èasopis o umìní abstinence
2/2001
neprodejné
2 3 5 7 8 9 10 11 12 13 15 16
MUDr. D. Randák, psychiatr Takový český feťák A co třeba rodiče? Inspirován internetem Legalizace „trávy“ Perníkoví červíci Od trávy k deseti detoxům Šest let na pervitinu Absťáky, absťáky, absťáky Vítej doma, Tome! Jak Píťa ke štěstí přišel Úvahy pro každý den Občerstvení na výdrž Otázky a odpovědi
ELPA je občanské sdružení abstinujících absolventů řádné léčby závislosti na alkoholu, drogách a patologickém hráčství, pavilon 31 (dříve 26), PL Bohnice. Vychází jako interní léčebná pomůcka. Vydavatel časopisu ELPA: Rudolf Kökert, PL Bohnice, pavilon 31, Ústavní 91, 181 02 Praha 8, tel.: 02/84 01 63 75. Nepodepsané články jsou dílem redakce. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Neprodejné. Červen 2001 Toto číslo bylo uvolněno za účelem reklamy grafické dílny. Grafická úprava, sazba, zlom a tisk pro potřeby ELPY: Ing. František OTTA, tel.: 272 921 846 Veškerá práva vyhrazena. Text i grafika jsou chráněny autorskými právy. Bez souhlasu redakce nelze z tohoto časopisu použít cokoliv k jakémukoliv účelu
Pøedstavujeme:
MUDr. Dušan Randák psychiatr a psychoterapeut lékař mužského oddělení pro léčbu závislostí PL BOHNICE Foto FO, 30. 5. 2001
doktor Randák: MUDr. Dušan Randák, psychiatr.
Struèný profesní ûivotopis.
Narodil jsem se 31. 8. 1971 v Pardubicích, základní školu a gymnázium jsem vystudoval v Kralupech nad Vltavou. Snad proto, že v naší rodině byla přítomna lékařská tradice, která ovšem nelpěla na stabilním lékařském oboru, tak jsem byl již během studia gymnázia rozhodnut, že svá další studia absolvuji na lékařské fakultě. Lékařské prostředí, ve kterém jsem vyrůstal a které se pro mne stalo normou, mne tedy přivedlo na půdu Fakulty dětského lékařství UK v Praze, později přejmenované na 2. lékařskou fakultu UK.
natolik krátkou dobou, že mnohdy našim počínajícím abstinentům nestačí. Během mého působení jsem absolvoval také pětiletý sebezkušenostní výcvik ve skupinové psychoterapii pod supervizním vedením doc. MUDr. Jaroslava Skály, CSc. Samozřejmě na doporučení Rudolfa Kökerta, který tehdy již nějaký čas ve výcviku „válčil“.
V letech 1989 až 1995 jsem tedy absolvoval lékařské studium, které bylo zaměřeno všeobecně, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o bývalou „dětskou“ fakultu, tak většina z vyučovaných předmětů byla zaměřena na dětskou populaci. Již během studia jsem postupně začal přemýšlet, který z oborů by mne nejvíce profesně oslovoval, a kde bych mohl být zároveň ku prospěchu mým budoucím pacientům. Kde jsem jasně svou budoucnost neviděl, to byla práce na klasickém „somatickém“ oddělení, odosobněná, za kterou byly vidět pouze diagnózy a názvy onemocnění. Vždy mne lákala práce na odděleních, kde se kromě těla pracovalo i s duší nemocných a kde nebyl v přístupu lékařů člověk pouhou diagnózou a souborem laboratorních výsledků či jiných vyšetření. Tím bylo zcela jasně určeno, že mne nejvíce oslovily dva obory a to dětská onkologie, zcela jasně pod vlivem obrovského charismatu prof. MUDr. Kouteckého a následně psychiatrie. Stran psychiatrie mne vždy lákalo téma závislostí a i proto jsem již během studia posledního ročníku lékařské fakulty oslovil prim. MUDr. Karla Nešpora, zda bych ve svém volném čase mohl navštěvovat programy na tehdejším pavilonu 26, což jsem také několikráte učinil. Po dokončení studia na 2. LF UK jsem ihned nastoupil do PL Bohnice a to ihned na oddělení pro léčbu závislostí. Během let 1995–2001 jsem převážnou část mého pobytu v léčebně strávil na pavilonech 26 a následně 31 pod vedením prim. MUDr. K. Nešpora, CSc. Kromě působení na oddělení pro léčbu závislostí jsem v rámci předatestační přípravy absolvoval praxi i na interním oddělení nemocnice v Kralupech nad Vltavou a na ortopedické části chirurgické kliniky VFN Praha 2. V PL Bohnice jsem dále působil na gerontopsychiatrických a klasických psychiatrických odděleních. Atestační zkoušku z psychiatrie jsem složil v roce 1998 a hned následujícího roku jsem byl zařazen do specializační přípravy pro léčbu alkoholismu a jiných závislostí. Kdybych měl nyní, na uzavřeném příjmovém oddělení, pojmenovat to, co je mým osobním cílem při práci s čerstvými adepty o léčbu, je to snad hlavně to, abych se je pokusil motivovat pro dlouhodobou odvykací léčbu nejlépe v terapeutické komunitě, protože u několikaleté drogové závislosti jsou tři měsíce pobytu v PL
Kromě aktivit v PL Bohnice jsem začal v loňském školním roce vyučovat psychiatrii jako předmět na Vyšší škole sociálně právní v Praze 10 a musím konstatovat, že zájem studentů o psychiatrii mne velmi příjemně překvapil a hlavně vedl k tomu, abych se stále ve znalostech z celého oboru držel „ve střehu“. Zároveň pro mne byla práce ve škole a výuka příjemným zpestřením práce, která se do té doby pohybovala převážně v „závislostních kolejích“. Je taky vcelku potěšitelné, že se mi podařilo pro psychoterapii získat několik „dušiček“, tj. studentek, které se rozhod-
Abstinující studenti jsou pozitivními vzory pro své spolužáky a mají velkou schopnost na své vrstevníky působit dlouhodobě. ly pro psycho-terapeutický výcvik a bylo mi velkým potěšením tuto možnost jim zprostředkovat. Od loňského roku také intenzivně spolupracuji s Okresním úřadem Mělník a v Kralupech nad Vltavou působím jako vedoucí sku-piny pro rodiče dětí majících problémy s návykovými látkami. Ve skutečnosti se však vzhledem k zájmu rodičů o tuto problematiku (a možná i jejich strachu přiznat se k potížím, které v rodině mají), jedná o individuální poradenství a psychoterapii s těmi několika odvážnými rodiči, kteří nemají pocit, že se jedná o ztrátu času a kteří se nebojí hovořit o potížích, jež mají se svými dětmi a také sami se sebou, o svých prožitcích a zkušenostech, selháních a taky i o radostech, pokud se situace v rodině stabilizuje. Najednou se před mnou objevil nový prostor k tomu, abych mohl své zatímní zkušenosti zase dále realizovat. Spolupráce s Okresním úřadem Mělník spočívá i ve výcviku učitelů a především dětí v rámci preventivních peer-programů, které slouží jako jedna z možností, jak předcházet problémům s návykovými látkami a patologickému chování na školách. Abstinující studenti jsou pozitivními vzory pro své spolužáky a mají velkou schopnost na své vrstevníky působit a hlavně mohou působit dlouhodobě na rozdíl od jednorázových přednáškových akcí na školách, které jsou spíše jen možností, jak si pedagogové a škola jako instituce může připsat čárku v rámci protidrogové prevence.
2
Pokud bych tedy měl shrnout: 1989–1995 studium na 2. lékařské fakultě UK v Praze 1995–2001 PL Bohnice – převážně oddělení pro léčbu závislostí, 1996–2000 sebezkušenostní výcvik ve skupinové psychoterapii 2000 vedení skupiny pro rodiče dětí majících problémy s návykovými látkami 2000–2001 výuka psychiatrie na Vyšší škole sociálně právní Praha 10 2000–2001 výuka školských pracovníků a studentů škol v rámci peer-programů.
ao
…No a na závěr – od srpna 2001 měním své působiště, ale nikoliv obor, ve kterém budu působit. Přecházím do nemocnice Motol na Infekční centrum pro drogově závislé, tj. oddělení, kde je stejná klientela drogově závislých s jediným podstatným rozdílem, tj. většinou jsou nosiči infekční hepatitidy a nebo jiných infekčních onemocnění. A cíl pro tamní práci – samozřejmě co nejvíce klientů namotivovat do odvykací, nejlépe dlouhodobé léčby a zapojit je do základní struktury režimové léčby, v rámci jejich zdravotních možností, aby následně neselhávali v dalších zařízeních a nebo aby získali alespoň povědomí o tom, co je v odvykací léčbě čeká.
Takový èeský feüák
Když jsem byl požádán, abych napsal něco o toxikomanii do časopisu ELPA, napadala mne různá témata. Základem bylo držet se však základní osy tohoto čísla tj. drogových závislostí. Nechci zabíhat do odborných podrobností, ale spíše bych chtěl připodobnit takového našeho typického klienta, který již s několikaletou závislostí přichází žádat o odvykací léčbu. Při mých kontaktech s laickou veřejností, při rozhovorech s učiteli, některými rodiči na školách a jednoduše lidmi „závislostí nepostiženými“ v žádné z podob, se setkávám s tím, že stále je za toxikomana vnímán někdo, kdo je hloupý, z asociální rodiny, nevzdělaný, zanedbaný a žijící na ulici a který se k drogám dostal z bůhví jakého anomálního důvodu. Pokud si ale všímám, tak je tomu celkem naopak. V poslední době se setkávám s tím, že k nám na příjem na oddělení pro léčbu závislostí přicházejí čím dál mladší, nezanedbaní toxikomané a to často v doprovodu svých až na hranici sebeobětování milujících rodičů. Takže jak tedy vypadá takový typický toxikoman, se kterým je možno se setkat skoro každý den při příjmových pohovorech v rámci vstupního vyšetření? Samozřejmě, že nelze zobecňovat, ale o jakousi kostru se nyní pokusím i když je to nutno bráti s rezervou, neb se jedná pouze o odpozorování malého kousku ze špičky ledovce, z masy, která mně zůstává skryta. Takový typický zájemce o prvoléčbu je nyní narozen někdy v rozmezí let 1977 až 1980. Je nutno si všimnout, že nyní k nám přicházejí chlapci velmi mladí. Ještě před 6 lety, kdy jsem začínal na pavilonu 26 PL Bohnice, to byla klientela starší a závislí okolo dvaceti let byli spíše řídkou výjimkou mezi staršími a nebylo jich tolik nových jako je to nyní. Takový nynější chlapec již má za sebou pestrou anamnesu. Často začíná někdy ve 14ti nebo 15ti letech se svojí partou a se svými vrstevníky. Ti, co nyní docházejí na heroinu začínali často ve svých začátcích s marihuanou,
tehdy velmi módní a populární a často popularizovanou drogou. Pokud se ptám, tak odpověX proč okusili byla jednoduchá: nuda, zvědavost, parta, chtěl jsem to prostě zkusit. A proč setrvali u marihuany? VždyT se mi to líbilo, byl jsem uvolněný, „vysmátý“ a hlavně kouřili i ostatní, tak jsem nechtěl vypadat hloupě mezi nimi, nechtěl jsem přijít o přízeň party. To je velmi častá odpověX. Následuje stadium, ve kterém se „experimentuje“ a průběžně kouří marihuana. Rodiče samozřejmě nic netuší, a pokud ano, tak se lze dozvědět informaci, že o tom, že kouří marihuanu jsem věděl(a), ale říkal(a) jsem si, že to není přece tak strašné a je to přece menší zlo než ostatní drogy, když se o tom přece tak často všude mluví. A jaké že je to non stadium experimentů? Může trvat třeba dva roky a nutno je ozkoušet hašiš, nejrůznější druhy marihuany a pseudofilozofovat o Holandsku a jejich Coffee Shopech a jejich liberalismu a nezapomenout také okusit LSD a Ecstasy. VždyT to se také přeci nosí a hlavně na tanečních party, na kterých kdo není a nevydrží tancovat celou noc ještě na ranních a denních tzv. afterparties, tak není COOL (tedy v pohodě, v obraze, vypadává ze hry; chcete-li jinak). Ecstasy je nyní hodně populární droga, ale dostaneme se k ní. Od Ecstasy je jen kousek k pervitinu. On to vždy do patry někdo přinese, vždy „mi to dal ochutnat kamarád“, jenom jednu lajničku. Šňupnout si a ten „nájezd“, to jsem potom všechno stíhal, hodně věcí mne bavilo. Byl jsem schopen tancovat celou noc, myslelo mi to, učil jsem se na tom, ztrácel jsem zábrany v komunikaci, nenudil jsem se. Tak to jsou další ukázky z typických odpovědí, které pravidelně slýchávám.
