiánů, neznamenalo však ukončení bojů. V květnu 1838 vyslechl ministr války Jesupovy prosby a z Floridy jej odvolal, právě v době, kdy tisk přinesl zprávy o dalších přepadech osad a plantáží skupinkami rudých bojovníků, jejichž stopy zmizely pronásledovatelům v bažinatém terénu. Jesupův nástupce, další velká osobnost americké armády a za pouhých několik let dvanáctý prezident Spojených států Zachary Taylor, přišel s novou strategií. Rozdělil celou ohroženou oblast na čtverce o straně asi 32 km (20 mil) a ve středu každého čtverce nechal postavit bytelný srub jako pevnůstku pro malou posádku vykonávající ve svěřeném úseku nepřetržitou hlídkovou službu. Důstojníci zároveň zaměstnávali místní černochy s perfektní znalostí terénu i zvyků Seminolů. Kromě toho procházely územím permanentně větší oddíly ničící plánovitě všechny chatrče, jež si zde Indiáni stačili postavit, stejně jako sklizeň na políčkách uprostřed bažin. Kromě toho vyplatil Taylor tisíce dolarů všem seminolským náčelníkům, kteří za těchto podmínek rezignovali na další odpor a projevili ochotu odejít i se svými bojovníky do seminolských vesnice v Indiánském teritoriu. Nakonec tak zůstalo v roce 1842 v bažinách Everglades asi posledních 300 nepolapitelných a neuplatitelných seminolských válečníků a členů jejich rodin. V té době už velel federálním jednotkám na seminolském bojišti další uznávaný představitel americké armády plukovník William Jenkins Worth. Trápily ho stejné otázky jako některé důstojníky už koncem třicátých let. Proč má armáda ztrácet každoročně stovky mužů a utrácet miliony dolarů jen proto, aby donutila Indiány opustit Everglades, kde se nemůže usadit žádný farmář ani plantážník? Worth proto kontaktoval své nadřízené ve Washingtonu s tímto dotazem i varováním. Úplná likvidace Seminolů v Everglades může trvat ještě roky, stát životy dalších stovek vojáků a přijít státní pokladnu na další miliony dolarů. Nebylo by za těchto podmínek lépe operaci ukončit a armádu z nezdravých bažin odvolat? Ve Washingtonu Worthovy otázky zvážili a vzali v úvahu plukovníkovu obavu. Třebaže dosáhl ve srovnání se všemi svými předchůdci největších úspěchů, označil další snižování početních stavů Seminolů v bažinách ne za otázku promyšlených operací, ale spíš za dílo šťastné náhody. Worth proto dostal souhlas s ukončením druhé seminolské války a vojenští statistikové mohli


8.8.2011 9:58:29


45

bilancovat. Z pěti tisíc Seminolů jich zůstalo na Floridě asi tři sta. Asi tři tisíce odešly do Indiánského teritoria a zbytek přišel o život v bojích nebo v důsledku těžkých podmínek existence na neustálém útěku. Armádní ztráty na životech byly jen o málo nižší. Armáda přišla o desetinu svých tabulkových stavů – patnáct set mužů a přitom žádnou

Titulní list příručky pro cestu do Oregonu a Kalifornie


8.8.2011 9:58:29

46


roli nehrál fakt, že jen malá část jich padla v bojích s neviditelným nepřítelem. Mnohem víc jich zahubily nemoci, zejména malárie a žlutá zimnice, někteří chudáci pak skončili v zubech kajmanů či je usmrtil jed nebezpečných hadů bažin. Spojené státy tak ztratily na Floridě víc vojáků a důstojníků než v nadcházející válce s Mexikem. Sedmiletá válka přitom stála dvacet milionů dolarů, tedy víc peněz než na kolik přišel americké daňové poplatníky odsun všech zbývajících Indiánů na západní břeh Mississippi. Velký bílý otec rudých dětí v této době, John Tyler, stejně jako jeho následovníci, James Polk, Zachary Taylor a Franklin Pierce, potom měli v následujících patnácti letech jiné starosti než osud několika desítek tisíc mužů, žen a dětí, jejichž postavení v rámci amerického politického systému navíc stále představovalo nejen praktický, ale i teoretický problém. Indiáni nebyli americkými občany, úřady uzavíraly s jejich kmenovými reprezentacemi formální dohody, neuznávaly jejich právo na vyhlášení vlastního státu, ale přiznávaly jim právo užívat po věčné časy obrovská území, která tvořila součást americké Unie. Ta ovšem doznala právě v této době výrazný růst. V roce 1845 přijal Kongres do svazku amerických států Texas, v roce 1846 uzavřela washingtonská vláda dohodu, jíž vyřešila otázku Oregonu a vítězstvím ve válce s Mexikem získaly podle podmínek smlouvy z Guadalupe Hidalgo USA obrovské části území poraženého protivníka, vše na sever od Rio Grande del Norte včetně Kalifornie na tichomořském pobřeží kontinentu. Na druhé straně přispěly právě tyto zisky k prohloubení rozporů mezi severem a jihem Spojených států a pouze kompromis z roku 1850 odvrátil na čas hrozící rozdělení Unie. Všechny tyto otázky zajímaly samozřejmě americké politiky a veřejnost víc než osudy zbytků Seminolů na Floridě nebo život Indiánů za Mississippi. Ti sice představovali nebezpečí pro kolonisty mířící do Oregonu, popř. zlatokopy spěchající do Kalifornie, ale protože většina budoucích Kaliforňanů volila rychlejší cestu přes Panamu, Nikaraguu či Mexiko, Indiáni Velké americké pustiny ze stránek tisku rychle zase zmizeli. Jen část veřejnosti sledovala zprávy o řídkých projevech odporu příslušníků kalifornských a oregonských kmenů čelících beznadějně bílé záplavě či informace o napětí mezi Siouxy v Minnesotě, kde počínání agenta v rezervaci Redwood Myricka vedlo nakonec v roce 1862


