EDICE. Polozapomenuté války

EDICE

Polozapomenuté války

Francie_tisk.indd 1

28. 11. 2016 9:50:11

Ediční rada edice Polozapomenuté války doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. (Ústav dějin UK a archiv UK) prof. PhDr. Radek Fukala, Ph.D. (FF UJEP Ústí nad Labem) doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií a žurnalistiky) PhDr. Petr Hofman (Nakladatelství Epocha) prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. (FF UK, Ústav světových dějin) prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK a Technická univerzita v Liberci) PhDr. Karel Richter, CSc. (Klub autorů literatury faktu) prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc. (FF UK, Ústav světových dějin)

Francie_tisk.indd 2

28. 11. 2016 9:50:11

Francie_tisk.indd 3

28. 11. 2016 9:50:11

EDICE

Francie_tisk.indd 4

28. 11. 2016 9:50:11

MICHAL ŠŤOVÍČEK

Francie proti Evropě VÁLKY REVOLUČNÍ FRANCIE 1792–1802

Francie_tisk.indd 5

28. 11. 2016 9:50:11

Copyright © Michal Šťovíček, 2017 Cover © Keith Rocco, 2017 Cover Art © Karel Kárász, 2017 Drawings © Martin Ďásek, Michal Šťovíček, 2017 Czech Edition © Nakladatelství Epocha, 2017 ISBN (pdf) 978-80-7557-348-3

Francie_tisk.indd 6

28. 11. 2016 9:50:12

7

OBSAH Rok 1792: převrat ve vojenských dějinách Evropy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Cesta k válce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Armády znepřátelených monarchií.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Vlast je v nebezpečí!. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 Podivná bitva u Valmy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 Na Rýně a za Rýnem: boj o levý břeh. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 Belgicko–nizozemská fronta: první úspěšná ofenziva. . . . . . . . . . . . . . . . . 55 Alpská fronta a Itálie: anexe Savojska a Nice. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 Válka na moři: flotily vyplouvají. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 Rok 1793: proti všem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 První koalice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76 Armáda roku I a II: k armádě nového typu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 Proti vnitřnímu nepříteli: vzpoury na západě a na jihu. . . . . . . . . . . . . . . 100 Na Rýně a za Rýnem: úspěšná obrana Alsaska. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 Belgicko–nizozemská fronta: zastavená koaliční ofenziva . . . . . . . . . . . . 125 Alpská fronta a Itálie: Piemontsko-sardinské království se nevzdává . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139 Válka v Pyrenejích: španělský nástup. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141 Válka na moři: chabý pokus o dobytí Sardinie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147 Rok 1794: odvrácená katastrofa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 Situace na začátku roku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 Proti vnitřnímu nepříteli: teror ve Vendée . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155 Na Rýně a za Rýnem: relativní klid. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 Belgicko–nizozemská fronta: dobytí Belgie a vpád do Nizozemska . . . . 163 Alpská fronta a Itálie: omezená ofenziva v Piemontu . . . . . . . . . . . . . . . . 180 Válka v Pyrenejích: osvobození Roussillonu a vpád do Španělska. . . . . . 184 Válka na moři: britský slavný 1. červen. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192 Rok 1795: daří se i nedaří. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201 Situace na začátku roku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202 Proti vnitřnímu nepříteli: Bretaň, Vendée, Paříž . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206 Na Rýně a za Rýnem: válka bez Pruska. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217 Belgicko–nizozemská fronta: dobytí Nizozemska. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 226 Alpská fronta a Itálie: promarněná šance na mír. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230 Válka v Pyrenejích: nerozhodný výsledek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 238

Francie_tisk.indd 7

28. 11. 2016 9:50:12

8 Válka na moři: zimní křižování. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Roky 1796–1797: vítězství, které nikdo nečekal. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výchozí situace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Armáda v roce IV: druhý amalgám . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Na Rýně a za Rýnem: dvě ofenzivy se špatným koncem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Alpská fronta a Itálie: italské tažení generála Bonaparta. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Válka na moři: irská výprava, Velká Británie proti francouzským spojencům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Roky 1798–1799: znovu na pokraji katastrofy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Druhá koalice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Armáda roku VI: Jourdan-Delbrelův zákon. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Proti vnitřnímu nepříteli: znovu Bretaň a Vendée. . . . . . . . . . . . . . . . . . . Egyptské dobrodružství: orientální sen a skutečnost. . . . . . . . . . . . . . . . . Na Rýně a za Rýnem: neúspěšná ofenziva, úspěšná defenziva. . . . . . . . . Belgicko–nizozemská fronta: britsko-ruská expedice. . . . . . . . . . . . . . . . Alpská fronta a Itálie: poslední vítězné tažení A. V. Suvorova. . . . . . . . . Válka na moři: skoroválka se Spojenými státy americkými, druhá irská výprava, Korfu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Roky 1800–1802: od války k míru. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výchozí situace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Armáda v roce VIII: s novým vrchním velitelem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Proti vnitřnímu nepříteli: Saint-Domingue. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Egyptské dobrodružství: konec francouzského Egypta. . . . . . . . . . . . . . . Na Rýně a za Rýnem: rozhodnutí na hlavní frontě. . . . . . . . . . . . . . . . . . . Alpská fronta a Itálie: italské tažení prvního konzula. . . . . . . . . . . . . . . . Válka na moři: Malta, Kodaň, Algeciras . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mírová jednání: války končí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

243 247 248 251

Příloha I – Přehled francouzských revolučních armád a jejich velitelů. . . Příloha II – Chronologie významnějších bitev. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Chronologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

474 489 494 498

Francie_tisk.indd 8

254 284 306 315 316 323 327 333 353 369 377 394 401 402 407 413 423 430 447 457 465

28. 11. 2016 9:50:12

Rok 1792:

9

převrat ve vojenských dějinách Evropy

Francie_tisk.indd 9

28. 11. 2016 9:50:12

10

Francie proti Evropě

CESTA K VÁLCE K válce Evropy či alespoň její části proti Francii se začalo bezprostředně schylovat od roku 1791. Všechny evropské monarchie sledovaly vývoj událostí po pádu Bastily zprvu zdrženlivě a ne bez jistého škodolibého uspokojení – za trampotami Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty se již těšily na celkové oslabení Francie, která takto zmítána vnitřními problémy přestane zasahovat do evropské politiky. Evropští autokraté tedy vcelku zachovávali klid a zpočátku žádná válka nehrozila. Francie ostatně již v roce 1790 vypověděla dosavadní spojenecké smlouvy a o rok později Ústavodárné shromáždění vyhlásilo, že „francouzský národ nikdy nepovede válku s dobyvatelskými cíli“. Pro hlavní evropské mocnosti byly kromě toho francouzské záležitosti druhořadou starostí. Velká Británie právě přestala válčit se Španělskem. Sama byla už dlouho konstituční monarchií, pádu absolutistické monarchie v těsném sousedství se tudíž nijak nelekla a revoluci naopak vpodstatě uvítala – vnitřně rozložená Francie jí přestávala konkurovat a překážet v námořním obchodu… Tehdejšímu císaři Svaté říše římské národa německého Leopoldovi II. jako přirozenému vůdci feudální Evropy nepůsobila starosti ani tak Francie jako Osmanská říše (Turecko) a polská otázka, stejně jako jeho spojenkyni-protivnici, matičce carevně Kateřině II. Carevna stále válčila s Turkem, sice zároveň nabádala ke křížové výpravě proti pařížským „anarchistům“, ale nehnula pro ni prstem, a její snahy urvat Polsko pro sebe se vrcholně nelíbily ani pruskému králi Fridrichu Vilémovi II., ani císaři Leopoldovi II. Což oba posledně jmenované monarchy posléze sblížilo. Prusko-rakouské vztahy byly tehdy stále ještě poznamenány nepřátelstvím z dob sedmileté a „bramborové“ války a jakákoli shoda mezi oběma mocnostmi se zdála nemožná. Rakousko se v osobě císaře Leopolda II. zároveň alespoň navenek přiklánělo spíše k udržení dobrých vztahů s Francií na základě spojenecké smlouvy z roku 1756, než ke spojenectví s nedávným urputným rivalem. První demokratické reformy ve Francii římského císaře nijak nevyděsily, s určitými reformami v Rakousku začal již jeho předchůdce Josef II. a sám Leopold

Francie_tisk.indd 10

28. 11. 2016 9:50:12

R o k 17 9 2 : p ř e v r a t v e v o j e n s k ý c h d ě j i n á c h E v r o p y

11

byl ve srovnání s ostatními panovníky relativně liberálního či alespoň benevolentního smýšlení. Římská říše měla přitom přímo ve Francii jeden zvláštní, takřka osobní či dynastický zájem – francouzská královna byla přece sestrou panujícího římského císaře Josefa II. (zemřel 1790) a po něm nastoupivšího Leopolda II. Dopisovala si tajně s oběma císařskými bratry a její zuřivě protirevoluční názory posléze Leopolda II. neblaze ovlivnily, stejně jako měly katastrofální dopad na běh dalších událostí i na její vlastní osud… Záležitosti dostaly spád záhy po nezdařeném pokusu francouzské královské rodiny o útěk do Malmédy, jejím zadržení ve Varennes 21. 6. 1791 a eskortovaném návratu do Paříže. Evropským panovníkům v té chvíli již přestalo záležet na pouhé osobě Ludvíka XVI., taková Velká Británie se přece už dříve také zbavila několika svých králů či královen, ale v sázce nyní byla samotná odvěká instituce monarchie, u evropských dvorů zavládla všeobecná obava ze špatného příkladu, který dával francouzský lid ostatním národům… Největší obavy měli pochopitelně právě přímí sousedé Francie – Rakousko a Prusko. Proto rakouského i pruského monarchu nakonec spojil strach z revoluční nákazy, pruský král navíc určitě doufal i v nějaké územní zisky. V té době se již v zahraničí zdržovala početná obec francouzských royalistických emigrantů se střediskem v německé Koblenci kolem králova bratra hraběte d’Artois, která začala sestavovat vlastní ozbrojené síly a nepřestávala agitovat a naléhat na cizí panovníky – především na rakouského a pruského – aby razantně zasáhli do francouzských záležitostí. Císař Leopold II. i pruský král Fridrich Vilém II. posléze uvěřili ujišťování emigrantů, že nějakých 100 tisíc vojáků revoluci hravě potlačí, a když nakonec v červenci 1791 přece jen uzavřeli neformální spojenectví, sešli se na saském zámku Pillnitz a 27. 8. 1791 podepsali tzv. Pillnitzskou deklaraci: „Jeho Veličenstvo císař a Jeho Veličenstvo král pruský vyslyšeli přání vyslanců Pana prince a hraběte d’Artois a společně vyhlašují, že situaci, v níž se nyní nachází Jeho Veličenstvo král francouzský, považují za předmět společného zájmu všech evropských panovníků. Doufají, že tento zájem bude zajisté uznán mocnostmi, které jsou žádány


28. 11. 2016 9:50:12

12


o pomoc a tudíž neodmítnou použít nejúčinnějších prostředků, aby francouzskému králi umožnily upevnit v naprosté volnosti základy monarchické vlády vyhovující stejnou měrou panovnickým nárokům i blahu Francouzů. Tehdy a v tomto případě jsou výše zmíněná Veličenstva rozhodnuta použít rychle a ve vzájemné shodě síly nezbytné k dosažení předkládaného společného cíle. V mezidobí vydají svým vojskům náležité rozkazy, aby byla připravena zahájit činnost.“ Deklarace údajně obsahovala i tajné články, podle nichž Rakousko nemělo bránit pruským nárokům na část Polska, jimiž by si Fridrich Vilém II. popřípadě kompenzoval náklady na předpokládané vítězné vojenské tažení – kdyby Ludvík XVI. na zaplacení neměl… Nešlo ovšem ještě o žádné vyhlášení války Francii, nýbrž o čistě formální projev panovnické solidarity. Deklarace nespecifikovala žádná konkrétní opatření, avšak zároveň již do určité míry výhrůžná byla a měla pařížské radikály zastrašit. Hrozba silou přitom byla podmíněna spoluúčastí celé Evropy a právě tato výhrada byla úspěšným vyhýbavým manévrem císaře Leopolda II., který se do války nijak nehrnul – ostatní mocnosti se totiž prozatím na společné intervenci odmítly podílet, a naděje francouzských royalistů tak zůstávaly nenaplněny. Deklarace původně nebyla zamýšlena jako veřejné prohlášení, avšak bleskurychle se rozšířila a ve Francii zapůsobila jako bomba: byla první známkou zahraniční podpory francouzskému králi a královně od pádu Bastily. Zklamaní emigranti dokázali deklaraci alespoň šikovně prezentovat jako ultimátum Francii. V Paříži byla považována za provokaci, a přestože byla za dané situace navýsost opatrná, radikální levice jejím prostřednictvím rozjitřila vlastenecké city a nadšení, zároveň podnítila nenávist k monarchii, emigrantům a zejména k „Rakušance“ Marii Antoinettě. Což byl právě opačný účinek, než který signatáři deklarace zamýšleli vyvolat. Do války se ovšem začalo volat již dříve právě ve Francii, neboť země již rok žila v trvalém strachu z ozbrojeného konfliktu. Bylo totiž zřejmé, že proklamovaný všeobjímající mír bude nesnadné zachovat, jelikož nové zásady, o něž se revoluce opírala, byly v rozporu s tehdejším mezinárodním právem. Třeba již v prosinci 1790 oznámilo Ústavodárné shromáždění německým knížatům, že Alsasko – věčný předmět francouzských i německých územních nároků – je francouzské, a to


28. 11. 2016 9:50:12


13

nikoli jako kořist, nýbrž z vůle jeho obyvatel! Nová Francie se tak dostala do střetu s monarchistickou diplomacií a s tradičním právem, založeným nikoli na vůli obyvatel, nýbrž absolutistických vládců staré Evropy… Francie přijala 3. 9. 1791 svou první ústavu, jíž se změnila v konstituční monarchii a o účelnosti a vhodnosti války se v Zákonodárném shromáždění debatovalo od října 1791 až do dubna 1792. Majoritní skupina girondistů (levicových poslanců pocházejících většinou z kraje Gironde kolem Bordeaux) se již v předchozím Ústavodárném shromáždění domnívala, že revoluce se udrží, jedině pokud se tvrdě a metodicky postaví evropským monarchům, přinutí je vyhnat ze svých území francouzské emigranty a zároveň odhalí zrádce v okruhu královského dvora. Zároveň idealisticky věřili v obrozenecké poslání revoluce pro celou Evropu: „Nastala chvíle nové křížové výpravy: křížové výpravy za všeobecnou volnost“ (poslanec Jacques Pierre Brissot, 31. 12. 1791). Nebezpečí spatřovali v první řadě v houfujících se ozbrojených emigrantech, kteří vytrvale osnovali plány na invazi a holedbali se, že s pár vojáky vyženou „tu bandu agitátorů“ z Paříže. I když nebezpečí z této strany bylo zatím nevelké, bylo možno očekávat, že počty emigrantů a jejich agresivita porostou, a otázka emigrantů se tak dostala do popředí poslaneckých debat. Girondisté dosáhli v listopadu 1791 přijetí dvou dekretů proti emigrantům, jimiž se jim hrozilo prohlášením za nepřátele země a konfiskací jejich dosavadních držav a majetku, pokud se okamžitě nevrátí do Francie. Národní shromáždění (do 1. 10. 1791 se nazývalo Ústavodárné, pak do 20. 9. 1792 Zákonodárné resp. Legislativní) zároveň 29. 11. 1791 vyzvalo trevírského arcibiskupa a kurfiřta, aby ze svých území, tj. z Koblence štvavé emigranty vyhnal. V opačném případě mu hrozilo sankcemi, přestože byl vazalem římského císaře! Ludvík XVI. hrál dvojí hru. Dekret proti emigrantům sice v souladu s ústavou vetoval, ale ke všeobecnému překvapení souhlasil s dekretem proti trevírskému kurfiřtovi a ve shromáždění veřejně oznámil, že kurfiřtovi přikáže, aby do 15. 1. 1792 ozbrojené emigranty ze svých držav vyhnal, jinak že bude považován za nepřítele Francie. Nyní se jeho


28. 11. 2016 9:50:12

14


náhlé válkychtivosti zalekli i stoupenci konstituční monarchie mezi revolucionáři, tzv. feuillanti (politická skupina odštěpivší se od klubu jakobínů a nazývaná podle svého sídla v bývalém klášteře cisterciácké kongregace feuillantů), neboť se na rozdíl od girondistů domnívali, že revoluce ke svému přežití potřebuje mír, a obávali se reakce Vídně. Ludvík XVI. byl přitom až do podzimu 1791 proti válce, avšak později pochopil, že ukončit jeho strázně a obnovit jeho dřívější postavení může jen ozbrojený zásah zvenčí. Věděl o personálním i morálním rozkladu francouzské armády a věřil tedy pevně v její porážku. Jednomu svému bývalému ministrovi napsal: „Místo občanské války bude válka politická, a věci se tak značnou měrou obrátí k lepšímu. Fyzický a morální stav armády je takový, že nějaké tažení nezvládne ani z poloviny.“

Ludvík XVI.

Začal proto válečnou stranu mezi revolucionáři pokrytecky podporovat a spoléhal na ni o to víc, oč váhavější byl Leopold II., který zůstával věrný své politice slovního zastrašování bez použití síly. S císařem nepohnuly ani prosby drobných německých knížat, která přišla o své alsaské državy (markrabí bádenský, kníže nassavský,


28. 11. 2016 9:50:12


15

Leopold II.

arcibiskupové trevírský a mohučský), ani francouzská anexe papežských držav Avignonu a hrabství Venaissin v září 1791. Proto na ultimátum trevírskému kurfiřtovi reagoval pouze důrazným potvrzením Pillnitzské deklarace, avšak zároveň oznámil, že pokud budou porýnská knížata napadena, poskytne jim pomoc. Tón oznámení již byl dosti vyzývavý a ve Francii vyvolal další vlnu patriotismu a válkychtivosti, k níž se spolu s veřejným míněním přiklonil i dosud váhající politický střed, takže 25. 1. 1792 byl vydán dekret, jímž se císař vyzýval, aby vypověděl „veškeré smlouvy a dohody namířené proti svrchovanosti, nezávislosti a bezpečnosti národa“, tzn. hlavně svoji dohodu s pruským králem o společném postupu. Načež Leopold II. a Fridrich Vilém II. uzavřeli 16. 2. řádnou spojeneckou smlouvu a pruský král vzápětí 28. února oznámil, že jakýkoli vstup vojsk (tzn. francouzských) na území německých států bude považovat za casus belli. Napětí dále eskalovalo, když 1. 3. císař Leopold II. nečekaně zemřel a jeho syn a nástupce František II. se okamžitě ukázal jako nesmiřitelný, rozhodný odpůrce jakéhokoli vyjednávání a jednoznačný aktivní nepřítel francouzské revoluce.


28. 11. 2016 9:50:12

16


V Národním shromáždění se již 25. 1. 1792 probírala otázka spojeneckých smluv, avšak zastánci války se debaty nezúčastnili a rovnou prosadili zrušení dosavadní spojenecké smlouvy s Rakouskem z roku 1756 o vzájemné pomoci v případě napadení, která beztak již vývojem událostí pozbyla na významu. Girondisté přitom poněkud naivně spoléhali na představu, že Velká Británie a zejména domněle osvícené Prusko se v případné válce přidají k Francii proti Rakousku nebo alespoň zachovají neutralitu. Ministerstvo zahraničí vyslalo bývalého poslance Charlese Maurice de Périgord-Talleyrand do Londýna, aby tamní vládní činitele ujistil, že jim nic od nové Francie nehrozí, a zároveň dojednal nákup koní a požádal o půjčku, tj. o faktické spojenectví – podařilo se mu dojednat pouze neutralitu. K pruskému králi vyjel bývalý ministr války hrabě de Ségur, rovněž s cílem dosáhnout jeho neutrality, což se nepodařilo. Žádná z obou mocností se nechtěla s revoluční Francií jakkoli kompromitovat, Prusko naopak hodlalo dodržet čerstvou dohodu z 16. 2. s Rakouskem o společném vstupu do války. Jediná Británie nakonec zaujala vyčkávací postoj, a Francie se tím pádem ocitla v diplomatické izolaci. Ve chvíli, kdy Rakousko odmítlo francouzské ultimátum z 25. 3., aby rozehnalo emigranty v Porýní, se válka stávala nevyhnutelnou. Levicový poslanec Maximin Isnard prohlásil: „Sdělme Evropě, že respektujeme zřízení jednotlivých říší, avšak budou-li kabinety cizích panovnických dvorů podněcovat k válce králů proti Francii, my podnítíme válku národů proti králům. Sdělme jí, že deset milionů Francouzů planoucích pro volnost, ozbrojených mečem, rozumem a výřečností, bude-li rozjitřeno, dokáže změnit tvář světa a otřást trůnem pod všemi tyrany.“ Ludvík XVI. sice ústavou pozbyl absolutistických práv, určitá moc mu však byla ponechána. Zůstával titulárním zástupcem Francie a jejího lidu, nadále mohl jmenovat ministry, vyslance, armádní velitele i vysoké hodnostáře a úředníky. Neměl sice již „právo války“, avšak Zákonodárné shromáždění smělo vyhlásit nepřátelství a zahájit nepřátelské akce, jen pokud je král o to oficiálně požádal. Ludvík XVI. se 20. 4. 1792 dostavil na dopolední zasedání Zákonodárného shromáždění a nechal na něm zopakovat předchozí dlouhý referát tehdejšího ministra zahraničí generála Charlese Françoise


28. 11. 2016 9:50:12


17

Dumourieze, přednesený na královské radě, v jehož závěru bylo navrženo takto konkrétně podmíněné vyhlášení války (pravopisné odchylky ponechány). „Když rakouský panovnický dům z naší ústavy seznal, že Francie již nebude servilním nástrojem jeho ambicí, přísahal, že toto dílo rozumu zničí; zapomněl na veškeré služby, které mu Francie prokázala; a jelikož již nemohl francouzský národ ovládat, stal se jeho nesmiřitelným nepřítelem… Leopold se sotva ohřál na císařském trůně, a přitom právě on se snažil neustále podněcovat všechny evropské mocnosti. Právě on osnoval na konferencích v Padově, Haagu a Pillnitzu proti nám nejzhoubnější plány… Právě Leopold podněcoval proti Francii následníka nesmrtelného Fridricha, před nímž jsme skoro čtyřicet let bránili rakouský trůn, věrni neprozřetelným smlouvám. Právě Leopold se prohlásil za vůdce ligy, která se snažila svrhnout naši ústavu. Právě on v oficiálních dokumentech, které Evropa odsoudí, volá část francouzkého národa do zbraně proti svým spoluobčanům a snaží se svolat na Francii současně hrůzy války občanské i pohromy války zahraniční… Vídeňský dvůr zároveň na nepřístojnou žádost basilejského biskupa vyslal vojenskou posádku do kraje Porentruy, aby si zajistil snadný přístup k departementu Doubs, čímž porušil územní celistvost basilejského kantonu a smlouvy, podle nichž náleží kraj Porentruy tomuto kantonu a pod ochranu Francie. Vídeňský dvůr značně zvyšoval početní stavy svých posádek v Brisgaw (tj. Breisgau), a zároveň rozkazoval maršálovi de Bender, aby se svým vojskem vtáhl na území trevírského kurfiřta pro případ, že by na ně hodlali pochodovat Francouzi, aby rozehnali uskupení rebelantských emigrantů. Pravdou je, že vídeňský dvůr zdánlivě nařizoval trevírskému kurfiřtovi, aby jejich srocení rozehnal: je rovněž pravdou, že toto církevní kníže chvilkově předstíralo úmysl tato uskupení rozehnat, ale to vše bylo jen zdání… V Koblenci došlo opět k četným srocením, jejich sklady zůstaly nedotčeny a Francie v tomto podniku spatřovala zrádné pikle, hrozby a násilí… Sire, z tohoto rozkladu vyplývá, 1° že rakouský panovnický dům fakticky porušil spojeneckou smlouvu z roku 1756; 2° že dohoda mezi mocnostmi inspirovaná císařem Leopoldem v červenci 1791


