APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
ZDENĚK MADAR
Řecký zákon o ochraně životního prostředí
Rámcovou úpravu ochrany životního prostředí v Řecku obsahuje zákon o ochraně životního prostředí ze dne 10. října 1986. Při jeho přípravě byly využity zkušenosti států, kde podobné zákony byly schváleny již v předchozím období (Švédsko 1969, Dánsko 1973, Holandsko 1979, Norsko 1983 apod.). Zákon se skládá ze sedmi kapitol, které obsahují celkem 33 článků. Z hlediska počtu článků by bylo možno, ve srovnání s některými jinými zákony o ochraně životního prostředí, pokládat řecký zákon za stručný. Jednotlivé články jsou však velmi obsažné a skládají se z velkého množství odstavců, takže ve skutečnosti je tento zákon jedním z nejrozsáhlejších evropských zákonů o ochraně životního prostředí. I. kapitola (čl. 1–2) upravuje jednak základní cíle zákona a dále definice pojmů v zákoně používaných. Cílem zákona je stanovit základní zásady, kritéria a mechanismy za účelem ochrany životního prostředí tak, aby člověk jako jednotlivec i jako člen společnosti mohl žít v životním prostředí vysoké kvality, v němž by bylo chráněno jeho zdraví a v němž by se mohla rozvíjet jeho osobnost. Ochrana životního prostředí jakožto základní a integrující součást kulturní politiky a rozvoje je uskutečňována především v rámci demokratického plánování. Cílem zákona je především: a) prevence znečišťování a zhoršování životního prostředí a uskutečňování všech vhodných opatření k realizaci tohoto cíle; b) ochrana lidského zdraví proti různým formám degradace životního prostředí, zejména proti znečišťování; c) podporování rovnovážného rozvoje státního území jako celku i jeho jednotlivých částí; d) zajištění možnosti obnovy přírodních zdrojů a racionální zhodnocení vzácných nebo neobnovitelných zdrojů v souvislosti se současnými a budoucími potřebami z hlediska ochrany životního prostředí; e) zachování ekologické rovnováhy přírodních ekosystémů a zajištění jejich reprodukční schopnosti; f) uvedení životního prostředí do žádoucího stavu. APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
107
Ustanovení zákona jsou specificky zaměřena na: a) ochranu půdy a na to, aby byla činěna potřebná opatření k jejímu užívání v souladu s jejími přírodními vlastnostmi a její produkční schopností; b) ochranu povrchových a podzemních vod jako přírodního zdroje i ekosystému; c) ochranu ovzduší; d) ochranu mořského pobřeží, řek a jezer i malých ostrovů, neboť se jedná o přírodní zdroje, prvky ekosystémů a krajinné prvky; e) ochranu přírody a krajiny, zejména oblastí s vysokou hodnotou biologickou, ekologickou, estetickou a geomorfologickou; f) dosažení žádoucí kvality životního prostředí, přičemž se berou v úvahu vědecké znalosti a zkušenosti, nejlepší a hospodářsky nejdostupnější technologie, místní podmínky a zvláštnosti životního prostředí, územní plány atd. Čl. 2 obsahuje definice pojmů, používaných v zákoně. Životní prostředí je definováno jako souhrn přírodních složek a prvků i složek vytvořených lidskou činností, které jsou ve vzájemné interakci a které mají vliv na ekologickou rovnováhu, kvalitu života, zdraví obyvatelstva, historické a kulturní dědictví a estetické hodnoty. Znečišťování je definováno jako přítomnost znečišťujících látek v životním prostředí, tj. všechny druhy látek, hluku, záření či všechny formy energie v množství, koncentraci nebo po takovou dobu, že jsou schopny vyvolat negativní vliv či materiální škody zdraví, živým organismům nebo ekosystémům. Kontaminace je definována jako forma znečištění, charakterizovaná přítomností patogenních mikroorganismů v životním prostředí nebo příznaky označujícími pravděpodobnou přítomnost těchto mikroorganismů. Degradace je definována jako vyvolání znečištění nebo jiné modifikace životního prostředí lidskou činností, jejichž důsledkem pravděpodobně bude negativní ovlivnění ekologické rovnováhy, kvality života a zdraví obyvatelstva, historického a kulturního dědictví a estetických hodnot. Ochrana životního prostředí je definována jako soubor činností, opatření