8.8.2011 9:58:29


47

k rozsáhlému povstání. To už však bylo v době, kdy už Spojené státy fakticky neexistovaly a Velký bílý otec o část svých rudých dětí vyhlášením samostatného státu na americkém jihu přišel. Některé z nich navíc projevily čirý nevděk, když podporovaly nepřátele Unie a bojovaly dokonce v konfederační armádě až do samého konce americké občanské války. Čerokijský náčelník Stand Watie například v hodnosti konfederačního generála čelil spolu se svými válečníky v šedivých uniformách unionistům i potom, co jeho bílí nadřízení uznali marnost dalšího odporu a stejně jako Robert E. Lee kapitulovali. Třebaže konec války Severu proti Jihu přinesl americké společnosti další vážné problémy spjaté s nutností odstranit válečné škody a obnovit politickou jednotu státu, zájem úředních míst i veřejnosti o rudé děti Velkého otce ve Washingtonu zase stoupal. Především o Indiány plání, představujících za nových podmínek vážnou překážku postupu americké hranice dál k západu, mj. do oblastí, které před pouhými třiceti lety slibovala washingtonská administrativa na věčné časy obětem politiky odsunu. Indiáni plání, severních i jižních, tedy v prvním případě především Siouxové, Čejenové a Arapahové, v druhém pak Komančové a Apačové přitom bývají považováni částí publicistů i veřejnosti za reprezentanty původních obyvatel Ameriky hájících ve střetnutí s bílou civilizací nejen svou odvěkou občinu, ale i původní hodnoty komunit žijících v souladu s přírodou a tradicemi. Málokterý mýtus má ovšem chatrnější základy spočívající v lepším případě na neznalosti historie, v horším pak na jejím vědomém zkreslování či přímo lživých konstrukcích. Ve skutečnosti ovlivnili pláně a jejich obyvatelé podstatným způsobem právě bílí kolonisté. Loretta Flower napsala v mimořádně autoritativní publikaci k tomuto problému zcela jednoznačně: „Období od poloviny sedmnáctého do konce devatenáctého století bylo pro původní obyvatele plání dobou obrovské proměny. Chopili se nových možností daných příchodem Evropanů a následnou expanzí osadníků ve Spojených státech a Kanadě na zamississippský Západ. Domorodci přizpůsobili nové technologie svým potřebám, vybudovali a přetvořili svoje základní sociální a kulturní instituce a pomáhali vytvářet multietnickou společnost Západu.“ Některé kmeny kočující po pláních v době příchodu mohutné vlny bílých osadníků v druhé polovině devatenáctého století žily v regionu


8.8.2011 9:58:29

48


už několik stovek let, jiné sem dorazily poměrně krátce před bílou migrací. Jejich příchod je nutné spojovat se změnami na východ od Mississippi vyvolanými právě evropskou kolonizací a jejími proměnami. Velké pláně zahrnovaly nížinu západně od Mississippi a Missouri, stoupající zvolna přes rozlehlé stepi až k úpatí Skalnatých hor. Kmeny plání žily jednak ze zemědělství, kdy jejich příslušníci obývali vesnice kolem velkých řek i jejich přítoků, jednak z lovu. Lovecké tlupy kočující po celém území a pronikající až do velehor na západě přitom patřily k různým, často nepřátelským kmenům. Možná už od počátku druhého tisíciletí našeho letopočtu sídlili na horní Missouri Mandanové, následovaní sem později Iowy, Omagy, Osagy a Ponky, sousedící s Arikary v Jižní Dakotě a Poniji v Nebrasce. Budovali zde na ostrozích nad říčními zákrutami stálé vesnice, často opevněné, a doplňovali si za letních lovů zásoby fazolí, dýní, kukuřice a slunečnicových semínek sklízených na miniaturních políčkách bizoním masem. Lovecké a pěstitelské úspěchy měly přinést, kromě pilné práce a obratnosti při pronásledování zvěře, společné náboženské