Ti, co nyní docházejí na heroinu, začínali často ve svých 14ti nebo 15ti letech s marihuanou.
3
Postupně přechod ze šňupání na nitrožilní aplikaci a celkem na pervitinu zase takové jeden-dva roky, postupně se objevuje nespavost, stavy po skončení intoxikace – „dojezdy“ nejsou vůbec příjemné, podrážděnost a deprese. Psychózy, kde se člověk cítí pronásledován, běhá v noci po městě s tím, že utíká před mafii, před střelbou, sleduje jej BIS, nebo cizinci, má strach z aut s plachtou, protože tam na něj čekají, lasery, čipy, a třeba zase střelba a odposlouchávání. Kdo by toto vydržel? Někdo se v této toxické psychóze dostane na příjem a své následující dny tráví často nedobrovolně za zdmi psychiatrie, někdo si toto léčí stejně jako nepříjemné „dojezdy“, kdy se cítí předrážděný, nevýkonný, depresivní, úzkostný, ospalý, atd. – HEROINEM. Vskutku zajímavý lék, často jej poradí ti „zkušenější“ kamarádi, kteří s heroinem „umí zacházet“ a berou jej „pouze víkendově“. Nejdříve si zakouříme přes alobal, prázdnota, tupost, klid, uvolnění, nic nevzrušuje, prostě si koupím pohodu až do domu. Je jasné, že jako pravý začínající heroinista mám pocit, že se mne závislost netýká, beru víkendově, nedávám si do žíly. Najednou postupně zjišTuji (alkoholici nepřipomíná vám to něco?), že beru každý den, najednou „jsem na jehle“, najednou se mi zvedá tolerance a nestačí mi pouze za 200 korun denně, ale potřebuji za tisíc nebo i za víc. Někde musím sehnat peníze:
Postupně přechod ze šňupání na nitrožilní aplikaci a celkem na pervitinu zase takové jeden-dva roky… Vždy se dá něco ukrást, nejdříve nenápadně doma, mobil, vždyT mi jej může vždycky někdo ukrást nebo snad ne, rodiče uvěří… Občas nějaké peníze, někdy mne rodiče vezmou do svého krámu, někdy mi dají, vždyT je dokážu přesvědčit. Jak to dlouho může trvat???? Na heroinu k nám chlapci docházejí přibližně po půl roce, někdy po dvou letech. To jak se jim to často daří tajit před rodiči, nebo jak dlouho se jim podaří z rodičů tahat peníze, nebo dokud jim není tak špatně, a nebo ztratí opatrnost a doma se to „nějak“ provalí. Někdy se rodičům přiznají sami, vždyT to je také dobrý způsob jak si získat důvěru. Nic netušící rodič si řekne „to je ale borec, když se přizná a slíbí, že už brát nebude“ a prostor pro další manipulace je na světě. A co škola a vzdělání??? Poslední dobou zjišTuji, že velké množství absolventů, nebo nevyučených se rekrutuje z oboru kuchař-číšník, no není to příznačné – dostupnost peněz a návykových látek v časném věku, prostě jako z učebnice. A středoškoláci??? Obchodní akademie – velmi časté… v porovnání s například strojní průmyslovkou… snad ani nelze srovnat. A dokončené vzdělání střední, zázrak, protože, kdo a kdy by chodil do školy, když se s kamarády bere, nebo je potřeba „dělat po obchodech peníze“.
…a pak si svou toxickou psychózu „léčí“ heroinem. Na jednou jsou „na jehle“ a denně potřebují dávku za tisíc i za víc (korun). A práce??? Alespoň, že je úřad práce a je tedy placené sociální a zdravotní pojištění. Málokdo svou práci zvládá a často jen díky tomu, že klienta zaměstnávají rodiče v domnění, že jej budou mít lépe pod kontrolou, když pro ně bude v jejich rodinné firmě, obchůdku… pracovat. Jak těžká bývají procitnutí a zklamání. A co je přivádí do léčby? Někdy jen chuT snížit si toleranci, detoxifikovat se a třeba následně brát chvíli drogy za menší peníze. Někdo chce uchlácholit rodiče, aby jej nevyhazovali na ulici – vždyT jim přece ukazuje, že se léčit opravdu chce. Někoho by čekalo vyšetřování, a někdo prostě chce přestat brát a často ani neví vlastně proč. Někdo to dělá pro přítelkyni, někdo pro rodiče, někdo, aby jej nevyhodili z práce. No a ten, který se chce změnit, chce se zbavit stereotypů – chce prostě abstinovat – chce odjet mimo své toxické prostředí a nenastupuje pro někoho a pro něco, nebo z vynucení…, ten má před ostatními aspoň malý náskok. Ještě se alespoň krátce podívejme na klientelu budoucnosti, jak ji alespoň vnímám já. Protože dnes se stává pomalu a jistě velmi módní drogou Ecstasy, takzvaná taneční droga a ta zasahuje velké spektrum mladé populace. Jak již bylo řečeno, „generace začátku devadesátých“ let začínala na marihuaně velmi populární a popularizované, ale dnes „je doba mnohem rychlejší“ slovy hrdinů populárního a kultovního filmu Trainspotting. Nyní je normou být zalezlý ve své firmě, ve své kanceláři, být hodný syn nebo dcera a jít za odměnu na party – taneční šílenství, které bez drogy nelze vydržet. Vezmu si svoji piluli a jsem na chvíli šTastný, sám osaměle tančím dlouhé hodiny mezi stovkami a tisíci podobnými na své party. Přitom pod vlivem Ecstasy mám všechny rád, se všemi se dotýkám, cítím jejich blízkost, protože to jsem přece celý týden neměl. Byl jsem ve stresu, v napětí a nyní se mohu předvést, mohu předvést své značkové, někdy bizarní oblečení. Mohu se konečně uvolnit, protože teX je víkend a já se chci bavit a chci si to užít a proč bych se měl snažit, když si to mohu koupit. Nynější generace budoucích závislých je často dobře postavená, ekonomicky dobře zajištěná a nemá zatím na svém chování potřebu něco měnit. Tento trend je stále zatím nastupující a nelze nic než do budoucna očekávat, že se z davu „technorobůtků“ začnou objevovat první žadatelé o terapeutickou pomoc, vždyT i láska z pilule má odvrácenou stranu – úzkosti, podrážděnost, deprese nebo třeba panické ataky a velký strach. No ještě uvidíme…… MUDr. Dušan Randák, květen 2001
4
A co tøeba rodièe? S rodiči toxikomanů se samozřejmě setkávám při denní práci na oddělení pro léčbu závislostí. Bylo by nelogické, kdyby tomu bylo jinak. Kde ale mohu nyní s rodiči pracovat pravidelně a systematicky je skupina pro rodiče dětí majících problémy s návykovými látkami, která pracuje v Kralupech nad Vltavou. Práce je to poněkud odlišná od spolupráce s rodiči, kteří mají již dítě hospitalizované na oddělení, protože oni s dítětem stále žijí, mají jej doma, cítí za něj zodpovědnost a často se bojí o svých problémech se svým synem nebo dcerou hovořit, nebo ani neví, že by bylo dobré nějakou pomoc vyhledat a dlouho trvá, něž si o nějakou pomoc dokáží říci. Dítě si s nimi často manipuluje a rodiče velmi bolestně mění svůj vztah k němu. Myslím si, že by nebylo od věci podívat se očima fiktivního rodiče na to, jak se takový problém demaskuje, jak se může vyvíjet a co vše může takový rodič pociTovat a jak se může rozhodovat. Použiji-li fiktivního rodiče, neznamená to, že je to rodič (či rodiče) vymyšlený (vymyšlení), ale jedná se spíše o souhrn prožitků a zážitků a zkušeností několika „podobně postižených“. Výsledek ponechám bez komentáře, který si může udělat každý sám, stejně tak si může každý zauvažovat, jakpak to asi vše skončí… Příběh vyprávěn v roli fiktivního otce. Syn, 15ti letý, dlouho hrál celkem dobře hokej, byl ve sportovní třídě a celkem se mu dařilo. Nikdy nechtěl, abychom mu pomáhali s jeho kariérou, vždy si chtěl vybojovat všechno sám, často jsme si mysleli, že když nehraje, tak bychom mohli zajít za trenérem a tomu říci, aby našeho syna stavěl. Jakmile se o tom syn dozvěděl, tak nám říkal, abychom to nedělali, že musí ještě více trénovat. No a v té sportovní třídě začali kluci dělat hlouposti, mysleli si najednou, že když hrají hokej, tak se jim bude nějak ulevovat, nebo tak něco, ale to byl nesmysl, byla tam také nějaká šikana a nakonec ve škole třídu rozpustili a kluky rozházeli. Kluk se začal špatně učit, mysleli jsme si, že to bude k věku, bylo mu 14, takže jsme to připisovali pubertě, nikdy se s námi moc nebavil o škole. Nebyly s ním moc problémy, no byl to trojkař a dvojkař a najednou začal nosit čtyřky, no začalo to být divné. To jeho sestra se učila dobře, chodila do kroužků a nebyly s ní žádné potíže, alespoň ta nám dělala radost, ale kluk... no nějak jsme ho začali podezřívat, že s ním nemusí být něco v pořádku. On se totiž k nám nastěhoval jeho bratr, který s námi nebydlel, předtím bral drogy, ale nějak se z toho sám
Doma si začal vylepovat nějaké obrázky z internetu, samé listy marihuany, no a mladší se v něm vidí…
dostal. Manželka se za něj hodně brala, já jsem nechtěl, přeci jenom, jemu je 22 a bral drogy, měsíc snad nic nebere, ale seděl ve vazbě, zkusil i léčebnu, ale tam mu to nějak nešlo, tam to musí být strašné, říkal manželce, že se tam někdo pověsil, tak proto odešel z léčebny, chtěl by u nás být a bydlet. Mně se to moc nelíbí a hádáme se o tom opakovaně, ale vzala ho domů, prý to s ním zkusíme, nenecháme ho přece někde na ulici, to by začal fetovat znovu a on slíbil, že bude chodit do ambulance a nebude nic brát, teda nic…
Přiznal se, že kouří marihuanu, no to mně teda dalo. žena je z toho na prášky a občas se napije, aby se zklidnila, chodí do práce, tam se třese… Chce pořád kouřit marihuanu, říká, že mu to nic neudělá, to je prý přírodní a není to vlastně droga, no mně se to moc nezdá, ale zakazujte mu to, je přece už dospělý a snad ví co dělá, když měl ty problémy s heroinem a taky kvůli tomu seděl. Doma si začal vylepovat nějaké obrázky z internetu, samé listy marihuany, no a mladší syn se v něm vidí, občas chodí za starším a říká nám, co starší dělá, s kým je a tak aspoň o starším máme nějakou kontrolu. Ale mladý se nám nějak moc nelíbí. Často říká, že je mu špatně, no asi je to pravda, žena jej nechá doma, třeba v pondělí, ale zatím se aspoň vrací vždycky včas domů ze školy a jinak snad za školu nechodí. VždyT jak ho máme kontrolovat co dělá, bylo by dobré koupit mu asi mobil, alespoň bude na příjmu a my ho budeme moci zkontrolovat. Ze školy se ozvali, že se zase zhoršil, je drzý, odmlouvá, nedělá si nic z autority učitele a to chodí do deváté a měl by se jít po škole někam vyučit. Zase nešel do školy, doporučili nám, aT jej doma nenecháváme a neomlouváme jej, lepší bude, když si zajde za doktorkou a ta rozhodne, jestli je nemocný, nebo není. Přiznal se že kouří marihuanu, no to mně teda dalo, žena je z toho na prášky a občas se napije, aby se zklidnila, chodí do práce, tam se třese, kdy jí zavolají ze školy, že nepřišel, že něco provedl, nebo že ze školy utekl, bojí se teX každého telefonu. Kluk se kamarádí se staršími, chodí na nádraží a hraje asi automaty, nedávno ztratil klíče ani nevěděl jak a nám se doma ztratily peníze, možná jsme je někam založili. Mladšímu se ztratil mobil a taky bunda. Tvrdí, že ji nechal na nádraží, jsme z toho zoufalí, nevíme co máme dělat. Ze školy nám opakovaně volají, něco po nás chtějí, ale co máme dělat, kluk přece musí školu dokončit, přece ho nenecháme bez školy.