28. 11. 2016 9:50:12

18


a potvrzená králem uherským a českým podle ultimativní nóty knížete de Kaunitz z 18. března 1791, namířené proti Francii, je formálním aktem nepřátelství; 3° že na písemné oznámení vašeho veličenstva, že bude pokládat za akt válečného stavu, pokud posel obratem nepřiveze rychlou a jasnou odpověď na obě depeše z 19. a 27. března, toto ultimátum odpověď nedává a rovná se vyhlášení války; 4° že v této chvíli je nutno přikázat panu de Noailles, aby se bez rozloučení vrátil do Francie, a přestat jakkoli korespondovat s vídeňským dvorem. Vzhledem k tomu, že v celé ústavě není žádný článek opravňující krále k vyhlášení války, nýbrž naopak se v článku II, oddíl I hlavy III O výkonu zákonodárné moci praví následující: O válce lze rozhodnout pouze výnosem zákonodárného sboru, vydaným na králův formální a nezbytný návrh a králem schváleným; takto tedy nežádá král o radu, nýbrž podává formální návrh, který musí nutně předložit národnímu shromáždění. Posléze vzhledem k tomu, že výslovným přáním francouzského národa je nestrpět žádnou potupu ani porušení ústavy, kterou si dal; že král svou přísahou na tuto ústavu se stal strážcem důstojnosti a bezpečí francouzského národa, se vyslovuji pro to, aby se jeho veličenstvo u vědomí spravedlivosti svých pohnutek dostavilo spolu se svými ministry do Národního shromáždění a navrhlo vyhlášení války Rakousku.“ Po tomto projevu král pronesl: „Právě jste vyslechli zprávu ze zasedání mé rady. Její závěry byly jednomyslně přijaty a já sám s nimi souhlasím. Odpovídá opakovaně vyslovenému přání národního shromáždění i určitého počtu občanů z různých departementů, které jsem vyslechl. Vyčerpal jsem všechny možnosti, jak zachovat mír. Nyní v souladu s ústavou před vás předstupuji s formálním návrhem na vyhlášení války králi uherskému a českému.“ Na což mu odpověděl předsedající: „Sire, národní shromáždění nanejvýš pečlivě posoudí formální návrh, který mu předkládáte. Vaše veličenstvo bude písemně zpraveno o výsledku jeho rokování.“ Poté král zasedání opustil. Na odpoledním zasedání pak byl přijat výnos: „Národní shromáždění prohlašuje, že francouzský národ, věren zásadám posvěceným ústavou, že nikdy nepovede válku s dobyvatelskými


28. 11. 2016 9:50:12


19

cíli a nepoužije své síly proti svobodě žádného lidu, chopí se zbraně pouze na obranu své volnosti a své nezávislosti, že válka, kterou je nucen vést, není válkou národa proti jinému národu, nýbrž spravedlivou obranou svobodného lidu proti nespravedlivé agresi ze strany jednoho krále; a poté, co posoudilo králův formální návrh a usneslo se na naléhavosti věci, vyhlašuje válku králi uherskému a českému.“ Rezoluce byla přijata 743 hlasy proti 7. Válka byla vyhlášena „králi uherskému a českému“, neboť tato formulace přihlížela k tomu, že nový habsburský panovník František dosud nebyl korunován císařem římským, a shromáždění tím zároveň dávalo na vědomí, že nehodlá vést válku se všemi německými státy Svaté říše římské, nýbrž pouze s rakouským panovníkem. Francouzská veřejnost očekávala konflikt již dlouho a zprávu o vyhlášení války přijala s klidem. Málokdo si uvědomoval nebo připouštěl, že armáda není na válku ani zdaleka připravena. Všichni historikové 20. století bez rozdílu politických názorů připsali odpovědnost za válku s Rakouskem a Pruskem v roce 1792 téměř výhradně girondistům, avšak věc není tak jednoznačná a odpovědnost je nepochybně nutno rozložit na více subjektů a faktorů. V úvahu je nutno vzít vlažnost a slabost odporu k válce v jiných politických stranách či frakcích: dvojznačnou pozici dosud oslavovaného hrdiny revoluce La Fayetta a jeho stoupenců i váhavost stoupenců konstituční monarchie – feuillantů na pravici. Radikální levice byla názorově rozdělena: část jakobínů vedená Jacquesem Pierrem Brissotem byla pro válku, která měla exportovat revoluci, zároveň pomoci vyřešit ekonomické problémy a odhalit zrádné pikle královských manželů. Robespierre byl zpočátku rovněž pro válku, ale pak si to rozmyslel, neboť válka podle něho byla vzhledem k ekonomickým problémům riskantní, pochopil také, že král spekuluje na porážku, a obával se předem i toho, že v případě vítězství by některý z populárních generálů pak mohl zatoužit po vojenské diktatuře. Jakmile však byla válka vyhlášena, začal ji bezvýhradně podporovat a podílet se na jejím vedení. K válce se rovněž přiklánělo veřejné mínění ovlivněné mýtem „rakouského komplotu“ a nenávistí k „Rakušance“ na trůně, stejně jako přetrvávající protirakouské nálady v důsledku válek 18. století a nově


28. 11. 2016 9:50:12

20


i otevřené pobuřování a vyhrožování emigrantů hned za hranicemi země. Klíčovou úlohu sehrála i rakouská diplomacie svými zastrašovacími proklamacemi, po nichž sice nenásledovaly činy, ale které bylo možno snadno vykládat a prezentovat jako vážné ohrožení revoluce. Nehledě na válkychtivou náladu a silácké řeči pruského krále, disponujícího značnou vojenskou silou, s nímž jinak zdrženlivý Leopold II. nepřestával koordinovat své postoje. S nástupem Františka II. navíc veškerá rakouská zdrženlivost zmizela: „Nastal čas postavit Francii před nutnost vykonat uložené nebo zahájit válku proti nám, nebo nám umožnit zahájit právem válku proti ní. Dal bych nicméně přednost tomu, aby se sama chopila iniciativy, aby tak mocnosti měly právo pokud možno dobýt území a oprávněně si je ponechat jako odškodnění za válečné výdaje…“ Toto manévrování a výhrůžky nakonec popuzovaly všechny vlastence a revolucionáře, kteří šmahem odmítali zahraniční vměšování do francouzských záležitostí a do nových způsobů, jimiž se tyto záležitosti řešily. Tehdy se také poprvé v článku Nicolase de Caritat, markýze de Condorcet v deníku Chronique de Paris objevil vzletný slogan: „Mír chýším, válku palácům.“ Odpovědnost za vyhlášení války tedy nenesla pouhá jedna skupina revolučních poslanců…


28. 11. 2016 9:50:12


21

ARMÁDY ZNEPŘÁTELENÝCH MONARCHIÍ Francouzská armáda se v posledních letech monarchie a při vypuknutí revoluce skládala z: • královských gard (Maison militaire du Roi), zahrnujících královskou tělesnou stráž (Gardes du Corps = 4 kompanie) a další palácové stráže a osobní gardy mužských příslušníků královské rodiny, v celkovém počtu 10 000 mužů, z toho 3 500 mužů jezdectva – tyto počty byly z úsporných důvodů těsně před revolucí sníženy; • 104 regimentů řadové pěchoty (z toho 23 cizineckých = 11 švýcarských, 8 německých, 3 irské, 1 lutyšský); od roku 1776 se každý regiment skládal ze 2 batalionů čítajících 4 kompanie fyzilírů a 1 kompanii granátníků (1. batalion) resp. myslivců (2. batalion); kompanii tvořilo 65 fyzilírů se 4 důstojníky, resp. 52 granátníků či myslivců se 3 důstojníky. Regiment byl přitom jednotkou organizační a správní, v boji byl taktickou jednotkou batalion; • 12 batalionů lehké pěchoty; • 13 regimentů teritoriálního vojska (milice – zůstávaly v posádkách ve svých provinciích a v případě války se jimi doplňovaly ztráty); • 25 regimentů řadového jezdectva, od roku 1788 tvořily každý regiment 3 eskadrony o 150 mužích, celkem spolu s důstojníky a dalšími příslušníky dosahoval početní stav regimentu 516 mužů (z toho 24 pěších). Armáda monarchie v 18. století neměla kyrysníky (kromě jediného regimentu, jemuž byl ponechán alespoň plastron = přední kyrys) – ti zmizeli koncem 17. stol. a byli oficiálně obnoveni až v roce 1801; • 18 regimentů dragounů; • 6 regimentů husarů; • 12 regimentů jízdních myslivců; • královského dělostřeleckého sboru = 7 dělostřeleckých regimentů + 6 kompanií minérů + 9 kompanií dělníků a řemeslníků rozmístěných v arzenálech a na stavbách; • královského ženijního sboru;


28. 11. 2016 9:50:12

22


• sboru pobřežního dělostřelectva; • 33 kompanií vojenských soudů – jakési vojenské, soudní a pořádkové policie, které netvořily součást řadové armády, ale přesto podléhaly státnímu tajemníkovi pro válku; • kompanií přidělených invalidovně, vojenským školám, hřebčincům apod.; • koloniálních jednotek podléhajících státnímu tajemníkovi pro námořnictvo. Králi byl ve vojenských záležitostech k ruce státní tajemník pro válku a zároveň předseda 11členné válečné rady jako poradního orgánu ministra války, zaměřené hlavně na organizaci a interní záležitosti armády. Vlastní velení tvořila generalita složená z: • 11 maršálů; • 196 generálporučíků (což je až moderní termín pro lieutenant général, který znamenal původně „zástupce vrchního velitele“); • 770 polních maršálků (maréchal de camp, tj. ekvivalent dnešního generálmajora); • 113 brigadýrů pěchoty (brigadier des armées, hodnost mezi plukovníkem a polním maršálkem – generálmajorem, dnes brigádní generál); • 17 brigadýrů řadového jezdectva; • neznámého počtu brigadýrů husarů, dragounů a jízdních my slivců. Tabulkově měla mít tato armáda mírový stav 305 156 mužů (1787), válečný stav 332 333 muže a maximální válečný stav 359 567 mužů. Někteří historikové hovoří o teoretickém počtu „jen“ 303 000 mužů, ovšem skutečnost v roce 1784 činila pouhých cca 163 000 mužů, z toho sotva 155 000 použitelných v boji. Tato armáda pohltila každoročně 124 650 000 livrů (1784) z celkových 600 milionů státních výdajů – z těchto 124 milionů se více než 46 milionů utratilo na apanáže a benefity důstojníků, jichž bylo celkem 36 000, kdežto na všechny prosté vojáky, poddůstojníky, výzbroj a výstroj, vojenský materiál a infrastrukturu vyšlo malinko přes 44 milionů! Je zbytečné dodávat, že drtivou většinu důstojnického


28. 11. 2016 9:50:13


23

sboru tvořili šlechtici, ani mezi nimi však nepanovala rovnost. Vyšší posty byly vyhrazeny staré a vysoké šlechtě, drobný nebo čerstvě nobilitovaný šlechtic to mohl dotáhnout nejvýše na kapitána. Propastně rozdílné byly i důstojnické platy: podporučík 540 livrů ročně, maršál bohatě přes 100 000… Prostý voják přitom musel vyžít za pět až šest sous denně, tj. něco mezi 90 a 100 livry ročně. Na detailní popis uniforem, výzbroje a taktiky zde není místo, pouze tolik, že se nijak nelišily od ostatních evropských armád. Standardní zbraní byla pěchotní křesadlová puška s tulejovým bodákem, dnes označovaná jako vzor 1777, a její kratší modifikace pro jezdectvo, které bylo vyzbrojeno i párem pistolí a hlavně šavlí: řadové jezdectvo a dragouni měli šavli rovnou – palaš, lehké jezdectvo zakřivenou. Puška vz. 1777 vážila 4,6 kg, byla dlouhá 153 cm a ráži měla 17,5 mm, maximální dostřel 1000 m, užitečný dostřel 250 m – na tuto vzdálenost střela pronikla 4,6 cm do jedlového dřeva, cvičený pěšák vypálil tři rány za minutu. Tulejový bodák měl čepel 38 cm dlouhou.

Francouzská armáda druhé poloviny 18. století

Ani oblečení a výstroj se nelišily od ostatních armád, základní barvou uniforem řadové pěchoty byla bílá s rovněž bílým řemením a regimenty se od sebe odlišovaly jako všude jinde barvou límců, lemů a klop kabátců. Kabátce královské gardy a řadového jezdectva byly převážně modré a jinak u ostatních druhů vojsk panovala tehdejší všeobecně rozšířená pestrost uniforem. Námořnická uniforma byla standardně modro-červená. Za zmínku stojí francouzské vyspělé dělostřelectvo – špičkový dělostřelecký park se schopnými kádry i teoreticky propracované


28. 11. 2016 9:50:13

24


použití dělostřelectva, vzešlé z reforem Jean-Baptisty Vaquetta de Gribeauval. Celá armáda byla jako všechny tehdejší armády žoldnéřská, vstupovalo se do ní dobrovolně nebo známými verbířskými metodami, což však nedostačovalo potřebám a což tedy vysvětluje i relativně vysoký počet cizinců ve francouzské armádě. Jen o odvedení k teritoriálním regimentům se losovalo, což bylo mezi lidem značně nepopulární díky četným osvobozením od losování nebo možnosti koupit za sebe náhradníka. Tyto odvody losem tak postihovaly jen nejchudší vrstvy, což ohrožovalo zejména zemědělskou produkci a nejpotřebnějším rodinám bralo živitele. Všechny regimenty pěchoty, jezdectva a dělostřelectva byly pojmenovány podle svých titulárních plukovníků, tj. majitelů, nebo podle provincie, v níž byly posádkou nebo z ní pocházely. Nařízením z 1. 1. 1791 o reorganizaci armády byly tyto názvy zrušeny a nahrazeny pořadovým číslem a celá armáda byla reorganizována a doplněna začleněním zrušených královských gard do pravidelného vojska, jakož i vytvořením několika nových regimentů a batalionů. Současně byly zrušeny i kompanie vojenských soudů, které byly reorganizovány pod obnoveným názvem gendarmerie – žandarmerie čili četnictvo. Jestliže předrevoluční Francie měla i vynikajícího teoretika taktiky v osobě nedoceněného generála hraběte Jacquese Antoina Hippolyta de Guibert, chyběli jí alespoň trochu schopní stratégové a o štábní práci se dalo těžko mluvit. Jediný schopný francouzský vojevůdce 18. století maršál Maurice de Saxe zemřel již roku 1750 a navíc byl dnešní terminologií imigrant… Dalo by se tedy zjednodušeně shrnout, že francouzská armáda byla dobrým nástrojem, avšak špatně ovládaným. V armádě monarchie byla rovněž zavedena disciplína podle pruského vzoru, byly hojně užívány fyzické tresty, brutalita velitelů a šikana byly spíše pravidlem než výjimkou a důstojník byl i v míru pánem nad životem a smrtí vojáka. Toto zacházení naladilo ihned na začátku revoluce takřka veškeré mužstvo proti monarchii, stejně jako se na stranu revoluce postavila většina nižších důstojníků dosud bez vyhlídky na povýšení, zatímco vyšší důstojníci houfně opouštěli armádu – dobrovolně i nedobrovolně, z toho cca 50 % z politických důvodů.


28. 11. 2016 9:50:13


25

K červnu 1791 tak odešlo 2 900 důstojníků, v dubnu 1792 dalších 3 800 a několik stovek i vzápětí po vyhlášení války. Odcházeli průběžně i dále, až nakonec v srpnu 1792 chyběly 72 % důstojnického sboru, z toho dvě třetiny emigrovaly a přešly k nepříteli. Velení se tak zcela rozložilo. Převládajícím postojem revolucionářů i lidu k celé armádě přitom byla nedůvěra – viděli v ní obecně nástroj despotismu a levicová propaganda záhy zcela rozvrátila disciplínu agitací k insubordinaci jakožto vrcholnému projevu svobody a ke sdružování vojáků v politických klubech. Docházelo k dezercím i celých regimentů a ke vzpourám. V říjnu 1791 takto chybělo cca 30 000 mužů a posléze se celkový počet armády snížil až na cca 80 000 mužů! Životní podmínky vojáků se však v té době zlepšily, hned v roce 1789 byl například zrušen trest smrti v armádě. Odchody a emigrace vyšších důstojníků paradoxně armádě svým způsobem do budoucna prospěly, neboť ji zbavily mnoha zkostnatělých velitelů. Okamžitá kvalitní náhrada za ně ovšem nebyla – na jejich místa nastupovali jednak dosavadní řadoví poddůstojníci, sice zkušení vojáci, avšak bez patřičného vzdělání a velitelské průpravy, jednak nově nastoupivší poddůstojníci a důstojníci Národní gardy, pouze s elementárním výcvikem, ale zapálení vlastenci, navíc povzbuzení možností kariérního postupu. Zdaleka ne všichni se na svých místech osvědčovali, neboť samotné vlastenectví a revoluční elán (který mnohdy přecházel do pusté demagogie) bez výcviku a teoretické přípravy nemohly stačit v boji s profesionálními armádami. Národní shromáždění se totiž dopustilo vážné chyby, když rozpustilo stávající teritoriální vojska, která byla alespoň částečně vycvičená a z nichž mohly celé regimenty rovnou nastupovat k bojovým jednotkám, a nahradilo je povoláváním čerstvých dobrovolníků z civilu. Současně v červnu až srpnu 1791 vydalo instrukce k zahájení výcviku 300 000 mužů občanské Národní gardy jako armádní zálohy, avšak v praxi nešlo do důsledků – zanedbalo faktické sestavování batalionů, spokojilo se mnohdy s pouhou tvorbou jejich seznamů, zanedbalo jejich jednotnou výstroj i výzbroj a neposílalo je cvičit k řadovým regimentům, kde jedině se během půl roku mohly něco pořádného naučit.


28. 11. 2016 9:50:13

26


Národní garda, vytvářená spontánně od prvních revolučních dnů, byla totiž určena hlavně k udržování pořádku a bezpečnosti ve své obci či ve svém městě a okrese. Neměla ani celostátní velení a v případě nasazení jejích kompanií a batalionů v řadách pravidelné armády jí měli velet armádní důstojníci. Rozumní vojenští činitelé přitom její bojové nasazení proti vnějšímu nepříteli ani nedoporučovali. Problémem bylo i to, že dobrovolníci se zpočátku měli vystrojit a vybavit na své útraty, což předem vylučovalo ty nejchudší nadšence a vysvětluje to i často zobrazované polocivilní oblečení mnoha dobrovolníků v první linii. Až o něco později byly jejich vystrojováním pověřeny okresní úřady. Plánovaných 300 000 mužů se tak ani zdaleka nedosáhlo, nastoupilo jich jen cca 100 000. Další vývoj přitom ukázal, že tato první vlna dobrovolníků byla oproti následujícím dvěma vlnám vcelku nejvlastenečtější a nejkvalitnější i co do fyzické kondice. Tito dobrovolníci však zároveň rozvraceli kázeň i důvěru, neboť kromě politikaření a nesmyslné zásady odmítání poslušnosti ve jménu svobody pokládali dosavadní řadové důstojníky a priori za podezřelé, ne-li přímo nepřátele revoluce. Kromě toho mohli posílit hlavně pěchotu, méně již jezdectvo, jehož výcvik je mnohem delší a náročnější. Francouzské předrevoluční jezdectvo si přitom kvalitou nijak nezadalo s jezdectvem ostatních armád, ale velení je nedokázalo účinně nasazovat a kromě toho v něm sloužilo nejvíc šlechticů, jejichž odchody tedy jezdectvo početně značně oslabily. Dělostřelectva a technického vojska, do nichž se šlechtici nikdy zvlášť nehrnuli, se dezerce důstojníků naopak prakticky nedotkly. Pokud jde o hojně zmiňovaný fakt, že dobrovolnické bataliony si volily své důstojníky i poddůstojníky od podplukovníka po kaprála, upřesněme, že nemohl být zvolen kdokoli: kandidáty mohli být jen poddůstojníci či důstojníci s hodností o stupeň nižší než hodnost, do jaké se volilo, a se zvoleným kandidátem museli souhlasit i ostatní stávající důstojníci či poddůstojníci v této hodnosti. Tento systém zároveň do značné míry předurčoval ke kandidatuře především bývalé příslušníky teritoriálního vojska nebo stávající příslušníky Národní gardy, kteří již jakýs takýs výcvik měli. Do války tak vstupovala královská armáda, posílená o 83 dobrovolnických batalionů, pod velením královských generálů a důstojníků.


