EDICE. Polozapomenuté války

EDICE

Polozapomenuté války

Krvavá odyssea_tisk.indd 1

15.7.2011 15:58:00

Ediční rada edice Polozapomenuté války prof. PhDr. Radek Fukala, Ph.D. (Univerzita Hradec Králové) doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií a žurnalistiky) doc. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. (FF UK, ředitel Ústavu světových dějin na FF UK) prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK a Technická univerzita Liberec) PhDr. Karel Richter, CSc. doc. PhDr. František Stellner, Ph.D. (FF UK a VŠE, ředitel Ústavu světových dějin na VŠE) prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc. (FF UK, Ústav světových dějin)


15.7.2011 15:58:07


15.7.2011 15:58:07

EDICE


15.7.2011 15:58:08

MIROSLAV ŠEDIVÝ

Krvavá odyssea ŘECKÝ BOJ ZA NEZÁVISLOST 1821–1832


15.7.2011 15:58:08

Recenzent: prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc.

Copyright © Miroslav Šedivý, 2011 Cover © Karel Kárász, 2011 Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2011 ISBN 978-80-7425-087-3


15.7.2011 15:58:08

OBSAH

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Řecko na počátku 19. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 Společnost přátel a invaze do podunajských knížectví . . . . . . . . . . . . . 26 Ali paşa z Janiny a počátek povstání v Řecku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Brutalita války a tragédie ostrova Chios . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 Charakter a průběh konfliktu do egyptské intervence . . . . . . . . . . . . . 63 Vyhlášení nezávislosti a soupeření Řeků o politickou moc . . . . . . . . . 78 Filheléni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 Lord Byron a filheléni humanisté . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .101 Pod egyptskou taktovkou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .114 Bitva u Falerónu a pád Athén . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .127 Postoj evropských velmocí do podpisu londýnské smlouvy . . . . . . . .139 Bitva u Navarina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .153 Utrpení katolických Arménů a rusko–osmanská válka . . . . . . . . . . . .169 Prezident Kapodistrias . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .180 Nezávislost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .189 Doslov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .202 Chronologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .205 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .208 Seznam použité literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .221 Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .228


15.7.2011 15:58:08

Pronásledování Řeků v Konstantinopoli v roce 1821


15.7.2011 15:58:08

Úvod

9

ÚVOD Boj Řeků za nezávislost na Osmanské říši ve 20. letech 19. století je bezpochyby možné označit za zapomenutý konflikt. I když veřejnost ze školních škamen ví, že k něčemu podobnému v minulosti došlo, většinou právě zde všeobecné vědomosti končí. Vinu na tom nepochybně má i skutečnost, že do dnešní doby nebyla v českém jazyce vydána jediná práce věnovaná vzniku moderního řeckého státu, který v dnešní době poutá pozornost celé Evropy kvůli svým vážným hospodářským problémům. Je však dost dobře možné, že ten, kdo právě čte tyto řádky, se více než o Řecko zajímá o slíbený konflikt. Zde však musím laskavého čtenáře varovat, že v této knize nenalezne popis velkých bitev a geniálních manévrů slavných vojevůdců, protože obojí v zápase mezi Řeky a Turky chybělo. Jejich ozbrojené střetnutí mělo jen málo společného se způsobem válčení v jiných částech Evropy. V jeho průběhu došlo jen k několika bitvám hodných tohoto označení, naopak ozbrojených šarvátek, kterých se účastnilo jen několik desítek či stovek osob, byl bezpočet. V nich pak více než um velitelů rozhodovaly schopnosti jednotlivců. Stejný charakter měla i válka na moři. Tento příběh není ani o charakterních hrdinech, protože těch tato válka nabídla jen velmi málo. Řecké povstání bylo především o etnické a náboženské nenávisti, o rozsáhlých čistkách, které vedly ke smrti desetitisíců a utrpení statisíců nevinných lidí. Viníka a oběť však není možné určit, protože zločinů se dopouštěly obě strany, tedy Řekové a Turci. Povstání nepřipomínalo pouze příběh z antické tragédie, ale v mnoha ohledech i absurdního dramatu, kdy hloupost, nevědomost a domýšlivost vedly k nanejvýš komickým situacím, z nichž některé jsou velmi podobné těm, ke kterým dochází v souvislosti s tímto regionem a Evropou i v dnešní době. Právě Evropa bude hrát v celém příběhu důležitou roli, neboť to nebyly zbraně Řeků či Turků, ale politika evropských velmocí a konflikt mezi Ruskem a Osmanskou říší v letech 1828–1829, které nakonec rozhodly celou válku. Z tohoto důvodu bude pozornost věnována i mezinárodním souvislostem řeckého povstání a rusko–osmanskému konfliktu, ačkoliv ten sám vypukl z odlišných důvodů. Naneštěstí pro válkychtivého


15.7.2011 15:58:09

10

Krvavá odyssea

čtenáře ani on nenabídl žádné bitvy, které by se zapsaly zlatým písmem do dějin vojenství. Nejspíš proto i on může být také počítán mezi zapomenuté konflikty. Při psaní práce na dané téma je nutné poukázat na problém s časovým a geografickým vymezením řeckého boje za svobodu. Jeho počátek je jednoznačný: rok 1821. Kterým rokem ho však uzavřít? Vojenské operace skončily na podzim 1829, tehdy však ještě nebylo zdaleka jasné, jak bude řecký stát rozlehlý a kdo mu bude vlastně vládnout. V roce 1830 sice padlo rozhodnutí, že se bude jednat o nezávislé království, podoba jeho teritoria i jméno panovníka však byly modifikovány v průběhu dalších dvou let. Teprve až v roce 1832 byly podepsány smlouvy, které vedly ke vzniku nezávislého Řecka, a rovněž až nyní se s jeho existencí formálně smířil osmanský sultán. Teprve tehdy započala mezinárodněprávní existence nového státu, a právě proto zde bude hlavní část celé ságy ukončena. V případě určení jeviště, na kterém se bude celá tragikomická hra odehrávat, je nanejvýš problematické užívání termínu „Řecko“, přinejmenším tak, jak je vnímáno dnes. Dnešní řecký stát je rozlohou více jak dvakrát větší než ten z roku 1832, na druhé straně zdaleka nezahrnuje veškeré oblasti, na kterých v průběhu povstání žili osmanští Řekové. Označení Řecko bude pro potřeby této knihy aplikováno na území, kde probíhalo samotné povstání a které se nakonec stalo součástí nového státu: Peloponéský poloostrov, jižní oblasti pevninského Řecka s Attikou a přilehlé ostrovy. Právě na tomto území a v rozmezí přibližně jedenácti let se odehrával vojenský i politický zápas, který nakonec vedl ke vzniku novodobého Řecka. Stejně jako Odysseus v o něco kratší době i řečtí povstalci nakonec dospěli ke svému cíli. Podobně jako tohoto antického hrdinu i je čekala mimořádně dlouhá a trnitá cesta. Při přepisování vlastních řeckých jmen jsem se přiklonil k zachování jejich řeckého charakteru, a proto nikoliv Řehoř, ale Gregorios, nikoliv Alexandr, ale Alexandros. V případě přepisu osmanských jmen a hodností je nutné rozlišovat mezi jejich tureckými a arabskými nositeli, zvláště pak v používání ş a š. U Turků je proto se jménem používán titul paşa, u Arabů pak paša. To samé platí pro beye, respektive beje. Při uvádění těchto hodností bez vlastního jména je aplikována pro čtenáře jistě srozumitelnější forma paša/pašalík, dej. Je také použit čím dál tím rozšířenější způsob skloňování Mahmut–Mahmuda, Mehmet–Mehmeda.


15.7.2011 15:58:09

11

Osmanská říše ve 20. letech 19. století

Úvod


15.7.2011 15:58:09

12

Krvavá odyssea

ŘECKO NA POČÁTKU 19. STOLETÍ Většina dnešního Řecka byla v předvečer revoluce součástí Osmanské říše (Turecka), které z Konstantinopole (Istanbulu) vládl sultán. Jeho impérium bylo sice na první pohled stále ještě mocností, jejíž území se rozprostíralo od Balkánu přes Anatólii až po Mezopotámii, pouště Arabského poloostrova a severní Afriku od Egypta po Alžírsko, ale jakkoliv byla tato rozloha ohromující, při pečlivějším pohledu byla realita zcela odlišná. Osmanská říše se nacházela ve vážné vnitřní krizi v důsledku ekonomického úpadku a technologického a administrativního zaostávání za vyspělými evropskými státy. Série porážek na bitevních polích od sklonku 17. století toho byla jasným důkazem a učinila z kdysi obávané mocnosti Sulejmana I. Nádherného „nemocného muže na Bosporu“, který již nebudil strach ani respekt. Sultánova moc slábla na mezinárodní scéně i uvnitř říše. V mnoha provinciích byla nepatrná, v severní Africe či na Arabském poloostrově prakticky neexistovala. Centrálně řízená administrativa fungovala jen v některých regionech, a i zde ve velmi omezené míře. Většina státu byla v praxi spravována místními hodnostáři s vlastními politickými a ekonomickými ambicemi, kteří často jen velmi málo plnili panovníkovy příkazy a jednali zcela dle své libovůle. Mnoho obyvatel říše se tedy stalo obětí nikoli sultánovy příliš tvrdé vlády, ale její faktické absence.1 Tento stav se pochopitelně negativně dotýkal i Řeků, kterých v říši žily asi 3 miliony. Z 26 milionů obyvatel tak tvořili téměř 1/9 celkové populace. Za Řeky se nepovažovali všichni ortodoxní věřící, těch zde žilo mnohem více, ale jen ti hovořící řečtinou jako mateřským jazykem. Rovněž by bylo chybou považovat všechny Řeky za oběti nedokonalé osmanské administrativy. Nejmocnější z nich totiž byli její součástí a někdy se vůči ostatním Řekům chovali stejně špatně či dokonce hůře než turečtí hodnostáři. Řecká společnost nebyla co do bohatství a politického významu zájmů homogenní. Byla rozdělena do několika skupin, z nichž některé během povstání bojovaly o politickou moc. Toto soupeření dokonce několikrát přerostlo v občanskou válku. Navíc zdaleka ne všichni toužili po ozbrojeném konfliktu s Turky, ke kterému nakonec byli přinuceni v důsledku