5
Hlavně nám slíbili, že by ho vzali na kuchaře a číšníka do Prahy. To by se nám líbilo, je to v dobrém prostředí, v hotelu, to by nemělo být rizikové a hlavně se vyučí, protože přece z něj musí něco být. Nesmí to být přece nějaká nula, o které by si řekli, že se rodiče o něj nepostarali a ani vyučit jej nenechali. Zase byl údajně nemocný, manželka jej nechala doma, slíbil jí, že bude doma, ale viděli jej zase na nádraží a ze školy nám zase volají… Pořád se to opakuje, když jim ve škole řekneme, aby tedy něco dělali, tak neudělají nic, a je to zase na nás, co po nás pořád chtějí – nic nám nenavrhnou. Jenom cítíme, že kluk je problémový, no to už víme taky, ale co s tím. A hlavně tady je to jako by si na nás ukazovali. Vezmu ho na vodu a na lyže a zaplatíme mu se sestrou zájezd na hory, snad přestane vyvádět a trochu se zklidní. No bylo to lepší po těch horách, tam to byl taky skvělý kluk, ale chtěl teX oslavovat narozeniny, pozvat si nějaké starší kluky. Manželka je chce hlídat, já takové typy doma vůbec nechci, tak jsem to zakázal, a zase hádka. Najednou manželka začala chodit někam se radit, já na to nejsem zvědavý, někde sedět. Ještě tam chodí někdo další a budou si říkat že máme kluka feTáka a přitom to asi není pravda. Ale možná na tom nějaká pravda bude, byl teX nějaký divný, byl v pokoji a měl takové divné oči a pořád si tam něco přerovnával a nosil papíry sem a tam a nespal. Manželka přišla s tím, že to je možná pervitin, prý mu máme udělat zkoušku moči. No měla pravdu, takže je to feTák. Podal jsem si ho, brečel a sliboval, že nic brát nebude, že to bylo jenom jednou, že nic brát nechce, že bude poslouchat a sliboval, že bude domů chodit včas, nebude chodit za školu. Asi týden to bylo dobré, potom jsme se pohádali se starším synem, ten po hádce odešel z domu. Naštěstí je dospělý, stejně nám ani neřekl, že mladší bere a přitom to na něm musel poznat, když sám taky bral. Mladší je teX týden bez problémů, zase jsme byli na horách a slíbil, že nebude mít nic v moči. Pokud tomu tak bude, tak jsem mu slíbil lyže, nové, na další hory. Manželka přišla s tím, že by jsme mu neměli nic slibovat, no moc jí nevěřím, když je kluk teX dobrý,
No měla pravdu. Takže je to fe8ák. Podal jsem si ho, brečel a sliboval, že nic brát nedude, že to bylo jenom jednou, že nic brát nrchce, že… tak proč mu to nedat, když seká dobrotu. Ztratily se mu dvě stovky, říká, že nic neměl, žádné drogy si nekoupil, ale prý nebyl ve škole a známá ho viděla místo školy mimo město. Manželce zase volali ze školy, pokolikáté už to asi je? Přišla celá rozklepaná z práce dřív, musela si vzít diazepam, ale nemohla v práci vydržet ani s práškem. Máme se spojit s kurátorkou, v ambulanci měl zase pervitin v moči. Nějak nás už neposlouchá, pořád nás provokuje a my se s manželkou hádáme, jako by z toho měl radost, jako by byl zlomyslný a pásl se na tom, když se kvůli němu hádáme. Snažíme se aby to nebylo před ním, ale někdy mne tak vyprovokuje, že vypěním a když se jej žena zastane a někdy je to naopak, tak se do sebe pustíme. Někdy si říkám, jestli by nebylo lepší se na všechno vykašlat a odejít pryč, měl bych konečně svůj klid. Manželka mne přemluvila, abych šel na sezení, prý to bude lepší, když tam budeme oba. Měla pravdu. Je lepší když na něj jdeme jednotně, nechceme mu zkazit prázdniny, ale budeme se muset rozhodnout asi aby se léčil, ale nevíme kde. Já bych byl pro psychiatrii, ale manželka je proti. Starší přece říkal, že se tam někdo oběsil a to tedy ne, na psychiatrii ho nepustí a pěkně kvůli tomu hysterčí. Ale jinde ho nevezmou, je mu hodně málo, řekli nám aT zkusíme pasTák nebo prý je nějaká komunita s pasTákem. No to je potupa, ale já už ho fakt nezvládám. Ve škole zase nadával učitelce, je podrážděný, běhá po nocích a nevrací se domů ani když má ultimatum, ale kolik jich už vlastně dostal? Nic si z toho už nedělá, prostě budeme muset něco udělat, nebo se sami z toho zhroutíme, protože doma už schováváme všechny cennosti. Mně zmizel dalekohled a foTák, nevím ani jak to mohl objevit. Měl by jít do učení v září, ale tam by asi stejně teX nechodil… No prostě musíme se rozhodnout co dál a asi se začít pořádně radit jak na něj……
Zkompletoval a sepsal Dušan Randák, květen 2001.
6
Inspirován internetem
www.drogy.cz Na začátku mého příběhu s drogami nebyli žádní špatní kamarádi nebo parta, ve které se drogy braly. Je tomu už více než pět let. V té době jsem prodělával těžkou krizi svého vztahu se svou ženou. Byli jsme nuceni se nastěhovat i s mým synem do bytu mojí matky. Velmi záhy se však objevily první konflikty. Moje matka je totiž velmi silná, dominantní žena, která nesnese odporu. Doma mi začínalo být těsno, necítil jsem se tam dobře, naopak velmi špatně. Začal jsem unikat, nejdříve k práci – častokrát jsem v práci i přespával. Později ke kamarádům a s nimi do hospod a k alkoholu. Avšak hledal jsem stále silnější podněty, které by mně dovolily uniknout z každodenní reality marnosti. Toužil jsem zkusit drogy o kterých jsem měl představu neočekávaných fantastických zážitků a prožitků. Ostatně, vždy jsem rád četl knihy o drogách jako „My děti ze stanice 200“, či knihu Radka Johna „Memento“. Tyto knihy mne neodrazovaly, což měl být jejich primární účel, ale naopak velmi vzrušovaly. Stejně tomu bylo s filmy, či články v novinách. A tak jsem se jednoho dne rozhodl – vyzkouším drogy, třeba mi umožní zapomenout na všední život lépe než alkohol. Ale stál jsem před problémem jako na to. Neznal jsem totiž ve svém okolí žádného narkomana. A tak jsem bezradný sedl v práci k počítači, připojil k internetu a do vyhledávače Seznam (www.seznam.cz) zadal klíčové slovo „drogy“. Výsledkem, tehdy před 5ti lety, bylo asi 12–15 www stránek, většinou s protidrogovou tematikou. Ale jedna byla dokonalá pro můj záměr – popisovala jednotlivé drogy, jejich účinky, způsob aplikace, cenu na českém trhu, …, prostě vše, co jsem potřeboval vědět.