28. 11. 2016 9:50:13


27

S dobrovolníky a národními gardisty se současně začala do armády zavádět nová základní barva uniforem této nové pěchoty – modrá v kombinaci s červenou, uctivě napodobující uniformu jednotek francouzských gard, rozpuštěných 31. 8. 1789 jako neloajálních k monarchii, a barvy města Paříže. Právě masový nástup dobrovolníků do armády, zatím ještě monarchické, a vpravdě lidové hnutí na obranu vlasti byly v novověkých vojenských dějinách převratným jevem. Vojenská služba přestala být privilegiem a povoláním, každý občan měl nyní právo ba přímo morální povinnost stát se vojákem. V roce 1791 šlo v převážné většině o dobrovolníky z měst, zejména z řad maloburžoazie: řemeslníky, drobné obchodníčky apod. Poprvé po staletích se formovala armáda dobrovolníků – svobodných občanů z různých společenských vrstev, lidová armáda na obranu lidu. Šlo o první evropskou armádu založenou na zásadě svobody myšlení, sdíleného osudu, na obranu celého národa a nikoli pouze panovnického trůnu. Výnos o náboru a nasazení těchto dobrovolníků přitom obsahoval mimo jiné i nešťastné omezení, které sice reflektovalo tehdejší způsob válčení, avšak později způsobilo nemálo problémů: „Všichni občané nastoupivší do dobrovolnických národních gard budou moci na konci každého tažení svobodně odejít, pokud to dva měsíce předem oznámí kapitánovi své kompanie, aby bylo možno je nahradit… Konec tažení je stanoven na 1. prosince každého roku.“ Ne každý dobrovolník byl ovšem schopen snášet tvrdý vojenský život v poli, docházelo proto běžně k dezercím i bez ohledu na tento výnos, takže byly opět zavedeny disciplinární tresty protichůdné počátečním zásadám. Uvedený útržkovitý a nutně povrchní nástin stavu francouzské armády platí pochopitelně jen pro zárodečné a počáteční období revolučních válek – období horečného hledání a improvizací. Národní shromáždění totiž v té době mimo jiné ještě nevyřešilo zásadní vnitropolitickou otázku, o níž debatovalo již druhým rokem, jejíž vrcholnou důležitost si uvědomovalo a kterou si klade každý nemonarchický režim: jak sladit povinnost obrany země s občanskými svobodami a rozhodnout, koho a z jakého titulu může/musí stát povolat do zbraně. Pro odpůrce již tehdy navrhované všeobecné branné povinnosti byla


28. 11. 2016 9:50:13

28


povinná vojenská služba vrcholem despotismu a absolutní negací svobody, kdežto její zastánci argumentovali, že hájit vlast je přímo povinností každého občana a že svoboda není otázkou řešitelnou pouze v rovině jedince, nýbrž politickým problémem úzce spojeným s existencí nové, dostatečně silné veřejné moci. Na nepřátelské straně se žádné podobné debaty nevedly. Pruská armáda po smrti Fridricha II. (1786) byla současníky považována za nejlepší v Evropě. Král zvyšoval její bojeschopnost četnými a nebývale rozsáhlými vojenskými cvičeními v době míru, jimiž se zdokonaloval zejména vyšší velitelský sbor. V armádě však vládl železný a zkostnatělý systém povyšování na uvolněné místo podle délky služebních let, takže nebyli povyšováni ani zdaleka ti nejschopnější. Důstojnické posty byly zároveň vyhrazeny jako jinde šlechtě – zde ani osvícený Fridrich nedělal výjimky. Vojenský teoretik a historik Antoine-Henri Jomini k pruskému aristokratickému důstojnickému sboru však později poznamenal: „… ovšem kdo si před jméno připsal šlechtické von, nebyl povinen prokazovat čtyři generace urozených předků, a já osobně jsem znal nejednoho pruského důstojníka, který by byl ve velkých rozpacích, kdyby měl prokázat jednu jedinou.“ Dále přežíval i systém kupování hodností a celých regimentů, takže povyšování se dosahovalo těžko, každé povýšení musel navíc schválit soukromý majitel regimentu a velitelský sbor tak stárl. Výjimku tvořily jen tzv. technické zbraně, hlavně dělostřelectvo, neboť podléhaly přímo králi, vyžadovaly solidní technické a matematické znalosti, a jelikož dělostřelectvo bojovalo na dálku a ženisté prakticky vůbec ne, neskýtaly příliž možností k odměňování a vyznamenání za hrdinství. Šlechta tudíž službou u dělostřelectva a ženistů pohrdala a vyhýbala se jí, takže v nich na důstojnických postech sloužili hlavně neurození nebo drobná šlechta. Pruskou armádu řídila válečná rada (Kriegsoberkollegium), teoreticky na čele s králem. Měla na starosti vše kromě plánování operací a po Fridrichově smrti se v podstatě stala konzervativní brzdou vývoje. Pruská armáda bojovala lineární taktikou, typickou pro celé 18. století, jejímž mistrem Fridrich II. bezesporu byl. Poskytovala


28. 11. 2016 9:50:13


29

nejlepší podmínky pro palbu salvou, jednotky seřazené do lineární formace však byly málo pohyblivé a zranitelné útoky jízdy. Vojsko se před bitvou rozvinulo do dvou až tří sledů, z nichž každý se skládal ze tří až šesti řad. Nejčastěji měl sled tři řady, které stály asi půl metru od sebe, vojáci v nich byli vedle sebe poměrně blízko, ale jen natolik, aby měli dostatek místa na nabíjení zbraně. Nejsouvislejší byl první sled, zatímco další měly zaplnit mezery, vysunout se na křídla nebo chránit týl. Vzdálenost mezi jednotlivými sledy činila 150 až 300 kroků. V centru bojové sestavy byla pěchota, na křídlech jízda. Boj se začínal zpravidla dělostřeleckou přípravou. Pěchota postupovala v dlouhých řadách rovnoměrným krokem proti nepříteli. Když se dostala na účinný dostřel, na povel spustily palbu celé bataliony nebo kompanie – nejdříve střílely liché kompanie, potom je na rozkaz vystřídaly sudé kompanie a vše se opakovalo. Takto se palba prolínala podél celé útočné linie. Pěší bataliony při útoku stále vyrovnávaly řady a udržovaly krok, voják nesměl postup narušit, ani když se mu pod nohy přikutálel granát. Tato strnulost sice umožňovala zachovat bojovou sestavu, zpomalovala však její pohyb a vázala ji na rovný nečlenitý terén. Když se pěchota přiblížila k nepříteli, podnikla bodákový útok. K němu však docházelo zřídka, neboť bránící se strana často zvolila raději ústup, protože boj zblízka měl za následek velké ztráty, které představovaly ekonomickou zátěž. I když rozpadlá linie vystavovala dotyčnou poraženou armádu zkáze, vítězná pěchota obvykle nepřítele nepronásledovala, protože by tím rovněž narušila vlastní sestavu a vystavila by se protiútoku protivníkovy jízdy (a velitelé se obávali dezercí). Boj tedy na rozdíl od minulosti rozhodla účinnost a síla palby, nikoli boj zblízka. Aplikace lineární taktiky vyžadovala dokonalou koordinaci a především dlouhý výcvik jednotlivých vojáků. O pověstném fridrichovském drilu není třeba se rozepisovat, jeho důsledkem byla slepá poslušnost v řadách, které nepropadaly panice ani v silné palbě. Tato železná kázeň dokázala otřást morálkou nepřítele, který byl zaskočen i uměním pruské pěchoty střílet za pochodu – rychlost pruské palby byla bezkonkurenční. Odvodní systém se oproti minulosti a jiným monarchiím nijak neměnil, byl nadále směsí dobrovolnosti a verbířské zdatnosti. Země


28. 11. 2016 9:50:13

30


byla rozdělena na okresy, v nichž jednotlivé regimenty sídlily a z nichž se doplňovaly. Pruský systém popsal současník – francouzský markýz Honoré de Mirabeau (1788): „Jakmile se narodí dítě mužského pohlaví, pastor, který je křtí, je povinen oznámit to rychtáři či jinému královskému úředníku a dítě je zapsáno do vojenského soupisu. Rodiče za ně odpovídají až do pohlavní dospělosti, která se v protestantském Německu shoduje s obřadem přijímání. Ihned po tomto obřadu skládá mladík vojenskou přísahu a od té chvíle je vojákem.

Pruská pěchota druhé poloviny 18. století

Pokud opustí zemi, proviní se dezercí a je podle toho potrestán, ovšem mírněji; pokud se nevrátí, jeho majetek je zabaven ve prospěch pokladny válečných invalidů. Rodiče musí prokázat, že se na synově útěku nijak nepodíleli, pak je jim majetek ponechán až do konce jejich života a teprve tehdy je zabaven dědický podíl dezertéra. Velitelé regimentů čas od času provedou inspekci okresu a ověří počet mladých mužů v něm žijících, jejich věk, výšku a zdatnost. Dále každoročně s blížící se dobou vojenského cvičení objede okres některý vyšší důstojník a odvede muže, které potřebuje. Nepočíná si však přitom svévolně. Může vybírat muže pouze v přítomnosti zástupce veřejné správy, který


28. 11. 2016 9:50:13


31

mu zabrání odvést mladé muže, bez nichž se neobejde výroba nebo zemědělství, stejně jako syny vdov, ženaté, otce rodin atd…“ Pěchotu, oblečenou téměř výhradně do modrých kabátců, tvořilo: • 55 regimentů po 3 batalionech = 1 granátnický a 2 mušketýrské, tj. střelecké; batalion se skládal ze 4 kompanií po 160 mužích (bez důstojníků); • 21 batalionů lehké pěchoty čili fyzilírů. Jezdectvo tvořilo: • 1 regiment tělesné stráže = 3 eskadrony; • 12 regimentů kyrysníků po 5 eskadronách; • 2 regimenty dragounů po 10 eskadronách • 10 regimentů dragounů po 5 eskadronách • 10 regimentů husarů po 10 eskadronách Dělostřelectvo i ženijní sbor byly na vysoké úrovni a dobře organizované, pruská armáda jako jedna z mála měla i jízdní dělostřelectvo. Úkolem regimentového dělostřelectva byla palebná podpora pěchoty. Jelikož každý regiment měl pouze dvě děla, šlo spíše o morální podporu. U pěšího dělostřelectva v síle čtyř regimentů po 10 kompaniích čili bateriích se každá baterie skládala z šesti dvanáctiliberek a dvou desetilibrových houfnic, které obsluhovalo celkem 101 mužů včetně čtyř důstojníků, osmi poddůstojníků, 25 mužů trénu a dvou tamborů. I toto dělostřelectvo však bylo přidělováno po částech vyšším svazkům jako palebná podpora, nebojovalo soustředěně a žádná dělostřelecká záloha neexistovala. Úkolem jízdního dělostřelectva byla obdobně podpora jezdectva v přípravě útoku i v obraně, za tím účelem se střílelo hlavně kartáči. Celá obsluha a trén byli jízdní a určitou zvláštností bylo, že děla při útoku zaujímala postavení cca 50 metrů před jízdní sestavou, v obraně pak za prvním sledem. Pruská armáda měla i 13 kompanií pevnostního dělostřelectva, rozmístěných v hlavních pevnostech. Pruská pěchota celkem čítala odhadem 120 000 mužů, jezdectvo 35 000, dělostřelectvo 7–8 000 mužů (objevuje se i celkové číslo


28. 11. 2016 9:50:13

32


193 000). Z toho téměř třetinu tvořili cizinci z jiných německých států, neboť pruští verbíři putovali a rekrutovali po celé říši i po Holštýnsku. Tuto armádu muselo živit pouhých 6–7 milionů obyvatel! Na udržování armády a na službě státu se musely podílet všechny složky společnosti: šlechta vojsku velela, buržoazie ho živila, rolnictvo ho tvořilo, takže podle ministra Friedricha von Schrötter „Prusko nebylo zemí, která má armádu, nýbrž armádou, která má zemi“. Aby Fridrich II. snížil zátěž obyvatelstva na udržování této relativně obrovské armády, udílel vojákům v mírové době množství dlouhých dovolených, aby se mohli věnovat řemeslu nebo zemědělství, a udržoval pouze minimální mírové početní stavy vojska. Pruskou generalitu v roce 1790 tvořili: • 1 feldmaršál • 3 generálové pěchoty • 16 generálporučíků pěchoty • 41 generálmajor pěchoty • 7 generálporučíků jezdectva • 27 generálmajorů jezdectva. Pruská armáda však po Fridrichově smrti jako celek ustrnula ve vývoji, mnozí její nejlepší muži padli v sedmileté válce nebo odešli do starobního důchodu. Průměrný věk generálů dosahoval 65 až 70 let, žili ze své někdejší slávy, považovali se za neporazitelné a odmítali se zabývat jakýmikoli novějšími trendy, například porážkami, které utrpěla lineární taktika za oceánem ve válce za americkou nezávislost. Kromě toho Fridrichovy teorie zčásti nepochopili, když chtěli na bojišti aplikovat výhradně jeho matematické modely: zatímco Fridrich je aplikoval, aby obchvátil a rozdrtil nepřítele dříve, než zaujme pozice, tito jeho následovníci čekali, až nepřítel pozice zaujme a pak teprve začínali manévrovat po Fridrichově vzoru. Jeho agresivita (viz třeba jeho směrnici, že velitel, který bude napaden dříve, než sám zaútočí, bude degradován) se tak z pruské taktiky a strategie postupně vytratila. Rakouská armáda se v celku neřídila pruským vzorem. Po ostudných porážkách ve 40. letech a v Sedmileté válce získala zpět trochu


28. 11. 2016 9:50:13


33

sebedůvěry pozdějšími občasnými vítězstvími a čerstvým vítězstvím nad Turky pod slavným Laudonem. Systém odvodů se ovšem od pruské ani jiné armády nijak nelišil. V mírových dobách se zakládal na postačujícím náboru dobrovolníků, v čase války se odváděli všichni potřební muži bez ohledu na hospodářskou činnost a rodinný stav, přičemž každá provincie či každý kraj doplňovaly zvlášť určený konkrétní regiment. Všechny regimenty měly jako leckde jinde i své titulární majitele, podle nichž se nazývaly. Provincie sousedící s tradičně nepřátelským Tureckem byly organizovány zcela vojensky – podobně jako v Prusku tam byl každý mužský obyvatel vojákem prakticky již od dětství. Jelikož se tamní muži museli po celý život bránit tureckým nájezdům, hodili se hlavně ke službě u lehké pěchoty – hraničářů a u lehkého jezdectva. V rakouské armádě se postupovalo a povyšovalo v zásadě podle služebních let, a i když vysoké hodnosti a posty byly přednostně vyhrazeny šlechtě, šlechtictví nakonec nebylo nezbytnou podmínkou služebního postupu – hodnosti polního podmaršála tak dosáhlo i několik původně neurozených a někteří příslušníci chudé a nízké šlechty to dotáhli až na polního maršála (např. Andrej/Andreas Hadik nebo Ernst G. Laudon). Nobilitaci resp. vyšší šlechtické tituly získali právě svými vojenskými zásluhami. Velení armády čili generální štáb bylo celkově vzdělané a nechyběli v něm talentovaní generálové, současníci mu však vytýkali na jedné straně neurčitost strategických koncepcí a na druhé straně značné pedantství, snahu redukovat válku na množství předem propočítaných kombinací a předepisovat do detailu jednání důstojníků v jakékoli si tuaci. Zároveň byli ve vysokém velení zastánci obezřetného až pasivního, ne-li přímo pozičního vedení války, jímž se v předchozích letech vyznačoval zejména maršál Leopold Daun, takže jinak vyspělá rakouská armáda by měla problémy s nepřítelem, který by zastával a rezolutně uplatňoval ofenzivní koncepce (což se také později zřetelně ukázalo). Rakouskou armádu v předvečer revolučních válek tvořilo v základě: • 41 regimentů tzv. německé pěchoty po 3 batalionech • 11 regimentů uherské pěchoty po 2 nebo 3 batalionech • 22 hraničářských regimentů po 2 nebo 3 batalionech • 5 valonských regimentů po 3 batalionech


28. 11. 2016 9:50:13

34

• • • • • •


2 italské regimenty po 3 batalionech 11 regimentů težkého jezdectva po 6 eskadronách 7 dragounských regimentů po 6 eskadronách 6 švališérských regimentů po 6 eskadronách 9 husarských regimentů po 8 eskadronách 1 hulánský regiment o 8 eskadronách.

Složení rakouské armády bylo jinak velmi pestré, kromě shora uvedených základních pěších a jezdeckých formací v ní resp. vedle ní existovalo mnoho dalších ozbrojených složek, buď stálých, nebo účelově vytvářených pro dobu války a podléhajících armádnímu velení: • stálé posádky čili garnizonní regimenty • štábní pěchota zřizovaná pro válečné účely • dělostřelectvo polní a posádkové–garnizonní • technická vojska: minéři, sapéři, inženýři, pontonýři, pionýři (ti byli zřizováni až pro dobu války). K technickým vojskům byl zařazen i hraničářský čajkistický batalion: původně šlo o zvláštní jednotku říčního loďstva (nazvanou podle typu lodí, které používala – tzv. čajky), později se podílela na stavbách mostů • vozatajstvo • zdravotní služba a invalidovny • duchovní správa • dobrovolnické formace • námezdné formace (zapůjčené panovníky některých německých zemí) • vojenské školy • dezertérské (později vojenské hraniční) kordony • vojenský policejní strážní sbor • ozbrojené měšťanské sbory = měšťanské milice. Kabátce pěchoty byly bílé nebo světle šedé, dělostřelectvo bylo oblečeno do hnědých. Pěchota byla řádně vycvičená a disciplinovaná, chyběla jí však určitá živost a prudkost v nasazení, kavalerie byla přímo skvělá, co do výcviku se vyrovnala pruské a v jiných ohledech ji dokonce předčila. V průběhu let se zdokonalilo i dělostřelectvo a ženijní služba, i když dělostřelecký park se kvalitou nevyrovnal


28. 11. 2016 9:50:13


35

francouzskému – výkonné těžší dělostřelectvo bylo příliš těžké a batalionní tříliberky byly naopak příliš lehké a málo účinné.

Rakouská armáda druhé poloviny 18. století

Rakouské pěší bataliony byly početně neobyčejně silné, i se zálohami čítaly až 1 200 mužů. Celkové počty rakouské armády tak mohly teoreticky dosáhnout 240 000 mužů pěchoty, 35 000 mužů jezdectva a 10 000 mužů dělostřelectva, avšak nedávná válka o bavorské dědictví („bramborová válka“) a hlavně čerstvá válka s Tureckem, během níž ve vojsku řádily nemoci, ji připravily až o třetinu početní síly.


28. 11. 2016 9:50:13

36


VLAST JE V NEBEZPEČÍ! Francie postavila do pole k hranicím čtyři armády: • Severní armádu v počtu 40 000 pěších a 8 000 jezdců s operační zónou od pobřeží až k Maase (Meuse) pod velením hrdiny války za americkou nezávislost, maršála Jean-Baptista Donatiena de Vimeur de Rochambeau, na další válku již dosti starého (66 let) a fyzicky sešlého, nadto vedoucího neustálé spory s tehdejším ministrem války Dumouriezem. Rochambeau také již 15. 5. 1792 podal demisi, vystoupil z aktivní služby a odebral se na své statky; • Střední armádu v počtu 45 000 pěších a 7 000 jezdců s operační zónou od Maasy po Vogézy (Vosges), jíž velel jiný hrdina Ameriky Gilbert du Motier, markýz de La Fayette. Tento zastánce demokracie podle amerického vzoru byl za Francouzské revoluce ve skutečnosti stoupencem monarchie: po králově zatčení ve Varennes nechal na pařížském Martově poli střílet do demonstrantů požadujících královu demisi; • Rýnskou armádu v počtu 35 000 pěších a 8 000 jezdců s úkolem střežit Rýn od švýcarské hranice po Lautenburg pod maršálem Nicolasem baronem de Luckner, zkušeným válečníkem, ale holdujícím alkoholu a na válku již starým (70 let). Luckner vzápětí převzal i Severní armádu po Rochambeauově odchodu; • Jižní armádu v počtu necelých 40 000 mužů od předhůří Alp přes Provence až po Pyreneje pod generálem Anne-Pierrem de Montesquiou-Fezensac (dále zkráceně Montesquiou). Tato armáda však nevytáhla do pole a prakticky celá zůstala v posádkách, neboť v té době se Francie žádného útoku z jihu neobávala. Ke shora uvedeným i mnoha dalším počtům všech armád a bojujících je nutno podotknout, že se po celou dobu válek průběžně měnily, a zejména pro první období válek se prameny v tomto ohledu různí. Mnohá dále uváděná čísla jsou tak jen jednou z možných variant. Nepřátelské akce byly zahájeny na severu, neboť Francie hodlala využít tradičního nepřátelství Belgičanů k rakouské nadvládě,


28. 11. 2016 9:50:13


37

a právě v Belgii čili v tehdejším (od roku 1713) tzv. Rakouském Nizozemí tedy začít šířit revoluční myšlenky, které se tam mohly setkat s kladnou odezvou. Strategickým záměrem tudíž bylo vyslat Rochambeauovu armádu na Mons a Tournai, čímž měla zleva krýt hlavní ofenzivu La Fayetta údolím Maasy přes Namur a Lutych. Belgii bránilo asi 40 000 Rakušanů pod velením vévody Albrechta von Sachsen-Teschen (Sasko-Těšínského), rozdělených rovněž na tři části – pravé křídlo od moře k Tournai, hlavní síly kolem Leuze a nejslabší levé křídlo u Monsu – vše v rámci trojsledového kordonu pevností a posádek, který byl již v první polovině 18. století vytvořen u hranic s Francií. Rochambeau rozdělil svoji armádu na tři sbory, první (Armand– Louis de Gontaut-Biron) vyslal k Monsu, druhý (Theobald Dillon) k Tournai a třetí (Jacques de Carles) k Furnes. Všechny tři sbory se hnuly vpřed 28. dubna. Již druhého dne se dva Bironovy dragounské regimenty, tvořící předvoj před Monsem, daly při první srážce na útěk s křikem: „Zrada! Zachraň se, kdo můžeš!“ a vřítily se mezi další Bironovy jednotky, které rovněž propadly panice a bez boje utekly. Dillonovu kolonu na pochodu k Tournai potkalo u Marquain téhož dne prakticky totéž, vojáci se mu splašili už po krátké rakouské dělostřelbě, která ani nikoho z nich nezasáhla – celá kolona se dala na útěk a na ústupu v Lille zuřící vojáci navíc svého velitele zabili jako domnělého zrádce. Osamocená třetí kolona se také dala na ústup, aniž nepřítele vůbec spatřila. Když Severní armádu převzal Luckner, postoupil do Belgie ke Kortrijku, ale vzápětí se po protiútoku rakouského generála valonského původu Françoise Sébastiena de Croix de Clerfayt rychle stáhl k Lille a Valenciennes. Luckner později v červenci 1792 opustil velení a odjel do Paříže podpořit Ludvíka XVI. Střední armáda měla vést rozhodující útok, měla na to i poměrně kvalitní jednotky. Vůbec nic však nedokázala vinou La Fayettových hrubých chyb. Markýz umístil svůj předvoj v počtu 3 000 mužů před Monsem, blíže rakouským hlavním silám než své vlastní pozici. Rakušané


28. 11. 2016 9:50:13

38


jednoho rána podnikli rychlý výpad a Francouze zahnali dříve, než se La Fayette o boji vůbec dozvěděl. O několik dní později se dopustil stejného omylu: s hlavními silami se stáhl k Maubeuge a svůj předvoj opět ponechal příliš daleko vpředu. Rakušané podnikli noční výpad z Monsu, francouzskému předvoji natloukli a stáhli se až před protiútokem. La Fayette posléze pod dojmem debaklu Birona a Dillona zastavil všechny akce, 17. 6. 1792 armádu opustil a odjel do Paříže, kde se postavil na obranu Ludvíka XVI., a dokonce se pokusil o cosi jako státní převrat.