15.7.2011 15:58:09

Ř e c ko n a p o č á t k u 19 . s t o l e t í

13

okolností. Vysoce loajální byli zejména nejvyšší představitelé ortodoxní církve v čele s patriarchou. Po dobytí Konstantinopole Turky a zničení Byzantské říše v roce 1453 se právě patriarcha stal z rozhodnutí sultána vůdcem Řeků, kteří v rámci Osmanské říše získali značnou míru autonomie. Jako další nemuslimské komunity vytvořili vlastní samosprávný celek, takzvaný millet, v jehož rámci si zachovávali tradiční instituce, zvyky a právní předpisy v záležitostech víry a soukromého práva. Manželství, rozvody, dědictví byly upraveny v rámci milletů dle vlastních zvyklostí. Patriarcha disponující nad svými ovečkami značnými pravomocemi byl sultánovi zodpovědný za jejich loajalitu a odvod daní. Měl tak významný důvod být loajální vůči státu, kterému vděčil za svoji mimořádnou politickou moc, ačkoliv sultáni navzdory původnímu slibu změnili některé kostely na mešity nebo zvýšili zdanění patriarchálního úřadu. Zvláště tíživý byl poplatek, který každý nově zvolený patriarcha musel odvést do státní pokladny. Jeho výše rostla a volební období patriarchů bylo naopak v důsledku rozhodnutí sultánů kratší. Jen v letech 1595–1695 došlo k 61 volbám. Nelze se tedy divit, že na počátku povstání byl patriarcha Gregorios V. velice zadlužen. Finanční problémy patriarchátu se negativně projevily na postavení nižšího kléru, který získával z centra jen malou podporu. Důsledkem byla jeho nižší vzdělanost a nespokojenost s existujícím stavem. Na rozdíl od svých představitelů neměli obyčejní duchovní problém připojit se k boji za nezávislost a dokonce být jeho hybnou silou díky respektu, který si vybudovali mezi prostými obyvateli. Ti jim důvěřovali již jen proto, že byli stejně chudí jako oni sami. A právě prostí kněží konající bohoslužby v řeckém jazyce přispívali k zachování pocitu národní pospolitosti. Lze říci, že ortodoxní církev byla hlavním nositelem řecké identity v průběhu staletí trvající turecké nadvlády.2 Další společenskou skupinu, která profitovala z existence Osmanské říše, tvořili obyvatelé konstantinopolské čtvrti Fanar, takzvaní fanarioté. Ti nahradili po pádu Byzantské říše původní úřednickou a vojenskou šlechtu, jejíž příslušníci padli v boji, odešli do zahraničí nebo přestoupili na islám. Třebaže svůj původ fanarioté odvozovali od někdejších byzantských aristokratických rodů, ve skutečnosti byli většinou potomky pořečtěných italských, rumunských či albánských rodin, které přijaly řeckou kulturu za vlastní. Mnohým z nich ovšem nelze upřít, že výraznou


15.7.2011 15:58:09

14

Krvavá odyssea

měrou přispěli k rozvoji řecké vzdělanosti v Osmanské říši. Za svoji moc ale vděčili muslimům, s kterými se podíleli na řízení státní správy. Obsazovali mnoho významných administrativních postů, od konce 17. století pravidelně zastávali funkci velkého dragomana (tlumočníka) Porty, který měl značný vliv na zahraniční politiku státu. Dokonce vládli v některých částech říše, ve funkci hospodarů (knížat) od roku 1711 v Moldavsku a od roku 1715 ve Valašsku. Kromě výrazného vlivu na chod státu získali i důležité slovo v církevních záležitostech, a to infiltrací nejvyšších příček církevní hierarchie. Není náhoda, že od roku 1601 sídlil patriarcha právě ve čtvrti Fanar. Fanarioté dále bohatli díky různorodým privilegiím

Mapa Konstantinopole se čtvrtí Fanar


15.7.2011 15:58:09


15

udělených sultány. Stali se tak důležitými výběrčími daní, získali kontrolu nad černomořským obchodem s obilím nebo si pronajímali monopol se solí. Společně s patriarchou patřili k důležitým pilířům podpírajících čím dál tím křehčí stavbu Osmanské říše. Podílu na moci se Řekové těšili i v regionech s většinovou řecky hovořící populací. Vysokou míru této autonomie si v první řadě zachovaly ostrovy Ydra, Spetses a Psara, které bohatly díky obchodu a kde žili pouze Řekové. Ti si své záležitosti spravovali sami a vůči centrální vládě plnili jen základní povinnosti v podobě odvodu daní či určitého množství námořníků pro osmanské válečné námořnictvo. Významný vliv na chod administrativy měli i Řekové na Peloponéském poloostrově. Zde byl sice zřízen pašalík řízený muslimem, ale jeho poradní orgán, provinční rada, byla z poloviny tvořena místními křesťanskými elitami: vyšším klérem a notábly.3 Notáblové byli bohatou a vlivnou společenskou vrstvou, jakýmisi peloponéskými fanarioty, kteří získali právo na výběr daní od místních obyvatel. Díky kumulaci kapitálu byli rovněž schopní získávat další jmění půjčováním peněz a nákupem zemědělské půdy. Právě vlastnictví půdy bylo mimořádně důležité na Peloponésu a v Rumélii (v tehdejší době byla za Rumélii označována oblast nacházející se severně od Korintského zálivu mezi Egejským a Jónským mořem), protože zde byla hlavním zdrojem obživy, a tedy i bohatství, moci a sociální prestiže. Ti nejbohatší z notáblů si žili jako pašové obklopeni vlastními úředníky, sekretáři, duchovními, doktory, sluhy, a dokonce ozbrojenými oddíly. Další důležitou skupinou byli rolníci. Nikoli svým bohatstvím či vlivem, protože obojí zcela postrádali, ale počtem, neboť v řecké společnosti tvořili většinu a byli to oni, kdo byl nejnespokojenější se stávající situací. Zvláště ti žijící na Peloponéském poloostrově nesli se značnou nelibostí nerovnoměrné rozdělení půdy mezi nimi a muslimy. Zatímco ze 400 000 obyvatel poloostrova na počátku 19. století tvořili Řekové s 360 000 jedinci výraznou většinu, pak z 1 000 000 akrů jich vlastnili pouze 350 000. Zbylých 650 000 akrů vlastnili muslimové. Navíc téměř veškerou půdu v křesťanských rukou drželi notáblové. Podobná nerovnováha v držbě půdy existovala i v Rumélii.4 Rolníci byli dále zatíženi různými poplatky, jejichž počet i výše se během staletí zvyšovaly. Zatímco na počátku osmanské nadvlády byla


15.7.2011 15:58:09

16

Krvavá odyssea

administrativa jednoduchá, efektivní a snesitelná a daně nebyly vysoké, s jejím úpadkem rostla nejen korupce, ale i daňová zátěž. Například v případě, že zemědělec vlastnil ovci či kozu, musel zaplatit za její chov, užívání pastviny i její porážku. V tomto ohledu byla situace tíživá pro muslimy stejně jako křesťany, ti druzí však ještě museli platit daň z hlavy jako náhradu za to, že nebyli odváděni do osmanské armády tvořené výhradně muslimy. Ohledně daní se situace zhoršila v 16. století, kdy stát pronajal jejich výběr. Ti, kteří získali toto právo, na něm pochopitelně chtěli co nejvíce zbohatnout, a proto kromě potřebné sumy pro stát požadovali další peníze pro sebe, často navíc výběr daní pronajali dalším osobám. Daňový poplatník se tak ocitl v nezáviděníhodné situaci, kdy musel odvádět peníze nejen do státní pokladny, ale i do kapes dalších osob, které ho někdy doslova odíraly, ať již legálně či ilegálně. Byl to právě tento pronájem daní, který u řeckých rolníků vyvolával nespokojenost s osmanskou vládou, třebaže většina nájemců pocházela z řad notáblů. A byli to právě notáblové, kteří využili slabosti centrální autority ke zvýšení finanční a robotní zátěže vlastních souvěrců. U rolníků pochopitelně nebyli v oblibě a vysloužili si u nich přezdívku „neobřezaní Turci“.5 Na sklonku 18. století se neefektivní daňový systém stal příčinou prudkého zhoršení životních podmínek řeckých poddaných v těch regionech, kde v důsledku epidemií a emigrace došlo k populační regresi, aniž by však byla modifikována dříve stanovená daňová zátěž. Stejnou sumu nyní muselo zaplatit méně lidí. Stalo se, že méně jak 3000 lidí muselo zaplatit poplatky vypočtené pro 16 000 osob. Logickým důsledkem byly útěky rolníků z těchto končin do krajů, kde k poklesu obyvatel nedošlo a daňová zátěž zůstala příznivá. Tato migrace ale logicky prohlubovala existenční problémy těch, kteří setrvali ve daňově znevýhodněných oblastech. Nelze se tedy divit, že nakonec utekli také. V důsledku této spirály opouštělo své domovy čím dál tím více lidí. Někteří z nich se rozhodli přidat k řeckým banditům, takzvaně kleftům, kteří již od počátku turecké nadvlády žili v málo dostupných horských oblastech, kde vytvořili jakousi místní aristokracii. Vůdci jednotlivých band byli nazýváni kapetanei. Tyto ozbrojené skupiny pak získávaly obživu přepadáním kupců a vesnic, nejednou si krátily čas vzájemnými potyčkami. Právě v důsledku jejich řádění si bohatí vlastníci půdy zřizovali vlastní křesťanské ozbrojené oddíly. V pevninské části Řecka