Z novin a televize jsem dále věděl, že drogy se v Praze nejsnáze seženou (tehdy) na Náměstí Republiky. Z nabídky na oné www stránce mne nejvíce zaujal pervitin, hlavně proto, že na něj dle informací, nevzniká návyk. To byla ovšem hrubá chyba, neboT jsem neodlišil fyzickou závislost od mnohonásobně horší psychické závislosti, která na pervitin pochopitelně vzniká. A tak jsem se ještě ten večer vypravil ke Kotvě a od dealera si koupil svoji první dávku. Zážitky a prožitky byly úžasné, nepopsatelně fantas-tické, umožnily mi celou noc zapomenout se zvláštní bezstarostností na své problémy, na neutěšený život, který, jak jsem se tehdy domníval, žiju. A tak jsem za svým dealerem začal chodit. V touze po stupňování svých zážitků jsem ho po několika týdnech požádal, aby mne naučil nitrožilní aplikaci… „šlehat si“. Od té doby to šlo jako v horečnatém snu – chvíle uvolnění, zážitků se střídaly s chvílemi beznadějné deprese na dojezdech (okamžiky, kdy droga přestává účinkovat), které jsem začal „léčit“ heroinem. Přišly první problémy v práci, problémy v rodině, první, druhá a nyní třetí léčba, abscesy na rukách, finanční problémy, psychózy, stihomam. V současné době jsem již na své třetí léčbě, manželka podala po mé první, neúspěšné, návrh na rozvod. Soud mi zakázal stýkat se v nepřítomnosti mé ženy se svým synem, přišel jsem o práci, finančně jsem na dně. Příští měsíc odjíždím na rok do terapeutické komunity. Ale stejně si nejsem jistý, kdybych tehdy před pěti lety věděl, co mne čeká, zda bych odolal a svoji první dávku si nejel koupit… MD, 33 let
7
Legalizace trávy nebo jak øíká poslanec Iks Ypsilon
Dekrimin alizace Naše společnost se potácí od alkoholu k tabáku, a pan poslanec by k tomu ještě chtěl přidat marihuanu. Pan poslanec je tímto srdečně zván, podívat se na případné výsledky svého snažení do Bohnic. Pacienti v léčbě, i ti, co již od drog abstinují delší dobu, mu určitě rádi poskytnou inspirativní náhled, potřebný pro porozumění reality. Legalizace drog začíná legalizací marihuany. Legalizace marihuany začíná nevšímavostí a netečností společnosti k průvodním a zdánlivě nevinným hrátkám (možná zvědavého) mladého člověka s marihuanou. Tyto hrátky však končí v 60-70 % závislostí na tvrdých drogách. Každý, kdo je dnes na drogách závislý, kouřil včera svůj první joint trávy. Dekriminalizace marihuany = následná legalizace marihuany. Legalizace marihuany = drogy mají zelenou a drogoví bosové děkují všem za „dobře“ odvedenou práci! Následuje přepis úryvku rozhovoru, který byl odvysílán na jedné české rozhlasové stanici v květnu 2001. Moderátor rádia se v něm ptá jednoho českého poslance na jím navrhovaný zákon. Jméno pana poslance nám v éteru bohužel jaksi ulétlo…, takže jej označíme jako pana Iks Ypsilon. Jak to vlastně myslíte s tím Vaším návrhem? Často padají slova, že nějaká legalizace marihuany – na to ještě nejsme dostatečně vyspělí. Nejde o legalizaci, jestli se nemýlím? Ano, ptáte se správně, nejde o legalizaci. V žádném případě ne, již z toho důvodu, že marihuana jako taková legalizována není nikde ve světě. (XY) Mm – hm… To znamená, že kdybych si (podle Vašeho návrhu) zapálil třeba jednu cigaretu marihuany, tak do budoucna mě policista nebude trestat. Nebo když si vypěstuji rostlinky, tak nepůjdu do vězení. Já bych to řekl takhle: zákon, který navrhuji (a jeho paragrafové znění bych chtěl mít hotové do konce července), navrhuji dekriminalizaci podobných případů. Zjednodušeně řečeno, možnost nestíhání trestných činů spojených s kouřením, s pěstováním a s držením. (To je důležité.) (XY) Mm – hm… Ještě by mě zajímalo, z čeho jste vlastně vycházel. Mohou se třeba ozývat hlasy, že když se povolí marihuana, tak že
může být odrazovým můstkem do toho, aby se člověk dostal do tvrdých drog a tak dál… Souhlasíte s tím? Já si myslím, že marihuana je generační problém. U nás jsme zvyklí na alkohol, jsme zvyklí na nikotin, ten jako by jsme brali bez problémů. Marihuanu ne, protože je nová. Všechno co je nové, neznámé, je, řekl bych tíže akceptovatelné. (XY) Z čeho jste konkrétně vycházel, co Vás inspirovalo? Možná to, jednak že mám takovou povahu, a jednak to, že posledních třicet let jsem měl možnost jezdit do Holandska. Mám maminku HolanXanku a jezdím tam každý rok, tzn. minimálně 30x jsem byl v Holandsku. V Holandsku se podařila jedna ohromná věc. Oddělit měkké drogy od tvrdých. Ani v Holandsku není legalizace. V Holandsku je částečná legalizace a tolerance, tolerování těchto drog měkkých. Takže to, bych řekl, že mě inspirovalo, protože tím, že ty drogy od sebe oddělíme, jasně vyhraníme mez tvrdých drog. A já jsem pro, zásadně pro represi tvrdých drog. (XY) Tedy, pokud se v Holandsku „ukázním“ a denně si nedám víc jak pět gramů hašiše, tak se nemusím ničeho bát. To je docela příjemné. Navíc si třeba marihuanu můžu koupit v tzv. „coffee shopech“ (jak tomu říkají Holan
8
VWW
Perníkoví èervíci
K drogám jsem se dostala díky svému fetujícímu příteli a nejspíš ze zvědavosti. Můj kluk bral heroin. Je to dva roky, co jsem si s ním začla. Jak s tím klukem, tak i s heroinem. Snažila jsem se z toho K. B. dostat, ale místo toho jsem do „ejče“ vlítla taky. Prvních 14 dní jsem ho šňupala. Efekt přicházel asi až po dvaceti minutách. Abych pravdu řekla, skoro jsem ten nájezd nepostřehla. Najednou jsem byla jiná a to se mi zamlouvalo. Po těch 14 dnech jsme si s K. B. jeli koupit. On mi mou šňupací dávku odsypal a tu svou si připravil a píchnul. Mě inzulínka moc netáhla. Jenže jemu se podařilo tu mou čáru vysypat do trávy. Byla jsem najednou děsně vzteklá, nadávala jsem mu a snažila se ty větší kamínky posbírat. Přítel se jen podíval a dal mi na vybranou. Buc si to šlehnu, nebo nebudu mít nic. Chvíli jsem váhala a nakonec souhlasila. Mladej mi to připravil a posléze i šlehnul. Nájezd se dostavil ihned po vjezdu prvních čárek a já si tento způsob aplikace oblíbila. Celý rok jsem brala heroin několikrát denně. Po rozchodu s K. B. jsem zanechala i heráku. Nepřestala jsem ale úplně a začala s pervitinem. Ihned nitrožilně. I tato droga se mi zamlouvala. Na perníku mi bylo taky dobře. Najednou jsem byla děsně upřímná, každého jsem měla ráda a nemusela jsem spát. Zvláštní bylo, že i na tom heráku jsem měla obdobné stavy. Až na to, že jsem v noci normálně spala. Přes den jsem nebyla jako ostatní, co seděli a pospávali nebo blbě čuměli někam. Pervitin jsem brala v tom smyslu, že čím více, tím lépe. Líbily se mi ty stavy, kdy jsem brala moc. Dostávala jsem ho od kámošů nebo od vařičů. Takže nebyly potřeba žádné investice. Normálně jsem si vydělávala. Pracovala jsem jako prodavačka a brala zhruba sedm tisíc korun měsíčně. Pamatuju si svůj děsnej úlet na perníku. Jednoho krásnýho letního dne jsem se hrozně moc zmastila perníkem. Měla jsem v sobě zhruba 1,5 g a u sebe ještě pět paketů po dvou kilech. Na zádech batoh s pitím a různýma maličkostma a mimo jiné i desky s pracovníma smlouvama a výučním listem. Rozjela jsem se do města na pochůzky. Usadila jsem se na soše sv. Václava a před sebe bez skrupulí rozložila těch 5 psaníček a jala se prodávat. Bylo opravdu nádherný počasí a všude spousta lidí. Byla jsem fakt moc a tudíž mě lidi okolo nezajímali. Po chvíli ke mě přišel policista s tím, co tam vyvádím. Aniž bych se začervenala, odvětila jsem, že prostě sedím a mám u sebe přebytečné množství perníku, které se snažím prodat. Řekl mi, jak si to představuju a jestli znám postihy. Bylo mi to jedno a ještě jsem mu s úsměvem na rtech ukazovala papír, že jsem vyučená prodavačka a tudíž na to mám právo. Když mi sděloval, abych urychleně sochu opustila a zmizela, vysvětlila jsem mu, že moji klienti jsou zvyklí mě nacházet do 18 hod. a že je
teprve 17 hod. a tím pádem nikam nejdu. Zjistil, že je to beznadějný, a místo opustil on. Podotýkám, že jsem původně vůbec neměla v úmyslu ten matroš prodat, ale „zpracovat“. Když odešel, sbalila jsem si věci, ale na soše jsem seděla dál. Samozřejmě i mě při braní pervitinu provázely halucinace jak sluchové, tak i zrakové. Děsně jsem stihovala a když jsem byla celý týden u kamarádky a smažili jsme tam celá banda, bylo to ještě horší. Byla jsem vedle v místnosti a oni si povídali. Já měla za to, že celou tu dobu mluvěj’ o mě, pomlouvaj’ mě a že jim prostě vadím. Nesčetněkrát jsem z této domácnosti vzala během této doby roha. Déle jak týden jsem to tam nevydržela. Pak jsem spíš brala s menším počtem lidí a zůstávali jsme venku. Mám vyzkoušený, že
Přítel se jen podíval a dal mi na vybranou. Bu; si šlehnu, nebo nebudu mít nic. pervitin plus uzavřenej prostor nejdou dohromady. Jednou jsem si drogu nahradila antidepresivama Prothiaden 25. Spořádala jsem jich během hodiny asi šest. Jela jsem ke svému příteli M. Š. a zjiš^ovala, že začínám bejt pěkně v hajzlu. On nosí ty kovaný boty jako většina mladejch kluků a já se pořád přiblble smála, že se mu kouří z tkaniček, které na těch botech vůbec nejsou. Asi do výše kolen se valil modrej dým. No a do toho jsem všude viděla malý červíky s průsvitnýma páskama přes tělíčko a fosforovejma číslama. Lezli mi i po rukách. Já si ale podvědomě říkala, že kdyby mi něco lezlo po těle, M. Š., jako normální člověk, by mi to určitě oznámil. Pořád bránil tomu, abych neusnula. Mezi všema nadávkama a výčitkama mi udělal k jídlu čínskou polívku. Pro mě opět porce červíků. Děsný… Nakonec mě dotáhl do Krče na internu, kde jsem o měsíc dříve byla dvakrát hospitalizována pro intoxikaci heroinem. K mému velkému úžasu mě přijímal ten samej doktor. Děsná ostuda. Vypumpovali mi žaludek a já jim nakloněná nad tou mísou pořád vykládala, jak je možný, že tam ty červíky mají taky. Dva dny si mě tam nechali s tím, že bych měla začít přemýšlet o léčení. Což mě vůbec netáhlo. V sobotu ráno mě odvezli sem do PLB, já se na přijímáku slušně vykroutila, proč tu nemůžu zůstat, a ihned potom, co mě pustili, jsem si jela dát. Snědla jsem tři roháče a šlehla si něco málo heráku a probrala se až tady na detoxu. Ráno v sobotu jsem vlastně odcházela po svejch, že to zvládnu, a k večeru mě přivezli z Bulovky sanitkou překopanou. Léčit se chci, jsem tu už dost dlouho, z toho jsem dva měsíce strávila v Motole, jelikož jsem si venku uhnala žloutenku B. Chtěla jsem jít do komunity, ale možná jenom zdrhnu z Prahy na venkov. KH, 20 let
9
Od trávy k 10ti detoxùm Moje první zkušenost s drogou byla v 19ti letech a byla to marihuana. Začala jsem ji kouřit s mojí nejlepší kamarádkou Michalou, která pocházela ze Slovenska. Začali jsme navštěvovat různé kluby, což mě v tu dobu dost bavilo, i když jsem věděla, že to není asi moc dobrý nápad. V ten moment jsem vůbec netušila, že se přes trávu dostanu k tvrdším drogám. Marihuanu jsem kouřila zhruba asi jeden rok a potom jsem přešla na pervitin a moje kamarádka mě následovala. Potom jsem se seznámila s její o dva roky starší sestrou, která začala užívat pervitin s námi a také do toho stáhla s sebou svého přítele. Takže už jsme se rozrůstali a bylo nás pět, protože jsem vlastně ještě zapomněla na Míšinu kamarádku, která musela mít všechno to co my. My jsme byli ještě dost mladí a naivní. Ale tohle ještě nebyl ten můj velký problém. Protože tento problém se vyskytnul až po roce braní. Já se pamatuji, že když jsem byla u Míši doma, tak přišla Petra – to byla sestra Míši, a doprovázel ji její přítel. Když vešli do dveří, tak mi připadali dost divný, a když jsem se jich po chvíli zeptala, co se děje, že vypadaj’ nějak divně, tak mi na tuto otázku odpověděli, že mají v sobě něco lepšího než máme my. A to heroin, řekli mi, a^ to zkusím, že je to stokrát lepší, než do sebe rvát péčko. A já jim uvěřila. Moje pocity z první dávky heroinu byly dost divný, protože když jsem si heroin dala, tak hned do 5 minut jsem začala zvracet a usínat. Pamatuji se, že jsem v ten moment vyslovila větu, že to bylo poprvé a naposled. Tuto větu jsem ale hned zapomněla. Lidi, kteří užívali heroin mě ujiš^ovali, že ze začátku takovédle stavy budu mít, ale, že to do jednoho týdne přejde a já budu uvolněná a v pohodě. A já blbec jsem je uposlechla a brala jsem dál. Vůbec jsem nemyslela na to, co bude, když do toho vpadnu. Bylo mi prostě všechno jedno. Musím říct, že jsem tentokrát do tohodle průšvihu šla bez Míši, tímto se naše cesty úplně rozdělily. A já jsem se začala víc kamarádit s její sestrou, se kterou jsem si víc rozuměla – ale jenom díky heroinu. To ale moc dlouho netrvalo, protože když Petra s Robertem začali heroin
prodávat pro Araby za Kotvou, tak to byla opravdu moc velká chyba a to proto, protože je oba dva zavřeli za distribuci. Ale mě to vůbec neodradilo a já jsem brala dál a bylo mi to už jedno, že jsem v tom sama. Ale to moc dlouho netrvalo, protože kamarádi (fe^áci) se najdou hned. Ani jsem tomu ze začátku nechtěla vůbec věřit. Ale je to fakt.