Vévoda Sasko-Těšínský

Tehdejší vysocí velitelé a zbylí důstojníci tedy zjevně nebyli těmi správnými obránci revoluce, jejich postoje zavdávaly podnět k pochybnostem, vojáci a zejména dobrovolníci již skoro všem svým velitelům v poli přestali důvěřovat. Rakušané naštěstí nevyužili situace a nepokusili se postoupit do Flander – čekali na vstup Prusů do boje a zarazily je i ruské


28. 11. 2016 9:50:14


39

manévry v Polsku. Celá prusko-rakouská koalice vůbec postupovala proti Francii váhavě, neměla komplexní plán. Kam až postoupit a co tam dělat? Obnovit postavení krále, kterého valná část země nechce? Jak toho docílit? Obsadit Paříž nebo celou Francii a udržovat po neurčitou dobu okupační armádu v zemi zmítané revolucí a nejspíš i občanskou válkou? Rakouský arcivévoda Karel Ludvík napsal z francouzského pohraničí svému bratrovi Františkovi II.: „… celá země stojí natolik pevně proti starému režimu a za novým řádem věcí, že plán francouzských emigrantů na obnovení původního stavu je nutno považovat za absurdní a neuskutečnitelný.“ Prusko vyhlásilo Francii válku 20. 5. a fakticky vstoupilo do války 6. 7., načež Zákonodárné shromáždění vyhlásilo dekretem z 11. 7., že vlast je v nebezpečí: „LUDVÍK atd., Národní shromáždění vyhlásilo a my si přejeme a nařizujeme, jak následuje: Početná vojska postupují k našim hranicím, všichni, kdož se děsí svobody, se chopili zbraně proti naší ústavě. Občané, vlast je v nebezpečí. Nechť ti, jimž se dostane cti kráčet jako první na obranu toho, co je jim nejdražší, mají stále na paměti, že jsou Francouzi a svobodní. Nechť jejich spoluobčané zajišťují bezpečnost osob a majetku. Nechť členové lidových obecních rad bedlivě bdí. Nechť všichni s klidem, který je skutečným znakem odvahy a síly, vyčkají s jednáním, až budou vyzváni zákonem, a vlast bude za chráněna.“ K dekretu bylo připojeno provolání občanům i vojskům a za několik dní i zákon o opatřeních pro období, kdy vlast je v nebezpečí. Hlavní síly spojenců jižněji v Belgii pod velením pruského maršála vévody Karl-Wilhelm-Ferdinanda von Braunschweig-Wolfenbüttel (dále zkráceně Brunswick) se skládaly z cca 30 000 Rakušanů (Clerfayt, Fridrich Wilhelm von Hohenlohe-Kirchberg), 42 000 Prusů a Hesenských (sám Brunswick) a cca 5 000 francouzských emigrantů (Louis Joseph de Bourbon-Condé). Brunswick hodlal překročit hranice na nejzranitelnějším místě – na řece Mosele, proniknout do Maaské nížiny, překročit Argonnský les a zamířit podél řeky Aisne, Oise nebo Marny na Paříž. Pevnosti stojící mu v cestě (Mézières, Sedan, Montmédy, Thionville) hodlal


28. 11. 2016 9:50:14

40


ignorovat nebo neutralizovat diverzními útoky a s hlavními silami zaútočit až na Longwy. Rakušané měli zatím postoupit do Lotrinska a tam se spojit s Prusy, odtud táhnout na Chalons a k Paříži. Současně se níže na Rýně proti Alsasku začínala formovat další rakouská armáda. Dne 25. 7. byl z iniciativy francouzských emigrantů v Koblenci vydán pověstný několikastránkový tzv. Brunswickův manifest, který „vysvětloval“ intervenci obyvatelstvu, snažil se je uklidnit, ale současně deklaroval nesmiřitelnost vůči „nepřátelům pořádku“ a obsahoval tvrdě výhrůžnou pasáž:

Fridrich Vilém II. „Město Paříž a všichni jeho obyvatelé bez rozdílu se musí neprodleně poddat králi, propustit tohoto panovníka na bezvýhradnou svobodu a zajistit jemu i všem osobám královského rodu nedotknutelnost a úctu, kterými jsou poddaní podle zákonů přírodních i lidských povinni panovníkům; Jejich císařská a královská Veličenstva činí za toto vše odpovědnými hlavou a postaví před vojenský soud všechny členy Národního shromáždění, kraje, okresu, obce a pařížské národní gardy, smírčí soudce a všechny ostatní podobné; dále tato Veličenstva


28. 11. 2016 9:50:14


41

Karl-Wilhelm-Ferdinand von Braunschweig-Wolfenbüttel

prohlašují na svou čest a dávají své císařské a královské slovo, že kdyby palác Tuilerie byl vzat silou nebo napaden, kdyby na Jejich Veličenstvech králi, královně a královské rodině bylo spácháno sebemenší násilí nebo byli sebeméně tupeni a uráženi, kdyby okamžitě nebyla zajištěna jejich bezpečnost a volnost, budou exemplárně a na věky věků pomstěni, Paříž bude vydána vojsku a úplnému zničení a vzbouřenci provinivší se násilnostmi budou zaslouženě potrestáni.“ Vévoda údajně podepsal tento manifest silně nerad. Místo aby hrozby obyvatelstvo Paříže zastrašily, rozhořčily je na nejvyšší míru a uspíšily běh událostí – 10. 8. byl vzat útokem královský palác Tuilerie (Tuileries), král byl prohlášen za sesazeného a internován. Pruská armáda spolu s emigranty 19. 8. překročila hranice a hned téhož dne došlo k první větší šarvátce u lotrinského Fontoy, v níž byli Lucknerovi Francouzi po statečném odporu zatlačeni Hohenlohovými Rakušany. Interventi se na svém postupu a oproti ujišťování emigrantů od samého počátku setkávali s nepřátelskými náladami obyvatelstva. Kromě toho jim nepřálo deštivé počasí a začala je sužovat šířící se úplavice.


28. 11. 2016 9:50:14

42


La Fayette byl mezitím prohlášen za zrádce, uprchl z Paříže do Belgie, kde byl právě 19. 8. zajat Rakušany a po půl roce jako „spoluviník“ popravy Ludvíka XVI. uvězněn v Olomouci. Národní shromáždění sloučilo tři armády na východních hranicích do dvou: do čela nové Severní armády nastoupil generál Dumouriez a ihned do ní začal zavádět pořádek a kázeň a cvičit ji podle právě vydaného cvičebního řádu pro pěchotu z 1. 8. 1791. Novou Rýnskou armádu po odvolání neúspěšného Lucknera převzal generál François-Christophe Kellermann. Spojenci 20. 8. 1792 oblehli Longwy a město-pevnost se po třídenním bombardování vzdala. Prusové postoupili dál a 29. 8. oblehli Verdun, který bránilo pouhých 3500 Francouzů. I tato strategická, ale zanedbaná a na obranu nepřipravená pevnost se zchátralým opevněním a 40 děly místo 150 plánovaných, navíc s početnými roajalisty v řadách obyvatel, se 2. 9. z rozhodnutí městské rady vzdala. Prusové tak měli v podstatě volnou cestu na Paříž, zbývalo jim jen projít průsmyky Argonnského lesa. Navíc se postupem vklínili mezi obě francouzské armády, a měli tak možnost zaútočit po vnitřních liniích a porazit Dumourieze i Kellermanna odděleně, ale Brunswick zaváhal, zastavil se a dal přednost soustředění svých vojsk k zabezpečení komunikační linie. Rakušané zatím v počtu 20 000 a spolu s emigranty oblehli 24. 8. Thionville, které zdatně bránil generál Georges Félix de Wimpffen s téměř 4 000 muži. Zde obléhatelé narazili, neboť pevnost nakonec vzdorovala celý měsíc a ubránila se. Dumouriez původně plánoval tažení do Belgie, neboť hlavní boje očekával na severu, ale pád Verdunu mu ukázal, že spojenecká ofenziva směřuje níže do Champagne. V kritické situaci hodlal pochopitelně Argonne bránit jako „francouzské Thermopyly“. Toto mírně zvlněné a vyvýšené lesnaté pásmo v délce cca 60 km a široké cca 10 km se rozkládá od Bar-le-Duc až po Ardenské pohoří a bylo možno je projít pouze pěti průsmyky. Dumouriez k tomu měl okamžitě po ruce pouhých 18 000 mužů, navíc většinou nezkušených, sotva 60 děl, a musel zaujmout postavení riskantně bočním pochodem k vítězícímu a postupujícímu nepříteli. Rakušané (Clerfayt) se ho naštěstí neodvážili pronásledovat, jinak by mu bývalo bylo zatraceně horko a manévr by


28. 11. 2016 9:50:14


43

byl určitě skončil katastrofou… Nakonec začátkem září dokázal průsmyky obsadit a zároveň k sobě rychle povolával Kellermanna z Met. Ovšem Kellermann mu nebyl podřízen a Dumouriez si nemohl být jist, že ho poslechne. Navíc držel Argonne riskantně po celé délce jen tenkým kordonem, bez záloh a bez možnosti vzájemné účinné podpory ohrožených míst. Proto nedokázal průsmyky udržet – jedním nedostatečně střeženým prošli Rakušané a vzápětí druhým průsmykem Prusové. Mohli tak jednak Dumourieze vzít do kleští, jednak měli již skutečně volnou cestu na Paříž! Vše se zdálo ztraceno, přičemž právě v tomto kontextu zvolal Danton v únoru 1792 z tribuny Zákonodárného shromáždění svá pověstná slova: „Odvahu, ještě odvahu, stále odvahu, a vlast bude zachráněna!“

Charles Françoise Dumouriez

Dumouriez nebyl žádný génius (jak budoucnost ukáže), ale svému řemeslu přece jen docela rozuměl. Zde se důmyslně a vskutku odvážně rozhodl nebránit Paříž přímo, nestáhnout se za řeku Marnu, jak na něho z Paříže naléhali, ale nastražit nepříteli past – zůstat na místě a ohrozit jeho komunikační linie, i když postupující Brunswick


28. 11. 2016 9:50:14

44


François-Christophe Kellermann

ohrožoval jeho vlastní komunikační linii na Chalons. Stáhl se tedy 17. 9. jižně od Argonnského lesa k Saint-Menehould, kam k němu díky pruské váhavosti následujícího dne stihl dorazit ze severu podřízený generál Pierre Riel de Beurnonville s 18 000 mužů a o den později konečně i Kellermann s 25 000 mužů. V týlu interventů tak stanulo soustředěných téměř 60 000 Francouzů a Brunswick zaváhal mezi pochodem na Paříž a likvidací hrozby na křídlech a v týlu. Nakonec se rozhodl – postupem až k Paříži a při jejím obléhání by se takto mohl ocitnout v kleštích mezi Dumouriezem a další armádou, kterou by proti němu v Paříži nepochybně zformovali, přičemž by byl zcela odříznut od zásobování. Zastavil tedy postup a obrátil se zpět proti Dumouriezovi. Lest vyšla.


28. 11. 2016 9:50:14


45

PODIVNÁ BITVA U VALMY U nadcházejícího střetnutí je záhodno se trochu zdržet, neboť jednak bylo rozhodující pro přežití revoluce a zásadně ovlivnilo její vývoj i vojenskou a politickou situaci v Evropě, jednak se historikové dodnes na jeho průběhu pořádně neshodli. A už vůbec se neshodli na tom, proč dopadlo právě tak, jak dopadlo. Následující popis tedy bude asi nejčastěji podávaný, ale stále jen jednou z několika možných variant. Dumouriez v očekávání Brunswicka zaujal pozice asi míli před Saint-Menehould na vyvýšené planině vpravo od cesty do Chalons. Pravé křídlo se opíralo o řeku Aisne, levé o bažinaté louky a rybník. Od výšin, na nichž začali zaujímat postavení Prusové, jej dělilo ploché travnaté údolí, z něhož vystupovalo několik vršíčků – na nejvyšším z nich dnes stojí mlýn nad vesničkou Valmy. Na severu a jihu ohraničovaly nadcházející bojiště přítoky Aisne – říčky Bionne a Auve. Kellermann dorazil z jihu a obdržel Dumouriezovu instrukci, aby překročil Auve a zaujal pozici v pravém úhlu k Dumouriezovi na jeho levém křídle, což byla na pohled vynikající pozice, umožňující postřelovat z boku očekávaný pruský útok na kteréhokoli z obou francouzských velitelů, a využít tak dělostřelectva jako prakticky jediné silné stránky francouzské armády. Kellermann poslechl, ale sotva naznačenou pozici zaujal a prohlédl si ji, hnal se do Dumouriezova hlavního stanu v Saint-Menehould a protestoval: jeho levé křídlo by takto zůstalo „viset“ ve volném prostoru pod kopečkem u Valmy a bahnitý terén s rybníkem na pravém křídle by znesnadňoval součinnost s Dumouriezovým levým křídlem. Těsně za zády by měl bahnité břehy Auve – jedinou ústupovou cestu v případě porážky, ale v níž by podle očekávání zděšené prchající vojsko beznadějně uvázlo. Oznámil Dumouriezovi, že následujícího dne se vrátí na pravý břeh Auve, ale už to nestihl. Pruská armáda mezitím dorazila, zjistila jeho přítomnost i prekérnost jeho pozice a již se formovala k útoku – Prusové v prvním sledu, Rakušané s emigranty v druhém. Kellermann tedy v rychlosti alespoň vysunul své levé křídlo až na vyvýšenou planinu před mlýnem u Valmy. K bitvě bezprostředně nastupovalo 32 000 Francouzů proti 34 000 Prusů na zajímavě


28. 11. 2016 9:50:14

46


obrácené frontě: útočník zády k cíli útoku a obránce čelem k bráněnému cíli… K samotnému mlýnu u Valmy lze doplnit, že ten dnešní samozřejmě není původní, a i když se objevuje na každém vyobrazení bitvy, není vyloučeno, že tehdy takto v plné parádě nestál: Kellermann si právě v jeho těsné blízkosti zvolil své stanoviště, a proto dal pravděpodobně mlýn okamžitě při rozestavování vojska kolem něho zbořit nebo zapálit, aby nesloužil pruským kanonýrům jako výrazný záměrný bod. Ráno 20. 9. 1792 byla mlha a vydatně pršelo – bude takto pršet celý den. Bitva začala před úsvitem šarvátkou předvojů a pak kolem sedmé hodiny klasicky oboustrannou kanonádou, ovšem ještě za mlhy, a proto oboustranně značně nepřesnou. Obě strany na sebe marně pálily celé dopoledne i poté, kdy se mlha zvedla, přičemž Prusové přece jen zasáhli dva francouzské muniční vozy a pod Kellermannem zabili koně. Kolem poledne děla umlkla a pruské řady se pomalu pohnuly vpřed směrem ke mlýnu nad Valmy a ještě o něco pomaleji jižně od něj – klasický šikmý řád Fridricha II. Francouzi očekávali útok nehnutě a již se zřetelnými obavami, ne-li přímo strachem – počáteční nadšení po několika hodinách v dešti a pod kanonádou zjevně vyprchalo. Kellermann viděl, že morálka je ve psí a při momentální pasivitě hrozí rozklad. Nějaký postup proti nepříteli však nenařídil – muselo mu být jasné, že by dopadl katastrofálně. Jen předjel před své řady, popojížděl a povzbudivě volal: „Kamarádi, chvíle vítězství se blíží! Přivítáme je bajonety!“ Hodnou chvíli takto a podobně na své vojáky povzbudivě pokřikoval a činil dojem, že vbrzku hodlá nařídit protiútok, nakonec zvedl nad hlavu klobouk na hrotu kordu, zamával jím a zvolal: „Ať žije národ!“ Celá armáda se při jeho agitaci vzmužila a nyní mu odpověděla stejným gestem a hromovým křikem, který se rozléhal dobrou čtvrthodinu a při němž se pruské řady zastavily. Protivníci takto proti sobě dál stanuli nehnutě a opět se snažili navzájem postřelovat z děl, až ve čtyři hodiny dělostřelba konečně umlkla. Prusové se opět pohnuli vpřed a opět se vzápětí zastavili, nakonec kolem sedmé se bez dalšího zcela neočekávaně otočili k ústupu a začali vyklízet bojiště. Původně sebejistý Brunswick se přitom po celý den ani nepokusil


28. 11. 2016 9:50:14


47

zapojit do bitvy Rakušany s francouzskými emigranty ve druhém sledu, stejně jako se na druhé straně bitvy nezúčastnil Dumouriez, který jen vysunul některé své oddíly o něco vpřed a jinak vyčkával, bude-li jeho zásahu zapotřebí.

Bitva u Valmy 20. září 1792

Prusové se stáhli na své výchozí pozice a Kellermann hned druhého dne přešel zpět na pravý břeh Auve, kde bylo jeho postavení kryté říčkou mnohem pevnější. Ztráty bojujících u Valmy byly minimální – 184 Prusů proti 300 Francouzů, za celý den se přitom vypálilo 20 000 koulí (někde se píše, že to jen na francouzské straně…). Francouzi zůstali v den bitvy na bojišti a tudíž po taktické stránce zvítězili, byť jen zcela formálně. Ovšem Valmy pro ně bylo velkým vítězstvím strategickým. Odezva tohoto vítězství, o němž se zachráněná


28. 11. 2016 9:50:15

48


Paříž dozvěděla následujícího dne, byla ohromná: národ ve zbrani poprvé zvítězil nad cizími despoty (ačkoli to byla stále ještě královská armáda, v níž byl „národ“ v menšině) díky svému vlastenectví, odvaze a revolučnímu nadšení! Touto „zbraní“ tedy může vítězit i dál! Faktické politické důsledky bitvy jsou všeobecně známy – záchrana revoluce hned při prvním ohrožení, nekompromisní svržení monarchie a vyhlášení Francouzské republiky. Zákonodárné shromáždění se zároveň přejmenovalo na Národní konvent a v rozporu s dosavadní ústavou se chopilo i výkonné moci. Den 20. 9. 1792 se později stal prvním dnem roku I nového republikánského kalendáře, Valmy se stalo součástí mýtu o jednotném revolučním francouzském národu ve zbrani a současně jednou z rozhodujících bitev dějin. Jak správně postřehl Goethe: „Počínaje tímto dnem a tímto místem se začíná psát nová éra světových dějin.“ Brunswick měl přitom podle všech zákonitostí a propočtů vítězství v kapse, počtem a hlavně profesionalitou svých vojáků všestranně převyšoval nestmelenou a nezkušenou francouzskou armádu. Dodnes porůznu vyslovované hypotézy, proč přesto nezvítězil, lze stručně shrnout a hodnotit následovně – jednoznačná odpověď neexistuje: 1. Čistě vojenské faktory v neprospěch Prusů: • nesnadná strategická situace interventů a Dumouriezův nesporně obratný manévr do jejich týlu, jímž dokázal soustředit síly na hlavní nepřátelské komunikační linii: ten však s vlastním průběhem bitvy nesouvisí, • vhodně zvolený terén umožňující Francouzům využít kvalitní dělostřelectvo: jenže to prakticky ničeho nedosáhlo, • morálka francouzské armády – Kellermannova osobní velká zásluha! – která svou vůlí k odporu a hlasitými projevy odhodlání interventy zaskočila a demoralizovala, vždyť emigranti je ujišťovali, že „ti nuzáci“ se okamžitě rozprchnou! Že by se ale profesionální a navíc nejlepší evropská armáda zalekla pouhého křiku? • vytrvalý déšť na bojišti: jenže stejně pršelo i na Francouze. S počasím by souvisela ještě jedna, zatím nikde nepostřehnutá hypotéza: z křesadlových pušek v dešti jak známo nelze střílet,


28. 11. 2016 9:50:15


49

oboustranně tedy zbýval jen boj zblízka. Pruská armáda však byla zvyklá vítězit právě hromadnou a rychlou palbou a jak uvedeno výše, boj na bodák nebyl mezi vojevůdci 18. století kvůli vysokým ztrátám všeobecně zrovna oblíbený. Nejspíš proto se k němu Brunswick neodhodlal – obával se velkých ztrát; v jeho situaci by ovšem byl podobně opatrný snad každý velitel… Déšť a vlhkost zřejmě ovlivnily i dělostřelbu – koule z obou stran vinou navlhajícího prachu nedolétaly, prach v zátravkách nechytal a od mokré půdy se koule neodrážely, což by jinak dolet prodloužilo? Někdo svádí pruský nezdar na decimující epidemii úplavice, kterou pruská armáda v oněch dnech prokazatelně trpěla – kvůli ní se prý Prusové nechtěli hnát do boje, v němž by si museli co chvíli stahovat kalhoty nebo riskovat cosi ještě ostudnějšího… Proč by se ale v takovém stavu do útočné bitvy vůbec pouštěli? 2. Když výsledek čistě vojensky vysvětlit nelze, druhou oblastí, kde se tedy hledá možné vysvětlení, je mezinárodní politika: třeba že rychlá a úplná porážka Francie by výrazně a trvale narušila evropskou rovnováhu, což by se nelíbilo anglickému králi Jiřímu III., jehož si tím nechtěl pohněvat jeho švagr – pruský král. Důležitým faktorem bylo i tehdejší probíhající dělení Polska, na němž Prusko hodlalo mít svůj podíl, tudíž potřebovalo přihodit svou armádu na misku negociačních vah. To by ale předpokládalo, že ve Francii byla nasazena většina pruské armády, což ovšem vůbec nebyla pravda. Vrací se tak možnost obavy z narušení evropské rovnováhy a počáteční stanovisko evropských mocností před válkou: oslabit Francii – ano, porazit Francii na hlavu – ne. Jenže ani tato hypotéza při bližším pohledu nemusí obstát: u Valmy nešlo o generální bitvu, v níž by byl v sázce osud země, a který pořádný vojevůdce v jasné převaze odmítne vyloženou příležitost zvítězit a stáhne se z menší bitvy bez boje po ztrátě pouhých 184 mužů? Co Brunswickovi bránilo, aby i za výše uvedených politických okolností a předpokladů těm nezvedeným Francouzům napráskal třebas jen tak pro výstrahu, i kdyby pak hned měl odpochodovat zpátky domů? 3. Protože žádný z vojenských či politických faktorů sám o sobě ani jejich kombinace k vysvětlení nestačí a na jiné faktory technického rázu se nepřišlo, vysvětlení se hledalo a hledá i v tom, co dnes nazýváme korupční jednání. Čtyři dny před bitvou totiž byla v Paříži


28. 11. 2016 9:50:15

50


vyloupena královská klenotnice a vynořily se spekulace, že se tak stalo na příkaz jedné z vůdčích osobností první fáze revoluce Georgese Jacquese Dantona, který kradenými korunními diamanty uplatil Brunswicka! Mimo jiné prý proto, že oba byli svobodní zednáři a toto bratrstvo vždy drželo pohromadě bez ohledu na státní příslušnost. Hypotéza však nebere v úvahu, že při tehdejších možnostech komunikace by se to za čtyři dny nedalo domluvit a stihnout, bylo by se určitě muselo s Brunswickem jednat už dlouho předem. Místo toho prý tedy mohl na místě dojednat jen předstíranou bitvu – s úplatkem či bez něho – jiný svobodný zednář: Kellermann nebo spíše Dumouriez, který byl těsně před bitvou prokazatelně nepřítomen v hlavním stanu. Nic z toho ovšem dokázat nelze, korupčníci všech dob i svobodní zednáři si potrpí na tajnůstkaření (i když nějaké francouzské královské klenoty byly údajně později identifikovány v Brunswickově pozůstalosti)…

Bitva u Valmy

Faktem zůstává, že Dumouriez a Brunswick okamžitě po bitvě zahájili jednání, na jehož základě začali Prusové vyklízet Francii. Dumouriez se místo jejich pronásledování hodlal přesunout zpět na sever, kde Rakušané stále ve větším počtu z Belgie ohrožovali francouzské


28. 11. 2016 9:50:15


51

Flandry a kde Francouzi nyní žádné dostatečné síly neměli. Přitom možná doufal, že separátní příměří bude prvním krokem k dobrovolnému vystoupení Pruska z války. Prusové tak 14. 10. s osamoceným Kellermannem víceméně jen jako dozorem v patách vyklidili Verdun, 19. 10. Longwy a 22. 10. poslední interventi opustili Francii – Prusové odpochodovali až za Lucembursko, Clerfaytovi Rakušané zpět do Belgie a emigranti v nepořádku zpět ke Koblenzi. Před pár dny oslavovaný zachránce vlasti Kellermann svou lhostejností vůči ustupujícím vzbudil v Paříži nevoli – marně poukazoval na slabost a únavu své armády. Byl převelen na jih místo Montesquiou a Rýnskou armádu v polovině listopadu převzal generál Beurnonville.