15.7.2011 15:58:09


17

severně od Korintského zálivu, tedy ve Východní a Západní Rumélii, se tato křesťanská milice nazývala armatoli a byla placena Turky. Na Peloponésu se její příslušníci nazývali kaposové a byli vydržováni Řeky. Hranice mezi nimi a klefty, proti kterým měli bojovat, ale byla nezřetelná, protože vůdci kleftů se často díky svým schopnostem a znalostem prostředí stávali vůdci armatolů a kaposů. Například jeden z nejvýznamnějších vůdců řeckého povstání, Theodoros Kolokotronis (1770–1843), byl původně kleft, který se stal kaposem. Všechny tyto ozbrojené skupiny měly jedno společné: uměly bojovat, což bylo nesmírně důležité na počátku revoluce.6

Příslušník armatolů

Zatímco kleftové, armatolové a kaposové byli páteří řeckých pozemních ozbrojených sil, jejich roli na moři převzala plavidla vlastněná řeckými rejdaři. Ti byli společně s obchodníky a námořníky další významnou částí řecké společnosti. Na rozdíl od Peloponésu a Rumélie, které byly téměř výhradně zemědělskými kraji a kde jediným významnějším obchodním centrem byl přístav Patras na severu poloostrova, byl hlavním zdrojem obživy ostrovanů obchod, a to nejen ten lokální. Jejich role


15.7.2011 15:58:09

18

Krvavá odyssea

ve výměně zboží mezi Levantou a evropskými státy nabyla na významu v průběhu 18. století, mimo jiné v důsledku úpadku Benátek a Janova a uzavření mírových smluv mezi některými mocnostmi a Osmanskou říší. Ty obsahovaly klauzule výhodné pro rozvoj obchodu, kterému se ze sultánových poddaných věnovali především Řekové. Dalším stimulem k rozmachu této aktivity byly napoleonské války, kdy britské válečné loďstvo přeťalo námořní trasy Francouzů, kteří do té doby dominovali výměně zboží mezi Evropou a Levantou. Na jejich místo nastoupili Řekové. Z tohoto neklidného období evropských dějin profitovalo i řecké zemědělství, protože v důsledku četných válek vzrostla poptávka po obilí, hedvábí, bavlně a oleji. Cena produktů vyvážených z Peloponésu vzrostla v letech 1794–1815 více jak trojnásobně. I když z růstu cen těžili velcí vlastníci půdy a nikoli prostí rolníci, pro budoucí vznik nezávislého státu měla i prosperita omezeného množství osob velký význam, neboť díky ní se vytvořila řecká střední třída, a to jak doma, tak v zahraničí, kde bohatnoucí Řekové zakládali obchodní kolonie, jednu dokonce až v Indii. Ty nejvýznamnější se nacházely v Oděse, Paříži, Livornu, Terstu, Pešti, Vídni a Benátkách. Jejich význam pro genezi moderního řeckého národa spočíval především v tom, že každá diaspora měla vlastní školu, ve které byly předávány znalosti o řecké minulosti. To bylo nedocenitelné z toho důvodu, že Řekové v Osmanské říši, především ti na Peloponésu a Rumélii, měli jen minimální povědomí o vlastní historii. Dokonce jich čím dál tím méně umělo číst a psát. Toto pochopitelně nebyl případ fanariotů, kteří však podporovali výuku pouze v Konstantinopoli. Diaspora v Benátkách proto v 18. století financovala založení škol v některých řeckých městech. K výraznému rozvoji školství v Řecku pak došlo na počátku 19. století a bylo to opět díky penězům diaspor. Prostřednictvím učitelů vzdělaných v Evropě pak mohly být šířeny nejen informace o antických a byzantských dějinách, ale i myšlenky osvícenství, americké a francouzské revoluce, nebo nejnovější vědecké poznatky.7 Zejména názory francouzských osvícenců měly nezpochybnitelný vliv na formování moderního řeckého nacionalismu. Od poloviny 18. století byla díla Voltaira, Montesquieua či Rousseaua překládána do řečtiny, byť mnoho překladů nebylo nikdy vydáno a kolovalo ve formě manuskriptů. Pod jejich vlivem se na sklonku téhož století začaly objevovat práce


15.7.2011 15:58:09


19

řeckých autorů působících v Evropě a vyzývajících k osvobození Řeků z tureckého područí. Z nich musí být na tomto místě připomenuti dva nejvýznamnější. Adamantios Korais (1748–1833) žijící v Paříži zastával liberální a proticírkevní názory a byl známý svým obdivem k antice a až fanatickou nenávistí vůči Turkům. Jeho význam spočívá jednak v tištěných polemikách s ortodoxní církví, jednak v překládání děl řeckých klasiků do moderní řečtiny. Jeho dílo čítá přibližně 30 svazků. Dále se věnoval, stejně jako někteří představitelé českého národního obrození, jazykové otázce, protože v novověku byly používány dvě řečtiny: spisovná velmi

Adamantios Korais

podobná té antické, kterou však hovořila pouze hrstka vzdělanců, a hovorová, kterou mluvila většina Řeků. Rozdíly mezi nimi byly tak velké, že prostí Řekové antické řečtině nerozuměli. Korais se proto rozhodl vytvořit kompromisní verzi, kdy hovorovou řečtinu obohatil o antickou gramatiku a oprostil ji od později přejatých tureckých a italských slov. Důležitější byl ovšem Koraisův důraz na vzdělání, které považoval za zcela zásadní pro genezi vyspělé a jednotné řecké společnosti, a tedy i fungujícího nezávislého státu. Podařilo se mu přesvědčit řadu bohatých řeckých obchodníků, aby sponzorovali rozvoj školství. Protože však k tomuto


15.7.2011 15:58:09

20

Krvavá odyssea

rozmachu došlo teprve na počátku 19. století, byl Korais přesvědčen, že revoluce musí počkat, minimálně do roku 1850, kdy budou Řekové již natolik vzdělaní, že budou schopni vládnout si sami a vytvořit liberální politický systém po vzoru Spojených států amerických.8 Druhou významnou osobností byl Rigas Ferreos Velestinlis (1757– 1798) toužící rovněž po násilném svržení osmanské nadvlády, ovšem na rozdíl od Koraise nechtěl dlouho čekat a současně netrpěl vypjatou nenávistí vůči Turkům. Ve svém stěžejním díle Revoluční manifest prosazoval myšlenku, že proti zaostalé a nefungující Osmanské říši by měli povstat jak křesťané, tak muslimové, a společně vytvořit nový stát. Vzorem jim měli být Američané a Francouzi, kteří do té doby uskutečnili vlastní revoluce a přijali ústavy. Stát vytvořený na troskách sultánova impéria však měl mít řecký charakter, a právě toto etnikum zde mělo vládnout. Rovněž symbolem hnutí proti sultánově tyranii měl být kříž a Hagia Sofia měla být přeměněna z mešity zpět na katedrálu. V Rigasově díle tak byla spojena láska k novým západním myšlenkám s naivitou a arogancí vůči neřeckým obyvatelům Balkánu.

Rigas Ferreos Velestinlis

Rigas, všeobecně známý pod svým křestním jménem, se od Koraise lišil rovněž tím, že byl méně intelektuál a více muž činu. Byl zapáleným revolucionářem, který ve Vídni nejen tajně tiskl svá díla, ale s největší


15.7.2011 15:58:10


21

pravděpodobností zde založil i vlastní tajnou revoluční organizaci, byť nepříliš početnou. Na jaře 1798 odcestoval do Terstu, odkud chtěl pokračovat na Balkán a vyvolat zde protiturecké povstání. V tomto přístavu však byl Rakušany zatčen, a protože měl osmanské občanství, byl s osmi spolupracovníky vydán do tureckých rukou. Všichni pak byli 24. června v Bělehradě zardoušeni a jejich těla byla hozena do Sávy. Dle oficiální verze zahynuli na útěku, ale té pochopitelně nikdo nevěřil. Rigas se tak stal prvním proto-martyrem boje Řeků za svobodu.9 Myšlenky těchto a jiných významných řeckých intelektuálů žijících v Evropě vycházející z ideálů osvícenství byly mezi Řeky v Osmanské říši šířeny jednak prostřednictvím překladů, jednak synů z bohatých řeckých rodin, kteří v 18. století studovali na evropských univerzitách, nebo byly přinášeny obchodníky a kapitány, kteří díky svým povoláním pravidelně navštěvovali evropské přístavy. Přesto je nutné na tomto místě varovat před přeceňováním vlivu západního myšlení na řeckou společnost, a tím i na propuknutí povstání v roce 1821. Ten byl velmi omezený, a třebaže nové filozofické myšlenky a politické ideologie se beze vší pochybnosti šířily mezi obchodníky a inteligencí, drtivé většině obyvatelstva zůstaly neznámé. Je zcela absurdní domnívat se, že například negramotný řecký rolník na Peloponésu s vlastními důležitými otázkami typu jaké bude počasí či zda nadcházející sklizeň bude natolik dobrá, aby jeho rodina nezemřela během zimy hlady, něco věděl o Voltairovi či Rousseauovi. A kdyby náhodou ano, pak by ho jejich díla většinou nezajímala. Právě takových Řeků však byla většina. Pokud se prostí Řekové mohli něco dozvědět o těchto významných osobnostech západního myšlení, pak tomu bylo ve školách financovaných z peněz řeckých diaspor. Současně ale slýchávali v církevních školách nebo v kostelech ostrou kritiku osvícenství a revolucí z úst prelátů, kteří tak tlumočili názory patriarchátu, jehož postoj vůči osvícenství byl zcela odmítavý. Důvod byl prostý: racionalismus a sekularismus podrývaly autoritu církve, a tím i její moc. Konstantinopolský patriarchát dokonce kritizoval výuku matematiky a fyziky, která měla údajně vést k ateismu. Patriarcha vydal seznam zakázaných knih a v roce 1798 odsoudil nové myšlenky v takzvaném Otcovském poučení jako výtvor ďábla. K podobným prohlášením docházelo z jeho strany i v následujících letech, stejně jako kritice odchodu mladých Řeků na evropské školy.10