Pamatuji se, že jsem v ten moment vyslovila větu, že to bylo poprvé a naposled. Tuto větu jsem ale hned zapoměla Peníze na drogu jsem nejdřív sháněla doma. Prodala jsem všechno, co jsem mohla. A když jsem zjistila, že už není co, začala jsem heroin také prodávat. Trvalo asi půl roku, když jsem zjistila, že po mně jdou. Tak jsem toho radši nechala. To je asi jediná věc, kterou jsem udělala dobře, protože věřím, kdybych u toho zůstala, tak bych neseděla tady v Bohnicích, ale ve vězení. Což je opravdu dost velký rozdíl. A jsem strašně ráda, že to takhle dopadlo. Když jsem věděla, že s prodejem drog jsem už definitivně skončila, začala jsem si na drogy shánět krádežemi. Nejdřív to byly maličkosti a skončilo to u drogérie za tři tisíce korun. Vím, že je to už trestný čin, ale já jsem prostě na svoji dávku sehnat nějak musela. Jinak to prostě nešlo. Vůbec mě nenapadlo to, abych navštívila nějaké léčení. A když už mě do toho rodiče dostali a řekli mi, že se už ze mě stává ale úplná troska, že prostě po šesti letech braní už bych konečně mohla se sebou něco dělat, tak jsem si uvědomila, že mají pravdu, a šla jsem se sebou něco dělat. I když jsem prodělala 10 detoxů a to neúspěšně formou reversů, tak tentokrát jsem to zvládla. A věřím, že konečně to zvládnu i venku v normálním životě. Už bych nechtěla zklamat sebe a ani moji rodinu, kterou mám opravdu ráda. Už chci prostě žít, ale úplně normální život!! MŠ
"!
6 let na pervitinu Asi každý, kdo opustí po osmi či devíti letech brány základní školy, nastoupí do učení nebo na SŠ a dostane občanský průkaz, nabude pocit, že už je pan Někdo, že už je prostě dospělý. Začne pokukovat jak jde život, jak spolužáci z vyšších ročníků chodí po vyučování (ti otrlejší i přes velkou přestávku) „na jedno“ do sousedící hospody a pokuřují při tom nezbytná cigárka či fajfku. Je to jev negativní, ale v naší společnosti bohužel běžný. Ačkoliv věkové hranice jak pro prodej alkoholu, tak tabákových výrobků je určena min. 18 roky, často vidím holobradé výrostky s poco-
baným obličejem a mlíkem na bradě vykuřovat a popíjet lahváče přímo před školou. Ani já nebyl jiný. Absolutně špatná a de-facto prodrogová politika tohoto zavšiveného státu, jehož představitelé myslí pouze na svá konta a na ochranu dětí a mládeže „házejí bobek“, mi umožnila v podstatě ještě ve 14ti letech, kdy jsem nastoupil na jedno z nejlepších pražských gymnázií, chodit do hospody a čudit „trávu“. S tím souvisel i můj životní styl, který jsem z image sportovce musel zákonitě přizpůsobit na
10
image HIPPIE, PUNK & REBEL. Někdy na konci prváku, pěkně upraven pár půllitry piva (odpadl tělocvik), jsme po škole rozebírali, jestli jsou lepší Sex Pistols nebo Dead Kennedy’s (to byly problémy!), jsem na pražské Kampě okusil svýho prvního jointa. Nikdy jsem na „travce“ „ neulít“, ale pokaždé, když mi někdo nabídl, tak jsem si ho „zahulil“. Proběhla první láska a já to začal s pivem a trávou docela přehánět. Proběhla maturita, dostal jsem se na vysokou a kvůli mým „pařícím excesům“ ta láska skončila. Byl jsem na dně, čtyři roky byly čtyři roky. Bloumal jsem Prahou a 14 dní poctivě nasával. Bylo léto, lehce „spařenej“ jsem seděl na lavičce na Národní a najednou si ke mě přised’ můj starej dobrej kámoš. Proběhlo pár vtípků, pak jsem ze sebe vysypal, že jsem v p . . . . . , že mě „stará“ nechala a kdesi cosi. A světe div se – on byl v naprosto stejný situaci. A že prej má nějakej „herák“, že mi dá trochu na uklidnění, že mě to dá do pohody a že má pro mě i „čistou“ (inzulínku). Řek’ jsem, že O.K. (já byl přece ten REBEL, tzn. pro každou špatnost) a šli jsme si šlehnout. Bylo to pro mě něco úplně nového. Bylo mi tak blbě, že když si na to vzpomenu, tak je mi blbě ze mě samotného i tec. Chodili jsme po centru Prahy, bylo nádherně a já se motal jak na mol ožralej a blil všude mezi lidma, jak jen to šlo. Kámoš řek’: „Neboj, to bude O.K., šlehnem’ si trochu perga a máma nic nepozná, Budeš O.K.“ A opravdu máma nic nepoznala, já se cítil O.K., takže teoreticky bylo všechno O.K. Ale já vím, že v tu chvíli jsem tenkrát získal ne návyk na drogy, ale návyk na jehlu. Moc se mi líbil ten pocit: Natáhnout krev do stříkačky a pak „to tam pustit“ a měnit se zevnitř. Heroin jsem si dal během mé šestileté závislosti (18-24) už jen párkrát, nikdy mi nic „neřekl“. Zato „perník“, to byla jiná písnička. Zpočátku to bylo O.K. Bral jsem jen přes víkendy nebo na brigády.
ÉÍ
Moc se mi líbil ten pocit natáhnout krev do stříkačky a pak „to tam pustit“ a měnit se zevnitř… Když mi bylo 21, potkal jsme dívku svých snů. Krásná, chytrá a já v tu chvíli věděl, že je to prostě ONA a stal jsem se na ní naprosto závislý. Trávili jsme spolu témeř všechen čas (skoro dva roky) a já omezil „braní“ na cca dvakrát za měsíc. Rozešla se se mnou v ‘99 v zimě. Život pro mě ztratil cenu. Měl jsem dobrou práci, takže peněz bylo dost, a já se rozhodl, že na ženský „s . . u“ a budu pořád pařit. V prosinci ‘99 už jsem byl na 0,5 g/den. Odstěhoval jsem se od rodičů ke kámošům. První půlrok r. 2000 byl zběsilý, dostal jsem se na 1 g/den a v červnu mě vyrazili z práce. Zamiloval jsem se do mé nynější přítelkyně, udělal jí dítě a zůstal na podpoře (z VŠ mě vyrazili už v ‘99). Ale „statečně“ jsem fetoval dál a jako blb jsem kromě drog nic jiného (a ani nikoho jiného) neznal. Přelom 2000/2001: Začal jsem bydlet s partnerkou, našel práci ve firmě u kamaráda, který taky „sjíždí hustě perník“, a fetovat jsem nepřestal. Pro moji přítelkyni bylo těhotenství asi dost neradostné. Stydím se, když si vzpomenu, jak jsem po nocích (o dni už ani nemluvím) nebyl doma a občas jsem prolít’ bytem, přines’ peníze, převlékl se a hurá zas ven. Duben 2001: 1,5 g v sobě. Pršelo a byla noc. K ránu jsem zkolaboval v jednom pražském lese a tak tak jsem to přežil. Musel jsem si přiznat svou reálnou situaci a nastoupil léčbu. Nedávno se mi narodila dcera. Je to ta nejkrásnější ženská na světě. Chci, aby byla na svýho tátu hrdá a nemusela ve škole říkat: „Já svýho tatínka neznám. Je to fe^ák a možná, že je už někde mrtvej.“ Mám ještě hodně práce na sobě samotném před sebou, ale jedno vím jistě: „Už nikdy žádný drogy. Nejsem hajzl a sebevrah!“ JH, 24 let
Absüáky Absüáky Absüáky Heroin je pěkný svinstvo. Tělo si na něj velmi rychle zvykne a také se začne o svou dávku hlásit, pokud mu přestanete herák dodávat. Velký průšvih je také v tom, že po heroinu se nedostavuje žádná kocovina, ani nic jako pervitinové dojezdy. Heroin mi zpočátku připadal jako droga bez jakýchkoliv vedlejších účinků – prostě droga pro každý den. A to se mi také vymstilo. Užíval
Ne, už jsem neměl možnost výběru, dávno už jsem nebyl svobodný. Celá má duše i tělo patřilo heroinu.