a prací zaměřených na prevenci degradace životního prostředí a na jeho obnovu a zlepšování. Kromě těchto hlavních definic obsahuje čl. 2 řadu definic dalších pojmů, např. pojmu ekosystém, ekologická rovnováha, přírodní zdroje, odpady, krajina apod. II. kapitola upravuje ochranu životního prostředí proti škodlivým činnostem a jednání (čl. 3–6). Ministru pro životní prostředí, územní plánování a veřejné práce a případně dalším ministrům bylo uloženo, aby vypracovali nařízení, v němž budou veřejné a soukromé činnosti zahrnuty do tří kategorií z hlediska jejich vlivu na životní prostředí. Pro rozdělení do těchto tří kategorií musí být uplatněna tato kritéria: a) druh a význam činnosti nebo jednání, b) druh a množství emitovaných znečišťujících látek a jakýkoli jiný vliv na životní prostředí, 108
APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
c) d)
možnost zabránit vzniku emisí v důsledku aplikované technologie a riziko vážné havárie a nutnost uložit omezení činnosti z hlediska ochrany životního prostředí. První kategorie zahrnuje činnosti a jednání, jež v důsledku jejich povahy nebo rozsahu mohou vyvolat vážná rizika pro životní prostředí. Těmto činnostem a jednání mohou být uloženy – kromě obecných podmínek – zvláštní podmínky nebo omezení z hlediska ochrany životního prostředí. Do druhé kategorie spadají činnosti a jednání, jež nevyvolávají vážná rizika a jsou proto regulována obecnými podmínkami a omezeními. Do třetí kategorie spadají činnosti a jednání, která znamenají velmi malé negativní ovlivňování životního prostředí. Velmi účinným preventivním nástrojem v oblasti ochrany životního prostředí je souhlas k technickému omezení některých činností ve prospěch životního prostředí (čl. 4). Tento souhlas, který se vyžaduje k realizaci nových činností a k rozšíření nebo modernizaci činností již existujících, je nutnou podmínkou pro vydání povolení určité činnosti. Žadatel o vydání povolení k určité činnosti musí předložit studii týkající se vlivu činnosti na životní prostředí. Velký význam má vypracování studií o vlivu na životní prostředí. Tyto studie a souhrnná studie musí obsahovat minimálně následující části: a) popis činnosti s informacemi o místě, kde je prováděna, o místě, kde je zařízení, koncepci činnosti a jejím významu, b) lokalizaci a zhodnocení základních vlivů na životní prostředí, c) popis opatření zaměřených na prevenci, snížení nebo odstranění negativních vlivů na životní prostředí, d) rozbor alternativ a uvedení základních důvodů, které vedly k volbě obsaženého řešení a e) stručný souhrn celé studie. Místně příslušná okresní rada je povinna seznámit se se studií a před jejím schválením informovat všechny občany a jejich zástupce a vyslechnout jejich názory. Podrobnější právní úpravu obsahuje nařízení ministra pro životní prostředí, územní plánování a veřejné práce. Kontrola dodržování technických omezení ve prospěch životního prostředí přísluší ministerstvu pro životní prostředí, územní plánování a veřejné práce, které ji provádí ve spolupráci s dalšími orgány. III. kapitola upravuje ochranu životního prostředí před znečišťováním (čl. 7–17). Jedná se o nejobsáhlejší kapitolu celého zákona. Ochraně čistoty ovzduší je věnován čl. 7 – 8. Limity přípustného znečišťování ovzduší stanoví vláda na návrh ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí a ministerstva pro životní prostředí, územní plánování a veřejné práce. Pro některá území mohou být stanovena přísnější kritéria ve srovnání s obecně platnými limity. Za vybudování sítě měřících stanic odpovídá ministerstvo pro životní prostředí, územní plánování a veřejné práce. Ministerstvo pro životní prostředí, územní plánování a veřejné práce je oprávněno učinit omezení a opatření pro všechnu činnost, která by mohla znamenat nebezpečí pro čistotu ovzduší. Tato opatření se týkají zejména: APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
109
a) b) c)
průmyslové, živnostenské a těžební činnosti, výroby energie a všech druhů paliv, dopravních prostředků se spalovacím motorem, způsobu ústředního vytápění.