15.7.2011 15:58:10

22

Krvavá odyssea

Z pohledu nejvyšších duchovních autorit představovalo šíření nových myšlenek mezi Řeky daleko větší hrozbu pro ortodoxní církev než sultánova vláda, která se nikdy nevměšovala do záležitostí víry neislámských komunit a nenutila je násilím ke konverzi. Ne, že by v Osmanské říši panovala mezi muslimy a nemuslimy rovnost, to v žádném případě. Od počátku její existence byli křesťané a Židé druhořadými občany, což se projevovalo například v tom, že nesměly být stavěny nové kostely a ty existující navíc nesměly mít zvony, aby nerušily svolávání muslimů k modlitbě, že křesťané nesměli nosit zbraně, jezdit na koni a jejich spory s muslimy byly řešeny u islámských soudů, kde svědectví křesťana bylo bezcenné. Toto však byl patriarcha ochoten akceptovat, protože existující stav mu dával značnou politickou moc, o kterou mohl s pádem Osmanské říše rychle přijít, a současně jeho ovečky „chránil“ před rekatolizací. Odpor vůči katolické církvi se ukázal v plné síle během krátké benátské vlády nad Peloponésem, který Republika sv. Marka vydobyla na sultánovi v roce 1699. Pro místní Řeky to však neznamenalo obrat k lepšímu, protože příchozí katolický klérus se je snažil přimět ke konverzi. Když sultán v roce 1715 získal poloostrov zpět, byl místním obyvatelstvem vítán téměř jako zachránce.11 Ukázalo se opět, že stoupenci islámu byli daleko tolerantnější než katolíci a že ortodoxní církev preferovala toleranci muslimských vládců před herezí katolíků, které vysloveně nenáviděla. V předvečer války za nezávislost byla řecká společnost rozdělena do několika skupin, z nichž ne všechny měly zájem na tomto národněosvobozeneckém boji. Nejvyšší ortodoxní klérus měl významný důvod k zachování loajality a s ním i mnoho fanariotů, byť i mezi nimi se našli stoupenci nezávislosti. Názorově rozdělení byli obchodníci a rejdaři z řeckých ostrovů, z nichž zdaleka ne všichni byli přívrženci separatismu. A pokud ano, pak především proto, že v něm viděli možnost dalšího rozvoje řeckého obchodu, a tím i navýšení vlastního zisku. Naopak jednoznačně kladný postoj k emancipaci zastávali rolníci, protože doufali, že díky němu získají půdu vlastněnou muslimy a dosáhnou snížení daňové zátěže. V jejich případě se tak spojila nacionální a sociální otázka, a nikoli náhodou budou právě oni patřit po vypuknutí války k jejím hlavním stoupencům.12 Pokud jde o ty, kteří žili na jejich úkor, tedy notábly, pak i když dokázali těžit z upadající osmanské administrativy, idea vlastního státu jim nebyla cizí, protože v ní spatřovali možnost dalšího


15.7.2011 15:58:10


23

obohacení. Pro klefty, kapose a armatoly byla vidina války s Turky lákavá ze stejného, tedy zištného důvodu. Navíc pro ně byly střety s tureckými oddíly téměř na denním pořádku, byť to rozhodně nebylo kvůli nezávislému Řecku. Tyto různorodé zájmy však byly v podstatě nevýznamné ve chvíli, kdy se někteří Řekové na jaře 1821 rozhodli zahájit válku proti sultánovi. Tvrdá reakce provládních sil nedala ostatním příslušníkům řecké společnosti na vybranou, a řada z nich tak byla zatažena do konfliktu proti své vůli. Důvodů, které Řeky vedly k rozhodnutí odtrhnout se od Osmanské říše, bylo několik. Kromě těch zištných to byla především vzpomínka na Byzantskou říši, která v jejich kolektivní paměti přežívala jako zlatý věk řeckých dějin násilně ukončený vpádem Turků. Jejich vládu Řekové nikdy nepřijali za vlastní a vždy považovali Turky za cizince. V průběhu 18. století tato averze narůstala. Touha po odvržení nejen cizí, ale i zastaralé a nefunkční osmanské administrativy, šla ruku v ruce s šířením vzdělanosti a u některých i myšlenek osvícenství. Obzvláště důležité se ukázaly být zprávy o Velké francouzské revoluci z roku 1789 a napoleonských válkách trvajících až do léta 1815, protože zasáhly daleko více Řeků než spisy francouzských myslitelů. Revoluce ve Francii a Napoleon byly známy i mnoha prostým Řekům, kteří z doslechu věděli, že se v Evropě dějí převratné události, byť většinou neznali podrobnosti. Jméno Napoleona Bonaparta se dokonce stalo stejně obdivovaným jako jméno Alexandra Velikého, a například některé ženy z Peloponésu umisťovaly Napoleonovy portréty na domácí oltáře. Navíc díky sérii válek, které neušetřily ani východní Středomoří, se kromě obchodníků, studentů a námořníků dostali do přímého kontaktu se západní společností a jejími myšlenkovými proudy i členové ozbrojených řeckých band. Po zničení Benátské republiky v roce 1797 se Jónské ostrovy dostaly do francouzských rukou, aby poté byly postupně obsazeny Brity, kteří zde v roce 1815 vytvořili na londýnské vládě závislé Spojené státy Jónských ostrovů. V průběhu bojů zde nejdříve Francouzi a později Britové vytvořili jednotky z řeckých dobrovolníků. Velmi důležitou roli sehrál v tomto směru britský důstojník sir Richard Church, jenž na Zante zorganizoval řecký pluk lehké pěchoty vévody z Yorku. V jeho řadách působil i Theodoros Kolokotronis, muž bez vzdělání, ale obdařený přirozeným důvtipem a inteligencí, který v britských službách dosáhl hodnosti kapitána.


15.7.2011 15:58:10

24

Krvavá odyssea

Právě tehdy získal hlubší povědomí o událostech v Evropě, jejichž význam zhodnotil stručně, ale výstižně: „Dle mého mínění francouzská revoluce a Napoleonovy činy otevřely oči celému světu. Národy žily do té doby v nevědomosti a lidé v domnění, že králové jsou bohy na zemi a že cokoliv řeknou, je dobré. Díky této současné změně je daleko těžší vládnout lidem.“13 Právě Kolokotronis a další Řekové bojující na Jónských ostrovech již tehdy toužili po tom, aby Velká Británie osvobodila Řecko. I když se tak nestalo a pluk byl v roce 1814 rozpuštěn, jeho bývalí příslušníci nyní prahli po nezávislosti více, než kdykoliv předtím, třebaže jejich představy o její podobě byly značně mlhavé. Odvahu Řekům odhodlat se k přetrhání svazku se sultanátem dodaly i osmanské porážky ve válkách s evropskými mocnostmi utržené od konce 17. století. Hlavní tíhu boje proti Turkům neslo z počátku tradičně Rakousko, aby v průběhu následujícího století bylo v roli hlavního turkobijce nahrazeno Ruskem. Právě k této ortodoxní mocnosti se obracela pozornost Řeků čím dál tím více, a oni se naopak stávali součástí velmocenských plánů ruského medvěda. V roce 1770 podnítila carevna Kateřina II. Veliká Řeky na Peloponésu k povstání proti Osmanské říši, aby tak ulevila svým armádám bojujících s Turky v jiných oblastech. V březnu k břehům poloostrova dorazila malá ruská eskadra a jejímu veliteli se podařilo získat některé Řeky na svoji stranu. S jejich pomocí dokonce dobyl pevnost Navarino, ale po odplutí Rusů Turci málo početné oddíly Řeků porazili a krutě se jim za jejich neloajalitu pomstili. I když celá událost dokazuje, že Řekové v plánech ruských panovníků hráli pouze roli užitečného spojence, který mohl být kdykoliv opuštěn a ponechán svému osudu, mnoho z nich pohlíželo na Rusy jako možné osvoboditele z osmanského područí. Na ruské straně bojovali i v průběhu dalšího konfliktu na přelomu 80. a 90. let 18. století, kdy v Egejském moři operovala proti Turkům řecká eskadra pod velením Lambrose Katsonise. Tyto proruské sympatie založené především na společné ortodoxní víře byly záměrně a poměrně úspěšně podporovány propagandou z Petrohradu. I když tato aktivní podpora Řeků nikdy nenabyla masového charakteru, dokládala existenci nespokojenosti s osmanským režimem, který byl sice spíše nevypočitatelný než systémově krutý, ale nepochybně byl cizí a značně zkorodovaný. Čím dál tím více řecky hovořících obyvatel říše toužilo po změně, byť nevěděli, jak jí dosáhnout či k čemu přesně by


15.7.2011 15:58:10


25

měla vést. K uskutečnění této změny jim dlouho bránila absence vůdčí síly, která by ji připravila, jinými slovy která by zažehla plameny revoluce. Ta se na scéně objevila teprve v momentě, kdy v Evropě čtvrtstoletí trvající požár revolučních a napoleonských válek pomalu dohasínal.


15.7.2011 15:58:10

26

Krvavá odyssea

SPOLEČNOST PŘÁTEL A INVAZE DO PODUNAJSKÝCH KNÍŽECTVÍ V září 1814 založili tři řečtí emigranti v ruském černomořském přístavu Oděsa Společnost přátel (Filiki Eteria). Vzorem jim byly tajné revoluční organizace v Evropě, například italští karbonáři. Jména těchto mužů byla Emmanuilos Xanthos (1772–1852), Nikolaos Skufas (1780–1818) a Athanasius Tsakalov (1788–1821). V žádném případě se nejednalo o úspěšné a vážené příslušníky diaspory. Xanthos byl neúspěšný obchodník s olivovým olejem, jehož společnost zkrachovala, Skufas byl kloboučník a Tsakalov, nejmladší z trojice, právě ukončil studia a ještě si nenašel zaměstnání. Tvořili tak velmi zajímavý triumvirát: zkrachovalec, kloboučník a nezaměstnaný. To jim však nebránilo mít smělý cíl: vyvolat revoluci a s její pomocí dosáhnout obnovení Byzantské (řecké) říše s centrem v Konstantinopoli. Právě za tímto účelem dali vzniknout Společnosti, která byla vybudována na přísně hierarchickém základě. Její členové byli rozděleni do několika skupin v čele s nejvyšší radou. Tato struktura přispívala k životně důležitému utajení. Proto i jednotliví členové se nesměli znát navzájem. Pro větší bezpečnost pro ně byly vytvořeny přezdívky a čísla, která byla používána v poštovním styku. Kupodivu nebylo použito žádné jméno z klasické historie. Nový člen musel projít přijímacím rituálem, který se lišil podle významu přijímaného, a tedy

Nikolaos Skufas


Emmanuilos Xanthos

Athanasius Tsakalov

15.7.2011 15:58:10

Společnost přátel a invaze do podunajských knížectví

27

i jeho zařazení do některé ze skupin. Na nejnižší úrovni stačila přísaha, kdy nový člen sliboval ve jménu spravedlnosti, pravdy, národa a Svaté trojice zachovat tajemství Společnosti. Vážení členové museli projít podstatně složitější procedurou podobné té, jakou praktikovali svobodní zednáři.