jsem si takhle každý den heroinového opojení a pak, když mi došly peníze, nebo pokud jsem si neschoval na nášleh na ráno, tak to přišlo… Říká se, že heroinový abs^ák není o moc horší než trochu nepříjemnější chřipka. Skoro bych s tím souhlasil. Příznaky jsou opravdu podobné, čím se ale abs^ák od chřipky liší je vědomí, že ty nepříjemné pocity nejsou neměnné. Není to tak, že to prostě musíte vydržet, vydržet to. Moc dobře jsem věděl, že stačí trošička heráku a budu se zase cítit skvěle. A když ne skvěle, tak alespoň „normálně“ – jako ostatní lidé. Toto vědomí, že se s utrpením, plynoucím z odvykání
11
si od heroinu, nemusím smířit – že si stačí dát a všechno bude zase v pořádku – se mi natolik usídlila v hlavě, že jsem byl schopen udělat skoro cokoliv, abych sehnal prachy na herák a ukončil to trápení. A^ už jsem měl jít krást ven, ukrást něco doma, nebo vymámit nějaké peníze z matky – za každou cenu jsem směřoval k jedinému, co mě v tu chvíli zajímalo a na co jsem bral ohled – k heroinu. Byl jsem v tu chvíli naprosto necitelnej. Hlavně k rodičům, k matce, ze které jsem tahal peníze naprosto nemorálnejma manipulacema. Nic nepomáhalo, že přede mnou brečela, prosila mě, přemlouvala, abych to vydržel a nešel si dát. Ne, v tu chvíli nebyla síla, která by mě zastavila. Ne, už jsem neměl možnost výběru, dávno už jsem nebyl svobodný. Celá má duše i tělo patřilo heroinu. Přitom to, co jsem měl překonat, nebylo zas o tolik horší než chřipka – bolesti kloubů, svalů, slzení z očí, kýchání, křeče, nepříjemný průjem, celková vyčerpa-
x
nost, nespavost – dalo by se to vydržet, ale já už jsem to prostě nedokázal, a asi jsem to ani NECHTĚL dokázat. Úplně jsem rezignoval na snahy něco se svojí situací udělat. Odevzdal jsem svůj osud do rukou náhody. Bylo mi jedno, jak to všechno skončí. Tenkrát by mi nevadilo, kdybych se předávkoval a umřel, skoro jsem se na to i těšil. Tec mi přijde, že jsem se svým opravdu šíleným fe^áckým životním stylem snažil o takovou pomalou sebevraždu. Snad by se mi to i podařilo, nebýt toho, že jsem se po jednom předávkování a útěku z jednotky intenzivní péče dostal sem do Bohnic na jednatřicítku. Sám bych nenalezl sílu jít se léčit. Tec jsem tu znovu a odcházím odsud do terapeutické komunity Magdaléna. Doufám, že se mi tam podaří definitivně skoncovat s drogami. Naučím se konečně žít s čistou hlavou a najdu si a dám svému životu nějaký jiný smysl a cíl, než to poflakování se od nášlehu k abs^áku. ŠV, 22 let
Vítej doma, Tome!
Courám bezmyšlenkovitě po městě a uvědomuji si, že mi začínají mrznout uši. Venku je -25 °C, což na Montreal v lednu ještě není zdaleka tak moc. Před dvěma lety bylo na Vánoce ještě o čtrnáct stupňů méně. To i naše malá Elizabeth měla strach, jestli vůbec Santa Claus v téhle zimě nezamrzne. Dokonce se kvůli tomu rozbrečela a přestala, až když jí Eillen ubezpečila, že Santa klidně zaparkuje svoje soby na parkovišti a přijede sněhovou frézou s vysokozdvižnou plošinou, aby dosáhl až do našeho komína. Ta představa ve mě vy-volávala smích a musel jsem se hodně ovládat, abych nevyprskl a nevzal naší holčičce iluzi a naději. A on stejně jako každý rok dorazil bez problémů, protože je to celoamericky uznávaný pašák i nezmar. Pořád jsem vyhlížel Thomase, kdy už se objeví a v duchu si nadával, že jsem si s ním nedal sraz někde, kde je alespoň trochu teplo. V duchu jsem se bál, jestli ho vlastně poznám, vždy^ už jsme se neviděli přes tři roky. Tehdy od nás odešel po těžké roztržce s celou rodinou, když se provalila jeho závislost na pervitinu a herionu. Ačkoliv jsme se s Eillen snažili přimět ho k rozumu, za něj už myslely jeho fe^ácké nálady. Nepomohly ani názory doktora Kravczuka, syna polských emigrantů, který vystudoval psychologii v Quebecku a naplnil tím emigrantské sny svého otce. Cítil, jak ho celá rodina tlačí do léčby jako do něčeho, co bytostně nechce, až jednoho dne sbalil tašku a vyrazil neznámo kam. Dlouhou dobu jsme o něm nevěděli vůbec nic a Eillen už z toho málem šílela. Požádala místního okrskáře o pomoc. Zatoulané děti však nebyli v jeho kompetenci stejně jako zatoulaní psi. Thomas se ozval až po roce, když nastoupil na konzultace k prof. McInlymu, který se okamžitě spojil se mnou, za což mu
budu do smrti vděčný. Mluvil jsem s ním v jeho přepychové kanceláři v Torontu a prosil ho, aby kluka přesvědčil, aby na jeho klinice zůstal. Peníze jsem schrastil, důležité bylo, že se mu to povedlo. Thomas u něj strávil rok a půl na léčení. Během té doby jsme ho neviděli, protože si to nepřál ani on, ani lékař. Pouze pár telefonů a zpráv na internetu. Dnes se má Tomáš vrátit do Montréalu, po třech a půl letech je zase ve svém domovském městě. Stojím před nádražím a rukama si třu uši, aby mi neupadly. Vlak už zastavil před minutou u peronu, slyšel jsem hlášení rozhlasu. Hlavou se mi honí všechno možné, vzpomínám, jak byl malý a ještě v Čechách jsme s ním často navštěvovali Motol. I v Kanadě jsme s ním dost nalítali po doktorech, naštěstí Eillen je zdravotní sestra a hodně věcem rozuměla sama. Nyní se nám opět vrací od doktorů, začínám být nervózní, protože ho stále nevidím mezi těmi davy, co vychází ven z haly nádraží. Bylo mi blbý vzít si cedulku s jeho jménem, ale tec jsem záviděl všem ostatním, kteří ji drželi nad svými hlavami. Když už se mě začala zmocňovat panika, že jsem ho minul, najednou se zjevil přímo přede mnou. Skoro jsem ho nepoznal, bože, jak je hubenej. „Vítej doma, Tome!“. Kluk mi padá do náručí, v jeho očích vidím slzy a tiše šeptá: „Konečně doma“. Ještě dlouho si ho prohlížím, je sice hubenější, ale je znát, že na těle pracoval v posilovně. Rychle ho nakládám do auta a vyrážím směrem k naší čtvrti. Cestou si o překot vyprávíme, co je doma nového. Eillen se určitě rozbrečí také a Elizabeth ho bude zkoumat. Vyndávám z kapsy dva lístky na Montreal Canadiens a slyším ho hlasitě se smát. Tenhle smích jsem přes tři a půl roku neslyšel. Zní stejně. SM
12
Jak Píüa ke štìstí pøišel Byl jednou jeden narkoman. Nebyl to jen tak obyčejnej narkoman – byl to fe^ák, hráč a všichni mu říkali Pí^a. Za sedm let braní drog byl tak vymaštěnej, že když 30. února šel na detox, nikdo tomu nechtěl uvěřit a všichni říkali: „Ten stejně nikdy nepřestane“. Jenže on zdárně dokončil léčbu a protože se pilně doléčoval, brzy z toho byl venku. Našel si práci a splatil všechny dluhy. Získal zpět důvěru svých blízkých a na fe^áky kašlal. Našel si školu, kde si udělal dálkově hotelovku a pak šla jeho kariéra strmě nahoru. Nakonec se propracoval až na šéfa kuchyně v hotelu Four Rouses, kde vařil pro samý hvězdy jako třeba Roberta W. (první v žebříčku ATP), nebo Tomáše V. (útočníka Manchesteru United). Jednou tam byl také Dan K., olympijský vítěz v ping-pongu.
Vrcholy a propasti Anonymní narkomané mluví o „dopadnutí na dno“, tedy o bezvýchodné životní situaci způsobené drogami. Ta motivuje člověka k změně a může mít i duchovní rozměr. To neznamená, že by měl člověk takové zážitky vyhledávat. Ale když už nastanou, je možné je využít. Hluboké a trvalé účinky na rozvoj osobnosti mohou mít nejen krize, ale i zážitky vrcholů. Americký psycholog A. Maslow popsal zážitky intenzivního štěstí a intuitivního vhledu u lidí, jejichž duševní zdraví bylo nadprůměrné. Tyto zážitky přicházely většinou nepředvídatelně a naprosto nečekaně. Zážitky vrcholů podle amerického psychologa A. Maslowa: 1, Celý vesmír je vnímán jako integrovaný sjednocený celek. 2, Toto vnímání se děje za plné a výlučné pozornosti. 3, Zevní předměty, svět i jednotliví lidé jsou vnímáni vzdáleně a neosobně. 4, Zážitky vrcholů přesahují malé lidské „já“(ego). 5, Zážitky vrcholů ukazují cenu života. Dávají životu smysl jako svébytné hodnotě. 6, Během zážitků vrcholů se vytrácí vnímání prostoru i času. 7, Koncepce dobra a zla se stává méně zřetelnou a může úplně vymizet. Bolest, nemoci a smrt jsou vnímány jako cosi, co má v životě své správné místo. Tento zvláštní stav je obtížné vysvětlovat někomu, kdo ho neprožil. 8, Zážitek vrcholů nechává člověka ve stavu úžasu, posvátné úcty, pokory, soucitu a vnitřního směřování k pravdě, integritě a schopnosti rozlišování.
No Pí^a byl prostě jednička ve svém oboru a měl peněz jako šlupek. Jeho žena mu dala 7 dětí: tři holky, tři kluky a jednoho bisexuála. Měl taky každou ženskou co chtěl. Byl to frajer a měl štěstí. Jenže udělal osudovou chybu, když vzal na černý nádobí jednoho spolupacienta Jirku B. Byl to strašný lajdák a vůbec nečistil trysku u papiňáku. A tak se jednou stalo, že Pí^ovi ten papiňák bouchnul a utrhl mu hlavu až u ramen. Přišel před sv. Petra a tam se dostali do konfliktu. Pé^a nechtěl Pí^u pustit do nebe. Jenže nebyl znalý ve věci závislostí a když mu Pí^a vysvětlil, že se musí vyhýbat rizikovým osobám a proto tedy nemůže do pekla, Pé^a povolil. Od té doby je nebe jedno velký technopárty a sjíždí se tam andělským prachem, protože je ho tam spousta z andělů; jen se musí dávat pozor na čmelíky.
Ê
JS
Úvahy pro kaûdý den 9, Dochází k ubývání úzkostí, pocitů viny, strachů, inhibicí, zmatků, konfliktů a dalších negativních stavů. Nahrazují je zážitky tak hluboké, že se často popisují jako náboženská konverze nebo duchovní povznesení. 10,Člověk prožívá své skutečné „já“. V něm je skutečnější, tvořivější a spontánnější, sebeurčující, svobodně ovlivňující vlastní osud, nesobecký, relativně zbavený svého malého „já“(ega), nevinnější a poctivější. Cítí, že jeho život řídí vyššími zákony a ztrácí ctižádost v obvyklém slova smyslu. 11,Protiklady se vytrácejí (např. pokora proti pýše a ctižádost proti uvolněnému životu). 12,Člověk má pocit, že je příjemcem „Boží milosti“. Remcal: „Ty vaše vrcholy znám z doby, kdy jsem bral drogy. Nijak mi nepomohly, ale naopak jsem si vytvořil závislost.“ Odpověc: To co jste prožil, nebyly pravé „zážitky vrcholů“. Maslow zkoumal lidi, kteří drogy nebrali a žili normálním životem. Je ale důležité, že stav intenzivního štěstí, což si někdo mylně spojuje s drogami, vzniká bez drog. Podobné zážitky jako Maslow popisují i mystici různých náboženských tradic, mistři meditace i lidé, kteří prostě plní své životní poslání.