Zimní lov bizonů


8.8.2011 9:58:30


49

rituály. Ve vesnicích existovala jistá sociální diferenciace a některé rodiny měly dědičně zvláštní postavení. Španělské prameny konce šestnáctého století pak hovoří o prérijních lovcích. Procházeli regionem pěšky a využívali k přepravě svého skromného majetku psy. O sto let později už znali Indiáni jižních plání koně, jež získali buď při kontaktu se španělskými kolonisty, nebo z divokých stád, jejichž původ hledají historikové ve zvířatech uniknuvších svým španělským majitelům. Následující století přivedlo na pláně další skupiny Indiánů patřících k různým kmenům. Ti vesměs přijali způsob života kočovných lovců velkých zvířat ve stepích výše položených zvlněných rovin. Během zimy žily skupiny založené na příbuzenském vztahu nebo lovecké tlupy v přístřešcích zimovišť, kde muži lovili jako jednotlivci nebo v malých skupinkách. Na konci jara spojoval tlupy do větších uskupení společný zájem – organizovaný lov velkých zvířat a náboženské ceremonie, přičemž obě tyto aktivity trvaly až do pozdního podzimu. Tlupy charakterizovalo značné rovnostářství, zřetelně patrné i při dělbě kořisti. Mezi novými obyvateli plání z druhé poloviny osmnáctého století patří nejznámější Čejenové a Teton Siouxové, sídlící do té doby na levém břehu Mississippi. Všechny prérijní kmeny udržovaly vzájemné kontakty založené na výměně zboží a existenci stálých center s tradicí pravidelných trhů. Kočovníci si na nich ovšem nevyměňovali jen bizoní a jelení kůže, kožešiny, sušené maso a kukuřice sloužily také společným ceremoniím a obřadům. Tanec kalumetu, posvátné dýmky, tanec trávy a tanec slunce se tak staly přes svoje místní odlišnosti společným kulturním a náboženským statkem všech prérijních Indiánů, přispívajících do něj různou měrou vlastními tradicemi. Takováto obchodní a ceremoniální centra představovaly na jižních pláních Taos, Pecos či Piro, na severu pak vesnice Arikarů a Mandanů na řekách Niobrara a horním toku Missouri. Kromě těchto společných středisek přicházeli všichni Dakotové – Tetoni, Santee, Yanktoni a Yanktoné na řeku Minnesotu, Šošoni do Wyomingu a kmeny Plateau a oblasti mezi pásmy Skalnatých hor na území Vran na horním toku Missouri ke svým zvláštním setkáním. Mezi všemi kmeny plání přitom neustále rostl zájem o zboží a výrobky bílých řemeslníků a později výrobky tovární. Především koně, palné zbraně a v některých oblastech a obdobích i otroci ovlivňovali


8.8.2011 9:58:30

50


významnou měrou nejen ekonomiku společnosti na pláních, ale také politické a náboženské poměry. Některé kmeny ovládly obchod s těmito komoditami, což jim pomohlo získat v příslušných regionech mimořádné postavení. Tetonové dosáhli této pozice na severních pláních, Assiniboinové na pláních severozápadních a Komančové a Osagové na jihu. Indiáni a jejich ženy přitom neměli zájem jen o koně či palné zbraně, záhy si uvědomili i výhody ocelových nožů a seker, železných hrnců, jehel, ale také textilu. Skleněné korálky ovlivnily v kombinaci s tradičními dikobrazími ostny estetické vnímání a podstatným způsobem změnily obraz oblečení i obutí Indiánů plání. Přesto však měly pro podobu společnosti Indiánů největší význam právě palné zbraně a koně, spjaté historicky nepochybně právě s euroamerickou civilizací. Palné zbraně představovaly nejatraktivnější „bílé“ zboží pro Indiány hned na počátku obchodních kontaktů mezi oběma světy v 17. století. Angličané a Francouzi zásobovali své partnery a spojence v době konfliktů kvalitními zbraněmi, jichž však Huroni a Irokézové nepoužívali jen k lovu, ale především ve vzájemných střetnutích. Vlastnictví mušket a později modernějších ručnic dávalo v boji s klasicky vyzbrojeným nepřítelem rozhodující převahu, na druhé straně se pak ten, kdo takový nástroj k útoku i obraně neměl, předem ocital ve velmi komplikovaném postavení. Pro lov nemělo držení mušket zdaleka takový význam. Třebaže většina seriózních autorů odmítá s odkazem na hodnověrné prameny některá dobová svědectví vyzdvihovaná pozdější publicistikou, podle nichž prostřelili indiánští lukostřelci svými šípy bez potíží silná prkna a dokázali jediným šípem zabít bizona, měl luk až do druhé poloviny devatenáctého století ve srovnání s puškami hned několik výhod. Střelec dokázal vypálit v krátké době víc šípů než mušketýr kulek. Nabíjení pušky trvalo dlouho i pro zkušeného střelce, vytření hlavně, nasypání prachu i pěchování kule vyžadovalo svůj čas a nešlo provádět s běžnou mušketou na koňském hřbetě. Každý výstřel pak měl i svoji ekonomickou dimenzi, prach i olovo museli Indiáni kupovat či vyměňovat, zatímco šípy si dokázal vyrobit každý indiánský lovec sám. Pokud pak lovil Indián zvířata ve stádu či hejnu, hned první výstřel z pušky všechny objekty lovu splašil. Málokterý Indián uměl svou porouchanou pušku opravit a také z tohoto důvodu zůstavaly luky ve výzbroji Indiánů i v době, kdy některé