Balkán


15.7.2011 15:58:10

28

Krvavá odyssea

Podle plánu zakladatelů měla Společnost v první řadě získat co nejvíce nových členů z řad Řeků, kteří pochopitelně museli finančně přispět. S jejich pomocí pak měla být revoluce uvedena v život, její plány však mělo připravit pouze vedení. V prvních několika letech tento plán ale zadrhával, protože Společnost měla problémy získat jak členy, tak peníze. Do roku 1817 bylo přijato pouze 42 osob, což bylo žalostně málo. Důvodem tohoto nezdaru byla skutečnost, že nikdo z trojice žijící v zahraničí nebyl schopen oslovit příslušníky řecké společnosti v Osmanské říši. V Evropě je pak limitoval jejich nízký původ, kterým jim nedovolil proniknout mezi prosperující řecké obchodníky. První členové Společnosti tak pocházeli z nižších, a tedy chudších vrstev v Rusku žijících Řeků. Jejich malý počet a jmění pochopitelně vedly k nedostatku kapitálu Společnosti přátel. Xanthos, Skufas a Tsakalov se proto museli rozhodnout, jak dále pokračovat. V dubnu 1818 bylo sídlo organizace přesunuto do Konstantinopole, kde Xanthos vlastnil dům. Jakkoliv šílené se na první pohled může toto rozhodnutí zdát, nepostrádalo logiku a nakonec slavilo úspěch. V Konstantinopoli se spiklenci ocitli v blízkosti mnoha Řeků, které mohli oslovit. Z hlavního města bylo i daleko snazší rekrutovat nové členy v jiných částech říše. A třebaže se tímto ocitli v srdci nepřátelského území, turecké bezpečnostní síly nebyly v kontrašpionáži příliš

Přísaha při přijímacím rituálu do Společnosti přátel


15.7.2011 15:58:10


29

efektivní, mimo jiné proto, že postrádaly tajnou službu. Přísloví, že pod svícnem bývá největší tma, prokázalo v tomto případě svoji platnost. Bezprostředně po příchodu do Konstantinopole se začali hlásit noví členové, kteří navíc měli vliv a peníze. V zájmu co největšího počtu přijatých v co nejkratší době byl v roce 1820 zjednodušen přijímací rituál, v mnoha případech již nebyl vůbec použit.14 Po tomto triumfu muselo vedení vyřešit další otázku, která zněla: Kdo se postaví do čela organizace, a tím i plánovaného povstání? Odpověď byla zdánlivě jednoduchá: Carův ministr zahraničí narozený na Korfu Ioannis Kapodistrias (1776–1831). Již v lednu 1817 byl za ním vyslán posel Galatis, ale Kapodistrias aktivní účast ve Společnosti odmítl. O dva roky později ho navštívil další zmocněnec této organizace Kamarinos, ale obdržel stejně negativní odpověď. Xanthos, Skufas a Tsakalov, kteří od založení Společnosti přátel prohlašovali, že jejími členy je tento ministr a dokonce i car Alexandr I. (1777–1825), se tak moc báli vyzrazení skutečného stavu, že oba své posly po návratu z Ruska zavraždili.Toto sice nebylo příliš „přátelské“ jednání, ale bylo nepochybně účinné, protože Řekové se stále domnívali, že ruský kabinet tuto organizaci podporuje. Toto bylo nesmírně důležité zvláště při náboru některých fanariotů a notáblů, kteří svojí účastí hodně riskovali, protože v případě neúspěchu revoluce mohli hodně ztratit. Ujištění o carově podpoře však logicky dávalo velkou naději na úspěch a bylo hlavním důvodem úspěšnosti v získávání nových členů po roce 1818.15 V lednu 1820 navštívil Kapodistria Xanthos osobně a snažil se vicekancléře přesvědčit, aby roli vůdce přijal. I do třetice byla odpověď odmítavá. Ačkoliv Kapodistrias sympatizoval s Řeky a toužil po jejich politické emancipaci, byl přesvědčen, že za dané situace, kdy Evropa chtěla mít po sérii válek klid, by Řekové neměli vyprovokovat konflikt, ve kterém by s největší pravděpodobností museli čelit převaze osmanské armády osamoceni. Navíc jako carův rádce se nemohl zdiskreditovat členstvím v organizaci, která propagovala revoluce, tedy něco, s čím car Alexandr I. bytostně nesouhlasil.16 Xanthos se poté obrátil s žádostí o vedení na Alexandra Ypsilantiho (1792–1828), jenž byl druhý na seznamu. Pocházel z významné fanariotské rodiny, jeho otec, Konstantin Ypsilantis, byl vládcem Moldavska v letech 1799–1801 a Valašska 1802– 1806. V roce 1807 odešel s rodinou do Kyjeva. Alexandros vystudoval


15.7.2011 15:58:10

30

Krvavá odyssea

vojenskou akademii v Petrohradě a poté bojoval v ruské armádě proti Napoleonovi. V této službě přišel o pravou ruku, ale odměnou mu bylo povýšení na generálmajora. Nakonec se stal pobočníkem Alexandra I. Na společenském žebříčku tedy zaujímal významné místo. Xanthosova volba na něj padla i z toho důvodu, že Ypsilantiho dva mladší bratři Nikolaos a Dimitrios již byly členy Společnosti. Alexandros nabízené členství přijal bez váhání v dubnu 1820.

Alexandros Ypsilantis

Společnost přátel tak nyní měla vůdce. Její početní stav v předvečer revoluce byl 1093 osob. Z nich tři čtvrtiny byly zrekrutovány v zahraničí, většina pak v Rusku, Moldavsku a Valašsku. Profese je známa pouze u 910, z nich více jak polovinu tvořili obchodníci. Nejpočetnější skupinu řecké společnosti, rolníky, zastupovalo pouze 6 mužů. Vedení nepochybně dosáhlo úspěchu tím, že získalo pro svoji věc významné osobnosti z řad Řeků žijících v Osmanské říši, mimo jiné Theodora Kolokotronise a Petrose (Petrobeje) Mavromichalise (1765–1848).17 Ypsilantis nyní začal s nejužším vedením připravovat plán povstání. Nejdříve ho zamýšleli vyvolat ještě v roce 1820 na Peloponésu, ale nakonec začátek protitureckých operací posunuli na jaro následujícího roku a zároveň vybrali jiný region: podunajská knížectví Moldavsko a Valašsko. Ta zvolili z několika důvodů. Ypsilantis knížectví dobře znal, neboť v nich jeho otec vládl. Navíc sousedila s Ruskem, a bylo tedy


15.7.2011 15:58:10


31

snadné do nich vpadnout s ozbrojeným oddílem. A i když byla součástí Osmanské říše, těšila se velké míře nezávislosti a na základě předchozích rusko–tureckých smluv měl sultán právo sem vyslat svoji armádu jen se souhlasem cara. Aby mohl čelit Ypsilantiho vpádu, musel tedy osmanský vládce požádat ruského panovníka o svolení. V opačném případě hrozilo, že ho vyprovokuje k válce, což pochopitelně členům Společnosti, takzvaně eteristům, vyhovovalo. Rozhodnutí zahájit boj proti Turkům mimo Řecko mělo ještě jednu významnou příčinu. Cílem Společnosti přátel totiž nebylo pouze povstání Řeků, ale všech křesťanských národů na Balkáně. Chtěli získat podporu obyvatel knížectví stejně jako Srbů a Černohorců. V tomto ohledu se však přepočítali, protože Srbové i Černohorci neprojevili vůči Řekům žádné sympatie a obyvatelé Moldavska a Valašska k nim dokonce pociťovali vyložený odpor. Tato animozita byla způsobena více jak století trvající vládou fanariotů v obou knížectvích v hodnosti hospodarů. Jeden hospodar pro Valašsko a jeden pro Moldavsko byl jmenován sultánem, který si fanarioty vybral na počátku 18. století kvůli zradě vládců jmenovaných z místní šlechty, bojarů. Fanarioté se této role ujali rádi, protože obě provincie patřily v Osmanské říši k nejbohatším. Protože, stejně jako patriarcha, museli za své jmenování sultánovi platit, a jejich funkční období trvalo jen několik let, potřebovali v krátké době získat velký finanční obnos k splacení poplatku, vlastnímu obohacení a saturování zástupu dalších ziskuchtivých Řeků, které si sebou přivedli. Fanarioté tak finančně vysávali knížectví a jejich neoblíbenost mezi zdejším obyvatelstvem je pochopitelná.18 Rok 1821 neznamenal pouze počátek řeckého povstání, ale i konec vlády fanariotů v knížectvích. V krátké době zde totiž došlo ne k jednomu, ale hned třem pokusům o revoluci. Když v lednu 1821 zemřel moldavský hospodar Michail Sutsos, vycítili bojaři příležitost zbavit se nadvlády fanariotů jednou provždy a stát se opět pány ve vlastním domě pod formální svrchovaností sultána. Jedním z vůdců jejich nekrvavého převratu byl Tudor Vladimirescu (1780–1821), který se nejspíš chtěl stát valašským hospodarem, o čemž svědčí i to, že se nechal rolníky oslovovat jako kníže Tudor a v Bukurešti nosil černou kožešinovou čepici s bílým bodcem, což byla tradiční pokrývka hlavy valašského knížete.19 Přesto udržoval kontakty se Společností, jejímž byl členem.