Je ale důležité, že stav intenzivního štestí, což si někdo mylně spojuje s drogami, vzniká bez drog.
13
Uvaûování o sebevraûdì Úvahy o „zlaté dávce“ nejsou mezi lidmi, kteří mají vážný problém s drogou, vzácností. Mnoho lidí, kteří takto uvažovali, naštěstí varoval jakýsi duchovní instinkt. Prakticky všechna náboženství a mnoho filozofií se shoduje v tom, že existuje nějaká forma posmrtného života. Pokud mají pravdu, sebevraždou by člověk ničeho nedosáhl. Lidský život má ohromnou cenu. Na Východě používají následující přirovnání. V obrovském oceánu žije želva. Na povrchu oceánu někde plave malý dřevěný kruh. Želva se jednou za sto let vynořuje nad hladinu. Pravděpodobnost, že se vynoří právě uprostřed onoho dřevěného kruhu, odpovídá pravděpodobnosti, že se duše narodí v lidské podobě. Před lety se někdo zeptal indického mistra jógy, který žil léta v Kanadě, co se stane po smrti člověku, který se předávkoval drogami. Mistr se zamyslel a pak začal hovořit o tom, že v posmrtném světě jsou něco jako léčebny pro takové duše. Po mnoha staletích „léčby“ se prý pak taková duše narodí ve velmi těžkých poměrech. Tím nechci říci, že každý, kdo se předávkuje, se narodí jako buvol ve Vietnamu, ale ani to vyloučit nikdo nemůže. Podobně židovské a křes^anské přikázání „Nezabiješ“ lze vztáhnout i na sebe sama. Před sebevraždou varují i lidé, kteří téměř zemřeli a na poslední chvíli byli zachráněni. Sebevražda nic neřeší. Člověk by si pouze své problémy přenesl do jiné roviny existence. Kdo ví, zda je to křes^anské peklo nebo očistec, nebo hinduistické a buddhistické další zrození, do něhož si člověk nese své zásluhy i nedostatky. Mezi různými náboženstvími panuje shoda v tom, že je lépe nespěchat tam, kam nakonec musíme všichni.
Smysl ûivota Jako inspiraci pro vaše uvažování nabízím následující citát: Každý člověk má své poslání, cíl. Kdyby žádný cíl neexistoval, pak by všechno stvoření, celé bytí, veškerá filozofie a všechna náboženství byly úplně zbytečné
Lidský život má ohromnou cenu. Pravděpodobnost, že se želva v oceánu vynoří jednou za sto let uprostřed dřevěného kruhu, odpovídá pravděpodobnosti, že se duše narodí v lidské podobě.
Je lépe nespěchat tam, kam nakonec stejně musíme všichni. a bezúčelné. Tím, že žijeme a vůbec nechápeme smysl života, popíráme filozofie a odporujeme náboženstvím. Proto bychom měli alespoň jednou denně uvažovat a ptát se: „Proč jsem sem přišel? Proč jsem? Jaký to má smysl? Jsem pouze toto, nebo jsem více, než čím se zdám? Jsem tělo? Jsem tento kus hmoty, nebo je nějaká větší skutečnost uvnitř mně?“ (Swami Satjananda) Duchovní lidé tvrdí odpradávna, že člověk je více nežli tělo, city nebo myšlenky. Svoji skutečnou podstatu hledají nad nimi. Hovoří o svědku, diváku, nebo pozorovateli netotožném s tělem nebo myslí. Nabádají nás, abychom dokázali rozlišovat, co jsou naše skutečná přání a co vychází z okrajových oblastí našeho já. Symbolicky řečeno bychom se neměli stávat otroky vlastních poddaných. Získat odstup od okamžitých nápadů a nadhled je důležité i při překonávání závislosti. Zdánlivě prostou otázku „Kdo jsem já?“ můžete použít jako východisko hlubšího zamyšlení se nad sebou, nebo pro meditace.
Buddhistické meditace Tradiční buddhismus odmítá drogy, alkohol i hazardní hry (např. Buddhova rozprava „Rady Sigálovi“). V jistém klášteře v Thajsku poskytují závislým na drogách léčbu založenou na tamní tradiční medicíně, buddhistických rituálech a meditaci. Není to, jak tvrdí očití svědkové, žádný med, ale výsledky jsou prý dobré. Nejznámější buddhistická meditační technika se v mnohém podobá cvičení vnitřního ticha. Člověk pozoruje svůj přirozený dech v oblasti nosních dírek nebo v oblasti břicha a komentuje ho (např. klidný dech, rychlý dech, nádech, výdech, přestávka dechu apod.). Podobně komentujte i své tělesné nebo duševní pocity. O následující meditační technice se tvrdí, že může mírnit následky špatné karmy. (Mettá-bhávaná): • Posacte se pokud možno zpříma a uvolněně. • Buddhistická meditace se tradičně začíná tím, že člověk vzdá úctu Buddhovi, jeho učení i následovníkům. • Pak požádejte o odpuštění všechny, kterým jste v tomto životě ublížil, a odpus^te všem, kdo ublížili vám. • Vybavte si situaci, kdy jste prožil chvíle klidného štěstí. Tato chvíle by neměla souviset se sexem
14
ani s drogami. Při dalších meditacích se vracejte právě k tomuto okamžiku, ušetříte tak čas a vybavíte si ho snadno a zřetelně. Pak si řekněte: „A^ jsem š^astný, a^ je mi dobře.“ • Vybavte si situaci, kdy jste někomu pomohl a měl jste z toho radost. Opět by to měla být nějaká klidná situace (např. pomoc starému člověku apod.). Vybavte si i pocit přející laskavosti, který vaše konání provázel. • Řekněte si v duchu: „A^ jsou všechny bytosti přede mnou š^astné, a^ je jim dobře!“ Posílejte laskavou dobrotu dopředu. • Řekněte si v duchu: „A^ jsou všechny bytosti za mnou š^astné, a^ je jim dobře!“ Posílejte laskavou dobrotu dozadu. • Řekněte si v duchu: „A^ jsou všechny bytosti napravo ode mne š^astné, a^ je jim dobře!“ Posílejte laskavou dobrotu napravo. • Řekněte si v duchu: „A^ jsou všechny bytosti nalevo ode mne š^astné, a^ je jim dobře!“ Posílejte laskavou dobrotu nalevo.
aau >?
• Řekněte si v duchu: „A^ jsou všechny bytosti pode mnou š^astné, a^ je jim dobře!“ Posílejte laskavou dobrotu dolů. • Řekněte si v duchu: „A^ jsou všechny bytosti nade mnou š^astné, a^ je jim dobře!“ Posílejte laskavou dobrotu nahoru. • Pak vysílejte laskavou dobrotu všemi směry a opakujte v duchu: „A^ jsou všechny bytosti š^astné, a^ je jim dobře!“ • Nyní můžete poslat laskavou dobrotu nějakému konkrétnímu žijícímu člověku. To by ale nemělo být spojeno se zištným motivem ani s erotikou. Opakujte si při tom: „A^ je š^astný, a^ je mu dobře!“ • Cvičení zakončete přáním sobě samému: „A^ jsem š^astný, a^ je mi dobře!“
(Převzato z publikace „Jak přestat brát (drogy)“, primář MUDr. K. Nešpor, CSc., Mgr. M. Müllerová, vydal Sportpropag a.s., 1999. str. 76-79. Přetištěno s laskavým souhlasem autora.)
„Obèerstvení“ Na výdrû. Na technoparty.
Prakticky všechny dnešní taneční akce se odvíjejí od konzumace drog. Není neobvyklé, když se ve stáncích s občerstvením prodávají také povzbuzující chemické sloučeniny. Česká rozhlasová stanice, mezi svými reklamními šoty na sud plzeňského piva, zve na technoparty opakovaným: „Přineste si své nádobíčko, ‚ovoce‘ bude dost…“ Koupíte si tam pak např.: Ecstasy. Tlumí agresivitu a navozuje příjemné pocity. Vážně poškozuje psychiku. Po odeznění účinku přichází únava a deprese. Extáze se prodává v malých pilulkách za 250 až 350 korun. Účinkuje asi čtyři až pět hodin. Trip. Čtvereček savého papíru s obrázkem, který je napuštěn LSD. Mívá nepředvídatelný účinek – vedle příjemných pocitů se dostavují těžce depresivní stavy. Trip se dá pořídit za cenu od 180 do 250 korun. „Výlet“ trvá až osm hodin. Pervitin. Česká amfetaminová droga. Zvyšuje soustředění, uvolňuje napětí, reakce jsou zrychlené a celý svět se zdá báječný. Když přestane droga působit, skvělé pocity se změní v dojezdy – pocity zoufalství a úzkosti. Za gram pervitinu se platí okolo tisíce korun. Kokain. Kokainisty, stejně jako konzumenty pervitinu, čekají toxické psychózy (stihy). Gram kokainu stojí od dvou do tří tisíc korun, takže tahle droga je jen pro bohaté. Zatímco na rockových festivalech je mezilidská komunikace neodmyslitelnou součástí happeningu, technoparty se vyznačují uzavřením se do sebe. Lidé tančí
sami, prakticky nekomunikují. Po hodinách usilovného tance následuje výdech a občerstvení. Když droga přestává účinkovat, „šup tam“ s další pilulkou „na výdrž“ a hurá zpátky na parket. Hudba, tanec, společnost vrstevníků – proč ne! Také nám bylo dvacet let. Olympic, Blue Effect, jazz-rock, fusion – to z té muzikálnější hudby. Pro méně muzikálně založené byli např. Plastic People, atd. Éra „dětí květin“ se k nám tehdy dostala jen okrajově, nicméně do hudby a výtvarného umění pronikla. Dnes se však najdou tací, kteří vám budou zasvěceně vyprávět o poselství konce šedesátých let minulého století, pouze jako o období volného sexu a volných drog. Co vám však zapomenou říci je to, že hnutí hippies bylo původně namířeno proti komerčnímu establishmentu, proti bídě a chudobě, proti válkám. A také to, že stavělo na úctě k lidské bytosti a jedinečnosti lidského života v kontextu vesmíru. Byly položeny solidní základy pro komunikaci mezi orientální a západní filozofií, uměním a hudbou. Drogy byly neš^astným průvodním jevem příliš uvolněného životního stylu. To, že s drogami se nežertuje a že drogy zabíjí, je varovným poselstvím éry „dětí květin“. Lidská zkušenost je však nepřenosná. O to s větším podivem je, že někteří odpadlíci tehdejších hippies dnes marihuanu beztrestně propagují. Zaštítí se různými imunitami a spolu se sponzory technoparty si mnou ruce. Skvělý profit! Do drogami ovlivněného podvědomí tisíců dětí napumpovali legálně reklamy na tabák a alkohol.