8.8.2011 9:58:30


51

nevýhody mušket odstranil technický pokrok v podobě opakovacích zadovek či revolverů, slavných koltů, remingtonů či smith and wessonů. Plukovník Richard Irving Dodge tak věnoval v knize Naši divocí Indiáni shrnující třicetiletou zkušenost života v pevnostech na západní hranici celou kapitolu právě indiánským lukům a šípům. „Luk je přirozenou zbraní severoamerických Indiánů, první dětskou hračkou, kterou dostane je maličký luk s pestrými šípy, jíž mu vtiskne do ručky pyšný otec, když jsou mu sotva čtyři roky a pak bez přestání až do nějakých deseti let střílí …“ Dodge viděl u Indiánů patrně tisíce luků a to během celé doby svého pobytu na západě (práce vyšla v roce 1883). Podle plukovníkova názoru během této doby význam luku jako hlavní zbraně Indiána sice poklesl, nikdy však úplně nezmizel. Lovci a válečníci přestali úplně vyrábět luxusní a neobyčejně pracné luky z losích parohů spojovaných jeleními šlachami, ty přecházely na konci období na novou generaci jen jako dědictví a jako cenná památka na předky. I v sedmdesátých letech devatenáctého století však Indiáni dokázali zhotovit kvalitní luky ze dřeva, nejraději přitom používali dřeva maklury, rostoucí však jen na několika místech. Indiáni proto nelitovali dlouhých cest, z nichž si pak přiváželi dřevo nejen pro vlastní potřebu,

Vraní Indiáni


8.8.2011 9:58:30

52


ale i na výměnu za jiné komodity. Jen pokud si nedokázali toto dřevo opatřit, sahali po jiné surovině, jasanu, jilmu či cedru a pak řezali, lepili a uhlazovali ramena, aby dosáhli naprosto stejnoměrného ohybu. Získali tak vynikající zbraň především na krátkou vzdálenost, i když totiž dokázali vystřelit šíp až do vzdálenosti dvou set metrů, jeho průraznost s rostoucí vzdáleností výrazně klesala. „Vypráví se mnoho o schopnosti Indiánů prostřelit šípem bizona a jeden autor dokonce tvrdí, že prostřelil šípem palcové prkno. Já však mohu pouze říci, že znám mnoho kmenů a nikdy jsem nic podobného neviděl. Často jsem pozoroval šípy zabodnuté do těla bizona až po pera, ale to se stalo jen v případě, že nenarazily na kost. Podle mé zkušenosti nebyl schopen ani ten nejsilnější Indián s nejlepším lukem schopný střelit bizona ani ze vzdálenosti několika stop mezi žebra tak, aby mu způsobil smrtelnou ránu.“ Podle Dodgeova soudu vyžadovala výroba kvalitního šípu víc práce než zhotovení luku. Po opracování tvrdého a pevného dřeva na příslušnou délku a tloušťku upravil lovec profil do „perfektního kruhu“. Hroty vyráběli Indiáni z kamene a ze železa, přičem první materiál pomalu ustupoval především pro obtížnost opracování kamene potřebné tvrdosti do příslušného tvaru. „Tvar železného hrotu prozrazuje účel, k němuž má být šíp používán,“ upozorňoval plukovník. „Lovecké šípy mají dlouhé, tenké ostří, zadní křidélka skloněná dozadu. Hrot je napevno přidělán k ratišti, a proto ho lze lehce vytáhnout z rány. Válečné šípy mají krátké, ostré hroty podobné lancetě; zadní křidélka míří dopředu a tvoří ozubec; je připevněn na ratiště velmi lehce, takže při pokusu o vytažení šípu zůstane hrot v ráně, aby tak mohl zabít později, když se to nepodařilo hned.“ Podobně jako další autory zaujal Dodgea fakt, že Indiáni dosahující znamenitých výsledků ve střelbě na zvěř i lidské cíle, stříleli velmi neradi a špatně do terčů, „zejména vzdálených“. Plukovník to přisuzoval ztrátě sebedůvěry, „připevněte čtvereční palec papíru na prkno nebo strom vzdálené asi padesát metrů a trefí ho stěží jednou po celodenním úsilí.“ Dodge tak uváděl příklad, kdy Indiáni soutěžili ve střelbě do terče s armádním důstojníkem a odešli s krutou porážkou. Úplně jiný výsledek přinesla střelba do stejně vzdálených pěticentových mincí v rozštípnutém prutu, ty považovali Indiáni zřejmě za cennou kořist a stříleli jako o život. Bílé pozorovatele fascinovala také rychlost