15.7.2011 15:58:11

32

Krvavá odyssea

S největší pravděpodobností vstoupil do jejích řad, aniž znal její přesné plány. Na tom však nebylo nic zvláštního ani výjimečného, ani mnoho Řeků v jejích řadách o nich mnoho nevědělo. Vladimirescu se z počátku nejspíš domníval, že jejím hlavním cílem je osvobození všech křesťanů z osmanského jha, což byl pro něj rovněž přijatelný výsledek, pokud by osmanská nadvláda v knížectvích nebyla nahrazena řeckou. I po začátku Ypsilantiho akce považoval zachování alespoň zdánlivé spolupráce za nutné, protože eteristé prohlašovali, že mají podporu cara. V takovém případě by opozice vůči nim mohla být fatální. Vladimirescu proto stále hrál dvojí hru, což na balkánské poměry také nebylo nic neobvyklého, zvláště když mu peníze a zásoby Společnosti mohly být užitečné.20 Tudorovu licitaci však zkomplikovalo nečekané vystoupení moldavských a valašských rolníků motivované jejich vlastními sociálními a ekonomickými zájmy. Zdejší venkované byli nespokojeni s životní situací a toužili po pozemkové reformě a nižším zdanění, tedy po tom samém, po čem bažili řečtí rolníci na Peloponésu. Těm v knížectvích došla trpělivost jak s vládou řeckých hospodarů, tak místních bojarů, a se zbraní v ruce útočili na jejich sídla a kláštery a zabírali panský i církevní majetek. Nacionální motivy však v jejich činech chyběli, v žádném případě se nejednalo o povstání vůči Turkům. I když Vladimirescu nebyl sociální revolucionář, v síle rolnického hnutí viděl možnou podporu pro své vlastní mocenské plány, a to jak proti fanariotům, tak ostatním bojarům. Proto svými projevy nadbíhal jeho protagonistům. Na počátku února vydal prohlášení, jehož význam sice mohl být vykládán různě, ale v žádném případě nemělo nic společného s podporou Řeků, kteří v něm jsou označeni za draky: „Bratři žijící ve Valašsku, ať jste jakékoliv národnosti, žádné právo nebrání člověku čelit zlu zlem. Jak dlouho budeme trpět, aby nás draci polykali za živa, a jak dlouho necháme ty, kteří jsou nad námi – duchovní a politiky, aby sáli naši krev? Jak dlouho ještě budeme zotročeni? Ani Bůh ani sultán neschvalují takové zacházení s jejich věrnými. Proto, bratři, přijďte všichni a bojujte zlem proti zlu, aby jste mu učinili konec.“21 Za této neurovnané situace překročil Ypsilantis ve svých 29 letech 6. března 1821 řeku Prut, která tvořila hranici mezi Ruskem a Osmanskou říší. Byl doprovázen pouze několika osobami, ale prohlašoval, že 70 000 ruských vojáků ho brzy bude následovat. Sám ostentativně nosil


15.7.2011 15:58:11


33

ruskou uniformu. V Jasech pak vyzval k boji křesťanů na Balkáně proti Turkům a začal shromažďovat vlastní armádu. Ta zanedlouho čítala 2000 mužů, z nichž bylo 800 jezdců a 500 mladých Řeků tvořících Svatý prapor. Těmto mladíkům v černých uniformách symbolizujících jejich smutek nad utrpením Řecka a čepicích s bílými lebkami nechybělo nadšení pro věc, ale postrádali vojenský výcvik a válečné zkušenosti. Ypsilantis přivedl 10. dubna své muže před brány Bukurešti, které jim ale Vladimirescu odmítl otevřít.22

Alexandros Ypsilantis překračuje řeku Prut

Toto byla pro Ypsilantiho první rána, a další měly následovat. Když zpráva o jeho vpádu do knížectví dorazila do Konstantinopole, patriarcha Gregorios V. a dalších 22 biskupů odsoudili jeho akci, exkomunikovali jeho protagonisty, prokleli je a slibovali jim věčné utrpení. S tímto však Ypsilantis mohl žít. Daleko větším šokem pro něj bylo odsouzení jeho podniku ze strany Alexandra I. To znamenalo, že Rusové mu na pomoc nepřijdou a především, že to vejde ve všeobecnou známost. Právě na této lži však byla jeho akce založena, právě díky příslibu ruské


15.7.2011 15:58:11

34

Krvavá odyssea

asistence se mu podařilo získat mnoho stoupenců. A díky tomu se Vladimirescu snažil s Ypsilantim vyjít, a byť zakázal jeho armádě vstoupit do Bukurešti, jeho osobně sem vpustil a jednal s ním stále velmi zdvořile. Nyní se však od něj zcela odvrátil a začal tajně vyjednávat s Turky, kterým nabídl vojenskou pomoc za své jmenování valašským hospodarem.23 Tudorovo jednání vůči Společnosti, jejímž byl členem, lze označit za zradu, a Ypsilantis o ní velmi dobře věděl z jeho dopisů adresovaných sultánovi. Ty byly cestou zachyceny eteristy. Ypsilantis se obával, aby Vladimirescova silnější armáda neodřízla jeho vlastním silám ústupovou cestu do Rakouska. Proto se rozhodl svého rivala zbavit. Někteří Vladimirescovi důstojníci sympatizující s cíli eteristů zajali 2. června svého velitele a odvedli ho do Ypsilantiho tábora, kde byl o pět dní později rozsekán šavlemi. Jeho tělo pak bylo hozeno do studny. Poté

Masakr Svatého praporu v bitvě u Drăgăşani


15.7.2011 15:58:11


35

se Ypsilantis se svojí armádou vydal k rakouské hranici. K dispozici měl nyní i část Vladimirescových jednotek, dohromady 2500 jezdců, 3–4000 pěšáků a 500 příslušníků Svatého praporu. Tyto síly však brzy rozdělil a část jich poslal na jih proti blížícímu se tureckému vojsku, které v síle 30 000 mužů vpadlo s carovým souhlasem 13. května do knížectví.24 Sám však zůstal v bezpečné blízkosti rakouského území. Nebyl tedy přítomen bitvě, která proběhla 19. června mezi Řeky a Turky ve valašské vesnici Drăgăşani. Řekové se rozhodli ji vybojovat navzdory únavě z dlouhého pochodu. Po prvním neúspěšném útoku proti opevněným tureckým pozicím ve vesnici někteří z nich utekli z boje a zanechali zde Svatý prapor, jehož příslušníci museli čelit protiútoku turecké jízdy. Ta řeckou falangu během několika minut doslova zdecimovala. V bahně před Drăgăşani tak skončily sny i životy mladých Řeků, kteří sice nevěděli, jak za své ideály bojovat, ale světu ukázali, že za ně umí umírat. Jedním z těchto nešťastníků byl i spoluzakladatel Společnosti přátel Athanasius Tsakalov. Ypsilantis po této katastrofě prchl na rakouské území. Odtud obvinil své vojáky bojující u Drăgăşani ze zbabělosti: „Vojáci! Ne! Již nikdy více nezneuctím toto posvátné a vznešené slovo tím, že bych ho spojil s vámi. Jste zbabělá chátra. Porušili jste svoji přísahu, zradili jste Boha a zemi, mě jste zradili také ve chvíli, kdy jsem doufal, že společně s Vámi buď zvítězím, nebo čestně zahynu. Utečte si k Turkům, kteří jediní si zasluhují vaši podporu. Běžte si k Turkům a líbejte jim jejich ruce, z kterých stále kape krev těch, které nelidsky povraždili. Ano! Běžte k nim a zachraňte životy sobě, vašim ženám a dětem za cenu otroctví a ztrátu cti.“25 Toto bylo velmi žalostné prohlášení od muže, jenž v době bitvy pobýval v bezpečné vzdálenosti, opustil zbylé jednotky útěkem přes rakouskou hranici a nesl hlavní díl odpovědnosti za neúspěch celé akce, která byla špatně naplánována i provedena. Víra v podporu balkánských národů i cara byla naprosto chybná, samotné tažení pak bylo nad síly mladého a nezkušeného Ypsilantiho, jenž nepochopil, že proti výrazné početní převaze Turků je nutné uplatnit guerillovou taktiku a ne tu spočívající ve složitých manévrech desetitisíců sešikovaných mužů, kterou se naučil v ruských službách v průběhu napoleonských válek. A v tomto nakonec také selhal, když odmítl vést vlastní muže do bitvy. Ti, kteří přežili, pak byli naháněny Turky po zbytek léta 1821. Některým se však podařilo