Ochranu vod upravuje čl. 9 – 10. Parametry pro ochranu čistoty vod upravuje podrobněji nařízení vlády, vypracované na základě návrhu ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí, ministerstva pro životní prostředí, územní plánování a veřejné práce a ministerstva průmyslu, energetiky a technologií. Tyto parametry jsou stanoveny s respektováním přírodních, mikrobiologických, radiologických a dalších vlastností vody. Pro některé oblasti, které vyžadují zvláštní ochrany, mohou být stanovena přísnější kritéria. Podobně jako v otázce ochrany čistoty ovzduší je ministerstvo pro životní prostředí, územní plánování a veřejné práce oprávněno učinit řadu opatření zaměřených na ochranu čistoty vod, zejména zřídit ochranná pásma, nařídit budování čistících stanic apod. Podrobná ustanovení upravují ochranu půdy (čl. 11). Otázku tuhých odpadů upravují čl. 12–13. Základní zásady ochrany životního prostředí před odpady spočívají v tom, aby a)
odpad nevytvářel nebezpečí pro zdraví obyvatelstva a nebyl zátěží pro životní prostředí, b) nevyvolal degradaci přírodního prostředí a území, jež jsou významná z hlediska ekologického, kulturního a estetického, c) bylo dosaženo využitím odpadu co největší úspory prvotních surovin. Základní instancí pro zajištění účelného nakládání s odpadem jsou místní správní orgány. Tyto orgány však mohou odmítnout zneškodňování odpadu vzhledem k jeho složení, povaze nebo množství. V tomto případě za zneškodnění odpadu odpovídají fyzické nebo právnické osoby, jejichž činnost vyvolává vznik odpadu. Tyto osoby mohou svěřit zneškodnění odpadu třetím osobám. Celkově je nakládání s odpadem z hlediska celostátního i regionálního založeno na projektu, jehož smyslem je určit metody a rozmístění zařízení na zneškodňování tuhého odpadu. Nekontrolované odhazování nebo odkládání odpadu je zakázáno. Odložená a z provozu vyřazená motorová vozidla se pokládají za tuhý odpad a za vlastnictví obcí. Ochrana před hlukem je upravena v čl. 14. Podobně jako v případě ochrany čistoty ovzduší a čistoty vod jsou i v případě ochrany před hlukem stanoveny maximální přípustné hladiny hluku v prováděcím předpise, v tomto případě dekretu prezidenta, vypracovaném na základě návrhu ministra zdravotnictví a sociálních věcí a ministra pro životní prostředí, územní plánování a veřejné práce. Zmocnění pro vydání podrobné právní úpravy je obsaženo i v čl. 15, který upravuje otázku nebezpečných látek a přípravků. Podrobnou právní úpravu upra110
APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
vuje společná vyhláška ministra zdravotnictví a sociálních věcí, ministra financí a ministra pro životní prostředí, územní plánování a veřejné práce. Tato vyhláška zakazuje výrobu, dovoz, prodej a užívání nebezpečných látek, jejichž používání poškozuje přírodní zdroje. Tato vyhláška zejména obsahuje seznam nebezpečných látek a přípravků, vymezuje nebezpečné interakce, potřebné údaje o těchto látkách a kontrole dodržování tohoto předpisu. Čl. 17 ve velmi obecné formě formuluje ochranu proti radioaktivnímu záření. Celkově lze konstatovat, že celá III. kapitola především obsahuje zmocňovací ustanovení a počítá s tím, že podrobná právní úprava složek životního prostředí bude obsažena v prováděcích předpisech. Tyto předpisy byly vypracovány do konce osmdesátých let. IV. kapitola upravuje ochranu přírody a krajiny (čl. 18–24). Čl. 18 uvádí, že příroda a krajina jsou chráněny proto, aby byly zajištěny přírodní interakce, rovnováha a rozvoj ekosystémů a jejich různorodost. Zákon stanoví následující druhy chráněných území: a) území s absolutní ochranou přírody, b) území s ochranou přírody, c) národní parky, d) chráněné přírodní výtvory a