8.8.2011 9:58:30


53

indiánské střelby lukem. „Uchopí do levé ruky pět až deset šípů a vystřelí je tak rychle, že poslední je ve vzduchu dřív, než první padne na zem. Střílí přitom takovou silou, že by každý ze šípů smrtelně zranil člověka na vzdálenost nějakých dvaceti metrů. Nárazy tetivy na levé předloktí jsou při indiánské lukostřelbě tak silné, že si před bojem vždycky chrání tuto paži štítem nebo tvrdou jelení kůží.“ Přes zdánlivou podobnost se luky i šípy jednotlivých kmenů plání lišily do té míry, že nejen Indiáni, ale i zkušenější bílí lovci či vojáci mohli podle těchto zbraní poznat kmenovou příslušnost. Další tradiční zbraní Indiánů byly válečné palice, jež však do poloviny století přestali Indiáni nejen používat, ale i nosit. Na druhé straně zůstal v jejich výzbroji tomahawk, který však, jak poznamenal pečlivý a lehce ironický Dodge, ztratil svoje původní užití. Majitel ho podle něj nosil spíš jako ozdobu, „podobně jako dáma svého psíčka“, nebo ještě hůř, slouží mu leda „na štípání dřeva“. „Přesto však“, pokračoval plukovník, „stále existuje mnoho nádherně vyzdobených tomahawků, ale jsou spíš odznakem společenského postavení nošeným při slavnostních příležitostech a stěží považovány za zbraně.“ Na druhé straně nesměl žádnému Indiánovi obou pohlaví, „s výjimkou těch nejmenších dětí“, chybět nůž. Proslulý skalpovací nůž měl jako obyčejný řeznický nůž „anglické či americké výroby“, s rukojetí zdobenou zpravidla mosaznými kroužky původně jiné určení. „Za běžných časů míru ‚byl služebníkem pro práce všeho druhu‘, když však bylo možno čekat skalpy, byl nabroušen do jediného ostří břitvy.“ Majitel ho nosil v pochvě u pasu, někdy prosté, jindy zdobené podle vkusu a ekonomických možností. Klasickou zbraň Indiánů plání představoval oštěp. Pro ratiště dva a půl až tři a půl metru dlouhé nevolili Indiáni tvrdý jasanový kmínek, ale spíš lehké a pružné větve stejného stromu. Kamenné hroty opět ustupovaly hrotům kovovým, kde dávali Indiáni přednost dlouhým a rovným ostřím šavlí, většinou mexického původu. Jejich výzdoba připomínala v některých případech ušlechtilou ocel toledských zbrojířů. Tyto oštěpy považovali současníci, stejně jako kopí mexických jízdních oddílů, až do nástupu moderních pušek a revolverů za nejstrašnější zbraň jezdců plání, jejíž použití mělo pro cíl útoku zpravidla smrtelné následky. Ještě v průběhu mexicko-americké války


8.8.2011 9:58:30

54


v polovině devatenáctého století utrpěla americká armáda ve střetnutích s nepřítelem větší ztráty ranami kopí než kulemi mexických jezdců a infanteristů! Proti oštěpu v ruce obratného bojovníka poskytoval jen omezené možnosti obrany i štít, jenž používali Indiáni až do konce válek na pláních. Původně ho vyráběli z tlusté kůže šíje bizonů, v devatenáctém století však nepohrdli ani stejnými kusy kůže volů tvořících oblíbenou přípřež v kolonách vystěhovaleckých povozů. Tuto kůži o tloušťce přes půl centimetru zbavil výrobce štítu srsti, nechal pořádně provlhnout a pak proschnout. Poté ji naklepal, vyřízl potřebný tvar a důkladně vysušil. Takto upravená kůže získávala vlastnosti železa, „…pokud je zdvojena, což je častý případ,“ napsal zase Dodge, „je skoro dokonalou ochranou i proti té nejlepší pušce. Žádná kulka z pušky jí nemůže proniknout pokud nepřiletí kolmo a štít upevněný na levé paži smyčkou, umožňující vyklánění, odrazí skoro vždycky kulku do jiného směru.“ Indiáni věnovali výrobě svých štítů velkou péči nejen kvůli dokonalosti tvaru a zpracování, ale i pro jeho „duchovní náplň“, protože štít