15.7.2011 15:58:11

36

Krvavá odyssea

uprchnout na ruské území, někteří se bránili do posledního dechu, jako například Georgios Olympios, jenž se po statečné obraně v klášteře Sekou vyhodil se zbylými muži do vzduchu. K žádnému celobalkánskému povstání nakonec nedošlo.26 Co se Ypsilantimu nepochybně podařilo bylo ukončení vlády fanariotů v knížectvích, což však byl výsledek, který si stěží mohl přát. Sultán již další hospodary z řad fanariotů nejmenoval, protože jeho důvěra v jejich loajalitu byla zničena. S jejich odchodem skončilo období řecké nadvlády ve Valašsku a Moldavsku, což se projevilo nejen ve výběru hospodarů z místních bojarů, ale i rozvoji rumunského jazyka. Místo politické emancipace Řeků zde bylo díky Společnosti přátel zahájeno kulturní a politické obrození Rumunů. Po příchodu na rakouské území byl Ypsilantis zatčen a uvězněn v pevnosti Mukačevo. Toto rozhodnutí se vídeňskému kabinetu nečinilo lehce, protože o tohoto vězně vůbec nestál. Za normálních okolností by ho nechal převést přes území monarchie a nechal jít, ale v tomto případě nemohl riskovat kompromitování se vůči Turkům tím, že by se poté Ypsilantis odebral do Řecka a pokračoval v národněosvobozeneckém boji. Rovněž jeho vydání do tureckých rukou nepřipadalo v úvahu, protože tento rozsudek smrti by se nemusel líbit kabinetu v Petrohradě, a to i navzdory odsouzení jeho akce carem. Proto byl po dohodě s Alexandrem I. zvolen pobyt v rakouském vězení. Protože se Ypsilantimu zdálo Mukačevo nezdravé, byl v srpnu 1823 převezen do Terezína. Jeho pobyt zde byl velmi luxusní, bylo mu dopřáno dobré jídlo, mohl si psát se svojí rodinou a jezdit na koni po blízkém okolí. V květnu 1825 mu císař dokonce povolil léčebný pobyt v Piešťanech. To vše na útraty armádní pokladny. Velitelství v Praze pak doslova bombardovalo rakouského kancléře Metternicha požadavky na proplacení účtů. Výše dlužné částky dosáhla na sklonku zimy 1827 neuvěřitelných 19 620 zlatých.27 Kníže Metternich (1773–1859) byl v nezáviděníhodné situaci, protože i po četných urgencích adresovaných Ypsilantiho matce od ní neobdržel dostatečně vysoký obnos, a to ani po varování, že v případě neuhrazení dluhu by s jejím synem mohlo být zacházeno jako s kterýmkoliv obyčejnými vězněm, například místo zvěřiny, drůbeže a telecího by dostával jen základní stravu. Kancléř se toužil nepohodlného vězně co nejrychleji zbavit, a proto na podzim 1823 navrhl carovi, aby byl Ypsilantis propuštěn za slib, že


15.7.2011 15:58:11


37

odjede do USA a již se do Evropy nevrátí. Alexandr I. však tuto možnost odmítl. Teprve jeho nástupce Mikuláš I. požádal v srpnu 1827 rakouského císaře Františka I. o Ypsilantiho propuštění, čemuž bylo vyhověno 20. října, tedy symbolicky v den, kdy v Navarinské zátoce došlo k bitvě, která rozhodla o budoucnosti Řecka. Ypsilantis však musel slíbit, že se odebere do Verony, kde bude žít pod policejním dohledem na vlastní náklady. Jeho dosavadní dluh zaplatily Rakousko a Rusko rovným dílem. Alexandros však tuto cestu nikdy nedokončil, protože během zastávky ve Vídni vážně onemocněl a nakonec zde zemřel 31. ledna 1828.28 Krátce před svojí smrtí obvinil Ypsilantis Kapodistria, že podporoval jeho rozhodnutí uskutečnit revoluci a přislíbil mu carovu pomoc. Žádné z těchto tvrzení však nikdy nebylo prokázáno, a třebaže Kapodistrias o plánech Společnosti přátel i Ypsilantiho členství moc dobře věděl, nebyl do jejich aktivit aktivně zapojen a ani je nijak nepodporoval.29


15.7.2011 15:58:11

38

Krvavá odyssea

ALI PAŞA Z JANINY A POČÁTEK POVSTÁNÍ V ŘECKU Krátce po Ypsilantiho vpádu do podunajských knížectví vypuklo i povstání na většině území dnešního Řecka. Na rozdíl od selhání tohoto dobrodruha však Řekové na jihu položili daleko pevnější základy odporu, na kterých mohli později postavit svůj nezávislý stát. Pro úplné pochopení důvodů jejich úspěchu je však nutné vrátit se zpět v čase a obrátit zrak k muži, který sice nebyl Řek a ani s nimi nesympatizoval, přesto měla jeho činnost obrovský význam pro jejich budoucnost. Touto osobou byl Ali paşa Tepelenský (1741–1822), známý též jako Lev z Janiny.

Ali paşa z Janiny

Ali paşa byl v pozdějším věku malé a obtloustlé postavy, jeho kulatý obličej zdobily modré oči a bílá bradka. V mládí byl banditou, což bylo „řemeslo“, které zdědil po svém otci. Ten byl zbojníkem v jihozápadní Albánii, kde bojoval jak s Turky, tak proti nim. Post místního guvernéra získal vraždou vlastního bratra, a podobnou bezskrupulóznost zdědil i Ali, který se narodil v jihoalbánském městě Tepelenë kolem roku 1741. Na své cestě k moci rovněž neváhal likvidovat členy vlastní rodiny a současně nikdy nezapomínal příkoří, která někdo spáchal na něm nebo jeho blízkých. V čekání na pomstu dokázal být velmi trpělivým. Když byl malý, jeho matka převzala po smrti manžela velení nad kmenem. Za nějaký čas byla se svojí dcerou přepadena, zajata a ponížena rivaly ze


15.7.2011 15:58:11

Ali paşa z Janiny a počátek povstání v Řecku

39

sousedního města. O 45 let později, kdy všichni kromě Aliho a jeho rodiny na tuto urážku zapomněli, Ali pozval mužské obyvatele dotyčného města, kterým nyní bylo většinou přes 60 let, na večeři. Záminkou byla údajná nabídka vojenské služby. Hostina se konala na velkém obezděném nádvoří, kam dorazilo 670 mužů. Svým vojákům pak nakázal zavřít brány a všechny je povraždit, což se také stalo.30 Ali byl nejen krutý, ale také mimořádně schopný. V průběhu let ovládl Epirus, Thesálii a jižní část dnešní Albánie a vytvořil zde polostátní útvar de facto nezávislý na sultánovi. Za tento vzestup ovšem vděčil nejenom své přirozené inteligenci, ale rovněž neutěšeným poměrům panujícím v této oblasti. Pomocí masakrů a vydírání se zbavoval svých protivníků a obratným klientelismem získával nové stoupence. Vládl díky jakémusi organizovanému chaosu, kdy mohl štvát různé skupiny obyvatel proti sobě: Albánce proti Řekům, obě skupiny proti Turkům, nebo využít sultánových tureckých jednotek k nastolení klidu mezi Albánci a Řeky. Věrná služba tak byla nakonec pro jeho poddané nejjistější možností, jak přežít a popřípadě přijít k jistému jmění. Ali paşa byl ukázkovým příkladem negativních důsledků upadající osmanské administrativy. Pravdou však rovněž je, že mnoho obyvatel trpících zvůlí a ziskuchtivostí banditů, úředníků a výběrčích daní si Ali paşa získal nastolením pořádku. Díky rozsáhlým příjmům byl schopen vydržovat početnou armádu, s jejíž pomocí vymýtil banditismus v celé oblasti. To zvýšilo bezpečnost, která zlepšila podmínky pro rozvoj obchodu. Byl také štědrým patronem umění a literatury, zvláště té řecké, ačkoliv Řeky tyranizoval stejnou měrou jako ostatní poddané. Jeden britský diplomat o něm v roce 1803 napsal: „Je rozhodným, plným energie a zdá se být velmi učenlivým a soudným, ale jeho nedostatek vzdělání a život strávený ve zbrani učinil jeho vládu krutou a despotickou, neboť tento způsob vlády považuje za prospěšný. Nicméně nastolil naprostý klid a bezpečnost osob a majetku na svých územích, jejichž obyvatelé, Řekové a Turci, jsou bohatší, šťastnější a spokojenější než v jakékoliv jiné části evropského Turecka.“31 V roce 1787 se Ali stal guvernérem Janiny, kam přesunul své sídlo. Z tohoto města ležícího u stejnojmenného jezera vytvořil centrum své domény. S 25 000 obyvateli se na místní poměry jednalo o velkoměsto. Zde oslňoval hosty orientální nádherou svého paláce, kde jim ukazoval obrovské množství zlata, hedvábí, drahých kamenů, bezpočet konkubín


15.7.2011 15:58:11

40

Krvavá odyssea

i syny rodičů, které nechal zavraždit a z jejích dětí učinil své oddané sluhy. Mohl se mimo jiné pochlubit i největším gobelínem, jaký kdy byl do té doby vyroben a který dříve visel na zámku ve Versailles a nesl iniciály francouzského krále. Dokonce 11 let po Aliho smrti označil jeden Evropan Janinu za Paříž Rumélie. Věhlas janinského lva brzy přesáhl hranice Osmanské říše, jeho pohádkové bohatství a moc upoutaly pozornost předních osobností té doby, například lorda Byrona, který tohoto Albánce poctil návštěvou v roce 1809. Evropany byl označován za mohamedánského Bonaparta, byť, jak trefně poznamenal Victor Hugo, se Napoleonovi nepodobal o nic víc než sup orlovi. Aliho prestiž neunikla ani evropským mocnostem, které s ním jednaly téměř jako s nezávislým vládcem, byť Ali nikdy neměl v plánu dosáhnout nezávislosti na Osmanské říši jako Řekové. Přesto vztahy mezi ním a vládou v Konstantinopoli byly většinou chladné, protože moc janinského Lva byla tureckým ministrům trnem v oku. Protože však dlouho neměli dostatek sil k jeho zničení, museli existenci mocného místodržícího akceptovat. Tak tomu bylo i nějaký čas po nástupu sultána Mahmuda II. (1785–1839) na trůn v roce 1808. Mahmut II. byl bezpochyby jednou z nejvýznamnějších osobností v čele Osmanské říše v 19. století. Období jeho vlády bylo protkáno snahou o centralizaci moci a regeneraci státu.32 Pro provedení potřebných reforem však bylo nezbytné omezit moc příliš

Sultán Mahmut II.