krajinné prvky a e) území ekologického rozvoje. Jedná se o kategorizaci chráněných území dosti odlišnou od právní úpravy platné v jiných evropských státech. Území s absolutní ochranou přírody jsou definována jako území s mimořádně citlivými ekosystémy, vzácnými nebo ohroženými biotopy a ekotopy. V těchto územích je zakázána jakákoli činnost, s výjimkou vědeckého výzkumu. Území s ochranou přírody jsou území, jež mají velkou ekologickou a biologickou hodnotu. V těchto územích je chráněno přírodní prostředí před jakoukoli činností nebo zásahy, jež by mohly změnit přírodní stav, jeho strukturu nebo jeho vývoj. V těchto územích lze výjimečně povolit výkon činnosti, zejména tradiční činnosti, avšak pouze je-li zaručeno, že nebudou dotčeny zájmy ochrany tohoto území. Národní parky jsou charakterizovány jako rozsáhlé územní nebo vodní prostory, jež vůbec nejsou dotčeny nebo jen nepatrně dotčeny lidskou činností a v nichž je zachováno velké množství významných biologických, ekologických, geomorfologických a estetických prvků. Jestliže národní park zahrnuje úplně nebo převážně oblast mořskou nebo oblast lesní, může být kvalifikován jako „mořský národní park“ nebo jako „lesní národní park“. Cílem zřizování národních parků je zachovat přírodní dědictví a zajistit ekologickou rovnováhu v rozsáhlých územích a současně umožnit veřejnosti poučit se o přírodě. Chráněné přírodní výtvory jsou charakterizovány jako funkční součásti přírody, kde existují izolované výtvory, jež mají vědecký, ekologický nebo estetický význam nebo jež přispívají k zachování přirozených interakcí a k ochraně přírodních zdrojů. Jako příklad jsou uvedeny individuální stromy nebo stromořadí, ochranná vegetace, vegetace na březích řek a moří, vodopády, prameny, propasti, duny, jeskyně, skaliska apod. V těchto územích je zakázána jakákoli činnost, která by mohla APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
111
způsobit katastrofu, zhoršení nebo změnu přírodních konfigurací nebo krajinných prvků. Území ekologického rozvoje jsou definována jako rozsáhlá území, jež jsou hodnotná zejména vzhledem k jejich fyzickým a kulturním hodnotám a současně umožňují uskutečňovat činnosti, které jsou v harmonii s ochranou přírody a krajiny. Cílem ochrany těchto území je chránit a zlepšovat fyzické a kulturní charakteristiky tohoto území, podporovat tradiční zaměstnání a činnosti, čehož lze dosáhnout i obnovením a modernizací metod a místních ekonomických podmínek, vychovávat obyvatelstvo k harmonické koexistenci s přírodou a zajišťovat odpočinek obyvatelstvu. Chráněny jsou rovněž druhy rostlin a volně žijících živočichů, jež jsou vzácné nebo jejichž existence je ohrožena. Seznam těchto chráněných druhů upravuje vyhláška. Celkově zákon stanoví, že zemědělská výroba, lesní hospodářství, rybolov a myslivost, včetně ochrany rostlin a zvířat proti škůdcům, musí být harmonizovány s požadavky ochrany chráněných druhů rostlin a volně žijících živočichů. V případě, že ochrana přírody a zákazy a příkazy vydané v jejím zájmu znamenají silná omezení vlastnických práv, může stát nabídnout vlastníkovi pozemku výměnu jeho pozemku, na němž se nachází objekt ochrany přírody, za jiný, jenž je ve vlastnictví státu, případně jednorázovou nebo periodickou finanční náhradu. V. kapitola upravuje oblasti se zvýšenou ochranou a rozvojové oblasti pro výrobní činnost (čl. 23–24). Prezidentův dekret, který byl vydán na návrh ministra národního hospodářství, ministra financí a ministra pro životní prostředí, územní plánování a veřejné práce, upravuje režim oblastí se zvýšenou ochranou jakožto území, v nichž existuje kritická situace životního prostředí. Tento dekret upravil zvláštní omezení