Indián lovící bizona


8.8.2011 9:58:30


55

chránil nejen jejich život, ale do značné míry na něm závisel i úspěch v boji. Tomu odpovídala i výzdoba zbroje, lícová strana nesla obrázek totemu, ke štítu přivěšoval válečník svůj váček s medicinou a skalpy pobitých nepřátel. Štít visel na nejčestnějším místě teeppee a při významných dnech ho majitel věšel proti vchodu do svého obydlí. Na této skutečnosti neměnil nic fakt, že v devatenáctém století dále rostla mezi Indiány touha získat co nejlepší pušku. „Každý Indián mužského pohlaví, který ji může koupit, vyžebrat, vypůjčit nebo ukrást, má dnes nějakou palnou zbraň. V tomto ohledu jsou velkými znalci a mají to nejlepší, co jim jejich možnosti nebo příležitost dovolují.“ Tyto různé možnosti a příležitosti přinášely nemalé problémy v obrovské diverzitě zbraní v indiánských táborech, což zpětně ztěžovalo zásobování náhradními díly i střelivem. Relativně dobře řešitelný problém představovala munice, přestože indiánský lovec či bojovník často nedostal od obchodníka nebo rezervační zprávy náboje do své unikátní zbraně. Odléval si proto kulky a používal už vystřílených nábojnic plněných prachem zapalovaným kapslemi do perkusních pušek koupených od zkušených veteránů výměnného obchodu na Západě, kteří znali místní situaci. „Indiáni tvrdí,“ informuje zase Dodge, „že tyto náboje jsou skoro stejně dobré jako originální a že je možné je znovu plnit čtyřicetkrát či padesátkrát.“ Potíže se střelivem do pušek téměř neexistovaly v případě revolverů, kde redukce velké variability ráží i nábojů podstatně pokročila, což pomohlo jak obchodníkům, tak zákazníkům. Indiáni drželi své pušky při jízdě zpravidla napříč přední částí sedla, často zabalené do nádherně vyzdobené jelenice. Někdy tak vezl Indián zbraň, jejíž kvalita udivila i renomované znalce. Dodge popisoval mladého siouxského náčelníka, vracejícího se z neúspěšné výpravy proti Ponijům. „Byl to vysoký, asi pětadvacetiletý chlapík s výrazem darebáka oblečený v krásné jelenici. Přes sedlo držel skvostnou bizoní pušku toho nejlepšího modelu; na každé straně opasku měl holster a v něm krásný kolt s pažbou vykládanou slonovinou, na řemeni kolem krku pak visel ten nejlepší dalekohled.“ Revolvery, jak je z popisu vidět, nosili Indiáni stejně jako bílí vojáci či lovci v holstrech z jelenicové kůže připevněných k opaskům z kožešiny nebo kůže s klasickou přezkou. Na opasky našívali Indiáni, či spíš jejich ženy, proužek jelenice, za níž


8.8.2011 9:58:30

56


zastrkávali náboje. Inspirovaly je k tomu patrně armádními opasky, kde nosili vojáci pohotovostní zásobu střeliva. Opasek pak sloužil i k přivěšování dalších propriet, kromě už zmiňovaného nože, sáčku na tabák a dýmku, někdy i váčku s medicinou. Pasáž z Dodgeových Indiánů o způsobu, jímž siouxský náčelník držel pušku přes koňské sedlo odkazuje na další charakteristický znak Siouxů, Komančů či Osagů. Kůň, tento nezbytný atribut Indiánů plání v reálu i v indiánských mýtech, přišel do Ameriky s Evropany. Veškerá literatura o daném problému konstatuje prostý fakt, že na americkém kontinentě sice žil před miliony let jakýsi miniaturní příbuzný pozdějších koní Starého světa, vymřel však dávno před příchodem hominidů na západní polokouli. Koně tak přivedli do Ameriky Španělé a na rozdíl od zbraní je ochotně vyměňovali za komodity nabízené Indiány. V sedmnáctém století tak přicházeli do Santa Fé a dalších obchodních středisek v oblasti puebel Indiáni z jižních plání a žádali zde za své zboží, především kůže, kožešiny ale také otroky kromě jiných přitažlivých produktů světa bílého muže, rolniček, zrcadel či bavlněných a vlněných textilií také koně a muly. Přes Apače a Kiowy se tak dostali koně ještě před koncem sedmnáctého století až k Osagům, aby převzali o několik let později roli hlavních obchodníků s touto stále žádanější komoditou Komančové. Jejich prostřednictvím získávali svá zvířata v prvních desetiletích století osmnáctého severní Šošoni a kmeny na horní Missouri. Ještě před polovinou století pak zvládli jezdecké umění Ploskolebci a Nes Percés a krátce po nich i Černonožci, Gros Ventres, Vrány, Arapahové, Čejeni, Arikarové, Mandanové a Assiniboinové. Ti nabízeli za koně opět „bílé zboží“, získané od francouzských a anglických obchodníků. Někdy v padesátých letech předali Arikarové koně Teton Siouxům a od nich je rychle přebraly další odnože kmene. Netrvalo potom ani půl století a kůň zcela změnil nejen způsob pohybu, lovu a válčení populace na pláních, ale ovlivnil i její hodnotový systém a myšlenkový svět. Zajištění pastvy pro rostoucí stáda specializovaných koní – Indiáni cvičili koně zvlášť pro válečné účely a zvlášť pro lov, kde ještě rozlišovali mezi letním a zimním lovem bizonů – představovalo jeden z imperativů jak pro přesuny v jarních a letních měsících, tak pro budování zimních táborů, kde koně okusovali místo trávy topolovou kůru. Nutnost zajistit koním dostatek pastvy na jaře