28. 11. 2016 9:50:15

52


NA RÝNĚ A ZA RÝNEM: BOJ O LEVÝ BŘEH Po odchodu Kellermanna k Dumouriezově armádě zůstalo před Rýnem v dnešním Alsasku asi 45 000 mužů pod velením generála Birona s hlavními tábory u Štrasburku (Biron) a Landau (generál Adam-Philippe de Custine) a úkolem pozorovat nepřítele před sebou od švýcarské hranice až k Philipsburgu. Po vítězství u Valmy zesílily v Konventu hlasy prosazující již sto let starou doktrínu přírodních hranic Francie – kromě mořského pobřeží jimi na pevnině měly být Rýn po celé délce, Pyreneje a Alpy. Na levém břehu Rýna se však dosud rozkládaly državy mnoha drobných německých knížat pod rakouským poručenstvím, jejichž vojska byla posílena 13 000 Rakušany (Esterházy) a střežila zejména hlavní sklady ve Speyeru (Špýru). Když Brunswick táhnoucí na Paříž odvelel část těchto vojsk na podporu svého jižního křídla a k obležení Thionville, část Rýnské armády dostala rozkaz postoupit podél Rýna až k Mohuči (kde se nacházel jediný most přes Rýn) a tato území dobýt. Custine se 29. 9. 1792 hnul z Landau i se 40 děly a následujícího dne už byl před Speyerem, jehož oslabená posádka nečekala na vážnější obléhání a složila zbraně. Custine uložil městu kontribuci 500 000 franků, zásoby pobral a nechal převést do Landau, načež táhl k Wormsu, který před ním rovněž kapituloval a slízl kontribuci 1 200 000 franků. Francouzi pokračovali k Mohuči, dobře chráněné pevnými hradbami. Kurfiřt se svým dvorem, preláti a městská honorace i třetina obyvatel z celkových 25 000 před blížícími se Francouzi vzali do zaječích, na obranu města zůstalo 2300 vojáků se silným dělostřelectvem a nejméně stejný počet dobrovolníků z řad obyvatel. Custine neměl na obléhání dost sil (sotva 13 000 mužů), mohutná pevnost přesto po třech dnech pouze symbolického ostřelování lehkými polními děly, které nenadělalo žádné škody, z dodnes nejasných příčin 20. 10. bez boje kapitulovala. Francouzi se v dobytém městě chovali slušně. Custine tak mohl vyslat své oddíly za Rýn a o tři dny později mu rovněž bez boje padl do rukou Frankfurt, který – jak jinak – také


28. 11. 2016 9:50:15


53

zaplatil značnou kontribuci. Z Mohuče mohl Custine teoreticky napadnout Koblenz, kde se nacházely další velké sklady, navíc tak mohl spojencům odříznout cestu k Rýnu a rozehnat emigranty. Na to však měl zřejmě málo sil, každopáně proti Koblenzi nic nepodnikl a zůstal v Mohuči. Mezitím se Brunswick již vracel z Francie přes Lucembursko a Trevír (Trier, francouzsky Trèves) až ke Koblenzi. Když se dozvěděl o pádu Mohuče a Frankfurtu, vyslal část svých vojsk na pravý břeh Rýna podél řeky Lahn, aby zabezpečil své levé křídlo, načež v první polovině listopadu zavedl svou armádu do kvartýrů. Odpočinek a řádné zásobování ji zakrátko znovu postavily na nohy a dostala i nějaké posily, takže Brunswick mohl koncem listopadu přistoupit k očišťování pravého břehu Rýna od Francouzů. Menší posily dostal rovněž Custine, který rozmístil své hlavní síly kolem Höchstu čelem k Lahnu a ponechal detašované oddíly v Mohuči a Frankfurtu. Brunswick vytáhl a začátkem prosince Frankfurt dobyl zpět, ale místo aby se vrhl na Custinovo levé křídlo a odřízl ho od Rýna, tlačil na něho čelně a zprava. Custine couvl za řeku Niddu, přičemž vystavil napadení své příliš vysunuté levé křídlo, ale Brunswick jeho chyby nevyužil a dál ho pracně tlačil k Rýnu, což se mu nakonec díky početní převaze podařilo. V sérii menších bojů donutil Custina vrátit se v polovině prosince zpět na rýnský levý břeh, přičemž Francouzi udrželi pouze silnou posádku v Mohuči a na pravém břehu Rýna opevněné předmostí u Kasselu a pevnost Königstein s posádkou 500 mužů, která se vzdá až v březnu 1793. Brunswick se mohl rozložit k přezimování. Na severním křídle Rýnské armády se zatím Beurnonville s asi 30 000 vojáky chystal rovněž vyčistit levý břeh Rýna a začít vyhnáním Rakušanů pod velením Hohenloha z Trevíru. Veškeré jeho pokusy vytlačit Rakušany z jejich silné pozice na soutoku Mosely a Sarre však skončily nezdarem – není o nich prakticky nic spolehlivého známo – a Beurnonville byl nucen v pozdní zimní době akce přerušit. Stáhl se zpět k Thionville a obě armády se uložily do zimních kvartýrů. V této knize není místo na byť jen některé z tisíců hrdinských činů jednotlivců a stovek tradovaných anekdotických příhod, zde tedy


28. 11. 2016 9:50:15

54


za všechny alespoň jedna. Při opětném dobývání Frankfurtu byl osobně přítomen pruský král a s úžasem sledoval, jak jeden osamocený francouzský granátník, již několikrát raněný, urputně brání most proti celému houfu Prusů a odmítá se vzdát. Král poručil šarvátku zastavit, nechal si po dobrém předvést Francouze, který mu pobil hezkých pár mužů, a řekl mu: „Jsi statečný voják, škoda že nebojuješ za správnější věc.“ Prostý republikánský granátník, nezvyklý hovorům s korunovanými hlavami, odpověděl po svém: „Občane Viléme, na tom se neshodneme, mluvme o něčem jiném.“ Oslovení se okamžitě rozneslo v celé králově armádě a Jeho pruské Veličenstvo pak mnohokrát slyšelo, jak na něho jeho vojáci vesele volají „občane Viléme“…


28. 11. 2016 9:50:15


55

BELGICKO–NIZOZEMSKÁ FRONTA: PRVNÍ ÚSPĚŠNÁ OFENZIVA Poté, co se Dumouriez stáhl od Belgie za Brunswickem táhnoucím na Paříž a Brunswick zároveň k sobě povolal Clerfayta s 20 000 muži, zůstalo Francouzům na severní hranici 15–18 000 mužů pod velením generála Anne Françoise Augustina de La Bourdonnaye. Vévodovi Sasko-Těšínskému stojícímu proti němu, zbylo asi 35 000 mužů, z nichž asi 15 000 držel kolem Monsu a 9 000 u Tournai, zbytek byl rozdroben po malých oddílech široko daleko mezi Kortrijkem, Bruselem a Lutychem. Spojenci se stále obávali vpádu Francouzů do Belgie, proto Brunswick pověřil Rakušany dobytím nějaké francouzské pevnosti na severu, aby tam Francouze zaměstnal. Neuvědomil si, že jednodušší by asi bylo nechat před Monsem jen clonu nějakých 10 000 mužů a celý zbytek také povolat k sobě přes Maasu a Mézières. Francouzi by pak bývali byli nuceni před takovou přesilou a důrazným pochodem na Paříž také stáhnout svá vojska ze severu na obranu přístupů k ohroženému hlavnímu městu a na vpád do Belgie už by neměli ani pomyšlení… Rakouský velitel si za cíl vybral Lille, pevnost mohutnější než jiné, ale věřil, že soustavnému bombardování neodolá. Snadno rozehnal okolní francouzské oddíly, 23. 9. 1792 oblehl Lille (s 13 000 vojáky, 50 děly a 12 moždíři proti 10 000 obránců) a spustil kanonádu na město. Navzdory těžkým škodám, kdy bylo zničeno na 2 000 domů a celá jedna čtvrť lehla popelem, však Lille hrdinně odmítala kapitulovat, a když se vévoda 7. 10. dozvěděl o Brunswickově ústupu od Valmy, zrušil obléhání – beztak už mu docházela munice – a vrátil se do „svého“ Nizozemska. Odpor Lille tak zastavil vpád ze severu, posílil bojovného ducha Francouzů i jejich víru, že své hranice dokáží ubránit na každém směru, a povzbudil je k přechodu do ofenzivy. Národní konvent o den později vydal dekret, že „Lille a jeho obyvatelé se zasloužili o vlast“. Dumouriez si mezitím dojednal v Paříži volnou ruku k invazi do Belgie a dal se na pochod z Champagne


28. 11. 2016 9:50:15

56


k Maubeuge a Valenciennes. Vévoda Sasko-Těšínský z jeho postupu vydedukoval, že míří přímo dosprostřed společných hranic. Podřízeného generála Maximiliena Antoina Bailleta de Latour s 10 000 vojáky pověřil obranou úseku od Tournai k moři, k samotnému Tournai postavil 8 až 9 000 mužů vévody Friedricha Eugena Württemberského, sám se s 12 000 muži rozložil kolem Monsu a čekal, až se k němu co nejdříve připojí Clerfayt, který se usilovným pochodem vracel z Champagne se sotva 10–12 000 unavených, nedostatkem trpících a zbídačených mužů. Zbývající vojska, stále rozdrobená, kryla prostor mezi Monsem a Tournai a kolem Namuru stály ještě 3–4 000 francouzských emigrantů, od nichž toho však rakouský velitel mnoho čekat nemohl. Dumouriez měl v druhé polovině října po ruce všechny síly a rozdělil je na čtyři sbory: 16 000 mužů (generál Jean-Baptiste Cyrus de Thiembronne řečený Valence) poblíž Givetu na jihu těsně u Belgie, 12 000 (Louis-Auguste Jouvenel d’Harville) u Maubeuge, 40 000 (Dumouriez osobně) kolem Valenciennes, 18 000 (La Bourdonnaye) kolem Lille. S takto více než dvojnásobnou přesilou hodlal do měsíce stanout na Rýně. Valencemu rozkázal vytáhnout z Givetu k Namuru a zabránit blížícímu se Clerfaytovi spojit se s rakouskými hlavními silami. Valence však otálel a než se pohnul vpřed, Clerfayt už dorazil k Monsu… Harville obdržel rozkaz táhnout přes Charleroi proti krajnímu levému křídlu Rakušanů a tam v součinnosti s Valencem oblehnout Namur a odříznout nepříteli ústup na Lutych. Hlavní síly vyčlenil Dumouriez k útoku středem přes Mons, La Bourdonnayeovi nařídil ohrožovat Flandry, a přimět tak Rakušany ještě více roztáhnout frontu, později postoupit na Antverpy a Maastricht, kde se měl spojit s Valencem. Tím by se zatlačení Rakušané ocitli v kotli. Plán na první pohled solidní měl hlavní vadu: kdo chce nepřítele takto obklíčit, musí na to vyčlenit potřebné síly a jednat na křídlech dostatečně důrazně. Dumouriezova sestava však byla nejsilnější právě ve středu, tudíž jeho záměr nemohl vyjít. Jako pravou čelist kleští vyslal pouze Valence, který na to měl jednak málo sil, jednak postupoval pomalu, nic tedy nedokázal a ještě se vystavil nebezpečí, že bude v osamocení poražen. La Bourdonnaye, zatím víceméně jen hlídkující


28. 11. 2016 9:50:15


57

nahoře ve Flandrech, byl rovněž zbytečný, neboť vévoda Sasko-Těšínský už beztak své síly značně rozdrobil, aby chránil co největší plochu. Kromě toho plán mohl být mnohem lepší a také jednodušší: místo rozdělení sil a směrování hlavního náporu středem na Mons mohl (a měl) Dumouriez vést hlavní úder přesilou spíš na slabší levé křídlo Rakušanů a „pravým hákem“ jim rázem odříznout ústup a vrhnout je k moři nebo k hranicím tehdy přísně neutrálního Holandska, kde by museli kapitulovat… Dumouriez postoupil 3. 11. 1792 proti rakouskému předvoji a rakouský vrchní velitel před Monsem v očekávání útoku stáhl svá bezprostředně podřízená vojska do obrany k vesnici Jemappes. Ostatní odloučené oddíly ponechal na jejich dosavadních místech, což byla chyba, neboť bitvu se takto rozhodl podstoupit proti mnohem silnějšímu nepříteli: Francouzi šli do bitvy se 40 000 muži a 100 děly proti necelým 14 000 mužů s 56 děly. Pozice sama byla pro obranu výhodná, navíc zesílená polními opevněními. Ve středu se opírala

Bitva u Jemappes


28. 11. 2016 9:50:15

58


o vsi Jemappes a Cuesmes, mezi nimiž bylo navršeno několik redut, pravé křídlo (Clerfayt) krylo městečko Quaregnon a levé (Jean-Pierre de Beaulieu, původem Valon) osada Siply. Tyto opěrné body osadil vévoda těžkým dělostřelectvem a mezery krylo regimentové dělostřelectvo. Pozice však měla i nedostatky: byla na takový počet obránců značně roztažená, těsně za ní tekla bahnitá říčka a levý bok, za nímž vedla jediná ústupová cesta, byl slabě chráněn a při dostatečně silném náporu na něj by Francouzi odřízli Rakušanům další ústup na Brusel. Dumouriez místo toho 6. 11. po klasické počáteční oboustranné kanonádě zaútočil pěchotou čelně na nejsilnější rakouské pozice – na střed a na pravé křídlo, ale narazil na silný odpor, byl několikrát odražen, musel se nakonec zastavit a nechat promlouvat opět jen děla. Harville zatím na pravém křídle měl za úkol dobýt ves Nimy za Monsem a tak odříznout nepříteli ústup na Brusel. Místo útoku však zůstal nerozhodně stát na výšinách u Siply a spokojil se jen s dělostřelbou. V poledne podnikl Dumouriez další útok svým levým křídlem (Jean Henri Becays Ferrand, jehož teprve v srpnu 1792 v jeho 56 letech povýšil sám Dumouriez na polního maršálka) a stočil ho od Quaregnonu k Jemappes, které posléze dobyl a jeho obránce přitiskl k bahnité říčce Trouille, kde jich asi 400 na útěku utonulo. Na středu pozice Beurnonville (v jehož sestavě bojoval zdatně i vévoda de Chartres, budoucí francouzský král Ludvík Filip I.) nakonec po několika marných pokusech pracně obsadil reduty mezi Jemappes a Cuesmes, a když vévoda Sasko-Těšínský viděl, že na celé frontě se nedaří, začal pod neustálým tlakem ustupovat k Monsu. Od úplné zkázy ho zachránila váhavost Harvilla, který se nedokázal probojovat k Nimy. K nezdaru jeho útoku však přispěla i Dumouriezova nejasná dispozice: Harville sice měl proniknout do týlu rakouského levého křídla, ale zároveň se držet na jedné úrovni s postupující střední kolonou Beurnonvilla! Harville se do písmene držel této druhé části instrukcí a postupoval tedy příliš pomalu na to, aby Rakušanům ústup u Nimy odřízl. Základní Dumouriezovou chybou byl ovšem soustavný přímočarý nápor na nejsilnější pozice Rakušanů, kde nemohl nepřítele zničit, místo aby přesunul více sil vpravo na podporu Harvilla. Na jeho omluvu snad může sloužit jen to, že věděl, že francouzská pěchota je stále ještě nedostatečně vycvičená, a tudíž se s ní na bojišti zřejmě nechtěl


28. 11. 2016 9:50:15


59

pouštět do složitějších manévrů proti naopak dokonale vycvičené pěchotě rakouské. Jenže stačilo se v klidu takto rozestavit už před bitvou… Rakušané přišli u Jemappes údajně až o 4 500 mužů (jinde se píše pouhých 820 padlých a raněných, 420 zajatých) a osm či snad až 15 děl, Dumouriez hlásil vlastní ztráty 2 000 mužů, ale ve skutečnosti jich ztratil přinejmenším tolik jako Rakušané. Bitva u Jemappes byla po taktické stránce zcela bezvýznamná, pouhé opakované, nekoordinované, čelní a dlouho bezvýsledné beranidlové údery přesilou 3:1, a nepřinesla ani velký strategický užitek, vítězství bylo navíc draze zaplaceno. V obecném povědomí však svým způsobem stvrdila darované vítězství u Valmy – stala se první regulérní bitvou, v níž francouzská revoluční armáda zvítězila ve skutečném boji a všem předvedla, že proti profesionálním armádám vítězit může. Vzhledem k následnému neustálému rezignovanému ústupu Rakušanů je také považována za nejdůležitější bitvu toho roku, která Francouzům vydala Belgii. Druhého dne Francouzi vtáhli do Monsu a na pět dní se zastavili. Připravili se tak znovu o možnost odříznout Rakušanům ústup za Maasu. Dumouriez se ovšem potřeboval postarat o zásobování armády a také hodlal šířit ducha revoluce mezi původně docela vstřícnými obyvateli, které ovšem zároveň rekvizicemi nakonec příliš profrancouzsky nenaladil. Vévoda Sasko-Těšínský ustoupil k Bruselu a povolal k sobě konečně a příliš pozdě – už jen v rámci vyklízení Belgie – vévodu Württemberského od Lille, Bailleta de Latour od Tournai i další rozptýlené oddíly. Jedině Beaulieu s 10 000 muži měl táhnout k Namuru na Maase, aby kryl ústup přes řeku. Valence tam však už také dorazil, po osmidenním obléhání Namuru 2. 12. dobyl a Beaulieu byl nucen ustoupit na Trevír, kde zároveň mohl alespoň v případě potřeby podpořit Hohenloha, jehož tehdy ohrožovala Beurnonvillova Moselská armáda. Dumouriez pomalu a bez problémů obsadil 15. 11. Brusel, ale Rakušanům ani teď v dalším ústupu nebránil. La Bourdonnaye ve Flandrech se zatím dal na pochod, prošel Ostende, Bruggami, Gentem a oblehl Antverpy, které se mu 30. 11. vzdaly. Ani on však nepřetnul Rakušanům ústup za Maasu – naopak,


28. 11. 2016 9:50:15

60


ozbrojené akce v prostoru hlavních sil oboustranně na krátkou dobu ustaly. Vévoda Sasko-Těšínský se po pádu Bruselu vzdal velení a předal ho Clerfaytovi, který po obnovení Dumouriezova tlaku ustoupil přes Lutych za Maasu k Cáchám (Aachen, francouzsky Aix-la-Chapelle), kde hodlal dopřát armádě odpočinek. V polovině prosince nakonec musel před Dumouriezem ustoupit až za řeku Roer (nebo Rour, německy Rur), kterou se unavení a všestranným nedostatkem trpící Francouzi, jichž zbývalo sotva 40 000, marně pokusili překročit. Tažení roku 1792, jímž Francouzi dobyli celou Belgii, tím na severu skončilo.

Generál Dampierre v bitvě u Jemappes


28. 11. 2016 9:50:16


61

ALPSKÁ FRONTA A ITÁLIE: ANEXE SAVOJSKA A NICE Jižní soused Francie, Piemontsko-sardinské (též Piemontské nebo Sardinské nebo Sardinsko-piemontské) království bylo již mnoho let příbuzensky svázáno s Bourbony i Habsburky. Proto dvůr na čele s králem Viktorem Amadeem III. od počátku hleděl na revoluci nevraživě. K otevřené roztržce došlo, když král začátkem roku 1792 odmítl přijmout nového francouzského vyslance, známého svým příklonem k revoluci, a nechal ho internovat v Alessandrii. Zároveň se spolu se Španělskem v polovině roku 1792 formálně připojil k prusko-rakouské koalici. Francouzská vláda však tehdy měla jiné starosti a spokojila se jen s formováním improvizované armády proti novému nepříteli, složené zatím z převážně druhořadých jednotek v počtu sotva 40 000 mužů (plánovaný plný stav 50 000). Její velitel Montesquiou ji rozdělil na dvě části: sám s 25 000 muži zaujal postavení na hranicích se Savojskem, které bylo již v minulosti častým předmětem sporů a dobyvatelských choutek Francie, Burgundska, Piemontu, Rakouska i Španělska, a momentálně bylo součástí kontinentálních držav Piemontského království (tomu skutečně patřil i ostrov Sardinie, jemuž ale vládla savojská dynastie, rozlohou největším a nejvýznamnějším územím ovšem byl Piemont a hlavním městem království byl piemontský Turín). Druhá část pod velením generála Jacquese Bernarda d’Anselme či po republikánsku Anselma, byla určena k akcím proti hrabství Nice na pobřeží Sředozemního moře a rozmístěna na pravém břehu dolního toku řeky Var – proto je někde nazývána Varská armáda. Cílem bylo ovládnout a anektovat obě tato území, ale z Paříže zatím nepřišel souhlas se zahájením akcí. Piemontsko-sardinská armáda sice byla zřejmě nejlepší ze všech italských států a státečků, ale na válku se chystala pomalu a váhavě. Byly posíleny posádky na ohrožených územích, ale to spíše pro udržení vnitřního klidu než na obranu hranic.