15
Jimi Hendrix † 1970 Janis Joplin † 1970 Jim Morrison † 1970
„Dìlali dobrou muziku, ne protože brali drogy. Dìlali dobrou muziku že brali drogy!“
otázky??? & odpovìdi! Přirovnáme-li bohnické tažení proti závislosti k husitskému hnutí, vyjde nám pan Rudolf Kökert jednoznačně jako vojevůdce bratr Žižka, primář Nešpor jako Mistr Jan Hus a doktor Randák jako ten mladý „ohnivý“ kazatel Jan Želivský… Proč mladý člověk sáhne po drogách? Častá odpověc je: Nuda. Také: Slyšel jsem jaký to je, chtěl jsem si to zkusit. Ono se to zalíbí. Někomu dřív, někomu později a někomu vůbec ne. Ne každý je „nastaven“ tak, aby ho ta droga chytla. Je zcela jedno z jakého socio-ekonomického prostředí vycházejí. Jestli je to z rodiny zabezpečené nebo nekompletní, nebo konfliktní. Jestli před tím dělali spoustu koníčků, jestli hráli hokej, fotbal, cvičili judo nebo chodili do hudebky. Spíše je to vliv vrstevníků, starších 17-18ti letých kluků, kteří již s drogami mají zkušenosti. Tito své zkušenosti velmi rádi předají mladším, kteří se v nich vzhlížejí jako ve svých hrdinech. Jaké drogy jsou dnes populární? Na začátku 90. let to byl boom marihuany. Z tohoto období se často rekrutuje dnešní heroinová klientela. V současné době jsou hodně módní záležitostí taneční drogy – extáze, a drogy na kterých člověk pak vydrží protancovat celou noc – amfetaminy, tzn. pervitin. Myslím si, že extáze a pervitin dominují díky tomu, že jsou v oblibě velké houseparty, technoparty, akce které trvají celý víkend. Po páteční houseparty následuje sobotní afterparty. Pokračuje to sobotní noční party a nedělní afterparty. Člověk, aby tohle vydržel, tak samozřejmě musí být dostatečně nadopován. K tomu ten pervitin, k tomu ta extáze. Já osobně očekávám, že z extáze se bude rekrutovat naše další budoucí klientela. Ti, kteří tec berou extázi, jsou z oblastí různých kreativců, lidí výkonně pracujících ve svých firmách. Dělají si svůj byznys, chodí do školy, ve škole zatím velmi dobře prosperují a jsou doma u rodičů. Ten víkend si prostě chtějí užít. Chtějí si ho „profrčet“. V kolika letech se u nás obvykle začíná s drogami? Má osobní zkušenost je taková, že s marihuanou začínají ti naši kluci, kteří se sem dostanou ve svých 20-22ti letech, už někdy ve 14-15ti letech. Takže ta zkušenost je již ze základní školy. Kolik let bylo Vašemu nejmladšímu pacientovi a kdy on s drogou poprvé přišel do styku? Vzpomínám si, že tady byl krátce hospitalizován dokonce 12ti letý kluk. Bylo to někdy před 3-4 lety. Nevzpomínám si ale, kdy poprvé přišel do styku
s drogou. V současné době tady jsou dva 15ti letí kluci. Také pracuji nyní s rodiči jednoho chlapce, kterému je patnáct let a je v současné době na pervitinu. Ten začal koncem 7. třídy základní školy. V osmé třídě už to byla marihuana a tec, v deváté třídě, už to nejsou experimenty s pervitinem, ale dá se říct, že je to poměrně pravidelný konzument pervitinu. By^ sice ještě ne intravenózní, ale konzumace je pravidelná. Po jaké době si může člověk vybudovat závislost na drogách. Takový typický obraz: dva roky na marihuaně, do toho občas nějaké experimenty s extází, LSD. Potom přechod na pervitin, na něm zase zhruba tak dva roky a přechod na heroin – a tam ten sešup do závislosti je velmi intenzivní. Toto je o fyzické závislosti na heroinu, kdy k nám ti kluci chodí po půl roce, třeba i po dvou letech. Psychická závislost se však může objevit už dřív. Toxické jednání, manipulace, lži, krádeže, záškoláctví, preferování drog před jinými zájmy, vzestup tolerance té které drogy, problémy s kontrolováním abúzu drogy. Je dobré dělit drogy na měkké a tvrdé? Ne. Rozlišování drog na měkké a tvrdé mně osobně přijde zavádějící, protože se jedná o návykové látky jako komplex. To, že na marihuaně nejsou fyzické odvykací potíže neznamená, že na ni nemůže být člověk velmi intenzivně závislý. To, že marihuana nemá bezprostředně subjektivně poci^ované negativní účinky neznamená, že se člověk nemůže prokouřit do psychózy. Neznamená to, že člověk nemá zvýšené riziko úrazu, protože je tam prodloužený reakční čas. Neznamená to, že v dohledu několika let se z tohoto člověka nemůže stát apatický, nemotivovaný člověk s poruchami paměti. Říká se, že drogy jsou v Česku něčím novým. Já si však pamatuji konec 60. let minulého století, kdy drogy přišly spolu s „dětmi květin“, zejména mezi hudebníky tehdejšího rocku a uměleckou avantgardu. Byla k sehnání marihuana i LSD, fetoval se Dex-fermetrazin a Yastil se zapíjel pivem… Drogy u nás nejsou ničím novým. Období, o němž jste se zmínil se vyznačovalo tím, že lidé, kteří drogy brali se sdružovali v komunitách, které tolik nevystrkovaly hlavy do běžné společnosti. Nevyřvávali nikde: My bereme! Kdežto dnes, ubalit si jointa před nezávislým filmem bratří Cohenů někde na schodech před kinem, je rituální a společenská záležitost. Je to víc na očích. Tím, že téma drog je velmi populární v médiích, by^ často povrchně probírané, je na ty drogy víc vidět. Po pádu železné opony se tady etabloval obchod s pervitinem. Začalo se spekulovat o tom, zda mari-
16
huana ano, nebo ne. Dostal se sem heroin, který tu nebyl tak intenzivní. Fetovalo se, fetuje se a fetovat se zcela určitě bude. Jak je to s drogami a reklamou? K tanečním parties patří taneční drogy. Začíná s tím být spojený velký byznys. Vezměte si reklamní kampaň na jeden mobilní telefon. Je to o tom, jak mladí vyrazí na party a jak se tam s tím mobilem baví. Sa-motné party vypadají tak, že si tabáková firma pozve renomovaného „dídžeje“ z Londýna, který hraje pro tisíce lidí v kongresové hale, na výstavišti nebo v ně-jaké tovární hale (nedávno v Kněževsi). Tam je to dokonalý „brainwash“ protože lidi tancují, jsou na drogách – drogy tam jsou – a do toho loga tabákových firem a cigarety zadarmo (!), – a do toho loga nejmeno-vaných novin a časopisů, které rozjíždějí svou kampaň. Je to obrovský kolotoč. Tahle skupina lidí od 15ti do nevím kolika let, je hodně silnou cílovou reklamní skupinou. Reklama na cigarety a vysoko energetické nápoje. Točí se v tom velké peníze. Dnes je paradoxem to, že rockové kluby jsou z pohledu drog „bezpečnější“, kde jejich provozovatelé si hlídají aby tam bylo čisto, protože by mohli přijít o licenci. Drogová scéna se přesouvá z rockových klubů na taneční parties do továrních hal…, atd. Co dělají drogy s tvůrčím elementem v člověku? Kupříkladu v hudbě a výtvarném umění? Drogy a tvůrčí rozlet – jsem velmi skeptický. Mám zkušenosti s kluky, kteří si psali typicky toxické básničky na lysohlávkách, na halucinogenech i na pervitinu a heroinu. Když své výtvory s odstupem četli za střízliva, vyjadřovali se o nich jako o nesmyslech a blábolech. Pamatuji se též na jednoho velmi slušného kytaristu, který mi líčil, jak se ve zkušebně s kapelou zkouřili a „jamovali“ a hráli si na „Doors“. Mysleli si jak úžasné hudební plochy, postupy a zvuky vytvořili. Sám pak s odstupem a za střízliva zhodnotil, že se to nedalo poslouchat. Můj oblíbený rockový hrdina, který mě provází celými 90. léty je Nick Cave, takový typický drogový „bard“, který vytvářel spoustu muziky na drogách. Musím říct, že tím jak je tec čistý, jeho skladby jsou taky mnohem čistší a průzračnější. A zraje. Cituji z jednoho jeho rozhovoru:
Skládal jsem i koncertoval na drogách, ale teprve dneska jsem schopen se na to opravdu soustředit. Také poprvé v životě poci^uji, že mám rodinu ve které jsem schopen fungovat, být její součástí, milovat ji, obětovat se pro ni. Něco takového není dost dobře možné, když je člověk na drogách. Dneska mám daleko cennější věci než jsou drogy.“ (Nick Cave). Myslíte, že naše veřejnost je dostatečně obeznámena s nebezpečím které drogy představují? Jednoznačně ne. Spíše mám strach z popularizátorů marihuany a z bagatelizace marihuany jako velmi lehké látky, u které není žádný problém… Jinak si myslím, že drogy jsou velmi módním společenským tématem. Tématem, o kterém se dá velmi dobře pseudofilozofovat a na kterém se dá dělat dobrá společensko-politická kariéra. Je to téma, na kterém se může člověk velmi dobře zviditelnit, ale přijde mi, že žádná konkrétní věcná diskuze o protidrogové problematice se nerozvíjí. Spíše jsou to v médiích nárazové výkřiky, podle toho, jak, kdy, kdo z poslanců se vyjádřil k drogové problematice. Tak se náhle sejde vždycky nějaký kulatý stůl s odborníky i neodborníky, a na základě toho se debatuje. Stále se mluví o legalizaci marihuany. Uvádí se tolerantní přístup Holandska. Myslíte, že tento „vzor“ bude aplikován i u nás? Já pevně doufám, že ne. Já, jak vnímám tu naši klientelu, marihuana je drogou průchozí k dalším drogám. Jaké máte přání do nového tisíciletí? Soukromé i profesní. Soukromé je jednoznačné. Dobrá fungující rodina, a abych se v rodině nesetkal s tím, s čím se setkávám každý den v profesi. A profesní přání? Co nejvíce abstinujících toxikomanů po co nejdelší dobu, kterých kolem sebe zatím moc nemám. Ale každý potěší. Dětem nového tisíciletí přeji dobře fungující společnost, která drogy netoleruje, která nepodporuje drogový styl coby módu v rámci reklamního průmyslu. Přál bych jim, aby se co nejméně dětí v té budoucí generaci setkalo se mnou coby s terapeutem. Interview s dr. Randákem, FO, 30. 5. 2001. Děkujeme za rozhovor.
„Často se říká, jak moc jsou drogy inspirativní. Ale to je celé nesmysl. Aspoň já jsem stejně kreativní, a^ jsem sjetej nebo čistej, nikdy mi drogy v ničem nepomohly. Rozhodně jsem nefetoval abych byl kreativnější. To nikdy. Spíš to bylo obráceně. Bral jsem proto, abych utišil všechno to, co se mi honilo v hlavě. A když jsem si šlehnul, hlasy v mé hlavě utichly. Byl jsme na heroinu závislý 20 let, což je dost dlouhá doba. Skončil jsem, dneska mě zajímají jiné věci, třeba má práce.
17
Pane poslanče!
Váš joint!