8.8.2011 9:58:30


57

vedla jezdecké kmeny i k vypalování stařiny, tedy k aktivitě, jíž ochránci životního prostředí spatřující v přístupu Indiánů plání k přírodě vzor hodný následování, velkoryse přehlížejí, třebaže právě tato praktika životní prostředí výrazně poškozovala, a to nejen na pláních devatenáctého století. Při lovu bizonů používali sice Indiáni tradičních způsobů, tedy štvaní nebo pobíjení obklíčených zvířat, jezdci však dosahovali podstatně větších úlovků než opěšalí lovci. Kůň navíc umožnil lovcům pohyb po větším území, mohli úlovky dopravovat k táborům z větších vzdáleností, aby je tu pak spotřebovali na místě nebo sušili maso do zásoby. Méně lovců tedy zajistilo víc potravy a to uvolnilo prostor pro další aktivity, kromě jiného i výpravy, jejichž cílem bylo získat nové koně. Jejich vlastnictví představovalo důležitý faktor určující místo jednotlivce v tlupě či kmeni. Sociální statut nerostl jen kvantem úlovku děleným mezi příslušníky pospolitosti, ale také množstvím koní. Velcí vlastníci je půjčovali těm, kdož měli zvířat méně a tato praxe vytvářela i posilovala závislost v loveckých skupinách dříve nepoznanou. Rostoucí lovecké revíry a téměř permanentní výpravy, jejichž účastníci vyjížděli s cílem ukrást co nejvíc koní, multiplikovaly ozbrojené konflikty. Jejich podoba však doznala oproti předcházející epoše také důležité proměny. Zmizela praxe střetnutí velkých skupin pěšáků, malé skupiny jezdců prováděly nenadále přepady, jejichž účastníci vyjížděli ve snaze získat kořist nebo pomstít ztráty utrpěné předchozím loupežným nájezdem nepřátel. Stav permanentní hrozby zvyšoval společenskou prestiž válečníků a to se pochopitelně odráželo na sociálních vztazích pospolitostí. Válečné (i lovecké) výpravy vyžadovaly po každém muži hned několik koní a rodiny vlastnící velká stáda si vzhledem k pozicím získaným v boji i při lovu vytvářely předpoklad aspirovat na přední pozice v tlupě; početné stádo jim pak umožňovalo transport většího kvanta osobní majetku. Na druhé straně však, vzhledem ke krátkému trvání tohoto stavu, nevznikla strnulá společenská struktura a úspěch v lovu i na válečných výpravách otevíral cestu k vzestupu každému členovi tlupy. To inspirovalo mladé bojovníky ke stále častějšímu „pokoušení osudu“ v podobě účasti na akcích, z nichž přiváděli koně a přinášeli skalpy, materializovaný symbol úspěchu v boji. Touha po koních tak vyvolávala řadu neutuchajících aktivit. Vysoká spotřeba zvířat při lovu i válčení přitom představovala jen jeden z faktorů


8.8.2011 9:58:30

58


tohoto stavu. V blízkosti ležení jezdeckých kmenů spásala trávu, listí stromů a v případě nouze i kůru kmenů tisícihlavá stáda, aniž by jejich majitelé přestali o nové přírůstky usilovat. Koně od nich totiž ochotně kupovali bílí osadníci, erár či od poloviny devatenáctého století vystěhovalci táhnoucí pláněmi na západ. Jejich vlastní zvířata totiž často ukradli Indiáni a třebaže vystěhovalci používali k tahu hlavně volské potahy nebo muly, potřebovali koně pro lov nebo osobní přepravu. Indiáni nakonec představovali pro koně na pláních i v jejich blízkosti takovou hrozbou, že i generál Crook vyměnil svého válečného oře za mulu. Pro kavaleristu totiž znamenal ukradený kůň značné ponížení, jež nehodlal generál, vyznávající i jinak značně nekonvenční přístup k armádním předpisů a normám, nenosil např. uniformu ani předpisovou pokrývku hlavy, ale nechal si ušít oblek z kanafasu a nosil tropickou helmu, riskovat. Přechod k jezdeckému způsobu života neovlivňoval jen poměry uvnitř jednotlivých tlup, ale i vztahy v celém regionu. Vzhledem k blízkosti bohatých koňských trhů si uchovávali na jihu své mimořádné postavení Komančové, na severu potom Vrány. Podle některých odborníků na problematiku Indiánů plání pak inspirovala Arapahy a Čejeny k jejich migraci na jihozápad právě snaha proniknout blíž oblasti bohaté na koně. Díky vyšší mobilitě jezdeckých kmenů rostla šíře kontaktů mezi vzdálenými etniky, vzrostl počet účastníků ceremoniálních setkání, kde se sbližovaly náboženské světy Indiánů plání. Do náboženských představ pronikl samotný kůň, a to velmi často na významné místo, což samozřejmě zpětně posilovalo pozice vlastníků velkých stád jak v případě jednotlivců či rodin, tak celých kmenových pospolitostí. Koně a střelné zbraně (ale také káva, cukr, ocelové sekery a nože, železné či měděné kotlíky, vlněné pokrývky a bavlněné oblečení, v neposlední řadě pak „ohnivá voda“, alkoholické nápoje různého druhu) výrazně poznamenávaly svět Indiánů plání a ovlivňovaly částečně i jejich hodnotový žebříček. Přesto však i v druhé polovině devatenáctého století dodržovaly rudé děti Velkého bílého otce ve Washingtonu přinejmenším část tradic, jež je odlišovaly od bílé společnosti a představovaly vážnou překážku naplnění představ Thomase Jeffersona, tedy úplného splynutí Indiánů s většinovou společností. Jedinou důstojnou