15.7.2011 15:58:11


41

nezávislých správců v provincích. Z tohoto důvodu se rozhodl ukončit vládu anarchie a revolty a omezit libovůli pašů. V letech 1812–1817 tak učinil v Anatólii a do roku 1820 se mu to podařilo v některých částech Balkánského poloostrova. Mahmudova averze vůči Alimu byla logická, neboť tento sultán se po celou dobu své vlády snažil ve své říši rozdrtit všechny síly, které bránily všemocnosti jeho vlastní moci.33 Mračna se nad Alim začala stahovat v momentě, kdy se s ním rozkmotřil jeden z členů jeho družiny, Ismail paşa. Ten utekl do Konstantinopole a stal se jedním ze sultánových oblíbenců. V únoru 1820 se ho pokusili zavraždit tři Albánci, kteří po svém zatčení prohlásili, že byli na tuto misi vysláni Alim. Vše sice mohlo být vykonstruované, zvláště nápadná je okolnost, že se o atentát pokusili ve dne na rušné městské ulici, ale Mahmut II. nyní získal cennou záminku pro likvidaci svého mocného místodržícího a nehodlal tuto příležitost pustit z rukou. Aliho nejdříve vyzval, aby se odebral do hlavního města, ale ten pochopitelně toto odmítl, protože výsledek procesu byl předem jasný. Poté sultán neposlušného místodržícího Janiny sesadil a na jeho místo dosadil právě Ismaila, jehož pověřil vedením trestné výpravy proti Alimu. Na jaře 1820 se Ismail vypravil z Konstantinopole v čele dvacetitisícového vojska na západ.34 Lev nebyl ochoten vydat svoji kůži lacino, ale pochopitelně si uvědomoval vážnost situace a věděl, že sám nemá proti osmanské armádě šanci. Proto se snažil získat pomoc Velké Británie a Rakouska, ale ty ji odmítly poskytnout. Zbývala tedy jediná v této oblasti aktivní velmoc, Rusko. Do Petrohradu však vedla cesta přes Řeky. Ali velmi dobře znal jejich touhu po nezávislosti a nejpozději od roku 1818 mu byla známa existence Společnosti přátel, o jejíchž plánech dokonce dříve informoval sultána, který však, ke své škodě, toto varování ignoroval. V dubnu 1820 zahájil jednání s jedním členem Společnosti a dělal, co mohl, aby získal Řeky na svoji stranu. Snížil jim daně, zapomenul na jejich dluhy a nevymáhal od křesťanských vesničanů jejich robotní povinnosti. V průběhu léta pak hovořil o svobodě Řeků, dokonce přislíbil vydat ústavu pro všechny své poddané a vyslal svého agenta na Korfu, aby zde získal vzorový dokument. Vůdcové Společnosti však byli ke spolupráci s ním velmi opatrní. Za prvé věděli, že v daný moment Ali potřebuje více je než oni jeho. Za druhé mu nedůvěřovali, což bylo vzhledem k charakteru janinského paši a jeho dřívějším skutkům pochopitelné.


15.7.2011 15:58:11

42

Krvavá odyssea

Na konci léta 1820 dorazila osmanská armáda do Epiru. V ten moment místní řečtí pohlaváři odmítli Alimu pomoci a brzy ho opustily i albánské oddíly, které tvořily páteř jeho ozbrojených sil. Dokonce se od něho odvrátili vlastní synové, kteří v hodnosti pašů ovládali okolní kraje a nyní se rozhodli přidat se k silnější straně. Rychle se dohodli s Turky a za příslib zachování života a postavení jim vydali strategicky cenná místa bez boje. Touto zradou pokračovali v rodinné tradici a umožnili nepříteli dosáhnout počátkem podzimu Janiny. Společnost nyní viděla, že Ali je ztracen a spojenectví s ním je bezcenné, a rozhodla se proto modifikovat své záměry a přesunout Ypsilantiho invazi z Peloponésu do podunajských knížectví.35

Předání Aliho hlavy sultánovi

K všeobecnému překvapení Ali statečně odolával přesile ve své citadele, která stála na ostrohu vybíhajícím do jezera. Sultán, nespokojený s Ismailovým velením, jmenoval na sklonku roku velitelem armády obléhající Janinu Churşida paşu, který do té doby zastával post guvernéra Peloponésu. Tomu se však podařilo obsadit citadelu až v lednu 1822, a teprve po dohodě s Alim, že se bývalý vládce města bude moci odebrat do malého kláštera Svatého Pantelejmona na ostrově na Janinském jezeře a zde


15.7.2011 15:58:11


43

počkat na zprávu o sultánově milosti. Místo ní ale dorazil rozsudek smrti a Ali byl 5. února zavražděn. Jeho hlava byla vystavena v Konstantinopoli a brzy k ní přibyly i hlavy jeho tří synů a jednoho vnuka. Tak skončil Lev z Janiny, „z polovic hrdina, z polovic darebák, který byl statečný stejně tak, jak byl zlý“,36 ale sultánova zášť vůči němu nedosahovala takové míry, aby vyšel vstříc bizarnímu návrhu jednoho Angličana, jenž chtěl Aliho hlavu koupit a nabalzamovanou ji ukazovat na Britských ostrovech.37 Ačkoliv se Mahmudovi II. podařilo zlomit Aliho moc, v důsledku vojenské expedice proti Janině byly turecké jednotky v lednu 1821 odvolány z mnoha ležení na Peloponésu právě v momentě, kdy se zde Řekové připravovali k povstání. Oslabení osmanských sil v této oblasti mělo mít pro sultána fatální následky. V důsledku války s janinským Lvem panovalo na jihu Balkánu velké napětí. Nervozita zachvátila jak křesťany, tak muslimy, a v případě těch prvních byla umocněna očekáváním, že dojde k něčemu významnému, k čemuž přispívala agitace emisarů Společnosti přátel, takzvaných apoštolů. Mnoho Řeků se nyní připravovalo na povstání a bylo jim jedno, zda s Alim či bez něj. V této atmosféře se na konci ledna 1821 sešli političtí a duchovní vůdcové Peloponésu ve Vostitse, aby se dohodli na dalším postupu. Pro tento region totiž vedení Společnosti nepřipravilo žádný jasný plán, pouze vyzývalo k revoluci. Jednou z hlavních autorit na vostitském shromáždění byl patraský metropolita Germanos, jenž byl přítelem patriarchy Gregoria V. a členem Společnosti od roku 1818. Ten zastával názor, že obezřetnost je na místě a že po zkušenostech s neúspěšným povstáním z roku 1770 není možné se nyní rozhodnout ukvapeně pro podobnou akci, která mohla mít tragické důsledky. Toto také byl výsledek čtyřdenních rozhovorů, po kterých se všichni účastníci rozešli domů s tím, že zatím nic podnikat nebudou. Brzy je ovšem zastihla zpráva, která je přinutila změnit toto rozhodnutí. Úřadující guvernér Peloponésu za nepřítomného Churşida paşu, Mehmet Salik, svolal v březnu zasedání provinční rady. Na tom nebylo nic neobvyklého, protože taková shromáždění se v Tripolitse konala každého půl roku. Mehmet dle všeho chtěl projednat neklidnou situaci na poloostrově vyplývající ze záležitosti Aliho paşi z Janiny, o čemž svědčí i jeho oznámení o zdvojnásobení daně z hlavy kvůli financování války. Řekové si však nebyli jistí, zda náhodou nebyl vyzrazen plán Společnosti na vyvolání revoluce, a báli se, že budou v Tripolitse zatčeni a drženi jako


15.7.2011 15:58:11

44

Krvavá odyssea

rukojmí. Pokud by nepřišli, okamžitě by tím vyvolali u Turků podezření, ale jim se to jevilo jako bezpečnější volba. Brzy se celé dilema vztahu k osmanským autoritám vyřešilo více méně spontánním vypuknutím povstání. Dle legendy k němu dal podnět Germanos vztyčením modrobílé vlajky v klášteře Agia Lavra 6. dubna (25. března dle juliánského kalendáře). Této události je dnes v Řecku sice věnován státní svátek, není však vůbec jisté, zda se udála přesně tak, jak praví pověst. V každém případě Germanos boj proti Turkům nezahájil, ale pouze posvětil něco, co již v té době probíhalo.38

Metropolita Germanos v Agia Lavra 6. dubna 1821

Ve skutečnosti prvním incidentem bylo vztyčení bojové standardy v Areopolisu 29. března Petrosem Mavromichalisem, jemuž se říkalo Petrobej. On si tuto přezdívku odvozenou od osmanské hodnosti ponechal, což nebylo nijak neobvyklé, protože mnoho Řeků používalo své turecké tituly během povstání. Výběr místa pojmenovaného po řeckém Bohu války Aresovi na jihopeloponéském poloostrově Mani měl v sobě jistou symboliku, byť je otázkou, zda byla úmyslná. K této osudné události zde došlo především proto, že se město nacházelo v oblasti osídlené


15.7.2011 15:58:11


45

Manioty, které Petrobej vedl. Manioté o sobě tvrdili, že byli přímými potomky Sparťanů, a přinejmenším svým charakterem a zvyky je hodně připomínali. Od nejútlejšího dětství žili spartánským způsobem života, byli vychováváni pro boj, který byl jejich každodenním chlebem. Přísná výchova byla doprovázena přísnými tresty, z nichž ani ten nejvyšší nebyl neobvyklý. Trest smrti byl například za svedení dívky. Viník se z něho mohl vykoupit tak, že odešel do jiného kraje získat přikázanou sumu peněz, většinou loupením, aby se mohl vrátit zpátky a svedenou si vzít za ženu. Pokud to nestihl ve stanovené lhůtě, byla dívka popravena.

Petros Mavromichalis (Petrobej)

O tvrdosti místních zvyků svědčí i to, že věřitel mohl legálně zabít svého dlužníka nebo jeho dva příbuzné a že krevní msta byla mezi těmito Řeky hojně rozšířená a dědila se po generace. S ženou si muž vždy bral i její krevní mstu. Nelze se tudíž divit, že okolní obyvatelstvo nechávalo Manioty na pokoji. A stejně tak nemůže nikoho překvapit, že 4. dubna bez problémů přinutili tureckou posádku ve městě Kalamata ke kapitulaci.39 K podobným incidentům jako v Kalamatě došlo téměř současně v dalších městech, například ve Vostitse nebo Kalavrytě na severu poloostrova. Krátce na to následovali tento příklad i Řekové v Patrasu, který byl na rozdíl od výše zmíněných obcí mimořádně významným obchodním centrem s 18 000 obyvateli, z nichž dvě třetiny tvořili Řekové. O důležitosti města vypovídala i přítomnost konzulárních úřadů. V důsledku


15.7.2011 15:58:12

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

EDICE. Polozapomenuté války

Recommend Documents