a celkový program opatření na ochranu životního prostředí pro tato území. Za rozvojové oblasti pro výrobní činnost se pokládají území vhodná pro průmyslovou nebo těžení činnost nebo zemědělskou výrobu. Pro tyto oblasti jsou stanoveny ochranné podmínky z hlediska potřeb životního prostředí. VI. kapitola upravuje služby pro životní prostředí (čl. 25–27). Národní agentura pro životní prostředí má sídlo v Athénách a je kontrolována ministrem pro životní prostředí, územní plánování a veřejné práce. Úkolem Národní agentury pro životní prostředí je zejména: a) stanovení celostátních parametrů kvality životního prostředí, maximálních limitů znečišťujících látek a zajištění dohledu nad jejich respektováním; b) instalování celostátních měřících aparatur a rozbor parametrů životního prostředí; c) koordinace a poskytování informací z hlediska Řecka i z hlediska mezinárodního stavu životního prostředí; d) rozvoj výzkumu v oblasti ochrany životního prostředí. Kromě toho Národní agentura pro životní prostředí vykonává řadu dalších podrobnějších úkolů, zejména ministerstvu pro životní prostředí, územní plánování a veřejné práce navrhuje právní předpisy z oblasti životního prostředí, vypracovává studie, návrhy a programy ochrany životního prostředí na úrovni celostátní, 112
APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
regionální i okresní, dále koordinuje činnost ostatních orgánů působících při realizaci projektů a programů na ochranu životního prostředí, navrhuje ministrovi programy investic, jejichž cílem je chránit životní prostředí, organizuje kontrolní mechanismus pro oblast životního prostředí, spolupracuje s ostatními státy a mezinárodními organizacemi v otázkách realizace společných programů na ochranu životního prostředí. Ve spolupráci s Národním centrem pro veřejnou správu zajišťuje přípravu kádrů pro oblast životního prostředí, financuje aplikovaný výzkum a studie, jakož i práce k zajištění ochrany životního prostředí apod. Národní agentura pro životní prostředí má své regionální úřadovny. Náklady činnosti Národní agentury pro životní prostředí jsou hrazeny částečně z běžných ročních subvencí poskytovaných ze státního rozpočtu, dále z mimořádných subvencí z rozpočtu na investiční činnost a z dalších zdrojů. V čele Národní agentury pro životní prostředí je ředitel. VII. kapitola upravuje sankce a občanskoprávní odpovědnost (čl. 28–32). Pokud jde o trestní sankce, nerespektování právních předpisů na ochranu životního prostředí může být potrestáno odnětím svobody od 3 měsíců do 2 let. Pokud jde o občanskoprávní odpovědnost, je každá fyzická i právnická osoba, která znečišťuje nebo poškozuje životní prostředí, povinna nahradit škodu. Výjimku činí případy, kdy ke škodě došlo v důsledku vyšší moci. Celkově lze konstatovat, že aplikace zákona o ochraně životního prostředí, prováděná společně s dalšími opatřeními zejména ekonomického a výchovného charakteru, vedla k zastavení zhoršování stavu životního prostředí a v některých částech Řecka k zlepšení. Méně se zatím daří zlepšit kvalitu ovzduší v athénské kotlině, zatíženou zejména mimořádně silným provozem motorových vozidel, a kvalitu mořského prostředí od přístavu v Pireu přes ostrov Salamis až v podstatě ke korintskému zálivu (doky, skladiště lodních vraků a rafinerie). ••• Zdeněk Madar Greek Act on Environmetal Protection The article informs about Greek Act on Environmental Protection (1986) as the basis of the whole Greek legal system of environmental protection.The article describes the whole structure of the act and especially the importance of the preventive provisions regulated by the act.
APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
113