8.8.2011 9:58:31


59

činností byl pro muže lov a boj ať už v podobě ochrany vesnic či válečných výprav, rozhojňujících bohatství kmene. Muž měl ve společnosti naprosto suverénní postavení, chlapce preferovali od narození v rodině do té míry, že statut matky v komunitě určoval v podstatě počet jejích mužských potomků. Trestat mohl chlapce jen muž, matka mu směla nanejvýš odmítnout jídlo. Zatímco děvčátka pomáhala odmalička matkám a tetám v domácích pracech včetně namáhavého stavění a rušení stanů, stříleli už tří či čtyřletí chlapci z luků a zkoušeli jezdit na koních. Tak jako dospělí Indiáni ani děti necvičily střelbu do terče, mířily vždycky na živé cíle, drobné hlodavce a ptáky v okolí tábora, v nejhorším případě pak na jistým způsobem imaginární kořist v podobě motýlů. Tlupa si svoje úlovky také sama pekla, někdy pod dozorem některého z dospělých lovců, jenž ukazoval dětem lovecké praktiky kmene a seznamoval je se zvyky a tradicemi. Fyzickou odolnost získávali malí Indiáni zpravidla prakticky neustálým pohybem při lovu a pronásledování kořisti. Ve dvanácti letech si hráli chlapci na válečné a lovecké výpravy, o nichž jim vyprávěli otcové a strýcové, o málo později už podnikali skutečné výpady proti bílým osadám či osamělým bojovníkům nepřátelských kmenů a v případě úspěchu žádali o přijetí mezi mladé válečníky. Pokud shledala mužská komunita tlupy jejich čin skutečně dost přesvědčivým, mohli přijmout nové jméno. Před přechodem mladíka k „psím vojákům“, mladým bojovníkům sdruženým v různá bratrstva, musel adept nicméně prokázat při velkých zasvěcovacích slavnostech schopnost vzdorovat bolesti a projevit dostatečné sebeovládání. Budoucím válečníkům přitom zpravidla provlékali žíněné smyčky zářezy v kůži na zádech. Kouzelník, který operaci prováděl, pak přivázal ke smyčce těžký předmět, většinou bizoní lebku a tu pak musel mládenec za sebou tahat tak dlouho, dokud žíně kůži neprořízly. Jindy protáhl kouzelník mladíkům řemeny prsními svaly. Druhý konec řemenů upevnil smyčkou na vrchol kůlu, kolem něhož pak kruh zasvěcovaných tančil tak dlouho, až řemeny ze svalů vytrhal. Po zkoušce vytrvalosti, čtyřdenním nepřetržitém tanci doprovázeném pískáním na kostěné či hliněné píšťalky, zbýval mládenci ke vstupu mezi dospělé bojovníky poslední krok. Během samotářské kontemplace dosáhl spojení s duchy předků a přírodními silami. Ty mu


8.8.2011 9:58:31

60


potom, zhmotněné v předmětu uloženém v kouzelném váčku, poskytovaly sílu pro boj i lov. Úspěšné absolvování všech zkoušek zaručovalo adeptovi zařazení mezi muže, mohl pomýšlet na ženitbu a rodina i přátelé očekávali další válečnické a lovecké úspěchy. Za své hlavní lovné zvíře považovali Indiáni plání bizona. Ještě na počátku devatenáctého století pomalu procházely po pláních v jediném stádě miliony kusů těchto mohutných tvorů. Neposkytovali Indiánům jen maso k okamžité spotřebě, Indiánky je také rozřezávaly na pruhy a sušily, ale též velmi hodnotné kůže na výrobu stanů, těžkých plášťů a mokasínů. Lovci a jejich ženy využívali i bizoních rohů, šlachy používali jako pevných nití, z kostí vyráběli píšťaly i hroty šípů. V druhé polovině století však začaly stavy bizonů klesat a po vybudování pacifické dráhy, rozdělila stádo na dvě části, tento proces nabyl ještě na rychlosti. Během několika let přestalo jižní stádo úplně existovat. Částečně proto, že bílí lovci postříleli stovky tisíc kusů kvůli kůžím, hlavně však v důsledku epidemie dobytčího moru. Ta zasáhla

Letní lov antilop


8.8.2011 9:58:31

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

EDICE. Polozapomenuté války

Recommend Documents