28. 11. 2016 9:50:16

62


Sardinská pěchota čítala: • 26 sardinských regimentů (každý o 2 batalionech po 550 mužích se dvěma čtyřliberními děly), • 9 cizineckých regimentů (převážně švýcarských), • 1 garnizonní regiment, • legii lehké pěchoty (2 bataliony) • 2 myslivecké bataliony. Jezdectvo tvořilo: • 5 dragounských regimentů, • 3 regimenty těžkého jezdectva, • 1 regiment lehkého jezdectva (každý o 4 eskadronách po 340 koních). Dělostřelectvo čítalo 4 000 mužů a ženijní vojsko 2 000 mužů. Celkový početní stav dosahoval tedy cca 62 000 mužů. Montesquiou do poloviny září jen pozoroval frontu a akce zahájil ve stejný den, kdy Brunswick na druhém konci Francie obsadil Verdun. Většinu svých sil vrhl 16. 9. 1792 proti pevnosti Barreaux uprostřed savojských hranic, snadno prorazil tenký obranný kordon Sardinců, pochodoval až do nitra Savojska, všude zaskočil rozptýlené posádky a zaháněl je na útěk – jedna jejich část ustoupila v nepořádku přes Malý svatý Bernard do údolí Aosty, druhá prchala přes Mont Cenis do údolí Suze. Savojská města sympatizující s revoluční Francií se vzdávala bez boje a Montesquiou byl za pouhý týden pánem celého Savojska. Přicházející alpská zima jej uchránila od případných protiakcí Piemonťanů. Montesquiou v Savojsku jako jeden z prvních upustil od dosavadního systému lineární taktiky, když soustředil všechny disponibilní síly k úderu na jedno místo, přestože protivník zaujímal dlouhou linii. Poté se však opět tradičně soustředil na obsazování území a místo, aby si pospíšil k Malému sv. Bernardu a Mont Cenis, aby nepříteli odřízl ústup a donutil ho složit zbraně, nechal ho ustupovat. Zřejmě se s nově rekrutovanými a nedostatečně vybavenými vojáky nechtěl pouštět do zbytečných bojů, když se mu Savojsko dařilo obsazovat pohodlněji. Anselme před Nice měl těžší úkol, neboť proti jeho 8 000 špatně vybavených pěších vojáků – vesměs dobrovolníků – a pouhým dvěma eskadronám dragounů stálo 18 000 dobře zásobených mužů


28. 11. 2016 9:50:16


63

pravidelného vojska i domobrany a samotné Nice i pobřeží a levý břeh Var bránilo silné dělostřelectvo. Anselme se přesto nezalekl, soustavnými pochody a protipochody vytvořil dojem, že má mnohem více mužů, a posléze za morální podpory devíti řadových lodí toulonské eskadry kontradmirála Laurent-Jean-Françosie Trugueta, výhrůžně manévrujících na dostřel Nice, docílil toho, že vystrašení Sardinci vyklidili Nice bez boje a stáhli se

Alpské válčiště 1792–1793


28. 11. 2016 9:50:16

64


o 70 km na východ k Saorgio (dnes francouzské Saorge), aby zabezpečili Tendský průsmyk, vedoucí do nitra Piemontu. Nice se pokusilo bránit jen několik set francouzských emigrantů, které Sardinské království na svém území přijímalo, ale téměř vzápětí odporu zanechali. Anselmovi zbývalo už jen ovládnout hrozivou pevnost Villefranche (Villafranca), bráněnou 500 děly a dokonale zásobenou válečným materiálem, ale i ta před blížícími se Francouzi 29. 9. 1792 kapitulovala. Dobytí hrabství Nice a jeho připojení k Francii bylo prakticky bez jediného výstřelu zajištěno. Sardinská vláda se o vytlačení Francouzů zpět za Var ani nepokusila, jen žádala Rakousko o pomoc. Rakušané sice poslali k Saorgio z Lombardie 8 000 vojáků, ale poté, co Sardinci podnikli jen něco málo bezvýznamných pokusů o protiútok, k ničemu dalšímu nedošlo. Anselme podobně jako Montesquiou v druhé části tažení nezaútočil na nepřítele dostatečně rychle a důrazně a nesnažil se ho u Saorgio předběhnout ještě před příchodem Rakušanů, aby si obsazením Tendského průsmyku výboj pojistil. Anselmovi nouzí trpící Francouzi se na dobytém území zásobovali místy dost neurvale, čímž si proti sobě popudili obyvatelstvo a riskovali, že se vyvoláním větších nepokojů dostanou do obtížné situace.


28. 11. 2016 9:50:16


65

VÁLKA NA MOŘI: FLOTILY VYPLOUVAJÍ Za Volnost, Rovnost, Bratrství a proti nim se válčilo i na moři a v zámoří, byť zde válka začala se zpožděním oproti válce na pevnině a velké bitvy v ní byly svedeny jen ojediněle. Ve skutečnosti šlo až na výjimky o mocenský konflikt, o nadvládu na mořích a o koloniální obchod a bohatství, v evropských vodách samozřejmě kombinovaný s podporou pozemních operací. I když Francouzská republika válčila proti kdekomu, jejím jediným vážným a vytrvalým soupeřem na mořích byla Velká Británie. Války Francouzské revoluce na moři byly vlastně vyústěním mnohem delšího konfliktu mezi Francií a Velkou Británií, vzniklého koncem 17. století, kdy francouzská obchodní a koloniální expanze začala překážet Británii v rozmachu. Po celé 18. století se snažila poškozovat francouzský obchod a zmocnit se francouzských kolonií silou (viz např. takzvané francouzské a indiánské války v Kanadě v první pol. 18. století). O první kolonie přišla Francie Utrechtským mírem (1713): ztratila atlantické pobřeží Kanady, území Hudsonova zálivu, Novou zemi a ostrov Svatý Kryštof. Pařížský mír (1763) zredukoval francouzské koloniální panství na část Antil (Martinik, Guadeloupe, Saint Domingue, Svatou Lucii), Guyanu, ostrovy Gorée (dnes součást Dakaru), Île-de-France (dnes Mauritius) a Bourbon (dnes La Réunion), pět obchodních jednatelství v Indii, následně i v Senegalu a na Tobagu. Později byly obsazeny i Seychely (tehdy Séchelles). O záležitosti kolonií se však veřejné mínění ani elity ve Francii nijak nezajímaly, pokud byly obchodní zájmy uspokojeny vlastnictvím „cukrových ostrovů“ Antil, jednatelstvím v Indii a přestupní obchodní stanicí na Gorée. Samostatnou kapitolou v rámci tohoto soupeření byla i podpora Francie americké válce za nezávislost. Kolonie se opět staly tématem debat až za revoluce, kdy Konvent posléze v roce 1794 zrušil otroctví. Francouzské loďstvo spuštěné na vodu nebo rozestavěné v roce 1791 tvořilo (snad – i počty lodí se totiž v pramenech různí):


28. 11. 2016 9:50:16

66


• 86 řadových válečných lodí (dělily se do 5 tříd podle počtu děl a tonáže, 1. třída 100 až 120 děl, 5. třída cca 44 děl) • 76 fregat (32 až 36 děl) • 47 korvet, brig a dělových člunů (4 až 26 děl) • 30 flaut (max. 20 děl) a gabar (10 až 20 lehkých děl) • 7 dělových šalup a moždířových galiot (1 až několik děl). V námořnictvu sloužilo 80 000 námořníků a 1 600 důstojníků. Na největších lodích o třech dělových palubách sloužilo 850 až 900, na nejmenších 5 až 25 mužů. Námořní děla byla větší než armádní – ráže od 8 do 36 liber. Nejtěžší dělo i s kolečkovou lafetou vážilo 3,5 t, používalo nálož 5 kg prachu a odpovídající 16kilogramovou kouli dostřelilo na 1 600 m. V boji se střílelo hlavně bočními salvami, lehčí děla byla umístěna po dvou i na přídi nebo na zádi v ose lodi jako takzvaná stíhací. Kromě plných koulí se používaly i takzvané koule rozpínací – dvě koule nebo duté polokoule spojené řetězem nebo tyčí, určené k přetrhávání lanoví a trhání plachet. Střílelo se i rozžhavenými koulemi k vyvolání požáru – děla podle ráže mohla vypálit jednu rozžhavenou kouli za 4 až 8 minut, střílelo se i výbušnými bombami. Proti živé síle se používaly také lehké jednolibrové espignole – těžké pušky (asi 20 kg), upevněné na stojanu na čepech a spouštěné křesacím zámkem. Zázemí válečného loďstva tvořily válečné přístavy a loděnice: • Rochefort v ústí Charente, dobře chráněný předsunutými ostrovy, ale příliš daleko od pobřeží, nepřístupný velkým lodím: musely zůstat v zátoce a čekat na vysoký příliv, nové lodi byly do zátoky asi 10 km vlečeny. Přístav je navíc vybudovaný v silně nezdravé bažinaté krajině, tudíž na nestabilním podloží, je přezdívaný „pohřebiště námořnictva“; • Brest ve výhodné poloze, s vodou bez mořského měkkýše sášně lodního – pohromy pro lodní trupy, dobře zásobený pitnou vodou, ale lodi musely být z/do zátoky vlečeny, protože převážně západní větry a mořské proudy znesnadňovaly vyplutí na širé moře; přístav v odlehlé, řídce obydlené krajině byl těžko zásobitelný a nesnadno komunikoval s vnitrozemím (8 dní jízdy na koni od Paříže);


28. 11. 2016 9:50:16


67

• Toulon s výhodou výjimečně dobré zeměpisné i strategické polohy, bez problémů se zázemím. O tuto výhodu však částečně přišel, když Anglie ovládla Gibraltar (1704), a když se těžiště námořního obchodu přesunulo ze Středozemí do Atlantiku. Vedlejšími pomocnými válečnými přístavy a loděnicemi dále byly Bayonne, Lorient, Le Havre. Strategicky skvěle položený vůči Velké Británii byl Dunkerque, byl však příliš mělký, a tudíž nepřístupný velkým řadovým lodím, dostupný byl pouze fregatám (hloubka 5,4 m, kdežto velké řadové lodi potřebovaly 7 m). Dunkerque se proto stal nejdůležitějším francouzským přístavem malých korzárských lodí. Absence dostatečně velkého přístavu v La Manche zásadně handicapovala Francii v její válce s Velkou Británií – znemožňovala jí eventuální pohotovou invazi na Britské ostrovy a později i námořní podporu Batavské republiky: lodi by musely vyplout až z Brestu a překonat britskou námořní „barikádu“ u vjezdu do průlivu, a velké lodi v La Manche by v případě porážky nebo potíží neměly kam se uchýlit. Tento handicap vedl již koncem 17. století k přestavbě přístavu Cherbourg na výspě poloostrova Cotentin, avšak stavba se kvůli finančním a technickým problémům vlekla přes 150 let – ještě za revoluce byla v počátcích a byla dokončena až po roce 1850. Námořní důstojnický sbor byl kvalitní, bohužel pro Francouzskou republiku také v převážné většině šlechtický a roajalistický, jeho značná část tudíž záhy vystoupila ze služby a emigrovala buď dobrovolně, nebo byla vyháněna při čistkách. Zůstalo pouze 25 % vyšších důstojníků. Na lodích a v přístavech pak zavládlo stejné vlastenčení, nekompetence a nekázeň jako v armádě, čímž se námořnictvo rovněž prakticky rozložilo. V roce 1791 bylo sice válečné námořnictvo sloučeno s obchodním, a umožnilo tak vstup a kariéru námořníkům obchodního loďstva, následně však v roce 1793 byl pro podezření z roajalismu a elitářství rozpuštěn „královský sbor námořních kanonýrů“, čímž námořnictvo přišlo o 5 400 dělostřeleckých specialistů. Byli nahrazováni náborem totálně nezkušených dobrovolníků jako u pozemního vojska, nebo dočasným přidělováním vojáků, přechodně naloděných a určených k vylodění pro pozemní operace, k lodním dělům. Stejně tak byly nekompetentně zrušeny stálé přístavní


28. 11. 2016 9:50:16

68


posádky, které nyní mohly být přesunovány podle potřeb ministerstva války. Nepořádky a nešvary zavládly i v loděnicích a arzenálech, včetně rozbujelé korupce a nekvalitní práce i šizeného materiálu při stavbě lodí (používání nevyschlého dřeva). Proto ze služby odcházelo i mnoho prostých námořníků a dělníků v loděnicích, kteří z velké části rovněž k republice příliš nelnuli, přičemž dobrovolníkům a povolancům z pevniny, nastupujícím místo nich, byly voda i tvrdá práce odporné. Důsledky byly nasnadě a do značné míry vysvětlují nadcházející námořní porážky.

Obrázek dobové řadové lodi

Jakýsi pořádek začaly zavádět až direktorium (nahradilo Národní konvent od října 1795) a později konzulát (nahradil direktorium v listopadu 1799), ale do konce revolučních válek se podstatných zlepšení nedosáhlo.


28. 11. 2016 9:50:17


69

Britské loďstvo při vypuknutí Francouzské revoluce čítalo: • 158 řadových válečných lodí (dělených do 4 tříd, 1. třída 100–120 děl, 4. třída 48–60 děl) • 125 fregat (jako 5. a 6. třída, 20–44 děl, 140–300 mužů) • 108 korvet, brig a kutrů (6–18 děl). Na řadových lodích 1. třídy sloužilo 850–875 námořníků, nejpočetnější byly lodi 3. třídy – 64–80 děl a 500–650 mužů; na fregatách sloužilo 140–300 mužů. Britská děla byla o něco lehčí, ráže 9–32 liber. Britským vynálezem z poloviny 18. století, později používaným i loďstvy dalších států, byla karonáda (nazvaná podle prvního výrobce, slévárny Carron Co. ve skotském Falkirku), kratší a podstatně lehčí dělo než klasické; pomocí příčných koleček lafety se dala natáčet a pomocí šroubu se nastavoval náměr. Při dané, mnohem nižší náloži prachu se využívala k palbě na krátké vzdálenosti (150–300 m), buď koulemi těžkými až 30 kg k prorážení trupu, nebo hromadnou střelou – pytlem naplněným nejčastěji 15 malými koulemi proti nekryté živé síle na horní palubě nepřátelské lodi. Britské loďstvo tedy mělo výhodu značné početní převahy, ale i lehčího, tudíž snáze manipulovatelného a rychlejšího dělostřelectva. V bojích Britové obvykle soustředili palbu nízko na trupy nepřátelských lodí, aby vyřadili děla na dolních palubách a loď co nejvíc poškodili, kdežto Francouzi (a s nimi i Holanďané a Španělé) měli ve zvyku střílet nahoru, aby vyřadili posádku na palubě a znehybnili plavidlo zničením oplachtění. Britské loďstvo disponovalo přístavy, arzenály a loděnicemi na ostrovech – Deptford, Woolwich, Chatham, Sheerness, Portsmouth, Plymouth – i v zámoří (Gibraltar, Halifax, Jamajka). Hlavním státním přístavem, arzenálem a loděnicí se již v 17. století stal Portsmouth. V Portsmouthu byla v roce 1733 založena i námořní akademie a mnoho vysokých námořních velitelů kvůli dosažitelnosti a výhodám vlastnilo panství a sídla přímo v zázemí přístavu. Zpočátku bezvýznamný Plymouth byl výjimečně strategicky výhodně položený, neboť ovládal vjezd do La Manche, a za válek proti revoluční Francii se proto stal po Portsmouthu druhým největším válečným přístavem. Kromě státních pracovaly pro vládu za války


28. 11. 2016 9:50:17

70


i soukromé loděnice, které však často neměly odpovídající výrobní zázemí, vládla v nich korupce, stavbu lodí šidily a předražovaly, a způsobovaly tak admiralitě nemalé finanční ztráty a problémy. Nejvyšší velitelské posty v Royal Navy byly teoreticky dosažitelné pro každého patřičně talentovaného a odborně zdatného jedince. Ve skutečnosti byly pro dosažení každé hodnosti a funkce vyšší než

Námořní dělo s municí a karonáda


28. 11. 2016 9:50:17


71

korvetní nebo fregatní kapitán velmi důležité profesní i politické konexe, protekce a rodinné vazby. Mužstvo britských lodí jako celek mělo daleko do společenské elity. Při neustálém nedostatku námořníků za války se skládalo jednak z dobrovolníků, včetně dlužníků prchajících před věřiteli (Royal Navy chránila dobrovolníky-dlužníky před pevninskými věřiteli, pokud dluh nepřesahoval 20 liber), i vězňů, jimž byl za dobrovolný nástup okamžitě odpuštěn zbytek trestu (kteří však mimo jiné zavlékali na lodi nemoci, např. tyfus), jednak z naverbovaných tehdy obvyklými metodami, později – od roku 1795 – i odvedenci na základě povinných kvót. Při této sociální skladbě řadového námořnictva musela být kázeň pochopitelně udržována drsnými metodami, ovšem často nadužívanými – kapitáni byli absolutními pány nad životem a smrtí své posádky. Existenční podmínky na lodích byly přitom z dnešního hlediska vesměs přímo hrůzné. Pro srovnání a pro úplnost je zde uveden přehled veškerého evropského loďstva k roku 1792 podle současníka, vynálezce Roberta Fultona (Torpedo War, and submarine explosions, New York, 1810): Velká Británie Francie Španělsko Rusko Holandsko Dánsko Turecko Švédsko Benátky Portugalsko

lodí 661 291 222 803 187 118 180 79 88 53

děl 14 000 12 000 10 000 9 000 2 300 3 000 3 000 3 000 1 000 1 500

námořníků 100 000 78 000 50 000 21 000 15 000 12 000 50 000 13 000 14 000 1 000 (sic)

Neapol – Obojí Sicílie

32

1 000

5 000

Specifickou součástí námořních sil některých států (Velká Británie, Francie, Holandsko, Španělsko) byla korzárská plavidla – ozbrojené


28. 11. 2016 9:50:17

72


lodi soukromníků, vesměs malé a rychlé, s početnými posádkami, jejichž úkolem bylo přepadat a zajímat nepřátelská obchodní plavidla. Korzáři byli pro svou činnost vybaveni „patentem“ od své vlády a ukořistěný náklad si mohli buď celý ponechat proti úřednímu potvrzení, nebo se o něj s vládou smluvně dělili. Měli přísně nařízeno napadat pouze plavidla oficiálního nepřítele, nikoli neutrální či dokonce vlastní, jinak byli prohlášeni za piráty a postaveni mimo zákon. Ač se korzárské lodi oficiálně nepočítaly do ozbrojených námořních sil, korzáři jakožto držitelé vládního pověření měli být v případě zajetí považováni za válečné zajatce podle všeobecně platných úmluv. Bojem s korzáry bývala pověřována hlavně menší válečná plavidla – korvety a brigy. Velká Británie po celou válku držela v evropských vodách tři víceméně stálé flotily – lamanšskou, atlantickou a středomořskou. Francie zvláštní lamanšskou flotilu neměla a formace, které by bylo možno nazývat atlantickou a středomořskou flotilou, v průběhu let a vzhledem k utrpěným ztrátám mnohem častěji vytvářela, měnila a improvizovala podle svých možností a okolností. ✳✳✳ První rok války dal Francouzské revoluci nový směr a rozměr, oživil ji a posílil národní soudržnost. Počáteční porážky zbavily krále posledních zbytků vážnosti a kreditu, následující vítězství proto přivodila pád monarchie a Ludvík XVI. se stal první obětí války, kterou sám tajně podněcoval, přičemž za sebou přivedl na popraviště i umírněné monarchisty, kteří revoluci začali. Zároveň s radikalizací revoluce vlivem prvního roku války začalo období tzv. Prvního teroru jako reakce vyvolané strachem z porážky, z invaze, z kontrarevoluce i z jiných, byť i čistě imaginárních nebezpečí. Buržoazie jako dosavadní vedoucí síla revoluce pochopila, že bez podpory lidu nezvítězí a že jedině lid dokáže revoluci ubránit – lid či skutečně národ tak na čas fakticky převzal moc. V následujících měsících se změní i celé sociální prostředí vlivem ekonomického dirigismu, rozprodeje církevního majetku, finanční krize a víceméně válečného hospodářství.


28. 11. 2016 9:50:17


73

V Evropě vlivem války a jí vyvolaného teroru rychle pohasly počáteční obecné sympatie osvícených vrstev k Francouzské revoluci a již všechny monarchické kruhy si rychle uvědomily bezprostřední nebezpečí revoluční nákazy a ohrožení odvěké stability feudalismu. Vzhledem k vědomému konfliktu Francie se staletými pořádky a tradičním právem nyní považovali všichni evropští autokraté již pouhou existenci Francouzské revoluce za nepřípustnou provokaci, na kterou je nutno odpovědět silou.


28. 11. 2016 9:50:17

Rok 1793:

75

proti všem


28. 11. 2016 9:50:17

76


PRVNÍ KOALICE Jestliže evropské monarchie se zpočátku nepřipojily k Rakousku a Prusku a nepodpořily je v intervenci proti Francii, francouzská invaze do Belgie je probudila z letargie. Zburcovalo je i otevřené hlásání doktríny přirozených hranic, z níž bylo patrné, že Francie hodlá anektovat území na levém břehu Rýna i na jihu. Pochopily, že Francouzská revoluce v rozporu se svými mírovými deklaracemi z roku 1790 má nyní dobyvačné cíle a vývoz revoluce se stává realitou. Úlohu rozbušky sehrála i poprava Ludvíka XVI. v lednu 1793. Evropská ekonomika se tehdy nemohla obejít bez Belgie a zejména bez Antverp v ústí Šeldy (francouzsky Escaut) jakožto střediska mezinárodního obchodu a financí a spojnice Evropy s Indií a Amerikou. Její chystané obsazení navíc věštilo brzké napadení sousední evropské hospodářské, finanční a koloniální mocnosti – Holandska. Všechny monarchie jímala hrůza z toho, že takto se bezkonkurenční evropskou hospodářskou velmocí stane revoluční Francie. Zde nutno připomenout, byť od tématu, že výše uvedený vžitý název Holandsko je nesprávný; oblast totiž tvořila pouhé dvě ze sedmi provincií tehdejší polomonarchie Spojené provincie nizozemské. Pro zjednodušení však bude tento nesprávný výraz v knize používán. Rovněž Velká Británie, pro kterou jinak bylo Holandsko tradičním obchodním, hospodářským a koloniálním rivalem, takové výrazné narušení evropské rovnováhy nemohla připustit – aby se takovou světovou hospodářskou velmocí stal její věčný konkurent Francie? Díky diplomacii britské vlády zapřisáhlého nepřítele Francie Williama Pitta mladšího se proto rychle začala formovat širší koalice již koncem roku 1792, v rámci revolučních a napoleonských válek dnes zvaná jako první koalice. Posléze ji tvořily: Rakousko s některými dalšími státy Svaté říše římské (Bavorsko, Falc, Hesensko ad.), Prusko, Velká Británie, Spojené provincie (tj. Holandsko), Španělské království, Piemontsko-sardinské království, království Neapol – Obojí Sicílie, Portugalské království, Parmské vévodství, Toskánské velkovévodství, Modena, Církevní stát (papežský Řím). Poté, co Velká Británie vyjádřila souhlas s rozdělením Polska (tehdy druhým ze tří), se ke koalici


28. 11. 2016 9:50:17

77

R o k 17 9 3 : p r o t i v š e m

formálně připojilo i Rusko. Británie nedokázala zmobilizovat proti Francii jen Švédsko, Dánsko, Janovskou republiku, Benátskou republiku, Švýcarsko a Osmanskou říši, které všechny zachovaly neutralitu. Francie tak byla nucena bojovat rázem na více frontách současně, přičmž její situaci vážně komplikovala i ozbrojená povstání uvnitř země. Jediným štěstím pro ni bylo, že tato nesourodá koalice (např. vzájemní konkurenti a soupeři Británie a Holandsko) postupovala proti společnému nepříteli nekoordinovaně, každý její účastník nakonec hodlal bojovat pouze sám za sebe, chyběl jí jakýkoli jednotný plán a společné vedení. Rusko přitom žádné faktické kroky proti Francii nepodniklo. Rakouská vojska jako nejpočetnější v rámci koalice zamířila na hlavní směry k Rýnu – jedna část ke Kolínu na posílení obrany Holandska, druhá k Prusům u Mohuče, třetí na řeku Neckar ke krytí Švábska a zároveň již na ofenzivu do Alsaska. Na severu mobilizovalo Hannoversko k ochraně Westfálska a také Holandska – již konkrétně podněcováno Velkou Británií, která takto vstupovala do války ještě před jejím vyhlášením… Na jihu se aktivně chystalo do války hlavně Španělsko. Ihned po popravě Ludvíka XVI. nařídila britská vláda francouzskému vyslanci v Londýně, aby do 1. 2. 1793 opustil Velkou Británii, ale samotné vyhlášení války ponechala na Francii. Dočkala se ho 8. 2., stejně jako Holandsko. Vzápětí přerušilo diplomatické styky s Francií i Španělsko, jemuž Francie vyhlásila válku 7. 3. Koalice v té době mobilizovala do pole jedenáct armád, celkem 375 000 mužů kolem dokola Francie: Rakušané před Holandskem Rakušané mezi Maasou a Lucemburkem Rakušané mezi Koblencí a Basilejí Rakušané a emigranti na Rýně Prusové v Belgii Prusové, Hesenští a Sasové na Rýně

50 000 33 000 40 000 20 000 12 000 65 000

Holanďané u Belgie

20 000


28. 11. 2016 9:50:17

78


Britové, Hannoveřané a Hesenští u Belgie

30 000

Sardové-Piemonťané, Italové a Rakušané v Itálii

45 000

Neapolští a Portugalci v Itálii

10 000

Španělé v Pyrenejích

50 000

Italské státy a Portugalsko přitom vstupovaly do války z titulu jejich dvoustranných spojeneckých smluv s Velkou Británií. Papežský stát se svou armádičkou 6 až 7 000 mužů se nemohl zúčastnit vojensky, avšak tvořil jeden z ideologických pilířů koalice a burcoval do boje proti Antikristovi… Proti této síle dokázala Francie postavit zpočátku pouze 270 000 mužů rozmístěných takto: v Belgii a proti Holandsku

30 000

před Maastrichtem, na řece Rur a v Limburku na řece Mosele kolem Mohuče na horním Rýně v Savojsku a Nice uvnitř země

70 000 25 000 45 000 30 000 40 000 30 000

Chybou tohoto rozložení bylo jednak přílišné soustředění na sever místo na Rýn, do srdce koalice – přičemž i na tomto zvoleném hlavním směru byly počty nižší než protivníkovy – a naopak příliš oslabený jih (kde mj. bylo v Alpách rozmístěno 8 000 jezdců = ve velehorách dosti zbytečných…). Chyběl i celkový plán, armády na Rýně a na Mosele se měly omezit vesměs na pozorování, spása se očekávala hlavně od armád v Belgii s následným cílem dobytí celého Holandska. Hlavním zastáncem a „plánovačem“ stěžejního náporu na sever byl Dumouriez, který se však nechal unést ctižádostí, nereálnými představami o snadnosti plánovaného tažení a snil o sjednocení Belgie a Holandska jako své vlastní a na Francii nezávislé državy! Nepochopil, že v této oblasti se soustředí zájmy celé Evropy, která nic takového nedovolí. Současně se přesvědčil o míře anarchie a o realitě vnitropolitických bojů v Paříži


28. 11. 2016 9:50:17

R o k 17 9 3 : p r o t i v š e m

79

a došel k přesvědčení, že republikánská vláda vede Francii do záhuby. V nitru se tedy od revoluce definitivně odvrátil a začal osnovat vlastní plány na ukončení této „anarchie“, což bude mít na následující vojenské operace značně neblahý dopad… Strategie koalice nebyla o mnoho konzistentnější, společné úsilí zhruba koordinovali pouze hlavní dva členové koalice na válčišti – Rakousko a Prusko na Rýně. Rakousko konečně docenilo nebezpečí a vrhlo proti Francii většinu sil, které si v roce 1792 ponechalo ve vnitrozemí. Do čela všech koaličních sil prosadilo polního maršála Fridricha Josiase von Sachsen-Koburg-Saalfeld (zde dále zkráceně Koburk) a snad u vědomí jeho průměrnosti mu dala vídeňská dvorská rada k ruce plukovníka Karla Macka von Leiberich, což byl sice zdatný štábní důstojník, sečtělý teoretik, schopný organizátor i osobně statečný, ale žádný důmyslný stratég. Koburk po poradách s Brunswickem dohodl následující plán nejbližších akcí v Porýní: 1. Nejprve a především zatlačit Francouze na levý břeh Maasy a uvolnit ze sevření Maastricht; 2. Poté zaujmout pozice za Maasou a s osvobozením Belgie vyčkat, až padne Francouzi obsazená Mohuč, která by jinak ohrožovala pochod za Lutych a narušovala by zásobování, a kterou by se Francouzi mohli pokusit vyprostit hlavními silami ustupujícími z Belgie přes Vogézy. Císařská armáda by se tedy na Maase zastavila a detašovala by 15–20 000 mužů k obléhání Mohuče; 3. Pruská armáda překročí Rýn, zanechá císařské před Kasselem, odrazí Francouze a bude se také podílet na obležení Mohuče. Její části před Koblencí budou vystřídány vojsky říšských krajů; 4. Rakušané budou po obsazení Mannheimu střežit Rýn převážně za použití jednotek říšských krajů, nevhodných pro útočné operace, a vyčistí Rýn až k Rheinfeldu, přičemž obsadí klíčové body Philipsburg, Kehl, Alt Brissach a Freiburg im Breisgau; 5. Jakmile padne Mohuč, císařská armáda od ní překročí Maasu a znovu dobude Nizozemsko buď přímo, nebo vpádem do Francie. Současně vytáhne k Landau, Sarrelouis a Thionville, kde zaujmou pozice observační sbory (tj. sbory určené k pozorování cizích vojsk).


28. 11. 2016 9:50:17

80


William Pitt mladší

Fridrich Josias von Sachsen-Koburg-Saalfeld


28. 11. 2016 9:50:17

R o k 17 9 3 : p r o t i v š e m

81

Další armáda mezi Maasou a Moselou bude sledovat dění v Holandsku, které se podle očekávání připojí ke koalici. Tento globální plán měl šance na úspěch, pokud by byl méně po všechný a nebylo by s ním v rozporu několik zásadních nedostatků: jednotlivé části koaličních armád byly daleko od sebe a celá fronta příliš roztažená, vzájemná koordinace mezi nimi neexistovala; předpokládaný hlavní směr – opět na severu – nebyl dostatečně posílen; místo razantní ofenzivy a využití předpokládaných vítězství se chtěly armády zastavovat i ve výhodných pozicích (např. po překročení Maasy), vytvářet jen observační sbory a čekat na pád obležené Mohuče, která jim přitom nemohla v útočných operacích nijak překážet – zásobování se dalo vyřešit jinými cestami než jen plavbou po Rýně. V koaličním úsilí opět zcela chyběla jednotná politická linie, nikdo nezkoumal možnost koordinace s politickou opozicí v Paříži, neexistovala představa o politickém dovršení plánované čistě vojenské porážky Francie na hranicích atd… Ke stručnému popisu prvních dvou koaličních armád v předchozím oddílu dodejme stručněji alespoň další tři nejdůležitější armády, které se od roku 1793 přímo zúčastnily bojů. Základ španělské armády tvořily: • 4 regimenty královských gard (každý španělský pěší regiment = 3 bataliony o 700 mužích) • 28 regimentů řadové pěchoty • 8 cizineckých regimentů (4 švýcarské, 3 irské, 1 italský) • 3 bataliony lehké pěchoty • 42 batalionů milicí • 8 batalionů jízdní královské gardy a karabiníků • 15 regimentů těžkého jezdectva (každý jezdecký regiment = 3 eskadrony o 170 mužích) • 8 regimentů dragounů. Čili celkem 116 000 mužů pěchoty a 12 200 jezdců; spolu s kvalitním dělostřelectvem podle francouzského vzoru a stejně kvalitní ženijní službou činil tabulkový početní stav španělské armády asi 140 000 mužů. Ve skutečnosti asi 20 000 mužů do tohoto plného stavu chybělo


28. 11. 2016 9:50:17

82


a je nutno odečíst ještě garnizony velkých přístavů a na Baleárských a Kanárských ostrovech apod., takže španělská polní armáda tak nepřesáhla počet 80 000 mužů. Španělští důstojníci museli před povýšením do první důstojnické hodnosti sloužit jako kadeti u regimentu, v němž měli být povýšeni. Důstojníci dragounů museli být šlechtici, u ostatního jezdectva se na šlechtictví striktně netrvalo a u pěchoty už vůbec ne. Šlechta se tím pádem do služby v armádě příliš nehrnula – pyšným grandům a hidalgům se příčilo, že by jim měli velet neurození. Ovšem ani mezi prostým obyvatelstvem nebyla vojenská služba nijak populární. Holandská armáda se v roce 1792 skládala z 20 500 mužů holandské pěchoty, 6 800 Valonů a Němců, 7 600 Švýcarů, 4 100 pomocných/spojeneckých oddílů (Braunschweig-Brunswick, Meklenburg), 3 500 jezdců (opět hlavně Valonů a Němců) a 1 500 dělostřelců, celkem tedy 44 300 mužů. Tato armáda už nebyla zdaleka tak bojovná a zdatná jako za časů válek proti Španělsku nebo Francii Ludvíka XIV., posledních 45 let prakticky vůbec nebojovala. Holanďané byli ostatně vždy hlavně námořníci, ke službě u pozemních vojsk – zvláště u jezdectva – nijak netíhli, opírali se především o pevnosti a vodní překážky, i jejich nepočetné dělostřelectvo bylo hlavně pevnostní a pobřežní. Velká Británie sice měla po celém světě na 100 000 námořníků a námořní pěchoty, ale na britských ostrovech dala dohromady sotva 30 000 vojáků a stejně tolik v koloniích (bez domorodých jednotek). Odjakživa si ostatně najímala hlavně Hannoveřany a jiné vojáky z německých zemí. Její sílu tvořily politika, diplomacie, zlato a námořnictvo, s jejichž pomocí získávala potřebné spojence a prostředky na válku, v níž za ni krev prolévali jiní – Velká Británie jen platila. Velká Británie měla kromě řadové armády i milici (Yeomanry), jejíž počty v průběhu války rostly. Při svém zřízení v roce 1786 čítala necelých 31 000 mužů a její princip se lišil od milicí všech ostatních zemí: ke vstupu do milice byl zapotřebí určitý minimální majetek, přičemž se o vstup do milice losovalo – vyjmuti z losování byli peerové a úředníci veřejné správy. Milice nastupovala ke cvičení 28 dní v roce a účast na cvičení byla proplácena. Zbraně byly v mezidobí uloženy ve střežených skladech v prostorách stálých posádek. Členové milice


28. 11. 2016 9:50:17

R o k 17 9 3 : p r o t i v š e m

83

měli po 15 až 20 letech služby nárok na výslužné válečného invalidy. Tato milice v čase války zůstala na ostrovech, a uvolnila tak řadovou armádu pro operace na kontinentě. Počty řadové armády rovněž strmě rostly: v roce 1795 dosáhly trojnásobku předválečného stavu, tj. 119 000 mužů v Evropě plus dalších 42 000 v koloniích a na evropských výspách a ostrovech (Indie, Karibik, Gibraltar, Korsika), až v roce 1796 dosáhly 206 500 mužů rozdělených na gardy a garnizony (49 000), koloniální vojska (88 000), milice (40 000), brigádu placenou Irskem (4500) a dobrovolníky (23 000). Kromě toho si britská Východoindická společnost vydržovala vlastní vojsko 40 000 mužů. Systém osobního vlastnictví pluků přetrvával, britští důstojníci u vojsk přitom byli poměrně vzdělaní, alespoň část se jich náležitě vyznala v problematice garnizonů a táborů, službě v poli i polních opevněních. Povyšovalo se v zásadě podle služebních let, ale povyšování za zásluhy nebylo výjimkou – kterýkoli britský občan to v armádě mohl dotáhnout hodně vysoko. Důstojnické posty v milicích se však kupovaly. Dostatečně jsou známy kvality britské pěchoty, jezdectvo hodnotili současníci jako rovněž statečné a dobře vybavené, ale špatně cvičené, a tudíž kvalitou celkově zaostávající za pěchotou. Velká Británie se ostatně místo na boj přímo proti Francii na kontinentě zaměřila hlavně na její kolonie, takže pro ni byla rozhodující kvantita a kvalita loďstva a námořníků.


28. 11. 2016 9:50:17

84


ARMÁDA ROKU I A II: K ARMÁDĚ NOVÉHO TYPU Rok 1793 – do konce září první a od konce září druhý rok Francouzské republiky – byl pro armádu revoluční Francie rokem v několika směrech kvantitativně i kvalitativně přelomovým. Níže uvedený popis je opět náznakový – problematika by vydala na samostatnou knihu. Prvním zlomem byl několikanásobný nárůst počtu vojáků. V prvních týdnech roku 1793 čítalo osm armád v poli celkem pouze 190 000 mužů. Asi 60 000 dobrovolníků z let 1791–1792 totiž hromadně využilo možnosti sezonního odchodu z armády. Konvent, který ve válce převzal funkci vrchního velitele ozbrojených sil i generálního štábu (čímž prakticky veškeré nejvyšší odborné vojenské velení zrušil a z ministra války se stal jen podřízený úředník), se 13. 12. 1792 pokusil chabě bránit těmto návratům dobrovolníků domů toliko výnosem, že „každého národního dobrovolníka, který opustí své místo, zapíše městská nebo obecní rada jeho místa bydliště na seznam jako odmítnuvšího vlasti pomoc, o niž ho žádala“. V armádě se odrážely vnitropolitické rozepře, generálové (i vítězní) se těšili všeobecné nedůvěře vlády, takže velení bylo totálně destabilizováno: za rok se vystřídalo devět ministrů války a např. u Severní armády se vystřídalo šest velitelů v roce 1792 a deset v roce 1793 atd. Důstojnický sbor byl ze značné části nekompetentní – na místa uvolněná emigrací se při nedostatku zkušených velitelů povyšovalo i zbrkle: např. zákon z 23. 2. 1793 přiděloval třetinu volných důstojnických míst podle celkově odsloužených let v armádě a nikoli podle let odsloužených v hodnosti, čímž dostávali zlaté epolety i aktivní nebo bývalí poddůstojníci během několika dnů. V důsledku politikaření se stávali generály i zcela nedávní civilisté, pokud si odsloužili aspoň několik měsíců jako důstojníci Národní gardy. Výsledkem těchto i dalších zlořádů a chyb byla takřka všeobecná nekázeň, což vše částečně vysvětluje nadcházející porážky. Noví dobrovolníci nestačili zaplnit mezery v řadách mužstva – nešlo jen o sezonní, ale i trvalé odchody, tj. ztráty a dezerce, Komise


28. 11. 2016 9:50:18

R o k 17 9 3 : p r o t i v š e m

85

veřejného blaha (bezprostřední předchůdce všemocného Výboru veřejného blaha) jako výkonný orgán Konventu proto 24. 2. vyhlásila okamžitou mobilizaci 300 000 mužů – svobodných a vdovců ve věku 18–45 let (v první vlně 18–25 let) ve všech departementech. Odvádět se mělo podle kvót losováním jako za monarchie, což byla odjakživa nenáviděná metoda – ani revoluce nezrušila faktickou nerovnost před brannou povinností, tj. možnost zakoupení náhradníka a vyloučení určitých kategorií z odvodů (např. úředníky). Mobilizace jako taková i metoda odvodu proto pobouřily venkovské obyvatelstvo a způsobily republice vážné problémy, o nichž bude řeč dále. Plánovaného počtu odvedenců se dosáhlo sotva z poloviny, ovšem i tak celkový početní stav armád díky tomuto bezprecedentnímu opatření stoupl koncem dubna na 400 000 a začátkem července na 500 000. V červenci 1793 se stal členem Výboru veřejného blaha ženijní kapitán a dosavadní komisař u Severní armády Lazare Nicolas Marguerite Carnot, fyzik a matematik s logickým uvažováním, bytostně čestný, poctivý, přesvědčený republikán, přitom žádný fanatik nebo demagog. Následně se jakožto „pověřenec pro válku“ stal fakticky nadřízeným ministra války, dokázal prosadit své racionální koncepce i proti Robespierrovi (který na něho ve Výboru veřejného blaha křičel: „Potřebujeme tě, proto snášíme tvou přítomnost, ale pamatuj si, při prvním nezdaru našich armád přijdeš o hlavu!“), na několik let se stal skutečně nepostradatelným, proto přežil revoluční teror a je dodnes považován za „organizátora vítězství“, byť na práci nebyl ani zdaleka sám a nebyl ani zdaleka neomylný. Dokázal vcelku vybírat a prosazovat vhodné velitele a vypracovával a prosazoval účelné strategické plány. Největší zásluhy však měl právě v organizaci armády i zázemí. V srpnu vyhlásil další mobilizaci 300 000 mužů, která zvýšila celkový početní stav armád na 732 000 (září) a nakonec na tehdy v Evropě dosud nevídaných 805 000 mužů (prosinec). Takto odvedení byli a dodnes bývají vesměs dále nazýváni dobrovolníky, ovšem fakticky jimi již nebyli. Délka vojenské služby přitom byla stanovena „až do doby, než budou nepřátelé vyhnáni z území republiky“. Tento ohromný počet vojáků mimo jiné do značné míry předurčil celé pozdější vedení války, neboť značně zatěžoval ekonomiku (v letech 1789–1795 měla Francie 28 milionů obyvatel) a musel být držen


28. 11. 2016 9:50:18

86


co nejdál od Paříže, aby se vyloučily nepokoje nebo možnost vojenského puče: generálové v poli měli Paříž zakázanou. Základním strategickým imperativem se tudíž stalo soustředění všech vojsk k hranicím či do oblasti vzpoury na západě Francie a ofenziva za hranice – revoluce začala dobývat, a to i zcela oficiálně. Již dekretem z 15. 12. 1792 o francouzské správě dobytých území bylo uloženo: „V zemích, které jsou nebo budou obsazeny armádami republiky, generálové na místě vyhlásí jménem francouzského národa svrchovanou vládu lidu, zrušení všech stávajících úřadů, daní nebo poplatků, desátku, feudálního zřízení, vrchnostenských lenních i daňových privilegií hlavních i odvozených, poddanských povinností, věcného i osobního nevolnictví, výsadních práv lovu a rybolovu, roboty, šlechty a obecně všech privilegií.“ Druhým zlomem byl dekret z 21. 2. 1793 o sloučení armády čili o tzv. amalgámu (spojení), jehož iniciátorem byl tehdejší člen Komise veřejného blaha Edmond L. A. Dubois de Crancé. Cílem opatření bylo organizační sloučení i bojové a morální stmelení původní královské pěchoty s bataliony dobrovolníků. Francie tehdy totiž měla prakticky dvojí armádu: • neukázněné dobrovolnické bataliony s rozdílnými a nadbytečnými počty (neslučovaly se do regimentů) a s důstojníky volenými bez jednotných kritérií, • dosavadní královskou armádu s regimenty početně silně zesláblými emigrací a dezercemi, řídící se stále řády a předpisy z dob monarchie. Termín regiment byl zrušen jako příliš připomínající monarchii a nahrazen termínem půlbrigáda (někdy půlbrigáda první formace, na odlišení od budoucího druhého amalgámu). Každá pěší půlbrigáda se nyní měla skládat z jednoho batalionu původní královské armády a dvou batalionů dobrovolníků, amalgámovaných bez pevného klíče, např. takto: 1. půlbrigáda = 1. batalion 1. pěšího regimentu (za monarchie regiment Colonel-Généra) 13. batalion dobrovolníků města Paříže


28. 11. 2016 9:50:18

R o k 17 9 3 : p r o t i v š e m

87

3. batalion dobrovolníků departementu Loiret 66. půlbrigáda = 2. batalion 33. pěšího regimentu (za monarchie Touraine) 9. batalion dobrovolníků departementu Doubs 4. batalion dobrovolníků departementu Var atd. Dvě půlbrigády samozřejmě tvořily brigádu. Tento amalgám královských a dobrovolnických batalionů měl hlavně zlepšit výcvik mladých rekrutů a zvýšit jejich bojeschopnost bezprostředním kontaktem se zkušenými vojáky, dále bdít nad bojovým duchem a předcházet selháním či zradám profesionálních vojáků a důstojníků, kteří takto budou v menšině mezi ryzími republikány. Dekret počítal s amalgámem 198 řadových batalionů s 396 bataliony dobrovolníků do 198 půlbrigád řadové pěchoty (několik málo regimentů amalgamováno nebylo) a obdobným vytvořením 15 půlbrigád lehké pěchoty, později byl jejich počet zvýšen na 209 řadových a 40 lehkých. Početní stav každé půlbrigády byl stannoven na 2 437 mužů včetně důstojníků a dělostřelců, nicméně nebyl dodržován. Uplatňování dekretu o amalgámu se zejména vzhledem k dramatické situaci na hranicích táhlo ještě dva roky, až nakonec v roce 1796 stav armády dosáhl 205 řadových půlbrigád (místo plánovaných 254) a 35 půlbrigád lehké pěchoty (plánováno 42). Válečnými ztrátami se posléze průměrný reálný počet mužů v půlbrigádách první formace snížil ze 3 batalionů na 2,3.

Francouzští vojáci roku 1793


28. 11. 2016 9:50:18

88


Spolu s dekretem o amalgámu byla zaváděna i další stmelující a sjed nocující opatření, například stejný žold pro každou hodnost, stejná uniforma pro jednotlivé druhy vojsk, stejná disciplína a stejná pravidla pro odvody/nábor a povyšování. V jezdectvu byli dobrovolníci naopak v menšině, amalgám se jezdectva tudíž netýkal. V letech 1792–1793 bylo k dosavadním 65 regimentům jezdectva vytvořeno 20 nových samostatných regimentů z dobrovolníků nebo jiných složek: 1 regiment řadové kavalerie, 3 dragounské, 10 mysliveckých a 6 husarských. Neustálým problémem bylo zásobování kavalerie koňmi. Původně za monarchie si kupovaly koně teoreticky samostatně přímo regimenty, avšak tehdejší i pozdější revoluční realita byla jiná. Koně se získávali: • „mobilizací“ čili rekvizicemi, • „státními zakázkami“ zadávanými vojenskou správou obchodníkům s koňmi nebo i nespecializovaným zásobovatelům, • kořistí na nepříteli, • pleněním dobytých území. Koně všeho druhu a původu se shromažďovali ve víceméně improvizovaných a přechodných shromaždištích a byli bez výběru a bez přípravy rozesílány regimentům. Anarchie v týlu armád však byla taková, že jsou doloženy případy, kdy takové konvoje koní nikdy nedorazily na místo… Docházelo i k deformacím a nepravostem, kdy byli koně rekvírováni buď bez náhrady, nebo placeni bezcennými asignáty. Chovatelé, kteří se beztak příliš neorientovali na chov jezdeckých koní, tedy mnohdy schválně odděleně chovali a odevzdávali nekvalitní koně, kteří stačili jen na běžné hospodářské práce nebo neměli potřebnou výdrž. Na kvalitě republikánského jezdectva se to pochopitelně odráželo. Ještě v roce 1795 psal reprezentant lidu u armád Pflieger: „… nedokážu popsat bídu, v níž nalézám jezdectvo Rýnské armády… koně jen utahaní nebo nemocní… žádné podkovy… Dodaní koně jsou nekvalitní, neschopní služby… nezvyklí prostředí! Sebemenší námaha je zničí… Ujišťuji tě, že z 22 regimentů nedokáže na jaře vytáhnout do pole jediná eskadrona…“ Tentýž pak v memorandu nadřízeným


28. 11. 2016 9:50:18

R o k 17 9 3 : p r o t i v š e m

89

přidal: „Existence a vydržování jezdectva byly ponechány okolnostem a náhodě.“ Dělostřelectvo bylo zbraní, která vyžadovala technické znalosti, proto se ho politika a emigrace dotkly nejméně, amalgámovat je tudíž nebylo třeba. Dosud bylo nasazováno na základě plukovní organizace (2 děla na batalion) s najatým civilním vozatajstvem a záložními bateriemi šesti až osmi děl, obsluhovanými částečně řadovou pěchotou. V roce 1792 se začalo formovat jízdní dělostřelectvo (kompanie o 6–8 dělech), které se díky své mobilitě prosadilo v celé armádě, až se jeho počet a palebná síla vyrovnaly dosavadnímu pěšímu dělostřelectvu, takže plukovní dělostřelectvo v roce 1793 začalo postupně mizet. Nejběžnější polní děla měla ráži 8 a 12 liber. Ráže

Průměr Váha Váha děla vývrtu koule

Max. dostřel

Účinný dostřel

8 lb

106 mm

1630 kg

3,9 kg

1500 m

800 m

12 lb

121 mm

2100 kg

5,9 kg

1800 m

1000 m

Rychlost střelby 1–2 rány/min 1–2 rány/min

Počet děl v řadách revoluční pěchoty dosahoval zpravidla dvou děl na 1 000 mužů, ačkoli předrevoluční reformátor Gribeauval doporučoval čtyři, leč válečná výroba nestačila a potřebný počet kanonýrů nelze sehnat ze dne na den. I tak měli Francouzi obvykle více děl na 1 000 mužů než nepřítel. Krátký dostřel a nebezpečí ztráty děl v bit vě již tehdy nutily velitele, aby si vytvářeli dělostřeleckou zálohu, ale se zvýšením mobility dělostřelectva tato nutnost ustupovala. Současně se v průběhu válek zvyšovala kvalita dělostřeleckého velení i obsluh. Již bez souvislosti s amalgámem, ale téhož roku se začala opět z iniciativy Duboise de Crancé zavádět do armády další převratná novinka (vlastně staronová, neboť teoreticky ji zpracoval již v první polovině 18. století maršál de Saxe): divize jako vyšší bojová jednotka slučující všechny druhy vojsk tak, aby mohla operovat a bojovat (a zásobovat se) jako autonomní celek. V prvních letech se obvykle skládala


28. 11. 2016 9:50:18

90


ze dvou brigád pěchoty, jedné půlbrigády lehké pěchoty, jedné brigády jezdectva a 4 kompanií dělostřelectva, její celkový počet tak činil 12–15 000 mužů.

Dělo systému Gribeauval

Armáda při této divizní organizaci přestávala bojovat v jednolitém šiku, přesunovala se a nastupovala do boje rozdělena: „Sestava v boji ztratila neohebnou soudržnost a začala se podobat korálkům růžence, spojeným více či méně dlouhým provázkem. Mezery mezi nimi mohly zůstat neobsazeny, pokud nebyly příliš dlouhé a pokud do nich mohla v potřebnou chvíli vjet kavalerie.“ (Gen. Henri Bonnal) Bitevní linie se tím současně roztáhla až na dvojnásobek dosud obvyklé délky. Do bitvy se často napřed zapojovaly pouze nejbližší divize, které zadržovaly nepřítele, zatímco vzdálenější se přidávaly později a nastupovaly k rozhodujícímu úderu. Což byl nový jev oproti 18. století, které téměř neznalo zálohy.


28. 11. 2016 9:50:18

R o k 17 9 3 : p r o t i v š e m

91

Velení armád však ještě nedokázalo všechny výhody divizní organizace armády a z ní plynoucího roztažení bitevní linie využít, stalo se tak postupně až později. Ve velkých střetnutích se ještě příliš nemanévrovalo, neobkličovalo atd., k bitvám docházívalo stále ještě „po vzájemné dohodě,“ k vítězství v oněch letech místy stačilo postupné zapojování divizí, velká početní převaha a chyby nepřítele. V dobové literatuře i praxi a tudíž i zde se ovšem používá termín „divize“ také bez souvislosti s touto reformou i pro podstatně méně početné, více či méně samostatné jednotky, často v síle pouhé brigády. Posledním, ale nikoli nejméně významným převratným opatřením byla nařízená očista velitelského sboru od všech podezřelých a nespolehlivých generálů a vyšších důstojníků, především šmahem od všech bývalých šlechticů. Nahradit je měli velitelé oddaní revoluci, čili tehdy výhradně stoupenci radikální levice – jakobínů. Podle Robespierra (na zasedání klubu jakobínů 20. 3. 1793): „Je zapotřebí, aby obránci vlasti pochodovali pod velením vlasteneckých velitelů a za tím účelem je třeba sesadit všechny podezřelé generály.“ Opatření se projednávalo v Konventu půl roku. Bylo nutno postupovat a priori přece jen s jistou obezřetností – např. vojáci, k jejichž názorům se v těchto věcech přihlíželo mnohdy až nezdravě, tehdy měli tendenci udávat své velitele jako zrádce či podezřelé a žádat jejich nahrazení i z naprosto malicherných příčin. Nešlo také jen o vyházení nežádoucích, nýbrž i o jejich nahrazení nejen oddanými, ale současně náležitě vojensky vzdělanými a schopnými velet vyšším svazkům i celým armádám. Najít horoucí vlastence bylo snadné, schopné velitele mezi nimi už mnohem těžší a nikdo na účinný recept nepřišel. Konvent posléze 28. 7. vydal dekret: „Ministr války, oprávněný ze zákona odvolávat generály a štábní důstojníky a dočasně je nahrazovat, může za účelem tohoto nahrazování až na další vybírat ze všech hodností, aniž by byl v tomto ohledu povinen řídit se předchozími zákonnými ustannoveními o povyšování a nahrazování ve funkci.“ Kdyby byl ministr ochoten řídit se tímto dekretem do písmene, mohl postavit do čela armády jakéhokoli kapitána či poručíka. Teh dejší ministr války Jean-Baptiste Bouchotte, ač sám zastánce této


28. 11. 2016 9:50:18

92


radikální očisty, však byl profesionální voják – plukovník – a věděl, že ve velení se neimprovizuje. Ovšem nebyl všemocný, takže v rámci těchto čistek mnohdy šla veškerá obezřetnost a soudnost stranou: z armády takto nuceně odcházeli i šlechtici, kteří se od počátku přidali k revoluci a v bojích se již osvědčili – šlechtický původ rozhodoval o všem. Docházelo tedy pochopitelně k excesům a do čela jednotek od kompanie po armádu se dostávali lidé naprosto nekvalifikovaní a neschopní. Výbor veřejného blaha zároveň nabádal reprezentanty lidu u armád: „… sledovat podezřelé důstojníky, vyhledávat a odhalovat, nedochází-li na hranicích ke skryté zradě a předcházet jejím případným projevům a důsledkům. Zejména ihned po obdržení tohoto dopisu pracovat se seznamem pro jmenování do funkcí, který vám pošle ministr války, abyste vyměňovali generály a štáby a postupovali přitom tak, abyste neohrozili nebo nenarušili armádu…“ Doporučovaný rozvážný postup se v praxi ovšem ani zdaleka neuplatňoval – naopak, „personální politika“ v armádě byla plná chyb a překotných improvizací a prolezlá politikařením, což mělo neblahé důsledky na válečné operace. Tito reprezentanti lidu jakožto politrukové své doby byli kapitolou sami pro sebe. V dubnu 1793 rozhodl Konvent, že někteří jeho poslanci budou detašováni jako „reprezentanti lidu u armád“, aby „dohlíželi na činy generálů, stimulovali horlivost armádní správy a podněcovali patriotismus vojáků“. Vybavil je k tomu rozsáhlými pravomocemi, povinností neustále informovat Konvent a nulovou odpovědností. Mnozí z nich přitom byli naprostými vojenskými neználky, kteří politickou demagogií a amatérismem místy natropili značné škody a zasloužili se o četné porážky: kromě odvolávání a jmenování generálů na místě (provizorně – odvolání i jmenování musel potvrdit Konvent) mohli mluvit i do samotných vojenských operací, nařizovat útoky apod., přičemž se řídili pouze politickými „revolučními“ hledisky a za případné negativní důsledky svých rozkazů nenesli odpovědnost – zodpovídali se z nich – generálové… Čímž na jedné straně svými zásahy podlamovali iniciativu generálů, které vědomě zbavovali potřebné samostatnosti a degradovali je na pouhé vykonavatele vůle Konventu (ovšem odpovědnost z nich nesejmuli), na druhé straně však důslednou agitací, neústupností a fanatickým


28. 11. 2016 9:50:18

R o k 17 9 3 : p r o t i v š e m

93

důrazem na velitelskou pravomoc, revoluční nadšení a zájmy státu dokázali podnítit energii „měkkých“ velitelů a tím i vojáků až k zoufalé odhodlanosti. Někteří z nich tedy byli příčinou porážek, jiní naopak vedli armády k vítězství. „Práci s lidskými zdroji“ jim občas a do jisté míry ztěžovalo odmítání některých generálů nabízená či uvolněná místa zaujmout – dílem z obavy o život v době teroru, kdy byl vojenský nezdar automaticky posuzován jako zrada, za niž se putovalo pod gilotinu, dílem ze skromnosti: někteří rozumní a sebekritičtí velitelé si při vší své oddanosti revoluci a touze po vítězství nad armádami cizích despotů byli vědomi, že na nabízenou vyšší funkci ještě nedorostli… Tato „republikanizace“ velitelského sboru byla přes všechny deformace pro revoluci životně důležitá. Prostí vojáci sice byli vesměs přesvědčení republikáni a stoupenci nových myšlenek, zároveň však svázáni disciplinou a podřízeností – snadno mohli z povinnosti poslechnout nežádoucí rozkaz a stát se nechtěným nástrojem nějakého odbojného generála, který by se s nimi pokusil o reakční puč nebo „jen“ sabotoval válečné úsilí. Všichni velitelé tedy skutečně museli být dobrými republikány, zvláště v situaci, kdy republika musela bojovat o přežití na několika vnějších i vnitřních frontách současně. Ostatně každý režim si potřebuje zajistit absolutní věrnost ozbrojených sil. Samotné odstranění kontrarevolucionářů a pouze vlažných sympatizantů s revolucí z vyššího velení, i když se s ním nespravedlivě svezli mnozí revoluci oddaní šlechtici i nešlechtici, tedy nakonec nelze v celku příliš striktně odsoudit, víme-li, že někteří vyhození se po čase do armády vrátili a opět se osvědčili, ba přímo proslavili, a že místo definitivně odstraněných nastoupili a udrželi se mnozí, jejichž jména jsou známa dodnes a kteří by za jiné situace dojista nedostali příležitost vyniknout. Nelze se nezmínit alespoň stručně a ve všeobecné rovině o některých aspektech taktiky této armády nového typu tak, jak částečně vykrystalizovaly po necelém prvním roce války až do roku 1794. Výzbroj armád jako hlavní faktor vývoje taktiky se za celou druhou polovinu 18. století nezměnila, tudíž neměla na taktiku republikánských armád vliv. Měnil se pouze způsob jejího využití, který


28. 11. 2016 9:50:18

94


byl dán specifickými sociálními podmínkami, a rozhodla o něm spíše kvalita velitelů než samotných vojáků. Narychlo nasazované, nevycvičené pěší dobrovolnické bataliony nemohly ani pomyslet na dosavadní lineární taktiku, na strojově prováděné pohyby od nejmenšího gesta, rozfázovanou a nacvičovanou jednotně a na doby. Zvolily tedy spontánně boj v neuspořádaných řadách, skupinách a houfech samostatných střelců. Tehdejší velení ani nestačilo na víc. „Generálové byli vojáci, ale mnozí bez potřebných znalostí. Při prvním odporu, na který narazili, obvykle neznali jiný manévr než vrhnout celé vojsko vpřed jako střelce v neuspořádaných řadách a rojích, aniž vyčlenili zálohu.“ (Gen. Guillaume Duhesme) Neuspořádaný útok se ovšem nedal zvládat a v případě nezdaru jej nebylo možno opakovat. Třeba takoví Rakušané byli touto „furia francese“ zprvu zaskočeni, ale rychle na ni našli recept: vysunuli předvoj daleko vpřed, aby bojoval o terén a ustupoval před houfy střelců jen krok za krokem, dokud čerstvé síly čekající až dosud vzadu nevyrazily na neuspořádané, unavené a rozptýlené Francouze… O něco později přešla francouzská armáda díky pokrokům ve velení na důmyslnější taktiku, která dodala útočné linii potřebnou hloubku – za předními střelci následovaly v bitvě bataliony v koloně. Půlbrigádní útočná kolona byla plným čverhranným útvarem o šířce necelých 100 mužů a dvojnásobné hloubce, určená k proražení nepřátelské mělké linie svou masou na libovolném místě. Jejími hlavními výhodami byla hbitost pochodu, síla úderu a schopnost rozvinout se dle potřeby rovněž do linie, zatímco pravidelné souvislé linie protivníka se musely pohybovat mnohem pomaleji, aby držely řady, tudíž na nerovném terénu se pohybovaly rychlostí své nejpomalejší části. Kolona sice byla zranitelná soustředěnou palbou, kterou nemohla za pochodu dost dobře opětovat, ale její rychlost pochodu, pohyblivost na bojišti, nezávislost na rovném terénu, síla úderu a schopnost rychlého rozvinutí tuto nevýhodu bohatě vyvážily a v kombinaci s dosavadními řadami střelců byla ve své době optimální taktickou formací. Použití kolony (poprvé improvizovaně u Jemappes) zároveň umožňovalo členit sestavu do hloubky. Pěchota přitom jinak bojovala hlavně palbou, útoky na bodák byly vzácností, i když politici v Paříži pěli na bodáky chválu: „Zbraň


28. 11. 2016 9:50:18

R o k 17 9 3 : p r o t i v š e m

95

hrdinů, na níž ztroskotá taktika despotů. Je signálem k úprku jejich satelitů nebo nástrojem jejich masakru. Při pohledu na tuto zbraň, Francouzům nejslušivější, se tyrané chvějí a otroci prchají.“ Jezdectvo bylo zpočátku duchem a povahou revoluci nejvzdálenější „aristokratickou“ zbraní, silně decimovanou emigrací a dezercemi, přičemž dobrovolníci nemohli úbytek nahradit, trpící i výše uvedenou nouzí o koně. Takto početně i kvalitativně slabé jezdectvo v prv ních letech nemohlo být nasazováno hromadně a postoupilo hlavní úlohu na bojišti pěchotě. Provádělo samozřejmě průzkum, přepady a spížování, stejně jako předrevoluční lehké jezdectvo, jinak se v boji používalo k vykrývání mezer mezi pěšími formacemi a k lokální pod poře pěchoty, ale ve velkých srážkách s jezdectvem protivníků vesměs nevítězilo… Pro taktické použití dělostřelectva neexistovala žádná zvlášť pevná pravidla, střílelo se hlavně přímo na pěchotu, systematická vědomá palba na odraz se nepraktikovala. Děla se v akci přitáhla na okraj nebezpečné zóny, tam se vypřáhla a dál je táhly obsluhy do palebného postavení, v němž byla jednotlivá děla vzdálena od sebe nejméně osm metrů, aby neskýtala příliš snadný skupinový cíl. Civilní koně a vozatajové se mezitím seskupili víc vzadu a vzhledem k jejich tendenci mizet po anglicku z bojiště se doporučovalo, aby je hlídaly stráže… Každá bitva v zásadě začínala vzájemným ostřelováním dělostřelectva obou stran a v jejím průběhu byla nutná dělostřelecká příprava každého rozsáhlého útoku vlastní pěchoty palbou do předních nepřátelských řad – začala ve chvíli, kdy se vlastní pěchota začala formovat k útoku, a skončila, když se pěchota pohnula vpřed. Kdykoli se tak nestalo, útok většinou ztroskotal. Postupně však útok pěchoty začalo přímo v akci podporovat jízdní dělostřelectvo, které s ní přískoky dokázalo držet krok. Posledním aspektem, který si snad zaslouží kratičkou zmínku, je materiální stav a materiální zázemí armád roku I a II. Situace armády na přelomu let 1792/1793 byla tristní: přezimování v Belgii a v Porýní za tuhé zimy bez náležitého oblečení a zásobování, nemoci (zejména svrab), žold vyplácený v asignátech, za něž nebylo možno si od obyvatel nic koupit, neschopná a zlodějská intendantura…


28. 11. 2016 9:50:18

96


Armádní trén byl zrušen, počínaje rokem 1793 přestaly armády na tažení tábořit ve stanech (kvůli jejich nedostatku) a nocovaly pod širým nebem, s představitelným dopadem na výstroj a výzbroj. Optimálním tábořením v obdobích klidu a v zimě byly boudy pro osm až deset mužů, částečně zapuštěné do země, se střechou pokrytou drny, v nichž byla polní lůžka a topeniště. V těchto podmínkách a při teh dejších možnostech hygieny v poli vyhlíželo vojsko značně zuboženě, trpělo zejména v zimě, což vše se odrazilo jak na nemocnosti (všeobecně), tak na morálce (místy). Zrušení trénu však mělo i jeden kladný důsledek – enormně zvýšilo strategickou i taktickou pohyblivost francouzských armád. Vojáci přitom už neměli nárok na podíl z kořisti jako dříve – revoluční ideologie kořistnictví pranýřovala, bylo i v rozporu se zájmem republiky: armáda, která chce šířit revoluční myšlenky o volnosti, rovnosti a bratrství, nemůže zároveň olupovat obyvatelstvo obsazených území o potraviny… Dobytým městům se ovšem ukládalo tradiční výkupné či výpalné, které si však armáda neponechávala, nýbrž odesílala je do Paříže. Největší pohromou byl trvalý nedostatek obuvi, který byl dokonce příčinou toho, že některé jinak dobře připravené a smysluplné operace nemohly být dotaženy do konce. Kromě jednorázových objednávek byla sice všem ševcům v celé zemi zákonem ze 4. 3. 1793 uložena i trvalá povinná kvóta výroby předpisových bot pro pěchotu (2 páry každých 10 dní), ale vzhledem k nedostatku kvalitních materiálů a někde i pracovních sil dodávky nepřetržitě vázly, a odevzdané boty navíc leckdy neprošly při poměrně důsledné kvalitativní přejímce. Tato celková a prakticky všeobecná materiální nouze se táhla několik let, mnohem déle než velká hospodářská krize z let 1792–1794. Ještě koncem roku 1796 psal francouzský generál Kléber z Německa: „Kdyby na nás nepřítel zaútočil, nemáme proti němu koně ani děla,“ na podzim roku 1799 hlásil generál Masséna: „Rýnská armáda je pouhým stínem armády; má šestkrát víc generálů, než je třeba… Žold nebyl vyplacen už déle než dva měsíce; vojáci jsou rozedraní…“ Byla i důsledkem celkového nedostatku financí vlivem bídných vý sledků ve výběru daní a chaotického hospodaření s tím málem, které se podařilo vybrat. Ke všemu se v roce 1793 začalo nedostávat i pušek


28. 11. 2016 9:50:18

R o k 17 9 3 : p r o t i v š e m

97

– většina ze 700 000 pušek v královských zbrojnicích zmizela za rok na bitevních polích.

Lazare Nicolas Marguerite Carnot

V této situaci zasáhl Carnot. Dokázal se svým týmem obdivuhodně mobilizovat průmyslovou výrobu: v blízkosti hranic vznikaly arzenály, stávající zbrojovky na ruční zbraně se pod přísným dohledem rozjely naplno (Tulle, Saint-Étienne, Klingenthal…) a bylo postupně založeno 18 dalších. Počáteční hlavní úloha místních úřadů při organizaci výroby a zásobování armády byla zatlačena do pozadí ve prospěch vytvořené ústřední komise pro výrobu zbraní a prachu (únor 1794). Do zbrojní výroby se zapojili i vědci: matematik Gaspard Monge jako ředitel zbrojovek reorganizoval metalurgii a zpětinásobil výrobu munice; před revolucí existovaly čtyři slévárny děl s roční produkcí 900 děl, začátkem roku 1795 jich bylo 30 s roční produkcí 13 000 děl; chemik Claude Berthollet vzkřísil výrobu střelného prachu


28. 11. 2016 9:50:18

98


a z počáteční produkce 3 milionů liber ročně zakrátko dosáhl 17 milionů liber ročně (1 libra = 0,454 kg). Carnot přál i technickému pokroku. Objevily se pozorovací balony a 2. 4. 1794 vznikla vojenská vzduchoplavecká kompanie čili první jednotka vzdušných sil na světě, začal fungovat optický telegraf… Na druhé straně se z více důvodů nikdy nepodařilo uspokojivě zásobit armády oblečením, obuví a proviantem. K financování a zásobování sice byl použit výtěžek z majetku konfiskovaného emigrantům, rekvírovalo se ve městech (například 20 000 košil v Marseille, 10 000 párů bot ve Štrasburku, všechny boty v Lyonu…), dekretem se nařídilo odevzdání jedné osminy všech vepřů chovaných ve Francii atd., ale to vše nestačilo a nedokázalo napravit laxnost civilních dodavatelů i vojenské intendantury. Carnot totiž mimo jiné zrušil stálé armádní sklady proviantu, takže armády se při neschopnosti a zlodějně armádní správy byly posléze mnohde nuceny zásobovat samy a vrátit se k dávnému systému „válka živí válku“. Vojákům se při vší té bídě nedostávalo ani morální odměny: veškerá vyznamenání monarchie byla zrušena jakožto nežádoucí privilegia, nová nebyla z téhož důvodu zavedena. Příkladný čin na poli válečném byl nanejvýš hlášen do Paříže Konventu, který jej dle vlastní úvahy citoval v některém svém výnosu nebo proklamaci a opis příslušné pasáže pak byl zaslán „vyznamenanému“. Závěrem lze vyslovit názor, že Francouzská revoluce ve svých počátcích nebyla dobou rozvoje vojenského umění. Zejména o ucelené strategii nebylo zpočátku možno mluvit, kvůli čistě vojenským aspektům i sporům generálů a nejvyšších politických činitelů se ji nepodařilo ani pořádně formulovat. V prvních dvou letech byla při iniciativě nepřátel diktována hlavně imperativem obrany čili udržením vlastního a později získáním a exploatací momentálně obsazeného území, včetně tradičního obléhání pevností zcela v přetrvávajícím duchu válčení 18. století, nikoli základním cílem zničení nepřátelských sil, na jehož realizaci s armádami převážně nevycvičených dobrovolníků nebylo možno pomýšlet. Stanovený konečný strategický cíl války, tj. export revoluce a svržení cizích despotů sice byl proklamován, ale v tehdejších podmínkách byl naprosto nereálný. Neexistovala větší


28. 11. 2016 9:50:18

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

EDICE. Polozapomenuté války

Recommend Documents